Co přesně klouzavá hypersonická střela umí

Princip je jednoduchý na papíře a mimořádně náročný v praxi. Raketový nosič vynese klouzavé těleso do velké výšky, podobně jako balistická střela. Jenže místo předvídatelného oblouku zpět k zemi se těleso oddělí a začne klouzat atmosférou rychlostí přesahující pětinásobek rychlosti zvuku. Během letu manévruje, mění kurz i výšku. Právě ta kombinace rychlosti a nepředvídatelné dráhy dělá z hypersonického klouzavého projektilu problém pro protiraketovou obranu. Americká Kongresová výzkumná služba (CRS) ve své aktualizaci z ledna 2026 konstatovala, že v době vydání neexistovala hotová obrana proti tomuto typu zbraní. To neznamená, že je střela fyzikálně nezachytitelná. Znamená to, že současné systémy na ni nejsou stavěné.

Japonská agentura ATLA popisuje Typ 25 jako prostředek pro palbu z jednoho ostrova na druhý. Přesný dosah zavedené verze Block 1 Tokio nezveřejnilo. Z oficiálních dokumentů ale vyplývá, že plánované vylepšené varianty Block 2A a 2B mají teprve umožnit zásahy „z různých míst v Japonsku“ na ohrožené ostrovní směry. Současná verze je tedy kratšího dosahu než to, co přijde.

Víc než lovec lodí

Japonské obranné dokumenty rámují roli střely šířeji než jen jako prostředek proti válečným lodím. Předběžné hodnocení programu explicitně uvádí tyto cíle:

• ničení vyloďovaných jednotek na obsazených ostrovech,
• zásahy radarů a odpalovacích zařízení protivníka,
• rozbíjení podpůrné infrastruktury invazního svazu ještě před dosažením pobřeží.

Přesnější popis účelu je tedy „rozbít invazní celek dřív, než se dostane k ostrovům“, včetně logistiky, velení a protivzdušné obrany vyloďovací skupiny. Lodě jsou jen jedním dílem skládačky. Japonsko si zároveň pořizuje americké střely Tomahawk pro rychlé rozšíření dálkového úderu. Typ 25 řeší jinou věc: domácí, průmyslově suverénní a hůře zachytitelnou větev téže strategie. Tomahawk letí nízko a pomalu, klouzavý projektil letí vysoko a rychle. Dvě odlišné dráhy, dva odlišné problémy pro obranu protivníka.

Kolik zemí ji skutečně má

Tvrzení, že hypersonickou klouzavou střelu vlastní jen pět zemí, vyžaduje upřesnění. V přísně doložitelném výkladu, tedy zavedený a operačně rozmístěný systém, jsou před Japonskem nesporně potvrzené hlavně Rusko a Čína. CRS ještě v lednu 2026 výslovně uváděla, že Spojené státy operační hypersonickou zbraň nemají. Severní Korea a Írán testovaly vlastní varianty, ale solidní otevřené zdroje neumožňují potvrdit, že jde o plně zavedené systémy srovnatelné s ruským Avantgardem nebo čínským DF-ZF.

Číslo „pět“ tedy závisí na tom, jak široce definujete slovo „mít“, jestli počítáte i testované programy a vlastní státní tvrzení bez nezávislého ověření. Japonsko je v každém případě první zemí v indo-pacifickém spojeneckém okruhu, která domácí klouzavou střelu prokazatelně zavedla do služby. Británie zatím pracuje na demonstrátoru hypersonické úderné schopnosti s cílem do konce dekády; britské ministerstvo obrany přiznalo, že hypersonickou zbraňovou schopnost nemá. Evropa je v tomto ohledu za Japonskem.

Cesta od prezentace k odpalovacímu vozu

Program odstartoval v roce 2018 jako výzkumný projekt agentury ATLA. V roce 2023 Tokio rozhodlo o urychlené výrobě. Pak přišla testovací série v Kalifornii: první předběžné odpaly v březnu a dubnu 2024, hlavní zkoušky v srpnu a listopadu 2024 a v lednu 2025. Celkem šest doložených odpalů na americké střelnici, než japonské ministerstvo obrany v únoru 2025 oznámilo, že výzkum bude do konce fiskálního roku uzavřen.

O čtrnáct měsíců později stál hotový systém na základně na Fudži.

Čínská reakce na sebe nenechala čekat. Mluvčí ministerstva zahraničí Mao Ning 1. dubna 2026, den po oficiálním zavedení, prohlásila, že Čína je „vážně znepokojena“ a že Japonsko nasazuje ofenzivní zbraně za hranicí své výlučně obranné politiky. Tokio argumentuje opačně: nejhorší bezpečnostní prostředí od druhé světové války vyžaduje schopnost zasáhnout protivníka z bezpečné vzdálenosti, aniž by japonské síly musely vstupovat do jeho palebné zóny.

Co to mění, a co zatím ne

Samotný Block 1 regionální rovnováhu sil nepřeklopí. Je to první generace s omezeným dosahem, rozmístěná u dvou jednotek. Skutečný posun nastane, až přijdou Block 2A od fiskálního roku 2027 a Block 2B od roku 2030, s delším dosahem, širším spektrem cílů a možností palby z hlavních japonských ostrovů.

Přesto je milník důležitý. Japonsko přešlo od plánů k hardware, od americké střelnice k vlastním základnám. Buduje si vrstvenou architekturu palebného dosahu, která má zkrátit reakční čas a zvětšit bezpečnou vzdálenost obrany. Pro Čínu to znamená, že případný invazní svaz mířící k japonským ostrovům bude muset počítat se zbraní, proti které zatím nemá spolehlivou odpověď. Pro zbytek indo-pacifického regionu je to signál, že éra, kdy hypersonické klouzavé střely vlastnily jen Moskva a Peking, skončila na cvičišti u hory Fudži.

Článek Japonsko ukázalo svou první klouzavou hypersonickou střelu. Má ji jen 5 zemí, má zastavit čínské námořnictvo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je Typhon a proč z něj má Moskva obavy

Typhon, oficiálně Mid-Range Capability (MRC), není obyčejný „raketomet na náklaďáku“. Jde o mobilní pozemní systém, který americká armáda vyvinula kolem upraveného námořního vertikálního odpalovacího systému Mk-41 VLS, umístěného v přibližně 12metrovém (40stopém) kontejneru na silničním přívěsu. Baterie sestává ze čtyř takových odpalovačů, velitelského centra a systému řízení palby. Klíčové jsou střely, které odpaluje:

• SM-6 — víceúčelová řízená střela schopná protivzdušného, protilodního i protiraketového zásahu, s dosahem přesahujícím 370 km.
• Tomahawk — řízená střela s plochou dráhou letu a dosahem přibližně 2 000 km, určená k zasahování pozemních cílů ve velké hloubce.

Právě tato kombinace Moskvu znervózňuje. Typhon totiž přenáší schopnosti, které dosud vyžadovaly přítomnost válečné lodi, na pevninu spojeneckého státu. Je mobilní, dá se rychle přesouvat mezi ostrovy a rozptylovat po terénu. Pro srovnání: ruský pobřežní systém Bastion, nasazený mimo jiné u Kurilských ostrovů, používá protilodní střelu P-800 Oniks s dosahem kolem 300 km. Bastion je tedy primárně nástroj pobřežní obrany s úzce vymezenou rolí. Typhon nabízí širší katalog úloh a mnohonásobně větší hloubku zásahu.

Cvičení skončilo, rakety zůstaly v zemi

Americký Typhon dorazil na japonskou základnu Kanoja na Kjúšú v rámci cvičení Orient Shield 2026, které probíhalo od 8. do 24. září, a japonský štáb ho označil za dosud největší ročník tohoto společného manévru. Jenže „dočasné rozmístění“ v japonské vládní řeči neznamená, že se rakety po cvičení okamžitě naloží na loď a odvezou pryč.

Japonský náčelník štábu už v červnu 2026 na tiskové konferenci potvrdil, že po skončení Orient Shield bude Typhon přesunut do úložiště na zařízení amerických sil v Japonsku. Dne 29. září pak japonský ministr obrany upřesnil, že systém spolu s raketomety HIMARS zamířil na základnu Kadena na Okinawě. Zdůraznil přitom, že nejde o permanentní rozmístění, nýbrž o posílení mobility, interoperability a odstrašení. Přesný počet uložených systémů ani délku skladování ministr odmítl zveřejnit s odkazem na provozní detaily americké strany.

Tokio tak de facto vytvořilo model, v němž americké dlouhodosahové zbraně zůstávají na japonském území i mimo cvičení, uskladněné, ale dostupné pro další nasazení. Ruský požadavek na jejich odstranění zůstal bez odezvy.

Moskva, Peking a strach z precedentu

Rusko v celém sporu nereaguje jen na jednu baterii raket. Reaguje na precedent. Pokud se americké pozemní systémy s dosahem tisíců kilometrů stanou v Japonsku opakovaně použitelným aliančním nástrojem, Moskva ztrácí schopnost vynucovat si limity pro tuto kategorii zbraní v celém prostoru od Kuril po Evropu.

Načasování ruské nóty nebylo náhodné. Předcházela mu Putinova návštěva ostrova Iturup, jednoho ze sporných Kurilských ostrovů, které Japonsko nazývá „severními teritorii“, v srpnu 2026. Tokio proti návštěvě protestovalo. Moskva odpověděla eskalací kolem Typhonu. Jde o kontrolované stupňování napětí v už tak zhoršených vztazích, nikoli o bezprostřední cestu k ozbrojenému střetu.

K ruské kritice se připojil i Peking. Mluvčí čínského ministerstva zahraničí Kuo Ťia-kchun na tiskové konferenci 21. září označil Typhon za „strategickou útočnou zbraň“ a potvrdil, že Čína podala vlastní diplomatickou nótu. Čínské protesty přitom začaly už v květnu, tedy dávno před samotným rozmístěním. Je ovšem třeba dodat, že termín „strategická útočná zbraň“ je součástí oficiálního politického rámce Pekingu, nikoli neutrální technický popis systému. Typhon je klasifikován jako konvenční zbraňový systém středního dosahu.

Evropská paralela: stejné rakety, stejné protesty

Spor o Typhon není čistě asijskou záležitostí. Spojené státy a Německo v červenci 2024 oznámily, že od roku 2026 začnou na německém území epizodicky rozmísťovat americké dlouhodosahové pozemní zbraně, včetně střel SM-6 a Tomahawk, tedy přesně té rodiny schopností, proti níž Rusko protestuje v Japonsku. Bundeswehr v létě 2026 otevřeně popsal Typhon jako možnou přemosťovací variantu, než dozrají vlastní evropské programy hlubokého úderu v rámci iniciativy ELSA.

Pro Česko je tento vývoj relevantní v širším aliančním kontextu. Česká koncepce zahraniční politiky výslovně zasazuje české bezpečnostní zájmy do globálního rámce, nikoli jen do evropského výseku. Americké dlouhodosahové pozemní systémy se tak stávají součástí odstrašovací architektury, která se buduje souběžně v Tichomoří i v Evropě, a Moskva proti ní protestuje na obou frontách se stejnou rétorikou a stejnou mírou neúspěchu.

Japonsko zbrojí, ale po svém

Japonská obranná bílá kniha pro rok 2026 otevřeně hovoří o posilování takzvaných stand-off obranných schopností jako klíčové součásti odstrašení. Tokio postupně rozšiřuje dosah vlastních zbraňových systémů a prohlubuje integraci s americkými silami. Nejde o skokový obrat od poválečného pacifismu k útočné doktríně, ale o dlouhodobý, promyšlený posun.

Model „dočasného nasazení s následným skladováním“ tento posun dokonale ilustruje. Japonsko formálně neporušuje vlastní politické mantinely, nehovoří o permanentním rozmístění amerických útočných zbraní. Současně ale vytváří praktický prostor pro to, aby se podobná nasazení mohla opakovat, kdykoli to bezpečnostní situace vyžádá. Moskva to vidí. A právě proto protestuje.

Ruská „kompenzační protiopatření“, jimiž Moskva hrozí, zatím zůstávají bez konkrétního obsahu. Nejpravděpodobnější scénář zahrnuje další vojenskou signalizaci kolem Kuril, intenzivnější námořní a letecké patroly a tvrdší diplomatickou linii. Přímý vojenský střet s Japonskem z dostupných materiálů nevyplývá; hrozba slouží především jako nástroj zastrašování a zvyšování politických nákladů pro Tokio.

Japonsko si ale spočítalo, že náklady za ustoupení by byly vyšší. Typhon zůstává na Kadena, Orient Shield proběhl podle plánu a ruská nóta leží bez odpovědi. V diplomatickém jazyce je ticho někdy nejhlasitější odpovědí.

Článek Rusko požaduje, aby Japonsko stáhlo americké systémy Typhon. Císařství si nic diktovat nenechá a hrozby ignoruje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co Tokio vyděsilo

V červenci 2026 obepluly čínské a ruské válečné lodě společně celé Japonsko. Během plavby čínský torpédoborec střílel z kulometu v japonské výlučné ekonomické zóně jihozápadně od atolu Okinotorishima. Koizumi to 4. srpna označil za demonstrativní aktivitu namířenou přímo vůči Japonsku.

Nebyl to izolovaný incident. Na přelomu května sledovaly japonské námořní síly čínskou letadlovou loď Liao-ning v Pacifiku, za tři dny zaznamenaly zhruba 170 vzletů a přistání palubních letounů. Ve stejném období musel japonský vzdušný prostor reagovat na ruský průzkumný Il-20, který přeletěl nad Japonským mořem, Ochotským mořem a pokračoval nad Pacifik. A obranná bílá kniha 2026 připomíná devět potvrzených dlouhých společných letů čínských a ruských bombardérů od roku 2019, včetně prvního doletu ke Šikoku v prosinci 2025.

Tokio přitom nevnímá Rusko a Čínu odděleně. Bílá kniha popisuje zrychlující se prohlubování jejich vojenské koordinace jako součást nejtvrdšího bezpečnostního prostředí za desítky let. Právě proto vláda spustila mimořádně rychlou revizi tří strategických dokumentů ještě v roce 2026.

Pohon, ne zbraně

Klíčové rozlišení, které se v titulcích snadno ztrácí: Japonsko neuvažuje o jaderných hlavicích. Jde o jaderný reaktor jako zdroj energie pro pohon, tedy o to, co provozuje americké, britské, francouzské nebo čínské námořnictvo. Tři nejaderné principy, které Tokio formálně dodržuje, zakazují vlastnit, vyrábět a vpouštět na území jaderné zbraně. O pohonu výslovně nemluví.

Koizumi na tiskové konferenci 11. září popsal, co by jaderný pohon přinesl: delší dobu pod hladinou, vyšší operační vytrvalost a několikanásobně vyšší rychlost oproti konvenčním ponorkám. Současně přiznal nevýhody: vyšší cenu, větší trup, nutnost speciálního know-how a možné zhoršení podhladinové tichosti, ve které japonské konvenční ponorky tradičně vynikají.

Dnešní páteř japonské podvodní flotily tvoří třída Taigei: dieselelektrické ponorky o výtlaku asi 3 000 tun a délce 84 metrů, vybavené moderním sonarem a bojovým řídicím systémem s důrazem na minimální akustickou signaturu. Jsou to vynikající lodě pro obranu úzkých průlivů a pobřežních vod. Jenže čínská námořní aktivita se posouvá stále hlouběji do Pacifiku, a tam konvenční ponorka naráží na limity doletu a výdrže.

Víc než rétorika, výzkum už běží

Koizumiho zářijový výrok nevznikl ve vzduchoprázdnu. Už v září 2025 doporučil expertní panel ministerstva obrany zkoumat ponorky s vertikálními odpalovacími šachtami a „pohonnými systémy příští generace“. V říjnu 2025 Koizumi poprvé veřejně řekl, že u budoucího pohonu ponorek nechce vylučovat žádnou možnost.

Od fiskálního roku 2026 běží konkrétní výzkumný projekt: celková optimalizace ponorky s vertikálními šachtami, s rozpočtem přibližně 3,9 miliardy jenů (zhruba 600 milionů Kč) a harmonogramem do roku 2029. Není to akviziční program na stavbu jaderné ponorky. Je to technologická příprava, která by případnému politickému rozhodnutí dodala inženýrský základ.

Cena vstupenky

Pokud by Tokio šlo od studie k realizaci, čeká ho něco mnohem náročnějšího než jiné zadání pro loděnice. Nejbližší srovnání nabízí Austrálie a její program AUKUS. Canberra kvůli jaderně poháněným ponorkám musela v roce 2025 zřídit zcela nový nezávislý regulační úřad pro bezpečnost námořního jaderného pohonu. Jen do loděnice v Osborne už oznámila investice 8,5 miliardy australských dolarů (asi 130 miliard Kč), celková projekce na loděnici mluví o 30 miliardách AUD, a to ještě před cenou samotných ponorek.

Japonsko by muselo vybudovat:

• regulatorní rámec pro námořní jadernou bezpečnost, který dnes neexistuje,
• licencování jaderného materiálu a zařízení pro vojenské účely,
• specializované přístavní a údržbové kapacity,
• výcvikové centrum a dlouhodobý systém přípravy personálu.

A navíc by potřebovalo partnera pro přenos reaktorové technologie. Právní a exportní rámec AUKUS je dnes uzavřený na trojici Austrálie, USA a Británie. Pro Japonsko by bylo nutné vyjednat zcela nový režim, podle nás nejpravděpodobněji s Washingtonem a Londýnem, protože tam existuje fungující infrastruktura sdílení.

Politická gravitace

Článek 9 japonské ústavy, poválečný pacifismus, status jediné země zasažené atomovým bombardováním, to všechno dělá ze slova „jaderný“ v japonské politice zápalnou šňůru. Peking už v červenci 2026 varoval před japonskou „remilitarizací“ a vyzval Tokio, aby neoslabovalo tři nejaderné principy. V září 2026 Čína pokračovala tlakem proti sdílení jaderné ponorkové technologie v rámci AUKUS na půdě IAEA. Přímá reakce Moskvy na Koizumiho výrok ve veřejných zdrojích zachycena nebyla.

Na druhé straně NATO v březnu 2026 veřejně ocenilo japonské zvýšení obranných výdajů na dvě procenta HDP a výslovně propojilo bezpečnost Indo-Pacifiku s euroatlantickým prostorem. EU má s Japonskem od listopadu 2024 vlastní bezpečnostní a obranné partnerství. Ani jedna organizace ale výslovně nepodpořila japonské jaderné ponorky jako konkrétní projekt.

Rok 2026 přinese revizi strategických dokumentů, ne hotové rozhodnutí o stavbě. Výzkumný program běží do roku 2029. Pokud z něj vzejde reálný akviziční plán, Japonsko čeká projekt na dekádu a déle, a politická debata, která bude bolet víc než kterýkoli rozpočtový řádek.

Článek Ruskočínské provokace rozdmýchávají vážné obavy. Japonsko poprvé zvažuje jaderné ponorky, aby je zastavilo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kámen, který Tokio chce vidět zbořený

Pomník s názvem Poběda na Vostoke, tedy Vítězství na Východě, odhalili v Chabarovsku 4. září 2026. Podle deníku Kommersant stojí na nábřeží Amuru, na podstavci nese jména Dálněvýchodního a Zabajkalského frontu, Tichomořského loďstva a Amurské flotily a jeho autory jsou sochař Denis Stritovič a výtvarník Ilja Chrabryj. Ústřední figura rozbíjí pažbou pušky hraniční sloup s chryzantémou, znakem japonského impéria. Pomník připomíná porážku militaristického Japonska a konec druhé světové války.

Den po odhalení vydalo japonské ministerstvo zahraničí prohlášení podepsané ministrem zahraničí Tošimicuem Motegim. Bronzová socha podle něj není ve vztahu k Japonsku konstruktivní a zobrazení ničení chryzantémového znaku je „z hlediska japonského národního cítění nepřijatelné a mimořádně politováníhodné“. Tokio proto diplomatickou cestou důrazně požádalo ruskou stranu, aby instalaci ukončila a pomník odstranila; ruská strana do vydání prohlášení nereagovala. Japonská premiérka Sanae Takaičiová podle agentury Jiji napsala na síti X, že chryzantémový znak je široce chápán jako symbol Japonska a stavba pomníku, který zobrazuje jeho ničení, je absolutně nepřijatelná.

Ruské čtení je opačné. Zástupce vedoucího správy ruského prezidenta pro státní politiku v humanitární oblasti Nikolaj Ovsijenko řekl Kommersantu, že sloup na pomníku je přesnou kopií sloupu, který císařské Japonsko postavilo na Sachalinu, a že chryzantému autoři použili vědomě jako symbol militaristického Japonska. Pomník stojí na území pod ruskou správou, Tokiu tak zůstává jen diplomatická nóta. Aby bylo jasné, proč se kvůli jednomu květu ozývají ministerstva, je potřeba se podívat na dvě věci, na nichž je táž chryzantéma vyražená: na obálku japonského pasu a na pouzdro závěru pěchotní pušky.

Šestnáct lístků na pasu i na závěru pušky

Japonsko nemá zákonem stanovený státní znak. Protože je mezinárodním zvykem dávat na obálku pasu státní symbol, používá ministerstvo zahraničí stylizovanou chryzantému. Samo přitom upozorňuje, že císařský znak je šestnáctilistá dvojitá chryzantéma s mezilehlými lístky, zatímco pasový květ je jednodušší a tyto lístky nemá.

Vojenská rovina je tvrdší. Puška Arisaka typ 38 ráže 6,5 mm nesla šestnáctilistou chryzantému na pouzdru závěru, tedy na kovové části zbraně, v níž pracuje závěr. Katalog Smithsonian National Museum of American History, washingtonského muzea americké historie, uvádí, že značka označovala výrobu pro císařskou armádu a příslušnost zbraně císaři. Zbraň se plnila páskem po pěti nábojích, u kusu s nasazeným bajonetem katalog uvádí délku 167,64 cm a materiály dřevo, ocel a mosaz. O citlivosti symbolu řekne víc než prohlášení jeden detail: u pušek odevzdaných po kapitulaci je chryzantéma často zbroušená, japonští vojáci ji odstraňovali sami.

Redakce Armádního Zpravodaje položila pasové vysvětlení japonského ministerstva zahraničí vedle muzejních katalogů zbraní a vyznamenání a rozsah ruského tvrzení zúžila. Ruský text, který spor vykládá jako účet za dějiny, píše o chryzantémě na všech medailích za japonské válečné kampaně. Doložit se dá u pamětních medailí za válku s Čínou v letech 1894 až 1895, za rusko-japonskou válku 1904 až 1905 a za období 1914 až 1920; u medaile za mandžuské tažení z let 1931 až 1934 se stejný znak objevuje jen ve sběratelských katalozích. Australian War Memorial popisuje líc medaile za rusko-japonskou válku takto: zkřížené armádní a námořní vlajky, nad nimi chryzantéma, pod nimi znak paulovnie.

Právě v Chabarovsku se přitom odehrál i soud, u kterého bývalé japonské vojáky nesoudili za symboly, ale za přípravu bakteriologické války.

Co stojí v protokolech z prosince 1949

Z tiskového vydání materiálů chabarovského procesu z roku 1950, do kterého redakce Armádního Zpravodaje nahlédla v digitalizovaném archivu Santa Clara University, plyne, že od 25. do 30. prosince 1949 stálo v Chabarovsku před soudem dvanáct bývalých příslušníků japonských ozbrojených sil. Obžaloba jmenuje jednotky 731 a 100 a mluví o přípravě bakteriologické války především proti Sovětskému svazu, Mongolské lidové republice a Číně. Jednotka 100 měla podle dokumentu kontaminovat epidemickými zárodky pastviny, dobytek a vodní zdroje; protokol obsahuje také výpověď o použití bakteriologické zbraně jednotkou 731 proti čínské armádě a obyvatelstvu v letech 1940 až 1942.

Jde o sovětské poválečné soudní materiály vydané v roce 1950 v Moskvě, ne o současný nezávislý nález. Kolekci eviduje také Pacific War Crimes Trials Digital Archive Virginské univerzity.

Celá epocha, ke které pomník odkazuje, začala jednou nocí na železniční trati. Office of the Historian amerického ministerstva zahraničí uvádí, že 18. září 1931 zničil výbuch část trati u Mukdenu, Japonsko obvinilo čínské nacionalisty a incident využilo k invazi do Mandžuska. Japonská Národní parlamentní knihovna píše přímo, že trať u Liutiaohu vyhodili do povětří důstojníci Kwantungské armády. K 18. září 2026 je od té noci 95 let.

Dva protesty za tři týdny a jeden vzkaz pro Evropu

ANALÝZA Spor o pomník není izolovaný. Japonské ministerstvo zahraničí vydalo 13. srpna 2026 protest proti návštěvě ruského prezidenta Vladimira Putina na ostrově Iturup, který Japonsko nazývá Etorofu, a Motegi si kvůli ní předvolal ruského velvyslance Nikolaje Nozdreva. Mezi protestem a odhalením pomníku 4. září 2026 je 22 dní, od odhalení k 18. září 2026 dalších 14.

Redakce Armádního Zpravodaje porovnala obě prohlášení japonského ministerstva zahraničí a našla v nich stejné obraty: negativní dopad na vztahy, city japonské veřejnosti, nepřijatelné, mimořádně politováníhodné. Symbolická gesta jsou levná a nevratná. Ruská strana jimi potvrzuje výklad, že válku na Dálném východě uzavřela ona, Japonsko proti pomníku na ruském území nemá jiný nástroj než nótu. Spor se tak přesouvá z území na symboly, kde se nedá nic vyjednat.

Proč by to mělo zajímat čtenáře v Evropě? NATO na stránce aktualizované 30. června 2026 uvádí, že Japonsko je jedním z jeho indopacifických partnerů, spolupráci vede program dohodnutý v červenci 2023 a bezpečnost euroatlantického a indopacifického prostoru je stále více propojená. Roztržka mezi Tokiem a Moskvou tedy neznamená vojenskou hrozbu pro Česko, ale přidává Rusku další směr, kde stojí proti partnerovi Evropy. A chryzantéma na pomníku není urážka omylem, ale přesně zvolený znak. Šestnáct lístků, dvě paměti: jedna strana je nosí na obálce pasu, druhá je zná z pouzdra závěru pušky.

Článek Japoncům se nelíbí, co Putin předvedl na Kurilech. Rusové dělají uražené a překrucují historii, aby vypadali jako oběť se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Poslední císařství a jeho tichá flotila

Označení „poslední císařství“ je novinářská zkratka, ale opírá se o fakt: Japonsko je jedinou zemí na světě, jejíž hlava státu nese titul císaře. Dnešní Japonsko je samozřejmě parlamentní monarchie, císař Naruhito plní ceremoniální roli. Vojenskou sílu však země buduje s razancí, která připomíná spíš mocnost s imperiálními ambicemi, byť oficiálně jen v mezích sebeobrany.

Japonská obranná bílá kniha z roku 2025 pojmenovává hrozby bez diplomatických obálek. Čína je v ní označena za „dosud největší strategickou výzvu“, Rusko za akutní bezpečnostní problém v bezprostředním okolí japonských ostrovů. Obě země navíc prohlubují vzájemnou vojenskou koordinaci, což Tokio znervózňuje dvojnásob. Čínské námořní a vzdušné síly systematicky zvyšují tlak kolem sporných ostrovů Senkaku i v prostoru Tchajwanského průlivu. Ruské bombardéry a válečné lodě se pravidelně objevují v blízkosti japonského vzdušného prostoru a teritoriálních vod.

Odpovědí Tokia není jen diplomatický protest. Je to rozpočet.

Tři programy, které se nesmí zaměňovat

V běžném zpravodajství se japonské ponorkové raketové programy často slévají do jednoho. Ve skutečnosti jdou tři odlišné linie vedle sebe a každá řeší jiný problém.

• Ponorková řízená střela – již pořizovaná, nehypersonická, určená pro nejnovější třídu ponorek Taigei. Odpaluje se z torpédometů ráže 533 mm, které jsou standardní výbavou japonských konvenčních ponorek tříd Taigei, Sórjú i starších Ojašio. Jde o zbraň s delším dosahem než torpédo, ale bez hypersonické rychlosti.
• Podvodně odpalovaná hypersonická střela – zcela nový program, který se poprvé objevil v rozpočtové žádosti pro fiskální rok 2027. Ministerstvo mluví o „vysoce přeživatelné podvodní platformě“ jako nosiči, ale konkrétní třídu ponorek ani přesný způsob odpalu zatím nezveřejnilo.
• Výzkum podvodního vertikálního odpalovacího zařízení (VLS) – samostatná studie, která zkoumá možnost instalace vertikálních sil do budoucích ponorek. Pokud by uspěla, ponorky by mohly nést větší a těžší střely, než dovolují klasické torpédomety.

Právě existence třetí linie naznačuje, že Tokio zvažuje dvě paralelní cesty: buď hypersonickou střelu zmenšit tak, aby prošla torpédometem, nebo postavit novou generaci ponorek s vertikálními šachtami. Obě varianty mají své výhody i limity a ministerstvo si zjevně nechává obě otevřené.

Proč je ponorka s hypersonickou střelou noční můrou protivníka

Pozemní odpalovací baterie má pevnou pozici, kterou satelity odhalí. Letoun musí vzlétnout z letiště, které lze zasáhnout v první vlně úderu. Ponorka je jiná kategorie.

Japonské diesel-elektrické ponorky třídy Taigei patří k nejtišším na světě. Jejich lithium-iontové baterie (Taigei je první třída na světě, která je používá sériově) umožňují delší ponor bez nutnosti spouštět hlučné dieselové motory. Výtlak činí přibližně 3 000 tun pod vodou, posádku tvoří asi 70 osob. Když taková ponorka vypluje na pozici a odpálí střelu letící rychlostí přes Mach 5, protivník čelí dvojitému problému: neví, odkud střela přiletí, a nemá dost času na reakci.

Hypersonická rychlost sama o sobě zkracuje reakční okno obrany na zlomek toho, co nabízí konvenční střela s plochou dráhou letu. Japonská agentura ATLA popisuje svou hypersonickou řízenou střelu jako zbraň s kombinací skrámžetového a náporového pohonu, schopnou manévrovat ve výškovém pásmu, kde současné systémy protivzdušné obrany hůře predikují bod zachycení. Přidejte k tomu odpal z neznámé pozice pod hladinou a dostanete zbraň, která komplikuje celou obrannou geometrii protivníka, od rozmístění radarů po nasazení záchytných střel.

Jak si Japonsko stojí ve srovnání s velmocemi

Rusko provozuje hypersonickou protilodní střelu 3M22 Cirkon (v NATO označení SS-N-33) s udávanou rychlostí kolem Mach 8–9 a dosahem přes 1 000 kilometrů, odpalovanou z hladinových lodí i ponorek třídy Jasen-M. Čína testuje hypersonické kluzáky řady DF-ZF nesené balistickými raketami DF-17 s dosahem odhadovaným na 1 800–2 500 kilometrů, byť zatím primárně z pozemních odpalovačů. Spojené státy vyvíjejí program Conventional Prompt Strike (CPS), který má dát ponorkám třídy Virginia Block V podvodně odpalovanou hypersonickou schopnost, podle oficiálního harmonogramu amerického námořnictva ve fiskálním roce 2028.

Japonsko je oproti všem třem ve fázi rozpočtové žádosti a raného vývoje. Přesné označení střely, dostřel, rychlostní profil ani typ hlavice nebyly zveřejněny. Jádrový program pozemní hypersonické řízené střely běží od roku 2023 a stále není dokončen, takže podvodní derivát bude logicky následovat s dalším zpožděním. Operační nasazení před koncem této dekády by bylo mimořádně ambiciózní; realisticky lze počítat spíše se začátkem třicátých let.

Přesto by bylo chybou japonský program podceňovat. Tokio nesází na jednu zázračnou zbraň, ale buduje celou podmořskou architekturu úderu. Ve stejné rozpočtové žádosti se objevuje i výzkum odpalovacího modulu pro bezosádková podvodní vozidla. Japonsko zároveň doplňuje výzbroj americkými střelami Tomahawk, norskými JSM a americkými JASSM, čímž vytváří vrstvenou strukturu, kde hypersonická ponorková střela bude špičkou pyramidy, ne jedinou kartou v ruce.

Odstrašení, ne útok

Japonská obranná strategie rámuje všechny tyto programy jako prostředek odstrašení a v krajním případě protiúderu v mezích sebeobrany. Tokio explicitně nepřechází k útočné doktríně, ale posouvá hranici toho, co „sebeobrana“ znamená. Střely s velkým dosahem mají zastavit invazní síly na dálku, dřív než se přiblíží k japonským ostrovům. Hypersonická munice z ponorek tento koncept posouvá o úroveň výš: protivník musí počítat s úderem z libovolného směru, z platformy, kterou nedokáže spolehlivě sledovat.

Pro NATO, které s Japonskem prohlubuje spolupráci v rámci Individually Tailored Partnership Programme od roku 2023, je silnější Tokio vítanou zprávou. Aliance sama zdůrazňuje, že bezpečnost euroatlantického a indopacifického prostoru je neoddělitelná. Silnější japonské odstrašení může uvolnit část amerických kapacit pro evropské spojence, nebo naopak zintenzivnit soutěž o munici, loděnice a špičkové technologie. Obojí je reálný scénář.

Japonsko tímto krokem nevyrovnává skóre s Ruskem ani Čínou v hypersonických technologiích. Dává ale najevo něco podstatnějšího: že země s císařem v čele státu, s třetím největším hospodářstvím planety a s jednou z nejtišších ponorkových flotil na světě nemá v úmyslu čekat, až se rovnováha sil v západním Pacifiku definitivně převáží v její neprospěch.

Článek Rusové ani Číňané, nepokoušejte sílu posledního císařství světa. Japonské ponorky dostanou game-changer, hypersonické střely se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dvojnásobek výzbroje F-35: požadavek, ne hotová specifikace

Tvrzení o dvojnásobné interní výzbroji oproti F-35A pochází z oficiálního podcastu Team Tempest britského Královského letectva, kde Group Captain přezdívaný „Bill“ popsal požadavek jako „zhruba dvojnásobek toho, co unese F-35A“. Sekundární odborné zdroje to přepočítávají zhruba na 5 170 kilogramů (11 400 liber) čistě interní výzbroje.

Pro srovnání: F-35A Lightning II má podle oficiálního factsheet USAF celkový payload 8 160 kilogramů, ale to zahrnuje i externí závěsníky. Interní zbraňové šachty F-35A pojmou výrazně méně, typicky dvě řízené pumy JDAM kalibru 900 kg plus dvě střely vzduch-vzduch AIM-120 AMRAAM. Právě tady je klíčový rozdíl: GCAP má nést veškerou výzbroj uvnitř trupu, a přesto jí pobrat víc než F-35A celkem na vnějších i vnitřních závěsnících.

Důležité je ale říct, že jde zatím o deklarovaný požadavek z fáze konceptu, nikoli o ověřenou tabulkovou specifikaci sériového letounu. Přesné rozměry interních šachet ani maximální hmotnost nákladu veřejně zveřejněny nebyly.

Přes Atlantik na vlastní palivo, a proč to dává smysl

Ze stejného podcastového vystoupení pochází i ambice doletu: „snad ekvivalent přeletu Atlantiku do Ameriky na interní palivo.“ Vzdálenost z Londýna do New Yorku činí zhruba 5 570 kilometrů. Pokud by GCAP skutečně dosáhl takového přepravního doletu bez tankování, šlo by o dramatický skok oproti F-35A, jehož bojový rádius na interním palivu přesahuje 2 200 kilometrů.

Proč tak obrovský dosah? Odpověď leží v indo-pacifické geografii a v měnící se povaze vzdušného boje. Japonsko potřebuje letoun schopný operovat nad rozlehlými mořskými prostory bez závislosti na tankerech, které se v prostředí moderních protivzdušných systémů stávají zranitelnými. Britská strana zase počítá s tím, že v budoucích konfliktech nemusí být k dispozici blízké základny ani bezpečné koridory pro vzdušné doplňování paliva. Podle autorů z RAF a japonských vzdušných sil zapojených přímo do programu GCAP nemá nahrazovat F-35, ale doplňovat ho tam, kde menší letoun naráží na limity dosahu a kapacity.

Nová konfigurace představená na leteckém veletrhu ve Farnborough v roce 2024 ukázala výrazně větší rozpětí křídel oproti starším konceptům, logický důsledek požadavku na více paliva a větší interní šachty.

Cena: sedminásobek F-35A, a to je jen odhad

Tady začíná ta nepříjemná část. Oficiální kusová cena GCAP neexistuje. Britský parlamentní výbor ve své zprávě ke GCAP výslovně uvádí, že celkové náklady programu dosud nejsou vyčísleny. Částka kolem 600 milionů dolarů za jeden letoun, která koluje v odborných médiích, je neoficiální odhad.

I tak jde o číslo, které bere dech. Průměrná cena F-35A za výrobní série 15 až 17 činí podle výrobce 82,5 milionu dolarů. Pokud by se GCAP skutečně pohyboval kolem 600 milionů, mluvíme o více než sedminásobku. V přepočtu na koruny by jeden stroj stál zhruba 14 miliard Kč.

Co cenu žene nahoru? Už samotné zadání. Velký drak s velkým křídlem pro dlouhý dolet. Objemné interní šachty pro těžkou výzbroj. Pokročilá senzorová soustava. A hlavně role, kterou autoři programu popisují jako „rozehrávač“: GCAP nemá být jen stíhačkou, ale létajícím velitelským uzlem, který řídí roje bezpilotních prostředků, sdílí data v reálném čase a nese výpočetní výkon srovnatelný se serverovou skříní. Ve vlastním pojetí programu totiž „payload“ neznamená jen bomby a rakety, ale pět složek: kinetické efekty, nekinetické efekty (elektronický boj), senzory, konektivitu a výpočetní kapacitu.

Kdo to zaplatí a kolik to spolkne

Základní financování nesou veřejné rozpočty všech tří partnerských států. Britská vláda v roce 2026 potvrdila 8,6 miliardy liber na GCAP v horizontu čtyř let. Japonské ministerstvo obrany vyčlenilo na fiskální rok 2026 celkem 206,6 miliardy jenů na vývoj stíhačky nové generace včetně příspěvku do společné organizace GIGO. Průmysl navíc podle britského parlamentu investoval dalších 600 milionů liber z vlastních zdrojů.

Pro český kontext: rozpočet ministerstva obrany na rok 2026 činí necelých 155 miliard korun. Jediný letoun za odhadovaných 14 miliard by spolkl téměř desetinu celého ročního rozpočtu resortu. Pořízení GCAP je pro Česko v dohledné budoucnosti mimo reálnou úvahu, ale jako člen NATO profitujeme z toho, že spojenci budují špičkovou vzdušnou sílu schopnou operovat v nejnáročnějších scénářích.

Britský parlament přitom sám varuje: program bude po celé příští desetiletí ukusovat významný díl obranného rozpočtu a udržitelnost jednotkové ceny stojí na dvou podmínkách, dostatečném domácím financování velkých partnerů a úspěšném exportu.

Závod o šestou generaci: GCAP není sám

Spojené státy v březnu 2025 udělily kontrakt na vlastní stíhačku šesté generace, F-47 v rámci programu NGAD. Čína podle analýzy Aviation Week z počátku roku 2025 testuje dva bezocasé demonstrátory, které už skutečně létají, i když jejich přesné výkonové parametry zůstávají nepotvrzené. Právě absence svislých ocasních ploch u čínských prototypů vyvolává otázky, proč si je GCAP ponechává. Přímé oficiální vysvětlení neexistuje, ale konstruktéři zjevně hledají kompromis mezi stealth vlastnostmi, aerodynamickou stabilitou, výrobním rizikem a termínem zavedení do služby v roce 2035.

Označení „šestá generace“ je u GCAP oficiální, ale univerzální definice tohoto pojmu neexistuje. Veřejně dostupné důkazy zatím dokládají spíš ambici a systémovou architekturu než hotově prokázanou generační převahu. Program má smluvní rámec, peníze a průmyslovou základnu; teď musí dokázat, že dokáže dodat to, co slibuje, za cenu, kterou si jeho provozovatelé mohou dovolit.

Článek Nová stíhačka GCAP unese dvakrát víc zbraní než F-35 a přeletí Atlantik bez tankování. Ale cena je astronomická se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Japonsko odpálilo a proč je to tak citlivé

Tomahawk není novinka. Americké námořnictvo tuto střelu používá od osmdesátých let a její bojové nasazení sahá od Perského zálivu přes Balkán až po Sýrii. Japonský nákup ale představuje něco jiného, politický zlom.

Americká agentura DSCA schválila prodej až 400 střel ve variantách Block IV a Block V. Technické parametry mluví jasně:

• Dosah: přibližně 1 600 kilometrů v konvenční verzi
• Navádění: GPS s inerciální navigací, terénní korelace (TERCOM), digitální porovnávání scény (DSMAC)
• Klíčová vlastnost Block IV: obousměrné satelitní spojení umožňující přeprogramování za letu a přesměrování na nové GPS souřadnice; střela může reagovat na cíle, které se objeví až po odpálení
• Bojová hlavice: konvenční, přibližně 450 kg
• Rychlost: podzvuková, kolem 880 km/h

Právě ta flexibilita dělá z Tomahawku víc než pouhou „dalekonosnou střelu“. Je to nástroj přesného úderu, který operátor dokáže za letu přesměrovat na zcela jiný cíl. A Japonsko ho nezařazuje jen do obrany pobřeží. Tokijské ministerstvo obrany otevřeně mluví o schopnosti protiúderu, tedy o schopnosti zasáhnout území protivníka poté, co ten zaútočí na Japonsko. To je zásadní posun od dosavadní čistě pasivní doktríny, která se spoléhala výhradně na zachytávání nepřátelských raket.

Proč Moskva zuří a čím hrozí

Kreml nereagoval na samotný výstřel, ale na trend, který za ním vidí. Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová už na brífinku 1. července 2026 označila poskytování japonského území pro americké systémy středního a kratšího dosahu za „přímou hrozbu“ pro ruské dálněvýchodní hranice. Na začátku září pak přitvrdila: rozmístění amerického pozemního raketového systému Typhon na japonském území, byť pod záminkou cvičení, je podle ní „absolutně nepřijatelné“.

Tady je důležité rozlišovat. Tomahawk odpálený z lodě a systém Typhon na pevnině nejsou totéž. Typhon, oficiálně označovaný jako Mid-Range Capability, je mobilní pozemní odpalovací systém americké armády, který vyplňuje mezeru mezi taktickými raketami kratšího dosahu a hypersonickými zbraněmi. Může nést právě Tomahawk nebo protilodní střelu SM-6. Jinými slovy: Tomahawk je „co letí“, Typhon je „odkud to létá ze země“. A právě pozemní varianta znervózňuje Moskvu víc, protože zkracuje reakční čas a přibližuje americkou údernou schopnost k ruskému Dálnému východu.

Konkrétní „kompenzační protiopatření“, jimiž Kreml hrozí, ovšem zůstávají záměrně mlhavá. Žádný seznam zbraní, žádný harmonogram, žádné konkrétní místo rozmístění. Moskva si ponechává manévrovací prostor, od vojenských cvičení přes přesuny jednotek až po další militarizaci Kurilských ostrovů.

Severní Korea přilévá olej, a přitom sama testuje rakety

K ruským protestům se přidala Severní Korea. Podle agenturních přepisů státní agentury KCNA Kim Jo-čong, vlivná sestra severokorejského vůdce, pohrozila dalšími vojenskými opcemi v reakci na japonské zbrojení. Pchjongjang se přitom opírá o širší narativ: vadí mu nejen samotný test Tomahawku, ale i japonská účast na cvičení Balikatan 26 na Filipínách, kde Tokio v dubnu a květnu 2026 nasadilo protilodní střely Type 88 (88式地対艦誘導弾) s dosahem kolem 180 kilometrů.

Jenže právě tady narážíme na zásadní rozpor. Podívejme se, co samy protestující strany provozují a testují:

• Rusko disponuje střelou 3M-14 Kalibr, námořně odpalovanou řízenou střelou s odhadovaným dosahem 1 500 až 2 500 kilometrů, bojovou hlavicí o hmotnosti 450 kg a možnou jadernou způsobilostí. Kalibr je přímý ruský ekvivalent Tomahawku a Moskva ho masivně nasazuje ve válce proti Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky.
• Severní Korea provádí opakované balistické starty, naposledy v lednu 2026, kdy Tokio oficiálně protestovalo a označilo severokorejské odpaly za hrozbu pro Japonsko, region i mezinárodní společenství. Pchjongjang testoval mimo jiné mezikontinentální balistické rakety typu Hwasong-17 s odhadovaným dosahem přes 13 000 kilometrů a schopností nést jadernou hlavici. Pravidelně testuje i střely kratšího a středního dosahu, včetně manévrovacích střel KN-23 a KN-25.

Protest Moskvy a Pchjongjangu tak působí jako ukázkový dvojí metr. Oba státy dlouhodobě legitimizují vlastní odstrašení raketami s tisícikilometrovým dosahem (a některé z nich s jadernou způsobilostí), ale odmítají tutéž logiku ve chvíli, kdy ji získává jejich soused.

Proč Japonsko zbrojí právě teď

Tokio nežije v bezpečnostním vakuu. Japonské ostrovy se nacházejí v dosahu čínských pozemních střel CJ-10 s dosahem přibližně 1 500 kilometrů, které podle Pentagonu drží pod hrozbou infrastrukturu na Okinawě i na hlavních japonských ostrovech. K tomu se přidávají severokorejské balistické starty a ruské kapacity na Dálném východě.

Japonské ministerstvo obrany to říká otevřeně: samotná dosavadní protiraketová obrana přestává stačit. Nestačí jen zachytávat nepřátelské střely, je potřeba mít schopnost omezit další odpaly protivníka protiúderem. Tomahawk je odpověď na tento stav, nikoli jeho začátek.

Nejde přitom o izolovaný nákup. Japonsko buduje celou architekturu schopností úderu na dálku, prohlubuje obrannou spolupráci s Filipínami (premiér Koizumi při návštěvě Manily jednal o konkrétních platformách a transferech obranného vybavení) a posiluje vazby s NATO, které samo tvrdí, že vývoj v Indo-Pacifiku přímo ovlivňuje euroatlantickou bezpečnost.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Náměstkyně generálního tajemníka NATO při březnové návštěvě Tokia propojila indo-pacifickou bezpečnost s ruskou válkou proti Ukrajině a s čínskou podporou ruské obranné báze. Pro evropské spojence včetně Česka to neznamená automatické vyslání jednotek kvůli Japonsku. Znamená to ale větší tlak: pokud Spojené státy fixují síly i v Asii, evropští spojenci musí nést víc bezpečnostní zátěže doma.

České firmy přitom do regionu už míří. Velvyslanectví v Tokiu aktivně otevírá cestu českým podnikům do indo-pacifických obranných dodavatelských řetězců a ministerstvo zahraničí eviduje projekty ekonomické diplomacie zaměřené na obranný průmysl v Japonsku i na Filipínách. Přímý český podíl na programu Tomahawk veřejně potvrzen není, ale dveře do regionu se otevírají.

Jeden Tomahawk nad Pacifikem nezměnil rovnováhu sil v Asii přes noc. Změnil ale profil Japonska, ze země, která se sedm desetiletí spoléhala na americký štít, na stát, který poprvé veřejně předvedl vlastní schopnost úderné odpovědi. A právě to Moskvu i Pchjongjang znervózňuje víc než samotná střela.

Článek Japonsko si trouflo otestovat Tomahawky a Moskva zuří. Kreml pohrozil odvetou, přidala se i Severní Korea se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co znamená „bitva o sever“

Nejde o vyhlášenou vojenskou operaci. Pojem popisuje soutěž o kontrolu severních námořních přístupů k japonskému souostroví. Klíčové jsou dva průlivy: La Pérouse (mezi Hokkaidó a Sachalinem) a Cugaru (mezi Hokkaidó a Honšú). Oba fungují jako brány mezi Japonským mořem, Ochotským mořem a otevřeným Pacifikem.

Japonsko v nich záměrně drží teritoriální moře užší než standardních 22,2 km (12 námořních mil), aby zachovalo koridory volného průjezdu, tedy právní režim, který umožňuje tranzit cizím lodím i ponorkám. Právě tato otevřenost z nich dělá strategicky citlivá místa. Podle amerického právního rozboru patří oba průlivy mezi pět japonských mezinárodních průlivů se zvláštním statusem.

Ekonomicky nejsou srovnatelné s Hormuzem, přes který v první polovině roku 2025 proudilo v průměru přes 20 milionů barelů ropy denně, ani s Malackým průlivem s 23 miliony barelů. Vojensky ale fungují jako úzká hrdla, kudy může přijít rychlý průnik: raketový či vzdušný úder, demonstrace síly nebo blokační přítomnost ponorek.

Jak vypadá „obklíčení“ v praxi

Slovo obklíčení neznamená doslovné obležení japonských ostrovů. Znamená víceosý tlak, který Tokio nutí bránit více směrů současně.

Ze severu Rusko rozmisťuje na Kurilách a Sachalinu pobřežní protilodní systémy Bastion (s nadzvukovými střelami P-800 Oniks o dostřelu přes 300 km) a Bal (s podzvukovými střelami Ch-35 o dostřelu kolem 120 km). Posiluje arktickou infrastrukturu a udržuje v Ochotském moři ponorkovou baštu pro strategické jaderné ponorky třídy Borej, z nichž každá nese 16 balistických raket Bulava s doletem přes 8 000 km. Ruské strategické bombardéry Tu-95MS a Tu-22M3 pravidelně létají podél japonského vzdušného prostoru.

Z jihu a západu Čína zvyšuje aktivitu ve Východočínském moři, Japonském moři i západním Pacifiku. Podle japonského ministerstva obrany čínské námořnictvo disponuje největší flotilou na světě co do počtu plavidel a rychle roste i kvalitativně, včetně letadlových lodí typu Fu-ťien s elektromagnetickými katapulty.

A pak je tu koordinace obou mocností dohromady. Japonské ministerstvo obrany dokumentuje pravidelné společné lety ruských a čínských bombardérů kolem japonského souostroví i společné námořní hlídky. Scénáře cvičení jsou podle japonských analytiků stále bojovější a interoperabilita roste.

Plánují Moskva a Peking společný útok?

Tady je nutné oddělit doložené od spekulativního. Koordinace existuje a je měřitelná: společné hlídky, lety, cvičení. Ale hotový společný plán útoku na Japonsko v žádném otevřeném zdroji doložený není.

Naopak: společné čínsko-ruské prohlášení k výročí smlouvy o dobrém sousedství výslovně říká, že jejich vztah „není vojensko-politická aliance a není namířen proti třetím zemím.“ Japonský Národní institut obranných studií (NIDS) ve své zprávě z roku 2026 tento rozpor popisuje přesně: vojenská spolupráce míří „na ještě vyšší úroveň“, ale formálně zůstává pod hranicí aliance.

Náš redakční závěr je proto dvojí: riziko koordinovaného tlaku na Japonsko ze dvou směrů je vysoké a reálné už dnes. Riziko, že existuje podepsaný plán společné invaze, je podle dostupných zdrojů nízké. To ovšem neznamená, že je nulové; právě absence formální aliance může paradoxně znamenat menší předvídatelnost, protože chybí jasná pravidla vzájemného závazku.

Stojí za zmínku, že čínské a ruské oficiální zdroje je třeba číst obezřetně. Prohlášení o mírumilovnosti z Pekingu i Moskvy stojí v kontrastu s praktickým chováním obou zemí, ať už jde o ruskou agresi na Ukrajině trvající přes čtyři roky, nebo o čínské vojenské nátlakové akce v Tchajwanském průlivu.

Pomohly by Japonsku Spojené státy?

Japonsko má jedinou skutečně závaznou obrannou smlouvu: Smlouvu o vzájemné spolupráci a bezpečnosti s USA z roku 1960. Její článek V říká, že ozbrojený útok na území pod japonskou správou představuje nebezpečí pro obě strany a že USA budou „jednat proti společnému nebezpečí v souladu se svými ústavními procesy a postupy.“

Článek VI pak dává Spojeným státům právní rámec pro udržování vojenských sil a základen na japonském území. V praxi to znamená přítomnost zhruba 60 000 amerických vojáků, námořní základnu Jokosuka (domovský přístav 7. flotily), leteckou základnu Kadena na Okinawě a další zařízení. Velitelství amerických sil v Japonsku (USFJ) se navíc transformuje do podoby společného operačního velitelství schopného plánovat a řídit reakci na krize.

Zásadní nuance: smlouva nezaručuje automatickou formu odpovědi. Neříká, že USA okamžitě vyšlou letadlové lodě nebo vstoupí do přímého boje. Říká, že budou jednat, a konkrétní rozsah pomoci by byl politickým a operačním rozhodnutím amerického vedení v dané krizi. Pro Japonsko je to silný, ale ne bezpodmínečný štít.

Pro srovnání: dohoda s Austrálií (Reciprocal Access Agreement) je rámcem pro vzájemný přístup a spolupráci sil, nikoli automatickou kolektivní obranou typu článku V. Japonsko tak v případě existenční hrozby závisí primárně na Washingtonu.

Proč by to mělo zajímat i Česko

Japonská obranná bílá kniha pro rok 2026 výslovně uvádí, že bezpečnost Evropy a Indo-Pacifiku je neoddělitelná. Není to diplomatická fráze, je to strategická realita. Pokud Rusko a Čína dokážou vázat americké kapacity ve dvou velkých divadlech současně, snižuje se schopnost USA reagovat v kterémkoli z nich plnou silou. Pro evropské členy NATO včetně České republiky to znamená, že severní Pacifik není vzdálená exotika, ale součást téhož bezpečnostního puzzle.

Japonský obranný rozpočet pro fiskální rok 2026 přesáhl 9 bilionů jenů (zhruba 1,4 bilionu korun) a země směřuje k cíli dvou procent HDP na obranu. Tokio zároveň posiluje síťování s partnery v rámci NATO-IP4, tedy se čtyřmi indo-pacifickými partnery Severoatlantické aliance.

Japonsko se nepřipravuje na válku, která přijde zítra. Připravuje se na to, aby válka nepřišla vůbec, a právě proto rozšiřuje svůj obranný radar na sever, kde dosud svítila slepá skvrna.

Článek Japonsko bije na poplach, bojí se „bitvy o sever“. Rusko a Čína ho mohou obklíčit a udeřit, kde to nečekalo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně AARGM-ER umí a proč je jiná než starší HARM

Protiradiolokační střely nejsou žádná novinka. Už klasická americká AGM-88 HARM, kterou dnes ve zjednodušené podobě používá i Ukrajina, dokáže nalétnout na zdroj radarového záření a zničit ho. Jenže má zásadní slabinu: když obsluha radar vypne, střela ztratí signál a mine. Právě na tom stojí jedna z nejstarších obranných taktik, tedy rychlé vypnutí emitoru ve chvíli, kdy obsluha detekuje hrozbu.

Střela AGM-88G AARGM-ER od firmy Northrop Grumman tuto slabinu cíleně překonává. Podle oficiálního datového listu výrobce i amerického námořního leteckého velitelství NAVAIR zbraň disponuje multimódovým vyhledávačem, který kombinuje několik naváděcích principů najednou:

• Antiradiační navedení – klasické sledování radarového záření.
• GPS/INS navigace – střela si po prvotním zachycení signálu zapamatuje polohu cíle a letí k ní, i když radar zmlkne.
• Terminální milimetrový radar – vlastní aktivní senzor pro koncovou fázi letu, kdy už střela hledá fyzický objekt, ne záření.
• Multispektrální navedení – další vrstva identifikace cíle.

Výrobce u verze AARGM-ER výslovně uvádí, že zbraň „neutralizuje taktiku vypínání emitoru a protiopatření“. Oproti předchůdcům nabízí nový pohon, prodloužený dosah, vyšší přežitelnost a modernizovanou bojovou hlavici. A klíčový detail: vejde se do interní zbraňové šachty letounu F-35A, takže nenarušuje jeho stealth profil. Verze F-35B ji podle amerického plánu námořní pěchoty z roku 2025 ponese na vnějších závěsnících.

Proč je kombinace s F-35 pro čínskou PVO nový problém

Samotná existence protiradarové střely čínské velení nepřekvapí. Rusko i Čína provozují vlastní rodiny těchto zbraní, například ruská Ch-31P nebo čínská YJ-91. Jenže v otevřených zdrojích se u žádné z nich nepodařilo dohledat stejně explicitní potvrzení schopnosti útočit i po vypnutí radaru, jaké u AARGM-ER poskytují NAVAIR a Northrop Grumman.

Skutečná komplikace ale neleží jen ve střele. Leží v tom, kdo ji nese. Letoun F-35A s radarem APG-81 a pasivními senzory systému AN/ASQ-239 dokáže detekovat radarové záření z bezpečné vzdálenosti, aniž by sám vyzařoval. Střelu odpálí ze stealth profilu, z dosahu, který výrobce označuje jako „bezpečný odstup“. Obsluha čínského radaru, ať už pozemního systému typu HQ-9 s dosahem kolem 200 km, mobilního HQ-22, nebo palubního radaru válečné lodi, tak čelí dilematu bez dobrého řešení: zapnout radar znamená přivolat střelu, která si poradí i s jeho následným vypnutím. Nezapnout radar znamená být slepý.

Pro čínské integrované systémy PVO v oblasti Východočínského moře a kolem sporných ostrovů Senkaku jde o novou regionální kombinaci hrozeb. Ne o první setkání s protiradarovou municí, ale o první situaci, kdy z japonského směru přichází stealth nosič s nadzvukovou střelou, která „loví“ i zhaslý radar.

