Sovětský základ, evropská nadstavba

Označení „na základech S-300″ neznamená, že Ukrajinci přelakovali starý sovětský komplet. Systém S-300 používal střely rodiny 5V55 a 48N6, poloaktivně naváděné rakety s tříštivotrhavou hlavicí, dosahující v různých verzích výšky záchytu kolem 25–30 km a dostřelu přes 150 km. Ukrajinská firma Fire Point z této konstrukční linie vyvinula raketu FP-7 a její interceptorovou variantu FP-7.x. Podle vyjádření šéfky firmy Iryny Terechové pro Reuters ale současná střela sdílí s původním sovětským návrhem už jen asi pětinu konstrukce.

Kolem rakety roste zcela jiný systém. Německý HENSOLDT dodává sledovací radar TRML-4D, norský Kongsberg zajišťuje centrum řízení palby a celá architektura je koncipovaná jako otevřená, jednotlivé podsystémy lze měnit podle dostupnosti a potřeb. Právě tady je jádro ukrajinské inovace: místo uzavřeného národního kompletu, jaký Rusko provozuje u svých S-400 a S-500, vzniká modulární evropský projekt, kde se různí výrobci doplňují.

Proč nestačí Patrioty

Systém Patriot PAC-3 MSE je dnes jedinou bojově ověřenou antibalistickou vrstvou na Ukrajině. Americká střela PAC-3 MSE funguje na principu přímého zásahu (hit-to-kill), dokáže ničit taktické balistické střely, střely s plochou dráhou letu i letouny. Americká armáda zrychluje její výrobu, ale poptávka dalece převyšuje nabídku.

Brusel to ví. Dne 2. září 2026 předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová veřejně zmínila novou ukrajinskou žádost na nákup střel PAC-3 v řádu několika miliard eur a ve stejném prohlášení uvedla, že Evropa „pracuje na FREYJI s Ukrajinou“. Komise řeší výjimku z pravidel unijních půjček, aby peníze mohly jít i na americkou munici. Zároveň tlačí na členské státy se zásobami, zejména Řecko a Španělsko, aby uvolnily vlastní Patrioty.

Řecko ale odmítá. Premiér Mitsotakis už v červenci 2024 na summitu NATO jasně řekl, že Athény neposkytnou Ukrajině ani Patrioty, ani S-300. Řecká baterie Patriot navíc od března 2026 kryje velkou část bulharského vzdušného prostoru, takže není „volná“. Výsledek: Evropa nemá dost střel a nemá dost ochoty je sdílet. Právě proto FREYJA není jen technologický experiment, ale strategická nutnost.

Co FREYJA slibuje, a co zatím neumí

Fire Point míří pod hranici jednoho milionu eur za interceptor. Pro srovnání: jedna střela PAC-3 MSE stojí podle veřejně dostupných odhadů kolem 110 milionů korun. Ukrajinský systém počítá se čtyřmi až šesti střelami na odpalovač, což by při masové výrobě mohlo nabídnout hustší obrannou vrstvu proti salvám balistických raket.

Jenže sliby jsou jedna věc, realita druhá. K září 2026 neexistuje veřejně doložený ostrý záchyt balistického cíle systémem FREYJA. První test rakety FP-7.x proběhl v červnu 2026, ale šlo o vývojovou zkoušku, ne o demonstraci kompletního systému. Přesné technické parametry interceptoru (dosah, výška záchytu, typ hlavice navedení, metoda ničení cíle) nejsou veřejné. Terechová pro Reuters uvedla, že program, který normálně trvá desítky let, chtějí stlačit do několika málo let. Zelenskyj po pařížském setkání vyjádřil naději, že systém bude funkční do dvanácti měsíců.

Podle nás je nejrealističtější čtení takové: FREYJA nemá nahradit Patrioty, ale doplnit je. Přesně tak to formuluje i ukrajinská Rada národní bezpečnosti a obrany. Pokud se podaří dosáhnout záchytu v polovině roku 2027 a rozjet sériovou výrobu, Evropa získá vlastní antibalistickou vrstvu, která nebude závislá na amerických dodávkách. Pokud ne, zůstane závislost na PAC-3, a na ochotě Washingtonu je dodávat.

Proč se Rusové mohou učit

Rusko má na papíře silnější protivzdušnou obranu, větší průmyslovou základnu a desítky let vývoje vlastních systémů S-400 a S-500. Jenže ukrajinský přístup ukazuje něco, co ruský obranný průmysl nedělá: otevřenou koaliční architekturu, kde se kombinují komponenty od různých výrobců z různých zemí, a extrémní tlak na zkrácení vývojových cyklů.

Válka z Ukrajiny udělala laboratoř. Heterogenní výzbroj, směs sovětských, evropských a amerických systémů, nutí ukrajinské inženýry k improvizaci, kterou hierarchičtější a uzavřenější ruský systém nepotřebuje, a proto ji ani neprodukuje. Deset států, které se k FREYJI přihlásilo v Paříži, nesází na hotový produkt. Sází na model, ve kterém existenční tlak války generuje rychlejší technologické kombinace, než jaké vznikají v mírových vývojových cyklech.

I Spojené státy to vnímají. Americká armáda v červenci 2026 vypsala soutěž na nízkonákladové interceptory s největším objemem odměn v historii programu xTech. Tlak na levnější a rychleji vyráběné vrstvy protivzdušné obrany není jen ukrajinský, je aliančně systémový.

Česko zatím stojí stranou

České ministerstvo obrany samo přiznalo, že se o vzniku antibalistické koalice dozvědělo až při jejím veřejném oznámení v červenci 2026. Česká republika se v protivzdušné obraně angažuje hlavně v rámci iniciativy ESSI a její pozemní PVO stojí na systémech RBS-70, RBS-70NG a zaváděném izraelském SPYDERu; žádné zásoby S-300 ani kompatibilních střel veřejné zdroje neuvádějí. Vláda schválila pokračování Programu Ukrajina na období 2026–2030 s roční alokací jedné miliardy korun, ale bez vyčlenění prostředků konkrétně pro FREYJU či nákup PAC-3.

FREYJA zatím není zbraň, která mění průběh války. Je to sázka na to, že válkou vynucená inovace může být rychlejší než mírový vývoj, a že sovětské dědictví v ukrajinských rukou poslouží Evropě lépe než v ruských.

Článek Rusové se mohou od Ukrajinců učit. PVO Freya na základech sovětského S-300 má rozbít každou kremelskou raketu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak ze sovětské střely vznikl evropský projekt

Rodina S-300 vstoupila do sovětské výzbroje v roce 1978 jako komplex S-300PT se střelami 5V55K. Pozdější verze S-300PMU1 a PMU2 pracovaly i se střelami 48N6 a zvládaly zachycovat balistické cíle do výšky 40 kilometrů. Tato konstrukční škola (studený start z kontejneru, vertikální odpal, modulární architektura) zůstala desítky let páteří postsovětské protivzdušné obrany.

Fire Point z ní podle Defense News převzala základní logiku a rozměrovou třídu, ale dnešní FP-7.X sdílí s původními střelami S-300 a S-400 jen zhruba dvacet procent podobnosti. Zbytek je nový: tříštivotrhavá bojová hlavice místo původního řešení, moderní vyhledávač údajně od německého Diehl Defence a integrace do zcela jiné řídicí architektury. Šéfka Fire Point Natalja Terechová to popisuje jako stlačení dvou až tří dekád vývoje do několika let, právě díky tomu, že firma nemusela začínat od nuly.

FREYJA: koalice deseti zemí a jeden interceptor

Dne 13. července 2026 se v Paříži sešli zástupci Ukrajiny, Dánska, Francie, Německa, Itálie, Nizozemska, Norska, Španělska, Švédska a Spojeného království. Společná deklarace Elysejského paláce mluví o „integrované obranné architektuře“ proti rostoucí hrozbě balistických střel pro bezpečnost celého kontinentu. Prezident Zelenskyj při té příležitosti řekl, že systém má být funkční během příštích dvanácti měsíců.

Architektura FREYJA stojí na třech pilířích:

• Interceptor FP-7.X od ukrajinské Fire Point, s cílovou cenou pod milion eur, orientačně kolem 700 tisíc dolarů za kus a ambicí vyrábět tři střely denně.
• Radar TRML-4D od německého Hensoldtu, mobilní víceúčelový radar, který Fire Point integruje na základě memoranda podepsaného v červnu 2026.
• Řídicí centrum FDC od norského Kongsbergu, otevřený systém velení a řízení palby schopný pracovat s více než deseti typy senzorů a zajistit interoperabilitu se silami NATO i EU.

Klíčový detail: zdrojový kód, řídicí protokoly a technická řešení mají patřit členským zemím koalice, ne jednomu externímu dodavateli. Právě tady se rodí skutečný význam slova „štít Evropy“; jde o suverénní systém, jehož klíče drží Evropa sama.

Česká republika mezi zakládajícími členy není. Praha aktuálně zavádí izraelský systém SPYDER, s počátečními operačními schopnostmi v roce 2026 a plnými v roce 2028, kdy má být dodáno všech pět baterií. Otevřená architektura FREYJA by ale teoreticky umožnila pozdější připojení.

Levnější než Patriot, ale zatím bez bojového důkazu

Srovnání s americkým Patriotem PAC-3 MSE ukazuje, proč je FREYJA tak lákavá, a zároveň proč je třeba opatrnosti.

Patriot je zavedený, bojově prověřený systém. Jenže je ho málo a je drahý. Americká armáda v dubnu 2026 urychlila výrobu PAC-3 MSE speciálním kontraktem, protože poptávka dramaticky převyšuje nabídku. Právě tento nedostatek vytváří prostor pro FREYJA jako levnější spodní vrstvu protibalistické obrany.

Oproti izraelskému Arrow 3, což je exoatmosférický interceptor určený k záchytům ve vesmíru pokrývající obrovský chráněný prostor, míří FREYJA výrazně níž, do terminální fáze letu balistické střely. Nejde tedy o konkurenta nejvyšší vrstvy, ale o doplněk, který má zaplnit mezeru mezi tím, co Evropa má, a tím, co potřebuje.

Ironická spravedlnost, nebo chytrá zkratka?

Fakt, že Rusko by mohlo být zastaveno zbraní odvozenou z jeho vlastní konstrukční školy, je záměrně komunikovaná ironie. Fire Point ji aktivně využívá v marketingu i politické komunikaci. Ale pod povrchem je to především pragmatická zkratka: Ukrajina urgentně potřebuje zbraň schopnou zastavovat ruské balistické střely, spoléhá hlavně na omezený počet Patriotů a nemá dvě dekády na vývoj od nuly.

Podle Defense News provedla Fire Point nejméně pět testů interceptoru, první let se uskutečnil v červnu 2026 a zásah balistického cíle je plánován na první polovinu roku 2027. Expert na raketovou obranu Fabian Hoffmann k tomu dodává střízlivý výpočet: aby šest střel v odpalovači mělo pravděpodobnost minutí nižší než pět procent, musela by každá jednotlivá střela dosahovat zhruba 40% úspěšnosti zásahu. To je dosažitelné, ale zatím nedokázané.

Termíny jsou velmi agresivní. Stlačit vývoj protibalistického systému do měsíců místo let je ambice, která bez plné podpory evropských partnerů nedává smysl. Po pařížské koalici ale nejde jen o slib jedné ukrajinské firmy. Je to evropský průmyslový projekt s politickým krytím deseti států, německým radarem, norským velením a ukrajinskou střelou, která nese v DNA kus toho, co kdysi navrhl protivník.

Omezená počáteční operační použitelnost je reálná nejdříve ve druhé polovině roku 2027. Do té doby zůstává FREYJA příslibem, ale příslibem, který má poprvé v historii šanci dát Evropě vlastní protibalistickou vrstvu, jejíž klíče nedrží Washington.

Článek Sovětská raketa z roku 1978 se vrací jako protiraketový štít Evropy. Před Rusy nás ochrání jejich vlastní zbraň se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Šest ran do prázdna

Série neúspěchů začala 13. prosince 1995 testem označeným FT-4. Následovaly pokusy FT-5 až FT-9, v březnu a červenci 1996, březnu 1997, květnu 1998 a březnu 1999. Každý selhal z jiného technického důvodu, ale dohromady vykreslily obraz systémového problému:

• FT-4: softwarová chyba v avionice interceptoru
• FT-5: vadný konektor při oddělení střely od nosného stupně
• FT-6: selhání elektroniky hledačky a kontaminace Dewarovy nádoby
• FT-7: kontaminované rozhraní baterie
• FT-8: elektrický zkrat způsobený cizím předmětem uvnitř střely
• FT-9: utržená tryska systému řízení polohy

Americký kontrolní úřad GAO to později shrnul nemilosrdně: příčinou nebyla smůla ani chybný princip, ale kombinace přetaženého harmonogramu, nedostatečné výrobní kázně, slabé kontroly kvality a nedůsledných pozemních testů. Pentagon tlačil na rychlé výsledky, výroba nestíhala držet standardy. Střela fungovala na papíře, ale v praxi ji zabíjely banální závady.

Přestavba, která zachránila program

Po šestém selhání stál THAAD na hraně zrušení. Pentagon ale vyhodnotil, že samotný princip kinetického zásahu (hit-to-kill, tedy přímá srážka s cílem bez použití trhaviny) je správný. Problém ležel v provedení, ne v konceptu. Program přešel z fáze technologické demonstrace do inženýrského vývoje (EMD) a interceptor prošel zásadním přepracováním.

Nešlo o softwarovou záplatu. Změny zasáhly samotné tělo střely: nový palubní počítač, válcový kontejner místo původní architektury, zrušení gyroskopického systému řízení náklonu, přesun avioniky kvůli posunu těžiště, nový palivový tank systému DACS s asi o 40 % větší zásobou paliva pro manévrování v koncové fázi letu, silnější trysky s přibližně o 10 % vyšším tahem a vylepšené řízení vektoru tahu na nosném stupni.

Výsledek? 10. června 1999 THAAD poprvé zasáhl cíl. O necelé dva měsíce později, 2. srpna, uspěl znovu. A od roku 2006, kdy začala nová testovací série s operačně konfigurovanými střelami, systém podle oficiálního přehledu amerického ministerstva obrany dosáhl patnácti úspěšných interceptů v patnácti pokusech. Žádná jiná americká protiraketová zbraň nemá tak čistou bilanci.

Jak THAAD funguje a proč je tak těžké ho překonat

THAAD (Terminal High Altitude Area Defense) je pozemní mobilní systém určený k ničení balistických raket krátkého a středního doletu v terminální fázi letu, tedy ve chvíli, kdy střela klesá k cíli. Interceptor zasahuje ve výškách zhruba 40 až 150 kilometrů, tedy na pomezí atmosféry a kosmu. Díky tomu dokáže zničit hlavici daleko od chráněného území a případné trosky dopadnou mimo obydlené oblasti.

Srdcem systému je radar AN/TPY-2, jeden z nejvýkonnějších přepravitelných radarů na světě. Pracuje v pásmu X a dokáže detekovat a sledovat balistické cíle na vzdálenost přesahující tisíc kilometrů. Jedna baterie THAAD se skládá z radaru, řídícího stanoviště, šesti odpalovacích vozidel po osmi interceptorech a logistického zázemí, celkem 48 střel připravených k odpalu.

Klíčový princip je hit-to-kill: interceptor neexploduje v blízkosti cíle, ale přímo do něj narazí kinetickou energií odpovídající nárazu několikatunového vozidla v rychlosti přes Mach 8 (přibližně 9 800 km/h). Při takové srážce nepotřebujete trhavinu. Zásah ale vyžaduje mimořádnou přesnost navigace, a právě tu zajistil redesign z přelomu tisíciletí.

Pro srovnání: izraelský Arrow 3 operuje ještě výše, čistě mimo atmosféru, a je určen proti strategičtějším hrozbám s odhadovaným dosahem kolem 2 400 kilometrů. THAAD je mobilnější a flexibilnější, Arrow 3 zase pokrývá vyšší patro obrany. Americký Patriot PAC-3 naopak pracuje níže a blíže chráněnému bodu, je to poslední vrstva, která zachytí to, co THAAD propustí.

Štít proti Rusku, co to znamená v praxi

Formulace „neprostřelitelný“ je zkratka, která ale stojí na tvrdých datech. Proti jednotlivým nebo omezeným salvám balistických raket krátkého a středního doletu je THAAD mimořádně účinný protivník. Jeho testovací bilance 15:0 v operační konfiguraci nemá v americkém arzenálu obdobu.

Rusko ale disponuje širokým spektrem zbraní. Vedle klasických balistických raket provozuje hypersonické klouzavé hlavice typu Avangard, manévrující bojové hlavice na mezikontinentálních střelách s vícenásobnými hlavicemi a klamovými cíli, a také aerobalickou střelu Ch-47M2 Kinžal, kterou analytici z CSIS výslovně spojují se snahou komplikovat právě systémy typu THAAD. Proti těmto hrozbám už jedna baterie nestačí, rozhoduje celá vrstvená architektura obrany.

Americká protiraketová strategie z roku 2022 proto staví na kombinaci vrstev: THAAD nahoře, Patriot dole, námořní systém Aegis na lodích a na pevnině, to celé propojené sdílenými radarovými daty. Proti ruskému arzenálu jako celku nerozhoduje jeden systém, ale síť. THAAD je v ní ale jedním z nejtvrdších článků.

Osm baterií pro celý svět

Americká armáda má podle rozpočtových dokumentů pro fiskální rok 2026 strukturu na osm baterií THAAD. To je na globální pokrytí zoufale málo. Veřejně potvrzená trvalá rozmístění zahrnují Guam a Jižní Koreu. Dočasná krizová nasazení proběhla v Rumunsku v roce 2019, kdy THAAD pod operačním velením NATO dočasně kryl základnu Deveselu během odstávky systému Aegis Ashore, v Saúdské Arábii mezi lety 2019 a 2021 a v Izraeli od října 2024.

Každé přesunutí baterie do jednoho regionu znamená oslabení jiného. Pro Evropu a Českou republiku to má konkrétní důsledek: THAAD není standardní páteří evropské protiraketové obrany, tu tvoří systém EPAA s radary a střelami Aegis. Česká republika sama Patriot neprovozuje a buduje vyšší vrstvu protivzdušné obrany na systému SPYDER. Nasazení THAADu na evropské půdě je ale možné jako alianční posila v krizi, rumunský precedent to potvrdil.

Systém, který v devadesátých letech šestkrát za sebou minul cíl a málem skončil na smetišti dějin, dnes chrání americké spojence na třech kontinentech. Těch patnáct zásahů bez jediného selhání nevzniklo náhodou, jsou cenou za šest bolestivých lekcí, které Pentagon dokázal proměnit v konstrukci, jíž se dnes obávají i ti, kdo mají v arzenálu hypersonické zbraně.

Článek Americký THAAD minul cíl šestkrát za sebou, pak ho přestavěli od základu. Dnes je z něj štít, který neprostřelí ani Rusko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč právě na okraji vesmíru

Atmosféra nemá ostrou hranici, řídne postupně. Mezinárodně přijatým standardem je takzvaná Kármánova hranice ve výšce kolem 100 km, kde aerodynamický vztlak přestává stačit k udržení letu a začíná prostor, v němž platí orbitální mechanika. Arrow 3 je navržený právě pro tuto zónu a výše.

Důvod je pragmatický, ne prestižní. Balistická raketa středního nebo mezikontinentálního dosahu stoupá nad atmosféru, letí po balistické křivce a zpět se vrací obrovskou rychlostí. Pokud ji obránce dokáže zasáhnout ještě v horní fázi letu, získá tři zásadní výhody: větší manévrovací prostor pro interceptor, delší čas na rozhodnutí a opravný pokus a minimální riziko, že trosky nebo nebezpečný náklad dopadnou nad obydlené území. Bundeswehr to při zavedení systému do služby shrnul jednou větou: zásah „na okraji vesmíru“ znamená, že hrozba nikdy nedoletí k zemi.

Co znamená 2 400 km, a co ne

Číslo 2 400 km, které se v souvislosti s Arrow 3 opakuje, pochází z expertní databáze CSIS Missile Threat a představuje odhadovaný maximální dolet interceptoru k bodu zásahu. Není to poloměr neprůstřelného deštníku nad mapou.

V praxi to ale znamená obrovský kinematický obal. Interceptor má dost energie, aby dosáhl cíle vysoko nad atmosférou a daleko od odpalovací rampy, čímž vzniká to, co výrobce Israel Aerospace Industries označuje jako „velmi rozsáhlý bojový prostor“. Ten se do vojenského jazyka překládá jednoduše: víc příležitostí ke střelbě. Pokud první interceptor mine, zbývá čas na druhý pokus, a pod Arrow 3 stále čeká Arrow 2 jako nižší záchytná vrstva s fragmentační hlavicí.

Vícevrstvá architektura místo jednoho zázraku

Arrow 3 není samostatný zázračný štít. Je to vrchol čtyřpatrové izraelské protivzdušné obrany:

• Arrow 3 – exoatmosférický přímý zásah, dlouhodosahové balistické hrozby
• Arrow 2 – nižší vrstva, endo/exoatmosférická flexibilita, fragmentační hlavice, radar Green Pine
• David’s Sling – střední pásmo, taktické balistické a řízené střely
• Iron Dome – krátký dosah, rakety a minometné granáty

Síla systému nespočívá v jediném prvku, ale v tom, že každá vrstva pokrývá jiný typ hrozby a jiné výškové pásmo. Pokud Arrow 3 zachytí balistickou raketu ve vesmíru, Arrow 2 nemusí zasahovat. Pokud ne, Arrow 2 dostane druhou šanci. Tato redundance je podle nás nejsilnější argument celé architektury, a důvod, proč pouhé srovnání parametrů jednoho interceptoru s jiným (třeba americkým THAAD) nedává úplný obraz.

THAAD je rovněž systém přímého zásahu, ale primárně terminální, zachycuje cíle uvnitř atmosféry nebo těsně nad ní. Arrow 3 operuje výš a dřív. Americká strana původně tlačila Izrael k nákupu THAAD, ale Izrael se rozhodl pro spoluvývoj vlastního exoatmosférického řešení. USA nakonec do programu Arrow 3 investovaly podle zpráv Kongresové výzkumné služby nejméně 28 až 35 miliard korun a v červnu 2019 podepsaly dohodu o společné výrobě.

Německý precedent a evropský rozměr

3. prosince 2025 Bundeswehr vyhlásil počáteční operační schopnost systému Arrow pod německým označením AWS-G. Poprvé v historii tak evropská země disponuje exoatmosférickou protiraketovou vrstvou schopnou zachytit balistické střely středního a mezikontinentálního dosahu.

Německo systém pořizuje jako národní aktivum, ne jako aliančně sdílený prvek. Přesto Bundeswehr výslovně uvádí, že akvizice posiluje evropský pilíř protivzdušné a protiraketové obrany NATO. V alianci dnes existuje protiraketová architektura BMD postavená na systémech Aegis Ashore v Rumunsku a Polsku, lodích v Rotě a radaru v Turecku, ale žádný z těchto prvků nepokrývá exoatmosférickou vrstvu tak, jak to dělá Arrow 3.

Pro Česko je kontext zatím nepřímý. Česká republika je od října 2023 součástí iniciativy European Sky Shield (ESSI), která počítá se společným pořizováním interoperabilních systémů protivzdušné obrany. Arrow 3 ale není baterie, kterou stačí zapojit, vyžaduje vlastní senzorovou síť, velitelskou integraci a politický souhlas Izraele i USA. Realisticky jde pro střední Evropu spíš o nepřímé posílení bezpečnosti přes německou kapacitu než o hotový sdílený deštník.

Proč „nejlepší“, a co to znamená

Univerzální světový žebříček protiraketových systémů neexistuje. Přesto je kombinace vlastností Arrow 3 v otevřených zdrojích bezprecedentní: exoatmosférický přímý zásah bez explozivní hlavice, odhadovaný maximální dolet až 2 400 km, vrstvení s dalšími systémy a hlavně veřejně doložené bojové nasazení. Žádný jiný interceptor horní vrstvy na světě nemá takto transparentní mix úspěšných testů od roku 2013, operačního nasazení od roku 2017 a ostrých zásahů od roku 2023. U ruských a čínských systémů srovnatelné kategorie podobně otevřená data jednoduše nejsou k dispozici.

Arrow 3 nedává absolutní bezpečnost. Dává něco jiného: čas. Čas na detekci, čas na rozhodnutí, čas na druhý pokus, a to všechno v prostoru, kde trosky nikoho neohrozí.

Článek Arrow 3 sestřeluje rakety tam, kde končí atmosféra. S dostřelem 2 400 km jde o zdaleka nejlepší štít na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co vlastně znamená „14 najednou“

Údaj pochází z technických podkladů, které shrnuje CSIS Missile Threat: palebné řízení Arrow Weapon System dokáže v jedné konfiguraci současně sledovat, vyhodnocovat a přidělovat interceptory na 14 balistických cílů. Každý cíl přitom vyžaduje vlastní střelu Arrow 2, dvoustupňový interceptor s fragmentační hlavicí, naváděný v koncové fázi, letící rychlostí až Mach 9 (přibližně 11 000 km/h).

Úzké hrdlo tedy není radar. Green Pine ELM-2080 zvládá simultánně sledovat desítky hrozeb na vzdálenost kolem 500 kilometrů. Limit je v tom, kolik cílů dokáže velitelský systém jedné baterie najednou „obsloužit“, přidělit interceptor, spočítat trajektorii, odpálit a navádět. Jakmile se první interceptory spotřebují, baterie potřebuje čas na přezbrojení a přepočet. A právě ten čas je měna, kterou útočník může znehodnotit.

Duben versus říjen: dva útoky, dvě lekce

Noc z 13. na 14. dubna 2024 vypadala jako triumf izraelské obrany. Írán vypálil přibližně 170 dronů, přes 30 střel s plochou dráhou letu a více než 120 balistických raket. Podle oficiálního briefingu IDF činila úspěšnost obrany 99 %. Klíčové ale bylo, že útok přicházel ve vlnách roztažených v čase; pomalé drony dorazily hodiny po odpálení, balistické střely na konec. Obrana měla prostor reagovat vrstvu po vrstvě.

O půl roku později, 1. října 2024, přišel jiný scénář. Přes 180 balistických střel, tentokrát bez dronového „předkrmu“. Kratší varovací čas. Podle analytiků Reuters šlo zřejmě o pokročilejší typy, Fattáh-1 a Chejbaršekan, tedy střely na tuhé palivo s manévrujícími hlavicemi, které zkracují reakční okno a komplikují výpočet trajektorie. Útok byl podle dostupných informací „z větší části odražen“, ale část hlavic pronikla. Ne proto, že by Arrow 2 selhal. Proto, že na systém přišlo víc cílů v kratším čase, než kolik dokázala integrovaná obrana optimálně rozdělit a obsloužit.

Ekonomika zahlcení

Moderní protiraketová obrana nefunguje jako zeď, ale jako rozpočet. Každá baterie má omezený počet připravených interceptorů. Každý interceptor stojí řádově desítky milionů korun. Každé navedení zabere kapacitu velitelského systému. Útočník nemusí být technologicky vyspělejší; stačí, když donutí obránce střílet rychleji, než dokáže doplňovat.

Írán v říjnu 2024 přesně tohle udělal. Soustředil salvu do úzkého časového okna, nasadil střely s kratší dobou letu a manévrujícími hlavicemi, a tím zvýšil tlak na zásobu interceptorů i na rozhodovací cyklus velitelského systému. Výsledkem nebyl kolaps obrany, ale režim, ve kterém část hlavic prošla. Pro civilisty to znamenalo kryty a riziko střepin; pro vojenské plánovače potvrzení, že „nulový průnik“ nelze garantovat proti dostatečně velké a kvalitní salvě.

Víc vrstev, víc šancí

Izrael na tuto realitu reaguje tak, jak velí logika vrstvené obrany. Arrow 2 není osamocený; nad ním operuje Arrow 3, exoatmosférický interceptor typu hit-to-kill, který zachycuje hlavice ještě ve vesmíru a výrazně rozšiřuje prostor i čas pro obranu. Po říjnovém útoku navíc Pentagon 13. října 2024 oznámil vyslání baterie THAAD do Izraele, další horní vrstva, další sada interceptorů, další příležitosti k zachycení.

Téma přitom dávno přerostlo Blízký východ. Německo připravuje první rozmístění Arrow 3 na svém území, NATO v únoru 2025 schválilo politiku integrované protivzdušné a protiraketové obrany s důrazem na 360° pokrytí a schopnost reagovat na salvy ze všech směrů. Česká armáda veřejně řadí budování obrany proti balistickým střelám mezi své priority. Lekce z října 2024 čtou všichni.

Proč 3,7 miliardy dolarů nejsou vyhozené peníze

Americký příspěvek do programu Arrow přesáhl do roku 2020 částku přes 90 miliard korun. Může se zdát absurdní investovat takovou sumu do systému, který lze přehltit masovou salvou. Jenže cíl nikdy nebyla absolutní nepropustnost. Arrow 2 dramaticky snižuje škody, chrání před nejnebezpečnějšími hlavicemi a dává obránci čas: čas na evakuaci, čas na protiúder, čas na zapojení dalších vrstev. Navíc program přinesl USA konkrétní technologická data, validaci simulačních kódů, poznatky o fragmentačních hlavicích, optických technologiích navedení a interoperabilitě s americkými systémy.

Arrow 2 není nefunkční systém. Je to systém, který funguje v rámci fyzikálních a ekonomických limitů, a Írán v říjnu 2024 ukázal, že ty limity zná.

Článek 14 balistických raket najednou: izraelský Arrow 2 zachytí celou salvu, ale Íránu se ho podařilo přehltit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co SAMP/T skutečně umí, a co zatím ne

Základní verze systému, provozovaná od poloviny minulé dekády, je podle oficiálního datasheetu MBDA stavěná proti čtyřem kategoriím cílů: letounům, střelám s plochou dráhou letu, protiradiačním střelám a taktickým balistickým střelám. Dosah přesahuje 100 kilometrů, odpal je vertikální s plným 360° pokrytím a jedna palebná jednotka disponuje až šesti odpalovači po osmi střelách ASTER 30. Po příjezdu na pozici je systém operační za méně než 30 minut.

To jsou solidní parametry. Ale „nepropustí nic z ruského arzenálu“ je formulace, kterou nepoužívá ani výrobce, ani NATO. Reálný výsledek závisí na počtu střel v zásobě, geometrii útoku, míře saturace a elektronického rušení. Jedna baterie chrání vybraný objekt nebo směr, ne celé nebe nad státem.

Zásadní skok přináší až varianta SAMP/T NG. Nový radar Kronos GM HP s aktivním elektronickým řízením paprsku, nový velicí modul a především střela ASTER 30 B1NT posouvají dosah proti letounům na 150 kilometrů a rozšiřují schopnosti proti vysoce manévrujícím a podle MBDA i hypersonickým hrozbám. V prosinci 2025 proběhly dva úspěšné ostré testy kompletního systému NG ve francouzské i italské konfiguraci. První kusy míří na operační hodnocení od začátku roku 2026.

