Proč „bestie“ a co se za označením skrývá

Označení VT-72 znamená „vyprošťovací tank na podvozku T-72″. Výroba se v závodech ZŤS Martin na Slovensku rozběhla v roce 1988, tedy ještě za Československa. Nejde o bojový tank, věž chybí, místo ní sedí na korbě hydraulický jeřáb s nosností 19 tun a hlavní naviják s tažnou silou 300 kN. Provozní hmotnost hasičské verze VT-72b činí 45 800 kilogramů, pohání ji motor o výkonu 573 kW a na silnici zvládne až 60 km/h.

Klíčové parametry VT-72b u HZS ČR:

• Hmotnost: 45,8 tuny
• Motor: 573 kW (cca 780 koní)
• Jeřáb: nosnost 19 tun
• Hlavní naviják: 300 kN, přes jednu kladku 600 kN, přes dvě kladky až 900 kN (zhruba 90 tun tahu)
• Radlice: slouží k zakotvení stroje i k úpravě terénu
• Maximální rychlost: 60 km/h na silnici

Právě kladkový systém vysvětluje zdánlivý paradox. Stroj vážící 46 tun dokáže táhnout břemeno o hmotnosti 90 tun díky mechanické výhodě: lano se přepásá přes kladky, čímž se násobí tažná síla na úkor rychlosti navíjení. Před samotným tahem se VT-72 zakotví radlicí zaraženou do země, takže nepracuje jen vlastní hmotností, ale celou soustavou stroj–radlice–terén.

Kam se jeřáb nedostane

Síla VT-72 neleží v univerzálnosti. Leží v tom, že spojuje několik specializovaných schopností v jednom pásovém vozidle: průchodivost terénem, zakotvení, silný naviják, jeřáb a radlici, kterou si v zarostlém terénu sám vytvoří průjezd. V části zásahů tak nahrazuje kombinaci více prostředků najednou.

Seznam doložených nasazení mluví sám za sebe. V korytě řeky vytahoval „utopené“ pásové rypadlo. Na Mělnicku vyprošťoval kolový nakladač uvízlý v bahně. U Mariánských Lázní stahoval trosky vykolejených nákladních vagonů z železničního náspu, tam pracoval společně s těžkým jeřábem, každý ve své roli. V březnu 2016 cestovaly dva české VT-72 až do Drážďan, kde pomáhaly s vyprošťováním české nákladní lodi Albis vzpříčené u Albertova mostu. Kombinovaly 200metrové lano a vysokou tažnou sílu v komplikovaném prostoru městského nábřeží, kam by se klasická kolová technika dostávala jen obtížně.

Jeden z nejčerstvějších zásahů přišel po povodních na Jesenicku. VT-72 vytahoval poničené lávky a ocelové konstrukce z koryta řeky Bělé a pomáhal zprůchodnit tok. Říční koryto po povodni není místo pro kolový jeřáb, je to změť bahna, kamení a trosek. Pásový podvozek T-72 tam projede.

Kde v Česku tanky stojí a jak rychle vyrazí

Podle oficiálního přehledu techniky ZÚ HZS ČR jsou čtyři kusy VT-72b rozmístěny ve třech základnách: dva v Hlučíně, jeden ve Zbirohu a jeden v Jihlavě. Reálný zásah přitom nezačíná samotným tankem; VT-72 vyjíždí jako součást vyprošťovacího odřadu, který zahrnuje i Tatru T-815 VT s podvalníkem a velitelské vozidlo.

Pro hlučínskou a zbirožskou základnu jsou veřejně doložené pohotovostní časy: výjezd jednotlivé techniky s osádkou do 30 minut v pracovní době, výjezd více kusů do 60 minut a mimo pracovní dobu do 90 minut. Skutečný dojezd na místo nehody je pak součtem této pohotovosti a silničního přesunu. Při vykolejení vlaku nebo převrácení kamionu tak rozhodují dvě proměnné: která dislokace je nejblíž a zda se aktivuje jednotlivý prostředek, nebo celý odřad.

Starý tank, nebo nepřekonaný specialista?

Srovnání s předchůdcem ukazuje, jaký skok VT-72 představoval. Starší VT-55A vážil 35 tun, jezdil maximálně 35 km/h a jeho jeřáb zvedal pouhých 1,5 tuny. Přechod na podvozek T-72 přinesl téměř třináctinásobek nosnosti jeřábu, výrazně silnější naviják a lepší terénní průchodivost.

A co budoucnost? Armáda ČR už má odpověď: pro podporu nově převzatých tanků Leopard 2A4 přebírá německý Bergepanzer 3 Büffel. Ten je ve všech parametrech o třídu výš: váží 55,3 tuny, jeho motor dává 1 103 kW (1 500 koní), jeřáb zvedne 30 tun a podle Bundeswehru zvládne se svým lanovým zařízením pohyb břemene až 105 tun. Některé verze dokážou pod pancéřovou ochranou vyprošťovat vozidla do 70 tun. V létě 2026 už byl Büffel veřejně prezentován v sestavě 73. tankového praporu v Přáslavicích.

Jenže Büffel míří do armády jako logický partner Leopardů, nikoli jako náhrada hasičského VT-72. Pro civilní těžké vyproštění (kombajn v poli, trosky na kolejišti, lávky v rozvodněné řece) zatím žádná veřejně oznámená náhrada neexistuje. Existuje ale armádní modernizace VT-72M4 CZ s novým motorem Perkins Condor CV12, automatickou převodovkou Allison, vyšší ochranou posádky a čtveřicí kamer pro sledování okolí. Pracovní nástavba zůstává podobná: jeřáb 19 tun, naviják až 900 kN přes dvě kladky. Hmotnost narostla na 51,5 tuny.

Proč se vyplatí opravovat, ne nahrazovat

Objednávka opravy VT-72 z registru smluv, vystavená Záchranným útvarem HZS ČR v únoru 2025 u firmy Excalibur Army, je nejtvrdší důkaz pokračující služby. Hasiči se strojem nadále počítají a investují do jeho provozuschopnosti. Ekonomika prodlužování životnosti úzce specializovaného prostředku pro relativně málo četné, ale extrémně náročné zásahy podle všeho dává větší smysl než pořízení zcela nového typu bez jasného programu.

Stojí za zmínku i detail, který se snadno přehlédne: HZS u VT-72 výslovně uvádí „pohyblivou balistickou ochranu“. Tank tak není jen tahač a naviják, může plnit i ochrannou roli při specifických zásazích, jako bylo nasazení ve Vrběticích.

Československý vyprošťovací tank, jehož výroba se rozběhla před téměř čtyřiceti lety v martinských závodech, tak paradoxně nemá v českém hasičském systému konkurenci. Ne proto, že by byl nejmodernější. Ale proto, že v okamžiku, kdy se kolový jeřáb zaboří a odtahovka vzdá, on teprve začíná pracovat.

Článek 46tunová bestie VT-72 vznikla už v Československu, hasiči ji nasazují dodnes. Utáhne 90 tun i tam, kam se jeřáb ani nedostane se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Když sovětští archeologové v padesátých letech minulého století začali systematicky odkrývat lokalitu u vesnice Nižní Ivolga v Burjatsku, necelých třicet kilometrů od Ulan-Ude a východně od Bajkalu, narazili na něco, co se do tehdejších představ o stepních národech vůbec nehodilo. Místo jednorázového tábora se před nimi otevíralo plánované sídliště s desítkami domů, obranným systémem a stopami po zemědělství. Ivolginské hradiště, jak se lokalitě říká, patřilo říši Siung-nu, mocné konfederaci, kterou mnozí znají spíš pod zjednodušeným označením „Hunové“. A právě tady začíná příběh, který dodnes nutí historiky přepisovat školní výklad o barbarech ze stepi.

Siung-nu: ne jen jezdci s luky

Říši Siung-nu založil kolem roku 209 př. n. l. vládce Mao-tun a v době největšího rozmachu sahala od Mandžuska po střední Asii. Čínský kronikář S‘-ma Čchien ji ve svých Zápiscích historika popsal jednoznačně: lid bez hradeb, bez zemědělství, závislý na koních a stádech. Tento obraz přežil dva tisíce let a dodnes formuje představu o stepních říších jako o společnostech, které nic nestavěly a jen se přesouvaly za pastvou.

Jenže Ivolga ten obraz rozbíjí. Podle přehledové studie publikované ve Springeru archeologové na lokalitě identifikovali přes sto zahloubených obydlí s otopnými systémy, stopy po zpracování kovů, kostěných nástrojů i textilu a důkazy pěstování obilnin. Odhady mluví o tisícové populaci. Na stepní poměry šlo o mimořádně komplexní a dlouhodobě fungující centrum, nikoli přechodný tábor, ale místo, kde se lidé rodili, pracovali a umírali po generace.

Co skrývá zbývajících osmdesát procent

Klasické výzkumy z druhé poloviny dvacátého století odkryly zhruba sedm tisíc metrů čtverečních, což podle encyklopedie Treccani odpovídá přibližně pětině celého areálu. Čtyři pětiny lokality tedy zůstávají pod zemí. A výzkum nekončí: terénní práce pokračovaly ještě v roce 2018 a nové specializované analýzy materiálu vycházejí dodnes.

Právě neprozkoumaná část živí otázky, na které zatím odpověď nemáme. Existovalo v Ivolze centrální administrativní jádro? Jak přesně vypadala hierarchie zástavby? Příčina zániku sídla po zhruba čtyřech staletích existence rovněž zůstává otevřená, souvisí patrně se slábnutím moci Siung-nu a proměnou stepní politické mapy, ale konkrétní událost doložena není.

Důležité je i měřítko. Ivolga zabírala odhadem pět až sedm hektarů sídelního jádra. Pro srovnání: Pompeje měly hradbami sevřenou plochu 63,5 hektaru a chanské hlavní město Čchang-an bylo řádově ještě větší, samotné paláce Čchang-le a Wej-jang měly obvody kolem deseti a jedenácti kilometrů. Síla Ivolgy tedy nespočívá v absolutní velikosti, ale v tom, že na stepi, kde podle písemných pramenů nemělo nic takového existovat, prostě stála.

Hunové, nebo Siung-nu? Proč na tom záleží

V českém povědomí jsou Hunové spojeni především s Attilou a jeho vpádem do Evropy ve čtyřicátých letech pátého století. Mezi těmito evropskými Huny a starověkými Siung-nu z Ivolgy ale leží propast staletí, tisíce kilometrů a složitá otázka identity.

Dlouho se debatovalo, zda vůbec nějaká vazba existuje. Genomická studie publikovaná v roce 2025 přinesla dosud nejsilnější důkaz: část jedinců z evropských hunských pohřebišť skutečně nese genetické stopy východoeurasijského původu, které lze propojit s populacemi Siung-nu. Zároveň ale potvrdila, že hunská populace v Evropě byla výrazně smíšená. Jednoduchá rovnice „Ivolga = Attilovi Hunové“ neplatí. Přesnější je mluvit o dílčích genealogických vazbách, ne o přímé kontinuitě jednoho národa.

Pro evropské dějiny nicméně hunský vpád znamenal zlom. Tlak hunských vojsk na gótské kmeny ve 370. letech spustil řetězovou reakci stěhování národů, která nakonec přispěla k rozpadu západořímské říše. Attilova smrt roku 453 sice hunskou hrozbu ukončila, ale etnická a politická mapa Evropy už se vrátit do původního stavu nedala.

Konec černobílého příběhu

Nejcennější poučení z Ivolgy není, že „Hunové byli vlastně vyspělí“. Takové tvrzení by jen vyměnilo jeden stereotyp za druhý. Skutečný posun je jinde: mobilita a usedlost se u Siung-nu nevylučovaly. Říše dokázala kombinovat jezdecké pastevectví s opevněnými sídly, řemeslnou výrobou a zemědělstvím. S‘-ma Čchien popsal jednu stranu mince, dominantní, viditelnou, vojensky nejnápadnější. Archeologie teď doplňuje druhou.

Podle nás by české učebnice měly opustit formulaci „čistě kočovný národ“ a nahradit ji přesnějším obrazem stepní říše, která fungovala na více ekonomických základech současně. Není to převrat, je to zpřesnění. Ale zpřesnění, které mění způsob, jakým rozumíme celé epoše.

Čtyři pětiny Ivolginského hradiště stále čekají pod zemí. Každá nová sezóna může přinést odpovědi, nebo další otázky, které si zatím nikdo neklade.

Článek Tajemství „severního hlavního města“ starověku. Archeology vyspělost hlavního města Hunů ohromila se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně se skrývá za zdmi

Důležité je říct rovnou: nikdo zatím neprorazil stěnu a nevstoupil do tajné komnaty. Objev spočívá v geofyzikálních datech, tedy v tom, co přístroje „vidí“ skrze skálu, aniž by se do ní zasahovalo. Na západní stěně hrobky tým identifikoval znaky odpovídající zazděnému vstupu. Za severní stěnou naměřil materiál, který se chová jinak než homogenní vápenec, připomíná spíš staré zdění nebo záměrný zásyp. A mikrogravimetrie, měřící jemné rozdíly v hustotě horniny, odhalila severně od hrobky sérii pravoúhlých struktur s nižší hustotou.

Autoři technického reportu je interpretují jako možné zasypané chodby o šířce zhruba 1,5 až 2,5 metru. U jedné z anomálií, označované jako S3, připouštějí komoru o výšce přibližně 3,5 až 4 metry, ležící asi tři metry pod úrovní Tutanchamonovy pohřební komory. Mediální shrnutí mluví o systému pokračujícím až 25 až 30 metrů severně od známé části hrobky. To je ovšem interpretace nad geofyzickým modelem, nikoli fyzicky potvrzený půdorys.

Proč zrovna Nefertiti

Spojení s Nefertiti není nový nápad. Rivs přišel s hypotézou už v roce 2015, kdy detailní 3D dokumentace stěn od Factum Foundation odhalila na severní stěně stopy starší malby s ženskou postavou, přemalované při pozdější úpravě hrobky. Rivs argumentuje třemi pilíři: dispozice KV62 odpovídá spíš hrobce královny než standardní královské hrobce, na stěnách jsou stopy dvou zazděných dveří a viditelná část hrobky mohla být druhotně přizpůsobena pro Tutanchamona, který zemřel nečekaně mladý a vlastní dokončenou hrobku neměl.

Nový report tuto linii posiluje. Pokud by se potvrdilo, že za severní stěnou skutečně pokračuje starší pohřební komplex, jeho původní majitelkou by mohla být Nefertiti, případně v podobě panovnice známé pod jmény Neferneferuaten či Smenchkare. Jde ale o interpretaci konkrétní školy, nikoli o uzavřený vědecký konsenzus. Zpravodajský text v Nature ze 17. září 2026 výsledky výslovně rámuje jako „lákavé“, ale předčasné pro definitivní závěry.

Šest průzkumů, dvě školy, nula jistoty

Nový report není první pokus proniknout za stěny KV62 bez kladiva. Od roku 2015 proběhlo nejméně šest předchozích průzkumů: termální snímkování, tři radarové skeny, odporová tomografie turínského týmu i britský radar shora. Výsledky si navzájem odporovaly. Třetí radarový sken z roku 2018 uzavřel, že bezprostředně vedle stěn žádné skryté komory nejsou. Jenže (a to je klíčový posun) nový tým nehledal velký prázdný prostor hned za zdí. Hledal chodby záměrně zasypané sutí od podlahy ke stropu, jak bylo ve starověkém Egyptě běžné jako ochrana proti vykradačům. Takové struktury se v radaru čtou mnohem hůř než otevřená dutina.

Proti Rivsově hypotéze stojí tvrdý oponent: Zahí Hawass, bývalý šéf egyptských starožitností. V polemickém textu pro Al-Ahram Weekly z konce září 2026 argumentuje, že KV62 byla původně malá hrobka určená pro Aje, nikoli vnější část většího komplexu. Upozorňuje na stavební úpravy (snížení podlahy pohřební komory o 60 až 75 centimetrů kvůli velkým schránám se svatyněmi) a namítá, že Howard Carter pracoval v hrobce kolem deseti let a skryté prostory by pravděpodobně prověřoval. Hawass považuje současná data za nedostatečná pro jakýkoli invazivní zásah.

Stojíme tedy před střetem dvou čitelných modelů. Na jedné straně „malá adaptovaná hrobka pro Aje“, na druhé „vnější část většího královského pohřebního komplexu“. Geofyzika sama o sobě nedokáže rozhodnout, zda anomálie odpovídají architektuře, zásypu, nebo pouhé geologii.

Co rozhodne, a kdy

Skutečný zlom nepřijde další vizualizací ani dalším přepočtem dat. Přijde ve chvíli, kdy Nejvyšší rada pro starožitnosti povolí minimálně invazivní ověření, tedy úzký vrt a spuštění kamery do podezřelých struktur. Tým o takové povolení žádá. Pevný harmonogram ale v otevřených oficiálních dokumentech chybí a k říjnu 2026 se nepodařilo dohledat zveřejněné usnesení rady.

Citlivost zásahu je enormní. KV62 patří k nejnavštěvovanějším místům v Údolí králů, Getty Conservation Institute dlouhodobě řeší její ochranu a limity návštěvnosti. Jakékoli vrtání do stěn pokrytých tři tisíce let starou malbou vyžaduje mimořádnou opatrnost.

Co by se mohlo najít? Škála sahá od prázdných zasypaných průchodů přes skladovací místnost až po skutečnou funerální komoru. U anomálie S7 report připouští, že symetrický gravitační signál uprostřed struktury by mohl odpovídat hustším materiálům, tedy i pohřební výbavě. Stejnou měrou ale připouští čistě geologické vysvětlení.

Jak velký by to byl objev

Pokud by se potvrdila královská hrobka s identifikovatelnou majitelkou a zachovaným vybavením, šlo by o nález srovnatelný vědeckou vahou s Carterovým objevem z roku 1922. Mohl by přepsat několik klíčových uzlů pozdní 18. dynastie: kdo vládl mezi Achnatonem a Tutanchamonem, jaký vztah měla Nefertiti k záhadným panovnickým jménům, zda byly některé Tutanchamonovy pohřební předměty přebrané ze starší královské výbavy. Carterův nález ovšem zůstává etalonem: hrobka nalezená s prakticky neporušeným vybavením, nejbohatší takový objev v dějinách archeologie.

Zatím máme anomálie, modely a dvě soupeřící hypotézy. Odpověď leží za zdí, do které se zatím nikdo nesmí podívat.

Článek Archeologové objevili tajnou komnatu a chodby za zdí Tutanchamonovy hrobky. Může v ní ležet Nefertiti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co admirál vlastně tvrdí

Gallaudet v rozhovoru z 24. srpna 2026 popsal, že disponuje neveřejnými vysokorozlišovacími batymetrickými daty, tedy detailní trojrozměrnou mapou reliéfu mořského dna. Na ní prý jeho tým rozpoznal terénní rysy, které odpovídají tomu, co starověký filosof Platón vylíčil ve svých dialozích: soustředné prstence pevniny a vody, kanálový systém konkrétních rozměrů, stopy po organizované zástavbě.

Slovo „fotografie“ si zaslouží uvozovky. Nejde o snímky pořízené kamerou na mořském dně. Jde o vizualizace dat ze sonaru, počítačově zpracované obrazy podmořské topografie. Fyzik Max Derakhshani měl pro tým vyvinout algoritmus, který s vysokou pravděpodobností odlišuje přírodní útvary od struktur vytvořených člověkem. Název algoritmu, jeho validační data, chybovost ani trénovací vzorek ale veřejně nikdo nepředstavil.

Proč chybí souřadnice

Gallaudet odmítá prozradit polohu lokality. Veřejně uvádí dva důvody: je vázán dohodou o mlčenlivosti (NDA) a data jsou proprietární, tedy v soukromém vlastnictví. Nejde o utajení státem potvrzeného archeologického naleziště, ale o ochranu komerčně držených informací, ke kterým veřejnost nemá přístup.

Moderátor v rozhovoru zmínil Azorskou plošinu. Gallaudet tuto spekulaci nepotvrdil, ale ani nevyvrátil. Pracujeme tedy s tím, že lokalita leží někde v Atlantiku, nic konkrétnějšího veřejně neexistuje.

Do projektu se podle Gallaudeta zapojil Victor Vescovo, americký průzkumník, který absolvoval expedici Five Deeps a opakovaně sestoupil do Challenger Deep, nejhlubšího bodu světového oceánu. Vescovo disponuje plavidlem i hlubokomořskou technikou schopnou operovat v extrémních podmínkách. Gallaudet zmínil, že nově oslovený „dobře financovaný výzkumník s lodí a ROV“ by mohl expedici uskutečnit ještě v létě 2026. Pevné datum ale nezaznělo.

Zapojení Vescova zvyšuje technickou prestiž případné výpravy. Samo o sobě ale nedokazuje nic o Atlantidě.

Autorita mluvčího není totéž co důkaz

Tady je třeba být důrazný. Gallaudetova kariéra mu dává přístup k oceánografickým datům, jaký běžný badatel nemá. Svědčil před americkým Kongresem, řídil federální agenturu s tisíci zaměstnanci. To z něj ale nedělá archeologa a jeho tvrzení nenahrazuje to, co věda vyžaduje: veřejně dostupná data, nezávislé ověření, terénní verifikaci, dataci nálezů a recenzovanou publikaci.

NOAA sama dlouhodobě upozorňuje, že pravoúhlé obrazce a „ulice“ viditelné na některých mapách mořského dna jsou pouhými artefakty mapovacího procesu, stopami po průjezdu lodi se sonarem, nikoli pozůstatky zaniklých měst. Česká archeologie, jak vyplývá z materiálů Akademie věd ČR, pracuje se stejným principem: dálkový průzkum je legitimní nástroj, ale tvar nálezu je jen začátek. Rozhoduje kontext, laboratorní analýza a mezioborové ověření. Seriózní archeologie navíc stojí na dokumentaci a sdílení výsledků, ne na neveřejném náhledu do dat chráněných smlouvou o mlčenlivosti.

Co vlastně Atlantida má být

Platón popsal Atlantidu ve dvou dialozích, Tímaiovi a Kritiovi, kolem roku 360 před naším letopočtem. Nejde o mlhavou legendu. Text je překvapivě konkrétní: popisuje mohutný ostrov s úrodnou rovinou, centrálním pahorkem obklopeným střídajícími se prstenci pevniny a vody, mosty, přístavy, kanály, Poseidónovým chrámem zdobeným zlatem a stříbrem i vzácným kovem zvaným orichalkon. Atlantida měla být námořní velmocí, která ovládala území až k Egyptu, než ji během jediného dne a noci pohltilo moře.

Právě ta konkrétnost, rozměry, materiály, urbanistický plán, živí snahu číst Platónův text jako mapu, ne jako filozofickou alegorii.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

Kam teorie Atlantidu nejčastěji umísťují

Platón lokalizoval bájný ostrov „za Héraklovy sloupy“, tedy za Gibraltarský průliv, směrem do Atlantiku. Odtud dvě nejsilnější moderní větve hledání:

• Azorská plošina — podmořská vyvýšenina v centrálním Atlantiku, kde sopečná aktivita a tektonické pohyby teoreticky mohly potopit rozsáhlý kus pevniny. Právě sem směřují spekulace kolem Gallaudetova projektu, byť on sám lokaci nepotvrdil.
• Oblast u Cádizu — britský archeolog Michael Donnellan a jeho projekt Atlántica dlouhodobě zkoumají podmořské struktury u jižního pobřeží Španělska. Donnellanův tým používá multibeam sonar a LiDAR a mluví o soustředných útvarech na dně, které prý odpovídají Platónovu popisu. Na rozdíl od Gallaudeta je Donnellan v lokalizaci veřejně konkrétní.

Existují i desítky dalších teorií, od Santorini přes Saharu po Antarktidu, ale v kontextu současné kauzy dominují právě tyto dvě atlantské stopy.

Proč je tak těžké Atlantidu najít

I kdyby Atlantida skutečně existovala a ležela na dně oceánu, její nalezení by zůstávalo mimořádně obtížné. Podle NOAA by jediná loď vybavená multibeam sonarem potřebovala na zmapování celého oceánského dna téměř tisíc let. Mapování vyžaduje pomalý, systematický pohyb a obrovské množství průjezdů.

A mapa je teprve začátek. Ověření nálezu v hloubce několika kilometrů znamená vyslat dálkově ovládaný robot (ROV) nebo posádkovou ponorku do prostředí, kde panuje tma, teploty blízké nule, korozivní slané prostředí a tlak dosahující téměř šestisetnásobku atmosférického tlaku na hladině. Komunikace s povrchem je pomalá, operační čas omezený, každý ponor stojí statisíce až miliony korun.

Mapa zkrátka ještě není nález. Je to jen vytipování cíle.

Gallaudetovo jméno zvedá sázky celého příběhu. Ale skutečný průlom začne teprve ve chvíli, kdy z neveřejné mapy vzniknou veřejně kontrolovatelná data: souřadnice, surová batymetrie, datované vzorky, recenzovaná studie. Do té doby je „nalezení Atlantidy“ příslib expedice, ne archeologický objev.

Článek Americký admirál tvrdí, že našel Atlantidu, a ukázal „fotografie“ ze dna oceánu. Souřadnice ale odmítá prozradit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Puška narozená z paniky

Příběh začíná ve Francii. Roku 1886 představili Francouzi pušku Lebel Model 1886, podle Smithsonian Institution první vojenskou pušku na bezdýmný prach, s osmiranným trubicovým zásobníkem a kapacitou až deseti nábojů. Pro evropské mocnosti to byl technologický šok. Německo reagovalo okamžitě a v rekordním čase sestavilo komisi, která měla dodat odpověď. Výsledkem byl Gewehr 88, přijatý do výzbroje roku 1888, jenže rychlost měla svou cenu.

Puška trpěla technickými problémy od samého počátku. Musela být opakovaně přestavována: verze 88/S dostala úpravu na nové střelivo, varianta 88/05 změnila způsob nabíjení na lištové pásky. Samotná nutnost několika přestaveb prozrazuje, že původní řešení rychle zastaralo. Pověst zbraně byla natolik špatná, že se v dobovém tisku objevovalo hanlivé označení „Judenflinte“, výraz, který ilustruje hloubku nedůvěry, jíž puška čelila. Podle Imperial War Museums šlo o uspěchaně vyvinutou zbraň, která byla později překonána lepší konstrukcí.

Mauser 98: správná odpověď ve špatný čas

5. dubna 1898 byl po téměř dvouletých zkouškách oficiálně zaveden do výzbroje Gewehr 98. Podle Vojenského historického ústavu v Praze se jeho závěrový systém ukázal jako vysoce spolehlivý a odolný i v nepříznivých podmínkách. Technické parametry odpovídaly špičce doby:

• Ráže: 7,92 × 57 mm Mauser
• Celková délka: 1 250 mm (s hlavní 740 mm)
• Zásobník: pětinábojová vnitřní schránka
• Úsťová rychlost: přibližně 870 m/s
• Závěr: otočný válcový s třemi uzamykacími ozuby

Problém nebyl v kvalitě pušky, ale v tempu přezbrojení. Na začátku války mělo Německo evidováno asi 4 240 000 pušek a mezi lety 1914–1918 vyrobilo dalších přibližně 7 240 000 kusů. Jenže mobilizace pohltila zásoby rychleji, než továrny stačily dodávat. Odborná encyklopedie 1914-1918 Online popisuje těžký nedostatek pušek v letech 1914–1915 jako problém společný všem válčícím stranám; Německo však mělo specifickou komplikaci v tom, že vedle moderního Gewehru 98 muselo znovu vytáhnout ze skladů tisíce starých Gewehrů 88.

Gewehr 88 odmítl zemřít

Místo aby starší puška tiše zmizela, dostala nový život. Přestavěné kusy putovaly k rezervním a náhradním jednotkám. Velké počty navíc směřovaly k osmanskému spojenci, jehož armáda zoufale potřebovala pušky; Imperial War Museums i Australian War Memorial evidují konkrétní kusy s tureckými arabskými číslicemi, upravené na aktuální střelivo a nabíjení z pásků.

Nebylo to selhání jednoho člověka ani pouhá smůla. Šlo o řetězec rozhodnutí: francouzský Lebel vyvolal tlak na okamžitou reakci, z níž vznikl kompromisní Gewehr 88. Když o šestnáct let později přišla válka, ukázalo se, že předválečné plány na masovou výrobu pušek byly zcela nedostatečné. Rychlejší a levnější bylo přestavět a vydat staré kusy než okamžitě vybudovat dostatečnou novou kapacitu pro Gewehr 98.

Jak si stál Mauser 98 proti konkurenci

Každá velmoc roku 1914 měla svou opakovací pušku a každá sázela na jiný kompromis. Britský Short Magazine Lee-Enfield (SMLE) Mk III byl kompaktnější a nabízel desetiranný zásobník, dvojnásobek kapacity Gewehru 98. Na frontě se ukázal jako mimořádně účinný, zejména díky rychlosti opakované palby. Ruský Mosin M1891 ráže 7,62 × 54 mm R patřil do stejné generace dlouhých opakovacích pušek a byl masově nasazen už v rusko-japonské válce.

National Army Museum v Londýně přitom Gewehr 98 hodnotí jako „lepší konstrukci“, spolehlivou, robustní a přesnou, byť delší než britský protějšek. Britové sázeli na kompaktnost a kapacitu zásobníku, Němci na robustní přesnost a mimořádně pevný závěrový systém. Rusové vsadili na jednoduchost a masovou výrobu. Žádná z těchto pušek sama o sobě nerozhodla jedinou bitvu, ale bez nich se žádná bitva vést nedala.

Dědictví, které přežilo dvě století

Firma Mauser dodnes nabízí pušky M98 Standard a M98 Magnum a ve vlastních materiálech označuje systém 98 za „předka všech moderních opakovacích pušek s válcovým závěrem“. Není to jen marketingová fráze; princip třech uzamykacích ozubů, dlouhý neotáčivý vytahovač a třípolohová pojistka se staly šablonou, kterou kopírovaly desítky konstrukcí po celém světě. Originální vojenské kusy dnes uchovává mimo jiné Vojenský historický ústav v Praze, Imperial War Museums i Smithsonian.

Gewehr 98 nepřišel pozdě proto, že by Mauser nestihl termín. Přišel pozdě proto, že celá německá zbrojní logistika nedokázala včas převést papírový standard na válečnou realitu milionové armády. A přesto právě tato puška definovala, jak má moderní opakovací systém vypadat, na dalších sto dvacet pět let.

Článek Německo šlo do 1. světové války s puškou, kterou nikdo nechtěl. Mauser 98 přišel pozdě, ale změnil vše se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od Madridu do Helwánu

Messerschmitt ve Španělsku rozpracoval projekt označený HA-300 jako malý jednomotorový přepadový stíhač schopný dosáhnout rychlosti kolem Mach 2. Madrid ale postupně ztratil zájem, náklady rostly a španělské letectvo mělo jiné priority. Koncem roku 1959 vstoupil na scénu Egypt. Gamál Abdal Násir potřeboval moderní letectvo zoufale. Po suezské krizi v roce 1956 si Káhira bolestně uvědomila, jak je závislá na zahraničních dodavatelích, kteří mohou kdykoli zavřít kohoutky. Izrael navíc získával z Francie stíhačky Dassault Mirage III, stroje schopné rychlosti Mach 2, které se o několik let později výrazně prosadily v šestidenní válce.

Egypt proto koupil od Messerschmitta kompletní dokumentaci, výrobní přípravky i celý inženýrský tým a přesunul vše pod egyptskou General Aero Organisation do továrny v Helwánu. Messerschmitt nepřinášel jen výkresy. Přinášel desítky evropských odborníků a aerodynamické know-how, které Egypt jednoduše neměl.

Stíhačka, která skutečně létala

Projekt HA-300 nebyl papírový sen. 7. března 1964 vzlétl první prototyp a celý program nakonec nasbíral 135 zkušebních letů. Druhý prototyp létal rovněž. Podle Messerschmitt Museum of Flight měl letoun projektovanou maximální rychlost 2 125 km/h při vzletové hmotnosti pouhých 5 500 kilogramů. Pro srovnání: tehdejší MiG-21PF, hlavní sovětský stíhač exportovaný do arabských zemí, dosahoval maximální rychlosti zhruba 2 090 km/h, ale při podstatně vyšší hmotnosti.

Právě v tom spočívalo „překonání“ MiGu-21, v kombinaci extrémně nízké hmotnosti a mírně vyšší projektované rychlosti. HA-300 měl být nejlehčí nadzvukovou stíhačkou své doby. Šlo ale o projektované parametry, nikoli o bojově ověřené výsledky sériového stroje. MiG-21 byl v té době prověřený, zavedený a vyráběný v tisících kusů. HA-300 existoval ve dvou létajících prototypech.

Koncepčně stál HA-300 jinde než těžké víceúčelové stroje stejné éry. Americký F-4 Phantom II se dvěma motory, dvoučlennou posádkou a rychlostí Mach 2,23 patřil do úplně jiné váhové kategorie. Sovětský MiG-23 s měnitelnou geometrií křídla a rychlostí kolem Mach 2,4 byl rovněž o generaci komplexnější. HA-300 se do jejich machové ligy hlásil ambicí, ale ne výzbrojní nosností ani avionikou.

Šest dní, které zabily sen

Klíčový zlom přišel v červnu 1967. Izraelské letectvo během několika hodin zničilo většinu egyptských strojů na zemi. Násir stál před akutním problémem: jeho vzdušné síly prakticky přestaly existovat a potřeboval je obnovit okamžitě, ne za další roky vývoje. Sověti nabídli hotové MiGy-21 za výhodné ceny. Rychle, spolehlivě, bez rizika.

Program HA-300 přežil porážku ještě dva roky. Běžely zkoušky, inženýři se pokoušeli dotáhnout klíčový motor E-300, bez něhož letoun nemohl dosáhnout plných parametrů. Třetí a čtvrtý prototyp s tímto motorem ale do plnohodnotného letového programu už nedospěly. Náklady překročily 100 milionů egyptských liber. V květnu 1969 Egypt program definitivně zastavil.

Víc než ztráta jednoho letounu

Skutečná cena zrušení HA-300 nespočívala v penězích utopených do prototypů. Egypt ztratil šanci vybudovat vlastní konstrukční a motorářskou kontinuitu, průmyslový ekosystém, který by mu umožnil vyvíjet další generace letounů. Část kapacit helwánské továrny přešla na výrobu dílů pro sovětské stroje. Závislost na zahraničním dodavateli, které se Násir chtěl zbavit, se jen přesunula z Paříže a Londýna na Moskvu. A později na Washington: Egypt nakonec objednal celkem 220 amerických stíhaček F-16, jak potvrzuje Lockheed Martin.

Příběh HA-300 přesně ukazuje, proč Blízký východ dodnes nemá vlastní seriózní stíhací letoun. Nestačí peníze ani talent jednoho geniálního konstruktéra. Potřeba jsou větrné tunely, testovací infrastruktura, vlastní motorářský průmysl, dodavatelský řetězec a hlavně politická trpělivost snášet roky zpoždění a neúspěchů. Jedinou reálnou regionální výjimkou je v roce 2026 turecký program KAAN. Egypt dnes oficiálně mluví o lokalizaci výroby a strategických partnerstvích, ne o vlastní stíhačce.

První prototyp HA-300 přitom nebyl sešrotován. V roce 1991 jej odkoupila německá DASA, nechala zrestaurovat a převezla do Manchingu. Dnes stojí v expozici Messerschmitt Museum of Flight, tichý důkaz, že ambice byla reálná. Chyběl jí jen svět, který by ji unesl.

Článek Nacistický konstruktér dostal po válce zákaz tvořit zbraně. Egypt mu dal šanci postavit stíhačku, která překonala MiG-21 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Příkop, který neměl chránit, ale dělit

Vráble nebyly malou osadou. Sídliště čítalo přes 300 domovních půdorysů rozložených do tří oddělených „sousedství“. Jen to jihozápadní dostalo vlastní ohrazení s příkopem. Vstupy vedly směrem od ostatních dvou částí osady, nikoli k nim. Podle starší studie Furholtova týmu z roku 2020 to ukazuje spíš na napětí mezi skupinami uvnitř jedné aglomerace než na společnou obranu proti vnějšímu nepříteli.

Právě v zakončení tohoto příkopu, východně od jednoho ze vstupů, ležela masová depozice. Těla spočívala na břiše, na zádech i zkrouceně, bez jednotné orientace, některá se překrývala. V prvních 9,5 metru jich bylo 44, dál následoval shluk osmi a pak volnější uložení. Mezi kostmi téměř žádný sediment, to naznačuje, že těla byla uložena v krátkém intervalu. Možná během dnů, možná týdnů. Rozhodně ne v průběhu generací.

Hlavy nezmizely samy

Nejde o rozklad, ztrátu při erozi ani o náhodný posun kostí v zemi. Osteologové na krčních obratlích identifikovali řezné stopy po ostrých nástrojích. Hlavy byly odděleny cíleně a, jak uvádí tisková zpráva Kielské univerzity, „zručně“. Dolní čelisti většinou chybí taky. Lebky se přitom na lokalitě prakticky nenašly; studie mluví jen o velmi malém množství fragmentů a konstatuje, že „hlavy jsou archeologicky neviditelné“.

Kam zmizely? To je ústřední otázka, na kterou zatím nikdo nedokáže odpovědět. Pracovní hypotéza počítá s odděleným uchováváním hlav, snad jako rituálních předmětů, snad jako válečných trofejí. Předběžné výsledky navíc naznačují, že hlavy byly odstraňovány především jedincům starším dvanácti let, a to spíše mužům. Jediná kompletní kostra patřila dítěti. Proč právě ono zůstalo celé, studie nevysvětluje.

Evropa plná příkopů a mrtvých

Vráble nejsou osamělá anomálie. Závěr kultury s lineární keramikou, zhruba kolem roku 5000 př. n. l., provází v celé střední Evropě vlna násilí a neobvyklých pohřebních praktik. Každá lokalita ale vypráví jiný příběh.

• Talheim, jihozápadní Německo – 34 lidí zabitých údery do hlavy a vhozených do jámy. Klasický masakr malé komunity, ženy a děti nevyjímaje. Žádné stopy rituálu, jen brutální efektivita.
• Asparn-Schletz, Dolní Rakousko – v příkopu kolem osady ležely desítky až stovky koster se stopami násilné smrti. Těla zůstala nepohřbena. Útočníci zřejmě odešli a nikdo se nevrátil, aby mrtvé uložil.
• Herxheim, západní Německo – dvojité ohrazení, uvnitř rozsekané lidské kosti, shluky lebečních kleneb a záměrně ničené keramické nádoby. Část badatelů mluví o kanibalismu, jiní o složitém sekundárním pohřebním rituálu. Spor trvá.
• El Mirador, Španělsko – jeskyně v pohoří Sierra de Atapuerca, nejméně 11 jedinců se stopami řezání, štípání kostí kvůli morku a lidskými otisky zubů. Tady je kanibalismus doložen.
• Masseria Candelaro, jižní Itálie – asi 15 lebek a dolních čelistí ukládaných a přemísťovaných po dvě století uprostřed vesnice. Žádné násilí, jen systematická práce s ostatky předků.

Vráble se nekryjí s žádným z těchto modelů úplně. Není tu jednoznačný masakr jako v Talheimu, chybí stopy kanibalismu jako v El Miradoru a na rozdíl od Masserie Candelaro tu lebky prostě nejsou. Podle nás je právě tahle nezařaditelnost tím, co dělá nález tak znepokojivým.

Kult lebek, nebo něco docela jiného?

Na Blízkém východě známe tradici uchovávání lebek už z předkeramického neolitu. V Jerichu byly lebky omítnuté sádrou, s modelovanými obličeji a mušlemi místo očí. V Çatalhöyüku na území dnešního Turecka lebky cirkulovaly mezi domy v rámci vícestupňového pohřebního rituálu, tělo bylo nejprve pohřbeno, po čase exhumováno a lebka odebrána pro další použití.

Nabízí se analogie: i ve Vrábľích mohl někdo vnímat hlavu jako nositele identity zemřelého, jako předmět hodný zvláštního zacházení. Jenže rozhodující článek řetězu chybí. V Jerichu a Çatalhöyüku víme, kam lebky putovaly. Ve Vrábľích ne. Možná leží v dosud neprozkoumané části příkopu. Možná byly odneseny na jiné místo, které archeologie zatím nezná. Možná byly zničeny.

Co může přinést další výzkum

Od roku 2025 běží navazující projekt financovaný Německou výzkumnou nadací (DFG), který počítá s kompletním osteologickým zpracováním všech koster, analýzou starověké DNA, izotopovým rozborem stravy a mobility a systematickým průzkumem dalších částí ohrazení. Cílem je zjistit, zda byli pohřbení místní obyvatelé, nebo lidé přivedení odjinud, zda byli příbuzní, a hlavně zda se podobná praxe opakovala i jinde na lokalitě.

Moravské Vedrovice, jedno z nejvýznamnějších pohřebišť kultury s lineární keramikou na území Česka, ukazují, že stejná kultura pohřbívala i zcela konvenčně. Přímá česká obdoba Vrábel, příkop s desítkami bezhlavých těl, zatím známa není.

Sedmdesát sedm těl bez hlav, jedno dítě s lebkou a prázdné místo, kde by měly ležet ostatní. Odpovědi na otázku „proč“ se budou skládat po kouscích z DNA, izotopů a řezných stop. Ale i kdyby se podařilo zjistit, kdo ti lidé byli a odkud přišli, jedna věc zůstane: někdo před sedmi tisíci lety věděl přesně, co dělá, a my ne.

Článek Na Slovensku vykopali příkop plný 77 těl bez hlav. Lebky nikde, záhada trvá 7 000 let se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Padesát válek za pět století

Číslo, které koluje internetem i odbornými texty, má konkrétní původ. Americký politolog Jack S. Levy v 80. letech sestavil databázi velmocenských válek od roku 1495 do roku 1975. Válku definoval jako ozbrojený konflikt mezi organizovanými vojenskými silami nezávislých politických jednotek s minimálně tisícem padlých v boji. Civilní konflikty a koloniální tažení do srovnání nezahrnul. Z jeho dat později čerpal historik Niall Ferguson, který popularizoval formulaci, že Francie bojovala v 50 ze 125 hlavních evropských válek, tedy ve čtyřiceti procentech všech.

Důležitý kontext: Rusko vstupuje do Levyho systému velmocí až od roku 1721, Spojené státy dokonce až od roku 1898. Prosté srovnání „Francie vedla víc válek než Rusko nebo Amerika“ proto není metodicky úplně férové, Paříž měla v záběru o staletí delší rozjezd. Přesto je výsledek pozoruhodný. Žádný jiný evropský stát se v této úzce vymezené kategorii Francii nevyrovná.

Od historického rekordu k dnešnímu odstrašení

Samotný historický rekord by byl jen zajímavost pro kvízové večery. Co z něj dělá aktuální téma, jsou kroky, které Francie podniká právě teď.

5. března 2025 pronesl Emmanuel Macron projev, v němž označil Rusko za přímou hrozbu pro Evropu a otevřel strategickou debatu o evropské dimenzi francouzského jaderného odstrašení. Nešlo o vágní gesto. O necelý rok později, 2. března 2026, Macron na základně Île-Longue, domovském přístavu francouzských jaderných ponorek, představil koncept předsunutého odstrašení. Francie podle něj počítá se zapojením spojenců do cvičení a signalizace odstrašení, přičemž konečné rozhodnutí o použití jaderných zbraní zůstává výhradně v rukou Paříže.

Téhož dne vznikla vysoká francouzsko-německá jaderná koordinační skupina, první svého druhu. Macron a kancléř Merz podepsali společnou deklaraci, která zahrnuje nejen jadernou koordinaci, ale i spolupráci v protivzdušné obraně. Berlín, který po dekády spoléhal výhradně na americký jaderný deštník, tím poprvé formálně přiznal, že potřebuje i evropskou alternativu.

Tvrdá čísla, ne jen rétorika

Francie svou pozici neopírá jen o projevy. V červenci 2025 podepsala s Velkou Británií modernizovanou obrannou deklaraci Lancaster House 2.0. Obě země v ní uvádějí, že jako jediné evropské jaderné a vojenské mocnosti nesou zvláštní odpovědnost za obranu kontinentu. Dohromady představují téměř 40 % obranných rozpočtů evropských spojenců a přes 50 % evropských výdajů na obranný výzkum a technologie.

Průmyslová stránka je stejně výmluvná. Podle SIPRI Yearbook 2025 se Francie v období 2020–2024 stala druhým největším světovým exportérem hlavních zbraní. Její exporty vzrostly o 11 % oproti předchozímu pětiletému období. Ruské exporty se ve stejném srovnání propadly na polovinu. Symbolika je zřetelná: země, která v tomto srovnání válčila nejčastěji, dnes zbrojí nejrychleji rostoucím tempem v Evropě, zatímco její historický rival na východě průmyslově slábne.

K tomu přidejme institucionální váhu: stálé místo v Radě bezpečnosti OSN s právem veta, zakládající členství v NATO od roku 1949 a 16,4 % celkového HDP Evropské unie. Francie je jedním z mála států na planetě, který dokáže spojit jaderné odstrašení, globální diplomatický hlas a reálnou průmyslovou kapacitu do jedné geopolitické role.

Co to znamená pro Česko

Francouzský „návrat“ není abstraktní geopolitika. Česká armáda právě pořizuje 62 houfnic Caesar od francouzského výrobce KNDS za 10,3 miliardy korun. Testování probíhá ve Francii a do konstrukce se promítají ukrajinské bojové zkušenosti. V největším aliančním cvičení roku 2026, Steadfast Dart, působily české i francouzské jednotky vedle sebe ve střední Evropě.

Pro Českou republiku to znamená posun v optice. Francie přestává být jen „další velkou zemí EU“ a stává se bezpečnostní proměnnou, kterou stojí za to sledovat ve třech rovinách: její postoj k Rusku a Ukrajině, debata o evropské roli francouzského jaderného odstrašení a obranný průmysl, který už přímo zasahuje do české modernizace armády.

Velmoc, nebo kotva?

Slovo „povstávání“ může znít hrozivě. V kontextu roku 2026 ale nejde o návrat imperiální Francie, která válčila v každé druhé evropské válce za posledních pět set let. Jde o návrat Francie jako bezpečnostní kotvy kontinentu, uvnitř NATO, uvnitř EU, s jadernými zbraněmi, které poprvé výslovně nabízí i jako evropský nástroj. Otázka není, zda Francie povstává. Otázka je, zda zbytek Evropy dokáže její nabídku využít dřív, než ji okolnosti donutí.

Pět století válek naučilo Paříž jednu věc: kdo se nepřipraví, ten prohraje. Dnes se připravuje za celý kontinent.

Článek Ani Rusko, ani Amerika: nejvíce válek v historii vedla evropská velmoc, která znovu povstává se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři miliardy proti dvěma: program versus program

Často opakované srovnání „B-29 stál víc než atomová bomba“ zní jako absurdita. Není. Jen je potřeba vědět, co se srovnává. Nejde o cenu jednoho letounu proti jedné hlavici. Celý program vývoje a výroby B-29, od prvních prototypů přes tisíce sériových strojů, motory, výcvik posádek, budování základen až po logistiku náhradních dílů na Pacifiku, spolkl přibližně 3 miliardy tehdejších dolarů. Projekt Manhattan, jak uvádí americké ministerstvo energetiky, stál do konce války 2,2 miliardy dolarů a zaměstnával 130 000 lidí. B-29 byl tedy dražší nikoli proto, že by „letadlo bylo větší zázrak než bomba“, ale proto, že šlo o celý válečný ekosystém: továrny Boeingu, Bellu a Martinu, stovky letišť, desetitisíce mechaniků, miliony náhradních dílů a šest drah dlouhých přes 2 590 m na Tinianu, kde vznikla největší letecká základna celé války.

Sázka, která málem shořela na motorech

Boeing dostal kontrakt na vývoj v roce 1940, ale cesta k nasazení byla všechno, jen ne hladká. Srdcem problémů byl osmnáctiválcový hvězdicový motor Wright R-3350, výkonný, ale náchylný k přehřívání, únikům maziva a katastrofickým požárům. Druhý prototyp XB-29 se 18. února 1943 zřítil po vzplanutí motoru; zahynul šéfzkušební pilot Eddie Allen i celá posádka. V lednu 1944 bylo z 97 vyrobených strojů provozuschopných pouhých šestnáct.

Armáda reagovala tím, čemu se dodnes říká „Battle of Kansas“, krizová mobilizace techniků, subdodavatelů a vojáků přímo na výrobních linkách v Kansasu, aby se stroje dostaly do bojeschopného stavu. Jako pojistku si Pentagon držel konkurenční Consolidated B-32 Dominator. Nešlo o hladce běžící program. Šlo o krizově zachraňovanou sázku za tři miliardy dolarů.

Proč právě B-29, a nic jiného

Co dělalo Superfortress nenahraditelným? Kombinace parametrů, kterou žádný jiný spojenecký bombardér nenabízel:

• Dolet přes 5 950 km (3 700 mil), dost na zpáteční let z Mariánských ostrovů nad japonské ostrovy a zpět.
• Přetlakové kabiny v přední i zadní části trupu, posádky mohly operovat ve výškách nad 9 150 m (30 000 stop) bez kyslíkových masek.
• Dálkově ovládané střelecké věže s analogovým počítačovým řízením palby, technologický skok, který Smithsonian označuje za předchůdce pozdějších obranných systémů bombardérů.
• Nosnost až přibližně 9 070 kg (20 000 liber) bomb a operační dostup 10 240 m (33 600 stop).

Britský Lancaster byl mimořádně účinný nad Evropou, ale neměl přetlakovou kabinu ani dolet pro Pacifik. Halifax od září 1943 přecházel na méně riskantní cíle kvůli ztrátám. Německý He 177, jediný pokus Luftwaffe o skutečně těžký dálkový bombardér, trpěl přehříváním spřažených motorů natolik, že si vysloužil přezdívku „Flaming Coffin“. Žádný z nich nemohl nahradit B-29 v roli, pro kterou byl stvořen: trvalý strategický úder na japonské jádro z ostrovních základen tisíce kilometrů daleko.

Silverplate: když ani Superfortress nestačil

Standardní B-29 přitom atomovou bombu nést nemohl. Původní plutoniová konstrukce Thin Man měřila přes 5 m (17 stop) a vyžadovala spojení přední a zadní pumovnice. Pozdější Fat Man narazil na dveře pumovnice široké 163 cm (64 palců), příliš úzké. Testy odhalily problémy se stabilitou i odhozem.

Řešením se stal Projekt Silverplate: úprava malé části flotily výhradně pro jaderné mise. Silverplate stroje dostaly rozšířenou pumovnici, upravenou závěsnou mechaniku pro Little Boy a Fat Man, vrtule Curtiss Electric s reverzním chodem pro kratší dojezd po přistání a zvláštní stanoviště v kokpitu pro důstojníka dohlížejícího na zbraň. Aby se kompenzovala hmotnost bomb, technici odstranili veškeré střelecké věže kromě ocasní a sejmuli pancéřování. Výsledkem byl lehčí, rychlejší a výše létající stroj, ale prakticky bezbranný proti stíhačkám. Posádky 509. smíšené skupiny na Tinianu přitom většinou netušily, co přesně cvičí. Vědělo to jen úzké velení.

Víc než dvě bomby

Redukovat B-29 na nosiče Little Boy a Fat Man by znamenalo ignorovat měsíce předchozí kampaně. Od listopadu 1944 Superfortressy z Mariánských ostrovů bombardovaly japonský průmysl z velké výšky. Když se přesné denní nálety ukázaly jako málo účinné, generál Curtis LeMay v březnu 1945 přešel na nízké noční zápalné útoky, které systematicky ničily japonská města. B-29 zároveň v rámci operace Starvation kladly miny do japonských přístavů a lodních tras, čímž přispívaly k námořní blokádě.

Poválečné americké analýzy přiznávají, že samotné strategické bombardování nebylo jediným rozhodujícím faktorem kapitulace, roli hrála i námořní blokáda, nedostatek surovin a sovětský vstup do války. Bez B-29 by ale USA v létě 1945 neměly žádný jiný bombardér schopný kombinovat dálkový dosah z Mariánských ostrovů s interním nesením atomové zbraně. Válka by s největší pravděpodobností skončila později a za jinou cenu, možná invazí na japonské ostrovy, jejíž odhady ztrát se počítaly ve statisících na obou stranách.

Dnes stojí Bockscar v Národním muzeu USAF v Daytonu, Enola Gay ve Smithsonianu u Washingtonu. A v pražském Vojenském historickém ústavu leží pilotní křídla a stužky medailí plukovníka Paula Tibbetse, tichá připomínka toho, že i návštěvník se může dotknout příběhu stroje, který stál víc než atomová bomba a bez kterého by ta bomba neměla jak doletět k cíli.

Článek Jediný bombardér změnil 2. světovou válku: B-29 stál víc než atomovka, ale bez něj by Amerika nevyhrála se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sto dnů od náčrtu k bitvě

Za Monitorem stál švédsko-americký inženýr John Ericsson, muž s pověstí geniálního potížisty. K prezidentu Lincolnovi se dostal oklikou: podnikatel Cornelius S. Bushnell konzultoval Ericssonův náčrt s obchodníky Winslowem a Griswaldem, ti oslovili ministra zahraničí Sewarda a Seward otevřel dveře do Bílého domu. Lincoln byl zaujat. Ironclad Board, komise, která měla posoudit návrhy obrněných lodí, projekt přijala, ale jen jako experiment s tvrdou smluvní pojistkou: pokud loď selže, Ericsson zaplatí. Obavy se týkaly hlavně způsobilosti na moři. Komise měla pravdu, Monitor nebyl oceánská loď. Jenže Unie nepotřebovala oceánskou loď. Potřebovala rychlou odpověď na CSS Virginia.

Stavba trvala necelých sto dnů. Ericsson sám vybral jméno „Monitor“ jako varování, nejen pro Konfederaci, ale i pro britskou admiralitu.

Čtyři hodiny, které změnily pravidla

8. března 1862 vyplula Virginia do zátoky Hampton Roads a během jediného odpoledne potopila dvě dřevěné fregaty Unie. Třetí, USS Minnesota, uvízla na mělčině a čekala na ráno. Když se Virginia 9. března vrátila dokončit práci, stál jí v cestě Monitor.

Na papíře to vypadalo absurdně. Virginia měřila asi 84 m (275 stop), nesla deset děl v pevné kasematě se šikmými boky a na přídi měla beranidlo. Monitor měl jen dvě jedenáctipalcová Dahlgrenova děla, ale v otočné věži o průměru zhruba 6 m (20 stop), s palebným obloukem 360 stupňů. Nemusel natáčet celý trup, aby zamířil. A jeho nízký profil znamenal, že Virginia měla co trefit jen věž a úzký proužek paluby.

Čtyřhodinový souboj u Hampton Roads neskončil potopením ani jedné lodi. Ale strategicky zvítězil Monitor: Virginia se stáhla, Minnesota zůstala celá a blokáda Unie držela. Důležitější než výsledek bitvy byl ale signál, který z ní vyšel do světa.

Od pobřežní baterie k bitevní lodi

Reakce přišla překvapivě rychle. Už 4. října 1862, pouhých sedm měsíců po bitvě, nese datum britský plán pobřežní věžové lodi Prince Albert. Unie sama objednala desítky monitorů různých tříd pro říční a pobřežní operace.

Tady je ale potřeba rozlišit tři věci:

• Monitor jako konkrétní loď měl krátký život. V noci z 31. prosince 1862 ho u mysu Hatteras potopila bouře; vlny otevřely netěsnosti v nízkém trupu, voda zaplavila stroje a loď šla ke dnu. Přesně ta vlastnost, která z něj dělala těžký cíl, ho zabila na otevřeném moři.
• Monitor jako typ, nízká pobřežní věžová loď, sloužil ještě desítky let, ale nikdy se nestal páteří oceánského loďstva. K tomu se nehodil.
• Otočná těžká věž jako princip, to je ta linie, která přežila. Britská HMS Monarch se roku 1869 stala první skutečně oceánskou věžovou válečnou lodí. HMS Devastation z roku 1871 už vypadala jako zárodek moderní bitevní lodi: žádné plachty, pancéřový trup, věže s těžkými děly.

Pozdější bitevní lodě, od predreadnoughtů přes Dreadnought až po Jamato, spojily oceánský trup typu Virginia s věží a velkými děly typu Monitor. Jak to formuluje Britannica: bitevní loď je syntézou obou principů z Hampton Roads.

Kde končí 160 let

Bitevní lodě vládly námořní strategii zhruba do druhé světové války, kdy je z trůnu sesadily letadlové lodě. Po válce převzaly hlavní údernou roli ponorky a řízené střely. Samotný princip otočné věže ale v menším měřítku přežil, na křižnících, torpédoborcích i moderních fregatách. NOAA ještě v nedávných textech označuje věž Monitoru za prototyp pozdější námořní výzbroje.

Takže „160 let“ není přesný interval vlády jednoho typu lodi. Je to spíš měřítko toho, jak daleko dosáhla myšlenka, kterou Ericsson poprvé vyzkoušel v boji. Od dřevěných bočních fregat k otočným věžím; ten zlom proběhl za jediné březnové odpoledne roku 1862.

Kde to dnes vidět

Vrak Monitoru leží asi 30 km (16 mil) od mysu Hatteras v hloubce kolem 73 m (240 stop) a pro běžného návštěvníka není přístupný. Co přístupné je: USS Monitor Center v The Mariners‘ Museum v Newport News ve Virginii, kde probíhá konzervace originální věže, strojů i děl a kde je rozsáhlá expozice. Další zastávky najdete v Severní Karolíně, na Hatterasu, v Beaufortu a na Roanoke Island, kde stojí i model v měřítku 1:3.

Ericsson stavěl Monitor jako nouzové řešení na jedno odpoledne. To odpoledne stačilo, aby ukázal směr, kterým se námořní válečnictví vydalo na víc než století dopředu.

Článek „Sýrová krabička na voru“ změnila válčení na moři na dalších 160 let se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Duel, který B1bis vyhrával

Stonne, malá obec v Ardenách, přecházela v květnu 1940 z rukou do rukou sedmnáctkrát. Billotteho průjezd patří k nejlépe zdokumentovaným epizodám francouzské kampaně. Podle archivů francouzského ministerstva obrany zničil jeho B1bis 13 nepřátelských tanků a podle sekundárních biografických zdrojů i 2 protitanková děla. Panzer IV Ausf. D vypálil na čelo „Eure“ dvacet ran bez jediného průniku.

Nebyl to ojedinělý případ. Parametry mluví jasně:

Francouzský 47mm kanon SA 35 prorážel 40 mm pancíře na 400 metrů. Proti raným Panzerům III a IV to znamenalo smrtelné nebezpečí čelně na běžných bojových vzdálenostech. Němci potřebovali bok, záď, zásah pásu, nebo štěstí. Standardní protitankový kanon PaK 36 ráže 37 mm si u německých vojáků vysloužil přezdívku „klepátko na dveře“. Proti B1bis oprávněně.

Konstrukční koncepce z jiné války

Char B1bis nevznikl pro blitzkrieg. Jeho kořeny sahají do dvacátých let, kdy francouzská armáda plánovala průlomový tank pro statickou frontu. Hlavní zbraní měla být korbová 75mm houfnice, pevně uložená, mířená otáčením celého tanku prostřednictvím hydrostatického mechanismu Naëder. Řidič používal volant řízení a zvláštní volant jemného zaměřování; motor musel běžet i při samotném míření. Systém vyžadoval výcvik, správné provozní kapaliny a neustálou údržbu, při použití nevhodného ricinového oleje docházelo k degradaci funkce.

Věž? Jednočlenná, stísněná, odvozená z myšlenky „univerzální“ malé odlévané věže použitelné na více typech tanků. Velitel v ní současně vyhledával cíle, mířil, nabíjel, pálil a velel celému tanku. V boji u Stonne to fungovalo, protože šlo o krátký, intenzivní průjezd. V hodinách a dnech manévrové kampaně to bylo vyčerpávající až ochromující.

Šest hodin a dost

Čtyři sta litrů benzínu. Udávaná autonomie kolem 130 kilometrů, reálně při vyšším tempu spíš 120 km, tedy asi šest hodin jízdy. Pak musel B1bis zastavit a čekat na zásobovací kolonu. V kampani, kde německé tankové divize ujížděly desítky kilometrů denně a francouzské velení zoufale přesouvalo rezervy, znamenala každá zastávka ztrátu iniciativy.

K tomu se přidávala servisní náročnost:

• Složitý pohon a převodovka vyžadovaly časté mazání a kontroly.
• Podvozek s mnoha pojezdovými koly kladl vysoké nároky na polní údržbu.
• Výroba byla pomalá, z 1 144 objednaných kusů bylo do června 1940 dodáno jen 369.
• V červnu 1940 chyběly věže APX 4 natolik, že kusy č. 505, 506 a 507 byly zavedeny do služby bez věže.

Měsíční produkce stoupla z pouhých 3 tanků na 41 v květnu 1940. Příliš pozdě.

Prohrát tempo, prohrát válku

Německá převaha nespočívala v lepších tancích. Spočívala v pětičlenných osádkách s jasně rozdělenými úkoly, v radiovém spojení mezi vozy, v koncentraci tankových svazků a v operačním tempu, které francouzská strana nedokázala kopírovat. B1bis byl rozptýlen po menších jednotkách, často bez pěchotního doprovodu, s přetíženými veliteli a logistikou, která nestíhala.

Verze B1ter měla problémy řešit: 75mm pancíř, plánovaná dvoumístná věž, 75mm kanon s bočním odměrem. Vznikly tři prototypy. Dva hotové kusy zmizely při potopení transportní lodi během evakuace. Do série program nikdy nepřešel.

Druhý život v cizích rukou

Němci ukořistili 161 kusů B1bis. Přeznačili je jako Panzerkampfwagen B2 740(f) a opravovali v závodech v Boulogne-Billancourt. Na frontovou službu se nehodily, příliš pomalé, příliš žíznivé, příliš náročné na údržbu. Sloužily jako výcvikové stroje, plamenometné verze a podvozky pro samohybné houfnice s 10,5cm leFH 18/3. Jeden kus skončil na Jersey, kde ho dnes vystavuje Tank Museum v Bovingtonu. V letech 1944–1945 se část ukořistěných B1bis dostala zpět do francouzských rukou; 13. dragounský pluk je znovu nasadil a typ ve francouzské armádě dožíval až do roku 1950.

Char B1bis nebyl poražen v kategorii, pro kterou vznikl, v přímém střetu pancíře proti pancíři zůstal až do konce kampaně prakticky nepřekonatelný zepředu. Porazila ho kategorie, která v jeho zadání z dvacátých let neexistovala: rychlá manévrová válka, kde vyhrává ten, kdo ujede víc kilometrů mezi dvěma zastávkami u cisterny.

Článek Francouzský tank Char B1 válcoval německé Panzery, ale jeden zásadní problém ho srazil na kolena se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Inženýr, který se dostal až k carovi

Nikolaj Lebeděnko nebyl žádný podivín z garáže. Vedl soukromou technickou laboratoř, plnil zakázky pro ruské vojenské resorty, pohyboval se v leteckých a inženýrských kruzích a ovládal několik jazyků. Právě jeho vazby na vojenské a technické elity mu otevřely dveře, které by zůstaly zavřené komukoli jinému. Přes knížete Lvova se na přelomu ledna a února 1915, přesné datum se v historických zdrojích liší, dostal na audienci k caru Mikuláši II.

Lebeděnko s sebou přinesl dřevěný model poháněný gramofonovým pérkem. Hračka prý na koberci carova kabinetu vesele přejížděla hromádky knih. Panovník byl nadšený. Projekt dostal zelenou a financování.

Dnes to zní absurdně. Jenže v roce 1915 ještě neexistoval žádný „správný“ způsob, jak postavit tank. Zákopová válka na západní frontě požírala statisíce životů a každý nápad, který sliboval průlom, měl šanci na vyslyšení. Lebeděnkův slib zněl odvážně: zlomit frontu během dnů.

Devítimetrová kola a logika, která dávala smysl

Na papíře měl Car-Tank svou logiku. Přední kola o průměru zhruba devíti metrů měla překračovat zákopy, ostnatý drát i krátery, ne je objíždět, ale prostě přes ně přejít. Vysoká pozice výzbroje měla dát osádce palebnou převahu. A samotná silueta stroje, přezdívaného také „Netopýr“, měla působit psychologickým šokem na nepřátelskou pěchotu.

Technické parametry byly na svou dobu ambiciózní:

• Délka: cca 17,8 m
• Šířka: cca 12 m
• Výška: cca 9 m
• Hmotnost: kolem 60 tun
• Pohon: dva motory Maybach, každý o výkonu 240 koňských sil (asi 179 kW)
• Projektovaná rychlost: asi 17 km/h

Pohon fungoval neobvykle: menší automobilová kola přenášela energii třením na ráfky obřích předních kol. Vzadu seděl řídicí válec o průměru pouhých 1,5 metru, který měl nést zhruba třetinu celkové hmotnosti a zajišťovat směrové řízení. Právě tady se skrýval konstrukční hřeb do rakve.

Jeden test, jeden konec

Zkouška proběhla 27. srpna 1915 podle starého ruského kalendáře. Car-Tank se nejprve pohyboval po připravené dřevěné cestě a skutečně lámal stromy. Vypadalo to slibně. Jenže jakmile sjel na přirozený měkký terén, zadní řídicí kolo se okamžitě zabořilo. Hmotnost byla rozložena fatálně špatně: obří přední kola nedokázala vytáhnout zadek stroje z bahna.

Nebyly to zákopy, co ho zastavily. Byl to měkký lesní terén a nepoměr mezi devítimetrovými předními koly a půldruhametrovým zadním válcem. Nikdo z přítomných nedokázal stroj vyprostit. Projekt byl ještě v roce 1915 zastaven, prototyp zůstal stát v lese a v roce 1923 ho rozřezali na šrot.

Pochybnosti přitom existovaly už předem. V dostupných zdrojích se nám nepodařilo dohledat formální technickou oponenturu, která by stavbu zablokovala, ale pozdější memoárové záznamy naznačují, že skepticismus v odborném okolí panoval. Nepřevážil. Válečná nouze a patronátní vazby zvítězily nad opatrností.

Britové zkoušeli totéž a rychleji to vzdali

Car-Tank nebyl osamělá ruská bizarnost. I Britové v letech 1915 a 1916 procházeli obdobím divokého experimentování. Kolové koncepty, obří válce, nejrůznější mechanické podivnosti: raný vývoj obrněných vozidel byl na obou stranách metodou pokus a omyl.

Rozdíl spočíval v rychlosti iterace. Britští konstruktéři dospěli k závěru, že řešením terénu plného zákopů, parapetů a granátových kráterů jsou souvislé pásy, které rozloží hmotnost po celé délce stroje. Výsledkem byl Mark I, který 15. září 1916 vstoupil do boje na Sommě. Vážil 28 tun, vyrobili jich 150 kusů a nebyl dokonalý, ale fungoval. Podle patentového popisu uchovaného v The Tank Museum měl nový stroj explicitně řešit terén se zákopy a překážkami pomocí nekonečných pásových řetězů.

Car-Tank vsadil na opačný princip: místo rozložení hmotnosti chtěl překážky přeskočit výškou kol. Sázka nevyšla. Méně efektní, ale funkční technika zvítězila.