Japonsko mění doktrínu: od obrany bodu k úderu na dálku

Rozpočtový dokument pro fiskální rok 2027 nezařazuje AARGM-ER jako izolovaný nákup. Ministerstvo obrany ji zasazuje do širší „transformace obrany“, kde zbraně s velkým dosahem odpalované z bezpečné vzdálenosti tvoří páteř nové strategie. Tokio to oficiálně rámuje jako nástroj k zastavení invazních sil včas a daleko od japonského území, ale zároveň výslovně připouští využití i pro protiúdery.

Japonsko aktuálně provozuje a dále pořizuje obě relevantní verze letounu: F-35A pro vzdušné síly a F-35B pro námořní nasazení z upravených vrtulníkových nosičů třídy Izumo. Podle stávajícího pětiletého plánu budování obrany počítá s celkem 147 kusy F-35 obou verzí. Každý z nich se potenciálně stává platformou pro potlačování protivzdušné obrany, tedy roli, kterou Japonsko dosud systematicky nebudovalo.

Kolik přesně střel AARGM-ER Tokio objedná a kdy je dostane do operační služby, rozpočtový dokument neříká. Zatím jde o zahájení pořizovacího procesu, nikoli o hotovou dodávku. Pokud bude rozpočet schválen, akvizice odstartuje po 1. dubnu 2027.

Evropský rozměr: Polsko už nakoupilo přes 200 kusů

Japonsko není jediným novým zákazníkem. V lednu 2025 podepsalo polské ministerstvo obrany kontrakt na dodání více než 200 střel AGM-88G AARGM-ER. Polsko provozuje F-35A a buduje schopnost SEAD/DEAD, tedy potlačování a ničení nepřátelské protivzdušné obrany, s přímým ohledem na ruské systémy typu S-300 a S-400, které jsou z principu stejně radarově závislé jako čínské.

Pro český kontext je to podstatné: zbraň, o které píšeme v souvislosti s Tichým oceánem, má přímou relevanci i pro obranu východního křídla NATO. Podle nás jde o jeden z nejdůležitějších trendů v konvenčním zbrojení aliance, o schopnost systematicky „zdražovat“ každé zapnutí nepřátelského radaru.

Co může Čína dělat

Čínská protivzdušná obrana tím neztrácí hodnotu jako celek. Ale přichází o komfortní předpoklad, že pouhé vypnutí radaru spolehlivě ochrání jeho obsluhu. Reakce může zahrnovat větší mobilitu radarových jednotek, nasazení klamných cílů a návnad, kratší a nepravidelné emise, přesun k pasivním senzorům nebo síťové oddělení radarů od odpalovacích zařízení. Žádné z těchto opatření ale problém nevyřeší jedním tahem, spíš ho zdraží a zkomplikují na obou stranách.

Japonský nákup AARGM-ER je tichý, rozpočtově zatím nekvantifikovaný krok. Ale jeho logika je hlasitá: kdo zapne radar proti F-35 vyzbrojenému touto střelou, riskuje víc než dřív. A kdo ho nezapne, nevidí.

Článek Čínská PVO má problém, jaký dosud neřešila. Japonsko vyzbrojí F-35 střelami, které loví radary i po vypnutí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čtyři kroky, které spustily poplach

Ruský velvyslanec při OSN Vasilij Něbenzja koncem května veřejně napadl japonské zbrojení jako „remilitarizaci“ ohrožující globální bezpečnost. Tokio jeho slova označilo za „směšná“. Jenže Něbenzja nereagoval na abstraktní hrozbu, reagoval na konkrétní události, které se v první polovině roku seřadily jako domino.

Prvním kamenem byly lednové konzultace na vysoké úrovni v Bruselu, kde obě strany zopakovaly mantru o „neoddělitelnosti“ euroatlantické a indo-pacifické bezpečnosti. V březnu přijela do Tokia zástupkyně generálního tajemníka NATO Radmila Šekerinská a s japonským ministrem obrany Šindžiróem Koizumim probírala spolupráci v průmyslu, vesmíru a inovacích. Pak přišel květen, a skutečný zlom.

Japonské ministerstvo obrany oznámilo vyslání čtyř příslušníků Sil sebeobrany do velitelství NSATU ve Wiesbadenu, tedy do struktury, která koordinuje dodávky výzbroje a výcvik pro ukrajinskou armádu. Oficiálním cílem je sběr poznatků z války na Ukrajině, včetně toho, co Tokio samo nazývá „nový způsob vedení boje“. Pro zemi, která se od konce druhé světové války vyhýbala jakémukoli zapojení do cizích konfliktů, je to bezprecedentní krok.

Zbraně na export a konec poválečných tabu

Ještě před vysláním personálu do Wiesbadenu Tokio 21. dubna zásadně přepracovalo pravidla pro vývoz obranného materiálu. Dosavadní systém pěti kategorií, které fakticky blokovaly prodej širšího spektra zbraní, nahradilo posuzováním případ od případu. Podle agentury Reuters jde o největší uvolnění japonských exportních pravidel za desítky let.

Japonské ministerstvo zahraničí změnu zdůvodnilo nutností „vytvářet příznivé bezpečnostní prostředí posilováním spojenců a podobně smýšlejících zemí“. Současně ale dodalo, že Tokio „aktuálně nemá v úmyslu transferovat zbraně“ přímo Ukrajině. Cesta k budoucím jednáním se nicméně otevřela, a právě to je pro Moskvu i Peking znepokojivé.

Japonský obranný průmysl není zanedbatelný. Mitsubishi Heavy Industries vyrábí stíhačku F-2 (japonskou variantu amerického F-16), torpédoborce třídy Maya s bojovým systémem Aegis nebo ponorky třídy Taigei s lithium-iontovými bateriemi, které patří k nejtišším konvenčním ponorkám na světě. Pokud by se tyto technologie dostaly na globální trh, znamenalo by to pro západní aliance nový zdroj výzbroje v době, kdy americké i evropské výrobní kapacity nestíhají pokrývat poptávku vyvolanou válkou na Ukrajině trvající už přes čtyři roky.

Summit v Ankaře a cvičení u New Yorku

Červenec přinesl dva další milníky. Na summitu NATO v Ankaře se Japonsko zapojilo do formátu IP4, skupiny indo-pacifických partnerů, kam patří vedle Tokia i Soul, Canberra a Wellington. Ministr obrany Koizumi se stal prvním japonským ministrem obrany, který se zúčastnil průmyslového fóra NATO Summit Defence Industry Forum. Nejde o symboliku; průmyslové fórum je místo, kde se domlouvají konkrétní zakázky, standardy a výrobní kooperace.

Generální tajemník NATO Mark Rutte na tiskové konferenci po summitu výslovně řekl, že cílem není rozšířit článek 5 do Indo-Pacifiku. Tím dal jasně najevo hranici: Japonsko je partner pro interoperabilitu, průmysl a sdílení zkušeností, nikoli kandidát na členství. Jenže i partnerství má svou váhu, zvlášť když ho doprovází společné námořní cvičení.

Ve dnech 8. a 9. července cvičily lodě japonských námořních Sil sebeobrany (JMSDF) s námořní skupinou NATO u pobřeží New Yorku. Japonské námořnictvo disponuje flotilou, která by v mnoha ohledech obstála i v porovnání s evropskými členy aliance: torpédoborce třídy Atago a Maya nesou systém Aegis srovnatelný s americkými Arleigh Burke, vrtulníkové nosné lodě třídy Izumo byly upraveny pro provoz stíhaček F-35B. Cvičení v Atlantiku, tisíce kilometrů od domovských vod, je signál, který nelze přehlédnout.

Moskva a Peking bijí na poplach

Rusko, které od února 2022 vede plnohodnotnou invazní válku proti Ukrajině a samo představuje největší bezpečnostní hrozbu v Evropě, označuje japonské kroky za „remilitarizaci“. Ironie je zřejmá: stát, který napadl sousední zemi a jehož armáda operuje na cizím území, varuje před údajným militarismem země, která sedm desetiletí dodržovala striktní sebeomezení.

Čínská reakce je formulačně sofistikovanější, ale stejně ostrá. Mluvčí ministerstva zahraničí Lin Ťien v červnu vyjádřil „vážné znepokojení“ nad častými interakcemi Japonska s „vojenskou organizací mimo region“ a mluvil o „neomilitarismu“. Po ankarském summitu pak jeho kolegyně Mao Ningová odmítla, že by Čína představovala hrozbu pro euroatlantickou bezpečnost, a vyzvala NATO, aby přestalo šířit narativ o „čínské hrozbě“.

Obě reakce mají společného jmenovatele: Moskva i Peking vnímají, že Japonsko přestává být jen bilaterálním spojencem Washingtonu a začíná budovat širší síť bezpečnostních vazeb. Pro Čínu, která považuje západní Pacifik za svou sféru vlivu, je to strategicky nepříjemné. Pro Rusko, které potřebuje Peking jako hlavního partnera proti západním sankcím, je jakékoli posílení protiváhy v Asii komplikací.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Přímé alianční závazky vůči evropským členům NATO, včetně České republiky, se japonským partnerstvím nemění. Článek 5 zůstává tam, kde byl. Nepřímý dopad ale existuje, a může být významný. Japonský obranný průmysl disponuje technologiemi, které by mohly doplnit přetížené evropské a americké výrobní linky. Sdílení poznatků z NSATU může zlepšit výcvik a doktrínu i pro evropské armády. A samotný fakt, že se indo-pacifický partner aktivně zapojuje do podpory Ukrajiny, posiluje politický tlak na ty členy aliance, kteří dosud váhají.

Ve srovnání s ostatními indo-pacifickými partnery NATO Japonsko v roce 2026 jasně vede. Jižní Korea má diplomatickou misi při alianci a pravidelné ministerské kontakty, Austrálie v dubnu zahájila první vyhrazený dialog o obranném průmyslu, Nový Zéland zůstává spíše v rovině politického dialogu. Žádný z nich ale nevyslal personál do NSATU ani necvičil s alianční námořní skupinou v Atlantiku.

Skutečná změna pravidel hry nespočívá v tom, že by se NATO formálně rozšířilo do Pacifiku. Spočívá v tom, že Tokio poprvé v poválečné historii kombinuje diplomacii, průmysl a vojenskou praxi v jednom koordinovaném tahu, a že stát, který sedmdesát let definovala pacifistická zdrženlivost, se rozhodl jednat.

Článek Agresivní Rusové najednou křičí, že je v ohrožení. Japonsko se přibližuje k NATO a mění v Pacifiku pravidla hry se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři vrstvy jednoho programu

Označení „nový nepřítel“ neznamená, že Japonsko posílá do Pacifiku novou flotilu nebo vstupuje do konfliktu. Znamená novou schopnost, a ta se skládá ze tří vrstev, z nichž každá je v jiné fázi.

První vrstva běží nejdéle. Kontrakt na výzkum hypersonické střely (極超音速誘導弾) získala společnost Mitsubishi Heavy Industries v červnu 2023 a program má směřovat k dokončení ve fiskálním roce 2031. Střela má létat rychlostí nad Mach 5 a manévrovat způsobem, který výrazně komplikuje zachycení protivzdušnou obranou. Konkrétní dosah ani přesný rychlostní profil japonské ministerstvo obrany dosud nezveřejnilo.

Druhá vrstva je ponorková střela odpalovaná z torpédometu. Vývoj odstartoval v dubnu 2023, opět u Mitsubishi Heavy Industries, a už přešel do fáze sériového pořizování. Tato zbraň není hypersonická, ale využívá klíčovou vlastnost ponorky, tedy schopnost odpálit stand-off zbraň, aniž by prozradila svůj akční prostor.

Třetí vrstva je ta čerstvá: záměr začít s vývojem podvodně odpalované hypersonické střely. Položka figuruje v návrhu rozpočtu pro fiskální rok 2027 zatím bez uvedené částky, bez názvu i bez harmonogramu. Paralelně s ní probíhá výzkum ponorky nové generace s VLS, jehož fáze optimalizačního návrhu má trvat od fiskálního roku 2026 do roku 2029.

Proč se nedá vystopovat

Slib „nevystopovatelnosti“ stojí na dvou pilířích, z nichž každý funguje v jiné fázi útoku.

Před odpálením je hlavním problémem pro protivníka ponorka samotná. Japonské hodnoticí dokumenty k programu ponorkové střely výslovně zdůrazňují „vysokou skrytost“ jako klíčovou vlastnost nosiče. Moderní dieselelektrické ponorky třídy Taigei, které Japonsko provozuje, patří k nejtišším na světě; jejich lithium-iontové baterie umožňují dlouhý ponor bez nutnosti spouštět hlučné dieselové motory. Ponorka s výtlakem kolem 3 000 tun dokáže operovat v mělkých vodách kolem japonských ostrovů i v hlubším Pacifiku a protivník musí prohledávat obrovský prostor, aby ji vůbec detekoval.

Po odpálení nastupuje druhý pilíř: hypersonická rychlost. Let nad Mach 5, tedy přes 6 100 km/h, v kombinaci s manévrováním dává protivníkově protivzdušné obraně extrémně krátké reakční okno. Absolutně neviditelná není ani ponorka, ani střela. Fakticky ale jde o výrazně hůře odhalitelný nosič nesoucí výrazně hůře zachytitelnou zbraň.

Čína a Rusko už mají své hypersonické karty na stole

Japonsko svůj program nebuduje ve vzduchoprázdnu. Obě mocnosti, které Tokio ve svých obranných dokumentech identifikuje jako hlavní bezpečnostní výzvy, už hypersonické systémy provozují.

• Rusko nasadilo protilodní střelu 3M22 Cirkon od roku 2023. Podle japonské bílé knihy z roku 2025 dosahuje rychlosti Mach 9 a dosahu kolem 1 500 km. Cirkon je odpalován z hladinových lodí i ponorek a Rusko ho drží i v Tichém oceánu, kde operuje Tichomořská flotila.
• Čína disponuje operačně nasazenou balistickou střelou DF-17 nesoucí hypersonické kluzné těleso (HGV). Podle výroční zprávy Pentagonu spadá do dosahové kategorie zhruba 1 500 až 2 000 km a je součástí rozsáhlého čínského konvenčního raketového arzenálu zaměřeného na západní Pacifik.

Japonská odpověď má logiku: pokud protivník už disponuje hypersonickými zbraněmi, potřebuje Tokio schopnost, která zvýší jeho nejistotu. Ponorka, kterou nelze snadno najít, nesoucí střelu, kterou nelze snadno sestřelit, přesně tuto nejistotu vytváří.

Jak daleko je Japonsko oproti USA

Nejbližší srovnání nabízí americký program Conventional Prompt Strike (CPS). Americké námořnictvo už provedlo kompletní letové zkoušky včetně ověření technologie „cold-gas launch“ pro námořní platformy a plánuje podvodní zavedení na ponorky třídy Virginia ve fiskálním roce 2028. První povrchové nasazení má začít na torpédoborcích třídy Zumwalt.

Japonsko je oproti tomu stále ve fázi skládání architektury. Hypersonická střela se vyvíjí samostatně, ponorková střela z torpédometu samostatně, VLS ponorka samostatně, a záměr to vše propojit do podvodně odpalované hypersonické varianty je zatím rozpočtovou položkou bez specifikací. Prakticky řečeno: Washington už řeší zavádění, Tokio teprve navrhuje.

Přesto nejde o pouhý papírový plán. Mitsubishi Heavy Industries se objevuje napříč všemi klíčovými programy, od hypersonické střely přes ponorkovou zbraň až po japonský podíl na vývoji amerického interceptoru GPI. Průmyslová základna existuje a kontrakty běží.

Pacifistická země s protiúdernou doktrínou

Japonsko po desetiletí budovalo svou obranu na principu čistě defenzivních schopností. Zlom přišel v prosinci 2022, kdy vláda přijala novou bezpečnostní strategii zahrnující takzvanou protiúdernou schopnost. Oficiální rámec říká, že pokud by bylo Japonsko napadeno (včetně útoku balistickými střelami), může v mezích minimálně nutné sebeobrany zasáhnout cíle na území protivníka.

Nové střely a ponorkové nosiče tak Tokio formálně zasazuje do rozšířené sebeobrany a odstrašení, nikoli do klasické útočné doktríny. Klíčové ale je, že bez spolehlivého „kill chainu“ (satelitní konstelace, bezpilotních průzkumných prostředků a systému přidělování cílů) by i ta nejrychlejší střela byla jen drahý projektil bez spolehlivého navádění. Japonsko proto souběžně buduje vlastní průzkumné vrstvy, aby snížilo závislost na amerických zpravodajských datech, i když alianční spolupráce s Washingtonem zůstává páteří celého systému.

Realistické okno pro skutečně operační schopnost (ponorka s VLS odpalující hypersonickou střelu) se podle nás otevírá spíš v první polovině třicátých let. Do té doby ale samotný směr vývoje nutí Peking i Moskvu investovat do protiponorkového boje, průzkumu a protiraketových vrstev v oblastech, kde dosud počítaly s relativní převahou.

Článek Číně i Rusku přibyde v Pacifiku nepřítel, který se nedá vystopovat. Japonsko vyvíjí hypersonickou střelu pro ponorky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Korvety, které nejsou neškodné

Tarantul III, v ruské klasifikaci Projekt 1241.1RZ Molnija-M, je raketová korveta zavedená do služby v roce 1987. Na papíře zastaralá platforma. V praxi plavidlo, které nese čtveřici nadzvukových protilodních střel SS-N-22 Moskit, 76mm kanon a dva systémy blízké obrany AK-630. Proti moderní víceúčelové fregatě by v otevřeném oceánu neobstála. Jenže v pobřežních vodách, při krátkém úderu na konkrétní cíl, zůstává nebezpečná. Moskit letí rychlostí přes 2 600 km/h a jeho zachycení je i pro současné obranné systémy výzva.

Podle hlášení japonského společného štábu šlo o korvety Tichomořské flotily. Osobní Putinův rozkaz k vyslání doložen není, ale v ruském systému velení jde o rozhodnutí, které bez souhlasu nejvyšších míst nepadne. Průliv Sója má navíc zvláštní právní režim: Japonsko si zde ponechalo teritoriální moře jen v šíři tří námořních mil (přibližně 5,6 km), takže samotný průjezd formálně neporušuje japonskou suverenitu. Vojensko-politický signál je ovšem naprosto čitelný.

Iturup: jizva, která se nehojí

Do příběhu vstupuje ještě druhá rovina. V srpnu 2026 navštívil Vladimir Putin ostrov Iturup, jeden ze čtyř sporných Kurilských ostrovů, které Japonsko označuje za svá „Severní teritoria“. Sovětský svaz je obsadil v posledních dnech druhé světové války v roce 1945 a Rusko je drží dodnes. Tokio tento stav nikdy nepřijalo; japonské ministerstvo zahraničí trvá na tom, že jde o inherentní japonské území pod cizí okupací.

Putinova návštěva vyvolala tvrdou diplomatickou reakci. Podle agentury AP Tokio označilo cestu za „naprosto nepřijatelnou“ a podalo silný protest. Nebyla to přitom první taková epizoda. Už v červenci 2021 navštívil Iturup ruský premiér Mišustin a japonská strana tehdy předvolala ruského velvyslance. Návštěva prezidenta má ovšem jinou symbolickou váhu: je to vzkaz, že Kreml považuje územní spor za uzavřený.

A právě v tom spočívá ona „drzost“: Moskva kombinuje opakovanou vojenskou přítomnost u Hokkaidó s demonstrativním saháním po nejcitlivějším bodu vzájemných vztahů. Nejde o náhodu ani o izolovaný exces. Japonské ministerstvo obrany za fiskální rok 2025 zaznamenalo třiatřicet ruských průchodů průlivem Sója. Je to systém.

Proč to není jen japonský problém

Kurily mají pro Rusko zcela konkrétní vojenskou funkci. Japonské ministerstvo obrany je popisuje jako klíčové pro ochranu takzvaného „bastionu“ v Ochotském moři, kde operují ruské strategické jaderné ponorky. Zároveň ostrovy zajišťují přístup hlavních hladinových sil z Vladivostoku do otevřeného Pacifiku. Na Iturupu je doložená letištní infrastruktura s dvojím využitím, kam byly nasazeny i stíhačky Su-35S. Moskva tu nestaví Potěmkinovu vesnici, buduje reálný vojenský uzel.

A co je podstatné: Rusko tuto aktivitu udržuje i v době, kdy vede plnohodnotnou válku na Ukrajině. Podle japonských podkladů Moskva na Dálném východě nejen neoslabuje, ale modernizuje. Strategická logika je zřejmá: ukázat, že Kreml dokáže vyvíjet tlak ve více regionech současně.

Právě v srpnu 2025, ve stejném období jako průjezd korvet, připlula do Japonska britská úderná skupina s letadlovou lodí HMS Prince of Wales. Japonské námořní síly následně cvičily s Británií, USA, Austrálií, Španělskem i Norskem. NATO a Japonsko přitom oficiálně pracují s tezí, že euroatlantická a indopacifická bezpečnost jsou neoddělitelné. Ruská přítomnost u Hokkaidó tak není jen provokací vůči Tokiu. Je to vzkaz celému bloku států, které Moskvě odporují od Baltu po Tichý oceán.

Co to znamená pro Evropu a pro Česko

Přímou vojenskou hrozbu pro Českou republiku dvě korvety u Hokkaidó nepředstavují. Nepřímý dopad je ale reálný. Každý region, kde Rusko nutí západní spojence reagovat, váže kapacity, pozornost a rozpočty. Japonská premiérka Takaiči ve svém programovém projevu z února 2026 výslovně potvrdila pokračující podporu Ukrajině a neměnnou linii k územní otázce s Ruskem. Incident u průlivu Sója tak paradoxně spíš posiluje než oslabuje vazby Tokia na západní blok.

Pro český kontext je důležité jedno: bezpečnostní architektura, na které závisí i naše obrana, funguje jako propojená síť. Když Moskva zatěžuje jeden její uzel, cítí to i uzly vzdálené tisíce kilometrů.

Dvě korvety se starými raketami u severního pobřeží Japonska. Prezidentská návštěva sporného ostrova. Každý krok sám o sobě vypadá jako gesto. Dohromady tvoří vzorec, který Tokio, Washington i Brusel čtou naprosto shodně: jako záměrnou eskalaci.

Článek „Naprosto nepřijatelné!“ Putin poslal k Japonsku čtyři raketové korvety. Jeho drzost je neskutečná, provokuje každého se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč Typ 11 „zoufale“ selhal

Typ 11, zavedený roku 1922, přišel s neobvyklým řešením podávání: místo zásobníku měl otevřený zásobovací trychtýř, do kterého se vkládaly standardní pětinábojové pásky z pušky Arisaka. Myšlenka zněla logicky: střelec mohl sdílet munici s pěšáky. V praxi to znamenalo otevřený mechanismus, do kterého v terénu vnikaly prach, písek a nečistoty. National Army Museum ve svém popisu zbraně výslovně uvádí citlivost trychtýře na znečištění jako hlavní provozní slabinu.

K tomu přistupovaly další problémy. Náboje musely být před podáním olejovány speciálním mazacím zařízením zabudovaným ve zbrani, jinak hrozilo vytržení nábojnice. Armáda navíc pro kulomet předepisovala redukovanou laboraci 6,5mm náboje, tedy slabší prachovou náplň, protože plná laborace způsobovala příliš mnoho poruch. Americký válečný manuál TM-E 30-480 uvádí hmotnost zbraně kolem 10,2 kg, tedy víc než u řady konkurentů. Ergonomie nebyla o moc lepší: ovládání bylo komplikované a v boji se záseky opakovaly s frustrující pravidelností.

Po zkušenostech z bojů v Mandžusku v roce 1932 armádní technické velení konstatovalo, že složitost konstrukce, náchylnost k poruchám a slabá ergonomie jsou neúnosné. Formální program náhrady odstartoval v dubnu téhož roku.

Česká stopa: ZB-26 na čínském bojišti

Klíčem k pochopení celého příběhu je československý lehký kulomet ZB vz. 26. Brněnská zbrojovka vyráběla zbraň ráže 7,92 mm s plynovým pohonem, sklopným závorníkem a dvacetiránovým horním zásobníkem. Podle Vojenského historického ústavu bylo do Číny exportováno přes 30 000 kusů a české vojenské zdroje uvádějí mezi odběrateli i samotné Japonsko.

Japonští vojáci na ZB-26 naráželi přímo v boji. Ukořistěné kusy si cenili natolik, že je sami nasazovali; v některých pramenech se pro ně objevuje polooficiální označení „Type Chi“. Účinnost české zbraně v čínských rukou nepochybně ovlivnila požadavky, které armáda vtělila do soutěžního zadání:

• Horní schránkový zásobník na 30 ran (o deset víc než ZB-26)
• Plynový pohon a rychlovýměnná hlaveň
• Spolehlivá funkce v mrazu i písečných bouřích
• Možnost montáže optiky
• Hmotnost do 9 kg
• Ráže 6,5 mm Type 38

Inspirace ZB-26 je tu zřejmá. Jenže inspirovat se a kopírovat jsou dvě různé věci.

Soutěž: čtyři firmy, dva finalisté, jeden vítěz

Do soutěže se přihlásily čtyři subjekty: armádní arzenál, Tokyo Gas Electric Industry, Nippon Special Steel Company a Nambu Rifle Manufacturing Company. Podle detailní sekundární rešerše opřené o dokumenty Army Technical Headquarters a japonský archiv JACAR se do finále probojovaly dva modely: Model Kó a Model Ocu.

Právě tady se láme celý mýtus o kopii. Model Ocu byl navržen výslovně „podle československého lehkého kulometu“: používal příměji evropskou logiku s dlouhým pístem a sklopným závorníkem, tedy řešení blízké ZB-26. Model Kó naproti tomu vycházel z domácí konstrukční tradice Kidžiróa Nambu.

Zkoušky dopadly jednoznačně. Model Ocu trpěl nespolehlivým záchytem zásobníku, častými selhači a problémy s extrakcí nábojnic. Vážil kolem 9,0–9,2 kg, tedy víc než povolený limit. Komise konstatovala, že jeho problémy jsou systémové; další zesilování dílů by zbraň ještě více zatížilo, aniž by vyřešilo základní konstrukční slabiny.

Model Kó měl také potíže: pokles přesnosti po zahřátí hlavně a praskliny v přední části pouzdra závěru. Komise je ale vyhodnotila jako lokální a opravitelné. Zbraň vážila jen 7,98 kg a nabízela prostor pro doladění. Zajímavý osud potkal projekt Nippon Special Steel: jeho mechanismus dosahoval kadence kolem 1 200 ran za minutu, což bylo pro pěchotní kulomet nepoužitelné. Zamykací schéma ale nezaniklo; podle japonských patentů se později objevilo v leteckém kanónu Type 99-2 Model 4.

Z finálního Typu 96 byl nakonec odstraněn i režim jednotlivé palby, přestože ho zadání původně požadovalo. Mechanismus voliče palby neprošel spolehlivostními testy a armádní technické velení výslovně nařídilo jeho zrušení. Typ 96 se tak stal čistě automatickou družstevní podpůrnou zbraní.

Typ 96 versus ZB-26: podobní zvenku, odlišní uvnitř

Na první pohled si Typ 96 a ZB-26 jsou podobné: horní zásobník, rychlovýměnná hlaveň s nosnou rukojetí, posunutá mířidla. Právě tato siluetová podobnost živí mýtus o kopii. Jenže pod plechem se zbraně rozcházejí.

Zásadní rozdíl ležel v uzamykání závěru. Typ 96 nevycházel ze „zbéčkového“ sklopného závorníku Modelu Ocu, ale z linky Nambu Modelu Kó. Zachoval si také japonské specifikum, olejování nábojů před podáním, které ZB-26 nepotřebovala.

Pro kontrast stojí za zmínku britský Bren. Ten je skutečnou licenční větví ZB-26: britské zkoušky ve třicátých letech vybraly vylepšenou verzi ZGB-33, výroba v Enfieldu běžela od roku 1937 a Australian War Memorial jej hodnotí jako jednu z nejlepších lehkých kulometných konstrukcí vůbec. Bren převzal mechanismus, Typ 96 převzal koncept. To je zásadní rozdíl.

V boji: solidní střed, ne špička

Typ 96 se stal standardním lehkým kulometem japonské pěchoty a v praxi představoval obrovský skok oproti Typu 11. Na Attu jej Japonci nasazovali ve velkých počtech, využívali optiku pro palbu na delší vzdálenosti a oceňovali nízkou hmotnost i rychlou výměnu hlavně.

Přesto měl své limity. Ráže 6,5 mm nabízela slabší účinek a průbojnost než 7,92mm Mauser u ZB-26 nebo .303 British u Brenu. Zásobníkové podávání omezovalo nepřetržitou palbu ve srovnání s pásovými kulomety typu Browning M1919. Sovětský DP-27, ačkoli jednodušší a bez rychlovýměnné hlavně, nabízel robustnost, kterou složitější japonská konstrukce nedosahovala.

Právě vědomí těchto slabin vedlo Japonce k vývoji Typu 99 v ráži 7,7×58 mm, který převzal základní koncepci Typu 96, ale řešil problém nedostatečné munice. Konstrukční linie Nambu tak pokračovala, nikoli jako kopie české předlohy, ale jako vlastní japonská cesta poučená cizím vzorem.

Typ 96 nebyl ani slepou kopií, ani překonáním ZB-26. Byl lokálně vyhovujícím kompromisem armády, která si z brněnského kulometu vzala to, co potřebovala, a zbytek vyřešila po svém. Že přitom porazila prototyp, který ZB-26 kopíroval věrněji, je možná nejlepší důkaz toho, že v konstrukci zbraní nerozhoduje věrnost předloze, ale funkčnost výsledku.

Článek Japonský kulomet Typ 11 selhal tak zoufale, že armáda vypsala soutěž na nový. Výsledkem nebyla kopie české ZB-26 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně se staví a proč to není „nový Typhoon“

FCAD je pilotovaný nadzvukový demonstrátor, který má ověřit klíčové technologie pro budoucí sériový program GCAP (Global Combat Air Programme). Na GCAP spolupracují Velká Británie, Itálie a Japonsko a cílem je mít hotový bojový letoun ve službě od roku 2035. Demonstrátor ale není zmenšenou kopií budoucího sériového stroje. Slouží k tomu, aby inženýři odchytili chyby v konstrukci, stealth řešeních, letových řídicích systémech a výrobních postupech dřív, než budou drahé v hlavním programu.

Podle BAE Systems je vyrobeno zhruba 75 % demonstrátoru měřeno objemem. Hlavní sekce trupu vznikaly posledních dvanáct až osmnáct měsíců. Spojení trupu s křídly a svislými ocasními plochami má proběhnout v roce 2027, rollout i první let míří na závěr téhož roku. Piloti už mají za sebou přes 215 hodin v digitálním simulátoru, kde testují fly-by-wire software a chování letounu v různých letových režimech.

Jedním z technologických průlomů je spoj nasávacího kanálu motoru s trupem, vyrobený jako jeden celek aditivní výrobou, tedy 3D tiskem z kovu. BAE výslovně uvádí, že takový díl by klasickými metodami vzniknout nešel. Pro stealth je to podstatné: hladší geometrie a méně spojů v radarově citlivé oblasti kolem vstupu vzduchu znamená menší odrazovou plochu.

Dvakrát více zbraní než F-35: co to doopravdy znamená

Americký F-35A Lightning II, jednomotorový stealth letoun páté generace s délkou 15,7 metru a rozpětím 10,7 metru, nese ve svých dvou vnitřních šachtách standardní výzbroj dvou řízených střel vzduch-vzduch AIM-120 AMRAAM a dvou pum GBU-31 JDAM o celkové hmotnosti asi 2 600 kilogramů. Šachty F-35 jsou konstrukčně mělké, protože letoun musel zůstat kompaktní.

FCAD je viditelně větší. Podle novinářské prohlídky u BAE, jejíž zjištění publikoval Aviation Week, mají dvě hluboké vnitřní šachty demonstrátoru přibližně dvojnásobný objem oproti F-35. To je důležitý rozdíl: větší objem neznamená automaticky dvojnásobek kilogramů výzbroje. Znamená to prostor pro více střel, munici většího průměru nebo flexibilnější kombinace zbraní a paliva, to vše při zachování stealth profilu, tedy bez vnějších závěsníků, které zvyšují radarový odraz.

Oficiální certifikovaná nosnost zbraní pro sériový GCAP dosud zveřejněna nebyla. Tvrzení o „dvakrát více zbraních“ se tedy opírá o fyzický odhad kapacity šachet, nikoli o potvrzený parametr. Přesto jde o signál, který nelze přehlédnout: budoucí letoun je koncipován tak, aby v jednom stealth průletu dokázal zasáhnout výrazně více cílů než dnešní pátá generace.

Éra Eurofighterů nekončí ze dne na den

Formulace „éra Eurofighterů má skončit“ je přesná v dlouhodobém horizontu, nikoli jako zpráva o blížícím se uzemnění flotily. Eurofighter Typhoon, dvoumotorový letoun čtvrté generace plus s maximální rychlostí Mach 2 (přibližně 2 450 km/h) a bojovým doletem kolem 1 400 kilometrů, zůstává páteří britské, italské, německé i španělské protivzdušné obrany.

Britská vláda v lednu 2026 oznámila investici půl miliardy liber do modernizace Typhoonů, včetně nového radaru ECRS Mk2 s aktivním elektronicky řízeným polem. Typhoon má v RAF sloužit minimálně do čtyřicátých let. Současně Británie pokračuje v nákupu dalších F-35 a podle Defence Investment Plan z června 2026 alokuje na GCAP 8,6 miliardy liber, na Typhoon 1,1 miliardy, na F-35 dalších 2,2 miliardy a 300 milionů na autonomní spolupracující bojové prostředky.

Británie tedy nesází na jednu kartu. Buduje vrstvený systém, kde čtvrtá, pátá a šestá generace fungují souběžně, doplněné bezpilotními nosiči. GCAP má od roku 2035 postupně přebírat schopnosti Typhoonu, ale plná náhrada celé flotily se realisticky odehraje až ve čtyřicátých letech.

Závod šesté generace: kde stojí konkurence

GCAP není jediný program šesté generace na světě. Americké letectvo v březnu 2025 přidělilo Boeingu kontrakt na vývoj letounu F-47 v rámci programu NGAD (Next Generation Air Dominance). Podle Congressional Research Service má F-47 nabídnout bojový dosah přes 1 850 kilometrů a fungovat jako jádro „rodiny systémů“ s autonomními wingmany. Formálně je NGAD nejdál v rozhodnutí o sériovém vývoji.

Na druhé straně spektra stojí čínský J-36, jehož letové prototypy zachytily satelitní snímky a videa z otevřených zdrojů. Analytici z britského think-tanku RUSI odhadují velký dolet a prostornou vnitřní šachtu, ale oficiální čínské parametry neexistují.

Evropský konkurent FCAS, společný francouzsko-německo-španělský program, se v červnu 2026 podle zpráv Euronews a AFP dostal do krize, když se rozpadla původní spolupráce mezi Dassaultem a Airbusem na stíhací větvi. GCAP tak v tuto chvíli působí organizačně soudržněji než jeho evropský protějšek.

Co to znamená pro Česko

Česká republika řeší vstup do páté generace, nikoli šesté. Vláda v březnu 2024 potvrdila nákup 24 letounů F-35A Lightning II, první stroje mají dorazit v roce 2031 a plné operační schopnosti získat do roku 2035. Do té doby překlenují ochranu vzdušného prostoru pronajímané Gripeny JAS-39C/D, jejichž smlouva běží rovněž do roku 2035.

GCAP tedy české plány přímo nemění. Ukazuje ale směr, kam se alianční bojové letectvo posouvá, k síťovému boji, datové integraci pilotovaných a bezpilotních platforem a ke schopnosti nést více výzbroje uvnitř trupu. Česko s 24 letouny F-35 bude v NATO interoperabilní s pátou generací. Šestá generace bude téma pro dobu po roce 2040, a právě tehdy se ukáže, jestli demonstrátor, který dnes leží rozpracovaný v anglické hale, splnil svůj účel.

Program GCAP už není powerpointová prezentace ani politický slib. Má fyzicky rozestavěný pilotovaný stroj, mezinárodní kontrakt za 4,6 miliardy liber a tři státy, které se zavázaly dotáhnout ho do konce roku 2027 k prvnímu letu. Jestli z toho vzejde letoun, který skutečně nahradí Typhoon a změní rovnováhu sil, se rozhodne ve vzduchu, ne na papíře.

Článek Éra Eurofighterů má skončit. Už je skoro hotový demonstrátor letounu 6. generace, který unese dvakrát více zbraní než F-35 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od havárie k průlomu: cesta přes 1MF10

Příběh A5M začíná neúspěchem. Konstruktér Džiró Horikoshi navrhl pro námořnictvo experimentální stíhačku 1MF10, oba prototypy havarovaly a stroj nesplnil požadavky. Horikoshi ale z projektu vytěžil klíčové poznatky o celokovové konstrukci a aerodynamice dolnoplošníku. Když námořnictvo v roce 1934 vypsalo novou specifikaci, jeho tým přišel s prototypem Ka-14, budoucím A5M.

První prototyp měl charakteristické křídlo ve tvaru obráceného „racčího“ profilu. Po počátečních problémech s ovladatelností Horikoshi křídlo přepracoval do konvenčnějšího tvaru, a výsledek překvapil i zadavatele. Stroj dosahoval maximální rychlosti kolem 435 km/h, což bylo na palubní stíhačku poloviny třicátých let pozoruhodné číslo.

Zajímavé je, co na A5M nebylo. Mitsubishi se vědomě rozhodlo nezatahovací podvozek neinstalovat. Nešlo o zaostalost, ale o chladnou kalkulaci: nárůst hmotnosti by zhoršil obratnost a zkomplikoval údržbu na lodi, zatímco výkonnostní zisk by byl marginální. Právě tato posedlost lehkostí za každou cenu se stala DNA celé japonské námořní stíhací školy.

Nebe nad Čínou: bojový křest a lekce pro budoucnost

A5M vstoupil do služby v roce 1937 a okamžitě zamířil do druhé čínsko-japonské války. Nad Šanghají a Nankingem se střetával především se sovětskými Polikarpovy I-16, které Čína provozovala, šlo o souboj dvou raných monoplánových filozofií. I-16 byl silnější v rychlosti při střemhlavém letu, A5M ho převyšoval v horizontálním manévrování. Japonští piloti se naučili využívat právě tuto přednost a vytvořili taktické vzorce, které přežily až do éry Zeru.

Čínské tažení ale odhalilo i limity. Dva kulomety ráže 7,7 mm nestačily na rychlé zničení cíle. Dolet kolem 1 200 km byl na námořní poměry slušný, ale námořnictvo chtělo víc. A ochrana pilota? Prakticky žádná. Každá z těchto lekcí se promítla do specifikace 12-Ši, z níž vzešlo Zero.

Jedna epizoda z vývoje stojí za zmínku: námořnictvo zkoušelo verzi A5M s uzavřenou kabinou, která slibovala lepší aerodynamiku. Piloti ji odmítli, část zdrojů uvádí, že jim vadily odlesky na zasklení a zhoršený výhled, klíčový pro manévrový boj. Kabina zmizela a A5M zůstalo otevřené. Stejnou debatu si japonské námořnictvo zopakovalo i u raných verzí Zera.

Pozoruhodný je i osud A5M u armády. Ta stroj testovala a odmítla jako „málo obratný“, paradoxní verdikt pro letoun, který námořnictvo obdivovalo právě pro obratnost. Armádní piloti ale poměřovali A5M s biplány, na jejichž extrémní manévrovatelnost byli zvyklí, a vyšší přistávací rychlost jednoplošníku jim nevyhovovala.

A5M versus Západ: kde byl skutečný náskok

Tvrzení, že Západ „jenom zíral“, si zaslouží kontext. V Evropě už v roce 1937 létaly moderní pozemní stíhačky: Hawker Hurricane vstoupil do služby právě v tomto roce, Messerschmitt Bf 109 byl ve výrobě. Bf 109E dosahoval rychlosti kolem 575 km/h, o 140 km/h více než A5M4. Hurricane měl podle dobových srovnávacích testů RAF horší stoupavost než Bf 109, ale lépe zatáčel.

Srovnání s A5M v přímém souboji by podle nás dopadlo jednoznačně: evropské stroje byly rychlejší, lépe stoupaly a nesly silnější výzbroj. Jenže žádný z nich nestartoval z letadlové lodi. A právě v tom spočíval japonský náskok, ne v absolutním výkonu, ale v tom, že moderní jednoplošnou filozofii dostali na palubu dřív, než si to kdokoli na Západě dokázal představit.

Dědictví: od stíhačky k sebevražednému stroji

Zero převzalo od A5M víc než jen místo na palubě. Zdědilo celou konstrukční filozofii: extrémní lehkost, důraz na dolet a obratnost, ochotu obětovat pancéřování a samosvorné nádrže. Horikoshi v A6M2 dotáhl dolet na neuvěřitelných 3 100 km, přidal dva 20mm kanony a zvýšil rychlost o téměř 80 km/h. Byl to stejný recept, jen s ostřejšími ingrediencemi, a se stejnou slabinou v ochraně, která se Japonsku krutě vymstila od roku 1943.

Samotné A5M mezitím přešlo do výcvikových jednotek. Poslední kapitola jeho služby je nejtemnější: ke konci války, když Japonsku docházely moderní stroje i zkušení piloti, skončily přeživší A5M jako kamikaze. Jednoduchý, snadno ovladatelný letoun posloužil naposledy, tentokrát bez návratu.

Kde dnes A5M najít

Muzejní exemplář A5M se nám spolehlivě potvrdit nepodařilo. Jediný konkrétně doložený dochovaný kus leží asi třicet metrů pod hladinou v laguně Chuuk, naložený jako palubní náklad ve vraku transportní lodi Fujikawa Maru. Pro potápěče je to poutavý cíl, pro běžného zájemce spíš kuriozita.

Dobové záběry existují, archiv CriticalPast nabízí klipy z japonských námořních manévrů z roku 1941 i záběry A5M na čínských letištích z roku 1940. Kdo si chce letové vlastnosti „osahat“, nejblíž se dostane ve War Thunderu, který A5M4 modeluje včetně simulátorového režimu. Není to historický důkaz, ale jako orientační vhled do toho, jak se stroj choval v zatáčce, to poslouží.

A5M nebylo „malé Zero“. Bylo to letadlo, na kterém se celá generace japonských námořních pilotů naučila, že moderní palubní stíhačka nemusí obětovat obratnost, a na kterém si Horikoshi ověřil, kam až lze filozofii lehkosti dotlačit. Zero pak odpovědělo: ještě dál.

Článek Mitsubishi A5M: jednoplošník, který změnil leteckou válku a vydláždil cestu legendárnímu Zero se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od záchranářů k obraně za čtyři roky

Firma AirKamuy vznikla v srpnu 2022 na Hokkaidu s docela jiným posláním, vyvíjela drony pro horskou záchrannou službu, námořní pátrání a zásobování odlehlých ostrovů. Obrat přišel rychle. V dubnu 2025 už tisková zpráva firmy o pre-seed financování otevřeně mluví o zhoršeném bezpečnostním prostředí a poptávce po levných, masově vyráběných dronech. Na květnovém veletrhu DSEI Japan 2025 stánek AirKamuy navštívil tehdejší ministr obrany Gen Nakatani. CEO Takumi Yamaguchi dnes říká, že firmu staví čistě na armádě a obraně.

Požadavek ze strany japonských sil byl podle něj jednoznačný: levně, ve velkém a s dlouhým doletem. Karbon by splnil třetí bod. Karton splnil všechny tři.

Co přesně AirKamuy 150 umí, a co ne

AirKamuy 150 je dron s pevným křídlem a rozpětím kolem 150 centimetrů. Trup i křídla jsou z vlnité lepenky potažené voděodolnou fólií; podle podmínek nasazení firma volí různé typy lepenky odolnější proti vlhku a námraze. Start je z ruky, přistání na břicho. Klíčové parametry:

• Užitečné zatížení: 1,5 kg (prototyp), výhledově až 10 kg
• Doba letu: přibližně 80 minut
• Cena: kolem 300 000 jenů za kus, tedy přibližně 2 500 dolarů
• Montáž: cíl 5 minut z flat-pack dílů bez speciálního nářadí

Ten poslední bod si zaslouží kontext. Když byl první veřejný prototyp představen v říjnu 2024, montáž trvala asi 90 minut. Pětiminutové složení je výsledek další konstrukční iterace, ne vlastnost od prvního dne. Ale právě ta rychlost vývoje je pozoruhodná.

Co se týká radarové „neviditelnosti“: firma pracuje s pojmem nízký radarový odraz (low RCS). Karton rádiové vlny z velké části propouští, kovové části jsou minimalizovány na nezbytné minimum. Žádnou konkrétní hodnotu radarového průřezu ale AirKamuy veřejně neuvádí. Dron je pro radar hůře zachytitelný než konvenční stroj srovnatelné velikosti. Nezachytitelný? To je jiná kategorie tvrzení, kterou veřejná data nepodporují.

Yamaguchi sám přiznává, že karton je oproti karbonu „slabý a těžký“. Dron vydrží několik letů, po břišním přistání se kartonové části vymění. Životnost není konstrukční chyba, je to záměr. Platforma je navržená jako spotřební.

Cvičný cíl dnes, rojový nosič zítra

Veřejně potvrzené vojenské nasazení je zatím jedno: japonské námořní síly sebeobrany používají AirKamuy 150 jako vzdušný cíl při výcviku. Právě to potvrdil Koizumiho dubnový příspěvek. Žádné veřejné údaje o objemu objednávek, sériové akvizici ani bojovém nasazení neexistují.

Firma ale otevřeně komunikuje širší ambici, průzkum, transport, hlídkování i rojový útok. Yamaguchi v rozhovoru pro ZEROICHI poznamenává, že čistě průzkumná role je u jednorázového stroje paradoxně problematická: kamera bývá dražší než samotný drak. Logičtější využití je tam, kde se stroj nevrací, jako barážující munice nebo jako součást roje, kde ztráta jednotlivého kusu nic neznamená.

A právě tady je skutečný posun. Nejde o karton. Jde o přijetí logiky, že některé drony jsou spotřební materiál, ne letecká technika. Když cvičný cíl stojí 2 500 dolarů místo desítek milionů jenů za konvenční terč, armáda si může dovolit střílet víc, cvičit častěji a testovat protiletadlové systémy proti realistickým hrozbám.

Japonsko není první, ale lokalizuje válečný trend

AirKamuy nevznikl ve vakuu. Australská firma SYPAQ vyvinula svůj kartonový dron Corvo PPDS už v roce 2020 jako logistický prostředek pro australskou armádu. Od roku 2023 ho oficiálně dodává Ukrajině, kde byl upraven i pro průzkum. Dolet až 120 km, autonomní start i přistání, výroba v baleních po stu kusech měsíčně.

AirKamuy 150 je novější japonská varianta stejného trendu, s větším důrazem na nízký radarový odraz a potenciální bojové využití. Spíš dohání a lokalizuje koncept prověřený válkou na Ukrajině, než aby byl o generaci napřed. Ale to neznamená, že je méně důležitý: Japonsko tím signalizuje, že spotřební drony bere jako standardní součást obrany, ne jako experimentální kuriozitu.

Tvrzení firmy, že „každá kartonová továrna se může stát arzenálem“, je přitom polopravda. Trup a křídla z lepenky skutečně zvládne vyseknout a složit běžná kartonárna. Jenže dron potřebuje také motor, baterii, autopilot, navigaci a datové spojení. Výrobní jednoduchost draku je reálná výhoda. Plnohodnotný zbraňový systém z toho ale bez elektroniky a softwaru nevznikne.

Co to znamená pro obranu, i tu českou

Levné drony s nízkým radarovým odrazem, vyráběné ve stovkách kusů, představují problém, na který klasická protivzdušná obrana není stavěná. Odpálit raketu za statisíce dolarů na kartonový cíl za dva a půl tisíce nedává ekonomický smysl.

Česká armáda na to reaguje vícevrstvě. V září 2025 ministerstvo obrany oznámilo nákup systému PLESS od firmy ERA pro pasivní lokalizaci cílů v elektromagnetickém spektru včetně stanovišť dronů. Systém SPYDER má pokrýt krátkodosahovou vrstvu proti bezpilotním prostředkům. Český průmysl nabízí senzorově-rušicí řešení typu ReCAS od firmy RETIA. Koncepce výstavby AČR 2035 explicitně počítá se snižováním zranitelnosti vůči dronům a barážující munici.

Vlastní český program kartonového či obdobně spotřebního vojenského dronu veřejně neexistuje. Nejviditelnější český výrobce dronů s pevným křídlem, Primoco, jde opačným směrem: kompozitní, certifikovaná, znovupoužitelná platforma.

Krabice z Hokkaidu zatím létá hlavně jako cvičný terč. Ale armáda, která si zvykne na myšlenku, že dron může být levnější než jeho vlastní munice, už se k drahým jednorázovým řešením nevrátí.

Článek Japonci vsadili na vojenské drony z kartonu. Složí je za 5 minut a radar je nemá šanci zachytit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Transportní letoun s mnoha výstupky

Letoun EC-2 je postavený na základě japonského dvoumotorového transportního letadla Kawasaki EC-2. Jeden z exemplářů začali konstruktéři do role letounu pro elektronický boj připravovat v roce 2021, uvádí Wikipedia. Od toho běžného ho odlišit velice snadno, jelikož má na svém trupu celou řadu výrazných výstupů, v nichž je uložena jeho elektronika. Někdo o něm dokonce tvrdí, že jde o nejošklivější letoun na světě.

Ukrajinci se utrhli ze řetězu. Ženou okupanty od taktických pozic včetně Pokrovsku. Rusko se mezi tím propadá do hluboké krize

Deference-Ua uvádí, že v nejvýraznějším výstupku na přídi je rušička rádiového signálu J/ALQ-5 od společnosti Toshiba, respektive anténní systém, který je určen k boji proti radarovým stanicím. Jeho parametry ale nejsou známé. Stejně tak se neví, jaké další systémy obsahují výstupky, které lze vidět na trupu. Co je zřejmé, je možnost spojení se s velitelstvím za pomoci satelitní komunikace. Vzhledem ke kvalitě japonských zbraní a elektroniky lze usuzovat, že třeba pro Rusko by byl letoun těžko překonatelnou překážkou, jelikož asi nemá protizbraň.

Japonci postaví 4 letouny EC-2

Japonsko si pravděpodobně uvědomuje, jak důležitou zbraní v současné době moderní letoun elektronického boje je. Twz uvádí, že podle dostupných informací si proto objednalo hned čtyři. Kdy budou zařazeny do výzbroje, není ale jasné. První exemplář EC-2 je podle dostupných informací stále testován. Jeho první let se uskutečnil teprve v březnu 2026, a je tak velmi nepravděpodobné, že by měl do sériové výroby zamířit v příštích měsících.

Ruská pýcha v troskách. Nepřekonatelné střely Kinžal končí v polích. Ukrajinská Lima je maže z oblohy bez výstřelu

Známé nejsou ani další parametry, ale dají se odvodit z parametrů běžného C-2, i když rychlost nebo dolet mohou být mírně ovlivněny přidanými nástavbami. Letoun by tak měl dosahovat rychlosti až 920 km/h a mít dosah až 7 600 km. To by znamenalo, že by osádka mohla plnit mise po dobu několika hodin. V případném střetu s Ruskem nebo Čínou by mohl Japoncům poskytnout zásadní výhodu, i když obě země na podobných metodách pracují také.

Článek Noční můra zaostalých Rusů. Jamzilla se může stát něčím, proti čemu nebudou mít protizbraň. I když je nejošklivější na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nižší závislost na Americe a Číně

Návštěva německého ministra obrany v Japonsku přinesla rozšíření vojenské spolupráce, uvádí AA, a předmětem jednání byla i otázka, jak přispět k obnovení plavby v Hormuzském průlivu, který je uzavřený kvůli válce s Íránem. Stane se tak ale až po ukončení válečných operací, jichž se nehodlají účastnit. Setkání může naznačovat, že se ekonomická trojka a čtyřka světa snaží vybudovat jakýsi alternativní řád, který by nebyl tak závislý na USA a Číně.

Ukrajina získává taktickou převahu a postupuje, už to došlo i Rusům. Každý den se bojí, co nastane

V některých lidech by spojení Německa a Japonska mohlo evokovat bývalou „osu zla“, která stála za druhou světovou válkou. Wikipedia uvádí, že Osa Berlín-Řím–Tokio byla vojensko-politické uskupení nacistického Německa, fašistické Itálie a militaristického Japonska. Jejím cílem přitom bylo změnit uspořádání ve světě, a proto také rozpoutaly vojenské akce vedoucí k druhé světové válce. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že v současné době by toto spojenectví bylo naprosto odlišné, jeho hlavní úlohou by byla obrana demokratických hodnot.

Japonci staví a nabízí superpočítač

Obě země si mají co nabídnout. S Pistoriem byli v Asii i zástupci Airbus Defence, Diehl, MBDA a dalších zbrojovek. Welt uvádí, že se jednalo o bezpilotních vojenských systémech a počítačovém sektoru. Konkrétním projektem má být třeba superpočítač vyvíjený společností Fujitsu. Ten by mohl Německo i Japonsko v této oblasti zbavit jejich závislosti na Spojených státech amerických. Německo přitom již v roce 2010 udělilo Japonsku v oblasti obchodu se zbraněmi stejný statut, jaký mají jeho spojenci v Severoatlantické alianci.

„Ukrajinská armáda je na pokraji katastrofy,“ smějí se Rusové. A mají plán, jak dobýt Doněck, aniž by padlo jediné město

Ačkoliv bylo Japonsko v minulosti hodně vojensky uzavřené a vyvíjelo si hlavně zbraně pro svou potřebu, mění se to. Asi nejlepším důkazem otevřenosti zahraničí může být projekt letounu 6. generace GCAP. Wikipedia uvádí, že Japonci spolupracují s Velkou Británií a Itálií. Německo v něm sice zainteresované není, ale vůbec nelze vyloučit, že v případě krachu projektu letounu FCAS, kde existují významné rozpory mezi Německem a Francií, by mohlo mít zájem do projektu z časových i finančních důvodů vstoupit.

Článek Stará „osa zla“ se opět rýsuje. Německo a Japonsko chtějí společně nastolit nový světový řád se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Japonsko s Ukrajinou si vymění zbraně

Japonsko a Ukrajina mají být velice blízko k uzavření dohody o vzájemné zbrojní spolupráci, uvádí GeekWeek. Podle všeho by se mělo jednat o jakýsi barterový obchod, kdy si oba státy vymění znalosti, technologie a zbraně. Japonci mají zájem hlavně o dronové systémy vyzkoušené v boji, a lze předpokládat, že také o protidronovou obranu založenou právě na dronech. Na oplátku pak mají Ukrajincům dodat své zbraně špičkové světové úrovně, a to včetně systémů protivzdušné obrany, přesné munice nebo systémů elektronického boje.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Co může Ukrajina nabídnout Japonsku, je asi celkem jasné. Například levný dálkový dron, jako je FP-1. Wikipedia uvádí, že dokáže zasahovat cíle do vzdálenosti až 1 600 kilometrů, což by Japoncům v případě potřeby umožnilo vysílat údery na ruský Vladivostok, Severní Koreu nebo směrem na čínskou Šanghaj. Určitě je zájem i o zkušenosti z protidronového boje, protože se dá předpokládat, že všichni tři výše zmínění soupeři Japonska budou drony mít. Japonci by ale mohli mít zájem také o technologii námořních dronů.

Japonská PVO brzy zvládne balistické rakety

Pro Ukrajinu by mohlo být partnerství s Japonskem velice přínosné. Třeba v oblasti protivzdušné obrany má Japonsko vyspělý systém Type 03 Chu-SAM. Wikipedia uvádí, že disponuje moderním radarem AESA a radarově naváděnými střelami s dosahem větším než 50 kilometrů. Ty mají v současné době zvládat letouny a řízené střely. Japonsko ale pracuje na modernizaci systému, aby byl schopen zachytávat balistické rakety krátkého doletu a hypersonické zbraně. Jednalo by se tedy o jakousi obdobu amerického systému MIM-104 Patriot.

Video: Rus si hrdě vedl dva ukrajinské zajatce. Pak ovšem udělal zásadní chybu a jeho dobrodružství byl konec

Mezi japonské přesné zbraně, o něž by mohla mít Ukrajina ještě zájem, lze určitě počítat i řízenou střelu a ASM-3A. Odpalována je z letadel, konkrétně z Mitsubishi F-2, což je japonský derivát General Dynamics F-16 Flying Falcon. Armádní Zpravodaj předpokládá, že by měla jít použít na ukrajinských F-16. Střela dokáže zasahovat hladinové i pozemní cíle na vzdálenost 400 km, uvádí Wikipedia, a pohybuje se rychlostí Mach 3, takže je obtížně sestřelitelná.

Článek Zemi z druhého konce světa už došla s Ruskem trpělivost. Zahajuje dodávky zbraní, které patří ke světové špičce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Svazy se strategickými bombardéry

Typickým příkladem společného působení Ruska a Číny v oblasti Pacifiku je událost s prosince 2023. Defence-Blog uvádí, že se ke vzdušnému prostoru Japonska nebo Jižní Koreje přiblížil rusko-čínský svaz tvořený strategickými bombardéry Tupolev Tu-95 Bear a Xi’an H-6. Ten navíc doprovázely bojové letouny Suchoj Su-35 Flanker-M nebo Shenyang J-16 Hiden Dragon, a byly tam i hlídkové letouny Tupolev Tu-142 nebo Shaanxi Y-8.

