Projev, který se stal falešným proroctvím

Akce ve Sportpalastu nebyla spontánní oslavou. Šlo o zahájení zimní sbírky Kriegswinterhilfswerk 1941/42, masové režimní události, kde Hitler vystoupil před pečlivě vybraným publikem. Podle historika Maxe Domaruse, jehož edice Hitler: Speeches and Proclamations patří k základním zdrojovým pracím, nechal Hitler podél celé východní fronty vyvěsit plakáty s rozkazem z 2. října, v němž vojákům oznamoval blížící se konečné vítězství. O pár týdnů později musela zvláštní komanda tytéž plakáty zase strhávat. Realita je totiž vyvrátila rychleji, než stačil schnout tiskařský inkoust.

Goebbels si den po projevu do deníku zapsal Hitlerovu velkou spokojenost s „povedeným“ shromážděním. Propaganda fungovala, doma. Jenže slova pronesená před tisíci nadšenci měla brzy narazit na tvrdou zeď faktů.

Fronta, která odmítla potvrdit vítězství

Na začátku října 1941 vypadala situace na první pohled skutečně drtivě. Wehrmacht za sebou měl obrovské letní úspěchy: miliony sovětských vojáků padly do zajetí, celé armádní skupiny byly obklíčeny a zničeny. Rudá armáda se zdála na pokraji kolapsu. Hitler proto zaměnil počáteční rozklad za definitivní konec, a právě v tom spočíval jeho osudový omyl.

Operace Tajfun měla doručit rozhodující úder: zničit sovětské síly bránící Moskvu a obsadit hlavní město ještě před zimou. Jak popisuje historik David Stahel v práci The Battle for Moscow, realita se od plánu dramaticky lišila. Zásobovací linie Wehrmachtu byly natažené přes stovky kilometrů, jednotky vyčerpané měsíci nepřetržitých bojů. Podzimní deště proměnily ruské cesty v bahno, které zastavilo i tanky. Když v listopadu přišly mrazy, Němci sice obnovili postup, ale sovětská obrana tuhla s každým dnem.

Začátkem prosince se Wehrmacht dostal na bezprostřední předměstí Moskvy. Blíž už se nedostal. Sovětský protiútok, vedený čerstvými sibiřskými divizemi, odhodil vyčerpané německé jednotky desítky kilometrů zpět. Blitzkrieg na východě definitivně selhal.

Co Hitlera předčasný triumf stál

Cena nebyla jednorázová, ale strategická a narůstala jako lavina. Ztracená šance na krátkou válku znamenala přechod do vyčerpávacího konfliktu, v němž Německo nemohlo konkurovat sovětskému průmyslu přesunutému za Ural ani americké výrobní kapacitě, která se po Pearl Harboru v prosinci 1941 naplno zapojila.

Propagandistická důvěryhodnost Hitlera utrpěla první vážnou trhlinu. Domarus zaznamenává, že führer se v pozdějších letech stále méně ochotně ukazoval před veřejností a vyhýbal se projevům před starými stranickými soudruhy. Věděl, že jeho „proroctví“ z října 1941 si lidé pamatují.

A pak tu byl český rozměr. Protektorát Čechy a Morava sloužil Říši jako klíčová průmyslová základna. Právě na podzim 1941, prakticky ve stejných dnech jako Hitlerův berlínský projev, nastoupil v Praze Reinhard Heydrich jako zastupující říšský protektor. Jeho příchod nebyl náhoda, po útoku na SSSR v Protektorátu rostl neklid, sabotáže i pasivní odpor. Heydrich vyhlásil výjimečný stav, nechal popravovat a zatýkat, protože Berlín potřeboval české továrny v plném provozu. Válka, která měla být dávno vyhraná, si žádala stále víc.

Spojenectví, které začalo zradou a skončilo zkázou

Celý příběh východní fronty má ovšem ještě temný prolog. Dne 23. srpna 1939 podepsali ministři zahraničí Ribbentrop a Molotov pakt o neútočení, jehož tajný protokol rozdělil východní Evropu na německou a sovětskou sféru vlivu. Druhou světovou válku pak Německo a SSSR fakticky zahájily společně, útokem na Polsko v září 1939. Wehrmacht vtrhl ze západu, Rudá armáda z východu.

Hitler však Stalina od počátku považoval za dočasného partnera. Dne 22. června 1941 operací Barbarossa zaútočil na dosavadního spojence bez vyhlášení války. Stalin, který opakovaně ignoroval varování západních zpravodajských služeb i vlastních agentů, byl překvapen, ne proto, že by informace neměl, ale proto, že jim odmítal věřit.

Rudá armáda na začátku války skutečně procházela hlubokou krizí. Stalinovy čistky v letech 1936–1938 připravily ozbrojené síly o více než 25 tisíc vyšších důstojníků. Podle údajů US Holocaust Memorial Museum měla armáda v roce 1941 formálně vojensky vzdělanou jen asi polovinu důstojnického sboru. Miliony vojáků padly v létě do zajetí, celé fronty se zhroutily. Právě tento rozklad vedl Hitlera k přesvědčení, že Sovětský svaz je u konce.

Nebyl. Sovětský režim si navzdory katastrofálním ztrátám udržel schopnost mobilizovat nové armády, přesunout průmysl a pokračovat v boji. Z předčasně oslavené „definitivní zkázy“ se stal nejdelší a nejkrvavější konflikt v dějinách Evropy.

Poučení, které nezestárlo

Hitlerův projev z října 1941 zůstává učebnicovým příkladem toho, jak nebezpečné je zaměnit počáteční šok protivníka za jeho konečnou porážku. Rychlý průlom a vysoké ztráty nepřítele ještě neznamenají vyhranou válku, rozhodují rezervy, průmysl, logistika, terén a ochota společnosti snášet utrpení. Plakáty s Hitlerovým vítězným rozkazem visely na frontě jen pár týdnů. Válka, kterou vyhlásil za vyhranou, trvala ještě téměř čtyři roky.

Článek Předčasný triumf, který stál Hitlera všechno. Před 85 lety v Berlíně slavil „definitivní zkázu“ SSSR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Číslo, které vypadá definitivně, a přesto nestačí

Údaj 33 771 mrtvých pochází z německého Operativního situačního reportu SSSR č. 106, datovaného 7. října 1941 a vedeného v norimberských materiálech jako důkaz NO-3140. Jde o byrokraticky přesný součet obětí hlavní vražedné akce ve dnech 29. a 30. září 1941. Není to ale celkový počet lidí, kteří v Babym Jaru zahynuli. Němci rokli používali jako popraviště i v následujících měsících a letech, umírali tam Romové, sovětští váleční zajatci, rukojmí, psychiatričtí pacienti a další civilisté. Podle US Holocaust Memorial Museum se celkový počet obětí odhaduje na více než sto tisíc, přičemž přesné číslo historici dosud nesjednotili. Sovětský památník z roku 1976 uváděl právě oněch sto tisíc, aniž by zmínil, že nejméně třetina z nich byli Židé zavraždění při hlavní zářijové akci. Židovský charakter masakru tak byl po desetiletí záměrně rozpouštěn v obecnějším příběhu o „pokojných sovětských občanech“.

Stovka střelců, a celý systém za nimi

Historik Karel C. Berkhoff, autor klíčové analytické syntézy pro Online Encyclopedia of Mass Violence, mluví na základě svědectví a německých pramenů o „asi stovce“ přímých střelců. Prostý přepočet (33 771 obětí děleno zhruba stem mužů za dva dny) dává asi 338 mrtvých na jednoho střelce. To číslo nevypovídá o nadlidském výkonu, ale o průmyslové organizaci vraždění.

Oběti byly vedeny po dávkách k několika vstupům do rokle. Musely odevzdat zavazadla, doklady, cennosti. Svléknout se. Část z nich strávila noc namačkaná v garážích a byla zastřelena až druhý den. Střelci se střídali, nestáli u zbraní nepřetržitě. Ostatní složky zajišťovaly:

• kordon a uzávěry – vojenská policie Wehrmachtu řídila proud obětí směrem k rokli,
• třídění a hlídání – pořádková policie a pomocný aparát,
• munici – armáda dodala tisíce pistolových nábojů a podle Berkhoffa až sto tisíc kulometných nábojů,
• úpravu terénu – ženisté následně odstřelovali okraje rokle, aby těla zavalili zeminou.

Formulace „stovka střelců“ tedy popisuje jen špičku ledovce. Bez logistiky, koordinace a kordonu by sto mužů se zbraněmi nedokázalo přivést, sevřít, oloupit, zastřelit a zakrýt desítky tisíc lidí.

Kdo je jmenován v dokumentech

Report č. 106, citovaný v přepisech norimberského řízení, připisuje akci Sonderkommandu 4a „ve spolupráci se štábem skupiny Einsatzgruppe C a dvěma komandy policejního pluku Süd“. Konkrétně šlo o záložní policejní prapory 45 a 303. Prapor 45 pocházel z tehdejšího Ústí nad Labem (německého Aussigu v anexovaném pohraničí) a šlo o německou pořádkovou policii, nikoli o protektorátní české složky.

Velitelem Sonderkommanda 4a byl Paul Blobel, po válce odsouzený k smrti a popravený. Jenže za ním stála celá hierarchie:

• Einsatzgruppe C pod velením Otty Rasche koordinovala operaci na úrovni štábu,
• Wehrmacht, konkrétně velení 6. armády pod Walterem von Reichenauem, poskytl logistickou podporu, munici a vojenskou policii; přímý písemný rozkaz od Reichenaua ale dosud nalezen nebyl,
• nová ukrajinská pomocná policie se podílela na vyvěšení plakátů a na dohánění obětí k místu shromáždění.

Právě tato rozptýlenost odpovědnosti mezi SS, pořádkovou policii, armádu a místní pomocný aparát činí odpověď na otázku „kdo střílel“ tak složitou. Tři nejčastější zkratky („udělala to SS“, „udělali to ukrajinští kolaboranti“ nebo „Wehrmacht s tím neměl nic společného“) jsou všechny nepřesné. Dokumenty ukazují systém, ne jednu jednotku.

Spravedlnost, která přišla jen částečně

Poválečné trestání pachatelů Babyna Jaru bylo fragmentární. V Kyjevě bylo v lednu 1946 souzeno patnáct německých policistů. V Darmstadtu padly v roce 1968 tresty vůči osmi bývalým členům Sonderkommanda 4a. Bývalý velitel 2. roty praporu 45 Engelbert Kreuzer dostal v Řezně sedm let. Blobel skončil na šibenici.

Velká část pachatelů ale unikla. Podle německé právní studie „Babyn Jar vor Gericht“ nebyl za masakr stíhán nikdo z Wehrmachtu, přestože historická vina armády na koordinaci a logistice je doložená. Chybějící Reichenauův podpis oslabil „kouřící zbraň“, ale neanuloval odpovědnost. V létě 1943 navíc Němci spustili operaci 1005: asi tři sta vězňů ze Syreckého tábora muselo vykopávat a pálit těla obětí, aby zahladili stopy. I proto je detailní rekonstrukce pachatelů a přesného počtu obětí tak obtížná.

Dějiny jako zbraň, tehdy i dnes

Babyn Jar není jen historická událost. Je to modelový případ toho, jak genocidu umožní propojení více složek státního aparátu, a jak se po válce odpovědnost rozpustí v mlze. Sovětský režim masakr desítky let zbavoval židovského rozměru. A dnes? US Holocaust Memorial Museum ve své výroční zprávě výslovně uvedlo, že Rusko ve válce proti Ukrajině hrubě zneužilo dějiny holokaustu. Varovné znaky takového zneužití jsou čtyři: mizí židovský charakter hlavní vraždy, vina se zužuje jen na jednu skupinu, text nepracuje s primárními prameny a minulost roku 1941 slouží jako morální alibi pro dnešní vojenskou agresi.

Kdo chce k tématu přistoupit přes spolehlivé zdroje, najde je na portálu holocaust.cz a v českém uzlu Evropské infrastruktury pro výzkum holokaustu EHRI-CZ. Babyn Jar si zaslouží přesnost, právě proto, že ji tolik lidí tak dlouho odmítalo poskytnout.

Článek Babyn Yar: Stovka střelců a 33 771 mrtvých za dva dny. Dokumenty ukazují, že odpovědět „kdo střílel“ je složitější, než se zdá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Malíř, kterého režim potřeboval

Eichhorst nebyl žádný outsider, který se náhodou dostal do Hitlerova zorného pole. Patřil k jádru nacistické kulturní mašinerie. Hitler mu už v roce 1938 udělil titul profesor, Eichhorst vedl mistrovský ateliér na berlínské akademii a zasedal v předvýběrové porotě Velké německé výstavy umění (Große Deutsche Kunstausstellung, GDK), přehlídky, která každoročně definovala, co je pro Třetí říši přijatelné umění a co patří do koše. Označit ho za „oblíbeného malíře“ je zkratka, ale opřená o tvrdá fakta: režimní titul, institucionální moc a přímý nákup díla do Hitlerovy osobní kolekce. Málokterý německý malíř té doby měl všechny tři najednou.

Před Stalingradem byl Eichhorst spojován s heroickými válečnými scénami a monumentální nástěnnou malbou ve službách státu. Odborné texty z mnichovské Ludwig-Maximilians-Universität ho řadí mezi protagonisty „nové německé nástěnné malby“. Jenže frontová zkušenost u Stalingradu jeho štětec proměnila. Ne politicky, Eichhorst zůstal loajální a obraz představil na oficiální GDK v Mnichově roku 1943. Ale tónově. Místo vítězného gesta namaloval porážku.

Porážka jako kult oběti

Bitva o Stalingrad skončila na přelomu ledna a února 1943 kapitulací zbytků německé 6. armády. Odhaduje se, že na obou stranách padlo, bylo zraněno nebo zajato přes dva miliony lidí. Pro nacistický režim to byl strategický i propagandistický šok, první velká, nepopiratelná katastrofa na východní frontě.

A právě tady vstupuje do hry paradox, bez kterého Eichhorstův obraz nedává smysl. Nacistická propaganda porážku nepopřela. Přeložila ji. Stalingrad se v oficiálním jazyce okamžitě stal symbolem věrnosti „vůdci a národu“ až do smrti. Ne prohraná útočná válka, ale oběť prostého vojáka. Jak uvádí Deutsche Digitale Bibliothek ve své virtuální výstavě ke Stalingradu, režim porážku přetvářel pro své účely prakticky v reálném čase.

V tomto rámci byl Eichhorstův temný obraz nejen přijatelný, byl přímo žádoucí. Katalog GDK z roku 1943 vyšel v nákladu sto tisíc výtisků a „Vzpomínka na Stalingrad“ stála na čelním místě jeho obrazové části. Motiv se šířil i jako pohlednice s označením HDK 512. Režim z plátna udělal reprezentativní obraz epochy.

Führer a obraz

Hitler za dílo zaplatil 35 tisíc říšských marek. Badatel Jiří Kuchař, který se českou stopou Hitlerovy sbírky zabýval nejdůsledněji, tuto částku přepočítal na cenu třiadvaceti tehdejších volkswagenů. Nešlo o rutinní akvizici, šlo o drahou, osobní koupi.

Co přesně Hitler u obrazu prožíval, nelze s jistotou rekonstruovat. Traduje se, že ho dílo fascinovalo natolik, že na něj dlouze a nehybně zíral. Primární pramen, který by tuto scénu popsal se stopkami v ruce, se nám veřejně dohledat nepodařilo. Nejblíže jsou vzpomínky Rochuse Mische, Hitlerova osobního strážce, který po Stalingradu zaznamenal u führera více okamžiků samoty a zadumanosti. Sekretářka Traudl Jungeová zase popsala, že navenek Hitler nepůsobil dramaticky zhrouceně ani v posledních dnech ledna 1943, kdy se 6. armáda hroutila. Fascinace katastrofou ano. Diagnóza sebetrýzně, to by byla spekulace.

Jisté je, že obraz, který nestaví do středu vůdce ani triumf, ale zdecimovaného řadového vojáka, Hitler přijal do své osobní kolekce. A režim ho zároveň masově reprodukoval. Porážka se stala kultem.

Česká stopa: z Vyššího Brodu do Doksan a Zákup

Za války putoval obraz spolu s dalšími kusy Hitlerovy sbírky do kláštera ve Vyšším Brodě v jižních Čechách, který sloužil jako úkryt pro umělecké předměty. Dokument ze 7. července 1945 zachycuje, že po odvozu jiných cenností americkou armádou zůstaly ve Vyšším Brodě právě „Hitlerovy“ předměty. Pak začala poválečná disperze.

Kuchař rekonstruoval pravděpodobnou trasu přesunů: Rožmberk, České Budějovice, Konopiště, Praha, Liběchov, Lemberk, Zákupy, Doksany. V roce 2012 identifikoval šestnáct z celkem čtyřiačtyřiceti zdokumentovaných obrazů Hitlerovy osobní kolekce. Sedm z nich našel v doksanském klášteře. Tehdy se s veřejnou prezentací nepočítalo.

Zlom přišel letos. Národní památkový ústav v roce 2026 poprvé v historii zpřístupnil obrazy z Hitlerova majetku veřejnosti v rámci komentovaných prohlídek na zámku v Zákupech. Vystaveno bylo zhruba patnáct děl, část ze zákupského depozitáře, část zapůjčená ze Sychrova. Zda je mezi nimi právě Eichhorstova „Vzpomínka na Stalingrad“, oficiální anotace výslovně neuvádí. Právní status jednotlivých pláten zůstává formulován opatrně: obrazy jsou ve správě státních institucí, ale veřejně dostupný inventární list ke konkrétnímu Eichhorstovu plátnu chybí.

Největší paradox celého příběhu tak neleží v Hitlerově fascinaci temným obrazem. Leží v tom, co se stalo potom. Plátno, které proměňovalo porážku v mýtus oběti a sloužilo nacistické propagandě jako nástroj manipulace s miliony lidí, přežilo Třetí říši hlavně jako český depozitární problém, jako položka v seznamu, o které desítky let nikdo přesně nevěděl, kde je, komu patří a co s ní.

Článek Hitlerův oblíbený malíř namaloval hrůzu Stalingradu, která ho děsila. Führer si obraz koupil a hodiny na něj nehybně zíral se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co říká archivní nominace

Vyznamenávací text popisuje událost z 13. července 1941. Ovčarenko vezl munici koňským povozem asi čtyři až pět kilometrů od své jednotky, když narazil na dvě německá vozidla s přibližně padesáti vojáky a třemi důstojníky. Němci ho odzbrojili, přišel o pušku. Jeden z důstojníků k němu přistoupil k výslechu. V povozu ležel topor.

Podle nominace Ovčarenko prvního důstojníka setnul toporem, poté hodil tři granáty směrem k vozidlům a v nastalém chaosu zabil dalšího důstojníka, kterého dohonil na útěku. Nominace mu připisuje celkem 21 zabitých německých vojáků plus nejméně dva důstojníky, součet tedy vychází až na 23 mrtvých. Po incidentu údajně pokračoval v cestě a munici doručil včas. Přivezl i dokumenty, mapy a brašny získané od padlých Němců.

Tvrdé jádro příběhu drží. Ovčarenko existoval, sloužil u konkrétní jednotky na Jižní frontě v rámci moldavské obranné operace a titul Hrdina Sovětského svazu dostal 9. listopadu 1941.

Co je pravděpodobně přibarvené

Analytické rozbory příběhu upozorňují na několik problémů. Prvním je místo střetu, pozdější verze uvádějí vesnici „Pesec“, která leží v dnešní Chmelnycké oblasti, zatímco 176. střelecká divize operovala v červenci 1941 v prostoru moldavské obranné operace. Toponymum v pramenech kolísá a nesedí s operační mapou jednotky.

Druhým problémem je samotná dramaturgie. Sled událostí (odzbrojení, setnutí důstojníka, tři granáty, 21 mrtvých vojáků, dostižený prchající důstojník, včas doručená munice) působí jako dokonale vypointovaný scénář, ne jako chaotická realita boje. Přesný počet zabitých Němců nemá nezávislé potvrzení mimo sovětskou nominaci. Žádný německý záznam ani svědecká výpověď z druhé strany se nepodařilo dohledat.

Třetím je motiv „velitelé mu nejdříve nevěřili“. V archivním podkladu se tato věta neobjevuje. Nominaci podepsal řetězec velitelů, tedy ji naopak schválili. Verze o prvotní skepsi patří do pozdější tradice a vyprávění, které příběhu dodává dramatický oblouk, ale nemá oporu v dochovaných dokumentech.

Jak se z boje stala legenda

Sovětský svaz v létě 1941 potřeboval morální vzory jako sůl. Rudá armáda utrpěla katastrofální porážky, miliony vojáků padly do zajetí a propaganda musela dodat důvod bojovat dál. Už během války byli sovětští publicisté a spisovatelé systematicky zapojováni do sběru hrdinských příběhů. Mezi nimi působil i Mark Kolosov, který později vydal knihu Lidé a činy, právě takový typ zpracování mohl z reálného bojového incidentu vytvořit exemplární obraz „nezastavitelného“ sovětského vojáka.

Silný precedens nabízí případ slavných 28 panfilovců. Zpráva hlavního vojenského prokurátora z roku 1948 ukázala, že tento ikonický sovětský válečný mýtus byl zásadně literárně dotvořen. Reálné hrdinství a propagandistické dobarvení se nevylučují, a právě to je klíč k pochopení Ovčarenkova příběhu.

Srovnání: nepravděpodobné činy existují, záleží na dokumentaci

Podobně nepravděpodobně znějící příběhy najdeme i jinde. Americký důstojník Audie Murphy dostal Medaili cti za osamělou obranu proti německým tankům a pěchotě 26. ledna 1945 u Holtzwihr ve Francii, jeho oficiální citace mu připisuje asi 50 zasažených nepřátel. Rozdíl je v kvalitě dokumentace: Murphyho čin stojí na dobové oficiální citaci bez zjevných topografických rozporů, zatímco Ovčarenkův mediální obraz stojí hlavně na jednom sovětském vyznamenávacím textu a pozdější literatuře.

České prostředí se od nekritického přejímání sovětských legend posunulo. Současné metodiky výuky dějepisu, jako je projekt Dějepis+, staví na srovnání interpretací a práci s prameny, přesně ten přístup, který z Ovčarenkova příběhu dokáže oddělit doložené jádro od propagandistické nadstavby.

Jak číst válečné hrdinské příběhy

Kontrolní sada je jednoduchá: existuje primární dokument? Sedí jednotka, místo a datum s operační mapou? Existuje svědek z druhé strany? Mění se mezi verzemi počty mrtvých? Vznikla legenda až pozdější literární stylizací? Pokud na většinu těchto otázek odpovíte „ne“ nebo „nejasné“, stojíte pravděpodobně před směsí reálné odvahy a propagandistického přikrášlení.

Ovčarenko nejspíš opravdu sám rozbil nepřátelskou skupinu v krátkém chaotickém momentu, kdy rozhodlo překvapení, bezprostřední blízkost a granáty, ne hodinový souboj jednoho muže proti padesáti puškám. Sovětská propaganda z toho udělala dokonale vypointovanou legendu. Sám Ovčarenko se konce války nedožil, zemřel 28. ledna 1945 v nemocnici na následky zranění z bojů v Maďarsku. Příběh, který po něm zůstal, žije dál, jen je potřeba vědět, kde v něm končí archiv a začíná mýtus.

Článek Sám s toporem proti 50 Němcům. Rudoarmějec Ovčarenko zabil 21 vojáků a pokračoval. Rusové bojují vždy do posledního muže se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Příběh tohoto mýtu má tři vrstvy, které se obvykle vyprávějí odděleně, ale teprve pohromadě dávají smysl. První je Hitlerova proklamace z léta 1941, ve které vydával největší pozemní invazi v dějinách za obranný krok. Druhá je reálná sovětsko-německá spolupráce v letech 1939–1941: pakt Molotov–Ribbentrop, společné dělení Polska, masivní dodávky surovin, které Berlínu umožnily vést válku na západě. A třetí je muž jménem Vladimir Rezun, který pod pseudonymem Viktor Suvorov přebalil hitlerovskou obhajobu do bestsellerů a z okrajové teze udělal vlivný revizionistický narativ. Pravdivé připomenutí Stalinova cynismu ale ještě neznamená, že Barbarossa byla sebeobrana.

Co Hitler tvrdil, a co plánovalo jeho velitelství

V proklamaci k německému národu z 22. června 1941 Hitler prohlásil, že Sovětský svaz soustředil u hranic zhruba 160 divizí, že provokoval pohraniční incidenty, že tlačil na Rumunsko, Finsko a Balkán a že Německo nemá jinou volbu než bránit sebe a „celou Evropu“. Jazyk proklamace byl pečlivě vystavěn: agresor měl vypadat jako oběť.

Jenže šest měsíců předtím, 18. prosince 1940, podepsal tentýž Hitler směrnici č. 21, operační plán Barbarossa. Dokument přikazoval německým ozbrojeným silám připravit rozdrcení Sovětského svazu „ještě před ukončením války proti Anglii“. Žádná improvizovaná reakce na sovětské hrozby. Žádná sebeobrana. Plánovaná agresivní válka s konkrétními osami postupu, termíny a cíli.

Norimberský tribunál to po válce potvrdil jednoznačně: napadení SSSR kvalifikoval jako agresivní válku bez „stínu právní omluvy“. Německé plánování bylo doloženo dokumenty, výpověďmi i chronologií rozhodování.

Pakt, tajný protokol a suroviny pro Hitlerovu válku

Hitlerova lež o sebeobraně by nikdy nezískala takovou přitažlivost, kdyby neexistoval reálný základ sovětského cynismu. A ten byl masivní.

Dne 23. srpna 1939 podepsali Molotov a Ribbentrop v Moskvě pakt o neútočení. Veřejná část mluvila o míru a vzájemném respektu. Téhož dne ale oba podepsali i tajný dodatkový protokol, který rozděloval východní Evropu na sféry vlivu: Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Besarábie připadly do sovětské sféry, Litva do německé (později přeřazena). Polsko mělo být rozparcelováno podél linie řek Narev, Visla a San. O devět dní později Wehrmacht vpadl do Polska. Dne 17. září vstoupila z východu Rudá armáda. Dvě totality si rozdělily suverénní stát.

Spolupráce ale neskončila u mapy. Sovětský svaz se stal klíčovým dodavatelem strategických surovin pro Třetí říši, a to právě v období, kdy Německo vedlo tažení na západě a čelilo britské námořní blokádě. Podle amerického diplomatického záznamu z února 1940 šlo mimo jiné o:

• 900 000 tun ropných produktů
• 1 000 000 tun zrnin a luštěnin
• 600 000 tun železné rudy
• 300 000 tun manganu
• 300 000 tun surového a šrotového železa
• 100 000 tun bavlny
• 100 000 tun chromové rudy
• 500 000 tun apatitu

Německé ministerské memorandum k obchodní dohodě z téhož měsíce to říká bez obalu: pokud se podaří rozšířit vývoz na Východ, „účinky anglické blokády budou rozhodujícím způsobem oslabeny“. Berlín tedy sovětské suroviny chápal jako strategickou pomoc pro vedení války. Sovětská ropa poháněla tanky, které v květnu 1940 projely Ardenami. Sovětský mangan tvrdil ocel, z níž se vyráběly zbraně pro Wehrmacht. Stalin nebyl Hitlerův spojenec v ideologickém smyslu, ale byl jeho obchodní partner ve smyslu naprosto praktickém, a obě strany to věděly.

Přeběhlík, který oživil mrtvý narativ

Právě tato vrstva sovětské spolupráce s nacistickým Německem se stala surovinou pro jednoho z nejúspěšnějších historických revizionistů druhé poloviny 20. století. Vladimir Rezun, bývalý sovětský zpravodajský důstojník, přeběhl v roce 1978 do Velké Británie a začal psát pod pseudonymem Viktor Suvorov. V roce 1985 publikoval článek „Who Was Planning To Attack Whom in June 1941?“ a v roce 1988 vydal knihu Ledoborec (v angličtině Icebreaker, 1990).

Jeho teze byla jednoduchá a provokativní: Stalin chystal vlastní útok na Německo a Hitler jej pouze předešel. Barbarossa tedy nebyla agrese, ale preventivní úder.

Rezun spojil tři silné prvky. Image insidera ze sovětského systému. Pád sovětského monopolu na výklad vlastních dějin po roce 1989. A atraktivní jednoduchou tezi, která převádí vinu za válku na východě ze strany na stranu. Kniha vyšla v desítkách jazyků (v Česku v roce 1995 pod názvem Všechno bylo jinak) a spustila takzvanou suvorovskou debatu, která rezonovala zejména v postsovětském prostoru a v Německu.

Studie publikovaná v bulletinu CIA Studies in Intelligence výslovně uvádí, že spor měl politickou váhu i pro extremisty v Německu a v bývalém SSSR. Rezunova teze totiž nabízela pohodlnou omluvu: pokud Hitler „jen předešel“ Stalina, pak odpovědnost za miliony mrtvých na východní frontě leží jinde.

Proč je to stále lež, i když Stalin nebyl nevinný

Tady je jádro celého problému a důvod, proč se k tomuto tématu vracíme 85 let po Barbarosse. Sovětský svaz se v letech 1939–1941 choval cynicky, agresivně a imperiálně. Obsadil východní Polsko, anektoval Pobaltí, napadl Finsko, zabral Besarábii. Dodával Německu suroviny, které přímo živily válečnou mašinérii. To jsou fakta a žádný seriózní historik je nepopírá.

Ale z toho všeho logicky neplyne, že Barbarossa byla sebeobrana. Směrnice č. 21 existovala měsíce před jakýmkoli údajným sovětským plánem útoku. Zastánci Rezunovy teze se opírají především o návrh generála Žukova z 15. května 1941, u něhož ale není prokázáno Stalinovo schválení, a návrh plánu není totéž co vydaný rozkaz. Chybí schválený operační plán se stanoveným termínem, rozkazy frontám, logistické rozpisy, signální příkazy pro letectvo a mechanizované sbory. Nic z toho nebylo nalezeno ani v zajatých sovětských štábech.

Většina specialistů se shoduje, že Rudá armáda po čistkách a reorganizaci nebyla v roce 1941 připravena na velkou strategickou ofenzivu. Stalin chtěl získat čas, přezbrojit a věřil, že Hitler nepůjde do války se SSSR, dokud neskončí s Británií. Mýlil se, ale to z něj nedělá agresora, který měl být „předejit“.

Jak rozpoznat starý mýtus v novém kabátě

Rezunova teze žije dál, a to nejen v knihkupectvích. Objevuje se v internetových debatách, v propagandistických narativech a v populárních dokumentech. Varovné znaky jsou vždy stejné: převod vojenské schopnosti na prokázaný úmysl („měl vojska u hranic, tedy chtěl zaútočit“), přeskakování od Stalinova cynismu k ospravedlnění Barbarossy, ignorování směrnice č. 21 a norimberského rozsudku. Pokud někdo mluví o Stalinových údajných plánech, ale vynechá doložené německé plánování i doloženou sovětsko-německou spolupráci, nejde o poctivou debatu. Jde o účelový rámec.

Seriózní historická práce přizná všechny vrstvy: veřejný pakt i tajný protokol, dělení Polska i hospodářskou spolupráci, německé přípravy Barbarossy i sporné sovětské návrhy z jara 1941. Propaganda si vybírá jen to, co se hodí. A právě proto je důležité znát celý příběh; ne proto, aby se Stalin stal obětí, ale proto, aby se Hitler nestal obráncem.

Článek Mýtus o 22. červnu 1941: Hitler tvrdil, že na Rusko zaútočil první v sebeobraně. Přeběhlík z KGB pak pomohl přepsat dějiny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hrdinové v černém, kteří nedostali velení, jaké si zasloužili

Námořní pěchota Sovětského svazu patřila k nejtvrdším útočným jednotkám východní fronty. Její příslušníci pocházeli z lodních posádek, které nemohly plnit svůj původní úkol, flotily byly často blokovány v přístavech nebo sevřeny v úzkých vodách. Tito muži proto šli bojovat na souš, kde jejich agresivní taktika a ochota k boji zblízka budily u nepřítele skutečný strach. Podle studie amerického Naval Institute se sovětští mariňáci právem hrdě hlásili ke svému titulu.

Problém ale ležel výš. Rané obojživelné operace trpěly nedostatkem specializovaných vyloďovacích plavidel, mizivou koordinací mezi námořnictvem, letectvem a pozemními silami a chybějícími znalostmi pro složité kombinované údery. Výsadek u Nového Peterhofu v říjnu 1941 skončil téměř úplným zničením útočné jednotky. Odvaha mužstva nestačila tam, kde selhávalo plánování, průzkum a spojení.

Flotila rostla rychleji než její velitelé

Sovětský stát dokázal ve třicátých letech industrializovat celou zemi v rekordním tempu. Lodě a továrny ale šlo stavět rychleji než profesní kulturu velitelů. A právě tady vznikla ona „chyba z třicátých let“; nebyl to jeden špatný rozkaz, ale souběh několika ničivých faktorů, které se navzájem posilovaly.

Námořní školy, včetně slavného Frunzeho učiliště, přijímaly uchazeče s nízkou úrovní obecného vzdělání. Budoucí důstojníci se učili na technice a zbraních z první světové války. Osnovy se měnily téměř za pochodu, experimentovalo se s metodami výuky, které se neosvědčily, a část pedagogického sboru sama neměla plnohodnotné námořní vzdělání ani dostatek praxe na moři. Jak přiznává historie samotného Frunzeho učiliště, problémy byly rozpoznány, ale náprava postupovala pomalu.

Pro srovnání: v téže době americká Naval Academy v Annapolisu pracovala se čtyřletým studiem, čtyřmi letními bloky praktické námořní služby, náročnými vstupními požadavky a širokým mixem technických i humanitních předmětů. Britský BRNC v Dartmouthu fungoval jako centrum přípravy námořních důstojníků nepřetržitě od roku 1863. Německá námořní akademie v Mürwiku připravovala důstojnický dorost od roku 1910 a kombinovala nautiku, námořní praxi a specializační kurzy. Sovětské námořní školství vedle těchto institucí působilo jako improvizace.

Represe rozbily to, co ještě fungovalo

Ke strukturálním slabinám přibyl ve druhé polovině třicátých let další úder. Stalinské represe v letech 1937–1939 zasáhly námořnictvo mimořádně tvrdě. Zkušení velitelé, profesoři a instruktoři byli zatčeni, odsouzeni nebo popraveni. Kontinuita škol i štábů se rozpadla. Vedení flotil se měnilo tak rychle, že noví velitelé nestihli poznat ani vlastní podřízené, natož vybudovat funkční štábní kulturu.

Represe nebyly prvotní příčinou; problémy se slabými uchazeči, zastaralým materiálem a organizačním chaosem existovaly už předtím. Čistky ale odsekly poslední zbytky zkušenosti, které systém držely pohromadě. Námořnictvo přitom trpělo víc než pozemní armáda. Rudá armáda měla stejné neduhy: nízkou vzdělanost velitelů, zkracování studií, nedostatek učitelů a přebujelou politickou výuku. Námořnictvo ale navíc vyžadovalo vyšší technickou specializaci: navigaci, zbraňové a strojní obory, praxi na moři a schopnost koordinovat lodní, letecké i pobřežní síly.

Admirál, který věděl, ale přišel pozdě

Admirál Ivan Isakov patřil k těm, kteří problém viděli. Ještě v květnu 1941 upozorňoval, že štáby flotil pracují bez potřebné součinnosti, že operativní svodky jsou nepřesné a formální. Po inspekci Vojenské námořní akademie prosadil rozšíření fakult, nové programy a v prosinci 1940 nechal otevřít šestiměsíční kurzy zdokonalování pro vyšší velitelský sbor.

Do začátku války je stihlo dokončit šestnáct důstojníků. Šestnáct.

Náprava přišla příliš pozdě. Když Wehrmacht v červnu 1941 udeřil, Baltská flotila se ocitla uzavřená ve Finském zálivu kombinací německých úspěchů na souši, minové války a vlastní neschopnosti reagovat. Obrana Tallinnu a následná evakuace odhalily rozpad velení v celé nahotě: podle estonského válečného muzea ztratil jen 10. střelecký sbor za osm dní přes osm tisíc padlých, raněných a nezvěstných. Mezi prapory zely mezery pět až osm kilometrů. Řadu podjednotek už vedli seržanti nebo řadoví vojáci, protože důstojníci padli nebo chyběli. Po 27. srpnu skončila i letecká podpora, nebyla letiště, z nichž by mohla operovat.

Válka jako krutá škola

Sovětské námořnictvo se nakonec učilo tím nejdražším způsobem, vlastními ztrátami. Ve druhé polovině války se výkon postupně zlepšoval. Ponorkové flotily zavedly systematické rozbory po každé patrole a přenášely zkušenosti do výuky. Zlepšil se průzkum včetně hydrografie, spojovací zabezpečení i koordinace námořní a letecké podpory. Pozdější výsadkové operace už nevypadaly jako sebevražedné mise z roku 1941.

Zlom nepřišel naráz, ale postupně v letech 1942 až 1944. Byl vykoupen krví tisíců námořníků, kteří zaplatili za to, že sovětský stát dokázal vyrobit lodě, ale ne velitele, kteří by je uměli použít.

Přezdívka „černá smrt“ přežila válku i Sovětský svaz. Připomíná odvahu mužů, kteří bojovali s tím, co dostali. A zároveň varuje: žádná armáda není silnější než její nejslabší článek, a tím bývá velení, které nikdo nestihl vycvičit.

Článek Němci je nazývali „černou smrtí“, přesto sovětské námořnictvo ve válce selhávalo. Kvůli chybě z 30. let se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč Typ 11 „zoufale“ selhal

Typ 11, zavedený roku 1922, přišel s neobvyklým řešením podávání: místo zásobníku měl otevřený zásobovací trychtýř, do kterého se vkládaly standardní pětinábojové pásky z pušky Arisaka. Myšlenka zněla logicky: střelec mohl sdílet munici s pěšáky. V praxi to znamenalo otevřený mechanismus, do kterého v terénu vnikaly prach, písek a nečistoty. National Army Museum ve svém popisu zbraně výslovně uvádí citlivost trychtýře na znečištění jako hlavní provozní slabinu.

K tomu přistupovaly další problémy. Náboje musely být před podáním olejovány speciálním mazacím zařízením zabudovaným ve zbrani, jinak hrozilo vytržení nábojnice. Armáda navíc pro kulomet předepisovala redukovanou laboraci 6,5mm náboje, tedy slabší prachovou náplň, protože plná laborace způsobovala příliš mnoho poruch. Americký válečný manuál TM-E 30-480 uvádí hmotnost zbraně kolem 10,2 kg, tedy víc než u řady konkurentů. Ergonomie nebyla o moc lepší: ovládání bylo komplikované a v boji se záseky opakovaly s frustrující pravidelností.

Po zkušenostech z bojů v Mandžusku v roce 1932 armádní technické velení konstatovalo, že složitost konstrukce, náchylnost k poruchám a slabá ergonomie jsou neúnosné. Formální program náhrady odstartoval v dubnu téhož roku.

Česká stopa: ZB-26 na čínském bojišti

Klíčem k pochopení celého příběhu je československý lehký kulomet ZB vz. 26. Brněnská zbrojovka vyráběla zbraň ráže 7,92 mm s plynovým pohonem, sklopným závorníkem a dvacetiránovým horním zásobníkem. Podle Vojenského historického ústavu bylo do Číny exportováno přes 30 000 kusů a české vojenské zdroje uvádějí mezi odběrateli i samotné Japonsko.

Japonští vojáci na ZB-26 naráželi přímo v boji. Ukořistěné kusy si cenili natolik, že je sami nasazovali; v některých pramenech se pro ně objevuje polooficiální označení „Type Chi“. Účinnost české zbraně v čínských rukou nepochybně ovlivnila požadavky, které armáda vtělila do soutěžního zadání:

• Horní schránkový zásobník na 30 ran (o deset víc než ZB-26)
• Plynový pohon a rychlovýměnná hlaveň
• Spolehlivá funkce v mrazu i písečných bouřích
• Možnost montáže optiky
• Hmotnost do 9 kg
• Ráže 6,5 mm Type 38

Inspirace ZB-26 je tu zřejmá. Jenže inspirovat se a kopírovat jsou dvě různé věci.

Soutěž: čtyři firmy, dva finalisté, jeden vítěz

Do soutěže se přihlásily čtyři subjekty: armádní arzenál, Tokyo Gas Electric Industry, Nippon Special Steel Company a Nambu Rifle Manufacturing Company. Podle detailní sekundární rešerše opřené o dokumenty Army Technical Headquarters a japonský archiv JACAR se do finále probojovaly dva modely: Model Kó a Model Ocu.

Právě tady se láme celý mýtus o kopii. Model Ocu byl navržen výslovně „podle československého lehkého kulometu“: používal příměji evropskou logiku s dlouhým pístem a sklopným závorníkem, tedy řešení blízké ZB-26. Model Kó naproti tomu vycházel z domácí konstrukční tradice Kidžiróa Nambu.

Zkoušky dopadly jednoznačně. Model Ocu trpěl nespolehlivým záchytem zásobníku, častými selhači a problémy s extrakcí nábojnic. Vážil kolem 9,0–9,2 kg, tedy víc než povolený limit. Komise konstatovala, že jeho problémy jsou systémové; další zesilování dílů by zbraň ještě více zatížilo, aniž by vyřešilo základní konstrukční slabiny.

Model Kó měl také potíže: pokles přesnosti po zahřátí hlavně a praskliny v přední části pouzdra závěru. Komise je ale vyhodnotila jako lokální a opravitelné. Zbraň vážila jen 7,98 kg a nabízela prostor pro doladění. Zajímavý osud potkal projekt Nippon Special Steel: jeho mechanismus dosahoval kadence kolem 1 200 ran za minutu, což bylo pro pěchotní kulomet nepoužitelné. Zamykací schéma ale nezaniklo; podle japonských patentů se později objevilo v leteckém kanónu Type 99-2 Model 4.

Z finálního Typu 96 byl nakonec odstraněn i režim jednotlivé palby, přestože ho zadání původně požadovalo. Mechanismus voliče palby neprošel spolehlivostními testy a armádní technické velení výslovně nařídilo jeho zrušení. Typ 96 se tak stal čistě automatickou družstevní podpůrnou zbraní.

Typ 96 versus ZB-26: podobní zvenku, odlišní uvnitř

Na první pohled si Typ 96 a ZB-26 jsou podobné: horní zásobník, rychlovýměnná hlaveň s nosnou rukojetí, posunutá mířidla. Právě tato siluetová podobnost živí mýtus o kopii. Jenže pod plechem se zbraně rozcházejí.

Zásadní rozdíl ležel v uzamykání závěru. Typ 96 nevycházel ze „zbéčkového“ sklopného závorníku Modelu Ocu, ale z linky Nambu Modelu Kó. Zachoval si také japonské specifikum, olejování nábojů před podáním, které ZB-26 nepotřebovala.

Pro kontrast stojí za zmínku britský Bren. Ten je skutečnou licenční větví ZB-26: britské zkoušky ve třicátých letech vybraly vylepšenou verzi ZGB-33, výroba v Enfieldu běžela od roku 1937 a Australian War Memorial jej hodnotí jako jednu z nejlepších lehkých kulometných konstrukcí vůbec. Bren převzal mechanismus, Typ 96 převzal koncept. To je zásadní rozdíl.

V boji: solidní střed, ne špička

Typ 96 se stal standardním lehkým kulometem japonské pěchoty a v praxi představoval obrovský skok oproti Typu 11. Na Attu jej Japonci nasazovali ve velkých počtech, využívali optiku pro palbu na delší vzdálenosti a oceňovali nízkou hmotnost i rychlou výměnu hlavně.

Přesto měl své limity. Ráže 6,5 mm nabízela slabší účinek a průbojnost než 7,92mm Mauser u ZB-26 nebo .303 British u Brenu. Zásobníkové podávání omezovalo nepřetržitou palbu ve srovnání s pásovými kulomety typu Browning M1919. Sovětský DP-27, ačkoli jednodušší a bez rychlovýměnné hlavně, nabízel robustnost, kterou složitější japonská konstrukce nedosahovala.

Právě vědomí těchto slabin vedlo Japonce k vývoji Typu 99 v ráži 7,7×58 mm, který převzal základní koncepci Typu 96, ale řešil problém nedostatečné munice. Konstrukční linie Nambu tak pokračovala, nikoli jako kopie české předlohy, ale jako vlastní japonská cesta poučená cizím vzorem.