Evropa bez vlastního štítu

Proč je to důležité, ukazuje jednoduchý počet. Francie ve svých klíčových statistikách za rok 2025 uvádí osm systémů Mamba. Itálie provozuje čtyři operační baterie. Dánsko v září 2025 vybralo SAMP/T jako svůj dlouhodosahový systém, první zákazník mimo původní duo. Dohromady jde o nejméně dvanáct jednotek vyšší vrstvy pozemní PVO na celém kontinentu. Pro srovnání: Rusko jen v západním vojenském okruhu provozuje desítky praporů systémů S-300 a S-400.

Problém není nový. Program FSAF, z něhož SAMP/T vzešel, běží od roku 1988 jako franko-italská náhrada za stárnoucí americký Hawk a francouzský Crotale. Británie se připojila pouze k námořní větvi PAAMS. Ostatní evropské státy daly přednost levnějším vrstvám, americkým řešením, nebo prostě škrtaly rozpočty. Výsledek: NATO ve své politice IAMD z února 2025 explicitně požaduje mix krátké, střední i dlouhé vrstvy a přiznává, že hustota kapacit na východním křídle nestačí.

Patriot versus Mamba: ne „kdo je lepší“, ale „koho vlastníte“

Srovnání s americkým Patriotem je nevyhnutelné, ale zavádějící, pokud se redukuje na tabulku parametrů. Patriot s interceptorem PAC-3 MSE nabízí schopnost přímého zásahu proti taktickým balistickým střelám, řízeným střelám s plochou dráhou letu i letounům a těží z obrovského ekosystému: logistiky, výcviku, uživatelské základny přes patnáct zemí. SAMP/T má vertikální odpal s plným azimutem, vysokou kadenci a u verze NG srovnatelný nebo vyšší dosah.

Klíčový rozdíl ale není technický. Je politický. Patriot je americký systém s americkými exportními podmínkami, americkými náhradními díly a americkým rozhodnutím o dodávkách. SAMP/T je evropský, vyvinutý konsorciem Eurosam (MBDA a Thales), vyráběný v Evropě, řízený evropskými vládami přes agenturu OCCAR. V době, kdy aliance diskutuje o strategické autonomii, to není detail.

Český kontext: SPYDER dnes, otazník po roce 2030

Česká republika SAMP/T nepořizuje. Armáda aktuálně zavádí izraelský systém SPYDER a po roce 2030 připravuje širší koncepci vrstvené pozemní PVO jako součást aliančního rámce IAMD. Vyšší vrstva, tedy právě kategorie, do které SAMP/T spadá, v českém inventáři chybí a v dohledné době chybět bude.

Teoreticky může baterie SAMP/T nasazená u české hranice v rámci aliančního sdílení pokrýt část vzdušného prostoru; základní verze má dosah přes 100 kilometrů, NG přes 150. Prakticky ale záleží na poloze, pravidlech velení a typu hrozby. Pro Česko by šlo o doplněk, ne o náhradu vlastní schopnosti.

Cena evropské suverenity

Kolik stojí jedna sekce SAMP/T NG, se z veřejných zdrojů přesně vyčíslit nedá. Nejbližší tvrdý údaj: OCCAR v červenci 2023 podepsal kontrakt na přibližně 700 milionů eur za pět sekcí pro italské letectvo, hrubě 140 milionů eur za sekci, tedy zhruba 3,5 miliardy korun. Reálná cena smysluplné schopnosti se zásobou střel, výcvikem a napojením do sítě ale míří výš, řádově do desítek miliard korun.

Drahé? Bezpochyby. Ale alternativa, spoléhat se na to, že americký Patriot bude vždycky k dispozici na správném místě ve správný čas, se po zkušenostech z Ukrajiny jeví jako dražší risk. SAMP/T není zázračný štít, který hermeticky uzavře evropské nebe. Je to chybějící díl skládačky, bez něhož vrstvená obrana kontinentu zůstává spíš konceptem na papíře než realitou na odpalovací rampě.

Článek SAMP/T je spása pro evropské NATO: konečně schopná PVO, která nepropustí nic z ruského arzenálu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mozek, který sám nestřílí

Systém Arrow chrání Izrael od roku 2000 a existuje ve dvou hlavních verzích, Arrow-2 a Arrow-3. Obě jsou určeny proti balistickým střelám krátkého, středního i přechodného dosahu, tedy přesně proti typu hrozby, kterou představuje íránský arzenál. Podle oficiální brožury výrobce IAI dokáže Arrow fungovat jak samostatně, tak v síťovém režimu napojený na další vrstvy obrany.

Citron Tree v tom řetězci zastává roli, kterou si nejsnáz představíme jako dispečink. Radar Green Pine (případně jeho vylepšená verze Super Green Pine) detekuje hrozbu a předá data do Citron Tree. Tam operátoři, nebo automatika, spočítají trajektorii, odhadnou místo dopadu, rozhodnou o prioritě a přidělí cíl konkrétnímu interceptoru. Současně podle sekundárních technických popisů sedí v centru takzvaný sky picture officer, který komunikuje s Home Front Command a na základě predikce dopadu spouští civilní varování. Systém přitom zvládá řídit až 14 záchytů najednou.

Dvě noci, které ukázaly, oč jde

Dubnový útok v roce 2024 byl první přímou íránskou salvou na izraelské území. Podle IDF dosáhla obrana 99% úspěšnosti záchytu. Jen několik balistických střel dopadlo na základnu Nevatim, škody byly označeny za menší. O půl roku později, 1. října 2024, přiletělo zhruba 200 íránských střel. Náčelník generálního štábu IDF hovořil o relativně omezených škodách.

Obě noci byly testem celého řetězce, od radaru přes Citron Tree až po interceptory ve stratosféře. I krátký výpadek koordinace by při salvovém útoku této velikosti zvýšil pravděpodobnost průniku. Když na vás letí desítky balistických střel současně, nestačí mít dost raket k odpálení. Musíte vědět, která hrozba míří na Tel Aviv a která na poušť, která je návnada a která nese bojovou hlavici. Přesně tohle Citron Tree počítá v reálném čase.

Proč nejde o jediný štít, ale o ten nejbolestivější k zasažení

Izraelská protiraketová architektura je vícevrstvá. Iron Dome pokrývá krátký dosah, David’s Sling střední vrstvu a Arrow horní patro proti balistickým hrozbám. Zničení Citron Tree by neznamenalo automatický kolaps veškeré obrany, Iron Dome by dál srážel rakety z Gazy, David’s Sling by dál chránil před střednědobými hrozbami.

Ale právě vrstva Arrow je ta, která stojí proti íránským balistickým střelám. A Citron Tree je její mozek. Výpadek tohoto uzlu by prudce oslabil schopnost rychle a koordinovaně chránit města před balistickými salvami, tedy před tím typem útoku, který Teherán dvakrát předvedl v roce 2024.

Veřejně doložený konkrétní íránský plán na zásah Citron Tree neexistuje. Ohrožení ale připadá v úvahu kinetickým úderem, kybernetickým narušením nebo přerušením komunikačních vazeb. Citron Tree je mobilní, jde o kontejner na přívěsu, ne o fixní bunkr, což mu dává určitou výhodu. Zároveň ale platí prostá logika: čím cennější uzel, tím atraktivnější cíl.

Centralizace jako nutné riziko

Oficiální politika NATO pro integrovanou protivzdušnou a protiraketovou obranu z února 2025 výslovně staví na kombinaci centralizovaného řízení a decentralizovaného provádění, redundanci a distribuovaných velitelských uzlech. Je to odpověď na přesně ten problém, který Citron Tree ztělesňuje: centralizace šetří sekundy, zabraňuje duplicitním odpálením a drží jednotný obraz trajektorií. Čistě decentralizovaná síť by byla odolnější, ale hůř by koordinovala salvy z více směrů.

Zda Izrael provozuje záložní uzel schopný Citron Tree plně nahradit, veřejné zdroje neříkají. Architektura Arrow umožňuje samostatný i síťový režim, což naznačuje určitou pružnost. Konkrétní záložní uzel nebo doba obnovy po výpadku ale zůstávají utajeny.

Zajímavý je i český kontext. Armáda ČR provozuje izraelský systém SPYDER a nové radary MADR určené pro natovskou integrovanou obranu. Česká první baterie SPYDER v září 2025 úspěšně prošla operačním testem celého kill chainu od radaru přes „střelecký počítač“ po palebný úkol. Princip je totožný, centrální řídicí prvek rozhoduje o prioritách a přiděluje cíle. Národní ekvivalent strategického protibalistického centra typu Citron Tree ale Česko veřejně nemá.

Co se změnilo a co přetrvává

Starší popisy Citron Tree zmiňují interoperabilitu se systémem Patriot, konkrétně s radarem AN/MPQ-53. Jenže Izrael začal Patrioty v roce 2024 vyřazovat z aktivní služby, podle Times of Israel, který citoval komunikaci s IDF, měly být pryč do dvou měsíců od dubna 2024. Vazba na Patriot je tedy dnes spíš historická architektonická schopnost než běžný operační stav.

Co naopak přetrvává a roste, je tlak na civilní varování. Home Front Command používá cílené alarmy po zónách přes mobilní aplikaci, webový portál a sirény. Od dubna 2025 Izrael navíc zavedl předběžná upozornění v aplikaci pro hrozby z Jemenu, minuty před oficiálním alarmem. I tato data proudí řetězcem, jehož součástí je sky picture officer v Citron Tree.

Mobilní kontejner na přívěsu, sedm až deset lidí uvnitř, čtrnáct záchytů najednou. Není to jediná věc mezi Izraelem a katastrofou, ale je to ta, bez které by balistické střely z Teheránu neměl kdo spočítat, přiřadit a zastavit.

Článek Zlatý citron rozhoduje ve zlomku sekund a chrání města před zkázou. Kdyby ho Írán vyřadil, může zničit celý Izrael se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Ukrajina zasáhla

Radary řady Voroněž tvoří pozemní složku ruského systému včasné výstrahy. Jejich úkolem je detekovat odpaly balistických střel tisíce kilometrů daleko, sledovat trajektorie a předávat data velitelským centrům strategických sil. Armavir hostí dvojici radarů Voroněž-DM, které pokrývají jihozápadní až jižní sektor, tedy jižní Evropu, severní Afriku a Blízký východ. Orsk disponuje radarem Voroněž-M orientovaným přes Střední Asii a Čínu směrem na jih.

Důležitý detail: ani jeden z těchto radarů nebyl stavěn jako protivzdušná obrana proti dronům. Jsou to strategické senzory pro detekci balistických střel ve vysokých výškách a kosmických objektů. Problém tedy nebyl v tom, že by radar útočící dron „neviděl“. Problém byl v tom, že vícevrstvá ochrana hlubokého týlu, tedy protivzdušná obrana, protidronové systémy a fyzická bezpečnost, selhala na celé trase letu.

Potvrzené škody versus spekulace

Veřejně doložitelné fakty je třeba odlišit od interpretací kolujících na sociálních sítích:

• Armavir (22. května 2024): Satelitní snímky Planet Labs ukazují poškození nejméně jednoho z dvojice radarových objektů. Jde o nejsilnější otevřený důkaz faktického zásahu.
• Orsk (26. května 2024): Snímky zachycují tmavé stopy požáru v areálu stanice, ale veřejně není potvrzeno vyřazení radaru z provozu.
• Celková síť: Podle přehledu analytika Pavla Podviga z ledna 2026 provozuje Rusko osm lokalit s radary Voroněž a čtyři pravděpodobně operační satelity EKS/Kupol. Tvrzení o úplném „oslepení“ Ruska tedy neodpovídá realitě.

Náš úsudek: rána byla dost velká na to, aby odhalila systémovou zranitelnost. Nebyla ale tak velká, aby sama o sobě vyřadila ruskou schopnost včasné výstrahy. Symbolický a reputační efekt převyšuje doložený operační dopad.

Proč to znepokojuje i Washington

Čtyři dny po druhém útoku přinesl Washington Post informaci, že americká administrativa soukromě sdělila Kyjevu obavy z úderů na systém včasné výstrahy. Důvod nebyl sentimentální. Analytik James Acton z Carnegie Endowment vysvětlil logiku: pokud Moskva přečte poškození radarů jako pokus oslabit její strategické odstrašení, může reagovat eskalačně, zvýšením pohotovosti, tvrdším signalizováním nebo přehodnocením vlastních pravidel použití.

A přesně to se stalo na doktrinální úrovni. V listopadu 2024 podepsal Putin dekret č. 991, který v aktualizované jaderné doktríně výslovně zmiňuje „zásah na kriticky důležité státní či vojenské objekty“ a „masivní vzlet prostředků vzdušně-kosmického napadení přes hranici“ jako scénáře pro jadernou úvahu. Přímá kauzalita s květnovými útoky není doložená. Časová souslednost je ale výmluvná.

Srovnání s architekturou NATO a USA

Zranitelnost ruské soustavy vynikne při srovnání se západní architekturou včasné výstrahy:

Americká a aliační architektura je navržena tak, aby ztráta jednoho pevného uzlu neznamenala mezeru v pokrytí. Ruská soustava je více závislá na geograficky předvídatelných, nepohyblivých stanicích. Každá vyřazená lokalita proto váží víc.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Poškození ruských radarů přímo neohrožuje evropskou bezpečnost v tom smyslu, že by NATO přišlo o vlastní varování. Aliance disponuje integrovanou protivzdušnou a protiraketovou obranou postavenou na vlastních senzorech, velení a národních příspěvcích. Pro Česko je relevantnější nepřímý dopad: stát, který nedokáže ochránit klíčové uzly vlastního systému odstrašení, se stává nervóznějším a méně předvídatelným partnerem v jakékoli bezpečnostní architektuře, ať už jde o jeho spojence v ODKB, nebo o stabilitu vztahů s NATO.

Květen 2024 ukázal jednu věc s naprostou jasností. Kreml dvacet let budoval obraz nedotknutelné jaderné velmoci, jejíž strategická infrastruktura leží mimo dosah jakéhokoli protivníka. Dva drony a čtyři dny stačily k tomu, aby ten obraz dostal trhlinu viditelnou z orbity.

Článek Rusko je neschopné zajistit bezpečnost samo sobě, natož jiným. Ukrajinský útok radar včasné výstrahy silně proškolil se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velké ruské radary najde kdokoliv

Pokud chce někdo vědět, kde má Rusko rozměrné radarové stanice schopné detekovat přilétající mezikontinentální balistické rakety s jadernými hlavicemi, stačí se podívat třeba na satelitní snímky z Googlu. Jsou tam velice dobře viditelné (jako na snímku níže). Rusko nemá šanci je nějakým způsobem zakrýt, a Google nemá důvod daný úsek třeba rozmazat.

Rusové jsou zoufalí, o Ukrajince se tříští jako vlny o útesy. Ti mezi tím pokročili v ofenzivě a vzali si zpět, co jim patří

Tím nejmodernějším, co má Rusko v současné době k dispozici, je radar Don-2N. Wikipedia uvádí, že jde o klíčovou součást protiraketového systému A-135 chránícího Moskvu. Umístěný je poblíž Sofrina v Puškinském okrese. Je to instalace ve tvaru čtvercového komolého jehlanu, jehož hrana měří dole 130 m a vysoký je 33 m, a nahoře má pak jeho hrana délku 90 m. Radar typu AESA ve vzdálenosti 1 500 až 2 000 kilometrů odhalí objekty o velikosti 5×5 centimetrů. Balistické rakety tak pravděpodobně vidí na mnohem delší vzdálenost.

Radarů Voroněž má Rusko několik

Jako systém včasné výstrahy pak Rusku slouží několik radarů typu Voroněž. Wikipedia uvádí, že první z nich byl spuštěn v roce 2009. V současné době jich existuje 8, ale další jsou ve výstavbě nebo v plánování. Dokáží zachytávat nejenom balistické rakety, ale také sledovat letadla na dlouhou vzdálenost, například strategické bombardéry. Dosah radaru by měl přitom být až 6 000 kilometrů, jeho přesné specifikace jsou samozřejmě utajované. Anténa má mít nicméně alespoň 30 metrů na výšku a být dlouhá kolem 100 metrů, to odhadovat lze.

iZdroj fotografie: Topwar

Skutečnost, že jsou radary tak veliké a zároveň viditelné na běžných komerčních snímcích ze satelitu, z nich dělá snadné cíle. ArmsControl uvádí, že Ukrajina v roce 2024 drony zaútočila na 2 radary typu Voroněž. Jak moc byly poškozené, není jasné, ale v okolí byly znatelné známky požáru. Útoky vyvolaly obavy, jak bude Rusko reagovat, protože zničení radarů by znamenalo, že je v určitých oblastech doslova slepé proti útokům balistickými raketami.

Článek Satelitní snímky odhalily „srdce“ ruské jaderné ochrany. Vyšpehování nedokázal Kreml zabránit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Systém vytváří Německo s Francií

Projekt Odinovo oko se rozjel v roce 2021, kdy EU dala společnost OHB System AG a konsorciu firem kolem ní z řady evropských států grant ve výši 7,5 milionů eur na studii o detekčním systému proti balistickým raketám a hypersonickým střelám, uvádí Wikipedia, což vedlo k tomu, že Německo a Francie v roce 2025 podepsaly dohodu o vytvoření Odinova oko.

Už žádné sliby, evropská vojenská velmoc se probudila naplno. Rusové teprve pocítí, co je to strach

Zatím to ale neznamená, že by byl detekční systém protiraketové obrany budován. EuropeanSpaceFlight uvádí, že se v současnosti pracuje na jeho simulátoru, který by pravděpodobně měl říci, nakolik je projekt uskutečnitelný. V obecné rovině je jasné, že by měl zahrnovat různé pozemní radary, ale také instalace ve vesmíru detekující start raket, radary apod. I z toho je zřejmé, že by byl finančně velmi náročný, i když náklady nejsou známé.

Ničit rakety zvládne Arrow 3

Podobný detekční systém by byl pravděpodobně prvním krokem k tomu, aby Evropa získala plnohodnotnou protiraketovou obranu. Armádní Zpravodaj soudí, že i schopnost detekovat a ničit hypersonické zbraně. Schopnost tuto hrozbu včas detekovat je klíčová, aby mohla obrana efektivněji zachytávat a ničit. Tento základ systémů se v současné době buduje. Wikipedia uvádí, že Německo již spustilo první části izraelského systému Arrow 3.

Sami Rusové už vidí, že je pro ně situace na frontě mnohem horší, než tvrdili. Postupují 4,5krát pomaleji a mají územní ztráty

Jestli se systém Odinovo oko nakonec Evropě povede, lze jen obtížně předpovědět. Technologie má, zvládne vynášet i vlastní vesmírné objekty, případně si může vesmírné lety pronajmout od soukromých společnosti. Druhou věcí je, že takový systém bude velice drahý, a je otázkou, zda se na něj v napjatých a stále napjatějších obranných rozpočtech najdou peníze. Narazit může také na rozdílné pohledy velmocí, v tomto případě Německa a Francie.

Článek Konec jaderného strachu, Odinovo oko bude sledovat Putina. Evropa spouští revoluční projekt bezpečnosti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Úspěšnost obrany Izraele je přes 90%

Írán pracoval na svém balistickém programu dlouhá léta a podařilo se mu vyvinout širokou škálu raket středního doletu, s nimiž dokáže bez problémů zasahovat území Izraele. Některé lze řadit mezi opravdu vyspělé zbraně, protože jsou přesné a jejich hlavicí je manévrující návratové těleso, které je pro protivzdušnou obranu obtížným cílem. Tu si Izrael na druhou stranu vyvinul vícevrstevnou, a v současné době je dokonce v sestřelování podobných hrozeb nejlépe vybavenou zemí na světě. Úspěšnost jeho obrany má být přes 90 procent.

200 dronů zdecimovalo Rusům loďstvo. Ukrajinci mají Černomořskou flotilu přesně tam, kde chtěli

Jednou ze základních raket ohrožujících Izrael je Fattah-1, resp. její modernizovaná verze Fattah-2. Wikipedia uvádí, že má dolet 1 400 km a hlavici těžkou až 450 kg. Írán ji dokonce označoval za hypersonickou zbraň, ale odborníci zařazení odmítají, protože návratové těleso dle všeho není klasickým hypersonickým kluzákem. Armádní Zpravodaj nicméně upozorňuje, že to rozhodně neznamená, že by raketa nebyla nebezpečná.

Emad má velikou hlavici a je přesná

Ještě hrozivěji vypadá balistická raketa Emad, protože má delší dolet a je ničivější. Wikipedia uvádí, že dokáže zasahovat cíle do vzdálenosti 1 700 km a její hlavice má hmotnost 750 kg. Skvělá má být její přesnost, protože ta dosahuje 10 metrů, a pokud pronikne protivzdušnou obranou, vzhledem k hmotnosti hlavice a přesnosti svůj cíl s vysokou pravděpodobností zničí. Ale některé zdroje uvádí, že má přesnost pravděpodobně 50 metrů.

Kreml by se měl obávat. Ukrajinci vyvinuli balistickou raketu s doletem 200 km schopnou manévrovat. Obelstí i systém S-400

Další zbraní určenou proti Izraeli je balistická raketa Kheibar Shekan, kterou mají ve výzbroji obávané Revoluční gardy. Wikipedia uvádí, že dokáže zasahovat cíle do vzdálenosti 1 450 km a její hlavice je těžká 550 kg, přičemž má schopnost manévrovat, a je tedy obtížným cílem. Není se tak divit, když by ji nějaké izraelské protistřely minuly, jako se tomu stalo na videu (níže).

Základem protiraketové obrany Izraele je systém Arrow 3. Wikipedia uvádí, že ničí cíle mimo atmosféru a je účinný proti raketám středního doletu i mezikontinentálním balistickým raketám. Jeho protistřely nemají nálož, ale ničí je přímým nárazem. Na videu je ale zřejmě vidět starší systém Arrow 2, jehož protistřely ničí cíle v atmosféře. Jsou v podstatě určeny k tomu, aby se pokusily zastavit hrozbu, kterou se nepovedlo zneškodnit protistřelám z Arrow 3.

Iranian ballistic missile Direct impact on Tel Aviv , passed through 2 interceptors .. 3/3/2026
by u/Iraq_PMU in CombatFootage

Iránská raketa zasáhne Tel Aviv

Článek Video: íránská balistická raketa je extrémně ničivá. Pronikla izraelskou PVO, i když po ní střílela, a zasáhla Tel Aviv se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

S-500 má být konečně připravený

O bojovém nasazení pluku vyzbrojeného S-500 informoval ruský ministr obrany na zasedání s kolegy a ministerstva, uvádí Mk. Otázkou samozřejmě je, co jeho oznámení znamená ve skutečnosti. S největší pravděpodobností jde o to, že je pluk již připravený a vybavený podílet se na ochraně vzdušného prostoru Ruska. Kde je nasazen, není známo, ale Armádní Zpravodaj předpokládá, že bude chránit Moskvu, tedy nejdůležitější centrum celého státu s vyspělým průmyslem a sídly vládních orgánů včetně prezidenta Vladimíra Putina.

Video: Ukrajinci způsobili Rusům těžké ztráty. Celou mechanizovanou jednotku 30 km od Pokrovsku jim odrazili

Systém S-500 má být ve světě unikátní. ArmyRecognition uvádí, že má spojovat schopnost protiraketové i protivzdušné obrany dlouhého dosahu, čehož úzce specializované západní systémy schopné nejsou. Dokáže si tak na dlouhé vzdálenosti poradit s letouny, řízenými střelami a podobnými cíli, ale zároveň zvládá i ničení balistických raket ve vesmíru, tedy i těch dalšího doletu, a má být dokonce schopen sestřelovat družice na nízké oběžné dráze.

Zařazení do výzbroje již v roce 2021

Ruské ozbrojené síly mají oficiálně S-500 ve výzbroji již od roku 2021, uvádí Wikipedia. Armádní Zpravodaj se nicméně domnívá, že to pravděpodobně nebylo jeho ostré nasazení. Spíše sloužil k výcviku a testování, a zároveň jsou u ruské propagandy předčasná prohlášení oblíbená, ať značí cokoliv. Objevily se také zprávy, že minimálně část systému byla nasazena k ochraně Kerčského mostu směrem na Krym, ale tyto informace Rusko nikdy nepotvrdilo.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creactive Commons / CC BY

Systém S-500 má být složen z celé řady radarů schopných detekovat různé cíle na různé vzdálenosti, a používá pravděpodobně i několik typů střel. Jeho odhadovaný dosah je 500 až 600 kilometrů do dálky a okolo 100 kilometrů do výšky. Vzhledem k embargu na vyspělé technologie má ovšem Rusko pravděpodobně problémy s výrobou některých částí, takže je tedy poměrně vzácný. Nakolik jsou jeho schopnosti reálné, nelze posoudit, věřit lze pouze tomu, co tvrdí Rusko. To ale například o předchozím S-400 výrazně přehánělo.

Článek Nikdo neví, co se děje. Rusko oznámilo bojové nasazení prvního pluku protivzdušných systémů S-500 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejdříve se jednalo o námořní obranu

Systém SAMP/T je francouzsko-italský projekt a vychází ze střel Aster 15 a Aster 30 používaných na námořních plavidlech v roli protivzdušné a protiraketové obrany. Wikipedia uvádí, že jsou ve výzbroji od roku 2001, a později z nich vznikl i systém odpalující je ze země, který využíval střely Aster 30 Block 1 schopných zachytit balistické rakety s doletem do 600 km. V roce 2025 pak začala být dodávána verze NG s výrazně vylepšenými střelami Aster 30 Block 1NT .

iZdroj fotografie: Eurosam

Francouzské ministerstvo obrany ji popisuje jako zbraň schopnou zachytit celé spektrum cílů, a to včetně balistických raket a hypersonických střel. Má mít výškový dosah 25 km a do dálky 150 km. Její schopnosti by dle všeho měly být takové, že si poradí s ruskými balistickými raketami jako 9K720 Iskander nebo ze vzduchu odpalovanou variantu Ch-47M2 Kinžal, jíž Rusko označuje za hypersonickou zbraň, ale i s řízenými střelami jako Ch-101 a mnoha dalšími.

Nový systém zvládá rakety s delším dasahem

Přesné parametry systému SAMP/T NG jsou veřejně poskytované jenom v hrubých rysech. Třeba jeden z výrobců, MBDA, ve svých materiálech uvádí, že zvládá balistické rakety s dosahem větším než 600 kilometrů. Wikipedia naopak uvádí, že nejnovější střely zvládnou rakety s dosahem do 1 500 kilometrů. Redakce Armádního Zpravodaje se proto domnívá, že 1 500 kilometrů může být hranice doletu cílů a údaj přes 600 kilometrů zase snaha sdělit vylepšení schopností nových protistřel, ale neprozradit jejich přesné parametry.

Americký MIM-104 Patriot nemusí být vždy tou nejlepší volbou. Velkou konkurencí mu je evropský SAMP/T, i když je horší

Stránky projektu Eurosam, kde jsou sdružené společnosti zapojené do vývoje systému, uvádí, že typická baterie SAMP/T NG obsahuje až 6 odpalovacích zařízení, z nichž každé nese 8 protistřel. Součástí je pak multifunkční radar pro detekci cílů s dosahem přes 350 km, a bude zde i velitelský modul řídící celou operaci. Vše bývá umístěno na kolových podvozcích, což umožňuje snadný přesun a schopnost okamžitého zapojení do integrovaného systému PVO.

Článek Největší francouzský nepřítel ruských balistických střel: SAMP/T NG zničí cíl na 150 km, nepronikne ani Iskander se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

RAPIDFire umí zničit celou řadu cílů

Francouzský RAPIDFire je společným projektem koncernů KNDS a Thales, která ho popisuje jako dálkově ovládaný systém vhodný k umístění na různé platformy. Může tak být například na kolovém podvozku, ale také na lodi. Jeho typickými cíli jsou letadla, vrtulníky, drony, střely a rakety, a ukázalo se, že ho lze velmi dobře použít i na zničení malých plavidel, rychlých námořních dronů nebo lehce pancéřovaných vozidel.

Première tourelle téléopérée de 40mm intégrant l’arme CT40 et de l’intelligence artificielle, le #RAPIDFire assure aux plateformes qu’il équipe une capacité d’auto-défense rapprochée contre les menaces aériennes et de surface. Il met en œuvre une optronique de pointe conçue par… pic.twitter.com/obTr1x6zEf

— KNDS France (@KNDS_France) February 27, 2025

RAPIDFire je založený na rychlopalném kanonu ráže 40 milimetrů. KNDS na svých stránkách uvádí, že je jeho kadence 200 ran za minutu a může využívat různé typy munice podle cíle, jaký potřebuje zničit. Disponuje zásobníkem se 140 kusy munice, jejíž dosah jsou až 4 kilometry proti vzdušným cílům a zhruba 2,5 kilometru proti cílům námořním a pozemním. Systém má též elektrooptický zaměřovací systém s termovizí a schopností sledování cíle.

RAPIDFire funguje na vozidle i na moři

Jednou z verzí systému je třeba RAPIDFire Land určený pro pozemní využití. ArmyRecognition uvádí, že je mezi ručními raketami odpalovanými z ramen a bateriemi protivzdušné obrany dlouhého doletu. Prezentován je například na podvozku nákladního automobilu 8×8 s pancéřovanou kabinou, ale lze ho umístit také na plošinu, která bude ve statické pozici, kupříkladu na nějaké základně, kde chrání vzdušný prostor.

20 francouzských stíhaček Mirage 2000-5F by Ukrajině hodně pomohlo. Po úpravách mohou totiž udeřit i na stovky kilometrů

Systém je ale připravován i pro francouzské námořnictvo. NavalNews uvádí, že si objednalo 14 kusů věží RAPIDFire, z nichž byly dvě instalovány na víceúčelový tanker Jacques Chevallier, který umožňuje nejen doplňování paliva na moři, ale slouží i jako zásobovací a opravárenská loď. Jde o jedinou dvojici jeho zbraní sloužících k obraně proti celému spektru možných hrozeb. Takové tankery chce mít přitom francouzské námořnictvo nakonec čtyři.

Článek Více zbraní není třeba: Francie vyvinula vysoce univerzální systém, kterým zničí lodě, letouny, vozidla, a dokonce i střely a rakety se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Salva až 19 raket přes Patrioty neprošla

Dobrým příkladem účinnosti protiraketové obrany založené na systému MIM-104 Patriot může být íránský útok na katarskou základnu Al Udeid. APNews uvádí, že na ni podle katarských zdrojů letěla salva 19 raket, i když Američané hovoří o 14 – důležité ovšem je, že ani jedna nepronikla. Obraně se totiž až na jednu, která letěla mimo, podařilo všechny sestřelit, což podle názoru Armádního Zpravodaje hovoří ve prospěch systému Patriot, i když mohly být do obrany zapojeny i lodě se systémem Aegis, které v oblasti působí.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

Samotný Katar, i když jde o zemi o rozloze pouze kolem 11 500 kilometrů čtverečních, tedy je téměř 7krát menší než Česká republika, disponuje 11 bateriemi, uvádí Wikipedia. Potřebuje však chránit jenom velká centra, značnou část země tvoří poušť, kde rakety příliš škody nadělat nemohou. Cílem protistřel Patriotu byly pravděpodobně rakety jako Fateh-110. MissileTreat uvádí, že mají dolet kolem 300 až 400 kilometrů a unesou 500 kilogramů těžkou hlavici. Přesnost starších verzí je cca 250 metrů, ale novější mají mít významně lepší navádění.