Foto: není pochyb, Ukrajinci odpálili Flamingo. Klíčová ruská továrna na výbušniny se otřásla 900 km od Ukrajiny

Japonci i Jihokorejci k nim poslali své bojové letouny, aby je vyprovodily. NewsUsni uvádí, že nenarušili vzdušný prostor těchto států, ale na druhou stranu je pravdou, že jde o oblast reakce protivzdušné obrany, tedy místo, kde již ozbrojené síly na podobné akce reagují. Armádní Zpravodaj se domnívá, že se tak Rusko a Čína snaží jednak ukázat svaly vůči možným soupeřům, a zároveň mohou testovat reakce států, což se jim může v případě konfliktu hodit.

Společné hlídkování začalo v roce 2019

Podobné hlídky nejsou výjimečné. Wikipedia uvádí, že je Rusko a Čína začaly provádět v roce 2019, a to opakovaně. Platí také, že v poslední době jejich počet narostl. Lze to přičítat napjatým vztahům, které obě země mají se Spojenými státy i Japonskem, případně Jižní Koreou, což jsou nejvýznamnější američtí spojenci v oblasti. Na druhou stranu stále platí, že Rusko s Čínou neporušily žádné konvence, protože nevletěly do vzdušného prostoru.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Japonska / Wikimedia Commons / CC BY

AppliedGeoPolitics se domnívá, že tím Rusko s Čínou vysílají signály ostatním státům, protože jde o spornou oblast – obě země tam mají s jinými teritoriální spory. Problémem může být skutečnost, že se hlídek účastní strategické bombardéry schopné nést jaderné zbraně. I když je na palubě pravděpodobně nemají, představují zdvižený prst. Zároveň však mohou vést podobné akce k tomu, že Jižní Korea i Japonsko, což jsou bohaté státy, mohou reagovat navýšením zbrojních výdajů a posílením svých obranných i útočných schopností.

Článek Japonské a jihokorejské letouny musely do vzduchu. Rusko „prudí“ i během války s Ukrajinou. Čína ho v tom podporuje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Malý japonský trojský kůň

Po útoku Japonska se podařilo Britům ukořistit několik japonských lodí, které uvízly v brestských přístavech. U Singapuru se tak zmocnili malé rybářské lodi Kofuku Maru s délkou 21,5 metrů a výtlakem 66 tun. Malá loď poté operovala kolem Sumatry, kde se jí podařilo zachránit kolem 1 100 uprchlíků ze Singapuru a trosečníků ze spojeneckých lodí potopených Japonci.

Video: Rusové nešikovně rozestavěli baterii S-300 u sebe. Pro Ukrajince bylo snadné ji vyřadit a oslepit tak PVO

Australané, kteří loď přebrali, si přitom všimli, že se Japonci nad rybářskou lodí japonské konstrukce vůbec nepozastavují. Její kapitán, Bill Reynolds, a major SOA (Special Operations Australia) a člen speciální jednotky Force Z, Ivan Lyon, proto začali rozvíjet plán, který měl zasáhnout Japonce přímo v srdci jejich říše a pořádně pošramotit jejich sebevědomí.

iZdroj fotografie: Krait / Creative Commons / CC BY-SA

S Kofuku Maru se chtěli přiblížit až k Singapuru a v přístavu provést rozsáhlou sabotážní operaci. Tomu ovšem stálo v cestě hned několik překážek. Australské a britské velení o něj nejevilo velký zájem a obávalo se, že v té době již poněkud otlučená loď cestu nezvládne. A pro Američany, kteří se soustředili na Jižní Tichomoří, byl Singapur druhořadý cíl.

Na kánoi měli vojáci veslovat k úspěchu

Ivan Lyon, kterému Japonci drželi v zajetí ženu a syna, se ovšem odmítal vzdát. Plán operace Jaywick, jak úder na Singapur nazval, tak vypiloval k dokonalosti. Kofuku Maru byla modernizována a stala se z ní – podle malého, ale jedovatého hada – Krait. A ten měl Japonce uštknout opravdu pořádně, což se ostatně také po důkladných přípravách podařilo.

Video: Ukrajinci ukázali Rusům, že vzdálenost neznamená bezpečí. Zapálili jim ropnou rafinerii 1 300 km od hranic

Bylo vytvořeno 14členné komando, které od ledna 1943 pečlivě na operaci cvičilo. Zdokonalovalo se v orientaci v noci nebo v práci s výbušninami, a v pádlování. Do přístavu mělo proniknout na skládacích kajacích, což byl prostý a geniální nápad, neb byly tiché a nenápadné.

iZdroj fotografie: Public Domain

Operace Jaywick byla spuštěna 1. září 1943, kdy Krait opustil přístav Exmouth v západní Austrálii. I přes renovaci měla nicméně celou dobu technické problémy, zatímco posádka mávala na japonská letadla, nosila sarongy domorodců a potírala se hnědým krémem, aby zakryla svůj australský původ. Většinu dne však muži trávili v úmorném vedru v malé kabině šalupy.  

Radost z triumfu vystřídala tragédie

Krait vysadila komando na ostrovech u města 22. září 1943, a poté odplula k Borneu. Ivan Lyon a jeho muži sledovali pohyb v přístavu a v temné noci 26. září spustili úder. Nejdříve tam pronikly tři skládací kánoe s šesti muži, jimž se podařilo umístit nálože na sedm lodí. A přestože je japonské hlídky spatřily, myslely si, že se jedná o domorodce, tak nevyvolali poplach.

Video: Rusové shořeli v ohnivém pekle svého raketometu, z něhož trnou hrůzou i ti nejtvrdší vojáci

Jedna nálož sice selhala, ale zbylé udělaly své – tři lodě šly ke dnu a tři byly poškozeny – Japonci přišli o 39 000 tun tonáže. Komando poté Krait v noci na 2. října 1943 naložila, a 19. října bezpečně zakotvila po téměř 8 000 kilometrů dlouhé plavbě v Exmouthu. Radost z úspěchu ovšem kalilo několik okolností, kvůli nimž operace vyvolává kontroverze.

iZdroj fotografie: Merryjack / Creative Commons / CC BY-SA

Velení chtělo Krait a taktiku kánoí použít znovu, a tak průběh mise utajilo. Japonci pak v Singapuru rozjeli čistky v domnění, že se jednalo o sabotáž místních, a setnuli hlavu 15 nevinným lidem. Teprve o rok později se dozvěděli pravdu. Lyon se se skupinou sabotérů pokusil o repete při operaci Rimau, ale tentokrát byla použita ponorka. Při akci však on i všech 23 členů komanda zahynul. Krait je dnes v expozici Australského námořního muzea.

Článek Největší porážka Britského impéria v dějinách: Za pád Singapuru se sice pomstilo Japoncům stylově, ale dodnes to mnozí neschvalují se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vrtulníky mohou na palubě nahradit letadla

Takzvané vrtulníkové torpédoborce třídy Izumo jsou vlastně jakýmisi maskovanými lehkými letadlovými loděmi. Jde o plavidla 248 metrů dlouhá o výtlaku 26 000 tun vybavená konvenčním pohonem. Oficiálně je přitom jejich úlohou protiponorkový boj za pomoci vrtulníků, které také obyčejně nosí. Wikipedia uvádí, že ale mohou z jejich paluby startovat i letouny s krátkým startem a kolmým přistáním, jichž celkem pojme až 28.

iZdroj fotografie: Námořní pěchota USA

Armádní Zpravodaj upozorňuje, že operačně nasaditelné letouny STOVL ve světě existují pouze dva. Prvním z nich je rodina letounů Harrier, ale ty jsou již zastaralé a ve světě postupně vyřazované z výzbroje – zůstávají max. v chudých zemích. Druhým jsou Lockheed Martin F-35B Lightning II, které si Japonsko objednalo. AP uvádí, že by již mělo mít ve výzbroji první čtyři, ale celkem si jich objednalo 42. I když F-35B zaznamenaly nějaké technické problémy, je to v podstatě jediný dostupný, a tím i nejlepší typ letounu pro tuto úlohu na světě.

Japonské F-35B operují primárně ze země

Letouny F-35B dají Japonsku neobyčejnou flexibilitu v oblasti jeho zájmů, zvláště pak v teritoriálních sporech s Čínou. NavalNews uvádí, že budou mít základnu na letišti Njutabaru na nejjižnějším ostrově Kjúšú, takže nebudou oficiálně na palubách Izima a Kagy, ale budou působit ze země. Díky jejich schopnosti startovat z krátké dráhy a kolmo přistát je navíc Japonci mohou nasadit i na malých ostrovech. Budou tak mít v oblasti letouny 5. generace se schopností stealth s nejmodernější západní výzbrojí, která je srovnatelná s čínskou.

Německo by rádo rozšířilo jaderný arzenál největší evropské mocnosti, Francie, aby dokázala odstrašit Rusko místo Ameriky

Zároveň se mohou tvářit, že udržují svou politiku, kdy se vzdali letadlových lodí, protože na nich mají být F-35B jenom v případě potřeby. Že z nich operovat mohou, není sporu. DefenseMirror uvádí, že to poprvé prokázaly již v říjnu 2021, kdy to provedl letoun americké námořní pěchoty. Je jasné, že japonské F-35B alespoň někdy na palubách být musí, aby mohli piloti i personál operace pro případ nějakého konfliktu důkladně nacvičovat.

Článek Čína nebude nadšená, Japonsko oživuje letadlové lodě. Vsadilo na F-35B, které jsou sice problematické, ale na světě zkrátka nejlepší se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nápad admirála Jamamota, jak napadnout NY

S nápadem na využití letadlové ponorky přišel v roce 1942 admirál Isoroku Jamamoto. Když Japonsko začalo pomalu válku prohrávat, navrhl postavit ponorky s letadly, které by mohly překvapivě napadnout New York nebo hlavní město Washington DC. Admirál předpokládal, že by se americká veřejnost poté chtěla z války stáhnout.

Video: „Game-changer“, který Ukrajině nahradí strategické bombardéry. Vyvinula řízenou střelu s dosahem 3 000 km

Práce na flotile 18 ponorek začaly v roce 1943, ale nakonec vznikly pouhé tři (I-400, 401 a 402); třetí (I-402) byla přestavěna na podmořský tanker. Každá měřila 122 metrů, široká byla 12 metrů, a ponor dosahoval 7 metrů, zatímco výtlak činil 5 223 tun na hladině a 6 560 tun pod ní.

iZdroj fotografie: Stéphane Gallay/ Creative Commons / CC

Letadlová ponorka I-400 byla vybavena čtyřmi dieselovými motory s výkonem 1 680 kW každý a dvěma elektromotory s výkonem 1 600 kW pro plavbu pod hladinou. Max. rychlost na hladině měla dosahovat 18,7 uzlů (34,6 km/h) a pod hladinou pak 6,5 uzlů (12 km/h), zatímco dosah být těžko představitelných 37 347 námořních mil (69 400 km).

Skutečný obr, ale s velkými problémy

Nejenom rozměry plavidla, i výzbroj byla mohutná. I-400 měla celkem 8 torpédometů táže 533 mm (po čtyřech na zádi a přídi), jedno 14centimetrové dělo na palubě s dostřelem 15 km, a mohutnou protileteckou obranu tvořenou deseti 25milimetrovými kanóny Typ 98. Vedle toho byla ponorka vybavena jak sonarem, tak radarem a šnorchlem a periskopy německé výroby. Potah kýlu z azbestu, gumy a lepidla měl pak pohlcovat signál sonaru.

Trvalo to skoro 30 let oprav a modernizací, ale ruský jaderný křižník Admirál Nachimov konečně vyplul na moře

Jádrem výzbroje byly však tři hydroplány Aiči M6A Seiran uskladněné ve vodotěsném hangáru na palubě. Tam v nich byly uloženy bez plováků a s křídly otočenými o 90 °. Jejich příprava ke startu trvala 30 minut a byl prováděn pomocí katapultu z paluby. Poté se ponorka ponořila a díky speciálnímu zařízení udržovala pozici do návratu stroje z mise.

iZdroj fotografie: Public Domain

Seirany byly natřeny luminiscenční barvou, takže je bylo snadné vidět i při práci v noci. Praxe však ukázala obrovské problémy mořských obrů. V první řadě byly špatně ovladatelné, neboť měly příliš malé kormidlo, a kvůli velikosti mělo zase plavidlo problémy s ponořením. Než se I-400 ponořila, trvalo to 58 sekund, a do maximální hloubky 100 metrů se nikdy posádka čítající 144 mužů neodvážila kvůli nebezpečí imploze trupu.

Fantasmagorické plány nevyjdou

I když byl záměry na využití I-400 velkolepé a „hodné Japonska“, s postupem války se ukazovalo, že neproveditelné. Nejprve padlo vzhledem k plavebním (ne)schopnostem bombardování New Yorku, a dalším z nápadů bylo použít letadla k bombardování Panamského kanálu, což mělo Spojené státy americké „šokovat“ a přinést obrat.

Video: Jedna přesná rána zezadu do věže zničila ujíždějící ruský tank T-80. Munice mu explodovala okamžitě

Dnes je jasné, že by šlo o čistou sebevraždu, a šest bombardérů s maximální rychlostí 475 km/h a 800 kg pum by ani velké škody nenapáchalo. Zato plán úderu na atol Ulithi, kde kotvilo 15 amerických letadlových lodí, byl téměř proveden. Japonci přetřeli své Seirany na stříbrno a opatřili je americkou imatrikulací, aby se skvěle infiltrovali.

iZdroj fotografie: HawkeyeUK / Creative Commons / CC

Než se však ponorky dostaly na místo, Japonsko kapitulovalo a letadla s kamufláží porušující pravidla války byla zničena. Mnohem děsivější plán měl potom název „Třešňové květy v noci“. Jednalo se o rozprášení biologických zbraní nad Kalifornií, což naštěstí císařští vojáci nestihli. Po válce navíc ponorky zabavili Američané, a po testech je u Havaje potopili. Dodnes zůstal zachován jenom jeden Seiran, a to v Smithsonově institutu v Americe.

Článek Japonská letadlová ponorka I-400 měla změnit běh 2. světové války, ale byly to jenom marné sny šílených samurajů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mogami je nenápadná, ale přitom silná

Japonská fregata Mogami je takzvanou všeobecnou fregatou, což znamená, že je schopná boje s ponorkami, silné protivzdušné obrany, ale i úderů na námořní nebo pozemní cíle. Wikipedia uvádí, že má zároveň prvky stealth, což ji dělá nenápadnou na radarech, na nichž v podstatě vypadá jako mnohem menší plavidlo, a je tak schopná splynout s dalšími, třeba rybářskými loděmi ve svém okolí. A přitom může nepříteli zasadit velmi zdrcující úder.

iZdroj fotografie: Hiroshi miyaji / Creative Commons / CC BY-SA

Japonsko má dokonce plán, že by mohlo tento typ fregaty prodat do Austrálie, která hledá takovéto plavidlo, a právě Mogami je jedním ze dvou kandidátů, uvádí ArmyRecognition. První by nejspíše vzniklo v zemi vycházejícího slunce, ale další už v australských loděnicích. Austrálie totiž patří ke spojeneckým zemím, kam nová japonská legislativa umožňuje zbraně vyvážet. Armádní Zpravodaj dodává, že není přesně jasné, zda skutečně uvažuje o třídě Mogami, nebo spíše o tzv. vylepšené Mogami, která je o něco větší a také silnější.

Fregata má díky automatizaci malou posádku

Fregata třídy Mogami je 133 metrů dlouhá, má plný výtlak 5 500 tun a je schopna dosahovat rychlosti větší než 30 uzlů. Na její palubě slouží kolem 90 námořníků, což svědčí o vysokém stupni automatizace. Vybavena je moderními senzory pro odhalování cílů na moři, pod hladinou a ve vzduchu, třída vylepšená Mogami má mít podobné parametry, ale její délka je 142 metrů, takže má i větší výtlak, čímž se přibližuje menším torpédoborcům.

Brazílie staví mnohem lepší fregatu, než jakou je ruská třída Admirál Grigorovič. Velikostně podobná, ale mnohem silnější

Fregata má kanon ráže 127 mm a vertikální odpalovací systém Mk.41 s 16 články, uvádí NavalNews, zatímco vylepšená Mogami s 32 články. Ten umožňuje odpalovat protiletadlové střely jako SM-2, SM-3, protiraketové SM-6, střely Tomahawk i mnohé další. Dále má odpalovač 8 protilodních střel Type 17 s dosahem 400 kilometrů, protiponorková torpéda a systém SeaRAM pro blízkou ochranu. Na palubu se vejde také vrtulník, v případě Japonska Mitsubishi SH-60L postavený na základě amerického Sikorski SH-60 Black Hawk.

Článek Ambiciózní japonská fregata Mogami může zasadit zdrcující údery. Výjimečně ji může získat zahraniční zájemce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Raketa 3v1, která zničí různé cíle

SM-6 je jednou z nejnovějších amerických protiraketových zbraní určených hlavně pro plavidla s bojovým systémem Aegies. Její tvůrce, společnost Raytheon, ji popisuje jako střelu 3v1, jelikož dokáže sestřelit různé typy vzdušných cílů jako jsou letadla, drony, řízené střely a další, a rovněž zvládá ničit balistické rakety v terminální fázi. Zasahovat umí však i povrchové cíle, a to jak na pevnině, tak na moři. Japonsku může pomoci třeba v případě severokorejských raket, které testuje i v jeho blízkosti a mají dobrý dolet i přesnost, jak Armádní Zpravodaj hodnotil.

iZdroj fotografie: Raytheon

Raketa SM-6 je dvoustupňová, 6,6 metrů dlouhá, uvádí Wikipedia, a nejčastěji je používána ve vertikálním odpalovači Mk 41, ale je schopna i nasazení třeba z mobilního pozemního odpalovacího zařízení Typhoon. Její dosah by měl být minimálně 240 kilometrů proti vzdušným cílům, a proti povrchovým kolem 500 kilometrů. Létá rychlostí Mach 3,5 a v konečné fázi má aktivní radarové navádění, přičemž ničí cíl explozí hlavice o hmotnosti 64 kg.

Střely má Japonsko pro torpédoborce

Samotné střely SM-6 by samozřejmě byly Japonsku k ničemu. Systém, s jehož pomocí zaměří cíl a jsou na základě jeho dat v počátečních fázích naváděny, je v japonském námořnictvu Aegis, jímž jsou vybaveny torpédoborce. Těch existuje více typů, nejmodernějšími jsou však dva raketové torpédoborce třídy Maya. Na nich je odpalovací systém s celkem 96 buňkami, uvádí Wikipedia, ale ne ve všech jsou střely SM-6 – bývají tam i SM-3, Tomahawk a další.

„Game-changer“ proti balistickým raketám ve výzbroji Severní Koreji, Ruska i Číny – americko-japonské rakety SM-3 Block IIA

Lodě se systémem Aegis jsou velmi vyspělé a opakovaně prokázaly, že jsou schopné cíle včetně balistických raket sestřelovat. Lockheed Martin představuje Aegis jako v současnosti nejschopnější nasazený bojový systém. Skládá se z celé řady senzorů schopných zachytit různé typy cílů, stejně jako ze zbraní k jejich ničení; střela SM-6 je tedy jenom jednou z nich.

Článek Severní Korea může při testování balistických raket tvrdě narazit, neboť má Japonsko ve výzbroji antirakety SM-6, které je smetou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Japonsku otevřeli oči hlavně Severokorejci

Moderní verze rakety SM-3 Block IIA samozřejmě vychází z původní střely, ale oproti ní je značně vylepšená. MissileThreat uvádí, že vznikla na základě spolupráce Ameriky a Japonska, a asijská země se do programu zapojila po roce 1998 poté, co nad jejím územím přelétla severokorejská balistická raketa Taepodong-1. Japonci si uvědomili, jak mohou být zranitelní a pochopili, že musí mít ke své obraně kvalitní interceptor schopný si poradit s takovými hrozbami, které má ve výzbroji nejen Severní Korea, ale i Čína a Rusko.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Interceptor SM-3 Block IIA je oproti verzím IA a IB značně vylepšený, jak už jsem zmiňoval. Předchozí střely měly být schopné zasahovat rakety s dosahem 700 kilometrů, avšak nová si s nimi poradí až na 2 500 kilometrů. Svých schopností dosahuje díky výkonnějším raketovým motorům a vylepšené kinetické hlavici, uvádí ArmyRecognition, a její zavedení do sériové výroby zajistí mnohem větší míru protiraketové obrany západních zemí.

Lépe manévruje a zničí i některé satelity

SM-3 rozhodně není malá; Wikipedia uvádí, že má hmotnost 1,5 t a délku 6,55 m, přičemž se jedná o třístupňovou raketu – první stupeň ji vynese z odpalovacího systému, druhý pak dovolí vystoupat do velké výšky a přiblížit se k cíli, a třetí ji pohání až k samotnému cíli. Ten je zničen za pomoci kinetického úderu a jeho koncové zaměření je prováděno pomocí speciálního infračerveného vyhledávače. Ten byl navíc u střely SM-3 Block IIA vylepšen, takže má také vyšší schopnost manévru, což jí umožňuje lépe zničit manévrující cíle.

Hwasong-18 může Americe přinést utrpení – dokáže zabít miliony lidí i zasáhnout jakékoliv místo v USA, a odpálit ji lze okamžitě

Střely typu SM-3 bývají obvykle odpalovány z klasického vertikálního odpalovače Mark 41 VLS umístěného na plavidlech se systémy Aegis, ale existuje i systém Aegis Ashore vyvinutý pro obranu pobřeží, který je rovněž používá. Rozmístěný je třeba v Rumunsku, takže může Evropu chránit například proti střelám z Ruska, ale třeba i z Íránu. Mimo ničení raket lze použít SM-3 ještě k likvidaci satelitů na nízké oběžné dráze.

Článek „Game-changer“ proti balistickým raketám ve výzbroji Severní Koreji, Ruska i Číny – americko-japonské rakety SM-3 Block IIA se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Type 19 je srovnatelná s CAESAR a Bohdanou

Moderní japonská kolová houfnice Type 19 snese srovnání s obdobnými západními zbraněmi. Asi nejblíže by jí mohla být francouzská houfnice CAESAR, kterou si pořizuje i česká armáda, případně osvědčená ukrajinská houfnice 2S22 Bohdana. Zbraň v japonské armádě postupně nahrazuje taženou houfnici FH-70, oproti níž se může pochlubit mnohem lepším dostřelem, přesností a pokročilé schopnosti síťové integrace, uvádí WeaponSystems.

JGSDF Type 19 155 mm Wheeled Self-propelled Howitzer

10/15/2023 Camp Fuji pic.twitter.com/PSgKddzYX8

— 深夜枠（自民党絶賛応援/キシダ研究所） (@XaAoJWqGMfFTjnJ) October 16, 2023

Konstruktéři ze společnosti Japan Steel Works a Mitsubishi Heavy Industries využili osvědčené dělostřelecké hlavně z pásové houfnice Type 99, k níž ArmyRecognition uvádí, že má ráži 155 mm a délku hlavně 52 ráží, což je standard u moderních západních houfnic. Japonská zbraň může pochopitelně používat běžné západní střelivo, s nímž má dosah až 40 km, což je opět srovnatelné se západními protějšky – dosah francouzské houfnice Caesar je 42 km.

Pohyblivost Type 19 je na ostrovech výhodná

Zbraň je umístěna na podvozku 8×8 nákladního vozidla HX 7, což je licenčně vyráběný Rheinmetall MAN Military Vehicles, díky němuž může dosahovat rychlosti až 88 km/h a dojezdu kolem 800 kilometrů. Vysoká mobilita je oproti pásovému podvozku výhodou v terénu japonských ostrovů. Vozidlo má navíc vzadu jakási rýč, který se před střelbou zaboří do země a tím systém stabilizuje, aby mohl bez složité manipulace a přípravy střílet.

Japonské futuristické stealth fregaty Mogami jsou názornou ukázkou preciznosti a rozvahy; mají být nepozorovanými zabijáky

Wikipedia uvádí, že je houfnice Type 19 také propojena se systémem velení a řízení palby, který přijímá informace o zaměřování od dělostřeleckých pozorovatelů, a že disponuje poloautomatickým nabíjením – obsluha se tedy při střelbě pohybuje venku, zatímco při přesunu je chráněna v kabině proti střelbě z ručních zbraní. Type 19 může střílet kadencí 6 ran za minutu, i když při setrvalé palbě bude kvůli zahřívání hlavně rychlost o něco nižší.

Článek Japonská houfnice Type 19 je „CAESAR Dálného východu“. Vyrovná se i Českem pořizovaným protějškům, ale koupit si ji nikdo nemůže se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z dvou programů se stal jeden

CGAP začal vlastně jako dvojice programů na letoun 6. generace, z nichž prvním byl Tempest zahrnující Velkou Británii, Itálii a Švédsko, a druhým pak japonský Mitsubishi FX, uvádí Wikipedia. Na konci roku 2022 se ale oba programy spojily v jeden nazvaný GCAP, ovšem bez účasti Švédska. Není nicméně vyloučeno, že se k němu časem opět připojí, a teoreticky je v něm místo i pro další partnery s dostatkem peněz, např. pro Saudskou Arábii.

UK reveals progress on next-generation fighter demonstrator, as build work advances https://t.co/a8LkJWFE6n pic.twitter.com/0cLX5Xs90c

— FlightGlobal (@FlightGlobal) July 24, 2024

Vývoj letounu jakým je CGAP je velice náročný a vyžaduje mnoho kroků. Tím prvním je návrh, následně model a po něm demonstrátor, který už je schopný letu. MilIn uvádí, že by se mohl vznést do vzduchu již v roce 2027. Ale demonstrátor neznamená, že by byl letoun hotový, slouží hlavně k ověření koncepce a k testům, aby bylo jasné, zda je vlastně smysluplné a možné ho úspěšně postavit. Na základě výsledků pak mohou konstruktéři provést změny vedoucí k prototypu, u něhož bude opět docházet k celé řadě testů.

CGAP může být ve výrobě v roce 2035

Plány na letoun CGAP předpokládají, že by se mohl dostat do sériové výroby někdy kolem roku 2035, uvádí na stránkách jeden z hlavních partnerů, a sice britská společnost BAE Systems. Letoun by měl disponovat inteligentním zbraňovým systémem a interaktivním kokpitem řízeným softwarem, a rovněž do něj budou nainstalované různé senzory a výkonný radar nové generace schopný poskytnout 10 000krát více dat než současné systémy.

„Invaze“ F-35 zabíjí evropský vojenský letecký průmysl. Evropské země by se měly spojit, záležet bude na letounu 6. generace

Od letounů 6. generace se očekává, že budou operovat spolu s vyspělými drony s pokročilými schopnostmi. Disponovat by měly rovněž vyspělou schopností stealth, a to minimálně na úrovni 5. generace. Zajímavé jsou mimochodem úvahy o využití laserových aktivních obranných systémů schopných sestřelovat rakety mířící na letadlo. Vybaveno by mělo být i novým typem motoru s proměnným cyklem, ale to není jisté. Třeba u amerického projektu NGAD existují obavy, že budou vývoj i výroba finančně neúnosné.

Článek Celosvětově první evropský „průkopník“ stíhačky 6. generace GCAP míří do výroby. Rozhodne, zda má letoun smysl se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Japonsko vyvíjí nové protilodní zbraně

Stejně jako u mnoha zbraňových systémů si i ochranu pobřeží rozhodlo Japonsko zařídit po svém. Wikipedia uvádí, že v 80. letech 20. století zavedlo do výzbroje pobřežní systém Type 88, přičemž společnost Mitsubishi Heavy Industries pokračovala s jeho vývojem, aby v roce 2012 přišla s mnohem schopnějším Type 12. Ten měl větší dosah a hlavně mnohem lepší rozlišování cílů, ale ani jeho vývojem to neskončilo – týká se to hlavně střel s ještě větším doletem.

P1 is Upgraded Type 12 SSM that withstood various tests on the ground (Prototype)【Courtesy of Mitsubishi Heavy Industries, Ltd.】https://t.co/OfVj3Ch9gU pic.twitter.com/yaOGdnQZII

— 笑脸男人 (@lfx160219) July 12, 2024

Systém Type 12 lze označit za zabijáka lodí, protože jsou jeho střely odpalované z mobilního odpalovače umístěném na podvozku nákladního automobilu schopné zasáhnout lodě na vzdálenost stovek kilometrů. Původní střely SSM-2 přitom zvládají zasahovat cíle na vzdálenost 200 km, a pokud jde o variantu odpálenou z letadla, tak údajně až 400 km. Nová střela SSM-3 má však mnohem delší dosah a zvládá cíle vzdálené asi 1 000 km, uvádí Defence-Blog.

Střelu zachytí radary jenom obtížně

Modernizovaná střela pro Type 12 má mít i mnohem menší radarový průřez, uvádí NavalNews, což ji spolu s tím, že se pohybuje nízko nad vodní hladinou, činí obtížněji sestřelitelnou. Starší typ střely má mít hmotnost 700 kg a je naváděna za pomoci GPS, přičemž cíl vyhledává moderním systémem s radarem AESA. Další parametry však nejsou známé, ale lze odvodit, že bude mít hlavici mezi 150 až 250 kg, což stačí i na vojenské lodě střední velikosti.

Japonsko se může vůbec poprvé vzdát „uzavřenosti“ a poskytnout své tanky Type 74 jiné zemi. Filipínám, které mají problémy s Čínou

Moderní pobřežní systém s protilodními střelami potřebuje Japonsko hlavně kvůli Číně, s níž má teritoriální spory třeba o ostrovy Senkaku, a nějaké vede i s Ruskem. Se střelami s dosahem 1 000 kilometrů se ostrovy dostanou na dosah systémů rozmístěných na hlavních japonských ostrovech, takže nemusí být tedy jenom na ostrovech menších. Střely Japonsku umožňují střílet na cíle v téměř celé rozloze Žlutého a Východočínského moře, a v případě sporu tak může ničit čínská plavidla vyplouvající z pobřeží severní a střední části země draka.

Článek Vylepšený japonský zabiják lodí Type 12 zasáhne z pevniny jakoukoliv čínskou loď na 1 000 km v celém Žlutém a Východočínském moři se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Třída Taigei je jenom proti plavidlům

Japonské námořnictvo dostává v současné době nové ponorky třídy Taigei, které jsou 84 metrů dlouhé a mají výtlak 3 tisíce tun, uvádí Wikipedia. Vybaveny jsou nejenom pohonem nezávislým na vzduchu, ale i lithium-iontovými bateriemi, s nimiž mají pod hladinou dosahovat vyšší rychlosti. Jejich výzbroj tvoří torpéda Type 18 a protilodní střely UGM-84 Harpoon, což znamená, že mohou útočit jenom na jiné ponorky nebo hladinová plavidla.

Japonské futuristické stealth fregaty Mogami jsou názornou ukázkou preciznosti a rozvahy; mají být nepozorovanými zabijáky

Japonsko ovšem v poslední době mění postoj k sebeobraně, a to hlavně v reakci na chování některých zemí, především Číny a Severní Koreje, ale i Ruska, s nímž má dlouhodobě spor o Kurilské ostrovy. Plány se týkají i budoucích ponorek japonského námořnictva, které mají vycházet z třídy Taigei, s níž budou mít stejný pohon, ale tvarem a výzbrojí se lišit. Jejich velitelská věž má být posunuta dozadu a mezi přídí a věží budou umístěna vertikální odpalovací sila VLS, uvádí NavalNews, což ponorkám umožní odkudkoliv z moře útočit na pevninu.

V případě námořnictva země vycházejícího slunce to tedy znamená jistou revoluci, neboť dosud tuto možnost nemá a běžně přísluší pouze největším námořnictvům světa. Například Francie tak dokáže zasáhnout klidně celé Rusko, a to prakticky kdykoliv.

Vyzbrojena Tomahawky či balistickými raketami

Nové japonské ponorky budou díky nové výzbroji rázem zbraní se zcela jinou silou, protože možnost útoku na pozemní cíle z hlubin zatím námořnictvu chyběla. Nejí však jasné, jaké zbraně bude do odpalovacího systému nabíjet. Jednou z možností jsou americké řízené střely Tomahawk s doletem téměř 2 tisíce km, uvádí ChinaMil, zatímco Tech-Wp zase mluví o balistických raketách a protilodních či protiraketových střelách, ale nijak je nespecifikuje.

Do zařazení nového typu plavidla do výzbroje však zbývá ještě několik let, neboť je zkonstruování, výstavba a testování nové třídy nákladné a časově náročné. Ponorky mohou přitom sloužit jako útočné i obranné, a jejich přítomnost na moři může být strašákem pro případného soupeře, neboť na něj mohou takové střely přiletět prakticky odkudkoliv, což může hrát významnou roli v jeho úvahách si s Japonskem něco začínat.

Článek Revoluční japonská ponorka bude silným zabijákem, odkudkoliv dokáže udeřit na vzdálenost tisíců kilometrů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Junkers G 38 byl technickou pýchou Německa

Junkers G 38 vzlétl poprvé v roce 1929 a jednalo se na tehdejší dobu o skutečného obra nebes. Na délku měřil 23,21 m a jeho rozpětí bylo 44 m, výška potom 7,2 m. Hmotnost prázdného letounu byla 16 820 kg a maximální vzletová 24 000 kg. Na svou dobu měl přitom velmi moderní konstrukci, která byla celá z duralového vlnitého plechu a měla i silnoprofilovou konstrukci křídel. Palubní technik Junkers G 38 měl tak po celou dobu přístup ke všem 4 motorům – u prvního letounu se jednalo o dva typy agregátů, a to Junkers L 8 a L 88.

iZdroj fotografie: Public Domain

Později byly motory standardizovány na Jumo 204 s celkovým výkonem 4 023 kW, což dávalo letounu na svou dobu slušnou rychlost 225 km/h, dostup 3 690 m a dolet 3 460 km. Celkem byly vyrobeny pouze dva letouny, a sice D-2000 Deutschland pro 19 cestujících a modernizovaná verze G 38b D-2500 „Generalfeldmarschall von Hindenburg“ s větším trupem pro 34 pasažérů. Posádku pak tvořilo 7 osob a obě letadla byla výkřikem moderní techniky a luxusu.

Místo luxusu pro cestující pumovnice

Cestující seděli ve dvou kabinách v křídlech a místo malých okének po stranách před sebou měli obrovská panoramatická okna, sedadla mohla být přestavěna na postele. V trupu byl potom salon, kuřárna, toalety s okénkem, kuchyňka a kabina stevardů. Od července 1931 Lufthansa nasazovala Junkers G 38 na nejprestižnějších linkách Berlín–Londýn nebo Berlín–Řím. Do roku 1936, kdy D-2000 havaroval, nalétaly letouny 7 000 hodin. Za volantem, neboť jím byly G 38 vybavené, se často objevoval i Hitlerův osobní pilot Hans Bauer.

Junkers Ju 87 Stuka je nejnenáviděnější bombardér historie. Ze sirén Stuk tuhla Spojencům krev v žilách

Jenom málokdo už ovšem věděl, že měli němečtí konstruktéři a generálové s Junkers G 38 i jiné plány. Tam, kde byl salon a kuchyňka, měla vzniknout pumovnice, do níž by se vešlo až 5 000 kg pum, tedy alespoň to předpokládal plán K51 firmy Junkers. Jenomže nakonec z něj sešlo, neboť Versaillská smlouva zakazující stavbu bojových letadel a světová finanční krize plány zhatily. Objevil se však nový zákazník.

Velké nadšení vystřídalo zklamání

Japonsko v té době oficiálně hledalo velký dopravní a transportní letoun, ačkoliv ve skutečnosti jenom toužilo po letadle, které by dokázalo doletět s bombami až nad Filipíny. Německou licenci potom získala firma Mitsubishi, načež bylo mezi roky 1931 a 1935 postaveno šest letounů Ki-20 neboli Typ 92, jak byl Junkers G 38 v Japonsku přeznačen. Japonci ho také opatřili šesti střílnami s kulomety 7,7 mm a jedním kanónem 20 mm, na externích závěsech mohl nést až 5 000 kg pum. Jenomže brzy se ukázala hlavní slabina letounu.

iZdroj fotografie: Public Domain

Až příliš rychle zastaral, takže co bylo v roce 1929 žhavou novinkou s velkým výkonem, už o několik málo let později nestačilo. Ki-20 proto nikdy nebyly nasazeny do boje a úplně dolétaly v roce 1943, jeden muzeální kus byl také zničen při bombardování. Zastaralost byl i důvod, proč o Junkers G 38 neprojevila zájem ani Hitlerova Luftwaffe. Navíc byl roku 1937 při havárii zničen D-2000 a o dva roky později Lufthanse zrekvírován D-2500, jako transportní letoun se podílel na okupaci Norska a Řecka, kde byl roku 1941 zničen při náletu RAF.

Článek Junkers G 38 bylo největší dopravní letadlo své doby a výkřik vyspělosti i luxusu. Německo z něj chtělo mít bombardér, ale myšlenku opustilo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Fregaty nahradí starší torpédoborce

Ve své flotile chce japonské námořnictvo nahradit torpédoborce třídy Asagiri a doprovodné torpédoborce třídy Abukuma z 80. let 20. století. Rozhodlo se přitom vsadit na fregaty, což jsou lodě o něco menší než torpédoborce, ale s podobnými vlastnostmi, jsou však obecně levnější. S výstavbou fregat začalo již v roce 2015 a výsledná třída Mogami patří mezi opravdovou světovou špičku; má mohutnou výzbroj a vlastnost stealth. Japonsko má již v aktivní službě 4 takové lodě a další 4 jsou spuštěny na vodu a v různém stupni výstavby, další pak v plánu.

iZdroj fotografie: Japonské námořnictvo / Creative Commons / CC BY

Web MilitaryToday uvádí, že jsou fregaty třídy Mogami kradmější než většina ostatních válečných lodí na světě, z čehož by si mnozí konstruktéři mohli vzít příklad. Jejich futuristický tvar a použité materiály zaručují nízký radarový odraz, a pohon má být mimořádně tichý. Díky tomu by mohly dosahovat až parametrů amerických torpédoborců třídy Zumwalt, oproti nimž jsou však mnohem levnější. Jejich délka je 133 metrů a výtlak 5 500 tun, jsou tedy o dost menší než třeba Type 054B, které se mohou stát páteří čínského námořnictva. Japonsko s nimi navíc uspělo i v zahraničí, 8 fregat si již objednala Indonésie a další země mohou následovat.

Mogami má silnou raketovou výzbroj

Japonská fregata třídy Mogami má na přídi dělo ráže 127 milimetrů a disponuje také 8 protilodními střelami Type 17 s dosahem až 400 kilometrů a údajně lepšími vlastnosti než mají americké střely RGM-84 Harpoon. Chybět jí nemá ani systém protivzdušné obrany krátkého dosahu SeaRAM, uvádí TheDrive, a dále má fregata vertikální odpalovací systém Mark 41 s 16 buňkami, který na prvních plavidlech není, ale bude jim dodán. Odpalovat z něj lze střely země-vzduch typu 03 Chu-SAM, ale zvládá např. i řízené střely RGM-109 Tomahawk.

Dlouhých 48 let sloužily legendy F-4 Phantom II v Japonsku, kde také vznikl poslední kus na světě; teď ale musí udělat místo pro F-35

Velikou předností fregat třídy Mogami je pak velká míra automatizace, díky čemuž se podařilo zredukovat posádku na pouhých 90 námořníků; loď ale disponuje i mnoha dalšími moderními technologiemi. Kromě radaru AESA nebo sonaru k lokalizaci ponorek, které může ničit pomocí torpéd, je to i pasivní radarový systém nebo schopnost elektronického útoku. Kormidelna a řídicí místnost má potom panoramatické obrazovky s rozhledem kolem celé lodě bez jakéhokoliv mrtvého úhlu, tedy podobně jako izraelský tank Merkava 5 Barak.

Článek Japonské futuristické stealth fregaty Mogami jsou názornou ukázkou preciznosti a rozvahy; mají být nepozorovanými zabijáky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Japonci vyrobili vůbec poslední F-4

O tom, že si japonské letectvo pořídí F-4 Phantom II, rozhodla tamní vláda v roce 1968. Celkem jich kupila 140 s tím, že první dva přiletí z USA, a zbylé vyrobí společnost Mitsubishi. Firma si díky tomu osvojila moderní postupy a mohla později vyrábět nejenom tato letadla sama. Zajímavostí je, že v Japonsku vyrobený F4 Phantom II ze dne 21. května 1981 byl zároveň posledním vyrobeným na světě. Japonské stroje označované jako F-4EJ se ale od amerických lišily, nemohly např. doplňovat palivo za letu ani nést jaderné pumy.

iZdroj fotografie: Japonské letecké síly sebeobrany

V 80. letech 20. století pak prošla většina letadel modernizací a byla pak označována jako F-4EJ Kai. Dostala novou avioniku, bombardovací počítač, navigační systém a radar AN/APG-66J vycházející z radaru na raných verzích General Dynamics F-16 Fighting Falcon. Nakonec pak získala i možnost používat japonské protilodní střely ASM-2 nebo klouzavé pumy JDAM. Několik letadel také japonské letectvo upravilo na čistě průzkumná.

Legenda zocelená z bojů ve Vietnamu

Letouny F-4 Phantom II vstoupily v americkém letectvu do služby v roce 1961 a proslavila je hlavně válka ve Vietnamu. A to tak moc, že si je nakonec pořídilo i několik amerických spojenců. Jedná se o víceúčelové bojové letouny s dvoučlennou osádkou a dvěma motory, díky nimž dosahují rychlosti až Mach 2,23. Unesou přitom téměř 8,5 tun výzbroje od různých typů střel vzduch-vzduch, přes pumy a řízené střely až po jaderné pumy. Původní verze neměla kanon, ale verze E dostala modul s kanonem ráže 20 milimetrů.

Hrozí vojenská eskalace kvůli Tchaj-wanu? USA a Japonsko jsou před podpisem nových obranných paktů a byly schváleny masivní investice

V japonském letectvu byly nakonec F-4 Phantom II nahrazeny letouny 5. generace Lockheed MartinF-35A a F-35B Lightning II, jichž by mělo být celkem 147. Oproti starým Phantomům jsou pochopitelně nesrovnatelně vyspělejší, i když pomalejší. Jejich zásadní výhodou je vlastnost stealth a vyspělý radar AESA, stejně jako další senzory s možností vzájemného sdílení dat, což značně násobí možnosti letounů. Verze B je dokonce schopna startu z krátké dráhy a kolmého přistání, což jí umožní operovat z lodí třídy Izumo nebo odlehlých ostrovů.

Článek Dlouhých 48 let sloužily legendy F-4 Phantom II v Japonsku, kde také vznikl poslední kus na světě; teď ale musí udělat místo pro F-35 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střely by byly na paletě s padákem

Myšlenka na využití letounu C-2 se podobá americké iniciativě Rapid Dragon zvažované pro letouny Boeing C-17 Globemaster III nebo Lockheed C-130 Hercules. Spočívala by v instalaci speciálních palet s přesnými řízenými střelami na palubu přepravního letadla, které by zároveň dostalo počítačový zaměřovací systém. Podle simulací Rapid Dragon by letoun shodil nákladovou rampou paletu se střelami na padáku, a ty by se v pádu uvolnily, zažehly motory a zamířily k cíli. Letadlo by přitom bylo možné stále využívat jako transportní.

🚨 Just In: 🇺🇸 The Air Force displays its Rapid Dragon cruise missile system, showcasing its capabilities near China’s doorstep. The deployment underscores the region’s strategic importance and highlights the US military’s commitment to maintaining a strong presence in the area.… pic.twitter.com/m3ri9TJomP

— Defense Focus (@DefenseFocus) July 26, 2023

Kawasaki C-2 je délkou 43,9 metrů zhruba na polovic mezi velikostí C-130 a C-17, k těmto účelům by se tak bez problému hodil. Unese náklad o hmotnosti přes 37 tun a je vybaven zadní sklopnou rampou. Jeho dva motory mu umožňují dosáhnout rychlost až 920 km/h, dolet pak záleží na zatížení, při maximu je kolem 4 500 km, při 20 tunách již 7 600 km. Letoun se dostane do výšky až 13 km, japonské letectvo má mít těchto strojů až 22.

Typ střel pro C-2 znám zatím není

Kawasaki C-2 přeměněný na nosič střel by samozřejmě nelétal v dosahu nepřátelské protivzdušné obrany, ale držel by se mimo. Zatím není jasné, jaké střely by mohl nosit, mezi kandidáty patří AGM-158 JASSM, které si Japonsko již pořizuje pro své McDonnell Douglas F-15 Eagle. Mají ovšem dosah jen 370 kilometrů, takže je otázkou, zda by umožnily zranitelnému transportnímu letadlu držet se v bezpečné vzdálenosti od nepřítele.

Japonsko má s Ruskem dlouhodobě nevyřízené účty: kdyby zasáhlo, mohlo by Ukrajině dodat mimořádně dobré zbraně

Další možností je potom upravená, původně protilodní, japonská střela Type 12 – Japonci mimochodem aktuálně pracují na její modifikaci pro odpalování z letadel. V tomto případě má mít dosah minimálně 1 000 kilometrů. Země vycházející slunce si ale také kupuje řízené střely Joint Strike Missile určené hlavně pro stroje Lockheed Martin F-35 Lightning II. Jejich dosah je podle verze až 555 kilometrů. Lze předpokládat, že by mohlo být raket na paletách v letadle relativně hodně, a rozhodně více než na běžných bojových strojích.

Článek „Raketové lodě“ Kawasaki C-2 jako malé strategické bombardéry: shazováním palet s raketami by mohly odstrašit Čínu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střela proti pozemním cílům, možná i lodím

O střele pravděpodobně vyvíjené společností Kawasaki Heavy Industries toho zatím moc známo není, takže jin leze tak dobře odhadovat. Podle všeho by měla vzniknout varianta se schopností zasahovat pozemní cíle, jednalo by se tedy o jakýsi ekvivalent amerických Tomahawků a ruských Ch-101. Vzniknout vy ale mohla i varianta se schopností zasahovat cíle na hladině moře.

KHIのSSMコンセプト、
わざわざ操舵翼はRCSに配慮した形状、加えて根元から折り畳める細工があるにも関わらず、主翼は素振りも見せず普通の航空機然としてて不思議なこと極まりないですね。そういうTBDっぽさ pic.twitter.com/9oDT2ty63Z

— ふるーす (@kleinenf) March 16, 2023

Japonskou střelu bude nejspíše možné odpalovat z pozemních odpalovačů, lodí, ponorek i letadel, což by ji činilo velmi univerzální. Její dosah by měl přitom vycházet na více než 1000 kilometrů, i když například střely vypouštěné z letadel by mohly mít dosah ještě větší. Střela by měla být obtížně zachytitelná protivzdušnou obranou, takže se nejspíše bude pohybovat v extrémně malých výškách – a vyloučeno není ani použití nějakých technologií stealth. Už těmto schopnostmi ji lze označit za špičkovou, v praxi by mohla být mimořádně účinná.

Střela bude odolná proti rušení

Střela KHI SSM by mohla měřit 6 až 10 metrů a pohánět by ji měl turbodmychadlový motor KJ-300 – jen pro porovnání, americký Tomahawk s posilovačem má délku 6,25 metrů. Japonská střela by dosahovala cestovní podzvukové rychlosti Mach 0,8 a měla by inerciální a satelitní navádění prostřednictvím GPS; v závěrečné fázi letu pak i infračervené a radarové, což by ji činilo mimořádně odolnou proti rušení, a nejspíše jí i zajistilo vysokou přesnost.

Zatím není jasné, jak velikou hlavici by střela nesla, ale při plánované velikosti by to mohlo být kolem 0,5 tuny, podobné zbraně pak mívají i speciální penetrátory k průniku do odolnějších cílů. Japonsko již zahájilo stavbu plavidel, z nichž by mohly být střely v budoucnu odpalovány, ale nejspíše by je umístilo i na pevninu. Ve výzbroji by se mohla KHI SSM objevit v druhé polovině 20. let 21. století.

Článek Japonsko může bránit špičková raketa Kawasaki, docela univerzální a téměř nezasažitelná; podobná, jakou má Rusko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusko okupuje japonské Kurilské ostrovy

Už od začátku představitelé Japonska ruskou invazi na Ukrajinu jednoznačně odsuzují, a vzhledem k dalšímu není pochyb, na čí straně stojí. Zatím se ale své postavení změnit neodhodlali, ačkoliv k tomu zřejmě nemají daleko. Ve hře je neopodstatněná invaze Ruska, ale i dlouholeté spory mezi Japonskem a federací. Ještě Sovětský svaz totiž na konci 2. světové války anektoval Kurilské ostrovy, které Kreml vracet nehodlá. Jednání o mírové smlouvě mezi oběma zeměmi jsou přitom v poslední době na bodu mrazu.

Pokud by Japonci svoje postoje k dodávkám zbraní změnili, znamenalo by to pro Ukrajinu neocenitelnou pomoc. Už jenom proto, že má japonská armáda značné zásoby například dělostřelecké munice ráže 155 milimetrů do houfnic, které na obranu napadené země dodává Západ. Vlastní ale i střelivo do útočných pušek, kulometů, minometů, rakety do raketometu M270 a HIMARS, stejně jako do protiletadlových kompletů FIM-92 Stinger.

iZdroj fotografie: Japonské síly sebeobrany / Creative Commons / CC BY

Japonsko má ve výzbroji i zbraně, s nimiž by ukrajinští vojáci uměli velmi rychle zacházet. Kromě ručních se jedná například o Nissan 110mm LAM, což není nic jiného než licenčně vyráběný Panzerfaust 3, s nímž mají Ukrajinci velmi dobré zkušenosti. Na stovky metrů prorazí pancíř o síle 700 milimetrů RHAe. Užitečný by byl ale také protitankový systém Typ 87 Chu-MAT s laserově naváděnými střelami a dosahem 2 kilometry. Zbraň je často k vodění na různých vozidlech.

Japonsko má stovky tažených houfnic

Ukrajina má ve své výzbroji také houfnice FH70, které dostala z Itálie a Estonska, a Japonsko vyrábělo tato děla ráže 155 milimetrů v licenci, přičemž jich vlastní 480. Ačkoliv jde o zbraň z roku 1978, na Ukrajině se osvědčila, a podle tamních dělostřelců je mnohem lepší než starší sovětská děla. Když je nabita granáty s dlouhým dostřelem, dokáže zasahovat cíle na vzdálenost až 31 kilometrů. Její výhodou přitom je, že disponuje vlastním pomocným motorem, díky němuž se dokáže přesunout svépomocí na vzdálenost až 20 kilometrů bez tahače.

Otázkou ovšem je, jak by se Japonsko stavělo třeba k dodávce tanků. Třeba jeho tanky Type 10 patří mezi nejlepší na světě, ale ty by Ukrajině určitě neposkytlo. V úvahu připadají aktuálně vyřazované starší Type 74, což jsou ale slabé stroje s dělem ráže 105 milimetrů na úrovni tanků jako Leopard 1. Ukrajina by nicméně místo nich jistě nepohrdla například protivzdušnými systémy Tan-SAM a modernějšími Type 11 Surface-to-Air Missile. Případně ani těžkými minomety Type 96, což jsou licenčně vyráběné francouzské MO-120-RT ráže 120 milimetrů.

Článek Japonsko má s Ruskem dlouhodobě nevyřízené účty: kdyby zasáhlo, mohlo by Ukrajině dodat mimořádně dobré zbraně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Filipíny si pořizují tanky i na českých Pandurech

Filipínská armáda je známá tím, že patří její výzbroj ke starším, a například hlavní bitevní tanky v arzenálu vůbec nemá. Před nedávnem se ale rozhodla, že si v rámci modernizace pořídí lehké tanky s dělem ráže 105 milimetrů od izraelské společnosti Elbit. Pásová verze je umístěna na podvozku bojového vozidla pěchoty Ascod 2, kolová pak na v Česku vyrobených kolových podvozcích obrněných transportérů Pandur II.

Japonské tanky by pro filipínskou armádu znamenaly velikou posilu, ačkoliv je otázka, k čemu by je použila. Její hlavní operace spočívají v bojích proti islámským radikálům v jižní části souostroví, případně proti komunistickým povstalcům působících hlavně v některých horských oblastech země. Vzhledem k terénu a skutečnosti, že zemi tvoří 7 641 ostrovů, je jasné, že by mohly působit jen na největších ostrovech, a i tak se značným omezením kvůli terénu. Filipíny však také mají v posledních letech v Jihočínském moři velké problémy s Čínou.

Japonské tanky Type 74 kdysi vyráběla společnost Mitsubishi Heavy Industries, do výzbroje byly zařazeny v roce 1975. Japonsko je v posledních letech jako zastaralé vyřazuje, protože má ve výzbroji těžší a modernější stroje Type 90, a hlavně tanky čtvrté generace Type 10. Celkem bylo v Japonsku postaveno téměř 900 kusů Type 74. Obrněnci jsou 38 tun těžcí a jejich pancíř má být silnější než u německého Leopard 1, ale zároveň slabší než u sovětského T-62.

Tanky Type 74 mají dělo ráže 105 milimetrů

Hlavní zbraní Type 74 je dělo ráže 105 milimetrů, což už je dnes zbraň považovaná za slabou; vedle toho má obrněnec ještě lehký a těžký kulomet. V tanku je zásoba 55 granátů, a to včetně munice typu APFSDS. K obsluze slouží 4členná osádka, která může Type 74 rozpohybovat rychlostí až 53 kilometrů v hodině a dojet s ním nejvýše 300 kilometrů daleko. Některé stroje Japonsko modernizovalo, přidalo k nim třeba infračervené snímače nebo digitální řízení palby.

A ačkoliv zprávy o dodávce tanků (zatím) potvrzeny nebyly, je jisté darování vrtulníků UH-1J, což je v Japonsku licenčně vyráběný americký UH-1 Huye, ale se značným vylepšením. Disponuje například výkonnějším motorem, systémem nočního viděním, nebo je na něm nainstalovaný systém obrany proti tepelně naváděným střelám. Kolik přesně Japonsko filipínské armádě strojů dodá, se zatím neví.

Článek Japonsko se může vůbec poprvé vzdát „uzavřenosti“ a poskytnout své tanky Type 74 jiné zemi. Filipínám, které mají problémy s Čínou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stíhací letoun ve spolupráci Evropy a Japonska

Úplně nejnovější dohodou o vytvoření letounu šesté generace je smlouva mezi Velkou Británií, Japonskem a Itálií, která byla podepsána v prosinci 2022 a nese název Global Combat Air Program. Již z dřívějška měla přitom Velká Británie spolu s Itálií dohodu se Švédskem, kde s jednalo o iniciativu na vývoj letounu 6. generace nazývaném Tempest. Japonsko pak pracovalo na stíhačce Mitsubishi FX, a protože se ani jedné straně nezdál postup dostatečně rychlý, rozhodly se své síly spojit.

Detaily včetně modelů spolufinancování mají být odhaleny do roku 2024. Spojenectví má dvě velké ambice: 1) vzlet prototypu do roku 2030 a 2) zařazení do výzbroje v roce 2035. Otázkou samozřejmě zůstává, jak se k projektu postaví Švédsko v minulosti zastoupené společností Saab, jelikož bylo zapojeno právě do projektu Tempest. Další neznámou je také spolupráce s USA, protože Američané a Britové se ještě letos v létě bavili o sdílení některých technologií ve svých projektech.

iZdroj fotografie: Uživatel Swadim / Creative Commons / CC BY-SA

Ve Spojených státech totiž pracují na projektu Next Generation Air Dominance, aby nahradili hlavně letouny Lockheed Martin F-22 Raptor, které možná nejsou tak dobré, jak někteří tvrdí. Jeho cílem však není jenom stíhačka, ale i doprovodný dron v roli Loyal Wingman. Letadla by mohla být dvou typů. S dlouhým doletem pro indo-pacifickou oblast, a s kratším doletem pro evropské zákazníky. Letouny by měly mít motory s adaptivním cyklem, pokročilé zbraně, a pravděpodobně i aktivní obranný systém, vysokou míru umělé inteligence a další prvky.

Jinde brzdí vývoj stíhačky 6. generace tahanice

Dle informací existuje i další spolupráce západních zemí, konkrétně na projektu Future Combat Air System mezi Německem, Francií a Španělskem. Jejím cílem je najít náhradu za letouny Dassault Rafale a Eurofighter Typhoon. Země samozřejmě mají dostatečné zkušenosti i prostředky na vývoj takového letounu, díky čemuž počítají s jeho nasazením do roku 2040. Zatím však projekt doprovází mnohé tahanice kvůli různým francouzským a německým zájmům.

Dalším oznámeným projektem je ruský program Mikoyan PAK DP, který by měl doplňovat stealth bombardér PAK DA. I tady je otázkou, jakou budoucnost stroj má, neboť se Rusku jen horko těžko podařilo rozjet velmi pomalou výrobu letounu páté generace, přičemž nyní čelí mnoha sankcím a řadu moderních zbraní neumí bez západu vůbec vyrobit. Vedle toho má na stíhačce 6. generace pracovat i Čína, ačkoliv nic oficiálně neoznámila.

Článek Sami už na to nestačí, tak spojují síly: vývoj stíhaček 6. generace by měl díky tomu zrychlit, ale Amerika v tom chce zřejmě zůstat sama se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sporů kolem Japonska je více

Samozřejmě severokorejské chování není to jediné, co k tomuto kroku může Japonce přimět. Mají i vleklé problémy s Čínou, jež si činí nárok na některé ostrovy, které naopak Japonsko považuje za své. Několikrát se kvůli tomu nepříjemně přetahovaly lodě obou zemí. Nevyřešený je i problém Kurilských ostrovů, ty na konci druhé světové války okupoval Sovětský svaz. Nyní jsou Ruska a Japonsku nikdy nebyly vráceny.

