Co přesně se stalo a co bylo ověřeno

Podle oficiální zprávy Radio Pakistan provedla PNS/M Hangor první ostrou střelbu v historii celé nové třídy ponorek. Pákistánské námořnictvo střelu veřejně nepojmenovalo, mluvilo pouze o „protilodní řízené střele“. Odborný server Quwa ji na základě analýzy zveřejněných záběrů a výzbrojní logiky programu identifikoval jako CM-708UNB, exportní variantu čínské rodiny YJ-82 s udávaným dostřelem kolem 290 kilometrů.

Co přesně test ověřil? Funkčnost celého bojového řetězce: senzory ponorky, systém řízení palby, integraci střely s nosičem a schopnost zasáhnout cíl na velkou vzdálenost. Pákistánská strana ani Naval News neuvedly přesnou vzdálenost k cíli ani datum samotného odpalu, ale obě strany test interpretují jako potvrzení bojové připravenosti ponorky. Formulace o „dokonalém fungování“ vychází z toho, že první veřejně oznámená ostrá střelba nové platformy podle všech dostupných informací proběhla bez hlášené závady a střela zasáhla určený cíl. Nezávislé ověření pochopitelně chybí, jde o vojenský test suverénního státu.

Ponorka, která přepisuje pákistánskou podhladinovou doktrínu

Třída Hangor je odvozena od čínského exportního typu S26, který sám vychází z osvědčené platformy Type 039B. Nejde o malý pobřežní člun. Základní parametry podle Karachi Shipyard & Engineering Works:

• Délka: 76 metrů
• Šířka: 8,4 metru
• Ponor: 6,2 metru
• Výtlak: 2 800 tun
• Maximální rychlost: 20 uzlů (cca 37 km/h)
• Pohon: dieselelektrický s AIP (na bázi Stirlingova cyklu)
• Výzbroj: šest torpédometů pro torpéda, protilodní střely a případně další munici

Klíčovou technologií je AIP, systém pohonu nezávislý na vnějším vzduchu. Stirlingův motor umožňuje ponorce zůstat pod hladinou celé týdny bez nutnosti vynořit se nebo použít šnorchl, což dramaticky ztěžuje její detekci. Starší pákistánské ponorky třídy Agosta 90B (třída Khalid) sice AIP také mají, ale používají francouzský systém MESMA. Hangor je navíc zhruba o 700 tun těžší než Agosta a je stavěný pro delší oceánské patroly, nikoli primárně pro operace v pobřežních vodách.

Pro srovnání: indické ponorky třídy Kalvari, postavené na francouzské platformě Scorpène, mají výtlak kolem 1 775 tun a délku 67,5 metru, jsou tedy výrazně menší. Švédská třída Blekinge (A26), jedna z nejmodernějších evropských AIP ponorek v rámci NATO, měří 66,1 metru při výtlaku 1 925 tun. Hangor je rozměrově spíše oceánská platforma. Srovnání s americkými jadernými ponorkami třídy Virginia by bylo zavádějící, jde o zcela jinou kategorii plavidel určených pro jiný typ nasazení.

Osm ponorek, dvě loděnice, jeden strategický cíl

Program třídy Hangor počítá s celkem osmi kusy v konfiguraci 4+4. První čtyři ponorky vznikají v čínské loděnici CSOC, zbývající čtyři se budou stavět v Karáčí v režimu transferu technologií. Karachi Shipyard pro tento účel vybudoval modernizované zázemí, nejde tedy jen o nákup hotových plavidel, ale o systematické budování domácí průmyslové kompetence.

Časová osa čínské části programu:

• Duben 2026: zařazení první ponorky PNS/M Hangor do služby v čínském přístavu San-ja
• Červen 2026: připlutí Hangoru do domovského přístavu Karáčí
• Září 2026: první ostrá střelba protilodní střelou

Druhá ponorka PNS/M Shushuk byla spuštěna na vodu v březnu 2025, třetí v srpnu 2025 a čtvrtá v prosinci 2025. Program nabral oproti původnímu harmonogramu zpoždění; Quwa zmiňuje problémy s dodavatelským řetězcem, pandemické výpadky i vynucenou výměnu motoru. Přesto se výroba reálně rozběhla a první člun je už v aktivní službě.

Závislost Pákistánu na čínských zbrojních dodávkách je přitom enormní. Podle dat stockholmského institutu SIPRI pocházelo v letech 2021–2025 plných 80 procent pákistánských dovozů hlavních zbraňových systémů z Číny. Nejde o jednorázový obchod, čínsko-pákistánské dokumenty dlouhodobě hovoří o „strategickém partnerství za každého počasí“ a o prohlubování obranně-technologické spolupráce.

Koho by měl test znepokojovat

Oficiální pákistánská rétorika mluví o odstrašení, ochraně námořních komunikačních linek a regionální stabilitě. Admirál Ašraf při slavnostním zařazení Hangoru do služby výslovně spojil novou třídu s bezpečností námořních komunikačních linek v Arabském moři a širším Indickém oceánu. Diplomatický jazyk ale nemění podstatu: hlavním adresátem signálu je Indie.

Indické námořnictvo musí nově počítat s tím, že v severním Arabském moři operuje rostoucí počet moderních AIP ponorek schopných zůstat pod hladinou celé týdny a odpalovat protilodní střely s dostřelem stovek kilometrů. Každý takový člun zvyšuje náklady na protiponorkový boj; Indie potřebuje víc fregat, víc protiponorkových vrtulníků, víc sonarových bójí a víc letového času námořních hlídkových letounů. Pokud Pákistán dokončí celý osmikusový program a přičte k němu tři starší Agosty, bude disponovat jedenácti konvenčními ponorkami s AIP. To je flotila, kterou nelze ignorovat.

Jméno Hangor přitom není náhodné. Navazuje na slavnou pákistánskou ponorku PNS Hangor, která v indo-pákistánské válce roku 1971 potopila indickou fregatu INS Khukri, šlo o první potopení válečné lodi ponorkou od druhé světové války. Symbolika je záměrná a čitelná.

Co to znamená pro zbytek světa

Pro Českou republiku a její spojence v NATO nemá test bezprostřední bezpečnostní dopad. Nepřímý význam ale existuje: Arabským mořem a Indickým oceánem vedou klíčové obchodní a energetické trasy, na nichž závisí globální ekonomika. Rostoucí pákistánské podhladinové schopnosti v tomto prostoru mění kalkulaci pro všechny, kdo tam operují nebo tudy přepravují zboží.

Důležitější než jeden úspěšný test je trend. Čína systematicky exportuje pokročilou vojenskou technologii do regionu, buduje průmyslové vazby a posiluje spojence, kteří jí pomáhají rozšiřovat vliv v Indickém oceánu. Pákistánský ponorkový program je toho nejviditějším příkladem, a střela, která v září zasáhla cíl v Arabském moři, je jeho nejnovější vizitkou.

Článek Video: Pákistánská ponorka třídy Hangor poprvé odpálila protilodní střelu. Čínská technologie funguje dokonale se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně se skrývá za číslem 28

Často opakované číslo „28 řízených střel“ je třeba číst pozorně. Výrobce hovoří o „až 28 jednotkách výzbroje“, nikoli o 28 kusech jednoho konkrétního typu. Bojový náklad může kombinovat střely z rodiny Club-S, protilodní 3M-54E s dosahem 220 km, verzi 3M-54E1 na 275 km, střelu 3M-14E proti pozemním cílům na 275 km i protiponorkovou 91RE1 na 50 km, s nadzvukovými střelami BrahMos, které letí rychlostí kolem Mach 2,8 (přibližně 3 400 km/h) a zasáhnou cíl do 290 km. Přesný mix střel z vertikálních šachet a torpéd v jedné konkrétní konfiguraci ale výrobce veřejně neuvádí. Starší brožura Rubinu přitom popisovala Amur se šesti torpédomety ráže 533 mm a posádkou 35 lidí. Aktualizovaný koncept z roku 2026 už počítá s výtlakem kolem 3 000 tun, posádkou 42 a právě oněmi vertikálními šachtami. Rusko tedy neprodává jednu ustálenou konfiguraci, ale vyvíjející se exportní vizi.

Šedesát dní pod vodou a „neviditelnost“

Deklarovaná šedesátidenní vytrvalost pod hladinou stojí a padá s technologií AIP, vzduchem nezávislého pohonu. Princip je známý: ponorka nemusí tak často stoupat ke hladině, aby šnorchlováním dobíjela baterie, a déle zůstává skrytá. Německá Type 212A, která slouží v Bundesmarine, využívá palivové články a podle Bundeswehru zvládne až dva týdny nepřetržitého ponoru. Amur slibuje čtyřnásobek. Problém je v tom, že ruská AIP verze Amuru-1650 zatím existuje jako nabízená technologie, nikoli jako sériově ověřená a exportně provozovaná realita. Ani Indie, která koncem roku 2024 podepsala kontrakt na integraci vlastního AIP do ponorek třídy Scorpène, nepovažuje tuto technologii za triviální doplněk; jde o samostatný, náročný program.

Tvrzení o nezachytitelnosti pak stojí na kombinaci akustické ochrany, tvaru trupu, zařízení se sníženým hlukem a pokročilého sonaru s velkým dosahem detekce. Nízkou akustickou a magnetickou signaturu ale deklaruje i Type 212A, i francouzská Scorpène. Žádný seriózní výrobce negarantuje absolutní neodhalitelnost. Přesnější formulace zní: velmi obtížně zjistitelná. Protiponorkový boj NATO spoléhá na vrstvený systém, sonarové prostředky, fregaty, vrtulníky, hlídkové letouny a dlouhodobou analýzu vzorců pohybu. Čím tišší ponorka, tím důležitější se stávají úzké průlivy a akustické databáze.

Srovnání s konkurencí: prospekt versus provozní realita

Na papíře Amur-1650 útočí hlavně objemem výzbroje. Type 212A má podvodní výtlak 1 830 tun a šest torpédometů pro těžká torpéda DM2A4. Scorpène v indonéské konfiguraci měří 71 metrů, dosahuje maximálně 20 uzlů a nese torpéda Black Shark a střely SM39. Ani u jedné z těchto platforem nenajdete ve veřejných profilech nic, co by se otevřeně blížilo 28kusové prezentaci kombinované výzbroje. V kategorii konvenčních ponorek je to výjimečný nárok.

Jenže silná stránka Amuru je katalog. Silná stránka konkurence je provozní ověření. Type 212A slouží v německém i italském námořnictvu, Scorpène operuje v Indii, Brazílii, Chile, Malajsii a brzy v Indonésii. Amur-1650 s vertikálními šachtami a AIP nemá jediného doloženého exportního zákazníka. Rusko jej nabízelo Indii v rámci programu Project 75(I), ale podle Economic Times z tendru odstoupilo kvůli technickým podmínkám včetně požadavku na funkční AIP. Maroku byl nabídnut už v létě 2013 prostřednictvím Rosoboronexportu; kontrakt nikdy nenásledoval.

Může Rusko vůbec exportovat, když samo válčí?

Tady se dostáváme k jádru věci. Podle SIPRI propadly ruské exporty hlavních zbraní o 64 % mezi obdobími 2015–2019 a 2020–2024. Válka na Ukrajině, která trvá už přes čtyři a půl roku, pohlcuje obrovské množství materiálu a výrobní kapacity. Sankce Evropské unie míří na citlivé sektory ruského vojensko-průmyslového komplexu, omezují vývoz technologií dvojího užití a zastavují veřejné financování obchodu s Ruskem. Americké sankce proti Rosoboronexportu navíc zvyšují bankovní a pojišťovací riziko i pro třetí země, které by chtěly nakupovat.

Samotná domácí řada 677/Lada přitom ukazuje, jak pomalu Rusko staví i pro vlastní námořnictvo. Ponorka Kronštadt vstoupila do služby až v lednu 2024 po letech přerušení a přepracování projektu. Třetí jednotka Velikije Luki následovala v prosinci 2025. Program žije, ale tempo je pomalé. Představa, že Rusko rychle a bez odkladů rozjede exportní sérii složitější varianty s vertikálními šachtami a AIP, vyžaduje značnou dávku optimismu.

Rusko navíc stále paralelně nabízí i osvědčený projekt 636, modernizovanou třídu Kilo, která patří k nejúspěšnějším exportním ponorkám v historii. Samotný fakt, že Amur starší platformu z katalogu nevytlačil, naznačuje, že ani sám výrobce jej nepovažuje za produkt připravený plně převzít exportní roli.

Komu je Amur určen a co by jeho prodej znamenal

Afrika je logická obchodní kulisa. Výstava AAD v Pretorii, plánovaná na září 2026, je jediné celoafrické zbrojní expo svého druhu a přitahuje delegace z desítek zemí mimo západní sankční okruh. Politicky koupit ruskou ponorku lze. Finančně a servisně je to ale čím dál dražší a rizikovější.

Pokud by Amur-1650 získal stát s ambicemi v oblasti odepření moře, tedy schopnosti odepřít protivníkovi kontrolu nad mořskými trasami, změnilo by to regionální rovnováhu. Už samotná nutnost počítat s tichou ponorkou vyzbrojenou nadzvukovými střelami tlačí sousedy do investic do protiponorkového boje. Zatím je to ale scénář, ne hotová změna mapy.

Amur-1650 vypadá na prospektu jako zbraň, která by mohla měnit pravidla hry v kategorii konvenčních ponorek. Rusko ale dnes prodává hlavně slib budoucí schopnosti, a po čtyřech a půl letech vyčerpávající války je právě schopnost ten slib splnit tím nejslabším článkem celé nabídky.

Článek Rusko nabízí na export ponorku Amur-1650 s 28 řízenými střelami. Vydrží pod vodou 60 dní a nikdo ji prý nezachytí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně snímky ukazují

Klíčové jsou tři konstrukční prvky, které Sutton identifikoval. Zaprvé záďový zaplavitelný dok, tedy prostor otevřený i zespodu, nikoli klasická rampa pro vyloďovací čluny. Zadruhé masivní nosná kolébka zavěšená na dvanácti svislých podpěrách, která umožňuje spouštět a vytahovat těžký náklad z vody. Zatřetí rozměrný vnitřní hangár umístěný před zaplavitelným dokem, jehož objem by podle odhadu pojal až čtyři velké bezpilotní ponorky.

Žádný z těchto prvků sám o sobě nedokazuje účel lodi. Dohromady ale dávají smysl jen v jedné konfiguraci: mobilní základna pro podmořské drony, která dokáže operovat daleko od domovského přístavu.

Obří ponorky bez posádky

Mateřská loď nevzniká ve vzduchoprázdnu. Už na podzim 2025 zachytily satelitní snímky u ostrova Chaj-nan testování dvou typů čínských XXLUUV, jednoho o odhadované délce zhruba 35 metrů a druhého kolem 45 metrů. Starší analýza téhož autora u většího typu uváděla přibližně 40 až 42 metrů. Přesná čísla se v otevřených zdrojích liší, ale řádově jde o rozměry srovnatelné s malými posádkovými ponorkami, nikoli s běžnými průzkumnými podvodními drony o délce několika metrů.

Pro srovnání: americká bezpilotní ponorka Boeing Orca má základní trup dlouhý 15,5 metru s modulární vloženou sekcí dalších 10,4 metru. Její dolet činí až 12 038 km (6 500 námořních mil), pohon zajišťují baterie a dieselgenerátory, nosnost dosahuje osmi tun suchého nákladu. Čínské XXLUUV jsou tedy zhruba dvakrát až třikrát delší a objemově ještě výrazněji větší. Analytici dovozují, že ponorka těchto rozměrů by bez prostoru pro posádku mohla nést senzory, energetické zásoby i náklad daleko přesahující kapacitu Orcy, včetně potenciální výzbroje na úrovni osmi a více těžkých torpéd.

Zásadní je ale rozdíl v konceptu provozu. Boeing navrhuje Orcu tak, aby ji šlo vypouštět a vyzvedávat přímo od mola, bez dedikované podpůrné lodi. Čína zvolila opačnou cestu: jednotlivé drony nemusí být logisticky soběstačné, protože je obsluhuje specializovaný nosič. Každý kus tak může být jednodušší a levnější, zatímco celá sestava (mateřská loď plus několik XXLUUV) získává operační flexibilitu, jakou samostatný dron nemá.

Proč je to strategický posun

Samotná existence velkých podmořských dronů ještě pravidla námořní války nemění. Mění je až schopnost udržet je dlouhodobě v prostoru daleko od pevniny. Právě to mateřská loď přináší.

Bez ní musí každý dron startovat z přístavu, kam se také vrací k údržbě a dobíjení. Protivník pak stačí sledovat několik známých základen a snadno odhadne vzorec nasazení. S mateřskou lodí se startovní bod stává pohyblivým, může ležet stovky kilometrů od pobřeží, měnit se den ode dne a pro satelitní i signálový průzkum splývat s běžným námořním provozem.

Podle analytiků by takový systém byl zvlášť cenný pro:

• průzkum a sledování v klíčových průlivech západního Pacifiku,
• minové operace v předstihu před případným konfliktem,
• hlídkování v Jihočínském moři,
• tlak na podmořskou infrastrukturu (kabely, potrubí, senzorové sítě),
• roli návnady nebo průzkumného prostředku, který odvádí pozornost od posádkových ponorek.

Důležitá výhrada: samotná jedna loď rovnováhu sil nepřepíše. Pokud ale čínské námořnictvo PLAN dotáhne koncept do sériové výroby, půjde o kvalitativně nový způsob vedení podmořské války, ne novou zbraň, ale nový operační model.

Západ není zaskočen trendem, ale tempem

Ve Washingtonu téma čínských podmořských kapacit řeší instituce na strategické úrovni. V březnu 2026 proběhlo slyšení americko-čínské bezpečnostní komise USCC věnované přímo soutěži „pod hladinou“. Americká Orca přitom v srpnu 2026 dokončila první dlouhý přesun přes 1 852 km (tisíc námořních mil) v Pacifiku, konkrétní provozní milník, který čínská strana veřejně doložený nemá.

Jenže Čína zřejmě vede v ambici a měřítku. Dva typy XXLUUV zachycené při testech, k nim specializovaný nosič, to je kombinace, kterou v otevřeně dohledatelných zdrojích nemá nikdo jiný. Americký program je transparentnější a má doložené testovací výsledky, čínský je méně čitelný, ale rozměrově a koncepčně ambicióznější.

NATO už od roku 2022 řadí Čínu mezi výzvy pro bezpečnost Aliance. Od ledna 2025 běží operace Baltic Sentry zaměřená na ochranu kritické podmořské infrastruktury. Česká vláda v bezpečnostní strategii z roku 2023 výslovně upozorňuje na hrozby spojené s Čínou a obranná strategie staví českou obranu pevně na aliančním rámci. Přímá hrozba pro české území to není; nepřímá hrozba pro spojence, námořní komunikace a kabely, na nichž závisí i Evropa, ale ano.

Co zůstává neznámé

Otevřená analýza má tvrdé limity. Přesné oficiální označení šanghajské lodi, její výtlak, pohon ani výzbroj veřejně známé nejsou. Stejně tak nevíme, kolik čínských XXLUUV už PLAN skutečně převzal do služby, doložené je testování nejméně dvou typů, nikoli zařazení do výzbroje. Podvodní vytrvalost čínských dronů zůstává otázkou; jako orientační bod lze použít Orcu, u níž Boeing hovoří o misích trvajících měsíce, ale čínské parametry jsou pouhou dedukcí z rozměrů trupu.

Právě proto je důležité číst šanghajský objev jako signál, ne jako hotový fakt. Signál ovšem mimořádně silný: Čína nestaví jen podmořské drony, ale celý ekosystém pro jejich nasazení na volném moři. A to je krok, na který zatím nemá odpověď nikdo.

Článek Satelitní snímky odhalily, co Čína tajně staví v Šanghaji. Loď pro obří autonomní ponorky mění pravidla námořní války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stará Gorae: testovací platforma, ne strategický zabiják

Ponorka 8.24 Yongung byla spuštěna na vodu v březnu 2014 a od té doby slouží jako jediný severokorejský nosič balistických raket pod hladinou. Její parametry jsou ale skromné:

• Délka: přibližně 67 metrů
• Šířka: kolem 6,6 až 6,7 metru
• Pohon: diesel-elektrický, bez systému AIP (na vzduchu nezávislý pohon)
• Odpalovací šachty: jedna jediná pro balistickou raketu odpalovanou z ponorky (SLBM)
• Posádka: asi 35 mužů

Bez AIP se Gorae neudrží pod hladinou déle než několik dnů, než musí vystoupat k hladině nebo ke šnorchlu a dobít baterie. Podle NTI je příliš hlučná na to, aby spolehlivě unikla spojeneckému protiponorkovému lovu. Jedna odpalovací šachta znamená jednu střelu, a po jejím odpálení je ponorka de facto odzbrojená.

Pro srovnání: americká ponorka třídy Ohio měří 170 metrů, nese 20 střel Trident II D5 s dosahem přes 7 360 kilometrů a americké námořnictvo ji popisuje jako prakticky nezjistitelnou při ponoření. Ruský Borej dosahuje rovněž 170 metrů, pojme 12 až 16 střel Bulava a pod hladinou se pohybuje rychlostí 48 až 54 km/h (26 až 29 uzlů). Čínská Jin (Type 094) měří zhruba 135 metrů a nese 12 balistických raket JL-2 s doletem kolem 7 400 kilometrů. Gorae vedle nich vypadá jako rybářský člun vedle letadlové lodi. Ale právě proto je důležité sledovat, kam Severní Korea míří.

Síla, která teprve přijde: 8 700tunová jaderně poháněná ponorka

Dne 25. prosince 2025 zveřejnila severokorejská státní agentura KCNA záběry, na nichž Kim Čong-un osobně dohlíží na stavbu plavidla, které agentura označila za „8 700tunovou jaderně poháněnou strategickou řízenou raketovou ponorku“. Už v březnu 2025 se objevily první oficiální snímky rozestavěného trupu.

Analytici z 38 North odhadují, že nová ponorka by mohla nést přibližně pět až deset větších balistických raket odpalovaných z ponorky. To je kvalitativně zcela jiný nástroj než jednošachtová Gorae. Samotný výtlak 8 700 tun by ji řadil do kategorie středně velkých strategických ponorek, stále menší než Ohio nebo Borej, ale nesrovnatelně ambicióznější než cokoli, co KLDR dosud provozovala.

Zásadní upozornění: tvrzení o jaderném pohonu pochází výhradně ze severokorejských státních médií. V otevřených zdrojích neexistuje nezávislý důkaz, že by Pchjongjang postavil nebo úspěšně otestoval námořní jaderný reaktor. Může jít o propagandistické nadsazení, může jít o reálný technologický skok. Analytici z 38 North výslovně upozorňují, že tuto informaci nelze ověřit. Podle nás je ale samotná existence velkého trupu ve výstavbě faktem, který nelze ignorovat, ať už bude pohon jaderný, nebo konvenční.

Proč má Amerika problém, a proč ne ten, jaký si možná představujete

Gorae dnes nedokáže zasáhnout pevninské Spojené státy. Ani chystaná nová ponorka to pravděpodobně nedokáže hned po spuštění. Skutečný problém je jinde: Severní Korea systematicky buduje mořskou složku jaderné triády.

Mezi starou Gorae a budoucí jaderně poháněnou ponorkou už existuje mezikrok, přestavěná dieselová raketová ponorka Sinpo-C, pojmenovaná Hero Kim Kun Ok, odhalená v září 2023. Podle červencové analýzy 38 North z roku 2026 tato loď dosud nezahájila námořní zkoušky, ale její existence dokazuje, že severokorejský program postupuje po vrstvách, nikoli skokem z nuly na strategický „boomer“.

Pchjongjang mezitím otestoval několik generací raket SLBM. Pukguksong-1 s dosahem kolem 1 250 kilometrů prošla testy v letech 2015–2016. Pukguksong-3, testovaná v roce 2019, dosahuje odhadovaných 1 900 až 2 500 kilometrů. Menší varianta blízká KN-23, označovaná jako Hwasong-11S, byla testována v letech 2021 a 2022 s doletem kolem 600 kilometrů, to stačí na pokrytí většiny Jižní Koreje. Další typy (Pukguksong-4, 5 a předpokládaný Pukguksong-6) byly veřejně ukázány, ale letově nepotvrzeny.

Každá funkční ponorka s balistickou raketou komplikuje americké, japonské a jihokorejské obranné plánování. Pozemní odpalovací rampy lze sledovat satelity. Ponorku pod hladinou nikoli. I jediná ponorka s jedinou raketou vytváří nejistotu, která nutí protivníka rozmísťovat protiponorkové prostředky, hlídkovat v širším prostoru a počítat s variantou, že úder může přijít z nečekaného směru. Více ponorek s více raketami tento tlak násobí.

Jak reagují USA a spojenci

Washington a jeho indo-pacifičtí partneři odpovídají zahušťováním obranné architektury. Dne 23. dubna 2025 vydaly USA, Japonsko a Jižní Korea společné prohlášení o trilaterální bezpečnostní spolupráci. Nejde jen o papír, za prohlášením stojí konkrétní cvičení:

• Sea Dragon 2026 u Guamu, zaměřené na protiponorkový boj (ASW)
• PACIFIC DRAGON 2026 u Havaje, soustředěné na protiraketovou obranu (BMD)
• Japonsko-americko-australsko-jihokorejské protiponorkové cvičení z přelomu srpna a září 2026

Pro Evropu a NATO je dopad nepřímý, ale reálný. Čím více amerických kapacit pohlcuje Indo-Pacifik (protiponorkové hlídky, raketová obrana, zpravodajské sledování), tím méně jich zbývá pro euroatlantický prostor. Severokorejská podmořská ambice tak nepřímo zvyšuje tlak na evropské spojence, aby převzali větší díl zodpovědnosti za vlastní obranu.

Trend, který nelze přehlížet

Gorae není severokorejská Ohio. Není ani její stín. Ale Pchjongjang ji udržuje při životě jako testovací a výcvikovou platformu, mezitím staví mezistupeň Sinpo-C a veřejně ukazuje trup plavidla, které má být mnohonásobně schopnější. Podle nás právě tato vrstvená strategie, ne jednotlivá ponorka, představuje skutečný americký problém. Síla dnes leží v trendu a směru, ne v paritě. Ale trendy mají ve zbrojních závodech nepříjemnou vlastnost: když je ignorujete dost dlouho, jednoho dne se z nich stane hotová schopnost.

Článek Síla teprve přijde, Amerika má problém. Severní Korea staví svou první jadernou ponorku s balistickými raketami se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Šest „černých děr“ na jižním břehu Středomoří

Přezdívka „černá díra“ nezní jako technický termín, a taky jím není. Vznikla na Západě jako zkratka pro mimořádně těžko zjistitelný cíl, ponorku, která při plavbě na baterie vydává tak málo hluku, že ji sonarové systémy protivníka zachytí jen s velkými obtížemi. Dieselelektrický pohon třídy Kilo je v tomto ohledu pověstný: jakmile člun vypne diesely a přejde na akumulátory, jeho akustická stopa klesne na úroveň, která se v mělkých pobřežních vodách prakticky ztrácí v okolním šumu.

Alžírská flotila stojí na dvou generacích téže konstrukční linie. Starší pár tvoří ponorky projektu 877EKM, základní exportní verze navržená konstrukční kanceláří Rubin pro boj proti ponorkám i hladinovým lodím, vybavená šesti torpédomety ráže 533 mm s možností odpalu řízených střel. Modernější čtveřice patří k projektu 636, který loděnice Admiralty Shipyards popisuje jako přímou evoluci předchůdce: tišší trup, modernizovaný torpédově-raketový systém, integrovaný sonar a radar, nová výpočetní architektura. Poslední dvě jednotky převzalo Alžírsko v lednu 2019 a flotila tak dosáhla současného stavu šesti kusů.

Pro srovnání: Egypt provozuje čtyři ponorky Type 209/1400mod od německého TKMS, Jihoafrická republika tři starší třídy Heroine. Žádná jiná africká země nemá víc útočných ponorek, a hlavně žádná nemá takto unifikovanou flotilu jedné konstrukční rodiny. Stejné provozní návyky, společná logistika, jednodušší výcvik; to jsou výhody, které se na papíře neprojeví, ale v praxi znamenají vyšší reálnou dostupnost.

Proč je „skoro nelze najít“, a kdy přece jen lze

Formulace z perexu není nadsázka, ale není ani absolutní pravda. Ponorku třídy Kilo na baterie skutečně detekovat lze, jenže ne levně a ne spolehlivě za všech okolností. Analytický podklad Heritage Foundation shrnuje klasické vrstvy protiponorkového boje: aktivní sonar prozradí lovce dřív, než najde kořist; pasivní sonar závisí na tom, co ponorka sama vyzáří; sonobóje, vrtulníky a hlídková letadla pokryjí jen omezený prostor. V akusticky složitém prostředí mělkých středomořských vod, kde se zvuk odráží od dna a mísí s civilním provozem, se výhoda přesouvá na stranu ponorky.

Slabší momenty přicházejí, když se člun musí přiblížit k hladině. Dobíjení akumulátorů vyžaduje šnorchlování, vysunutí dýchací trubice nad hladinu a spuštění dieselů. V tu chvíli roste akustická i radarová stopa. Podobně prozrazující je průjezd úžinou nebo okamžik po odpalu střely, kdy protivník získá alespoň přibližnou polohu. Právě proto moderní protiponorkový boj staví na vrstvené síti senzorů a trpělivém čekání na chybu.

Projekt 636 oproti staršímu 877EKM tyto zranitelné okamžiky zkracuje. Lepší akumulátory, tišší strojní části, zvukově tlumící materiály na trupu; to vše znamená delší intervaly mezi vynořeními a kratší dobu, po kterou je člun „hlasitý“. Není to neviditelnost. Je to asymetrická výhoda, která nutí protivníka investovat neúměrně víc prostředků do hledání, než kolik stojí samotná ponorka.

Západ ji zná, a sleduje ji velmi pozorně

Západ alžírskou ponorkovou sílu dobře zná. Nejde jen o mediální povědomí, ale o systematický kontakt na několika úrovních. Alžírsko je od března 2000 součástí programu NATO Mediterranean Dialogue, tedy formalizovaného partnerství, které zahrnuje konzultace o bezpečnostních otázkách ve Středomoří. Americké námořní síly pro Evropu a Afriku s alžírským námořnictvem řeší interoperabilitu; poslední veřejně zdokumentované jednání proběhlo v září 2023.

V září 2026 odstartovalo cvičení Phoenix Express 2026 v Tunisku, kterého se Alžírsko účastní po boku dalších středomořských a afrických států. Paralelně NATO ve Středomoří drží operaci Sea Guardian zaměřenou na námořní situační přehled, ochranu tras a energetické infrastruktury. A přímo nad vodami regionu operuje americká CTF-67, úkolová skupina šesté flotily specializovaná na protiponorkové letectvo a průzkum.

Nejnovější vrstvou je Task Force X-Central Mediterranean, experimentální formát NATO z léta 2026, který testuje nové víceoborové zpravodajské a průzkumné nástroje, včetně bezosádkových prostředků, právě v prostoru středního Středomoří. Podle nás je to přímá odpověď na rostoucí komplexitu podhladinového prostředí v regionu, kde alžírské Kilo představují jen jeden, byť nejvýraznější prvek.

Improved Kilo vs. špička NATO: kde končí respekt a začíná realita

Respekt neznamená technologickou rovnocennost. Francouzská jaderná útočná ponorka třídy Suffren (délka 99 metrů, podhladinový výtlak 5 200 tun, torpéda F21, střely SM39, roční dostupnost přes 270 dní) hraje v úplně jiné lize. Německá Type 212A je menší a bližší konceptu Kilo, ale díky pohonu na vodíkové palivové články (AIP) vydrží pod hladinou výrazně déle bez jakéhokoli kontaktu s atmosférou, má extrémně nízkou magnetickou i akustickou stopu a je přímo optimalizovaná pro mělké vody Baltského a Středozemního moře.

Improved Kilo za oběma zaostává ve vytrvalosti, síťové integraci i celkovém systému pohonu. Její síla je jinde: v poměru cena/výkon. Šest kusů v jedné konstrukční rodině, schopných operovat tiše v pobřežních vodách a nést řízené střely s úderem na pozemní cíle; to je kombinace, která levně a trvale zdražuje jakoukoli cizí operaci u jižního křídla Středomoří. Každá západní fregata, každý protiponorkový vrtulník, každá hodina letu hlídkového letounu P-8 Poseidon nasazená na hledání alžírské ponorky je hodina a prostředek, který chybí jinde.

Proč právě teď, a komu je signál určen

Alžírská modernizace ponorkové flotily má vlastní logiku, která sahá hlouběji než aktuální záběry. Objednávka další dvojice projektu 636E padla v roce 2014, tedy tři roky po pádu Kaddáfího režimu v sousední Libyi. Analytické zdroje tuto časovou souslednost nepovažují za náhodu: země, která neměla dostatečné odstrašení proti vnějšímu zásahu, se rozpadla a zůstala destabilizovaná dodnes. Alžírsko si z toho vyvodilo, že ponorková flotila je nejlevnější pojistka proti scénáři, ve kterém by silnější námořnictvo chtělo operovat u jeho pobřeží bez souhlasu.

Zveřejnění záběrů v září 2026, v týdnu, kdy startuje Phoenix Express a NATO testuje nové průzkumné formáty ve středním Středomoří, je podle nás kontrolovaná demonstrace. Signál směřuje současně dovnitř i ven: domácímu publiku ukazuje bojeschopnost, zahraničním pozorovatelům připomíná cenu případné konfrontace. Protože materiál šel přes státní média, je fér přiznat, že jde o strategickou komunikaci, nikoli o nezávislý audit skutečné bojové připravenosti všech šesti jednotek.

Spekulace o budoucím nákupu čínských ponorek nebo integraci hypersonických střel Cirkon se v otevřených zdrojích zatím nepotvrdily. I bez nich ale platí, že šest tichých ponorek s řízenými střelami, rozmístěných na jižním břehu Středomoří pouhých pár set kilometrů od evropských přístavů, je argument, který žádný námořní plánovač nemůže přehlédnout.

Článek Nejsilnější útočná ponorková síla Afriky budí respekt. Západ ji dobře zná, „černé díry“ totiž skoro nelze najít se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Poslední císařství a jeho tichá flotila

Označení „poslední císařství“ je novinářská zkratka, ale opírá se o fakt: Japonsko je jedinou zemí na světě, jejíž hlava státu nese titul císaře. Dnešní Japonsko je samozřejmě parlamentní monarchie, císař Naruhito plní ceremoniální roli. Vojenskou sílu však země buduje s razancí, která připomíná spíš mocnost s imperiálními ambicemi, byť oficiálně jen v mezích sebeobrany.

Japonská obranná bílá kniha z roku 2025 pojmenovává hrozby bez diplomatických obálek. Čína je v ní označena za „dosud největší strategickou výzvu“, Rusko za akutní bezpečnostní problém v bezprostředním okolí japonských ostrovů. Obě země navíc prohlubují vzájemnou vojenskou koordinaci, což Tokio znervózňuje dvojnásob. Čínské námořní a vzdušné síly systematicky zvyšují tlak kolem sporných ostrovů Senkaku i v prostoru Tchajwanského průlivu. Ruské bombardéry a válečné lodě se pravidelně objevují v blízkosti japonského vzdušného prostoru a teritoriálních vod.

Odpovědí Tokia není jen diplomatický protest. Je to rozpočet.

Tři programy, které se nesmí zaměňovat

V běžném zpravodajství se japonské ponorkové raketové programy často slévají do jednoho. Ve skutečnosti jdou tři odlišné linie vedle sebe a každá řeší jiný problém.

• Ponorková řízená střela – již pořizovaná, nehypersonická, určená pro nejnovější třídu ponorek Taigei. Odpaluje se z torpédometů ráže 533 mm, které jsou standardní výbavou japonských konvenčních ponorek tříd Taigei, Sórjú i starších Ojašio. Jde o zbraň s delším dosahem než torpédo, ale bez hypersonické rychlosti.
• Podvodně odpalovaná hypersonická střela – zcela nový program, který se poprvé objevil v rozpočtové žádosti pro fiskální rok 2027. Ministerstvo mluví o „vysoce přeživatelné podvodní platformě“ jako nosiči, ale konkrétní třídu ponorek ani přesný způsob odpalu zatím nezveřejnilo.
• Výzkum podvodního vertikálního odpalovacího zařízení (VLS) – samostatná studie, která zkoumá možnost instalace vertikálních sil do budoucích ponorek. Pokud by uspěla, ponorky by mohly nést větší a těžší střely, než dovolují klasické torpédomety.

Právě existence třetí linie naznačuje, že Tokio zvažuje dvě paralelní cesty: buď hypersonickou střelu zmenšit tak, aby prošla torpédometem, nebo postavit novou generaci ponorek s vertikálními šachtami. Obě varianty mají své výhody i limity a ministerstvo si zjevně nechává obě otevřené.

Proč je ponorka s hypersonickou střelou noční můrou protivníka

Pozemní odpalovací baterie má pevnou pozici, kterou satelity odhalí. Letoun musí vzlétnout z letiště, které lze zasáhnout v první vlně úderu. Ponorka je jiná kategorie.

Japonské diesel-elektrické ponorky třídy Taigei patří k nejtišším na světě. Jejich lithium-iontové baterie (Taigei je první třída na světě, která je používá sériově) umožňují delší ponor bez nutnosti spouštět hlučné dieselové motory. Výtlak činí přibližně 3 000 tun pod vodou, posádku tvoří asi 70 osob. Když taková ponorka vypluje na pozici a odpálí střelu letící rychlostí přes Mach 5, protivník čelí dvojitému problému: neví, odkud střela přiletí, a nemá dost času na reakci.

Hypersonická rychlost sama o sobě zkracuje reakční okno obrany na zlomek toho, co nabízí konvenční střela s plochou dráhou letu. Japonská agentura ATLA popisuje svou hypersonickou řízenou střelu jako zbraň s kombinací skrámžetového a náporového pohonu, schopnou manévrovat ve výškovém pásmu, kde současné systémy protivzdušné obrany hůře predikují bod zachycení. Přidejte k tomu odpal z neznámé pozice pod hladinou a dostanete zbraň, která komplikuje celou obrannou geometrii protivníka, od rozmístění radarů po nasazení záchytných střel.

Jak si Japonsko stojí ve srovnání s velmocemi

Rusko provozuje hypersonickou protilodní střelu 3M22 Cirkon (v NATO označení SS-N-33) s udávanou rychlostí kolem Mach 8–9 a dosahem přes 1 000 kilometrů, odpalovanou z hladinových lodí i ponorek třídy Jasen-M. Čína testuje hypersonické kluzáky řady DF-ZF nesené balistickými raketami DF-17 s dosahem odhadovaným na 1 800–2 500 kilometrů, byť zatím primárně z pozemních odpalovačů. Spojené státy vyvíjejí program Conventional Prompt Strike (CPS), který má dát ponorkám třídy Virginia Block V podvodně odpalovanou hypersonickou schopnost, podle oficiálního harmonogramu amerického námořnictva ve fiskálním roce 2028.

Japonsko je oproti všem třem ve fázi rozpočtové žádosti a raného vývoje. Přesné označení střely, dostřel, rychlostní profil ani typ hlavice nebyly zveřejněny. Jádrový program pozemní hypersonické řízené střely běží od roku 2023 a stále není dokončen, takže podvodní derivát bude logicky následovat s dalším zpožděním. Operační nasazení před koncem této dekády by bylo mimořádně ambiciózní; realisticky lze počítat spíše se začátkem třicátých let.

Přesto by bylo chybou japonský program podceňovat. Tokio nesází na jednu zázračnou zbraň, ale buduje celou podmořskou architekturu úderu. Ve stejné rozpočtové žádosti se objevuje i výzkum odpalovacího modulu pro bezosádková podvodní vozidla. Japonsko zároveň doplňuje výzbroj americkými střelami Tomahawk, norskými JSM a americkými JASSM, čímž vytváří vrstvenou strukturu, kde hypersonická ponorková střela bude špičkou pyramidy, ne jedinou kartou v ruce.

Odstrašení, ne útok

Japonská obranná strategie rámuje všechny tyto programy jako prostředek odstrašení a v krajním případě protiúderu v mezích sebeobrany. Tokio explicitně nepřechází k útočné doktríně, ale posouvá hranici toho, co „sebeobrana“ znamená. Střely s velkým dosahem mají zastavit invazní síly na dálku, dřív než se přiblíží k japonským ostrovům. Hypersonická munice z ponorek tento koncept posouvá o úroveň výš: protivník musí počítat s úderem z libovolného směru, z platformy, kterou nedokáže spolehlivě sledovat.

Pro NATO, které s Japonskem prohlubuje spolupráci v rámci Individually Tailored Partnership Programme od roku 2023, je silnější Tokio vítanou zprávou. Aliance sama zdůrazňuje, že bezpečnost euroatlantického a indopacifického prostoru je neoddělitelná. Silnější japonské odstrašení může uvolnit část amerických kapacit pro evropské spojence, nebo naopak zintenzivnit soutěž o munici, loděnice a špičkové technologie. Obojí je reálný scénář.

Japonsko tímto krokem nevyrovnává skóre s Ruskem ani Čínou v hypersonických technologiích. Dává ale najevo něco podstatnějšího: že země s císařem v čele státu, s třetím největším hospodářstvím planety a s jednou z nejtišších ponorkových flotil na světě nemá v úmyslu čekat, až se rovnováha sil v západním Pacifiku definitivně převáží v její neprospěch.

Článek Rusové ani Číňané, nepokoušejte sílu posledního císařství světa. Japonské ponorky dostanou game-changer, hypersonické střely se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tanker, který změnil pravidla hry

Smyrtos nebyl náhodný úlovek. Šlo o sankcionované plavidlo zapojené do ruské stínové flotily, sítě tankerů, které pod nejasným vlastnictvím, s pochybnými pojistkami a často vypnutými transpondéry přepravují ruskou ropu za ceny nad stropem stanoveným západními sankcemi. Británie o těchto lodích věděla dlouho, ale do března 2026 se omezovala na monitoring a podporu spojeneckých akcí jinde v Evropě.

Březnové rozhodnutí změnilo logiku. Londýn dal najevo, že Lamanšský průliv přestává být bezpečným koridorem pro stínovou flotilu. Když pak Royal Navy v červnu provedla palubní operaci a Smyrtos skončil v detenci, Moskva pochopila, že nejde o symbolické gesto. Šlo o precedent, právní i vojenský.

Ruská odpověď: eskorty, střelby a objížďky

Kreml reagoval rychle a na několika úrovních. Ruské válečné lodě začaly doprovázet obchodní plavidla přes Severní moře a Lamanšský průliv. Část stínové flotily změnila trasy a zvolila delší cestu kolem Irska, dražší, pomalejší, ale mimo přímý dosah britských interdikčních pravomocí. Royal Navy koncem srpna potvrdila, že Moskva kvůli ochraně tankerů odklání „nákladné vojenské prostředky“ od jejich primárního účelu.

Napětí přitom stoupalo i fyzicky. V červenci fregata Neustrašimyj provedla živé střelby poblíž britského prostoru odpovědnosti, zhruba dvacet výstřelů ze 100mm kanónu AK-100 a 30mm protiletadlové baterie AK-630. Britská hlídková loď HMS Tyne celou palbu sledovala ze vzdálenosti pouhých pěti námořních mil (asi 9,3 km). Za prvních osm měsíců roku 2026 vzrostl počet aktivací Royal Navy k monitorování ruské činnosti o čtvrtinu oproti roku 2025.

A pak přišel srpen a zprávy o Chabarovsku.

Ponorka pro soudný den

Chabarovsk, oficiálně projekt 09851, je jaderná ponorka navržená od prvního výkresu jako nosič šesti aparátů Poseidon 2M39. Podle odborné analýzy USNI jde o specializovanější platformu než starší Belgorod přestavěný z třídy Oscar II, menší, ale účelově zaměřenou čistě na strategické podmořské odstrašení.

Samotný Poseidon není torpédo v klasickém slova smyslu. Jde o jaderně poháněný autonomní podvodní prostředek strategického dosahu. Veřejně citované parametry, pocházející z uniklé ruské prezentace, nikoli z nezávislého západního měření, uvádějí operační hloubku kolem tisíce metrů, rychlost do sta uzlů (asi 185 km/h) a dosah až deset tisíc kilometrů. NATO nemá zavedený podmořský ekvivalent; obdobný strategický účinek zajišťují západní námořnictva balistickými střelami odpalovanými z ponorek.

Podle Barents Observer vyplul Chabarovsk v srpnu 2026 na svou první zkušební plavbu. Oficiální ruské potvrzení chybí. Zda na palubě skutečně vezl ostré Poseidony, není veřejně ověřené, potvrzená je konstrukční kapacita, nikoli konkrétní náklad. Načasování ale mluví samo za sebe: Británie sáhla na logistiku ruské ropné flotily a Moskva připomněla, co se skrývá pod hladinou.

Přímou kauzalitu („zabavili jste nám tanker, tak jsme vyslali ponorku“) Kreml veřejně nepřiznal. Jde o interpretaci strategického kontextu a načasování, ne o doložené ultimátum. Signál je to nicméně dost hlasitý na to, aby ho v Londýně slyšeli.

Co by se stalo, kdyby Rusko Poseidon skutečně použilo

Ruská propaganda ráda pracuje s obrazem „zbraně soudného dne“, která smaže Británii z mapy. Realita je jiná, a pro Moskvu výrazně méně příznivá.

Británie provozuje systém nepřetržitého jaderného odstrašení známý jako CASD (Continuous At Sea Deterrent). V praxi to znamená, že v každém okamžiku je na hlídce alespoň jedna ze čtyř ponorek třídy Vanguard, vyzbrojená balistickými střelami Trident II D5. Každá střela nese několik nezávisle naváděných hlavic a má dosah přes 11 000 km. Rozhodnutí o odpálení leží výhradně na britském premiérovi, nezávisí na americkém souhlasu ani na funkčnosti pozemní infrastruktury.

Právě v tom spočívá klíčový paradox ruského zastrašování Poseidonem:

• Poseidon je zbraň pomalá v porovnání s balistickou střelou, i při udávané rychlosti sto uzlů potřebuje na překonání vzdálenosti hodiny, ne minuty.
• Britská odvetná ponorka operuje skrytě kdekoli v oceánu. Ani zničení celého britského ostrova by ji nevyřadilo.
• Britská jaderná doktrína je záměrně nejednoznačná v rozsahu a načasování odvety, což útočníkovi nedává žádnou jistotu, že úder zůstane bez odpovědi.

Kdyby Rusko vypustilo Poseidon proti Británii, nezískalo by tím strategickou výhodu. Získalo by jadernou odvetu z moře, kterou nedokáže předem lokalizovat ani neutralizovat. Nejhlasitější ruská výhrůžka je tak paradoxně pro Moskvu strategicky nejméně „bezpečná“, protože počítá s tím, že protivník nemá čím odpovědět. Británie má.

Nový normál v britských vodách

Hra na kočku a myš nekončí jedním zadrženým tankerem ani jednou zkušební plavbou ponorky. Británie vytvořila právní i operační precedent, který může kdykoli zopakovat. Rusko na to odpovídá eskortami, objížďkami a demonstracemi síly, včetně té podmořské. Pro evropskou bezpečnost i pro české dodavatelské řetězce, které závisejí na stabilitě námořních tras, energetických toků a podmořských kabelů, to znamená trvalé zvýšení rizika incidentu v šedé zóně.

Podle srpnové zprávy IEA hýbaly cenami ropy v létě 2026 hlavně blízkovýchodní výpadky, ale nervozita kolem severních tras přidává další vrstvu nejistoty. Na českých čerpacích stanicích se to projevuje jako součást širší cenové volatility, kterou zachycují i data CCS.

Londýn sáhl Moskvě na peněženku, na ropu, která financuje válku trvající na Ukrajině už více než čtyři roky. Moskva odpověděla kartou, která vypadá děsivě, ale při bližším pohledu jí chybí to nejdůležitější: schopnost zabránit protiúderu. A obě strany to vědí.

Článek Hra na kočku a myš: Británie zabavila tanker a Chabarovsk s Poseidony na palubě teď vysílá Londýnu signál se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři vrstvy jednoho programu

Označení „nový nepřítel“ neznamená, že Japonsko posílá do Pacifiku novou flotilu nebo vstupuje do konfliktu. Znamená novou schopnost, a ta se skládá ze tří vrstev, z nichž každá je v jiné fázi.

První vrstva běží nejdéle. Kontrakt na výzkum hypersonické střely (極超音速誘導弾) získala společnost Mitsubishi Heavy Industries v červnu 2023 a program má směřovat k dokončení ve fiskálním roce 2031. Střela má létat rychlostí nad Mach 5 a manévrovat způsobem, který výrazně komplikuje zachycení protivzdušnou obranou. Konkrétní dosah ani přesný rychlostní profil japonské ministerstvo obrany dosud nezveřejnilo.

Druhá vrstva je ponorková střela odpalovaná z torpédometu. Vývoj odstartoval v dubnu 2023, opět u Mitsubishi Heavy Industries, a už přešel do fáze sériového pořizování. Tato zbraň není hypersonická, ale využívá klíčovou vlastnost ponorky, tedy schopnost odpálit stand-off zbraň, aniž by prozradila svůj akční prostor.