Protistřela PAC-3 do rakety narazí

Katar má disponovat Patrioty vyzbrojenými střelami PAC-3. ArmyRecognition uvádí, že byly vyvinuté, aby zlepšily jejich schopnosti v oblasti ničení balistických raket, přičemž jeden odpalovací systém pojme až 16 protistřel PAC-3; baterii většinou tvoří až 8 těchto stanovišť. Střela pak raketu ničí přímým nárazem. Vybavena je aktivním radarem a malými manévrovacími motory, které ji navedou na cíl dosahující i hypersonické rychlosti. Dosah protistřely je přitom asi 160 km a proti balistickým raketám chrání prostor o poloměru cca 35 km.

Jednu z nejlepších izraelských zbraní nese skrytě F-35: řízená střela ICE BREAKER přesně eliminuje hodnotné cíle a nelze ji rušit

Za úspěchem samozřejmě nestojí jenom protistřely, důležitou součástí Patriotu je radar, jako je AN/MPQ-65, schopný odhalit balistické rakety do vzdálenosti až 160 km. Dalším důležitým prvkem je pak řídící a velitelské vozidlo, které koordinuje palbu proti jednotlivým cílům. Díky tomu může Patriot s dostatečným počtem protistřel zlikvidovat i větší salvu. Většinou platí, že jsou proti každé raketě vysílány dvě protistřely, aby se pojistila úspěšnost jejího zničení.

Článek 19 íránských balistických raket může znít hrozivě, ale pro Patriot je to jenom předkrm a ani se nezapotí. Sestřelit jich může 100 % se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vrstvy se překrývají, každá je na něco jiného

Protivzdušná obrana Izraele se skládá ze tří, respektive ze čtyř vrstev, i když ta poslední je podle dostupných informací v plenkách. BBC konstatuje, že tou nejdelšího dosahu je systém Arrow doplněný zapůjčeným americkým systémem THAAD, další potom tvoří David’s Sling – česky známý i jako Davidův prak. Následuje asi nejznámější systém, a sice Iron Dome neboli Železná kopule. Ve vývoji je nicméně ještě čtvrtá laserová vrstva Iron Beam, v překladu Železný paprsek, ale ta je teprve ve fázi testování a nemá nějaký dopad na dnešní bojiště.

Simulace: 26tunová izraelská balistická raketa Jericho II by v íránském Teheránu zdevastovala přes 6 milionů lidí

Důležité je, že je každá z vrstev schopna zachytit jiný typ hrozeb, a v některých případech se mohou překrývat. Ale i takováto obrana, a redakce Armádního Zpravodaje zdůrazňuje, že žádný jiný stát ničím podobným nedisponuje, může být překonána. Prvním faktorem je účinnost zbraní, a platí, že žádná obrana není stoprocentní. I když se tomu ta izraelská blíží, v reálných podmínkách nejspíše není možné takové účinnosti dosáhnout.

iZdroj fotografie: Izraelské obranné síly

Druhou možností je obranu přehltit – nepřítel jako Írán může zvolit taktiku vln raket, shoduje se Npr, kdy se možnosti obrany přepínají na maximum, protože radary dokáží zachytit v jeden okamžik jenom omezený počet cílů, a stejně tak je omezen počet protistřel připravených v odpalovacích zařízeních a schopných zasáhnout v jeden okamžik. To samé ovšem platí pro útočníka – i on má omezený počet odpalovacích stanovišť raket, řízených střel nebo dronů, které může do salvy nasadit, aby se o přehlcení izraelské obrany pokusil.

Balistické rakety zvládá hlavně Arrow

Druhým limitem izraelské obrany je druh zbraní nasazených do útoku. Arrow a THAAD zvládají hlavně balistické rakety středního a krátkého doletu, uvádí Wikipedia, ovšem neumí – a byl by to i ekonomický nesmysl – zasahovat proti dronům. David’s Sling je víceúčelový, popisuje výrobce Rafael, a zvládá tak balistické rakety krátkého doletu s doletem do 300 km, ale to nejsou ty přilétající z Iránu. Účinný je však i proti řízeným střelám nebo větším dronům.

Záběry, jak vypadá boj proti íránským balistickým raketám. Žádný Iron Dome není ve hře, v Izraeli ho zajišťuje Arrow nebo THAAD

Naopak Iron Dome je proti raketám a granátům s dosahem do 70 km, uvádí Wikipedia, ale zvládat by měl i drony a možná také řízené střely. Používán je údajně i k ničení velkých trosek sestřelených balistických raket, ale každopádně existuje ještě jeden limit obrany, a to je počet protistřel. Izraeli by mohly dojít hlavně protistřely systému Arrow, varuje TimesofIsrael. Na druhé straně má vždy protivník limitované zásoby balistických raket i dalších zbraní, a bude záležet na tom, čí zásoby jsou větší, případně kolik se jich v konfliktu podaří zničit.

Článek Izraelská PVO je sice nejlepší na světě, ale existuje spolehlivá taktika, jak ji prorazit a zasadit zničující údery se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Balistické rakety neničí Iron Dome

Video, které můžete vidět níže, ukazuje útok z Íránu odpálených balistických raket na Izrael a též snahu obrany o jejich likvidaci. V tomto případě je prezentován jako činnost izraelského systému Iron Dome, ale Armádní Zpravodaj se domnívá, že jde o omyl. BBC uvádí, že je určený k likvidaci raket krátkého doletu či granátů s dosahem od 4 do 70 km, ale vzhledem k tomu, že z Íránu je to do Izraele více než 1 000 km, jde o balistické rakety středního doletu, k jejichž eliminaci tedy není Iron Dome určen – k tomu existují Arrow a THAAD.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

Írán mohl použít k útoku zachycenému na videu celou škálu balistických raket, jichž má s potřebným dosahem hned několik. Wikipedia uvádí, že jde například o raketu Shahab-3 s doletem kolem 1 300 kilometrů, která má pohon na kapalné palivo a je zastaralá a nepřesná, ale rozhodně zůstává nebezpečná – hlavně proti městům plným civilistů. Třeba moderní raketa Sejil-2 má potom dolet dokonce 2 000 kilometrů a používá tuhé raketové palivo, přičemž je i přesná a může zničit nebo alespoň poškodit i nějaký zvolený strategický cíl.

Obranu zajišťuje Arrow a THAAD

Izrael si je nebezpečí útoku balistickými raketami vědom, a proto od 80. let 20. století pracoval na obraně. Výsledkem je systém Arrow, k němuž Wikipedia uvádí, že je určen proti raketám delšího doletu, tedy přesně zbraním, jakými může útočit Írán. Skládá se z radarů schopných zachytit nepřátelské hrozby na vzdálenost zhruba 500 kilometrů a používá dva typy protistřel označovaných jako Arrow-2 a Arrow-3, právě ty proti balistickým raketám nejspíše startují.

Zbraně budoucnosti: íránské drony Shahed vs. izraelské Harop – hrubá síla proti preciznosti, kdy obojí vyhrává úplně jinak

Arrow-2 je starší typ protistřely – létá rychlostí až Mach 9 a cíl ničí ve vzdálenosti asi 100 km výbuchem hlavice o hmotnosti 150 kg. Arrow 3 je potom větší a rychlejší, je schopen zničit rakety s ještě delším dosahem, a to v oblastech mimo zemskou atmosféru. Oba typy interceptorů mají radarové navádění, ale mnohé informace o nich jsou pochopitelně klasifikované.

Spojené státy americké navíc Izraeli poskytují baterii systému THAAD, aby protiraketovou obranu svého spojence vyztužily. Lockheed Martin ho popisuje jako systém určený na boj s balistickými raketami krátkého a středního doletu a také jeho střely jsou schopné lokalizované nepřátelské rakety zničit mimo zemskou atmosféru na vzdálenost zhruba 150 až 200 km.

Článek Záběry, jak vypadá boj proti íránským balistickým raketám. Žádný Iron Dome není ve hře, v Izraeli ho zajišťuje Arrow nebo THAAD se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Izraelskou PVO je možné zahltit

Židovská země má nejspíše nejschopnější protivzdušnou obranu na světě, jíž je schopna sestřelovat všechny typy hrozeb. Proti balistickým raketám je speciálně vyvinutý systém Arrow, uvádí Wikipedia, s několika verzemi střel, a na kratší vzdálenosti mu sekundují ještě systémy David’s Sling a Iron Dome. Tato obrana je pak doplněna americkým THAADem. I přes to by ale mohl Írán impozantní hradbou proniknout. Systémy totiž nefungují 100% a v případě odpalu více raket, střel i dronů, je možné ji zahltit, takže protistřely nějaké hrozby nezachytí.

iZdroj fotografie: Ali Rafiei / Creative Commons / CC BY

Írán přitom vyvinul několik typů raket schopných z jeho území do Izraele doletět, ale pokud by došlo k jejich odpalu, je podle redakce Armádního Zpravodaje hlavní otázkou, kolik jich dokáže najednou odpálit a jaké má jejich zásoby. Ale to platí i v případě izraelských protistřel. Těmi nejnebezpečnějšími balistickými raketami jsou pro Izrael každopádně Shahab-3, Sejil a Qassem Bassir, ačkoliv nejde o jediné rakety schopné do něj doletět.

Trio nebezpečných íránských raket

Íránská raketa Shahab-3 je odvozená od severokorejské No Dong 1, uvádí MissileTreat, a jelikož je na kapalné palivo, je s ní složitější a zacházení. Základní verze má dolet 1 300 km a unese hlavici o hmotnosti až 1 200 kg; má však děsivě malou přesnost 2,5 km. Hodí se tak k terorizování měst, ale také k tomu, aby zahltila obranu a udělala tím prostor vyspělejším raketám. Existovat však mají i vyspělejší verze s delším doletem a nejspíše i lepší přesností.

Analýza: íránský systém PVO Bavar-373 údajně vidí stealth letoun F-35 až na 120 km. Vyvinutý byl jako lepší náhrada ruského S-400

Rodina raket Sejil je potom velmi vyspělá a používá tuhé palivo, takže je mnohem snazší ji odpálit, a navíc nemusí být ani ve svislé poloze, uvádí Wikipedia. Existovat mají tři verze – ta základní je dvoustupňová a její dosah činí 2 400 km, ale nejlepší je Sejil-3, což má být dokonce raketa třístupňová s dosahem až 4 000 kilometrů. To znamená schopnost zasáhnout i většinu území Evropy nebo nemalou část Afriky, ale to jsou nepravděpodobné cíle.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Co je na raketě nebezpečné, je její přesnost, dosahovat má totiž kolem 50 metrů. To sice nestačí k nějakému preciznímu ničení cíle bez vedlejších škod, ale vzhledem k hmotnosti hlavice až 1 500 kilogramů ho zásah minimálně vážně poškodí. V případě, že by Írán vyvinul jadernou pumu a dokázal hlavici zmenšit, raketa by mohla být velmi schopným a logickým nosičem.

A nakonec poslední přírůstek v teheránském arzenálu, raketa Qasem Basir, která má zasahovat s přesností 1 metru za pomoci optického navádění, a ke všemu je údajně schopna manévrovat, což ztěžuje její sestřelení. Dosah může být 1 200 až 1 400 km, ale není potvrzený, zatímco hlavice být těžká 0,5 t. Vzhledem k tomu, že byla její existence oznámena v květnu 2025, bude těchto raket jenom minimum, a možná ještě ani nevstoupily do služby.

Článek 3 íránské balistické rakety jsou nebezpečnější, než se zdá: prorazit totiž mohou i nejlepší izraelskou protivzdušnou obranu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusko může útočit více typy zbraní

Hypoteticky jsou evropské státy NATO ohroženy hlavně ruskými řízenými střelami, třeba Ch-101, a pak ruskými balistickými raketami, hlavně 9K720 Iskander nebo ze vzduchu odpalovanými Ch-47M2 Kinžal. Rusko má samozřejmě i jiné zbraně, jako třeba RS-26 Rubezh nebo její úprava Orešnik, či mezikontinentální balistické rakety. Ale obrana proti nim je ještě obtížnější, a navíc jde o zbraně primárně určené k jadernému útoku, upozorňuje redakce Armádního Zpravodaje. Reálnější je proto bavit se o obraně proti konvenčnímu útoku.

iZdroj fotografie: Hennie Keeris / Creative Commons / CC0

Nejznámejším západním systémem k sestřelování raket kratšího doletu je americký MIM-104 Patriot. ArmyRecognition uvádí, že je schopný zachytit taktické balistické rakety, a to především v okamžiku, kdy používá střely PAC-3 nebo PAC-3 MSE – jiné interceptory jsou pak vhodnější proti letadlům a řízeným střelám. Systém je ve výzbroji několika evropských zemích a své schopnosti opakovaně prokázal proti Iskanderu i proti Kinžalu. Armádní Zpravodaj hodnotil jeho schopnosti proti ruským zbraním již v srpnu 2023; poté, co je sestřelil při obraně Kyjeva.

Protiraketový systém může být evropský

Jediným evropským systémem schopným zasahovat taktické balistické rakety je nicméně francouzsko-italský SAMP/T. Wikipedia uvádí, že má technologii střel Aster 30 používaných několika evropskými námořnictvy, a podobně jako Patriot zvládá balistické rakety krátkého doletu, řízené střely a letouny, ale obecně je považován za méně schopný než on. Změnu by však měla přinést v průběhu roku 2025 modernizace označovaná jako SAMP/T NG.

„Ruský systém protivzdušné obrany S-350 Vityaz je lepší než americký Patriot,“ pochvaloval si ruský expert Alexander Michajlov

Poslední reálnou možností, protože systémy třeba z Ruska a Číny jsou dle Armádního Zpravodaje vyloučené, je izraelský David’s Sling, který udrží na uzdě dokonce ruské bombardéry Tupolev Tu-160 a Tupolev Tu-95. Výrobce Rafael k němu uvádí, že jde o systém středního a dlouhého dosahu určený proti taktickým balistickým raketám a raketám velkého kalibru.

Opět jde tedy o zbraň s podobnými schopnostmi a zrovna v Izraeli je jednou z částí vícevrstevné obrany. Balistické rakety delšího doletu pak likviduje systém Arrow-3, jehož pořízení plánuje Německo, a má se stát součástí evropské protiraketové obrany, do níž je zapojena i ČR.

Článek Bič na ruské taktické balistické rakety: evropské země NATO včetně Česka si reálně mohou vybrat ze 3 možností, ale jediná je „domácí“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Iron Dome si poradí s ruským Gradem

Od roku 2011, od kdy izraelský systém Iron Dome funguje, prokázal při zachycení tisíců raket, střel nebo dronů, že je velice efektivní, a zachránil tak pravděpodobně nemalý počet životů obyvatel Izraele a uchránil zemi před škodami. Je určen hlavně proti střelám s doletem od 4 do 70 kilometrů, uvádí Wikipedia, a dokáže efektivně zachycovat teroristy vyrobené rakety a střely, jakými jsou třeba ty z ruského, resp. sovětského raketometu BM-21 Grad a dalších.

iZdroj fotografie: Izraelské obranné síly

Iron Dome je nicméně připravován na budoucí možné a mnohem sofistikovanější hrozby. Jeho výrobce, společnost Rafael, na stránkách uvádí, že úpravy a série testů prokázaly, že je toho schopný. Armádní Zpravodaj se domnívá, že jsou myšleny především sofistikované drony, ale možná i některé řízené střely nebo naváděné rakety kratšího doletu. Jde asi hlavně o ty z Íránu a zbraně, které mohl získat nebo vyvinout s pomocí Ruska. Přesné hrozby ale společnost ani vládní protiraketová agentura IMDO ve svém videu nespecifikovala.

Střela Tamir je vysoce manévrovatelná

Systém Iron Dome se skládá ze dvou hlavních částí. Tou první je radar, v základu vždy EL/M-2084, zatímco druhou je střela Tamir. ArmyRecognion ji popisuje jako 3 metry dlouhou raketu o hmotnosti 90 kilogramů, přičemž je vysoce manévrovatelná a dokáže zničit téměř jakoukoliv raketu vypalovanou teroristy. Systém je naprogramovaný tak, aby vyhodnotil trajektorii každé hrozby a ignoroval střely, které míří do neobydlených oblastí.

1 důvod, proč i nejlepší izraelské zbraně jako Iron Dome a David’s Sling neustojí útok několika tisíc raket, i když přesně proto existují

Armádní Zpravodaj nicméně upozorňuje, že ačkoliv je Iron Dome velice efektivní a dokáže zničit většinu hrozeb, ukázaly se i jeho slabiny. V případě odpálení velkého počtu raket v jednom okamžiku je možné ho lokálně přetížit, takže některé zachytit nedokáže. Střely Tamir jsou navíc velice drahé, takže nejsou proti levným a slabším hrozbám tak efektivní. Izrael proto pracuje na doplnění Iron Dome třeba o laserové systémy, jejichž provoz by byl mnohem levnější, a navíc dokáží při dostatku energie pálit na téměř neomezený počet cílů.

Článek Ani ruské a íránské střely a rakety už neprolomí zřejmě jedinou slabinu, jakou systém PVO Iron Dome z Izraele trpěl se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výkonem se bude podobat THAAD

Jižní Korea má svou protiraketovou obranu postavenou na americkém systému MIM-104 Patriot, ale jeho protistřely jsou schopné zasahovat jenom balistické rakety kratšího doletu, uvádí MissileThreat. Amerika v ní navíc rozmístila systém THAAD, ale ten Jihokorejcům nepatří. Snaží se proto vyvinout vlastní alternativu k sestřelování raket delšího doletu. Armádní zpravodaj soudí, že by se nakonec měl výkonnostně THAAD podobat, takže není vyloučeno, že půjde o zbraň schopnou poradit si třeba s ruskou raketou Orešnik.

🇰🇷 At a military parade, South Korea presented a new long-range anti-aircraft missile system (L-SAM), designed to intercept North Korean ballistic missiles at an altitude of 50 to 60 km. pic.twitter.com/AijuAoL2NK

— OSINT Expert (@OsintExperts) September 26, 2023

V současnosti vyvinutý systém L-SAM BlokI by se měl začít vyrábět v roce 2025 a do výzbroje by mohl přicházet od roku 2028. Wikipedia uvádí, že jeho střely mají být schopné zasahovat do dálky 150 kilometrů a výšky 40 až 60 kilometrů. To by mělo stačit třeba na severokorejskou raketu KN-23, ačkoliv americkému THAAD a schopnosti zničit ruský Orešnik se však nejspíše přiblíží až verze Block II. Její výškový dosah by měl být až 180 kilometrů, což bude značné zlepšení výkonu střely, která má navíc dosahovat rychlosti téměř Mach 9.

L-SAM bude mít i vyspělý radar

Běžná baterie L-SAM by měla obsahovat 4 odpalovací zařízení protistřel namontovaná na podvozku nákladního automobilu, uvádí ArmyRecognition, a na každém z nich by mělo být 6 střel. Součástí je i velitelské centrum, bojové řídící stanoviště a také radar typu AESA k zachytávání cílů s dosahem až 310 kilometrů. Avšak nutno dodat, že L-SAM by byl použitelný nejenom proti balistickým raketám, ale i letadlům nebo řízeným střelám.

Co si Polsko objednalo od Jihokorejců před pár měsíci, už představilo na cvičišti. Nákup skoro 2 000 kusů techniky za 340 miliard měl smysl

Jižní Koreji bude jistě ještě několik let trvat, než zavede systém do výzbroje a bude mít dostatečný počet baterií, aby se mohla před svým severním sousedem cítit chráněná. Ale poté lze předpokládat, že se ho bude snažit i exportovat – už jenom proto, aby se vrátily prostředky na jeho vývoj. Není tak vyloučeno, že by se objevil třeba ve výzbroji Polska, což je známý odběratel jihokorejských zbraní a L-SAM by se mu hodil proti hrozbě ruských raket a střel.

Článek Jihokorejská „Nebeská šipka“ je systémem protivzdušné obrany nové generace. Poradit si možná dokáže i s Orešnikem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Raketa 3v1, která zničí různé cíle

SM-6 je jednou z nejnovějších amerických protiraketových zbraní určených hlavně pro plavidla s bojovým systémem Aegies. Její tvůrce, společnost Raytheon, ji popisuje jako střelu 3v1, jelikož dokáže sestřelit různé typy vzdušných cílů jako jsou letadla, drony, řízené střely a další, a rovněž zvládá ničit balistické rakety v terminální fázi. Zasahovat umí však i povrchové cíle, a to jak na pevnině, tak na moři. Japonsku může pomoci třeba v případě severokorejských raket, které testuje i v jeho blízkosti a mají dobrý dolet i přesnost, jak Armádní Zpravodaj hodnotil.

iZdroj fotografie: Raytheon

Raketa SM-6 je dvoustupňová, 6,6 metrů dlouhá, uvádí Wikipedia, a nejčastěji je používána ve vertikálním odpalovači Mk 41, ale je schopna i nasazení třeba z mobilního pozemního odpalovacího zařízení Typhoon. Její dosah by měl být minimálně 240 kilometrů proti vzdušným cílům, a proti povrchovým kolem 500 kilometrů. Létá rychlostí Mach 3,5 a v konečné fázi má aktivní radarové navádění, přičemž ničí cíl explozí hlavice o hmotnosti 64 kg.

Střely má Japonsko pro torpédoborce

Samotné střely SM-6 by samozřejmě byly Japonsku k ničemu. Systém, s jehož pomocí zaměří cíl a jsou na základě jeho dat v počátečních fázích naváděny, je v japonském námořnictvu Aegis, jímž jsou vybaveny torpédoborce. Těch existuje více typů, nejmodernějšími jsou však dva raketové torpédoborce třídy Maya. Na nich je odpalovací systém s celkem 96 buňkami, uvádí Wikipedia, ale ne ve všech jsou střely SM-6 – bývají tam i SM-3, Tomahawk a další.

„Game-changer“ proti balistickým raketám ve výzbroji Severní Koreji, Ruska i Číny – americko-japonské rakety SM-3 Block IIA

Lodě se systémem Aegis jsou velmi vyspělé a opakovaně prokázaly, že jsou schopné cíle včetně balistických raket sestřelovat. Lockheed Martin představuje Aegis jako v současnosti nejschopnější nasazený bojový systém. Skládá se z celé řady senzorů schopných zachytit různé typy cílů, stejně jako ze zbraní k jejich ničení; střela SM-6 je tedy jenom jednou z nich.

Článek Severní Korea může při testování balistických raket tvrdě narazit, neboť má Japonsko ve výzbroji antirakety SM-6, které je smetou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajina by chtěla ničit balistické rakety

Vývoj nového systému oznámil Oleksandr Syrskyj, vrchní velitel ozbrojených sil Ukrajiny. Podle něj by měl mít schopnosti jako americký MIM-104 Patriot, uvádí Unn, což by znamenalo, že by byl použitelný nejen proti letadlům, vrtulníkům, velkým dronům nebo řízeným střelám, ale pravděpodobně i balistickým raketám kratšího dosahu a možná i hypersonickým zbraním. Bližší podrobnosti ale nedodal a známé není ani to, jaké ponese označení.

Rusové zažívají chaos. Kvůli ukrajinským útokům museli snížit spotřebu dělostřelecké munice o 50 %

Ukrajina může při konstrukci využít i zkušeností ze sovětských dob. Pravda totiž uvádí, že podle Syrského byly v té době vyráběny na jejím území ovladače pro protiletadlové raketové systémy – to nejspíše znamená, že by stále mohla mít lidi se znalostí zbraní jako S-300, který produkovala. Třeba Rusové pak jeho modernizací vyvinuli systém S-400.

MIM-104 Patriot má dosah až 160 km

Co přesně myslel Syrskyj schopnostmi systému MIM-104 Patriot, není známo, protože existuje ve více verzích a hlavně s různými střelami. Každá z nich je vhodnější proti jinému cíli a mají také odlišný dolet. Obecně platí, že třeba klasické vzdušné cíle může systém ničit na vzdálenost až 160 km, uvádí Wikipedia, ovšem balistické rakety zasahuje do vzdálenosti zhruba 60 km.

Článek Ukrajina vyvíjí vlastní systém protivzdušné obrany, aby se ubránila ruskému Orešniku. Má se vyrovnat slavnému MIM-104 Patriot se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Orešnik zvládne jenom několik zbraní

Oleksandr Syrskyj, vrchní velitel ukrajinských ozbrojených sil připustil, že se země v současnosti nemá jak bránit raketě, jakou je Orešnik. Pravda uvádí, že na světě existuje jenom několik systémů protiraketové obrany schopných ji sestřelit, přičemž zrovna Ukrajina je nemá. Ráda by je ale získala od spojenců, případně se pokusí takový systém vyvinout sama.

Rusové zažívají chaos. Kvůli ukrajinským útokům museli snížit spotřebu dělostřelecké munice o 50 %

Nejjednodušším způsobem, jak raketě Orešnik čelit, by byl nejspíše systém THAAD. Jeho výrobce Lockheed Martin uvádí, že je schopen zničit rakety zvnitř i mimo atmosféru, ale existuje jenom 7 baterií. Ty jsou na Guamu, v Jižní Koreji a na Blízkém východě, ale ani jedna není volná. Raketu by měly sestřelit i interceptory z lodí se systémem Aegis, ale ty Ukrajině těžko někdo dá. Účinný by pak měl být i izraelský Arrow-3, ale židovská země Ukrajině zbraně nedodává.

Rusko to tvrdí, ale Orešnik není hypersonický

Orešnik je balistická raketa středního doletu a jde pravděpodobně o derivát ruské rakety RS-26 Rubezh. ArmyRecognition uvádí, že nese několik návratových vozidel MIRV určených hlavně k dopravě jaderné hlavice – na konvenční úder však není dostatečně přesná. Rusko ji propagandisticky označuje za hypersonickou zbraň, ale jde o klam. Balistické rakety opravdu většinou rychlost Mach 5 překonají, ale za hypersonické považovány nejsou.

Článek Ruská „hypersonická“ raketa Orešnik je pro Ukrajinu hrozba, nemá jak se jí bránit. Ukrajinský vrchní velitel nastínil, jak s ní bude bojovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sky Shield buduje 22 států, hlavně z NATO

Obranu evropských zemí proti různým druhům řízených střel a balistických raket je třeba budovat společně, a proto se do iniciativy Sky Shield zapojilo již 22 zemí, uvádí Wikipedia. Není divu, že i Švýcarsko, protože i ono může být samozřejmě různými druhy střel nebo raket ohroženo. Ačkoliv si tedy buduje i vlastní obranu, je pro něj výhodné se připojit k integrovanému systému Evropy, aby mělo obranu i proti mezikontinentálním balistickým raketám.

Poláci by nejspíše kladli Rusku nejsilnější odpor z celé Evropy. Ostatně s ním mají nevyřízené účty a chyby by opakovat nechtěli

Je samozřejmě na zvážení, zda je takovýto krok porušením švýcarské neutrality nebo ne, zvláště pokud účastnické země povětšinou patří do NATO. Na druhou stranu je Sky Shield striktně obranný projekt, který nikoho neohrožuje, jenom zajišťuje obranu daného území před střelami a raketami. Reuters uvádí, že švýcarská vláda argumentuje i tím, že neobsahuje žádné závazky a Švýcarsko se stále může rozhodnout, kde a v jakém rozsahu se zúčastní.

Obranu zajistí mix různých systémů PVO

Sky Shield má být systém zajišťující ochranu účastnických zemí na všech úrovních a má být integrovaný a propojený. ArmyRecognition uvádí, že na krátkou vzdálenost může používat systémy jako Skyranger 35, na střední vzdálenost IRIS-T a další, a proti balistickým raketám s kratším doletem pak MIM-104 Patriot. Vše nakonec doplní systém Arrow-3 schopný zastavovat balistické rakety i mimo atmosféru a zasahovat dokonce mezikontinentální balistické střely.

iZdroj fotografie: Uživatel Boevaya mashina / Creative Commons / CC BY-SA

I když je Švýcarsko bohaté, vybudování takového systému by pro něj znamenalo velikou zátěž. Jak už jsem zmiňoval, spoléhá se i na sebe, neboť nakupuje třeba systém MIM-104 Patriot, který by mohlo rovněž zapojit do evropského integrovaného systému, pokud by to bylo třeba. On samotný by nicméně Švýcarsku v mnoha situacích stačit nemusel, i když jde o jeden z nejvyspělejších systémů na světě. Dokáže totiž ničit jen balistické rakety kratšího doletu a proti mnoha raketám středního a hlavně dlouhého doletu je neúčinný.

„Ruský systém protivzdušné obrany S-350 Vityaz je lepší než americký Patriot,“ pochvaloval si ruský expert Alexander Michajlov

Asi nemusím dodávat, že největší potencionální hrozbou je pro Evropu, jakož i pro celé NATO, Rusko, zatímco na druhé straně zase ukazuje svaly Čína, i když zejména Spojeným státům americkým. A právě vybudování obranného programu, jakým je Shy Shield, může nějaké eskalaci předejít, jelikož balistické rakety i řízené střely mají při střetech významné role, které nelze nijak nahradit a ani se bez nich obejít, aniž by to znamenalo katastrofu.

Kdyby přitom padlo NATO, resp. země, které aktuálně Švýcarsko geograficky chrání, mohlo by samo čelit invazi nepřítele – dávalo by proto smysl, že se chce pojistit, aby k tomu nedošlo.

Článek Ačkoliv je Švýcarsko již přes 200 let neutrální, Evropu by jistě chtělo bránit jako kterákoliv jiná země NATO. Hlavně proti Rusku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Eurosam SAMP/T využívá střely Aster 30

Při vývoji protivzdušného systému SAMP/T využilo konsorcium vedené koncernem MBDA střely původně určené pro protiraketovou obranu plavidel. Jedná se o Aster 30 používané hlavně na lodích francouzského, italského, ale třeba i britského námořnictva, a konkrétně jde o verzi Block 1 určenou hlavně k ničení balistických raket s doletem do 600 kilometrů, uvádí Wikipedia, i když by měly existovat už i střely proti raketám s doletem až 1 500 kilometrů.

iZdroj fotografie: Italské armáda / Creative Commons / CC BY

Společnost MBDA na svých stránkách uvádí, že je systém SAMP/T schopen zasahovat proti různým druhům hrozeb od letadel přes řízené střely až po balistické rakety. Lze tedy říci, že má schopnosti podobné systému MIM-104 Patriot, a platí, že země, které ho využívají, si americký protějšek nekupují – výjimkou je asi jenom Ukrajina, ale ta ho mohla dostat od spojenců k posílení protivzdušné obrany. Právě fakt, že připravovaný evropský systém Sky Sheild se má opírat hlavně o Patriot, znamená i zřejmou absenci ze strany Francie.

