Spojení finského letectva s nacismem není úmyslné

Když Vladimir Putin rozpoutal 28. února 2022 válku proti Ukrajině, jedním z jeho hlavních hesel bylo, že ji chce definitivně „denacifikovat“, potvrzuje NPR, neb se prý její vedení otevřeně hlásí k nechvalně proslulým Banderovcům, kteří páchali hrozná zvěrstva a mají na rukou mnoho krve, ačkoliv se redakce Armádního Zpravodaje shoduje, že lepší označení je nacionalisté (ti jsou de facto v každé zemi, včetně Ruska, což se dnes silně projevuje).

Video: Skvěle ukrytý ruský tank T-80 nakonec zmasakrovaly drony. Ale větve stromů ho dlouho chránily

Svým způsobem se totiž jednalo o bojovníky oddané myšlence nezávislé Ukrajiny a odstranění komunismu, a pověst jim proto zničil i sám SSSR, jemuž působily dost problémů. Armádní Zpravodaj tím v žádném případě neomlouvá jejich temnou stránku, jenom poukazuje, že nelze toto uskupení jednoznačně označovat za vražedné a jenom páchající zlo.

Historie spojená s Banderovci nicméně není validním důvodem pro zahájení vojenské invaze, ale ono je těch důvodů (často i smyšlených a přikrášlených) mnohem více (o tom jindy). Později se přitom Rusové vyjádřili, že by potřeboval denacifikovat také Kazachstán, potvrzuje KazTag s tím, že Dmitrij Medveděv dokonce uvedl, že je to pouze uměle vytvořená země na území darovaném Ruskem, a poukázal na údajnou genocidu Rusů.

Levná, a přesto účinná PVO: 49 dronů najednou zničila vmžiku nová americká mikrovlnná zbraň

Armádní Zpravodaj už jenom na základě těchto vyjádření soudí, že by si Rusko mohlo vymyslet záminku ke vpádu de facto do jakékoliv země, v níž někoho označí za současného nacistu. Byť o této myšlence finský plukovník Tomi Böhm nemluvil, zdá se docela reálná. Svastiku, tedy stejný symbol, jaký používalo nacistické Německo, má přitom na vlajce od roku 1918, a dříve, konkrétně mezi roky 1918 a 1945, ho mělo také na letounech.

Později však zůstala svastika, nebo též hákový kříž, pouze na vlajce, potvrzuje Wikipedia, který byl od starověku vnímán jako symbol slunce a štěstí používaný bez politických konotací, a dal tak vzniknout insigniím finského letectva, i když je dobré připomenout, proč vlastně.

Video: Ukrajinský MiG-29 se odlepil od země a udělal otočku, aby rozmetal ruské pozice pomocí dvou leteckých pum

Když totiž švédský hrabě Eric von Rosen daroval finské bílé vládě jeho druhé letadlo, Thulin Typ D, což byl ve Švédsku v licenci vyráběný francouzský jednomístný nebo dvoumístný průzkumný letoun z první světové války, potvrzuje Wikipedia, namaloval na něj svůj osobní talisman pro štěstí, tedy svastiku. Tu nicméně později zdiskreditovalo nacistické Německo, a Eric von Rosen byl rovněž švagr Hermanna Göringa, jednoho z nejmocnějších mužů té doby.

Článek Finské letectvo po 107 letech opouští výsostný znak, odstraní z vlajky hákový kříž. Rusko by ho mohlo brát jako důvod k invazi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kontrarozvědka v rukou samotného Stalina

Sovětský svaz měl samozřejmě kontrarozvědku již dříve – jako naprostá většina států světa – ale ta spadala pod NKVD a další složky. Bbth však uvádí, že v dubnu 1943 Josif Stalin oficiálně rozhodl o vzniku SMĚRŠ (zkratka vznikla z výrazu „smrt špionům“). Založení v podstatě znamenalo, že činnost přešla z bezpečnostních služeb pod armádu a pod něj. Zajišťovala přitom boj proti agentům nacistického Německa, ale postupně se stala i nástrojem pro odhalování nespolehlivých či neloajálních lidí, dezertérů, kolaborantů a dalších.

iZdroj fotografie: Public Domain

Na jednu stranu SMĚRŠ podle velením Viktora Abakumovova opravdu dělala záslužnou práci, tedy vyvíjela činnost proti německým špionážním aktivitám, a to jak v sovětském, tak i německém týlu. Agentům se třeba podařilo získat plány německého útoku u Kursku, uvádí Wikipedia, a též mnohé špiony odhalili nebo je přetáhli ke spolupráci. Německým agentům dokonce velmi šikovně vnucovala různé dezinformace, a její činnost lze označit za velmi účinnou. Výsledkem SMĚRŠ mělo totiž být 30 tisíc zlikvidovaných agentů a sabotérů.

Činnost proti zrádcům i únosy z ČSR

Existuje ovšem i temná stránka působení SMĚRŠ. Zaměřovala se totiž na potírání dezerce, neloajálních lidí, stejně jako dalších prohřešků proti režimu, byť bývaly často smyšlené. Některé údaje dokonce tvrdí, že byl výsledkem práce organizace 70 tisíc zastřelených, a další lidé skončili v gulazích nebo jinak potrestaní. Po osvobození Polska měly pak jednotky pod velením SMĚRŠ bojovat s polskou protikomunistickou Zemskou armádou, a po osvobození Československa se podílela na únosech československých občanů do gulagů, kde mnozí zemřeli.

Levná, a přesto účinná PVO: 49 dronů najednou zničila vmžiku nová americká mikrovlnná zbraň

SMĚRŠ byla pak v roce 1946 jako již nepotřebná rozpuštěna. Její šéf Abakumov stanul v čele ministerstva státní bezpečnosti, uvádí Ww2db, ale v roce 1951 se stal obětí stalinovských čistek, byl mučen a popraven. V současném Rusku je činnost SMĚRŠ líčena hlavně z té dobré stránky, a tedy vyzdvihovány její zásluhy na úspěšném boji proti špionům. Naopak jsou bagatelizovány kroky, které vedly i k popravě mnoha lidí nebo jejich odsunu do gulagu.

Článek Stalinova zbraň proti špionům, zrádcům a odpůrcům jménem SMĚRŠ. Abakumovovy jednotky budily větší strach než fronta se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ahnenerbe neměla vždy dobrou pověst

Nadřazenost árijské rasy byla základem nacistické ideologie, přičemž většina nacistů vzala toto tvrzení jako fakt a více se tím nezabývala, zatímco jiní se to snažili dokázat různými metodami, hlavně vědeckými. Založili proto organizaci, jejímž prvotním úkolem bylo prokázat tuto teorii, a hlavně vliv Árijců na historii Země. Ahnenerbe založil vůdce „esesáků“ v roce 1935, uvádí Wikipedia, a o dva roky později se stala dokonce oficiální pobočkou SS.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Činnost Ahnenerbe byla různorodá a v průběhu doby se měnila. Zpočátku stanul v jejím čele nizozemský historik Herman Wirthem, kdy tým pod jeho vedením studoval hlavně historické texty, v nichž hledal zmínky a důkazy o vlivu árijské rasy na vývoj lidstva již od pravěku. Soustředil se však i na náboženskou prehistorii, mysticismus a starověké severské kmeny. TheCollector uvádí, že takový postup značně pošramotil pověst organizace.

Sovětský pilot MiG-29 uspal vojenskou základnu dortem, aby uletěl na Západ: Příběh nejodvážnějšího útěku ze Sovětského svazu

Himmler se proto rozhodl pro změnu a hodlal jí dodat důvěryhodnost. V roce 1937 do jejího čela jmenoval Walthera Wüsta, vědce a odborníka na Indii. Pod jeho vedením se do činnosti Ahnenerbe zapojili i vědci z oblasti historie, antropologie, archeologie, lingvistiky a dalších oborů, aby teorie prokázali vědeckými metodami. Armádní Zpravodaj se domnívá, že lze toto období označit za zlatý věk organizace, i když potvrzení teorií nepřinesl.

I výprava do Tibetu skončila neúspěchem

Organizace vysílala do světa vědecké expedice s cílem najít důkazy svých tvrzení. Nejznámější je tibetská vedená zoologem Ernstem Schäferem. Wikipedia uvádí, že bylo cílem nejen potvrdit árijské teorie, ale třeba i dokumentace tamní fauny a flóry. Její členové však prováděli i třeba měření lebek národů Tibetu s cílem prokázat jejich spojení s árijskou rasou. Je ale pravdou, že se většinou věnovali serióznějšímu výzkumu.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Zahájení druhé světové války však znamenalo konec takovýchto expedic po světě. Ahnenerbe se tak soustředila na okupovanou Evropu, a hlavně na shromažďování cenných uměleckých děl nebo artefaktů. Mnoho z nich bylo z muzeí a dalších institucí převezeno do Německa, a tuto činnost samozřejmě nelze označit jinak než za zločinnou.

Rusko rádo zapomíná, že SSSR v 2. světové válce vyhrát nemusel, i když nesl hlavní tíži bojů. Obří americká pomoc pro něj byla stěžejní

Ale nebylo to nic ve srovnání s posledním úkolem Ahnenerbe, kterým se staly experimenty na lidech, konkrétně vězních koncentračních táborů. Mnozí z nich je nepřežili a nesmírně při nich trpěli. AllThatsInteresting uvádí, že asi nejznámější činností pod patronací organizace byly pokusy lékaře Luftwaffe, nechvalně proslulého Sigmunda Raschera, který třeba zmrazil vězně v nízkotlakých komorách, a pak se je snažil rozmrazovat, případně se snažil o amputace bez umrtvení a další. Konec války znamenal i konec Ahnenerbe a jejích metod.

Článek Hitlerova Ahnenerbe hledala dědictví předků, které mělo být důkazem čisté germánské rasy a základem 1 000leté árijské říše se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Prostor osádky Hetzeru byl stísněný

Na unikátním videu níže můžete vidět nejen venkovní záběry Hetzeru, ale i jeho interiér. Wikipedia uvádí, že se museli do vozidla o délce 6,27 m vtěsnat 4 členové osádky, přičemž měli uzavřený prostor poskytující jen velmi omezené množství místa a obyčejná sedadla. Kolem byla navíc munice pro dělo ráže 75 milimetrů, celkem 41 granátů. Armádní Zpravodaj se domnívá, že trávit zde delší dobu během boje nebylo na psychiku nic jednoduchého.

Legenda, co povznášela i ruinovala Třetí říši: Tiger I zničil i 10krát více nepřátel, stál však téměř 17krát více než tanky protivníka

Na Hetzeru je zajímavá skutečnost, že byl vyráběn na území dnešní České republiky, konkrétně v pražském ČKD a plzeňské Škodovce. Jako základ mu totiž sloužil podvozek tanku LT vz. 38. Wikipedia uvádí, že je to původem československý tank, který při okupaci Česka v roce 1939 patřil k nejlepším na světě, a Němci ho využívali hlavně k invazi do západní Evropy a v počátcích invaze do SSSR. Rychle však zastaral, ale jelikož měl skvělý podvozek, Německo ho využilo, a ke všemu byl stíhač tanků Hetzer vyráběn v Československu i po válce.

Článek Video: detailní pohled na interiér německého stíhače tanků Hetzer, jenž vyráběl Protektorát Čechy a Morava, a poté i Československo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vojáci trpěli a s dělem nikam nedojeli

Konstrukce SU-76 se 76,2mm kanónem Zis-3 začala již na podzim 1941. Pro zrychlení vývoje byl zvolen podvozek lehkého tanku T-70, který byl sice rychlý, ale pro konstrukci a lafetu děla příliš lehký a nevýkonný. Specialista na pohon tanků Sergej Ginzborg tedy přišel s jiným řešením.

Kladivo sovětských výsadkářů: dělo ASU-57 aka „malý Ferdinand“ se neslavně proslavilo v Československu v roce 1968

Přidal do stroje další šestiválcový motor GAZ-202 s výkonem 51,4 kW (70 koní). Motory byly umístěny na obou stranách a každý měl i vlastní převodovku. Bohužel však bylo vše šito v rychlosti a bez rozmyslu, takže převodovky neměly synchronizaci. Za řidiče byly sice vybíráni statní a zkušení muži, ale moc to nepomáhalo – i oni měli s ovládáním co dělat.

iZdroj fotografie: Bin im Garten / Creative Commons / CC BY-SA

Naplno se to projevilo po přijetí do výzbroje a po prvním použití na frontě u Volchova v lednu 1943. Převodovky se zasekávaly a ničily, a suka, tedy „čubka“, jak vojáci začali stroji přezdívat, nebyla schopna ujet ani pár kilometrů. Řidič trpěl v hluku a posádka se po několika výstřelech dusila, protože nebyl uzavřený bojový prostor odvětráván.

Konstruktér přišel o život, ale SU-76 „ožilo“

Jak už to v SSSR bývalo, musel přijít trest. Ginzburg byl zbaven funkce a převelen k polní technické jednotce, v níž také u Kurska v létě 1943 zahynul. SU-76 mezitím prošlo značným vývojem – motory byly přesunuty vpravo a spřaženy pod jednu rychlostní skříň a hřídel. Kanón tak musel být kvůli tomuto řešení poněkud vychýlen mimo osu vlevo.

Zvěrstvo sovětské NKVD a Směrš, které si Čechoslováci nezasloužili. Na 3 000 jich po 2. světové válce odvlekli do gulagů, kde mnozí zemřeli

Stroj byl dle požadavků armády odlehčen – zmizel strop, což vyřešilo i problém s větráním, a síla bočního pancíře zeslabena. Celková hmotnost tak klesla z 11,2 na 10,5 tun. To spolu s úpravami podvozku vedlo ke zvýšení průchodnosti terénem, díky čemuž se čubky stal „Ferdinand s holým zadkem“ (dle podobnosti s německým strojem) nebo „Kolombína“.  

iZdroj fotografie: Public Domain

Vzniklá verze nesla označení SU-76M; měřila 4,97 m na délku, 2,72 m na šířku a 2,10 m na výšku. Hbitý „Ferdinand“ zvládl na silnici rychlost i 45 km/h a s plnou zásobou 450 litrů benzínu dojel až do vzdálenosti 250 km. Jeho posádku tvořili čtyři muži – jediný řidič přitom seděl v trupu, kde bylo kvůli neizolovaným motorům pekelné vedro. Zbytek posádky (velitel, střelec a nabíječ) měli svoji pozici v otevřené pevné věži.

Jediný Tiger ruskému dělu odolával

Jak se ukázalo, otevřená věž měla i svoje výhody. V případě nouze šlo ze stroje velmi rychle vyskočit a snadno se šlo dohodnout s okolní pěchotou. Problém bylo ovšem počasí, jemuž byla posádka vystavena, a případná palba nepřítele z ručních zbraní, před níž zůstala nechráněna. Ale přesto bylo mezi léty 1942 a 1945 vyrobeno celkem 14 292 kusů SU-76 všech verzí.

Poslední bitvu 2. světové války v Evropě musela Rudá armáda vybojovat 4 dny po konci války. Němci se děsili sovětského zajetí

Hlavní prací SU-76 byla podpora pěchoty. Hvězdnou chvílí pro ně byla operace Bagration v roce 1944, kterou Armádní Zpravodaj zařadil mezi největší vítězství SSSR v druhé světové válce. Vyjížděly totiž z bažin v Bělorusku v týlu nepřítele, kde ho drtily palbou z kanonů Zis-3 se zásobou 60 granátu – prorazit dokázaly víceméně všechny z nich, včetně těžkých. Pouze na Tigra, který byl nejlepším tankem války, si mohly troufnout až zblízka, případně z boku nebo zezadu. S koncem války a rozšířením panzerfaustů však ztrát přibývalo.

iZdroj fotografie: Roman Mifek / Creative Commons / CC BY-SA

Během bojů měli SU-76 ve výzbroji jenom Sověti a Poláci, ale po jejich konci je Moskva svým přátelům rozdávala darem. Mnoho z nich se tak ocitlo v Albánii, Jugoslávii, na Kubě nebo v Rumunsku, a v řadách vojsk KLDR a Vietnamu dokonce samochodky bojovaly. Překvapivě nejdéle sloužily v NDR, a to až do počátku 70. let 20. století. V Československu pak krátce sloužila asi padesátka SU-76M pod označením LSD-76 (jeden kus je zachován v Lešanech).

Článek Postrach Němců byl zprvu postrachem ruských posádek. Samochodka „suka“ SU-76M projela do týlu Němců a zničila jim jakýkoliv tank se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bitva o Moskvu (říjen 1941 – leden 1942)

První velký neúspěch nacistického Německa ve 2. světové válce. Wehrmacht vyzbrojený tanky jako Panzer III a Panzer IV se pokusil dobýt sovětské hlavní město, ale byl zastaven houževnatým odporem Rudé armády, která nasadila např. tanky T-34. K rozhodujícímu obratu přispěl i příchod zimy a posily ze Sibiře. Americký historik David M. Glantz uvádí podle Wikipedie ztráty sovětské armády 658 279 pro samotnou obrannou fázi, plus 370 955 pro zimní protiofenzívu. Wehrmacht měl mít 35 757 mrtvých v boji, 128 716 zraněných a 9 721 nezvěstných. Vítězství u Moskvy však posílilo morálku SSSR a zlomilo mýtus o neporazitelnosti německé armády.

Jak přelstil Stalin v bitvě o Moskvu Hitlera? Vítěz určil budoucnost Evropy

Obléhání Leningradu (září 1941 – leden 1944)

Jedno nejdelších a nejtragičtějších obléhání 2. světové války, které začala prolamovat až operace Jiskra roku 1943. Trvalo 872 dní a způsobilo smrt až milionu civilistů, převážně hladem a zimou. Ani přes odříznuté zásobování město nikdy nepadlo, občas se ho navíc dařilo zásobovat přes Ladožské jezero („cesta života“). Bitva vázala značné německé síly a stala se symbolem sovětské houževnatosti a odolnosti. Smrt nakonec našly až 2 miliony civilistů, a další statisíce byly raněné a nemocné, uvádí Wikipedia. Vítězství posílilo morálku a přispělo k obratu ve válce.

Obležení Leningradu bylo jako scéna z hororu. Kanibalismus, kam se podíváš. Jediná cesta pro zásoby spěla k nevyhnutelnému

Bitva o Stalingrad (srpen 1942 – únor 1943)

Rozhodující střetnutí mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem. V krvavých bojích ve městě i jeho okolí padlo přes 300 000 Němců a až milion sovětských vojáků. Sověti nasadili tanky T-34 a KV-1, Němci zase Panzer IV a StuG III. Po obklíčení německé 6. armády v rámci operace Uran byla donucena kapitulovat. Bitva znamenala zásadní zlom – Němci utrpěli drtivou porážku, SSSR získal strategickou převahu a začal postup na západ, uvádí Britannica.

Po kapitulaci maršála Pauluse se v troskách Stalingradu ještě bránilo 10 000 vojáků až do začátku března

Bitva u Kursku (červenec–srpen 1943)

Největší tanková bitva 2. světové války, do níž Němci nasadili asi 2 900 tanků, včetně Pantherů a Tigerů, kdežto Sověti kolem 5 000 tanků, např. T-34 a KV-1. Obě strany v ní utrpěly velice těžké ztráty; Němci přišli o více jak 200 000 vojáků a až 1 200 tanků a útočných děl, a oproti tomu Sověti ztratili přes 860 000 vojáků a 6 000 tanků a útočných děl, hodnotí Wikipedia. Bitva skončila i přes velký nepoměr ztrát sovětským vítězstvím a znamenala zlom v celé válce, jelikož Německo přešlo do defenzivy a SSSR získal strategickou iniciativu a už jenom útočilo.

Bitva u Kursku byla poslední šancí, jak zvrátit výsledek 2. světové války. Nacisté bojovali skvěle, ale Sověti s motem „nas mnogo“

Operace Bagration (22. června – 19. srpna 1944)

Jedna z největších ofenziv 2. světové války, kterou zahájil SSSR proti nacistickému Německu. Jejím cílem bylo osvobození Běloruska a zničení německé skupiny armád Střed. Nasadil přes 2 miliony vojáků a tisíce tanků a děl. Výsledkem byla porážka Němců, kteří přišli o více než 400 000 mužů. Sovětské ztráty se odhadují na 180 000. Operace znamenala strategický zlom na východní frontě a otevřela cestu Rudé armádě do Polska a dále k Berlínu, uvádí IWM.

Waffen-SS: z ochranky A. Hitlera se stala jedna z nejobávanějších sil 2. světové války. Ale zdaleka ne všichni byli pověstnou elitou

Bitva o Berlín (duben–květen 1945)

Šlo o poslední velkou bitvu 2. světové války v Evropě. Rudá armáda zcela obklíčila a dobyla hlavní město Třetí říše, čímž definitivně porazila nacistické Německo. Boje byly mimořádně krvavé – na straně Sovětů padlo přes 350 0 000 vojáků, na straně Němců kolem 450 000, zatímco na 300 tisíc civilistů bylo zabito nebo zraněno, uvádí Britannica. Když Adolf Hitler věděl, že je konec, spáchal i se svou ženou 30. dubna sebevraždu a Německo nakonec 8. května 1945 kapitulovalo. Válka v Evropě tak oficiálně skončila, zatímco Japonsko se vzdalo až 15. srpna téhož roku.

Pád Berlína: Rozhodující bitva o Říšský sněm zbarvila evropskou metropoli do ruda

Článek 6 největších vítězství Rudé armády a celého SSSR za 2. světové války. Připomínka, co srazilo nacistické Německo na kolena se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Němci nechtěli do sovětského zajetí

Podmínky podepsané kapitulace byly jasné a říkaly, že po zastavení bojů 8. května 1945 se mají vojáci vzdát té armádě, do jejíž kompetence daný prostor spadá, vysvětluje Wikipedia. Většina území Čech byla přiotm po dohodě spojenců prostorem spadajícím pod sovětskou Rudou armádu. Té se ale Němci pochopitelně vzdát nechtěli, neboť věděli, jak se zajatci zachází. Na léta končili v pracovních táborech po celém SSSR a mnozí se domů nevrátili. Největším přáním Němců proto bylo, aby je na západě Čech zajali Američané.

#OTD in 1945, SS-Gruppenführer Pückler-Burghauss signed the capitulation of Army Group Centre in Rakovice in the presence of US and Soviet forces. 6000 German troops were taken prisoner- the Battle of Slivice was over. Czech partisans hunted fleeing Waffen-SS troops inthe forests pic.twitter.com/DIhCrnTZUI

— Jake Holliday (@J_O_Holliday) May 12, 2020

Na Příbramsku se tak do zajetí chtěly dostat jednotky pod velením generála Carl von Pückler-Burghausse, který se snažil dojednat, aby jeho muži mohli překročit demarkační linii k Američanům. Když byl ale odmítnut, vojáci se zakopali u osady Slivice spadající pod obec Milín. Z jedné strany stáli Američané a okrajově se do bojů zapojili i Vlasovci, ale hlavně se tam hrnuly jednotky hned 3 sovětských frontů a partyzáni z oddílu Smrt fašismu, uvádí na stránkách Obecní úřad Milín. Uprostřed poslední bitvy v Evropě zůstali uvěznění civilisté.

Rudá armáda nasadila i raketomety

Útok na zakopané Němce začal 11. května. Sovětští velitelé do něj nasadili dělostřelectvo a raketomety, čemuž nemohli Němci dlouho odolávat. Příbramské muzeum ve svých materiálech uvádí, že armáda postupovala ze 3 směrů a Němci se nakonec pod jejím tlakem brzy ráno 12. května rozhodli vzdát. V okolí navíc probíhala ještě další sovětská operace zaměřená proti Vlasovcům. Do sovětského zajetí se nakonec mělo dostat kolem 6 tisíc německých vojáků.

12 „asi“ nejlepších tanků 2. světové války: skvěle si vedli Němci, ale Spojenci je slušně potrápili. Tanky hrály klíčovou roli

Jejich velící generál neunesl skutečnost, že se mu nepodařilo své muže dostat k Američanům, a krátce po kapitulaci spáchal sebevraždu. Armádní Zpravodaj se domnívá, že Sověti odvedli zajaté Němce na dlouholeté práce do Sovětského svazu. Na místě posledního střetu vyrostl v roce 1970 památník, který poslední bitvu 2. světové války v Evropě připomíná. Na místě se také konají rekonstrukce střetu lákající tisíce lidí.

Článek Poslední bitvu 2. světové války v Evropě musela Rudá armáda vybojovat 4 dny po konci války. Němci se děsili sovětského zajetí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Improvizace, která skončila úspěchem

Letoun Spitfire Mk XI vznikl v roce 1942 a zpočátku byl jakýmsi provizoriem, uvádí HistoryOfWar. RAF se v té době spoléhalo hlavně na Spitfire Mk V, ale když se na obloze objevil německý Focke-Wulf Fw 190A, Britové zjistili, že jejich stíhačku znatelně převyšuje. Potřebovali proto letadlo s mnohem vyšším výkonem, a tak dali do Spitfire Mk V narychlo výkonný motor Merlin 61, a nakonec ještě po konstrukčních změnách vznikl Spitfire Mk XI.

iZdroj fotografie: Public Domain

Existoval ve 3 základních variantách, které ještě měly různě upravené verze. Výkon Spitfire Mk IX se ukázal jako skvělý, uvádí AmericanHeritageMuseum, a svému německému soupeři se vyrovnal. Začaly ho dostávat hlavně nejelitnější perutě; českoslovenští letci na něm začali létat v roce 1944. Třeba 312. československá stíhací peruť ho obdržela v lednu 1944, konkrétně byla vyzbrojena typem Spitfire LF Mk. IXC, uvádí Wikipedia.

Maximální rychlost byla 662 km/h

Spitfire LF Mk. IXC byl jednomístný jednomotorový stíhací letoun o délce 9,54 metrů s rozpětím křídel 11,23 metrů, popisuje Wikipedia. Dokázal přitom látat maximální rychlostí 662 km/h a vystoupat do výšky až 12,4 km, což byl v době jeho vzniku velmi dobrý výkon, upozorňuje Armádní Zpravodaj. Jeho dolet i s přídavnou nádrží byl pak 1 580 kilometrů. Ve výzbroji měl dvojicí kanonů ráže 20 mm a 4 kulomety ráže 7,7 mm.

Armádní technika ČSLA: nezapomenutelná sovětská BVP, vrtulníky a stíhačky, ale i vlastní technika, která neměla obdoby

S pomocí letounu Spitfire Mk IX se československému letci poprvé podařilo sestřelit soupeře 23. března 1944, a to konkrétně Ladislav Světlík z oblohy sundal německý FW 190. Kromě letadel však Češi a Slováci zničili i několik letounových střel V-1. Spitfire Mk IX nebyl sice nejmodernější typem tohoto legendárního letounu, vznikly i modernější a rychlejší, například verze Mk XVI. Ovšem hlavně díky skutečnosti, že s ním létali českoslovenští letci, je v Česku legendou.

Článek Spitfire Mk IX: legenda, s níž českoslovenští letci bojovali proti nacistům, byla původně jenom nucenou improvizací se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V Norimberku padl poprvé termín genocida

V souvislosti s plánem na vyhlazení židů neexistovalo pro masové zabíjení lidí, natož konkrétní skupiny, příhodné pojmenování. To pomohl vytvořit až právník Raphael Lemkin, uvádí History, který použil řecké slovo „geno“ značící kmen nebo rasu a latinské „cide“, což znamená zabíjení, a spojil je dohromady. Norimberský tribunál byl tak první, kdo někoho stíhal za genocidu; při holokaustu mimochodem nacisté zabili asi 50 Lemkinových příbuzných.

Překvapivě padly i osvobozující rozsudky

Před soudem stanulo 24 obžalovaných, respektive 23, jelikož byl v nepřítomnosti souzen Martin Borman, a až v roce 1998 se prokázalo, že zemřel v Berlíně při jeho dobývání, uvádí NationalWW2Museum. V průběhu procesu také spáchal sebevraždu politik Robert Ley, který zastával úřad říšského vůdce nacistické strany NSDAP. Kromě 12 rozsudků smrti padly i 3 osvobozující, a to nad Hjalmarem Schachtem, Franzem von Papenem a Hansem Fritzschem.

Konce největších nacistických vůdců: někteří unikli, jiní se raději sami zabili, pro další si přišla spravedlnost později

Hermann Göring spáchal sebevraždu

Ačkoliv padlo 12 rozsudků smrti, fyzicky jich nakonec kat vykonal jenom 10, jelikož byl již zmíněný Martin Borman po smrti, což tehdy nikdo nevěděl, a druhá nevykonaná poprava patřila Hitlerově dlouholetému nástupci a veliteli letectva, Hermannu Göringovi. Tomu se v předvečer popravy podařilo spáchat sebevraždu kapslí s kyanidem. Britannica uvádí, že ji měl schovanou v nádobě s pomádou (někteří ji mívali ukrytou i v zubech).

Některé popravy mohly trvat déle

Desítka odsouzených k trestu smrti byla popravena oběšením, jejich katem se stal americký seržant John C. Woods. Military přitom uvádí, že některé popravy trvaly déle, než správně měly – podle některých spekulací totiž připravil krátké provazy a špatné padací dveře, takže je možné, že si odsouzení nezlomili vaz a nezemřeli okamžitě, ale na smyčce se pomalu udusili. Americká armáda však takové spekulace odmítla.

Julius Streicher: nechvalně proslulý nacista byl tím nejšpinavějším v Norimberku; vlastnil největší porno sbírku na světě

V Norimberku proběhly i další procesy

Soud s hlavními nacistickými zločinci nebyl v Norimberku jediný, v letech 1946 až 1949 proběhlo ještě dalších 12 procesů, uvádí History. Obviněno v nich bylo téměř 200 nacistických zločinců, mezi nimiž byli třeba lékaři provádějící pokusy na lidech, právníci a soudci podílející se na programech rasové čistoty nebo důstojníci obvinění ze zvěrstev vůči zajatcům. Konání procesů nakonec skončilo kvůli rostoucím rozporům mezi SSSR a západními zeměmi.

Článek 5 věcí, které neví o Norimberském procesu každý: některé odsouzené nechal americký kat schválně trpět, jiní byli osvobozeni se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rozsáhlý bunkr pod zahradou kancléřství

Výstavba bunkru pro Adolfa Hitlera byla zahájena v roce 1940, a poté, co začalo častější bombardování německého hlavního města, byla zintenzivněna. Wikipedia uvádí, že se prostory nacházely pod zahradou starého říšského kancléřství, a to konkrétně 8,5 metrů pod zemí a chráněný 3 metry silným železobetonovým stropem, ovšem některé části měly ochranu ještě o metr silnější. Vedlo z něj několik východů pro snazší únik, ale v současnosti se do komplexu nikdo nepodívá, jelikož byl zasypán a na jeho místě jsou domy.

This photo, taken in Berlin outside Hitler’s bunker days before his death, is the last known image prior to his suicide.

He promised the German people a Reich that would stand for a thousand years. It lasted for six, and took millions of lives with it.

That’s what narcissistic,… pic.twitter.com/xhuLO0RRBT

— Southern Sister Resister – Wordsmith #IAmTheStorm (@ResisterSis20) June 10, 2024

Samotné prostory určené pro A. Hitlera byly však ještě mnohem hlouběji, zhruba 17 metrů pod zemí, a tvořilo je 18 místností s velmi luxusním vybavením. History uvádí, že byl bunkr soběstačný, měl vlastní zdroj elektřiny a přívod vody, a zahrnoval nejen vůdcovy soukromé prostory a jeho pracovnu, ale i pokoj pro milenku a poté i manželku Evu Braunovou, ale i konferenční místnost. Ve vedlejším bunkru pak sídlil pomocný personál a na konci války různí pohlaváři.

105 dní života v luxusu, ovšem vlhku

Hitler se na konci války do bunkru nastěhoval, konkrétně 16. ledna 1945, a strávil v něm 105 dní života až do doby, než spáchal sebevraždu. Měl v něm luxusní vybavení i veliký portrét Fridricha Velikého, ale nejspíše to nebyl nejpříjemnější pobyt. Bunkr byl pod hladinou spodní vody, a ačkoliv stále běžela čerpadla, bylo v něm vlhko a neútulno, i když mnohem bezpečněji než na ulicích, kde žili běžní civilisté. Bezpečí bunkru opouštěl vůdce jenom výjimečně.

Když Německa kapitulovalo, bunkr si prohlédlo mnoho vojáků, ale nakonec byl částečně zasypán. V 80. letech 20. století pak vyrostly na jeho místě domy a parkoviště a připomíná ho jenom informační deska. Přesto v Berlíně existuje místo, kde se lze do bunkru, i když ne autentického, podívat – asi 400 metrů od Hitlerova bunkru je zachovalý protiletecký bunkr, v němž je na ploše 3 tisíc metrů čtverečních výstava „Hitler – jak se to mohlo stát“, uvádí BerlinStory. Kromě mnoha dokumentů tam jsou i informace o bunkru nacistického vůdce.

Článek Do Hitlerova bunkru v Berlíně se už zřejmě nikdo nepodívá. Nacistický vůdce v něm žil luxusně dlouhých 105 dní, ale asi ne moc spokojeně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odpor na Sicílii nebyl veliký, spíše chabý

Italové za sebou měli v roce 1943 již několik neúspěchů. Nepovedla se jim třeba invaze do Řecka a slavně si nevedli ani proti Britům v severní Africe. I přes pomoc Němců tam nakonec fašistické jednotky musely v květnu téhož roku kapitulovat a bylo jasné, že se Itálie stane jedním z cílů – první na řadě byla Sicílie, jelikož byla jakýmsi odrazovým místem pro invazi, uvádí History. Operace Husky, což byl krycí název vylodění na tomto ostrově, začala 10. července 1943. Američtí a britští vojáci se však setkali s relativně malým odporem.

iZdroj fotografie: Public Domain

O obranu ostrova se staralo asi 200 tisíc italských a 32 tisíc německých vojáků, a 30 tisíc členů zde měla ještě německá Luftwaffe, uvádí Wikipedia. Jenomže problém byl, že se italští vojáci do boje příliš nehrnuli, a tak bojovali hlavně Němci. Je to vidět i na celkových ztrátách, kdy bylo zabito 4 678 Italů a 4 325 Němců. Téměř 120 tisíc italských vojáků pak bylo zajato nebo evidováno jako ztracených, což většinou znamenalo, že dezertovali. Ostrov padl 17. srpna 1943, ale Němcům se podařilo významnou část jednotek evakuovat na pevninu.

Italové svrhli Mussoliniho a kapitulovali

Důsledky invaze do Itálie byly značné. Italové již 25. července 1943 zatkli a svrhli diktátora Mussoliniho, načež začala nová vláda vyjednávat se Spojenci o kapitulaci. Britannica uvádí, že spojenecké jednotky přistály 3. září v jižní Itálii a vláda nakonec souhlasila s kapitulací. To však nenechalo klidné Německo, které se nakonec rozhodlo zasáhnout – Mussoliniho osvobodilo komando výsadkářů, ovládlo Itálii a postavilo ho do čela loutkového státu.

Poslední minuty totalitních vůdců: pekelnými branami je provázel strach, potupa a především nenávist z řad vlastního lidu

Boje v Itálii tak pokračovaly až do května 1945, kdy spojenecká vojska postupovala houževnatou německou obranou jenom obtížně. Italové se až na výjimky do bojů nezapojovali, ačkoliv vzniklo docela silné partyzánské hnutí zapojené do boje proti Němcům. Už jenom proto, že se nacistické jednotky dopustily na území Itálie mnoha válečných zločinů včetně masakrů italských civilistů, což jim mnozí zkrátka nedokázali odpustit.

Článek Fašističtí Italové se za 2. světové války dobrovolně vzdávali a téměř nebojovali, ale nikoliv ze strachu. Němci však vytrvali se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Silná komunita z fašistických států

Argentina měla s fašistickými zeměmi, tedy Itálií, Německem nebo Španělskem, dobré vztahy již před začátkem druhé světové války, a její tehdejší vládu tedy nelze označit jinak než za profašistickou, i když s nacisty po boku nikdy neválčila. V zemi ale žily silné komunity ze všech fašistických zemí, a ačkoliv Argentinci nakonec vyhlásili Německu ke konci válku, postoje místních elit to nezměnilo. ThoughtCo uvádí, že naopak režim argentinského prezidenta Juana Peróna vynaložil po válce značné úsilí, aby dostal nacistické představitele do bezpečí.

iZdroj fotografie: Public Domain

Argentina zapojila do snahy ochránit nacistické zločince i své agenty a diplomaty a zřídila kanály pro jejich pašování, jimž se říkalo „Krysí stezky“. Díky nim se skutečně podařilo mnohým nacistům tajně uniknout, často pod falešnou identitou hlavně z přístavů ze Španělska a Itálie, a třeba pasy měli vydány Červeným křížem. Do jejich pašování byli však zapojeni i někteří představitelé církve, uvádí History. Mezi uprchlíky byli rovněž Chorvaté a představitelé dalších národů kolaborujících s nacisty. Juan Perón totiž doufal, že bude moci nacisty využít, a není tajemstvím, že s sebou mnozí z nich přinášeli nemálo cenností a jiného bohatství.

Nechyběly ani doklady vydávané Vatikánem

Asi nejznámější Krysí stezkou byla síť zřízená rakouským katolickým biskupem Aloisem Hudalem, což byl obdivovatel Hitlera. Měl za úkol starat se o německy mluvící internované zajatce v Itálii, uvádí Wikipedia, přičemž spolu s komplici vyhledával řady nacistů, jimž pak opatřil doklady vydané Vatikánem, díky čemuž dostali pasy od Mezinárodního výboru Červeného kříže. Další síť vytvořili chorvatští františkáni vedení Krunoslavem Dragonovičem.

5 nejznámějších nacistů, kteří se vyhnuli soudu a uprchli. Některé ale spravedlnost dohnala, jiní soud nepotřebovali

Do Argentiny se podařilo uprchnout tisícům zločinců a vysokým pohlavárům, kteří tam žili pod falešnými jmény, podnikali nebo vykonávali další úlohy. Nejznámějším zločincem byl Adolf Eichman, jeden z hlavních organizátorů holocaustu. Jako jeden z mála se nakonec nezachránil, neboť ho v roce 1960 Izraelci z Argentiny unesli a postavili před soud. V zemi byl i známý doktor smrt Josef Mengele, který nakonec vystřídal několik zemí a zemřel v Brazílii.

Článek Dokonce i Vatikán a jiní církevníci pomáhali pašovat nacisty z Evropy „krysími stezkami“. Ale proč utíkali právě do Argentiny? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jednalo se o spojení stíhačky a bombardéru

Myšlenka konstrukce Mistel byla v podstatě jednoduchá – sestávala ze spojení stíhacího letounu s nějakým stávajícím bombardérem naplněným výbušninami, vysvětluje PlaneHistoria. Pilot sestavy přitom seděl ve stíhacím letounu, kdežto bombardér byl jakýmsi předchůdcem sebevražedného dronu. Úkolem pilota bylo nasměrovat ho na cíl, odpoutat se a se stíhacím letounem odletět na domovskou základnu. Stíhací letoun využíval během letu k cíli palivo nesené bombardérem, takže měl tedy na návrat k dispozici svou plnou nádrž.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

S konstrukcí spojující stíhací a bombardovací letoun začali Němci někdy v roku 1942, uvádí Twz, kdy během testů i samotného používání spojili hned několik typů letounu – k těm nejužívanějším patřil bombardér Junkers Ju 88 v různých verzích, a na jeho hřbetu býval nejčastěji stíhací letoun Messerschmitt Bf 109 nebo Focke-Wulf Fw 190. Ke konci války existovaly plány i na pokročilejší konstrukce využívající proudové letouny, kdy měl být jako stíhač využitý Messerschmitt Me 262, a v roli bombardér Junkers Ju 287 nebo Arado Ar 234, ale i další.

Cílem měly být bunkry a bitevní lodě

Uvnitř bombardéru byla hlavice o hmotnosti 1 700 kg, uvádí Wikipedia, ale nejednalo se jenom o pouhou trhavinu, která při nárazu explodovala. Šlo o tvarovanou kumulativní nálož obsahující kovovou vložku ve tvaru obráceného kužele z mědi nebo hliníku; tato konstrukce je používána dodnes proti obrněným vozidlům. Němci počítali s tím, že ji nasadí proti různým bunkrům nebo bitevním lodím, prorazit měla 7 metrů železobetonu.

„Nacistický zlatý vlak“ s téměř 300 tunami zlata a jiného bohatství do cíle nikdy nedorazil, ani po téměř 80 letech ho nikdo nenašel

Celkem Německo vyrobilo asi 250 hbyridů Mistel a poprvé je nasadilo proti vylodění v Normandii, ale podařilo se jim poškodit jenom jednu fregatu, načež sešlo z nápadu na útok proti britské flotile ve Scapa Flow. Nakonec byly sestavy nasazeny na jaře 1945 proti mostům přes Odru a Vislu, ale napáchaly jenom malé škody. Konstrukce letounů byla pro zemi zátěž, neb útok znamenal ztrátu celého bombardéru v době, kdy Luftwaffe již neměla letounů nazbyt.

Článek Vzpomínka na bizarní nacistické bombardéry: jedno z „dvojčat“ letělo, druhé bylo výbušné a prorazilo až 7 m železobetonu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

SS původně sloužilo k ochraně vůdce

Nebylo tajemstvím, že si nacisté a důstojníci Reichswehr (předchůdce Wehrmachtu) zrovna dvakrát nedůvěřovali, a nacisté neměli právě radost z toho, že tvoří ostrahu říšského kancléře Adolfa Hitlera vojáci. V březnu roku 1933 proto vznikla ochranka Sonderkommando Berlín, zárodek pozdější divize Leibstandarte Adolf Hitler, složená z prověřených „SS-manů“.

Původní představa byla, že vznikne malá – ale vysoce profesionální – armáda z rasově elitních Árijců, upřesňuje Encyclopedia, která bude politicky věrná vůdci. Nenávist mezi tímto elitním „vojskem“ a Wehrmachtem byla obrovská a mezi členy často docházelo k bitkám a půtkám. Na začátku druhé světové války, v září 1939, měly bojové jednotky pouze 18 000 mužů.

iZdroj fotografie: Johannes Dorn / Creative Commons / CC BY-SA

Ovšem na začátku tažení do Francie v květnu 1940, které bylo organizováno v rámci Waffen-SS, a při němž získalo své jméno, už to bylo 90 000 vojáků. Jejich hodnocení bylo ze strany velení stručné: dobře vycvičení, bezcitní, odvážní, ale ne příliš myslící na vlastní ztráty. Ale postoj k Waffen-SS a jejich postavení se začal v této době pomalu měnit. S pádem Polska, které v roce 1941 následovala porážka Jugoslávie, se pod německou vládu v těchto oblastech dostala řada místních německých komunit (Volksdeutsche), vysvětluje Ome-Lexikon.

Nakonec vznikla i Hitlerova cizinecká legie

A právě Volksdeutsche se rozhodl naplno využít vůdce SS, Heinrich Himmler, který zrušil početní omezení a naplno rozjel náborovou kampaň. Pluky a brigády se začaly měnit na divize, jejichž jména jako Leibstandarte SS Adolf Hitler, Das Reich nebo Totenkopf, měla děsit svět. První cizinecká jednotka – 5. divize „Wiking“ – se začala formovat již v roce 1940. Tu ještě tvořili rasově a fyzicky pečlivě vybraní mládenci ze Skandinávie a západní Evropy, uvádí Wikipedia.

Brutální „Hitlerovi psi na řetězu“: jednotka Feldjägerkorps inspirovaná Stalinem, z níž mělo strach i SS a přežila kapitulaci Německa

Ovšem 7. dobrovolnická horská divize „Princ Eugen“, která vznikla na území bývalé Jugoslávie z místních Volksdeutsche, již tak striktní nebyla. Mnozí z jejích členů neuměli ani moc německy, a později už se při rekrutování na etnikum nehledělo vůbec. Nové náborové možnosti pak přinesl útok na Sovětský svaz, kdy už bylo jedno, kdo bude sloužit.

iZdroj fotografie: Public Domain

Vedle etnicky vhodných pobalťanů, na něž se náboráři SS s velkými úspěchy okamžitě vrhli, byla žádaná i jiná, ač „méně“ vhodná, etnika. Na druhou stranu je s nacisty spojovala nenávist k bolševikům, případně dostali jednoduchou volbu: „kulku nebo služba říši“. A tak vznikli legiony Gruzínů, Ázerbájdžánců, Turkmenů, Tatarů nebo kozáků, doplňuje Wikipedia zmíněná výše.

SS byla opravdu „divoká banda“

Waffen-SS představovala opravdu divoký mix velmi cenných bojových formací s těmi naprosto nespolehlivými. Ty první byly tvořeny především Němci, Skandinávci, pobalťany a západními Evropany – přesným opakem byly jednotky tvořené obyvateli Balkánu a zemí SSSR. Zcela mimo ponechme malé bezvýznamné jednotky, třeba britskou, arabskou nebo indickou legii, které vznikly zejména z důvodu propagandy. S koncem války navíc docházelo ke zkracování výcviku a v armádě chyběli zkušení velitelé, uvádí Wikipedia.

Srovnání základních jevů v putinovském Rusku a hitlerovském Německu. Je přijatelné porovnávat Adolfa Hitlera a Vladimira Putina?

Ve Waffen-SS se vystřídalo během války kolem 914 000 vojáků, z toho 500 000 cizinců. A zatímco divize jako LSAH, Wiking nebo Das Riech byly těmi pověstnými „hasiči“, tak např. 21. horská divize „Skanderbeg“ tvořená divokými Albánci, trpěla vysokou mírou dezerce, až byla po vzpouře, kdy většina mužstva rozkradla materiál a dezertovala, roku 1944 rozpuštěna.

iZdroj fotografie: Johannes Dorn / Creative Commons / CC BY-SA

Tou nejspíše nejznámější vzpourou cizineckých vojáků SS bylo povstání Gruzínců na ostrově Texel v dubnu 1945. Pokud měly jednotky SS něco společného, bylo to nemilosrdné chování k zajatcům a civilistům, za což se jim také dostávalo oprávněné nenávisti a pomsty.  

Článek Waffen-SS: z ochranky A. Hitlera se stala jedna z nejobávanějších sil 2. světové války. Ale zdaleka ne všichni byli pověstnou elitou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Úsměv, který znamenal rozsudek smrti

Josef Mengele dělal řadu pokusů na různých lidech, nejvíce se ale zaměřoval na dvojčata, uvádí History, ač to nebyla jediná z jeho činností. Nařídil například svým podřízeným, aby do těl lidí v Osvětimi píchali různé látky od benzínu až po chloroform, a pak sledovali, co to s nimi dělá. Mezi vězni si vysloužil přezdívku Anděl Smrti, a to hlavně pro svůj jemný posměšný úsměv, který znamenal pro mnoho z vězněných trýznivý rozsudek smrti.

This is Josef Mengele – full stop. pic.twitter.com/0yTYs8GkgD

— The English Language (@wheezeyssqeezey) February 16, 2024

Jedním z cílů jeho pokusů byli lidé s fyzickými abnormalitami, kdy si mezi vězni vybíral lidi nízkého vzrůstu nebo ty trpící gigantismem, ale i dalšími poruchami. Ty následně studoval a poté je nechal zavraždit, uvádí EncyclopediaUshmm, načež těla poslal dalším výzkumníkům. Na dětech také prováděl studie související s vývojem barvy očí, kdy jim opakovaně odebíral krev a do očí jim kapal speciální látku nebo látky. To jim způsobovalo podráždění, otoky až slepotu. Mnohé z dětí nechal po experimentech zabít, většina nepřežila.

Dvojčata zabíjel, aby měl srovnání

Na zmíněných dvojčatech experimentoval Josef Mengele obzvláště krutě. Například je měřil a zkoumal, a následně podroboval zbytečným amputacím končetin; v jiném případě zase jedno z dvojčat nakazil tyfem či jinou nebezpečnou nemocí, a jeho infikovanou krev poté píchl druhému z nich. Když jedno z dvojčat zemřelo, nechal zabít i druhé, aby mohl co nejlépe srovnávat výsledky při pitvě. UrologicHistory uvádí, že podle svědectví během jediné noci zabil 14 dvojčat, potažmo 28 dětí, tím, že jim do srdce píchal injekce s chloroformem.

Jednou ze zkoumaných skupin byly i těhotné ženy, i když nebyl gynekolog. Ty třeba nakazil tyfem, aby zjistil, zda se nakazí i nošené děti. Jiné ženě zase nechal svázat prso, jenom aby zjistil, jak dlouho její dítě přežije o hladu. Podílel se také na pokusech s nucenou sterilizací třeba pomocí rentgenu, chirurgie, ale i různých léků. Podobných pokusů byla celá řada a mnohé z nich neměly vědecké opodstatnění, což svědčí spíše o chorobné povaze lékaře a jeho krutosti.

Článek Většina pokusů byla zbytečná a nejradši měl dvojčata: nejhrůznější počiny Josefa Mengeleho, osvětimského „anděla smrti“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V-3 mělo omezení, přesto uchvacovalo

Plány, na jejichž základě Německo vytvářelo V-3, byly vypracovány již během Velké války ve Francii. Po jejím pádu se jich Němci zmocnili, a konkrétně inženýr Auguste Conders si je přivlastnil a rozpracoval, aby na polygonech v Polsku a severním Německu dokázal funkčnost celého systému. Jednalo se o velmi dlouhou hlaveň, v níž nebyla prachová nálož odpalována najednou, ale v bočních komorách, a granát byl zrychlován postupně. To vedlo k dosažení vysoké hlavňové rychlosti a dlouhému dostřelu. Krycí název děla zněl „vysokotlaká pumpa“.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Cena byla však obrovská a provedení rozhodně nebylo jedoduché. Dělo muselo být instalováno napevno, odměr a náměr nebyl možný. Částečně šel měnit pouze dostřel změnou síly prachové náplně, ale přesto byl Adolf Hitler nadšen. Dva prototypy postavené na pobřeží Baltu měly dostřel téměř 100 km, a vůdce hned objednal 50 hlavní a nařídil výrobu 20 000 granátů. Současně rozhodl o stavbě dvou obřích bunkrů s pěti děly, oba u francouzského města Mimoyecques vzdáleného vzdušnou čarou pouhých 160 km od Londýna, uvádí Wikipedia.

Jak bylo dělo velké, tak i zranitelné

Neuvěřitelná 124metrová děla s 32 komorami a hmotností 76 tun měla být v konstrukci zabetonována pod úhlem 55 ° do 30 metrové hloubky pod 5,5metrovou železobetonovou kupolí chránící je před bombardováním. Šípovité granáty měly mít délku 3,1 m a ráži 150 mm, přičemž hlavice měla obsahovat 25 kilogramů TNT. Dostřel měl být 165 km, tedy akorát na Londýn.

Brutální „Hitlerovi psi na řetězu“: jednotka Feldjägerkorps inspirovaná Stalinem, z níž mělo strach i SS a přežila kapitulaci Německa

Projekt spadal pod 3. divizi tajných zbraní a byl dokonale utajen i před velením Wehrmachtu v Normandii. Na stavbě pracovalo 5 500 dělníků 24 hodin denně a odtěžený pískovec na vagonech byl přebarvován zelenou barvou, aby nebyl nápadný pro letecký průzkum Spojenců. Ti však nakonec bunkr objevili, načež se stal cílem řady útoků, a svůj úděl tak nesplnil. Jak připomíná NationalInterest, Američané se jej pokusili zničit dálkově řízenými B-24 (při tomto pokusu mimochodem zahynul Joe Kennedy, bratr prezidenta Johna F. Kennedyho).

iZdroj: Publick Domain

Dne 6. července 1944 se podařilo letounům Lancaster britského královského letectva (RAF) vyřadit bunkr Mimoyecques tunovými bombami Tallboy, a 5. září komplex obsadili Kanaďané. „Labutí písní“ pak bylo sestavení dvou zjednodušených děl generálem SS, Hansem Kammlerem, u Hermeskellu v Německu, odkud bylo ostřelováno Lucembursko. V tomto případě 142 vystřelených granátů zabilo 10 osob a 55 jich zranilo. Po válce byly ukořistěné kusy zkoušeny v Americe, a roku 1948 jako bezperspektivní sešrotovány.

Článek Zapomenutá Hitlerova zbraň odplaty: i když superdělo V-3 nakonec totálně selhalo, uchvacovalo svou velikostí i výkony se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mezi obětmi nacistů je přes 1 milion dětí

Počet civilních obětí nacistického běsnění se nejspíše nikdy přesně spočítat nedovede, ale HawaiiEdu zabývající se genocidami ve světě je odhaduje na 15 003 000 až 31 595 000 lidí. Do čísla zahrnuje lidi zavražděné nebo utýrané v koncentračních táborech, popravené, zabité válečné zajatce, oběti hladomorů, nuceného nasazení či bombardování. Z jeho odhadů mj. vyplývá, že je mezi těmito oběťmi minimálně 1 milion dětí mladších 18 let.

iZdroj fotografie: Public Domain

Nejznámější skupinou nacistického vyvražďování jsou oběti holocaustu, tedy židé, jichž je kolem 6 milionů. EncyclopediaUshmm v dokumentech odhaduje, že z toho jich bylo 2,7 milionu zabito ve vyhlazovacích táborech, např. v Osvětimi nebo Treblince. Zhruba 2 miliony jich pak nacisté zastřelili – tento způsob holocaustu uplatňovali hlavně ve východních částech Evropy. Téměř milion židů také zemřel v ghettech a táborech na strádání a hlad. Spolu s nimi mohli v táborech vyhladit až půl milionu Romů, ale třeba i desítky tisíc politických oponentů.

Psychicky nemocní byli zlikvidováni

Mezi další z mnoha hrůzných zločinů nacismu patří také zabíjení psychicky i jinak postižených lidí, a to hlavně samotných Němců. PubMed uvádí, že bylo jenom psychiatrických pacientů zabito na 180 tisíc, ale některé údaje občas uvádí i se započítáním postižených až 300 tisící obětí. Zpočátku takto nacisté zabíjeli hlavně postižené děti, a to třeba injekcemi a léky, ale později to rozšířili i starší pacienty, a k jejich hromadné a rychlejší „likvidaci“ se nepříčili používat ani plyn. A to dokonce i dříve, než byl zaveden ve vyhlazovacích táborech.

Zajímavé je potom etnické složení obětí, které vznikly v důsledku nacistického vraždění i jinak, tedy ne přímo při holocaustu. HawaiiEdu odhaduje, že po židech je nejvíce obětí z řad ukrajinského obyvatelstva, a to kolem 3 milionů; s 2,4 miliony zabitých následuje Polsko, téměř 1,6 milionu bylo Rusů, a 1,4 milionu Bělorusů. Ušetřeni však nezůstali ani obyvatelé Německa, těch bylo zavražděno minimálně 288 tisíc, a to se do počtu obětí nepočítají němečtí židé.

Článek Dokumentace dokládají, kolik lidí vlastně nacisté vyvraždili. Na svědomí mají až 1/2 obětí 2. světové války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Akce proti židům organizoval dlouhodobě

Adolf Eichmann se začal s nacistickou ideologií seznamovat již ve 20. letech 20. století, a ve 30. letech vstoupil do SS. Po svém výcviku se pak ještě před začátkem druhé světové války podílel na protižidovských akcích, uvádí History, a po německém anšlusu Rakouska byl vyslán do Vídně s úkolem zbavit město židů, což se mu povedlo. Stejný úkol dostal po obsazení Čech v Praze, a nakonec povýšil do židovské sekce ústředního bezpečnostního úřadu SS v Berlíně.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Ve své činnosti byl bohužel velmi efektivní, což se naplno projevilo v lednu 1942, kdy se s dalšími nacistickými pohlaváry účastnil konference ve Wannsee, uvádí Britannica. Zabývali se tamd takzvaným konečným řešením židovské otázky, což byl plán na hromadné vyvražďování evropských židů. Adolf Eichmann se stal hlavním organizátorem tohoto zrůdného plánu, přičemž nastavil způsob identifikace a transportu židů z celé Evropy do vyhlazovacích táborů. Jeho systém byl velmi propracovaný a za oběť mu padlo kolem 4 milionů židů.

Vymyslel zabíjení v plynových komorách

Právě Adolfu Eichmannovi je připisována hlavní metoda zabíjení židů za pomoci plynových komor a plynu Cyklon B. Jak efektivní může být, dokázal třeba na jaře 1944 v Maďarsku, kde za pouhé 2 měsíce osobně zorganizoval deportaci 437 tisíc židů. Koncem války se mu pak podařilo dostat na západ Německa, kde skončil v zajetí západních spojenců. Z vězeňského tábora se mu však podařilo uprchnout, načež se dostal do Argentiny, uvádí TheHolocaustExplained.

Židé na něj však nezapomněli, protože stál za smrtí milionů jejich soukmenovců. Izraelská tajná služba Mossad ho nakonec v roce 1960 v jeho úkrytu v Argentině objevila, a Izrael se nepokoušel žádat o vydání, ale poslal agenty, aby ho unesli a dopravili před izraelský soud. Během procesu v roce 1961 byl uznán vinným a v roce 1962 popraven jako jediný člověk v historii Izraele. Jeho tělo bylo spáleno a popel vysypán do moře v mezinárodních vodách.

Článek Jeden z nejhorších nacistů a vůdců SS dostal jediný trest smrti v historii asijské země. Byl zaslouženou „odplatou“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Člen SS a právník zrůdného programu

Studiu práv se začal Gerhard Bohne věnovat krátce po první světové válce a již od roku 1920 se angažoval v antisemitské Německé národní ochraně a Trutzbundu, v roce 1930 vstoupil do NSDAP, uvádí Wikipedia. Když poté převzali moc nacisté, jeho sláva stoupala a nakonec se stal členem SS. Nacistický režim začal v roce 1939 se zrůdným programem nazvaným Akce T4, jehož cílem byla likvidace postižených a duševně nemocných – mělo se jednat o „milosrdnou smrt“, a právě Bohne se stal jednou z jeho klíčových postav.

7. Gerhard Bohne

Gerhard Bohne was the lawyer and ss officer responsible for the smooth running of Hitler’s Aktion T-4 euthanasia program. He called himself a mercy killer who, in the bid to purify the German race murdered people with mental and physical illnesses. pic.twitter.com/raRvKi73Vc

— Nzeora (@NzeoraHQ) August 3, 2022

Jako právník totiž připravil veškerou legislativní dokumentaci, která se lidí podléhajících eutanazii týkala. Zahrnovalo to přitom nejenom jejich převoz, ale třeba i notářské ověření jejich smrti nebo správy majetku. Počet obětí programu Akce T4 je odhadován na více než 200 tisíc, z části probíhal tajně, neboť byl po protestech veřejnosti oficiálně zrušen. Zpočátku byly děti zabíjeny hladem, léky a injekcemi, ale nakonec byly v rámci programu vytvořeny i plynové komory pro hromadné zabíjení, uvádí HolocaustResearchProject.

Soud jeho případ nakonec zastavil

Jinak zůstával Gerhard Bohne spíše v pozadí a oproti osobám jako Himmler, Heydrich apod. byl „slabý odvar“. V roce 1943 se navíc dostal do nemilosti, neb upozornil na údajné zneužívání prostředků činovníky programu Akce T4. Následně přišel o své funkce a musel narukovat do Wehrmachtu a nakonec byl zajat spojenci. Poté se mu podařilo uniknout do Argentiny, ale vrátil se do Německa, kde byl obviněn. Opět uprchl do Argentiny, kde ho však zatkli a vydali zpět, jenomže řízení proti němu bylo nakonec zastaveno.

„Nacistický zlatý vlak“ s téměř 300 tunami zlata a jiného bohatství do cíle nikdy nedorazil, ani po téměř 80 letech ho nikdo nenašel

Svůj život dožil v Německu, kde zemřel až v roce 1981 v Elmshornu. Historie o něm mluví jako o nacistickém zločinci, ale jeho jméno se začalo opětovně přetřásat i na konci roku 2022, a to v souvislosti se jménem slavného fotbalisty Lionela Messiho. Objevily se totiž zprávy, že je s tímto nacistou příbuzný, uvedl Reuters. Informaci dle všeho rozšířil falešný účet na sociálních sítích, žádné důkazy o pokrevním spříznění Messiho a Bohna neexistují.

Článek Gerhard Bohne, nevýrazný právník nacistů, který sehrál klíčovou roli. Nakonec se však dostal do nemilosti a musel narukovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Postižené vnímali jako finanční a genetickou zátěž

Zvrácená nacistická ideologie byla postavena na vizi čisté německé rasy nadřazené všem ostatním. Zároveň ale považovala osoby, i Němce, stihnuté těžkým psychickým, neurologickým nebo tělesným postižením za „nevhodné pro život“. Z pohledu A. Hitlera a jeho příznivců totiž byli pro německou společnost a stát genetickou a finanční zátěží, objasňuje EncyclopediaUshmm. A proto německý vůdce na podzim 1939 vydal příkaz, aby byl zahájen program Akce T4, jehož cílem bylo se těchto lidí zbavit, resp. je zabít.

iZdroj fotografie: Uživatel Radomil / Creative Commons / CC BY-SA

Příkaz se týkal zpočátku jenom dětí, jejichž rodiče byli vyzýváni, aby je poslali do státem zřízených léčeben, kde byly potom zabity. Rodiče následně dostali úmrtní list s fiktivní příčinou smrti. Později byl pak program rozšířen i na dospělé. V roce 1941 se proti němu však v Německu zvedla vlna odporu, v jejímž čele stál například biskup hrabě Clemens von Galen. Adolf Hitler proto program veřejně zrušil, ale tajně pokračoval i nadále. A to nejenom v Německu, ale třeba i Polsku a SSSR. Britannica uvádí, že si celkem vyžádal přes 200 tisíc obětí.

Zabití hladem, injekcí nebo plynem

Na program Akce T4 dohlížel vedoucí oddělení eutanazie Viktor Brack, uvádí History, a udává, že všechny židovské děti v psychiatrických léčebnách byly určeny k zabití automaticky. Pro děti nežidovské byla pak stanovena určitá kritéria, na jejichž základě se rozhodovalo, zda budou nebo nebudou do programu zařazené. Zpočátku byly některé děti zabité třeba i hladem, ale používány byly hlavně smrtící injekce. To bylo však pomalé, takže byl zvolen jiný způsob.

Bitva u Kursku byla poslední šancí, jak zvrátit výsledek 2. světové války. Nacisté bojovali skvěle, ale Sověti s motem „nas mnogo“

Na 6 místech v Německu byla proto postavena zařízení k zabíjení nemocných plynem, tedy ještě mnohem dříve, než vznikly pověstné plynové komory v nacistických koncentračních táborech. Maskována byla jako sprchy, a jako plyn v nich byl používán oxid uhelnatý. Když se program rozšířil do Polska a SSSR, německá komanda byla schopna vyvraždit třeba celou nemocnici či léčebnu. Pacienty tam buď rovnou postřílela, případně využívala dodávky s přívodem plynu. Program pokračoval i přes oficiální zrušení až do německé kapitulace.

Článek Akce T4: program vyvražďování postižených spustil i zastavil sám Adolf Hitler, tajně ale pokračoval až do kapitulace Německa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vězni využili všudypřítomné „zabijáky“

Osvětim je nechvalně proslulá plynovými komorami a pokusy prováděných lékařem Josefem Mengelem. Web Osvětim uvádí, že v táboře za celou dobu zemřelo kolem 1,5 milionu lidí, z nichž mnohé nacisté zabili, kdežto jiní se upracovali k smrti nebo zemřeli při lékařských pokusech, a velice často také na nějakou nemoc. K těm nejčastějším přitom patřil skvrnitý tyfus nazývaný i jako „táborová horečka“ nebo „vězeňská horečka“. Třeba Britannica konstatuje, že jsou jejími přenašeči vši, což vězňové věděli a rozhodli se toho při pomstě využít.