Třetí vrstva je ta čerstvá: záměr začít s vývojem podvodně odpalované hypersonické střely. Položka figuruje v návrhu rozpočtu pro fiskální rok 2027 zatím bez uvedené částky, bez názvu i bez harmonogramu. Paralelně s ní probíhá výzkum ponorky nové generace s VLS, jehož fáze optimalizačního návrhu má trvat od fiskálního roku 2026 do roku 2029.

Proč se nedá vystopovat

Slib „nevystopovatelnosti“ stojí na dvou pilířích, z nichž každý funguje v jiné fázi útoku.

Před odpálením je hlavním problémem pro protivníka ponorka samotná. Japonské hodnoticí dokumenty k programu ponorkové střely výslovně zdůrazňují „vysokou skrytost“ jako klíčovou vlastnost nosiče. Moderní dieselelektrické ponorky třídy Taigei, které Japonsko provozuje, patří k nejtišším na světě; jejich lithium-iontové baterie umožňují dlouhý ponor bez nutnosti spouštět hlučné dieselové motory. Ponorka s výtlakem kolem 3 000 tun dokáže operovat v mělkých vodách kolem japonských ostrovů i v hlubším Pacifiku a protivník musí prohledávat obrovský prostor, aby ji vůbec detekoval.

Po odpálení nastupuje druhý pilíř: hypersonická rychlost. Let nad Mach 5, tedy přes 6 100 km/h, v kombinaci s manévrováním dává protivníkově protivzdušné obraně extrémně krátké reakční okno. Absolutně neviditelná není ani ponorka, ani střela. Fakticky ale jde o výrazně hůře odhalitelný nosič nesoucí výrazně hůře zachytitelnou zbraň.

Čína a Rusko už mají své hypersonické karty na stole

Japonsko svůj program nebuduje ve vzduchoprázdnu. Obě mocnosti, které Tokio ve svých obranných dokumentech identifikuje jako hlavní bezpečnostní výzvy, už hypersonické systémy provozují.

• Rusko nasadilo protilodní střelu 3M22 Cirkon od roku 2023. Podle japonské bílé knihy z roku 2025 dosahuje rychlosti Mach 9 a dosahu kolem 1 500 km. Cirkon je odpalován z hladinových lodí i ponorek a Rusko ho drží i v Tichém oceánu, kde operuje Tichomořská flotila.
• Čína disponuje operačně nasazenou balistickou střelou DF-17 nesoucí hypersonické kluzné těleso (HGV). Podle výroční zprávy Pentagonu spadá do dosahové kategorie zhruba 1 500 až 2 000 km a je součástí rozsáhlého čínského konvenčního raketového arzenálu zaměřeného na západní Pacifik.

Japonská odpověď má logiku: pokud protivník už disponuje hypersonickými zbraněmi, potřebuje Tokio schopnost, která zvýší jeho nejistotu. Ponorka, kterou nelze snadno najít, nesoucí střelu, kterou nelze snadno sestřelit, přesně tuto nejistotu vytváří.

Jak daleko je Japonsko oproti USA

Nejbližší srovnání nabízí americký program Conventional Prompt Strike (CPS). Americké námořnictvo už provedlo kompletní letové zkoušky včetně ověření technologie „cold-gas launch“ pro námořní platformy a plánuje podvodní zavedení na ponorky třídy Virginia ve fiskálním roce 2028. První povrchové nasazení má začít na torpédoborcích třídy Zumwalt.

Japonsko je oproti tomu stále ve fázi skládání architektury. Hypersonická střela se vyvíjí samostatně, ponorková střela z torpédometu samostatně, VLS ponorka samostatně, a záměr to vše propojit do podvodně odpalované hypersonické varianty je zatím rozpočtovou položkou bez specifikací. Prakticky řečeno: Washington už řeší zavádění, Tokio teprve navrhuje.

Přesto nejde o pouhý papírový plán. Mitsubishi Heavy Industries se objevuje napříč všemi klíčovými programy, od hypersonické střely přes ponorkovou zbraň až po japonský podíl na vývoji amerického interceptoru GPI. Průmyslová základna existuje a kontrakty běží.

Pacifistická země s protiúdernou doktrínou

Japonsko po desetiletí budovalo svou obranu na principu čistě defenzivních schopností. Zlom přišel v prosinci 2022, kdy vláda přijala novou bezpečnostní strategii zahrnující takzvanou protiúdernou schopnost. Oficiální rámec říká, že pokud by bylo Japonsko napadeno (včetně útoku balistickými střelami), může v mezích minimálně nutné sebeobrany zasáhnout cíle na území protivníka.

Nové střely a ponorkové nosiče tak Tokio formálně zasazuje do rozšířené sebeobrany a odstrašení, nikoli do klasické útočné doktríny. Klíčové ale je, že bez spolehlivého „kill chainu“ (satelitní konstelace, bezpilotních průzkumných prostředků a systému přidělování cílů) by i ta nejrychlejší střela byla jen drahý projektil bez spolehlivého navádění. Japonsko proto souběžně buduje vlastní průzkumné vrstvy, aby snížilo závislost na amerických zpravodajských datech, i když alianční spolupráce s Washingtonem zůstává páteří celého systému.

Realistické okno pro skutečně operační schopnost (ponorka s VLS odpalující hypersonickou střelu) se podle nás otevírá spíš v první polovině třicátých let. Do té doby ale samotný směr vývoje nutí Peking i Moskvu investovat do protiponorkového boje, průzkumu a protiraketových vrstev v oblastech, kde dosud počítaly s relativní převahou.

Článek Číně i Rusku přibyde v Pacifiku nepřítel, který se nedá vystopovat. Japonsko vyvíjí hypersonickou střelu pro ponorky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Indonésie staví

Scorpène Evolved je nejnovější varianta francouzské konvenční útočné ponorky, kterou vyrábí Naval Group. Starší verze slouží v námořnictvech Chile, Malajsie, Brazílie a Indie. Indonéská konfigurace ale představuje evoluční skok. Trup měří 72 metrů, výtlak se pohybuje mezi 1 600 a 2 000 tunami a pod hladinou dosahuje rychlosti přes 20 uzlů, tedy zhruba 37 km/h. Maximální hloubka ponoru přesahuje 300 metrů. Výzbroj tvoří šest torpédometů ráže 533 mm s kapacitou 18 zbraní, torpéd nebo protilodních střel. Srdcem elektroniky je bojový systém SUBTICS.

Klíčová odlišnost od starších Scorpène spočívá v pohonu. Indonéská verze nese plnou lithium-iontovou bateriovou konfiguraci, která zkracuje dobu dobíjení, zlepšuje taktické manévrování a snižuje takzvaný poměr indiskrece, tedy čas, po který musí ponorka vystavit šnorchl nad hladinu a stát se zranitelnou. Lithium-iontové baterie na ponorkách nejsou naprostou novinkou (Japonsko dodalo v březnu 2025 ponorku Raigei s obdobnou technologií), ale v kombinaci s transferem know-how a lokální stavbou jde o unikátní program.

Od podpisu k prvnímu řezu oceli

Časová osa programu vyžaduje přesné rozlišení několika milníků. Kontrakt mezi Naval Group, PT PAL a indonéským ministerstvem obrany nabyl účinnosti 23. července 2025. Loděnice PT PAL o osm dní později oznámila spuštění produkčního procesu. Kvalifikační výrobní sekce, tedy zkušební svařování a ověřování schopností indonéských pracovníků, byla oficiálně zahájena 12. prosince 2025. Podle zpravodajského servisu Janes byl první řez oceli vedoucího člunu posunut na červenec 2026. Ještě v květnu 2026 agentura ANTARA popisovala program jako ve fázi předvýroby.

Pevný termín zařazení do služby zatím nebyl oficiálně potvrzen. Starší výrok šéfa PT PAL z října 2024 mluvil o cíli dokončení v roce 2028, ale reálný průběh kvalifikační výroby naznačuje, že první ponorka by mohla být hotová spíše v první polovině třicátých let.

Co znamená „kompletní technologie“

Předání kompletní technologie není nadsázka, ale vyžaduje vysvětlení. Nejde jen o dodání výkresů a ocelových plechů. Naval Group popisuje program jako celostní transfer průmyslových schopností. Konkrétně to zahrnuje:

• Výcvik indonéských svářečů přímo ve Francii
• Vyslání přibližně 50 francouzských expertů do loděnice v Surabayi
• Vyškolení více než 400 indonéských inženýrů
• Dodání simulátoru a výcvik posádek, instruktorů i operátorů simulátoru
• Integrovanou logistickou podporu včetně materiálu na tři mise nebo zhruba rok provozu
• Řízení, provoz a údržbu, které mají probíhat v Indonésii

Naval Group si navíc k 1. červenci 2025 založila v Indonésii dceřinou společnost PT Naval Group Nusantara a podepsala memoranda o porozumění s indonéskými obrannými firmami i s výzkumnou agenturou BRIN. Francouzská firma svůj exportní model dlouhodobě staví na kontrolovaném přenosu znalostí, stejný princip uplatnila v Indii při stavbě ponorek třídy Kalvari a v Brazílii u programu Riachuelo. Indonésie tedy není výjimkou, ale zatím nejambicióznějším případem, protože PT PAL má využít sto procent svých výrobních kapacit.

Pro Indonésii je podstatné, že nejde o první ponorkovou zkušenost. Loděnice PT PAL už dříve dokončila třetí člun třídy Nagapasa (jihokorejský design Chang Bogo), takže základ průmyslové kompetence existuje. Scorpène Evolved na něj navazuje a posouvá ho výš.

Dvě ponorky proti čínské flotile

Realisticky: dvě ponorky regionální rovnováhu nepřepíší. Podle výroční zprávy amerického Pentagonu z prosince 2024 provozuje čínské námořnictvo PLAN šest balistických raketových ponorek třídy SSBN, šest jaderných útočných ponorek SSN a 48 konvenčních útočných ponorek s AIP pohonem, z toho nejméně 21 tvoří moderní třída Jüan. Indonésie má v aktivní službě čtyři ponorky starších tříd Cakra a Nagapasa.

V regionu jihovýchodní Asie přitom Indonésie není sama. Vietnam vybudoval flotilu šesti ruských ponorek třídy Kilo. Malajsie provozuje dvě starší Scorpène. Singapur disponuje třídou Invincible, plavidly o délce 70 metrů a výtlaku kolem 2 200 tun s posádkou 28 osob, a staršími čluny třídy Archer.

Podle nás ale číselné srovnání míjí podstatu. Scorpène Evolved není nástroj pro zrcadlení čínského objemu. Je to nástroj pro odepření moře, tedy pro komplikování přístupu protivníka do konkrétního prostoru. Stealth ponorka s 18 zbraněmi a lithium-iontovým pohonem operující v mělkých vodách kolem Natunských ostrovů a na průchodech mezi Jihočínským mořem a Indickým oceánem (Karimataským průlivem, Sundským průlivem) dokáže výrazně zvýšit nejistotu a náklady jakékoli nátlakové operace. Nemusí vyhrát námořní bitvu. Stačí, když protivník nebude vědět, kde je.

Proč to zajímá i Evropu

Jihočínské moře je světový obchodní uzel, kudy proudí zboží za biliony dolarů ročně. Česká strategie pro Indo-Pacifik z roku 2022 výslovně označuje rostoucí čínský vliv a napětí v tomto regionu za téma s přímými dopady na Evropu. Evropská unie prostřednictvím nástroje koordinované námořní přítomnosti koordinuje námořní a vzdušná aktiva členských států na podporu svobody plavby. Během českého předsednictví v Radě EU v roce 2022 Praha hostila Pražský dialog o Indo-Pacifiku, kde se řešily vztahy EU-ASEAN včetně bezpečnostní dimenze.

Přímá česká průmyslová stopa v indonéském ponorkovém programu veřejně doložena není. Vazba je strategická a diplomatická: Česko jako součást EU a NATO má zájem na tom, aby klíčové námořní trasy zůstaly otevřené a aby pravidla na moři určovalo mezinárodní právo, nikoli jednostranné nároky.

Indonésie si nekupuje jen dvě ponorky. Kupuje si právo být příště méně závislá na cizím dodavateli, a schopnost říct Pekingu, že průjezd kolem Natun už nebude zadarmo.

Článek Indonésie zbrojí proti Číně, začala stavět první ponorku třídy Scorpène. Francie jí předala kompletní technologii se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč zrovna severní Atlantik a co je GIUK

Mezi Grónskem, Islandem a Spojeným královstvím se táhne pás mořských průchodů, kterému se říká GIUK Gap. Už za studené války to byla hlavní trasa sovětských ponorek z bazí na Kolském poloostrově do Atlantiku. Dnes NATO samo uvádí, že v krizi je zajištění této mezery klíčové pro ochranu posil a námořních tras mezi Severní Amerikou a Evropou. Kdo kontroluje GIUK, kontroluje, jestli se americké a kanadské jednotky vůbec dostanou na pomoc evropským spojencům.

A právě sem míří program 212CD. Nejde o společný nákup NATO jako instituce, jde o faktickou alianční flotilu tří spojenců, kteří budou provozovat totožnou platformu se sdílenými díly, společným výcvikem a vzájemně kompatibilní logistikou. Pro Českou republiku jako vnitrozemského člena NATO to může znít abstraktně, ale bezpečné transatlantické zásobovací trasy jsou základ alianční obrany i pro střední Evropu. Bez nich je článek 5 jen papír.

Co 212CD umí a proč je tak těžké ji najít pod hladinou

Třída 212 je německá rodina ponorek, která kombinuje dieselový generátor s palivočlánkovým pohonem na vodík a kyslík. Odpadním produktem je jen voda. Praktický efekt popisuje Bundeswehr stručně: extrémně nízká akustická i magnetická signatura a výrazně delší pobyt pod hladinou než u čistě dieselelektrických lodí. Carney při oznámení mluvil o více než 40 dnech plného ponoření v téměř úplném tichu.

Verze 212CD je evolucí starší 212A: větší trup, modernější senzory, plná interoperabilita v rámci NATO. A hlavně sériová standardizace. Tři země budou stavět a udržovat stejnou loď, což znamená nižší jednotkovou cenu, společné sklady náhradních dílů a posádky, které mohou přecházet mezi loďstvy bez přeškolení. V podmořské válce, kde rozhoduje logistická vytrvalost, je tohle zbraň sama o sobě.

Kolik jich je objednaných a kdy budou ve vodě

Titulkových 24 je koncový stav, ne dnešní realita. Tvrdě potvrzených je dvanáct: šest německých a šest norských. Tři trupy už se staví v loděnicích v Kielu. Norská vláda počítá s první dodávkou v roce 2029, německé kusy mají přicházet od roku 2032 do roku 2037.

Kanadská část je zatím ve fázi vyjednávání. Ottawa chce uzavřít kontrakt do konce roku 2027 a první čtyři ponorky dostat v roce 2034; zrychlení má umožnit přesun výrobních slotů z německo-norských objednávek. Zbývajících osm kanadských kusů nemá veřejně potvrzený harmonogram. Plně operační flotila 24 lodí je realisticky záležitost druhé poloviny třicátých let a později.

Rizika existují. Norský vládní materiál už ukazuje výrazný růst nákladového rámce kvůli rozšíření z původních čtyř na šest lodí, dražším surovinám a kurzovým výkyvům. Kanada si navíc ponechala záložní scénář: pokud jednání s TKMS selžou, může jako dodavatele určit jihokorejskou Hanwha Ocean. Proti tomu stojí tlumič: vyšší objem výroby, druhá výrobní linka a sdílená logistika tří zemí.

V čem Rusko zaostává

Ne v absolutní námořní síle. Rusko na Kolském poloostrově udržuje významné jaderné a raketové kapacity, strategické ponorky s balistickými střelami a útočné atomové lodě s dlouhým dosahem. To nikdo nepopírá. Ale v užším segmentu tichých konvenčních ponorek s nezávislým pohonem pro hlídkování v úžinách severního Atlantiku? Tam Moskva nemá srovnatelně rozjetý sériový program.

Ruským protějškem měla být třída Lada, projekt 677. Vedoucí loď Sankt Petěrburg byla založena v roce 1997. Při zkouškách se objevily problémy s hlavním pohonem, v roce 2011 padlo rozhodnutí projekt přepracovat, stavba dalších kusů se pozastavila a obnovila až v roce 2013. Ještě v roce 2019 šéf Admiralitních loděnic v rozhovoru pro RIA Novosti přiznal, že poslední dvě Lady se budou stavět bez AIP, tedy bez toho, co dělá 212CD tak těžko odhalitelnou. Teprve v prosinci 2025 ruská Sjednocená loďařská korporace oznámila přechod k sériové výrobě modernizované verze 677M. Tři desetiletí vývoje, a sériová výroba se teprve rozbíhá.

Kontrast je tvrdý. Na jedné straně aliančně standardizovaná platforma s funkčním palivočlánkovým AIP, třemi odběrateli, společnou logistikou a trupy ve stavbě. Na druhé straně program, který prošel přepracováním, roky stál a veřejně doložený AIP u zaváděných kusů stále nemá. Formulace „100 let za opicemi“ je publicistická nadsázka, ale v rovině průmyslového tempa, technologické zralosti a alianční standardizace sedí.

Ruská odpověď bude asymetrická, ne zrcadlová

Moskva se nepokusí kopírovat flotilu 212CD. Její odpověď bude jiná: jaderné ponorky s dlouhým dosahem, strategické odstrašení z Barentsova moře a senzorové systémy na mořském dně. Investigativní materiál německé Tagesschau odhalil tajný ruský projekt Garmonija, podmořskou senzorovou síť v Barentsově moři, pro kterou Rusko od roku 2014 obstarávalo západní technologie. Statická síť na dně ale není totéž co mobilní flotila tichých ponorek schopných operovat v GIUK a širším Atlantiku.

Americké jaderné ponorky zůstávají v jiné lize: rychlejší, vytrvalejší, s větší nosností. Ale i ty mají svou roli jinde. Pro tiché hlídkování v úžinách severního Atlantiku, kde jde o to zůstat neviditelný celé týdny a sledovat každý průchod, je konvenční ponorka s AIP optimální nástroj. A právě v této disciplíně NATO staví flotilu, na kterou Rusko odpověď prostě nemá.

Tři země, jedna platforma, 24 trupů. První už rostou v Kielu. Až budou všechny ve vodě, severní Atlantik bude pro ruské ponorky výrazně nehostinnějším místem, než je dnes.

Článek 24 ponorek: NATO shromažďuje flotilu pro severní křídlo. Rusko nemá a nebude mít odpověď se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč zrovna ponorky a proč jaderné

Austrálie je ostrovní kontinent, jehož ekonomika stojí a padá s námořními trasami. Ministr Marles to při představení obranné strategie řekl bez obalu: země je „doslova závislá“ na mořských spojnicích, po nichž proudí obchod i paliva. Konvenční diesel-elektrické ponorky třídy Collins, které australské námořnictvo provozuje od poloviny devadesátých let, mají výtlak 3 407 tun pod hladinou, délku necelých 78 metrů, rychlost 20 uzlů (37 km/h) a dolet přes 21 300 km (11 500 námořních mil). Jsou vyzbrojeny šesti 533mm torpédomety, torpédy Mk 48 a protilodními střelami Harpoon. Na svou dobu to byl solidní stroj. Jenže diesel-elektrický cyklus omezuje dobu, po kterou ponorka dokáže operovat pod hladinou bez prozrazení, a tím i její strategický dosah.

Jaderný pohon toto omezení ruší. Ponorka s reaktorem může zůstat pod vodou týdny, překonat tisíce kilometrů bez nutnosti vynoření a držet se v operačním prostoru tak dlouho, jak vydrží posádka a zásoby. Důležité je přitom zdůraznit: nejde o jaderné zbraně. Oficiální dokumenty AUKUS opakovaně používají formulaci „konvenčně vyzbrojené, jaderně poháněné ponorky“. Austrálie nebude obohacovat uran ani přepracovávat vyhořelé palivo. Reaktory budou zapečetěné, bez nutnosti výměny paliva po celou dobu životnosti lodi.

Tři vrstvy cesty k odstrašení

Program AUKUS, vyhlášený v září 2021, nahradil dřívější smlouvu s Francií na konvenční ponorky Shortfin Barracuda. Canberra tehdy argumentovala tím, že zrychlující se změny regionální bezpečnosti dělají z konvenčních ponorek řešení nevyhovující budoucím potřebám. Cenou za to byla ztráta času a prudce vyšší průmyslová náročnost.

Harmonogram má tři vrstvy:

• Od roku 2027 začne v západní Austrálii rotační přítomnost až čtyř amerických ponorek třídy Virginia a jedné britské třídy Astute v režimu SRF-West. Austrálie tak získá podmořskou schopnost ještě předtím, než bude mít vlastní jaderné ponorky.
• Od počátku třicátých let má Austrálie převzít tři americké ponorky třídy Virginia z aktivní flotily US Navy. Proč ne nově postavené? Protože americká průmyslová základna to nedovolí. Podle Kongresového výzkumného servisu kleslo reálné tempo výroby třídy Virginia od roku 2022 na přibližně 1,1 až 1,2 kusu ročně, zatímco potřeba činí minimálně dva kusy ročně.
• Od počátku čtyřicátých let mají přicházet první ponorky SSN-AUKUS, postavené přímo v Osborne podle britského návrhu s reaktory od Rolls-Royce a technologiemi všech tří partnerů. Austrálie přitom investuje do britské průmyslové infrastruktury 2,4 miliardy liber, aby výroba reaktorů v závodě Raynesway vůbec zvládla pokrýt poptávku obou námořnictev.

Přesné technické parametry SSN-AUKUS vlády zatím nezveřejnily. Oficiálně ale půjde o generační skok v dosahu, vytrvalosti a schopnosti vést zpravodajské, podhladinové i úderné mise.

Čína jako hlavní motor, Rusko jako důkaz

V textu stojí dvě země a obě tam patří, ale z jiných důvodů. Čína je pro Canberru hlavní regionální bezpečnostní motiv. Australská obranná strategie otevřeně mluví o čínských „nátlakových postupech“ včetně nebezpečných zachycení lodí a letadel v mezinárodním prostoru. V květnu 2024 Austrálie oficiálně protestovala proti vypuštění světlic přes letovou dráhu australského vrtulníku v mezinárodních vodách čínským letounem. Podle amerického Pentagonu je čínské námořnictvo s více než 370 loděmi a ponorkami numericky největší na světě. Pod hladinou Peking provozuje šest jaderných útočných ponorek, šest balistických a 48 diesel-elektrických. Celá ponorková flotila má narůst na 80 jednotek do roku 2035.

Rusko představuje jiný typ hrozby. Pro Austrálii není bezprostředním sousedem, ale jeho útok na Ukrajinu, trvající už více než čtyři roky, je pro Canberru důkazem, že velká mocnost může sáhnout k otevřené agresi proti sousedovi. Australská diplomacie označuje ruskou invazi za „plnohodnotný nezákonný útok“ a uvalila přes 1 800 sankcí. Společné britsko-australské prohlášení z června 2026 výslovně říká, že program SSN-AUKUS posiluje bezpečnost nejen v Indo-Pacifiku, ale i v euroatlantickém prostoru. Podmořské odstrašení má fungovat jako celek, od severního Atlantiku po Jihočínské moře.

Austrálie přitom vědomě odděluje bezpečnost od obchodu. Čína zůstává jejím největším obchodním partnerem: vzájemný obchod v roce 2025 dosáhl 326 miliard australských dolarů a tvořil čtvrtinu australského celkového obchodu. Canberra ale sází na to, že právě silné odstrašení umožní udržet stabilní vztahy, protože slabost provokuje.

Co mezitím chrání australské vody

Než přijdou první SSN-AUKUS, musí stávající flotila vydržet. Vláda v květnu 2026 spustila program prodloužení životnosti třídy Collins; jako první prochází modernizací HMAS Farncomb. Cílem je udržet tyto ponorky operačně schopné do čtyřicátých let. Zároveň už v Osborne pracuje kolem 1 100 lidí a australská agentura ANI zadala kontrakty za přibližně 1,9 miliardy australských dolarů. Celý program má v Jižní Austrálii vytvořit téměř 10 000 pracovních míst.

Austrálie navíc už poprvé zvládla údržbovou periodu britské jaderně poháněné ponorky a zapojuje domácí firmy do britských i amerických dodavatelských řetězců. Nejde o papírový megaprojekt. Jde o generační přestavbu celé námořní a průmyslové kapacity země.

Proč by to mělo zajímat Evropu

Pro exportně závislé evropské ekonomiky včetně České republiky je stabilita námořních tras a soudržnost spojeneckého bloku zásadní, i když Austrálie leží na opačné straně planety. Britská průmyslová základna, od reaktorů Rolls-Royce po loděnici v Barrow, dostává díky AUKUS obrovský impuls, který se přelévá do širších dodavatelských sítí. A společné prohlášení Londýna a Canberry z června 2026 jasně říká, že podmořské odstrašení nemá hranici na Suezském průplavu.

Austrálie nesází na počet lodí, v tom Čínu nikdy nepřekoná. Sází na kvalitu, utajenost a interoperabilitu s americkým a britským námořnictvem. Každá koruna, dolar či libra investovaná do Osborne je sázka na to, že protivník, který vidí pod hladinou neviditelnou hrozbu, raději nesáhne po kartách.

Článek Austrálie sype přes 70 miliard Kč do jaderných ponorek. Chce přesvědčivé odstrašení agresivního Ruska i Číny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Británie za ty peníze dostane

Jaderný balík má jasný vnitřní rozpad. Největší položku tvoří 47 miliard liber na ponorky a související infrastrukturu. Dalších 13 miliard pohltí hlavicový program, tedy vývoj a výroba nové hlavice Astraea. Na jaderná paliva jde 1,7 miliardy a 290 milionů zamíří do vzdělávání a rozvoje dovedností v jaderném průmyslu.

V praxi to znamená dvě velké ponorkové třídy:

• Dreadnought – čtyři balistické ponorky, které od počátku třicátých let nahradí stárnoucí třídu Vanguard. Každá měří 153,6 metru, má výtlak 17 200 tun, posádku 130 lidí a nese 12 tubusů pro balistické rakety Trident II D5 s doletem přes 7 400 kilometrů. Pohon zajišťuje reaktor PWR3, tichý chod pak tryskový pohon (pump-jet) a X-kormidla. Oproti Vanguardu jde o generační skok v akustické nenápadnosti.
• SSN-AUKUS – až 12 útočných ponorek s jaderným pohonem, vyvíjených společně s Austrálií. První ocel má být podle obranného investičního plánu řezána už příští rok, první britská loď má vstoupit do služby v pozdních třicátých letech.

Pro srovnání: ruský ekvivalent Dreadnoughtu, ponorka třídy Borej, měří 170 metrů, dosahuje rychlosti až 54 km/h (29 uzlů) a nese 16 balistických raket Bulava. Britská loď má méně tubusů, ale celá architektura britského odstrašení stojí na jiné logice: nepřetržité přítomnosti alespoň jedné jaderně vyzbrojené ponorky na hlídce, takzvané nepřetržité námořní odstrašující přítomnosti (Continuous At Sea Deterrence). Tuto hlídku Královské námořnictvo drží bez přerušení už od roku 1969.

Hlavice Astraea: pětkrát silnější?

Přesný výkon nové hlavice Astraea A21/Mk7 Británie nezveřejnila. Existují ale pevné orientační body. Současná hlavice Holbrook má podle rešerše knihovny Dolní sněmovny výkon kolem 100 kilotun. Astraea vzniká paralelně s americkým programem W93/Mk7, každá země přitom vyvíjí vlastní suverénní návrh v rámci společného technologického rámce.

Americké námořní hlavice se pohybují v rozpětí od 90 kilotun (W76-1) po 455 kilotun (W88). Pokud by se Astraea blížila horní hraně tohoto spektra, její výkon by proti Holbrooku představoval zhruba 4,5násobek. Při nižších neoficiálních odhadech Holbrooku kolem 80 kilotun vychází poměr až na 5,7násobek. Uváděných „pětkrát“ tedy drží horní hranu odhadů; není to oficiální specifikace, ale ani číslo vytažené z ničeho.

Pro kontext: ruská Bulava nese šest až deset hlavic MIRV, každou o výkonu 100 až 150 kilotun. Pokud by Astraea skutečně mířila k horní hraně americké třídy, překonávala by typickou hlavici Bulavy několikanásobně. Nasazení Astraea se dá podle amerického harmonogramu W93 odhadovat spíše na střední až pozdější třicátá léta.

Proč by se Moskva měla obávat

Kreml neděsí jedna tabulková hodnota v kilotunách. Rusko samo disponuje tisíci hlavicemi a modernizuje vlastní strategické síly. Co ale ruské plánovače skutečně komplikuje, je charakter britského odstrašení: tichá ponorka kdesi v hloubce oceánu, jejíž polohu nelze spolehlivě určit, nesoucí rakety s doletem přes sedm tisíc kilometrů. A právě tuto schopnost si Británie novým balíkem pojišťuje na další dekády.

Podle roční aktualizace pro parlament nejde jen o novou hlavici, ale o celý ekosystém: nové ponorky, nový reaktor, nový hlavicový design, nová infrastruktura v Barrow-in-Furness a v Aldermastonu. Británie tím nezískává novou kategorii zbraní; modernizuje přežitelnou mořskou nohu svého odstrašení tak, aby zůstala věrohodná i ve světě, kde Rusko a Čína investují do protiraketové obrany a detekce ponorek.

Haagská deklarace NATO z června 2025 navíc nastavila cíl nejméně 3,5 % HDP na jádrové obranné výdaje do roku 2035. Británie se k němu hlásí jako třetí největší hotovostní přispěvatel Aliance za USA a Německem. Podle organizace ICAN je zároveň třetím největším světovým utrácečem za jaderné zbraně s 12,6 miliardy dolarů ročně, za Spojenými státy a Čínou.

Kdo za to zaplatí a kdo protestuje

Vládní výklad zní jednoznačně: balík je financován v rámci fiskálních pravidel, bez odebírání prostředků ze zdravotnictví či školství. Realita je složitější. Institute for Fiscal Studies upozorňuje, že vyšší obranné výdaje mohou v širším rozpočtovém mixu vytlačovat jiné priority, i když formálně nesahají na konkrétní resort. Část financování (4,7 miliardy liber) navíc teprve čeká na potvrzení v podzimním rozpočtu.

Kritici mají i tvrdší čísla. Výbor pro veřejné účty britského parlamentu uvádí, že jaderný podnik už v roce 2024/25 spolkl 18 % celého obranného rozpočtu. Příští rok to má být 20 % a v dalších letech až čtvrtina. Výbor zároveň kritizuje neprůhlednost účetnictví a slabé podklady u části aktiv. Šance program úplně zastavit je při současné politické shodě minimální, ale tlak na parlamentní dohled roste.

Co to znamená pro Česko

Britské jaderné zbrojení se České republiky přímo netýká, Česko nemá a nebude mít jaderné zbraně. Nepřímo ale posiluje bezpečnostní deštník, pod kterým žijeme. Britský arzenál je součástí aliančního odstrašení a silnější evropský příspěvek k druhému úderu zvyšuje cenu, kterou by Rusko zaplatilo za jakoukoli agresi proti NATO.

Zároveň roste tlak. Haagská deklarace požaduje 3,5 % HDP na obranu do roku 2035 a Británie jde příkladem. Pro české politiky to znamená, že argumentovat nedostatkem peněz bude stále obtížnější, když Londýn právě podepsal čtyřletý šek na dva biliony korun jen za jadernou složku.

Británie nesignalizuje nový závod v počtech hlavic. Dělá něco subtilnějšího a z pohledu Kremlu nebezpečnějšího: zajišťuje, že její odveta zůstane tichá, skrytá a naprosto věrohodná i ve chvíli, kdy se současné ponorky třídy Vanguard po více než čtyřech dekádách služby odmlčí navždy.

Článek Kreml má důvod k obavám, nová hlavice bude 5krát silnější. Británie nalije přes 2 biliony Kč do jaderných ponorek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dva projekty, jeden zmatek

Než se ponoříme do detailů, je nutné rozplést zmatek, který na sociálních sítích i v odborných kruzích panuje dodnes. V roce 2026 se totiž objevily dvě čínské podmořské novinky, ne jedna.

Ta první, Type 09V, známý také pod označením 095, se ukázala už v únoru v loděnici Po-chaj u města Chu-lu-tao. Má klasickou velitelskou věž, X-záď a podle Naval News téměř jistě vodní proudový pohon. Jde o očekávaný nástupnický typ čínské jaderné útočné ponorky.

Ta druhá, zachycená koncem května v Šanghaji, je něco jiného. Nemá oficiální označení třídy. Nemá klasickou siluetu. A právě ona vzbudila vlnu spekulací, protože její profil se nepodobá ničemu, co čínské námořnictvo dosud provozovalo.

Co vlastně vidíme na snímcích

Podle analýzy The War Zone měří trup přibližně 120 metrů na délku a 10 až 11 metrů na šířku. Pro srovnání:

• americká Virginia bez prodlouženého modulu: 114,8 m
• francouzská Barracuda/Suffren: 99 m
• americký Seawolf: 107,6 m
• ruský projekt 885 Jaseň: 120 m
• prodloužený USS Jimmy Carter: 138,1 m

Šanghajská novinka je tedy delší než většina západních útočných ponorek a velikostně odpovídá ruské třídě Jaseň. Klíčový rozdíl je ale jinde, v tom, co na trupu téměř chybí.

Původní interpretace zněla „ponorka bez věže“. Britský analytik H. I. Sutton ji 10. června opravil: nejde o úplnou absenci, ale o extrémně malou věž, která drasticky snižuje hydrodynamický odpor, tvorbu vírů a akustický podpis. Klasická věž přitom běžně nese periskopy, komunikační masty a antény a dává posádce přehled při plavbě u hladiny. Její minimalizace je konstrukční kompromis: méně hluku pod vodou výměnou za horší provozní flexibilitu na hladině.

Vodní proudový pohon, který analytici na zádi identifikují, by do téhle logiky zapadal. Na rozdíl od klasického lodního šroubu generuje méně kavitačního hluku, zejména při vyšších rychlostech pod hladinou. Dohromady (nízká věž plus proudový pohon) to dává plavidlo optimalizované pro dlouhý, tichý podhladinový provoz. Tvrdit, že ho sonar „neuslyší“, by bylo přehnané. Říct, že bude výrazně hůř zachytitelné než starší čínské ponorky, je ale oprávněné.

Proč Západ tápe víc než obvykle

Nepotvrzené zůstává prakticky všechno podstatné: oficiální označení třídy, typ pohonu, sonarové sestavy, zbraňová konfigurace, role plavidla i to, zda jde o sériový typ, nebo experimentální platformu. Analytici se neshodnou ani na tom, jestli je určena pro posádku, pro speciální mise, nebo jako nosič podmořských dronů; čínská státní loďařská korporace CSSC přitom v roce 2024 prezentovala koncept velkého bezosádkového podmořského plavidla s podobnou siluetou.

Jenže právě tahle neznalost je podle nás to nejpodstatnější. Nejde o jednu záhadnou ponorku. Jde o tempo.

Viceadmirál Richard Seif ve svém svědectví před americkou komisí USCC v březnu 2026 popsal čínskou podmořskou modernizaci jako systémovou: nové ponorky, senzory na mořském dně, síťová architektura protiponorkového boje a cílené zmenšování americké podmořské výhody. Kontradmirál Mike Brookes z Úřadu námořní rozvědky (ONI) doplnil čísla: Čína provozuje přes 60 ponorek, více než zdvojnásobila kapacitu svých loděnic a od roku 2022 spustila nejméně šest jaderných ponorek třídy Šang III. Do roku 2035 by čínská flotila mohla čítat kolem 80 ponorek, zhruba z poloviny jaderných.

Šanghajská 120metrová novinka tak není izolovaný výstřel. Je dalším dílem skládačky, ve které Čína paralelně rozbíhá více podmořských linií najednou, a západní analytici nestíhají vytvořit pevnou zpravodajskou shodu ani o jedné z nich.

Co to znamená pro NATO, a nepřímo i pro Česko

Bezvěžové nebo téměř bezvěžové ponorky nejsou čínský vynález. Sovětský projekt 673, americký koncept CONFORM, francouzský SMX-31, všechno existovalo na papíře nebo jako studie. Čína ale už v roce 2018 v Šanghaji spustila menší nízkoprofilový demonstrátor. Nový 120metrový trup ukazuje, že z konceptu se stal inženýrský program.

NATO ve Strategickém konceptu 2022 výslovně řadí čínské ambice mezi bezpečnostní výzvy Aliance. Prakticky to v roce 2026 vypadá takto: cvičení Dynamic Manta trénuje koordinovaný lov ponorek pomocí hladinových lodí, vrtulníků a sonobójí, nově zřízená Task Force X-Arctic sází na síťové bezosádkové systémy a trvalé podmořské povědomí. Odpověď na tišší ponorky není jeden „superradar“, ale hustší síť senzorů, rychlejší sdílení dat a víc autonomních platforem pod hladinou.

Pro Česko je dopad nepřímý, ale reálný. Pokud Spojené státy přesouvají stále víc pozornosti do Indo-Pacifiku, evropští spojenci ponesou větší díl hlídek v Severním Atlantiku a Baltu. A to se promítá do aliančních rozpočtů a politických závazků, kterým se Praha nevyhne.

Rychlost, ne neviditelnost

Největší problém pro Západ není „nezachytitelná superzbraň“; takové tvrzení by dnes neobstálo. Problém je, že Čína rozšiřuje počet nových podmořských konceptů rychleji, než se o nich stihne vytvořit analytická shoda. Šanghajská ponorka sama o sobě neotáčí poměr sil na moři. Ale jako signál, že čínský podmořský průmysl už dávno neprodukuje jen kopie sovětských vzorů, je hlasitější než cokoli, co vodní proudový pohon dokáže utlumit.

Článek Satelitní snímky odhalily novou čínskou 120m ponorku bez věže. Sonar ji neuslyší, radary neuvidí a Západ neví, co s ní se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně BlueWhale umí, a co ne

Veřejně dostupné materiály výrobce, izraelské divize IAI-ELTA, popisují BlueWhale jako velký autonomní podmořský prostředek určený pro průzkum, protiponorkovou podporu, akustický sběr dat a detekci min. Výbavu tvoří vlečený sonar, boční sonarová pole a senzory schopné zachytit cíle nad i pod hladinou. Palubní řídicí systém zpracovává data přímo na místě a předává je do velitelského řetězce, ať už přes satelitní spojení, nebo po vynoření.

Co v žádném veřejném dokumentu nenajdete, je zmínka o vlastní výzbroji. BlueWhale v německé konfiguraci není torpédový nosič. Jeho „útok“ spočívá v něčem jiném: tiše odhalí ponorku, sleduje ji a předá její polohu, kurz a signaturu pilotovaným platformám nebo spojeneckým silám, které mohou zasáhnout. Na veletrhu UDT 2023 to zástupce IAI popsal jako schopnost „dodat využitelné zpravodajské informace v reálném čase“. Překvapivý efekt tedy neplyne z munice, ale z toho, že protivník netuší, že ho někdo pozoruje.

Proč zrovna teď a proč zrovna Balt

Na přelomu listopadu a prosince 2024 došlo v Baltském moři k poškození podmořských komunikačních kabelů mezi Estonskem a Finskem. NATO reagovalo posílením vojenské přítomnosti a v lednu 2025 spustilo operaci Baltic Sentry. Výroční zpráva generálního tajemníka Aliance za rok 2024 výslovně označuje Balt za prostor hybridního a podmořského ohrožení. Inspektér německého námořnictva ve svém dokumentu Absicht 2025 mluví o riziku konfrontace s Ruskem ještě před koncem dekády a požaduje zrychlenou integraci bezosádkových systémů.

V mělkém, úzkém a dopravně přeplněném Baltu je klasická ponorková hlídka náročná, posádka potřebuje odpočinek, loď se musí vracet do přístavu, a přitom pokrývá relativně malý sektor. BlueWhale mění rovnici: vydrží pod hladinou 10 až 30 dní, nepotřebuje posádku a vejde se do standardního kontejneru délky přibližně 12 metrů (40 stop), takže ho lze přesunout kamkoli po zemi, vzduchem nebo po moři. Jeden stroj sám o sobě Balt neuzavře. Ale síť takových strojů dramaticky zvyšuje pravděpodobnost, že jakákoli ponorka operující v blízkosti kritické infrastruktury bude včas odhalena.

Jak si stojí vedle konkurence

BlueWhale není jediný velký podmořský dron na světě. Srovnání s americkým a britským protějškem ukazuje, kam se Německo zařadilo:

Americká Orca je větší, má delší dolet a širší modulární prostor, jenže stále prochází testy. Britský Excalibur je zatím demonstrátor budoucích konceptů. BlueWhale je menší a specializovanější, ale jako první z trojice vstoupil do skutečné služby. Pro Německo to znamená konkrétní schopnost v terénu, ne prezentaci plánů.

Stavební kámen, ne zázračná zbraň

Základ BlueWhale dodalo IAI, ale německé firmy TKMS a ATLAS Elektronik do něj integrovaly vlastní vlečený protiponorkový sonar a napojily ho na německou síťovou architekturu. Nejde tedy o čistý nákup z regálu, spíš o pragmatickou volbu: vzít zralou platformu, přidat vlastní senzory a získat schopnost rychle, místo let čekání na vývoj od nuly.

Koncepce Kurs Marine 2035+ výslovně říká, že velké bezosádkové podmořské prostředky mají doplňovat pilotované ponorky, ne je nahrazovat. BlueWhale je v tomto pojetí „prodlouženou senzorovou paží“, rozšiřuje dosah a vytrvalost celé flotily, aniž by vystavoval posádky riziku. 12. února 2026 navíc osm baltických spojenců NATO podepsalo dohodu o zrychleném pořizování inovativních námořních technologií. Německo mezi nimi stojí s hotovým kusem v hangáru, zatímco ostatní teprve plánují.

Co to mění pro ruské ponorky

Jeden BlueWhale nepřetvoří Balt v neprostupnou zónu. Ale princip, který představuje, trvalá, tichá, autonomní podmořská přítomnost, mění kalkulaci pro kohokoli, kdo chce v těchto vodách operovat nepozorovaně. Každý další nasazený kus zkracuje čas varování, zmenšuje slepá místa a zvyšuje riziko, že průchod kolem kabelu nebo plynovodu nezůstane bez povšimnutí. Tohle je podle nás podstata: ne jedna robotická ponorka, ale začátek sítě, ve které se skrývat bude stále těžší.

Článek Ruské ponorky už se nepřiblíží, Německo vysílá BlueWhale. Týdny hlídá pod hladinou a útočí nečekaně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Motor, který mlčí

Klíč k neviditelnosti Gotlandu se jmenuje Stirlingův motor. Klasická dieselelektrická ponorka vydrží pod hladinou několik dní, pak musí nahoru, spustit diesely, nasát vzduch, dobít baterie. V tom okamžiku je zranitelná. Gotland tento problém obchází: její AIP (Air-Independent Propulsion) spaluje naftu s kapalným kyslíkem v uzavřeném cyklu, bez potřeby atmosférického vzduchu. Výrobce Saab popisuje Stirling jako tichý a bez vibrací, do trupu nepřenáší téměř žádný hluk. Výdrž pod hladinou se zvedá z dnů na týdny.

V Baltském moři je to devastující kombinace. Mělká voda, skalnaté dno, teplotní vrstvy, lodní provoz, to všechno vytváří akustický chaos, ve kterém pasivní sonar ztrácí účinnost. Americké námořnictvo samo přiznává, že moderní tiché konvenční ponorky jsou v pobřežním prostředí stále hůř zjistitelné. Proto si jednu půjčilo.

Lekce z Pacifiku

Žádost přišla dopisem admirála Verna Clarka v září 2004. Americké námořnictvo chtělo realistického protivníka pro výcvik protiponorkového boje, ne simulátor, ale skutečnou ponorku s myslící posádkou. HMS Gotland odplula do Pacifiku a strávila tam minimálně rok. Během více než 160 dnů cvičení plnila střídavě roli nepřátelské síly i spojeneckého průzkumného prostředku.

Podle zprávy velení třetí flotily šlo o integraci vzdušných, hladinových a podhladinových sil proti obtížně detekovatelnému cíli. Švédský institucionální materiál FMV z téhož období dodává kontext: Američané narazili na protivníka, který jim ukázal limity vlastní protiponorkové doktríny. Ne proto, že by neměli techniku, systém AN/SQQ-89 patří k nejrobustnějším lodním ASW senzorům na světě, ale proto, že fyzika mělké vody a tichý protivník jsou kombinace, kterou žádný rozpočet sám nevyřeší.

Důležitý detail: otevřené primární zdroje potvrzují průnik do obrany úderné skupiny a pozici pro simulovaný zásah. Formulace o „potopení“ letadlové lodi, která koluje médii, je v dostupných dokumentech doložená slaběji. I bez ní je ale výsledek výmluvný.

Balt po roce 2024: jiná hra

Vstupem Švédska do NATO se Baltské moře proměnilo. Aliance nyní kontroluje prakticky celé jeho pobřeží kromě ruského Kaliningradu a petrohradského prostoru. V lednu 2025 NATO spustilo aktivitu Baltic Sentry zaměřenou na ochranu kritické podmořské infrastruktury, kabelů, energetických propojek, datových tras. Vojenský výbor aliance označil ostrov Gotland za místo geostrategického významu pro severovýchodní křídlo.

Ruská Baltská flotila na to reaguje, jak může. V dubnu 2025 cvičila eskortu civilní dopravy a protiponorkový boj; v roli nepřátelské ponorky figurovala jediná Kilo. Studie švédské agentury FOI přitom ukazuje strukturální problém: Baltská flotila disponuje omezenou podhladinovou složkou, k roku 2020 evidovala jedinou operační ponorku v regionu. Zbytek tvoří korvety, malé raketové lodě a pobřežní systémy. Hladinové síly, které jsou proti tiché ponorce v mělké vodě ve výrazné nevýhodě.

Nejcennější zbraň je nejistota

Gotland sama válku nerozhodne. Je to konvenční ponorka optimalizovaná pro pobřežní operace, ne oceánský lovec s jaderným pohonem a neomezenou vytrvalostí. Proti větším jaderným plavidlům zaostává v dosahu, rychlosti i strategické výdrži.

Její skutečná síla je jiná: sea denial. Samotná možnost, že někde v Baltu operuje tichá švédská ponorka, mění kalkulaci protivníka. Ruské velení musí počítat s eskortami, širšími protiponorkovými patrolami, pomalejším manévrováním cenných lodí. Každá operace na hladině, zásobování Kaliningradu, přesun výsadkových prostředků, logistika, se prodražuje. Víc lodí, víc vrtulníků, víc času, víc rizika.

Podle nás je právě tohle nejdůležitější efekt: ne jednorázový filmový útok, ale trvalý tlak na plánovací kapacitu protivníka. Flotila, která musí neustále počítat s neviditelnou hrozbou, je pomalejší, opatrnější a méně flexibilní.

Co přijde po Gotlandu

Švédsko nesází na jednu kartu. Všechny tři ponorky třídy Gotland procházejí rozsáhlou modernizací, poslední z nich, HMS Halland, dostala kontrakt v roce 2022. Modernizace zahrnuje systémy převzaté z programu nové generace A26/Blekinge, nový optronický stožár i vylepšený Stirling. Současně Saab staví dvě ponorky třídy Blekinge s dodávkami v letech 2026–2032.

A švédská obranná komise jde ještě dál: doporučuje plánovat novou generaci náhrad za Gotland po roce 2035 a zvažuje navýšení celkového počtu ponorek na šest. Obranná rezoluce 2025–2030 přidává investice do námořní logistiky, muničních zásob a schopnosti podporovat spojenecké síly ze švédského území. Ponorky bez základen, munice a alianční koordinace jsou jen kusy oceli. Švédsko buduje celý ekosystém.

Pro Českou republiku je to vzdálené téma jen zdánlivě. Silnější alianční kontrola Baltu zlepšuje schopnost NATO posilovat Pobaltí a udržet logistické trasy, na nichž by v krizi závisely i české závazky vůči spojencům. Bezpečnost v Baltu je bezpečnost celé aliance.

Někde v mělkých vodách mezi Stockholmem a Kaliningradem možná právě teď mlčí Stirlingův motor. Ruská Baltská flotila to neví jistě. A právě ta nejistota je zbraň.

Článek Švédská ponorka Gotland projede ruské flotile před nosem a udeří, když to námořníci nečekají se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Devět ponorek na papíře, tři ve vodě

Takzvaný „Mały plan budowy floty“ počítal s devíti ponorkami, z toho třemi minonosnými. Ambice odpovídala geografii: polské pobřeží bylo krátké, ale Baltské moře představovalo klíčový prostor, kde Německo i Sovětský svaz budovaly vlastní flotily. Podmořské síly měly být asymetrickou odpovědí malého námořnictva na velké sousedy.

Z devíti plánovaných jednotek se v první etapě realizovaly pouze tři: ORP Wilk, ORP Ryś a ORP Żbik. Všechny vstoupily do služby mezi lety 1931 a 1932. Do vypuknutí války přibyly ještě dvě výrazně modernější ponorky, ORP Orzeł a ORP Sęp, pořízené tentokrát v Nizozemsku. Celkem pět člunů místo devíti. Podmořské jádro existovalo, ale o „mocné flotile“ se dalo mluvit jen s velkou dávkou optimismu.