Pořízení střel by značně zvýšilo možnosti japonské odpovědi na jakýkoli útok. Tomahawk je podzvuková řízená střela, jejíž nejnovější varianty mají dosah více než 1 600 kilometrů. Tím by se území Severní Koreje ocitlo v dostřelu a nebylo by nutné při nějakém útoku nasazovat třeba letectvo, což by bylo těžkopádné a riskantní. Střely jsou zhruba 5,5 metru dlouhé, s posilovačem 6,25 metru. Mají bojovou hlavici o hmotnosti 450 kilogramů.

Použití ukázalo jejich účinnost

Pohybují se ve výšce 30 až 50 metrů rychlostí Mach 0,74. Jsou obtížně zachytitelné, i když moderní protivzdušná obrana minimálně některé zničit dokáže. Spojené státy je opakovaně nasazovaly, známé jsou již z konfliktu v Perském zálivu. Poslední velké použití bylo v Sýrii, kdy USA reagovaly na použití chemických zbraní tamním režimem. Praxe ukazuje, že díky zaměření pomocí GPS nebo aktivního radaru dokážou být střely přesné. Během jejich letu lze měnit cíl, mohou se vlastně chovat jako jakási potulující se munice.

iZdroj fotografie: Síly námořní sebeobrany / Creative Commons / CC BY

Střely Tomahawk jsou primárně navrženy na odpalování z lodí nebo ponorek, i když byl otestován i systém, který by umožnil jejich odpálení z pevniny. Pro Japonsko by nebyla jejich integrace do výzbroje problém, protože jeho torpédoborce a fregaty využívají vertikální odpalovače VLS stejných typů jako americká plavidla. Navíc existují i verze Tomahawku, jež se používají jako protilodní střely, což umožňuje větší flexibilitu.

Pořízení těchto střel by jasně ukázalo, že Japonsko opouští svoji strategii zaměřenou pouze na obranu svého území, protože Tomahawk je bezpochyby zbraní útočnou, sloužící k úderům na pozemní cíle na dlouhé vzdálenosti. Ovšem změnu této politiky signalizuje více japonských kroků, i když ne všichni s tím v zemi souhlasí. Japonsko však také vyvíjí vlastní rakety založené na protilodní střele Type 12. Ta by měla mít dolet kolem 1 500 kilometrů, umožnila by útoky i na pozemní cíle a bylo by ji možné odpalovat ze země i plavidel.

Článek Tomahawky na rakety Severní Koreje. Japonsku dochází trpělivost s testy Pchjongjangu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tank pro válku v Číně

Práce na tanku začaly roku 1925 v armádním technickém arzenálu v Ósace. Armáda měla původně představu rychlého tančíku podobného italskému CV33. Po nákupu britského tanku Vickers Medium C v roce 1927 však došlo k přehodnocení projektu a začalo se pracovat na středním tanku s kanónovou výzbrojí, který měl sloužit jako podpora pěchoty a v boji s nepřátelskou pěchotou.   

Prvním domácím pokusem o střední tank byl Typ 87 Chi-I. Ten se představil v roce 1927 a vojáky moc nenadchnul. Přestože se mělo jednat o střední tank, vážil 20 tun. Jeho rychlost (26 km/h), spolehlivost a vlastnosti v terénu nebyly zrovna ty nejlepší. Po nákupu Vickerse, z něhož byly „vypůjčeny“ mnohé prvky, byl roku 1929 představen nový tank – Typ 89 I-Gó.

I-Gó měl hmotnost 12,8 tuny. Síla pancíře dosahovala od 6 do 17 milimetrů a byl z válcované oceli vyvinuté firmou Nihon Seikosho. Délka stroje byla 5,73 metru, šířka 2,13 metru a výška 2,53 metru. První verzi Kō poháněla licenční verze německého šestiválce Daimler s výkonem 100 koní. Tank vyvinul maximální rychlost pouhých 15,5 kilometru v hodině a dojezd 170 kilometrů.

Diesel kvůli úspoře

Hlavní zbraní tanku byl kanón ráže 57 milimetrů Typ 90 s krátkou hlavní se zásobou 100 granátů. Ten dokázal probít 20milimetrový plát oceli na 500 metrů. Zbraň však byla určena především k boji s bunkry a pěchotou. Kanón doplňovaly dva kulomety Typ 91 6,5 milimetrů se zásobou 2 745 nábojů. Jeden byl v čele korby a druhý na zadní straně asymetrické věže. Ten se později posunul mírně na levý bok.

Posádku tvořili čtyři muži: velitel, nabíječ, střelec z kulometu v trupu a řidič. Generálové rozhodně nebyli s tankem spokojeni, ale plánovaná válka s Čínou se blížila. Navíc firma Mitsubishi postavila v Sagami pro výrobu stroje speciální továrnu. Roku 1931 bylo na čase rozjet výrobu. Když v září téhož roku zaútočili Japonci na Mandžusko, podporovali je první tanky I-Gó. Ty na bojišti příliš nezazářily. V drsném mandžuském klimatu trpěla jejich konstrukce, motor byl nevýkonný a skrze velké průzory do tanku vlétaly kulky.

iZdroj fotografie: Uživatel Sturmvogel 66 / Creative Commons / CC BY-SA

Proto přišla modernizace tanku na verzi Otsu. Hlavní vylepšení spočívalo v instalaci vzduchem chlazeného dieselového šestiválce Mitsubishi A6120VD se 120 koňmi. Motor měl nejen větší výkon, ale i točivý moment a tank i přes nárůst hmotnosti na 14 tun I-Gó zvládl rychlost 26 km/h a dojezd se zvýšil na 170 km. Po zásahu stroj také méně inklinoval ke vzplanutí a nafta byla i pro erár levnější. Typ 89 se tak stal prvním tankem vybaveným dieselem. Stroje dostaly i vysílačku vážící 90 kg s dosahem 900 metrů

Zlomená páteř tankového vojska

Tažení v Číně, až na komplikace s terénem a klimatem, bylo pro japonské tanky snadnou prací. Číňané neměli tanky schopné boje s I-Gó a jádrem jejich tankových sil byly italské tančíky CV33 nebo lehké německé Panzer I, jež nepředstavovaly konkurenci. Čínské armádě scházely i protitankové pušky a děla. Typ 89, který byl do roku 1942, kdy byla výroba zastavena, se 404 kusy páteří japonského tankového vojska, bojišti dominoval.

Kosa na kámen narazila v roce 1939. Mezi květnem a zářím došlo na hranicích k rozsáhlým bojům označeným jako bitva na řece Chalchyn. Bojů se zúčastnily i tanky I-Gó, kterých měli Japonci v Číně sedm pluků. Největšího nasazení se Typ 89 dočkal 7. června 1939, kdy 34 tanků prorazilo sovětskou obranu. Později však byly Sověty vytlačeny. Ztráty jsou neznámé. Podle různých zpráv bylo poškozeno až 12 tanků.

iZdroj fotografie: Public Domain

Pro sovětský kanón 45 mm 20-K, jímž byly vyzbrojeny tanky BT a T-26, nebyl I-Gó soupeřem. Se začátkem 2. světové války se pluky vyzbrojené Typem 89 prohnaly Malajskem a Filipínami. V pozdějších letech je naprosto deklasovaly M3 Stuart a především M4 Sherman. Mnohé I-Gó byly zakopány a sloužily jako pevnůstky. Některé ukořistěné stroje po válce použili Francouzi ke znovuovládnutí Indočíny. Dodnes se zachovaly tři stroje.        

Článek První tank s dieselovým motorem byl z Japonska. Typ 89 I-Gó byl brzy zastaralý a Spojenci z něj dělali fašírku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nekompromisní stíhačka s řadou kompromisů

Vývoj A6M začal roku 1937 dle požadavků japonského námořnictva 14-Shi. To chtělo jako náhradu právě zaváděných palubních jednoplošníků A5M s pevným podvozkem získat novou stíhačku s rychlostí nad 500 km/h, s na svou dobu silnou vyzbrojí aspoň dvou kanónů ráže 20mm, skvělou manévrovatelností a velkým doletem.

První prototyp byl hotov v dubnu 1939. Po odstranění třepotání ocasních ploch (flutteru) a po zabudování silnějšího motoru Sakae 12 s 940 koňmi byla stíhačka pod označením A6M Rei-Sen tedy Vz. 0 (rok 1940 byl v japonském kalendáři rokem 2400) zavedena do výzbroje. Rozměry prvního Zera nebyly velké.

iZdroj fotografie: Public Domain

Rozpětí stíhačky bylo 12 metrů, délka trupu 9,06 metru a výška 3,05 metru. Hmotnost prázdného stroje byla pouhých 1 680 kg. Maximální vzletová pak byla 2 796 kg. Maximální rychlost byla 533 km/h a dostup 10 000 metrů. Fenomenální byl dolet. Ten dosahoval 1 870 kilometrů. S přídavnou nádrží, kterou mohlo Zero nést jako první stíhač na světě, neuvěřitelných 3 100 km!

Silná byla i výzbroj. V křídlech byly dva kanóny vz. 99 20 milimetrů s 60 náboji a v trupu dva synchronizované kulomety 7,7 mm vz. 97 s 680 náboji. Za obratnost a silnou výzbroj se však platilo. Konstruktéři museli šetřit každý gram. Stroj byl postaven z tzv. superduralu – ESD, ten byl odolný a lehký, ale i křehký a snadno korodoval. Pilot se navíc musel obejít bez pancéřové ochrany kabiny i motoru a bez samosvorného obalu zůstávaly i nádrže.

Na vítězné vlně

Poprvé byly A6M nasazeny v červenci 1940 v Číně a vedly si skvěle. Dařilo se jim vymanévrovat i dosud v tomto směru nepřekonatelné sovětské stíhačky v čínských službách, Polikarpov I-15 a I-16. Pouze střemhlavý let lehká konstrukce nového Zera nesnášela dobře, a proto nakonec muselo dojít k jejímu posílení. Přesto v tomto parametru byla stíhačka i později stále slabá. V roce 1941 se však její výroba rozjela naplno a vedle mateřské Mitsubishi se do výroby zapojila i firma Nakajima.

Během útoku na Pearl Harbor už mělo japonské letectvo 521 Zer, z čehož 328 bylo nasazeno v první linii. Po úspěchu nad Pearl Harborem se rozjela výroba stroje ještě intenzívněji. Sériová výroba ovšem nebyla jednoduchá. Křídla a trup Zer tvořily jeden celek a veškeré nýty byly zapuštěné. Jednalo se tedy spíše o kusovou než o sériovou výrobu. Navíc A6M bylo náročné na pilotáž a pro efektivitu svého nasazení potřebovalo kvalitně vycvičeného letce za kniplem.

iZdroj fotografie: Public Domain

Američané a Britové byli v šoku. Bylo nutné odhalit tajemství stíhačky, která ničila stroje nepřátel Japonska po desítkách. Americké a britské stroje, jako byl P-40, starší verze P-39 nebo Brewster F2F Buffalo, prostě nestačily. Zera byla ve všech parametrech lepší a japonští piloti, již prošli válkou nad Čínou, si s nepřáteli při manévrovém boji hráli na kočku a myš. Bylo potřeba ukořistit A6M a prozkoumat ji. Začal hon na Zero, nebo Zeke, jak byl stroj v americkém kódu označen. 

Soumrak císařova samuraje

Zero mezitím nerušeně vládlo obloze. Pod jeho krytím se japonská vojska převalila Malajskem a Filipínami a v únoru 1942 dokonce kryly bombardéry až nad australským Darwinem. Štěstí se na Američany usmálo teprve v červenci 1942, kdy byl na ostrově Akutan na Aleutách nalezen jeden téměř nepoškozený A6M, jehož pilot se během nouzového přistání zabil. Následné testy zprovozněného japonského stíhače odhalily slabiny Zera a jeho zlaté časy skončily.

iZdroj fotografie: Public Domain

Později se potvrdilo, že to nebyl první Zeke, který padl do rukou Spojenců. Poprvé mohli Spojenci prozkoumat vrak nové zbraně nepřítele poté, co bylo 20. května 1941 při útoku na letiště Tchajping-su a Šuanglin poblíž Čcheng-tu sestřeleno protiletadlovou palbou jedno A6M2 od 12. kókútai. Jednalo se vůbec o první Zero ztracené v boji. Na základě nálezu byla Clairem Lee Chenaultem odhadnuta výkonnostní tabulka pro nový stroj, jež byla až pozoruhodně přesná.

Tehdy se s novým japonským strojem mohla seznámit i letka amerických dobrovolníků bojujících na P-40B, známých jako „Létající tygři“. Jejich velitel Claire Lee Chennault dokonce vypracoval strategii boje: nepouštět se do manévrů, spustit se z velké výšky, udeřit a zmizet. Jeho rozbor a hlášení se ale ztratily v Singapuru mezi ostatními zpravodajskými informacemi. Více zde. Američtí piloti však na strategii úspěšného boje s novými Zery i za cenu mnoha ztrát nakonec přišli včas – a i z toho důvodu bitva o Midway mezi 3. a 7. červencem 1942 skončila pro Japonsko tragicky.

V této bitvě Japonci přišli mimo jiné o všechna nasazená Zera. V té době tvořila 1/4 všech leteckých palubních stíhaček, jež mělo japonské námořnictvo k dispozici. Naprosto zásadní pro Japonce byla také ztráta vycvičených a zkušených pilotů Zer, kterých bylo zachráněno jen velice málo. Definitivně zlomily aureolu neporazitelných strojů A6M Zero námořní bitvy u Santa Cruz a u Šalomounových ostrovů, kde Američané nasadili vylepšené stroje F4F4 Wildcat a důsledně uplatňovali taktiku udeř a zmiz.

Finálním osudem kamikaze

Jakmile byly nasazeny i nové F6F Hellcat, které Zera ve všech parametrech překonávaly (více zde), ze Zer se stal pro americké piloty létající krocan. Japonci si skutečnost rychlého zastarávání A6M uvědomovali a od roku 1942 se snažili vyvinout nový palubní stíhač. Leč zkoušky jeho následovníka, skvělé a vysoce výkonné stíhačky A7M Reppu, trvaly dlouho. Bombardování Japonska totiž poničilo továrnu, kde měla být vyráběna sériově, zemětřesení pak zase továrnu, odkud pro A7M měly být dodávány nové výkonné motory MK9A, jejichž vývoj se také velmi zpozdil.

Nakonec od tohoto letounu, který mohl navázat na pověst svého předchůdce, vznikl jen jeden jediný sériový kus a několik prototypů. Do sériové výroby se též dostaly i další námořní stíhačky Japonska, Kawanishi N1K2 (více zde) a Micubishi J2M, jako další alternativní výkonnější námořní náhrady zastaralých Zer, ale i tyto letouny trpěly dlouhým vývojem a nakonec jich Japonci vyrobili a k jednotkám dostali jen málo. Japonské námořnictvo je navíc používalo už jen z pozemních základen, protože postupně přišlo o všechny své letadlové lodi.

Ale moloch války rychle potřeboval stále více a více nových letadel za zničená v bojích, a tak se A6M stále vyráběla, byť v modernizovaných verzích (nejrozšířenější byla A6M5), včetně plovákové a cvičné dvojmístné, až do konce války. Mělo jich být vyrobeno celkem přes 10 500. Pozdější verze však ztratily kouzlo prvního Zera. S dodatečným pancířem, ochranným obalem nádrží a silnějším plechem potahu křídel i trupu stroje ztratily kvůli nárůstu hmotnosti na obratnosti, nový výkonnější motor nebyl již tak úsporný a pokles doletu Zer od verze A6M3 byl také citelný.

iZdroj fotografie: Ivo Pujman

Zásadním problémem pro bojovou účinnost pozdějších verzí Zer ale byl fakt, že v jejich kokpitech již neseděli pečlivě vyškolení „mazáci“ s předchozími bohatými zkušenostmi z bojů v Číně a Indočíně, ale mladí branci, kteří toho měli „nalétáno“ velice málo a měli potíže jen se samotným ovládáním Zer při přímém letu. V boji pak neměli žádnou šanci. Velmi případně to popisuje ve své knize Zera na Pacifikem japonský stíhač a eso všech es Saburo Sakai.

Mnoho narychlo vycvičených mladých japonských letců pak na konci války našlo smrt ve svých A6M i během pokusu o útok kamikaze, když předtím ze svého letiště v Japonsku či na Okinawě vzlétali s podvěšenou pumou pod trupem, poloviční zásobou paliva a bez padáku, zato s fanatickým odhodláním nalézt nějakou americkou válečnou loď a zničit ji přímým zásahem svým Zerem.

Článek A6M Zero svého času patřila mezi nejlepší stíhačky na světě. Američany šokovala během útoku na Pearl Harbor se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Japonci chtěli velmi nenápadné stoje

Japonské námořnictvo si v 80. letech začalo uvědomovat, že pokud chce mít kvalitní ponorkové loďstvo, bude potřebovat mimořádně tiché a výkonné ponorky. V 90. letech začalo dostávat plavidla třídy Oyashio, která měla velmi dobré vlastnosti a mnoho technologií znesnadňujících jejich odhalení. Ovšem byla stále vybavena konvenčním dieselelektrickým pohonem a musela se vynořovat. Japonci ale chtěli plavidla, jež by mohla zůstat pod hladinou mnohem déle. Evolucí a testy tak vyvinuli novou třídu Soryu.

Asi největší změnou je využití pomocného Stirlingova motoru. Ten je nezávislý na vzduchu a při dobíjení svých baterií se tak ponorka nemusí vynořovat nad vodu. Technologii Japonsko získalo ze Švédska, kde ji využívají na ponorkách třídy Gotland. Plavidlům třídy Soryu umožňuje při plavbě úspornou rychlostí urazit vzdálenost více než 11 tisíc kilometrů a zůstat pod hladinou po dobu až 40 dnů.

Ponorky mají velmi dobrý tvar trupu, který je vhodný pro plavbu pod hladinou a umožňuje velmi tichý chod. Právě na tom, aby nebyla odhalitelná, si Japonsko dalo mimořádně záležet. Tvar je navržený nejen na eliminaci hluku, ale aby i co nejméně odrážel sonarové paprsky. Ponorka má i revoluční kormidla ve tvaru kříže na zádi, jež jí dodávají mimořádnou obratnost. Může manévrovat i v případě poškození jednoho z kormidel. Zajímavostí je i absence periskopu. Ponorka má jen stožár s instalovanou kamerou.

iZdroj fotografie: Kaijō Jieitai / Creative Commons / CC BY

Torpéda i protilodní střely

Plavidlo je 84 metrů dlouhé a má výtlak 4 200 tun pod hladinou. Na palubě pak slouží 65 námořníků. Na hladině ponorka dosahuje rychlosti 13 uzlů, pod hladinou pak 20 uzlů. Ponořit se může až do hloubky 650 metrů. Ve výzbroji má torpéda Type 89, která podle rychlosti mají dosah až 50 kilometrů. Dále disponuje i protilodními střelami Harpoon. Odpalovat je může ze šesti torpédometů. Má také mimořádně kvalitní detekční přístroje považované za jedny z nejlepších na světě.

Nutno říci, že pohon se Stirlingovým motorem má jen 10 z 12 postavených plavidel. Poslední dvě jsou vybavena lithium-iontovými bateriemi. Jsou vlastně návratem ke klasickému dieselelektrickému pohonu. Jenomže tyto baterie mají dvojnásobnou kapacitu oproti starým typůlm akumulátorů. Nevytvářejí při styku s vodou jedovaté plyny a dají se velmi rychle nabít. Ponorky se ale vynořují mnohem méně častěji, než bývalo běžné, a na mnohem kratší dobu.

Článek Japonsko má tucet excelentních podmořských zabijáků. Ponorky Soryu jsou považovány za nejlepší nejaderná plavidla na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Brzy třetí na světě ve výdajích na obranu

Japonsko se dlouho spoléhalo na svoje vztahy a smlouvy se Spojenými státy, které jsou spojencem a mají na japonském území i základny. Ovšem v posledních letech se orientace mění. Ne, že by Japonci chtěli přetrhat své spojenectví s USA, ale snaží se stát více nezávislými. Navíc značně posilují své obranné rozpočty. Pokud bude plánované tempo růstu pokračovat, Japonsko by se brzy mohlo stát zemí se třetími nejvyššími zbrojními výdaji na světě.

K tomuto kroku mají Japonci mnoho důvodů, i když tím hlavním je expanzivní politika Číny. Ta se s Japonskem pře o ostrovy Senkaku, ale Japonsko se jich rozhodně nehodlá vzdát. Na druhou stranu, stále je nedořešena ruská okupace Kurilských ostrovů ze druhé světové války. Není záhodno ani podceňovat například severokorejské testy raket, které země vypaluje přes japonské území. I proto se nejspíše Japonci chtějí stále více spoléhat na sebe a hrát aktivnější roli ve světové bezpečnostní politice.

Jelikož je Japonsko ostrovní země, velkou roli hraje samozřejmě námořnictvo. Největší změnou v jeho směřování jsou vrtulníkové lodi třídy Izumo, které byly předělány tak, aby mohly nést letouny F-35B. Přistání těchto letadel na japonském plavidle bylo již vyzkoušeno. Japonsko má však i silnou flotilu asi čtyř desítek fregat a torpédoborců, a to většinou velmi moderních konstrukcí. I ponorky tříd Soryu s pohonem nezávislým na vzduchu jsou velmi sofistikovaným bojovým systémem.

iZdroj fotografie: JMSDF / Creative Commons / CC BY-SA

Velké posilování letectva

Posilování je vidět i v oblasti letectva. Japonsko si pořizuje letouny páté generace F-35, a to jak F-35B, které mohou vzlétat z lodí Izumo, nebo být nasazeny na ostrovech s krátkými letišti, tak i klasické F-35A. Těch by mělo být více než 100, letadel varianty B celkem 42. Japonsko se však i zde chce spoléhat na sebe, a tak společnost Mitsubishi intenzivně pracuje na projektu stíhacího letounu šesté generace označovaném jako FX. Těch by v budoucnu chtělo mít Japonsko též kolem stovky.

Japonská politika jde i jiným směrem. Země má uzavřeno mnoho smluv s různými zeměmi a snaží se posilovat vzájemné vztahy. Vlastně i s Čínou, která je i přes spory důležitým obchodním partnerem. Politikou Japonska je snažit se obchodní vztahy s ní uspořádat tak, aby Japonsko bylo pro Čínu nepostradatelným partnerem, a tak by nějaké vyostření sporů a vztahů znamenalo pro Čínu velké hospodářské problémy. Každopádně směřování Japonska může být brzy klíčové pro systém globální světové bezpečnosti.

Článek Nová vojenská velmoc? Japonci budou mít brzy třetí nejvyšší výdaje na obranu. Poválečná doktrína bere za své se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

I Browning východu se utne

Otcem pistole Typ 94 byl legendární zbrojní konstruktér Kidžiro Nambu (1869–1949), který měl za sebou řadu zdařilých konstrukcí, například pistole Typ 14, puška Arisaka nebo lehký kulomet Typ 11. Ve 30. letech zkonstruoval těžký kulomet Typ 92, za války pak velmi povedený samopal Typ 100, jenž se vyráběl i dlouho po válce.

Nebylo tedy divu, že se Nambuovi přezdívalo „Browning východu“. Právě on v roce 1929 přišel s návrhem malé kompaktní pistole. Na první pohled se jednalo o designově velmi ošklivou zbraň, a proto na civilním trhu neuspěla. Nambu však měl kontakty mezi generalitou, která zaúřadovala ve prospěch pistole.

iZdroj fotografie: Springfield Armory Museum / Public domain

A tak byla roku 1934 (2594 japonského kalendáře) pistole Typ 94 přijata do výzbroje japonské armády jako osobní důstojnická a zbraň posádek tanků a letadel. Radost důstojnickému sboru skutečně generálové neudělali. Na rozdíl od jiných armád si totiž v té japonské důstojníci své pistole kupovali a Nambu 94 nepatřil zrovna mezi nejlevnější. Stál 73 jenů (dnes 8 000 Kč), což odpovídalo třem důstojnickým platům.

Malá zbraň s horou chyb

Brzy se začalo ukazovat, že Typ 94 je všechno možné, ale ne spolehlivá a výkonná pistole. Ocenit se na ní daly jen malé rozměry a hmotnost. Nambu měřila pouhých 187 milimetrů a vážila 756 gramů, tím ovšem výhody končily. Zásobník pobral pouze 6 nábojů, měl špatnou konstrukci a těžce se nabíjel. Obtížně se vkládal a vytahoval ze zbraně. Ráže 8×22 milimetrů byla nešťastně zvolena, měla malý výkon a zastavovací sílu.

Střelba postrádala přesnost, jelikož mířidla byla malá a špatně kalibrovaná. Poloautomatická pistole pracovala na principu zákluzu se skrytým kohoutkem a zápalníkem, který byl slabý a často se lámal. Pokud se důstojník rozhodl pistoli vyčistit, musel si připravit značnou dávku trpělivosti a času. Zbraň měla minimální tolerance, přičemž její rozborka a sborka byly velmi náročné a mohla trvat přes hodinu.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creactive Commons / CC BY-SA

Zbraň byla nejen ošklivá, ale i špatně dílensky zpracovaná a zkonstruovaná. Poslední náboj v zásobníku se mohl ve zbrani zaseknout. Výstužná lišta mechanismu (prvek, který mají jiné zbraně uvnitř) vystupovala na Nambu na levé straně z pouzdra ven. Stačilo o něho zavadit a pistole samovolně vystřelila. Pojistka postrádala účinnost, a tak při pádu opět hrozil samovolný vystřel.

Sebevražedný speciál má svou cenu

Vojenský úřední šiml však zařehtal, a tak se nedalo nic dělat a výroba se rozjela naplno. Po agresi na jih a do tropických oblastí se objevil další problém. Zbraň korodovala a mechanismus se stával absolutně nespolehlivým. Někdy se při výstřelu dokonce rozpadla a svého majitele zranila. Výroba dala celkem 71 500 kusů, avšak její kvalita neustále klesala.

Úplného dna dosáhla v letech 1944 a 1945. To už se báli z Nambu střílet při testech i dělníci v továrně. Pistole měla místo bakelitu dřevěnou pažbičku a žádné popisky ani sériové číslo. Nambu ovšem čekal zajímavý osud. Jako osobní zbraň byla často předávána při kapitulaci americkým vojákům, kteří ji nazývali „Kapitulační pistolí“. Japonci jí pak přezdívali „Sebevražedný speciál“.

iZdroj fotografie: Wrightbus / Creactive Commons / CC BY-SA

S kapitulací začal tedy druhý život Nambu Typ 94. Nechvalně proslavená zbraň se stala vyhledávaným sběratelským kouskem. Dnes lze pořídit hůře zachovalou zbraň od 1 300 dolarů (32 000 Kč). Paradoxně nejdražší jsou zfušované kusy z let 1944–45. Zachovaly se pouze čtyři a cena jde do desetitisíců dolarů. Většina majitelů se z nich neodvažuje střílet. Nejen kvůli špatné pověsti, ale i nedostatku a vzácnosti archaické munice.

Článek Japonští důstojníci se neměli čím chlubit. Pistole Nambu Typ 94 byla nejhorší zbraní 2. světové války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sebevražedná verze miniponorky Typu A

Výsledkem posledního japonského snažení byly přinejmenším originální ponorky. Miniaturní verze podmořských plavidel dostala označení Kairjú. Jednalo se o velmi malá plavidla, ne více než 17 metrů dlouhá a 1,2 metru široká. Jejich nosnost se pohybovala přibližně kolem 19 tun. Při rychlosti 10 km/h dokázala miniponorka urazit na hladině až 830 km, pod hladinou až 70 km. Pod vodou však dosahovala rychlosti pouze 5,5 km/h. 

Miniponorky byly obsluhovány dvoučlennou posádkou a na palubě nesly dvě torpéda. Přičemž torpédomety byly umístěny na zádi a výbušná nálož na přídi. Jak už v té době bylo japonským zvykem, i ponorky Kairjú a jejich posádky měly být vysílány na jednosměrné neboli sebevražedné mise.  

iZdroj fotografie: John Hill / Creative Commons / CC BY-SA

Zamýšlená taktika útoku ponorek sice známá není, lze však předpokládat, že úkolem kamikadze ponorek bylo zaujmout místo jakéhosi předvoje ukrytého v hlubinách, číhajíce na přibližujícího se nepřítele. Nepřátelská plavidla proplouvající kolem japonského pobřeží či stavějící v přístavech byla často zaneprázdněna vykládáním vojáků a vybavení.

Je pravděpodobné, že by posádka nedokázala nečekaný útok zachytit. Navíc by ho tou dobou už ani příliš neočekávala. Na úhybné manévry by pak lodím nezbylo dostatek času a torpédová salva by je poslala ke dnu. Hlavním úkolem těchto miniponorek měla být obrana mateřských japonských ostrovů. Japonci jich do konce války zvládli vyrobit 213 kusů.

Nákladný projekt nicméně světlo světa nikdy nespatřil. Spojené státy americké namísto po námořnictvu a invazi po vodě sáhly po jaderných zbraních, načež Japonsko kapitulovalo dříve, než se flotila kamikadze ponorek vůbec stihla zapojit do boje. Po válce pak byla sebevražedná plavidla předána spojeneckým silám, taktiku sebevražedných ponorek si však žádná země nepřisvojila. 

Článek Námořní dědictví druhé světové války: Spojenecké lodě měly být likvidovány japonskou flotilou kamikadze miniponorek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejaderných pohonů je řada typů

Pohonů nezávislých na vzduchu existuje ve světe několik druhů, ale mají i řadu nevýhod. Stirlingovy motory vyžadují okysličovadlo a mají mnoho pohyblivých částí, což znamená vyšší hluk. Parní turbíny s uzavřeným cyklem jsou zase poměrně drahé a vyžadují ethanol a kapalný kyslík. Palivové články jsou sice velmi tiché, ale neumí rychle zvýšit svůj výkon, hodí se tedy spíše na dlouhodobé plavby, a ne pro útočné operace.

Proto se v Japonsku, ale nejen zde, snaží inovovat starou konstrukci diesel-elektrických ponorek. Ty měly dieselový motor a generátor, který nabíjel baterie. Ale tyto akumulátory byly olověné. Japonci přišli s tím, že je nahradí mnohem modernějšími, lehčími a výkonnějšími lithium-iontovými bateriemi. Ty se dají mnohem rychleji nabíjet, proto by vyžadovaly jen krátký čas provozu dieselového příslušně výkonného agregátu při plavbě na hladině, kdy je ponorka nejvíce zranitelná.

Díky svým vlastnostem by umožnily ponorce plout pod vodou na bateriový pohon řádově výrazně déle než staré typy akumulátorů. Mohlo by se zdát, že tento nápad je geniální, pak by však zůstávalo otázkou, proč již nebyl zaveden dávno. Odpovědí jsou nežádoucí vlastnosti tohoto typu baterií. Často při svém provozu produkují teplo a mohou i vzplanout.

Také proto se takovéto akumulátory nesmějí vozit v zavazadlovém prostoru letadel. Navíc se z nich mohou uvolňovat toxické výpary, což je v uzavřené ponorce velký problém. Dalším problémem je vznikající vodivý prach z vypařované vnitřní kapaliny z baterií. Při požáru se tyto akumulátory také velmi obtížně hasí.

Riziko požáru a jedovaté výpary

Japonsko však v posledních letech do těchto technologií významně investovalo a zásadní nedostatky tohoto řešení se mu podařilo odstranit. Nové baterie tohoto typu proto instalovalo do posledních dvou ponorek třídy Soryu, kde nahradily pohon stirlingovým motorem. První byla uvedena do provozu na jaře 2020, druhá o rok později. Tyto dvě ponorky se staly především testovacími platformami, kde se tato koncepce dlouhodobě zkouší. Plně integrována a uplatňována bude až u ponorek nové třídy Taigei.

Možnosti nové technologie se ale ukazují být natolik lákavé, že samotná první ponorka třídy Taigei byla uvedena do provozu již letos v březnu 2022. Jde o 84 metrů dlouhou ponorku, jež má na hladině výtlak 3 000 tun. Její posádku tvoří 70 námořníků. Má být vybavena šnorchlem, který umožňuje nabíjet baterie i při plavbě pod vodou, jako se o to pokoušely německé ponorky za druhé světové války.

iZdroj fotografie: Uživatel Hunini / Creative Commons / CC BY-SA

Ovšem dnešní pokročilá technologie již dovoluje tento princip s úspěchem zařadit do škály technického vybavení nových ponorek. Dokonce bez obav z nedostatků jejích druhoválečných německých předchůdců. Ponorka Taigei má nový sonarový systém a radar. Vybavena je šesti torpédomety, měla by využívat nové torpédo Type 18 a odpalovat protilodní střely Harpoon.

Zatím není známo, jak dlouho na jedno nabití vydrží pod hladinou a jakou rychlostí se bude pohybovat pod vodou, tyto parametry jsou pochopitelně předmětem vojenského tajemství, ale testovací ponorky třídy Soryu s tímto pohonem dosahovaly pod vodou rychlosti až 20 uzlů. Při masové produkci by navíc ponorky Taigei měly být i relativně levné, což z nich dělá velmi zajímavý japonský exportní zbrojní systém. V oblasti, kde Čína stále více chřestí zbraněmi, půjde zcela jistě o velmi žádané zboží.

Článek Revoluce v konstrukci ponorek. Japonsko přichází s plavidly vybavenými lithium-iontovými bateriemi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z překvapení se Japonci oklepali

Pro Japonce bylo vylodění na Guadalcanalu a dalších místech kolem něho 7. srpna 1942 překvapení, ale jejich reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Začali útočit ze vzduchu, čímž přiměli Američany, aby 8. června večer stáhli své letadlové lodě do bezpečí. U Guadalcanalu zůstávaly transportní lodě a flotila šesti amerických i australských těžkých křižníků a několika torpédoborců pod velením Victora Crutchleyho. Spojenci potřebovali vylodit co nejvíce zásob pro námořní pěchotu.

Námořní reakce Japonska se ujal Gunichi Mikawa. Tomu se podařilo na základně v Rabaulu a jejím okolí dát dohromady pět těžkých a dva lehké křižníky a jeden torpédoborec. S nimi se 8. srpna opatrně blížil ke Guadalcanalu, aby nebyly znát jeho záměry. Flotila sice byla spatřena, ale k hlídkujícím spojeneckým lodím se hlášení nedostala. Mikawa opakovaně poslal průzkumné hydroplány, a tak znal rozmístění svého protivníka. Rozhodl se útočit v noci, k čemuž byli japonští námořníci velmi dobře vycvičeni.

Nepřítele nikdo nečekal

Crutchley svůj svaz rozdělil napůl, jeho lodě hlídaly v průlivu severně a jižně od ostrova Savo. Spoléhal se na to, že nepřítele by mu oznámily hlídkující torpédoborce vybavené radary. O nich Japonci věděli, proti se jim v noční tmě vyhnuli. Navíc radary nebyly ještě tak kvalitní a ovlivňovaly je okolní ostrovy. V 1:39 ráno 9. srpna japonské lodě zahájily palbu na nepřipravenou jižní skupinu, jejíž lodě okamžitě utrpěly těžké škody. Mikawova eskadra se však nezastavila, obrátila se a zamířila k severní skupině. Ta sice spatřila palbu, ale nevěděla, co se děje.

iZdroj fotografie: Public Domain

Japonci zahájili palbu v 1:44. Opakoval se scénář z první části střetnutí. Spojenecké lodě zasahovala torpéda a granáty, některé byly vážně poškozeny, jiné se začaly potápět. Po tomto úspěchu Mikawa zvažoval útok na transportní plavidla. Tenčily se mu však zásoby střeliva a obával se náletů z amerických letadlových lodí po rozbřesku, protože nevěděl, že se nosiče stáhly, a tak se rozhodl obrátit zpět na základnu. To byla chyba, která mu později byla vyčítána.

Spojenecké ztráty byly strašlivé, ke dnu šly čtyři křižníky, pátý byl poškozen, stejně tak dva torpédoborce. Na palubách zahynulo 1 077 námořníků. Ztráty Japonců byly jen 58 osob a jejich lodě byly mírně poškozeny. Američanům se podařilo dokončit vylodění, i když se s částí zásob museli stáhnout. Kolem Guadalcanalu pak v následujících měsících proběhlo několik dalších námořních střetů. Tvrdě se bojovalo i na zemi. Japonsko se nakonec 2. února 1943 z ostrova stáhlo. Američané a jejich spojenci pak zahájili vítězné tažení Pacifikem.

Článek Nejdrtivější porážka amerického námořnictva. Japonci u ostrova Savo smetli z hladiny flotilu křižníků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Americká Springfield proti Arisaka

Hlavní zbraně, jež američtí námořní pěšáci a japonští vojáci používali v roce 1942, měly na první pohled mnoho společného. Námořní pěchota v té době stále používala hlavně M1903 Springfield, až později tuto zbraň nahradila M1 Garand. Japonsko volilo zase pušky Arisaka, nejčastěji Type 38. Tuto zbraň v roce 1897 zavedla japonská císařská armáda do výzbroje jako opakovačku Type 30. Zkonstruoval ji plukovník Arisaka Nariakira (1852 –1915).

Japonští vojáci tuto zbraň používali i v bojích o Port Arthur, kde se však ukázala její zastaralost, jelikož ji ruské pušky Mosin překonávaly. Proto Type 30 plukovník (později generál) Arisaka s konstruktérem Kirijó Nambu v roce 1905 upravil do podoby, jež dostala označení Type 38. Pouzdro závěru modernizované zbraně chránil proti vnikání nečistot posuvný kryt, dno nábojové schránky bylo opatřeno odpruženou západkou.

Zjednodušení doznala také konstrukce závěru. Sériové pušky Type 38 vyráběl arzenál Koishikawa a v letech 1906–1935 zhotovil 2 029 000 kusů. Během let 1923–1940 se vyráběly také v arzenálu Nagoya, zde produkce dosáhla 200 000 pušek. Menší množství vyrobil arzenál Kokura (20 000 kusů v letech 1933–1940) a zbrojovka v Mukdenu (30 000 pušek během let 1934–1940).

Puška Type 38 se také vyráběla v podobě karabiny, která byla určena pro jezdectvo a druhosledové jednotky. Vyráběly se rovněž v Koishikawě, kde bylo do roku 1935 vyrobeno 212 000 karabin, arzenál Nagoya zhotovil v letech 1923–1940 celkem 101 000 kusů, produkce arzenálu Kokura je udávána počtem 80 000, pouze 7 000 kusů vyrobil arzenál v Mukdenu. Puška Arisaka měla ráži 6,5 mm, délku 964 mm (bez bodáku), délku hlavně 480 mm a hmotnost 3,5 kg.

M1903 Springfield byla blízká německému Mauseru

M1903 Springfield, celým názvem United States Rifle, ráže .30-06, model 1903, je americká opakovací puška s pětiranným kulatým zásobníkem, používaná především během první poloviny 20. století. Práce na jejím vývoji začaly kolem přelomu 20. století, první prototyp byl vyroben v roce 1900. Byla připravena do výroby v roce 1901. Springfield si byl dostatečně jistý, že model 1901 bude přijat, a tak začal továrně vyrábět i bez objednávky některé díly. Puška model 1901 však armádou nakonec nebyla přijata a požadovaly se další změny. 

Ministerstvo války USA tehdy nechalo důkladně prostudovat několik pušek Mauser mod.93, ukořistěných za Španělsko-americké války, a chtělo, aby americký výrobce uplatnil na své nové pušce řadu technických řešení právě z Mausseru. Navzdory tomu, že Springfield Armory použila dvoudílný úderník a další drobné konstrukční změny, byla M1903 ve skutečnosti dosti blízká Mauseru mod.93. Jakmile tato společnost podala na USA žalobu, byla vláda nucena zaplatit miliony dolarů na licenčních poplatcích.

To už však byla nová puška přijata a uvedena do výroby v roce 1903 jako opakovací vojenská puška Spojených států. Springfieldka byla dále upravována, v roce 1905 dostala nový bajonet i s upevněním, dříve nový zaměřovač. Největší změnou bylo uzpůsobení zbraně v roce 1906 na nový náboj, slavný .30-06. Samotný náboj byl založen na .30-03. Na rozdíl od staré kulky s kulatou špičkou o hmotnosti 220 grainů (14 g) s úsťovou rychlostí 2 300 stop/s (700 m/s) měla nová špičatá kulka 150 grainů (9,7 g) a úsťovou rychlost 2 800 stop/s (850 m/s). 

Nový americký náboj byl označen jako „Cartridge, Ball, Caliber .30, Model of 1906”. A protože se nový náboj ukázal být stejně výkonný i v karabinách, byla nadále puška Springfield M1903 vyráběna s hlavní v délce jen 24 palců. Je zajímavé, že toto pak přijaly i britské a německé armády. Jen do počátku 1. sv. války bylo vyrobeno 843 239 pušek M1903. V roce 1917 už výrobní čísla přesáhla číslovku 800 000. V září 1941 už sériová čísla přesáhla číslovku 3 000 000. Vzápětí po dokončení 3 330 000 pušek M1903 byla zahájena výroba podstatně zjednodušené verze M1903A3.

Silnější než japonská Arisaka

Základní změnou proti předchozí verzi bylo zavedení technologie výroby řady dílů lisováním. Dle encyklopedie „Americké pěchotní zbraně z 2. světové války” od Bruce Canfielda byly poslední kusy varianty M1903 (A3 a A4) dodány v únoru 1944. Puška Springfield samotná vydržela tudíž ve výrobě pro armádu cca 40 let, i když její nahrazování začalo už v roce 1937 8rannou puškou M1 Garand.

M1903 Springfield zůstala dále ve výzbroji jako standardní pěchotní puška i během počátku 2. sv. války, protože USA sice vstoupily do války ihned po napadení Pearl Harboru, ale neměly dost pušek M1 k vyzbrojení všech svých mobilizovaných vojáků. Když již M1 bylo ve druhé polovině války dost pro všechny, „springfieldka” i tak zůstala během druhé světové války, korejské války, a dokonce i na počátku války ve Vietnamu dále ve výzbroji jako odstřelovací puška.

Zůstává dodnes populární i jako civilní střelná zbraň a historický sběratelský kousek. Pro zajímavost, pušky Springfield M1903 ukořistěné Němci byly označeny Gewehr 249a. Němci je považovali za klon svého Mauseru 1893. Jak je výše napsáno, obě zbraně byly zařazeny do služby před první světovou válkou. Americká v roce 1903 a japonská o 3 roky později. Měly zásobník na pět ran, ale o něco jiný mechanismus. Ačkoli se jednalo o letité zbraně, v jednom ohledu měla americká puška výhodu.

Její náboje .30-06 Springfield byly mnohem silnější než japonské střelivo ráže 6,5 milimetru, což byla v džungli plné různých překážek pro Japonce zřetelná nevýhoda. Japonské zbraně měly zhruba poloviční efektivní i maximální dostřel. Také rychlost střelby americkou puškou byla vyšší. Pokud měl japonský voják v ruce verzi karabiny, měl výhodu nižší hmotnosti, i když dlouhá Arisaka byla o něco těžší než Spriengfield.

Silný Colt 1911 proti Nambu

I zbraně, které používali důstojníci, ale mohli je samozřejmě mít i pěšáci na boj z blízka, byly konstrukce z počátku 20. století. Tím však podobnost legendárního Colt 1911, jenž se vyrábí dodnes, a japonských pistolí Nambu, nejčastěji Type 14, končí. Japonská zbraň byla od pohledu menší, což se projevovalo na jejích schopnostech. Japonský důstojník měl jedinou výhodu, a to že 900 gramů bylo méně než 1,1 kilogramu americké zbraně, ale tím to končilo. Japonská automatická pistole byla známá jako nespolehlivá.

Používala náboje ráže 8 milimetrů v zásobníku na osm ran. Ty měly oproti americkým .45 ACP mizerný zastavovací účinek, naopak americká zbraň je proslulá svojí silou. Světoznámý Colt 1911 je samonabíjecí pistole na náboj .45 ACP, kterou zkonstruoval John Moses Browning. Do výzbroje US ARMY se dostala roku 1911, s jedinou výraznou modernizací v roce 1924 sloužila jako standardní krátká palná zbraň amerických důstojníků až do roku 1985, kdy ji oficiálně nahradila Beretta 92 F ráže 9 mm Luger. 

iZdroj fotografie: Chris W. Braun / Creative Commons / CC BY-SA

Od března 1911, kdy byla tato pistole přijata v USA do výzbroje, bylo do konce první světové války dodáno americké armádě, námořnictvu a námořní pěchotě 592 981 kusů převážně vyrobených firmou Colt v Hartfordu. Zkušenosti z první světové války vedly k variantě M1911A1. Avšak 2. sv. válka a léta před ní vytvořily velkou poptávku po této zbrani. Během války se v USA vyrobilo zhruba 1,9 milionu kusů. Před válkou se dokonce menší část Coltů M1911A1 vyráběla v norské zbrojovce Kongsberg Vaapenfabrikk pod názvem „Kongsberg Colt”.

Nambu měla vyšší úsťovou rychlost

Je zajímavé, že za německé okupace výroba pokračovala, Němci dokonce zařadili tuto zbraň do své výzbroje. Do roku 2020 vzniklo nejméně 4 294 345 Coltů 1911, přičemž pro civilní zájemce se výroba stále neuzavřela. Když v roce 1945 americká vláda přestala pro svoji armádu nové Colty 1911 objednávat, americká armáda dále nakupovala „renovační sety”, aby udržela své Colty 1911 ve výzbroji. Činila tak i přes tlak NATO na sjednocení výzbroje na standardní náboj Luger 9 mm, v podstatě to trvá dodnes.

Základní data Coltu 1911 jsou: hmotnost 1 106 gramů, délka 216 mm, délka hlavně 128 mm, náboje ráže 11,43 mm, úsťová rychlost 250 m/s. Zásobník pojal sedm, později osm nábojů. V zásobníku má americká pistole v původním provedení o jeden náboj méně než její japonský protějšek. Obě zbraně měly efektivní dostřel kolem 50 metrů. Kvalita japonských zbraní se v průběhu války však neustále zhoršovala. Pistole Nambu je vlastně souhrnné označení pro celou typovou řadu pistolí, které používala japonská císařská armáda v průběhu 2. světové války.

Některé z těchto pistolí se dále používaly ještě v čínské občanské a korejské válce. Pistole Type 14 zkonstruoval japonský generál a geniální konstruktér střelných zbraní, Kijiro Nambu. První samonabíjecí pistole této řady byla vyvinuta v roce 1902, model 14 byl vyvinut a vyráběn od roku 1925, verze Nambu Taišó 14 provázela pak japonské důstojníky do kapitulace Japonska. Zbraň vážila 0,92 kg, dlouhá byla 229 mm a hlaveň měla délku 116 mm. Úsťová rychlost náboje 8 mm Nambu dosahovala 320 m/s.

Novější japonský kulomet zaostával

Rozdílné byly i standardní lehké kulomety, které v té době obě strany využívaly. Konstrukce amerického M1919 Browning vznikla těsně po první světové válce, japonský Type 96 ve 30. letech. Ten měl 30ranný zásobník nabíjený podobně jako u známého kulometu Bren. Naopak americký používal nábojový pás. Kulomet Browning M1919 vznikl jako vývoj ze staršího vodou chlazeného kulometu U.S. Army Browning M1917. Převzal z něj závěrový mechanizmus, ale chlazen je vzduchem, a tak je zbraň výrazně lehčí.

Kulomet byl používán jako pěchotní, výzbroj vozidel, ale i jako letecký kulomet a výzbroj říčních člunů. US ARMY tento kulomet používala až do 70. let, kdy ho nahradil kulomet M60. Po WWII byla původní ráže 30-06 změněna na 7,62 NATO. Běžná ráže byla 7,92 mm (.30), efektivní dostřel činil 800–⁠1 300 metrů, maximální 3 600 metrů, délka 104 cm, verze A4 122 cm, verze A6 134 cm, délka hlavně 61 cm, váha s trojnožkou 20,8 kg, Kadence 400–⁠500 ran za minutu.

Japonský kulomet Type 96, fonetický název Kjúroku-šiki Kei-kikandžú (Lehký kulomet Type 96), byl opět zkonstruován generálem Kijiro Nambu. Kulomet se vyráběl ve firmě Chuo Kogyo KK, později ve zbrojovce Kokura Rikugun Zoheisho, následně také ve firmě Hoten Zohei-sho KK. Konstrukčně vycházel z lehkého kulometu Type 11, umístění zásobníku shora a systém nabíjení jsou údajně řešeny na základě zkoušek dodaného českého kulometu ZB vz. 26. Tímto kulometem však byl spíše ovlivněn kulomet Type 97.

iZdroj fotografie: U.S. Marine Corps / Public Domain

Kulomet mohl být osazen optikou 2,5×10 a celkem se osvědčil při obraně zákopů, opevnění i improvizovaných obranných postavení na tichomořských ostrovech. Zbraň střílela jen dávkami, a to nábojem Arisaka 6,5×50 mm SR s úsťovou rychlostí 735 m/s a s kadencí 450–⁠500 střel/min. Tato japonská zbraň o hmotnosti jen 9 kg byla ale zřetelně méně výkonná než americký kulomet, i když ten se umisťoval nejčastěji na trojnožku a vážil přes 20 kilogramů.

Japonský měl dvounožku a byl mobilnější. Ale tím výhoda japonské zbraně končila. Obě zbraně používaly stejné střelivo jako standardní pušky jejich armád, tedy .30-06 Springfield, oproti japonským nábojům ráže 6,5 milimetru, které byly mnohem méně výkonné. Japonsko se nevyhovující kulomet snažilo velmi rychle nahradit ještě v průběhu války. Naopak americký kulomet se používá ještě dnes.

V čem se ještě lišila americká výzbroj v Pacifiku v roce 1942?

Zdroj: Autorský text Víta Lukáše

Článek Boje v Tichomoří za druhé světové války vedli američtí a japonští pěšáci zbraněmi, které často byly z Velké války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pilotovi mělo stačit k ovládání 200 letových hodin

V prosinci 1940 dokonce jeden Marlett v britských službách sestřelil nad Scapa Flow německý průzkumný Ju-88. V US NAVY bylo v té době k 31. prosinci 1940 pouze 22 strojů F4F3! Až v roce 1941 začaly větší dodávky F4F3 zásobovat letadlové lodě US NAVY, kde do té doby kralovaly dvouplošníky F3F či nevýkonné F2B Buffalo. Majitel firmy, Leroy Randall Grumman, bývalý US NAVY pilot z Velké války, ale bryskně vyhodnocoval první zkušenosti bojů svých F4F3 v Evropě a zprávy z tichomořského bojiště o japonském letectvu.

iZdroj fotografie: Tomás Del Coro / Creactive Commons / CC BY-SA

Rychle pochopil, že původní konstrukci F4F musí jeho firma podstatně vylepšit. S oblibou se nechával slyšet, že jeho nový letoun musí být rychle, snadno a levně vyrobitelný, ale dostatečně výkonný v boji, přičemž pilotovi by mělo stačit k jeho zvládnutí a perfektnímu ovládání maximálně 200 letových hodin. Ještě v roce 1940 na jednom zkušebním exempláři F4F3 instalovali u Grummanů novou pohonnou jednotku Pratt and Whitney R-2800-10 o výkonu 2 000 koní, která v té době poháněla také prototyp konkurenta XF4U1 Corsair.

V červnu 1940 (jiné prameny hovoří o září) se velení US NAVY obrátilo na firmu Grumman, jestli by nešlo něco rychle udělat s Wildcatem a razantně zvýšit jeho výkony, protože ho strašily problémy s vývojem F4U Corsair. Konstruktéři u Grummanu proto vzali za základ nového letounu původní F4F3, přidali výkonnější motor (ale zpočátku jen s výkonem 1 600 koní) a zvětšili jeho rozměry (hmotnost narostla o 60 %), s tím i překonstruovali jeho podvozek. Od počátku počítali s pancéřováním kokpitu i samosvornými obaly podstatně zvětšených palivových nádrží.

Skvělá poklona od zkušeného stíhače

S tímto projektem, ještě označovaným jako zlepšený F4F, přišli na velení US NAVY a 19. června 1941 získali okamžitě objednávku na dva prototypy. Prototyp se vznesl jako XF6F1 k prvému letu poměrně brzy, 26. června 1942 v Bethpage s pilotem Bobem Hallem (jiné prameny hovoří o pilotovi S. A. Conwersovi). V srpnu při továrních testech první prototyp po poruše motoru 17. srpna 1942 přistál na břicho do bramborového pole. Tady bohužel historické prameny nejsou jasné, některé tvrdí, že šlo o třetí prototyp s novým motorem R-2800-10, dokonce přestavěný z prvního prototypu.

Ale ať už tomu bylo jakkoli, 3. prototyp se dostal vzápětí do vzduchu s označením XF6F3 Hellcat v budoucí sériové podobě opět s pilotem Bobem Hallem. V září 1942 prošel zkouškami u US NAVY, kde cdr. pilot Frederick Trapnell po jejich uzavření vřele doporučil letoun k velkosériové produkci namísto původních F4F3. Letoun označil jako nezáludnou námořní stíhačku i pro rychle vycvičené piloty s malým náletem letových hodin, kteří ji velmi rychle zvládnou a dokážou využívat celý její potenciál i po krátkém intenzívním výcviku.

iZdroj fotografie: Rennett Stowe / Creactive Commons / CC BY

To byla skvělá poklona od zkušeného stíhače, navíc v době, kdy konkurent F4U měl neustále problémy při zkouškách a jeho nasazení na US NAVY letadlových lodích se stále odkládalo. První tři prototypy F6F postupně procházely zkouškami hlavně kvůli motorům, které nedokázaly zpočátku „prodat“ svůj potenciál. Prototyp č. 1 XF6F1 měl původně motor Pratt and Whitney PW 2600-10 o výkonu jen 1 600 koní (1 178 kW), prototyp č. 2 XF6F2 měl zpočátku R-2600-16 s turbokompresorem.

Pak byl na třetí prototyp instalován motor stejný jako u prototypu F4U, tj. PW 2800-10 o výkonu 2 000 koní (1 472 kW). Teprve s ním nový letoun F6F splňoval představy a požadavky US NAVY. Pokusy s druhým prototypem s turbokompresorem byly také velmi slibné, ale pouze tehdy, když turbokompresor fungoval normálně. Což bylo bohužel málokdy. Kvůli tomu byl nakonec turbokompresor u motorů F6F zamítnut. Jako vzor pro sériovou výrobu byl schválen třetí prototyp po úpravě podvozku.

Vyráběn ze starého železa

S počátkem sériové výroby F6F3 byla spjata zajímavá historka. Pro urychlenou výstavbu nového produkčního závodu pro Hellcaty na Long Islandu v New Yorku Grumman použil železné a ocelové prvky ze zrušené nadzemní dráhy ze Second Avenue a ze starých výstavních hal Světové výstavy v New Yorku z let 1939–1940. Zlé jazyky pak tvrdily, že nové F6F3 jsou vyráběny ze „starého železa“. V lednu 1943 byly první sériové Hellcaty u své první bojové jednotky, u VF-9.

První operační let prodělali piloti na nových F6F3 dne 31. srpna1943 v rámci perutě VF-5 z letadlové lodi Yorktown a VF-9 z letadlové lodi Essex, když útočili na pozice Japonců na ostrově Marcus. Do konce roku 1943 připutovalo k jednotkám 2 555 nových strojů Hellcat. Ještě v roce 1943 byly některé motory opatřeny zařízením pro přímé vstřikování vody v kritických situacích, čímž výkon motoru krátkodobě stoupl na 2 200 koní (1 618 kW). V dubnu 1944 po dohotovení 4 403 exemplářů F6F3 přešla výroba na verzi F6F5, která ale mnoho odlišností nepřinesla.

To už byl nový letoun používán nejen jako stíhací se šesti kulomety Colt-Browning 12,7 mm v křídlech (400 nábojů každý), ale i jako bombardér s pumou zavěšenou na závěsníku pod trupem ráže 226,8 kg nebo větší 453,6 kg. Zkoušela se i výzbroj jedním leteckým torpédem, ale nakonec se nejúčinnější protizemní výzbrojí Hellcatů staly rakety HVAR ráže 127 mm (3+3 pod křídly) spolu se dvěma raketami Tiny Tim ráže 298,5 mm. Ještě z verze F6F3 byla odvozena průzkumná varianta se dvěma kamerami F6F-3P.

Dále dvě varianty určené k nočnímu stíhání vybavené dokonce palubním radarem, F6F-3N (radar AN/APS-6 v náběžné hraně křídla) a F6F-3E (AN/APS-4 zavěšený pod křídlem). Dosah těchto radarů ale zpočátku nepřesáhl šest kilometrů. Hellcaty byly od počátku dodávány i britskému námořnímu letectvu, kde se nazývaly Gannet Mk.I. Royal Navy obdrželo od zahájení masové výroby do jara 1944 celkem 1 177 Hellcatů F6F3, pak už přebíralo jen F6F5 (849 kusů). To už je označovalo a zpětně i starší verzi jako Američané s přízviskem Mk.I a Mk.II.

Základní technická data

Dne 4. dubna 1944 začala výroba verze F6F5. Jeho výroba byla zahájena rovnou bez prototypu, letoun Hellcat byl totiž stále ještě brán jen jako náhražka na dobu, než se z problémů vykřeše F4U Corsair. I u Grummanů tento svůj typ viděli jen jako dočasné řešení před zahájením výroby a zavedením svých nových strojů, především skvělého F8F Bearcat. Proto na rozdíl od jiných podobných strojů nebyl vlastně Hellcat nijak podstatněji vyvíjen a upravován a jeho výrobou se zabývaly jen dvě továrny koncernu Grumman. Přesto Hellcatů dodaly 12 273.