Mrtví na tom byli lépe: Uplynulo 77 let od osvobození koncentračního tábora Bergen-Belsen, vedeného Josefem Kramerem

Ve špinavém a přeplněném táboře se skvrnitý tyfus rychle šířil, a přemnožené vši byly infikované bakterií, která tuto chorobu přenášela. Tech-Wp uvádí, že na nápad využít je proti vojákům z SS jako biologickou zbraň přišel sovětský vězeň Viktor Kuzněcov, a jednalo se o docela rafinovaný počin. Vězňové vši sbírali a schovávali v pytlících. Když je pak věznitelé s pomocníky sčítali, nenápadným lusknutím palce a prostředníčku na ně vši „stříleli“. Mnozí z věznitelů následně opravdu onemocněli, a byli mezi nimi i ti, kteří patřili k nejhorším.

Nacisté nakonec „záškodníky“ objevili

Skvrnitý tyfus je nemoc, která trápí lidstvo po tisíciletí, a historicky zabila během různých epidemií opravdu mnoho lidí. Veš se přitom infikuje tak, že nasaje krev nemocného člověka, načež se bakterie množí v jejím trávícím traktu a zůstává v jejích výkalech. Člověk se poté infikuje tím, že si rozškrábe svědivý kousanec a umožní tak výkalům vstoupit do krve. Po 10 dnech mu začnou bolesti hlavy, horečka, zimnice, nevolnost a typická vyrážka. Mnozí lidé tehdy zemřeli, ačkoliv dnes již existuje léčba antibiotiky, a dokonce i vakcína.

iZdroj fotografie: Georg Jochmann / Creative Commos / CC BY-SA

Nacisté nakonec odhalili, že mezi nimi šíří nemoc vězni, i když není známo jak – buď jim to došlo, ale také je možné, že útočníky udal některý z vězňů, aby získal výhody. Následkem byla změna metody sčítání, kdy vězňové museli ležet na posteli čelem k uličce a ruce s roztaženými prsty mít na obličeji, čímž přišli o možnost jakkoliv vystřelovat infikované parazity. Kdo pravidlo nedodržel, byl rovnou zabit. Biologická válka proti nacistům tak skončila, ale příběh dokazuje, že i v krutých podmínkách tábora Osvětim se mnozí nenechali zlomit.

Článek Pomsta osvětimských vězňů vojákům SS: nenápadná biologická zbraň zabila i ty nejhorší z nich. Vymyslel ji zajatý Sovět se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Adolf Eichmann

Německý důstojník SS a jeden z hlavních organizátorů holocaustu, který řídil síť nacistických vyhlazovacích táborů pro židovské obyvatelstvo. History uvádí, že se po válce ukryl v Rakousku, a poté se mu s pomocí františkánského mnicha a falešného pasu podařilo získat vízum do Argentiny. V roce 1960 ho tam ale vypátrali agenti Mossadu a unesli ho do Izraele. Tam stanul před soudem a v roce 1962 byl na základě rozsudku popraven oběšením.

Josef Mengele

Nacistický lékař prováděl na vězních z koncentračního tábora v Osvětimi nelidské pokusy, k nimž si vybíral těhotné ženy, děti i postižené, a mnozí na následky zemřeli. S pomocí katolického kněze a sítě bývalých členů SS utekl do Argentiny, Uruguaye, Paraguaye, a nakonec do Brazílie. Vláda západního Německa opakovaně žádala o jeho vydání a stejně tak se ho pokusil zmocnit Mossad, ale neúspěšně. Josef Mengele nakonec zemřel v roce 1979 na mrtvici, udává Wikipedia.

Heinrich Himmler: ze zemědělce se stal jedním z nejhorších důstojníků SS a okultním veleknězem, který vyhlížel vzestup Árijců

Walter Rauff

Byl pobočníkem Reinharda Heydricha a pracoval v SD (tj. zkratka pro Sicherheitsdienst, tedy Bezpečnostní službu) a na Hlavním úřadu říšské bezpečnosti. Proslul jako konstruktér mobilních plynových komor, v nichž zemřelo minimálně 100 tisíc lidí, ale odpovědný byl i za popravy partyzánů. Na konci 2. světové války byl zatčen, podařilo se mu však utéct. Následně působil v Sýrii, Ekvádoru, a nakonec v Chile, kde pracoval pro Augusta Pinocheta, a podle všeho i pro západoněmeckou tajnou službu. Nikdy nebyl vydán a v roce 1984 zemřel na infarkt.

Franz Stangl

Rakouský nacista a člen SS, který pracoval v programu eutanazie T-4, jehož cílem bylo vyhladit mentálně postižené. K tomu působil jako velitel ve vyhlazovacích táborech Soribor a Treblinka, uvádí Holocaust. Po válce byl zatčen, ale podařilo se mu utéci, a s pomocí rakouského biskupa Aloise Hudala se dostal do Sýrie, odkud později prchl do Brazílie. Tam ho však objevil Simon Wiesenthal, což byl židovský aktivista a lovec lidí, potažmo nacistů. Brazílie ho v roce 1967 vydala do Německa, kde byl odsouzen na doživotí, a roku 1971 zemřel na selhání srdce.

Hitlerovy tajné zahrady: Nejkrvavější vegetarián jedl během války hlavně rostlinnou stravu pěstovanou v soukromých sklenících

Gerhard Bohne

Právník a člen SS, jehož starostí bylo vedení právní kanceláře ústřední služby T4, která měla na starost program eutanazie T-4 (německy Aktion T-4) zaměřený na likvidaci postižených obyvatel. Byl ale propuštěn, když poukazoval na zkorumpovanost celého úřadu, a v roce 1949 uprchl do Argentiny. Později se však vrátil do Německa, kde byl obviněn, načež opět prchl do Argentiny. Ta ho sice Německu vydala zpět, byl ovšem prohlášen za nezpůsobilého stanout před soudem, takže bylo jeho stíhání zastaveno. Nakonec zemřel v roce 1981.

Článek 5 nejznámějších nacistů, kteří se vyhnuli soudu a uprchli. Některé ale spravedlnost dohnala, jiní soud nepotřebovali se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Masivní zbrojení a početná armáda

Situace na frontě se v roce 1943 změnila, po sérii několika porážek byla německá armáda značně vyčerpaná a měla problém s nahrazováním ztrát, ačkoliv to ještě neznamenalo, že by byla poražena. Sověty naopak některá vítězství povzbudila, ale věděli, že jsou Němci stále nebezpeční. Jejich vojenský průmysl se však rozjel a chrlil zbraně ve vysokých počtech, a další pomoc přicházela od spojenců. Rudá armáda si také osvojila praktické zkušenosti jak s Němci bojovat, a nebyla nezkušenou masou vysílanou od porážky k porážce z roku 1941.

Brutální „Hitlerovi psi na řetězu“: jednotka Feldjägerkorps inspirovaná Stalinem, z níž mělo strach i SS a přežila kapitulaci Německa

Německý polní maršál Erich von Manstein doufal, že se mu podaří sovětské útvary bránící výběžek útoky po křídlech obklíčit, uvádí WarfareHistoryNetwork, kdežto sovětský velitel Georgij Žukov naopak vsadil na připravenou obranu a zálohy, které měly na nepřítele v příhodném okamžiku udeřit. Výsledkem bylo, že zatímco Němci mleli z posledního, Rudoarmějci kopali tisíce kilometrů zákopů a protitankových příkopů, a pokládali miny.

Údaje o silách v nadcházející bitvě se v pramenech liší, nejčastěji podle toho, které jednotky do ní historici počítají. MilitaryTimes uvádí 777 tisíc vojáků, 2 451 tanků a 7 417 děl a minometů na straně Němců, zatímco Sověti vsadili na taktiku „nas mnogo“ (nás hodně), což si mohli vzhledem ke svým lidským zdrojům dovolit, a shromáždili 1,91 milionu vojáků, 5 128 tanků a 31 415 děl a minometů. A měli i více letadel, která mohla podporovat jednotky na zemi.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Na druhou stranu je nutné podotknout, že byli mnozí němečtí vojáci mnohem lépe vycvičení, jelikož se na válku připravovali řadu let, a jejich technika patřila často k tomu nejlepšímu, co mohla bojiště 2. světové války zažít. Vzpomenout můžeme Tiger I, jemuž se nevyrovnalo skoro nic, a který dokázal jediný zničit i 10 tanků, ačkoliv stál proti obrovské přesile. Zejména proto vlastně ani neměl SSSR jinou možnost než poskládat co možná nejvíce vojáků i techniky horších parametrů, protože ve stejných počtech by téměř jistě neuspěl.

Na severu skoro nic, na jihu „úspěch“

Německý úder započal 5. července 1943, a to útokem na severní a jižní křídlo výběžku. Ukázalo se ovšem, že němečtí plánovači schopnosti sovětské obrany podcenili, takže jejich jednotky postoupili v severním směru jenom o několik kilometrů, a už během 5 dní se jejich postup zcela zastavil, uvádí History. Naopak v jižním směru se útok vyvíjel podstatně lépe, německé jednotky tam postoupily o zhruba 80 kilometrů, ovšem 12. července se potom střetly u Prochorovky s připravenými ruskými tankovými divizemi, a „bylo to obrovské“.

Proč po Stalinově smrti nepřevzal SSSR maršál Žukov, všemi milovaný vítěz nad nacismem? Politici se ho báli a opakovaně zrazovali

Rusové spoléhali na lehké tanky T-70, ale hlavně na střední tanky T-34 s dělem ráže 76 mm a šikmým pancířem. V letech 1941 až 1942 dokonce německé protějšky převyšovaly, ale nacisté měli nově těžké tanky Panzerkampfwagen VI Tiger s dělem 88 mm (též Tiger I) a Panzerkampfwagen V Panther s dělem ráže 75 mm. Oproti sovětským tankům byly podstatně silnější a v bitvě 1 vs. 1 vítězily – bylo jich ovšem málo, a druhý zmíněný byl v té době značně poruchový. Museli se proto většinou spoléhat na starší a slabší stroje.

Sověti ztratili mnoho, ale uspěli

Německé jednotky si vedly proti sovětské přesile dobře a dokázaly zničit mnohem více tanků i zlikvidovat více vojáků. History uvádí, že odhady ruských ztrát činí 800 tisíc vojáků (tedy více, než kolik vůbec bylo Němců), kdežto německých kolem 200 tisíc. Jenomže zatímco pro Německo byly téměř nenahraditelné, Rudá armáda měla dostatek zdrojů, aby ztráty nejenom doplnila, ale v dalších měsících ještě zesílila, díky čemuž také mohla převzít iniciativu.

Již 12. července 1943 dostal Erich von Manstein první rozkazy ofenzivu ukončit, a ten den také začaly sovětské protiofenzivy – nejprve severně od Kurského oblouku, a posléze i na jihu. Rudá armáda postupovala, dokud nebyla zastavena, ale podařilo se jí osvobodit některá území včetně Charkova. Německé síly se však od té doby na východní frontě již nezmohly na žádnou velkou ofenzivní operaci, a po většinu času se jenom bránily sovětským útokům.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creactive Commons / CC BY

Ovšem kdyby bývala německá armáda v bitvě u Kursku vyhrála a zmohla se na další rychlou ofenzivu, mohla tím sovětské jednotky demoralizovat a udržovat v nižších počtech, neboť údery na klíčová města a postavení by protivníkovi nejspíše znemožnila nějaké významní sjednocení. Nehledě na možnost zničení nebo získání průmyslových podniků, bez nichž by byla válečná mašinerie SSSR nebyla schopna fungovat.

Kdyby se Němcům takový triumf proti početnější armádě podařil, mohli východní frontu opět posunout až k Moskvě a dobýt i tu, ačkoliv by se tím jejich postup nejspíše na nějakou zastavil. Po mnoha neúspěších v jejich zimním tažení si už jistě byli dobře vědomi, že by se do bojů na rozlehlé a nelítostné Sibiři hned tak pustit nemohli. Nehledě na to, že jim ze západu hrozil útok britské a americké armády – ovšem kdoví, zda by k němu nakonec došlo, kdyby nemohl Třetí říši z východu tlačit Sovětský svaz. Je docela možné, že nakonec ne.

Unikátní barevné filmové záběry Němců z bitvy o Stalingrad vám naženou husí kůži. Krutost té doby neznala mezí

Jak by to potom vypadalo v Evropě, lze jenom těžko domýšlet, ale dnešní podobu by zcela jistě neměla ani vzdáleně. Aby bylo jasno, nacistické skutky tím neobhajuji a ani neomlouvám jimi vyvolanou válku, pouze poukazuji na fakta – ale pokud chce někdo tvrdit, že nacističtí vojáci nepředvedli u Kursku dobrý výkon, měl by se nad sebou zamyslet, zda hodnotí střet jako takový, nebo ho pohání nenávist k nacistům a tím pádem byli vždy nejhorší. Ztratit „pouze“ 200 tisíc vojáků oproti 800 tisícům je prostě mnohem lepší výsledek, navíc proti dvojnásobné přesile.

Článek Bitva u Kursku byla poslední šancí, jak zvrátit výsledek 2. světové války. Nacisté bojovali skvěle, ale Sověti s motem „nas mnogo“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nálety měly obyvatele Hamburku zlomit

Hamburk byl v Německu důležitým městem, druhým největším. Byly v něm průmyslové podniky a jednalo se o přístav s mnoha loděnicemi. Britské a americké letectvo se však v létě 1943 rozhodlo, že několikadenní vlnou náletů ochromí a zlomí vůli jeho obyvatel. Bombardéry na něj měly svrhávat nejenom tříštivé, ale hlavně zápalné pumy. Spojenci také měli při náletech použít novinku, a sice svrhávat hliníkové proužky k oslepení německých radarů, uvádí BBC, aby tak snížili účinnost velmi silné protivzdušné obrany postavené kolem města.

iZdroj fotografie: Public Domain

Útoky začaly britským nočním náletem v noci z 24. na 25. července 1943 za účasti 790 britských bombardérů. Po nich následovaly dva menší denní útoky amerického letectva 25. a 26. července, a vrchol nastal v noci z 27. na 28 července, kdy bylo množství zápalných pum tak veliké, že se městem prohnala ohnivá bouře a zabila desetitisíce lidí. Němci ráno raději začali město evakuovat, utekl z něj asi milion lidí. Ničivý nálet se opakoval z 29. na 30 července, a pumy zapálily další části města. Poslední chystaný útok na začátku srpna pak selhal kvůli počasí.

Zápalných pum byly i statisíce denně

Britské bombardéry měly strhávat malé pumy vyrobené ze slitiny hliníku a hořčíku naplněného termitovými zápalnými peletami. Díky tomu dokázaly hořet až 10 minut, zatímco jiné měly časovač a vybuchovaly se zpožděním. Za jeden nálet jich letectvo dokázalo shodit i 350 tisíc, uvádí NationalWW2Museum. Zápalné pumy byly často svrhávány až po tříštivých, které nejprve rozbily zástavbu. Letounem použitým k náletům byl třeba britský Avro Lancaster, na jehož palubě mohl být náklad až 6,4 tun pum, a jeho dosah byl přes 4 tisíce kilometrů.

Na rozdíl od Ukrajiny nectí Rusko konvence a neváhá zaútočit ani na civilní nákladní loď, i když při tom zabije nevinné lidi

Následky několikadenního bombardování Hamburku byly strašlivé, zemřelo kolem 40 tisíc lidí. Mnohé z nich ohnivá bouře sežehla na ulici nebo v protileteckých krytech, a zničena byla i více než polovina domů a stovek podniků. Z města celkem uteklo 1,7 milionu lidí. BBC pak uvádí, že už na počátku roku 1944 byla většina podniků včetně místních rafinérií obnovena a vyráběla podobně jako před nálety. O tom, zda byl takový útok ospravedlnitelný, jsou dodnes vedeny veliké diskuze, ale tehdy to někteří vnímali jako cestu nižších vojenských ztrát.

Článek Hamburská ohnivá bouře byla mise s jediným cílem, vyvraždit německé civilisty a podlomit jejich morálku aneb Operace Gamora se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ze zemědělce se stal velitelem SS

Himmler se narodil 7. října 1900 v Mnichově a vystudoval agronomii na technické univerzitě v Mnichově. V roce 1922 se oženil a usadil se svou manželkou v Horním Bavorsku, kde pracoval na rodinném statku a pokoušel se vést vlastní zemědělský podnik. Některé zprávy však uvádí, že nebyl příliš úspěšným farmářem. V roce 1923 vstoupil do NSDAP a záhy po neúspěšném „Pivním puči“ byl zatčen a krátce uvězněn. Během svého pobytu ve vězení napsal rovněž vězněnému Hitlerovi dopis, v němž mu vyjádřil podporu a oddanost.

iZdroj fotografie: Picryl

Když byl Adolf Hitler v roce 1924 propuštěn z vězení, začal Heinrich Himmler opět aktivně působit v NSDAP. A jeho vliv v nacistické straně postupně vzrůstal, až se stal jejím klíčovým členem, a nakonec v roce 1929 i vůdcem SS. Pod jeho vedením se stalo z Schutzstaffel nejsilnější politicko-vojenské uskupení, které Evropa kdy viděla. A navíc s výborným PR. Pochody, standarty s hákovým křížem, uniformy a vysocí mladí muži v černých uniformách. A právě tehdy se H. Himmler naplno ponořil do své záliby v okultních vědách.

Árijská rasa, reinkarnace a okultní rituály

Himmlerovo okultní přesvědčení bylo do značné míry ovlivněno mystickými a esoterickými tradicemi, které se v Německu objevily na konci 19. a začátku 20. století. Jedním z hlavních prvků jeho zájmu byla víra v nadřazenost a mystický původ árijské rasy. Věřil, že starověcí árijští bojovníci byli nositeli nadpřirozených schopností a že moderní Němci by měli na tyto dávné „předky“ a jejich tradice navázat.

Otto Skorzeny provedl obdivuhodné speciální vojenské akce. Často býval označován za nejnebezpečnějšího muže Evropy

Jedním z klíčových prvků Himmlerova okultního zájmu byla také víra v reinkarnaci a význam astrologie. Heinrich byl přesvědčen, že studium hvězd a astrologie může poskytnout důležité informace o osudu a budoucnosti nacistického režimu, a při rozhodování o strategických plánech a akcích SS často konzultoval s astrology a prováděl různé okultní rituály. V oblibě měl mimochodem i celou řadu bizarních společenských uskupení.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Mezi nejznámější okultní skupiny, které Heinrich Himmler podporoval, patřilo Thule-Gesellschaft, známé také jako Thule Society. Tato skupina založená v Mnichově měla silné okultní a rasistické zaměření. Jejími myšlenkami byl fascinován a podporoval ji, protože sdílela jeho přesvědčení o nadřazenosti árijské rasy a důležitosti okultních praktik. Vedle toho také stál za vytvořením tajné organizace nazvané Ahnenerbe („Dědictví předků“).

Ta měla za cíl zkoumat a propagovat nacistickou rasovou teorii a okultní vědy, prováděla výzkumy v oblasti archeologie, antropologie a okultních rituálů s cílem posílit nacistický ideologický základ. Himmlerova fascinace okultismem se nakonec projevila i v jeho rozhodování o umisťování koncentračních táborů.

Pád Třetí říše vystihuje 22 dobových fotografií. Konec války vyčaroval úsměv na tvářích milionů lidí

Věřil, že některé lokality mají zvláštní toky zemské energie, a místa pro táborové komplexy vybíral právě podle těchto pochybných kritérií. Nicméně je třeba zdůraznit, že Himmlerova okultní aktivita nebyla hlavním směrem jeho činnosti. Tím bylo řízení zločinné organizace SS, vedení nacistických represivních a bezpečnostních sil a realizace rasově motivovaných zločinů. Okultní a mystické prvky byly v rámci jeho práce spíše doplňkové.

Vrah milionů lidí se potrestal sám

Heinrich Himmler byl klíčovou postavou holokaustu a měl veškerou kontrolu nad koncentračními tábory. Osobně schválil a prosazoval systematický plán na vyvražďování evropských židů známý jako „Konečné řešení židovské otázky“ a byl zodpovědný za organizaci a dozor nad vyhlazovacími tábory, kde byly prováděny hromadné popravy pomocí plynových komor a jiných brutálních metod. V jeho spárech ovšem nekončili pouze židé, ale i Romové, invalidé, političtí vězni, váleční zajatci, homosexuálové a ostatní skupiny a menšiny.

iZdroj fotografie: Public Domain

V průběhu roku 1945, kdy byla porážka Německa na spadnutí, začal Heinrich Himmler hledat cesty, jak uniknout případnému trestu za své válečné zločiny. Při pokusu skrýt svou pravou identitu se převlékl za obyčejného vojáka, ale byl odhalen a zadržen britskými vojáky. S vědomím nevyhnutelného dopadu spravedlnosti se nakonec rozhodl spáchat zbabělou sebevraždu spolknutím kyanidové kapsle, kterou měli mnozí nacisté vždy při sobě. Vrah milionů lidí tak zemřel bez soudu na špinavé podlaze britského vězení v Lüneburgu.

Článek Heinrich Himmler: ze zemědělce se stal jedním z nejhorších důstojníků SS a okultním veleknězem, který vyhlížel vzestup Árijců se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Záchrana pro rozpadající se Wehrmacht

Na podzim 1943 už byla situace na bojištích úplně jiná. Wehrmacht se na východní frontě pomalu, ale jistě rozpadal – někteří vojáci dezertovali a mnohé jednotky ve zmatku prchaly z pozic. Tehdejší polní policie (nebo polní četnictvo) (Feldgendarmerie), která byla „proslavená“ podle plechového znaku na krku jako „Hitlerovi psi na řetězu“, byla slabá a často se k úprku přidávala, a navíc byla i na nacistické poměry nebývale zkorumpovaná.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Dne 27. prosince 1943 proto Adolf Hitler vydal rozkaz, jímž zřídil nové policejní jednotky – Feldjägerkorps – které měly pracovat na diktátorově principu „voják může zemřít, ale dezertér musí zemřít.“ Úkolem jednotek bylo zastavit zpanikařivší jednotky, zavádět pořádek a disciplínu, kontrolovat vojáky opouštějící frontu, stejně jako lovit dezertéry a vykonávat nad nimi spravedlnost, uvádí například Feldjaeger-Ehemaligentreffen.

Josifovi Stalinovi naháněl hrůzu jediný, a to jugoslávský prezident Josip Broz Tito; i když byl tak „veliký“, jeho moci se vzepřel

Aby neměli Feldjägeři s dezertéry slitování, mohli vstoupit do jejich řad pouze veteráni s třemi roky služby na frontě, a zároveň museli mít alespoň ocenění Železný kříž II. třídy. Celkem vznikla tři velitelství – Feldjägerkommando I (Královec, dnes Kaliningrad) a Feldjägerkommando II (Vratislav – Polsko), obě měla na starost východní frontu, a Feldjägerkommando III (Vídeň – Rakousko) pro frontu západní. Každá komandatura přitom měla zhruba sílu pluku, a dohromady měly jednotky Feldjägerkorps kolem 8 000 mužů.  

Nekompromisní jednání a silné pravomoci

I když nebylo jednotek málo, na tak rozsáhlé území jich úplný dostatek nebyl. Nižší počty však zcela vynahrazovaly pravomoci. Feldjägerkorps byly podřízeny pouze Vrchnímu velení ozbrojených sil (OKW), tedy osobně maršálu Wilhelmu Keitelovi. Důstojníci Feldjägerů mohli odvolávat velitele bez ohledu na hodnost, brát pod své velení vojáky všech zbraní, nebo i rozpouštět bojové svazky. Nesměli se však plést do taktických operací. Do jurisdikce Feldjägerkorps patřili i vojáci a jednotky Waffen-SS, což bylo velmi výjimečnou záležitostí.

iZdroj fotografie: Uživatel High Contrast / Creative Commons / CC BY-SA

Hlídky Feldjägerkorps, které se skládaly ze tří poddůstojníků a jednoho důstojníka, se na frontu dívaly jenom z dálky a operovaly až kolem 20 kilometrů za ní. A pokud chytily dezertéra, tak aby vzniklo zdání spravedlnosti, byl předveden před polní „létající“ soud, který se skládal ze tří soudců-důstojníků. Rozsudky byly vždy rychlé, brutální a nebylo proti nim odvolání. A zatímco sovětské blokační jednotky byly rozpuštěny v říjnu 1944, Feldjägerkorps byly naopak ještě posíleny. Němci se tak vlastně ocitli v sovětských botách.

Proč po Stalinově smrti nepřevzal SSSR maršál Žukov, všemi milovaný vítěz nad nacismem? Politici se ho báli a opakovaně zrazovali

Dne 30. ledna 1945 potom zoufalý Heinrich Himmler vydal rozkaz silně připomínající tenStalinův z roku 1942, a 9. března 1945 získaly polní soudy s Feldjägerkorps pravomoci i nad civilisty. Svým terorem se netajily. Mrtvé dezertéry a „zrádce projevující slabost“ věšeli s posměšnými nápisy kolem krku na veřejných místech – dle odhadů bylo za poslední 2 měsíce války takto popraveno kolem 25 000 lidí. Překvapivě ale nebyli vojáci Feldjägerkorps po válce odzbrojeni, a jako podpůrné jednotky západních spojenců sloužili až do svého rozpuštění v červnu 1946.   

Článek Brutální „Hitlerovi psi na řetězu“: jednotka Feldjägerkorps inspirovaná Stalinem, z níž mělo strach i SS a přežila kapitulaci Německa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zdánlivě vyrovnaný muž, který nesnášel židy

Když v roce 1945 vstoupili spojenečtí vojáci do domu Julia Streichera, nestačili se divit. Tak velkou sbírku soudobých pornografických materiálů ještě nikdo z nich neviděl. Streicher je sbíral systematicky, a policisté i vojáci dokonce měli za úkol mu nosit vše pornografické, co našli hlavně při zabavování židovského majetku. Materiály mu pak měly údajně sloužit k vědeckému zkoumání, uvádí CoffeeOrdie. Mnozí však nepochybují, že se jednalo hlavně o uspokojování Streicherových choutek, ačkoliv podrobnosti si lze pouze domýšlet.

Denacifikace měla očistit Německo od nacistických zločinců. Výsledek byl nakonec sporný i z důvodu začínající studené války

Navenek mohl Julius Streicher působit jako vážený muž. Původním povoláním byl učitel, z něhož se stal za 1. světové války voják, uvádí ArmyTimes, a už před ní byl antisemitou. Hned po jejím skončení však zradikalizoval a stal se členem Německé socialistické strany, z níž následně přestoupil do Hitlerovy NSDAP. Poté se stal poslancem Reichstagu (původní parlament Německé říše) a vysokým činitelem v SA (Sturmabteilung / útočné oddíly). Především ale vedl kampaň proti židům. Např. v roce 1938 byla na jeho příkaz zničena synagoga v Norimberku.

Modern day Julius Streicher https://t.co/qnQRUWpkSg pic.twitter.com/O4Hl4B5THC

— Ritchie Torres mossad blackmail tape (@SeanMcCarthyCom) December 6, 2023

V tažení proti židům se staly jeho hlavní zbraní jím vlastněné noviny Der Stürmer, v nichž nebyla pouze klasická antisemitská či protikomunistická rétorika s běžným lživým obsahem, Streicher neváhal zacházet mnohem dále. Čtenáři se tak mohli často setkat s obscénními tvrzeními, fotografiemi, a hlavně karikaturami s pornografickou antisemitskou tématikou. Články například popisovaly údajné zvrhlé sexuální praktiky židovských mužů vůči Němkám, jindy zase přinášely informace o údajném užívání lidské krve při židovských obřadech.

Nebyl jediným, kdo na něčem „ujížděl“

Různým neřestem se oddávali mnozí nacističtí vůdci. Třeba o Hitlerovi nebo Hermanu Goeringovi je známo, že byli závislí na drogách, zatímco šéf SS, Heinrich Himmler, byl posedlý okultismem. Nikdo z nacistů ale nejspíše nebyl zvrhlejší než Julius Streicher. Mohl si to přitom dovolit po celou dobu druhé světové války, neboť ačkoliv ve 40. letech 20. století značnou část moci ztratil, nikdy nepřestal být Hitlerovým chráněncem. Za své činy byl pak v Norimberském procesu odsouzen k smrti a v roce 1946 skončil na šibenici.

„Streicher byl bezpochyby nejšpinavější muž v Norimberku. Jeho sbírka pornografické literatury byla největší, jakou jsme kdy viděli,“ citoval ArmyTimes Josepha Maiera a Sendera Jaariho, kteří pracovali pro norimberský tribunál při přípravě žaloby. Nakolik rozsáhlá byla jeho sbírka pornografie není jasné, údajně se však jednalo o tisíce a tisíce fotografií. Jasné pak není ani to, co se s ní stalo, nejspíše se však ztratila nebo byla zničena. Jestliže si ji ale někdo přivlastnil, může mít dnes velmi cennou kolekci – sice obscénních, ale jistě unikátních materiálů.

„Nacistický zlatý vlak“ s téměř 300 tunami zlata a jiného bohatství do cíle nikdy nedorazil, ani po téměř 80 letech ho nikdo nenašel

Článek Julius Streicher: nechvalně proslulý nacista byl tím nejšpinavějším v Norimberku; vlastnil největší porno sbírku na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pokoutný výzkum stealth letounu Horten

Po neúspěšné bitvě o Británii byl na konci roku 1940 přizván k technickému vývoji letadel Walther Horten. Ten byl již před válkou společně se svými bratry konstruktérem civilních samokřídel, tedy letounů, které nemají žádné samostatné vodorovné řídící plochy. Waltera nejvíce zaujaly proudové motory, neboť je považoval za nejvhodnější pohonné jednotky pro stíhací samokřídla. K celému projektu přizval svého bratra Reimara a společně se svým týmem tak začal s utajeným vývojem první stealth stíhačky vůbec.

Zpočátku byl vývoj tajný, a to až do doby, než byla ověřena koncepce a životaschopnost projektu. Během tří let bylo vyrobeno několik bezmotorových prototypů, u nichž byla ověřována aerodynamičnost a letecké vlastnosti. Celý projekt mohl být tedy představen ministru letectví Hermannu Göringovi. Ten si nechal roku 1943 dva prototypy plnohodnotného jednomotorového stíhače Horten IX předvést a byl z nich velmi nadšený. Projekt tím dostal oficiální zelenou a téměř neomezené financování.

Konstrukt bratří Hortenů mohl Německu vyhrát válku

Během válečných let vychrlil projekt množství různých prototypů. I přes velkou snahu ale žádný z nich nezažil bojové nasazení. Nejblíže k tomu měl model Horten Ho 229 V3, konkrétně jeho stíhací varianta. Z objednaných 100 kusů byl ale v německých utajených továrnách vyroben pouze jediný letoun, a ke všemu ne úplně. V případě, že by se ho nakonec nasadit podařilo, šlo by o technologii, s níž se nemohly spojenecké stroje v žádném směru rovnat.

iZdroj fotografie: Uživatel Michael Katzmann / Creative Commons / CC BY-SA

Letoun měl létat rychlostí 977 kilometrů v hodině na vzdálenost až 1000 km, k čemuž využíval dvou proudových motorů Junkers Jumo 004B. Díky svému unikátnímu povrchu a tvaru měl být navíc pro spojenecké radary obtížně zjistitelný. Při zpozorování obvyklého německého stíhače radarem měli britští piloti zhruba 17 minut, než nepřítel dosáhl cíle. V případě Ho 229 V3 mělo jít o méně než 8 minut. Navíc i kdyby se v tomto čase k letounu dostali, vzhledem k jeho rychlosti by bylo složité ho vůbec dostihnout, stejně jako zasáhnout.

Celkově by sériové nasazení Horten Ho 229 znamenalo pro spojence naprostou katastrofu. Dle odhadů měla mít verze V3 ve výzbroji dvojici 30mm kanónů MK 108, dvě 500kg pumy a neřízené rakety R4M. Vzhledem ke svému doletu měl být také použit při náletech na americká města a případně v budoucnu nést i jaderné zbraně. Kdyby Třetí říše dokázala několik těchto strojů skutečně vyslat do boje včas, mohl být výsledek války (nebo alespoň některých bitev) úplně jiný.

Poválečný osud nacistického samokřídla

V posledních měsících války spustili Američané operaci Paperclip, která měla za úkol dostat z Německa co nejvíce vědeckého personálu a technologií. „Poklad/ našli 14. dubna 1945, kdy američtí vojáci objevili utajenou továrnu Gotha, v níž byly ukrývány nejrůznější prototypy projektu Horten 229, včetně téměř hotové verze V3.

Ve Spojených státech amerických byly modely prozkoumány společností Northrop a získané poznatky následně posloužily při výrobě moderních vojenských samokřídel, například bombardéru Northrop B-2 Spirit. Ukořistěné prototypy jsou dnes k vidění v americkém Národním muzeu letectví a kosmonautiky. K dalším zajímavým strojům Třetí říše patří třeba nejtěžší a dosud nepřekonaný tank Maus nebo „dvojkolejnicové“ dělo Schwerer Gustav.

Článek Hitlerova „stealth“ stíhačka Horten Ho 229 předběhla dobu a mohla změnit průběh války. Nakonec posloužila jako základ B-2 Spirit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Adolf Hitler spáchal sebevraždu

Samotný vůdce nacistické říše se nehodlal nechat postavit před spravedlnost a 30. dubna 1945 spáchal v berlínském bunkru sebevraždu. V kruzích odborných i široké veřejnosti se dlouho spekulovalo o jejím způsobu, ale nakonec převládla shoda, že se zastřelil. Jeho tělo vojáci spálili a pohřbili, ale Sověti ho nalezli. Zprávy o tom, že válku přežil, byly v minulosti záměrné šířené dezinformace sovětským režimem.

Heinrich Himmler se po zajetí otrávil

Jeden z nejmocnějších mužů nacistické říše, šéf SS a strůjce holokaustu konec války přežil a používal falešné doklady. Ani ty ho ale nespasily a nakonec byl několik dní po kapitulaci Německa zajat. Při výslechu pak přiznal svoji totožnost, a když ho chtěl 23. května 1945 prohlédnout lékař, odmítal otevřít ústa, v nichž měl kapsli s kyanidem. Tu nakonec rozkousl a otrávil se.

iZdroj fotografie: Public Domain

Hermann Göring na popravu nečekal

Šéf Luftwaffe, zakladatel gestapa, a dlouhou dobu Hitlerův nástupce Hermann Göring se sám ještě před koncem války vydal Američanům, protože mu v Třetí říši hrozila smrt za údajný pokus o převzetí moci. Život si tím ovšem nezachránil, jenom prodloužil, neboť stanul před tribunálem v Norimberku, kde ho nakonec odsoudili k smrti. Večer před popravou 15. října 1946 se otrávil kyanidem, dodnes není jasné, jak se k němu dostal.

Joseph Goebbels zabil i své děti

Šéf propagandy byl jednou z nejznámějších postav Německa a zapřisáhlý nacista, který prosazoval vyvražďování židů i další zvěrstva. Joseph Goebbels byl v umění propagandy opravdovým mistrem, dokázal doslova fanatizovat davy a pomáhal držet nacisty u moci za každou cenu. Na konci války se i s rodinou ocitl v obklíčeném Berlíně, kde 1. května 1945 nejprve s manželkou otrávili svých 6 dětí kyanidem, a poté ho oba dva požili také.

Joachim von Ribbentrop byl souzen v Norimberku

Ministr zahraničí Německa byl jednou z hlavních postav německé říše. Podílel se například na přípravě smlouvy se SSSR, která pak vedla k přepadení Polska a rozpoutání války, nebo na anšlusu Rakouska. Joachim von Ribbentrop nakonec skončil před tribunálem v Norimberku, kde si vyslechl rozsudek smrti a 16. října 1946 byl oběšen.

Reinhard Heydrich se konce války nedožil

Jeden z nejmocnějších mužů Německa, šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, jeden z hlavních strůjců holokaustu a zastupující říšský protektor, Reinhard Heydrich se konce nacistické říše nedožil. Skupina českých výsadkářů vycvičených ve Velké Británii na něj totiž 27. května 1942 v Praze zaútočila, a ačkoliv nepodlehl samotnému útoku, zamřel po osmi dnech na utržená zranění.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Spekulace o osudu Martina Bormanna

Vedoucí kancléřství NSDAP a osobní tajemník Adolfa Hitlera byl mužem s obrovskou mocí, jelikož ovládal byrokracii říše. Razil tvrdé nakládání s válečnými zajatci, likvidaci židů i Slovanů. Na konci války se Martin Bormann ocitl v obklíčeném Berlíně. Nikdo netušil, co se s ním stalo, dle spekulací přežil a byl dokonce v nepřítomnosti odsouzen v Norimberku k smrti. V roce 1998 však bylo potvrzeno, že ostatky nalezené v roce 1972 v Berlíně, patří jemu.

Adolfa Eichmanna dopadl až Izrael

Hlavní organizátor holokaustu a jeden z předních představitelů SS konec války nejenom přežil, ale dokonce se mu podařilo uprchnout do Argentiny. Tam se dlouho ukrýval, ale na konci 50. let se mu dostali na stopu agenti izraelského Mosadu, kteří následně Adolfa Eichmanna unesli do Izraele. U soudu si vyslechl trest smrti a 1. června 1962 byl popraven.

Článek Konce největších nacistických vůdců: někteří unikli, jiní se raději sami zabili, pro další si přišla spravedlnost později se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tank Maus byl vyzbrojen dvěma děly

Maus byl vysněný tank Adolfa Hitlera. Mělo se jednat o pancéřované monstrum, které by odolalo všem známým protitankovým zbraním a zároveň dokázalo zničit jakékoliv nepřátele. S jeho vývojem začal známý německý konstruktér tanků Ferdinand Porsche v roce 1942 a o dva roky později byly hotové dva prototypy, které čekaly zkoušky. Jeden dostal jen maketu věže o skutečné hmotnosti, ale druhý byl osazen věží vyzbrojenou dvojicí děl. Jedno mělo ráži 128 milimetrů a druhé 75 milimetrů. A navíc měl ve výbavě koaxiální kulomet.

Jednalo se o opravdové kolosy, jaké neměly ve světě obdoby. Například dnešní největší tanky nedosahují ani poloviny hmotnosti Mause, která činila plných 188 tun. Stroj byl přitom pouze 10,2 metru dlouhý, 3,71 metru široký a 3,63 metru vysoký. Jeho posádku tvořilo šest vojáků a pancéřování bylo impozantní. Přední část trupu měla sílu 200 milimetrů, věž dokonce 220 milimetrů, ale silné bylo i pancéřování stran a zadní části, nejslabší dosahovalo tloušťky 150 milimetrů. Šířka pásů potom vycházela 1,1 metru.

Unikátní byl i pohon. První prototyp byl osazen benzínovým agregátem, druhý pak dieselovým. Samotný tank ale poháněl elektromotor, pro nějž předchozí agregáty pouze vyráběly energii. Nejvyšší rychlost stroje je udávána 20 kilometrů v hodině, podle provedených zkoušek byla však nižší. V roce 1944 i kvůli nedostatku zdrojů dostal Porsche nařízeno s tanky přestat. Ten ale ukončení projektu odmítal, pročež mu je nakonec museli „zabavit“. Tanky byly umístěny na cvičišti v Kummersdorfu a vyzbrojený typ se měl podílet na obraně Berlína.

Do boje se těžký tank Maus nakonec nedostal

Ačkoliv měl být nasazen, těstě před bojem se mu porouchal motor. Posádka ho tak musela opustit, ale vyhodila jej do povětří, což ho velmi poškodilo. Rudá armáda nakonec našla jeden poškozený a druhý částečně rozebraný na cvičišti. Po nějaké době si velitelé uvědomili, co se jim dostalo do rukou a nařídili stroje prozkoumat. Následně byly oba převezeny do Leningradu, kde sovětští inženýři stavěli vlastní těžké tanky. Zajímala je především výzbroj, pancéřování a unikátní pohon.

Nakonec padlo rozhodnutí, že na nepoškozený podvozek prvního prototypu bude namontována bojová věž druhého z toho druhého. Ta však nemohla střílet, neboť byly zbraně poškozeny, a samotný přesun 50tunového dílu byl velmi komplikovaný. Nakonec se to však podařilo. Vznikl tak hybrid dvou prototypů, na nichž byla testována i odolnost. Po ukončení testů však tank Maus (Panzerkampfwagen VIII Maus) neskončil na šrotišti, ale je dodnes vystaven v tankovém muzeu v Kubince (město v Rusku).

Z německých velikánů stojí za zmínku například také Grosse Bertha (Velká Berta), která měla konkurenci ve Francii v podobě monstrózního děla ráže 520 mm. O něco více se potom proslavil Schwerer Gustav (Těžký Gustav), který sice vystřelil jenom párkrát, ale napáchal vždy značné škody. Jeho velikostí a silou byli Sověti fascinováni stejně jako v případě tanku Maus, a stvořili proto největší sovětské dělo, které však navždy zůstalo ve stínu Třetí říše.

Článek Hitlerův sen: největší tankové monstrum historie bylo násobně těžší než dnešní tanky. Kolosální Maus zůstává dodnes nepřekonán se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Obtížnou výrobu Tigeru I komplikoval nedostatek dílů

Korby a podvozky byly vyráběny v lokomotivce Henschel ve městě Kassel, které leží zhruba v centrální oblasti dnešního Německa. Kvůli jejich výrobě musela být v této továrně omezena produkce lokomotiv a došlo k masivnímu náboru specialistů. Na stavbě podvozků pracovalo ve dvanáctihodinových směnách na 8 000 dělníků, a to včetně těch nuceně nasazených (nešlo však o zajatce). Ve firmě bylo kvůli tomu dokonce vybudováno zcela nové ubytovací zařízení.

Základní výroba podvozku Panzerkampfwagen VI Tiger byla velmi složitá, protože nebyla založena na teorii moderní pásové výroby. Místo po pásu byly rozpracované korby po halách přemisťovány pomocí konzolových jeřábů a celkem prošly přes devět montážních stanovišť. Na dvou montážních linkách mohlo být přitom naráz maximálně 18 tanků a dalších 10 na lince dokončovací.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Maximálního výkonu výroby bylo dosaženo v dubnu 1944, kdy zvládla továrna za jeden měsíc vyrobit 104 vozidel. V Kasselu u firmy Wegmann Waggonnfabrik byly kompletovány i 11 tun vážící věže tanku. Jenom na těch pracovalo ve dvou 20hodinových směnách na 1 200 zaměstnanců. Díly pocházely z celého Německa a mnohé firmy nestačily dodávat ani komponenty pro nové stroje, natož náhradní pro frontové tanky. V roce 1944 tak potřeba razantně převyšovala nabídku a připadal pouze jeden náhradní motor Maybach na 10 Tigerů.

Extrémní spotřeba i náročná údržba Tigeru

Ani po sjezdu z výrobní linky však nebyl obrovské dřině konec, neboť dostat samotný Tiger na frontu bylo umění. Tank byl širší než nákladní vagóny, pročež musela být na každé straně odstraněna vnější řada pojezdových kol a místo nich nasazeny užší „transportní“ pásy. To byla pro osádku úmorná práce často až na 6 hodin. Na místě pak akci zopakovala pozpátku, aby stroj opět připravila k boji. Vynechme omezení v poli, kdy musel být před nasazením těžkého stroje proveden pečlivý průzkum terénu, aby těžké Tigery nezapadly.

Jedním z hlavních problémů pak bylo zásobování municí a především palivem. Tiger (Panzerkampfwagen VI Tiger) byl totiž skutečně jako nenažraný Baloun z Haškova Švejka. V terénu dokázal „zhltnout“ až 480 litrů benzínu na 100 kilometrů, a aby toho nebylo málo, musely být pohonné hmoty dováženy přímo z Německa. Zachránit poškozený Tiger byl potom úkol vskutku gargantuovský. Základem vyproštění Tigeru byl těžký 18tunový polopásový tahač Famo (Sd.Kfz. 9), což byl nejtěžší tahač Wehrmachtu. Jeden však nestačil!

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

V nejlepším případě byly třeba na vyproštění a odtah Tigeru takové tahače dva, ale v extrému jich muselo být i šest. A jakmile se tento těžký tank dostal do polních dílen, nastalo další martýrium. Zdaleka se totiž nejednalo o jednoduchý stroj, čehož může být příkladem oprava pojezdových kol. Podvozek Panzerkampfwagen VI Tiger sice zajišťoval při pohybu terénem velmi dobré vlastnosti, jenomže se jednalo o tři řady kol a výměna vnitřního kola zabrala mechanikům až 36 hodin. A na několik dní pak byla výměna převodovky, při níž musela být sejmuta hnací kola, ale i čelní pancíř. Oprava navíc vyžadovala jeřáb s nosností 15 tun.

Tiger stál spoustu času i peněz

Otázka, nakolik se vyplatil, vyvstává v ekonomickém i bojovém směru. Tiger vyšel v roce 1942 na 200 000 říšských marek (což je dnes ekvivalent 38 milionů korun). Oproti tomu sovětské tanky tak náročné zdaleka nebyly. Vynechme srovnatelné konkurenty Tigeru jako KV-85, který byl s kanónem D-5T ráže 85 mm první odpovědí na silný pancíř protivníka, tak KV-1S nebo pozdější třídu IS.

Vůbec nejčastěji totiž proti Panzerkampfwagen VI Tiger vyjížděl sovětský střední tank T-34 (k jeho zdolání jich však bylo třeba i 10 a nebylo výjimkou, že jich proti jednomu „tygrovi“ padlo i přes polovinu). Cenově vycházel sovětskou kasu na 130 000 rublů (což odpovídá dnešním asi 10,6 milionům Kč). Ve srovnání pak zmiňme třeba americký M4 Sherman, za jehož zkonstruování dávaly Spojené státy 44 556 USD (to je k dnešku ekvivalent zhruba 19,3 milionů korun). Rozdíly však ještě vyniknou, pokud se podíváme, kolik bylo na jeden stroj potřeba pracovních hodin.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Vyrobit německý Tiger zabralo 300 000 „člověkohodin“, ale například na rovněž hojně využívaný Panther stačila „jenom“ polovina. Na M4 Sherman pak potřebovaly americké továrny 48 000 hodin, tedy asi 1/3. Rekordmanem byl ovšem legenádrní sovětský T-34. K jeho výrobě totiž údajně stačilo pouhých 9 000 hodin. Srovnání samozřejmě není 100% objektivní z pohledu tankových tříd, i tato čísla ovšem ukazují, jakou zátěží byla produkce celkem 1 347 Tigerů (Panzerkampfwagen VI Tiger) pro tehdejší německý průmysl.

O efektivitě stroje se však přít nelze. Dle německých záznamů připadlo 11,52 vyřazených spojeneckých tanků na jeden jediný Tiger. Číslo je to úctyhodné. Jsou-li ovšem do této statistiky započteny i tanky ztracené mimo bitvu, dochází ke snížení skóre na 5,25 vyřazených nepřátel na jeden Tiger. I to je stále vysoké číslo, situace by však mohla být jiná, kdyby se Wehrmacht zaměřil spíše na produkci Pantherů. Mj. bylo možné za dobu jednoho Tigeru vyrobit třeba 21 děl ráže 105 mm.

Článek Legenda, co povznášela i ruinovala Třetí říši: Tiger I zničil i 10krát více nepřátel, stál však téměř 17krát více než tanky protivníka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Věrni vůdci až za hrob

Schutzstaffel (Ochranný oddíl) začal vznikat v roce 1923 a měl chránit Hitlera a nacistická shromáždění. Esesmani měli mít árijský původ (což se drželo po celou dobu existence oddílu), být fyzicky zdatní a museli chovat absolutní věrnost vůdci. Organizace pod SA poměrně skomírala. Teprve když se roku 1929 stal velitelem SS Heinrich Himmler, SS se osamostatnila a do roku 1933 již měla 50 000 mužů.

Jakmile se v lednu 1933 nacisté chopili moci, bylo potřeba zajistit ochranu Říšského kancléřství. O to se dosud staral Reichswehr, kterému však paranoidní diktátor nevěřil. Bývalý Hitlerův řidič Joseph „Sepp“ Dietrich si vybral 117 esesáků, z nichž vytvořil SS-Sonderkommando Berlin.

V listopadu 1933 při 10. výročí tzv. pivního puče byla jednotka spojena s dalšími podpůrnými jednotkami SS-Sonderkommando Jüteborg a Zossen, a poté přejmenována na Leibstandarte SS Adolf Hitler. Ta se stala základem celých Waffen-SS. Věrnost a brutalitu Hitlerovi „ochránci“ prokázali již při noci dlouhých nožů 1. června 1934, kdy na jejich dýkách ulpěla krev minimálně 200 obětí.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Leibstandarte do války pomalu nabývala. Její muži v černých uniformách hlídkovali v Norimberku během stranických sněmů. Objevili se během remilitarizace Sárska v roce 1935 a během anšlusu Rakouska na jaře 1938 chránili svého vůdce na každém kroku. V bojích o naše pohraničí byli esesmani Leibstandarte součástí XVI. armádního sboru, cvičili sudetský Freikorps a jednotlivci se zapojili i do bojů na Ašsku. S Hitlerem táhli i při okupaci našeho pohraničí a svojí přítomností dne 15. března 1939 zneuctili i Pražský hrad.

První krvavá tažení

V srpnu 1939 na tom byla Leibstandarte již tak, že mohla zorganizovat celý pluk. Ten byl podřízen 17. pěší divizi Wehrmachtu, velitelem se stal starý známý Sepp Dietrich. Pluk byl dislokován v Horním Slezsku a v bojích nasazen od prvního dne války. Příslušníci SS se zapojili do bitev o oblast Nadarzyn, Oltraceva a svoji anabázi zakončili u pevnosti Modlin.

Během tažení přišla Leibstandarte o 108 mužů a 208 bylo raněno. Esesmanské vedení války bylo bezskrupulózní. Pokud se jim nechtělo útočit, velitelé jako Kurt Meyer jim prostě hodili pod nohy granát a oni zkrátka vyrazili. Za plukem zůstávaly vypálené vesnice a ve vsi Błonie postřílel asi 50 místních židů. Již dne 27. září 1939 byl pluk přesunut do Protektorátu Čechy a Morava.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Dne 4. října 1939 byla na Václavském náměstí k jejímu přivítání uspořádána opulentní vítězná přehlídka. Každý den, kdy pobývali v Praze, pochodovali vojáci se smrtihlavem na černé uniformě a za břinkotu vojenské hudby městem. Čechům mělo být jasné, kdo je v protektorátu pánem. I přesto u nás docházelo k demonstracím, stávkám a projevům odporu. Liebstandarte se podílela na represích proti nim, včetně zákroku 17. listopadu proti českým studentům a vysokým školám. 

Řezníci ve Francii a na Balkáně

Poté byla jednotka přesunuta k nizozemské hranici a rozšířena o baterii útočných děl. Vojáci Liebstandarte dne 13. května 1940 vyrazili na pomoc výsadkářům do Rotterdamu. Na boj nadržení esesmani si ovšem ve městě spletli nizozemské vojáky s Fallschirmjagery a zahájili na ně palbu. Po pádu Nizozemí se pluk zúčastnil pronásledování spojeneckých sil do Dunkerque.

Dne 28. května 1940 se mezi vojáky roznesla falešné zpráva, že Dietrich padl. Ve vsi Wormhoudt z pomsty esesmani brutálně zavraždili 80 britských a francouzských válečných zajatců. Během tažení Francií se dostala jednotka 21. června až za Loiru, poté byla stažena do Met. Celkem přišla o 111 mužů a 390 bylo raněno. Hitlerovi a Himmlerovi výkony Liebstandarte imponovaly, a tak byla v srpnu 1940 posílena na brigádu s 6 500 muži.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Tažení Jugoslávií a Řeckem, tedy operace Marita v dubnu 1941, bylo pro esesmany rutinní záležitostí. Při celém tažení měli minimum ztrát (93 mrtvých, 225 raněných a 3 nezvěstné), ale slavili obrovské úspěchy. Čestnou přehlídku po pádu Athén a na Akropoli mohla za odměnu vykonat právě tato jednotka smrtihlavů. Bylo to poslední lehké tažení.

Peklo na Východní frontě

Po krátké policejní službě na Balkáně se Leibstandarte objevila v Protektorátu, kde byla ubytována na Vyškovsku. Brigáda zde měla být přezbrojena a transformována na motostřeleckou divizi. Než byla reorganizace kompletní, jednotka došla k operaci Barbarossa, tedy k útoku na Sovětský svaz. Od 1. července byla nyní SS-Division (mot.) Leibstandarte SS Adolf Hitler, která však měla sílu posílené brigády, nasazena v rámci Armádní skupiny Jih v bojích o Rovno. O týden později byla nasazena u Miropolu, a poté se podílela na uzavření umaňského kotle.

Jelikož byla Leibstandarte doplněna nováčky a nebyla dokonale sehraná, utrpěla těžké ztráty. Hitlerova osobní garda se také nechvalně proslavila tím, že jen neochotně brala zajatce. Když dne 17. října dobyla Taganrog, našla těla 6 zajatých a popravených členů divize. V pomstě smrtihlavové povraždili kolem 4 000 bezbranných válečných zajatců. Jednotka se podílela i na rasových čistkách a vraždění civilního obyvatelstva.   

Dne 19. srpna 1941 obsadila Leibstandarte ukrajinské město Cherson, překročila Dněpr a pustila se do dobývání pobřeží Černého moře. Tvrdé boje svedli smrtihlavové o Perekop, který je klíčem k postupu na Krym. Jednotka dosud sovětským územím postoupila o 960 kilometrů. Skutečné peklo Hitlerovu ochranku teprve čekalo. Bitva o Rostov na Donu, jež se udála mezi 17. listopadem a 2. prosincem 1941, byla jednou z prvních porážek nacistického Německa vůbec.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Leibstandarte v rámci 1. tankového sboru s těžkými ztrátami kryla ústup k řece Miuse, která tvořila novou obrannou linii Němců. Zde esesmani zažili hrůznou zimu, kdy teploty padaly k -40 °C, po rozpadu německého zásobování nebyl dostatek munice a denní příděl chleba klesl na 150 gramů. V pozicích u Tanganrog byla jednotka až do května 1942. Po krátkém zotavení u Azovského moře byly zbytky Leibstandarte staženy do Normandie, kde byla přezbrojena na plnohodnotnou divizi. Do bojů se vrátila až na konci roku 1942, ale to už šlo o jinou válku. Vítězství byla zkrátka pryč.  

Článek Hitlerovi „řezníci“: jak jeho fanatická jednotka řádila nejen v Československu aneb „Leibstandarte SS Adolf Hitler“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Technologická revoluce ve vývoji zbraní v Německu

Je poměrně málo známé, že Německo za války jako první na světě vyvinulo z letadla odpalovanou protilodní řízenou střelu. Řízená klouzavá střela Henschel Hs 293 byla určena pro použití proti lodím nebo pozemním cílům s tím, že bude vypouštěna z letadel mimo dosah pozemní PVO cíle. Byla to v podstatě klouzavá bomba s raketovým urychlovačem na kapalné palivo, který urychloval tuto klouzavou pumu celých 10 sekund po odhozu.

Už v roce 1940 firma Henschel podle návrhu prof. dr. H. Wagnera vyvíjela první verzi letecké okřídlené a řízené pumy Hs 293 s raketovým motorem na tekuté palivo Walther HWK 109-507. Projekt Hs 293 byl přitom založen na křídlaté klouzavé bombě „Gustav Schwartz Propellerwerke“, jež byla navržena už v roce 1939. Tato střela ještě neměla řídicí systém, pouze jednoduchého gyroskopického autopilota, který udržoval přímý kurz letící pumy. Bomba ale mohla být odpálena z větší vzdálenosti od cíle, což chránilo mateřské letadlo před protivzdušnou palbou zvoleného cíle.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Henschel přidal pod spodek střely raketový motor, který umožnil vypustit střelu z menší výšky, aniž by se zkrátil její dosah. Zároveň zapracoval do ovládání letící pumy aktivní systém dálkového řízení a koncem roku 1940 byly první prototypy připravené ke zkouškám. Poprvé dne 16. prosince 1940 se zkouška nepodařila kvůli lajdáckému zapojení řídících členů v systému ovládání pumy (bylo zaměněné ovládání vpravo/vlevo). Druhý pokus z 18. prosince 1940 byl ale úspěšný.

Vývoj se však prodlužoval až do jara 1943, kdy byla puma Henschel Hs 293 přece jen zavedena do výzbroje Luftwaffe. V té době mnohem známější V 1 teprve překonávala své dětské nemoci. Hs 293 byl nošen pod křídly nebo v pumovnici letounů He 111, He 177, Fw 200 nebo Do 217. Jeho hlavicí byla upravená bomba SC 500 obsahující vysoce explozivní trhavinu Trialene 105. V podstatě tato puma dostala křídla, ovládací kormidla a pod její trup byl zavěšen raketový urychlovač.

Technologický skok v kategorii protilodních střel a pum

To zásadní, co odlišovalo novou pumu od všech ostatních, byla možnost ji za letu k cíli ovládat a řídit. Puma byla řízená z paluby bombardéru, ze kterého byla odpálena, a to operátorem pomocí systému Kehl-Strassburg využívajícímu systém ovládání rádiovými povely podle optického sledování dráhy letu pumy. Operátor sledoval let pumy pomocí pěti stopovek či dýmovnic rozmístěných na tělese pumy a hořících 110 sekund a podle toho korigoval směr a výšku letu pomocí malého joysticku.

Raketový motor zažehnutý po odhozu pumy ji urychlil na 230–250 m/s, nejčastěji 580 km/h. Protože rádiové řízení bylo ale lehce rušitelné, zkoušelo se pro budoucí nasazení i řízení po drátě. Ventily vzduchového rozvodu přetlakové dodávky paliva u původních motorů s tekutým palivem však často zamrzaly, protože u leteckých jednotek byly tlakové zásobníky plněné na místě před startem většinou ranním zvlhnutým vzduchem.

iZdroj fotografie: Deutsches Museum / Public Domain

Proto se zvažovalo i použití motoru BMW 109-511 (5,9 kN po dobu 12 s). Nakonec se ale už na začátku sériové výroby rozhodlo používat více raketový motor WASAG 109-512 s tuhým prachovým palivem (tah 12 kN po dobu 11 s) a s ním byla vyrobena zřejmě celá druhá polovina sériově vyhotovených pum. Zkoušely se i jiné řídicí systémy (Greifswald-Kolberg, Marburg, Kogge-Brigg, Kran-Brigg).

Výcvik a nasazení Hs 293

Řízení vypuštěné bomby Hs 293 vyžadovalo maximální koncentraci a důkladný výcvik. Každá bomba měla svůj přesně nastavený radiový VKV přijímač, na nesoucím letounu byl instalován naopak vysílač VKV poměrně malého výkonu. Operátor – bombometčík měl v kabině k dispozici zařízení v podobě drobné krabice, ze které vystupovala malá řídicí rukojeť, jakýsi joystick. Z tohoto zařízení ovládal systémy letící bomby.

iZdroj fotografie: Uživatel Nick-D / Creative Commons / CC BY-SA

V rámci přípravy jednotek k nasazení s těmito revolučními zbraněmi byla založena jednotka Komando EK 15 v čele s kapitánem Holwegwem. Nejdříve byla v Peenemunde, pak v Garzu. Výcvik trval dva měsíce, během ledna a února 1943 se piloti přeškolovali na Do-217, start a přistání se dvěma podvěšenými pumami a přídavnou nádrží na 900 litrů paliva.

Operátoři – bombometčíci zase prodělávali intenzivní výcvik v řízení a ovládání bomby Hs 293. Mimochodem, ve stejné době byl dokončován vývoj další řízené kluzákové německé bomby Fritz X a pro její zvládnutí bylo vytvořeno Komando EK 21. Obě tato zkušební komanda pak byla začleněna do jednotky KG 100 Viking, která se v červnu 1943 přesunula z ruské fronty do jižní Francie, kde dokončovala obnovovací výcvik.

Po jeho skončení v srpnu 1943 došlo na první nasazení nových pum, a to v Biskajském zálivu proti spojeneckým torpédoborcům. Jednotka KG 100 byla definována jako „speciální“, byla tak podřízena přímo veliteli sektoru Atlantiku, později přešla pod 2. leteckou divizi. Své základny měla rozmístěné a připravené v Řecku, v Itálii, v jižní a střední Francii, severním Německu a dvě v Norsku. Na všech základnách bylo uskladněno celkem asi 200 připravených pum Henschel 293 k okamžitému použití, jakmile by tam přistála mateřská letadla z KG 100.

S nabývající praxí posádek se Hs 293 prosadila

Zpočátku byly útoky novými pumami málo úspěšné a konvoje spojenců v Atlantiku i ve Středozemním moři mnoho neohrozily. V praxi se ukázalo, že zvolená optika zaměřovacích přístrojů není vhodná. Ale s nabýváním zkušeností účinnost nové zbraně rostla. Britové, jakmile zjistili možnosti nové německé zbraně, začali raději plánovat trasy svých konvojů tak, aby byly na hranici doletu letounů Do-217. Ty pak měly na útok na nalezený konvoj jen cca pět minut, pak jim již nestačilo palivo na zpáteční cestu.

To byl mimochodem hlavní důvod ztrát KG 100, nikoli zásahy stíhačů a lodní PVO. Nasazení nové německé protilodní zbraně znamenalo svým způsobem revoluci. Z letadel – nosičů byla klouzavá puma odhozena z výšky 4 000 – 6 000 m a její dolet pak po urychlení raketovým motorem činil 12–17 km. Do té doby letouny Do-217 letěly zhruba 5 metrů nad hladinou moře, aby byly skryty před radary instalovanými na lodích, a do výšky určené k odhozu pumy nastoupaly bezprostředně před útokem.

Operátoři navádění a řízení pum byly velmi důkladně školeni, takže se nakonec pravděpodobnost zásahu touto pumou pohybovala okolo 45–50 %! Třeba 25. srpna roku 1943 Hs 293 poprvé v Biskajském zálivu potopila spojeneckou loď, a to britskou korvetu HMS Egret. Dne 26. listopadu jedna střela stejného typu potopila transportní loď HMT Rohna. Zahynulo přes 1 000 lidí na palubě. Zvláště nepříjemně účinnost nových německých naváděných pum pocítili Italové, když jejich loďstvo po kapitulaci v září 1943 odplouvalo se vzdát do spojeneckých přístavů.

iZdroj fotografie: Public Domain

Proti nim ale byly nasazeny především střely Fritz X. Do konce roku 1944 přitom proběhlo celkem asi 100 nasazení klouzavých pum obojího typu, Hs 293 i Fritz X. I když byla střela navržena proti lodím, po vylodění v Normandii byla začátkem srpna roku 1944 použita proti mostům na řekách See a Selume. Při ztrátě šesti letadel byl ale poškozen jen jeden most. Celkem bylo vyrobeno asi 1 900 kusů Hs 293A1, což byla jediná její bojově nasazená verze. Další verze B, C, D, E, F, G a J byly experimentálně vyráběny v jednotkách či desítkách kusů a nasazeny bojově nebyly.

I v osvobozeném Československu byla tato zbraň zkoušena

V Československu po válce bylo nalezeno několik těchto pum v kompletním stavu, včetně jednoho bombardéru He-111H, který bylo možné upravit jako jejich mateřský bombardovací letoun. Jen s ovládacím systémem byly problémy, nebyl totiž údajně kompletní a nakonec byl podle svědků doslova „zbastlen“ na koleně několika specialisty. To se zřejmě projevilo při zkouškách na střelnici, kdy se „česká“ vypuštěná puma Hs 293A za letu neřízeně obrátila.

Zřítila se a vybuchla pár desítek metrů od krytu, odkud pozorovali natěšení vojenští velitelé „novou a nadějnou“ zbraň budoucího čs. vojenského letectva. Po tomto extempore byl návrh zařadit tuto pumu do výzbroje v Československu smeten ze stolu. Jeden exemplář této revoluční zbraně se ale u nás zachoval a je vystaven v letecké expozici vojenského muzea v Praze–Kbelích.

Článek Technologická revoluce z Německa aneb klouzavá puma s raketovým urychlovačem Henschel Hs 293 z roku 1940! se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dvě v podzemí propojené věže

Věž byla dokončena roce 1941. Ve skutečnosti se nejedná pouze o věž, ale navzájem propojený komplex dvou staveb. Jednou z nich byla střelecká věž, jež také byla označována jako věž G. Druhou byla budova, kde byl umístěn radar a další senzory sloužící k zaměření přilétávajících bombardérů a zaměřování palby. Bývala označována jako věž L. Obě stavby byly propojeny podzemní chodbou.