Co zbylo po kolosu v lese

Lebeděnko po revoluci odešel k Bílému hnutí, přes Konstantinopol a Bělehrad se dostal do Berlína, kde roku 1948 zemřel. Jeho dva mladí spolupracovníci dopadli jinak. Alexandr Mikulin se stal jedním z klíčových sovětských konstruktérů leteckých motorů. Boris Stečkin vyrostl v zakladatelskou osobnost teorie proudových motorů a akademika. Už během práce na Car-Tanku společně řešili motor AMBeS: problém výkonu a pohonu, který je profesně formoval víc než samotný kolos.

Prototyp selhal. Laboratoř, kterou představoval, ale fungovala jako škola extrémního inženýrského myšlení. Z šedesáti tun zrezivělé oceli v podmoskevském lese nevzešel tank: vzešli z ní dva muži, kteří o generaci později pomáhali stavět motory sovětských bojových letounů.

Car-Tank dnes snadno zapadá do řady ruských „car-“ artefaktů vedle Car-zvonu a Car-děla, kolosálních věcí, které nikdy nesplnily svůj účel. Jenže na rozdíl od zvonu, který nikdy nezazvonil, protože praskl při odlévání, Car-Tank praskl až při střetu teorie s blátem. A právě v tom je jeho hodnota: připomíná okamžik, kdy ještě nebylo rozhodnuto, jak má vypadat moderní válka, a kdy jediný test v měkkém lese rozhodl za celou jednu vývojovou větev.

Článek Car-Tank: kolosální ruské monstrum z roku 1915 mělo vyhrát válku. Kola měřila 9 metrů, ale zastavil ho první příkop se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z bitevní lodi letadlovým nosičem

Kýl budoucího Béarnu položili 10. ledna 1914 jako pátou jednotku třídy Normandie, pancéřníků, kteří měli posílit francouzskou linii. Pak přišla první světová válka a stavba se zastavila. Na vodu byl trup spuštěn až v dubnu 1920, ale jako bitevní loď už nedával smysl. Washingtonská námořní smlouva z roku 1922 omezila tonáž kapitálních plavidel a Francii nabídla možnost přestavět nedokončený trup na letadlovou loď. Přestavba trvala roky. Béarn vstoupil do služby teprve v květnu 1927, třináct let po položení kýlu.

Výsledek působil impozantně: standardní výtlak 22 146 tun, plný dokonce 28 400 tun, letová paluba široká 31 metrů, kapacita 40 letadel a neobvykle silná dělostřelecká výzbroj včetně torpédometů, což bylo na letadlovou loď raritní. Jenže pod tím vším se skrýval zásadní problém: maximální rychlost 21,5 uzlu. Pro srovnání, britský HMS Ark Royal o téměř shodném výtlaku dosahoval 31 uzlů a nesl 60 letadel. Béarn byl tělem na úrovni moderního nosiče, výkonem na úrovni pomalého konvoje.

Proč zůstal jediný

Francie si svůj handicap uvědomovala. Mezi lety 1929 a 1936 vzniklo patnáct různých návrhů nových letadlových lodí, žádný se ale nedostal dál než na papír. Jedinou další „leteckou“ lodí ve flotile byl Commandant Teste, nosič hydroplánů. Skutečné moderní nosiče Joffre a Painlevé byly objednány až těsně před válkou a příměří v červnu 1940 je zastavilo na skluzech.

Proč tak pozdě? Jak shrnují John Jordan a Jean Moulin v monografii French Aircraft Carriers, 1910–2000, Francie na rozdíl od Británie a Japonska dlouho neviděla v letadlové lodi klíčový flotový nástroj. Rozpočtové priority směřovaly jinam, k ponorkám, křižníkům a obraně Středomoří. Béarn tak zůstal osamělým experimentem, nikoli prvním z řady.

Kolos, který nebojoval

Na konci třicátých let byl Béarn hodnocen jako příliš pomalý pro operace s hlavní flotou. Jeho letová paluba sice pojala čtyřicet strojů, ale efektivní provozní plocha umožňovala současné nasazení jen zhruba deseti až dvanácti letounů. Tempo letových operací bylo nesrovnatelné s britskými či japonskými protějšky. Když v září 1939 vypukla válka, čtyři střemhlavé bombardovací eskadry přidělené Béarnu operovaly z pevninských základen, ne z jeho paluby. Loď sama přešla do role, která jí paradoxně zachránila život: stala se trajektem.

Na jaře 1940 dostal Béarn úkol, o kterém se v učebnicích námořních bitev nepíše. V květnu naložil 194 tun zlata z rezerv Banque de France a vyrazil přes Atlantik. U Kanárských ostrovů se k němu připojily křižníky Jeanne d’Arc a Émile Bertin s dalšími 224 tunami. Konvoj dorazil 1. června 1940 do Halifaxu, kde bylo zlato vyloženo a po železnici odesláno k Federal Reserve Bank v New Yorku. Mělo financovat francouzské zbrojní nákupy v Severní Americe. Šlo o součást masivní operace, podle studie opřené o archiválie Banque de France rozptýlila francouzská centrální banka během necelého měsíce přes 2 500 tun zlata, aby nepadlo do německých rukou.

Martinik, letadla a zapomenutí

Z Halifaxu se Béarn vrátil pro náklad amerických letadel, zhruba stovku strojů Brewster Buffalo a Curtiss Helldiver určených pro francouzské námořní letectvo. Jenže než je stačil doručit do Francie, přišla kapitulace 22. června 1940. Loď zamířila do Fort-de-France na Martiniku, kde zakotvila a zůstala. Na základě dohody mezi americkým admirálem Greensladem a vichystickým guvernérem Robertem z 6. srpna 1940 byla demilitarizována. Letadla vyložili a odzbrojili. Tropické klima, vlhkost a rozkrádání se o zbytek postaraly, stroje, které měly bojovat nad Atlantikem, zchátralé shořely pod karibským sluncem.

V roce 1943 přešel Béarn ke Svobodným Francouzům. Američané ho přestavěli, ale ne na bojovou loď, nýbrž na transportér letadel. V této roli dosluhoval až do konce války. Po ní už nebylo co obnovovat. Od roku 1948 sloužil jako výcvikový hulk, později jako depotní loď pro ponorky. Z námořního seznamu byl vyřazen v listopadu 1966, prodán do šrotu v březnu 1967 a rozebrán v italských loděnicích.

Kde Béarn skutečně stál

Zasadit Béarn do dobového kontextu pomůže jednoduchá tabulka:

Proti malému Hermesovi byl Béarn větší a lépe vyzbrojený. Proti Ark Royalu byl anachronismem, pomalejší o téměř deset uzlů, kratší o šedesát metrů, s třetinovou efektivní leteckou silou. Byl mezistupněm mezi raným experimentem a skutečně moderním flotovým nosičem, který Francie nikdy nestihla postavit.

Béarn přežil dvě světové války ne proto, že by v nich zvítězil, ale proto, že v nich nikdy nemusel skutečně bojovat. Jeho největší službu Francii odvedl ne jako úderná loď, ale jako ocelový trezor plující přes Atlantik se 194 tunami zlata v útrobách.

Článek Francie před 2. světovou válkou stvořila naprostý unikát – letadlový kolos Béarn, který přežil dvě války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z válečné lodi školní lavicí

HMS Nile patřila ke konstrukční rodině takzvaných lodí druhé třídy navržených podle principů Roberta Seppingse, tehdejšího hlavního stavitele Royal Navy. Seppings zavedl diagonální vyztužení trupu proti deformaci zvané „hogging“ a zesílené kulaté zakončení přídě a zádě, což dávalo lodím mimořádnou strukturální odolnost. Právě tato robustnost se ukázala jako klíčová pro to, co přišlo po skončení aktivní služby.

V roce 1876 Admiralita loď zapůjčila Mercantile Marine Service Association. Nile dostala nové jméno, Conway, a novou roli: stacionární školní loď kotvící nejprve v ústí řeky Mersey a později v průlivu Menai Strait u velšského sídla Plas Newydd. Na palubě fungoval polovojenský internátní režim: všeobecná výuka, disciplína, praktický námořní výcvik a ovládání malých plavidel. Kadeti odtud odcházeli jako budoucí důstojníci obchodního námořnictva. Loď přitom po celou dobu zůstávala v podstatě nehybná, zátěž na trup byla nesrovnatelně menší než při oceánské službě. To jí pomáhalo přežívat desetiletí za desetiletím, i když každý další refit byl náročnější.

Den, kdy se všechno pokazilo

14. dubna 1953 měla Conway opustit své kotviště u Plas Newydd a být odtažena na generální opravu. Operace vypadala rutinně, podobný přesun proběhl už v roce 1949 se dvěma remorkéry. Jenže tentokrát se sešlo všechno špatně najednou.

Místní piloti doporučovali tři remorkéry. Kapitán Hewitt s tím souhlasil. Vedení školy, Conway Committee of Management, však trvalo na dvou. Dva přece stačily posledně. K tomu se přidalo chybné čtení přílivových podmínek: průjezd nebezpečnou pasáží zvanou „Swellies“ se opozdil a odlivový proud nastoupil dříve, než se čekalo. Severozápadní vítr na moři zesílil jihozápadní proud v průlivu. Když se zadní remorkér přesunul dopředu, aby pomohl s manévrováním, záď Conway ztratila vedení.

Loď najela na skaliska. Při odlivu jí pod trupem zmizela voda a dřevěná konstrukce stará přes 113 let nevydržela vlastní váhu. Hřbet se zlomil. O dva dny později, 16. dubna, byla Conway oficiálně prohlášena za konstrukční totální ztrátu.

Tři roky vraku

Tady příběh nekončí, jen mění tempo. Vrak zůstal ležet na břehu průlivu Menai Strait. Admiralita v písemné odpovědi v parlamentu z 20. května 1953 suše konstatovala, že Conway je hlášena jako totální ztráta a případná náhrada je věcí školních autorit, nikoli státu. Loď navíc podle dostupných zdrojů nebyla pojištěná, což rychle posunulo debatu od „jak ji zachránit“ k „kdo odpovídá za odstranění vraku“.

Žádný muzejní plán nevznikl. Na rozdíl od HMS Victory v Portsmouthu nebo HMS Trincomalee v Hartlepoolu, které měly dlouhodobý institucionální rámec ochrany a průběžné konzervace, Conway se po nehodě stala spíš logistickým problémem než památkovým projektem.

Vrak ležel na místě přes tři roky. Až 31. října 1956, při rozebírání, vzplál. Okolnosti dodnes nejsou zcela jasné: web HMS Conway mluví o nevysvětlených okolnostech, zatímco pozdější článek v ročence IOBA uvádí, že požár způsobil acetylénový hořák kontraktora. Ať už šlo o nehodu, nebo nedbalost, výsledek byl stejný: z jedné z nejdéle sloužících britských dřevěných válečných lodí nezbylo nic než popel a pár artefaktů.

Co z lodi zůstalo

Škola přežila svou loď. Výuka pokračovala na břehu v areálu Plas Newydd, nejprve provizorně, od roku 1964 v novém školním objektu. Instituce fungovala až do uzavření v roce 1974.

Z fyzické Conway se dochovalo překvapivě málo, ale přece:

• Figurehead — darován HMS Nelson v Portsmouthu
• Lodní zvon, kormidelní kolo a model — uloženy v Royal Navy Museum Portsmouth
• Lodní logbooky do 14. dubna 1953 a ročníky školního časopisu The Cadet — v Conway Archive v Merseyside Maritime Museum
• Kaple a malé muzejní zázemí — spravuje Friends of HMS Conway v Birkenhead Priory

Kdo chce dnes v Británii vidět srovnatelnou dochovanou loď z první poloviny 19. století, má na výběr HMS Trincomalee v Hartlepoolu nebo HMS Unicorn v Dundee. Obě jsou návštěvnicky přístupné. Obě měly víc štěstí, nebo spíš víc institucionální vůle k záchraně.

Řetězec selhání, ne jeden okamžik

Pozdější analýza kapitána Davida G. Williamse pojmenovala příčiny havárie jako řetězec, nikoli jednu chybu: opožděný průjezd, podcenění proudů, nedostatečná sestava remorkérů a manažerské rozhodnutí ignorovat doporučení pilotů. Williams šel ještě dál: podle něj bylo samotné umístění tak hluboko ponořené lodi u Plas Newydd od počátku hraniční a prakticky neudržitelné.

Přesně od spuštění na vodu 28. června 1839 do ztroskotání 14. dubna 1953 uplynulo 113 let, 9 měsíců a 17 dní. Zaokrouhlených „114 let“ je pohodlné číslo. Méně pohodlná je skutečnost, že celý ten mimořádně dlouhý druhý život skončil kvůli jednomu ušetřenému remorkéru a špatnému čtení přílivových tabulek.

Článek Britská válečná loď vyplavená na břeh: 114 let sloužila jako škola námořníků, a nakonec skončila v plamenech se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak funguje mechanismus, který sem nepatří

Princip dlouhého zpětného pohybu hlavně, anglicky long recoil, je elegantní, ale složitý. Po výstřelu se hlaveň i závěr pohybují společně dozadu na dráze delší, než je celý náboj. Na konci dráhy zůstane závěr zachycen. Hlaveň se vrací vpřed, přičemž odemkne rotující hlavu závěru. Teprve poté se uvolní závěr, vysune prázdnou nábojnici a doslane další náboj do komory.

U samonabíjecích brokovnic, kde tlaky a energie výstřelu jsou řádově vyšší, dává takové řešení smysl, protože pevné uzamčení chrání střelce i zbraň. U malé pistole v ráži 7,65 mm? Tam si s tlakem poradí i prostý dynamický závěr, jaký používaly soudobé browningy nebo walthery. Frommer Stop tak nese náklady složitosti, aniž by její ráže tu složitost vyžadovala.

Záměr, ne omyl

Bylo by snadné odbýt Frommerův přístup jako konstruktérský úlet. Jenže on na principu dlouhého zákluzu stavěl systematicky, už u starších modelů, které předcházely Stopu. Svůj uzamykací mechanismus průběžně patentově rozvíjel, jak dokládá mimo jiné americký patent z roku 1915. Frommer neřešil otázku „jak pistoli co nejvíc zjednodušit“, ale „jak ji udělat maximálně pevnou“.

K tomu si nechal laborovat vlastní náboje: 7,65 mm Frommer obsahoval 0,26 g bezdýmného prachu oproti 0,22 g u standardního 7,65 Browning a dosahoval asi o 20 m/s vyšší úsťové rychlosti. Silnější labrace měla využít pevnější uzamčení. Rozměrově se oba náboje lišily jen v setinách milimetru a VHÚ potvrzuje, že použití běžného střeliva Browning u Stopu nic nebránilo. Původní náboje Frommer se dávno nevyrábějí, ale 7,65 Browning zůstává běžným standardem, najdete ho třeba v aktuální nabídce Sellier & Bellot.

Válka, která prodala čtvrt milionu „kuriozit“

Rakouské ministerstvo války o nabídky budapešťské zbrojovky zpočátku nejevilo zájem. Zlom přišel v roce 1915, kdy válečná nouze o krátké zbraně převážila nad výhradami k neobvyklé konstrukci. Podle Armament Research Services dostala FÉG objednávky celkem na 200 500 pistolí; do 1. října 1918 armáda převzala 140 230 kusů. Studie maďarského zbrojního průmyslu uvádí celkovou produkci blížící se 250 000 exemplářům mezi lety 1912 a 1918.

Frommer Stop sloužila u Landwehru i dalších složek monarchie a vedle vojenských zakázek zaznamenala výrazný civilní úspěch. Po válce pokračovala jako maďarská služební pistole pod označením 19M. Plošné zavedení u československých složek z dostupných zdrojů doložené není, ale jednotlivé kusy se na českém území vyskytovaly jako dědictví po monarchii. Jeden z nich, vyrobený roku 1918, získalo pražské VHÚ v roce 1959 převodem z Krajské správy ministerstva vnitra.

Předimenzovaná, ale ne nefunkční

Srovnání s dobovou konkurencí ukazuje, o kolik víc materiálu a práce si Stop žádala. Walther Model 4 ve stejné ráži měřil asi 151 mm a vážil kolem 522 g; Frommer Stop dosahovala 165 mm a 590 g. Walther přitom vystačil s prostým dynamickým závěrem, který American Rifleman popisuje jako „velmi jednoduchý mechanismus“. Méně dílů znamenalo levnější výrobu, snazší rozborku v poli a menší šanci na závadu.

Frommer Stop podle VHÚ nepatřila mezi bezproblémové konstrukce. Fungovala, uzamčení drželo spolehlivě, ale každý cyklus zahrnoval víc pohyblivých kroků než u konkurence. Pro armádu, která potřebovala rychle vyzbrojit statisíce mužů, to nebyl ideální kompromis, a přesto jej válečná potřeba přijala.

Co z toho zbývá dnes

Kdo by dnes chtěl Frommer Stop vlastnit jako sběratelský kus, musí počítat s tím, že funkční exemplář nespadá pod volnou výjimku pro historické zbraně. Zákon č. 90/2024 Sb. považuje za historickou jen palnou zbraň vyrobenou do 31. prosince 1890, pistole z roku 1912 tedy patří do kategorie R3, tedy registrace s individuálním policejním povolením. Jiný režim má až znehodnocený kus.

Frommer Stop zůstává důkazem, že v dějinách zbraní nerozhoduje jen technická elegance. Někdy stačí, aby konstrukce fungovala dostatečně dobře ve chvíli, kdy ji svět zrovna zoufale potřebuje. Čtvrt milionu vyrobených kusů je na „nepochopitelnou“ pistoli docela přesvědčivé číslo.

Článek Malá maďarská pistole dostala nepochopitelný mechanismus z brokovnic. Frommer Stop popírá logiku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč zrovna dělo místo torpéda

Dobová obhajoba projektu stála na jednoduché logice. Torpédo potřebuje čas, aby dorazilo k cíli, a cíl, který mění kurz, mu snadno unikne. Dvanáctipalcový granát letí přímo a na krátkou vzdálenost je prakticky nevyhnutelný. Admiralita navíc argumentovala kapacitou: ponorka třídy M mohla vézt až padesát granátů, zatímco torpéd se do srovnatelného trupu vešlo jen několik kusů.

Další impuls přicházel z Německa. Zprávy o nových U-cruiserech s děly ráže 150 mm naznačovaly, že ponorky s výraznou dělostřeleckou výzbrojí nejsou jen britský nápad. Lord Fisher patřil k raným zastáncům konceptu už v srpnu 1915, ale finální návrh třídy M vznikl pod vedením komodora Halla a výboru admirála Tudora. Konstrukčně vyšla třída M z přestavby objednaných ponorek třídy K, konkrétně K18 až K21 byly přeprojektovány na nový typ.

Jak nacpat bitevní dělo do ponorky

Řešení nebylo elegantní. Dělo nestálo v otočné věži jako na bitevní lodi, bylo pevně zabudované v kasematě před velitelskou věží s minimálním odměrem. Pod ním, uvnitř tlakového trupu, zabíraly magazín, granátovna, hydraulika, nabíjecí komora a řídicí věžička přes devět metrů délky. Samotná zbraň s montáží vážila kolem 120 tun, munice dalších 29 tun. Celková hmotnost dělové výzbroje představovala 146 tun.

Proti srovnatelné třídě L to znamenalo:

• nárůst výtlaku asi o 650 tun,
• pokles povrchové rychlosti ze 17,2 na přibližně 15 uzlů,
• pokles ponorové rychlosti z 10,5 na 9 uzlů,
• výrazně omezenější vytrvalost pod vodou.

Každá výhoda obřího kalibru byla vykoupena ztrátou toho, co dělá ponorku ponorkou, tedy schopnosti zůstat skrytá.

Třicet sekund k výstřelu, tři minuty k přebití

Zamýšlený bojový cyklus vypadal takto: ponorka pluje v periskopové hloubce, velitel zaměří cíl, loď se zvedne tak, aby nad hladinu vyčnívala jen část hlavně. Výstřel. Okamžitý návrat dolů. Podle dobových údajů Admirality trvala fáze od periskopové hloubky k výstřelu asi třicet sekund a návrat zpět patnáct sekund. Sekundární přehledy uvádějí celkovou expozici zbraně nad hladinou kolem 75 sekund, zřejmě jde o širší měření zahrnující i přípravnou fázi.

Problém nastal po prvním výstřelu. Dělo nešlo nabít pod vodou. Ponorka se musela plně vynořit a přebíjení trvalo přibližně tři minuty. Tři minuty na hladině, bez možnosti úniku, s profilem, který nepřehlédne žádná hlídka. Třída M tak nabízela jeden devastující úder a pak se na kriticky dlouhou dobu chovala jako špatná hladinová loď.

Zkoušky vyšly, válka ne

HMS M1 byla dokončena v dubnu 1918. Zkoušky dopadly podle britských podkladů velmi úspěšně: loď se pod vodou chovala stabilně a dokázala se ponořit za přibližně 90 sekund. Jenže válka skončila dřív, než M1 zasáhla do boje. M2 a M3 byly dokončeny až v roce 1920.

Washingtonská námořní smlouva z roku 1922 pak stanovila, že žádná budoucí válečná loď mimo hlavní bitevní jednotky nesmí nést dělo větší než 203 mm. Třída M se do nových limitů nevešla. M2 přišla o dvanáctipalcové dělo a byla přestavěna na nosič hydroplánu. M3 dostala místo děla zařízení pro kladení min a testovala systémy, které později využila třída Grampus.

A osudy lodí? HMS M1 se potopila 12. listopadu 1925 po srážce se švédskou obchodní lodí SS Vidar: náraz utrhl dělo z trupu a voda zaplavila loď otvorem po montáži. Zahynulo všech 69 členů posádky. HMS M2 zmizela 26. ledna 1932, pravděpodobně kvůli otevřeným vratům hangáru pro hydroplán. Šedesát mrtvých. Z vraku se dochoval vzkaz na kusu dřeva: „Pomoc. M2 se potopila. Poklop č. 2 otevřen.“

Slepá ulička, která nebyla osamělá

Třída M nebyla izolovaný úlet. Francouzský Surcouf nesl dvojici 203mm děl a plovákový letoun. Britové sami postavili křižníkovou ponorku X1 se 133mm děly. Američané zkoušeli velké ponorky se 152mm kanóny, Japonci sériově vyráběli křižníkové ponorky s letouny. Všechny tyto konstrukce narážely na stejný paradox: čím víc síly přidáte ponorce na hladině, tím víc jí ubíráte pod ní.

Třída M tento paradox dovedla do nejextrémnější podoby. Dvanáct palců ráže, 390 kilogramů oceli letících k cíli, a pak tři minuty nahá na hladině, zatímco posádka cpala další granát do komory.

Praktická lekce pro další generace konstruktérů byla jednoznačná: hlavní účinek ponorky musí zůstat pod hladinou. Třída M to dokázala tím nejdražším možným způsobem, ne katastrofou v boji, ale tichým zjištěním, že geniální první výstřel nestojí za ztrátu všeho, co ponorku dělá ponorkou.

Článek Impozantní, ale naprosto šílený nápad: dělo z bitevní lodi ráže 305 mm nacpali Britové za první světové války do ponorky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč bombardérová kancelář stavěla stíhačku

Sovětský svaz měl v padesátých letech zásadní problém. Síť protiletadlových raket a radarů chránila Moskvu, Leningrad a klíčové průmyslové uzly, ale obrovské prostory Sibiře a arktického pobřeží zely prázdnotou. Americké bombardéry B-52 – vysokosubsonické těžké stroje schopné nést jaderné zbraně – mohly teoreticky proletět právě tudy. Starší interceptor Jak-25 byl subsonický a neměl dostatečný dolet ani radar, aby tak rozlehlé sektory pokryl.

PVO proto potřebovala něco úplně jiného než obratný letoun pro vzdušný souboj. Potřebovala létající raketovou platformu s vlastním výkonným radarem, schopnou hodiny hlídkovat nad pustinou a na velkou vzdálenost odpálit těžké střely na pomalu letící bombardér. Tupolev měl k dispozici velký nadzvukový drak, zkušenosti s dlouhými dolety a infrastrukturu pro sériovou výrobu těžkých letounů. Pro tuto konkrétní úlohu byla bombardérová kancelář paradoxně praktičtější volbou než kterákoli stíhací OKB.

Anatomie extrému

Tu-128 vypadal jako stíhačka jen na papíře. Ve skutečnosti šlo o dvoumístný kolos s délkou 30,06 metru a rozpětím 17,53 metru. Pro srovnání:

• F-106 Delta Dart (USA): délka 21,56 m, rozpětí 11,67 m – jednosedadlový interceptor pro hustou severoamerickou obrannou síť
• CF-105 Arrow (Kanada): délka 23,71 m, rozpětí 15,24 m – dvoumístný, ale nikdy nedosáhl operační služby; program zrušen v únoru 1959 po pouhých pěti předsériových kusech

Tu-128 oba stroje rozměrově výrazně překonával. A na rozdíl od Arrowa se dostal do výzbroje – první let prototypu proběhl 18. března 1961, do služby vstoupil v dubnu 1965 a do roku 1970 vzniklo 188 bojových a 10 cvičných kusů.

Ovládání odpovídalo původu. Piloti zvyklí na klasickou stíhací páku si museli zvykat na volant – yoke – typický právě pro bombardéry. Klíčovým mužem na palubě nebyl pilot, ale navigátor-operátor zbraňových systémů v zadní kabině, který obsluhoval radar Smerč a naváděl střely. Taktika byla přímočará: přiblížit se k cíli pod navedením pozemního řídícího stanoviště, zachytit ho palubním radarem a odpálit dvojici střel R-4 – jednu s radiovým a druhou s infračerveným navedením. Každá vážila 492 kilogramů a nesla hlavici přes 50 kg. Dosah radarem naváděné varianty R-4R činil zhruba 25 kilometrů.

Strukturální limit 2,5 g říká vše o tom, k čemu stroj sloužil. Žádné zatáčení s protivníkem, žádný dogfight. Čistý nosič střel – přileť, vystřel, otoč se.

Šest pluků místo dvaceti pěti

PVO původně plánovala vyzbrojit Tu-128 až 25 pluků. Realita byla střízlivější: typ nakonec dostalo jen šest. To z něj nedělá marginální experiment – šest pluků rozmístěných v řídce osídlených severních sektorech představovalo reálnou obrannou stopu, kterou by jinak neměl kdo zaplnit. Ale ani plošný standard celé protivzdušné obrany.

Provoz byl náročný. Cvičná dvoumístná verze přišla pozdě a vzniklo jí pouhých deset kusů, takže zpočátku na typ přecházeli jen zkušení piloti. Základny v arktických oblastech znamenaly izolaci, extrémní počasí a dlouhé hodiny hlídkování nad zamrzlou tmou. Tu-128 spolupracoval s pozemním navedením i s letounem včasné výstrahy Tu-126, ale jeho původní slabinou zůstávaly nízko letící cíle. Radar Smerč měl potíže s odrazem od terénu, takzvaným ground clutterem. Modernizace na standard Tu-128M tento problém částečně řešila, definitivní odpověď ale přišla až s nástupcem.

Proč rekord nikdo nepřekonal

Tu-128 sloužil až do konce osmdesátých let, kdy ho nahradil MiG-31 – menší, lehčí, ale technologicky o generaci dál. Radar Zaslon dokázal sledovat více cílů současně a pracovat v ground clutteru, střely R-33 měly větší dosah i přesnost. Tupolev sice připravoval nástupce Tu-148, ale PVO nakonec dala přednost migovskému řešení.

A právě tady se skrývá odpověď na otázku, proč rekord drží stroj starý přes šedesát let. Tu-128 nevznikl proto, že by Sověti milovali velké věci. Vznikl proto, že tehdejší radary, střely a infrastruktura nedokázaly problém vyřešit jinak než obřím nosičem s dlouhým doletem. Jakmile technologie dospěla – lepší radary, chytřejší střely, menší a výkonnější elektronika – potřeba stavět ještě větší interceptor jednoduše zmizela. Nikdo nepřekonal Tu-128 ne proto, že by to neuměl, ale proto, že to přestalo dávat smysl.

Co z něj zbylo

Většina ze 198 vyrobených kusů skončila po vyřazení v šrotu. Podle otevřeného registru RussianPlanes přežilo nejméně pět draků – většinou jako statické památníky na bývalých základnách. Registr sám upozorňuje, že evidence je neúplná, takže skutečný počet může být o něco vyšší.

Tu-128 zůstává kuriozitou i mementem zároveň. Připomíná dobu, kdy jediný způsob, jak uhlídat tisíce kilometrů arktického nebe, bylo poslat tam třicetimetrového kolosa se čtyřmi raketami a dvoučlennou posádkou – a doufat, že radar zachytí cíl dřív, než zmizí v šumu odrazů od zamrzlé tundry.

Článek Sověti postavili totální extrém – stíhačku z bombardéru. Tu-128 je dodnes největší stíhačkou v dějinách se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Experiment, který zabil svou posádku

Reaktory VT-1 chlazené tekutým kovem nabízely na papíře samé výhody: vyšší provozní teplotu, větší výkon na menším prostoru a absenci vysokotlakého vodního okruhu. V praxi ale přinášely korozi, tvorbu oxidických částic v chladivu a nutnost udržovat olovo-bismutovou směs v tekutém stavu i mimo provoz. Po přepalování levobokého reaktoru v roce 1967 se objevily problémy s parogenerátory a úniky. Chladivo potřebovalo vyčistit. Nestalo se.

Dne 24. května 1968 vyplula K-27 na cvičení s maximálním výkonem. Lokální přehřátí paliva, oscilace výkonu, propad na sedm procent. Odhadem dvacet procent palivových článků v levém reaktoru se poškodilo. Reaktorový oddíl se masivně kontaminoval a členové posádky utrpěli smrtelné dávky záření. Ponorka se vrátila do přístavu, ale její osud byl zpečetěn.

Pohřeb, který neměl být věčný

Po třinácti letech odstavení se Sověti rozhodli K-27 potopit. Reaktory konzervovali: regulační tyče zafixovali, dutiny vyplnili furfuralem a bitumenem, aby bránili kontaktu mořské vody s palivem. V roce 1981 ponorku uložili do mělkého Stepovogo fjordu na Nové Zemi, do hloubky pouhých 33 metrů.

Často se píše, že tím porušili „pravidlo MAAE o 3 000 metrech“. Realita je ještě horší. Historické dokumenty IAEA pro hlubokomořský dumping pracovaly s minimální hloubkou 4 000 metrů; od roku 1993 je ukládání radioaktivního odpadu na moři zakázáno úplně. Sověti ale nešli cestou hlubokomořského modelu, vsadili na lokální „pohřbení“ v kontrolovaném prostoru s vírou, že konzervace vydrží dostatečně dlouho. Třiatřicet metrů je přitom hloubka, ve které by plynné štěpné produkty při havárii mohly vystoupat až do atmosféry.

Scénář, který nikdo nechce modelovat nahlas

Klíčová hrozba není samovolný jaderný výbuch v laickém smyslu. Je to vniknutí mořské vody do aktivní zóny. Voda by v tomto typu reaktoru fungovala jako moderátor neutronů, zvýšila by reaktivitu a mohla spustit samoudržující štěpnou reakci. Norská zdrojová studie z roku 2015 počítá v maximálním scénáři s energií až 3,2 GJ a destrukcí ochranných bariér ekvivalentem zhruba 160 kilogramů TNT. Následoval by únik cesia-137 a stroncia-90 do mořského prostředí a v mělké hloubce i částečně do ovzduší.

Atmosférické modely ukazují největší dopad na sever Norska, i v nejhorším scénáři ale nejméně o dva řády nižší než norské spady po Černobylu. Námořní modely připouštějí širší arktické šíření kontaminace. Jde o nízkopravděpodobnostní, ale vysoce následkový scénář. A pravděpodobnost roste s každým rokem koroze.

Monitoring místo řešení

Poslední veřejně doložená přímá inspekce z roku 2012 nenašla zjevné poškození vnějšího trupu ani známky úniku z reaktorů. Zvýšené hodnoty cesia a stroncia ve Stepovogo fjordu tehdy souvisely s jinými dumpovanými kontejnery, ne s K-27 samotnou. Korozní model pracuje s odhadem 0,05 milimetru ročně, což zní málo, ale od potopení uplynulo přes čtyřicet let a riziková místa jsou svary a spoje, ne homogenní plech.

Co se od roku 2012 změnilo? Podle analytického reportu organizace Bellona z roku 2025 nepřišla u K-27 žádná reálná sanační akce, jen rozpočtové signály a plány na podvodní monitorovací stanici Kurchatovova institutu. Rusko problém veřejně uznává a deklaratorně chce jednat, realizačně ale podle Bellony nemá technické prostředky ani kapacity ke zvedání potopených jaderných ponorek. Odhad nákladů na vyzdvižení samotné K-27 činil v roce 2020 asi 47,7 milionu eur, jako součást širšího balíku šesti prioritních objektů za 278 milionů eur, na který v ruském federálním rozpočtu nebyly peníze. Po roce 2022 se navíc zlomila mezinárodní spolupráce, která dříve přinášela expertízu i finance.

Státní dluh na dně fjordu

K-27 není jediná. V ruské Arktidě leží tři potopené jaderné ponorky, pět reaktorových oddílů, stovky kontejnerů s radioaktivním odpadem. Ale K-27 je zvlášť citlivá právě kombinací mělkého uložení, vysoce obohaceného paliva a scénáře kritičnosti při vniknutí vody. Ponorky K-159 a K-278 Komsomolec leží hlouběji, ve 170 a 1 027 metrech, a představují jiný typ rizika.

Korozní model z roku 2015 nepředpokládal uvolňování aktivního materiálu před rokem 2105. Jenže ten model počítá s čistě korozním scénářem, ne s dřívější ztrátou bariér mechanickým poškozením nebo lokální degradací výplní. Každý rok bez akce zhoršuje poměr mezi cenou řešení a mírou kontroly nad rizikem.

K-27 není časovaná bomba s odpočtem na displeji. Je to státní dluh přesunutý do kolonky „monitoring“ a účet narůstá.

Článek Mysleli to dobře, ale… Sovětská ponorka K-27 hrozí jadernou katastrofou, kterou Rusko nechce vyřešit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

SSSR měl skvělou historii těžkých tanků

Sovětský svaz měl dlouhou tradici výroby těžký tanků – v druhé světové válce se jako velmi užitečné ukázaly ty řady KV, a pozdější IS. Po ní pak zařadil do výzbroje velmi revoluční IS-3 a IS-8 později přejmenovaný na T-10, ale oba začaly pomalu zastarávat. Wikipedia uvádí, že v roce 1955 padlo rozhodnutí o vývoji nových moderních těžkých tanků, z nichž jedním byl Objekt 770. O 5 let později ho však zastavil sovětský vůdce Nikita Chruščov.

iZdroj fotografie: Uživatel Hornet Driver / Creative Commons / CC BY-SA

Jestliže se jiné projekty sovětských těžkých tanků soustředily na zdokonalování dřívějších konstrukcí, tvůrci Objektu 770 zvolili jiný přístup. TankHistoria uvádí, že začali pracovat doslova od začátku, čímž mohli přijít s mnoha inovacemi, ale na druhou stranu existovalo riziko, že jsou nevyzkoušené. Armádní Zpravodaj se však domnívá, že byla koncepce zvolena dobře, díky čemuž tank předchůdce v mnohém převyšoval – v mobilitě, ochraně i palebné síle.

Kanon tanku Objekt 770 byl ničivý

Objekt 770 dostal silný kanon M65 ráže 130 milimetrů se stabilizátorem, automatickým nabíječem a zásobou munice na 37 ran, a osazený byl i denním a nočním zaměřovačem, popisuje Military-History. Takto silná zbraň byla schopna zničit jakýkoliv tehdy existující tank. Hmotnost 55 tun svědčí na svou dobu o velmi silném pancéřovaní, na čelní věži byla vrstva až 300 mm oceli, a vlastně byl těžší než nejmodernější ruský tank současnosti – T-90M.

Video: Rusové ztratili tři nejmodernější tanky, T-90M Proryv-3, v jedné bitvě. Nestává se často, aby jich poslali tolik

Do Objektu 770 byl vsazen experimentální desetiválcový motor, a měl i hydropneumatické odpružení, což mu zajišťovalo i na dnešní poměry solidní rychlost až 55 km/h, i když dojezd byl jenom 200 kilometrů. K obsluze byla zapotřebí čtyřčlenná osádka, a nakonec byl postaven jenom jediný experimentální kus. Sovětská armáda totiž dala přednost mnohem menším, pohyblivým a silně vyzbrojeným hlavním bitevním tankům s nízkou siluetou, jmenovitě T-55, T-62 a výkonný T-64. Stejnou cestou jde Rusko, jakož i jiné země, dodnes.

Článek Objekt 770: Jeden z posledních těžkých tanků SSSR, který byl ve všem lepší než jeho předchůdce, a přesto mu Chruščov zlomil vaz se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

K-219 měla jaderné reaktory a hlavice

Sovětská ponorka K-219 hlídkovala v říjnu 1986 v oblasti Atlantického oceánu u Bermudských ostrovů. Jednalo se o nebezpečné, i když ve své době již stárnoucí plavidlo třídy Navaga neboli Projekt 667A, tedy jadernou ponorku poháněnou energií dvou jaderných reaktorů, a kromě torpéd vyzbrojenou 16 balistickými raketami R-27U, popisuje ji Wikipedia. Jejich dolet byl 3 000 kilometrů a každá mohla nést až 3 hlavice o síle 200 kilotun.

iZdroj fotografie: Stanislav Kozlovskiy / Creative Commons / CC BY

Právě jedna z těchto raket poháněná kapalným palivem, respektive její nedostatečná údržba, se přitom stala příčinou celé katastrofy. SlashGear uvádí, že kvůli prasklému těsnění vnikla do jedné z odpalovacích komor voda a smísila se s oxidačním činidlem rakety, což nakonec vedlo k vytvoření těkavé směsi. Když explodovala, dva členy osádky to zabilo, a další zemřel později. Z rakety se následně uvolnila hlavice a do ponorky začala vnikat voda. Nakonec se jí ale podařilo ve značně pochroumaném stavu vyplavat na hladinu.

Odstavování reaktorů si vyžádalo lidský život

K ponorce se již blížily sovětské lodě, ale problém byly reaktory, které nebyly odstavené a mohly se roztavit. Dva členové osádky se je nakonec rozhodli odstavit ručně, což se jim po mnoha problémech povedlo, ale námořník Sergej Preminin se již z prostoru nedokázal dostat a došel mu vzduch. Za své hrdinství byl později vyznamenán. Armádní Zpravodaj se domnívá, že to byly hlavně jeho činy, které zabránily masivnímu úniku radiace z ponorky.

Video: Ruský BM-21 Grad zničili Ukrajinci v momentě, kdy se vracel z bojové mise. I bez raket hořel silně

Sovětské lodě se pokusily nefunkční ponorku odtáhnout, ale prasklo tažné lano a neustále se zalévala vodou. A tak se nakonec potopila, ale aspoň osádku se podařilo zachránit, uvádí NationalInterest. K-219 skončila v hloubce skoro 6 kilometrů, a nejspíše oprávněně existovaly v Sovětském svazu obavy, aby se ji Američané nepokusili vytáhnout jako K-129 před lety v Pacifiku. Pravdou ovšem je, že byla ponorka i její rakety v té době již značně zastaralé, a vztahy SSSR a Spojených států se v mnohém zlepšily, a proto dodnes leží na místě potopení.

Článek K-219: Ruský námořník obětoval život, aby zachránil sovětskou jadernou ponorku, a nakonec i celý svět před katastrofou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nadzvukový bombardér přistávající na vodě

Nápad na bombardér A-57 pocházel z hlavy sovětského konstruktéra Roberta Ludvigoviče Bartiniho. Wikipedia uvádí, že chtěl postavit jakýsi hydroplán, lépe řečeno létající člun s proudovým pohonem dosahující nadzvukové rychlosti, a to až 2 400 km/h. V podstatě počítal s tím, že díky schopnosti přistávat na vodě by do něj bylo možné doplnit palivo z lodě nebo ponorky, načež by mohl pokračoval v misi.

The Bartini A-57 strategic bomber was a Soviet concept for an enormous 320 ton water-launched aircraft with 12,000 km range and a thermonuclear payload, that also carried a supersonic RSR scout plane on its back. https://t.co/AfkXFmiAiihttps://t.co/aYVMD1Jm7f pic.twitter.com/QrGsYBdlyZ

— ToughSF (@ToughSf) November 7, 2024

Nebyla to ale jediná inovativní myšlenka, dostat měl i tzv. nosnou trysku. Military-History vysvětluje, že by mu to umožnilo kolmý vzlet a přistání, takže by na vodní hladinu nedosedal ani z ní nestartoval jako klasický hydroplán. Armádní Zpravodaj soudí, že to by umožnilo třeba doplňování paliva v nějakých skrytých zátokách, ale počítalo se i s operacemi z ledu. Takový letoun by navíc mohl startovat v podstatě odkudkoliv a nepotřeboval letiště.

A-57 by unesl třítunovou pumu

Letoun měl být štíhlý a vybavený speciálním Bartiniho křídlem a dalšími technickými vychytávkami – například radarem, pasivním rušícím systémem a jinými. SecretProjects uvádí, že se do jeho pumovnice měla vejít jaderná puma o hmotnosti 3 tun, ale není nijak specifikované její případná výtěžnost. Bombardér A-57 by s pomocí dotankování paliva mohl letět na vzdálenost okolo 15 tisíc kilometrů, což je zhruba jako z České republiky do Austrálie.

Česká iniciativa zajistila Ukrajině v roce 2025 už 1 milion dělostřeleckých granátů. Tempo dodávek neustále stoupá

Nakonec ale zůstalo jenom u plánů a projekt letounu byl v roce 1957 pozastaven. Mělo to několik důvodů – jedním byl poměrně rychlý rozvoj raketových technologií, kdy dosah raket stoupal, a byly to ony, kdo se stal hlavním dálkovým nosičem. Technologie letadla byla také velmi složitá, a je otázkou, zda by ho vlastně bylo možné postavit a kolik by stálo. Rozvinula se také technologie tankování letadel za letu, čímž byl problém s dosahem letadel vyřešený.

Článek Bartini A-57: Zajímavý nápad na bombardér, který nepotřeboval letiště. SSSR s ním chtěl startovat i přistávat na vodě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mi-26 plný vojáků zasáhla střela

Tragická událost sestřelení vrtulníku Mi-26 je součástí takzvané druhé čečenské války. Wikipedia uvádí, že si vyžádal ztrátu životů 127 ruských vojáků, což představuje největší lidské ztráty v historii vrtulníků, a dokonce největší denní ruské ztráty během celého konfliktu. Vrtulník měl přepravovat kolem 140 vojáků ze základny v Severní Osetii do Čečenska, ale poblíž základny Chankala nedaleko Grozného ho zasáhla protiletadlová střela vypálená povstalci.

Blesková smrtící síla: ruský vrtulník Ka-52 Alligator dokáže zlikvidovat 2 tanky za 24 sekund, „sundá“ jak nehybné, tak jedoucí

Čečenští bojovníci použili k jeho sestřelení systém MANPADS 9K38 Igla, což je zbraň vyvinutá v 80. letech 20. století v Sovětském svazu a odpalovaná z ramene. ArmyRecognition uvádí, že je jeho střela tepelně naváděná a zasahuje cíle do vzdálenosti 5 kilometrů a výšky 3,5 kilometrů. Obsahuje přitom hlavici o hmotnosti 1,17 kilogramu. Redakce Armádního Zpravodaje je přesvědčena, že proti transportnímu vrtulníku jde doslova o vražedný systém, a že ruští velitelé hrubě chybovali, když Mi-26 do oblasti vůbec poslali, navíc s tolika vojáky.

Vrtulník přepravoval více lidí, než smí

Mi-26 je největší existující vrtulník světa v činné službě, a Wikipedia uvádí, že je ve výzbroji od roku 1983. Na délku má 40 m a prázdnou hmotnost 28,2 tun, přičemž je navržen k přepravě těžkých nákladů včetně vojenské techniky – uveze až 20 tun, případně až 90 osob, a dále má pětičlennou obsluhu. Již z počtu mrtvých je jasné, že ruští velitelé na tyto hodnoty nedbali a vrtulník evidentně přetížili, i když to samozřejmě nebylo důvodem jeho zřícení.

iZdroj fotografie: ArmyInform / Creative Commons / CC BY

Sestřelený Mi-26 měl navíc smůlu, že se zřítil do minového pole obklopujícího vojenskou základnu. Po dopadu se jeho kabina zaplavila pohonnými látkami a vzplála, uvádí Military-History, a většině lidí se ani nepodařilo dostat ven. Některým sice ano, ale svědectví naznačují, že byli mnozí z nich zraněni nebo zabiti během explozí protipěchotních min, zatímco další utrpěli těžké popáleniny a zemřeli v nemocnici – počet obětí se oficiálně udává na 127.

Článek Nejtragičtější havárie v historii vrtulníků: V obrovi Mi-26 zahynulo 127 vojáků, Rusové ignorovali pravidla a podcenili nepřítele se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zmenšený náboj byl lehčí, ale měl dostřel

Prvním krokem k vývoji útočné pušky bylo střelivo, jímž se stal náboj 7,97 x 33 milimetrů vyvinutý ve 30. letech 20. století. Wikipedia uvádí, že to je vlastně zkrácená munice do klasické německé pušky Karabina 98k, kdy zůstal projektil stejný, ale náplně bylo méně a nábojnice kratší. Byl tedy méně výkonný, ale umožňoval střelbu na 400 metrů. Při jeho výrobě se spotřebovalo méně materiálu, a jelikož byl lehčí, mohl voják nést větší množství.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Vývoje zbraně s možností poloautomatické a automatické palby se ujal slavný konstruktér Hugo Schmeisser. Nejprve zkonstruoval pušku označenou jako MP 42 (později i MP 43), což mělo evokovat, že jde o samopal. Adolf Hitler totiž vývoj podobných pušek zakázal, vysvětluje NationalInterest, ale když se jich část dostala na frontu, vojáci z nich byli nadšení, což nakonec přesvědčilo i Vůdce. Německo pak vyrobilo do konce války přes 400 000 kusů StG 44, a nakonec se stala vzorem pro další útočné pušky, především pak sovětskou AK-47.

StG 44 nebyla lehká, ale měla potenciál

StG 44 je 940 milimetrů dlouhá a její hmotnost je 5,22 kg, což znamená, že není příliš lehká. Používá zásobník na 30 nábojů, uvádí Wikipedia, ale v praxi býval prázdnější, protože se poslední kusy nabíjely velmi obtížně. Útočná puška umožňuje přesnou střelbu na zhruba 350 metrů, a to buď jednotlivými ranami nebo v dávce – němečtí vojáci měli dávku používat pouze ve výjimečných případech. Ke zbrani existoval mimochodem například i nástavec pro střelbu za roh nebo infračervený zaměřovač s lampou pro střelbu v noci.

Protitanková pistole Sturmpistole měla zvýhodňovat, ale zklamala: dostřelila sotva 65 m a zasáhla málokdy, myšlenka to ale byla dobrá

Hodnocení pušky StG 44 se mezi odborníky po válce velice lišilo. AmericanRifleman uvádí, že mnozí západní experti ji považovali za těžkou a nepřesnou, její lisované díly za náchylné k poškození, a hlaveň se měla při střelbě dávkou rychle zahřívat. Na druhou stranu to, že z ní evidentně vycházeli budoucí konstruktéři útočných pušek, ukazuje, že Němci zvolili správnou cestu. Podobné zbraně jsou totiž ve výzbroji dnešních armád naprostým základem.

Článek Adolf Hitler ji odmítal, a přece se StG 44 stala vzorem všech moderních útočných pušek – včetně sovětské AK-47 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sklad prozradil kus trčící staré pušky

Dobrým příkladem více než 100 let starého nálezu pocházejícího z doby první světové války je odhalení skladiště na pomezí Polska a Ukrajiny. MilIn uvádí, že si ho náhodou všimla hlídka pohraniční stráže, jelikož z půdy trčel kus pušky; nakonec se ukázalo, že jde o skladiště zbraní, které obsahovalo ruské pušky Mosin-Nagant a munici do nich, a rovněž ruční granáty Lishin.

Puška Mosin je legenda legend: zavedl ji car, proslavili odstřelovači druhé světové války, a dnes slouží i na Ukrajině

Takováto místa mohou být extrémně nebezpečná a rozhodně nedoporučuji komukoliv, aby se něčeho dotýkal. I po 100 letech totiž může být munice a v ní obsažené výbušniny funkční a při neopatrné manipulaci explodovat a někoho zranit nebo zabít. V případě nalezeného skladiště museli zasahovat pyrotechnici, uvedl již zmíněný MilIn, a obsažené věci zlikvidovat řízenou explozí. Zbraně bohužel nešly opravit a využít například jako historické exponáty.

Pušky Mosin-Nagant sehrávaly významné role

Nalezené pušky Mosin-Nagant byly standardními zbraněmi ruské armády od roku 1891 a bylo jich vyrobeno kolem 37 milionů kusů, uvádí Wikipedia. Její vojáci je užívali nejen za první světové války, ale velkou roli hrály i během občanské války nebo ruské revoluce, a Rudá armáda je pak měla ve výzbroji i za druhé světové války. Užívány byly nicméně i ve světě, např. ve Vietnamu. Mosin-Nagant má pětiranný zásobník a efektivní dosah kolem 500 metrů.

iZdroj fotografie: Public Domain

V nalezeném skladišti však byly určitě nejnebezpečnější granáty Lishin. FenixinSight uvádí, že jde o ruské granáty zkonstruované před první světovou válkou a poprvé použité již během války s Japonskem. Jde o vysoce explozivní fragmentační granáty umístěné na dřevěné rukojeti spouštěné nárazem. Už v době užívání nebyly považovány za příliš bezpečné, což vedlo k jejich rychlému nahrazování modernějšími konstrukcemi.

Článek „Ztracený“ sklad zbraní a munice z 1. světové války ukrýval staré ruské pušky Mosin-Nagant, munici a granáty. Pyrotechnici ho raději odpálili se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Samostatná Ukrajina se nekonala

Konec první světové války a chaos vyvolaný bolševickou revolucí v Rusku využili Ukrajinci k tomu, aby vyhlásili po letech ruské kolonizace samostatný stát. Neměl však dlouhého trvání a z většiny se opět dostal do područí Ruska, část pak byla polská. Ukrajinci se ale nedali a stále měli snahy vlastní stát vytvořit, což se nelíbilo sovětskému diktátorovi Josifu Stalinovi. Odpor Ukrajinců, jejichž hlavní ekonomickou aktivitou bylo zemědělství, chtěl zlomit. HolodomorMuseum uvádí, že jednou z metod byla kolektivizace zemědělství z roku 1928.

iZdroj fotografie: Public Domain

Ukrajinci, většinou drobní zemědělci, se urputně bránili, jenomže režim zasáhl tvrdě a asi 50 tisíc farmářských rodin poslal na Sibiř, uvádí History. Drobné farmy byly tedy násilně kolektivizovány, ale neodborné a neefektivní metody vedly k tomu, že v roce 1932 vyprodukovalo Ukrajina o 60 procent méně plodin než předpokládal plán. Mohlo to sice stačit na nasycení Ukrajinců, ale reakcí sovětského režimu byl trest, kdy byla většina úrody zabavena a odvezena jinam. Výsledkem byl děsivý hladomor a miliony mrtvých a hladovějících.

S hladem přišly i represe a zákazy

Sovětský režim pokračoval a v letech 1932 a 1933 zvýšil na Ukrajině represe – proti inteligenci a údajným sabotérům, které vinil z nedostatku potravin. Lidé podezřelí z hromadění potravin byli velice přísně trestáni a hladoví Ukrajinci se snažili nějaké potraviny jakkoliv získat nebo odcestovat, ale to režim zakazoval. Často byly k vidění obrazy, kdy lidé doslova zemřeli na ulici nebo po požití něčeho nebezpečného, čím se pokoušeli zahnat hlad.

Výsledkem hladomoru na Ukrajině bylo 3,5 až 5 milionů mrtvých, uvádí Wikipedia, a jakoukoliv zahraniční pomoc Sovětský svaz odmítal. Teprve asi po roce restrikce uvolnil a režim se snažil tradičně dopady hladomoru tajit a bagatelizovat – údaje o počtu mrtvých byly utajované a k jejich uvolnění došlo až s postupným rozpadem SSSR a tím, že Ukrajina nakonec získala nezávislost. Mnohé instituce a státy události z dob holodomoru dodnes označují za genocidu.

Článek Uměle vyvolaný ukrajinský hladomor zabil miliony lidí. Sovětský vůdce J. Stalin chtěl Ukrajince zlomit, ale vyvolal genocidu a obvinil jiné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Třeba v Alpách je mula lepší než technika

Jednotkou aktivně využívající muly je 23. brigáda horské pěchoty německého Bundeswehru. Defence-Blog uvádí, že je vojáci využívají hlavně v drsném terénu bavorských Alp, kde se nejčastěji pohybují. Na zvířatech si cení zejména schopnosti nést těžký náklad v oblastech, kam se ani moderní technika nedostane. Kromě mnoha jiných vlastností mají navíc i zásadní pozitivum – nepotřebují žádné pohonné hmoty, v terénu jim stačí pastva a voda.

German troops still use mules for supply missionshttps://t.co/edLleQMG8a

— Defence Blog (@Defence_blog) July 11, 2024

Mula je označení pro křížence samce osla a samice koně, zatímco mezek je naopak potomkem hřebce a samice osla. Wikipedia uvádí, že jestli je zvíře mezkem nebo mulou, nejde rozeznat. Zvířata jako hybridi se ovšem nemohou dále rozmnožovat, ale z obou svých rodičů většinou dědí ty nejlepší vlastnosti – po koních velikost, díky níž unesou 120 až 150 kg nákladu, po oslech zase rozvážnost a inteligenci. A ačkoliv je jim připisována paličatost, není tomu tak, většinou jde o odmítnutí úkolu, který je nad jejich síly a mohly by jim ublížit.

Mezci táhli pohřební vůz Alexandra Velikého

Výzkumy archeologů ukazují, že muly a mezci byli v oblasti Alp používáni již asi před 2 tisíci lety, přičemž je zavedli Římané. Nejsou to ale první zaznamenané případy používání těchto kříženců – k vidění jsou již na egyptských památkách více než 1 000 let před naším letopočtem, a táhnout měli i pohřební vůz Alexandra Velikého. Britové pak muly hojně využívali v 19. století při tažení do Afghánistánu a účastnily se i mnoha bojů za první světové války.

Koně mají v moderní válce stále místo, po nocích mohou dopravovat náklad, aniž by je nepřítel odhalil

Z historie je známý mezek Jimson, který dostal 3 medaile za své činy při službě v Indii a Jižní Africe v Bůrské válce v barvách 2. praporu Middlesexského regimentu, uvádí NamAc. Z tažení ho vojáci přivezli do Velké Británie a stal se jejich maskotem. Mezci se také za služby v amerických zbrojených silách stali maskoty americké vojenské akademie West Point. Ta na svých stránkách uvádí, že je z každé třídy nových kadetů vybrán vždy jeden jezdec mezků.

Mulis sind das logistische Rückgrat in den Bergen. Bis zu 120 kg trägt die Mischung aus Esel & Pferd durch unwegsames Gelände. Soldatinnen & Soldaten der #Gebirgsjägerbrigade23 #Heer trainieren mit ihren Tragtieren, damit diese im Ernstfall ruhig & routiniert bleiben. pic.twitter.com/ugSbZAeZwn

— Heer (@Deutsches_Heer) July 9, 2024

Muly používané Bundeswehrem

Článek Jako před tisíci lety: němečtí vojáci stále používají muly pro zásobovací mise v alpském terénu, jsou lepší než technika se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jednalo se o spojení stíhačky a bombardéru

Myšlenka konstrukce Mistel byla v podstatě jednoduchá – sestávala ze spojení stíhacího letounu s nějakým stávajícím bombardérem naplněným výbušninami, vysvětluje PlaneHistoria. Pilot sestavy přitom seděl ve stíhacím letounu, kdežto bombardér byl jakýmsi předchůdcem sebevražedného dronu. Úkolem pilota bylo nasměrovat ho na cíl, odpoutat se a se stíhacím letounem odletět na domovskou základnu. Stíhací letoun využíval během letu k cíli palivo nesené bombardérem, takže měl tedy na návrat k dispozici svou plnou nádrž.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

S konstrukcí spojující stíhací a bombardovací letoun začali Němci někdy v roku 1942, uvádí Twz, kdy během testů i samotného používání spojili hned několik typů letounu – k těm nejužívanějším patřil bombardér Junkers Ju 88 v různých verzích, a na jeho hřbetu býval nejčastěji stíhací letoun Messerschmitt Bf 109 nebo Focke-Wulf Fw 190. Ke konci války existovaly plány i na pokročilejší konstrukce využívající proudové letouny, kdy měl být jako stíhač využitý Messerschmitt Me 262, a v roli bombardér Junkers Ju 287 nebo Arado Ar 234, ale i další.

Cílem měly být bunkry a bitevní lodě

Uvnitř bombardéru byla hlavice o hmotnosti 1 700 kg, uvádí Wikipedia, ale nejednalo se jenom o pouhou trhavinu, která při nárazu explodovala. Šlo o tvarovanou kumulativní nálož obsahující kovovou vložku ve tvaru obráceného kužele z mědi nebo hliníku; tato konstrukce je používána dodnes proti obrněným vozidlům. Němci počítali s tím, že ji nasadí proti různým bunkrům nebo bitevním lodím, prorazit měla 7 metrů železobetonu.

„Nacistický zlatý vlak“ s téměř 300 tunami zlata a jiného bohatství do cíle nikdy nedorazil, ani po téměř 80 letech ho nikdo nenašel

Celkem Německo vyrobilo asi 250 hbyridů Mistel a poprvé je nasadilo proti vylodění v Normandii, ale podařilo se jim poškodit jenom jednu fregatu, načež sešlo z nápadu na útok proti britské flotile ve Scapa Flow. Nakonec byly sestavy nasazeny na jaře 1945 proti mostům přes Odru a Vislu, ale napáchaly jenom malé škody. Konstrukce letounů byla pro zemi zátěž, neb útok znamenal ztrátu celého bombardéru v době, kdy Luftwaffe již neměla letounů nazbyt.

Článek Vzpomínka na bizarní nacistické bombardéry: jedno z „dvojčat“ letělo, druhé bylo výbušné a prorazilo až 7 m železobetonu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Speciální polské jméno pro F-35 vzdává hold

Letoun F-35 bude v sousední zemi znám pod přezdívkou Husar, uvádí Janes, přičemž polské ministerstvo obrany dokonce dělalo na výběr jména veřejnou soutěž, v níž nakonec vyhrálo jméno spojené s polskou historií. V Polsku není speciální pojmenování něčím výjimečným, na rozdíl třeba od praxe v ČR. Twz uvádí, že polská F-16 Fighting Falcon je označován jako Jastrząb, tedy Jestřáb. Bojovým jménem označil F-35 i Izrael, kde je známa jako Adir.

iZdroj fotografie: Uživatel bazylek100 / Public Domain / CC BY

Jméno Husar má vzdát hold legendárním válečníkům, kteří byli známí jako polští husaři, a kteří se významně zapsali do historie země. Wikipedia uvádí, že polští husaři – na rozdíl od jiných husarů známých třeba z Balkánu – byli těžkou jízdou. Jejich poznávacím znamením přitom byla jakási křídla umístěná za jezdcem, což mělo evokovat let a zároveň působit děsivým dojmem na nepřítele. Polští husaři byli obávanou silou zhruba po dobu 200 let a pod vlajkou Polského království a Polsko-litevské unie vybojovali řadu vítězných bitev.

Husaři sloužili 200 let a pomohli zachránit Vídeň

K polským husarům se mohli přidat výhradně členové polské šlechty a jednalo se o elitní bojovníky. Měli plátové brnění a jako zbraně používali kopí, meče, šavle, pistole, karabiny, palcáty, sekery, válečná kladiva i další zbraně. Sloužili zejména v útoku s cílem prorazit nepřátelskou linii a fungovali od roku 1503 do roku 1702, a pak ještě několik desetiletí sloužili v ceremoniálních úlohách. Konec jejich služby je spojován s rozvojem palných zbraní. Jednou z nejznámějších akcí, do níž se husaři zapojili, byla záchrana Vídně před Turky v roce 1683.

24 letounů F-35A Lightning II pro AČR znamená to nejlepší, co na světě existuje; ve výzbroji mohou zůstat i desítky let

Mimochodem, izraelský F-35I Adir je speciální, protože si země ve Spojených státech amerických vymohla např. použití domácích systémů elektronického boje, uvádí Wikipedia. Naopak polský letoun by se od běžných F-35A lišit neměl. Polsko si ho objednalo celkem 32 kusů a nevylučuje koupi dalších. První by mělo dostat v roce 2024 a zbylé pak do roku 2030. Půjde o nejmodernější verzi Block 4, tedy stejnou, jakou by později mělo dostat i české letectvo.

Článek Polské F-35A „Husar“ dostávají pojmenování s odkazem na historii. Budou jako elitní válečníci, ale od českých se lišit nebudou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vzpomínkový pochod se velice rozrostl

Praporčík Jaroslav Nábělek dělal během 25leté služby v armádě mnohé, včetně akcí zaměřených na školy. Před lety ho zaujal příběh Jaroslavy Krejsové, přeživší účastnice holokaustu, když ji slyšel vyprávět ve škole o jejích životních zážitcích. Rozhodl se, že veřejnost nesmí na tuto událost zapomenout, a pustil se do pořádání pochodu Military Death March. Před 11 lety se ho účastnilo 150 lidí, nyní jich je 1 700, uvádí v tiskové zprávě ministerstvo obrany.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany České republiky

Jako voják působil praporčík Nábělek se svými kolegy i v zahraničních misích – dvakrát tak třeba pořádali vzpomínkový dálkový pochod v Litvě. Tam akcí zaujali vojáky z Německa, a ti ji už třetím rokem pořádají v německém Münsteru. Jeden z německých organizátorů se ale při své práci ocitl ve Spojených státech amerických, konkrétně v Norfolku, kde se pochod uskuteční také, a je tedy šance, že se akce může stát tradicí také za mořem.

Pochod zaplatilo mnoho žen životem

Jak jsem již zmínil, pochod smrti z německého koncentračního tábora Grünberg začal již v lednu 1945, uvedly Novinky. Nacisté nelítostně poslaly kolem 1 200 žen na 400 kilometrů vzdálený Helmbrechts, kam jich ovšem dorazila jenom polovina. Ale ani tam cesta neskončila, nakonec se totiž dostaly až na Prachaticko, a v okolí Volar nakonec našlo smrt 95 žen – na hřbitově, kde jsou pochované, je památník tohoto pochodu.

5 důvodů, proč Japonci neprovedli třetí nálet na Pearl Harbor. Zničující úder mohl změnit průběh celé války

Za druhé světové války nebyly pochody smrti výjimečné, uskutečnilo se jich mnoho. Vlastní zkušenost s ním mají i Američané a spojený je dokonce s občany Československa. Japonci na jaře 1942 nechali poražené americké vojáky pochodovat na filipínském poloostrově Bataan, kde zemřelo až 650 Američanů a 18 tisíc Filipínců. Mezi nimi bylo i 14 Čechoslováků z pobočky továrny Baťa, a někteří pracovníci konzulátu. Česká ambasáda v Manile na svých stránkách uvádí, že 7 z nich během pochodu nebo posléze v zajetí zemřelo.

Článek Český voják „průkopník“: již před 11 lety založil akci, kterou nejdříve inspiroval Němce, a později dokonce Američany se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Skvělý vlastní transportér, ale slabé sovětské BVP

V případě obrněných vozidel dokázalo Československo samo vyrábět třeba transportéry, legendární a podle mnohých velmi kvalitní byl třeba československo-polský OT-64 Skot. V řadě států ho armády považovaly za lepší a spolehlivější než tehdejší sovětský BTR-60, který si navíc vysloužil nechvalnou přezdívku „rakev“, neboť byl velice slabě pancéřovaný a osádku tedy příliš nechránil. ČSLA však měla i menší BRDM-2, ten už ale ze SSSR. Z pásových transportérů pak v Československu dokázali vyrobit i kvalitní OT-62 Topas.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

Kdy se ale musela země plně spoléhat na Sovětský svaz, byla oblast bojových vozidel pěchoty. Jednalo se především o BVP-1 a BVP-2, přičemž byly oba typy vyráběny v Československu, ale pouze na základě sovětské licence. A stejně tomu bylo u známého tanku T-72M1, který Československo vyrábělo pro sebe i na export, a v ArmádnímZpravodaji jsme o něm už psali. Byl přitom o něco horší než sovětský T-72B, neboť neměl kompozitní pancéřování, ale jenom zastaralejší ocelové, a horší bylo také řízení palby.

Jedinečná houfnice i vlastní raketomet

V segmentu samohybného dělostřelectva potom mělo Československo sovětské houfnice 2S1 Gvozdika ráže 122 mm, ale dokázalo vyvinout i vlastní kolovou houfnici ShKH vz. 77 DANA ráže 152 mm, uvádí ArmyRecognition. Ta neměla v sovětském bloku srovnání – používala sice standardní sovětské střelivo, ale vysoce pohyblivou kolovou houfnici SSSR neměl. V Československu si také unikátně upravili raketomet BM-21 Grad, který byl umístěn na tatrovácký podvozek a dostal extra zásobu raket k přebíjení, čím vznikl raketomet RM-70.

Česká velkorážní odstřelovací puška OP Falcon si poradí i s 25mm pancířem, kořeny má ještě v ČSLA a je veskrze unikátní

Vyhlášená ČS letadla a legendární vrtulníky SSSR

Československé letectvo se z velké části opíralo o sovětské letouny, těmi nejznámějšími byly stíhací Mikoyan-Gurevich MiG-21 Fishbed, Mikoyan-Gurevich MiG-29 Fulcrum, nebo třeba bitevní Suchoj Su-25, ovšem i tak se dokázali českoslovenští výrobci prosadit. Letouny jako Aero L-29 Delfín a Aero L-39 Albatros byly skvělé pro pokročilý výcvik, a v některých případech je bylo možné také vyzbrojit. Jejich úspěch dokládá, že je užívala řada zemí po celém světě.

iZdroj fotografie: Rob Schleiffert / Creative Commons / CC BY-SA

Zcela sovětské však byly vrtulníky, tím nejznámějším se nejspíše stal bitevní Mil Mi24/35 Hind, který sloužil ještě v AČR dlouho po rozpadu SSSR – vyřadila ho totiž teprve v roce 2023 poté, co ho nahradila americkými AH-1Z Viper a UH-1Y Venom, jak ArmádníZpravodaj informoval. Ve své době se jednalo o velmi dobrou helikoptéru, která mohla dokonce přepravovat výsadek. V AČR ale po ČSLA nadále zůstává Mil Mi-17, a určitě ještě nějakou dobu zůstane, a naopak Mil Mi-8, stejně jako menší Mil Mi-2, již ve výzbroji není. Některé bylo přitom možné i vyzbrojit.

Článek Armádní technika ČSLA: nezapomenutelná sovětská BVP, vrtulníky a stíhačky, ale i vlastní technika, která neměla obdoby se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na Missouri skončila 2. světová válka

Bitevní loď USS Missouri je zakotvena u břehu přímo naproti památníku bitevní lodi USS Arizona, která klesla ke dnu během japonského útoku 7. prosince 1941. Turističtí průvodci rádi tvrdí, že spojení obou bitevních lodí dává smysl, protože útokem na Arizonu a jejím potopením začala válka v Pacifiku, a naopak na Missouri v září 1945 museli představitelé Japonska před spojenci potupně kapitulovat. Této události je samozřejmě věnována část paluby bitevní lodi, kde najdete také velké fotografie a kopie kapitulačních dokumentů.

iZdroj fotografie: Vít Lukáš pro ArmadniZpravodaj.cz

Kapitulace Japonska ovšem není jediná zajímavost, která se k bitevní lodi USS Missouri váže. Jedná se totiž o poslední bitevní loď dokončenou v amerických loděnicích a zařazenou do služby amerického námořnictva, protože vznikla v době, kdy se koncepce bitevních lodí ukázala jako zastaralá. A rovněž je poslední bitevní lodi, která v americkém námořnictvu sloužila – do výslužby byla definitivně poslaná v roce 1992. Známa je i z amerického velkofilmu Battleship, kde se i s veterány sloužícími na její palubě podílela na odražení mimozemské invaze.