F6F5 se lišila od svého předchůdce především standardním používáním vstřikování vody do motoru pro krátkodobé zvýšení výkonu, novým pancéřovým sklem uvnitř kabiny za předním zasklením, měla zlepšené pancéřování kabiny i nádrží a standardně dostávala závěsníky pro pumy a rakety až do hmotnosti 1 000 liber (asi 450 kg) pod každým křídlem. Křidélka byla upravena a byla výrazně účinnější a byl poněkud zmenšen kryt motoru, takže trup se stal celkově pevnější.

Rozměry a výkony: F6F3 / F6F5

Rozpětí křídel 13,8 m

Se složeným křídlem 4,93 m

Délka 10,17 m

Výška 4,4 m

Nosná plocha 31,03 m2

Prázdná hmotnost 4 105 kg / 4 155 kg

Vzletová hmotnost 5 532 / 6 002 kg / 5 714 / 7 055 kg

Max. rychlost u hladiny moře 488 km/h / 512 km/h

Max. rychlost ve výšce 7 000 m 600 km/h / 612 km/h

Dostup 11 438 m / 11 826 m

Dolet 1 745 km / 2 092 km

Japonci se začali rychle bát

Jak už jsme výše napsali, první nasazení nových stíhaček proběhlo v srpnu 1943 u ostrova Marcus v Tichém oceánu, asi 270 mil (asi 434 km) západně od Pearl Harboru. S leteckým protivníkem se nestřetly, takže útočily jen na pozemní a námořní cíle. Protileteckou obranou Japonců byly dva F6F3 sestřeleny a jeden poškozen tak, že jeho pilot musel přistát na vodu u amerického torpédoborce. Ale už 1. září 1943 zaznamenal Hellcat s pilotem R. L. Loeschem první sestřel, když načapal japonský průzkumný dálkový létající člun Kawanishi H8K Emilly a poslal ho do vod Tichého oceánu.

Paradoxně první největší úspěchy zaznamenaly jednotky F6F3 vzlétající ze základen na Šalamounových ostrovech. Sebevědomí dobře vycvičených amerických letců pozvedlo zjištění, že nový letoun prakticky ve všech ohledech překonává tehdy obávané Zero, pokud se s ním nedostali do blízkého manévrového boje. Během prvního měsíce bojů dokázali sestřelit 29 japonských letadel včetně Zer. Na moři byl zase z amerických pilotů John Magda 25. září 1943 prvním, kdo sestřelil nad Bougainville jedno Zero. Jeho mateřskou letadlovkou byla USS Saratoga.

V průběhu roku 1943 piloti Hellcatů dokázali sestřelit 323 letadel protivníka, nejúspěšnější byla jednotka VF-9 z lodi USS Essex s 65 sestřely. Japonci se začali nových Hellcatů bát. Viditelně se to projevilo při přepadu atolu Truk v polovině února 1944, kde byla 1944 velká základna japonského loďstva a několik letišť. Ze dvanácti nových amerických letadlových lodí odstartovalo nejméně 360 Hellcatů a do odpoledne na atolu zlikvidovali prakticky veškeré aktivní letectvo Japonců.

Optimistické hlášení amerických pilotů Hellcatů se zastavilo na čísle 124 přímých vzdušných vítězstvích, Japonci opatrně hlásili domů poloviční ztráty. Ale porovnáme-li fakt, že na letištích bylo před americkým útokem 365 bojeschopných japonských letadel a druhý den amerického útoku již nevzlétlo ani jediné, necháváme na čtenářově úvaze, kolik japonských letadel vlastně bylo ten den skutečně zničeno.

Obří sebedůvěra Američanů na letadlech Hellcat

Podobných útoků provedlo americké námořnictvo v roce 1944 celou řadu. Nejznámějším „předvedením“ schopností Hellcatů v roce 1944 bylo jejich účinkování v operaci Forager, což byla první bitva o Filipíny. Mnohem známější je ale pod slangovým názvem „Velké střílení krocanů na Marianách“. Patnáct amerických letadlových lodí vezlo do bitvy o ostrovy Mariany celkem 479 stíhaček Hellcat, přičemž dalších 66 strojů téhož typu ochraňovalo celý svaz z eskortních letadlových lodí a nebylo určeno k útoku.

Dne 11. června 1944 ráno se na cíle na Guamu, Saipanu, Tinianu a Paganu sesypala lavina amerických letadel. Přestože Japonci byli připraveni, jejich letectvo zkolabovalo a přišlo první den jen ve vzduchu o více než 70 letounů. Zničené letouny na zemi nebylo možné exaktně spočítat, ale papírově měly japonské síly na ostrovech cca 650 bojových strojů. Přesto se druhý den do vzduchu dostalo jen minimum zbylých japonských letadel, takže Američané mohli nahlásit jen 11 sestřelů.

iZdroj fotografie: Steve Nimmons / Creactive Commons / CC BY

Japonci se pokusili své letectvo na Marianách posílit přelety nových letounů z ostrovů Iwodžima a z Boninských ostrovů. Ale americký velitel Operačního svazu č. 58 s tím počítal a nad tyto ostrovy poslal v dalších dnech i svoje vlastní piloty v Hellcatech. Výsledkem bylo nahlášených více než sto zničených japonských posilových letounů na letištích i ve vzduchu. Američané si tak věřili, že například v jednotce VF-2 z USS Hornet vysílal na tento přepad její velitel hlavně ty piloty, kteří do té doby neměli žádné nahlášené sestřely! Prý aby na ně také něco zbylo!

Obrovský nepoměr ztrát

Vzdušné boje pokračovaly nad ostrovy až do 19. června. Do té doby Američané přišli jen o 23 F6F! To již pozemní posádka Japonců na ostrovech neměla prakticky žádná bojeschopná letadla. K ostrovům se však blížil Filipínským mořem japonský svaz letadlových lodí s úkolem odrazit Američany a potopit co nejvíce amerických válečných lodí. Optimismus japonského viceadmirála Džisaburóa Osawy byl příslovečný a utvrzoval ho v něm i fakt, že na rozdíl od Američanů měl díky úspěšnému průzkumu poměrně jasnou představu, kde americké lodi jsou.

iZdroj fotografie: Greg Goebel / Creactive Commons / CC BY-SA

Naopak Američané jeho polohu a činnost jen velmi zhruba odhadovali. Optimistické očekávání Japonců při zahájení tohoto v pořadí již pátého velkého střetnutí letadlových lodí v Tichomoří s realitou však mělo pramálo společného. Japonský velitel vysílal k napadení amerických lodí první den po první útočné vlně svých letadel další bombardéry a torpédové letouny ze svých lodí bez stíhacího krytí. Výsledek na sebe nenechal čekat. Japonské útoky zjištěné včas americkými radary byly rozprášeny, poměr ztrát činil v neprospěch Japonců až 1 : 20!

Ani druhý den nebyl výsledek jiný, i když letouny se znakem vycházejícího slunce doprovázelo konečně více Zer. Američané nahlásili po bojích na Marianách celkem 366 zničených japonských letadel. Japonci vykázali ztrátu 275 svých strojů. Skutečnost bude zřejmě někde mezi. Ale i tak došlo nad Marianami k ohromujícímu americkému vítězství. Hellcaty se plně prosadily.

Účinné proti kamikaze

Podobně by se daly popisovat i další americké útoky na japonské námořní opěrné body na mnoha ostrovech a na Filipíny, které by bez Hellcatů nebyly vůbec možné. Japonci se tváří v tvář velké technické i kvantitativní převaze Američanů nedokázali dostat k žádné kloudné odvetné akci. Až když japonští Kamikaze opět zreálnili hrozbu útoků na americké lodě ze vzduchu, Američané museli nově reagovat. Odpověděli, jak ve svém deníku uvedl slavný japonský stíhač Saburo Sakai, mračny Hellcatů.

Na ně se přeškolovali i letci dosud startující z letadlových lodí na střemhlavých bombardérech Helldiver, především proto, že F6F5 byly vybaveny i k velmi účinným útokům na pozemní a námořní cíle. Také se výrazně zvýšila aktivita amerických nočních stíhačů na letadlových lodích, opět především s Hellcaty s radiolokátory. Jednotlivé stíhací perutě na letadlových lodích zvýšily své počty až na 73 strojů, samozřejmě Hellcatů. Hlavně díky nim bylo odraženo například doložených více než 1 900 útoků Kamikaze a 3 000 útoků jiných japonských letadel při vyloďování na Okinawu.

Před invazí na Okinawu US NAVY provedlo svým svazem č. 58 dne 16. ledna 1945 nájezd na samotné Japonsko, první americký letecký útok od slavného Doolittelova náletu na Tokio. Jeho hlavními americkými protagonisty kromě bombardérů byly opět především Hellcaty. Čtyři dny pokračovaly boje nad Japonskem, než se svaz opět stáhnul. Japonce to údajně stálo na 300 letadel ve vzduchu a dalších 100–200 zničených na zemi. Ale ztráty Američanů také narostly, bylo zničeno 88 amerických letounů a bohužel jen velmi malé procento jejich pilotů bylo zachráněno.

Letoun pro stíhací esa

Kromě Tichomoří Hellcaty v amerických barvách bojovaly pouze při vylodění v Jižní Francii. V Evropě si více zabojovaly v barvách britského námořnictva FAA. Od 13. března 1943 se dostávaly do její výzbroje. V roce 1944 se zúčastnily i honby za Tirpitzem. Jako doprovodné letouny útočného svazu Barracud z britských letadlových lodí potíraly PVO Tirpitzu, což perfektně zvládly. Tirpitz se pak nedokázal ubránit střemhlavým bombardérům a výsledkem bylo tříměsíční odstavení této bitevní lodi k opravám.

Válku však i britské Hellcaty ukončily v Tichomoří, když podporovaly Američany hlavně při vyloďování na Okinawě. Na Hellcatech létalo mnoho amerických stíhacích es. Nejznámějším byl kapitán David McCampbell. Byl určitou výjimkou, stal se esem až ve 34 letech. Přitom létal již od roku 1937 a prošel kokpitem řady letounů, až v září 1943 dostal konečně Hellcat. Svého prvního sestřelu dosáhl až 11. června 1944 u Saipanu. Pak svoji smůlu protrhl a úspěchy korunoval 24. října v Bitvě u Leyte, kdy prokazatelně sestřelil v jednom dni nejméně devět japonských letadel.

Přitom ten den měl od velícího důstojníka zákaz bojových letů. Celkem do konce války sestřelil 34 letadel prokazatelně, 11 pravděpodobně a na zemi zničil dalších 21 letadel. Všechny na Hellcatech. Stal se nejúspěšnějším stíhačem na letounech Hellcat za druhé světové války. Na Hellcatech létalo během druhé světové války celkem 307 leteckých es. Pro srovnání, na P-51 Mustangu 275 pilotů. I toto srovnání hovoří o schopnostech Hellcatu, i když celou válku byl chápán jako „dočasný námořní stíhací letoun US NAVY“. Na náhradníka docela dobré, že?

Proč je Hellcat symbolem války v Tichomoří?

Zdroj: MilitaryFacroty, autorský komentář Ivo Pujmana

Článek Grumman F6F Hellcat, Pekelná kočka, přezdívaná pivní barel. Kat japonských letadel ve válce v Pacifiku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čínská PLZ-05 dostřelí velmi daleko

Vývojem vlastních zbraňových systémů se Čína zabývá již dlouho a její samohybná houfnice na pásovém podvozku PLZ-05 představuje světovou špičku. Její hmotnost je až 45 tun a čtyřčlenná posádka je uvnitř chráněna proti střepinám a ručním zbraním. Do služby byla uvedena v roce 2008, jedná se tedy o moderní systém. Její ráže je 155 milimetrů a má délku hlavně 52 ráží, ale existuje i varianta s délkou 54 ráží. To je jeden z důvodů, proč má tato zbraň velký dostřel.

iZdroj fotografie: Uživatel Tyg728i / Creative Commons / CC BY-SA

Samohybná houfnice je vybavena automatickým nabíječem odvozeným od ruské samohybné houfnice Msta. S ním za prvních 15 sekund dokáže vypálit až čtyři střely. Při nepřetržité střelbě je rychlost palby až pět ran za minutu. Výrobně jde ale o údajně velmi nákladnou houfnici, kterých má čínská armáda maximálně 320 kusů, podle některých údajů ale dokonce až 500 exemplářů.

Jižní Korea silná děla potřebuje

Vzhledem k neobyčejně silnému a početnému severokorejskému dělostřelectvu není divu, že Jižní Korea se severokorejskou převahu v počtech snaží vyrovnat kvalitou svých zbraní. V roce 1999 zavedla do výzbroje pásovou samohybnou houfnici K9 Thunder, která dnes existuje v modernizované verzi A1 a připravuje se další modernizace. Jde o jeden z ekonomicky i technicky nejúspěšnějších dělostřeleckých systémů na světě.

Korejcům se ho daří exportovat i do západních zemí, protože ve výzbroji ho má třeba Norsko nebo Finsko a řada dalších států. Systém používá dělo ráže 155 milimetrů s hlavní o délce 52 ráží. Nejdelší dostřel je 40 kilometrů, ale se speciálním střelivem až 54 kilometrů. Dělo může díky velmi promyšlenému systému mechanické manipulace s granáty střílet vysokou rychlostí šest až osm ran za minutu během prvních tří minut palby.

Nové elektronické systémy řízení palby se speciálními počítačovými operačními systémy zajišťují zbrani i vysokou přesnost. Zbraň dokáže pálit i bez spuštěného hlavního motoru. O K-9 Thunder jsme psali zde.

Ruských 2S35 zatím není mnoho

Ačkoli se často mluví o tom, že moderní západní děla ta ruská nasazená na frontě v rusko-ukrajinském konfliktu překonávají, i Rusko má ve výzbroji systém s označením 2S35 Koalicija-SV, který se jim vyrovná. Tato houfnice byla vyvinuta v JSC Central Research Institute Burevestnik (Petrel), což je výzkumná a vývojová divize podniku Uralvagonzavod se sídlem v Nižním Novgorodu. Vývoj začal v roce 2006.

iZdroj fotografie: Vitalij V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Prototyp na upraveném pásovém podvozku T-72/90 byl představen až během vojenské přehlídky ke Dni vítězství v Moskvě v květnu 2015. To už byla první zkušební série 12 kusů předána v březnu k vojskovým zkouškám. Automatický nabíječ s pneumatickým pěchem umožňuje kanónu pálit až osm ran za minutu.

Se standardními náboji má mít podle ruských údajů dostřel 40 kilometrů a s upravenými s přesným naváděním až 80 kilometrů. Rychlost střelby, alespoň na začátku palby, má být ale až neuvěřitelných 20 ran za minutu. Houfnice má být vybavena vysoce automatizovaným systémem, který posádce ulehčuje ovládání zbraně, tříčlenná posádka se prakticky nemá střeliva ani jak dotknout, protože všichni tři sedí v korbě stroje a věž je bezposádková.

Těžký severokorejský obr

Jedním z nejobávanějších děl ve výzbroji severokorejské armády jsou houfnice Koksan, které mají ráži 170 mm domácí výroby, jež svým dostřelem přes 50 km držela v 80. letech světové prvenství. Velké obavy vzbuzuje zejména proto, že by mohlo střílet granáty a rakety s chemickými hlavicemi.

Nejde o nějaký moderní systém, první verze se začaly vyrábět již v 70. letech, ale ty současné prošly řadou modernizací. Bližší informace jsou známé o starší verzi M-1978, protože tu používal Irák a Američané získali minimálně jeden kus. Méně se ví o modernizované verzi M-1989. Ale na přehlídkách se objevují kusy i s dalšími modifikacemi.

iZdroj fotografie: Stefan Krasowski / Creative Commons / CC BY

Jisté je, že může nést až 12 granátů přímo ve své korbě. Efektivní dostřel zbraně má být 49 kilometrů, maximální až 70 kilometrů. Pokud se Severní Koreji podaří nebo podařilo vyrábět střelivo s raketovým pohonem, mohla by dostřelit až do 100 kilometrů. Samozřejmě velkou otázkou by pak zůstávala přesnost takové střelby. Systém má mít i malou rychlost palby jen dvě rány za pět minut.

Type 99 slouží jenom v Japonsku

O japonských zbraních se ve světě často mnoho neví, protože je používají jen místní ozbrojené síly, i když jsou velmi kvalitní. To je i příklad samohybné houfnice na pásovém podvozku s označením Type 99. Vývoj Type 99 SPG proběhl mezi lety 1985 a 1992 v Japonských ocelárnách a firmě Mitsubishi s cílem nahradit stárnoucí Type 75. Do výzbroje Japonských pozemních sil se dostala v roce 1999 a nebyla nikdy exportována.

Houfnice Type 99 je hlavním prvkem vzájemně kompatibilní rodiny vozidel 99 se společnou podvozkovou platformou. Jedná se o vozidla muniční, velitelská a mobilní radary, které s houfnici tvoří jeden komplexní dělostřelecký systém. Hlavní zbraní Type 99 SPG je dělo ráže 155 milimetrů a délce hlavně 52 ráží. Mělo by být schopno používat i munici NATO, takže jeho dostřel by měl se speciálním střelivem přesahovat 40 kilometrů.

iZdroj fotografie: Rikujojieitai Boueisho / Creative Commons / CC BY-SA

Zbraňová věž se 155mm dělem se vyznačuje vysokou mírou automatizace a nejmodernějším IT systémem řízení palby. Houfnice je schopna bez omezení operovat v noci a posádce poskytuje základní CBRN ochranu. Je známo, že houfnice dokáže střílet neomezeně dlouho (podle počtu munice v zásobníku) vysokou rychlostí až šesti ran za minutu. Po první tři minuty je ale Type 99 schopna vystřelit 18 ran v minutě. Dostřel se podle munice liší, se standardními HE-FRAG (tříštivotrhavými) náboji je to 30 km, s raketou asistovanými (RAP) to činí 40 km.

Zbraň má být velmi drahá, údajně je nejdražší svého druhu ve světě. Vyrobena byla jen v počtu 117 kusů (jiné prameny hovoří o 111 kusech), které jsou všechny ve výzbroji japonských sil sebeobrany. Hmotnost dosahuje 40 tun, délka 11,3 m, posádku tvoří čtyři vojáci, k obraně z bezprostřední blízkosti mají na věži k dispozici jeden kulomet 12,7 mm. Motor byl původně benzinový, ale po modernizaci již má klasický diesel motor o výkonu „pouhých“ 600 koní. Přesto dosahuje na silnici rychlosti 50 km/h a jeho max. dojezd je 500 km.

Které jiné dělo by se rovnalo moderním zbraním NATO?

Zdroj: MilitaryWatchMagazine

Článek Samohybné houfnice, které se vyrábějí mimo země NATO a soupeři by se jich právem měli obávat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Chlapec, který se stal válečným veteránem ve 13 letech

V listopadu 1942 se teprve dvanáctiletý Calvin Graham, který lhal o svém věku, aby mohl narukovat k námořnictvu, ocitl uprostřed intenzivní bitvy na palubě lodi v Tichém oceánu. Mladý Graham byl dělostřelcem na americké lodi South Dakota, která se v roce 1942 dostala do konfliktu s japonskou flotilou.

South Dakota byla zasažena celkem 47x, mladého Grahama zasáhla střepina a způsobila mu vážná poranění čelisti a úst. I přesto, že byl zraněn, neotálel a pomáhal ostatním členům posádky do bezpečí. V roce 1942 pak námořnictvo zjistilo jeho skutečný věk a chlapci se začalo přezdívat „dětský veterán“.

Obří ztráty na životech v Sovětském svazu

Když bylo v roce 1941 napadeno Rusko, velitelé Rudé armády spoléhali spíše na obří vojsko a lidské zdroje, než aby věnovali přílišnou pozornost taktice. Druhá světová válka si tak vyžádala více než 13 milionů životů sovětských vojáků a celkové ztráty se pohybovali kolem 27 milionů.

I přesto, že Sovětský svaz stál nakonec na straně vítězů, ztráty na životech byly citelné. Například asi 68% mužů narozených v SSSR v roce 1923 se konce druhé světové války nedožilo. Po skončení konfliktu bylo z 340 000 sovětských mužů narozených v roce 1923 naživu pouhých 110 000.

Potupný trest pro ženy

Na konci druhé světové války si více než 20 000 Francouzských obyvatel, obviněných z kolaborace s Německem, vytrpělo obzvláště ponižující akt pomsty; byly jim veřejně oholeny hlavy. Valná většina potrestaných přitom byly ženy, které měly navazovat intimní vztahy s nacistickými důstojníky.

Bližší průzkumy události v posledních letech však odhalily, že v rozporu s obecným přesvědčením, byl velký počet obviněných žen ve skutečnosti nevinný, pokud jde o sexuální vztahy s Němci. Samotný akt oholení hlavy byl jistou, a přitom fyzicky neškodnou formou trestu.

Hitlerovo židovské muzeum

Muzeum, ve kterém by byly vystaveny židovské artefakty. Právě výstavbu takového muzea údajně plánoval Hitler po konci druhé světové války. „Muzeum vyhynulé rasy“ mělo být složeno z celkem čtyř starých synagog, obřadní síně a také židovského hřbitova. V plánu bylo vystavit kolem 40 000 exponátů, především židovského umění, textilu, stříbra a knih. Předměty měly být shromážděny z území Čech a Moravy.

Dýmějový mor

V průběhu historie postupně vycházejí najevo četná zvěrstva, kterých se země dopouštěly před, v průběhu, i po druhé světové válce. A Japonské císařství se svou brutalitou řadí mezi ty nejhorší. Například při napadení Číny si dali velmi záležet, aby civilním obyvatelům udělali za života peklo. Počínaje Nankingským masakrem, jenž nahání husí kůži, a konče brutálními pokusy jednotky 731.

V jednotce 731 probíhaly jedny z nejděsivějších a nejbrutálnějších experimentů, jež dost dobře hraničily se středověkým barbarstvím. Během okupace Číny testovali na lidech nové chemické a biologické zbraně, jako například morové blechy, kdy mezi civilní obyvatelstvo vypustili blechy nakažené dýmějovým morem. V důsledku nemoci uhynulo ve městě Ningbo kolem 109 lidí.

Jaká další znepokojivá fakta z období druhé světové války znáte?

Zdroj: Historyofyesterday, WW2gravestone,

Článek Znepokojivá fakta z období druhé světové války, která často unikají pozornosti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Válka v Tichomoří

Po americkém úspěchu u Midway se Sbor náčelníků štábů zaměřil na Rabaul, který se v roce 1942 stal nejvýznamnější japonskou základnou v oblasti, jako na první cíl spojeneckého tažení jihozápadním Pacifikem. Nejprve však bylo potřeba obsadit několik odlehlých japonských základen v rámci spojenecké protiofenzívy na Šalamounových ostrovech, které představovaly strategicky výhodnou pozici pro obě bojující strany.

Americký průzkum zaregistroval vylodění několika málo japonských jednotek na ostrov Guadalcanal a snahu Japonců vybudovat na něm předsunuté letiště. Velení amerických sil usoudilo, že nechají Japonce letiště v džungli dokončit a teprve pak na ostrov zaútočí a dobudou je pro sebe. Proto se první spojenecké jednotky vylodily na Guadalcanalu a Tulagi až v srpnu 1942.

iZdroj fotografie: U.S. federal government / Public Domain

Tulagi padl během pouhých dvou dní intenzivních bojů, dobývání Guadalcanalu se ovšem protáhlo na celých sedm měsíců, přestože počáteční odpor překvapených japonských vojsk byl poměrně slabý. Japonci se snažili po moři přisouvat stále další posily, ale houževnatý odpor amerického námořnictva jim nedovoloval další masivní námořní výsadek poblíž letiště.

Tokijský expres, rychlé zásobování

Proto Japonci zvolili přesun posil po souši skrze ostrovní džungli. To byla velká strategická chyba. Neutuchající těžké boje, které probíhaly ve vzduchu, na moři i na souši, pěší přesun japonských posil skrze panenskou džungli bez větších zásob, nutnost bojovat a i jen přežívat v náročných podmínkách divoké džungle – to vše se na japonském vojsku znatelně podepsalo.

Japonští vojáci podléhali podvýživě a nemocem takovou rychlostí, že ani dosud efektivní zásobovací strategie Tokijského expresu, která využívala rychlých bojových lodí, převážně torpédoborců, pro noční výsadky menších skupin námořních pěšáků se zásobami pro bojující vojáky v džungli, nepomohla situaci na ostrově zvrátit. Začátkem prosince bylo japonské vojsko na dně svých sil.

Operace Ke

Po vyhodnocení situace v Pacifiku dospěli náčelníci štábu japonské armády a námořnictva k závěru, že ostrov nemohou udržet. Poslední den v roce 1942 pak získali od císaře souhlas k zahájení tajné evakuace zbývajících pozemních sil na ostrově. Operace Ke měla začít koncem ledna roku 1943, a to za použití torpédoborců jako hlavní evakuační síly.

iZdroj fotografie: U.S. federal government / Public Domain

Průzkum Spojenců a rádiové odposlechy odhalily přípravy na operaci Ke, když už byly v plném proudu. Spojenečtí zpravodajští důstojníci však získané informace vyhodnotili jako přípravu na další ofenzívu Japonců na dobytí ostrova. V obavách, že se Japonci znovu chystají zahájit masivní útok, stáhl admirál Halsey většinu svých lodí na jih a začal se připravovat na očekávaný nadcházející útok opevňováním obranných pozic Američanů na ostrově.

K očekávanému útoku Japonců však stále nedocházelo. Japonský ústup byl v té době tak nenápadný, že Američané ani nevěděli, že k němu dochází. Až když průzkum narazil na opuštěné pozice, vyhozené zásoby a prázdné čluny japonských vojáků, začalo být Spojencům zřejmé, že se Japonci stahují.

Evakuace byla úspěšná

Ve dnech z 1. na 2. a ze 4. na 7. února 1943 evakuovalo japonské námořnictvo v rámci operace Ke celkem 10 652 mužů. Až o dva dny později po důkladném průzkumu oznámil generálmajor americké armády Alexander Patch, že ostrov Guadalcanal byl od japonských vojsk úspěšně osvobozen. Japonci ztratili na Šalamounových ostrovech kolem 20 000 mužů a po zbytek pacifického konfliktu zůstávali v defenzivě.

Koncem roku 1943 obsadila vojska Spojenců největší ostrov Šalamounova souostroví Bougainville a vybudovala na něm své základny a letiště. Japonci obsazený Rabaul se tím dostal do pásma doletu amerických pozemních letadel a začal trpět téměř nepřetržitým leteckým bombardováním.

Japonské stíhačky nedokázaly útokům Američanů zabránit a při pokusech o účinnou obranu měly veliké ztráty. Japonci žádali o posily, ale žádné nedostali. Velení japonské armády a námořnictva na jakékoli ofenzivní operace v dané oblasti v té době už rezignovalo. Stále napadaná a ničená základna Japonců v Rabaulu se tak nakonec stala pro Japonce neudržitelná.

Co víte o Tokijském expresu?

Zdroj: Britannica, Wikipedia

Článek Operace Ke: Rozsáhlá evakuace japonských jednotek z ostrova Guadalcanal proběhla v utajení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusko-japonská válka

Ruská expanze na východ, v souvislosti s výstavbou transsibiřské magistrály, představovala pro japonské politické zájmy jasnou hrozbu. Během jednání se mocnosti nedokázaly dohodnout na podmínkách, a to přesto, že Japonsko navrhlo uznat ruskou nadvládu v Mandžusku výměnou za ruské uznání japonské nadvlády nad Koreou.

iZdroj fotografie: Imperial Japanese Navy General Staff / Public Domain

Rusko však na navržené podmínky nepřistoupilo, načež Japonsko odpovědělo okamžitým zahájením plánů k odstranění ruského vlivu na Dálného východě. Rusko se dohodlo s Čínou na pronájmu přístavu Port Arthur, který měl sloužit jako základna pro ruskou tichomořskou flotilu.

Vztahy mezi oběma zeměmi se brzy zhoršily, což vedlo k útoku japonského císařského námořnictva na Port Arthur. Japonci byli schopni porazit ruské námořnictvo během 18měsíčního tažení, čímž ohromili světové pozorovatele. Cílem Rusko-japonské války bylo omezit ruskou expanzi na východ a podpořit vliv Japonska ve východní Asii.

Dvoudenní Bitva u Port Arthur

Rusko-japonská válka začala 8. února roku 1904 poté, co japonský císař nebyl schopen urovnat spory s Ruskem diplomatickou cestou. Ten den provedlo japonské loďstvo překvapivý útok a zahájilo obléhání ruských sil v Port Arthuru, a to navzdory opakovaným varováním zahraničních diplomatických a vojenských představitelů. Carská armáda neměla nejmenší tušení, co protivník chystá. Oficiálně totiž válka vyhlášena nebyla.

iZdroj fotografie: Imperial Japanese Navy General Staff / Public Domain

Za využití torpédoborců dokázal admirál Togo Heihachiro poškodit nejlepší bitevní lodě ruského tichomořského námořnictva, bitevníky Cesarevič a Retvizan nebo křižník Pallada. Následovalo několik taktických bitev, ve kterých se však Japonci těšili jen malému úspěchu, neboť ruská flotila byla dobře chráněna pobřežními bateriemi. Během března japonská armáda využila pasivity Rusů a úspěšně se vylodila v Koreji. Zanedlouho získala celý poloostrov pod kontrolu, včetně hlavního města Soul.

Za úspěchem japonských námořních operací stála především neochota ruské flotily, která odmítala opustit přístav Port Arthur, a námořní komunikační trasy japonského námořnictva zůstaly tudíž nedotčené. O dva měsíce později se na poloostrově Liaotung vylodila další japonská armáda a do 26. května byla posádka v Port Arthur odříznuta od logistických linií.

Ruský generál kapituloval

Obléhání Port Arthuru bylo pro Japonce nákladné, neboť Rusové byli velice dobře vybaveni. Avšak neschopnost Rusů udržet klíčovou pozici, horu Vysokou, poskytla Japoncům významnou taktickou výhodu nad přístavem. Ruská armáda byla izolována jak na souši, tak na moři. Navzdory poměrně velkým ztrátám na straně Japonska se ruští velitelé ocitli ve svízelné situaci.   

Situaci vzal nakonec do svých rukou generál Stessel, který poslal ruskému carovi dopis, v němž mu oznámil, že Port Arthur se již nadále neudrží. Dne 2. ledna 1905 pak generál kapituloval, a to aniž by se poradil s ostatními důstojníky. Jeho náhlá kapitulace způsobila v přístavu pořádný zmatek a důstojníci žádali o stažení ruské flotily z Port Arthuru. Generál Stessel byl později shledán vinným z předčasné kapitulace a odsouzen k pobytu ve vězení.   

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Problémem obrany přístavu byli především ruští generálové, respektive němečtí. Velitel pevnosti Stessel a další Němec Fok byli naprosto neschopní, konzervativní a nepružní velitelé, s velkým pohrdáním vůči ruským vojákům. Schopní velitelé, jako byli generál Kondratěnko či admirál Makarov, který zahynul při známém potopení bitevní lodi Petropavlovsk, poměrně záhy zahynuli.

Samotná ruská posádka hrdinně bránila přístav ve jménu matičky Rusi, a to i přes velmi kruté zacházení ze strany svých důstojníků, kteří byli často dle módy německého původu. Japonci utrpěli obrovské ztráty při mnoha čelních útocích na ruské pozice, kdy se obránci odmítali vzdát a často čelili zdánlivě beznadějné převaze útočících jednotek. Obrana Port Arthuru patří mezi neprávem zapomenuté válečné události.

Ruské zásoby zůstaly v Port Arthur   

Mnoho japonských admirálů bylo vycvičeno v Británii a důstojníci strávili hodně času dohledem nad stavbou japonských válečných lodí. Největší celebritou Rusko-japonského konfliktu však byl japonský admirál Togo, kterého britský tisk nazval „Nelsonem východu“. Togo žil jako námořní kadet v anglické rodině a strávil dva roky v britské flotile. Velel japonské námořní flotile při slavném vítězství v bitvě u Cušimy, kdy bylo prakticky zničeno celé ruské válečné námořnictvo.   

Naopak ruští námořní a vojenští důstojníci byli produktem carské společnosti, která přehlížela neschopnost a zbabělost. Důstojníci byli méně takticky vyspělí než jejich protivníci a porážka také plynula z toho důvodu, že ruské námořnictvo trávilo kvůli zbabělosti svých admirálů většinu času v přístavu a poskytlo námořníky či dělostřelectvo pro pozemní boje.   

Svět předpokládal, že drtivá početní převaha ruské armády nevyhnutelně povede k jejímu vítězství. Rusové disponovali impozantním námořnictvem, jež by bylo schopné čelit Japoncům s přehledem, kdyby jej ovšem dokázali účinně shromáždit v soustředěném úsilí tak, jako tomu bylo v případě Japonců, kteří strávili měsíce pečlivým plánováním svých postupů na souši i na moři.   

Když po kontroverzní kapitulaci přebírali Japonci stav zásob Rusů v Port Arthuru, byli velice překvapeni jejich obrovským množstvím, které tam po sobě ruská armáda zanechala. Nejednalo se jen o dostatek munice a potravin, ale také zásoby šampaňského a vodky se zdály být nevyčerpatelné. Pevnost se mohla ještě několik měsíců bránit, místo toho kapitulace rozvázala Japoncům ruce a ti carskému vojku následně uštědřili definitivní porážku.

Jaký je Váš názor na překvapivou kapitulaci velitele pevnosti?

Zdroj: Britannica, Wikipedia

Článek Pád pevnosti Port Arthur byl způsoben neschopností rusko-německých velitelů přístavu, ruští vojáci se nechtěli vzdát se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Japonci chtěli Midway obsadit

Plánem byl útok na atol Midway, což je malé území mezi Havají a tehdy Japonskem zabranými územími. Hlavní velitel loďstva Isoroku Jamamoto na tento útok připravil flotilu složenou ze čtyř letadlových lodí, několik lodí bitevních a křižníků a invazní plavidla, která měla ostrov zabrat. Navíc na stejnou dobu jako na Midway byl naplánovaný i útok na Aleutské ostrovy na severu. Ovšem kvůli předchozím ztrátám s sebou Japonci k Midway nevzali dvě další velké letadlové lodě, a navíc celý útočný svaz rozdělili.

Jamamoto udělal při plánování útoku na Midway několik chyb. Evidentně se nepoučil v bitvě v Korálovém moři, která se udála v květnu 1942. Japonci měli v plánu dopravit invazní vojska na jih Nové Guineji, ale do cesty se jim postavily americké letadlové lodě. Střetnutí skončilo nerozhodně, ale ukázalo odhodlanost a schopnost USA bojovat. Navíc při střetu byla poškozena americká letadlová loď Yorktown a japonské velení předpokládalo, že bude v opravě. Ovšem Američané ji stihli do začátku bojů o Midway opravit a připravit.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Co nemohl Jamamoto vědět, byla skutečnost, že Američané o jeho plánech vědí. Jejich kryptografům se povedlo rozluštit části hlavního japonského námořního kódu (Američany označovaného JN-25b) a Američané věděli, že se chystá nějaká akce na začátek června 1942. Věděli tak i o taktice rozdrobení japonských sil pro údajné zmatení nepřítele a pochopili, že Japonci americkou armádu a námořní sílu velmi podceňují, že trpí takzvanou „nemocí vítězství“.

Fintou s falešnou zprávou otevřenou řečí o problémech s vodou na ostrově si teorii, že cílem útoku bude Midway, nakonec ověřili. Americké síly sice byly slabší než japonské, k útoku na Midway vyčleněné útočné svazy ale měli nakonec k dispozici alespoň tři letadlové lodě a letectvo na ostrově. Nepřítel věděl jen o dvou letadlových lodích a obranyschopnost ostrova Midway velice podceňoval. Američané především věděli, co nepřítel chystá, a místo japonského překvapení mohli naplánovat překvapení své.

První útok Američanům nevyšel

Američané, jak se dalo, posílili i letecké síly na Midway, své předsunuté ponorkové a letecké základně v Tichomoří, kde měli nakonec k dispozici celkem 126 letadel. Měli však po ruce kromě pouhých sedmi stíhaček F4F Wildcat jen 21 stíhaček Buffalo F2A, které již byly zastaralé a na nová Zera naprosto nestačily. Vyslali také mnoho průzkumných letounů s cílem zjistit, kde se japonské lodi nacházejí, aby mohli zaútočit jako první.

První kontakt se podařil již 3. června, kdy průzkum našel invazní flotilu s transportními plavidly. Ale útok bombardérů B-17 z velké výšky a torpédový útok tehdy zcela nových čtyř bombardérů B-26 jim nezpůsobil žádné škody. Dvě lehké doprovodné letadlové lodi na obranu konvoje stačily. Zoufale ale pak Japoncům chyběly při obraně útočné skupiny japonských letadlových lodí, které už byly daleko, mimo dolet jejich letadel.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Velitel útočné skupiny japonských letadlových lodí Čúiči Nagumo nařídil 4. června ve 4:30 ráno letecký útok na Midway. Také vyslal několik průzkumných letounů pátrat po amerických silách. Nepřítele ale jako první krátce po 5:30 objevili Američané. Z Midway odstartovala letadla, aby na něj zaútočila. Po nějaké době byl ostrov vystaven náporu japonských leteckých sil.

Útok amerických letadel na japonské lodi nebyl úspěšný, ale nedařilo se ani Japoncům. Z hlášení letců vyplývalo, že mnohá obranná zařízení na ostrově nebyla zničena, a i když z 21 stíhaček Buffalo bylo sestřeleno plných 17, protivzdušná obrana ostrova stále fungovala. Japoncům bylo jasné, že bude potřeba druhý útok. Nagumo se proto rozhodl, že nechá letadla, která si držel v záloze pro případ objevení amerických letadlových lodí, přezbrojit k útoku na pozemní cíle. Toto přezbrojení probíhalo na palubě letadlových lodí ve velkém spěchu, a ta tak byla plná pum a paliva.

Opětovné přezbrojení

Zhruba po půl hodině ale jeden z japonských průzkumných letounů konečně našel americké letadlové lodi. V tu chvíli si Nagumo uvědomil svůj omyl a vydal rozkaz, aby se letadla opět začala přezbrojovat k útoku na letadlové lodi. Protože Japonci byli zvyklí útočit ve velkých skupinách, čekal s pokynem ke startu, až budou připravena všechna letadla. V té době ale už byly americké formace z letadlových lodí na cestě, aby nepřítele napadly.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Američané naopak nečekali a útočili ve vlnách podle toho, jak se jim podařilo odstartovat a jak byli rychlí. Jako první k letadlovým lodím dorazily skupiny torpédových bombardérů. Ty neměly stíhací ochranu a narazily na japonskou obranu a stíhačky Zero, které hlídkovaly kolem svazu. Utrpěly prakticky absolutní ztráty a v útoku nebyly úspěšné.

Útok měl ale několik zásadních dopadů. Japonce rozptýlil. Jejich stíhací letouny vyklesaly při odrážení útoku amerických letounů do nízké výšky, v níž torpédové letouny útočí. Mnohým kvůli předchozím bojům navíc docházelo palivo a přistát a doplnit je nebylo možné, paluby japonských letadlových lodí byly plné připravovaných útočných letadel. Posádky letadlových lodí byly zaneprázdněny přípravou letadel k útoku na objevený americký operační svaz.

Japonské lodě jdou ke dnu

Vše se nahromadilo zrovna v době, kdy nad japonské nosiče dorazily americké střemhlavé bombardéry. Japonce zaskočily a podařilo se jim zasáhnout tři letadlové lodi. Letouny, munice a palivo na jejich palubách začaly okamžitě hořet a explodovat. Plavidla byla tak poškozená, že se začala vzápětí potápět.

Jediná akceschopná letadlová loď Hiryu nakonec vyslala svá letadla k útoku na americké síly. Podařilo se jim opakovaně zaútočit na americký Yorktown, jenž vážně poškodily. Ovšem další vlna amerických útoků nakonec dostihla i poslední japonskou letadlovou loď a také ji poslala ke dnu. Nagumo ještě doufal v možnost, že by mohl americké síly dostat pod hlavně svých křižníků a bitevních lodí, ale Američané se stáhli do bezpečné vzdálenosti.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Spojenci se pokoušeli těžce poškozený Yorktown zachránit a po likvidaci požárů ho ve vleku za oceánským remorkérem USS Vireo dopravit k opravám do Pearl Harboru. Lodě ale nakonec zastihla japonská ponorka I-168 a vypálila na ně svá torpéda, zasáhla a potopila záchranný torpédoborec USS Hammann i vyhořelou letadlovou loď, již tak poslala také ke dnu.

I přes tuto ztrátu byla bitva jednoznačným americkým vítězstvím a připravila Japonsko o možnost provádět útočné operace. Země již nebyla schopna tyto ztráty nahradit, a to jak v technice, tak v živé síle. V USA naopak běžela rozsáhlá a stále se zrychlující výroba nových plavidel a masivní výcvik nových pilotů a námořníků. To umožnilo Američanům za krátkou dobu docílit velké materiální i početní převahy a začít útoky na japonské síly.

Jaké byly největší chyby japonského velení a jak jim šlo zabránit?

Zdroj: History

Článek U Midway se japonští velitelé mýlili a dělali chyby. O úspěchu amerických kryptografů ale vědět nemohli se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

SSSR obsadil ostrovy na konci války

Když se druhá světová válka blížila ke svému konci a Japonsko spělo k porážce, zaútočil na něj i Sovětský svaz. Nejen na pevnině, ale i ze severu, kde se japonsko-sovětská hranice střetávala na Kurilských ostrovech. Sovětské síly se tehdy vylodily i na čtyřech ostrovech Iturup, Kunashir, Shikotan a Habomai, které doposud patřily Japoncům. Od té doby je Rusové neopustili.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public domain

Rusové tvrdí (a předtím i SSSR), že mají právo na správu nad tímto teritoriem dle výsledků Jaltské konference a Sanfranciské mírové smlouvy z roku 1951. Japonsko naopak tvrdí, že něco takového není pravda, protože tyto čtyři ostrovy nebyly v dokumentech jmenovány a nikdy nebyly součástí Kurilských ostrovů, ale byly takzvaným severním japonským teritoriem.

Právě z těchto důvodů země nikdy neuzavřely formální mírovou smlouvu, která by definitivně ukončila nepřátelství vzniklé sovětským útokem na Japonsko v roce 1945. I když samozřejmě žádné vojenské operace od doby, co Japonsko kapitulovalo, neprobíhají. Země již léta jednají o podobě mírové smlouvy, ale postoje k zabraným ostrovům je rozdělují. Rusko navíc letos 21. března odstoupilo od jednání o její podobě a o pár dní později zde uspořádalo velké vojenské cvičení.

Podle Japonska jde o okupaci

Japonsko, jež se v rámci jednání snažilo v posledních letech nazývat ostrovy jen sporným územím, si to nenechalo líbit. Ve svých dokumentech nyní jednoznačně uvádí, že se jedná o nelegálně okupovaná území, což byl výraz, kterému se dosud vyhýbalo. Naposledy takto o ostrovech mluvilo v roce 2003. Obě strany tak nyní zaujímají neslučitelná postavení.

iZdroj fotografie: Cabinet Office Northern Territories Affairs Headquarters / Creative Commons / CC BY-SA

Že obsazení čtyř ostrovů není tak zcela v pořádku, mohou naznačovat i jednání z minulých let a desetiletí. V roce 2006 ruská vláda nabídla, že Japonsko dostane zpět Shikotan a Habomai, což již v 50. letech navrhoval SSSR. Muselo by se ale vzdát nároků na další území. Tyto ostrovy jsou však malé a tvoří zhruba šest procent sporného území. Takový návrh proto Japonsko opakovaně odmítlo.

Rusko dává najevo, že se nehodlá zabraných ostrovů vzdát. I když možnost, že by Japonsko chtělo spor řešit vojenskou cestou, je vzhledem k jeho ústavě i vlastnictví jaderných zbraní Ruskem velmi nepravděpodobná. I přes to Rusko v teritoriu Kurilských ostrovů udržuje silné vojenské síly. Jsou zde rozmístěny i protivzdušné systémy S-300 a S-400 nebo pobřežní obranný systém Bal založený na protilodních raketách Kh-35.

V souvislosti s tímto problémem vyznívá ruská rétorika o historických nárocích na Ukrajinu směšně. Podobně jako anexe Krymu, na který Rusové v podstatě nemají nárok, protože podepsali dohodu o tom, že je nedělitelnou součástí Ukrajiny. V tomto světle zde není žádná diskuze o tom, že sporná část Kurilských ostrovů prostě patří Japonsku. Co by asi Vladimir Putin říkal, kdyby Japonci území vojensky obsadili? Jenže on se stále spoléhá na pacifismus většiny demokratických států a bohužel i na své jaderné zbraně.

Komu by měla patřit čtveřice sporných ostrovů na Kurilách?

Zdroj: TheDefensePost

Článek Japonsko a Rusko se stále přou o čtyři Kurilské ostrovy. Mírová jednání jsou přerušena, Japonci mluví o okupaci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vznik armády urychlila válka v Koreji

Problém začal s válkou v Koreji. Mnohé americké jednotky, které okupovaly a zároveň zajišťovaly bezpečnost Japonska, byly odveleny na Korejský poloostrov. Američané tak pět let po druhé světové válce umožnili v Japonsku vznik Národní policejní rezervy vyzbrojené lehkými zbraněmi. V roce 1954 vznikly i Japonské síly sebeobrany, tvořené pozemními silami, námořnictvem a letectvem, tedy regulérní armáda. Jejich výzbroj, např. prvních 85 letadel, dodali Američané.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Ozbrojené síly Japonska měly sloužit i podle japonské ústavy výhradně k obraně domácího území a také to tak nějakou dobu bylo. V roce 1960 se postavení a prezentovaná úloha sil sebeobrany o něco změnily, když se Japonsko s USA dohodly, že útok na Japonsko nebo síly USA na Japonskem spravovaných územích bude považován za útok na obě země a ty si jsou povinny navzájem pomáhat. Čímž vlastně uzavřely bezpečnostní alianci trvající dodnes.

V roce 1999 se postavení Japonska opět změnilo, když byl přijat zákon související se spojenectvím s USA. Pokud by se angažovaly v nějakém konfliktu v regionu, Japonsko je v tom mělo podporovat. Přístup ostrovního státu se začal v otázce možného širšího nasazení vojenských sil Japonska otáčet hlavně kvůli rostoucí síle a ambicím Číny. Změna přístupu k vlastním ozbrojeným silám se v Japonsku ještě více prohloubila ve 21. století.

Japonská základna v Džibuti

V roce 2001 Japonsko přijalo legislativu, která mu umožnila zapojit se do mezinárodního boje proti terorismu. Další, prakticky ústavní zákon, začal platit v roce 2007. Ten rozvolnil do té doby striktně obrannou politiku státu. Umožnil třeba poslat plavidla japonského námořnictva do boje proti pirátům. Tedy do akcí, které nejsou čistě defenzivní a slouží vlastně k ochraně i jiných států a jejich občanů. V roce 2010 Japonsko zřídilo i svoji první zahraniční vojenskou základnu od konce druhé světové války v Džibuti.

Klíčová změna nastala v roce 2015. Tehdy Japonským silám sebeobrany nový zákon dovolil zapojit se do kolektivní obrany spojenců. Umožňuje jim to poskytovat podporu spojencům v případě, že by její neposkytnutí znamenalo ohrožení bezpečnosti Japonska. Vychází se z předpokladu, že oslabení japonských spojenců by mohlo znamenat i oslabení obrany samotného Japonska. V roce 2018 proto vznikla obojživelná brigáda rychlého nasazení pro působení i mimo území Japonska. Země také začíná měnit své nosiče vrtulníků na letadlové lodě.

iZdroj fotografie: U.S. Marine Corps / Public Domain

Japonsko je některými analytiky označováno za zemi se čtvrtou nejsilnější armádou na světě. Není vlastníkem jaderných zbraní, dokonce má jejich vlastnění zákony zakázáno. Ovšem má rozsáhlý jaderný průmysl pro civilní účely a potřebné technologie. Odhaduje se, že v případě potřeby by bylo schopné jaderné zbraně vyvinout a mít je připravené k nasazení do jednoho roku. S rostoucí silou a ambicemi Číny v jeho sousedství a jadernými výhružkami Severní Koreje se můžeme dočkat i dalších změn.

Jak moc jsou japonské ozbrojené síly jenom obranné?

Zdroj: Autorský text Víta Lukáše

Článek Japonské ozbrojené síly se stále častěji účastní různých akcí po světě. Země přistupuje k budování útočných sil se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Japonci řešili leteckou podporu své expanze

Japonsko na začátku své expanze v Tichomoří narazilo na jeden problém. Nemělo dost letadlových lodí k tomu, aby své invazní jednotky vyloďující se na ostrovech a různých námořních teritoriích bylo schopno letecky podpořit. Jedinou cestou, jak tento problém vyřešit, bylo zkonstruovat plovákový stíhací a bitevní letoun, který by zajistil palebnou podporu vyloďujícím se jednotkám a zároveň by účinně bojoval proti dálkovým průzkumným letounům protivníka.

Konstruktéři v Japonsku předpokládali, že takovéto letouny se nestřetnou s výkonnými stíhacími stroji nepřítele startujícími z pozemních letišť, proto akceptovali snížení výkonů díky plovákům. Koncepci si japonské námořnictvo vyzkoušelo na letounu Mitsubishi F1M2 Pete, původně vyvíjeném od roku 1936 jako dvouplošný průzkumný a útočný dvoumístný letoun s centrálním plovákem. Od svého zavedení roku 1942 sloužil také jako nouzový stíhací letoun – díky své velké stoupavosti a obratnosti relativně úspěšně.

Ale už v roce 1940 japonské námořnictvo zadalo vývoj stíhacích a bitevních jednomístných hydroplánů podle filosofie popsané výše. Pro urychlení sáhli Japonci po osvědčeném Zeru a vyvinuli jeho plovákovou verzi A6M2-N Rufe s centrálním plovákem. Prototyp vzlétl v prosinci 1941. Námořnictvo je však chápalo jen jako přechodný typ, i když byly poměrně úspěšné.

Jenže japonské námořnictvo chtělo nový a výkonnější letoun této kategorie. Zadalo proto ještě v roce 1940 pro vývoj novou specifikaci 15 Shi u firmy Kawanishi, do té doby známé jen jako výrobce velkých námořních průzkumných letadel. Předpokládalo, že firma dokáže také využít poznatků a konstrukčních řešení rychlého plovákového průzkumného letounu Kawanishi E15 Shiun.

Na scéně se objevuje Mocný vítr

Konstrukční tým firmy Kawanishi, inženýři Elizaburo Adachi, Toshihara Baba, Hiroyuki Inoue a Shizuo Kikuhara, zahájil práce na projektu interně označeném K-20 prakticky okamžitě. Aby urychlili vývoj, z průzkumného E15 převzali laminární profil křídla a centrální plovák. Za pohonnou jednotku zvolili hvězdicový motor Nakajima NK Sakae o výkonu 830 kW (1 130 k. s.) se dvěma dvoulistými protiběžnými vrtulemi.

Prototyp označený N1K1 vzlétl poprvé v květnu 1942. Ale výkon motoru nebyl dostatečný a vrtule navíc byla velmi málo účinná. Prototyp byl proto v srpnu 1942 přestavěn na motor Mitsubishi MK4C Kasei typ 13 s výkonem (na počátku vývoje) 1 140 kW (1 530 k. s.) a trojlistou stavitelnou vrtulí. Motor měl ale poměrně značné rozměry, jeho průměr přesahoval 1,32 m, což dělalo problém při zvládnutí kapotáže a minimalizace čelního odporu nového letounu.

iKawanishi N1K1-J s přídavnou nádrží

Letounů N1K1 Kyofu bylo od roku 1943 vyrobeno 97, ale v březnu 1944 výroba skončila, protože vzhledem k situaci na bojištích pro tento letoun najednou japonské námořnictvo nemělo využití. Byl sice obratný a výkonný, ale nebyl schopen konkurovat ani Hellcatům, ani Corsairům z letadlových amerických lodí, a pokusy na mateřských japonských ostrovech útočit na B-29 také neměly naději na úspěch.

Na pozemní verzi konstruktéři mysleli od počátku

Už při rozběhu konstrukčních prací na N1K1 jeho konstruktéři v prosinci 1941 navrhovali vytvořit z plovákového Kyofu také pozemní kolovou stíhačku, ale japonské námořnictvo to zamítlo. Odmítavému postoji se však vedení firmy nepodřídilo, naopak ve správní radě odhlasovalo v tomto projektu pokračovat ve vlastní režii až do podoby létajícího prototypu. V projekci byl pak tento projekt znám pod kódem X4.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Protože nový letoun měl podle optimistického přání konstruktérů dosáhnout rychlosti nejméně 650 km/h, museli konstruktéři sáhnout po novém motoru Nakajima NK9A Homare typ 11 o výkonu 1 323 kW (1 820 k. s.). Vybavili ho i novou vrtulí, tentokrát německou čtyřlistou VDM o průměru 3,3 m. Drak však přímo vycházel ze středoplošné plovákové N1K1, neboť vedení firmy přikázalo co nejvíce šetřit. To si ale vyžádalo velmi vysoký podvozek, jehož technické řešení do budoucna přineslo mnoho problémů.

V prosinci 1942 nový stroj vyroloval z dílen. A přinesl zklamání. Motor nebyl vyzrálý, maximální rychlost nepřevýšila 570 km/h, výhled z kabiny ani stabilita letounu nebyly nejlepší. Japonské námořnictvo zpočátku o nový letoun neprojevovalo zájem, i když Kawanishi nakonec postavila do července 1943 další čtyři prototypy. Námořníci doufali v úspěch jiného typu, J2M, který se v té době právě dostával do výzbroje.

První dojem z nového stíhače byl rozporuplný…

Stroj J2M však zklamal a námořnictvo najednou zjistilo, že Kawanishi nabízí alternativu. Spojilo své síly s firmou, dokonce poskytlo své vlastní konstruktéry z námořního arsenálu, zaplatilo další vývojové práce a z ošklivého káčátka se najednou začala klubat velmi výkonná labuť. Nové motory Homare již neměly tolik závad, zato zvýšený výkon na 1 463 kW (1 990 k. s.), aerodynamické úpravy především přídě a systému výfuků udělaly také své.

Již v prosinci 1943 námořnictvo uznalo nový letoun N1K1-J Shiden (model 11) schopným operační služby. Konečně se rozeběhla sériová výroba. V polovině roku 1944 se nové N1K1-J konečně dostaly poprvé ve větších počtech k bojovým jednotkám, které po jakýchkoli nových letounech již dlouho volaly. N1K1-J bylo nakonec vyrobeno 1 007 kusů.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Ale bylo zřejmé, že základní verze vyžaduje další úpravy, aby se z nadějného letounu stal špičkový přepadový stíhač. Chápali to i samotní konstruktéři a nakonec i vedení firmy Kawanishi. Takže během přípravy výše popsané první verze zároveň v konstrukci a prototypových dílnách pracovali na variantě, která díky razantním úpravám draku dostala zcela novou podobu. Označovali ji jako Shiden Kai a její prototyp vzlétl poprvé již 31. 12. 1943.

Nový Shiden Kai konečně splnil, co projekt sliboval

Zdlouhavým a složitým vývojem nakonec dospěl tento letoun do podoby, která překonávala kromě Ki-84 prakticky všechny soudobé japonské stíhačky. Konstruktéři prodloužili trup o 46 cm, změnili směrovku, přepracovali kapotáž motoru, a výrazně tím snížili čelní odpor letounu. Ale to podstatné bylo, že ze středoplošníku udělali klasický dolnoplošník, aerodynamicky nejefektivnější aerodynamickou formu vrtulových stíhaček 2. světové války.

Tím zároveň odstranili problém dlouhého podvozku s řadou technických problémů, protože nový podvozek mohl být mnohem kratší a pevnější. Méně viditelná, zato podstatná byla díky konstrukčním úpravám také úspora normohodin při výrobě nové verze proti té starší. Jen pro ilustraci, středoplošník se skládal ze zhruba 66 000 součástek, kdežto dolnoplošník byl tvořen pouze 43 000 součástkami.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Nový letoun byl označován N1K2-J Kai, model 21. Piloti si ho pochvalovali, zvláště se jim líbil výborný výhled z kabiny a vynikající obratnost díky konstrukci bojových automatických klapek. Také výzbroj 4 kanónů ráže 20 mm byla velmi účinná. Japonské námořnictvo bylo spokojené a okamžitě Shiden Kai schválilo jako svůj hlavní pozemní přepadový stíhací letoun. A požadovalo jeho masovou výrobu.

Přání je ale jedna věc, realita druhá. Japonsko tísněné velkými nálety svazů B-29 a letouny z amerických letadlových lodí již nedokázalo rozvinout masovou sériovou výrobu i tohoto tak nadějného letounu. Do kapitulace Japonska bylo vyrobeno včetně prototypů pouze 428 kusů této varianty stíhače Shiden.

Bojová cesta nových stíhačů začala ale už pozdě

První jednotkou vyzbrojenou Shideny byla 341. Kokutai, a to od února 1944. První boje absolvovala nad Taiwanem, ale ve větším rozsahu byly Japonci poprvé bojově nasazeny nové Shideny až na Filipínách, zhruba od října 1944. Šlo o variantu N1K1-J a ukázala se být ve vzduchu naprosto rovnocenná všem nasazeným americkým letounům.