SAMP/T je o něco horší než MIM-104 Patriot

Základem systému SAMP/T je odpalovací vozidlo, většinou umístěné na podvozku nákladního automobilu 8×8, na němž je 8 střel, uvádí ArmyRecognition. Ty mohou být odpáleny v salvě během 10 sekund, a jedna baterie obvykle obsahuje 6 takových vozidel (tedy až 48 střel), a také řídící a velitelské centrum, zatímco o lokalizaci cílů se stará multifunkční skenovací radar Arabel schopný detekovat cíle v celých 360 stupních kolem dokola.

„Ruský systém protivzdušné obrany S-350 Vityaz je lepší než americký Patriot,“ pochvaloval si ruský expert Alexander Michajlov

SAMP/T má být v jednom okamžiku schopen sledovat až 100 cílů a jeho střely mají proti leteckým cílům dosah až 100 kilometrů do dálky a zhruba 20 kilometrů do výšky, což je o dost méně než u systému MIM-104 Patriot, jehož dosah je s nejlepšími střelami až 160 kilometrů. Svůj cíl pak zničí střela Aster 30 explozí 15 kilogramů těžké fragmentační hlavice.

Článek Americký MIM-104 Patriot nemusí být vždy tou nejlepší volbou. Velkou konkurencí mu je evropský SAMP/T, i když je horší se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Japonsku otevřeli oči hlavně Severokorejci

Moderní verze rakety SM-3 Block IIA samozřejmě vychází z původní střely, ale oproti ní je značně vylepšená. MissileThreat uvádí, že vznikla na základě spolupráce Ameriky a Japonska, a asijská země se do programu zapojila po roce 1998 poté, co nad jejím územím přelétla severokorejská balistická raketa Taepodong-1. Japonci si uvědomili, jak mohou být zranitelní a pochopili, že musí mít ke své obraně kvalitní interceptor schopný si poradit s takovými hrozbami, které má ve výzbroji nejen Severní Korea, ale i Čína a Rusko.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Interceptor SM-3 Block IIA je oproti verzím IA a IB značně vylepšený, jak už jsem zmiňoval. Předchozí střely měly být schopné zasahovat rakety s dosahem 700 kilometrů, avšak nová si s nimi poradí až na 2 500 kilometrů. Svých schopností dosahuje díky výkonnějším raketovým motorům a vylepšené kinetické hlavici, uvádí ArmyRecognition, a její zavedení do sériové výroby zajistí mnohem větší míru protiraketové obrany západních zemí.

Lépe manévruje a zničí i některé satelity

SM-3 rozhodně není malá; Wikipedia uvádí, že má hmotnost 1,5 t a délku 6,55 m, přičemž se jedná o třístupňovou raketu – první stupeň ji vynese z odpalovacího systému, druhý pak dovolí vystoupat do velké výšky a přiblížit se k cíli, a třetí ji pohání až k samotnému cíli. Ten je zničen za pomoci kinetického úderu a jeho koncové zaměření je prováděno pomocí speciálního infračerveného vyhledávače. Ten byl navíc u střely SM-3 Block IIA vylepšen, takže má také vyšší schopnost manévru, což jí umožňuje lépe zničit manévrující cíle.

Hwasong-18 může Americe přinést utrpení – dokáže zabít miliony lidí i zasáhnout jakékoliv místo v USA, a odpálit ji lze okamžitě

Střely typu SM-3 bývají obvykle odpalovány z klasického vertikálního odpalovače Mark 41 VLS umístěného na plavidlech se systémy Aegis, ale existuje i systém Aegis Ashore vyvinutý pro obranu pobřeží, který je rovněž používá. Rozmístěný je třeba v Rumunsku, takže může Evropu chránit například proti střelám z Ruska, ale třeba i z Íránu. Mimo ničení raket lze použít SM-3 ještě k likvidaci satelitů na nízké oběžné dráze.

Článek „Game-changer“ proti balistickým raketám ve výzbroji Severní Koreji, Ruska i Číny – americko-japonské rakety SM-3 Block IIA se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Arman odhalí cíle na vzdálenost až 200 km

Systém Arman představil Írán poprvé na začátku roku 2024. Wikipedia uvádí, že by měl existovat ve 2 typech – jeden je vybavený radarem typu PESA a druhý modernějším typu AESA. Radary mají být schopné pokrývat oblohu v rozsahu 360 stupňů bez jakýchkoliv slepých míst a cíle identifikovat do vzdálenosti 180 až 200 kilometrů – najednou jich zvládají sledovat až 24. Systém je pak schopen reagovat do 20 sekund a odpálit proto nim střely.

⚡️BREAKING

🇮🇷 Iran unveiled Arman air defence system

Arman can detect 24 targets at a distance of 180 kilometres and simultaneously engage 12 targets in less than 20 seconds and engage strategic bombers and short-range ballistic missiles. pic.twitter.com/zqsOHnxSfc

— WORLD OBSERVER (@WorldObserver_1) February 17, 2024

Arman má pokrývat celé spektrum cílů, a to včetně balistických raket krátkého doletu, řízených střel, dronů nebo bojových letounů, uvádí ArmyRecognition. Využívá přitom střely označené jako Sayyad-3F o hmotnosti 1 tuny, které jsou schopné je zasahovat do vzdálenosti až 120 kilometrů a výšky 27 kilometrů, i když to budou údaje týkající se běžných cílů, nikoliv balistických raket. Střílet může pak na 6 cílů najednou, ale není jasné, jak jsou střely naváděné – mohou mít i aktivní radarové navádění; ani jak těžkou mají hlavici nebo rychlost.

Údajně zaměří i F-35, ale mám pochyby

Publikované fotografie ukazují, že je Arman na osmikolovém nákladním podvozku, jehož součástí je i radar a odpalovač na tři střely, což by mohlo svědčit o tom, že může každé vozidlo působit samostatně, ale s vysokou pravděpodobností je lze propojit i do jednoho koordinovaného systému. Není však jasné, kolik jich může Írán mít, ale vzhledem k tomu, že jsou podobné systémy velmi náročné a drahé, asi jenom omezený počet.

„Nositel vítězství“ zvaný Fattah je první íránská hypersonická raketa v historii, třeba Evropu ale zdaleka neohrozí

To, co systém umí, jsou informace íránské strany (takže možná přeceněné), ovšem ani tak ho nelze podceňovat, neboť Írán již dokázal mnoha systémy překvapit. Navíc disponuje i ruskými S-300, uvádí ArmsControl, takže mohl některé technologie okopírovat – v reverzním inženýrství jsou Íránci velice dobří – případně mohli dostat pomoc z Ruska. I když tvrdí, že Arman dokáže sestřelit moderní letadla Izraele a USA, nejspíše se nebude jednat o nějakou zázračnou zbraň schopnou jednoduše zaměřit letouny stealth jako Lockheed Martin F-35 Lightning II.

Článek Nový íránský systém Arman odhalí cokoliv, co dnes létá. Sestřelovat má dokonce i F-35 a balistické rakety, ale mám pochyby se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Raketa by mohla udeřit kdekoliv v Evropě

Balistické rakety krátkého a středního doletu mají dosah od 500 do 5 500 kilometrů, vysvětluje Wikipedia, a dělí se ještě do několika dalších podkategorií. Znamená to, že rakety s nejdelším dosahem umístěné třeba za Moskvou by dokázaly zasáhnout jakékoliv místo v Evropě, i když nejen zde. Dosud se Evropa, respektive evropští členové NATO, takového útoku bát nemuseli, ale pokud by Rusko začalo takové rakety opět vyrábět, situace by se rázem změnila.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace

Rusko samozřejmě disponuje i jinými nosiči schopnými zasáhnout cíle v Evropě, jmenovitě jde o řízené střely Ch-102 s hlavicí o síle 250 kilotun, uvádí MissileTreath. Jejich dosah je až 2 800 kilometrů a odpalovány jsou ze strategických bombardérů. Jenomže taková řízená střela letí většinou jenom vysokou podzvukovou rychlostí nízko nad zemí, kde ji lze sestřelit běžnými systémy protivzdušné obrany. Na balistické rakety jsou však potřeba vyspělé systémy, třeba MIM-104 Patriot, které řada členů NATO nemá nebo jich existuje málo.

Rakety středního doletu již ve světě jsou

Problém balistických raket krátkého a středního doletu není jenom ruský, ačkoliv by země mohla začít tyto zbraně produkovat, uvádí ArmyRecognition. V posledních desetiletích začaly podobné zbraně vyrábět i jiné státy, třeba Čína, Severní Korea a Írán, neboť se na ně smlouva nevztahovala. Situace je tak vážná, že podobné rakety nejspíše bude muset začít produkovat i NATO, jenom aby mělo adekvátní odpověď, případně vyvinout lepší zbraně.

Hwasong-16B je nejnovější severokorejský hypersonický komplet, na jehož vývoji se pravděpodobně mohlo podílet Rusko

Pro evropské členy NATO, včetně České republiky, to znamená, že budou muset začít budovat obranu proti raketám, a to včetně raket krátkého a středního doletu. Za tímto účelem již vznikl program European Sky Shield Initiative. Wikipedia uvádí, že je do něj v současné době zapojeno 21 států a další se pravděpodobně přidají. Vybudovat chtějí společný integrovaný systém, který by měl být založený hlavně na systémech IRIS-T SLM, MIM-104 Patriot a izraelském Arrow 3. Hlavně ten by měl být schopen hrozbu raket krátkého a středního dosahu řešit.

Článek Obnova ruských jaderných balistických raket z dob studené války by znamenala problém pro celé evropské NATO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Satelity rozeseté po celé oběžné dráze

Vůbec prvním krokem k tomu, aby se daly hypersonické zbraně zastavit, je umění je detekovat. Americká cesta je založena na vybudování vícevrstevní architektury protiraketové obrany, uvádí SpaceNews, kdy myšlenka spočívá v tom, že by ve vesmíru byl ne jeden, ale více systémů složených z různých typů satelitů a v různých výškách, které by se navzájem doplňovaly, a také by vzájemně komunikovaly. To by zajistilo nejenom detekci, ale i navedení protizbraní na hypersonické cíle, a zároveň by byla taková struktura odolnější proti útoku.

iZdroj fotografie: Uživatel Nutshell Military / Creative Commons / CC BY-SA

Zbraní schopnou nést jadernou hlavici a zaútočit na cíle kdekoliv na zemi jsou tzv. hypersonická klouzavá vozidla. Ta je nutné vynést do velké výšky jako balistickou raketu, kde se od nosiče odpojí, ale neklesají po balistické dráze jako běžné hlavice raket. Mohou manévrovat a je velice obtížné je sledovat, uvádí ScientificAmerican, přičemž mohou letět v atmosféře, ale i mimo ni, a navíc velmi vysokou rychlostí. Ve výsledku je tak málo času na jejich zaměření. Hypersonické kluzáky má nyní mít Rusko, ale i Čína, a možná také Severní Korea.

Cíle je nutné detekovat a navést na ně zbraně

Americké řešení spočívá minimálně ve dvou projektech – prvním je „Hypersonic a Ballistic Tracking Space Sensor“ od Agentury protiraketové obrany, a druhým sledovací vrstva Agentury pro rozvoj vesmíru. Satelity prvního projektu mají sledovat balistické a manévrující hypersonické střely létající mimo dosah současných systémů detekce balistických střel, kdežto v druhém případě je budován varovný a zároveň komunikační systém, uvádí TheDefensePost. Jeho satelity mají být levné, snadno nahraditelné, a bude jich možná až tisícovka.

14násobek rychlosti zvuku: ke skutečným zbraním budoucnosti jsou nejblíže Číňané, kteří stvořili nemožné – hypersonický generátor

Sledování hypersonických zbraní je samozřejmě jenom prvním krokem v obraně proti nim. V další fázi bude nutné vyvinout systémy, které budou na základě získaných dat schopné cíle ničit. Může se jednat o nějaké typy protistřel, ale budou muset být mnohem rychlejší a pohyblivější než ty současné. Vyloučeno pak není ani použití energetických zbraní, ale i ty čeká dlouhý vývoj.

Článek Americká orbitální flotila by mohla sledovat nejen ruské hypersonické zbraně. Řešení je ovšem trochu neuvěřitelné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ch-47M2 Kinžal letí po balistické dráze

Zmíněná hypersonická balistická raketa je odvozená od pozemní balistické rakety 9K720 Iskander-M, uvádí MissileThreat, ale je odpalována z letadel – nejčastěji z Mikoyan MiG-31K Foxhound. Její dosah je přes 2 000 kilometrů a chová se jako balistická raketa, takže vystoupá hodně vysoko (standardně desítky kilometrů), a následně padá po balistické křivce dolů, i když může v omezené míře svou trajektorii měnit. Dosahovat přitom může hypersonické rychlosti přes Mach 5, ale to při útoku umí i mnohé další balistické zbraně.

The Kh-47M2 Kinzhal is a hypersonic air-launched ballistic missile. Previously difficult to hit, due to their Mach 10 speed (10 times speed of sound). Below images said to show missile debris, – the missile cone is so thick to withstand temp during flight. https://t.co/uTJWoiIHcs https://t.co/RcHpF5DUud pic.twitter.com/6Ia1GgY5Dg

— Glasnost Gone (@GlasnostGone) May 6, 2023

Argumentem odpůrců, proč nelze Ch-47M2 Kinžal sestřelit, je, že protistřely MIM-104 Patriot nejsou dostatečně rychlé, aby raketu dohnaly. Třeba Wikipedia u střely PAC2 uvádí rychlost Mach 3,5, kdežto u protiraketové PAC-3 je neznámá, ale může být podobná nebo o něco vyšší. Vyšší rychlost však protistřela nepotřebuje, neboť Ch-47M2 Kinžal nestíhá, ale letí mu naproti, když se blíží k zemi. Mnohem více tedy záleží na jejím naváděcím systému. U PAC-3 je tak dobrý, že ji navede přímo na cíl, takže ho zničí svým nárazem, uvádí ArmyRecognition.

Na fotografiích je hlavice, ne Ch-47M2 Kinžal

Druhým často užívaným argumentem je, že ukázané trosky Ch-47M2 Kinžal se mu vůbec nepodobají, ale spíše připomínají leteckou pumu, třeba BETAB 500, uvádí Forces. Jenomže prezentované fotografie neukazují celou raketu, ale pouze její bojovou hlavici, která váží asi 480 kilogramů, uvádí KyivPost. Tato hlavice je uvnitř rakety a pumě se samozřejmě podobá, stejně jako ona je zkonstruovaná tak, aby při dopadu z výšky způsobila co největší škodu. Samozřejmě to ale neznamená, že byla ukázaná hlavice vždy 100% autentická.

I „nesestřelitelná“ ruská raketa Kinžal může jít k zemi; a vlastně to ani není tak těžké, neumí totiž pořádně manévrovat

Je tedy Ch-47M2 Kinžal nebezpečný? Jednoznačně ano, ale nikoliv tak, jak se snažilo Rusko v minulosti tvrdit. Je velmi rychlý, i když možná ne deklarovaných Mach 9 až 10, má veliký dosah a je i hodně přesný. A ačkoliv ho lze zachytit, je to extrémně obtížné a dokáže to jenom několik systémů na světě, třeba SAMP/T, David’s Sling a HQ-22. Ty jsou ovšem dost drahé a nedostatkové, takže nejsou všude. Balistické rakety přitom ničí na vzdálenost max. desítek km, takže pokud jich je v nějaké ohrožené oblasti málo, ne každý Ch-47M2 Kinžal mohou zachytit.

Článek „Sestřelit Ch-47M2 Kinžal není možné“ – veliký omyl lidí, kteří tomu asi jenom nechtějí věřit. Nejenom MIM-104 Patriot to dokáže se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

L-SAM s dosahem až 180 kilometrů

Hrozba severokorejských raket je tak veliká, že se jihokorejská armáda v roce 2020 rozhodla vyvinout domácí systém protiraketové obrany, který by doplnil ty v současnosti zavedené. Především se jedná o již zmíněné americké MIM-104 Patriot a jihokorejské K-SAAM, které jsou podobné ruskému systému S-350. Vyvíjený jihokorejský systém označovaný jako L-SAM by pak měl být schopen zasahovat balistické rakety ve výšce do 60 kilometrů, v budoucnu se ale počítá s vylepšením jeho schopností, aby je zvládal i ve výšce až 180 km.

S. Korean L-SAM. Appears to be changed to 2 stage design from one dual-pulse motor?

The concept of ATBM type + anti-aircraft type is also nice.

Wonder what the enhanced TK-3s would look like (claimed to have an interception ceiling of 70 to 100 km) pic.twitter.com/7EMTQfaah8

— Taepodong (@stoa1984) January 27, 2023

MIM-104 Patriot nebo jihokorejský systém K-SAAM teď zvládají cíle do výšky zhruba 40 kilometrů, americký THAAD pak do zhruba 150 kilometrů. Jihokorejským ozbrojeným silám by se tak podle KoreaHerald podařilo vybudovat další stupeň a mít protiraketovou obranu nejlépe třístupňovou. Systém L-SAM má navíc využívat moderní radar typu AESA a jeho střely budou ničit cíle přímým nárazem. Zvládat mají balistické rakety, řízené střely i letadla, pozdější inovovaná verze s mnohem delším dosahem dokonce i hypersonické kluzáky.

L-SAM má být ve výzbroji v roce 2025

Jihokorejské ozbrojené síly se podle Defence Blog pochlubily novým systémem L-SAM na velké vojenské přehlídce v Soulu koncem léta 2023, o níž jsme na ArmádnímZpravodaji rovněž psali. Neznamená to pochopitelně, že by byla zbraň připravena k nasazení, do léta roku 2023 by však měla projít celkem čtyřmi testy, z nichž tři už byly úspěšné. Zavedení do výzbroje je pak plánováno kolem roku 2025. Systém má být součástí protiraketové obrany zvané Korea Air and Missile Defense, jejíž úlohou je podle Korea Times odradit Severní Koreu útoku.

Jasný vzkaz pro Kim Čong-una: už rozsáhlé námořní cvičení amerických a jihokorejských vojáků demonstruje jednoznačnou převahu

Pokud se Jižní Koreji podaří L-SAM úspěšně dokončit, bude se jednat o jeden z mála systémů na světě, který dokáže ničit i balistické, případně hypersonické střely. Jižní Korea je přitom známa ochotou své vyspělé zbraně prodávat zájemcům v zahraničí, takže není vyloučeno, že by mohli mít o L-SAM zájem například i evropští členové NATO. Mohla by se z něj stát alternativa k dražším americkým systému Patriot a THAAD, případně k evropskému SAMP/T. Záležet ale bude také na konečné ceně a výrobních kapacitách.

Článek Vyvíjený jihokorejský systém L-SAM se má vyrovnat MIM-104 Patriot nebo THAAD, a bude-li levnější, může zamířit i do zemí NATO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Obrana Izraele má několik vrstev

Izraelská protivzdušná obrana je několikavrstevná, což znamená, že dokáže zastavit střely různého typu a různého dosahu. Prvním typem zbraně je Iron Dome zaměřený hlavně na rakety velmi krátkého dosahu, další systémy pak umí sestřelovat drony, řízené střely, balistické rakety krátkého, středního i dlouhého dosahu – jde například o David’s Sling a Arrow 3. Vybudovat takovou obranu stálo izraelský rozpočet mnoho peněz, ale země neměla na vybranou, neboť bývá její území odstřelováno radikály velmi často.

Iron Dome, izraelský ochranný systém, nikoliv sci-fi výmysl. Chrání úspěšně izraelská města před raketovými útoky nepřátel

Ale ani vyspělé izraelské zbraně nedokázaly sobotní útok palestinských raket zcela zastavit – důvodů může být několik – a tím nejzávažnějším bude množství odpálených raket. Zlikvidovat až 5 tisíc střel odpálených téměř najednou není schopen ani ten nejlepší systém na světě. Takový počet střel ho zkrátka přetíží a v odpalovačích mu dojdou protirakety, které obsluhy nestačí doplňovat. Obecně také platí, že žádný systém protiraketové obrany zkrátka nepracuje se 100procentní účinností, takže některé rakety nakonec projdou.

Útokům bránil hlavně Iron Dome

Hlavní úlohu sehrál v obraně proti útoku Hamásu systém Iron Dome navržený právě proti střelám, které užívají palestinští radikálové. Jeho protistřely Tamir umí likvidovat rakety s dosahem až 70 kilometrů, účinné jsou ale i proti dělostřeleckým projektilům. Během svého letu dokáží prudce manévrovat a jsou velmi efektivní. Součástí systému Iron Dome je i radar EL/M-2084 podobného typu, jaký si pořídily české ozbrojené síly. A ačkoliv systém nezabránil útoku zcela, většinu střel zlikvidoval a bezesporu tak zachránil životy mnohých civilistů.

iZdroj fotografie: IDF Spokesperson’s Unit / Creative Commons / CC BY-SA

Systém Iron Dome (doslova Železná kopule) má pak doplňovat laserový Iron Beam. Izrael ho vyvinul právě proto, aby kompenzoval nedostatky protiraketového systému založeného na interceptorech. Laserové zbraně jsou totiž schopné v případě dostatku energie pálit opakovaně a jejich provoz je extrémně levný. A i když byl systém v letech 2021 až 2022 úspěšně testován, podle dostupných informací není ještě nasazen. Údajně je třeba ho ještě zdokonalit, pročež byl stažen, a v plném operačním nasazení se ocitne nejspíše za dva až tři roky.

Izrael slaví úspěch, uznávaný Iron Dome míří na vodu jako C-Dome. Mohlo by se jednat o nejlepší protiraketový systém obrany na moři

Izrael má ale ve své výzbroji i další zbraně protivzdušné obrany, jde třeba o systémy MIM-104 Patriot, David’s Sling a Arrow 3. Všechny jsou velmi moderní, ale proti střelám odpalovaných Hamásem nejspíše nezasahovaly, protože se proti nim nehodí. Jsou určené proti klasickým řízeným střelám, případně balistickým raketám. Ale těmi Hamás pravděpodobně nedisponuje; systémy jsou tak primárně zaměřeny proti možnému útoku ze strany Íránu.

Hamás vyrábí rakety na koleně

Nejčastěji používanými střelami Hamásu jsou Kassám vyráběné v dílnách přímo v pásmu Gazy, a to z běžně dostupných materiálů. Jde přitom o celou rodinu raket – existují v různých velikostech a vahách – ty největší mají průměr kolem 220 mm a hmotnost asi 50 kg. Většinou dokáží zasahovat cíle do vzdálenosti 20 km, ale údajně existují i typy s mnohem delším doletem. Podobné parametry mají přitom i rakety Quds, jejichž výhodou je velmi nízká cena. Lze je tak vyrábět kdekoliv a ve velkých počtech, a jsou schopné izraelskou obranu zahltit.

iZdroj fotografie: Izraelské obranné síly

Palestinci ale mají i vyspělejší zbraně, dobrým příkladem mohou být rakety Fajr-5 dodané z Íránu. Jde o střely ráže 333 mm s dosahem až 75 km, které Hamás již v minulosti proti cílům v Izraeli použil. Dalším typem jsou pak rakety M-302 ráže 302 mm vyráběné v Sýrii. I ty mají dosah kolem 70 km a minimálně několik kusů se Hamásu dříve podařilo získat. Hnutí může stejně tak používat nějaké improvizované sebevražedné drony, ale je pravděpodobné, že již většinu raket vyčerpalo při počátečním masivním útoku, a Izrael se tak snad dalšího bát nemusí.

Článek 1 důvod, proč i nejlepší izraelské zbraně jako Iron Dome a David’s Sling neustojí útok několika tisíc raket, i když přesně proto existují se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Obrana může zastavit jen několik raket

V současnosti se USA spoléhají na systém GMD, jehož součástí je pravděpodobně 44 protistřel, i když se mluvilo o navýšení jejich počtu o dalších 20. Tyto protistřely ničí balistické rakety ve střední fázi jejich letu, a dle propočtů jsou potřeba 4 k dosažení 97% šance na zničení jedné rakety. Z toho jasně plyne, že si systém dokáže poradit jen s několika z nich, ale proti nějaké větší salvě je zkrátka bezmocný, neb nemá dostatek protistřel.

🔴Biggest Defence Company of the world, #LockheedMartin has announced the successful validation of designs for all elements of the nation’s Next Generation Interceptor (NGI) with the US 🇺🇸Missile Defense Agency (MDA)

🟡NGI is considered the future of the MDA’s ground-based… pic.twitter.com/Jwj0oPZAzE

— Resonant News🌍 (@Resonant_News) August 8, 2023

Americká protiraketová agentura MDA ale u společnosti Lockheed Martin objednala již před nějakou dobu protistřely označované jako NGI, které by měly tento stav změnit. Ovšem ne tím, že by jich byl nějaký významný počet, ale prostě tím, že bude jedna protistřela schopna sestřelit více balistických raket najednou. To by značně zvýšilo jejich efektivitu zvláště v okamžiku, kdy by nějaký soupeř odpálil salvu raket, aby protiraketovou obranu zahltil.

NGI by nesla více malých interceptorů

Podrobnosti o fungování těchto střel jsou samozřejmě utajované, ale pravděpodobně by jedna taková nosná raketa obsahovala více menších protistřel. Útok na mezikontinentální balistické střely by pak probíhal ve vesmíru, kam je nejprve třeba protistřelu vynést, a kde by z ní proti cílům odstartovalo více menších protistřel. Kolik by jich ale jedna raketa nesla, není známo. NGI by každopádně měla zároveň disponovat systémy na rozeznávání návnad, stejně jako schopností poradit si s manévrujícím cílem.

Info: NGI je zkratka pro Next Generation Interceptor

Simulátor ukazuje, jaká by mohla být jaderná odplata Moskvě: jenom americká W-87 by zabila přes 550 tisíc lidí a přes 2 miliony jich zranila

Podle posledních zpráv se Lockheed Martin nejspíše chystá k prvnímu testu nové protistřely, i když není známo žádné konkrétní datum. Americká MDA předpokládá, že by NGI mohly být k dispozici někdy kolem roku 2027. Prozatím se mluví o instalaci 21 kusů, což by samozřejmě ani při schopnosti zasáhnout více cílů nedokázalo zastavit třeba masivní ruskou salvu, ale určitě by byly účinné proti menší salvě například ze Severní Koreje.

Článek Americká antiraketa NGI má z vesmíru „neutralizovat“ celou salvu balistických raket najednou, účinná bude i proti ruským se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střely Aster byly původně pro lodě

Základ francouzsko-italského projektu sahá do 80. let 20. století, kdy bylo třeba na plavidlech nahradit systémy protivzdušné obrany. Zatímco mnohé země se obrátily k americkému řešení, Francie s Itálií se rozhodly pro vlastní cestu, a tak nakonec konsorcium firem MBDA a Thales vyvinulo střely rodiny Aster určené proti letadlům, řízeným střelám a balistickým raketám. Aster 15 je určena na kratší vzdálenosti, kdežto Aster 30 s posilovačem na dlouhé; tato druhá byla pak také použita pro verzi SAMP/T odpalovanou ze země.

iZdroj fotografie: Uživatel Kevin.B / Creative Commons / CC BY-SA

Střely Aster 30 jsou 4,9 metrů dlouhé a váží 450 kilogramů, přičemž dosahují rychlosti až Mach 4,5 a mají velmi dobrý aktivní radarový vyhledávač, což zaručuje schopné vyhledání cíle i v prostředí se silným rušením. Proti letadlům a řízeným střelám je jejich dosah přes 100 km do dálky a 20 km do výšky, proti balistickým raketám pak do výšky 15 km. SAMP/T ale zvládá balistické rakety s doletem 600 kilometrů, což je menší hodnota než u amerického MIM-104 Patriot. Cíl pak střela ničí směrovým výbuchem 15 kg těžké hlavice.

SAMP/T (MAMBA) je vysoce mobilní

Z pozemní verze lze odpalovat střely z odpalovače na nákladním automobilu, na němž je 8 kontejnerů s raketami. Součástí systému je dále radar ARABEL namontovaný rovněž na nákladním automobilu, a řídicí jednotka. K dispozici je pak také generátor nebo vozidlo údržby a překladač střel. MAMBA je tedy velice mobilní a lze ho na místo určení snadno dopravit. Baterie je pak schopná sledovat až 100 cílů a navádět najednou salvu až 48 střel.

V reakci na invazi Ruska do Ukrajiny posiluje NATO obranné pozice na východě: Francie rozmístila raketové systémy MAMBA v Rumunsku

Střely Aster 15 a 30 využívá hned několik námořnictev, pořídilo si je třeba i námořnictvo britské. Pozemní verzi SAMP/T má však kromě Itálie a Francie pouze Singapur, a Itálie dodala v roce 2023 minimálně je z nich na Ukrajinu jako pomoc proti útokům ruských řízených střel. Systém MAMBA má tedy za sebou i nějaký bojový křest. O tom, kde přesně ho Ukrajina rozmístila a jaké má výsledky, však zatím nejsou žádné veřejné informace.

Článek MAMBA je málo známý, a přesto pěkně „jedovatý“ systém protivzdušné obrany; jde o evropskou obdobu amerického MIM-104 Patriotu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ostrov by byl cílem mnohých zbraní

Guam leží v souostroví Mariany mezi Filipínským mořem a Tichým oceánem; od roku 1898 přitom patří USA. Od Tchaj-wanu se nachází asi 2 600 kilometrů daleko, a ačkoliv má Amerika základny i blíže, je toto nejbližší silná základna na jejich výsostném území. V případě nějakého konfliktu s Čínou by byla ústředním místem pro americké operace, a tedy i cílem pro čínské balistické rakety, řízené střely, letadla či hypersonické kluzáky. Je proto logické, že je nutné ostrov vybavit mimořádně silnou protivzdušnou obranou, aby si s hrozbami dokázala poradit.

Poloha souostroví Mariany, jehož je Guam součástí (Čína leží nalevo / západně)

V současné době zajišťuje protiraketovou obranu souostroví systém THAAD se schopností ničit balistické rakety krátkého a středního doletu, a omezeně i rakety mezikontinentální. Nejspíše tam ale bude i systém MIM-104 Patriot a další schopné zbraně. Plány pak počítají s vytvořením mnohavrstevné integrované obrany opírající se o řadu výkonných radarů. Ty by měla být schopna ničit hrozby od mezikontinentálních balistických raket, přes řízené střely a hypersonické zbraně, až po všelijaké letouny nebo drony.

Čína zvolila před lety lepší taktiku a Amerika dnes nemá dost lodí ani k zajištění své národní bezpečnosti, natož k misím ve světě

Aegis Ashore jako hlavní obránce

Hlavním obranným systémem ostrova Guam bude Aegis Ashore, což je pro pozemní použití upravená verze protivzdušného systému používaného na plavidlech amerického námořnictva. Kromě radarů obsahuje modifikovaný odpalovač Mk 41 VLS, v němž mohou být umístěny střely SM-3, SM-6, nebo i vyvíjené Glide Phase Interceptor určené přímo proti hypersonickým zbraním. Do odpalovače je ale možné nabít i řízené střely RGM-109 Tomahawk se schopností zasahovat pozemní i námořní cíle, ale i další druhy zbraní.