Typ 96 nebyl ani slepou kopií, ani překonáním ZB-26. Byl lokálně vyhovujícím kompromisem armády, která si z brněnského kulometu vzala to, co potřebovala, a zbytek vyřešila po svém. Že přitom porazila prototyp, který ZB-26 kopíroval věrněji, je možná nejlepší důkaz toho, že v konstrukci zbraní nerozhoduje věrnost předloze, ale funkčnost výsledku.

Článek Japonský kulomet Typ 11 selhal tak zoufale, že armáda vypsala soutěž na nový. Výsledkem nebyla kopie české ZB-26 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z Marseille do Londýna: první život v odboji

Nancy Grace Augusta Wake se narodila v roce 1912 na Novém Zélandu, vyrostla v Austrálii a jako mladá novinářka odešla do Evropy. Ve třicátých letech viděla na vlastní oči vzestup nacismu v Německu. Po pádu Francie v roce 1940 se zapojila do únikové sítě Pat O’Leary Line, která z jihu Francie převáděla sestřelené spojenecké letce a uprchlíky přes Pyreneje do Španělska. Wake fungovala jako kurýrka, přepravovala lidi i zprávy mezi Marseille a dalšími uzly sítě.

Gestapo si jí všimlo rychle. Přezdívka Bílá myš se podle Australian War Memorial i The National Archives vztahuje právě k této fázi: opakovaně unikala kontrolám a zatýkání. Odměna pěti milionů franků z ní udělala jednu z nejhledanějších osob na jihu Francie. Tlak dopadl i na její okolí: její manžel Henri Fiocca byl po jejím odchodu zatčen, pět měsíců mučen a v říjnu 1943 popraven. Nancy se o jeho smrti dozvěděla až o rok později, v září 1944.

Šestnáct týdnů, které z novinářky udělaly bojovnici

Wake se podařilo dostat do Británie, kde ji přijala Správa zvláštních operací (SOE), tajná služba vytvořená Churchillem s jediným úkolem: „zapálit Evropu.“ Následovalo šestnáct týdnů tvrdého výcviku ve zbraních, sabotážích, boji zblízka, rádiovém spojení a parašutismu. Jako členka ženského sboru FANY měla i právní rámec pro nošení zbraně; nešlo o symbolický titul, ale o plnohodnotné bojové zařazení.

SOE cvičila ženy ve stejných disciplínách jako muže. To je důležitý detail: Wake nebyla výjimkou díky protekci, ale díky výkonu. A právě tento výcvik ji odlišoval od většiny odbojářek té doby. Zatímco jiné agentky SOE, Violette Szabová či Noor Inayat Khanová, byly nasazeny do městského prostředí jako spojky nebo rádiové operátorky a obě nakonec padly do rukou nacistů, Wake dostala úkol jiného typu. Rurální, rozptýlený, ozbrojený.

Auvergne 1944: motor partyzánské války

Na konci dubna 1944, pouhých šest týdnů před vyloděním v Normandii, seskočila Nancy Wake s padákem do oblasti Auvergne v centrální Francii. Načasování nebylo náhodné: Londýn systematicky vyzbrojoval a připravoval maquis, francouzské partyzánské skupiny, aby v den invaze ochromily německou infrastrukturu, železnice, mosty, silnice, továrny, elektrárny.

Wake se v Auvergne stala tím, čemu SOE říkala „chef du parachutage“, člověkem odpovědným za organizaci leteckých shozů zbraní, munice a peněz. Nebyla tedy jen „statečná žena v odboji“, ale praktický motor celé partyzánské logistiky v regionu. Koordinovala příjem zásilek, rozdělovala finance mezi skupiny maquis a podílela se na jejich výcviku. Počáteční nedůvěra partyzánů k ženě v čele rychle zmizela, když se její malý tým osvědčil.

Když bylo zničeno rádiové spojení s Londýnem, Wake osobně vyjela na kole přes nepřátelské území (podle různých zdrojů šlo o trasu dlouhou několik set kilometrů), aby zajistila náhradní vysílačku. Projela německými kontrolami a vrátila se. Dne 5. června 1944 přijali maquis kódované varování před bezprostřední invazí. O den později se sabotáže rozběhly naplno.

Žena, kterou gestapo nikdy nedostalo

Proč Wake unikala tak dlouho? Kombinace faktorů. V marseillské fázi fungovala v konspiračních buňkách únikové sítě, kde jeden článek neznal celý řetězec. Po výcviku SOE měla profesionální dovednosti agentky: krycí identity, šifrování, orientaci v terénu. V Auvergne se pohybovala mezi rozptýlenými skupinami maquis v hornatém vnitrozemí, kde centralizované pátrání naráželo na geografii i na loajalitu místních.

Gestapo přitom rozhodně nespalo. Odměna pěti milionů franků, systematický tlak na odbojové sítě, brutální výslechy jejího okolí; to vše dokládá, jak vážně ji Němci brali. Jenže Wake měla něco, co většina hledaných osob neměla: schopnost přepínat mezi rolemi. Kurýrka, agentka, logistická velitelka. Každá z těchto funkcí vyžadovala jiný typ pohybu, jiné kontakty, jinou legendu. A právě ta šíře ji činila nepolapitelnou.

Po válce: medaile, politika a dlouhý život

Wake válku přežila. V září 1944 odešla z aktivního odboje, po válce pracovala pro britské ministerstvo letectví a část kariéry strávila i na ambasádách v Paříži a Praze, zajímavý přesah, který ji spojuje i s československým prostorem. Později kandidovala v Austrálii do parlamentu, žila střídavě v Austrálii a Británii a zemřela v Londýně v srpnu 2011 ve věku 98 let. Její medaile jsou dnes vystaveny v Australian War Memorial v Canbeře, v rodném Wellingtonu na Novém Zélandu stojí pamětní sloup v Oriental Bay.

Spíš známe jiné ženské příběhy odboje: Marii Moravcovou z okruhu operace Anthropoid nebo sokolskou odbojářku Marii Cibulkovou. Obě zaplatily za svou odvahu životem. Nancy Wake měla víc štěstí, víc výcviku a víc prostoru k úniku. Ale jedno měly společné: nacisté je považovali za nebezpečné. A měli pravdu.

Článek Gestapo ve Francii z ní mělo hrůzu, polapit ji nedokázalo: Nancy Wake se samopalem mizela tak rychle, že jí říkali Bílá myš se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Třetí výročí jako odveta

Datum zahájení nebylo náhodné. Sověti spustili ofenzivu 22. června 1944, přesně tři roky po zahájení operace Barbarossa, německého vpádu do SSSR. Symbolika byla záměrná a krutá. Rudá armáda shromáždila na čtyřech frontových osách kolem 2,5 milionu vojáků, 33 tisíc děl a minometů, přes 2 700 tanků a 1 355 samohybných děl. Proti nim stála Skupina armád Střed s něco přes 700 tisíci muži v úseku hlavního úderu, a s nápadně slabými pancéřovými zálohami, protože německé velení přesunulo těžké divize na jih, kde očekávalo hlavní sovětský úder.

A právě tady začala první fatální chyba. Německá rozvědka vyhodnotila sovětskou aktivitu před středem fronty jako klamný manévr. Podle amerického historika Earla Ziemkeho, jehož studie pro U.S. Army Center of Military History patří k nejdetailnějším západním rozborům východní fronty, zpravodajci OKH považovali přípravy „zřejmě za klam“ a byli hypnoticky fixovaní na Skupinu armád Severní Ukrajina. Sověti jim v tom aktivně pomáhali propracovanou maskirovkou, tedy falešnými přesuny, rádiovým tichem a klamným soustředěním sil na jihu.

Čtyři dny, které rozhodly

Ráno 22. června zahájily sovětské jednotky průzkum bojem, o den později přišla plná dělostřelecká příprava a průlom na více osách současně. Velitel Skupiny armád Střed, polní maršál Ernst Busch, musel okamžitě přerušit cestu za Hitlerem a vrátit se na velitelství. Do konce čtvrtého dne byly nasazeny všechny německé zálohy, a nezastavily nic.

Sovětská doktrína hlubokého boje, rozpracovaná už ve třicátých letech maršálem Tuchačevským, tu dostala svou nejčistší podobu. Nešlo o jeden úzký průlomový klín jako u německého blitzkriegu. Rudá armáda útočila souběžně na šířku i do hloubky: letectvo ovládlo vzdušný prostor a bilo do týlových uzlů, průlomové svazy rozervaly obranné linie, mechanizované sbory vnikly hluboko za frontu a zálohy konsolidovaly získaný terén. Němci čelili rozpadu na všech úrovních najednou.

Dne 27. června se zavřel kotel u Bobrujsku. Uvnitř zůstalo kolem 70 tisíc německých vojáků. Povolení k průlomu z obklíčení dorazilo od Hitlera teprve ve chvíli, kdy už bylo pozdě. Dne 30. června byl podle Ziemkeho osud celé 4. armády zpečetěn. 3. července padl Minsk.

Hitlerovy „pevnosti“ jako pasti

Klíčovým faktorem německé katastrofy nebyla jen sovětská převaha, ale Hitlerovo rigidní velení. Führer nařídil bránit takzvaná pevnostní města (Vitebsk, Oršu, Mogilev, Bobrujsk) do posledního muže. Žádný pružný ústup, žádné zkrácení fronty, žádné stažení do výhodnějších pozic. Němečtí velitelé na místě věděli, že bez pohyblivé obrany budou rozdrceni. Busch ale fungoval jako poslušný přenašeč Hitlerovy vůle a námitky nepouštěl výš.

Výsledek byl předvídatelný. Pevnostní města se proměnila v obklíčené kapsy, jejichž posádky nemohly ani ustoupit, ani účinně bránit. Wehrmacht tak přišel o celé divize, které by při včasném ústupu mohly vytvořit novou obrannou linii. Podle syntézy Petera Mansoora z Hoover Institution bylo zničeno 28 z 34 divizí Skupiny armád Střed. Armádní skupina nepřestala existovat formálně, ale jako soudržná bojová síla de facto zmizela z mapy.

T-34, Studebakery a zapomenutá logistika

Sovětský úspěch nebyl jen o doktríně a počtech. Zásadní roli sehrála technika, a překvapivě ne jen ta sovětská. Tank T-34/85, hlavní úderný prostředek ofenzivy, vážil kolem 29 tun, nesl 85mm kanón, poháněl ho diesel V-2 o výkonu asi 370 kW a po silnici dosahoval rychlosti přibližně 40 km/h s dojezdem kolem 300 kilometrů. Proti tehdejším německým středním tankům Panzer IV představoval vyváženou kombinaci palebné síly, mobility a jednoduché výroby.

Ale tempo ofenzivy držely především nákladní automobily. Spojené státy dodaly do SSSR v rámci programu Lend-Lease přes 400 tisíc vozidel (Studebakery, Dodge a další typy), které tahaly dělostřelectvo, vozily munici a zásobovaly předsunuté jednotky. Bez této logistické páteře by sovětské mechanizované sbory nemohly udržet tempo postupu stovek kilometrů za několik týdnů. Právě americké nákladní vozy nesly i proslulé raketomety BM-13 Kaťuša, které se staly symbolem sovětské palebné síly.

Normandie a Bagration: dvě strany téže mince

Obě operace probíhaly souběžně a obě stály Německo zhruba 400 tisíc mužů. Přesto je jejich místo v kolektivní paměti nesrovnatelné. Normandie má svůj ikonický den, 6. červen, jasný vizuální příběh a anglosaské médium, které ho osm desetiletí kultivuje. Bagration je roztažená ofenziva bez jednoho dramatického okamžiku pro západní publikum, navíc filtrovaná optikou studené války, kdy se sovětské úspěchy na Západě příliš neslavily.

Přitom právě Bagration otevřela cestu k Visle, dostala Rudou armádu k branám Varšavy a nepřímo vytvořila podmínky pro další tlak směrem ke Karpatům. Pro československý kontext to mělo hmatatelný důsledek: rozpad německého středu urychlil sovětský postup, který vedl k zahájení Karpatsko-dukelské operace 9. září 1944, kde bojoval i 1. československý armádní sbor. Bagration osvobození Československa přímo neprovedla, ale výrazně zkrátila cestu k němu.

Před Varšavou se sovětský postup zastavil. Vojenské důvody existovaly (roztažené zásobovací linie, německé protiútoky), ale hlavní příčina byla politická. Stalin nehodlal pomoci Varšavskému povstání vedenému Zemskou armádou loajální londýnské exilové vládě a aktivně blokoval i západní pomoc přes sovětská letiště.

Kdo chce pochopit, kde se Wehrmacht v roce 1944 skutečně zlomil, nesmí se dívat jen na pláže v Normandii. Odpověď leží v bažinách a lesích Běloruska, kde se celá armádní skupina rozpadla rychleji, než její velitelé stihli pochopit, co se děje.

Článek Operace Bagration: Sověti vymazali celou německou Skupinu armád Střed z mapy dřív, než si Hitler stihl vypít kávu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hlaveň, která nebyla rovná

Gerlichův princip nebyl žádná novinářská zkratka. Šlo o patentovaný technický koncept, který počítal s hlavní o větším průřezu u závěru a postupným zmenšováním směrem k ústí. U Pak 41 ale nešlo o jednoduchý kužel. Americký válečný zpravodajský materiál popisuje tři odlišné úseky vývrtu: první válcovou drážkovanou část, druhou kuželovou nedrážkovanou část a třetí krátkou válcovou nedrážkovanou část těsně u ústí.

Střela měla speciální konstrukci: tvrdé wolframkarbidové jádro obklopené deformovatelnými přírubami. Ty se průchodem kuželovou sekcí postupně stlačovaly, čímž se zmenšoval průřez projektilu a rostl tlak plynů na jeho zadní stěnu. Fyzika za tím stojící je přímočará: menší čelní plocha při stejné energii znamená vyšší rychlost. A vyšší rychlost znamená plošší dráhu letu, kratší čas do cíle a devastující průbojnost.

Proč se sovětští tankisté báli oprávněně

Čísla mluví jasně. Podle americké válečné příručky dosahoval Pak 41 průbojnosti 130 milimetrů homogenního pancíře na vzdálenost přibližně 914 metrů (1 000 yardů) při dopadu 30° od normály. Pro srovnání: KV-1 měl čelní pancíř 90 milimetrů, boky 75 milimetrů. U T-34 to bylo 50 milimetrů čelo a pouhých 20 milimetrů boky. Pak 41 tedy dokázal prorazit čelo KV-1 s výraznou rezervou, a to byl v roce 1941 nejtěžší sovětský tank v běžném nasazení.

Přitom samotné dělo nebylo žádný kolos. Bojová hmotnost Pak 41 činila podle amerických údajů zhruba 1 420 kilogramů (3 136 liber), prakticky totéž co Pak 40. Jenže Pak 40 nabízel s běžnou municí průbojnost výrazně nižší. Wehrmacht tak měl v rukou lehkou zbraň s výkonem těžkého děla. Na papíře zázrak.

Wolfram, opotřebení a konec snu

Jenže papír a bojiště jsou dvě různé věci. Pak 41 trápily tři problémy najednou, a každý z nich by sám o sobě stačil k odsouzení celého konceptu.

• Wolfram. Jádro střely vyžadovalo wolframkarbid, tedy materiál, jehož vlastní německá produkce nedosahovala ani 250 tun ročně. Americký diplomatický dokument z roku 1943 odhadoval minimální německou průmyslovou potřebu wolframu na 4 300 tun ročně. Po uspokojení základního průmyslu už nezbývala rezerva pro protitankovou munici. Spojenecké preventivní nákupy na Pyrenejském poloostrově a námořní blokáda situaci dále zhoršovaly.
• Životnost hlavně. Válečné americké odhady uváděly 500 až 600 ran, pozdější sekundární přehledy asi 600 až 1 000 ran. Pro srovnání: konvenční Pak 40 vydržel násobně víc. Kuželový vývrt se opotřebovával tak rychle, že zaměřovač Pak 41 měl rovnou čtyři dálkové stupnice, aby obsluha mohla kompenzovat klesající úsťovou rychlost s přibývajícím počtem výstřelů.
• Sériovost. Podle sekundárních přehledů bylo vyrobeno zhruba 150 kusů. Do konce roku 1943 byla většina stažena z fronty a sešrotována.

Od kuželové hlavně k modernímu „šípu“

Gerlichův princip nezmizel beze stopy. Britové s ním experimentovali po svém: adaptér Littlejohn, nasazovaný na ústí dvouliberního kanónu, fungoval na stejném principu stlačení střely, ale jako dodatečná úprava existující zbraně. Byl praktičtější, i když méně ambiciózní.

Skutečným dědicem myšlenky „malý průřez, obrovská rychlost“ se ale stala podkaliberní munice APFSDS s odhazovacím sabotem, kterou dnes používají všechny moderní tankové armády. Penetrátor z ochuzeného uranu nebo wolframové slitiny letí v odhazovacím sabotovém pouzdru a po opuštění hlavně se pouzdro odhodí. Moderní americké střely APFSDS dosahují úsťových rychlostí kolem 1 555 až 1 650 m/s, tedy ještě víc než Pak 41. Klíčový rozdíl: veškerý výkon je přesunut do střely a sabotu, hlaveň zůstává konvenční, snadno vyměnitelná a s normální životností.

Pak 41 byl geniální odpověď na špatně položenou otázku. Wehrmacht se ptal, jak dostat z lehkého děla průbojnost těžkého. Správná otázka zněla jinak: jak to udělat tak, aby to fungovalo i po tisící ráně a bez materiálu, který nemáte.

Článek Pak 41 děsilo tankisty Rudé armády, ale jenom chvíli. Němci zúžili hlaveň děla a střela letěla neuvěřitelnou rychlostí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Veřejná nabídka: kompromis, který žádný nebyl

Německé požadavky, jak je v říjnu 1938 předložil ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop polskému velvyslanci Józefu Lipskému, vypadaly na papíře umírněně. Gdaňsk, město s německou většinou spravované jako Svobodné město pod mandátem Společnosti národů, se měl vrátit do Říše. Přes polský koridor, tedy pruh území oddělující Východní Prusko od zbytku Německa, měla vést exteritoriální silnice a železnice. Polsko by si ponechalo volný přístav v Gdaňsku a hospodářská práva. Výměnou Berlín nabízel uznání hranic a prodloužení paktu o neútočení na deset až dvacet pět let.

Hitler sám tento balík zopakoval v projevu před Reichstagem 28. dubna 1939 a prezentoval ho jako velkorysou nabídku, kterou Varšava odmítla. Jenže v tu chvíli už měl na stole něco úplně jiného.

Interní dokumenty: Gdaňsk jako zástěrka

Dne 3. dubna 1939 podepsal Hitler direktivu k operaci Fall Weiss, plánu vojenského útoku na Polsko. Dokument výslovně stanovil, že útok musí být připraven tak, aby mohl být proveden „od 1. září 1939″. Nešlo o podmíněný scénář pro případ selhání diplomacie. Šlo o rozkaz.

O necelé dva měsíce později, 23. května 1939, Hitler na tajné poradě s vrchním velením Wehrmachtu prohlásil větu, která rozbíjí jakoukoli představu o omezeném sporu: „Gdaňsk není skutečné jádro věci. Jde o rozšíření životního prostoru na východě a o zajištění potravinové základny.“ Zápis z této porady, dochovaný v norimberských dokumentech, je nejtvrdším důkazem, že veřejná rétorika o koridoru byla od jara 1939 pouhou fasádou.

Fall Weiss navíc počítal s využitím slovenského území na jižním křídle útoku. Rozbití Československa v březnu 1939 tak nebylo jen předstupněm, bylo praktickou vojenskou výhodou. Český průmysl, slovenská geografie, obojí sloužilo plánu.

Elita, která nebyla jednolitá

Tvrzení o „vlastní elitě“, která Hitlera dotlačila k totální válce, je zjednodušující. Realita je méně přehledná a o to zajímavější.

Na jedné straně stáli ti, kdo válku technicky umožňovali. Göringův aparát Čtyřletého plánu tlačil ekonomiku k autarkii a válečné připravenosti už od roku 1936, kdy Hitler v důvěrném memorandu nařídil, aby armáda i hospodářství byly do čtyř let připraveny na konflikt. Hjalmar Schacht, prezident Reichsbank a architekt skrytého financování zbrojení, pomohl rozjet systém takzvaných mefo-poukázek, dluhopisů vydávaných přes fiktivní firmu mimo běžný rozpočet. Do dubna 1938 jich bylo v oběhu za dvanáct miliard říšských marek. Keitel, Brauchitsch, Raeder a Halder rozpracovávali operační plány.

Na druhé straně existoval okruh důstojníků kolem Hanse Ostera a generála Ludwiga Becka, kteří během sudetské krize v roce 1938 vážně zvažovali zásah proti Hitlerovi. Podle Spolkové centrály pro politické vzdělávání byli připraveni jednat, ale Mnichov jim vyrazil zbraň z ruky. Hitlerův diplomatický triumf bez jediného výstřelu podkopal motivaci ke vzpouře.

Mluvit o „elitě, která ho dotlačila“ je tedy zjednodušení. Přesnější je říct, že systém, který Hitler vybudoval, vytvořil souběh tlaků (finančních, vojenských, ideologických), které zužovaly prostor pro cokoli jiného než eskalaci. Ale nikdo z Hitlera neudělal pasivní loutku. Direktivy podepsal on.

Ekonomika na hraně: mefo-poukázky a cena ústupu

V lednu 1939 vedení Reichsbank předložilo Hitlerovi memorandum, které varovalo před katastrofou. Šest miliard říšských marek v mefo-poukázkách se blížilo splatnosti, státní výdaje rostly nekontrolovaně a hrozila inflace, která by mohla destabilizovat režim zevnitř. Schacht, který celý mechanismus spoluvynalezl, se od něj začal distancovat, a v lednu 1939 byl z čela Reichsbank odvolán.

Zbrojení financované skrytým dluhem vytvořilo past: zastavit ho znamenalo ekonomický šok, pokračovat v něm bez expanze znamenalo měnový kolaps. Válka, a s ní kořist, pracovní síla a suroviny, se stávala ekonomicky „logickým“ východiskem. Ne nevyhnutelným, ale stále lákavějším.

Pro srovnání: i Francie v roce 1939 financovala přezbrojení speciálními dluhopisy a Británie ve třicátých letech navyšovala vojenské výdaje. Žádný z těchto států ale nepostavil celou ekonomiku na utajených instrumentech s vědomým cílem připravit útočnou válku. Nacistický model byl unikátní svou mírou kamufláže i svou vazbou na ideologii expanze.

Schacht sám u Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku vyvázl s osvobozujícím verdiktem. Až německý denacifikační soud mu uložil osm let pracovního tábora, z něhož byl propuštěn v roce 1948. Člověk, který pomohl rozjet motor války, z něj nakonec vystoupil dřív, než narazil do zdi.

Proč Mnichov otevřel cestu k září 1939

Mnichovská dohoda z 29. září 1938 Hitlerovi ukázala, že Západ je ochoten tlačit menší stát k ústupkům, pokud alternativou je válka. Československo bylo mezi zářím 1938 a březnem 1939 rozbito po etapách: Sudety připadly Německu, Těšínsko obsadilo Polsko, část Slovenska získalo Maďarsko a zbytek Čech a Moravy pohltila německá okupace 15. března 1939.

Právě tento poslední krok ale změnil kalkulaci. Británie pochopila, že Hitler překročil rámec „sebeurčení Němců“, a začala jednat jinak. Dne 31. března 1939 dal premiér Chamberlain Polsku bezpečnostní záruky. Hitler přesto vsadil na to, že Západ znovu ustoupí, nebo přinejmenším nezasáhne včas. Pakt Molotov–Ribbentrop z 23. srpna 1939 mu pak odstranil riziko války na dvou frontách a tajný protokol rozdělil Polsko mezi Berlín a Moskvu ještě před prvním výstřelem.

Dne 1. září 1939 Wehrmacht zaútočil přesně podle data, které Hitler stanovil pět měsíců předtím. Žádné překvapení, žádná improvizace. Vědomé rozhodnutí muže, který veřejně nabízel kompromis a soukromě plánoval zničení.

Hitler válku s Polskem „nechtěl“ jen v tom nejužším smyslu: nechtěl kvůli ní hned velký evropský konflikt. Polsko samo ale chtěl pokořit od začátku. Režim kolem něj tento záměr urychlil, usnadnil a zarámoval, ale nezrodil. Odpovědnost zůstává tam, kde vždy byla: u muže, který direktivy podepsal.

Článek Hitler válku s Polskem nechtěl, stačil mu koridor. Vlastní elita ho nakonec dotlačila k totální válce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hitlerův plán: ropa, Volha a sen o kaspickém impériu

Kavkaz nebyl pro nacistické velení jen vojenský cíl. Širší plán počítal s říšskou správou celého regionu, ovládnutím kaspické těžby a pokračováním války proti západním Spojencům z výhodnější ekonomické pozice. Tlak na Turecko a ohrožení britských pozic na Blízkém východě tvořily další vrstvu kalkulace. Ropa byla motorem celé operace Blau, bez ní ztrácela jižní ofenziva smysl.

Problém se skrýval v samotném rozštěpení sil. Dvě armádní skupiny postupovaly divergentními směry, vzdálenost mezi nimi rostla každým dnem a obě závisely na jediném logistickém koridoru vedoucím přes Rostov na Donu. Americká poválečná studie „Stalingrad to Berlin“ to popisuje bez příkras: na konci roku 1942 stály obě skupiny téměř zády k sobě, oddělené stovkami kilometrů stepi, a vše klíčové viselo na jednom městě.

Jak blízko Němci ke kavkazské ropě skutečně byli

Skupina armád A pronikla hluboko na severní Kavkaz. Obsadila oblast Majkopu, jednoho z ropných center. Jenže mezi „být v ropném regionu“ a „mít k dispozici fungující těžbu“ zeje propast. Ustupující Sověti infrastrukturu systematicky ničili. Zásobovací trasy se protahovaly na stovky kilometrů po rozbitých cestách. A hlavně, k rozhodujícím ropným polím u Grozného a v Zakavkazsku se Wehrmacht nikdy neprobil.

V horském předhůří se tempo útoku zlomilo. Průsmyky, omezené komunikace a narůstající sovětský odpor proměnily plánovaný blitzkrieg v opotřebovací válku. Terén, který měl být jen průchozí kulisou na cestě k ropě, se stal pastí.

Sovětská obrana: houževnatá, improvizovaná a krvavá

Rudá armáda na Kavkaze nebojovala z pozice síly. Obranné linie se budovaly narychlo, často za pochodu. Klíčové rozhodnutí padlo 16. září 1942, kdy Státní výbor obrany mobilizoval 90 tisíc místních civilistů na výstavbu opevnění na linii Machačkala–Derbent–Baku. Tato improvizace fungovala, Němci se do Zakavkazska neprolomili.

Cena za to byla mimořádná. Jen v obranné fázi bitvy přesáhly sovětské bezvratné ztráty 190 tisíc mužů. Za celou bitvu o Kavkaz, od léta 1942 do podzimu 1943, uvádí archivní studie sovětské ztráty takto:

• Bezvratné ztráty (padlí a pohřešovaní): 344 390
• Sanitární ztráty (ranění, nemocní, omrzlí): 605 122
• Celkem: téměř 950 tisíc

Na německé straně odborná studie historika Kiseleva odhaduje nejméně 315 tisíc ztrát pozemních sil, ovšem výslovně bez spojenců, Luftwaffe a námořnictva. Skutečné číslo Osy bylo vyšší, jen ho nelze z dostupných archivů přesně vyčíslit. Pro srovnání: souběžná bitva u Stalingradu stála Osu zhruba 800 tisíc a Sovětský svaz přes milion ztrát. Kavkaz nebyl vedlejší kulisou, byl souběžnou řežbou srovnatelného rozsahu.

Ústup, který málem skončil katastrofou

Po sovětském průlomu u Stalingradu v listopadu 1942 se situace Skupiny armád A dramaticky změnila. Hrozilo, že Rudá armáda udeří k Rostovu a odřízne celou skupinu od zbytku fronty, stejně jako Paulusovu 6. armádu ve stalingradském kotli. Generál Manstein opakovaně tlačil na urychlení ústupu.

Stavka tuto příležitost viděla. Ale podle americké studie ještě nebyla dost sebejistá, aby se pokusila zničit dvě armádní skupiny jedním tahem. Němci stačili ohýbat frontu zpět a stahovat se po etapách. Skupina armád A unikla obklíčení, těsně. Ústup nebyl elegantní manévr, ale chaotické couvání pod tlakem, při němž Wehrmacht ztrácel muže, techniku i zbytky ofenzivní kapacity.

Boje tím neskončily. Na Kubáni se Wehrmacht zakopal na takzvané Modré linii, připravené obranné pozici, kde se válka změnila v poziční opotřebování. Sovětská ofenziva tu narážela na připravený terén a tuhý odpor až do podzimu 1943. Osvobozování severního Kavkazu v roce 1943 stálo Rudou armádu dalších zhruba 520 tisíc ztrát, z toho přes 120 tisíc bezvratně. Ani vítězství nebylo levné.

Co Kavkaz změnil

Strategický význam bitvy spočívá v tom, co se nestalo. Německo nezískalo ropu, která měla válku prodloužit. Sovětský svaz si udržel palivo, průmyslovou kapacitu i operační volnost pro další ofenzivy. Spolu se Stalingradem Kavkaz zlomil německou ofenzivní dynamiku na celém jižním křídle východní fronty a otevřel cestu k postupům, které Rudou armádu nakonec dovedly přes Ukrajinu a Polsko až do střední Evropy.

V Novorossijsku dnes stojí památník Malá země, galerie bojové slávy se stopami zákopů v okolním terénu. Připomíná závěrečnou etapu kavkazské bitvy. A připomíná jednu věc, kterou čísla ztrát snadno zastřou: téměř milion sovětských vojáků, kteří zaplatili za to, že Hitlerův sen o kavkazské ropě zůstal právě tím, snem.

Článek Bitva o Kavkaz: německé tanky dojely k úpatí hor a tam jim došel dech. Hitlerův sen o ovládnutí světa narazil na nezdolný odpor se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od MG34 k MG42: levnější, rychlejší, děsivější

MG34 byl technicky vynikající, ale výrobně náročný: frézované díly, úzké tolerance, drahá produkce. Wehrmachtu rostl apetit po milionech kusů, a tak vznikl projekt MG39/41, z něhož se v březnu 1942 zrodil sériový MG42. Nová zbraň nahradila frézování lisováním a svařováním, čímž dramaticky klesla cena i výrobní čas. Do konce války jich vzniklo téměř 394 tisíc kusů.

Konstrukční zjednodušení ale neznamenalo ústupek v účinnosti, spíš naopak. Kadence vyskočila na 1 100 až 1 200 ran za minutu, tedy zhruba dvacet střel za sekundu. Výměna přehřáté hlavně trvala sekundy. Německé pěchotní družstvo se celé organizovalo kolem obsluhy kulometu a zásobování municí: střelec, pomocník a zbytek družstva jako nosiči pásů. Kulomet nebyl doplňkem. Byl středobodem.

Proč se Spojenci báli „Hitlerovy pily“

Americkým nováčkům na evropském bojišti se MG42 vryl do paměti zvukem. Při kadenci přes tisíc ran za minutu splývaly jednotlivé výstřely v nepřetržité trhavé řezání, odtud německá přezdívka „Knochensäge“, kostní pila. Američtí vojáci ji posunuli do podoby „Hitler’s Buzz Saw“, Hitlerova pila.

Nešlo jen o psychologii. Hustota potlačovací palby znamenala, že jediný MG42 na správném místě dokázal zablokovat postup celé čety. Americká armáda nakonec natočila výcvikový film, jehož jediným účelem bylo uklidnit vojáky: ano, zní to děsivě, ale zbraň má i slabiny. Hlaveň se přehřívala zhruba po 200 až 250 ranách a při výměně byla obsluha zranitelná. Obrovská kadence žrala munici tempem, které logistika v ústupu nedokázala vždy pokrýt. Přesto, kdo jednou ležel v příkopu pod palbou MG42, na ten zvuk nezapomněl.

Poválečný svět: ne kopie, ale převzatá logika

Po roce 1945 stáli vítězové před otázkou, co si z německého konceptu vzít. Američané zkusili MG42 rovnou zkopírovat; projekt T24 měl být přeráží do náboje .30-06. Pokus selhal: delší americká munice si vyžádala změny, které konstruktéři nezvládli dotáhnout. Úspěšnější cestou se ukázala adaptace principů, ne slepé kopírování. Americký M60 převzal z MG42 podávací mechanismus a rychlovýměnnou hlaveň, ale zkombinoval je s prvky z jiné německé zbraně, FG42.

Skutečným poválečným vítězem kategorie se stal belgický FN MAG, vyráběný od roku 1958. Nebyl klonem MG42, používal plynový systém místo zpětného rázu závěru, měl nýtovaný přijímač a jinou mechaniku. Plnil ale přesně tutéž univerzální roli: dvojnožka, trojnožka, lafeta ve vozidle, výměnná hlaveň, pásové podávání, plná pušková ráže. Dnes slouží pod různými označeními (britské L7, americké M240) ve více než osmdesáti armádách světa.

Sovětský svaz šel vlastní cestou, ale ke stejnému cíli. Starší DP-27 s talířovým zásobníkem a kadencí 600 ran za minutu nebyl skutečným univerzálním kulometem. Tím se stal až PK zavedený v roce 1961, plynová konstrukce z kalašnikovské školy, pásové podávání, výměnná hlaveň, ráže 7,62×54R. Role totožná s FN MAG, konstrukční cesta zcela odlišná.

A Německo samo? Bundeswehr dodnes provozuje MG3, přímého potomka MG42 přeráženého na 7,62×51 NATO, a postupně ho doplňuje novějším MG5.

Česká stopa: výroba i vlastní odpověď

Československo má v příběhu dvojí roli. Za okupace vyráběla brněnská Zbrojovka díly pro MG34, česká průmyslová kapacita živila německý válečný stroj. Na východní frontě se českoslovenští vojáci s německými kulomety typu MG střetávali přímo: u Sokolova v březnu 1943 čelil československý prapor německé 6. tankové divizi v těžkém boji dům od domu.

Po válce přišla vlastní odpověď. V roce 1961 zavedla československá armáda univerzální kulomet vz. 59, zbraň použitelnou s lehkou hlavní na dvojnožce, s těžkou hlavní na podstavci i jako lafetovanou ve vozidle. Funkčně šlo o tutéž kategorii, kterou definoval MG34. Dnešní Armáda ČR od roku 2021 pořizuje kulomety FN MINIMI v rážích 5,56 a 7,62 mm a modernizuje tak výzbroj, která stále stojí na principu jedné zbraně pro více rolí.

Proč koncept přežil osmdesát let

Jádro receptu se od roku 1934 nezměnilo: pásové podávání, otevřený závěr, výměnná hlaveň, plná pušková ráže, použití z dvojnožky i lafety. FN MAG, M240, MG3, PK/PKM, všechny tyto zbraně vypadají jinak, fungují na odlišných principech, ale plní identickou sadu rolí. Pozdější inovace šly do materiálů, hmotnosti, ergonomie a optiky. Nikdo ale nepřišel s potřebou „čtvrtého typu“ kulometu, protože univerzální kategorie pokrývá celé spektrum od pěší hlídky po obrněné vozidlo.

Nejtrvalejší německý export z druhé světové války nebyla samotná „Hitlerova pila“. Byla to myšlenka, že jeden kulomet může nést celé družstvo, a půl století vojenské doktríny po něm.

Článek Němci vymysleli v roce 1934 univerzální kulomet, Spojenci se „Hitlerovy pily“ děsily. Dnes jejich koncept používá celý svět se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dvacet tři patnáct na sloupském zámku

Podle zápisu ve farní kronice obce Sloup, na který v roce 2015 veřejně upozornil historik Jiří Padevět v časopise Vesmír, se střelba ozvala kolem 23:15. Pachatel je v různých pramenech veden pod jménem Petr Nimovič nebo Petr Klimovič Nazarenko, ani v patronymiku se zdroje neshodnou. Jisté je jádro příběhu: staršina Rudé armády, opilý, ozbrojený, vnikl do soukromých prostor zámku a napadl hraběnku. Kaspar Preysing, správce zámku a příslušník starého bavorského šlechtického rodu, se postavil mezi svou ženu a útočníka. Alžběta utekla oknem do tmy. Kaspar zůstal ležet na podlaze.

Ráno 10. května přišel exemplární trest. Nazarenkův vlastní velící důstojník ho nechal zastřelit. Jméno důstojníka ani text rozkazu se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat, ale samotný fakt popravy je doložen shodně ve farní kronice i v pozdějších historických textech. Sovětské velení v tomto konkrétním případě jednalo rychle, na rozdíl od mnoha jiných, kde se sexuální násilí vojáků systematicky přehlíželo. Historik Vít Smetana odhaduje, že na území dnešní České republiky mohlo být rudoarmějci znásilněno až dvacet tisíc žen.

Jak se z vraha stal hrdina

Kaspar Preysing byl v tichosti pohřben 11. května 1945 v zámecké kapli sv. Jana Nepomuckého. Jeho jméno se z veřejného prostoru rychle vytratilo. Nazarenkovo tělo čekal opačný osud.

V roce 1948, po únorovém převratu, byly ostatky zastřeleného vojáka exhumovány a slavnostně přeneseny na místní hřbitov. Na hrobě vyrostl náhrobek s nápisem, který dodnes hlásá, že zde odpočívá muž, jenž „padl v boji za svobodu naší velké rodiny“ 9. května 1945. Žádný boj se nekonal. Žádná svoboda se nebránila. Opilý voják se pokusil znásilnit ženu a zavraždil jejího manžela. Přesto z něj komunistická paměťová politika vyrobila osvoboditele s pietním místem.

Kdo konkrétně exhumaci a vztyčení pomníku nařídil, se z dostupných archivních zdrojů nepodařilo zjistit. Kontext je ale jednoznačný: šlo o součást budování sovětského osvoboditelského mýtu, který po roce 1948 systematicky přepisoval válečnou paměť v celém Československu.

Lež, která přežila i pád komunismu

Nejpozoruhodnější na celém příběhu není rok 1948. Je to rok 2025. Nazarenkův hrob je dodnes veden v Centrální evidenci válečných hrobů Ministerstva obrany pod identifikátorem CZE-5106-08214. Kamenný nápis zůstává beze změny. Heroizační text přečkal normalizaci, sametovou revoluci, vstup do NATO i do Evropské unie.

Posun přece jen nastal, ale pouze v doprovodné evidenci. Spolek pro vojenská pietní místa dnes u záznamu o hrobu uvádí poznámku s pravým kontextem: pokus o znásilnění, vražda hraběte, exemplární poprava pachatele. Vzniká tak absurdní rozpor. Kámen říká „hrdina“. Poznámka pod čarou říká „vrah“. Obojí existuje vedle sebe v rámci téhož systému evidence.

O samostatném veřejném pomníku nebo pamětní desce věnované Kasparu Preysingovi se v oficiálních obecních ani státních zdrojích žádný záznam nepodařilo dohledat. Hraběnka Alžběta přežila, zemřela až v roce 1979 v bavorském Freisingu. Její manžel leží v kapli, o které většina návštěvníků Sloupu neví. Jeho vrah má udržovaný hrob na hřbitově.

Co se s tím dá dělat

Nejde jen o symbolickou debatu. Ministerstvo obrany výslovně uvádí, že údaje v evidenci válečných hrobů lze měnit prostřednictvím obce s rozšířenou působností nebo přímo přes ministerstvo. Iniciovat opravu může kdokoli. Fyzická změna náhrobního textu pak spadá pod režim zákona o válečných hrobech a závisí na vlastníkovi hrobového zařízení a provozovateli pohřebiště. Stát vyžaduje dostatečné označení válečného hrobu, nikoli zachování konkrétního nepravdivého nápisu.

Ve zveřejněných zápisech zastupitelstva obce Sloup v Čechách se nepodařilo dohledat usnesení, které by se výslovně zabývalo odstraněním či přepisem Nazarenkova náhrobku. To neznamená, že téma nikdy nezaznělo, jen že veřejně dostupný záznam chybí.

Kaspar Preysing bránil svou ženu a zemřel. Jeho vrah dostal kulku od vlastního velitele ještě téhož rána. Spravedlnost proběhla, a pak ji o tři roky později vymazal nápis na kameni. Ten kámen stojí dodnes.

Článek Český šlechtic zachránil manželku před znásilněním od rudoarmějce, ale zaplatil životem; 40 let jsme vraha oslavovali jako hrdinu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Stalin „pochopil“, a co ne

Stalinův kalkul nebyl iracionální. Sovětská armáda ve třicátých letech procházela masivní modernizací, ale zároveň krvácela po čistkách velitelského sboru, které sám nařídil. Odhaduje se, že v letech 1937–1938 přišla Rudá armáda o tisíce důstojníků, včetně tří z pěti maršálů. Vstoupit v takovém stavu do velké evropské války by bylo sebevražedné. Stalin proto vsadil na to, že nechá západní mocnosti a Německo, aby se navzájem vyčerpaly, a mezitím posílí sovětský průmysl i ozbrojené síly.

Část odborné literatury tento přístup skutečně popisuje jako racionální mocenský kalkul. Cambridgeská studie o Stalinově zahraniční politice připouští, že chtěl válce předejít nebo ji alespoň oddálit. Problém je v tom, co z tohoto kalkulu vyrostlo. Nikoli elegantní diplomatický manévr, ale pakt s nacistickým Německem, rozdělení východní Evropy a nakonec katastrofální nepřipravenost, když Hitler svůj závazek porušil.

A ještě jedna věc: slovo „jediný“ je nadsázka. Už car Alexandr III. bývá v referenční literatuře popisován jako panovník, který aktivně pracoval pro mír v Evropě. Stalinova specifičnost spočívala v tom, že svůj odstup od evropské války dovedl do extrému, až k paktu s agresorem.

Pakt s ďáblem a jeho skutečná cena

23. srpna 1939 podepsali sovětský ministr zahraničí Molotov a jeho německý protějšek Ribbentrop smlouvu o neútočení. Veřejná část vypadala jako standardní diplomatický akt. Skutečný obsah ale ležel v tajném dodatku, který rozděloval východní Evropu na sféry vlivu: Polsko, Pobaltí, Finsko, Besarábie, to vše se stalo předmětem sovětsko-nacistického obchodu.

Jak shrnuje US Holocaust Memorial Museum, pakt odstranil Hitlerovi hrozbu sovětské intervence při útoku na Polsko. Bez něj by se Německo muselo obávat války na dvou frontách už v září 1939. Český Ústav pro studium totalitních režimů na semináři k 85. výročí paktu v roce 2024 označil tuto dohodu za „nutný předpoklad vypuknutí druhé světové války“. Ne vedlejší epizodu, předpoklad.

Propagandistická verze tento fakt buď obchází, nebo ho převrací: Stalin prý jen „koupil čas“. Jenže ten čas koupil za cenu, kterou platili Poláci, Estonci, Lotyši, Litevci a Finové. A co je podstatné: SSSR zůstal paktu věrný až do německého útoku v červnu 1941. Žádné tajné přípravy na zradu Hitlera, žádný plán na osvobození východní Evropy. Pouze dodávky surovin do Německa a spokojenost s rozděleným Polskem.

Barbarossa: katastrofa, kterou Stalin sám pomohl vytvořit

22. června 1941 zahájilo Německo operaci Barbarossa, největší vojenskou invazi v dějinách. Přes tři miliony německých vojáků překročily sovětskou hranici. Rudá armáda byla zaskočena. Podle Imperial War Museums byla sovětská obrana rozvrácena během prvních hodin: letadla zničena na zemi, celé armádní skupiny obklíčeny, velení paralyzováno.

Proč tak totální překvapení? Objektivní faktory hrály roli: rozsah útoku, operační překvapení, genocidní charakter války na východě. Ale Stalinův podíl na katastrofě byl zásadní:

• Čistky velitelského sboru ve třicátých letech připravily armádu o zkušené velitele.
• Nová hranice po záboru východního Polska nebyla dostatečně opevněna.
• Stalin odmítal uvěřit zpravodajským varováním, že Hitler zaútočí právě v létě 1941.
• Rozmístění sovětských sil bylo špatné, příliš blízko hranice, příliš zranitelné.

Čísla mluví jasně. Do německého zajetí padlo podle USHMM asi 5,7 milionu sovětských vojáků. Zhruba 3,3 milionu z nich v zajetí zemřelo hladem, nemocemi, popravami. Celkové sovětské válečné ztráty dosáhly podle cambridgeské historiografie více než 9 milionů padlých vojáků a kolem 27 milionů mrtvých celkem. Pokud tohle je „vyvedení země z katastrofy“, pak jen ve smyslu, že režim přežil. Nikoli že by počáteční fázi války zvládl efektivně nebo s přijatelnými náklady.