V obou případech jde o impozantní budovy. Měly 13 pater a jedno patro podzemní. Byly 39 metrů vysoké. Věž G měla základnu o tvaru čtverce a délce strany 70,5 metru. Věž L byla obdélníková o rozměru 50×23 metrů. Věže byly postaveny ze železobetonu a měly být schopny odolat běžným pumám. Jejich obvodové zdi měly sílu 2,4 metru a strop byl silný 1,5 metru. Nakonec sloužily jako velmi odolné kryty a k dalším účelům.

Děla s dosahem 15 kilometrů

Hlavním smyslem věží však byla protiletadlová obrana. K tomuto účelu byla věž G vybavena čtyřmi dvojitými protiletadlovými děly 12,8 cm Flak 40 ráže 128 milimetrů. Ta dokázala zasáhnout letadla ve výšce téměř 15 kilometrů. Byla nabíjena elektricky ze speciálních násypek, jedna hlaveň dokázala vypálit až 12 ran za minutu. I když zpočátku, než byly tyto zbraně k dispozici, zde byla umístěna děla ráže 105 milimetrů. Navíc byla na budově umístěna i děla ráže 37 a 20 milimetrů, ta byla i na věži L.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Ve věžích byly prostory pro obslužný personál a zásoby střeliva. Jelikož se však jednalo o rozsáhlé a odolné budovy, Němci je využívali i jinak. Ve věži G byla například vojenská nemocnice a rozsáhlé protiletecké kryty pro civilisty, možná ty nejodolnější v celém Berlíně. Nacisté sem před bombardováním ukryli také mnoho předmětů z depozitářů muzeí a uměleckých sbírek. Byla zde sbírka mincí císaře Viléma, busta Nefertiti, rozložený Pergamonský oltář z Pergamonu a další poklady.

Když Rudá armáda v dubnu 1945 obklíčila Berlín, do věží se uchýlila řada vojáků a civilistů. Její protiletadlová děla zničila mnoho sovětských tanků. Sověti se věže pokusili odstřelovat z děl ráže 203 milimetrů, ale nebyli schopni jim ublížit. Vojáci se však pokusili nakonec probít z obklíčení a věž padla. Britové ji dva roky po válce zničili. Věž G napoprvé odolala výbuchu 25 tun trhavin, musela být navrtána a použito bylo nakonec 35 tun.

Článek Speciální věže plné flaku v Berlíně vytvářely na obloze smrtící zeď. Ale nebylo snadné je dobýt ani ze země. Bylo jich jen osm se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Wehrmacht je náročný zákazník

Klasické obrněné automobily 20. a 30. let 20. století nebyly žádná věda. Na podvozku civilního náklaďáku vznikla jednoduchá pancéřová nástavba. Vývoj a výroba byly levné a rychlé. Takováto obrněná auta ovšem trpěla řadou neduhů od přetížení podvozku přes tenké pancéřování až po malou průchodivost terénem. Toho se velení Wehrmachtu chtělo vyhnout, a proto pověřilo firmu Horch vývojem dvou podvozků.

iZdroj fotografie: Public Domain

První, poeticky nazvaný Einheitsfahrgestell I fuer schwerer Personenkraftwagen, byl speciál pro instalaci pancéřové kabiny s pohonem vzadu a 4×4. Einheitsfahrgestell II fuer schwerer Personenkraftwagen měl motor vpředu a byl univerzální. Nakonec vyhrál první podvozek označený jako Horch 806 /EG I. Na něm v roce 1936 vznikla nástavba označená jako Leichter Panzerspaehwagen (MG) Sd.Kfz.221.

Nové vozidlo měřilo 4,8 m, na šířku mělo 1,85 m a na výšku 1,7 m. Hmotnost prázdného stroje byla rovné 4 tuny. Korba byla svařená z ocelových plátů 5–14,5 mm v ostrých úhlech. Srdcem Sd.Kfz.221 byl benzinový osmiválec Horch/Auto-Union V8-108 s 75 koňmi. Maximální rychlost na silnici byla více než slušných 80 km/h a dojezd na dvě 55 litrové nádrže byl 320 km.

Tři verze průzkumníka

Sd.Kfz.221 měl posádku dvou mužů. Do vozidla se vstupovalo velkými dveřmi na boku a v případě nouze ho šlo opustit věží krytou drátěným překrytím. Systém 4×4 u automobilu sloužil pouze do rychlosti 35 km/h, kdy se automaticky přepnul pouze na náhon předních kol. Ukázalo se, že podvozek není slibovaným velkým zázrakem. Při poruchách se k němu, i přes snahu inženýrů o opak, špatně dostávalo a v terénu nepatřil k nejobratnějším.

Vozidla Sd.Kfz.221 byla vyzbrojena kulometem MG 13, později MG 34, ráže 7,92 mm s 1 200 náboji. I v předválečných letech byla pro Wehrmacht tato výzbroj malá, a proto nakonec roku 1938 bylo vybráno 20 mm automatické dělo KwK 30 s 200 náboji, které doplňoval kulomet MG34. Došlo i k posílení pancíře, vylepšení podvozku a posádka se rozšířila na tři muže. Stroj byl označen Sd.Kfz.222.

iZdroj fotografie: Public Domain

I tato úprava se v tažení proti Francii v květnu 1940 ukázala jako nedostatečná. Němci experimentovali a vyzbrojili v roce 1941 Sd.Kfz.222 protitankovou puškou 2.8 cm sPzB 41. Tou bylo vybaveno pouze 34 vozů. Lafetace se ukázala být až příliš těžkou a složitou, a proto se pokračovalo ve výrobě předchozí verze, byť s drobnými vylepšeními. Pro stroje použité v Africe se například montovaly jemnější prachové filtry.

Od prvního do posledního dne války

Podle německé doktríny měly průzkumné stroje uhánět před postupujícími jednotkami. Poté nepozorovaně prozkoumat pozice nepřítele, odhalit slabé body jeho obrany a stáhnout se nepozorovaně k vlastním liniím. To byla nutnost. Sd.Kfz.221/222 totiž překvapivě nebyly vybaveny vysílačkou. Tu dostaly teprve Sd.Kfz.223, jejichž první verze byly rozeznatelné podle velké rámové antény.

Lehká průzkumná vozidla byla v akci od prvního dne 2. světové války. Vojáci si je cenili pro jejich spolehlivost a rychlost na silnici. Jak bylo popsáno výše, pohyb v terénu vozidlu moc nešel a vedle francouzského Panhardu 178, který měl plnit stejné úkoly, vycházel německý typ mnohem hůř. Sd.Kfz.221 se dařilo na skvělých silnicích Severní a Západní Evropy i rovných pláních Sahary v Africe, ale v bahnech východní fronty definitivně zapadl.

iZdroj fotografie: Public Domain

V letech 1942 až 1943 byla vozidla stahována z první linie. Problém byl v tom, že Wehrmacht za ně neměl adekvátní náhradu, a tak výroba běžela až do únoru 1944, kdy byla ukončena po vyrobení 1 328 kusů. V akci mnoho strojů zůstalo až do 9. května 1945. Před válkou bylo 12 Sd.Kfz.221 exportováno do Číny a 20 provozovalo Bulharsko. Dodnes se zachovalo asi 5 originálních strojů. Existuje však mnoho kopií vyrobených nadšenci nebo pro film.

Článek Leichter Panzerspähwagen byl očima hitlerovské armády. Sloužil od prvního do posledního dne války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stalingradský bolehlav

Největším problémem, se kterým se potýkal wehrmacht od počátku války, byla nedostatečná přímá palebná podpora pěchoty. Většina německých tanků měla univerzální děla s krátkou hlavní, jež si měla poradit jak s tanky, tak s bunkry a opevněními nepřítele. Leč brzy se ukázalo, že děla tanků na mnohá hnízda odporu nestačí a je potřeba hrubější sílu a větší ráži.

Na řadu přišla improvizace. Na podvozek tanku Panzer I byla posazena i s lafetou houfnice 15-cm-sIG 33. Jednalo se o velmi užitečně vozidlo, avšak s velkou řadou problémů. V první řadě byl podvozek přetížený a téměř nezvládal pohyb v terénu. Zásoba munice na malém vozidle byla velmi omezená. Jeden dělený náboj vážil 46 kilogramů. Nabíječi s ním museli pracovat ručně.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

To snižovalo účinnost a kadenci zbraně. Osádka navíc seděla v otevřené nástavbě na korbě, a tak byla vystavena nejen špatnému počasí a prachu z cest, ale i palbě nepřítele. Stačil jeden odhodlaný voják oponenta, jenž se dostal do správné pozice, a palbou z pušky či granátem mohl celou osádku samohybky vyřadit. Roku 1942 přišla do výzbroje samohybná houfnice Grille na podvozku našeho LT vz. 38. Ten sice pohyb v terénu zvládal lépe, ale prostor pro osádku byl stále otevřený. V pekle Stalingradu se tato chyba stala mnoha osádkám osudnou.

Na rozkaz Hitlera

V celé záležitosti se začal angažovat sám Adolf Hitler. Pověřil ministra pro zbrojní výrobu Alberta Speera vývojem nového vozidla podpory pěchoty určeného pro boj ve městech, který měl udržet zároveň i krok s pěchotou. Vývojem a výrobou byla před koncem roku 1942 pověřena firma Alkett. Nový stroj SdKfz 166 Sturmpanzer IV (známý i jako Brummbar) přišel doslova s „křížkem po funuse“. První dodávky přišly k wehrmachtu až v květnu 1943, tedy v době, kdy už Stalingrad dávno padl.

Základem Brummbaru se stal podvozek tanku Panzer IV, na kterém vznikla mohutná nástavba se šikmým pancířem o síle 100 milimetrů, na bocích zpočátku 30 mm, později jako reakce na nové protitankové zbraně spojenců až 50 mm, dno vozidla tvořil 30mm pancíř a strop měl 20 mm. Délka byla 5,93 metru, šířka 2,88 metru a výška 2,92 metru. Hmotnost stroje dosahovala 28,2 tuny. 

iZdroj fotografie: BBF9232 / Creative Commons / CC BY-SA

Dvanáctiválec Maybach HL 120TRM se 300 koňmi, později nahrazen verzí TRM 112 o stejném výkonu, dokázal na silnici rozpohybovat Sturmpanzer IV do rychlosti až 40 km/h, samotné vozidlo bylo schopno dojezdu jen 210 kilometrů. Hlavní zbraní se stala houfnice 15-cm-Sturmhaubitze 43 (L/12) vyráběná v plzeňské Škodovce. Dostřel zbraně byl 4,3 kilometru s kadencí 1–2 rány v minutě. Zásoba granátů činila 38 kusů, většinou šlo o vysoce výbušné HE projektily o hmotnosti 43,5 kg.

Vedle tříštivých byly k dispozici i průrazné a zadýmovací, které byly často používány i jako značkovací pro střelbu jiných děl. První série 20 kusů neměla žádnou obranu proti nepřátelské pěchotě. Poté byl instalován jeden MG 34 7,92 mm s 680 náboji do čela stroje. Později přibyl ještě jeden nad poklop velitele a do boků byly proraženy střelecké otvory tak, aby osádka mohla zevnitř střílet po nepřátelské pěchotě. Osádku nakonec tvořilo 5 mužů: řidič, velitel-mířič, dva nabíječi a radista.

Sturmpanzer ve ztraceném boji

Původně bylo počítáno s tím, že při výrobě Sturmpanzer IV budou použity starší repasované podvozky, ale mnoho z nejméně 313 kusů mezi léty 1943–1945 vyrobených vozidel dostalo zbrusu nové podvozky již optimalizované pro nástavbu samohybného děla. Je zajímavé, že samohybná děla přezdívaná spojenci Brummbar, přestavovaná z podvozků vyřazených Pz. IV, nebyla kompletována v továrnách, avšak v opravnách patřících německé armádě, nejvíce ve Vídni a od června 1944 hlavně v Duisburgu.

Jedinou specializovanou verzí nové samohybky byla velitelská, kterou šlo poznat podle antény. Houfnice nebyly bez problémů. U první série byla jen čtyřčlenná posádka, jež neměla žádnou defenzivní zbraň. Protože samohybky byly příliš vysoké, což je zřetelně handicapovalo v boji, poslední verze z roku 1944 byly sníženy a velitel dostal novou pozorovací věžičku. Děla řady StuH 43 L/12, od konce roku 1943 vylehčená děla StuH 43/1 L/12, měla při střelbě mohutný zpětný ráz, což konstrukce podvozkové vany od Pz. IV zvládala jen s problémy.

iZdroj fotografie: Public Domain

Také obrovská hmotnost samotné zbraně byla na samé hranici možností podvozku tanků Pz. IV. Ten při pohybu terénem s méně únosným povrchem, zvláště s bahnem, téměř vždy zapadal. Sturmpanzer IV byl čistě útočným strojem. V roce 1943 však operacím typu Blitzkrieg dávno odzvonilo. Jak již bylo popsáno výše, svůj bojový debut si odbyla houfnice u Kurska v roce 1943. Ukázalo se, že je to opravdu silná zbraň. Často sloužila i jako značkovač pro dělostřelectvo a letectvo. Sturmpanzery bojovaly i u Anzia v Itálii nebo v Normandii v roce 1944.

Skutečnou zkázu v obranných postaveních protivníka, ke které byly houfnice původně určeny, rozsévaly při pouličních bojích při povstání ve Varšavě v srpnu 1944 a bojících o Budapešť. Poslední Sturmpanzer IV dobojovaly ve Východním Prusku a Porůří v dubnu 1945. Sturmpanzer IV se někdy chybně přezdívá Brummbar (Grizzly). To je ovšem přezdívka, kterou dostal od spojeneckých vojáků po válce. Němci mu přezdívali Stupa. Dodnes se zachovalo pět kusů tohoto ničivého stroje.

Článek Hitlerův Grizzly měl vyhrát bitvu u Stalingradu. Měl dělo ze Škodovky, ale přivalil se příliš pozdě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

První útoky V-1 byly zoufale nepřesné

Létající puma Fieseler FZG-76, později Fi-103, která byla známá jako V-1, byla jednou ze zbraní navržených pro letecké údery na cíle v Británii. V dané době bombardovací jednotky pilotovaných strojů Luftwaffe byly již v té době zcela bezmocné tváří v tvář naprosté vzdušné převaze Spojenců a Hitler a jeho kohorta hořela snahou Britům masové bombardování nějak oplatit. Vznikla tak V-1, jež byla brzy po jejím nasazení v roce 1944 v Británii známá jako „buzz bomb“ – bzučící bomba, kvůli charakteristickému zvuku doprovázejícímu pracující pulsační tryskový motor.

Její nasazení však nepřineslo pro Německo žádoucí výsledek. Jedním z mnoha problémů létající bomby bylo, že byla tak nepřesná, že V-1 někdy minuly cíl i tak velký jako Velký Londýn, který pokrývá stovky čtverečních mil. Dosti často se stávalo, že přeletěly celé město, obvykle se zřítily daleko za ním. Naprostá náhodnost výběru cílů útoků sice přispěla k terorizování civilního obyvatelstva v Británii, ale vojáci pochopitelně požadovali větší přesnost. Vrchní velení Luftwaffe ale muselo vyhodnotit přesnost zásahů střel V-1 jako slušně řečeno velmi malou.

iZdroj fotografie: Uživatel Articseahorse / Creative Commons / CC BY-SA

Aby se zvýšila přesnost a účinnost ostřelování Británie, jako nejrychlejší řešení bylo navrženo použití pilotovaných střel. První pokus o pilotovanou létající pumu skončil neúspěchem, když byl při testech použit stíhací letoun Focke Wulf FW-190. Přetížená stíhačka byla příliš zranitelná a díky dodatečné hmotnosti bomby byla výrazně pomalejší a mnohem méně obratná na to, aby za letu k cíli dokázala uniknout protivníkovým záchytným stíhačkám.

A byl to právě Hauptsturmführer (kapitán SS) Otto Skorzeny, jenž se proslavil po své odvážné záchraně Benita Mussoliniho ze zajetí v italských Alpách, kdo údajně navrhl upravit létající bombu V-1 na pilotovanou verzi. FZG-76 v té době prokázal celkem vysokou rychlost a mohlo ho ohrozit jen málo stíhaček s pístovým motorem, a přitom unesl hlavici o hmotnosti téměř jedné tuny. S pilotem by toto letadlo dokázalo při manévrování za maximální rychlosti s velkou pravděpodobností unikat nepřátelským stíhačkám a následně najít jakýkoli cíl.

Bez ohledu na to, jak malý cíl by to byl, dokázal by s větší přesností na něj dopravit onu téměř tunu výbušnin, což by s největší pravděpodobností vedlo k jeho zničení. Proto pro tento typ útoků na malé a silně bráněné cíle měly být upraveny střely V-1 se silnějším motorem a vybavené kabinou pilota. Oficiálně nemělo jít o sebevražedné útoky, při výcviku měli jejich pilotům instruktoři tvrdit, že jen navedou letoun na cíl a zachrání se výskokem padákem. To byla oficiálně prezentovaná verze.

Projekt Liberec dostává pevné obrysy

Pilotovaná verze Fi-103 neboli původně FZG-76 již existovala, i když vznikla výhradně pro testování. První prototypy létající FZG-76 /Fi-103 měly totiž mnoho problémů se stabilitou za letu. Velké procento zkušebních Fi-103 krátce po vypuštění okamžitě havarovalo. Známá pilotka Hanna Reitsch, pilotka, která se proslavila jako plachtařka před 2. světovou válkou a stala se oblíbenkyní samotného Hitlera, byla proto v Rechlinu a v Peenemunde pověřena provedením zkušebního letu pilotovaného FZG-76 za účelem vyhodnocení stability stroje.

Reitsch byla první žena v Německu, která měla čestnou hodnost kapitána Luftwaffe a byla také vyznamenána Železným křížem první třídy, mimo jiné i za testování experimentálního vrtulníku Fa-61 v polovině 30. let 20. století. Nyní dostala za úkol zjistit, co přesně je na FZG-76 špatně a co by se mělo udělat, aby se problém napravil. Upravená létající puma s Hannou Reitsch v kokpitu byla vypuštěna ve vzduchu z podvěsu dvoumotorového bombardéru Heinkel He-111H v roce 1943.

iZdroj fotografie: Ivo Pujman

Výsledky tohoto jejího velmi komplikovaného letu ale nakonec splnily očekávání a po jejím návrhu úprav se z Fi-103 stal poměrně spolehlivý bojový prostředek, aby mohl být vzápětí konečně nasazen do vzdušné ofenzívy proti Británii. Projekt vývoje, výroby a nakonec i nasazení bojové pilotované střely V-1 dostal krycí název Reichenberg – Liberec. Projekt byl sice nejprve nazván „Selbstopfer“, což v překladu znamená „sebeobětování“, to ale vyznělo příliš zlověstně, a tak byl název rychle změněn na ono „Reichenberg“.

Konstruktéři dali kokpitové verzi stroje oficiální název Fi 103R. Šlo ve skutečnosti stále jen o upravenou klasickou střelu s plochou dráhou letu V-1. Fi 103R měl nahradit chybějící a v dané době už nebojeschopnou bombardovací složku Luftwaffe, protože kromě několika revolučních strojů Arado Ar-234 už Německo nemělo bombardér, který by zvládl splnit úkol a bombardovat Spojence i v podmínkách jejich naprosté vzdušné převahy. A protože pilotovat Fi-103R měl být schopen i rychle vyškolený pilot, vypadala tato myšlenka dosti přitažlivě.

Jak stroj vypadal a jak měl útočit

Samotná pilotovaná verze střely V-1 vznikla zabudováním pilotní kabiny s klasickým řízením na místě jedné tlakové nádrže se vzduchem. Pilot seděl v běžném pilotním sedadle a k ovládání letadla používal konvenční knipl a pedály směrového řízení. Přístroje před ním se skládaly z výškoměru, rychloměru, hodin a několika dalších různých ukazatelů, jako je třeba variometr apod., a spínače, který odjišťoval výbušnou hlavici v přídi. Kabinu kryl jednodílný překryt s čelním pancéřovým sklem, odklápěný jako celek vpravo.

Letouny měly být odpalovány z mateřských nosičů Heinkel He 111H. Protože po startu nebylo možné vlézt do kokpitu Reichenbergu, který byl zavěšen pod levým křídlem Heinkelu, pilot V-1 se musel nasoukat do maličkého kokpitu létající bomby ještě na zemi před vzletem nosiče. Když se Heinkel dostal do blízkosti cíle, pilot Reichenbergu nastartoval pulzní proudový motor. Mezi cíle vybrané pro Reichenberg patřily mosty, lodní doprava, malá, ale životně důležitá zařízení a vojenské základny, jež by mohly být příliš silně bráněny na útok konvenčního letadla.

iZdroj fotografie: Public Domain

Heinkel by se vyšplhal do výšky asi 6 000 metrů a po získání souhlasu pilota Reichenberga by pilotovanou Fi-103R odhodil. Pilotovaná verze střely V-1, respektive Fieseler Fi 103R Reichenberg IV, nebo též Fi-103A-1Re 4, byla ve skutečnosti od počátku určená pro sebevražedné útoky údajně i na spojenecká letadla, hlavně ale na pozemní vybrané cíle. Program sebevražedných letů měl být realizován na konci války v roce 1945. Samotná střela Fieseler Fi 103R Reichenberg IV byla konstrukční filosofií téměř identická s japonskou Yokosukou MXY7 Okha.

Rozdíl byl v tom, že kokpit japonského pilota byl přišroubován, což bránilo jejímu pilotovi vyskočit za letu, přičemž neměl ani padák. Kokpit v německé střele dával aspoň teoretickou šanci na únik, i když by v praxi šlo o neproveditelný úkon. Oficiálně německé vojenské úřady používaly pro útok pomocí V-1 s pilotem termín „narážení“, nicméně naděje pilota dostat se včas a bezpečně z kabiny pilotované V-1 prakticky neexistovala. Kryt kokpitu byl umístěn těsně pod vstupem vzduchu do pulsačního reaktivního motoru.

Kryt kabiny byl navíc odklopitelný pouze o 45 stupňů, což znemožňovalo rychlé opuštění kabiny. Pozdější vyrobené kusy kabinu podle fotografií odsouvaly silou paží pilota dopředu, což opět při letu maximální rychlostí nebylo proveditelné. Společně s rychlostí 700 až 850 km/h při závěrečné fázi útoku na cíl to dávalo pilotovi jen minimální šanci na úspěšnou záchranu. Vždyť i jen pouhé testování pilotované Fi-103R nepřežili ze sedmi pilotů dva, další skončili v nemocnici a ve zdraví zkoušky přežila jen Reitsch.

Zkoušky, vznik a zánik sebevražedné letecké jednotky

První zkoušky létající pumy Reichenberg, které začaly v září 1944, nebyly totiž příliš slibné. Byly vyrobeny dva zkušební dvoumístné exempláře, jež měly kabinu jednak před motorem a druhou v přídi místo výbušné nálože. Byly bez motoru a oba stroje byly ztraceny během svého prvního letu. Protože pro provádění zkušebních letů bylo potřeba odborníka, byla znovu povolána Hanna Reitsch, která měla s pilotáží Fi-103 aspoň minimální zkušenost a nekonvenční letouny jí nebyly cizí.

V rámci programu Reichenberg pak byly postaveny čtyři pilotované verze. Reichenberg I a II byly cvičné modely bez pohonu, určené pro zkoušky v klouzavém letu. Reichenberg II měl druhý kokpit pro instruktora. Reichenberg III byl cvičný model již s instalovaným pulzním proudovým motorem Argus. Operačním modelem byl až Reichenberg IV. Celkem bylo vycvičeno 70 pilotů z 90 přihlášených dobrovolníků. Jejich nasazení však bylo odloženo a nakonec i zrušeno.

Bylo pro ně vyrobeno 175 kusů pilotovaných V-1, některé přestavbou z původních bezpilotních exemplářů, ale většina z nové produkce přímo v Liberci, v již zdemolovaných objektech u ulice dnes přejmenované na ulici Milady Horákové, na jejichž místě dnes stojí supermarket. Žádná ale nebyla použita bojově. Bojový útvar, který měl být vyzbrojen těmito stroji, byl Kampfgeschwader KG 200 Leonidas Staffel. Na podzim roku 1944 byla zahájena organizace této jednotky (5./KG 200), předběžný výběr pilotů a výcvik instruktorů pro tuto jednotku.

iZdroj fotografie: Uživatel Hmaag / Public Domain

Nový velitel Oberstleutnant (podplukovník) Werner Baumbach projektu Reichenberg vůbec nevěřil a nebál se to dát veřejně najevo. Geschwader Kommodore Oberstleutnant W. Baumbach se hlavně poté, co se podrobně seznámil s technickými možnostmi Fi-103R, zasadil o zrušení programu a přesvědčil Hitlera, že jde o zbytečné sebevražedné nasazení a o plýtvání prostředky, které jen připraví Německo o piloty.

To se mu kupodivu podařilo a Hitler, který zásadně odmítal ukončení života jakéhokoli vojáka dobrovolnou sebevraždou, pokud nebyl v bezvýchodné situaci, program zastavil. Několik vyrobených kusů pilotované verze V-1 bylo pak ukořistěno americkou 29. pěší divizí a zkoumáno po pádu Třetí říše v USA na polygonech v Novém Mexiku v Alamogordo a na Floridě na základně Eglin Field.

Specifikace FVZ-76 či Fi-103R nebo V-1:

Délka: 8 m

Rozpětí: 5,72 m

Výška: 1,6 m

Cestovní rychlost: 645 km/h

Maximální rychlost při závěrečném útoku: 700–850 km/h

Maximální dolet: 286 km,

Maximální dostup: 2 500 m

Vzletová hmotnost po odpoutání od nosiče: He-111H dosahovala 2 250 kg

Motor: pulsační Argus As-014 o tahu 3,3 kN

Hmotnost nesené výbušné hlavice: 850 kg

Článek Projekt Liberec prvních nacistických letců kamikaze. Pilotované střely V-1 měly zvrátit prohranou válku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tažný kůň pro „Zelené ďábly”

Konstrukce polopásových vozů byla ve 20. a 30. letech 20. století velmi populární, vedle USA a Francie se prosadila především v Německu. Koncepce v sobě spojovala jednoduché řízení jako u automobilu s volantem a průchodivost terénem pásového vozidla. Velká výhoda se nabízela v tom, že k řízení polopásů mohli nastoupit i běžní nevycvičení řidiči. Nevýhodou byla složitá konstrukce a vysoká cena.

V roce 1939 přišel německý konstruktér Ernst Kniepkamp s patentem na polopásovou motorku. Ta měla mít výhody jednostopého vozidla, tedy snadné řízení, ale zároveň větší nosnost a průchodivost terénem. S vozítkem se původně počítalo v civilním sektoru pro elektrifikaci, lesnictví nebo geodézii, jenže začala válka. Na ortodoxní stroj se rychle téměř zapomnělo.

iZdroj fotografie: Public Domain

V roce 1940 však Luftwaffe pro své výsadkáře – padákové myslivce hledala nějaký lehký dopravní prostředek. Požadovala možnost transportu dopravním letadlem Junkers Ju 52/3m a schopnost tažení lehkého děla. Obojí Kettenkrad zvládal, a tak byla roku 1940 ve známé firmě NSU zahájena výroba 500 kusé nulté zkušební série. Po roce 1941 a Pyrrhově vítězství německých výsadkových vojsk na Krétě sice masové operace německých výsadkářů skončily, ale výroba kolopásového motocyklu se nezastavila. Naopak se rozjela na plné obrátky.

Ne zase až tak malý, ale šikovný

Kettenkrad měřil rovné 3 metry, výška byla 1,2 metru a šířka 1 metr. Hmotnost prázdného stroje činila 1 560 kilogramů, HK 1 tedy nebyl žádný střízlík. Nosnost poskytovala 350 kilogramů a do tažného zařízení šlo připojit ještě 425kilogramový vozík. Polopásovou motorku poháněl vodou chlazený řadový čtyřválec Opel se 36 koňmi. Ten byl v mírových časech používán v rodinném automobilu Opel Olympia.

iZdroj fotografie: Uživatel Simon / Creative Commons / CC BY-SA

HK 1 se do určitého úhlu zatáčení řídil pomocí řídítek jako motorka. Když se úhel překročil, řízení převzaly brzdy a spojky pásů. Kolo vepředu tak mnohdy nebylo potřeba a při jízdě například močálem se doporučovalo ho sundat. Pásový podvozek měl poměrně složitou skládanou konstrukci. Ta sice byla skvělá do terénu, ale složitá na údržbu. Podobné to bylo i s pásy. Každý se skládal ze 40 článků spojených čepy, které bylo po ujetí 500 kilometrů doporučeno na dvou místech promazat.

Náročnou péči však Kettenkrad vracel vynikajícími vlastnostmi v terénu. Stroj zvládl brodění do půl metru vody, zvládal bažinu, poušť i vysokohorské a polární prostředí. Otočit se dokázal na 4 metrech. Maximální rychlost na silnici poskytovala pěkných 75 km/h, v terénu zvládl 45 km/h. Dojezd na 42litrovou nádrž činil 280 kilometrů. Posádku tvořili až tři muži, kteří seděli v pohodlné, počasí a blátu odolné vaně.

Na všech frontách

Plnohodnotná výroba Kettenkradů běžela od roku 1941 v továrně NSU v Neckarsulmu, později ve Štětíně. Výrobu měla zahájit i francouzská Simca, ta však nakonec na HK 1 jen dodávala díly. V roce 1943 továrny opouštělo 100 Kettenkradů měsíčně a celkově, než se výroba v roce 1944 zastavila, bylo vyrobeno 8 345 vozítek. Vedle základní verze se vyráběl i typ pro spojaře s bubnem pro kabel. Vyrobilo se i 30 kusů ověřovací série verze HK2 pro 5 vojáků, ale ta už nepřišla do běžné sériové výroby.

Naopak se do výroby dostal Sd.Kfz. 304 Springer. Šlo o pojízdné demoliční zařízení, které používalo z Kettenkradu pouze pásový podvozek. Jak již bylo řečeno, HK 1 sloužil na všech bojištích, kam vstoupila noha nacistického vojáka. Vojáci si ho nemohli vynachválit a s jistou nadsázkou se dokonce tvrdilo, že bez něho by prý vedení války v Rusku během mrazů a tání nebylo ze strany wehrmachtu možné. Na druhou stranu byla výroba Kettenkradu ekonomicky, materiálově i potřebou lidských normohodin skutečně náročná.

iZdroj fotografie: Andreas Mehlhorn / Creative Commons / CC BY-SA

Materiál a čas spotřebovaný na výrobu jednoho motocyklu by stačil na výrobu nákladního stroje Opel Blitz. Proto je otázkou, zda si mohl tak drahý a specializovaný prostředek wehrmacht, kterému chronicky scházela vozidla, dovolit. Po válce byla výroba HK1 jako u jediného vojenského speciálu obnovena pro civilní účely. Do roku 1949, kdy byla definitivně ukončena, dala ještě 550 vozidel. Do dnešních dnů se zachovalo relativně ještě dost funkčních i muzejních HK 1. Občas se objeví i na aukcích. Pokud byste ho chtěli, připravte si 1,5 až 2,5 milionu Kč. Více zde.

Článek Kettenkrad bylo neortodoxní vozítko ve službách wehrmachtu. Vyplatilo se, nebo to byl jen lapač na zdroje? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Arogance předchází pád

Základní protitankovou zbraní nacistického Wehrmachtu při vstupu do války byl kanón 3,7 cm PaK 36. Ten Němci potajmu vyvíjeli již od roku 1925 a v této době se skutečně jednalo o výkonnou a velmi pokročilou zbraň. Leč v roce 1939 byla již téměř za svým zenitem. Při tažení v Polsku neměly PaK 37´s nepřátelskými tanky problém, v roce 1940 ve Francii to již byla jiná písnička.

Na skvělé francouzské Char B1Bis a Samua S35 a britské Matilda Mk. II prostě nestačily a už tehdy se jim začalo přezdívat „Říšské klepátko na dveře“. Velení Wehrmachtu si tento problém uvědomovalo, ale přistupovalo k němu poněkud ležérně. Moderní protitankové dělo 5 cm Panzerabwehrkanone 38 (L/60) bylo sice ve výrobě, ale nemělo vysokou prioritu, a tak jich v dubnu 1940 u jednotek bylo pouhých 14.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY

Podobně ležérně přistupovali Němci i k přípravám k úderu na SSSR. Předpokládalo se, že jádrem tankových sil Rudé armády jsou tanky řady BT a T-28 – a na ty přece ve Španělsku PaK 37 bohatě stačil. Kanón 7,5 cm Panzerabwehrkanone 40 byl sice ve vývoji, ale jeho priorita byla nízká. Hitler dokonce chtěl celý program zastavit. Vyvíjet a zavádět nové zbraně se mělo teprve po vítězné válce na Východě.

T-34 mění plány

Jenže vše se odvíjelo jinak. V prvních měsících operace Barbarossa bylo skutečně zničeno mnoho lehkých tanků, na které stačil PaK 37. Jenže brzy se objevily i tanky T-34 a KV. Na tato obrněná monstra platil jen Flak 88. Pak 38 si s T-34 poradil pouze při použití podkaliberního náboje s wolframovým jádrem a šance na zničení nepřítele byla jen 50 %. PaK 40 s kalibrem 75 milimetrů se stal absolutní prioritou. 

PaK 40 celkově měřil 6,2 metru, z čehož hlaveň měla 3,45 metru. Na výšku mělo dělo pouhých 1,2 metru a na šířku 2 metry. Hmotnost dosahovala 1 425 kilogramů. Hlaveň byla vybavena úsťovou brzdou. Elevace a deprese se pohybovala od +22° do -6°. Odměr pak byl 247°. Pro PaK 40 existovaly tři typy munice: podkaliberní s wolframovým jádrem, protipancéřová a tříštivá. Jejich hmotnost byla od 5,74 do 6,8 kilogramu. Hlaveň vydržela 6 500 ran. Dostřel byl až 7 678 metrů.

iZdroj fotografie: Balcer~commonswiki / Creative Commons / CC BY

Obsluhu tvořilo 5 mužů, kteří při kvalitním výcviku dokázali z děla vystřelit až 14krát v minutě. PaK 40 již byla plně zjednodušená válečná výroba. Oproti Pak 38, jež mělo například zaoblený lisovaný štít a bylo na něj použito velké množství lehkých slitin, toto u Pak 40 odpadlo. Vše bylo z oceli a štít byl svařen ze tří plátů. To však mělo následek ten, že hmotnost enormně narostla a posádka nemohla dělo na pozice přesouvat ručně.

Od Stalingradu po Východní Timor 

Na začátku roku 1942 mohl Albert Speer Hitlerovi hlásit plnou výrobní kapacitu u firmy Rheinmetall-Borsig, která dělo zkonstruovala. Jedno dělo vyšlo na 12 000 říšský marek (1,3 milionu Kč) a jeho výroba trvala 2 200 normohodin. Celkem bylo mezi rokem 1941 a dubnem 1945 vyrobeno asi 23 000 děl. Vyráběla se i verze pro tanky Kwk 40, jimiž byl vybaven například Panzer IV, a Bordkanone BK 7,5 pro letadla Henschel Hs 123 a Junkers Ju 88P.

V dubnu 1942 měl Wehrmacht pouze 14 děla PaK 40, ale jejich role rychle rostla. V bitvě o Stalingrad a u Kurska v roce 1943 již hrála důležitou roli. Stačila se ještě před pádem Afrikakorposu podívat i do Afriky. Na PaK 40 posádky oceňovaly nízký profil a jednoduchou obsluhu. Dělo bylo účinné proti všem spojeneckým tankům až do roku 1944.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY

Poté se ale na bojišti objevily sovětské IS, americké M4A3E2 Sherman Jumbo a M26 Pershing a britský Churchill pozdní produkce, které PaK 40 dokázaly odolat. V poválečné době kořistní PaK 40 používalo mnoho armád včetně té naší jako vz.40 N. Objevily se na Blízkém východě, ve válce ve Vietnamu, nebo dokonce v tak exotické destinaci, jako je Východní Timor. PaK 40 je široce rozšířen po mnoha muzeálních sbírkách a není problém ho spatřit i u nás.   

Článek Protitankový kanón PaK 40 se stal symbolem Wehrmachtu. I když ho Hitler původně odmítl, zachránil mu Východní frontu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Město bylo průmyslovým centrem

Leningrad byl pro německý plán Barbarossa klíčovým cílem. V té době se ve městě a jeho okolí soustředilo asi 10 % sovětské průmyslové produkce. Její narušení by značně zkomplikovalo obranu Sovětského svazu. Obklíčení se uzavřelo 8. září 1941. Z jihu německá vojska odřízla celé území až po břehy Ladožského jezera. Ze severu na starou finskou hranici přišli Finové, ale ti naštěstí pro obránce města nepokračovali dále. Pro spojení zůstávala jediná cesta, a to přes Ladožské jezero.

Ovšem možnosti zásobovat touto cestou město se začalo využívat až v listopadu 1941. Za dva měsíce bez dodávek miliony lidí spoustu zásob spotřebovaly, ale ani poté to však nebylo jednoduché. V létě se mohly využívat lodě, avšak jezero bylo často bouřlivé a na plavidla mířily letecké útoky. Jakmile začalo jezero zamrzat, plavba ustala. Muselo se čekat na okamžik, až bude led silný natolik, aby unesl nákladní automobily. Na jaře se naopak muselo čekat, dokud led z jezera nezmizí. Zásoby pak rychle mizely.

Jen trochu chleba s náhražkami

Například během zimy 1941–1942 byl pro lidi stanoven příděl pouhých 125 gramů chleba na den. O něco více dostávali dělníci ve zbrojovkách a vojáci na frontě. Chléb však často obsahoval náhražky a neměl vyživovací hodnotu jako pouze obilný. A tak lidé sháněli potraviny, kde se dalo. Hlady mohlo za měsíc zemřít až 100 000 lidí. Výjimkou nebyl ani kanibalismus, i když se tvrdě trestal. Podle záznamů NKVD bylo kvůli kanibalismu zatčeno kolem 2 000 lidí. Je samozřejmě otázka, jak velkou část se podařilo bezpečnostním složkám odhalit.

iZdroj fotografie: RIA Novosti archive / Boris Kudoyarov / Creative Commons / CC BY-SA

Kromě dodávání zásob se snažily orgány také část obyvatel evakuovat. Pokud jich bude méně, bude přece potřeba méně zásob. Jen do března 1943 bylo evakuováno více než 1,7 milionu lidí, z toho přes 400 000 dětí. Situace se postupně lepšila. Podařilo se postavit potrubí, které do města dodávalo pohonné hmoty. V lednu 1943 sovětský útok osvobodil úzkou část pobřeží Ladožského jezera, což umožnilo Leningrad, i když pod neustálou palbou, zásobovat. Blokáda však byla prolomena o rok později.

Celkem bylo podle sovětských záznamů do města za celou dobu dodáno 1,65 milionu tun zásob, munice, paliva a dalšího materiálu. Kromě toho se sovětské síly pokoušely i o velmi pozoruhodné akce. Na Ladožské jezero byly dopraveny například dvě ponorky třídy Maljutka. Šlo sice o malá 37 metrů dlouhá plavidla, ale musela se sem dopravit po železnici. Ponorky pak sloužily k hlídkování a vysazování výsadků za nepřátelskými liniemi.

Článek Cesta života během obléhání Leningrad zachránila. Přesto zemřel přes milion lidí. Hlad donutil mnohé ke kanibalismu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

StuG III tanková páteř německého Wehrmachtu

Německý výraz Sturmgeschütz znamená v češtině útočné dělo a označuje specifickou kategorii bojových vozidel, mezi něž jako nejtypičtější představitel patří právě i legendární Sturmgeschütz III. Byl navrhnut na podvozku tanku Panzer III. Původní využití StuG III mělo být ve funkci samohybného děla určeného k podpoře pěchoty na krátkou vzdálenost. Avšak po vyzbrojení tohoto vozidla novým výkonným protitankovým dělem se z něj stal velmi obávaný stíhač tanků.

Těšil se i značné oblibě vlastních čtyřčlenných posádek díky nízké siluetě a slušné úrovni pancéřové ochrany. Původním zadáním tak bylo vytvořit vozidlo, které bude schopné efektivně podporovat pěchotu v boji na krátkou a střední vzdálenost proti obranným pozicím nepřítele – bunkry, kulometná hnízda, atp. Koncepci této moderní dělostřelecké podpory pěchoty připravil již v roce 1935 tehdejší plukovník Erich von Manstein. Pro tyto bojové stroje použil Manstein označení Sturmartillerie, tedy útočné dělostřelectvo.

iZdroj fotografie: Andrew Skudder / Creative Commons / CC BY-SA

Specifikaci požadavků na nový stroj formuloval kapitán Hans Röttiger z technického oddělení generálního štábu v červnu 1936. Na rozdíl od klasických tanků mělo v tomto případě jít o pancéřované bojové vozidlo bez otáčivé věže. Kanon měl být uložen v pancéřované kabině umístěné přímo na trupu. Čelní pancíř vozidla měl odolat palbě protitankovou municí ráže 20 mm, na bocích a zádi stačil pancíř odolávající průbojným střelám z pěchotních pušek ráže 7,92 mm.

Výška celého stroje neměla přesáhnout průměrnou výšku stojícího muže. Vozidlo mělo být osazeno kanonem 7,5 cm StuK L/24 s krátkou hlavní, protože šlo o nejvhodnější dělo pro tento typ činnosti na bojišti. Původní koncept samohybky počítal s otevřeným prostorem posádky, ale nakonec byla celá kabina uzavřena a pro bezpečnost posádky přidány ochranné střešní pancéřové pláty, především proti střepinám v okolí vybuchujících granátů.

Pět ověřovacích prototypů na podvozcích tanků Pz. III Aufs. B bylo dokončeno údajně v průběhu roku 1938 a následně předáno 10. školnímu dělostřeleckému pluku (Artillerie-Lehr Regiment) v Jüterbogu. Ještě v roce 1940 vyjelo z továren prvních 30 kusů. Na nové dělo se spěchalo, protože střet pozemních sil ve Francii byl již prakticky na spadnutí. Ale pouze jednotky vyzbrojené novými samohybkami, označené Sturmbaterie číslo 16, 659, 660 a 665, byly jako jediné postaveny včas, aby se stihly zapojit do útoku na Francii v červnu 1940.

Nové výzvy východní fronty, potřeba modernizace

Proti bojištím v Západní Evropě byla na východní frontě situace poněkud jiná. Rozsáhlé pláně na Ukrajině a v Rusku mění bojovou strategii Wehrmachtu. Bylo potřeba změnit výzbroj StuGu, neboť ten nově čelil poměrně dobře chráněným ruským tankům T-34/76. Vývojem nového kanonu pro budoucí StuGy byla pověřena firma Rheinmetall-Borsig. Vznikl kanón 7,5cm Sturmkanone 40 L/43 (zkráceně StuK 40 L/43), který byl odvozen od tankového kanonu 7,5cm KwK 40 L/43 použivaného u tanků Panzer IV Ausf. F2 a Ausf. G. 

S tímto kanónem byl schopen StuG ničit nepřátelské tanky ze vzdálenosti 500 metrů. Výroba nové verze s novým kanónem byla zahájena v dubnu 1942 a na nový kanón byly přezbrojeny i starší verze samohybného děla. Od června 1942 byl ale do výroby zaveden nový, ještě silnější kanon StuK 40 L/48 s hlavní prodlouženou až na 48 násobků ráže. Také tato zbraň byla odvozena z tankového kanonu 7,5cm KwK 40 L/48, který se běžně montoval do tanků Pz. IV. Pro všechny StuGy s dlouhými kanony se pak používalo označení Sturmgeschütz 40.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

Nejpočetnější produkovanou variantou tanku StuG III byla verze G. Od prosince 1942 do konce války bylo vyrobeno této verze více či méně modifikované více než 8 400 kusů. Od května 1943 byla většina StuGů dodatečně vybavována bočním představným pancéřováním známým jako Schürzen. Toto pancéřování krylo kola podvozku a pásy zboku a mělo zvýšit odolnost proti zásahům protitankovými puškami a kumulativními střelami. Od září 1943 dostávala nově vyráběná děla také antimagnetický nátěr pastou Zimmerit, na jedno dělo to dělalo celkem 70 kg.

Sturmgeschütz III s dlouhými kanony se v boji mimořádně osvědčily a armádní velení i samotný Hitler proto trvali na maximalizaci výroby. Výroba útočných děl Stug III proto neustále rostla, od prvních 30ti kusů vyrobených od ledna do května 1940 až do naprosto masové výroby několikastokusových sérií do dubna 1945. Nejvíce se jich vyrobilo v jediném měsíci v prosinci 1944, kdy továrny vychrlily neuvěřitelných 452 nových útočných děl!

Hlavní bojové využití StuGu

Celková produkce Stug III všech verzí dosáhla úctyhodného počtu 9250 kusů, ale toto číslo stále ještě nezahrnuje dodatečné přestavby starších vyřazených tanků Pz.III. Při započtení i této „produkce“ přesáhl pravděpodobně celkový počet samohybek StuG III hranici 10 000 exemplářů. Šlo tedy o bezkonkurenčně nejrozšířenější bojové obrněné vozidlo německého wehrmachtu za celou dobu 2. světové války.

A jako bonbónek nakonec, díky rozšířenosti se toto vozidlo dostávalo dosti často jako kořistné i do výzbroje řady jednotek i samotných Spojenců – příkladem je samohybné sovětské dělo SU-76I, které přímo ze StuGa vychází, avšak bylo osazeno jiným, sovětským dělem. Po válce bylo ojediněle ve výzbroji i nově vznikající československé armády.

Z vlastností vozidla vyplývá, že se nejvíce hodil na překvapivé přepady z maskovaných pozic s předem připravenými ústupovými cestami. Naopak, nehodil se do městského boje a nočního boje, neboť z něj nebylo dobře vidět. Ale nacistické Německo jej nakonec používalo snad ve všech rolích, které jinak zastávaly i jeho skutečné tanky. A s velkým úspěchem, mnohem s menšími náklady na výrobu a jejich provoz. Bylo to ve svém souhrnu skutečně nejúčinnější obrněné vozidlo v kontextu druhé světové války ve službách Německa.

Článek StuG III srazil k zemi více nepřátelských tanků a obrněných vozidel než Tigery se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Postižení lidé byli v očích nacistů méněcenní

Program eutanazie byl spuštěn za účelem eliminace osob „nevhodných jak pro život, tak pro další rozmnožování“. Jelikož se jednalo o přísně utajovanou operaci, dostal program krycí jméno Akce T4. Zkratka T4 označovala adresu sídla Neziskové korporace pro převoz pacientů na Tiergartenstrasse 4 v Berlíně.  

Myšlenka eutanazie osob vymykajících se „normálu“ nebyla však ani zdaleka exkluzivně nacistickou záležitostí. Žhavé debaty na toto téma se vedly již dávno před nástupem Hitlera k moci. Do 30. let 20. století se však jednalo skutečně jen o debaty, které končily víceméně bezvýsledně. Jenže s příchodem německého Führera se vše rychle změnilo.  

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Brzy po jeho nástupu k moci se na Hitlera obrátil lékař Gerhard Wagner s nemilosrdným požadavkem, aby byli psychicky i těžce fyzicky defektní pacienti, kteří jsou umístění v ústavech, legálně usmrcováni. Svůj plán na eutanazii znevýhodněných osob pak Wagner přednesl také na norimberském sjezdu v roce 1935, kde mimo jiné zdlouhavě hovořil o tom, jak tito „méněcenní“ lidé žijí na úkor lidí zdravých a znehodnocují čistě německou populaci.  

Naneštěstí pro zdravý lidský rozum byl Hitler velkým zastáncem eutanazie a s plánem doktora Wagnera se velice ztotožnil. Jak by taky ne, dle svědectví Hitlerova osobního lékaře, Karla Brandta, měl Führer likvidaci německých „životů nehodných žití“ v plánu již před rokem 1933. Přestože se otázka eutanazie začala oficiálně projednávat až na onom socialistickém norimberském sjezdu v roce 1935, vybraní regionální vůdci NSDAP měli od Hitlera povolení k usmrcování osob v předem určených psychiatrických ústavech víceméně od doby, co se Führer chopil moci.   

První schválená vražda proběhla koncem roku 1938

Ve jménu zdravého německého národa bylo tehdy usmrceno dítko, které se narodilo slepé a bez některých končetin. „Smrt z milosti“ byla dítěti udělena na základě vlastní žádosti otce dítěte. Zanedlouho poté byl ustanoven poradní sbor, jenž se měl zabývat výběrem, schvalováním a přípravou jakkoliv deformovaných dětí k eutanazii.  

Jelikož byl program držen v tajnosti, veškerá rozhodnutí i plány byly projednávány a schvalovány pod krycím jménem Říšského výboru pro vědeckou evidenci těžkých, geneticky podmíněných nemocí. Měsíc před vypuknutím druhé světové války, v srpnu roku 1939, byli pak němečtí lékaři a sestry vyzváni k pečlivé evidenci nově narozených postižených dětí u německých úřadů. Registrovány měly být také všechny postižené děti ve věku do tří let. Za každé evidované dítko dostávali zdravotníci odměnu ve výši 2 říšských marek.  

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Děti, které byly odsouzeny k smrti, byly odvezeny do některého z 28 speciálních ústavů, jež byly pro tento účel narychlo zřízeny. Zde byly podrobeny intenzivním a často velice bolestivým experimentům. Mezi těmito speciálními klinikami byly i významné zdravotní instituce a vážené německé nemocnice, v nichž působilo mnoho uznávaných lékařů.  

Následně byly děti postupně převáženy do likvidačních ústavů, kde byly po příjezdu obratem vražděny. Nejčastěji injekcí morfia či barbituráty. V několika případech byly děti ponechány napospas přirozené smrti. Umíraly pomalou smrtí v nevytápěných místnostech na podchlazení či vyhladovění. V rámci programu dětské eutanazie bylo zavražděno na 6 000 novorozenců a dětí do šestnácti let věku.

Program se netýkal pouze dětí

V nacistickém hledáčku byli samozřejmě i dospělí. V létě 1939 byl vypracován detailní plán na vyhlazení všech psychiatrických pacientů pobývajících v Německu. První masová vražda v rámci programu T4 pak proběhla v lednu roku 1940 ve speciálně přestavěné nemocnici. Některé místnosti nemocnice byly přestavěny na plynové komory a spalovací pece. Lidé byli vražděni pomocí oxidu uhelnatého a jejich těla byla následně spálena. Podobných institucí bylo postaveno celkem šest.  

Do programu eutanazie mělo podle plánu spadat asi 60–70 tisíc Němců. A tento plán byl také naplněn, do konce srpna 1941, kdy byl program zastaven, bylo zavražděno na 70 273 osob. Program byl pozastaven poté, co se o něm dozvěděla veřejnost a vzedmula se obrovská vlna nevole, zejména tedy z církevních kruhů. Vraždění postižených osob však pokračovalo po celou dobu války.  

Článek Před 83 lety byla zahájena Akce T4: Cílem zrůdného nacistického programu byla úplná eliminace geneticky poškozených osob se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velkotraktor a Nové stavební vozidlo

Na středních a těžkých tancích začali Němci v přísném utajení pracovat v polovině 20. let 20. století ve spolupráci se Sovětským svazem. Grosstraktor tak vznikl na polygonu Kama u Kazaně. Stroj vážil 15 tun, výzbroj představoval 37milimetrový kanón a dokázal vyvinout tehdy slušnou rychlost 44 km/h. Achillovou patou byl však příliš složitý podvozek, nezvládal terén a trpěl na poruchy. Těchto vozidel se nakonec vyrobilo pouze šest kusů.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Další slepou uličkou vývoje byl Neubaufahrzeug (nové stavební vozidlo). Vozidlo vzniklo v letech 1933–1935 ve spolupráci firem Rheinmetall a Krupp. Jednalo se o stroj se třemi věžemi o hmotnosti 26 tun. Jeho vývoj zastavila obrovská cena a přílišná složitost. Šest vyrobených kusů bylo nakonec nasazeno při obsazení Dánska a Norska roku 1940. Wa Pruef 6, část zbrojního úřadu pro obrněnou techniku, musel hledat dále.

Roku 1935 proto úřad vyhlásil soutěž na nové „Verbesserten Neubau Fahrzeug” (vylepšené nové stavební vozidlo). Stroj měl mít vylepšený podvozek a dělo ráže 75 milimetrů. Hlavní podmínkou také byl specializovaný motor Maybach, který se vyvinul pro tanky. Do soutěže se přihlásily firmy Krupp a Rheinmetall. Druhá společnost se rozhodla k pouhému vylepšení Neubaufahrzeug, avšak s tím neuspěla.

Vítězná čtyřka z Essenu

Základ úspěchu Panzeru IV tvořil jeho podvozek. Otestovalo se celkem 5 různých návrhů. Při použití torzních tyčí se ukázalo, že podvozek je složitý, neboť bylo potřeba dalšího odpružení, jelikož se tyče lámaly. Šestikolový podvozek naopak nebyl do terénu nejlepší. Nakonec padla volba na osmikolový podvozek. Kola byla sdružena do vozíčků po dvou a odpružena jednoduchými listovými pružinami. Ty dávaly podvozku slušnou odolnost a jejich jednoduchost dovolovala opravu přímo v poli.

Srdce stroje tvořil motor Maybach. Celkem 35 vozidel série A bylo vybaveno verzí 108 TR s výkonem 247 koní. Další výrobní série a modifikace pak dostávaly Maybach 120 TRS s 297 koňmi. Novinkou bylo, že mezi posádkou a motorem stála pancéřová přepážka. Motor vydržel v tanku bez zásadních změn až do konce války. Maximální rychlost tohoto tažného koně Wehrmachtu činila až 42 km/h, dojezd 200–320 kilometrů podle verze. Podvozek se do konce války nijak zásadně nezměnil a nedošlo ani k plánovaným modernizacím typu použitím nových torzních tyčí nebo hydrodynamické převodovky. 

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Ani rozměry podvozku se neměnily. Délka 5,92 metru, šířka 2,88 metru a výška 2,68 metru. Pancíř byl z homogenní ocele a jeho síla se neustále zvětšovala. Zatímco verze A byla celá z 15milimetrové ocele, verze B, C, D a E již měly čelní pancíř o síle 30 milimetrů, boky 20milimetrové. Ani to však nestačilo a pancíř starších verzí byl posílen obšívkou. U verze F dosáhla síla pancéřování již 50 milimetrů na čele a 30 milimetrů na bocích. Hmotnost stroje vzrostla z 18,4 tuny u „áčka“ na 22,5 tuny u „efka“.

Slabší zbraň kompenzuje velká posádka

Základní výzbrojí prvních verzí „čtyřky“ byl kanón 7.5 cm KwK 37 L/24. Měl krátkou hlaveň a byl určen spíše k boji proti pevnůstkám nepřítele a polní fortifikaci. Přesto jeho konstruktéři počítali i s možností boje s jinými tanky, a tak jeho protipancéřový PzGr. 39 s hmotností 6,8 kg dokázal na 100 metrů prostřelit 41milimetrový pancíř, na 1 000 metrů 35milimetrový ocelový plát. Na začátku války šlo o slušné parametry. Hlavním úkolem zbraně však bylo likvidovat polní cíle nepřítele a podporovat pěchotu. 

iZdroj fotografie: David Merrett / Creative Commons / CC BY-SA

Zásoba munice se pohybovala od 122 nábojů u verze A po 88 granátů u pozdějších verzí. Kadence kanónů činila 12–15 ran v minutě. Hlavní zbraň doplňovaly dva kulomety 7,92 milimetru MG34. Jeden byl spřažen s kanónem, druhý byl v trupu a ovládal ho radista. Zásoba munice pro kulomety v tanku činila 3 150 nábojů ve 21 pásech po 150.

Jak již bylo řečeno, kanón byl oproti konkurenci poněkud slabší. To však kompenzovala vetší posádka. Ve věži bylo místo pro tři muže. Velitel seděl v kupolce, sledoval okolí a rozhodoval o cílech. O zbraně ve věži se starali střelec a nabíječ. Toto jednoduché řešení obrovsky zvyšovalo výkon stroje. Ve spojeneckých strojích byly často jednomístné věže a všechny tyto činnosti prováděl velitel. V podvozku pak seděl řidič a radista. I vybavení dvěma rádii Fu 2 a Fu 6 byl velký pokrok.

Velkolepé plány a realita

Podle německých plánovačů měly tanky postupovat ve formaci nazvané klín. Čelo útoku tvořily Panzery III, boky kryly Panzery II. „Trojky“ měly vést boj s tanky, „dvojky“ bránit v průniku pěchoty. Ve středu pak postupovaly „čtyřky“, které vedly podpůrnou palbu a likvidovaly „tvrdší“ cíle. Na ně ho měly navádět lehčí stroje pomocí stopovek.

Teorie hezká, ale realita byla jiná. Německý průmysl nestíhal vyrábět stroje v dostatečném tempu. V době mnichovské krize měla Panzerwaffe pouhých 77 kusů Panzeru IV. Ty ovšem říšské propaganda řádně využila, byly často vidět na přehlídkách v odtržených městech, po okupaci zbytku Čech i v Praze. Při útoku na Polsko o rok později tento nedostatek „čtyřek“ pokračoval. Dne 1. září 1939 bylo ve výzbroji Wehrmachtu 211 strojů všech verzí.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Nedostatek německých středních tanků vedl k improvizacím. Panzery III a IV byly do značné míry nahrazeny a doplněny československými tanky LT vz. 35 a 38. Do boje musely i zastaralé Panzery I, které nahradily „dvojky“.  V boji se prokázalo, že pancíř především prvních verzí je nedostatečný. Poláci vyřadili Němcům 69 „čtyřek“, z čehož 19 muselo být odepsáno úplně.

Německá kosa na sovětský kámen

Vzhledem k zoufalé situaci v dodávkách obrněné techniky byly při taženích v Norsku a Francii v roce 1940 použita i nevyhovující „áčka“. To již měl Wehrmacht k dispozici 296 strojů. Ukázalo se, že na nejsilnější francouzské tanky Char B1 bis nestačí. To bylo názorně předvedeno 16. května 1940 u vesničky Stonne, kde se francouzská obrněná monstra střetla se skupinou čtyřek. Němci jeden stroj zasáhli do čelního pancíře dvacetkrát. Ani jedna střela neprošla.

Teprve šťastná rána do pásu Francouze zastavila. Další šťastná rána zablokovala druhému francouzskému tanku věžičku. Jednomu Panzeru IV se stroj podařilo vymanévrovat a zasáhnout Char zezadu, a tak ho zničit. Situaci stabilizovaly až Štuky. Německé ztráty dosáhly toho dne 24 strojů. Celkem bylo ve Francii ztraceno 96 strojů. Skutečnou procházkou růžovým sadem bylo tažení na Balkáně v dubnu 1941, kde byly ztraceny dva stroje.

Před tažením do SSSR měl Wehrmacht již 517 kusů Panzer IV. Jenže v zemi sovětů Němci narazili. Proti tankům T-34 a KV byl kanón 7.5 cm KwK 37 L/24 naprosto nedostačující. Byly proto vyvinuty nové verze s dlouhým kanónem a starší stroje do začátku roku 1943 z bojiště staženy. Několik desítek „čtyřek“ měl ve výzbroji i Afrikakorps. S nástupem tanků M3 Lee a M4 Sherman však jejich nadvláda skončila. První verze Panzeru IV jistě hrály na bojišti důležitou roli, rozhodně se však nejednalo o neporazitelné bojové mašiny.  

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Přes určité upozaďování tanků Pz. IV některými vojenskými historiky (o laicích nemluvě) byl ale význam tanku s římskou čtyřkou pro německou armádu naprosto nezastupitelný. Tento stroj se může pyšnit hned dvěma nejvýznamnějšími přízvisky. Panzer IV byl jediným německým tankem, jehož výroba probíhala po celou dobu druhé světové války. Zároveň byl také nejpočetnějším německým tankem. Jen jeho základních verzí bylo deset.

Dalších sériově vyráběných obrněných vozidel na jeho podvozku bylo nejméně dvacet. A zkušebních a testovacích vozidel na téže platformě bylo tolik, že se dodnes o všech vlastně neví. Český zájemce si může jeden Pz. IV prohlédnout i u nás ve vojenském muzeu v Lešanech u Prahy. Jde o plně pojízdný stroj, který po skončení války sloužil i v čs. armádě.

Zdroj: Walter J. Spielberge, Panzer IV & Its Variants, Atglen, 1994.

Článek Panzer IV byl na začátku války nejsilnějším německým tankem. Zamrzl až na širých pláních Sovětského svazu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vojenský komplex se soukromou zahradou

Hitlerovo slavné Vlčí doupě se nacházelo nedaleko tehdejšího Rustenburgu (dnes Kętrzyn), dobře ukryté hluboko ve východopolských lesích. Velitelské stanoviště zabíralo plochu 250 hektarů a tvořila ho soustava padesáti železobetonových bunkrů doplněných o stejný počet nadzemních budov. Vůdce zde strávil více než dva roky, nakonec byl však v červenci roku 1944 nucen svůj oblíbený úkryt opustit. A to v důsledku atentátu vedeného hrabětem Klausem Schenkem von Stauffenberg. 

iZdroj fotografie: Depositphotos

Polští badatelé tvrdí, že Führer, jakožto přísný vegetarián a abstinent, který by do ruky nevzal ani cigaretu, nechal během války vybudovat zeleninové a ovocné zahrady se skleníky na každém ze svých téměř dvaceti velitelských stanovišť. Přirozeně se o své soukromé zahrady nikdy nestaral osobně, na čerstvé a kvalitní potraviny však nedal dopustit. Jeho běžná strava zahrnovala jablka, zeleninové vývary, dušenou mrkev s brambory či bramborovou kaši. A dále také chřest, papriky, hrášek, rýži a salát.  

Nenechte se však mýlit, i přes to, že mnohé historické záznamy popisují Hitlera jako vegetariána, jenž nepil ani nekouřil, si ve skutečnosti německý vůdce občas dopřával nějakou tu masitou lahůdku, kterou pak zapíjel sytě oslazeným vínem. Vedle svých milovaných zeleninových polévek si navíc velmi rád pochutnával na sladkém. Za zdravý by se tedy jídelníček nacistického vůdce dal označit jen stěží.

Zdroj: TechInsider

Článek Hitlerovy tajné zahrady: Nejkrvavější vegetarián jedl během války hlavně rostlinnou stravu pěstovanou v soukromých sklenících se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výuka 2. světové války v Německu

Po pádu Třetí říše a odhalení všech zvěrstev, kterých se nacisté během válečného období dopustili, si Němci nepřáli niž jiného, než zapomenout na minulost a zaměřit se na nové zářnější cíle. A opravdu, během následujících desetiletí se Německo stalo na ekonomickém poli významným hráčem. Nyní by se dalo dokonce označit za páteř Evropské unie. Ale co školí takové učebnice dějepisu? Jak ty reflektují temnou minulost nacistického Německa?  

Ve většině případů jsou dějiny válečných konfliktů zabarvovány ve prospěch vlastního národa. Bez ohledu na to, zda stála daná země na straně vítězů či poražených. To se však v Německu nestalo. Německý vzdělávací systém není řízen federální vládou, nýbrž v každém z 16 regionů, které tvoří Spolkovou republiku Německo, funguje samosprávný vzdělávací úřad. Ten určuje školní osnovy pro daný region.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Zajímavé ovšem je, že pokud jde o dějiny druhé světové války, mají všechny německé učebnice obdobné postupy s tentýž cílem; pravdivě informovat studenty o genocidě a nelidských zvěrstvech, k nimž došlo během Hitlerovy diktatury. A samozřejmě tak zabránit jejich opakování.  