Davidson: Aegis Ashore on Guam Would ‘Free Up’ 3 Navy Destroyers – USNI Newshttps://t.co/99UEEBxGRl pic.twitter.com/GjcZYPQX1l

— U.S. Naval Institute (@NavalInstitute) March 4, 2021

Aegis Ashore bude kooperovat s dalšími systémy jako THAAD a MIM-104 Patriot, ale využít by šel např. i systém NASAMS, a pro obranu na krátkou vzdálenost pak Enduring Shield. V současné době používá především střely vzduch-vzduch AIM-9X Sidewinder, ale odpalované ze země. Má být ovšem schopen integrovat například i izraelské střely Tamir známé z izraelského systému Iron Dome, a v budoucnu bude pravděpodobně moci využívat i další druhy interceptorů.

Článek Nejstřeženějším místem na planetě Zemi může být americký ostrov Guam daleko od pevniny, kvůli hrozbě konfliktu s Čínou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Systém lepší než americký Patriot

Ačkoliv je Izrael chráněný americkým Patriotem, jeho ozbrojené síly se rozhodly pořídit si vlastní systém s mnoha vylepšeními. Požadovaly zbraň se schopností vypořádat se s cíli jako jsou balistické střely krátkého a středního doletu, hypersonické zbraně, ale i řízené střely, letadla nebo velké drony. Vývoj David’s Sling začal kolem roku 2006, a kromě izraelské společnosti Rafael se na něm podílel americký Raytheon. Do služby pak vstoupil v roce 2017.

iZdroj fotografie: Protiraketová agentura USA

Davidův prak má podle dostupných údajů velmi dobré parametry. Je schopen zasahovat cíle ve vzdálenosti od 40 do 300 kilometrů, což je dvojnásobek toho, čeho je schopen známý MIM-104 Patriot, a do výšky má mít dosah až 150 kilometrů. Dokázal by si tak poradit třeba s letícími strategickými bombardéry Tupolev Tu-160 Blackjack nebo Tupolev Tu-95 Bear, tedy pokud by nepoužily z dálky odpalované řízené střely. Určitě by ale ohrozil nebo zcela zničil letouny shazující klouzavé pumy, z nichž některé mají dolet i přes 100 kilometrů.

Střely jsou odolné proti rušení

Střely systému David’s Sling mohou dosahovat rychlosti Mach 7,5, což naznačuje, že by se mohly vypořádat dokonce i se střelami hypersonickými. Jejich navádění je založeno na kombinaci vlastního radaru typu AESA, ale disponují i elektrooptickým a infračerveným vyhledávačem. Takové duo zajišťuje nejen vysokou přesnost, ale také odolnost proti různým typům rušení. Střela přitom zničí cíl nárazem.

Izrael měl možnost vyzkoušet systém i v praxi, v dubnu 2018 s jeho pomocí zlikvidoval dvě rakety OTR-21 Točka vypálené ze Sýrie, a v květnu 2023 střelu vypálenou z pásma Gazy. Kromě Izraele má o systém enormní zájem i Finsko, které se již dohodlo s izraelskou vládou a společností Rafael. Davidův prak by měl Finsko primárně chránit proti hrozbám z Ruska, a nejspíše by byl účinný i proti jeho hypersonickým balistickým raketám Ch-47M2 Kinžal.

Článek Davidův prak „aka“ Kouzelná hůlka má 2násobný dosah než americký Patriot, na uzdě udrží i ruské bombardéry Tupolev Tu-160 a Tu-95 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

První S-500 mají chránit Moskvu

V současné době mají být první systémy S-500 rozmístěné kolem Moskvy, aby posílily její protivzdušnou obranu. Kolik jich ve skutečnosti je, není veřejný údaj, ale některé zdroje tvrdí, že sériová výroba ještě stále neběží (což ostatně v Rusku není takové překvapení). Ačkoliv by označení S-500 mohlo evokovat, že jde o nástupce S-400, jedná se spíše o jeho doplnění, Rusko totiž počítá s nasazením obou současně. S-500 má větší dosah a je více zaměřený proti hrozbám v podobě balistických raket, hypersonických zbraní a cílů na nízké oběžné dráže, i když řízené střely a letadla zvládá také (primárně proti nim však slouží jiné systémy).

The Russian S-500 missile system will be brought to international markets by 2030.

The S-500 surface-to-air missile system has a range of 600 km (370 miles), which is designed to intercept & destroy intercontinental ballistic missiles, cruise missiles & supersonic aircraft. pic.twitter.com/BWqCvnWndO

— Arya 🇮🇷 (@AryJeay) August 24, 2021

Oficiální údaje tvrdí, že střely systému S-500 by měly být schopné zasahovat balistické rakety do vzdálenosti až 600 kilometrů a jiné vzdušné cíle jako letouny do 500 kilometrů. Jsou ale účinné jen proti balistickým raketám s doletem 3 500 km, ale už nikoliv proti mezikontinentálním jako je Minuteman III. Zároveň by měly být schopné zasahovat cíle letící i vyšší rychlostí než Mach 5, jejich výškový dosah je 180 až 200 kilometrů, a satelity nebo vesmírné lodě by dokázaly zlikvidovat na nízké oběžné dráze.

S-500 prý zvládne i letouny stealth

Systém je docela mobilní, střely jsou na nákladním automobilu BAZ-69096 10×10, a jeho součástí je také mobilní velitelské a řídící stanoviště a několik druhů radarů, jejichž dosah je až 3 000 kilometrů. Rusko tvrdí, že je S-500 schopen odhalit a ničit letadla páté generace se schopnostmi stealth, ale tato tvrzení nelze nijak ověřit, ostatně jako většinu uváděných schopností. V mj. minulosti uvádělo, že jedině S-500 může sestřelit hypersonickou balistickou raketu Ch-47M2 Kinžal, ale ukázalo se, že to zvládne i americký MIM-104 Patriot.

Systém S-550, hrozba pro vše, co létá: Rusko může do pár let představit světu obranu, kterou už nepronikne naprosto nic

Na západě zbraň podobných schopností neexistuje, asi nejvíce se S-500 blíží americký protiraketový systém THAAD a izraelský Arrow 2, ale oba jsou zaměřené hlavně na balistické rakety a mají menší dosah – neměly by tedy být používány proti letadlům. Naopak americký protibalistický GMD a izraelský Arrow 3 mají mnohem větší dosah a jsou určené hlavně proti mezikontinentálním balistickým raketám. Čína má pak vyvíjet možná podobný systém označovaný HQ-29.

Článek S-500, doplněk S-400, má chránit ruské nebe před balistickými raketami i hypersonickými zbraněmi; Západ takovou zbraň nemá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

S-500 nejspíše všechny rakety nezvládne

Největší země světa má již několik let ve výzbroji velmi schopný systém S-400, a od roku 2021 také nový systém S-500. Ten by měl být dle dostupných údajů schopen ničit mezikontinentální balistické rakety i hypersonické střely, jeho dosah vychází až na 600 kilometrů. Některé údaje ovšem tvrdí, že je schopný sestřelovat balistické rakety jen s dosahem do 3 500 kilometrů. Vedle toho lze interceptory použít i proti cílům na nízké oběžné dráze.

🇷🇺 Testato con successo il nuovo missile S-550 “Satellite killer”, l’assassino satellitare.

La TASS citando fonti del ministero della difesa, riporta che l’arma segreta sia in grado di „colpire veicoli spaziali, veicoli di rientro di missili balistici e bersagli ipersonici

1/4. pic.twitter.com/1VjLHlPXwd

— Lukyluke31 (@Lukyluke311) May 11, 2022

Ruský ministr obrany Sergej Šojgu již v roce 2021 uvedl, že by měl S-550 schopnosti S-500 doplňovat. Odborníci spekulují o tom, že tím Rusko nejspíše myslí schopnosti zasahovat cíle, proti nimž není S-500 příliš vhodný. Pravděpodobně by se jednalo o mezikontinentální rakety s větším dosahem a o vesmírné cíle, na něž by nebyly schopné střely ze staršího systému dosáhnout. Na cíle na kratší vzdálenosti má pak Rusko S-400 a S-350 Vityaz.

Zasáhne i cíle v hlubokém vesmíru

Někteří dokonce spekulují, že by cílem pro S-550 nemusely být jen satelity na vyšších oběžných drahách, ale například i vesmírné lodě nebo drony. Asi jako největší hrozbu může Rusko vnímat vesmírný robotický bezpilotní raketoplán Boeing X-37B označovaný i jako vesmírný dron. Spojené státy mají dva, a jsou schopné ve vesmíru vykonávat dlouhodobé mise. Spekuluje se i o možnosti jejich vyzbrojení, i když dnes jsou používané hlavně k výzkumným účelům.

Do Moskvy už nic nepronikne, „vytunila“ svou protivzdušnou obranu: systémy Pancir-S1 na střechách budov, S-300, S-400 i S-500 poblíž

V případě, že by Rusko novým systémem značně vylepšilo schopnosti své protiraketové obrany, zvláště pak nad rámec obrany Moskvy, lze očekávat reakce dalších mocností, což by vedlo k dalším závodům ve zbrojení. Spojené státy by mohly výrazně navýšit počet protistřel své protiraketové obrany GMD, která by v současné době měla disponovat zhruba 60 protiraketami. Čína zase může zvýšit úsilí na vývoji svého systému HQ-29.

Článek Systém S-550, hrozba pro vše, co létá: Rusko může do pár let představit světu obranu, kterou už nepronikne naprosto nic se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Systém Patriot zvládá i hypersonické rakety

Americký systém MIM-104 Patriot je velmi známou zbraní, už v 90. letech 20. století byl nasazen ve válce v Perském zálivu, konkrétně v Iráku proti střelám Scud, ale nejznámější je jeho současné působení na Ukrajině. Právě tam si dokázal poradit s ruskými řízenými střelami a sestřelil i hypersonické balistické rakety Ch-47M2 Kinžal označované za nesestřelitelné. Jeho rakety jsou tak v praxi prověřené i proti těm nejmodernějším zbraním, pročež je chce výrobce Lockheed Martin dostat i do oblasti námořnictva nebo pobřežní ochrany.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

Americké námořnictvo používá aktuálně systém Aegis umístěný na křižnících a torpédoborcích, ale na lodích ho mají i někteří spojenci – třeba Japonsko, Jižní Korea, Norsko a další; nově přitom existuje i verze umisťovaná na pobřeží. Aegis je postavený na radaru AN/SPY-1 a střelách odpalovaných ze standardního vertikálního odpalovacího systému Mark 41. Odpalovány jsou z něj střely jako jsou SM-3 a SM-6, které jsou pak k cíli naváděny výše zmíněným radarem.

Střely lze odpálit z lodě a navést lodním radarem

Lockheed Martin modifikoval nejnovější střely do systému Patriot PAC-3 MSE tak, že jsou schopné komunikovat s námořním radarem systému Aegis prostřednictvím upraveného datalinku. Od roku 2022 je navíc lze umístit i do lodního odpalovače Mark 41, což znamená, že jdou rázem používat na více než 110 lodích námořnictva amerického, ale i na lodích spojenců, a také v novém pobřežním systému Aegis Ashore, který je třeba v Polsku.

Střely PAC-3 MSE jsou určené k zachycení a zničení přilétajících balistických střel, řízených střel a letadel. Kromě navádění radarem z pozemních základen nebo plavidel mají aktivní radarové navádění, což zvyšuje šanci na zasažení cíle. Zasahovat mají cíle do výšky 36 km a vzdálenosti až 100 km, v případě balistických raket do 30 km. Přesné specifikace střel jsou tajné, ale měly by být velmi obratné, aby dokázaly přímým zásahem zničit manévrující cíle.

Článek MIM-104 Patriot na lodi jako superzbraň, která zničí i hypersonické střely, může být na 110 plavidlech Ameriky i spojenců se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Do evropského štítu chce i Česko

Budování systému protiraketové obrany je teprve v úplném počátku, iniciativu zatím podepsalo 17 evropských zemí, a to včetně Česka, a účast zvažuje dokonce i neutrální Rakousko. Německo coby lídr a nejbohatší stát iniciativy má ve výběru zbraní hlavní slovo, společný systém by měl ale znamenat výrazné úspory. Mluví se o 3 zbraních: 1) americký MIM-104 Patriot, přičemž systémy již některé země mají, 2) německý IRIS-T, a 3) izraelský systém Arrow-3 zaměřený na likvidaci balistických raket ve velkých vzdálenostech.

Germany approves purchase of Israel’s Arrow 3 missile defense systemhttps://t.co/ZevI8te1m2 pic.twitter.com/Fp1zkCCd4N

— i24NEWS English (@i24NEWS_EN) June 15, 2023

Izraelský Arrow 3 je systém vybavený střelami, které dokáží zasahovat cíle do vzdálenosti až 2 400 km a do výšky 100 km. Měl by být navíc použitelný i jako protisatelitní zbraň. Je speciálně navržen k likvidaci balistických raket, a to včetně mezikontinentálních balistických střel. Interceptory systému jsou dvoustupňové a své cíle likvidují nárazem. Není ovšem jasné, jak by si vedl proti hypersonickým zbraním, a zda by zvládne i nové izraelské střely Sky Sonic.

Vybrané zbraně jsou už vyzkoušené

Že jde o sázku na jistotu dokazují i úspěchy systémů na Ukrajině. Třeba MIM-104 Patriot je tak velmi známou zbraní, opakovaně prokázala, že dokáže ničit řízené střely, letadla i balistické rakety, ačkoliv mezikontinentální nikoliv. Na Ukrajině se ale vypořádala i s ruskými hypersonickými balistickými raketami Ch-47M2 Kinžal, které měly být nesestřelitelné.

Obranou systému Patriot nepronikne ani ruská střela Kinžal; možná by ji ale šlo zdolat počtem, neb za 120 vteřin vypálí i 6 % roční produkce

IRIS-T je pak systém středního dosahu proti řízeným střelám a letounům. I ten prokázal své schopnosti na Ukrajině, kde zneškodnil třeba řízené střely Ch-101 a Kalibr, ovšem proti balistickým raketám zasahovat neumí. Do European Sky Sheild by se mohl teoreticky zapojit i Českem pořizovaný izraelský systém SPYDER, ale není to jisté.

100% úspěšný německý protivzdušný systém IRIS-T SLM si udělal slušnou „reklamu“: na Ukrajině zatím ničí jeden cíl za druhým

Ačkoliv se jedná o zdánlivě všem prospěšný záměr, kritizuje opakovaně německou iniciativu Francie, a také se do ní nezapojila. Jedním z hlavních důvodů bude nejspíše to, že European Sky Shield nepočítá s francouzsko-italským Eurosam SAMP/T, což je jakási obdoba Patriotu postavená na základě střel Aster 30. Druhým častým argumentem je, že by mohl případný systém protiraketové obrany přimět hlavně Rusko posílit svůj arzenál, což by mohlo vést k oslabení účinnosti francouzského jaderného odstrašení.

Článek „Evropský nebeský štít“ by mohl zajišťovat protivzdušnou obranu téměř celé Evropě, zachytit by dokázal i hypersonické zbraně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mezikontinentální rakety stoupají vysoko

Zachycení mezikontinentálních střel není snadné, při jejich dosahu se totiž dostanou až do vesmíru, a některé se mohou pohybovat až 1 200 kilometrů nad povrchem Země. A jelikož je technicky nemožné zachytit je při startu (není na to čas a jejich sila či odpalovací systémy jsou daleko), lze to udělat až ve střední nebo závěrečné fázi letu. Rusko při obraně Moskvy volí systém zachycení v atmosféře, Američané naopak mimo ni ve střední části letu.

#Military: A recent discussion under ballistic missile defense, the notable Ground-Based Midcourse Defense (GDM). pic.twitter.com/2ep4XfQdgw

— Global: Military-Info (@Global_Mil_Info) October 26, 2017

Podobný systém jako Amerika zvolila podle zpráv z čínských médií také Čína, která už měla otestovat zachycení odpálené balistické rakety právě ve střední části letu. Test přitom dopadl podle tvrzení tamní vlády velice dobře, ale ministerstvo obrany k němu neuvedlo žádné podrobnosti. Není tedy jasné, kolik protistřel musel systém na zneškodnění balistické rakety použít, ani jaký způsob zachycení byl vlastně zvolen.

Protistřely jsou odpalované ze země

Z dostupných údajů vyplývá, že se čínský systém skládá ze sítě radarů, díky nimž je schopen odpálení mezikontinentální balistické rakety zaregistrovat. Následně proti ní vyšle protistřely odpálené ze země, přičemž jsou řízené pokročilými navigačními systémy. Jde o velmi komplikovanou technologii a je obtížné soudit, jak se čínským technikům podařilo překonat všechny problémy. Například Američané při výstavbě svého systému GMD zaznamenali mnoho neúspěšných testů, z cenzurované Číny však žádné takové zprávy nejsou.

Další otázkou také je, nakolik je čínský systém robustní, pravděpodobně ale bude schopen – stejně jako americký – zachytit jenom jednotlivé střely, nikoliv však nějaký větší útok. Pro představu, americký sytém GMD má k dispozici jen 44 protiraket, ačkoliv se mluví o jejich navýšení o dalších 20. Při vystřelení jedné protistřely je úspěšnost zásahu 56 procent, při vystřelení 4 pak 97 procent. Z toho tedy plyne, že dokáže americký systém účinně zastavit jenom asi 11 balistických raket, takže by proti jiné velké mocnosti evidentně neobstál.

Článek Čína možná může jako jedna z mála zemí na světě ničit obávané mezikontinentální balistické rakety, které běžně nelze zachytit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Severokorejci provedli stovku testů

Napětí na Korejském poloostrově i v jeho okolí je v posledních měsících vysoké. Severokorejský režim totiž testuje různé druhy zbraní – rakety krátkého doletu, údajně i hypersonické střely, ale také rakety se schopností zasáhnout USA. V dubnu Severní Korea odpálila i střelu dlouhého doletu na tuhé palivo, což je oproti kapalným palivům velký posun, protože ta musí obsluha natankovat před odpálením, zatímco pevné je umístěno trvale, a tak je mnohem jednodušší střelu ukrýt i rychle odpálit. Opakovaně pak odpaluje i střely přelétající přes Japonsko.

I to je důvod, proč Spojené státy americké spolu s Japonskem a Jižní Koreou odstartovaly cvičení v protiraketové obraně. Jeho základem je využití plavidel, která disponují systémem Aegis – ten používá vyspělý detekční systém schopný sledovat veliké množství cílů naráz. Plavidla jím vybavená zároveň disponují odpalovacím systémem VLS Mark 41 s různými střelami, jde třeba o RIM-161 Standard Missile 3 a RIM-174 Standard ERAM se schopností likvidovat různé druhy střel, a to včetně balistických. Aegis dokáže hrozbu vyhodnotit a zaútočit na ni.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Systém Aegis je nyní umístěn na 110 plavidlech Spojených států a jejich spojenců, ale v plánu je stavba minimálně 70 dalších takových lodí. Nejpočetnější jsou aktuálně americké torpédoborce třídy Arleigh Burke, aktivních jich je 70; a dále jsou to americké křižníky třídy Ticonderoga. Japonsko má zase systém umístěný třeba na torpédoborcích tříd Maya a Atago, jihokorejské námořnictvo potom na plavidlech třídy Sejong the Great.

Proti F-35 nemá Severní Korea obranu

Kromě protiraketové obrany spojenci pořádají spojenci v tamní oblasti i další manévry. Amerika ve spolupráci s Jižní Koreou například dříve uspořádala letecké cvičení za účastí bojových letounů páté generace Lockheed Martin F-35 Lightning II. Ty jsou v oblasti umístěné jak na amerických základnách, tak ve výzbroji jihokorejského a japonského letectva. Severní Korea přitom nedisponuje ničím, čím by se mohla schopnostem F-35 přiblížit. Předchozí velké cvičení za účasti mnoha vojáků a tanků uspořádaly země na přelomu 2022/2023.

Problém se Severní Koreu však není jenom kvůli jejím raketovým testům a vlastnictví jaderných zbraní. V polovině dubna 2023 musel kupříkladu jihokorejský hlídkový člun zahájit palbu na severokorejské vojenské plavidlo, protože překročilo námořní hranici – naštěstí se ale velmi rychle stáhlo. Podle mnoha analytiků si severokorejský režim snaží testováním a agresivním jednáním vymoci ústupky na mezinárodním společenství, hlavně ve Spojených státech, a chce tak docílit uznání coby jaderné velmoci, stejně jako zmírnění hospodářského embarga.

Článek Jasný vzkaz pro Kim Čong-una: už rozsáhlé námořní cvičení amerických a jihokorejských vojáků demonstruje jednoznačnou převahu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odpověď na jaderný útok by byla tvrdá

Rozpoutat jaderný konflikt oficiálně nikdo nechce (ani agresivní Rusko), ale jaderné velmoci mají ve svých strategických plánech jednoduché pravidlo, které má od útoku atomovkami odrazovat – jakmile takovým způsobem někdo zaútočí, stihne ho okamžitá odplata stejnou zbraní. A v případě federace by tomu zřejmě nebylo jinak. S velkou pravděpodobností by pak některé střely mířily na Moskvu, a i přes její silnou obranu lze předpokládat, že by ji alespoň některá zasáhla, protože větší útok protiraketová obrana zkrátka zastavit nedokáže.

Vždy by záleželo na tom, kam přesně by jaderná hlavice v hlavním městě dopadla, a jakého by byla typu. Simulátor Outrider pro zjednodušení předpokládá centrum města a nabízí hned 4 varianty možných hlavic. Třeba Car-bomba by Moskvu zasáhnout nemohla, protože se jednalo o sovětskou zbraň, která způsobila největší jaderný výbuch na světě o síle 50 megatun, jenom v případě její síly by nicméně bylo zabito 6,7 milionů obyvatel, a dalších 3,4 milionů by zranila.

iZdroj fotografie: Outrider

Mnohem pravděpodobnější však je, že by na město dopadla třeba hlavice W-87 požívaná v amerických mezikontinentálních raketách Minuteman III. Ta má sílu 300 kilotun a přímo při výbuchu by smrt neminula kolem 560 tisíc lidí, a dalších téměř 2,15 milionů by jich bylo zraněno. Lze ovšem předpokládat, že by mnozí z nich nakonec zemřeli na následky ozáření, případně dlouhodobě trpěli různými problémy. Například taktická jaderná zbraň o síle 15 kilotun by pak v centru Moskvy zabila 37 tisíc lidí.

iZdroj fotografie: Nukemap Nuclearsecrecy

Obrana Moskvy má několik vrstev

Hlavní město Ruska má velmi silnou obranu, jejíž základ tvoří systém A-135 určený k ničení balistických raket na dlouhé vzdálenosti. Funguje od roku 1995 a nahradil předchozí A-35. Posílen je novým ruským systémem S-500, který umí rovněž likvidovat mezikontinentální balistické rakety, ale i další druhy střel, a doplněn je systémy S-400 a S-300. Vzpomenout je však nutné i obří „protijaderný“ radar Don-2N. Ale stejně jako při hromadných útocích na Ukrajinu platí, že v případě většího počtu střel by byla obrana zahlcena a tedy by nebyla 100% úspěšná.

Následky jaderného výbuchu lze nasimulovat i v případě České republiky, armáda by si nejspíše poradila jenom s malým množstvím atomovek. Třeba proti balistickým raketám by ale zůstala bezradná. Ovšem stejně jako v případě útoku na Moskvu platí, že by standardní hlavice mezikontinentální balistické střely dokázala zabít a zranit stovky tisíc lidí. Simulátory jsou proto jasným vzkazem, nakolik katastrofální následky mohou jaderné zbraně mít, a že by snad bylo lepší, kdyby vůbec neexistovaly.

Článek Simulátor ukazuje, jaká by mohla být jaderná odplata Moskvě: jenom americká W-87 by zabila přes 550 tisíc lidí a přes 2 miliony jich zranila se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Systém Patriot je mnohem dražší než SPYDER

Na jedinou baterii Patriotů musí armáda vydat ze svého rozpočtu minimálně 1,1 miliardy dolarů, tedy více než 24 miliard korun. Z toho na samotný systém připadá necelých 9 miliard, zatímco zbytek na střely a jejich minimální zásobu. Cena jednoho projektilu přitom vychází na cca 90 milionů korun. Pro srovnání, Česká republika nakoupila v v Izraeli 4 baterie protivzdušného systému SPYDER za 13,7 miliard korun, přičemž střela Python-5 v něm užívaná má vyjít na přibližně 11 milionů korun.

A ačkoliv je nová zbraň z Izraele bezesporu kvalitní a považovaná za jednu z nejlepších ve své třídě, americkému systému MIM-104 Patriot se nevyrovná. Neumí totiž zasahovat proti balistickým raketám, kdežto americký systém ano, a navíc umí sestřelovat i nadzvukové řízené střely, jakou je například ruská, původně sovětská Ch-22. Nejnovější střely do Patriotu totiž dosahují rychlosti až Mach 4,1 a balistické rakety zvládají v závislosti na modifikaci sestřelovat až do výšky 30 až 60 kilometrů, letadla pak téměř do vzdálenosti 200 kilometrů.

iZdroj fotografie: Uživatel Hunini / Creative Commons / CC BY-SA

Na zmíněnou Ukrajinu zamíří jedna baterie Patriotů z USA, další pak slíbilo Nizozemí, a o dodávce uvažuje také Německo. Nutno upozornit, že ani tři baterie rozhodně nestačí k tomu, aby Ukrajinu ochránily, ale mohly by být nasazeny u těch největších aglomerací a Rusku tak útoky velice znesnadnit. Na druhou stranu se Ukrajina nemůže spoléhat jenom na ně. A to jak kvůli ceně, tak pro omezené množství střel. Na běžnější útoky řízenými střelami nebo drony by musela využívat jiné a levnější systémy, třeba NASAMS a zaslaný německý IRIS-T.

Z protiletadlového se stal Patriot protiraketovým

Systém Patriot začali ve Spojených státech vyvíjet již v 70. letech 20. století, a to nejdříve jako běžnou protiletadlovou zbraň středního dosahu se schopností sestřelovat i balistické rakety. Po zkušenostech s nasazením v Perském zálivu ho však začala armáda zaměřovat na protiraketovou obranu, ačkoli schopnost sestřelovat letouny mu zůstala. Svědčí o tom třeba incident ze září 2014, kdy izraelská baterie Patriotu sestřelila syrský letoun Suchoj Su-24 a v roce 2018 pak Suchoj Su-22.

V první válce v zálivu ještě systém nedokázal zachytit všechny střely odpálené Irákem, ale během druhé války v roce 2003 si modernizovaná verze vedla proti taktickým balistickým střelám mnohem lépe. Izrael kromě sestřelených syrských letadel hlásil i úspěšné zásahy dronů. Saudská Arábie měla zničit několik balistických střel vypálených na její území rebely v Jemenu, ale například nedokázala zabránit útoku dronů na svá ropná zařízení v roce 2019.

Článek Americký systém Patriot je tak schopný, že ho může Ukrajina použít jenom výjimečně. Cenou převyšuje izraelský SPYDER více než 7krát se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Radar připomíná obří uříznutou pyramidu

Don-2N leží asi 30 kilometrů od Moskvy poblíž Sofrina a jde o opravdové monstrum. Vypadá jako pyramida s hranami o délce 130 metrů a uříznutou špičkou ve výšce 33 metrů. Jeho stavba probíhala mezi lety 1978 a 1989, ale komplex byl plně uveden do provozu až v roce 1996. Jde o vysokofrekvenční pásmový radar pokrývající nebe v celé šířce 360 stupňů. Jeho součástí jsou 18 metrů veliké kruhové vyhledávače v každé stěně, a pak také čtvercové systémy pro navádění protistřel.

Podle dostupných údajů je nesmírně výkonný a cíle dokáže velmi rychle detekovat. Vidí je údajně na vzdálenost až 3 700 kilometrů, ale záleží na jejich velikosti. Ale i objekt velikosti fotbalového míče by měl být schopen zaměřit na 2 tisíce kilometrů. Poradí si přitom i s objekty letící vysokou rychlostí. Například USA v roce 1994 zjistily, že ačkoliv ještě není plně v provozu, vidí dokonce mikrosatelity vypuštěné ve vesmíru jedním z jejich raketoplánů.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany USA

Na protiraketové obraně začal SSSR pracovat již v 50. letech 20. století a největším problémem se ukázala otázka, jak ničit přilétající střely. V 70. letech proto tamní inženýři vyvinuli systém A-35 disponující střelami V-1000. Jejich problémem byl ale malý dosah, protože manévrovat mohly jen v atmosféře. Sověti to vyřešili tím, že kromě tříštivých hlavic na některé střely umístili jaderné. Ty měly zničit přilétající střely velkou explozí ve vyšší výšce.

Dvě vrstvy protiraketové obrany

Jelikož vývoj postupoval rychle, vznikl nakonec systém A-350, který byl tvořen dvěma vrstvami s raketami krátkého a dlouhého doletu. První byly střely 51T6 určené na dlouhou vzdálenost a osazené jadernými hlavicemi, ale v roce 2006 byly nakonec vyřazeny z provozu. Druhou vrstvou pak tvořily střely 53T6 určené proti cílům, které již mířily k zemi. Jejich hmotnost byla 10 tun a dokázaly zrychlit až na Mach 17.

Rusko si na obraně svého vzdušného prostoru zakládá, v současnosti by měl být vyvíjen nový systém A-235 a také nové druhy protistřel, který by mohly být dokonce mobilní a ne jen stacionární. Schopnost zasahovat proti balistickým raketám mají mít ale i systémy S-400 a především pak nový S-500, o němž Rusko tvrdí, že je rozmístěn hlavně na obranu Moskvy. Ale například útoky ukrajinských dronů na letiště stovky kilometrů od hranic ukazují, že ruská obrana vzdušného prostoru rozhodně není dokonalá.

Článek Moskva ve strachu postavila obří „pyramidu“, která chránila její nebe i jadernými hlavicemi. Následků se neobávala, dnes je ale moudřejší se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Účinná a vyzkoušená obrana

Iron Dome je velmi schopný systém, opakovaně si poradil s mnoha hrozbami. Je schopen sestřelovat rakety, ale účinný může být i proti dělostřeleckým nebo minometným granátům. Používá speciální střely Tamir, které jsou schopny zasahovat střely odpálené ze vzdálenosti až 70 kilometrů. Létají rychlosti Mach 2,2 a jsou mimořádně obratné. V roce 2021 při velkém útoku palestinských radikálů dokázal Iron Dome zlikvidovat 90 procent střel mířících na města v Izraeli.

Samozřejmě je otázka, jak širokou bude mít tento systém upravený pro námořní verzi. Je možné, že bude umět zasahovat i proti letadlům, dronům nebo řízeným raketám. I když primární úlohou korvet by měla být ochrana plošin na těžbu plynu na moři. Lodě by se měly o tuto úlohu starat spolu s protivzdušným systémem Barak-8 umístěným na pobřeží. Testy C-Dome podle zpráv izraelského ministerstva obrany začaly v noru 2022 a dopadly navýsost dobře.

Německá technologie s izraelskou výzbrojí

Korvety třídy Sa’ar 6 má izraelské námořnictvo celkem 4, z čehož je v aktivní službě polovina, zatímco zbylé podstupují námořní zkoušky a jsou vybavovány různými se zbraněmi. Jde o plavidla založená na německých korvetách MEKO A100, ale jsou značně upravená a vybavená izraelskou výzbrojí. Plavidlo je jen 90 metrů dlouhé a jeho výtlak je 1 900 tun a může se pyšnit dosahem až 7 400 kilometrů.