Sovětské přežití nakonec nestálo na Stalinově prozíravosti z roku 1939, ale na chaotickém, zato účinném přesunu průmyslu na východ za Ural. Sovětská válečná výroba ve druhé polovině roku 1941 dramaticky vzrostla, a právě tato průmyslová mobilizace spolu s obrovskou obětí sovětské společnosti a nacistickými strategickými chybami rozhodla o výsledku. Ne Stalinův „geniální plán“.

Proč se o tom mluví právě teď, a komu to slouží

Výklad druhé světové války není v Rusku akademickou záležitostí. Je to politická zbraň. Daniela Kolenovská z Univerzity Karlovy v květnu 2026 pro iROZHLAS popsala oslavy vítězství jako středobod ruské propagandy a státní ideologie. Kreml redukuje válku na roky 1941–1945, vypouští pakt Molotov–Ribbentrop, vypouští sovětskou okupaci východní Evropy a z celého příběhu dělá legitimizační mýtus, dnes používaný i k ospravedlnění agrese proti Ukrajině.

Tento narativ se šíří i do českého prostoru. Bezpečnostní informační služba ve veřejné zprávě za rok 2024 potvrdila pokračující šíření dezinformací z produkce Ruska i domácích aktérů. Centrum proti hybridním hrozbám při Ministerstvu vnitra dříve identifikovalo mezi nositeli kremelských metanarativů weby jako český Sputnik, AC24, Novou republiku či Haló noviny. BIS v roce 2024 rozkryla konkrétní proruskou vlivovou síť kolem platformy Voice of Europe. A Rada EU v lednu 2026 uvalila sankce na šest osob zapojených do ruských manipulačních aktivit.

Jak poznat, kdy historický článek o Stalinovi slouží jako nástroj současné propagandy? Varovné znaky jsou poměrně spolehlivé: text začíná válku až rokem 1941, obchází pakt a rozdělení Polska, redukuje příběh na schéma „Západ viník, Stalin zachránce“ a válečné vítězství používá jako argument pro dnešní ruskou politiku. Přesně tento vzorec popisují české bezpečnostní instituce i odborná literatura o kultu „Velké vlastenecké války“.

Pyrrhovo vítězství, ne geniální plán

Západní historiografie běžně uznává význam sovětské mobilizace a konečného vítězství nad nacismem. Zároveň ale mluví o pyrrhově výsledku. Cambridgeská kapitola o historiografii války vysvětluje, že sovětské vyprávění o „zdrojích vítězství“ sloužilo primárně k legitimizaci režimu, a tento mechanismus funguje dodnes.

Stalin nebyl génius, který elegantně přelstil Hitlera. Byl to mocenský kalkulátor, který uzavřel pakt s agresorem, rozdělil s ním východní Evropu, oslabil vlastní armádu čistkami a pak byl zaskočen útokem, před kterým ho varovaly jeho vlastní zpravodajské služby. Že SSSR nakonec válku přežil a zvítězil, je fakt. Ale připisovat to Stalinově prozíravosti je jako chválit žháře za to, že nakonec pomohl hasit požár, který sám založil.

Dvacet sedm milionů mrtvých Sovětů není důkaz úspěšného plánu. Je to cena, kterou za Stalinovy „geniální“ manévry zaplatili lidé, kteří o nich nerozhodovali.

Článek Stalin jako jediný ruský vládce pochopil, že válka v Evropě není ruská věc. „Podařilo se mu vyvést zemi z katastrofy“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Příběh prvních skutečných německých torpédoborců po první světové válce nezačíná na moři, ale u rýsovacího prkna. Admirál Erich Raeder chtěl z každého trupu vyždímat maximum: pět 127mm kanonů místo čtyř, čtyřnásobné torpédomety místo trojitých, rychlost přes 38 uzlů. Na papíře vypadal výsledek jako malý křižník. V praxi to byla přetížená loď s krátkým dojezdem, nespolehlivými kotli a tendencí nabírat vodu přes příď, jakmile se zvedlo moře. Kriegsmarine se pokusila vyrovnat britskou početní převahu kvalitou jednotlivé lodě, a místo toho vyrobila čtveřici smolařů, kteří svou smůlu nesli přímo v konstrukci.

Pět děl a příliš mnoho ambicí

Zadání pro Typ 1934 odráželo frustraci z versailleských omezení. Německo nesmělo stavět válečné lodě prakticky dvě dekády, a když se omezení uvolnila, velení chtělo přeskočit celou generaci. Raeder osobně prosadil rozšíření výzbroje: páté 127mm dělo a přechod na čtyřnásobné 533mm torpédomety zvedly standardní výtlak nad 2 200 tun, ačkoli oficiální údaj zůstával na 1 625 tunách. Vyšší těžiště znamenalo horší stabilitu. Vysokotlaké parní kotle, které měly zajistit požadovanou rychlost, se ukázaly jako chronicky nespolehlivé. A dojezd? Původní specifikace počítaly s 9 260 až 11 110 km (5 000 až 6 000 námořních mil) při 20 uzlech. Realita byla zhruba 3 380 km (1 825 námořních mil) při 19 uzlech, třetina toho, co měly britské torpédoborce třídy C a D se svými 10 190 km (5 500 námořních mil).

Že něco nehraje, bylo jasné ještě před válkou. Z4 Richard Beitzen se po dokončení v roce 1938 vrátila do loděnice na úpravu přídě, protože v protivlnách nabírala vodu. Problém nebyl válečný. Byl vrozený.

Wikinger: když selže všechno najednou

Noc z 22. na 23. února 1940. Šest německých torpédoborců vyplouvá do Severního moře na operaci Wikinger, lov britských rybářských trawlerů. Mezi nimi Z1 Leberecht Maass a Z3 Max Schultz, dvě ze čtyř lodí Typu 1934. Co následovalo, nebyla bitva. Byl to řetěz selhání.

Marinegruppe West měla informovat Luftwaffe o námořním výpadu. Fliegerkorps X naopak hlásil vlastní leteckou akci nad Severním mořem. Jenže klíčové hlášení uvízlo u „jednoho admirála“, který je nepředal dál. Bombardéry Heinkel He 111 z KG 26 tak spatřily na hladině lodě, o nichž nevěděly, že jsou německé. Z1 Leberecht Maass dostala zásah vlastní pumou. Z3 Max Schultz zmizela krátce poté; podle převládajícího poválečného výkladu pravděpodobně najela na britskou minu, jistota ale není.

Z 330 mužů na Leberecht Maass přežilo šedesát. Ze 308 mužů na Max Schultz nepřežil nikdo. Vyšetřování zprostilo posádku bombardéru viny: nedostala varování a lodě nevystřelily rozpoznávací světlice.

Němec versus Brit a Japonec

Srovnání s protějšky odhaluje, kde přesně se německý koncept lámal.

Němec byl větší, rychlejší a těžčeji vyzbrojený. Brit byl úspornější, vytrvalejší a provozně vyváženější. Japonská Fubuki měla vlastní problémy s přetížením (Combined Fleet ji popisuje jako „konstrukčně podezřelou“), ale i tak dosáhla výrazně silnější torpédové salvy a lepší oceánské způsobilosti. Německý torpédoborec uměl udeřit tvrdě, ale nedokázal vydržet na moři dost dlouho na to, aby své údery opakoval.

Co se Němci pokusili zachránit

Následná série Typ 1934A dostala upravenou příď, zesílený trup a drobné změny rozměrů. Jádro potíží ale zůstalo: vysoko položené těžiště, podprůměrná mořeplavnost, stejné nespolehlivé vysokotlaké kotle a krátký praktický dosah. Opravit se dala příď. Opravit se nedalo zadání, které z torpédoborce chtělo udělat něco, čím torpédoborec být nemohl.

Z původní čtveřice přežila jen Z4 Richard Beitzen. Třetí loď třídy, Z2 Georg Thiele, se potopila 13. dubna 1940 u Narviku. Po kapitulaci Německa převzali Z4 Britové. V roce 1949 šla do šrotu, poslední fyzická stopa Raederova experimentu s přezbrojením.

Kriegsmarine nebyla v pozici rovnat se Royal Navy ani loděmi, ani personálně. Typ 1934 měl být zkratkou přes kvalitu. Místo toho se stal důkazem, že zkratky na moři neexistují.

Článek Nešťastní ďáblové, nebo omyl admirála Raedera. Němci chtěli porazit britské námořnictvo torpédoborci, ale odešli jako smolaři se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co je na tezi pravdivého, a kde končí fakta

Jádro pravdy existuje, ale je úzké. Americké půjčky v rámci Dawesova plánu z roku 1924 skutečně pomáhaly stabilizovat poválečnou německou ekonomiku. Britská politika appeasementu pod vedením Nevilla Chamberlaina skutečně Hitlerovi usnadnila postup v letech 1936–1938, od remilitarizace Porýní přes anšlus Rakouska až po Mnichovskou dohodu. Británie chtěla za každou cenu zabránit nové válce, nebyla plně dozbrojená a podcenila Hitlerovy ambice.

To ale není totéž jako „rozpoutání“ války. Appeasement byl chybnou strategií, nikoli válečným aktem. A americké meziválečné půjčky směřovaly do výmarské republiky dvacátých let, ne do nacistických zbrojovek. Samotné nacistické přezbrojení po roce 1933 financoval z velké části domácí systém takzvaných Mefo směnek, skrytý úvěrový mechanismus, který vytvořil říšský bankéř Hjalmar Schacht. Archivní dokumenty z norimberského procesu jasně ukazují, že šlo o vnitroněmecký nástroj určený k utajení rozsahu zbrojení před zahraničím. Schacht sice udržoval kontakty s britskými finančními kruhy, ale z toho nelze vyvodit koordinovaný anglo-americký plán vybudovat Hitlera pro válku. Takový důkaz v otevřených archivních zdrojích prostě neexistuje.

Pakt, o kterém se „zapomíná“

A tady narativ o vině USA a Británie naráží na svůj největší problém. 23. srpna 1939, pouhý týden před útokem na Polsko, podepsaly nacistické Německo a Sovětský svaz pakt Molotov–Ribbentrop. Součástí smlouvy byl tajný dodatkový protokol, který si rozděloval sféry vlivu ve východní Evropě. Polsko, Pobaltí, Finsko, Besarábie, to vše bylo na stole.

Důsledky přišly rychle:

• 1. září 1939 nacistické Německo napadlo Polsko ze západu.
• 17. září 1939 Sovětský svaz napadl Polsko z východu. Oba režimy si zemi rozdělily.
• 30. listopadu 1939 SSSR zaútočil na Finsko v takzvané zimní válce.
• V létě 1940 Sovětský svaz obsadil a anektoval Litvu, Lotyšsko a Estonsko.
• Krátce nato si vynutil odstoupení Besarábie a severní Bukoviny od Rumunska.

V Brestu se konala společná sovětsko-německá vojenská přehlídka. Tajné služby obou režimů spolupracovaly. Sovětský svaz dodával nacistickému Německu strategické suroviny. Kdo tohle všechno z výkladu vypustí, nepíše historii. Píše propagandu.

Proč je tento narativ nebezpečný právě dnes

Historik Richard Overy, jeden z nejuznávanějších odborníků na příčiny druhé světové války, skutečně říká, že nestačí jen věta „Hitler napadl Polsko“, je třeba zkoumat i širší důsledky první světové války, reparace a důvody, proč Británie a Francie nakonec z polské krize udělaly moment ozbrojeného střetu. Ale Overy zároveň nikdy nerozpouští německou vinu v amerických půjčkách a nikdy nevynechává sovětský faktor. Právě v tom je zásadní rozdíl mezi poctivou historiografií a účelovým výběrem.

Evropský parlament v usnesení z ledna 2025 výslovně popsal, jak ruský režim používá zkreslené historické argumenty, včetně výkladů kolem paktu Molotov–Ribbentrop, k ospravedlnění agrese proti Ukrajině. Dějiny zde nejsou cílem, ale nástrojem. Jakmile se rozmělní odpovědnost nacistického Německa a vytěsní spoluodpovědnost SSSR, vzniká prostor pro kremelský narativ o „sférách vlivu“ a o tom, že velmoci jen napravují historické křivdy. Přesně ten narativ, kterým Moskva od února 2022, tedy již více než čtyři roky, ospravedlňuje válku proti Ukrajině.

Jak to dopadá v Česku

V českém prostoru tento typ dezinformací nežije ve vzduchoprázdnu. Ministerstvo vnitra ve své zprávě za rok 2024 popisuje kvazimediální scénu, která systematicky posiluje nedůvěru vůči státu a nepřímo staví Rusko do role pozitivní alternativy. Historický revizionismus je přitom jedním z jejích stálých nástrojů: ortodoxní komunisté i prokremelská média pravidelně přepisují dějiny druhé světové války tak, aby z nich zmizela sovětská agrese a zůstala jen „osvoboditelská“ role Rudé armády.

Čeští elfové navíc zdokumentovali přímou návaznost mezi sankcionovaným ruským Sputnikem a kanálem neČT24/42TČen, tedy pokračování kremelské agendy pod novou značkou. Ministerstvo zahraničí v květnu 2025 vydalo brožuru o informačních manipulacích Kremlu, která varuje před deepfaky, vlivovými operacemi a „praním“ zdrojů přes řetězec odkazů.

Jak takový manipulativní text poznat? Varovné signály jsou čtyři: chybí pakt Molotov–Ribbentrop, chybí sovětská invaze do Polska, z appeasementu se dělá totéž co z agresivní války a citace historiků jsou použity jen v části, která se hodí.

Kde hledat spolehlivé informace

Kdo chce příčinám druhé světové války porozumět poctivě, má v Česku k dispozici kvalitní instituce: Vojenský historický ústav Praha, Ústav pro studium totalitních režimů i Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd. Pro mezinárodní kontext slouží materiály amerického Holocaust Memorial Museum nebo dokumenty Office of the Historian při ministerstvu zahraničí USA. Všechny tyto zdroje mají jedno společné: nemlčí o paktu Molotov–Ribbentrop ani o sovětské invazi do Polska.

Odpověď na otázku „proč Německo rozpoutalo druhou světovou válku“ lze skutečně hledat i v meziválečné diplomacii, v selhání Versailles a v britském appeasementu. Ale hledat ji „ne v Berlíně“ je manipulace. Bez Hitlera, bez rozhodnutí zaútočit na Polsko a bez sovětského krytí by válka 1. září 1939 nezačala. Kdo tohle z příběhu vymaže, nepřepisuje dějiny, přepisuje přítomnost.

Článek Ne každého to potěší: „Proč Německo rozpoutalo druhou světovou válku?“ Odpověď hledejte v USA a Británii, ne v Berlíně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od V-2 ke Scudu: ne kopie, ale evoluce

Německá raketa A-4, známá jako V-2, byla první operačně nasazenou balistickou střelou v dějinách. Čtrnáct metrů délky, startovní hmotnost přes dvanáct tun, dolet kolem 320 kilometrů a bojová nálož 725 kilogramů. Po válce si obě supervelmoci rozebraly ukořistěné kusy i inženýry. Američané získali Wernhera von Brauna, Sověti zbytky výrobních linek a desítky techniků nižší úrovně.

Jenže Moskva nechtěla kopii. Chtěla frontovou zbraň, menší, lehčí, postavenou na mobilním nosiči a schopnou nést jadernou hlavici. Výsledkem byl program R-11 pod vedením Sergeje Koroljova. První prototyp vzlétl 18. dubna 1953 a do služby vstoupil v roce 1955 jako Scud-A. Oproti V-2 šlo o zásadní posun v provozní filozofii: raketa už neseděla na pevné rampě, ale na pojízdném odpalovacím zařízení, které mohlo během hodiny změnit pozici a zmizet dřív, než protivník stihne reagovat.

Čísla, která vysvětlují paradox

Přesnost Scudu se nejlépe čte přes ukazatel CEP (kruhovou pravděpodobnou odchylku), tedy poloměr kruhu, do kterého dopadne polovina vypálených střel. U Scudu-A činil CEP podle západních odhadů asi 3 000 metrů. U vylepšeného Scudu-B, který NATO označovalo jako SS-1c a Sověti jako R-17, se hodnota snížila na přibližně 450 metrů. To zní lépe, ale pořád je to vzdálenost, na kterou vidíte kostel a trefíte pole za ním.

Proč to nevadilo? Protože Scud nebyl koncipován jako přesný úder. Balistická raketa dostává řízení jen ve fázi stoupání; pak letí neřízenou balistickou drahou. Sověti to věděli a přizpůsobili tomu doktrínu. Už v roce 1958 dostala varianta R-11M jadernou hlavici o síle 50 kilotun. U Scudu-B se nabídka rozšířila na hlavice v rozmezí 5 až 70 kilotun plus chemické varianty. Americká zpravodajská agentura DIA v hodnocení Soviet Military Power 1988 výslovně označila Scud jako hlavní prostředek jaderné palebné podpory sovětských pozemních sil. Při jaderném výbuchu o síle desítek kilotun je odchylka 450 metrů statistická poznámka pod čarou.

Proč jí svět věřil: mobilita, masa, psychologie

Hrozba Scudu nikdy nestála na přesnosti jedné střely. Stála na třech pilířích, které se vzájemně posilovaly.

Mobilita. Odpalovací vůz mohl vyjet z krytu, odpálit raketu a během minut se přesunout. V době bez družicového sledování v reálném čase to znamenalo, že protivník nevěděl, odkud úder přijde ani kam mířit odvetu.

Masa. DIA v roce 1988 uváděla přes 600 Scudů v sovětské výzbroji. K tomu stovky kusů u spojenců: Československo, Polsko, Maďarsko, Egypt, Sýrie a další. Z československých postavení šlo ohrožovat cíle v Bavorsku a Rakousku; z NDR a Polska velkou část předního pásma NATO.

Psychologie. To se naplno ukázalo v roce 1991. Irák během války v Zálivu vypálil 88 střel na Izrael a koaliční státy. Scudy byly nepřesné, často se rozpadaly při návratu do atmosféry, ale zabíjely: 28 z celkových 148 amerických bojových obětí celé války připadlo na jediný zásah kasáren v Dhahránu. A legenda o téměř bezchybné obraně systémem Patriot se rozpadla ještě rychleji než irácké střely: americký kontrolní úřad GAO v roce 1992 konstatoval, že dostupná data neumožňují výkon Patriotu jednoznačně potvrdit.

Nástupce zemřel na smlouvu, Scud přežil

Sověti si limity Scudu uvědomovali. Od sedmdesátých let vyvíjeli nástupce, systém 9K714 Oka, v kódu NATO SS-23 Spider. Reakční doba pod 30 minut místo zhruba 90 u Scudu, CEP kolem 100 metrů, dolet až 500 kilometrů. Pro konvenční válku to byl řádový skok.

Jenže právě ten dolet se stal SS-23 osudným. Smlouva INF z roku 1987 výslovně jmenovala OTR-23 mezi střelami určenými k likvidaci. Poslední sovětský kus byl zničen 27. října 1989 a do května 1991 zmizely všechny. Scud pod smluvní kategorii nespadal, jeho dolet byl příliš krátký. A tak zatímco přesnější nástupce skončil v šrotovně, „nepřesný“ originál žil dál. Podle CSIS má rodina Scud dodnes status „ve službě od roku 1955 po současnost“: v Rusku už jako zastaralý, ale v desítkách zemí od Jemenu po Severní Koreu jako základ celých raketových programů.

Československá stopa

Scud nebyl pro Československo abstraktní hrozba ze zpravodajských briefingů. Byl součástí vlastní výzbroje. Vojenský historický ústav potvrzuje přítomnost Scudů-B v ČSLA a text smlouvy INF uvádí Československo mezi zeměmi, kde byly rozmístěny sovětské střely spadající pod smlouvu. Československé území nebylo jen tranzitní kulisou studené války. Bylo součástí raketové infrastruktury, z níž měly v případě konfliktu startovat střely s jadernými hlavicemi směrem na západ.

Scud je dodnes nejlepší důkaz, že vojenská hrozba se neměří přesností zbraně. Měří se tím, jakou hlavici nese, kolik kusů stojí v poli a jak těžké je je včas najít. Na tohle měření byl Scud excelentní, sedmdesát let a stále počítáme.

Článek Z Hitlerovy V-2 udělali Sověti jadernou pěst pro první linii. Sotva trefila město, ale přesto jí svět věřil desítky let se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Masakr, který měl zůstat zapomenutý

Podrobnou rekonstrukci kauzy Červená publikoval historik Adam Hradilek z Ústavu pro studium totalitních režimů ve studii „Partyzán Mišo a zapomenutá vražda“ v roce 2021. Mezi přímými vykonavateli identifikoval muže přezdívané Nikolaj, Jožo, Vilo a Mišo; posledním jmenovaným byl Michal Krecul, podle Hradilka poslední žijící aktér v době publikace studie.

Poválečné vyšetřování skončilo 8. února 1947 s tím, že se „neprokázalo, že by se obvinění dopustili trestného činu“. Po krátkém znovuotevření v březnu téhož roku bylo řízení v dubnu opět zastaveno. Druhá šance přišla v roce 1966, tentokrát s přiznáními pachatelů, svědeckými výpověďmi i doličnými předměty. Vyšetřovatel přesto odmítl kvalifikaci jako válečný zločin a označil skutek za promlčenou loupežnou vraždu.

Nejpozoruhodnější detail: podnět k prověření nepřišel od disidentů ani od exilových historiků. Přišel od místní komunistické organizace v Nižné Boci v lednu 1965. Režim o zločinu věděl zevnitř. Jen ho nedotáhl k soudu.

Vysočina: kořist místo boje

Slovenský případ není ojedinělý. Regionální badatel Hynek Jurman, který téma zpracovává od poloviny devadesátých let, zdokumentoval sérii případů z moravské Vysočiny. Jeden z nejlépe popsaných se odehrál 14. dubna 1945 u Štěpánova a Olešničky: přepad maďarského štábu, po němž byli zajatci odvlečeni a uškrceni. Podle Jurmana nešlo o čistě bojovou akci, motivem byla i kořist v podobě válečného zlata.

V jeho textech se objevují i další postavy:

• Štefan Kanka – nechal devět zajatých vlasovců vodit po jednom k „přísaze“ a zabíjet zezadu; posledního údajně podřízl.
• Josef Matouš zvaný „Bezzubý Pepek“ – typ partyzána-popravčího a lupiče, po válce vězněný za další loupeže.

Jurman přiznává, že některé příběhy „vykrystalizovaly až na základě studia archivního materiálu“, tedy dodatečně oproti starší literatuře, která je nezachytila nebo záměrně pominula.

Proč se mlčelo i po roce 1989

Komunistický režim vytvořil z partyzánského hnutí nedotknutelný mýtus. Historik David Papajík ve studii o obrazu druhé světové války v učebnicích dějepisu z let 1945–2015 dokládá, že učebnice vydávané mezi lety 1949 a 1989 pracovaly s ideologicky sevřeným modelem: Sovětský svaz jako hlavní vítěz, komunisté jako klíčová síla odboje, nepohodlné události zamlčené nebo překroucené.

Pád režimu ale neznamenal okamžitý průlom. Jurman popisuje, že už po roce 1995, kdy začal svá zjištění publikovat, narážel na odpor. Argument zněl jednoduše: negativní fakta by „pošpinila odboj“. Ještě v roce 2024 konstatuje, že téma je historiky „až na drobné výjimky“ pomíjeno. Důvody jsou praktické i psychologické: jde o pramenně náročná regionální témata rozptýlená mezi místní archivy, pozdní svědectví a paměti rodin, které nemají zájem na zveřejnění.

Co archivy skutečně říkají, a co ne

Je důležité oddělit zjištění od zjednodušení. Vojenský historický ústav nepřisuzuje partyzánům v protektorátu zásadní vojenský význam, ale zdůrazňuje jejich roli pro morálku obyvatelstva, mobilizaci a destrukční akce na železnici. Většina partyzánů nebyla vrahy ani lupiči. Zároveň ale platí, že klíčovou roli v budování oddílů hrály organizační výsadky ze Sovětského svazu, s veliteli, politickými komisaři a specialisty na sabotáže. A právě v nejlépe doložené kauze stojí v čele vražedné akce sovětský důstojník.

Centrální registr partyzánských zločinů pro celé Československo neexistuje. Nelze tedy říct, že šlo o běžnou praxi. Lze říct, že existují doložené případy, a že stát o některých věděl a ani po letech je nedotáhl k soudu.

Nové čtení starých spisů

Pojem „80 let“ neznamená, že se někde otevřel zapečetěný trezor. Dokumenty z let 1944–1947 i vyšetřovací materiály z poloviny šedesátých let ležely v archivech po celou dobu. Co se změnilo, je optika a ochota je číst bez ideologického filtru. Současné učebnice už podle Papajíka dokážou zacházet s problematickou rolí partyzánů a vzdělávací rámec tlačí výuku směrem ke kritické práci s prameny.

Největší síla těchto příběhů neleží v tom, že válka byla brutální, to ví každý. Leží v tom, že stát zločiny zdokumentoval, pojmenoval pachatele, shromáždil důkazy, a pak spis zavřel. Dvakrát.

Článek Partyzáni kosili nacisty, ale také rabovali a vraždili civilisty. Archivy po 80 letech odhalily, o čem historici mlčeli se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Město na cestě k Berlínu

Lubin nebyl náhodný bod na mapě. Ležel na ose Lubin–Żagań–Gubin, jednom ze tří hlavních směrů, jimiž se 1. ukrajinský front řítil na západ. Místní historická literatura tuto linii popisuje jako trasu otevírající přímou cestu k Berlínu. Kdo kontroloval Lubin, kontroloval silnice, železnici a letiště, které mohlo sloužit jako předsunutá základna.

Pro německé velení to znamenalo dilema bez dobrého řešení. Pravidelné divize byly rozstřílené nebo vázané jinde, frontu držely zbytky jednotek doplněné právě o Volkssturm. Sovětský průlom ve Slezsku byl v tu chvíli už hotovou věcí, Koněvovy armády se během února přiblížily k Odře a Nise. Obrana jednoho města mohla postup zpomalit. Změnit jeho směr už ne.

Dva týdny v ohni

Boje o Lubin začaly 27. ledna 1945. Sovětské jednotky zaútočily od Księgienic a Małomic, jejich patroly pronikly k ulici Wrocławské a k městské mlékárně. Němci se ale nezhroutili hned. Drželi se.

Rozhodující moment přišel na přelomu ledna a února. Německý protiúder z prostoru Gola–Osiek–Lubin 1. a 2. února prorazil obklíčení části obránců, šlo o jednu z posledních koordinovaných akcí, která ještě fungovala. Po 3. únoru však Sověti obnovili tlak. Klíčovou pozicí se stalo městské letiště. Dokud ho Němci drželi, obranná linie existovala. Když kolem 7. února padlo, obrana se rozpadla. V noci ze 7. na 8. února začali Němci opouštět postavení směrem ke Krzeczynu Małému.

Přesný den pádu města se v pramenech liší, místní zdroje uvádějí 9. únor, jiné hovoří o intervalu 8. až 11. února. Bezpečné je říct, že rozhodující fáze proběhla v tomto rozmezí. Nešlo o jednu dramatickou „poslední barikádu“, ale o postupný rozpad pod neúnosným tlakem.

Cena za pár dní

Přesné počty padlých obránců a civilistů se z otevřených zdrojů zjistit nepodařilo. Jisté je, že cena byla vysoká, a zaplatili ji především ti, kteří si boj nevybrali. Volkssturm nebyla dobrovolnická legie nadšenců. Byl to produkt režimu, kterému došli vojáci.

Evakuace německých rodin z Lubinu běžela od poloviny října 1944 a po zahájení sovětské ofenzivy se zrychlila. Ti, kdo nestihli odejít, se ocitli přímo v bojové zóně. A po dobytí města nepřišel klid, místní historické prameny popisují demontáž závodů, cílené podpalování budov a ničení pod sovětským dohledem. Širší slezský kontext, jak ho dokumentuje Ústav národní paměti, ukazuje, že po příchodu Rudé armády hrozily civilistům vraždy, znásilnění a rabování. Lubin nebyl výjimkou, ale jedním z mnoha míst, kde se totéž opakovalo.

Ani Breslau, ani Legnica

Lubin stojí někde mezi dvěma extrémy dolnoslezských bojů. Legnica, ležící nedaleko na východ, padla 9. února 1945 prakticky bez delšího odporu. Na opačném konci spektra stál Breslau (dnešní Wrocław), prohlášený za pevnost, který kapituloval až 6. května po více než osmdesáti dnech obléhání.

Lubin nebyl pevnost. Neměl masivní opevnění, neměl dostatek pravidelných jednotek, neměl strategický význam, který by ospravedlnil měsíce obrany. Přesto se bránil zhruba dva týdny, déle, než by člověk čekal od města hájeného narychlo svolanými civilisty s puškami. Takticky to nebyla bezvýznamná epizoda. Strategicky to nic nezměnilo.

Co zůstalo

První polská civilní správa dorazila do Lubinu 2. května 1945. Německé obyvatelstvo postupně nahradili polští osadníci; přesný harmonogram odsunových transportů přímo pro Lubin se v dostupných pramenech nepodařilo dohledat, ale průběh odpovídal dolnoslezskému vzorci nucené výměny obyvatelstva.

Dnes v centru města stojí sovětský vojenský hřbitov Cmentarz Żołnierzy Armii Radzieckiej, kde se pravidelně konají pietní akty k únorovým bojům. V roce 2025 připravilo lubinské Muzeum Historyczne plenerovou výstavu „Lubin 1945–2025″ přímo na městském rynku. Osmdesát let poté se město stále vyrovnává s pamětí těch únorových dní.

Lubin je modelová scéna konce Třetí říše. Režim ještě dokázal na pár dní zpomalit frontu, ale za cenu, kterou platili lidé, kteří neměli na výběr, v bitvě, která nemohla nic změnit.

Článek Wehrmacht poslal proti Koněvovi starce i děti, aby nepostoupil k Berlínu. U Lubinu padali v beznadějné bitvě, která nic nezměnila se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zpráva, která rozhodla o desetiletí zbrojení

Chalepského pokyn, dochovaný v Ruském státním vojenském archivu (RGVA) a citovaný historikem Michailem Sviriněm, nebyl pouhým technickým doporučením. Byl politickým aktem. Odhad polské tankové výroby, ať už přesný, nebo přehnaný, se v sovětském systému okamžitě proměnil v rozhodnutí nejvyšší úrovně. Vorošilov, Ejdeman, Tuchačevskij: všichni tento alarmistický rámec přijali a podpořili.

Stalin v raných třicátých letech chápal tank jako asymetrickou alternativu k překonání širšího vojensko-technického zaostání SSSR, jak dokládá studie historika Alexeje Kiličenkova. Tank nebyl jen zbraň. Byl symbol průmyslového zrychlení, důkaz, že sovětský systém dokáže dohnat Západ. A právě proto se kvantita stala politickou metrikou úspěchu.

Do listopadu 1931 se dokonce zakazovaly jakékoli odchylky od cizího vzoru, žádné domácí věže, žádná racionalizace. Přesné kopírování mělo přednost před vylepšením. Urgence přerostla v technologickou strnulost.

Tisíce tanků, které existovaly jen na papíře

Když 22. června 1941 Wehrmacht překročil sovětské hranice s přibližně třemi tisíci tanky soustředěnými v devatenácti tankových divizích, Rudá armáda měla na papíře mnohonásobnou početní převahu. Jenže papír a bojiště jsou dvě různé reality.

Mechanizované sbory Rudé armády byly v červnu 1941 průměrně naplněny jen na 53 % materiální tabulky. A i to, co v nich bylo, tvořily převážně zastaralé T-26 a BT-5. Nových T-34 a těžkých KV existovalo podle americké armádní analýzy jen něco přes 1 450 kusů.

Co to znamenalo v praxi? T-26 vážil 10,4 tuny, jezdil maximálně 28 km/h a jeho pancíř v roce 1941 už nedokázal zastavit prakticky nic, co Němci nasadili. BT-7 byl rychlejší, ale koncepčně šlo o lehký rychlostní tank z poloviny třicátých let, mobilita bez ochrany. Proti nim stály německé Pz. III s protitankovým kanonem a Pz. IV se 75mm dělem pro palebnou podporu. Generační propast byla zřejmá.

A pak tu byl problém, který žádná tabulka nezachytí: poruchy, chybějící náhradní díly, nedostatek vycvičených osádek, absence opravárenského zázemí. Tanky se nerozplynuly ve vzduchu. Zůstaly stát na krajnicích, byly opuštěny v obklíčeních, padly do zajetí i s posádkami, které je neuměly plně ovládat.

Proč méně znamenalo více

Německá výhoda nespočívala v počtu tanků. Spočívala v tom, jak je Němci používali. Britannica výslovně zdůrazňuje, že síla německých obrněnců ležela v jejich koncentraci do tankových divizí, nikoli v rozptýlení mezi pěchotu a jízdu. Každá z devatenácti tankových divizí fungovala jako jednolitý operační nástroj s vlastní pěchotou, dělostřelectvem a logistikou.

Sovětský přístup byl opačný. Obrovská masa tanků rozmělněná do nehotových mechanizovaných sborů, kde chyběly nákladní automobily, rádiové stanice, munice. Kde velitelé často neměli zkušenost s řízením tak velkých celků, mimo jiné proto, že Velký teror v letech 1937–1938 zdecimoval důstojnický sbor.

Podle nás je právě toto jádro celého příběhu: SSSR neprohrával v létě 1941 proto, že by neměl dost tanků. Prohrával proto, že jeho tanková moc byla špatně složená, špatně udržovaná a špatně vedená. Počet kusů v účetní evidenci je iluze síly, pokud za ním nestojí provozuschopnost, výcvik a organizace.

Informace chodily, ale systém je neuměl přeložit

Oblíbená zkratka zní: Stalin nic nevěděl. Není pravda. Generál Filip Golikov, šéf vojenské rozvědky, posílal Stalinovi speciální hlášení už 15. ledna, 14. února, v březnu i 4. dubna 1941, jak dokládá Vojenno-istoričeskij žurnal. Informace o německých přípravách proudily nahoru.

Problém byl ve filtru nahoře. Stalin měl sklon hledat v podkladech potvrzení vlastních představ, ne důvod je měnit. A i kdyby se rozhodl jednat, na zásadní průmyslovou korekci už bylo pozdě. Nedá se za pár měsíců nahradit tisíce zastaralých strojů novými, vyškolit osádky a přebudovat logistiku.

Golikov byl z čela rozvědky odvolán v prvních dnech války. Artuzov, který od května 1934 souběžně řídil civilní i vojenskou rozvědku a mohl ovlivnit kvalitu zpravodajských odhadů, byl popraven už v srpnu 1937, ne za chybné analýzy, ale v rámci Velkého teroru. Systém požíral vlastní lidi rychleji, než stíhal opravovat vlastní chyby.

Účet v milionech životů

Do prosince 1941 utrpěla Rudá armáda podle National WWII Museum čtyři miliony ztrát. Tři miliony z nich skončily v německých zajateckých táborech. Z 3,8 milionu sovětských vojáků zajatých během německého vpádu v roce 1941 jich přes dva miliony zemřelo hlady.

Připsat všechny tyto ztráty jedinému dokumentu z ledna 1931 by bylo zjednodušení. Ale ten dokument spustil řetězec, který se táhl celé desetiletí: alarmistický zpravodajský odhad se přeložil do politického rozhodnutí, politické rozhodnutí zvýhodnilo okamžitou kvantitu před kvalitou a provozuschopností, a výsledkem byla armáda, která měla tisíce tanků, a přesto nebyla připravena na válku.

Poučení z tohoto příběhu platí dodnes pro každý stát, který plánuje obranu na základě zpravodajských odhadů. Jeden alarmistický scénář nesmí automaticky řídit celé zbrojení. Počet platforem nesmí nahrazovat metriku provozuschopnosti a výcviku. A proti jedné kategorii hrozby se nevyplatí investovat jen do zrcadlové odpovědi (víc tanků proti tankům) místo levnějších a škálovatelných protiopatření. Sovětský svaz v roce 1931 vsadil na čísla. O deset let později se ukázalo, že čísla bez obsahu jsou jen účetní iluze, a cena za ni se platila životy.

Článek Kam se poděly tanky? Odpověď je ve zprávě z roku 1931. SSSR měl před válkou tisíce tanků a za tuto chybu zaplatil miliony životů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z knihovny strýce do partyzánských lesů

Lepa se narodila 19. prosince 1925 v Gašnici nedaleko Bosanské Gradiški. Vyrůstala v rodině, kde se politika nedala oddělit od každodenního života. Strýc Vladeta, přesvědčený komunista, nosil domů zakázané knihy a formoval pohled svých neteří na svět dřív, než to stihla škola v Bistrici a Bosanské Krupě.

V listopadu 1941 ustašovci zatkli celou rodinu. Lepě bylo šestnáct. Z vězení se dostala 23. prosince téhož roku a spolu se sestrou Darou okamžitě odešla k partyzánům. Žádné váhání, žádný přechodový rituál, rovnou do 2. krajišského oddílu jako ošetřovatelka. Během následujících měsíců ošetřovala raněné, organizovala politickou práci s mládeží a ženami, v květnu 1942 vstoupila do Komunistické strany Jugoslávie. Bylo jí šestnáct a půl roku.

Mezitím přicházely zprávy, které by zlomily i dospělého. Otec Sveto a strýc Vladeta padli v létě 1942 v bitvě na Kozaře. Bratr Milan byl odveden do Jasenovce. Nevrátil se.

Zajetí a tři dny, které předcházely šibenici

Na přelomu let 1942 a 1943 zuřila německá ofenzíva na Neretvě. Lepa v té době vedla evakuaci asi sto padesáti žen, dětí a raněných v oblasti Podgrmeče. 8. února 1943 ji Němci zajali i se skupinou, kterou se snažila krýt.

Následovaly tři dny výslechů a mučení. Požadavek byl jednoduchý: prozradit jména komunistů a spolubojovníků. Nabídka taky: život výměnou za zradu. Lepa odmítla. Podle hlášení, které podřízení odeslali veliteli Schmidhuberovi, „banditka oběšená v Bosanské Krupě ukázala nevídanou zarputilost“.

Pravděpodobně 11. února 1943 ji přivedli k provizorní šibenici mezi tunelem a železniční stanicí. Bosa, jen ve vlněných ponožkách, stála na bedně od munice. Co přesně řekla, se v pramenech liší. Pozdější biografická tradice uvádí odpověď typu „Nejsem zrádkyně svého národa.“ Dragoje Lukić v textu z roku 1968 zaznamenal provolání „Ať žijí partyzáni! Ať žije Rudá armáda!“ Doslovný smích doložený není. Co doložené je, a co je na fotografii čitelné i bez znalosti jediné legendární věty, je vzdor. Klidný, tichý, nepřehlédnutelný.

Spolu s Lepou byla popravena i Smiljka Ćosićová-Rašetová. Tento detail se v populárních převyprávěních pravidelně ztrácí.

Fotografie, která ztratila jméno

Snímky pořídil příslušník SS. Přesný osobní motiv neznáme: dokumentační povinnost, sadistická potřeba zaznamenat výkon násilí, možná obojí. Podle knihy Žene heroji fašisté fotografie publikovali jako propagandistický příklad „fanatismu banditky“. Jenže obraz sedmnáctileté dívky s oprátkou kolem krku a vzdorem ve tváři fungoval přesně opačně.

Poválečná cesta snímků je doložená jen v obrysech. Film či negativy byly nalezeny u mrtvého německého vojáka při osvobozování Záhřebu v roce 1945. Odtud se dostaly do muzejních sbírek: jeden ze snímků je dnes veden v Muzeu historie Jugoslávie pod inventárním číslem 5752, druhý v archivu znaci.org.

Paradox: fotografie kolovala, ale dívka na ní zůstávala bez jisté biografické identifikace. Zdroje se rozcházejí v tom, zda chybělo samotné jméno (jedna verze uvádí, že u vojáka byl popisek „Lepa Radićová, zajatá partyzánka“), nebo spíš ověřené propojení jména s konkrétní osobou a životopisem. Jisté je, že k veřejnému potvrzení identity došlo až v roce 1968, kdy fotografii v mostarském Muzeu revoluce poznal Lepin příbuzný. Čtvrtstoletí po popravě dostala dívka na snímku zpět svůj příběh.

Proč zrovna tato fotografie přetrvala

Jugoslávská válka zanechala tisíce dokumentárních snímků poprav. Proč se právě Lepa Radićová stala ikonou? Nejbližší srovnání nabízí jiná slavná fotografie: Stjepan Filipović s rukama vztyčenýma nad hlavou, otevřeně vyzývající své katy. U Filipoviće je v obraze dominantní vnější gesto, dramatické a okamžitě čitelné. U Lepy je to něco jiného: tichá, klidná odolnost. Sedmnáctiletá dívka, která nevykřikuje, ale ani neuhýbá pohledem.

K síle obrazu přispívá i jeho původ. Nepořídil ho spojenec, ale nepřítel. Fotografie měla zastrašit, a místo toho se stala důkazem toho, co chtěla potlačit. Propaganda, která se obrátila o sto osmdesát stupňů.

Lepa Radićová byla 20. prosince 1951, den po svých nedožitých šestadvacátých narozeninách, posmrtně vyznamenána Řádem národního hrdiny. Dnes nese její jméno základní škola v Bosanské Krupě, kulturní spolek v Gradišce, busty stojí v Bistrici i Gradišce a v Gašnici, kde se narodila, vzniká pamětní areál.

Co zůstává nezodpovězené

Přesné datum popravy se v pramenech dodnes liší: 8., nebo 11. února 1943. Kompletní řetězec cesty negativů ze Záhřebu do muzejních sbírek má mezery. Osud sto padesáti civilistů a raněných, které se Lepa snažila krýt, zůstává v otevřených zdrojích neuzavřený. A přesná poslední slova? Těch se asi nikdy nedozvíme s jistotou.

Na tom ale nakonec nezáleží. Stačí se podívat na fotografii. Vzdor na ní nepotřebuje titulky.

Článek 17letá partyzánka se pod šibenicí vysmála Němcům do očí. Fotky její popravy obletěly svět a nikdo nevěděl, kdo je se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kotel, který se rodil z chaosu

Sovětský kolaps u Smolenska nebyl důsledkem jednoho špatného rozkazu. Byl to systémový rozpad, který měl několik vrstev najednou.

Předválečné jednotky Rudé armády na západní hranici byly po prvních týdnech Barbarossy už z velké části zničené, rozbité v kotlích u Białystoku a Minska, kde Wehrmacht zajal přes 340 tisíc mužů. Čerstvé armády, které Stavka posílala do prostoru Smolenska, byly teprve dva až tři týdny po mobilizaci. Neměly sehrané štáby, výcvik doplňků byl minimální, logistika nestíhala. Tanky se nasazovaly roztříštěně po malých skupinách místo v koncentrovaných úderech. Spojení mezi velitelstvími selhávalo.

A pak tu byl terén. Prostor mezi Dněprem a Západní Dvinou, kudy vedla osa postupu Skupiny armád Střed, je krajina hustých lesů, bažin a řídkých komunikací. Podle americké vojenské studie o terénních faktorech na východní frontě trpěly dezorientací a zácpami i německé jednotky, pěší svazky pochodovaly po lesních stezkách na hranici vyčerpání, závislé na několika málo průjezdných silnicích. Pro sovětské divize s rozbitým štábním a topografickým zabezpečením to znamenalo, že celé svazky ztrácely kontakt s nadřízenými, s vedlejšími jednotkami, se zásobováním. V nepřehledném terénu se pohyb měnil v tápání.

Německá mašinérie: ne odvaha, ale souhra

Wehrmacht u Smolenska nevyhrával hrdinstvím jednotlivců. Vyhrával operačním systémem, který v létě 1941 fungoval lépe než cokoli, co proti němu stálo.

Klíčová byla kombinace:

• Tankové klíny 2. tankové skupiny Heinze Guderiana a 3. tankové skupiny Hermanna Hotha, které prováděly hluboké obchvaty a trhaly sovětskou frontu na izolované kapsy.
• Letecká podpora, mezi 14. a 16. červencem provedlo Luftwaffe asi 1 500 bojových letů, ve druhé polovině července přes 12 500. Střemhlavé bombardéry Ju 87 Stuka ničily sovětské tankové kolony ještě na přísunových trasách.
• Pěchota a dělostřelectvo, které po průniku tanků sevřely kotel a blokovaly koridory úniku kulometnou a protitankovou palbou.

Výsledek v číslech byl zdrcující. Podle přehledu World History Encyclopedia Sověti ve smolenském kotli ztratili kolem 300 tisíc zajatých, přes 3 200 tanků, 3 120 děl a téměř 1 100 letadel. Další oddělený kotel přidal dalších asi 38 tisíc zajatců. Na papíře to vypadalo jako opakování Minska.