Mladí Němci jsou tak s hrůzami druhé světové války, rasismem, antisemitismem, holocaustem i fungováním totalitních států a důsledky pokroucené propagandy seznamováni již od konce základní školy. Během studia na základní i střední škole se děti navíc pravidelně vydávají na exkurze do koncentračních táborů, aby se o pozůstatcích temné minulosti svého národa přesvědčily na vlastní oči.

Moderní německý program, zabývající se druhoválečnou osvětou, se snaží mladým Němcům přiblížit období národního socialismu opravdu autentickou formou, aniž by je ochuzoval o skutečná fakta. Lze tedy bezpečně potvrdit, že německá historie 20. století nebývá ve školních učebnicích nikterak přibarvena. 

Zdroj: TechInsider

Článek Druhá světová válka a hrůzy holokaustu pohledem žáků německých škol se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Němci se pokusili zamést stopy jaderného projektu

Reaktor B-VIII byl spuštěn v roce 1944, ovšem jakmile se spojenecká vojska přiblížila k německé hranici, bylo zařízení spěšně zničeno a kostky pohřbeny. Samotná likvidace však nebyla, vzhledem k okolnostem války, příliš důkladná. A když se v dubnu roku 1945 dostali na místo specialisté mise Alsos, jež měli za úkol získat co nejvíce údajů o německém jaderném výzkumu, téměř všechen ztracený materiál se podařilo opět najít. Včetně všech uranových kostek. Nalezený uran, spolu s ostatními „trofejemi“ nacistického jaderného projektu, posléze putoval do USA.  

iZdroj fotografie: Pacific Northwest National Laboratory / Public Domain

Ke spuštění německého reaktoru B-VIII bylo zapotřebí celkem 664 uranových kostek. Přičemž váha jednotlivých kostek se pohybovala mezi 1,5 až 2,5 kg. Uran byl uložený v aktivní zóně reaktoru, zavěšený v nádobě s těžkou vodou na speciální konstrukci. Kostky byly lité z neobohaceného uranu. Což znamená, že se obsah štěpivého uranu 235 pohyboval v průměru kolem 0,7 %. Tedy výskyt víceméně mizivý.  

Co se závadnosti pro lidské zdraví týče, pokud by člověk u sebe kostku dlouhodobě nenosil, nebo si ji třeba neschovával pod polštář, nejedná se o nebezpečný artefakt. A lze ho tedy uchovávat bez větších obtíží. Vědci se původně domnívali, že kostek bylo 663, nedávné vyšetřování uranu nalezeného v americké laboratoři však potvrdilo, že kostek bylo ve skutečnosti celkem 664.  

Které další nacistické experimenty znáte?

Zdroj: TechInsider

Článek Historická kostka: tajemný artefakt, který byl ukryt v americké atomové laboratoři se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na špičkovém základě

Wehrmacht a Panzerwaffe měly velmi dobře vypracovanou záchrannou a opravárenskou službu. Většina poškozených nepojízdných strojů byla po zásahu zabezpečena, odzbrojena (většinou bylo možné odstranit pouze kulomety), zbavena munice i paliva, přičemž jejich přesná poloha byla oznámena opravárenské jednotce. K odtažení prvních tanků Panzerwaffe stačily klasická odtahová vozidla nebo ženijní verze Panzeru I, Bergepanzer I.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

V polních opravnách pak bylo rozhodnuto, co dělat s vozidlem dále. Pokud šlo opravit na místě, bylo tak neprodleně učiněno. Když polní opravna na poškození nestačila, byl stroj odeslán k opravám do zázemí. Tento systém se jevil jako velmi efektivní a ztráty německých tanků v prvních kampaních války byly zanedbatelné. V Polsku z 937 nasazených Pz. Kpfw. I bylo poškozeno 320 strojů, ale úplně odepsáno muselo být jen 89.

V prvních letech také padaly do rukou Němců stovky ba tisíce strojů nepřítele, které neustále nedostatečně vlastními stroji zásobované jednotky velmi rády zařazovaly do svých řad. Jen při pádu Francie v roce 1940 do rukou Němců padlo 1 800 francouzských a 691 britských tanků. Přes 350 britských strojů z nich bylo například zařazeno do jednotek Wehrmachtu. Mnohé pak byly nasazeny ještě proti svým původním majitelům v roce 1944 při vylodění v Normandii.

Až příliš mnoho typů

Tato německá šetrnost měla samozřejmě pozitivní dopad na aktuální sílu jednotek, například ve Francii mohla být držena v záloze řada jednotek pro případ invaze. Na druhou stranu, kořistní typy obrovsky zatěžovaly logistiku a zásobování. Roku 1941 bylo ve službách německé armády na 2 000 typů vozidel, většinou s rozdílnými součástkami. V první polovině roku 1943 tak 1. protiletadlový sbor provozoval 260 německých a 120 zahraničních typů. A tento sbor na tom byl ještě dobře.

Plných 85 % stavu veškerých vozidel legendárního Afrikakorpsu bylo kořistních. Dokonce i sám generál Erwin Rommel využíval britského štábního obrněného vozidla AEC s přezdívkou Mamut. Zásobování v takovém případě bylo poměrně snadné. Pokud se našly na vozidlo součástky, nebo bylo k dispozici vozidlo ke kanibalizaci, jezdilo se. Když to již nešlo, zanechalo se často nepoškozené svému osudu. Některá vozidla takto majitele změnila několikrát.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Opravdové žně přišly ovšem s operací Barbarossa v roce 1941. Při postupu do nitra SSSR Němci ukořistili desetitisíce sovětských tanků a vozidel, kterým často došel jen benzín nebo v případě moderních T-34 nafta, což byl nejčastější důvod jejich ztrát v prvních měsících války. V takové situaci došlo k přehodnocení filozofie opravárenských kapacit.

Ubylo transportů poškozené techniky do Německa. Především pro ukořistěnou techniku byly využity přednostně místní opravárenské dílny, blízko za frontou na okupovaných územích, které měly s kořistní technikou zkušenosti. S lidmi neměli Němci problém, ruských specialistů sedělo v zajateckých táborech alespoň zpočátku dost a motivace byla jednoduchá –⁠ šance na přežití.

Bumbrlíček zvaný Tiger

Tento systém fungoval poměrně uspokojivě i se všemi mouchami, až do nasazení tanků Panther a Tiger. Především druhé „zvíře“ přineslo Wehrmachtu a německému průmyslu obrovskou ekonomickou a technologickou zátěž. Jen ocel na výrobu 57tunového monstra by stačila na výrobu 21 děl ráže 105 milimetrů. Výroba byla prakticky ruční kusovou prací. Kompletace stroje probíhala v továrně Henschel v Kasselu. V hale, kde se vyráběly i lokomotivy, na nich pracovalo 8 000 dělníků ve 12hodinových směnách.

Na linkách, kde se vyráběly korby, mohlo být maximálně 18 kusů, na finální lince bylo místo pro 10 tanků. Jeden Tiger spotřeboval neuvěřitelných 54 000 hodin lidské práce. Pro porovnání, na výrobu T-34 bylo potřeba pouhých 9 000 hodin. Jeden tank pak říšskou kasu přišel podle nejnižších odhadů na 200 000 RM (38 milionů Kč). Pro srovnání, daňové poplatníky vyšel Panzer I, který se vyráběl do roku 1938, jen na 38 000 RM (7,2 milionu Kč).

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Linka dosáhla maxima v dubnu 1944, kdy z ní vyjelo 104 strojů. Celkem bylo vyrobeno 1 354 tanků Tiger I. Lze říci, že šlo o malý zázrak, pro spojence o štěstí. Německý automobilový průmysl dokázal sice vyrobit zajímavé kousky techniky, ale výkonnostně a technicky nestačil ani na sovětský, natož na britský a americký. Němci nezvládli zorganizovat ani část výrobních operací do systému pásové výroby. Dodávky náhradních dílů pro ně byly noční můrou.

Uvádí se, že v lednu 1944 byl k dispozici jeden náhradní motor na 10 kusů tanků. I když byla vojenská hodnota tanku Tiger při nasazení (když fungoval) vysoká, ve skutečnosti byla výroba a zabezpečení tanků Tiger I pro Německo stejný ekonomický průšvih jako výroba a nasazení raketových střel V2. Náklady naprosto neodpovídaly výsledkům, šly by využít v německé válečné mašinérii rozhodně efektivněji.

Bombardování Drážďan prodloužilo válku

Dovolte malou odbočku. O ekonomice vedení války se dodnes moc nepíše, přitom jde o jednu ze stěžejních stránek válečné činnosti bojujících států. Totalitní země měly velkou výhodu v počátcích konfliktů, kdy místní věrchušky přímo ovládaly své výrobní kapacity a vedení zemí prostě nařizovalo vyrábět bez ohledu na náklady. Ale nebylo to až tak jednoduché, například nacistické Německo v roce 1938/39 na tom bylo díky zbrojení a sociálním programům ekonomicky tak špatně, že by bez záboru Československa neodvratně prodělalo státní bankrot.

Naopak některé zajímavé studie tvrdí, že například bombardování Drážďan na konci války prodloužilo válku téměř o celý měsíc, protože Němcům ušetřilo (ošklivé slovo, ale sedí) značné kapacity a zdroje spojené s materiálním zabezpečením léčení, krmení a ubytování desetitisíců raněných, stejně tak jejich obslužného zdravotnického i provozního personálu, protože Drážďany v té době byly tzv. „nemocniční město”.

A to ještě dodnes nikdo nemluví o tom, že po ruské ofenzívě ve Východním Prusku se nastěhovalo v té době do ulic Drážďan milion uprchlých německých sedláků s rodinami, na dřevěných vozech tažených kravkou či v lepším případě koněm, s peřinami a nádobím na voze. Také Ti chtěli a potřebovali jíst, pít a nějak se zahřát. V podstatě v té době neřešitelný logistický problém však za německé vedení vyřešila ohnivá smršť, která vznikla po bombardování Spojeneckým letectvem v celém městě.

Dnes se opatrně přiznává výše ztrát lidských životů za bombardování Drážďan v rozmezí 20–⁠40 000 osob, ale nikdo nepočítá ony uprchlíky z Pruska, které nikdo neevidoval. Cynicky řečeno, bombardování Drážďan ušetřilo Německu tolik materiálních zdrojů, že při jejich poskytnutí bojovým jednotkám, především k tankovým divizím, mohlo vést válku minimálně o 14 dní déle.

Jak dostat tygra do klece

Vraťme se k tanku Tiger I. Již první nasazení na leningradské frontě v létě 1942 ukázalo problémy, které s vozidlem budou. Tiger nešlo nasadit kdekoliv. Terén musel být dostatečně pevný, pokud nebyl, stroj zapadl a jeho vyproštění bylo v boji nemožné. Tak byl v srpnu 1942 zničen u Leningradu po svolení Hitlera jeden nepojízdný Tiger, aby nepadl do rukou sovětů. Ale na konci roku 1942 padl stejně do rukou Britů v Tunisu první nepoškozený stroj. 

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Pro Němce zachránit poškozený stroj byl ovšem úkol vskutku herkulovský. Základem vyproštění Tigeru byl těžký 18tunový polopásový tahač Famo (Sd. Kfz. 9), tedy nejtěžší tahač Wehrmachtu. Jeden však nestačil. Podle toho, kde Tiger skončil, tak v nejlepším případě k pohnutí s těžkým tankem stačily dva tahače Fama. Jindy jich muselo být i šest. Do dvou ok na přídi tanku bylo zaháknuto lano o síle 32 milimetrů. Vše muselo být prováděno v zázemí nebo pod silným krytím vlastních sil. Nálet v okamžiku vyprošťování nepojízdného tanku znamenal pro německé ženisty obrovské ztráty.

Při sjíždění kopce musel být jako protiváha použit Panzer III, aby šlo nepojízdného mastodonta bezpečně řídit. V případě nouze se uvažovalo zapřáhnout jako vyprošťovací stroje i jiné tanky Tiger, ale protože tank byl značně podmotorovaný, hrozilo i takovémuto tažnému vozidlu selhání motoru, problém se pak rázem násobil. Proto bylo takové „spřežení“ přísně zakázáno. Problém s odtažením částečně vyřešilo teprve zařazení těžkého ženijního vozidla na podvozku tanku Panther, Bergepanther (Sd. Kfz. 179).

Více než složité opravy

Pokud se již dostal Tiger do polních dílen, nastalo další martýrium. Legendární tank byl vše možné, jen ne jednoduchý stroj. Příkladem může být oprava pojezdových kol. Podvozek tanku zajišťoval velmi dobré vlastnosti při pohybu terénem. Jednalo se však o tři řady kol a výměna vnitřního kola zabrala mechanikům i 36 hodin. Dny pak zabrala výměna převodovky, při které musela být sejmuta hnací kola, ale i čelní pancíř.

Zatímco při opravách starších tanků nebylo potřeba těžkého vybavení, u tanku Tiger to bylo něco jiného. K sundání věže bylo potřeba těžkého rámového jeřábu Freis s nosností 15 tun. U stroje neustále zůstával řidič, u kterého se předpokládalo, že svůj stroj zná a bude moci nejlépe dohlédnout na jeho opravu. Pokud ovšem stroj musel na opravy do Německa, jel již bez doprovodu.

iZdroj fotografie: Alf van Beem / Creative Commons / CC BY-SA

Pro Němce však s postupem války, zrychlením útoků a postupu sovětských i angloamerických vojsk v Evropě, začala platit pro tanky Tiger nová filosofie. Odtažení vozidla v boji většinou již nebylo možné, a tak posádky tehdy dostávaly rozkaz, podle kterého nesměl jejich stroj v žádném případě padnout do rukou nepříteli. Proto byly ve stroji dvě demoliční nálože Zerstörenpatronen Z 85. Pokud hrozilo ukořistění stroje, jedna nálož putovala do hlavně zbraně, druhá na motor. Snaha Němců o zničení svých Tiger tanků byla úspěšná. Do dnešních dnů se jich zachovalo pouze šest.

Proč byl podle Vás Tiger tak nebezpečný?

Zdroj: Cowper Marcus, Tank Tiger, Praha, 2017.

Článek Technický, materiální a v neposlední řadě ekonomický problém Wehrmachtu –⁠ jak zachránit poškozený tank Tiger se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dítě svého věku

Plán na výzbroj nově vzniklé Panzerwaffe byl jednoduchý: lehké tanky (Pzkpfw I a II) měly sloužit k průzkumu, těžké tanky ničit opevnění a pozice protivníka, kterými pak měly rychle pronikat střední tanky, jež měly vniknout do týlu a měly být schopny ničit obrněné síly protivníků. Jistě logická a jednoduše znějící úvaha. Leč v roce 1934 k ní měli Němci hodně daleko. Chyběly jim především nové odpovídající tanky.

iZdroj fotografie: Matthias Holländer / Creactive Commons / CC BY-SA

Prvním z nich měl být Panzerkampfwagen III (zkráceně PzKpfw III), který měl být jedním ze dvou páteřních tanků nové německé Panzerwaffe, a to spolu s těžším Panzerem IV. Panzer III měl na bojišti plnit roli ničitele nepřátelské obrněné techniky, zatímco PzKpfw IV byl určen k likvidaci protivníkových dělostřeleckých postavení, polních opevnění atd. Tato koncepce tankového vojska byla dílem náčelníka štábu inspektorátu transportních jednotek, podplukovníka Heinze Guderiana.

Roku 1934 byla proto vyhlášena veřejná soutěž na střední tank, kterou provázely obrovské spory mezi vojáky. Tank měl mít hmotnost maximálně 24 tun, rychlost 40 km/h, ale jakou zbraň? Tankisté měli jasno. Kanón ráže 50 milimetrů! Tak jako světová konkurence. Proti tomu se ovšem postavil výzbrojní úřad, jemuž se nezamlouvalo zavádění nové zbraně a nové munice.

Dvě věže od dvou firem

A protože požadavky na nový tank, vycházející z popsané koncepce, zpracoval právě výzbrojní úřad (Waffenamt), nakonec si prosadil do konkrétního zadání, které pak v lednu nebo únoru roku 1934 předal čtyřem průmyslovým firmám – MAN, Daimler-Benz, Krupp a Rheinmetall-Borsig, že chce v prvé řadě návrh konstrukce a vytvoření nákresů k tanku hmotnostní kategorie 10 až 15 tun, vyzbrojeného kanónem ráže 37 mm, poháněného motorem o výkonu 300 koní, jenž by dokázal vyvinout rychlost až 40 km/h.

Stroj byl ale stále ještě veden pod krycím označením Zugführerwagen (vůz velitele čety) se zkratkou Z.W. Protože vzniklo vícero výrobních verzí, bylo toto označení doplněné ještě o číslo výrobní verze (např. 1.Z.W). Spory o výzbroj vrcholily, až nakonec došlo ke kompromisu. Tank dostane zbraň 37 mm, ale dostatečně velkou věž, aby mohl být později přezbrojen na novou zbraň.

iZdroj fotografie: Uživatel Mightyhansa / Creactive Commons / CC BY-SA

Jednotlivé firmy dodaly své návrhy patrně již v červnu 1934. Pak bylo rozhodnuto o rozdělení vývoje. Daimler-Benz měl dále vyvíjet již jen podvozek nového tanku, věže měly postavit firmy Krupp a Rheinmetall-Borsig. Ještě do konce roku 1934 stihly Krupp a Rheinmetall dokončit ověřovací bojové věže (Versuchs-Turm), které tak mohly být podrobeny především střeleckým zkouškám.

Podvozek byl značně složitější oříšek, takže jeho prototyp (Versuchs-Fahrgestell) od Daimler-Benzu spatřil světlo světa až v srpnu 1935. Na konci roku 1935 byly konečně sestaveny dva kompletní prototypy nového tanku – oba s podvozkem Daimer-Benz, ale jeden s věží Krupp a druhý s věží Rheinmetall. Vojáci začali být optimisty. Nikdo netušil, že vývoj čeká ještě dva roky dlouhé martýrium.

Tank disponoval třemi kulomety

V rámci utajení byl stroj ve vývoji označen Zugführerwagen, tedy vozidlo velitele čety. Prototypy s motory Maybach HL 100 TR (při zkouškách vyměněnými za pozdější sériové Maybach HL 108TR o 250 koních) zřejmě prodělaly jak tovární, tak vojskové testy a s návrhem některých drobných úprav byla objednána výroba první série čítající 10 strojů, již jen s věží společnosti Krupp.

V dubnu roku 1936 došlo k přejmenování nového tanku z dosavadního Zugführerwagen na Panzerkampfwagen III (3,7 cm) Ausf. A (zkratka Ausf. reprezentuje slovo Ausführung neboli provedení) a stroj rovněž dostal výzbrojní kód SdKfz 141 (SdKfz = Sonderkraftfahrzeug = vozidlo pro zvláštní účel). Část z deseti objednaných tanků byla armádně předána zřejmě koncem roku 1936, zbytek v roce 1937. Pancéřování prvních deseti PzKpfw III Ausf. A odolalo ale pouze puškovým nebo kulometným průbojným střelám ráže 7,92 mm. Nejsilnější pancíř tanku měl pouhých 16 mm, a to na čele věže. Čelo, záď i boky trupu byly silné 14,5 mm stejně jako boky a zadek věže.

Stropy měly 10 mm a dno korby jen pouhých 5 mm. Tank dosahoval hmotnosti 15,4 tuny a byl schopen vyvinout maximální rychlost okolo 35 km/h. Dojezd se pohyboval od 165 km na silnici po cirka 95 km v terénu. Hlavní zbraní tanku byl kanón 3,7 cm KwK 36 L/46,5 ráže 37 mm. Hlaveň zbraně proto byla dlouhá cca 1,72 metru. S kanónem byl spojen zaměřovač typu TZF5 (TZF = Turm-Zielfernrohr) s 2,5násobným zvětšením. Zásoba munice pro kanón činila 121 nábojů.

Pro všechny tři kulomety, kterými tank disponoval, se pak nakládalo 4 500 kusů střeliva. Klasická protitanková střela ráže 37 mm, používaná v tomto kanónu, vážila 685 gramů a po výstřelu opouštěla ústí hlavně rychlostí 745 m/s. Na vzdálenost 500 byla schopna probít 29 mm pancíře skloněného pod úhlem 30 stupňů. Tato první verze A měla podvozek stejně jako prototypy s pěti velkými koly odpružený vinutými pery.

Problémy s podvozkem hatí plány

Přes nízkou hmotnost nového tanku se však ukázalo, že je v provozu málo odolný, a proto se po deseti vyrobených strojích horečně hledalo jiné řešení. Nový podvozek ale u Daimler-Benzů vyvíjeli už od roku 1935, takže od verze B (objednáno jen 15 kusů, z toho armáda převzala v r. 1937 jen deset tanků verze B) měl zcela novou konstrukci, byl tvořen čtyřmi vozíky po dvou malých kolech o průměru 40 cm, odpružených dvěma (od verze C třemi) listovými pružinami. Malých kol tak bylo nakonec osm na každé straně.

Verze C však stále nebyla definitivní a bylo jí vyrobeno jen 15 kusů, především pro zkoušky. Její dodávky započaly v prosinci 1937, dokončeny byly v roce 1938. Následovala ji verze D, opět ale pouze jako ověřovací série, opět s osmi malými koly. Strojů verze D bylo objednáno celkem 30 kusů, ale 5 z nich dostalo nástavbu z verze B. Pancéřování stále zůstávalo poměrně slabé a wehrmacht nespěchal s objednávkami masové výroby.

iZdroj fotografie: Uživatel Pavlo1 / Creactive Commons / CC BY-SA

První masově vyráběnou verzí byl Panzer III Auf. E. Teprve tento tank byl považován za plnohodnotný a vhodný pro sériovou výrobu. Jeho výroba však začala až v roce 1939, tedy celých pět let od zadání vývoje. Opět došlo k úpravám a zjednodušení podvozku. Ten se nyní skládal ze šesti kol odpružených torzními tyčemi. Autorem takto zkonstruovaného podvozku byl prý inženýr Ernst Kniepkamp ze zbrojního úřadu, který chtěl údajně docílit toho, aby tank mohl dosahovat rychlosti až 70 km/h.

Jeho podvozek ale definitivně stroj dostatečně zjednodušil a v prosinci 1938 byla konečně spuštěna jeho velkosériová výroba. Verze E se tak stala východiskem pro velkosériovou výrobu a další vývoj tanku. Délka stroje byla 5,38 metru, šířka 2,91 metru a výška 2,50 metru. Hmotnost dosahovala 19,4 tuny. Všechny verze „trojky“ byly poháněny motorem Maybach HL 108TR s výkonem zvýšeným na 265 až 280 koní podle verze. Rychlost „trojky“ byla 40 kilometrů v hodině a dojezd na 310litrovou benzínovou nádrž byl 165 kilometrů.

Konstrukce tanku se skládala z věže, přední a zadní části nástavby a vany svařené z jedenácti kusů pancéřového plechu. Vana s nástavbami byla sešroubována. To usnadnilo opravy v poli, ale tuhost korby byla nižší. Pancíř tvořila chromniklová válcovaná povrchově kalená ocel. Maximální síla u nové verze E byla na čele stroje, a to 30 mm (u pozdějších verzí až 50 mm), boky a záď měly sílu 15 mm, dno pouhých 6 mm, později 16 milimetrů.

Skvělá věž s kontroverzní výzbrojí

Jak již bylo předestřeno, původní výzbroj tanku byla kompromisní. Stroj 3,7 cm Kampfwagenkanone 36 L/45 byl tankovou verzí taženého pěchotního protitankového děla. Do značné míry se tím usnadnilo zásobování a údržba zbraně. Na druhou stranu již tažení v Polsku ukázalo, že „klepadlo“, jak se kanónu začalo přezdívat, nestačí. Roku 1940 se proto začala vyrábět verze G s 50milimetrovým 5 cm KwK 39 L/42. Tento kanón byl poté nahrazen u verze J jeho delší a výkonnější variantou L/60.   

Zásoba munice u verze se slabším dělem byla 99 kusů munice, s 50mm kanónem pak zásoba poklesla na 84 (J, u verze M 91). Hlavní zbraň byla u verzí A až G doplněna dvěma kulomety MG 34. První byl umístěný v korbě a druhý byl spřažený s kanónem ve věži se zásobou 4 425 nábojů. Se změnou zbraně zůstal jen kulomet v korbě. Zbraně doplňovaly granátomety s dýmovnicemi na věži. Obrovskou výhodou PzKpfw III byla třímístná věž.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creactive Commons / CC BY-SA

V ní vedle nabíječe a střelce našel své místo v pozorovací kupolce i velitel. U jiných strojů z té doby s často silnější výzbrojí byla pravidlem jednomístná věž, ve které všechny tyto funkce zastával velitel. „Trojka“ byla také vybavena obousměrnou radiostanicí, což značně usnadnilo koordinaci a postup tankových jednotek. Velkou nevýhodou ale bylo, že řidič a radista sedící v korbě museli vystupovat poklopy na věži nebo špatně dostupným poklopem v podlaze. V případě nouze, kdy šlo o vteřiny, je složitý výstup mohl stát život.

Premiéra při okupaci Sudet a Československa

Přestože v době sudetské krize nebyla sériová výroba PzKpfw III zahájena, nacisté dokázali prototypy využít. Během série vojenských přehlídek v Berlíně v září 1938, které měly svět přesvědčit, že Německo je na válku připraveno, městem jezdilo i několik „trojek“, jimž bylo měněno označení, aby si pozorovatelé mysleli, že stroje jsou již v sériové výrobě. První sériové kusy se však předvedly až při anšlusu Rakouska a následně při okupaci ČSR.  

Ostré akce se „trojky“ dočkaly až s Fall Weiss, tedy invazí do Polska 1. září 1939. A premiéra dobře nedopadla. Bylo nasazeno celkem 87 tanků, z čehož 26 bylo zničeno úplně a 60 PzKpfw III muselo podstoupit rozsáhlou opravu. Důvodem ztrát bylo příliš slabé pancéřování boku. Pokud došlo k průrazu pancíře menšímu než 20 milimetrů, měl být otvor v polních podmínkách zavařen. Pro průstřely větší ráže existovaly odpovídající záplaty. Z polní služby pak byly staženy všechny stroje zkušebních verzí A až D a staly se z nich školní stroje nebo učební pomůcky.

iZdroj: Autor neznámý / Public Domain

Do útoku na Francii, který začal 10. května 1940, se Němcům podařilo zařadit 349 PzKpfw III, všechny nejnovějších verzí E a F. Stroje si nevedly tak, jak by si wehrmacht přál. Zatímco průchodivost terénem a manévrovací schopnosti byly na skvělé úrovni, výzbroj a pancíř za francouzskými stroji pokulhávaly. Pokud došlo k boji tanku proti tanku, Němci většinou prohrávali. Francouzi však nebyli schopni své tankové síly, s výjimkou útvaru tehdy vedeného plukovníkem de Gaullem, koncentrovat. Během tažení ale Němci přesto ztratili 135 strojů.

Sláva a pád v Africe a na Východní frontě

Když se v březnu 1941 v libyjském Tripolisu vylodil Rommelův Afrikakorps, měl ve svých řadách 71 „trojek“. Z počátku s nimi byly technické problémy, ale nové širší pásy a pouštní protiprachové filtry jich většinu vyřešily. Přesto životnost motoru v Evropě, tedy 3 000 km, na Sahaře klesla na polovinu. PzKpfw III se na poušti našel. Rychlé stroje s výkonnějším kanónem byly po dlouhou dobu tajemstvím Rommelova úspěchu. Byly tu však i velké problémy.

V první řadě to byl dojezd pouhých 165 kilometrů. Němcům zoufale chyběla možnost naložit tanky na trajler, který je bez opotřebení a zbytečných ztrát vzácného benzínu dostal až na místo budoucí bitvy. Bylo by to pohodlnější i pro posádku, jež by se místo ve stísněném tanku mohla vézt v pohodlnějším vozidle. Nicméně „trojky“ se i tak na Sahaře zpočátku velmi osvědčily. Zlaté časy jim ale skončily v roce 1942, kdy se na bojišti objevily americké tanky M3 Lee a především M4 Sherman, proti kterým neměly „trojky“ šanci. Druhá bitva u El Alameinu v říjnu 1942 byla labutí písní bývalých pánů Sahary.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creactive Commons / CC BY-SA

Opravdové peklo čekalo PzKpfw III na Východní frontě. Stroj nestačil se svým dojezdem nejen na obrovské prostory území Sovětského svazu, ale technicky ani bojově na tanky Rudé armády. Proti T-34 měly „trojky“ šanci jen zblízka a z boku nebo zezadu. Proti strojům typu KV byly naprosto bez šance. Němci se pokoušeli dodatečně posílit pancíř „trojek“, přesto stroj zaostával. Po nástupu Tigerů měly sloužit jako jejich podpůrné stroje, ale ani na to již nestačily. Na začátku roku 1943 byla proto výroba PzKpfw III jako bitevních tanků po dokončení 5 774 kusů ukončena.

Modifikované trojky ve městě i pod vodou

Vzhledem k tomu, že PzKpfw III byl jedním z německých nejrozšířenějších tanků, vznikla i celá řada jeho modifikací. Nejrozšířenější byl stíhač tanků Stug III, jehož bylo vyrobeno přes 10 000 kusů, a tak dalece překročil výrobu samotné „trojky“. V roce 1942 vzniklo 24 kusů samohybného děla blízké podpory Sturm-Infanteriegeschütz 33B, které neslo houfnici 15 cm sIG 33. Polovina strojů byla ztracena při bojích ve Stalingradu.

Asi nejexotičtější přestavbou byl Tauchpanzer III. Jeho vznik se datuje k roku 1940 a plánům na invazi do Velké Británie. Panzer III v této modifikaci byl plně vodotěsný. Idea byla taková, že stroj se na invazní pláž dostane jízdou po dně. Nad vodou by byl pouze plovák, který by posádce a motoru zajišťoval čerstvý vzduch a odváděl spaliny. Invaze do Anglie se nakonec nekonala a tanky této verze byly během operace Barbarossa použity při překročení řeky Bug a nakonec přestavěny zpět na obyčejné „trojky“.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creactive Commons / CC BY-SA

Vznikla i specializovaná muniční, velitelská, ženijní nebo plamenometná vozidla. Za speciální zmínku však stojí poslední verze N. Ta byla vyzbrojena krátkým kanónem 7.5 cm KwK 37 L/24, který byl původně hlavní zbraní prvních verzi Panzeru IV. „Enko“ mělo sloužit jako podpůrný stroj pěchoty v bojích ve městech nebo na podporu těžkých tanků. Stroj se osvědčil, bylo jich vyrobeno přes 700 a sloužily do konce války. Do dnešních dnů se zachovalo jako muzejní kusy asi 15 tanků PzKpfw III různých verzí.

Které podobné případy šetření znáte?

Zdroj: Darius Jędrzejewski, Zbigniew Lalak, Ocelová lavina, Praha, 1995.

Článek Panzer III měl ničit nepřátelské tanky. Dlouhý vývoj a snaha šetřit mu tento úkol skutečně velmi ztížila se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hitlerova prohraná válka

Německé elity, ať už se bavíme o politických, vojenských či jednoduše bohatých figurách, si byly dobře vědomy, že je válka prohraná. A to ještě dlouho před jejím koncem. Stejně tak, jako jejich předchůdci vyjednali v roce 1918 příměří a přistoupili k mírovým jednáním s vítězi, čímž ochránili Německo jednak před invazí cizích vojsk, jednak zabránili možné socialistické revoluci, i po roce 1942 by byl obdobný postup jistě racionální. Avšak v důsledku razantních nacistických procesů zcela nemožný.

Elity byly fakticky zbaveny moci a mírová jednání nepřicházela v očích Nacistů v úvahu. Do konce roku 1944 pak byly všechny německé síly vyhnány ze SSSR a v roce 1945 již Rudá armáda postupovala směrem do Německa. Hitler prohrál válku již dlouho před květnem 1945, odmítal se však vzdát a svou zemi stáhl do propasti. Ovšem i Rudá armáda trpěla navzdory obrovské početní převaze dosti akutními ztrátami. Od poloviny roku 1943 ztratili Sověti při ofenzívách pravděpodobně více než 4 miliony vojáků. Což je opravdu strašlivé číslo. 

Vzhledem k absenci jádra zkušených profesionálních vojáků a zdatných důstojníků na velitelských pozicích se Rudá armáda při plnění běžných výcvikových či disciplinárních povinností spoléhala především na nedostatečně vycvičené nižší důstojníky. Špatné velení se samozřejmě významně podepsalo na bojeschopnosti jednotek a nakonec i na samotných schopnostech vojáků přežít. Průměrná délka života mladých pěchotních důstojníků nebyla delší než několik týdnů.  

Postup Rudé armády

Začátkem dubna 1945 se Berlín ocitl na sovětské mušce. Sovětské jednotky se shromáždily u Kostřína na západním břehu Odry a připravovaly se na prolomení Seelowských výšin, poslední přirozené obranné linie před německých hlavním městem. Sovětská vojska útočila na německou metropoli z východu i jihu, Stalin to udělal Žukovovi a Koněvovi jako soutěž. Netrvalo dlouho a dne 16. dubna byl proveden rozhodující úder proti Třetí říši a Adolfu Hitlerovi.  

Následující dva týdny se nesly v duchu zoufalého a nakonec i marného odporu německých obránců, z nichž mnozí byli staří muži či příliš mladí chlapci. Sovětské jednotky zahltily město a dnem i nocí vytrvale pátraly po německém Führerovi, jenž se zbaběle ukryl ve svém podzemním bunkru. Navíc obrana nebyla ideálně organizovaná, byla dost nepružná a většina skladů byla rozložena na městských periferiích, takže Němci měli záhy problém se zásobováním.  

Berlín, kdysi považovaný za jednu z nejkrásnějších a technologicky nejvyspělejších evropských metropolí, byl během velmi krátké doby prakticky srovnán se zemí. Ženy se staly terčem hromadných znásilnění, soukromé podniky a obchody byly zcela vyrabovány a přeživší civilisté byli pro těžký nedostatek jídla nuceni porcovat a konzumovat těla zabitých koní. Navíc bylo město plné uprchlíků.

Němci se odmítali vzdát

Zatímco na Západě se mnoho německých vojáků tváří v tvář britské a americké přesile vzdalo, neboť věděli, že pokud si ke kapitulaci vyberou správný okamžik, bude s nimi zacházeno v souladu s Ženevskou konvencí a pravděpodobně tak přežijí, na východní frontě si Němci takové iluze nedělali. S vědomím, že jejich kapitulace s největší pravděpodobností nebude přijata a jejich šance na přežití v rukou Rudé armády je prakticky mizivá, se němečtí vojáci odmítali vzdát.

Navzdory obrovské sovětské převaze neustupovali a byli odhodláni padnout v boji. Onen neústupný lví postoj německých vojáků byl navíc posilován faktem, že se sovětská armáda od vstupu do jejich země dopouštěla na civilistech již výše zmíněných zvěrstvech. K neomluvitelnému chování byli sovětští vojáci vybízeni v tisku i v rozhlase, a to pod záštitou pomsty proti Němcům. 

Odhaduje se, že příslušníci Rudé armády byli zodpovědní za znásilnění nejméně 1,4 milionu německých žen. Samozřejmě nelze opomenout ani chování Němců v jimi okupovaných zemích. Přístup německých vojáků k civilistům v napadených zemích nebyl ani o kapku lepší. Válečné zločiny páchány na civilistech jsou bezesporu neodpustitelné, ať už za nimi stojí kdokoliv. 

Bitva o Říšský sněm

Těžištěm německého odporu se stalo centrum města, konkrétně budova Říšského sněmu. Rudá armáda zde narazila na úpornou obranu tvořenou příslušníky Waffen-SS. Němečtí vojáci, vybaveni obávanými protiletadlovým flakem o ráži 88mm, zajišťovali celý přilehlý prostor budovy. Tváří v tvář ohromné ruské přesile bylo postavení německých obránců samozřejmě vysoce neperspektivní, avšak ne zcela beznadějné.

Mohutné stěny budovy poskytovaly vojákům docela spolehlivou ochranu proti přímým zásahům a díky bohatým zásobám munice i vody dokázali Němci udržet své pozice po několik dní. Ke zteči se nakonec probila 3. gardová armáda pod velením generálplukovníka Vasilije Kuzněcova, která si razila cestu do centra Berlína ze severu. Kuzněcovův prapor byl tvořen zesíleným dělostřeleckým jádrem a celkem třemi střeleckými sbory.

Je však třeba poznamenat, že těžké dělostřelectvo nebylo v posledních fázích bitvy nikterak platné. A to vzhledem k vysokému riziku zasažení vlastních jednotek. Kuzněcov pověřil dobytím budovy sněmu 79. sbor pravého křídla, ovšem ještě v předvečer útoku obdrželo všech 9 divizí Kuzněcovy 3. armády velké rudé prapory vyzdobené srpem a kladivem. Vojákům, kterým by se podařilo vyvěsit vlajku na kupoli budovy, bylo přislíbeno nevyšší vyznamenání, tedy titul Hrdiny Sovětského svazu. Rudá vlajka zavlála na kupoli Říšského sněmu již následujícího dne.

Führerovy nenaplněné vize

Ačkoli Adolf Hitler rád prohlašoval, že za svůj národ by bez váhání položil život, neučinil tak. Místo toho, aby se ujal role skutečného vojevůdce a stanul po boku svých vojáků, seděl za stolem a v popření reality přesouval na mapách imaginární armády, jež měly bránit jeho město. Město, které se v jeho snech a vizích mělo stát centrem obrovské německé říše, v jejímž čele by samozřejmě stanul on sám, Adolf Hitler.  

Realitu však nelze popírat donekonečna. A tak poté, co sepsal svou poslední vůli a politický testament, spáchal Hitler po boku své dlouholeté milenky Evy Braunové sebevraždu v bunkru pod říšským kancléřstvím. Po jeho smrti pak německý rozhlas odvysílal ještě jednu poslední lež. Ulicemi města se rozezněla zpráva, že Hitler padl v boji. Město bylo nakonec dobyto dne 2. května 1945. V jeho troskách zůstalo přes 300 000 Berlíňanů a kolem 80 000 vojáků Rudé armády.   

Co si myslíte o počínání Sovětských vojáků během bitvy o Berlín?

Zdroj: Military-History

Článek Pád Berlína: Rozhodující bitva o Říšský sněm zbarvila evropskou metropoli do ruda se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Přechodný typ i proti tankům

V lednu 1934 vydal Heereswaffenamt (výzbrojní úřad pozemního vojska) tajný požadavek na nový lehký tank, který měl mít hmotnost do 10 tun a 20milimetrovou protitankovou zbraň. Do soutěže se přihlásily firmy zvučných jmen Krupp, MAN, Henschel a Daimler-Benz. Krupp si usnadnil práci a představil zvětšenou verzi Panzeru I. Toto řešení však nebylo přijato. Naopak spojená konstrukce Daimler-Benz a MAN uspěla.

Je poněkud zvláštní, že v době, kdy se rozbíhala výroba prvního německého lehkého tanku Panzer I a tehdejší podplukovník Heinz Guderian, náčelník štábu při inspektorátu transportních jednotek, prosadil už v roce 1931 koncepci, podle které měly německou Panzerwaffe tvořit především dva páteřní typy tanků (později známé jako Panzer III a Panzer IV), se německý zbrojní úřad rozhodl objednat ještě jeden lehký tank, jenž chtěl zavést do výzbroje nově vzniklého wehrmachtu.

Jenže velitelům německých tankových vojsk bylo jasné, že vývoj nových páteřních tanků nějakou chvíli potrvá, a Panzer I s pouhou kulometnou výzbrojí je opravdu pouze školním tankem. Vznikl proto tlak z jejich strany na vývoj a výrobu nového „školního“ tanku, tentokrát již s kanónovou výzbrojí, aby bylo možno nacvičovat i boj s obrněnou technikou protivníka. Také firmy, které nebyly zainteresovány do výroby Panzerů I, nechtěly čekat dva, tři roky na dokončení vývoje nových páteřových tanků.

Chtěly vyrábět a argumentovaly například tím, že když nebudou mít práci, budou muset připravené kapacity zase rozpustit, specialisty propustit atd. Všichni společně se shodli, že to chce tank, který bude jednodušší a levnější než „cílové“ Panzer III a IV, ale přitom bude modernější, robustnější a silnější než stávající Panzer I. Jejich požadavkem bylo, že vývoj musí být rychlý, aby nový typ byl co nejdříve k dispozici a hlavně disponoval kanónovou výzbrojí klidně i velmi malé ráže. A tak německá armáda objednala v roce 1934 další lehký tank – Panzer II.

Náročný vývoj podvozku

Armádní zadání o novém stroji hovořilo jako o verstärkter Kleintraktor 6, tedy „posílený“ Kleintraktor 6. Jasně tak navazovalo na Panzer I, který byl tehdy armádou označován jménem Kleintraktor. Číslo 6 v názvu udávalo předpokládanou hmotnost nového tanku v tunách. V rámci utajení dostalo vozidlo také své krycí označení La.S. 100 (La.S. = Landwirtschaftliche Schlepper = zemědělský traktor, 100 = předpokládaný výkon motoru v koňských silách). 

Podvozek nového tanku měla navrhnout firma Krupp, pancéřovou kabinu a bojovou věž pak firma Daimler-Benz. Výzbroj tanku měl tvořit rychlopalný kanón ráže 20 mm a jeden kulomet ráže 7,92 mm. Ale v květnu 1934 Waffenamt do soutěže na nový tank přizval další dvě firmy, MAN a Henschel. První prototypy dodaly ke zkouškám Krupp a MAN v únoru a na jaře 1935, každý po dvou testovacích strojích. Nešlo o kompletní tanky, ale pouze o podvozky s pohonnou jednotkou, převodovkou a dalšími agregáty.

iZdroj fotografie: Uwe Brodrecht / Creactive Commons / CC BY-SA

V testech si lépe vedly prototypy firmy MAN. Po dokončení jízdních zkoušek byl druhý prototyp MAN osazen pancéřovou kabinou a věží od firmy Daimler-Benz. Kompletní tank obstál a byl potvrzen pro výrobu. V říjnu 1935 začala v továrně MAN výroba prvních deseti kusů ověřovací série Ausf a1. Stroj prokázal, že má potenciál k dalšímu vývoji. Měl dobrou průchodivost terénem, dobré manévrovací schopnosti a tříčlenná posádka byla pro vedení boje ideální. Podvozek byl však poměrně poruchový, náročný na údržbu a motor hlučný a s vysokou spotřebou.

Proto v letech 1936 a 1937 následovaly další ověřovací série a/1, a/2, a/3 a nakonec i b a c, celkem 110 strojů. Ty se od sebe lišily jen v detailech. Verze b měla například jiný motor a chlazení. Teprve verze c se stala základem pro velkosériovou výrobu. Místo šesti malých kol, v podobném uspořádání jako měl britský Carden Loyd, měla pouze pět velkých kol. To sice zhoršilo jízdní vlastnosti v terénu, ale zvýšilo spolehlivost. Kompletace trupů a věží probíhala v továrně Daimler-Benz a finální montáž celých tanků v dílnách firmy MAN.

Rychlík s kvalitním pancířem a zbraní

V červnu 1937 se konečně rozběhla sériová výroba verze A, která byla prakticky totožná s ověřovací sérií c. Stroj měřil 4,81 metru, široký byl 2,22 metru a byl 1,99 metru vysoký. Hmotnost dosahovala už 8,9 tuny. Pancéřování už nebylo z velmi kvalitního materiálu jako u prototypů, u kterých se síla válcovaného homogenního pancíře z niklové oceli pohybovala od 13 milimetrů na čele stroje po 5 milimetrů na méně ohrožených oblastech.

Nyní při stejné odolnosti pancíř dosahoval tloušťky 14,5 mm místo 13 mm, maska zbraně již měla 16 mm a strop z 8 mm přešel na 10 mm. Němečtí inženýři se poučili z občanské války ve Španělsku, kde uvolněné nýty po zásahu stroje zabíjely členy posádky a trup a věž stroje byly svařované. Benzínový vzduchem chlazený šestiválec Maybach HL 62 TR s výkonem 140 koní hnal Sd.Kfz. 121 Panzer II rychlostí až 40 kilometrů v hodině. Zásoba paliva stačila na 190 kilometrů po silnici nebo 125 kilometrů v terénu.

iZdroj fotografie: Uživatel Fat yankey / Creactive Commons / CC BY-SA

Výzbroj tanku tvořil automatický kanón 2 cm Kw.K.30 L/55 (110 cm) s kadencí 280 ran v minutě. Zbraň byla odvozena z protiletadlového kanónu Flak 30, byla však upravena pro montáž do stísněného interiéru lehkého tanku. Byly zavedeny nové zásobníky s pouhými 10 náboji, protože původní dvojnásobné se do nového tanku prostě nevešly. Zásoba munice pro kanón čítala 180 střel, tedy celkem 18 zásobníků. Ty byly uloženy ve schránkách podél všech stěn kabiny. Dostřel kanónu byl až 4 400 metrů, ale efektivní dostřel byl jen 1 000 metrů.

Tank měl zpočátku pouze protitankový Panzergranate 39 (PzGr 39) s projektilem o hmotnosti 148 gramů, který opouštěl ústí hlavně rychlostí 780 m/s, a na vzdálenost 100 metrů probíjel skloněný homogenní pancíř o síle 20 mm. Druhým typem munice byl protipěchotní granát SprGr 39 (SprGr = Sprenggranate). Později přibyl ještě třetí typ s označením PzGr 40, což byla „podkaliberní“ protitanková střela s wolframovým jádrem.

Projektil vážil pouhých 100 gramů a dosahoval úsťové rychlosti 1 050 m/s. Na vzdálenost 100 metrů probíjel skloněný pancíř silný až 40 mm, na půl kilometru pak probil 20 mm pancíře. Zásoba munice v tanku byla u dalších verzí zvýšena na 320 granátů. S kanónem byl koaxiálně spřažen kulomet MG 34 7,62 milimetrů nejdříve s 1 425 náboji, později byla zásoba střeliva zvýšena na 2 100 nábojů. 

Posádka už do sebe nekopala

Posádku Panzeru II tvořili tři muži – řidič, nabíječ/radista a velitel/střelec. Na rozdíl od starších strojů a tanků jiných států byla „dvojka“ vybavena interkomem. Velitel tak nemusel do řidiče kopat, když chtěl změnit směr. Všechny tanky byly vybaveny rádiem FuG5. To byla během Blitzkriegu obrovská výhoda. Tanky mohly koordinovat svůj postup nejen mezi sebou, ale v případě nouze povolat na pomoc Luftwaffe.

iZdroj fotografie: Willem van de Poll / Creactive Commons / CC BY-SA

Panzer II měl být přechodný typ před nástupem středních tanků Panzer III a IV. Jenže s jejich vývojem a výrobou byly problémy. Wehrmacht potřeboval tanky, a tak výroba jela dál, i když stroj pomalu zastarával. Verze A, B a C se od sebe prakticky odlišovaly jen v drobných detailech. Verze D a E pak měly nový podvozek se čtyřmi koly odpružený torzními tyčemi. Rychlost stoupla na 55 km/h. Typ F pak měl posílený čelní pancíř na 30 milimetrů.

V době mnichovské krize měla Panzerwaffe kolem tisícovky Panzerů II všech verzí. Je třeba říci, že československé tanky byly lepší ve všech směrech. To, co činilo německou válečnou mašinerii nadřazenou, byl koncept Blitzkriegu. Výroba „dvojek“ běžela naplno až do roku 1942 a dala mezi 1 800 a 2 000 stroji. Výroba podvozku však běžela až do roku 1944 a stala se základem pro několik zajímavých bojových strojů.

První nasazení v květinových válkách

První nasazení Panzeru II došlo během tzv. květinových válek, tedy při anšlusu Rakouska, okupaci Sudet a zbytku Čech a Moravy. Při nich si samozřejmě osádky tanků nezabojovaly. V tažení proti Polsku a Francii naopak byly jejich stroje nejpočetněji zastoupeným tankem Wehrmachtu. V obou taženích měli Němci štěstí, že tanky spojenců útočily po jednom a nebyly organizovány do větších celků.

Podobně probíhalo i tažení na Balkáně na jaře roku 1941, které bylo nejrychlejší a nejdrtivější tažení nacistického Wehrmachtu. Při operaci Barbarossa však narazila kosa na kámen. Na sovětská obrněná monstra a na obrovské plochy staré „dvojky“ s dojezdem 200 kilometrů nestačily. Opět však svoji roli hrála nevýkonnost německého průmyslu. Němci byli jednoduše vděční za každý tank.

iZdroj fotografie: Uživatel Ruffneck’88 / Creactive Commons / CC BY-SA

Poslední Panzer II byly z první linie do protipartyzánských operací staženy až v roce 1943 po bitvě u Kursku. Slavným se stala „dvojka“ především díky svému nasazení v Africe v řadách Rommelova Afrikakorpsu. Rychlé tanky jako by byly pro poušť stvořeny. Limitoval je však opět malý dojezd. Ve chvíli, kdy Spojenci v Africe nasadili tanky M3 Lee a M4 Sherman, „dvojky“ už byly na bojišti proti nim bez šancí.

Jak se dostat do Anglie

Vedle standardních verzí vzniklo i několik zajímavých konverzí. Roku 1940 se chystala operace Lvoun, tedy invaze do Velké Británie. Proto vznikl Panzerkampfwagen II mit Schwimmkörper. Jednalo se o tank Pz.II se speciální pontonovou nástavbou a s propojením spojky s lodním šroubem. Takto bylo upraveno několik strojů, které byly po odvolání invaze opět přestavěny na normální tanky.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creactive Commons / CC BY-SA

Asi sto padesát Panzerů II bylo přestavěno na verzi Flamm, která byla vyzbrojená plamenometem. Tento stroj byl jak mezi posádkami, tak samozřejmě nepřáteli obzvláště nenáviděn. Verze Flamm byla ve většině nasazena na Východní frontě. Jednalo se ve své podstatě o sebevražedný bojový prostředek. Pancíř „dvojky“ nebyl nijak posílen a k jeho vyřazení stačily standardní protipancéřové zbraně. Smrt posádky v tanku plném paliva byla jistá.

Poslední a nejdéle vyráběnou verzí byla L, tedy Luchs (Rys). Němci po celou válku trpěli nedostatkem průzkumných prostředků. Luchs byl důkladnou rekonstrukcí původní „dvojky“. Stroj dostal silnější pancíř, nové uspořádání kol, tři vysílačky, čtyřčlennou posádku a nový motor Maybach HL 66P se 180 koňmi. Maximální rychlost stoupla na 60 km/h a dojezdem 300 km. Celkem bylo mezi léty 1942 a 1944 vyrobeno 100 kusů „rysa“.

Bizon, lasice a vosa

Povedený podvozek se stal základem pro mnoho zbraní, které byly často účinnější než původní stroj. První z nich ale nebyla právě povedená konverze. Sturmpanzer II Bison nesl 150mm houfnici Sig33. V roce 1941 bylo postaveno 12 strojů, které byly nasazeny v Africe. Stroj byl extrémně přetížen a byl nesmírně poruchový. Většina strojů padla do rukou spojenců nepoškozena. V roce 1948 stroje z kořistních skladů exhumovala egyptská armáda a nasadila je bez většího úspěchu proti nově vzniklému Izraeli.

Po invazi do Sovětského svazu měl Wehrmacht mnoho lehkých neúčinných tanků a nedostatek stíhačů tanků. Kombinací Panzeru II a děla Pak 40 ráže 7,5 cm nebo kořistních sovětských děl 76 mm M1936 vznikl Marder II (kuna). Na tanku vznikla vysoká jednoduchá otevřená nástavba. V boji v něm ale byli vojáci vystaveni střepinám granátů a k jejich vyřazení stačil střelec s puškou. Přesto vzniklo 863 strojů.

iZdroj fotografie: Werner Willmann / Creactive Commons / CC BY-SA

Velmi podobnou koncepcí byla i samohybná houfnice Wespe (vosa). Tentokrát však byl podvozek Panzeru II vybaven 105mm leFH 18/2180 s dostřelem 10,5 kilometru. Vzhledem k tomu, že stroj mohl vést nepřímou palbu a nehrozil mu přímý střet s nepřítelem, byl mezi mužstvem oblíbenější. Wespe se dostala nejen do výzbroje Wehrmachtu, ale i SS a Luftwaffe. Výroba probíhající v letech 1943 a 1944 dala 676 strojů. Panzer II tak sloužil i v době, kdy již definitivně zastaral. 

Co měla udělat německá tanková škola, aby ve válce skutečně uspěla?

Zdroj: Bryan Perrett, German Light Panzers 1932-42, Oxford, 1998.

Článek Panzer II byl tahounem Hitlerova Blitzkriegu a německého triumfu ve Francii. Zůstal ve stínu známějších strojů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

T-34/76 šokuje německou armádu

Jenže situace nedopadla tak, jak Němci očekávali. V Sovětském svazu se vedle tisíců starších tanků setkali němečtí tankisté s těžkými tanky KV a vynikajícími středními T-34/76. Byl to pro ně skutečný šok. Oba stroje překonávaly německé o několik řádů a zastavovala je často jen dezorganizace a panika v řadách Rudé armády, špatný výcvik ruských osádek nebo nasazení protiletadlových kanónů ráže 88 milimetrů.

iZdroj fotografie: Uživatel Iamthebest052 / Creative Commons / CC BY-SA

Pokud by se Sovětům podařilo v prvních dnech po napadení zorganizovat nasazení svých moderních tanků, a především zajistit jim dostatečnou logistickou a dělostřeleckou podporu, mohla se operace Barbarossa odvíjet jinak. Velení Wehrmachtu se rozhodlo řešit situaci urychleným přezbrojením starších tanků Panzerkampfwagen III dlouhým kanónem 5 cm KwK 39 L/60 a Panzerkamfwagen IV novým kanónem KwK 40 ráže 75 milimetrů, nejdříve L/43 délky 43 ráží, později delším kanónem L/48. Bylo ale jasné, že je to dočasné řešení.

Wehrmacht proto na podzim roku 1941 vytvořil speciální komisi, jež by po prozkoumání ruských T-34 stanovila požadavky na nový německý tank, který by se minimálně T-34 vyrovnal. Vývoj nového tanku začal na konci roku 1941. Prototypy měly vyrobit dvě firmy – Daimler-Benz a MAN. Koncepce obou firem byla velmi odlišná. Daimler zhruba okopíroval sovětský T-34, včetně dieselového motoru a umístění věže. Hitlerovi se líbil více než stroj firmy MAN, která se inspirovala u T-34 pouze skloněným pancířem, jinak šlo o zcela novou koncepci.

Hitler proti Guderianovi

Legendární Heinz Guderian, člen výběrové komise, chtěl, aby nový tank měl co nejlepší pohyblivost v terénu a hmotnost nejvýše 30 tun. Do celé věci se ovšem zapojil největší „odborník“ Adolf Hitler. Ten ve svém megalomanství prosazoval co nejsilnější pancíř. Kvůli vyhovění požadavkům vůdce vážil stroj 44 tun. Dne 11. května 1942 komise vybrala projekt MAN a 4. června 1942 byla zahájena výroba prototypu VK 3002 (M).

Po zkušenosti z ruského podzimu a zimy 1941 nesměl tank uváznout v blátě či sněhu. Proto MAN vyvinul pro tank široký pás a zcela nový závěsný systém kol. Ten byl založen na zdvojených torzních tyčích se čtyřmi tlumiči uvnitř trupu. Panther byl díky tomuto systému za jízdy velmi stabilní. Překrývající se kola ve čtyřech řadách rozkládala váhu tanku rovnoměrně na celou šířku pásu a kryla korbu před zásahem. Na druhou strany to byl systém drahý, složitý a případná oprava přímo na bojišti byla téměř nemožná.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

Srdcem prvních 250 Pantherů byl benzínový dvanáctiválec Maybach HL 210 s výkonem 650 koní. Ten měl hliníkový blok a byl poměrně složitý na výrobu. Proto byl u pozdějších verzí nahrazen Maybachem HL 230, který byl z šedé litiny. Robustnější motor však nebyl na škodu, neboť měl i větší výkon 700 koní. Stejný motor používal i Tiger. Vzhledem k tomu, že Panther byl o 13 tun lehčí, byly jeho výkony daleko lepší.

Bez pravých úhlů a s ultimativní zbraní

Panther měřil 6,87 metru (s kanónem 8,6 metru), na šířku měl 3,27 metru a na výšku 2,99 metru. Všechny strany korby a věže byly zkoseny, což fungovalo jako dodatečná ochrana. Tu ještě podtrhovalo to, že Panther měl plně svařovanou konstrukci. Čelo korby dosahovalo síly 80 milimetrů (u pozdějších verzí rovných 100) a zkosení 55°, stejnou mělo i čelo věže. Boky a záď měly sílu 40 milimetrů, což bylo poměrně málo. Pancíř korby nad motorem s dvěma větráky měl pouhých 16 milimetrů a byl obzvláště zranitelný leteckým úderem.

Problémy přinášela i kvalita pancíře. S postupem války Německo ztrácelo zdroje legujících materiálů niklu a molybdenu a kvalita pancíře klesala. Roku 1944 to bylo již tak špatné, že po zásahu pancíř prostě praskal. Na tanky byla také do září 1944 aplikována pasta Zimmerit, která měla zabránit přichycení magnetických min na pancíř. Její aplikace a schnutí zabraly řadu dní. S nástupem ručních protitankových zbraní se tato ochrana stala zbytečnou.  

Nový tank si zasloužil i novou zbraň, kterou byl kanón KwK 42 L70 ráže 7,5 centimetru. Ten dokázal s protipancéřovým granátem PzGrPatr 40/42 s tvrdým jádrem probít 199 milimetrový pancíř se sklonem 30° na 1 000 metrů. Zásoba granátů v tanku činila 79 kusů. S kanónem byl spřažen kulomet MG34. Další kulomet se nacházel v korbě v tzv. „poštovní schránce“ a ovládal ho radista. Třetí zbraň se mohla nacházet na velitelské kupoli.

Skvělý tank s mnoha mouchami

První verze D byla vybavena šesti vrhači dýmovnic na věži. Tyto vrhače však byly snadno poškoditelné, a proto byl brzy celý systém nahrazen granátometem umístěným přímo ve věži. Ten sloužil i obraně tanku před pěchotou, neboť z něj mohly být odpalovány i fragmentační granáty. Tank měl být vybaven i mechanickým zařízením, kterým by z věžičky velitel natáčel a zaměřoval kanon. Zařízení bylo však až příliš složité, a proto se od jeho instalace upustilo.       

Už na prototypu bylo jasné, že se stroj povedl. Výzbroj Pantheru byla fenomenální a při testech kanón prokázal nadřazenost všem tankovým zbraním spojenců, odolat mu mohly jen nejtěžší tanky. Taktéž mobilita tanku byla skvělá. Na silnici Panther vyvinul maximální rychlost 55 kilometrů v hodině a v terénu 30 kilometrů v hodině. Ruské bahno a mráz nepředstavovaly překážku. Nádrže na 750 litrů vystačily na 200 kilometrů jízdy na silnici.

iZdroj fotografie: Uživatel Banznerfahrer / Creative Commons / CC BY-SA

Již na něm se však projevovaly technické potíže, které by další vývoj odstranil. Když třeba řidič přespříliš túroval motor, měl tendenci k přehřívání a následným požárům. Velké problémy byly s výfukovými plyny, jež pronikaly do prostoru pro pětičlennou posádku, palivový systém a nádrže prosakovaly. Pokud nebyla věž v přepravní pozici, poklopy řidiče a radisty nešly otevřít. Tank se tak pro ně mohl stát smrtelnou pastí.

Hitler chce svůj tank

Výroba se zahájila vyjetím prvního sériového stroje ze vrat továrny 11. ledna 1943. Produkce byla složitá a táhla se. Do května 1943 vyrobila firma pouhých 250 tanků první verze „D”, u kterých se objevovaly výše vyjmenované nedostatky. Proto měla být pouze zkušební. Hitler však trval na tom, aby byly stroje v počtu aspoň 200 kusů nasazené v bitvě u Kurska. Paradoxně tento jeho požadavek odložil počátek operace Zitadelle, a to dokonce několikrát. Ale již při sjíždění z vlaku první dva Panthery shořely, vznítily se jim motory, a dalších 14 putovalo rovnou do opravy.  

Z 200 tanků přepravených ke Kursku bylo v den zahájení bitvy 5. července 1943 připraveno 184. O dva dny později jich bylo v provozu pouhých 40. Většina Pantherů byla vyřazena kvůli technickým poruchám. Na konci bojů bylo v provozu 41 strojů, 85 poškozených, ale opravitelných v polních podmínkách, 16 muselo do Německa a 58 Pantherů bylo zničeno. Na oplátku nové stroje zničily 267 sovětských tanků.  

iZdroj fotografie: Uživatel Morio / Creative Commons / CC BY-SA

Bojové vystoupení tanků Panther u Kurska bylo pro Němce zklamáním. Obecně se připisuje vina za selhání Pantherů jejich technické nevyzrálosti dané uspěchaným vývojem a nedostatečným testováním, svůj díl viny měla ale i nesprávná taktika jejich nasazení a chyby v celkové organizaci operace.

V září 1943 byla ukončena výroba verze D. Z výrobních linek sjelo 842 kusů tohoto typu. Již v srpnu se pak rozjela výroba verze A. U té došlo k úpravám věže, kdy byl utěsněn štít zbraně, aby do tanku nepronikala dešťová voda, a věž dostala nové ložisko kvůli pohyblivosti. Nejviditelnějším rozdílem od verze D byla nová velitelská věžička se sedmi otvory. Motoru byly omezeny otáčky a výfuk dostal nové chlazení. Rychlost tanku sice klesla na 45 kilometrů v hodině, ale spolehlivost značně stoupla.

Divoké zvíře na bojišti

Výroba běžela do června 1944 a celkem dala 2 200 „áček“. Mezitím byl rozběhnut projekt Panther II. Ten měl mít jednodušší konstrukci korby, silnější boční pancíř, jednodušší podvozek a velké množství dílů zaměnitelných s Tigrem II. Projekt nebyl dokončen, ale konstrukční prvky z něj, především jednodušší korba, se uplatnily u poslední sériové verze Panther G, kterých bylo od března 1944 do konce války vyrobeno 2 953 kusů. Celkem bylo tedy vyrobeno kolem 6 000 Pantherů.   

Přestože Panthery byly stále poruchové a kolem 40 % jich bylo kvůli tomu často mimo službu, tank se ukázal jako nebezpečný protivník. Těžký Tiger sice vyvolával mezi spojeneckými tankisty občas i paniku, ale Pantherů bylo více, měly nižší profil a byly pohyblivější, takže jejich bojové nasazení mělo lepší výsledky než nasazení Tigrů. Stejně jako Tigerů jich ale nebylo nikdy dost a na rozdíl od nich nevytvořily nikdy ucelenou tankovou jednotku jen z Pantherů. Vždy byly přidělovány k jednotkám vybaveným i staršími druhy německé obrněné techniky.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

Západní spojenci se poprvé s Pantherem setkali na bojišti v Itálii v roce 1943. Pro německé stroje to nebyla ideální oblast. Apeninské pohoří bránilo využití tankových vojsk. Navíc spojenecká letecká nadvláda drtila německé tanky, které se tak musely přesouvat pouze v noci. Na Východní frontě bylo ale německé zvíře ve svém živlu. V bitvě u polského Maciejowa v červenci 1944 se podařilo německým tankistům v Pantherech za dva dny bojů vyřadit 100 sovětských tanků bez vlastních ztrát.

Až do hořkého konce

Když se 6. června 1944 vylodila spojenecká vojska v Normandii, německá tanková vojska několik cenných dní čekala. Bylo mezi nimi i 650 Pantherů, z nichž během prvního měsíce bylo zničeno 112. Normandské vsi s úzkými uličkami a živé ploty byly pro německé tanky smrtelnou pastí. Navíc Američané okamžitě, když zaznamenali pohyb tanků, volali leteckou podporu. Pro letadla bylo zničení Pantherů, vzhledem k tenkému pancíři na korbě, snadnou záležitostí.