Na svoji velikost jsou lodě doslova po zuby ozbrojené. Mají dělo Oto Melara ráže 76 milimetrů a impozantní je také raketová výzbroj. Na palubě je 16 odpalovacích buněk pro střely země-vzduch Barak-8 a 40 odpalovacích buněk raket systému C-Dome. Loď také disponuje 16 protilodními střelami Gabriel a dvojicí protiponorkových torpéd. Jsou zde dvě dálkově ovládané stanice s těžkým kulometem nebo rychlopalným dělem a vrtulník. A kdoví, třeba dostane do výbavy i slibný systém Iron Beam, který má zajišťovat spolu s „Ironem“ 100% ochranu.

Článek Izrael slaví úspěch, uznávaný Iron Dome míří na vodu jako C-Dome. Mohlo by se jednat o nejlepší protiraketový systém obrany na moři se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vrah letadlových lodí DF-26

Dongfeng (Východní vítr) DF-26 je 14 metrů dlouhá dvoustupňová balistická raketa středního doletu s raketovým pohonem na pevné palivo. Bojová hmotnost střely je 20 tun, maximální dolet činí v závislosti na zvolené balistické trajektorii a zátěži 4000–5000 kilometrů. Z pevninské Číny tak lze zasáhnout plochu celého Jihočínského moře až po Guam s klíčovou americkou základnou v oblasti a k tomu i celé Japonsko. DF-26 má však jinou, u balistických střel dosud nevídanou schopnost.

iZdroj fotografie: Uživatel IceUnshattered / Creative Commons / CC BY-SA

Hlavice rakety „Východní vítr“ dokáže do poslední chvíle před dopadem korigovat svůj směr letu a iniciovat explozi například své atomové nálože v blízkosti cíle s přesností 100 metrů. V případě války obou supervelmocí by Peking takto mohl smést americké námořnictvo v okruhu 5 000 km od všech pobřežních a ostrovních základen Číny v Pacifiku, a to včetně jeho páteře, tedy letadlových lodí. Proto tato zbraň dostala přezdívku „vrah letadlových lodí“ a je oprávněně obávaná.

DF-26 je navíc velmi variabilní systém. Střela může nést jednu až tři nukleární hlavice nebo konvenční nálož o hmotnosti 1,5 tuny. Hlavice mohou být na raketě zaměněny velmi rychle, a to s určitým omezením i v polních podmínkách. Jako nosič a základ odpalovacího komplexu pro DF-26 slouží šestinápravové nákladní automobily, systém je tedy maximálně mobilní a nezávislý na pevných vojenských základnách, stabilních odpalovacích silech a rampách atd. Rakety jsou proto před nasazením a odpálením jen těžce zachytitelné.

Achillova pata Východního větru

DF-26 má však slabinu. Oproti mezikontinentálním nebo hypersonickým zbraním, které přilétají k cíli rychlostí dosahující až čtyřicetinásobek rychlosti zvuku, vlastní hlavice Dongfeng-26 kvůli své schopnosti manévrovat v závěrečné etapě letu zvládne maximálně Mach 1,8. Toto je zatím největší problém střely. Relativně menší rychlost znamená pro obránce delší čas pro detekci a možnost včasnějšího zjištění směru letu její hlavice.

V Číně si tento problém uvědomují a přestože jejich rakety DF-26 středního doletu jsou jako jedny z mála na světě vybaveny svými vlastními manévrujícími hlavicemi, proslýchá se, že díky technickému úspěchu systému DF-17 s hypersonickým kluzákem dříve označovaným WU-14 nebo DF-ZF chtějí i tuto raketu vybavit alternativně místo hlavice i hypersonickým kluzákem.

Zatím se předpokládá, že kluzák by měl být schopen pohybovat se po oddělení od tělesa nosné rakety rychlostí průměrně Mach 10 a doletět po oddělení od mateřského raketového nosiče navíc asi 1430–1700 kilometrů. A hlavně, díky své extrémní řiditelnosti může provést úder na cíl z různých směrů a úhlů, nezávisle na předchozí trajektorii raketového nosiče. Více zde. Prostředky k zjištění odpalu balistických střel mají moderní námořnictva sice již dnes, ale problém spíše tkví v tom, aby to bylo dostatečně včas.

Američané vyvíjí nové radary

A právě proto Americké námořnictvo vyvíjí nové radary s dlouhým dosahem, senzory zachycující tepelné záření střel na velkou vzdálenost a z kosmu a chystají i pokročilejší detekční systémy. Po zachycení odpalu a určení místa či základní trajektorie letu nosiče přicházejí na řadu prostředky elektronického boje. Nejmodernějším a nejpokročilejším rušicím systémem je pak Surface Electronic Warfare Improvement Program (SEWIP) Block 3.

iZdroj fotografie: U.S. Navy

Ten bude v nejbližších letech instalován na torpédoborce třídy Arleigh Burke. SEWIS je unikátní v tom, že oproti starším systémům, které sloužily k obraně proti útočícím zbraním, je schopen i útočného nasazení. Americké námořnictvo tak po jeho instalaci a plném zprovoznění bude moci rušit předem či v průběhu příprav k odpálení důležitou elektronickou komunikaci, předávání a instalaci dat nutných k navigaci, naváděcí a vyhledávací radary.

Dále bude snižovat funkčnost harwardu komunikačních systémů nepřítele ještě před startem nosiče DF-26 (i jiných obdobných raket), a navíc z podstatně větší vzdálenosti než dnes. A když bude mít US NAVY v případném konfliktu dostatek špionážních informací například z družic či spíše z průzkumných a dlouhodobě nad pobřežím Číny kroužících dronů, nejlépe kategorie stealth, mohl by být tento systém dostatečně účinný.

Rakety, laser i drony

Základem obrany lodí amerického námořnictva jsou dnes raketové systémy Sea Sparrow a SM-6, jež mohou za horizontem eliminovat útočící střely s plochou dráhou letu. Čeká se jejich modernizace, aby zvládly i hrozbu dnešních DF-26 s běžnou manévrující hlavicí s rychlostí závěrečného útoku do 1,8 Mach. Novinkou na palubě lodí US NAVY mají být lasery, které ale jsou podobně jako railguny vysoce náročné na přísun energie.

Vyvíjený a již zkoušený HELIOS (High Energy Laser with Integrated Optical-dazzler and Surveillance) má v této souvislosti svou účinnost odstupňovanou do několika módů. Dokáže v prvním přesně sledovat a zaměřovat potencionálně nebezpečné cíle, ve vyšším módu je „oslepovat“, a při vyšším výkonu dokonce sestřelovat i drony, ale v budoucnu se počítá s tím, že v nejvyšším módu zvládne poslat k zemi i letadla či hlavice střel.

iZdroj fotografie: Public Domain

V loňském roce US NAVY také provedlo testy dronu MQ-25 Stingray s vlastnostmi stealth. Ten má kromě své velké výdrže ve vzduchu možnost doplňovat palivo za letu, což mu umožňuje operovat v případě války s Čínou nad jejím územím, aniž by se letadlové lodě přiblížily k pobřeží. Ani Čína nepolevuje, nejnovější verze DF-26 mají mít kromě možnosti využít hypersonický kluzák namísto své klasické manévrující hlavice delší dolet, zvýšenou přesnost, zvýšenou rychlost a nové senzory. Střely by tak měly zůstat i do budoucnosti strašákem pro sousedy Říše středu.  

Článek Americké námořnictvo hledá obranu proti čínskému „vrahu letadlových lodí“ DF-26. Jak je s tím daleko? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nyní je zde 48 protistřel

O tom, že se systém THAAD v Jižní Koreji rozmístí, začala tamní vláda uvažovat někdy kolem roku 2013. O tři roky později se s USA dohodla na instalaci raket v okrese Seongju, kam dorazily v roce 2017. Oblast je mimo dosah většiny severokorejských systémů. Podle dohody je v Koreji rozmístěno šest odpalovacích zařízení na nákladních automobilech s osmi střelami, tedy celkem 48 protistřel. Dále radar, jenž umožňuje zachytit cíle a rakety na ně navést.

Krok jihokorejské vlády tehdy vyvolal řadu protestů, místní obyvatelé byli proti. Obávali se, že v případě konfliktu USA s Čínou by se jejich oblast mohla stát cílem čínského útoku, také měli strach ze záření radaru, a dokonce se báli, zda nebude mít systém vliv na úrodu místních proslulých melounů. Radar byl nakonec postaven ve vyšší poloze, aby se obavy místních zmírnily. Možná za kampaní proti němu stojí i Čína, která mohla šířit různé dezinformace.

Číně se totiž instalace raket v blízkosti jejího území nelíbila. Podle ní může být THAAD spíše než proti Severní Koreji, která pravidelně vyhrožuje svými střelami, zaměřen proti čínským raketám. Kritici upozorňovali na skutečnost, že systém zasahuje rakety ve vyšších výškách, a tak není dobře použitelný proti severokorejským střelám. Jižní Korea navíc disponuje protiraketovým MIM-104 Patriot a loděmi vybavenými systémem Aegis, jenž je též schopen likvidovat rakety.

iZdroj fotografie: U.S. ARMY / Public Domain

Vyvinut jako reakce na Scudy

THAAD se začal v USA vyvíjet v 90. letech po zkušenostech se střelami Scud během války s Irákem. Funkční je od roku 2008. Je schopen likvidovat balistické rakety krátkého a středního doletu. Jedna střela systému má hmotnost 900 kilogramů a likvidaci cíle provádí přímým nárazem do něho. Její rychlost je až Mach 8,2. Dosah střel je 200 kilometrů, do výšky až 150 kilometrů. Vyvíjet se má verze s prodlouženým doletem, která by měla být schopna čelit i hypersonickým kluzákům.

Pokud se tvrzení o rozšíření systému THAAD v Jižní Koreji potvrdí, je otázkou, zda vyvolá opět negativní reakce. Na jednu stranu Severní Korea stále zlepšuje schopnosti svých raket a nezmírňuje útočnou rétoriku vůči svým soupeřům v čele s Jižní Koreou a USA. I Čína opakovaně agresivním způsobem prosazovala své požadavky v oblasti Východočínského a Jihočínského moře. Pro Jižní Koreu je však asijská velmoc stále důležitějším obchodním partnerem, a tak určitě nestojí o zhoršení vztahů s ní.

Článek I přes protesty Jihokorejců a Číny nechá zřejmě Soul v zemi rozmístit další baterie amerického protiraketového systému THAAD se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Projekty jako z vědeckofantastických filmů

Prvním projektem, který se zabýval sestřelením balistických střel středního doletu, byl americký projekt Wizard (čaroděj), jenž běžel mezi lety 1946 až 1958. Testovalo se i zničení pomocí stíhaček, ale to naprosto selhalo. Proto se testovala dodnes nejosvědčenější metoda – protiraketa. Když roku 1957 vyzkoušel Sovětský svaz raketu R-7, byl celý projekt zrušen.

V 60. letech byla zahájena celá řada programů. Asi nejzajímavější byl Nike Zeus a z něj vycházející Spartan. Upravená protiletadlová střela Nike měla zničit letící sovětské rakety nad Aljaškou a Kanadou. Problém však byla rychlost střel a jejich navádění. Proto byl vyvinut LIM-49 Spartan. Ten nesl nukleární hlavici o síle až 3 kilotuny, která měla raketu zničit. To však bylo stejně destruktivní jako neúčinné a celý program byl zrušen. 

iZdroj fotografie: USAF / Public Domain

Ještě větší sci-fi pak byl program FOBS (Fractional Orbital Bombardment System). Ten počítal se systémem satelitů, které měly nést protiraketové zbraně. Ani v SSSR však nelenili a roku 1972 byl v okolí Moskvy rozmístěn systém A-35, jenž sloužil až do roku 1990. Obě strany studené války však měly se systémy problémy. Byly totiž nespolehlivé a nesmírně nákladné. Proto byla roku 1972 podepsána smlouva zakazující jejich vývoj.

Nefunkční hvězdné války  

V roce 1983 přišel prezident Ronald Reagan se Strategickou obrannou iniciativou známější spíše jako Hvězdné války. Jednalo se o celou řadu systémů, včetně družic s lasery, které měly zničit sovětské balistické rakety před zasažením USA. Dodnes se vedou spory o to, zda se jednalo o velký politický bluf nebo reálný projekt. Některé systémy byly skutečně vyvinuty a zařazeny do výzbroje. Na druhou stranu by reálný vývoj a plné zprovoznění trvalo asi 20 let a stálo by biliony dolarů. 

Americké programy, i když mnohem skromnější, běžely i v 90. a nultých letech 21. století. V těchto letech se předpokládalo, že nedojde k masivním raketovým úderům, ale pouze k omezeným útokům za pomoci mála raket ze států jako Írán nebo KLDR. Ostatně součástí jednoho z nich měl být i tolik diskutovaný a nakonec nepostavený radar v Brdech.   

iZdroj fotografie: USAF / Public Domain

Nejzajímavějším produktem těchto iniciativ byl Boeing YAL-1. Do legendárního dopravního stroje Boeing 747 byl namontován vysoce výkonný laser. Ten byl tak výkonný, že dokázal ničit rakety ještě nad územím nepřítele, a celý systém prošel úspěšnými testy. Bohužel byl tento nadějný projekt roku 2011 zrušen. Podle Pentagonu by celý program vyšel na astronomické částky. Prototyp byl sešrotován roku 2014.

Nejen Rusko a Amerika

V současné době jsou asi nejslavnějšími a nejpokročilejšími systémy protiraketové obrany americký systém MIM-104 Patriot a ruské S-300 a S-400. Na protiraketové obraně však intenzivně pracují i jiné státy. V Evropě se Itálie a Francie spojily při vývoji systému SAMP/T. V Izraeli byl do provozu roku 2017 uveden systém Davidův prak. Nelení ani v Číně a Indii.

Všechny země narážejí na stejné problémy. V první řadě je nutné přesně detekovat start a směr letu balistické střely. Bez toho samozřejmě není možná její likvidace. Podle zákulisních informací má proto v sobě Davidův prak zakomponované prvky umělé inteligence. Velký důraz se v poslední době dává i na rušení elektroniky střel a hlavic.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Bohužel ani konstruktéři balistických střel nelení. Ruské rakety Bulava jsou tak vybaveny vysoce výkonnými rušičkami, dokážou vypouštět klamné cíle a až do dosažení místa dopadu manévrovat. Daleko větší výzvou jsou pak hypersonické zbraně. Ty je kvůli vysoké rychlosti a malému radarovému odrazu zatím nemožné spolehlivě zastavit. To, zda budou potřeba zcela nové systémy, nebo pouhé modernizace stávajících, se tak teprve ukáže.  

Článek Jak sestřelit balistickou raketu? I přes desítky let vývoje v mnoha státech stále není plně funkční ochrana se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusko kazašský polygon aktivně využívá

Systémy protiraketové obrany se nacházejí ve výzbroji ruských leteckých i kosmických sil a jsou pochopitelně určeny především k ochraně před údery nepřátelských leteckých a raketových především strategických prostředků. A samozřejmě jako každá vojenská zbraň, i protiraketové systémy musí být před zařazením do služby pečlivě testovány. Sary-Šagan je rozlehlá pustina nacházející se v Kazachstánu.

🇷🇺The Russian military conducted another test launch of the latest anti-missile missile defense system.
/ Sary-Shagan, Kazakhstan /
#Russia pic.twitter.com/2WOUU94zW0

— The Rage X (@theragex) September 17, 2021

Jedná se o jediné místo, kde jsou podle ABM smlouvy (Anti-Ballistic Missile Treaty) z roku 1972, uzavřené mezi USA a Sovětským svazem, povoleny testy ruských protiraketových systémů. Sary-Šagan disponuje téměř ideálními podmínkami pro raketové testování. Po většinu roku zde totiž panuje slunné počasí a široko daleko nenarazíte ani na živáčka. Lokalita má na délku kolem 480 km, což umožňuje testování na velké vzdálenosti.

Arzenál hlavního areálu Sary-Šagan je vybaven raketami MR-9 a kazašskými Baloban. Kromě vlastního testovacího areálu patří k oblasti i vojenské zařízení, které se nachází v nedalekém městečku Priozersk. Protože jde o území Kazachstánu, v současné době jsou zařízení v Sary-Šaganu pronajata Rusku, ale řada jiných vybudovaných za SSSR byla převedena na kazašské Národní centrum pro radioelektroniku a komunikaci.

Kazachstán očekává sdílení technologií

V nadcházejících letech pak Kazachstán plánuje posílit spolupráci s Ruskem při využívání a pronájmu testovacího areálu, přičemž peníze z pronájmu Sary-Šaganu mají být vynaloženy především na modernizaci samotného testovacího areálu. I když vzhledem k událostem na Ukrajině se vyjednávání o bližší spolupráci pravděpodobně poněkud protáhne. 

V každém případě Kazachstán očekává, že o výsledky testů a vývoje nových protiraketových zbraní se bude moci s Ruskou federací podělit, a přitom bude inkasovat slušné nájemné. Pragmatismus v geopolitických vztazích prostě hraje prim. Jen tak pro zajímavost, intenzivní testování zde probíhalo zejména v 60. a 70. letech minulého století, spolupráce obou zemí však pokračuje i dnes.

V roce 2019, 2020 i 2021 byla například na ruských sociálních sítích zveřejněna videa z testů nových ruských protiraketových střel. Dle slov generála Andreje Djomina, velitele 1. armády protivzdušné a protiraketové obrany, byly testy blíže nespecifikovaných raket úspěšné. 

Článek Rusko testuje nové protiraketové systémy na zkušebním polygonu Sary-Šagan v Kazachstánu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Balistické rakety ničí ve střední části letu

Území Spojených států brání systém, který se nazývá zkratkou GMD. Spravuje ho Agentura protiraketové obrany (MDA). Je postaven na raketách, jež jsou schopny zastavit střely směřující na USA ve střední části letu. Tedy v okamžiku, kdy mezikontinentální raketu její úvodní stupně donesly do vesmíru, ale její závěrečný stupeň ještě nevypustil hlavice. V této fázi letu jsou balistické střely nejvíce zranitelné.

iZdroj fotografie: U. S. Navy / Public domain

Samozřejmě, pouhé střely k takovéto obraně rozhodně nestačí. Nejdříve je nutné odpálené rakety detekovat a určit jejich trajektorii, aby k nim mohly být interoceptory navedeny. K tomu slouží síť pozemních a námořních radarů, která nepřetržitě monitoruje vzdušný a kosmický prostor. Jeden z radarů chtěly USA v minulosti postavit i v ČR. Pak je nutné vypočítat přesnou dráhu a určit okamžik nejvýhodnějšího odpálení antiraket. Lze předpokládat, že by každý útočník udělal vše pro to, aby to americké obraně co nejvíce ztížil.

Ovšem asi nejdůležitější částí jsou samotné antirakety. Na celkovém systému se podílela celá řada amerických zbrojních společností, vše pak integruje a zastřešuje společnost Boeing jako hlavní dodavatel. Antirakety GBI jsou 16,61 metru dlouhé rakety odpalované ze země. Mají tři stupně, které zaručí, že raketa je vynesena dostatečně včas do potřebné výšky, aby si její bojová hlavice poradila se střelou, jež míří na území USA.

Protistřela nemá výbušnou hlavici

Hlavicí je takzvaný Exoatmospheric Kill Vehicle (EKV). Jde o 64 kilogramů těžké a 1,4 metru dlouhé zařízení, jehož úkolem je se srazit s posledním stupněm útočící mezikontinentální balistické rakety. Není v něm žádná výbušnina, ke zničení cíle používá kinetickou energii. V době zásahu se totiž pohybuje rychlostí kolem 10 kilometrů za sekundu. Je vybaven i manévrovacími tryskami, které ho však nepohánějí, pouze usměrňují v závěrečné fázi letu s účelem zasáhnout svůj cíl.

V době nárazu má mít EKV, po spálení většiny paliva v manévrovacích motůrcích, hmotnost asi 50 kg. EKV je schopen zničit jen jednu hlavici, tj. jednu nálož. Protože je však dnes běžnou praxí, že balistické rakety velmocí jsou vybavovány vícečetnými hlavicemi a klamnými cíli, plánují USA využít nový systém MKV (Multiple Kill Vehicle), jenž je vybaven větším počtem malých hlavic o hmotnosti kolem 5 kilogramů. Každá antiraketa by jich mohla vynést mezi 20 až 30, ale tento systém se teprve vyvíjí.

S původním programem vývoje raket GBI a celého systému se začalo již v roce 1999. Řada testů byla neúspěšná, ale v posledních letech se účinnost celého komplexu značně vylepšila. Data naznačují, že pravděpodobnost zásahu cíle jednou antiraketou je dnes 56 %, čtyřmi antiraketami proti jednomu cíli pak 97 %. Antirakety GBI jsou umístěny na základnách v hloubce asi 40 metrů, přičemž silo je hluboké 24 metrů.

USA mají v současnosti jen 44 antiraket

Raketa startuje přímo z něj, což urychluje dobu reakce na přilétající hlavici, neboť doba, po kterou je možné balistickou raketu zasáhnout, je pochopitelně krátká. USA mají v současnosti však jen 44 antiraket GBI, umístěných na Aljašce a v Kalifornii, i když chtějí jejich počet o 20 navýšit. Antirakety GBI jsou dnes na aljašské základně Fort Greely a na kalifornské základně Vandenberg. Ve Fort Greely, 150 km jihozápadně od Fairbanksu, je například umístěn radar XBR a dvacet sil, přičemž dalších dvacet se jich buduje.

Místo bylo vybráno, jelikož z něj lze ochránit celé území USA před raketami přilétajícími z Ruska i Číny po nejkratší a těmito zeměmi preferované trajektorii. Dle plánů může být ve Fort Greely postupně až sto sil s antiraketami. Jejich řídící středisko je umístěno v Coloradu, a to i pro antirakety umístěné na základně Vandenberg. Američané však zveřejnili údaj, že plánují vybudovat i třetí základnu raket GBI, a to v Polsku.

Z uvedeného počtu dosud připravených antiraket GBI je jasné, že tato obrana může fungovat jen proti velmi malému počtu raket, tudíž není technicky schopna zastavit jakýkoli masivnější útok. A dislokace další základny v Polsku mimo území USA může mít nejen vojenský význam.

Zdroj: TechInsider

Článek USA se umí bránit proti mezikontinentální balistické raketě. Na masivní útok by však byla obrana neúčinná, mají jen 44 antiraket se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři typy hypersonických zbraní

Existují tři typy hypersonických zbraní. Prvním z nich je hypersonická balistická raketa vypouštěná z letadla. Ta je poté zrychlena pomocí raketového motoru až na desetinásobek rychlosti zvuku, je schopna manévrů, i když sleduje balistickou dráhu. Taková zbraň je jen velmi těžko zachytitelná, použít ji lze jak proti statickým, tak proti pohybujícím se cílům, jako jsou lodě. Zatím jediným operačně použitým systémem je ruský Ch-47M2 Kinžal, který byl použit na Ukrajině a v Sýrii.

Další variantou je hypersonický kluzák. Ten je vynesen pomocí balistické rakety vysoko do atmosféry, či spíše do ionosféry, kde se odpojí od pohonné části střely, a díky gravitaci zamíří zpět k zemskému povrchu. Teoreticky nabere vysokou rychlost až Mach 20. Jeho dráha je však vypočtena tak, že se začne „odrážet“ od vrchních vrstev atmosféry obdobně jako plochý kámen vržený větší rychlostí na hladinu rybníka.

iZdroj fotografie: Uživatel kremlin.ru / Creative Commons / CC BY-SA

V podstatě dělá na svrchní vrstvě atmosféry jakési „žabky”. Těleso může proto i ve vysoké rychlosti manévrovat, díky čemuž je těžko zachytitelné. Kluzák nenese žádnou výbušnou hlavici, cíle ničí pouze vlastní kinetickou energií. Operačně nasazený může být ruský systém Avantgard a čínský Dongfeng-17.

Posledním typem hypersonické zbraně je řízená střela s plochou dráhou letu, kterou nesou letadla. Zprvu je poháněna prostým urychlujícím raketovým motorem, poté náporovým motorem (scramjet). Po celou dobu letu je zbraň plně ovladatelná a obranu překonává díky rychlosti až osminásobku zvuku. Navíc se dnes na vyvíjených střelách uplatňují technologie stealth. Zástupcem této kategorie je ruská střela 3M22 Zirkon nebo společný rusko-indický projekt BrahMos.

Ve světě se nelení

V současné době jsou jasně ve vedení, co se hypersonických zbraní týče, Rusko a Čína. Obě země tuto technologii dovedly ke spolehlivému operačnímu použití, Moskva zbraně již dokonce s úspěchem použila na bojišti. Dne 18. března 2022 měly střely Kinžal zničit sklad munice na letišti Děljatyn v Ivano-Frankivské oblasti, dále pak sklad maziv v Mykolajivské oblasti.

V současnosti probíhá intenzivní vývoj hypersonických zbraní i v Austrálii, Japonsku, Francii a neověřitelný úspěch hlásí i KLDR. Spojené státy, které po prvních úspěších na začátku století poněkud zaspaly, se pokouší dohnat náskok východních mocností. Výsledky jsou však smíšené. První test kluzákové střely ARRW v červenci 2022 slavil úspěch. Kluzákové těleso dosáhlo rychlosti Mach 5, dostalo se do dostatečné výšky a bylo operačně schopné.

iZdroj fotografie: Uživatel USANAVY / Creative Commons / CC BY-SA

Naopak test kluzáku Common Hypersonic Glide Body provedený na Havaji na konci května skončil neúspěchem. Jednalo se už o třetí selhání. Podle analytiků je za tím přílišná složitost amerických systémů. Zatímco ruský Zirkon je jednostupňovou střelou, americká zbraň má dva stupně a vyžaduje naprostou souhru všech systémů. USA to staví do nepříjemné pozice, neboť zbraň měla být již od příštího roku zařazena do výzbroje námořnictva.

Je obrana na cestě?

Nebezpečí hypersonických zbraní tkví především v dosavadní absenci obrany proti nim. Hypersonický kluzák má nejen nízký radarový, ale i tepelný obraz a je zachytitelný dosavadními prostředky vzdušné obrany až v těsné vzdálenosti od cíle. Vzhledem k jeho obrovské rychlosti a krátkému času do dopadu je pak okno na reakci minimální, a tak nelze zatím očekávat 100% účinnost protihypersonických systémů. Budoucnost možné obrany proti hypersonickým střelám tkví ve vyřešení dvou základních problémů.

Za prvé – vyřešit vývoj dostatečně účinné protihypersonické střely, jakési antirakety se srovnatelnými či lepšími výkony, než mají samotné útočné střely. V tomto směru se zdá, že se blýská na lepší časy. Univerzální raketa amerického námořnictva SM-6 (RIM-174) byla v loňském roce upravena na hypersonickou rychlost. Podle amerického ministerstva obrany by za použití prvků umělé inteligence a pokročilých detekčních systémů měla být schopna zničit přilétající hypersonickou střelu nebo kluzák.

iZdroj fotografie: Uživatel mark6mauno / Creative Commons / CC BY-SA

Systém by pak měl být uveden do operační pohotovosti v roce 2024. Podle analytiků se však jedná opět o optimistické datum. Systém je ještě o několik stupňů složitější než současné americké hypersonické zbraňové programy. Navíc zatím nebyl ohlášen ani test, natož výsledek. Jedná se tedy zatím spíše o hypotetickou než reálnou obranu proti hrozbě hypersonických zbraní.

Za druhé – sebelepší hypersonická antiraketa nebude nijak účinná, pokud bude přilétající hypersonická útočná střela zjištěna pozdě. Tento problém se ukazuje jako klíčový. Spojené státy v tomto směru reagují snahou vyvinout globální sledovací systém, který bude schopen pomocí sítě družic z relativně nízké oběžné dráhy (800–1 000 km) včas detekovat a sledovat odpálené hypersonické střely.

Z kosmu to není až tak složitý technický problém vzhledem k velké tepelné stopě letících hypersonických střel. Ale i toto je hudba sice blízké, ale přece jen budoucnosti. Zatím je současný stav velmi podobný jako vojenská technika v roce 1945, kdy nacistické Německo odpalovalo své rakety V-2, přičemž v té době proti nim neexistovala obrana.

Zdroj: BloomBerg

Článek Co jsou hypersonické zbraně a proč se jich svět tolik obává? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

První satelity na oběžné dráze budou do 3 let

Ve druhé polovině července 2022 tak mohla americká Agentura pro rozvoj vesmíru (SDA) oznámit, že zadala kontrakt na vyslání 28 satelitů na oběžnou dráhu, které budou určeny ke sledování hypersonických zbraní. Hodnota zakázky činí 1,3 miliardy dolarů (31 miliard korun). Půjde o satelity malých rozměrů, na svém místě by měly být do 3 let. Stanou se základem vesmírné architektury národní obrany známé pod zkratkou NDSA.

Tento sledovací systém se má skládat ze dvou částí. První je takzvaná transportní vrstva složená z více než 500 malých komunikačních satelitů ve výšce 750–⁠1 200 kilometrů nad Zemí. Měla by sloužit k přenášení zjištěných informací. Postavena bude tak, aby bylo minimálně 95 % zemského povrchu pokryto dvěma satelity a 99 % minimálně jedním. To by umožnilo jednotkám získávat informace o střelách v reálném čase téměř všude na světě.

Druhou částí je takzvaná sledovací vrstva. Právě 28 satelitů, které mají na oběžnou dráhu umístit společnosti L3Harris Technologies a Northrop Grumman Strategic Space Systems, bude její součástí. Satelity by se měly pohybovat ve výšce asi 1 000 kilometrů nad Zemí. Umístěny budou na polární oběžné dráze ve čtyřech rovinách. Vyneseny by tam měly být v roce 2025 při čtyřech různých startech.

Hypersonické střely se silně zahřívají

Satelity by měly být vybaveny širokým zorným polem s horním perzistentním infračerveným senzorem. Ten by měl využívat toho, že se hypersonické zbraně při své vysoké rychlosti zahřívají, přičemž tuto stopu by tak měly být schopny satelity sledovat. Protože jich nakonec bude na obloze veliké množství, lze předpokládat, že budou poskytovat trojrozměrný pohled na dráhu střely. Data pak budou okamžitě přenášena ke zpracování.

Spojené státy dnes mají vesmírný detekční systém SBIRS, ale ten je určen ke sledování balistických raket. U nich lze určením dráhy přesně vypočítat, kam dopadnou. Hypersonické střely kromě vysoké rychlosti disponují možností manévrovat, což takový výpočet znemožňuje, a tak je třeba je neustále sledovat, jejich trasu aktualizovat a vyhodnocovat, kam nejspíše míří. Navíc satelity SBIRS jsou rozměrné a není jich velký počet. Systém je tedy málo odolný proti útoku protisatelitními zbraněmi.

iZdroj fotografie: Pixabay

Smlouvy na 28 satelitů nejsou jediné, které nyní k vybudování NDSA slouží. Celkem v současné době do programu míří investice ve výši zhruba 2,5 miliardy dolarů (60 miliard korun). V květnu například společnosti General Dynamics a Iridium získaly kontrakt ve výši 325 milionů dolarů (7,8 miliardy korun), jenž je určen k vybudování pozemních vstupních bodů a operačního centra pro NDSA. Měly by také poskytovat i určité síťové služby a pomoci s integrací při budování dalších fází vesmírné obrany.