Protiútoky, které nedávaly smysl, a přesto ho měly

Stavka reagovala na německý průlom tím, co měla: házela do boje další a další armády, prakticky za pochodu. Jedním z největších raných protiúderů byla Lepelská operace, do které Sověti nasadili přes dva tisíce tanků. Skončila bez operačního průlomu, s těžkými ztrátami a bez změny iniciativy. Typický výsledek pro léto 1941.

Maršál Timošenko, který velel sovětským silám v prostoru, musel vědět, že učebnicový průlom kotle je nereálný. Ale protiútoky měly jiný účel. Vázaly německé tankové skupiny, udržovaly koridory pro únik části obklíčených sil a kupovaly čas. Historik David Glantz ve své studii Barbarossa Derailed interpretuje sovětskou reakci jako vědomou strategii opotřebení Skupiny armád Střed, ne jako snahu o rozhodné vítězství, ale jako snahu donutit Němce platit za každý kilometr.

Část obklíčených sil, řádově desítky tisíc vojáků, skutečně unikla a mohla být znovu nasazena. Obklíčené posádky v Mogilevu a samotném Smolensku odmítaly kapitulovat a vázaly německé síly, které mohly být jinde. Rudá armáda ještě neuměla bojovat moderní válku. Ale už uměla klást odpor, který Wehrmacht nečekal.

Vítězství, které neslo zárodek porážky

Němci Smolensk dobyli. Ale David Stahel v kapitole o smolenské bitvě v knize Operation Barbarossa and Germany’s Defeat in the East ukazuje, co za to zaplatili: motorizované divize „zcela opotřebené“, roztažené do izolovaných směrů, bez schopnosti koncentrace. Mnoho panzerových divizí kleslo pod 50 % tabulkových stavů. Skupina armád Střed ztratila kolem 200 tisíc mužů a 1 300 tanků.

Hitler po Smolensku pochod na Moskvu odložil a stočil síly na jih, k Ukrajině. To rozhodnutí dodnes historici rozebírají jako jeden z klíčových momentů celé války. Ale jeho kořeny leží v prostém faktu: Smolensk ukázal, že sovětský odpor neroste slabší, ale silnější, a že Wehrmacht nemá dost sil, aby postupoval všemi směry najednou.

Co se Rudá armáda naučila za cenu krve

Smolensk potvrdil, že roztříštěné protiútoky bez souhry zbraní, bez fungujícího spojení a bez koncentrace dělostřelectva vedou ke katastrofě. Sovětské velení z toho začalo vyvozovat důsledky, pomalu, bolestivě, ale měřitelně. Už sama skutečnost, že tatáž armáda, která v červenci u Smolenska ztrácela celé divize v lesích, dokázala v prosinci zastavit Wehrmacht před Moskvou, ukazuje rychlost učení pod existenčním tlakem.

Smolenský kotel byl pro Rudou armádu katastrofa. Pro Wehrmacht to bylo poslední velké vítězství, které ještě vypadalo jako blitzkrieg. Další už ne.

Článek Smolensk (1941): „Chaos a zmatek.“ Sovětské divize bloudily v lesích bez map, zatímco je Němci kosili jako králíky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Škola u Prochorovky: konec hry na válku

Brjuchov sám datuje svůj skutečný začátek války nikoli ke Kursku, ale k průzkumu bojem na orlovském směru krátce poté. Z jeho tří tanků dva shořely, z celého čety zůstali naživu dva lidé. „Po tomto boji jsem začal opravdu válčit,“ řekl v rozsáhlém rozhovoru pro projekt Iremember. Mladická bezstarostnost skončila. Nahradil ji respekt k tomu, co T-34 v čelním útoku vydrží, a hlavně co nevydrží.

Technická realita byla tvrdá. Sovětské zkoušky ukořistěného Pantheru ukázaly, že jeho čelní pancíř byl pro tehdejší 76mm kanon T-34 prakticky neprostřelitelný. Bok byl jiná věc, tam ho šlo prorazit zhruba do tisíce metrů. Jenže dostat se na bok znamenalo manévrovat, využít terén, vystřelit první. A k tomu potřeboval tankista něco víc než odvahu.

Mechanik-řidič jako klíč k přežití

Brjuchov opakovaně zdůrazňoval jednu věc, kterou válečné filmy obvykle přehlížejí: nejdůležitějším členem osádky nebyl střelec ani velitel, ale mechanik-řidič. Zkušený řidič uměl tank postavit pro výstřel, vybrat plošku, schovat stroj za kryt, a to všechno v sekundách, pod palbou. Špatný řidič znamenal smrt celé posádky.

Vzorec přežití po zásahu vypadal vždy stejně: okamžitý rozkaz k výskoku, pád z věže na křídlo tanku, skok na zem, odplazení do kráteru. Velitel a nabíječ obvykle stihli ven první. Radiotelegrafista byl na tom nejhůř, často nestihl vylézt. U Prochorovky se Brjuchov po výskoku z hořícího stroje bránil v kráteru palbou z osobní zbraně, zatímco kolem něj hořely desítky tanků obou stran.

Nové posádky, které přicházely jako doplnění, měly zlomek šancí veteránů. Brjuchov to věděl a slabé velitele čet nahrazoval zkušenými lidmi z rezervy praporu. Přežití nebylo individuální, bylo systémové.

Od velitele tanku k veliteli praporu

Trasa, kterou Brjuchov za válku prošel, čte se jako atlas východní fronty: po Kursku boje na směru Orel–Brjansk, podzim 1943 až únor 1944 na 2. pobaltském frontu, pak přesun k 170. tankové brigádě a boje na pravobřežní Ukrajině. Následovala Jašsko-kišiněvská operace, postup přes Rumunsko, Debrecínská a Budapešťská operace v Maďarsku, obranné boje u Balatonu a nakonec Vídeňská útočná operace. Válku zakončil v Rakousku.

Z poručíka, velitele jednoho tanku, vyrostl ve velitele roty a od konce roku 1944 velel celému praporu. V prosinci 1944 se jeho prapor odtrhl od hlavních sil, zastavil silnou německou kolonu, zajal štábní důstojníky a získal mapy plánovaného protiúderu u Székesfehérváru. Nebyl to jen střelec tanků, byl to velitel s operačním dopadem.

Za boj u maďarské Battonyi byl navržen na titul Hrdina Sovětského svazu. Nedostal ho. Nejvyšší ocenění přišlo až o půl století později, v roce 1995 mu Ruská federace udělila titul Hrdina Ruské federace.

Čísla, která je třeba číst opatrně

Institucionální souhrny uvádějí 28 zničených německých tanků. Sám Brjuchov ale v rozhovoru upozorňuje, že hlášení o zničených cílech se na frontě běžně nadsazovala a pak „půlila“ po velitelských stupních. Stejně tak číslo „čtyři zničené T-34″ zachycuje jen jasně rekonstruovatelné ztráty, dva stroje u Prochorovky, jeden mezi Orlem a Brjanskem, jeden v útoku u Vasilek. Biografické databáze ale mluví o devíti opuštěných podbitých tancích, což zahrnuje i stroje vyřazené bez požáru.

Rozdíl není kosmetický. Hořící tank znamenal sekundy na únik a reálnou šanci na smrt. Podbitý tank mohl znamenat přerušený pás nebo zaseklou věž, situaci vážnou, ale přežitelnou. Brjuchov prošel oběma kategoriemi mnohokrát.

Ne eso, ale řemeslník

Slovo „eso“ z názvu jeho české memoárové knihy Tankové eso východní fronty svádí k představě osamělého lovce. Realita byla jiná. Brjuchov přežil proto, že se rychle učil, vybíral si lidi do osádky, respektoval limity svého stroje a proti technicky lepším protivníkům nehrál jejich hru. Proti Pantherům nešel čelně. Proti Ferdinandům spoléhal na kombinaci s pěchotou. A když mu tank hořel pod nohama, věděl přesně, kolik sekund má na to, aby z něj vypadl.

Po válce zůstal v armádě, vystudoval vojenské akademie a odešel do výslužby jako generálporučík. Zemřel jako jeden z mála sovětských tankistů, kteří mohli vyprávět o tom, jak vypadá válka zevnitř věže T-34, ne jako legenda, ale jako řemeslo s velmi úzkou tolerancí chyb.

Článek Sovětský tankista přežil 4 zničené T-34 a prošel od Kursku až do Rakouska. Vypořádal se s Tigery i Panthery se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři miliardy proti dvěma: program versus program

Často opakované srovnání „B-29 stál víc než atomová bomba“ zní jako absurdita. Není. Jen je potřeba vědět, co se srovnává. Nejde o cenu jednoho letounu proti jedné hlavici. Celý program vývoje a výroby B-29, od prvních prototypů přes tisíce sériových strojů, motory, výcvik posádek, budování základen až po logistiku náhradních dílů na Pacifiku, spolkl přibližně 3 miliardy tehdejších dolarů. Projekt Manhattan, jak uvádí americké ministerstvo energetiky, stál do konce války 2,2 miliardy dolarů a zaměstnával 130 000 lidí. B-29 byl tedy dražší nikoli proto, že by „letadlo bylo větší zázrak než bomba“, ale proto, že šlo o celý válečný ekosystém: továrny Boeingu, Bellu a Martinu, stovky letišť, desetitisíce mechaniků, miliony náhradních dílů a šest drah dlouhých přes 2 590 m na Tinianu, kde vznikla největší letecká základna celé války.

Sázka, která málem shořela na motorech

Boeing dostal kontrakt na vývoj v roce 1940, ale cesta k nasazení byla všechno, jen ne hladká. Srdcem problémů byl osmnáctiválcový hvězdicový motor Wright R-3350, výkonný, ale náchylný k přehřívání, únikům maziva a katastrofickým požárům. Druhý prototyp XB-29 se 18. února 1943 zřítil po vzplanutí motoru; zahynul šéfzkušební pilot Eddie Allen i celá posádka. V lednu 1944 bylo z 97 vyrobených strojů provozuschopných pouhých šestnáct.

Armáda reagovala tím, čemu se dodnes říká „Battle of Kansas“, krizová mobilizace techniků, subdodavatelů a vojáků přímo na výrobních linkách v Kansasu, aby se stroje dostaly do bojeschopného stavu. Jako pojistku si Pentagon držel konkurenční Consolidated B-32 Dominator. Nešlo o hladce běžící program. Šlo o krizově zachraňovanou sázku za tři miliardy dolarů.

Proč právě B-29, a nic jiného

Co dělalo Superfortress nenahraditelným? Kombinace parametrů, kterou žádný jiný spojenecký bombardér nenabízel:

• Dolet přes 5 950 km (3 700 mil), dost na zpáteční let z Mariánských ostrovů nad japonské ostrovy a zpět.
• Přetlakové kabiny v přední i zadní části trupu, posádky mohly operovat ve výškách nad 9 150 m (30 000 stop) bez kyslíkových masek.
• Dálkově ovládané střelecké věže s analogovým počítačovým řízením palby, technologický skok, který Smithsonian označuje za předchůdce pozdějších obranných systémů bombardérů.
• Nosnost až přibližně 9 070 kg (20 000 liber) bomb a operační dostup 10 240 m (33 600 stop).

Britský Lancaster byl mimořádně účinný nad Evropou, ale neměl přetlakovou kabinu ani dolet pro Pacifik. Halifax od září 1943 přecházel na méně riskantní cíle kvůli ztrátám. Německý He 177, jediný pokus Luftwaffe o skutečně těžký dálkový bombardér, trpěl přehříváním spřažených motorů natolik, že si vysloužil přezdívku „Flaming Coffin“. Žádný z nich nemohl nahradit B-29 v roli, pro kterou byl stvořen: trvalý strategický úder na japonské jádro z ostrovních základen tisíce kilometrů daleko.

Silverplate: když ani Superfortress nestačil

Standardní B-29 přitom atomovou bombu nést nemohl. Původní plutoniová konstrukce Thin Man měřila přes 5 m (17 stop) a vyžadovala spojení přední a zadní pumovnice. Pozdější Fat Man narazil na dveře pumovnice široké 163 cm (64 palců), příliš úzké. Testy odhalily problémy se stabilitou i odhozem.

Řešením se stal Projekt Silverplate: úprava malé části flotily výhradně pro jaderné mise. Silverplate stroje dostaly rozšířenou pumovnici, upravenou závěsnou mechaniku pro Little Boy a Fat Man, vrtule Curtiss Electric s reverzním chodem pro kratší dojezd po přistání a zvláštní stanoviště v kokpitu pro důstojníka dohlížejícího na zbraň. Aby se kompenzovala hmotnost bomb, technici odstranili veškeré střelecké věže kromě ocasní a sejmuli pancéřování. Výsledkem byl lehčí, rychlejší a výše létající stroj, ale prakticky bezbranný proti stíhačkám. Posádky 509. smíšené skupiny na Tinianu přitom většinou netušily, co přesně cvičí. Vědělo to jen úzké velení.

Víc než dvě bomby

Redukovat B-29 na nosiče Little Boy a Fat Man by znamenalo ignorovat měsíce předchozí kampaně. Od listopadu 1944 Superfortressy z Mariánských ostrovů bombardovaly japonský průmysl z velké výšky. Když se přesné denní nálety ukázaly jako málo účinné, generál Curtis LeMay v březnu 1945 přešel na nízké noční zápalné útoky, které systematicky ničily japonská města. B-29 zároveň v rámci operace Starvation kladly miny do japonských přístavů a lodních tras, čímž přispívaly k námořní blokádě.

Poválečné americké analýzy přiznávají, že samotné strategické bombardování nebylo jediným rozhodujícím faktorem kapitulace, roli hrála i námořní blokáda, nedostatek surovin a sovětský vstup do války. Bez B-29 by ale USA v létě 1945 neměly žádný jiný bombardér schopný kombinovat dálkový dosah z Mariánských ostrovů s interním nesením atomové zbraně. Válka by s největší pravděpodobností skončila později a za jinou cenu, možná invazí na japonské ostrovy, jejíž odhady ztrát se počítaly ve statisících na obou stranách.

Dnes stojí Bockscar v Národním muzeu USAF v Daytonu, Enola Gay ve Smithsonianu u Washingtonu. A v pražském Vojenském historickém ústavu leží pilotní křídla a stužky medailí plukovníka Paula Tibbetse, tichá připomínka toho, že i návštěvník se může dotknout příběhu stroje, který stál víc než atomová bomba a bez kterého by ta bomba neměla jak doletět k cíli.

Článek Jediný bombardér změnil 2. světovou válku: B-29 stál víc než atomovka, ale bez něj by Amerika nevyhrála se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Přetažené boky a falešná jistota

Léto 1942 vypadalo pro Wehrmacht na jihu slibně. Operace Fall Blau tlačila k Volze a na Kavkaz současně, jenže rozštěpení úsilí na dva směry natáhlo frontu do absurdní délky. Boky stalingradského výběžku, stovky kilometrů stepi, držely rumunská 3. a 4. armáda, italské a maďarské divize. Podvybavené, bez dostatečné obrněné a protitankové výzbroje, roztažené na úsecích, které by normálně obsadily trojnásobné síly.

Německé velení to vědělo. Přesto nic nezměnilo. Šestá armáda generála Friedricha Pauluse se zaryla do městských ruin a vázala tam většinu svých bojových jednotek, zatímco slabé křídlo čekalo na sovětský úder.

Operace Uran: dvojitý obchvat

19. listopadu 1942 Sověti udeřili přesně tam, kde to bolelo nejvíc. Operace Uran nezacílila na vykrvácené německé divize uvnitř města, ale na rumunské pozice severně a jižně od Stalingradu. Během čtyř dnů se sovětské tankové klíny spojily u Kalače a 6. armáda, přes 250 000 mužů, se ocitla v kotli.

Proč Uran uspěl tak hladce? Rudá armáda od léta 1942 reorganizovala velení, znovu budovala tankové a mechanizované sbory a připravila hlubokou operaci s jasně definovanými cíli. Němci naopak podcenili schopnost Sovětů vést koordinovaný dvojitý obchvat. Výsledek přišel během hodin.

Donnerschlag, průlom, který se nekonal

Tady se láme celý příběh. Po obklíčení existoval plán, jak 6. armádu zachránit: operace Donnerschlag (Thunderclap). Paulus měl vyrazit na jihozápad a spojit se s odlehčovací skupinou polního maršála Ericha von Mansteina, která se pod krycím názvem Wintergewitter (Winter Storm) probíjela zvenčí.

Mansteinovy tanky se v prosinci dostaly na vzdálenost asi 48 km od kotle. Okno existovalo. Podle americké vojenské historie i dobových rozborů měl Paulus reálnou šanci prorazit a spojit se s odlehčovací silou, pokud by vyrazil okamžitě.

Jenže Hitler průlom vetoval. Stalingrad nesoucí Stalinovo jméno se nesměl vyklidit. Göring slíbil letecké zásobování. A Paulus, poslušný voják, se bez výslovného souhlasu shora nepohnul. Nebyla to vzpoura zdola, žádná polní revolta řadových vojáků. Byl to moment, kdy slepá poslušnost zapečetila osud čtvrt milionu mužů.

Letecký most do prázdna

Luftwaffe potřebovala dostat do kotle 300 až 500 tun denně. Průměrně dodávala 117,6 tuny. Ani třetinu minima. Sovětské stíhačky a protiletadlová palba decimovaly transportní letouny, Sověti postupně obsadili polní letiště uvnitř kotle. Vojáci dostávali denní příděl 200 gramů chleba a koňské maso z posledních tažných zvířat.

Přesto Hitler držel rozkaz: žádný ústup, žádná kapitulace. Ještě 30. ledna 1943 povýšil Pauluse na polního maršála, v dějinách se žádný německý maršál nikdy nevzdal, a Hitler doufal, že Paulus pochopí implicitní výzvu k sebevraždě. Paulus ji nepochopil. Nebo nechtěl. O den později kapituloval.

Co zbylo z 6. armády

Dvaadevadesát tisíc promrzlých, vyhladovělých mužů šlo 2. února 1943 do sovětského zajetí. Domů se jich vrátilo asi pět tisíc, mnozí až po deseti letech. Zbytek zemřel na pochodu, v táborech, na tyfus a vyčerpání.

Pro Německo znamenal Stalingrad víc než ztrátu jedné armády. Šlo o spotřebování strategických rezerv, vynucený ústup z Kavkazu, rozpad celého jižního křídla. Britannica označuje bitvu za bod, v němž strategická iniciativa na východní frontě přešla definitivně k Sovětům. Wehrmacht už nikdy nevedl na východě ofenzivu, která by mohla změnit výsledek války.

Paradoxně i Paulusovo dlouhé držení kotle mělo svůj vojenský smysl, kryl ústup Kleistových sil z Kavkazu. Kdyby kapituloval o tři týdny dřív, další německá armádní skupina mohla být odříznuta. Stalingrad tak nebyl jen příběhem jednoho zablokovaného rozkazu. Byl to systémový kolaps: přetažená fronta, podceněný nepřítel, falešné sliby a velitelská kultura, v níž poslušnost převážila nad úsudkem.

Článek Stalingrad pohřbil 2 miliony lidí a zlomil Hitlerovi vaz. Němci neposlechli jediný rozkaz, který je mohl zachránit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pláže, které pohltily celé roty

Sovětské velení rozptýlilo síly do řady oddělených výsadků na obou stranách Kerčského poloostrova. Na azovské straně se vojáci vylodili u mysů Zjuk, Tarchan a Chroni, na jižní straně u Kamyš-Burunu, Eltigenu a Starého Karantinu. Právě jižní úseky se staly nejkrvavějšími. Německé pozice 46. pěší divize tam seděly na vyvýšeninách s přímým výhledem na pláže; kulomety a minomety rozbíjely čluny ještě před dosednutím. Z 5 200 mužů určených pro Kamyš-Burun se na břeh dostalo jen 2 175. Zhruba polovina z nich byla rozprášena nebo zničena do rána.

Severní úseky dopadly o něco lépe. U Bulganackého zálivu se podařilo vysadit přes 1 400 mužů, tři tanky a děla. Opěrný bod tam přežil i německé protiútoky a udržel se. Rozdíl dělaly terén, možnost vyložit těžkou techniku a menší palebná dominance obránců. U mysu Tarchan ale šel ke dnu transportní člun „Vorošilov“ s asi 450 vojáky na palubě. Přesné rozdělení ztrát na utopené, umrzlé a zabité palbou prameny většinou nerozlišují; zimní Kerčský průliv si vybíral daň všemi způsoby najednou.

Feodosie: úspěch, který nikdo nerozvinul

Taktický zlom přišel 29. prosince, když se 44. armáda vylodila přímo v přístavu Feodosie. Tentokrát šlo o skutečné překvapení. Velitel německého XLII. armádního sboru Hans von Sponeck dostal hlášení o hrozícím odříznutí svých sil na Parpačské šíji a bez Mansteinova souhlasu nařídil okamžitý ústup z poloostrova. Manstein se pokusil rozkaz zrušit, ale Sponeckovo rozhodnutí už běželo. Za neposlušnost byl Sponeck zbaven velení a postaven před válečný soud; v roce 1944 byl popraven.

Feodosie otevřela Sovětům prostor, který mohli proměnit v průlom směrem do nitra Krymu. Neproměnili. Vykládka postupovala extrémně pomalu, některé velitele se nepodařilo vysadit s jejich jednotkami, spojení mezi výsadky selhávalo. Moment překvapení se rozplynul dřív, než ho kdokoli stačil využít. Do 2. ledna 1942 se operace proměnila ve statickou obranu. Podle sovětských součtů stála vyloďovací fáze 41 935 mužů, z toho 32 453 nenahraditelných ztrát.

Od prosincového výsadku ke květnové katastrofě

Krátkodobě výsadek splnil jeden cíl: odtáhl část německých sil od Sevastopolu a přerušil Mansteinův prosincový tlak na obléhanou pevnost. Jenže Kerčský poloostrov se stal pastí. Krymská fronta pod velením generála Kozlova a politického komisaře Mechlise podnikla na přelomu zimy a jara sérii neúspěšných ofenziv na Parpačské šíji, aniž vybudovala obranu do hloubky.

8. května 1942 udeřil Manstein operací Trappenjagd. Drtivá letecká podpora Richthofenova VIII. leteckého sboru rozbila jižní sektor 44. armády, průlom přišel bez skutečné hloubkové obrany a sovětský ústup za Turecký val se opozdil o dva dny. Výsledek byl zdrcující: podle americké armádní historie padlo do německého zajetí 170 000 sovětských vojáků. Sovětské prameny uvádějí 176 000 celkových ztrát. Květnová porážka byla řádově větší než krvavý prosincový výsadek, a z vojenského hlediska rozhodující.

Stalin hledá viníky

Směrnice Stavky č. 155452 ze 4. června 1942 je neobvykle otevřený dokument. Jmenuje Kozlova, Mechlise i další velitele a obviňuje je z „nepochopení povahy moderní války“. Fronta neměla druhé a třetí sledy, velení ztratilo spojení, součinnost s letectvem neexistovala. Mechlis byl odvolán z funkcí zástupce lidového komisaře obrany a šéfa hlavní politické správy a degradován. Kozlov přišel o velení fronty a byl snížen z generálporučíka na generálmajora.

Dokument je pozoruhodný tím, co nepřiznává. Systémový problém, že Sověti spustili největší amfibickou operaci války prostředky, které na ni technicky ani velitelsky nestačily, zůstává mezi řádky. Existuje sovětská poválečná štábní studie operace, jejíž anglický překlad uchovává archiv U.S. Naval War College. I ta ale hledá viníky spíš mezi lidmi než v doktríně.

Co Kerč stála a co vzala

Po květnové porážce získal Manstein volné síly a mohl dokončit útok na Sevastopol. Krym zůstal v německých rukou až do roku 1944. Prosincový výsadek, který měl poloostrov osvobodit, nakonec jen prodloužil jeho utrpení.

Vojáky na kerčských plážích nezabila jen německá palba. Zabilo je rozhodnutí provést obrovskou operaci s rybářskými čluny místo vyloďovacích plavidel, s roztříštěným plánem místo soustředěného úderu, s komisařem místo velitele. Ledová voda Kerčského průlivu byla jen posledním článkem řetězu, který začínal daleko od břehu.

Článek Vylodění na Kerči skončilo pro Sověty masakrem. Vojáci skákali do ledové vody přímo pod německé kulomety se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pět týdnů, které rozhodly o Krymu

Sovětská krymská ofenziva začala 8. dubna 1944 útokem 4. ukrajinského frontu přes Perekop a současným náporem od Kerče. Tempo bylo drtivé. Už 15.–16. dubna stály sovětské jednotky před Sevastopolem. První pokusy o průlom 19. a 23. dubna sice neuspěly, ale šlo spíš o zkoušku obrany než o neúspěch; velení potřebovalo čas na přeskupení sil a soustředění dělostřelectva.

Hlavní útok přišel 5. května. O dva dny později, 7. května, sovětská pěchota a tanky zaútočily na Sapunskou horu, klíčovou výšinu, která kryla přístup k městu. Prorazily ji za jediný den. 9. května Rudá armáda vstoupila do Sevastopolu. 12. května skončil poslední odpor na mysu Chersonés. Celá operace trvala 35 dní.

Pevnost na mapě, prázdná v realitě

Proč se z organizované obrany stal rozklad? Odpověď začíná u Hitlera. Führer opakovaně zakazoval včasný ústup z Krymu. Považoval poloostrov za strategickou pozici kvůli vlivu na Turecko a ochraně rumunských ropných polí. Ještě 21. dubna tvrdil, že Sevastopol musí vydržet šest až osm týdnů, než odrazí očekávanou spojeneckou invazi na západě. Admirála, který chtěl vysvětlit rozdíl mezi „máme tonáž“ a „dokážeme lodě protlačit přes sovětské letectvo“, ani nenechal domluvit.

Když velitel 17. armády Erwin Jaenecke ve zprávě připustil, že Sevastopol nelze dlouhodobě udržet, Hitler ho 1. května odvolal. Čísla přitom mluvila jasně: k zahájení finální sovětské ofenzivy měla armáda sice asi 64 000 mužů, ale skutečných bojeschopných pěšáků bylo kolem 2 000. Zbytek tvořili týloví vojáci, dělostřelci bez munice a příslušníci rozbitých jednotek. Pevnost existovala na mapě. V terénu byla prázdná skořápka.

Dvě evakuace, jedna organizovaná, druhá zoufalá

Námořní odsun z Krymu probíhal ve dvou zásadně odlišných fázích. Dubnová evakuace mezi 12. a 27. dubnem ještě nesla znaky plánu: konvoje směřovaly do rumunské Constanțy, jednotky nastupovaly podle harmonogramu. Po moři se podařilo odvézt 73 058 osob.

Po pádu Sapunské hory 7. května začala druhá fáze, a s ní chaos. Mezi 6. a 13. květnem bylo evakuováno dalších 47 825 lidí, ale za jakou cenu. Sovětské letectvo, ponorky a pobřežní dělostřelectvo napadaly konvoje bez přestávky. Část lodí se vracela prázdná, protože nedokázala proplout. Jiné braly jen zlomek kapacity.

Konkrétní obraz paniky nabízí osud rumunského transportu Alba Iulia: 18. dubna zasáhly loď sovětské bomby, trup se poškodil a na palubě vypukl zmatek. Vojáci začali skákat přes palubu do studeného Černého moře. A to byla ještě ta „organizovanější“ fáze evakuace. V květnových dnech u Chersonésu už nešlo ani o paniku, šlo o holé přežití.

Celkem se po moři podařilo dostat 120 853 lidí, z toho 58 486 Němců a 36 557 Rumunů. Pro srovnání: z Dunkerku v roce 1940 Britové evakuovali asi 340 000 mužů. Krymský odsun dosáhl zhruba třetiny dunkerského objemu, ale v poměru ke ztrátám dopadl hůř.

Co zůstalo na břehu

Podle americké oficiální historie z asi 64 700 mužů, kteří byli v prostoru Sevastopolu na počátku května, jich 26 700 zůstalo na břehu a padlo do sovětských rukou. Německé prameny uvádějí asi 10 000 mrtvých či ztracených na moři v posledních dnech a téměř 12 000 kapitulujících 13. května; čísla se liší podle metodiky a okamžiku sčítání, ale obraz je stejný: tisíce mužů stály na mysu Chersonés a čekaly na lodě, které nepřipluly.

Pro Sověty mělo znovudobytí Sevastopolu mimořádnou symbolickou váhu. Už 10. května 1944 zahřměl v Moskvě slavnostní salut a 118 útvarů získalo čestný název „sevastopolské“. Stalin město výslovně zařadil mezi „města-hrdiny“ v rozkazu z 1. května 1945; formální institucionalizace titulu s insigniemi přišla až o dvě desetiletí později.

Ironie, kterou dějiny neplánují

Největší ponížení nespočívalo v samotné porážce. Armády prohrávají bitvy, to je válka. Ponížení spočívalo v tom, jak zbytečně k němu došlo. Hitler držel Krym měsíce poté, co to přestalo dávat vojenský smysl, blokoval evakuaci, odvolával velitele, kteří říkali pravdu, a z řízené operace udělal veřejně viditelný rozklad. Vojáci, kteří v roce 1942 dobývali Sevastopol jako symbol německé vojenské moci, z něj o dva roky později prchali po stejném moři, nad kterým už neměli kontrolu.

Na mysu Chersonés 12. května 1944 nestáli generálové s mapami. Stáli tam muži bez munice, bez lodí a bez naděje, s pohledem upřeným na prázdný horizont Černého moře.

Článek Bitva o Sevastopol (1944): Němci, kteří se dříve smáli obráncům Sevastopolu, v panice skákali do lodí, aby si zachránili holý život se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od strážních oddílů k obrněné pěsti

Das Reich nevznikla jako tanková divize. Její zárodek tvořila předválečná SS-Verfügungstruppe, ozbrojené pohotovostní oddíly SS, které stály mimo strukturu Wehrmachtu a podléhaly přímo Heinrichu Himmlerovi. Právě jednotky SS-Verfügungstruppe se v říjnu 1938 podílely na záboru Sudet a v březnu 1939 na vpádu do zbytku Československa. Přesné rozdělení po budoucích plucích Das Reich pro toto období otevřené archivy spolehlivě nedokládají, ale účast celé formace je bezpečně doložena v pramenech Bundesarchivu.

Během prvních válečných let prošla jednotka Polskem, Francií, Balkánem. S každou kampaní rostla, počtem, výzbrojí i brutalitou. Na podzim 1939 byly její justiční a poštovní složky přesunuty do Plzně, administrativní stopa v českém prostoru. Do roku 1943 už šlo o plně obrněnou divizi s veteránským jádrem, zařazenou do elitního II. SS-Panzerkorps po boku Leibstandarte a Totenkopf.

Charkov, Kursk, Prochorovka: kde se rodil respekt

Únor 1943. Wehrmacht se hroutí po Stalingradu, Rudá armáda osvobozuje Charkov. A právě tehdy II. SS-Panzerkorps, s Das Reich jako jedním ze tří pilířů, provede protiútok, který město znovu dobude. Pro sovětské velení to byl šok: formace, která měla být vyčerpaná, dokázala v kritickém momentu obrátit směr celé operace.

O pět měsíců později přišla operace Citadela. Jižní rameno německého útoku u Kurska tvořilo právě II. SS-Panzerkorps. Před nasazením prošly všechny tři divize intenzivním výcvikem kombinovaných zbraní zaměřeným na průlom hluboce členěné obrany. 12. července 1943 se u Prochorovky odehrál jeden z nejmasovějších tankových střetů historie. Podle analýzy americké eARMOR ztratila sovětská 5. gardová tanková armáda téměř 400 obrněnců, jeden její tankový sbor přišel o 150 z 200 tanků. Na německé straně korpus hlásil ztrátu 48 strojů.

Důležitý korektiv: tato čísla platí pro celý II. SS-Panzerkorps, ne pro samotnou Das Reich. Přesné ztráty způsobené jedinou divizí otevřené zdroje spolehlivě nerozdělují. Přesto právě tato zkušenost, soustředěná úderná síla schopná rychle prorazit a tvrdě trestat odpor, budovala na sovětské straně respekt k celému svazu.

Alibunar, Tulle, Oradour: linie zločinů

Bojová pověst Das Reich je neoddělitelná od systematického násilí na civilistech. A nejde o excesy jednotlivců. Jde o vzorec.

• Alibunar, 11.–12. dubna 1941: Příslušníci pluku Deutschland během tažení na Balkáně zavraždili v srbském městečku kolem 200 civilistů a zajatců. Podle Archivu Vojvodiny hlavní pachatelé unikli spravedlnosti.
• Tulle, 9. června 1944: Den po vylodění v Normandii příslušníci Das Reich oběsili na balkonech a lampách města 99 francouzských mužů jako odvetu za partyzánský útok.
• Oradour-sur-Glane, 10. června 1944: Vojáci pluku Der Führer obklíčili obec, muže postříleli ve stodolách, ženy a děti zavřeli do kostela a zapálili ho. Zahynulo 642 lidí. Obec nebyla nikdy obnovena, dodnes stojí jako ruina a památník.

Kdo přesně vydal rozkaz k vyhlazení Oradour, zůstává sporné. Ani norimberský tribunál, ani poválečný proces v Bordeaux to definitivně nevyřešily. Jisté je, že pluk Der Führer patřil pod Das Reich a divize se v těch dnech přesouvala z jihu Francie směrem k frontě.

Proč je slovo „SS“ podstatné

Das Reich nebyla „jen další německá divize“. Waffen-SS fungovala jako ozbrojená složka SS, organizace, kterou Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku prohlásil za zločineckou. Její příslušníci se podíleli nejen na frontových operacích, ale i na masových popravách, protipartyzánské válce vedené bez rozlišování kombatantů a civilistů a na zabezpečení koncentračních táborů.

Podle nás právě tady leží klíč k pochopení Das Reich: její „elitnost“ nevznikla navzdory brutalitě, ale ze stejné institucionální kultury. Ideologická radikalizace, ochota k bezohlednému nasazení, válka bez zábran, to vše zvyšovalo průlomovou hodnotu na frontě a zároveň produkovalo masakry v týlu. Wehrmacht mohl SS kritizovat politicky i profesně, ale v krizových úsecích sahal právě po těchto svazcích, protože věděl, co od nich může čekat.

Spravedlnost, která nepřišla

Poválečná justice dopadla na příslušníky Das Reich jen zlomkově. Za Tulle padly v Bordeaux roku 1951 tresty smrti v nepřítomnosti pro velitele Lammerdinga a Kowatsche, Spolková republika je ale nevydala. Za Oradour soud v Bordeaux roku 1953 odsoudil 20 z 21 obžalovaných, jenže amnestie a milosti je do pěti let propustily. Lammerding zemřel roku 1971 v Düsseldorfu jako svobodný muž. Jediný výrazný rozsudek přišel z NDR: Heinz Barth, přímý účastník masakru v Oradour, byl roku 1983 odsouzen na doživotí.

U Alibunaru se spravedlnosti nedočkal nikdo. Velitel Bittrich dostal ve Francii pět let za jiný případ, Goldacker nebyl Jugoslávii vydán.

Das Reich se v květnu 1945 vzdala Američanům u Plzně. Veteránské jádro, které budovalo její pověst u Charkova a Kurska, bylo v té době dávno mrtvé nebo rozptýlené, divizi doplňovali stále méně kvalitní rekruti. Zůstala po ní spálená obec v Limousinu, šibenice v Tulle a hroby v srbském Alibunaru. A otázka, na kterou poválečné soudy nedokázaly odpovědět.

Článek Totální masakry a nejtěžší boje 2. světové války: elitní SS divize Das Reich se bála celá Rudá armáda se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak se z policie stala součást vyhlazovacího aparátu

Klíčový zlom přišel v červnu 1936. Hitlerovým dekretem se šéfem veškeré německé policie stal Heinrich Himmler, říšský vůdce SS. Policie se tím formálně dostala pod střechu SS a rozdělila se na dvě hlavní větve: bezpečnostní policii (Sicherheitspolizei, tedy Gestapo a kriminální policii) a pořádkovou policii, Ordnungspolizei. Velení Orpo převzal generál Kurt Daluege, oddaný nacista a Himmlerův spojenec.

Nešlo jen o organizační přesun. Celý sbor prošel systematickou nacifikací. Kariérní postup se svázal s loajalitou k režimu, výcvik zahrnoval ideologickou indoktrinaci a policisté se postupně proměnili v to, co Deutsches Historisches Museum ve své výstavě „Ordnung und Vernichtung“ označilo za „politické vojáky“, muže, kteří spojovali legitimitu státní autority s oprávněním zabíjet.

Východní fronta: od hlídkování k masovým hrobům

Už při vpádu do Polska v září 1939 Himmler nasadil 21 policejních batalionů, každý o zhruba pěti stech mužích. Polsko se stalo precedentem. Když Wehrmacht v červnu 1941 zaútočil na Sovětský svaz, do tažení se zapojilo přes sto policejních batalionů Ordnungspolizei.

Jejich úkoly daleko přesahovaly zajištění týlu. Obkličovali obce a ghetta, soustřeďovali židovské obyvatelstvo na shromaždiště, eskortovali kolony k masovým hrobům a sami stříleli. Konfiskovali sklizeň, hnali civilisty na nucené práce, prováděli takzvané protipartyzánské operace, které v praxi znamenaly vypalování vesnic a vraždění jejich obyvatel. Fungovali od malých četnických stanovišť po velké bataliony a pokrývali území od Pobaltí přes Bělorusko a Ukrajinu až po Balkán.

Rozdíl oproti Einsatzgruppen, specializovaným mobilním vražedným jednotkám bezpečnostní policie a SD, byl institucionální, ne praktický. Einsatzgruppen byly nasazovány bezprostředně za postupující frontou k cíleným masovým popravám. Orpo byla širší policejní infrastruktura, která se na stejných operacích spolupodílela. V Babím Jaru stáli vedle sebe.

Obyčejní muži, neobyčejné zločiny

Americký historik Christopher Browning ve své práci o Policejním batalionu 101 ukázal, že mnozí z těchto mužů nebyli ideologičtí fanatici. Byli to spíš středně staří záložníci z Hamburku, otcové rodin, řemeslníci. Část z nich dostala možnost z přímé střelby vycouvat. Většina tu možnost nevyužila. Browning identifikoval směs faktorů: poslušnost vůči autoritě, konformitu, neochotu oddělit se od jednotky, postupnou otupělost.

Jednoduché „jen plnili rozkazy“ neobstojí. Ale stejně tak neobstojí představa, že genocidu páchali výhradně přesvědčení ideologové v černých uniformách SS. Síla Ordnungspolizei jako nástroje vyhlazování spočívala právě v tom, že vypadala normálně. Byla to policie. A přesto vraždila.

Český kontext: od Sudet po Lidice

Na českém území se Ordnungspolizei objevila už v říjnu 1938 při obsazení Sudet. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava vybudovala okupační správa síť policejních praporů v klíčových městech. Tyto jednotky sehrály zásadní roli při potlačení studentských demonstrací v říjnu a listopadu 1939.

Nejznámějším a nejotřesnějším zločinem Orpo na českém území jsou Lidice. Výzkum historika Stefana Klempa z münsterské instituce Villa ten Hompel prokázal, že 10. června 1942 to byli „zeleně uniformovaní“ příslušníci ochranné policie z Halle, kdo zastřelil všechny lidické muže. Ženy a děti byly deportovány, většina dětí zavražděna v plynových vozech v Chełmnu. Velitel celé Ordnungspolizei Daluege, který v té době zastával i funkci zastupujícího říšského protektora, byl po válce vydán do Československa, odsouzen k smrti a v říjnu 1946 popraven v Praze.

Proč o nich svět tak dlouho mlčel

Po válce se veřejný obraz nacistického zla soustředil na Gestapo, SS a koncentrační tábory. Ordnungspolizei zůstávala ve stínu. V západním Německu přetrvávala legenda o „čisté policii“, představa, že za deportace a masové vraždy neslo odpovědnost výhradně Gestapo. Teprve od osmdesátých let se tento obraz začal výrazně lámat.

K tomu přispěla i prostá personální kontinuita. Mnozí bývalí příslušníci Orpo se po válce vrátili do policejní služby ve Spolkové republice. Vazby na bývalé kolegy bránily otevřenému vyrovnání s minulostí. Před soud předstoupila jen menšina pachatelů. Vrcholní velitelé jako Daluege padli, ale systémové potrestání aparátu nepřišlo.

Ordnungspolizei připomíná, že genocidu nepoháněly jen fanatické elitní jednotky. Poháněla ji i instituce, která na první pohled vypadala jako běžná státní policie, a právě proto byla tak účinná.

Článek Ordnungspolizei naháněla hrůzu jako esesáci, ale byli to policisté. Na svědomí mají tisíce životů na východní frontě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rabování, které legendu živí

Jádro příběhu není fikce. Nacistické jednotky SS pod velením Waltera Rauffa systematicky rabovaly židovské komunity v okupovaném Tunisku. Podle údajů Yad Vashem bylo jen židovské komunitě na ostrově Djerba odňato 43 kilogramů zlata. K tomu přibývaly šperky, stříbro, rituální předměty. Celkový rozsah lupu zůstává nejasný, ale jeho existence je doložená.

Název „Rommelovo zlato“ je přitom spíš mediální nálepka než historický fakt. Erwin Rommel velel Afrikakorpsu, ale samotné rabování šlo za SS, nikoli za jeho štábem. V Rommelových válečných zápiscích, vydaných po válce rodinou jako The Rommel Papers, se o žádném pokladu nepíše. Jméno slavného maršála se na legendu nalepilo zpětně, prodává příběh lépe než jméno Waltera Rauffa.

Muž se dvěma jmény a třemi verzemi

Celá korsická kapitola stojí a padá s jedním svědkem. V poválečných výsleších vystupoval jako Peter Fleig, údajný sudetoněmecký potápěč z námořní jednotky v La Spezii. Německé zdroje ho ale ztotožňují s Walterem Kirnerem. Už samotná dvojí identita je problém. Horší jsou ale rozpory v tom, co vlastně vypověděl.

Podle jedné verze byl Fleig přímým účastníkem potopení beden u korsického pobřeží. Podle jiné se o poloze dozvěděl až dodatečně, od důstojníka v demobilizačním táboře. Třetí varianta mění i časový rámec. A jak upozornil Der Spiegel, v pozdním létě 1943 mohl Fleig/Kirner ležet zraněný v lazaretu na východní frontě, tisíce kilometrů od Korsiky. Nejde o drobné nesrovnalosti v detailech. Liší se jeho role, způsob získání informace i samotná fyzická přítomnost na místě činu.

V roce 1948 ho zadržely francouzské úřady. Následovaly výslechy, neúspěšné pátrací výpravy k pobřeží. A pak? Stopa se rozpadá. Část zdrojů mluví o útěku do anonymity pod jménem Kirner, část o zastrašování a úplném zmizení z veřejného života. Přímý důkaz o vraždě nebo „odstranění“ neexistuje. Doložitelný je spíš rozpad identity než prokazatelná likvidace. Muž, který tvrdil, že viděl, jak zlato mizí pod hladinou, nakonec zmizel sám, a stejně neprůhledně.

Bondovka, expedice a prázdné ruce

Příběh byl natolik magnetický, že pronikl i do popkultury. Ian Fleming, sám veterán britské námořní rozvědky, použil motiv potápěčů hledajících Rommelův poklad ve svém románu z roku 1963. Přesnou míru inspirace Fleigovým osudem nelze doložit, ale Flemingova válečná služba mu k podobným materiálům dávala přístup.

Skutečné expedice dopadly hůř než ty románové. Soukromí hledači se k Korsice vraceli opakovaně, vždy s prázdnýma rukama. Žádný důvěryhodně doložený nález šesti beden neexistuje. Skeptická linie bádání přitom namítá něco prostého: manipulace s několika těžkými kovovými bednami v korsických vodách by zanechala víc stop (logistických, přístavních, policejních), než dnes máme k dispozici. Buď bedny nikdy nebyly potopeny tam, kam Fleig ukazoval, nebo nebyly potopeny vůbec.

Co by se stalo, kdyby je někdo našel

I kdyby se poklad jednoho dne objevil, nálezce by nečekal hollywoodský konec. Podle francouzského Code du patrimoine spadá jakýkoli historický objekt na mořském dně ve francouzských vodách do kategorie chráněného kulturního dědictví. Nálezce ho musí nechat na místě a nahlásit do 48 hodin. Pokud vlastníka nelze dohledat, připadá státu. Francouzské ministerstvo kultury má pro tyto případy specializovanou složku podmořské archeologie, DRASSM. Představa, že by někdo bedny tiše vyzdvihl a odvezl, naráží na realitu moderního institucionálního dohledu.