Německé tanky se kvůli naprosté letecké nadvládě mohly pohybovat jen v noci. Mnohé poškozené stroje kvůli nemožnosti oprav navíc musely posádky samy zničit. Ztráty byly větší, než kolik Němci vyřadili strojů Spojenců. Naopak během bitvy v Ardenách, kde bylo nasazeno 336 Pantherů, se Němcům v první fázi dařilo. Jakmile nastoupily do akce stíhací bombardéry, byl veškerému postupu konec, a to i přesto, že tanky byly vybaveny absolutní novinkou – nočním viděním.

I situace na východní frontě se začala obracet. V roce 1943 německé „divoké kočky“ tam ještě ovládaly bojiště, v roce 1944 se ale objevily sovětské T-34/85, a především „Zveroboje“ (Lovci zvířat) SU-152, ISU 152 a IS-2, jež si s Tigry i Panthery dokázaly poradit. Se stejným úmyslem Američané vyvinuli tank M26 Pershing, ten však přišel pozdě a bojů se téměř neúčastnil.

iZdroj fotografie: Uživatel Boevaya mashina / Creative Commons / CC BY-SA

Zá války se do výzbroje Wehrmachtu dostal na stejném podvozku ještě stíhač tanku Jagdpanter a ženijní a odtahové vozidlo Bergepanther. Poslední verze Panther F a protiletadlový stroj Flakpanzer Coelian nepřekročily fázi projektu. Kvalitu tanku dokazuje i to, že ukořistěné kusy do výzbroje zaváděli i Spojenci a po válce byly v Německu pod dozorem další kusy Pantherů ještě vyráběny například pro Brity. Francouzi dokonce po válce měli dva pluky Pantherů a uvažovali o jejich nasazení v Indočíně.   

Když se 20 let po válce obnovovala výroba tanků v Německu, uvažovalo se dokonce o tom, že by se mohl začít znovu modernizovaný Panther vyrábět. Nakonec byla dána přednost nové konstrukci – Leopardu. Ten má však mnohé konstrukční prvky ze svého válečného předka. Pohon je vzadu, věž je litá, podvozek má skvělou průchodivost a napnuté pásy. Leopard II je dnes jedním z nejlepších tanků na světě a dědictví Pantheru je živé s ním. 

Který druhoválečný tank byl podle vašeho názoru nejlepší?

Zdroj: Thomas Anderson, Panther-Historie, technika, situační zprávy, Brno, 2021.

Článek Panther patřil k nejlepším středním tankům druhé světové války. Němci jich ale nikdy neměli dost se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proslavila se jako Modrý anděl

Herečka a zpěvačka Marlene Dietrich byla žijící legendou. Na počátku 20. let navštěvovala Dietrich hereckou školu Maxe Reinhardta. Účinkovala v mnoha divadelních představeních a brzy se stala hvězdou Berlína. Mezi její nejznámější snímky patří například Modrý Anděl či Dotek zla.

iZdroj fotografie: U.S. federal government / Public Domain

Byl to právě Modrý Anděl režiséra Josepha von Sternberga, kterým na sebe mladá herečka upoutala pozornost celého světa. A to jak svým talentem a krásou, tak i nezaměnitelným hlasem. Spisovatel Ernest Hemingway, který byl údajně jejím milencem, jednou napsal: „I kdyby neměla nic víc než jen svůj hlas, dokázala by vám jím zlomit srdce. Ona má však ještě navíc krásné tělo a nadpozemsky krásnou tvář.“

Dietrich opustila Evropu ve 30. letech, těsně před nástupem Hitlera k moci, a odjela do Ameriky, kde ve spolupráci s režisérem Sternbergem natočila několik dalších úspěšných snímků. Poté, co se radikálně změnil politický systém v její rodné zemi, požádal Hitler mladou Dietrich, aby se vrátila do Německa. Její popularita by totiž skvěle posloužila nacistické propagandě.

Pomáhala uprchlíkům k novému občanství

Herečka však byla v osobním životě vášnivou odpůrkyní nacistického režimu a návrat do své rodné země urputně odmítala. V důsledku toho bylo promítání jejích filmů v Německu zakázáno. V roce 1939 získala Dietrich americké občanství, které veřejně oslavila. Německá média se proti herečce okamžitě obrátila a Dietrich byla v Třetí říši označena za zrádkyni.

Poté, co se Marlene Dietrich zapsala k americké armádě, začala cestovat mezi spojeneckými vojsky. V rukou sice nedržela zbraň, ale přesto byla pro nacisty významným soupeřem. Ve svých veřejných proslovech otevřeně kritizovala Hitlera, nejednou ho nazvala idiotem, a podporovala německé uprchlíky, kterým následně pomáhala získávat nová občanství.

Nenechala se ničím odradit

V letech 1943–1946 osobně navštívila spojenecké jednotky více než 600krát. Svými vystoupeními bavila vojáky a dodávala jim odvahu v tvrdém boji. Její zpěv se stal vyčerpaným vojákům vítanou posilou. Tím však její pomoc zdaleka nekončila. Dietrich asistovala v nemocnicích u zraněných, pomáhala s kampaněmi pro válečné dluhopisy a v němčině nahrávala protinacistické vzkazy, které pak byly veřejně vysílány v rádiu.

Její charismatický hlas se donesl i do Německa, kde nacisté poslali do koncentračního tábora Bergen-Belsen její sestru, údajně proto, aby donutili Dietrich s protinacistickou kampaní přestat. Marlene Dietrich se ovšem nenechala ničím zastavit a svou pomoc poskytovala všude možně až do konce války. Zatímco v Americe byla označena za patriotku, německé obyvatelstvo ji naprosto zavrhlo.

Ještě několik let po skončení války, když v roce 1960 navštívila Berlín, se jí dostalo od některých obyvatel nemilého přivítání, podle nich již totiž nebyla Němkou. To bylo také naposled, co svou rodnou zemi navštívila. Ve své autobiografii pak napsala, že Hitler byl jediným mužem, kterého ve svém životě skutečně nenáviděla, a prohlásila, že do Německa se vrátí ještě jednou, tentokrát však v rakvi.

Zdroj: WomenHistory

Článek Milovaný Modrý anděl: Hollywoodská hvězda, která svůj čas nejraději trávila s vojáky na frontě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odmítlo jej německé letectvo, proto šel k SS

Otto Skorzeny se narodil ve Vídni v roce 1908. Na začátku 30. let se začal angažovat v rakouském nacistickém hnutí a zároveň studoval na stavebního inženýra. Když se po anšlusu Rakousko v roce 1938 připojilo k Německu, rozhodl se pro vojenskou kariéru. Luftwaffe jej ale kvůli věku a výšce odmítla, a tak se nakonec stal členem SS.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Zúčastnil se akcí SS v Nizozemí, Francii i na Balkáně. Nakonec byl nasazen na východní frontě a několikrát povýšen. V roce 1942 utrpěl zranění a poslali jej na léčení. V té době se začal zajímat o operace speciálních jednotek a uvažoval o jejich vytvoření v Německu. Setkal se s Walterem Schellenbergem, vedoucím zahraniční zpravodajské služby SS, kterého plány nadchly. Pověřil Skorzenyho vedením speciální jednotky SS Sonderverband zbV Friedenthal.

Prvním úkolem byla snaha vybudovat v Íránu odboj proti spojencům, ale plán selhal, když Němcům došly prostředky na úplatky. Poté následovala mise na záchranu Mussoliniho, kterého zadržela italská vláda ochotná vyjednávat se západními spojenci. Toho se podařilo osvobodit, i když velká část plánu nebyla dílem Skorzenyho. S Mussolinim však odletěl v letounu Fiesseler Fi-156 Storch a dostal jej před Hitlera, což mu umožnilo stát se Hitlerovým oblíbencem.

Úspěšný únos syna vládce Maďarska

Následovalo několik neúspěšných akcí, jako byl například plán na likvidaci vůdců spojenců během konference v Teheránu, nebo snaha zajmout jugoslávského vůdce Tita, přičemž bylo zabito mnoho německých vojáků. V říjnu 1944 ale Skorzeny se svými muži úspěšně unesli syna maďarského vůdce Miklóse Horthyho. Ten tehdy vyjednával se Sověty o kapitulaci Maďarska.

Únosem syna byl přinucen rezignovat a nový maďarský vůdce Ferenc Szálasi, který byl loajální nacistům, dál bojoval na straně Německa. Navíc jim umožnil definitivně odsunout maďarské židy do koncentračních vyhlazovacích táborů. Při plánování německé ofenzivy v Ardenách dostal Skorzeny za úkol organizovat diverzní akce za frontou. Vybral skupinu anglicky mluvících vojáků a v amerických uniformách je poslal na frontu.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Zde měnili dopravní značení, působili zmatek a prováděli zpravodajskou činnost. Většina z nich byla brzy chycena a popravena za nošení cizí uniformy. Před tím ale spojencům řekli falešnou informaci, kterou mezi nimi Skorzeny rozšířil, že jejich velitel je na cestě zabít generála Eisenhowera. Ten kvůli tomu byl držen v izolaci.

Na konci války dostal Skorzeny za úkol organizovat partyzánský odpor v Německu a Rakousku v rámci programu Wervolf. Do toho se příliš nehrnul, některých svých kontaktů tehdy využil především k dopomoci k útěku nacistů. Brzy se vydal spojencům, kteří jej postavili před soud za akci v Ardenách. Nakonec byl osvobozen, protože tvrdil, že jeho muži neměli v cizí uniformě bojovat. Pomohlo mu i svědectví spojeneckých zpravodajských důstojníků.

Útěk do bezpečného Španělska

Krátce poté se mu podařilo z vazby utéci. Nejprve se skrýval v Bavorsku a Rakousku, ale později se dostal do Španělska, kde byl pod ochranou diktátora Franka. Také dle všeho spolupracoval s jeho bezpečnostními složkami. Měl své podnikatelské aktivity, avšak věnoval se i bezpečnostní problematice. Nějakou dobu sloužil jako bezpečnostní poradce v Egyptě, zde pomáhal cvičit i místní speciální jednotky.

Bezpečnostního poradce dělal i argentinskému prezidentu Juanu Perónovi. Nějakou dobu údajně působil i jako osobní strážce jeho ženy Evity. Existují i nepotvrzené zprávy, že měli romantický vztah. Díky svým kontaktům s různými nacistickými skupinami i tehdy pomáhal k útěku některým nacistům a zprostředkoval jejich přesídlení, většinou do jižní Ameriky.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Obával se také agentů Mossadu. Ti jej však nechtěli zabít, ale naverbovat, aby jim pomohl eliminovat egyptský raketový program, v jehož čele stáli někteří němečtí raketoví vědci. Skorzeny se měl mezi ně vloudit, odhalit totožnost mnoha z nich, a pomáhat je zastrašovat třeba dopisními bombami. Nakonec i sám zastřelil vedoucího egyptského raketového výzkumu Heinze Kruga. Po Mossadu prý za to chtěl vyškrtnutí ze seznamu Simona Wiesenthala, ten ale odmítl.

Skorzeny nakonec zemřel v roce 1975 v Madridu na rakovinu plic. Později se na veřejnosti objevilo ještě několik nepotvrzených informací o jeho různých dalších aktivitách. Údajně měl pracovat i pro Vatikán a sovětskou KGB. Vyloučena není ani jeho spolupráce s americkou CIC. Celá pravda o jeho aktivitách ale nejspíše zemřela s ním. Přesto zůstane faktem, že ve své době byl považován za nejbezpečnějšího muže Evropy.

O jakých dalších aktivitách Skorzenyho jste ještě slyšeli?

Zdroj: Britannica

Článek Otto Skorzeny provedl obdivuhodné speciální vojenské akce. Často býval označován za nejnebezpečnějšího muže Evropy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rodí se „Zemědělský traktor“ se dvěma kulomety

Podle Versaillské smlouvy hrozil každému, kdo by se v Německu o vývoj tanku pokusil, trest až 6 měsíců a pokuta 100 000 marek. To však Reichswehr po navázání vojenské spolupráce se SSSR nerespektoval. Od roku 1925 probíhal vývoj německých tanků na polygonu Kama nedaleko Kazaně. Tajná spolupráce byla navázána i se Švédskem, které dodalo cenné informace o moderním pancíři a jeho způsobech zpracování.

iZdroj fotografie: Raymond Douglas Veydt / Creative Commons / CC BY-SA

Tajně vyvíjený Panzerkampwagen I nebyl prvním německým tankem v meziválečném období. Prvními stroji byli vícevěžový střední Grosstraktor (1925) a lehký Leichttraktor (1928), zkoušené ve SSSR. Oba typy neuspěly, v Německu navíc chyběly jasné představy o roli tanků v armádě. V roce 1931 byli jmenováni gen. Oswald Lutz a plk. Heinz Guderian do čela tzv. „inspektorátu transportních jednotek”, jenž kryl vývoj tanků v Německu před nástupem Hitlera.

Muži viděli budoucnost tanku jako hlavní útočnou sílu, nikoliv ve formě podpůrné zbraně pro jiné složky armády. Oba ale též věděli, že německý průmysl si musí vývoj a výrobu tanků nejprve osvojit a armáda si musí prakticky vyzkoušet dosud teoretický způsob nasazení tanků. Proto chtěli nejdříve získat tank k ověření svých představ o Panzerwaffe, především takový, na kterém by začali cvičit nové tankisty.

Bojová hodnota neměla být prioritou. Na základě tohoto zadání oslovil německý zbrojní úřad (oddělení Waffenamt Prüfwesen 6) v září 1931 firmu Krupp s požadavkem na stavbu prototypu podvozku nového tanku s kódovým označením Kleintraktor. Firma dostala na základě zkušeností ze SSSR zadání, že konstrukce tankového podvozku má vyjít z britského pásového tahače Vickers-Carden-Lloyd Mk.VI.

První prototyp: Kleintraktor

Ověřovací podvozek Kleintraktoru neměl vážit více než 2 650 kg, pohon měl zajistit motor o výkonu 60 koní. Měl být schopen dosáhnout rychlosti až 45 km/h. Pancéřovou nástavbu s kulometnou věží zadal Waffenamt zvlášť třem dalším výrobcům, asi pro ověření a možnost výběru řešení. Měla odolat zásahu průbojné pušky Gewehr 98.

První podvozek dodal Krupp v červenci 1932, jednalo se pouze o „vanu” s pásy. V její přídi byla umístěna převodovka Zahnradfabrik napojená na přední hnací kola. Prostor posádky zůstal u prototypu zcela otevřený. Vlevo vpředu bylo řidičské stanoviště s ovládacími prvky – pedály, řídicí páky, přístrojová deska atd. Druhý člen posádky seděl vpravo za řidičem. Středem kabiny vedla k převodovce hnací hřídel od motoru v zadní části vany. Prototyp měl motor Krupp M301 o výkonu 51 koní a jeho hmotnost činila 2 950 kg.

Zkoušky probíhaly od srpna 1932 do ledna 1933. V srpnu 1933 už Krupp dodal dalších pět podvozků se silnějším motorem o výkonu 55 koní. I tyto prototypy zůstaly jen v podobě holé „vany” s pásy. V červenci 1933 došla však firmě Krupp objednávka na 150 samostatných podvozků s tím, že budou vybaveny nástavbou dodatečně. Na výrobě první série se měly podílet firmy Daimler, MAN, Henschel, Rheinmetall a Grusonwerk, každá měla dodat 3 kusy.

Celý projekt byl v této etapě kvůli konspiraci přejmenovaný na Landwirtschaftliche Schlepper (Zemědělský traktor) nebo La. S. Stroje se potýkaly s řadou problémů. Největším byl příliš malý výkon, i když nový motor Krupp M305 dosáhl požadovaných 60 koní. Také slabé odpružení a špatná průchodnost terénem byly předmětem kritiky.

Dodané podvozky jezdily stále bez nástavby jen jako cvičné pro výcvik. V roce 1934 již byla v Německu u moci NSDAP a stavba nového německého tanku se naráz stala politickou objednávkou s vysokou prioritou. Dle rozkazu ministerstva obrany měla mít Wehrmacht do července 1935 k dispozici 1 000 kompletních tanků La.S.

Otec Panzerwaffe

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci skončilo utajování vývoje. Stále však neexistoval kompletní prototyp s úplnou pancéřovou nástavbou. Kvůli zátěžovým zkouškám a propagaci bylo cca 20 vyrobených podvozků vybaveno provizorní nástavbou z obyčejné oceli, což se lišilo od pozdějších běžných Panzer I. V červenci 1934 konečně byla schválena definitivní podoba nástavby verze A. Od počátku roku 1935 se němečtí vojáci už polotajně proháněli v prvních ze 150 kusů kompletních La. S.

Výška verze A byla 1,72 metru, šířka 2,06 a délka 4,02 metru. Hmotnost dosahovala 5 400 kilogramů. Podvozek měl čtyři pojezdová kola, napínací a hnací. Srdcem stroje druhé série (první byly jen podvozky) byl stále motor Krupp M305. Ten dával stroji rychlost 37,5 km/hod a dojezd 135 km na silnici. Do prosince 1935 bylo vyrobeno nebo závazně objednáno 1 175 tanků Panzer I v původní podobě se čtyřmi pojezdovými koly (některé prameny uvádějí jiná čísla).

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Původní motor o výkonu 60 koní však v praxi nestačil. V roce 1935 byl proto zahájen vývoj verze B s novým motorem Maybach NL 38 TR o výkonu 100 koní. Korba stroje se kvůli motoru prodloužila o 40 cm, na podvozku přibylo páté pojezdové kolo a hmotnost „jedničky“ vzrostla o 400 kg. Pojezdové pásy měly 100 článků místo původních 89. Maximální rychlost stoupla na 40 kilometrů v hodině a dojezd na 140 kilometrů.

Pancíř a výzbroj Panzer I

Pancíř stroje nadále zajišťovala kvalitní chromniklová ocel, na čele, na bocích i na zádi 13 mm, stropy byly silné 8 mm a dno pouze 5 mm. Při zasažení ráží do 7,62 mm pancíř sice odolal, ale stroji se otevíraly po zásahu poklopy. Průzory byly z obyčejného skla a při jejich zásahu mohla být posádka snadno vyřazena. Výhodou stroje byla ale jeho technická spolehlivost.

Výzbroj tvořily vždy dva kulomety 7,92 milimetru MG 13, později MG 32 (verze B) se zásobou 2 250 nábojů v zásobnících po 25 nábojích. Kulomety se nacházely vedle sebe v otočné věžičce a díky kvalitnímu zaměřovači Zeiss Turmzielfernrohr 2 s nimi mohl velitel stroje vést palbu až na 800 metrů. Řidič tanku sedící v korbě ovládal stroj rajčáky a s velitelem se domlouval jednoduchým interkomem, to byla na svoji dobu revoluční novinka. Tanky měly však jen radiostanici Fu 2, což byl pouhý přijímač.

Od dubna 1936 začal být nový tank označován tak, jak dnes známe, tj. jako Panzerkampfwagen I (PzKpfw I). Dělil se na variantu A s původním motorem Krupp a prodlouženou variantu B s motorem Maybach. Kolik bylo skutečně vyrobeno varianty B (sériová výroba od poloviny roku 1936) není jasné, prameny se liší čísly od 399 kusů po 1 100 kusů.

Ve víru občanských válek

Když vypukla ve Španělsku občanská válka, nacisté podporovali generála Franca. Do země přibyl expediční sbor Legie Condor, jejíž součástí byla i tanková skupina Drone. Na pomoc frankistům bylo dodáno 102 Panzerů I. Avšak velkou díru do světa neudělaly. Bojišti jasně dominovaly sovětské T-26 s 45 milimetrovým kanónem, které dokázaly německý stroj vyřadit na 1 000 metrů. Pokusy Španělů předělat Panzer I třeba na plamenometný tank nakonec selhaly.

Další zemí, kam putovala zásilka 15 Pz.Kpfw. I Ausf. A, byla republikánská Čína. Když se tanků zmocnili Japonci, spojenci Německa, namalovali na ně při výstavách pro veřejnost „Made in Soviet Union “, aby se obyvatelstvo nedozvědělo o „německé zradě“.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Krvavým křtem ve Španělsku prošla i velitelská verze Kl.Pz.Bf.Wg. Ta měla pevnou nástavbu, do které se vešel třetí člen posádky – radista. Stroj měl ve výzbroji jeden MG 34. Bylo vyrobeno 184 těchto vozidel, která do značné míry zefektivnila postup německých tanků během Blitzkriegu, ještě i v počáteční fázi ve SSSR. Díky jinému vzhledu se však spojenci na velitelské tanky zaměřili, a brzy proto musely být vyřazeny. Masová výroba Panzer I byla ukončena roku 1938.

Z nouze do války

Velení Wehrmachtu si dobře uvědomovalo slabost Panzeru I, ale protože dodávky Panzeru II a III vázly, musely být nasazeny v poli v Polsku i ve Francii staré „traktory“. V Polsku bylo nasazeno 973 „jedniček“, tedy 38 % všech nasazených tanků. Potvrdilo se, jak je tank zastaralý. Na jeho vyřazení z boje stačil na větší vzdálenost i kanón Bofors 37mm polských tanků 7TP. Stačily ale i protipancéřové puškové projektily 7,92 mm. V Polsku bylo vyřazeno 320 tanků Panzer I, z toho 89 neopravitelně.

iZdroj fotografie: Hugh Llewelyn / Creative Commons / CC BY-SA

Před bitvou o Francii se proto Němci pokusili zvýšit bojovou hodnotu „jedniček“ a využít jejich podvozky pro provizorní samohybná děla. 15 cm sIG 33 (Sf) auf Pz.Kpfw. I Ausf B nebo také Sturmpanzer I Bison vznikl tak, že se na tank po odstranění věže „posadil“ polní kanón sIG 33 i s lafetou a koly. Štít mu tvořila jednoduchá pancéřová zezadu otevřená ochrana. Podobně vznikl i Panzerjäger I, ten byl ovšem vyzbrojen původně československým protitankovým dělem 4,7 cm KPÚV vz. 38 nebo také Škoda A5.

Přestože obě úpravy byly šité horkou jehlou, stroje se osvědčily a sloužily až do roku 1943. Další kampaně již byly labutí písní Panzeru I. Ve Francii Wehrmacht ztratil cca 180 z 580 nasazených Panzerů I. Při operaci Barbarossa měl ještě v bojovém stavu 192 strojů, ale ty neměly proti sovětským tankům šanci. Na jaře 1942 byly staženy z fronty do týlové protipartyzánské služby. V Afrikakorpsu vydržely jen o několik měsíců déle.

Poslední mohykáni

Němci nazvali neznámo proč Panzer I i Panzer II specializovanými vozidly, která ale s Pz.Kpfw. I neměla nic společného. Prvním z nich byl Panzerkampfwagen I Ausf. C, druhým Panzerkampfwagen I Ausf. F. Do tohoto článku tematicky nepatří.

iZdroj fotografie: Marko M~commonswiki/ Creative Commons / CC BY-SA

Podvozky Panzer I po stažení z bojových jednotek posloužily pro přestavbu na muniční, opravárenská nebo mostní vozidla. Vzniklo i velké množství provizorních přestaveb přímo na frontě. Každý řidič tanku v Německu se setkal se školním pásovým podvozkem Fahrschulwanne.

Mnohé tyto stroje byly přestavěny na dřevoplyn a dožily se konce války. Panzer I byl tedy skutečným otcem německé Panzerwaffe, bez kterého by nebyly ani Panthery a Tigry. Dodnes se zachovalo zhruba 20 Panzer I nebo jeho derivátů. 

Jak by si Panzer I vedl v boji proti Československu v roce 1938?

Zdroj: Darius Jędrzejewski, Ocelová lavina, Hostomice, 1995.

Článek Panzer I byl první německý sériový tank II. sv. války. Vznikl jako ověřovací a cvičný, ale dočkal se plného bojového nasazení. se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Němci i Sověti zdokonalovali ve Španělsku svoji vojenskou taktiku

Španělská občanská válka se odehrávala na moři, ve vzduchu i na souši. Jednou z prvních zahraničních vojenských jednotek ve španělské občanské válce byla Legie Condor, expediční jednotka, kterou Hitler vyslal na pomoc Frankovým nacionalistům hned v okamžiku vypuknutí povstání.

Vyslané síly zahrnovaly bojové jednotky dělostřelectva, tanků i letadel, které měly možnost testovat a zdokonalovat techniku, jež byla později využita v bleskové válce. Mnoho významných německých důstojníků druhé světové války získalo své první válečné zkušenosti právě ve Španělsku. Následovala Itálie a nakonec i Sovětský svaz.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY- SA

Španělská obloha posloužila německému letectvu jako pomyslná aréna, v níž testovalo svoji novou leteckou techniku (první jednoplošné stíhačky Messerschmitt Bf 109 a Heinkel He-112, první Štuky, bombardéry Heinkel He-111B), taktiku leteckých soubojů (poprvé v historii stíhacích leteckých útvarů němečtí stíhači začali používat formaci volné dvojice a čtveřice namísto těžkopádných trojic stíhaček, kde se piloti báli hlavně toho, že se vzájemně srazí) i zásady spolupráce letectva s pozemními vojsky.

Také německá pozemní vojska, dělostřelectvo a tankové jednotky dokázaly analyzovat průběh a následky svých prvních a často neúspěšných střetů s vojsky republikánů s technikou, dovezenou i ze SSSR. Také tehdejší dovážená vojenská technika ze SSSR byla technicky na špičce světového vývoje, tanky T-26, bombardovací letadla Tupolev SB-2 a jednoplošníky I-16 zpočátku vykazovaly nad používanou vojenskou technikou Němců i Italů viditelnou převahu.

Špičkové výkony Legie Condor

Jak už bylo výše napsáno, jádrem německé účasti na letecké válce ve Španělsku byla letecká část Legie Condor, která bojovala na straně Frankových nacionalistů. Prvním úkolem Legie Condor, která se zodpovídala pouze samotnému Frankovi, byl po vypuknutí povstání a ovládnutí Španělského Maroka povstalci v červenci 1936 především rychlý transport vojsk a posil španělských vzbouřenců do samotného Španělska z ovládnutého zámoří.

Povstalci potřebovali přesunout svá vojska z Maroka co nejrychleji do jimi ovládaných měst (Pamplona, Cádiz, Cordóba, Zaragóza atd.). Dne 30. června 1936 dvacet dopravních německých letadel Junkers Ju-52m3 Legionu Condor tento legendární přesun zvládlo. Legion Condor jako vojenská jednotka se ale v první fázi svého působení ve službách generála Franka směla jen bránit v případě napadení.

To se však změnilo 13. srpna 1936, kdy dva německé Junkersy Ju-52 vyzbrojené jako bombardéry zaútočily na republikánskou bitevní loď Jaime I. O jedenáct dní později pak dorazily na španělské bojiště první dva stíhací letouny Heinkel He-51.

Na podzim roku 1936 bylo již na území Španělska přes formální protesty evropských zemí kromě značného počtu fašistických italských jednotek a letadel v rámci Corpo Truppe Volontarie celkem 146 německých letadel. Tvořily dvě formace – Gruppe Eberhardt se zastaralými stíhacími dvouplošníky Heinkel He-51 a Gruppe Moreau s dvaceti transportními Junkersy Ju-52, které bylo možné rychle adaptovat na bombardovací letouny, a dvěma moderními jednomotorovými Heinkely He-70F, užívanými na letecký průzkum.

Jedotka stále navyšovala své počty

Legion Condor se rychle změnil z podpůrné dopravní letecké skupiny na regulérní válečnou údernou leteckou jednotku ve službách generála Franka. Legie, vedená generálem Hugem Sperrlem, původně sestávala z 5 136 mužů, ale nakonec měla 12 000 aktivních příslušníků, letců, tankistů, dělostřelců, protiletadlovců a příslušníků jiných vojenských odborností. Jednotka se postupně zúčastnila všech významných bojů, včetně střetnutí a bitev v Teruelu, Aragonu, Brunete a na Ebru.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY- SA

A protože i SSSR se rozhodl aktivněji vstoupit do španělských bojů a od 12. října 1936 začal sám dodávat zbraně i s „dobrovolníky“ legální španělské vládě, regulérní boje s pomocí moderní techniky nabyly vzápětí ve Španělsku na intenzitě.

Vzestup a pád anarchismu ve Španělsku

Je důležité vědět, že španělská občanská válka představuje i jeden z nejvýznamnějších momentů v dějinách anarchismu. Již dlouho před vypuknutím občanské války kralovalo ve Španělsku politické násilí, které nebralo ohledy na nikoho. Vraždy civilistů, politiků, kněží i obyčejných zastánců té či oné politické linie byly na denním pořádku.

Chaos zvyšovaly různé stávky dělníků a horníků (např. násilně vojskem potlačená stávka horníků zvaná Španělská revoluce v r. 1934) a regionální povstání rolníků, přičemž obecně na španělském venkově docházelo k velké radikalizaci obyvatelstva. Po zahájení povstání v roce 1936 se z roztříštěného a vzájemně rozhádaného společenského a politického spektra ve Španělsku vyprofilovaly dvě zapřisáhle nepřátelské skupiny.

První převážně levicoví republikáni bojující na straně oficiální vlády Španělské republiky byli tvořeni socialisty, komunisty, trockisty, velmi výrazně i anarchisty a dále nacionalisty z Baskicka a Katalánska. Tyto skupiny ale často bojovaly i mezi sebou a měly velký problém respektovat velitelskou hierarchii, zvláště bohužel právě anarchisté. Druhou skupinou byli pravicoví povstalci, fašisté, nacionalisté, křesťanští demokraté a roajalisté, kteří byli souhrnně označováni za frankisty podle svého představitele, generála Franka.

Po vypuknutí občanské války například ženy i muži, inspirovaní anarchistickými ideály, ovládli ulice Barcelony a území Aragonie. Socialisté a trockisté podobně získali primát například v Madridu a na severu země v Katalánsku. Anarchie, rozdané zbraně dělníkům a vesničanům ve snaze získat je na svou stranu, však vedly na obou stranách jen k vypuknutí ještě většího a bezuzdného násilí.

Nekompetentnost republikánů a bezcenné lidské životy

Protože převrat v červenci roku 1936 rozvrátil vládní, úřednickou, policejní a soudní strukturu republikánského Španělska, cítili se povstalci povoláni španělský stát převzít do svých rukou a podle svých idejí ho řídit a ovládat. Téměř ve všech velkých španělských městech povstaly pravicové vojenské brigády, příslušníci civilní gardy i tzv. útočné gardy, kteří se společně pokusili zmocnit země ve prospěch povstalců.

Ale republikáni, socialisté, komunisté a anarchisté měli také své představy o řízení společnosti, které se snažili často sektářsky prosazovat na územích, které ovládali. Všichni se drželi zásady, že jediným způsobem, jak prosadit své, je nejlépe vyvraždit všechny oponenty s jiným názorem. Smrtelným nepřítelem najednou byli dokonce i jen potenciální oponenti. Boje trvaly přes tři roky. Život člověka ve Španělsku tehdy pozbyl jakékoli ceny.

Agresivní evropské mocnosti této situace rychle využily ke svému prospěchu. Hlavními zahraničními vměšovateli do občanské války byli na straně generála Franka Německo a Itálie, na straně republikánů především Sovětský svaz. Ty si s chutí na španělském bojišti vyzkoušely svoji novou a moderní vojenskou techniku. S domácími republikány bojovali bok po boku i mezinárodní levicoví dobrovolníci – interbrigadisté, řada z nich byla i z tehdejšího Československa. Ani ti však nedokázali zvrátit vývoj.

Generálové, rebelující proti demokraticky zvolené vládě, sice verbálně usilovali hlavně o kulturní, sociální i politické změny, ale sektářskému násilí, puštěnému ze řetězu, nedokázali a ani nechtěli čelit. Často ho naopak sami vyvolávali a brali ho pragmaticky jako důležitý nástroj a součást ozbrojeného útoku na republikány.

Krvavou cestou k autokracii

Franco byl totiž přesvědčen, a nijak se tím netajil, že náporu komunismem infikovaných socialistů a anarchistů ve Španělsku může čelit jen naprostou fyzickou likvidací nositelů těchto idejí. Znásilňování, mučení, věznění, zotročování i hromadné popravy často bez jakýchkoli soudů a zdůvodnění zahltily španělské ulice. Krutý osud a smrt čekaly na odboráře, nečleny církve, republikánské politiky a víceméně na každého, kdo se pokusil povstání vzdorovat.

Poslední republikánští partyzáni bojovali proti frankistům ve španělských horách víceméně ještě ve 40. letech 20. století, ale tvrdá restriktivní politika frankistů, která nebrala ohled nejen na lidská práva, ale ani na život i jen pouhých podezřelých z nesouhlasu s frankistickou politikou, nakonec násilím situaci ve Španělsku uklidnila.

iZdroj fotografie: U.S. federal government / Public Domain

Největší historická revolta anarchistů na světě byla ve Španělsku během občanské války velmi rychle potlačena a anarchistické hnutí v důsledku rychlého postupu Frankových nacionalistů, ale i tvrdého nepřátelství ze strany komunistů a socialistů, rozdrceno. Frankovo konečné vítězství a následující desetiletí represí znamenaly i konec anarchismu jako masového hnutí ve Španělsku.

Co si myslíte o občanské válce ve Španělsku? Lze ji označit za předehru druhé světové války?

Zdroj: Spartacus, Encyclopedia,

Článek Brutální španělská občanská válka sloužila jako test zbraní SSSR a Třetí říše. Franco nemilosrdně likvidoval své odpůrce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Neustále se vzdělával

Narozen v Kulmu v roce 1888, Heinz Wilhelm Guderian byl synem německého armádního důstojníka, jehož předkové pocházeli z pruského zemanského rodu. Navštěvoval kadetní školu v Karlsruhe v Bádensku a školu Gross-Lichterfelde u Berlína, kterou dokončil v roce 1907. Po absolvování válečné školy v Metz byl jmenován podporučíkem a přidělen k pěšímu praporu v Hannoveru.

Na předválečné (do roku 1914) a meziválečné (1918–1938) poměry nebyl Guderianův kariérní postup nijak výjimečný. Teprve od doby, kdy se k moci dostal Hitler, postupoval výrazně rychleji. Jeho kariéra je poměrně zajímavá především neobvyklou rozmanitostí úkolů, které dostával, díky čemuž měl možnost neustále se vzdělávat v umění války. V roce 1912 například sloužil u 3. telegrafního praporu, kde se seznámil s nejnovější bezdrátovou spojovací rádiovou technikou a jejími možnostmi a taktickými aplikacemi.

Právě tyto možná na první pohled nedůležité znalosti z něj později udělaly prvotřídního velitele. Během první světové války sloužil postupně jako rotmistr, důstojník signálního štábu, důstojník generálního štábu, velitel praporu a operační důstojník u různých jednotek od roty a praporu až po divizi a sbor. V červnu 1934 pak dostal Guderian přímo od Hitlera za úkol zdokonalení bojové taktiky útočných svazů německých tanků.

Vizionář moderní tankové války

Měl k tomu zajímavě nabyté zkušenosti. Byl například absolventem společného tajného německo-sovětském tankového učiliště „Kama“ v Kazani, kde pak za Německo fungoval na začátku 30. let 20. století i jako inspektor a se svými sovětskými protějšky diskutoval a v praxi s jejich tanky procvičoval různé taktiky nasazení obrněné techniky. Zde je možno vysledovat prvopočátek taktiky Blitzkriegu.

Jeho další inspirací byla kniha jiného vojáka, tehdy podplukovníka Charlese de Gaulla „Vers l’armée de métier“ (O válečném řemesle) z roku 1934. Kniha, ve které de Gaulle definoval například doktrínu vedení mobilní války pomocí pancéřových sil, nenalezla ve Francii pozitivní ohlas, prodalo se jí jen asi 700 kusů a vyvolala ve Francii spíše odpor. Guderian ji však vlastnil a velice si jí vážil.

Na základě výše popsaných zkušeností, informací a východisek Guderian vytvořil prvotní návrhy taktiky soustředěného útoku tankových svazů, které Hitlera velice zaujaly. Jejich precizováním a provázáním s jinými druhy vojsk vznikl legendární Blitzkrieg. Díky velké přízni Hitlera, jehož naturelu Guderianův Blitzkrieg velice vyhovoval, se Guderian stal v roce 1938 generálem německých tankových vojsk a sehrál důležitou roli například při okupaci Sudet.

Měl problém s hierarchií

Během druhé světové války měl Guderian jedinečnou příležitost vést operace v souladu s doktrínou, kterou pomáhal rozvíjet v předválečných letech. Teorii do praxe v podstatě převedl díky účasti ve třech velkých kampaních – v Polsku, ve Francii ve Flandrech a v Rusku, kde působil jako velitel armádního sboru a tankových vojsk.

Navzdory velkým úspěchům ve všech třech taženích čelil Guderian v hierarchii Wehrmachtu četným překážkám, jednoduše řečeno rád obcházel či přímo ignoroval rozkazy svých nadřízených. Narazil také na hlavní problém německých branných sil za války, když každá složka tvrdošíjně a často kontraproduktivně bránila svoji nezávislost a arbitrem sporů byl pouze Adolf Hitler.

Takový přístup v míru udržoval osobní moc Adolfa Hitlera, za války však byl doslova zničující pro bojeschopnost jeho armád. Guderian to velmi kritizoval a obcházel, takže v prosinci 1941 ho pak Hitler zbavil funkce velitele tankových vojsk. Verbálním důvodem bylo, že neuposlechl rozkaz za každou cenu udržet pozice před Moskvou.

Guderian se už předtím dostal do ostrého sporu s Hitlerem, neboť zatímco on a několik dalších důstojníků chtěli přímo a bez zbytečného zdržování útočit v roce 1941 především na sovětskou metropoli, Hitler preferoval nejdříve dobytí Ukrajiny a Leningradu. Operace na Ukrajině se sice zdařila, ovšem ofenzíva na Moskvu se o měsíc zpozdila a to významně rozhodlo o neúspěchu Němců pod Moskvou v zimě 1941.

Znovu ve službě

Do aktivní služby se Guderian vrátil v březnu 1943, a to jako generální inspektor obrněných sil. Je třeba poznamenat, že takovéto znovujmenování do funkce tehdy rozhodně nebylo v německé armádě běžnou záležitostí. V červenci roku 1944, přesně den po pokusu o atentát na Hitlera, byl pak Guderian jmenován náčelníkem generálního štábu armády.

V této funkci zůstal až do 28. března 1945, kdy ho Hitler opět a zase propustil. V květnu 1945 byl zajat americkými silami a v zajetí v Rakousku zůstal až do června 1948. Nebyl nikdy obžalován z válečných zločinů, a i když proti tomu vehementně protestovali hlavně Poláci a Rusové, nebyl předvolán před Norimberský tribunál. Po skončení pobytu v zajetí se z něj stal důchodce, který ještě stačil napsat knihu „Erinnerungen eines Soldaten“ (v České republice vyšlo jako Vzpomínky generála).

Následně v roce 1954 v bavorském městečku Schwangau zemřel. Guderian byl muž, který se velice rád vzdělával, usilovně přemýšlel o své profesi a disponoval velkou intelektuální kapacitou. Právě díky těmto vlastnostem byl schopen vytvořit novou válečnou doktrínu pro německou armádu, včetně koncepcí a technologií operačního umění.  

Pokus o atentát na Hitlera

Na konci roku 1943 se SS a gestapu podařilo zatknout několik Němců, kteří se podíleli na přípravě svržení Adolfa Hitlera. Naplánovaný atentát byl postaven na modifikované verzi operace Valkýra, která byla Hitlerem schválena pro případ, že by spojenecké bombardování německých měst či povstání nuceně nasazených dělníků z okupovaných zemí pracujících v německých továrnách vedlo ke zhroucení pořádku.

Členové Kreisauova kroužku operační plán upravili a rozhodli se ho použít k zavraždění Adolfa Hitlera, Hermanna Göringa a Heinricha Himmlera. Po zavraždění těchto tří důležitých osobností měli v plánu zmocnit se v Berlíně klíčových vládních budov, telefonních a signálních center a rozhlasových stanic. Zastávali názor, že Hitlerova smrt je nezbytná, neboť jedině tak budou němečtí vojáci zbaveni přísahy věrnosti vůči němu. Operace Valkýra měla také zajistit spiklencům kontrolu nad vládou, aby tak mohli uzavřít mír se Spojenci a ukončit válku.

Spekulovalo se, že se do puče na Hitlera se zapojil také Guderian, neboť generálplukovník byl znám svým nesouhlasem s brutálními praktikami, které na dobytém sovětském území páchaly jednotky SS. Navíc mezi ním a Hitlerem to občas pořádně vřelo a Guderian odmítl dokonce i přímý Hitlerův rozkaz postřílet zajaté komisaře Rudé armády. Avšak jako mnoho dalších Němců zůstával Hitlerovi věrný a nikdy ho nezradil.

Naopak v důsledku červencového spiknutí požadoval nový náčelník generálního štábu Heinz Guderian rezignaci všech důstojníků, kteří plně nepodporovali ideály nacistické strany. Během několika následujících měsíců zasedal Guderian spolu s Gerdem von Rundstedtem a Wilhelmem Keitelem u čestného armádního soudu, který odstranil z velitelského sboru stovky důstojníků podezřelých z odporu proti politice Adolfa Hitlera.

Přelomová válečná taktika

Guderianova válečná taktika, která mu přinesla tolik úspěchů, uznání a respektu, spočívala především v ofenzivních operacích, jejichž cílem bylo obklíčení a následné zničení nepřátelských sil. Tyto dynamické ofenzivní operace se vyznačovaly soustředěným útokem mohutných obrněných sil, jejichž úspěch se zrodil z rychlosti útoku, koncentrace obrněné techniky a spolupráce různých druhů vojsk, především podpory útočících tanků pěchotou a letadly.

Podstatou Blitzkriegu byl především moment překvapení, rychlost a koncentrace sil. Tyto tři věci, samy o sobě nezbytné, se navzájem skvěle doplňovaly. Překvapení usnadňovalo rychlost, rychlost podporovala překvapení a koncentrace sil? Ta posilovala obojí. Za naprosto klíčový princip k úspěchu v operacích však Guderian rozhodně považoval rychlost. Není tedy divu, že mu jeho vojáci láskyplně říkali Uspěchaný Heinz.

Kdo byl podle vás lepší velitel – Heinz Guderian, nebo Erich von Manstein?

Zdroj: Encyclopedia, Wikipedia, Guderian: Panzer Leader

Článek Jeden z nejlepších velitelů německých tankových vojsk. Heinz Guderian stál u zrodu revoluční bojové doktríny Blitzkrieg se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mládí a politické začátky

Karl Hermann Frank se narodil 24. ledna 1898 v Karlových Varech. Společně se svými 4 sourozenci byl od útlého věku vychováván v duchu pangermanismu, jehož nadšeným stoupencem byl Frankův otec, který působil jako učitel v obecné škole. Po dokončení humanistického gymnázia v roce 1916 nastoupil na Německou právnickou fakultu v Praze, nebyl však příliš pilným studentem a po jednom semestru studium ukončil.

Poté se mu podařilo absolvovat jednoletý kurz na pražské obchodní akademii, načež se přesunul do Vítkovic, kde pracoval jako úředník až do roku 1920. V roce 1926 si Frank otevřel své vlastní knihkupectví v Lokti, příliš se mu však nedařilo. Právě při jeho pobytu zde začal být politicky aktivní a navázal vážnější kontakty s nacistickým hnutím. V roce 1929 se stal členem Deutsche Nationalpartei. Z finančních důvodů byl nucen knihkupectví zavřít a v roce 1931 se vrátil do rodných Karlových Varů.

Podstatně výrazněji se začal politice věnovat v roce 1933 po vydání prohlášení o založení Sudetendeutsche Heimatsfront. Frank, pověstný až přehnanou péčí o svůj zevnějšek, veřejně vyzýval Němce k jednotě a sám založil v Karlových Varech skupinu henleinovského hnutí. Ani zde se však jeho knihkupectví příliš nedařilo a hluboce se zadlužil.

Ovšem v této době došlo i k jeho politickému vzestupu. Henleiova strana se přejmenovala na Sudetendeutsche Partei a stala se druhou nejsilnější stranou v tehdejší Republice Československé. Ještě téhož roku se také ujala provozu Frankova knihkupectví. Údajně to bylo proto, aby se mohl plně věnovat politické práci.

Politický růst a hodnost SS Gruppenführera

Frank, nyní už na postu poslance, se přesunul do Prahy, kde byl zanedlouho jmenován předsedou poslaneckého klubu SdP. V roce 1937 se stal Henleinovým zástupcem a na tomto významném postu setrval až do podepsání Mnichovské dohody. Zlomovým byl pro Franka rok 1938, kdy se na jedné ze svých několika návštěv Německa poprvé setkal s Adolfem Hitlerem. Již před Mnichovskou dohodou však pod jeho patronací a vedením SdP vznikaly polovojenské jednotky Freikorps.

Jednalo se tzv. Svobodné sbory, jež měly svojí ilegální vojenskou a podvratnou činností na území Sudet připravit půdu pro vstup Německa do ČSR. Velmi brzy měly tyto bojůvky, většinou vyzbrojované z Německa a s německými instruktory, na kontě mnoho mrtvých a zraněných. Především šlo o české úředníky, policisty a příslušníky SOS (něco jako čs. pohraniční stráže), nacházející se a pracující na území Sudet. Když v září téhož roku byla podepsána Mnichovská dohoda, čímž bylo stvrzeno odtržení Sudet od Československa, Frank se stal říšským občanem.

Během krátkého období Druhé republiky pak docházelo k postupnému sbližování nyní již i územně německé SdP s německou NSDAP. V roce 1938 se stal Konrad Henlein SS Gruppenführerem a Frank SS Brigadeführerem. Krátce po vyhlášení Protektorátu byl Frank, během návštěvy u Hitlera ve Vídni ve dnech 17. až 19. března 1939, jmenován státním tajemníkem v Protektorátu Čechy a Morava, a stal se tak druhým nejmocnějším mužem v zemi.

Náplní jeho práce bylo například spravování jednotek SS a policie na území Protektorátu. Ještě téhož roku byl povýšen do funkce generálporučíka policie a SS Gruppenführera. Právě během této doby došlo také hned k několika radikálním událostem, jako bylo uzavření vysokých škol, tvrdé zákroky policie při protiněmeckých demonstracích a především události dne 17. listopadu 1939, kdy byli zatčeni a následně bez rozsudku v pražské Ruzyni zastřeleni studenti organizující protesty proti německé okupaci.

Masakr Lidic a Ležáků

Karl Hermann Frank, který se v té době podruhé oženil, zastával názor, že stávající protektor Konstantin von Neurath je příliš benevolentní při správě Protektorátu a slabý při potlačování českého odbojového hnutí. To se však v jeho očích brzy změnilo, když funkce protektora připadla Heydrichovi, po jehož nástupu došlo na území Protektorátu Čechy a Morava k výraznému upevnění nacistického režimu. S příchodem Heydricha bylo téměř okamžitě vyhlášeno stanné právo, vyneseny a vzápětí vykonány stovky rozsudků smrti a bylo též zprovozněno první židovské ghetto Terezín.

Po Heydrichově smrti, v období heydrichiády, se Frank mimořádně činil. Do několika hodin po atentátu opět vyhlásil stanné právo a rozjelo se rozsáhlé pátrání po atentátnících doprovázené desítkami represí vůči obyvatelům Protektorátu. Smrt v té době hrozila komukoliv, kdo se byť jen špatně zatvářil.

Nejhorší událostí heydrichiády je bezesporu vypálení Lidic. Kdo vydal konečný rozkaz k tomuto brutálnímu činu však není dodnes jasné. Nabízejí se dvě hlavní verze a obě se tak či onak týkají právě Franka. Podle jedné byl hlavním strůjcem útoku na Lidice právě Frank, podle té druhé je třeba dívat se někam mezi Hitlera, Himmlera, Bormanna, Daluega a samozřejmě Franka, který v této verzi hraje spíše druhé housle. Ať už měl konečné slovo kdokoli, jak vlastně přišel zrovna na Lidice, zůstává tajemstvím.

Možná byste čekali, že po smrti Heydricha byl do funkce zastupujícího říšského protektora jmenován právě Frank. Tak tomu ovšem, i přes jeho velké zklamání, nebylo. Funkce se ujal Kurt Daluege, blízký přítel Himmlera, který si s Frankem lezl již od samého začátku na nervy. Kurt Daluege setrval ve funkci až do srpna 1943. Během jeho vlády pokračovaly stanné soudy, vykonány byly další rozsudky smrti a mnoho obcí a vesnic postihlo německé drancování. Asi nejznámější je případ Ležáků, jež postihl podobný osud jako Lidice.

Nejmocnější muž Protektorátu

V roce 1943 byl Kurt Daluege z funkce zastupujícího říšského protektora odvolán a na jeho místo nastoupil Wilhelm Frick. Zároveň se provedlo několik dalších změn, z nichž nejvýznamnější bylo přejmenování úřadu říšského tajemníka, který zastával Frank, na Úřad státního ministra Protektorátu Čechy a Morava. Frank se tímto stal nejvýše postaveným a nejmocnějším mužem Protektorátu.

Ve funkci zůstal podle všeho až do 4. května 1945, což znamená, že všechna tvrdá opatření, která významně poškodila československé hospodářství a průmysl, nemilosrdné policejní zásahy i odvetné akce na konci války jako hromadné popravy v Terezíně či Přerově, byly vykonávány na rozkaz jediného muže, a to Karla Hermanna Franka.

Frank opustil Prahu v nočních hodinách z 8. na 9. května a zamířil do americké okupační zóny. V Rokycanech byl zadržen americkými vojsky a dopraven do německého Wiesbadenu, kde byl vyslýchán. Američané jej ale vzápětí vydali Československu, kde byl postaven před Mimořádný lidový soud v Praze. Od března do května 1946 byl souzen.

Od počátku jej drželi ve vyšetřovací vazbě a byl shledán vinným z válečných zločinů, zejména z vyhlazení obce Lidice. Jeho obhájcem se stal JUDr. Kamill Resler, žalobu pak zastupoval JUDr. Jaroslav Drábek. Po dlouhém slyšení vynesl předseda soudu dr. Kozák dne 21. května 1946 rozsudek. Karl Hermann Frank, státní ministr Protektorátu Čechy a Morava, byl odsouzen k smrti.  

Na popravu se prodávaly lístky

Veřejná poprava byla vykonána v pankrácké věznici a již od brzkých ranních hodin se před věznicí scházeli lidé, již toužili spatřit popravu na vlastní oči. Museli si zakoupit lístek, kterých se nakonec prodalo kolem 6 000. Zájemců však bylo tolik, že na mnohé z nich se nedostalo. Podle dobového tisku se na dvůr údajně vecpalo až 5 000 lidí, ale záběry z popravy to poměrně popírají. Nedostatečné množství lístků vyústilo v nepokoje před branami věznice a musela být povolána policie, jež rozohněný dav s vynaložením značeného úsilí klidnila.

Na Karla Franka čekalo podium se šibenicí, která měla podobu pouhého sloupu. Přímo před ním stály tři řady židlí pro zvané hosty; senát soudu, příslušníky několika zahraničních armád, vysoce postavené úředníky a především také 7 míst pro 7 lidických žen. Kolem 13. hodiny byl před šibenici přiveden evidentně pobledlý a na svou žádost nespoutaný Karl Frank. Byl mu zopakován rozsudek a soudce mu sdělil, že poprava bude i přes jeho žádost o milost, která byla dosud bez odpovědi, vykonána.

Karla Franka totiž soudili na základě retribučního dekretu, čili to, že podal žádost o milost, nemělo na odklad výkonu trestu žádný vliv. Po posledních slovech odsouzeného, v nichž naposledy prezentoval své přesvědčení a víru, byl předán katu Josefu Nenáhlovi. Ten s pomocí dvou asistentů vyvedl Franka k šibenici, spoutal mu nohy a ruce za zády a pomocí postroje jej vytáhl na popravčí stojan až na jeho vrchol, přičemž zády se Frank opíral o popravčí sloup.

Pak mu na krk vložil krátkou oprátku, kterou na opačném konci upevnil na vršek stojanu. Po uvolnění závěsu postroje Frank prudce klesl asi o 2 metry, visel přitom jen na oprátce. Podle autentického záběru popravy si však zřejmě nezlomil vaz a umíral proto ještě nějaký čas, přičemž kat jej držel za obličej a kontroloval jeho stav. Trest oběšení byl tak vykonán podobně krutě jako u mnoha nevinných čs. občanů za války. Poté kat předstoupil před soudce a oznámil mu, že trest byl vykonán, načež mu soudce poděkoval.

Frankovo tělo bylo zkontrolováno vězeňským lékařem MUDr. Oldřichem Navarou, který konstatoval smrt odsouzeného. Podle zákona měla být Frankova mrtvola ponechána na šibenici po dobu jedné hodiny, ale kvůli rozbouřenému davu tělo sundali již o 15 minut dříve a předali jej do ústavu soudní pitvy. Tělo popraveného Franka pak bylo po pitvě tajně pohřbeno v neoznačeném společném hrobě na Ďáblickém hřbitově.

Jaký způsob popravy si podle vás Frank zasloužil?

Zdroj: Britannica, Wikipedia

Článek Muž, který údajně vydal rozkaz k vypálení Lidic. Na popravu Karla Hermanna Franka si lidé kupovali vstupenky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ropa byla pro Německo klíčová

Tato ofenziva byla plánována v Maďarsku nedaleko jezera Balaton. Jedním z důvodů, proč se pro ni Německo rozhodlo, byla nejen snaha se pokusit o nějaké velké vítězství a zvrat, aby získal čas. V oblasti se nacházela naleziště ropy, která v té době jako jediná byla Německu dostupná, protože rumunská ropná pole již Rudá armáda dobyla. Západní spojenci také útočili na výrobu syntetického paliva a každá kapka pohonných hmot tak měla doslova cenu zlata.

Na to, aby Německo takovou ofenzivu v Maďarsku provedlo, nemělo dostatek sil. Bylo proto nucené stáhnout sem své nejlepší jednotky. To byla především 6. tanková armáda SS pod vedením známého velitele Seppa Dietricha. Ta sice za sebou měla porážku v Ardenách, ale měla být co nejrychleji doplněna a poslána do Maďarska. Ačkoli se s ní původně počítalo pro obranu Berlína před postupujícími Sověty, dostal útok přednost.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Německo nutně potřebovalo udržet plány na jeho ofenzivu v tajnosti. Jednotky se proto začaly postupně přesunovat a doplňovat, a to i tanky, jako byl Tiger II. Měly na sobě i falešná označení, aby nikdo nepoznal, že elitní divize SS míří do Maďarska. Přesun a doplnění se podařily asi během měsíce, což byl v situaci nacistů velmi pozoruhodný výkon. Ovšem v polovině února Němci potřebovali zlikvidovat sovětské předmostí u řeky Gran a nasadili některé jednotky zde. Sověti se tak o jejich přítomnosti dozvěděli.

Rudá armáda začala budovat obranu

Celkem dobře odhadli, o co se budou chtít nacistické jednotky pokusit, a proto začali budovat hloubkovou protitankovou obranu a přisouvat posily, které by německý útok zastavily, aby pak mohly převzít iniciativu. Německý plán byl v podstatě jednoduchý. Hlavní útok měl být veden směrem na jih mezi Balatonem a jezerem Velence. Po průniku k Dunaji se měl jeden směr obrátit k Budapešti a osvobodit ji. Druhý pak pokračovat dále na jih.

Další jednotky měly útočit západně od Balatonu. Poslední směr byl z jihu, kde Němci stále drželi pozice. Cílem bylo v oblasti obklíčit vojska 3. ukrajinského frontu, zničit je a území zajistit. Případně se pokusit až o útok na Rumunsko, s cílem opět získat zdejší ropná naleziště. I když mnozí velitelé namítali, že by bylo lepší poslední silné útvary Německa použít při obraně a upozorňovali na riziko možného sovětského útoku na Vídeň, Hitler na jejich rady nedbal. Němci měli pro přímý útok přes čtvrt milionu mužů a 650 tanků.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Útok byl zahájen 6. března. Dobře se vlastně vyvíjel jen ve směru mezi dvěma maďarskými jezery. Na dalších místech se připravené sovětské obraně dařilo útoky zadržovat. Ta měla vytvořen systém vyvinutý již v bitvě u Kurska, kdy tanky byly nuceny najet do určitých zón, kam se na ně pak snesla palba z několika stran. Sověti využívali masivně svého dělostřelectva a do oblasti začali přisouvat posily.

Tanky se brodily bahnem

Během deseti dnů útoku se německým jednotkám 6. tankové armády SS podařilo proniknout až do hloubky 30 kilometrů, ale sovětská obrana byla ještě širší. Postup nejenže komplikovala houževnatá obrana, ale i počasí. Na začátku března se oteplilo, rozmrzla půda a německé jednotky se tak doslova prodíraly hromadami bahna. Volání velitelů o odložení operace nikdo nevyslyšel.

Sověti naopak začali dělat to, čeho se někteří nacističtí velitelé obávali. Severně od maďarských jezer začali soustřeďovat síly, které měly přejít do útoku. V případě jeho úspěchu by jednotkám 6. tankové armády SS hrozilo obklíčení. Již 12. března se německý postup v podstatě zastavil a nacisté museli v dalších dnech odrážet větší množství sovětských protiútoků.

iZdroj fotografie: Uživatel Dogbeast / Creative Commons / CC BY-SA

Rudá armáda útočí a proniká do Rakouska

Němečtí velitelé si byli shromažďování jednotek vědomi a požadovali stažení od obranných pozic. Jejich obavy se naplnily 16. března, kdy sovětské síly přešly do mohutného útoku. V tu chvíli se německé jednotky začaly stahovat do připravených pozic, ale nápor se jim zadržet nedařilo. Rudé armádě se na začátku dubna podařilo proniknout na území Rakouska a zbytky 6. tankové armády se začaly připravovat na obranu Vídně.

Na severu také začal sovětský útok směrem na Berlín, kde najednou scházely jednotky, které původně měly tento nápor zadržet. Již 20. dubna se sovětské armády ocitly na dostřel hlavního města Německa, a nakonec ho obklíčily. Hitler 30. dubna spáchal sebevraždu a 8. května Německo kapitulovalo. Od Jarního probuzení již nemělo síly na žádný útok a pouze se bránilo.

Jak rozumný byl plán ofenzivy v Maďarsku?

Zdroj: WarfareHistoryNetwork, MilitaryHistory

Článek Poslední ofenziva se Adolfu Hitlerovi absolutně nepovedla. Zničil v ní jednotky, které měly bránit Berlín se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tábor se skládal z pěti dílčích částí

Během následujícího roku a půl bylo v Bergen-Belsenu zřízeno celkem pět dílčích lágrů. Tím prvním byl „zajatecký tábor“, v němž bylo umístěno oněch 500 vězňů, kteří dorazili kvůli výstavbě tábora. Tento dílčí lágr byl zrušen v únoru 1944 a těch pár vězňů, kteří přežili, bylo přesunuto do Sachsenhausenu. Druhý pobočný lágr byl označován jako „speciální tábor“.

Do této části tábora byly v polovině června 1944 umístěny dva transporty židů z Polska, přesněji asi 2 400 židů převážně z Varšavy, Lvova a Krakova. Jednalo se rovněž o vězně se specifickými dokumenty, cestovními pasy či vstupními povoleními vystavenými různými státy, zejména jihoamerickými zeměmi. Nehledě na doklady, jež jejich držitelé vnímali jako vstupenku do nového života, byli všichni tito vězni na přelomu let 1943 a 1944 deportováni do Auschwitzu, kde je žádná budoucnost rozhodně nečekala, jen krutá smrt.

Třetím dílčím zařízením Bergen-Belsenu byl tzv. „neutrální tábor“. V této části se nacházelo asi 350 židovských občanů neutrálních zemí, například Španělska, Turecka, Argentiny či Portugalska, kteří zde byli drženi od července 1944 do začátku března 1945. Podmínky v „neutrálním táboře“ byly podstatně příznivější než v ostatních částech lágru. Čtvrtým dílčím táborem byl „hvězdný tábor“, v němž byli umístěni ti židovští vězni, kteří byli vybráni jako kandidáti pro výměnu za německé zajatce.   

Zajatci umístění v této části tábora, jež byla rovněž největší z pěti, nebyli nuceni nosit vězeňské uniformy, avšak museli mít na svém oblečení viditelně umístěn židovský odznak, Davidovu hvězdu. Odtud také pochází název této části tábora.

Většina těchto zajatců pocházela z Nizozemska a menší skupiny byly také například z Tuniska, Francie, Jugoslávie či Albánie. V červenci 1944 se v „hvězdném táboře“ nacházelo přibližně 4 100 židů. Je třeba podotknout, že pouze velice malý zlomek těchto vězňů byl při výměnách za německé zajatce skutečně propuštěn na svobodu.

Do tábora byla převezena i Anne Franková

Posledním z dílčích táborů byl „maďarský tábor“, který byl zřízen v červenci roku 1944 pro 1 684 židovských vězňů z Maďarska, kteří opustili Maďarsko ve známém Kastnerově vlaku. Soupravě, která po několikatýdenní strastiplné cestě převezla židovské obyvatelstvo do bezpečí neutrálního Švýcarska. Od března 1944 se pak Bergen-Belsen stával pomalu, ale jistě „regulérním“ koncentračním táborem, do kterého byli pravidelně dováženy nové várky vězňů, příliš nemocných na to, aby mohli pracovat v jiných táborech.

První takoví zajatci dorazili koncem března z Mittelbau-Dora. Ubytováni byli v kasárnách nové části tábora, kde panovaly doslova otřesné životní podmínky. Většina z vězňů zde zemřela krátce po příjezdu. V srpnu 1944 přibyla v táboře nová sekce, která sloužila jako ženská ubytovna pro 4 000 židovských vězeňkyň z Maďarska a Polska.

Časně na podzim pak dorazily z koncentračních táborů Kraków-Płaszówa a Osvětimi tisíce nových zajatců. Po strašlivých pochodech smrti z východních táborů dorazilo do dubna 1945 celkem 85 000 nových vězňů. Důsledkem toho vznikla obrovská nouze o potraviny a už tak odporné životní podmínky v táboře se ještě zhoršily.

Mezi nově příchozími zajatci byla i mladá Anne Franková a její sestra Margot. Přelidnění vedlo k propuknutí řady chorob, například vysoce infekčního tyfu a úplavice. Rovněž obě dívky Frankovy zemřely v březnu roku 1945 na infekční nákazu tyfu, která postupně zahltila celý tábor. Netrvalo dlouho a v kempu zavládly apokalyptické podmínky. A důstojníci SS neudělali nic, aby tuto mizérii zmírnili. Jen v březnu 1945 zemřelo přibližně 18 000 vězňů a koncem války pak umíralo více než 1 000 zajatců denně.

Vyhlazovací tábor v přestrojení

Jak již bylo zmíněno, Bergen-Belsen nebyl táborem vyhlazovacím, nicméně vzhledem k vysokému počtu obětí v posledních měsících války ho lze za tábor vyhlazovací skutečně označit. Kromě asi 200 mužů, kteří byli v létě roku 1944 otráveni injekčně podanou kyselinou karbolovou, však v Bergen-Belsenu nedocházelo k žádným aktivním popravám. Hromadné zabíjení jako takové nebylo naplánováno, nenacházely se zde plynové komory a nedocházelo zde k popravám zastřelením.

Přesto esesáci extrémně vysokou úmrtnost vědomě akceptovali, zejména pokud šlo o mužský tábor, kde zajatci hromadně umírali následkem úmyslného a organizovaného zanedbání. Dne 15. dubna 1945 byl Bergen-Belsen osvobozen britskou armádou. Z důvodu rozsáhlé epidemie skvrnitého tyfu nebyl tábor Němci vyklizen, jako tomu bylo v případech ostatních koncentráků. Wehrmacht naopak vyjednal s Brity lokální příměří a velitel tábora, Josef Kramer, předal tábor britským vojákům bez boje.

Britští vojáci, naprosto šokováni otřesnými nálezy, se stali svědky nepředstavitelných hrůzností. V areálu tábora se nacházelo na 10 000 nepohřbených mrtvol v různých stádiích rozkladu. A dalších 50 000 nemocných vězňů, z nichž byla většina na pokraji smrti. Přeživší byli přemístěni do nouzových nemocnic, které byly narychlo vybudovány v sousedních kasárnách Bergen-Hohne.