Druhý Pearl Harbor aneb Katastrofa ve West Loch. Šokující překvapení japonských letounů nebylo ojedinělou záležitostí

Oficiální stránky Battleship Missouri Memorial uvádí, že stavba plavidla začala 6. ledna 1941, a do služby vstoupila o 3 roky později Jde o bitevní loď třídy Iowa, což byla nejsilnější a největší třída bitevních lodí v historii amerického námořnictva. Američané je začali stavět, aby se vyrovnali největším bitevním lodím historie, japonským Jamato a Musaši. Americké lodě sice jejich velikosti ani síly výzbroje nedosáhly, vše ale kompenzovaly moderní systémy a rychlostí. Do boje s bitevními loděmi se však Missouri nikdy nedostala, plnila jiné úkoly.

Silná děla nakonec doplnily Tomahawky

Co každého při pohledu na Missouri hned uhodí do očí, je devět děl ráže 406 milimetrů umístěných v trojicích ve třech otočných věžích. Ta dokázala vystřelovat projektily o hmotnosti více než 1,2 tuny na vzdálenost až 47 kilometrů – později pro něj dokonce existovala i jaderná munice. Výzbroj USS Missouri je ale různorodá, je na ní například 20 děl ráže 127 milimetrů, ale i modernější systémy, které nepochází z 2. světové války. Jde třeba o odpalovače řízených střel BGM-109 Tomahawk nebo systém Phalanx CIWS na obranu proti přilétajícím střelám.

iZdroj fotografie: Vít Lukáš pro ArmadniZpravodaj.cz

Překvapit mohou i rozměry samotné bitevní lodi, která je 270 metrů dlouhá a její výtlak je kolem 58 000 tun. Impozantní je pak výška 66 metrů, a pokud se chcete podívat na silně obrněný kapitánský můstek, po schodech při cestě vzhůru se v horkém havajském počasí docela zapotíte. Na palubu se vešlo více než 2 000 námořníků, ale počty posádky se během let různě měnily. Loď disponuje osmi kotly a čtyřmi turbínami, díky nimž se dokáže pohybovat rychlostí až 33 uzlů, což bylo více, než kolika dosahovali japonští soupeři.

Na USS Missouri zaútočil kamikadze

Stránky amerického námořnictva uvádí, že se USS Missouri aktivně zapojila do druhé světové války, kdy se účastnila například operací souvisejících s vyloděním na Iwodžimě nebo Okinawě, a také se zapojila do útoků na japonské souostroví, kdy často působila v úloze protiletadlové obrany letadlových lodí. Dokonce byla i zasažena útokem kamikadze, ale ten jí velké škody nezpůsobil. Útoku je ale věnovaná i část expozice v muzeu. Japonci se pak na palubu podívali znovu až v momentě, kdy na ní museli 2. září 1945 podepsat bezpodmínečnou kapitulaci.

Bitva o Midway: Jedno z nejvýznamnější námořních i leteckých střetnutí 2. světové války. Co pomohlo k odrovnání části japonského námořnictva?

Po druhé světové válce prošla USS Missori řadou úprav, kdy dostala i mnohé nové systémy a zbraně, třeba výše zmíněné Tomahawky. Vedle nich lze na palubě pozorovat vybavení výpočetní technikou a dalšími přístroji z 80. let. Loď byla v průběhu několikrát vyřazena a zase zařazena do služby, a její poslední nasazení přišlo v roce 1991 při odstřelování cílů v Iráku. Definitivně pak byla vyřazena v roce 1992, a o 7 let později se z ní stalo muzeum v Pearl Harboru.

Článek Fotky: ukázka z osobní prohlídky legendární bitevní lodi USS Missouri, na níž Japonci za 2. světové války kapitulovali se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vlak ukrytý v tajném železničním tunelu

Vlak dlouhý až 100 metrů byl nacisty plně naložen cennostmi včetně zlata, diamantů a mnohých uměleckých děl; veškerý náklad měl dosahovat až 300 tun. Dle dochovaných historek vyrazil někdy v roce 1945 z Vratislavi, a přes Čechy se měl dostat do Německa – tam už ale nedorazil, přičemž má jeho stopa končit někde v okolí Valbřichu, kde měl být ukryt v uhelném dole nebo chodbách projektu Riese u zámku Książ. Údajně tam vjel do tajného tunelu, který Němci zasypali, zaminovali a zahladili většinu stop tak, aby k němu nebylo možné najít cestu.

iZdroj fotografie: Uživatel RafalSs / Creative Commons / CC BY-SA

Legenda o zlatém vlaku je v Polsku velmi rozšířená a mnozí jí věří, o čemž svědčí i to, že pátraly po jeho poloze i orgány komunistického Polska, a to dokonce za pomoci armády; nic ovšem nenašly. Naposledy projevili zájem o poklad v roce 2015 Piotr Koper z Polska a Andreas Richter z Německa, když začali tvrdit, že získali svědectví účastníka celé akce a znají tak umístění vlaku. Přes prostředníka získali závazek polské vlády na vyplacení 10 procent hodnoty případně nalezeného pokladu, načež místo údajně zasypaného vlaku prozradili.

Naději dávaly snímky z radaru

Zprávy o údajném místu, kde se vlak s pokladem skrývá, se dostaly brzy na veřejnost a vyvolaly vlnu mediálního šílenství. Hledači dokonce udělali radarové snímky, na nichž měly být náznaky zasypané soupravy, a v roce 2016 začali s požehnáním úřadů kopat. Po 7 dnech prací se jim ale nepodařilo najít jediný důkaz, že by byl na místě nejenom vlak, ale ani náznaky po nějakém tunelu či kolejích. Práce tak byly nakonec zastaveny.

Legenda, co povznášela i ruinovala Třetí říši: Tiger I zničil i 10krát více nepřátel, stál však téměř 17krát více než tanky protivníka

Podle odborníků byly útvary na radaru přirozené přírodní úkazy, nejspíše tvořené ledem. Rozruch kolem pokladu v současnosti do značné míry utichl, i když nelze vyloučit, že po něm někteří dobrodruzi stále pátrají. Zlatý vlak se tak zařadil nejspíše mezi legendy, jakými jsou třeba v Česku známý Štěchovický poklad nebo občas probleskující zprávy o možném úkrytu Jantarové komnaty. Ani ty se však přes velké úsilí hledačů nepodařilo nikdy objevit.

Článek „Nacistický zlatý vlak“ s téměř 300 tunami zlata a jiného bohatství do cíle nikdy nedorazil, ani po téměř 80 letech ho nikdo nenašel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kateřina Veliká: 36,6 bilion Kč

Ruská carevna mezi lety 1762 a 1796 měla pod svou kontrolou 5 procent HDP ruského impéria. Byla přitom velmi úspěšná, pokud šlo o vojenská tažení, jejím armádám se podařilo porazit třeba poměrně vyspělé Turky, a k Rusku připojit Krym nebo některá polská území.

Císař Augustus: 100 bilionů Kč

První římský císař převzal říši v dobách její největší slávy poté, co zvítězil nad svým sokem Markem Antoniem. V té době představovala Říše římská asi 30 % celkové ekonomiky na světě, z čehož samotnému císaři patřila zhruba pětina. A jelikož se mu podařilo říši rozšířit například o relativně bohatý Egypt, jeho jmění i díky bojům rychle rostlo.

Josif Stalin: 163 bilionů Kč

Josif Vissarionovič Džugašvili, spíše známý jako Stalin, vedl Sovětský svaz v době druhé světové války, kdy se také podařilo Rudé armádě ubránit jeho impérium před nacisty, a co víc, měla nakonec i klíčový podíl na jejich porážce. Ačkoliv byl Josif Stalin komunistický vládce, ještě více byl diktátor, který ovládal zemi do posledního detailu. I proto bylo tehdejší bohatství SSSR vlastně jeho, neboť jenom on o něm rozhodoval, i když ho právně nikdy nevlastnil.

Císařovna Wu Ce-tchien: 350 bilionů Kč

Velice úspěšná čínská císařovna vládnoucí na přelomu 7. a 8. století, tedy v době, kdy Čína představovala téměř čtvrtinu světového hospodářství. Byla velmi nekompromisní, a díky její politice a výbojům rostla jak její moc, tak i bohatství. Vojska císařovny podnikala rozsáhlé výboje do střední Asie, ale bojovala i na Korejském poloostrově, stejně jako se zmocnila celého dnešního Vietnamu, přičemž veškeré bohatství soustředila v Číně.

Džaláluddín Muhammad Akbar: 458 bilionů Kč

Vládce Mughalské říše v druhé polovině 16. století byl známý spíše jako Akbar Veliký; aby se dostal k moci, musel porazit některé soupeře, a následně se pokoušel sjednotit celý Indický poloostrov. Území pod jeho kontrolou nakonec představovala v té době 25 % celosvětového HDP. Svého bohatství si prý dokázal velmi užívat i spolu s rodinou, měl přitom 30 manželek.

Císař Šen-cung: 655 bilionů Kč

Také čínský císař z druhé poloviny 11. století musel válčit, ale moc se mu v tom nedařilo, takže mu to ani nepřineslo bohatství, jakého nakonec dosáhl. Šel zcela jinou cestou, byl totiž velmi schopný reformátor a organizátor, takže ekonomika pod jeho vládou rostla a stát se ukázal jako velmi efektivní. Tehdy mohla jeho říše tvořit až 30 procent světového HDP.

Čingischán: 2,62 biliardy Kč

Sjednotitel mongolských kmenů dokázal vytvořit svým válečným tažením historicky největší (a dodnes nepřekonanou) říši světa, která se rozkládala od Číny a Vietnamu až po Polsko (někdy je udáváno, že došel nejdále na Ukrajinu), v níž bylo jeho slovo a přání zákonem. Ačkoliv sice nebylo bohatství jenom jeho, fakticky ho ovládal, čímž byl nejspíše historicky nejbohatším vojevůdcem i člověkem na světě; svému bohatství přitom vděčil armádě.

Mansá Músa: „nepochopitelné bohatství“

V žebříčku by neměl nakonec chybět ani „král králů“ (potažmo v řadě desátý Mansá), který vládl na přelomu 13. a 14. století velmi bohaté západoafrické Malijské říši. Některé zdroje uvádí, že měl majetek v hodnotě zhruba 11 bilionů Kč, čímž by se propadl i pod Kateřinu Velikou, jiní ale tvrdí, že byl tak nesmírně bohatý, až to nešlo popsat. Jeho bohatství přitom spočívalo hlavně ve zlatu, mušlích, soli, půdě a jiných tehdy ceněných komoditách.

A zrovna zlata měl údajně tolik, že ho při pouti do Mekky utratil a rozdal tolik, až tím na několik desetiletí srazil jeho hodnotu v zemích, jimiž procházel. Jeho bohatství se dopočítat nelze, a i když byla jeho říše v jednom čase největším producentem zlata na světě, nedosahovala zdaleka takových rozměrů jako v případě Čingischána nebo Muhammada Akbara. Vedle toho také záleží, jak přesně je tehdejší majetek přepočítáván na dnešní částky.

Článek 7 nejbohatších vládců historie: třeba Čingischánovi se už nejspíše nikdy nikdo ani nepřiblíží, jeho jmění dosahovalo biliard se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

První čínský dron NAI CK-1 sloužil jako cíl

Do výzbroje armády „země draka“ se první letouny tohoto typu dostaly na konci 50. let 20. století. Jednalo se o sovětské rádiem řízené drony Lavočkin La-17. A jak bylo v Číně zvykem, technici konstrukci nejdříve prozkoumali, okopírovali a vyráběli sami. Na začátku 70. let tak vstoupil do služby první čínský dron označovaný NAI CK-1. Jednalo se o takzvaný cílový dron používaný jako cíl pro protiletadlovou obranu. Měl hmotnost až 2,5 tuny, délku 8,4 metru a létal rychlosti do 910 kilometrů v hodině. Později nakonec vznikla celá řada jeho modifikací.

iZdroj fotografie: Flavio Mucia / Creactive Commons / CC BY

V 70. letech pak v Číně začali s konstrukcí prvního průzkumného dronu označovaného jako WZ-5, přičemž se vlastně jedná o kopii amerického AQM-34 Firebee. Američané drony hojně využívali za války ve Vietnamu, kde o řadu z nich přišli, načež se dostali i do rukou Číňanů. Stroj byl dlouhý 8,4 metru, poháněl ho proudový motor a zpočátku byl vypouštěn z bombardéru Tupolev Tu-4. Po předem navržené trase mohl letět rychlostí 800 km/h ve výšce 18 kilometrů po dobu 3 hodin. Později byl dále vylepšován.

Čínské drony inspirované v Izraeli

V 80. letech minulého století se Číně podařilo získat přístup k některým západním technologiím dálkového ovládání a optiky, a vedle toho se značně inspirovala zkušenostmi z Izraele, který nasadil své malé drony v Libanonu. Na konci 80. let tak země draka sestrojila dron ASN-104 o délce 3,2 metru. Ten nesl televizní kameru a mohl se pohybovat do vzdálenosti až 60 kilometrů od řídící stanice. Jeho maximální rychlost dosahovala 250 kilometrů v hodině a palivo mu vystačilo až na 2 hodiny letu.

Signál vysílače se šířil do 20 kilometrů, pak se pohyboval automaticky, dokud se zase nevrátil do dosahu vysílače. V dalších letech pak vznikly další typy podobných dronů jako ASN-105 nebo ASN-215 vyráběné ve vysokých počtech. V roce 1996 spatřil světlo světa ASN-206 vytvořený ve spolupráci s techniky z Izraele; jeho nosnost dosahovalo 50 kilogramů a uletěl až 150 kilometrů. Nástupce ASN-207 měl již i laserové značkovače k označování cílů pro naváděnou munici.

V polovině 90. let se Čína inspirovala Izraelem opět, tentokrát ale v oblasti sebevražedných dronů, a koupila od něj jeho bezpilotní bojový letoun IAI Harpie. Když byl ale kvůli tlaku USA v roce 2004 zrušen program na jejich modernizaci a Čína už nové pořídit nemohla, vyvinula velmi podobný dron JWS01. Ten je dlouhý 2,5 metru, váží 135 kilogramů, prohání se rychlostí 220 kilometrů v hodině a ve vzduchu vydrží až 4 hodiny. Pasivním systémem dokáže detekovat radarové stanice protiletadlové obrany a zaútočit na ně. Vedle toho udělala Čína značné pokroky i s hypersonickým kluzákem.

Článek Čína kopírovala vojenské drony ostatních zemí tak dlouho, až je předstihla. Dnes díky tomu patří ke světové špičce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nedokončený raketoplán a znovuvyužitá továrna

Pakliže se v Kazachstánu dostanete do blízkosti Bajkonuru, můžete spatřit haly, v nichž byly stavěny sovětské raketoplány Buran. A dokonce se tam dodnes nachází rozestavěný exemplář, takže to opravdu vypadá, jako by se tu zastavil čas. V Petrohradu, pokud se Čechům opět otevře Rusko, je pak zajímavý bývalý petrohradský podnik Červený trojúhelník. Ve zrekonstruované části jsou firmy, kavárny i další místa a atrakce, ačkoliv zbytek zcela chátrá.

Památník bulharských komunistů na vrcholu hory

Jedním z takových míst může být bulharská hora Buzludža dosahující výšky 1 439 metrů nad mořem. Na jejím vrcholu vyrostlo v 80. letech 20. století monumentální dílo – památník Bulharské komunistické strany. Ve své době na něj speciální daní přispěl každý občan Bulharska, otevřen byl v roce 1981. Byl velmi populární a konaly se zde různé stranické akce. Od roku 1990 ale místo chátrá. Kdokoli se k němu může přijít podívat, ale vchody by měly být zazděné. V okolí později vyrostly větrné elektrárny.

Staré lokomotivové depo a opuštěné sportoviště

Za zmínku stojí rovněž budapešťská čtvrť Istvantelak, v níž leží staré lokomotivní depo, a to v těsném sousedství depa moderního. Konkrétně se jedná o severní část maďarského hlavního města, kam může zavítat kdokoliv. Po vstupu si doslova zažijete časový skok, vlaková historie tu totiž skýtá i opravdu raritní kousky. Další zajímavou stavbou bývalé východní Evropy je pak kulturní a sportovní komplex v estonském hlavním městě Tallinnu přezdívaný Gorkholl.

iZdroj fotografie: Loco Steve / Creative Commons / CC BY-SA

Letoun na Islandu a alpská stanice

V západních zemích lze třeba na Islandu vyrazit k troskám letounu DC-3 na jižním pobřeží ostrova. Stroj tu musel nouzově přistát v roce 1973 a všichni členové posádky přežili, ale trosky dosud nikdo neodklidil, pročež dnes tvoří velmi zajímavou dominantu. Stejně tak jako již nefunkční radarová stanice, kterou můžete najít vysoko v italské části Alp.

Stará jaderná elektrárna Černobyl

Až skončí válka na Ukrajině, může být zase pro mnohé lákavým místem okolí jaderné elektrárny Černobyl; tedy pakliže získáte povolení vstoupit. Město Pripjať muselo být kvůli havárii evakuované, načež je dodnes opuštěné a pohlcuje ho příroda. V samotné jaderné elektrárně je nejen sarkofág překrývající havarovaný jaderný reaktor, ale třeba i nedokončená chladící věž.

Článek Opuštěná a veřejnosti přístupná místa ze studené války skrývají neuvěřitelné úkazy: jsou inspirací na výlet i dobrodružství se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Gulagem prošlo asi 14 milionů lidí

Přesný počet obětí gulagu znám není; na rozdíl od čísla, kolik těchto pracovních táborů celkem vzniklo. Od počátku SSSR až do roku 1960, kdy byly Gulagy oficiálně zrušeny, bylo minimálně 476 správ. Neznamená to však počet jednotlivých táborů, neboť jich pod jednu správu často spadalo vícero. Takových táborů pak bylo několik tisíc a některé z nich byly navíc stěhovány. Například při stavbě železnice byl po jejím dokončení tábor přemístěn na další úsek. Odhady přitom uvádí, že prošlo gulagy asi 14 milionů lidí, z nichž kolem 1,5 milionu zahynulo.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Pracovní tábory začaly vznikat již v roce 1918 z bývalých zajateckých táborů, ale oficiálně byly zřízeny až o rok později. Opravdu velikého rozmachu se dočkaly ve 30. letech hlavně za čistek nařízených Stalinem. Odhaduje se, že v roce 1940 bylo v gulagu kolem 1,5 milionu vězňů. Po Stalinově smrti však začal počet vězňů v gulagu rychle klesat, i když nejmenší šanci dostat se z něho měli političtí vězni. Oficiálně byl systém pracovních táborů ve své původní podobě zrušen roku 1960.

Gulagy se v mnohém podobaly „koncentrákům“

Tyto sovětské pracovní tábory bývají někdy srovnávány s nacistickými koncentračními (nebo vyhlazovacími) tábory. Pravda je přitom někde v půli. Zatímco vyhlazovací tábory nacistů sloužily k hromadnému zabíjení lidí, gulagy měly účel úplně jiný, ačkoliv si rovněž vyžádal velkou spoustu obětí. Hlavním úkolem systému gulagů bylo využívat otrocké práce vězněných a zároveň ukáznit, zorganizovat a připravit velké skupiny vězňů na službu v armádě, tedy navyknout je naprosté a bezhlavé poslušnosti.

Bolševici si byli dobře vědomi, co v roce 1917 – a později v bojích proti nim – v podstatě rozložilo carskou armádu i armádu „bílých“. Uvědomovali si také nebezpečí, které hrozilo pro jejich záměry, ale také pro nekázeň, nespolehlivost a odmítání poslušnosti ze strany obyčejných ruských mužiků (ruských rolníků) v armádě. Podle některých historiků byl dokonce tento akcent fungování gulagů často brán jako hlavní.

iZdroj fotografie: Public Domain

Otrocké práce a věznění v gulagu byly do značné míry prvoplánově spíše formou „převýchovy“ a velmi účinným způsobem zlomení jakéhokoli náznaku vzdoru a odporu milionů lidí v SSSR proti vládě bolševiků. To, že vězni z gulagů vykopali například průplav Volha-Don, stavěly přehrady a železnice, nebo že zbudovali podniky a hutě na Urale a na Sibiři, byl pro bolševickou věrchušku v Rusku spíše bonus. Bolševici zkrátka potřebovali pro svoje sny o světovládě ukázněné a slepě poslouchající vycvičené „grupy“ lidí, kteří budou už tak zlomení, že budou postrádat jakýkoli zbyteček vlastní vůle.

To nacisté chápali podobné tábory spíše jako tábory smrti, i když samozřejmě i oni otrocké práce vězňů – například ve zbrojovkách – využívali také. V obou případech samozřejmě platilo, že vězni zde neměli vůbec žádná práva a byli vydáni na pospas dozorcům. Ti si s nimi mohli dělat v podstatě cokoliv. V SSSR přitom existovalo více typů gulagů. Nejvíce se jich podílelo na budování staveb jako železnice na nehostinné Sibiři nebo přehrad, ale vězni zajišťovali i kácení dřeva a další činnosti.

iZdroj fotografie: Public Domain

Lidé zde často pracovali až 16 hodin denně, měli malé příděly jídla a za neplnění norem jim byly i kráceny. Nebyla nouze o nemoci a pracovní úrazy. V některých táborech však vládly o něco příznivější podmínky, záleželo i na personálu a vedení. Existovaly však i gulagy pro vědce. Ti byli často označováni za nepřítele režimu, ale dostali možnosti pracovat a režim využíval jejich znalostí. Známými vězni těchto typů gulagů byly například Sergej Koroljov, „otec ruské kosmonautiky“, nebo známí letečtí konstruktéři Andrej Tupolev a Nikolaj Polikarpov.

V gulagu bývali vězněni i cizinci

V gulagu končili hlavně občané SSSR, a to buď političtí vězni nebo lidé z něčeho podezřelí, ale i tací, kteří se bezdůvodně stali obětí čistek. Vedle toho pak bývali do pracovních táborů umisťováni i těžcí kriminálníci. Mezi vězněnými byli ale i občané jiných států. V roce 1939 sem SSSR deportoval řadu Poláků z jím obsazeného území. Skončili zde i finští zajatci ze zimní války, zajatci z Maďarska a další. Známé je také zavlečení československých občanů, bývalých Rusů, do gulagů po osvobození Československa v roce 1945.

V současném Rusku se o systému gulagu samozřejmě ví, ale příliš se o něm nemluví. I když je znám i román Souostroví Gulag od Alexandra Solženicina. Nejvíce se lidé o pracovních táborech dozvídali v 90. letech. Za vlády Vladimira Putina začaly informace vysychat a jako o mnohých jiných ruských (a negativních) věcech z historie se jakoby nemluví a všichni na ně „zapomínají“. Některá ruská média dnes dokonce tvrdí, že život v gulagu nebyl tak těžký a pro mnoho lidí to údajně byla příležitost naučit se práci. Jak šlechetné, že ano?

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

V současné době gulag jako takový v původní surové podobě v Rusku vpodstatě neexistuje. I když v dnešních ruských trestaneckých koloniích zůstává i pracovní povinnost, nelze ji ke gulagu přirovnávat. Vězni dostávají za práci mzdu, ačkoli většina je stržena za jejich pobyt v zařízení, stravu atd. Podmínky ve věznicích jsou lepší než v SSSR, avšak rozhodně ne dobré.

Známý je nedávný skandál, který odhalil cílené mučení vězňů, jejich znásilňování a nucení k různým výpovědím. Problém je také chronicky špatný zdravotní stav vězňů, především pak rozšíření tuberkulózy mezi nimi. V Rusku ale v poslední době několikrát – i od politiků – zazněly požadavky na zřízení nových a přísnějších pracovních táborů. Že by věrchuška v dnešním Rusku začala mít strach ze svobodných názorů lidí například na válku s Ukrajinou?

Článek Krutější než nacisté? Gulagy byly peklem na zemi, Sověti do nich ale posílali lidi pouze na „převýchovu“. Rusko je dnes pochvaluje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Staletí formované imperiální myšlení

Jak má veřejnost smýšlet jí vysvětlují odborníci. Imperiální mentalita největší země světa se začala formovat již před staletími někdy za vlády Petra Velikého, kdy se z Ruska stávalo impérium. Postupně obsadilo, správně řečeno, kolonizovalo rozsáhlá území na Sibiři, Kavkaze i jinde, a vše posléze utvrdilo i vítězství nad fašismem a skutečnost, že byl Sovětský svaz jednou ze světových supervelmocí. Po jeho rozpadu se sice území Ruska zmenšilo, ale imperiální myšlení přetrvalo. Současná Putinova propaganda toho navíc umí využít.

Rusko je prezentováno jako velmoc, kterou chce její okolí zničit. Lidé jsou v podstatě utvrzováni v přesvědčení, že i území, o něž SSSR přišel, jsou stále jejich. Třeba na Ukrajině přitom žijí rusky mluvící lidé a někteří Rusové tak mají pocit, že bojují za ně. V Rusku sice existují separatistické tendence, ty jsou ovšem tvrdě potlačovány. Stačí si vzpomenout, jak tvrdě Rusko zametlo s Čečenskem, což může pod povrchem v mnoha oblastech vřít a tendence tlumit jen přetrvávající strach.

Nejenom tamním obyvatelům je navíc dodnes připomínáno velké vítězství Rudé armády, která pomohla za druhé světové války porazit nacistické Německo. Zda by dosáhla takových úspěchů bez západních spojenců je jiná kapitola, první měsíce války operace Barbarossa tomu ale nenasvědčovaly. Přesto jde o jeden z hlavních důvodů smýšlení mnohých Rusů, které je podpořeno záští kvůli ponižování a urážení ruské armády za vlády Borise Jelzina. A jak řekl Vladimir Putin: „Rusko je obléhaná pevnost, jejíž obyvatelé musí držet při sobě.“

Rozpad Ruska je příležitost i hrozba

Neúspěch na Ukrajině a případný pád režimu může vést k rozpadu či dekolonizaci Ruska. Pro mnohé je to cesta, jak se zbavit problému ruského imperialismu a militarizmu. Otázkou zůstává, zda je myšlenka reálná. Ani rozpadem Ruska by se totiž staletí formované myšlení (hlavně etnických Rusů) jen tak nezměnilo. A nezmizel by ani arzenál zbraní, hlavně těch jaderných. Nikdo netuší, kdo by nad ním získal kontrolu. Některé odpadlé části Ruska by mohly být demokratické, jiné ale tvrdými diktaturami.

Teoretický rozpad může přitom urychlit i ekonomická situace. Sankce na Rusko dopadají a je známo, že Moskva mnohé regiony, chápaje kolonie, doslova vysává. Ty proto zůstávají chudé, i když se v nich formuje bohatství země. Jejich obyvatelům ale spolu s tisícovkami mrtvých jednou může dojít trpělivost. Když vidíme, jak Putin nedokáže zásobovat vojáky na Ukrajině a místo výzbroje dostávají náhražky na airsoft, je otázkou, co by dělal s povstáním. Jeho oslabená armáda, často tvořená právě vojáky z regionů, by nemusela být schopna nepokoje potlačit.

iZdroj fotografie: Kancelát prezidenta Ruské federace / Creative Commons / CC BY

Rozhodně ale Rusko nelze podceňovat, dle řady zdrojů má v záloze stále spoustu zbraní. Vedle moderních tanků T-90 to je například i jaderný arzenál, který je možná nejsilnějším na světě. Federace navíc začala obchodovat se Severní Koreou a řadou dalších zemí poté, co se od ní odvrátili její největší spojenci v čele s Čínou (ta ji nepodporovala vojensky, ale pouze obchodně, když mezi zeměmi probíhaly transakce i po měsících ukrajinské války).

Vedle toho musí Rusko čelit i novým nepřátelům, s nimiž zůstávalo dlouhou dobu neutrální či od nich naopak přijímalo pomoc. Jde třeba o Izrael, který vstoupil do boje poté, co měl v Íránu čelit ruským vojákům coby podporovatelům svých nepřátel. V neposlední řadě se pak zapojilo do boje Turecko, které prozatím vyslalo na Ukrajinu své supermoderní raketomety nebo Spojené státy, když umístili NASAMS na obranu Kyjeva.

Jak situace v Rusku dopadne vyhlíží i řada jeho sousedů, která nemá se sibiřskou zemí historicky zrovna vřelé vztahy. Na východě se přitom může angažovat Čína, jíž Rusko v 19. století „ukradlo“ velká území, která Číňané stále považují za svá. Japonsku pak byly ukradeny Kurilské ostrovy a v Gruzii zase zorganizovány separatistické regiony. Válkou na Ukrajině mohl Putin nastartovat nevídané změny, o něž rozhodně nestál. S prodlužujícím se konfliktem tak mnozí vyhlíží i rozpad impéria, ačkoliv jiní si neumí představit, co by přišlo poté.

Článek Imperiální velmocí a „pevností“ navždy, Rus dnes nedokáže smýšlet jinak. Z čeho pramení sebevědomí Putina i zbytku Ruské federace? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bombardér navrhl konstruktér stíhaček

Představa sovětského vedení byla, že by mohl obranu letadlové lodě prorazit velmi rychlý letoun řítící se rychlostí alespoň Mach 3, přičemž by dostal do výzbroje rychlé, možná až hypersonické, střely s dlouhým doletem. Proto SSSR na začátku 60. let vyzval inženýry, aby takový návrh předložili. Soutěže se účastnila známá konstrukční kancelář bombardérů Tupolev, pak Jakovlev a nakonec Suchoj, který měl zkušenost se stíhačkami. Kupodivu nejlépe splnil zadání Suchoj a vyhrál se svým modelem T-4.

Jenomže konstrukce letounu, který by mohl létat tak vysokými rychlostmi, nebyla jednoduchá. Největší problém představovalo zahřívání draku letadla, k němuž při tak vysokých rychlostech dochází. V SSSR v té době konstruovali superrychlý stíhací letoun MiG-25, a právě z něj vycházeli zkušenostmi i použitými materiály. Jako hlavní materiál byla použita niklovaná ocel a titanové slitiny. Ovšem jednoduchá nebyla ani konstrukce motorů a nakonec byla zvolena čtveřice Kolesov RD-36-41 s přídavným spalováním.

Při rychlém letu neviděl pilot bombardéru ven

Ochránit kryt kabiny před velkým žárem při rychlém letu bylo nesmírně obtížné. Konstruktéři nakonec problém vyřešili tak, že stroj dostal sklápěcí příď, která je známá třeba z letounů Concorde. Když se při letu zvedla, průzory se zakryly a pilot již neviděl. Při nižších rychlostech mohl alespoň použít periskop, při vyšších se musel spoléhat jen na přístroje. I přes takové překážky se nakonec podařilo letoun dostavit a první let prototypu se uskutečnil v srpnu 1972.

iZdroj fotografie: Sergej Duchačev / Creative Commons / CC BY-SA

Letoun měl dvoučlennou posádku a byl 44,5 metru dlouhý, zatímco rozpětí křídel dosahovalo 22 metrů. Jeho maximální rychlost měla být 3 200 kilometrů v hodině. a dolet kolem 7 tisíc kilometrů, kdežto dostup 24 kilometrů. Výzbroj měla tvořit dvojice střel Ch-45, ale ty nakonec nebyly nikdy dokončeny. V roce 1973 se letadlu údajně podařilo překročit hranici zvuku a dokonce mělo při jednom letu dosáhnout rychlosti Mach 2,8. Ve vzduchu stroj v součtu strávil více než 10 hodin.

Ovšem v roce 1976 přišel konec. Jedním z problémů se ukázala astronomická cena, kterou si měla stavba vyžádat, ovšem tím hlavním důvodem měl být lobbing Tupoleva, který tlačil projekt nadzvukového bombardéru Tu-160; ten je mimochodem ve výzbroji Ruska dodnes. Dva nedostavěné exempláře byly sešrotovány a létající prototyp skončil v muzeu u Moskvy.

Článek Jak se americké letadlové lodě „vyhnuly smrti“: Sověti vyvinuli jejich „zabijáka“ Suchoj T-4, i přes úspěchy se ale do boje nedostal se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nečekaný kráter v Nevadě

V únoru 1984 provedli Američané v Nevadě podzemní jaderný test s názvem Midas Myth o síle 20 kilotun. Ten by nebyl ničím výjimečným, podobných testů se událo mnohem více a i silnějších. Ovšem následkem výbuchu došlo několik hodin po zkoušce k nečekanému sesuvu, který vytvořil asi stometrový kráter o hloubce 5 metrů. Zranilo se 14 lidí, z nichž jeden posléze zemřel. Jde však o jediné úmrtí během podzemních jaderných testů.

Kontaminované pivo

Když se objevily jaderné zbraně a lidstvo se dozvědělo, jaké jsou negativní dopady radiace, chtělo vědět více. Hlavně muži se zajímali o to, co by takový výbuch udělal s pivem. Proto během jednoto testu 30 kilotun silné pumy vědci umístili nedaleko výbuchu plechovky s pivem. Nejbližší byla 300 metrů daleko. Zjistili, že pivo bylo mírně ozářené, což by ho sice nedělalo nebezpečným, ale mírně se vlivem radiace měla změnit chuť.

Radioaktivní ledovce

Sovětský svaz testoval své zbraně i na Nové Zemi, kde se uskutečnil i nejsilnější jaderný test Car bomby o síle kolem 50 megatun. I když byl tento výbuch relativně čistý, již jeho mohutnost znamenala velké jaderné znečištění v okolí. Vědci v roce 2015 provedli měření radioaktivity ledovců na Nové zemi a zjistili, že vykazují až 130krát více kontaminace, než kdyby na nich nikdo testy neprováděl.

iZdroj fotografie: Pixabay

Radioaktivní bouře nad Sin-ťiangem

Čína své jaderné testy prováděla v odlehlé provincii Sin-ťiang, která je dnes známá hlavně útiskem Ujgurů. Ti ale mezi roky 1960 až 1980 krutě doplatili na testy provádění komunistickým režimem v místě zvaném Lop-nur. Radioaktivní prach z pouště opakovaně zvedaly místní bouře a nahnaly ho nad obydlené oblasti. Zaznamenaná radioaktivita měla být vyšší než na střeše havarovaného reaktoru v Černobylu. Odhaduje se, že na následky ozáření mohlo zemřít až 100 tisíc lidí.

Bomba, která nevybuchla kvůli rozpadu SSSR

Jedním z ´podzemních jaderných testů měl být výbuch malé hlavice o síle pouze 0,3 kilotuny v Semipalatinsku. Vědci ji zahrabali 125 metrů pod zem, jenže než se mohl test uskutečnit, přišel rozpad Sovětského svazu. Testovací plocha byla na území samostatného Kazachstánu a ten testovat jaderné zbraně nechtěl. Hlavice nakonec na místě zůstala 4 roky. Až poté ji skupina ruských a kazachstánských odborníků vyhrabala a zneškodnila.

Článek Následky testů jaderných zbraní, o nichž se nemluví: jaderné pivo nebo 100 tisíc mrtvých tam, kde to „nikoho nezajímá“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dva způsoby prorážení pancíře

Pozemní zbraně prorážejí pancíře dvěma způsoby. Buď kinetickou energií, kdy se střela letící velkou rychlostí doslova protlačí přes materiál pancíře, nebo s využitím kumulativního efektu. Všechna ostatní řešení jsou pouze variace na daná témata. U kumulativní hlavice působí na pancíř kombinace exploze trhavinové náplně s kuželovitým vybráním a kovové takzvané kumulativní vložky na jeho povrchu.

Výsledkem je soustředěná energie kumulativního paprsku vytvořeného především z kovové vložky, která, zjednodušeně řečeno, dokáže v případě moderní munice prorazit ocelový pancíř o tloušťce až desetinásobku vlastního průměru. Výhodou pancéřovek je obecně účinek podstatně převyšující jejich hmotnost. Dále jednoduchá obsluha, již zvládne i krátce zaškolený pěšák.

iZdroj fotografie: S vědomím MKV

Pancéřovky každopádně znamenaly zásadní taktickou změnu z hlediska boje pěchoty s obrněnými vozidly. Jednalo se o stejný převrat jako později za války v Afghánistánu, kdy se pěchota vyzbrojená přenosnými protileteckými komplety úspěšně postavila letectvu. Kumulativní hlavice má samozřejmě vedle výhod i nevýhody. Její účinek je přímo závislý na optimální vzdálenosti od pancíře při iniciaci trhaviny. Pokud je dál nebo blíž, hloubka průrazu klesá.

Správná vzdálenost je zajištěna konstrukcí přední části hlavice, která při dopadu na pancíř vymezuje vzdálenost od pancíře k trhavině s kumulativní vložkou. Proto jsou mnohé hlavice protáhlé do kužele, nebo dokonce tyčového nástavce, jemuž se od anglického slova vzdálenost – distance – přezdívá distanciér. Právě uvedeného limitujícího faktoru se snažili již za druhé světové války využít konstruktéři, ale i prostí tankisté při zvyšování odolnosti vozidel.

Staronové řešení – představný pancíř

Cestou k omezení účinku kumulativních hlavic pancéřovek bylo především zesílení pancíře. Ovšem málokterý tank mohl mít po obvodu korby homogenní pancíř o tloušťce větší než 20 cm, aby odolal všem tehdy zavedeným typům pancéřovek, konkrétně Panzerfaust, Panzerschreck, Bazooka a PIAT. Kumulativní hlavice měly navíc i některé typy puškových a ručních granátů.

Za další cestu bylo považováno zvětšení vzdálenosti iniciace trhaviny, přesněji čela kumulativní nálože od pancíře. Systematicky přistoupili k řešení problému Němci. Od roku 1943 vybavili svoje tanky plechovými deskami po stranách pásů, pancéřové korby a kolem věže. V některých případech použili i rámy s pletivem, které měly výhodu v tom, že neomezovaly výhled osádky. Ostatní armády používaly spíše improvizovaná řešení, mnohdy výtvory plukovních dílen.

iZdroj fotografie: US NAVY / Public Domain

Ve všech případech se jednalo o představné pancéřování, které mělo zvětšit vzdálenost kumulativní hlavice od pancíře. V praxi to ovšem byla kombinace psychologického efektu, nižší účinnosti hlavic tehdejších pancéřovek ve srovnání se současnými a faktu, že zdaleka ne každá hlavice dopadla na představný pancíř kolmo. Proto musela šikmo prorazit podstatně tlustší materiál základního pancíře než při kolmém dopadu. Navíc v řadě případů buď došlo k selhání, nebo naopak proražení pancíře vozidla nezpůsobilo škody uvnitř.

Reálná účinnost uvedené ochrany však byla nízká. V poválečném období uvedené pancéřování na dlouhá léta zmizelo. Znovu je objevili v šedesátých letech minulého století Američané. Vybavili mřížemi boky a nástavby svých dělových člunů operujících v deltě Mekongu. Další, kdo začal používat slat (v angličtině slat označuje rošt, případně se pro ochrany uvedeného typu používá i označení grid, bar nebo net armour), byli Izraelci, kteří dlouhodobě sváděli boje na malou vzdálenost v obydlených aglomeracích.

Jako první opatřili touto ochranou svoje obrněné buldozery. Ostatní svět slat dlouhodobě přehlížel. Tanky NATO i Varšavské smlouvy byly obvykle vybaveny plechovými nebo gumovými zástěnami, které z boku kryly pancéřovou korbu nad pojezdovými koly. Obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty se představné pancéřování netýkalo, opět s výjimkou zástěn v prostoru pásů.

Slat ovládl bojiště

Návratu na scénu se představný pancíř dočkal za bojů v Jugoslávii a především po vítězství nad Saddámem Husainem. Jako vysoce účinný prostředek se ukázala pancéřovka RPG-7. Zde ovšem došlo k technologické změně z hlediska vzájemného působení kumulativní hlavice a ochrany. Při prvních setkáních v devadesátých letech minulého století se západní vojáci pancéřovkám RPG-7 ve výzbroji naší armády posmívali jako starému železu. Jejich názor se změnil na základě zkušeností v bojích v Iráku a Afghánistánu.

Údajně zastaralé pancéřovky a protitankové granáty se ukázaly jako univerzální drtivý protivník, který ničí obrněnou techniku všeho druhu, automobily, domy i vrtulníky. S tříštivými hlavicemi je RPG-7 schopna plnit úlohu účinného podpůrného protipěchotního prostředku k ničení živé síly. Úspěšně jí může konkurovat pouze současný německý Panzerfaust, jenž sice má provedení podstatně modernější a samozřejmě i dražší, ale koncepčně se RPG-7 ze šedesátých let dost podobá.

iZdroj fotografie: Public Domain

Především tím, že se jedná o nadkaliberní zbraň, což umožňuje používat široké spektrum různých hlavic bez ohledu na ráži hlavně pancéřovky. Obrovské výrobní série, stejně jako ilegální produkce, dávají velkou pravděpodobnost, že rakety z RPG-7 budou pršet na vojáky na všech bojištích. Lze říci, že pokud Vietnamská válka dostala neoficiální jméno Válka vrtulníků, mohou se konflikty takzvaně nízké intenzity v Iráku, Afghánistánu a do značné míry i na Ukrajině nazývat Válka pancéřovek nebo Válka kumulativních hlavic.

Mezi ně patří v podstatě i explozí formované projektily EFP (Explosively Formed Projectile/Penetrator), které jsou nejnebezpečnější formou improvizovaných výbušných systémů IED (Improvised Explosive Device). Boje každopádně vedly k rozsáhlé změně taktiky a od ní se odvíjecím změnám zbrojní výroby. Typickým příkladem se stala masová výroba tisíců kolových obrněných vozidel programu MRAP.

Slabina munice pro RPG-7

Spojencům se nicméně podařilo vystihnout slabinu raket PG-7-munice pro pancéřovky RPG-7. Jedná se o na svoji dobu (RPG-7 byla zavedena do výzbroje počátkem šedesátých let minulého století) extrémně moderní, možno říci sofistikovaný elektronický zapalovač. Ten se skládá ze dvou částí. Na špici kumulativní hlavice se nalézá hlavová část, zatímco hlavní část je schována na spodku trhavinové nálože.

Jejich elektrický propojovací obvod tvoří povrch kumulativní hlavice a vnitřní kužely. Ty jsou od sebe vzdáleny pouze několik milimetrů. Pokud se dotknou, dojde ke zkratu obvodu a zapalovač nefunguje. Obdobně jsou řešeny hlavice některých dalších pancéřovek a protitankových řízených střel. Jestliže se kolem vozidla umístí mříž se správnou vzdáleností a tuhostí příček, dojde při nárazu na ni ke zdeformování a zkratování obvodu hlavic.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ukrajiny / Creative Commons / CC BY- SA

Tyto mříže dostaly ne zcela ideální označení slat – žaluzie, přestože by se spíše hodila mříž nebo síť. Trhavina zkratované hlavice sice exploduje, avšak nevznikne kumulativní paprsek a pancíř vozidla je za slatem zpravidla pouze deformován. Takto se podaří eliminovat kumulativní efekt více než poloviny hlavic.

Článek Mříže proti pancéřovkám. Reflexe válek kumulativních hlavic jak v Afghánistánu, tak na Ukrajině. Slat zažívá renesanci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Byl jednou jeden…, i tato pohádka měla začátek

V červenci 1944 byl do úřadu RSHA povolán spojovací důstojník eskadry KG 200. Ta prováděla různé speciální operace, přitom létala s mnoha prototypy exotických německých vícemotorových letadel a mimo jiné i s ukořistěnými letouny B-17 a B-24, vysazovala agenty v zápolí Spojenců atd. Takže podplukovník čekal něco podobného. Ale když ho uvedli až k samotnému šéfovi RSHA Kaltenbrunerovi a nechali je spolu o samotě, znejistěl a připravil se na všechno.

A přesto mu příkaz šéfa RSHA vyrazil dech. KG-200 dostala za úkol do čtyř týdnů připravit a provést výsadek dvou agentů s vozidlem nedaleko od Moskvy. Tj. vybrat letadlo, které doletí na vytipovaný, ale neupravený pozemek u Moskvy, tajně tam v noci přistane, vysadí dva agenty s motocyklem a sajdkárou a zase odstartuje na zpáteční let. Z dalšího rozhovoru šokovaný pplk. pochopil, že půjde o atentát na samotného Stalina. Zaskočenému důstojníkovi z KG 200 došlo, že na nejvyšších místech v Německu stále ještě nepochopili, že válka je prohraná.

iZdroj fotografie: Uživatel kitchener.lord / Creative Commons / CC BY-NC-ND

Ale nakonec se soustředil na samotnou leteckou technickou stránku celého projektu a konstatoval, že KG 200 toto může zajistit. V té době používala velmi zajímavé transportní letouny Arado Ar-232A a Ar-232B. Dvoumotorové (Ar-232A) a čtyřmotorové (Ar-232B) letouny s velkou trupovou gondolou unesly až 4 tuny užitečného nákladu, přičemž disponovaly i značným doletem.

Díky konstrukci podvozku složeného ze tří velkých a dvanácti malých podvozkových kol, který letounu umožňoval start a přistání na neupravených i nerovných plochách, mohl letoun přistát i na velmi „divokém“ terénu, podobně jako dnes například „bušletadla“. Pro tento podvozek dostal tento letoun přezdívku „stonožka“. Přepravovaný náklad byl soustředěn v trupové gondole.

Ta měla v zádi sklopný nájezdový můstek – rampu, po níž mohlo bleskově vjet do trupu a následně po přistání i vyjet jakékoli vozidlo, které se sem vešlo. Technicky to tedy bylo možné, pokud předem vytipované místo prozkoumá vysazené komando na padácích a bude vhodné počasí. A také na načasování velmi záleželo, protože například zpáteční cesta letounu vycházela již dosti za denního světla, což při letu přes cca 600 km ruského území s velmi účinnou PVO mohlo být smrtící.

Komando našlo vhodný terén pro tajné noční přistání

Nedaleko od Moskvy u silnice ze Smolenska byl nalezen vhodný terén a na padácích vysazené komando ho zkontrolovalo a schválilo. Dál kontrolovalo místo a hlavně sledovalo počasí. Vyskytly se obavy, jestli výsadkáři nebyli Rusy odhaleni a nehrají „dvojí“ hru, ale Němci byli přesvědčeni, že toto nebezpečí zatím nehrozí. Komando tvořili ruští zajatci, kteří přeběhli k Němcům a osvědčili se v jiných akcích.

Němci museli předem ověřit i to, zda je vybraný prostor dostatečně bezpečný. K provedení atentátu byli vybráni dva ruští přeběhlíci. Jeden muž v uniformě NKVD s hodností majora a mladá Ruska Olga jako jeho manželka, opět v uniformě NKVD s údajnou hodností poručík. Měli být vysazeni s ukořistěným ruským motocyklem M-72 se sajdkou, ve které měli připravený veškerý potřebný materiál, včetně výbušnin a otrávených střel dum-dum do pistolí. Jejich doklady byly perfektní padělky, jež se bez důkladné kontroly nedaly rozpoznat jako falešné.

iZdroj fotografie: Steve Glover / Creative Commons / CC BY

Muž v tomto dvoučlenném komandu ale byl velmi „zajímavou“ osobností. Původně se podle oficiálního životopisu jmenoval Pjotr Ivanovič Šilo a jako účetní v Saratově zpronevěřil v roce 1932 na tehdejší časy značnou částku 1 300 rublů. Zavřeli ho, ale on z gulagu utekl, údajně dokonce třikrát, a skrýval se. Záhadně v roce 1939 získal cizí dokumenty na jméno Pjotr Ivanovič Tavrin. Pak byl v roce 1941 povolán do Rudé armády. Ale v květnu 1942 vojenská kontrarozvědka náhodně zjistila, že vystupuje pod falešným jménem.

Dvojitý agent?

Byl povolán k výslechu, ale ještě před tím se stačil jako poručík přidat k průzkumu za linií fronty a přeběhl k Němcům. Jeho velitel ho údajně dle protokolu postrádal až po osmi dnech! A za jeho přeběhnutí prý nebyl vůbec potrestán! Tavrin pak na německé straně prohlašoval, že nenávidí Stalina a ruský komunismus, a přihlásil se k tajným operacím ruských agentů cvičených v německém programu Zeppelin. Tento program vymyslela a řídila tajná služba SD. Zde vycvičení agenti byli postupně vysazováni s různými úkoly v ruském zápolí.

Většinou byli velmi rychle odhaleni, ale Němci s tímto programem tvrdošíjně pokračovali až do konce války. Tavrin se také připravoval na svoji úlohu německého agenta, a přitom se dokonce stačil oženit s Lidií Adamčíkovou s podobným osudem. A když SS a SD vybírali atentátníky, vybrali tuto dvojici. Zdá se dokonce, že se o tuto akci sám Tavrin přihlásil – jako člověk, který bytostně nenávidí Stalina. Němcům to stačilo.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

To ale netušili, že Šilo/Tavrin byl ve skutečnosti podle shodného mínění mnoha odborníků na tuto dobu agent NKVD, jenž měl za úkol proniknout právě do výcvikových organizací pro přípravu agentů proti SSSR. Šilo/Tavrin byl patrně strategicky důležitým vyzvědačem, který se k případnému vysazení v nepřátelském týlu připravoval již před válkou. Životopis, podle něhož zpronevěřil peníze a třikrát uprchl z vězení, zní na tehdejší dobu značně nepravděpodobně a byla to podle všeho spíš krycí historka.

Akce, akce, akce!

V září 1944 konečně počasí vyhovovalo, přišla studená fronta, která slibovala, že celý let proběhne v mracích. Letadlo Arado Ar-232B (čtyřmotorové) s celou posádkou, agenty, vybavením a kontrolním a řídícím komandem z SD, RSHA a SS se přestěhovalo na letiště Baltikum blízko Rigy, které bylo cca 600 km daleko od vybrané plochy pro tajné přistání. V noci z 5. na 6. září 1944 letadlo i s agenty z letiště u Rigy odstartovalo.

Bylo to již podruhé, poprvé o několik dní dříve se letadlo i s agenty muselo pro velmi špatné počasí vrátit. Letadlo letělo za naprostého rádiového ticha a mělo se v případě úspěchu vrátit za přibližně 5–6 hodin. Letadlo se však nevrátilo. Místo toho zaregistrovala odposlechová služba RSHA radiové hlášení „majora“, že letadlo mělo při přistání nehodu, ale nikomu se nic nestalo, posádka se rozdělila a vrací se k frontě a on že se svojí motorkou a „ženou“ jedou do Moskvy splnit úkol.

iZdroj fotografie: S vědomím Ivo Pujmana

Letci z KG 200 sice měli speciální výcvik na přežití v nepřátelském zápolí a byli patřičně vybaveni ruskými rubly, mapami atd., ale nikdo nepochyboval o tom, že oněch 600 km je příliš daleko. Zvláště, když nikdo z letců Arada Ar-232B neuměl rusky. Ale řídící štáb SD a RSHA se utěšoval aspoň tím, že agenti to „zvládli“ a jedou vstříc svému úkolu.

Skutečnost, o které v té době Němci nevěděli, byla zcela jiná

Německý plán na atentát měl ale zásadní chybu – pro jeho provedení vybrali dvojitého agenta, jehož domovskou agenturou byla od začátku NKVD. Poválečné různě odtajňované informace „pouštěné“ spřáteleným ruským novinářům a spisovatelům ze zdrojů NKVD a později KGB ovšem tvrdily, že „zlý agent major NKVD“ byl i se svojí „radistkou“ odhalen bdělým důstojníkem Rudé armády na jednom kontrolním stanovišti, když u něho byl zastaven se svým motocyklem.

Bdělému rudoarmějci se údajně nezdálo, že osádka motocyklu M-72 je úplně suchá, i když předtím celou noc okolo Smolenska lilo jako z konve. Podle poválečného vyprávění „svědků“ je hrdinsky zatkl a nechal prověřit jejich doklady v centrále, kde již zjistili, že jde o padělky. Podobně „hodnotný“ zdroj tvrdil, že teprve potom se oba ruskoněmečtí agenti ke všemu kajícně přiznali a začali s ruskou kontrarozvědkou spolupracovat a „tahat Němce za nos“. A po skončení války s nimi proběhl soud, podle kterého byli odsouzeni k smrti a v roce 1952 byli údajně popraveni.

Jenže ve skutečnosti se Rusům podařilo hrát zpravodajskou hru v tomto směru poněkud v jiném rozměru. Zaprvé se jim podařilo pozatýkat již první komando, které ověřovalo a hledalo plochu pro přistání. Ti sice nevěděli nic o termínu provedení akce, ale NKVD tak již aspoň věděla, kde je vybraná plocha, na níž německé letadlo přistane. Záměnnou plochu ale neznali.

Proto jen u první plochy hlídkovala zamaskovaná jednotka, která měla za úkol letadlo i s posádkou zajmout. A čekala. Ale náhody jsou kořením příběhů. Neinformovaná baterie sovětských PVO kanónů v blízkosti první plochy v okamžiku, kdy se německé Arado v noci chystalo přistát, začala po německém letounu střílet a zasáhla ho do křídla. Německý pilot proto okamžitě otočil a letěl k záměnné ploše.

Tam při přistávání nešlo vše podle plánu a osamělý strom u kraje lesa „trefil“ křídlo brzdícího Arada tak nešťastně, že vyvrátil jeden z motorů a křídlo silně poškodil. Posádka vyskákala ze znehybnělého letounu a opravdu se vydala na pochod směr fronta. Nikdo už o ní nikdy neslyšel. Průzkumný Ju-188 pouze za několik dní vyfotografoval vrak Arada Ar-232B na záložní ploše.

Finále proběhlo v klidu a přesně podle not NKVD

Let špiónského letadla Arado Ar-232B byl v noci na 6. září prostě velmi komplikovaný, navigátor ztratil brzy kurz, letadlo poškodila střelba sovětských protiletadlových baterií a to nakonec přistálo v Karmanovském okrese Smolenské oblasti na záložní ploše. Tavrin se ženou okamžitě vyjeli na motocyklu směrem k Rževu. Rusům v oblasti bylo jasné, že letadlo někde blízko přistálo, a proto NKVD všude postavila hlídky.

Hned u první, která dvojici „agentů“ zastavila, se oba záškodníci podle mnohem později zveřejněných údajů bez jakýchkoli rozpaků a s naprostým klidem přiznali ke svému úkolu a nechali se bez odporu zatknout. Potom je zřejmě odvezli do Moskvy, kde chvíli hráli s Němci rádiovou hru, než to Němcům došlo a skončili to. Podle všeho byl Šilo/Tavrin ve skutečnosti důležitým vyzvědačem NKVD vyslaným za války do německého týlu a měl na svědomí řadu jiných ruskoněmeckých agentů programu Zeppelin.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Ale protože osobní a pracovní dokumenty agentů z doby války jsou v Rusku dodnes přísně tajné, není možné si to v listinách stoprocentně ověřit. Podle známých praktik NKVD a později KGB byli oba „agenti – atentátníci“ zřejmě fingovaně „popraveni“ v roce 1952 a pod novou identitou dál pracovali pro ruskou tajnou službu někde jinde a jinak. Budoucnost to možná potvrdí, možná ne. V každém případě pohádka o možnosti provedení atentátu na Stalina v roce 1944 byla opravdu jen německou pohádkou.

Článek Akce Zeppelin aneb jak zabít Stalina. Riskantní operace nacistů na sklonku druhé světové války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak to známe z televize

Známe to všichni. V kreslených filmech přece v takové situaci hlaveň pušky vždycky vybouchne střelci přímo do obličeje a ten druhý má jenom zašpiněnou špičku prstu a směje se na celé kolo. Jde vlastně o velmi časté téma animovaných příběhů pro děti, kde se nesmrtelné a nezranitelné kreslené postavičky navzájem mlátí po hlavách, trhají si nožičky a ručičky, válcují se do placičky, kroutí si hlavami šestkrát dokola, střílí na sebe z pušky i z děla nebo se nechají spolknout lvem nebo tygrem.

A vzápětí tytéž postavičky vylezou, zvednou se ze země, otřepou se a začnou na obrazovce nanovo. Tedy s tím mlácením a trháním, že? Přitom jde stále ještě o časté téma filmových „umělců“ v jejich animovaných dílkách. Docela se vlastně divím, že autory těchto malovaných příběhů či filmů s 007 ještě nikdo v naší současné pokrytecké společnosti nehnal před soud pro propagování násilí toho nejhoršího zrna a za infikování myslí malých dětí pocitem, že násilí je samozřejmé a vlastně o nic nejde.

iZdroj fotografie: Unsplash

Lze o tomto „problému“ vůbec seriózně uvažovat? Trocha toho polopatického uvažování snad nebude vadit. To, co rozpohybuje kulku a žene ji z nábojové komory hlavní do jejího ústí směrem k cíli, je enormní tlak plynu. Prach v nábojnici po iniciaci velmi rychle shoří a přemění se na plyn velkého objemu. Proběhne to ve zlomku vteřiny a ve velmi malém prostoru nábojové komory.

Plyn se pochopitelně bleskově roztahuje a protože kulka a její nábojnice jsou stavěny tak, že jediný volný směr k úniku kulky před přetlakem spálených plynů je směr hlavní dopředu, pak samozřejmě tlak plynů v komoře způsobí, že kulka prudce vyletí dopředu.

Historický exkurs

Kdysi v počátcích používání palných zbraní zkusit ucpat protivníkovi hlaveň prstem, nebo spíše nějakým předmětem, aby se takto zabránilo výstřelu, bylo teoreticky docela možné. Tehdejší střelný prach nebyl ani zdaleka tak silný jako dnes a naopak materiál zbraní, respektive jejich hlavní, nebyl na tom s kvalitou nijak dobře. Podstatou problému spíše bylo dostat se k protivníkovi s jeho střelnou zbraní dostatečně blízko, aby bylo možné se vůbec o něco takového pokusit.

Tehdejší střelné zbraně byly stále ještě dosti nedokonalé a paradoxně jejich předchůdci luky a i některé verze samostřílů byly lepší. Pro palné zbraně hovořila paradoxně možnost je průmyslově vyrábět ve značném množství a také jejich perspektiva vývoje byla velitelům přece jen jasnější. Ale vztah ke střelným zbraním ještě v napoleonských válkách dobře charakterizoval jeden tehdejší anglický důstojník.

iZdroj fotografie: Birmingham Museum and Art Gallery / Public Domain

Ten si povzdechl, že by místo mušket Brown a Bess raději viděl u svých mužů klasický tisový anglický luk, mnohem přesnější než mušketa, se čtyřikrát větší palebnou četností, neprozrazující kouřem postavení střelce a u vycvičených lukostřelců i s větším účinným dostřelem a účinkem v cíli. Nebylo až tak neobvyklé, že se tehdy hlavně mušket a pistolí často trhaly, pokud se do prachu či do hlavně dostala nějaká nečistota.

Střelci navíc ještě ve třicetileté válce dostávali od svých velitelů kategorický pokyn, že smí střílet, jen když uvidí bělmo očí nepřítele. Při střelbě na větší vzdálenost hrozilo, že k protivníkovi z tehdejších palných zbraní ani nedostřelí a střelba nebude mít žádný účinek.

Dnes je realita zcela jasná

Ale jak by tomu bylo dnes? S trochou ironie a nadsázky se dá říci, že jen Šťastný Luke a policajt John McClane ve Smrtonosné pasti by dokázali zastavit kulku v hlavni prstem. Myslet si, že hlaveň lze reálně ucpat rukou, je prostě nesmysl. Je docela dost hajných a myslivců, kteří mají ustřelené prsty, protože měli takový hloupý zvyk šoulat po lese s nabitou brokovnicí a s prsty vraženými do hlavně.

Pak stačilo jen zakopnout či do něčeho nedbale vrazit a neštěstí bylo hotovo. Některým se přitom roztrhl i závěr, jiným jen uletěly prsty. Někteří myslivci i vojáci také při jiné explozi své zbraně přišli o obličej, když si hlaveň v zimě nevědomky ucpali sněhem a vystřelili. V tu ránu totiž ucpaná hlaveň fungovala jako trubková bomba těsně před obličejem chudáka střelce.

iZdroj fotografie: Unsplash

Ale samozřejmě, že se objevili lidé, kteří si to všechno, co zde popisujeme, chtěli ověřit na vlastní oči. A tak Testeři v USA z Demolition Ranch vzali jako zkušební vzorek starou brokovnici a chlazenou krůtu a vše postavili tak, jak nám to animáci ukazují. Do hlavně zasunuli mrkev, brokovnici postavili do stojanu s možností ji dálkově odpálit, před hlaveň postavili oškubané torzo krůty, nabili jedním brokovým nábojem a stiskli dálkově spoušť.

Jak se ukázalo, s mrkví v hlavni by nikdo nevyhrál. Lovci by se roztrhla hlaveň a jeho obličej by doznal násilných změn vizáže. A králík by zemřel dost bolestivou smrtí. Realita se jako obvykle ukázala mnohem temnější než fantazie. Je třeba znovu připomenout, že kulka se v hlavni pohybuje s obrovským zrychlením kupředu díky velkému tlaku.

I kdyby tu hlaveň před výstřelem někdo zatavil, kulka by nejspíš i při zalité hlavni doletěla až na konec toho zalití a opět tu máme trubkovou bombu par excelans. Předpokládat, že by někdo tlak v hlavni při výstřelu udržel jen pouhým prstem, je samo o sobě nesmysl. Ale animované postavičky to tak stále dělají – a mají úspěch. Hlavně u malých dětí před televizí či počítačem.

Článek Nedávno se mě můj malý vnuk zeptal, jestli by mohl prstem ucpat pušku, kdyby na něj někdo chtěl vystřelit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Historie a organizace 4. pěší divize

Dále se zúčastnila osvobození Paříže, bitvy v Ardenách a překročení Rýna. Od roku 1966 působila 54 měsíců ve Vietnamu. Po většinu doby byla rozdělena do tří vzdálených operačních sektorů. Po návratu roku 1970 byla ve Fort Carson (Fort Kid Garson) reorganizována a následně zprofesionalizována. Zúčastnila se operace Pouštní bouře, kde operovala z Kuvajtu. Následně některé jednotky působily v Bosně. Roku 1995 byla redislokována do Fort Hood.

Tam začala reorganizace na digitální divizi podle programu Force XXI. Roku 2003 se podílela na válce proti Iráku a tažení ukončila severně od Bagdádu. Poté se podílela na stabilizaci v takzvaném Sunitském trojúhelníku kolem Tikrítu. V následujícím roce byla z větší části odsunuta domů, kde pokračovala reorganizace na Modulární divizi. Divize má ve znaku čtyři břečťanové listy tvořící kříž. Nazývá se Ivy division (břečťanová) nebo Ironhorse division (železný kůň).

iZdroj fotografie: 4. pěší divize US Army / Public Domain

Úspěšné operace Pouštní štít a Pouštní bouře byly částečnou realizací nové formy konfliktu, a to paralelní války. V jejím rámci dochází k současnému ničení center velení, řízení a spojení protivníka, což vede ke zhroucení systémové činnosti jeho ozbrojených sil, které se rozpadají na separované, jednotlivé, nekoordinovaně bojující útvary a jednotky. Uvedený systém byl prvním krokem k realizaci programu Force XXI (Síla 21). V polovině 90. let se centrem vývoje nové armády stala 4. pěší divize. Roku 1995 byla provedena redislokace divize do Fort Hood v Texasu.

Na základě 72 různých iniciativ byla zahájena realizace programu Force XXI. Divize se v té době skládala ze čtyř brigád. Z nich tři byly tvořeny jedním pěším, dvěma obrněnými a jedním ženijním praporem. Dále leteckou brigádou, tvořenou dvěma leteckými (vrtulníkovými) prapory a jednou letkou. Dále divizním dělostřelectvem, zálohou, podpůrnými jednotkami a velitelskými jednotkami. Prvním stupněm modernizace se stalo využití výpočetní techniky. Jejím úkolem bylo zefektivnění spojení, průzkumu a systému velení.

Modulární bojové týmy

V praxi se jednalo o ABCCS Army Battlefield Comand and Control System (armádní polní systém velení a řízení). Ten má šest podsystémů, konkrétně Dělostřelecký taktický systém, Analytický systém, Brigádní řídící a navigační systém, známý jako taktický internet, Podpůrný bojový a velící systém, Stanice protiletecké a protiraketové obrany a Systém monitorování pohybů vojsk.

Zásadním kladem uvedeného systému je předávání, zpracování a distribuce získaných informací v reálném čase. To umožňuje neprodleně reagovat na změny situace, soustřeďovat síly a vést přesné údery. Taktický stupeň reorganizace byl proveden podle programu Force XXI. K jeho zahájení došlo roku 2004. První stupeň se ukázal jako technologicky důležitý, avšak divize ve staré organizaci zůstávala těžkopádná.

iZdroj fotografie: 4. pěší divize US Army / Public Domain

Nová organizace má více odpovídat současným požadavkům. Jejím základem jsou BCT Brigade Combat Team (brigádní bojové týmy), podporované leteckou brigádou. Základní organizace pěchotních Brigádních bojových týmů je v podstatě stejná. Disponují 3 300 vojáky rozdělenými do dvou pěších, jednoho palebného a jednoho podpůrného praporu a průzkumné roty. Dřívější typ divize nebylo možné v rozsáhlejší míře zesilovat a oslabovat přidáváním nebo odebíráním útvarů a jednotek.

V takovém případě docházelo k výrazným změnám bojeschopnosti divize. Podpůrné prostředky byly soustředěné pro potřeby divize. Nový model organizace divize dostal označení Modulární. Moduly tvoří brigádní bojové týmy. Ty lze do značné míry libovolně redislokovat, protože jsou ve srovnání s dřívějším stavem nezávislejší a disponují i určitým množstvím podpůrných prostředků. Z bojových týmů lze v podstatě vytvářet skládanku podle aktuálních požadavků, a formovat tak různě silná úkolová uskupení.

Obecně řečeno se jedná o decentralizaci bojových sil a sil podpory s výjimkou velení divize. Čtvrtá pěší divize přitom plní především úkol výcvikového centra. Posledním stupněm do budoucna v obdobích příštích má být přezbrojení novými typy techniky a výzbroje. Jedná se o novou obrněnou techniku, přičemž probíhá dosud neukončený vývoj a výběr nových tanků i obrněných vozidel. U nich se předpokládá nový systém elektrického pohonu. Probíhá výběr nových typů bojových i průzkumných, pozemních i vzdušných robotů.

​Současná výzbroj a organizace

Základní výzbroj každého Brigádního bojového týmu tvoří modernizované tanky M1 Abrams, bojová vozidla pěchoty M2 Bradley, jejich průzkumná verze M3, samohybné kanónové houfnice M109A6 Paladin ráže 155 mm a vyprošťovací tanky M88A2 Hercules. Jako sanitní vozidla slouží obrněné transportéry M113. Dělostřelecké jednotky divize jsou vyzbrojeny raketomety MLRS ráže 227 mm, obrněnými buldozery M9 ACE a protiletadlovou verzí bojového vozidla M2, vyzbrojenou protiletadlovými řízenými střelami Stinger.