A protože by šlo o majetek s téměř jistým původem v nacistickém rabování, následovaly by restituční nároky potomků obětí. Poklad by se stal právním bludištěm dřív, než by stačil zoxidovat na vzduchu.

Legenda, která nepotřebuje dno moře

V českém historickém povědomí je Fleigova epizoda prakticky nezmapovaná. Přímý archivní záznam k sudetoněmeckému potápěči tohoto jména se ve veřejně dostupných fondech nepodařilo dohledat. Seriózní zpracování stojí na zahraničních autorech, od Spiegelu po Petera Haininga a jeho knihu The Mystery of Rommel’s Gold.

Nejsilnější rovina celého příběhu nakonec není otázka, jestli šest beden leží na dně u Bastie. Je to mechanismus, kterým se z reálného nacistického zločinu (doloženého, kvantifikovaného, bolestného) stala dobrodružná legenda závislá na jednom nespolehlivém svědkovi se dvěma jmény. Zlato z tuniských synagog existovalo. Kam zmizelo, nevíme. A muž, který tvrdil, že to ví, zmizel taky.

Článek Rommelovo ztracené zlato: sudetský Čech viděl, jak nacistické zlato mizí pod hladinou u Korsiky. Pak zmizel i on sám se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stroj, který měl otevřít cestu na pláž

Koncept byl elegantně jednoduchý. Dvě dřevěná kola o průměru zhruba tří metrů spojená středovým válcem s demoliční náloží. Po obvodu každého kola byly připevněny kordové rakety, desítky kusů na každé straně. Vyloďovací člun měl Panjandrum vypustit směrem k pobřeží, rakety by ho roztočily a rozjely po mokrém písku, a po dosažení betonové překážky by nálož detonovala. Žádná posádka, žádné řízení za jízdy, jen surová kinetická energie a exploze na konci dráhy.

Za projektem stáli důstojníci DMWD v čele s komandérem G. Williamsonem a poručíkem-komandérem N. S. Norwayem, což nebyl nikdo jiný než pozdější slavný romanopisec Nevil Shute. Tým pracoval pod tlakem: plánované vylodění se blížilo a betonové překážky na francouzském pobřeží představovaly hrozbu, kterou konvenční prostředky první vlny neuměly rychle odstranit.

Chaos na pláži ve Westward Ho!

Testy probíhaly na jihozápadním anglickém pobřeží u městečka Westward Ho! a zachycuje je filmový záznam Imperial War Museums. Záběry ukazují opakující se vzorec selhání:

• Rakety se za jízdy uvolňovaly a létaly nekontrolovaně po pláži.
• Stroj prudce zatáčel, jakmile jedna strana ztratila byť jedinou raketu, asymetrický tah okamžitě strhával směr.
• Pokusy o kabelové řízení skončily praskajícími lany nad hlavami obsluhy.
• Při jedné demonstraci pro vysoké důstojníky museli hosté utíkat za oblázkový val.

Poslední doložená série testů proběhla 12. 1. 1944. Jeden běh dopadl překvapivě slibně: stroj dosáhl rychlosti kolem 100 km/h a urazil asi 500 metrů. Další pokus téhož dne se ale roztočil do těsné spirály a převrátil. Problém nebyl v pohonu, ten fungoval. Selhávala stabilita a řiditelnost. Systém s desítkami raket rozmístěných po obvodu kol byl extrémně citlivý na jakoukoli nerovnováhu. Stačilo, aby se jedna raketa odpálila o zlomek sekundy později nebo se uvolnila z uchycení, a celý stroj se stal nekontrolovatelnou třímetrovou ohnivou spirálou valící se po pláži.

Proč to nebyla jen groteska

Panjandrum se dnes často prezentuje jako komická kuriozita, ale za projektem stál reálný a akutní problém. Jak zdůrazňuje The Tank Museum, obrany v Normandii představovaly zcela jinou ligu než cokoli, s čím se Spojenci setkali při předchozích vyloďováních v Severní Africe nebo na Sicílii. Betonové zdi na plážích měly zastavit vozidla, příkopy znemožnit průjezd tanků, miny a podvodní překážky decimovat první vlnu ještě ve vodě.

Britové byli ochotni zkoušet extrémní řešení, protože věděli, co je v sázce. Panjandrum nebyl jediný experiment, byl jedním z desítek projektů, které DMWD paralelně vyvíjelo. Některé z nich, jako raketové vyloďovací čluny nebo raketový kotvicový hák použitý na Omaha Beach, nakonec skutečně fungovaly.

Existuje i pozdější hypotéza, že celý projekt mohl sloužit jako součást Operace Fortitude, rozsáhlé klamné akce, která měla Němce přesvědčit o vylodění u Pas-de-Calais. Přímý důkaz v otevřených zdrojích ale chybí. Bezpečnější je říct, že Panjandrum byl upřímný pokus, který selhal.

Čím Spojenci nakonec beton skutečně prorazili

Když šel Panjandrum ze stolu, jeho úlohu převzala kombinace specializovaných prostředků známých jako Hobartovy „podivnosti“:

• AVRE s Petardem — ženijní tank schopný vystřelit 18kilogramovou demoliční nálož na betonovou zeď.
• Crab — tank s rotujícím řetězovým válcem pro odminování cesty.
• DD tanky — plavající Shermany, které se na pláž dostaly vlastní silou.
• Obrněné buldozery — pro úpravu výjezdů z pláží.

Na amerických sektorech, kde velení Hobartovy stroje z velké části odmítlo, plnilo tutéž roli námořní dělostřelectvo a ručně kladené nálože ženistů, za výrazně vyšších ztrát.

Rozdíl mezi Panjandrumem a Hobartovým přístupem byl zásadní. Panjandrum chtěl spojit dopravu nálože, pohon i průlom překážky do jediného neřízeného stroje s nulovou tolerancí k chybě. Hobartovy stroje rozložily stejný problém do modulárních kroků, z nichž každý měl vlastní posádku a vlastní korekci.

Odkaz jednoho selhání

V roce 2009 postavila firma Skyburst na pláži ve Westward Ho! menší repliku Panjandrumu pro místní knižní festival. Dojela asi padesát metrů. Nejautentičtější záznam toho, jak se stroj choval, ale zůstává původní film IWM, včetně záběru, na němž je patrně zachycen Nevil Shute Norway u ovládacích kabelů. Je to jediný známý filmový záznam jeho účasti na projektu, který ho proslavil úplně jinak než jeho romány.

Panjandrum neztroskotal na nedostatku odvahy ani na hlouposti svých tvůrců. Ztroskotal na fyzice: na tom, že desítky raket připevněných k rotujícímu kolu prostě nevytvoří symetrický tah pokaždé, když to potřebujete. A v lednu 1944 už nebyl čas na „pokaždé“.

Článek Britové chtěli prorazit Hitlerův betonový val obří raketovou cívkou. Tuna trhaviny se naprosto vymkla kontrole se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dva maršálové, jeden cíl

Georgij Žukov velel 1. běloruskému frontu a postupoval na Berlín nejkratší cestou, přímo od východu přes opevněné Seelowské výšiny. Ivan Koněv s 1. ukrajinským frontem prorážel jižněji přes řeku Nisu a měl prostor pro obchvatný manévr. Stalin oběma přidělil stejný politický cíl: Berlín. Podle Britannica šlo o vědomý závod o slávu z dobytí Berlína, nikoli pouze o dvě souběžné operace koordinované z jednoho štábu.

Praktický důsledek? Žukov nemohl zpomalit, obejít opevnění nebo počkat na lepší podmínky. Každý den, o který by se opozdil, znamenal riziko, že Koněvovy tanky dorazí do centra dřív. A tak šel čelně přes Seelow, nejdražší možnou cestou.

Reichstag: budova bez strategie, plná symbolů

20. dubna sovětské dělostřelectvo začalo ostřelovat centrum Berlína. 25. dubna bylo město zcela odříznuto. Před úsvitem 29. dubna přešla Rudá armáda Moltkeho most a zamířila k budově, která od požáru v únoru 1933 nesloužila svému účelu, k Reichstagu.

Stalin byl dobytím Říšského sněmu posedlý. Budova neměla strategickou hodnotu, ale měla hodnotu propagandistickou: právě její požár kdysi pomohl Hitlerovi k diktátorské moci. Dobýt ji znamenalo symbolicky uzavřít příběh nacismu. Sovětské tanky proto tlačily do ulic bez dostatečné pěší podpory, „ve svém spěchu vpřed“, jak popisuje National WWII Museum. Výsledkem byla extrémní zranitelnost obrněnců v městské zástavbě a další zbytečné ztráty.

Slavná fotografie rudé vlajky nad Reichstagem ostatně nevznikla v okamžiku dobytí. Byla naaranžována až den po pádu města, válka se okamžitě měnila v propagandistický obraz.

Cena vítězství v číslech

Často se objevuje údaj „350 tisíc mrtvých Rusů“. Realita vyžaduje korekci:

• Asi 350 tisíc je celkový počet sovětských ztrát v bitvě o Berlín, tedy padlých, raněných, nezvěstných a zajatých dohromady.
• Přes 30 tisíc padlých jen při čtyřdenním dobývání Seelowských výšin.
• Rudá armáda nebyla jen ruská, bojovali v ní Ukrajinci, Bělorusové, Gruzínci, Kazaši a desítky dalších národností.

Pro srovnání: u Stalingradu Sověti utrpěli asi 1,1 milionu ztrát. Berlín tedy nebyl absolutně nejkrvavější městskou bitvou války. Byl ale jednou z nejdražších operací vedených v okamžiku, kdy se konec počítal na dny.

Český kontext: od Berlína do Prahy

Zatímco Žukov dobýval Reichstag, na území Československa pokračovaly tvrdé boje. Morava a východní Čechy zůstávaly pod německou kontrolou až do začátku května. 5. května vypuklo pražské povstání. Pattonovy jednotky dorazily do Plzně, ale na Eisenhowerův rozkaz dál nepokračovaly. Do Prahy 9. května vstoupila vojska téhož Koněva, který o dva týdny dříve závodil s Žukovem o Berlín. Šlo o stejné závěrečné tažení, a o stejné mocenské rozvržení poválečného prostoru.

Co zbylo vítězům

30. dubna spáchal Hitler v bunkru sebevraždu. 2. května berlínská posádka kapitulovala. 8. května ve 23:01 středoevropského času vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace, kterou za sovětskou stranu podepsal právě Žukov.

Žukov se vrátil do Moskvy jako tvář vítězství. Jenže jeho popularita se mu stala problémem, už v roce 1946 ho Stalin odsunul do bezvýznamných regionálních velení. Koněv naopak převzal Žukovovu pozici v čele sovětských pozemních sil. Závod o Berlín tak nakonec vyhrál ten, kdo doběhl druhý.

Berlín se musel dobýt, Hitler odmítal kapitulaci a město se ještě bránilo. Otázka nikdy nezněla „zda“, ale „jak“. A odpověď, kterou dal Stalin, stála víc životů, než bylo nutné, protože vítězství muselo mít konkrétní tvář a konkrétního maršála.

Článek Krvavé finále. Žukov se předháněl s Koněvem, kdo dřív dobude Berlín. Výsledek? Zbytečná smrt statisíců vojáků těsně před koncem války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od havárie k průlomu: cesta přes 1MF10

Příběh A5M začíná neúspěchem. Konstruktér Džiró Horikoshi navrhl pro námořnictvo experimentální stíhačku 1MF10, oba prototypy havarovaly a stroj nesplnil požadavky. Horikoshi ale z projektu vytěžil klíčové poznatky o celokovové konstrukci a aerodynamice dolnoplošníku. Když námořnictvo v roce 1934 vypsalo novou specifikaci, jeho tým přišel s prototypem Ka-14, budoucím A5M.

První prototyp měl charakteristické křídlo ve tvaru obráceného „racčího“ profilu. Po počátečních problémech s ovladatelností Horikoshi křídlo přepracoval do konvenčnějšího tvaru, a výsledek překvapil i zadavatele. Stroj dosahoval maximální rychlosti kolem 435 km/h, což bylo na palubní stíhačku poloviny třicátých let pozoruhodné číslo.

Zajímavé je, co na A5M nebylo. Mitsubishi se vědomě rozhodlo nezatahovací podvozek neinstalovat. Nešlo o zaostalost, ale o chladnou kalkulaci: nárůst hmotnosti by zhoršil obratnost a zkomplikoval údržbu na lodi, zatímco výkonnostní zisk by byl marginální. Právě tato posedlost lehkostí za každou cenu se stala DNA celé japonské námořní stíhací školy.

Nebe nad Čínou: bojový křest a lekce pro budoucnost

A5M vstoupil do služby v roce 1937 a okamžitě zamířil do druhé čínsko-japonské války. Nad Šanghají a Nankingem se střetával především se sovětskými Polikarpovy I-16, které Čína provozovala, šlo o souboj dvou raných monoplánových filozofií. I-16 byl silnější v rychlosti při střemhlavém letu, A5M ho převyšoval v horizontálním manévrování. Japonští piloti se naučili využívat právě tuto přednost a vytvořili taktické vzorce, které přežily až do éry Zeru.

Čínské tažení ale odhalilo i limity. Dva kulomety ráže 7,7 mm nestačily na rychlé zničení cíle. Dolet kolem 1 200 km byl na námořní poměry slušný, ale námořnictvo chtělo víc. A ochrana pilota? Prakticky žádná. Každá z těchto lekcí se promítla do specifikace 12-Ši, z níž vzešlo Zero.

Jedna epizoda z vývoje stojí za zmínku: námořnictvo zkoušelo verzi A5M s uzavřenou kabinou, která slibovala lepší aerodynamiku. Piloti ji odmítli, část zdrojů uvádí, že jim vadily odlesky na zasklení a zhoršený výhled, klíčový pro manévrový boj. Kabina zmizela a A5M zůstalo otevřené. Stejnou debatu si japonské námořnictvo zopakovalo i u raných verzí Zera.

Pozoruhodný je i osud A5M u armády. Ta stroj testovala a odmítla jako „málo obratný“, paradoxní verdikt pro letoun, který námořnictvo obdivovalo právě pro obratnost. Armádní piloti ale poměřovali A5M s biplány, na jejichž extrémní manévrovatelnost byli zvyklí, a vyšší přistávací rychlost jednoplošníku jim nevyhovovala.

A5M versus Západ: kde byl skutečný náskok

Tvrzení, že Západ „jenom zíral“, si zaslouží kontext. V Evropě už v roce 1937 létaly moderní pozemní stíhačky: Hawker Hurricane vstoupil do služby právě v tomto roce, Messerschmitt Bf 109 byl ve výrobě. Bf 109E dosahoval rychlosti kolem 575 km/h, o 140 km/h více než A5M4. Hurricane měl podle dobových srovnávacích testů RAF horší stoupavost než Bf 109, ale lépe zatáčel.

Srovnání s A5M v přímém souboji by podle nás dopadlo jednoznačně: evropské stroje byly rychlejší, lépe stoupaly a nesly silnější výzbroj. Jenže žádný z nich nestartoval z letadlové lodi. A právě v tom spočíval japonský náskok, ne v absolutním výkonu, ale v tom, že moderní jednoplošnou filozofii dostali na palubu dřív, než si to kdokoli na Západě dokázal představit.

Dědictví: od stíhačky k sebevražednému stroji

Zero převzalo od A5M víc než jen místo na palubě. Zdědilo celou konstrukční filozofii: extrémní lehkost, důraz na dolet a obratnost, ochotu obětovat pancéřování a samosvorné nádrže. Horikoshi v A6M2 dotáhl dolet na neuvěřitelných 3 100 km, přidal dva 20mm kanony a zvýšil rychlost o téměř 80 km/h. Byl to stejný recept, jen s ostřejšími ingrediencemi, a se stejnou slabinou v ochraně, která se Japonsku krutě vymstila od roku 1943.

Samotné A5M mezitím přešlo do výcvikových jednotek. Poslední kapitola jeho služby je nejtemnější: ke konci války, když Japonsku docházely moderní stroje i zkušení piloti, skončily přeživší A5M jako kamikaze. Jednoduchý, snadno ovladatelný letoun posloužil naposledy, tentokrát bez návratu.

Kde dnes A5M najít

Muzejní exemplář A5M se nám spolehlivě potvrdit nepodařilo. Jediný konkrétně doložený dochovaný kus leží asi třicet metrů pod hladinou v laguně Chuuk, naložený jako palubní náklad ve vraku transportní lodi Fujikawa Maru. Pro potápěče je to poutavý cíl, pro běžného zájemce spíš kuriozita.

Dobové záběry existují, archiv CriticalPast nabízí klipy z japonských námořních manévrů z roku 1941 i záběry A5M na čínských letištích z roku 1940. Kdo si chce letové vlastnosti „osahat“, nejblíž se dostane ve War Thunderu, který A5M4 modeluje včetně simulátorového režimu. Není to historický důkaz, ale jako orientační vhled do toho, jak se stroj choval v zatáčce, to poslouží.

A5M nebylo „malé Zero“. Bylo to letadlo, na kterém se celá generace japonských námořních pilotů naučila, že moderní palubní stíhačka nemusí obětovat obratnost, a na kterém si Horikoshi ověřil, kam až lze filozofii lehkosti dotlačit. Zero pak odpovědělo: ještě dál.

Článek Mitsubishi A5M: jednoplošník, který změnil leteckou válku a vydláždil cestu legendárnímu Zero se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč právě 240 milimetrů

Americká armáda vstupovala do druhé světové války s přesvědčením, že letecká podpora dokáže z velké části nahradit těžké dělostřelectvo. Itálie ji z toho vyléčila. Boje u Cassina ukázaly, že bombardéry nedokážou spolehlivě zničit opevněná postavení v horském terénu a že k destrukci fortifikací, mostů a komunikačních uzlů v hloubce nepřátelského území je potřeba něco jiného.

M1 byla přesně ta odpověď. Podle oficiální organizační historie amerického polního dělostřelectva střílela nejtěžší projektil, jaký mělo tehdejší americké polní dělostřelectvo k dispozici, a byla určena pro všechny typy palebných úkolů kromě přímé blízké podpory, tedy pro přerušování silničních uzlů, ničení dělostřeleckých baterií, rozbíjení komunikací a demolici těžkých fortifikací. Právě proto nesla dobovou přezdívku „Černý drak“, i když v oficiálních armádních manuálech figurovala prostě jako „240-MM Howitzer M1″.

Šest hlavní na celý prapor

Kdo si představuje řady děl pálících salvu za salvou, musí si obraz opravit. Prapor 240mm houfnic čítal v roce 1944 pouhých šest kusů a celkovou sílu asi 475 mužů. Na každou houfnici připadala sekce čtyřiadvaceti vojáků s detailně rozpracovanou procedurou obsluhy, od nabíjení přes zaměřování až po koordinaci s nadřízeným velitelstvím sboru nebo armády.

Šlo o nedivizní zbraň. To znamená, že nebyla organicky přidělena žádné konkrétní divizi, ale přiděloval ji vyšší stupeň velení tam, kde byl potřeba mimořádný destrukční účinek. Při operaci Diadem v květnu 1944 mířily 240mm granáty na silniční uzly v prostoru Itri a Pico, klíčové body, jejichž přerušení mělo zpomalit německý ústup a zásobování. Přesun a zaujetí palebného postavení byly časově náročné, takže Černý drak sedl spíš na plánované, předem připravené úkoly než na rychlé přesuny v manévrové bitvě. Právě proto o něm běžná pěchota v první linii často ani nevěděla, ale nepřítel v hloubce ano.

Černý drak versus Anzio Annie

Srovnání s německou stranou se nabízí. U Anzia Němci nasadili železniční kanón Krupp K5(E), který si vysloužil přezdívku „Anzio Annie“. Ráže 280 mm, granáty o hmotnosti přes 250 kilogramů, maskování v železničních tunelech. Psychologický efekt na spojenecké vojáky na předmostí byl obrovský. Jenže sami Američané později hodnotili jeho skutečný fyzický přínos jako omezený, šlo o železniční monstrum vázané na koleje s omezenou flexibilitou nasazení.

M1 byla jiná kategorie. Ne větší, ne spektakulárnější, ale praktičtější. Tažená těžkými tahači, nasaditelná v rámci sborových a armádních palebných plánů na široké spektrum cílů. Kde K5 představovala divadelní hrozbu, Černý drak byl pracovní nástroj. A právě to bylo na něm nejnebezpečnější: nepřítel věděl, že když na jeho pozici dopadne 160kilogramový granát z M1, Američané tím vědomě sáhli po největším kalibru, který v poli měli. A že to nebude jednorázová záležitost.

Dědictví, které přežilo studenou válku

Zkušenost z Itálie a následných bojů v Evropě změnila americké uvažování o dělostřelectvu. Armáda po Cassinu přestala spoléhat na to, že letectvo dokáže plně nahradit těžkou palbu, a začala posilovat nedivizní těžké dělostřelecké jednotky. M1 stála u zrodu tohoto přehodnocení, ne jako samostatný vítěz bitev, ale jako systémový argument pro to, že těžký projektil dopadající na tvrdý cíl z dvaceti kilometrů je nenahraditelný.

A její příběh neskončil v roce 1945. Na tchajwanských ostrovech Kinmen a Matsu slouží 240mm houfnice dodnes. Ještě v červenci 2024 byly součástí cvičení Han Kuang na Kinmenu a ostrých střeleb obrany Matsu. Na předsunutých ostrovech v Tchajwanském průlivu plní roli levného, těžkého a psychologicky silného nástroje pobřežní obrany, osmdesát let po Cassinu.

Kde Černého draka uvidíte

Dochované exempláře M1 nejsou v muzeích běžné. Spolehlivě ověřený veřejně přístupný kus stojí u historické expozice Yuma Proving Ground v Arizoně, kde ho armáda ještě v květnu 2025 dočasně přesouvala kvůli stavbě silnice a plánuje ho vrátit na prominentní místo. Evropský veřejně dostupný exemplář se v otevřených zdrojích potvrdit nepodařilo. Kdo chce Černého draka vidět naživo, musí zatím do Ameriky.

Šest kusů na prapor, čtyřiadvacet mužů na hlaveň, 160 kilogramů na výstřel. M1 nebyla zbraň, která by rozhodovala bitvy jedinou ranou. Byla zbraní, která přesvědčila celou armádu, že některé cíle prostě vyžadují to nejtěžší kladivo, jaké máte.

Článek Němci se třásli strachy. Nejničivější houfnice americké armády ve 2. světové válce: Černý drak střílel 160kg granáty na 23 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Plán, který se rozpadl už první den

Operaci nařídil maršál Koněv v rámci 1. ukrajinského frontu. Ministerstvo obrany ČR výslovně uvádí, že „politické okolnosti převážily nad vojensko-strategickými doporučeními generálů“. Původně se totiž útok přes karpatské průsmyky odkládal, Rudá armáda postupovala úspěšněji v nížinách východního Maďarska a čelní průlom přes hory nedával vojenský smysl. Pak ale 29. srpna vypuklo Slovenské národní povstání a Moskva chtěla demonstrovat rychlou pomoc.

Plán počítal s tím, že dvě slovenské divize udeří Němcům do zad a obrana se zhroutí během pěti dnů. Nestalo se. Slovenské jednotky byly odzbrojeny dřív, než mohly zasáhnout, a Wehrmacht mezi 8. a 13. zářím přisunul do prostoru asi 12 500 vojáků. Místo rozpadající se obrany narazili útočníci na hluboce členěnou soustavu opevněných pozic, minová pole, kulometná hnízda, přesně zastřílenou dělostřeleckou palbu.

Terén jako nepřítel

Karpaty v prostoru Dukly nejsou vysokohorský masiv, ale právě to je činilo zákeřnými. Zalesněné hřebeny, úzká údolí, omezený počet průchodů. Podzimní déšť a mlha proměnily lesní cesty v bahno, ve kterém se bořily tanky i povozy. V lokalitě dnes známé jako Údolí smrti u Nižné Pisané popisuje Vojenský historický ústav SR situaci tak, že rozbahněný terén znemožnil postup obrněnců a tanky mohly pěchotu podporovat jen palbou z místa.

Přesto velení posílalo pěchotu do čelních útoků na opevněné kóty, Machnówka, Wrocanka, kóta 534, Hyrowa hora. Veterán Miloslav Masopust, jehož svědectví uchovává Paměť národa, vzpomínal, jak kolona v noci málem najela přímo do německých pozic vzdálených sotva 150 metrů. Druhá československá paradesantní brigáda, výsadkáři cvičení na jiný typ boje, byla nasazena jako řadová pěchota v terénu, pro který nebyla určena. Šlo o typický projev sovětského přístupu: když plán selže, zvyš tlak.

Cena, kterou nikdo nespočítal předem

Užší oficiální bilance 1. československého armádního sboru uvádí 935 padlých, 756 nezvěstných a 4 518 raněných, celkem 6 209 ztrát. Novější armádní texty pracují i s číslem přes 6 500 mužů; pietní připomínky hovoří o více než 1 500 padlých a přes pěti tisících raněných a nezvěstných. Rozdíly odrážejí odlišnou metodiku, ne snahu čísla zmenšit nebo zvětšit.

Co za to Československo dostalo? 6. října 1944 překročily jednotky sboru státní hranici u Vyšného Komárníku, symbolicky silný okamžik. Jenže povstalecké Slovensko bylo daleko a 28. října přešla vojska do obrany. SNP bylo v té době prakticky poraženo. Pomoc přišla příliš pozdě. Dukla vázala německé síly, to je pravda. Ale hlavní cíl, včasné spojení s povstalci, zůstal nesplněn.

Velitelé: Kratochvíl, Svoboda a otázka viny

Velitelem sboru byl generál Jan Kratochvíl, důstojník s londýnským mandátem. Už v roce 1943 ale musel pod politickým tlakem z Moskvy předat velení brigády Ludvíku Svobodovi. Na Dukle se historie zopakovala: po počátečních neúspěších bylo selhání připsáno Kratochvílovi a ten byl odvolán. Svoboda převzal sbor. Šlo o vojenské selhání interpretované v politicky citlivém prostředí, a pozdější komunistický výklad z toho udělal jednoznačný příběh neschopného „londýňáka“ a schopného „moskevského“ velitele.

Právě tento výklad se po roce 1948 stal základem státního mýtu. Od roku 1950 se 6. října slavil jako Den Československé armády a nahradil starší tradici Zborova. Dukla vstoupila do filmů, učebnic, pietních obřadů. Na památníku byl původní československý znak v roce 1964 překryt znakem ČSSR. Vojenský neúspěch se proměnil v hrdinský epos, protože režim potřeboval příběh o společném boji se Sovětským svazem.

Co z Dukly zbývá dnes

Dnešní české i slovenské instituce připomínají operaci pietně a s větším odstupem od propagandy. V roce 2024 se 80. výročí připomínalo v Národním památníku na Vítkově, Armáda ČR ji vztahuje k tradici 7. mechanizované brigády „Dukelská“. Školní didaktické materiály už pracují nejen s heroizací, ale i s otázkou „Černého pátku“ a nepřiměřených ztrát.

Na slovenské straně hranice stojí rozsáhlý areál, památník na Dukle s vojenským hřbitovem, pomník velitele Vedrala-Sázavského, Údolí smrti s technikou a pomníkem TARAN, Vojenské historické muzeum ve Svidníku s diorámou a dokumentárním filmem. Vyhlídková věž prošla modernizací, ale od května 2026 je dočasně uzavřena kvůli rekonstrukci trafostanice.

Karpatsko-dukelská operace zůstává připomínkou toho, co se stane, když politická naléhavost převáží nad vojenskou logikou a terén se stane spojencem obránce. Přes šest tisíc československých vojáků zaplatilo za průlom, který nepřišel včas. Jejich oběť si zaslouží přesný jazyk, ne propagandu, ale ani zapomnění.

Článek Karpatsko-dukelská operace byla pro Čechy a Slováky zbytečná jatka. Rusové hnali vojáky hlavou proti zdi v neprostupných horách se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Armáda, která v roce 1941 nebyla „prvotřídní bojovou silou“

Sám Stalin v Teheránu přiznal víc než jen závislost na amerických strojích. V zápisech z konference otevřeně řekl, že po německém útoku v červnu 1941 „nebylo možné říci, že Rudá armáda byla prvotřídní bojující silou“. Reorganizace po katastrofální zimní válce s Finskem nestačila. Čistky velitelského sboru z konce třicátých let, špatná organizace, ztráta průmyslových oblastí na západě země a kolaps dopravní infrastruktury, to vše vytvořilo situaci, kterou zkratka „rozklad“ vystihuje přesněji, než by se mohlo zdát.

Nejde o popření odvahy milionů sovětských vojáků. Jde o to, že odvaha bez paliva, bez nákladních aut, bez radiostanic a bez výbušnin válku nevyhrává. A právě tyto položky Rudá armáda v prvních dvou letech války zoufale postrádala.

Co přesně Amerika poslala

Čísla z přehledu National Park Service a analýzy RFE/RL ukazují rozsah, který se těžko bagatelizuje:

• 427 000 nákladních aut a jeepů, téměř třetina všech vozidel Rudé armády na konci války
• Skoro 15 000 letadel, z toho asi 8 000 předaných vzdušnou trasou přes Aljašku a Sibiř
• 13 000 bojových vozidel
• Téměř 2 000 lokomotiv a skoro polovina kolejnic používaných SSSR během války
• Více než třetina sovětských výbušnin
• 55 % veškerého hliníku spotřebovaného sovětským průmyslem
• Přes 80 % mědi
• Letecký benzín odpovídající 57 % vlastní sovětské produkce

K tomu radiostanice, průmyslové stroje, obuv a potraviny. Celková hodnota: přibližně 11 miliard tehdejších dolarů. Americká delegace cestou do Teheránu sama pozorovala z vlaku kolony a vlaky s materiálem, které proudily z Perského zálivu přes Írán do Sovětského svazu.

Proč nejde jen o tanky, ale hlavně o logistiku

České historické výklady po roce 1989, ať už na portálu Fronta.cz nebo v analýzách Armywebu, se shodují v jednom klíčovém akcentu: rozhodující nebyl počet dodaných tanků nebo letadel. Rozhodující byla doprava, týl a spojení. Bez amerických lokomotiv a kolejnic by sovětské železnice nedokázaly přesouvat zálohy rychlostí potřebnou pro hluboké operace v letech 1943, 1944 a 1945. Bez Studebakekerů a Dodgů by pěchota zůstávala pěší. Bez radiostanic by koordinace mnohamilionových front zůstávala na úrovni první světové války.

Právě tady leží jádro sporu. SSSR možná nemusel padnout, mohl by se bránit, vyčerpávat protivníka, držet linii. Ale přejít od obrany k bleskové sérii ofenziv, které donesly Rudou armádu z Kurska do Berlína? Bez západní logistické páteře je to scénář, který sami sovětští velitelé považovali za nereálný.

Mýtus, který přežil Stalina i Sovětský svaz

Chruščov ve svých memoárech napsal, že Stalin mu opakovaně říkal totéž, co pronesl v Teheránu. A dodal: „O tom se oficiálně nemluví.“ Existuje i archivně doložené memorandum předsedy KGB Semičastného z června 1963, které zaznamenává podobné výroky maršála Žukova.

A přesto: 30. dubna 2025 mluvčí Kremlu Peskov prohlásil, že Lend-Lease byl sice cenný, ale Sovětský svaz by vyhrál i bez něj. Stejná linie jako v roce 1948. Stejný účel, udržet obraz země, která nikdy nikoho nepotřebovala.

Nacismus porazila koalice. Sovětský svaz nesl hlavní pozemní břemeno a zaplatil nejvyšší cenu v krvi. Spojené státy a Británie dodaly průmyslovou, dopravní a materiální páteř, bez které by ta krev tekla déle, víc, a možná marně. Stalin to věděl. Řekl to nahlas. A pak se to nesmělo opakovat.

Článek Rudá armáda byla v rozkladu, bez extrémní americké pomoci by ani nepřejela hranice Ruska. Už Stalin to přiznal mezi čtyřma očima se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Žukovovo varování a Stalinův výbuch

Dne 29. července 1941 předložil náčelník generálního štábu Georgij Žukov Stalinovi návrh: stáhnout jihozápadní front za Dněpr, vzdát se Kyjeva a zachránit armády pro obranu v hloubce. Operační logika byla jasná, německá 2. tanková skupina Heinze Guderiana se otáčela z moskevského směru na jih a hrozila spojením s 1. tankovou skupinou Ewalda von Kleista postupující od jihovýchodu. Výběžek kolem Kyjeva se měnil v past.

Stalin reagoval výbuchem. Návrh označil za nesmysl a Žukova odvolal z funkce. Nahradil ho Borisem Šapošnikovem, který neměl politický kapitál na to, aby se vrchnímu veliteli postavil. Od té chvíle platil jediný rozkaz: držet každý kout střední a východní Ukrajiny.

Kleště se zavírají

Guderianova obrněná skupina prorazila od severu, Kleistova od jihu. Dne 16. září 1941 se obě spojily u Lochvice, asi 200 kilometrů východně od Kyjeva. Kotel byl uzavřen.

Teprve následující den, 17. září, Stalin konečně povolil ústup. Jenže rozkaz se k jednotkám dostával do chaosu: spojení bylo přerušené, velitelské uzly rozstřílené, zásobovací trasy odříznuté. Kyjev byl vyklizen 19. září. Velitel jihozápadního frontu generálplukovník Michail Kirponos padl 20. září při pokusu prorazit z obklíčení. Poslední organizovaný odpor skončil 26. září.

Rozsah katastrofy se dodnes liší podle pramene:

• Německý odhad: 665 000 zajatců (číslo z Hitlerova propagandistického hlášení)
• Britannica: přibližně 520 000 zachycených sovětských vojáků
• Sovětské přiznání: 452 720 mužů a ztráta čtyř polních armád

I nejnižší z těchto čísel představuje jednu z největších obkličovacích katastrof v dějinách válčení. Srovnatelná je snad jen bitva u Vjazmy o tři týdny později, kde Němci zajali dalších zhruba 600 000 sovětských vojáků.

Dva diktátoři, stejný vzorec

Kyjev 1941 a Stalingrad 1942–1943 vypadají jako zrcadlový obraz. U Kyjeva Stalin zakázal ústup ještě před uzavřením kotle, a tím obklíčení vlastně umožnil. U Stalingradu Hitler zakázal průlom po uzavření kotle, nařídil Paulusovi držet pozice a nepovolil souběžný ústup k Mansteinově vyprošťovací operaci.

Mechanismus je totožný: diktátor přebije profesionální vojenský úsudek, protože ztráta města znamená ztrátu prestiže. Cenu platí armáda. V obou případech šlo o stovky tisíc mužů. A v obou případech se režim poučil jen tím, že zpřísnil disciplínu, ne tím, že by připustil chybu velení. Sovětská odpověď na kolaps u Kyjeva nebyla sebereflexe. Už 12. září 1941, tedy ještě před uzavřením kotle, vydala Stavka direktivu o zřizování zadržovacích oddílů. Kdo ustoupil bez rozkazu, riskoval zastřelení vlastními.

Město, které bylo zrazeno

Německé vítězství u Kyjeva otevřelo cestu k Donbasu a na jih Ukrajiny. Zároveň ale zdrželo útok na Moskvu o více než měsíc, a přispělo k německému přecenění vlastních sil. Stahel popisuje Kyjev jako obří taktický úspěch, který nevyřešil strategickou krizi Wehrmachtu.

Pro Kyjev samotný začalo po pádu peklo jiného druhu. Během několika dnů po obsazení města zavraždily SS a pomocné jednotky v Babím Jaru kolem 33 000 židovských obyvatel. Současný ukrajinský institucionální rámec, jak ho formuluje Ukrajinský institut národní paměti, nespojuje rok 1941 jen s německou invazí, ale i se sovětskými zločiny při ústupu: masové popravy vězňů, taktika spálené země, vyhozený Dněproges. Kyjev je v tomto čtení město zrazené dvakrát, nejprve vlastním velením, pak okupantem.

V české paměti stál Kyjev dlouho ve stínu roku 1943, kdy se na jeho osvobození podílel československý prapor. Dnešní zájem o ukrajinské dějiny ten poměr mění. A příběh z roku 1941 je naléhavější než kdy dřív, jako připomínka, co se stane, když jeden muž v Kremlu rozhodne, že město se neustupuje, a armáda za to zaplatí vlastní existencí.

Článek Bitva o Kyjev: „Největší neschopnost v dějinách.“ Stalin zakázal ústup a armáda se zhroutila jako domeček z karet se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stroj postavený kolem jediné myšlenky

Americká armáda v letech 1941–1942 věřila, že hlavní hrozbou budou masované německé tankové průlomy. Odpovědí měla být mobilní protitanková záloha: jednotka, která rychle dorazí na ohrožené místo, zaujme výhodné postavení a nepřátelské tanky zničí přepadem dřív, než se stihnou rozvinout. Generál Lesley McNair tuto filozofii prosadil i přes sporné výsledky manévrů v roce 1941, které sám spoluurčoval.

M18 Hellcat byl jejím nejčistším ztělesněním. Buick dostal zadání, kde rychlost nebyla bonus, ale samotný základ koncepce. Výsledek: lehký podvozek, minimální pancéřování, otevřená věž bez stropu a hvězdicový motor Continental, který osmnáctitunový stroj dokázal rozjet na silnici přes 80 km/h, podle některých údajů až k 90 km/h. Armádní historická nadace ho označuje za nejrychlejší pásové bojové vozidlo, jaké kterákoli strana ve válce nasadila. Žádný Sherman, žádný T-34, žádný Panther se mu v čisté rychlosti nepřiblížil.

Jenže dobový polní manuál FM 18-5 z července 1944 už sám varoval: lehký pancíř činí tyto jednotky zranitelnými. Tank destroyer měl přepadnout, ne pronásledovat. Měl střílet z boku, ne čelně. I doktrína se tedy za války korigovala, ale praxe ji předběhla.

Když bojiště nerespektuje doktrínu

V pohyblivé válce Hellcat zářil. U Arracourtu v září 1944 dokázaly americké stíhače tanků v součinnosti s pěchotou a letectvem zastavit německý protiútok a zničit desítky nepřátelských vozidel. Mobilita M18 tam fungovala přesně podle učebnice: rychlý přesun, flankové palby, okamžité stažení.

Problém nastal všude jinde. V bocage Normandie, v ulicích alsaských měst, v ardenských lesích plných sněhu se z Hellcatu stávalo něco, čím nikdy být neměl, náhražka tanku v blízké podpoře pěchoty. A tam jeho konstrukční kompromisy posádky tvrdě doháněly:

• Otevřená věž nechávala osádku shora bez ochrany. Dělostřelecké střepiny, které by na Shermanu sklouzly po střeše, padaly přímo dovnitř. Evans a jeho spolubojovníci z 704. praporu to shrnuli jedním slovem: dělostřelectvo bylo pro M18 „smrtící“.
• 76mm kanon M1 nestačil čelně na Tigery a Panthery za hranicí zhruba 270 metrů (300 yardů). Německá těžká děla přitom Hellcat ničila bez problémů na mnohem větší vzdálenost.
• Čelní pancíř kolem 25 mm zastavil kulometnou palbu, ale ne přímý zásah prakticky jakéhokoli protitankového prostředku.

Před invazí do Normandie si toho byl vědom i generál Omar Bradley. Jeho štáb brzdil přezbrojení praporů 1. armády na M18 právě kvůli pochybnostem o ochraně osádek a účinnosti zbraně proti novějším německým tankům. Hellcat přesto šel do boje, protože nic rychlejšího armáda neměla.

Zima, sníh a život bez střechy

Bitva v Ardenách přidala k bojovým rizikům ještě fyzické utrpení. Bojové deníky 704. praporu popisují krutý mráz, sníh na zemi, střídání hlídek na promrzlých stanovištích a spaní venku. Pro osádky uzavřených Shermanů byla zima těžká. Pro muže v otevřené věži Hellcatu byla nesnesitelná.

Improvizace byly hlavně taktické: nasazení nejméně ve dvojicích, pěší průzkum palebných postavení, využití terénních prohlubní, maskování, stažení z pozice při dělostřelbě a návrat po jejím opadnutí. Žádný přídavný pancíř, žádná provizorní střecha, jen disciplína a zkušenost, které rozhodovaly o tom, kdo přežije.

Konkrétní příběhy z 704. praporu ukazují cenu v lidech. Člen osádky přezdívaný „Blondie“ zemřel po zásahu dvěma Panthery. Jiné posádky pokračovaly v boji i v hořícím vozidle. To je přesně ten typ ceny, kterou souhrnná statistika zničených nepřátelských tanků sama neukáže.

Co veteráni požadovali změnit

Nejcennější dokument k Hellcatu nejsou bojové zprávy, ale poválečné poznatky 704. praporu. Muži, kteří v M18 bojovali od Francie po Německo, chválili jeho mobilitu jako nejlepší v celé armádě. A zároveň sepsali tři jasné požadavky: strop věže jako nezbytnost, přezbrojení na 90mm kanon a lepší kulometnou výzbroj proti pěchotě.

Všimněte si, co tam chybí. Nežádali zásadně silnější čelní pancíř. Nežádali pomalejší, těžší stroj. Chtěli odstranit tři konkrétní slabiny, které je stály spolubojovníky, otevřenou věž, nedostatečný kanon a neschopnost bránit se pěchotě zblízka. Hellcat nepotřeboval být jiný stroj. Potřeboval být dokončený stroj.

Americká armáda nakonec celou koncepci samostatných stíhačů tanků opustila. Oficiální armádní historie konstatuje, že doktrína stíhačů tanků byla v praxi zřídka použita tak, jak byla napsána, a nikdy nebyla skutečně ověřena. Tank destroyery většinou plnily úlohy podobné tankům a útočným dělům, tedy přesně to, na co nebyly stavěné.

M18 Hellcat nebyl špatný stroj. Byl nebezpečně úzce specializovaný stroj, který armáda příliš často posílala do situací, pro něž nebyl navržen. A za ten rozdíl mezi doktrínou a realitou platili muži v otevřené věži.

Článek M18 Hellcat byl nejrychlejší pásové vozidlo druhé světové války. Jenže rychlost místo pancíře se krutě nevyplatila se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hlad podle plánu

Dokumenty předložené u norimberského tribunálu nepřipouštějí pochybnosti. Tajné směrnice německého velení z 29. září a 7. října 1941 výslovně stanovily, že kapitulace Leningradu nemá být přijata. Město mělo být zničeno kombinací bombardování a systematického vyhladovění. Hitler sám mluvil o tom, že Petrohrad, jak Leningrad stále nazýval, má být vymazán z mapy.

Nebyla to rétorika. Wehrmacht město obklíčil 8. září 1941 a od toho dne systematicky ničil potravinové sklady, blokoval zásobovací trasy a ostřeloval civilní infrastrukturu. Jediná záchranná tepna vedla přes Ladožské jezero, v létě po vodě, v zimě po ledu. Jenže tato „Cesta života“ dokázala pokrýt podle odhadů jen asi dvě třetiny denní potřeby města. Zbytek chyběl. A ten zbytek znamenal smrt.

Proč průlom nepřišel dřív

Od začátku blokády do Operace Jiskra uplynulo šestnáct měsíců, nikoli tři roky. Celé obléhání trvalo 872 dní a skončilo až 27. ledna 1944. Ale i těch šestnáct měsíců je strašlivě dlouhá doba a otázka, proč Sověti nedokázali město osvobodit dřív, je legitimní.

Odpověď neleží v sovětské lhostejnosti, ale v terénu a v německé obraně. Klíčový úsek mezi městem Mga a jižním břehem Ladožského jezera měřil pouhých 12 až 16 kilometrů. Jenže šlo o bažinatou, zalesněnou krajinu protknutou rašeliništními kanály, kterou Wehrmacht proměnil v souvislou opevněnou linii. Zaminovaná dělnická sídliště, betonové úkryty, předsunuté palebné pozice.

Sovětské velení se o průlom pokoušelo opakovaně:

• Ljubaňská ofenzíva (1942) — skončila obklíčením a zničením celé 2. úderné armády.
• První siňavinská ofenzíva (léto 1942) — dočasný průnik, ale bez schopnosti udržet pozice.
• Druhá siňavinská ofenzíva (podzim 1942) — opět neúspěch ve stejném prostoru.

Každý pokus stál desítky tisíc životů a skončil ve stejných bažinách. Problém nebyl jen terén. Chyběla koordinace mezi Leningradským a Volchovským frontem, slabá byla součinnost pěchoty s dělostřelectvem, nedostatečný průzkum. A mezitím v městě umírali lidé. Podle Britanniky zahynulo jen v roce 1942 přibližně 650 000 Leningraďanů, převážně hladem, zimou a nemocemi.