Francouzský úvěr jako neviditelný filtr

Polsko v polovině 20. let nemělo ani loděnice schopné stavět ponorky, ani potřebnou technologii. Domácí výroba nepřipadala v úvahu. Řešení nabídla Francie, spojenec, věřitel a zároveň průmyslový dodavatel v jedné osobě.

Mechanismus byl prostý a v meziválečné éře běžný: francouzská půjčka financovala stavbu, ale podmínkou bylo zadání zakázky francouzským loděnicím. Tím se soutěž fakticky zúžila na jediný průmyslový ekosystém. Technická kvalita přestala být hlavním kritériem výběru, rozhodovaly finanční a diplomatické vazby.

Memoáry polského námořního důstojníka Aleksandra Rylkeho, publikované v knize W służbie okrętu (1967), popisují atmosféru francouzského lobbingu kolem ponorkových kontraktů: prestižní jména, marketing a předpoklad, že finanční závislost Varšavy přiměje polskou stranu k ústupkům. Nejde o soudní důkaz korupce, ale o svědectví člověka, který seděl u stolu.

Wilky ve vodě: hlučné, netěsné, pomalé

Ponorky třídy Wilk vycházely z francouzského typu Saphir, ovšem ve zvětšené variantě. Na papíře vypadaly solidně:

• Výtlak: 980 t na hladině / 1 248 t pod vodou
• Rychlost: 14,5 uzlu na hladině
• Výzbroj: 6 torpédometů, 38 min (systém Normand-Fenaux)
• Posádka: 54 mužů

Praxe odhalila jiný obraz. Podle Navypedie trpěly Wilky nadměrnou hlučností, úniky paliva z vnějších nádrží, což v mělkém Baltu znamenalo olejovou stopu viditelnou z letadla, a nespolehlivým minovým systémem. V podmínkách skutečného boje se z konstrukčních kompromisů staly existenční hrozby.

Pro srovnání: později pořízené ORP Orzeł a ORP Sęp z nizozemské loděnice nabízely 19,4 uzlu na hladině, 12 torpédometů, 20 torpéd a moderní hydroakustiku. Polské zdroje je řadí mezi nejmodernější ponorky své doby. Rozdíl nebyl kosmetický, byl generační.

Září 1939: plán „Worek“ a tvrdá realita

Operační plán „Worek“ předpokládal, že polské ponorky budou bránit Gdaňský záliv proti německému námořnímu výsadku na Hel. Historik Andrzej Makowski ve své studii o použití ponorkového dywizjonu přímo kritizuje chybné základní předpoklady plánu, absenci alternativních scénářů a opožděný rozkaz k průlomu do Británie. Odpovědnost klade na kontradmirála Józefa Unruga a komandora Aleksandra Mohucze.

Výsledky kampaně byly skromné. Jediným potvrzeným potopením je německý trałowiec M 85, zničený na mině položené ORP Żbik. Wilk utrpěl bojová poškození a po dramatickém průniku do britského Rosyth byl od roku 1940 odsunut k výcviku, jeho technický stav už neumožňoval frontovou službu. Ryś a Żbik skončily v internaci ve Švédsku.

Paradox internace: kdo přežil lépe

Ironií příběhu je, že internované ponorky přežily válku v lepším stavu než bojově nasazený Wilk. Raport polského vojenského attaché ve Stockholmu z prosince 1939 konstatoval, že Ryś i Żbik jsou schopné okamžitého vyplutí. Švédové povolili opravy a konzervaci, lodě nenesly opotřebení z let válečného provozu. Wilk mezitím chátral v britských přístavech a roku 1942 skončil v rezervě.

Příběh třídy Wilk není příběhem selhání. Je to příběh ambice, která narazila na realitu vázaného financování. Poláci se z něj poučili, při dalším nákupu francouzské nabídky rovnou odmítli. Jenže ta lekce přišla příliš pozdě na to, aby změnila průběh září 1939.

Článek Poláci chtěli mocnou podmořskou flotilu a měli skvěle vykročeno. Francie pro ně zajistila ponorky s jedním háčkem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Titan místo oceli: proč Sierra nebyla jako ostatní

Označení Sierra zastřešuje dvě generace: Project 945 Barrakuda (Sierra I) a vylepšený 945A Kondor (Sierra II). Dohromady vznikly jen čtyři kusy. Důvod malé série nebyl nedostatek ambicí, ale cena a výrobní náročnost.

Titanová slitina tlakového trupu přinesla trojici vlastností, které ocel nedokázala nabídnout současně:

• Hlubší ponor — titan snese vyšší tlak při nižší hmotnosti, což posouvalo operační hloubku výrazně pod úroveň běžných ocelových protějšků.
• Nízká magnetická signatura — titan je paramagnetický, takže ponorka prakticky zmizela z magnetických detektorů, které NATO rutinně používalo při protiponorkovém pátrání.
• Vyšší odolnost — při stejné tloušťce stěny trup lépe absorboval poškození, což se ukázalo právě při kolizi v roce 1992.

Jenže titan se svařoval obtížně, vyžadoval specializované loděnice a stál násobně víc než konvenční řešení. Podle GlobalSecurity právě toto omezení zredukovalo celou třídu na čtyři trupy a zabránilo masové výrobě. Sierra tak nebyla flotilová pracovní síla, ale elitní nástroj.

11. února 1992: srážka dvou světů

Barentsovo moře u Murmansku, blízko sovětských, tehdy už ruských, námořních základen. USS Baton Rouge operovala v periskopové hloubce na zpravodajské misi. Kostroma se vynořovala. Podle Los Angeles Times americká strana tvrdila, že ruská loď ji zasáhla zespodu. Zranění nebyla hlášena na žádné straně.

Co následovalo, ale vypovídá víc než samotný náraz. Kostroma pokračovala v kariéře. Baton Rouge se do aktivní služby už nevrátila. Oficiální americký „Gray Book“ uvádí datum jejího vyřazení: 13. ledna 1995. Titanový trup vydržel. Ocelový ne, nebo přinejmenším ne za cenu, kterou bylo americké námořnictvo ochotno zaplatit na opravu stárnoucí rané 688.

Proč USA nikdy titanovou ponorku nepostavily

Nabízí se otázka: když titan fungoval tak dobře, proč ho Američané nezkopírovali? Odpověď leží v průmyslové logice. Článek v U.S. Naval Institute Proceedings z roku 1997 výslovně uvádí, že program nové útočné ponorky NSSN nepočítal s titanovým svařováním. A zpráva amerického vládního kontrolního úřadu GAO z roku 1994 ukazuje, že už pouhý přechod na novou hlubokopotopnou ocel HY-100 u třídy Seawolf způsobil praskliny svarů, navýšení nákladů o 77,8 milionu dolarů a roční zpoždění.

Pokud i lepší ocel dělala takové problémy, titan byl pro americký průmyslový model, postavený na sériové výrobě desítek kusů, ekonomicky neúnosný. Nešlo o technologickou neschopnost, ale o jinou filozofii: USA vsadily na tichost, senzory a škálovatelnost. Sovětský svaz na extrémní výkon v malém počtu.

Co zbylo z titanové elity dnes

Z původní čtveřice jsou formálně v ruském námořnictvu dvě Sierra II, Pskov a Nižnij Novgorod. Podle TASS z února 2024 obě čekaly v závodě Nerpa na opravu a modernizaci, která tehdy ještě nezačala. Novější oficiální potvrzení o zahájení prací se ve veřejných zdrojích nepodařilo dohledat.

Pokud by modernizace proběhla a lodě dostaly moderní střely s plochou dráhou letu typu Kalibr, vznikla by kombinace hlubokopotopné, magneticky nenápadné platformy s moderní údernou kapacitou v prostoru, který NATO dnes výslovně označuje za bránu do severního Atlantiku a za klíčovou oblast transatlantických posilových tras. Nejde o zlom rovnováhy, ale o typ hrozby, která nutí Alianci držet v Arktidě stálou protiponorkovou přítomnost.

Triumf symbolický, nikoli strategický

Incident z roku 1992 nebyl vojenským zlomením NATO. Nebyl ani záměrným útokem, šlo o kolizi při zpravodajské hře, která pokračovala i po konci studené války. Diplomaticky epizoda krátce zhoršila vztahy Washingtonu a Moskvy, ale nezastavila širší spolupráci; o pět let později obě strany podepsaly zakládající akt NATO–Rusko.

Přesto má příběh Kostromy váhu. V jednom konkrétním střetu se ukázalo, že extrémně drahá sovětská specialita přežila lépe než americký protivník. A právě v tom spočívá skutečné „pokoření“, ne jako trvalá převaha ruské podmořské flotily, ale jako technologický důkaz, že titanová škola fungovala přesně tak, jak její konstruktéři zamýšleli.

USS Baton Rouge skončila v šrotovacím doku. Kostroma plula dál.

Článek Věčná chlouba Moskvy, před níž smeklo celé NATO. Sovětská ponorka z titanu je rozpárala a navždy pokořila se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč zrovna dělo místo torpéda

Dobová obhajoba projektu stála na jednoduché logice. Torpédo potřebuje čas, aby dorazilo k cíli, a cíl, který mění kurz, mu snadno unikne. Dvanáctipalcový granát letí přímo a na krátkou vzdálenost je prakticky nevyhnutelný. Admiralita navíc argumentovala kapacitou: ponorka třídy M mohla vézt až padesát granátů, zatímco torpéd se do srovnatelného trupu vešlo jen několik kusů.

Další impuls přicházel z Německa. Zprávy o nových U-cruiserech s děly ráže 150 mm naznačovaly, že ponorky s výraznou dělostřeleckou výzbrojí nejsou jen britský nápad. Lord Fisher patřil k raným zastáncům konceptu už v srpnu 1915, ale finální návrh třídy M vznikl pod vedením komodora Halla a výboru admirála Tudora. Konstrukčně vyšla třída M z přestavby objednaných ponorek třídy K, konkrétně K18 až K21 byly přeprojektovány na nový typ.

Jak nacpat bitevní dělo do ponorky

Řešení nebylo elegantní. Dělo nestálo v otočné věži jako na bitevní lodi, bylo pevně zabudované v kasematě před velitelskou věží s minimálním odměrem. Pod ním, uvnitř tlakového trupu, zabíraly magazín, granátovna, hydraulika, nabíjecí komora a řídicí věžička přes devět metrů délky. Samotná zbraň s montáží vážila kolem 120 tun, munice dalších 29 tun. Celková hmotnost dělové výzbroje představovala 146 tun.

Proti srovnatelné třídě L to znamenalo:

• nárůst výtlaku asi o 650 tun,
• pokles povrchové rychlosti ze 17,2 na přibližně 15 uzlů,
• pokles ponorové rychlosti z 10,5 na 9 uzlů,
• výrazně omezenější vytrvalost pod vodou.

Každá výhoda obřího kalibru byla vykoupena ztrátou toho, co dělá ponorku ponorkou, tedy schopnosti zůstat skrytá.

Třicet sekund k výstřelu, tři minuty k přebití

Zamýšlený bojový cyklus vypadal takto: ponorka pluje v periskopové hloubce, velitel zaměří cíl, loď se zvedne tak, aby nad hladinu vyčnívala jen část hlavně. Výstřel. Okamžitý návrat dolů. Podle dobových údajů Admirality trvala fáze od periskopové hloubky k výstřelu asi třicet sekund a návrat zpět patnáct sekund. Sekundární přehledy uvádějí celkovou expozici zbraně nad hladinou kolem 75 sekund, zřejmě jde o širší měření zahrnující i přípravnou fázi.

Problém nastal po prvním výstřelu. Dělo nešlo nabít pod vodou. Ponorka se musela plně vynořit a přebíjení trvalo přibližně tři minuty. Tři minuty na hladině, bez možnosti úniku, s profilem, který nepřehlédne žádná hlídka. Třída M tak nabízela jeden devastující úder a pak se na kriticky dlouhou dobu chovala jako špatná hladinová loď.

Zkoušky vyšly, válka ne

HMS M1 byla dokončena v dubnu 1918. Zkoušky dopadly podle britských podkladů velmi úspěšně: loď se pod vodou chovala stabilně a dokázala se ponořit za přibližně 90 sekund. Jenže válka skončila dřív, než M1 zasáhla do boje. M2 a M3 byly dokončeny až v roce 1920.

Washingtonská námořní smlouva z roku 1922 pak stanovila, že žádná budoucí válečná loď mimo hlavní bitevní jednotky nesmí nést dělo větší než 203 mm. Třída M se do nových limitů nevešla. M2 přišla o dvanáctipalcové dělo a byla přestavěna na nosič hydroplánu. M3 dostala místo děla zařízení pro kladení min a testovala systémy, které později využila třída Grampus.

A osudy lodí? HMS M1 se potopila 12. listopadu 1925 po srážce se švédskou obchodní lodí SS Vidar: náraz utrhl dělo z trupu a voda zaplavila loď otvorem po montáži. Zahynulo všech 69 členů posádky. HMS M2 zmizela 26. ledna 1932, pravděpodobně kvůli otevřeným vratům hangáru pro hydroplán. Šedesát mrtvých. Z vraku se dochoval vzkaz na kusu dřeva: „Pomoc. M2 se potopila. Poklop č. 2 otevřen.“

Slepá ulička, která nebyla osamělá

Třída M nebyla izolovaný úlet. Francouzský Surcouf nesl dvojici 203mm děl a plovákový letoun. Britové sami postavili křižníkovou ponorku X1 se 133mm děly. Američané zkoušeli velké ponorky se 152mm kanóny, Japonci sériově vyráběli křižníkové ponorky s letouny. Všechny tyto konstrukce narážely na stejný paradox: čím víc síly přidáte ponorce na hladině, tím víc jí ubíráte pod ní.

Třída M tento paradox dovedla do nejextrémnější podoby. Dvanáct palců ráže, 390 kilogramů oceli letících k cíli, a pak tři minuty nahá na hladině, zatímco posádka cpala další granát do komory.

Praktická lekce pro další generace konstruktérů byla jednoznačná: hlavní účinek ponorky musí zůstat pod hladinou. Třída M to dokázala tím nejdražším možným způsobem, ne katastrofou v boji, ale tichým zjištěním, že geniální první výstřel nestojí za ztrátu všeho, co ponorku dělá ponorkou.

Článek Impozantní, ale naprosto šílený nápad: dělo z bitevní lodi ráže 305 mm nacpali Britové za první světové války do ponorky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od jedné sovětské k třem švédským

ORP Orzeł je projekt 877E, postavený v sovětském Nižním Novgorodu a zařazený do služby v dubnu 1986. Podle Naval News na něm nikdy neproběhla zásadní modernizace, konfigurace odpovídá v podstatě původnímu stavu. Po vyřazení čtyř ex-norských ponorek třídy Kobben zůstal Orzeł jedinou polskou ponorkou. Už tehdy média upozorňovala, že jakákoli odstávka znamená nulovou podmořskou schopnost celé země.

Program Orka tento stav mění radikálně. Nejde o výměnu kus za kus. Polsko přechází z jednokusové, zastaralé podmořské složky na tříkusovou flotilu nové generace, s úplně jinou architekturou, jinými schopnostmi a jiným operačním konceptem.

Proč vyhrál Saab a co znamená „5. generace“

Do soutěže se přihlásilo šest nabídek: Francie, Španělsko, Jižní Korea, německo-norské konsorcium, Itálie a Švédsko. Podle vládního doporučení splnila pouze švédská nabídka všechny požadavky polského námořnictva. Bodovala v dodací lhůtě, ceně, nákladech životního cyklu, transferu technologií a průmyslovém zapojení Polska. Kosiniak-Kamysz to shrnul jednou větou: nejlepší poměr dodací doby, ceny a operačních schopností pro Baltské moře.

Označení „5. generace“ je třeba číst správně. Nejde o oficiální alianční kategorii, je to firemní klasifikace Saabu. Výrobce jí myslí kombinaci vlastností:

• Extrémně nízké vícedoménové signatury (akustická, magnetická, infračervená)
• Vzduchově nezávislý pohon Stirling-AIP pro dlouhé ponory bez nutnosti vyplouvat
• Multi-Mission Portal pro nasazení speciálních sil a bezpilotních podvodních prostředků
• Architektura pro operace na mořském dně a průběžné upgrady během životního cyklu

V mělkém, akusticky složitém Baltu je právě AIP zásadní. Konvenční diesel-elektrická ponorka musí pravidelně vyplouvat blízko hladiny, aby nasála vzduch pro motory, a v tu chvíli je zranitelná. Stirlingův motor pracuje v uzavřeném cyklu s tekutým kyslíkem. Ponorka zůstává pod hladinou déle, tišeji a hlouběji.

Co to změní na Baltu

Tři ponorky samy o sobě nezmění celkové poměry sil v regionu. Ale o to nejde. Skutečná hodnota je v návratu schopnosti, která Polsku roky chyběla: být pod hladinou a nebýt vidět.

Kaliningrad, ruská exkláva mezi Polskem a Litvou, je sídlem hlavní základny Baltského loďstva a jediným ruským celoročně nezamrzajícím přístavem v oblasti. Podle analýzy U.S. Naval Institute je Kaliningrad nástrojem ruského působení v oblasti A2/AD a tlaku na spojenecké komunikační linie. Právě v tomto prostoru může tichá konvenční ponorka výrazně zvednout cenu jakékoli ruské operace, skrytým průzkumem, hlídkováním, ochranou podmořské infrastruktury i samotnou nejistotou, kterou její přítomnost vnáší do nepřátelského plánování.

Saab navíc staví argument společné baltické flotily: po dokončení švédských i polských dodávek by na Baltu operovalo pět ponorek A26. Pět interoperabilních platforem se společným servisem, výcvikem a logistikou, to už je regionální architektura, ne izolovaný nákup.

Harmonogram a jeho rizika

Memorandum podepsané 17. prosince 2025 počítá s ambiciózním plánem: výcvik polských posádek má začít v roce 2026, pomostní ponorka třídy A17 pro přechodné období má být předána v roce 2027 a první A26 by měla dorazit do roku 2030. V březnu 2026 Saab podepsal nové průmyslové dohody s polskými firmami PGZ a WB Group zaměřené na údržbu, opravy a spolupráci v autonomních námořních systémech.

Jenže je tu háček. Švédská obranná agentura FMV v říjnu 2025 oznámila odsunutí dodávek domácích A26 na roky 2031 a 2033, s navýšením kontraktní hodnoty na přibližně 25 miliard švédských korun. Pokud má Švédsko problém dodat ponorky vlastnímu námořnictvu včas, polský cíl roku 2030 je třeba brát jako deklarovanou ambici, ne jako jistotu.

Mezitím zůstává Polsko závislé na Orzeł. Každá jeho další odstávka znamená totéž co v roce 2021, žádná ponorka pod polskou vlajkou.

Polsko jako lídr východního křídla

Program Orka není izolovaný nákup. Je součástí systematické strategie, v níž Polsko buduje pozici nejsilnějšího konvenčního vojenského hráče na východním křídle NATO. Podle aliančního reportu o obranných výdajích Varšava v roce 2025 vydávala na obranu odhadem 4,48 % HDP, nejvíce v celé Alianci. Pro srovnání: Česko ve stejném roce plnilo alianční minimum s 2,00 % HDP.

Nejde jen o peníze. Polsko požaduje, aby ponorky nebyly čistým dovozem hotového produktu. Transfer technologií, zapojení polských loděnic a strojíren, domácí schopnost celoživotní údržby, to vše má z programu Orka udělat motor polského obranného průmyslu, ne jen položku v rozpočtu.

V Baltu se brzy může objevit něco, co tam roky chybělo: polská ponorka, o které nikdo nebude vědět, kde přesně je. A právě ta nejistota je to, co odstrašení dělá odstrašením.

Článek Poláci se nebudou s Rusy na Baltu párat a dají jim pocítit podmořskou sílu. Nasadí tři švédské ponorky 5. generace se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jadernou hlavici dopraví až na 1 500 km

Rodina zbraní Popeye, tedy Pepek, je relativně stará. Wikipedia uvádí, že Popeye I vstoupila do výzbroje izraelského letectva již v roce 1985. Jednalo se o raketu na tuhá paliva s dosahem 78 kilometrů a hlavicí o hmotnosti 340 kilogramů naváděnou inerciálně, pomocí televizního navádění, nebo také infračerveného senzoru. Později vznikla menší verze Popeye II a několik dalších, například určené pro export do Indie, Austrálie, Jižní Koreu atd.

V 90. letech 20. století se objevila zbraň s pojmenováním Popeye Turbo ALCM. Jde o leteckou střelu s plochou dráhu letu s proudovým motorem a dosahem 320 km. Její prodloužená verze je pak označována Popeye Turbo SLCM a je určena je pro odpalování z ponorek. Dosah má 1 500 km, odhaduje MissileTreat, a nese i jadernou hlavici, nejčastěji se mluví o výtěžnosti do 200 kilotun. Je nutné dodat, že stejně jako vlastnictví jaderné zbraně Izrael nikdy nepotvrdil, neudává ani oficiální údaje o této střele, a lze se tedy opírat jen o spekulace.

Ponorek se střelami bude mít Izrael 6

Popeye Turbo SLCM jsou schopné odpalovat izraelské ponorky třídy Dolphin, k nimž Wikipedia uvádí, že jich má námořnictvo pět v aktivní službě, a jednu další testuje. Jsou přitom dvojího typu – novější mají dokonce pohon nezávislý na vzduchu. To znamená, že jsou tiché a mohou pod hladinou vydržet i dny bez nutnosti vynoření. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že tato schopnost Izraeli umožňuje operovat s takovými ponorkami nepozorovaně, kdy nepřítel nebude tušit, odkud na něj může střela s jadernou hlavicí udeřit.

iZdroj fotografie: Ilan Rom / Creative Commons / CC BY-SA

Střelu odpaluje ponorka z torpédometu ráže 650 mm. Odhady mluví o tom, že může nést každá až 5 Popeye Turbo SLCM, ale informace jsou – jako vše kolem izraelského jaderného vyzbrojení – tajné, a tedy není nic potvrzené. Ovšem o schopnostech země nikdo nepochybuje. Je tedy jasné, že kdyby Izrael někdo napadl jadernými zbraněmi, nebo hrozilo jeho zničení, je izraelské námořnictvo schopné zasadit drtivý úder. Pro Izrael, jemuž třeba Írán nebo teroristické skupiny vyhrožovaly zničením, je to životně důležitá schopnost.

Článek Když to někdo přežene, skončí. Izraelci mají ničivou jadernou odpověď pro každého, kdo je bude chtít vymazat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Obři s dlouhým rodokmenem

Na ideální ponorce pracovalo americké námořnictvo od Velké války. Loď měla být připravena pro boj nejen v Atlantiku, ale především v Pacifiku, což mělo svá specifika. Nutné bylo, aby měla velký dosah a schopnost bojovat samostatně v hloubi nepřátelského moře. Třída Gato byla vyvinuta těsně před válkou a pro tento úkol přímo ušita. 

Kreml zase nevěří, jak Američané mění názory. Vytvoří v Rumunsku tankovou zeď z Abramsů

Gato byly mnohem větší než ponorky z Atlantiku. Měřily 95 metrů (pro srovnání, německý typ VII měl 67,5 m), šířka trupu byla 8,31 m a ponor 4,65 m. Výtlak vynořené potom 1 525 tun, zatímco ponořené 2 424 tun. Konstrukce ponorky byla dvoutrupá, kdy byl tlakový trup kryt lehkým hydrodynamickým. V prostoru mezi nimi potom byly nádrže na palivo a na balast.

iZdroj fotografie: Uživatel Eric Friedebach / Creative Commons / CC BY

Pro plavbu na hladině měly ponorky 4 dieselové motory s výkonem 4 MW, které zároveň dobíjely 126 baterií. Ty poháněly při ponoření 4 elektromotory s redukcí o výkonu 2 MW, jenomže redukce byla velmi hlučná a ponorku při plné rychlosti prozrazovala. Rychlost plavby na hladině byla 21 uzlů (38 km/h) a pod ní 9 uzlů (17 km/h). Třída Balao se od Gato lišila jenom posíleným trupem a zvýšeným ponorem do 120 metrů oproti 90 metrům.

Posádka měla na palubě velký luxus

Obě třídy měly dva velké nešvary: pomalé ponoření a nevýkonné kormidlo, které reagovalo hodně pomalu. Dosah ponorek byl 10 000 námořních mil (20 000 km) a výzbroj tvořilo 10 torpédometů (6 na přídi, 4 na zádi) ráže 533 mm se zásobou 24 torpéd, ale na palubě bylo i 76mm dělo (u Balao 125mm) a protiletadlové kanóny Bofors 40 mm a Oerlikon 20 mm.

Před válkou ani neexistovala, dnes nejvýkonnější ukrajinská houfnice děsí Putinovy hordy. Zásluhu na tom má i česká Tatra

Výroba ponorek třídy Gato se rozjela již v roce 1941, ale po úderu na Pearl Harbor nabrala ďábelské tempo. Do roku 1944 bylo spuštěno 77 plavidel třídy Gato, a od roku 1942 do roku 1946 vzniklo 120 jednotek Balao. Staly se tak nejpočetnějšími typy ponorek v dějinách amerického námořnictva. Služba na nich se navíc stala prestižní a velmi žádanou.

iZdroj fotografie: Uživatel Eric Friedebach / Creative Commons / CC BY

Šest důstojníků a 54 námořníků mělo k dispozici neslýchaný luxus. Prakticky všichni měli vlastní palandu, k dispozici byla sprcha, dostatek pitné vody, prádelna, chladničky (po podařené akci byla podávána i zmrzlina) a klimatizace. Nebylo to ovšem samoúčelné. Ponorky měly vydržet na moři až 75 dní a dostat se do hloubky japonského prostoru, takže posádka pochopitelně nesměla trpět ponorkovou nemocí ani strádáním.   

Samurajové, kteří skončili na dně

Operace amerických ponorek byly nejúspěšnější námořní kampaní v dějinách. Ke dnu poslaly kolem 1 100 japonských obchodních lodí a 200 válečných, což je celkem 56 % námořních ztrát loďstev OSY dohromady. Díky jejich činnosti se podařilo v roce 1945 to, co se Němcům nepodařilo s Británií – zcela zničit obchodní flotilu Japonců a přerušit dopravní trasy.

Největší chyba Vladimira Putina: vede „civilizační válku“ proti Západu, kterou nemůže vyhrát. Jediné, co se mu daří, je rozvrat Ruska

Cena byla však vysoká. Bylo ztraceno 52 ponorek (z toho 20 třídy Gato a 9 Balao) s 3 500 muži na palubě. Nejvýkonnějším zabijákem Japonců byla USS Tang (třída Balao), která potopila 33 nepřátelských lodí s tonáží 116 000 tun. Paradoxně ji 24. října 1944 potopilo v Tchajwanském průlivu vlastní vadné torpédo, které opsalo kruh. Z 87 mužů se zachránilo jenom devět.

iZdroj fotografie: Uživatel Eric Friedebach / Creative Commons / CC BY

Ponorka Archerfish drží jiný rekord. Na konci roku 1944 potopila letadlovou loď Šinano (s výtlakem 59 000tun), což je dosud největší plavidlo potopené ponorkou. Ani s koncem války však kariéra metel Pacifiku neskončila. Obě třídy sloužily až do začátku 70. let a mnoho jich bylo rozdáno spojencům. Dodnes se zachovalo 14 ponorek obou tříd jako muzeální kusy. USS Tusk, dnes Hai Pao, spouštěná na vodu 1943, dodnes slouží v tchajwanském námořnictvu.

Článek Američtí žraloci, co zlomili vaz císařskému Japonsku. Ponorkám třídy Gato a Balao se povedlo to, kde Němci selhali se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nové polské ponorky budou ze Švédska

Typ A26 je švédská ponorka známá také pod označením třída Blekinge. Wikipedia uvádí, že byla navržena jako náhrada za starší švédské ponorky třídy Gotland, přičemž její plány vznikly už před více lety, ale dlouho nebyly realizované. Švédsko si ale nakonec objednalo dvě, i když mnohem větší úspěch je, že si polské námořnictvo objednalo tři, které ho bezesporu posílí.

Satelitní snímek ukazuje úspěch, který se jen tak nevidí. Ukrajinci tvrdě udeřili na ruskou bojovou ponorku

Výhodou ponorky Typ A26 je pohon Stirlingovým motorem nezávislým na přístupu vzduchu. Vydržet pod vodou by tak měla po dobu až 18 dní. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že je tento typ pohonu velice tichý, takže bude plavidlo velmi obtížně detekovatelné. V případě, že by se polské námořnictvo muselo utkat s ruským, budou ruská hladinová plavidla a ponorky v Baltu čelit vyrovnanému, ale spíše kvalitativně lepšímu soupeři, s nímž nebudou mít lehké pořízení. Na druhou stranu by mělo Polsko získat první plavidlo až v roce 2030.

Malá ponorka vhodná pro Balt

Ponorka typ A26 není velká, její výtlak je 2 100 tun a délka 66,1 metrů, a k její obsluze je zapotřebí až 26 námořníků; na palubě je potom místo i pro několik členů speciálního výsadku. Na hladině se dokáže pohybovat rychlostí 20 uzlů, pod hladinou však jenom 6 uzlů. Vzhledem k tomu, že ji polské námořnictvo bude používat nejspíše na malém a mělkém Baltu, i když má schopnost vyplout i na širý oceán, není malá velikost a nevelká rychlost problémem. Hlavní předností je její nenápadnost a schopnost udeřit na nepřítele nečekaně.

iZdroj fotografie: Saab

Disponuje k tomu 4 torpédomety ráže 533 mm a 2 torpédomety ráže 400 mm. Do prvního nabíjí Torped 62, což je švédské torpédo o dosahu až 50 km a rychlosti 40 uzlů, uvádí Wikipedia, zatímco do druhého Torped 47, což je lehké torpédo s dosahem přes 20 km a rychlostí 40 uzlů, popisuje Wikipedia. Určené je proti ponorkám nebo menším plavidlům, a jeho výhodou je možnost nasazení i ve velmi mělké vodě, což ho činí ideálním do Baltského moře.

Článek Polsko se vyzbrojí proti Rusku ponorkami, v Baltském moři budou dominovat. Putin proti nim nic lepšího nemá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zasažená fregata záhy klesla ke dnu

Při cvičení Severoatlantické aliance vypálilo norské námořnictvo torpédo z ponorky Uthaug na vyřazenou fregatu Trondheim, uvádí Maritime-Executive. Na té byly naloženy i nějaké kontejnery – záběry z blízka ukazují, jak se při zásahu torpédem hroutily do moře. Exploze zbraně také zvedla obrovské kvantum vody a pravděpodobně do lodi udělala díru. Na konci záběrů totiž klesá pod hladinu, takže byl zásah více než úspěšný.

Britové to dokázali. Zavádí revoluční laserové kanony proti dronům. Na 1 km trefí minci za pouhých 275 Kč

Fregata Trondheim nebyla žádné supermoderní plavidlo. Wikipedia uvádí, že byla do výzbroje zařazena již v roce 1966, přičemž měla délku 96,6 metrů a výtlak 1 450 tun. Kromě kanonu ráže 76 milimetrů byla vyzbrojena 6 protilodními střelami Penguin, protiletadlovými střelami Sea Sparrow, a odpalovači protiponorkových torpéd a hlubinných náloží. V roce 2006 však loď najela na mělčinu a byla poškozena. Poté byla vyřazena a sloužila jako cílová loď při cvičeních. V minulosti už na ni byla vypálena třeba střela Naval Strike Missile.

Uthaug je potom plavidlo třídy Ula. Wikipedia ji popisuje jako tichou a dobře manévrovatelnou dieselelektrickou ponorku zařazenou do služby již v roce 1991, Je 59 metrů dlouhá a její výtlak činí 1 150 tun. Pod hladinou se dokáže pohybovat rychlostí až 23 uzlů a má malou posádku složenou z 21 námořníků. Disponuje přitom 8 torpédomety ráže 533 milimetrů, do nichž jsou nabíjena torpéda Atlas Elektronik DM2A3.

Putinovi se nebude líbit, jak mu v Německu odpověděli. Požadavek zní jasně: „Vyzbrojit Evropu taktickými jadernými zbraněmi“

Jedná se o německý typ torpéda zařazený do výzbroje na konci 80. let 20. století. Slouží k ničení hladinových lodí a ponorek, a na cíl je naváděno po drátu, uvádí NavWeaps. Dosahuje rychlosti 35 uzlů na vzdálenost 20 km, ale při nižší rychlosti může být dosah vyšší. Disponuje hlavicí o hmotnosti 260 kg, což je vysvětluje efektní výbuch a gejzíry vody při zasažení fregaty Trondheim. Ke zničení lodi její velikosti pravděpodobně postačuje jediný zásah.

Článek Video: Norsko ukázalo, jak vypadá skutečný útok torpédem z ponorky na fregatu. Destrukci natočilo hezky zblízka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Podrobnosti unikly o nejnovější Borej-A

Skutečnost, že ukrajinská rozvědka získala plány ponorek Borej-A, musí Kremlu dělat docela těžkou hlavu. Jde o jedny z jeho strategických zbraní, a nyní je jasné, že o ní soupeři vědí mnohem více, než by chtěl. Známy jsou nejenom plány, ale třeba i jména personálu nejnovější ponorky Kňaz Pažarskij, bojové instrukce a mnoho dalšího. Má to ovšem ještě další rovinu, bezpečnostní. Únik takovýchto tajných materiálů svědčí o špatném nakládání s nimi.

iZdroj fotografie: Uživatel HoteitH / Creative Commons / CC BY-SA

Třída Borej-A je vylepšením plavidel Projekt 955 Borej. Plány přitom začaly vznikat již v 80. letech 20. století, ale první byla spuštěna na vodu až v roce 2008, uvádí Wikipedia. Původní konstrukce tak dostala například nové senzory, novou vrtuli a další úpravy, které znamenaly, že je mnohem tišší a tím i hůře odhalitelná než předchůdce. V současné době má ruské námořnictvo ve službě 5 ponorek třídy Borej-A, a další jsou ve výstavbě.

Česká republika je jedním z největších dodavatelů munice na Ukrajinu. Na světové poměry malá země pomáhá nevídaně

Dlouhé jsou 170 metrů a pod vodou dokáží dosahovat rychlosti až 29 uzlů, uvádí Nti, přičemž se zvládnou potopit do hloubky až 400 metrů. Díky energii z jaderného reaktoru pak mají dosah omezený hlavně zásobami pro posádku čítající 107 námořníků. Ruské námořnictvo plánuje touto třídou nahradit starší jaderné nosiče, ale Armádní Zpravodaj upozorňuje, že mohou být plány zpožděny hlavně kvůli současném ekonomickým problémům země.

Čím je ponorka třídy Borej-A nebezpečná, je její výzbroj. NationalInterest ji označuje za impozantní pro pozemní i protilodní útoky. Hlavní údernou silou je 16 balistických raket RSM-56 Bulava s doletem možná až 10 000 km, z nichž může každá nést 6 návratových vozidel MIRV s hlavicí o výtěžnost 150 kilotun. K tomu má 6 torpédometů s torpédy ráže 533 mm, případně odpalovat místo nich střely RPK-2 Vjuga s doletem 45 kilometrů.

Článek Zoufalý Putin neví, co dělat. Ukrajinci získali tajnou dokumentaci k jeho nejnovější jaderné ponorce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Alespoň 1 ponorka Vanguard musí být na moři

Královské námořnictvo Velké Británie má dnes devět ponorek – pět víceúčelových třídy Astute, a třídy Vanguard, což jsou nosiče balistických raket sloužící k jadernému odstrašení, potvrzuje Wikipedia. Teoreticky to zemi umožňuje plnit většinu zadaných úkolů – jak v oblasti zajištění tzv. druhého úderu, tak při hlídkách v Severním a Atlantském oceánu.

„Myslí si, že jsem žoldák NATO. Já jenom bráním Ukrajinu proti invazi.“ Američan vysvětlil, proč bojuje proti Rusku

Jenomže z analýzy, kterou spustil sir Gwyn Jenkins, generál Královské námořní pěchoty, aby zjistil stav řešení systémových zpoždění při údržbě ponorek, vyplývá, že z nich je schopna okamžitého operačního nasazení pouze jedna třídy Astute, a jedna třídy Vanguard. A zrovna špatný stav jaderných nosičů je pro Velkou Británii extrémně závažnou situací.

Za redakce Armádního Zpravodaje to dokazuje například 204denní nasazení ponorky Vanguard, což je historický rekord, jelikož běžně bývá na moři 90 dní, max. dvojnásobek. I když to nebylo oficiálně potvrzeno, poukazuje to na špatný stav ostatních plavidel. Ostatně analýza prokázala, že je problém bojová připravenost flotily spojená s dlouhými intervaly údržby.

Jedna z největších zakázek v historii F-35 se zdárně hroutí. Kupec chce odmítnout 72 letounů a koupit místo nich švédské Gripeny

Vedle toho je už zastaralá infrastruktura, která není dostačující ani pro udržení současného počtu plavidel, a žalostně schází technický personál pro včasné opravy. Armádní Zpravodaj také zjistil, že se HMS Vanguard nachází v údržbě na základně v Devonportu již více než 7 let, a přitom měla být dávno vrácena zpět do služby; parlament to označil za nepřijatelné.

Podobný osud má přitom čekat i HMS Victorious, která v září 2023 prošla ve stejné loděnici rozsáhlou modernizací (Deep Maintenance Period). Podle odhadů to může trvat 5 až 7 let, takže bude britské námořnictvo opět značně oslabené. Od roku 2016 nicméně staví náhradu v podobě třídy Dreadnought – první ponorka měla být dokončena roku 2028, ale nejspíše to bude o něco později. Velká Británie jich přitom chce 12, aby se stala námořní velmocí.

Ukrajinci byli zprvu ze slovenských houfnic Zuzana 2 nadšení, pak přišlo zklamání. Fico na nich vydělává, i když zbraně dodávat nechce

Zejména třída Vanguard je nezbytná pro zajištění jaderného odstrašení a druhého úderu, což funguje tak, že pokud na zemi někdo zaútočí atomovkami, odpálí na agresora rakety z ponorky, která se může nacházet de facto kdekoliv, což snižuje šanci na jejich zachycení. Potencionálním cílem by mohlo být Rusko, které stále zhoršuje bezpečnostní situaci v Evropě.

Článek Podmořská krize, Vladimir Putin se směje. Jenom 2 z 9 ponorek britské flotily jsou schopny okamžitě vyplout na moře se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Američané bojují proti drogám dlouhodobě

Zaplavování ulic drogami trápí Ameriku již dlouhá desetiletí. Asi nejznámějším případem, resp. pašerákem všech dob, je Pablo Escobar, svého času kolumbijský narkobaron, který dokonce patřil mezi nejbohatší lidi světa. Jeho sílící vliv i stále větší množství omamných látek se Američanům pochopitelně nelíbilo, a zahájili proti němu ve spolupráci s Kolumbií tažení.

Rusové překvapili. Vzali 65letou zbraň a „vytunili“ ji proti dronům. Sestřeluje je automaticky, levně, i v baterii

Trvalo dlouhé roky a vyžádalo si tisíce obětí. Britannica jich uvádí kolem 4 000, ElPais o tisíc více, a jiné zdroje jsou ještě dramatičtější. Mnohé z nich měli být policisté, údajně kolem 500, doplňuje Wikipedia, a vojáci, zbytek pak převážně příslušníci jiných kartelů. To byl nicméně problém jeho země, Kolumbie, zatímco Američané chtěli zastavit Escobara samotného.

Jejich tažení nicméně pokračovali i po jeho smrti, protože chtěli rozbít další velké drogové kartely a zastavit tak dovoz drog do Spojených států. Obdobnou situaci řeší teď znovu, tentokrát ovšem s Venezuelou, jejíhož prezidenta označili za „patrona“ drogových kartelů, jelikož má napomáhat a krýt výrobu i vývoz. Armádní Zpravodaj už začátkem září 2025 upozorňoval, že kvůli tomu hrozí vojenská eskalace, a na hlavu prezidenta byla dokonce vypsána odměna.

Sestřelit, aby Rusko dostalo lekci. Jakmile naruší vzdušný prostor NATO, je třeba jednat, aby to Putin pochopil. Turecko je inspirací

Zatím se ale americké ozbrojené síly snaží působit výhradně v mezinárodních vodách, kde jdou po plavidlech hladinových i ponorných. Jedním ze zničených měla být i neznámá ponorka, na níž zaútočili již dříve, ale video zveřejnil americký prezident Donald Trump až 18. října 2025. Je na něm vidět ponorka sledovaná dronem, a následná exploze a černý kouř.

Ponorka musela být relativně malá, protože stačila k její obsluze 4členná posádka, z níž dva zemřeli, zatímco zbylé dva se podařilo zachránit, načež byli deportováni do zemí svého původu, a sice do Kolumbie a Ekvádoru. Určit pak nelze ani zbraň použit k útoku, ale Armádní Zpravodaj soudí, že se mohlo jednat o Hellfire nebo laserem naváděnou bombu.

Nejsilnější nejaderná raketa na světě s 9tunovou hlavicí napáchá škody jako atomovky. Do výzbroje vstoupí do konce roku 2025

Zařazena byla v roce 1984, tehdy proti pancéřovaným cílům, a později se dočkala úpravy pro bezpilotní letouny, které ji využívají proti cílům s vysokou hodnotnou, za což lze ponorku plnou drog považovat. Wikipedia uvádí, že váží 45 až 49 kg, a ačkoliv ponorku zjevně nepotopila, poškodila ji natolik, že musela přerušit plavbu a vydat se do rukou Američanů.

It was my great honor to destroy a very large DRUG-CARRYING SUBMARINE that was navigating towards the United States on a well known narcotrafficking transit route. U.S. Intelligence confirmed this vessel was loaded up with mostly Fentanyl, and other illegal narcotics. There were… pic.twitter.com/Do3yoqbYdr

— Trump Truth Social Posts On X (@TrumpTruthOnX) October 18, 2025

Útok amerického dronu na ponorku, která měla převážet drogy v množství pro až 25 000 lidí (zveřejněno 18. října 2025)

Článek Video: Američané neměli slitování. Zaútočili na ponorku s drogami, jakmile vyplula na hladinu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hangor má pohon nezávislý na vzduchu

Pákistánské námořnictvo si v Číně objednalo celkem 8 ponorek třídy Hangor, a v současné době má již tři. Jde o velmi moderní plavidlo, exportní verzi čínské ponorky Type 039A, uvádí Wikipedia, která měla být inspirována ruskou třídou Kilo, ale je v mnohém odlišná, hlavně v použití pohonu nezávislém na vzduchu. Díky němu je dostatečně tichá, a navíc může zůstat ponořená dlouhou dobu, údajně až 20 dní, což ji činí nebezpečnou a obtížně odhalitelnou.

iZdroj fotografie: Public Daomain

Ponorka třídy Hangor je 76 metrů dlouhá a má výtlak 2 800 tun, dosahovat má pak rychlosti 20 uzlů. O její výzbroji je však málo informací – měla by mít 6 torpédometů ráže 533 mm, z nichž by měla být schopna odpalovat řízené střely Babur-3. Ty mají mít dosah až 450 km, uvádí TheDiplomat, a může nést i menší typ jaderné hlavice. To by doplnilo pákistánskou jadernou triádu a dalo to zemi schopnost druhého úderu v případě jaderného střetu s Indií.

Pákistán má i čínská letadla a tanky

Schopnosti pákistánských ozbrojených sil v posledních letech rostou. V žebříčku GlobalFirePower jsou označovány za 12. nejsilnější vojenskou mocnost světa. Z Číny totiž získaly i jiné vyspělé zbraně, třeba letouny CAC/PAC JF-17 Thunder vyzbrojené moderními čínskými střelami PL-15E. Objednané mají pak i Shenyang J-35 páté generace. Pozemní síly zase disponují novými tanky Haider, což jsou vlastně čínské tanky VT-4 známé i jako MBT-3000.

Video: Ukrajinský tank rozstřílel ruské záškodnické sabotéry DRG v týlu pomocí vysoce explozivních projektilů

Podobné partnerství je pro Čínu i Pákistán oboustranně výhodné. Zatímco Pákistán získává moderní zbraně, což posiluje jeho pozici vůči Indii a boj s islámskými radikály na domácí půdě, Čína ho k sobě coby dřívějšího velkého odběratele amerických zbraní připoutává a získává v zemi vliv. Silné pákistánské ozbrojené síly též znamenají, že Indie nemůže mít tolik sil v oblastech, kde má teritoriální spory s Čínou, protože je potřebuje proti Pákistánu.

Článek Z Pákistánu se stává regulérní velmoc. Čína mu dodala další ponorku Type 039A, napodobeninu ruské třídy Kilo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sověti vůbec nevěděli, kde ponorku ztratili

Celý příběh akce Azorian začal 8. března 1968 v Tichém oceánu, kdy se ze stále dosud neobjasněných příčin potopila sovětská ponorka K-129. Wikipedia uvádí, že měla konvenční diesel-elektrický pohon, a na palubě měla trojici balistických raket R-21 s jadernou hlavicí schopných k cíli startovat pod hladinou. Zatímco sovětské námořnictvo nemělo tušení, kde se ponorka ztratila, Američané prostřednictvím systému SOSUS a dalších technologií místo zaznamenali a vrak našli v hloubce asi 4 900 metrů.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Naskytla se jim tím jedinečná příležitost dostat se k sovětským jaderným technologiím, ale problém bylo, jak z obrovské hloubky těžký vrak dostat. CIA uvádí, že technici dospěli k názoru, že jediným řešením je obří mechanický drapák na speciálním plavidle. Proto začala v rámci projektu Azorian stavba speciální lodi Hughes Glomar Explorer. Oficiálně ji vlastnil miliardář Howard Hughes a měla sloužit k těžbě manganové rudy ze dna oceánu. Šlo ale o akci CIA. Náklady na Azorian jsou odhadovány v dnešním přepočtu na až 110 miliard korun.

Drapák se zlomil, zůstala jen příď

Vlastní vyzvednutí vraku ponorky začalo v roce 1974, a byť Sověti loď sledovali, neměli tušení, co se děje, uvádí PopularMechanics. Speciální drapáky ponorku zachytily a začaly vyzdvihovat, ale když byla asi 2 700 m nad dnem, některé z čelistí se ulomily a asi dvě třetiny ponorky spadly zpátky. V zařízení zůstalo cca 12 metrů přídě. Je známo, že v ní bylo nalezeno 6 těl sovětských námořníků a údajně i 2 torpéda s jadernou hlavicí, ale rakety Američané nezískali.

Rusko posílilo letectvo o nové Su-35S, což jsou sice moderní, ale spíše průměrné letouny, které nic nezmění

Protože po nich ale toužili, hodlali akci zopakovat a zbytek vraku získat. Tehdy ale zasáhla nešťastná událost, neboť se zloději vloupali do společnosti Huges a ukradli materiály spojující miliardáře se CIA. Tajné služby a FBI se vše pokoušely získat zpět a utajit, ale informace začaly pomalu prosakovat, a v únoru 1975 se dostaly do médií. Bílý dům se nakonec rozhodl operaci zrušit. Armádní Zpravodaj soudí, že nehodlal riskovat střet se sovětským námořnictvem.

Článek Projekt Azorian: Američané zaplatili přes 110 miliard Kč, aby získali tajemství sovětské ponorky K-129, kterou SSSR ztratil se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nápad admirála Jamamota, jak napadnout NY

S nápadem na využití letadlové ponorky přišel v roce 1942 admirál Isoroku Jamamoto. Když Japonsko začalo pomalu válku prohrávat, navrhl postavit ponorky s letadly, které by mohly překvapivě napadnout New York nebo hlavní město Washington DC. Admirál předpokládal, že by se americká veřejnost poté chtěla z války stáhnout.

Video: „Game-changer“, který Ukrajině nahradí strategické bombardéry. Vyvinula řízenou střelu s dosahem 3 000 km

Práce na flotile 18 ponorek začaly v roce 1943, ale nakonec vznikly pouhé tři (I-400, 401 a 402); třetí (I-402) byla přestavěna na podmořský tanker. Každá měřila 122 metrů, široká byla 12 metrů, a ponor dosahoval 7 metrů, zatímco výtlak činil 5 223 tun na hladině a 6 560 tun pod ní.

iZdroj fotografie: Stéphane Gallay/ Creative Commons / CC

Letadlová ponorka I-400 byla vybavena čtyřmi dieselovými motory s výkonem 1 680 kW každý a dvěma elektromotory s výkonem 1 600 kW pro plavbu pod hladinou. Max. rychlost na hladině měla dosahovat 18,7 uzlů (34,6 km/h) a pod hladinou pak 6,5 uzlů (12 km/h), zatímco dosah být těžko představitelných 37 347 námořních mil (69 400 km).

Skutečný obr, ale s velkými problémy

Nejenom rozměry plavidla, i výzbroj byla mohutná. I-400 měla celkem 8 torpédometů táže 533 mm (po čtyřech na zádi a přídi), jedno 14centimetrové dělo na palubě s dostřelem 15 km, a mohutnou protileteckou obranu tvořenou deseti 25milimetrovými kanóny Typ 98. Vedle toho byla ponorka vybavena jak sonarem, tak radarem a šnorchlem a periskopy německé výroby. Potah kýlu z azbestu, gumy a lepidla měl pak pohlcovat signál sonaru.