Letecký prapor je vyzbrojen bitevními vrtulníky AH-64 Apache, víceúčelovými vrtulníky UH-60 Blackhawk v různých verzích a těžkými transportními vrtulníky CH-47 Chinook. Základní pěchotní výzbroj tvoří samonabíjecí pistole Beretta, automatické karabiny M16 a M4, některé vybavené podvěšenými granátomety M203 a různými optickými přístroji, kulomety M249, automatické granátomety M19 a odstřelovačské pušky Barrett. Vojáci by měli být vybaveni komplety odpovídajícími programu takzvaného vojáka budoucnosti, není známo, jaké byly výsledky testů na bojišti.

iZdroj fotografie: 4. pěší divize US Army / Public Domain

Velitelství divize podléhá přímo prapor speciálních sil, čtyři brigádní bojové týmy, letecká brigáda, dělostřelecká brigáda a podpůrná brigáda. Brigádní bojové týmy mají shodnou organizaci. Každý se skládá z praporu speciálních sil a dále z tankového, pěšího (mechanizovaného), jízdního (mechanizovaného), dělostřeleckého a podpůrného (logistického) praporu. Letecká brigáda se skládá ze čtyř vrtulníkových praporů a podpůrného leteckého praporu. Dělostřelecká brigáda se skládá ze dvou raketometných praporů a podpůrného (logistického) praporu.

Formování podpůrné brigády nebylo vzhledem k jejímu nasazení v Iráku podle dosažitelných informací dokončeno. Spadají pod ni finanční prapor, prapor personálních služeb, zdravotní, dopravní a další jednotky. Vysoký počet speciálních jednotek vnuká otázku, zda se při velkém počtu vojáků podaří dodržet odpovídající kvalitu. Čtvrtá pěší se však každopádně stala vzorem pro digitalizaci dalších amerických divizí.

Článek První digitální útvar, čtvrtá pěší divize US Army se blíží konceptu vojenských jednotek budoucnosti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dvě v podzemí propojené věže

Věž byla dokončena roce 1941. Ve skutečnosti se nejedná pouze o věž, ale navzájem propojený komplex dvou staveb. Jednou z nich byla střelecká věž, jež také byla označována jako věž G. Druhou byla budova, kde byl umístěn radar a další senzory sloužící k zaměření přilétávajících bombardérů a zaměřování palby. Bývala označována jako věž L. Obě stavby byly propojeny podzemní chodbou.

V obou případech jde o impozantní budovy. Měly 13 pater a jedno patro podzemní. Byly 39 metrů vysoké. Věž G měla základnu o tvaru čtverce a délce strany 70,5 metru. Věž L byla obdélníková o rozměru 50×23 metrů. Věže byly postaveny ze železobetonu a měly být schopny odolat běžným pumám. Jejich obvodové zdi měly sílu 2,4 metru a strop byl silný 1,5 metru. Nakonec sloužily jako velmi odolné kryty a k dalším účelům.

Děla s dosahem 15 kilometrů

Hlavním smyslem věží však byla protiletadlová obrana. K tomuto účelu byla věž G vybavena čtyřmi dvojitými protiletadlovými děly 12,8 cm Flak 40 ráže 128 milimetrů. Ta dokázala zasáhnout letadla ve výšce téměř 15 kilometrů. Byla nabíjena elektricky ze speciálních násypek, jedna hlaveň dokázala vypálit až 12 ran za minutu. I když zpočátku, než byly tyto zbraně k dispozici, zde byla umístěna děla ráže 105 milimetrů. Navíc byla na budově umístěna i děla ráže 37 a 20 milimetrů, ta byla i na věži L.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Ve věžích byly prostory pro obslužný personál a zásoby střeliva. Jelikož se však jednalo o rozsáhlé a odolné budovy, Němci je využívali i jinak. Ve věži G byla například vojenská nemocnice a rozsáhlé protiletecké kryty pro civilisty, možná ty nejodolnější v celém Berlíně. Nacisté sem před bombardováním ukryli také mnoho předmětů z depozitářů muzeí a uměleckých sbírek. Byla zde sbírka mincí císaře Viléma, busta Nefertiti, rozložený Pergamonský oltář z Pergamonu a další poklady.

Když Rudá armáda v dubnu 1945 obklíčila Berlín, do věží se uchýlila řada vojáků a civilistů. Její protiletadlová děla zničila mnoho sovětských tanků. Sověti se věže pokusili odstřelovat z děl ráže 203 milimetrů, ale nebyli schopni jim ublížit. Vojáci se však pokusili nakonec probít z obklíčení a věž padla. Britové ji dva roky po válce zničili. Věž G napoprvé odolala výbuchu 25 tun trhavin, musela být navrtána a použito bylo nakonec 35 tun.

Článek Speciální věže plné flaku v Berlíně vytvářely na obloze smrtící zeď. Ale nebylo snadné je dobýt ani ze země. Bylo jich jen osm se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Thomas Lynch Jr.

První historicky zaznamenaná oběť, která je připisována právě Bermudskému trojúhelníku. Jednalo se o amerického politika a jednoho ze signatářů americké deklarace nezávislosti. V prosinci roku 1779 se spolu se ženou plavil na plachetnici Polly, přičemž směřovali na karibský ostrov Svatý Eustach. Naposledy byli spatřeni dne 17. prosince. Od té doby není po jejich loďce ani stopa.

iZdroj fotografie: Public Domain

USS Cyclops

Uhelná loď amerického námořnictva, jež byla postavena v roce 1910. V březnu roku 1918 záhadně zmizela a mělo se za to, že ji potopila německá ponorka, což však Německo po válce důrazně popřelo. Na její palubě se nacházelo 306 členů posádky a pasažérů, avšak nikdo dosud nezjistil, co se s nimi stalo. Mnozí dávají zmizení za vinu trojúhelníku, jiné teorie mluví o přetížení lodi, strukturální vadě či bouři.

Joshua Scolum

Mořeplavec a spisovatel, jenž jako první člověk v historii sólově na své plachetnici Spray obeplul svět. V roce 1909 se s ní v listopadu z Massachusetts vydal do Karibiku. Od té doby muže nikdo neviděl, a tak byl v roce 1924 prohlášen za mrtvého. Není jasné, jestli jeho loď Bermudským trojúhelníkem vůbec plula, ale mnozí lidé věří, že patří mezi jeho oběti.

Tiger a Ariel

V oblasti Bermudského trojúhelníku zmizely koncem 40. let hned dva lety aerolinek British South American Airways. Ani jedno z letadel nevyslalo žádný nouzový signál, dosud se po nich nepodařilo najít stopy. Tiger byl letoun Avro Tudor IV, který zmizel dne 30. ledna 1948 se 31 lidmi na palubě, včetně dvou Čechů. Ariel pocházel od stejné značky a zmizel dne 17. ledna 1949. Na palubě letělo 20 cestujících a členů posádky.

iZdroj fotografie: uživatel RuthAS / Creative Commons / CC BY

HMS Atalanta

Z Bermud vyplula 31. ledna 1880 směrem do Velké Británie školní loď britského námořnictva HMS Atalanta. Jednalo se o plachetní fregatu postavenou v roce 1844 a vyzbrojenou 26 děly. Na palubě bylo 281 lidí. Po fregatě námořnictvo dlouho pátralo a předpokládá se, že mohla ztroskotat v bouři u Azorských ostrovů. Jelikož však nebyly nalezeny žádné stopy, je zmizení často spojováno s Bermudským trojúhelníkem.

Carroll A. Deering

Pětistěžňový škuner Carroll A. Deering byl v lednu roku 1921 nalezen na mělčině u Severní Karolíny. Měl všechny plachty a zdál se nepoškozen, ale kvůli špatnému počasí se k němu jiná plavidla dostala až po několika dnech. Na palubě nebyl nikdo z jedenáctičlenné posádky, chyběly dva čluny, osobní věci a lodní deník. Nikdo netuší, proč zdánlivě nepoškozenou loď posádka opustila a co se s ní vlastně stalo.

Článek Bermudský trojúhelník stále fascinuje. Spojován je s mnoha záhadami, mají zde mizet lodě nebo letadla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Laboratoř v uzavřeném městě

Jednu ze svých laboratoří na biologické zbraně zřídil Sovětský svaz na konci 40. let ve Sverdlovsku, dnešním Jekatěrinburgu. Město bylo na něco takového velmi vhodné, protože se zde soustředila převážně zbrojní výroba a byla zde i velká armádní základna. Za dob SSSR byl Sverdlovsk uzavřeným městem, kam se nemohl běžný smrtelník dostat. Celé město bylo zahaleno tajemstvím. Proto není divu, že výzkum smrtelných patogenů umístili sem.

Podle dostupných informací se zde zprvu zkoumal botulotoxin. Později se však vědci pracující v ústavu, který nesl označení Vědecko-výzkumný ústav bakteriálních vakcín, věnovali antraxu. Jejich hlavním cílem bylo připravit spory bakterie bacillus anthracis, jež vyvolává onemocnění antrax neboli sněť slezinou, pro vojenské využití. Nemoc je jako zbraň velmi vhodná, protože je silně infekční, přenáší se vzduchem a plicní forma u neléčeného člověka končí téměř vždy smrtí.

Nehoda na vzduchotechnice

Ústav se nacházel ve čtyřpatrové budově. Podle dostupných informací a pozdějších šetření odsud někdy mezi 2. a 3. dubnem 1979 unikly spory antraxu. Údajně kvůli závadě na vzduchotechnice, která odváděla odpad ze sušícího zařízení. Mračno bakterií zamířilo ve větru do některých částí Sverdlovska a zamořilo i okolní obce. Například nedalekou keramickou továrnu, jejíž ventilační systém nasál bakterie zvenku a přenesl je na zaměstnance. Minimálně 18 z nich nemoci podlehlo.

iZdroj fotografie: CDC / Public Domain

Oficiálně nakonec nemoci podlehlo 66 lidí, avšak dle některých údajů šlo o větší počet. Kolik lidí bylo nakaženo, to není známo. Ani kolik zemřelo hospodářských zvířat, pro něž je nemoc také smrtelná. Sovětské orgány se snažily nákazu co nejrychleji potlačit. Masově se nasadil tetracyklin a asi 59 tisíc lidí dostalo vakcínu, kterou Sověti vyvinuli pro případ použití antraxu jako zbraně. Masivně se dezinfikovalo a prováděly se zdravotní kontroly.

I když byl Sverdlovsk uzavřené město, již zhruba po roce se o nákaze dozvěděl díky emigrantům svět, i když ne o důvodech. Dle tvrzení Sovětů stál za rozšířením nákazy nedaleký masokombinát. Situace se začala měnit v 90. letech, kdy byla nehoda v zařízení přiznána. Výzkumy vzorků nakažených v roce 2016 odhalily, že naštěstí unikla běžná bakterie antraxu, ne žádná modifikovaná, která by byla smrtelnější a nemusela reagovat na léčby. V tomto případě by byly následky nejspíše mnohem horší.

Článek Biologický Černobyl. Sovětům ve Sverdlovsku z laboratoře na biologické zbraně unikl antrax a zabil 66 lidí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pokusy někde prorazit linii

Francouzské armádě se na začátku září 1914 podařilo zastavit postup německý vojsk na Marně. Následovala etapa, kdy se německé jednotky na straně jedné a spojenci složeni z vojsk Francie, Belgie a Velké Británie snažili stabilizovat frontu a vytvořit linii. To se do jisté míry povedlo a obě strany se začaly snažit na některém místě získat převahu a prorazit. Jedním z nich bylo Ypres v belgických Západních Flandrech. Srážky zde probíhaly od druhé poloviny října do druhé poloviny listopadu 1914.

Boje byly rozděleny do pěti fází, které se vyznačovaly různými útoky a protiútoky. Probíhaly v oblasti, kterou z velké části tvoří roviny, zemědělská půda, případně písečné pobřežní duny a různé kanály. Jednotky tak neměly příliš velké možnosti krytí. Zároveň zde byly políčka rozdělená živými ploty, jež znemožňovala útok jízdy. S tím vším se snoubila nedostatečná dopravní infrastruktura znemožňující kvalitní zásobování.

Britská palba z pušek byla smrtící

Němci se 11. listopadu u Nonne Bosschen pokusili o velikou ofenzivu, avšak ta byla zastavena palbou ručních zbraní. Ve srážkách kolem Ypres se osvědčila britská taktika rychlé střelby z pušky Lee-Enfield zvaná šílená minuta. Němci prý často hlásili, že postupovali proti husté kulometné palbě, jak rychle byli koseni. Když v polovině listopadu začalo mrznout, zhoršily se podmínky a oběma stranám kriticky docházelo střelivo, boje u Ypres nakonec ustaly.

iZdroj fotografie: William Barnes Wollen / Public Domain

Němcům se sice v bitvě podařilo zabrat nějaké území, ale za cenu ohromných ztrát. Nakonec ani po sérii útoků se jim nepodařilo prorazit linie a museli své snahy zanechat. Podle odhadů ztratily obě válčící strany v bitvě více než 100 tisíc mužů, aniž by dosáhly nějakého významného postupu. Mohly se i poučit, že pokud nedokážou rychle dostat na frontu dostatek sil a zásob, nemají šanci na úspěch. Zároveň se ukázalo, jak ohromné ztráty bude mít vedení operací v této formě. Situace trvala v podstatě další 4 roky.

Článek Krvavé koupele Velké války odstartovala první bitva u Ypres. Ani jedna ze stran se na čtyři roky nepoučila se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Překvapení z NDR

V bývalém SSSR to byl Iljušin se svým projektem Il-16. Američané zkoušeli zase Chase XC-123A se dvěma motory z bombardéru B-47. A nikdy nerealizovaných projektů vznikalo v té době též velmi mnoho. Jedním z těch, které byly dovedeny až do zkušebních letů, byl i překvapivý účastník této technické celosvětové soutěže z NDR, dopravní reaktivní čtyřmotorový hornoplošník Baade 152.

Na tomto typu pracovala v podniku VEB Flugzeuge Dražďany (bývalý Junkers) od první poloviny 50. let skupina Ing. Brunolfa Baadeho. Ten se za války podílel na konstrukcích Ju-88, Ju-188, Ju-388 a na revolučním Ju-287. V konstrukční kanceláři Junkers před rokem 1945 právě on experimentoval s koncepcí šípovitého křídla. Po porážce Německa byl zajat Američany a vězněn jako funkcionář NSDAP.

iZdroj fotografie: Uživatel Matteojopke / Creative Commons / CC BY-SA

Tehdy ale Rusové ukořistili téměř hotový prototyp Ju-287 a s ním i řadu rozpracovaných jiných Junkersových letounů s velkým množstvím dokumentace a hledali k nim i nějaké německé techniky. V SSSR chtěli Junkersova reaktivní letadla dokončit a vyzkoušet. Přišli i na prof. Baadeho a s několika dalšími německými leteckými odborníky ho „získali“ pro sebe. Celou skupinu německých techniků postupně soustředili na „vězeňskou“ základnu u Moskvy.

Tam byla vytvořena v rámci GOZ-1 (gosudarstvěnnyj opytnyj zavód) v Borki v Dubně u Moskvy speciální konstrukční kancelář, kterou tvořili věznění němečtí letečtí konstruktéři a technici, OKB-1. Byla to ruská obdoba projektu Spojených států Paperclip. Konstrukční kanceláři ovšem šéfoval ruský konstruktér Semjon Alexejev. Pro OKB-1 Sověti tehdy dokonce postavili i úplně nové letiště, především ale proto, aby „němečtí soudruzi“ ani náhodou nezahlédli jiná ruská zkoušená letadla.

Předchůdcem Baade 152 byl bombardér „150“

Finální produkt německé konstrukce OKB-1 byl sovětský bombardér „150“, který byl vyvíjen v SSSR od r. 1948 na základě projektu Junkers EF-131, ale především na základě aerodynamických výzkumů v CAGI. Přesto v něm němečtí technici uplatnili i celou řadu vlastních velmi pokrokových technologií. Týkalo se to například tandemového podvozku, poprvé použitého v SSSR právě u bombardéru „150“. Naprostou novinkou, a to i v celosvětovém měřítku, byla konstrukce ovládání řídicích ploch.

Šlo totiž o úplně první letoun na světě, který byl ovládán systémem fly-by-wire neboli „po drátě“ od ovládací páky, pedálů a volantu k servomotorům pohybujícím kormidly, klapkami a křidélky. Prototyp létal od 5. září 1952 do 9. května 1953. Pro letové zkoušky byl přemístěn rozebraný vlakem na letiště Treťjakovo u obce Luchovice, protože letiště v Borki bylo příliš krátké. Po přerušení zkoušek byl OKB-1 rozpuštěn, projekt ukončen, letadla a přípravky rozebrány a většinou sešrotovány.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / Public Domain

Všichni němečtí specialisté byli repatriováni do NDR. Tupolevův Tu-16 se ukázal být výkonnějším a rychlejším. Bombardér „150“ posloužil aspoň jako přímý předchůdce dopravního letadla „152“ určeného pro krátké a střední tratě, prvního stroje této kategorie vyvinutého a vyrobeného v socialistických zemích. Základní projekt byl připraven ještě v SSSR, ale letoun už bývalí příslušníci OKB-1 finalizovali přímo v NDR, když se s nimi Baade vrátil v roce 1954 ze svého „pobytu“ na východě zpět do Drážďan.

Nový dopravní stroj měly pohánět čtyři turbínové motory, instalované po dvojici ve společné gondole na pylonech pod každým křídlem, jejichž výkon měl umožnit přepravu až 72 cestujících (v druhé verzi) na vzdálenost 2 000 kilometrů. Oproti staré „stopadesátce“ však museli konstruktéři řadu věcí přepracovat. Když se v NDR přidal Ing. Bonin, spolu navrhli nový trup o průměru 3,3 m s přetlakovou vnitřní kabinou dlouhou 24 m. V ní byl oddíl pro cestující, kabina pro posádku, zavazadlový prostor, nákladní prostor, šatna a dvoje WC.

V kabině udržovala klimatizace stálý tlak odpovídající výši 2 000 m nad mořem a stálou vlhkost a teplotu. Kabina pro cestující byla pojata velkoryse. Počítalo se s klasickým uspořádáním sedadel „2 + 2“ s uličkou uprostřed a u stropu zbylo místo i na police na příruční zavazadla. V turistické třídě mělo být uspořádání sedaček „3 + 2“. Každé sedadlo „z pěnové gumy“ bylo vybaveno i signalizačním zařízením na přivolání letušky. Kabina pro cestující měla netypicky velká okna o rozměrech 37 × 49 cm.

Do vzduchu s prvním prototypem

Křídlo o šípovitosti 35 stupňů mělo laminární profil se třemi aerodynamickými plůtky a doznalo také množství konstrukčních změn. Speciální klapky CAGI byly nejen odštěpné, ale také výsuvné. Definitivní projekt letounu s továrním pojmenováním VEB-152 (Baade 152, BB-152, VL-DDR 152 či Dresden 152) dostal ze starého bombardéru „150“ aspoň nezvyklý tandemový podvozek s podpůrnými podvozkovými nohami s malými kolečky na koncích křídel. Jako konstrukční připomínku původního bombardéru měl letoun „152“ ve své první verzi i prosklenou příď. 

Konstruktéři na začátku udělali jednu z typických chyb z přehnané sebedůvěry a k novému letadlu začali vyvíjet i nové motory Pirna 014A-0. Motor měl dvanáctistupňový osový kompresor, prstencovou spalovací komoru a dvoustupňovou turbínu. Konstruktéři motoru však podcenili zvyšující se finanční náklady a zejména značné materiálové a technické problémy s jeho vývojem. Brzy bylo jasné, že motory pro první prototyp nebudou hotové včas. Časová tíseň nakonec donutila konstruktéry letadla poohlédnout se jinde.

Moc možností ale neměli, zbýval jen SSSR. Nakonec byly vybrány motory Mikulin, které byly zavěšeny pod křídly atypicky ve dvou gondolách. Za účasti mnoha pozvaných hostů byl dne 30. dubna 1958 z výrobní haly na letišti Drážďany-Klotzsche vytažen traktorem za zvuků komorní hudby symfonického orchestru první prototyp s označením VEB-152/I V1 (DM-ZYA). Zatím ještě jen s atrapami motorů. Protože ale již tehdy bylo datum prvního vzletu stanoveno, a to na 4. prosince téhož roku, dostali se inženýři a technici drážďanské továrny pod značný tlak.

iZdroj fotografie: Uživatel Wuselig / Creative Commons / CC BY-SA

Nakonec však mohl kapitán Lehman spolu se svou posádkou ve stanovený termín před Vánoci přece jen absolvovat přibližně půlhodinový první let. Skončil úspěšně. Dne 4. března 1959 cca ve 13.00 hod. odstartoval kapitán Lehman se svou posádkou ke druhému letu, aby pokračoval ve zkouškách. Když po zhruba hodinovém letu vyčerpal všechna připravená zadání zkoušek, při sestupu na přistání havaroval a zahynul spolu se všemi na palubě.

Podle pramenů byl jako hlavní viník tragédie označen pilot, i když pozdější zjištění odhalila také pravděpodobné selhání palivových systémů (stejný problém se projevil i později u dalších prototypů). Vyšetřování po nehodě ale provázelo striktní informační embargo. Úřady NDR se nehodu snažily před veřejností zamlčet, a dokonce uvedly, že posádka zahynula při autonehodě. I tak katastrofa hned při druhém letu silně poškodila pověst, kterou vlastně letoun ale ještě ani nestihl získat.

Velké plány v NDR, nevraživost v SSSR

Testy však po několika měsících přece jen pokračovaly. Z dílen vyjely v r. 1960 dva nové prototypy a v závodě bylo v různém stádiu rozpracovanosti 14 dalších kusů. Výrobce nové dva kusy značně přepracoval podle výsledků zkoušek V1 a označil je V4/II (DM-ZYB) a V5/VIII (DM-ZYC). DM-ZYC ale sloužil pouze pro pozemní a pojížděcí zkoušky. DM-ZYB se přece jen ještě dostal do vzduchu, poprvé 26. srpna 1960, podruhé a naposledy 4. září 1960.

Oba letouny, které výrobci po nehodě zůstaly, se od prototypu na první pohled lišily. V motorových gondolách již byly instalovány vlastní pohonné jednotky Pirna 014 a oba dostaly klasický tříkolý podvozek s hlavním podvozkem zatahovaným do gondol u motorů. Zcela byla přepracována aerodynamika křídel. Příď letounu již nebyla prosklená. Zůstal však neobvykle řešený vstup posádky poklopem na spodní straně trupu.

iZdroj fotografie: Uživatel Kolossos / Creative Commons / CC BY-SA

Ve výrobním podniku inženýři již přemýšleli i o úplně nové verzi s pracovním označením Dresden 153 (turbovrtulový) a 154 (proudový), ty však nakonec zůstaly pouze na rýsovacích prknech. Plány s novým reaktivním dopravním letounem NDR měla výrobní fabrika v Drážďanech veliké. Ještě v roce 1959 probíhala jednání o dodávce až stovky letounů do Sovětského svazu a řady jiných zemí.

Konkrétně o typ projevily zájem i východoněmecká Lufthansa (později Interflug), polské LOT či Iraqi Airways. Jenže Velký bratr SSSR se rozhodl uplatnit svoje stroje Tu-104, Il-18 Moskva a An-10 Ukrajina (poslední dva byly turbovrtulové) a konkurenci na trzích, kam chtěli nové stroje vyvážet východní Němci, nehodlal připustit. Nejjednodušší pro ně bylo prostě nařídit a projekt zastavit.

Soudruhům v NDR tak nezbylo než srazit paty a uposlechnout. Ke zdůvodnění ukončení projektu Baade 152 pak pro veřejnost posloužila jak vysoká nákladovost vývoje a tragická nehoda prvního prototypu, tak „prozrazení státního tajemství“, když vedoucí vývoje ve VEB Drážďany Ing. Fritz Freytag v roce 1960 emigroval do NSR. Osud letounu Baade 152 byl zpečetěn.

Konec byl rychlý

Veškeré činnosti na projektu prvního německého reaktivního dopravního letounu byly z nařízení vlády NDR ukončeny v roce 1961, letadla a přípravky byly dány do šrotu. Ale jeden Baade 152 se zachoval a dnes je vystavován v drážďanském muzeu dopravy. Stroj, který mohl proslavit východoněmecký letecký průmysl, skončil na „pokyn“ Velkých bratrů v SSSR v zapomnění a v Drážďanech se vyráběly Il-14 v ruské licenci.

Pak v NDR rezignovali na leteckou výrobu úplně a v roce 1962 ji ukončili. Smutný osud potkal i technicky velmi progresivní motor Pirna 014A, který vykonal svůj poslední pokusný let 20. června 1961 a nebyl již nikdy do žádného letadla instalován.

Oproti tomu na počest duchovního otce letounu, prof. Ing. Brunolfa Baadeho, který po násilném ukončení svého projektu v NDR nakonec také emigroval do NSR, jsou dnes na několika místech v Německu pojmenovány ulice. Jedna se nachází například v areálu berlínského letiště Schönefeld. Soudruzi z NDR přece jen udělali chybu. Lezli svému Velkému bratru do zelí. Měli tušit, že si to nenechá líbit.

Článek Kde soudruzi z NDR udělali chybu s Baade 152? Konkurovat v letadlech bolševikům z Moskvy, to byla v 50. letech 20. stol. velká chyba se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Američané podcenili schopnosti Somálců

Události jsou známy jako bitva o Mogadišo a především z filmu Černý jestřáb sestřelen. Americké síly, které zajetí vysokých somálských důstojníků plánovaly, neměly před operací dostatek informací, dostatečně těžkou výzbroj a podporu ze vzduchu. Také podcenily schopnosti somálských bojovníků, jejich možnosti bleskové reakce i výzbroj. Naopak přecenily své vlastní schopnosti. Vydaly se také do složitého městského terénu bez dostatečného zajištění a v podstatě naslepo.

Zpočátku probíhala akce hladce. V hotelu, kde se setkání vysokých důstojníků konalo, se je podařilo zadržet. Somálští bojovníci začali však na útok amerických sil bleskově reagovat a stahovat se k místu, kde k incidentu došlo. Jejich taktika spočívala hlavně v udržení zahraničních vojáků v nepřehledné městské zástavbě, kde na ně mohli útočit a bránit přísunu posil z jejich základen. Po městě stavěli barikády a zablokovali ulice, a tak eliminovali jednu výhodu vojáků –⁠ mobilitu. Také se spoléhali na posly, aby je nebylo možné odposlouchávat.

Sestřelení dvou vrtulníků

Zvrat nastal v okamžiku, kdy se pomocí RPG podařilo Somálcům sestřelit vrtulník UH-60 Black Hawk. Po 40 minutách šel k zemi další stroj. Američtí vojáci tak museli nejen stáhnout své bojovníky, ale zkusili zachránit i posádky vrtulníků, což ještě více narušilo jejich plány. Nakonec vojáci konvoje, jenž se nacházel ve městě, museli zaujmout obranné pozice v několika domech. Zde se celou noc bránili opakovaným tvrdým útokům somálských sil.

Měli mrtvé a zraněné, ale pozice se jim dařilo držet. Významně jim v tom pomáhala palba z vrtulníků, které se snažily držet útočníky na uzdě. Až druhý den ráno se podařilo vypravit obrněný konvoj, jenž vojáky vyprostil, i když i ten měl určité ztráty. Ne všichni vojáci se do vozidel vešli, někteří dokonce museli běžet po svých. Nakonec se dostali na základnu. Američané v bitvě ztratili 18 vojáků, po jednom pak Malajsie a Pákistán.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Mezi padlými na straně Američanů byli i dva příslušníci jednotek Delta, Randy Shughart a Gary Gordon. Oba sledovali ze vzduchu davy Somálců přibíhající ke druhé sestřelené helikoptéře. Dobrovolně se přihlásili k výsadku, dvakrát odmítnuti pro příliš velké riziko. Nepochybně přispěli k záchraně života pilota vrtulníku, Michaela Duranta. Oba padli, jejich nahá těla vláčel dav Somálců po ulicích Mogadiša. Posmrtně byli vyznamenáni Medal of Honor, poprvé od války ve Vietnamu.

Přesný počet obětí na straně somálských bojovníků není znám, ale dle odhadů jich mohlo být kolem tisíce. Přesto je bitva považována za jejich vítězství. Spojené státy a OSN se i na základě výsledků tohoto střetnutí rozhodly misi v Somálsku ukončit a v roce 1995 se mezinárodní síly stáhly. Veřejnost v USA, která mohla vidět v televizi záběry mrtvých amerických vojáků v ulicích Mogadiša, přestala podporovat vysílání zahraničních humanitárních misí a Američané tuto činnost na dlouhou dobu utlumili.

Článek Americké ponížení v Somálsku. Před 29 lety se v Mogadišu strhla bitva známá z filmu Černý jestřáb sestřelen se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Za Sever bojovali cizinci

Spojené státy jsou z velké části zemí imigrantů, a je proto pochopitelné, že mnozí nově příchozí bojovali i v tomto konfliktu. Hlavně na straně Severu, kde migranti tvořili zhruba třetinu celého vojska. Nejpočetnější byli pravděpodobně imigranti z německých zemí, jichž v armádě byla asi desetina z celkového počtu. Měli i vlastní jednotky nazývající se Steuben Volunteers. Silné bylo i zastoupení Irů. Na konci konfliktu tvořili desetinu seveřanské armády černoši.

Černoši na protest odmítali plat

Lidé tmavé pleti směli v seveřanské armádě sloužit od roku 1863. Ačkoli Unie bojovala za zrušení otroctví a rovnoprávnost, ani v seveřanské armádě jim pořádně neplatila. Tito vojáci dostávali žold 10 dolarů měsíčně, zatímco ostatní 13 dolarů. Navíc jim tři dolary strhávali za šatstvo. Na protest proto vojáci svůj žold odmítali. Po tlaku vlivných politiků a hrdinství, která vojáci tmavé pleti prokázali, jim byl plat zvýšen na obvyklou hodnotu a dorovnán i za celé období jejich služby.

Lincoln byl málem zabit o dva roky dříve

Prezident USA Abraham Lincoln byl těsně před koncem války zavražděn v divadle. Málokdo ale ví, že scházely jen centimetry a mohl být zabit již o dva roky dříve. V srpnu 1863 jel prezident Lincoln sám na koni do svého domova. Vojáci u brány jeho sídla zaslechli výstřel a po chvíli přijel prezidentův kůň s Lincolnem bez klobouku. Ten pak později vojáci našli – s dírou po kulce. Událost na žádost prezidenta ututlali, aby se o něho nebála jeho manželka.

iZdroj fotografie: Public Domain

Z pozemků generála Leeho je slavný hřbitov

Rodina slavného jižanského generála Roberta E. Leeho vlastnila ve Virginii v Arlingtonu 1 100 akrů (zhruba 445 hektarů) pozemků, které musela kvůli válce opustit. V roce 1863 pozemky zabavila vláda Unie a rozhodla se na nich vytvořit hřbitov pro padlé vojáky. Myšlenkou bylo, aby se po návratu musel Lee dívat na jejich hroby. V roce 1877 o pozemky americkou vládu zažaloval generálův syn. Vše nakonec dopadlo dohodou – pozemky dostal zpět a vzápětí je vládě prodal. Dnes je na místě známý Arlingtonský hřbitov, kde je pochováno čtvrt milionu amerických vojáků.

Největší ztráty způsobily nemoci

Podle statistických údajů během občanské války na obou stranách konfliktu zahynulo kolem 625 tisíc vojáků. To je mimochodem více než v první světové válce, druhé světové válce, korejské válce a válce ve Vietnamu dohromady. Ačkoli během konfliktu probíhaly kruté boje, největší podíl nejde na vrub jim. Asi dvě třetiny ztrát mají na svědomí nemoci. Ty se mezi muži pobývajícími na jednom místě ve špatných hygienických podmínkách a často i oslabených hlady a různými útrapami šířily ve velkém. Známé jsou epidemie příušnic, planých neštovic nebo spalniček.

Článek Pět zajímavých skutečností o americké občanské válce. Černí vojáci odmítali brát plat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Za báťušku cara

Konec 16. století nebyl pro Rusko klidnou dobou. Vedlo se mnoho válečných sporů a především se pomalu, ale jistě modernizovalo. Symbolem modernizace armády se stalo dělostřelectvo, které bylo pýchou carského režimu. Car Fjodor (1557–1598) do jím preferované novinky neváhal investovat obrovské sumy. Roku 1577 nechal během livonské války odlít dělo Jednorožec.

iZdroj fotografie: Thomas Taylor Hammond / Creactive Commons / CC BY-SA

Vážilo 7 436 kilogramů, měřilo 516 centimetrů a mělo ráži 216 milimetrů. Jednalo se o tehdy největší odlitou zbraň. Dělo mělo být použito při prorážení zdí nepřátelských hradů. Díky jeho ohromné hmotnosti s ním však byly jen potíže, a tak se stalo pouze objektem zájmu různých kořistníků. Po letech strávených v Polsku a Švédsku ho vykoupil v roce 1723 Petr I. Veliký. Dnes je k vidění v muzeu v Petrohradu.  

Muž, který přání cara plnil, se jmenoval Andrej Čokov (1545–1629) a byl mistrem moskevské carské dělovky Puškarsky prikaz. Čokov byl skutečným mistrem slévačem a vedle mnoha děl a moždířů odlil paradoxně i bezpočet zvonů. Jeho práce byla nejen funkční a praktická, ale i estetická. Každé dělo bylo skvostně zdobeno.

Největší dělo na světě

Výrobu děla prosadil prý sám Boris Godunov. Obří zbraň měla symbolizovat nejen sílu Ruska, ale i rurikovské dynastie. Dělo bylo odlito roku 1585. Datum na něm je ovšem rok 7904, tedy je datováno dle byzantského kalendáře. Zde je potřeba vysvětlit drobnou českou chybu v překladu. U nás se dělu říká Car-puška, ale puška je v ruštině dělo. Jinde ve světě se kremelskému kusu přezdívá carské dělo nebo dělo Car podle jeho velikosti, ne na počest vládce.

Hmotnost i rozměry jsou i dnes monstrózní. Hmotnost hlavně je 39,3 tuny, délka zbraně 5,34 metru. Podle moderní kategorizace by Car měl být označován kvůli poměrné „krátkosti“ za minomet. Ráže je 800 milimetrů, ale průměr děla je 1 200 milimetrů. Forma na dělo se skládala ze 12 dílů a bylo odlito z bronzu. Původní lafeta byla ze dřeva.

iZdroj fotografie: Thomas Taylor Hammond / Creactive Commons / CC BY-SA

Na děle je pak vyobrazen car Fjodor I. na koni. Čím se ale mělo z děla střílet? Carské dělo nemělo střílet klasickou dělovou kouli, ale kartáč, tedy munici tvořenou menšími kusy materiálu, o váze až 800 kilogramů. Do Car-pušky se místo olova mělo naládovat kamení. Prachová nálož měla mít hmotnost 85 až 118 kilogramů. Ohledně dostřelu není k dispozici ani odhad.

Tajemství výstřelu

Po svém dokončení bylo dělo odtaženo kousek od Lebneho mesta na Rudém náměstí. Mělo pevnou lafetu a zřejmě mělo bránit přístup ke Kremlu z východu. Vedle toho bylo i působivou kulisou, neboť z Lobneho mesta se vyhlašovala carova nařízení. Do bojové pohotovosti byl Car-puška uveden jen jednou, a to v roce 1591, kdy měl bránit Moskvu před krymskými Tatary.

Na začátku 18. století bylo dělo přesunuto před nově postavený kremelský arzenál. Roku 1812 ho chtěl Napoleon převézt do Paříže jako symbol vítězství nad Ruskem. Když Moskvu zachvátil požár, shořela i lafeta děla a z odvozu nebylo nic. Roku 1835 dostalo dělo krásnou, ale neautentickou lafetu a přibyly i čtyři dekorativní dělové koule, každá o hmotnosti 1,97 tuny. Teprve v roce 1937 ho ve velikosti překonala německá Dora.

iZdroj fotografie: Alvesgaspar / Creactive Commons / CC BY-SA

Car-puška měl dvakrát na mále během obou světových konfliktů, kdy se uvažovalo o jeho roztavení a použití bronzu ve zbrojní výrobě. Největší tajemství bylo však odhaleno až roku 1980. Dosud nikdo netušil, zda se z kanónu kdy střílelo. Při rekonstrukci byly zjištěny stopy střelného prachu. Z děla se tedy skutečně minimálně symbolicky někdo pokusil vystřelit. Dnes stojí Car-puška u zvonice Ivana Velikého v Kremlu.

Článek Bylo ruské superdělo Car-puška jen na okrasu? Pravdu se podařilo odhalit až po staletích se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Slavná jména naší historie

Čeští vojáci se za druhé světové války zúčastnili boje proti fašismu na všech frontách v armádách řady zemí. Nepříliš známá je jejich účast v rámci armády Svobodných Francouzů plukovníka, později generála Charlese de Gaulla. Po porážce Francie a ustanovení kolaborantské vlády ve Vichy bylo z bojiště v Norsku přepraveno do Anglie 14 000 francouzských vojáků. Všem byla nabídnuta možnost dalšího boje proti fašistům.

Tuto možnost jich využilo pouze 1 300. Z nich 900 byli cizinečtí legionáři. Ostatní se nechali odvést do okupované vlasti. Armádu charismatického generála, který pozvedl sedraný francouzský prapor, tedy zpočátku tvořili cizinečtí legionáři, prapor vojáků z Pacifiku, kde vichistické úřady kolaborovaly dlouhou dobu s Japonci, středoafričtí černoši, Marokánci a také Češi. Jednalo se o armádu vskutku multikulturní a multirasovou, jež zahájila svůj boj ve střední Africe a ukončila ho při dobývání Německa.

iZdroj fotografie: E. C. P. A. / Public domain

K ní se připojila i skupina československých důstojníků nespokojená s nečinností, špatnými vztahy, politikařením, a dokonce antisemitismem v našem západním odboji. Velkým problémem byl rovněž přebytek důstojníků ve vztahu k poddůstojníkům a nižším hodnostem. Pravděpodobně nejslavnější český dobrovolník u Svobodných Francouzů byl poručík Španihel, rytíř Čestné legie a nositel řady dalších vyznamenání. Jeho jméno dodnes zdobí při přehlídkách jeden z francouzských tanků.

Nedávno se na vyšehradském Slavíně konala vzpomínková slavnost, kterou zorganizoval bývalý přidělenec obrany Francie v ČR, plukovník Bruno Boucherie. Velení ČS armády v Anglii Španiela za dezerci k de Gaullovi, stejně jako několik dalších důstojníků, v nepřítomnosti odsoudilo k smrti. Mezi další známá jména patří i kapitán cizinecké legie Otto Wagner, jenž se proslavil u Bir Hakeimu, a v neposlední řadě štábní kapitán Otta Šacher z Ivančic. Ten se stal velitelem roty středoafrických černochů u praporu BM-2.

Dva neznámí českoslovenští důstojníci

Za svého působení mezi Svobodnými Francouzi dostal rovněž do kontaktu s improvizovanými obrněnými vozidly, která technici FFL (Forces Francaises Libres) vyráběli vzhledem k chronickému nedostatku výzbroje. Dokladem je fotografie v knize Velel jsem černochům sepsané Edvardem Cenekem, již vydalo roku 1947 nakladatelství Toužimský a Moravec. Roku 1948 Šacher emigroval, nejprve do Středoafrické republiky. Poslední léta života prožil v Paříži.

Není zcela jasné, zda se na různých konstrukcích francouzských improvizovaných obrněnců, případně kterých, podíleli i čeští důstojníci, například technický důstojník francouzské 2. obrněné divize poručík Švestka. Údajně se však jednalo o dva české důstojníky, bohužel jmenovitě neupřesněné, přičemž pamětníci u nás mediálně opomíjeného francouzského odboje jsou již po smrti.

iZdroj fotografie: E. C. P. A. / Public Domain

Francouzské prameny uvádějí, že tvůrcem koncepce vozidel s označením camion semi – blindé, automitrailleuse Dodge byl francouzský kapitán dělostřelectva Bich, přičemž jeho křestní jméno se bohužel v dosažitelných informačních zdrojích nevyskytuje. Konverzi náklaďáků na obrněná vozidla realizovala opravárenská základna PRREM (Parc Régional de Réparation et d´Entretien du Matériel) v libanonském Bejrútu.

Nízká kvalita použitého materiálu

Tanaké s posádkami cizineckých legionářů byla nasazena v rámci jednotek generála Koeniga ve slavné, u nás opět mediálně opomíjené, bitvě u Bir Hakeimu, která umožnila zdržet německý postup a připravit následné vítězství maršála Montgomeryho v bitvě u El Alameinu. Vozidla patřila do uskupení Les Automitrailleuses du Levant. První peloton spécial d´automitrailleuses byl vyzbrojen právě těmito vozidly, jež měl ve znaku.

iZdroj fotografie: Public Domain

Historie služby Tanaké, především ve vztahu k českým vojákům ve francouzských službách, není jasně zmapována a je otázka, zda se to ještě podaří. V poválečném období převzaly obrněné Dodge armády arabských zemí. Většinu z nich Sýrie. Ta je použila roku 1948 v rámci útoku arabských zemí na stát Izrael, a to v den vyhlášení nezávislosti na základě hlasování valného shromáždění OSN.

Existuje snímek syrského Tanaké zničeného v boji u kibbucu Degania Alef, nedaleko řeky Jordán. Zadní část vozidla je prostřílená jako řešeto střelbou z pěchotních zbraní, což dokazuje nízkou kvalitu materiálu použitého k výrobě pancéřové nástavby. Ještě v nedávné době bylo jedno vozidlo součástí fondu syrského vojenského muzea v Damašku.

Technický popis

Základem konstrukce byl nákladní automobil Dodge T-110L, používaný mimo jiné v provedení L-5 ČS obrněnou brigádou na Západě. Výrobcem byla firma Chrysler Corporation of Canada Ltd. (Dodge). Typ T-110 byl vyráběn v několika verzích, přičemž až na detaily a rozdíl v délce se shodoval s typem T-222. Důležitá je z hlediska rozdílu dvojmontáž kol zadní nápravy. Vozidla byla dodávána do Británie a na Střední východ. Podle různých údajů Francouzi přestavěli 20 až 50 těchto vozidel.

Motor a kabina byly nepancéřované, pouze čelní skla kabiny bylo možno zakrýt lomeným sklopným pancéřovým štítem, opatřeným průzory různého tvaru. Vozidla pravděpodobně nebyla zcela shodná ve svém provedení. Korbu nahradila pancéřová nástavba z plechů o tloušťce 12 mm, shora otevřená, opatřená na každém boku třemi okénky a na zádi dvoukřídlými dveřmi s jedním okénkem. Boční stěny nástavby byly částečně kryty shora. V uvedeném prostoru byla vezena munice a zásoby.

iZdroj fotografie: Imperial war muzeum / Public Domain

Dále se za kabinou nalézala maskovací síť nebo podkládací vyprošťovací rohože. Podle dochovaných fotografií nelze vyloučit, že korby se v detailech rovněž tvarem lišily. Výzbroj tvořil pěchotní kanón Puteaux vzor 1916 ráže 37 mm spřažený s kulometem FM 24/29 ráže 7,5 mm, který tvarem připomíná československý vz. 26. Zbraně byly uchyceny na jednoduché pivotové lafetě, jejíž součástí byl rovněž držák na šest svisle uložených jednotných nábojů, celkově jich bylo vezeno 216.

Protipancéřový granát Brandt-37/25 APS prorážel pancéřování o tloušťce 65 mm na vzdálenost 100 m. Některá vozidla měla na ústí kanónu původní dlouhý kuželový tlumič plamene. Obsluhu kryl zepředu ocelový štít. Další kulomet uchycený na tyčové lafetě v zadní části nástavby, sloužil k obraně proti letadlům. Obvykle byly používány tři druhy kamufláže, a to okrová, dále kombinace okrové se zelenými skvrnami, nebo s proměnlivými deformačními pruhy. Syrská armáda používala šedozelený nátěr celého vozidla.

Takticko-technická data Tanaké:

Osádka 5

Délka 5,53 m

Šířka 2,64 m

Výška 2,69 m

Hmotnost 4 650 kg

Pancéřování 6,35 mm

Motor T202 řadový, zážehový, vzduchem chlazený, 6 válců, 95 k (72 kW), převodovka čtyřstupňová s jedním reverzním stupněm, brzdy vzduchové

Objem nádrže 68 l

Maximální rychlost 72 km/h

Dojezd 240 km

Článek Čechoslováci v Africe a obrněný Dodge Tanaké. Legionáři zanechali výraznou stopu i na africkém druhoválečném bojišti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pod kupolí padáku

Přestože s návrhem prvního padáku přišel již Leonardo da Vinci kolem roku 1480, skutečně moderní padák použitelný při seskoku z letadla představil italský vynálezce Pino až roku 1911. Během velké války se v letectvu padáky nepoužívaly. Důstojníci měli představu, že piloti a posádky letadel by ze svých strojů „dezertovali“ bez boje. Tato domněnka stála život mnoha desítek tisíc mužů.

K prvnímu výsadku došlo až na konci velké války na italské frontě. V noci z 8. na 9. srpna 1918 za klíčovým městem Vittorio Veneto seskočil z letadla Savoia-Pomilio SP.4, letícího ve výšce 487 metrů, poručík elitních jednotek Arditi Alessandra Tandura. Jeho úkol byl stejný, jako mají jeho následovníci i dnes. Provádět výzvědnou činnost a sabotáže. Obojí Tandura zvládl na jedničku.

iZdroj fotografie: Public Domain

V meziválečném období se myšlenka výsadkových jednotek uchytila především v totalitních státech. Největší a nejpokročilejší výsadková vojska měl Sovětský svaz, kde se parašutismus stal doslova národním sportem. Proslavení němečtí Fallschirmjäger, kteří byli známí i jako Zelení ďáblové, vznikli až v roce 1935. Československá armáda o vzniku výsadkové jednotky uvažovala, ale okupace Německem přišla dříve.

Velká vítězství a pády

Poprvé byly výsadkové jednotky nasazeny během tažení proti Norsku a Dánsku na jaře 1940, kdy obsadily klíčová letiště. Skutečná sláva a drtivé úspěchy však přišly s tažením proti Belgii a Francii, kdy parašutisté obsadili belgickou pevnost Eben Emael a řadu strategických mostů. V roce 1941 pak došlo k jejich největšímu nasazení při dobytí Kréty. Jednalo se však o Pyrrhovo vítězství. Ztráty byly ohromné a Hitler další podobné akce zakázal.

Ve Velké Británii začaly vznikat výsadkové jednotky až na začátku války. Jejich součástí byli i naši vojáci. Neslavnější operací našich výsadkářů byla samozřejmě operace Anthropoid, tedy atentát na Reinharda Heydricha. Britové provedli celou řadu menších operaci malých parašutistických komand, především ve Francii a Norsku, kde se zaměřili na výrobu těžké vody.

iZdroj fotografie: Public Domain

Do války se zapojili výsadkáři i na východní frontě, kde je Sověti nasadili například při přechodu Dněpru v roce 1943. Největšího a nejúspěšnějšího nasazení se výsadkáři dočkali během dne D v roce 1944. Již o několik měsíců později je ovšem čekala i největší katastrofa. Operace Market Garden, provedená v září 1944, měla za cíl Spojencům otevřít cestu do Německa, ale skončila totální porážkou. Jednalo se o poslední velké vítězství Německa ve válce.

Do dnešních dnů

Poučení ze 2. světové války bylo jednoznačné. Údery malých záškodnických jednotek v týlu mohly nepřítele značně zaměstnat. Velké operace jako Market Garden nebo přechod Dněpru končí katastrofou, pokud za včas nepřijde podpora vlastních pozemních sil. To se ostatně potvrdilo i během operací studené války.

Zatímco bitva o Dien Bien Phu roku 1953 skončila absolutní katastrofou, obsazení Suezského průplavu britsko-francouzskou operací s podporou námořního výsadku slavilo úspěch. Především v SSSR se pak vyvíjela lehká obrněná vozidla jako ASU-57 nebo ASU-85, která měla výsadkáře podpořit. Vozidla se však černě zapsala do naší historie, když se roku 1968 podílela na invazi do Československa.  

iZdroj fotografie: Public Domain

V současné době se například naše armáda soustředí na výsadkové síly jako jednotku speciálních sil. Konkrétně 43. výsadkový pluk tvoří sílu okamžité reakce. Jsou stále ještě země, které se pokouší o masové nasazení výsadkářů. A stále platí, že bez podpory se výsadek dlouho neudrží. To se potvrdilo i v bojích o letiště Hostomel letos v únoru, kdy ruské síly bez podpory prakticky vykrvácely.  

Článek Výsadkáři slaví 104 let od první operace za nepřátelskou linií. Změnily se za tu dobu jejich úkoly? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výběrové řízení v roce 1931 na novou českou stíhačku

Po této výzvě MNO vznikaly kromě projektu Avia B-34 další tři, respektive čtyři projekty dovedené do podoby létajících prototypů. Továrna Aero nabízela projekt Aero A-102, Letov projekt podstatně překonstruovaného Šmolíku Š-31a a nový hráč na trhu, letecké oddělení koncernu ČKD Praga, také přišel se svou troškou do mlýna – projektem BH-44 a poněkud později s jeho následovníkem Praga E-45.

Ten se zúčastnil „souboje“ o standardní stíhačku čs. voj. letectva pro 30. léta, typ označovaný ponejvíce jako Š-231 a jeho deriváty Š-331 a Š-431 byl podle některých pramenů vyvinut leteckou polostátní továrnou Letov z její vlastní iniciativy „v očekávání vzniku potřeby nového československého stíhacího stroje“. To ovšem nebyla pravda, ale jen propaganda PR továrny. Letov ve skutečnosti několik let zpátky laboroval s typem Š-31 a Š-131, nástupcem známé Š-20.

iZdroj fotografie: S vědomím Ivo Pujmana

Konstruktér Šmolík se snažil, ale nedokázal překročit svůj stín a jeho dítko Š-31 i ve verzi se silnějším motorem Hornet (později zpětně označované jako Š-131) bylo jen průměrným stíhacím letounem. Nic na tom nezměnilo ani mediálně velmi nadšeně propírané vítězství stroje Š-131 s pilotem štábním kapitánem Kallou v leteckém mezinárodním Závodě Malou dohodou v roce 1929.

Neúspěch předchůdce

Letov sice nakonec obdržel malou objednávku na tento typ od MNO právě v roce 1931 s dodáním do konce roku 1932 (celkem 32 sériových strojů), ale důvodem nebyly výborné výkony jeho „jedenatřicítky“, ale strohá nutnost početně doplnit tabulkové stavy čs. stíhacího letectva, aby měli vojenští letci v Československu v té době vůbec na čem létat.

iZdroj fotografie: S vědomím Ivo Pujmana

V případě Letova také hrála svoji roli snaha zachovat zaměstnanost ve státním podniku. Letov se snažil prosadit původní Š-31 poměrně dlouho, ale zkoušky protahované až do roku 1931 prokázaly, že z tohoto zastaralého a nevýkonného letounu už bez zásadní rekonstrukce nic více nedostane.

Nic na tom nezměnilo ani proslulé efektní předvádění skupinové akrobacie pěti těchto letounů z 2. leteckého pluku z Olomouce (a v Brně) vedených známým akrobatem, vojenským letcem slovenského původu Jánem Ambrušem na řadě leteckých dnů, který tak velmi silně konkuroval skupině okolo Františka Nováka v Praze. Dokonce tak, že Ambrušova skupina pak byla administrativním rozkazem zrušena.

V roce 1931 znovu od začátku

Když vojáci v roce 1931 poptali nový stíhací letoun, Letov to jako státní podnik samozřejmě zaregistroval a určitě to bylo hlavním podnětem ke konstruování nové stíhačky. Její konstrukce ale stále vycházela ze staré Š-31, což dokládalo i její poněkud zmatečné označování jako Š-31a a Š-31A, které se až dodatečně změnilo na Š-231. Konstrukční práce definitivní podoby probíhaly až od poloviny roku 1932, včetně výroby modelů pro aerodynamické zkoušky.

Nový stíhač vycházel ze staré Š-31/131, ale nakonec z původní podoby a konstrukce nezbyl kámen na kameni. Měl nové nosné plochy s novým profilem a zřetelným stupněním, nové ocasní plochy, zcela nový podvozek a jiný výkonnější motor, konstrukce trupu byla převážně ze svařovaných duralových trubek (bohužel jen z dovozu), celek potažen hliníkovým plechem a plátnem, nové bylo i rozmístění vnitřních systémů letounu atd.

iZdroj fotografie: S vědomím Ivo Pujmana

Podvozek prošel vývojem od verze Š-31a s lomenou průběžnou osou až po samonosné nohy hlavního podvozku tzv. „zavětrované“ do konstrukce trupu výztužnými dráty u definitivní podoby prototypu Š-231. Také původní výzbroj se zdvojnásobila, nejdříve projekt a první prototyp dostaly čtyři kulomety vzor 28 do horního křídla.

To se neosvědčilo, hlavně z pevnostních důvodů a přenosu velkých otřesů při střelbě do draku letounu. Druhá varianta výzbroje byly čtyři kulomety ve spodním křídle. Opět je pronásledovaly stejné problémy. Nakonec dva kulomety zůstaly na trupu a střílely pomocí synchronizátoru okruhem vrtule a dva zbyly ve spodním křídle. O pohon se staral motor z Francie, hvězdicový devítiválec Gnome-Rhone Mercure 9Brs.

Ten byl vyráběný ve Francii v licenci továrny Bristol původního typu Mercure IV.S.2. Výkon dosahoval 412 kW (560 koní). Při dalším vývoji motor kryl plechový úzký prstenec Townsend. Motor začali vyrábět v sublicenci v Jinonicích jako Walter Merkur V-S2 od roku 1934. Drobnými vylepšeními z něj dostali maximum 415 kW (565 koní).

Nový Letov Š-231 byl na startu

To vše dělalo ze Š-231 prakticky úplně nové letadlo, kterému přikládali v Letovu velký význam. Však také ve své výroční zprávě za rok 1932 Letov konstatoval: „Nejdůležitější prací posledních dvou třetin roku 1932 byla stavba prototypu stíhacího letadla Š-31A s motorem Bristol Mercure IV.S.2. Typem Š-31A počíná vlastně stav nové tovární konsolidace práce, neboť tento typ odpovídá nejmodernějším požadavkům, má přinést továrně možnosti nabídky a sériového odbytu.“

Nový Letov měl ale víc něž roční zpoždění proti konkurenční Avii, neboť modely pro tunelová měření vznikaly až v srpnu 1932 a definitivní prototyp byl vytažen z hangáru až v březnu 1933. První vzlet uskutečnil tovární pilot Kovanda 17. března 1933, jen dva měsíce před vzletem nové stíhačky z Avie, B-534. První porovnání výkonů a vlastností se starou Avií B-34 i s původní BH-44 z ČKD vyznělo pro novou letováckou stíhačku dobře.

Vyšší rychlost i stoupavost, obratnost téměř na stejné úrovni, dostup také výrazně lepší, to vše z ní rázem udělalo favorita výběrového řízení MNO. Ale radost v Letově netrvala dlouho. Jakmile vzlétl a zapojil se do zkoušek v květnu 1933 nový prototyp Avia B-534, rázem se ukázalo, že na něj Š-231 nestačí. Zkušební pilot četař Černín se při porovnávacích zkouškách snažil, seč mohl. Ale nakonec ho jeho snaha jít až na hranu bohužel stála při zkouškách život, když nedokázal stroj z Letova po ztrátě ovladatelnosti dne 8. srpna 1933 vybrat ze střemhlavého letu.

iZdroj fotografie: S vědomím Ivo Pujmana

Až později se přišlo na to, že na vině byla i konstrukční vada ve vyztužení nosných ploch. Poté se na nátlak MNO vrátil do Letova zalétávač Jan Andrle, který se dodatečně zapojil do zkoušek nového stíhače. Právě on při zkouškách Š-231.2 objevil jeho konstrukční vadu nosného systému, jež stála život čet. Černína. Její existenci a její projevy za letu poprvé v historii československého letectví dokázal pomocí filmového záznamu, který pořídil svojí soukromou filmovou kamerou.

Ta byla tajně připevněná na druhém prototypu Š-231. Jeho ústnímu a písemnému hlášení totiž nikdo z konstrukce Letova nevěřil. Po odstranění konstrukční chyby ve vyztužení křídel pak Anderle zalétával všechny sériové letouny Š-231, jejichž malou sérii Letov dostal od MNO jako úlitbu, když vítězem soutěže byla vyhlášena B-534. Š-231 ve své základní podobě neuspěl.

Další vývoj a vylepšování přineslo Š-331

Peripetie názorů a pochybností po haváriích všech účastníků výběrového řízení v letech 1933 a 1934 však byly v Letově impulsem k dalšímu vývoji. Relativně jednoduchou instalací nové kovové třílisté vrtule a nového, znatelně výkonnějšího motoru, který byl připraven k sériové výrobě u konkurence koncernu Škoda, totiž ve známé továrně Walter Jinonice, a to do prakticky nezměněného draku Š-231, vznikl a v lednu 1935 vzlétl prototyp Š-331.1. Rázem tak vznikl výkonný stroj, znatelně lepší než všechny verze B-534.

iZdroj fotografie: S vědomím Ivo Pujmana

Jeho existence a výkony však již nic nezměnily na rozhodnutí MNO o upřednostnění B-534. Prototyp nového Letova byl pak intenzivně předváděn v zahraničí – a zvláště na Balkáně letoun nabyl značné proslulosti. Předváděl ho pilot Anderle, a to velmi efektně, například před bulharským carem Borisem, a uvažovalo se i o dodávkách, ale nakonec z toho nic nebylo. Při předvádění v Turecku Jan Anderle ve snaze zvládnout to, co konkurenční Curtiss F11C Goshawk, následoval tento letoun i ve velmi strmém střemhlavém letu.

Při vysoké rychlosti nad 600 km/h si aerodynamika vybrala na Letovu svou daň. V trupu se při letu vytvořil takový podtlak, že se zbortila dřevěná karosérie na trubkové konstrukci zadní části trupu, což pochopitelně konkurence značně rozmázla, i když o nic fatálního nešlo. Po drobné opravě v Letově pilot Andrle s Š-331 v květnu 1935 překonal československý národní výškový rekord hodnotou 10 651 m, ale nakonec nadějný, avšak nechtěný stroj skončil v bojujícím Španělsku.

Nový Letov nebude vítězem výběrového řízení

V této souvislosti je třeba si připonenout, že už v době, kdy ještě nebyla podepsána ani objednávka na první B-534, létaly v ČSR dva různé typy dalších stíhacích letounů naší výroby, které byly připraveny k sériové výrobě a znatelně výkonově B-534 všech verzí převyšovaly, jak v dostupu, tak především v rychlosti.

Když se vrátíme k naší Š-231, nikde není možné najít nějaké logické vysvětlení, proč například MNO nesouhlasilo s nabízející se zástavbou podstatně výkonnějších motorů z Waltrovky a třílistých vrtulí z Letova v roce 1936 do sériově vyráběných draků Š-231. Údajně bylo oficiálně na překážku, že tyto motory nebyly uzpůsobeny pro tehdejší letecké palivo v Československu s velkým podílem lihu, označované BiBoLi. To byla ovšem jen výmluva.

iZdroj fotografie: S vědomím Ivo Pujmana

V praxi dokonce bylo ověřeno při zkouškách na stendu ve „Waltrovce“, že i tento motor Gnome Rhone Mistral Major K 14 (připravený pro licenční výrobu jako Walter K14 II) bylo možné pro čs. palivo snadno seřídit, jak se to ostatně dělalo se všemi licenčně vyráběnými zahraničními motory v tehdejší RČS. Pravdou je spíše to, že mocná Škodovka z Plzně a její zkorumpovaní generálové na MNO prostě reálnou konkurenci pro B-534 nechtěli připustit.

Výroba 25 kusů Š-231 jako úlitba bohům

K československému vojenskému letectvu začaly „nové“ Š-231 přicházet z objednané série 25 strojů v druhé polovině roku 1936, a to k 2. leteckému pluku v Olomouci. To už bylo rozhodnuto o vyzbrojení všech ostatních stíhacích letek v čs. vojenském letectvu letouny Avia B-534, takže u vojáků u pluku nevyvolal nový Letov koncem roku 1936 nijaké nadšení, zvláště když se ukázal být výrazně méně výkonný než konkurenční Avia.

iZdroj fotografie: S vědomím Ivo Pujmana

Velení čs. letectva to vidělo stejně, i proto byly nové Š-231 vzápětí staženy z výzbroje a na základě pověření MNO z 9. ledna 1937 byly prostřednictvím Estonska prodány republikánskému letectvu ve Španělsku. Kupní smlouva byla podepsána v Tallinu 23. ledna 1937 (na 24 kompletních letadel, kulomety a střelivo a dalších 17 záložních motorů Merkur). Před odesláním do Španěl přes Tallin měl Letov lehce olétané Š-231 zkontrolovat a provést na nich revizi.

Již 26. ledna převzal Letov do revize první dva Š-231. Dne 28. ledna 1937 pak III. peruť 2. leteckého pluku dostala rozkaz přelétnout do konce měsíce z Olomouce do Letňan dalších dvanáct strojů a 7. února stálo na továrním letišti Letova v Letňanech osm zbývajících Š-231. Do kontrahovaného počtu ale chyběly dva stroje, výr. č. 11 a výr. č. 13. Ty totiž v mezidobí havarovaly při výcviku a musely být zrušeny.

Do beden připravených k uložení exportovaných letounů tak byly místo nich složeny a zabaleny dva jiné stroje, starý původní Letov Š-131 ještě s motorem Hornet a naopak velmi výkonný prototyp Letova Š-331 s motorem Mistral. Jak to přijali Španělé, není jasné, pravděpodobně to zjistili až při vybalování dodaných beden a v marasmu pokračování občanské války se tímto „detailem“ zřejmě nikdo oficiálně nezabýval.

Š-231 ve Španělsku, to byl panečku kšeft!

Do Španělska doputovala první dodávka 7 letounů lodí Sarkany v březnu 1937 do přístavu v Bilbau. Příznačné pro danou dobu bylo, že se na ně vrhli španělští mechanici a technici v Santanderu bez jakýchkoli písemných podkladů či návodů a kompletovali je jen podle „intuice“. Místo čtyř kulometů Vickers namontovali do křídel jen dva a letouny byly po „zkompletování“ připraveny k přeletu na základnu Carreno.

Jak to muselo dopadnout při takové „intuitivní “ kompletaci a kvalitě práce nadšených, ale leteckou technikou moc nezasažených španělských mechaniků na letišti, je jasné i laikovi. První pokusy o let nových letadel skončily katastrofou, dvě se zřítila ihned při prvním startu, dvě další šla k zemi vzápětí. S největší pravděpodobností k tomu došlo pro chybné nastavení křídel, podle svědků byly letouny zcela neovladatelné.

Ze tří zbývajících na severní frontě byl jeden v květnu 1937 sestřelen v boji s nepřátelským stíhačem, druhý byl zničen při náletu na Gijón a poslední se stal kořistí frankistů při dobytí Santanderu. Po ukončení občanské války se stal spolu se dvěma dalšími letuschopnými Š-231 cvičným letounem frankistického vojenského letectva. Všechny ostatní (správně podle příruček sestavené) Letovy Š-231 bojovaly ve Španělsku na straně republikánů na hlavní frontě.

iZdroj fotografie: S vědomím Ivo Pujmana

V Cartageně jimi byla vyzbrojena 2. escadrilla 71. skupiny, které velel kpt. José Bastida. Jednotka je měla ve stavu až do 6. února 1939, kdy byly zneschopněny na zemi při náletu letadel Legie Condor na letiště v Banolas. Část letounů Š-231 této jednotky měla prokazatelně mohutnější výzbroj než Š-231 bojující na severní frontě.

Stroj s trupovým označením CL-004, s nímž pilot „zakufroval“ a skončil ve Francii v internaci, měl v křídlech sice jen dva Vickersy ráže 7,92 mm, třetí kulomet však měl navíc zabudován v trupu a střílel okruhem vrtule. Je zajímavé, že dodané Š-231 byly ve Španělsku, pokud byly smontovány dobře, hodnoceny španělskými letci vcelku pozitivně, zhruba na úrovni ruských I-15. Bylo jich ovšem málo a ve zmatcích na konci občanské války se nijak výrazně neprosadily.

Kšeft je kšeft – a tento byl obzvláště výživný!

Protože peníze jsou vždy až na prvním místě, z tohoto pohledu šlo naopak o velmi výhodný obchod pro českou stranu. Za mírně olétané stroje si továrna Letov, která nesla na svých bedrech realizaci tohoto poněkud podloudného obchodu, naúčtovala 587 912 Kč za jeden Š-231 (dodáno jich bylo 22 ks), Š-331 stál 595 770 Kč a 6 let starý Š-131 stál 410 000 Kč. Palubní zbraně byly ale účtovány zvlášť.  

Každý ze 17 rezervních motorů pro Š-231 stál Španěly dalších 340 485 Kč. Továrna Letov předtím své staré letouny od MNO zpětně odkoupila za menší peníz, od továrny Walter podobně nakoupila i náhradní motory, firma Sellier a Bellot dodala Letovu potřebnou munici a Česká zbrojovka Brno dodala kulomety. Výše dodávky Letova do Španělska dosáhla částky 70 108 329 Kč, což byl do války největší kontrakt vojenského materiálu Československa v historii.

iZdroj fotografie: S vědomím Ivo Pujmana

Ještě je třeba pro pořádek připomenout poslední zkušební verzi základního modelu 231, Letov Š-431. Slabší britský dvojhvězdicový čtrnáctiválec o výkonu jen 500 kW (680 koní) s obyčejnou dřevěnou pevnou dvoulistou vrtulí nedával v roce 1936 tomuto stroji žádné šance, stroj přišel pozdě a výkonově zaostával. Maximální rychlost byla jen 370 km/h, což bylo v roce 1936 velmi málo. Po jeho havárii při vojskových zkouškách se na něj taktně zapomnělo.

Článek Stíhací letouny Letov Š-231 a navazující prototypy, šance československého letectva, která skončila ve španělské občanské válce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

T-55 s raketovým pohonem

Jednou z takových myšlenek bylo vybavit tank pomocným raketovým motorem, podobně jako to mají někdy přetížená letadla při startu. V okamžiku, kdy by se stroj dostal do problému, například zapadl do bláta, mohl by spustit silné rakety a jejich tah by ho z bláta vytáhl. Druhou úvahou bylo, že by se v případě útoku mohly zapnout rakety, a tanky by se tak doslova prohnaly kolem nepřítele a zaskočily ho svojí rychlostí. K tomu, aby se tato myšlenka otestovala, si konstruktéři vybrali tank T-55.

iZdroj fotografie: Eric Kilby / Creative Commons / CC BY-SA

Museli ale přijít na to, jak raketami rozpohybovat kolos o hmotnosti kolem 40 tun. Ne že by se v minulosti o něco podobného jiní konstruktéři nepokoušeli. Fritz von Opel například vybavil svůj experimentální závodní monopost prachovými raketovými motory firmy H. G. Cordes z Wesermünde u německých Brém, jež se zabývala výrobou signalizačních prachových raket pro lodní průmysl, už koncem roku 1927. A už v roce 1928 se svým automobilem Opel 4/12 se dvěma pomocnými raketami provedl několik experimentálních jízd.

Později ze šasi vyňal původní motor a prachových raket instaloval do vozu, který se začal nazývat RAK 1, hned dvanáct. Poháněl je střelný prach. A i když se při prvním pokusu podařilo zapálit jen sedm raket ze dvanácti, RAK 1 dosáhl i tak rychlosti 100 km/h za necelých 8 vteřin. Později se ověřilo, že maximální rychlost mohla dosáhnout až 150 km/h.