Co Jiskra udělala jinak

Operace Jiskra začala 12. ledna 1943. Nebyla to improvizace. Příprava trvala téměř měsíc a od předchozích pokusů se lišila v několika zásadních bodech.

Sovětské velení tentokrát soustředilo útok na nejkratší možný úsek šlisselbursko-siňavinského výběžku. Leningradský front pod velením generála Govorova útočil ze západu přes zamrzlou Něvu, Volchovský front generála Mereckovova z východu. Koordinaci obou frontů zajišťoval Georgij Žukov jako zástupce Stavky.

Klíčové změny oproti dřívějším pokusům:

• Nácvik na kopiích — vojáci trénovali útok na replikách německých opevnění.
• Masivní dělostřelecká příprava — soustředění palby na úzký úsek místo rozptýlení po celé linii.
• Letecká podpora — koordinovaná s pozemním postupem, nikoli jako samostatná akce.
• Současný útok z obou stran — poprvé skutečně synchronizovaný, ne pouze deklarovaný.

Po šesti dnech tvrdých bojů se 18. ledna 1943 jednotky obou frontů setkaly u Dělnické osady č. 1 a č. 5. Vznikl koridor široký osm až jedenáct kilometrů podél jižního břehu Ladožského jezera. Operace oficiálně skončila 30. ledna.

Vlak, který změnil všechno

Průlom nebyl jen symbolický. Do osmnácti dnů od setkání obou frontů sovětští ženisté položili přes nově otevřený koridor více než třicet kilometrů železniční trati. 7. února 1943 dorazil do Leningradu první přímý vlak z vnitrozemí.

Kapacita zásobování skokově vzrostla. Nouzová „Cesta života“ přes Ladogu přestala být jedinou spojnicí se světem. Příděly potravin se v následujících týdnech začaly uvolňovat. Město stále leželo v dosahu německého dělostřelectva, koridor byl zranitelný a ostřelování pokračovalo, ale možnost úplného udušení Leningradu hladem byla zlomena.

Stojí za zmínku i širší strategický kontext. Jiskra začala 12. ledna 1943, tedy ještě před kapitulací Paulusovy armády u Stalingradu 31. ledna. Nešlo o důsledek stalingradského vítězství v úzkém kalendářním smyslu, ale obě operace spadaly do stejného přelomového období, kdy se strategická iniciativa přesouvala na sovětskou stranu. Žukov byl krátce po úspěchu Jiskry povýšen na maršála Sovětského svazu a jeho cesta vedla dál, přes Kursk, Ukrajinu a Bělorusko až k Berlínu.

Co zůstává v temnotě

Sovětská poválečná propaganda z blokády vytvořila příběh o hrdinném odporu. Nejtemnější detaily, rozsah kanibalismu, selhání evakuace, zanedbané zásoby, rozhodnutí, která stála životy, byla dlouho vytěsněna z oficiální paměti. Dodnes se odhady celkových obětí rozcházejí: konzervativní čísla mluví o 660 000 mrtvých, jiné zdroje pracují s 800 000 až milionem.

Jedno je ale z pramenů jasné. Hlavním viníkem leningradské katastrofy byl nacistický plán systematického vyhladovění civilního města. Sovětská strana neselhala tím, že by nic nedělala, ale tím, že její pokusy o záchranu byly krvavé, špatně připravené a opakovaně neúspěšné. Operace Jiskra tento vzorec konečně prolomila. Pro živé přišla právě včas. Pro mrtvé o celé měsíce pozdě.

Článek Operace Jiskra: „Hladomor jako zbraň.“ Sověti nechali Leningrad trpět 16 měsíců, než se konečně odhodlali k pořádnému útoku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak vypadá srovnání v číslech

Americké ztráty ve druhé světové válce podle U.S. Department of Veterans Affairs: 291 557 padlých v boji, 113 842 dalších úmrtí ve službě a 670 846 nesmrtelných zranění. Dohromady 1 076 245 vojenských ztrát za téměř čtyři roky globálního konfliktu na dvou oceánech a třech kontinentech.

Petraeovo „výrazně přes 1,3 milionu“ je nad tím o 223 755 lidí. Jinak řečeno: Rusko za čtyři roky války proti jedinému sousedovi zaplatilo víc než Spojené státy za celou světovou válku. Srovnání má limity, nejde o sovětské ztráty z téhož konfliktu (ty byly mnohonásobně vyšší) ani o celkové spojenecké součty. Ale jako měřítko ceny, kterou jedna armáda platí za jeden konflikt, je brutálně výmluvné.

Odkud číslo pochází a co říká metodika

Petraeus v přepisu projevu nepublikoval vlastní výpočetní metodu. Jeho odhad je expertní syntéza, nikoli auditovatelná databáze. Nejbližší oficiální opora je ukrajinské ministerstvo obrany, které téhož dne uvádělo 1 301 260 ruských personálních ztrát. Analytický think-tank CSIS v lednu 2026 odhadoval „téměř 1,2 milionu“ ruských ztrát do konce roku 2025, tedy nižší číslo, ale starší časový řez.

Na opačném konci spektra stojí nezávislý projekt Mediazona/BBC, který k únoru 2026 ověřil jménem a příjmením 200 000 ruských mrtvých. Sami autoři upozorňují, že jde o konzervativní minimum, zahrnuje jen oběti potvrzené z otevřených zdrojů, nikoli zraněné ani nezvěstné.

Petraeovo číslo tedy není osamocené. Leží v horní části veřejně dostupného odhadového pásma a je prakticky totožné s ukrajinskou oficiální linií. To neznamená, že je přesné na jednotky, znamená to, že řádová velikost je konzistentní napříč zdroji.

Proč Rusko při takových ztrátách stále bojuje

Tady končí síla tohoto srovnání a začíná složitější realita. CSIS popisuje válku jako opotřebovací konflikt, v němž Rusko akceptuje extrémní cenu za minimální teritoriální zisky. Malé pěší útočné skupiny, masivní dělostřelecká podpora, klouzavé bomby, FPV drony. Ekonomika je pod tlakem, ale nezhroutila se.

Petraeus sám na pozdějším vystoupení 24. dubna tvrdil, že Rusko už ztrácí více lidí, než dokáže mobilizovat. To je důležitý ukazatel trendu, ne okamžitého kolapsu. Opotřebovací válka funguje, dokud stát dokáže nahrazovat ztráty náborem, průmyslem a politickou vůlí. Podle průzkumu Levada Center z března 2026 sice 64 % Rusů chce přejít k mírovým jednáním a 43 % z nich argumentuje právě vysokými ztrátami, ale 72 % současně deklaruje podporu ozbrojeným silám. V autoritářském prostředí mají taková čísla omezenou výpovědní hodnotu, přesto naznačují, že společenský tlak roste, byť nerovnoměrně.

Mediazona navíc ukazuje, že břemeno války dopadá především na chudší regiony, malá města a venkov. Moskva a Petrohrad zůstávají relativně nedotčené. To vysvětluje, proč se v ruských metropolích neprojevil společenský šok odpovídající absolutním číslům.

Co stojí za vysokou cenou: ukrajinský ekosystém

Petraeův hlavní argument nebyl jen o počtu mrtvých. Byl o tom, proč je cena tak vysoká. Podle něj není klíčový samotný dron, ale celý systém: bezpilotní prostředky ve vzduchu, na zemi i na moři propojené se senzory a softwarem pro řízení boje. V rozhovoru pro CBS News rozvedl, že klíčem je celkový ekosystém velení a řízení, konkrétně systém DELTA, který digitalizuje bojiště a zkracuje rozhodovací smyčku mezi detekcí a zásahem.

Ukrajina podle Petraea proměnila válku v konflikt, kde každý ruský voják na frontové linii čelí bezprecedentní hustotě senzorů a úderných prostředků. Výsledkem je, že postup o kilometr stojí stovky životů.

Co to znamená pro Česko

Pro českou bezpečnostní politiku jsou ruské ztráty dvojsečné. Na jedné straně potvrzují, že ruská armáda platí za postup cenu, která podkopává její dlouhodobou bojeschopnost. Na druhé straně válka urychluje vývoj hrozeb, na které se musí připravit i střední Evropa, především drony a útoky na kritickou infrastrukturu.

Bezpečnostní rada státu v lednu 2026 potvrdila pokračování české muniční iniciativy a výslovně zmínila čerpání zkušeností z Ukrajiny pro ochranu infrastruktury proti dronům. Ministerstvo obrany v dubnu představilo pět zakázek na téměř 3 000 bezpilotních prostředků pro Armádu České republiky do roku 2028. Směr je jasný: Česko nejen pomáhá Ukrajině, ale současně přestavuje vlastní obranu podle lekcí, které válka každý den přináší.

Číslo 1,3 milionu je měřítko ceny, kterou Rusko platí. Není to ale datum konce války. Opotřebovací konflikty končí, až jedna strana vyčerpá schopnost nahrazovat ztráty, a ten bod se blíží, ale ještě nenastal.

Článek Generál spočítal ruské ztráty na Ukrajině. O tolik nepřišla ani Amerika za celou druhou světovou válku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Blesková válka, která přestala bleskat

Polsko padlo za pět týdnů. Francie za šest. V obou případech fungoval stejný recept: masivní průlom tankovými klíny, zničení nepřátelského letectva na zemi, rychlé obchvaty a obklíčení celých armád dřív, než se stačily stáhnout. Pojem „blitzkrieg“ se zrodil právě z těchto kampaní a na jaře 1941 působil jako nezastavitelná doktrína.

Směrnice č. 21 z prosince 1940, operační plán Barbarossa, počítala s „rychlou kampaní“ a předpokládala, že sovětská vojska budou zničena dřív, než ustoupí do hloubky území. OKH věřilo v porážku Rudé armády během dvou až tří měsíců. Hitler a jeho generálové čekali, že evropskou část SSSR ovládnou do konce října 1941. Sovětský režim se měl podle jejich odhadu zhroutit během tří až šesti měsíců, bez průmyslu, bez armády, bez vůle bojovat.

Jenže Sovětský svaz nebyl ani Polsko, ani Francie. Vzdálenosti byly jiné. Železniční rozchod byl jiný. Zásobovací trasy se protahovaly na stovky kilometrů bahnitých cest, po kterých se nedalo spolehlivě dopravit palivo ani munici. A protivník se po prvních katastrofálních porážkách nezhroutil.

Proč tanky nestačily

Německá logistika na východě narazila na problém, který žádný taktický génius nevyřeší: tankové hroty předběhly zásobování. Britannica v pasáži o vojenské logistice popisuje, jak Wehrmacht závisel na železnici, motorové dopravě a konverzi sovětských tratí na evropský rozchod, a jak to všechno nestíhal. Čím hlouběji tanky pronikaly, tím delší a zranitelnější byly zásobovací trasy.

K tomu přistoupily faktory, které německé plánování buď podcenilo, nebo ignorovalo:

• Rasputica – podzimní období dešťů proměnilo cesty v bahno, které zastavovalo i pásová vozidla.
• Mráz – teploty klesly hluboko pod nulu, německá armáda neměla zimní výstroj.
• Sovětské rezervy – během bitvy dorazilo na frontu 75 čerstvých sovětských divizí. Wehrmacht nedostal žádné posily.
• Zpravodajský omyl – německé vedení systematicky podceňovalo schopnost Sovětů mobilizovat nové síly.

Oblíbená zkratka „Wehrmacht porazila ruská zima“ je pohodlná, ale nepřesná. Zima útok výrazně zhoršila, to je nesporné. Ale i bez mrazu stál Wehrmacht před armádou, která se nerozpadla, před zásobovacím řetězcem, který se hroutil, a před protivníkem, který měl odkud brát čerstvé divize. Mezi nimi i proslulé sibiřské jednotky, jejichž přesun na západ umožnilo mimo jiné hlášení špiona Richarda Sorgeho z Tokia: Japonsko plánuje postup na jih, ne útok proti SSSR.

Hlavy, které padly

Porážka u Moskvy otřásla nejen frontou, ale i německým velením. Walther von Brauchitsch, vrchní velitel pozemních sil, byl 19. 12. 1941 donucen k rezignaci. Hitler poté převzal osobní velení nad pozemní válkou, rozhodnutí, které mělo dalekosáhlé důsledky pro zbytek konfliktu.

Heinz Guderian, nejslavnější jméno německé tankové války a jeden z architektů blitzkriegu, upadl v nemilost za stahování svých jednotek během zimní krize. Byl odvolán a do vysoké funkce se vrátil až v březnu 1943. Sám Bock Moskvu nedobyl, přešel k řízeným ústupům a v roce 1942 byl přesunut na jižní úsek fronty, odkud byl nakonec zbaven velení.

Hitlerův rozkaz „ani krok zpět“ pravděpodobně zabránil okamžitému zhroucení fronty. Ale mezi vojáky se šířily představy o napoleonském ústupu z Ruska. Morálka dostala hluboký úder. Věděli, že přišla velká krize, i když ne všichni chápali, že válka se právě začala obracet.

Moskva versus Stalingrad: dva zlomy, jiná váha

Moskva bývá někdy zastíněna Stalingradem, který přišel o rok později a jehož symbolika je ještě drsnější: obklíčení celé 6. armády, kapitulace asi 91 000 německých vojáků, celkové ztráty Osy přes 800 000 mužů. Stalingrad zničil velkou část německé útočné síly na východě.

Ale Moskva udělala něco jiného. Zabila předpoklad. Předpoklad, že Sovětský svaz půjde porazit stejným tempem jako Polsko nebo Francie. Předpoklad, že stačí jedna sezóna, jeden velký úder, jedno hlavní město. Po Moskvě se Německo ocitlo ve válce, na kterou nebylo připraveno, v dlouhé, vyčerpávající válce na obrovském území proti protivníkovi s hlubokými rezervami.

Před Moskvou existovaly i jiné německé neúspěchy. Luftwaffe neuspěla v bitvě o Británii v roce 1940. V listopadu 1941 Sověti znovu dobyli Rostov a donutili Němce k ústupu. Ale žádný z těchto momentů neznamenal selhání hlavní pozemní ofenzívy proti rozhodujícímu strategickému cíli. Moskva ano.

Co to znamenalo pro český kontext

Pro českou společnost v Protektorátu měl vývoj na východní frontě zásadní psychologický význam: porážka Německa byla vnímána jako podmínka obnovy Československa. Zhroucení plánu na krátkou válku zároveň prodloužilo konflikt a zvýšilo důležitost protektorátního průmyslu pro německé válečné hospodářství. Nacisté zohledňovali ekonomický potenciál Protektorátu zejména ve zbrojní výrobě; v závodě v Záluží pracovalo v květnu 1942 přes 30 000 lidí, z toho více než 6 000 Čechů z okolí. Čím déle válka trvala, tím víc Říše potřebovala každou továrnu, každého dělníka, každou tunu oceli z okupovaných území.

U Moskvy se v prosinci 1941 nerozpadla jen jedna operace. Rozpadla se představa, že existuje rychlá cesta k vítězství nad Sovětským svazem. Wehrmacht tu cestu hledal ještě tři a půl roku. Nenašel ji.

Článek Bitva u Moskvy. První velká porážka Wehrmachtu, která zmařila plány na bleskovou válku (Blitzkrieg) se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tank, který Němci nechtěli potkávat

Somua S-35 vznikla v polovině třicátých let jako kavalérní tank pro nově formované lehké mechanizované divize (DLM). Její konstrukční filozofie byla na svou dobu ambiciózní: litý pancíř místo nýtovaných plátů, výkonný motor o 190 koních (asi 140 kW) a hlavňový 47mm kanon, který Musée des Blindés v Saumuru označuje za nejlepší protitankovou zbraň své kategorie v roce 1940.

Pro srovnání: většina německých tanků, které v květnu překročily belgické a francouzské hranice, byly lehké Panzer I a Panzer II, v podstatě obrněné kulomety na pásech. Ani rozšířenější Panzer III s 37mm kanonem neměl proti čelnímu pancíři S-35 snadnou práci. Panzer IV tehdy sloužil primárně jako podpůrný tank s krátkým 75mm kanonem a nebyl koncipován pro tankové duely.

Německý generál Heinrich Eberbach po válce přiznal, že S-35 představovala pro jeho obrněnce reálnou hrozbu. Nebyl sám.

Hannut: důkaz kvality, ne obratu

Mezi 12. a 14. květnem 1940 se u Hannutu v Belgii odehrál jeden z největších tankových střetů západní kampaně. Francouzské DLM nasadily své Somua proti německému XVI. tankovému sboru. V přímých duelech se S-35 osvědčily: jejich pancíř držel, jejich kanon prorážel.

Jenže Hannut nebyl Sedan. Zatímco francouzské kavalérní divize vázaly Němce v Belgii, sedm panzerových divizí se protlačilo přes Ardeny k řece Meuse. 13. května prorazily u Sedanu. A tam se rozhodlo všechno.

Francouzské velení reagovalo pozdě. Obrněné zálohy byly rozptýlené, komunikace selhávala. Čtyři pětiny francouzských tanků neměly radiostanici. Rozkazy putovaly po motocyklových spojkách, zatímco německé tankové roty koordinovaly manévry v reálném čase přes rádio.

Jednomístná věž: génius i prokletí

Somua S-35 měla jednu konstrukční slabinu, která se na papíře nezdá fatální, ale na bojišti ano. Ve věži APX 1 CE seděl jediný muž, velitel. Ten musel současně pozorovat bojiště, velet osádce, mířit kanon, střílet a nabíjet.

Německé střední tanky měly ve věži tři muže: velitele s kopulí pro rozhled, střelce a nabíječe. Velitel se mohl soustředit výhradně na taktickou situaci. Výsledek? Německá četa reagovala rychleji, střílela plynuleji a koordinovala se lépe.

Plánovaný nástupce S-40 měl tento problém řešit, ale první objednaná série padesáti kusů počítala ještě se starou věží APX 1 CE. Nová svařovaná věž ARL 2C s dvou- až tříčlennou osádkou existovala jen na výkresech. I kdyby S-40 dorazila včas, přetížení velitele by v první vlně nezmizelo.

Systém porazil stroj

Francouzská porážka v roce 1940 nebyla porážkou techniky. Byla porážkou doktríny.

• Rozptýlené nasazení: Tanky sloužily primárně k podpoře pěchoty, ne ke koncentrovaným průlomům.
• Absence rádia: Bez spojení nemůže existovat koordinace, bez koordinace nemůže existovat operační tempo.
• Doktrinální setrvačnost: Francouzský generální štáb ignoroval i Guderianovo Achtung Panzer! z roku 1938 a nepřizpůsobil se konceptu mobilní války.
• Pozdní reakce na Schwerpunkt: Hlavní německý úder přes Ardeny byl identifikován příliš pozdě na to, aby obrněné zálohy stihly protiútok.

Němci po kapitulaci ukořistili 297 strojů Somua S-35. Zavedli je jako PzKpfw 35-S 739(f) a používali pro výcvik i vnitřní bezpečnost. Část vydržela ve službě až do roku 1944, a paradoxně se některé vrátily do francouzských rukou po osvobození, aby bojovaly proti izolovaným německým posádkám na atlantském pobřeží.

Co z toho zbylo jako poučení

Porážka Francie přepsala tankovou doktrínu pro zbytek války. Tři principy, které z ní vyplynuly, dodržovala každá úspěšná obrněná síla dalších pěti let: velitel musí být uvolněn od obsluhy zbraně, rádio je standard, ne luxus, a tank bez soustředěné formace je jen ocelová krabice uprostřed pole.

Francii v květnu 1940 nechyběl dobrý tank. Chyběla jí schopnost proměnit jeho kvality v operační výhodu. Somua S-35 to dokazuje nejlépe ze všech: byla pravděpodobně nejlepším středním tankem na bojišti, a přesto skončila jako válečná kořist.

Článek Francie měla v roce 1940 víc tanků než Německo. Somua S-35 je předčila snad ve všem, ale nezachránilo ji to se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč Sověti věděli dopředu

Populární verze říká: špionážní síť „Lucy“ ve Švýcarsku prozradila Moskvě celý plán operace Citadela. Realita je složitější. Historik Timothy Mulligan ukázal, že Sověti skládali obraz z více kanálů, vlastní frontové rozvědky, zachycených signálů i zahraničních varování. Síť Lucy, operující z neutrálního Švýcarska a potvrzená deklasifikovanými dokumenty NSA, byla významná, ale nebyla jediným zdrojem. Klíčové je, že sovětské velení mělo dost času a dost důvěry v informace na to, aby zvolilo vědomou defenzivu, a budovalo ji měsíce.

Výsledek: pět obranných pásem do hloubky desítek kilometrů, extrémní hustota protitankových prostředků a za vším Stepní front jako strategická rezerva, připravená zasáhnout tam, kde by obrana praskla.

Tank proti tanku: proč T-34 prohrával na distanc

Titulek „naráželi do německých tanků“ zní jako karikatura. Ale popisuje reálnou taktiku, která měla svou logiku. Sovětský T-34/76 byl v létě 1943 stále páteří obrněných sil Rudé armády, rychlý, spolehlivý, vyráběný v obrovských počtech. Na delší vzdálenost ale ztrácel proti novým německým strojům.

Důvody byly konkrétní:

• Osádka a ergonomie: T-34/76 měl čtyřčlennou posádku, kde velitel současně obsluhoval kanon nebo plnil další úkoly. Mezitanková komunikace probíhala často jen vizuálně, praporky nebo pohyby věže.
• Optika a řízení palby: Panther disponoval přímými mířidly do 1 500 metrů, Tiger binokulárním zaměřováním. Sovětské zaměřovače byly jednodušší.
• Průbojnost: 76mm kanon T-34 nedokázal na střední a větší vzdálenost spolehlivě prorazit čelní pancíř Pantheru (85 mm ve sklonu) ani Tigeru (přibližně 100 mm na věži).

Na kratší vzdálenost se část německé výhody mazala. Proto sovětští velitelé vědomě zkracovali bojovou distanci, ne z neznalosti, ale proto, že na 400–500 metrech měl T-34 šanci, zatímco na kilometr ji prakticky neměl. Dobové spojenecké technické rozbory tuto asymetrii dokumentují detailně.

Miny, dělostřelectvo a hloubka: co Němce skutečně zastavilo

Německá ofenziva neztroskotala na jedné velké tankové bitvě. Zastavila ji soustavná eroze útočné síly v každém obranném pásmu. David Glantz ve své studii pro U.S. Army Combat Studies Institute uvádí čísla, která mluví jasně: jen na severním úseku Sověti během bitvy položili 35 000 nových protitankových min. Výsledek: 420 německých tanků a samohybných děl zničených nebo vyřazených minami.

K tomu masivní dělostřelecká palba, protitankové uzly a neustálé přesouvání záloh. Němci postupovali, místy pronikli hluboko, ale každý kilometr je stál víc strojů a mužů, než si mohli dovolit. Panther, na který Wehrmacht sázel jako na technologický trumf, selhal jinak než v boji: před Kurskem měl 45 identifikovaných mechanických závad. Z 184 Pantherů nasazených 5. července jich o dva dny později bojovalo jen 40. Zbytek stál s rozbitými převodovkami, hořícími motory nebo prasklými palivovými pumpami.

Prochorovka: slavná, ale ne tak jednoznačná

12. července 1943 se u Prochorovky střetly stovky tanků na obou stranách. Sovětská historiografie z toho udělala „největší tankovou bitvu dějin“. Novější výzkumy tento superlativ zpochybňují, přesnější je mluvit o jedné z největších a nejslavnějších tankových bitev druhé světové války. Sověti tam utrpěli těžké ztráty, ale splnili účel: zastavili postup II. tankového sboru SS a zabránili operačnímu průlomu.

Celková bilance kurské kampaně ukazuje paradox, který definuje celou válku na východě. Sověti ztratili víc lidí i techniky. Ale splnili svůj cíl, absorbovali útok, opotřebili německou ofenzivní špičku a přešli do protiútoků. Němci naopak nesplnili nic: neprorazili, neobklíčili, nepřekvapili. A co hůř, ztratili elitní pancéřové jednotky, které už nikdy nedoplnili na plnou sílu.

Proč se z toho Wehrmacht nevzpamatoval

Kursk nebyl jen prohra v jedné bitvě. Byl to konec německé schopnosti diktovat, kde a kdy se bude bojovat. Hitler odmítl Mansteinův návrh pružné obrany s protiúderem a vsadil na přímý útok do nejsilněji opevněného bodu fronty. Prohrál sázku a s ní i strategickou iniciativu na východě, definitivně.

Rozhodující nebyly absolutní počty ztrát, ale jejich struktura. Německo přišlo o zkušené osádky těžkých tanků, o provozuschopné Panthery a Tigery, o čas. Sovětský průmysl chrlil T-34 v tisících měsíčně. Německý nedokázal nahradit ani zlomek toho, co Kursk spolkl. Od léta 1943 Wehrmacht na východě už jen ustupoval, někdy pomalu, někdy rychle, ale vždy směrem na západ.

Kursk tak nejlépe funguje jako důkaz jedné věci: technická převaha v části výzbroje nestačí, pokud protivník připraví bojiště, ví o vašich plánech a dokáže zaplatit vyšší cenu než vy. Němci u Kurska ještě uměli udeřit. Ale už neměli čím vyhrát válku.

Článek Bitva u Kurska, v níž měli Rusové hodně na mále, ale dosáhli strategického vítězství. Němci se z porážky už nikdy nevzpamatovali se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Oddíly „k dispozici“: co název skutečně znamenal

Verfügungstruppen, doslova „oddíly k dispozici“. Hitlerův rozkaz ze 17. 8. 1938 formulaci zpřesnil: šlo o stálou ozbrojenou sílu „k mé výlučné dispozici“. Tři slova, která SS-VT vyvázala z jakékoli standardní kontroly. Wehrmacht je nemohl řídit v míru, policie na ně neměla dosah, civilní soudy pro jejich příslušníky neplatily.

Zárodky sahaly ještě hlouběji. Už v roce 1933 existovala Stabswache a tzv. politické pohotovosti SS, malé ozbrojené skupiny určené k ochraně stranických funkcionářů a k zásahům proti politickým odpůrcům. Z jedné takové pohotovosti vyrostla Leibstandarte Adolf Hitler, Hitlerova osobní stráž, která se v červnu 1934 podílela na likvidaci vedení SA během Noci dlouhých nožů. Leibstandarte se stala jedním ze stavebních kamenů SS-VT, ale vždy si držela zvláštní postavení, přímou osobní vazbu na Führera, kterou ostatní standarty neměly.

Od vnitřní bezpečnosti k válečnému nasazení

Dobové prameny mluví o „vnitropolitických úkolech“ a „udržování vnitřního pořádku“. Nešlo tedy úzce jen o stávky, spíše o celé spektrum represí proti komukoliv, koho režim označil za hrozbu. Přerod od této policejní logiky k vojenské síle probíhal postupně:

• 1935: Zavedení všeobecné branné povinnosti otevřelo SS-VT přístup k odvedencům. Jednotky získaly systematický vojenský výcvik.
• Říjen 1938: Den po podpisu Mnichovské dohody vstoupily do Sudet vedle Wehrmachtu i standarty SS-VT, Leibstandarte, „Deutschland“ a „Germania“. Podle Bundesarchivu se při vpádu do zbytku Čech 15. 3. 1939 účastnily Leibstandarte a standarta „Der Führer“.
• Září 1939: V polském tažení nebojovaly jako jednotná divize, ale rozděleně v rámci armádních svazků. Leibstandarte u 8. armády, „Deutschland“ u 3. armády, „Germania“ u 14. armády.
• 1. dubna 1940: Tři standarty (bez Leibstandarte) sloučeny do SS-Verfügungsdivision.
• Léto 1940: Po tažení na západ se veřejně prosadil název Waffen-SS. Termín se poprvé objevil už 6. 12. 1939, ale teprve Hitlerův říšský projev 19. 7. 1940 mu dal oficiální legitimitu.

Celý přerod trval zhruba šest let. Nebyl náhodný, byl to dlouhodobý projekt budování paralelní ozbrojené moci vedle armády.

Elita jiného druhu

Označení „elita“ vyžaduje upřesnění. V předválečné fázi nešlo primárně o taktickou dokonalost. SS-VT byly elitní v jiném smyslu: ideologická selekce příslušníků, fanatická loajalita, zvláštní právní postavení, vlastní soudní a velitelské mechanismy. Jak ukazuje studie Kaňáka a Vajskebra v Securitas Imperii, Himmler budování těchto jednotek obhajoval jako prostředek pro vnitřní pořádek, ale od začátku do nich zabudoval vojenskou logiku.

Výsledkem byla formace, která spojovala tři věci běžně neslučitelné: stranickou ideologickou loajalitu, policejní funkci vůči „vnitřnímu nepříteli“ a vojenský výcvik pro nasazení s armádou. Právě tato kombinace, ne samotná bojová zdatnost, z nich dělala nebezpečný nástroj. Jejich příslušníci neměli standardní zábrany profesionálního vojáka, protože neprocházeli standardní vojenskou socializací. Procházeli socializací SS.

Pověst, která předcházela Waffen-SS na východ

Od roku 1941 naráželo sovětské velení na formace Waffen-SS v hlavních taženích. Podle United States Holocaust Memorial Museum si tyto jednotky vybudovaly pověst mimořádně brutálních a fanatických formací, pověst, která se přenášela i na protivníka. Přímý doložitelný výrok Stalina, v němž by reagoval konkrétně na SS-Verfügungstruppen nebo z nich měl explicitně strach, se v dostupných pramenech nepodařilo dohledat. Co doložit lze: sovětská strana vnímala pozdější divize Waffen-SS jako ideologicky motivovaného nepřítele, který se nevzdává a nebere zajatce. Reputace, kterou si SS-VT vybudovaly svým zvláštním statusem a bezohledností už před válkou, na východní frontě pouze eskalovala do krajnosti.

Český kontext: okupace jako test

SS-Verfügungstruppen nebyly vzdálenou záležitostí západní fronty. Jejich příslušníci vstoupili na české území dvakrát ještě před vypuknutím světové války, v říjnu 1938 a v březnu 1939. Okupace Československa tak nebyla jen armádním aktem. Přicházela i s politicky spolehlivými oddíly SS, jejichž přítomnost signalizovala, že nejde o běžné vojenské obsazení, ale o podřízení celého území nacistickému režimu včetně jeho represivního aparátu.

Kdo chce téma prozkoumat hlouběji v češtině, najde solidní základ ve studiích Petra Kaňáka a Jana Vajskebra publikovaných v časopise Securitas Imperii a v jejich monografii S jasným cílem a plnou silou.

Z pohotovostních oddílů určených k potlačování vnitřních nepřátel vyrostla za šest let mnohadvizní vojenská síla. Ne proto, že by to byl nevyhnutelný vývoj, ale proto, že režim od začátku chtěl ozbrojenou moc, kterou nikdo jiný nekontroluje.

Článek SS-Verfügungstruppen: zrod obávané elity, která měla původně jen potlačovat odpůrce režimu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výběžek, který se stal pastí pro obě strany

Rževsko-vjazemský výběžek vznikl po zimní sovětské protiofenzívě u Moskvy na přelomu let 1941 a 1942. Německá armádní skupina Střed se tu zakousla do terénu a vytvořila klín mířící směrem k sovětskému hlavnímu městu. Stalin a Stavka vnímali výběžek jako bezprostřední hrozbu, a zároveň jako příležitost zničit podstatnou část německých sil.

Proti sobě stály dva odlišné přístupy. Na sovětské straně Georgij Žukov, Ivan Koněv a další velitelé pod přímým tlakem Stalina, který požadoval útok na široké frontě a rychlé výsledky. Na německé straně Walter Model a jeho 9. armáda, opřená o silně opevněné pozice v lesnatém, bažinatém terénu s mizernou cestní sítí. Model dokázal opakovaně využít obrannou výhodu a sovětské útoky zastavit, často s děsivými ztrátami útočníků.

Proč „bez nábojů“ není jen metafora

Tvrzení o vojácích posílaných do boje bez munice je titulková zkratka, ale ne zcela vzdálená realitě. Historik David Glantz, autor klíčové studie o sovětsko-německé válce, přímo jmenuje nedostatečné zásobování jako jeden z hlavních důvodů opakovaného neúspěchu. K tomu přidává špatnou koordinaci, ukvapené přeskupování jednotek a počasí.

Stavka tlačila na pokračování útoků i tehdy, když operační příprava nebyla dokončena. Výsledek? Jednotky šly do útoku dřív, než se podařilo přisunout dostatek munice, jídla a posil. Nešlo o formulovanou doktrínu „udolat nepřítele mrtvolami“. Šlo o způsob vedení operací, jehož praktický efekt byl od takové doktríny téměř nerozeznatelný.

Nejostřeji to ukazuje operace Mars z listopadu 1942. Žukov ji plánoval jako souběžný úder k operaci Uran u Stalingradu, srovnatelného rozsahu i ambicí. Uran skončil obklíčením Paulusovy armády. Mars skončil krvavým neúspěchem. A následným mlčením.

Čísla, která neseděla do vítězné legendy

Podle Krivošejevových tabulek, nejcitovanějšího sovětského ztrátového přehledu, dosáhly celkové sovětské ztráty v rževsko-vjazemské strategické útočné operaci 776 889 mužů, z toho 272 320 nenahraditelných, tedy mrtvých, nezvěstných a zajatých. Pro srovnání: stalingradská strategická útočná operace stála podle stejného zdroje 485 777 ztrát, kurská obranná operace necelých 178 tisíc.

V širším veřejném prostoru kolují i odhady přesahující milion, protože Krivošejevovy tabulky pokrývají jen oficiálně vymezené operace, zatímco boje u Rževu trvaly čtrnáct měsíců a zahrnovaly víc než jednu operační fázi. Ať už vezmeme konzervativní, nebo vyšší čísla, Ržev patří k nejkrvavějším kapitolám celé východní fronty.

A přesto, bitva jako celek chyběla v sovětské vojenské encyklopedii. Glantz píše, že Mars byl po neúspěchu vytlačen na okraj historiografie mimo jiné kvůli ochraně Žukovovy pověsti. Město Ržev, které mělo před válkou dvacet tisíc obyvatel, bylo podle často citovaného údaje osvobozeno s pouhými 362 přeživšími civilisty.

Němci odešli sami, a to je možná nejhořčí pointa

Paradox rževského mlýnku spočívá v jeho konci. Sovětské ofenzívy výběžek neprolomily. Němci ho opustili dobrovolně v březnu 1943 v rámci operace Büffel. Earl Ziemke v americké vojenské historii Stalingrad to Berlin vysvětluje proč: armádní skupina Střed neměla rezervy, křídla výběžku byla slabá a jeho držení nesloužilo žádnému užitečnému účelu. Büffel zkrátil frontu z přibližně 550 na 177 km (z 340 na 110 mil) a uvolnil německé divize pro nasazení jinde.

Sovětské velení tak zaplatilo stovky tisíc životů za pozice, které protivník nakonec vyklidil z vlastního rozhodnutí. Méně ofenzív, delší příprava, lepší soustředění sil, kontrafaktuál nelze dokázat, ale indicie z dostupných zdrojů mluví jasně.

Pozdní paměť

Stalin osobně navštívil prostor u Rževu 4. a 5. srpna 1943, měsíce po osvobození. Během tohoto pobytu padlo rozhodnutí o prvním dělostřeleckém salutování ve Velké vlastenecké válce. Symbolické gesto, ale na skutečné oficiální uznání bitvy si Ržev musel počkat dalších sedmdesát sedm let. Velký Rževský memoriál sovětskému vojákovi byl otevřen teprve v roce 2020. Česky vyšla Glantzova kniha Největší Žukovova porážka už v roce 2005, Česká televize odvysílala dokumentární díl o Rževu v cyklu Velká vlastenecká válka.

Ržev neukazuje válku „mrtvolami“ jako plán. Ukazuje, co se stane, když fanatický tlak na ofenzívu narazí na nedostatečnou přípravu, špatné zásobování a velení, které neumí, nebo nesmí, říct ne.

Článek Rževský mlýnek na maso. Sovětští generálové posílali vojáky na smrt bez nábojů. Jediná taktika? Udolat nepřítele mrtvolami se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od ochranky k pluku: první roky budování

Stabswache prošla na jaře 1933 výcvikem jako „SS-Sonderkommando Zossen“, pak se přesunula do kasáren v berlínském Lichterfelde, v areálu, kde dnes sídlí Bundesarchiv. Na podzim ji posílilo další komando z Jüterbogu a v listopadu 1933 Hitler jednotku osobně přejmenoval na „Leibstandarte-SS Adolf Hitler“. Název říkal vše: „Leib“ jako osobní, tělesná ochrana, „Standarte“ jako plukový útvar SS. Hitlerův osobní gardový pluk.

V roce 1934 už měl svazek tři prapory a 2 531 mužů. Právě tehdy se Leibstandarte poprvé prokázala jako nástroj vnitřní moci, její příslušníci se podíleli na vraždách při tzv. Noci dlouhých nožů, likvidaci vedení SA. A nebyla to jediná represivní role: do přelomu let 1934 a 1935 zajišťovala LSSAH strážní službu v koncentračním táboře Columbia-Haus v Berlíně. Hitlerova osobní garda tak byla od samého počátku zapletená do nacistického teroru, dávno předtím, než padl první výstřel druhé světové války.

Deset let, šest jmen, celá Evropa

Růst Leibstandarte měl vlastní logiku: každé tažení přineslo víc mužů, víc techniky, nový název.

• Prosinec 1937 — „zesílený pluk“, 3 622 mužů.
• 1938–1939 — pochody do Rakouska, Sudet, v březnu 1939 obsazení zbytku českého státu. Nacistický dokument předložený v Norimberku výslovně uvádí, že v noci před 15. března 1939 jednotky armády a Leibstandarte obsadily Moravskou Ostravu a Vítkovice.
• Září 1939 — Polsko. První frontové nasazení, první doložené válečné zločiny.
• Květen 1940 — Nizozemsko a Francie. Po tažení stav narostl na přibližně 6 500 mužů.
• Jaro 1941 — Balkán a Řecko.
• Léto 1941–1943 — sovětská fronta, včetně Charkova a Kurska.
• Léto 1942 — přezbrojení na motorizovanou divizi.
• Listopad 1942 — přejmenování na pancéřovou granátnickou divizi.
• 3. 11. 1943 — definitivně 1. SS-Panzer-Division „Leibstandarte SS Adolf Hitler“.

Poté ještě severní Itálie, Normandie, Ardeny. Geografický záběr byl mimořádný. Ale klíčový detail: když LSSAH odešla na frontu, Hitlerovu osobní ochranu v Berlíně převzal náhradní prapor a později zvlášť zřízený strážní útvar. Expanze divize nebyla odčerpáním ochranky, byl to politický projekt Hitlera a Himmlera, kteří budovali ozbrojenou SS jako protiváhu tradičního Wehrmachtu.

Mýtus elity versus realita

Pověst „nejlepší divize“ žije dodnes v populární kultuře. Stojí za to ji rozebrat. LSSAH měla privilegovaný nábor, příslušníci byli mladší, ideologicky prověřovaní, fyzicky selektovaní podle Himmlerových „rasových“ kritérií. Podle srovnávací studie sociálního profilu vojáků Waffen-SS bylo asi 75 % příslušníků Waffen-SS členy nějaké nacistické organizace, zatímco u běžné armády to bylo necelých 34 %. Dostávala lepší výzbroj, přednostně tanky a obrněnou techniku. Byla nasazována v klíčových operacích.

Jenže odborné srovnání, jak ho shrnuje recenze na H-Soz-Kult, nedává jednoznačný důkaz, že Waffen-SS jako taková automaticky překonávala srovnatelné útvary Wehrmachtu. Otázka slabšího operačního velení zůstává otevřená. Bezpečnější rámec je „obávaná a fanatická“ než „vojensky bez debat nejlepší“. Elitní status vycházel z kombinace ideologického fanatismu, preferenčního postavení a propagandistické váhy jména, které divize nesla.

Stopa krve: od Polska po Ardeny

Válečné zločiny LSSAH nejsou okrajová poznámka, jsou systematickým vzorcem. V Polsku 1939 první popravy zajatců a civilistů. Ve Francii 1940 masakr britských válečných zajatců u Wormhoutu. V severní Itálii na podzim 1943 vraždy židovských civilistů u Lago Maggiore, podle akademického projektu NS-Täter in Italien byly rozkazy praporních důstojníků vykonávány „bez váhání“. V Belgii v prosinci 1944 nejznámější zločin: masakr u Malmedy, kde bojová skupina Joachima Peipera postřílela desítky amerických válečných zajatců. Ve Stavelotu pak příslušníci LSSAH vraždili civilisty.

Norimberský tribunál neoznačil LSSAH jako samostatnou zločineckou organizaci, ale prohlásil za zločineckou celou SS včetně Waffen-SS. Dietrich dostal za Malmedy 25 let, po deseti byl venku; roku 1957 si odseděl dalších 20 měsíců za podíl na vraždách při Röhmově puči. Peiper byl odsouzen k smrti, trest změněn na doživotí, v roce 1956 propuštěn, a v roce 1976 zemřel při žhářském útoku na svůj dům ve Francii. U řady dalších pachatelů, zejména v italské stopě, stíhání ztroskotalo. Bývalí příslušníci se pak podíleli na budování poválečné apologetické legendy Waffen-SS.

Co zůstalo

Kdo chce dnes vidět místa spojená s LSSAH, může navštívit Bundesarchiv v berlínském Lichterfelde, stojí přímo v areálu bývalých kasáren. U belgického Malmedy funguje muzeum Baugnez 44, památník obětem stojí sto metrů od něj. Na italském Lago Maggiore připomíná vraždy židovských civilistů muzeum v obci Meina.

Leibstandarte SS Adolf Hitler nebyla jen tanková divize s neobvykle širokým záběrem nasazení. Byla od prvního dne nástrojem moci, a od prvního tažení nástrojem zločinu. To druhé se z jejího příběhu nedá oddělit, i když se o to její přeživší po válce usilovně snažili.

Článek Leibstandarte SS Adolf Hitler: z party bodyguardů vyrostla tanková divize, která válcovala celou Evropu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Půlstoletí, kdy se místo pušek brousily tužky

Po porážce Lednového povstání v roce 1864 se v pruském záboru, v provincii Poznaňsko, prosadila myšlenka, že další ozbrojený zryw nemá smysl, dokud za ním nestojí silná společnost. Říkalo se tomu „praca organiczna“, organická práce. Nebyla to rezignace, ale strategie.

V praxi to znamenalo zakládání úvěrních družstev, zemědělských kroužků, knihoven, pěveckých spolků a tělocvičných organizací. Polské děti se učily polsky v tajných kroužcích, polští rolníci si půjčovali od polských záložen, polští řemeslníci se sdružovali v polských ceších. Všechno legálně nebo na hraně legality, pruský stát byl sice nepřátelský, ale předvídatelný. A právě ta předvídatelnost nutila Velkopolany budovat vlastní protiinstituce systematicky, s evidencí, s pravidly, s disciplínou. Naučili se fungovat jako stát uvnitř státu.

Pro českého čtenáře je tu nápadná paralela: stejně jako čeští obrozenci posilovali národ skrze jazyk, školy a hospodářský vzestup uvnitř habsburské monarchie, i Velkopolané rostli „zevnitř systému“. Rozdíl přišel až na konci, v Poznaňsku tato příprava vyústila v ozbrojené převzetí moci.

Prosinec 1918: ne výbuch, ale přepnutí

Na podzim 1918 se Německo hroutilo. Revoluce, abdikace císaře, rady vojáků a dělníků. V Poznaňsku ale chaos nevládl, polské struktury byly připravené. Podle historika Janusze Karwata bylo v regionu zhruba 8 000 až 10 000 dobrovolníků organizovaných ve Straži Ludové, která působila ve 30 ze 42 okresů provincie. Existovaly lidové rady, tajný vojenský štáb i paritní Služba Stráže a Bezpečnosti.

Bezprostřední rozbuška přišla 27. prosince. Ignacy Jan Paderewski, pianista světového jména, ale také diplomat a reprezentant polské věci před Dohodou, přijel do Poznaně s důstojníky spojenecké mise. Němci reagovali provokativní manifestací u hotelu Bazar. Padly výstřely. Ale to, co následovalo, nebylo chaotické pouliční násilí. Během hodin povstalci obsadili kasárna, pošty, nádraží a úřady. Ne proto, že by je zachvátila vlna emocí, ale proto, že věděli, kam jít, co obsadit a kdo velí.

Samotní poznaňští vůdci přitom původně počítali s pozdějším termínem. Okamžik výbuchu byl nahodilý. Připravenost regionu nikoli.