Pouze naprostá početní převaha a úspěšná taktika kladoucí důraz na ničení protivníkových strojů ještě na letištích zajistila Američanům jednoznačné vítězství. V menší míře se na ztrátách Shidenů také podílely jejich technické závady, především na podvozku, a špatné dílenské provedení letadel, hlavně potahů draku. Do tří měsíců od zahájení bojů již žádný bojeschopný Shiden na Filipínách nezbyl.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Další větší nasazení Shidenů následovalo až v boji o Okinawu. Drtivá početní převaha amerických letounů smetla odhodlané, ale málo početné japonské letecké útvary včetně útvarů s novými Shideny velmi rychle. Po Okinawě zbyly jako možné základny pro Shideny už pouze různá letiště na vlastním území Japonska. Zkoušely se z nich postavit americkým B-29, ale v této roli zklamaly.

Zato s palubními letouny US NAVY se utkávaly ve velmi rovnocenných soubojích a japonští piloti v jejich kabinách si vydobyli u pilotů US NAVY velký respekt. Američané, piloti i letečtí odborníci se dodnes shodují na tom, že nové Shideny byly nejlepším japonským námořním stíhacím strojem zařazeným do výzbroje v posledním roce války. Potvrdily to i zkoušky ukořistěného N1K2-J, který je dnes vystaven po renovaci v leteckém muzeu v USA.

Jaký máte názor na japonské druhoválečné letectvo?

Zdroj: autorský text Ing. Ivo Pujmana

Článek Japonský stíhací letoun N1K Shiden – George byl velmi kvalitní stíhací letoun, pro Japonce přišel v Tichomoří příliš pozdě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Američané si mysleli, že Filipíny ubrání

Po útoku na Pearl Harbor začala japonská vojska útočit na mnoho cílů v jihozápadní Asii a Pacifiku. Největší síly měly Spojené státy umístěné na Filipínách, které jim tehdy patřily. Na ostrově Luzon, kde je i hlavní město Manila, měl generál Douglas MacArthur k dispozici asi 130 tisíc vojáků, Američanů nebo místních jednotek. Hodlal se s nimi bránit a zamezit Japoncům ve využití skvělého přístavu v Manilské zátoce.

iZdroj fotografie: U.S. National Archives and Records Administration / Public Domain

Ale jeho síly byly silné jen na papíře. Nebyly dobře vycvičené ani vybavené. Navíc Američané na začátku války přišli na Filipínách o většinu letadel, která se Japoncům podařilo zničit na zemi. Nakonec 22. prosince 1941 se hlavní invazní síly vylodily v Lingayenském zálivu asi 200 kilometrů severně od Manily. Pod jejich tlakem Američané ustupovali. Aby zachovali Manilu, vyhlásili ji otevřeným městem.

Pro svoji obranu si MacArthur vybral poloostrov Bataan na severní straně Manilské zátoky. Má hornatý terén, a je tedy k obranným bojům vhodný. Jenže před začátkem hlavních bojů, počátkem ledna 1942, se Američanům podařilo na poloostrov dostat jen velmi omezené zásoby jídla a munice. Od začátku byli na snížených přídělech a jejich situace se zhoršovala. MacArthur byl odvolán do USA a velitel sil Edward King se nakonec 9. dubna se svými zbývajícími vojáky vzdal.

Zajatci, se kterými nikdo nepočítal

Japoncům padlo do rukou asi 70 tisíc zajatců, o polovinu více než na kolik byli připraveni. V dalších dvou dnech po kapitulaci je shromáždili na konci poloostrova ve městech Mariveles a Bagac a nařídili jim pochodovat do San Fernanda, kde byla nejbližší železniční stanice. Trasa byla přibližně 100 kilometrů dlouhá, záleželo, kde se zajatci ke koloně připojili. V dubnu je na Filipínách období s nejvyššími teplotami, často s 35 až 40 stupni ve stínu, a jen minimem srážek.

Již na začátku celé akce se Japonci začali dopouštět krutostí. Bez lítosti popravili asi 400 filipínských důstojníků a poddůstojníků, kteří se vzdali. Zajatce okradli o vše, co měli, a během pět až deset dní dlouhého pochodu je nechali téměř bez jídla a vody. Kdo odporoval nebo již nemohl dál, byl bez milosti zabit. Zajatci byli neustále biti a mnozí přišli třeba o zuby. Odhaduje se, že jen během pochodu zemřelo kolem 500 Američanů a 2 500 Filipínců.

iZdroj fotografie: U.S. National Archives and Records Administration / Public Domain

Ani po příchodu na železniční stanici utrpení neskončilo. Zajatci byli nahnáni do železničních vagonů. Ty byly tak plné, že se v nich dalo jen stát. Mnoho mužů v rozžhavených vagonech doslova zemřelo ve stoje. Mnozí trpěli úplavicí a dalšími nemocemi, potřebu museli vykonávat pod sebe. Vlaky zajatce odvezly do tábora O’Donnell. I zde byly otřesné podmínky, často byli nasazováni na otrockou práci a mnozí muži umírali. Filipínci byli v říjnu propuštěni, Američané museli vydržet do konce války.

Při pochodu umírali i Češi

Soudobě na Filipínách žily i desítky Čechů. Ti byli po vzniku Protektorátu považováni za Němce a dostali nabídku k odletu domů. Odmítli a 14 z nich se dobrovolně přihlásilo k americké armádě. Sedm jich bylo evakuováno, ale zbytek byl zajat a zúčastnil se pochodu smrti. Dva z nich přesun nepřežili, další byl později popraven, protože kradl jídlo. Jeden zemřel na vyčerpání a zbylí tři zahynuli při potopení lodi převážející zajatce do Japonska. Všichni byli posmrtně vyznamenáni v roce 2012 filipínskou vládou.

Odhaduje se, že ze zajatých Filipínců jich zemřelo až 26 tisíc. Američanů z Bataanu nepřežilo asi dva tisíce. V samotném táboře bylo soustředěno 22 tisíc Američanů i z jiných míst. Konce války se jich dožilo jen 15 tisíc. Japonský generál Masaharu Homma, který velel jednotkám při invazi, byl po válce za zvěrstva během pochodu odsouzen k smrti a v roce 1946 popraven. Stejně dopadli i dva jeho podřízení generálové.

Událost byla vyšetřována spojeneckým vojenským tribunálem. Hlavním obviněným byl generálporučík Masaharu Homma, společně se dvěma důstojníky. Hájil se tím, že byl zaujat útočnými operacemi, pochodu nevěnoval pozornost a o zvěrstvech se dozvěděl až před tribunálem. I přes panující pochybnosti o Hommových rozkazech ohledně tragédie MacArthur potvrdil rozsudek smrti a generál byl 3. 4. 1946 zastřelen popravčí četou.

Čím si vysvětlujete zvěrstva, která jsou lidé ve válce schopni páchat?

Zdroj: Britannica

Článek Bataanský pochod smrti absolvovali i Češi. Konce války se nedožil ani jeden, před 76 lety byl popraven velitel Japonců Masaharu Homma se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Lodě jako letadlové vždy vypadaly

Dvojice lodí třídy Izumo, dnes dvou největších plavidel japonského námořnictva, nikdy nebyla nazývána letadlovými loděmi, ačkoli vizuálně tak vypadají. Japonsko je oficiálně klasifikovalo jako vrtulníkové torpédoborce, které měly sloužit hlavně při protiponorkovém boji, případně mohly nést asi 400členný výsadek nebo pomáhat při humanitárních akcích. O tom, že by mohlo jít ve skutečnosti o téměř plnohodnotné letadlové lodě, se ale delší dobu spekulovalo.

iZdroj fotografie: Lance Cpl. Tyler Harmon / Public Domain

Letadlové lodě jsou považovány spíše za útočné zbraně, a Japonsko je tedy podle svých platných zákonů a ústavy mít nesmělo. Torpédoborce, které mohly nést více vrtulníků, většinou tři, již ale stavělo od 70. let minulého století. V 90. letech pak postavilo vyloďovací plavidla, která mohla mít na palubě vrtulníků více. Ale projekt třídy Izumo ze začátku 21. století byl něco úplně jiného. Tvarem a velikostí připomínal menší letadlovou loď, i když měl nést podle zveřejněných dat jen protiponorkové a záchranné vrtulníky.

První loď nesoucí jméno Izumo byla spuštěna na vodu v roce 2013. Druhá s historickým jménem letadlové lodě, která napadla Pearl Harbor – Kaga, o dva roky později. Mají výtlak 27 tisíc tun a jsou 248 metrů dlouhé. Čtyři plynové turbíny jim udělují rychlost 30 uzlů. Loď disponuje pokročilými protiponorkovými senzory. Nenese zbraně dalekého dosahu ale jen systémy Phalanx a SeaRAM na obranu proti protilodním střelám a útokům ze vzduchu. A také devět vrtulníků.

Letadla F-35B všechno mění

Japonská vláda ale začala v posledních letech zvažovat, že lodi přemění tak, aby mohly nést i bojové letouny. Hlavně kvůli sporům s Čínou. Definitivně o tom rozhodla v roce 2018. Japonsko navíc objednalo 42 bojových letadel F-35B, tj. ve verzi, která umí vzlétat z krátkých drah a kolmo přistávat. Část těchto letadel by měla být určena právě pro dvojici těchto lodí. Odhaduje se, že jedno plavidlo by mohlo nést asi 12 letadel.

iZdroj fotografie: Lance Cpl. Tyler Harmon / Public Domain

Aby bylo možné lodi takto využít, je třeba je upravit. Prvním krokem bylo zesílení paluby, hlavně zvýšení její tepelné odolnosti, aby na ní mohla letadla kolmo přistávat, aniž by jejich výtokové žhavé plyny poškozovaly palubu. Nakonec 3. října 2021 na Izumu zkušebně přistály dvě F-35B a potvrdilo se, že úpravy jsou funkční. Japonsko svá první letadla tohoto typu dostane příští rok. Dalším krokem přestavby bude změna tvaru paluby na přídi z lichoběžníkového na širší čtyřúhelníkový. Lodě ale nakonec nedostanou tzv. skokanský startovací můstek.

Letadla by na plavidlech neměla být umístěna nastálo. Měla by mít základnu na Kjúšú a z lodí operovat jen v případě potřeby. Každopádně Japonsko tím získává zcela nový prvek obrany, který mu umožní letecky operovat u svých území, jež jsou vzdálena od domácích ostrovů a i daleko od leteckých základen. Mobilní letadlová loď je totiž výhodnějším řešením než provizorní základny na nějakých malých ostrůvcích.

Jak hodnotíte rozhodnutí Japonska pořídit si letadlové lodě?

Zdroj: Businessinsider

Článek Japonsko se definitivně rozhodlo upravit své obří vrtulníkové torpédoborce Izumo. Budou z nich letadlové lodě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj trval téměř deset let

Japonsko začalo s vývojem a stavbou miniponorek již na začátku 30. let 20. století. Během nich postavilo tři plavidla dvou typů, která sloužila především k ověřování koncepce. V roce 1940 mohly loděnice začít produkovat sériový typ s názvem Type A Kō-hyōteki kō-gata. Nebyla to plavidla pro dlouhé trasy, k cíli se přepravovala připevněná k nějaké větší ponorce, odpojovala se až chvíli před útokem.

iZdroj fotografie: Carol M. Highsmith / Public Domain

Výtlak tohoto plavidla byl pouze 46 tun, vypadalo spíše jako přerostlé torpédo. Ponorka měla na délku 23,9 metru a v průměru měřila 1,85 metru. První exempláře dokonce neměly ani velitelskou věž. Trup byl svařen z 8mm plechu a mohl se ponořit bezpečně jen do 30metrové hloubky. Posádku tvořili dva muži, velitel a kormidelník. Velitel měl k dispozici 3m periskop se zvětšením až 6x, všesměrový primitivní hydrofon a gyrokompas.

Ponorka mohla také na hladině udržovat spojení vysílačkou UHF s osmimetrovou sklápěcí anténou. Poháněna byla jedním elektromotorem Toshiba o výkonu 450 kW, který fungoval pouze na baterie. Prostor pro posádku měla zoufale malý, teploty uvnitř dosahovaly 50 stupňů Celsia a vzduch byl plný výparů z baterií. Pod vodou mohla miniponorka dosáhnout rychlosti až 19 uzlů, ale tímto způsobem by velmi rychle vyčerpala energii baterií.

Při cestovní rychlosti šesti uzlů dokázala urazit 150 kilometrů, při rychlosti 2 uzlů doplula teoreticky i 185 km. Výzbroj tvořila dvě torpéda, v době útoku na Pearl Harbor se jednalo o torpéda typu 97. Na rozdíl od amerických byla velmi přesná, spolehlivá a účinná.

Ponorky měly číhat na prchající

Mateřská plavidla postupně vypustila pětici trpasličích ponorek už několik hodin před hlavním útokem. Jejich úkolem bylo dostat se do přístavu, případně do jeho těsné blízkosti a střílet na lodě, které by utíkaly před hlavním leteckým útokem. Jejich nasazení bylo přitom předmětem sporu i v japonském velení, někteří námořní důstojníci se obávali, že předčasný útok miniponorek upozorní americké loďstvo na nebezpečí a letecký útok nebude překvapivý.

Strach to nebyl planý, pokud by velitelé přístavu a základny brali vážně hlášení torpédoborce Ward v 6.37 a znovu v 6.51 o útoku na neznámou ponorku, měli by více jak hodinu na přípravu celé základny. Ale jak víme, dopadlo to zcela jinak. Zatímco útok japonských letadel byl neočekávaný a úspěšný, neboť zničil většinu nahloučených amerických letadel na ostrově a několik bitevních lodí, miniponorky nakonec zklamaly.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

HA.20, na kterou střílel Ward, se potopila. Její vrak se našel v roce 2002 při hloubkovém průzkumu ve zhruba 400 metrech. Ponorka HA.18 byla potápěči nalezena již v roce 1960, nacházela se východně od vstupu do Pearl Harboru a měla poškození od hlubinných pum. Na žádost japonské vlády vrátily Spojené státy její vrak bez přídě a s torpédy Japonsku. Plavidlo je dnes renovované a opravené vystaveno v Naval Academy Etajima.

Ponorce HA.15 (někdy se mluví o ponorce č. 22) se podařilo do přístavu dostat. Dokonce odpálila torpéda na nosič hydroplánů Curtis a na útočící torpédoborec Monaghan, ale ani jedno se netrefilo. Vzápětí ji v 8.27 torpédoborec taranoval a potopil. Během následujících dvou týdnů byl vrak miniponorky i s ostatky vyzvednut při čištění přístavu, převezen na americkou ponorkovou základnu, a tam byl bez jakékoli piety zabetonován do základů nového mola.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Je tam pravděpodobně dodnes. O ponorce HA.16 se dlouho nevědělo, části jejího potopeného vraku byly nalezeny až v roce 1992. Torpéda chyběla, patrně je během útoku také neúspěšně vypálila. Několik amerických lodí během dne střely hlásilo, je tedy možné, že se jejich hlídky nepletly. Miniponorka nejspíše zničila samotná posádka, ve vraku nikdo nebyl.

Zajatá poškozená ponorka

Nejzajímavější je však osud poslední ponorky HA.19. Posádce se rozbil gyrokompas a během cesty do Pearl Harboru několikrát s lodí narazila na útesy. Po osmé hodině ráno ji zpozoroval torpédoborec Helm a začal na ni střílet. Plavidlu se podařilo uniknout, avšak s poškozením. Jedno z torpéd nešlo již odpálit, ale hlavně vnikající voda do trupu miniponorky zaplavovala baterie a vnitřek plnily jedovaté výpary.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Nepohyblivou loď začal unášet mořský proud a následně uvízla u jedné z havajských pláží. Velitel Kazuo Sakamaki nařídil svému kolegovi, aby doplaval na břeh, jenže ten se při tom utopil. Sakamaki se ve vraku pokusil iniciovat destrukční nálož, ale ta nevybuchla. Druhý den padl do amerického zajetí jako první Japonec v Tichomoří. Ironií dějin byl na pláži zajat americkým vojákem japonského původu Davidem Akui.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Ponorka byla vytažena z vody a pochopitelně se stala předmětem pečlivého průzkumu amerických námořních odborníků a techniků. Jejich resumé bylo, že jde o neefektivní a málo účinnou zbraň. Následně se ukořistěná miniponorka vydala na automobilovém návěsu na cestu po USA a sloužila k přesvědčování Američanů k nákupu válečných obligací, které byly v dané chvíli také vstupenkami k její prohlídce. Dnes je umístěna v muzeu v Texasu.

Proč podle vás selhal útok japonských miniponorek?

Zdroj: Sanctuaries Noaa

Článek První se do útoku na Pearl Harbor vydaly japonské miniponorky. Dopadlo to pro ně katastrofou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hrdá Newyorčanka

S tím, jak se zhoršovala mezinárodní situace před vypuknutím Velké války, i Spojené státy zvětšovaly svoji válečnou flotilu. Roku 1913 vláda USA za 13 milionů dolarů objednala třicátou devátou bitevní loď a druhý superdreadnought třídy Pennsylvania, který měl být pojmenován po státu Arizona. Dělníci v brooklynských docích pracovali rychle. V květnu 1914 byl za účasti tehdejšího náměstka ministra námořnictva Franklina Delano Roosevelta v loděnici založen trup a o rok později již byla loď hotová.

iZdroj fotografie: US NAVY / Public Domain

Do služby byla přijata 7. listopadu 1916. Rozměry lodi byly na svoji dobu grandiózní. Délka trupu byla 183,3 metrů, v nejširším bodě měl trup 29,6 metrů a ponor lodi byl 3,9 metrů. Loď již jako palivo používala naftu. Ta se spalovala ve 12 vysokotlakých kotlích, které vyráběly páru pro pohon čtyř turbín Parsons s projektovaným výkonem 34 000 koní. Během zkoušek však maximálního výkonu soustrojí nebylo dosaženo a maximem lodi byl proto výkon 33 376 koní.   

Mocné zbraně i pancíř

Každá turbína poháněla jeden lodní šroub. Na svoji dobu byla USS Arizona přesto skutečně rychlou lodí, a to nejen mezi vojenskými plavidly. Její maximální rychlost byla 21 uzlů (39 kilometrů v hodině). Výtlak prázdné lodi byl 29 926 tun. Při maximálním výtlaku 34 429 tun a při ekonomické rychlosti 10 uzlů (19 kilometrů v hodině) byl dosah lodi 8 000 námořních mil (15 000 kilometrů).

Pancéřová ocel, ze které byla loď postavena, byla objednána a dodána z Německa firmou Krupp. USA vstoupily do bojů v první světové válce až v roce 1917, do té doby nebojovaly a s Německem obchodovaly. Na Arizoně, co se pancéřování týkalo, byla uplatněna filozofie „všechno, nebo nic“. Střed lodi se strojovnou a muničními sklady chránil mohutný pás pancíře silný 203 až 303 milimetrů, v jiných částech už byla pancéřová ochrana slabší. Čelo dělových věží mělo ale pancíř silný dokonce 457 milimetrů. Síla pancéřování paluby byla 76 milimetrů.

iZdroj fotografie: US NAVY / Public Domain

Jádrem výzbroje po spuštění lodě na vodu bylo dvanáct kanónů ráže 356 milimetrů, po třech ve čtyřech věžích, s dostřelem 19 000 metrů. Zásoba munice tvořila 100 granátů na kanón. Střední ráži tvořilo 22 děl ráže 127 milimetrů instalovaných v kasematách na bocích lodi. Měly dostřel 12 000 metrů, ale jen na klidném moři. V bouři byly příliš nízko nad hladinou a nešlo z nich bezpečně střílet. Vedle toho měla loď dva torpédomety ráže 533 milimetrů se zásobou 24 torpéd.

Do služby

USS Arizona byla po úspěšných testech přiřazena 17. dubna 1917 k 8. divizi bitevních lodí kotvících v deltě řeky York. Zbytek války strávila loď hlídkováním a výcvikem. Roku 1918 Arizona dokonce získala Battenbergův pohár. To je ocenění pro nejlépe vycvičenou posádku lodi US Navy. Válka skončila 11. listopadu 1918 a teprve 30. listopadu se Arizona vydala do Evropy, kam dorazila o dva týdny později.

iZdroj fotografie: US NAVY / Public Domain

Po krátkém pobytu v britském Portlandu se loď přesunula do francouzského Brestu. Tam 13. prosince 1918 vedla slavnostní přehlídku na uvítaní prezidenta USA Woodrow Wilsona, který dorazil na mírová jednání do Paříže. Po krátkém návratu do USA a hlídkování v Karibiku se loď vrátila do Evropy, kde se zapojila do evakuace Řeků a Američanů z turecké Smyrny. Dne 15. června 1919 se loď připojila k doprovodu prezidenta Wilsona a vrátila se do New Yorku.

Léta nudné rutiny

V lednu 1921 byla USS Arizona převelena do kalifornského přístavu San Pedro, který byl jejím domovem až do roku 1940. Léta služby, která zde prožila, byla rutinní a nudná, narušená jen několika excesy. Roku 1924 byl například na palubě během cvičné plavby objeven černý pasažér – žena, které se potřebovala rychle dostat ze San Pedra. Cestu námořníkům, kteří ji dostali tajně na palubu, platila svým tělem. A výsledek? Celkem bylo předvedeno k vojenskému soudu 26 mužů a nejtvrdší trest pro organizátora „plavby“ byl 10 let vězení.

iZdroj fotografie: US NAVY / Public Domain

Roku 1929 byla Arizona modernizována v loděnicích v Norfolku. V první řadě loď dostala nové kotle a turbíny Westinghouse s výkonem 35 081 koní. Dostala i nové stožáry. Bylo posíleno pancéřování paluby o 44 milimetrů pancíře na 120 milimetrů, získala protitorpédovou obšívku stávajícího trupu. Nové kotle a turbíny byly úspornější, takže akční rádius stoupl na 13 600 námořních mil.

Protiletadlová obrana byla posílena, loď byla vybavena čtyřmi rychlopalnými kanóny ráže 76 milimetrů. Bylo odstraněno 10 děl 127 milimetrů a oba torpédomety. Zbylá děla se ze zrušených zastaralých kasemat přesunula o palubu výše. Posádku lodi nyní tvořilo 92 důstojníků a 1 639 námořníků.

Vstříc Pearl Harboru

Ani 30. léta nebyla na palubě lodi nijak napínavá. Roku 1934 si USS Arizona zahrála ve filmu s Jamesem Cagneyem Here Comes the Navy. Ve stejném roce došlo k tragédii, když bitevník přejel v mlze rybářský trawler Umatilla, přičemž dva rybáři zahynuli. Vzhledem k Velké krizi a škrtům v rozpočtu námořnictva většinu dalších let loď trávila na kotvách v přístavu a její aktivita byla minimální.      

Roku 1940 se začala situace v Pacifiku vyhrocovat. Mezi říjnem 1940 a lednem 1941 došlo k poslední modernizaci USS Arizony v Bremertonu ve státě Washington. Loď dostala tehdy žhavou novinku, radar, a na věž přibyly i čtyři protiletecké kulomety ráže 12,7 milimetrů M2. Novým přístavem lodi se stal Pearl Harbor. Měla tam spolu se zbytkem Tichomořské flotily zastrašovat Japonce.

Tragédie v Perlovém přístavu

V neděli 7. prosince 1941 se největší havajský přístav pomalu probouzel, když se v 8 hodin ráno objevila neznámá letadla. Japonský útok začal! Prvním cílem Japonců se stala nešťastná USS Arizona. Vybralo si ji celkem 10 bombardérů Nakadžima B5N2 „Kate“ z letadlových lodí Kaga a Hirjú. Letci na kotvící loď zaútočili z 3 000 metrů.

Jedna bomba prorazila pancéřovou palubu u druhé věže a pronikla do muničního skladu. Nastala katastrofa. Obrovský výbuch loď roztrhl na dvě části, přičemž příď byla téměř úplně zničena. V blízkosti lodi dopadly do moře tři 800kilogramové bomby. Čtyři další ale už zasáhly cil.

iZdroj fotografie: US NAVY / Public Domain

Obě přední věže byly těžce poškozeny a stěžně se zhroutily. Protože se Arizona měla vracet do Kalifornie, byla navíc plná paliva, které se vznítilo a hořící vytékalo z roztržených nádrží do okolního moře. Mnoho námořníků, kteří plavali okolo zničené lodi, v moři uhořelo. Trosky po výbuchu zasáhly celý přístav a vrak hořel dva dny. Při zničení lodi našlo smrt 1 177 námořníků z 1 512 mužů, kteří byli na palubě.

Od vraku k památníku

Zničená a roztržená loď jako vrak dosedla na dno přístavu, ale z vody vyčnívaly ještě velkou částí její nástavby a zadní dělové věže. Roku 1942 bylo rozhodnuto loď neopravovat, a byla proto vyřazena ze stavu námořnictva. Vrak byl rozebírán, nejdříve byla pomalu odstraněna nástavba lodi.

Málo poškozené dělové věže na zádi byly včetně děl použity na výstavbu pobřežních baterií na Oahu. Bohužel po válce obě skončily ve šrotu. Zbylé ponořené přední věže byly ponechány na místě. Zbraně z druhé věže byly ale vymontovány a byla jimi vyzbrojena bitevní loď Nevada, která jimi v roce 1945 ostřelovala Okinawu a Iwodžimu. Alespoň takto se USS Arizona zapojila do války proti Japonsku.

iZdroj fotografie: US NAVY / Public Domain

Roku 1950 byla loď symbolicky zařazena zpět do námořnictva. Roku 1958 prezident Dwight D. Eisenhower podepsal zákon schvalující stavbu památníku. Federální fondy však neměly dostatečné finance na stavbu a část z potřebných 500 000 USD vybrali prostí občané. 64 000 dolarů věnoval Elvis Presley z výnosu benefičního koncertu. Vítězný návrh stavby byl od rakouského architekta Alfreda Preise. Nad lodí vznikla roku 1962 vysoce symbolická stavba.

Nesmrtelná Arizona

Uprostřed se 56 metrů dlouhá železobetonová konstrukce téměř dotýká lodi, což symbolizuje největší smutek a nejhlubší národní ponížení, „Den hanby“. Naopak oba stoupající konce symbolizují vzestup a vítězství. Památník má celkem 21 oken symbolizujících 21 salv na počest padlých námořníků. V památníku je také žulová zeď se jmény všech zahynuvších námořníků. Každý přeživší námořník z USS Arizony pak má právo na vysypání svého popela do moře nad svojí lodí.

iZdroj fotografie: Cristo Vlahos / Creative Commons / CC BY-SA

Arizona dodnes vzbuzuje nostalgii, ale i respekt. Památník lodi ročně navštíví kolem 1,8 milionů lidí. Od roku 1962 je tradicí, že jedna z prvních cest amerických prezidentů v úřadu vede právě k památníku Arizony. Má být pro tyto státníky mementem i varováním. Roku 2004 bylo provedeno komplexní počítačové mapování zbylé zničené části Arizony. Bylo při něm zjištěno, že z vraku stále uniká kolem 2 litrů nafty denně. Symbolicky tak USS Arizona dodnes krvácí.

Co by se asi stalo, kdyby místo zastaralých bitevních lodí Japonci potopili letadlové lodě, zničili sklady paliva a ponorkové doky?

Zdroj: Bernard Ireland, Bitevní lodě 20. století, Praha, 2004. Ivo Pejčoch, Válečné lodě 4 – Druhá světová válka, Praha, 1993.

Článek USS Arizona je symbolem japonského útoku na Pearl Harbor. Jaké byly osudy bitevní lodi, kterou proslavilo až její potopení? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Šlo převážně o plány a návrhy

Většina německých zbraní, které Japonsko použilo, byla navržena v Německu, ale ve skutečnosti vyrobena v Japonsku. Logisticky by bylo nemožné dopravit tak velké množství techniky na druhý konec světa.

iZdroj fotografie: U.S. federal government / Public Domain

Japonci tedy převážně získali plány, diazotypie a příklady techniky, kterou by si mohli zvládnout vyrobit sami. Drtivá většina „německého“ vojenského vybavení používaného Japonskem během druhé světové války byly tedy ve skutečnosti japonské kopie německých vzorů.

Stíhačka Kawasaki Ki-61

V dubnu 1940 získali Japonci v Německu práva na licenční výrobu řadového dvanáctiválce Daimler-Benz DB 601, společně se vzorovými kusy a výrobní dokumentací. Ten se v prosinci 1941 objevil v nové japonské armádní stíhačce Ki-61 s označením motor Ha-40. Samotný letoun byl prvním japonským stíhačem s řadovým motorem za druhé světové války přijatým do výzbroje.

Byl to japonský stroj, který definitivně deklasoval americké P-40, které již nemohly na tichomořském válčišti před nimi uniknout jako před ostatními japonskými stíhačkami střemhlavým letem, ani stoupáním. Do výzbroje ho Japonské císařské armádní letectvo přijalo na konci roku 1942 a v únoru 1943 byly první stroje předány 23. Nezávislé peruti v Ótě. I přes to, že v bojích nad Novou Guineou si letouny vysloužily respekt, proti B-29, při protivzdušné obraně Tokia, neobstály.

Nezdařilé japonské kopie německých reaktivních letadel

Japonci měli zájem o transfer německé reaktivní techniky a technologií. Ale blokáda na mořích potápěla i ponorky, které vzorky techniky, motory a dokumentaci dopravovaly do Japonska. Japonci dostávali jen dílčí a nekompletní podklady, z nichž se pak snažili něco vyvinout. To byl případ raketového přepadového stíhače J8M1 Šusui, japonského pokusu o kopii Me-163 Komet, nebo tryskového letounu Nakajima J9N Kikka, japonského pokusu o kopii Me-262, který měl být využit jako stíhací letoun a útočný bombardér.

Co se týká Me-163, Japoncům se dostal do ruky jen seznam (!) dokumentace a jeden vzorový raketový motor spolu s popisem obsluhy Me-163. Přesto to Japonci zkusili a postavili svou variantu, která poprvé vzlétla 7. července 1945. Víc toho nestihli. Do Japonska se také dostala jen jediná ponorka s naprostým zlomkem dokumentace k Me-262, jež se týkala pouze motoru BMW 003. Tedy motoru, který sami Němci pro Me-262 již zavrhli.

Vývoj stroje vycházejícího z Me-262 v Japonsku však trval tak dlouho, že k jeho prvnímu letu došlo až den po svržení první atomové bomby na Hirošimu. Kvalit Messerschmittu Me 262 zdaleka nedosahoval, celkově byl japonský letoun menší, měl odlišně tvarovaný trup a na rozdíl od Me 262 měl přímé křídlo.

Do výzbroje dostal japonské 30mm kanóny, které se mohly pyšnit vyšší kadencí než německé originály. Zároveň byl však vybaven mnohem horšími motory a prototyp byl navíc poškozen již při druhém zkušebním letu. Do konce války už nebyl znovu zprovozněn.

Kanóny Mauser MG 151/20

Jedinými zbraněmi vyráběnými v Německu, které Japonci používali ve větším množství, byly kanóny Mauser MG 151/20. MG 151 byl letecký automatický kanón, jenž byl během druhé světové války vyráběn firmou Waffenfabrik Mauser. Kanón ráže 20 mm se začal vyrábět v roce 1941 jako účinnější verze kanónu MG 151/15 o ráži 15 mm, jenž u německých letců nebyl ve velké oblibě.

Nová verze kanónu však našla široké využití prakticky u všech nových letounů Luftwaffe, stíhacích bombardérů či bitevních letadel a byla dodávána do celé řady zemí – spojenců hitlerovského Německa. Osm set kusů kanónů verze MG 151/20, včetně zásoby střeliva, bylo vyvezeno do Japonska na palubě italské ponorky Comandante Cappellini a v srpnu roku 1943 byly zbraně použity k vyzbrojení 388 japonských stíhaček Kawasaki Ki-61-I Hei.

Tank VI Tiger

Jako poněkud pitoreskní se dnes zdá, že Japonská armáda chtěla dovést do Japonska jako studijní objekt proslulý německý těžký tank Panzerkampfwagen VI Tiger. Do vlastnictví ho v Německu Japonci získali, do Japonska se však nikdy nedostal. Když v roce 1943 zakoupila japonská delegace vyslaná do Německa jeden Tiger, společně s Panterem a dvěma Panzer III, zhoršující se válečné podmínky znemožnily jeho dodání.

Do Japonska se ve skutečnosti dostaly pouze Panzer III. I to tehdy bylo pro japonské konstruktéry tanků určité „zjevení“. Vývoj a kvalitu japonských tanků však nedokázal Panzer III již ovlivnit. A už vůbec to nemohl dokázat nedodaný Tiger, který by se stejně do žádné japonské ponorky teoreticky kromě strojů třídy I-400 nevešel. Zaplacený Tiger byl japonskou vládou zapůjčen německému Wehrmachtu a později byl zničen Spojeneckými silami v Belgii.

Myslíte, že pokusy implementovat německou techniku se Japoncům povedly?

Zdroj: BRICE, Martin. Axis Blockade Runners of World War II. Naval Institute Press; 1st edition: 1981. ISBN: 978-0870219085, Wearethemighty, Wikipedia

Článek Peripetie japonsko-německé průmyslové spolupráce během druhé světové války aneb Jak dopravit do Japonska tank Tiger? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Základní body dohody

Na on-line konferenci se setkali americký ministr zahraničí Antony Blinken, ministr obrany Lloyd Austin se svými protějšky Hayashi Yoshimasou a Kishi Nobuoem. Základem byl nový pětiletý pakt o působení amerických vojenských sil v zemi a výzkum a vývoj nových obranných technologií.

„Zahajujeme novou dohodu o výzkumu a vývoji, která našim vědcům, inženýrům a programovým manažerům usnadní spolupráci na nově vznikajících otázkách, souvisejících s obranou: čelit hypersonickým hrozbám, rozšiřovat vesmírné kapacity.“ řekl Blinken před setkáním.

Spojené státy mají v Japonsku asi 55 000 tisíc vojáků a Japonsko se zavazuje, že na jejich působení utratí ročně přibližně 1,82 miliardy dolarů (přes 39 miliard Kč). Dohoda tím pádem uzavírá spory ohledně působení amerických sil v Japonsku, které vyvolala administrativa Donalda Trumpa.

V pozadí plánování pomoci Tchaj-wanu, v případě napadení Čínou

Ani jedna ze stran to veřejně nezmíní, ale obě země vypracovávají operační plány pro pomoc Formose při vzrůstající schopnosti Číny provést obojživelnou operaci na ostrov. Čína v současnosti vyrábí několik výsadkových lodí a zbrojení velmoci se orientuje na schopnost provést útok a obsazení Tchaj-wanu, který považuje za svojí součást.

Součástí plánu je hned v počátku zřízení dočasné základny v řetězci ostrovů Nansei ze strany americké námořní pěchoty. Japonci by poskytli logistickou podporu jako je palivo a munice. Japonsko již údajně na ostrově Ishikagi rozmisťuje 500 příslušníku Japonských sil sebeobrany a odpalovací zařízení pro protilodní rakety a rakety země vzduch. Na místě se již nachází radarová a sledovací stanice, od roku 2023 se přidá jednotka elektronického boje.

Očekává se, že tyto operační plány, které jsou již zjevně namířeny proti Číně, vyvolají odpor komunistické diktatury. Číňané soustavně v problematice Tchaj-wanu varují, že si nenechají líbit narušování územní celistvosti a suverenity. Japonci začali otevřeně hovořit o ochraně tchajwanské demokracie, což je obrovský posun v rámci jejich zahraniční politiky.

Situace houstne každým dnem

V listopadu proběhlo společné námořní cvičení ve Filipínském moři, za účasti Austrálie, Kanady, Německa, Japonska a USA. Pochopitelně bylo odpovědí na čínské aktivity. Japonský parlament již poněkolikáté za sebou významně zvýšil obranný rozpočet již na téměř 320 miliard dolarů (skoro 6,9 bilionu korun). Nový japonský premiér Fumio Kishida v listopadu řekl, že je otevřený k získávání schopnosti odpovědět na útočnou kapacitu nepřátelských základen.

Čína dlouhodobě stupňuje svoji rétoriku ohledně Tchaj-wanu i oblastí, které si nárokuje v okolních mořích. Čínské letouny stále častěji a stále masivněji narušují vzdušný prostor Formosy. Obecně se předpokládá, že armáda Čínské republiky by byla schopna odolávat čínskému útoku jen po krátkou dobu, přesně čas, který by potřebovali spojenci s přispěcháním na pomoc.

Bude situace okolo Tchaj-wanu eskalovat?

Zdroj: Defensenews

Článek Hrozí vojenská eskalace kvůli Tchaj-wanu? USA a Japonsko jsou před podpisem nových obranných paktů a byly schváleny masivní investice se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Americký dobrovolník Claire Chennault coby Stará kožená maska

Ještě před vtažením USA do války působil v Číně od roku 1937 jako dobrovolník – stíhací pilot a později vojenský poradce pověstný US plukovník Claire Chennault. V Číně získal přezdívku Stará kožená maska. Se souhlasem Čankajška odjel do USA řešit zoufalou situaci letectva čínské armády a sestavil s tichou podporou Bílého domu jednotku 300 dobrovolníků, a to ještě před vtažením Spojených států do druhé světové války, v prosinci roku 1941.

iZdroj fotografie: Se souhlasem MVK (osobní archiv)

Základ tvořilo 100 bývalých vojenských amerických stíhacích pilotů. Dobrovolníci se pak nechali najmout Čínou k bojům proti japonskému letectvu. Čína jim platila 900 dolarů měsíčně a pilotům za každé sestřelené japonské letadlo přidávala neoficiální prémii 500 dolarů. Jejich výzbroj tvořilo sto stíhacích letounů Curtiss P-40B Tomahawk IIB. Tato skupina se nazývala American Volunteer Group, ve zkratce AVG.

Mediální pozornost v USA

Letadla AVG byla v USA poměrně dobře mediálně známá, neboť po vypuknutí války v roce 1941 to byla jediná jednotka Američanů, která úspěšně bojovala proti Japoncům. Pozornosti médií například neušlo, když jeden z pilotů AVG, Eric Shilling, namaloval na svůj stroj žraločí tlamu. Původně chtěl tímto symbolem vyzdobit pouze letouny své skupiny (AVG se dělila na tři letky – Adam and Eve, Panda Bears a Hell´s Angels), ale Chennault nakonec nechal na konci roku 1941 namalovat zubatou tlamu na všechna letadla AVG.

Komiksový tygr jako dar Walta Disneyho symbolem AVG

Svoji přezdívku „Létající tygři“ však získali piloti AVG jinak. Pod dojmem zpráv v amerických novinách a údajně po seznámení se s Clairem Chennaultem sám Walt Disney věnoval pilotům AVG kresbu komiksového tygra, kterou si postupně umístili všichni Američané na bok trupu svých letadel. Pro Číňany byl tento symbol velmi významný a pověst o létajících tygrech se proto rychle rozšířila.

Úspěšná bojová taktika byla dílem velitele Chennaulta

Byl to právě zkušený Chennault, kdo vymyslel správnou taktiku P-40B, aby obstály proti mnohem obratnějším japonským zerům a stíhačkám Ki-27 a Ki-43. Američtí piloti útočili na nalétávající japonská letadla vždy s převahou výšky, bleskově stříleli a hned zase mizeli do výše. Tímto stylem odrazili mnohé letecké japonské útoky na Barmskou silnici a okolí.

Bombardéry Japonců byly zvlášť zranitelné vůči útokům shora a zezadu, neměly téměř žádné pancéřování ani samosvorné obaly nádrží, takže Chennaultův styl dostat se střemhlavým letem za bombardér a skropit ho palbou z kulometů byl správný.

iZdroj fotografie: Se souhlasem MVK (osobní archiv)

Američtí piloti, většinou bývalí vojenští piloti, bojovali agresivně, ale dbali na to, co jim Chennault stále opakoval:

„Nelétejte ve stejné výšce jako Japonci, za každou cenu zůstaňte nad nimi. Pokud uvidíte japonskou stíhačku za sebou a máte-li plnou rychlost, okamžitě vystoupejte, nebo pokud letíte pomaleji, strmě klesejte a pak to vytáhněte prudce nahoru. V nejvyšším bodu letu se prudce otočte. Pak budete mít japonskou stíhačku pod sebou, nedokáže tak rychle vystoupat a ve střemhlavém letu je pomalejší než vy. Neútočte zespoda a nechoďte do manévrového boje.“

Stále něco chybělo, AVG byl pro USAAC nechtěné dítě

AVG však v Číně téměř od začátku omezoval nedostatek zásob. Vždy něco chybělo, zvlášť těžké bylo vystačit s municí a s náhradními díly. Kritický stav nastal hned zpočátku, když životnost motorů v P-40B AVG, štvaných stále na maximální výkon, rychle vzala za své. Nové motory sice Čína objednala, ale v továrně Allison právě dokončovali rozsáhlou zakázku pro Velkou Británii a pro AVG prostě nebyla volná ani ta nejmenší kapacita.

iZdroj fotografie: Se souhlasem MVK (osobní archiv)

Ale pověst AVG přeci jen zaúřadovala a vedla k naprosto neobvyklému způsobu splnění čínské objednávky. U Allisonů totiž dělníci a technici montáže navrhli, aby se požadovaných sto náhradních motorů pro čínské AVG zkompletovalo zcela mimo normální sériovou výrobu z různých zbylých náhradních dílů ve skladech a použitelných dílů z vrácených vyřazených motorů od amerického letectva – a vedení koncernu to odsouhlasilo! Allison dokonce kvůli tomu znovu otevřel starou montážní linku v Indianapolis, nazvanou potom Separate and Guot Chinese.

Jak udělat z nouze ctnost aneb Válečný tuning motorů

V té době už naprosto unikátním ručním způsobem na ní dělníci slícovali každé jednotlivé různé i nesourodé díly z různých sérií a verzí motorů Alison V-1710, individuálně vyvložkovávali či svrtali různé díly s protikusy, aby je bylo možné vůbec smontovat, podle stavu a možností jednotlivých motorů je vybavili různými agregáty, ručně zkompletované motory seřídili a individuálně vyladili.

iZdroj fotografie: Se souhlasem MVK (osobní archiv)

Výsledek byl úžasný. Nové motory byly nakonec každý jiný, ale jejich výkony byly vesměs o 50–70 % vyšší, než u standardních sériových Allisonů z téže doby. Místo cca 1 060 koní v původních P-40B nové motory disponovaly výkonem až 1 700 koní. Byly prostě řečeno dnešní terminologií precizně „vytuněny“.

A jakmile byly „nové“ motory dodány do Číny a namontovány do starých P-40B, z těchto P-40 se rázem staly stroje, které měly poměr výkonu k váze lepší než soudobé A6M Zera, přičemž maximální rychlost takto obdařených P-40B vzrostla na 594 km/h! Jen ta ekonomická stránka věci byla pro dodavatele motorů silně mínusová, takže to u Allisonů už nikdy nezopakovali a na tento zvláštní příběh se téměř zapomnělo.

Výsledky AVG v boji byly neuvěřitelné, ale ověřené

Za sedm měsíců, od 10. prosince 1941 do 4. července 1942, kdy AVG bojovala v Číně jako samostatná jednotka, si dokázala vybudovat naprosto unikátní pověst. Bojové výkony jejích pilotů byly na tu dobu skutečně mimořádné. Létající tygři sice ztratili za celou dobu 9 pilotů v akci, 9 jich zahynulo při nehodě a 4 byli pohřešovaní, zato ale za pouhých 7 měsíců bojů sestřelili prokazatelně 297 japonských letadel a dalších 153 pravděpodobně.

iZdroj fotografie: Se souhlasem MVK (osobní archiv)

Jak válka pokračovala, situace v Číně i v USA začala být ale pro AVG a generála Chennaulta nejistá. Generál byl drsný muž a nadělal si ve Washingtonu mnoho nepřátel, když si stále veřejně a přes média stěžoval, že AVG má po vypuknutí války v americkém letectvu postavení nechtěného dítěte a že nikoho z velení letectva nezajímá a nikdo není ochoten vyslechnout a využít sebemenší rady a zkušenosti z bojů s Japonci.

iZdroj fotografie: Se souhlasem MVK (osobní archiv)

Ty by přitom mohly zachránit mnoho životů jiných amerických letců. Nakonec byl Chennault naštvanou generalitou amerického letectva odvolán, i když měl pravdu. Nebo právě proto. AVG pak byla rozpuštěna. Ale historii a výkony Létajících tygrů to nevymazalo a zůstaly za celou dobu války mimořádné a ojedinělé.

Zdroj: MVK

Článek Létající tygři z jednotky AVG aneb Jak P-40B Tomahawk IIB i přes velké problémy s úspěchem porážel Japonce „na nebi“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Těžká (rychlá) letadlová loď Enterprise

Loď byla druhou akvizicí třídy Yorktown, do služby byla zařazena v roce 1938 a záhy si vysloužila přezdívku The Big E. Po přestavbě roku 1943 měla výtlak 32 000 BRT a rychlost 33 námořních uzlů za hodinu (61 km v hodině). Při rylosti 15 uzlů byl její dosah takřka 15 000 kilometrů. Posádku tvořilo až 2900 mužů při plném válečném obsazení. Délka letové paluby činila 246 metrů.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Objednávka na letadlovou loď Enterprise byla uskutečněna 3. srpna roku 1933 a konstrukce zahájena 16. července roku 1934 v loděnicích Newport News Shipbuilding ve Virginii. Kromě Yorktownu měla ještě jednu sesterskou loď Hornet, která se proslavila Doolittlovým náletem na Tokio. Díky jejím válečným výkonům jsou po ní dodnes pojmenovávána plavidla US Navy.

Celou výstavbu financoval úřad z fondů veřejných prací, jelikož obojí vzniklo na základě New Dealu, výstavba této lodi měla dát lidem práci a přinesla tak mnohým příležitost na výdělek. Křest lodi Enterprise proběhl 3. října roku 1936, postarala se o něj manželka amerického ministra námořnictva Claude A. Swansona, paní Lulie Swanson.

Důležitý transport stíhaček

Enterprise vyplula 28. listopadu roku 1941 na moře i s doprovodem z Pearl Harboru, aby přepravila na atol Wake stíhačky, kterých bylo celkem 12. Jednalo se o stíhačky Grumman F4F-3 Wildcat. Celému svazu, jež tvořil doprovod, velel viceadmirál William F. Halsey. Kromě Enterprise měl na povel ještě tři křižníky a devět torpédoborců.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Kvůli transportu stíhaček loď nemohla nést více, než 16 vlastních Wildcatů, za normálních okolností by jich zvládla až 19. Při přeletu na námořní leteckou základnu na Wake se ukázalo, že nejsou letuschopné dva přepravované Wildcaty, a tak jejich piloti byli nuceni k přeletu využít volná místa v torpédonosných TBD-1, čímž opět klesl počet bojeschopných letadel na Enterprise.

Zahájení války

Vše vypuklo 7. prosince roku 1941, kdy Japonsko zahájilo útok na hlavní námořní základnu Spojených států v Pearl Harboru. Japonci zaútočili ve dvou leteckých vlnách, jejich cílem byla neutralizace pozemního letectva a zničení kotvící flotily. Třetí útok admirál Nagumo, i přes naléhání palubních důstojníků, nepovolil.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Celá operace byla ve skutečnosti fiaskem, kompletně zničeny byly jen dvě bitevní lodě. Zbytek byl opraven, prošel rekonstrukcí a dále se účastnil druhoválečných operací. Letadlové lodě se zde nenacházely, navíc přístav sám vyšel z útoku prakticky nepoškozen, včetně obrovských zásobníků na ropu, opravárenských zařízení a suchých doků. Jako hlavní základna bezprostředně fungoval dál.

Přísně tajná mise na ostrov Wake

Útok na Pearl Harbor je jedna z nejslavnějších událostí druhé světové války, semkl Američany v boji proti Japoncům a probudil spícího obra. Američané upřeli veškerou svou snahu k válečné výrobě, vítězství v boji proti nacismu i japonské agresi. Přesto museli překlenout období, než plně nastartovala válečná ekonomika, k čemuž výrazným způsobem přispěla Enterprise a náhody související s její cestou na Wake.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Na atolu Wake bylo zřízeno nové letiště a najata posádka. Díky tomu byl Halsey pověřen k uskutečnění utajované mise, která znamenala nepřítomnost Enterprise v Pearl Harboru během japonského útoku. Kromě poruchy dvou stíhacích letadel zdržela svaz ještě bouře, jež poškodila jeden z torpédoborců.

Situace už byla velmi napjatá, Halsey proto očekával vypuknutí konfliktu. Vzhledem k nutnosti utajení pohybu svazu a posílení posádky na Wake, vydal rozkaz, že každá potenciálně nepřátelská loď má být, v případě prozrazení, potopena, ačkoliv konflikt ještě nevypukl. Halsey měl přezdívku Býk a byl skutečně připraven začít válku sám.

Loď Enterprise přežila

Celý Task Force 8, jak byl svaz pojmenován, se měl vrátit zpět do Pearl Harboru 6. prosince, ale díky výše zmíněným zdržením a nutnosti doplnit palivo, se dostal do oblasti Pearl Harboru až v podvečerních hodinách 7. prosince, kdy palubní letouny již zvládly atakovat útočící Japonce, utrpěly první ztráty, především však palbou z vlastních řad. I přes varování, protiletadlová obrana střílela na každé letadlo, které se objevilo.

iZdroj fotografie: Library of Congress Prints & Photographs Division / Public Domain

Díky těmto událostem nebyla posádka s lodí přítomna, když Japonsko zaútočilo na Pearl Harbor. Tato série náhod především umožnila lodi přežít. Pokud by se v době útoku nacházela v přístavu, byla by nepochybně potopena. I díky tomu loď nasbírala 20 bitevních hvězd a byla nejvíce vyznamenanou lodí USA, protože zničila více než 1000 letadel a potopila 71 plavidel. Japonci si mysleli, že loď třikrát potopili, ale Enterprise se pokaždé vrátila.

A jaký máte na tuto nezničitelnou loď názor vy?

Zdroj: Warhistoryonline, Wikipedia

Článek Díky utajované misi se USS Enterprise vyhnula Pearl Harboru. Významým způsobem ovlivnila zbytek války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Japonsko chce kvalitu

Japonské požadavky byly jednoduché: chtěli jen to nejlepší. Britové nabídli japonskému námořnictvu upravenou verzi vlastní bitevní lodi třídy Formidable. Nová loď měla mít jinak rozmístěné zbraně a více vodotěsných komor. Japonci se vším souhlasili. Vymínili si však, že pancíř dodá místo britské firmy Harvey německá firma Krupp. Kruppova cementovaná ocel byla totiž nejen odolnější, ale i lehčí, než Harveyova niklová. Britové jen neradi souhlasili.

iZdroj fotografie: William Frederick Mitchell / Public Domain

Proč taková síla? Japonsko hodlalo expandovat na asijský kontinent a první země, která mu stála v cestě bylo Rusko a jeho pacifické loďstvo. Loďstvo v čele s Mikasou se mu mělo postavit a otevřít Tokiu cestu ke koloniální říši. A ta vedla jen přes pokoření Ruska a získání záchytných bodů v Mandžusku a Koreji. A Mikasa k tomu měla být nástrojem.  

Nebývale mocná loď

Délka Mikasy je 131,7 metru, šířka je 23,23 metru a ponor je 7,93 metru. Výtlak činil 14 358 tun, maximální při plné zátěži byl 15 179 tun. Srdcem lodi bylo 25 vodotrubných kotlů Belleville a dva vertikální invertní tříválcové parní stroje s trojnásobnou expanzí Humphrys, Tennant and Co. Předpokládaný výkon strojů měl být 16 000 koní. Při testech však Mikasa dosáhla výkonu 16 431 koní a místo 18 uzlů (33, 3 kilometrů v hodině) loď vyvinula rychlost o půl uzlu vyšší.

Šlo však jen o krátkodobý špičkový výkon, princip pohonu pístovými parními stroji umožňoval stálý výkon podstatně nižší. Loď měla dva šrouby a není jistě bez zajímavosti, že součástky kormidelního systému dodávala i plzeňská Škodovka. Zásoba uhlí pro normální provoz byla v lodních bunkrech 700 tun, ale mohla být rozšířena až na 1800 tun. Dosah s takovou zásobou při rychlosti 10 uzlů byl 9000 námořních mil (17 000 kilometrů při rychlosti 19 kilometrů v hodině).

iZdroj fotografie: West & Son, Southsea / Public Domain

Pancéřování bylo soustředěno do obšívky trupu, kasemat a dvou pancéřových palub ve středu lodi. Pás pancíře na trupu měl výšku 2,37 metru a sílu 239 milimetrů. Kasemata, kde byla kormidelna, sklady munice, ubikace posádky, strojovna a procházely jí dva komíny, měla maximální sílu pancéře 152 milimetrů. Barbety dělostřeleckých stanovišť měly sílu až 356 milimetrů a čela věží hlavních zbraní 254 milimetrů. Při obraně lodi se počítalo i s torpédy a Mikasa měla speciální protitorpédové sítě, které ale šly použít jen když loď stála.

Palebná síla nade vše

Hlavní výzbroj Mikasy tvořily čtyři kanóny Armstrong Whitworth ráže 305 milimetrů. Každý kanón vážil 50 tun a měřil 12,32 metru. Na vzdálenost 15 kilometrů dokázaly kanóny vystřelit granát o hmotnosti 390 kilogramů. Kadence dosahovala jednoho výstřelu za minutu. Na Mikase byly tyto zbraně umístěny po dvou ve věžích na zádi a přídi. Věže byly ovládány elektricky, ale v případě nouze mohly být zaměřovány i manuálně.

Mikasa se pak ježila děly střední a malé ráže. V kasematách bylo umístěno 14 rychlopalných děl ráže 152 milimetrů s dostřelem 10 kilometrů a kadencí sedmi ran v minutě. Na palubě se nacházely zbraně proti menším plavidlům nepřítele, a to dvacet děl 76 milimetrů a stejný počet děl ráže 47 milimetrů. Na lodi byly i čtyři vrhače torpéd ráže 457 milimetrů. Pro boj v noci bylo připraveno šest 60ticentimetrových světlometů.

 Vlajková loď admirála Tóga

Japonsko stála stavba lodi 880 000 liber. Loď byla dokončena 01. března 1903. Brzy po nalodění 880 členů japonské posádky se loď vydala na cestu přes Suezský kanál do Japonska. Roku 1903 se stala Mikasa vlajkovou lodí Rengó Kantai (Spojeného loďstva) a jeho 1. flotily. Na loď přesídlil velitel flotily admirál Heihačiró Tógó i se stočlenným štábem. Bylo na čase. Válka s carským Ruskem byla na spadnutí.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

První akcí Mikasy se stal přepad ruského přístavu Porth Arthur 4. února 1904. Tógó podcenil ruské síly a plán nevyšel. Samotná Mikasa byla zasažena dvěma granáty 203 milimetrů a bylo na ní zraněno 7 členů posádky. Druhá akce byla pro loď tvrdší zkouškou. Během bitvy ve Žlutém moři se loď dostala pod těžkou palbu ruských lodí, kterým se ji podařilo zasáhnout dvacetkrát. Rusům se podařilo vyřadit jednu věž s děly 305 milimetrů a v boji padlo 167 japonských námořníků.

Na vině byla i špatná kvalita japonský granátů. I když Japonci ruské lodě mnohokrát zasáhly, jejich granáty nebyly schopny projít jejich pancířem a ruské lodi tudíž nebyly vyřazeny z boje. Následující opravy lodi Mikasa byly hotovy před největší námořní bitvou války, která ovšem již nemohla ovlivnit její výsledek. V bitvě u Cušimy 27. května 1905 Mikasa opět vedla japonskou flotilu, tentokrát proti 2. tichomořské eskadře pod vedením viceadmirála Zinovije Rožestvenského.

iZdroj fotografie: San Diego Air & Space Museum / Public Domain

Během bitvy Mikasa vystřelila nejvíce těžkých nábojů – 124 kusů 305mm granátů. Opět se ukázala špatná kvalita munice, když dva granáty, naštěstí bez větších následků, explodovaly ještě v hlavních. Mikasa inkasovala celkem 40 zásahů a zahynulo na ní 113 ze 117 japonských námořníků, kteří během bitvy padli. Nakonec ruská eskadra kapitulovala. Jednalo se o jedno z největších námořních vítězství Japonska v dějinách.    

Rána za ranou

Již krátce po podepsání míru s Ruskem v Portsmouthu došlo na Mikase k záhadné tragédii. V noci z 11. na 12. září 1905 došlo v jednom ze skladišť munice k výbuchu, který zabil 251 námořníků a 340 zranil. Loď se nakonec na kotvišti v přístavu Sasebo potopila. Podle jedné verze výbuch způsobili nespokojení radikální důstojníci, kterým se nelíbily podmínky míru s Ruskem. Mikasu se podařilo vyzvednout až o rok později a opravená z doku vyplula v roce 1908.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

O čtyři roky později došlo k dalšímu výbuchu. Podle vyšetřování „psychicky narušený“ námořník Heidžiro ukradl šest prachových náloží pro 305milimetrové kanóny a přivedl je k výbuchu. Exploze zabila nejen jeho, ale i šest dalších námořníků. Loď naštěstí příliš neutrpěla. Po výbuchu však byla hrdá Mikasa překlasifikována na loď 2. třídy. Později dokonce přešla na 3. třídu a po 1. světové válce se z hrdé vítězky v bitvě u Cušimy stala loď pobřežní obrany.