Do programu míří i další peníze

Počítá se i s tím, že kromě velkého počtu malých satelitů, které by se mohly v případě poškození některých vzájemně zastoupit, bude obsahovat i záložní sledovací systém umístěný na střední oběžné dráze kolem Země, tedy ve výškách 10 až 20 tisíc kilometrů. Ten by měl být zálohou, tedy být schopen doplnění objektů na nízkých drahách, a umět rychle zkompletovat celou sledovací síť i v případě, že by se ji nepřítel pokoušel zničit nebo nějakým způsobem oslepit.

Předpokládá se, že data ze spojové a komunikační části sledovacího systému budou moci přijímat jednotky vybavené standardním komunikačním Link 16, jež používají země NATO. Informace se tak k jednotkám, na které míří hypersonické zbraně, dostanou v reálném čase a věnuje jim to nějaký čas k nalezení úkrytu či provedení, bude-li to možné, nějakého protiopatření. Jisté však je, že než bude tento systém USA plně funkční, vyžádá si to mnoho let práce a start řady nosičů se satelity, jež takové fungování umožní.

Jedna poznámka nakonec. Budou-li čidla na připravovaných satelitech dostatečně citlivá, případně i kombinovaná se sofistikovanými optickými kamerovými systémy či jinými čidly, například na bázi radarů, a software při vyhodnocování docházejících on-line dat umožní skládat jednotlivé „vrstvy” informací podobně, jako se to děje s daty satelitů provádějících geologický průzkum vybraného území, může vzniknout kvalitativně nový celosvětový sledovací systém.

Před takovým se i v reálném čase neskryjí ani stealth letadla, o jejichž poloze, směru letu, výšce a rychlosti bude schopný předávat data on-line. Samozřejmě tomu, kdo bude daný systém využívat. A když se podaří sledovací systém doplnit i o jiná technická řešení kontroly vzdušného prostoru? Vždyť proč se neustále zkoušejí letadla na sluneční pohon, která se udrží ve vzduchu i více jak měsíc, nebo stratosférické balónové sondy s velkou nosností? Uvidíme, čím nás vývoj technologií v tomto směru v brzké budoucnosti překvapí.

Jak je důležité, aby USA a země NATO dokázaly detekovat hypersonické zbraně?

Zdroj: TheDrive

Článek Spojené státy začínají budovat ve vesmíru sledovací a komunikační síť určenou k detekci hypersonických zbraní se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Izrael se brání raketám radikálů

Iron Dome je unikátní systém, který Izrael vyvinul, aby mohl čelit především raketovým útokům radikálů z jihu Libanonu a pásma Gazy. V Izraeli slouží již přes 10 let a je neustále rozšiřován a modernizován. Během několika vln útoků, které radikálové v posledních letech podnikli, dokázal zničit asi 90 % raket, které mířily na obydlená území. Zabránil tak velkým materiálním škodám a ztrátám lidských životů.

Systém se skládá ze dvou hlavních částí. První je radar, který detekuje přilétající rakety. Druhou jsou protirakety, konkrétně střely zvané Tamir. Ty jsou vypáleny k blížícím se střelám a ničí je explozí své hlavice. Výhodou Tamiru také je, že v případě minutí cíle ve vzduchu exploduje. K zemi tak budou padat jen malé kusy, ale nikoli nebezpečná raketa s nevybuchlou hlavicí. Pracuje se na doplnění systému o lasery.

Iron Dome má samozřejmě i některé své nevýhody, ale je patrně jediným systémem, který je schopen čelit útokům malých raket krátkého doletu. První nevýhodou je, že v případě velkého počtu odpálených raket v jeden okamžik se může přetížit. K jejich zničení v daný okamžik nemusí být dost protiraket. Druhou nevýhodou je cena. Zničení jedné malé levné rakety radikálů Izrael stojí kolem 3 milionů korun. Výhodou Iron Dome ale je, že pokud raketa míří do prázdných oblastí, protistřely nevypálí.

Raketovým útokům Američané čelili

Pro americké ozbrojené síly může být během některé z jejich misí schopnost likvidovat raketové útoky velmi užitečná. Iron Dome je velmi mobilní systém, lze ho tedy velmi jednoduše přepravit na místo určení a tam instalovat, například jako ochranu velké americké základny. Útokům, kde by se Iron Dome dal využít, v minulosti Američané čelili třeba v Afghánistánu nebo Iráku.

Užitečnost takového systému lze demonstrovat i na současné válce mezi Ruskem a Ukrajinou. I Rusko, které je známé pokročilými systémy protivzdušné obrany, je v podstatě bezmocné proti útokům raket vypalovaných systémy HIMARS. Ruský S-400, jenž je znám svojí kvalitou, na sestřelování takovýchto raket prostě není stavěný. Naopak Iron Dome by si s nimi měl poradit. Samozřejmě za předpokladu, že by nebyly vystřelovány salvy velkého počtu raket v jednom okamžiku.

Jak hodnotíte schopnosti systému Iron Dome?

Zdroj: BulgarianMilitary

Článek Spojené státy koupily dvě baterie izraelského systému Iron Dome. Bude chránit jejich jednotky při nasazení, systém je jedinečný se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Iskandery jsou v Kaliningradu a ohrožují Německo

Největší obavy mají mít němečtí představitelé z raket Iskander, které má Rusko rozmístěné v oblasti Kalinigradu. Balistické rakety systému Iskander-M mají mít dolet 415 kilometrů, ale předpokládá se, že je to 500 a nejspíše i více. Doletěly by tedy pravděpodobně až do Berlína. Tyto rakety navíc během letu extrémně manévrují a vypouští klamné cíle. Delší dolet mají třeba z letadel vypuštěné střely Ch-101 nebo Kalibr, jež jsou na palubách lodí Baltské flotily.

Vzhledem k tomu, že je Německo v dosahu těchto sofistikovaných zbraní, musí zvolit systém, který se s nimi dokáže vypořádat. Na výběr příliš není, v západním světe jsou dostupné jen dva, protože na ruské či čínské se Němci určitě spoléhat nebudou. Prvním z nich je americký systém THAAD. Druhou možností je izraelsko-americký Arrow 3.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

THAAD chrání hlavně USA

Systém THAAD je klíčovým prvkem americké protiraketové obrany. První baterie tohoto systému byla uvedena do provozu v roce 2008. Jeho výhodou je skutečnost, že se může propojit s dalšími systémy, které mají Američané k dispozici. Tedy se systémem MIM-104 Patriot, jenž zachycuje rakety na kratší vzdálenost, nebo s námořnictvem používaným systémem Aegis.

Systém THAAD je určený proti raketám krátkého a středního doletu. Jeho odpalovací část je umístěna na nákladním automobilu s osmi raketami, každá je o hmotnosti 900 kilogramů. Je schopna zasáhnout balistické střely ve výšce 150 kilometrů, někdy se udává až 200 kilometrů, a to i mimo zemskou atmosféru. Ničí je přímým nárazem. Jedna baterie se skládá až z devíti odpalovacích vozidel, radaru a velitelského a řídícího vozu. Radar je schopen zachytit střely až do vzdálenosti 1 000 kilometrů.

Izrael potřebuje obranu proti Íránu

Systém Arrow 3 je používaný izraelskými ozbrojenými silami. První systém získalo izraelské letectvo v roce 2017 a o dva roky později byl Arrow 3 prohlášen za akceschopný. Pro Izrael byl velmi důležitý jako systém, který je schopen doplnit Iron Dome, likvidující hlavně střely krátkého dosahu odpalované muslimskými radikály. Izrael tak získal další obálku obrany, jež má čelit především hrozbě útoku ze strany Íránu.

iZdroj fotografie: U.S. Missile Defense Agency / Public Domain

Arrow 3 má být schopen zachytit balistické rakety, jejichž dolet je až 2 400 kilometrů. Jeho střely jsou umístěny na nákladním automobilu, který nese šest odpalovacích tubusů. Mají o něco menší dosah než americký systém, ničí rakety ve výšce až 100 kilometrů. Během testů se podařilo zasáhnout raketu i mimo atmosféru. I tyto střely ničí své cíle nárazem. Systém využívá radar Super Green Pine EL/M-2084.

Jaký systém si podle vás Německo ke své obraně nakonec zvolí?

Zdroj: ArmyRecognition

Článek Německo se poohlíží po moderní protiraketové obraně. Hrozbou jsou hlavně ruské manévrující rakety Iskander se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odstup Číny v této oblasti od USA a Ruska byl až 30 let

Technologický skok raketového vojska Číny People’s Liberation Army Rocket Force (PLARF) nastartovalo v roce 1991 zavedení dvoustupňové rakety středního doletu na tuhé pohonné látky (TPL) CSS-5 (DF-21) s dosahem 1 700 km. To jednak umožnilo postupné stažení strategické rakety středního doletu první generace na kapalné pohonné látky (KPL) (DF-3 a DF-4) z výzbroje, ale především rozvoj vícestupňových nosičů na TPL.

Rozvoj vícestupňových nosičů zase umožnil vývoj protiraketových a protisatelitních raket typu DA-ASAT (Direct-Ascent Anti-SATellite missile). Technologický odstup Číny od raketového vývoje ve Spojených státech a Rusku tehdy představoval zhruba tři desetiletí. Zde můžeme hledat hlavní důvod, proč Čína v minulosti nebudovala svojí protiraketovou obranu, ale spíše udržovala v tomto směru svou vojenskou politiku zaměřenou na udržování „omezené”, avšak „přežitelné” jaderné síly.

Tedy zaměřila se na mobilitu velké části svých raket včetně odpalovacích zařízení na železnici a vyvíjela novou generaci mobilních raket s hlavicemi MIRV dle požadavků vyplývajících ze strategie jaderného odstrašení. Přidejme k tomu snahu čínské armády budovat taková podzemní zařízení (UGF), která ochrání před atomovým útokem důležitou část vojenských sil, včetně velení a řízení C2, logistiky, raketových systémů a námořních sil. Čína má tisíce UGF. To je zřejmě další důvod, proč Čína dosud „nepotřebovala“ protiraketovou obranu.

Rakety zachytí uprostřed jejich letu

Její test v letošním roce se však už zaměřil na prokázání schopnosti zachytit balistickou raketu v její střední části letu, což je asi nejpříhodnější okamžik, který má obrana k dispozici. Teoreticky to jde v každé fázi letu, ale zároveň v každé části existují problémy, s nimiž se je třeba vypořádat. Nejlepší je opět teoreticky počáteční fáze letu, kdy je střela nejpomalejší.

Ale protože zrovna odstartovala, sledovací a varovné systémy ví o jejím odpálení krátkou dobu. Navíc mohla být odpálena tak daleko, že ji prostě antirakety nemohou v této vzdálenosti zasáhnout. Optimální je proto střední fáze, kdy střela není ještě tak rychlá a zároveň se ví již relativně dlouhou dobu o její existenci. Zde je nutné se vypořádat s tím, že balistická střela se nachází ve velké výšce.

Čína se dle všeho rozhodla testovat systém, který umí rakety zneškodnit v této fázi. Pro pořádek dodáváme, že poslední možností zneškodnění přilétající střely je konečná fáze, kdy hlavice rakety po balistické křivce padá k cíli. I zde mohou být problémem protiopatření a zároveň vysoká rychlost. Ovšem dráhu lze u střel, jež nemají schopnost manévrovat, zase dobře vypočítat.

Čína vyvíjí ekvivalent amerického THAAD

Podle dostupných informací Čína pracuje minimálně na dvou systémech, kterými je schopna protiraketové obrany. Tím použitým pro červnový test by měl být Dong Neng-3. Jde o antiraketu, jež má útočící balistickou raketu ničit silou kinetického nárazu. Má být založena na technologii čínské balistické rakety DF-21 a využívat i některé prvky protivzdušného systému HQ-9. Předpokládá se, že zbraň je nasaditelná i v roli protidružicové střely. Čína již její schopnost v této úloze měla otestovat.

Druhým systémem, který Čína vyvíjí, je HQ-19, což by měla být protiraketová verze odvozená z PVO systému HQ-9. To je systém vyvinutý na základě sovětské a později ruské technologie S-300 s údajným využitím některých technologií S-400. Má být údajně schopen sestřelovat i balistické rakety, ale HQ-19 je již zcela specializovaná protiraketová verze, jež je podle některých zpráv již i funkční. Odpovídat by měl americkému systému THAAD.

Čína údajně pracuje ještě na dalším protiraketovém systému HQ-26, který by měl být ekvivalentem střel SM-3, o němž je známo ještě méně. V čínském tisku se nicméně objevily spekulace, že Čína by možná nemusela kupovat nejmodernější ruský systém S-500, protože by se mu tato zbraň mohla vyrovnat. Země byla přitom považována za jednoho z potenciálních kupců. Rusko tvrdí, že S-500 umí zachytit nejen balistické rakety, ale i hypersonické střely.

Darebácké státy na Čínu necílí

Ačkoli pokrok v budování čínského protiraketového deštníku je zřejmý, dle frekvence testů armáda na jeho vývoj extra netlačí. Čína má výhodu, že není příliš ohrožena ze strany takzvaných darebáckých států, za které bývají označovány třeba Severní Korea a Írán. Nemá tedy důvod spěchat. I když to se může v nejbližší době změnit.

Jedním z důvodů může být nutnost mít schopnost bránit se regionálním soupeřům, jakými je třeba Indie, se kterou má země dlouhodobé pohraniční spory. Ta by dnes byla pravděpodobně schopna čínskou protiraketovou obranu překonat, navíc vlastní jaderné zbraně. Omezení pro vývoj balistických zbraní padla v Jižní Koreji. Mít protiraketovou obranu by bylo třeba i v případě útoku na Tchaj-wan. Jeho představitelé před nedávnem varovali, že jejich střely Yun Feng mohou dosáhnout až do Pekingu.

Posledním důvodem pak mohou být Spojené státy, které bývaly omezeny dohodou o raketách středního doletu s Ruskem, ale ta byla zrušena. Nyní mají pracovat například na střele Precision Strike Missile. Navíc usilovně vyvíjejí hypersonické zbraně. Právě úspěšné zvládnutí obrany proti balistickým střelám je přitom jakýmsi stupněm ve vývoji opatření, aby země dokázala eliminovat hrozbu hypersonických zbraní.

Jak daleko je podle vás Čína v oblasti protiraketové obrany?

Zdroj: TheDrive

Článek Čína pracuje na protiraketové obraně, doteď ji zřejmě nepotřebovala. Hypersonické zbraně mění vše se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusko napadá ukrajinský vzdušný prostor

Podle prezidenta Zelenského vypálily ruské síly proti Ukrajině již 2 154 řízených střel, které způsobily rozsáhlé škody nejen na infrastruktuře napadené země, ale i na samotné ukrajinské armádě. Zpočátku přitom byly raketové útoky vcelku přímočaré. Obvykle byly vypáleny jedna až dvě rakety stejného typu, které následně mířily na jeden a ten samý cíl.

Jelikož však byla ukrajinská protivzdušná obrana schopna některé z těchto raketových útoků zachytit, čímž samozřejmě výrazně snižovala účinnost ruských útoků, útočná taktika agresivní země se poměrně rychle změnila. Ukrajinské síly tak nyní čelí zcela novému způsobu boje.  

Russia deploys in Ukraine its new TOS-2 thermobaric rocket launcher systemhttps://t.co/p2yUI1sNmx

— Conflict Radar 5 (@ConflictRadar5) May 31, 2022

Například březnový útok na televizní věž v Kyjevě byl podle společnosti Microsoft koordinován s kybernetickými útoky vedenými proti ukrajinské vysílací společnosti. Některé další ruské raketové útoky již navíc nesestávaly z vypuštění pouze jedné či dvou raket, ale naopak zahrnovaly více typů raket o různých profilech.

Ty na cíl dopadaly souběžně a mátly ukrajinskou protivzdušnou obranu. Ač tedy Rusko, co se taktiky a strategie týče, výrazně zaostává za ukrajinskými silami, začíná být zřejmé, že se za pochodu učí, jak se vede moderní válka. A dokazují to právě koordinované raketové útoky.

Komplexní raketové útoky islámských milicí

Koordinované raketové útoky přitom nejsou na válečném poli žádnou novinkou. Když zabrousíme například na Blízký východ, zjistíme, že Hútíové v Jemenu, jež jsou podporováni Íránem, svůj raketový arzenál již dlouhodobě rozšiřují a díky velké rozmanitosti řízených střel a bezpilotních letounů jsou schopni efektivně útočit na Saúdskou Arábii či Spojené arabské emiráty.

Právě v lednu tohoto roku bylo při koordinovaných úderech na SAE použito několik řízených střel Quds-2, balistických raket středního doletu Zulfiqar a bezpilotních letounů Samad-3. Cílem útoků bylo mimo jiné i ropné zařízení Masaffah. SAE použily k odražení útoků systémy protivzdušné obrany Patriot a THAAD, přičemž ne všechny rakety se podařilo úspěšně zachytit.  

Některé střely protivzdušnou obranu země překonaly a zasáhly zamýšlené cíle. Tyto útoky přitom navazují na sérii útoků proti Saúdské Arábii, kdy se v roce 2019 stalo cílem Hútíiských útoků známé ropné středisko Abqaiq-Khurais. Právě zde ukázala radikální skupina své pozoruhodné schopnosti. A zároveň podtrhla složitost zajištění účinné protivzdušné obrany proti hrozbám koordinovaných raketových útoků.    

Je třeba podotknout, že Hútíové získávají značné množství informací i potřebných znalostí prostřednictvím Íránu, který disponuje ne zrovna zanedbatelným arzenálem raketových systémů dlouhého dosahu. Byl to rovněž Írán, kdo pomáhal Hamásu při rozšiřování jejich raketového arzenálu, což umožnilo radikální militantní skupině provádět hromadné údery proti Izraeli. Podle posledních odhadů vypálil Hamás v minulém roce na Izrael více než 4 000 raket, přičemž četné útoky si vyžádaly razantní jednání Izraelských obranných sil. 

Na scénu přichází „Joint all domain operations“

A nyní již konečně k věci. Ať už se podíváme na Ukrajinu, do Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů či Izraele, je zcela očividné, že investice do protivzdušné obrany, a samozřejmě s tím spojené ochrany kritické národní infrastruktury, se rozhodně vyplatí. Dostupnost prostředků protivzdušné obrany je však stále značně omezena. Přičemž většina států není schopna zcela pokrýt ani vzdušný prostor v rámci svých vlastních hranic.

Právě zde proto přicházejí na scénu společné operace „Joint all domain operations“ (JADO), které by mohly pomoci zacelit mezery v protivzdušné obraně a zlepšit tak reakci zemí na hrozby koordinovaných raketových útoků. Ať už se jedná o radary používané k detekci a sledování cílů, stíhačky či pozemní systémy protivzdušné obrany podporované řízenými letouny včasné výstrahy. Protivzdušná a protiraketová obrana je ze své podstaty operací multidoménovou. Tedy operací zahrnující celou řadu oblastí.

A jakožto multidoménová operace vyžaduje protivzdušná obrana složitou architekturu velení a řízení, jež umožňuje efektivní propojení všech začleněných systémů. Tento proces však může trvat poměrně dlouho a i přes výraznou mechanizaci stále značně závisí na lidské obsluze. Poslední experimenty americké armády a jejích průmyslových partnerů však představily způsob, jak lze celý proces urychlit a zároveň zvýšit efektivnost systémů.  

Americká armáda testovala protivzdušnou obranu

V roce 2021 provedla americká armáda ve spolupráci se společností Northrop Grumman test integrovaného systému velení bojové protivzdušné obrany a pozemních systémů protiraketové obrany (IBCS) proti řízeným střelám. A za přítomnosti elektronické rušičky.

Testována byla široká škála senzorů z různých oblastí – pozemní/vzdušný radar AN/TPS-80 (G/ATOR) americké námořní pěchoty, dva letouny F-35, dva radary protivzdušné obrany AN/MPQ-64 Sentinel a radar AN/MPQ-65 z baterie systému Patriot. Test zahrnoval vypálení dvou střel s plochou dráhou letu, z nichž jedna prováděla elektronicky vedený útok proti systémovým radarům a druhá mířila na přátelské pozice.

Radar G/ATOR byl propojen se systémem IBCS pomocí funkce Joint Track Manager Capability, která poskytla přemostění ze systému Cooperative Engagement Capability námořnictva. A umožnila radaru G/ATOR poskytovat údaje o zaměření prostřednictvím integrované sítě řízení palby (IFCN) systému IBCS.

Jedná se o významný krok, neboť radar G/ATOR byl schopen poskytovat údaje o zaměření již ve formě, kterou mohl odpalovací systém Patriot obratem využít. Stroje F-35 pak přispěly ke koordinovanému sledování cílů, přičemž údaje byly prostřednictvím jejich palubních senzorů integrovány do sítě IFCN.  

Rychlejší reakce protiraketových systémů

Identifikovat se podařilo také přítomnou rušičku, což umožnilo baterii Patriot zachytit hrozbu zaměřenou na přátelské pozice. Využití většího množství senzorů navíc umožnilo systému protivzdušné obrany minimalizovat účinky rušičky a vyhodnotit, která střela představuje primární hrozbu. Úspěšná integrace všech senzorů a jimi poskytovaných údajů do jednotné sítě tak umožnila rychlé sdílení údajů a výrazně zvýšila reakční rychlost i celkový výkon systémů protivzdušné obrany proti komplexnější hrozbě.  

Jak potvrzují výše uvedené testy i schopnosti Izraelských obranných sil v boji proti radikálním islámským milicím. Koordinace protivzdušné obrany představuje účinný způsob, který umožňuje efektivně čelit, či dokonce předcházet komplexním raketovým útokům nepřátelských sil. A to bez nutnosti složitého a zdlouhavého plánování, jako tomu bylo v předchozích desetiletích. Je tedy velmi pravděpodobné, že se koordinované multidoménové operace brzy stanou stěžejním cílem moderních vojenských doktrín.  

Na jaké aspekty protivzdušné obrany je třeba se zaměřit?

Zdroj: Army-Technology

Článek Budoucnost protivzdušné obrany: Koordinované raketové útoky vytváří multidoménové bojiště. Obrana se zdá být možná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Americké námořnictvo poptává nové rakety

Generálmajor Tracy King, vedoucí pracovník ředitelství expedičního boje amerického námořnictva, sdělil v lednu 2021 novinářům, že by chtěl umístit protilodní střely také na výsadková plavidla třídy San Antonio. Ovšem nikoliv proto, aby z nich udělal útočné lodě. Nýbrž proto, že podobná transportní plavidla, jež zastávají v rámci výsadkových operací podpůrnou roli a převážejí zbraně námořní pěchoty, samy o sobě nedisponují dostatečnou palebnou silou. V první řadě mělo tedy jít spíše o jakýsi zabezpečovací prvek. 

King tehdy rovněž uvedl, že námořnictvo bude jednat se společností Kongsberg a s partnerskou společností Raytheon Technologies, které stojí za vývojem protilodních střel (Naval Strike Missile – NSM). Cílem jednání mělo být navýšení výrobních kapacit a urychlení dodávek, aby se NSM mohly dostat do výbavy nejen námořních výsadkových plavidel, ale také menších hladinových válečných lodí. Společnost Kongsberg však všechny obavy z možného zdržení dodávek obratem vyvrátila.

A přislíbila, že oba zbraňové podniky jsou připravené držet s navyšující se poptávkou krok. Momentálně stále není tak úplně jasné, jak rychle plánuje postupovat americká námořní pěchota při nákupu nových protilodních systémů, u kterých požaduje zejména větší dolet. V rámci rozpočtu na fiskální rok 2022 zadalo také americké námořnictvo poptávku na celkem 29 protilodních systémů. Přičemž v seznamu nefinancovaných požadavků žádalo dalších 35 kusů.

Nový příbřežní vysoce mobilní protilodní raketový systém

Ředitel Kongsbergu poukázal na skutečnost, že zvýšenou poptávku po moderních zbraňových systémech zaznamenala firma nejen ze strany USA, ale také od zahraničních armád. Významnou dohodu uzavřela firma například s australským námořnictvem. A rovněž potvrdil, že společnost plánuje během několika příštích let rozšířit výrobu o další výrobní linku. 

Ve světle nedávných událostí na Ukrajině a s nimi souvisejícím zahlcení zbrojních společností objednávkami však není úplně jisté, zda bude společnost Kongsberg skutečně schopna svému slovu dostát a požadované kapacity včas rozšířit, aby v požadovaných termínech své kontrahenty uspokojila.  

Aktuálně nejžádanějším „zbožím” firmy Kongsberg jsou její nové protilodní raketové systémy. Výhodou protilodních střel obecně je zejména jejich flexibilita. Lze je odpalovat z různých platforem a zasahovat cíle jak na moři, tak i na souši. Konstrukce samotné střely a z ní vycházející poměrně vysoký poměr tahu k hmotnosti navíc protilodním střelám poskytuje mimořádně dobrou manévrovatelnost.

Moderní střely jsou rovněž vybaveny systémem automatického rozpoznání cíle (ATR). Ten zajišťuje detekci, rozpoznání a následně i samotný zásah určených pozemních a mořských cílů. A právě v tomto oboru je vývoj firmy Kongsberg dnes na světové špičce.

Systém by se na trhu mohl objevit ještě letos

V rámci mezinárodní námořní výstavy Indo-Pacific 2022, která se uskutečnila ve dnech 10. až 12. května v australském městě Sydney, představila společnost Kongsberg novou verzi svých mobilních systémů pobřežní protilodní obrany. Pokrokový systém, jenž dostal název StrikeMaster, se skládá ze dvou protilodních střel Kongsberg NSM namontovaných na platformě obrněného vozidla Bushmaster s pohonem všech kol.

Jde o pancéřovaný pick-up, v Austrálii známý jako Bushmaster „Ute” od firmy Thales Australia. Raketové odpalovací kontejnery a střely jsou shodné s verzí, která se instaluje přímo na plavidla Hobart a Anzac, a dodávané centrum pro řízení palby by v případě varianty StrikeMaster prodělalo pouze úpravu software. Jako volitelný komponent nabízí Kongsberg integraci radaru australské společnosti CEA technologies.  

.@kongsbergasa was showcasing its StrikeMaster coastal defense system during INDO PACIFIC 2022, the international maritime exposition held last week in Sydney, Australia 🇦🇺🦘🚀 #NSM #Bushmaster Story by @Benfeltondef https://t.co/jMiNQ61SEu

— Naval News (@navalnewscom) May 20, 2022

StrikeMaster je součástí vládního projektu LAND 4100 Phase 2 a jedná se o sofistikovaný nízkonákladový raketový komplet, vyvinutý podle nejnovějších požadavků australské armády. Australské zdroje uvádí, že vzhledem k vysoké poptávce po protilodních střelách odpalovaných z pozemních platforem plánuje norská společnost zahájit rozsáhlou sériovou výrobu nového kompletu co možná nejdříve.

Na světovém trhu by se tak systém mohl objevit ještě tento rok. Zda se však plán dodávek pro Austrálii opravdu podaří dodržet, není vzhledem k událostem v evropském východním bloku ani zdaleka jisté. Relativně levný, dostupný, vysoce mobilní osvědčený a účinný systém protilodní příbřežní obrany? Zájemci u Kongsbergu, jak se říká, stojí ve frontě.

Jak účinné jsou podle vás protilodní střely ve srovnání s jinými raketovými systémy?

Zdroj: ArmyRecognition, DefenceNews

Článek Poptávka po modernějších zbraňových systémech stále roste: Norská firma Kongsberg představila nové protilodní rakety StrikeMaster se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbraň proti nejnovějším letadlům

Protiletadlový a protiraketový systém S-400 je obávanou zbraní. Může o tom svědčit třeba skutečnost, že když se ho rozhodlo koupit Turecko, Američané mu poté odepřeli možnost získat letouny F-35, aby se nemohlo testovat, jak ho proti těmto letadlům nasazovat. A právě objevení se tzv. stealth letadel již zhruba před 15 lety přimělo Rusko si uvědomit, že bude potřebovat něco účinnějšího, než nejnovější S-300, aby se vypořádalo se stále početnějšími letadly páté generace, které přicházejí do výzbroje NATO.

Návrh nového systému měla společnost Almaz-Antej hotový již kolem roku 2009. Není jasné, zda nějak nenavázal na systém S-500U, který byl v SSSR vyvíjen v 60. letech jako vícekanálový systém PVO. Ten byl nakonec odmítnut ve prospěch vývoje a výroby S-300. Současný S-500 se měl započít vyrábět údajně již v roce 2011–12, ale jeho vývoj se začal velmi prodlužovat. Jsou známa data posledních dílčích zkoušek jednotlivých raket systému (květen 2018, červen 2019 či červenec 2021).

Jeden hlavní radar komplexu S-500, zřejmě 96L6-TsP nebo 91N6A(M), byl testován koncem roku 2019. Ale vzhledem k tomu, že se protahovala výstavba průmyslových kapacit a podniků určených speciálně na výrobu nového systému, byla nakonec výroba komplexu S-500 zahájena ověřitelně až v roce 2019. V roce 2021 pak začala ruská armáda dostávat první z 10 objednaných systémů. První pluk S-500 nastoupil k obraně Moskvy dne 13. října 2021. Prošel státními zkouškami údajně bez větších připomínek a nastoupil do bojové služby.

Rusko počítá s tím, že by systém měl být kombinován spolu s S-400, a tato dvojice by zcela nahradila starší S-300 a A-135. Nová zbraň má mít lepší schopnosti, než jeho předchůdce. První má mnohem větší dosah, který by měl být až 600 kilometrů. Zdroje z amerických tajných služeb měly potvrdit, že při zkouškách v roce 2018 zasáhla střela ze S-500 svůj cíl na vzdálenost 482 kilometrů.

Údajně zvládne i hypersonické zbraně

Rusko tvrdí, že rakety z S-500 jsou schopny zasahovat letadla, balistické rakety, manévrovatelné střely. Velkou novinkou by měla být schopnost sestřelovat cíle na nízké oběžné dráze, například družice. Rusko se také nechalo slyšet, že systém je schopen likvidovat i hypersonické střely. Jak jsou tyto informace relevantní a zda nejde jen o propagandu, se jen velmi těžko ověřuje.

Systém je vysoce mobilní, podobně jako S-400. Odpalovací zařízení, stejně jako radary a řídící stanoviště, jsou umístěny na korbě nákladních automobilů. Baterie S-500 by měla zahrnovat čtyři druhy radarů, aby byla schopna pokrýt všechny druhy hrozeb. Stejně tak má používat různé střely, vždy podle toho, na jaký druh objektu míří. Zatím bylo na ruské straně zveřejněno, že celý systém bude používat jako základní rakety 77P6, převážené na automobilu BAZ-69096 10×10.