Trvalo to skoro 30 let oprav a modernizací, ale ruský jaderný křižník Admirál Nachimov konečně vyplul na moře

Jádrem výzbroje byly však tři hydroplány Aiči M6A Seiran uskladněné ve vodotěsném hangáru na palubě. Tam v nich byly uloženy bez plováků a s křídly otočenými o 90 °. Jejich příprava ke startu trvala 30 minut a byl prováděn pomocí katapultu z paluby. Poté se ponorka ponořila a díky speciálnímu zařízení udržovala pozici do návratu stroje z mise.

iZdroj fotografie: Public Domain

Seirany byly natřeny luminiscenční barvou, takže je bylo snadné vidět i při práci v noci. Praxe však ukázala obrovské problémy mořských obrů. V první řadě byly špatně ovladatelné, neboť měly příliš malé kormidlo, a kvůli velikosti mělo zase plavidlo problémy s ponořením. Než se I-400 ponořila, trvalo to 58 sekund, a do maximální hloubky 100 metrů se nikdy posádka čítající 144 mužů neodvážila kvůli nebezpečí imploze trupu.

Fantasmagorické plány nevyjdou

I když byl záměry na využití I-400 velkolepé a „hodné Japonska“, s postupem války se ukazovalo, že neproveditelné. Nejprve padlo vzhledem k plavebním (ne)schopnostem bombardování New Yorku, a dalším z nápadů bylo použít letadla k bombardování Panamského kanálu, což mělo Spojené státy americké „šokovat“ a přinést obrat.

Video: Jedna přesná rána zezadu do věže zničila ujíždějící ruský tank T-80. Munice mu explodovala okamžitě

Dnes je jasné, že by šlo o čistou sebevraždu, a šest bombardérů s maximální rychlostí 475 km/h a 800 kg pum by ani velké škody nenapáchalo. Zato plán úderu na atol Ulithi, kde kotvilo 15 amerických letadlových lodí, byl téměř proveden. Japonci přetřeli své Seirany na stříbrno a opatřili je americkou imatrikulací, aby se skvěle infiltrovali.

iZdroj fotografie: HawkeyeUK / Creative Commons / CC

Než se však ponorky dostaly na místo, Japonsko kapitulovalo a letadla s kamufláží porušující pravidla války byla zničena. Mnohem děsivější plán měl potom název „Třešňové květy v noci“. Jednalo se o rozprášení biologických zbraní nad Kalifornií, což naštěstí císařští vojáci nestihli. Po válce navíc ponorky zabavili Američané, a po testech je u Havaje potopili. Dodnes zůstal zachován jenom jeden Seiran, a to v Smithsonově institutu v Americe.

Článek Japonská letadlová ponorka I-400 měla změnit běh 2. světové války, ale byly to jenom marné sny šílených samurajů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Robotická miniponorka s jadernou hlavicí

Ruský projekt Poseidon by se dal nejlépe popsat jako malá jaderná robotická ponorka vybavená konvenční nebo jadernou hlavicí, uvádí Wikipedia. První zmínky se objevily již v roce 2015 a mezi 6 superzbraněmi ho o tři roky později jmenoval i ruský prezident Vladimir Putin. Na tom, co vlastně dokáže, se však zdroje nedokáží shodnout. Ale fakt, že může nést obří jadernou hlavici a autonomně fungovat i několik týdnů, z ní dělají zbraň druhého úderu.

Ruský zbrojní šéf: „Od západních tanků se nemá Rusko co naučit,“ a přisadil si, že T-90M překonává Abrams i Leopard 2

O tom, co má Poseidon dělat, existuje řada spekulací. Třeba ruská média uváděla, že může způsobit svým výbuchem vlnu tsunami o výšce až 500 metrů a smést tím během chvilky vše na pobřeží. Druhou možností je výbuchem u pobřeží prostě způsobit škody jako běžnou jadernou hlavicí, i když se spekuluje i o možnosti vysokého zamoření způsobeného kobaltovou hlavicí, a možné je též použití miniponorky jako zbraně proti svazu letadlové lodě.

Poseidon se bude pohybovat nenápadně

Zbraň má být asi 24 m dlouhá a v průměru mít 1,6 až 2 m, odhadují specializované stránky americké armády. Pohánět ji má speciální typ jaderného reaktoru a její dosah být až 10 000 km, přičemž se údajně pohybuje v hloubce 50 až 100 m. A to pomalu a potichu, aby ji nebylo možné odhalit, ale v posledních kilometrech před cílem má mít možnost zrychlit i na 100 km/h. Zprávy o síle hlavice jsou od 2 do 100 megatun, ale Armádní Zpravodaj považuje druhou hodnotu za nesmyslnou – měla by dvojnásobnou sílu než dosud nejsilnější jaderný výbuch.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creactive Commons / CC BY

Nosičem Poseidonu mají být jaderné ponorky – ví se o Belgorodu a připravovaném Chabarovsku. Co opravdu zbraň umí, jestli je funkční a reálná, jsou vlastně spekulace. TheBulletin soudí, že je hlavně psychologická, spíše než reálně nasaditelná. Její existence nebo spekulace o ní mají nechávat soupeře Ruska v nejistotě, což Kremlu vyhovuje. Navíc nijak nemění poměr jaderných sil ve světě – při jejím použití by třeba Američané mohli coby druhá největší jaderná velmoc světa na Rusko bez problému udeřit ze vzduchu, země i vody.

Článek Jakmile je ruský Poseidon vypuštěn, zbývají minuty. Torpédo s jadernou hlavicí má zničit celé pobřeží, ale nikdo neví, co přesně dělá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Provokovat Američany si nemůže Rusko dovolit

Dmitrij Medveděv se často vyjadřuje k západním politikům nevybíravě, a rozhodně nešetří ani ty americké. Nedávno se na sociální síti X (Twitter) vyjádřil na účet Lindseyho Grahama, který obhajoval nové sankce proti Rusku, a neušetřil si ani rýpnutí do Donald Trumpa. Stalo se tak poté, co Amerika zkrátila ultimátum na ukončení války z 50 na 10 dní.

Video: zvěsti nelhaly, ruští vojáci ukradli na Ukrajině pračku. Čip do zbraní tím ale nezískali

To označil za hru, na což mu Donald Trump odvětil, že by měl více vážit slova – jak je ovšem pro Dmitrije Medveděva pověstné, rád používá silná slova a výhrůžky, jenomže tentokrát to přepálil, když americkému prezidentovi připomněl, že má Rusko jaderné zbraně ze sovětské éry. Pokud tím chtěl ukázat jeho sílu, je to směšné a jenom to potvrzuje, jak slabé konvenčně skutečně je, když dosud nedokázalo porazit rozvrácenou Ukrajinu.

Spojené státy americké nechaly v reakci na jeho nulový respekt a diplomatické schopnosti vyslat do příslušných míst dvě jaderné ponorky – kam přesně, jasné není, Armádní Zpravodaj to odhaduje na sever Evropy, tedy v blízkosti zemí NATO. Známo není ani to, o jaké ponorky se může jednat, americké námořnictvo má ve výzbroji přes 50 jaderných.

Velká rána pro F-35A, zájemce už je nechce. Padla tím obří zakázka, která mohla Americe přinést vliv u souseda Číny

„Na základě vysoce provokativních prohlášení bývalého prezidenta Ruska Dmitrije Medveděva, který je nyní místopředsedou Rady bezpečnosti Ruské federace, jsem nařídil, aby byly v příslušných místech umístěny dvě jaderné ponorky pro případ, že by tyto hloupé a pobuřující výroky znamenaly něco více. Slova jsou velmi důležitá a často mohou vést k nezamýšleným důsledkům – doufám, že toto nebude jeden z těchto případů,“ uvedl Trump na Truth Social.

Redakce Armádního Zpravodaje připomíná, že americké námořnictvo provozuje třeba ponorky třídy Los Angeles považované za páteř jeho ponorkové divize, jelikož jich má 34, uvádí NTI, ale disponuje i modernějšími nástupci třídy Seawolf, jimž je nadřazená ještě třída Virginia. Ale stáří není v tomto případě úplně relevantní, jde hlavně o nesenou výzbroj.

Video: vzácný úspěch, odstřelovač od letectva druhou ranou sestřelil ruský dron. Je to ukázka skvělého ovládnutí zbraně

Všechny totiž spojuje schopnost nést střely s plochou dráhou letu Tomahawk, které podle Wikipedie udeří na vzdálenost až 2 500 km, což znamená, že dostanou-li se relativně blízko k ruskému pobřeží, mohou udeřit na všechny západní oblasti. Střely nicméně nesou jenom konvenční hlavice – jaderné byly kdysi vyřazeny, neb má Amerika lepší řešení.

Jestliže nechal Donald Trump plout k Rusku jaderné ponorky nesoucí jaderné zbraně, mohl zvolit také třídu Ohio. U té Wikipedia uvádí, že unese 20 balistických raket Trident II, z nichž má každá až 12 jaderných hlavic W76 nebo W88 o výtěžnosti 475 kilotun. Doletí přitom do dálky až 11 300 km, což ale znamená, že by se ponorky pro útok ani nemusely přibližovat, ale v tomto případě je evidentní, že jde pouze o připomenutí síly.

Německo začíná zbrojit tak mohutně, že vytře zrak i Rusku. K tisícovce Leopardů 2 nakoupí i 8,5 tisíce obrněnců a 20 Eurofighterů

Vedle toho jsou ponorky vybaveny i torpédy a řadou pokročilých mechanismů pro lov nepřátelských plavidel stejného zaměření, ale zvládají i hladinová. V případě, že by mělo dojít na nějaký střet, jistě by došlo k vyslání vyššího počtu, ale v tomto případě je Armádní Zpravodaj přesvědčený, že eskalace nehrozí a fanatický Dmitrij Medveděv se uklidní, jelikož ani Vladimir Putin jistě nestojí o větší angažovanost Ameriky ve válce na Ukrajině.

Článek Rusko rozehrálo nebezpečnou hru: připomnělo Americe, že má sovětské atomovky. Ta k němu poslala dvě jaderné ponorky, aby sklaplo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

I ponořená ponorka s IDAS sestřelí vrtulník

Spoluautor IDASu, společnost Thyssenkrupp Marine Systems, ho popisuje jako sebeobranný i útočný systém pro ponorky. Zvláště tam, kde se nemohou hluboko ponořit a schovat se využívajíc vrstvy vody, různé teploty a slanost, byly až dosud proti protiponorkovým vrtulníkům naprosto bezbranné. Třeba ruský Kamov Ka-27 unese jedno torpédo, může se jednat o APR-2 Yastreb účinné do hloubky až 600 metrů, uvádí Missilery.

Video: Voják počkal, než ruský vrtulník Ka-52 přeletí, a pak ho zezadu ztrestal desítky let starou střelou. Ale k zemi nešel hned

Technologie IDAS je založena na německé protiletadlové střele IRIS-T s infračerveným hledačem, ale v tomto případě je odpalována z torpédometu ponorky. Wikipedia uvádí, že se do něj vejde zásobník obsahující 4 tyto střely, z nichž je každá spojena s ponorkou optickým kabelem, díky němuž je lze efektivně navést na cíl. Tím může být nejenom vrtulník, ale také menší plavidlo nebo nějaký cíl na pobřeží. Dosah střely je přitom 20 kilometrů.

Vrtulník může ponorka odhalit různě

Když je ponorka pod hladinou, má několik způsobů, jak zjistit, že po ní vrtulník jde. Jedním je pasivní sonar, který PopularMechanics popisuje jako zařízení naslouchající zvukům šířících se vodou, díky čemuž může detekovat i hluk vrtulníku letícího nad hladinou, ale také spouštění jeho sonaru do vody a shazování sonarových bójí. Když je ke všemu aktivní i samotný sonar vrtulníku, jedná se o další způsob, který ho může prozradit.

Rusko se odvážilo přiletět s nejlepšími strategickými bombardéry Tu-160 až k Velké Británii, která je odklonila na poslední chvíli

Jak tento systém změní pravidla hry, bude samozřejmě záležet na jeho účinnosti, zatím nebyl v praxi nikdy použit. ArmyRecognition uvádí, že byl otestován na ponorkách Type 212A a ukázal se jako úspěšný. Instalován by měl být i na ponorkách Type 209, a nejspíše nebude problém ho přizpůsobit na jiné typy spojeneckých plavidel. Asi nezaručí 100% úspěšnost vítězství ponorky nad vrtulníkem, ale šanci na přežití střetu může významně zvyšovat.

Článek Ruský vrtulník s torpédem dokázal kdysi potopit i nejlepší ponorku. Ale německá zbraň IDAS ho sestřelí i stovky metrů pod hladinou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ohromující síla Borej-A ničí až na 8 500 km

Třída Borej-A, též známá jako Projekt 955A, představuje nejmodernější generaci ruských strategických ponorek s jaderným pohonem navržených pro odstrašující údery v rámci ruské jaderné triády. Jde o vylepšenou variantu původní třídy Borej (Projekt 955), která byla vyvíjena od 90. let 20. století jako náhrada za stárnoucí ponorky tříd Delta a Typhoon.

Kdysi nemyslitelný pokrok: Ukrajinští inženýři překonali zpětný ráz a vyvinuli 6hlavňový dron, který sestřelí drony i pěchotu

Projekt 955A přináší zásadní zlepšení v oblasti akustické nenápadnosti, manévrovatelnosti, řízení systémů i životního prostředí pro posádku. Její první zástupce, podle Wikipedie nesoucí jméno Kňaz Vladimir, byl zařazen do služby v roce 2020, zatímco poslední je pojmenovaný Kňaz Požarskij. Armádní Zpravodaj vyzdvihuje rychlost, s jakou Rusko ponorky spouštělo, neb se tak dělo v roce 2020, 2021, 2022, 2023 a 2025, a další dvě ještě staví.

Hlavní výzbrojí ponorek Borej-A jsou balistické rakety RSM-56 Bulava (NATO označení SS-N-32), kdy jich každá nese až 16. Jedná se o třístupňové rakety na tuhé palivo s doletem přes 8 000 km schopné nést 6 až 10 samostatně naváděných jaderných hlavic (MIRV). Díky tomu dokáží zasáhnout cíle v hloubi protivníkova území bez nutnosti opuštění arktických nebo ruských výsostných vod, ale tuto schopnost mají i jiné země.

Vysloužilý americký letec zhodnotil, kolik F-16 Ukrajina potřebuje, aby to mělo výrazný dopad na průběh války

Kromě strategických zbraní nese i torpédomety schopné vystřelovat klasická torpéda nebo námořní miny. Redakce Armádního Zpravodaje, že je třída Borej-A (Projekt 955A) navržen s důrazem na snížení hluku, ztěžuje její detekci. Její pohon zajišťuje jeden reaktor OK-650, který umožňuje plavbu rychlostí až 29 uzlů pod hladinou a prakticky neomezený dosah, resp. je limitován zásobami pro posádku, uvádí stránky ODIN americké vlády.

V boji jsou už základní ponorky třídy Borej extrémně smrtící, jak redakce Armádního Zpravodaje hodnotila v červnu 2022. Už jenom pro zmíněné balistické rakety Bulava, kdy má každá hlavice sílu až 150 kilotun. Jelikož jich tedy jedna unese až 160, představuje obrovské nebezpečí de facto pro kohokoliv, včetně Spojených států amerických.

Video: nejsilnější ruský tank, T-90M, začal po zásahu hořet, a po pár vteřinách ho rozervala mohutná exploze

Jenom pro srovnání, francouzské jaderné ponorky Triomphant unesou každá až 16 balistických raket M51 s dosahem až 10 000 km, přičemž může být jednat osazena až 10 hlavicemi, uvádí Wikipedia. Síla jedné může být tedy teoreticky stejná jako ruské, ale prakticky to možné není, jelikož má Francie jenom asi 290 jaderných hlavic. Borej-A je jednoznačně nejsmrtonosnější ponorkou v ruské výzbroji a má jenom málo srovnatelných protějšků.

Článek Rusko spustilo svou pátou nejsmrtonosnější ponorku. Unese až 160 jaderných hlavic a udeří na 8 500 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Type 212A je zřejmě nejtišší na světě

Ponorka Type 212A je poměrně nová konstrukce; první byla zavedena do výzbroje v roce 2002 a poslední roku 2017. Wikipedia uvádí, že jich 6 provozuje německé námořnictvo, další 4 pak vlastní Itálie. Jde o konvenční plavidla s dieselovým pohonem, ale zároveň jsou vybavena extrémně tichým pohonem nezávislým na vzduchu označovaným za nejtišší na světě – umožňuje jim zůstat pod hladinou po dobu až 3 týdnů. Třeba ruské námořnictvo, nejpravděpodobnější soupeř, konvenční ponorky takových schopností nemá.

iZdroj fotografie: ThyssenKrupp

Plánovaná modernizace se má týkat 4 nejstarších ponorek německého námořnictva – 2 nejnovější jsou totiž jiné – mají modernější systémy a jsou o něco delší. Přestavba se dotkne některých klíčových systémů na palubě, například navigace, systému velení nebo řízení zbraní. Ačkoliv detaily nejsou známy, lze předpokládat, že modernizace umožní větší přesnost při provádění operací či zvýší schopnost odhalit a zničit nepřítele.

Ponorka má velmi malou posádku

Type 212A je plavidlo o délce 56 metrů, novější verze pak 57,2 metrů, a výtlaku 1 524, respektive 1 830 tun. Na hladině dokáže vyvinout rychlost až 12 uzlů, ponořená pak až 20 uzlů, a potopí se do hloubky až 250 metrů. Jednou z jejích vlastností je schopnost pohybovat se v malé hloubce a v zakalené vodě, čímž se hodí k průzkumu a nečekaným výpadům. NationalInterest upozorňuje, že má díky automatizaci posádku složenou jenom z 5 důstojníků a 22 námořníků, díky čemuž v ní je mu. neobvykle hodně místa poskytující pohodlí.

Spekulace o nové německé ponorce 212A, kterou požaduje Ukrajina pro boj v Černém moři: i jediný stroj udrží ruskou flotilu v šachu

Hlavní zbraní ponorky jsou torpéda ráže 533 mm vystřelovaná ze 6 torpédometů se zásobou 13 torpéd. Ale může z nich být vypuštěno i 24 min, případně střela IDAS. Bundeswehr na stránkách uvádí, že jde o střelu umožňující se ponorce bránit proti vzdušným hrozbám, primárně vrtulníkům s protiponorkovými torpédy. Type 212A je umí detekovat sonarem a po vypálení je střela spojena s ponorkou optickým kabelem, kdy ji operátor z paluby navede na cíl.

Článek Rozsáhlá modernizace 4 německých ponorek 212A je udělá extrémně nebezpečné. Ruská plavidla budou proti nim zaostalá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nová úderná síla na nejméně 35 let

Aktuální jaderné ponorky ve výzbroji britského námořnictva jsou na tom docela špatně, jak hodnotila redakce Armádního Zpravodaje v dubnu 2025. Nejenom, že jich není dostatek, aby mohly nepřetržitě sloužit svému původnímu účelu – odstrašování nepřátel, k čemuž musí být vždy alespoň jedna na moři – ale ani nejsou v dobrém technickém stavu.

Tajné plány říkají, jak bude Velká Británie reagovat na válku s Ruskem. Předpokládá totální útok raketami, po zemi i ze vzduchu

Náhrada za ně je tedy více než nutná, jenomže první ponorka třídy Dreadnought měla podle předběžných plánu vstoupit do služby až roku 2028, uvádí Wikipedia, ačkoliv se zdá, že to bude o něco později. Její výstavba přitom začala už v roce 2016, což jenom potvrzuje, o jak zdlouhavý a náročný proces jde. Není proto divu, že se britská vláda rozhodla věci urychlit.

Namísto původně 7 plánovaných jich chce mít 12, což je v souladu s programem AUKUS. Reaguje tak na rychle rostoucí hrozby, čímž je pochopitelně myšleno ze strany Ruska, které vede agresivní válku proti Ukrajině již 4. rokem, a stále častěji dělá potíže také v Baltském moři, kde opakovaně narušuje vzdušný prostor členů NATO. Koncem května 2025 také Armádní Zpravodaj upozornil, že zásobilo libyjskou armádu technikou, aby si v zemi získalo moc.

Rusko na sebe přivolalo zhoubu, s jakou se bude vypořádávat jen těžko. Západ povoluje Ukrajině útoky dříve zakázanými střelami

Armádní Zpravodaj připomíná, že by měly ponorky třídy Dreadnought nést 12 střel Trident II, i když budou větší než předchůdci, a každá střela by měla mít možnost osazení až 8 hlavicemi, pochopitelně i jadernými, jelikož britské ponorky slouží i jako tzv. zbraně druhého úderu. Kromě toho měly mít čtveřicí torpéd ráže 533 mm a dosahovat životnosti 35 až 40 let.

Článek Velká Británie chce být opět námořní velmocí – postaví 12 jaderných ponorek. Reaguje tak především na Rusko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zub času hlodá a ponorky chátrají

Velká Británie se opírá o nukleární ponorky coby o středobod své obrany, přičemž Armádní Zpravodaj soudí, že se veškeré snižování vojenského rozpočtu v posledních letech opíralo o to, že válku s nukleární mocností nikdo neriskne. Problémem však bylo, že nedocházelo k investicím ani do modernizace nukleárního arzenálu, který se dostal do více než technických problémů. Ponorky přesluhují a jejich operační schopnosti jsou na hraně.

Ukrajinci odvrátili pád Pokrovsku. Celý měsíc bojovali o strategickou obec, která by Rusům umožnila postup. Zničili i jejich sabotéry

V současnosti jsou ve službě čtyři ponorky třidy Vanguard – vedle HMS Vanguard je to Victorious, Vigilant a Vengeance. Tyto chlouby Royal Navy byly spuštěny na vodu mezi léty 1993 a 1999, jenomže jejich životnost byla 25 let, takže jsou již dávno za svým zenitem a poruch přibývá. Již v roce 2012 byly v plášti Vanguardu nalezeny mikrotrhliny, jimiž unikala radiace.

iZdroj fotografie: Mez Merrill / Creative Commons / OGL

Byla proto odstavena a od roku 2015 do roku 2022 na ní probíhala náročná oprava. Jenomže proběhla horkou jehlou a přišlo se na to, že některé šrouby chladícího systému reaktoru byly přilepeny lepidlem! Vyřazení jedné z britských perel tak vedlo k neúměrné zátěži zbylých ponorek a jejich posádek.

Námořníci z HMS Vigilant jsou „rebelové“

Když byla čtveřice britských ponorek budována, bylo původně zamýšleno, že bude vždy jedna na hlídce na moři, další dvě v přístavu nebo na výcvik/cvičení, a poslední v údržbě. S výpadkem jedné se však ze tří měsíců náhle staly čtyři, což je pro techniku i posádky příliš. V roce 2022 tak na ponorce Victorious vypukl požár a musela se vynořit. A přestože neměly být ohroženy samotné nukleární zbraně, incident byl velmi zneklidňující.

Ukrajinští mariňáci překazili Rusům překročení hranic a nedali jim šanci přežít. Na stejném místě, jako už několikrát (video)

Posádky přitom trpí velikým stresem – 135mužů a žen je přepracováno a námořnictvo trpí nedostatkem kvalifikovaných expertů. Na ponorce HMS Vigilant byl potom katastrofální říjen 2017, kdy byli kapitán a jeho zástupce odvolání za vztahy s podřízenými důstojnicemi. Ve stejném měsíci pak devět námořníků z posádky neprošlo testy na kokain a bylo propuštěno.

iZdroj fotografie: Tam McDonald/ Creative Commons / OGL

Další incident se na stejné ponorce odehrál v roce 2020, kdy důstojník odpovědný za nukleární zbraně přišel do služby podnapilý a s pytlíkem kuřecích křídel pod rukou. Vloni byla zase jedna z důstojnic propuštěna za to, že na ponorce a na supertajné základně ve Skotsku točila s několika námořníky hanbaté filmy.

Velká bezpečnostní rizika i pro Američany

Na konci loňského roku se dokonce objevil ještě závažnější skandál. Ukázalo se totiž, že na životně důležitých softwarech pro plavidla jeho veličenstva pracovala firma z Běloruska. To znepokojilo nejenom britské specialisty, ale i Spojené státy americké, jelikož jsou britské ponorky vyzbrojeny jejich mezikontinentálními raketami Trident D5, a ty jsou propojeny se systémy americké námořní pěchoty, což už je de facto přímá spojka.

Záběry svědků ukazují, jak si Rusové opět sestřelili vlastní vrtulník. Šlo o chybu vojáků, kteří si ho spletli s nepřátelským letounem

Tridenty sama Velká Británie nevlastní, ale má je v pronájmu – každý rok tedy Londýn platí Washingtonu 12 milionů liber (358 milionů korun) – Britové jsou tak na Američanech zcela závislí. Údržbu a opravy na raketách mohou dělat pouze Američané a britské ponorky musí rok co rok plout na údržbu do americké Georgie.

iZdroj fotografie: Public Domain

Američané také Britům poskytují veškerý software a závisí na nich navigace pro případné použití nejničivější zbraně. Jak se vyjádřil pro web Politico jeden z britských činitelů, pokud by Spojené státy „vytáhly šňůru“, britské atomové ponorky by byly „pouhými hračkami“. Je tedy otázkou, jak by dopadl pokus o atomový úder bez souhlasu Washingtonu, resp. jestli by se odehrál.

Článek Stav britských jaderných ponorek je tragikomický a posádky v rozkladu. Amerika je navíc může vypnout – Rusko se tak bát nemusí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusko by rádo vědělo o Vanguard úplně vše

Armádní Zpravodaj soudí, že důvodem, proč se snaží největší země světa, která je teď obrovskou potencionální hrozbou pro mír v celé Evropě, zjistit informace o britských jaderných ponorkách třídy Vanguard, je hrozba, jakou představují. Ačkoliv má všeobecně silnější a lépe vybavené protějšky, nemůže takový prostředek podceňovat, jelikož nese jaderné hlavice.

Ukrajinský odstřelovač zlikvidoval ruského vojáka na 1,5 km pomocí velkorážní pušky (video)

I dopad jediné dokáže způsobit obrovské škody, natož pak desítek. Armádní Zpravodaj zrovna koncem března 2025 hodnotil, jak by mohl vypadat úder na ruské území z britské ponorky třídy Vanguard, která nese 64 jaderných hlavic a může tak zasáhnout i stejný počet cílů. Jistě, Ruská federace má nějakou ochranou, ta však zdaleka nepokrývá celé území.

Uniklý snímek dokazuje, že Rusové používají zakázanou chemickou munici známou jako „kapky“. Mají na krku válečný zločin

Je tedy logické, že se snaží zjistit vše o pohybu britských ponorek, stejně jako o jejich stavu, vybavení apod. Slouží mimochodem nejenom jako prostředek odstrašení, ale také jako zbraň tzv. druhého úderu – i kdyby tedy někdo napadl území Velké Británie a zničil všechny její vojenské kapacity, ponorka Vanguard dokáže stále provést odvetný útok.

Armádní Zpravodaj připomíná, že je na moři vždy nejméně jedna, a v současné době je podle všeho také jenom jediná provozuschopná – ostatní stále prochází modernizacemi a opravami. Kdy budou opět schopné vyplout, není jasné, navíc začátkem roku 2023 vyšlo najevo, že technici některé části v rámci údržby pouze zalepili, než aby je vyměnili.

Ruský voják zveřejnil následky útoku M142 HIMARS na vrtulníky Mi-28 a Mi-8 v Belgorodské oblasti. Nejméně jeden je na odpis

Velká Británie má nicméně v procesu novější a vyspělejší třídu ponorek Dreadnought, jak redakce Armádního Zpravodaje upozorňovala v září 2022. Stavba té první začala v roce 2016 a do služby by měla vstoupit roku 2028, tedy už za pár let, potvrzuje Wikipedia. Královské námořnictvo má aktuálně zavádět opatření a pátrat po dalších špionážních zařízeních, která jsou de facto přímým ohrožením národní bezpečnosti, takže to má nejvyšší prioritu.

Článek Rusko se právem bojí. Moře náhodou prozradilo, jak špehuje britské jaderné ponorky. Samo má přitom lepší se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vanguard je silná a na moři vydrží 200+ dní

Schopnosti čtyř britských ponorek s jadernými hlavicemi jasně ukázala HMS Vanguard. British Armed Forces News ve svém příspěvku uvádí, že na misi strávila rekordních 204 dní, a Armádní Zpravodaj upozorňuje, že jsou všechny stejné třídy, takže by měla každá zvládnou totéž. Jako plavidla s jaderným pohonem jsou omezená hlavně zásobami potravin, i když rekordně dlouhá plavba v uzavřeném plavidle pod hladinou oceánu může mít vliv i na psychiku osádky, která potřebuje odpočinek, a též na mechanické součásti ponorky.

iZdroj fotografie: Britské královské námožnictvo

Vanguard je přitom velmi nebezpečná ponorka. Vyzbrojena může být až 16 balistickými raketami UGM-133 Trident II D5, z nichž může mít každá až 12 jaderných hlavic o síle 100 kilotun. MissileTreat uvádí, že mají dolet až 12 tisíc kilometrů, ale reálně je ponorka vyzbrojena slaběji. Od roku 2010 má na palubě 8 raket s 8 hlavicemi na každé, uvádí Wikipedia. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že i tak to ovšem dává schopnost zasáhnout 64 ruských cílů, např. velkých měst. V případě krize lze navíc jistě počet raket i hlavic navýšit.

Vanguard je moderně vybavená

Britská ponorka třídy Vanguard je dlouhá 149,9 metrů a její výtlak činí 15 900 tun, popisuje na stránkách britské námořnictvo. Pohybuje se rychlostí až 25 uzlů, i když důležitější než rychlost je pro plavidlo tohoto typu schopnost se pohybovat utajeně. Na její palubě slouží 132 členů osádky, kteří mají k dispozici celou řadou detekčních přístrojů, např. aktivní a pasivní sonar, aby dokázali zjistit, zda je třeba nesleduje nepřátelská útočná ponorka.

Rusko by se mělo krotit, proti Evropě by nemělo šanci. „Jestli zaútočíte, přijde zničující reakce,“ zdůraznilo NATO

Kromě schopnosti odpalovat balistické rakety se dokáže i bránit. Má k tomu 4 torpédomety s těžkými torpédy Spearfish, k nimž Wikipedia uvádí, že jsou schopna pohybovat se rychlostí až 80 uzlů a jejich dosah je až 56 kilometrů. Jedno obsahuje 300 kg těžkou hlavici, jejíž exploze by dle redakce Armádního Zpravodaje dokázala min. těžce poškodit jakoukoliv nepřátelskou ponorku, i když stejně zranitelné by bylo i britské plavidlo.

Článek Britská jaderná ponorka je obrovskou hrozbou pro Rusko, smést ho může raketami. Na moři vydrží neuvěřitelných 204 dní se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Útoky na ponorku s ročním odstupem

Potopení ponorky Rostov na Donu je stále obestřeno určitými nejasnostmi a známy jsou jenom některé informace. Armádní Zpravodaj našel, že útok na ni proběhl dvakrát, a to zhruba s ročním odstupem. V září 2023 ji zasáhly střely Storm Shadow v loděnicích v Sevastopolu, uvádí Wikipedia, ale k potopení to nestačilo. V srpnu 2024 však přišel další útok, nejspíše stejnými střelami, po němž v ponorce zůstaly velké díry a už ji nebylo možné opravit.

1/ The deaths of crew members of the Russian submarine ‚Rostov na Donu‘, destroyed in a Ukrainian missile strike on 13 September, has reportedly become the subject of a scandal after relatives were denied compensation and the dead had to be buried at their comrades‘ expense. ⬇️ pic.twitter.com/htfp0VNH1H

— ChrisO_wiki (@ChrisO_wiki) November 16, 2023

V podstatě lze tedy říci, že to ukázalo, jak mohou být moderní plavidla v loděnicích zranitelná, protože je známa jejich poloha a nemohou se pohybovat, a nejspíše ani nefunguje jejich obrana. Mohou je tak zasahovat přesné zbraně, třeba zmíněné Storm Shadow, určené proti statickým cílům, uvádí MBDA. Kombinace inerciálního, satelitního a terénního navádění spolu s infračerveným hledačem nastaveným na obraz cíle je činí velmi přesnými.

Rostov na Donu stála skoro 7 miliard

Ztráta ponorky Rostov na Donu musela být citelná, a to i přesto, že nešlo o plavidlo s jaderným pohonem, neboť bylo poháněno konvenčně. Jednalo se o ponorku třídy Projekt 636.3, na Západě známé také jako Improved Kilo. WeaponSystem odhadl její cenu na 300 milionů dolarů (6,9 miliard korun). Byla 73,8 m dlouhá a výtlak se pohyboval kolem 3 950 tun. Na palubě sloužilo 60 námořníků a pod vodou se pohybovala rychlostí až 20 uzlů.

Americký torpédoborec Arleigh Burke vs. ruská jaderná útočná ponorka Yasen: vyrovnaný souboj, ale Rus zaútočí až 5krát dále

Ponorka typu Projekt 636.3 byla známa poměrně nízkou úrovní hluku, takže ji pod hladinou nebylo snadné objevit, a navíc se mohla ponořit až 300 metrů hluboko. Kromě torpéd ráže 533 milimetrů přitom nesla i miny nebo řízené střely Kalibr-PL, jimiž mohla zasahovat pozemní cíle do vzdálenosti pravděpodobně až 2 500 kilometrů.

Článek Jediná ponorka, o niž Rusko ve válce s Ukrajinou přišlo: schytala to v nerovném souboji, kdy se prakticky nemohla bránit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

SeaGuardian může létat v civilním prostoru

Jak označení dronu SeaGuardian napovídá, patří do rodiny amerických dronů MQ-9 Reaper, respektive jde o úpravu verze nazývané SkyGuardian. Výrobce, General Atomic, ho popisuje jako stroj schopný hlídkovat nad mořem přes 30 hodin ve dne i v noci v klasickém civilním vzdušném prostoru, a to bez rizika kolize, čemuž předchází speciální systém. Díky spojení přes satelit je potom dron schopen získaná data okamžitě přenášet operátorům.

iZdroj fotografie: General Atomics

Ačkoliv může SeaGuardian pátrat po různých cílech na hladině a plnit další úlohy, jeho specialitou je protiponorkový boj. Může totiž nést dávkovače sonarových bójí – ty mohou být podle Wikipedie až 4 a v každém být 10 nebo 20 bójí, což záleží na jejich typu a velikosti. V podstatě to znamená, že lze díky nim odhalit jakoukoliv ponorku v oblasti působnosti, což v případě Ameriky znamená hlavně ruskou, čínskou nebo severokorejskou.

Sonarová bóje v moři naslouchá

Sonobóje je zvláštní zařízení, které je shazováno do moře ze vzduchu nebo z lodí. Wikipedia vysvětluje, že má hydrofonní senzory, s jejichž pomocí může naslouchat – pasivně detekuje hluk lodního šroubu, strojovny nebo jiného zařízení na ponorce. Existují též aktivní sonarové bóje vysílající signál a vyhodnocující odrazy od předmětů ve vodě. Sonobóje má vysílač, s jehož pomocí zjištěná data přenáší, podle nich se pak může řídit akce proti objevené ponorce.

Smrt pro ruské nebo čínské ponorky: loď vybavená odpalovačem SEA TLS umí vypálit torpédo pohotově a velmi přesně

SeaGuardian je stroj o délce 11 metrů a rozpětí jeho křídel je 24 metrů. Může dosahovat maximální rychlosti 482 km/h, ale běžně se pohybuje rychlostí kolem 300 km/h ve výšce asi 7,5 kilometrů, i když vystoupat dokáže až na dvojnásobek. Vybavený je také radarem Leonardo Seaspray 7500E V2 AESA schopným najít nejenom lodě, ale například i periskopy ponorek nebo lidi. Toho lze využít třeba při záchranných operacích při pátrání po trosečnících.

Článek Kde nastoupí americký dron MQ-9B SeaGuardian, tam ruské ponorky i lodě končí. Má unikátní zařízení k jejich objevení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Yasen i Arleigh Burke se umí zničit

Modelovým soubojem mezi ponorkou a torpédoborcem by mohl být střet ruské jaderné útočné ponorky třídy Yasen s americkým torpédoborcem třídy Arleigh Burke. Vypadal by nejspíše jinak než za druhé světové války, ale šanci zničit jedno druhé mají obě plavidla. Záleželo by na mnoha faktorech i výcviku posádek, ovšem hlavní roli by hrála torpéda či protilodní střely a klíčem by bylo, kdo by dokázal svého soka dříve zaměřit a zaútočit na něj.

Ruská útočná jaderná ponorka třídy Yasen-M je mimořádně tichá a ve výzbroji má i hypersonické střely. Vyrovná se americkému protějšku

Yasen je třída nejlepších ruských jaderných útočných ponorek. Wikipedia uvádí, že mají délku 130 metrů a jsou schopné pohybovat se rychlostí až 35 uzlů. Díky jadernému pohonu se nemusí vynořovat na hladinu a konstruktérům se podařilo vyřešit i problém s hlukem, takže jsou velice tiché a tedy i nenápadné. Disponují minimálně dvěma typy zbraní schopnými torpédoborec zničit – jedná se o torpédo Futlyar a protilodní řízenou střelu P-800 Oniks.

Torpédoborec třídy Arleigh Burke je potom páteří amerického námořnictva. Slouží v mnoha úlohách a protiponorkový boj je jednou z nich. Naval-Technology uvádí, že jde o loď dlouhou 155 metrů schopnou dosahovat rychlosti až 31 uzlů, jejíž hlavní zbraní proti ponorkám je lehké protiponorkové torpédo. Ovšem důležitou schopností je umět ponorku pod hladinou vyhledat a zaměřit, k čemuž má moderní sonarový systém a může se navíc spolehnout na pomoc palubního vrtulníku schopného ponorku nejenom zaměřit, ale i na ni zaútočit.

Střela ponorky zaútočí až 5násobně dále

Pokud by ruská ponorka o torpédoborci věděla z externích zdrojů, mohla by na něj vypálit z veliké dálky střelu P-800 Oniks. MisileThreat uvádí, že má dosah až 300 km a dokázala by ho minimálně vážně poškodit, ten se ovšem může bránit svým vyspělým systémem protivzdušné obrany. Na kratší vzdálenost by pak mohla ponorka zaměřit loď sama a mohla odpálit torpédo Futlyar. TheDiplomat uvádí, že má dosah až 50 kilometrů a rychlost 50 uzlů.

Nejnovější ruská ponorka Jakutsk není z nejlepších a má omezení, ale byla by chyba ji podceňovat. Dokáže totiž potopit jakoukoliv loď

Torpédoborec by musel ponorku najít za pomoci sonarového systému, s čímž by pomohl vrtulník shazující sonarové bóje a disponující lehkým torpédem, jaké je i v odpalovači na lodi. Jedná se například o Mk 50 s rychlostí kolem 40 uzlů, uvádí Military, jehož dosah je kolem 15 kilometrů, tedy mnohem méně než u torpéda z ponorky. Ale jelikož ho dokáže používat i vrtulník, v případě objevení může na ponorku zaútočit v podstatě kdykoliv a kdekoliv. Ta má na druhou stranu systémy, s nimiž se může pokusit torpédo zmást.

Článek Americký torpédoborec Arleigh Burke vs. ruská jaderná útočná ponorka Yasen: vyrovnaný souboj, ale Rus zaútočí až 5krát dále se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odpalovač SEA TLS zvládá různé typy torpéd

Odpalovač protiponorkových torpéd je zařízení, v němž je torpédo umístěno a v případě potřeby z něj vypuštěno. ShephardMedia uvádí, že výhodou moderního odpalovače SEA TLS je jeho multifiunkčnost, jelikož neslouží jenom na jeden typ, ale dokáže odpalovat řadu západních lehkých protiponorových torpéd. Využívá ho například britské nebo kanadské námořnictvo, ale objednala si ho také některá námořnictva ze zemí v Jižní Americe.

Americký raketový torpédoborec Zumwalt s funkcí stealth: Příliš drahé plavidlo, na které americké námořnictvo nemělo peníze

Podle NavalNews je odpalovač velmi flexibilní a lze ho snadno nakonfigurovat tak, aby se do prostor lodí k jeho nesení snadno vešel. Umí přitom velice rychle reagovat, a pokud je ponorka systémy lodě zaměřena, dané torpédo pohotově odpálí. To znamená, že třeba britské lodě, ale i další, jsou pro ruské, čínské i další ponorky velice nebezpečné.

Ponorku zničí SEA TLS na 12 kilometrů

Jak bude ponorka z odpalovače zničena, záleží na konkrétním torpédu. Vystřelovat může třeba americké Mk 46, jejichž základní konstrukce pochází již ze 60. let 20. století, uvádí Wikipedia, ale bylo systematicky modernizováno. Současná verze proto dokáže zasáhnout cíl do vzdálenosti 12 km rychlostí vyšší než 40 uzlů, přičemž má bojovou hlavici o hmotnosti 43,9 kg.

iZdroj fotografie: Britské královské námořnictvo

Kupříkladu britské torpédo Sting Ray používané také v tomto odpalovači má pak podobné parametry. Seaforces uvádí, že pochází z 80. let 20. století, ale rovněž bylo vylepšeno, aby zvládlo zničit cíle v malých hloubkách, a to i menší typy podvodních dronů. Jeho rychlost je 45 uzlů, používá aktivní i pasivní sonarové navádění a jwho hlavice je těžká 45 kilogramů.

Článek Smrt pro ruské nebo čínské ponorky: loď vybavená odpalovačem SEA TLS umí vypálit torpédo pohotově a velmi přesně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

60letá základna je téměř 30 let mimo provoz

Stavba podzemní ponorkové základny v zátoce Balaklava na poloostrově Krym ležícího jižně od Sevastopolu začala v roce 1953 a dokončena byla mezi lety 1961 a 1962. Patřila přitom mezi nejodolnější a nejutajovanější místa v celém Sovětském svazu, jak jsme na ArmádnímZpravodaji připomínali v červenci 2022. V roce 1996 v něm však byla ponorka naposledy.

Partyzáni analyzují slabiny v obraně základny

Aby zcela nechátrala, bylo v ní později zřízeno muzeum, o němž ArmádníZpravodaj v březnu 2023 rovněž psal. Nejspíše i proto je dnes jednodušší ji obnovit, jelikož má stále funkční aspoň některé inženýrské sítě a zázemí. Že ji bude Rusko znovu využívat informovalo 20. ledna 2025 na Telegramu partyzánské hnutí Atesh, které předalo informace ukrajinské armádě.

Rusko po více jak 10 letech definitivně stáhlo úplně všechny ponorky ze Středozemního moře. Kdysi spřátelená země jí odepřela zázemí

Nechalo se přitom slyšet, že jeho spojenci vědí, jak pro okupanty zorganizovat překvapení. Nyní ruské jednotky v zátoce Balaklava posilují námořní inženýrské bariéry na obranu proti dronům a sabotážním týmům; ukrajinští partyzáni uvedli, že aktivně analyzují její slabiny.

KyivPost potom doplňuje, že je základna v současné době využívána k přípravě vybavení a výcviku personálu, přičemž Rusové plánují přemístit lodě směrem k chersonskému sektoru. V samostatné operaci partyzáni z Atesh identifikovali polohu ruských vojenských lodí na Krymském poloostrově, konkrétně vojenské čluny 91. brigády říčních člunů 4. divize ruských ozbrojených sil, speciální vybavení a personál u mysu Tarchankut.

Článek Rusko na Krymu po dlouhých 30 letech aktivovalo ponorkovou základnu „Balaklava“. Všimli si toho ale ukrajinští partyzáni se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Yasen-M má vzniknout až 12 kusů

Projekt plavidel třídy Yasen začal již v době Sovětského svazu a jeho výsledkem byla ponorka Severodvinsk dokončená až po rozpadu SSSR. V dalších letech byla ovšem konstrukce zdokonalena. Wikipedia uvádí, že začala stavba prvního plavidla třídy Yasen-M, které nese název Kazaň, v roce 2009; v provozu je pak od roku 2021. V současnosti je ale ve službě zařazena již 4. ponorka nazvaná Archangelsk, která podstupuje nutné testy ze strany námořnictva. Ve výstavbě jsou potom další 4 ponorky této třídy, ačkoliv v plánu jich je až 12.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruska / Creative Commons / CC BY

Ponorka třídy Yasen-M je poháněna jadernou energií, takže je v dosahu omezena jenom množstvím zásob, a ArmyRecognition uvádí, že třeba Kazaň podnikla misi na Kubu. Jde o útočnou ponorku určenou k ničení nepřátelských plavidel, a to jak hladinových lodí, tak ponorek. Ve výzbroji k tomu má torpéda a protilodní střely, ale i střely hypersonické a řízené k zasahování cílů na souši. Jelikož je velice tichá, je obtížné ji pod hladinou odhalit.

Ponorka se potopí přes 0,5 km hluboko

Plavidlo třídy Yasen-M je 130 metrů dlouhé a na jeho obsluhu je zapotřebí posádka složená z 64 námořníků, uvádí TheDefensePost. Při ponoření se dokáže pohybovat rychlostí až 35 uzlů a bezpečně se potopí do hloubky až 450 metrů, ale teoreticky má vydržet tlak až v 580 metrech. K tomu pak disponuje celou řadou moderních senzorů včetně vlečného sonaru. V mnohém je proto schopna vyrovnat se americkým ponorkám třídy Virginia.

Názor: dokonce ani 10 ruských hypersonických raket Zircon nemůže potopit americkou letadlovou loď, je zkrátka příliš obrovská

Ponorka disponuje 10 torpédomety s torpédy ráže 533 milimetrů nebo novými těžkými torpédy Fizik-2 s dosahem 50 kilometrů. K tomu má i vertikální odpalovač, v němž je 32 různých typů střel – jednat se může o protilodní P-800 Oniks nebo střely Kalibr určené k ničení pozemních cílů. Počítáno je však také s tím, že bude ponorka schopna nést (nebo už nese) hypersonické střely 3M22 Zircon schopné údajně zasahovat jak hladinové, tak pozemní cíle.

Článek Ruská útočná jaderná ponorka třídy Yasen-M je mimořádně tichá a ve výzbroji má i hypersonické střely. Vyrovná se americkému protějšku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vliv Ruska je po více jak 10 letech ohrožen

Když režim syrského diktátora Bašára al-Asada 8. prosince 2024 padl, připomíná GlobalStudies, začala se ze země mj. stahovat ruská armáda, která ho do té doby podporovala (a mimochodem jej dříve udržela u moci). Ne všem to ale bylo umožněno hned a blokována tam zůstala i některá technika, například letouny na letištích, a podle všeho i plavidla.

Spojenec žádá pro Rusko trest a může to mít vážné následky. Tragédii mu neodpustí, nepomohla ani Putinova omluva

Rusko každopádně přišlo o možnost využívat syrskou námořní základnu Tartús, která byla jediná ve Středozemním moři, kde mohla jeho plavidla kotvit. V důsledku pak muselo stáhnout i svou poslední ponorku, konkrétně šlo o konvenční Novorossijsk (B-61) třídy Kilo. Pod rouškou tmy odplula Gibraltarským průlivem 2. ledna 2025, ale všimlo si jí portugalské námořnictvo.

Rusko udržovalo svou přítomnost přes 10 let

Ve Středozemním moři by podle NavalNews mohla působit ještě jedna ruská ponorka s jaderným pohonem, ale je to spíše nepravděpodobné. Rusko v něm mimochodem udržuje přítomnost konvenčních ponorek už přes 10 let, respektive od roku 2013, ale po invazi na Ukrajinu roku 2022 začalo působení omezovat a investovat prostředky do války.

Rusko výrazně posílilo zbídačenou Černomořskou flotilu malou, avšak hodně silnou lodí. Ponese i hypersonické střely Zirkon

S krátkými přestávkami byla sice vždy nějaká ponorka třídy Kilo přítomna, ale nyní kvůli ztrátě syrské základny je tato možnost dlouhodobě neudržitelná, varuje MilIn. I během nasazení bývala totiž téměř neustále v přístavu a na moře vyplouvala pouze občas. Aktuálně by tak musela stále brázdit moře s možností občasných zastávek ve spřátelených zemích.

Článek Rusko po více jak 10 letech definitivně stáhlo úplně všechny ponorky ze Středozemního moře. Kdysi spřátelená země jí odepřela zázemí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pozemní RS-24 Jars není snadné lokalizovat

Sovětský svaz (a posléze i Rusko) měl vždy ve výzbroji celou škálu různých raket schopných jaderné hlavice dopravovat. Důvodů bylo více, ale jedním z posledních třeba rozvoj západní protiraketové obrany, kdy se Rusko snažilo vyvinout nové typy raket schopných ji lépe zdolat. Důvodem však mohla být i skutečnost, že sovětské a ruské rakety nebyly tak vyspělé, takže bylo bylo žádoucí je inovovat – například na verze s modernějším pevným palivem.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruska / Creative Commons / CC BY

Jedna z nejnovějších ve výzbroji je RS-24 Jars, k níž MissileThreat uvádí, že byla zařazena v roce 2010. Jde o mezikontinentální balistickou raketu odpalovanou z mobilního odpalovače, aby ji bylo obtížné lokalizovat a zničit, přičemž užívá moderní pevné palivo. Její dolet je přes 10 500 kilometrů a podle předpokladů může nést až čtyři jaderné hlavice, respektive návratová vozidla MIRV – tyto údaje však nejsou přesně potvrzené.