Kutil v pickupu nedopadl dobře

Ale vraťme se k ruskému tanku. Dochované záměry ukazují, že konstruktéři v SSSR na obě strany tanku instalovali několik pomocných raketových motorů na tuhé pohonné hmoty. Posádka je mohla sama zevnitř tanku zažehnout – a pak z nich vyšlehly plameny, ozval se ochromující hluk, tank dostal doslova „kopanec“ zezadu a prudce se rozjel. Možná na papíře se zdál nápad dobrý, ale v praxi to byla katastrofa. Tank, který se řídí za pomoci pásů, se v tu chvíli stal neřiditelným.

Pokud by se mu v cestě ocitla nějaká překážka, například val nebo skála, mohl se o ni doslova roztříštit. Navíc raketové motory obecně jsou citlivé na jakékoli poškození. I po zásahu obyčejným nepřátelským puškovým projektilem mohlo dojít k poškození jejich pláště či spalovací komory a pokud by to posádka nevěděla, mohla se při spuštění raket místo pohybu vpřed odpálit do nebes.

iZdroj fotografie: Uživatel Bukvoed / Creative Commons / CC BY-SA

Traduje se, že v USA jeden kutil zakoupil v 70. letech minulého století od vojenské správy vyřazenou leteckou raketu (pochopitelně bez hlavice), upevnil si ji na ložnou plochu svého pickupu a na dlouhé přehledné cestě uprostřed roviny jako stůl ji sám za volantem zažehl. Jenže cesta mířila do hor a na téměř vznášejícím se pickupu po zhruba 20 kilometrech raketa ještě nedohořela. Ale na silnici byla zatáčka… Inu, pro kutila to nedopadlo dobře.

I v tehdejším SSSR pochopili, že pomocný pohon tanků raketami je poněkud fantaskní projekt, a tak se od něj nakonec upustilo. Pokud by se rozvíjel, možná by se některé problémy podařilo vyřešit, ale velení sovětské armády usoudilo, že by to bylo nejspíše velmi nákladné, a nechtělo dále s nápadem s nejistým výsledkem pokračovat. Navíc v okamžiku, kdy byl potenciálně více nebezpečný vlastní posádce než nepříteli.

Tank s motory z proudového letadla

Jiným pokusem bylo nainstalovat do tanku letecký proudový motor. Konstruktéry neodradilo ani velké riziko nasátí různých předmětů ze země, hlíny a prachu, když by proudový motor pracoval třeba na maximální výkon. Nakonec se jejich nápad přece jen realizoval v podobě namontovaných dvou leteckých motorů z letounu Jak-40 do lehkého obojživelného tanku PT-76.

Tento koncept byl technicky o něco životaschopnější než pomocný raketový pohon. Ukázalo se, že takový tank může při zapnutých tryskových motorech vyjet i příkré stoupání. Ovšem instalace dvou proudových motorů do tanku byla velmi složitá a nákladná. Nástavba, kterou si to vyžádalo, byla navíc velmi zranitelná, což významně snižovalo bojovou hodnotu stroje. A o spotřebě paliva snad ani není třeba hovořit.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Myšlenka na superrychlé tanky v Sovětském svazu ale nezanikla. Nakonec se v 70. a 80. letech rozvinula do projektu tanku T-80, jenž byl poháněný plynovou turbínou. Podobnou cestou ale tehdy šli i západní konstruktéři tanků. Tanky T-80 na silnici mohou s tímto pohonem dosahovat rychlosti až 80 kilometrů v hodině. Tato rychlost si ale vyžádala svoji daň, kterou je vysoká spotřeba pohonných hmot.

Tanky T-80 jsou proto známé svojí nenasytností a nízkým dojezdem. A tak například později Ukrajina do své verze T-80 nainstalovala zpětně vznětový motor, který sice tanku neumožňuje takovou rychlost, ale z komplexního pohledu se ukázal jako lepší řešení.

Článek Šílené nápady konstruktérů. Sovětský tank T-55 s pomocnými raketami byl teoreticky silný, ale pro posádku spíše nebezpečný se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Japonci mohli uspět

Torpédoborec se v této oblasti Filipínského moře potopil 25. října 1944 v takzvané bitvě u Samaru. Ta byla důležitou součástí námořní bitvy v Leytském zálivu, která se skládala z několika srážek mezi americkým a japonským námořnictvem. Je označována za jednu z největších bitev námořní historie. Ve střetnutí americké námořnictvo to japonské na hlavu porazilo, ale právě u Samaru měli Japonci velikou šanci uspět. I díky oběti posádky nalezeného torpédoborce se jim to nepovedlo.

Američané měli nad Japonskem přesilu, ale Japoncům se je podařilo obelstít a hlavní síly nalákali na sever na prázdné letadlové lodě, které tak obětovali. U Leyte na jihu byla americká flotila složená ze starších bitevních lodí. Kromě velké vyloďovací flotily vše podporovaly tři svazy malých eskortních letadlových lodí. Jedním byl svaz Taffy 3 složený ze šesti letadlových lodí a chráněný třemi torpédoborci a čtyřmi eskortními torpédoborci. Právě na něj narazil svaz japonských lodí v čele se čtyřmi bitevními loděmi včetně kolosu Yamato.

Torpédoborce chránily letadlové lodě

Nepancéřované eskortní letadlové lodě nebyly dost rychlé, aby mohly uniknout. Sedm torpédoborců proti silné japonské flotile nemělo šanci. Přesto začaly pokládat kouřové clony a nakonec se rozhodly pro v podstatě sebevražedný útok na japonská plavidla. Ta byla vystavena i bombardování a jejich velitelé byli tak zmatení, že se nakonec stáhli. Torpédoborce včetně Samuela Robertse za to zaplatily krutou daň. Ten měl být podle údajů zasažen i třemi projektily 365 milimetrů z bitevní lodě.

Eskortní torpédoborec bylo jen malé plavidlo o délce 93 metrů a výtlaku 1 350 tun. Jeho výzbroj tvořily jen dvě děla ráže 127 milimetrů a trojitý torpédomet ráže 533 milimetrů. Další výzbroj byla protiletadlová a protiponorková. Loď mohla dosahovat rychlosti 24 uzlů, ale během bitvy prý plula rychlostí až 28,7 uzlů. Přiblížila se těsně k nepřátelským plavidlům, aby ji bylo obtížné zasáhnout. Nakonec ale šla ke dnu. Z 224členné posádky Samuela B. Robertse bylo 89 lidí zabito. Zbytek čekal 50 hodin na záchranu.

V bitvě nakonec kromě tohoto eskortního torpédoborce Američané ztratili dva klasické torpédoborce a dvě eskortní letadlové lodě. Japonci přišli o tři těžké křižníky. Admirál Takeo Kurita se nakonec rozhodl s plavidly stáhnout, i když jeho nejtěžší plavidla byla bojeschopná. Nepodařilo se mu tak proniknout k flotile stovek vyloďovacích plavidel, již na Leyte přivezla invazní armádu. Oběť letadlových lodí, které Američané na severu potopili, se tak ukázala zbytečná a Spojenci mohli začít s osvobozováním Filipín.

Článek Výzkumníci nalezli vrak v dosud největší hloubce. Jde o eskortní torpédoborec, který hrdinně bránil letadlové lodě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Idea letadlových vzducholodí 

Po letech bádání přišli vývojáři se skutečně originálním řešením. Myšlenka, která si pohrávala s připevněním malých a především lehkých letounů na trup bombardéru tak, aby se mohly v případě nebezpečí odpojit a následně opět připojit, se začala rodit na samém počátku 20. století. V roce 2015 přišli dva britští důstojníci, Usborn a Ireland, s nápadem pověsit stíhačku na spodek bombardovací vzducholodě. Nápad připadal oběma důstojníkům konstrukčně nenáročný, přeci jen šlo „pouze“ o zavěšení jednoho letounu pod druhý.  

Jenže první zkušební let, který se uskutečnil v roce 1916, dopadl katastrofálně. Stíhačka se po odpojení od vzducholodi zřítila a oba důstojníci tragicky zahynuli. O něco úspěšnější byli průkopníci parazitních stíhaček v Německu. Technologický pokrok v oblasti letectví totiž nabral během válečného období až závratnou rychlost a bombardovací vzducholodě tak byly postupně nahrazovány za výkonnější okřídlené stroje. A přesně tohoto pokroku využili Němci, kteří použili vzducholodě nikoliv jako bombardéry, ale jako vzdušné letadlové lodě pro své stíhačky.  

iZdroj fotografie: U.S. Air Force

Jelikož se však Němci museli v důsledku mírových smluv vzdát vývoje válečných vzducholodí, nápadu vzdušných letadlových lodí se následně opět chytli Britové. Po krátkém a překvapivě docela úspěšném experimentálním období, kdy byly při zkušebních testech využity například lehké jednoplošníky DH-53 i stíhací dvouplošníky Gloster Grebe, však britská armáda od ideji letadlových vzducholodí nakonec upustila. 

Prvenství v podobě zavedení letadlových vzducholodí do aktivní služby si nakonec připsali Američané. A to s parazitními letouny F9C-2 Sparrowhawk, které startovaly z hlídkových vzducholodí ZRS-4 Akron a později také z ZRS-5 Macon. 

Eskorta zavěšená na záchytné hrazdě

A zatímco Američané pracovali na svých letadlových vzducholodích, Rusové po první světové válce soustředili veškerou svou pozornost do vývoje obřích okřídlených bombardérů s velkým doletem. Nejznámějšími konstruktéry se stali Tupolev a Sikorsky, kteří se zasadili o vývoj letounů nejen s velkým doletem, ale i s obří nosností bomb. V důsledku své velikosti byly však bombardéry jednak pořádně nemotorné a jednak lehce zranitelné.  

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

O zavěšení parazitních stíhačů na mateřský letoun se proto v roce 1930 zasadil inženýr V. S. Vachmistrov. První konfiguraci zvěna, označovanou jako Z-1, tvořil bombardér Tupolev-TB1 a dvě stíhačky Tupolev I-4. Do roku 1940 již sovětské letectvo disponovalo celkem 20 speciálně upravenými bombardéry TB-3 a 40 parazitními I-16. Přičemž parazitní l-16 mohly létat i samostatně.   

Parazité skončili v muzeích

Již zmiňovaný problém hloubkových operací nikterak nechráněných bombardérů nad nepřátelským územím pak částečně vyřešili američtí inženýři na konci druhé světové války. Jelikož dálkové bombardéry měly obrovský dolet, klasické stíhačky s nimi nezvládaly držet krok. Například uznávaný Convair B-36 dokázal provádět operace v délce až 30 hodin, což je jak pro stíhačky tak i pro jejich piloty naprosto neúnosná doba.  

iZdroj fotografie: U.S. Air Force

V 50. letech proto na pokusy s XF-85 Goblin, což byl prototyp malého proudového parazitního letounu, který po pár testech skončil v muzeu, navázal známý projekt FICON. V rámci tohoto programu pracovali vývojáři na konfiguraci Convair B-36 a průzkumných proudových stíhaček RF-84 Thunderstreak. Výsledkem projektu však byla jen velmi krátká služba těchto speciálně upravených letounů. Ty sloužily pouze v letech 1955 a 1956.  

Ve stejnou dobu byl rovněž rozběhnut americký projekt Tip Tow, na nějž později navázal program Tom Tom. V obou programech bylo testováno spojení bombardéru B-29 a dvou stíhaček F-84. Koncepce parazitních letounů se však ukázala být jako příliš technologicky i finančně náročná a nesla s sebou až příliš mnoho rizik. S nástupem vzdušných tankerů v padesátých letech navíc parazitní letouny zcela ztratily své opodstatnění.  

Článek Počátky parazitních letounů: Unikátní koncept ochrany vzducholodí i strategických bombardérů před nepřátelskými stíhačkami se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Spolupráce Imperial War Museum s Peterem Jacksonem

Fakt, že britské Imperial War Museum oslovilo s žádostí o spolupráci právě Petera Jacksona, není žádná náhoda. Jackson vyrábí modely letadel z tohoto období a je velkým zájemcem o první světovou válku, především kvůli jeho dědečkovi, jenž bojoval u Gallipoli. Návrh zněl následovně: co se pokusit natočit film o životě vojáků na západní frontě první světové války?

iZdroj fotografie: Mike Walen / Creative Commons / CC BY

Peter Jackson se následně v Imperial War Museum „zavřel“ na několik týdnů a probíral se muzejním archivem. Ten hlavní krok však přišel potom. Jackson na malé části filmového materiálu vyzkoušel úpravy, díky kterým následně vzniklo unikátní filmové dílo, jež zatím asi nemá obdobu. V čem konkrétně tkví ona jedinečnost?

Hlavní pointou tohoto dokumentu je převedení starých archivních filmových materiálů do moderní podoby. Důvod je zřejmý, černobílé filmy točené rychlostí 13 snímků za vteřinu vypadají jako z jiného světa, jako kdyby divák sledoval prastarý film s Charlie Chaplinem, nebo by snad tyto filmy ani nebyly reálné.

Úprava filmového materiálu a finální podoba filmu

Jackson si vytkl za cíl vytvořit film, který by umožnil divákům vidět první světovou válku tak, jak ji viděli její účastníci. Z technického hlediska to znamenalo, že mágové z filmových studií museli zařídit převod ze 13 snímků za sekundu na dnes běžných a přirozených 24 snímků za sekundu, kolorování i opravy všech poškození záznamu typu škrábanců, stop po prachu apod.

Kromě zmíněného bylo nutné také zařídit, aby nebyla patrná např. odlišná zrnitost různých dohromady spojených záznamů. Především ale Jackson a jeho tým převedli záznam do 3D. Značnou část zvukové kulisy potom tvoří hlasy veteránů, s nimiž byly rozhovory v minulosti natáčeny pro BBC.

Výsledkem je neuvěřitelně silné dílo, které přináší první světovou válku až k vám domů. Nejde o hraný válečný film, budete se dívat do tváří lidí, kteří válku skutečně žili a prožívali. Technická stránka projektu je samozřejmě nesmírně zajímavá, hlavní síla filmu „Nikdy nezestárnou“ však tkví v něčem jiném.

Článek Film Petera Jacksona „Nikdy nezestárnou“ vdechl starým záběrům z první světové války život jedinečným způsobem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zelené děti z Woolpitu 

Jak uvádí ve svém díle kronikář Vilém z Newburghu, ve 12. století, za bouřlivé vlády anglického krále Štěpána, došlo v Anglii ke vskutku kuriózní události, jíž lze jen těžko uvěřit. Nedaleko od vesnice Woolpit v Suffolku se podle svědectví několika údajně důvěryhodných očitých svědků vynořily ze země dvě malé děti. Chlapec a dívka hovořili jazykem, který nikdo z vesničanů neznal, a ještě podivnější byl jejich samotný vzhled. Zmatená dítka měla totiž zelenou kůži. Ne nazelenalou, jako když je člověku špatně, ale skutečně zelenou jako Shrek.  

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Děti byly rovněž oděny v netypickém oblečení a jedly pouze fazole. Mladší chlapec nakonec v důsledku blíže neurčené nemoci zemřel. Zato holčička zelenou barvu pomalu ztrácela, až její pleť nabyla typický zdravý narůžovělý odstín. Dle vyprávění Ralpha z Coggeshallu se dívka naučila mluvit anglicky a volný čas trávila obveselováním vesničanů vyprávěním o svém záhadném původu.

Tvrdila, že s bratrem přišli ze země, kde mají všichni zelenou pleť a slunce na obloze neplane žlutě, nýbrž matně zeleně. Do „našeho“ světa se prý jako děti dostaly skrze tajemnou jeskyni, na kterou náhodou narazily. Kdo však byly tyto děti ve skutečnosti, či odkud přišly, zůstává dodnes nevyřešenou záhadou. 

Hledání země, která nebyla  

V roce 1145 doplnil biskup Hugh de Gebal dávné vyprávění křižáků o tajemného patriarchu a krále Jana. Kněz Jan byl podle všeho vládcem nesmírně bohatého křesťanského království, které leželo v dalekém Orientu. Jan měl být údajně potomkem jednoho z biblických králů, jenž navštívil malého Ježíše v Jeslích.

O něco později, v 60. letech 11. století, obdrželo několik mocných evropských panovníků záhadnou korespondenci, pocházející ze samotného království kněze Jana. Dopisy byly zprvu označeny za podvodné, ovšem jejich nesmírně detailní obsah svědčil o opaku.  

Podivuhodná země, v níž se nacházeli divocí zajíci velcí jako ovce, obryně, kanibalové i pepřový les hemžící se obřími hady. Ona nesmírně bohatá říše, rozkládající se na rozsáhlém území včetně dnešního Iráku, byla popsána až s fantastickými detaily. Mnoho evropských badatelů se proto vypravilo tuto záhadnou zemi hledat, ovšem neúspěšně.

Teprve až Marco Polo, téměř o 100 let později, údajně zemi kněze Jana skutečně našel. Ovšem ne na Blízkém východě, nýbrž mnohem dále, konkrétně v Mongolsku. Polo se rovněž domníval, že byl kněz Jan zavražděn Čingischánem. Zda však slavný badatel mluvil pravdu, to nikdo netuší. Skutečnost sama tak zůstává dodnes nepolapitelná. 

Epidemie tanečního moru 

Psal se rok 1374, když obyvatelé slavného královského města Cáchy v Německu začali znenadání vycházet ze svých měšťanských domů do ulic. Až stovky lidí se v nekontrolovatelném tremoru kolébaly z místa na místo. Jejich zmítání připomínalo spíše maniakální tanec. Záhadná epidemie, které se začalo přezdívat „taneční mor“, potrápila středověkou Evropu hned několikrát.  

V roce 1518 ve Štrasburku odstartovala další epidemii této bizarní nemoci žena jménem Frau Troffea, která celé dny „protančila“ v krkolomných uličkách středověkého města. Během několika následujících týdnů údajně onemocnělo na 400 dalších občanů. Církevní autority byly přesvědčeny, že lidé nakaženi touto nemocí byli ve skutečnosti prokleti, či dokonce posednuti démony. V Itálii pak převládal názor, že za tajemnou nemocí stojí pavoučí jed, který vyvolával delirium. Tamní obyvatelé proto nákaze přezdívali „tarantismus“. 

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Dnes je nákaza připisována zejména psychickému stresu, vyvolanému těžkými hladomory, rychle se šířícími infekčními nemocemi a davovým šílenstvím, které bylo pro středověk docela typické. Mezi další oblíbené teorie patří například otrava námelem či jedovatou houbou, jež může v ojedinělých případech vyvolávat těžké halucinace i samovolné pohyby těla. 

Článek Nevysvětlitelné záhady středověku: Od šíleného tanečního moru až po Shrekovy děti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Klam může vést až k vítězství v bitvě

Když se podaří přesvědčit nepřítele o něčem, co ve skutečnosti není pravda či neexistuje, dokáže to být pro onoho nepřítele až fatální. O tom může svědčit i případ z české historie, kdy v bitvě u Domažlic křižácká vojska údajně zaslechla hluk a zpěv přicházejících vojsk husitů a aniž by znala jejich počet a záměry, dala se na útěk. Ač to není zcela přesné, lze na tom demonstrovat, jak důležité je přesvědčit nepřítele o tom, že něco vidí, něco zjistil, odhadl, co udělá jeho protivník – a ona to není pravda.

V předstírání a klamu vůči nepříteli může hrát roli nejen psychologie, ale především jde o to narušit záměry nepřítele, které vychází z jeho představy o skutečnosti, o stavu, rozmístění, výzbroji i o jiných parametrech determinujících protivníkovy ozbrojené síly připravené k boji v poli. Právě za první světové války se tento princip ukazování falešné skutečnosti nepříteli, aby bylo ovlivněno jeho konání, ukázal být jako velmi efektivní způsob válčení.

Začaly se objevovat například modely palpostů včetně maket dělostřeleckých baterií, které pak letecký průzkum chybně zaměnil za skutečné dělostřelectvo a navedl na ně palbu. Nepříteli tak nenapáchal žádnou škodu a naopak střelbou mohl odhalit pozici vlastních baterií a marně spotřeboval i vlastní střelivo. Navíc se domníval, že všechny síly zničil, a chybně vše zakalkuloval do svých plánů.

Klamy ve druhé světové válce

Mnohem většího využití tento princip dosáhl za druhé světové války, kdy v armádách dokonce existovaly jednotky, které měly podobný úkol na starosti. Německo, jež bylo vystaveno spojeneckému bombardování, se například snažilo vizuálně přesvědčit letecký průzkum, že je něco zničené, i když to fungovalo, nebo že dokonce celý soubor objektů je úplně někde jinde než ve skutečnosti. Známé je například vybudování makety celé „Škodovky“ v Protektorátu nedaleko Plzně, která měla zmást spojenecké bombardéry.

Významná byla také v roce 1942 operace Bertram, kdy Bernard Mongomery za pomoci figurín a maket techniky přesvědčil Erwina Rommela, že má silné jednotky na jižní části fronty u El Alameinu, a pak zaútočil na severu. Ještě propracovanější pak byla speciální operace na oklamání německého velení před vyloděním v Normandii. Tehdy byla vytvořena celá jednotka složená z umělců, trikařů, ale i radistů a dalších, která dostala příznačné jméno Armáda duchů.

iZdroj fotografie: U. S. Aemy / Public Domain

Ta za pomoci maleb, maket techniky, simulovaných přesunů kolon maket tanků a nákladních vozidel, falešných zvuků i falešného radiového provozu simulovala neexistující armádu, která se připravovala k vylodění přes kanál u Calais. Souviselo s tím i určení vrchního velitele této Armády duchů, jímž nebyl nikdo jiný než už tehdy známý a u Němců respektovaný generál Patton. Mimochodem, pěkně ho to štvalo.

A naopak zarostlý a zalesněný prostor shromažďování skutečných vyloďovacích vojsk pro Den D, v jižní Anglii označovaný jako The New Forest, byl účinně maskován nejen důsledným zakrýváním shromážděné techniky v podrostu, pod velkými stromy a v hlubokých vymletých korytech potůčků, ale i tím, že veškerý pohyb v daném prostoru včetně pohybu lidí probíhal jen v noci.

Důležitou součástí maskování celého prostoru soustředění vojsk před Dnem D bylo i vypouštění volně pobíhající zvěře mezi tanky a automobily v prostoru, který ještě dnes někteří Angličané přezdívají jako „pralísek“. V dané oblasti dodnes volně pobíhají zdivočelí koně, a dokonce i krávy v menších stádech. K vylodění Spojenců u Calais samozřejmě nikdy nedošlo, ale Německo právě zde naproti Doveru dlouho drželo své jednotky a obranné tankové divize, dokonce ještě po určitou dobu po vlastním vylodění Spojenců v Normandii.

Klamná technika se používá dodnes

Podobná technika se využívá i dnes. Velmi umně ji použily srbské jednotky při bombardování Jugoslávie v roce 1999, kdy dokázaly přimět letadla NATO, aby velmi často útočila na makety tanků, letadel na letištích, nebo dokonce i mostů. Jugoslávská armáda kvůli tomu dokonce mobilizovala téměř všechny modeláře a maketáře ve své zemi.

A navíc použila i metody „prozrazení“ polohy maket, které ve skutečnosti makety vůbec nebyly, takže útočící letci NATO z Itálie ve svých hlášeních například uváděli, že zničili na severním okraji letiště skutečné Migy-29, ale na jižní stojánku neútočili, protože tam byly údajně makety. V několika případech tomu však bylo ve skutečnosti přesně naopak.

V současné době má řada armád k dispozici třeba nafukovací modely různé techniky, které vypadají velmi reálně a skutečně. Ale samozřejmě i zde funguje lidský faktor, vyskytly se například i případy, kdy některé armády lest neúmyslně a z lajdáckosti obsluhy prozradily. Nejznámější je příklad nedofouklého falešného systému S-400 na záběrech za ruským důstojníkem po okupaci Krymu.

Článek Maskování a klamné makety mohou nepřítele dokonale zmást. Dnes se využívají i nafukovací modely, které vypadají velmi věrně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Slavný americký konstruktér nenašel pochopení

Jedním z prvních, kdo se začal takovouto myšlenkou zabývat, byl americký konstruktér John Walter Christie, jenž se dlouhodobě věnoval konstrukcím tanků a proslavil se hlavně konstrukcí revolučního podvozku, který pak dovedli k dokonalosti v SSSR na stroji T-34. Nápad na létající tank se snažil prosadit na začátku 30. let v USA. Tank měl původně zrychlit na pásech a pak přepnout na pohon tažnou vrtulí. Prototyp dokonce fyzicky vznikl v roce 1932, ale nikdy nevzlétl.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

Samotná konstrukce byla velmi složitá, odpojitelná po přistání na zemi. Pro let se měla připevnit na vršek tanku bez věže (spíše šlo o něco jako obrněný transportér s kulometem v přídi). Samotný nosný systém tvořila dvouplošná příhradová konstrukce s ocasními plochami vzadu na třech nosnících, podobně jako to měla průkopnická letadla z let před 1. světovou válkou. Motor byl umístěn jako tažný v horním křídle v ose „letadla“. Projekt nevyvolal zájem a důvěru vojáků, ti navíc v USA nebyli příliš šťastní z toho, že konstruktér spolupracuje i se SSSR.

Právě zde se jeho myšlenka ujala více. Prvním projektem sovětského létajícího tanku byl v roce 1932 stroj Rafnik, jehož otcové se jmenovali inženýři Aram Nazarovič Rafaeljanc a Vasilij Vasiljevič Nikitin. Chtěli upravit lehký tank BT-2 a dát mu doslova křídla. Tank BT-2 (bystrochodnyj tank) se právě v té době v SSSR začal sériově vyrábět. Ve své létající podobě měl být ale velmi upraven a odlehčen téměř na polovinu na úkor už tak slabého pancéřování.

Co naopak lze považovat za pozitivum, byl fakt, že neměl startovat z vlastního podvozku, ale pomocí podvozku vlastní odpojitelné nosné části. Tlačná dvoulistá vrtule pak měla být náhonem připojena k motoru (který měl být také nový o vyšším výkonu) přímo k zadní části tanku. Projekt měl prostě mnoho „kdyby“, a tak se tento nápad nedostal dále než k výpočtům, výkresům a modelu v měřítku 1 : 5, jenž se zkoušel v aerodynamickém tunelu v CAGI v Moskvě.

Ani v Rusku se technologie nedostala do praxe

Letadlový drak projektu Rafnik byl jednoplošné koncepce, rozpětí křídla činilo 17,5 metru. Trupové nosníky, mezi kterými byl tank pod nosným křídlem za letu upevněn, nesly vzadu vodorovnou ocasní plochu s velkou jednoduchou symetrickou svislou ocasní plochou. Řešení samostatného letového podvozku nosné části pak viditelně eliminovalo celou řadu problémů pozdějších projektů, kde „létající tank“ měl k pohybu s křídly po zemi, ke startu i přistání používat svůj vlastní podvozek.

Předpokládaná rychlost letu Rafniku se udávala na 150 až 160 km/h. Pro start se počítalo s délkou dráhy 500 až 600 metrů, na přistání mělo stačit 400 metrů. Zajímavé také bylo použití křídelní palivové nádrže s palivem určeným pro let, mělo se tak ušetřit vlastní palivo v nádržích tanku pro boj na zemi. V roce 1937 se snažil zkonstruovat létající tank nazývaný Mas-1 (LT-1) a založený na technice BT-7 konstruktér Michail Smalko.

Křídla se měla na tanku sklápět pro jízdu po zemi a boj vzad a tank měl mít na přídi normální tažnou vrtuli, s níž měl být schopen samostatného a opakovaného vzletu. V boji měla být vrtule na přídi skryta pod pancířem. Ocasní plochy měly být údajně na vysouvacím nosníku. Ovšem konstruktér se dostal jen k dřevěnému modelu, jehož fotografie jsou známé. Jeho konstrukční řešení, která ale vymyslel a navrhoval, byla skutečně velmi zajímavá. Posádka tanku se měla zmenšit na dvě osoby.

iZdroj fotografie: Pierre-Oliver Buan / Creative commons / CC BY-SA

Tank s pancéřováním 3–10 mm válcované oceli měl dostat nový motor Mikulin M-17BI o výkonu 700 koní, což mělo pro létání 4,5tunového monstra stačit. Vyzbrojen měl být dvěma spárovanými kulomety DC a jedním leteckým kulometem v otočné věžičce. Nábojů do kulometů měl mít celkem 5 000. Startovní rychlost na pásech, ale spíše na kolech bez pásů, měla dosahovat rozmezí 70–120 km/h, cestovní rychlost měla činit dle výpočtů až 200 km/h, dolet měl být 800 km.

Přesto Rudá armáda v praxi vyzkoušela přesun obrněné techniky vzduchem ve 30. letech, když na velkých vojenských cvičeních předváděla užaslým zahraničním pozorovatelům provedení výsadku i pomocí těžkých bombardérů TB-3, které při přistání na připraveném území měly mezi koly podvozku upevněné lehké tančíky T-27. Ale i toto byly pouze pokusy „pro oči“ a do běžné vojenské praxe ruských výsadkových vojsk se nedostaly.

A-40 od Antonova se jednou vznesl

Nejslibnější se nakonec ukázala myšlenka nikoli samostatně poháněného tanku, ale tankového kluzáku, k jehož zkonstruování dostal konstruktér Oleg Antonov příkaz v roce 1941. Princip použití byl jednoduchý, lehký tank se dopraví s křídly přes linii fronty k partyzánům, tam přistane a v týlu Němců zásadně posílí výzbroj partyzánských oddílů. Antonov šel co nejjednodušší cestou. Zvolil za základ svého tankového kluzáku tehdy nejlehčí pásové vozidlo v Rudé armádě, lehký dvoumístný tank T-60 o hmotnosti 6 tun.

Celá nosná část kluzáku měla být co nejjednodušší a co nejrychleji masově vyrobitelná, celá ze dřeva a plátna. Oleg Antonov proto připravil jednoduchou dvoupříhradovou dvouplošnou konstrukci s kormidly na delších nosnících, která se měla připevnit k samotnému tanku shora. Stroj se označoval jako A-40 nebo KT. Plánovalo se, že ho bude táhnout těžký bombardér, v patřičné vzdálenosti kluzák s tankem uvolní a ten doplachtí k cíli a přistane. Ve městě Ťumeň se povedlo stroj zkonstruovat a postavit už v roce 1942.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

Ale pokusy s ním odstartovat za čtyřmotorovým bombardérem ANT-6 neboli TB-3 nebyly úspěšné, bombardér se ukázal jako příliš slabý. Mezi 7. srpnem a 2. září 1942 probíhaly pokusy o let A 40, které prováděl sovětský plachtař N. Anochin, když předtím musel nejdříve projít výcvikem řidiče tanku. Při startu pomáhal tank při rozjezdu vlastním pohonem, při vyšší rychlosti řidič ale musel vypnout spojku a nechat se vléci.

Jediným tehdejším sovětským letounem schopným s monstrem KT vůbec odstartovat se ukázal být čtyřmotorový bombardér Petljakov Pe-8. Ale i ten měl velké problémy a v podstatě při zkouškách s KT ve vleku jen jedinkrát odstartoval, letěl přitom na minimální rychlosti, a to jen díky přízemnímu efektu. Bylo jasné, že v této podobě se KT (Krylja tanka) nevznese více než 30 metrů nad zem a pro přelet fronty rychlostí maximálně 150–180 km/h to naprosto nestačilo. Ze sériové výroby A 40 KT tedy sešlo.

Celá řada historických pokusů

O podobný princip se na konci 2. světové války snažilo Japonsko, ale jejich konstrukce nikdy neodstartovala. Britové se zase rozhodli pro konzervativnější, avšak účinný způsob, který vlastně létajícím tankem nebyl. Sestrojili velký kluzák Hamilcar, jenž mohl uvnitř přepravovat lehký průzkumný tank Mk.VII Tetrarch nebo A 17. To se opravdu podařilo a několik jich bylo použito třeba při vylodění v Normandii.

Naopak se nerealizovaly nápady na tanky, které by se pohybovaly vzduchem jako tažené vírníkové kluzáky, i když technicky byl princip tohoto pohybu vzduchem v Británii vyzkoušen v praxi pomocí speciální nástavby na legendárním Jeepu, označeném pro tyto zkoušky jako Hafner Rotabugy, Malcolm Rotaplane či M.L. 10/42 Flying Jeep, což byl v roce 1943 pokus získat doslova létající Jeep Willys MB, jenž by mohl být letecky vysazován podle místa potřeby a na zemi by vojákům zajistil rychlou přepravu.

iZdroj fotografie: Public Domain

Při pokusech byl ve vzduchu tažen na laně za dvoumotorovým bombardérem AW Whitley. Technicky to byl úspěch, ale zkoušky skončily až v září 1944, a to už vlastně létající Jeep nebyl zapotřebí. Klasický létající tank vlastně nebyl dodnes zkonstruován, ale tanky se dnes do vzduchu dostanou na palubě velkých transportních letadel. Na ta největší se jich může vejít i několik, ale musí až na výjimky samozřejmě přistávat na letišti.

Hlavně v Rusku stále počítají s tím, že své obrněné stroje budou i nadále vysazovat především v zápolí případného nepřítele z letících transportních letadel, dnes Il-76, pod kupolemi padáků. Vypadá to, že je nepoučil ani debakl výsadkářů v bojích o Kyjev v letošním roce. Za náhradu myšlenky létajících tanků se ale dají považovat bitevní vrtulníky, které už dnes jako zcela svébytná vojenská technika disponují obrovskou palebnou silou a pohyblivostí a jsou značně odolné při správném nasazení proti systémům PVO.

Článek Obrněný útok přímo z nebes. Několik států se pokoušelo postavit létající tank, ale zbraň nikdy nebyla dokončena se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Plenění trvalo tři dny

Soužití Vizigótů a Římanů bylo přinejmenším složité. Často utlačovaní Vizigóti během let balancovali na hraně věrnosti a zrady, nejisti si vlastní příslušností. Dlouhé období vrtkavé nejistoty však bylo rapidně ukončeno ve chvíli, kdy se vlády nad Vizigóty ujal zcela první vizigótský král – Alarich I. 

Alarich, poháněn hluboko zakořeněnou záští vůči římským pánům, vedl s Římskou říší dlouholetou válku. V roce 402 vpadl Alarich do Itálie. Jeho prudký útok byl však nakonec úspěšně odvrácen generálem Flavilem Stilichem v bitvě u Pollentie. Po další porážce, kterou Alarich utrpěl v bitvě u Verony, se Vizigóti stáhli z Itálie. 

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Jenže vzdát se za žádnou cenu nehodlali. V roce 408 byl Alarich se svou armádou zpět v Itálii – a tentokrát směřoval všechnu svou pozornost na Řím. Tři roky po sobě přitáhli Vizigóti, rozhořčeni barbarským počínáním Honoria, který rozkázal zmasakrovat jejich ženy a děti, až téměř k hradbám Říma. A právě při třetím pokusu o obléhání města, v noci na 24. srpna roku 410, se těžké brány Říma znenadání otevřely.  

Zda za otevřením bran stál podplacený úředník či otroci, kteří měli krutovlády svých pánů již po krk, není jisté. Tak či onak, podstatné je, že Vizigóti měli cestu do města volnou. A jakmile žoldnéři překročili hradby, započalo ono legendární, tři dny trvající drancování a plenění, jež zanechalo Věčné město v krvi a troskách. 

Plenění skončilo na Alarichův rozkaz, načež Vizigóti vytáhli na jih, plenili podél své pochodové linie a doufali, že přezimují v Africe. Poté, co Alarich zemřel, se vlády ujal Athaulf. Gótové opět vytáhli na sever do Galie, až se nakonec usadili v Akvitánii. 

Na římském trůnu seděl loutkový císař

Ve skutečnosti však druhé plenění Říma nebylo historicky vůbec tak brutální, jak ho vykresluje moderní knižní a filmová tvorba. Pokud se zaměříme čistě na historická fakta, zjistíme, že skutečnost končí ve chvíli, kdy Alarich a Vizigóti vstoupili do města. Alarich totiž svým mužům nakázal prolévat krev, jen pokud to bude opravdu nutné. Civilní obyvatelé, zejména pak ti ukrytí v bazilikách, měli být ušetřeni.  

Ono nemilosrdné a krvavé vyplenění Říma je tedy spíše jakousi apokalyptickou představou, zamotanou do spletence mýtů a literárních výmyslů. Často je například chybně uváděno, že Řím byl v době obléhání Vizigótů hlavním městem římského impéria. A Alarichovi je tudíž chybně připisováno dobytí v té době politicky nejvýznamnějšího římského města.  

Ač toto tvrzení není zcela nepravdivé – Řím opravdu za svými hradbami ukrýval mnoho důležitých úředních center – je třeba brát v potaz skutečnost, že v době vizigótského plenění již Řím jako takový dávno nebyl hlavním městem, chcete-li sídlem císaře. A to již více než sto let. Konstantin přenesl centrum vlády do Konstantinopole již v roce 330. A ještě předtím byla říše spravována z Mediolana, dnešního Milána. A v době samotného plenění pak z Ravenny. Na trůnu v Římě seděl pouze loutkový císař Attala.

Další věcí, jež stojí za zmínku, je fakt, že Vizigóti, kteří město vyplenili, nebyli žádnými nevzdělanými barbarskými lidmi z jeskyní, oblečení do zvířecích kůží a ohánějící se masivními sekerami, jak jsou velice často vykreslováni. Ve skutečnosti se do říše dostali společně se svými rodinami jako uprchlíci před Huny. Do roku 400 byli dokonce sami ariánskými křesťany a byli dobře informováni o životě v civilizaci i o přednostech, které přináší. 

Tehdejší císař Theodosius dokonce podepsal s Vizigóty smlouvu a nechal je usadit se v Thrákii. Načež se z vnitrostátních nepřátel stal bohatý zdroj žoldnéřské vojenské síly pro jeho říši. Samo sebou nešlo o zrovna stabilní vojenskou sílu, jak se ostatně zanedlouho potvrdilo. 

Článek Vyplenění Říma Vizigóty: Po brutálním běsnění žoldnéřských barbarů se dle legend Věčné město koupalo v prachu a krvi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zastřelit a pěkně z blízka

Čechům asi nejznámější způsob politického atentátu je zastřelení Františka Ferdinanda v Sarajevu. Podle shromážděných statistik je právě tento způsob politické vraždy tím nejčastějším. Asi 70 % takovýchto atentátů bylo spácháno střelnou zbraní z relativně malé vzdálenosti. Zemřeli tak američtí prezidenti Robert Kennedy či Abraham Lincoln, indický vůdce Mahátma Gándhí nebo izraelský premiér Jicchak Rabin.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Druhým nejčastějším způsobem je atentát granátem nebo bombou. V české historii byl explozí granátu zabit zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, i když Jozef Gabčík se jej nejdříve pokusil zastřelit, ale jeho samopal selhal. Výbuchem nálože zahynuli například indický premiér Rádžív Gándhí nebo bývalá pákistánská premiérka Bénazír Bhuttová. V obou případech se jednalo o sebevražedné útoky.

Jiné vraždy jsou zase nesmírně sofistikované. V roce 1989 byl zabit šéf Deutsche Bank, Alfred Herrhausen, velmi promyšleným nástražným systémem, který si dokonce poradil i s jeho pancéřovanou limuzínou. Nikdy se vraždu nepodařilo objasnit. Ve filmech jsou zase časté vraždy odstřelovačem, ale ve skutečnosti jsou jen zřídkavé. Tímto způsobem zemřel Martin Luther King. Teoreticky i Kennedy, i když Lee Harvey Oswald nepoužil odstřelovačskou zbraň a pálil na relativně krátkou vzdálenost.

Jed je často ruská specialita

Politické oponenty je možné samozřejmě i otrávit. V moderní době je tímto způsobem proslulé Rusko, které se mělo pokusit otrávit kritika prezidenta Putina, Alexandra Navalného, novičokem. Tomuto jedu měl v roce 1995 podlehnout ruský bankéř Ivan Kivilidi. Agent KGB měl v roce 1978 zabít píchnutím jedu v jehle, umístěné nejspíše v deštníku, bulharského disidenta Georgi Markova. Bývalý agent ruské FSB, Alexandr Litviněnko, byl roce 2006 otráven radioaktivním poloniem. V roce 2004 se někdo dioxiny pokusil otrávit budoucího ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka.

iZdroj fotografie: Uživatel Muumi / Creative Commons / CC BY-SA

Švédskou ministryni zahraničních věcí, Anne Lindhovou, v roce 2003 ubodal k smrti muž v supermarketu. Nakonec se ukázalo, že byl pouze psychicky nemocný. V roce 2019 byl nožem na charitativním koncertě zabit populární starosta Gdaňsku, Paweł Adamowicz. Lev Trockij zase v roce 1940 zemřel po útoku agenta NKVD, který jej udeřil horolezeckým cepínem do hlavy.

Existují i velmi sofistikované atentáty, třeba v letadlech. V roce 1988 při leteckém neštěstí zahynul pákistánský prezident Muhammad Zia-ul-Haq. Vyšetřování dospělo k závěru, že se v letadle uvolnil nastražený jedovatý plyn, který lidi na palubě zneschopnil a stroj tak spadl. V roce 1986 při leteckém neštěstí zahynul mosambický prezident Samora Machel. Ačkoli se vyšetřování přiklonilo k chybě pilota, SSSR a Mosambik tvrdily, že jihoafrické tajné služby zmanipulovaly radiomaják, kvůli čemuž stroj havaroval.

Zdroj: TechInsider

Článek Atentáty na prezidenty a vlivné osobnosti. Od střelby z pistole až po neuvěřitelně sofistikované útoky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Postupimští obři

Pruský král Fridrich Vilém I. nikdy nebyl velkého vzrůstu, měl měřit jen 160 centimetrů. Zato se zasadil o to, aby v jeho armádě vznikla jednotka složená ze samých obrů, kteří svým vzhledem docela budili hrůzu. Podmínkou bylo, že uchazeč musí měřit minimálně 188 centimetrů. Členy tohoto pluku nebyli jen místní občané, ale i cizí státní příslušníci. Některé mu dokonce darem posílali spřátelení panovníci. Člen jednotky Ir James Kirkland měřil 217 centimetrů. Syn Viléma I. ale Postupimské obry po smrti otce rozpustil.

Vikingští berserkové

Vikingové svými přepady šířili hrůzu na mnoha místech Evropy. To ale nic nebylo proti tomu, když se do boje pustili jejich speciální válečníci, jimž se říkalo berserkové. Ti byli většinou oděni do kůží šelem, třeba medvěda. Údajně se ničeho nebáli, nevadila jim bolest a bezhlavě zabíjeli do té doby, než klesli mrtví k zemi. Jejich schopnosti se přičítají nejen tvrdému výcviku, ale i halucinogenním lektvarům z hub a rituálům, kterými se uvedli do jakéhosi transu. Často prý dokázali být nebezpeční i svým spolubojovníkům.

Perští nesmrtelní

Mít jednotku 10 tisíc bojovníků, kteří nemohou zemřít, je snem asi každého velitele. Takové bojovníky měla mít Perská říše a proslavili se i v době perských výbojů do Řecka. Jednalo se o ty nejlepší a nejvěrnější bojovníky z perské armády, kteří měli skvělý výcvik a zbraně. Samozřejmě nesmrtelní nebyli, mohli zemřít jako kdokoli jiný. Ovšem pokud někdo z jednotky padl, okamžitě jeho místo zaujal jiných uchazeč, jichž bylo v říši velmi mnoho. Proto jednotka měla stále 10 tisíc bojovníků.

iZdroj fotografie: Autor neznámý

Armáda duchů

Když se západní spojenci chystali v roce 1944 k vylodění v Evropě, potřebovali přesvědčit německé velení, že se budou vyloďovat jinde než v Normandii. Proto byla vytvořena jednotka, která simulovala celou armádu. Jejími členy byly umělci, grafici, designéři a tvůrci zvukových efektů a další. Postavili makety vojenských ležení vybavených falešnou technikou, jako byly makety tanků či letadel. Vytvářeli také fiktivní spojení mezi neexistujícími jednotami, ale i zvuky vojenských ležení pro obyvatele v okolí, jen aby Německo uvěřilo, že se jedná o invazní armádu.

Hledači pokladů

Další speciální spojeneckou jednotkou byl útvar složený z historiků umění, muzejních kurátorů a podobných profesí. Jejich úkolem byla snaha o záchranu historických památek držených Němci. Vytvářeli například speciální mapy míst, kde byla cenná historická díla, aby se nebombardovala nebo na ně zbytečně nevedla palba. Při postupu západní Evropou se pak členové pohybovali hned za čelními jednotkami a pátrali po ukrytých uměleckých dílech. Objevili jich doslova tisíce, a pomohli tak zachovat obrazy takových autorů, jako byl Rembrandt, da Vinci a další.

Zdroj: TechInsider

Článek Zuřiví nebo nesmrtelní válečníci, ale i neexistující armády. V historii existuje mnoho podivných jednotek, třeba vikingští berserkové se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Holuby naváděné pumy

Za druhé světové války bylo přesné navádění zbraní ještě v plenkách, ale vědci se snažili přijít na všemožné způsoby. Jedním z nich byl i Frederic Skinner. Tomu se podařilo armádu přesvědčit o projektu klouzavé pumy, kterou by naváděl holub. Snažil se je vycvičit, aby klovali do obrazovky, na níž by viděli cíl ukázaný předtím na obrázku. Měli ho klováním udržovat ve středu, a tím pumu řídit. Projekt byl nakonec v roce 1944 zrušen, i když byl na začátku 50. let krátce obnoven. Přednost nakonec dostala spolehlivější elektronika.

Velbloudí jednotka

V roce 1856 nechal tehdejší ministr obrany Jefferson Davis ze severní Afriky do Spojených států dovézt několik desítek velbloudů. Někteří armádní specialisté byli přesvědčeni, že by se hodili do vyprahlých končin, kde by mohli nosit náklady i přepravovat vojáky snáze než koně. Ukázalo se, že zvířata by opravdu mohla být užitečná. Jenže o několik let později vypukla občanská válka, během níž se Davis stal prezidentem Konfederace. Ta dobyla základnu velbloudů a projekt i přes občasné snahy již nikdy nebyl obnoven.

Jaderné střely pod ledem

Na vrcholu studené války v 60. letech Spojené státy uvažovaly, že by mohly tajně rozmístit střely s jadernými hlavicemi v Grónsku, které patří Dánsku. Pokusily se zde o výstavbu základny nazvané Camp Century, již by tvořilo až 4 tisíce kilometrů tunelů a 600 raket a mobilní jaderná elektrárna. Dánské vládě řekly, že jde o testování stavebních technik v arktických podmínkách. Nakonec se ukázalo, že ledovec, ve kterém se měla základna postavit, se rychle hýbe a chodby se bortily. Projekt byl zrušen a najevo vyšel až v roce 1995.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Letadlové vzducholodě

Po vzoru letadlových lodí se americké námořnictvo ve 30. letech snažilo postavit i létající základny, z nichž by startovala bojová letadla. Těmi se měly stát dvě obří vzducholodě třídy Akron, ze kterých startovaly stíhací letouny Curtiss F9C Sparrowhawk. Vzducholoď jich nesla pět uvnitř trupu. Z něho byly vypuštěny a letěly, při cestě zpět se musel letoun zachytit speciálním hákem na hrazdě. Obě vzducholodě fungovaly jen krátce a nakonec havarovaly. Projekt byl proto zrušen.

Miliony pistolí pro odboj

Americká armáda přišla za druhé světové války s myšlenkou, jak vyzbrojit odbojové skupiny na územích obsazených Němci a Japonci. Nechala vyvinout malou jednorannou pistoli FP-45 Liberator, jejíž výroba byla velmi jednoduchá a levná. V plánu bylo jich na okupovaná území shodit takové množství, že by nepřítel neměl šanci je všechny najít. Problémem bylo, že z pistole mohla vyjít jen jedna rána a pak se musela složitě nabít. Navíc byla přesná jen asi na čtyři metry. Proto se s nadšením nesetkala a většina z nich byla po válce zničena.

Zdroj: TechInsider

Článek Střely naváděné pomocí holubů či miliony jednoranných pistolí pro odbojáře. I to jsou vojenské projekty USA se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Předcházel Motor Scout

Avšak velitel, řidič i motor postrádali jakoukoli pancéřovou ochranu. Francouzi se však díky tomuto hybridu vehementně hlásí o prvenství z hlediska obrněných aut. Slavný konstruktér Frederic Richard Simms (1863–1944) se narodil v Hamburku a spřátelil se s německým vynálezcem Gottliebem Daimlerem. Koupil od něj licenci na (tehdy) rychloběžný benzínový motor a po přestěhování do Anglie založil firmu Simms Motors.

Dále založil Britský královský autoklub (Royal Automobil Club of Great Britain). Ve spolupráci se slavnou zbrojovkou Vickers, Sons and Maxim z Coventry, výrobcem kulometů, se stal jedním z prvních konstruktérů bojových vozidel. Vedení společnosti naštěstí podporovalo nekonvenční nápady, mezi které patřilo i uvedené obrněné vozidlo patentované roku 1898. Je zajímavé, že podobně řešené, poněkud menší obrněné auto si nechal roku 1896 patentovat v Anglii Američan Edward Pennington pod názvem Fighting Autocar.

Toto vozidlo ovšem zůstalo na papíře a britští historici v oboru obrněné techniky označují Penningtona za šarlatána. Motor War Car nebyl prvním vojenským vozidlem, které inženýr Simms předvedl veřejnosti. Již v roce 1899 zkoušel takzvaný Motor Scout. Základ tvořil francouzský quadricykl (čtyřkolka) De Dion Bouton. V podstatě se jednalo o jakési čtyřkolové jízdní kolo s motorkem nad zadní nápravou. Pro vojenské účely byl nad přední osou s řídítky lafetován kulomet Vickers-Maxim s malým pancéřovým štírem.

Búrská válka plná inovací

Osádku tvořil jeden muž, což pravděpodobně vedlo k nepřijetí vozidla do armády. Je vyloučeno, aby jedna osoba zvládla řízení vozidla, nabíjení a mířenou střelbu. Výška nad terénem z něj navíc dělala skvělý terč. Nicméně, můžeme mluvit o pravzoru současných vojenských čtyřkolek. V roce 1900 zkonstruoval Simms u firmy Vickers obrněnou drezínu se zážehovým motorem, vyzbrojenou kulometem.

Byla určena pro britské jednotky v búrské válce na jihu Afriky (1899–1902). Jednalo se o malou drezínu vybavenou po obvodu pancéřovou, shora otevřenou nástavbou, vybavenou kulometem Maxim. Je třeba dodat, že se opět jednalo o historické prvenství, realizované díky možnosti použít malý a ve srovnání s parními stroji obrněných vlaků výkonný motor. Vozidlo dorazilo koncem roku 1900 do Nairobi, ale do bojových akcí již z nejasných důvodů nezasáhlo. Do této války mělo směřovat rovněž další vozidlo Simmse, a to obrněný automobil.

Je třeba dodat, že britská armáda využila v búrské válce řadu technických novinek, například masivní nasazení kulometů a využití periskopických zaměřovačů pro nepřímou střelbu dělostřelectva. Mnohonárodní britský sbor, který převyšoval obránce více než desetkrát, realizoval po řadě porážek v podstatě efektivní taktiku proti lidovému hnutí odporu formou teroru. K tomu první koncentrační tábory pro nevinné civilisty.

Pro nástup byly používány provazy

Motor War Car byl předveden veřejnosti a především tisku 4. dubna 1902 před výstavním centrem Crystal Palace v Londýně. Základ konstrukce tvořil rám, na němž spočívala pohonná soustava, přičemž na jeho bocích byly upevněny pancéřové plechy o tloušťce 6 mm ve tvaru trupu lodi. Už jen tento tvar byl revolučním řešením z hlediska odolnosti proti nastřelení pěchotními zbraněmi.

Pancéřová korba byla na rámu zavěšena pomocí listových per umístěných v prostoru čtyřčlenné osádky, což eliminovalo vibrace. Řidič a střelci se dostávali na svá stanoviště pomocí provazového žebříku spouštěného přes bok pancéřové korby. Čtyřválcový, čtyřtaktní, zážehový, vodou chlazený motor Canstatt- Daimler o objemu tří litrů poháněl přes frikční spojku a čtyřrychlostní převodovku Cannstatt zadní kola, odpružená listovými péry, a to pomocí ozubených řetězů.

Vozidlo dosahovalo oficiálně na rovině rychlosti 9 mil/h (14,5 km/h), ovšem údajně mohlo uhánět v té době fantastickou rychlostí až 25 mil/h (40,2 km/h). Přední kola odpérovaná vinutými pružinami byla řízena ze stanoviště na levém boku vozidla, vybaveného sklápěcím sedátkem, a to pomocí vodorovně umístěného volantu. Kvalitu jízdy měly zlepšovat pneumatiky.

Speciální výstroj tvořil světlomet umístěný na pravém boku. Energií ho zásoboval generátor připojený k motoru. Rozdílné prameny, fotografie a obrázky uvádějí různou výzbroj. V původním projektu mělo vozidlo dvě mechanicky otočné, shora kryté pancéřové kulometné věžičky. Předváděný funkční vzor je však postrádal, pravděpodobně proto, že zvyšovaly celkovou hmotnost.

Armáda Motor War Car nakonec nepřijala

Na dochovaných nekvalitních fotografiích jsou většinou vidět dva kulomety Maxim se štíty na zádi vozidla. Na přídi byl buď další kulomet, nebo malorážový automatický kanón Vickers QF 1-pounder ráže 37 mm, známý jako pom-pom. Britská armáda a námořnictvo ho s úspěchem používaly v první a druhé světové válce. Místy jsou v textech uváděny pouze dva kulomety, jeden na přídi a jeden na zádi vozidla na lafetách umožňujících střelbu s odměrem 3 60⁰.

Některé prameny uvádějí stejný (Simmsův patent v USA), jiné různý průměr předních a zadních kol. Nicméně na fotografiích je průměr rozdílný. Na patentovém spisu lze vidět ještě jedno poměrně atypické řešení. Přední a zadní kolo bylo upevněno v podélné ose pancéřové korby, zatímco druhá dvě ve středu vozidla po stranách. Při realizaci naštěstí tento nápad dodržen nebyl.

Délka pancéřové korby dosahovala 8,53 m, šířka 2,43 m a výška 3,05 m (v původním projektu s otočnými věžičkami). Světlost 0,59 m teoreticky umožňovala jízdu v terénu. Celková hmotnost vozidla je udávána 5,5 tuny, takže nebyla vysoká. Nicméně ve spojení s úzkými koly a nízkou kvalitou cest, o terénu v poli ani nemluvě, se stala pro ministerstvo obrany dostatečným důvodem k odmítnutí vozidla.

Oficiálním důvodem se stal pohon zážehovým motorem, přičemž armáda požadovala vznětový. Vozidlo navíc evidentně nevynikalo velkou příčnou stabilitou a chyběla možnost couvání. Efektivní zabrzdění, obzvláště při údajné maximální rychlosti 40,2 km/h, mělo jistě daleko k ideálu. Motor War Car zůstal ve své době zajímavou kuriozitou, ale z hlediska historie je významným milníkem na cestě k dnešní obrněné technice.

Zdroj: Crow,D., Icks, R.: Encyclopedia of armoured cars, Barrie and Jenkins 1976, Fletcher, D.: Warcars, HMSO, 1987, autorský komentář MVK

Článek Obrněná auta slaví 120. narozeniny. První pokusy vozidel dnes působí takřka křehce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tunely jako zbraň proti zákopům

První světová válka na několik let uvízla ve velikém patu, kde se obě strany konfliktu zakopaly do masivních linií zákopů a pokoušely se vzájemnými útoky tyto linie překonat. To se v drtivé většině případů nedařilo, a tak útoky následovaly protiútoky a na obou stranách umíraly tisíce vojáků. Proto vznikly pokusy, jak tento pat prolomit. Jedním z nich bylo hloubení tunelů.

iZdroj fotografie: Uživatel Wernervc / Creative Commons / CC BY-SA

Jednalo se vlastně o oživení taktiky, která se užívala již od starověku a byla populární v době mohutných hradů a opevněných měst. Známá je třeba z druhého obléhání Vídně. Spočívala v tom, že se pod opevněnou pozicí vykopal tunel. Třeba pod věžemi hradeb se rozdělával oheň pomocí dřeva, oleje a dalších hořlavin, vlivem čehož se věže sesunuly. S příchodem střelného prachu se začaly využívat i exploze. Ale existovala i obrana, spočívající v kopání protitunelů a vyhození chodeb protivníka do povětří, nebo se konaly boje muže proti muži.

Přesně tuto taktiku oživili i stratégové v první světová válce. Hloubily se tunely pod nepřátelské linie zákopů. Do nich se pak nanosilo obrovské množství výbušnin, často se jednalo o desítky tun. Pak se taková obří mina odpálila a její exploze linii zákopů i s vojáky zničila. Na toto místo se vedl útok. Samozřejmě i v tomto případě se vedly obranné boje. V liniích tak seděli vojáci s naslouchadly a zjišťovali, zda nepřítel nekope a kde.

Pod zákopy se dávaly miny

Pokud ano, začali kopat svůj tunel s cílem nastražit miny a odpálit chodby horníků svého nepřítele. Horníků záměrně, protože chodby často kopali bývalí horníci, kteří věděli, jak je zabezpečit a předejít závalům a zatopení, což byl velký problém. Tato praxe byla běžná na západní frontě. Na italské, kde proti sobě vojáci stáli v Alpách, se kopaly mnohé tunely jako skrýše a pozice. A protitunely, které je měly odpálit.

Třeba na západní frontě v červnu 1916 měli Britové odpálit 101 náloží, němečtí tuneláři celých 126. To znamenalo, že během měsíce explodovala jedna taková nálož každé tři hodiny. Vykopat tunel a naplnit ho trhavinou běžně trvalo i několik měsíců, což svědčí o intenzitě kopání. Největší zaznamenaný útok touto taktikou se odehrál 7. června 1917 v Messines. Společné odpálení 19 britských náloží bylo slyšet až v Londýně a zabilo kolem 10 tisíc německých vojáků.

iZdroj fotografie: Public domain

Ani v moderních konfliktech se však od tunelové aktivity neupustilo, i když má jinou podobu. Sítě tunelů jsou známé z konfliktu ve Vietnamu, kde je používal Vietkong jako úkryt před Američany. Ti zase měli vojáky, takzvané tunelové krysy, kteří v těchto komplexech bojovali. Tunely pod městy kopal i Islámský stát, díky čemuž se dokázal velmi úporně bránit. Systémy pod zemí jsou používány třeba Palestinci v pásmu Gazy.

Zdroj: TechInsider

Článek 10 000 obětí jedním výbuchem. Bitvy ve tmě, chladu a vlhku. Vojáci v první světové válce mezi sebou bojovali dokonce i pod zemí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nelidské výslechové metody jsou stále obhajovány

Řada bývalých amerických vyšetřovatelů a federálních agentů již v rozhovorech mnohokrát potvrdila, že fyzické mučení přinutí mluvit téměř kohokoliv. Ačkoli tento fakt se vyvrátit rozhodně nedá, cílem výslechu přece jen není přinutit oběť pouze mluvit. Nýbrž získat přesné a co možná nejspolehlivější informace. Dle některých odborníků proto není násilí cestou k pravdě.  

Neurovědec Shane O’Mara z dublinské Trinity College tvrdí, že výslechové metody zahrnující fyzické, či dokonce dlouhodobé psychické násilí narušují paměť a kognitivní funkce vyslýchaného. To pak ovlivňuje nejen schopnost oběti poskytovat svým držitelům ucelené informace, ale také rozlišovat realitu od snů a falešných vzpomínek. Nepravdivé či zkreslené informace může mozek začít produkovat v rámci ochranných mechanismů coby odpověď na dlouhodobou bolest či stres. Dle O’Mara tedy mučení nepředstavuje příliš spolehlivý způsob výslechu vězně.  

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

V roce 1984 podepsala Organizace spojených národů „Úmluvu proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestům“. Orgány některých zemí však v této úmluvě často nacházejí mezery a daří se jim pravidla smlouvy obcházet. Mučením si prošli například vězni na Guantánamu během prezidentství George W. Bushe. Bushova administrativa se však proti nařčení ostře ohradila a své praktiky označila za „rozšířené výslechové metody“. Zákaz OSN tehdy pomohla obejít nejasná definice zákonů, na kterých se země dohodly.  

V roce 2003 a 2006 pak američtí vojáci mučili irácké vězně v Abú Ghrajbu. Přičemž vyšetřování případu začalo až poté, co veřejnost spatřila děsivé fotografie, na nichž dozorci vězně týrali. Amerika však není ani zdaleka jedinou zemí, která si za posledních pár desetiletí prošla skandály týkajícími se nelidských výslechových praktik. Na až nepříjemně dlouhém seznamu zemí najdeme kromě USA například i Rusko a Čínu. 

Zdroj: TechInsider

Článek Podle amerických kriminalistů je mučení efektivním způsobem výslechu. Vědci však tvrdí opak se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Matematika jako teorie vojenství

Termín jako doba přežití se poprvé ve vojenské teorii objevil na konci 19. století a jeho autorem je dle všeho varšavský bankéř a železniční investor Jan Gotlib Bloch. Jako statistik, věnující se teoriím moderního válečnictví, vydal šestisvazkové dílo Budoucí válka v technických, ekonomických a politických vztazích. V něm se snažil spočítat, jak dlouho může průměrný voják přežít v moderní válce. Marně se snažil dílem přesvědčit mocnosti na Haagské mírové konferenci, aby se vzdaly všech záměrů na válku.

Po pečlivém přečtení jeho díla je zřejmé, že docela přesně odhadl, co za hrůzy se bude dít v zákopech první světové války a jaký pat tu hrozí. Nepoužil přitom nic jiného, než praktické zkušenosti vojenských velitelů a technické údaje o dostřelu a účinnosti zbraní, kterým vojáci budou čelit na na bojišti. Počínaje opakovacími puškami, přes kulomety až po dělostřelectvo.

V úplně jednoduchém případě nechal prapor složený z 637 vojáků postupovat proti zakopané jednotce 100 střelců s opakovacími puškami. Vůbec nepředpokládal, že by proti jednotce byly nasazeny kulomety nebo děla. Útok začal ve vzdálenosti 500 metrů. Matematicky podle údajů, které znal od vojáků, jako je rychlost střelby, pravděpodobnost zásahu na nějakou vzdálenost nebo rychlost postupu, spočítal, že 25 metrů od zákopu bude mít jednotka již jen 100 bojeschopných mužů a není prakticky schopna zvítězit.

iZdroj fotografie: Public Domain

Teorie platí, ale praxe může být jiná

Podobné principy jsou platné vlastně dodnes, i když výpočty jsou mnohem složitější. Musí se počítat s mnoha druhy a počty zbraní, které máte k dispozici vy a váš soupeř. Ale dají se aplikovat i třeba na obrněnou jednotku a vypočítat tak vaše i nepřátelské ztráty. Velitel tak vlastně bude vědět, jak potřebuje jednotku silnou, aby i přes ztráty nakonec zvítězil. Samozřejmě jde vždy jen o teorii, která může pomoci. Celková realita na bojišti se asi spočítat nedá.

Ovšem do výpočtů jako blesk z čistého nebe dopadla existence jaderných zbraní, zvláště neutronových. Ty dobu přežití dramaticky zkrátily, protože jednotky dokáží v podstatě vymazat z povrchu během jednoho okamžiku. Teorie doby přežití je tedy dobrým argumentem pro jedinou věc, raději tyto zbraně v konfliktu nepoužívat, protože by mohly mít pro všechny strany katastrofální dopady. Doufejme, že toto vědomí bude vůdce od takových myšlenek jen odrazovat.

Zdroj: Techinsider

Článek Doba přežití jednotky v boji je abstraktní pojem, který slouží velitelům a možná zabránil jadernému konfliktu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Titanik prý šampaňským pokřtěn nebyl

Pověra kolující mezi námořníky údajně říká, že pokud loď nepozná chuť vína, pozná chuť krve. To si však často pověrčiví muži a ženy pracující na moři samozřejmě nepřejí. Křtění plavidla je tedy nejen krásný společenský a oblíbený rituál, ale i způsob, jak se vypořádat s údajným nebezpečím. Jedním z argumentů, proč ho dělat, je i osud Titaniku. Ten údajně šampaňským pokřtěný nebyl a všichni ví, jak to dopadlo.

Křtění lodí je rituál známý po staletí, nutno však přiznat, že v minulosti se při něm šampaňské nepoužívalo, ale víno někdy ano. Třeba Řekové a Římané při slavnostech pili velké množství vína, avšak loď spíše polévali vodou. O něco drsnější tradici měli Vikingové, kteří plavidlu žehnali lidskou krví. Babyloňané a muslimové zase obětovali zvířata a hluboce se modlili.

iZdroj fotografie: Public domain

Víno se nejprve šplíchalo ze sklenic

Třeba křesťané využívali i svěcenou vodu, ale při křtu bylo možné využít například vody nabrané z několika moří a smíchané dohromady. O využití vína je záznam při spuštění plavidla Prince Royal v roce 1610. Použil ho princ z Walesu, avšak v tomto případě ho měl na loď vychrstnout ze sklenice. Na konci 17. století však byly skleničky postupně nahrazeny celými lahvemi vína.

Jelikož jde o důležitý okamžik v historii lodě, nakonec v průběhu 19. století převládlo přesvědčení, že plavidla si zaslouží ten nejlepší a nejdražší nápoj. Tím samozřejmě bylo francouzské šampaňské. Existuje i důvod, proč lahev s ním bývá rozbíjena na přídi. Ta je totiž u lodě považována za hlavu. Je to tedy podobné jako při křtu lidí v kostele, kde kněz svěcenou vodou dítě křtí na hlavě. Proto se i loď křtí symbolicky v této části.

Zdroj: TechInsider

Článek Proč se při křtu lodi vlastně používá šampaňské? Známá tradice byla zavedena až v 19. století se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výuka 2. světové války v Německu

Po pádu Třetí říše a odhalení všech zvěrstev, kterých se nacisté během válečného období dopustili, si Němci nepřáli niž jiného, než zapomenout na minulost a zaměřit se na nové zářnější cíle. A opravdu, během následujících desetiletí se Německo stalo na ekonomickém poli významným hráčem. Nyní by se dalo dokonce označit za páteř Evropské unie. Ale co školí takové učebnice dějepisu? Jak ty reflektují temnou minulost nacistického Německa?  

Ve většině případů jsou dějiny válečných konfliktů zabarvovány ve prospěch vlastního národa. Bez ohledu na to, zda stála daná země na straně vítězů či poražených. To se však v Německu nestalo. Německý vzdělávací systém není řízen federální vládou, nýbrž v každém z 16 regionů, které tvoří Spolkovou republiku Německo, funguje samosprávný vzdělávací úřad. Ten určuje školní osnovy pro daný region.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Zajímavé ovšem je, že pokud jde o dějiny druhé světové války, mají všechny německé učebnice obdobné postupy s tentýž cílem; pravdivě informovat studenty o genocidě a nelidských zvěrstvech, k nimž došlo během Hitlerovy diktatury. A samozřejmě tak zabránit jejich opakování.  

Mladí Němci jsou tak s hrůzami druhé světové války, rasismem, antisemitismem, holocaustem i fungováním totalitních států a důsledky pokroucené propagandy seznamováni již od konce základní školy. Během studia na základní i střední škole se děti navíc pravidelně vydávají na exkurze do koncentračních táborů, aby se o pozůstatcích temné minulosti svého národa přesvědčily na vlastní oči.