Dále se bude skládat z velitelského stanoviště 55K6MA a 85Ž6-2 na podvozku automobilu BAZ-69092 6×6 a pátracího bojového radaru 91N6A (M) taženého na přívěsu traktorem BAZ-6403.01 8×8. Dalším radarem systému má být vyhledávací 96L6-TsP na vozidle BAZ-69096 10×10, multimódový radar 76T6 na BAZ-6909-022 8×8 a záběrový radar 77T6 ABM na BAZ-69096 10×10. Parametry a bližší technický popis jednotlivých výše popsaných komponentů systému S-500 jsou předmětem utajení, nebo víceméně kvalifikovaných dohadů.

Ačkoli je výroba v začátku, předpokládá se, že Rusko vyvine také exportní verzi systému. Mohla by být velmi dobře prodejná po světě, i když exportní verze mívají některé funkce omezeny. Turecko již o jeho koupi velmi vážně uvažuje, dalším zájemcem by mohla být Čína, která předchozí systémy z Ruska také odebírala.

Podstatné na všech dosud zveřejněných informacích o S-500 však je jedno, jde většinou o jednostranná prohlášení vedoucích představitelů Ruska, nebo úmyslné i neúmyslné úniky informací z komunity tajných služeb. Je jasné, že nový systém Rusko má, a začíná jej vyrábět. Jeho přesné parametry a možnosti jsou však dnes jen v oblasti dohadů. Na skutečně objektivní a přesnější technické informace si budeme muset ještě nějaký čas počkat.

Jak moc lepší než S-400 může být nový systém S-500?

Zdroj: MissileThreat

Článek Oblohu nad Ruskem již má chránit několik systémů S-500. Mělo by jít o silnou zbraň, údajně zvládnou hypersonické zbraně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vybaven vertikálním odpalovacím systémem

Vývoj systému 9K330 Tor byl zahájen na konci 70. let 20. století, zkoušky proběhly v letech 1983 a 1984 a první sériově vyráběná verze z Iževského eklektromechanického závodu byla uvedena do provozu v roce 1986. Komplex byl vyvíjen ve dvou verzích. Tor pro ochranu pozemních vojsk měly vývojově na starosti firmy Fakel a Antěj, námořní Kinžal jako jeho speciální námořní variantu dovyvinula společnost MNIIRE Altaj. První modernizovaná sériová varianta Tor, Tor-M, pak byla zařazena do služby v roce 1991 a postupně nahradila ve výzbroji ruské armády starší model.

Systém Tor byl určen k likvidaci rychlých naváděných cílů a bojových letounů, včetně vrtulníků, bezpilotních letounů či naváděné munice s nízkou radarovou odrazovou plochou. Samostatná jednotka Tor byla instalována na speciálně pro ni vyvinutém pásovém podvozku se šesti páry kol společností Metrovagonmaš nebo výjimečně na kolovém podvozku MZKT a má sledovací anténu, dva radary a osm raket 9M330/9M331 ve dvou speciálních sklopných silech po čtyřech střelách.

Základní verze systému Tor umožňuje detekci a následný zásah prostřednictvím radarů, z nichž první je mechanicky spínaný přehledový radar, který umožňuje snímání až 48 cílů a zároveň plní funkci sekundárního zaměření až deseti cílů. Detekční dosah přehledového radaru je podle dostupných informací 25 km, některé zdroje však uvádějí i větší vzdálenost.

Druhý je elektronicky řízený pasivní sledovací a naváděcí radar, jenž dokáže zaměřit současně až dva cíle o radarovém průřezu (RCS) velikosti jen 0,1 m² a navést na každý cíl až dvě rakety naráz. Střely s plochou dráhou letu mají obvykle RCS 0,5 m² nebo méně. Radar je vysoce odolný vůči nepříznivým povětrnostním podmínkám i elektronickým obranným opatřením sledovaných cílů a jeho maximální dosah se pohybuje kolem 25 km. Rovněž je doplněn elektrooptickým sledovacím systémem s dosahem až 20 km.

Novější verze je schopna za jízdy i odpalovat rakety

Standardní verze systému Tor je vybavena vertikálním odpalovacím systémem, který pojme ve dvou odpalovacích kontejnerech celkem osm raket. Střely pokročilejší verze Tor-M1 9M330 a 9M331 mají vzletovou hmotnost asi 165 kg a mohou dosáhnout maximální rychlosti přesahující 2 Machy, po odpálení dosahují 850–870 m/s. Jsou určeny k likvidaci takových cílů, které nedokážou zachytit systémy protivzdušné obrany dlouhého a středního dosahu.

Tyto cíle však nesmí přesáhnout rychlost 700 m/s. Tor-M1, dnes hlavní systém této kategorie ve výzbroji ruské armády, je vyzbrojený modernizovanou střelou 9M331, která dosahuje maximální výšky 6, v některých verzích až 10 km s maximálním dosahem kolem 15 km. Základní model byl schopen za jízdy pouze detekovat cíle, zatímco novější verze M2U je schopna za jízdy rovněž střílet.

Současně ruskou armádou nejmasověji používaný je samohybný PVO komplex Tor M1 (9K331). Komplex jedné baterie v sobě zahrnuje velitelské stanoviště 9S737 Ranžír propojené se čtyřmi výše popsanými odpalovacími jednotkami Tor 9K331 s osmi raketami a vlastními radary, které jsou ale schopné samostatné činnosti. Dále baterii tvoří čtyři nabíjecí přepravníky 9T244 vybavené jeřábem a vezoucí s sebou dvě naplněná náhradní sila se 4+4 raketami.

U předchozí verze Tor tuto část baterie tvořily jen dva nabíjecí přepravníky, doplněné o dva nosiče zásobních kontejnerů a raket. Nabíjení Toru probíhá výměnou celých kontejnerů, v případě potřeby lze ale kontejnery-sila dobít i jednotlivými raketami.

Celou baterii M1 doprovází v poli ještě jedno vozidlo-nosič 9T245, které na hřbetě nese 4 zásobní nabitá odpalovací sila, každé se čtyřmi raketami, a táhne i přívěs, kde jsou samostatně uloženy další tři zásobní rakety. Celou baterii zabezpečuje několik technických podpůrných vozidel 9V877 a 9F339 (minimálně dvě). V dobách míru doplňuje baterii ještě speciální samohybný trenažér 9F678.

Systém byl několikrát modernizován

Ruský systém Tor byl exportován do několika zemí. Byl prodán například Kypru, do Egypta, Řecka, Íránu, Venezuely a některých dalších zemí. Zda jsou však komplety stále plně provozuschopné, není známo. Základní modely Tor-M1 se nyní nacházejí ve více než 7 státech, včetně Číny, Řecka, Íránu, Běloruska, Arménie, Ázerbájdžánu, Egypta, Ukrajiny a Kypru. V roce 2000 nakoupilo Řecko od Ruska celkem 21 jednotek M-1.

Ve stejném roce zahájila nákup systémů také Čína, která během posledních 20 let pořídila opravdu velké množství základních jednotek M-1, jež následně posloužily jako základ jejího vlastního upraveného systému HQ-17. Rusko rovněž dodalo neznámý počet systémů Tor-M1 Íránu, a to navzdory protestům ze strany Spojených států. Předpokládá se, že bylo dodáno nejméně 29 kusů, a to spolu se záručními a servisními smlouvami o přibližné hodnotě 700 000 000 USD (přes 15 miliard Kč).

Tor-M1 se oproti úplně původní konstrukci systému Tor docela výrazně liší, a to primárně díky zakomponovaným přehledovým radarům s elektronickým snímáním. Také podvozek byl zvětšen a má dnes sedm párů kol. Od roku 2005 pak Rusko představilo celkem 5 modernizovaných verzí Tor-M1 (M1A, M1B, M1V, M1G a M1-2U), s tím, že každá další modernizace zahrnuje funkce verze předešlé.

Postupně byl aktualizován software, komunikační zařízení i bezpečnostní systémy. Elektrooptický systém Tor-M1 byl nahrazen novou denní/noční kamerou. Poslední variantou M1 v ruských službách je model M1-2U, který se vyznačuje především větší dosažitelnou výškou zásahu (10 km) a schopností zasáhnout až čtyři cíle současně.

Tor-M2 byl poprvé představen v roce 2007 a do služby byl zařazen v roce 2012. Model dokáže na jednom vozidle nést buď 8 střel řady 9M331, nebo 16 střel řady 9M338. Tor-M2 je vybaven zdokonalenými detekčními radary, vyznačujícími se zvýšenou citlivostí na cíle s velmi nízkými hodnotami RCS, především na drony. Rovněž má kratší reakční dobu a do výbavy dostal například také nové optické i komunikační systémy. Zapotřebí je, stejně jako o poslední verze M1-2U, pouze tříčlenná posádka.

Válka na Ukrajině

Díky četným vylepšením dokáže Tor-M1 detekovat cíle na vzdálenost do 32 km a zaměřovat až 4 cíle současně. Existuje rovněž verze namontovaná na kolovém podvozku, označovaná jako Tor-M2K. Tor-M2KM je přitom samostatná modulární varianta systému Tor-M2 připravená k montáži na různé podvozky a platformy.

V roce 2019 byla představena nová generace systému, označovaná jako Tor-E2, která je stejně jako její předchůdce schopna detekovat cíle na vzdálenost 32 km a zaměřovat až 4 současně. Systém je vyzbrojen 16 raketami 9M338KE a vyznačuje se především prodlouženým dosahem a výškou možného zásahu.

The Ukrainian military reportedly acquired a Tor missile system in Chernihiv.#Ukraine #Russia #Chernihivpic.twitter.com/9A6FqB6wjQ

— Intel Rogue (@IntelRogue) March 6, 2022

Asi nejzajímavější verzí systému protivzdušné obrany Tor je jeho námořní varianta, známá jako 3K95 Kinžal. Palubní raketový systém Kinžal byl vyvíjen současně se systémem Tor a do služby u sovětského námořnictva byl zařazen v roce 1989. V rámci ruské invaze na Ukrajinu se tento ruský systém stal středobodem zájmu ukrajinské armády. Ukrajina potřebuje nutně posílit svou vzdušnou obranyschopnost.

Je tedy jisté, že jedním z hlavních cílů ukrajinské armády jsou snahy ukořistit v přepadávaných kolonách ruské armády protiletadlové systémy či přinejmenším jejich moduly a funkční podvozky, na které je lze nainstalovat. Z Ukrajiny hlásí úspěšnou likvidaci již několika systémů Tor, avšak Ukrajinci chápou, že ještě lepší než zničení těchto cenných protiletadlových systémů je jejich získání, a to ideálně v provozuschopném stavu.

Jak byste hodnotili účinnost ruských protiletadlových systémů?

Zdroj: MilitaryHistory, MilitaryToday, TheDrive

Článek Systém protivzdušné obrany Tor: Ruský raketový protiletadlový komplex s krátkým doletem, který je propojený se zajatým Barnaulem-T se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Írán propašoval do Ruska zbraně

Podle dostupných informací byly dne 26. března převezeny z Iráku do Íránu RPG a protitankové střely patřící skupině šíitských milicí Hašd al-Šábí, radikální irácké miliční skupině podporované Íránem. Dle vyjádření velitele jednotky, jenž má na starosti příhraniční dodávky, měly být poté zbraně převezeny do Ruska. O necelý týden později, dne 1. dubna, pak hnutí Hašd al-Šábí demontovalo a připravilo k transportu také dělostřelecký raketometný systém Astros II brazilské konstrukce, který následně údajně rovněž putoval na Ukrajinu. 

„Je nám jedno, kam naše těžké zbraně putují, my je v tuto chvíli nepotřebujeme. Vše, co je zaměřeno proti USA, nám dělá radost,“ uvedl jeden ze zdrojů Hašd al-Šábí. Asi nejkontroverznější informací, kterou nejmenovaný zdroj poskytl britskému deníku Guardian, ovšem je, že Íránské úřady údajně darovaly Rusku také raketový systém protivzdušné obrany Bavar 373 íránské výroby, který je založen na ruském systému S-300.

Po rozpadu Sovětského svazu a mnohaletém zbrojním embargu ze strany Západu nalezl Teherán svého pragmatického spojence právě v Moskvě. Přestože íránská armáda používá převážně svou vlastní armádní techniku, Teherán i nadále nakupuje některé ruské zbraňové komplety. V roce 2011 však Teherán zkonstruoval svůj první funkční prototyp systému Bavar 373. Následovaly roky testování a úprav, plně funkční raketový systém byl oficiálně představen v roce 2019. V roce 2020 pak Íránci systém Bavar 373 poprvé použili během vojenského cvičení.

Testování v reálných bojových podmínkách

Moskva se nyní v důsledku tvrdých západních sankcí ocitá v čím dál větší izolaci. A zdá se, že aby udržela se svým soupeřem na bojišti krok, obrací se s prosbou o pomoc na své dřívější spojence. Vzhledem k tomu, že jedním z pilířů ruského obranného průmyslu je však právě výroba protiletadlových raketových systémů, je těžké si představit, že by měly ruské síly na bojišti potíže zrovna v této oblasti.

Můžeme spíše předpokládat, že Rusko má s Íránem dohodu o testování systému Bavar 373 v reálných bojových podmínkách. Tím by se dodávka tohoto systému ruským silám na Ukrajině dala docela dobře vysvětlit. Bojiště na Ukrajině je pro testování daleko vhodnější než bojiště v Sýrii. Především proto, že na Ukrajině máme dvě válčící strany.

Je tedy docela pochopitelné, že Teherán bude chtít ověřit schopnosti svého raketového systému v bojových podmínkách, kde letovou zónu na Ukrajině kontroluje právě Rusko a jedinými cíli pro zneškodnění íránským systémem jsou ukrajinské rakety a letadla.

Avizované dodávky zbraní a zřejmě i střeliva by představovaly dramatický posun v ruské válečné strategii, jakožto i posun ve vztazích s Íránem, který byl již dříve válečným spojencem Ruska. Pokud by se však pašování potvrdilo, celá situace by mohla mít velmi negativní vliv zejména na Irák, z jehož území dodávky údajně putují. Dojít by mohlo ke značnému snížení americké podpory tamní vládě a armádě, které od roku 2003 hostí americké jednotky.

Rusko shání zahraniční podporu

Američtí představitelé navíc uvedli, že Írán není jedinou zemí, od níž se Rusko snaží získat vojenskou podporu. Ve svém hledáčku má například i Čínu. Ta si však v ukrajinské otázce prozatím na veřejnosti stále udržuje poněkud neutrální postavení.

Z podpory v podobě dodávek vojenského vybavení Rusku pak Ukrajina obvinila Gruzii. Kyjevská zpravodajská služba ve svém nedávném prohlášení uvedla, že gruzínské jednotky obdržely od své vlády pokyn, aby nezasahovaly do pašeráckých sítí ve východní Asii. Proruská vláda sídlící v Tbilisi však toto obvinění odmítla.

Řada výše uvedených informací a tvrzení se může v budoucnu ukázat jen jako součást propagandistického boje. Je ale jasné, že rozsáhlé ekonomické sankce, které západní země v posledních týdnech na Moskvu uvalily, nutí Rusko jednat často poněkud nestandardně a hledat cestičky a spojence i tam, kam by se dříve s prosbou o pomoc nikdy neobracelo. To se může ukázat pro budoucnost jako nejen nežádoucí, ale i velmi nebezpečné jednání, při nemž mohou padnout lecjaká tabu.

Co když například tito nelegální dodavatelé zbraní do Ruska podmíní svoje další zásilky například předáním na oplátku nějakých zbraní hromadného ničení, sofistikovaných chemických zbraní, nukleárních zbraní apod? Je možné v tomto směru spoléhat na zdravý rozum představitelů Ruska v okamžiku, kdy sankce, které je tlačí stále více do rohu, zahrnují například zákaz dodávek zboží dvojího užití?

Velmi nejistá pozice Ruska

Tedy zboží, které má jak civilní, tak vojenské využití, jako například náhradní automobilové díly, některé druhy elektroniky a optických přístrojů atd., a začnou se dotýkat i běžných občanů Ruska přímo? Je jasné, že zboží se zjevným vojenským využitím je samozřejmě sankcemi absolutně vyloučeno. Řada ruských výrobních linek na vojenský materiál byla proto přísnými sankcemi silně zasažena.

Přičemž Ukrajina uvedla, že hlavnímu ruskému závodu pro výrobu obrněných vozidel Uralmaš a továrně na výrobu traktorů došly díly pro výrobu a opravy tanků. V těch podnicích pracuje mnoho desítek tisíc lidí a v okamžiku, kdy prostě a jednoduše ztratí práci, nastanou i sociální problémy, které ruské vedení bude chtít řešit za každou cenu.

Je tedy pravděpodobné, že Rusko bude i nadále usilovat o zahraniční spolupráci při obcházení embarga, zvláště ve vojenské oblasti, a to i za cenu, na kterou by v normální situaci nechtělo ani pomyslet. Jenže zoufalí lidé dělají zoufalé věci.

Nakolik pravdivou vidíte informaci, že Írán posílá Rusku zbraně?

Zdroj: TheDefensePost, Army-Technology

Článek Rusko na Ukrajině využívá i zbraně pašované Íránem podporovanými iráckými milicemi. Dodán byl i raketový systém PVO Bavar 373 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Protiletecké systémy se ukázaly být efektivní

Sovětský svaz si během studené války na moderní systémy protivzdušné obrany (PVO) potrpěl a Rusko v této tradici pokračuje. Protiletadlové rakety ruské výroby totiž v řadě konfliktů od Vietnamu až po arabské války s Izraelem ukázaly, že dokážou účinně potlačovat leteckou převahu nepřítele. V 60. a 70. letech proto Rusko pracovala na novém sofistikovaném systému PVO. Výsledkem je rodina ruských protiletadlových raketových systémů S-300 dlouhého dosahu.

Tyto systémy jsou určeny k obraně strategických cílů před údery vedenými letadly, vrtulníky, střelami s plochou dráhou letu a balistickými raketami s krátkým dosahem. S-300 fungují spolehlivě za každého počasí i v podmínkách intenzivního radioelektronického boje a rušení. Systém byl typický tím, že měl vlastní radar na detekování cílů oddělený od radiolokátoru navádějícího již odpálené střely. Ty ničí svůj cíl explozí vysoce tříštivé hlavice.

Do operační služby v SSSR systém označený jako S-300P vstoupil v roce 1978. Byl zaměřený především na obranu před leteckým útokem. Celkem je známo osm hlavních verzí, dodnes ale existuje velké množství subverzí tohoto systému. Různé verze mají různé druhy radarů a střel, protože SSSR postupnou modernizací tohoto komplexního systému reagoval na vývoj útočných zbraňových systémů nové generace západních zemí. Subverze S-300 se tak mohou lišit jak rozsahem detekce, tak i vzdálenostmi, na které je ta která verze schopna cíle ničit.

S-300 je vysoce odolný proti rušení

Exportní verze systému Sovětský svaz a pak i Rusko vyvážely do mnoha zemí. Poslední verze S-300PMU-2 zahrnuje vozidlo s přehledovým radiolokátorem typu 64N6E2, dále velitelské vozidlo 54K6E2 s řídícím pracovištěm systému a komplety odpalovacích vozidel 8×8 5P85SE2 se čtyřmi kontejnery. V každém kontejneru se nachází protiletadlová řízená raketa 48N6E2. Komplety se skládají z navigačního radiolokátoru a až z 12 odpalovacích vozidel.

Navigační radiolokátor vysoce odolný proti rušení (typ 30N6E2) slouží k navádění vypuštěných raket na cíle, jejichž souřadnice byly kompletu předány z řídícího stanoviště. Odpalovací vozidla (typ 5P85SE2) slouží také k přepravě, nejen k odpalování raket. Rakety se odpalují z kontejnerů ve vertikální poloze, což umožňuje zasahovat cíle přilétající z libovolného směru. Dostřel raket je 200 km.

iZdroj fotografie: Uživatel .:Ajvol:. / Public Domain

Maximální konfigurace systému S-300 PMU-2 může obsahovat až 6 odpalovacích kompletů, přičemž jeden komplet může mít až 12 odpalovacích vozidel. Jeden takto zkompletovaný systém může mít k palbě připraveno až 288 raket. Systém S-300 je typickým představitelem systému PVO mnohokanálového, tj. dokáže sledovat a útočit na více cílů naráz.

Letadla se musí bát na desítky kilometrů

Výše zmíněná konfigurace systému dokáže útočit až 72 raketami na 36 cílů současně, tj. 2 raketami na jeden cíl. Pravděpodobnost zničení cíle podle zveřejněných výsledků zkoušek jednou raketou je pro aerodynamické cíle 0,81–0,98 a pro balistické cíle 0,70–0,93. Od roku 2016 se systém S-300 již nevyrábí, ale v Rusku se provádí jeho repase s náhradou staré elektroniky za novou. Zájemci si ho tak stále mohou koupit.

Různé podverze jsou vybaveny různými druhy radarů. Některé dokážou detekovat cíle až do vzdálenosti 360 kilometrů. Existuje asi 20 typů střel, které se v rámci systému S-300 používají. V současné době k těm nejpoužívanějším patří rakety 5V55K, 5V55R a především řada 48N6. Jsou přes sedm metrů dlouhé, velikostně se ale mohou mírně lišit. První má schopnost ničit cíl vzdálený 47 kilometrů, další až do 150 kilometrů. Poslední by měla být schopna zasáhnout cíle 200 km daleko či cíle letící hypersonickou rychlostí Mach 8.

Na námořních lodích se používal systém S-300F, což je modifikovaná verze P. Do výzbroje byla zavedena v roce 1984. Instalována byla na křižnících třídy Slava a Kirov. Používá střely s dosahem až 90 kilometrů a může zničit cíl pouhých 25 metrů nad hladinou moře. Na křižník Petr Veliký pak byla instalována verze FM s raketami s dosahem 150 kilometrů.

Další verze si poradí i s raketami

Sověti si ale byli vědomi, že nebezpečí nepředstavují jenom letadla, ale i balistické rakety. Proto v roce 1983 uvedli do služby upravený systém označovaný jako S-300V, který byl optimalizován i na likvidaci této hrozby, i když umí sestřelovat i letadla. Odpalovací zařízení není v tomto případě umístěno na kolovém, ale na pásovém podvozku, který má lepší průchodnost terénem. Existuje varianta se dvěma a se čtyřmi odpalovacími trubicemi, a to podle typu použitých střel.

Radar systému má být schopen detekovat cíle do vzdálenosti 250 kilometrů. Střely 9M83 a 9M82 mají schopnost likvidovat balistické rakety do 40 kilometrů. Letadla pak do vzdálenosti 75, respektive 100 kilometrů. Existuje exportní verze VM. Ta používá dvoustupňové střely, jejichž dolet je kolem 200 kilometrů.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Systémy S-300 jsou ve výzbroji mnoha zemí. Mělo ho i Československo, po rozpadu federace zůstal na Slovensku. Ukrajina má verze P a V. Podle všeho zaznamenaly sestřely, protože se podařilo zničit jak letadla, tak některé rakety. Ukrajinská strana dnes po Západu žádá dodání systémů S-300, které v bývalých zemích Varšavského paktu ještě zůstaly, což svědčí o tom, že s ním musí mít úspěch. Ve výzbroji ho mají i země jako například Sýrie, Írán a pravděpodobně i Severní Korea. Čína vyvinula kopii, jež je označována jako HQ-15.

Jak nebezpečný je systém S-300 pro moderní bojová letadla?

Zdroj: MissileThreat

Článek Systém S-300 je neúčinnější protiletadlovou zbraní Ukrajiny. Existuje v mnoha verzích s různými schopnostmi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Plně připravený bude na konci roku

Ve švédské terminologii je pojmenovaný jako Systém protivzdušné obrany 103 (LvS103). „Je to skvělý den pro švédské ozbrojené síly a zejména armádu. Získali jsme novou schopnost, máme nyní prostředky pro boj s balistickými střelami. Bojová účinnost systému LvS103 významným způsobem zvyšuje naši obranyschopnost. Mohu oznámit ministrovi obrany, že systém získá plnou operační způsobilost na přelomu roku,“ prohlásil vrchní velitel švédské armády Karl Engelbrektson.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Švédsko se pro americký systém rozhodlo v roce 2017. Podle představitelů ministerstva obrany fakt, že ho obdrželo jako země mimo NATO tak rychle, je velmi dobrá zpráva. „Jde o významnou modernizaci a zásadní posílení švédské protivzdušné obrany a švédských obranných schopností jako celku,“ tvrdí ministr obrany Peter Hultqvist. Upozornil, že kromě protiraketové obrany jde i o systém schopný sestřelovat letadla.

Systém umí sestřelovat rakety středního doletu TBM

Švédsko získává nejmodernější verzi systému Patriot vybavenou raketami PAC-3 MSE. Ty mají oproti předchozím verzím prodloužený dolet, lepší elektroniku a řadu dalších vylepšení. Zaručují zachycení raket TBM, tedy těch s dosahem až 3500 kilometrů. Celkem kupuje Švédsko devět odpalovacích kompletů, čtyři radarové sady, k tomu příslušná velitelská, vyhodnocovací a řídící centra a další potřebné vybavení. S tím si Švédsko podle dostupných informací mělo pořídit 200 střel PAC-3 MSE a stovku MIM-104E.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Systém Patriot se proslavil na začátku 90. let v Perském zálivu, kdy byl nasazený proti iráckým střelám Scud. Od té doby prošel několika rozsáhlými upgrady, které jeho schopnosti výrazně posílily. V různých verzích je ve výzbroji řady amerických spojenců. Nejnovější verze, podobně jako Švédsko, si před nedávnem pořídilo například Polsko nebo Rumunsko. I vlády těchto zemí to zdůvodňují především tím, že se cítí být ohroženy ze strany Ruska.

Jak velké nebezpečí hrozí zemím poblíž Ruska ze strany jeho raket?

Zdroj: Forsvarsmakten, Armyrecognition

Článek Švédsko si pořídilo systém protiraketové obrany. Vsadilo na jasného koně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Lasery byly v minulosti zavrženy

Jde o obranu, která využívá laserových paprsků. Když před lety izraelské vláda a armáda pracovaly na řešení protiraketové obrany, o laserech samozřejmě uvažovaly také. Nakonec je zavrhly, protože technologie v té době nebyla dostatečně vyspělá. Proto zvolili řešení Iron Dome, které se spoléhá na rakety Tamir. Ale postupem let znalosti v oblasti laserů značně pokročily. Společnost Rafael tak výzkum v roce 2009 obnovila.

O pět let později představila na přehlídce v Singapuru raný model systému na ničení raket krátkého doletu, minometných střel, dělostřeleckých granátů ale i bezpilotních letounů. Systém Iron Beam má využívat laserů, které se dají umístit na různé typy vozidel. Podle neoficiálních údajů z roku 2020 by měl výt schopen ničit cíle až do vzdálenosti sedmi kilometrů. Detekovaný cíl má být schopen zlikvidovat během čtyř sekund.

Mnohem levnější než rakety

Rozvoj laserové technologie je pro obranu Izrael klíčový. Dokáže totiž řešit většinu hlavních problémů systémů Iron Dome. Prvním z nich je cena. Protirakety Tamir jsou drahé a náklady na zachycení jedné střely systémem Iron Dome se odhadují na 100 až 150 tisíc dolarů (2,2 až 3,3 milionu korun). Ten sice nesestřeluje rakety letící mimo obydlené oblasti, ale i tak může denně na Izrael mířit i několik set raket. Náklady systému Iron Beam na likvidaci cíle se odhadují jen na dva tisíce dolarů (44 tisíc korun).

iZdroj fotografie: IDF Spokesperson’s Unit / Creative Commons / CC BY-SA

Druhým problémem je možné přetížení systému. I při letošním odstřelování se radikálové snažili odpalovat rakety po hromadných salvách. Iron Dome je limitován třeba množstvím protiraket, které je schopen v jednom okamžiku odpálit a navádět na cíl. Naopak lasery lze odpalovat téměř neustále, pokud mají zajištěný dostatečný přívod energie.

Iron Beam nemůže Iron Dome nahradit, ale může ho velmi vhodně doplňovat. Jednak zachytí hrozby, které Iron Dome likvidovat neumí, případně může být i jakousi první linií. Kromě toho Izrael rozvíjí i systém nazvaný Light Saber. Ten by měl mít dosah dva kilometry. Je určený především na likvidaci zápalných balonů, které Palestinci vypouštějí nad izraelské území.

Jak velkou budoucnost podle vás představují energetické zbraně?

Zdroj: Nationalinterest, Timesofisrael

Článek Neohrožená Izrael buduje Iron Beam. Síť laserových paprsků doplní unikátní protiraketový systém Iron Dome se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Česká republika má vlastní centrum ve Vyškově

V dnešní době zřizují členské státy Aliance v rámci NATO tři desítky center. Česká republika v tomto ohledu buduje Centrum ochrany proti zbraním hromadného ničení, a to ve Vyškově. Integrovaná protivzdušná a protiraketová obrana je komplexní bojovou schopností celé Aliance, která musí být schopna okamžitě reagovat na veškerou moderní technologii. Boje se totiž mohou odehrávat ať už na zemi, ve vzduchu, ve vesmíru i na moři.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Události se zúčastnili představitelé NATO

Na této slavnostní události nechyběli ani vysocí představitelé organizace NATO, další významní hosté, anebo třeba také nejvyšší velitelé řecké armády. Jako velvyslanec byl na řecký ostrov poslán reprezentant České republiky Jakub Karfík spolu se zástupcem ředitele sekce rozvoje sil Petr Čepelka.

Kromě Česka zde hrají roli i jiné státy

Samotné Centrum excelence pro protivzdušnou a protiraketovou obranu bylo založeno již v první čtvrtině roku 2020 a akreditačním procesem prošlo úspěšně 25. ledna roku 2021. Následně získalo certifikaci oficiálního NATO Center of Excellence. Kromě České republiky se na pozici sponzorujících národů řadí také Rumunsko, Turecko a Bulharsko.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Přínos pro Českou republiku

Major Petr Rabiňák v minulosti pracoval také jako velitel uskupení pozemní protivzdušné obrany, které je určené pro Síly rychlé reakce NATO. Za svou kariéru tak stihl nasbírat nespočet zkušeností se zahraničními operacemi a národními i mezinárodními výcviky. Sám major Rabiňák uvedl, že díky zapojení do činnosti tohoto centra excelence má Česká republika nyní přístup k nejnovějším konceptům, studiím a analýzám, které vznikají v organizaci NATO.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Centrum excelence IAMD

Mezi jeho hlavní úkoly patří zabezpečení vzdělávacího programu spolu s výcvikem personálu aliančních velitelství a členských i partnerských států. Dále se zaměřuje na podporu procesu získávání a následného analyzování zjištěných poznatků, vytváření prostoru a příležitostí pro výzkum, experimentování, vývoj a testování nových konceptů. Věnuje se navíc také rozšiřování interoperability, vývoj a využití nově získaných schopností Aliance v oblasti integrované protivzdušné a protiraketové obrany.

Zajímáte se o armádu a pokrok v České republice?

Zdroj: AČR

Článek Česko nyní disponuje exkluzivním přístupem k nejnovějším trendům v obraně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.