Z ponorek může být odpáleno až 16 raket

Nebezpečné jsou pak i rakety odpalované z ponorek. Starším ruským typem je R-29RMU Sineva, tedy mezikontinentální balistická raketa na kapalné palivo, uvádí Wikipedia, což je zastarávající konstrukce. Užívána je na ponorkách třídy Delta 4 a její dosah je 8 300 km, přičemž by měla unést 4 velká jaderná návratová vozidla MIRV nebo 10 menších. Na jednom plavidle je těchto raket 16 a ve výzbroji má ruské námořnictvo 5 takových ponorek.

Jak vypadá jedna z nejděsivějších atomovek v hojném ruském arzenálu: balistická raketa Satan (R-36M) připomíná světu, čeho se bát

Na moderní jaderné ponorky typu Borei, kterých už existuje 7, potom ruské námořnictvo umisťuje 16 novějších raket RSM-56 Bulava. I těch je na palubě jednoho plavidla 16, a TheDiplomat uvádí, že mají odhadovaný dolet 8 300 kilometrů a nejspíše nesou 6 až 10 návratových vozidel MIRV. První a druhý stupeň rakety přitom užívá moderní pevné raketové palivo, třetí stupeň však stále kapalné. Raketa má být ale mnohem přesnější než její předchůdci.

Článek Trio jaderných ruských raket, kterých by se měl Západ obávat. I když jsou některé starší, nebezpečné zůstávají stejně jako kdysi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jakutsk není nejmodernější, ale je silná

Nová ponorka Jakutsk je dieselelektrická, uvádí NavalNews, což znamená, že je princip jejího pohonu v podstatě shodný nebo spíše podobný tomu v ponorkách známých z první nebo druhé světové války, i když je samozřejmě v mnohém vylepšený. Nebudeme-li Jakutsk porovnávat s jadernými ponorkami, existují na světě mnohem modernější konvenční plavidla s pohony nezávislými na vzduchu – má je Japonsko, Švédsko i další země.

In St. Petersburg, at the Admiralty Shipyards shipbuilding enterprise, a solemn ceremony of launching a large diesel-electric submarine of the Yakutsk project 636.3, under construction for the Russian Navy, took place.

Yakutsk is the sixth submarine in the series pic.twitter.com/ECNEeAmeEl

— Ghostovich (@Ghostovich18621) October 12, 2024

Nicméně i přesto by byla chyba plavidlo třídy Projekt 636.3 podceňovat. Má totiž silnou výzbroj, jejímž základem je šestice torpédometů ráže 533 mm, uvádí Wikipedia. Těmi může útočit na jiné ponorky nebo hladinová plavidla, a teoreticky dokáže potopit jakoukoliv existující loď. Dokáže také klást miny, ale především odpalovat řízené střely Kalibr (unese až 4) a na dlouhé vzdálenosti tak útočit na pozemní cíle s vysokou přesností.

Ponorka je jenom 73,8 metrů dlouhá

Samotná ponorka Jakutsk, respektive plavidlo Projekt 636.3, není nijak obří. Na délku má 73,8 metrů a coby ponořená výtlak 3 950 tun, uvádí WeaponSystems. Na palubě pak slouží osádka složená ze 60 námořníků a 16 důstojníků. Ponořit se může do hloubky až 300 metrů, ačkoliv z bezpečnostních důvodů se doporučuje nepřekračovat hloubku 240 metrů. V případě ponořeného plavidla je maximální rychlost 20 uzlů, na hladině pak 12 uzlů.

Severokorejská hrozba? Upravená ponorka Hero Kim Kun Ok unese hned 10 jaderných raket a střel, a působit může téměř kdekoliv

Ruské námořnictvo má podobná plavidla ve všech svých flotilách a exportní verze si od něj nakoupily i některé země. A to i přesto, že nepatří k nejvyspělejším – jejich největší slabinou bude dobíjení baterií při použití šnorchlu, kdy musí vydávat veliký hluk a je snadno odhalitelné. Když zrovna pluje na baterie, bude tichá, ale zároveň omezená, protože hlavně při rychlejším pohybu se bateriový systém podobných plavidel může rychle vybít.

On Oct. 11, JSC “Admiralty Shipyards” launched Improved Kilo-class SSK “Yakutsk”, it will be the sixth submarine of this project built for the Pacific Fleet🇷🇺.https://t.co/oYKCjSTp3y https://t.co/fFRtAPbNAE pic.twitter.com/DivawB64HQ

— Massimo Frantarelli (@MrFrantarelli) October 11, 2024

Spouštění ruské ponorky Jakutsk na vodu

Článek Nejnovější ruská ponorka Jakutsk není z nejlepších a má omezení, ale byla by chyba ji podceňovat. Dokáže totiž potopit jakoukoliv loď se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jaderná ponorka Orka s konvenčním pohonem

Nizozemské námořnictvo má v současnosti ve výzbroji ponorky třídy Walrus, což jsou plavidla, jejichž konstrukce započala na konci 70. let 20. století, a proto již velmi rychle zastarávají. Je tak logické, že se nizozemské námořnictvo řadu let snažilo najít nástupce, což se po dlouhých letech nakonec povedlo a zvolilo čtveřici ponorek třídy Orka. NavalNews uvádí, že půjde o upravenou verzi francouzských jaderných ponorek Barracuda.

Významná revoluce, zaminovat moře proti ponorkám nebo lodím už moc nepomůže, vmžiku ho vyčistí americký zabiják min Barracuda

Hlavní úlohou nizozemských ponorek je a bude boj s hladinovými plavidly nebo s dalšími ponorkami, k čemuž budou vybaveny klasickými torpédy ráže 533 milimetrů, uvádí Wikipedia. Odpalovat ale zvládnou i protilodní střely. Lze tak konstatovat, že by si taková ponorka dokázala poradit nejspíše s každou ruskou lodí nebo ponorkou, která by se jí dostala na dostřel. Ostatně právě k zabezpečení námořních tras a pobřeží jsou takovéto ponorky používané, a pro Nizozemí, což je obchodní námořní velmoc, je tedy tato úloha velmi důležitá.

Orka je ponorka i pro speciální operace

I přes svou sílu se bude jednat o menší plavidlo, jelikož má třída Orka výtlak 3300 tun a délku 82 metrů, šířku pak 8,2 metrů, uvádí MilIn. Její posádku bude tvořit 35 až 43 námořníků, což má záležet na tom, jaký úkol bude v daný okamžik plnit; celková kapacita ponorky je ovšem až 59 lidí, na palubě se počítá i s místem pro členy komand vysazované na pobřeží nebo plnící speciálních operace, a možná bude také přeprava podvodního vozidla PSM3G.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Nizozemí

Nizozemské námořnictvo si postupně pořídí 4 ponorky třídy Orka, ale ještě si na ně nějakou dobu počká. SeaWaves uvádí, že první dvě by mělo obdržet až zhruba za 10 let. Uzavřeným kontraktem se částečně zahojí i francouzská společnost Naval Group, která počítala s tím, že si ponorky třídy Barracuda s konvenčním pohonem pořídí Austrálie, ale ta nakonec zakázku odvolala a pořizuje si ponorky jaderné s „neomezeným“ dosahem.

Článek Nizozemsko vsadí na ponorky třídy Orka: budou tak silné, že si jediná „povodí“ jakoukoliv ruskou loď i ponorku v současné výzbroji se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V některých místech je moře zelené

Zelená barva severokorejských ponorek souvisí s tím, kde ponorky operují – jde o Japonské moře. Znalci prostředí na Quora uvádí, že se tam míchají teplé a studené proudy, což má za následek velikou tvorbu planktonu ve vodě, v důsledku čehož má moře nazelenalou barvu – severokorejské ponorky jsou proto hůře viditelné při plavbě na hladině i v malé hloubce, což se týká hlavně těch ve větších hloubkách. Ovšem na druhé straně Korejského poloostrova je situace jiná, takže tam operují i menší nezelená (ale typicky černá) plavidla.

North Korea launches nuclear submarine „Kim Kun Ok Hero“.
The ceremony was attended by the leader of the state, Kim Jong Un.
And we think Russia is ridiculous. 😂#NorthKorea pic.twitter.com/qJTu4DRwtZ

— Natalka (@NatalkaKyiv) September 8, 2023

Největší ze severokorejských ponorek jsou ty třídy Type 033, jichž by mělo být kolem 20. Jde o čínské kopie sovětských dieselelektrických ponorek třídy Romeo, uvádí Wikipedia, které byly v SSSR vyráběny již na konci 50. let 20. století a jejich konstrukce je tedy značně zastaralá; navíc jsou i hodně hlučné. Jejich hlavní zbraní jsou torpéda, i když jedno ze severokorejských plavidel mělo být upraveno i k odpalování balistických raket.

Severní Korea má i modernější Sang-O

Část zelených ponorek by potom měla patřit do třídy Sang-O, která je oproti Type 033 menší – konkrétně dosahuje délky jenom 34 metrů a výtlaku při ponoření 370 tun, uvádí MilitaryFactory. Severní Korea je začala sama stavět v roce 1991, takže jsou relativně moderní, i když ve světě existují lepší. Celkem by jich přitom měla mít kolem 40 a vyzbrojeny jsou dvojicí torpédometů ráže 533 milimetrů, což je v případě zásahu lodě nebo jiné ponorky nebezpečné. Některé pak mají být vylepšeny na třídu Sang-O II, která by měla být o něco větší.

Až 50 % severokorejských balistických raket nejspíše „nedosáhne svého cíle“ a buď spadne, nebo exploduje. A to mohly nahradit Iskander-M

Většina ponorek na světě je ale černá; DefenceXp uvádí, že je to výsledek testů, při nichž bylo zjišťováno, jak jsou viditelné z letadel. Nejlépe měla dopadnout tmavě modrá, zvláště pak v tropických mořích, ale nebyla dostatečně trvanlivá, takže byla zvolena za optimální řešení barva černá. V té jsou vyráběny i pryžové dlaždice na povrchu moderních ponorek pohlcující zvuk sonaru, a to díky příměsí sazí. Červená barva na spodní části ponorek, ale i jiných lodí, zase obsahuje látky zamezující růstu řas na lodních trupech.

Článek Mnohé severokorejské ponorky jsou asi jako jediné na světě zelené, zatímco jiné bývají černé. Má to ale logický důvod se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kňaz Požarskij je velice tichá ponorka

Stavba v loděnici započala v roce 2016 a na vodu byla ponorka spuštěna na začátku roku 2024, uvádí Wikipedia. Po ukončení všech zkoušek bude tedy nejnovějším nosičem s balistickými raketami v ruském námořnictvu. Jde o plavidlo třídy Project 955A Borej-A a vedle Kňaz Požarskij existují ještě čtyři další. Ruským technikům se podařilo postavit plavidla vydávající velice malý hluk, díky čemuž jsou obtížněji detekovatelná než předchozí ruské ponorky.

iZdroj fotografie: Uživatel HoteitH / Creative Commons / CC BY-SA

Plavidlo třídy Borej-A, jakým je Kňaz Požarskij, je 170 metrů dlouhé a jeho výtlak po ponoření činí 24 tisíc tun, zatímco potopit se může až 400 metrů hluboko, uvádí ArmyRecognition. Vybaveno je jaderným reaktorem, parní turbínou a pohonem typu pump-jet, což jí umožňuje dosahovat pod hladinou rychlosti až 30 uzlů. Dosah ponorky Kňaz Požarskij je teoreticky neomezený, ale je limitovaný množstvím zásob pro posádku čítající 107 námořníků.

Uveze až 160 jaderných hlavic současně

Hlavní zbraní ponorky je 16 balistických raket RMS-56 Bulava, což jsou mezikontinentální balistické rakety, které vstoupily do služby v roce 2013. MissileThreat uvádí, že jsou 12,1 metrů dlouhé a jejich startovací hmotnost činí 36,8 t, kdežto dolet mají 8 300 km a jedna unese až 10 jaderných hlavic, respektive návratových vozidel MIRV s výtěžností 100 až 160 kilotun. Zasáhnout tak může až 10 cílů najednou, přesnost hlavic je odhadována na 250 až 300 metrů.

Fotky: nejlepší obrana je útok, což mohla v nestřežený okamžik pocítit i ruská ponorka Rostov na Donu, která podlehla GPS navádění

Kňaz Požarskij má i 6 torpédometů ráže 533 mm určených k útokům na lodě nebo jiné ponorky; vypouštět z nich může pravděpodobně i střely RPK-2 Viyuga. Je nesporné, že patřé ponorky třídy Borej-A k nejnebezpečnějším a nejmodernějším zbraním Ruska, přičemž mu pomáhají v jaderném odstrašování. A vzhledem k tomu, že hlavně jaderné zbraně pomáhají zemi ve světě často prosazovat zájmy, nelze předpokládat, že by v jejich budování polevila. Udeřit s nimi přitom v případě nutnosti dokáže víceméně kdekoliv na světě.

Článek Ruská jaderná ponorka Kňaz Požarskij se stane velikou hrozbou: unese až 160 jaderných hlavic a odpálit je může kdekoliv se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ponorka Kazaň je velmi tichá a „všudypřítomná“

S konstrukcí ponorek Projekt 885 Yasen začal už Sovětský svaz, ale podařilo se je dokončit až v dnešním Rusku, a v současné době jsou v aktivní službě 4 plavidla. Jsou zkonstruována tak, aby netrpěla nešvarem předchozích sovětských jaderných útočných ponorek, tedy hlučností, kvůli níž je bylo relativně snadné lokalizovat. Konkrétně se stavbou Kazaně začalo ruské námořnictvo v roce 2009, uvádí Wikipedia, a do služby vstoupila v roce 2021.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruska / Creative Commons / CC BY

Nejsilnějšími zbraněmi ponorky Kazaň jsou řízené střely, a to buď protilodní P-800 Oniks, nebo Kalibr k zásahům pozemních cílů, které dokáže zasahovat do vzdálenosti až 2 500 kilometrů, a to velmi přesně. Na palubě je celkem 32 střel a většinou se jedná o směsici, ale do budoucna je mají doplnit i hypersonické střely 3M22 Zircon, které mohou zasahovat plavidla i cíle na zemi. ArmyRecognition uvádí, že ponorka třídy Yasen prokázala, že je schopna pohybovat se všude, i pod ledem, takže může střely odpálit a zase nepozorovaně odplout.

Dosah je omezený jenom zásobami

Ponorka Kazaň je 130 metrů dlouhá a její výtlak činí 13 800 tun, pohybovat se přitom může maximální rychlostí 35 uzlů a ponořit se do hloubky až 450 metrů. Na její palubě slouží posádka složená ze 64 námořníků a díky jadernému pohonu je možnost ji nasadit limitována jenom množstvím zásob pro posádku. Kromě řízených střel disponuje ponorka i 10 torpédomety, jimiž může útočit na hladinové lodě a hlavně jiné ponorky.

Rusko se snaží využívat moderní ponorky jako Kazaň i jako svou výkladní skříň, potažmo mohou sloužit k demonstraci schopností. Za takovou akci lze považovat třeba plavbu Kazaně na Kubu a její těsné minutí floridského pobřeží. Na druhou stranu dávají takové akce možnost se na ponorku více zaměřit, a například fotografie tak ukázaly poškození obložení určeného k tlumení hluku, uvádí Newsweek. To by teoreticky mohlo znamenat, že ponorka není tak nehlučná, jak by být měla, a tedy by mohla být šance na její odhalení větší.

Článek Ruská jaderná útočná ponorka Kazaň může nepozorovaně zaútočit řízenými střelami z dálky až 2 500 km; ale možná je přeceňovaná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Motor bez vibrací činí ponorku Gotland tichou

Švédsko má ve výzbroji celkem tři ponorky třídy Gotland, k nimž Naval-Technology uvádí, že byly do provozu uvedeny v 90. letech 20. století. Jde o první plavidla na světě vybavená Stirlingovým motorem nezávislým na přísunu vzduchu, což jim umožňuje operovat dlouhou dobu pod hladinou bez nutnosti se vynořit. Jejich pohon je navíc neobyčejně tichý – společnost Saab na svých internetových stránkách uvádí, že je nehlučný a bez vibrací, takže jelikož se vibrace nešíří do trupu, je velice obtížné švédskou ponorku třídy Gotland najít.

iZdroj fotografie: Námořnictvo USA

Jaké by mohla taková ponorka představovat nebezpečí pro ruské lodě, si lze odvodit ze zkušenosti amerického námořnictva. To si ji od Švédska na 2 roky půjčilo, aby mohlo nacvičovat protiponorkový boj – výsledek dopadl pro americké námořnictvo neslavně. Během cvičení se ponorce Gotland podařilo proklouznout kolem pasivní sonarové obrany svazu americké letadlové lodi USS Ronald Reagan. NationalInterst uvádí, že pak nosič zasáhla virtuálními torpédy, což znamenalo jeho potvrzené potopení, a bez jediného škrábnutí odplula.

Švédská ponorka se nemusí vynořit 2 týdny

Oproti jiným a mnohem známějším ponorkám není plavidlo třídy Gotland žádný obr; ostatně bylo postaveno pro operace v malém a mělkém Baltském moři. Wikipedia uvádí, že je jenom 60,4 metrů dlouhá a při ponoření má výtlak 1 599 tun. Na její palubě slouží 28 námořníků a 5 důstojníků. Pohon jí pak dokáže zajistit rychlost až 20 uzlů (37 km/h). V případě, že ponorka pluje rychlostí jenom 5 uzlů, může zůstat skrytá pod hladinou až 2 týdny.

Americká bezpilotní ponorka Orca XLUUV je výsledkem 10leté práce a počátkem revoluce. Ale známo o ní moc není

Ponorka je vyzbrojena 4 torpédomety ráže 533 milimetrů na torpéda Bofors Underwater Systems Type 613. Ta mají drátové a pasivní navádění a hlavici o hmotnosti 240 kg, a jejich rychlost je 40 uzlů při dosahu 20 kilometrů. Švédské námořnictvo mělo pak vyvinout i nový typ torpéd s dosahem až 40 kilometrů. Plavidlo je vybaveno také velice moderními senzory, aby dokázalo cíle lépe lokalizovat a zaměřovat. Kromě toho může nést i 48 námořních min.

Článek Švédská ponorka Gotland je tak tichá, že se dokáže proplížit kolem ruské obrany. Potopila by dokonce i americkou „letadlovku“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střela Kalibr je určena pro lodě i ponorky

Střely Kalibr byly zavedeny do výzbroje ruského námořnictva v roce 1994 a existuje jich celá rodina. Samotná 3M14K pak existuje od roku 2015, uvádí MissileThreat, a je základním pilířem schopností ruského námořnictva zasahovat přesně cíle na dlouhé vzdálenosti. V podstatě jde o ruský ekvivalent americké rodiny střel Tomahawk. Střely Kalibr má námořnictvo na různých plavidlech – jsou jimi vyzbrojeny třeba moderní fregaty, ale i relativně malé korvety, a rovněž je nesou ponorky – jak jaderné, tak klasické diesel-elektrické.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Vyzbrojení ponorek střelami Kalibr dává námořnictvu velikou údernou sílu, což lze vidět i na videu pod tímto článkem, i když se samozřejmě liší podle toho, o jakou ponorku se jedná. Každopádně jediná střela má hlavici o hmotnosti 450 kilogramů, a pravděpodobně ji lze nahradit i taktickou jadernou hlavicí, ale používána je běžně klasická konvenční, jejíž síla je schopna srovnat se zemí třeba veliký dům. Dolet 3M14K Kalibr je udáván na 1 500 až 2 500 kilometrů a přesnost na 2 až 3 metry, za což vděčí satelitnímu systému GLONASS.

Ponorka třídy Yasen unese více typů střel

Jednou z ponorek, která střely Kalibr používá, je moderní jaderná ponorka třídy Yasen, která je často přirovnávána k americké třídě Virginia, uvádí NavalNews. Tato ponorka je tichá a rychlá, a disponují vertikálním odpalovacím systémem na 32 střel, do něhož lze nabíjet 3 typy střel – kromě Kalibru ještě protilodní P-800 Oniks a v budoucnu také hypersonické 3M22 Zircon, které mají být být schopné zasahovat hladinové i pozemní cíle. Jakou údernou sílu bude ponorka mít, bude záležet na složení střel zrovna nabitých v systému.

Ruská válečná loď Cyklon je docela malá korveta s pořádnou silou, útočit může z dálky až 2 500 km díky řízeným střelám Kalibr

Ale není to jediná možnost, ruské námořnictvo totiž může střely Kalibr odpalovat i z mnohem obyčejnějších diesel-elektrických ponorek jako je třída Projekt 636.3 Kilo. Tyto ponorky jsou mnohem menší, Wikipedia udává jejich výtlak na 3 100 tun, zatímco u třídy Yasen je to 13 800 tun. Tato malá plavidla nesou jenom 4 střely Kalibr a nemají žádný vertikální odpalovací systém, k jejich vystřelení užívají klasické torpédomety.

Článek Video: když ruská ponorka odpálí svou nejsilnější zbraň, zdevastuje i veliký dům na tisíce kilometrů s přesností až 2 metrů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Námořnictvo čekalo přes 20 let

Sovětské námořnictvo mělo na začátku 90. let 20. století ve výzbroji relativně dobré konvenční ponorky třídy Projekt 877 Kilo, ale ukázalo se, že jsou na některá mělká a menší moře příliš velké. Vznikl proto nápad postavit ponorku menší, která měla být v mnohém inovativní – například se počítalo pouze s jednoduchým trupem, a dokonce také s moderním pohonem nezávislým na vzduchu. Stavba ponorky zvané Sankt Peterburg začala v roce 1997, uvádí Military-History, dokončena byla v roce 2004, a do provozu uvedena v roce 2010.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

NationalInterest uvádí, že ale nebyla zařazena do výzbroje, neboť se u ní objevily problémy hlavně s pohonem a sonarovým systémem. Rusům se např. nepodařilo vyvinout pohon nezávislý na vzduchu, a tak byl do ponorky namontován klasický diesel-elektrický. Tyto problémy byly nakonec odstraněny, ale Petrohrad se stal jenom zkušební platformou. Již poučené ruské námořnictvo si nicméně objednalo vylepšené ponorky stejné třídy, tedy Projekt 677 Lada, ale značně přepracované a vylepšené. Jenomže ani to jim úspěch nezaručilo.

Sankt Peterburg vydrží na moři 45 dní

Ponorka Sankt Peterburg je 72 metrů dlouhá a její výtlak je při plném ponoření 2 700 tun. Na hladině se může pohybovat rychlostí 10 uzlů, pod hladinou pak 21 uzlů, uvádí Wikipedia. Potopí se přitom do hloubky až 300 m a s plnými nádržemi vydrží na moři až 45 dní. Vyzbrojena je 6 torpédomety ráže 533 mm a nese 18 torpéd nebo raket, ale může nést i miny. Oproti tomu vylepšené ponorky třídy Lada byly navíc upraveny, aby mohly nést i řízené střely Kalibr.

Ruské námořnictvo uvažovalo o tom, že Sankt Peterburg modernizuje na úroveň vylepšených plavidel Projekt 677 Lada, ale náklady by byly stejné jako stavba ponorky nové, a tak ho nakonec poslalo do šrotu. Rusko doufalo, že se stanou malé ponorky třídy Lada i dobrým exportním artiklem pro země, které nemají na to provozovat velké typy ponorek, ovšem nakonec se žádnou prodat nepodařilo, takž je třída spíše velikým zklamáním.

Článek Ruská ponorka „Petrohrad“ je přímou ukázkou vyhozených peněz. Nepřinesla nic než zklamání, ostatně jako celá její třída se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Současné tchajwanské ponorky jsou staré

Tchajwanské námořnictvo má v současnosti 4 ponorky, ale 2 z nich jsou modernizovaná plavidla používaná ještě za druhé světové války; další 2 jsou modernější, konkrétně dieselelektrické ponorky třídy Hai Lung vycházející z nizozemských ponorek Zwaardvis z poloviny 80. let 20. století. Tchajwanci se v minulosti pokoušeli koupit moderní ponorky v zahraničí, ale záměr příliš nevyšel, a tak nakonec zvítězila myšlenka postavit si vlastní plavidla za vydatné pomoci a technologií z USA; celkem by jich mělo být 8, uvádí Defence-Blog.

Taiwan’s first Indigenous Defense Submarine (IDS), Hai Kun (SS-711) , was launched today at the CSBC shipyard in Kaohsiung. The Jong Shyn No. 8, a 35,000-ton Floating Drydock was called into action to support the historical event of launching. 1/3 @SolomonYue pic.twitter.com/BkylRksfnQ

— wanjiru kamanu (@WanjiruKamanu) February 28, 2024

První ponorka Hai Kun ukazuje, že se konstruktéři velice inspirovali právě nizozemskými ponorkami třídy Zwaardvis, přičemž je plavidlo výsledkem reverzního inženýrství, ač s mnoha vylepšeními, uvádí HiSutton. Jednou ze změn je tvar kormidel, kdy místo umístění do kříže budou ve tvaru X, což se dnes u mnoha moderních plavidel používá. Ponorce ale zůstal tradiční dieselelektrický pohon s bateriemi, přičemž se Tchajwanci nepokusili třeba o instalaci pohonu nezávislém na vzduchu, ani například o instalaci vertikálních odpalovačů střel.

Výzbroj má z torpéd a střel Harpoon

Parametry ponorky nejsou známé, ale Wikipedia uvádí, že by měla mít délku asi 70 m a výtlak 2 500 t. Na hladině by mohla mít rychlost kolem 8 uzlů, pod hladinou pak 17 uzlů, a umět se ponořit do hloubky až 420 metrů. Výzbroj pak mají tvořit americká torpéda MK-48 Mod6 Advanced Technology, což jsou velmi schopné zbraně a USA jich již několik kusů na Tchaj-wan prodaly. Doplňovat je mají protilodní střely UGM-84 Harpoon odpalované z torpédometů.

Invaze na Tchaj-wan by byla obrovská chyba: mohla by totiž spustit 3. světovou válku a na dlouho doslova zdevastovat celý svět

Špičkové má být její vnitřní a senzorové vybavení; Američané údajně Tcha-jwanu poskytli mnohé technologie používané na jejich útočných ponorkách třídy Virginia, uvádí NavalNews. Mezi nimi má být třeba sonarové vybavení nebo elektrooptické periskopy, ale i další technologie. Zatím se zdá, že ponorka nemá povlak snižující detekci, ale není vyloučeno, že se na dalších kusech objeví. Pokud Tchaj-wan opravdu postaví 8 moderních ponorek, budou pro čínské námořnictvo představovat významnou překážku, ačkoliv je bude schopno nějak ničit.

Článek Tchajwanská ponorka Hai Kun se nejspíše vyrovná mnoha moderním protějškům, vybavení totiž dostane z Ameriky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Spousta ponorek Akula stále slouží

Někdy bývají ponorky třídy Akula zaměňované za raketonosné ponorky třídy Typhoon (v označení NATO), které jsou v sovětské terminologii označovány jako Projekt 941 Akula, což působí zmatky. Jedná se ale o útočný typ ponorky s jaderným pohonem, mezi jehož úkoly patří protiponorkové a protilodní mise, uvádí Nti. Existuje ve třech verzích s některými odlišnostmi a rozdílnými rozměry, a v současné době je v aktivní službě nejspíše 10 plavidel. Aktuálně už pouze v ruském námořnictvu, dříve však mívala jednu pronajatou Indie.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Design ponorek třídy Akula vznikl na přelomu 70. až 80. let 20. století, a první z nich vstoupila do služby v roce 1984. WeaponSystems uvádí, že bylo jejich hlavním rysem podstatné snížení hluku, čím se dostaly zhruba na úroveň americké třídy Los Angeles, ale možná byly i lepší. Najednou je bylo nesnadné lokalizovat, načež se staly velmi nebezpečnými. Plavidla mají dvojitý trup se speciálním zavěšením, které eliminuje hluk, a moderně zkonstruovanou vrtuli. Takových ponorek bylo Sovětským svazem (a později Ruskem) postaveno celkem 14.

Ponorka Akula se potopí až do 600 metrů

Jak jsem zmiňoval výše, existují ve více verzích: ponorky verze Akula I mají na délku 110,3 metrů, kdežto verze Akula II a Akula III jsou o 3 metry delší. Jejich výtlak je 12 770 až 13 800 tun a pohání je jeden tlakovodní jaderný reaktor OK-650B, uvádí NationalInterest. Na hladině se ponorky dokáží pohybovat rychlostí 10 uzlů, pod vodou pak až 35 uzlů, a konkrétně verze Akula II a Akula III se mohou potopit do hloubky až 600 metrů. Na palubě může být osádka až 73 námořníků a důstojníků, pro něž vystačí zásoby na zhruba 100 dní.

Ruská ponorka Arktur bude radikální změnou. Balistické rakety dopraví kamkoliv na světě a díky „neviditelnosti“ unikne leckteré obraně

Ponorky jsou vyzbrojené 4 torpédomety ráže 650 mm a čtyřmi 533 mm a mívají zásobu 40 torpéd. S pomocí torpédometů mohou také pokládat miny nebo odpalovat řízené střely, aktuálně jde o střely Kalibr. Po vynoření pak mohou použít i odpalovač s protiletadlovými střelami Igla-M, a v jejich výbavě jsou rovněž sonary včetně toho taženého – jejich typy byly průběžně měněny. Ruské námořnictvo nyní staví modernější útočné ponorky třídy Yasen, ale plavidla třídy Akula modernizuje a ještě nějakou dobu budou ve službě.

Článek Staré ponorky Akula ze sovětské éry jsou dodnes mocným rivalem amerických protějšků. Ve službě zůstanou ještě dlouho se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nová ponorka nesoucí jaderné zbraně

Ponorka Arktur by měla být ruským budoucím nosičem strategických zbraní, uvádí Tass, a podle všeho jsou tím myšleny balistické rakety s jadernými hlavicemi, případně by mohla být vyzbrojena řízenými střelami, což je jedna ze součástí jaderné triády Ruska. Takové rakety by tedy mohla dopravit a odpálit kdekoliv na planetě a teoreticky tak zasáhnout jakýkoliv cíl. V současné době staví Rusko pro tuto úlohu ponorky třídy Borej, jichž má v aktivní službě 7, a další jsou ve výstavbě. Třída Arktur by pak mohla být ve službě kolem roku 2037.

#Russia unveils ‘Super Stealthy’ SSBN concept, could replace #Borei class subs.

Named #Arktur or Arcturus, the new SSBN was seen paired with a large-displacement unmanned underwater vehicle or #UUV „Surrogat-V“ which can be launched from inside the SSBN.#IADN pic.twitter.com/NrqLOC9kzh

— News IADN (@NewsIADN) August 18, 2022

Asi první, co na ponorce zaujme (nutno podotknout, že Rusko představilo jen její model), jsou tvary. NavalNews uvádí, že má šikmý vnější trup se zkosenými stranami a prolnutými liniemi, a v některých oblastech trupu připomíná i letadlo s prvky stealth. Tvar trupu i velmi aerodynamické pojetí velitelské věže má podle všeho za cíl minimalizovat vydávaný hluk, a možná i odklánět sonarové paprsky. Ponorka by přitom měla operovat v arktických oblastech.

Arktur by mohla mít velice tichý pohon

Z modelu není poznat, jaký by měla mít ponorka přesně pohon, i když je pochopitelné, že by byl zdrojem energie jaderný reaktor, protože má nahradit jaderná plavidla Borej. Twz se domnívá, že by do pohonu proudila voda čtyřmi samostatnými kanály na obou stranách zádi, a pak byla vytláčena skrz sekci trysek vzadu. To by nejspíše mělo zajišťovat tichý a rychlý chod. Ponorka Arktur by mohla být asi 170 metrů dlouhá a její výtlak by se mohl pohybovat kolem 24 tisíc tun. Měla by mít 12 raketových sil a místo pro vyspělý podvodní dron/y.

Americká CIA lovila havarovanou sovětskou ponorku, která v sobě skrývala mnohá tajemství. O financování výlovu se postaral známý miliardář

Z modelu se dá velice těžko odhadnout, jaké by mohla mít ponorka vlastnosti, i když teoreticky by vůbec nemusely být špatné. Rusko je ale známé tím, že často předvádí různé modely zbraní a básní o jejich schopnostech, zatímco následná realita bývá jiná. A stejně tak se stává, že modely představí, ale nikdy se nedostanou do fáze realizace. U ponorek Arktur tak bude nejspíše nejvíce záležet na stavu ruské ekonomiky a dostatečném množství peněz, protože konstrukce nových jaderných ponorek bývá velmi, opravdu velmi drahá.

Článek Ruská ponorka Arktur bude radikální změnou. Balistické rakety dopraví kamkoliv na světě a díky „neviditelnosti“ unikne leckteré obraně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Třída Taigei je jenom proti plavidlům

Japonské námořnictvo dostává v současné době nové ponorky třídy Taigei, které jsou 84 metrů dlouhé a mají výtlak 3 tisíce tun, uvádí Wikipedia. Vybaveny jsou nejenom pohonem nezávislým na vzduchu, ale i lithium-iontovými bateriemi, s nimiž mají pod hladinou dosahovat vyšší rychlosti. Jejich výzbroj tvoří torpéda Type 18 a protilodní střely UGM-84 Harpoon, což znamená, že mohou útočit jenom na jiné ponorky nebo hladinová plavidla.

Japonské futuristické stealth fregaty Mogami jsou názornou ukázkou preciznosti a rozvahy; mají být nepozorovanými zabijáky

Japonsko ovšem v poslední době mění postoj k sebeobraně, a to hlavně v reakci na chování některých zemí, především Číny a Severní Koreje, ale i Ruska, s nímž má dlouhodobě spor o Kurilské ostrovy. Plány se týkají i budoucích ponorek japonského námořnictva, které mají vycházet z třídy Taigei, s níž budou mít stejný pohon, ale tvarem a výzbrojí se lišit. Jejich velitelská věž má být posunuta dozadu a mezi přídí a věží budou umístěna vertikální odpalovací sila VLS, uvádí NavalNews, což ponorkám umožní odkudkoliv z moře útočit na pevninu.

V případě námořnictva země vycházejícího slunce to tedy znamená jistou revoluci, neboť dosud tuto možnost nemá a běžně přísluší pouze největším námořnictvům světa. Například Francie tak dokáže zasáhnout klidně celé Rusko, a to prakticky kdykoliv.

Vyzbrojena Tomahawky či balistickými raketami

Nové japonské ponorky budou díky nové výzbroji rázem zbraní se zcela jinou silou, protože možnost útoku na pozemní cíle z hlubin zatím námořnictvu chyběla. Nejí však jasné, jaké zbraně bude do odpalovacího systému nabíjet. Jednou z možností jsou americké řízené střely Tomahawk s doletem téměř 2 tisíce km, uvádí ChinaMil, zatímco Tech-Wp zase mluví o balistických raketách a protilodních či protiraketových střelách, ale nijak je nespecifikuje.

Do zařazení nového typu plavidla do výzbroje však zbývá ještě několik let, neboť je zkonstruování, výstavba a testování nové třídy nákladné a časově náročné. Ponorky mohou přitom sloužit jako útočné i obranné, a jejich přítomnost na moři může být strašákem pro případného soupeře, neboť na něj mohou takové střely přiletět prakticky odkudkoliv, což může hrát významnou roli v jeho úvahách si s Japonskem něco začínat.

Článek Revoluční japonská ponorka bude silným zabijákem, odkudkoliv dokáže udeřit na vzdálenost tisíců kilometrů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

290 jaderných hlavic a 4. místo

První test jaderné zbraně provedla Francie v roce 1960 a od té doby patřila do „jaderného klubu“, ale má i vodíkovou pumu. Po konci studené války však svůj jaderný arzenál zredukovala; portál Statista uvádí, že tak v současnosti vlastní 290 jaderných hlavic, což ji řadí mezi jadernými mocnostmi na 4. místo. S výše zmíněným Ruskem, které má 5 889 hlavic, se samozřejmě nemůže poměřovat, ale k odstrašení případných soupeřů to zajisté stačí.

French Le Triomphant-class SSBN „Le Terrible“ successfully test launched an M51 submarine launched ballistic missile (SLBM) in operational conditions on April 19 🇫🇷⚓️🚀https://t.co/8NlfgD11xj

— Naval News (@navalnewscom) April 24, 2023

Hlavním francouzským prvkem jaderného odstrašení jsou přitom jaderné ponorky třídy Triomphant, celkem jsou 4. Vie-Publique uvádí, že min. 1 z nich má být vždy přítomna na moři, 2 být připraveny k nasazení a poslední prochází vždy údržbou. Každá z těchto ponorek, jejichž úkolem je pohybovat se skrytě, je vybavena 16 balistickými raketami M51 se 4 až 6 MIRV, z nichž má každé sílu 150 kilotun, uvádí MissileThreat. Jejich odhadovaný dolet je 8 tisíc km, ale některé zdroje uvádí až 10 000 km, takže dle polohy ponorky dokáží udeřit na celé Rusko.

Letadla se střelami dopraví i letadlová loď

Na rozdíl od Ruska neudržuje Francie celou jadernou triádu – měla ji, ale již dříve se pozemních balistických raket zbavila. Stále má však k dispozici letouny s řízenými střelami, na nichž jsou jaderné hlavice. K dispozici má celkem dvě letky, které v současnosti používají moderní letouny Dassault Rafale s řízenými střelami ASMP-A. Ty mohou mít dosah až 600 kilometrů a hlavici o síle 300 kilotun, uvádí MissileThreat. Letouny navíc mohou startovat z letadlové lodě Charles de Gaulle s jaderným pohonem, a teoreticky tak mohou působit po celé Zemi.

ASN4G jako atomová pěst Paříže: stealth hypersonická střela má uletět až 1 000 km rychlostí až Mach 8, je evropským průkopníkem

Proti řízeným střelám z letadel se ovšem země jako Rusko dokáže bránit, sestřelit je dokáže řada systémů protivzdušné obrany v jeho výzbroji – třeba S-400, S-300, S-350 a 9K37 Buk. Na druhou stranu nelze ochránit celé jeho rozsáhlé území a třeba proti balistickým raketám z ponorek je chráněna nejspíše jenom Moskva. Kolem ní mají být i nové systémy S-500, i když je otázkou, zda by tyto rakety zvládly, ale hlavně ji stráží antibalistický systém A-235. Nikde jinde už přitom Rusko takový ani podobný nemá, takže by mohly francouzské střely všude jinde projít.

Článek Francie má pro případ útoku jaderné zbraně, jimiž může zasáhnout i celé Rusko; chráněna je proti nim nejspíše jenom Moskva se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ponorka je konstrukčně přes 60 let stará

O severokorejské ponorce Hero Kim Kun Ok je omezené množství informací, a v podstatě lze vycházet pouze z oficiálního tvrzení severokorejské strany a publikovaných záběrů tamních médií. Podle NavalNews se dle všeho jedná o přestavěnou diesel-elektrickou ponorku sovětské třídy Romeo, která vznikala na přelomu 50. a 60. let 20. století, ale třeba v Číně ještě do roku 1984. Na záběrech ponorky je přitom vidět hned 10 poklopů k odpalování střel, a jak podotýká portál DefenseNews, čtyři z nich jsou větší než zbývajících šest.

iZdroj fotografie: Uživatel Stinky1300 / Creative Commons / CC BY-SA

Ponorka byla nejspíše v severokorejských loděnicích prodloužena asi o 10 metrů, aby mohla nést dostatečný náklad střel. Původní Romeo je 76,6 metrů dlouhá a má výtlak 1 830 tun, uvádí NavyRecognition, takže budou údaje u severokorejského plavidla pochopitelně vyšší. Nejspíše podobný bude však dosah, a to necelých 14 500 kilometrů, což ponorce umožňuje plout do velmi vzdálených míst. Původní rychlost plavidla byla 15,2 uzlů při vynoření, a 13 uzlů při ponoření, což se nejspíše příliš nezměnilo. Na palubě pak sloužilo 54 námořníků.

Nese střely s dosahem až 2 000 km

Jenom odhadovat mohu i výzbroj plavidla – nejspíše nese balistické rakety Pukguksong a řízené střely Hwasal-2, jak spekuluje NavalNews. Dosah rakety Pukguksong-3 udává MissileThreat na 1 900 kilometrů, ale může se jednat i o jinou verzi; u střely Hwasal-2 je pak udávaný dosah kolem 2 000 km, ale opět jde jenom o odhady. Obě ze zbraní mají být schopné nést nějaký typ jaderné hlavice, je ovšem otázkou, zda zvládají odpal z ponořené ponorky, což je klíčové pro utajení a znesnadňuje to zneškodnění plavidla, nebo se musí vynořit.

Hwasong-18 může Americe přinést utrpení – dokáže zabít miliony lidí i zasáhnout jakékoliv místo v USA, a odpálit ji lze okamžitě

Není pochyb o tom, že ponorka Hero Kim Kun Ok s jadernými raketami a střelami v rukách nevypočitatelného severokorejského režimu je hrozba. V případě nějakého konfliktu by mohla sloužit i jako zbraň druhého úderu, ačkoliv se nejedná o moderní nosič s jaderným pohonem jaký mají třeba USA nebo Rusko. Ponorky třídy Romeo jsou velmi zastaralé, hlučné, a při dobíjení baterií se musí vynořit. Proto je relativně snadné je odhalit i zničit. Hero Kim Kun Ok může posloužit i k vyvíjení většího nátlaku na ostatní země, třeba aby rozvolnily sankce.

Článek Severokorejská hrozba? Upravená ponorka Hero Kim Kun Ok unese hned 10 jaderných raket a střel, a působit může téměř kdekoliv se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Verze Batch II je větší a silnější

Projekt ponorek KS-III vznikl v prvním desetiletí 21. století. Výstavba prvního plavidla verze Batch I pak začala v roce 2016, a jmenovitě ponorka Dosan Ahn Changho byla uvedena do provozu o 5 let později. Z této verze bude mít jihokorejské námořnictvo 3 plavidla – dvě jsou již v provozu, a poslední bude v roce 2024. Mají dieselelektrický pohon nezávislý na vzduchu, vyzbrojeny jsou 6 torpédomety a 6 odpalovači balistických raket. Výstavba přitom vedla získání zkušeností a vývoji větší a vyspělejší verze Batch II.

#SubWednesday #Submarines
Few interior shots of the Republic of Korea Navy’s 2nd Dosan Ahn Changho (KSS-III) Batch I-class diesel-electric attack submarine ROKS Ahn Mu (SS-085).

Boat history:
Ahn Mu was laid down on 17 April 2018 at DSME (now Hanwha Ocean) at Geoje, South… pic.twitter.com/lWRIALOeqs

— Saturnax 🇸🇰🇪🇺🇺🇦 (@Saturnax1) August 16, 2023

Základ jejího trupu byl položen na jaře 2023, a nová verze bude větší, více vyzbrojená a pod vodou vydrží déle. Zaslouží se o to hlavně na vzduchu nezávislý pohon a osazení moderními lithium-iontovými bateriemi, které nahradí klasické olověné. Také počet možných odpalovaných balistických raket Hyunmoo 4-4 s dosahem 500 kilometrů vzroste oproti první verzi na 10. V budoucnu ponorka nejspíše ponese i vyvíjené řízené střely Chonryong, ale kromě toho je vyzbrojena i 6 torpédomety ráže 533 milimetrů.

Pod vodou vydrží ponorka 20 dní

Ponorka KSS-III Batch II bude 89 metrů dlouhá, což je o 5,5 metrů více než u první verze, kdežto její výtlak pak bude činit 3 600 tun. Na její palubě má sloužit 50 námořníků a pod vodou se bude schopna pohybovat rychlostí 20 uzlů. Její dosah má být kolem 19 tisíc kilometrů, pod vodou přitom vydrží ponořená minimálně 20 dní. Jihokorejská ponorka bude vybavena i moderními detekčními přístroji, vlečeným sonarem, optickým stožárem nahrazujícím periskop, a řadou dalšího vybavení, což z ní udělá veskrze velmi moderní plavidlo.

Fotky: nejlepší obrana je útok, což mohla v nestřežený okamžik pocítit i ruská ponorka Rostov na Donu, která podlehla GPS navádění

Jižní Korea také počítá s tím, že by mohla ponorky nebo jejich odvozeniny úspěšně vyvážet, ostatně patří k tradičním dodavatelům řady asijských zemí, a v poslední době expanduje i do Evropy. Ponorky KS-III jsou údajně nabídnuty Polsku, které již odebírá z Jižní Koreje značné množství jiné techniky. Není ale jasné, zda by plavidlo dokázalo odpalovat balistické rakety. Například odvozenina DSME-3000 o výtlaku 3 000 tun nabídnutá Jižní Koreou Indii tuto schopnost neměla, ale nejspíše by vždy záleželo na politických dohodách zemí.

Článek Také jihokorejské ponorky jsou výborné, třeba KSS-III Batch II bude velmi vytrvalá a odpálí balistické rakety, zájem může mít Polsko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nehybné plavidlo je cíl pro řízené střely

Útočit v přístavu je výhodné, neboť lze při dobrém průzkumu přesně lokalizovat místo, kde loď kotví, a zasáhnout ji jinými než protilodnímu zbraněmi. Jednou z možností jsou drony, ale proti těm námořním už se Rusové v přístavech chrání třeba soustavou sítí a rušičkami, letecké jsou zase malé a nedostatečně silné. Ukrajinci však mohou využít i střely určené k zasahování pozemních cílů, jsou totiž naváděny třeba prostřednictvím GPS, a pokud znají souřadnice zakotveného nepohybujícího se plavidla, lze jej úspěšně trefit.

CIT received exclusive photos of the damaged Russian submarine Rostov-on-Don. They indicate she received two hits, one of which is not visible from the satellite imagery.

1/2 pic.twitter.com/pYJ5n4n07H

— CIT (en) (@CITeam_en) September 18, 2023

Takovým způsobem už Ukrajinci například v Sevastopolu zasáhli výsadkovou loď Minsk, ale hlavně nebezpečnou ponorku Rostov na Donu. Plavidla byla zrovna na opravách v tamních suchých docích, a uniklé snímky ukazují, že jsou v obávané a moderní ponorce veliké a neopravitelné trhliny. Ukrajina tak snížila počet plavidel, z nichž může ruské námořnictvo střely Kalibr odpalovat, což je takto účinnější než se spoléhat na protivzdušnou obranu.

Ponorka unesla 4 střely Kalibr

Ponorka Rostov na Donu patřila mezi plavidla označovaná jako „Improved Kilo II“. Byla dieselelektrická, měřila 76,2 metrů a její výtlak činil 3 040 tun. Do provozu ji ruské námořnictvo uvedlo teprve v roce 2014, byla tedy moderní. Odpalovat mohla až 4 střely Kalibr, ale její výzbroj tvořilo také 6 torpédometů a dokázala klást miny. Pohybovat se mohla rychlostí až 25 uzlů a potopit se dokázala až 300 metrů hluboko. Na její palubě sloužilo 52 námořníků.

Schovat strategické bombardéry pod vrstvu obyčejných pneumatik je spíše zoufalý pokus Ruska, ne účinná taktika

Taktika preventivního útoku na různé cíle odpalující střely je relativně účinná, ukrajinská armáda takto údajně zvládla poškodit i další plavidla ruského námořnictva, ale soustředí se i na letiště se strategickými bombardéry. Ty totiž odpalují střely v hloubi ruského vzdušného prostoru, kde je nelze zasáhnout protiletadlovými střelami. Na letištích jsou ale zranitelné drony, Ukrajinci tak zasáhli třeba bombardér Tupolev Tu-22M3 Backfice v Novgorodské oblasti.

Článek Fotky: nejlepší obrana je útok, což mohla v nestřežený okamžik pocítit i ruská ponorka Rostov na Donu, která podlehla GPS navádění se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

INS Drakon je větší než německé ponorky

Na koupi ponorek Dolphin-1 se izraelská vláda dohodla s tou německou již v 90. letech 20 století, a později od ní pak objednala ještě další 3 kusy Dolphin-2. Zajímavostí je, že část nákladů na jejich konstrukci platila sama německá vláda. Ponorky přitom vychází z konstrukce německých plavidel Typ 212, ale oproti nim jsou větší. Viditelnější je to u třídy Doplhin-2, která je dokonce o 28 procent větší než Dolphin-1. Poslední INS Drakon (již je postavená a prochází testy) má být údajně ještě větší, ale tato informace nebyla potvrzena.

#SubFriday #Submarines #NavalNews

Here’s my take on the Israeli Navy’s latest submarine, the INS Drakon and her mysterious sail. Thank you @CombatAir for your help.

Btw, lots of caveats and guesses…https://t.co/qpQe2yXJih

— Saturnax 🇸🇰🇪🇺🇺🇦 (@Saturnax1) August 3, 2023

Fotografie pořízené v loděnici v severoněmeckém Kielu, kde INS Drakon postavili, naznačují, že se od svých dvou předchůdců přece jenom liší. Má viditelně mnohem větší velitelskou věž, a je otázkou proč. Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že jsou ve zvětšeném prostoru vertikální odpalovače řízených střel s možností umístění jaderných hlavic, kdežto předchozí ponorky je mohly odpalovat jen z torpédometů. Druhou možností pak je, že se jedná o hangár pro nějaký druh dronu, podobně jako je tomu u francouzské ponorky Suffren.