I přes bleskovou pomoc Britů však nakonec mezi dubnem a červnem roku 1945 zemřelo 14 000 osvobozených zajatců. Dle nejnovějších odhadů zahynulo v německém koncentračním táboře Bergen-Belsen více než 50 000 židů, Čechů, Poláků, protinacistických křesťanů, homosexuálů, Romů a Sintů.

Kdo z vašeho okolí přežil hrůzy koncentračních táborů?

Zdroj: Encyclopedia

Článek Mrtví na tom byli lépe: Uplynulo 77 let od osvobození koncentračního tábora Bergen-Belsen, vedeného Josefem Kramerem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Snaha o zahlazení veškerých stop

Již v létě 1942 se do západních zemí začaly dostávat zprávy o masovém vyvražďování židovského obyvatelstva, probíhajícím napříč střední a východní Evropou. Nacisté proto začali usilovně hledat způsob, jak utajit důkazy o svých hrůzných počinech. A s řešením nakonec opravdu přišli. V červnu roku 1942 byla do běhu uvedena rozsáhlá kampaň, jejímž cílem bylo zničit všechny důkazy o masovém vyhlazování evropských židů nacisty.

Vedoucím operace 1005 byl jmenován SS-Standartenführer Paul Blobel a ještě tentýž měsíc byly ve vyhlazovacím táboře Chełmno spáleny první mrtvoly. Pro splnění tohoto úkolu byly na různých místech zřízeny jednotky Einsatzkommando 1005. Einsatzkommandos spolu se Sonderkommandos byly zodpovědné za systematické zahlazování stop po nacistických masových vraždách.

Vězni byli nuceni vykopávat hroby

Jednotky se skládaly z příslušníků SiPO-SD, kteří akci organizovali a řídili, dále několika desítek německých policistů a především stovek otrockých pracovníků, většinou židů, kteří byli nuceni pracovat v otřesných podmínkách.

Vězni vykopávali a odklízeli mrtvoly z masových hrobů. Stavěli hranice z dlouhých dřevěných trámů, napouštěli je hořlavou kapalinou a mrtvá těla skládali do několika vrstev mezi rámy. Následně byla hranice zapálena. Jakmile byla práce dokončena, vězni, kteří se na ní podíleli, byli taktéž zavražděni. Neboť celá operace byla přísně tajná a nacisté samozřejmě nemohli riskovat, že by jejich snaha zahladit stopy po jejich odpornostech přišla vniveč.

V několika případech byly rovněž srovnány se zemí všechny budovy tábora a to, co zbylo, bylo většinou zamaskováno, například jako farma. Po vyhlazovacích táborech Treblinka, Sobibor a Bergen-Belsen zůstala v podstatě jen lesní mýtina. V Belsenu však, stejně jako v Osvětimi, nebylo speciálních komand operace 1005 třeba, neboť oba tábory disponovaly krematorii, vybavenými spalovacími pecemi na likvidaci těl.

Nacisté si došlápli i na Babí Jar

V roce 1943 objevili nacisté u Smolenska v Rusku masový hrob s téměř 20 000 polskými oběťmi. Ostatky byly poměrně dobře zachovalé, a tak bylo téměř jisté, že se jednalo o oběti sovětského masakru. Přesněji řečeno o oběti katyňského masakru. O nálezu byl obratem informován Adolf Hitler.

Nacistická propaganda tohoto objevu samozřejmě využila a v dubnu roku 1943 upozornila na sovětský zločin mezinárodní společenství. Byla vytvořena Katyňská komise, jejímž úkolem bylo vést podrobné vyšetřování, a ideálně vrazit klín mezi Spojence. Paradoxně ještě téhož měsíce vydalo nacistické vedení tajný rozkaz k exhumaci masových hrobů a spálení statisíců nacistických obětí.

V polovině roku 1944, s ohledem na postup sovětských vojsk, se činnost operace 1005 začala soustředit především na Generální gouvernement v Polsku. SS-Obergruppenführer Wilhelm Koppe, šéf Reichsgau Wartheland, nařídil zřízení jednotek Sonderkommanda k likvidaci masových hrobů v každém z pěti okresů gouvernementu. Zanedlouho se podobné kroky uskutečnily také v oblastech Polska anektovaných Německem. A dále také v Bělorusku a pobaltských zemích, kde byly spalovány především mrtvoly sovětských válečných zajatců.

Nezapomnělo se samozřejmě ani na místa dřívějších masakrů, jako byl ukrajinský Babí Jar, Ponary, nebo Devátá pevnost. Operace 1005 však nebyly zcela úspěšné, neboť postupující sovětská vojska dosáhla některých míst dříve, než mohly být zahlazeny všechny stopy. Likvidace masových hrobů, zejména ve východní Evropě, však značně ztížila stanovení skutečného počtu obětí, které padly rukou nacistů. A rovněž přiživila plameny popíračů holokaustu.

SS-Standartenführer Paul Blobel byl během následných Norimberksých procesů odsouzen za své činy k trestu smrti. Byl pověšen dne 8. června roku 1951 v Landsbergském vězení. I přesto, že se Blobel během výslechu přiznal k vraždě 10 000–15 000 lidí, je mu připisováno téměř 60 000 obětí.

Jak vnímáte hrůzné události, které nacisté páchali za druhé světové války?

Zdroj: Military-history

Článek Sonderaktion 1005: Krutá nacistická operace, během níž byli židovští vězni nuceni vyhrabávat a likvidovat ostatky svých spoluobčanů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tvrdá odplata za životy důstojníků

Před druhou světovou válkou měli židé v oblasti Oděsy poměrně velké zastoupení. Tvořili asi 30 % veškerého obyvatelstva oblasti, přibližně jich zde tedy pobývalo kolem 180 000. Oděsu obsadili Němci a Rumuni 16. října, po téměř dvouměsíčním obléhání.

Po dobytí města zde zůstalo 80 000–90 000 židů, přičemž zbytku se podařilo utéct, nebo je evakuovala sovětská vojska. Během masakrů byli židé z přilehlých vesnic a blízkého okolí shromažďováni v Oděse. Lidé, kteří nebyli zavražděni během dvoudenního masakru, byli následně vyhnáni na pochod smrti do rumunských koncentračních táborů.

Podobně jako v Kyjevě došlo i v Oděse, hlavním městě Podněstří, k opožděnému sovětskému bombovému útoku. Detonaci předcházely pouze zvěsti a varování místních obyvatel. Dne 22. října 1941, při výbuchu miny na velitelství rumunské armády v budově bývalé NKVD, zahynul generál a s ním více než 60 dalších příslušníků armády, mezi nimiž byli i vysoce postavení důstojníci. Stejně jako v Kyjevě i zde obvinili okupanti, na které byl útok cílen, místní židy a téměř obratem započali tvrdou odvetu.

O pouhý den později zaslal Ion Antonescu, ministerský předseda a conducător (vůdce) Rumunska, své rozkazy Čtvrté armádě prostřednictvím telegramu, v němž formálně stvrdil již probíhající pomstychtivé masové popravy. Hlava státu vyzvala k drastické odvetě: za každého rumunského nebo německého důstojníka, který padl při sovětském útoku, mělo být zastřeleno 200 „komunistů“. Stejně tak za každého zabitého vojáka jich mělo být zastřeleno 100.

Samozřejmostí bylo také zatčení všech ostatních „komunistů“ a jedné osoby z každé židovské rodiny. Následujícího dne byl vydán rozkaz zabít všechny zajatce, a to po vzoru sovětského bombardování, tedy je upálit, či doslova rozsápat. Avšak to nebylo všechno, rozsudek smrti padl také na židovské uprchlíky z Besarábie.

Vězni byli rozstříleni na kusy

Z města vyvedli přes 20 000 lidí, kteří kráčeli v dlouhé koloně směrem k Dalniku. Po příchodu do vesnice byli svázáni do skupin po 40–50 lidech, vhozeni do protitankového příkopu a bez milosti zastřeleni. Rumuni se však začali obávat, že zabíjení bude trvat příliš dlouho a rozhodli se přemístit zbytek židů do čtyř velkých skladů, do jejichž zdí udělali otvory pro kulomety.

Aby se ujistili, že všichni lidé uvnitř budov opravdu zemřeli, zapálili následujícího dne tři sklady ze čtyř, v nichž byly převážně ženy a děti. Ten, kdo se pokusil uniknout okny nebo dírami ve střechách, byl zastřelen nebo zasažen ručními granáty. Dne 25. října byla ostřelována také čtvrtá budova, která byla zaplněna převážně muži.

Masakry měli na starosti podplukovníci Nicolae Deleanu a C. D. Nicolescu a střelby se účastnili i němečtí vojáci. Přibližně 35 000–40 000 zbylých zajatců následně přesunuli do ghetta na zničené předměstí Slobodka. Tam byli ponecháni pod širým nebem po dobu 10 dnů. Mezi 25. říjnem a 3. listopadem, kdy vězni museli mimo jiné i pracovat, zde mnoho lidí zemřelo na následky totálního vyčerpání.

Následoval pochod smrti

Do konce prosince bylo zabito dalších 50 000 židů z koncentračního tábora v Bogdanovce. Dalších 10 000 pak muselo podstoupit pochod smrti směrem ke třem koncentračním táborům poblíž Golty: Bogdanovky, Acmecetcy a Domanovky.

Velký počet vězňů se však podněsterských táborů nedožil, buď padli vyčerpáním, nebo je zastřelili dozorci. Ti, kteří cestu přeci jen přežili, byli zavražděni o dva měsíce později. Spolu s desítkami tisíc dalších vězňů, již byli do těchto táborů přivezeni ze severního Podněsteří a Besarábie.

Vyhlazování skončilo v lednu roku 1942 vyvražděním těch, kteří zůstali ve Slobodce. Od 12. do 23. ledna bylo posledních 19 582 židů převezeno v dobytčích vagonech do Berezovky, odkud byli transportováni do koncentračních táborů v Goltě. Během 18 měsíců však téměř všichni zemřeli.

Jaká další událost druhé světové války by zasloužila větší pozornost veřejnosti?

Zdroj: DW, Military-History

Článek Masakr v Oděse: Za každého zabitého nacistického důstojníka 200 mrtvých „komunistů“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nacistům se Rudá armáda bránila dlouho

Velká bitva o Krym se samozřejmě odehrála v letech 1941 a 1942, kdy se Sovětský svaz bránil útoku nacistického Německa. Především zdejší strategický opevněný přístav Sevastopol odolával německým útokům dlouhé měsíce. Zdolala ho až supertěžká děla a v létě 1942 nakonec padl. Němci tak získali strategický bod na pobřeží Černého moře. Ovšem jejich klidný život zde netrval dlouho.

iZdroj fotografie: V. Ivanov / Public Domain

Po porážce u Stalingradu se začala situace na jižní části sovětsko-německé fronty měnit a německá vojska musela ustupovat. V říjnu 1943 se z Kubáně přes Kerčský průliv na Krym stáhly jednotky německé 17. armády. Ovšem již o měsíc později se postupujícím sovětským vojákům podařilo přerušit spojení Krymu s pevninou. Na poloostrově zůstalo odříznuto zhruba čtvrt milionu německých a rumunských vojáků.

Neznamenalo to úplné obklíčení, protože měli spojení přes Černé moře s rumunskými přístavy. Ovšem německé velení se rozhodlo, že bude poloostrov bránit, jak jen to bude možné, a jednotky zůstaly na místě. Krym byl strategickým místem, odkud by šla bombardovat rumunská ropná pole. Navíc by jeho dobytí mohlo ovlivnit postoje k válce ze strany Turecka, které v době bitvy o Stalingrad uvažovalo o vstupu do války na straně Německa.

Útok přišel ze dvou stran

Sověti nechali několik měsíců poloostrov v rukou Němců, ale během té doby připravovali operaci na jeho dobytí. Ta odstartovala 8. dubna 1944 útokem přes Perekopskou šíji. Později se také vylodily jednotky na východní části Krymu. Německé a rumunské jednotky nebyly schopny odolávat a pomalu se stahovaly k Sevastopolu. Toho Rudá armáda dosáhla 16. dubna.

Německé velení doufalo, že by mohlo přístav bránit tak, jak to před 2 lety dělali Sověti. Problém byl, že opevnění během okupace nikdo neopravoval, bylo tedy z velké části zničeno a nešlo využívat. Začala evakuace zraněných a části jednotek, ale tu po nějaké době zastavil příkaz Adolfa Hitlera. Nakonec byla opět obnovena. Provádělo ji rumunské námořnictvo včetně čtyř torpédoborců. Část lodí byla nakonec potopena a řada německých a rumunských vojáků zahynula. Další se odvozu nedočkala a buď byla zabita nebo zajata.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Poslední evakuace za velkých ztrát proběhla 10. května. Rudá armáda německý odpor zlomila o dva dny později. Z Krymu se podařilo odvézt 113 tisíc německých a rumunských vojáků, tedy zhruba polovinu. Kvůli evakuaci a ztrátě Krymu byl německý velitel Erwin Jaenecke postaven před soud a hrozila mu poprava. Zachránila jej až přímluva Heinze Guderiana. Velitel rumunského námořnictva, kontradmirál Horio Macellario, byl za evakuaci naopak vyznamenán.

Němci v období okupace vyvraždili většinu židovského obyvatelstva, celkově přibližně 90 000 civilistů a téměř 50 000 sovětských zajatců. Když SSSR dobyl Krym zpět, začal Stalin účtovat s obyvatelstvem. Obvinil z kolaborace tamní Krymské Tatary, Němce, Bulhary a Armény. Nechal deportovat na Sibiř téměř 250 tisíc lidí. Jen počet obětí na straně Tatarů se blížil 45 000, z toho 8 000 během deportace.

V roce 1954 byl z rozhodnutí sovětských orgánů Krym předán pod zprávu Ukrajinské SSR. Nesmyslné rozhodnutí přineslo současnou krizi, kdy je jednání Ruské federace z hlediska mezinárodního práva naprosto neomluvitelné. Druhou a naprosto přehlíženou věcí je velmocenské hledisko, kdy zase úplně selhala západní diplomacie. V každém případě současný režim Vladimira Putina v Rusku a jeho činy nepatří do Evropy 21. století.

Jak je podle vás v Černém moři strategicky důležitý Krym?

Zdroj: Military-History

Článek O Krym se za druhé světové války svedly dvě krvavé bitvy. Němcům se podařilo část vojáků po moři evakuovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dokonalé místo pro masovou vraždu

Babí Jar byla dlouhá rokle táhnoucí se přes území dnešního Ševčenkovského obvodu. Až do 50. let 20. století patřil svými rozměry k největším roklím kyjevského území. Za dob Kyjevské Rusi tvořil Babí Jar společně s Repjachovským Jarem jakousi přirozenou hradbu Kyjeva, kde se odehrávaly četné konflikty s nájezdnými vojsky.

Pro německá okupační vojska představovala rokle svým výhodným umístěním poblíž Kyjeva a geologickým profilem dokonalé místo k zahájení nacistického programu konečného řešení a likvidace nepřátel Třetí říše. Strmé srázy Babí Jaru navíc sloužily jako skvělé hlukové bariéry a střelba byla slyšitelná, jen pokud se člověk nacházel v bezprostřední blízkosti rokle. Babí Jar byl jednoduše dokonalým místem k uskutečnění brutálních nacistických plánů.  

Dnešní zažitá představa, že tragické události Babí Jaru probíhaly nepřetržitě během pouhých pár dní a podle předem daného scénáře, není tak úplně správná. Ve skutečnosti se jednalo o více či méně související akce, k nimž docházelo v průběhu celých dvou let a které byly vykonávány v různých měřítcích, různými represivními složkami a hlavně vůči různým skupinám civilního obyvatelstva.

Nacionalističtí kolaboranti

I když je tato skutečnost poměrně smutná, je třeba zmínit, že tak jako snad v každé okupované zemi, i na Ukrajině byly zřizovány represivní složky, které byly tvořeny místními obyvateli. Kolaborace s nacisty či jinými opresivními režimy je velice bolestným tématem každé společnosti. V případě Ukrajiny, především západní části země, byla situace poněkud složitá. Jedná se o zemi, jíž bylo po celá staletí upíráno právo na samostatnost a která se ještě ani nevzpamatovala ze stalinských represí a děsivého hladomoru.

Důsledkem toho zde doslova kvetl nacionalismus, od něhož je to k antisemitismu již pouhý krůček. Příchod německých vojsk tak byl zpočátku vnímán spíše jako určitý způsob osvobození. Naděje na vymanění se z řetězů vražedného bolševismu. Z tohoto pohledu je tedy kolaborace části obyvatelstva do jisté míry pochopitelná. Samozřejmě neospravedlnitelná, ale pochopitelná.

Ukrajinští obyvatelé byli dosazováni převážně do funkcí městské správy a nově zřízeným ukrajinským milicím byla ze začátku ponechána značná volnost. Jak vyplývá z archivů, na samotné likvidaci spoluobčanů se ukrajinské milice většinou přímo nepodílely. Byly jim spíše přidělovány druhotné, méně důležité úkoly. Popravy v Babí Jaru pak prováděly zvláštní oddíly SS Einsatzgruppen a částečně se podílely i některé jednotky wehrmachtu.

Ne vše je však vždy jen černobílé. Bylo zaznamenáno mnoho případů, kdy jednotliví obyvatelé Kyjeva mermomocí zachraňovali a ukrývali pronásledované spoluobčany, většinou židovského původu, a s nasazením vlastních životů je chránili před zastřelením.

Odboj tvrdě odporoval

Německá okupační vojska vstoupila do Kyjeva 19. září roku 1941 a hned následující den již vojáci odváděli celé skupiny sovětských zajatců do rokle Babí Jar, kde je nemilosrdně popravovali. Při první velké vlně zatýkání byli likvidováni převážně političtí pracovníci, sovětští a straničtí funkcionáři. Dále také členové odboje tvořeného převážně příslušníky NKVD, vojáky Rudé armády a členy komunistické strany, kteří zůstávali ve městě.

Odboj vyhazoval do vzduchu důležité budovy, kde se usadili nacističtí státníci, a zakládal ve městě požáry. Německá armáda postupovala vůči odboji velmi tvrdě. Ze sabotáží namířených proti Němcům byli paušálně obviněni židé, na základě čehož bylo vydáno nařízení týkající se likvidace židovského obyvatelstva. K vyhlazení židů a dalších národnostních menšin byly určeny speciální SS Einsatzgruppen.

Devět dní poté, co Němci vtrhli do Kyjeva, se v ulicích města objevily plakáty s výzvou adresovanou židovskému obyvatelstvu. Oznámení bylo psané rusky, ukrajinsky a německy a vyzývalo všechny židy žijící ve městě či jeho blízkém okolí, aby se 29. září přesně v 8 hodin ráno dostavili na roh Mělnikovovy a Doktěrivské ulice.

S sebou si měli vzít pouze to nejzákladnější, především doklady, cennosti a teplé oblečení. Kdo by snad toto nařízení neuposlechl, byl by zastřelen. Trest smrti měl také postihnout každého, kdo by vniknul do domů židovských obyvatel a odcizil jejich majetek.

Babí Jar jako symbol holocaustu

Obří dav čítající ženy, muže, starce, a dokonce i děti se 29. září opravdu sešel na určeném místě. Lidé byli rozděleni do několika skupin po zhruba 500–600 lidech a příslušníci SS je začali postupně odvádět směrem k Babí Jaru. Pod dohledem ukrajinských milicí byli zajatci připraveni o své doklady, byly jim odebrány všechny cennosti a museli se vysvléci. Odmítnutí příkazů nebylo tolerováno.

V naprosté potupě, svlečeni donaha a k smrti vystrašeni, byli vězni hnáni dolů ze svahu, kde jeden vedle druhého uléhali s obličeji k zemi. Roklí zněly téměř nepřetržité výstřely, jak byli z automatických zbraní stříleni do zátylků. Nacisté takto popravovali na asi třech místech v rokli zároveň a každá další skupina vězňů musela ulehnout na již mrtvá těla svých spoluobčanů. V noci pak byly hromady těl zasypávány pískem a hlínou.

Během jednoho dne stačili Němci zabít asi dvě třetiny shromážděných zajatců, tedy kolem 22 000 lidí. Ti, kteří zůstali naživu, byli zahnáni do nedalekého opravárenského závodu, kde přenocovali, a na smrt byli posláni následujícího dne. Během pouhých dvou dní bylo zabito kolem 33 000 civilních obyvatel Kyjeva, z naprosté většiny se jednalo o židy. Masové střílení pokračovalo i ve dnech následujících, cílem se stal kdokoliv, kdo se jen trochu vymykal nacisty stanovenému normálu. K 12. říjnu 1941 bylo zabito na 55 000 osob.

Z výcvikového tábora koncentrák

Jen pár kroků od okraje rokle Babí Jar se nacházel bývalý letní výcvikový tábor, který disponoval střelnicí i kasárenskými budovami. Němci z něj vybudovali tábor koncentrační, jednalo se o jednu z 53 poboček koncentračního tábora Sachsenhausen. Jako většina ostatních koncentračních táborů, i tento sloužil částečně jako tábor pracovní. Nacisté byli důmyslnými hospodáři a než poslali vězně na smrt, využili jejich sil ke stavbě domů pro své důstojníky či k tahání povozů, když nestačil dobytek.

Přesto někdo dokázal masakr přežít. Tehdy třicetiletá Dina Proničevová nejprve přesvědčila Němce, že není židovka, ti ji nechali být. Později si uvědomili, že je svědek, a přivedli ji na popravu. S povelem ke střelbě skočila mezi ostatní mrtvé a nebyla zasažena. Zůstala ležet do tmy a podařilo se jí uprchnout. Později vypovídala: „Lidé zešedivěli během pár vteřin, matky přicházely o rozum, když jim nacisté vytrhávali nemluvňata z náruče a házeli je za násep z písku. Nahé lidi seřadili v zástupech po dvou či třech a odváděli je za hráz z písku. Lidé se odtud nevraceli.“

Systematická likvidace vybraných skupin ukrajinského obyvatelstva pokračovala v Babí Jaru i během zimy 1941, frekvence poprav se však poněkud zmírnila. V červenci roku 1942 byl pak vydán rozkaz k zlikvidování stop po popravách vykonaných německými jednotkami. Pro tento úkol vznikl Oddíl 1005, tvořený skupinou vězňů v čele s pěti příslušníky SS, specialisty na zametání stop po hromadných masakrech. Všichni vězni Oddílu 1005 byli vždy po skončení prací v určitém místě rokle zastřeleni a jejich místa zaujala další skupina.

Znáte někoho, jehož rodina se stala obětí nacistického pronásledování? Jaký je její příběh?

Zdroj: Britanicca, Ushmm

Článek Masakr u Kyjeva: Babí Jar jako symbol holocaustu na Ukrajině a bezcitné brutality se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Spojenci chtějí spravedlnost

S tím, jak se blížil pád Třetí říše, na stole se čím dál tím častěji objevovala naléhavá otázka, jak naložit po válce s Německem? Nejradikálnější byl tzv. Morgenthauův plán. Ten chtěl Německo rozdělit na několik zemědělských států a zakázat těmto zemím nejen armádu, ale i pokročilý průmysl. To přes spojeneckou radu neprošlo, a tak byl nakonec vymyšlen a zvolen program 4D.

Co to znamenalo? Německo mělo projít demonopolizací, demilitarizací, demokratizací, ale především denacifikací. Tento program byl potvrzen jaltskou a postupimskou konferencí. Podle představ spojenců měli být nacisté vyloučeni z jakýchkoli mocenských a vedoucích ekonomických pozic v nové německé společnosti a ta se měla postavit na základech antifašistů a demokratů. Brzy se ale ukázalo, že tak snadné to nebude.

Společnost v pěti kategoriích

Prakticky jediné, co bylo ve všech okupačních zónách stejné, bylo rozdělení z válečných zločinů obviněných nacistů a provinivších se ostatních Němců do pěti skupin podle závažnosti obvinění a spáchaných skutků. Toto rozdělení bylo odhlasováno spojeneckou Kontrolní radou 12. října 1946 a měly se jím řídit všechny okupační mocnosti a německé soudnictví.

iZdroj fotografie: Imperial War Museum / Public Domain

Jaké bylo tedy rozdělení obviněných? V I. kategorie se ocitli „hlavní viníci“, tedy váleční zločinci a vysocí představitelé strany, II. kategorii tvořili „viníci“. Do této kategorie patřili například strážní z koncentračních táborů či gestapáci. Do III. kategorie spadali „menší viníci“, tedy například úředníci státní správy nebo učitelé, kteří byli v NSDAP. Ve IV. kategorii, označené jako „sympatizanti“, se mohli ocitnou prostí straníci. Kategorie číslo V. patřila pro „soudně osvobozené“.    

Rozběhnutí procesu denacifikace bylo velmi očekávanou záležitostí. V internačních táborech ve všech zónách bylo stále kolem čtvrt milionu bývalých nacistů a činovníků, se kterými si nikdo nevěděl rady. Tresty měly být od nejvyššího, tedy trestu smrti u I. kategorie, přes ztrátu majetku a občanských práv, zákaz činnosti ve státních službách, který se především uplatňoval u učitelů a úředníků, až po peněžní pokuty, jež mohly dosahovat od statisíců po jen několik desítek marek.

Americké představy a realita

Američané se do protinacistických čistek pustili krátce po konci bojů. Dne 22. července 1945 spustil Úřad pro vojenskou vládu Německa (Office of Military Government for Germany – OMGUS) operaci Tally-Hoo. Během dvou dnů bylo zadrženo 80 000 podezřelých osob a 70 000 bývalých nacistů bylo propuštěno ze zaměstnání. Kolem 900 000 státních zaměstnanců muselo vyplnit podrobný dotazník se 131 otázkami o jejich kariéře v době nacismu.

Už zde narazila kosa na kámen. Po zpracování 2/3 dotazníků muselo místo v eráru opustit 120 000 zaměstnanců. Jako antifašisté byli označeni pouhé čtyři tisíce Němců! Americká okupační správa také chtěla vytvořit speciální německé soudy, které měly řešit jednotlivé případy. Jenže vzápětí se přišlo na to, že zhruba 90 % německých právníků, státních zástupců a soudců bylo buď přímo členy NSDAP nebo nějakého nacistického právního spolku.

iZdroj fotografie: Public Domain

Platilo to ovšem nejen o úřednických místech, ale i o technických pozicích. Například město Kolín nad Rýnem zaměstnávalo 21 inženýrů – vodohospodářů, specialistů na dodávku pitné vody a vodovodní síť města. 18 z těchto 21 inženýrů bylo bývalými členy nacistické strany. Pokud by tyto muže Američané propustili, zásobování vodou by zkolabovalo. Pokud by Spojenci byli naprosto striktní, okupovaná země by se zhroutila.   

Nakonec vzniklo 550 rozhodčích soudů, na které dohlížela ministerstva pro politickou očistu (Ministerien für politische Befreiung). Soudci byli vybráni z politických stran. Pouze komunisté odmítli spolupracovat. U soudu platila presumpce vinny a každý musel dokázat svojí nevinu. Všichni obvinění měli právo na právní pomoc a na odvolání k právní komisi, které předsedal vystudovaný právník. Veškeré rozsudky mohly být okupační správou odvolány.

Britští realisté a francouzská laxnost

Britové se stejně jako Američané vrhli do pronásledování nacistů s velkou vervou. V červnu 1945 bylo u Bad Nenndorfu otevřeno výslechové středisko. Toto zařízení fungovalo až do roku 1947. Skončilo po skandálu, kdy se ukázalo, že zadržení byli brutálně mučeni. Britové po počátečním nadšení opět velmi rychle s tvrdými opatřeními přestali. Jejich okupační zóna patřila k nejvíce zničeným bombardováním a bylo třeba ji obnovit.

Britové nedistribuovali ani americký dotazník. Naopak. Jejich síto na nacisty bylo více než děravé, pokud se týká německých kapitánů průmyslu a technických expertů. Nejkřiklavější byl případ průmyslníka Günthera Quandta. Quandt byl nacista a v jeho továrnách byli zaměstnáni vězni z koncentračních táborů, o které sám žádal. Po válce se velmi rychle zapojil do obnovy britské zóny a získal mnoho podporovatelů. U denacifikačního tribunálu v roce 1948 byl označen za pouhého sympatizanta a zaplatil drobnou pokutu.

iZdroj fotografie: Imperial War Museum / Public Domain

Francouzský přístup k okupaci byl jiný. Pro Francouze bylo jedno, kdo byl nacista a kdo ne. Pro ně byli všichni Němci viní. Denacifikaci proto nazývali „čistkou“. Francie toužila Německo rozdrobit a případně svoji zónu připojit. Navíc původní tvrdé plány opět narážely na realitu. Francouzi chtěli například vyhodit všechny učitele, kteří byli v NSDAP. Jenže se brzy ukázalo, že nacisty bylo více než ¾ pedagogů a školy by prostě zůstaly bez učitelů.  

Francie se však utápěla v poválečných problémech a s Němci ve své okupační zóně její průmyslové kruhy brzy nekontrolovaně navázaly velmi plodnou spolupráci. Velké firmy s průmyslníky, jako byl Claude Dornier, Karl Maybach a Hugo Eckener, velmi rychle našly společnou řeč a denacifikací prošli tito němečtí průmyslníci velmi formálně. Stejně tak příslušníci SS a Wehrmachtu často našli útočiště ve francouzské Cizinecké legii, které se jejich zkušenosti v bojích v Indočíně hodily. Francouzi brzy přenechali veškerou denacifikaci na Němcích.

Sovětská spravedlnost před popravčí četou

K nejtvrdším čistkám došlo v sovětské okupační zóně. Sověti rozhodně neponechali nic náhodě a celý proces řídila NKVD. V internaci se ocitlo kolem 122 000 lidí, z nichž 37 000 bylo považováno za občany SSSR a byli postupně transportováni „domů“, kde většinou skončili před popravčí četou, nebo v lepším případě v lágrech na Sibiři. Zbytek se měl postavit před zvláštní komise, které však byly složeny ku prospěchu nového komunistického režimu.

Tehdy byly složeny ze zástupců tří politických stran (SPD, SED a CDU) a zástupců tří masových organizací, jako byly odbory, které ovšem byly přidruženy ke komunistické SED. Denacifikační proces v budoucí NDR vedl i ke společenským a hospodářským čistkám. Za nacisty byli často označeni i demokraté, kteří byli odpůrci komunistů a majitelé velkých firem a statkáři. Pro komunisty to mělo několik příjemných důsledků.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY

Zbavili se potenciálních budoucích odpůrců. Nacisté, kteří v sovětské okupační zóně zbyli, prchali na západ a komunisté mohli tvrdit, že je západní spojenci kryjí. Přesto se SED nacistům až tak nebránila a ze schopných soukmenovců snadno udělala soudruhy. V řadách SED bylo kolem 15 % bývalých nacistů. Ba i mezi soudruhy tajemníky bylo kolem 9 % bývalých nacistů. To však bylo v NDR, která se oficiálně „nacistů“ zbavila, do roku 1989 přísně tajné.  

Persilschein, persilově čistý

A co na to samotní Němci? Reakce byla ve většině případů odmítavá. Podle naprosté většiny Němců se válečných zločinů dopouštěli všechny válečné strany. Častým typickým německým argumentem bylo, že by se Britové a Američané měli zpovídat z bombardování německých měst a Sověti z válečných ukrutností. Němci zpočátku vůbec nedokázali přijmout fakt, že podporou nacismu i oni byli zodpovědní za hrůzy války. Brzy proto začala denacifikace pokulhávat a komise či soudy byly často velmi liknavé ve stihání nacistických zločinců.

Navíc se objevil tzv. Persilschein, tedy volně přeloženo Persilově čistý. Tím se stával ten, kdo získal od oběti nacismu, antifašisty nebo od „osoby politicky neposkvrněné“ potvrzení o tom, že obviněný ji během nacistické vlády pomohl či se projevoval protinacisticky. S těmito „odpustky“ se čile obchodovalo a sehnat je za slušnou cenu bylo snadné. Ani komise prošetřující jednotlivé případy nebyly tak nezkorumpovatelné, jak by bylo často potřebné.

Železná opona končí denacifikaci

Západní spojenci brzy přišli s poznáním, že německá společnost, a především státní správa, byla nacisty tak prolezlá, že to bez nich prostě nešlo. Jen v Hesensku by museli být propuštěni prakticky všichni vedoucí státní pracovníci a polovina všech státních zaměstnanců, včetně školníků a údržbářů. Navíc se pomalu začala spouštět Železná opona a mocnosti přestaly tolik lpět na potrestání německých viníků.

iZdroj fotografie: Soenke Rahn / Creative Commons / CC BY

Bylo potřeba budovat hráz proti komunismu. První signál o konci očistného procesu opět vystřelili Francouzi, kterým se například v jejich zóně podařilo „nalézt“ pouhých 13 „hlavních pachatelů“. V roce 1947 byla v její okupační zóně vyhlášená amnestie pro německou mládež narozenou po 1. lednu 1919, pokud nebyla vedoucími členy nacistických organizací nebo zaměstnanci například Gestapa.

Dne 1. července 1948 rozsáhlou amnestii ve své zóně vyhlásili i Britové. Do funkcí ve státní správě se mohli vracet i bývalí členové SS, v případě, že nebyli strážnými v koncentračních táborech a funkcionáři NSDAP, pokud se jednalo o specialisty potřebné k chodu státního aparátu. Francouzi vzápětí podle tohoto vzoru svoji první amnestii okamžitě rozšířili také.

Hořká tečka

I Američané přestali tlačit na denacifikaci, kterou stejně nikdy nedokázali dotáhnout do důsledků. Už od konce války například vedli tajnou operaci Paperclip, což bylo krycí jméno amerického projektu, který měl za úkol převézt po konci války z Německa do USA vybrané německé vědce bez ohledu na jejich politickou a nacistickou minulost. Cílem bylo propašování vědců z nacistického raketového průmyslu, medicíny a z divizí chemických zbraní a zároveň zabránit tomu, aby je získal Sovětský svaz.

Nejznámějším nacistou, který byl přeměněn v Američana, byl von Braun, člověk, který dostal Američany do kosmu na Měsíc. I mnozí důstojníci SS a Wehrmachtu, jako byl například generálmajor Reinhard Gehlen, či bývalí letci Luftwaffe, jako byl např. Gunter Rahl, už jim na tajné frontě proti SSSR prokazovali dobré služby. Německo se podle mnohých nemělo ohlížet na minulost a mělo být začleněno do západních struktur. Tato politika byla schválená roku 1947. Společně s denacifikací nastal přesně opačný proces, tedy renacifikace.

iZdroj fotografie: Alexander Mackenzie Stirton / Public Domain

Denacifikaci skončilo oficiální vyhlášení nově vzniklé Německé spolkové republiky roku 1951 a „Zákonem o uzavření denacifikace“. Denacifikací celkem prošlo v západních okupačních zónách 3 660 648 osob. Za „hlavní viníky“ bylo označeno 1 667 obviněných, 23 060 bylo „viníků“, 150 425 „menších viníků“, 1 005 854 „sympatizantů“ a 1 213 837 osob bylo osvobozeno. Ze zaměstnání ve státní správě byly zákonem vyloučeny jen dvě první kategorie.

Jak tedy denacifikace dopadla? Pro většinu Němců to byl proces vnucený, který z Němců dělal viníky, jimiž se nedokázali v té době cítit. Bývalí nacisté i s podporou bývalých soukmenovců byli brzy opět zpět ve státní správě a v důležitých funkcích v průmyslu. Dokonce některé instituce, jako bylo ministerstvo zahraničí nebo spravedlnosti, měly nakonec mezi zaměstnanci větší podíl nacistů než za jejich vlády. Skutečné morální vyrovnání s nacismem začalo až v 60. a 70. letech. Ale to už je jiná kapitola.

Jak podle vašeho názoru měla denacifikace probíhat?

Zdroj: Helmut Müller, Hanna Vollrath a Karl Friedrich Krieger, Dějiny Německa, Praha, 1995.

Článek Denacifikace měla očistit Německo od nacistických zločinců. Výsledek byl nakonec sporný i z důvodu začínající studené války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zarytý antisemita

Jaroslav Stecko byl ideolog a politický vůdce ukrajinského nacionalistického hnutí. Již během svého mládí se stal členem odbojové organizace „Ukrajinská nacionalistická mládež“ a o několik let později vstoupil do Ukrajinské vojenské organizace a Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). V roce 1932 byl pak jmenován do představenstva OUN, kde nesl odpovědnost za ideologii.

V meziválečném období neunikl Jaroslav Stecko a jeho aktivity pozornosti sovětské tajné služby. V té době byl ovšem v jejich dokumentech pouze zmíněn jako jeden z několika představitelů OUN. V roce 1944 však komunistická zahraniční rozvědka otevřela u jeho jména samostatnou obžalobu.

V kauze je jeho osoba popsána docela stručně a výstižně. Je uveden jako nezlomný nacionalistický fanatik, který se vyznačuje svým profesionálním přístupem. Rozebrány jsou samozřejmě také jeho aktivity, jako například to, že zastával významné funkce v regionální organizaci OUN na západní Ukrajině, za svou činnost byl pronásledován polskými úřady a nakonec byl donucen uprchnout do Německa. Po rozdělení OUN pak vstoupil do vedení Banderovského křídla.

Samostatná Ukrajina

Jaroslav Stecko se stal jedním z nejdůležitějších členských představitelů OUN, která vznikla v roce 1940 a v jejímž čele stál proslulý Stepan Bandera. A co víc, na Velkém krakovském shromáždění byl Jaroslav Stecko zvolen Banderovým zástupcem, jednalo se tedy o druhého nejvýše postaveného muže této odbojové organizace.

V předvečer německo-sovětské války se významně zapojil do organizace výpadových brigád OUN. Připravil také Deklaraci ukrajinské státnosti z roku 1941 a 30. června 1941 se zúčastnil Národního shromáždění ve Lvově. Právě zde byla oficiálně vyhlášena obnova ukrajinské samostatnosti. A premiérem ukrajinské státní správy nebyl zvolen nikdo jiný než Jaroslav Stecko.

Již během prvních dnů nacistické okupace západní Ukrajiny tento zarytý antisemita a nyní také představitel nezávislého ukrajinského státu prohlásil, že bude vybudována domobrana. Milice, která bude sloužit na ochranu ukrajinského obyvatelstva a jejímž dalším úkolem bude zbavení se židů.

Spolupráce s Němci

Počínaje rokem 1941 spočívala radikalizace v uplatňování strategie masového vraždění, a to s cílem vytvořit čistou ukrajinskou společnost. Na základě spolupráce s nacisty bylo v prvních týdnech válčení proti Sovětskému svazu, vedle boje proti Rudé armádě, hlavním cílem právě vyvražďování židovského obyvatelstva. Po ústupu Rudé armády ze západní Ukrajiny v roce 1941 započala ukrajinská domobrana v mnoha městech pogromy.

Například celé město Lvov bylo polepeno letáky, které vyzývaly k etnickým čistkám, a vedení pogromu se ujala právě milice, jež zatýkala židovské obyvatelstvo. Milicionáři byli samozřejmě přítomni také u exekuce židů. Již následující den po pogromu začali pracovat přímo pro německou jednotku Einsatzgruppen a asistovali se zatýkáním a popravováním židů.

V naději na uznání ukrajinského státu Němci se OUN upsala k asistenci při těchto brutálních protižidovských akcích. Samozřejmě antisemitismus OUN poněkud usnadňoval pomoc při páchání násilností na židech. Ovšem milice jako taková vznikla nezávisle na Němcích.

Předseda OUN

Pro odmítnutí zrušení samostatnosti Ukrajiny byl 12. července 1941 Jaroslav Stecko zatčen gestapem. Nejprve ho převezli do Berlína, následně byl však společně se Stepanem Banderou uvržen do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde byl vězněn až do podzimu roku 1944. Po propuštění se usadil v Mnichově.

Roku 1945 byl Stecko jmenován do předsednictva OUN, přesněji do vedení banderovské frakce, a po skončení druhé světové války se aktivně angažoval v antikomunistickém hnutí. Stecko rovněž patřil ke klíčové skupině vedoucích představitelů, kteří se dostali do rukou Američanů. Po příchodu do Spojených států organizovaly jeho skupiny výbory „zajatých národů“. Údajně reprezentovaly lidi, kteří byli ve východní Evropě a v pobaltských zemích utlačováni Sověty.

Ale ve skutečnosti místo toho, aby zastupovaly hlasy všech národů, které byly součástí Varšavské smlouvy, zastupovaly spíše jen ty nejextrémnější skupiny jednotlivých národních komunit. V roce 1946 byl Stecko zvolen jako zástupce sektoru zahraniční politiky externích organizačních jednotek OUN a v tomtéž roce se rovněž postavil do čela Antibolševického bloku národů (ABN). V roli předsedy této organizace setrval až do své smrti.

Jako šéf ABN si Stecko na své konto připsal například podepsání dohody o spolupráci s Čínskou protikomunistickou ligou na Tchaj-wanu v roce 1955, jejímž výsledkem byla mise ABN v letech 1957–1960 a později i zastoupení v Tchaj-peji. Do roku 1967 pak působil ve vedení Světové antikomunistické ligy. Na 4. velkém shromáždění Banderovské frakce OUN v roce 1968 byl zvolen jejím předsedou, jímž rovněž setrval až do své smrti.

Komplikovaná situace na západě Ukrajiny

Kolem Banderovců je spousta antagonistických názorů, kdy řada Ukrajinců je označuje v podstatě za národní hrdiny, avšak v Polsku jsou považováni za válečné zločince. Pravda je v tomto případě velmi komplikovaná. Je třeba si uvědomit, že Ukrajina v rámci Polsko-litevské unie byla víceméně jen přívěskem a hlavní vliv zde měli Poláci a dlouhodobě zde probíhala určitá polonizace obyvatelstva.

Potlačení povstání ukrajinských kozáků v 17. století proběhlo velmi krvavě a po připojení těchto částí země k Rusku na tom postupně Ukrajinci nebyli o nic lépe. V meziválečném období byla západní Ukrajina součástí Polska a nenávist nebyla jen ze strany samotných Ukrajinců vůči Polákům a židům, ale i naopak. Pilsudského vláda přilévala olej do ohně i jazykovými zákony a upřednostňováním katolické církve.

Na Ukrajině pochopitelně byla silně šířena komunistická ideologie a zvyšovala pnutí ve společnosti. Mezi bohatými obyvateli regionu jasně převažovali Poláci a ukrajinské obyvatelstvo patřilo k chudší třídě. Antisemitismus Banderovců a obecně Ukrajinců nebyl ve své době ničím výjimečným a je nutné si uvědomit, že protižidovské postoje byly rozšířené i mezi Poláky.

To pochopitelně není omluvenka pro genocidní činnost Banderovců, ale zároveň je třeba si uvědomit, že jejich hlavním cílem byla svoboda Ukrajiny. To deklarovali vždy a všude. Zároveň je nutné vidět, že ukrajinské obyvatelstvo ze začátku obecně vnímalo Němce jako potenciální osvoboditele od nadvlády Rusů a Poláků. Emancipační snahy národa byly dlouhodobé a pravidelně oslyšené. Zločiny páchaly všechny strany, byť masakr na Volyni skutečně vyčnívá.

Byli podle vás Banderovci opravdu bojovníky za svobodnou Ukrajinu, nebo jen obyčejní zločinci?

Zdroj: Foreign Intelligence Service of Ukraine, Wikipedia

Článek Pravá ruka Stepana Bandery: Politický vůdce Jaroslav Stecko vtrhl do Lvova. A s ním i německá armáda se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Popravy židů začali hned po obsazení

Plán na masovou likvidaci židů přijali špičky nacistického Německa v lednu 1942 ve Wannsee. Ovšem již před tím probíhalo hromadné vraždění židovského obyvatelstva ve velkém, především na území dnešní Ukrajiny, kterou začali Němci obsazovat po útoku na Sovětský svaz 22. června 1941. Vraždící komanda sem dorazila vzápětí po jejím obsazení.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Před druhou světovou válkou žilo na území Ukrajiny zhruba 1,5 milionu židů, což byla největší populace ve východní Evropě. Když SSSR obsadil území, jež patřila Rumunsku a Polsku, zvedl se jejich počet na více než 2,4 milionu. Němci, kteří považovali židy za své nepřátele, si toho byli moc dobře vědomi. Součástí plánů útoku na Sovětská svaz tak bylo i to, jak budou nakládat se židovským obyvatelstvem na zabraném území.

Komanda a policisté se zde měli zaměřit na jedince, kteří by mohli klást odpor. Těmi byli především komunisté a židé. Speciální jednotky měly za úkol po okupaci zabít všechny židy pracující pro státní orgány. A dále muže, již by mohli být součástí odboje. Krátce po invazi ale byly plány rozšířeny a likvidace se začala týkat všech židů. Pouze kvalifikovaní lidé jako lékaři a dělníci měli být využiti při otrocké práci.

Zabili židy, které vyhnali Maďaři

Jednotky určené k likvidaci židů cestovaly za útočnými formacemi a na okupovaných územích okamžitě začínaly se zabíjením. Často jim v tom pomáhala pomocná policie složená z místních kolaborantů. Co přijde naznačil už první masakr, jenž se uskutečnil ve městě Kamenec Podolský. Sem uprchli židé z území zabrané Maďarskem. Na konci srpna 1941 jich zde bylo zastřeleno 23 600. V jámách si museli lehat na mrtvoly a pak je zezadu zastřelili.

iZdroj fotografie: Viktor Poljanko / Creative Commons / CC BY-SA

Vrchol zabíjení na Ukrajině přišel po obsazení Kyjeva. Židovští muži většinou narukovali do Rudé armády, zůstali jen ženy, děti a starci. Zde nacisté židy neposlali na nějakou dobu na odklízení trosek, jak to dělali jinde. Po výbuchu nastražených sovětských min ve městě je odvedli do rokle zvané Babí Jar, kde ve dnech 29. a 30. září 1941 zastřelili téměř 34 tisíc židů. Dnes zde stojí velký památník, který masakr připomíná. Údajně jej poškodilo ruské odstřelování.

Podobné vraždění se dělo téměř v každém městě a obci. Němci měli stanoveno, že židy mají odvést na nějaké odlehlé místo za město, kde místní lidé masové vraždění neuvidí. Většinou šlo a nějakou rokli či lom, zde pak nebylo těžké mrtvoly zahrabat. Po popravě v obci měla být slavnost, aby obyvatelé na události nemysleli. Nyní je známých minimálně 500 takových míst na Ukrajině, na kterých se podobné masakry děly. Další zůstávají neobjevena.

Měl západ udělat více pro zastavení Holocaustu?

Zdroj: Nationalww2museum

Článek Holocaust židů na Ukrajině neprobíhal ve vyhlazovacích táborech. Nacisté své oběti stříleli mimo dohled veřejnosti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Město spjaté s židovskou historií

Kamenec-Podolský bylo město na jihozápadě Ukrajiny, které bylo historicky velmi blízce spjato s židovským náboženstvím i kulturou. Před vypuknutím druhé světové války žilo ve městě asi 13 800 židů a přestože někteří ještě před příchodem Němců uprchli, převážná část se rozhodla ve své domovině zůstat.

Město bylo 11. července roku 1941 obsazeno vojáky Wermachtu a maďarskými vojsky v rámci operace Barbarossa, německé invaze do Sovětského svazu. Masakr, k němuž zde došlo, patří bezpochyby k nejrozsáhlejším a nejbrutálnějším operacím, kterou nechvalně proslulé Einsatzgruppen provedly během svého vyvražďovacího tažení ve východní Evropě.

Maďarsko, jakožto spojenec Německa, zahájilo koncem června 1941 masovou deportaci židovského obyvatelstva z oblastí, jež získalo na začátku války, maďarské židy odmítalo vydat. Počet židů ve městě se tak během pouhých několika týdnů mnohonásobně zvýšil. Deportováni měli být také židé a rasové menšiny žijící na území Podkarpatské Rusi, která v té době spadala pod Československo a která byla v roce 1939 anektována Maďarskem.

Do 10. srpna 1941 bylo naloženo na nákladní vagony přibližně 14 000 židů, kteří byli následně přepraveni do obce Jasiňa, nacházející se poblíž předválečných maďarsko-polských hranic. Po překročení hranic pak byli vězni předáni Němcům. Ještě tentýž měsíc bylo deportováno dalších asi 4 000 osob. Všichni nešťastníci byli odvezeni do židovského ghetta v Kamenci-Podolském. O tom, co je čeká, neměli ani tušení.

Jeckelnův systém zabíjení

Němci měli v plánu vyvraždit v podstatě celé židovské ghetto, které se ve městě nacházelo. Samozřejmě, jako vždy, byla část vězňů smrti dočasně ušetřena a využita k nuceným pracím. V čele regionu stál vyšší velitel SS a policie, SS-Obergruppenführer Friedrich Jeckeln, který měl v plánu dokončit vyhlazení ghetta do září téhož roku.

Pod snůškou typických nacistických lží se deportovaní židé dne 26. srpna bez většího odporu shromáždili na náměstí v centru města. Věříce tomu, že budou převezeni zpět do Maďarska. Zároveň byla místním židům dána možnost zaplatit 200 000 rublů a vykoupit se tak ze zajetí. Což byla samozřejmě jen další lež. Vězni byli odvedeni do kozáckých kasáren, které se nacházely na okraji města, poblíž vlakového nádraží.

Při zabíjení se postupovalo podle takzvaného „Jeckelnova systému“, jinak známého jako metoda „sardinek“, která má šetřit prostor. Nazí vězni byli nuceni uložit se do vyhloubených jam, na střídačku nohama k hlavám. Stejný systém byl později například využit právě při známějším masakru v Babí Jaru.

Jeckeln, v čele jednotky, která čítala 320 mužů, jež měli operaci na starosti, o průběhu masakru pravidelně informoval Heinricha Himmlera. Surová vražda v Kamenci-Podolském byla vůbec prvním rozsáhlým případem masového vyvražďování židů po vpádu německé armády do Sovětského svazu.

Sedm masových hrobů

Během pouhých tří dnů, 26.–28. srpna 1941, bylo zastřeleno asi 23 600 lidí. Vraždění však pokračovalo i v následujících dnech, měsících a letech. V létě roku 1942 bylo obdobným způsobem zastřeleno 800 židovských starců a dětí. Koncem října pak mělo být zavražděno dalších 4 000 lidí z městského ghetta. V roce 1943 byli do Kamence-Podolského dováženi židé z okolí, z nichž mnozí předtím z ghetta uprchli.

Odhaduje se, že celkem bylo v okolí města, než ho 27. března 1944 osvobodili Sověti, zavražděno kolem 30 000 židů. Na místě masakru bylo po osvobození Kamence nalezeno 7 masových hrobů. Mezi mrtvými bylo také 500 dětí. Sovětské úřady ponechaly žádost o uctění památky obětí bez odezvy a památník zemřelým byl ve městě vztyčen až v roce 2015.

Svědectví mladé židovky

O průběhu masakru víme hlavně díky svědectví několika málo přeživších, kteří se rozhodli podělit se o své hrůzné zážitky s vyšetřovateli a veřejností. Mezi tyto statečné osoby patří například Klara Moskal, židovka, které se jako zázrakem povedlo Němce přesvědčit, že není židovského původu. Klara popisuje průběh celé akce jako mimořádně děsivý. Lidé byli pod hrozbou zastřelení nuceni odevzdat své cennosti a svléci se do naha, načež byli nahnáni do jam.

Mladí muži i ženy byli uráženi a surově biti. Když Klara viděla brutalitu, s jakou je s nevinnými lidmi zacházeno, a strašlivý konec, který ji čeká, rozhodla se jednat. Sama od sebe přistoupila k jámě, ve které se postupně hromadila těla. Spatřil ji jeden z německých přisluhovačů a za to, že vybočila z řady, ji tvrdě udeřil. Klara však proti stráži pozvedla ruku, čímž upoutala pozornost tlumočníka, který k ní přistoupil a zeptal se jí, co se děje.

Mladá židovka zalhala, že její otec je Rus, jejich dům byl při výbuchu zničen a ona a její matka se pouze nešťastně připletly k davu odváděných židů, když stály ve frontě na chleba. Klara požádala blížícího se německého velitele, aby ji a její matku propustil. A k jejímu naprostému údivu se tak opravdu stalo. Klara si svou statečností zachránila život.

Použitý systém vyvražďování židů se postupně ukázal jako neúnosný i pro samotné Einsatzgruppen. Vrazi měli postupně stále větší psychické problémy, protože dění bylo natolik brutální, že je neunášeli ani vysoce indoktrinované nacistické jednotky SS. Všudypřítomný pach smrti a obrovské utrpení obětí systematicky narušovalo odolnost vojáků a vedlo na konferenci ve Wannsee k rozhodnutí o používání plynových komor.

Jaké další příběhy vyprávěné přeživšími holocaustu znáte?

Zdroj: MarkSimner, Wikipedia

Článek Masakr v Kamenci-Podolském: Nacistický důstojník SS přišel s vlastním systémem zabíjení židovských obyvatel Ukrajiny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kyjev Němci zpočátku nepovažovali za prioritní cíl

Po spuštění operace Barbarossa německá vojska v roce 1941 kráčela od vítězství k vítězství. Početně sice silnější, ale mnohem hůře vycvičená a především špatně vedená Rudá armáda nedokázala nové taktice blitzkriegu účinně čelit, i když disponovala například až 5x větším množstvím tanků a děl, než útočící vojska nacistů. Hlavní německý nápor směřoval na sever k Leningradu, středem na Moskvu a na jih ke Krymu.

Od jižně útočících vojsk se oddělila menší část, která začala útočit i na Kyjev. Přesto to vypadalo, že Kyjev s okolím zůstal jaksi stranou, a koncem léta 1941 vytvářelo Němci neobsazené území kolem Kyjeva výběžek do německých linií. Jižní skupině německých vojsk se totiž nedařilo z přímého západního směru obranu Kyjeva prolomit, a ještě 19. července stála na západ a jih od města bez pohybu.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Sovětský svaz si byl vědom, že Kyjev je důležitá metropole především z hospodářského, politického a propagandistického hlediska, a soustředil na jeho obranu značné síly. V oblouku kolem něho byl rozmístěn jihozápadní front, který disponoval asi 850 tisíci vojáky. Pravdou bylo, že byl oslaben předchozími velkými ztrátami tanků, proto ho většinou tvořila pěchota. I tak se jednalo o sílu, se kterou Němci museli počítat.

Německý vůdce Adolf Hitler se však v té době rozhodl, že je nutné Ukrajinu obsadit, a kyjevské soustředění sovětských vojsk zničit co nejdříve. Zdůvodňoval to nejen vojenskými, ale i ekonomickými důvody. Lákala ho obrovská naleziště uhlí a železné rudy, průmysl na Donbasu a Ukrajinu viděl i jako novou a hlavní obilnici Třetí říše.

A obilí na Ukrajině právě dozrálo. Hitler nebyl zrovna nadán strategickým myšlením a nutno říci, že se v tomto směru setkal s nevolí mnoha německých velitelů. Zvláště když 19. července nařídil, aby se podstatná část vojsk z hlavního směru útoku na Moskvu otočila na jih a vpadla obráncům Kyjeva do zad. Protestoval především Heinz Guderian, jehož tankové divize na hlavním směru útoku postupovaly poměrně svižně směrem na Moskvu.

Rudá armáda čekala u Kyjeva útok ze západu

Hitler se ale nechal ovlivnit zdánlivě snadným postupem německých vojsk do nitra Sovětského svazu a protestující Guderian nakonec dostal přímý vůdcův rozkaz, a tak svá tanková vojska musel poslat na pomoc skupině armád Jih, do jejíhož sektoru Kyjev patřil. Marně Guderian argumentoval tím, že se značně zdrží postup na hlavní město SSSR.

Hlavní obranu Kyjevské oblasti sověti soustředili na pravém břehu Dněpru, protože očekávali útok ze západu. Ten první opravdu v polovině léta začal, ale byl záhy zastaven. Ovšem 23. srpna začala německá vojska, především 2. tanková skupina a 2. armáda, útočit ze severu. Naneštěstí pro obránce daleko východně od Kyjeva na levém břehu Dněpru, kde prakticky chyběla na křídlech obranných postavení Rudé armády jakákoli vojska připravená se bránit.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

A protože vzápětí začala od jihovýchodu vstříc ke Guderianovi útočit i německá vojska armád Jih, především 1. tanková skupina, sovětským silám u Kyjeva naráz hrozilo, že se ocitnou v obklíčení. Někteří sovětští velitelé, především náčelník štábu Rudé armády generál Žukov, navrhovali, aby se vojska od Kyjeva stáhla za Dněpr, a svá postavení hájila více východně, kde sovětská vojska chyběla. Ale Stalin a nejvyšší vedení trvali na tom, že se bude město bránit.

Když už bylo jasné, že odmítnutí přesunu vojsk na východ byla chyba, Stalin náhle kvůli špatnému vedení 13. září odvolal velitele Semjona Michajloviče Buďonného. Ale to už nemohlo pomoci, a o tři dny později německé kleště sklaply u města Lochvica asi 120 kilometrů východně od Kyjeva. V obklíčení se ocitlo přes 600 tisíc vojáků, tedy dvojnásobek počtu Němců obklíčených v pozdější fázi války u Stalingradu.

Z obklíčení téměř nebylo úniku

Německá armáda tlačila i ze západu, a nakonec se jí podařilo prolomit obranu města na pravém břehu, kdy 19. září vstoupila do Kyjeva. Obránci města pak přeci jen ustoupili na východ, ale už bylo pozdě. Ocitli se tak jen v obklíčené kapse, kterou německá vojska svírala ze všech stran.

Některým sovětským jednotkám se podařilo z obklíčení uniknout, ale bylo jich jen minimum. Odhaduje se, že se zpět k hlavním silám Rudé armády probila maximálně desetina obklíčených vojáků. Ostatní bojovali, ale Němci měli drtivou převahu v dělostřelectvu a letectvu, které tak Rudoarmějce neustále napadalo a ničilo.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

V bojích s Němci nakonec padl 20. září i nově jmenovaný velitel jihozápadního frontu Michail Kirponos. Obrana se zhroutila a do německého zajetí putovalo kolem 600 tisíc vojáků. Z nich bohužel většina později v německých provizorních zajateckých táborech pomřela hlady, protože Němci pro ruské zajatce neměli vyčleněny žádné potraviny, a na začátku války je nepotřebovali ani jako otrockou pracovní sílu.

Předpokládá se, že se celkové ztráty Rudé armády u Kyjeva v roce 1941 vyšplhaly na 750 tisíc vojáků. Jihozápadní front tak v podstatě přestal existovat, a Rudé armádě nezbylo, než ho vybudovat celý znovu. Ačkoli jde objektivně o jedno z největších vítězství v historii, odborníci se přou o to, zda jím Německo nepřišlo o celkové vítězství ve válce. Stažení vojsk z útoku na Moskvu způsobilo, že se německá ofenziva na Moskvu o měsíc zpozdila.

Wehrmacht se tak k hlavnímu městu SSSR dostal až v zimě naprosto vyčerpán, bez zásob a s podlomenou a téměř nefunkční logistikou. Wehrmacht a Luftwaffe musely bojovat v zimě, na kterou nebyly vůbec připraveny, a nakonec byla vyčerpaná a mrazem až 40 stupňů pod nulou demoralizovaná německá vojska protiofenzivou zahnána o více než sto kilometrů zpět. Zda by Moskvu Němci bez zdržení dobyli, a zda by je početně silná vojska od Kyjeva nemohla v takovém případě ohrozit, jsou dnes jenom spekulace.

Byl útok Němců na Kyjev strategicky správný manévr, nebo měli pokračovat raději k Moskvě?

Zdroj: MilitaryHistory

Článek Pohnuté dějiny Ukrajiny: bitva o Kyjev 1941 byla největší úspěšnou obkličovací operací v dějinách. Zřejmě přispěla k porážce nacismu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Všechny tři medailony jsou ručně vyrobené ve východní Evropě

Každý z nalezených medailonů se liší a jedná se o velmi významný nález. Dva z přívěsků byly nalezeny na místě, kde byli vězni nuceni se svléknout, než byli nahnáni do plynové komory. Třetí medailon se nacházel poblíž masového hrobu. Vědci také odhalili, že všechny tři medailony byly vyrobeny ručně a pocházejí z východní Evropy. Jeden pochází z ukrajinského Lvova a další dva z Polska a Československa. Na místě obestřeném smutkem, kde nacisté v letech 1942 až 1943 zavraždili desetitisíce židů, probíhaly za asistence místních obyvatel téměř desetileté vykopávky.

Z 6 milionů židů, tělesně znevýhodněných, Poláků, Romů a dalších Slovanů, kteří přišli o život během druhé světové války, zemřelo v Sobiboru asi 250 000 lidí, převážně polských židů a obyvatel z Němci okupovaných částí Sovětského svazu. Jelikož se ovšem vyhlazovací tábor Sobibor nacházel na trase železnice, po které byli převáženi vězni z celé Evropy, je velice pravděpodobné, že konečný počet obětí byl mnohem vyšší.   

Vyhlazovací tábor Sobibor vedl fanatický opilec

Vyhlazovací tábor s názvem Sonderkommando Sobibor fungoval od počátku května 1942 do poloviny října 1943 a jednalo se o jeden z největších vyhlazovacích táborů zřízených pro potřeby operace Reinhard, krutého nacistického plánu na vyvraždění židů žijících v polském Generálním gouvernementu.

V čele tábora stál, mimo jiných, vyšší důstojník SS a policie Odilo Globocnik, sadistický opilec, který židy opovrhoval již od svého mládí, čímž upoutal pozornost říšského vůdce SS, Heinricha Himmlera. Od května do října roku 1942 přijížděly do tábora transporty z Lublinského distriktu. Od listopadu 1942 do října 1943 pak transporty vozily vězně převážně z Belgie, Francie a Nizozemí. A v září 1943 přišli na řadu zajatci ze SSSR.

V táboře se nacházely celkem čtyři plynové komory a k usmrcení zajatců se používaly výfukové plyny ze spalovacích motorů. Těla obětí byla naházena do masových hrobů, kterým se často přezdívalo “jámy smrti“. Od konce roku 1942 pak začali Němci těla vězňů spalovat. Vyhlazovací tábor měl být v souladu s nařízením Heinricha Himmlera proměněn na koncentrační tábor, Konzentrationslager Sobibor, ve kterém měli vězni, tak jako v ostatních koncentračních táborech, pracovat například v dílnách na opravu zbraní či zpracování střeliva.

Dne 14. října 1943 se vězni v táboře vzbouřili a asi 300 zajatců z něj úspěšně uniklo. Mnozí z nich však byli během pronásledování zabiti. Vzpoura urychlila rozhodnutí o likvidaci tábora, u které vypomáhali například vězni ze zrušeného vyhlazovacího tábora Treblinka.

Proč podle vás není vyhlazovací tábor Sobibor, navzdory obrovskému počtu obětí, tak známý?

Zdroj: Livescience, Encyclopedia

Článek Ve vyhlazovacím táboře Sobibor byly nalezeny medailony, jeden z nich vyrobil vězeň z Československa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kořist Německa v českých zemích po 15. 3. 1939

Obsazením Českých zemí a vytvořením Protektorátu Německo rázem získalo výzbroj pro svých 30–40 divizí, což by byla produkce dvou let celého vojenského průmyslu Říše, získali velmi kvalitní tanky a nejkvalitnější dělostřelectvo v Evropě. Jen zlato, které ukradli v českých bankách, mělo hodnotu přes 100 milionů dolarů, devizových prostředků bylo za dalších cca 300 milionů dolarů. Spadly jim zcela zdarma do klína suroviny a průmyslové produkty, které v té době tak zoufale nacistickému Německu chyběly, cirka za miliardu.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Němci také ukořistili české strategické zásoby například nafty, mědi, hliníku a zinku, získali další a ne nevýznamné zdroje železné rudy a uhlí. Co bylo pro vedení Říše obzvláště povznášející, bylo získání prvotřídních zbrojovek produkujících v té době téměř čtvrtinu světové produkce zbraní! A téměř hladovějící Německo se zase najedlo, to když okupační správa nařídila, že v Protektorátě platí Říšská marka, a to v kursu v obchodech 1 : 10 korunám.