Moderní německý program, zabývající se druhoválečnou osvětou, se snaží mladým Němcům přiblížit období národního socialismu opravdu autentickou formou, aniž by je ochuzoval o skutečná fakta. Lze tedy bezpečně potvrdit, že německá historie 20. století nebývá ve školních učebnicích nikterak přibarvena. 

Zdroj: TechInsider

Článek Druhá světová válka a hrůzy holokaustu pohledem žáků německých škol se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na dně je vrak i s letadly

Po vraku plavidla pátral tým spoluzakladatele Microsoftu Paula Allena. Nakonec se 4. března 2018 na výzkumníky plavidla Petrel usmálo štěstí. Jejich dálkově ovládaný robot narazil v hloubce 3 000 metrů na trosky – nakonec se potvrdilo, že jde o americkou letadlovou loď. Nachází se 800 kilometrů východně od pobřeží Queenslandu. Trosky jsou ve velmi dobrém stavu, podařilo se zde nalézt i 11 letadel. Sedm TBD Devastator, tři SBD Dauntless a jeden F4F Wildcat.

Začátek kariéry USS Lexington se datuje do roku 1916, kdy byl objednán. Ovšem ne jako letadlová loď, nýbrž jako bitevní křižník. Ovšem v roce 1922 byl projekt změněn a rozestavěné plavidlo bylo dostaveno jako letadlová loď. Podobně byla přebudována i sesterská USS Saratoga. Na vodu byl Lexington spuštěn v roce 1925 a o dva roky později byl uveden do provozu. Patřil k plavidlům, na kterých se námořnictvo USA učilo taktice letadlových lodí.

Loď byla téměř 271 metrů dlouhá a její standardní výtlak činil 36 tisíc tun. Dokázala se pohybovat vysokou rychlostí 33 uzlů. Na její palubě sloužilo téměř 2 800 námořníků a členů leteckého personálu. Na letadlovou loď měla velmi silnou dělovou výzbroj, protože zde byly instalovány věže se čtyřmi děly ráže 203 milimetrů. Dále pak disponovala protiletadlovými děly ráže 127 milimetrů.

Loď nesla velký počet letadel

Její hlavní údernou sílu tvořilo 78 letounů. Jak ukazují nalezené trosky, bylo zde hned několik druhů letadel. Stíhací sílu tvořily v roce 1942 stíhačky F4F Wildcat, které byly pomalejší a hůře obratné, než japonská Zera. Pak odsud startovaly torpédové TBD Devastator. Šlo již o starší letadla, která byla brzy po začátku války nahrazena modernějším typem. Naopak střemhlavé bombardéry SBD Dauntless se vyráběly až do roku 1944 a mají na svědomí potopení japonských lodí v bitvě u Midway.

USS Lexington byl v době japonského útoku na Pearl Harbor mimo základnu, a tak zůstal zachován stejně jako další letadlové lodě. Později se účastnil několika bleskových nájezdů na japonské základny a poté byl poslán do Korálového moře. Byl poškozen tak, že musel být evakuován a potopen americkými silami. V bitvě zahynulo 216 členů posádky, ostatní byli zachráněni. Vrak je považován za válečný hrob a zůstane proto nedotčený. Již v červnu 1942 americké námořnictvo rozhodlo, že jméno Lexington ponese nová letadlová loď třídy Essex.

Zdroj: TechInsider

Článek Překvapivě zachovalá letadlová loď USS Lexington odpočívá v hloubce 3 tisíce metrů. Její osud byl zpečetěn v bitvě v Korálovém moři se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mrtvé krysy jako výbušniny

Velmi podivnou zbraní ve výzbroji speciálních britských sil Special Air Service (SAS), vzniklých v roce 1941, měly být bomby – krysy. Šlo o kožky obyčejných krys včetně ocásku, pařátků a hlavy, které byly vyplněné plastickou výbušninou tak, že krysy vypadaly naprosto autenticky jako čerstvě uhynulé. Britové s touto „zbraní“ reagovali na zvyk a částečně i na německý předpis.

Ten přikazoval průmyslovým dělníkům v německých podnicích, pokud nalezli uhynulou krysu v dílně, v továrně, v kotelně, aby torza těchto krys co nejdříve vhodili do topeniště kotle či průmyslové výhně. Co by nadělalo cca 250 gramů plastické výbušniny, jež by se znenadání ocitla v ohni, si čtenář dovede jistě představit. Při zkouškách to fungovalo, ale nakonec „mrtvé“ krysy vojáci SAS v kapsách nenosili.

Letadlo s atomovým pohonem

Je obecně známo, že když se po druhé světové válce objevily atomové reaktory jako zdroje energie, bylo s nimi počítáno především pro válečné lodě a ponorky. Ale potenciál tohoto zdroje energie nenechal spát ani letecké konstruktéry, a to jak v USA, tak následně v tehdejším SSSR. Američané experimentovali s atomovým pohonem letadel už od 40. let 20. století.

První americký prototyp letounu s jaderným pohonem byl postaven na základě bombardéru Convair YB-60 (v podstatě přepracovaný B-36 s osmi reaktivními motory, který neobstál v soutěži s B-52) s jaderným reaktorem o výkonu přibližně 50 megawattů. Pohonná jednotka byla postavena na principu „otevřeného“ typu, v „kotli“ reaktoru se ohříval vzduch, jenž pak z reaktoru vstupoval speciálním potrubím do čtyř turbín GE XJ53 a byl vypouštěn do atmosféry.

Samotný vzduch k chlazení reaktoru však nestačil, proto byl systém doplněn o kapalinové chlazení na bázi roztoku bóru. Pro radiační ochranu posádky byl systém reaktoru instalován v zadní části trupu letadla. Ale ani stínění kabiny posádky nakonec nedokázalo ochránit piloty před následky radioaktivního záření a ukázalo se, že nejdříve bude nutno vyřešit tento problém.

Jelikož „otevřené“ motory poměrně silně znečišťovaly atmosféru a zanechávaly velkou radiační stopu, letoun YB-60 musel stejně mít i klasické proudové pohonné jednotky, které pracovaly při vzletu a přistání letadla, protože spustit samotné jaderné zařízení bylo možné teprve daleko od osad a letiště.

Letecká atomová laboratoř NB-36H Crusader

Pro studium účinků záření z jaderného reaktoru na posádku a systémy letadla postavili Američané létající laboratoř NB-36H Crusader. Šlo o přestavěnou klasickou desetimotorovou B-36, která měla v zadní části trupu instalovaný experimentální jaderný reaktor o výkonu pouhého jednoho megawattu. Byl chlazen vodou a neměl nic společného s pohonem letadla. Reaktor sloužil výhradně ke studiu účinků radiace.

iZdroj fotografie: Kurt’s MOCs / Public domain

Kabina posádky letadla v přídi byla chráněna silnými ocelovými a olověnými pláty, sama vážila asi 12 tun. Při každém letu byl NB-36H Crusader doprovázen dalším B-36 s příslušným přístrojovým vybavením, který za letu kontroloval a vyhodnocoval úroveň radiace okolo „atomového“ letadla. Na jeho palubě byl vždy i oddíl speciálně vycvičených výsadkářů námořní pěchoty.

V případě havárie NB-36H museli tito výsadkáři okamžitě vyskočit a zabezpečit jako první místo havárie, případně odstranit následky. Bombardér NB-36H jako zkušební létající „atomová“ laboratoř celkem provedl 47 úspěšných letů. Jelikož se prokázalo, že za tehdejších technických možností se radioaktivita z pracujícího reaktoru v letadle odstínit 100% nedá, pokud se nemá postavit létající monstrum, které unese právě tak sebe, zkoušky byly ukončeny.

I SSSR řešil letadla s jaderným pohonem

Také v SSSR řešili „atomový“ pohon bombardérů. Začali ale později než v USA, soustředili se nejdříve na problematiku ochrany posádky před zářením z reaktoru. V tomto směru neměl SSSR dobré zkušenosti díky fatálním problémům svých prvních atomových ponorek, a proto byla v tomto směru snaha o vyřešení tohoto problému pro potenciální atomový bombardér prvním logickým krokem.

SSSR postavil proto nejdříve též létající laboratoř pro studium radiační ochrany před zářením z jaderného reaktoru, postavenou na stejném principu jako americký Crusader. Pro létající laboratoř byl zvolen tehdy největší bombardér Tu-95, z vybraného sériového stroje byly odstraněny všechny zbraně a do zadního prostoru trupu byl umístěn jaderný reaktor.

Posádku oddělovala kromě klasické konstrukce letounu a přepážek další olověná přepážka o tloušťce 15 cm, navíc po celém letounu byly instalovány senzory zaznamenávající úroveň radiace. Stejně jako americký NB-36H byl jaderný reaktor v Tu-95 LAL použit pouze jako zdroj záření. V roce 1961, během tří měsíců testování, Tu-95 LAL provedl 34 zkušebních letů.

Avšak 15 cm olova k odstínění kabiny posádky nestačilo, ale při správné ochraně šlo na letadlo nainstalovat funkční jaderné zařízení. Bylo však jasné, že nebude možné za letu na něm odstraňovat různé vzniklé problémy spojené s jeho provozem, přičemž možné následky havárie letadla by také byly velmi problematické. Po výše uvedených zkušebních letech byl reaktor odstraněn z Tu-95 LAL a samotné letadlo sešrotováno.

Sověti nerezignovali, výsledkem byl M-60

V Sovětském svazu však konstruktéři letadel na atomový pohon zcela nerezignovali. Vyvinuli několik projektů, které měly jen maličko k realizaci. Například Mjasisčevova konstrukční kancelář nejdříve laborovala v 60. letech s možností úpravy svého neúspěšného bombardéru M-50 na pohon atomovým reaktorem, ale po podrobném seznámení se s výsledky zkoušek Tu-95 LAL připravila zcela nový projekt M-60.

Ten měl pohánět reaktor a čtyři atomové motory otevřeného typu podobně jako u pokusného amerického YB-60. Radiační ochranu řešili konstruktéři tím, že do přídě letounu vsadili odstíněnou speciální kapsli pro posádku bez jakéhokoli přímého výhledu ven, jen s pomocí periskopu a přístrojů.

Stejně jim však radiační pozadí z pracujícího atomového reaktoru vycházelo příliš vysoké, takže nakonec padaly návrhy buď naverbovat posádku v důchodovém věku (na nich přece nezáleží, že?), nebo předělat celý bombardér jako bezpilotní. Když se navíc ukázalo, že i při manipulaci s tímto letounem na zemi budou problémy, nad tímto projektem se nakonec zavřela voda.

….a ještě M-30

Dalším sovětským bombardérem – raketonosičem s pohonem jaderným reaktorem a atomovými motory měl být projekt M-30, který byl navržen s ohledem na všechny nedostatky projektu M-60. Projekt draku samotného letadla a jeho aerodynamické řešení bylo velmi podobné americké XB-70 Valkýrii. Šest jaderných proudových motorů projektu M-30 mělo pracovat v „uzavřeném“ cyklu.

K přenosu tepla z reaktoru k motorům nedocházelo kontaktem, ale prostřednictvím výměníků uzavřeného okruhu chladicí kapaliny z reaktoru (lithium a sodík v kapalném stavu). Samotná konstrukce pohonných jednotek předpokládala také použití leteckého petroleje ke startu a přistání. Použití takovéhoto systému by vyřešilo řadu problémů.

Nebylo by nutné řešit nestandardní ochranu samotného reaktoru a posádky, pozemní manipulace s letounem M-30 by byla jednodušší a bezpečnější a radiační pozadí i emise do atmosféry M-30 měly být v normálních mezích. Ale i když Sovětský svaz nešetřil penězi na vojenský vývoj, projekt M-30 byl nakonec zamítnut jako super drahý a komplikovaný.

Jakým způsobem by šlo provozovat letadla s jaderným pohonem?

Zdroj: TechInsider

Článek Neuvěřitelné zbraně, které skutečně existovaly. Od výbušnin z krys po letadla s jaderným pohonem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Němci se pokusili zamést stopy jaderného projektu

Reaktor B-VIII byl spuštěn v roce 1944, ovšem jakmile se spojenecká vojska přiblížila k německé hranici, bylo zařízení spěšně zničeno a kostky pohřbeny. Samotná likvidace však nebyla, vzhledem k okolnostem války, příliš důkladná. A když se v dubnu roku 1945 dostali na místo specialisté mise Alsos, jež měli za úkol získat co nejvíce údajů o německém jaderném výzkumu, téměř všechen ztracený materiál se podařilo opět najít. Včetně všech uranových kostek. Nalezený uran, spolu s ostatními „trofejemi“ nacistického jaderného projektu, posléze putoval do USA.  

iZdroj fotografie: Pacific Northwest National Laboratory / Public Domain

Ke spuštění německého reaktoru B-VIII bylo zapotřebí celkem 664 uranových kostek. Přičemž váha jednotlivých kostek se pohybovala mezi 1,5 až 2,5 kg. Uran byl uložený v aktivní zóně reaktoru, zavěšený v nádobě s těžkou vodou na speciální konstrukci. Kostky byly lité z neobohaceného uranu. Což znamená, že se obsah štěpivého uranu 235 pohyboval v průměru kolem 0,7 %. Tedy výskyt víceméně mizivý.  

Co se závadnosti pro lidské zdraví týče, pokud by člověk u sebe kostku dlouhodobě nenosil, nebo si ji třeba neschovával pod polštář, nejedná se o nebezpečný artefakt. A lze ho tedy uchovávat bez větších obtíží. Vědci se původně domnívali, že kostek bylo 663, nedávné vyšetřování uranu nalezeného v americké laboratoři však potvrdilo, že kostek bylo ve skutečnosti celkem 664.  

Které další nacistické experimenty znáte?

Zdroj: TechInsider

Článek Historická kostka: tajemný artefakt, který byl ukryt v americké atomové laboratoři se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na radaru měla být loď hůře vidět

Loď byla vytvořena pod patronací agentury Defence Advanced Research Projects Agency, jež je známá pod zkratkou DARPA, již v roce 1984. Ovšem její existence byla až do roku 1993 tajná, vlastně se ani pořádně neví, co se v té době s lodí dělo. Oficiálně mělo námořnictvo testovat, jak takovýto tvar trupu sníží radarový odraz, například jako u stealth letadel, a také stabilitu plavidla.

Sea Shadow je katamarán, tvoří ho tedy dva trupy. Každý z nich byl vybaven vrtulí, zadním stabilizátorem a vnitřním křídlem. I když plavidlo vypadá, že mohlo plout velice rychle, opak byl pravdou. Dosahovalo rychlosti jen 14,2 uzlu (26 km/h). Měřilo 50 metrů na délku, 21 metrů na šířku a jeho výtlak činil 563 tun.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public domain

Plavidlo nikdy neneslo zbraně

Loď obsluhovala čtyřčlenná posádka. Na palubě bylo však k dispozici 12 míst, stůl, lednice a mikrovlnná trouba. Nebyla postavena k tomu, aby se účastnila nějakých misí, a to se také nestalo. Nedisponovala ani žádnou výzbrojí. Podle dostupných informací mohla zůstat na otevřeném moři, i když bylo velmi rozbouřené. Nedokázaly ji rozhodit ani 5,5 metru vysoké vlny.

V roce 1993 byla existence lodě odtajněna a spatřili ji i novináři. Námořnictvo ji již nepotřebovalo, protože koncept vyzkoušelo, a tak se začalo uvažovat o jejím umístění do muzea. Admiralita však trvala na tom, že plavidlo musí být sešrotováno. Proto se ho pokusilo prodat právě s podmínkou sešrotování. To se nakonec povedlo a Sea Shadow byl v roce 2012 rozebrán.

Co tak tajného bylo na Sea Shadow, že musel být zničen?

Zdroj: TechInsider

Článek Američané postavili stealth člun vypadající jako mimozemská loď. Jeho prodej byl podmíněn sešrotováním se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Schopný taktik a organizátor

Od svých předchůdců, kteří se snažili Rommela v předchozích obdobích porazit, se v mnohém lišil. Již v minulosti prokázal, že se nejen nebojí a je schopen mnoha hrdinských činů pod palbou, ale také je vynikající taktik a organizátor. Záleželo mu na morálce jeho vojáků, i když na jednu stranu mu bývalo vyčítáno, jaká je primadona. Každopádně chodil mezi vojáky, mluvil s nimi, povzbuzoval je, zároveň dbal na disciplínu a na to, aby bylo dost všeho na ofenzívu proti Rommelovi, kterého mnozí považovali za neporazitelného.

Montgomery rozhodně nepatřil mezi důstojníky, kteří by se báli boje. Když jako poručík v roce 1914 skončil na západní frontě, vyznamenal se v bojích a byl těžce raněn. Jeho vojenská kariéra neskončila, ale sloužil na různých místech ve štábech a získával potřebné zkušenosti. Po válce z armády neodešel, sloužil třeba v Irsku, byl v Indii, a tak stoupal po hodnostním žebříčku. Na začátku druhé světové války stanul v čele 3. divize a byl přesunut do Francie.

iZdroj fotografie: Thomas Keith Aitken / Public Domain

Divize díky jeho pečlivosti patřila mezi nejlépe vycvičené jednotky. Když Němci zahájili útok na Francii a prorazili, výcvik se zúročil při ústupu, který probíhal velmi profesionálně. Téměř neporušená divize se nakonec z Dunkerku vrátila do Velké Británie. Kvůli smrti generála Gotta byl Montgomery nakonec v roce 1942 jmenován velitelem 8. armády a připadla mu role utkat se s Liškou pouště.

Důležité bylo shromáždit dost sil

Na boj se připravoval s příslovečnou pečlivostí, jež mu některými byla vyčítána. Ale chtěl si být jistý, že jeho vojska budou mít jasnou převahu a dostatek zásob, aby se neopakovala situace jeho předchůdců, které Rommel po jejich počátečním úspěšném postupu nakonec porazil a zahnal zpět. Montgomery bitvu u El Alameinu vyhrál a postupoval severem Afriky, kde se spojil s vylodivšími se Američany, a německá vojska následně porazil.

Jeho armáda se pak podílela na vyloděních v Itálii, ale na začátku roku 1944 byl povolán, aby se účastnil vylodění v Normandii. Ačkoli se některým, především americkým, velitelům s Montgomerym obtížně pracovalo, protože jej považovali za arogantního a netaktního, byl jmenován velitelem pozemních sil při invazi. Proti němu zde stál opět Erwin Rommel. Zde přišel s plánem na porážku německých vojsk, jenž spočíval v obsazení důležitého města Caen. To se mu však nepovedlo, nakonec prorazily americké divize, což ale umožnilo vázání německých tanků u Caen.

iZdroj fotografie: No 5 Army Film & Photographic Unit / Public Domain

Market Garden byl katastrofa

Velení pozemních sil později převzal Eisenhower, což Montgomery těžce nesl. Zůstal v čele 21. skupiny armád, kterou tvořily hlavně britské a kanadské útvary, a získal hodnost polního maršála. Podařilo se mu nakonec Eisenhowera přesvědčit, aby v září 1944 povolil velký výpad za pomoci nasazení výsadkových jednotek. Ty měly podle plánu Market Garden obsadit klíčové mosty v Nizozemsku. Plán byl příliš ambiciózní, navíc neměl dostatečnou podporu Američanů, a tak skončil katastrofou, především pro výsadek u Arnhemu.

Britským jednotkám velel do konce války, kdy jeho jednotky nakonec vstoupily i do Dánska, ale období je proslulé spory s některými americkými protějšky, především jeho rivalita s americkým generálem Pattonem je příslovečná. Po válce sloužil v britské armádě a nakonec na velitelství NATO jako zástupce hlavního velitele. Do důchodu odešel v roce 1958 a zemřel v roce 1976 ve věku 88 let. Byl za své zásluhy povýšen i do šlechtického stavu jako 1. vikomt z El Alameinu.

Jak hodnotíte zásluhy a povahu maršála Montgomeryho?

Zdroj: Autorský článek Víta Lukáše

Článek Před 80 lety začala hvězdná část kariéry maršála Montgomeryho. V mnoha situacích se vyznamenal, ale také selhal se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Konec náboženství a založení nové společnosti

Adam Weishaupt se narodil v roce 1748 v bavorském Ingolstadtu židovským rodičům, kteří konvertovali ke katolictví. Nechali svého syna navštěvovat klášterní školy a gymnázium vedené jezuity. Tam se naučil česky, italsky, latinsky, řecky a hebrejsky. Jezuité věřili, že se z něj stane misionář. Místo toho se však mladý jezuita vzbouřil a stal se profesorem kanonického práva na univerzitě v Ingolstadtu. V roce 1768 pak začal Weishaupt pročítat veškeré staré rukopisy, které se mu dostaly do rukou. Zvláště jej zaujala například Velká pyramida v Gíze.  

V roce 1770 se spřátelil s dánským obchodníkem Franzem Kolmerem, jenž žil v Alexandrii a po jehož boku se několikrát vydal do Gízy. Již o rok později založil tajnou společnost s cílem „proměnit lidstvo“. Následujících pět let strávil studiem a budováním svého rozsáhlého plánu, který měl změnit svět. Vědomosti čerpal z opravdu barvitých zdrojů, včetně záznamů o egyptském okultismu, buddhismu, islámu, jezuitského vzdělání či z prací francouzského revolucionáře Voltaira a mnoho dalších. 

Dne 1. května 1776 pak konečně uvedl svůj plán do pohybu a oficiálně založil iluminátskou organizaci, jejíž název byl odvozen jednak od slova Lucifer neboli „Nositel světla“ a jednak od latinského slova „osvícení“. Cílem utajené organizace, jejíž moc během následujících pár let prudce vzrostla, bylo svrhnutí společnosti i dosavadních náboženství a nastolení „Novus Ordo Seclorum“, tedy Nového světového řádu. 

K dosažení tohoto ambiciózního cíle vypracoval Weishaupt sedmibodový plán: 1) Svrhnout vládu; 2) Zrušit soukromé vlastnictví; 3) Zrušit dědické právo; 4) Potlačit vlastenectví; 5) Svrhnout náboženství; 6) Přetvořit koncept rodiny; 7) nastolit onen Nový světový řád v čele s obrozenou světovou vládu.

Ilumináti a Velká francouzská revoluce

K Weishauptově úsilí se připojilo mnoho mocných baronů, včetně Xaviera von Zwacka (právník) a Adolfa von Knigga (ze Svobodného zednářství). Dne 16. července 1782 na kongresu ve Wilhelmsbadu pak ilumináti spojili síly se svobodnými zednáři, načež se usídlili ve Frankfurtu, kde mimo jiné sídlila i bohatá a vlivná bankovní rodina Rothschildů.

Jen do roku 1785 bylo ve 13 amerických koloniích založeno celkem patnáct tzv. „Osvícených lóží“. Část historiků se domnívá, že ilumináti ve skutečnosti infiltrovali svobodné zednáře a postupně je připravili o sféru vlivu. O této skutečnosti se však dodnes vedou spory.

V roce 1785 zemřel po zásahu blesku kurýr iluminátů, jenž převážel důležité plány týkající se nadcházející francouzské revoluce. Tyto dokumenty adresované vlivným francouzským baronům byly naneštěstí pro Weishauptovu sektu zabaveny bavorskými úřady. Krátce na to zahájil bavorský soud procesní řízení, kde byli do role svědků předvoláni i bývalí členové iluminátů.

Mezitím byla v domě barona Zwacka provedena razie, při níž byly nalezeny další tajné dokumenty, korespondence a plány na světový převrat. Jen tak pro zajímavost, dodnes koluje řada nepodložených teorií o tom, že krvavou francouzskou revoluci mají ve skutečnosti na svědomí právě ilumináti. Soud nakonec označil Weishaupta i jeho spolupracovníky za kacíře/okultisty a vyhostil ze země veškeré tajné organizace. Weishaupt poté uprchl do Švýcarska, kde reorganizoval ilumináty do podoby na oko legitimních skupin. 

V době smrti Adama Weishaputa již byli ilumináti napojeni na Mezinárodní peněžní fond a s tím i pevně zakotveni na stínové světové scéně. Ačkoli si prošli v důsledku francouzské revoluce díky vzniku řady nových kultovních náboženství i obrodě eschatologického evangelia ne zrovna lehkými chvílemi, o postavení nejsilnější utajené organizace, jež se během staletí údajně nejednou pokusila tahat za vládní nitky, je již nikdo nepřipravil.  

Organizace je dodnes zahalena ve stínu

V 19. století pak ilumináti přijali za svůj moderní futuristický koncept, jenž pocházel od jezuitského kněze Francisca, načež bylo hlavními představiteli organizace sepsáno několik mnohostránkových dokumentů pojednávajících například o apokalypse, antikristu či předmileniální historii.

Díla byla inspirována kupříkladu i učením Johna Nelsona Darbyho (vlivná postava Plymouthských bratrů) o dispenzacionalismu, jež zahrnovalo jakousi novodobou verzi eschatologického evangelia o oživení Pána Ježíše Krista. Kolem 30. let 19. století pak začali ilumináti rapidně rozšiřovat svůj vliv po celém světě. A úvahy tehdejšího období přetrvaly mezi vyznavači „nového světa“ v podstatě dodnes. I když mezi jednotlivými frakcemi často najdeme dosti výrazné rozdíly.  

Okolo této poněkud tajemné sekty vznikla samozřejmě celá řada konspiračních teorií i mýtů, které však mají povětšinou ke skutečnosti velmi daleko. Dodnes koluje spousta možná odůvodněných, ovšem nepodložených podezření, že sekta prostřednictvím svých utajených spolků zasahuje do celosvětového dění. Ovlivňuje fungování mezinárodních organizací, jako je OSN či NATO, a řídí chod Světové banky. A samozřejmě stále usiluje o převrat a nastolení onoho Nového světového řádu.  

I přesto, že je tato stará organizace zahalena spoustou tajemství a vzhledem k jejich velké základně vyznavačů nelze zcela znehodnotit jejich vliv, jedno je jisté. Ilumináti se spíše než jako vzdělaná společnost schopná „ovládnout svět“ prezentují jako skupina neomalených hrubiánů, kteří se často i prostřednictvím násilí snaží vnutit lidem své vlastní omezené vize.  

Jaká další utajená společenství znáte?

Zdroj: Britannica, Vox

Článek Tajemství za světovou oponou: Ilumináti aneb sekta, která údajně již po staletí tahá za nitky světového dění a bezohledně prosazuje své zájmy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

5. Aksumské království

Aksumské království bylo velice významnou říší starověkého světa, které vzniklo v Etiopii v 1. tis. př. n. l. Po celá staletí tato bohatá civilizace doslova vzkvétala. Ovládala rozsáhlá území a měla přístup k rozlehlým obchodním cestám, propojujícím Římskou říši s Blízkým východem a Indií. Hlavní město Aksum bylo doslova metropolí starověkého světa, jejíž počet obyvatel čítal až 20 000.

Velkou pozornost si tato civilizace zaslouží primárně pro své detailně propracované monumenty, psané písmo, a také fakt, že to bylo právě království Aksum, jež rozšířilo křesťanské náboženství do zbytku subsaharské Afriky. Království Aksum stanulo na vrcholu své moci mezi třetím a šestým stoletím n. l. Jednalo se o prosperující společnost, která se dělila na vysokou šlechtu, příslušníky elitních tříd, avšak s nižším postavením než měla šlechta, a prostý lid.

Do osmého století však moc dříve bohatého království zcela upadla. Jednou z hlavních příčin jeho úpadku byla s největší pravděpodobností migrace kočovných národů Beja, jejichž samostatnost ohrožovala nadvládu Aksumu. Rozhodující ranou pak byl příchod arabských muslimů, kteří se v sedmém století stali v regionu dominantní skupinou a převzali námořní kontrolu nad Rudým mořem.

4. Caralská civilizace

Posvátné město Caral odráží vzestup prvních civilizací na území obou Amerik a jedná se o místo vzniku andské kultury. Caral je starý již více než pět tisíc let a rozvíjel se ve stejné době jako další velké kultury v Mezopotámii, Egyptě a Číně. Jako plně rozvinutý společensko-politický stát je tato městská civilizace pozoruhodná především svou komplexností a velkým vlivem na postupné osidlování celého údolí Supe i jeho okolí.

Město leželo na úrodné půdě v blízkosti moře, obydlené především rybáři, zemědělci a zkušenými mořeplavci. Velice zajímavý je také fakt, že obyvatelé města využívali systém uzlového písma, chcete-li adresáře „Kipu“, který rovněž využívali například Inkové.

Caral, který je dnes zapsán na seznamu světového dědictví, byl rozhodně impozantní starověkou metropolí, která se vyznačovala skvostnou architekturou. Překvapivě, na rozdíl od jiných starověkých civilizací, po sobě však obyvatelé Caralu nezanechali absolutně žádná umělecká díla, a to ani výtvarná, ani keramická. Archeologové do dnešního dne neobjevili žádné malby, sochy či dokonce ani známky toho, že by ve městě byla keramika vůbec využívána. Četné nálezy fléten vyrobených ze zvířecích kostí však poukazují na to, že tito starověcí měšťané byli zřejmě vášnivými muzikanty.

3. Arabský národ Nabatejců

Kočovný kmen Nabatejců začal v průběhu 6. století př. n. l. migrovat z Arábie na území dnešního jižního Jordánska. Kmen začal postupně opouštět svůj kočovný způsob života a jeho příslušníci se usadili na řadě míst jak v jižním Jordánsku, tak v palestinské poušti Nakab a v severní Arábii. Centrem nově vzniklé civilizace bylo legendární město Petra, dnešní pravděpodobně nejvýznamnější jordánská turistická atrakce.

Ačkoli město ještě před příchodem Nabatejců obývali Edómci, byl to právě původně kočovný kmen Nabatejců, kdo dal městu jeho úctyhodnou architektonickou podobu. Nabatejci se chopili příležitosti přetvořit pískovcovou skálu ve velkolepé umělecké dílo a do kamene vytesali mohutné stavby, chrámy i hrobky.

Kolem skalního města následně vystavěli také hradby, ačkoli bylo město přirozeně chráněno okolními pískovcovými skalami. Nabatejci byli rovněž velmi zručnými „vodními inženýry“. Neúrodnou půdu zavlažovali pomocí rozvětveného systému přehrad, kanálů a nádrží. Nutnost hospodařit s vodou plynula ze skutečnosti, že se kmen usadil v doslova vyprahlé poušti.

Mimo jiné se jednalo také o mimořádně zdatné obchodníky, kteří obchodovali například s Čínou, Indií, Dálným východem, Egyptem, Sýrií, Řeckem a dokonce i s Římem. Jednalo se především o luxusní zboží jako koření, kadidla, cukr, zlato, měď, léky, slonovinu, drahé látky a parfémy. Z původně pevnostního města tak postupně vznikla významná obchodní křižovatka, která zajišťovala plynulý chod celé Nabatejské říše. Většina toho, co je dnes známo o nabatejské kultuře, pochází ze spisů římského učence Strabóna.

2. Cucutensko-tripolská kultura

Po dobu téměř 2 000 let byl kulturní komplex nacházející se na východ od Karpat rychle se rozrůstajícím fenoménem. Pozdní období tripolské kultury se datuje od 3200 do 2700 př. n. l. a je reprezentováno několika různými lokálními kulturami, které se nacházely v oblastech s různými životními podmínkami a odlišnými přírodními zdroji, od lesnatých až po stepní pásma. Jednotlivé tripolské kultury se lišily jak v hospodářství, tak ve společenských strukturách. Ty s nejvyšším stupněm rozvoje společenské organizace praktikovaly ekonomiku založenou na dělbě práce.

Velice zajímavým aspektem tripolských kultur je, že lidé měli ve zvyku každých 60 až 80 let své osady ničit, doslova vypalovat do základů, a následně opětovně budovat. Účel pravidelného pálení tripolských obydlí zůstává historikům i archeologům utajen, a jedná se o jeden z hlavních důvodů, proč se o této tajemné kultuře vedou dodnes rozsáhlé diskuze. Nejrozšířenější teorií je, že vypalování osad mělo symbolický účel. Rituální ničení a znovuvzkříšení staveb mohlo být jakousi imitací cyklu života a smrti v přírodě. Přece jen byly tripolské kultury s přírodou velice úzce spjaty.

1. Civilizace Sanxingdui

Čínští archeologové objevili na archeologickém nalezišti v jihozápadní provincii S‘-čchuan stovky artefaktů, které nám umožňují nahlédnout do starověké civilizace z období před více než 3 000 lety. V roce 1987 navrhli čínští vědci pro tyto nálezy společný termín „civilizace Sanxingdui“ a odhadli, že ruiny pocházejí z období od konce dynastie Sia až po dynastie Šang a Čou.

Ruiny Sanxingdui se nacházejí ve městě Guanghan, asi 40 km severně od Čcheng-tu, a ukrývají několik artefaktů z království Shu, starodávného státu rozkládajícího se na území dnešní provincie S‘-čchuan. Je známo, že se jedná o největší centralizované naleziště, které kdy bylo v regionu objeveno. Jinými slovy, z vykopávek v Sanxingdui se dozvídáme, že existovala ještě jiná, nezávislá civilizace, která se nacházela daleko od původně předpokládaného místa vzniku čínské civilizace.

Národ Sanxingdui, který vzkvétal přibližně ve stejné době jako dynastie Šang, je dnes známý především díky obdivuhodným bronzovým maskám a sochám, které archeologové nalezli. Ty zachycují poněkud bizarní obličeje s vypoulenýma očima, obříma ušima ve tvaru křídel a mnoha podobnými kýčovitými rysy, kterými se odlišují od ostatních tradičních čínských výrobků.

Které další ztracené civilizace, jejichž existence je zahalena nejedním tajemstvím, znáte?

Zdroj: History

Článek Po stopách ztracených civilizací: Nejzáhadnější civilizace, které zmizely téměř beze stopy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bělošské pronikání v Ohiu

Bělošský establishment v Severní Americe po celou dobu expanze na Západ nebyl schopen zastavit pronikání osadníků na indiánská území. Jakékoli dohody byly, především ze strany bílých, s železnou pravidelností porušovány a šarvátky na hranicích byly každodenní záležitostí. S koncem 18. století osadníci pronikali především v oblasti Ohia. Území se spoustou lesů a zvěře. Tecumsehovi Šavani v té době patřili mezi kmeny, které už prchaly před kolonizací a měly už spoustu negativních zkušeností.

Kmen byl ale stále ještě relativně silný a patřilo k němu něco kolem čtyř tisíc osob. V druhém desetiletí století následujícího to bylo již jen několik set přeživších. Přesto oproti třeba Irokézům, Miamiům, Kríkům nebo Leni Lenapům se jednalo o malou skupinu lidí, kteří byli okolními kmeny přijaty na útěku před bělošským útlakem. Popisovaný příběh se odehrál okolo roku 1780, kdy bylo šavanskému géniovi přibližně dvacet let.

Hranice mezi indiánskými územími a bělošským osídlením vedla přes Ohio a běloši pronikali stále dál. Při jednom z indiánských útoků, kterého se Tecumseh zúčastnil, Šavani bílým ukradli koně. Ti se vydali na trestnou výpravu a padli indiánům do léčky. Jedním z nich byl Němec Bedřich Wagner, blonďatý obr, kterého Tecumseh se svými dvěma druhy pronásledoval. Na útěku se dostal k obrovské proláklině, kterou dokázal přeskočit. Šokovaní indiáni ušetřili v úžasu nad skokem jeho život a pojmenovali ho Žlutý vlas.

Tecumseh a přátelství s Wagnerem a Irokézem Loganem

Běloši obecně indiány pohrdali, málokdo ví, že skalpování je vynález bělochů, kteří při nárokování si odměn za mrtvé „divochy“ nechtěli vozit celá těla a jako důkaz nosili jedinečné indiánské vlasy. Přesto se pochopitelně našly výjimky. Mezi ně patřil i irokézský mírový náčelník Logan, původně běloch, který mezi divokými válečníky vyrostl a vždy se snažil udržet mír mezi oběma skupinami. Rychle se s Tecumsehem spřátelili a Irokéz se stal Šavanovi učitelem.

Zároveň se rozvinulo přátelství s Bedřichem Wágnerem. Oba indiáni vydrželi Němce pozorovat celé hodiny při práci bez spatření a učili se, co bílí znamenají. Wagner měl rodinu a nechtěl žít v blízké osadě, takže si postavil srub na samotě. Stavba takového srubu zabrala hraničáři maximálně tři dny. Hrubá stavba bez oken a většího zázemí. Bedřich byl pochopitelně lovec i farmář. Indiáni sledovali jeho způsob života.

Tecumseh v té době ještě neměl příliš negativních zkušeností s bělochy, sám mezi nimi několik let žil a dokonce se naučil číst a psát. Společně s Loganem pátrali po tom, jak zachránit indiánské národy před neustále přicházející bělošskou pohromou. Je nutné si uvědomit, že indiány mnohem více zabíjely třeba obyčejné neštovice, než kulky bílých hraničářů. Je doložený případ na lovu zraněného bělocha, kterého se ujal několikasetčlenný kmen. Běloch se uzdravil a odešel. Následnou epidemii neštovic přežil jen náčelník.

Přírodní léčitelství indiánů

Jednoho dne oba muži opět přišli na návštěvu ke srubu. Ihned zjistili, že něco není v pořádku, Wagner seděl skleslý před stavbou a všude panovalo podivné ticho. Jeho malý syn dostal vysokou horečku. Bedřichovi se i podařilo sehnat doktora. Soudobá medicína říkala, že nemocnému horečkou se nemá dávat pít a běžně se pouštělo žilou. Asi si každý dovede představit, jak to s nemocnými při tomto způsobu léčení dopadalo. Wagner přišedší indiány zavedl bezmocně k dítěti.

Všechny přírodní národy znají moc produktů, které najdou kolem sebe. Logan, jako starší z obou mužů, ihned převzal iniciativu. Tecumsehovi řekl, ať jde poblíž chaty, kde věděl, že se nachází potřebné bylinky. Matce nařídil, aby dala ohřívat vodu. Wagnerovi přikázal, aby sebral všechny kameny a vytvořil na určeném místě kruh, kde měl následně rozdělat oheň, aby se kameny rozpálily. Bedřich činností okamžitě ožil. Po návratu Tecumseha dítě dostalo záhy napít.

Když byly kameny dostatečně rozpálené, udělali nad nimi indiáni co nejvíce neprodyšnou konstrukci za použití větví a kůží. Logan dítě zabalil a vzal dovnitř, Tecumseh běhal s vařicí vodu a lil jí na rozpálené kameny. Sauna byla na světě. Dítě se vypotilo, dostalo znovu napít a za chvíli úlevou usnulo. Po probuzení se konečně začal ozývat pláč, na který vyčerpané dítě předtím nemělo sílu. Celá událost je doložená a pochopitelně ještě utužila vzájemné přátelství všech tří mužů.

Běloši indiány pohrdali, často je nepovažovali za lidi, ačkoliv se od nich mnohému naučili a mohli učit. Bohužel osud všech zúčastněných byl tragický. Loganovi vyvraždili běloši celou rodinu, do své brzké smrti se věnoval jen krvavé pomstě. Jeden vzdálený kmen na mstitelské výpravě nevěděl, že je Wagner přítelem indiánů a pobil mu celou rodinu. I on se až do smrti mstil. O osudu Tecumseha jsme psali zde.

Jak se podařilo americké společnosti vyrovnat s krvavým obsazováním své země?

Zdroj: autorský komentář Jaroslava Červenky, History

Článek Skutečný Tecumsehův příběh, indiáni místo pouštění žilou používali přírodní metody léčby nemocí. Běloši jimi pohrdali se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mehmed II. (1444–1446 a 1451–1481)

Sultán Mehmed II. prožil smutné a osamělé dětství. Jeho samotná existence, jakožto potenciálního soupeře v boji o trůn, vyvolávala nedůvěru nevlastních matek a některých členů dvora. Často se tak mladý Mehmed potýkal se špatným zacházením, včetně drsných fyzických trestů. Murat II. navíc vyhradil trůn především pro Mehmedovy starší bratry, aniž by svému mladšímu synovi projevil alespoň kapku náklonnosti. Princ tak vyrůstal s vědomím, že jej jeho vlastní otec zavrhl a nikomu na královském dvoře se nedá věřit.

Aby tedy nebyl odsunut z mocenských kruhů, postupně si vybudoval reputaci krutého, lstivého, nedůvěřivého a ctižádostivého muže. Byl bezcitný a odměřený, jedl sám a se svými nejvyššími úředníky jednal jako s otroky. Poté, co byl jmenován sultánem, první, co nařídil, bylo utopení jeho malého bratra. Je třeba poznamenat, že tento krutý akt byl v souladu s osmanskou politikou bratrovraždy, která byla sultány běžně praktikována až do 17. století.

Mehmed však nemohl svůj hrůzný čin dostat ze svých myšlenek, a tak aby sám sobě odpustil, nařídil popravit i strážného, který jeho bratra vlastnoručně utopil. Když bylo sultánovi 21 let, dobyl byzantské město Konstantinopol, učinil z něj hlavní město svého impéria a upevnil mocenské postavení své říše na mezinárodní scéně. Sultán motivoval své muže k boji prohlášením, že až město obsadí, budou moci tři dny volně plenit a všichni obyvatelé města budou jejich.

A tak se také opravdu stalo. Poté, co město padlo, Mehmedovi muži po celé tři dny rabovali, znásilňovali ženy i dívky, znesvěcovali kostely, zotročovali a masakrovali obyvatele Konstantinopole. Existuje také docela bizarní příběh o tom, jak někdo ukradl sultánovi jeho meloun. Načež vladař nechal, ve snaze dopadnout viníka, rozpárat břicha svých 14 sluhů.

Selim I. (1512–1520)

Selim I. je možná tím nejodpornějším vladařem na tomto seznamu. Často je o něm pojednáváno jako o úchylném maniakovi, který používal k likvidaci svých odpůrců ty nejodpornější praktiky. Jeho poddaní mu přezdívali „Selim Hrozný“, samozřejmě potají, neboť postavit se sultánovi se nikdo neodvážil. I přes svou krutost, nebo možná právě pro ni, byl sultán Selim I. úspěšným dobyvatelem, a za svou vládu rozšířil Osmanskou říši o neuvěřitelných 70 %.

Byl to rovněž velmi inteligentní muž, který dlouho do noci četl a vedl vleklé diskuze s učenými teology. Přezdívku mu však jeho poddaní nedali pro nic za nic. Selim I. nechal usmrtit všechny mužské dědice v osmanské královské rodině. Své 2 bratry a 5 synovců nechal uškrtit hedvábnými stuhami. Kati byli v královském paláci Selima doslova všudypřítomní a krutému osudu neutekli ani sultánovi velkovezíři, což byli takoví osmanští premiéři. Celkem jich nechal nemilosrdný sultán popravit sedm.

Sultán rovněž nenáviděl šíity, a to natolik, že je všechny nechal uvěznit, popravit nebo prodat do otroctví. Všechny do jednoho. Následně pak obrátil svou pozornost na převážně šíitskou Perskou říši. K válce vyprovokoval šáha tím, že mu poslal směsici veršů z Koránu, textů písní a sarkastických hlášek. Doslova šlo o urážlivou směs rozzlobených výkřiků a výhrůžek smrti.

V roce 1514 nechal shromáždit, zabít nebo uvěznit tisíce „kacířů“. O tři roky později, při dobývání Káhiry, bylo zavražděno přes 50 000 obyvatel. A to až poté, co se město vzdalo a byly složeny zbraně. Selim I. byl jednoduše krutý a bezcitný násilník, který kudy prošel, zanechával za sebou stovky uťatých hlav.

Sulejman I. (1520–1566)

Sulejman byl synem Selima I., a po svém krutém otci rozhodně zdědil pár nehezkých vlastností. Během své vlády vedl Sulejman tažení proti křesťanským mocnostem střední Evropy i Středomoří. Jako vojevůdce byl naprosto bezcitný, a po celou dobu svých dlouhých tažení nedával najevo absolutně žádné výčitky svědomí. Svá vojska vedl při dobývání Bělehradu, Rhodu a rovněž také většiny území Uher.

V roce 1526 se jeho vojsko dalo na válečné tažení napříč Uhrami a pobilo asi 200 000 lidí. Odhaduje se, že kolem 20 000 lidí nechal sultán zavraždit jen pro svou zábavu. A to nebylo všechno. Když o tři roky později obléhal Vídeň, nechal před městem vzplát obrovský oheň, do kterého pak vhazoval nevinné sedláky po stovkách. Mladé dívky byly zotročeny a odvezeny do sultánova harému.

Ibrahim I. (1616–1648)

Ibrahim I., nebo také „Ibrahim Šílený“, jak se mu často přezdívalo, rovněž neměl zrovna růžové dětství. Jeho nešťastný duševní stav byl pravděpodobně způsoben tím, že byl po celé své dětství držen v kleci jako zvíře. Přesněji řečeno v budově v paláci Topkapi, která neměla žádná okna. Bohužel, tento typ vězení byl pro sultánovy dědice po roce 1617 docela běžnou praxí. Sultán se tak snažil zabránit možné vzpouře. Dalo by se ale tvrdit, že oproti předchozí praxi sultánů šlo vlastně o jakýsi pokrok.

Ti se přece jen nepárali s nějakým vězením, a všechny potencionální dědice, včetně svých sourozenců, nechávali povraždit. Je však přirozené, že většina panovníků, kteří usedli na trůn poté, co prožili život ve vězení bez oken, nemohla být duševně v pořádku. A Ibrahim I. nebyl výjimkou. Poradci se sultána snažili neustále rozptylovat, a Ibrahim tak měl k dispozici hromadu krásných harémových dívek. Být v sultánově blízkosti musel být pro jeho poddané velmi nepříjemný zážitek.

Ibrahim si své ženy osedlával a jezdil na nich po paláci jako na koních. Také své sestry nutil, aby z ruky krmily jeho oblíbenou konkubínu. Tato extravagantní zábava však sultána velmi těšila, zatímco ostatní úředníci mohli v klidu vládnout. Při jedné hádce se svou konkubínou popadl sultán jejich dítě, budoucího sultána Mehmeda IV., a hodil jej do cisterny, po čemž mu zůstala jizva. Nakonec se sultánova života zmocnila paranoia a jeho odkazem pro další generace se stalo utopení 280 konkubín, neboť je podezříval, že se proti němu spikly.

Murad IV. (1612–1640)

Murad byl starším bratrem šíleného Ibrahima, který by se (kdyby dokázal ovládnout své sadistické a kruté tendence) jistě zapsal do dějin jako velice talentovaný a mimořádně schopný vojevůdce. Bohužel se tak nestalo, a Muradovy kruté a vražedné činy zastínily všechny jeho úspěchy na bojišti. Než si lidé stačili uvědomit, že se sultán doslova vymkl kontrole a stal se z něj masový vrah, bylo již příliš pozdě a Murad měl na svém kontě až děsivě mnoho obětí.

Sultán se rád oblékal do převleků a s katem po boku se potuloval ulicemi Konstantinopole. Nebyli však jen na obyčejné procházce. Sultán nechával na místě popravit každého, kdo se mu nějakým způsobem znelíbil. Ze začátku to možná opravdu dělal pro nastolení pořádku v ulicích, ovšem později již bylo všem jasné, že se jedná o pouhou zábavu, kterou si jejich panovník krátí čas.

Panoše, který Muradovi mylně oznámil, že má novorozeného syna, ačkoli se ve skutečnosti jednalo o dívku, nechal nabodnout na kopí. Sultánův muzikant zahrál svému panovníkovi perskou melodii, která jej velmi rozrušila, a tak přišel o hlavu. Sultán dokonce zakázal konzumaci kávy a nechal popravit každého, kdo byl při její konzumaci načapán. A podobně tomu bylo i s alkoholem, přestože sám sultán byl vášnivým alkoholikem. Muradova vláda však naštěstí netrvala příliš dlouho, neboť sultán zemřel v pouhých 27 letech na cirhózu jater.

Kteří další sultáni by si podle Vás zasloužili být na tomto seznamu?

Zdroj: History

Článek Temná stránka Osmanské říše: 5 nejkrutějších sultánů, kteří se do historie zapsali svými sadistickými pohnutkami se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vikingský vůdce je výplodem fantazie

Ragnar Lodbrok zaujímá ve skandinávské historii poměrně zajímavé postavení. Pokud lze věřit všem příběhům, které se o něm vyprávějí, měl být tento obávaný muž králem celé Skandinávie, jenž strávil většinu svého života podnikáním nájezdů na Britských ostrovech i v dalších částech tehdy známého světa. Jeho synové stáli v čele armády, jež dobyla Anglii a umučila svatého Edmunda.

Dynastie, jíž založil, pak vládla oběma říším po několik následujících staletí. Přesto, jak si dále povíme, se o skutečné identitě samotného Ragnara Lodbroka vedou neustálé debaty. On totiž Ragnar, jak ho známe z tvůrčích představ historiků i literárních autorů a jenž dlouho vystupoval jako jeden z nejvýznamnějších vikingských vůdců, pravděpodobně neexistoval.  

Reálnou postavu, která by byla známá pod jménem „Ragnar Lodbrok“ a která by svými válečnými počiny dosáhla dánského a anglického trůnu, totiž v soudobých pramenech v podstatě nenajdeme. První historické zmínky o tomto muži pochází až z dvanáctého století, přičemž se jedná zejména o slovně tradované příběhy, sepsané mýty a silně romantizované legendy.

V mnoha ohledech se tak Ragnar stává artušovskou postavou, tedy ztělesněním vikingského ducha, symbolem doby a obrazem schopného vůdce, jakého Skandinávie nezažila od doby, kdy Ivar Vidfamne sjednotil severská území. Bylo by proto vhodné přiřadit vikingskému bojovníkovi a dánskému králi místo, jež mu právem náleží. Tedy spíše v legendách než v historii.  

Odvážný bojovník a hadobijec

Jak již bylo zmíněno, první zmínky o Ragnarovi a jeho synech se objevují v období dějin, kdy se doslova prolínaly legendy se skutečností. Toto napůl legendární období skandinávských dějin se totiž opírá jak o dobové kroniky, tak o spisy z dob pozdějších staletí. První z nich, kroniky, většinou sepsaly vikingské oběti či jejich potomci, a jsou tedy přirozeně podbarveny zaujatostí proti těmto drsným bojovníkům.

Zatímco pozdější spisy mají tendenci události obměňovat či zkreslovat, často s nějakým dodatečným záměrem. A právě proto nacházíme při pročítání historických pramenů zmínky jednak o Ragnarovi hadobijci, jenž skolil bájného hada, a jednak o Ragnarovi jako o otci tuctu dětí, jehož rod lze o více než půldruhého století později vysledovat až ke Knutovi Velikému, vikingskému králi Dánska, Anglie, Norska a části Švédska.

Zatímco Saxo Grammaticus, dánský letopisec, prezentuje svou kroniku Gesta Danorum jako nepřehnaný a nikterak nepřibarvený popis dánských dějin, existují i jiné prameny, které Ragnarovu postavu vykreslují jako skutečnou legendu, bez nároku na opravdivost či historickou věrohodnost. Vedle Saxovy kroniky je asi nejznámějším dílem o Ragnarovi stejnojmenné dílo „Ragnarova sága“, jež je navíc často spojována s básní „Krákumál“. Skaldické básně, kterou Ragnar údajně zpíval, když umíral v Ælleho hadí jámě.  

Romantizované hrdinské příběhy

Zajímavé je, že Ragnarova sága nezačíná narozením Ragnara Lodbroka, nýbrž smrtí vikingského válečníka a dánského krále Sigurda a dětstvím jeho dcery Aslaug, budoucí Ragnarovy ženy. Samozřejmě stěžejní postavou díla se následně stává samotný Ragnar. Dílo jako takové pak dává čtenáři možnost nahlédnout do strastiplných cest, bojů a ve spojení s básní Krákumál i do milostného života hrdiny. A nechybí samozřejmě ani poněkud romantizovaný popis Ragnarovy kruté smrti v oné hadí jámě.  

Když Ragnar umíral na hadí uštknutí, pronesl větu: „Prasátka by hlasitě protestovala, kdyby znala osud kance.“ Jen tak pro zajímavost, když si po Ragnarově smrti Ælla, král Northumbrie (království na území Anglie), uvědomil svou strašlivou chybu, začal se pod blížící se hrozbou Ragnarových synů z posledních sil připravovat na válku. Ti, samozřejmě rozzuřeni smrtí svého otce a lačnící po pomstě, údajně proti králi shromáždili největší vojsko, jaké kdy Skandinávie viděla. O činech Ragnara a následně i o osudech jeho synů vypráví také báseň Háttalykill z Orknejských ostrovů. 

Autoři se inspirovali skutečnými králi

Málokterý z výše uvedených příběhů lze považovat za skutečně ověřitelnou historii. A přestože Ragnar sám pravděpodobně neexistoval, existuje velká pravděpodobnost, že jeho osoba byla přece jen na reálné postavě založena. Nu, ve skutečnosti byl legendární Ragnar Lodbrok dokonce poskládán z několika historických osobností. Ovšem jedna mezi nimi poněkud vyčnívá.

Jeden z nejvýznamnějších a nejpamátnějších nájezdů té doby nás totiž zavede k postavě, kterou si v důsledku řady podobností mnozí historikové i vikingští nadšenci spojují právě s Ragnarem Lodbrokem. V roce 845 se po řece Seině plavila flotila, aby pod velením vikinga jménem Reginheri vyplenila Paříž. Útok na Paříž je zaznamenán téměř ve všech soudobých kronikách. A i když je velitel flotily nazýván různými jmény, podobnost jednotlivých jmen nenechává nikoho na pochybách, že v dávné minulosti skutečně existovala postava vůdce, jehož lze přirovnat k Ragnarovi. 

Reginheri, pravděpodobný královský příslušník rodu Godfredů, dosáhl Seiny s flotilou sto dvaceti lodí v březnu roku 845. Načež se tento obávaný vikingský vůdce rozhodl bez milosti zaútočit na blízkou posádku u ústí řeky. Po krátkých, ovšem velmi drsných bojích nepřítel padl. Vikingové, opilí vítězstvím, zajali celkem 111 mužů, které pak pro výstrahu pověsili před zraky jejich druhů na ostrůvku uprostřed řeky. 

Vikingové jako neoddělitelná součást evropské historie 

Poté Raginheri pokračoval do Paříže, kam naneštěstí dorazil o velikonoční neděli. Většině obyvatel se však podle všeho podařilo včas uprchnout, neboť zpozorovali blížící se nepřátelské lodě. V době, kdy Reginheri a jeho muži město plenili, již byla značná část obyvatel pravděpodobně pryč. Na tomto tažení také došlo k prvnímu doloženému dangeledu, kdy bylo vikingským nájezdníkům zaplaceno za pokojný obchod či ochranu. Dangeled se v následujících desetiletích ve Francii a Anglii velice ujal a stal se běžnou praktikou bohatých pánů.

Vikingští nájezdníci se během svých nejsilnějších let dostali přes Gibraltarskou úžinu do Středomoří do arabských zemí, dobyli slovanská sídla v Rusku, kde jsou známí jako Varjagové, a přes Atlantik osídlili Grónsko a kontinentální Severní Ameriku. A zcela pochopitelně zůstali barvitou součástí kolektivní představivosti moderní západní kultury. Kde jsou stále přítomni v podobě fotbalových týmů, superhrdinských trháků i televizních seriálů.  

Pomineme-li běžné mylné představy o rohatých barbarech, byla středověká skandinávská kultura bohatá na legendy, mytologii i hrdinské postavy. Ovšem zatímco hrdinské činy pozdějších vikingských nájezdníků a skandinávských králů byly dobře zdokumentovány, při cestě hlouběji do minulosti, zpět na počátek doby vikingské, historické dokumentace znatelně ubývá. A není tedy divu, že se historie sama nekontrolovatelně mísí s legendami. Jasným příkladem je Ragnar Lodbrok.  

Jaké další legendy o vikingských bojovnících znáte?

Zdroj: Britannica, History, The Sagas of Ragnar Lodbrok. Troth Publications, 2009. ISBN 978-057-802-138-6

Článek Vikingský vůdce Ragnar Lodbrok a jeho synové aneb když se legendy mísí se skutečností se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Budoucího náčelníka vychovávali starší sourozenci

Náčelník Tecumseh, jehož jméno se často překládá jako Letící šíp, Zářící hvězda či Horský lev chystající se ke skoku, se narodil roku 1768 na území dnešního severního Ohia. V pouhých 6 letech přišel o otce, který byl zabit bělochy. Tecumsehův otec patřil ke skupině bojovníků vedených náčelníkem Cornstalkem (v překladu Kukuřičný klas), jehož pozdější smrt v roce 1777 prudce vyostřila konflikt mezi Indiány a Američany. Ale zpět k Letícímu šípu. V roce 1769 mladého indiána opustila také jeho matka, příslušnice kmene Kríků, která se odebrala i se svým kmenem do Missouri.  

Pod vedením svých starších sourozenců se budoucí náčelník učil kodexu poctivosti, dřevorubectví, lovu i boji. Poté, co byl adoptován náčelníkem Šavanů, Blackfishem, dospíval po boku několika bělošských dětí, které Blackfish zajal. Území Šavanů se však brzy dostalo do hledáčku amerických dobyvatelů. Nájezdy doprovázené rabováním i vražděním výrazně prohloubily Tecumsehovu nenávist k bělochům, jež mu byla od narození vštěpována jeho matkou. 

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Když mu bylo asi 14 let, doprovázel Blackfishe při sérii útoků na Američany. Právě při těchto nájezdech se však Tecumseh stal svědkem toho, jak se krutost jeho rudých bratrů vůči nepřátelům zas tak neliší od bělošských praktik. Právě tehdy také zjistil, že slova mohou být stejně mocná, či dokonce mocnější než zbraně. V pouhých 16 letech se Tecumseh, v té době ještě v roli jednoho z nejmladších klanových bojovníků, ostře ohradil proti mučení a svým rudým bratrům řádně domluvil. 

Jeho proslov byl podle všeho tak vášnivý a přesvědčivý, že počínaje tím dnem se již nikdo z kmene neodvážil v jeho přítomnosti zajatce mučit. Pro bezbranné, zejména pro ženy a děti, se místo pod ochrannými křídly budoucího náčelníka Zářící hvězdy našlo vždy.  

Postavil se proti předním indiánským náčelníkům

Po skončení války zůstal Tecumseh ještě několik let nájezdníkem a účastnil se menších výprav proti bělochům. V září 1792 zemřel jeden z jeho starších bratrů. Ačkoliv byl Tecumseh jedním z nejmladších bojovníků z celého kmene Šavanů, byl zvolen do čela své skupiny. Po úspěšném uzavření příměří s Kríky na jihu se Tecumseh vrátil na výzvu jednoho z hlavních náčelníků do Ohia, kde vedl v červnu 1794 neúspěšný útok na pevnost Fort Recovery.

V srpnu téhož roku pak Tecumseh stanul v čele mužů a postavil se generálu Anthony Waynovi. V bitvě u Fallen Timbers byli však indiánští nájezdníci poraženi, přičemž Tecumseh přišel o dalšího bratra. Na Waynovu výzvu se poté sešli přední indiánští náčelníci na mírových jednáních v Greenville v Ohiu. V té době se Tecumseh sice ještě zdržoval veškerých politických klání, ovšem to se mělo brzy změnit.

iZdroj fotografie: Library of Congress

Když byla v roce 1795 sjednána Greenvillská smlouva, odmítl ji uznat. A není se čemu divit, oni „míroví náčelníci“ totiž odevzdali Američanům půdu, o které neměli právo rozhodovat. Tecumseh byl počínáním náčelníků velice rozhořčen a tvrdil, že půda je stejně jako vzduch a voda společným majetkem všech indiánů. Doktrína postavená na ideji společného vlastnictví se pak stala základem jeho politiky. 

Vysloužil si uznání nepřátelských vojsk

I částečně díky jeho vynikajícím řečnickým schopnostem získal Tecumseh roli indiánského mluvčího na velkých poradách v Ohiu, v Urbana a v Chillicothe, kde byla indiánům přislíbena větší práva i férovější přístup. Kolem roku 1808 se pak Tecumseh usadil v oblasti dnešní Indiany a spolu se svým bratrem Tenskwatawou, jehož jméno znamená v překladu Otevřené dveře, usiloval o sjednocení indiánských kmenů. Jak již bylo řečeno, Tecumseh byl opravdu schopným řečníkem, který si svými slovy dokázal podmanit nejednoho rudého náčelníka či bílého generála.  

iZdroj fotografie: Library of Congress

Ve snaze zabránit evropské expanzi, jež často připomínala spíše státem podporovaný holokaust, se mu podařilo přimět velkou část indiánských kmenů, aby se zřekly bělošských zvyků i zboží a skoncovaly s mezikmenovými válkami. Tedy, až na pár výjimek. Navzdory Tecumsehově přesvědčivé osobnosti přece jen některé kmeny sjednocení ve prospěch jednoty proti „bílému vetřelci“ odmítly.  

Mezi svými následovníky, a nepřekvapivě také mezi nepřátelskými vojáky, byl Tecumseh považován za skvělého vojevůdce a respektovaného bojovníka. Jeho největší předností, ale s ohledem na dobu, ve které žil, také největší slabinou, byla pak jeho lidskost. Tecumseh byl velice spravedlivý a vzdělaný muž, který si úctu svých nepřátel nepochybně zasloužil. To stejné ovšem nelze říci o jeho bratrovi Tenskwatawovi, jenž byl vyhlášeným Prorokem. Nebo spíše blouznivým šarlatánem.  

Pád konfederace zavinila hloupost jeho bratra

Indiáni byli odjakživa velice pověrčiví a tam, kde nestačila Tecumsehova silná slova, přicházely na řadu právě Prorokovy přesné předpovědi a mystiky. Tenskwatawa strávil dost času mezi bělochy, a tak byl velice zběhlý například v astronomii. Popularitu mezi indiány pak získal zejména díky přesné předpovědi úplného zatmění Slunce. Ovšem nenechte se mýlit, s největší pravděpodobností se Prorok o zatmění nedozvěděl někde z hůry, nýbrž z amerických novin.

Jeho bratr, náčelník Tecumseh, totiž kromě studování mírových smluv také velice bystře sledoval bělošský tisk. Ony prorokovy „schopnosti“ měly totiž Tecumsehovi pouze krajně asistovat v budování indiánské konfederace. Ovšem Tenskwatawa se v záchvatu jakéhosi náboženského blouznění dopustil závažného pochybení, v jehož důsledku bylo nakonec Tecumsehovo dlouhodobé úsilí o život v míru zcela zničeno.

iZdroj fotografie: Library of Congress

V roce 1811, za Tecumsehovy nepřítomnosti, vedl Tenskwatawa dosud neporažené multikmenové indiánské vojsko proti guvernérovi Harrisonovi ve snaze dosáhnout bůh ví čeho. Guvernér byl však na podobné manýry více než připraven a indiánská armáda byla během několika hodin rozprášena. Harrison si na své konto připsal až příliš snadné vítězství, přičemž indiánská krev prolitá v bitvě u Tippecanoe dopomohla Harrisonovi k úspěšné politické kariéře. A nakonec i do křesla prezidenta Spojených států.  

Tecumseh uprchl do Kanady, kde po boku Angličanů a generála Isaaca Brocka bojoval v Angloamerické válce. Účastnil se například dobytí Detroitu, načež mu Britové, ohromeni jeho vůdcovskými schopnostmi, propůjčili hodnost generála britské armády. Tecumseh zemřel 5. října roku 1813 v bitvě u kanadské Temže. Po jeho smrti se přežívající zbytky indiánské konfederace nadobro rozpadly.  

Indiánský náčelník Tecumseh je dodnes opěvován jako hrdina a jeho jméno patří neodmyslitelně k americké historii. Proto není divu, že ještě dnes najdeme na světě mnoho lidí s prostředním jménem Tecumseh. Ostatně podle náčelníka byl pojmenován i proslulý americký generál Willian Tecumseh Sherman, jenž za americké občanské války stanul v čele Severu.  

Které další významné indiánské náčelníky znáte?

Zdroj: Britannica, History

Článek Zapomenutý hrdina: Tecumseh (Horský lev chystající se ke skoku) sjednotil indiánské kmeny v boji proti nadvládě bílých mužů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dobrý úmysl krále Icenů se zvrtl

V příběhu o královně Boudice se musíme opřít o vyprávění dvou slavných historiků, Cornelia Tacita a Cassia Dia. Je tedy zřejmé, že příběh o statečné Boudice bude poněkud zaujatý, jelikož se jedná o římské autory. K rekonstrukci událostí posloužily oběma historikům pravděpodobně komentáře římského generála Suetonia Paulina a historická díla Cluvia Rufa, Plinia Staršího, Fabia Rustica, nebo dokonce očité svědectví Julia Agricoly.

I přesto, že se výklady obou římských historiků, včetně popisu samotné keltské královny, poněkud liší, pomáhají nám získat docela ucelený obraz událostí onoho období. Boudica byla provdána za krále britonského kmene Icenů, Prasutaga. Byla matkou dvou krásných dcer, jejichž jména nejsou známa.

Když Římané v roce 43 n. l. dobyli jižní Anglii, ponechali Prasutagovi i nadále částečnou moc nad jeho územím, a tak se zpočátku zdálo, že i přes invazi římských vojsk budou Icenské kmeny v bezpečí. Král Prasutagus však nečekaně zemřel a v závěti odkázal polovinu svého království a majetku římskému císaři Nerovi. Druhou půlku pak, k překvapení všech, odkázal svým dcerám. Proč tak učinil, není jisté.

Pravděpodobně se však jednalo o marný pokus usmíření Římu a zároveň zachování vlastní dynastie. Králův záměr se však poněkud minul účinkem. Římané jeho závěť ignorovali a rozhodli se od kmenů vymáhat dluhy, které zesnulý král nastřádal. Pozemky a majetek předních icenských kmenů byly zkonfiskovány a lidé byli zbaveni svého společenského statusu, čímž se fakticky dostali na úroveň otroků.

Ovšem svérázná a hrdá žena, jakou byla Boudica, proti tomuto kroku ostře protestovala. Římané samozřejmě netolerovali ani sebemenší náznak odporu a keltská královna byla za své protesty svlečena a veřejně zbičována. Krutému trestu neunikly ani její dcery, dívky byly brutálně znásilněny římskými vojáky. Nebojácnou Boudicu, která by pro svůj kmen zemřela, však krutý trest nezlomil, právě naopak. Královna přísahala Římanům pomstu.

Královna zahájila brutální válečné tažení

Kolem roku 60–61 n. l., kdy římský generál Gaius Suetonius Paulinus vedl tažení v severním Walesu, se Iceni vzbouřili. A nebyli sami, Boudica sjednotila část keltských kmenů pod svou vládu, shromáždila obří vojsko a zahájila nemilosrdné válečné tažení. Tři velká města byla pod náporem jejích vojsk prakticky srovnána se zemí.

Královniny jednotky úspěšně rozdrtily devátou římskou legii a zničily hlavní město římské Británie, které se tehdy nacházelo v Colchesteru. Dále téměř srovnaly se zemí Londýn a Verulamium (St. Albans). Tažení královny si vyžádalo životy 70 000–80 000 Římanů a Britonů, z nichž mnoho zemřelo v důsledku krutého mučení. Suetonius však mezitím přeskupil svá vojska, pravděpodobně na území hrabství West Midlands, a přestože čelil velké početní převaze, podařilo se mu jednotky královny Boudicy velmi rychle rozdrtit.