Ponorka INS Drakon je velmi tichá

Dolphin-2 je ponorka dlouhá 68,6 metrů a při ponoření má výtlak 2 400 tun, ale pro větší INS Drakon tyto údaje pochopitelně neplatí. Na její palubě slouží běžně posádka 35 až 45 námořníků, což není mnoho. Plavidla jsou vybavena pohonem nezávislým na vzduchu, tak mohou zůstat pod hladinou nejspíše i několik dní. Podobné typy pohonu jsou navíc velice tiché, což ztěžuje možnosti odhalení, a současně uděluje ponorkám Dolphin-2 rychlost až 25 uzlů, přičemž se může potopit do hloubky minimálně 350 metrů.

Brutální izraelská protitanková střela Spike LR prorazí až 1 200 mm RHAe, zničí tedy i jakýkoliv ruský tank; ve výzbroji je má i AČR

Hlavní výzbrojí plavidla je 6 torpédometů ráže 533 milimetrů s torpédy určenými k útokům proti lodím a jiným ponorkám. Jsou tu ale i 4 torpédomety ráže 650 milimetrů, do nichž izraelská armáda používá řízené střely Popeye Turbo SLCM s dosahem až 1 500 km. Předpokládá se, že jsou vyzbrojeny i jadernou hlavicí, což dává zemi možnost druhého úderu v případě napadení. Tyto střely by pravděpodobně byly i ve vertikálním odpalovači. Kromě toho může plavidlo odpálit protilodní střely UGM-84C Harpoon a protivrtulníkové střely Triton.

Článek Moc se o ní neví, přesto modifikovaná INS Drakon budí respekt nejen svou velikostí. Je i skrytou jadernou pěstí „druhého úderu“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Škval se pohybuje v jakési bublině

Torpéda se pohybují pod hladinou a musí překonávat odpor vody – je tedy obtížné dosáhnout příliš vysokých rychlostí, běžně to bývá něco kolem 55 uzlů, pak tomu začínají bránit fyzikální zákony. Problém odporu vody lze však překonat trikem zvaným superkavitace, kdy se předmět pohybuje v jakési bublině vzduchu. V případě torpéda Škval jsou to bubliny vzduchu produkované na jeho přídi, a jejich samotný tvar. To mu ve spojení s raketovým pohonem umožňuje dosáhnout rychlosti 200 uzlů.

iZdroj fotografie: Uživatel One half 3544 / Public domain

Vysoká rychlost znamená, že torpédo zasáhne svůj cíl ve velmi krátkém čase, ovšem jeho technologie má svá „ale“. Raketový pohon a generované bubliny zejména vytváří veliký hluk, což podle mnoha expertů znamená, že se torpédo vlastně nemůže samo navádět, protože všechny systémy ruší, a musí být tedy odpalováno podobně jako torpéda v raných dobách ponorek. Z rychlosti a směru cíle + rychlosti torpéda tedy vypočítat úhel odpálení. Ale fakt, že je torpédo velmi rychlé, výpočet zjednodušuje, a šance na zásah stoupá.

Ponorka se musí hodně přiblížit

Již zmíněný pohon torpéda VA-111 Škval také znamená, že má jen malý dosah – udáván je na pouhých 7 kilometrů, u údajně modernizované verze Škval-2 pak na až 11 kilometrů. Ponorka, z níž je torpédo odpalováno, tak musí k cíli připlout velmi blízko – tím ale značně stoupá riziko jejího odhalení, protože ruské, natož íránské ponorky, rozhodně nejsou tak tiché jako třeba americké. I proto mají klasická torpéda, např. americké Mark 48 nebo ruské UGST Fizik-1, dosah přes 50 kilometrů, ale samozřejmě mnohem nižší rychlost.

Rusko má mít jaderná torpéda Poseidon, která vyvolávají tsunami a není před nimi obrany. Doplují kamkoliv, jsou nezastavitelná

Přiblížit se k nějakému cíli, hlavně tedy k moderní vojenské lodi s protiponorkovou ochranou na krátkou vzdálenost, může být pro ponorku s torpédem Škval v podstatě sebevražda, protože může být zničena ještě před vypuštěním torpéda. Lze si ale představit i situaci, kdy ponorka může na svůj cíl tiše čekat třeba v nějakém průlivu – pak se může jednat o velmi nebezpečnou zbraň. Zda ji kromě Ruska nebo Íránu mají i jiné státy, není jasné, občas se objeví i neověřená informace o americké variantě, ale nikdo ji oficiálně nepotvrdil.

Článek Jak nebezpečné je vlastně ruské torpédo Škval: má velmi vysokou rychlost dík unikátní technologii, ale odpálit ho je sebevražda se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Příď ponorky zcela zničil požár

Perle je útočná ponorka třídy Rubis, na vodu byla spuštěna v roce 1990, a její služba probíhala standardně až do června 2020. Tehdy se nacházela v suchém doku v Toulonu na opravách, když na její přídi vypukl silný požár. Hasičům se ji podařilo zachránit a třeba reaktor nebyl vůbec zasažen, zatímco příď ponorky byla neopravitelně poškozena. Aby ji nebylo nutné stavět znovu, rozhodlo se francouzské námořnictvo k unikátní operaci – využít příď ponorky Saphir, kterou vyřadilo v roce 201; jednalo se přitom rovněž o plavidlo třídy Rubis.

iZdroj fotografie: Naval Group

Na první pohled se to může zdát jednoduché, ale i plavidla stejné třídy se v mnoha detailech liší (pokud tedy nejsou úplně identická). Je-li navíc použita část jiné lodi, je nutné provést veškeré práce o to důkladně, aby spoje vydržely i ve velkých hloubkách, v nichž na plavidlo působí obrovský tlak. Unikátní opravu nakonec provedly loděnice v Cherbourgu, na obnovení trupu, ale i všech elektrických či potrubních spojů, strávilo 300 techniků kolem 100 000 pracovních hodin (tj. 11,45 let). V září 2022 navíc na ponorce vypukl další požár.

Malá ponorka se silnými zuby

Ponorka třídy Rubis je na jaderná plavidlo relativně malá, měří jenom 74,6 metrů a její výtlak činí 2 600 tun. Pod hladinou se dokáže pohybovat rychlostí přes 25 uzlů a je schopna se potopit do více než 300metrové hloubky. Na její palubě slouží 70 námořníků, kteří obsluhují mj. výzbroj skládající se ze 4 torpédometů ráže 533 milimetrů, z nichž lze odpalovat jak torpéda F17 mod2, tak francouzské protilodní střely SM39 Exocet.

Nejmodernější útočná ponorka světa je 2krát silnější než předchůdci, Virginia Block V tím má nad nepřítelem obrovskou výhodu

I přes těžkosti se spojením konstrukcí se technikům francouzských loděnic podařilo práce na opravě ponorky Perle na jaře 2023 dokončit, a mohli ji poslat na testování, aby ověřili, že je provozuschopná. Ve službě francouzského námořnictva by měla zůstat minimálně do roku 2028, následně bude nahrazena modernější a větší ponorkou třídy Barracuda (někdy nazývaná jako třída Suffren), která je v současné době ve výstavbě.

Článek Spojení dvou jaderných ponorek je naprostou raritou. Riskantní krok zachránil Francouzům plavidlo, které požár odepsal se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odolná ponorka postavená z titanu

Ponorka K-278 Komsomolec, označovaná také jako Projekt 685, měla být plavidlem s nevídanými schopnostmi a budoucností sovětského námořnictva. Konstruktéři ji postavili s dvojitým trupem z titanu, což jí zajišťovalo mimořádnou odolnost – potopila se dokonce do hloubky 1 020 metrů, což je i dnes mimořádný výkon. Nakonec ale vznikla jenom jediná – nebyla totiž zrovna levná a havárie z dubna 1989 projekt zastavila; krátce nato se navíc Sovětský svaz rozpadl.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Plavidlo mělo délku 117,5 metrů a výtlak až 8 tisíc tun. Jaderný reaktor a dvojice parních turbín jí dokázal udělit rychlost až 30 uzlů. Byla zkonstruována pro hluboký ponor – výpočty naznačovaly, že by mohla vydržet tlak vody až do hloubky 1,5 km. Na její palubě běžně sloužilo 64 námořníků a výzbroj tvořily 4 torpédomety ráže 533 milimetrů a dva ráže 650 milimetrů. Odpalovat dokázala i kavitační torpéda VA-11 Škval nebo protiponorkové střely SS-N-15 Starfish.

Vetší část posádky zahynula

V dubnu roku 1989 byla ponorka na hlídkové plavbě, když na její palubě v hloubce 335 m vypukl požár. Posádka ji stačila dostat na hladinu a zachránit se, ale kvůli chladu velká část z ní zahynula, na pomoc totiž čekala příliš dlouho. Plavidlo se potápělo a na jeho palubě zůstal kapitán a 4 důstojnici, kteří později použili kapsle, ale jenom jednomu z nich se podařilo přežít. Ve výsledku tak zahynulo 42 námořníků z celkového počtu 69, kteří tehdy byli na palubě.

Největší ponorka všech dob jde do šrotu, vyřadilo ji ruské námořnictvo: plavidlo Dmitrij Donský sloužilo dlouhých 44 let

Ačkoliv se jaderný reaktor podařilo posádce odstavit, představuje vrak velké nebezpečí – radiace totiž uniká nejen z něj, ale i ze dvou torpéd s jadernou hlavicí. Vzorky odebrané v roce 2019 naznačují, že v těsném okolí ponorky je radiace až 100tisíckrát vyšší než by měla být. Otázkou zůstává, co s vrakem ve velké hloubce udělat. Situaci dnes navíc komplikují napjaté vztah mezi Ruskem a západními státy, a to včetně Norska. Vědci zatím vrak monitorují, ale zhoršení jeho stavu by mohlo mít negativní vliv na život v okolí.

Článek Video: sovětská ponorka K-278 Komsomolec šla ke dnu před více než 30 lety, už tehdy zvládla ponor do 1,5 km a dodnes je hrozbou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tlak dokáže trup okamžitě rozmačkat

Co se stane, když ponorka překročí mezní hranici (a že obvykle vydrží o něco více, než je udáváno papírově), ukazuje dobře simulace ve videu níže. K pokusu však nebyly zvoleny ponorky, ale cisterny, které na demonstraci stačí; princip jejich „zmačkání“ byl pak opačný – jejich trup nerozdrtil tlak zvenku, ale postaral se o to podtlak uvnitř. V okamžiku, kdy se dostal pod nějakou kritickou hranici, konstrukce se v určitý moment okamžitě zhroutila. Následky byly devastující, ocelová cisterna se v některých případech doslova proměnila v placku.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Mr Moist (@moist)

A přesně totéž se může stát s ponorkou, ale v závislosti na ponoru jsou následky odlišné – v nějaké větší hloubce může prakticky dojít k jejímu úplnému rozlámání. Za 2. světové války třeba vydržely hloubku jenom kolem 100 m, případně o několik desítek více, ale v současné době zvládají moderní jaderné ponorky hloubku kolem půl km, ovšem velice záleží na typu. Námořníci jsou cvičeni, aby ponorku drželi v limitu, protože v případě imploze v hloubce několika set metrů pro ně zhroucení trupu znamená okamžitou smrt; rozdrtí je tlak vody.

Ponorky se nedokázaly vynořit a podlehly tlaku

I v moderní historii došlo k několika tragédiím, kdy vojenské ponorky implodovaly. Posledním známým případem je nehoda argentinského plavidla ARA San Juan, které pocházelo z poloviny 80. let 20. století, a papírově se zvládlo ponořit do hloubky 300 metrů. Naposledy se ozvalo 15. listopadu 2017, zprávy hovořily o požáru. O rok později byl vrak ponorky nalezen v hloubce 906 metrů značně poškozen implozí trupu. Na její palubě zahynulo 44 lidí.

Názor: kdo dnes doopravdy drží otěže moci v Bachmutu, který Rusko sice dobylo, ale zdaleka ho nemá pod kontrolou

Podobné události se ale nevyhýbají ani plavidlům s jaderným pohonem. Třeba americké námořnictvo ztratilo v roce 1963 ponorku USS Tresher se 129 lidmi na palubě. Podle závěrů se začala zaplňovat vodou a posádka s ní nedokázala vyplavat na hladinu. Její trup implodoval v hloubce kolem 730 metrů; podle průzkumu provedených po více než 20 letech se Tresher doslova rozpadla. Všechny podrobnosti o nehodě se na veřejnost dostaly až v roce 2020.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Globala Dair 💣💯 (@globala_dair)

Vojenské ponorky jsou nicméně „nic“ ve srovnání se speciálními plavidly pro hluboké ponory, jedná se o tzv. batyskafy. Ty se v moři dokáží toulat doslova kdekoliv, dokonce i na dně Mariánského příkopu, který je nejhlubším místem na světě – jeho hloubka vychází na 10 994 metrů a nejhlubší ponor s lidskou osádkou byl do 10 927 metrů. Zmíněný batyskaf (existuje jich mnoho různých) je zkonstruován právě pro tyto případy, například nějaká experimentální plavidla však nemusí vždy dopadnout dobře.

Článek Video: jak vypadá imploze ponorky demonstruje cisternový vagón a simulace, i z odolné konstrukce se za vteřinu stane placka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hydrofony budou naslouchat zvukům z hlubin

Pomáhat chránit vody australského teritoria bude úkolem amerického systému SURTASS-E (Surveillance Towed Array Sensor System), což je systém hydrofonů v poli taženém za plavidlem. Ten dokáže pasivně naslouchat všemu pod hladinou a zjištěné zvuky a anomálie převést na elektrický signál. Přístroje jsou tak dokonalé, že podle konkrétních vzorů určí i typ plavidla.

US 🇺🇸 approves Foreign Military Sale to Australia 🇦🇺 of @LockheedMartin Surveillance Towed Array Sensor System Expeditionary (SURTASS-E) mission systems for Vessels of Opportunity (VOO) and related equipment for an estimated cost of $207 million.https://t.co/rCWslIVV4v pic.twitter.com/a5ej6Y1UhL

— Maritime Security News (@marsec_osn) May 5, 2023

Ale aby mohl být systém účinný, musí být nasazen na mnoha místech najednou, což není při rozloze australských teritoriálních vod jednoduchý úkol. Zde proto přichází na scénu iniciativa zvaná Vessels of Opportunity. Jde o klasická komerční a civilní plavidla, která lze využít během různých krizí. Austrálie má především zkušenosti se zapojováním těchto lodí během ekologických událostí nebo katastrof, ale snadno je lze použít i pro strážení hlubin. Civilní plavidla jsou navíc velmi početná a nikdo nemusí vědět, které zrovna slouží k detekci.

Síť hydrofonů poskytne velmi cenná data

Využití civilních plavidel bude znamenat, že budou muset jejich posádky projít alespoň základním výcvikem ve využívání hydrofonů. Systém je podle dostupných údajů funkční pouze v případě, že ho plavidla nevlečou vyšší rychlostí než 3,2 uzlu. Hydrofony přitom mají schopnost zachycovat nejenom ponorky, ale i další podvodní objekty. Australské královské námořnictvo tak díky datům z nich může mít mnohem lepší přehled o tom, co se nalézá v hlubinách kolem země.

LFA送波器(たぶんUSNS Impeccable搭載機？)の写真は少ないですが"An Unofficial History of The Surveillance Towed Array Sensor System (SURTASS)"にあります https://t.co/eVpBMzRg1E pic.twitter.com/hrawnO1Qca

— おるか (@hone_hone_bone_) February 18, 2022

Austrálie své námořnictvo posiluje především v důsledku aktivit stále silnější Číny v oblasti Indo-Pacifiku, kde na sebe čínské a australské zájmy opakovaně naráží. Austrálie spolu s USA a Velkou Británií vytvořila i vojenský pakt AUKUS s cílem být protiváhou zemi draka. Největší ostrovní stát také coby jeho člen nakupuje jaderné útočné ponorky. Původně ale chtěla jenom konvenční, v první fázi americké třídy Virginia, a v další britské třídy Aukus.

V případě, že by snad došlo na nějaký ozbrojený střet, by sice mohla Austrálie (eventuálně jiná země, která systém vlečeného sonaru využije) mít výhodu, protože by dokázala sledovat rozsáhlé území – ale na druhou stranu to může znamenat, že případný protivník nebude rozlišovat, zda je cílem vojenské, anebo civilní plavidlo, a prostě ho zničí.

Článek „Lodní ocasy“ dokáží detekovat ponorky i jiné podmořské objekty, k „lovu nepřátel“ je mohou využívat i civilní lodě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Úzká zátoka je i dostatečně hluboká

Volba zátoky Balaklava byla velmi šťastná, protože skýtala pro úkryt ideální podmínky. Jedná se o dlouhý klikatý záliv poskytující perfektní přírodní přístav, na šířku má přitom od 200 do 400 metrů. Jelikož ho obklopují hory, není do něj z okolí vidět, a hloubka v něm dosahuje kolem 17 metrů. Ponorky v něm tak mohly plout zcela ponořené, aniž by je někdo spatřil, což rozhodnutí vybudovat v místě podzemní základnu jenom umocnilo.

Nakonec vyrostla pod tamní horou Tavros, kterou tvoří převážně velmi odolný mramor. Výška stropu nad základnou dosahuje zhruba 126 metrů, což je dostatek k tomu, aby poskytovala velmi silnou ochranu při odstřelování nebo náletech. A ke všemu byla základna nakonec naprojektována tak, aby ji nedokázal zničit ani přímý zásah jadernou pumou o síle 100 kilotun, což z ní činilo jednu z nejodolnějších základen v Sovětském svazu. I když nejvíce se pochopitelně spoléhalo na její úplné utajení.

iZdroj fotografie: Uživatel Russianname / Creative Commons / CC BY

Stavba základny začala v zátoce v roce 1953; nejdříve na ní pracovali pouze členové Černomořské flotily, ale v roce 1956 se k nim připojili i stavitelé moskevského metra a další odborníci z celé země. Nutno dodat, že byli velmi potřební, protože v tak odolném materiálu jako je žula nebyla práce vůbec jednoduchá. Základna Balaklava byla nakonec dokončena mezi lety 1961 a 1962. Rozkládala se přitom na 15 tisících metrů čtverečních.

Na základně pracovalo celé městečko

V podzemí se dokázalo schovat 9 malých nebo 7 středních ponorek, a protože byla v celé zátoce dostatečná hloubka, mohly plout až k základně ponořené, a ke všemu se většina akcí odehrávala v noci. V podzemí nebyl prostor jenom pro kotvení, ale i doky, různé technické zázemí nebo úkryt pro obyvatele zdejšího města. Místní lidé pracovali na základně a byli kvůli tomu značně omezeni, protože měli informace o tajném vojenském prostoru. Třeba cestovat mohli jenom hodně omezeně a jejich příbuzní je směli navštívit pouze po prověření a z dobrých důvodů.

Vchody do základny byly navíc kryté speciálním maskováním, které bylo natolik dobré, že i když lidé na základně pracovali a zhruba věděli, kde vchody leží, nedokázali je z druhého břehu rozpoznat. Pro mnohé obyvatele se tak stala základna Balaklava doslova vězením, byť s pohybem umožněným po celém městě. Taková práce měla sice i své výhody, například jistou práci, ale výměnou za ztrátu osoby to není příliš adekvátní. Na druhou stranu fungovaly věci v tehdejším SSSR „tak trochu jinak“.

Když se potom v roce 1991 Sovětský svaz rozpadl, začala být základna na území Ukrajiny postupně vyřazována z provozu. Poslední ponorka ji opustila roku 1996 a velká část zařízení byla odvezena nebo sešrotována. Z místa nakonec vzniklo veřejnosti přístupné muzeum (a rozhodně stojí za to ho vidět, i když nejste zrovna nadšenci), které je však kvůli válce na Ukrajině nepřístupné.

Článek Co skrývá tajná podzemní „kobka“ Balaklava ze studené války: odolat dokázala i atomové pumě a bývala útočištěm pro sovětské ponorky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ponorky Tajfun měly překonat americká plavidla

Konstrukce ponorek třídy Tajfun začala v SSSR v 70. letech 20. století a měly se stát ekvivalentem tehdy nových amerických ponorek třídy Ohio s balistickými raketami. A protože měla americká plavidla rakety s až 196 jadernými hlavicemi, rozhodli se Sověti jejich počet vyrovnat. Zároveň ale chtěli, aby měly jejich střely větší dosah, takže je musely zvětšit, což si žádalo i náležitě upravit rozměry plavidla.

První (a nejdéle sloužící) ponorkou nové třídy se stala ponorka Dmitrij Donský, která byla na vodu spuštěna v roce 1979, ale do služby ji námořnictvo zařadilo o dva roky později. SSSR postavil celkem šest ponorek třídy Tajfun a jednu nedokončil. Jejich provoz přitom nebyl levný, modernizace jedné by stála tolik co stavba dvou nových moderních ponorek Borej, a proto je ruské námořnictvo nakonec postupně vyřazovalo. Výjimkou bylo jen plavidlo Dmitrij Donský, které v roce 1990 vplulo do suchého doku, kde ho čekala rozsáhlá modernizace trvající až do roku 2002.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Rozměry sovětských (ruských) ponorek Tajfun nemají v historii obdoby, protože jsou plných 175 metrů dlouhé a jejich výtlak činí 48 tisíc run. Vybaveny byly dvěma jadernými reaktory a pod hladinou se dokázaly pohybovat rychlostí až 27 uzlů. Na palubě ponorky sloužila posádka čítající 160 námořníků. Tajfuny dokázaly vydržet pod hladinou až 120 dní, a pokud měly zvýšené množství zásob, tak ještě o něco déle.

Ponorka Tajfun měla 20 raket s až 200 hlavicemi

Výzbroj ponorek Tafun tvořilo šest torpédometů, z nichž mohla posádka vystřelovat torpéda ráže 533 a 650 milimetrů, nebo protiponorkové střely RPK-2 Vyuga. Hlavní zbraní ale bylo 20 třístupňových balistických raket R-39 Rif. Na každé mohlo být až 10 jaderných hlavic a síle 100 až 200 kilotun a jejich dolet byl přes 8 tisíc kilometrů.

Rakety R-39 ale byly vyřazeny z provozu a po své modernizaci jimi Dmitrij Donský již vyzbrojen nebyl. Stal se naopak testovací základnou pro nové ruské balistické rakety RSM-56 Bulava určené především pro novou třídu ruských ponorek s balistickými střelami označenou za Projekt 955 Borej, které měly plně nahradit třídu Tajfun. První Bulava byla z ponorky vypálena v roce 2005 a v roce 2021 začalo ruské námořnictvo naznačovat, že se chystá ponorku vyřadit z provozu. K tomuto kroku definitivně přistoupilo v únoru 2023.

Článek Největší ponorka všech dob jde do šrotu, vyřadilo ji ruské námořnictvo: plavidlo Dmitrij Donský sloužilo dlouhých 44 let se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mnoho tajných informací o torpédech Poseidon

O zbrani je pouze omezené množství potvrzených informací a o jejích schopnostech se odborníci jen dohadují. Tradičně vyvstává otázka, zda Rusko opět nepřehání, protože se již opakovaně ukázalo, že ne všechna kremelská tvrzení o zbraních odpovídají realitě. I první rádoby náhodné zveřejnění zprávy o existenci projektu v roce 2015, kdy se stránka papíru s informacemi o torpédech Poseidon jakoby náhodou objevila při projevu Vladimira Putina v televizi, naznačuje, že jde i o psychologickou zbraň k vyvolání strachu.

Odborníci odhadují, že je Poseidon 20 až 24 metrů dlouhý, v průměru má kolem 2 metrů a výtlak dosahuje asi 100 tun. Jde tedy o největší torpédo na světě, ačkoliv není jasné, zda ho tak vlastně lze označovat, protože splňuje i mnoho charakteristik pro robotickou autonomní ponorku, případně pro jakýsi podvodní dron, čemuž by i jeho velikost odpovídala. Po odpálení torpéda by se každopádně jednalo o sebevražedný dron s cílem ničit.

Na palubě Poseidonu se nachází jaderná hlavice o síle až 2 megatuny. Teoreticky by tak její exploze v blízkosti pobřeží mohla zničit třeba nějaké menší město, neboť jde o silnější nálož, než jakou má většina standardních hlavic na balistických raketách. Koncepce nasazení zbraně ovšem počítá s výbuchem, který vyvolá obří vlnu tsunami a zdevastuje tak rozsáhlé pobřežní oblasti. Výhodou by bylo, že by nejspíše nebyly zamořené, ačkoliv zničené ano (a značné by byly i ztráty na životech).

Torpédo Poseidon vyvolá explozí tsunami

Torpédo má nejen jadernou hlavici, ale i jaderný pohon zajištěný speciálním plynem chlazeným reaktorem, což znamená, že má neomezený dosah. Údajně má být schopno pohybovat se rychlostí až 100 uzlů a ponořit se do kilometrové hloubky. Nabízí se však otázka, jak bude Poseidon při cestě k cíli kolem planety navigován, ale Rusko asi problém vyřešilo. Navíc jakmile je vypuštěno, stává se údajně téměř nezničitelným.

Pro Poseidony postavilo Rusko zatím jedinou, speciálně upravenou ponorku Belgorod, která vstoupila do služby v létě 2022. Jde o modifikované plavidlo třídy Oskar II, ale místo řízených střel nese na svém trupu šest torpéd Poseidon. Rusko počítá s tím, že ba se ponorka nenápadně pohybovala v oceánech a v případě konfliktu torpéda vmžiku odpálila. Zatím jedinou obranou tak nyní zůstává snad jenom zničení ponorky Belgorod dříve, než by jeho posádka torpéda odpálila. Na druhou stranu se nedávno ukázalo, že lze sledovat ruské špionážní lodě, aniž by o tom věděly.

Článek Rusko má mít jaderná torpéda Poseidon, která vyvolávají tsunami a není před nimi obrany. Doplují kamkoliv, jsou nezastavitelná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ponorka se vynořila kvůli kouři

Ačkoli požár vypukl již v září, informace o nehodě se dostaly na veřejnost až v listopadu. Na ponorce podle oficiálního sdělení vzplanul elektrický modul a došlo ke zničení elektrického konvertoru. Plavidlo se ale muselo vynořit hlavně kvůli zplodinám. V době plavby naštěstí ponorka nebyla na hlídce, při níž běžně představuje prostředek jaderného odstrašení; tuto úlohu zrovna plnilo její sesterské plavidlo. Plula však na plánované cvičení do USA.

iZdroj fotografie: Tam McDonald / Creative Commons / OGL

Victorious je jednou ze čtyř ponorek třídy Vanguard sloužících v britském námořnictvu. Na vodu byla spuštěna v roce 1993 a do provozu uvedena o dva roky později jako druhé plavidlo své třídy. Je 149,9 metrů dlouhá a její výtlak činí 15 900 tun, na její palubě slouží 135 námořníků. Má jaderný pohon, pod vodou může plout rychlostí až 25 uzlů. Dosah má teoreticky neomezený, délka její plavby je nicméně závislá hlavně na zásobách potravin.

Ponorka unese až 128 jaderných hlavic

Plavidlo je vyzbrojeno 16 balistickými raketami UGM-133 Trident II a pro snadnější instalaci je na palubě umístěn stejný odpalovací modul jako na amerických ponorkách třídy Ohio. Každá raketa může nést až 8 jaderných hlavic, teoreticky jich tedy může být na palubě až 128, ale v reálných situacích jich bývá méně. Na ponorce jsou také 4 torpédomety ráže 533 milimetrů a může nést i těžká britské torpéda Spearfish.

Ponorky třídy Vanguard mají být ve službě až do 30. let 21. století, kdy je nahradí nová třída Dreadnought. Ačkoli nebylo v minulosti na těchto plavidlech hlášeno nějaké extrémně vysoké množství poruch, v poslední době se situace mění. Ponorka Vanguard byla posledních 7 let v generální opravě, protože se na ní objevila celá řada závad a dokonce byl zaznamenán únik radiace. Poškození Victorious je tak velmi citelnou ranou.

Článek Požár na britské ponorce Victorious, která nese jaderné hlavice, mohl být katastrofou. Pro Británii je to velmi citelná rána se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Plavidlo s neobvyklým trupem

Kromě paryby by se díky futuristickým tvarům ještě dala přirovnat k malé kosmické lodi určené k přepravě výsadku nebo sofistikovaných zbraní, ale možná by posloužila i jako komerční plavidlo. Mohla by být například turistickou atrakcí nebo záchranným prostředkem. Společnost o ponorce Kronos uvádí, že má hybridní pohon a trup, který snižuje spotřebu paliva a umožňuje vysokou rychlost i mimořádnou stabilitu.

Ponorka není žádný obr, protože má na délku jen málo přes 9 metrů, na šířku pak 7,4 metru, zatímco na výšku dosahuje 2,1 metru. Její hmotnost je 10 tun a na fotografiích publikovaných Highland Systems je dokonce se složenými křídly umístěna na přívěsu taženým větším pick-upem. Přesto se do jejího trupu vtěsná kapitán, nebo možná lépe řečeno pilot, a dalších 10 cestujících. Nebo míst nich uveze plavidlo náklad o celkové hmotnosti 3 tuny.

iZdroj fotografie: Highland Systems

Výdrž na moři je až 54 hodin

Pohon ponorky Kronos je elektrický, nepohání ji však lodní šroub, ale vodní tryska zajišťující tichý chod. Zároveň má nainstalovaný dieselový generátor k výrobě energie, případně dobíjení. Vzhledem ke svým rozměrům samozřejmě není určena k dlouhým plavbám, její výdrž je nejvýše 54 hodin. Z toho 36 hodin na baterie, dalších 18 hodin dodá zásoba paliva pro generátor. Baterie je ovšem možné plně nabít za pouhých 90 minut.

Na hladině dokáže ponorka Kronos vyvinout vysokou rychlost 80 kilometrů v hodině, pod vodou pak 50 kilometrů za hodinu, což znamená, že by byla schopna uniknout mnohým hladinovým lodím. Běžně může operovat v hloubce až 100 metrů, v případě nouze je však limitní hranice čtvrt kilometru. Zásoba vzduchu pro posádku pak vystačí až na 36 hodin. Kdo bude prvním zákazníkem zatím není jasné, ale vzhledem k možnosti nést až 6 malých torpéd by byla vhodná třeba pro ochranu pobřeží, přístavů nebo ropných plošin poblíž pevniny.

Článek Zcela unikátní elektrická ponorka mění zaběhlá pravidla: může být ničivější než velká moderní plavidla, i když má omezení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Japonci chtěli velmi nenápadné stoje

Japonské námořnictvo si v 80. letech začalo uvědomovat, že pokud chce mít kvalitní ponorkové loďstvo, bude potřebovat mimořádně tiché a výkonné ponorky. V 90. letech začalo dostávat plavidla třídy Oyashio, která měla velmi dobré vlastnosti a mnoho technologií znesnadňujících jejich odhalení. Ovšem byla stále vybavena konvenčním dieselelektrickým pohonem a musela se vynořovat. Japonci ale chtěli plavidla, jež by mohla zůstat pod hladinou mnohem déle. Evolucí a testy tak vyvinuli novou třídu Soryu.

Asi největší změnou je využití pomocného Stirlingova motoru. Ten je nezávislý na vzduchu a při dobíjení svých baterií se tak ponorka nemusí vynořovat nad vodu. Technologii Japonsko získalo ze Švédska, kde ji využívají na ponorkách třídy Gotland. Plavidlům třídy Soryu umožňuje při plavbě úspornou rychlostí urazit vzdálenost více než 11 tisíc kilometrů a zůstat pod hladinou po dobu až 40 dnů.

Ponorky mají velmi dobrý tvar trupu, který je vhodný pro plavbu pod hladinou a umožňuje velmi tichý chod. Právě na tom, aby nebyla odhalitelná, si Japonsko dalo mimořádně záležet. Tvar je navržený nejen na eliminaci hluku, ale aby i co nejméně odrážel sonarové paprsky. Ponorka má i revoluční kormidla ve tvaru kříže na zádi, jež jí dodávají mimořádnou obratnost. Může manévrovat i v případě poškození jednoho z kormidel. Zajímavostí je i absence periskopu. Ponorka má jen stožár s instalovanou kamerou.

iZdroj fotografie: Kaijō Jieitai / Creative Commons / CC BY

Torpéda i protilodní střely

Plavidlo je 84 metrů dlouhé a má výtlak 4 200 tun pod hladinou. Na palubě pak slouží 65 námořníků. Na hladině ponorka dosahuje rychlosti 13 uzlů, pod hladinou pak 20 uzlů. Ponořit se může až do hloubky 650 metrů. Ve výzbroji má torpéda Type 89, která podle rychlosti mají dosah až 50 kilometrů. Dále disponuje i protilodními střelami Harpoon. Odpalovat je může ze šesti torpédometů. Má také mimořádně kvalitní detekční přístroje považované za jedny z nejlepších na světě.

Nutno říci, že pohon se Stirlingovým motorem má jen 10 z 12 postavených plavidel. Poslední dvě jsou vybavena lithium-iontovými bateriemi. Jsou vlastně návratem ke klasickému dieselelektrickému pohonu. Jenomže tyto baterie mají dvojnásobnou kapacitu oproti starým typůlm akumulátorů. Nevytvářejí při styku s vodou jedovaté plyny a dají se velmi rychle nabít. Ponorky se ale vynořují mnohem méně častěji, než bývalo běžné, a na mnohem kratší dobu.

Článek Japonsko má tucet excelentních podmořských zabijáků. Ponorky Soryu jsou považovány za nejlepší nejaderná plavidla na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Torpédo značně odlišné od ostatních

Jde o jednu ze šesti ruských superzbraní, které v minulosti představil ruský prezident Vladimir Putin. O jeho vývoji se svět poprvé dozvěděl v roce 2015. Říká se mu sice torpédo, ale od běžně používaných zbraní tohoto druhu se v mnoha ohledech odlišuje. Je mnohem větší a také má mít jaderný pohon, což mu zaručuje neomezený dosah. I jeho hlavice má být jaderná, může tedy v místě exploze napáchat obrovské škody.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creative Commons / CC BY

Informace o zbrani samotné se také v průběhu doby lišily. Dokonce se tvrdilo, že její hlavice má mít sílu až 100 megatun. Exploze by prý měla vyvolat třeba vlnu tsunami, která by zasáhla nějaké pobřeží. Dnes se spíše mluví o tom, že velikost hlavice je 2 až 4 megatuny. Může se jednat o takzvanou kobaltovou bombu. Výbuch by spíše dokázal zničit nějaké pobřežní město, v jehož blízkosti by torpédo explodovalo. Nebo námořní hladinový svaz včetně letadlové lodě, na kterou by byla zbraň zamířena.

Podle dostupných údajů a odhadů, které vycházejí ze záběrů zveřejněných ruskou stranou, se zdá, že torpédo je asi 20 metrů dlouhé a má 2 metry v průměru. Jeho výtlak je přibližně 100 tun. Pohybovat se má rychlostí až 70 uzlů a má být schopné potopit se do hloubky až jednoho kilometru. Mělo by být neseno nějakou velkou ruskou ponorkou. Předpokládá se, že by to měl být třeba K-329 Bělgorod, který byl uveden do provozu v létě 2022. Rusko tvrdí, že klíčové testy torpéda dokončilo v roce 2019 a objednalo si 30 kusů této zbraně.

Instalace reaktoru takřka nemožná

Mnozí odborníci ale pochybují o tom, že vývoj torpéda je dokončený, i když nepopírají, že do budoucna může jít o velmi účinnou zbraň. Instalovat jaderný reaktor do tak malého plavidla, jako je Poseidon, je totiž podle názoru západních odborníků velmi obtížné. Vzhledem k velikostním omezením se navíc dá předpokládat, že by muselo být poměrně hlučné a také by zřejmě zanechávalo radiační stopu.

Některé zprávy, které naznačují jeho schopnost superkavitace, však lze pravděpodobně odkázat do říše pohádek, pro tak velké těleso a udávaný hydrodynamický tvar je něco takového podle dnešních znalostí fyzikálně nemožné. Z celého souhrnu doposud existujících informací lze tak spíše než torpédem nazývat novou ruskou zbraň podvodním autonomním dronem.

Nejistota protivníků o tom, zda toto monstrózní torpédo opravdu existuje – a když, jestli je funkční a ve výzbroji, je pro Rusko výhodná. Ať tak, nebo tak, Rusko se může tvářit, že tato zbraň v jeho arzenálu skutečně je a je funkční. A protože nejspíše proti ní v současné chvíli neexistuje protizbraň, může vnášet nejistotu do myslí západních politiků nebo veřejnosti.

Při střízlivém pohledu to samozřejmě neznamená, že by se na útok tímto torpédem nedalo odpovědět třeba klasickými strategickými jadernými zbraněmi. Takže rovnováhu v jaderném odstrašení významně nenarušuje. Ale například nedávno NATO údajně ztratilo stopu ponorky Bělgorod, i když jinak dokáže průběžně sledovat všechny v oceánech plovoucí ruské ponorky prakticky nepřetržitě. A nejistota a obavy v myslích protivníků jsou také velmi účinnou zbraní…

Článek Jaderná ruská superzbraň torpédo Poseidon. Může jít o hrozbu, nebo jen bluf, který brnká Západu na nervy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ponorka jako z vědeckofantastických filmů

Historie Projektu 661 se začala psát již roku 1959. Sovětské námořnictvo přišlo s nápadem na rychlou ponorku, jejíž hlavní zbraní měly být místo klasických torpéd řízené protilodní střely s plochou dráhou letu. Taková ponorka by se ke svému cíli nemusela ani přiblížit. Díky vysoké rychlosti by navíc byla pryč dříve, než by se nepřítel vzmohl na obranu. Problém ovšem nastal ve výdrži trupu ponorky.

Klasické ocelové ponorky byly příliš těžké a jejich konstrukce zvládala rychlosti do 30 uzlů (55,5 km/h). Ideální materiál, který by zajistil jak odolnost, tak lehkost konstrukce, byl titan. Mělo to je dvě drobné chyby: titan byl neskutečně drahý a šlo ho zpracovat jen v neokysličené atmosféře. Američtí odbornici tvrdili, že ho lze využít jen na drobné části letadel. Jenže země sovětů to viděla jinak.

iZdroj fotografie: Public Domain

Inženýři konstrukčních kanceláří Malachit, Rubin a Lazurit, které na projektu superponorky spojily síly, přišli s nebývale megalomanským nápadem. Krytý dok číslo 42 v Severodvinsku nechali utěsnit a naplnit argonovou směsí. Dělníci tak ponorku stavěli v ochranných oblecích s přívodem vzduchu. Trup byl položen roku 1963. Stavba však byla složitá, 60milimetrové pláty měly různé vady a musely být často měněny.

S nezvyklou výzbrojí

Roku 1968 byl ponorkový titanový zázrak spuštěn pod označením K-162 na vodu. Ponorka měřila 106,9 metru, šířka byla 7,8 metru a ponor 11,5 metru. Výtlak na hladině činil 5 179 tun, při ponoru pak 8 700 tun. Dva šrouby ponorky pak poháněly dva reaktory VM-5M s výkonem 117,5 megawattu. Na palubě se nacházelo i 152 stříbro-zinkových baterií.

Trup byl díky titanu extrémně odolný. K-162 se mohla odvážit až do hloubky 400 metrů, kde mohla i dlouhodobě operovat. Vypočítaná maximální rychlost poskytovala plných 38 uzlů, tedy 70 kilometrů v hodině. Dosah byl samozřejmě neomezený, ale operační doba pod vodou byla omezena na 70 dní. Posádku tvořilo 83 mužů, z čehož 25 byli profesionální námořní důstojníci.

iZdroj fotografie: Public Domain

Páteří výzbroje K-162 bylo deset sil se střelami s plochou dráhou letu P-70 Ametist (v kódu NATO SSN-7 Starbright). Ty měly sice dolet jen 100 kilometrů, ale mohly být odpalovány z ponořené ponorky a létaly rychlostí zvuku. Výzbroj doplňovaly čtyři torpédomety ráže 533 milimetrů s dvanácti zásobními torpédy SET-53. To z K-162 dělalo skutečně nebezpečného protivníka.

Zlatá ryba, která řvala

Dne 31. prosince 1969 se konečně K-162 (v kódu NATO Papa) přidala k Severní flotile. Roku 1971 ponorka měla dát dar XXIV. sjezdu KSSS a překonat rychlostní rekord ponořených plavidel. Pokus se konal v Barentsově moři nedaleko poloostrova Kola. Dne 31. března 1971 reaktory dosáhly výkonu 100 % a ponorka dosáhla rychlosti 44,85 uzlů (88 kilometrů v hodině). Soudruzi mohli být spokojeni.

Námořníci byli z lodi šťastní už méně. Na podzim roku 1971 K-162 skutečně dokázala sledovat téměř dva měsíce v Atlantiku americký operační svaz s letadlovou lodí USS Saratoga. Jakmile však ponorka zvýšila rychlost na 35 uzlů (64,8 km/h), rozpoutalo se ve strojovně peklo. Turbíny se rozhlučely až na 100 decibelů a K-162 byla slyšet po celém oceánu. Ohrožovalo to i zdraví námořníků, kteří kvůli hluku trpěli bolestmi hlavy.

iZdroj fotografie: Public Domain

Roku 1978 byla K-162 přeznačena na K-222. Po celou dobu služby se jí ovšem přezdívalo kvůli obrovské ceně, která se vyšplhala na závratné 2 miliardy rublů (téměř 9 miliard korun), Zlatá rybka. Roku 1980 došlo během oprav k poškození jednoho z reaktorů. O 8 let později byla Zlatá rybka převedena do rezervy a v roce 1999 definitivně vyřazena. Kvůli svému titanovému trupu se roku 2010 musela vrátit na poslední cestu do Severodvinska, kde byla sešrotována. Zachovala se pouze věž, jež dnes slouží jako památník.

Článek Sovětská titanová ponorka Projekt 661 Ančar měla vyčistit Atlantik od lodí NATO. Mělo to však několik háčků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Program pohání agresivita Ruska

Pojmenování této třídy může trochu mást, protože označení dreadnought se na začátku 20. století používalo pro označení moderních bitevních plavidel právě podle lodi, která nesla toto jméno. V tomto případě půjde o ponorky velikosti, jaké Velká Británie dosud nevlastnila. V roce 2022 vláda rozhodla do programu přidat 2 miliardy liber (56 miliard korun), aby se projekt nezdržoval. Přiměla ji k tomu agresivní politika Ruska, jež vyústila v útok na Ukrajinu.

V současné době má britské námořnictvo ve výzbroji čtyři ponorky s jaderným pohonem a balistickými raketami. Jde o plavidla třídy Vanguard, která byla do služby zařazena v 90. letech. Jejich životnost je kolem 25 let a britské námořnictvo proto potřebuje plavidla nahradit. Vanguardy jsou vyzbrojeny 16 raketami Trident II. Velká Británie má k dispozici 215 jaderných hlavic. Asi 120 je aktivních. Země se řídí pravidlem, že minimálně jedna ponorka vždy musí být na moři a připravena k okamžitému nasazení.

Ponorka ponese méně střel

Ponorky třídy Dreadnought by měly nést jenom 12 střel Trident II, i když budou větší. Každá ze střel by měla mít možnost být osazena až 8 hlavicemi. Kromě toho by plavidla měla být vyzbrojena čtveřicí torpéd ráže 533 milimetrů. Ponorky by měly mít životnost 35 až 40 let. Ve službě by tedy měly vydržet výrazně déle než plavidla používaná dnes. Kromě těchto ponorek má britské námořnictvo ve výzbroji třídu Astute. Jde o útočné ponorky s jaderným pohonem, které ale mohou odpalovat rakety Tomahawk.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Třída Dreadnought by měla být 153,6 metru dlouhá a mít výtlak 17 200 tun. Na ponorce má sloužit zhruba 130 členů posádky. Plavidlo by mělo být ještě méně nápadné než současné ponorky, aby bylo obtížně detekovatelné. Celkové náklady na vývoj mají být kolem 10 miliard liber (282 miliard korun). Britská vláda tvrdí, že díky stavbě ponorek nejen zůstane zachována bezpečnost království, ale zároveň program zajistí asi 30 tisíc pracovních míst přímo na stavbě plavidel nebo v navazujících odvětvích.

První ponorka nesoucí jméno Dreadnought se začala stavět v roce 2016. Měla být uvedena do provozu v roce 2028, ale dokončení se nejspíše o něco protáhne. Od roku 2019 je ve výstavbě i druhá ponorka, která nese jméno Valiant. Což je také bývalé jméno britské bitevní lodě. Po dřívějších plavidlech se mají jmenovat i zbývající dvě ponorky této třídy, pro něž byla vybrána jména Warspite a King George V.

Článek Velká Británie buduje nové ponorky, které ponesou balistické rakety. Je na nich postavena britská jaderná doktrína se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Některá plavidla by díky počtu prorazila

Právě toho by se nejspíše měla nejvíce obávat Jižní Korea, která by se se svým severním sousedem mohla dostat do křížku zřejmě jako první. Mezi zeměmi totiž stále neexistuje mírová smlouva. Kdyby došlo ke konfliktu, dá se předpokládat, že Severokorejci by v případě svého ponorkového loďstva vsadili na metodu hromadného společného útoku svých ponorek. Prostě by všechna plavidla nasadili najednou a doufali, že některá moderní jihokorejskou obranou prorazí.

Dá se očekávat, že by severokorejské ponorky, které by prorazily, hlavně kladly miny u přístavů, případně by pátraly po obchodních lodích a potápěly je. Odhady říkají, že Severní Korea má ve výzbroji kolem 70 ponorek. Jediným modernějším plavidlem je ponorka třídy Sinpo. Jde o zhruba 68 metrů dlouhé plavidlo o výtlaku 3 tisíce tun. Pod hladinou by mohlo dosahovat rychlosti 10 uzlů. Žádné bližší údaje o něm nejsou známé.

Ovšem satelitní průzkum v roce 2019 odhalil, že na něj severokorejský režim instaluje zařízení na odpalování raket. Ponorka by mohla nést jednu až dvě střely. Je dokonce možné, že by je v případě úprav mohla Severní Korea vybavit i jadernou hlavicí, čímž by nebezpečnost tohoto plavidla extrémně vzrostla. V roce 2021 ponorka dle údajů tajných služeb vypustila střelu.

Ta byla založená na severokorejské raketě KN-23 schopné letu po kvazibalistické dráze s možností manévrování za letu, podobně jako například ruské střely Iskanděr. Jihokorejské tajné služby také tvrdí, že komunistické země vyvíjí ještě vetší plavidlo o výtlaku až 5 tisíc tun, které by mělo nést více těchto střel.

Malých ponorek jsou desítky

Nejpočetnější třídou severokorejských ponorek jsou plavidla třídy Sang-O. Země jich má mít ve výzbroji kolem 40. Jde o pobřežní ponorky, které jsou jen 34 metrů dlouhé a mají výtlak 275 tun. Dokážou se pohybovat rychlostí 9 uzlů a potopit se do hloubky 150 metrů. Jejich výzbroj tvoří 4 torpédomety ráže 533 milimetrů, v nichž mají torpéda sovětské konstrukce Typ 53-65. Mohou ale také klást miny.

Také disponuje 20 ponorkami čínského původu Type-033, což je upravená verze sovětské dieselelektrické třídy Romeo. Jde ale o plavidla konstrukčně 60 let stará, která se vyznačují velkou hlučností při plavbě pod vodou. Jsou 76 metrů dlouhá a mají výtlak přes 1 800 tun. Vyzbrojena jsou standardními torpédy ráže 533 milimetrů. Samozřejmě není jasné, v jakém technickém stavu tato letitá plavidla jsou. Jedna z ponorek ale nejspíše byla přestavěna, aby mohla nést balistické střely, a co se v tomto směru děje s ostatními, není známo.

iZdroj fotografie: Uživatel Idobi / Creative Commons / CC BY-SA

Námořnictvo disponuje i trpasličími ponorkami Yono, i když není jasné, kolik jich je v aktivní službě, protože konstrukčně pochází opět ze 60. let, a jsou tedy také velmi letité. Ponorka třídy Yono (také označováno jako třída Yugo či Yeono) je třídou severokorejských miniaturních ponorek, které vycházejí z menšího stroje ještě starších trpasličích ponorek severokorejské třídy P-4. Yono byly vyráběny pro domácí užití a nabízeny byly i na export.

V květnu 2010 jich údajně Severní Korea provozovala deset, kolik jich má dnes, není známo. Jsou jen 22 metrů dlouhé a mají výtlak 120–130 tun. Výzbroj tvoří dvě torpéda. Že mohou být i tato malá plavidla nebezpečná, dokazuje oficiálně nejasný zánik a potopení jedné jihokorejské korvety. Severní Korea to pochopitelně nepotvrdila, ale předpokládá se, že její ponorka třídy Yono provedla 26. března 2010 v jihokorejských vodách regulérní torpédový útok.

A to na jihokorejskou korvetu třídy Pohang, ROKS Cheonan. Podle některých odborníků bylo zřejmě použito torpédo CHT-02D vyrobené v severní Koreji, které údajně explodovalo nikoliv kontaktem, ale díky distanční roznětce cca 6–9 metrů pod Cheonanem.