Skutečný hodnotový poměr byl reálně spíše opačný, a proto vykupování českých potravin a spotřebního zboží německými vojáky k odeslání do Německa bylo v první polovině roku 1939 velmi masivní. Velmi důležité pro další průběh války bylo to, že Němci převedli do svých služeb, ať už si to přiznáme, nebo ne, velmi kvalitní českou technickou inteligenci a umírněné a výkonné, odborně zdatné české dělnictvo.

Česká letadla jako důležitá část kořisti

Důležitou částí vojenské kořisti Německa bylo i bývalé české vojenské letectvo. Pravda, jeho kvalita byla v té době diskutabilní, mnoho strojů ve výzbroji bylo beznadějně zastaralých a technicky nepřipravených na moderní vzdušné boje. Ale stále mělo Československo před 15. 3. 1939 ve výzbroji 1 630 letadel včetně výzbroje, výstroje a technického zabezpečení.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Z nich, včetně prototypů a zkušebních strojů, bylo považováno celkem 1 029 letounů za stroje první linie, 186 zastaralých vojenských letounů bylo evidováno jako letadla II. linie a 415 letadel bylo školních, akrobatických a lehkých kurýrních včetně všech civilních letadel. Slovensko získalo z tohoto počtu po oddělení nejméně 186 letadel tzv. první linie a 38 letadel ostatních.

Ale i tak padlo do rukou Němců podle jejich evidence celých 843 bojových letadel bývalého československého vojenského letectva a 377 letadel nebojových. Když si uvědomíme, že k tomu Německu stačilo jen dojet s několika útvary hladových a promrzlých vojáků do Prahy, za nimi pak jejich většina jela na koňských povozech, a řada německých pěšáků šlapala dokonce jen na bicyklech, nezbývá než se podivovat, jak to mohlo dojít kvůli slepotě tehdejších evropských politiků tak daleko.

Velká kontrola generálního zbrojmistra Udeta v Letňanech 23. 3. 1939

Kořist si Němci pochopitelně chtěli zkontrolovat. A tak jedno z prvních nařízení německé okupační správy bylo, aby na letišti v Letňanech u tehdejšího Vojenského leteckého technického ústavu, který patřil MNO, byly shromážděné k inspekci všechny typy letadel čs. armády včetně nových prototypů, a to dne 23. 3. 1939.

Dopoledne toho zmrzlého a pošmourného dne pak na mírně zasněženém letišti v Letňanech přistál Junkers Ju-52m3 a z něho vystoupil generální zbrojmistr Luftwaffe Ernst Udet se svojí suitou. Nechal si podat hlášení od velitele Karla Mareše a s bodrým úsměvem si nechal představit všechna přítomná letadla, narychlo opatřená německými hakenkrajci a některá i černými kříži.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Patrně se snažil navázat na atmosféru, která v roce 1937 v Curychu panovala mezi ním a ostatními čs. letci při tehdejších závodech. Ale doba se změnila a mnoho srdečnosti na obličejích českých letců a vojáků ze dne 23. 3. 1939 neuvidíme. A stojí za to připomenout, že generál Karel Mareš se později stane prvním velitelem slavné 311. čs. bombardovací peruti RAF v Anglii a jako jeden z prvních Čechoslováků bombardoval Berlín.

Která česká letadla byla připravena k inspekci?

Ernst Udet si postupně prohlédl prototypy jednoplošníků Avia B-71, Aero A-300, Avia B-158, Letov Š-50 a stíhačku Avia B-35. S nimi byly vystaveny i dvouplošníky Avia B-534, Letov Š-328, Letov Š-528, Aero A-100 a Aero Ab-101 a školní Praga E-39, Praga E-241 a akrobatická Avia Ba-122. Jako účastník soutěží v Curychu v roce 1937 si dobře pamatoval české stíhačky Avie B-534 a neskrýval, že na něj tehdy udělaly dojem. Nechal si nakonec přistavenou Avii připravit, natankovat a rozhodl se ji osobně vyzkoušet v letu.

Přes mizerné počasí se s ní krátce proletěl a spokojeně pokyvoval hlavou, když po přistání vylézal z kokpitu. To, co viděl v Letňanech na letišti 23. 3. 1939, ho viditelně potěšilo. Později po vyzkoušení třetího prototypu Avie B-35 se zatahovacím podvozkem se dokonce nechal slyšet, že by B-35 pro Luftwaffe nechal vyrábět se silnějším motorem raději než Bf 109, kterou tak důvěrně znal.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Po inspekci si Ernst Udet se svým doprovodem připil z baru, který si vždy vozil sebou v letadle, a spokojeně odletěli zpět do Říše. A v celém Protektorátě tehdy už na bývalých českých letištích přemalovávali československé kokardy ponižujícími černými kříži, přičemž na směrovkách nesměla chybět svastika. Ponurých šest let začalo.

Co myslíte – byla by armáda Československa schopna se účinně bránit Wehrmachtu?

Zdroj: Historynet, autorský text Ing. Ivo Pujmana

Článek Inspekce generála Udeta 23. 3. 1939 na letišti v Praze Letňany se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

První a druhá bitva o Charkov

Město Charkov již za druhé světové války bylo velmi důležitou aglomerací. Šlo o významnou silniční a železniční křižovatku a nacházela se zde továrna, kde vznikl i tank T-34. Po obsazení Kyjeva se začali Němci připravovat na napadení Moskvy a útočit museli nutně přes Charkov. Jejich postup k městu sice ztížilo bláto při rasputici, ale ve druhé polovině října 1941 k němu dorazili. Tak začala první bitva o Charkov, která trvala jen pět dní, od 20. do 24. října 1941.

Sovětské síly nebyly silné ani dobře organizované a brzy podlehly. Sovětům se však z města podařilo evakuovat většinu důležitých továren a dopravní železniční uzel výrazně poničit. Při protiofenzivě u Moskvy v zimě 1941/42 se útočící Rudá armáda dostala až do blízkosti Charkova, kde obsadila výběžek u města Izum, který obkličoval Němci obsazený Charkov z východu, jihu a jihozápadu. V květnu 1942 se zde Sověti pokusili z rozhodnutí Stalina o velký útok.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Přes varování generálů, především Žukova, Timošenka a Šaposnikova, nařídil zahájit ofenzivní akce 12. května 1942. Útok měl zpočátku úspěch, protože ruská vojska byla vybavena velkým množstvím nových tanků T-34. Němcům se však dařilo bránit své pozice. Ještě 15. a 16. května Rudá armáda postupovala, ale její velitelé dělali řadu chyb, a když německý Wehrmacht začal s protiútokem a obkličovacími operacemi, ofenzíva Rudé armády se u Charkova zhroutila.

Nakonec Stalin sice povolil stažení vojsk, ale už bylo pozdě. V obklíčení zůstalo přes 200 tisíc sovětských vojáků, z nichž později Němci zajali celkem 170 tisíc. Bohužel téměř všichni zemřeli v německých zajateckých táborech, většinou hlady. Luftwaffe při protiútoku získala na obloze velkou převahu a doslova drtila sovětská vojska. Druhá bitva u Charkova skončila pro Rudou armádu katastrofou.

Cesta ke třetí bitvě o ukrajinské město

Situace se změnila v únoru 1943, kdy Německo utrpělo velkou porážku u Stalingradu. Velký sovětský protiútok a neúspěšná snaha dostat obklíčené jednotky od Stalingradu – to vedlo k významnému oslabení německých pozic. Toho využila Rudá armáda a zahájila třetí bitvu o Charkov během druhé světové války. Sovětské velení věřilo, že má nad Němci velkou převahu a zahájilo útok směrem přes Charkov na Kursk, Krasnograd a Vorošilovgrad na jih.

Cílem bylo zničit německé jednotky v celé šíři jižní fronty. Pasivní obrana německých vojsk na původní čáře dotyku se zhroutila a již 16. února padl Charkov do sovětských rukou, proto oslabení Němci raději ustoupili. Sověti město chtěli pak využít jako nástupní prostor k porážce německých vojsk na jihu.

Velitelem německých vojsk na jihu byl ale v té době ustanoven jeden z nejlepších polních velitelů nacistického Německa – Erich von Manstein. Po porážce u Stalingradu začal s reorganizací a posilováním jednotek, aby z nich co nejrychleji vytvořil silnou a akceschopnou armádu. Maršál Manstein po ústupu Wehrmachtu z Charkova využil toho, že sovětské velení postupovalo s vojsky bez zásob paliva, munice, letecké podpory a nezajistilo zadní linie.

Manstein využil dobrých zpravodajských informací, které naopak velení Rudé armády v té době postrádalo, a pod jeho velením Wehrmacht obklíčil a porazil obrněné formace Rudé armády jižně od Charkova. To mu umožnilo obnovit ofenzívu proti vlastnímu městu Charkov. Manstein těžil z velmi intenzivní vzdušné podpory 4. letecké flotily polního maršála Wolframa von Richthofena, jež získala v oblasti naprostou leteckou převahu.

Již třetí bitva o Charkov

Ta dokázala od 20. února do 15. března provést více než 1 000 bojových letů denně. Rudé letectvo zde zcela zklamalo. Útok 2. tankového sboru SS ve směru na Charkov začal 11. března 1943. Sověti stále ještě nebyli ve vedení útoků příliš zkušení a opatrní. Neměli o dění na německé straně dostatek informací, a navíc se potýkali s velkými logistickými problémy.

Na zastavení nečekaného německého útoku byly ze sovětské strany nasazeny všechny dostupné jednotky, včetně nově vytvořeného 1. československého samostatného polního praporu (nasazeného v rámci sovětské 25. střelecké divize). Tyto jednotky v bitvě o Sokolovo na čas zastavily ve svém úseku německý postup na Charkov, ale podobně jako ostatní jednotky byly později nuceny ustoupit, aby se vyhnuly obklíčení.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Německá armáda tak nejen zastavila sovětský postup, ale nakonec dobyla znovu Bělgorod. Na samotný Charkov zaútočila 11. března. Bitva se zvrhla v boj dům od domu a trvalo čtyři dny, než město bylo opět, tentokrát již potřetí, v německých rukách. Dne 15. března 1943 Charkov obsadila vojska SS. I třetí bitva o toto město nedopadla pro Rudou armádu dobře.

Německá vojska postoupila v březnu 1943 při své protiofenzívě hluboko do sovětského týlu. Nakonec se fronta zformovala tak, že severně od města Charkova ležel výběžek, který se později stal světoznámý jako Kurský oblouk, Kurský výběžek nebo Kurská duga. Další postup německých vojsk znemožnilo jarní tání. Znovu dobytá území sloužila jako výchozí prostor pro německou ofenzívu u Kurska v létě 1943.

Němci se ve čtvrté bitvě museli jen bránit

Čtvrtá bitva o Charkov započala v podstatě útokem německé armády u Kurska v létě 1943. Karty se však otočily, Rudá armáda byla dostatečně připravená, velitelé získali dostatek zkušeností, letectvo maximálně posíleno a sovětům se dařilo i ve zpravodajské oblasti. Kurská ofenzíva se německým silám nepovedla a většina jejich tankových vojsk byla ve velké bitvě s připravenou sovětskou obranou zničena.

Němci se stáhli do obranných pozic a Rudá armáda, která nyní měla dostatek sil, připravené zásoby i převahu ve vzduchu, se rozhodla je zničit. Ještě při probíhající kurské německé ofenzívě zaútočila Rudá armáda 12. července 1943 na severu kurského oblouku na německá vojska a postupovala na města Orel a Brjansk. Leteckou podporu jim zajišťovala i slavná francouzská stíhací jednotka Normandie –⁠ Němen.

Na jihu kurského oblouku Sověti sice zatlačili Němce zpět, ale jejich katastrofální ztráty tankových vojsk jim nedovolily, aby postupovali dál na jih. Rudé armádě se však vojska v tomto úseku podařilo obnovit a doplnit již během měsíce července, a tak 3. srpna 1943 došlo k zahájení čtvrté bitvy o Charkov i na tomto úseku fronty. Cílem byly Mansteinovy síly severozápadně od Charkova, které chtěla útočící vojska Rudé armády překvapit a poté obklíčit.

Sověti záměrně vedli klamné útoky jinde a celkem se jim dařilo. I když během počátku srpna 1943 probíhaly na tomto úseku těžké boje, Rudé armádě se nepodařilo prolomit nepřátelskou obranu. Bojovala tam totiž i fanatická vojska SS. Samotná německá tanková vojska se také snažila manévrovým bojem zastavit sovětské tanky. Sovětští tankoví velitelé se však již naučili správně reagovat a manévrovat a podařilo se jim nakonec uskutečnit průlom, to ale až 9. srpna.

Konec bojů o Charkov a současný konflikt

Na Charkov postupoval Stepní front, který se oddělil od Voroněžského frontu. Němci se snažili Rudou armádu postupující na Charkov za každou cenu zastavit, podnikali časté protiútoky, ale Sověti vrhli do útoku zálohy. Boje v prostoru Bogoduchova se však protáhly a přímý postup Sovětů byl 17. srpna nakonec zastaven téměř před branami města. Rudá armáda se poučila a začala město obkličovat.

Němci proto 22. srpna vydali rozkaz svým jednotkám město opustit. V noci na 23. srpna byl zahájen ústup německých vojsk, převážně jednotek SS, spojený s taktikou spálení země, destrukcí budov a existující infrastruktury a fyzické likvidace přeživších ruských i ukrajinských civilistů. Německé ztráty činily čtvrt milionu vojáků a jednalo se o velký sovětský úspěch. Rudá armáda zničený a vylidněný Charkov obsadila 23. srpna a čtvrtá bitva skončila.

Město se mohlo obnovit do své velikosti až do 24. února 2022, kdy na něj jako na druhé největší město Ukrajiny zaútočila ruská armáda. Leží totiž jen několik kilometrů od současných hranic s Ruskem. Obránci města ale čelní kolony obrněných transportérů zastavili a zamezili i dalším pokusům o průnik do města. Na začátku března Rusové začali metropoli ostřelovat z děl a raketometů, což způsobuje velké škody a mnoho mrtvých i z řad civilistů.

Jak může dobytí Charkova změnit současnou válku?

Zdroj: Encyclopedia

Článek Charkov byl dějištěm čtyř velkých a krutých bitev druhé světové války. Nyní jej obyvatelé brání proti útoku ze strany Ruska se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Přes oceán pouze s kompasem

Lindbergh se již v mládí zamiloval do letectví a ze všeho nejvíce ho fascinovaly dálkové lety. Koncem dvacátých let jako extrémně odvážný poštovní letec U.S. MAIL podnikl soukromě řadu úspěšných dálkových letů, například do Mexika a Kanady. Trvalou slávu mu však přinesl až let z USA do Francie. V květnu roku 1927 dokázal něco, co se v tehdejší době považovalo za téměř nemožné; úplně první samostatný transatlantický let bez mezipřistání mezi New Yorkem a Paříží.

iZdroj fotografie: Library of Congress / Public Domain

Se svým letounem „Spirit of St. Louis“ vzlétl Lindbergh z Rooseveltova letiště a po dlouhých 33 hodinách přistál v Paříži, Získal tím kromě světové proslulosti také například Orteigovu cenu v hodnotě 25,000 dolarů, kterou nabízel newyorský hoteliér Raymond Orteig tomu, kdo první bez mezipřistání doletí z New Yorku do Paříže. Lindbergův prvotřídní výkon značně pozvedl zájem amerického národa o letectví a o téměř osm desetiletí později posloužil jako impuls pro vznik prestižní ceny „X Ansari“.

Jeho let nadchl celý národ a Američané jej měli možnost sledovat díky novému masovému médii, kterým byl rozhlas. Také noviny a časopisy přicházely se speciálními čísly, věnovanými právě historicky prvému leteckému přeletu z Nev Yorku do Paříže přes Atlantik. Populární časopis Time vyhlásil Charlese Lindbergha mužem roku 1927. Díky své odvaze a ochotě riskovat se stal jednou z hrdinských postav 20. let 20. století, obdivovanou širokou veřejností i nadšenci pro letectví, z nichž mnozí jej označili za svůj vzor.

Ublížil si svými pronacistickými názory

O to více veřejnost mrzelo, když se koncem 30. let stal Lindbergh pro své radikální názory a výroky, které se zdály být pronacistické a antisemitské, poněkud kontroverzní osobností. Málokdo však dnes přiznává, že i když byl do jisté míry obdivovatelem letectví v Německu, se kterým spojoval i německou hitlerovskou nacistickou ideologii jako zdroj jeho úspěchů, byl především Američan a vlastenec.

Využíval své popularity v Německu ve prospěch amerických tajných služeb. Svou úmyslně poškozenou image v tomto směru si však zvládl napravit během druhé světové války, kdy dokonce tajně létal v Tichomoří jako civilní expert v USAAF a měl na svém kontě i velmi nelegální sestřel japonského letadla. Dodnes se na něj vzpomíná jako člověka, který dokázal v oblasti letectví to, co nikdo před ním, a který inspiroval k létání nespočet dalších lidí.

Lindberghův veřejně prezentovaný pronacistický postoj

Po široce v médiích probíraném únosu a vraždě svého prvého dítěte se Lindbergh s manželkou přestěhoval do Evropy. Americká vláda mu zprostředkovala kontakty na ministerstva letectví v několika zemích, včetně toho Německého. Lindbergh byl ohromen tím, co viděl v Luftwaffe a obdivoval způsob, jakým nacisté přebudovali a pozvedli německé hospodářství.

iZdroj fotografie: Library of Congress / Public Domain

Brity a Francouze pokládal za dekadentní a odsouzené podléhat „vyšším“ německým technologiím, zejména pak jejich letectvu. Jednoduše měl na francouzskou a britskou vládu stejný názor, jako na americkou demokracii. Hitler a jeho nohsledové využili Lindbergova zájmu o letectví. Ukazovali mu svá nejlepší letadla, zveličovali jejich schopnosti a zahrnovali ho lichotkami; leteckými přehlídkami, prvotřídními večeřemi a různými oceněními. Netušili, že sympatický Lindberg vzápětí předává získané informace americkým tajným službám.

Lindberg své krytí špionážních aktivit v Německu maskoval velmi dobře, z dnešního pohledu možná až moc. Netrvalo dlouho a Hitler měl v něm veřejného obdivovatele. Lindbergh hovořil v médiích o tom, že je přesvědčen, že nacionální socialismus je ideologií budoucnosti a tvrdil, že kdyby se USA, Francie či Británie odvážily postavit Němcům, hrozilo by jim, že budou poraženy.

Nespravedlivá nálepka kolaboranta

Zastával veřejně tehdy velmi rozšířený izolacionistický názor převážné většiny obyvatel a řady politiků v USA o tom, že by se USA měly držet mimo nadcházející konflikt druhé světové války, a že by bylo lepší zůstat v izolaci raději v bezpečí za Atlantským oceánem, zatímco demokracie západní Evropy nevyhnutelně podlehnou náporu německého impéria.

Kromě toho silně nenáviděl komunismus a nacisty veřejně označoval za zásadní překážku naplnění hrozby sovětské nadvlády v Evropě. V září roku 1941 pronesl v americkém rozhlase Lindbergh svůj slavný proslov pod názvem „Řeč o neutralitě“, ve kterém se plně přihlásil k ideologii „izolacionalismu“ a nastínil americké veřejnosti svůj negativní postoj vůči zapojení USA do války.

V prosinci 1941 po útoku na Pearl Harbor se ale z veřejného prostoru stáhl a tichou cestou se zapojil do celonárodní snahy o vítězství v celosvětovém konfliktu, do kterého se USA byly nuceny zapojit. Jeho předchozí veřejná vystupování ve prospěch nacistického Německa mu však vypálila cejch sympatizanta nacistického Německa, který nosil celou válku a ještě dlouho po ní.

Jak se podle Vás dívá dnešní americká společnost na kontroverzní osobnost Charlese Lindbergha?

Zdroj: Airforcemag, Britannica, Wikipedia

Článek Charles A. Lindbergh: První pilot, který přeletěl Atlantik bez mezipřistání, veřejně sympatizoval s Hitlerem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sex měl zvýšit pracovní morálku mužů

V roce 1942 otevřela SS pod vedením Heinricha Himmlera první nevěstinec v koncentračním táboře Mauthausen. Dodnes se spekuluje, proč se vlastně tento krok inicioval. Historici se domnívají, že tyto nevěstince se zřídily proto, aby se v táboře zastavilo šíření mužské homosexuality. Z nějakého důvodu panovalo napříč historií absurdní přesvědčení –⁠ sex s opačným pohlavím homosexuály „vyléčí“.

Sám Himmler se však domníval, že půjde o účinný stimul, jak podpořit pracovní morálku vězňů. Plán se nacistickým důstojníkům zalíbil a zanedlouho po otevření prvního nevěstince v Mauthausenu se začaly objevovat další. Po Buchenwaldu, Dachau, Flossenbürgu a Ravensbrücku se na řadu dostala i polská Osvětim. Nevěstinec zde sídlil v bloku označovaném Block 24, hned za známou tabulí Arbeit macht frei.

S ženami nespali jen vězni

Ženy se do nevěstinců vybíraly většinou náhodně. Při příjezdu nových vězňů se dozorčí vyptávali dívek, zda chtějí, aby s nimi bylo v táboře zacházeno lépe. Většina žen nabídku odmítla poté, co se dozvěděly, že se jedná o obyčejnou prostituci. Pokud se žena však rozhodla nabídku přijmout, musela podstoupit sterilizaci, což byla základní podmínka pro přijetí.

Sterilizace jim sice znemožnila mít v budoucnu děti, na druhou stranu vyhlídky na vůbec nějakou budoucnost byly mizivé. Po důkladné zdravotní prohlídce a zákroku dostaly ženy svůj vlastní pokoj, dokonce vybavený nábytkem, a zacházelo se s nimi celkem dobře. Aby si však ženy mohly užívat mimo pracovní dobu poměrně pohodlného života, denně musely obšťastnit 6–⁠10 vězňů.

A navrch ještě kolikrát i důstojníky SS, z nichž se mnozí, i přes zákaz, stali pravidelnými klienty nevěstince. Dozorci se velmi často svěřovali prostitutkám s citlivými informacemi týkajících se průběhu války, ženy v nevěstinci tak byly pravděpodobně nejinformovanějšími osobami z řad vězňů.

Rasové menšiny byly v nevěstinci zakázány

Správci nevěstinců dbali v celém podniku velmi přísně na čistotu, nechtěli vidět žádné pohlavní nemoci. O to se postaral pomocný personál, jenž musel udržovat v čistotě jak prostory nevěstince, tak i vězně, kteří byli po těžkém pracovním dnu pokryti prachem a často i krví. Samotný akt pak probíhal s použitím desinfekčního krému aplikovaném na genitáliích a směla se praktikovat pouze misionářská poloha, na což dohlíželi strážní.

Muž mohl s prostitutkou strávit nanejvýš patnáct minut a po uplynutí této doby následoval další vězeň. Možná vás to překvapí, ale tvrdé rasové zákony platící v celé Třetí říši se dodržovaly i v táborech. Pohlavní styk směli mít pouze Slované se Slovankami a Němci s Němkami, přičemž Rusové, Romové či Židé neměli do nevěstinců vůbec přístup. Ani výběr správné prostitutky pro jednotlivé muže tak nebyl jednoduchý.

Podle výpovědí vězňů návštěva nevěstince nepřinášela žádný požitek. Celý tento program byl spíš než odměnou jen dalším trestem a nástrojem k ponížení vězňů, který rozhodně mužům na morálce nepřidal. V každém případě oficiálně návštěva nevěstince platila za odměnu. Himmler byl „romantický“ fanatik s naprosto šíleným uvažováním, od esoterismu po rytířské sny, nevěstince patřily k dalšímu produktu jeho nemocné osobnosti.

Splnil podle Vás Himmlerův plán svůj úkol a proč?

Zdroj: Dailymail

Článek Prostituce v koncentračních táborech: Na pohlavní styk vězňů dohlíželi důstojníci SS se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Německá auta s americkým vlastníkem

První automobil firma Opel vyrobila již roku 1898. Díky svým schopnostem se společnost brzy vypracovala na jednoho z největších výrobců automobilů v Evropě. Roku 1929 ji však tvrdě zasáhla hospodářská krize. Rodina Opelova se tedy rozhodla celou svoji továrnu prodat. Novým vlastníkem se stal, za tehdy nevídanou částku 33,3 milionu dolarů, americký gigant General Motors. Ten se do výroby automobilů čile zapojil a neodradil jej ani nástup nacistů.

iZdroj fotografie: Alf van Beem / Creative Commons / CC BY-SA

 S Hitlerovým režimem začal americký koncern aktivně spolupracovat. Většinu židovských zaměstnanců firma vyhodila, nebo je přesunula do USA. Vedení darovalo větší finanční částky jak SA, tak přímo NSDAP, a bylo ochotno se novému režimu přizpůsobit. Nebyla jediná, americký Ford se se svými továrnami v hitlerovském Německu choval naprosto stejně.

Pozitivní vztah k novému německému režimu se Oplu vyplatil. Roku 1936 začala stavba nové továrny v Braniborsku na Havele, tedy ve městě ležícím asi 50 kilometrů od Berlína a dosud sužovaném masivní nezaměstnaností. Na ní se vedení koncernu se státem nejen dohodlo, ale ten ji i z části zafinancoval. Stavba byla hotova za 190 dní a roku 1937 z ní vyjel první nákladní Blitz.

Blesk, co nespadl z nebe

První nákladní vozidla Blitz vyrobila firma Opel již v roce 1930, vozidlo se brzy stalo pro svoji jednoduchost a spolehlivost vysoce oblíbeným. V roce 1934 měla firma ve svém katalogu již 14 modelů s nosností od 1,5 do 2,5 tuny. S továrnou přišla i nová verze populárního náklaďáku, která splňovala všechny požadavky nejen civilních zákazníků, ale především Wehrmachtu. Tak vznikl Opel Blitz typ 36. V čem se od předešlých verzí lišil?

iZdroj fotografie: Uživatel Spielvogel / Creative Commons / CC BY-SA

Blitz totiž dostal nový výkonný motor, který byl fakticky dárkem od amerického koncernu. Jednalo se o motor General Motors, jenž byl použit ve vozech Buick a Chevrolet. Šlo o benzínový šestiválec o objemu 3,6 litru s výkonem 75 koní, později zredukován na 68 koní při 3 000 otáčkách v minutě. Motor byl použit i na luxusní limuzíně Opel Admiral. Pohonná jednotka byla u Blitzu namontována na původním pevném rámu ve tvaru U.

Stvořen pro armádu

Vozidlo mělo ve výbavě hydraulické brzdy, pětistupňovou převodovku se suchou kotoučovou spojkou a podélným listovým odpružením. Na zadní nápravě byly zdvojené pneumatiky a rozměry standardizované verze nového nákladního Blitzu dosahovaly 5 600 milimetrů na délku, na šířku 2 150 milimetrů a na výšku 2 850 milimetrů.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Světlá výška se rovnala 250 milimetrům a rozvor 3 450 milimetrům. Pohotovostní hmotnost byla 2,5 tuny. Blitz na silnici dosáhl maximální rychlosti 90 kilometrů v hodině a spotřeba činila 25 až 40 litrů na 100 kilometrů. Palivové nádrže měly obsah 82 litrů, a tedy stačily na 230–320 kilometrů.

Podle Schallovo plánu měla mít nákladní vozidla v Německu vždy dvě verze. Jedna verze s náhonem pouze na zadní kola, což u Blitzu splňovala verze A s náhonem pouze na zadní nápravě. Druhá verze měla být s náhonem na všechny nápravy. Verze S, tedy 4×4, mohla překonávat překážky s až 70% stoupáním. Stroj měl hnanou přední nápravu s diferenciálem a přídavnou převodovku přenášející kroutící moment na zadní nápravu pomocí kardanových hřídelů.

iZdroj fotografie: Jáki László / Creative Commons / CC BY-SA

Převodovka měla 10 stupňů a dva zpáteční. Rozvor byl u tohoto typu o 150 milimetrů kratší. Přepnutí z 4×2 na 4×4 se provádělo z kabiny řidiče manuálně. Verze 4×4 byla určena pro speciálně vybrané jednotky, které potřebovaly velkou rychlost a průchodivost terénem při zajišťování zásobování vojsk, nebo pro ambulance a rádiové vozy.

Většina Blitzů měla klasickou kovovou kabinu. Některé náklaďáky na začátku války dostaly tzv. kabinu Wehrmacht, tedy s plátěnou střechou. Na konci války dostala vozidla tzv. Einheitsfahrerhaus, která byla z překližky a lepenky. Po celou válku jela omezená výroba i pro civilní sektor. Civilní vozy byly vybaveny generátorem dřevoplynu. Ty nakonec dostávaly i vojenské verze. 

Blitz jede do války

Výroba v Braniborsku se rozjela roku 1937 a hned první rok 17 % produkce šlo Wehrmachtu, o rok později již třetina. Koncern GM proti militarizaci výroby oficiálně protestoval, ale reálně s tím nic neudělal. V roce 1940 se ukončila výroba osobních vozů a produkce Blitzu se rozjela naplno. Koncern GM se z řízení firmy stáhl po útoku na Pearl Harbor v roce 1941, své vlastnické podíly si však ponechal a dál mu z válečné výroby plynuly dividendy a zisky.

iZdroj fotografie: Alf van Beem / Creative Commons / CC BY-SA

Blitz se stal nejoblíbenějším nákladním automobilem Wehrmachtu. Nahrazoval i vozidla jiných věhlasných značek, jako byl Mercedes. Ten nakonec na Blitz koupil licenci a vyráběl jej jako Mercedes L 707. Záznamy o rozsahu výroby se nedochovaly, ale uvádí se počty vyrobených vozů mezi 70 000–85 000 kusy u typu A a 25 000 strojů verze S. Pro Blitz existovalo 60 druhů nástaveb od valníku přes pojízdnou fotolaboratoř až plničku vzduchových lahví pro Luftwaffe.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Zvláště smutnou kapitolou bylo zneužití vozidla při holokaustu a programu vraždění duševně nemocných T4, kdy se Blitzy přestavěly na pojízdné plynové komory. Při výrobě automobilů se využívali otroci z koncentračních táborů a práce nuceně nasazených. Produkce Blitzu v Braniborsku skončila prakticky 6. srpna 1944, to byla továrna Opel téměř kompletně zničena bombardováním RAF. Zbylé strojní vybavení po válce odvezli Sověti v rámci válečných reparací.

Kde končí blesk, nastupuje mula

Opel Blitz sloužil spolehlivě na všech bojištích německé armády. S Wehrmachtem se náklaďák převalil Polskem, Francií, Balkánem a nevadilo mu ani horko Afriky. Blitz zastavila až podzimní ruská rasputica na podzim roku 1941. V hlubokém mazlavém bahně nebyla schopna pohybu ani verze 4×4.

S řešením přišli inženýři divize SS Das Reich. Zadní nápravu Blitzu nahradili pásovým podvozkem. První vozy dostaly pásy s PzKpfw I, ale jako daleko vhodnější se ukázal podvozek Carden-Loyd, k němuž licenci před válkou koupilo Německo od Britů.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Polopásový nákladní Maultier, tedy česky Mula, vznikl na mnoha šasi. Verze se základem z vozu Blitz byla však asi nejpočetnější. Celkem vzniklo kolem 20 945 vozidel různých verzí s pásovým podvozkem. Jejich hmotnost vzrostla, rychlost stroje klesla na 40 kilometrů v hodině, ale průchodivost terénem byla vynikající. Celkem 300 vozů bylo vybaveno pancéřovanou karosérií a desetihlavňovým raketometem ráže 80 milimetrů Panzerwerfer 42.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

S válkou historie Blitzu neskončila. Jako kořistní byl využíván jak v civilu, tak v armádních službách prakticky v celé poválečné Evropě, i v Československu. Výroba tohoto legendárního náklaďáku se dokonce obnovila i po 2. světové válce, ale pouze v Západním Německu. Běžela zde až do roku 1976, ale ani to nebyl jeho konec.

Produkce se přesunula do Velké Británie, kde firma Bedford vyráběla svojí kopii Blitzu až do roku 1987. Teprve s jejím ukončením se uzavřela historie vozidla, které za 2. světové války vojáci Wehrmachtu tolik milovali. A kdo chce legendární Opel Blitz vidět v Česku na vlastní oči, stačí navštívit vojenské muzeum v Lešanech. Tam je vystaven perfektně zrenovovaný Blitz jako jeden ze vzácných muzejních exponátů.

Vzpomenete si na jiný vojenský náklaďák s tak dlouhou kariérou?

Zdroj: František Kořán, Jan Moštěk, Alois Veselý, Opel Blitz in Detail, Praha, 2007.

Článek Opel Blitz byl tažným koněm Wehrmachtu. Mohl se hnát vpřed s tanky, ale na ruské bahno nestačil se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Šlo převážně o plány a návrhy

Většina německých zbraní, které Japonsko použilo, byla navržena v Německu, ale ve skutečnosti vyrobena v Japonsku. Logisticky by bylo nemožné dopravit tak velké množství techniky na druhý konec světa.

iZdroj fotografie: U.S. federal government / Public Domain

Japonci tedy převážně získali plány, diazotypie a příklady techniky, kterou by si mohli zvládnout vyrobit sami. Drtivá většina „německého“ vojenského vybavení používaného Japonskem během druhé světové války byly tedy ve skutečnosti japonské kopie německých vzorů.

Stíhačka Kawasaki Ki-61

V dubnu 1940 získali Japonci v Německu práva na licenční výrobu řadového dvanáctiválce Daimler-Benz DB 601, společně se vzorovými kusy a výrobní dokumentací. Ten se v prosinci 1941 objevil v nové japonské armádní stíhačce Ki-61 s označením motor Ha-40. Samotný letoun byl prvním japonským stíhačem s řadovým motorem za druhé světové války přijatým do výzbroje.

Byl to japonský stroj, který definitivně deklasoval americké P-40, které již nemohly na tichomořském válčišti před nimi uniknout jako před ostatními japonskými stíhačkami střemhlavým letem, ani stoupáním. Do výzbroje ho Japonské císařské armádní letectvo přijalo na konci roku 1942 a v únoru 1943 byly první stroje předány 23. Nezávislé peruti v Ótě. I přes to, že v bojích nad Novou Guineou si letouny vysloužily respekt, proti B-29, při protivzdušné obraně Tokia, neobstály.

Nezdařilé japonské kopie německých reaktivních letadel

Japonci měli zájem o transfer německé reaktivní techniky a technologií. Ale blokáda na mořích potápěla i ponorky, které vzorky techniky, motory a dokumentaci dopravovaly do Japonska. Japonci dostávali jen dílčí a nekompletní podklady, z nichž se pak snažili něco vyvinout. To byl případ raketového přepadového stíhače J8M1 Šusui, japonského pokusu o kopii Me-163 Komet, nebo tryskového letounu Nakajima J9N Kikka, japonského pokusu o kopii Me-262, který měl být využit jako stíhací letoun a útočný bombardér.

Co se týká Me-163, Japoncům se dostal do ruky jen seznam (!) dokumentace a jeden vzorový raketový motor spolu s popisem obsluhy Me-163. Přesto to Japonci zkusili a postavili svou variantu, která poprvé vzlétla 7. července 1945. Víc toho nestihli. Do Japonska se také dostala jen jediná ponorka s naprostým zlomkem dokumentace k Me-262, jež se týkala pouze motoru BMW 003. Tedy motoru, který sami Němci pro Me-262 již zavrhli.

Vývoj stroje vycházejícího z Me-262 v Japonsku však trval tak dlouho, že k jeho prvnímu letu došlo až den po svržení první atomové bomby na Hirošimu. Kvalit Messerschmittu Me 262 zdaleka nedosahoval, celkově byl japonský letoun menší, měl odlišně tvarovaný trup a na rozdíl od Me 262 měl přímé křídlo.

Do výzbroje dostal japonské 30mm kanóny, které se mohly pyšnit vyšší kadencí než německé originály. Zároveň byl však vybaven mnohem horšími motory a prototyp byl navíc poškozen již při druhém zkušebním letu. Do konce války už nebyl znovu zprovozněn.

Kanóny Mauser MG 151/20

Jedinými zbraněmi vyráběnými v Německu, které Japonci používali ve větším množství, byly kanóny Mauser MG 151/20. MG 151 byl letecký automatický kanón, jenž byl během druhé světové války vyráběn firmou Waffenfabrik Mauser. Kanón ráže 20 mm se začal vyrábět v roce 1941 jako účinnější verze kanónu MG 151/15 o ráži 15 mm, jenž u německých letců nebyl ve velké oblibě.

Nová verze kanónu však našla široké využití prakticky u všech nových letounů Luftwaffe, stíhacích bombardérů či bitevních letadel a byla dodávána do celé řady zemí – spojenců hitlerovského Německa. Osm set kusů kanónů verze MG 151/20, včetně zásoby střeliva, bylo vyvezeno do Japonska na palubě italské ponorky Comandante Cappellini a v srpnu roku 1943 byly zbraně použity k vyzbrojení 388 japonských stíhaček Kawasaki Ki-61-I Hei.

Tank VI Tiger

Jako poněkud pitoreskní se dnes zdá, že Japonská armáda chtěla dovést do Japonska jako studijní objekt proslulý německý těžký tank Panzerkampfwagen VI Tiger. Do vlastnictví ho v Německu Japonci získali, do Japonska se však nikdy nedostal. Když v roce 1943 zakoupila japonská delegace vyslaná do Německa jeden Tiger, společně s Panterem a dvěma Panzer III, zhoršující se válečné podmínky znemožnily jeho dodání.

Do Japonska se ve skutečnosti dostaly pouze Panzer III. I to tehdy bylo pro japonské konstruktéry tanků určité „zjevení“. Vývoj a kvalitu japonských tanků však nedokázal Panzer III již ovlivnit. A už vůbec to nemohl dokázat nedodaný Tiger, který by se stejně do žádné japonské ponorky teoreticky kromě strojů třídy I-400 nevešel. Zaplacený Tiger byl japonskou vládou zapůjčen německému Wehrmachtu a později byl zničen Spojeneckými silami v Belgii.

Myslíte, že pokusy implementovat německou techniku se Japoncům povedly?

Zdroj: BRICE, Martin. Axis Blockade Runners of World War II. Naval Institute Press; 1st edition: 1981. ISBN: 978-0870219085, Wearethemighty, Wikipedia

Článek Peripetie japonsko-německé průmyslové spolupráce během druhé světové války aneb Jak dopravit do Japonska tank Tiger? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kdo byl Hans Kammler?

Hans Fridrich Karl Franz Kammler se narodil 26. srpna 1901 do rodiny pruského plukovníka Franze Kammlera, v tehdejším císařském Německu. Odmaturoval na státním humanitním gymnáziu v Gdaňsku roku 1918, a když dokončil studium, nastoupil jako dobrovolník do armády.

Tam byl zařazen k 2. husarskému pluku, v němž působil jen krátce z důvodu uzavření příměří. Po ukončení bojů se připojil k jednotkám Freikorps, kde ho zařadili do jízdního oddílu v pohraniční stráži. I zde byl jenom chvíli.

iZdroj fotografie: Uživatel Jorko2009 / Creative Commons / CC BY SA

Po Velké válce vystudoval architekturu a ve dvacátých letech získal titul stavebního inženýra. Jeho kariéra strmě stoupala. Během následujících let se podílel na plánování různých policejních budov i dalších berlínských staveb v pozici zemského stavebního vedoucího. V roce 1928 se stal výzkumným poradcem říšské rady pro stavby a ekonomiku bydlení. Byl organizačně velmi schopný, proto si jej brzy všimla Hitlerova NSDAP.

Raná kariéra Kammlera ve Třetí říši

Kammler vstoupil do NDSAP v roce 1932, k SS v květnu 1933. Zde byl přiřazen k 1. četě SS-Reiter Standarte Nr. 7, ta působila převážně v Berlíně. Nacisté oceňovali jeho horlivost a žádoucí ideologické smýšlení. Podílel se mj. na ověřování rasového původu lidí. SS byla státem ve státě, potřebovala tedy odborníky prakticky ze všech oborů, Kammler se jim skvěle hodil. V průběhu roku 1942 navrhl a nechal budovat plynové komory a krematoria.

iZdroj fotografie: Uživatel Nick@ / Creative Commons / CC BY

Jak válka postupovala, stavební projekty, na kterých se Kammler podílel, zahrnovaly koncentrační tábory, plynové komory a krematoria. Mnoho z nich využívalo otrockou práci, Kammlerova ochota použít svévolné popravy a extrémní brutalitu k zajištění včasného dokončení, přinesla v roce 1945 poslední povýšení, a to do hodnosti Obergurppenführera. Tohoto roku byl jediným důstojníkem SS povýšeným do hodnosti generála.

Kammler také dostal kontrolu nad projekty výstavby podzemních zařízení pro výrobu raket V2 a proudových letadel Me 262. Koncem roku 1944 byl Kammler jmenován vedoucím Projektu Riese, který zahrnoval vybudování řady podzemních zařízení v horách Dolního Slezska. Účel této stavby dodnes není přesně znám.

Kam zmizel Hans Kammler?

V závěrečných fázích 2. světové války byl Kammler jedním z nejvyšších členů SS a hledaným válečným zločincem. Zde se příběh stává skutečně velmi zvláštním. Když 4. dubna roku 1945 obsadili britští vojáci bunkr u Lübecku, našli několik vozidel, údajně patřících právě jemu. Také se při prohledávání krytu našla velká vodní nádrž, v níž bylo nalezeno rozkládající se tělo, které neslo Kammlerovy identifikační stopy.

iZdroj fotografie: Uživatel Re Mare / Creative Commons / CC BY SA

Nakonec ale byla identifikace přerušena, protože nebylo možné, aby bylo v nádrži jeho tělo. Zjistilo se, že Kammler se 13. dubna v Praze setkal s Albertem Speerem a byl tam až do začátku května. Existuje velké množství verzí Kammlerových poválečných osudů. Jedna dokonce uvádí, že měl požádat svého pobočníka o zastřelení. Dále se mluví o sebevraždě či smrti v boji.

Další verze příběhu poukazovala na možné zajetí americkými jednotkami poblíž Oberammergau 9. května, ale Kammlerovi se podařilo se uprchnout. Existuje celá řada tezí o tom, že zemřel v Československu, ale všechny končí stejně – jeho tělo bylo pohřbeno v neoznačeném hrobě a na neznámém místě.

Je Kammler opravdu mrtvý?

Celým případem se prolíná jedna zvláštnost, a to je laxnost spojenců při hledání Kammlera. Na konci války byl jedním z nejvýše postavených důstojníků SS. Měl rozsáhlé znalosti o německém válečném průmyslu a výzkumu. Přesto bylo hledání poměrně záhy ukončeno a fakt, že je mrtvý byl přijat celkem snadno a rychle.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

V září roku 1949, na žádost vdovy po Kammlerovi, okresní soud v Berlíně právně uznal skutečnost jeho smrti 9. května 1945. Stojí za zmínku, že i datum jeho úmrtí bylo ze strany svědků uváděno v několika verzích, od 7. po 10. května. Přesto berlínský soud označil za datum jeho smrti právě 9. květen.

Během prvního norimberského procesu v letech 1945 až 1946 nebylo Kammlerovo jméno prakticky zmiňováno, i když šlo o vysoce postaveného nacistu. Na 35 000 stranách důkazů a svědectví se jeho jméno objevuje jen šestadvacetkrát, většinou jako odkazy na jeho roli v několika nacistických stavebních projektech.

Kdo to byl von Braun?

Kammler jako by se vypařil z historických záznamů, i když jeho tělo nebylo nikdy nalezeno a údaje o smrti se liší. To přivedlo některé lidi k domnění, že se mu podařilo opustit Německo pod jinou identitou, nebo byl odveden Spojenci. Druhá varianta není tak nepravděpodobná, neboť mnoho Německých vědců bylo po válce odvezeno do USA, jedním z nich byl například doktor Von Braun.

iZdroj fotografie: NASA / Public Domain

Wernher Magnus Maximilian svobodný pán Von Braun se narodil 23. března 1912 v Německém císařství. Byl to německý konstruktér, otec V1(2) a německých proudových letadel. Oddaně pracoval pro nacistické Německo. Jakmile skončila 2. světová válka, byl převezen do Spojených států amerických, kde se podílel na konstrukci rakety Saturn V, díky které se dostali k měsíci první lidé. Podle některých zpráv mu deportaci do USA zajistil právě Kammler.

Ani stopa po Kammlerovi

Z hlediska nejnovějších poznatků se jeví jako stále pravděpodobnější, že Kammler se stal součástí operace Paperclip, stejně jako Von Braun. Operace zajišťovala přesun německých vědců do Spojených států, kde se významným způsobem podíleli na vývoji balistických raket a proudových letadel. Nejspíše dostal novou identitu a v klidu dožil na druhé straně Atlantiku.

iZdroj fotografie: US Army / Public Domain

Bývalý agent OSS (předchůdce CIA) Donald Richardson údajně před svou smrtí řekl svým synům o převozu Kammlera do USA. Za jeho zmizením je nejspíše velmi slušná krycí operace, zřejmě se vydával za svého řidiče Friedricha Bauma. Člověk s tímto jménem byl přijat v nemocnici v Gmündu v Rakousku 24. 5. 1945 se střelným poraněním kolene. Tvrdil, že pracuje v autobazaru, Kammlera údajně zabili partyzáni, což tvrdili i jiní svědci.

Baum zemřel a byl pohřben na nedalekém vojenském hřbitově. Při pátrání v Berlíně se nenašel žádný záznam o komkoli s tímto jménem, pracujícím v autobazaru. Bylo rozhodnuto exhumovat jeho tělo a podrobit jej analýze. Když byl hrob otevřen, zel prázdnotou. Otazníků je spousty, ale vzhledem k současným tvrzením o přesunu značného množství nacistických inženýrů do USA se stále více předpokládá, že i Kammler byl součástí operace Paperclip.

Co si myslíte o zmizení Kammlera vy?

Zdroj: Warhistoryonline, Wikipedia, Wikipedia

Článek Co se stalo s Kammlerem? Nacistický generál se vypařil z historických záznamů, i bez nálezu těla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Otrocká práce a následná smrt

Název Ravensbrück znamená česky havraní most. Nebyl to ovšem název mostu, ale jednoho z nejkrutějších koncentračních táborů v Německu. Název pro tábor, který byl určen hlavně pro ženské vězeňkyně. Stavba tohoto tábora se uskutečnila 90 km od Berlína roku 1938, ve stejné době, kdy bylo Československo donuceno Německu odstoupit Sudety v rámci mnichovské dohody. A roku 1939 přišly do jeho baráků první vězeňkyně.

Válka ještě zdaleka nepropukla, a Hitler jako vůdce a Himmler jako architekt už plánovali vraždit a nutit k otrocké práci pro ně méněcenné či nepřátelsky (míněno protinacisticky) smýšlející osoby bez rozdílu rasy a pohlaví ještě dříve, než vpád Německa do Polska v jejich zvrácených myslích tuto myšlenku „legalizoval“. A právě Himmler byl za tímto začínajícím peklem, protože měl ve Třetí říši na starosti mimo jiné organizaci výstavby a fungování koncentračních táborů.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Ravensbrück fugoval od poloviny roku 1939, výhradně pro ženské vězeňkyně. Na jaře roku 1941 k táboru sice přibyl pobočný tábor pro muže, ale hlavní úlohou tohoto vyhlazovacího ženského tábora bylo, aby vězněné ženy byly prostřednictvím otrocké a často i nesmyslné práce úplně podrobeny, zbaveny jakékoli hrdosti a lidství, a nakonec usmrceny.

Německé dozorkyně si dávaly tu práci, aby vězeňkyně prošly celým tímto martýriem, ale nerozpakovaly se je kdykoli ukončit i z jejich pohledu předčasnou smrtí týraných žen. A právě na tomto poli „vynikla“ i výše zmíněna Greta Bösel.

Výcvik nových dozorkyň

Nacistům bylo jasné, že do ženských táborů je potřeba alespoň pár ženských dozorkyň, proto v letech 1942 až 1943 proběhl v Ravensbrücku výcvik a proškolení nových ženských dozorkyň pro práci v rozrůstajících se koncentračních a pracovních táborech. Právě Greta tehdy prošla tímto výcvikem a byla jedna z 3 500 německých dozorkyň, které ho absolvovaly. Greta se zpočátku specializovala na výběr žen do pracovních komand v koncentračním táboře.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY SA

Dostat se do pracovního komanda bylo do jisté míry pro vězeňkyně jakousi výhrou, jelikož to pro ně znamenalo na nějakou chvíli hlavně odsunutý rozsudek smrti. Práce v komandu však také znamenala hlavně pro staré, nemocné a slabé ženy totální vyčerpání díky nelidským podmínkám a následnou smrt. To potkalo i některé ženy z Lidic, které zpočátku všechny v důsledku hejdrichiády skončily v tomto táboře.

Lékařské pokusy byly na denním pořádku

„Vězeňkyně v lágru pracovaly pro továrnu Siemens, montovaly součástky zbraní a munice, šily uniformy a kabáty pro SS i mundúry pro samotné vězně. Přestože Ravensbrück patřil oficiálně mezi ‚pracovní tábory‘, fungoval de facto jako tábor vyhlazovací, což nacisté „legalizovali“ od roku 1941, od kdy v něm zároveň platil režim ‚zvláštního zacházení‘ umožňující záměrnou likvidaci a popravy zadržovaných žen.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / CC BY SA

Nacisté je tu vraždili střelbou do týlu či je usmrcovali fenolovými injekcemi, svou daň si vybralo i hladovění, vyčerpání a celkově nelidské podmínky lágru. V únoru 1945, tedy v době, kdy třeba osvětimská vražedná zařízení již nefungovala, vyrostla v Ravensbrücku ještě i plynová komora. A i v tomto táboře byly uskutečněny mnohé lékařské pokusy na ženských vězeňkyních a například násilné hromadné sterilizace mladých žen, často bez narkózy a bez umrtvení.

Z celkového počtu zhruba 120 000 žen, které táborem prošly, se konce války dočkala jen asi třetina z nich. Naše dozorkyně Greta se s chutí (jestli je možné vůbec toto napsat) na těchto „činnostech“ podílela a velmi často se nerozpakovala použít vůči vězněným ženám – podlidem jakékoli násilí. S radostí říkávala týraným vězeňkyním, když je vybírala do pracovních komand „Pokud nemůžete pracovat, shnijete.“

Kdo chce kam, pomozme mu tam

V době, kdy Sovětská vojska osvobodila tábor, byla Greta se svým manželem na útěku. Také ostatní nacističtí dozorci z Ravensbrücku se těsně před osvobozením tábora snažili zmizet, nebo se dostat většinou v převleku za obyčejné německé vojáky do zajetí západních spojenců, kde očekávali mnohem klidnější zacházení.

iZdroj fotografie: Uživatel Wald1siedel / Creative Commons / CC BY-SA

Greta se ale dostala do zajetí, kde byla poznána její totožnost a úloha, kterou sehrála jako smutně proslulá dozorkyně v Ravensbrücku. Byla předána soudu a souzena za své válečné zločiny z doby jejího fungování v koncentračním táboře. Za své skutky dostala trest smrti. Greta ale dostala možnost najmout si právního zástupe ke své dodatečné obhajobě.

iZdroj fotografie: Joe Gratz / Public Domain

V ní naprosto bezostyšně tvrdila, že i když byla tribunálem odsouzena, ona jako Greta Bösel byla do Ravensbrücku ve skutečnosti poslána ke konci války proti své vůli a na selekcích vězněných žen se podílela pouze po dobu tří měsíců. Dokonce tvrdila, že skutečnost, že tyto selekce zahrnovaly také výběr vězňů pro plynové komory, je pro ni osobní katastrofou.

Trest smrti Gretu neminul

Její obhájce dále tvrdil, že „….vzhledem k tomu, že do tábora přišla tak pozdě, nemůže mít žádnou spojitost s tím, co se tam dělo v přechozích letech, a ani nevěděla, co se dělo za jejího pobytu v Ravensbrücku. V táboře zastávala pouze funkci Aufseherin s velmi omezeným množstvím úkolů. “ Její právní zástupce proto žádal, aby byl rozsudek smrti změněn na trest odnětí svobody.

iZdroj fotografie: Patrick Feller / Creative Commons / CC BY

U soudu ale byli vyslechnuti i přímí svědci jejího působení v táboře, kteří tuto obhajobu zcela vyvrátili. Prakticky všichni a všechny se shodli, že Greta „svou práci“ milovala a doslova si užívala týrání vězeňkyň a rozhodně ji nedělala proti své vůli. Soud se rozhodl, že trest nezmění a nezvratně ji udělil trest smrti. Greta zemřela 3. května roku 1947 ve věku 38 let, kdy byl na ní v Hamelnu vykonán rozsudek – smrt provazem.

A jaký máte na tuto sadistickou dozorkyni názor vy?

Zdroj: HistoryNet, Wikipedia,

Článek Greta Bösel: Sadistická vražedkyně si v koncentračních táborech s chutí „špinila ruce“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Organizace, která loví nacisty

Centrum Simona Wiesenthala je mezinárodní organizace, která se snaží napravit svět a navrátit lidská práva. Bylo založeno roku 1977 v Los Angeles a přezdívalo si lovci nacistů. Zabývá se bojem proti rasismu, antisemitismu a terorismu. Spolu s Izraelem se také snaží chránit židovskou rasu a jejich bezpečí.

iZdroj fotografie: Uživatel Clascaris / Public Domain

Existuje také kampaň Simona Wiesenthala, a to pod názvem Operace poslední šance. Jde o kampaň, která se snaží vypátrat dosud žijící nacistické zločince a dostat je před soud, aby pykali za své skutky z dob holokaustu. Na tento motiv organizace vyvěsila plakáty v německých městech a za peněžitou odměnu se občany snažila nabádat k tomu, aby jedny z posledních žijících nacistů udali.

Zmizeli neznámo kam

Jedním z nejhorších nacistických zločinců byl Adolf Eichmann. Podílel se na založení holokaustu a následně, jako většina nacistů, uprchl a našel své útočiště v Argentině. Roku 1960 ho ale vypátrali izraelští agenti a dovlekli jej před soud v Jeruzalémě. Soudní verdikt zněl jasně – rozsudek smrti. Krátce na to, roku 1962, Eichmanna oběsili.

iZdroj fotografie: Huntington Theatre Company / Creative Commons / CC BY

Agenti dále pokračovali v hledání nacistických zločinců, mnoho jich ale nenašli. Stejně tak nenašli ani peněžní majetky odcizené nacisty. Výzkumy odhalily kopii německých odborů, kterou roku 1941 a 1943 založila argentinská vyšetřovací komise. V kopiích a dokumentech také našli seznam bankovních převodů mezi nacisty v Argentině a švýcarskou bankovní institucí Schweizerische Kreditanstalt, dnes pod jménem Credit Suisse.

Jak se stavíte k potrestání válečných zločinců?

ZDROJ: WARHISTORYONLINEY, WIKIPEDIA

Článek Tajný seznam 12 000 jmen nacistů ukrytých v Argentině vede k ukradenému bohatství enormních rozměrů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zrozen ve „zlatých dvacátých létech“

Prototyp Curtiiss P-6 Hawk byl představen v roce 1927. Jednalo se stihačku s čistými liniemi, jako u jednoho z prvních dvouplošníků u ní byly aplikovány nejnovější poznatky z výzkumu aerodynamiky. Stroj je dodnes odborníky považován za jeden z nejkrásnějších dvouplošníků, jaký kdy byl postaven, a je označován za technologický počátek přechodu od dvojplošníka k jednoplošníku. V leteckých inovacích jeho linie vede k legendě 2. světové války, stíhačce P-40 Warhawk.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

P-6 byl svou konstrukcí přelomovým letounem v linii stíhaček vyráběných společností Curtiss a nesoucích jméno „Hawk“, která začala modelem P-1 v roce 1925. Již prototyp XP-6A, se umístil na prvním místě na amerických národních leteckých závodech v roce 1927, zatímco model XP-6 obsadil druhé místo.

Vítězný letoun, který měl povrchové chlazení motoru, které se ovšem u sériových strojů neobjevilo, dosáhl tehdy úctyhodné rychlosti 323 kilometrů v hodině. Jeho označení pak později dala armáda devíti strojům ze série Curtissů P-6, které byly pokusně vybaveny zcela novým chladícím médiem – etylenglykolem značky Prestone a měly výrazně menší chladič, než byl u strojů chlazených klasicky vodou.

Řada úspěšných strojů

Rozpětí P-6 bylo 9,6 metru, délka 6,8 metru a výška 2,72 metru. Hmotnost prázdného stroje byla 1232 kilogramů. Letoun byl poháněn řadovým vodou chlazeným motorem Curtiss V-1750C Conqueror o výkonu 700 koní. Jeho maximální rychlost byla 311 kilometrů v hodině, cestovní rychlost 266 kilometrů v hodině a dolet 393 kilometrů. Letoun s otevřeným kokpitem měl dostup 7300 metrů. Výzbroj tvořily dva kulomety ráže 7,62 milimetrů.

iZdroj fotografie: United States Air Force / Public Domain

Bylo představeno 8 modelů P-6  a celkem bylo postaveno kolem sedmdesáti letounů v různých konfiguracích. Zajímavá byla například verze P-6D, která byla opatřena turbokompresorem a třílistou stavitelnou vrtulí. Turbokompresory však byly tehdy ještě nevyzrálé, takže vzniklo jen devět kusů této verze. Z různých variant zůstává P-6E nejznámější a nejvyráběnější.

Původně byl označen jako Y1P-22, ale armádní letectvo jej přejmenovalo na P-6E. Celkem jich bylo vyrobeno 46 a stal se posledním dvouplošným stíhacím letounem postaveným pro armádní letectvo. Stroje měly jediný problém. Cenu! Ta byla 13 000 dolarů za kus, což byla v té době značná částka.

Hawk jako lamač rekordů

O kvalitě P-6 mluví i to, že ve své době dokázal lámat i rekordy. Silně upravený P-6E byl vybaven přeplňovaným motorem Conqueror. Na něm dosáhl kapitán Ruben C. Moffa průměrné rychlosti 428 km/hod při přeletu z Daytonu v Ohiu do Washingtonu v roce 1932, přičemž absolvoval celý přelet ve výšce 7620 metrů. Ani to však nepřesvědčilo USAAC k nákupu dalších strojů. Těch několik desítek P-6 byly pak ve službě v USA po zbytek 30. let. Poslední byl vyřazen v r.1942.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Dodnes se ze čtyřiceti šesti vyrobených kusů zachoval pouze jediný původní P-6E. Je vystaven v Národním muzeu letectví v barvách a označení letounu, který byl v roce 1933 přidělen kapitánu Rossu G. Hoytovi, velícímu důstojníkovi 17. stíhací letky 1. stíhací skupiny, která sídlila na letišti Selfridge Field v Michiganu. Letoun byl armádou prodán jako přebytečný a muzeu byl později věnován. Do současného stavu jej v roce 1963 pečlivě zrestaurovala katedra letecké techniky na univerzitě Purdue.

Hawk II zachraňuje situaci

Ukončení výroby stíhaček si firma Curtiss nemohla v dané době ekonomicky dovolit, a tak vsadila na export. Přepracovala P-6E na Curtiss Hawk II. Od P-6E se Hawk II lišil vyšším podvozkem a hlavně novým hvězdicovým motorem Wright R-1820F-2. Přibyla také schopnost nést čtyři 50 kilogramové pumy. Maximální rychlost stroje stoupla na 325 kilometrů v hodině, dostup vzrostl na 7 700 metrů a dolet dosáhl 840 kilometrů.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Stroj byl určen především pro export, ale všimlo si jej brzy i americké námořní letectvo. Námořníci ale stroj rozsáhle upravili a u Curtissů tak vznikl velmi odlišný stroj označený F11C Goshawk. Ten dostal jako první Curtiss zatahovací podvozek, pro službu na letadlových lodích nutný přistávací hák, novinkou byl také překryt kabiny a byl vybaven i pro střemhlavé bombardování.  Od roku 1934 do roku 1938 sloužily Goshawky na palubě legendární letadlové lodě Enterprise.

Hawk II byl na rozdíl od P-6 komerční trhák. Cena byla sice jen o nějakých 500 dolarů nižší, ale situace ve světě se změnila. Prvním zákazníkem bylo Turecko, které dokonce koupilo i licenci a vyrábělo HAWK II do roku 1938. 50 strojů koupila Čína, která již byla v nevyhlášené válce s Japonskem.

Další stroje koupilo Thajsko, jeden dokonce Norsko. Mnoho desítek strojů odebraly země Jižní Ameriky, létaly tam i v plovákové verzi. Největší reklamu tam Hawku II udělala probíhající válka o Gran Chaco mezi Paraguayí a Bolívií, ve které se Curtissy velmi osvědčily. Dva stroje byly exportovány i do nacistického Německa.

iZdroj fotografie: Uživatel flyz1 / Creative Commons / CC BY-SA

Na těchto strojích během Olympiády v Berlíně roku 1936 předváděl leteckou akrobacii a především ukázky střemhlavého bombardování známý prvoválečný stíhací pilot a po nástupu nacistů k moci generální zbrojmistr nové Luftwaffe Ernst Udet. Stroje tak posloužily při vývoji německých střemhlavých bombardérů, především Junkers Ju 87 Stuka.

Jeden z Udetových Hawků II se dochoval dodnes. A není od nás daleko! Pokud by měl český zájemce si stroj prohlédnout, stačí se vydat do Krakova do Polského národního leteckého muzea, kde je zrenovovaný letoun (původně se dochoval jen trup) vystaven v podobě z roku 1936. 

Jak by si asi P-6E vedl ve válce?

Zdroj: Larry Davis, Curtiss Army Hawks, New York, 1992.

Článek Fenomenální stíhačka Curtiss P-6 Hawk lámala jeden rekord za druhým. Stopkou jí byla až Velká krize se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tiché místo

Vojáci postupovali obezřetně. Z toho, co nacházeli jim brzy došlo, že ocitli skutečně na velmi temném místě. V jednom skladu narazili na obrovské množství velmi osobních věcí, kterých se normálně člověk nevzdává dobrovolně. Vedle desítek kilogramů brýlí to byly stovky protéz končetin, dvanáct tisíc hrnců a pánví nebo čtyřicet čtyři tisíc párů bot a stovky kilogramů vlasů. Nikdo z rudoarmějců ještě netušil, že většina jejich vlastníků, byla mrtvá. Byli zavražděni nacisty v největším koncentračním a vyhlazovacím táboře holocaustu.

Ale přestože tří oddělené tábory Auschwitz I, Auschwitz II-Birkenau a Auschwitz III-Monowitz, které tvořily Osvětim, zpočátku vypadaly tiše a opuštěně, vojáci brzy zjistili, že jsou plné lidí. Byli tu tisíce vězňů, kteří byli tak slabí, že je v tomto pekle nechali zemřít dozorci SS, kteří tábory vyklidili poté, co se snažili zakrýt své zločiny. Mezi přeživšími byly i desítky dětí, které byly obětí pokusů nacistických lékařů.

iZdroj fotografie: Uživatel Pimke / Creative Commons / CC BY

Když vyhublí koncentráčníci spatřili vojáky, kteří na sobě neměly esesácké uniformy, nastaly po krátké nevíře a nedůvěře chvíle čisté radosti. Vězni vojáky objímali a líbali. Všichni propukli v pláč. „S křikem se k nám vrhali, padali na kolena, líbali nám klopy kabátů a vrhali se nám kolem nohou,“ vzpomínal Georgij Elisavetskij, jeden z prvních vojáků Rudé armády, kteří vstoupili do Osvětimi. Po pěti letech pekla byla Osvětim konečně osvobozena.