Armáda z německého střihu v polských rukou

Tady vstupuje do příběhu „pruská preciznost“ v nejdoslovnějším smyslu. Když v lednu 1919 převzal velení generál Józef Dowbor-Muśnicki, vědomě ponechal organizační schéma převzaté z německé armády:

• Centrální velení se čtyřmi odděleními
• Síť vojenských okruhů pokrývajících celou provincii
• Systém denních rozkazů distribuovaných kurýry
• Všeobecný odvod ročníků 1897 a 1898

Velká část dobrovolníků už měla vojenský výcvik, sloužili v německé armádě za světové války. Neuměli jen střílet; uměli poslouchat rozkazy, číst mapy, organizovat zásobování. Povstalecká armáda se během týdnů proměnila z improvizovaných oddílů v pravidelnou sílu čítající desítky tisíc mužů, natolik disciplinovanou, že později poslala divizi a jezdeckou brigádu i na východní frontu.

Poláci v Poznaňsku neporazili pruský systém navzdory tomu, že v něm žili. Porazili ho částečně díky tomu, že se v něm naučili organizovat, a v momentu rozkladu to uměli lépe než jejich rozpadající se protivník.

Trevír a Versailles: diplomacie jako pojistka

Vojenský úspěch sám o sobě nestačil. V únoru 1919 Německo shromáždilo síly k protiofenzívě. A tady zasáhl někdo zvenčí. Maršál Ferdinand Foch 16. února v Trevíru pohrozil Němcům přerušením příměří, což by znamenalo obnovení války s celou Dohodou. Německo ustoupilo. Do prodlouženého příměří byla vložena klauzule o okamžitém zastavení ofenzivních akcí proti Polákům v Poznaňsku.

Front se zmrazil. Povstání dostalo mezinárodní ochranný rámec. A ve Versailles pak mírová smlouva potvrdila, že Velkopolsko patří obnovenému Polsku. Vojenský zisk se stal diplomatickým faktem.

Právě tato kombinace, připravená společnost, oslabený protivník a mezinárodní okno příležitosti, je to, co žádné z předchozích polských povstání nemělo současně.

Proč vítězové prohrávají v paměti

Paradoxně je Velkopolské povstání v polském kulturním povědomí stále méně přítomné než poražená Varšava 1944 nebo romantické Lednové povstání. Chybí mu jedna ikonická tvář, velkofilmové zpracování, kanonizované obrazy utrpení. Vítězství je méně fotogenické než porážka. V éře komunistického Polska navíc paměť povstání fungovala selektivně, režim neměl zájem oslavovat úspěch, který vyrostl z občanské samosprávy a spolkového kapitalismu.

Teprve v roce 2021 se 27. prosinec stal státním svátkem, Národním dnem vítězného Velkopolského povstání. Oficiální vládní portál ho označuje za „největší vítězný polský zryw niepodległościowy“.

Nejdůležitější lekce Velkopolska není jak povstat. Je to jak si ještě před prvními výstřely vybudovat společnost, která po nich umí fungovat jako stát. Tuhle lekci žádný jiný polský zryw nedokázal zopakovat.

Článek Jediné polské povstání, které skutečně zvítězilo. Tajemství úspěchu spočívalo v pruské preciznosti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj probíhal ještě za Výmaru

Nebelwerfer začali němečtí odborníci pod vedením Rudolfa Nebela vyvíjet již v roce 1927. Nebel byl sice po roce 1934 z výzkumu vyloučen, ale jeho jméno – česky „mlha“ – zůstalo, a jeho dílo je známo jako „Pokladač mlhy“. Rakety měly oficiálně sloužit k zamlžování bojiště nebo měst během náletů. Aerosol v nich obsažený šlo nicméně snadno zaměnit za bojový plyn. Takovou zbraň však mělo Německo přísně zakázáno Versaillskou smlouvou.

Velké ruské válečné lodě pod palbou kritiky. Torpédoborce třídy Udaloj ukazují slabost, od níž dává i Kreml ruce pryč

První prototyp rakety byl hotov v roce 1934. Odpalovací zařízení připomínalo granátomet a bylo zavedeno jen několik kusů, ale koncepce rakety zůstala do budoucna zachována. Od sovětské, ale i americké konkurence se značně lišila – hlavici tvořil aerodynamický kryt, za nímž bylo tělo s pomalu hořícím palivem, které tvořil černý nebo lisovaný diglykolový prach.

iZdroj fotografie: Public Domain

Tělo rakety bylo zakončeno 28 mírně zešikmenými tryskami, které ji nejenom hnaly vpřed, ale také zajišťovaly její rotaci, a tedy udržovaly její směr a přesnost. Teprve na konci rakety byla bojová hlavice z roznětkou. Nálož měla mít co největší fragmentační sálu a střelu zničit nikoliv při dopadu, ale ještě nad cílem.

První verze měla těžšího nástupce

Oproti konkurenčním raketometům byl Nebelwerfer 41 opravdu těžkou vahou. Střela s průměrem 150 milimetrů měla hmotnost 34,2 kilogramů, z čehož 6,5 kilogramů tvořilo palivo a 2,4 kilogramu vážila výbušná hlavice. Armádní Zpravodaj připomíná, že byly rakety odpalovány elektronicky a převáženy na lafetě z protitankového děla Pak 36.

Ruské tanky T-80BVM mají od roku 2025 zásadní vylepšení, která zvyšují jejich přežití na bojišti

Šest tubusů s raketami o délce 1,3 metru bylo uspořádáno do kruhu připomínajícího bubínek revolveru, a v každé hlavni byly vylisovány tři vodící lišty. Hmotnost prázdného zařízení byla 540 kg, ale s tím, co přišlo, šlo o lehkou váhu. V roce 1942 přišla do služby verze Nebelwerfer 42 ráže 210 mm s raketou vážící 110 kg s hlavicí 38,6 kg. Kvůli hmotnosti měl její přepravník jen 5 tubusů, a po vložení speciální vložky z něj šlo odpalovat i 150mm rakety.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Dostřel se pohyboval od 200 do 7 900 metrů, a v ideálních podmínkách dokázala dobře vycvičená posádka znovu nabít za 90 sekund (těžkou verzi za 5 minut). K dispozici byly fragmentační, zápalné, chemické (tedy i mlhotvorné) a propagandistické (obsahující letáky) hlavice. Pro 21cm verzi nicméně vznikly jenom fragmentační a osádku tvořili čtyři muži.

Na Kaťušu německá Nebelwerfer neměl

Výroba v letech 1940 až 1945 dala vzniknout celkem 5 789 raketometům Nebelwerfer 41 a 1 487 těžším Nebelwerfer 42. Z druhého typu vycházela i letecká raketa, která měla rozhánět spojenecké bombardovací svazy. V praxi však Werfer-Granate 21 naprosto selhal a Luftwaffe se jej brzy zbavila. Na zemi pak „Pozemní Stuka“, jak jí přezdívali Němci, vcelku uspěla.

S opakovačkou Mannlicher M1895 šli naši pradědečkové do velké války. Brzy ji začali proklínat, ČSR se jí chtěla všemožně zbavit

Byla vysoce účinná proti pěchotě, lehkým a plošným cílům. Němci mluvili o „změkčení pozic nepřítele“. Rakety však měly velký rozptyl a nešlo s nimi vést, na rozdíl od BM-13 Kaťuša, přesnou bodovou palbu, a nebyly ani účinné proti tankům. Sověti jí přezdívali Išák (osel), neboť jim připomínal jeho hýkání, a západní Spojenci zase Screaming Mimi (vřeštící mimino).

iZdroj fotografie: Public Domain

Velkou nevýhodou Nebelwelferu byla nízká mobilita a čtvrt kilometru dlouhá dýmová stopa, která po jeho použití vznikala. Místo odpalu se tak stalo okamžitě cílem palby protivníka, kvůli čemuž měly mnohé jednotky 100% ztráty a musely být několikrát znovu zformovány. Na polopásovem podvozku Opel Maultier proto vznikl pancéřovaný Panzerwerfer, který byl značně přetížený a v terénu zapadal. Jeden kus Nebelwerferu vlastní i muzeum v Lešanech.

Článek Německý Nebelwerfer 41 zvaný „kvílející smrt“ demoralizoval Rudou armádu i západní Spojence. Horší už byla jen Kaťuša se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Francie to nestihla, 2 000 si jich vzala Británie

Celá historie „Jimmiho“, u nás „Džímsa“ (z GMC – dží – em- sí), jak začali CCKW přezdívat, začala v roce 1939. Po vypuknutí války v Evropě pak hledaly Francie a Velké Británie jakoukoliv možnost, jak ulevit svému přetíženému průmyslu a rychle dozbrojit. Obrátily se především na Ameriku, kde Yellow, součást koncernu General Motor Company, z města Pontiac, nabídla řešení.

S opakovačkou Mannlicher M1895 šli naši pradědečkové do velké války. Brzy ji začali proklínat, ČSR se jí chtěla všemožně zbavit

Svůj civilní nákladní model ACX-353 6×6 společnost militarizovala s označením ACKWX-353 nabídla spojencům. Objednávka na 2 000 kusů na sebe nenechala dlouho čekat, jenomže než do Francie dorazilo byť jenom jedno jediné auto, ocitla se Paříž pod německým náporem a v červnu 1940 padla, takže všech 2 000 náklaďáků skončilo v Británii.

iZdroj fotografie: Public Domain

Tou dobou už měl ovšem GMC nového zákazníka. Zatím pacifismem nasáklá Amerika začala potichu zbrojit, a pochopitelně bylo třeba i vojenských náklaďáků. Původní typ pro Evropany se však dočkal několika změn. Byla upravena kabina, maska a blatníky, a též dostal silnější motor a posílený rám. Tím byl CCKW na světě a již v lednu 1941 se rozjely výrobní linky naplno.

Krása CCKW byla v jednoduchosti

Během války vznikaly dvě verze lišící se rozvorem. CCKW 352 ho měla 3 683 mm, a CCKW 353 zase 4165,6 mm. Obě šlo na první pohled rozeznat podle nádrže – 352 měla dlouhou nádrž za kabinou s hrdly na obou stranách a sloužila i jako držák rezervních kol; měla též sloužit jako dělostřelecký tahač, ale od toho armáda upustila. Naopak nádrž 353 měla hrdlo jen na pravé straně.

Rusko je agresivní, pochopte to. Za posledních 100 let napadlo 17 zemí, některé i víckrát. Na něj ale žádná z nich neútočila

Rozměry základní verze byly na délku 6,86 metrů, na šířku 2,24 metrů, a na výšku 2,77 metrů, kdežto pohotovostní hmotnost 5 400 kilogramů a nosnost 2,5 tuny. Srdcem nákladního vozu byl benzinový šestiválec GMC 269 o výkonu 68,2 kW (91,5 koní), a později GMC 270 s výkonem 78 kW (104 koní). Maximální povolená rychlost byla na silnici 72 km/h, ale pamětníci prý rozjeli Džimisu až na „kilo“. Spotřeba byla 35 l na 100 km na silnici.

iZdroj fotografie: Public Domain

Benzín byl zvolen proto, aby nedocházelo ke komplikacím v zásobování, a také proto, že byl motor mimořádně spolehlivý. Hladký chod zajištovala suchá lamelová 5stupňová spojka, která však vyžadovala časté seřizování, zatímco brzdy byly kapalinové a odpružení zajišťovala osvědčená listová péra. Původní kabina byla celokovová, ale od roku 1943 pak vozidla dodávala jenom s plátěnou střechou. To nejenom ušetřilo materiál, ale také byla zjednodušena doprava lodí. I původně ocelová korby byla pak nahrazena dřevěnou, což ušetřilo 400 kg oceli.

Němci byli šokovaní; věděli, že je konec

Brzy se výhody konstrukce Jimmiho projevily – spolehlivost, odolnost, praktická konstrukce se snadným přístupem k motoru. Americká armáda ho doslova hltala a brala po statisících, uspokojovat potřeby nebylo snadné. Celkem bylo vyrobeno 562 500 vozidel CCKW (včetně obojživelné verze DUKW), a vzniklo i mnoho nástavbových verzí – vedle valníků a sklápěček to byly i skříňové včetně vojáky nejnenáviděnější – zubařské ordinace.

Nejhorších Hitlerových řezníků se štítili i esesáci. Sami za strašné zločiny velitele ruských kolaborantů jednotky RONA tajně popravili

Mnohé Džimsy měly kruhové střeliště pro těžký kulomet M2 Browning nad sedadlem spolujezdce, a na korbu pak mohla být uložena protiletadlová věž Maxon spojující hned čtyři. V Sovětském svazu nesly zase obávané raketomety BM-13, tedy Kaťuše. Hlavní však bylo zásobování. Bez něj by slavný Red Ball Express, který zásoboval spojenecké armády po dni D, nikdy nebyl tak výkonný. Stejně tak operace v Pacifiku by bez CCKW nešly tak dobře.

iZdroj fotografie: Public Domain

Jimmiho ocenili i Němci. Ukořistěné vozidlo v roce 1944 ohodnotili jako velmi robustní a chytře vyrobené, a nejvíce je šokovalo výrobní číslo. Sami tolik náklaďáků za války nevyrobili. Po válce potom našlo CCKW uplatnění v civilu, a také u nás byly Džímsy často na silnici ještě do 60. let 20. století. Francouzská armáda se dokonce posledních z nich zbavila teprve v roce 2000. V mnoha zemích jsou však více než 80 let staří veteráni stále v plné akci.

Článek Když ho Němci ukořistili, pochopili, že prohráli válku. Náklaďák CCKW byl tažným koněm, sílu měl hlavně v jednoduchosti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kochová byla ženou velitele Buchenwaldu

Ilse Kochová se narodila v roce 1906 a ve svých 26 letech se stala členkou NSDAP. Wikipedia uvádí, že se seznámila a později vdala za Karla-Otto Kocha, který se v roce 1937 stal velitelem koncentračního tábora Buchenwald. A právě v této době se měla Kochová dopouštět těch nejzávažnějších zločinů. Její manžel byl kvůli korupci a dalším zločinům nejprve přeložen do velení jiného tábora, a nakonec také odsouzen a v roce 1945 těsně před koncem války popraven. Jeho žena nicméně přežila, a teprve poté vyšlo najevo, co byla vlastně zač.

iZdroj fotografie: Public Domain

Vězňové na ženu, kterou kvůli její brutalitě přezdívali Buchenwaldská čarodějnice, nezapomněli, a Američané ji nakonec zatkli a postavili před soud. History uvádí, že podle obvinění měla vybírat židovské vězně s propracovanými tetováními a nechávat je zabíjet, ale to by nebylo to nejhorší. Z jejich kůže si nechala vyrábět stínidla na lampy, fotoalba a rukavice. Před vězni chodila nahá a kdo se na ni podíval, toho měla nechat zbít nebo zabít. Nakonec byla odsouzena jenom ke krátkému trestu, protože se jí nepodařilo mnohá z obvinění prokázat.

Německý soud byl nemilosrdný

Případ vyvolal veřejné pohoršení, a tak Kochová stanula před soudem znovu, ale před německým, uvádí LiberationRoute. I tehdy měl soudce s mnoha důkazy problém, ale nakonec byl verdikt nekompromisní. Za těžké újmy na zdraví, podněcování k pokusu o vraždu a podněcování k vraždě ji odsoudil na doživotí. V té době již začala Kochová trpět psychickými potížemi, které se během jejího věznění prohlubovaly, a v roce 1967 se ve své cele oběsila.

Jedna z historických zakázek na F-35A v troskách. Letectvo zkoumá švédskou nabídku na Gripeny E/F

Zda vše, z čeho byla obviněna, Kochová spáchala, nelze podle názoru Armádního Zpravodaje sice prokázat, ovšem mnohé výpovědi svědků a bývalých vězňů nasvědčují tomu, že to byla pravda, přestože u ní stínítka či předměty z lidské kůže nebyly nelezeny, i když jinde existovaly. Problémem nejspíše bylo, že mnozí z vězňů, kteří její řádění zažili, nakonec koncentrační tábor nepřežili. V druhé polovině války už pak Kochová neměla moc někoho týrat.

Článek Jedna z nejznámějších nacistek se „proslavila“ až po konci 2. světové války. Ilse Kochovou přezdívali Buchenwaldská čarodějnice se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Republika pana učitele

Už za cara měla Lokoť velmi výjimečné postavení a byla centrem obchodu a řemesel; proto tam ostatně bolševiky nijak nemilovali. Ještě před příchodem Němců se do čela samosprávy postavil učitel fyziky a bývalý bělogvardějec Konstantin Pavlovič Voskobojnikov, jemuž se podařilo získat důvěru Němců, a ti ji proto v listopadu podpořili.

Perfektní načasování, Ukrajina si oddychla. Jenom den před masivním ruským útokem dostala zbraně, díky nimž ho ustála

Úmysl nacistů byl dvojí. V první řadě chtěli oblast využít propagandisticky, jako lákadlo k přeběhnutí. V druhé řadě pak měla experimentální „sebeokupace“ zajistit jejich týl a uvolnit jim jednotky pro frontu. Obojí lze označit za dočasný úspěch. V Lokoti se skutečně vydařilo vytvořit poměrně funkční zřízení se silně antisemitskou ideologií.

iZdroj: Autor neznámý / Public Domain

Na území o rozloze 10 280 km čtverečních se zhruba 580 000 obyvateli fungovaly vlastní soudy, školy i policie, a brzy se zformovaly i ozbrojené síly. Ty zpočátku měly jenom kolem 200 mužů, ale záhy se ukázalo, že jich je třeba, jelikož v oblasti narůstala partyzánská činnost, jejímž výsledkem byl v lednu 1942 dokonce úspěšný útok na vůdce samosprávy Voskobojnikova. Do čela „republiky“ se posléze dostal Bronislav Vladislavovič Kaminskij.

A zrodila se RONA, nejprve z 200 mužů

Kaminskij, bývalý vězeň gulagu a inženýr v lihovaru německo-polského původu, měl větší ambice. Zformoval silnější ozbrojené jednotky, které pojmenoval jako RONA (Russkaya osvoboditel’naya narodnaya armiya, RONA), tedy Ruská osvobozenecká lidoví armáda. Ta měla už na začátku roku 1942 rovných 1 700 mužů, kteří byli vyzbrojeni sovětskými zbraněmi, a dokonce měli i několik děl a tanků, včetně středního T-34 a těžkého KV-1.

Výroba se zastavila, ruské letectvo nedostalo ani jeden nový Suchoj Su-57. Dává to smysl, nepotřebuje je

RONA se v boji osvědčila, partyzáni byli na ústupu. Jenže situace na bojišti se začala měnit a na konci roku 1942 vyhlásil Kaminskij mobilizaci. Do RONA byli odvedeni, většinou násilím, mladí muži ročníky 1922 až 1925. Na konci roku 1942 dosáhla RONA svého početního maxima mezi 10 000 až 12 000 muži. Je však třeba podoktnout, že dezerce byla velká.

iZdroj fotografie: Public Domain

Armáda byla schopna až do léta 1943 partizánské hnutí, ačkoliv i díky velení bývalých sovětských důstojníků, udržet na uzdě. Cena však byla krvavá. Bylo popraveno až 10 000 civilistů, z čehož bylo minimálně 230 upáleno a 24 osad vyvražděno do posledního obyvatele. Po bitvě u Kursku se v ohrožení ocitla i Lokoť. Kaminskij proto sebral svůj majetek, vojáky a činitele s rodinami (kolem 30 000 osob) a vzal do zaječích. V okolí samosprávy zůstalo jenom několik skupin, které více než boj za svou věc zajímala kořist. Zlikvidováni byli až v roce 1951.  

Ve společenství řezníků

Kaminskij se s muži stáhl do běloruského města Lepel, kde se pokusil o model z Lokotě, ale narazil na odpor místních. RONA byla v neustálém boji a zmenšovala se, nespokojenost narůstala, až chtěl plukovník Tarasov s jednotkou dezertovat, ale Kaminskij se o tom dozvěděl a nechal jej pověsit i s jeho důstojníky. V červnu pak přišla nabídka, která se neodmítá.

Ne jestli, ale kdy. „Pád Pokrovsku je otázkou času,“ přiznává odborník. Ukrajinci ale pořád drží až 30 % města

Heinrich Himmler se rozhodl zařadit RONA do Waffen SS. Z Kaminského armády se měla stát 29. Waffen-Grenadier Division der SS (russische Nr. 1), a z Kaminského se stal Waffen-Brigadeführer der SS. Stav jednotky byl však takový, že byla zařazena jako SS Sturmbrigade RONA, tedy jako Útočná brigáda RONA. Častěji se ji však říkalo podle velitele – Kaminského brigáda.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Himmler měl s Kaminskim své plány. V první řadě doufal, že získá do stavu svého černého řádu zkušené bojovníky a rozšíří tak jeho bojovou sílu, ale jakožto starý intrikán měl i sekundární úmysl – Kaminskij a jeho muži měli tvořit protiváhu generálu Andreji Vlasovovi. Brzy se však ukázalo, že naděje a přání říšského vůdce budou velmi hořce zklamány.

Kaminského vojáci se hnusili i Němcům

Síly jednotky RONA se tehdy smrskly na zhruba 3 000 vojáků, s nimiž táhlo asi 7 000 civilistů a 2 000 ukradených krav. V červnu a červenci 1944 se tato podivná skupina usadila v Polsku, ovšem vojáci měli být odesláni do Maďarska a přecvičeni a přezbrojeni. 01. srpna 1944 však vypuklo varšavské povstání. Z 1 700 mužů byl vytvořen prapor, který byl odeslán do vzbouřeného města, zatímco zbytek RONA skončil v Jižním Německu na polních pracích.

Rozhovor: Rusové jsou vyděšení z houfnic M777. Dělostřelecký poručík se podělil o zkušenosti z bojů

Do čela vojáků ve Varšavě se postavil Ivan Frolov. Jenomže RONA neměla s válčením ve městě zkušenosti a vojáci se pustili do vraždění civilistů a rabování. Když nakonec dobyli opěrné body, zajímal je především alkohol, a brzy se za ním rozprchli. Po dobytí sirotčince u Jezulátka, kde byla povstalecká nemocnice, pacienty postříleli a sestry znásilnili. Celkově měla na rukách vojáků RONA ulpět krev až 15 000 civilistů při ztrátě 800 mužů.    

iZdroj fotografie: Johannes Dorn / Creative Commons / CC BY-SA

Dokonce i Němci byli z takového barbarství v šoku. Kaminskij však po jejich nátlaku odmítl vydat rozkaz k ukáznění, už prý trpěli dost, tak proč si na nepřátelích nepomoci. Němci jej proto postavili před polní soud a popravili. Z obav z reakce poté postříleli i jeho podřízených a jeho auto, které polili husí krví a tvrdili, že Kaminského zavraždili Poláci. V říjnu po stažení se na Slovensko byla RONA rozpuštěna a zbytek vojáků převelen k formující se ROA.

Článek Nejhorších Hitlerových řezníků se štítili i esesáci. Sami za strašné zločiny velitele ruských kolaborantů jednotky RONA tajně popravili se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Obrněnec na americkém základě

V roce 1930 se podařil Fordu „obchod století“. Do SSSR prodala licenci svého nákladního vozu AA, a ten nelenil. Spojil se s firmou Tmketen, která vyvinula konverzní sadu, díky níž šlo přestavět americký 4×4 na 6×4. Ve Spojených státech s tím nepochodil, ale doma to byl absolutní úspěch, a roku 1934 začal verzi AAA vyrábět v Nižním Novgorodu v továrně GAZ.

Ne jestli, ale kdy. „Pád Pokrovsku je otázkou času,“ přiznává odborník. Ukrajinci ale pořád drží až 30 % města

Podvozek měl i velký vojenský potenciál a brzy na něm vznikly obrněnce BA-3 a BA-6, a vývojem z nich pak v roce 1938 také BA-10. Ten lze označit za vrchol klasických obrněných konstrukcí. Jeho základem byla civilní šasi a motor, na němž vznikla jednoduchá hranatá pancéřová nástavba, nejčastěji nýtovaná, a stroj byl často vybaven jenom kulomety.    

iZdroj fotografie: Richard Allen / Creative Commons / CC BY-SA

Výhodou byla nízká cena, nepotřeba speciálního výcviku posádek a rychlý vývoj i výroba. Nevýhodou ovšem chabé pancéřování, nízká průchodnost terénem a nedobré jízdní vlastnosti kvůli přetížení podvozku. Téměř všech těchto nedostatků se však tvůrci BA-10 z Ižovského závodu v Leningradě s úspěchem vyhnuli a stvořili opravdu schopný stroj.

BA-10 byl lehký tank na kolech

Podvozek GAZ-AAA byl pro BA-10 zkrácen o 70 cm na délku 4,65 m, což vedlo ke snížení hmotnosti celého vozidla a vylepšení jízdních vlastností. Jeho šířka zůstala 2,07 m a výška byla poměrně hodně 2,19 m, ovšem vážil jenom 5,14 tun. Pancéřování korby pak dosahovalo síly od 6 mm na zádi po 15 mm na přídi, a navíc bylo zkosené. Velkou úsporu váhy umožnilo, že byla korba svařovaná – nýty k ní bylo připevněno jenom vnitřní vybavení.

Analýza prokázala, že raketa Orešnik postrádala naváděcí systém bojové hlavice. Že něco trefil, byla spíše náhoda

To notně zvyšovalo s bezpečnost posádky. BA-10 poháněl benzinový motor GAZ M1 s výkonem 36 kW (50 koní), s nímž dosahovalo rychlosti na silnici až 55km/h, ovšem v terénu méně, zatímco železniční verze pak dokonce zvládla až 90km/h. Dojezd byl se dvěma nádržemi na 54,5 litrů až 300 km na silnici a 200 km v terénu. Pohyb v terénu přitom podporovaly i rezervní pneumatiky umístěné na bocích, které pomáhaly překonat výmoly.

iZdroj fotografie: Msgevans00 / Creative Commons / CC BY-SA

Hlavní zbraní BA-10 bylo 45mm tankové dělo model 1932/38 (20-K), do něhož měli vojáci fragmentační a průraznou munici. Doplňovaly ho pak dva kulomety DT ráže 7,62 mm, jeden ve věži a druhý v trupu. Pro dělo byla zásoba 49 granátů a pro kulomety 2 049 nábojů. Překvapivě bylo dbáno i na bezpečnost a pohodlí posádky, která měla ve vozidle dost místa.

Všemi oblíbený frontový dříč

Během let 1938 až 1941 bylo vyrobeno 3 392 obrněných vozů BA-10, a existovala i specializovaná verze pro pohyb po kolejích a jejich ochranu. V prototypu zůstala verze s dieslovým motorem a s polopásem, což byl typ vozidla technicky náročný, ale německý transportér Sd.Kfz.251 se ukazoval jako velmi schopný. Výroba BA-10 nebyla ukončena dobrovolně, po obklíčení Leningradu byl odseknut proud podvozků do města, což ji přerušilo.

Šokující cena války proti Ukrajině. Rusko se topí ve výdajích, které silně nezvládá. A bude hůře

Poprvé byly BA-10 nasazeny v boji s Japonci u Chalchyn Golu v roce 1938, a v letech 1939 až 1940 potom v zimní válce. V obou případech se velmi osvědčily. V terénu jim pomáhala i jednoduchá „vychytávka“ – kovový pás spojující zadní kola dokázal značně zlepšit pohyb v terénu. Kvality BA-10 ocenili také Finové, kteří jich několik desítek ukořistili a aktivně využívali. Po začátku Velké vlastenecké války se však situace začala obracet v neprospěch BA-10.

iZdroj fotografie: topwar / Creative Commons / CC BY-SA

 V prvních dnech války bylo nepřítelem zničeno nebo ukořistěno 1 100 vozidel BA-10. Němci je zařadili do výzbroje pod označením Panzerspähwagen Ba 10 203(r), ale jak zjistili i oni, technicky rychle stárla. Nedostatečný byl především pancíř, pročež byla stažena z první linie do týlové služby. Několik jich dokonce měla ve službě ROA v roce 1945 v Čechách. Poslední boj vedla BA-10 s Japonci v srpnu 1945, ale Finové své miláčky vyřadili až v roce 1952.  

Článek Sovětský obrněný automobil BA-10 byl světovou špičkou se šikovnou vychytávkou. Finové a Němci se o kořistní kusy prali se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Němci vystavili komnatu v Königsbergu

Jantarová komnata byla vlastně místnost obložená panely s jantarem, které jí dodávaly unikátní nazlátlý nádech, a její součástí byl i speciálně navržený nábytek. Wikipedia uvádí, že vznikla na začátku 18. století pro pruského císaře Fridricha I, ovšem v roce 1716 ji Prusové darovali ruskému carovi Petru I. Velikému. Jenomže když německá armáda táhla na SSSR, nestačili ji Sověti v roce 1941 z Kateřinského paláce zachránit, a tak ji ukradla a vystavila na dnes již neexistujícím hradě v Königsbergu, tedy dnešním Kaliningradu.

Slovensko zachraňuje zoufale špatná BMP-1. Spustila výrobu unikátního pancéřovaného trupu, aby je vrátila na bojiště

Tam byla až do začátku roku 1945, kdy odtud začali Němci ustupovat. Komnata byla rozebrána do beden, ale jejich osud je neznámý. HistoryNet uvádí, že byly ve sklepení zámku, takže mohly být zničeny při bombardování, ale existují i teorie, že mohly skončit na dně Baltu při potopení nějakého z evakuačních plavidel. Možností také je, že jsou někde ukryté. Opakovaně po nich pátrali různí hledači pokladů, hlavně na území Německa, ovšem rovněž na území Česka v Krušných horách, což bylo tehdy území říše.

Ani ve vraku lodi komnata nebyla

Občas se dostanou na světlo zprávy, které by mohly při pátrání po Jantarové komnatě naznačovat úspěch. Například objevení vraku evakuační lodi Karlsruhe v roce 2020, uvádí History, ale nakonec o ní nebyly žádné známky nalezeny. V roce 1997 se pak detektivům podařilo objevit několik kusů z Jantarové komnaty v Německu, nešlo ale o hlavní panely. Jednalo se o části, které zcizil při balení jeden z německých vojáků, a nakonec byly vráceny Rusku.

iZdroj fotografie:

V roce 2003 byla v Kateřinském paláci nedaleko Petrohradu otevřena věrná replika Jantarové komnaty, takže mohou návštěvníci opět vidět její krásu. Jestli se podaří někdy nalézt tu původní, je velikou otázkou, na níž nikdo nezná odpověď. I když se většina odborníků shoduje, že jantar nejspíš roztál při požárech během bombardování Königsbergu, stále existuje šance, i když malá. A hledačů pokladů, kteří to nevzdávají, je také slušný počet.

Článek Kde je Jantarová komnata ruského cara Petra I. Velikého? Poklad, který zmizel beze stopy, zavedl hledače i do Krušných hor se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vojáci měli Spojencům znepříjemnit postup

Operace Wehrwolfu začaly v roce 1944, a za myšlenkou stáli Heinrich Himmler a Hans-Adolf Prutzmann. WarHistoryOnline uvádí, že se mělo jednat o činnost vycvičených vojáků v týlu nepřítele, podobně jako u komand. V podstatě měli přepadávat cenné cíle, narušovat komunikační linie a další, aby tak zpomalovali postup německých protivníků. Inspiraci mohli Němci hledat u partyzánských oddílů na jimi okupovaných územích.

„Werwolf“ terror has failed to materialise: most Nazi-trained saboteurs were boys too young for military service, or a few fanatics now in hiding across Germany. No Allied occupying troops have been attacked by Werewolves. pic.twitter.com/8fK7JE8Vbv

— Second World War tweets from 1941 (@RealTimeWWII) August 13, 2023

Později ovšem začalo být jasné, že se Spojenci dostanou na území samotného Německa. Členové Werwolfu se tak měli schovávat mezi nimi a získávat od nich i pomoc, například ve formě informací, potravin a dalšího. Na území Německa také vznikly zakopané sklady zbraní a jiných zásob, díky nimž měli členové Werwolfu moci působit ještě dlouho po příchodu Spojenců. Některé sklady byly samozřejmě i v Československu, zvláště v Sudetech, kde žila početná německá komunita, a lze he tam objevit dodnes, zatímco jiné už byly nalezeny.

Budoucnost bez vojáků ukázal robopes CODiAQ. Zvládne podmínky jako člověk, ale útočí skrytě, aniž by se prozradil

Německá propaganda uměla přípravu Werwolfu velmi dobře prodat a informace o pronikly i do západního tisku, a tak se mnozí spojenečtí velitelé opravdu obávali. Wikipedia uvádí, že sice existovala výcviková střediska, jejichž absolventi měli být dobře vybavení, ale mnoho plánů zůstalo na papíře a v propagandistických materiálech. V realitě se ozbrojené síly nechtěly vzdát svého vybavení, kterého měly stále méně, a o zakopaných zásobách vědělo málo lidí.

Akce Werwolfu možná zasáhla Ústecko

Členům Werwolfu se opravdu na konci války i nějakou dobu po jejím skončení povedlo několik akcí. Připisována jim je vražda starosty Cách spolupracujícího se Spojenci, a přihlásili se i k atentátům na některé spojenecké důstojníky. Třeba na území Česka mají mít na svědomí útok na muniční sklad u Ústí nad Labem, který následně vedl k pogromu na tamní německé obyvatelstvo. Armádní Zpravodaj dodává, že přesnou příčinu výbuchu se objasnit nepodařilo.

iZdroj fotografie: Uživatel Wolfmann / Creative Commons / CC BY-SA

Spojenecká vojska byla připravena na to, že se budou muset se členy Werwolfu tvrdě utkávat, ale podobně jako zprávy o nacistické pevnosti v Alpách, se realita ukázala úplně jiná. SmithsOnianMag uvádí, že byla většina obyvatel Německa po válce silně vyčerpaná a neměla zájem se na nějaké podvratné činnosti podílet. Útoky tak byly spíše sporadické od zatvrzelých odbojářů a trvaly zhruba do roku 1947, kdy se podařilo situaci stabilizovat.

Storm Shadow pronikla ruskou PVO a vzala Rusům „vítr z plachet“. Zasáhla chemičku, která je pro armádu klíčová

V některých případech dokonce propaganda o Werwolfu mohla Němcům škodit, protože byli vystaveni opatřením a odvetám vítězných sil s cílem působení Werwolfu potlačit, což vedlo ke zbytečným obětem. Britové a Američané měli v táborech zadržovat až 100 tisíc Němců s cílem zamezit akcím skupiny. Sověti však byli drsnější a na jimi obsazeném území zatkli asi 10 tisíc převážně mladých mužů, často bez důkazů, a poslali je do táborů – asi 1/2 z nich zemřela.

Článek Werwolf: Tajná armáda SS měla po pádu Hitlera zabránit obsazení Německa. Její skrýše jsou dodnes také v ČR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Všestranným řešením se stal „polopás“

Kolové automobily neměly v této době velký průchod terénem, a s těžkou pancéřovou kabinou se ještě zhoršil. Jenomže čistě pásová vozidla byla zase příliš drahá – řešením tak bylo vozidlo polopásové. To bylo relativně cenově dostupné, mělo dobré jízdní vlastnosti i nosnost. Zrak Wehrmachtu proto padl na dělostřelecký tahač Sd.Kfz. 11.

Ten byl vyvinut v letech 1934 až 1938 berlínskou firmou Hanomag, a měl zvládnout v tahu těžkou houfnici 10,5 cm leFH 18 a odvézt munici i šestičlennou posádku. Šaši tedy bylo pro nový transportér naprosto ideální. Na začátku roku 1938 na jeho základě vznikla nýtovaná pancéřová nástavba pro dva členy posádky a desetičlenné družstvo; Sd.Kfz.251 byl na světě.

iZdroj fotografie: Simon Q / Creative Commons / CC BY-SA

Řízení polopásu bylo přitom stejné jako u kolového vozidla. Řidič ovládal přední kolovou nápravu volantem, která byla připojena i na pásy. Ty zase reagovaly stejně jako u tanku, tedy při změně směru zastavením nebo zpomalením. Výhodou byla velká manévrovatelnost – Sd.Kfz.251 se dokázal otočit na 11 metrech. Nevýhodou však byla velká složitost podvozku.

Všeuměl pro všechny případy

Rozměry Sd.Kfz.251 se po celou válku nezměnily – délka 5,9 m, šířka 2,1 m a výška 1,7 m. Jak již bylo předestřeno, důležitou roli hrálo pancéřování – čelo mělo sílu 14,5 milimetrů, kryt motoru potom 10 milimetrů, kdežto boky 8 milimetrů, a dno 6 milimetrů. Strop obrněnec postrádal, což se ukázalo jako problém, který Němci do konce války nevyřešili.

Všechny hrany korby byly zkoseny, což posilovalo silu pancíře, neboť na něj granáty nepřítele z žádné strany nedopadaly kolmo. Pohon pak zajišťoval motor Maybach Hl42, benzínový šestiválec o obsahu 4,2 litru s maximálním výkonem 75 kW (100 koní). Maximální rychlost na silnici a na rovném terénu byla 51 km/h, v terénu pak dosahovala 21 km/h. Velmi zajímavou „vychytávkou“ na tu dobu byla 160litrová nádrž v podlaze.

iZdroj fotografie: baku13 / Creative Commons / CC BY-SA

Výhodou bylo, že se hrdlo nádrže nacházelo uvnitř, a palivo šlo doplňovat z kanystrů i za jízdy. Peklo ovšem nastalo po najetí na minu. Dojezd „dvě-stě-padesát-jedničky“ byl 300 km a hmotnost, pokud byla zcela prázdná, vycházela na 6,5 tun, ale maximální uvezla 8,9 tun, a k tomu mohla ještě táhnout 2,7 tuny těžký přívěs.

Oblíbený základ pro řadu vozidel

Celkem bylo za války vyrobeno, kdy část produkce běžela i v Plzni a České Lípě, asi 15 600 Sd.Kfz.251 všech verzí. Nejpočetnější však byla zjednodušená válečná verze D, která byla namísto z 19 pancéřových plátů složena pouze z 9; od roku 1943 do konce války jí bylo vyrobeno asi 10 600 kusů. Velkou výhodou Sd.Kfz.251 bylo, že i v základní verzi byl vyzbrojen dvěma kulomety 7,92 mm MG 34 nebo MG 42 se zásobou 2 010 nábojů.

Němci se však se svým miláčkem nebáli experimentovat, a tak se Sd.Kfz.251 stal platformou pro minomet, protitankové dělo Pak 35/36 nebo Pak 40, celou řadu protiletadlových zbraní nebo plamenomet, a existovala i sanita, dílenské a radiové verze. Oficiálně bylo vyráběno 22 verzí, z nichž nejunikátnější a nejpokročilejší byl Sd.Kfz. 251/20 „Uhu“ (Sova) s infračerveným reflektorem pro noční boj.

iZdroj fotografie: KMJKWhite / Creative Commons / CC BY-SA

Sd.Kfz. 251 se v boji ocitl v řadách 1. tankové divize už v září 1939. Jako nůž máslem prošel Francií, Balkánem i Afrikou, a zaškobrtl až v SSSR. Kola pásového podvozku se jako u mnoha německých konstrukcí překrývala, takže jakmile nebyla čistá a bylo mezi nimi bláto a udeřil mráz, polopás dojel. Po válce, krom ČSR, kde vznikl ze Sd.Kfz. 251 transportér OT-810 „Hakl“, byly polopásy rychle z výzbroje armád jako složité vyřazeny, ale mnohé zůstaly v muzeích.

Článek Tažný kůň Hitlerova Blitzkriegu byl polopásový transportér Sd.Kfz.251. S německou armádou prošel všechna tažení; stopu zanechal i u nás se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Malý japonský trojský kůň

Po útoku Japonska se podařilo Britům ukořistit několik japonských lodí, které uvízly v brestských přístavech. U Singapuru se tak zmocnili malé rybářské lodi Kofuku Maru s délkou 21,5 metrů a výtlakem 66 tun. Malá loď poté operovala kolem Sumatry, kde se jí podařilo zachránit kolem 1 100 uprchlíků ze Singapuru a trosečníků ze spojeneckých lodí potopených Japonci.

Video: Rusové nešikovně rozestavěli baterii S-300 u sebe. Pro Ukrajince bylo snadné ji vyřadit a oslepit tak PVO

Australané, kteří loď přebrali, si přitom všimli, že se Japonci nad rybářskou lodí japonské konstrukce vůbec nepozastavují. Její kapitán, Bill Reynolds, a major SOA (Special Operations Australia) a člen speciální jednotky Force Z, Ivan Lyon, proto začali rozvíjet plán, který měl zasáhnout Japonce přímo v srdci jejich říše a pořádně pošramotit jejich sebevědomí.

iZdroj fotografie: Krait / Creative Commons / CC BY-SA

S Kofuku Maru se chtěli přiblížit až k Singapuru a v přístavu provést rozsáhlou sabotážní operaci. Tomu ovšem stálo v cestě hned několik překážek. Australské a britské velení o něj nejevilo velký zájem a obávalo se, že v té době již poněkud otlučená loď cestu nezvládne. A pro Američany, kteří se soustředili na Jižní Tichomoří, byl Singapur druhořadý cíl.

Na kánoi měli vojáci veslovat k úspěchu

Ivan Lyon, kterému Japonci drželi v zajetí ženu a syna, se ovšem odmítal vzdát. Plán operace Jaywick, jak úder na Singapur nazval, tak vypiloval k dokonalosti. Kofuku Maru byla modernizována a stala se z ní – podle malého, ale jedovatého hada – Krait. A ten měl Japonce uštknout opravdu pořádně, což se ostatně také po důkladných přípravách podařilo.

Video: Ukrajinci ukázali Rusům, že vzdálenost neznamená bezpečí. Zapálili jim ropnou rafinerii 1 300 km od hranic

Bylo vytvořeno 14členné komando, které od ledna 1943 pečlivě na operaci cvičilo. Zdokonalovalo se v orientaci v noci nebo v práci s výbušninami, a v pádlování. Do přístavu mělo proniknout na skládacích kajacích, což byl prostý a geniální nápad, neb byly tiché a nenápadné.

iZdroj fotografie: Public Domain

Operace Jaywick byla spuštěna 1. září 1943, kdy Krait opustil přístav Exmouth v západní Austrálii. I přes renovaci měla nicméně celou dobu technické problémy, zatímco posádka mávala na japonská letadla, nosila sarongy domorodců a potírala se hnědým krémem, aby zakryla svůj australský původ. Většinu dne však muži trávili v úmorném vedru v malé kabině šalupy.  

Radost z triumfu vystřídala tragédie

Krait vysadila komando na ostrovech u města 22. září 1943, a poté odplula k Borneu. Ivan Lyon a jeho muži sledovali pohyb v přístavu a v temné noci 26. září spustili úder. Nejdříve tam pronikly tři skládací kánoe s šesti muži, jimž se podařilo umístit nálože na sedm lodí. A přestože je japonské hlídky spatřily, myslely si, že se jedná o domorodce, tak nevyvolali poplach.

Video: Rusové shořeli v ohnivém pekle svého raketometu, z něhož trnou hrůzou i ti nejtvrdší vojáci

Jedna nálož sice selhala, ale zbylé udělaly své – tři lodě šly ke dnu a tři byly poškozeny – Japonci přišli o 39 000 tun tonáže. Komando poté Krait v noci na 2. října 1943 naložila, a 19. října bezpečně zakotvila po téměř 8 000 kilometrů dlouhé plavbě v Exmouthu. Radost z úspěchu ovšem kalilo několik okolností, kvůli nimž operace vyvolává kontroverze.

iZdroj fotografie: Merryjack / Creative Commons / CC BY-SA

Velení chtělo Krait a taktiku kánoí použít znovu, a tak průběh mise utajilo. Japonci pak v Singapuru rozjeli čistky v domnění, že se jednalo o sabotáž místních, a setnuli hlavu 15 nevinným lidem. Teprve o rok později se dozvěděli pravdu. Lyon se se skupinou sabotérů pokusil o repete při operaci Rimau, ale tentokrát byla použita ponorka. Při akci však on i všech 23 členů komanda zahynul. Krait je dnes v expozici Australského námořního muzea.

Článek Největší porážka Britského impéria v dějinách: Za pád Singapuru se sice pomstilo Japoncům stylově, ale dodnes to mnozí neschvalují se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tak brzký útok na SSSR nedával smysl

Operace Barbarossa zahájená 22. června 1941 byla pro Kreml šokem. Stalin až do té doby nevěřil, že by mohl být Adolf Hitler tak hloupý a spustit válku proti SSSR. Sice se střetem s jeho mašinerií počítal, ale nikdo nečekal, že to přijde tak brzy, a navíc ve chvíli, kdy Velká Británie stále nebyla poražena a německé tanky a stíhačky běžely na sovětskou ropu.