Článek Severokorejská ponorková flotila je sice plovoucí hromada šrotu, ale kvůli své početnosti a balistickým raketám může být nebezpečná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Voda blokuje mnoho signálů

Udělat ponorky bez osádky není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo, hlavně kvůli omezením, které přináší voda. Prvním je blokování většiny signálů, které se k ponořenému plavidlu mohou dostat, i když to by nejspíše šlo vyřešit třeba různými anténami a volbou správné komunikační technologie. Druhým problémem je navigace. Aby bylo jasné, jak má ponorka plout, musí vědět, kde se nachází a jaké zde mohou být překážky.

Bez této znalosti by se mohlo dost dobře stát, že ponorka narazí do dna nebo třeba hory. Ve vzduchu a na hladině to je jednoduché, zde může stroj a jeho vzdálená obsluha využívat dat ze systému GPS. Ten ale pod hladinou nefunguje. Proto by bylo třeba přijít na jiný systém, který by plavidlu a jeho operátorovi dokázal říci s přesností na metry, kde se dron nachází. Vybudování takového systému by mohlo být finančně velmi náročné a je otázka, zda by se vyplatilo.

Přesto americké námořnictvo v roce 2022 představilo první podvodní dron, který by měl všechny problémy řešit a stát se testovacím strojem. Jde produkt programu Orca XLUUV na podmořský dron s dlouhým dosahem, který postavily společnosti Boeing a Lockheed Martin. V budoucnu by tato plavidla měla sloužit v boji proti minám, ponorkám, hladinovým plavidlům, vést elektronický boj a plnit i úderné mise. Ponorkový dron by měl být schopen operovat po dobu až několika měsíců.

Dosah až 12 tisíc kilometrů

Orca je založen na autonomním plavidle Echo Voyager. Jeho délka je 26 metrů a hmotnost 50 tun. Dron má mít dosah až 12 tisíc kilometrů. Pohybovat by se měl rychlostí jen kolem 2,5 až 3 uzlů, i když maximální rychlost je 8 uzlů. Pohon mají zajišťovat lithium-iontové baterie. K jejich dobytí slouží generátor. Při dobíjení musí ale být dron na hladině. Má modulární systém, který by měl umožnit plavidlo snadno modernizovat či různě upravovat.

Navigace má být řešena Kalmanovu filtrovanou inerciální navigační jednotkou, dopplerovským záznamem rychlosti, hloubkovými senzory a transpondéry dlouhé základní linie mořského dna. Loď má také různé detektory a na hladině nebo blízko ní využije GPS. Naopak ruská společnost Oceanpribor měla před šesti lety přijít se systémem založeným na sonarových bójích a systému GLONASS, díky nimž by ponorný dron mohl polohu určit. Jak daleko Rusko s technologií nyní je a zda vůbec nějaký ponorný dron staví, je nyní nejasné.

Článek Podvodní drony neboli bezosádkové ponorky byly dlouho snem, ale brzy nejspíše budou pod hladinou operovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sebevražedná verze miniponorky Typu A

Výsledkem posledního japonského snažení byly přinejmenším originální ponorky. Miniaturní verze podmořských plavidel dostala označení Kairjú. Jednalo se o velmi malá plavidla, ne více než 17 metrů dlouhá a 1,2 metru široká. Jejich nosnost se pohybovala přibližně kolem 19 tun. Při rychlosti 10 km/h dokázala miniponorka urazit na hladině až 830 km, pod hladinou až 70 km. Pod vodou však dosahovala rychlosti pouze 5,5 km/h. 

Miniponorky byly obsluhovány dvoučlennou posádkou a na palubě nesly dvě torpéda. Přičemž torpédomety byly umístěny na zádi a výbušná nálož na přídi. Jak už v té době bylo japonským zvykem, i ponorky Kairjú a jejich posádky měly být vysílány na jednosměrné neboli sebevražedné mise.  

iZdroj fotografie: John Hill / Creative Commons / CC BY-SA

Zamýšlená taktika útoku ponorek sice známá není, lze však předpokládat, že úkolem kamikadze ponorek bylo zaujmout místo jakéhosi předvoje ukrytého v hlubinách, číhajíce na přibližujícího se nepřítele. Nepřátelská plavidla proplouvající kolem japonského pobřeží či stavějící v přístavech byla často zaneprázdněna vykládáním vojáků a vybavení.

Je pravděpodobné, že by posádka nedokázala nečekaný útok zachytit. Navíc by ho tou dobou už ani příliš neočekávala. Na úhybné manévry by pak lodím nezbylo dostatek času a torpédová salva by je poslala ke dnu. Hlavním úkolem těchto miniponorek měla být obrana mateřských japonských ostrovů. Japonci jich do konce války zvládli vyrobit 213 kusů.

Nákladný projekt nicméně světlo světa nikdy nespatřil. Spojené státy americké namísto po námořnictvu a invazi po vodě sáhly po jaderných zbraních, načež Japonsko kapitulovalo dříve, než se flotila kamikadze ponorek vůbec stihla zapojit do boje. Po válce pak byla sebevražedná plavidla předána spojeneckým silám, taktiku sebevražedných ponorek si však žádná země nepřisvojila. 

Článek Námořní dědictví druhé světové války: Spojenecké lodě měly být likvidovány japonskou flotilou kamikadze miniponorek se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Plavidlo bylo zničeno svou vlastní posádkou

Koncem července roku 1917 plula ponorka jihozápadně přes Pas-de-Calais s cílem položit miny podél francouzského pobřeží poblíž přístavního města Boulogne-sur-Mer. Proplout úžinou však nebylo nikterak snadným úkolem, nýbrž nesmírně riskantním manévrem. Úžina totiž byla přehrazena spojeneckými zátarasy a prostor kolem ní byl přísně střežen.

Aby se ponorka vyhnula nechtěné pozornosti, musela plout co nejblíže u pobřeží. Již tak nesnadný úkol však ještě ztěžovala hustá mlha, kvůli níž posádka podmořského plavidla nedokázala správně odhadnout svou vzdálenost od pobřeží. 

The German submarine UC-61, destroyed by its own crew when aground on the French coast pic.twitter.com/V9iOiGU1sp

— Tweet Militer 🇺🇦 (@tweetmiliter) February 14, 2016

Jak se brzy ukázalo, loď plula až příliš blízko pobřeží a eventuálně najela na mělčinu. Jelikož nešlo s plavidlem hnout, posádce čítající 25 mužů nezbývalo nic jiného než vystoupit ven. Ještě předtím však námořníci ponorku zatopili. Na pobřeží pak na posádku čekaly spojenecké jednotky, které německé námořníky obratem zajaly. Následujícího dne byla ponorka preventivně vybombardována britskými letadly, následkem čehož se její trup rozlomil vedví.  

Od konce roku 2018 je německý vrak za příznivých povětrnostních podmínek poměrně dobře viditelný a od roku 2019 slouží především jako turistická atrakce, do jejíž bezprostřední blízkosti se dá dostat pouze za odlivu. Z bezpečnostních důvodů však není povoleno vstupovat dovnitř poškozeného trupu. 

Článek U francouzského pobřeží byla nalezena více než 100 let stará německá minonosná ponorka SM UC-61 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejaderných pohonů je řada typů

Pohonů nezávislých na vzduchu existuje ve světe několik druhů, ale mají i řadu nevýhod. Stirlingovy motory vyžadují okysličovadlo a mají mnoho pohyblivých částí, což znamená vyšší hluk. Parní turbíny s uzavřeným cyklem jsou zase poměrně drahé a vyžadují ethanol a kapalný kyslík. Palivové články jsou sice velmi tiché, ale neumí rychle zvýšit svůj výkon, hodí se tedy spíše na dlouhodobé plavby, a ne pro útočné operace.

Proto se v Japonsku, ale nejen zde, snaží inovovat starou konstrukci diesel-elektrických ponorek. Ty měly dieselový motor a generátor, který nabíjel baterie. Ale tyto akumulátory byly olověné. Japonci přišli s tím, že je nahradí mnohem modernějšími, lehčími a výkonnějšími lithium-iontovými bateriemi. Ty se dají mnohem rychleji nabíjet, proto by vyžadovaly jen krátký čas provozu dieselového příslušně výkonného agregátu při plavbě na hladině, kdy je ponorka nejvíce zranitelná.

Díky svým vlastnostem by umožnily ponorce plout pod vodou na bateriový pohon řádově výrazně déle než staré typy akumulátorů. Mohlo by se zdát, že tento nápad je geniální, pak by však zůstávalo otázkou, proč již nebyl zaveden dávno. Odpovědí jsou nežádoucí vlastnosti tohoto typu baterií. Často při svém provozu produkují teplo a mohou i vzplanout.

Také proto se takovéto akumulátory nesmějí vozit v zavazadlovém prostoru letadel. Navíc se z nich mohou uvolňovat toxické výpary, což je v uzavřené ponorce velký problém. Dalším problémem je vznikající vodivý prach z vypařované vnitřní kapaliny z baterií. Při požáru se tyto akumulátory také velmi obtížně hasí.

Riziko požáru a jedovaté výpary

Japonsko však v posledních letech do těchto technologií významně investovalo a zásadní nedostatky tohoto řešení se mu podařilo odstranit. Nové baterie tohoto typu proto instalovalo do posledních dvou ponorek třídy Soryu, kde nahradily pohon stirlingovým motorem. První byla uvedena do provozu na jaře 2020, druhá o rok později. Tyto dvě ponorky se staly především testovacími platformami, kde se tato koncepce dlouhodobě zkouší. Plně integrována a uplatňována bude až u ponorek nové třídy Taigei.

Možnosti nové technologie se ale ukazují být natolik lákavé, že samotná první ponorka třídy Taigei byla uvedena do provozu již letos v březnu 2022. Jde o 84 metrů dlouhou ponorku, jež má na hladině výtlak 3 000 tun. Její posádku tvoří 70 námořníků. Má být vybavena šnorchlem, který umožňuje nabíjet baterie i při plavbě pod vodou, jako se o to pokoušely německé ponorky za druhé světové války.

iZdroj fotografie: Uživatel Hunini / Creative Commons / CC BY-SA

Ovšem dnešní pokročilá technologie již dovoluje tento princip s úspěchem zařadit do škály technického vybavení nových ponorek. Dokonce bez obav z nedostatků jejích druhoválečných německých předchůdců. Ponorka Taigei má nový sonarový systém a radar. Vybavena je šesti torpédomety, měla by využívat nové torpédo Type 18 a odpalovat protilodní střely Harpoon.

Zatím není známo, jak dlouho na jedno nabití vydrží pod hladinou a jakou rychlostí se bude pohybovat pod vodou, tyto parametry jsou pochopitelně předmětem vojenského tajemství, ale testovací ponorky třídy Soryu s tímto pohonem dosahovaly pod vodou rychlosti až 20 uzlů. Při masové produkci by navíc ponorky Taigei měly být i relativně levné, což z nich dělá velmi zajímavý japonský exportní zbrojní systém. V oblasti, kde Čína stále více chřestí zbraněmi, půjde zcela jistě o velmi žádané zboží.

Článek Revoluce v konstrukci ponorek. Japonsko přichází s plavidly vybavenými lithium-iontovými bateriemi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ponorka musí měnit svoji hmotnost

Vše je vlastně fyzika. Lodě plují proto, že jejich hmotnost je nižší než hmotnost vody, kterou vytlačí. Když tohoto dosáhnete, může předmět zůstat na hladině, i když má například stěny ze železa, jež samo pochopitelně běžně nepluje. U ponorky je tento princip ještě o něco složitější, protože, jak je známo, dokážou se pohybovat ustáleně nejen na hladině, ale i pod hladinou. Musí mít tedy v určitou chvíli schopnost plavat na hladině a v okamžiku, kdy se chtějí ponořit, musí mít hustotu větší než voda, aby se potopily.

iZdroj fotografie: Pxhere

K tomu jsou využívány takzvané balastní nádrže. Jde o cosi jako princip nafukovacího člunu. Pokud je v nádržích voda, je ponorka těžká a klesne pod hladinu. Jestliže je ale v balastních nádržích vzduch, je natolik lehká, že plave. Pokud chce tedy ponorka pod hladinu, napustí se do nádrží voda a plavidlo začne klesat. Při vynořování se voda odčerpá a nádrže zaplní ponorka vzduchem z vnitřních tlakových nádrží, kde je vzduch patřičně stlačený. V případě nouzové situace muže být do nádrží rychle vehnáno velké množství stlačeného vzduchu.

Ovšem ponorka se může ponořit jen do určité hloubky, proto je nutné ji udržovat tak, aby svoji vzdálenost od hladiny v určité mezi neměnila. To je možné díky tomu, že v balastních nádržích je jen tolik vody, aby plavidlo mělo neutrální vztlak, tedy ani neklesalo, ani nestoupalo. Ovšem to je jen jeden prvek řízení ponoru ponorky. Dalším jsou hloubková kormidla na zádi a často i na přídi, ale mohou je tvořit i jakási pohyblivá naklápěcí křídla na bocích trupu ponorky.

Řízení podobné letadlům

Ta fungují podobně jako výšková kormidla a křídla u letadel. S jejich pomocí je možné měnit směr proudění vody kolem lodě. Má to jednu základní podmínku. Ponorka musí být v pohybu. Jestliže není, nemůže tento princip fungovat. Pokud ale ano, ponorka se může natočit přídí nahoru nebo dolů, a tím své potápění nebo vynoření zrychlit nebo takto měnit hloubku v případě, že má neutrální vztlak. Samozřejmě je to možné jen do určitého úhlu, příliš velký úhel sestupu do hloubky, méně již rychlého výstupu ke hladině, by mohl být nebezpečný.

Pokud se ponorka vynořuje, potřebuje nad sebou volnou hladinu. Ale moderní plavidla jsou schopna se vynořit i tam, kde je vrstva ledu. Mají kvůli tomu zesílenou konstrukci věže a vrchní části. Běžně ponorky dokážou prorazit led o síle 50 až 60 centimetrů, v nouzové situaci prý až tři metry. Tato schopnost hlavně ponorkám s balistickými raketami umožňuje se vynořit v arktických oblastech a odpálit je. Například Rusko v roce 2021 provedlo cvičení, při němž arktický led na jednom místě prorazily hned tři ponorky.

iZdroj fotografie: U. S. Navy / Public Domain

Vzhledem k atomovému pohonu a schopnosti vyrábět si kyslík z mořské vody u dnešních podmořských korábů již nehrozí pod ledem u Severního pólu situace, kterou tak dramaticky popsal Jules Verne ve svém románu 20 000 mil pod mořem, kde se jeho fiktivní, ale slavný ponorný člun Nautilus ocitl pod vodou v uzavřeném prostoru mezi krami ledu u severní točny.

Článek Pohyb ponorky je věda plná fyziky. Není pro ně problém ani cesta pod ledem, ten slabší si umějí prorazit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Strategická základna blízko sporných oblastí

Jde o námořní přístav, který Čína vybudovala na strategicky položeném tropickém ostrově Hainan na jihu Číny. Ostrov vybíhá do Jihočínského moře, a je tak skvělým místem, odkud lodě mohou vyplouvat do této oblasti, již si Čína nárokuje. A to včetně území, která jsou stovky kilometrů vzdálená od její pevniny. Kvůli tomu se opakovaně pře se sousedními zeměmi, proto také vybudovala některé základny na útesech, kam nejprve navezla hromady písku.

Velmi blízko jsou například Paracelské ostrovy. O jejich vlastnictví vede Čína spory s Vietnamem a nárokuje si je i Tchaj-wan. Hainan je také nejblíže od Spratleyho ostrovů. O ty se zase přou Čína, Vietnam, Filipíny, Tchaj-wan, Malajsie a Brunej. Ovšem v posledních letech zde Čína udržuje silné námořní jednotky a také početné námořní milice, což jsou ozbrojené rybářské lodě, které se v případě potřeby tváří jako civilní plavidla. Oblast je klíčová pro lodní dopravu, jsou zde poměrně bohatá loviště ryb a především naleziště ropy a plynu.

Poměrně málo známý fakt je, že na tomto ostrově Čína vybudovala po roce 2007 i svůj již čtvrtý kosmodrom, který funguje především pro vypouštění vojenských družic a jako raketová základna. Jeho vybudování státní čínská zpravodajská agentura zdůvodňovala tím, že „ideální geografické podmínky a blízkost rovníku umožní raketám nést větší náklad a prodlouží životnost satelitů“.

Je pravda, že prosté platné fyzikální zákony způsobují, že čím blíže rovníku raketa startuje, tím silněji funguje „efekt praku“ točící se země, tj. rychlost startující rakety je vyšší o působení větší odstředivé síly rotujícího povrchu Země. Takže start nosné rakety je pak možný buď s menším množstvím paliva, nebo s větším nákladem než ze severněji položených startovišť.

O této kosmické základně se stále ještě mnoho neví, měla být dokončena v roce 2010, ale není dodnes jasné, jestli tomu tak skutečně je. Funkční ovšem je. A je důležitou čínskou raketovou základnou s vybudovaným zázemím uprostřed zájmové oblasti, kterou Čína stále hlasitěji nárokuje jako své vlastnictví.

V podzemí se skrývají ponorky

Podle satelitních snímků se dá odhadovat, že základnu Čína začala budovat někdy kolem roku 2008. Její hlavní část tvoří podzemní zaplavené tunely, ve kterých mohou kotvit ponorky. Byly by tak v bezpečí před případným nepřátelským útokem. Odhaduje se, že by zde mohlo mít útočiště až 20 ponorek s jaderným pohonem. V roce 2020 se podařilo špionážní družici vyfotografovat pravděpodobně jadernou útočnou ponorku Type 093 Shang právě v okamžiku, jak vplouvá do jednoho z tunelů.

Čína svoji flotilu jaderných ponorek hodlá rozšířit. Společnost Bohai Shipbuilding Heavy Industrial Corporation staví velké loděnice v prefektuře Huludao v čínské provincii Liaoning, které by měly stavět novou třídu čínských jaderných útočných ponorek Type 095. Půjde o plavidla, jež mají být mnohem tišší než současné čínské ponorky a měly by disponovat celou řadou pokročilých senzorů. Mají být schopny odpalovat i protilodní střely HY-4 a sloužit jako doprovod svazu lodí čínského námořnictva, jehož hlavní složkou mají být některé z čínských letadlových lodí.

Základna Yulin má být rozšiřována, aby poskytla útočiště letadlovým a velkým výsadkovým plavidlům čínského námořnictva. V roce 2021 se na sociálních sítích objevily fotografie, jak zde kotví letadlová loď Shandong a výsadkové vrtulníkové plavidlo třídy Type 075. Jak počet letadlových lodí, tak těchto výsadkových plavidel, které by teoreticky bylo možné přeměnit na lehké letadlové lodě, plánuje Čína v příštích letech navýšit. Je to další krok k naplnění hrozby útoku na Tchaj-wan, neboť bez nich by nemohla realizovat jakoukoli výsadkovou námořní operaci na území Tchaj-wanu, s níž opakovaně hrozí.

Zdroj: TechInsider

Článek Čína má na ostrově Hainan velkou námořní základnu s kotvišti ponorek v podzemních umělých jeskyních. A také další kosmodrom se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Arabský záliv poskytuje vhodné podmínky

Vody Perského zálivu, nazývaného v některých zemích Arabský, jsou mimořádné vhodné pro operace bojových plavců. Hlavní faktory jsou malá hloubka, silný lodní provoz v oblasti znesnadňující odhalení a teplá voda. Dále tankery, další dopravní lodě a také těžní zařízení ropy v příbřežním šelfu jako cíle. Bojoví plavci a miniponorky byli nasazeni za války mezi Irákem a Iránem a následně za první i druhé války v Perském zálivu.

Příslušníci amerických SEALS a britských SBS provedli řadu akcí zaměřených na průzkum prostorů vylodění, likvidaci plovoucích min, ničení prostředků iráckého loďstva a postavení irácké armády na ropných plošinách. Přitom spolupracovali s bojovými plavci například z Kuvajtu. Několik akcí naopak zmařila ropa vypuštěná z ropných terminálů do moře.

Příslušníci SEALS se poté podíleli na průzkumu zamořené oblasti a přípravě bombardování, jež nebezpečně narůstající ekologickou katastrofu zastavilo. Výsledkem uvedených úspěšných operací byl zájem řady arabských států v regionu o miniponorky. Rostoucí snaha o vyzbrojování vlastními silami vede k řadě technologicky zajímavých konstrukcí těchto plavidel.

Miniponorky firmy Emirates Marine

Vývoj moderních typů miniponorek určených pro speciální operace realizuje ve Spojených arabských emirátech státní firma Emirates Marine Technology. Vývoj zahrnuje rovněž různé typy dýchacích přístrojů, speciální výstroj, speciální přístroje pro navigaci, lokalizaci cílů a další činnosti pod vodou. Výrobce spolupracuje s evropskými (především italskými a francouzskými) výrobci obdobných systémů a výstroje.

Ponorka kategorie SDV (Swimmer Delivery Vehicle) FSW-5 Barracuda, známá jako Class 5, zavedená do výzbroje byla opakovaně zpřístupněna odborné veřejnosti v rámci veletrhů IDEX. Předcházely jí menší dvoumístné vývojové typy FWS 1, 2, 3, 4. Ponorka Class 5 patří do skupiny takzvaných mokrých ponorek, u nichž je prostor pro posádku vybavenou dýchacími přístroji zaplaven. Trup vyrobený z nekorodujícího materiálu má kruhový průřez.

Posádka sedí ve dvou samostatných kabinách za sebou ve střední částí ponorky. Vpředu velitel řídící ponorku pomocí kniplu a pedálů jako letadlo, vzadu navigátor. Kabiny lze uzavřít posuvným průhledným krytem. Sedačky mají stavitelnou výšku, takže při plavbě na hladině nebo při malé rychlosti pod vodou mohou hlavy posádky vyčnívat nad trup.

Mokré provedení zjednodušuje konstrukci plavidla a uzavírání kabin zlepšuje hydrodynamické vlastnosti při plavbě pod vodou. Pohon lodního šroubu tvarovaného z hlediska minimální emise šumů a umístěného v kruhovém prstenci, který lze označit za krátký tunel, zabezpečuje přes převodovku elektromotor o výkonu 8 kW poháněný sadou niklkadmiových akumulátorů. Na přání zákazníka lze ponorku vybavit stříbrozinkovými akumulátory.

Ty jsou podle dostupných informačních materiálů umístěny v protáhlých kontejnerech po stranách dolní části trupu. U podobných ponorek jiných výrobců bývají obvykle uloženy v přední a zadní části trupu. Údajně mají životnost více než 2 000 nabíjecích cyklů. Kontejnery lze rovněž použít k transportu min a náloží. Ponorka je bojeschopná v rámci jejich kapacity umožňující 10 hodin plavby a poté musí být v přístavu provedeno dobití.

Doklad schopností techniků SAE

Ponořování je zabezpečeno pomocí balastních nádrží o celkovém objemu 700 l. Vynoření zajišťuje stlačený vzduch vezený v láhvích v trupu a elektrické čerpadlo umožňující plné vynoření. Ponořování a vynořování dynamicky při plavbě napomáhají rovněž hloubková kormidla na zádi. Ke změně sklonu slouží přečerpávání nebo napouštění a vyčerpávání vody v příďové a záďové balastní nádrži.

Hlavní zásoby stlačeného vzduchu pro potřeby posádky, přesněji vzduchové směsi kyslíku a dusíku v poměru 60 : 40 nebo 50 : 50 umožňující posádce dýchání po dobu více než šest hodin, se nalézají před kabinou velitele ve dvou nádržích o celkovém objemu 27 l a při tlaku 200 barů. Posádka na ně při plavbě pod hladinou napojuje dýchací systém svých skafandrů.

Pro samostatnou činnost mimo ponorku a pro případ poruchy integrálního systému pro zabezpečení dodávky dýchací směsi jsou oba členové posádky vybavení dýchacím přístrojem s uzavřeným okruhem. V přídi je instalován sonar, který pod vodou zajišťuje vidění vpřed a obrazovka s jeho údaji se nalézá na palubní desce navigátora. Další výstroj tvoří autopilot, elektronický kompas, hloubkoměr, navigační systém vybavený přístrojem satelitní navigace GPS promítající pozici na elektronickou mapu na obrazovce navigátora a vysílačka.

Ponorka je poměrně prostorná a před i za stanovištěm posádky jsou rozměrné snímatelné kryty transportních prostorů. Rovněž příď lze demontovat, ovšem její součástí jsou navigační přístroje. Do příslušenství patří dále vodotěsná svítilna, manipulační vozík, přívěs, na němž lze ponorku převážet za nákladním automobilem, ochranný povlak, pár suchých a pár mokrých skafandrů a dva dýchací přístroje. Ponorky jsou mimo nasazení uloženy na suchu na manipulačních vozících v doku a napojeny na elektrické konzervátory.

Před nasazením je provedeno doplnění stlačeného vzduchu a dýchacích směsí. Poté následuje přesun na výtah v bazénu dislokovaném v doku a z toho ponorka pod vodou vyplouvá. Rovněž je možná přeprava na lodi a spouštění do vody pomocí člunových jeřábů. Ponorky Class 5 představují moderní průzkumný a diverzní prostředek pro speciální operace v rámci operací obojživelného typu. Jsou zároveň dokladem schopnosti specialistů ze Spojených arabských emirátů využívat moderní technologie a vyrábět moderní vojenskou techniku.

Ponorky firmy Palm Submarines

Firma Palm Submarines přišla se dvěma speciálními miniponorkami. Zajímavé je, že tato firma prezentuje vlastně civilní iniciativu, reprezentovanou Sultanem Ahmadem Bin Sulayem, šéfem společnosti Dubais Ports, Customs and Free Zone Corporation. Nejmenší ponorkou je Stingray. Jedná se o futuristicky tvarovaný jednomístný typ připomínající rejnoka. Úkolem je hlídkování v přístavech a při pobřeží, vyhledávání pašeráků, lodí narkomafie, teroristů apod. V případě, že je napadena, ukryje se miniponorka pod hladinu a podá informace přátelským plavidlům.

Směr plavby určuje elektromotor upevněný otočně na konci úzkého kormidla na zádi. Regulaci hloubky ponoru zajišťují lodní šrouby ve svislých tunelech procházejících bočními stabilizačními plochami. Trup skloněný při plavbě šikmo vpřed umožňuje ponoření také pouhým zvýšením rychlosti. Další zajímavostí konstrukce je přístrojová deska umístěná před průhlednou kupolí kryjící prostor pro osádku. Firma předpokládá rovněž prodej privátním zájemcům.

iZdroj fotografie: PALM / Public Domain

Větší typ SDV 2 (Swimmer Delivery Vehicle) je dvoumístný. Úkolem je průzkum nepřátelského pobřeží a diverzní akce. Jedná se opět o mokrou ponorku. Ponorka svojí koncepcí silně připomíná gumový člun. Pro rychlou plavbu po hladině je vybavena silným přívěsným motorem. Pro plavbu pod hladinou používá motory stejného typu jako Stingray. Ponor zajišťuje napouštění vody do balastních nádrží a vynořování stlačený vzduch přepravovaný v lahvích. Řízení umožňuje natáčení závěsů lodních šroubů pomocí hydraulických pístů.

Největší varianta SDV2 je údajně schopna přepravit až osm potápěčů. Pouze ve formě modelu byl představen největší typ Intruder. Při rychlé plavbě na hladině připomíná spíše luxusní jachtu. Údajně se však dokáže ponořit v průběhu jedné minuty. Toto plavidlo určené k průzkumným a invazním úkolům může přepravovat šest členů osádky a deset desantů.

Hlavní takticko-technická data Class 5

Prázdná hmotnost 3,5 t

Bojový výtlak 8,0 t

Délka 9,1 m

Průměr trupu 1,15 m

Výkon motoru 8 kW

Rychlosti 5 vpřed, 5 vzad

Počet akumulátorů 100 v 66 blocích

Rychlost maximální 12 km/h

cestovní 10 km/h

Operační ponor 30 m

Maximální ponor 50 m

Zdroj: Autorský komentář MVK, Sutton, H.: Special forces subs, 2nd Edition

Článek Arabské miniponorky pro speciální operace, důkaz o určité vyspělosti arabského zbrojního průmyslu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ponorky a Archimédův zákon

Ponorka, respektive jakýkoliv jiný člun, je schopna setrvat na hladině, jestliže se hmotnost vytlačené vody rovná hmotnosti plavidla. Tato vytlačená voda působí vztlakovou silou (neboli vztlakem) v opačném směru než gravitace, která naopak tahá loď směrem dolů, tedy ke dnu. Na rozdíl od běžných lodí dokážou ponorky svůj vztlak ovládat a měnit, díky čemuž se mohou ponořit pod hladinu. Nebo naopak opět vyplout na hladinu. 

K ovládání vztlaku používá ponorka balastní nádrže, které mohou být napleněny buď vodou nebo vzduchem. Záleží na tom, zda se ponorka nachází nad či pod hladinou. Pokud je na hladině, jsou balastní nádrže naplněny vzduchem, díky čemuž je hustota ponorky menší než hustota vody. Jakmile se začne ponorka potápět, je do balastních nádrží napumpována voda, jež postupně nahradí vzduch a navýší hustotu ponorky.  

Díky tomu je pak ponorka schopna pohybu pod hladinou. Na palubě jsou rovněž uloženy nádrže se stlačeným vzduchem. Pakliže se chce posádka vrátit na hladinu, vzduch z nich postupně odčerpá do balastních nádrží, čímž z nich opět vytlačí vodu, a umožní tak ponorce vystoupat na hladinu. 

Rusko představilo největší ponorku světa

V současné době vynikají ve vývoji schopných ponorek zejména Spojené státy americké a Rusko. A právě ruské námořnictvo nedávno spustilo na mořskou hladinu vůbec největší ponorku světa, jež dostala jméno Belgorod. Jedná se o atomovou ponorku s délkou 184 metrů a výtlakem až 24 000 tun. Konstrukce K-329 Belgorod trvala téměř 30 let, což je i na neslavné poměry ruského průmyslu docela tristní doba. Zajímavé také je, že výstavba ponorky započala pouhé dva měsíce po ponorce Kursk, která se nedlouho po svém uvedení potopila.  

Konstrukce enormního podmořského stroje byla zkomplikována nejen nedostatkem důležitých komponentů, ale také převládající korupcí a nedostatkem financí. Samotný koncept ponorky musel být nakonec znatelně upraven, neboť značná část peněz vyhrazených pro její výstavbu byla rozkradena. Podmořské plavidlo bylo přestavěno na ponorku určenou pro speciální operace, která je samotnými Rusy prezentována coby ponorka vědecká. Skutečný účel ponorky však zůstává nejasný.  

Zdroj: TechInsider, HowStuffWorks

Článek Věda a technika na pozadí ponorek: Tajemství vertikálního pohybu podmořských plavidel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ponorky s jadernými hlavicemi na severu

Akce se odehrávala na dalekém severu v okolí ostrovů Země Františka Josefa a Alexandřina země, které leží ještě severněji než Špicberské ostrovy. Rusko sem poslalo hned 3 atomové ponorky s balistickými raketami a jadernými hlavicemi. Ty prolomily led a vynořily se v těsné vzdálenosti od sebe, údajně v prostoru kolem 300 metrů. Přes pól v tu dobu měly přeletět stíhací letouny MiG-31 a uskutečnilo se cvičení arktické motostřelecké brigády.

Ruská strana prezentovala hlavně nasazení svých ponorek. Něco podobného naposledy ruské námořnictvo provedlo v polovině 90. let, kdy jeho ponorka odpálila raketu ze severního pólu. Oceán pod arktickým ledem byl velkým kolbištěm jaderných ponorek za studené války. Ponorky s balistickými raketami zde byly ukryty před detekcí z hladiny. Mohly své střely odpalovat po prolomení ledu, na což byly konstruovány. Naopak po těchto nosičích zde pátraly jaderné útočné ponorky.

Jedna z ponorek byla velmi moderním plavidlem

V roce 2021 se v Arktidě vynořily dvě ponorky Projekt 667BDRM Delta IV a nová ponorka Projekt 955-A Borej. První z nich jsou vybaveny 16 raketami R-29RMU Sineva na kapalné palivo. Každá z raket nese čtyři jaderné hlavice o síle 100 kilotun. Jejich standardní dosah je 8 300 kilometrů. Ponorky jsou plavidla zkonstruovaná ještě v době Sovětského svazu. Mohou se potopit do hloubky 400 metrů a dosahovat rychlosti 25 uzlů. Vyzbrojeny jsou šesti torpédomety.

Plavidla třídy Borej jsou nejmodernějšími balistickými ponorkami ve výzbroji Ruska. Využívají pohonu typu pump-jet a jsou zkonstruovány tak, aby byly mnohem tišší a hůře odhalitelné než předchozí dvě plavidla. Pod vodou dosahují rychlosti 29 uzlů. Ponorka nese 16 balistických raket RSM-56 Bulava. Každá může mít až 10 hlavic o síle 100–⁠150 kilotun. Dostřel raket může být až 10 000 kilometrů. Kromě toho je ponorka vyzbrojena torpédy.

Ačkoli současnou válkou na Ukrajině ruské ponorkové námořnictvo zasaženo není, je otázkou, jak se budou rozvíjet schopnosti Ruska v Arktidě do budoucna. Některé arktické jednotky to dokonce stáhlo k nasazení do bojů na Ukrajině. Na schopnostech armády a námořnictva na severu se však může v dalších letech projevit nedostatek peněz, jež budou muset jít na nahrazení ztrát na Ukrajině. Ovlivnit to může též embargo, které Rusko odstřihlo od mnoha moderních západních technologií.

Jak hodnotíte schopnosti Ruska v oblasti Arktidy?

Zdroj: TechInsider

Článek Rusko si dlouhou dobu nárokuje rozsáhlá území Arktidy. V roce 2021 led prolomily hned tři jaderné ponorky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ponorky ohromí především svou velikostí  

V 70. letech 20. století spustil Sovětský svaz nový program na vývoj jaderných zbraní, jenž dostal kódové označení „Typhoon”. Cílem programu bylo vyvinout novou nukleární ponorku, která by byla schopna nést jaderné střely. Ponorky třídy Typhoon o výtlaku 23 200 tun dosahovaly délky téměř 183 metrů a byly širší než průměrné rodinné domy.

Ačkoli je většina ponorek z hlediska vybavení poměrně strohá a posádka se na svých cestách obvykle netěší přílišnému komfortu, obrovské rozměry Typhoonů umožnily sovětským konstruktérům a inženýrům vměstnat do ponorek i dosti neobvyklé vybavení, jako je například solárium, sauna, či dokonce menší plavecký bazén.  

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

První ponorka třídy Typhoon, TK-208 Dmitrij Donskoj, vstoupila do služby v roce 1981. Co se arzenálu týče, ponorky mohly nést až 20 balistických raket RSM-52. Rusko sestrojilo ponorek celkem pět, dnes již však setrvává ve službě pouze ta první, tedy Dmitrij Donskoj. Ponorka sloužila v období studené války, přičemž po jejím konci byla nadále využívána, především jako testovací loď pro novou generaci ruských podmořských ponorkových technologií a balistických střel. Důležitou roli sehrála například při testování balistické rakety Bulava. 

I přesto, že je ponorka ve službě již nějaký ten pátek, stále nahání hrůzu, a to nejen díky své ohromné velikosti, nýbrž také díky celkovému technickému provedení. Jak napověděl film Hon na Rudý říjen, ponorka je podle všeho velice tichá a i přes svou velikost dokáže proklouznout zcela nepozorovaně téměř kamkoliv.

Samozřejmě je třeba brát ohled na to, že ve filmu disponovala ponorka magnetohydrodynamickým pohonem, zatímco ve skutečnosti má ve výbavě dvě parní turbíny s generátory a dva jaderné reaktory. Reálné schopnosti ponorky se tak budou od těch filmových značně lišit.

Jak byste srovnaly vlastnosti ponorek Typhoon a novějších ruských ponorek třídy Borej?

Zdroj: TechInsider

Článek Monstrózní ruské ponorky jsou ještě děsivější, než se může na první pohled zdát se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sůl mohla narušit potrubí chladícího systému

Podle dostupných informací někdo nezavřel poklop na levé straně zadní části ponorky. Do plavidla pak vniklo veliké množství vody, jež zaplavilo především část pohonu. Dostala se i na potrubí, kterým se pod tlakem vede voda k chlazení jaderného reaktoru. Odborníci se obávali, že slaná voda mohla toto vedení narušit. Pokud by potrubí prasklo, byla by ohrožena nejen posádka plavidla, ale i jaderný reaktor a zbraně na palubě, což by mohlo mít nepředstavitelné následky.

Arihant je prvním plavidlem s jaderným pohonem a balistickými raketami ve výzbroji Indie. Plány na jeho stavbu začaly vznikat již v roce 1984. Je postaven podle ruských ponorek třídy Akula, ale byl prodloužen, aby se do něho vešla raketová výzbroj. S Akulami mělo indické námořnictvo před zavedením Arihantu do služby zkušenosti, protože mělo od Ruska od roku 2011 na deset let pronajatou útočnou ponorku této třídy nesoucí jméno Chakra.

Na vodu byl Arihant spuštěn v roce 2009, ale následovalo sedm let různých zkoušek. Jde o plavidlo, které je 111 metrů dlouhé a na hladině má výtlak kolem 6 tisíc tun. Pohání ho reaktor o výkonu 83 megawatt. Pod hladinou je ponorka schopna dosáhnout rychlosti 24 uzlů, na hladině pak 15 uzlů. Ponořit se může do hloubky 300 metrů. Její posádku tvoří 95 až 100 námořníků.

12 menších nebo 4 větší rakety

Plavidlo má čtyři odpalovací tubusy. Může nést buď zásobu 12 střel K-15, nebo 4 větší střely K-4. Rakety K-15 mají dosah 750 kilometrů a mohou nést jaderné hlavice. Plně v provozu jsou od roku 2018. Větší K4 mohou zasahovat cíle do vzdálenosti 3 500 kilometrů. Zatímco první raketa je určena hlavně k odstrašení Pákistánu, větší má již schopnost zasáhnout i hlavní město Číny, Peking. Kromě toho Arihant disponuje šesti torpédomety ráže 533 milimetrů.

V roce 2017 Indie spustila na vodu sesterskou loď této ponorky, která nese jméno Arighat. Zhruba na začátku roku 2022 měla být připravena nastoupit do služby. Celkem by Indie chtěla postavit až pět ponorek této třídy, nyní je ve výstavbě třetí. Ovšem nad tím, co se v roce 2017 stalo na Arihantu, zůstává rozum stát. Na jaderné ponorky bývají posíláni ti nejlepší z nejlepších členů námořnictva, kteří musí procházet náročným tréninkem. Zapomenout zavřít poklop je do nebe volající neschopnost nebo hloupost spojená s poruchou systému.

Jak se mohlo stát, že člen posádky indické ponorky udělal takovou chybu?

Zdroj: TechInsider

Článek Námořník omylem vyřadil z provozu jadernou ponorku za 75 miliard Kč. Zapomněl zavřít poklop se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Podzemní suchý dok

Naštěstí pro všechny, studená válka nikdy neměla skutečně přerůst ve třetí světovou válku. A přesto, když člověk hledí do útrob temných a mrazivě vzhlížejících tunelů, nad hlavou 100 metrů skály, za rohem sklad paliva i arzenál s jadernými hlavicemi a o kus dál místo na sedm až devět ponorek. To vše chráněno bránou s 10tunovým rámem, nelze si nepředstavit, jaké by asi bylo přečkat zde jaderný útok. Řeč je o podzemním komplexu Černomořské flotily, jehož vinou na více než půl století prakticky zmizelo z mapy dříve malebné krymské město Balaklava. 

Balaklava nebyla pro výstavbu podzemního komplexu vybrána jen tak náhodou. Příroda sama vytvořila z městské zátoky ideální útočiště pro námořnictvo. Úzká klikatá úžina široká pouhých 200–400 metrů chrání přístav před bouřemi i zvědavci –⁠ z otevřeného moře není vidět z žádného úhlu. Velká hloubka, až 17 m, navíc umožňuje ponorkám vplout do přístavu naprosto nepozorovaně.

iZdroj fotografie: Autor neznámý

Hora Tavros, v jejíchž hlubinách se tajné zařízení nachází, je tvořena pevným mramorovým vápencem, přičemž tloušťka horniny nad podzemními prostorami dosahuje až 126 m. I díky tomu byl komplex oceněn první kategorií atomové ochrany. Což znamená, že obstojí i proti přímému zásahu atomovou bombou o síle 100 kt TNT. 

Podzemní komplex o celkové rozloze přibližně 15 000 m² navrhl leningradský projektový institut Granit. V roce 1947 Stalin projekt schválil a v roce 1953 byla zahájena výstavba hlavní části komplexu, objektu 825 GTS. K realizaci prací byla vytvořena speciální důlně-stavební jednotka Černomořské flotily.

V únoru 1956 se na osobní Chruščovův příkaz (tehdejší předseda rady ministrů Sovětského svazu) připojili k posádce stavební dělníci z Moskvy a Charkova, kteří měli zkušenosti s tunelářskými pracemi na Kavkaze. Výstavba objektu 825 GTS, kde se nachází závod na opravu lodí, včetně suchého doku, byla dokončena v roce 1961. V případě nouze lze v prostorách objektu ukrýt až 9 ponorek malé třídy či 7 ponorek střední třídy. Přičemž místa je zde dostatek i pro vojenský personál a veškeré pracovníky Balaklavy. 

Betonová opona 

Pokud se dnes rozhodnete projít podél západního břehu Balaklavské zátoky, budete muset přejít přes pontonový most. Tento most již půl století blokuje vstup do vodního kanálu – objektu GTS 825. V případě potřeby byly pontony vypuštěny, most byl zvednut o půl metru a odstaven, načež mohla ponorka vplout do kanálu. Kvůli maskování vplouvaly lodě do komplexu pouze za soumraku nebo v noci.

Hned za mostem je vidět jižní přístav Bathoport, velká námořní brána, která chrání kanál před nebezpečím jaderného výbuchu. Jedná se o vícedílnou kovovou konstrukci podél kanálu. Na 608 metrů dlouhý vodní kanál objektu 825 GTS je ve své nejrozsáhlejší části (od jižního přístavu k suchému doku) široký až 24 metrů. V této části mohly ponorky při nízké rychlosti manévrovat samostatně. Hloubka kanálu je 8 metrů.

iZdroj fotografie: Autor neznámý

Směrem k severnímu přístavu, který ústí do otevřeného moře, se pak kanál zužuje na 10 m. Zároveň však hloubka moře za mořským valem dosahuje až 32 m, což umožňuje lodi opustit základnu v podvodní poloze. Celý komplex je opravdu šikovně propracovanou vojenskou pevností, při jejíž konstrukci bylo dbáno jak na snadnou manévrovatelnost s vojenskou technikou, tak na bezpečnost samotné posádky. 

Pracovníci komplexu byli vázáni přísným slibem mlčenlivosti, neboť celý projekt byl udržován v tajnosti. Za sdílení informací hrozily pracovníkům velmi tvrdé tresty. Dnes již slouží vojenský komplex především jako turistická atrakce. Nicméně mnozí obyvatelé Balaklavy, kteří v tajném zařízení pracovali pod slibem mlčenlivosti někdy i po celé desítky let, si stále nemohou zvyknout na skutečnost, že nyní již mohou o podzemním komplexu hovořit svobodně. 

Může být podle vás základna uvedena opět do provozu?

Zdroj: TechInsider

Článek Tajná ponorková základna: Kobky studené války v sobě ukrývají dědictví závodů ve zbrojení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tvarem se inspiruje u vorvaňů

Nová ponorka označená SMX-31 má tvarově vycházet z přírody, konkrétně se inspirovala tvarem těla vorvaně. Její první unikátní vlastností bude posádka. Má se skládat pouze z 15 členů. Tuto skutečnost umožní mnoho automatizovaných systémů. Plavidlo se má stát podmořským velitelským centrem, základnou podvodních komand, mohla by vézt až 20členný výsadek, disponovat řadou podvodních nebo hladinových dronů a zároveň silnou výzbrojí.

Její tvar by nebyl doutníkový, jako je dnes běžné, ale šestiúhelníkový, a má disponovat zatahovacími horizontálnímu kormidly. Trup by tvořily dva pláště. Lehčí vnější a těžší vnitřní. Vrchní plášť plavidla by měl být tvořen materiály, které by hůře odrážely běžné aktivní senzorové impulsy. Proto by bylo plavidlo mnohem obtížnější detekovat.

Mělo by totiž být i extrémně tiché. Ponorka by měla disponovat hydroproudovým pohonem, jenž je mnohem tišší než běžné lopatkové lodní šrouby. Poháněna by měla být elektrickým pohonem z rozsáhlých článků. Neměla by tedy žádný další motor ani jaderný pohon, což jsou systémy, které na ponorkách bývají zdrojem různého hluku.

Plavidlo vhodné i pro průzkum

Ponorka by měla být kolem 80 metrů dlouhá a její výtlak by činil 3 200 tun. V případě, že by se pohybovala úspornou rychlostí 8 uzlů, pod hladinou by díky rozsáhlým článkům a úsporným technologiím měla vydržet více než 40 dní. Disponovat má i rozsáhlými detekčními přístroji, které jí ve spojení s drony umožní monitorovat 10krát větší oblast než zvládají současná plavidla. Maximální rychlost by měla být 20 uzlů.

Plavidlo bude i velmi silně vyzbrojené. Mělo by disponovat 24 kusy těžkých zbraní. Ty by zahrnovaly řízené střely umožňující zasahovat cíle na pevnině, protilodní střely a těžká torpéda F21 s dostřelem větším než 50 kilometrů. Dále by měla být vyzbrojena klasickými torpédy ráže 533 milimetrů. Předpokládá se, že plavidlo by mohlo být hotové kolem roku 2040.

Proč je podle vás nutné zkoušet nové konstrukce ponorek?

Zdroj: Techinsider, NavalGroup

Článek Světlo světa může spatřit ponorka, která převrátí zavedené koncepty naruby. Inspirací je vorvaň se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Spojenci potopili 120 německých ponorek

U-3523 byla vysoce moderní ponorkou typu XXI, která měla ve své výbavě řadu pokrokových technologií. Lodě tohoto typu byly v Německu konstruovány v letech 1943-1945 a do výbavy běžně dostávaly například vysokokapacitní baterie, elektromechanické rychlonabíjecí zařízení či hydrofony. Ty umožňovaly detekci cíle na vzdálenost až 100 kilometrů. Během války bylo v Německu vyrobeno celkem 133 ponorek tohoto typu. Celkem 120 z nich bylo však potopeno Spojenci. A v aktivní službě byly nakonec skutečně využity pouze dvě z nich. 

Ponorka šla ke dnu dne 6. května roku 1945 a její potopení měli údajně na svědomí českoslovenští letci sloužící v britském letectvu. Právě ti hlídkovali v oblasti, kde došlo k potopení německého stroje. A byli to také oni, kdo nahlásil její potopení. Zda tomu tak ovšem skutečně bylo, však není jisté, neboť ponorka zmizela 120 kilometrů jižně od místa, které letci uvedli v hlášení. Řada historických pramenů proto uvádí, že ponorku U-3523 zlikvidoval B-24 Liberator z 86. perutě RAF, zatímco českoslovenští letci potopili ponorku U-534. 

Do Jižní Ameriky na jeden zátah

Po konci druhé světové války kolovala řada zvěstí o tom, že ponorka sloužila k převozu nejvyšších nacistických představitelů i jimi nastřádaného bohatství do Jižní Ameriky. Ve skutečnosti však není vůbec jisté, zda byla konečným cílem ponorky právě Jižní Amerika. Či zda bylo na palubě umístěno nacistické zlato. Vlastně není ani jasné, zda byl na palubě přítomen ještě někdo jiný, než 58 členů posádky, kteří při nehodě zahynuli. 

Podle Gerta Normanna Andersena, ředitele jutského muzea, už jen samotný objev U-3523 vyvrací zvěsti o tom, že ponorka mířila do Jižní Ameriky. „Ponorka byla na cestě do Norska, ne do Jižní Ameriky,“ prohlásil. Andersen navíc již dříve prostudoval kopii posledního telegramu z ponorky z 6. května 1945. Tedy ze dne, kdy došlo k vlastnímu potopení ponorky.

Ani v něm se však nehovořilo o destinaci Jižní Ameriky, vysoce postavených nacistech nebo snad klenotech na palubě. Poslední dochovaný exemplář ponorky typu XXI je umístěn poblíž Německého námořního muzea v Bremerhavenu. Následný typ XXII do bojů takřka nezasáhl. Jednalo se o skutečně špičkové ponorky, z nichž vycházela konstrukce prakticky všech poválečných strojů.

Kdo má podle vás na svědomí potopení ponorky U-3523?