Vrazi mazali stopy

Němci už dlouho věděli, že budou muset Osvětim opustit, ale plánovali ji využívat co nejdéle.  Potřebovali otrockou práci vězňů a nuceně nasazených dělníků k chodu továren vyrábějících chemikálie, zbraně a další materiály nutné k vedení války. Koncem roku 1944 si stále nebyli jisti, zda se Spojencům podaří dostat do Osvětimi. Obrana na Visle byla prý neproniknutelná. Nejistota byla velká. I když nacisté počítali s evakuací, založili nový pobočný tábor v blízké ocelárně.

Brzy však bylo jasno a esesmani byli připraveni. To, co se v Osvětimi stalo bylo neodpustitelné a Němci začali zahlazovat stopy, ničit důkazy a vraždit svědky svých zločinů. Zavraždili většinu členů Sonderkommand. To byli vězni, kteří pracovali v osvětimských plynových komorách a krematoriích. Poté vyhodili do vzduchu i většinu míst, kde se zabíjelo a likvidovala těla. Tedy plynové komory a krematoria.  

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Tím však ničení neskončilo. Němci přikázali vězňům zbourat mnoho budov a systematicky ničili pečlivé záznamy o ekonomice tábora, seznamy vězňů, a především seznamy stráží z SS. Zvláště důkladní byli při ničení záznamů o nelidských lékařských experimentech například nechvalně známého Josefa Mengeleho. Podnikli také kroky k tomu, aby velkou část nejcennějších věcí, jako bylo zubařské zlato, který uloupili zavražděným Židům, převezli jinam.

Pochody smrti

Když Sověti prolomili německou obranu a začali se blížit ke Krakovu, rozhodli se esesáci, že je nejvyšší čas na evakuaci. Vězně čekalo peklo, kterému se začalo říkat pochody smrti. Dlouhé nucené pochody v  mrazivé zimě 1945 z Osvětimi do jiných koncentračních táborů jako byly Bergen-Belsen, Buchenwald, Dachau nebo Mauthausen mnoho již tak dlouholetým vězněním oslabených koncentráčníků zaplatilo životem.

První pochod smrti se z Osvětimi vydal 17. ledna 1945. Vězni byli nuceni seřadit se do dlouhých kolon a jít na západ směrem k území, které bylo stále ovládané třetí říší. Před pochodem byla provedena zběžná zdravotní prohlídka. Do kolon byli zařazeni jen zdravější jedinci. Ti, kteří byli shledáni neschopnými přesunu byli zastřeleni nebo ponecháni svému osudu v Osvětimi.

Ti, kteří padli během pochodu, byli často ubiti pažbami, s odůvodněním že munice se musí šetřit pro frontu a jejich těla ponechána na cestách. Odhaduje se, že při pochodech smrti, do kterých bylo celkem zařazeno kolem 58 000 vězňů, zahynulo 15 000 vězňů. Vězni, kteří zůstali naživu, byli nakonec nahnáni do otevřených nákladních vagónů a převezeni dále do Říše, kde byli přemístěni do různých táborů, kde je čekala další otrocká práce a mnohé smrt.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Dozorci, kteří ještě zůstali v táboře, do poslední chvíle pokračovali v ničení důkazů. Do 21. ledna 1945 však většina důstojníků SS odešla nadobro. Většina z 9 000 vězňů, kteří v Osvětimi zůstali, byla v zoufalém zdravotním stavu. Některým v lepším stavu se podařilo ukrýt a vyhnout se pochodu smrti. Podmínky byly otřesné – chybělo jídlo, voda i palivo na otop. Zdravějších vězni se starali o nemocné, ale chyběly léky. Někteří vězni prohledali rumiště a skládky po řádění esesáků a zachránit z nich něco užitečného.

I drsní vojáci byli v šoku

Sověti, kteří mezitím postupovali směrem k Osvětimi, o existenci tábora neměli ani tušení. Osvobození Osvětimi neměli v rozkazech, ale když 27. ledna 1945 skupina průzkumníků narazila na Birkenau, věděli, že našli něco strašného. „Nic jsme nevěděli,“ vzpomínal sovětský voják Ivan Martynuškin. Pak to uviděl! Stovky věznů za ostnatým drátem. „Pamatuji si jejich tváře, zejména oči, které prozrazovaly jejich utrpení,“ vzpomínal i po letech roztřesený muž.

„Jste volní, soudruzi!“, zavolal na koncentráčníky Georgij Elisavetskij, „Ale oni nereagovali, tak jsme to zkusili rusky, polsky, německy, ukrajinsky. Pak jsme promluvili v jidiš. Myslili si, že je provokujeme. Začali se schovávat. A teprve, když jsem jim řekl „Nebojte se, jsem plukovník sovětské armády a Žid. Přišli jsme vás osvobodit“ To nakonec zabralo a bariéra se zhroutila

Za zvědy přišli drsní frontový vojáci. Byli šokováni tím, co viděli, když vstoupili do tábora. Hromady popela, které kdysi bývaly lidskými těly. Pytle s lidskými vlasy. Vězně vyhublé na kost, žijící v barácích, které byly zaneseny výkaly, a kteří umírali, když pozřeli nabízené jídlo.

iZdroj fotografie: Belarusian State Archive of Documentary Film and Photography / Public Domain

Evě Mozes Kor bylo deset let, když pro ni skončilo peklo a byla zachráněna sovětskými vojáky. Byla jednou ze skupiny stovek dětí, které byly Němci ponechány na místě s „nadějí“, že se osvobození nedožijí. Podrobila se totiž mnoha „lékařským“ experimentům a sama o sobě byla důkazem nacistických zločinů. Vzpomínala, jak ji vojáci „objímali, dávali sušenky a čokoládu…Neměli jsme jen hlad po jídle, ale i po lidství a lidské laskavosti“.

Vlna lidskosti

Vlna soucitu a lidskosti charakterizovala osvobození. Šokovaní vojáci pomáhali na místě zřizovat nemocnice a obyvatelé blízkého města se hlásili na pomoc. Pracovníci polského Červeného kříže se po celé měsíce snažili ulevovat umírajícím a léčit živé, pracovali bez dostatečného množství jídla a zásob a pomáhali vězňům navázat kontakt s jejich blízkými. Bohužel pro mnohé z vězňů bylo pozdě a veškerá snaha marná. Z 9 000 osvobozených přežilo asi 7 500.

Přestože Osvětim při osvobození navštívilo několik novinářů a filmový štáb, tábor se nedočkal takové mezinárodní pozornosti, jaká se dostala osvobození Majdanku, prvního velkého nacistického vyhlazovacího tábora, který byl za války osvobozen. Poté, co se sovětští vyšetřovatelé dozvěděli o skutečném rozsahu zabíjení v Osvětimi, se však toto děsivé místo brzy stalo známým symbolem hrůz holocaustu. S pomocí polské vlády skupina bývalých vězňů přeměnila bývalý vyhlazovací tábor v památník a muzeum holokaustu.

Osvětimský velitel spravedlnosti neunikl

Osvětim byla místem, kde bylo zavražděno 1,1 milionu lidí z nichž 46 000 pocházelo i z tehdejšího Protektorátu. Roku 1947 se stala místem spravedlnosti, když zde byl oběšen jeden z hlavních strůjců osvětimských hrůz. Po svědectví před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku byl SS- Obersturmbannführer Rudolf Höss, který byl více než čtyři roky velitelem Osvětimi, postaven před polský Nejvyšší národní soud.

iZdroj fotografie: Stanisław Dąbrowiecki / Public Domain

Většina pachatelů holocaustu svou vinu popírala. Höss nikoli. Zatímco čekal na popravu, napsal své paměti a vyjádřil lítost nad svými zločiny. Byl oběšen poblíž ubikací gestapa v Osvětimi. Byla to poslední veřejná poprava v Polsku. Přes veškerou snahu Hösse a jeho nacistických pochopů se předpokládá, že přežilo přibližně 15 % lidí odtransportovaných do Osvětimi.

Ačkoli jejich počet každým rokem klesá, mnozí z nich o svém utrpení stále mluví ve snaze uctít památku zavražděných a varovat svět před nebezpečím nenávisti a antisemitismu. „Stále není vyhráno,“ tvrdí smutně přeživší Šmul Icek, „ale varovali jsme naše vnoučata, a ta pochopila, co se stalo.“

Zapomínáme na hrůzy holokaustu?

Zdroj: History, Holokaustcz, PametNaroda

Článek Osvobození Osvětimi šokovalo i veterány Rudé Armády. Peklo, které našli, poznamenalo i je se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

1) Heinkel He 177 Grief

Tento těžký bombardér Německo vyvíjelo již od roku 1936. Na papíře jeho výkony vypadaly skvěle. Čtyřmotorový stroj s doletem až 5 600 kilometrů a maximální rychlostí 540 kilometrů v hodině mohl nést až 7 400 kilogramů bomb nebo řízenou protilodní střelu Fritz X. Proč se tedy jednalo o ukázkový letecký průšvih? Nacistická Luftwaffe totiž chtěla, aby byl těžký bombardér schopen střemhlavého bombardování.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

To vedlo k mnoha konstrukčním změnám, které rozhodně nevedly ku prospěchu válečného snažení. Ačkoliv byl stroj čtyřmotorový, měl jen dvě vrtule a motory je poháněly v tandemu. Takové řešení však vedlo k častému přehřívání a požárům motorů. Proto se He 117 od posádek dostalo přezdívky Luftwaffefeuerzeug, tedy Zapalovač Luftwaffe.

Stroj byl také velice složitý na údržbu a na pilotáž. Celkem bylo vyrobeno 1 169 kusů He 177. Ačkoliv byl zaveden do výzbroje roku 1942, byl roku 1944 vyřazen, aniž by nějak ovlivnil válečné snažení Německa.

2) Letadlová loď Graf Zeppelin

Radostí a pýchou nacistické Kriegsmarine se měla stát letadlová loď Graf Zeppelin. 262 metrů dlouhý gigant měl plout rychlostí až 35 uzlů (65 kilometrů v hodině) a nést 10 stíhaček Messerschmitt Bf 109 a 20 Junkersu Ju 87 Stuka. Svaz složený z Graff Zeppelin a bitevních lodí třídy Bismarck se mohl stát skutečnou metlou Atlantiku a silně narušit zásobovací trasy Spojenců.

Proč se tak nestalo? Stál za tím mocenský spor mezi velitelem Luftwaffe Hermanem Göringem a velitelem Kriegsmarine Erich Raederem o velení nad leteckými silami na lodi.

iZdroj fotografie: Wikimedia Commons / Public Domain

Domýšlivý maršál chtěl velet všemu, co v nacistickém Německu létá, a naopak admirál chtěl velet všemu na svých lodích. Tlustý Göring měl však pod palcem průmysl, a tak v roce 1940 zastavil dodávky pro téměř dokončenou loď. Když byl roku 1941 potopen Bismarck, Hitler o celý projekt ztratil zájem. Odstrojená loď nakonec skončila jako plovoucí kasárna a sklad dřeva ve Štětíně, kde ji nakonec sami Němci v roce 1945 potopili.     

3) Panzerkampfwagen VIII Maus

Projekt monstrózního tanku byl vlastně dárek Ferdinanda Porscheho k Hitlerovým 53. narozeninám v roce 1942. Nikdo nepočítal s tím, že po něm diktátor reálně zatouží. Leč stalo se. Na papíře stroj vypadal monumentálně a drtivě. Posádka šesti mužů měla sedět pod 200milimetrovým pancířem v 188tunovém monstru. Jeho kanón ráže 128 milimetrů byl schopen zničit všechny tanky na 3 500 metrů. V čem byl tedy problém?

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Public Domain

Dá se říci že ve všem. „Myš“ vyvinula maximální rychlost 20 kilometrů v hodině a nebyla schopna bezpečně přejet žádný most, takže se za pomoci druhého tanku stejného typu, který elektromotorům druhého stroje dodával energii, musel přes řeky přebrodit. Pro spojenecké letectvo, které již ovládalo nebe nad Německem, lahůdka.

Projekt Mausu stál Němce mnoho zbytečné práce inženýrů včetně Porscheho, tuny a tuny oceli a práce mnoha desítek tisíc dělníků. Vše vyšlo vniveč. Dodnes se zachoval jeden stroj jako exponát v ruském muzeu Kubinka.     

4) Ponorkový bunkr Valentin

Stavby třetí říše jsou megalomanské a obrovské. A často také naprosto zbytečné. Takovou byla i stavba ponorkového bunkru Valentin v Brémách. Ohromná stavba na Vezeře začala v únoru 1943. V bunkru se měly kompletovat ponorky třídy XXI. Po řece by byly dodány jednotlivé sekce ponorky, ve Valentinu by došlo ke zkompletování a z něj už by vyplula k boji připravená ponorka.

Stavba byla skutečně obludná. Na délku měl Valentin 425 metrů a na šířku 97 metrů. Síla zdí byla 4,5 metrů, tloušťka střechy byla 7,5 metrů. Na stavbě bylo spotřebováno těžko představitelných 500 000 m3 betonu. Práce na bunkru jely 24 hodin denně. Na stavbě pracovalo 12 000 totálně nasazených a vězňů z koncentračního tábora. Podmínky byly brutální a až 6 000 vězňů při práci na Valentinu zahynulo.

iZdroj fotografie: uživatel Olliku / Creative Commons / CC BY-SA

Co se vlastně stalo? Spojenci samozřejmě o obří stavbě dobře věděli. Tvářili se však, že o ničem neví, a Němci v klidu lili do stavby miliony tun betonu a říšských marek. V březnu 1945 byla stavba téměř hotová a vše se chystalo ke spuštění provozu. Dne 27. března 1942 se na nebi objevilo 20 bombardérů Avro Lancaster RAF vyzbrojených 10tunovými bombami Grand Slam. Dvě prorazily strop Valentinu. Tím byl celý nákladný komplex vyřazen, aniž by z něj vyplula jediná ponorka.

5) Výjimečná zbraň V-2

Vergeltungswaffe 2. Zbraň odplaty. Agregát A4. První balistická raketa létající rychlostí až 5 730 kilometrů v hodině s doletem 300 kilometrů, která nesla až tunu vysoce účinné výbušniny Anatol. Skutečně přelomová zbraň, která měla třetí říši přinést nejen odplatu, ale i vítězství. Ve skutečnosti však V-2 byla absolutním vojenským a především ekonomickým propadákem. Jak to bylo možné?

Odpověď je jednoduchá. V-2, i přes enormní investice do jejího vývoje a produkce, neměla tak velikou ničivou sílu. Přestože Němci měli vysoce účinné chemické zbraně, Hitler naštěstí jejich nasazení odmítal. V-2 byla sice rychlou zbraní, ale byla také velmi nepřesná, a mnoho střel tak skončilo místo v centrech měst v pustých polích. Celkem bylo vyrobeno 6 042 raket V-2, z čehož 3 225 bylo použito. Ztráty Spojenců se odhadují na 7 000 osob, většinou civilistů, kteří při jejich dopadu zahynuli.

iZdroj fotografie: Ian Duster / Public Domain

Jedna raketa vyšla na 100 000 říšských marek (dnes kolem 4 milionů dolarů) a celý program v tehdejších cenách zhruba na 2 miliardy dolarů (dnes 36 miliard dolarů). To byla zhruba stejná cena, kterou Spojené státy vložily do programu Manhattan, tedy vývoje atomové bomby. Zatímco pro USA to byla snesitelná a přijatelná zátěž, pro třetí říši byl program V-2 doslova ekonomickou a vojenskou sebevraždou.

V-2 používaly jako palivo etanol. Na každý start V-2 ho bylo potřeba kolem 3 tun. Na jeho výrobu bylo potřeba 30 tun brambor. V-2 spotřebovaly třetinu výroby v celém nacistickém Německu. V podzemních továrnách bylo nasazeno na výrobu rakety kolem 60 000 vězňů z koncentračních táborů a nuceně nasazených.

Pokud by tato pracovní síla byla nasazena na stavbu stíhacích letadel, mohlo to do značné míry ovlivnit spojeneckou leteckou ofenzivu. Bohužel, opět se projevila brutalita nacistů a na 20 000 dělníků v těchto továrnách na smrt zahynulo.

Změnil by se vývoj války, pokud by nacisté hospodařili efektivně?

Zdroj: Charles Winchester, Východní fronta: Hitlerova válka v Rusku 1941–1945, Praha, 2005.

Článek Nůž do vlastních zad: 5 nacistických zbrojních projektů pomohlo Německu do hrobu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Podle plánů se jednalo o zabijáka

Na první pohled by se mohlo zdát, že letoun Hs 129 byl ideální volbou pro pozemní útoky. Měl dva motory, silně obrněný kokpit a nejsilnější vpřed střílející dělo, jaké se za druhé světové války montovalo do sériově vyráběných letounů. Zesílený kokpit spolehlivě chránil pilota před palbou z ručních zbraní. Německá Luftwaffe ho plánovala zařadit jako svého konečného zabijáka, který bude velmi účinně nasazován proti sovětským tankům typu T-34.

iZdroj fotografie: Armádní letectvo Spojených států / Creative Commons / Public Domain

První řada se však nepovedla

První vyrobená řada letounů Hs 129 s označením A-1 se však ukázala velmi špatná, a tak ji Luftwaffe dokonce odmítlo do svých služeb. Letoun se měl svou slávou a vlastnostmi přiblížit známému americkému protějškovi. Ten byl sice pomalý, ale extrémně dobře manévroval a ukázal se jako velmi účinný proti tankům.

Do služby vstoupil letoun Hs 129 nepřipravený

Hs 129 se tedy musel ještě více přiblížit svému americkému konkurentovi. Bylo nutné namontovat silnější a především také spolehlivější motory, snížit náklady a složitost výrobních prací, zlepšit manévrovatelnost a zajistit lepší viditelnost. Luftwaffe se však dostala do situace, kdy tyto letouny už nutně potřebovala, a všechny změny se nestihly. Letoun tak nastoupil do služby nepřipravený, a jediné, co měl společného se svým konkurentem, byla oblíbenost u pilotů a robustní konstrukce.

iZdroj fotografie: Earl L. Ware / Creative Commons / Public Domain

Problémem bylo nedostatečné množství

Dohromady bylo vyrobeno okolo 870 kusů letounů Hs 129, což je velmi málo v porovnání například s Messerschmitt Bf 109 (více než 33 000 vyrobených letounů) a Focke-Wulf Fw 190 (20 000 kusů). Při nástupu letounů do služby byla německá armáda v obrané fázi a hlavním tahem bylo zničení sovětských tanků. V dostatečném množství a s adekvátní výzbrojí byl Hs 129 účinný proti těmto obrněným vozům nepřítele. Nevýhodou Němců byl jeden zásadní fakt. Chybělo potřebné množství a lepší zbraně.

Další omezení letounu

Letoun měl také problémy s konstrukcí, kdy při plném zatížení dosahoval rychlosti pouze okolo 322 km/h. Piloti si stěžovali na špatný výhled skrze zesílené sklo kabiny, to však byl jen ten menší problém. Mnohem větší komplikace představovalo zjištění, že motory letounu Hs 129 byly citlivé na prach a písek. To vedlo k častému zastavení uprostřed letu bez jakéhokoliv varování.

Slyšeli jste někdy o letounu Hs 129 a jeho protitankové kariéře?

Zdroj: Nationalinterest

Článek Hitlerův Henschel Hs 129 měl jediný cíl, lavinu sovětské techniky ale zastavit nedokázal se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Firma v nemilosti nacistů

Ernst Heinkel měl k nacistům velmi rozporuplný vztah. Slavný inženýr často dával najevo nechuť k režimu, kritizoval antisemitskou politiku a zaměstnával ve své továrně židovské konstruktéry. Na druhou stranu byl členem strany a nacisté jej ocenili roku 1938 Německou národní cenou za vědu a umění. I nacistický režim rozhodně láskou k Heinkelovi netrpěl. Potřeboval jej však. Luftwaffe používala jím vyvinuté a vyráběné stroje, především bombardér He 111, ale nijak mu život neusnadňovalo.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Flickr

To se plně projevilo na vývoji stíhačky He 280. Heinkel po úspěchu s He 178, který překonal světový rychlostní rekord, vycítil šanci na vývoj nové stíhačky, který zahájil již 1. listopadu 1939. Oficiálního financování, byť omezeného se stroj dočkal v únoru 1940. He 280 měl by skutečně revoluční stroj. Vedle tryskového pohonu měl být vybaven přetlakovou kabinou, vystřelovací sedačkou a příďovým podvozek. Na konci roku 1940 byla konstrukce hotová. Drak bez motorů byl testován jako kluzák v tahu za He 111.

Stíhačka, která předběhla dobu

Roku 1941 byl Heinkel He 280 skutečně supermoderním strojem. Trup byl oválného tvaru a stroj měl zdvojenou směrovku. Rozpětí He 280 bylo 12,20 metrů, délka 10,40 metru a výška 3,06 metru. Hmotnost prázdného stroje byla 3920 kilogramů a maximální vzletová 5164 kilogramů. Výkony stroje se lišily dle testovaných motorů. Již s prvními motory Heinkel-Hirth 08 s tahem 5,7 kN, které He 280 dostal v březnu 1940, stroj dokázal vyvinout rychlost 780 kilometrů v hodině.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Flickr

Nejlepší výkony pak měl šestý prototyp V6, který vzlétl v roce 1943, vybavený motory Jumo 004 s výkone 8,8 kN, který ve výšce 8000 metrů dosáhl rychlosti 880 kilometrů v hodině. Dostup stroje byl 11 400 metrů a maximální dolet 650 kilometrů. Výzbroj tvořily tři 20 milimetrové kanony MG 151. To bylo v prvních letech války skutečně vynikající a bezkonkurenční parametry.

Luftwaffe nemá zájem

Dne 5. dubna 1941 byl prototyp předveden maršálu Ernstu Udetovi a důstojníkům z ministerstva letectví. I přes skvělé manévry a výkony, reakce pánů z letectva byla chladná. Jediné, co je zaujalo, byl chod tryskového motoru na kerosin, který byl jednodušší na výrobu a byl levnější než letecký benzín. Luftwaffe se nesla na vlně úspěchu. Německo ovládala Evropu a Hitler dokonce vyhlásil stop stav na vývoj a výrobu nových zbraní.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Flickr

Ministerstvo letectví projekt zatím pouze omezilo a Heinkelovi bylo doporučeno soustředit se na bombardéry. Specialista na stíhačky v Třetí říši byl přeci Willy Messerschmitt! Roku 1942 byl dokonce Ernst Heinkel nucen odprodat svoji firmu státu. Na prvním prototypu probíhaly testy pulzačních motorů Argus As 14 s tahem 1,47 kN. Motory měly malý tah, a proto stroj startoval ve vleku za Bf 110. Dne 13. ledna 1942 stroje zasáhla náhlá sněhová bouře a  Flugkapitän Schenk byl nucen se katapultovat.

Jednalo se o první nucenou a úspěšnou katapultáž v dějinách. Pulzační motory Argus byly později použity na nechvalně známé letounové střele Fieseler Fi 103 tedy V1. V té době program stagnoval. Pro oživení projektu byla proto dojednána manažery Heinkelu ukázka schopností tryskáče. Cvičný souboj s nejlepší stíhačkou Luftwaffe FW 190! Tu He 280 s přehledem vyhrál. Ministerstvo po takové přesvědčivé ukázce objednalo 13 předsériových strojů.  

Paprsek naděje se mění v rychlý konec

Zdálo se, že vše je na dobrá cestě. Vrcholem byl 6. prototyp, který měl být předobrazem sériové stíhací a bombardovací He 280 B. Firma Siebel v licenční výrobě měla měsíčně vychrlit 300 strojů. Stroj měl mít 6 kanónů MG 151 a měl nést 500 kilogramovou bombu. Jenže opět zasáhla vyšší místa. Podle ministerstva byl konkurenční Messeschmitt Me 262 mnohem pokročilejší a 27. března 1943 byl celý projekt zrušen. Rozpracované prototypy mohly být dokončeny.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Flickr

Z velkých nadějí zbylo jen 9 strojů, které do konce války sloužily k aerodynamickým testům a testům nových motorů. Zkušenosti s vývojem He 280 na konci války inženýři od Heinkela využili při vývoji „lidové stihačky“ He 162 Spatz. Heinkel He 280 představoval vysoce pokročilý stroj, který mohl do obrovské míry ovlivnit chod letecká války. I přesto, že Me 262 byl pokročilejší stroj, Spojenci na začátku roku 1943 neměli proti He 280 ekvivalent. Naštěstí pro ně, nevraživost nacistů vůči Heinkelovi a omezenost úředníků moderní stroj pohřbila.

Zdroj: Marek Murawski, Letadla Luftwaffe. 2. část, Praha, 1997.      

Článek Heinkel He 280 byl první proudový stíhač na světě. Nadějný projekt nacisté nakonec zadupali do země se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Armáda kluků a starců

Od této armády složené z téměř šesti milionů nesloužících civilních mužů ve věku od 16 do 60 let se očekávalo, že ve slavné rozhodující bitvě rozbije bolševiky před branami německého hlavního města. A podle blouznivého ministra propagandy Dr. Josepha Goebbelse měly formace Volkssturmu to, co jim chybělo na bojových zkušenostech a výcviku, bohatě vynahradit ideologickou horlivostí a fanatickou oddaností nacionálnímu socialismu.

iZdroj fotografie: Flickr

V souladu s tím jednotky ani nepodléhaly vojenské kontrole. Velela jim sama NSDAP! Tyto domobranecké prapory pochodovaly vstříc jisté porážce s jakýmikoliv zakonzervovanými a zastaralými zbraněmi, které se podařilo sehnat. Vyčerpaný německý zbrojní průmysl byl stále schopen vyrobit pro Volkssturm značný arzenál. Jednalo se však o provizorní zbraně značně omezené hodnoty. Posuďte ostatně samy.

Volksgewehr VG1

Walther Volksgewehr VG 1 byla jednoduchá opakovací puška. Používala jednoduchý závěr,; hrubá rukojeť závěru zapadala do výřezu v ocelovém odlitku, který zajišťoval dodatečnou bezpečnost střelby. Nabíjelo se pomocí schránkových zásobníků na 10 nábojů, které byly původně vyvinuty pro pušku Gewehr 43.

Pojistka zbraně byla rovněž velmi hrubá a primitivní. Byla složena z ocelové lisované páčky připevněné k záštitě spouště. Po sepnutí blokovala páčka pojistky pohyb spouště. Pro odjištění pojistky ji musel střelec prstem otočit do strany. Pažba byla hrubě vyrobena ze dřeva a nenastavitelná železná mířidla byla určena pouze pro střelbu na blízko. Vyrábět se měla ve Zbrojovce Brno, ale do konce války se stihlo vyrobit jen několik kusů.

Volkspistole

Volkspistole neboli „lidová pistole“ byla primitivní pistole ráže 9 mm, která měla být masově vyráběna a distribuována jednotkám Volksturmu i civilnímu obyvatelstvu Německa.  Všichni její vlastníci se jí měli bránit před invazí Spojenců do vlasti v roce 1945.

iZdroj fotografie: Flickr

Pistole o hmotnosti 1 kilogramu, kterou měla vyrábět firma Mauser i Walther, měla zásobník na osm nábojů a účinný dostřel asi 50 metrů. Volkspistole se začala vyrábět na jaře 1945. Válka skončila dříve, než mohla být zbraň vyrobena a distribuována ve velkém množství. S exempláři pistole, které válku přežily, se dodnes obchoduje mezi sběrateli palných zbraní a patří mezi velmi vzácné sběratelské kusy.

MP3008

Na Německo udělala britský zázračný samopal Sten takový dojem, že ukradlo jeho konstrukci a vyrobilo vlastní verzi slavného samopalu za 10 dolarů. Ve skutečnosti byl MP 3008 téměř dokonalou napodobeninou ikonického Stenu Mk. II. „Hitlerův Sten“ měl jen jednu odlišnost a to tu, že se nabíjel ze spodu. Spojenecká zbraň se poměrně neprakticky nabíjela z boku.

iZdroj fotografie: Flickr

Jednoduchý, ale účinný v boji zblízka, MP 3008 se dobře hodil pro městské boje, které poznamenaly poslední dny Třetí říše. Před německou kapitulací bylo vyrobeno mezi 10 000 až 30 000 kusy MP 3008, které byly distribuovány útvarům Volkssturmu. Po válce mnoho tisíc kusů skončilo na našem území a do výzbroje jej zařadila i československá armáda. Jedná se opět o velmi žádaný sběratelský kus. 

Volkssturmgewehr

V posledním roce války byl v Německu takový nedostatek pěchotních automatických zbraní.  Jednotky Volkssturm i Wehrmachtu musely být vybaveny řadou improvizovaných zbraní, jako byla Gustloffova Volkssturmgewehr neboli „lidová útočná puška“. Tato poloautomatická zbraň, která střílela stejným nábojem ráže 7,92 mm jako revoluční MP-44, byla účinná na vzdálenost přibližně 300 metrů.

iZdroj fotografie: Flickr

Zbraň, jejíž výroba se opět rozjela až na úplném konci války, byla určena pro boj z blízka a skládal se z méně než 40 součástek, z nichž polovina byla vyrobena z levného lisovaného kovu.  Jeho výroba byla tedy jednoduchá, rychlá a levná. A také nekvalitní. Volkssturmgewehr byl považován vojáky za nespolehlivý a nepřesný. Do konce války bylo vyrobeno více než 10 000 kusů. Jedná se o velmi vzácnou sběratelskou zbraň. Vzhledem k nekvalitě výroby jich mnoho v dobrém stavu do dnes nezůstalo

Panzerfaust

Ačkoli byl Panzerfaust neboli „pancéřová pěst“ od roku 1942 ve výzbroji pravidelné armády a Waffen SS, byl hojně distribuován také vojákům Volkssturmu. Devítikilogramový jednoranný raketomet nevyžadoval prakticky žádný výcvik k obsluze, ale jeho kumulativní hlavice o velikosti malého melounu dokázal prorazit díru do pancíře jakéhokoli spojeneckého obrněného vozidla na bojišti ze vzdálenosti až 150 metrů.

iZdroj fotografie: Flickr

Zatímco v otevřeném terénu byla tato zbraň jen málo účinná, v městském prostředí byla až děsivě ničivá. Během postupu Rudé armády do Německa v roce 1945 bylo až 70 % sovětských tanků, které byly zničeny v akci, vyřazeno přenosnými zbraněmi, jako byl Panzerfaust. Od roku 1942 do konce války jich z montážních linek sjelo až 6 milionů, přičemž nejpočetnějšími variantami byly Panzerfaust 60 a Panzerfaust 100.

Jednorázové plamenomety

Stejně jako Panzerfaust byl i plamenomet Einstossflammenwerfer 46 na jedno použití. Jednoduchá zbraň připomínající tlakovou láhev, byla levná a snadná na výrobu, kterou po použití vojáci mohli zahodit. Zbraň byla navržena tak, aby ji mohli obsluhovat začátečníci, a dokázala vystřelit jeden až dvouvteřinový plamen do vzdálenosti 20-30 metrů. Ačkoli se tato zbraň vyráběla ve velkém množství pro Volkssturmu, našla si cestu i k pravidelným jednotkám.

iZdroj fotografie: Public Domain

Heinkel He-162 Volksjäger

Heinkel He-162 Volksjäger neboli „lidový stíhač“ byl dalším produktem nouzového zbrojního programu Třetí říše z konce války. Stroj měly pilotovat původně mladí piloti z Hitlerjugend, ale ukázalo se že stíhačku „ukočírují“ jen zkušení piloti. Tento převážně dřevěný stíhací letoun s proudovým motorem se dostal z rýsovacího prkna do výroby za neuvěřitelných 38 dní. Do bojů vstoupil až v dubnu 1945. Do dobytí Berlína bylo vyrobeno celkem 320 kusů tohoto inovativního letounu.

iZdroj fotografie: Public Domain

Navzdory návrhu šitému horkou a konstrukci se He162 stal nejrychlejším bojovým letounem války, který dosahoval maximální rychlosti 905 kilometrů v hodině. Stíhačka Heinkel, vybavená dvěma 30mm kanóny, si v posledních třech týdnech války připsala nejméně jedno vítězství, než chronický nedostatek paliva a nedostatek provozuschopných vzletových a přistávacích drah definitivně uzemnil celou Luftwaffe. Několik letounů se dochovalo jako muzejní exponáty v Kanadě, USA, Francii a Velké Británii.

Zdroj: MilitaryHistoryNow

Článek Volkssturm, zoufalá snaha Hitlera zastavit postup Spojenců. Její výzbroj byla ještě zoufalejší se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Základem milionářská jachta

Zakázku dostala brémská loďařská firma Lürssen. Ta využila konstrukci svojí luxusní rychlé jachty Oheka II pro amerického milionáře německého původu Ottu Hermana Kahna. Loď byla uzpůsobena pro plavbu na severních mořích. Trup lodi byl mírně vypoulený a skvěle držel směr a rychlost na rozbouřeném moři.

Tu u Lürssena konstruktéři ještě vylepšili, když přidali dvě pomocná kormidla. Ta vytvářela tzv. Lürssenův efekt. Za třemi šrouby lodi vznikala drobná vzduchová kapsa, která zvyšovala jejich účinnost, a tedy i rychlost člunu.

iZdroj fotografie: Flickr

Tento efekt také mírně zvedl záď a snížil tak viditelnou brázdu za lodí. To se velmi hodilo při operacích v noci, kdy taková brázda byla viditelná při světle měsíce na kilometry.

Roku 1930 se takto do výzbroje Reichsmarine dostal první člun S-1. Konstrukce trupu byla smíšená. Žebra byla hliníková a trup mahagonový. Byl vyzbrojen dvěma torpédy a na moři se choval dobře. I přesto nesplňoval požadavky německého námořnictva. To požadovalo dieselové motory a vyšší rychlost. Zrodila se však řada úspěšných člunů, které v protivníkovy budily respekt.

Rodí se S-boot

Do vypuknutí 2. světové války prošly čluny celou řadou úprav a změnou vybavení a výstroje. Roku 1935 došlo konečně i k jejich vybavení dieselovými motory. Vrcholem řady se stal typ S-100 z roku 1943 jehož parametry uvádíme. Čluny měly délku 35 metrů, šířku 5,1 metru a ponor 1,5 metru. Výtlak prázdné lodi byl 91 tun. Plný pak 106 tun. S-100 byl vybaven třemi přeplňovanými dieselovými dvanáctiválci Deimler – Benz MB 511 s výkonem 2500 koní každý. Ty dávaly lodi rychlost 42 uzlů (78 kilometrů v hodině) a dosah 700 námořních mil (1263 kilometrů).

iZdroj fotografie: Flickr

Typ S-100 měl na rozdíl od předchůdců i částečně lehce pancéřovanou palubu. Válka se projevila i na výrobě člunu. Mahagon nahradila překližka. Základní výzbrojí typu byly dvě torpéda ráže 53, 30 milimetru. Vedle toho se na palubě nacházel jeden Flak 42 ráže 37 milimetru a tři kulomety MG C/30 20 milimetrů. Vedle toho mohla být loď vybavena i minami. Některé čluny byly vybaveny radary a hydrofony. Posádku tvořilo 21 námořníků. Celkem bylo vyrobeno přes 190 člunů všech typů.

Nepřátelská loď

První bojový křest S-booty zažily již před 2. světovou válkou v rukách španělských nacionalistů a čínského námořnictva, kam je Němci exportovali. Skutečné válečné žně začaly s pádem Francie, kdy se čluny přesunuly do Lamanšského kanálu a začala „malá válka“. Britové začali S-bootům přezdívat příznačně – „Enemy boats“ tedy E- boat.

Největší úder Spojencům se podařilo zasadit 28. dubna 1944. Tehdy se podařilo šesti německým S-bootům překvapit spojenecké cvičení Tiger. To se připravovalo na den D. Němcům se podařilo potopit dvě výsadková tanková plavidla, přičemž zahynulo 749 amerických vojáků. Bylo ohroženo i tajemství samotné invaze. Všichni důstojníci, kteří zahynuli při útoku, museli být nalezeni a identifikováni z obav, že by se některý z nich dostal do německého zajetí a promluvil o invazi.

Proti všem

Vedle Lamanškého kanálu byly S-booty nasazeny i ve Středomoří a Černém moři. Na palubách vedle Němců sloužili i italští a rumunští námořníci. Zatímco rumunské S-booty si moc pro nedostatek paliva nezabojovaly, Italům se podařilo potopit lehký křižník HMS Manchester.

Celkem si S-booty na své konto připsaly 101 obchodních lodí o celkovém výtlaku 214 728 tun. Vedle toho si osádky nárokovaly 12 torpédoborců, 11 minolovek, osm výsadkových lodí, šest rychlých motorových člunů, jeden torpédový člun, minonosku, ponorku a řadu menších plavidel jako trawlery nebo rybářské čluny.

iZdroj fotografie: Flickr

Poškodily dva křižníky, pět torpédoborců, tři výsadkové lodě, jednu opravnou loď, remorkér a mnoho dalších obchodních plavidel. Miny položené S-booty potopily 37 obchodních lodí o celkovém výtlaku 148 535 tun, torpédoborec, dvě minonosky a čtyři výsadkové lodě.

Služba na S-bootech patřila k nejvíce oceňovaným v německém námořnictvu. Námořníci sloužící na rychlých člunech získali celkem 23 Rytířských křížů a 112 Německých křížů. O tom, jak byla služba nebezpečna, dokazuje to, že větší část z nich byla udělena in memoriam.

Operace Džungle

Po válce si zbývající čluny rozebrali Spojenci a osvobozené státy, takže se S-booty objevily v norském, dánském nebo britském námořnictvu. V roce 1949 Britové spustili mimořádně nebezpečný podnik. Běhen operace Jungle (džungle) čtyři německé S-booty začaly vyrážet na nebezpečné mise k polskému a pobaltskému pobřeží, a na něm vysazovaly britské agenty. Čluny měly německé posádky, které se v těchto vodách vyznaly. S-booty tuto službu vykonávaly až do roku 1955.

iZdroj fotografie: Flickr

Po konci Studené války se ukázalo, že celá operace vyšla vniveč. Sovětští agenti, kteří pronikli do britské tajné služby, celou operaci prozradili Moskvě a všech 42 vysazených agentů bylo zatčeno. Do dnešních dnů se zachoval poslední z těchto zajímavých bojových prostředků. S130 je dnes ve Velké Británii a skupina nadšenců se jej pokouší rekonstruovat do původního stavu.

Zdroj: Krakow, David, Connelly, Garth, Schnellboot in Action , Norcross, 2003

Článek Německá metla Lamanšského průlivu. Schnellbooty ve Spojencích budily strach i respekt se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Příliš dlouhý zrod Blesku zavinila intrika konkurence

Vývoj Ar-234 začal v továrně Arado ve Warnemunde již roku 1941 a první prototyp byl připraven k testům o rok později. Problém byl však v motorech Jumo 0004. Jejich vývoj se nejen zpožďoval, ale měl o ně zájem i daleko schopnější konkurent. Miláček nacistických pohlavárů Willy Messerschmit si zajistil všechny dodávky pro svoji stihačku Me 262.

iZdroj fotografie: Flickr

Zatímco testy Me 262 probíhaly už od června 1942, v Aradu si konstruktéři museli na první dva motory počkat až do února 1943. Jejich výkony byly navíc nedostatečné a stroj mohl provádět jen pojížděcí testy. Do vzduchu se první prototyp dostal až 30. července 1943. A již 19 srpna 1943 byl stroj ztracen při přistání.

Konstruktéři Arada totiž přišli s poměrně kontroverzním způsobem startu a přistání. První prototypy Blesku neměly vlastní podvozek. Stroj měl startovat z vozíku. To mělo přidat místo a volnou váhu ve stroji pro palivo a další bomby. Stroj pak měl přistávat na ližině.

iZdroj fotografie: Flickr

Již během testů prototypů se prokázalo, že to je nepraktická myšlenka. Stroj se při přistání snadno poškodil a bylo složité jej odklidit a znovu připravit k letu. Proto nakonec sériové stroje dostaly příďový „americký“ (podle toho, že byl tehdy především používán na amerických typech) tříkolový podvozek.

Bombardér s rychlostí stíhače již nemohl nic změnit

Arado Ar-234 byl celokovový hornoplošný bombardér s dvěma tryskovými motory. Rozpětí sériové univerzální verze B-1 bylo 14,41 metru, délka 12,63 metru a výška 4,30 metru. Hmotnost prázdného stroje byla 5 202 kilogramu a maximální vzletová byla 9 800 kilogramů. Motory Jumo 0004 měly výkon 8,82 kN, což dávalo stroji maximální rychlost 742 kilometrů v hodině (při testech desátý prototyp dokázal vyvinout rychlost až 820 kilometrů v hodině).

Maximální dostup byl 10 000 metrů. Dolet bez pum byl 1 630 kilometrů. S maximální výzbrojí stroj uletěl 1 100 kilometrů.

iZdroj fotografie: Flickr

Blitz měl nosnost 1 500 kilogramů bomb. Ar-234 neměl pumovnici a všechny bomby nesl v závěsnících pod trupem a křídly. Bombardér nejčastěji nesl tři 500kilogramové bomby SD/SC 500 nebo jednu pumu SC/SD 1000. Start přetíženého letadla mohly „podpořit“ svým tahem dva raketové motory Walter 109-500.    

Původně Ar-234 neměl sebeobrannou výzbroj. Poslední vyrobené kusy však byly vybaveny dvěma pevnými kanóny MG 151/20 ráže 20 milimetrů se zásobou 400 nábojů střílejícími dozadu. Vedle toho mohlo být Arado vybaveno i průzkumnými kamerami. Posádku stroje tvořil jeden pilot, který měl k dispozici vystřelovací sedačku.

V boji nad Normandií i Remagenem se stroj osvědčil

Prvního operačního nasazení se Blesk dočkal 2. srpna 1944, kdy se Arado Ar-234 V7 (tedy sedmý prototyp) konečně dostal nad Normandii. Mise však nebyla bojová, ale průzkumná. Blitz udělal celkem 380 fotografií vyloďovacích pláží a německé velení šokoval velikostí invazní armády. Vedle toho se rychlé průzkumné stroje dostaly i nad Anglii a létaly i nad Itálii.

iZdroj fotografie: Flickr

Bombardovací Arada byla nasazena především na západní frontě, kde měla vracet údery za nálety na Německo. Jejich cílem se stal Lutych, Bastogne nebo Antverpy. Vzhledem k malému počtu letadel se více než o ničivé strategické údery jednalo o nálety rušivé. Nejznámější akcí bombardovacích Ar-234 se pak stala marná snaha o zničení Ludendorffova mostu u Remagenu mezi 7. a 14. březnem 1945.

iZdroj fotografie: Flickr

Do konce války bylo vyrobeno mezi 210–238 Arad. Jen několik kusů bylo dokončeno v pokročilejší verzi Ar-234 C. Ta byla vybavena čtyřmi motory BMW 003A. Němečtí konstruktéři odvodili z původní konstrukce řadu dalších verzi. Z Ar-234 měl být noční stíhač, bitevní letoun, letoun vybavený radarem a předchůdce letadla včasného varování nebo řídící letoun bombardovacího systému Mistel. Vše však zůstalo na papíře.

Do dnešních dnů se zachovalo pouze jedno Arado Ar-234 Blitz, které je vystaveno v Národní muzeum letectví a kosmonautiky ve Washingtonu v USA.

Zdroj: Fleischer Severin, Rys Marek, Arado Ar-234 Blitz, Praha, 1999

Článek Bombardér Arado Ar-234 mohl zastavit Den D. Kvůli intrikám konkurence však vzlétl příliš pozdě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

1) Vyzrazení místa invaze

Počátkem roku 1944 už všichni věděli, že invaze brzy přijde. Věděli to i britští civilisté, kteří sledovali, jak ¨na jejich ostrov proudí americká vojska. Hitler to věděl také, a proto přesunul své elitní tankové divize z východní fronty na západ. Hlavní otázkou nebylo, zda Spojenci přijdou a kdy, ale kam. Kontrola moří dávala Spojencům obrovskou flexibilitu při výběru místa invaze, což znamenalo, že Němci museli být připraveni na vylodění kdekoli od Francie přes Belgii až po Nizozemsko.

Hitler byl dokonce přesvědčen, že dojde k vylodění v Norsku. Přesto mohli Němci provést několik kvalifikovaných odhadů. Ideální místo invaze muselo být v dosahu leteckého krytí z anglických letišť a co nejblíže přístavům v jižní Anglii, aby se minimalizovala doba plavby invazních konvojů.

iZdroj fotografie: Public Domain

Jasným kandidátem však byl region Pas-de-Calais, vzdálený pouhých 33 kilometrů přes kanál La Manche od útesů u Doveru. Proto Němci drželi mnoho svých jednotek v okolí Calais a Spojenci je v tom s radostí podporovali. Dokonce vytvořili falešnou armádu, které velel George Patton a která se zdála být připravena k invazi do Calais.

Výsledkem bylo, že Němci po celé měsíce udržovali v Pas-de-Calais značné síly v přesvědčení, že Normandie je jen falešnou návnadou, která je má zmást. Ještě dlouho po invazi v Normandii německé jednotky v Pas-de-Calais nečinně stály a čekaly na invazi, která nikdy nepřišla.

Pokud by se našel důvěryhodný špion nebo by německé velení uvěřilo, že cílem je Normandie a posílilo obranu normandských pláží, výsledek mohl být pro Spojence katastrofální. Masakr na pláži Omaha by se opakoval všude a generál Dwight D. Eisenhower by byl donucen invazi odvolat.

2) Včasné nasazení tankových záloh

Smrtelnou ranou pro Den D by bylo i včasné nasazení tankových divizí v Normandii, které by zahnaly útočníky do moře. Přinejmenším by se z Pas-de-Calais do Normandie přesunuly značné posily, což by zdrželo spojenecký průlom. Nejzranitelnější doba pro obojživelnou operaci je těsně po vylodění, kdy nedostatečně hluboké místo vylodění postrádá prostor pro obranu a útočící strana nemá čas dopravit na břeh obrněné jednotky a dělostřelectvo.

Kdyby Němci byli schopni rychle zahájit masivní protiútok v Normandii se svými tankovými divizemi, dějiny by se odvíjely jinak. Největší problém byl v tom, že Němci nevěděli, odkud invaze přijde. Měli deset tankových divizí ve Francii a Nizozemsku. Ale kam je umístit? Hitler a jeho generálové se nemohli rozhodnout. Část generálů navrhovala umístit tankové jednotky kolem Paříže, odkud by se vydaly k místu invaze, ať už by bylo kdekoliv. 

iZdroj fotografie: Uživatel Simon Q / Creative Commons / CC BY

Polní maršál Erwin Rommel oponoval, že deset tankových divizí musí být co nejblíže místu invaze. Dlouhý přesun by německé tanky vystavil útokům spojeneckého letectva a ohrozil jejich zásobování. Rommel tvrdil, že Německo bude mít na rozdrcení spojenecké invaze pouze osmačtyřicet hodin, než se předmostí stane příliš silným.

Hitler rozhodl vskutku „šalamounsky“. Své síly rozdělil mezi Rommela a jeho skupinu armád B, tankovou skupinu Západ a zbytek si ponechal jako svoji osobní zálohu. To vedlo k rozmělnění sil. V den invaze byla nejblíže Normandii 21. tanková divize, ale ani ta nezasáhla. Proč? Bez Hitlerova svolení se pancéřové jednotky nemohly ani hnout! A Hitler toho dne spal do odpoledne. Když se probudil, nevěřil, že invaze v Normandii je reálná. Když konečně dal souhlas k protiútoku, bylo již příliš pozdě.   

3) Špatné počasí

Eisenhowerovým největším nepřítelem nebyl Hitler. Byla jím matka příroda. Velká obojživelná operace za bouřlivého počasí nebyla myslitelná. Drobná vyloďovací plavidla by se potopila ještě před dosažením pláže. Den D se měl původně uskutečnit 5. června, ale špatné počasí donutilo Eisenhowera odložit ho o den. Jeho meteorologové správně předpověděli, že 6. června 1944 nebude pršet. Německým kolegům naopak jejich předpověď bouřlivého počasí nevyšla, a proto německá obrana nebyla připravena.

iZdroj fotografie: Public Domain

Co kdyby se Eisenhowerovi meteorologové v předpovědi zmýlili? Co kdyby se během vylodění nebo krátce po něm na invazní pláže přihnala silná bouře? I to lze odvodit z událostí následujících po Dnu D. Dne 19. června zasáhla prudká bouře vyloďovací pláže a zničila řadu vyloďovacích plavidel a několik umělých přístavů „Mulberry“, což zdrželo vylodění tolik potřebných spojeneckých posil a zásob. A to bylo dva týdny po vylodění! Kdyby bouře udeřila během operace Overlord, následky by byly katastrofální.

4) Německé stihačky

Spojenecké letectvo bylo rozhodující složkou úspěchu v Den D. Teoreticky měli být Němci schopni posílit své armády rychleji než Spojenci. Mělo pro ně být snadné přivážet posily po silnici a železnici, zatímco Spojenci, kteří neměli velký přístav, museli pracně dopravovat zásoby přes invazní pláže. Přesto to byli Spojenci, kdo vyhrál bitvu o hromadění zásob.

Německým posilám mělo trvat několik dní, než dorazily na frontu. Nemohly se přes den pohybovat po silnicích ze strachu, že budou zničeny spojeneckými stíhacími bombardéry. Francouzská železniční síť byla rozvrácena několikaměsíčním spojeneckým bombardováním.

iZdroj fotografie: Depositphotos

To vše bylo možné proto, že německé letectvo bylo jen stínem své bývalé slávy. Jeho nejlepší piloti zahynuli při pokusech zastavit americké strategické bombardéry. Stíhačky Bf 109, které byly stále páteří Luftwaffe, byly stále zastaralejší a neschopné konkurovat Mustangům a Thunderboltům. Veškeré snahy o odpor pak podtrhoval nedostatek paliva.

Německo však mělo „zázračnou zbraň“. Proudová stíhačka Me 262 létala o 240 kilometrů rychleji než vrtulové Mustangy a Spitfiry. Do války fakticky vstoupila až koncem roku 1944. Důvodem zpoždění bylo zastavení vývoje nových zbraní v roce 1941, když si Německo myslelo, že vítězství má již jisté, a Hitlerovo naléhání v roce 1943, aby byl Me 262 přestavěn na proudový bombardér.

Ale co kdyby se do toho Hitler nevměšoval a podařilo by se vyrobit velké množství stíhacích Me262? V létě 1944 zbývalo Luftwaffe jen málo bombardérů, takže invazi by bombardování pravděpodobně nenarušilo. Velké počty Me-262 by však mohly z oblohy vyhnat spojenecké bombardéry a stíhačky, což by tankovým divizím umožnilo bezpečně operovat za denního světla a zásoby se včas dostaly bojujícím jednotkám.

5) Útok bojovým plynem

Nejextrémnější řešení, ke kterému mohlo německé velení přistoupit, bylo nasazení bojových plynů na plážích. Po válce se ukázalo, že německé nervové plyny jako sarin byly mnohem účinnější než chemické zbraně Spojenců, například yperit. Avšak Němci to nevěděli. Bezprostřední otázkou je dopad nervového plynu na obojživelné vylodění. Vylodění na opevněné pláži bylo dost obtížné. Provést ho v plynové masce by byla noční můra.

iZdroj fotografie: Uživatel Simon Q / Creative Commons / CC BY

Důvodem, proč to Německo neprovedlo, bylo odstrašení. Obě strany se obávaly, že stejně jako v první světové válce, jakmile jedna strana použije chemické zbraně, použije je i její protivník. Odveta spojenců by přišla rychle. Británie a USA vyrobily velké množství bojovým plynem plněných bomb a antraxových bomb, které by při vzdušné nadvládě nebylo problém shodit na Německo.

I kdyby …

Nakonec je důležité si uvědomit, že i kdyby se den D nezdařil, válka by pokračovala. Navzdory Hitlerovým nadějím, že porážka operace Overlord přesvědčí Spojence, aby usilovali o mír, sovětská vojska pokračovala v pochodu na Německo a Spojenci by nakonec podnikli další invazi. Válka by pokračovala, dokud by Třetí říše nezanikla.

Zdroj: NationalInterest

Článek Pět způsobů, jak by se Hitlerovi podařilo porazit spojenecká invazní vojska. Ze Dne D se mohl stát Den hanby se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Děvče z liberální rodiny

Beate se narodila 25. října 1919 v Krantzu (dnešním Zelenogorsku) ve Východním Prusku jako nejmladší ze tří dětí rodiny Köstlinových. Její otec Otto Köstlin byl farmář a maminka Margarete byla jednou z prvních pěti lékařek v Německu. Rodina byla velmi liberální a rodiče vždy podporovali děti v jejich zálibách. Zároveň před nimi nic netajili a mluvili s nimi otevřeně. A to i o otázkách sexu a erotiky.

iZdroj fotografie: Uživatel Tsrl / Creative Commons / CC BY-SA

V 15 letech Beate zvítězila v hesenském mistrovství v hodu oštěpem a o rok později se vydala jako au-pair do Velké Británie, aby se zdokonalila v angličtině. V Anglii se dívku snažili přesvědčit, aby se stala ženou v domácnosti. Ta si však postavila hlavu. Našla novou touhu. Chtěla létat!

Otec si na její bláznivost postěžoval cestou vlakem náhodnému spolucestujícímu. Z toho se však vyklubal zástupce německého aeroklubu a Beate výcvik zařídil. Dne 7. srpna 1937 nastoupila na leteckou školu Rangsdorf nedaleko Berlína a v den svých 18. narozenin získala letecký průkaz.

Mimořádně nadaná pilotka

Beate byla skutečně nadanou pilotkou a brzy se stala dokonce akrobatkou a leteckou kaskadérkou. Na letecké soutěži v belgickém Kortrijku skončila na svém Bücker Bü 131 na druhém místě. Vedle toho prodělala výcvik i na strojích Klemm Kl 25, Focke-Wulf 44, Gotha Go 145 a Arado Ar 66. Stala se dokonce zaměstnankyní firmy Bücker. Nejdříve létala s opravenými stroji, ale později ovládala stroje tak brilantně, že ji firma posílala na předváděcí turné svých letadel po Dánsku a Maďarsku.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Na letišti potkala i svoji první velkou lásku. Jedním z jejích instruktorů byl Hans‑Jürgen Uhse. Ten se do mladé dívky bezhlavě zamiloval a požádal ji o ruku. Ta jej však odmítla. Nechtěla, aby jí v letecké kariéře stál muž. Uhse však její kariéru plně podporoval, a tak nakonec svolila. V cestě stál ještě Beatin otec, kterému se pilot nezamlouval. Teprve když vypukla válka, starý pán ustoupil a 20. září 1939 si mladý pár řekl ano.

Ve filmu i ve válce

Beate se brzy dostala na vysokou pilotní úroveň. Dokonce se ocitla v hledáčku filmařů a stala se leteckou kaskadérkou. Své letecké umění předváděla v nacistických propagandistických filmech Achtung! Feind hört mit! a D III 88. Během války pak sloužila v jednotce, která přelétala nová a opravená letadla. Uhse osedlala všechny jednomístné typy od Messerschmittu Bf 109, Bf 110, Focke-Wulf 190 až po Junkers Ju 87. Několikrát se ve vzduchu setkala i se spojeneckými stíhači, ale vždy se jí podařilo je vymanévrovat.

iZdroj fotografie: Uživatel Unterillertaler / Creative Commons / CC BY-SA

Leteckou kariéru musela roku 1943 na několik měsíců přerušit, protože se jí narodil syn Klaus. Rodinné štěstí netrvalo dlouho. O rok později Hans Jürgen zahynul při leteckém neštěstí. Beate se plně soustředila na leteckou a vojenskou kariéru a 1. října 1944 byla povýšena na kapitánku. Dosáhla jedné z nejvyšších hodností, kterou kdy žena v nacistickém Německu v armádě získala. Na začátku dubna 1945 dokonce začala s výcvikem na tryskovém Messerschmittu Me 262 a měla se zapojit do posledního zoufalého boje.

Boj o syna

V dubnu všem začínalo docházet, že válka je ztracená. Beatina jednotka se nacházela v městečku Barth u Rostocku. K Berlínu se blížila Rudá armáda. Ve městě se však stále nacházel malý Klaus se svou chůvou. Zoufalá matka se rozhodla k záchranné misi. Ve válečném zmatku si „vypůjčila“ jí dobře známý Bücker Bü 131 a v nízkém letu se vydala do obleženého města.

Na letišti Gatow, kde přistála, panoval zmatek. Naštěstí potkala známého mechanika a ten jí sehnal Volkswagen Kübelwagen i s řidičem. S tím se vydala k jejich rodinnému domu v Rangsdorfu. Beata se vyhnula všem pouličním bojům a šťastně se setkala se synem a jeho chůvou. Když se jim podařilo dostat zpět na letiště Gatow, čekalo je nemilé překvapení. Její Bücker byl zničen sovětskou dělostřeleckou palbou!

iZdroj fotografie: Public Domain

Opět však přispěchal na pomoc mechanik. V hangáru byl připraven k letu Siebel Fh 104 „Hallore“ jednoho generála, který mezitím spáchal sebevraždu. Pilotka nezaváhala! Přestože s tímto typem nikdy neletěla, nabrala na palubu syna s chůvou, mechanika, jenž jim pomohl, a dva zraněné vojáky. Nízkým letem se jí podařilo přeletět téměř půlku Německa a přistát ve Frísku u města Flensburg. Za několik dní byla Beate zajata britskými vojáky a válka pro ni skončila.

Po válce

Brzy po skončení konfliktu Beate zjistila, že s létáním je konec. Živila se jako podomní prodejkyně a poslouchala stesky žen, které si nevěděly rady v sexuálních otázkách. Vzpomněla si na liberální výchovu své matky a roku 1947 sepsala osvětový pamflet o plánovaném těhotenství a antikoncepci.

Byl to okamžitý úspěch! Prodala jich během roku 32 000 po 50 fenicích a brzy se z jednorázového textu stal magazín. Beate se rozhodla v tomto oboru pokračovat a v roce 1951 si otevřela zásilkovou prodejnu. Za dva roky měl podnik 16 zaměstnanců a 5 milionů zákazníků!

iZdroj fotografie: Depositphotos

V roce 1962 si ve Flensburgu otevřela první sexshop na světě. Síť těchto obchodů pod jejím jménem brzy ovládla erotický byznys po celém světě. Beate Uhse dokonce vstoupila se svým podnikem na německou burzu a otevřela i muzeum erotiky. Roku 1989 ji byl udělen Spolkový kříž za zásluhy prvního stupně a o deset let později se stala čestnou občankou města Flensburg. Odvážná žena Beate Uhse zemřela 16. července 2001 ve švýcarském sanatoriu na zápal plic.  

Zdroj: MilitaryWikia

Článek Válečná kariéra královny erotiky a porno průmyslu. V Luftwaffe to dotáhla skutečně vysoko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Akce se zúčastnilo více než 1 400 bombardérů a téměř 950 stíhaček

Doolittle měl ve svém osmém letectvu přibližně 650 000 mužů, pro které znamenal tento den jeden z nejdůležitějších ve válce. Podle plánů mělo vzlétnout proti Berlínu 1 437 těžkých bombardovacích letounů a 948 stíhaček. Jenže s tak velkým počtem letecké techniky ve vzduchu neměl nikdo zkušenosti, a bylo proto byla potřeba všechno důkladně promyslet a naplánovat. Útok byl rozdělen na 42 bombardovacích skupin, které se nacházely ve třech divizích a dohromady se jich účastnilo 15 000 členů posádky.

iZdroj fotografie: Americké letectvo / Creative Commons / Public Domain

Cílem bylo zničení města a zabití hlavních představitelů

Cílem letounů B-24 Liberator bylo zasažení továrny v Magdeburgu, ve které se vyráběl syntetický olej. Následně mělo více než 1 000 letounů B-17, přezdívaných jako létající pevnosti, shozením bomb zneškodnit přímo centrum města. V této pozdní části války už navíc nebyly letouny německé Luftwafe schopny se letounům B-17 postavit.

iZdroj fotografie: Uživatel Cameron11598 / Creative commons / CC BY-SA

Během bombardovací mise na Berlín měly americké posádky jeden velký cíl, kterým bylo zabití Adolfa Hitlera. A i když se jim to nepovedlo, usmrtili řadu vysoce postavených nacistů, včetně Rolanda Freislera. Útok z 3. února roku 1945 zdemoloval sídlo gestapa na berlínské Prinz-Albrechtstrasse, která se do té doby s válkou tváří v tvář nesetkala. Po celém Berlíně zůstaly jenom trosky a sutiny a město bylo navíc odstaveno od vody i elektřiny.

Úspěch akce byl založen na přesném bombardování stanovených cílů

K leteckému útoku na Berlín došlo 3. února 1945 a jednalo se o druhý největší letecký útok v druhé světové válce, Američané při něm využili téměř 2 400 letadel a 15 000 mužů. Spaatz a Doolittle věřili, že je nejúčinnější bombardování za denního světla, což se po válce ukázalo jako mylné tušení. Přesto mělo bombardování zničující důsledky na produkci továren, letiště, skladovací centra, železnice atd.

Zdroj: Nationalinterest

Článek Útoku na Berlín se zúčastnila největší letecká formace v historii. Vysláno bylo přes 2 000 letadel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Albert Schnezem v čele tajné armády

Nacisté chtěli po konci války pomocí tajné armády převálcovat spojenecké síly, které začaly okupovat národ. Ve výsledku měl tento plán sjednotit Německo a obnovit Třetí Říši. Plánovaná tajná armáda měla být složena z těch nejlepších důstojníků. Účastnit by se ho mělo až 2 000 bývalých nacistů. Celá strategie už byla téměř naplánovaná. V čele měl stát Albert Schnezem, který měl zkušenosti s Hitlerovou prací jako vysoce postavený člen nacistického režimu během druhé světové války.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / CC BY-SA

Útok na spojence v Německu

Tajná armáda měla vzniknout po získání zbraní a střeliva. Němci dokonce sledovali některé politické protivníky, aby měli přehled o celé situaci. To měl být však jenom začátek celého plánu. Ve hře byly daleko větší cíle, než jen seskládání armády. Měli v úmyslu také zaútočit na Rusko. Nově vzniklá tajná armáda bývalých důstojníků SS a vojáků Wehrmachtu se chystala na cestu do západního Německa, kde by pokračovala v útoku na spojence. Někteří si dokonce mysleli, že by se někteří vojáci spojenců k nim mohli přidat.

Tajné informace pronikly mezi některé strany

I když se jedná o tajnou armádu, ve skutečnosti o ní věděly i některé politické strany. Německý kancléř začal mít podezření, že se něco chystá, a tak si nechal zjistit všechno ohledně údajné tajné armády. Dokonce nechal i některé lidi sledovat v této souvislosti. Byl hrozně zvědavý na plány této skupiny, protože jim nedal žádný příkaz někoho zabít nebo jen uvěznit.

iZdroj fotografie: Federální archiv / Creative Commons / CC BY-SA

Obava z občanské války

Tajná armáda měla po konci druhé světové války pocit křivdy. Nelíbilo se jim rozdělení Německa a cítili povinnost všechno napravit do starých kolejí. Obávali se hrozby občanské války, pokud nebude země sjednocena. Dalším z jejich cílů bylo najít ty, kteří během války zradili svou vlast a postavit je před spravedlivý soud. Její plány však znemožnila nedostatečná vojenská síla, která nebyla ani zdaleka tak velká, jako ta za války.

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Nacistické Německo bylo krůček od vytvoření tajné armády s ničivou silou k prosazování svých cílů. Proč z toho nakonec sešlo? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

 Špatným krokem bylo ukončení bitvy o Atlantik

Adolf Hitler mohl druhou světovou válku ukončit už v roce 1941, kdyby nepřesunul své ponorky na jiné místo. V období mezi červnem a říjnem roku 1940 totiž nacistické ponorky potopily v bitvách o Atlantik téměř 300 nákladních lodí Velké Británie. Winston Churchill si v tu chvíli příliš nevěděl rady a obával se, že takové ztráty budou mít zničující následky pro Británii. Hitler se však rozhodl, že přesune ponorky do Středozemního a Severního moře, čímž zachránil Británii. Kdyby tento krok neudělal, války by nejspíše skončila už v roce 1941.