Dobrodružný život památníku

Poslední ostrou akci Mikasa prožila roku 1921, kdy se zúčastnila japonské intervence na Sibiři. Loď 17. září 1921 u Vladivostoku najela na mělčinu a musela být v tomto ruském městě opravena. Brzy nastal čas rozhodnout o jejím osudu. Bývalá pýcha japonského námořnictva jen těsně unikla sešrotování. Nakonec bylo rozhodnuto Mikasu přeměnit v muzeum. Konverze neproběhla právě šetrně. Loď byla odtažena do Jokosuky a zabetonována ve speciálním bazénu.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Poprvé se loď pro návštěvníky otevřela roku 1926. Poklidné časy pro Mikasu skončily roku 1945. Nejdříve se stala cílem útoku amerických bombardérů a poté podle mírové dohody měla být sešrotovaná. Na jejím zničení trvali především představitelé SSSR, pro které byla loď symbolem pokoření a hanby z roku 1905. Vzhledem k tomu, že loď byla zalita v betonu, to nebylo tak jednoduché a výkon rozhodnutí vítězných mocností se tak dlouho odkládal, až se nakonec na vše prostě zapomnělo.

Poslední svého druhu

Nejvíce lodi uškodili sami Japonci. Ve zbídačeném Japonsku se na Mikasu vrhli sběrači kovu a odcizili vše, co šlo, včetně děl a kotlů ze strojovny. Nakonec byla v nešťastném „muzeu“ otevřena tančírna a na místě zadní věže bylo vytvořeno akvárium. Teprve roku 1955 upozornil britský obchodník John Rubin na ostudný stav lodi.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Osud lodi ale nebyl lhostejný ani bývalému nepříteli. Za rekonstrukci Mikasy se v té době přimluvil i americký admirál Chester W. Nimitz, který velmi obdivoval admirála Tóga. Na opravu lodi vyhlásili v Japonsku národní sbírku, při které se nakonec vybralo 180 milionů jenů. Při opravě lodi byly použity i díly z chilské bitevní lodi Almirante Latorre, která byla právě v Japonsku šrotována. Mikasa rozhodně není v ideálním stavu. Hlavně děla jsou například z plechu. Přesto stojí jako poslední loď svého druhu za návštěvu.      

Je Mikasa ještě technickým exponátem, nebo už jen prázdnou skořápkou?

Zdroj: Jiří Kovařík, Cušima – Poslední bitva rusko-japonské války na moři, 2012, Praha.

Článek Poslední mohykán: 120 let stará bitevní loď Mikasa je jediný zachovaný předchůdce dreadnoughtů na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Objev atomového štěpení

Zkoumání možností vytvoření atomových zbraní začalo ve 30. letech 20. století poté, co evropští fyzici, především Ida Noddacková, Otto Hahn a Lise Meitnerová objevili princip štěpení atomu. Brzy poté mnozí z fyziků v Evropě a USA pochopili potenciál vojenského využití štěpení, ale od hypotéz bylo k praktickému využití ještě v té době hodně daleko.

iZdroj fotografie: Papa lima whiskey / Creative Commons / CC BY SA

Začátek 2. světové války vyvolal u mnohých odborníků v oboru velké obavy z toho, aby se nacistům nepodařilo vyrobit funkční jadernou zbraň. Ironií osudu ale bylo, že nacistické pronásledování lidí určitých ras, náboženství a sexuality, znamenalo, že mnoho špičkových vědců v Německu schopných podílet se na vývoji a výrobě jaderných zbraní bylo zabito, nebo již uprchlo z Německa či okupovaných zemí.

iZdroj fotografie: U.S. DOE / Public Domain

Nakonec to byly USA, které se staly první zemí, která dokončila fungující atomovou bombu. Avšak Britové byli ve skutečnosti první, kdo zahájil program vývoje jaderných zbraní s projektem Tube Alloys. Britové hráli v oblasti vývoje a jaderného výzkumu po značnou dobu první housle, ale válka v těsné blízkosti mateřských britských ostrovů přinutila vedení Británie k tvrdým úsporným opatřením a tudíž k vyschnutí finančních prostředků na tento výzkum. Jeho výsledky tak byly nakonec Británií začleněny do amerického projektu Manhattan roku 1942.

Projekt Manhattan

Tento projekt byl jedním z největších projektů druhé světové války. Zaměstnával na 130 000 lidí a stál 23 miliard dolarů v dnešních penězích. Prvním jeho výstupem byl dva typy klasických atomových bomb. U prvního typu docházelo k aktivaci štěpné reakce tím, že takzvaného nadkritického množství štěpné látky (zde tzv. obohaceného Uranu 235) se dosáhne v principu jakýmsi vystřelením dvou polovin tohoto množství v samotném těle pumy proti sobě.

iZdroj fotografie: Ministerstvo energetiky Spojených států amerických / Creative Commons / Public Domain

V okamžiku, kdy do sebe obě poloviny narazí, na velmi malý okamžik dojde ke štěpení atomů Uranu 235 za vzniku obrovského množství ničivé energie. Tímto způsobem je ale využita k samotnému štěpení jen velmi malá část štěpné látky.

iZdroj fotografie: U.S. federal government / Public Domain

Efektivnější byl typ implozivní, kdy štěpný materiál se dostane do superkritického stavu tak, že větší dutá koule , plutonia, obalená velmi přesně zhotovenou koulí speciální výbušniny, je iniciací této obalové výbušniny stlačena. Tato konstrukce je stabilnější a slibuje účinnější reakci. První test plutoniové atomové bomby byl proveden 16. července 1945 testem Trinity v poušti v Novém Mexiku. První zkušební atomová exploze měla ekvivalent 20-22 000 tun TNT.

Utajení skupiny bylo velice důležité

Začátkem roku 1945 byla utvořena speciální 509. bombardovací skupina, která byla složena z 15 bombardérů B-29 speciálně upravených a odlehčených. Jejím sídlem se stal ostrov Tinian v Marianském souostroví. Velel jí plukovník Paul W. Tibbets, a v jeho skupině byli muži speciálně vycvičení v obsluze a přípravě jaderných zbraní. Samotný Boeing B-29 Silverplate byl upraven tak, aby byl schopný nést atomové bomby.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Utajení skupiny a jejich letadel bylo tak přísné, že ani velitelé samotné základny se nesměli k letadlům a objektům 509.letecké skupiny ani přiblížit. To vyvolávalo dost pitoreskní situace, když třeba posádky atomových B-29 namířenou zbraní donutily velitele tamní letecké základny, kteří se pokusili vstoupit do jejich letadla, aby plni zuřivosti a za velkého spílání odešli. Pro 509. skupinu byly připraveny dvě bomby, Little Boy a Fat Man.

Fat Man byl testován během testu Trinity, Little Boy ne, protože zásoby obohaceného uranu 235 byly velmi malé. Mimochodem, existuje spiklenecká teorie o tom, že vlastně většina obohaceného uranu 235 pochází z kořisti amerických vojsk z Německa, případně, že celá uranová atomová bomba má německý původ. Faktem je, že podobu první atomové pumy Američané už nikdy nezopakovali a samotné těleso Little Boy se velice podobalo co se týká tvaru a aerodynamického řešení velkým německým bombám z druhé světové války.

iZdroj fotografie: Hiromichi Matsuda / Creative Commons / Public Domain

Pro první atomové bombardování bylo vybráno pět možných cílových měst, a to Kokura, Hirošima, Jokohama, Niigata a Nagasaki. Důvodem bylo hlavně velké množství důležité vojenské infrastruktury a jejich velikost, na které mohla být síla bomby vyzkoušena. Kromě toho nebyly doposud poškozeny předchozím bombardováním a americké bombardéry se jim cíleně vyhýbaly.

Kontrola počasí a oblačnosti

S ohledem na japonské civilisty USA předem varovaly japonská města letáky o chystaných útocích, pochopitelně beze zmínky o nových atomových pumách. 6.srpna 1945 B-29 Enola Gay vzlétla z Tinianu, pilotoval ji sám Tibbets a nesl bombu Little Boy. Poté se připojil ke dvěma dalším letadlům zhruba při letu nad Iwo Jimou. Prvním z nich byl B-29 s názvem The Great Artiste, nesoucí nástroje k analýze samotného výbuchu bomby a sběru vzorků z ovzduší. Druhým doprovodným strojem byla další B-29, která měla explozi filmovat a fotografovat.

iZdroj fotografie: NASA / NACA / Public Domain

Čtvrtý B-29, Straight Flush, letěl napřed, aby monitoroval počasí. Jejich primárním cíle byla Hirošima, sekundárními cíli v případě špatného počasí nad Hirošimou byly Nagasaki a Kokura. O bombě a jejích účincích vědělo jen několik speciálně připravovaných členů posádky, zatímco dalších 9 členů posádky dostalo jen černé brýle a bylo jim řečeno, aby očekávali oslepující světlo.

Straight Flush přeletěl nad Hirošimou, což ve městě spustilo letecký poplach. Ten byl ale vzápětí odvolán, jedno letadlo Japonci nepovažovali za hrozbu. Ze Straight Flush poté vyslali na Enola Gay zprávu: „Pokrytí oblačností je menší než 3/10 ve všech nadmořských výškách.“ To bylo rozhodující pro definitivní výběr Hirošimy jako cíle. Teď už Enola Gay letěla k Hirošimě přímo. Ve výšce 31 000 stop předal Tibbets řízení letadla ve finálovém náletu před svržením bomby svému bombometčíkovi, majoru Thomasi Ferebeemu.

Desetitisíce mrtvých lidí a zdevastované město

Little Boy byl odhozen z Enola Gay v 8:15, přičemž cílovým bodem v zaměřovači Thomase Ferebeea byl most Aioi. Bomba padala 44 vteřin, než vybuchla 240 metrů od cíle ve výšce 1 900 stop. Bomba uvolnila explozí naráz energii, odpovídající výbuchu 16 000 tun TNT a na nepatrný okamžik byla jedním z nejžhavějších míst ve sluneční soustavě.

iZdroj fotografie: National Museum of Health & Medicine / Creative Commons / CC BY

Výbuch město v epicentru doslova vymazal z povrchu země a v celém městě zabil v jediném okamžiku 70 000 až 80 000 lidí. Dalších 70 000 bylo zraněno. Budovy města, až na výjimky postavené ze dřeva, byly rozmetány a zapáleny.

Japonci odhadovali, že bomba zničila 69 % budov v Hirošimě. Přibližně 90 % lékařů a sester bylo zabito, protože shodou nešťastných okolností byly všechny nemocnice ve městě soustředěny v prostoru, který byl pumou nejvíce zdevastován. To výrazně snížilo už tak malé možnosti poskytnout zasaženým lidem první pomoc.

Japonsko přiznalo porážku

Japonská vláda nebyla schopna pochopit, co se v Hirošimě skutečně stalo, ale druhý den po útoku atomovou pumou americký prezident Truman veřejně celému světu oznámil, k čemu vlastně v Hirošimě došlo. Spojenci pak tlačili na Japonce, aby se vzdali. Japonci však i navzdory tomu chtěli pokračovat v boji, i když si byli vědomi hrozby opakování podobného útoku. Japonská vláda byla odhodlána se nevzdat a nést následky.

Jen o tři dny později Sověti splnili své závazky plynoucí z jednání v Teheránu a v Jaltě a napadli japonské vojenské síly v Mandžusku. Když Japonci na výzvy ke kapitulaci stále nereagovali, USA se rozhodla použít druhou atomovou, tentokrát plutoniovou bombu. Puma s názvem Fat Man srazila obrazně řečeno Japonsko na kolena.

iZdroj fotografie: US Army / Public Domain

Po jejím svržení na Nagasaki a po bleskové sovětské invazi Japonsko konečně uznalo porážku. Svržení atomových bomb na japonská města vyvolalo řadu etických otázek. Vojenští historici a odborníci se celkem vzácně shodují na tom, že bez shození bomb by musely armáda a námořnictvo USA přímo napadnout vlastní Japonské ostrovy, aby dokázali přinutit Japonsko ke kapitulaci.

Na domácích japonských ostrovech se připravoval ale téměř celý národ k fanatickému odporu převážně ve stylu kamikaze, což by vedlo k velmi krvavým bojům a obětem na obou stranách v řádech milionů osob. Někteří lidé vidí zase svržení bomb jako brutální projev síly proti civilistům, který si vyžádal desítky tisíc nevinných životů.

Jaký máte na svržení bomb názor vy?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Hirošima: Den, který změnil celý svět a statisíce lidských životů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Simulace s nejpravděpodobnějším scénářem

Podle válečné hry, která proběhla ve washingtonském Centru pro novou americkou bezpečnost (Center for New American Security – CNAS), není možné, aby americká armáda zasáhla, aniž by nepřišel konvenční vojenský střet. Simulace s názvem „Smrtící hra: Krize ve Východočínském moři 2030″ proběhla 20. července 2020. Měla neobvyklý průběh.

Kvůli pandemii byla celá akce pořádaná online formou prostřednictvím služby Zoom, kdy pracovníci CNAS předkládali možnosti účastníkům z řad odborné veřejnosti, kteří pak hlasováním rozhodovali o tom, které kroky čínský a americko-japonský tým provedou.

iZdroj fotografie: Depositphotos

 „V sázce je hodně,“ načrtla možný výsledek Susanna Blumeová, ředitelka CNAS pro obranu, asi 400 účastníkům z řad veřejnosti, převážně ze Spojených států, Kanady a Spojeného království. „Ten, kdo v tomto střetnutí zvítězí, má potenciál utvářet podobu asijsko-pacifického regionu v příštím desetiletí.“

Drobná provokace

Scénář byl následující. V roce 2030 se čínská flotila vylodí s 50 vojáky na ostrově Uotsuri Jima ve Východočínském moři, který je součástí Senkaku. Toto souostroví dnes spravuje Japonsko, ale nárokuje si ho i Čína. Peking vyhlašuje 50 mílovou uzavřenou zónu okolo Senkaku a rozmisťuje kolem nich prstenec válečných lodí, ponorek, letadel a bezpilotních letounů, podporovaných střelami s plochou drahou letu a raketami umístěnými na čínské pevnině.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Creative Commons / Public Domain

Japonské invazní síly nebo osvobozenecké síly, záleželo na úhlu pohledu týmu, se skládají z obojživelných výsadkových lodí, hladinového doprovodu, ponorek a speciálních jednotek a námořní pěchoty, podporovaných letadly z Okinawy. Poblíž plují dvě americké úderné skupiny letadlových lodí a ponorky. Ve vzduchu jsou stíhačky a bombardéry.

Červení a modří

Počáteční rozkazy jsou pro Američany omezující. Úkol americké flotily spočívá v podpoře Japonska, s nímž mají Spojené státy obranný pakt. Zároveň se vyhýbají boji s čínskými silami. Pro čínské velitele platí rozkaz zaútočit na všechny japonské síly, které vstoupí do zakázané zóny, aniž by byly zasaženy americké cíle.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Následovalo několik tahů, které se odehrávaly na virtuální herní mapě. Každý z nich simuloval asi čtyři hodiny reálného času. Červená (Čína) i modrá (Spojené státy a Japonsko) strana si vytyčily své cíle. Červená chtěla vyslat důrazný signál, že by se modrá měla stáhnout, zatímco modrá chtěla donutit červené k tomu samému.

Jak dál?

Na obě strany čekají klíčová rozhodnutí. První volbou pro modré bylo, jak se připravit na pravděpodobnou masivní salvu čínských protilodních střel, až japonská flotila vstoupí do vyloučené zóny. Mají lodě americké protivzdušné obrany se systémem Aegis ochránit japonskou flotilu před protilodními střelami, nebo by Spojené státy měly použít hackery a narušit čínské spojení? Účastníci se rozhodli narušit čínské spojení.

iZdroj fotografie: Public Domain

Konflikt začal žít svým vlastním životem a eskaloval. Když japonské torpédoborce vplují do vyloučené zóny, čínské válečné lodě zahájí nepřátelské akce a potopí je křižujícími střelami. Japonské torpédoborce odpoví zničením čínské ponorky, zatímco ostatní ponorky přejdou na tichý režim. „Čínské ponorky se snaží najít japonské ponorky a americké ponorky se snaží najít čínské ponorky,“ vtipkoval rozhodčí Ed McGrady.

Válka pokračuje ve vzduchu

Místo aby se modrá flotila vrhla do námořní bitvy s červenými, zvolí raději vzdušnou sílu. Americké stíhačky F-22 a F-35, které se připojí k japonským F-35 a F-15, zničí čínské letouny v blízkosti Senkaku, včetně čínských bezpilotních dronů předávajících údaje o zaměření pozemním protilodním balistickým střelám tzv. „zabijákům letadlových lodí“.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Kvůli těžkým ztrátám se čínští velitelé nakonec rozhodnou zaútočit raketami na dvě americké letadlové lodě a jednu z nich těžce poškodit. V posledním tahu pak Čína učiní rozhodující krok. Po celou dobu hry byla letiště na Okinawě plné amerických a japonských letadel. Salvy raket zdevastovaly přistávací dráhy a vážně poškodily modré letecké síly. V tuto chvíli byla hra ukončena.

Skutečně remíza?

Ke konci hry se situace zdála být patová. Čína utrpěla těžké ztráty, ale stále si udržovala kontrolu nad ostrůvky. Americká bojová síla byla téměř nedotčena. Vítězství však není účelem těchto her. V těchto simulacích je příliš mnoho nepřesných faktorů na to, aby bylo možné jednoduše prohlásit, že použití zvolené strategii by v reálném životě uspělo.

iZdroj fotografie: Uživatel Tyg728 / Creative Commons / CC BY-SA

Například v zájmu jednoduchosti a hratelnosti válečná hra CNAS vynechala faktory, jako je logistika, veřejné mínění nebo politické napětí v čínském vedení a americko-japonské alianci. Největší chybou bylo vynechání rostoucí flotily čínských letadlových lodí i japonské flotily nově vyzbrojené stíhačkami F-35. A samozřejmě je tu možnost jaderného úderu nebo úderu hypersonickými zbraněmi.

Na co je podobná hra?

Hodnota těchto simulací spočívá spíše v proniknutí do vzniku konfliktu a vhledu do procesu jeho eskalace a postupu antagonistických stran. Základní otázky, které si zúčastnění pokládají zní: jak události probíhaly, proč se strany rozhodovaly tak, jak se rozhodovaly, a jaké slabiny a silné stránky mají a jak jich dokáží využít? Pokud jde o zbraně, obě strany mají v esa rukávu.  

V případě Číny jsou to jejich pozemní bombardéry a rakety. Pro Spojené státy jsou to jejich ponorky a letecké síly. Čína má výhodu domácího prostředí. Může vypálit mohutné salvy raket středního doletu a poté rychle přezbrojit své bombardéry a pozemní odpalovací zařízení na základnách na pevnině.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

Pro americká letadla operující ze základen tak vzdálených, jako je Guam, který se nachází 2550 kilometrů od Senkaku nebo z přeplněných a zranitelných okinawských leteckých základen bylo složité rozhodnout, jak použít svou munici. Jakmile B-52 nebo F-35 provedly útok, trvalo hodiny, než se vrátily na základnu, přezbrojily a vrátily se do bojové zóny. To je jeden z důvodů, proč USA prahnou po dalších základnách v Tichomoří.

Klíčovým aspektem moderního boje je zaznamenat a zůstat nezaznamenán, především po stránce elektronického boje. Ani ty nejdokonalejší protilodní střely nedokážou lokalizovat lodě na širém oceánu bez zaměřovacích údajů předávaných ze satelitů, dronů a pozorovacích letadel. Do popředí se tedy dostávají hackeři a kyberútoky na velitelství, centra ovládání dronů a ničení a rušení komunikační infrastruktury nepřítele.

Velké varování

Na válečné hře CNAS ve Východočínském moři bylo nejvýznamnější prvkem a varováním to, jak se nepřátelství neustále stupňovalo. Čína a Spojené státy vstoupily do konfliktu s úmyslem vzájemně se nenapadnout. Na konci hry si vzájemně ničily lodě a letadla. Obě strany původně chtěly konflikt lokalizovat na několik pustých skalisek v oceánu. Po několika tazích se však Čína rozhodla zničit letecké základny na Okinawě.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Hra vyvolává znepokojivé otázky pro americkou vládu. Tokio patří k nejbližším spojencům USA. Jak však ukazuje válečná hra CNAS, podpora Japonska v čínsko-japonském konfliktu představuje riziko nebezpečné konfrontaci mezi americkými a čínskými silami. Tato podpora může skončit nedozírnou katastrofou. Jakmile jednou nepřátelské akce mezi Spojenými státy a Čínou začnou, bude je jen obtížně možné zastavit.

Jak byste v takové hře hlasovali vy?

Zdroj: NationalInterest

Článek Mrazivá simulace války roku 2030. Jak by dopadl konflikt spojených sil USA a Japonska proti Číně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Japonci se museli stáhnout do bažin

Ostrov Ramree je největším ostrovem Barmy s rozlohou 520 čtverečních mil. Od barmské pevniny jej odděluje pouze úzký průliv široký přibližně jen 150 metrů. Ostrov byl Japonci obsazen během jejich invaze do Barmy v roce 1942. Když Britové a ostatní vojáci Commonwealthu osvobozovali Barmu, na ostrov zaútočili v rámci operace Matador v lednu roku 1945.

iZdroj fotografie: War History Online / Public Domain

Ostrov Ramree hrál důležitou úlohu ve strategii Spojenců. Bylo ho možno dobře zásobovat z moře a přestože na něm bylo mnoho bažin, šlo na něm vybudovat řadu leteckých základen. To Britové nutně potřebovali k nastávajícímu útoku na hlavní město Barmy, Rangún. Proto také k obsazení ostrova nasadili mohutné invazní síly, včetně bitevní lodi HMS Queen Elizabeth, křižníků a letadlové lodi Ameer, zajišťující palebnou a leteckou podporu vylodění.

Ostrov hájil jediný japonský pěší pluk, navíc roztroušený po celém ostrově. Britové nasadili do útoku celou jednu indickou divizi, a když se přesvědčili, že na sousedním ostrově Japonci vůbec nejsou, přidali se k útoku ještě britští mariňáci z brigády Commandos, kteří měli vedlejší ostrov obsadit. Dokonalá izolace ostrova útočící flotilou lodí odřízla Japoncům jakékoliv šance na útěk nebo doplnění zásob.

iZdroj fotografie: Uživatel Vannaramree / Creative Commons / CC BY-SA

Zpočátku po vylodění naráželi indičtí vojáci jen na malý odpor. Ten se ale rychle vystupňoval a v připravených obranných postaveních Japonci kladli zuřivý odpor. Zanedlouho se ale vylodili i Britové z brigády Commandos, podařilo se jim dostat do boku obránců a Japonci se na hlavní obranné linii dostali do beznadějné situace.

Jelikož obráncům zásoby jídla a pitné vody brzy došly, japonští velitelé nařídili zbylým zhruba 900 hladovým a unaveným japonským vojákům, aby se stáhli do mangrovových bažin a pochodem přes ně aby se spojili s dalšími japonskými jednotkami na druhé straně. V bažinách ale na Japonské vojáky číhala matka příroda. A ta, jak je známo, je nevyzpytatelná a nemilosrdná.

V bažinách číhali nemilosrdní zabijáci

Příběh o tom, co se stalo ustupujícím japonským vojákům v noci v samotné mangrovové bažině se stal legendárním. Tyto bažiny, propojené řadou kanálů s Indickým oceánem, dovedou člověka zabít mnoha způsoby. Japonci museli přejít jen 16 kilometrů mangrovových bažin, ale čekaly na ně hluboké bahnité tůně, těžké lepivé bahno, zrádné říčky, obtížně prostupná vegetace. K tomu mračna komárů, jedovatí hadi, štíři, pavouci. A nejnebezpečnější ze zvířat, kterým museli v bažině čelit byl Crocodylus porosus neboli krokodýl mořský.

Tento plaz je v současnosti největší na světě, který se dorůstá přes šest metrů a váží až jednu tunu. Na kořist útočí z vody, překvapivě a rychle. Údajně se japonské jednotky, které toho už i tak měly dost za sebou, staly na pochodu bažinou obětí útoků krokodýlů. Tito krokodýli jsou schopni do vody stáhnout i obrovské buvoly od napajedla, a unavení, často zranění a nemocní vojáci zřejmě pro ně v tomto směru nepředstavovali rovnocenného soupeře.

iZdroj fotografie: Uživatel No. 231 Wing RAF / Public Domain

Podle vyprávění přeživších krokodýli v noci odvlékali vojáka za vojákem do hlubin. Britští vojáci na lodích plujících okolo ostrova na vnější straně bažin mangrovů byli nuceni naslouchat strašidelným zvukům a výkřikům mužů, kteří umírali v bažinách s děsem v duši, někteří velmi pomalou a bolestivě krutou smrtí. Jeden Brit popsal „Ta noc byla nejstrašidelnější, jakou kdy kterýkoliv britský voják zažil.

Rozptýlené výstřely z pušek v černočerné bažině, doplněné občasným křikem raněných vojáků drcených v čelistech obrovských plazů a zvuky krmících se krokodýlů vytvořily atmosféru pekla„. Z cca 900 japonských vojáků, kteří přišli do bažin, dokázalo tuto noc přežít pouhých cca pětset, kteří se dostali na druhou stranu. Během noci se také objevilo v britských postaveních zhruba 20 zbloudilých japonských vojáků, kteří vyděšeni popisovali peklo, které zažili v bažinách.

Střízlivý pohled na legendu

Ačkoliv bitva o ostrov Ramree není vojenskými historiky v kontextu bojů druhé světové války příliš rozebíraná, o útocích krokodýlů na japonské vojáky se legendy vyprávějí už od roku 1945. Postupně narostly do poněkud nestvůrného měřítka. Vyprávění o čtyřech stovkách Japonců sežraných krokodýly je ale stěží něčím více, než legendou.

iZdroj fotografie: Sergeant Wackett A. / Public Domain

Velká většina vojáků noční přesun s největší pravděpodobností nezvládla z mnoha dalších příčin, v důsledku vyčerpání, dehydratace, nemocí, zranění, utopili se v hlubokých tůních, zemřeli na uštknutí, apod. Nicméně krokodýl mořský se o oběti na straně japonských vojáků té noci pravděpodobně také významně přičinil.

Zbylí Japonci na ostrově, včetně těch zhruba pěti set přeživších noční pochod bažinou, se soustředili na obranu města Ramree, hlavního města stejnojmenného ostrova. Ale početní i technické převaze nedokázali vzdorovat dlouho. Konec bojů na ostrově přišel 17. února.

iZdroj fotografie: Sergeant Wackett A. / Public Domain

Diskuse o tom, jak probíhalo strastiplné putování japonských vojáků bažinami a o jejich střetu s krokodýly však žije svým životem dál. Někteří současní diskutující poukazují například na to, že množství krokodýlů, kteří by sežrali za noc tolik japonských vojáků, v daném ekosystému vůbec nemohlo být, protože by v těchto počtech brzy zkonzumovali veškerou možnou dosažitelnou potravu, a vymřeli by hlady.

Dnešní vojenští historici se domnívají, že je pravděpodobnější, že Japonci umírali v bažině v tak velkých počtech v důsledku válečných zranění, nemocí a vysílením, dehydratací a hladověním, přičemž krokodýli většinou hodovali už jen na jejich mrtvolách. Navzdory tomu svědectví vojáků, kteří událost zažili, ukazují, že krokodýli přinejmenším hráli v zániku japonských jednotek velmi zřetelnou roli.  

iZdroj fotografie: Uživatel No. 231 Wing RAF / Public Domain

Odpověď na otázku, jestli i krokodýli masově útočili na japonské vojáky, nebo jen hodovali na mrtvých a bezmocných raněných není dodnes jasná, ale je nepopíratelné, že 900 Japonců, kteří trávili noc v bažinách ostrova Ramree, muselo tehdy proti své vůli vydržet ty nejhorší chvíle v jejich životech.

Věříte, že byli krokodýli schopni zlikvidovat celou posádku?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Opravdu krokodýli rozhodli o výsledku bitvy 2. světové války? Údajně stojí za smrtí 900 japonských vojáků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Útok na Japonsko byl velký risk

Pokud chtěli Američané Japonce nějak zasáhnout, bylo jasné, že musí jít o akci na jejich domácích ostrovech. Problém byl, jak to provést, protože Japonsko bylo daleko. Nabízela se možnost vyslat některou z cenných letadlových lodí, ale ta by se musela přiblížit na dolet japonských letadel. Ztratit loď při takovém risku si Američané v této fázi války nemohli dovolit. Jimmy Doolittle, držitel Harmon Trophy, přišel s nápadem, odstartovat z letadlové lodi se středním bombardérem B-25. Tím by se nevystavila odvetnému útoku.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

B-25 měl mnohem větší dolet než tehdejší palubní letadla. Problémem bylo, že prostě nebyl postavený na to, aby startoval z krátké paluby letadlové lodi. A bylo jasné, že se na ni nebude moci vrátit. V plánu proto bylo po shození bomb nad Japonskem zamířit do Číny, kde tamní armáda s podporou USA bojovala proto Japoncům. I tak to bylo těsně na hraně doletu letadel.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Lodí, ze které měly bombardéry odstartovat, byl USS Hornet. Z něho mohlo vzlétnout 16 B-25, každý s pětičlennou posádkou. Letadla musela být speciálně upravena. Doslova z nich bylo odmontováno vše nepotřebné včetně zbraní, aby se co nejvíce oblehčila. Dostala i speciální přídavné nádrže, aby se zvětšil jejich dolet.

Plán narušila japonská loď

V plánu bylo, že letadla odstartují z paluby asi 900 kilometrů od Japonska. Ovšem když se svaz 18. dubny 1942 nacházel zhruba 1200 kilometrů daleko, narazil na japonskou loď Nittō Maru. Ta sice byla potopena, ale existovalo nebezpečí, že vše ohlásila. Posádky letadel dostaly za úkol okamžitě odstartovat. I když bylo jasné, že jejich již tak dlouhý let bude ještě delší. Útok japonských sil ale nemohl Hornet riskovat.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

Všechny stroje proto zamířily ke svým cílům v Tokiu, Yokosuce, Yokohamě, Kobe a Nagoji, kde shodily pumy. Nezpůsobily významné škody. Při náletu bylo zabito 50 Japonců a další 400 zraněno. Akce měla spíše propagandistický charakter. Ukázala Japoncům, že jejich vláda není schopna stoprocentně bránit ostrovy před útokem. V USA, které dosud kráčely od porážky k porážce, to znamenalo obrovskou morální vzpruhu.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Bombardéry po shození pum zamířily nad asijskou pevninu. Celkem 14 kompletním posádkám se podařilo se vrátit k americkým silám. Buď za pomoci Číňanů, jedna přistála v Sovětském svazu. Zde byla internována, ale později jí bylo naoko umožněno utéci. Japonci osm letců zajali, tři z nich později popravili. Jimmy Doolittle dostal za provedení náletu Medaili cti a byl povýšen od hodnosti brigádního generála.

Jakým způsobem podle vás mohli Američané na Japonsko ještě zaútočit?

Zdroj: Wearethemighty

Článek Doolittle Raid: Americká odplata Japoncům za Pearl Harbor byla sladká se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od mládí ho fascinovaly filmy

Ačkoliv Honda vyrůstal v nábožensky založené rodině, jeho zájmy se již od dětství ubíraly jiným směrem. Fascinovaly ho technologie a věda. Během studií na univerzitě se mnohokrát se svými spolužáky bez svolení rodičů vykradl do kin a sledoval němé filmy. Honda byl kinematografií naprosto uchvácen, a právě z toho důvodu se rozhodl na univerzitě zapsat na obor filmové tvorby.

iZdroj fotografie: Picryl

Během studií rozhodně nezahálel. Stal se členem skupiny filmových kritiků a ve volném čase sbíral zkušenosti a užitečné podněty při sledování filmů. Důležitým milníkem jeho kariéry bylo setkání s Iwao Morim, ředitelem produkční společnosti PCL. Mori několika studentům, včetně Hondy, nabídl práci ve studiu, čehož se mladý filmový nadšenec dychtivě chopil. I přes mnoho komplikací Honda nakonec úspěšně dokončil studium a jal se místa asistenta režie v PCL.

Režírování musel vyměnit za armádní uniformu

Hondova kariéra se začínala ubírat nadějným směrem, osud mu však nepřál a Honda musel své ambice nedobrovolně odložit, když byl roku 1935 povolán do služby v císařské armádě. Ačkoliv nebyl přívržencem tehdejší japonské ideologie, či fašismu, nemohl si dovolit neuposlechnout. Japonská armáda nebyla příliš proslulá svou tolerancí, a neuposlechnutí by se rovnalo trestu smrti.

iZdroj fotografie: Za Rodinu / Creative Commons / CC BY-NC-SA

Povinnou vojenskou službou procházel zpočátku Honda bez problémů, dokonce se mu podařilo vyšplhat na hodnost. Během své služby stíhal dokonce v Tokiu pracovat na několika filmech a navštěvovat svou rodinu. Do konce povinné služby zbývalo Hondovi 18 měsíců, když mu osud zasadil další ránu v podobě pokusu o převrat, zinscenovaného jedním z jeho nadřízených.

Rok před koncem války upadl do čínského zajetí

Ačkoliv se Honda převratu přímo neúčastnil, stal se v očích velení hrozbou a proto byl, zřejmě ve snaze se ho zbavit, povoláván opakovaně do služby až do konce války. Během následujících let se jako seržant účastnil mnoha invazních výprav. Zpočátku spíše neochotný Honda se tak chtě nechtě vrhnul do víru bojů, když byl nucen bojovat o holý život, vstříc zuřivému odporu čínských obyvatel, bránících svou vlast. Přesto si však k civilistům vždy zachovával vlídné chování a respekt.

iZdroj fotografie: Chris Turner Photography / Creative Commons / CC BY

V roce 1945 byl Honda při jedné z misí zajat čínskou lidovou armádou. Následujících 6 měsíců strávil v zajetí, kde s ním k jeho štěstí bylo zacházeno nadmíru vlídně. Dle jeho slov se dokonce spřátelil s místním obyvatelstvem, kteří ho žádali, aby u nich zůstal na trvalo. Během svého pobytu v zajetí se dozvěděl o detonaci jaderných bomb a neslavné kapitulaci Japonska. Po svém propuštění se rozhodl vrátit do Japonska, a vyhledat svou rodinu.

Točil od reklam až po monstrózní trháky

Návrat do vlasti musel být pro Hondu zdrcující. Z dříve mocných a živých měst byly nyní válkou zdevastované rozvaliny. Během svých cest zavítal i do zkázou poseté Hirošimy, která lehla popelem při přímém zásahu jadernou bombou. V roce 1946 se Honda navrátil ke své staré filmové společnosti, nyní přejmenované na Toho. Pod její záštitou navázal na svou přerušenou režisérskou kariéru.

iZdroj fotografie: Picryl

Během následujících let byla jeho tvorba omezena na reklamy a historické filmy, dokud v roce 1953 neprorazil s filmem Operace Kamikadze, pro který využil reálné snímky zdecimovaných měst. Výjimečný úspěch filmu otevřel Hondovi dveře k režírování vysokorozpočtových filmů, díky čemuž se mladému režisérovi podařilo dostat až k natáčení filmu, který se stal základem pro celý žánr a stal se předlohou mnoha moderních snímků.

Stvořil hity, které přetrvávají do dnes

Tímto převratným filmem byla Gojira, příběh o fantastickém monstru, jež napadlo Japonsko. Jednalo se o rozpočtově nejdražší film v historii Japonska, a jeho úspěch byl tak kolosální, že to změnilo Hondovu kariéru jednou pro vždy. Film se dočkal překladu do několika jazyků a stal se naprostým hitem i v zahraničí. Honda, povzbuzený úspěchem se okamžitě pustil do tvorby filmů s podobnou tematikou.

iZdroj obrázku: YuanatavaIvander / Creative Commons / CC BY-SA

Jeho filmy plné obrovských monster (kaiju) okamžitě získaly neskutečnou popularitu a definovaly žánr, který přetrvává v oblibě diváků až do dnešních dní. Hondova Gojira se stala inspirací například pro nový film Godzilla vs Kong, který spatřil světlo světa v roce 2021. Ishiro Honda stál u zrodu mnoha dalších úspěšných filmů, až do svého skonání roku 1982, kdy zemřel na respirační a srdeční problémy.

Jaký máte názor na japonskou poválečnou kinematografii?

Zdroj: WEARETHEMIGHTY

Článek Za zrodem světoznámé Godzilly nestál filmový štáb, nýbrž jeden obyčejný válečný zajatec se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kryptografové slavili úspěch

Hlavní základnou v oblasti byl Rabaul, kde na začátku roku 1943 Japonci začali shromažďovat potřebné posily. Věděli, že plavba jejich lodí k Nové Guineji je riskantní. Věřili ale tomu, že se podaří spojence překvapit a než stihnou zareagovat, jejich plavidla vylodí vojáky a materiál a stáhnou se do bezpečí. Také konvoji hodlali přidělit doprovod stíhačů. Co netušili, byla skutečnost, že nepřítel umí luštit jejich kódy a o plánu ví.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

Japonci vyslali z Rabaulu konvoj směrem do přístavu Lae na severním pobřeží Nové Guneji na konci února 1943. Tvořilo jej osm transportních lodí a osm torpédoborců. Na palubě bylo téměř sedm tisíc vojáků a hromada zásob od potravin přes střelivo až pohonné hmoty. Připravovali se ale i Australané a Američané. Již před vyplutím opakovaně nacvičovali útoky na konvoj a koordinaci mezi letadly a torpédovými čluny. Byli tak velmi dobře připraveni na střet, který je dnes znám jako bitva v Bismarckově moři.

Konvoj brzy objevil průzkum

Zpočátku konvoj krylo počasí, které znemožňovalo průzkum. Situace se ale změnila 2. března kdy jej spatřil Liberator amerického letectva. Jako první proto odstartovaly těžké bombardéry B-17, které mohly zaútočit na větší vzdálenosti. Koncem dne se ale lodě dostaly do oblasti operačního doletu všech spojeneckých letadel a bylo jasné, že útoky ještě zesílí. Aby to bylo možné, konvoj celou noc sledovala průzkumná Catalina.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Druhý den ráno začalo doslova bouře. Ještě před útokem spojenci napadli letiště v Lae, aby zničili co největší počet zdejších letadel. Protože konvoj hlídaly japonské stíhažky Zero, byly proto nim vyslány stíhačky s dlouhým doletem P-38 Lihgtning. Australská letadla Beaufighter si vzala na starosti paluby lodí, které kropila palbou a snažila se zneškodnit obsluhy protiletadlových děl. Bombardéry B-17 shazovaly pumy ze středních výšek a lehčí B-25 a A-20 z nízkých výšek. Japonské lodi neměly šanci.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Když útok skončil, bylo všech osm transportních lodí potopeno. A také čtyři torpédoborce. Zbylé se stahovaly směrem k Rabaulu a na jejich palubách byli trosečníci, které se jim podařilo ve spěchu vylovit. Minimálně dalších tisíc Japonců plavalo na hladině. Jen minimu se podařilo dostat se na břeh. Neúspěch znamenal, že porážka Japonska na ostrově byla již jen otázkou času. Reakcí armády na katastrofu bylo i nařízení, že každý japonský voják se musí naučit plavat.

Jak velké šance měli Japonci v roce 1943 udržet se na Nové Guineji?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Pokus posílit své jednotky na Nové Guineji překazilo Japonsku letectvo. Jednalo se téměř o masakr se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Civilisté věřili, že je Američané budou týrat

Jejich utrpení bylo během bojů obrovské. Japonská armáda a úřady jim dlouhou dobu tvrdili, že Američané se zajatci velmi krutě zacházejí. Obyvatelé ostrova se tedy velmi báli se nechat zajmout a často je to stálo život. Později byli překvapení, jak se k nim Američané vlídně chovají. Japonci v zoufalém odporu se rozhodli civilisty i využít. Buď museli bojovat nebo je používali jako živé štíty. Američtí vojáci navíc měli problém rozeznat, kdo je místní obyvatel a kdo japonský voják.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Jenou z tragických událostí bojů o Okinavu je osud více než 200 mladých studentek místních ženských škol. Když začaly boje, armáda je povolala pod záminkou, že budou sloužit na ošetřovnách Červeného kříže. Tvrdili jim, že budou daleko od bojů a nemusejí se ničeho bát, protože japonská armáda boje na ostrově vyhraje. Studentky uvěřily a do služby si vzaly i školní potřeby a uniformy. Vytvořily jednotku nazvanou Himeyuri.

iZdroj fotografie: Robert M. Cusack / Public Domain

Služba v přední linii a jeskyních

Tvrzení japonských velitelů se brzy ukázala jako lživá. Dívky byly nasazeny přímo v předních liniích bojů, kde se musely starat o zraněné japonské vojáky. Případně sloužily v provizorních polních nemocnicích. Japonci při obraně ostrova využívaly jeskyně a chodby, které zde vyhloubily. Dívky se musely o své pacienty dlouhé týdny starat ve vlhkých jeskyních plných zraněných a umírajících mužů. Často bez jídla, které si vojáci přivlastnili pro sebe.

iZdroj fotografie: Uživatel 663highland / Creative Commons / CC BY-SA

Jiné se musely podílet třeba na zásobování jednotek v přední linii. Když se boje blížily ke konci, řekli japonští velitelé přeživším dívkám a jejich učitelům, že mohou jít domů. Část z nich, která věřila zprávám o krutém zacházení Američanů se zajatci, raději spáchala sebevraždu. Část odešla, ale většinou přímo do palebné linie mezi oběma stranami. Z 222 studentek jich bylo 211 zabito a přežili dva učitelé. Dnes jejich památku připomíná Himeyurské mírové muzeum umístěné v národním parku Okinawa Senseki Quasi.

Jaké detaily o krvavých bitvách na Okinawě znáte?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Při bojích na Okinawě Japonci povolali místní mladé studentky. Pro většinu z nich to byla jednosměrná jízdenka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Netopýr unese těžký náklad

Vzpomněl si totiž na své zkušenosti s netopýry, o kterých věděl, že jsou schopní unést relativně těžký náklad vzhledem ke své hmotnosti. Domníval se, že kdyby se před úsvitem netopýři s připevněnou zápalnou bombu vypustili nad japonským městem, hledali by na den úkryt v podkoroví japonských dřevěných domů. Přes den by hořlavé bomby vzplály a domy zapálily.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

Podivných nápadů vznikalo spoustu a vojáci je většinou hned zamítali. Ovšem Adams byl dobrý přítel manželky amerického prezidenta Eleanor Rooseveltové. Takže projekt nakonec schválil i sám prezident. Armáda se rozhodla využít mexické netopýry tadaridy guánové. Ti mohli nést jen malou nálož. Jediný způsob, jak toho dosáhnout, byl ji na ně přilepit. Uvažovalo se, co dát do malé bomby za hořlavinu. Nakonec zvítězil napalm.

Letadlo by svrhlo pumu plnou netopýrů

Velkým problémem bylo jak netopýry na místo dostat. Nakonec byla vytvořena schránka o rozměrech 1,5 x 0,75 metru. Do ní se vešla asi tisícovka netopýrů. Schránku mělo letadlo shodit nad městem na padáku asi z výšky 1200 metrů. Když začala armáda nápad testovat, nešlo to příliš dobře. Netopýří bomby 15. května 1943 zapálily stodolu a generálský vůz na armádním letišti Carlsbad.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

Projekt později přešel na námořnictvo a to ho nakonec přenechalo námořní pěchotě. Ačkoli se na něj utratilo spoustu peněz, stále nebyl hotový. Odhadovalo se, že funkční bude v polovině roku 1945. Ovšem v té době USA dokončily vývoj jaderné bomby a dvě z nich nakonec na Japonsko svrhly. Netopýří bomby se vzápětí ukázaly jako zbytečné a Japonsko navíc kapitulovalo.

O jakých bizarních válečných projektech jste slyšeli?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Američané plánovali bombardovat japonská města s pomocí živých netopýrů. Jaderné bomby ale nakonec zvítězily se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Návrat po třičtvrtě století

Japonské ministerstvo obrany oznámilo, že letouny F-35B americké Námořní pěchoty poprvé přistály na palubu lodi Izumo, a zveřejnilo řadu fotografií a videozáznamů z akce, která se uskutečnila ve vodách jižně od Šikoku. Ministerstvo obrany již dříve potvrdilo, že letouny F-35B Námořní pěchoty se na palubu lodi Izumo podívaly mezi 3. a 7. říjnem 2021 během společných manévrů v Tichomoří.

iZdroj fotografie: Lance Cpl. Tyler Harmon / Public Domain

Při nich měly být vyhodnoceny úpravy, které byly na Izumo dosud provedeny v rámci jejího přechodu z vrtulníkového torpédoborce na skutečnou letadlovou loď schopnou podporovat a provozovat typy letadel s pevnými křídly s krátkým vzletem a svislým přistáním (STOVL). Před těmito zkouškami dorazila Izumo minulý týden do Iwakuni.

(Ne)letadlové lodě třídy Izumo

Stavba JS Izumo začala roku 2012. Loď měří 278 metrů, je široká 38 metrů a ponor je 7,5 metrů. Maximální výtlak je 24 000 tun. Třída Izumo je vybavena pohonným systémem COGAG, založeným na využití plynových turbín. Celkový výkon strojů je 134 100 koňských sil a loď je schopna vyvinout rychlost 30 uzlů (56 kilometrů v hodině). Posádku tvoří 970 mužů a žen. 

Od začátku bylo jasné, že historka o vrtulníkových torpédoborcích je pouze politické krytí. Japonská vláda potřebovala argument pro domácí pacifistickou opozici a především pro zahraniční pozorovatele o tom, že Japonsko žádnou letadlovou loď nestaví a nemá. Oficiálně i výzbroj lodi byla velmi slabá. Na palubě se nacházelo jen po dvou protiletadlových systémech SeaRam a Phalanx a devět vrtulníku. Dnes je jasné, že hlavní zbraní třídy Izumo bude až 28 stíhaček F-35 B.

i

Kontroverze ostatně provázel i vznik lodí. Stížnosti přicházely nejen z Činy, jíž bylo jasné, odkud vítr vane, ale i z USA. Mnohým ve Washingtonu vadila symbolika, které spouštění třídy provázelo. Izumo byla spuštěna 6. srpna 2013, tedy v den výročí svržení nukleární bomby nad Hirošimou. Ještě větší kontroverzi způsobilo jméno druhé lodi. Kaga totiž zdědila jméno po letadlové lodi, jež se zúčastnila útoku na Pearl Harbor v roce 1941.

Premiéra i pro mariňáky

Přistání se zúčastnili stíhačky nesoucí označení 242. stíhací útočné letky Námořní pěchoty, „Bats“, která zahájila přechod na tento typ na letecké základně Námořní pěchoty Iwakuni v prefektuře Jamaguči teprve v říjnu 2020 a minulý měsíc byla označena za částečně operačně způsobilou. „Netopýři“ jsou jednou ze dvou letek F-35B Námořní pěchoty na základně Iwakuni. Druhá letka, VMFA-121, „Green Knights“, vyhlásila operační způsobilost již v červenci 2015 a v lednu 2017 se přemístila na japonskou základnu.

iZdroj fotografie: JMSDF / Creative Commons / CC BY-SA

Poté, co se na palubě Izumo otestuje provoz a operace strojů s pevnými křídly, projde válečná loď rozsáhlejší úpravou, která by měla zajistit co nejkvalitnější podporu letouny F-35B během rutinních i bojových operací a připravit loď na dlouhé hlídkové operace v Tichomoří. Dosud plavidlo dostalo žáruvzdornou letovou palubu, která odolá vysokým teplotám z motorů F-35B při přistání, a také došlo k změnám v osvětlení a palubního značení.

Přestavba je nutná

Z dlouhodobého hlediska bude válečná loď potřebovat radikálnější změny na letové palubě, která se v současnosti ke konci zužuje, a paluba má tak lichoběžníkový tvar, což má za následek zmenšenou plochu, z níž stíhačky startují. První videa z operací F-35B na Izumo ukazují, že stíhačky provádějí velmi krátké a téměř kolmé starty. Po úplné přestavbě budou mít Izumo a Kaga velkou čtvercovou letovou palubu, podobnou spíše těm, které jsou na velkých amerických výsadkových lodích.

Až budou práce na Izumo dokončeny, přijde na řadu její sesterská loď Kaga, která projde stejnými úpravami. Plánuje se, že tyto změny budou na druhé letadlové lodi provedeny během jediné přestavby v docích. Izumo podstupuje tyto úpravy ve fázích, přičemž první byla dokončena v letošním roce. Obě lodě se také dočkají různých změn v podpalubí, díky nimž budou schopny obsluhovat letouny F-35B a zajistit i jejich údržbu. Vzniknou také skladovací prostory pro munici a letecké palivo.

Velké plány do budoucna

Práce na přestavbě jsou načasovány na plány Japonska zavést v příštích několika letech vlastní letouny F-35B. Tokio oznámilo plány na nákup celkem 147 stíhaček Joint Strike Fighter, z nichž 42 budou F-35B STOVL a zbytek varianty F-35A s konvenčním vzletem a přistáním (CTOL). Dokončení prací na úpravě Izumo je naplánováno na rok 2026.

Do té doby se pravděpodobně dočkáme několika návratů letounů F-35B Námořní pěchoty na její palubu. Ty budou opakovat testy, které se ukázaly jako zásadní při zavádění stealth proudových letounů STOVL na palubě letadlové lodi HMS Queen Elizabeth britského královského Námořnictva a letadlové lodi Cavour italského námořnictva.

iZdroj fotografie: Lance Cpl. Tyler Harmon / Public Domain

Návrat Japonska k provozování stíhaček s pevnými křídly ze svých válečných lodí trvalo skutečně dlouho. Poslední operace japonských letadlových lodí proběhly v posledních měsících války v Tichomoří v roce 1945. Po většinu poválečných let vylučoval obranný a pacifistický charakter japonské ústavy možnost provozovat skutečnou letadlovou loď. Zanedlouho však bude Japonsko schopno vypustit z vlastní lodě letadla, což znamená změnu sil v asijsko-pacifickém regionu i mimo něj.

Co bude znamenat návrat japonských letadlových lodí pro napjatou situaci v Tichomoří?

Zdroj: TheDrive

Článek Izumo je novou japonskou pýchou. Země má poprvé od 2. světové války na moři letadlové lodě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nutnost nahradit starší letadla

Tou má být letadlo šesté generace nazývané F-X nebo F-3. Mělo by nahradit letadla F-2, kterých slouží v japonském letectvu necelá stovka. Ale v příštím desetiletí začnou zastarávat. O nutnosti vyvinout nový špičkový stíhací letoun se v Japonsku mluví již nejméně od roku 2018, ačkoli země ještě ani nedokončila velký nákup amerických strojů páté generace F-35. Teprve před nedávnem se na veřejnost dostaly podrobnosti.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států / Creative commons / CC BY-SA

Výrobcem letouny my měla být společnost Mitsubishi Heavy Industries, která má s výrobou stíhacích letadel velké zkušenosti. Dodala letectvu nejen letouny F-2, ale i licenčně vyráběla F-15J, kterých slouží asi dvě stovky. S vývojem a výrobou by měly pomoci zahraniční společnosti. Jejich výběr byl zúžen na tři a to americké Lockheed Martin, Boeing a britský BAE Systems. V samotném Japonsku by se na projektu měla podílet až tisícovka firem.

Nejspíše o něco větší Raptor

Jak bude letoun šesté generace vypadat, naznačuje zveřejněný koncept. I když samozřejmě jde jen o obrázek, který se nejspíše od skutečnosti bude v mnohém lišit. Předpokládá se, že by letadlo mohlo být podobné americkému F-22 Raptor. Ale pravděpodobně bude větší. Pohon by měla zajišťovat dvojice motorů. Nejspíše v současné době vyvíjených jednotek XF9-1. Ty mají být schopné schopné snášet velmi vysoké teploty.

iZdroj fotografie: Ministry of Defense of Japan / Creative Commons / CC BY

Letoun bude muset mít schopnosti stealth, aby byl jeho radarový průřez co nejmenší. Proto bude mít nejspíše speciálně konstruované nasávání motorů. V draku budou využité materiály, které pohlcují radarové paprsky a kompozitní materiály. Nejspíše by měl mít i tepelný štít, který omezí jeho tepelný odraz. Možné je také využití technologie vektorování tahu, která by letadlu dodala mimořádnou obratnost.

Zbraně a doprovodné drony

Letoun by měl mít vnitřní pumovnici, do které se vejde šest střel různého typu. Půjde určitě o rakety vzduch-vzduch, vzduch-zem a vzhledem o faktu, že Japonsko je ostrovní země, i o protilodní střely. Stíhačka by měla být vybavena systémy na sdílení informací mezi sebou, ale i s letadly spojeneckých zemí. Předpokládá se, že by měla být schopna ovládat i doprovodné drony, pravděpodobně až tři. Ty by sloužily jako průzkumné platformy nebo by nesly další zbraně.

iZdroj fotografie: Uživatel Hunini / Creative Commons / CC BY-SA

Japonské plány jsou velmi ambiciózní. Již v roce 2024 by měl být k dispozici první prototyp, který by měl o čtyři roky později létat. V roce 2031 by pak mohla začít výroba letadel a ostrého nasazení by se dočkala již v roce 2035. Odhadovaný rozpočet je 48 miliard dolarů (1,058 bilionu korun). Vzhledem k tomu, jak dlouho vývoje podobných systémů trvají, jde o termín šibeniční. Pravdou ale je, že řadou potřebných technologií již Japonsko nyní disponuje.

Může mít Japonsko v roce 2035 letouny šesté generace?

Zdroj: Interestingengineering

Článek Japonsko vyvíjí špičkový stíhací letoun šesté generace. Prototyp chce mít k dispozici nebývale rychle se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pod hladinou až dva dny

Americké námořnictvo postavilo deset ponorek třídy Sargo. Byly většinou nasazeny v Pacifiku. Byla to 95 metrů dlouhá a osm metrů široká plavidla. Jejich posádku většinou tvořilo 5 důstojníků a 54 členů mužstva. Na hladině plula rychlostí 21 uzlů, pod hladinou téměř devět uzlů. Při rychlosti 2 uzly mohlo plavidlo zůstat ponořené až dva dny. V nouzové situace mohlo dosáhnout hloubky téměř sto metrů.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

USS Sculpin stejně jako další ponorky této třídy na začátku války bojovala u Filipín. V listopadu 1943 již za sebou měla osm válečných misí. Byla tehdy poslána se dvěma plavidly 3. divize ponorek na další s úkolem hlídat trasy poblíž japonské základny Truk. Američané chystali invazi na Tarawu a bylo jasné, že japonské námořnictvo může zareagovat. Plavidlu velel Fred Connaway, na palubě byl i velitel ponorkové divize John P. Cromwell.

Útok na japonský konvoj

Ponorka 16. listopadu spatřila konvoj a chystala se zaútočit. Když se připravila k útoku, objevil ji torpédoborec a musela se potopit. Později se velitel rozhodl vynořit do periskopové hloubky, ale čekal zde na ně japonský torpédoborec Yamagumo. Zasypal je hlubinnými pumami. Když se po několika hodinách vynořili, byl tam stále a pokračoval v útoku. Nepomohlo ani to, že se ponorka ponořila téměř do sta metrů.

iZdroj fotografie: Shizuo Fukui / Public Domain

Nakonec byla poškozena a oba velitelé se rozhodli, že se vynoří a zkusí bojovat dělem. Po vynoření byla ponorka zasažena a Connaway zabit. Cromwel proto vydal rozkaz, aby posádka opustila loď, která bude potopena. Sám se rozhodl zůstat na palubě. Měl totiž informace o programu ULTRA a rozluštění japonských kódů a obával se, že by je mohl prozradit. Na ponorce s ním ještě zůstal další člen posádky, který dohlédl, že se ponorka potopí.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Přeživší, kterých bylo 42, Japonci vylovili, ale nezacházeli s nimi zrovna v rukavičkách. Jednoho zraněného hodili přes palubu, aby se utopil. Zbylí putovali do zajateckých táborů. Část jich zahynula při potopení japonské lodi Chuyo americkou ponorkou, která netušila, že na palubě jsou američtí zajatci. Válku přežilo 21 mužů. Na základě jejich výpovědí byla Johnu Cromwellovi posmrtně udělena Medaile cti.

Odhodlali byste se sloužit na ponorce z druhé světové války?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Tragický příběh ponorky Sculpin: Kapitán upřednostnil smrt, tajemství šifrovacích kódů si vzal raději do hrobu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejpočetnější jsou stíhačky F-15

Nejpočetnější silou japonského letectva jsou letouny F-15 Eagle, konkrétně varianta označovaná jako F-15J. Byla vyrobena v Japonsku, to vlastně bylo jedinou zemí, která tento typ letadla licenčně vyráběla. Od amerických strojů se v několika ohledech liší. Mají odlišné vybavení pro elektronický boj a další elektroniku, jejich datové spojení je kompatibilní s japonskými pozemními vojsky a samozřejmě postrádají zařízení k nesení jaderných pum.

iZdroj fotografie: Uživatel Z3144228 / Creative Commons / CC BY-SA

Těchto letounů má Japonsko dvě stovky. Zhruba polovina z nich je modernizovaná na verzi F-15Js. Stíhačky mají nové radary, které podporují japonské střely vzduch-vzduch dlouhého dosahu AAM-4. Jde o první raketu, která využívá radar AESA k přesnému zaměření. Piloti získají i přilby s technologií, díky které budou moci zaměřit střelu krátkého doletu AAM-5. Střela využívá vektorování tahu.

iZdroj fotografie: Jerry Gunner / Creative Commons / CC BY-SA

Dále má letectvo necelou stovku letadel F-2, která byla vyrobena v Japonsku ve spolupráci s Lockheed Martin. Podobají se letounům F-16, ale zároveň se v mnoha aspektech vybavení a konstrukce odlišují. I tyto letouny mají vyspělý radar a mohou odpalovat moderní japonské protiletadlové rakety. Kromě toho má Japonsko ještě asi 50 stíhacích letadel F-4 Phantom. Ty ale plánuje v nejbližších letech postupně vyřadit.