Zdroj: TechInsider

Článek Co v sobě skrývá tajná ponorka z 2. sv. války. 77 let byla nezvěstná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

To nejlepší ze sovětské školy

Historie Projektu 955 se začala psát již roku 1978, kdy byly zahájeny práce na konceptu ponorky pro 21. století. Na konci 80. let 20. století se pak přešlo k samotným projekčním pracím. Těmi byla pověřena Centrální konstrukční kancelář „Rubín“ v tehdejším Leningradu (dnes Petrohrad), pod vedením mladého konstruktéra Vladimíra Anatolijiče Zdornova. Původní projekt měl být sovětsky grandiózní.    

iZdroj fotografie: Mil.ru / Creative Commons / CC BY-SA

Nová třída totiž měla přímo vycházet z megalomanské třídy Akula, dosud největší ponorky na světě. Po pádu sovětské říše se však propozice změnily. Ponorka se vrátila ke klasické jednoduché koncepci jednoho tlakového trupu. Zároveň se zmenšily i rozměry. Do ponorky však měly být včleněny nejmodernější technologie, včetně pohonu pump-jet, technologie snižující hluk a modernější detekční zařízení.

Trable ponorky však odrážely Rusko 90. let. Plavidlo se mělo jmenovat Petrohrad. To však neprošlo a loď se tedy měla jmenovat Moskva. Tak byl ovšem pojmenován v nedávnu potopený křižník, a tak se nakonec první jednotka třídy Borej stala Jurijem Dolgorukim. Kýl byl položen v roce 1996. Ihned začaly spory o výzbroj. Ponorka měla původně nést rakety Bark. Jejich vývoj byl však po třech neúspěšných startech ukončen.

Borej jako Šípková Růženka

Bylo třeba najít novou hlavní zbraň pro pýchu ruské maríny. Někteří odborníci navrhovali přestavět ponorku na nosič řízených střel. Nakonec bylo rozhodnuto přezbrojit plavidlo na mezikontinentální střely Bulava, které vycházely z pozemních raket Topol-M. Projekt byl tedy v rychlosti přepracován. Podle konstruktérů měl nyní Jurij Dolgorukij nést 16 Bulav. Problémy Ruska však dolehly i na tyto plány.

Roku 1997, po pouhém roce stavby, byl celý projekt na neurčito zastavena. Důvody? Záporožské ocelárny na Ukrajině nebyly dále schopny dodávat speciální ocel, mnozí jiní dodavatelé úplně zkrachovaly a především státní kase došly peníze. Potřebných 26 miliard rublů (dnes zhruba 20 miliard korun) ruská státní kasa prostě neměla. Ponorka, která byla rozpracována z pouhých 2–3 %, byla v loděnicích Sevmaš v Severodvinsku zakonzervována.

iZdroj fotografie: Mil.ru / Creative Commons / CC BY-SA

Na lepší časy se začalo blýskat roku 2003, kdy se práce opět rozeběhly. Stavba však narazila na další problém. Mnoho odborníků opustilo skomírající loděnice a hledalo si práci jinde. Mnohé nenahraditelné profese proto musely být znovu vyškoleny, aby se práce mohly zdárně a kvalitně dokončit. Teprve roku 2008 byl K-535 Jurij Dolgorukij slavnostně spuštěn na vodu a roku 2013, celých 17 let od založení trupu, byla ponorka slavnostně přijata do služeb Severní floty.

Borej nelze podceňovat

Mnoho systémů a údajů o Projektu 955 je stále v utajovaném režimu. Proto shrňme alespoň známá fakta. Ponorky měří 170 metrů, šířka dosahuje 13,5 metru a ponor mají 10 metrů. Výtlak ponorky má být 14 720 tun na hladině a 24 000 tun pod hladinou. Ponorka se skládá celkem z 1,3 milionu součástek. Třída Borej má klasickou dvoutrupou konstrukci: nad tlakovým trupem je lehký trup, který má tlumit veškeré hluky a je v něm senzorové zařízení, Ponorka je pokryta speciálním materiálem pohlcující sonarový signál a má mít i aktivní rušení sonarů protivníka.

iZdroj fotografie: Mil.ru / Creative Commons / CC BY-SA

Srdcem ponorek má být nukleární reaktor VM-5 s parním generátorem OK-605V s výkonem 190 megawatt. Pohání turbínu „Azurit“ se sníženou hlučností s výkonem kolem 50 000 koní. Ta roztáčí lodní šroub ukrytý v prstenci, tedy tzv. pump-jet. Takový pohon je daleko tišší, má větší přenos výkonu a nechává za sebou nižší tepelnou stopu. Rychlost plavidla na hladině je asi 15 uzlů (28 km/h) a ponoření zvládne 29 uzlů (54 km/h).

Pro zlepšení manévrovatelnosti má ponorka na zatažitelných kormidlech vodomety. Pro snížení hluku během rychlé plavby lze zatáhnout hloubková kormidla. Operační hloubka „devět set padesát pětek“ je 400 metrů. Maximální hloubka ponoru pak má být 480 metrů. Jedná se však o tajnou informaci a toto číslo je potřeba brát s rezervou. Pro případ nouze je na palubě i klasický dieselový generátor s výkonem 1 000 koní. Dosah ponorky je samozřejmě neomezený, zásoby pro osádku však omezují službu na moři na 90 až 100 dní.    

Mocná i kontroverzní mezikontinentální raketa

Hlavní zbraní ponorek třídy Borej je balistická střela R-30 Bulava (Palcát). Třístupňová raketa na tuhá paliva má délku 11,2 metru, průměr 2 metry a váží 36, 8 tuny. Dolet je až 9 300 kilometrů. Raketa má být vybavena nejmodernějšími prvky sebeobrany, může vystřelovat falešné cíle a i v největších rychlostech má být schopna manévrování. Bulava by podle různých zdrojů měla nést 6–10 oddělitelných nezávisle naváděných hlavic (MIRV) o síle až 150 kilotun, tedy desetkrát silnější než zbraň použitá nad Hirošimou.

Produkt Moskevského institutu termální technologie raketa SLBM – R-30 Bulava / RSM-56 / 3M30 (kód NATO: SS-NX-30) je vyvíjen od roku 1998, první prototyp úspěšně odstartoval v roce 2004, když předchozí pokus v roce 2003 skončil výbuchem motoru. V roce 2005 prototypy při zkouškách uspěly, ale pak následovala celá série deseti nezdarů, která trvala až do roku 2010. Vychytávání technických příčin havárií při testech trvalo dlouho, a tak zařazení Bulav do výzbroje ruských ponorek došlo až teprve roku 2018.

iZdroj fotografie: Mil.ru / Creative Commons / CC BY-SA

I tak ale Bulava stále i v Rusku budí kontroverze a padlo mnoho návrhů vyzbrojit raději Boreje střelami s plochou drahou letu. Je totiž jasné, že systém Bulava nepatřil k nespolehlivějším, když se ze 40 startů povedla pouhá necelá třicítka. Na druhou stranu od roku 2010 už je její zkušební odpalování prakticky bez problémů. A tak ponorky Borej mají dnes na palubě 16 Bulav s deseti manévrujícími hlavicemi a klamnými cíli. Podle nepotvrzených zpráv by zdokonalená verze A mohla mít ve svých šachtách dokonce až 20 raket.

Bulavy pak doplňuje osm (respektive šest u nejnovější verze Borej A) torpédometů ráže 533 milimetrů. Ponorka pro ně může nést až 40 kusů munice od min přes torpéda USET-80 až po protilodní řízené střely RPK-6 Vodopad. Nad torpédomety se nachází šest vystřelovačů klamných cílů systému Bariéra. Ty dovedou simulovat sonarovou a zvukovou stopu ponorky a jsou určeny k tomu zmást systémy protivníka.  

To nejlepší z ruské techniky

Borej je doslova přeplněn tím nejlepším, čím ruské technologie disponují. Ponorka je řízena bojovým a informačním systémem Okres. Ten dostává informace ze sonaru MGK-600B s dosahem až 300 kilometrů a možností sledovat až 30 cílů. Data z něj analyzuje systém Ajax-M, který má k dispozici rozsáhlou databázi s profily šumů a zvuků jednotlivých lodí, jež podle nich může identifikovat.

Lodě jsou vybaveny zakódovanou komunikací se satelity a jsou naváděny ruským satelitním pozičním systémem GLONAS. V případě jeho výpadku je na palubě i astronavigační systém umístěný na periskopu. Vysoce pokročilý kamerový systém pak dovoluje optické sledování okolí i v hloubce kolem 60 metrů. Posádku pak tvoří 107 mužů, z nichž je 55 profesionálními vojáky.

iZdroj fotografie: Mil.ru / Creative Commons / CC BY-SA

Vývoj třídy Borej nekončí. První tři lodě Projektu 955, tedy Jurij Dolgorukyj, Alexandr Něvský a Vladimír Monomach, měly pro ruské ponorky příznačný „hrb“ se sekcí pro mezikontinentální střely. Ta u verze Borej A úplně zmizela a trup je zcela hladký se zlepšenou hydrodynamikou. První dvě vylepšená plavidla-Kníže Oleg a Kníže Vladimír jsou již ve službě. Generál Suvorov by měl do služby vstoupit letos.

Jsou velké plány Kremlu reálné?

Po nesnázích se stavbou Jurije Dolgorukého se podařilo průběh stavby dalších ponorek třídy stabilizovat. K-550 Alexandr Něvský se od položení trupu roku 2004 dostal do služby v roce 2013. O rok později ho následoval K-551 Vladimír Monomach. První loď třídy Borej A K-552, Kníže Vladimír, se v Severodvinsku začala stavět v roce 2012, dokončena byla roku 2017 a v roce 2020 vstoupila do služby. O dva roky později se začalo pracovat na K-553 Kníže Oleg. Ve fázi přebírání do provozu je nyní Generál Suvorov.

iZdroj fotografie: Mil.ru / Creative Commons / CC BY-SA

V současné době se dokončují plavidla Car Alexandr III a Kníže Požarskij, která by se do služby měla dostat v tomto nebo příštím roce. Kýly dalších dvou ponorek – Dmitrij Donský a Kníže Potěmkin – byly položeny vloni a do služby by měly vstoupit v druhé polovině 20. let. Mluví se i o dalších čtyřech lodích třídy. Ty by ovšem měly být zlepšené verze Borej B nebo nově vyvíjené verze Borej K. Ta by měla být vyzbrojena střelami s plochou drahou letu a být specializovaná na tajné operace, což by znamenalo, že by měla být protějškem americké třídy Virginie.

Ponorky jsou rozdělovány rovnoměrně mezi severní a pacifickou flotilu. I protivníci z USNAVY potvrzují, že třída Borej je mnohem tišší než její předchůdci. Zaznamenali však, že hydraulická čerpadla jsou po delší době provozu poněkud hlasitější. Předpokládá se, že ponorky třídy Borej vydrží ve službě minimálně 40 let. Budeme se tedy ještě dlouho nejen na stránkách denního tisku, ale především v oceánech s touto prodlouženou rukou Kremlu setkávat. Více jsme psali zde.

Je třída Borej skutečnou konkurencí západních ponorek, nebo jen papírový tygr?     

Zdroj: Vladimír Francev, Až ke dnu!, Praha, 2008.

Článek Ponorkami třídy Borej drží Kreml svět v šachu. Jak smrtonosné tyto tiché stíny oceánů ve skutečnosti jsou? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sovětské námořnictvo bylo horší

V době studené války Spojené státy a Sovětský svaz vzájemně soupeřily i na moři. Sověti ale za Američany zaostávali a snažili se tento handicap dohonit výstavbou ponorek. Ale i ty byly horší kvality než americká plavidla či ponorky jejich spojenců. Ruské se vyznačovaly především velkou zvukovou stopou při rychlejší plavbě, značnou hlučností pohonného zařízení, včetně atomových reaktorů i ostatních vnitřních systémů, které byly velmi nedůsledně odhlučněny.

Mnohé ruské ponorky starších konstrukcí dokonce umožňovaly vycvičeným operátorům je snadno přesně identifikovat podle jejich individuální hlukové stopy. Demaskující účinek hluku pochopitelně v případě potřeby umožňoval ponorky snadněji napadnout a potopit. Tuto nevýhodu mohlo odstranit jen zlepšení parametrů ponorek, případně nějaké nové zbraně.

iZdroj fotografie: Uživatel Boevaya mashina / Creative Commons / CC BY-SA

Sověti se pokoušeli o obojí, ale dařilo se jim spíše ve vyvíjení speciálních zbraní. Zaměřili se proto již od 60. let na snahu zkonstruovat torpédo, které by bylo extrémně rychlé. To není jednoduché, protože kvůli tření a odporu vody nelze vysokých rychlostí pod hladinou snadno dosahovat. Například běžné americké torpédo Mark 46 dosahuje po odpálení rychlosti kolem 40 uzlů, tedy 75 km/h.

Tento problém se ruští konstruktéři Merkulov (do roku 1967), Serov (do roku 1979) a Je. D. Rakov pokusili vyřešit pomocí principu superkavitace. To v podstatě znamená, že se kolem předmětu pohybujícím se vysokou rychlostí vytvoří pod vodou jakási plynná bublina. Pak se svým povrchem vody vůbec nebo jen minimálně dotýká. Tím odpadají problémy s odporem vody. Ale dosáhnout takového stavu není jednoduché a navíc to s sebou přináší i další technologické problémy.

Škval se odpaluje z běžného torpédometu

Podle dostupných informací měli Sověti funkční torpédo v první verzi M-4 již v roce 1964. V květnu 1966 došlo na první zkušební vypuštění pod vodou z ponorky S-65 v Černém moři ve Fedosii. V roce 1972 nahradilo ve zkouškách verzi M-4 nové torpédo M-5. Zkušebních odpálení proběhlo do května 1976 údajně 43. Státní zkoušky proběhly v listopadu a prosinci 1976, přičemž odpaly pod vodou byly provedeny z ponorky projektu 613RV.

V roce 1977 byl systém VA-111 Škval s torpédem M-5 přijat do výzbroje sovětského námořnictva. Přes ohromující rychlost však bylo se systémem mnoho problémů. Byl pod vodou velice hlučný, dosah byl relativně malý a hlavně jej nešlo po odpalu vůbec navádět. Procházel ale průběžnou modernizací, od verze Škval-M po dnešní Škval-M2.

Vylepšené torpédo M-5 poslední verze celého systému dostalo samonaváděcí hlavici, hmotnost bojové náplně vzrostla až na 370 kg s možností nesení atomové nálože, má prodloužený dosah a možnost manévrovat během své cesty k cíli. Jeho oficiální uvedení do služby bylo oznámeno až v roce 1990. Jde o 8,2 metru dlouhé a 2,7 tuny vážící torpédo, které se vystřeluje z běžného torpédometu ráže 533 milimetrů. Dosahuje rychlosti 200 uzlů, tedy 370 kilometrů v hodině. Dosah má mít až 15 kilometrů.

iZdroj fotografie: Uživatel One half 3544 / Public Domain

Torpédo má dnes téměř bez výjimek současné hlavice konvenční. Mají nejčastěji hmotnost 210 kilogramů. Rychlost zajišťuje tryskový dvoustupňový reaktivní pohon a druhý stupeň je poháněn hydrogenními kovy, které využívají mořskou vodu ke spuštění reakce. Superkavitaci zajišťuje specifický tvar torpéda a především plyn, jenž je z jeho špičky vypouštěn speciálním generátorem a vytváří okolo plujícího torpéda vzduchovou bublinu. První torpéda měla jen inerciální navádění, modernější mají i nějaký druh navádění koncového.

Rusko údajně pracuje na torpédu, které by mohlo dosahovat rychlosti až 300 uzlů (555 km/h). Samotné Škvaly se nevyrábí na území Ruska, ale v Kyrgyzstánu v závodě Dastan, podle jiných údajů v závodě Hydromaš ve městě Almaty. Rusko zemi mělo nabídnout, že se stane většinovým vlastníkem za odpis dluhu. S torpédem je spojena i špionážní aféra. Ruské úřady měly v roce 2000 zatknout údajného amerického agenta Edmonda Popa, který se prý pokoušel získat o zbrani informace. Protože měl rakovinu, prezident Vladimir Putin jej nakonec omilostnil.

Jak nebezpečné a jak funkční bude podle Vás torpédo Škval?

Zdroj: Military-history

Článek Rusko disponuje neuvěřitelně rychlým torpédem Škval. Ve vodě se pohybuje ve speciální kavitační bublině se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Potomek mořského vlka

V 90. letech 20. století se americké námořnictvo potýkalo s nedostatkem moderních multifunkčních ponorek. Útočné ponorky třídy Seawolf byly sice nejmodernějšími a nejdražšími (jedna vyšla na 2,8 miliardy dolarů) plavidly, do situace po konci studené války, kdy se požadavky na vojenské ponorné čluny změnily, se přesto nehodily. Pro nové tisíciletí bylo potřeba mnohem univerzálnější lodě.

Nové ponorky měly vedle potápění lodí torpédy a útoků raketami a křižujícími střelami jak na námořní, tak pozemní cíle operovat v pobřežních vodách. Vedle zaminování nepřátelských přístavů a plavebních koridorů měly sloužit i pro výsadky speciálních jednotek. A oproti Seawolfům měly vyjít o miliardu levněji, tedy na 1,8 miliardy. Vývoj byl zahájen na začátku 90. let. Kýl první ponorky USS Virginia (SSN 774), po které byla pojmenovaná i celá třída, byl položen roku 1999 a do služby byla uvedena v roce 2004.

iZdroj fotografie: US NAVY / Public Domain

Aby byla stavba a konstrukce lodi rychlejší, design třídy Virginia vychází ze svého předchůdce Seawolfu. Virginia je však menší. Ponorka má tvar protažené kapky, který má ve vodě jen minimální hydrodynamický odpor. Na rozdíl od Seawolfu má však Virginia jinou konstrukční filozofii. Konstrukce nové třídy je modulární. Velké konstrukční celky a tlakový trup tvoří jeden celek, což značně usnadňuje a zefektivňuje stavbu lodi.

Navíc takto lze ponorku snadno modifikovat a případně i zvětšit. První čtyři ponorky třídy Virginia Block I byly složeny z 10 modulů. U budoucích ponorek Block V přibude další modul – Virginia Payload Module (VPM). V tom se bude nacházet navíc 28 šachet pro křižující námořní střely Tomahawk. Design ponorek vychází z principu „Open System Architecture“ (OSA), tedy volně přeloženo disponuje otevřenou systémovou architekturu konstrukce i vybavení. To dovoluje snadno upgradovat například software i integrovat nové zařízení a zbraně.

Lodní šroub v prstenci

Ponorky třídy Virginia měří 115 metrů (10 lodí série Block V pak bude mít délku 140 metrů) a šířka je 10,4 metru. Výtlak u Block I-IV je pod vodou 7 900 tun. U Block V vzroste na 10 200 tun. Srdcem ponorky je jaderný reaktor S9G s výkonem 280 000 koní (210 megawatt), který jako palivo využívá na 93,5 % obohacený uran. Reaktor je z vysoce odolných materiálů a na rozdíl od jeho předchůdců v něm není potřeba měnit palivo.

Životnost reaktoru je, stejně jako lodí této třídy, 33 let. Reaktor vyrábí páru pro dvě parní turbíny s výkonem 40 000 koní každá. Turbíny pak roztáčejí přes společnou převodovku jeden lodní šroub, který je ukryt v prstenci. Systém „Pump-Jet-Propulser“ vyvinula britská firma BEA. Takto upravený šroub má nejen větší účinnost, ale jeho provoz je i mnohem tišší. Pro případ nouze je plavidlo vybaveno i dieselovým generátorem.

iZdroj fotografie: US NAVY / Public Domain

Údaje o největší dosažitelné rychlosti a maximální hloubce bojového ponoru Virginie jsou tajné, ale podle odborníků mohou ponorky zvládnout až 35 uzlů (65 km/h) a ponor může být až 490 metrů. Virginia je řízena pouze elektronicky systémem fly-by-wire. Celou loď tedy kormidelník ovládá pouhým joystickem. Do budoucna se počítá i s integrací systému, který by v případě nouze dovoloval řídit loď z jakékoliv konzole na palubě.

Periskop je přežitek a rozmanitá výzbroj

Třída Virginie není vybavena periskopem. Místo něj mají ponorky optickosenzorový stožár. Práci klasického periskopu zastupuje soustava kamer s nočním viděním a vysokým rozlišením, infračervených čidel a laserových zaměřovačů. Tato soustava zajišťuje přehled na hladině v rozsahu 360° a přenáší obraz na velkoplošné LCD obrazovky ve velínu. Výhodou je, že zařízení nenarušuje tlakové těleso ponorky, velín nemusí být pod věží a obraz může být přenášen na zařízení po celé lodi.

Ponorky mají celkem deset sonarových antén pracujících na různých frekvencích. Umístění a podrobnosti o těchto systémech jsou tajné. Vedle toho plavidla disponují navigačním inerciálním systémem SINS a pokročilým více frekvenčním systémem spojení se satelity. Roku 2010 pak byla USS California vybavena zařízením, které mění elektromagnetickou signaturu ponorky. Postupně byla tímto zařízením vybavena všechna plavidla třídy.

iZdroj fotografie: US NAVY / Public Domain

Třida Virginia má na přídi čtyři torpédomety 533 milimetrů. Z nich lze vypálit těžká torpéda Mk 48 nebo protilodní střely Harpoon. Zásoba těchto zbraní činí 25 kusů. Místo torpéd mohou být naloženy miny Mk 60 Captor. Ponorky Block I-IV mají 12 vertikálních odpalovacích šachet s UGM-109 Tomahawk. Block V s modulem VPM ponese dalších 28 střel Tomahawk. Ponorka tak ponese celkem 65 kusů zbraní místo 37, což je nárůst o plných 76 %. Ve výzbroji se mají objevit i nukleární hlavice a laserové zbraně.

Lodě třídy Virginia jsou první, které mají sekci pro speciální jednotky SEAL. Plavidla mají výstupní komoru pro devět osob, ze které mohou loď nepozorované opouštět potápěči. V ponorce je dokonce dokovací místo, kde může kotvit miniponorka Advanced SEAL Delivery System (ASDS). Miniponorka má délku 20 metrů, má mít rychlost kolem 8 uzlů (15 km/h) a může vézt až 16 příslušníků speciálních jednotek. Více podrobností však není známo.

Vše pro nedetekovatelnost

Trupy plavidel jsou pokryty speciálními dlaždicemi pohlcující sonarové odrazy. V roce 2010 se však přišlo na to, že se při plavbě na hladině oceánu tyto dlaždice uvolňují. Náprava trvala několik let. Třída Virginie nyní ale patří k nejtišším ponorkám ve službě. Uvádí se, že USS Virginie při maximální rychlosti vytváří stejný hluk jako ponorky třídy Los Angeles v tichém režimu při rychlosti 5 uzlů (9,2 km/h).       

Posádku tvoří celkem 135 mužů, 120 námořníků a 15 důstojníků. Vzhledem ke zmenšení vnitřního prostoru lodě nemají všichni námořnici své lůžko a na palubě je jen 94 postelí. Roku 2014 byly na palubě provedeny změny, aby na lodích mohly sloužit i ženy. Čím jsou ponorky vyhlášeny, jsou jejich výborně vařící kuchyně. Turnusy na moři trvají jeden až dva měsíce.

iZdroj fotografie: US NAVY / Public Domain

V současné době je ve službě 19 ponorek této třídy. Další tři procházejí testy a ve stavbě je šest plavidel. Za 24,1 miliardy USD (více jak půl bilionu korun) bylo objednáno dalších 10 ponorek Block V. Jejich stavba však zatím nezačala. Americké námořnictvo má v plánu získat celkem 66 plavidel třídy Virginia, která mají v roce 2029 nahradit ponorky třídy Los Angeles. Počítá se s tím, že modernizované lodě zůstanou ve službě minimálně do roku 2070.

Virginia také slaví velké první mezinárodní úspěchy, když se podařilo Američanům „vymluvit“ Australanům zakázku na francouzské ponorky Attack. Australané si budou moci vybrat, zda si budou chtít pořídit celou ponorku třídy Virginie či pouze použijí pro svůj vývoj její technologie včetně jaderného pohonu. Tato dohoda pobouřila nejen Francii, která přišla o lukrativní zakázku, ale především Čínu, jež se cítí touto akvizicí ohrožena. Pro třidu Virginia je to zřejmě ta nejlepší reklama a potvrzení jejích schopností. 

Jaký asi bude nástupce třídy Virginia?  

Zdroj: NationalInterest

Článek Ponorky třídy Virginia jsou dnes páteří amerického námořnictva. Je to skutečný stín oceánů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Útok ruského námořnictva na pozemní cíle

V pondělí 16. května potvrdil útok na ukrajinské výcvikové středisko americký Pentagon. Zda se však opravdu jednalo o rakety odpálené z ruských ponorek, to nebyli představitelé Pentagonu schopni nezávisle ověřit. Samotné Rusko přitom již dříve uvedlo, že vypálilo na ukrajinské pozemní cíle střely Kalibr s plochou dráhou letu, odpalované z ponorek. 

Podle zprávy ukrajinského ministerstva obrany způsobil ruský útok drobné škody na několika budovách, přičemž dvě z raket byly zachyceny protiraketovými systémy ještě před dopadem na cíl. Moskva má v Černém moři na půl tuctu ponorek třídy Kilo, za Sovětů označovaných jako Projekt 877. Ty jsou primárně využívány pro protilodní a protiponorkové operace. Případně pak také pro pobřežní hlídkování.  

I když rakety odpalované z ponorek na pevninu mohou v některých případech značně zkrátit reakční dobu napadené strany, pro útok na Lvov, jenž se zrovna v blízkosti pobřeží nenachází, přece jen nejsou ponorky tak úplně vhodné. Rozhodně tedy ne tak jako suchozemské dělostřelectvo, které má Moskva rozmístěné na Krymu. Nabízí se proto jen jedna možnost, proč by se ruské síly uchýlily k tomuto netypickému útoku: ruské muniční zásoby se tenčí.

Ruským jednotkám dochází munice 

Na tuto, pro ruské síly ne zrovna pozitivní skutečnost, upozorňují představitelé Pentagonu již několik týdnů. Zářným příkladem je například město Mariupol, kde Rusové postupně upouštěli od používání naváděných raket a uchylovali se k odpalování neřízených střel nebo hloupých bomb, které jsou obvykle shazovány z letadel bez naváděcích systémů. Jedná se o naslepo shazované bomby, jež jednoduše padají po balistické trajektorii a s jejichž použitím roste riziko zasažení civilních objektů mílovými skoky.

Je proto velmi pravděpodobné, že se tvrdé západní sankce podepisují jak na doplňování frontových zásob, tak na dovozu munice. Abychom byli přesnější, samotný dovoz na frontu by asi zas takový problém nebyl, kdyby tedy byly ruské síly schopny korigovat management rotací zásob na frontě. To je ale téma pro jinou diskuzi, zde se bavíme spíše o samotné výrobě naváděné munice.

🇷🇺🇺🇦 | A fire at the Yavoriv military training ground in the Lviv region as a result of a Russian missile attack. It is reported that 4 missiles hit.

#Russia #Ukraine #Russia #Ukraine #Россия #Украина #UkraineWar pic.twitter.com/UEObCoE2LM

— Franklin_QZ (@franklin_qz) May 15, 2022

Ta bude totiž do budoucna v důsledku sankcí čím dál tím složitější, jelikož ruský zbrojní průmysl jednoduše nebude mít přístup k potřebným komponentům pro výrobu raket. A čím déle se konflikt potáhne, tím těžší bude pro Rusko byť jen držet krok se Západem zásobovanou Ukrajinou.

Také proto jsou stabilní dodávky zbraní pro Ukrajinu tak důležité. Rusko disponuje obrovským arzenálem, a i když se jeho vojenské zásoby budou v důsledku sankcí a ztrát na bitevním poli postupně tenčit, stejně tak se budou tenčit i ukrajinské vojenské prostředky, které navíc těm ruským nesahají ani po paty. Západní dodávky zbraní jsou proto naprosto nezbytné. Jedině tak zůstane poměr sil na obou stranách vyrovnaný a možná se časem překlene i na stranu Ukrajinců.

Ruské letectvo obsadilo vzdušný prostor Ukrajiny

Poslední zprávy naznačují, že ruské síly pokračují v agresivní ofenzívě na východu Ukrajiny, zatímco se snaží udržet na živu i ostatní frontové linie. V posledních týdnech pak klade Rusko důraz také na zajištění vzdušného prostoru na Ukrajině. Znatelně zintenzivněn byl letecký průzkum a do ruského hledáčku se dostaly například ukrajinské drony. Systematickým náletům jsou navíc vystavovány nejen vojenské, ale také civilní cíle. Což potvrzuje nezanedbatelné množství fotografií a videí na sociálních sítích.   

Sankce uvalené Západem tedy možná nebyly schopny Putinovu vojenskou agresi na Ukrajině zastavit, ovšem dodávky potřebných komponentů pro výrobu munice, zbraní či na opravu vojenských obrněnců a zbraňových systémů, byly zcela jistě ovlivněny. Vzhledem k mohutnosti ruského arzenálu se tato skutečnost pravděpodobně neprojeví hned, i když bychom si to asi přáli, avšak značné ztráty na bojišti a celkový ekonomický úpadek Ruska nebude Putin schopen skrývat donekonečna. 

Jaké zbraně by měl Západ nyní dodávat Ukrajině?

Zdroj: DefenseOne, 19FortyFive

Článek Ruská ponorka zaútočila na výcvikové středisko ve Lvově: Nečekaný útok Černomořské flotily podtrhává nedostatek pozemní munice se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj první ponorky se velmi protahoval

Sovětský svaz s plány na novou a méně hlučnou ponorku s jaderným pohonem, která by nesla balistické rakety, přišel již v 80. letech. Reálné práce na projektu ale začaly až po rozpadu SSSR. Vzhledem k finančním problémům země a změnám v uvažované výzbroji postupovaly pomalu. Stavba první ponorky Jurij Dolgorukij začala sice v roce 1996 jako projekt 935, ale na vodu byla spuštěna jako projekt 955 až v roce 2008.

Podle některých uniklých údajů stál vývoj a výroba prvního kusu ponorky Borej téměř miliardu dolarů. Stavba se protahovala především proto, že původní projektovaná výzbroj raketami R-39UTTH Bark byla nakonec nahrazena střelami Bulava, odvozenými od pozemní balistické střely Topol M.

Kvůli tomu bylo nutné přepracovat i konstrukci ponorky, protože obě střely se rozměrově značně lišily. Jedna střela Bulava, která se stala definitivní ultimátní výzbrojí ponorky Borej, většinou nese 6 až 10 hlavic, každou o síle 100 až 150 kilotun. Mezi hlavicemi mohou být i nevýbušné makety, které slouží ke zmatení protiraketové obrany. Jejich množství, podoba i elektronické vybavení je předmětem mimořádně velkého utajení.

iZdroj fotografie: Ministry of Defence of the Russian Federation / Creative Commons / CC BY

Konstruktéři kladli velký důraz na to, aby byl trup ponorky co nejvíce hydrodynamický, a tím by se snížil její hluk při plavbě pod vodou. Zásadní novinkou bylo zavedení pohonu vodní reaktivní tryskou. Ponorky Borej jsou první sovětskou, respektive ruskou, konstrukcí, která tento systém používá. Podle dostupných informací jsou proto tato plavidla zhruba pětkrát tišší než ponorky třídy Akula, což výrazně snižuje možnosti jejich detekce současnými protiponorkovými systémy západních námořnictev.

Projekt 955A, podle získaných zkušeností z provozu prvních tří původních 955, dále vylepšil úpravami tvarů a některými novými materiály nautické a hydrodynamické vlastnosti trupu této nové ruské ponorky. Výrazně také odhlučnil vnitřní prostory ponorky od vnějšího pláště, takže i nechtěné zvuky zevnitř (například pád kovového klíče na kovové schůdky či podlážku) tolik nerezonují přes kovový trup do okolního vodního prostoru. První projekt 995A pod jménem Kňaz Vladimir vstoupil do služby v ruském námořnictvu v červnu 2020.

Menší než obrovitý Tajfun

Ponorky třídy Borej jsou výrazně menší než obří třída Tajfun, jež má výtlak 48 tisíc tun, a kterou má postupně nahradit. Jejich výtlak je poloviční, tedy 24 tisíc tun. Jsou proto spíše pokračováním předchozí třídy Delta. Plavidlo je 170 metrů dlouhé. Na hladině je schopno dosahovat rychlosti 15 uzlů (28 km/h), pod hladinou pak 29 uzlů (54 km/h). Může se potopit do hloubky 400 metrů a jeho posádku tvoří 107 námořníků. V současné době je ve službě 5 ponorek třídy Borej. První tři jsou typu 955, ty jsou vyzbrojeny 16 balistickými raketami Bulava.

Vylepšená verze 955A měla mít počet raket zvýšený na 20, ale dle všeho jich nese stále jen 16. Dále výzbroj tvoří 8 torpédometů ráže 533 milimetrů a dalších 6 vnějších torpédometů. Ponorka je také schopna odpalovat protiponorkové a protilodní střely RPK-2 Vjuga (Blizzard) přímo z torpédometů. Tyto střely, s kódem NATO SS-N-15, mohou mít i jaderné hlavice a ruské námořnictvo je používá již od konce 60. let, samozřejmě po průběžné modernizaci.

iZdroj fotografie: Ministry of Defence of the Russian Federation / Creative Commons / CC BY

Dalších 5 plavidel třídy Borej je nyní ve výstavbě. Původně se počítalo s tím, že bude vyvinuta verze 955B, ale zatím není zahrnuta ve výzbrojních plánech na další léta. Rusko chce novými plavidly nahradit starší konstrukce, a především deklaruje obnovit praxi z dob Sovětského svazu, kdy jeho plavidla hlídkovala po celém světě. Ponorky Borej se tak mají objevovat i na jižní polokouli.

Jak by měly západní země reagovat po ponorky Borej s jadernými raketami?

Zdroj: Naval-technology

Článek Nové ruské ponorky třídy Borej s balistickými raketami jsou mnohem tišší. Mají hlídkovat po celém světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dokázala by během vteřin zničit velkoměsto

Kursk byl poslední vyrobenou jadernou ponorkou třídy Antěj. Své jméno nesl podle ruského města Kursk, u kterého proběhla druhá největší tanková bitva v dějinách. Ponorka patřila pod Severní loďstvo ruského námořnictva a sloužila převážně ve vodách Severního ledového oceánu. Její konstrukce byla navržena tak, aby odolala všemožným typům útoků, a díky velkým zásobám vzduchu se uměla vynořit na hladinu i při kompletním zatopení jedné z jejích sekcí.

Výzbroj ruského titána, jenž měřil celých 155 m, byla úctyhodná. Kursk měl ve svém arzenálu 24 odpalovacích zařízení na protilodní řízené střely a jaderné hlavice o síle zhruba 10 kilotun. Jeho cílem byly především letadlové lodě amerického námořnictva a jiné nepřátelské ponorky. Tomuto účelu odpovídala i další výzbroj ponorky, 4 torpédomety 533 mm a dva 650 mm. Svému neslavnému konci došla pouhých několik let po svém uvedení do služby.

Kursk nebyl zničen při žádné slavné námořní bitvě. Při jeho konci sehrály svou roli technické problémy a lidské pochybení. Vše se odehrálo během vojenského cvičení ruského námořnictva v roce 2000. Tehdy se jednalo o největší akci ruského námořnictva za uplynulé desetiletí, kterého se účastnily největší lodě flotily. Mezi nimi bylo i deset útočných ponorek, ty měly demonstrovat svou palebnou sílu pomocí cvičných torpéd a raket.

.

iZdroj fotografie: Murmansk Naval Museum

Cvičení probíhalo hladce, dokud nepřišla na řadu torpéda. Součástí výzbroje ponorky byla mohutná 5tunová torpéda, která pod vodou dosahovala rychlosti až 130 km/h, a to díky využití jevu zvaného kavitace a speciálnímu palivu. To se skládalo z vysoce obohaceného peroxidu vodíku, což zaručovalo vysoký výkon, ale zároveň obrovskou náchylnost ke samovznícení už při pouhém kontaktu s cizorodou látkou. Právě tato slabina se ukázala jako fatální.

Obsluha zřejmě přehlédla, že z jednoho torpéda pomalu uniká nebezpečné palivo. To se dostalo se do kontaktu s cizí látkou, explodovalo a způsobilo požár. Přední částí ponorky se rozlehla mohutná exploze a Kursk klesl na dno v hloubce 108 metrů. Vzápětí požár zapříčinil výbuch všech ostatních torpéd, která definitivně rozervala celou příď. Zkáze podlehlo i velící středisko, což znemožnilo jakýkoliv pokus o vynoření na hladinu.

Ponorka šla ke dnu i s posádkou

Kursk začal ohrožovat svět i možnou jadernou havárií. Oheň se totiž rozšířil natolik, že ohrozil i jaderné reaktory sloužící k pohonu stroje, ale díky svému zabezpečení a pancéřové stěně jaderného úseku o síle 130 mm zůstaly nedotčeny, což možnou katastrofu zažehnalo. Pro zbývající členy posádky to však bylo malou útěchou. Do ponorky se každou vteřinu valily tisíce litrů vody a přeživších 23 námořníků na zádi mělo jen malé šance.

iZdroj fotografie: Murmansk Naval Museum

Ve zbytku flotily si nejprve nikdo nedělal starosti, ponorka měla přece řadu záchranných zařízení. Jenže ty byly zničené nebo zablokované. Trvalo 12 hodin, než se vyhlásilo pátrání. Vrak ponorky byl nakonec po usilovném hledání lokalizován, ale ke zbytku přeživší posádky se nedalo dostat. Rusko celých 5 dní odmítalo nabídky pomoci od ostatních zemí, a až teprve 8 dní po výbuchu pomoc přijali. Pro nebohé členy posádky bylo v tu dobu však již pozdě.

Při zkoumání příčin havárie se obdivně vyjádřili k ruské konstrukci i západní inženýři. Druhá část ponorky vydržela neuvěřitelně silný výbuch a přeživší v ní měli šanci na záchranu. Zároveň se ovšem ukázala cena lidského života v ruských ozbrojených složkách, kdy ruské úřady tvrdošíjně odmítaly nabízenou zahraniční pomoc. O tu požádaly až když selhaly vlastní robotické ponorky.

Teorie o potopení se různí

Nehledě na oficiální verzi potopení, existuje mnoho dalších názorů a teorií o tom, co mohlo být příčinou nešťastného konce ponorky Kursk. Jedna z méně důvěryhodných informací původem z Čečenska například tvrdí, že explozi v ponorce způsobil sebevražedný muslim, který byl ukrytý mezi členy posádky. Útok údajně provedl, aby podpořil čečenské bojovníky.

iZdroj fotografie: Yulia Pavlova / Public Domain

Podle další teorie se Kursk srazil s americkou ponorkou USS Toledo. Z kolize vyšel údajně silně poškozený, navíc následně byl zasažen americkým torpédem z jiné americké ponorky, což vyústilo v exploze uvnitř trupu. Ruský prezident Vladimír Putin událost údajně zatajil, aby předešel konfliktu Ruska s USA. Tato teorie vychází ze známé skutečnosti, že celé cvičení sledovaly i americké ponorky, a to dosti „zblízka“.

Západní experti na ponorky tyto teorie vyvracejí. Obecně přijímanou příčinou potopení Kursku tedy zůstává exploze torpéda v torpédové místnosti. Mezi lidmi se však do dnešního dne najde mnoho zastánců konspiračních teorií s alternativními příběhy. Co stálo za potopením ruského giganta se dnes již se stoprocentní jistotou nedozvíme, ale ať je důvod jakýkoliv, zemřelým členům posádky život nikdo nevrátí.

Co podle vás stálo za potopením Kursku?

Zdroj: Zoommagazin, Wikipedie

Článek Zkáza „nezničitelné“ jaderné ponorky Kursk. Jak šla pýcha ruského námořnictva ke dnu? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Oceánské německé ponorky se zpočátku příliš neměnily

Téměř po celou dobu války síla německého ponorkového loďstva stála především na plavidlech Typ VIIC a IX. Na začátku války se jednalo o zbraně, které dokázaly Velké Británii a USA způsobit veliké škody. Ovšem spojenci se na protiponorkový boj zaměřili. Postavili řadu nových protiponorkových plavidel, vybavovali je stále lepšími radary, sonary a dalšími detekčními přístroji. Sestrojili i nové zbraně jako vrhač min Hedgehog.

iZdroj fotografie: Uživatel Darkone / Creative Commons / CC BY-SA

Spojenci dokázali německé ponorky stále lépe lokalizovat a díky tomu, že uměli číst radiogramy šifrované přístrojem Enigma, často s předstihem věděli, kde se německé ponorky soustřeďují před útokem na spojenecké konvoje. Nasadili také velké množství letadel s dlouhým doletem, které dokázaly pokrýt celý Atlantský oceán sítí prakticky nepřetržitě hlídkujících strojů. To vše vedlo k tomu, že v roce 1943 začali potápět velký počet klasických německých oceánských ponorek.

Němci se snažili něco vymyslet, například instalovali na své tehdejší ponorky systém zvaný „snorchel“, což umožňovalo ponorkám plout pod hladinou na dieselový motor a dobíjet k tomu baterie, aniž by se vystavovaly nebezpečí útoku z letadel či hladinových lodí. Nad hladinou vykukoval jen jakýsi komín na odvod spalin z motoru a druhý kvůli přívodu vzduchu.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Tento systém ale nebyl dokonalý a i když se ponorky nemusely tak často vynořovat, nové spojenecké radary byly tak citlivé, že i komínky systému snorchel vyčnívající několik metrů nad hladinu moře objevovaly na velké vzdálenosti. Němcům bylo jasné, že potřebují přijít s kvalitativně lepším plavidlem. To muselo být tišší, pod vodou rychlejší a hlavně se nesmělo tak často vynořovat na hladinu.

Výroba nebyla pro Německo jednoduchá

Výsledkem byla diesel-elektrická ponorka Typ XXI. Začaly se stavět v roce 1943, ale první z nich byly spuštěny na moře až o rok později. Němci jich plánovali postavit více než tisíc. Ponorka se vyráběla modulově z osmi trupových sekcí a velitelské věže a Němci rozhodli, aby se každá její část vyráběla někde jinde a pak se celá ponorka smontovala na jednom místě. Tím měl být betonový krytý dok, kde by byly ponorky a dělníci v bezpečí před spojeneckým bombardováním.

Protože díly často vyráběly firmy bez zkušeností se stavbou námořních lodí a ponorek, navíc roztroušené po celém Německu, kvalita výroby trpěla řadou nedostatků. Vyrobené moduly se dopravovaly na kompletační montážní linku skrytou v masivním betonovém krytu Valentin.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Spojenci jeho tajemství brzy objevili a zahájili jeho časté bombardování. Ale jen spojenecké nejtěžší bomby kryt Valentin na břehu řeky Vezery nedaleko Brém dokázaly alespoň částečně poškodit. Přesto i samotné letecké poplachy přerušovaly výrobu natolik, že bylo nakonec zkompletováno pouhých 118 plavidel. Jen čtyři ponorky z nich byly operačně nasazeny a jen dvě na hlídkové plavby v Atlantském oceánu.

Ani jedna se nedostala k tomu, aby odpálila torpédo na nějakou loď. Ale jednalo se o impozantní loď, jejíž výtlak za ponoření byl 1 819 tun. Byla 76,7 metrů dlouhá a její posádku tvořilo 57 námořníků. Pro představu ponorka Typ VIIC měla výtlak jen 871 tun a byla dlouhá 67,1 metrů.

Vysoká rychlost a daleký dosah

Ponorka typ XXI disponovala velkým počtem baterií. Ty jí při ekonomickém provozu umožňovaly zůstat pod hladinou až tři dny. Za pomoci šnorchlu se daly dobít do pěti hodin. Oproti předchozím ponorkám měla mnohem tišší chod. Její trup měl téměř dokonalý hydrodynamický tvar, což snižovalo hluk při pohybu ponorky pod hladinou a zároveň jí to umožnilo plout velmi rychle, až 17,2 uzlů.

Zcela vybavená a s plnými nádržemi mohla urazit vzdálenost až 28 700 kilometrů. To znamená, že dokázala více než pětkrát překonat vzdálenost z Londýna do New Yorku. Její pokročilé přístrojové vybavení jí umožňovalo bezpečně se pohybovat i v pobřežních mělkých vodách, kde se dokázala snadno ztratit svým pronásledovatelům a zmizet jim ze sonaru i radaru.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Ponorka disponovala šesti torpédomety. Ty měly elektrický systém nabíjení, což umožnilo posádce zbraně velmi rychle připravit ke střelbě. Plavidlo tak dokázalo vystřelit 18 torpéd během 20 minut. Na palubě měla ponorka v zásobě celkem 23 torpéd. Případně mohl být jejich počet snížen na 17 a pak mohla převážet i 12 min. Na horní palubě pak byla dvě protiletadlová kanónová čtyřčata ráže 20 milimetrů.

Inspirace pro několik zemí

Protože Němci postavili nebo měli rozestavěno více než sto těchto ponorek a nasadili do akce jen čtyři, řada z nich padla do rukou západních spojenců a SSSR. Ti některé z nich dokonce zařadili do výzbroje a také je pozorně prozkoumali a vycházeli z nich při konstrukci vlastních pokročilých podvodních plavidel. Tak vznikly další ponorky, například sovětská třída Whisky, americká Tang nebo britská Porpoise.

iZdroj fotografie: Uživatek One half 3540 / Public Domain

Zajímavý byl osud ponorky Typ XXI nazvané U-2540. Protože neměla dost paliva, byla 4. května 1945 poblíž Flensburgu potopena. Německo ji ale v roce 1957 ze dna Baltského moře vyzvedlo a opravilo. Dostala jméno Wilhelm Bauer. Sloužila jako zkušební plavidlo při stavbě německých ponorek Typ 206. V roce 1983 ji získala Asociace německých námořních muzeí a je umístěna v námořním muzeu v Bremerhavenu.

Jak by větší počet ponorek Typ XXI mohl ovlivnit válku v Atlantiku?

Zdroj: Military-history

Článek Německá ponorka Typ XXI naštěstí přišla příliš pozdě. Stala se ale vzorem pro několik poválečných plavidel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zanedbaná údržba kvůli nasazení

Scorpion byl jednou z ponorek třídy Skipjack. Do služby byl zařazen v létě roku 1960 a sloužil v době, kdy napětí mezi USA a SSSR bylo obrovské, a proto se využíval na hranu svých možností. Loď byla vyzbrojena šesticí torpédometů a dosahovala rychlosti až 33 uzlů pod hladinou. Měla sloužit hlavně jako lovec sovětských ponorek a lodí. Téměř neustálé nasazení znamenalo zanedbávání údržby. Když už se na ni plavidlo dostalo, bylo provedeno jen to nejnutnější.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Kvůli závadám a netěsnostem mohla ponorka operovat jen v hloubce kolem 100 metrů, přitom se měla být schopna potopit do více než 200 metrů. V nedobrém stavu byla i poté, co se na jaře roku 1968 vracela z nasazení ve Středozemním moři do Norfolku. Když se zde 27. května neukázala a ani se neozývala, začalo být jasné, že se něco stalo. Rozjela se pátrací akce.

Námořnictvo mělo dva trumfy. Tajný odposlouchávací systém SOSUS, který monitoroval zvuky v oceánu, původně vyvinutý kvůli sledování sovětských ponorek. Ten zaznamenal sérii výbuchů. Do pátrání byl zapojen i matematik John Craven, jenž v minulosti za pomoci speciálních výpočtů pomohl najít ztracenou jadernou bombu. Přesto nalezení vraku trvalo dlouho, podařilo se to až na konci října. Nacházel se nedaleko Azorských ostrovů v hloubce asi tři tisíce metrů.

Námořnictvo přesný důvod nezjistilo

Trup byl velmi poškozený implozí vyvolanou tlakem vody, nikdo proto nemohl přežít. Bylo nutné přijít na to, proč se ponorka potopila. Podle závěrů námořnictva nelze katastrofu zcela objasnit. Na vině byla pravděpodobně technická závada, která souvisela s nedobrým stavem plavidla a zanedbávanou údržbou. Craven i další ale nesouhlasili. Tým si například všiml, že ponorka v době potopení měla plout na východ a ne na západ.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Důvodem, proč by kapitán náhle změnil směr plavidla o 180 stupňů, může být náhodně odjištěné torpédo. Takový manévr má spustit bezpečnostní pojistku, která ho deaktivuje. Námořnictvo ale tuto teorii odmítalo, protože by to znamenalo, že používaná torpéda jsou vadná. Situace se začala měnit v 90. letech.

Torpédu vadily vibrace

Charles Torne, který se v minulosti podílel na testech torpéd, jimiž byl vyzbrojen i Scorpion, si v roce 1993 dal událost a jím zjištěné skutečnosti dohromady. Zjistil, že torpédo je náchylné k vibracím, při nichž může prasknout speciální membrána. Na vraku jsou navíc otevřené poklopy do torpédové místnosti, jež není tak zdemolovaná a implozi nejspíše nepodlehla.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Námořnictvo si však stále trvá na svém. Navíc řada dohadů vede k dalším teoriím, proč se vlastně ponorka potopila. Jedna mluví například o výbuchu nahromaděného vodíku, jiná zase říká, že ji zničilo sovětské námořnictvo, které v té době operovalo v Atlantiku. O katastrofě vzniklo i několik knih, v nichž jsou teorie rozebírány. Pravdu se nejspíše nikdo nikdy nedozví.

Co podle vás stálo za potopením Scorpionu?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Kolem ztráty americké útočné jaderné ponorky USS Scorpion je dodnes mnoho nejasností a spekulací se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.