Tato nečekaná krize přiměla císaře Nera na malou chvíli uvažovat o stažení římských sil z Británie. Avšak Suetoniovo jednoznačné vítězství nad Boudicou potvrdilo absolutní kontrolu Římanů nad britským územím. Jakékoliv myšlenky na stažení byly zahnány stejně rychle, jako přišly. Samotná smrt královny zůstává zahalena ve stínu.

Kontroverzní symbol a feministická propaganda

Moderní feministická propaganda má bohužel tendence vykreslovat královnu Boudicu velmi nepravdivě. Často je vnímána jako výtečná bojovnice a spravedlivá vojevůdkyně. Avšak pravdou je, že byla spíše přesným opakem. Celé královnino povstání by se vzhledem k tragickým událostem, které postihly její kmen, dcery a ji samotnou, dalo docela dobře ospravedlnit.

Římský generál Suetonius byl tyran, to je jisté. Ve skutečnosti jej nakonec sám Nero zbavil funkce, neboť se obával další vzpoury. Královnina pomsta tak byla rozhodně na místě. Avšak Boudica rozhodně nebyla vhodnou osobou pro její vedení.

Boudica podcenila taktiku Římanů

Jediným dosaženým vítězstvím bylo poražení mnohem menšího vojska, které se snažilo zachránit město, jež sama královna zmasakrovala. Jak již bylo zmíněno, zničila celkem 3 města a zabila okolo 75 000 Římanů a Britonů, z nichž velká většina byli nevinní civilisté. Její největší chybou však byla bitva u Watling Street. Královna vedla své povstání, zatímco Suetonius byl na tažení jinde. Když po jeho návratu shromáždil generál svá vojska, měl k dispozici asi 10 000 mužů a své síly pak rozmístil tak, aby na ně bylo možné zaútočit pouze z jedné strany.

Avšak Boudica se i navzdory tomu rozhodla ve své vzpouře pokračovat. Pravděpodobně poháněna faktem, že její vojsko mělo ohromnou převahu. Početně se její síly pohybovaly mezi 70 000 a 230 000 muži, což jí jistě dodávalo sebevědomí. Početní převaha však na římskou taktiku zdaleka nestačila. Nejenže jednoduše nařídila své armádě, aby zaútočila přímo na Římany, ale vzala s sebou i své rodiny. Ty měly bitvě přihlížet z řady vozů, která byla umístěna na kopci za jejím vojskem. Rodiny měly být svědky jejího velkého vítězství.

Ovšem královnina obrovská armáda byla Římany, kteří začali z onoho jednoho směru postupovat, snadno rozdrcena. Její armáda se snažila uniknout, ale narazila do soupravy svých vlastních vozů a byla pobita. Je pravděpodobné, že mnoho rodin se poté stalo otroky.

Historikové Tacitus a Dio se ve svých dílech neshodují na tom, jak Boudica zemřela. Jeden se přiklání k otravě, druhý k nemoci. S největší pravděpodobností však nepadla v bitvě. Ve skutečnosti neexistují žádné důkazy, že by se bitvy sama zúčastnila. Ačkoli tedy Boudica nakonec ve své snaze zbavit Británii Římanů neuspěla, povraždila tisíce nevinných civilistů a svému kmenu přinesla zkázu, je dodnes oslavována jako národní hrdinka a symbol svobody, spravedlnosti a odvahy.

Jaký je Váš názor na královnu Boudicu a její kontroverzní postavení v historii?

Zdroj: History, Historic-UK, Britannica, FRASER, Antonia.The Warrior Queens. London: Weidenfeld and Nicolson. Londýn. 1988. ISBN:

Článek Královna Boudica jako kontroverzní symbol svobody a spravedlnosti. Své nepřátele nechávala ukřižovat a Londýn spálila na prach se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ufologové se neshodují

Psal se červenec roku 1947, když rančer W. W. Brazel oznámil americkým oficiálům nález trosek podivně vyhlížejícího objektu, který on sám nedokázal identifikovat. Uprostřed jindy zcela obyčejné a pusté planiny se povalovala zmeť plechů, alobalů, dřevěných tyčí a kusů gumy. Za normálních okolností by se nad podobným harampádím člověk nikterak nepozastavil, ovšem zájem tehdejší široké veřejnosti o neidentifikovatelné nebeské objekty, UFO chcete-li, začal ve 40. letech 20. století na půdě Spojených států masově vzrůstat.  

Posedlost obyvatel USA létajícími objekty byla kromě čiré zvědavosti značně umocněna i okolnostmi studené války, neutuchajícím vesmírným soupeřením mezi Západem a Východem, v neposlední řadě také úsvitem nadcházejícího atomového věku. Není tedy divu, že jakmile rančer Brazel oznámil svůj neobvyklý nález, strhla se ve Spojených státech i ostatních zemích další vlna UFO šílenství. Do té doby naprosto obyčejné městečko Roswell se stalo doslova magnetem pro obdivovatele mimozemského života. 

Netrvalo dlouho a 8. července vydali představitelé z nedaleké letecké základny prohlášení o nálezu trosek „létajícího disku“. Jelikož tamní noviny umístily bizarní příběh na svou titulní stránku, z incidentu se stal téměř obratem celostátní fenomén. Americké letectvo však brzy svou verzi příběhu o havárii létajícího disku pozměnilo a vydalo nové prohlášení. V novém znění byl incident označen za havárii meteorologického balónu. Zájem o incident v Roswellu ovšem nadále přetrvával a vyhasínat začal teprve během 70. let.

Objevila se četná tvrzení, že si letectvo příběh o sestřeleném meteorologickém balónu vymyslelo, aby zakrylo skutečnou existenci UFO. Ruku v ruce s narůstajícími pochybnostmi ohledně pravdivých okolností incidentu začali lidé přicházet se stále bizarnějšími teoriemi o tom, co se v Roswellu opravdu odehrálo. 

Sovětské špionážní letadlo

Nejvíce lidí se přiklánělo a ještě i nyní přiklání ke konspirační teorii o havárii kosmické lodi. Zastánci této teorie dokonce tvrdí, že američtí úředníci vyzdvihli z trosek kosmické lodi několik mimozemských těl. Ta měla být údajně uložena v přísně střežené oblasti Area 51, která se nachází v Nevadě.  

As we await the Pentagon report on the latest UFO/UAP wave, recall their 1995 994-page report on Roswell that concludes no aliens. Project Mogul: high altitude spy balloon to detect acoustic signatures of Soviet nuclear bomb tests in the upper atmosphere.https://t.co/A1AgPf1j2q pic.twitter.com/Hefx6bAMSP

— Michael Shermer (@michaelshermer) June 12, 2021

Ovšem jak již bylo řečeno, o událostech v Roswellu neexistuje pouze jeden jediný příběh, teorií koluje po světě dodnes celá řada. A i když různí ufologové zastávají různé názory, všechny spojuje naprosté přesvědčení o tom, že historka o vysokohorském meteorologickém balónu a projektu Mogul, zahrnující využití výškových balónů, byla falešná.  

Jednou z „nejlidštějších“ teorií je, že byl do incidentu nějakým způsobem zapojen Sovětský svaz. Podle některých nadšenců mohlo jít například o sestřelené špionážní letadlo. Tato teorie by byla sice podpořena probíhající studenou válkou, ovšem zdá se být velice nepravděpodobná. Podobná událost by bezpochyby vyvolala mezinárodní nepokoje, stejně jako tomu bylo například v roce 1960, kdy byl při průzkumu na sovětském území sestřelen americký pilot. Incidenty podobného kalibru se neobejdou bez odezvy.  

Havárii zinscenovali Stalin a Mengele

V roce 2011 pak americká novinářka Annie Jacobsen vydala knihu, ve které si pohrává se skutečně bizarní a zároveň senzační teorií. Jacobsen v knize uvádí, že Sovětský svaz zinscenoval havárii mimozemské lodi v Roswellu, aby vyvolal celonárodní paniku. Paniku podobnou přinejmenším té, jež následovala po slavném rozhlasovém dramatu „Válka světů“ od Orsona Wellese, které v roce 1938 zvedlo ze židle nejednoho posluchače. 

Teorie předpokládá, že Stalin spolupracoval s Josefem Mengelem, nechvalně známým lékařem SS, jenž během druhé světové války prováděl brutální pokusy na lidech. Mengele měl údajně vytvořit falešné mimozemšťany, samozřejmě jak jinak než nelidskou úpravou skutečných lidí. Tito „pokusní králíci“ měli být následně umístěni do falešné vesmírné lodi, jež poté řízeně havarovala na území USA. I přes ostrou kritiku se bizarní zpravodajská historka brzy stala kusem moderního folklóru, který dnes k Roswellu neodmyslitelně patří.  

Ve snaze smést ze stolu veškeré podezření a konspirační teorie vydalo americké letectvo v roce 1994 předlouhou klarifikační zprávu. V té opakovaně zdůrazňovalo, že havarovaný objekt byl ve skutečnosti meteorologický balón vypuštěný z nedaleké zkušební základny, a to v rámci utajovaného experimentu zaměřeného na monitorování atmosféry, který měl pomoci při odhalování sovětských jaderných testů.

O pár let později, v roce 1997, pak vydali představitelé amerického letectva další zprávu odmítající přetrvávající tvrzení o havárii mimozemské lodi. Ovšem i přes intenzivní popírání byly nakonec veškeré naděje, že by snad někdy mohla být tato kontroverzní debata ukončena, naprosto marné. Roswell tak nadále zůstává středobodem konspiračních teorií i velice oblíbenou turistickou destinací.

Jaké další příběhy o údajných mimozemských setkáních znáte?

Zdroj: History

Článek Roswellský incident: Za tajemnou havárií vesmírné lodi v USA stáli mimozemšťané, Stalin i nacistický lékař Mengele se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z 26 letadel jedenáct domácí konstrukce

Prvním leteckým meetingem, jak je v dobovém tisku tehdejší letecké soutěžení označováno, byl Národní letecký meeting 1921 pořádaný Československým aviatickým klubem pod protektorátem prezidenta T. G. Masaryka. Proběhl ve dnech 11. a 18. září 1921 na letišti v Praze ve Kbelích. Byl rozdělen na řadu dílčích soutěží, ve kterých se hodnotila dosažená výška, rychlost, obratnost a v závěrečném okružním letu republikou i hospodárnost a spolehlivost.

Bylo přihlášeno 26 letadel, z toho mělo 11 strojů původ u domácího nově vzniklého leteckého průmyslu. Šest z nich byly první čs. sériově vyráběné stroje Leteckého arsenálu, později známého jako továrna Letov, dvoumístné pozorovací letouny Šmolík Š-1 a Š-2. Továrna Aero představila své čtyři nové prototypy, stíhací Aero Ae-02, Ae-03, Ae-04 a dopravní Ae-08. Dopravní Aero se startovním číslem 26 však ještě před soutěží havarovalo a bylo zničeno dříve, než se soutěže mohlo zúčastnit.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

Také stíhačka Ae-03 těsně před soutěží lehce havarovala a závodit nemohla. Mladá firma Avia přihlásila do soutěží svůj prototyp Avia BH-1 ve dvoumístném provedení. Zúčastněné zahraniční typy letounů, vesměs pozůstatky z první světové války sloužící v tehdejším čs. vojenském letectvu, se skládaly ze stíhacího francouzského stroje SPAD S.VII (sedm přihlášených kusů, ale podle sériových čísel osm různých účastníků!) a jednoho SPAD S.XIII.

Další byly původu německého, resp. rakouského (dva Brandenburg C.I, po jednom Oeffag C.II, Fokker D.VII, Phoenix C.I a Rumpler C.VII). Velký otazník je u letounu Fokker D-VII, který je ve startovní listině uveden ve dvou různých exemplářích s různými startovními čísly a různými motory! Přitom zatím známé historické dokumenty hovoří zcela jednoznačně o tom, že v čs. letectvu létal jen jediný Fokker D-VII.

Jedna legenda vedle druhé

Soutěží se zúčastnilo jen 21 čs. pilotů, někteří totiž v různých kategoriích pilotovali dvě letadla přihlášená pod různými startovními čísly. I zde bychom našli řadu nejasností, například prokázaná účast pilotů i v kategoriích, ve kterých nebyli oficiálně přihlášeni, přesto v nich bodovali, ale odstup více něž sto let od popisovaných závodů už neumožňuje jejich stoprocentní osvětlení.

Jména tehdejších soutěžících pilotů se dnes čtou jako seznam legend československého letectví. Josef Novák, stíhací eso první světové války k.u.k Luftfahrtruppen a nyní zkušební pilot továrny Aero, soutěžil na letounu Aero Ae-02, Bohuslav Munzar, také úspěšný rakousko-uherský stíhač Velké války, na závodech jako zkušební pilot továrny Avia závodil na stroji BH-1bis. Alois Ježek, se stejnou „válečnou diagnózou“, na závodech jako zkušební pilot továrny Letov na letounech Šmolík Š-1 a Š-2.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

Augustýn Charvát, čs. legionář a stíhací letec ve Francii, který těžce poškodil v boji i německou vzducholoď, až musela nouzově přistát, přihlášený na prototypu stíhačky Aero Ae-03, Jaroslav Skála, ruský legionář a pilot na Sibiři, který v r. 1927 dolétl až do Tokia, na závodech „sedlal“ SPAD S.VII a přidal si k tomu i Š-2, Alois Vrecl, český pilot bojující jako stíhač v obou světových konfliktech, jednou jako pilot v rakouském letectvu, podruhé v roce 1940 ve Francii, soutěžil na SPAD S.VII.

Rudolf Polanecký, proslulý už tím, že létal ještě před 1. světovou válkou v Plzni, létal na stroji Aero Ae-04, František Procházka, legendární učitel létání v leteckém učilišti v Chebu, startoval na neméně legendárním stroji Fokker D-VII, Václav Kahovec, český legionář a letec ve Francii, pilotoval letouny SPAD S.VII a S.XIII, Vojtěch Svozil, Josef Pospíšil, František Diviš, Karel Hrubín, Rudolf Valenta, Jan Popelák, Jaroslav Šlégr – co jméno, to pojem v české letecké historii.

Sedm dílčích soutěží

Samotné závody měly sedm různých kategorií dále rozdělených podle hmotnosti nesené zátěže. První dílčí soutěž byla výšková, pro letouny bez zátěže, se zátěží do 250 kg a do 500 kg. Každý soutěžící měl povoleny tři pokusy. Druhá dílčí soutěž byla rychlostní závod na bázi dlouhé 1 kilometr, proletěnou ve výšce 50 metrů nad zemí oběma směry, přičemž soutěžní pilot musel letět v této výšce už minimálně půl kilometru před vstupní branou měřené báze.

Třetí dílčí soutěž spočívala v dosažení co největšího rozdílu mezi změřenou maximální a minimální rychlostí opět při průletu nad měřenou kilometrovou bází. Čtvrtá dílčí soutěž byla nazvána soutěží v obratnosti. Nešlo však o soutěž v akrobacii, jak ji známe dnes. Závodilo se, kdo dříve zničí dva vypuštěné balónky zásahem svým letadlem, přičemž soutěžní pilot směl odstartovat až 30 vteřin po vypuštění druhého z nich.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

Pátou dílčí soutěží byl opět závod v rychlosti, tentokrát na cca 180km trati Praha – Pardubice – Praha. Tady se ale letouny rozdělovaly kromě podle nesené zátěže navíc ještě podle toho, zda šlo o jednomístné (stíhací) letouny, nebo dvou a vícemístné (pozorovací a bombardovací) letouny. Další dílčí soutěž byla spíše pro týmy mechaniků, závodilo se totiž, kdo dříve smontuje letadlo rozložené na transportním voze, zalétne ho a po přistání ho opět co nejrychleji rozloží a uloží předpisově na přepravní vůz.

Důležitou „drobností“ bylo, že změřený čas se násobil počtem mechaniků, kteří na montáži a demontáži pracovali. Všechny tyto dílčí soutěže proběhly 11. září 1921 na letišti v Praze ve Kbelích. Pouze poslední dílčí soutěž, okružní let republikou, probíhala až o týden později, 18. září. Původně určená trať činila 928 km, ale ve skutečnosti byla postupně upravena a zkrácena na konečných 860 km. Letělo se po trati Praha – Olomouc – Nitra – Bratislava – Olomouc – Praha.

Samotnou soutěž provázela veliká pozornost tehdejších vedoucích představitelů mladého československého státu, v čele s prezidentem Masarykem, který sám soutěž zahajoval a byl na závodech po velkou část přítomen. Na letišti byla také soustředěna celá československá armádní generalita a spolu s ní i členové Francouzské vojenské mise v ČSR v čele s jejím velitelem a zároveň náčelníkem čs. hlavního štábu branné moci generálem Eugenem Mittelhauserem.

Komplikovaná pravidla pro určování vítězů

Pochopitelně nechyběli ani zástupci médií. Mezi letadly a lidmi se na letišti pohyboval a se svojí erární kamerou natáčel velitel filmového studia čs. armády škpt. Vyšín, díky němuž se dodnes zachovaly velice pěkné dokumentární dobové záběry z těchto soutěží. A kdo vyhrál? To je zajímavá otázka. Sbor rozhodčích byl dosti nezkušený a slušně řečeno, malé i velké tolerance k porušování propozic ovládly jeho rozhodování.

Navíc komplikovaná pravidla pro určování vítězů jednotlivých kategorií, často okořeněná nejasnostmi při měřeních, způsobovaly rozmrzelost a rozpaky mnoha závodníků. Například při dílčí soutěži o dosažení co největší výšky propozice určovaly, že každý závodník musí dodat svůj barograf, který bude následně ocejchován a zapečetěn a vydán závodníkovi před vlastním startem.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

Před 11. září bylo k této soutěži přihlášeno devět letadel, ale než byl závod odstartován, stačila dvě z nich havarovat. Denní tisk, respektive příloha Sportovní věstník – Vzduchoplavba v Národních listech hned 12. září uváděl ze závodů zprávu o tom, že například pilot Polanecký měl dosáhnout podle zapečetěného a rozhodčími kontrolovaného barografu 6 620 metrů, pilot Ježek 6 390 metrů, Novák 5 354 metrů.

Jenže Ježek měl s sebou ještě jeden barograf a ten mu údajně ukázal dosažení výšky přes 7 kilometrů. Jeho protest však byl zamítnut. Ve výsledkových listinách pak bylo uvedeno, že Polanecký dosáhl 6 361 metrů na prototypu Aero Ae-04 a zvítězil, druhý byl Ježek na letounu Letov Š-2 výkonem 6 157 m a Novák opět na letounu Letov Š-2 byl třetí s výkonem 5 239 metrů. Proč sportovní komisaři redukovali pro výsledkovou listinu dosažené výšky, které odečetli z ocejchovaných barografů, není známo.

Závod v rychlosti na bázi jednoho kilometru absolvovalo šest letadel. Nakonec ho ovládl Jaroslav Skála na letounu SPAD S.VII výkonem 219,71 km/h, ale jen o pár setin vteřiny před druhým pilotem Novákem na letounu Aero Ae-02, který dosáhl rychlosti 219,65 km/h. Třetím v pořadí byl pilot Polanecký na prototypu stíhačky Aero Ae-04 s výkonem 219,18 km/h. Šlo tedy o setinky vteřiny a zřejmě stačilo, aby v příhodnou chvilku foukl silnější větřík, a výsledky by byly úplně opačné.

V časovém limitu se vrátila čtyři letadla

Závody v obratnosti neboli v ničení vypuštěných dvou balónků mělo absolvovat devět letadel, nakonec jich bylo jen pět. Zvítězil Novák na Ae-02, za ním byl pilot Skála a třetí pilot Diviš. Zajímavé je, že dobový tisk udával zcela jiné pořadí a pouze vítěze potvrzoval. Rychlostní závod na trati Praha – Pardubice – Praha mělo podle přihlášek absolvovat celkem 14 účastníků.

Denní tisk komentoval výkony pouze 11 z nich, výsledková listina přinesla záznam pouze o sedmi úspěšných absolventech tohoto klání. První byl opět Jaroslav Skála na SPADu S.VII, ale jen o 0,12 sekundy před druhým v pořadí Josefem Novákem na Ae-02! Tak malý rozdíl na trati cca 180 km dlouhé je skutečně pozoruhodný.

Závod v montáži a demontáži letadel se účastnila podle všeho jen dvě letadla, jedno z Vojenského leteckého učiliště s pilotem Dlaskem typu Brandenburg C.I, druhé bylo z továrny Avia typu BH-1. Jaké asi muselo být v týmu Avia zklamání, když montáž stihli v rekordním čase s obrovským náskokem, ale pro defekt pneumatiky nemohli provést kontrolní let. Vítězství tak spadlo do klína týmu učiliště.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

Veřejností nejvíce sledovaný byl okružní závod republikou, který proběhl 18. září. Bylo do něj přihlášeno celkem 15 letadel a soutěžících. Realita a poněkud zvláštní vojenské příkazy způsobily, že nakonec odstartovalo jen sedm soutěžících, z toho jeden dokonce bez přihlášení. První v pořadí odstartoval v 07.05 pilot Munzar na prototypu Avia BH-1, poslední pilot Goldsmid v 09.38 hod.

Bez trestných bodů a v časovém limitu se vrátily do Kbel čtyři letadla, tj. podle propozic zvítězili všichni čtyři jejich piloti. Podle dalšího kvalifikačního vzorce „průmětná rychlost x užitečné zatížení děleno výkonem motoru“ nakonec ale zvítězil nečekaně pilot Munzar s cestujícím Kochem (budoucí slavný český konstruktér motocyklů) na nejmenším a nejlehčím letounu soutěže, na prototypu Avia BH-1. Až za nimi se umístili Novák, Šmahel a Ježek na velkých vojenských letadlech s motory až pětkrát silnějšími.

Velmi pozitivní ohlas závodů

Toto naprosto nečekané a překvapivé vítězství malé avie čeřilo na stránkách denního tisku veřejné mínění ještě poměrně dlouho. A samotná továrna Avia tento svůj úspěch připomínající vítězství Davida v souboji s Goliášem propagačně využívala ještě řadu let.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

Nakonec byl vyhodnocen nejlepší pilot s úhrnem nejlepších dosažených výsledků ve všech dílčích soutěžích. Tím se stal tovární pilot Aero Josef Novák a obdržel stříbrný pohár, čestnou cenu Čs. aviatického klubu.

Závody národního meetingu v roce 1921 měly velmi pozitivní ohlas ve veřejnosti i mezi zúčastněnými letci. Všichni se těšili, kdy si podobnou akci zopakují. Dočkali se ale až v roce 1923, kdy proběhl další velký závod českých letců, Rychlostní závod o cenu presidenta republiky. To už je ale jiný příběh.

Která z uvedených disciplín vám připadá nejzajímavější?

Článek První letecký meeting v Československu v roce 1921. I přes nepřesnosti rozhodčích byl kvitován účastníky i veřejností pro naše úspěchy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Unikát v prvním hangáru Kbelského leteckého muzea

Vystavený exponát je úplnou a přesnou replikou a návštěvníci si ho mohou prohlédnout tak trochu i pod kůží, plátěný potah na boku trupu je totiž sňat, a tak je hezky vidět na vlastní konstrukci z dřevěných latí. Naprosto přesně odpovídá skutečnosti. O tom se návštěvníci mohou rychle přesvědčit, přes uličku je totiž vystaveno torzo konstrukce celého trupu, tak, jak se do dnešních dní skutečně zachovalo.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

Laik by řekl, že to jsou jen zaprášené, zašedlé a pospojované dřevěné latě. Přitom jde o unikátní zachovalé části historicky prvého letounu postaveného v nově vzniklé Československé republice, sportovního a cvičného dvoumístného dvouplošníku z Plzně, nazvaného Bohemia B-5. I když skutečně létal maximálně čtyři nebo pět let, v historii českého, respektive československého letectví má pevné a významné místo.

Konstruktéři, piloti a ti druzí…

Konstruktérem tohoto letadla byl známý český letecký průkopník a konstruktér Ing. Oldřich Haller. Již v listopadu a prosinci 1918 bylo toto letadlo podle jeho projektu stavěno v hangáru na Borech sdružením Bohemia v Plzni, mimochodem údajně za použití originálních dílů, především různých kování a kovových detailů konstrukce řízení apod., z vyřazeného draku blíže neidentifikovaného rakouského vojenského letadla.

Podle jiného (a dá se říci důvěryhodnějšího) pramene byly použity hlavně kovové díly z německého licenčního Wrightu zakoupeného, létaného a vzápětí rozbitého plzeňskými letci před 1. světovou válkou, který, byť rozbitý, válku přečkal v Plzni. Sdružení Bohemia bylo založeno také již před první světovou válkou leteckými amatérskými aktivisty pány  Brunem, Polaneckým a Samkem. Stavěli svá průkopnická předválečná letadla pod názvem „Bohemia“, proto „Bohemia B-5“.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

Tento spolek nadšenců byl v Plzni dobře znám, takže nebylo s podivem, když jim řadu dílů pro stavbu nového letounu B-5 dodaly místní plzeňské podniky a příznivci aviatiky. Například plechové zakrytování přídě trupu dodal instalatérský závod J. K. RUDOLF, vrtuli vyrobila a věnovala karosárna František Dezorta, plátěné potahy ušily sestry Emilie a Marie Klíbrovi, jejichž bratr Josef Klíbr velmi aktivně pracoval pro sdružení Bohemia jako mechanik a byl i jeho pilotním žákem.

Dohotovený elegantní dvouplošník poprvé vzlétl 27. dubna 1919, kdy ho zalétal legendární Rudolf Polanecký na letišti Bory u Plzně. Jeho premiérové veřejné představení bylo typicky české, na Prvního máje létalo nad Plzní a rozhazovalo ze vzduchu letáky a propagační brožurky do manifestujících davů.

Ani těžká havárie neznamenala konec tohoto letadla

Většina historických pramenů se shoduje v tom, že letoun B-5 pak havaroval již v sobotu 17. května 1919 po návratu z letu nad Plzní při vítání presidenta Masaryka. Těsně před přistáním na letišti v Borech cca v 10.20 hod. dopoledne v poslední zatáčce nad lesem na kraji letiště šestadvacetiletý pilotní žák Klíbr (nepřesně jinde uváděný jako Krubr) s tehdy sedmadvacetiletým učitelem Polaneckým ztratili rychlost a s letounem se zřítili z výšky cca 40 metrů na zem.

Dopadli údajně poblíž restaurace nazývané „Na Farmě“ u lesa. Na fotografii havarovaného stroje ale žádný les není vidět. V troskách letadla na předním sedadle, které bylo zaklíněno zlomeným předkem trupu s motorem, zahynul mladý Josef Klíbr, Polanecký v zadním kokpitu byl lehce zraněn. Přestože letoun po havárii vypadal dosti zuboženě, sdružení Bohemia se hned pustilo do jeho opravy.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

Letoun tak byl v podstatě znovu postaven a znovu vzlétl za šest týdnů! Podle psaných pamětí pana Hanzelína, přímého svědka prvopočátků létání v Plzni i samotné havárie, mělo k výše popisované nehodě dojít až v roce 1922 a v neděli, ale to je velmi nepravděpodobné a jde spíše o selhání jeho paměti, neboť v té době byla B-5 již v Praze.

Bohemia B-5 se přesouvá z Plzně do Prahy

Bohemia B-5 pak mimo tuto smutnou událost spolehlivě létala při různých příležitostech v Plzni a okolí a nakonec v Praze. V Praze i v Plzni na ní Rudolf Polanecký vyškolil i několik nových civilních pilotních žáků, známé je například jméno pana J. Macháčka. Fotograficky je například doloženo, jak 6. srpna 1919 Bohemia B-5 vzlétla ze svého domovského plzeňského letiště v ústrety přilétávajícímu Caproni Ca.33, který pak celý den doprovázela ve vzduchu i na zemi.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

Ale již 10. srpna 1919 definitivně odletěla pilotována Polaneckým z Plzně na letiště Praha-Kbely, kde pak již zůstala až do konce své aktivní letové kariéry. V Praze absolvovala řadu komerčních vyhlídkových letů, zájemce například za okruh nad kbelským letištěm zaplatil 80 až 100 Kč, výlet nad Prahou ho stál tehdejších 250–300 Kč. B-5 s pilotem Polaneckým občas uskutečnila i pár „přespolních“ letů, například do Mladé Boleslavi či Poděbrad.

V posádce i při jiných propagačních letech, když byly například nad Prahou shazovány letáky a propagační materiály, bývali vedle pilota Polaneckého často JUDr. Rumples, velmi známý český balónový pilot té doby, nebo chrudimský továrník a údajně vycvičený soukromý aktivní pilot Jaroslav Wiesner. Veřejnosti se Bohemia B-5 pak zblízka představila v Praze ve dnech od 12. října do 16. listopadu 1919, kdy tvořila jeden z význačných exponátů památné První československé letecké výstavy v pražském Klementinu.

Nový majitel nakonec letadlo předělal na kluzák

V srpnu 1922 Rudolf Polanecký tragicky havaroval ve Kbelích při startu svého Phöenixu D II. Jeho smrtí se v podstatě definitivně rozpadlo legendární sdružení Bohemia. Letadla byla rozprodána, Bohemii B-5 odkoupil továrník Wiesner z Chrudimi. Dál údajně létala pilotována J. Wiesnerem v Praze, a to až do roku 1923, kdy stařičký motor NAG definitivně „dodýchal“. A aby těch pověstí kolem B-5 nebylo málo, některé prameny tvrdí, že B-5 podlehla úplné zkáze při požáru hangáru Aviatického družstva v Plzni 3. června 1923. Tehdy ale šlo o podobný letoun typu Haller H-6.

Ve skutečnosti však letadlo bylo dále vlastnictvím chrudimského továrníka J. Wiesnera, který je údajně provozoval, jak již bylo výše napsáno, do roku 1923. Starý motor však již měl své odlétáno, a tak továrník, snad pod vlivem zpráv o prvních úspěších v plachtění u nás, došel k rozhodnutí přestavět svou Bohemii B-5 na bezmotorový kluzák. Práce se ujal zkušební pilot továrny Aero pan Rudolf Valenta. Do konce ledna 1924 dokončil úpravu přídě trupu a vyměnil také podvozková kola včetně vzpěr za ližiny (viz přibližný náčrtek zveřejněný v L+K někdy v roce 1969).

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

První pokusné bezmotorové lety údajně provedl Valenta na Kbelském letišti v únoru téhož roku. Můžeme jen fabulovat, jakým způsobem se bezmotorová B-5 dostávala do vzduchu. Nenapadá mne jiná možnost, než po roztáhnutí automobilem, tj. autostartem. Teoreticky to mohlo být i na laně za motorovým letadlem, ale v tehdejší době se aerovleky prakticky neprovozovaly. Údajně měla být B-5 zkoušena i na plachtařských terénech u Chrudimi, na svahu u Podhořan.

Ačkoli o výsledcích letových zkoušek se nedochovaly žádné konkrétní zprávy, těžko lze očekávat, že by měly nějaký pronikavý úspěch. Těžiště se demontáží těžkého motoru z přídě posunulo výrazně dozadu a také aerodynamika dvouplošníku nebyla nejvhodnější pro bezmotorové lety. Navíc v Praze a bezprostředním okolí v té době nebyly provozovány žádné vhodné plachtařské terény.

Letadlo bylo na svou dobu poměrně malé

O dalším období historie B-5 není moc zpráv. Faktem je, že se bezmotorová Bohemia v poněkud poničeném stavu dostala pravděpodobně někdy ve druhé polovině dvacátých letech do vlastnictví Národního technického muzea spolu s originálním motorem. Motor NAG Wright vystavený jako samostatný exponát si mohou i dnes návštěvníci NTM prohlédnout v hlavní dopravní hale. Ostatní díly legendární Bohemie B-5 byly uloženy v depozitáři a snášel se na ně prach.

O tom, že NTM vlastní podstatné části legendární B-5, věděli pracovníci Vojenského muzea již od vzniku letecké expozice ve Kbelích. Vojáci se proto s NTM dohodli na možnosti převzít zbytky B-5 a zkusit je renovovat. Z řady různých příčin však došlo k rozhodnutí o rekonstrukci a renovaci B-5 díky nové dohodě mezi NTM a Vojenským muzeem až po přelomu století.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

Hlavním problémem renovace kromě chybějících obligátních finančních prostředků byla naprostá absence technické dokumentace. Pracovníkům letecké expozice Kbely muselo stačit několik dobových fotografií. Velkou pomocí jim byl například i třípohledový náčrtek B-5 od známého odborníka na česká historická letadla pana Kolmana, odměřený a narýsovaný mimo jiné podle historických fotografií skutečného letadla (viz fotografická příloha).

Zbývá technický popis Bohemie B-5. Toto první letadlo československé výroby bylo i na svou dobu dosti malé, odpovídající téměř podmínkám dnešní kategorie sportovních lehkých letadel LSA. Šlo o klasický dvoumístný vyztužený dvouplošník s otevřenou kabinou a s mírným stupněním křídel, kdy rozpětí horních křídel bylo větší než dolních, s podvozkem ostruhového typu a tažným pístovým motorem v přídi.

B-5 mělo volantové řízení

Dvounosníková křídla obdélníkového tvaru měla jednopříhradovou konstrukci s relativně tenkým, tehdy běžným tzv. ptačím profilem. Byla spojena dvěma páry silných vzpěr a příčně vyztužena ocelovými dráty. Horní plochy s křidélky byly napojeny na baldachýn, tvořený jakýmsi kozlíkem z trubek nad místem cestujícího, dolní plochy byly napojeny přímo na trup. Křídla byla potažena plátnem. Trup byl klasické příhradové konstrukce čtyřhranného tvaru, dozadu se zužující.

Sedadla letců byla oddělena, cestující seděl v těžišti přímo mezi křídly pod baldachýnem, pilot v zadní kabině. Trup byl potažen převážně plátnem, pouze příď okolo motoru byla kryta hliníkovým plechem, hřbetní část trupu pak kryla tenká vypouklá karoserie z dýhy. Podvozek byl tvořen dvěma páry ocelových trubek do V zakotvených do podélníků trupu, propojených osou s dvojicí klasických nebrzděných drátěných kol s úzkými vysokotlakými pneumatikami, jejichž výplet krylo plátno. Ostruha byla s kluznou patkou, neřiditelná.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

Ocasní plochy byly dobovým odborným tiskem označovány jako „značně malých rozměrů“, nicméně v provozu nepůsobily žádné problémy. Výškovka byla klasická, obdélníkového tvaru, kdy stabilizátor byl stejně veliký jako na něm pověšené kormidlo. Směrové řídicí plochy měly relativně malý stabilizátor, takže dobový tisk psal o „plovoucí směrovce“. Plochy byly potaženy plátnem jako křídla. Řízení bylo dvojité, tj. bylo instalováno v každé kabině.

Bylo volantové, takže knipl (spíše jen řídicí páka) s volantem na konci se mohl naklánět pouze dopředu a dozadu, příčný náklon letounu byl řízen otáčením volantu vpravo nebo vlevo. Nožní pedály standardně ovládaly směrové kormidlo. Převody od řízení ke kormidlům byly lankové. O přístrojovém vybavení toho není mnoho známo, z fotografií je zřejmé, že B-5 byla dodatečně vybavena minimálně rychloměrem anemometrického typu, umístěným na levé přední mezikřídelní vzpěře.

Úpravy provedla plzeňská Škodovka

Vrtule byla klasická dvoulistá dřevěná, průměru 2,3 m a se stoupáním 1,3 m, v nejširším místě listu měla 18 cm. Měla aerodynamický plechový kryt náboje, tj. „klobouk“, plynule přecházející do kapotáže motoru. Použitý motor byl naprostý unikát. Šlo o řadový čtyřválec vodou chlazený, typu N. A. G. (Neue Automobil-Gesellschaft mbH Berlin), v. č. 2 944, původem z Německa z doby před první světovou válkou. Konstrukčně to ale byl původní čtyřválec bratří Wrightů z jejich legendárních průkopnických letadel, vyráběných v licenci i s motorem právě v Německu.

Není se proto co divit, že je motor samostatně vystavován v NTM. S jedním z těchto předválečných licenčních „Wrightů“ se tento motor dostal do Plzně, kde přečkal 1. světovou válku. Po válce byl motor upraven podle návrhu Ing. Hallera. Konstrukční úpravy doznal především v rozvodové části (vázaný pohyb sacích ventilů), byl vybaven novým „splynovačem“ (karburátorem), nově bylo řešeno cirkulační mazání a především byly zvýšeny otáčky na 1 400 za minutu. Vlastní úpravy dílensky provedla plzeňská Škodovka, a to sponzorsky.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

Výkonnost motoru se zvedla o cca 20 % až na 40 koní. Samotný motor včetně skříňového chladiče umístěného před baldachýnem a naplněný chladicí vodou vážil cca 100 kg. Chladič byl po prvé opravě po havárii v r. 1919 vyměněn za dva lamelové, umístěné symetricky na bocích trupu, ale později byl opět instalován skříňový chladič v původním provedení.

Technická data a výkony

Barevné provedení bylo jednoduché, veškeré potahové plátno zůstalo ve své původní přírodní vybělené barvě, natřené bezbarvým lakem, všechny ostatní plochy (dýhová karosérie trupu, podvozek a vzpěry a hliníkový kryt přídě) byly natřeny podle svědectví pamětníků bíle.

Na bocích trupu bylo viditelné označení typové, tvořené černými písmeny „B 5“. Podle fotografií B-5 lze doložit, že na spodní straně dolních křídel byl (pravděpodobně také černý) nápis přes celé rozpětí a hloubku křídel – BOHEMIA – přičemž prostřední písmeno „E“ bylo namalováno na spodku trupu. Písmo nápisu směřovalo neobvykle vrškem k ocasu letadla.

Známá data a výkony:

rozpětí horní křídlo: 8 m,

rozpětí dolní křídlo: 7,2 m,

rozpětí baldachýnu: 1,6 m,

délka: 6,7 (6,68) m,

výška: 2,8 m,

hloubka křídel: 1,3 m,

světlost křídel (vzdálenost křídel od sebe): 1,85 m,

stupnění křídel: 0,25 m,

nosná plocha celkem: 18,05 m²,

prázdná hmotnost: 340 kg,

vzletová hmotnost maximální: 520 kg,

objem benzínové nádrže: 40 l,

vytrvalost: cca 3 h,

maximální rychlost: cca 110 km/h,

maximální dostup: cca 1 500 m,

maximální plošné zatížení: cca 28,8 kg/m².

Verze kluzák:

délka: 5 m,

letová hmotnost: 240 kg.

Nakolik podle vás navazuje současná výroba na tradici meziválečného československého leteckého průmyslu?

Zdroj: autorský komentář Ivo Pujmana

Článek BOHEMIA B-5, první motorové letadlo vyrobené v Československu po roce 1918. Vlaštovka našeho špičkového leteckého průmyslu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z chudáka mocným vojevůdcem

Zakladatel Mongolské říše, Temüdžin, si v mládí prošel peklem. Avšak možná právě toto pekelné období stálo za zrodem jednoho z nejmocnějších vládců a vojevůdců v historii. K moci se Temüdžin dostal sjednocením řady nepoddajných severoasijských kočovných kmenů, které mezi sebou po generace ne-li staletí vedly nekonečné spory.

Svou vládu následně upevnil povražděním všech potenciálních soupeřů, přičemž zkáze se nevyhnuly rovněž celé kmeny, které se mu odmítly podřídit. Milosrdenství zde nemělo své místo, Temüdžin si byl dobře vědom, že jeho velké plány mohou ztroskotat i na tom nejmenším zádrhelu.

Zdánlivě nemožného cíle úplné jednoty Mongolska dosáhl novopečený Čingischán díky své vůli, politické lstivosti a především pak také četným úspěchům na bojišti. Sjednocením mongolských kmenů však jeho cíle zdaleka nekončily. Tedy zpočátku možná ano, avšak to se obratem změnilo, když se vládce doslechl o bohatství Číny a Persie.

Zejména ve srovnání s drsným životem v mongolských stepích, výhled na enormní bohatství cizích říší byl jistě lákavý. Navíc úrodnost Číny, Persie a také Evropy byla pro mnoho Mongolů, kteří žili převážně kočovným životem, velice atraktivní vyhlídkou.

Nejrozsáhlejší říše v dějinách

Čingischán proto upnul svou pozornost k dobývání a vedl Mongoly k invazi do Číny, dynastií Západní Sia a Ťan-šan, do Chórezmské říše, Koreje a také na Kavkaz. Samotný Čingischán zemřel v roce 1227 po dobytí území Západní Sia. Říše byla rozdělena mezi jeho vnuky a syny, kteří pokračovali v jeho dobyvačném odkazu. Drsná válečná tažení byla často doprovázena masovými masakry civilního obyvatelstva, zejména v zemích ovládaných chórezmskými šáhy.

Mongolské nájezdy vyústily v dobytí většiny Eurasie a těsně před jejím náhlým pádem zabírala mongolská říše podstatnou část Střední Asie a Číny. Čingischán se do historie zapsal především jako krvelačný dobyvatel a jeho ostatní odkazy tak bývají často zastíněny úctyhodnými válečnými úspěchy. Přitom drsné boje a nájezdy nebyly zdaleka jedinou předností mongolského vládce. Svou říši rozvíjel i jinými způsoby.

Nařídil například přijetí ujgurského písma pro celou mongolskou říši a prosazoval náboženskou toleranci vůči všem vyznáním. I když v tomto ohledu se někteří historikové příliš neshodují. Muslimové a židé totiž podle všeho čelili jisté diskriminaci. S ohledem na dobu však musíme ocenit i pouhou snahu o náboženskou toleranci. 

Schopní vojevůdci i diplomaté

Za neotřelým úspěchem mongolských nájezdníků stála především osobní bezohlednost samotných vojevůdců. Mongolská taktika spočívala v úplném zničení pevností a celých měst, což napomáhalo k zastrašování okolních vládců, kteří se raději podvolili mongolské vládě, než aby sledovali, jak jejich země mizí pod kopyty mongolských koní.

Vzor Čingischánova vůdcovství na poli bitevním i diplomatickém, díky kterému se Mongolové vyhnuli celé řadě lítých bitev, měl zásadní význam pro jejich rychlý úspěch. A to na velmi rozsáhlém území. Ani Mongolové by nedokázali dobýt většinu Asie, kdyby museli bojovat o každičký metr nového území. Přinutit cizí panovníky, aby se vzdali, bylo pro úspěch nájezdníků životně důležité.

Mongolové byli rovněž mistry logistiky, k čemuž značně přispěl jejich kočovný způsob života. Byli totiž zvyklí cestovat na dlouhé vzdálenosti za čerstvými pastvinami. Udržování armády v pohybu a její zásobování patří k nejdůležitějším komponentům každé války. Historickým příkladem může být například Alexander Veliký či Římská říše. V obou případech stály mocné armády na schopných vojevůdcích, výborné strategii a zvládnutém managementu zásobování.

Mongolové se například značně zdokonalili v konzervování masa a mléčných výrobků, což jim umožnilo brát s sebou na dlouhá tažení vysoce kalorické potraviny ve velmi malých baleních. Jejich stepní koně navíc zvládli vyžít pouze na trávě a nepotřebovali nikterak přikrmovat. Oproti koním ze zelenějších oblastí je to veliký rozdíl. Většina západních plemen koní potřebuje cukernatější stravu, bohatší na živiny. Západní armády tak s sebou musely často vláčet pícniny na dokrmování.

Nehledě na fakt, že koně nebyli pro Mongoly pouze dopravním prostředkem či důležitým prvkem v bitvě, nýbrž i zdrojem potravy. Kočovníci běžně konzumovali koňské maso a pili koňské mléko. Čingischán navíc zavedl prvotřídní kurýrní systém, který sloužil nejen k posílání zpráv, ale také k udržování stabilní silné a čerstvé armády, díky čemuž se Mongolové stali světovou špičkou v komunikaci a logistice.

Sofistikované umění války

Další výhodou, která plynula z kočovného způsobu života, bylo samotné umění boje. Mongolové, kteří kočovali po drsných stepích celá staletí, byli prvotřídními nájezdníky a vynikali v umění mobilního boje. Mobilita je pro vojenský úspěch životně důležitá a Mongolům poskytla rozhodující taktickou výhodu proti usedlejším říším, jako byla například Čína nebo Persie.

Asi nejvýraznějším příkladem byla lukostřelba z koňského hřbetu. Zvládnutí samotné lukostřelby trvá roky, Mongolové však uměli střílet i za jízdy, což byla mimo jiné vlastnost, již potřebovali k přežití v divokých stepích. Ani v tomto ohledu neměli kočovní nájezdníci konkurenci. Samozřejmě, vybudovat celou armádu, která by se těšila této unikátní dovednosti, je samo o sobě obtížné. Avšak jakmile se to povede, je taková armáda v rukou zkušeného vojevůdce, jímž Čingischán jistě byl, prakticky nezastavitelná.

Mongolská vojska působila čínským a perským armádám zničující ztráty, zatímco sama utrpěla minimálně, což bylo vzhledem k omezené lidské síle Mongolů životně důležité. Nepřátelské armády se jednoduše nedokázaly dostat s Mongoly na kontakt, neboť nebyly schopny dohnat mongolské koně dříve, než byly jejich vlastní síly rozdrceny.

Náhlý zánik mocné říše

Zajímavou dovednost, kterou mongolští nájezdníci nabyli během invaze do Číny, byla obléhací strategie. Ačkoli Mongolové zpočátku proti čínským pevnostem neobstáli, Čingischán se dokázal rychle přizpůsobit a přivlastnil si čínskou obléhací taktiku. Účinek byl zničující.

Nejznámějším příkladem je obléhání Bagdádu, jen jednoho z mnoha měst, které bylo až do příchodu Mongolů považováno za nedobytné. Pouze s pomocí koní a šípů, v kombinaci s vůdčími schopnostmi chánů, dokázali Mongolové útočit i na opevněná města. To byl naprosto nevídaný pokrok, kterým kočovný národ daleko předčil všechny své předchůdce.

Mongolská vojska, jakožto i říše samotná, se těšila jedinečné kombinaci vůdcovských a taktických předností, vždy okořeněných špetkou vynalézavosti, jež přinesly doslova výbušný úspěch. I přes svou prvotní sílu je však samotný výbuch pomíjivý. Mocná Mongolská říše, jejíž některé přednosti vyplývaly z života v drsných stepích a jiné byly výsledkem osobností, které ji vedly, se netěšila příliš dlouhé existenci. Právě ona závislost na individuálním vedení byla příčinou toho, proč většina z jejích významných úspěchů byla tak krátkodobá.

Které další významné mongolské vojevůdce znáte?

Zdroj: LiveScience

Článek Neporazitelní Mongolové byli mistři logistiky: Říše bez hranic doplatila na svou velikost i přes náboženskou toleranci a reformy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Začíná se se sportovními rekordy

Některé rekordy se ale daly měřit a porovnat s pokusy jiných aviatiků. Úplně prvním leteckým oficiálně změřeným a mezinárodně platným rekordem byl rekord v dosažení největší rychlosti letu. Dne 23. září 1906 na palouku Bagatelle v Boulogneském lesíku u Paříže ustanovil Santos-Dumont, brazilský občan a naturalizovaný pařížský dandy, ve svém krabicovém kachním letadle „14bis“ první světový rychlostní rekord v hodnotě 41,3 km/h. Své letadlo řídil vestoje, protože nemělo sedadlo, výška letu nepřevýšila cca 2–4 metry nad zemí.

Jeho rekord byl i nafilmován. Protože lidé jsou od přírody soutěživí, brzy piloty přestalo bavit létat samotné. Vznikly první letecké soutěže, které krásně dokumentuje slavný film „Báječní muži na létajících strojích“. První letecká soutěž na světě, letecký meeting, jak se tehdy říkalo, se konala ve dnech 22. až 29. srpna 1909 na pláni Bétheny u Remeše. Sešlo se tam neuvěřitelných 38 letců se svými většinou vlastnoručně zhotovenými letadly, přilákaných mimo jiné velkorysými cenami a prémiemi.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

Nakonec vzlétlo k soutěžím „jen“ 34 letadel, z toho 13 jednoplošníků a 21 dvouplošníků prakticky z celého světa. K nim přibyly i dvě řiditelné vzducholodi. Z významných letců té doby se této první světové letecké soutěže nezúčastnili jen bratři Wrightové, kteří dali přednost předvádění svého stroje v Postupimi před korunním princem německého císařství.

Také slavný Santos-Dumont chyběl, neměl letadlo, staré totiž rozbil a nové nestihl dostavět. Soutěže se rozeběhly za veliké pozornosti veřejnosti, každý nový výkon lepší než předchozí byl s velkou pompou médii vyzdvihován, ale například i oslavován v místní restauraci cikánskou kapelou zahráním francouzské hymny.

O co se soutěžilo, kdo vyhrával, kdo prohrával?

V Anglii narozený, ale ve Francii žijící malíř Henri Farman tehdy na svém vlastnoručně vyrobeném stroji zalétl nejdelší trať ze všech účastníků o délce 180 km, což mu trvalo 3 hodiny, 4 minuty a 56,1 vteřiny. Získal tím Velkou cenu Champagne dotovanou vysokou částkou od sponzora – společnosti Pommery. Dne 28. srpna Američan Glenn Curtiss dosáhl na vytyčené trati 30 km průměrné rychlosti 76,64 km/h a získal hlavní cenu remešského meetingu + několik tisíc dolarů pro nejrychlejšího závodníka, vypsanou filantropem Jamesem Gordonem Bennettem.

Hned nato tuto rychlost sice překonal Louis Blériot výkonem 76,956 km/h, ale jen na zkrácené trati, což neodpovídalo propozicím. Při jednom následném letu pak Blériot předvedl nervy drásající nouzové přistání, když se mu ve vzduchu vzňal motor a pak i celé letadlo. Ze zříceného hořícího stroje se vykutálel na zem jen s šokem a popálenýma rukama.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

Známí letci, jako byli Hubert Latham, Louis Paulhan, Eugène Lefebvre, Henri Fournier, Louis Breguet a Henri Rougier z Francie, Georgie Cockburn z Anglie, Ernest de Lambert z Ruska a mnozí další soutěžili na svých strojích o ceny v závodě okolo pylonů v prostoru kolem letiště za zdolání alespoň jednoho kilometru s jedním či dvěma cestujícími apod. Například největší výšky dosáhl Hubert Latham na letounu Antoinette s dnes úsměvným výkonem 155 metrů nad místem startu.

První diváci a politici byli nadšeni, promotéři také

Diváků tehdy přišel neuvěřitelný počet půl milionu platících (!!!) a nespočet dalších bylo na okolních kopcích. Hned první den přišlo 100 000 diváků se vstupenkami, přičemž tak bouřili za bariérami, že je před vtrhnutím na letištní plochu odrazovaly jen dva oddíly jízdních dragounů, najíždějící cvalem na ty největší neukázněnce. Však také organizátoři meetingu, kteří pod hlavičkou Compagnie Générale de l´Aviation vydali i akcie, vydělali cca dvacetinásobek svých vkladů.

Prestiž závodů pozvedaly též mediálně vyzdvihované a patřičně pompézní návštěvy četných tehdejších prominentů, jako byli například prezident Francouzské republiky, anglický ministr financí, americký velvyslanec v Paříži s manželkou amerického prezidenta paní Rooseveltovou, belgický korunní princ Albert s manželkou a velké množství dalších průmyslníků, politiků, diplomatů a novinářů z celého světa.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

Dalo se říci, že kdo tehdy ze světové buržoazní a politické smetánky nenavštívil meeting u Remeše, jako by nebyl. Aviatický meeting v Remeši 1909 byl proto dokonalý sportovní, společenský i ekonomický úspěch, který okamžitě vyvolal mnoho svých následovníků. Například druhým historickým světovým aviatickým meetingem byla „mezinárodní“ letecká soutěž v Heliopoli v Egyptě, třetí hned vzápětí v Brescii v Itálii a pak se s nimi doslova roztrhl pytel.

Později, když už měli piloti své křehké stroje více v ruce, vznikly i soutěže v ovládání letadel, například v přesném přistání do vymezeného prostoru, v předvádění akrobatických figur zpočátku pro údiv a pobavení diváků na zemi, postupně i pro subjektivní ohodnocení, zda ten či onen je lepší a odvážnější pilot. Z těchto i z těch výše popsaných prehistorických soutěží vznikly dnešní soutěže akrobatického létání, navigační soutěže, plachtařské, rychlostní apod. s přesnými pravidly a způsoby měření výkonů.

Soutěže a rekordy potřebovaly své rozhodčí a komisaře

Každý výkon a výsledek soutěže si vyžadoval nějaké potvrzení o jeho existenci, jeho změření a posouzení, zda byl dosažen regulérně atd. Poprvé si to zajišťovali piloti sami, ale v podstatě od počátku měřených leteckých výkonů se objevili i první letečtí sportovní rozhodčí a komisaři, většinou delegovaní od sportovních národních sdružení, téměř vždy pojmenovaných Aeroklub. A protože se záhy létalo a měřilo a později i soutěžilo po celém světě, bylo logické, že musí vzniknout i mezinárodní sportovní letecký orgán.

První letadlo těžší vzduchu vzlétlo v roce 1903. A jen o dva roky později, v roce 1905, byla v Paříži založena Mezinárodní letecká federace, která existuje dodnes. Ta si vzala za své sjednocovat v celosvětovém měřítku pravidla leteckých soutěží, definovat podmínky dosažení světových rekordů a vést jejich evidenci. Ale také si za svůj hlavní úkol vzala propagaci letectví a pomoc rozvoji sportovního létání po celém světě.

Dnes jsou letecké soutěže a rekordy velice pestré. Díky televizi a internetu obdivujeme výkony akrobatických letců, často ale ani nezvedneme hlavu, když nám nad ní vrčí sportovní letadla letící nějakou regionální soutěž. O absolutních rekordech dnešních vojenských supersoniků se toho laická veřejnost kromě nějakého číselného vyjádření moc nedozví.

Tyto rekordy jsou většinou vedlejším výsledkem utajovaných zkoušek. Plachtařské soutěže se občas připomenou v novinách malou notickou, zato parašutisté zpestřují kdejaký dětský den. O některých leteckých soutěžích vědí bohužel ale často jen samotní aktéři, například soutěže UL letadel, modelářské atd.

Česká stopa u leteckých rekordů a trocha statistiky

Základní pravidla „hry“ jsou již dost dlouho pevně dána a i když se sportovní řády FAI každoročně mírně mění a upravují, v zásadě lze dnes do jisté míry porovnat letecký rekord dosažený například v roce 1930 s výkonem dosaženým v letošním roce. Nás může těšit, že Československo bylo zemí, která se ve FAI jako její aktivní člen významně podílela v roce 1927 na revoluci v kategorizaci leteckých rekordních výkonů.

Tehdejší Aeroklub republiky Československé podal na FAI ucelený projekt členění leteckých rekordů dle kategorií letadel tak, jak je v principu uplatňován dodnes, přičemž poměrně málo známým faktem v této souvislosti je, že slavní čeští předváleční letečtí konstruktéři Pavel Beneš a Miroslav Hajn byli v roce 1926 hlavními původci československého návrhu.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

„Letecký sport“ se dělí na sportovní soutěžení, závody s více účastníky a na sportovní výkony – rekordy dosahované individuálně. Laikům a milovníkům adrenalinových sportů je bližší dělení podle toho, zda jde o soutěžení a výkony definované „sešněrovanými“ regulemi FAI (např. letecká akrobacie, navigační soutěže) či mimo reglement pravidel FAI (Red Bull Air Race, soutěže v USA v Renu v závodech okolo pylonů apod.). Ale kdo chce své výkony porovnávat s ostatními, respektuje sportovní řády FAI a základní třídy světových rekordů v kategoriích:

• třída A – volné balóny,
• třída B – vzducholodě,
• třída C – letadla (motorová) (tzv. General Aviation),
• třída D – větroně a motorové větroně,
• třída E – letadla s rotujícím křídlem (např. vrtulníky),
• třída F – letecké modelářství,
• třída G – parašutismus,
• třída H – kolmo startující a přistávající letadla VTOL,
• třída I – letadla poháněná lidskou silou,
• třída K – kosmické lodě,
• třída M – letadla s překlopnými vrtulemi a překlopnými křídly,
• třída N – letadla s velmi krátkým startem a přistáním STOL,
• třída O – závěsné kluzáky a padákové kluzáky,
• třída P – kosmické raketoplány,
• třída R – ultralehká letadla,
• třída S – modely kosmických raket a ostatních těles,
• třída U – bezpilotní létající zařízení.

Letecké sportování dnes

Každá třída je rozčleněna do dalších podkategorií letadel a typů výkonů, přehled si lze udělat na webových stránkách světové letecké federace FAI. V současnosti se pořádají letecké soutěže prakticky jen ve třídách A až G a třídách O, R a S, přičemž ve většině tříd existuje další dělení na různé podkategorie se samostatnými soutěžemi. Tituly mistrů světa, Evropy, jednotlivých států i regionů se pak udělují vítězům.

Pro představu namátkou v letecké akrobacii kategorie unlimited, v letecké navigaci sportovních letadel, v přesnosti přistání padákem, v ultralehkém létání na jednomístných motorových rogalech, v soutěži „hon na lišku“ volných teplovzdušných balónů objemu do 6 000 m² a v další minimálně stovce jiných. Jenom vyjmenováním všech těchto podkategorií by vznikl další stejně dlouhý článek, jako je tento.

iZdroj fotografie: S vědomím Ing. Ivo Pujmana

Což samozřejmě platí i pro výčet a stručné charakteristiky vítězů třeba jen světových leteckých soutěží, a to i těch, kteří se do výše uvedených FAI kategorií nevejdou (bývalá soutěž Red Bull Air Race či rychlostní závody kolem pylonů v USA apod.). Letecký sport se dnes rozkošatil ze skromných počátků k ohromujícím výkonům.

Může nás těšit, že Češi v něm vždy hráli a i dnes hrají významnou roli, máme celou řadu světových rekordmanů, mistrů světa a skvělých sportovních letadel. Ale to je na jiný článek. Těšme se na to, čím bude letecký sport ohromovat naše prapravnuky za příštích 117 let.

Jak oslovit dnešní publikum pro větší návštěvnost leteckých závodů?

Zdroj: autorský komentář Ivo Pujmana

Článek Dnes na nás většinou letadla z fotek cení zuby raketami. Jsou určena k zabíjení. První letadla však nebyla vojenská, ale sportovní se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Benito Mussolini (1883-1945)  

Benito Mussolini, italský politik a novinář s neblahou pověstí muže, jenž světu představil fašismus. Mussolini se dostal k moci na počátku 20. let minulého století, kdy usedl do čela země jako předseda vlády, a pod přísnou fašistickou taktovkou nastolil v zemi diktaturu. Jen tak pro zajímavost, na státním modelu jedné vládnoucí strany založil později Hitler své nacistické Německo.  

Během druhé světové války stála Itálie v čele s Mussolinim na straně Osy, tedy vojenské koalice Německa, Japonska a Itálie. Když se však v roce 1943 přihnala krvavá válka až k italským břehům, křehká důvěra italské veřejnosti v jejich vůdce byla nadobro ztracena. Mussolini byl svržen fašistickou stranou, kterou kdysi sám vybudoval, a umístěn do vazby. Netrvalo však dlouho a na pomoc mu přispěchaly německé jednotky. Mussolini tak opět stanul v čele loutkového režimu v severní Itálii.  

Tentokrát však jeho působení na italské politické scéně nebylo nikterak zářné, načež se Mussolini pokusil uprchnout i se svou milenkou do Švýcarska. Italské obecenstvo bylo ovšem s jeho vystoupením nadmíru nespokojené a Mussolini byl při útěku zajat italskými partyzány. On i jeho milenka byli zastřeleni 28. dubna 1945, tedy dva dny před Hitlerovou smrtí. Jejich těla byla následně převezena do Milána, kde Mussolini sehrál svou poslední životní, nebo spíše posmrtnou, roli. Pózoval jako kulisa, když lidé vyvěsili jeho tělo na veřejném prostranství.  

Adolf Hitler (1889-1945)  

Muž, který v roce 1939 napadením Polska zatáhl svět do dalšího globálního konfliktu. Diktátor, jenž zavinil smrt 6 milionů židů a desítek milionů civilistů a vojáků. Po šesti letech nacistického běsnění se německý vůdce ukryl ve svém bunkru v Berlíně. Válka se i přes jeho veškeré snahy neubírala směrem, jaký si Hitler představoval. Vyzdvihnout musíme zejména jeho katastrofální pokus o dobytí Ruska během operace Barbarossa, kdy byly jeho síly doslova poslány na smrt.  

Okolnosti samotné Hitlerovy smrti jsou poněkud zastřeny a mnozí se domnívají, že se německému vůdci podařilo z berlínského bunkru uprchnout. Podle historiky nejuznávanějšího scénáře se však Hitler dne 30. dubna 1945, kdy se již k Berlínu blížila spojenecká vojska ze západu i východu, v bunkru v Berlíně zastřelil po boku své milenky Evy Braunové, která spáchala sebevraždu pozřením kyanidové kapsle. O pár dní později byl Berlín osvobozen, Třetí říše se rozpadla a Hitlerova tyranská vláda byla oficiálně ukončena. 

Nicolae Ceaușescu (1918-1989)  

Nicolae Ceaușescu, komunistický diktátor poválečného Rumunska, složil v roce 1965 přísahu generálního tajemníka a následně setrval u moci celých 24 let. Zpočátku byl opěvován jako nejliberálnější vůdce sovětského bloku, ovšem jeho politické smýšlení se v 70. letech prudce změnilo. Zaujal přísný autoritářský postoj a v zemi byl nastolen nový režim. Novopečený diktátor si podmanil obávanou tajnou policii Securitate a potlačoval jakékoliv projevy nesouhlasu s režimem. Na konci 70. let 20. století bylo Rumunsko jedním z nejrepresivnějších států na světě.

Po neúspěšném a velice nákladném programu na výstavbu nové ropné rafinerie se ekonomika země prudce propadla, a tak Rumunsko stanulo tváří v tvář ekonomickému krachu. Hospodářská krize byla řešena řadou přísných úsporných opatření, které se však neobešly bez protestů obyvatel. Hlasy nespokojených lidí zesílily natolik, že je již nedokázala utlumit ani tajná policie. Poslední kapkou, jež nakonec přetekla v politický a vojenský převrat, byl Ceaușescův příkaz k zahájení palby na civilisty, kteří se účastnili protivládních protestů.

Poté, co se armáda obrátila proti Ceaușescovi, nezbývalo svrženému vůdci nic jiného, než se pokusit uprchnout ze země. Ovšem dramatický únik vrtulníkem ze střechy rumunského parlamentu se příliš nevydařil. Armáda hrozila, že vrtulník sestřelí a donutila Ceaușesca přistát. Ceaușescu byl zajat a po dosti rychlém soudním procesu byli on i jeho žena odsouzeni k trestu smrti zastřelením.  

Saddám Husajn (1937-2006)  

Smrt čtvrt milionu Iráčanů. Tolik životů si vyžádal krutý režim Saddáma Husajna, teroristy a válečného zločince, jenž se neštítil ani zabíjení vlastního lidu. Saddám Husajn se k moci dostal skrze vedení strany Baas, jež se chopila moci v roce 1968. Ačkoli výraznou moc držel ve svých rukou v podstatě již od samého začátku, totalitní moc prosadil až koncem 70. let, kdy s pomocí tajné policie a brutálních represí utržil nad zemí totální nadvládu.

Husajn se navíc velmi aktivně angažoval také v zahraničních invazích, což vedlo k přímému konfliktu s USA. Po teroristických útocích, ke kterým došlo 11. září 2001, měly Spojené státy Husajna pevně v hledáčku. V roce 2003 pak koaliční síly pod vedením USA zahájily vojenskou invazi do Iráku.

Po dubnovém dobytí Bagdádu teroristický vůdce zmizel, dopaden byl až o několik měsíců později, v prosinci téhož roku. O dva roky později stanul Husajn před iráckým soudem a byl shledán vinným ze zločinů proti lidskosti. V prosinci 2006 byl pak bývalý diktátor veřejně oběšen. 

Muammar Kaddáfí (1942-2011)  

V roce 1969 se tehdy teprve 27letý Muammar Kaddáfí zmocnil vlády v Libyi a stal se novým vládcem konflikty zmítaného státu. Převrat však nebyl násilný, Kaddáfí, obdivovatel nacionalistického hnutí a učenec egyptského prezidenta Gamála Abdela Násira, si dokázal svým zájmem o hájení ekonomického dědictví země získat pozornost a nakonec i podporu veřejnosti.

V prvních letech svého působení lákal Kaddáfí své občany především na finanční kouzlo „černého zlata“, díky němuž Libye ve velmi krátkém čase neuvěřitelně zbohatla, a mladý vůdce se tak těšil poměrně slušné oblíbenosti. Ovšem netrvalo dlouho a z idealistického mladíka se stal zkorumpovaný diktátor, který velice rychle upadl v nelibost mnohých obyvatel.

Jeho otřesný postoj k lidským právům a absolutní netolerance byť jen náznaku nesouhlasu s režimem uvrhly vzkvétající zemi do chaosu a zoufalství. Libyjský lid byl po následujících několik desítek let neúprosně utlačován. Nic však netrvá věčně a Kaddáfí nebo také Vzteklý pes Blízkého východu, jak se mu začalo přezdívat, se během arabského jara v roce 2011 ocitl v palebné linii.

Zemí otřásaly rozsáhlé protesty proti jeho vládě, které vyústily v krvavou občanskou válku. Proti Kaddáfímu stanula opoziční strana známá jako Dočasná národní přechodná rada (NTC). Opozice se brzy dočkala podpory NATO a Kaddáfí se ocitl na útěku. V říjnu 2011 byl diktátor zabit bojovníky NTC a jeho zkrvavené tělo bylo následně vláčeno po ulicích.  

Kteří další totalitní vůdci by podle vás stáli za zmínku?

Zdroj: History

Článek Poslední minuty totalitních vůdců: pekelnými branami je provázel strach, potupa a především nenávist z řad vlastního lidu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zfalšované výsledky voleb

Po prvním kole prezidentských voleb, které se uskutečnilo 31. října, odložila Ústřední volební komise, jež byla fakticky pod kontrolou vlády, oznámení o konečném sčítání hlasů o několik dní. To vzbudilo v řadách široké veřejnosti všeobecné podezření na manipulaci s volebními hlasy. Posléze však komise oznámila, že Juščenko nad Janukovyčem zvítězil, ovšem jen s nepatrným náskokem.

Protože však ani jeden z kandidátů nezískal nadpoloviční většinu, bylo na 21. listopadu naplánováno druhé kolo voleb. Neúspěšní kandidáti z prvního kola voleb mezitím podpořili Juščenka, který se tak stal jasným favoritem nadcházejícího druhého kola. Průzkumy veřejného mínění rovněž nasvědčovaly Juščenkovu vítězství. Navzdory těmto faktům však ve druhém kole nakonec zvítězil Ruskem podporovaný Viktor Janukovyč.

Je třeba podotknout, že „oranžovou revoluci“, ke které následně došlo, nelze považovat za jakousi izolovanou iniciativu. Jedná se spíše o orientační mezník na velmi dlouhé a klikaté cestě k postupné demokratizaci Ukrajiny, kterou některé politické elity podporovaly a jiné se proti ní ostře stavěly. Příhodně lze považovat vítěznou „oranžovou revoluci“ za eventuální úspěch jinak nezdařené masové protestní kampaně „Ukrajina bez Kučmy!“, jež se uskutečnila v letech 2000–2001 a která neúspěšně vyzvala prezidenta Kučmu k rezignaci.