Plánovaná výměna za F-35

Phantomy nahradí stíhací letouny páté generace F-35. Japonsko kupuje jak verzi A, která je určena ke startu z klasických letišť, tak plánuje pořídit si i verzi B. Tato letadla mohou startovat a přistávat na krátkých ranvejích. Byla by vhodná k obraně území, která jsou příliš daleko od hlavních japonských ostrovů. Teoreticky by mohla startovat i z dvojice japonských lodí třídy Izumo. V budoucnu by země měla mít až 147 F-35.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických / Creative Commons / CC BY-SA

Kromě těchto bojových strojů má Japonsko i menší flotilu letadel l E-2C a E-2D Hawkeye AWACS, která spolu s pozemními stanicemi navádějí bojová letadla a poskytují jim potřebné informace. Námořnictvo dále disponuje námořními hlídkovými letadly P-3 Orion. Letectvo také provozuje flotilou domácích dopravních letadel Kawasaki C-1 a C2.

Jak hodnotíte japonské letectvo?

Zdroj: TheNationalInterest

Článek Japonské letectvo je jedno z nejlepších na světě. Bez amerických technologií by si však ani neškrtlo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Biologické zbraně testované na lidech

Výzkumu biologických zbraní se v Japonsku věnovala jednotka 731, která sídlila v Harbinu v Mandžusku. Její historie sahá minimálně do roku 1935. Zabývala se nejen vývojem biologických, ale i chemických zbraních nebo výzkumem nemocí. Používala k tomu živé lidi, většinou obyvatele z okolí, ale i vězně nebo zajaté spojenecké vojáky. Z biologických zbraní tady byly testovány takové, které by dokázaly šířit dýmějový mor, choleru, neštovice nebo botulismus. Zbraněmi Japonci zaútočili minimálně na 11 čínských měst.

iZdroj fotografie: Public Domain

V plánu bylo v roce 1942 biologickému zbraněmi napadnout i americké a filipínské vojáky bránící se na Filipínách, ale ti se dříve vzdali. Velitel jednotky 731 Shiro Ishii přišel ke konci války s nápadem, že by bylo možné zaútočit přímo na území Spojených států. Byl inspirován útokem 9300 zápalných balonů, který Japonci provedli v listopadu 1944. Zhruba 200 z nich na USA opravdu přiletělo a zabily šest civilistů v Oregonu.

Svrhnout pumy s blechami na San Diego

Nynější plán byl mnohem propracovanější. Chystal se útok pumami, ve kterých by byly miliony blech infikovaných morem. Měly být svrženy na veliké americké metropole na západním pobřeží. V plánech se konkrétně zmiňovalo San Diego, ale cílem mohla být i další města. Konečné datum útoku bylo stanoveno na noc 22. září 1945. Ovšem po shození jaderných bomb Japonsko 15. srpna ohlásilo ochotu ke kapitulaci, ta byla podepsána 2. září.

iZdroj fotografie: Public Domain

Japonci měli v plánu k útoku využít nové ponorky I-400. Konkrétně hodlali vyslat pět těchto velkých zaoceánských plavidel. Měli ale dokončena jen tři a právě průtahy ve výstavně dalších byly důvodem stanovení až zářijového data útoku. Ponorky byly specifické tím, že disponovaly hangárem, ve kterém byly umístěny tři letouny Aichi M6A. Posádka je mohla vypustit během 30 minut, pokud byly vybavené plováky. Bez plováků za poloviční dobu, ale to znamenalo, že se pilot a stroj na palubu nevrátí.

Letadlo zvládlo nést pumy o hmotnosti až 800 kilogramů, takže mohla americká města opravdu zaplavit miliony infikovaných blech. Otázkou samozřejmě je, jak mohl být útok úspěšný. Američané ovládali Tichý oceán a uměli luštit japonské šifry. Akci by tedy bylo obtížné utajit a na ponorky by určitě uspořádali lov. I kdyby se pumy podařilo svrhnout, určitě by díky vyspělému zdravotnictví a americkým zdrojům nebyly ta účinné jako v případě nasazení v čínských městech.

Mohli podle vás Japonci vyvolat v USA smrtící epidemii moru?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Operace Třešňový květ v noci: Biologický útok na USA, který se nikdy nestal se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ponorky třídy Soryu

Třída Soryu představuje možná nejpokročilejší nejaderné útočné ponorkysvěta. Jedná se o rychlé ponorky (pod vodou se mohou pohybovat rychlostí až 20 uzlů) s dlouhou výdrží při ponoření. Výzbroj tvoří 20 vysokorychlostních torpéd (Typ 89) vypouštěných z šesti torpédometů a americké protilodní střely typu Harpoon.

Z ponorek lze potom vypouštět i řízené střely pro útoky na pozemní cíle nepřítele. Jakkoliv je japonská doktrína zacílena na čistě defenzivní činnost, v případě konfliktu by se to mohlo rychle změnit. Koneckonců debata o tom, že by měly být armádě „rozvázány ruce“ se v Japonsku již vede. V poslední době Japonsko navýšilo počet těchto ponorek na 22.

Stíhací letouny F-15J

Japonská verze americké F-15 vyráběná v závodech Mitsubishi Heavy Industries je skvělým strojem určeným k vybojování a udržení vzdušné nadvlády. F-15J může nést střely AAM-5 s infračerveným naváděním a především střely AAM-4B s aktivním radarovým naváděním, což je výzbroj, kterou Čína ve svém arsenálu zatím nemá.

iZdroj fotografie: Uživatel Fae / Creative Commons / CC BY

Raketové torpédoborce třídy Atago

Torpédoborec třídy Atago má výtlak srovnatelný s křižníkem z období Druhé světové války. Lodě vybavené americkou technikou mohou sloužit především jako velmi efektivní platforma protivzdušné obrany. Střely SM-2 typu země-vzduch, balistické interceptory raket SM-3 stejně jako protiponorkové a protilodní munice dělají z tohoto torpédoborce velmi silnou zbraň.

Víceúčelové lodě třídy Izumo

Plavidla třídy Izumo jsou většinou prezentovány především jako platformy pro operace helikoptér s průzkumnými nebo protiponorkovými úkoly. V poslední době se ale spekuluje i o možnosti, že by nesly letouny páté generace F-35. Lodě třídy Izumo mohou plnit i úkoly podpory při obojživelných operacích.

iZdroj fotografie: Kaijō Jieitai / Creative Commons / CC BY

V neposlední řadě nelze zapomínat, že Japonsko má na své straně i americkou armádu. Vzájemná smlouva o spolupráci znamená, že Čína musí počítat s tím, že jakýkoliv konflikt s Japonskem bude pravděpodobně znamenat i konfllikt se Spojenými státy.

Zdroj: NationalInterest

Článek Japonské zbraně děsí čínské vojenské stratégy. Podívejte se na děsivou výzbroj, která je jejich chloubou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pokud by Japonci zničili infrastrukturu, válka by trvala o dva roky déle

Při útoku bylo poškozeno nebo zničeno 21 lodí amerického námořnictva, přičemž tři bitevní lodě byly vyřazeny natrvalo. Většinu z loďstva se podařilo opravit a znovu uvést do provozu. Klíčové pro to bylo, že velká část zařízení, skladů a infrastruktury zůstala nepoškozena. Mnozí japonští důstojníci chtěli třetí vlnu útoků, a jeden dokonce vyzýval k vylodění a pozemnímu útoku, aby tyto části základen zničili.

iZdroj fotografie: US Army / Creative Commons / Public domain CC0

Velitel japonského loďstva Čúiči Nagumo však třetí vlnu nikdy do vzduchu neposlal. Ale kdyby přišla, byla by pro americké válečné úsilí mnohem drtivější než útok na lodě. Admirál Chester Nimitz později poznamenal, že zprovoznění amerického loďstva by v případě zničení jeho klíčového opěrného bodu v Pacifiku trvalo déle než rok a válka by se protáhla o dva roky. Zde je pět dobrých důvodů proč se nakonec Nagumo rozhodl třetí nálet neprovést.

1. Japonci ztratili moment překvapení

Navzdory mnoha varováním, že něco není v pořádku, Japonci americké jednotky zcela zaskočili. První vlna leteckých úderů přišla brzy ráno a útok byl zcela zničující. Zaměřil se na vysoce cenné bitevní lodě v přístavu. Japonské letky byly složeny většinou z torpédových bombardérů nesoucích speciálně upravená torpéda pro mělkou vodu. Střemhlavé bombardéry útočily také na cíle na pobřeží a stíhačky ostřelovaly zaparkovaná letadla na runwayích.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Creative Commons / Public Domain

Japonské ztráty v první vlně činily pouhých devět letadel. Než přišla druhá vlna, Američané se vzpamatovali, shromáždili veškeré zbývající síly a zorganizovali účinnou obranu. Druhá vlna, oproti první, utrpěla výrazné ztráty. Dvacet japonských letadel bylo sestřeleno a dalších 74 se Američanům podařilo poškodit. Třetí vlna tak mohla být pro Japonce debaklem a mohla japonské letadlové lodí nechat bez letecké podpory a ochrany.

2. Americké letadlové lodě se v Pearl Harboru nenacházely

První vlna japonských stíhaček byla vybavena tak, aby ničila velké bitevní lodě, které stály na kotvách v přístavu. Hlavním cílem druhé vlny bylo zasáhnout a zničit co nejvíce amerických letadlových lodí. Jak dnes víme, letadlové lodě amerického námořnictva toho rána v Pearl Harboru nebyly. Všechny byly na cvičení mimo přistav a daleko od Havaje.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

I když Japonci zjistili, že americké letadlové lodě v Pearl Harboru nejsou, přesto se rozhodli pokračovat v útoku. Domnívali se, že i zničení všech osmi bitevních lodí bude pro ně velkým vítězstvím.  Byla zde však velká šance, že na cestě zpět do Japonska by mohli narazit na USS Saratoga, Enterprise nebo Lexington. Bez letadel, torpéd a s vyčerpanými posádkami, by riskovali ztrátu vlastních letadlových lodí.

3. Japonci nemohli přistávat v noci

I když útoky začaly brzy ráno, posádky letadlových lodí musely po první vlně vyvinout intenzivní činnost, aby mohly včas přezbrojit, doplnit palivo a opravit letadla pro druhou vlnu. Třetí vlna by vyžadovala neméně velké přípravy a úsilí. Také čas na přípravu a alespoň drobný odpočinek posádek letadel by byl značný.

iZdroj fotografie: Unsplash

V době, kdy by letouny byly znovu vyzbrojeny a připraveny ke třetí vlně, by den již značně pokročil. Stroje z třetího útoku, které by se vracely na japonské letadlové lodě, by musely přistávat za šera nebo dokonce v noci. V roce 1941 mělo schopnost přistávat s letadly v noci pouze britské královské námořnictvo. Pro Japonce to zatím byla hudba budoucnosti. 

4. Japonská flotila by měla málo paliva pro návrat domů

Japonský admirál Čúiči Nagumo strategicky rozmístil své loďstvo severně od Pearl Harboru. USS Enterprise vyslala svá letadla hledat Nagumovu flotilu jižně od Pearl Harboru. To bylo pro Japonce štěstí! Japonské lodě pluly na maximu svého dosahu. Kdyby se svaz musel příliš přesouvat nebo unikat pronásledování, měl by málo paliva.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / Public Domain

Pokud by zůstal Nagumo na místě, riskoval by velmi nebezpečnou situaci s nedostatkem paliva. Japonský plán byl tak přesný, ba tak napjatý, že cokoliv, co nebylo v plánu, byť nejmenší drobnost, jej mohlo fatálně narušit. Čas, který by zabrala třetí vlna, ať už by byla jakkoli ničivá nebo nezbytná, v admirálových očích znamenal riskování palivových zásob flotily. Kdyby mu cestou domů došlo, musel by v krajním případě opustit i některé lodě. A ty byly nezbytné pro válku, kterou právě začal.

5. Nagumo si myslel, že je s americkým námořnictvem konec

Dnes je snadné z teplého křesla dumat o tom, co si Japonci mysleli, když neprosadili svou převahu. Ale japonské loďstvo slavilo obrovský úspěch. Podařilo se mu ochromit jádro flotily protivníka! Japonská vojenská doktrína říkala, že po dosažení cíle, se májí síly spíše šetřit pro další bitvu než zcela zničit zbytky nepřátel. Infrastrukturu, která mohla sloužit nepříteli vice než flotila křižníků, nebyla pro touto doktrínou sešněrovanou mysl japonského admirála důležitá.   

iZdroj fotografie: Marc Grossman / Creative Commons / CC BY-SA

Zbytečné ztráty by se Japonsku, které nasadilo do akce v Pearl Harboru většinu svých letadlových lodí, v příštích dnech mohly vymstít na celém tichomořském bojišti.  Nagumo věřil, že americká Tichomořská flotila byla zcela vyřazena. A protože věděl, že po útoku Japonci zahájí postup po celém Pacifiku, nebyl ochoten riskovat své muže a letadla v bitvě, kterou podle všech tehdejších měřítek vyhrál. Svým rozhodnutím však přispěl k daleko rychlejší porážce své země.

Zdroj: WeAreTheMighty

Článek 5 důvodů, proč Japonci neprovedli třetí nálet na Pearl Harbor. Zničující úder mohl změnit průběh celé války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hypersonický kluzák s velkým dostřelem

Nyní jsou k dispozici rakety s dosahem kolem 150 kilometrů. Od hlavních japonských ostrovů některá území leží mnohem dále, proto by mohla být jejich obrana mnohem obtížnější. Řešením má být hypersonická protilodní střela s dlouhým dosahem označovaná jako HVGP. V podstatě by se jednalo o hypersonický kluzák. Vystřelen by byl na speciálním nosiči, od kterého by se oddělil a za pomoci GPS se dostal v cíli. Tím mají být především čínské letadlové lodě.

iZdroj fotografie: Yamada Taro / Creative Commons / CC BY-SA

První kluzák má být hotový již v roce 2026. Ten by měl létat bez možnosti nějakých velkých korekcí. O dva roky později již chce mít Japonsko novější typ, který by mohl více manévrovat. Tím by se ještě ztížila obrana proto střele. Jak velkou by měla hlavici, dosud není jasné. Každopádně jen samotná energie hypersonické střely již na plavidle dokáže napáchat veliké škody.

Na obranu nebo k útoku

Ačkoli zbraň není zdaleka hotová, v Japonsku se o ní velmi intenzivně debatuje. Její kritici namítají, že by mohla porušovat zaměření tamních ozbrojených sil, které mají být určené pouze na obranu. Nyní by se díky velikému dosahu mohla považovat i za zbraň útočnou. Ovšem od obrany se Japonsko již delší dobu odvrací, například pořízením vrtulníkových nosičů třídy Izumo. Spolu s letouny F-35B tak Japonsko má vlastně dvě menší letadlové lodě.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creative Commons / CC BY

Hypersonické zbraně jsou nyní trendem, ve kterém se země předhánějí. Jejich zavedení již oznámilo Rusko, které má třeba střely Avangard. Čína má k dispozici rakety DF-17 a Xingkong-2. Americké letectvo chce mít hypersonickou střelu ve výzbroji v roce 2023, námořnictvo pracuje na zbrani odpalované z ponorek. Vývoj hypersonické zbraně oznámila i Indie.

Zdroj: TheNationalInterest

Článek Japonsko se pochlubilo novou taktikou proti útoku Číny. Vyvíjí hypersonickou střelu s extrémním dostřelem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tvrdý výcvik

Kazuo Sakamaki se narodil 7. října 1918 ve městě Awa jako první z osmi sourozenců. Roku 1940 dokončil jako 68. nejlepší z ročníku akademii japonského válečného námořnictva. Filozofie tehdejšího Japonska byla brutální. „Učili nás a my jsme uvěřili, že nejdůležitější pro nás je mužně zemřít na bitevním poli – jako padají k zemi okvětní lístky třešňových květů – a že ve válce je jen vítězství a žádný ústup,“ vzpomínal po létech Sakamaki.

V té době si jej vybralo velení pro speciální novou zbraň: miniponorku HA.19. Ponorný člun měl délku 23,9 metru a výšku 3 metry. H.19 poháněná elektromotorem s výkonem 600 koní o výtlaku pouhých 47 tun nesla dvě torpéda ráže 455 milimetrů.

Maximální rychlost při ponoření byla 19 uzlů (35 kilometrů v hodině) a maximální dosah při rychlosti pouhých 2 uzlů (3,7 kilometru v hodině) byl 100 námořních mil (190 kilometrů). Při maximální rychlosti byl dosah pouhých 18 námořních mil (35 kilometrů). HA.19 se dokázala ponořit do 30 metrů. Posádku tvořili dva muži.

Výcvik byl mimořádně tvrdý. Ze 3000 kandidátů bylo vybráno jen 600 nejlepších. To, jaké jsou šance na přežití mladých mužů podtrhovalo i to, že jedním z měřítek pro přijmutí do programu byl i vyšší počet sourozenců. Mnozí odmítnutí „potupu“ nepřenesli přes srdce a spáchali sebevraždu. Výcvik byl velmi intenzivní a byl držen v absolutním utajení. Mladí muži však nebyli hloupí. Brzo jim došlo že jejich cíl bude buď Singapur nebo Pearl Harbor.  Před vyplutím mladíci dostali 10 dnů dovolené. Na rozloučenou s rodinou.

Směr Havaj

Každou miniponorku nesla jedna velká mateřská ponorka. Tou, která nesla Sakamakiho HA.19 byla ponorka I-24. Celkem se k Pearl Harboru vydalo 5 ponorek. Cesta to nebyla vskutku jednoduchá. Přestože se třída ponorek C chlubila, že je oceánským typem, trpěla řadou technických neduhů.

Než se I-24 dostala k ostrovům ucpaly se pumpy, zadřela se převodovka a málem se potopila kvůli vadným ventilům a těsnění výfuku. Navíc u Havaje posádka zjistila, že jedno torpédo miniponorky bylo během plavby zničeno a muselo být pracně vyměněno.

iZdroj fotografie: Public Domain

Japonský plán s miniponorkami byl téměř bezchybný: ponorky měly zaujmout pozice u vstupu do přístavu. Jakmile by začal letecký útok, ponorky měly udeřit na prchající americké lodě a jejich zničením přístav ucpat. Brzy se však ukázalo, že to je nad síly miniponorek. HA.19 nakonec měly proniknout do přístavu a zničit co nejvíce bitevních lodí. „Byl jsem ohromen a cítil jsem se, jako bych náhle zkameněl,“ vzpomínal Sakamaki na okamžik, kdy mu byly odhaleny detaily plánu.

iZdroj fotografie: Public Domain

Jemu i jeho kolegům došlo, že se jedná o jednosměrnou misi. Akumulátory miniponorek neměly dostatečnou výdrž pro návrat k mateřské ponorce vzdálené 10 kilometrů od Oahu. Před nástupem do ponorky Sakamaki a jeho spolubojovník  Kioši Inakagi vykonali tradiční obřad válečníků jdoucích na smrt dle kodexu bušidó.

Do ponorky oba námořníci nastoupili téměř nazí. Brzy se ukázal další obrovský problém. Gyroskopický kompas miniponorky byl rozbitý. Zdravý rozum by velel celou operaci vzdát. Zfanatizovaný Sakamaki se však rozhodl navigovat pomocí kompasu, map a po paměti.

Směle do záhuby

Miniponorka cestou utrpěla hůře, než se zdálo. Hned po spuštění se po HA.19 postavila „na hlavu“ a oběma námořníkům trvalo hodiny, než se jí podařilo dostat do vodorovné polohy. Odhodlání však bylo nezměrné a ponorka se pomalu začala sunout k Pearl Harboru.

Bylo 7. prosince 1941 ráno a miniponorka stále nebyla v přístavu.  Sakamaki sledoval periskopem hlídkující torpédoborec. Jeden z nich – USS Ward, který již jednu miniponorku zničil, zaměřil Sakamakiho loď sonarem a shodil hloubkové pumy.

 Sakamaki upadl do bezvědomí. Když se probral ponorka byla plná kouře. „Snížil jsem rychlost na polovinu a otočil loď. Chtěl jsem vědět, jestli loď nebyla poškozena. Můj kolega byl v pořádku. Obě torpéda také. Rozhodl jsem se pokračovat,“ vyprávěl po svém propuštění ze zajetí Sakamaki. Když se ponorka dostala do periskopové hloubky, spatřili nad přístavem pruhy kouře. Letecký útok začal!

iZdroj fotografie: Public Domain

Sakamaki se rozhodl plout plnou rychlostí do přístavu. Štěstí mu však nepřálo. Ponorka narazila na korálový útes a šrouby se ocitly nad hladinou. Ve stejnou chvíli údajně začal na ponorku střílet torpédoborec USS Helm. Sakamaki to však nepotvrdil. Najetí na útes bylo pro miniponorku poslední ranou. Voda se dostala do akumulátorů a ponorka se začala plnit plynem. Teplota v ponorce dosáhla 60 °Celsia a oba muži se začali dusit.

I v této zoufale situaci se Sakamaki pokusil do přístavu dostat. Brzy zjistil, že obě torpéda jsou po nárazu poškozená. Ani to jej nezastavilo! Chtěl najet i s ponorkou do americké bitevní lodi. Kormidlo ponorky se však zablokovalo a HA.19 se stala neovladatelnou.

Oba námořníci upadli do mdlob. Když se probrali a vynořili, zjistili že jsou daleko od přístavu, ale i daleko od mateřské ponorky. Ponorka měla vypnutý motor. Když se jej pokusily nahodit, nepodařilo se. Akumulátory definitivně odešly.

Zajatec č. 1

Sakamaki a Inakagi se rozhodli vyhodit miniponorku do vzduchu, přeplavat na blízké Oahu a zde zemřít v boji. Připevnili nálože a skočili do moře.  „Voda byla studená a vlny byly vysoké. Nemohl jsem plavat a unášel mě proud. Polykal jsem slanou vodu. Minuta. Dvě minuty. Žádná exploze. Začal jsem se bát o loď. Ponorka musela být zničena. Chtěl jsem se vrátit, ale nezbývala mi žádná síla. Ani Inakagi, ani já jsme na sebe nemohli křičet. Síla mi ubývala. Inakagi se mi ztratil z dohledu. Pohltily ho vlny. Ztratil jsem vědomí.“

Tělo utonulého Inakagiho později našly americké vojenské hlídky. Sakamaki měl větší štěstí. Američané jej našli v bezvědomí. Jejich ponorku vyprostilo americké námořnictvo a během kampaně na podporu USA ve válce procestovala HA.19 jako důkaz japonské agrese celé Spojené státy. Prohlédl si jí i prezident Franklin Delano Roosevelt. Miniponorka se zachovala dodnes v Národním muzeu války v Pacifiku v texaském Fredericksburgu.

iZdroj fotografie: Public Domain

Sakamaki se probral spoután v nemocnici. Ironií osudu „zajatec číslo 1“ byl zajat Američanem japonského původu desátníkem Danielem Akuim. Američané se k Sakamakimu nechovali právě v rukavičkách a mladý námořník měl ještě dlouho na tvářích popáleniny od cigaret. Poprosil své věznitele, zda by mohl spáchat sebevraždu, v čemž mu samozřejmě nebylo vyhověno. Později spolupracoval s Američany. Překládal a pokoušel se přesvědčit své krajany, aby se vzdali.

Sakamaki byl jediný z deseti námořníků pěti miniponorek, který jejich nájezd přežil. Japonské velení o jeho osudu vědělo, nikdy však jeho zajetí nepřiznalo. Prostý Japonec však mohl odhalit pravdu z toho, že jeho jméno na rozdíl od jeho kolegů nikdy nebylo zmiňováno a ctěno.

Po válce se Sakamaki vrátil do Japonska a o své anabázi napsal knihu. Později se stal zaměstnancem firmy Toyota, kde dosáhl vysoké pozice ředitele pobočky v Brazílii. Stal se z něj zarytý pacifista a o válce odmítal mluvit. Teprve roku 1991 porušil mlčeni při návštěvě Fredericksburgu, kde se setkal se svojí starou ponorkou. Kazuo Sakamaki zemřel 29. října 1999 ve věku 81 let.

Zdroj: TheNationalInterest

Článek Japonské miniponorky se staly propadákem obřích rozměrů aneb Proč je Japonci v Pearl Harboru nevyužili? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Často používané sebevražedné útoky

Tento způsob útoku byl považován za nákladný, ale účinný způsob obrany proti nepříteli. Japonci si brzo uvědomili, že jedno jejich letadlo naplněné bombami by mělo dostatečnou sílu na to, aby potopilo celou americkou letadlovou loď. Pro takové účely byly zřízeny japonské speciální útočné jednotky, které se specializovaly na určité formy útoků. Mezi ty nejslavnější sebevražedné útoky se zapsaly kamikadze.

iZdroj fotografie: Vojenská zpravodajská služba / Creative Commons / Public Domain

Kamikadze útoky

Piloti používali pro útoky kamikadze letadla naplněná výbušninami, která představovala rakety s lidským naváděním. Pokud se Japoncům povedl úspěšný kamikadze útok, byla tato forma obrany a útoku proti nepříteli velmi účinná. Často se však stávalo, že byl pilot zabit palbou ještě před dosažením cíle anebo letoun vybuchl před místem dopadu.

Při těchto útocích byla využívána nejprve konvenční japonská letadla, ale postupem času byly pro tento účel speciálně navrženy jiné letadla a raketově poháněná Ohka. Další typy sebevražedných útoků využívaly například torpéda s posádkou, čluny a malé ponorky. Tyto útoky byly velmi podporované válečnou propagandou, která hlásala, že každý, kdo zemře v boji za svou zemi, je hrdina.

Vznikla potřeba nové protitankové taktiky

Japonsko nemělo během války na rozdíl od jiných zemí výkonné protitankové zbraně. Z toho důvodu musela být vytvořena nová taktika a vybavení, které mělo pomoct s likvidací nepřátelských tanků. Jedna metoda spočívala ve výpadovém dolu a 2 metry dlouhém pólu zakončeným výbušnou náloží. Tyto zbraně poprvé spatřili vojáci USA v roce 1944, kdy už bylo Japonsko opravdu zoufalé.

iZdroj fotografie: Americké ministerstvo obrany / Creative Commons / Public Domain

Použití protitankových zbraní vyžadovalo sebevraždu

Dřevěná tyč zbraně sloužila jako držadlo a na konci byla v kovovém pouzdru tvarovaná výbušná nálož. Základna pouzdra měla plochý tvar a přivařené kovové nohy, které udržovaly náboj v ideální vzdálenosti od brnění pro lepší průnik. Lunge lom měla hmotnost 6,5 kg, a součástí byly 3 kg výbušnin. Dřevěná rukojeť se zasunula do kovového pouzdra pomocí trubky a následně byla zajištěna proti sklouznutí bezpečnostním kolíkem.

Po odstranění bezpečnostního kolíku bylo možné tyč volně zasunout do výbušného pouzdra a aktivovat rozbušku. Tyto zbraně se používaly pro sebevražedné útoky. Voják nesl zbraň oběma rukama a narazil výbušninou do cíle. To způsobilo sklouznutí rukojeti do pouzdra a spuštění rozbušky. Následná exploze zabije vojáka a zničí požadovaný cíl. Zbraň mohla překonat i 150 mm silný pancíř pod úhlem 90 °.

iZdroj fotografie: Musée Annam / Creative Commons / Public Domain

Útok na nepřátelský tank nastal po dosažení vhodné pozice

Výpadový důl byl hojně používán jako součást japonské protitankové taktiky. Japonští vojáci se snažili nalákat nepřátelský tank do zranitelné pozice a pak zaútočili. Mimo tuto zbraň mělo Japonsko k dispozici i další protitankové metody, a většina z nich také vyžadovala sebevraždu. V některých případech dokonce voják běžel na tank s vestou plnou výbušnin.

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Děsivá japonská zbraň využívána pro sebevražedné útoky za účelem zničení tanků. Při pohledu vstávají chlupy hrůzou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Boj B-24 s japonskými Zery

Baggett byl pilotem bombardéru B-24 Liberator. V březnu roku 1943 se účastnil bombardovací mise na jihovýchodní Asií. Jejich bombardovací skupinu napadl asi tucet japonských stíhacích letounů Zero a rozpoutal se boj. Jeho stroj byl zasažen a proto musel s posádkou vyskočit na padácích. Povedlo se mu to jenom velmi těsně, bombardér zasažený do nádrží pak krátce na to explodoval.

iZdroj fotografie: Unsplash

Ale ani po opuštění letadel na padácích neměla osádka vyhráno. Japonští piloti na bezvládné letce nalétávali a stříleli do nich, aby je zabili. Bagget se pokusil trikem japonské stíhací piloty oklamat. Na padáku hrál mrtvého, aby si mysleli, že do něho nemusí střílet. Jedno z letadel se však přiblížilo. Ve skluzu s přídí směrem k němu, aby si ho dobře prohlédlo. V této pozici se letoun téměř nehýbal.

Střela přímo do hlavy

Americký pilot poznal, že Japonce nejspíše neoblafne. Proto rychle sáhl pro svoji pistoli Colt 1911 a čtyři střely umístil přímo do kokpitu stroje. Plukovník Harry Melton, který ten den byl také sestřelený, později tvrdil, že incident viděl. Pilot prý vypadl z letadla s prostřelenou hlavou. Jeho výpověď ale nelze ověřit. Po sestřelení padl do zajetí. Později ho naložili na loď a chtěli převézt do Japonska. Při cestě bylo plavidlo potopeno a on zahynul.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Baggetovi se nakonec podařilo úspěšně přistát na zemí. Rozezlení japonští piloti po něm stříleli, ale naštěstí ho netrefili. Nakonec jej dopadla pozemní hlídka a putoval do zajateckého tábora. V Rangúnu v Barmě strávil dva roky, než byl zachráněný agenty OSS. I po skončení války zůstal u amerického letectva. Pokud je jeho vyprávění pravdivé, je jediný člověk se zaznamenaným sestřelem letadla pouhou pistolí.

Zdroj: Wearethemighty

Článek Příběh tajemného letce, který sestřelil japonskou stíhačku obyčejnou pistolí. Při čtení vás zamrazí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vylepšená F-16 má více závěsných bodů pro více raket

Vylepšená verze F-16 má proti klasické více závěsných bodů na křídlech. To umožňuje letounu nést až čtyři protilodní rakety, které jsou schopné zničit celou válečnou loď. F-16 je nyní také vybavena radarem naváděnými střelami AIM-7 Sparrow a japonskými AAM-4. První verze F-2 odhalily velmi vysokou cenovku za každý stroj.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Japonský provoz letounů F-2 – upravené F-16

V důsledku těchto problémů se výroba zkrátila z plánovaných 140 kusů na pouhých 98. Podle společnosti AirForce-Technology byly letouny F-2 nasazeny na leteckou základnu Andersen v Guamu. Tam se uskutečnila společná cvičení v roce 2007. Následně v roce 2011 utrpělo 18 letadel poškození, ale většina z nich byla opravena a zpět vrácena do bojového nasazení. Letouny F-2 se ještě dočkaly akce v roce 2013, když letěla ruská letadla poblíž japonského vzdušného prostoru.

iZdroj fotografie: Depositphotos

F-2 je rychlejší a unese více munice než F-16

Letoun F-2 měl dlouhý vývoj ale krátkou výrobu, což se ukázalo jako velmi výhodné. Jeho maximální rychlost dosahovala 2500 km/h a letoun mohl na své palubě nést až 5 750 kg munice. Tyto hodnoty jsou pro srovnání o něco málo větší než má klasická F-16. Japonci navíc také vylepšili technologii radaru.

Zdroj: Wearethemighty

Článek Japonsko vylepšilo světoznámý americký stíhací letoun F-16. Výsledkem je nezastavitelný stroj se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Letiště bylo stěžejní

Spojené státy začaly plánovat první pozemní útoky již na jaře 1942. Jejich cílem byly Šalamounovy ostrovy, ale Guadalcanal na jejich seznamu chyběl. Původně se chtěli zmocnit ostrova Tulagi a Santa Cruz. V červenci zjistili, že na Guadalcanalu Japonci začali stavět letiště. Z něho by ovládali celou jižní část souostroví a tomu bylo třeba zabránit. Ohrožovali by odtud i zásobování Nového Zélandu a Austrálie.

iZdroj fotografie: Public Domain

Americké velení se rozhodlo vynechat ostrovy Santa Cruz a vrhnout síly k útoku na letiště a na nedaleké Tulagi, kde byly vhodné podmínky pro hydroplány. Na konci července se tak u Fidži shromáždila invazní flotila 75 plavidel, na kterých bylo 16 tisíc vojáků. Většinou čerstvě vycvičených příslušníků 1. divize námořní pěchoty pod velením generála Alexandra Vandegrifta.

Japonci o soustřeďování amerických sil věděli, ale domnívali se, že chtějí posílit Novou Guineu. Napomohlo i počasí, díky kterému se plující lodě skryly. Vylodění 7. srpna tak bylo pro japonské velení obrovským překvapením. Zatímco na Tulagi a okolí se posádka bránila, vylodění na Guadalcanalu se obešlo bez odporu. Japonci a dělníci budující letiště utekli. Nechali za sebou i zásoby, což bylo štěstí. Námořní pěchota jich měla nedostatek.

Krutá porážka na moři

Zatímco se pěšáci úspěšně vyloďovali a rozšiřovali zabrané území, včetně rozestavěného letiště, japonské velení bylo nucené začít situaci řešit. Vyslalo první letecké útoky a připravovalo vojáky na posílení japonské posádky. Vyslalo flotilu, jejímž jádrem bylo sedm křižníků. Ty v noci z 8. na 9. srpna napadly americké hlídky u ostrova Savo a potopily jim čtyři křižníky. Američané se museli od Guadalcanalu stáhnout a zanechat mariňáky jen s omezenými zásobami.

iZdroj fotografie: Public Domain

Těm se naštěstí během několika dní podařilo uvést do provozu Hendersonovo letiště, jak plochu nazvali, a na ostrov mohly přiletět první bojové letouny. Zabezpečili také perimetr kolem letiště. Kvůli nedostatečným zásobám trpěli hlady a mnozí dostali i úplavici. Japonci také přisunuli posily a opakovaně na Američany v srpnu i září útočili. Ti se i díky japonskému podcenění nepřítele a strategickým chybám ubránili.

Boje o Guadalcanal pokračovaly se střídavými výsledky až do února 1943. V okolí ostrova se odehrálo několik námořních střetnutí, ve kterých obě strany přišly o řadu plavidel včetně letadlových a bitevních lodí. Američané dlouho díky letišti ovládali situaci ve dne, ale nebyli úspěšní v noci. Japonci nakonec po neúspěšných útocích a potížích se zásobováním své síly stáhli. Bylo to první americké pozemní vítězství v Pacifiku, které vyústilo v mnoho dalších vylodění.

Zdroj: ABMC, NationalWW2Museum

Článek Legendární bitva o Guadalcanal znamenala obrat v pozemních bojích v Pacifiku. Američané se mnohému naučili se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Japonsko si udělalo nepřátele všude kolem, což byl kámen úrazu

Politická situace v Japonsku nebyla příliš dobrá. Jejich velkou nevýhodou bylo, že neřešili válečné konflikty postupně, ale najednou. Následně se ukázalo, že jsou ze všech stran obklopeni nepřáteli. Armáda a námořnictvo navíc usilovaly o vliv a prestiž, ale zapomínaly na skutečnost, že nemají takovou sílu, jako ostatní společně. Kdyby tedy Tokio řešilo válečné spory postupně, a ne najednou, mohl vypadat celý průběh války z pohledu Japonska úplně jinak.

iZdroj fotorafie: Autor neznámý / Public Domain

Moudrá slova admirála Isoroka Yamamota

Admirál Yamamoto varoval své nadřízené, že by mělo Japonsko získat vítězství v co nejkratším čase. Hrozil totiž napadení od Spojených států, které by mělo nejspíš osudové následky. Přesto jej nikdo neposlechl, a Spojené státy si v klidu shromáždily plnou bojovou sílu, kterou pak použily proti Japoncům.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Přestože Yamamota nejprve radil dobře, i on se spletl

Yamamoto přišel s nápadem, že místo oslabení americké bitevní flotily, bude lepší co největší útok na Pearl Harbor. Podle jeho slov se zde nacházelo jádro americké námořní síly. To však nebyla pravda. Kdyby Japonsko napadlo rozšiřující se americkou flotilu, a zničilo část jejich lodí, zpomalilo by zbrojení USA a také by ji to značně oslabilo. To by pro něj bylo daleko užitečnější.

 Zdroj: Nationalinterest

Článek Proč Japonsko ve druhé světové válce neuspělo proti Spojeným státům? Důvodů je hned několik se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vojenství zasvětil celý svůj život

Hideki Tódžó se narodil 30. prosince 1884 do vojenské rodiny – jeho otec byl důstojníkem japonské císařské armády. Již v pouhých patnácti letech nastoupil do vojenské přípravky a o čtyři roky poté absolvoval vojenskou akademii. Během první světové války sloužil ve Švýcarsku a v Německu a po jejím skončení strávil nějaký čas životem v USA.

iZdroj fotografie: Fumeinab sakuseir-shau h / Creative Commons / CC BY

Po návratu do vlasti ho čekal strmý vzestup. Nejprve se dostal do čela tajné policie Kempeitai, poté byl jmenován náčelníkem štábu Kuantungské armády a následně náměstkem ministra války. Díky zvláštnímu povolení (výnos císaře Hirohita) mohl vykonávat civilní i vojenskou funkci současně. V roce 1940 se sám stal ministrem války a o rok později střídá Fumimara Konoe na pozici japonského premiéra.

Odtajněné dokumenty vydaly svá tajemství

Když Japonsko v září 1945 kapitulovalo, pokusil se Tódžó o neúspěšnou sebevraždu a skončil v zajetí. Následně byl spojenci souzen v tzv. Tokijském procesu a uznán vinným z válečných zločinů proti míru, za které dostal trest smrti. Ten byl vykonán 23. prosince 1948, kdy byl Tódžó v Tokiu oběšen. Jeho ostatky byly poté zpopelněny a popel rozptýlen na neznámém místě, aby se zabránilo jeho případnému uctívání coby mučedníka.

Podle dokumentů, které objevil vysokoškolský profesor Hiroaki Takazawa v Národním archivu USA, byl popel japonského válečného premiéra rozptýlen nad Tichým oceánem, asi 48 kilometrů od Jokohamy. Podle dokumentů, které profesor zkoumal od roku 2018, byli společně s premiérem Tódžó do Tichého oceánu rozptýleni další váleční zločinci.

iZdroj fotografie: World Imaging / Creative Commons / CC BY-SA

I přes nálepku válečného zločince mu vzdává mnoho Japonců hold. S odtajněním místa jeho posledního odpočinku se tak – alespoň částečně – vnáší světlo do procesu, který byl před veřejností pečlivě utajován. Tódžův vnuk, Hidetoshi Tódžó, plánuje přinést květiny k místu posledního odpočinku svého praděda a dodává, že absence ostatků měla být pro rodiny válečných zločinců finální formou ponížení.

Zdroj: War History Online

Článek Hideki „břitva“ Tódžó, pro Japonsko heroický mučedník, pro USA válečný zločinec se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Vývoj vzájemných vztahů

Korea a Japonsko k sobě mají po staletí blízko. Bohužel pro Korejce to byli právě oni, kdo ve vzájemném vztahu tahal za kratší konec. Už pozdně středověký vojevůdce Hidejoši Tojotomi nařídil hned dvě japonské invaze do Koreji. Japonská vojska se na frontě i na dobytém území chovala extrémně brutálně. Přestože Japonci byli nakonec ze země v obou případech vypuzeni ocitla se Korea v mlýnských kamenech mezi Japonskem a Čínou.

iZdroj fotografie: uživatel Syced / Creative Commons / CC0 1.0

Později se do hry o Koreu vrhlo ještě Rusko. Ruský medvěd ovšem v souboji se samuraji ze Země vycházejícího slunce tvrdě narazil, a byl nucen uznat svrchované japonské zájmy v Koreji. Situace nakonec vyvrcholila japonskou anexí Koreji v roce 1910. Korejský poloostrov Japonci ovládali, až do roku 1945. Díky vlivu USA se podařilo mezi Jižní Koreou a Japonskem vytvořit podmínky pro normalizaci vzájemných vztahů. Japonsko a Korea se stali stabilními regionálními partnery.

Zhoršení v nedávné době

Japonsko-Korejské vztahy utrpěly v poslední době zásadní újmu. O eskalaci napětí mezi dosavadními spojenci se postarala série incidentů různorodého charakteru. Kromě dosud nevyřešených otázek ze vzájemné bolavé minulosti šlo také o zavedení obchodních cel ze strany Japonska a nároky, které japonská vláda uplatňuje na sporná ostrovní území mezi Japonskem a Koreou.  Situaci dovršil námořní incident při, kterém korejská pobřežní stráž donutila japonskou průzkumnou loď k opuštění korejských výsostných vod.

iZdroj fotografie: Chief Mass Communication Specialist David Rush / US Navy / Public domain

I přes zhoršení vzájemných vztahů zůstávají obě země alespoň vlažnými spojenci. Bude zajímavé pozorovat, jakou činnost v tomto směru vyvine americká diplomacie. Podaří se prezidentu Bidenovi usmířit oba asijské tygry ? Odpověď zřejmě přinese blízká budoucnost.

Zdroj: Defence Blog

Článek Po dlouhé době vzájemné úcty a partnerství se na ose Soul – Tokio značně ochladilo. Jakou činnost v tomto směru vyvine americká diplomacie? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stroje studené války

V padesátých letech začalo Japonsko vyvíjet tank, který by mohl být vyzbrojen dělem ráže 90 milimetrů. V roce 1961 se tak do výzbroje armády dostal tank Typ 61. S příchodem ruského T-62 se ukázal jako nedostatečný a tak v sedmdesátých letech ozbrojené síly dostaly tank Typ 74 vyzbrojený dělem 105 milimetrů. I ten ale velmi brzy přestal dostačovat.

Moderní Typ 90

V roce 1990 začaly do výzbroje japonských ozbrojených sil přicházet tanky Typ 90. Vizuálně se podobají německým Leopard 2, i když stroj je o něco menší. Hlavní zbraní tanku je dělo Rheinmetall L44 ráže 120 milimetrů s hladkým vývrtem. Tedy ta samá zbraň, jakou jsou vyzbrojené třeba Leopard 2 nebo americký Abrams. Tank má nabíjecí automat a tříčlennou posádku.

iZdroj fotografie: Unsplash

Problémy s hmotností

Problémem Typ 90 se nakonec ukázala jeho hmotnost přes 50 tun. Japonci zjistili, že je vhodný pro manévry jen na hlavním ostrově Hokkaidó. Členitý terén menších ostrovů a četná rýžová pole jeho nasazení jinde téměř znemožňují. Tank navíc nemá ani konstrukci umožňující instalaci moderních řídících systémů boje a velení, bez kterého se moderní tanková vojska neobejdou.

Menší Typ 10

Proto japonská armáda v roce 2010 začala dostávat nový stroj Typ 10, který těmito systémy disponuje. Je menší a lehčí než jeho předchůdce, ale díky modulárně pojatému a měnitelnému kompozitnímu pancéřování odolnější. Vyzbrojen je domácím dělem ráže 120 milimetrů. Umožňuje vystřelovat speciální penetrátor, který je navržený k prorážení pancířů s dynamickou ochranou. Zbraň ale umožňuje využívat i veškerou standardní munici NATO. I tento stroj má nabíjecí automat s vyšší rychlostí palby než Typ 90. Posádka má tři členy.

iZdroj fotografie: Unsplash

Budoucnost japonských tanků

V aktivní službě je v současnosti více než 300 tanků Typ 90 určených pro hlavní japonský ostrov a více než 100 kusů Typ 10, které operují hlavně na zbývajícím území Japonska. V záloze zůstávají stovky kusů starších Typ 74. Japonská armáda starší typy tanků plánuje postupně nahrazovat strojem Typ 10. Ačkoli jde o velmi moderní tank, o který by mohl být ve světě zájem, kromě Japonska tanky nikdo jiný ve výzbroji nemá. Jejich export komplikují přísné japonské zákony.

Autor: Tomáš Brzobohatý

Článek Japonsko je opomíjenou tankovou velmocí s kvalitními stroji. Dokáže se postavit Západu i Rusku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Japonské miniponorky

Miniponorky dlouhé 23,5 metru, které byly schopné pojmout dvoučlennou posádku a dvě torpéda, představovaly skrytou zbraň japonského námořnictva. Dvě torpéda měla dvakrát větší výbušnou sílu než ta, kterými disponovaly japonské bombardéry. Miniponorky poháněné bateriemi se mohly pohybovat rychlostí 35 km/h (19 uzlů). Několik hodin před překvapivým útokem na americkou námořní základnu na Oahu už 5 těchto miniponorek číhalo v okolí přístavu.

iZdroj fotografie: Unsplash

Původním plánem Japonců bylo útok provést pouze jako letecký úder. Avšak nakonec byly do útoku přidány i výše zmíněné ponorky, které měly být útokem zároveň otestovány. Po zahájení útoku měly vyplout na hladinu a vypálit torpéda do americké flotily. Japonským velitelem vzdušného útoku M. Fuchidou byl však plán považován za zbytečně komplikovaný. Miniponorky podle něj mohly překazit hlavní výhodu útoku, a to moment překvapení tím, že by byly odhaleny.

První výstřel války v Pacifiku

Fuchidovy obavy se naplnily, když námořník Uttrick nahlásil spatření periskopu torpédoborci USS Ward. Krátce před úsvitem pak posádka torpédoborce dostala další zprávu o zpozorování ponorky. USS Ward tedy vyrazil na hlášené místo a v 6:45 ráno na neznámé plavidlo zahájil palbu. Jednalo se o první výstřely války v Pacifiku. V 7:55 pak oblohu prořízl zvuk leteckých motorů. Útok na Pearl Harbor, který měl na svědomí 2400 životů Američanů, byl zahájen. Velitelství armády na Oahu informaci o nepřátelských ponorkách nedostalo včas.

iZdroj fotografie: Unsplash

Během probíhajícího útoku sice námořníci hlásili také útoky torpédy, které přicházely z moře, ale jestli japonské miniponorky nějakým významným způsobem přispěly k úspěchu japonského útoku, je předmětem debaty dodnes. 4 z pěti ponorek byly zničeny, pátá se od počátku útoku potýkala s technickými problémy. Ani pokus o její destrukci se členu posádky, praporčíku Kazuo Sakamakimu, nepodařil. Sakamaki se stal prvním válečným vězněm války a jeho ponorka je do dnes vystavena v národním muzeu války v Pacifiku.

iZdroj fotografie: Unsplash

Zdroj: History

Článek Při útoku na Pearl Harbor dorazily miniponorky dříve než letadla. Jejich včasné odhalení mohlo zabránit katastrofě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Šachy v Tichomoří

V prvním kvartálu roku 1942 byla situace v Pacifiku jednoznačná. Ambiciózní Japonci byli na vrcholu svého vlivu a ovládali území od hranic s Indií až po břehy Austrálie. Jenže pokus o dobytí Cejlonu v dubnu 1942 k získání kontroly nad Indickým oceánem jim nevyšel, a taktéž zažili šok v podobě náletu amerických bombardérů přímo na centrum impéria – Tokia.

iZdroj fotografie: Flickr

Američané sice věděli, že na přímý střet nejsou vůbec připraveni, nemohli ale jen tak Japonsku nechat oddechu. Admirál Jamamoto už totiž chystal své loďstvo, včetně 6 letadlových lodí (jedno uneslo až 50 letadel), na rozhodující úder proti Spojeným státům. 8. května se tak námořní flotily skrze letadla z letadlových lodí střetly v Korálovém moři. I když Američané utrpěli větší ztráty, odvrátili pokus Císařství o dobytí australského přístavu Port Moresby.

Kolik jazyků umíš, tolikrát si vítězem

Sebevědomí Američanům rozhodně nechybělo, neboť měli tajnou zbraň, o které Japonci neměli ani tušení. Už na začátku roku 1941 se podařilo rozluštit některé šifrované japonské zprávy stroje zvaného pouze „A“. Krátce poté se podařilo prolomit japonskou šifru Purpur a Spojené státy tak dostávaly cenné informace o pozicích nepřítele. I když dešifrovací systém Magic (kouzlo) nepomohl v Pearl Harboru, velmi se osvědčil jak v bitvě v Korálovém moři, tak v následující bitvě o Midway.

iZdroj fotografie: Flickr

Jamamoto, potěšen „velkým“ vítězstvím v Korálovém moři, plánoval ukrýt svou flotilu čítající 11 bitevních lodí, 8 letadlových lodí, 23 křižníků, 65 torpédoborců a 20 ponorek u atolu Midway. Jeho klamný plán odvrátit veškerou pozornost americké flotily útokem na Aleutské ostrovy, měl umožnit bezproblémové přesunutí většiny lodí k Midway. To mělo po obsazení sloužit jako předsunuté stanoviště pro útoky na americké pobřeží.

Vrchní velitel tichomořské flotily, admirál Chester W. Nimitz, právě díky zachycené komunikaci na tuto lest neskočil a nařídil, aby se flotila ve složení 3 letadlové lodě, 8 křižníků a 17 torpédoborců držela severně od Midway.

Vše proti Japoncům

Jako další taktická výhoda se brzy ukázal radar, který Japonské námořnictvo nemělo. Bombardování amerických základen na atolu navíc minulo svůj účinek, neboť se o pohybu japonských lodí v oblasti už vědělo. Naopak Američané se nacházeli mimo dosah japonských průzkumných letounů.

Ráno 4. června letoun PBY Catalina zahlédl jednu ze tří skupin Jamamotova loďstva – letadlové lodě. Prolétající skupina torpédových bombardérů Douglas TBD Devastator na lodě zaútočila na vlastní pěst. Všechny stroje byly sice zastaveny superiorními Mitsubishi A6M „Zery“, na Japonce se už ale chystala větší akce.

iZdroj fotografie: Flickr

Během 10:25 až 10:30 se na 4 přítomné letadlové lodě (Akagi, Kaga, Sōryū, Hiryū) z mraků snesly střemhlavé bombardéry Douglas SBD Dauntless. 5 minut stačilo, aby Američané rozhodli bitvu. Samotný Jamamoto, přítomný na palubě jednoho z bitevních lodí, se nacházel mimo dosah dění. Kvůli nařízenému rádiovému tichu neměl o probíhající katastrofě nejmenší potuchy. Poté, co se informaci dozvěděl, nasměroval své lodě na Midway v domnění, že americké letadlové lodě najde a potopí je.

Hořký obrat ve válce

Bitva probíhala až do 7. června. Američanům se podařilo potopit všechny 4 letadlové lodě a křižník Mikuma. Taktéž sestřelili 332 letadel. Sami přišli o letadlovou loď Yorktown, 1 torpédoborce a 150 letadel. Zmíněný křižník Mikuma, který byl spolu s křižníkem Mogami přítomen v bitvě, byl oddělen od zbytku Jamamotových lodí. Tyto dva křižníky se v noci v průběhu bojů srazily, čímž Američanům usnadnily potopení jednoho z nich torpédy. Jakmile byly japonské letadlové lodě definitivně zničeny, Jamamoto flotilu otočil zpět do Japonska a k dalšímu střetu už nedošlo.

iZdroj fotografie: Flickr

Porážka u Midway Japoncům ukázala důsledky přílišné důvěry ve vlastní sílu. Několik špatných rozhodnutí velících důstojníků jen přispělo k potupnějšímu výsledku. Vojáci, kteří bitvu přežili, měli zakázáno navázat kontakt s rodinnými příslušníky. Konec konců, samotnou porážku Císařství drželo v naprosté tajnosti. Bitva o Midway se stala zlomem ve válce v Pacifiku a od té doby se prakticky Japonsko jen bránilo.

Zdroj: Autorský text

Článek Bitva o Midway: Jedno z nejvýznamnější námořních i leteckých střetnutí 2. světové války. Co pomohlo k odrovnání části japonského námořnictva? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Podle japonského ministerstva srážce japonské ponorky Sórjú SS-501 a nákladního plavidla s označením Oceam Artemis nešlo zabránit. V momentě objevení rizika bylo již pozdě na vyhnutí se námořnímu plavidlu. Ke srážce přitom došlo během vynoření ponorky na hladinu. Japonské ministerstvo nad celou událostí vyjádřilo lítost.

iZdroj fotografie: Pixabay.com

Ponorka je schopna další plavby

Ponorka o délce 84 metrů se v místě nacházela z důvodů vojenského cvičení. Nákladní plavidlo přitom sledovalo svůj běžný kurs. Ocean Artemis přitom patří k běžným kontejnerovým plavidlům. Během srážky končilo svoji několikadenní plavbu z čínského přístavu do japonské Osaky.

Při srážce ponorky s nákladním plavidlem došlo k poškození ponorky. V důsledku srážky se poškodila věž ponorky a  komunikační vybavení. Po srážce ponorka pokračovala dál v plavbě, nebyla ale schopná ponoru. Nákladní plavidlo zůstalo nepoškozené a pokračovalo ve své plavbě.

Sórjů SS-501 patří ke stejnojmenné třídě ponorek japonského námořnictva. Jedná se o největší japonské ponorky postavené od 2. světové války. V současnosti má Japonsko ve své flotile 11 ponorek stejné třídy, 12. ponorku Tórjú SS-512 dostane během letošního roku.

iZdroj fotografie: Pixabay.com

Srážka připomíná událost z roku 2001

Událost připomíná katastrofickou srážku americké ponorky USS Greenville ze třídy Los Angeles s japonským traulerem. Japonské plavidlo sloužila jako cvičební loď. Ke srážce došlo 9. února 2021 poblíž havajského ostrova Oahu.

Při srážce japonského trauleru s americkou ponorkou došlo k potopení japonského plavidla. Posádka japonské lodi čítala 35 členů, z nichž 9 utonulo. Jednalo se o 3 členy posádky, 4 středoškolské studenty a 2 učitele.

Článek Srážka japonské ponorky a nákladního plavidla si vyžádala tři zraněné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Neopatrnost se Američanům vymstila

Vše mohlo dopadnout úplně jinak, kdyby se torpédoborci USS Ward podařilo odhalit miniponorku nahlášenou už ve čtyři hodiny ráno jednou z dalších lodí, ale nestalo se tak. O dvě a půl hodiny později sice USS Ward japonskou ponorku našel, tou dobou už byla dokonce v přístavu, ale po jejím zneškodnění americká opatrnost opadla. Dokonce tak, že když se na radaru objevily blížící se japonská letadla, posádka je mylně pokládala za americké letouny B-17. V té době zbývalo do zahájení náletu zhruba 50 minut, dost času na to, aby z letadlových lodí odstartovali stíhači. Ale nestalo se tak.

Jako ze zlého snu

Japonský útok byl tak rychlý, že americká posádka prakticky nestihla zareagovat. Zahájen byl pět minut před osmou ranní, o hodinu později dorazila druhá japonská vlna. První minuty připomínaly masakr, Američané nebyli na útok vůbec připraveni. Přestože na třech vojenských letištích na ostrově bylo dohromady téměř 400 letadel, vzlétnout se podařilo jen několika z nich, prvnímu navíc až v 8:30. V té době už ale bylo prakticky dobojováno. Japonci nakonec ani neuskutečnili plánovanou třetí vlnu útoku. Japonské ztráty byly s těmi americkými nesrovnatelné:

• Zahynulo 64 mužů
• 29 letadel sestřeleno
• 5 miniponorek ztraceno (4 potopeny, 1 uvízla na mělčině)

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Americká odveta

Američané pochopitelně nemohli takový masakr nechat bez povšimnutí a vstoupili do druhé světové války na straně spojenců. Ukončení bojů v Tichomoří však umožnilo až svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, fanatickým režimem vedení Japonci by bez využití tak hrůzostrašné zbraně byli schopni bojovat ještě dlouhé měsíce po porážce Německa v Evropě.

Článek Pearl Harbor: Jak Japonci zatáhli USA do války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Jedna z nejdůležitějších bitev druhé světové války

Z pohledu Evropanů tichomořská bojiště zdánlivě nepatřila k těm nejdůležitějším, ale není tomu tak. Dokud byli Američané drženi Japonci v šachu na západě, nemohli se plně soustředit na východ a podporovat spojence na Starém kontinentu. Bitva o Midway, která byla de facto předzvěstí japonské porážky, tak byla jednou z klíčových událostí celé války. V době bitvy už Japonsko mimo jiné okupovalo:

• Filipíny
• Malajsii
• Singapur
• ostrovy Holandské východní Indie

Američané v nevýhodě

Z dnešního pohledu to možná zní neuvěřitelně, ale Američané byli v roce 1942 i díky porážce v Pearl Harbor početně i technologicky ve slabším postavení, japonské letectvo i námořnictvo hrálo téměř ve všech ohledech prim. Proto se také Američané přímému konfliktu dlouho vyhýbali. Dokud nedošlo k této bitvě. Z Midway už nebylo možné ustoupit, což si obě strany dobře uvědomovaly.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Vítězství špiónů

Japonská strategie byla postavena na klamném manévru, pozornost nepřítele chtěli odlákat od skutečného cíle na Aleuty. Americkým vyzvědačům se však již dříve podařilo zajistit a rozluštit depeše, z nichž bylo patrné, že hlavní ofenziva proběhne právě u Midway. Američané odpovídajícím způsobem připravili své obranné pozice a Japonci, kteří podcenili také bojovou morálku protivníka, se chytili do vlastní pasti. Hlavně díky práci zpravodajců tak Američané dokázali zvítězit, potopili čtyři japonské letadlové lodě a zničili na 250 letadel. Zasadili tím úder, který se později ukázal být klíčovým.

Článek Prohrou u Midway Japonci ztratili převahu v Pacifiku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.