Organizace masových protestů

Ačkoli v roce 2004 „oranžové“ prodemokratické síly nezvítězily přímo nad Kučmou, způsobily značné škody tzv. „kučmismu“, zkorumpovanému poloautoritativnímu režimu či lépe řečeno způsobu politického myšlení a vystupování, které reprezentoval Kučmův chráněnec Viktor Janukovyč.

Politická opozice vůči „kučmismu“ narůstala již od roku 2001 a v roce 2004 byla odhodlána podniknout cokoli, aby případného Kučmova nástupce zlikvidovala. Prvním plánem bylo samozřejmě vítězství ve volbách. Nicméně všem členům opozice bylo jasné, že režim využije veškerých svých správních pravomocí, aby narušil volební proces, a uchýlí se k zastrašování voličů, úpravám protokolů, manipulaci s volebními urnami a dalšímu porušování volebního zákona.

Podvody při volbách ve prospěch prorežimní strany Za jednotnou Ukrajinu v parlamentních volbách v roce 2002 umožnily nahlédnout do očekávaných strategií „kučmismu“ při prezidentských volbách v roce 2004.

Vzhledem k tomu, že prezidentský post na Ukrajině byl z politického i ekonomického hlediska mnohem významnější než post premiéra, bylo opozici nade vší pochybnost jasné, že plán vyhrát volby pravděpodobně fungovat nebude. Druhý plán opozice tak byl založen na zcela jiné taktice. Obnášel rozsáhlou medializaci, zveřejňování podvodných postupů režimu a zejména pak organizaci masových protestů. Prvotní „oranžové“ protesty tak nebyly zdaleka spontánní.

Oranžový tábor na Majdanu

Abychom to shrnuly, bezprostřední příčina revoluce je tedy zcela jednoznačná: bývalý režim bezostyšně zmařil volby a opozice, právoplatní vítězové, požadovala respektování zákonů země, zatímco úřadující vláda dodržování zákonů pouze předstírala. V důsledku toho se dne 22. listopadu, v mrazivých hodinách, shromáždily na Majdanu tisíce lidí a započala Oranžová revoluce. Počty demonstrantů postupně rostly, až nakonec dosáhly zhruba jednoho milionu. Oba prezidentští kandidáti se prohlašovali za vítěze voleb, tedy klasický příklad dvojí svrchovanosti.

Revoluce sestávala ze čtyř různých fází. Tou první a nejvýznamnější se staly lidové protesty, které probíhaly v několika velkých městech po celé Ukrajině, avšak nejvíce se soustředily na Majdanu v samém srdci Kyjeva. Po druhém kole voleb bylo na Chreščatyku, hlavní kyjevské dopravní tepně vedoucí v těsné blízkosti Majdanu, narychlo zřízeno „oranžové“ město s 1 500 stany. V ulicích se po celou tu dobu pohybovaly davy lidí, přičemž jejich počet se každý večer, kdy Juščenko a další revoluční představitelé promlouvali z hlavního pódia na náměstí, šplhal až ke statisícům.

Jejich požadavky na svobodu a demokracii byly současně vysílány v televizi na 5. kanálu, který patřil Petru Porošenkovi. Ve skutečnosti to byla Julia Tymošenková, nikoliv Juščenko, kdo oplýval nefalšovanou prorevoluční náruživostí, za což se jí dostávalo velké pozornosti. Juščenka, ač charismatického, považovali jeho stoupenci za člověka spíše rozvážného a obezřetného, nikoli za radikálního politika.

Omezení pravomocí prezidenta

Třetím krokem pak bylo jednání v parlamentu a vypořádání se s celou řadou soudů, které se zabývaly různými stížnostmi ohledně výsledků voleb. Poté, co Rada, ukrajinský parlament, odmítla ratifikovat oficiální výsledky zveřejněné Ústřední volební komisí, byla celá kauza předána Nejvyššímu soudu k projednání. Ten následně vydal klíčové stanovisko, ve kterém shledal druhé kolo prezidentských voleb neplatným a rozhodl o jeho opakování.

Přestože opozice toto rozhodnutí široce uvítala, masové demonstrace pokračovaly. K ukončení naplno rozjetých mírových protestů bylo zapotřebí ještě něco víc. Čtvrtým a zároveň finálním počinem tak bylo uzavření dohody mezi stávající vládou a opozicí, na základě které byla provedena změna ústavy.

Ukrajinský parlament schválil změny, které podstatně omezily pravomoci prezidenta, což bylo pro Kučmu a jeho spolupracovníky předmětem značného zájmu, vzhledem k předpokládanému vítězství opozice. Parlament rovněž schválil změny volebního zákona, za něž se zasazovala opozice a které měly za cíl omezit možnosti podvodů. Po uzavření tohoto paktu se obě strany dohodly na opětovném uspořádání druhého kola voleb.

Hlasování, které se konalo 26. prosince 2004, proběhlo v řádném termínu za účasti mimořádného počtu zahraničních pozorovatelů. Juščenko získal 52 % hlasů, zatímco Janukovyč 44 %, což se pravděpodobně blížilo skutečným výsledkům z 21. listopadu. Janukovyč výsledky razantně, ale s nedostatečnými důkazy, zpochybnil před soudy.

Přesto jeho četné protesty pozdržely završení voleb a inauguraci nového prezidenta. Oranžová revoluce byla oficiálně završena poté, co Nejvyšší soud 23. ledna 2005 potvrdil výsledky voleb a nově inaugurovaný prezident Juščenko složil přísahu jak v parlamentu, tak na Majdanu před svým lidem.

Nenaplnění inauguračního slibu

Oranžová revoluce sice skutečně manifestovala jakýsi občansko-republikánský charakter, nicméně velké skupiny obyvatel, které údajně vytvořily onu „novou národní identitu“, byly z tohoto národního modelu, založeného především na ukrajinských etnokulturních tradicích a pravděpodobně západních demokratických hodnotách, buď rozladěny, či se dokonce cítily vyloučeny.

To znemožnilo Juščenkovi a jeho stoupencům rozšířit myšlenku moderního demokratického národa do regionů, kde byli lidé více nakloněni Janukovyčovi, tedy především na východ a do středních oblastí země. Navíc vleklý spor mezi Juščenkem a Tymošenkovou, který odstartoval v roce 2005, a rovněž následný rozpad „oranžového“ politického tábora přispěly k rozčarování ukrajinského obyvatelstva. Předvolební sliby totiž nebyly ani zdaleka naplněny.

Spolu s poklesem Juščenkovy popularity, který nastal téměř bezprostředně po jeho nástupu do prezidentského úřadu, se představa, že „oranžová revoluce“ přinese zrod nového ukrajinského národa, stala čím dále méně relevantní.

Jaký je Váš názor na politické události na Ukrajině z tohoto období?

Zdroj: Academia, Britannica, WilsonCenter

Článek Politická šachovnice: Ukrajinská Oranžová revoluce slibovala změnu, místo toho naučila Ukrajince nevěřit politikům se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Německo v meziválečném období (1922–⁠1923) 

V listopadu roku 1922 neuhradilo Německo určené poválečné reparace, načež spojenecká vojska reagovala vtrhnutím do Porúří. Jedné z nejvýznamnějších průmyslových oblastí země. Německu byla tehdy zabavena značná část průmyslové produkce. Výmarská vláda si samozřejmě nenechala tento tvrdý zákrok líbit a uvedla v platnost nenásilnou obrannou politiku „pasivní rezistence“.  

Výměnou za stálý příjem odmítali němečtí dělníci pracovat a stranili se rovněž jakékoliv spolupráce s cizími vojsky. A jak vláda zvládla vyplácet dělníkům mzdy, když neměla na zaplacení reparací? Docela jednoduše. Tiskla totiž další a další peníze. Původně mělo jít pouze o dočasné opatření, v takovém případě by možná bylo Německo schopno situaci nakonec ukočírovat, avšak s pokračující okupací se dostávalo do oběhu stále větší množství peněz.  

Centrální banky využívaly k tisku bankovek téměř 1 800 tiskařských strojů, přičemž do celého procesu bylo zapojeno více než 33 papíren a 133 dalších společností. V důsledku toho letěly ceny vzhůru závratnou rychlostí. Bochník chleba, který stál ještě v lednu 1923 pouze 250 říšských marek, se do listopadu 1923 vyšplhal na 200 000 milionů. Za hotovost, jež byla v roce 1923 potřeba k nákupu jediného vejce, byste v roce v roce 1918 pořídili na 500 miliard vajec. A to už jsou docela šokující čísla. 

Krize poválečného Maďarska (1945–⁠1946) 

Přestože Výmarská republika slouží většinou jako hlavní historický příklad, dosud zcela nejvyšší zaznamenaná hyperinflace postihla po druhé světové válce tehdejší Maďarské království. V roce 1944 se v zemi utkala německá a ruská vojska, která poškodila téměř 90 % její průmyslové kapacity. Doslova zdevastovala ekonomiku celého království. Část produkce byla navíc zabavena nacisty, kteří měli v úmyslu využít zisk z uherského průmyslu k zaplacení poválečných reparací.  

V důsledku hospodářského kolapsu došlo k prudkému nárůstu cen, což se vláda snažila omezit zvýšením oběhu peněz. Situace však byla natolik kritická, že každých 15 hodin došlo ke zdvojnásobení cen. Pokud jste v září 1945 zaplatili 379 pengő, v červenci 1946 vás ta samá věc stála neuvěřitelný 1 bilion pengő. Samozřejmě nuly nelze psát donekonečna, a tak bylo pengő brzy nahrazeno nominály Mpengő a Bpengő. 

To však ani zdaleka neřešilo podstatu problému samotného. Vláda musela nakonec přestat s výběrem daní, neboť jediný den zpoždění ve výběru znamenal naprostou likvidaci hodnot příjmů, což vedlo ke vzniku dalšího nominálu „Adópengő“. Ovšem i přesto, že byl tento nominál indexován podle fluktuace inflace, nakonec také podlehl naprosto směšným cenám. 

Válkou zmítaná Jugoslávie (1992–⁠1994) 

Po letech provázených hospodářkou, ekonomickou i politickou krizí se již tak nestabilní Jugoslávie v roce 1992 nadobro rozpadla. Neutuchající válečné konflikty a série střetů vedly k rozvratu meziregionálního obchodu, v důsledku čehož prudce poklesla průmyslová výroba Svazové republiky Jugoslávie, federace Černé Hory a Srbska, která vznikla na malé části území dříve rozlehlého státu Jugoslávie.  

Zanedlouho pak utržila ekonomika (závislá na dovozu) novopečené federace další ránu, a to v podobě obchodního embarga uvaleného OSN. Nelze také opomenout těžkou byrokracii, jež v zemi panovala, a která si žádala k řešení nastalých problémů vynaložení naprosto neúměrných výdajů. S prohlubujícím se fiskálním deficitem se tak vláda musela uchýlit, nyní již zcela jistě nepřekvapivě, k navýšení peněžního oběhu.  

Měsíční míra inflace postupně vzrostla až na 313 milionů procent, přičemž ceny se zdvojnásobovaly každý den a půl. Ceny rostly tak absurdně rychle, že některé obchody v rámci zachování svých zásob úplně přestaly přijímat měnu dinár. Lidé tak byli v podstatě donuceni chodit nakupovat i obyčejné potraviny jako mléko a chléb na černý trh. 

Zkorumpovaná vláda tabákové velmoci (2007–⁠2008) 

Ekonomická situace v Zimbabwe naznačovala možnou hyperinflaci již dlouho předtím, než k ní skutečně došlo. Již od 60. let bojovala země s vysokou inflací, avšak v roce 1998 vyletěla roční míra inflace prudce nahoru a dosáhla hranice 47 %. Přičemž zvýšený cenový skok pramenil hned z několika faktorů. Mezi ty hlavní se bezesporu řadí vysoká míra institucionální korupce a aktivní financování druhé konžské války.

Opomenout však nelze ani pozemkové reformy, jež významně omezily průmyslovou a zemědělskou produkci, včetně pěstování vysoce ceněného tabáku. A stejně jako v již uvedených případech se z občanů stali chudí miliardáři, kteří byli v držení velké spousty peněz, ovšem jen s velmi malou hodnotou. Na svém vrcholu dosahovala denní míra inflace jen těžko uvěřitelných 98 %. Lidé se tak často uchylovali k výměnným obchodům a za holiče platili například potravinami. 

Jaké další příklady hyperinflace z historie znáte?

Zdroj: History

Článek Chudí miliardáři: Nejhorší případy hyperinflace ve válkou zdevastovaných a byrokracií zmítaných zemích. Ještě není tak zle se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejednalo se o ojedinělé případy

Případy, kdy žena požádala o rozvod na základě manželovi impotence, rozhodně nebyly ojedinělé. Ve středověku byla impotence jedním z velmi mála důvodů, na jejichž základě směla žena požádat o rozvod. Z pohledu katolické církve, která byla ve středověku velmi rozšířená, museli manželé svou drahou polovičku povinně uspokojit, a pokud nemohl jeden z páru tento závazek dodržet, představovalo to naprosto seriózní důvod k rozvodu.

Pouhá výpověď manžela/manželky však nestačila a k soudu tak byli předvoláni očití svědci, přátelé a rodina, kteří sloužili jako examinátoři. Za úkol měli například i fyzické prohlédnutí manželského páru. Svědkyněmi v případech mužské impotence museli být často buď vdané známé, vdovy, nebo tamní sexuální pracovnice.

Ty mohly dostat od soudu za úkol nejen prohlédnout manželův penis, ale údajně se měly v některých případech pokusit muže vzrušit. Jindy pak předstoupili jako svědci muži, kteří přihlíželi tomu, jak se dotyčný pokouší o soulož, případně sami přiložili ruku k dílu. Examinátoři následně o svých zjištěních informovali soud.

Případ Tedie Lambhirdové a Johna Saundirsona

O jeden takový rozvod požádala v roce 1370 Tedia Lambhirdová, která tvrdila, že její manžel John Saundirson je impotentní. Musela však prokázat partnerovu neschopnost dostát svým manželským povinnostem. Naštěstí pro Tedii, měla k ruce hned dva očité svědky. Jeden z nich, jménem Thomas, u církevního soudu vypověděl, jak jednoho jarního rána před devátou hodinou viděl pokus o manželskou soulož.

iZdroj fotografie: Uživatel Akiim / Creative Commons / Public Domain

Thomas velmi barvitě popsal, jak byl John, i přes svou horlivou snahu, naneštěstí neúspěšný. Dále tvrdil, že svědkem tohoto pohlavního styku byl i Johnův bratr, který se podle Thomasovy výpovědi snad pokoušel bratrovi i vlastnoručně pomoci. Díky tomuto zdrcujícímu svědectví Tedia u soudu uspěla.  

Ačkoli se to může zdát pobuřující, nešťastný konec tohoto páru je pouze jedním z mnoha případů anulace manželství zaznamenaných ve středověké Anglii. Impotence v té době představovala podle britských historiků naléhavý problém pro muže i ženy. Mnohé básně zmiňují ženy, které se scházejí a zapíjí své neštěstí nad manžely s tímto problémem. V jiných básních naopak muži oplakávají svou impotenci a radí ostatním pánům, jak si svou mužnost zachovat.  

Lidé byli velmi otevření

Kromě toho, že je případ Johna Saundirsona skandální a sexuálně explicitní, ukazuje to na fakt, jak ve středověku lidé mluvili o svém sexuálním životě velmi upřímně a otevřeně. A to způsobem, který si v dnešní době pravděpodobně nedokážeme představit. Muži se navíc nebáli o své impotenci mluvit se svými přáteli a lékaři. To je poměrně v ostrém kontrastu s dnešní moderní dobou, kdy je toto téma pro mnoho mužů naprosto zapovězeno.

A v neposlední řadě, myšlenka žádosti o rozvod z důvodu impotence není tak středověká, jak bychom si mohli myslet a dodnes je součástí rozvodového práva v některých amerických státech. Dnešní soudy jsou však při zkoumání znatelně obezřetnější a vyžadují po nešťastném páru předložení lékařské dokumentace potvrzující impotenci, místo aby se o důkazech přesvědčovaly na vlastní oči.

Jaký je Váš názor na otevřenost tehdejších církevních soudů?

Zdroj: Medievalists

Článek Impotence ve středověku musela být dokázána před církevním soudem, a to na základě svědectví očitých svědků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Snahy o vybudování muzea nevyšly

Kitty Hawk byla vyřazena ze služby již 12. května 2009. Od té doby čekala na svůj osud. Řada nadšenců se snažila o to, aby z ní bylo uděláno muzeum jako předtím z 5 jiných starších letadlových lodí US NAVY. Ale jejich přání se neuskutečnilo. V roce 2017 byla loď vyškrtnuta z rejstříku plavidel. Námořnictvo se nakonec dohodlo se společností International Shipbreaking Limited, že ji zlikviduje za pouhý cent. Na rozebrání si firma vydělá prodejem druhotných surovin z lodi.

Odstrojená Kitty Hawk tak v lednu 2022 vyplula zapřažená za remorkéry na svou poslední plavbu z Bremertonu ve státě Washington na západním pobřeží USA do texaského Brownsvillu v Mexickém zálivu. Jelikož je velká tak, že neprojede Panamským průplavem, nezbylo nic jiného, než ji odtáhnout kolem celého amerického kontinentu. I její poslední cesta byla tedy velmi impozantní, o délce téměř 30 000 kilometrů.

iZdroj fotografie: Uživatel Zaiquiri2781 / Creative Commons / CC BY-SA

Všude, kde proplouvala na dohled od pobřeží, vzbuzovala velkou pozornost a například v přístavu Valparaiso v Chile vyvolala doslova malé pozdvižení. Do Brownsville v Texasu dorazila 31. května. Její rozebrání bude trvat zhruba rok a půl. USS Kitty Hawk CV-63 byla na vodu spuštěna 21. května roku 1960. Stala se první lodí stejnojmenné třídy, která se nakonec skládala ze tří plavidel. Loď o délce 325,8 metru a výtlaku 80 000 tun se do služby dostala už v dubnu 1961.

Ve službě zůstala Kitty Hawk dlouhých 48 let, až do roku 2009. Byla nejen první, ale také poslední aktivní letadlovou lodí své třídy ve službě u US NAVY. Dalšími loděmi byly Constellation a Amerika. Postavena byla ještě značně modifikovaná varianta této třídy, letadlová loď John F. Kennedy. Kitty Hawk své jméno odvozuje od města v Severní Karolíně, kde bratři Wrightové uskutečnili svůj první let letadlem.

Konvenční, ale i tak obrovská

Ve své době se jednalo o velmi impozantní plavidlo. USS Kitty Hawk patřila do kategorie takzvaných superletadlových lodí. Byla postavena jako útočné plavidlo s 85 letadly na palubě. Loď byla 325,8 metru dlouhá a 40 metrů široká. Její výtlak činil téměř 82 tisíc tun. Jen pro srovnání, nová třída amerických letadlových lodí Gerald R. Ford je dlouhá 333 metrů a její výtlak je 100 tisíc tun, ale Ford má jaderný pohon. Třeba nová britská třída letadlových lodí s konvenčním pohonem Queen Elizabeth má délku 280 metrů a výtlak 72 tisíc tun. Unese i méně letadel.

Na palubě Kitty Hawk bývala běžně letka složená ze 70 letadel a dalších vrtulníků. Typy letadel, které se na lodi používaly, se postupem doby samozřejmě měnily podle toho, jaké byly zrovna ve službě v americkém námořnictvu. Začínaly na ní legendární F-4 Phantom II a A-4 Skyhawk, jež nesly hlavní tíhu bojů nad Vietnamem v 60. letech, vrtulníky SH-3 Sea King, známé z jiné letadlové lodi jako ty, které vyzvedávaly z moře americké astronauty navrátivší se z Měsíce.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Dále bitevní A-7 Corsair II a především slavné F-14 Tomcat, známé díky Tomu Cruisovi a jeho filmu Top Gun. Zajímavou epizodou z výzbroje CV-63 byla služba tehdy nejtěžších letadel na letadlových lodích (startovní hmotnost až 25,5 tuny), nadzvukových atomových dvoumotorových bombardérů A3J (A-5) Vigilante. Tyto stroje dokázaly létat vyzbrojené atomovou pumou rychlostí až 2 135 km/hod, dolet měly jen o málo menší než 3 000 km.

Mimochodem, tyto letouny stály každý americké námořnictvo více než stejná váha zlata (jejich prázdná hmotnost přitom činila 14 839 kg) a bylo vyrobeno 59 exemplářů. Během posledních let služby CV-63 ale bylo její hlavní údernou silou 40 stíhacích-útočných letounů F/A-18 Hornet. Na palubě pak byla i letadla A-6E Prowler (bombardér, vzdušný tanker, elektronický boj), E-2 Hawkeye (létající radar – AVACS), S-3 Viking (protiponorkový boj) a další stroje a vrtulníky.

Rozsáhlá obranná výzbroj

Parní turbíny, kterými bylo plavidlo vybaveno, mu dokázaly udělit rychlost až 33 uzlů. Na palubě sloužilo více než 5 600 námořníků, letců a dalších členů personálu. Letadlová loď byla vyzbrojena jen obrannou výzbrojí, jak tomu u amerických plavidel tohoto typu bývá. I ta se postupem doby měnila. Loď se mohla bránit vlastními letadly, raketami Sea Sparrow a dvěma protiraketovými automatickými šestihlavňovými rotačními 20mm kanóny Phalanx CIWS.

Tedy plně automatická a autonomní jednotka, nezávislá na ostatních radiolokačních a elektronických systémech plavidla, určená pro ničení střel a letounů na krátkou vzdálenost. Vyhledávání, identifikace, vyhodnocení hrozby, okamžik zahájení palby a samotné ničení probíhá zcela automaticky. Loď má dále devět 12,7mm kulometů (dostřel 1 829 m).

Dva kulomety M-60 s dostřelem 595 m proti případným útokům velmi malých a rychlých motorových člunů. V posledních letech služby přibyly dva protiraketové systémy krátkého dosahu RIM-116 RAM, což je technická kombinace raket AIM-9 Sidewinder (motor a hlavice rakety) a FIM-92 Stinger (infračervená naváděcí soustava), umístěná do odpalovací „rampy” Mk.49 pro 21 střel, odvozené od rampy pro systém Phalanx.

Významné i neslavné události

Během své téměř 50leté služby zažila Kitty Hawk mnoho významných událostí. Nejslavnější osobností, jež vstoupila na její palubu, byl nejspíše prezident J. F. Kennedy, i když loď hostila řadu státníků včetně těch cizích. V roce 1963 se na její palubě natáčel film Sedm dní v květnu. Loď má však za sebou i temné stránky. Na její palubě došlo v roce 1972 k rasovým nepokojům. Vypukly údajně kvůli sendviči navíc, který v kantýně odmítli vydat jednomu Afroameričanovi, zatímco jeho bílý kolega uspěl.

V noci z 12. na 13. října 1972 se kvůli tomu loď změnila v regulérní bojiště jako někde v Bronxu, kdy se rozhořčené skupiny černošských a bělošských námořníků potulovaly palubami obrovské lodi a vzájemně na sebe útočily pěstmi, řetězy, hasáky a trubkami. Výsledkem řádění bylo nejen 47 zraněných námořníků, (jen 6 bílých), ale především zrušení prakticky všech omezení pro službu Afroameričanů v US NAVY. V době incidentu bylo na lodi asi 4 500 mužů posádky, z nichž ale jen 10 % tvořili Afroameričané, z toho pouze 5 bylo s důstojnickou hodností.

Bylo to bolestné připomenutí starých časů segregace v USA, které stále ještě přežívaly ve vědomí některých Američanů. Vážný incident se odehrál 21. března 1984, když se v Japonském moři srazila se sovětskou útočnou ponorkou K-314. Obě plavidla měla na palubě jaderné zbraně. Sovětská ponorka sledovala americkou 7. flotilu během námořního cvičení Team Spirit 84. Zcela náhodně se nečekaně vynořila přímo před rozjetou letadlovou lodí.

Když kapitán ponorky Alexander Jevsejenko zjistil, že je na hladině na kolizním kursu s CV-63, okamžitě nařídil nouzový ponor, ale bylo už pozdě. Zastavit na moři velkou a těžkou rychle se pohybující loď na krátkou vzdálenost není možné, a ani snaha o vyhnutí se neměla úspěch. Kitty Hawk doslova „přejela” záď ještě nedostatečně ponořené téměř 95 metrů dlouhé ruské ponorky s 94 lidmi na palubě, která tak nestihla uniknout kolizi.

Loď měla rozsáhlou operační historii

Pro mohutnou letadlovou loď srážka znamenala lehčí škrábnutí trupu pod čárou ponoru, přičemž protržení obšívky bylo jen nepatrné. Zaznamenáníhodný byl spíše menší únik paliva z proražených lodních zásobníků. Sovětská ponorka ale ztratila jeden ze šroubů, jenž zůstal zaseknutý do trupu Kitty Hawk. K němu se také přilepilo pár polymerových dlaždic z povrchu trupu sovětské K-314, které jí umožňovaly výrazně tišší pohyb pod vodou.

Obě kořistní součásti sovětské ponorky se pak staly vítaným „soustem” pro americké techniky. Zatímco Kitty Hawk po srážce pokračovala v plavbě a drobná poškození trupu zvládla opravit samotná posádka ještě na moři, ponorka K-314 přišla o energii a musela být odtažena do Vladivostoku.

Většinu bojové služby strávila USS Kitty Hawk CV-63 v oblasti Pacifiku a zúčastnila se i několika ostrých konfliktů. Největším bylo nasazení v době války ve Vietnamu, kdy se letadla z ní účastnila třeba potlačení ofenzivy Tet v roce 1968. Letadla z lodi se pak podílela například na úderech v Iráku nebo v Afghánistánu.

Jak velký rozdíl je podle vás v letadlových lodích s konvenčním a jaderným pohonem?

Zdroj: BusinessInsider

Článek Poslední americká letadlová loď s konvenčním pohonem dorazila na šrotoviště. Ve své historii se změnila i v rasové bojiště se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Historie mluví za vše

Za největšího Rusa historie je považován Petr I. Veliký. Celkem oprávněná pozice, car reformátor, který dokázal na přelomu 17. a 18. století dostat Rusko alespoň částečně do Evropy. Nechal vybudovat spoustu manufaktur, jež byly soudobě dávno součástí zbytku Evropy. Zvětšil území Ruska a dokázal ho dostat k Baltu. Provedl řadu reforem státní zprávy, částečně omezil vliv vysoké šlechty, například po ní chtěl, aby se naučila číst a psát.

To by bylo něco málo k pozitivům. Když ovšem navštívil třeba Francii, nastalo zděšení nad jeho neotesaností a v pravdě barbarským jednáním. Jednou z jeho kratochvil bylo, že od jeho stolu nesměl nikdo odejít a musel vypít, co bylo poručeno. Otrava alkoholem byla běžnou záležitostí. Petr I. Veliký Rusko pozvedl ekonomicky a správně. Společensky a lidsky vůbec. Jeho hlavní nástupkyně, Kateřina II. Veliká, v reformách mírněji pokračovala. Pak se opět prakticky zastavil čas.

Až Krymská válka (1853 až 1856) v holé pravdě ukázala naprostou zaostalost carského Ruska, jehož armáda byla do té doby považována za nejsilnější v Evropě. Teprve po ní bylo zrušeno nevolnictví, téměř sto let po Rakouské monarchii a o západních zemích netřeba hovořit. Situace se začala zlepšovat a nastaly i velmi mírné demokratizační reformy. Lze říci, že závěrečné období carského režimu bylo nejsvobodnější v dějinách Ruska.

Přesto rusko-japonská válka (1904–1905) dopadla katastrofou. Budeme-li období zkoumat podrobněji, zjistíme, že značnou část velitelů ruské armády tvořili pruští důstojníci, nebyli o moc lepší než ti ruští. Denní brutalita v jednotkách, obrovská spotřeba alkoholu, naprosto nulová hodnota lidského života. A nad tím vládl kult baťušky cara, který byl takřka nedotknutelný. Za vše mohli jiní, car to nevěděl.

Přesto postupně začala narůstat nespokojenost s režimem, jež vyústila ve Velkou říjnovou revoluci a příchod bolševiků, kteří byli naprosto marginální politickou stranou. Nepředstavitelně krvavým terorem získali vládu nad Ruskem, Ukrajinou a postupně i řadou dalších zemí. A záhy se začal budovat další kult – Stalinův. Obrovské vzepětí národů SSSR pod bičem jednoho z největších diktátorů dějin přineslo porážku nacistického Německa.

Ruská propaganda ohýbá historii, jak se Rusům zlíbí

Až příliš často se zapomíná, že největší škody a ztráty na životech utrpěla Ukrajina a Bělorusko. Je zcela opomíjena pomoc Spojenců, přičemž je velkým otazníkem, zda by bez ní SSSR přežil. Rusové žijí ze svého vítězství v „jejich“ válce a pravdivá historie je nezajímá. Jsou fanatiky do historie, ale jen té, která se jim líbí. Velkoruský nacionalismus je obrovskou mantrou celé země. Běžný Rus je plný lásky ke své zemi a představě o její velikosti.

Ta velikost znamená porobení mnoha národů, které jsou ve sféře vlivu oné nešťastné země. Jelcinovo intermezzo s malým puncem demokracie bylo jen naprostou výjimkou v dějinách Ruska. Rusové dodnes nejsou s to pochopit, proč jsme je vyhnali a nenávidíme je za rok 1968. Stále v nich přetrvává přesvědčení o tom, jak nás přišli osvobodit a my jsme se jim odvděčili takto. Komunistická indoktrinace v myšlení Rusů nadále přetrvává, jsou přesvědčení o mimořádnosti svého národa a jich samých. Jsou přesvědčeni, že obětovat se na oltář vlasti je to nejdůležitější.

Po odsunu sovětských vojsk v roce 1991 zůstalo mnoho Rusů v tehdejším Československu. Bylo zajímavé s nimi hovořit (autor absolvoval ZVS v Jihlavě, kde jich bylo velmi mnoho). Dokud nepřišla řeč na Rusko a jeho armády, byli to celkem milí a přátelští lidé. Ovšem kvůli své zemi byli ochotní i zabít. Neuvěřitelná a přetrvávající indoktrinace. Ruská armáda je nejlepší, má nejlepší zbraně, proč jste nás opustili. Jen střípek z narativů. Ani křivé slovo proti vražednému komunistickému režimu a obrovskému utrpení obyvatel největší země na planetě.

Putin není Rusko, Rusové jsou Putinem

V Rusech přetrvává přesvědčení o tom, jak jim bylo a je ubližováno ze strany Západu. Pro mnoho z nich studená válka nikdy neskončila. Mají neuvěřitelnou tendenci vždy všude dokazovat, že Rusko je ta jediná správná země. Putin není manipulátorem většiny Rusů, on jen naplňuje jejich sny o dlouhodobém ztělesnění baťušky cara, vůdce, který je jejich a vytrvale jde za velikostí země. Na sociálních sítích je mnoho videí naprosto „vymytých“ Rusů, jako je to zde – stojí za zhlédnutí.

To je skutečné Rusko a dnes vybičované skrytým nacionalismem a podvědomou snahou o uznání jeho kvalit. Pochopitelně je na západě dosahováno pravého opaku. Přesto je velkou chybou drtivé většiny západních politiků neschopnost chápat mentalitu Ruska. Stejně tak jako vytrvalé nepochopení muslimského světa. Nahlížet na tyto země očima demokracie a západních hodnot je naprostý nesmysl.

Historie mluví jasně. Rok 1946, americký velvyslanec George Kennan v Moskvě posílá do Washingtonu tzv. Dlouhý telegram o situaci v SSSR. Je nesmírně vystihující a zcela platný i dnes: „Jediné, čemu Stalin a potažmo Rusové rozumějí, nejsou vůbec ústupky a vstřícnost, ale jedině pevný postoj a vojenská síla.“ Z kontextu článku je jasně patrné, že situace ohledně konfliktu na Ukrajině je nesmírně těžko řešitelná.

Změna zespodu takřka nepřichází v úvahu. Palácový převrat je problematický už jen právě pro napojení Rusové – Putin. Jako jediná možnost vychází úplná vojenská porážka Ruska, ale to je doslova drakonické řešení. Je třeba si uvědomit, že Kreml doposud ani nevyhlásil mobilizaci. Vyjednávání se stává stále nemožnějším vzhledem k tomu, jak moc už jsou oba státy angažované. Vzájemná nenávist roste každým dnem. Lze očekávat ještě těžké měsíce, minimálně.

Nakolik je podle vás v Rusku možný palácový převrat?

Zdroj: autorský komentář Jaroslava Červenky

Článek Rusko nelze poměřovat evropskýma očima. Putin a Rusové tvoří symbiózu, kde kremelský diktátor jen naplňuje představy mnoha obyvatel země se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Samotná cesta do Ameriky zabila statisíce otroků

Transatlantický obchod s otroky byl největší migrací Afričanů ze Starého světa do Nového světa. V první fázi trojúhelníkového obchodu šlo o vývoz zboží z Evropy, například železa, brandy, střelného prachu či zbraní, které se v Africe směňovalo za otroky. Druhá etapa, označovaná jako Střední cesta, zahrnovala přepravu 10 až 14 milionů zotročených Afričanů přes Atlantský oceán do Evropy. Poslední etapou pak byl převoz zboží; cukru, bavlny, rumu, melasy a tabáku z Ameriky do Evropy.

Obchod s otroky započal na africké půdě a podíleli se na něm Afričané, Arabové i Evropané. Většina zajatců, kteří putovali do Ameriky, byli oběťmi nájezdů, únosů a válek. Velmi často pak afričtí páni prodávali do otroctví své vlastní poddané, domácí služebnictvo či zločince nebo dlužníky. Hlavní motivací těchto transakcí bylo získání zbraní pro neutuchající mezietnické konflikty. Vládci často vedli války jen proto, aby zajatce mohli prodat především Portugalcům do otroctví.

Evropští otrokáři pak často vsázeli na domorodé Afričany či míšence, kteří byli schopni nepozorovaně proniknout mezi prostý lid a unášet muže, ženy i děti a následně je prodávat na pobřeží. Už jen tato zkušenost musela být naprosto traumatizující. Samotný únos byl však teprve začátkem dlouhých útrap, které čekaly otroky na cestě do Ameriky. Po zajetí byli Afričané svázáni a nuceni pochodovat desítky až stovky kilometrů, přičemž trpěli hladem, žízní či úzkostí, neboť nevěděli, kam jdou, ani jaký bude jejich osud, jakmile cíle dosáhnou.

Mnozí z vězňů proto cestu z vnitrozemí na pobřeží nepřežili. Ty zajatce, kteří náročnou cestu zvládli, čekala nepříjemná fyzická prohlídka, při níž byli například nuceni skákat na místě či podstoupit vyšetření pohlavních orgánů. Následně byli vybraní otroci označeni pečetí evropských společností, pro něž byli přepravováni. Poté je čekala náročná plavba přes Atlantik, na jejíž absolvování však byli mnozí vězni příliš slabí a spousta z nich zahynula.

Otroci přišli téměř o všechna práva

Na přesném počtu Afričanů přepravených do Ameriky během transatlantického obchodu se historikové nejsou schopni shodnout. Vzhledem k tomu, že není k dispozici dostatečná dokumentace, která by zaznamenávala každou plavbu od počátku obchodu až po jeho zánik, není možné se dopátrat číselného údaje, který by byl na sto procent přesný. Odhady se pohybují od 5 do 100 milionů, z větší části se však odborníci shodují na 10-14 milionech. 

I když jsou přesná čísla sporná, dostupné údaje z plaveb mezi lety 1662 a 1867 do značné míry alespoň dokládají, jak byli afričtí otroci rozmístěni po Americe. Zhruba 90% zajatců z tohoto období skončilo v Latinské Americe a Karibiku, z toho 40% v Brazílii, 37% v britském a francouzském Karibiku a 10% ve španělských koloniích. Do Severní Ameriky se dostalo pouhých 7% otroků.

Od roku 1619 do konce sedmnáctého století byla práva Afričanů a jejich potomků v Americe neustále ohrožována. Úpadek lidských práv spolu s rychlým rozvojem tabákového a bavlněného průmyslu, které vyžadovaly stálou pracovní sílu, měl pro Afričany zničující důsledky. Ve Virginii bylo navíc v roce 1705 otroctví upevněno zákonem. V důsledku tohoto kroku se obyvatelé tmavé pleti a Afričané stali synonymem pro otroctví.

Po upevnění plantážního systému se otroctví po celé následující století rozrůstalo převážně ve Virginii a Marylandu, a to neuvěřitelnou rychlostí. Ve Virginii žilo nejvíce zotročených Afričanů podél řeky York, neboť řeka představovala hlavní tepnu, po níž obchodníci s otroky přiváželi do regionu nové “zboží“. Okolí řeky navíc disponovalo vhodnou půdou pro plantážnictví.

Virginie byla hlavním distributorem otroků

Poté, co v roce 1808 vešel v platnost zákaz transatlantického obchodu s otroky, staly se Virginie, Severní a Jižní Karolína hlavními distributory otroků. Pracovní síly dodávaly především na jih a západ kontinentu. Historie těchto regionů proto přímo souvisí s vývojem “černého Texasu“ neboť právě Texas představoval vrchol cesty mnohých Afroameričanů, která započala na africkém kontinentu a pokračovala přes Západní Indii do Virginie a Karolíny, až na pláně východního a středního Texasu.

Zpočátku se jasně rozlišovalo mezi otroky narozenými na africkém kontinentu a otroky narozenými v Americe. Samotný proces, v němž se z Afričanů stávali Afroameričané, byl však komplikovaný a vyvíjel se po celou dobu trvání otroctví. Trauma ze zajetí v Africe, Střední cesta, zotročení a život na plantážích hodně přispěly ke změně pojetí Afriky v myslích samotných otroků.

Vláda Spojených států vykonala mnohé pro odčinění otroctví na svém území. Přesto rasismus v zemi přetrvává, ale zároveň řada zákonů se přetavila v tzv. obrácený rasismus a nutno podotknout, že současné hnutí Black lives matter je naprosto neobjektivní a až rasisticky vyprofilovaná skupina, která výrazně přilévá do ohně rasových nepokojů v USA. Přestože je snaha se tvářit sluníčkově, nadále přetrvává rozsáhlá rasová segregace ze spousty důvodů.

Afroameričané významně ovlivňují americkou společnost

Od prvních výprav afrického cestovatele Estevanica až po vznik plantážnictví, zažívali Afričané v Americe nejistotu, snášeli brutalitu spojenou s otroctvím a prožívali zmatek pramenící z fyzického odtržení od jejich domoviny. Byli zajati, prodáni, mučeni a nuceni neustále se přizpůsobovat nové a nepříliš přívětivé americké realitě. Na všech místech bylo otroctví nelidské, přesto se praxe otroctví mohla v jednotlivých regionech lišit.

Tyto rozdíly jsou příčinou demografických, kulturních a dokonce i genetických odlišností mezi moderními diasporami černošského obyvatelstva. V důsledku transatlantického obchodu s otroky žije v současné době na území Spojených států, Mexika a Kanady 51,5 milionu lidí afrického původu. V Jižní Americe je to pak 66 milionů a více než 14,5 milionů na ostrovech v Karibiku.

I přesto, že s postupem času došlo u těchto diaspor k vytvoření mnohých odlišných kulturních tradic, všechny spojují prvky společného afrického dědictví. Členové diaspor také často disponují silným smyslem pro rasovou, etnickou nebo náboženskou identitu, který překračuje jakékoliv geografické hranice.

Zdroj: History, Encyclopedia,

Článek Afričtí otroci za Atlantickým oceánem: úlohu otrokářů zastávali často samotní Afričané se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pátrací psi měli ve válečných konfliktech důležitou roli

Během většiny válek napříč staletími doprovázeli psi muže do bitvy jako jejich strážci, záchranáři, průzkumníci či bojovníci. Během kruté války ve Vietnamu byli psi používáni k odhalování nastražených výbušnin, skrytých nepřátel, chemikálií či zraněných vojáků z vlastních linií. Ani dnes tomu není jinak, i přes velký technologický pokrok jsou tato zvířata v mnohých aspektech nenahraditelná.

Za první světové války, zejména v prvních letech konfliktu, byli využíváni například ke snížení ztrát při plynových útocích. Jelikož mají vysoce vyvinutý čich, umí vycítit mnohem jemnější pachy než lidé. Dokázali tedy zaznamenat i velmi malé množství pomalu šířícího se plynu, než mohl vojákům způsobit smrtelné škody.

Ve vietnamské válce hráli významnou roli zvířecí slídiči, které využívala americká armáda. Tito převážně záchranářští psi byli spouštěni z helikoptér či shazováni na padácích do nepřístupné vietnamské džungle, kde pátrali po sestřelených amerických pilotech. Dalším úkolem speciálně vycvičených pátracích psů, převážně labradorských retrívrů, byla například lokalizace vietnamských vojáků ukrytých pod vodní hladinou.

Vietnamští vojáci totiž využívali k dýchání pod hladinou v kalné vodě bambusové stonky, lidské oko je tedy nebylo schopno odhalit. Ovšem psi dokázali zachytit dech vojáků a určit tak jejich polohu. Vietnamská armáda vypisovala na tyto průzkumné psy a jejich psovody vysoké odměny.

Ruské psí bomby během druhé světové války

Během druhé světové války rozjelo Rusko poněkud netradiční projekt, ve kterém se snažilo zpomalit postup německých vojsk pomocí protitankových psů. Ti byli vybaveni vestami s výbušninami a jejich úkolem bylo dostat se pod nepřátelské tanky. Pokud se to povedlo, spustil se spouštěcí mechanismus, který připomínal dlouhou prutovou anténu na vrchní části bomby, a výbušnina explodovala. Rudá armáda se s pomocí těchto psů pokoušela narušit útoky nepřátelské obrněné techniky, především útoky tanků.

Jak se však ukázalo, ruská taktika výcviku nebyla příliš účinná. Aby se během výcviku ušetřilo palivo a munice pro pozdější boje, byli psi cvičeni na nehybných tancích. Jenže stojící tank se na zvíře děsivě neřítil a nevydával žádné zvuky. V terénu tak psi často odmítali k hlučným nepřátelským tankům vybíhat a vraceli se ke svým psovodům.

Rusové se sice pokusili cvičit psy i na pohybujících se tancích, jenže i zde nastal problém. Ruské tanky měly dieselové motory a tato zvířata, orientující se převážně svým čichem, pak v akci přirozeně vyhledávala své cíle podle pachu nafty. Samozřejmě neúspěšně, neboť německé tanky jezdily na benzín, nikoli na naftu. Protitankoví psi se tak hodili spíše k sabotování vlastní armády.

Psi jsou v armádě nepostradatelní i v dnešní době

Finové za války tento problém řešili jinak. Při výcviku dávali psům žrádlo pouze pod vozidla a tanky. Poté je s náložemi vysílali jen na odpočívající a stojící kolony ruské armády. Psi hledající své misky pak prošmejdili prostory pod vozidly, a když se spouštěcí mechanismus o dno tanku či spodek vozidla aktivoval, došlo k výbuchu. Tento výcvik měl mnohem větší úspěšnost.

Psi byli sovětskou armádou spíše aktivně využíváni převážně k evakuaci zraněných vojáků z bojišť, ke střežení hranic, k záchranným akcím a mimo jiné i k odminování, a to především v Evropě; v Praze, Vídni, Varšavě a dalších městech, kam ustupující německá vojska nastražila obrovské množství bomb a min všeho druhu.

Dnes jsou armádní psi cvičeni převážně k vyhledávání improvizovaných výbušných zařízení (IED), zbraní a chemických zbraní. Speciální síly je pak využívají například k infiltraci nepřátelských objektů. Tito speciálně vycvičení psi jsou vybaveni sofistikovaným kamerovým systémem a psovod s nimi komunikuje pomocí vysílačky.  Díky své rychlosti a tichosti dokáží nepozorovaně proniknout i do těžko přístupných objektů a terénů, kde není možné využít moderní techniku.

Jak důležitá je podle vás role armádních psů v době moderní techniky?

Zdroj: Medium

Článek Psí váleční hrdinové napříč historií: Sovětská armáda i Finové posílali protitankové psy na jistou smrt se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Za krádež opeřencem

Vikingové nebyli pouze válečníci, mnozí z nich se živili především jako obchodníci, kteří trávili velkou část života na obchodních cestách. Samozřejmě i mezi námořníky a obchodníky existovala určitá pravidla, která museli muži dodržovat. A je tedy pochopitelné, že trest neminul námořníka či obchodníka, jenž se provinil krádeží. Podle švédských zákonů Bjarkey, které jsou dle některých historiků datovány k roku 832, padnul na zloděje trest v podobě holé hlavy, dehtu a kachního peří.

Zní to možná směšně, ale pravdou je, že i při tomto poněkud potupném trestu mohl dotyčný přijít o život. Nejprve byla provinilci oholena hlava a potřena dehtem, načež byl zasypán kachním peřím. Následně musel proběhnout uličkou „hanby“ mezi ostatními obchodníky, kteří se rozestoupili a na zlodějíčka házeli kameny či cihly. Hodit si musel každý, pakliže tak neučinil, hrozila mu pokuta. Pokud se ubožák pokrytý peřím dostal na konec pomyslné uličky živý, žádný další trest ho již nečekal. Ovšem hanba jej provázela po celý život.

Za trest obětním beránkem

Ačkoli Vikingové nebyli jen krvelační barbaři, nelze na ně pohlížet ani jako na mírumilovné osadníky. Polyteističtí severští bojovníci si totiž libovali v obřadních rituálech, při nichž většinou přišla oběť o život dosti nemilým způsobem. Tresty se ve vikingské společnosti odvíjely nejen od závažnosti prohřešku, ale hlavně od společenského postavení trestaného. Pokud se tedy například provinil krádeží vysoce postavený válečník, zaplatil pokutu. Nebo maximálně přišel o prst. Naopak otrocký Thrall si krádeží vysloužil téměř jistou jízdenku na obřadní stůl.

Což nemuselo znamenat nutně smrt, v lepším případě mohl dotyčný přijít třeba o ruku či o nohu, která pak byla nabídnuta severským bohům. V horším případě však byly provinilci například propíchnuty paty a skrze otvory provlečeny provazy. Za ty byl pak jedinec pověšen vzhůru nohama a visel, dokud nezemřel. Tělo bylo následně opět nabídnuto bohům. Ve skutečnosti se však o mrtvoly postarali spíše hladoví havrani.

Široká otrocká síť

Otroctví bylo nedílnou součástí vikingské ekonomiky. Otroci tvořili velkou část pracovní síly a zároveň byli pro Vikingy cenným zbožím. Obchodní síť s otroky sahala od Irska až po Rusko. I přesto, že valnou většinu otroků tvořili váleční zajatci, zločinci či dlužníci, faktem je, že do otroctví mohl spadnout téměř každý Viking. Víceméně se jednalo asi o nejběžnější vikingský trest, který byl uvalován za celou řadu přestupků.

Jestliže byl člověk přistižen při krádeži, stal se otrokem jedince, kterého okradl. Pokud byla žena přistižena při nevěře, byly jí ostříhány vlasy a následně byla prodána do otroctví. Stejný osud čekal člověka například také za pomluvu. Vikingové si museli dávat velký pozor na to, co kde vypráví. I když se může otroctví zdát na první pohled lepší variantou, než trest smrti, ne vždy tomu tak bylo. Být otrokem Vikingů nebyl v žádném případě lehký trest.

Otroci, neboli Thrallové, neměli prakticky žádná práva a jejich páni s nimi mohli nakládat, jak uznali za vhodné. Thrallové tak často podstupovali bití, mučení či sexuální zneužívání. Nikdo se nepozastavil nad tím, pokud věřitel svého otroka zmrzačil či zabil. Thrallové sdíleli běžně prostory s domácími zvířaty a dobytkem, přístup do domu jim byl vesměs odepřen. A jak tomu bývalo i v mnoha dalších kulturách, otroci byli často pohřbíváni spolu se svými pány, aby jim dělali společnost v posmrtném životě.

Rituál Krvavého orla

Vikingské ságy Orkneyinga a Příběhy o Ragnarových synech popisují rituální obřad, který dostal název „Krvavý orel“. Není sice úplně jasné, zdali k obřadu někdy došlo, neboť písemné zmínky o rituálu pocházejí až z pozdější doby, avšak jedno jisté je. Pokud k rituálu docházelo, jednalo se bezpochyby o jeden z nejbrutálnějších způsobů popravy v dějinách lidstva.

Krvavý orel patří, stejně jako věšení za paty, k rituálním obřadům, při kterém byla nabídnuta oběť bohu Ódinovi. Většinou se jednalo o nějakého hříšníka, například tedy odsouzeného vraha. Poprava probíhala veřejně a celý průběh obřadu byl velice krvavý a krutý. Mučený ležel na břiše, ruce i nohy svázané. Popravčí, v tomto případě spíše mučitel, započal obřad tím, že odsouzenému jedinci vyryl do zad obraz orla.

The Blood Eagle: Could Vikings have actually performed the brutal execution method? And how do we make sense of extreme medieval violence, even while trying to understand them as full, complex, humans. With @prof_gabriele, and for @SmithsonianMag. https://t.co/i1w1OqtV0F

— David M. Perry (@Lollardfish) December 6, 2021

Následně zabodl obřadní nůž do spodní části zad mučeného a vedl plynulý řez až k hrudnímu koši. Jednotlivá žebra pak byla oddělena od páteře a vytočena směrem ven. Plíce dotyčného byly rovněž povytaženy ven z těla. Tělo mučeného tak mělo ve výsledku připomínat orla s roztaženými křídly. Pro dokončení obřadu byla do otevřených ran přisypávána sůl, která měla ještě zvýšit utrpení oběti. Je však velice pravděpodobné, že jedinec skonal hned v prvních fázích obřadu, a to v důsledku vykrvácení či udušení.

Jaké další způsoby vikingských trestů či mučení znáte?

Zdroj: History

Článek Kruté zákony Vikingů: Za krádež oběť severským bohům, za nevěru otroctví a v neposlední řadě rituál krvavého orla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V 80. letech námořnictvo válčilo o Falklandy

Že moderní britské námořnictvo dokáže mnohé, prokázala v 80. letech především válka o Falklandské ostrovy. Ačkoli leží na druhé straně Atlantiku a obsadila je Argentina, která k nim měla blízko, dokázalo přesto britské námořnictvo zorganizovat rozsáhlou operaci a ostrovy dobýt zpět. Konflikt však ukázal, že Royal Navy má i slabiny.

iZdroj fotografie: Royal Navyl / Creative Commons / OGL

Po konci studené války se Velká Británie pokusila na námořnictvu šetřit, protože existoval názor, že není třeba udržovat takovou sílu, která byla dříve potřeba proti SSSR. Ovšem s rostoucí sílou Číny a agresivnější politikou Ruska se ve Velké Británii změnil i pohled na to, co vlastně znamená mít dostatečně silné loďstvo. Proto se začal příliv prostředků do Royal Navy zvyšovat.

Nejviditelnější výsledkem jsou dvě moderní letadlové lodě Queen Elizabeth a Prince of Wales. První z nich loni vykonala dlouhou plavbu s řadou cvičení se spojenci, během níž doplula až do Pacifiku. Jde o plavidla o výtlaku 65 tisíc tun. Na jejich palubě může být až 36 letounů F-35B, které si Velká Británie pořídila z USA, a vrtulníky. Lodě mají silnou protivzdušnou obranu i obranu proti raketám.

Síla torpédoborců a fregat

Dále má Velká Británie ve výzbroji 6 torpédoborců a 12 fregat. Torpédoborce Typ 45 jsou raketové, zajišťují protiraketovou a protiletadlovou obranu flotily. Mají ale malý počet odpalovacích buněk pro obranné rakety. Ten bude při modernizaci zvýšen, i tak nebudou však patřit k nejsilnějším. Starší protiponorkové fregaty Typ 23 (Norfolk či třída Duke –⁠ vévoda), které jsou ve výzbroji od roku 1990 v počtu 13 kusů, by měly v roce 2025 začít nahrazovat univerzálnější a větší nové Typ 26, jež byly objednány už v roce 2017.

Důležitou roli v dnešní Royal Navy hrají jaderné ponorky. Ve výzbroji má dva druhy, čtyři plavidla třídy Vanguard jsou nosiči balistických raket s jadernými hlavicemi a patří do systému jaderného odstrašování. Každá nese 16 raket Trident II, raketa může mít až osm hlavic. Dále má Británie i útočné ponorky, a to dvou tříd. Modernější Astute odpaluje jak torpéda, tak střely Tomahawk. Zatím jich bylo spuštěno na vodu 5, šestá se staví v loděnicích v Barrow in Furnes. Má nahradit starší ponorky třídy Trafalgar.

iZdroj fotografie: Andrew Linnett / Creative Commons / OGL

Důležitou úlohu pro obranu země hrají i plavidla pobřežní obrany. Ta se opírají o osm hlídkových lodí třídy River. S nimi spolupracují i malá hlídková plavidla tříd Archer a Scimitar. Dalšími loděmi Royal Navy je 11 minolovek dvou tříd. Velmi důležitá jsou i dvě velká obojživelná transportní plavidla Albion a Bulwar, dnes bezkonkurenčně největší plavidla ve službách Royal Navy. Každé dokáže přepravit přes 400 námořních pěšáků.

I ty jsou součástí námořnictva. Nyní mají přes 8 000 členů. Jsou velmi mobilní, nemají žádnou těžkou obrněnou techniku, ale rychlá obrněná vozidla. Britská námořní pěchota Royal Marines, jejíž komanda se tak osvědčila v bojích o Falklandy, má i vlastní dělostřelectvo a transportní vrtulníky, jinak ale používá především ruční zbraně, minomety, protitankové rakety Javelin a další.

Jaký je váš názor na sílu Královského námořnictva?

Zdroj: RoyalNavy

Článek Velká Británie tradičně disponuje silným námořnictvem. To je ale dnes pouhým stínem síly, kterou mělo ještě v 19. století se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hostiny starých Římanů

Jen málokterý šéfkuchař by se vyrovnal kulinářské originalitě starých Římanů. Stravování bylo ve starověku vrcholným aktem civilizace a oslavou života. A jelikož měli Římané ve zvyku si vše pečlivě zapisovat, můžeme dnes nahlédnout do starých kuchařek, které jsou plné bizarních receptů, z nichž se doslova obrací žaludek. Bohaté třídy ve svém jídelníčku nešetřily masem, a na hodovním stole tak byly běžně k vidění ústřice, humři, králíci či bažanti. To by ještě nebylo nic tak zvláštního, ostatně tito živočichové se konzumují běžně i dnes.

Římané si však rádi pochutnávali například také na dušeném mase vzácných papoušků, velbloudích patách, lůnech prasnic či vařených plších. Hlodavec o velikosti domácí myši, prošpikován trochou pepře, zalitý fenyklovou šťávou a posypán mletými ořechy.

Právě plněný plch byl ve starém Římě považován za nesmírnou lahůdku. Některé recepty starořímské kuchyně byly sepsány v publikaci „Stolování se starými Římany“, kterou vydali historik Giorgio Frachnetti a kuchařka Cristina Contéová. Pokud na to tedy máte žaludek, můžete jídla vyzkoušet na vlastní pěst.

Vorvaní střevní výměšky

Člověk by si myslel, že střevní výměšky vorvaní se jako kulinářská pochoutka jen tak neuchytí, zvlášť když vezmeme v potaz, že se v současné době prodává kilo této velrybí trávicí hmoty za více než 1 milion korun. Nenechte se ovšem mýlit, lidé jsou poněkud zvláštní druh a jak už to v historii bývá, naši předci se nenechali nijak odradit od konzumace něčeho, co se dá dost dobře považovat za žlučníkový kámen.

Zjednodušeně řečeno, ambra je substance, která vzniká v trávicím traktu vorvaní, a podle některých vědeckých domněnek napomáhá k trávení krakatic. Vorvaň tuto zvratkům podobnou hmotu vylučuje do oceánu, kde substance tvrdne a stává se voskovitou. A kdo ví proč, někoho napadlo tuto hmotu využít, a to nejen ke konzumaci, ale také například v pudrech, parfémech či jako afrodiziakum.

Napůl prase, napůl krocan

Soutěž o nepodivnější pochoutku jistojistě vyhrává „cockentrice“. Pokrm z dob Tudorovců sestává z posmrtně sešitého křížence dvou živočichů. Nejčastěji se jednalo o přední část těla prasete a zadní část těla kohouta či krocana. Tento frankensteinův pokrm byl v jednu dobu součástí téměř každé významné hostiny a jeho zneklidňující vzezření připomínalo jakési bájné zvíře. Těžko říct, co přesně středověcí lidé tímto výtvorem chtěli znázornit, bezesporu se však jedná o opravdovou kulinářskou výzvu.

The cockentrice is a very strange food oddity from the middle ages where the bodies of a suckling pig and a chicken were sewn together to make an edible abomination. I wanted to draw what it might look like it if were a real animal. #monster pic.twitter.com/N77TH05UlQ

— Foster is doing things (@Folliesoffoster) July 28, 2021

Díky několika receptům dochovaným z 15. století víme, jak se tento středověký pokrm připravoval. Znepokojivě vzhlížející výtvor se vycpal stejně jako prase a poté byl potřen žloutky, ochucen šafránem, zázvorem a petrželovou šťávou. Opékán byl pomalu na rožni.

Někteří tudorovští kuchaři pak byli ještě o něco kreativnější. Hlavu kohouta namočili do brandy a následně ji zapálili, takže se zdálo, že dýchá oheň. V případě tohoto pokrmu se nejednalo ani tak o samotnou konzumaci, nýbrž o jakési zvrácené završení zbohatlických večírků, kterým si hostitelé vysloužili obdiv svých hostů.

Pivo s příchutí mrtvého kohouta

K dobrému jídlu patří dobré pivo. To je fakt, za který se postaví téměř každý Čech. Už jste ale někdy slyšeli o pivě kohoutím? Samotný název nápoje je možná vtipný, tím ale veškerý humor končí. Kohoutí pivo se totiž vyrábělo tak, že se do pytle zabalil mrtvý kohout naložený ve vybraných bylinách a pytel se vložil do sudu s pivem. Někdy se dokonce používal živý kohout. To už byl ale opravdu extrém. A proč vůbec lidé kazili perfektně dokonalý sud s pivem mrtvým kohoutem?

Inu, jeden čas panovalo přesvědčení, že pivu budou propůjčeny kohoutí vlastnosti. Tedy především odvaha, síla a ráz. Kohoutí pivo tak konzumovali převážně muži, kteří se chtěli stát silnějšími a mužnějšími. Bizarní nápoj nakonec naštěstí upadl v nemilost a dnes se pijí hlavně piva, která chutnají opravdu po pivu a ne po mrtvém kuřeti. I když pár přešlapů bychom na pivních policích našli i v dnešní době.

Místo postních ryb bobří ocasy

Ve středověké Anglii bylo běžným zvykem držet postní dny, během nichž nebylo dovoleno konzumovat maso. Existovala však jedna malá skulinka, jak tento zákaz obejít. Tou skulinkou byly ryby. Rybí maso se v té době nepovažovalo za maso. A tak se během postních dní, zejména ve středy a pátky nebo třeba i v předvánočním čase, podávaly během večeře převážně ryby na všechny způsoby. Ne každý však sehnal rybu, v důsledku čehož vznikla skulinka ve skulince a rybí maso bylo nahrazeno jinou, poněkud bizarnější alternativou: bobřími ocasy.

Když člověk trochu přimhouří oko a nechá pracovat svou představivost, bobří ocasy mají vlastně podobný tvar jako plochá rybí těla. Jejich povrch připomíná rybí šupiny a většinu času se nachází pod vodou. A jelikož fantazii se meze nekladou, právě bobří ocasy se osvědčily jako laciná náhražka rybího masa. Bohužel v důsledku tohoto podivného stravovacího zvyku byli bobři hojně loveni a v 17. století na území Velké Británie vyhynuli. Díky reprodukčnímu programu se však dnes bobrům v Anglii, Walesu a Skotsku daří opět poměrně dobře.

Který z těchto pokrmů byste rádi ochutnali?

Zdroj: History

Článek Nejpodivnější delikatesy v historii: Z hostin starých Římanů se obrací žaludek i těm největším gurmánům se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Žádaná snoubenka pro kandidáty na polský trůn

Eliška Rejčka, vlastním jménem Richenza, se narodila dne 1. září 1288 v Poznani. Jejími rodiči byli Přemysl II. Velkopolský z rodu Piastovců a jeho druhá žena Richenza Švédská. O matku, po které byla mimo jiné pojmenována, přišla již ve svých 4 letech. Polsko bylo v době narození Richenzy rozpolcenou zemí. Stejně jako český král Václav II. usiloval i Eliščin otec Přemysl II. o Polskou korunu, což se nakonec vyplatilo.

V roce 1295 se Přemyslovi podařilo dostat pod svou kontrolu většinu Polska a následně byl 26. června 1295 korunován polským králem. Stal se tak prvním polským králem od roku 1079. Přemysl se však z této funkce netěšil dlouho, neboť byl 8. února roku 1296 zavražděn. Kdo měl na svědomí jeho smrt, to zůstává nejisté.

Pravděpodobně se však jednalo o braniborská markrabata či velkopolské velmože. A jelikož byl posledním mužským členem velkopolské větve Piastovců, stala se jeho jediná dcera Richenza velmi žádanou partií pro kandidáty na polský trůn. Opatrovnictví Richenzy se ujala Přemyslova třetí žena, Markéta Askánská, která ji odvezla do Braniborska, kde byla zasnoubena s Otou Braniborským, synem markraběte Oty Dlouhého, bývalého poručníka krále Václava II. z rodu Přemyslovců. Po Otově smrti v roce 1299 se Richenza vrátila do své domoviny.

O rok později jí Václav II., jenž byl toho roku jmenován polským králem, nabídl sňatek. Tím zabezpečil své nově nabyté postavení. Ještě téhož roku byla teprve 12letá Richenza převezena do Čech, kde ji na hranicích uvítalo poselstvo mocného Přemyslovce vedené sedleckým opatem Heidenreichem a Benešem z Vartemberka, které ji doprovodilo do Prahy.

Královna česká i polská

Richenza a Václav se vzali 26. května 1303. Bylo jí tehdy asi 14–⁠16 let, zatímco jemu bylo 31 let. Václav byl již dříve ženatý s Juditou Habsburskou, jež mu zplodila 10 dětí, avšak roku 1297 zemřela. Tou dobou už žily pouze čtyři Václavovy děti: 3 dcery a 1 syn. Tři ze starších dětí nebyly o mnoho mladší než samotná Richenza. Při svatebním obřadu byla korunována českou a polskou královnou a zároveň byla přejmenována na Elišku, neboť jméno Richenza bylo v Čechách vzácné.

 O dva roky později se Elišce narodila dcera jménem Anežka. Král Václav zemřel pouhých šest dní poté, tedy 21. června 1305, a na uvolněný trůn nastoupil jeho syn Václav III. Král Václav II. neopomenul svou ženu v závěti a mladičká vdova tak po jeho smrti nabyla ohromné jmění. Její přítomnost na královském dvoře budila ne zrovna žádoucí pozornost a bylo třeba, aby si Eliška rychle našla nového manžela.

Za poněkud tajemných okolností byl v srpnu 1306 zavražděn jediný nevlastní syn Elišky, český král Václav III. Spolu s ním vymřela mužská linie české královské dynastie Přemyslovců. Následovala nástupnická krize, v níž se Eliška a její nevlastní dcery staly hlavními adeptkami na královský titul.

Mezi uchazeči o královský trůn byl i Rudolf Habsburský, jenž se těšil podpoře svého otce, císaře Svaté říše římské, Albrechta I. Habsburského. Česká šlechta se však rozhodla podpořit Jindřicha Korutanského, manžela nejstarší Eliščiny nevlastní dcery Anny, který pro Rudolfovo naprosté nepochopení usedl na trůn místo něj.

Dne 16. října 1306 se Rudolf oženil s Eliškou, a to ve snaze posílit svůj nárok na český a případně i polský trůn. Vlivem řady různých slibů se šlechta nakonec přece jen přiklonila na Rudolfovu stranu a Jindřich byl zanedlouho sesazen. Na český trůn usedl Rudolf Habsburský se svou chotí Eliškou, která se tak stala českou královnou již podruhé. Jindřich Korutanský utekl se svou ženou Annou do Tyrolska.

Nástupnická krize, jež nebyla podporována

Eliščin druhý sňatek byl však ještě kratší než ten první. Rudolf zemřel necelý rok po sňatku, tedy 3. července 1307, na úplavici a mladá Eliška se tak opět stala vdovou. I nyní však obdržela obrovské dědictví a ve svém držení měla několik věnných měst. Například Hradec Králové, Chrudim, Poličku, Jaroměř a Vysoké Mýto. Díky svému bohatství se mohla královna vdova těšit značné nezávislosti a zapojit se do různých kulturních akcí či mecenášství.

V Čechách mezitím vypukl zas a znovu boj o nástupnictví, tentokrát mezi přívrženci Habsburků a jejich odpůrci. O český trůn se ucházel také Rudolfův mladší bratr Fridrich, v čemž jej podpořila Eliška. Nakonec však opět zvítězil a usedl na trůn Jindřich Korutanský. Eliška uprchla i se svou dcerou do Rakouska. Do Čech se následně vrátila v roce 1310.

Právě v tomto roce byl Jindřich Korutanský podruhé a již nadobro zbaven koruny. Z českého trůnu jej sesadil Jan Lucemburský, syn novopečeného německého císaře. Oženil se s Eliščinou druhou nevlastní dcerou a stal se novým českým králem.

Eliška však tohoto nového panovníka, ani jeho choť, se kterou měla špatné vztahy již za vlády Václava II., nepodporovala. Společně s Jindřichem z Lipé, mocným českým šlechticem, jehož počáteční dobré vztahy s králem Janem rychle zchladly, stála Eliška v čele opozice královského páru. A co víc, z Elišky a Jindřicha se zanedlouho stali milenci, což vyvolalo celou řadu skandálů. Nejen, že pocházeli z jiných společenských tříd, ale Jindřich byl navíc ženatý.

Usmíření a církevní projekty

Jan Lucemburský nechal na nátlak své ženy Jindřicha z Lipé uvěznit. Probleskla zde dokonce i myšlenka jej popravit. Král Jan se však nakonec s Jindřichem usmířil, nechal jej propustit a ten získal zpět svůj úřad podkomořího. Eliška, jejíž postavení mezi šlechtici bylo stále velice silné, získala díky zlepšení vztahů mezi Jindřichem a Janem privilegium pro Hradec králové. Svých věnných měst se však výměnou za finanční náhradu nakonec vzdala a získala podíl na kutnohorském zisku z těžby.

Jindřich s Eliškou se nakonec usadili v Brně a některé zdroje uvádí, že se v roce 1319 vzali, ovšem to jsou pouze domněnky, které nelze nijak potvrdit. Pár spolu každopádně setrval až do Jindřichovy smrti o 10 let později. Eliška se následně věnovala mecenášské činnosti, čímž pravděpodobně navázala na přání svého prvního manžela Václava II.

Byla velice nakloněna cisterciáckým mniškám, kterým darovala 8 cenných iluminovaných rukopisů, a založila dokonce cisterciáckou řeholi. Poslední léta svého života trávila v klášteře Panny Marie v Brně, jejž rovněž založila. Eliška zemřela dne 19. října 1335 a byla pohřbena v klášteře vedle svého milovaného Jindřicha z Lipé.

Jaké další významné české panovnice znáte?

Zdroj: HistoryOfRoyalWomen

Článek Divoký život Elišky Rejčky: Dvojnásobná česká královna bořila středověké mýty o ženách, byla nezávislá a měla moc se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.