Stalinova zbraň proti špionům, zrádcům a odpůrcům jménem SMĚRŠ. Abakumovovy jednotky budily větší strach než fronta

Pro to, co nastalo, je slovo katastrofa slabým slovem. Rudá armáda nebyla absolutně připravena, a ještě se nacházela uprostřed přezbrojování. Staré tanky jako například T-26 nebyly v nejlepším stavu, a nových T-34 nebyl dostatek, s nimiž to navíc vojáci ještě neuměli. Wehrmacht a jeho spojenci tak procházeli sovětským územím jako nůž máslem.   

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creactive Commons / CC BY

V obrovských kotlích, jako byl u Vjazmi nebo u Kyjeva, zůstaly uvězněny statisíce vojáků, které i se zbraněmi padaly do německého zajetí. Naději přinesl až podzim a zima, kdy Wehrmacht nejdříve zapadl do bahna, a poté zamrzl v ruské zimě. Protiútok u Moskvy v zimě 1941–42 nakonec přinesl světlo na konci tunelu, a také touhu Stalina po útoku.

Série katastrof roku 1942 nebrala konce

Josif Stalin s radostí na začátku roku 1942 konstatoval, že se fronta stabilizovala, a že je čas přejít do protiútoku. Jeho generálové a maršálové jej před tím varovali, a také se pak ukázalo, že měli pravdu. Za útok u Volchovska a druhou bitvu o Charkov zaplatili statisíci vojáků, a předválečná Rudá armáda s 4,9 miliony mužů byla prakticky vyhlazena.

Češi si rádi připomínají Mnichov, ale zapomínají na svůj podíl na rozbití první republiky. A to je chtěl „zachraňovat“ SSSR

Stalin pak konečně začal poslouchat své generály, jejichž plán byl prostý – zahájit plánovaný ústup a během něj vést tvrdé obranné boje, prodlužovat zásobovací linie nepřítele, a ve správnou chvíli, kdy bude nejvíce oslaben a Rudá armáda – i za pomoci dodávek ze Spojených států amerických – opět v lepší kondici, udeřit. Plán to byl dobrý, ale měl velký problém.

iZdroj fotografie: Public Domain

Tato strategie totiž vyžadovala velikou disciplínu a načasování; jednotky musely být připraveny se na rozkaz stáhnout. V předešlých bojích totiž docházelo k tomu, že se buď rudoarmějci ocitali v obklíčení, nebo se v panice rozprchli. Jako první se na útěk často dávali velitelé a politruci, ovšem rozkaz 227 „Ani krok zpět“ z 28. července 1942 udeřil i na ně.

Taktika pravdy a strachu fungovala výtečně

V rozkazu byla v první řadě odhalena složitá situace země – nepřítel totiž i přes obrovské ztráty na obou stranách postupoval. Vojáci byli z otevřenosti v šoku, a další měl následovat. Měli být zřízeny zadržovací jednotky, které by zastavily dezertéry a ustupující vojáky. Druhá rána padla nejen na prosté rudoarmějce, ale i na důstojníky a politruky. Ti měli být v případě zbabělosti, ztráty pozic, nesplnění rozkazu nebo jiného zločinu, postaveni před polní soud.

Rusko rádo zapomíná, že SSSR v 2. světové válce vyhrát nemusel, i když nesl hlavní tíži bojů. Obří americká pomoc pro něj byla stěžejní

Následně měli však možnost se vykoupit službou v trestném praporu a svou krví a službou na nejtěžších místech fronty smýt svůj hřích. Rozkaz měl v praxi obrovský úspěch – mnoho vojáků bylo z pravého obrazu věcí, stejně jako z drakonických nařízení, zděšeno. Strach nejen z nepřítele, vlastních, ale především z osudu vlastní země, zabral a postavil je do latě.

iZdroj fotografie: Public Domain

„Ani krok zpět“ měl velký vliv na bitvu o Stalingrad, která začala v srpnu 1942. Zadržovací oddíly se přitom brzy ukázaly jako nepotřebné a v říjnu 1943 byly zrušeny. Jinak to ovšem bylo s trestnými prapory – těmi si prošlo 427 910 osob, a poslední z nich byl rozpuštěn až v červnu 1945. V SSSR budil dokument takové rozpaky, že byl plně zveřejněn až v roce 1987.   

Článek Brutální, ale nutný. Stalinův rozkaz 227 „Ani krok zpět!“ dokázal za obří lidskou cenu postavit Rudou armádu na nohy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kontrarozvědka v rukou samotného Stalina

Sovětský svaz měl samozřejmě kontrarozvědku již dříve – jako naprostá většina států světa – ale ta spadala pod NKVD a další složky. Bbth však uvádí, že v dubnu 1943 Josif Stalin oficiálně rozhodl o vzniku SMĚRŠ (zkratka vznikla z výrazu „smrt špionům“). Založení v podstatě znamenalo, že činnost přešla z bezpečnostních služeb pod armádu a pod něj. Zajišťovala přitom boj proti agentům nacistického Německa, ale postupně se stala i nástrojem pro odhalování nespolehlivých či neloajálních lidí, dezertérů, kolaborantů a dalších.

iZdroj fotografie: Public Domain

Na jednu stranu SMĚRŠ podle velením Viktora Abakumovova opravdu dělala záslužnou práci, tedy vyvíjela činnost proti německým špionážním aktivitám, a to jak v sovětském, tak i německém týlu. Agentům se třeba podařilo získat plány německého útoku u Kursku, uvádí Wikipedia, a též mnohé špiony odhalili nebo je přetáhli ke spolupráci. Německým agentům dokonce velmi šikovně vnucovala různé dezinformace, a její činnost lze označit za velmi účinnou. Výsledkem SMĚRŠ mělo totiž být 30 tisíc zlikvidovaných agentů a sabotérů.

Činnost proti zrádcům i únosy z ČSR

Existuje ovšem i temná stránka působení SMĚRŠ. Zaměřovala se totiž na potírání dezerce, neloajálních lidí, stejně jako dalších prohřešků proti režimu, byť bývaly často smyšlené. Některé údaje dokonce tvrdí, že byl výsledkem práce organizace 70 tisíc zastřelených, a další lidé skončili v gulazích nebo jinak potrestaní. Po osvobození Polska měly pak jednotky pod velením SMĚRŠ bojovat s polskou protikomunistickou Zemskou armádou, a po osvobození Československa se podílela na únosech československých občanů do gulagů, kde mnozí zemřeli.

Levná, a přesto účinná PVO: 49 dronů najednou zničila vmžiku nová americká mikrovlnná zbraň

SMĚRŠ byla pak v roce 1946 jako již nepotřebná rozpuštěna. Její šéf Abakumov stanul v čele ministerstva státní bezpečnosti, uvádí Ww2db, ale v roce 1951 se stal obětí stalinovských čistek, byl mučen a popraven. V současném Rusku je činnost SMĚRŠ líčena hlavně z té dobré stránky, a tedy vyzdvihovány její zásluhy na úspěšném boji proti špionům. Naopak jsou bagatelizovány kroky, které vedly i k popravě mnoha lidí nebo jejich odsunu do gulagu.

Článek Stalinova zbraň proti špionům, zrádcům a odpůrcům jménem SMĚRŠ. Abakumovovy jednotky budily větší strach než fronta se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Thunderbolt začal bojovat v roce 1943

Historie stíhacího letounu P-47 se začala psát již v roce 1939, když se konstruktér Alexandr Kartveli snažil zkonstruovat stíhací letoun s turbodmychadlem. NationalMuseum uvádí, že původní plány počítaly s lehkým stíhačem, ale nakonec se z projektu vyvinulo jakési monstrum – největší a nejtěžší jednomotorová stíhačka druhé světové války. Americké letectvo dostalo první již v roce 1942, ale do bojů druhé světové války se letoun zapojil až o rok později.

iZdroj fotografie: Public Domain

Díky výkonnému motoru s turbodmychadlem se ukázal jako skvělý stíhací letoun pro vysoké výšky, protože v nich neztrácel výkon, což mu dávalo výhodu nad německými, a v Pacifiku nad japonskými nepřáteli. Navíc postupně stoupal jeho dolet, a než bylo dostatek letounů North American P-51 Mustang, sloužil jako doprovod bombardérů při náletech nad okupovanou Evropou, uvádí Wikipedia. Poslední verze doletěly dokonce až do Německa. P-47 Thunderbolt měl velice dobrý poměr vítězství, celkem si připsal přes 4 000 sestřelů.

Video a satelitní snímek: Ruská PVO nestíhala. První ostrá „zkouška“ prokázala účinnost nových ukrajinských střel Flamingo

Armádní Zpravodaj soudí, že mohl letoun mnoho soupeřů klamat. Kvůli jeho velikosti a bachratému trupu mu piloti přezdívali džbán. Němci se ho ale brzy začali obávat. Ve vysokých výškách byl dostatečně hbitý, stoupavý a rychlý ve střemhlavém letu. Vyzbrojený byl 8 kulomety ráže 12,7 mm, což mu dávalo skvělou palebnou sílu a ve výšce 9 100 m dosáhl rychlosti až 686 km/h. Navíc mohl snést velké množství úderů a bylo ho obtížné sestřelit.

P-47 sloužil ještě po 2. světové válce

Když už bylo dostatek P-51, dostal Thunderbolt v Evropě i na jiných válčištích další úkol. Stal se z něj stíhací bombardér, čehož se zhostil na jedničku – unesl až 1 100 kilogramů nákladu a používal dokonce pumy o hmotnosti až 450 kilogramů nebo různé druhy neřízených raket. Díky schopnosti snášet údery bylo pro německou protivzdušnou obranu velmi obtížné ho sestřelit. Kombinace kulometů, pum a raket se nakonec ukázala smrtící.

iZdroj fotografie: Public Domain

Během misí nad Evropou dokázali piloti Thunderboltů zničit 9 000 vlaků, 86 000 nákladních vozidel a 6 000 obrněných vozidel, uvádí WorldWariiAviation. Letouny tvořily významnou část operací označovaných slovem kotláři, čímž ztrpčovaly život vojákům nacistického Německa hluboko za frontou a dokázaly významně narušovat zásobování a přesuny jednotek. Jindy zase sloužily k přímé podpoře pozemních sil, a to jak v Evropě, tak v Pacifiku.

Extrémně jednoduchá polsko-finská taktika zastaví 100 % ruských tanků i další techniky. Investice do ní jsou minimální

P-47, jako ostatní vrtulové letouny, začaly po druhé světové válce kvůli nástupu proudových letadel rychle zastarávat. Byly však použity ještě v roce 1950 proti povstání v Portoricu, a známé je i jejich nasazení francouzským letectvem během alžírské války o nezávislost. Letouny se také ocitly ve výzbroji některých jihoamerických států, kde vydržely ještě řadu let.

Článek P-47 „Džbán“ velmi klamal, ale naháněl nacistům strach. Američané ho milovali pro sílu i výdrž v boji, a nakonec se stal legendou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nápad admirála Jamamota, jak napadnout NY

S nápadem na využití letadlové ponorky přišel v roce 1942 admirál Isoroku Jamamoto. Když Japonsko začalo pomalu válku prohrávat, navrhl postavit ponorky s letadly, které by mohly překvapivě napadnout New York nebo hlavní město Washington DC. Admirál předpokládal, že by se americká veřejnost poté chtěla z války stáhnout.

Video: „Game-changer“, který Ukrajině nahradí strategické bombardéry. Vyvinula řízenou střelu s dosahem 3 000 km

Práce na flotile 18 ponorek začaly v roce 1943, ale nakonec vznikly pouhé tři (I-400, 401 a 402); třetí (I-402) byla přestavěna na podmořský tanker. Každá měřila 122 metrů, široká byla 12 metrů, a ponor dosahoval 7 metrů, zatímco výtlak činil 5 223 tun na hladině a 6 560 tun pod ní.

iZdroj fotografie: Stéphane Gallay/ Creative Commons / CC

Letadlová ponorka I-400 byla vybavena čtyřmi dieselovými motory s výkonem 1 680 kW každý a dvěma elektromotory s výkonem 1 600 kW pro plavbu pod hladinou. Max. rychlost na hladině měla dosahovat 18,7 uzlů (34,6 km/h) a pod hladinou pak 6,5 uzlů (12 km/h), zatímco dosah být těžko představitelných 37 347 námořních mil (69 400 km).

Skutečný obr, ale s velkými problémy

Nejenom rozměry plavidla, i výzbroj byla mohutná. I-400 měla celkem 8 torpédometů táže 533 mm (po čtyřech na zádi a přídi), jedno 14centimetrové dělo na palubě s dostřelem 15 km, a mohutnou protileteckou obranu tvořenou deseti 25milimetrovými kanóny Typ 98. Vedle toho byla ponorka vybavena jak sonarem, tak radarem a šnorchlem a periskopy německé výroby. Potah kýlu z azbestu, gumy a lepidla měl pak pohlcovat signál sonaru.

Trvalo to skoro 30 let oprav a modernizací, ale ruský jaderný křižník Admirál Nachimov konečně vyplul na moře

Jádrem výzbroje byly však tři hydroplány Aiči M6A Seiran uskladněné ve vodotěsném hangáru na palubě. Tam v nich byly uloženy bez plováků a s křídly otočenými o 90 °. Jejich příprava ke startu trvala 30 minut a byl prováděn pomocí katapultu z paluby. Poté se ponorka ponořila a díky speciálnímu zařízení udržovala pozici do návratu stroje z mise.

iZdroj fotografie: Public Domain

Seirany byly natřeny luminiscenční barvou, takže je bylo snadné vidět i při práci v noci. Praxe však ukázala obrovské problémy mořských obrů. V první řadě byly špatně ovladatelné, neboť měly příliš malé kormidlo, a kvůli velikosti mělo zase plavidlo problémy s ponořením. Než se I-400 ponořila, trvalo to 58 sekund, a do maximální hloubky 100 metrů se nikdy posádka čítající 144 mužů neodvážila kvůli nebezpečí imploze trupu.

Fantasmagorické plány nevyjdou

I když byl záměry na využití I-400 velkolepé a „hodné Japonska“, s postupem války se ukazovalo, že neproveditelné. Nejprve padlo vzhledem k plavebním (ne)schopnostem bombardování New Yorku, a dalším z nápadů bylo použít letadla k bombardování Panamského kanálu, což mělo Spojené státy americké „šokovat“ a přinést obrat.

Video: Jedna přesná rána zezadu do věže zničila ujíždějící ruský tank T-80. Munice mu explodovala okamžitě

Dnes je jasné, že by šlo o čistou sebevraždu, a šest bombardérů s maximální rychlostí 475 km/h a 800 kg pum by ani velké škody nenapáchalo. Zato plán úderu na atol Ulithi, kde kotvilo 15 amerických letadlových lodí, byl téměř proveden. Japonci přetřeli své Seirany na stříbrno a opatřili je americkou imatrikulací, aby se skvěle infiltrovali.

iZdroj fotografie: HawkeyeUK / Creative Commons / CC

Než se však ponorky dostaly na místo, Japonsko kapitulovalo a letadla s kamufláží porušující pravidla války byla zničena. Mnohem děsivější plán měl potom název „Třešňové květy v noci“. Jednalo se o rozprášení biologických zbraní nad Kalifornií, což naštěstí císařští vojáci nestihli. Po válce navíc ponorky zabavili Američané, a po testech je u Havaje potopili. Dodnes zůstal zachován jenom jeden Seiran, a to v Smithsonově institutu v Americe.

Článek Japonská letadlová ponorka I-400 měla změnit běh 2. světové války, ale byly to jenom marné sny šílených samurajů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Počty odbojářů jdou do desetitisíců

Většina území současného Česka se tehdy stala Protektorátem Čechy a Morava, a hlavně Sudety byly připojeny k Německu. Kolik občanů se účastnilo nějakého odboje proti nacistům, se těžko odhaduje, ale byly to minimálně vyšší desítky tisíc doma i v zahraničí. Wikipedia uvádí, že vzniklo několik domácích odbojových skupin s různým zaměřením, které byly opakovaně oslabovány zásahy nacistických bezpečnostních složek a činností kolaborantů.

NATO bude pod drobnohledem. Rusko buduje v Kaliningradské oblasti sledovací komplex, který dosáhne až do Ameriky

I ti se v českém národě vyskytovali, a ne zrovna ojediněle. Vojenský historický ústav uvádí, že po válce bylo před soud postaveno asi 10 tisíc lidí kvůli kolaboraci, i když většinou za lehčí prohřešky, a velká část jich byla nakonec osvobozena – ovšem 730 z nich bylo za své činy popraveno. Známým jménem může být Karel Čurda, kvůli němuž se gestapo nakonec dozvědělo, kde se skrývají členové výsadku, kteří spáchali atentát na Reinharda Heydricha. Další známý kolaborant Emanuel Moravec se pak raději sám během Pražského povstání zastřelil.

Mnoho Čechů bojovalo na frontě

Existoval však i jiný odboj než ten domácí, a to takzvaný zahraniční tovřený Čechy, kteří se účastnili boje proti nacistům. PametiNaroda uvádí, že v 1. československém armádním sboru sloužilo zhruba 60 tisíc lidí, v západních ozbrojených silách pak 12 tisíc – například letci v Anglii či vojáci bojující v Africe a jinde. Nutno podotknout, že šlo o Čechoslováky, tedy i Slováky, upozorňuje Armádní Zpravodaj, z nichž jich více než 6 tisíc v bojích zahynulo.

Rusko posílilo letectvo o nové Su-35S, což jsou sice moderní, ale spíše průměrné letouny, které nic nezmění

Z publikovaných údajů je jasné, že se většina obyvatel dnešního Česka odbojové činnosti nebo kolaborace neúčastnila, a prostě se jenom snažila přizpůsobit a válku nějak přežít. Počty se nicméně mohou změnit třeba započtením účastníků Pražského povstání a dalších vystoupení proti Němcům na konci války, takže by šlo teoreticky dospět až k několika stovkám tisíců. Ovšem v tomto případě nelze mluvit asi o odboji, ale o reakci na blížící se porážku nacistického Německa. I když mnozí z účastníků těchto akcí riskovali životy a byli i zabití.

Článek Češi za 2. světové války: Odbojáři, udavači, ale také ti, co se báli. Není to černobílé, čelili morálním volbám každý den se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Finové osvobodili území zabrané SSSR

Válečné použití skladby se datuje do roku 1941 a tzv. pokračovací války. V zimní válce muselo Finsko na přelomu let 1939 a 1940 Sovětskému svazu postoupit rozsáhlá území včetně Karelské šíje, ale po útoku nacistického Německa na SSSR v létě 1941 se Finsko přidalo na stranu Němců a území osvobodilo, uvádí Wikipedia, a to včetně města dnes známého jako Vyborg.

Německo investuje do zbrojení 8,5 bilionů, aby znovu povstalo. Do 16 let chce nejsilnější armádu v Evropě. Možná samo překoná i tu ruskou

Před ústupem ho však Rudá armáda zaminovala a použila k tomu rádiem řízené miny. WeAreTheMighty uvádí, že Finové díky výslechu sovětských zajatců a nálezu jednoho zařízení zjistili, jak odpalování funguje, a rozhodli se ho rušit. Ale nepoužili obyčejný bílý šum – signály, jichž bylo jich více – rušili nepřetržitým vysíláním skladby Säkkijärven polkka. Sověti tak rázem přišli o možnost jejich odpalování, takže se miny staly nefunkčními.

Skladba zněla 3 měsíce a vybil baterie

Säkkijärven polkka je lidová melodie pocházející někdy z konce 19. století. Wikipedia uvádí, že je velmi populární u hráčů na akordeon, a nejznámější má být nahrávka pořízená 17. června 1939 bývalými členy orchestru Dallapé –právě tu Finové radiově jako rušivou po dobu zhruba 3 měsíců vysílali. Podle odhadů tak zabránili výbuchu asi tisícovky min. Armádní Zpravodaj soudí, že to pomohlo zachránit nemalý počet lidských životů.

Hitlerova Ahnenerbe hledala dědictví předků, které mělo být důkazem čisté germánské rasy a základem 1 000leté árijské říše

Vysílání melodie mohlo skončit poté, co se dálkově odpalovaným minám vybily baterie a staly se tak nefunkčními. K vysílání pak již nebyl důvod a miny mohly likvidovat ženisté. Samotný Vyborg však nakonec v rukách Finska nezůstal. Když Německo začalo válku prohrávat, Rudá armáda na něj znovu zaútočila a vytlačila ho, ale nakonec byla zastavena. Následná mírová smlouva pak SSSR přiřkla území získaná po zimní válce, a k tomu i některá další.

Článek Odpálení 1 000 min zhatila Sovětům hudba, ne komando: 24 h denně, 3 měsíce v kuse, jim hrála finská skladba Säkkijärvi polkka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sovětských odstřelovaček byly 2 tisíce

V Rudé armádě sloužily dle dostupných informací na pozici odstřelovaček min. 2 000 žen, uvádí Mashable. Je to nejspíše největší počet na této pozici v ozbrojených silách zapojených do druhé světové války, a možná i v historii. Mnohé z nich dokázaly překonat své mužské kolegy a nacistům během bojů krutě zatápět. Jejich jména se stala dokonce světově známými.

Ministerstvo obrany ČR schválilo nákup tanků Leopard 2A8 v 6 verzích. Zaplatí i jejich bohemizaci dle potřeb AČR

Nejznámější sovětskou odstřelovačkou je Ludmila Pavličenková. Wikipedia uvádí, že má na kontě 309 eliminovaných nepřátel – zastřelila je hlavně během obrany Oděsy a Sevastopolu, kde byla dokonce i těžce zraněna a sovětské velení ji nechalo evakuovat ponorkou. Jako velice známá vojákyně se nakonec zúčastnila i propagační cesty po Americe, kde se dostala do hledáčku světového tisku. Po jejím konci se už na frontu nevrátila, sloužila jako instruktorka.

Schopná odstřelovačka zemřela na konci války

Nina Petrovová během své kariéry odstřelovačky zlikvidovala 122 nepřátel. Wikipedia uvádí, že se účastnila již sovětské invaze do Finska v zimě 1940 až 1941, a po nacistickém útoku na SSSR se podílela na obraně Leningradu a dalších vojenských operacích. Patří pritom mezi odstřelovačky, které svou vojenskou kariéru zaplatily životem. Padla těsně před koncem války 1. května 1945, když na její odhalenou pozici dopadla minometná palba.

iZdroj fotografie: Franco Atirador / Creative Commons / CC BY-SA

Známá je i dvojice odstřelovaček Natálie Kovšová a Maria Polimanová. Armádní Zpravodaj je záměrně uvádí společně, protože sloužily jako dvojice, tedy odstřelovač a pozorovatel. Wikipedia uvádí, že se jim společně podařilo eliminovat více než 300 nepřátel. V srpnu 1942 však jejich jednotka čelila německému útoku a většina jejích členů byla zabita. Obě odstřelovačky byly zraněny, a když na jejich pozici vstoupili němečtí vojáci, Kovšová měla odpálit připravené granáty a výbuchem smést nejen nepřátele, ale zabít i sebe a svou kolegyni.

Článek Úkaz hrdého národa využitý k propagandě: Ani sovětské ženy nezůstaly stranou a hrdinně jako odstřelovačky terorizovaly nacisty se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tatra 111 byla válečný oř s předválečnými kořeny

Základem „sto jedenáctky“ se stala Tatra 81 z roku 1938. Ta měla legendární tatrovácký koncept – centrální nosné roury s výkyvnými polonápravami. Její náhon byl 6×4 a pohon zajišťoval vodou chlazený motor. To však konstruktér Hans Ledwinka změnil a náklaďák značně vylepšil.

Sovětský pilot MiG-29 uspal vojenskou základnu dortem, aby uletěl na Západ: Příběh nejodvážnějšího útěku ze Sovětského svazu

V první řadě dostala Tatra 111 náhon 6×6, což z ní udělalo opravdového tygra v terénu, a druhým trumfem byl nový motor. Vzduchem chlazený dvanáctiválcový diesel Tatra V910 s výkonem 184 kW (210 koní) byl pro náklaďák na východní frontu jako ulitý. Vodou chlazené motory totiž měly v mrazu velký problém, na který doplácela i jiná technika.

iZdroj fotografie: Uživatel Aktron / Creative Commons / CC BY-SA

V třeskutých ruských mrazech v nich totiž chladící kapaliny zamrzaly a ničily motor, což u vzduchem chlazené novinky nehrozilo a běžela jako hodinky i při nejnižších stupních. Na silnici to pak Tatra dokázala rozpálit až na 75 km/h, a redakce Armádního Zpravodaje zjistila, že to někteří pováleční kaskadéři dokonce dokázali s prázdnou rozjet až na stovku.

Nevyužitý potenciál, kterého si všiml SSSR

Délka „sto jedenáctky“ byla 8,55 metrů, šířka 2, 5 metru a výška 2,57 metru, zatímco její pohotovostní hmotnost 8,5 tun. Ledwinka chápal dobu, v níž žije, konstrukčně ji proto náležitě zjednodušil a předimenzoval, a navíc mohla být vyráběna z deficitních materiálů. Objevila se v ní dokonce stavební ocel, a to bez vlivu na jízdní nebo technické kvality vozu.

Rusko rádo zapomíná, že SSSR v 2. světové válce vyhrát nemusel, i když nesl hlavní tíži bojů. Obří americká pomoc pro něj byla stěžejní

Původní kabina řidiče byla dřevěná a potažená plechem, avšak s postupem války začaly být kabiny vyráběny celodřevěné. Změnila se nakonec i nosnost vozu – z původních 6,5 tun šlo jednoduchou úpravou odpružení zvýšit kapacitu na 8 tun, a později na konečných 10 tun. To dělalo z Tatry 111 opravdového tahouna hodného uznání.

iTatra 111 jako jeřáb

První sériové vozy začaly sjíždět z výrobní linky v roce 1942 a většina z nich šla na východní frontu, ale několik kusů se objevilo i ve službách Afrikakorpsu. I přes kvality a poměrně nízké provozní náklady, kdy spotřeba byla 34 l nafty na 100 km, bylo do konce války dodáno Wehrmachtu jenom 1 445 strojů. Již krátce po osvobození se však objevil nový odběratel – SSSR.

Tatra 111 nezamrzla ani na Sibiři

Sověti už z ukořistěných kusů pochopili, co za zázrak mají pod rukama. Již na konci roku 1945 putovaly první kusy do SSSR, a jejich domovem se stala Sibiř. Došlo i k technickým úpravám – nosnost se ustálila na 10 t, výkon motoru byl snížen, což snižovalo jeho opotřebení, a kabina byla nejdříve původní, tedy dřevo potažené plechem, ale později celokovová.

Hitlerova Ahnenerbe hledala dědictví předků, které mělo být důkazem čisté germánské rasy a základem 1 000leté árijské říše

Nová kabina pocházela z nepovedené Tatry 128 a vyznačovala se tím, že mělo čelní sklo negativní uhel, aby na sebe odleskem neupozorňovalo nepřátelská letadla. Vedle Tatry 111 byl vyráběn i těžký tahač Tatra 141 a sklápěčka Tatra 147. Celkem bylo mezi lety 1942 až 1962, kdy výroba skončila, dodáno 33 690 Tater 111, 4 983 Tater 141 (výroba do roku 1970), a 500 Tater 147.

iZdroj fotografie: Adam Hauner/ Creative Commons / CC BY-SA

Testem kvality Tater byla Sibiř. Cesta z přístavu Magadan dlouhá 2 000 km přes celou Kolymu až na Čukotku byla zkouškou nejen pro ni, ale i pro řidiče. Ti museli nejdříve strávit rok v dílnách, aby znali své tatrovky do posledního šroubku, neb by jim v případě poruchy nikdo nepomohl. V roce 1973 se dokonce stal z jedné z vděčnosti místních v Berelechu pomník.  

Článek Hitler s ní chtěl dobývat Rusko, ale Rusové s ní dobyli Sibiř. Tatra 111 byla mistrovským dílem kopřivnických techniků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ahnenerbe neměla vždy dobrou pověst

Nadřazenost árijské rasy byla základem nacistické ideologie, přičemž většina nacistů vzala toto tvrzení jako fakt a více se tím nezabývala, zatímco jiní se to snažili dokázat různými metodami, hlavně vědeckými. Založili proto organizaci, jejímž prvotním úkolem bylo prokázat tuto teorii, a hlavně vliv Árijců na historii Země. Ahnenerbe založil vůdce „esesáků“ v roce 1935, uvádí Wikipedia, a o dva roky později se stala dokonce oficiální pobočkou SS.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Činnost Ahnenerbe byla různorodá a v průběhu doby se měnila. Zpočátku stanul v jejím čele nizozemský historik Herman Wirthem, kdy tým pod jeho vedením studoval hlavně historické texty, v nichž hledal zmínky a důkazy o vlivu árijské rasy na vývoj lidstva již od pravěku. Soustředil se však i na náboženskou prehistorii, mysticismus a starověké severské kmeny. TheCollector uvádí, že takový postup značně pošramotil pověst organizace.

Sovětský pilot MiG-29 uspal vojenskou základnu dortem, aby uletěl na Západ: Příběh nejodvážnějšího útěku ze Sovětského svazu

Himmler se proto rozhodl pro změnu a hodlal jí dodat důvěryhodnost. V roce 1937 do jejího čela jmenoval Walthera Wüsta, vědce a odborníka na Indii. Pod jeho vedením se do činnosti Ahnenerbe zapojili i vědci z oblasti historie, antropologie, archeologie, lingvistiky a dalších oborů, aby teorie prokázali vědeckými metodami. Armádní Zpravodaj se domnívá, že lze toto období označit za zlatý věk organizace, i když potvrzení teorií nepřinesl.

I výprava do Tibetu skončila neúspěchem

Organizace vysílala do světa vědecké expedice s cílem najít důkazy svých tvrzení. Nejznámější je tibetská vedená zoologem Ernstem Schäferem. Wikipedia uvádí, že bylo cílem nejen potvrdit árijské teorie, ale třeba i dokumentace tamní fauny a flóry. Její členové však prováděli i třeba měření lebek národů Tibetu s cílem prokázat jejich spojení s árijskou rasou. Je ale pravdou, že se většinou věnovali serióznějšímu výzkumu.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Zahájení druhé světové války však znamenalo konec takovýchto expedic po světě. Ahnenerbe se tak soustředila na okupovanou Evropu, a hlavně na shromažďování cenných uměleckých děl nebo artefaktů. Mnoho z nich bylo z muzeí a dalších institucí převezeno do Německa, a tuto činnost samozřejmě nelze označit jinak než za zločinnou.

Rusko rádo zapomíná, že SSSR v 2. světové válce vyhrát nemusel, i když nesl hlavní tíži bojů. Obří americká pomoc pro něj byla stěžejní

Ale nebylo to nic ve srovnání s posledním úkolem Ahnenerbe, kterým se staly experimenty na lidech, konkrétně vězních koncentračních táborů. Mnozí z nich je nepřežili a nesmírně při nich trpěli. AllThatsInteresting uvádí, že asi nejznámější činností pod patronací organizace byly pokusy lékaře Luftwaffe, nechvalně proslulého Sigmunda Raschera, který třeba zmrazil vězně v nízkotlakých komorách, a pak se je snažil rozmrazovat, případně se snažil o amputace bez umrtvení a další. Konec války znamenal i konec Ahnenerbe a jejích metod.

Článek Hitlerova Ahnenerbe hledala dědictví předků, které mělo být důkazem čisté germánské rasy a základem 1 000leté árijské říše se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Úder odstřelovače zastavil i celou jednotku

Rudá armáda patřila v meziválečném období k jedné z mála, které intenzivně cvičila odstřelovačské jednotky. Není divu, velitelé si pamatovali, co dokázali němečtí odstřelovači za první světové války, nebo finští během války zimní, a chtěli zkrátka mít stejné možnosti. Sovětští odstřelovači zářili hlavně v letech 1941 až 1943 při obranných bojích, uvádí Wikipedia. Soustředili se třeba na velitele, spojaře a další velmi cenné cíle, čímž často jedinou ranou dokázali zneschopnit celou jednotku. Navíc jejich činnost nepřítele demoralizovala.

Rusko rádo zapomíná, že SSSR v 2. světové válce vyhrát nemusel, i když nesl hlavní tíži bojů. Obří americká pomoc pro něj byla stěžejní

Asi nejznámějším sovětským odstřelovačem je Vasilij Zajcev, a to hlavně díky americkému velkofilmu Nepřítel před branami. Působil především během bitvy o Stalingrad, a mezi 10. listopadem 1942 a 17. prosincem 1942 zabil 225 nepřátelských vojáků včetně 11 odstřelovačů, popisuje HistoryHit, a později cvičil další odstřelovače. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že ačkoliv byl Zajcev skutečná postava, jeho německý filmový soupeř Erwin König, údajně nejlepší německý odstřelovač, je výmyslem sovětské propagandy, potvrzuje Wikipedia.

Sidorenko má 500 potvrzených zabití

Nejlepším dohledatelným sovětským odstřelovačem 2. světové války je pak dle známých záznamů Ivan Sidorenko. Wikipedia uvádí, že si připsal 500 potvrzených zabití, a během svých akcí používal klasickou ruskou pušku Mosin-Nagant vybavenou teleskopickým zaměřovačem. Byl několikrát zraněný a nakonec mu velitelé v roce 1944 zakázali účastnit se bojových akcí, aby mohl své dovednosti předat nové generaci odstřelovačů.

Video: 1/3 otevřeného poklopu na milimetry přesně shozený ruční granát proměnil ve šrot ruský tank T-80

Mezi sovětskými odstřelovači ale zářily i ženy, z nichž mnohé dokázaly překonat své mužské kolegy. Nejznámější z nich je Ludmila Pavličenková. Wikipedia jí připisuje 309 zabitých nepřátel. Proslavila se hlavně při obraně Sevastopolu, kde byla i zraněna a evakuována ponorkou. Sověti ji již na frontu neposlali, a naopak ji vyslali do Ameriky a Kanady na propagační cestu, kde se setkala i s prezidentem Frankliken D. Rooseveltem a jeho manželkou, a těšila se přízni západního tisku. Na frontu se již nevrátila a také se stala instruktorkou.

Článek Lovci ve stínu: elitní sovětští odstřelovači, kterým stačil jeden výstřel na změnu celé bitvy. Němci z nich trnuli hrůzou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sověti ztratili nejvíce vojáků i vlastní vinou

Porážka nacismu je v současném Rusku nejspíše největším svátkem – režim ho oslavuje monumentální vojenskou přehlídkou spojenou se slovy o hrdinském boji rudoarmějců s nacismem. Je na místě připomenout, že měla Rudá armáda obří ztráty 10,6 milionů vojáků, což je nejvíce ze všech – Spojenci na západě ztratili necelý milion vojáků, uvádí Wikipedia. Přesto tato čísla neznamenají, že by jejich vliv na celý konflikt byl malý, opak je pravdou. Nešlo přitom jenom o samotné vojenské akce, i když i ty byly významné a nelze je zpochybňovat.

iZdroj fotografie: Public Domain

Již jenom fakt, že západní spojenci mohou zaútočit, nutil Německo udržovat na západě významné vojenské síly, které nemohlo nasadit proti SSSR. A západní armády také nakonec zaútočily – prvním evropským vyloděním byla Sicílie a posléze Itálie. Vylodění na Sicílii začalo 10. května 1943, uvádí NationalWw2Museum, a došlo k němu jenom několik dní po zahájení bitvy u Kursku. Němci proto museli posily posílat do Itálie a ne na východ, ale Armádní Zpravodaj upozorňuje, že ještě větší vliv mělo vylodění v Itálii a v Normandii v červnu 1944.

Spojenci ničili německou infrastrukturu

Nezanedbatelným, a ze sovětského či ruského hlediska opomíjeným faktem, je i masivní bombardování Německa ze strany britského a amerického letectva. Wikipedia uvádí, že nálety způsobily masivní škody na německé infrastruktuře, kdy se Spojenci zaměřili na průmyslové oblasti, výrobu zbraní, produkci paliva a další. Bombardováním také poničili významnou část německých měst. Sice to produkci německých zbraní zastavit nemohlo, ale významně ji to omezilo, což samozřejmě mělo vliv na bojové operace i na východní frontě.

Satelitní snímky ukazují, že se Rusko chystá postavit více bombardérů Tu-160M. Nahradí tím ztracené Tu-95 a Tu-22M

Obrovský vliv na vítězství Rudé armády pak měla materiální pomoc především z USA. Ta začala již v roce 1941, tedy v době, kdy Sovětský svaz čelil největšímu náporu Německa a jeho vojska musela ustupovat. SSSR dostal od Američanů třeba 11 400 letadel a 7 000 tanků, ale též mnoho nákladních automobilů a Jeepů, bez nichž by sovětské síly nedokázaly zajistit logistiku a vést útočné operace. Amerika poskytla také mnoho jídla, protože SSSR přišel o velkou část produkce potravin, uvádí Wikipedia, lokomotivy, boty a mnohé další potřeby.

Článek Rusko rádo zapomíná, že SSSR v 2. světové válce vyhrát nemusel, i když nesl hlavní tíži bojů. Obří americká pomoc pro něj byla stěžejní se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vojáci trpěli a s dělem nikam nedojeli

Konstrukce SU-76 se 76,2mm kanónem Zis-3 začala již na podzim 1941. Pro zrychlení vývoje byl zvolen podvozek lehkého tanku T-70, který byl sice rychlý, ale pro konstrukci a lafetu děla příliš lehký a nevýkonný. Specialista na pohon tanků Sergej Ginzborg tedy přišel s jiným řešením.

Kladivo sovětských výsadkářů: dělo ASU-57 aka „malý Ferdinand“ se neslavně proslavilo v Československu v roce 1968

Přidal do stroje další šestiválcový motor GAZ-202 s výkonem 51,4 kW (70 koní). Motory byly umístěny na obou stranách a každý měl i vlastní převodovku. Bohužel však bylo vše šito v rychlosti a bez rozmyslu, takže převodovky neměly synchronizaci. Za řidiče byly sice vybíráni statní a zkušení muži, ale moc to nepomáhalo – i oni měli s ovládáním co dělat.

iZdroj fotografie: Bin im Garten / Creative Commons / CC BY-SA

Naplno se to projevilo po přijetí do výzbroje a po prvním použití na frontě u Volchova v lednu 1943. Převodovky se zasekávaly a ničily, a suka, tedy „čubka“, jak vojáci začali stroji přezdívat, nebyla schopna ujet ani pár kilometrů. Řidič trpěl v hluku a posádka se po několika výstřelech dusila, protože nebyl uzavřený bojový prostor odvětráván.

Konstruktér přišel o život, ale SU-76 „ožilo“

Jak už to v SSSR bývalo, musel přijít trest. Ginzburg byl zbaven funkce a převelen k polní technické jednotce, v níž také u Kurska v létě 1943 zahynul. SU-76 mezitím prošlo značným vývojem – motory byly přesunuty vpravo a spřaženy pod jednu rychlostní skříň a hřídel. Kanón tak musel být kvůli tomuto řešení poněkud vychýlen mimo osu vlevo.

Zvěrstvo sovětské NKVD a Směrš, které si Čechoslováci nezasloužili. Na 3 000 jich po 2. světové válce odvlekli do gulagů, kde mnozí zemřeli

Stroj byl dle požadavků armády odlehčen – zmizel strop, což vyřešilo i problém s větráním, a síla bočního pancíře zeslabena. Celková hmotnost tak klesla z 11,2 na 10,5 tun. To spolu s úpravami podvozku vedlo ke zvýšení průchodnosti terénem, díky čemuž se čubky stal „Ferdinand s holým zadkem“ (dle podobnosti s německým strojem) nebo „Kolombína“.  

iZdroj fotografie: Public Domain

Vzniklá verze nesla označení SU-76M; měřila 4,97 m na délku, 2,72 m na šířku a 2,10 m na výšku. Hbitý „Ferdinand“ zvládl na silnici rychlost i 45 km/h a s plnou zásobou 450 litrů benzínu dojel až do vzdálenosti 250 km. Jeho posádku tvořili čtyři muži – jediný řidič přitom seděl v trupu, kde bylo kvůli neizolovaným motorům pekelné vedro. Zbytek posádky (velitel, střelec a nabíječ) měli svoji pozici v otevřené pevné věži.

Jediný Tiger ruskému dělu odolával

Jak se ukázalo, otevřená věž měla i svoje výhody. V případě nouze šlo ze stroje velmi rychle vyskočit a snadno se šlo dohodnout s okolní pěchotou. Problém bylo ovšem počasí, jemuž byla posádka vystavena, a případná palba nepřítele z ručních zbraní, před níž zůstala nechráněna. Ale přesto bylo mezi léty 1942 a 1945 vyrobeno celkem 14 292 kusů SU-76 všech verzí.

Poslední bitvu 2. světové války v Evropě musela Rudá armáda vybojovat 4 dny po konci války. Němci se děsili sovětského zajetí

Hlavní prací SU-76 byla podpora pěchoty. Hvězdnou chvílí pro ně byla operace Bagration v roce 1944, kterou Armádní Zpravodaj zařadil mezi největší vítězství SSSR v druhé světové válce. Vyjížděly totiž z bažin v Bělorusku v týlu nepřítele, kde ho drtily palbou z kanonů Zis-3 se zásobou 60 granátu – prorazit dokázaly víceméně všechny z nich, včetně těžkých. Pouze na Tigra, který byl nejlepším tankem války, si mohly troufnout až zblízka, případně z boku nebo zezadu. S koncem války a rozšířením panzerfaustů však ztrát přibývalo.

iZdroj fotografie: Roman Mifek / Creative Commons / CC BY-SA

Během bojů měli SU-76 ve výzbroji jenom Sověti a Poláci, ale po jejich konci je Moskva svým přátelům rozdávala darem. Mnoho z nich se tak ocitlo v Albánii, Jugoslávii, na Kubě nebo v Rumunsku, a v řadách vojsk KLDR a Vietnamu dokonce samochodky bojovaly. Překvapivě nejdéle sloužily v NDR, a to až do počátku 70. let 20. století. V Československu pak krátce sloužila asi padesátka SU-76M pod označením LSD-76 (jeden kus je zachován v Lešanech).

Článek Postrach Němců byl zprvu postrachem ruských posádek. Samochodka „suka“ SU-76M projela do týlu Němců a zničila jim jakýkoliv tank se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velká přehlídka techniky za účasti 11 000 vojáků

Jako každý rok, i tento si ruský lid připomínal vítězství Velké vlastenecké války, do níž byl zapojen celý tehdejší Sovětský svaz, když se bránil vpádu nacistického Německa, nad nímž také nakonec pomohl vyhrát. Tentokrát se jednalo o již 80. výročí, které provázela tradiční vojenská přehlídka, v níž nechyběli tisíce vojáků, ani mnohá starší i novější armádní technika.

Rusko je na válku s Evropou připraveno: „Jak ukončí boje na Ukrajině, může do 1 roku pokračovat,“ tvrdí nizozemská rozvědka

Redakce Armádního Zpravodaje identifikovala například Kurganěc-25, bojové vozidlo pěchoty zařazené do výzbroje teprve v roce 2017, které má nahrazovat stará BMP a tahače dělostřelectva MT-LB, uvádí Wikipedia. K vidění byly také drony ZALA Lancet ve více velikostech – nutno zdůraznit, že jde o velice povedenou konstrukci. V lednu 2025 Armádní Zpravodaj upozornil na statistiku ruské armády, podle níž přispěla k devastaci ukrajinského dělostřelectva.

Určit se podařilo i víceúčelová terénní vozidla Tigr, mezikontinentální balistická raketa RS-24 Jars na odpalovači, tanky T-72B3, které jsou nejpočetnější v ruské armádě, nebo také bezpilotní letouny Geran-2, což je licenční výroba íránských Shahed-136. Nechyběl ani doprovod letectva, kdy například šestice Suchojů Su-25 vytvořila na obloze ruskou vlajku.

Robert Fico odletí do Moskvy oslavit 80. výročí vítězství 2. světové války. A Rusko hned vyhrožuje Ukrajině, že zničí Kyjev

Z pozemní techniky byl předveden také raketomet TOS-2 odpalující termobarické hlavice, nebo nejmodernější ruský tank v činné službě, T-90M Proryv-3; a mnoho a mnoho dalšího. Ze staré se pak tradičně ukázaly tanky T-34 a pozdější vylepšené verze T-34-85 či protitankové samohybné dělo Su-100, ale převážně šlo o tu současnou, ačkoliv se zdá, že tentokrát chyběla T-14 Armata. Celkem se přitom mělo přehlídky zúčastnit zhruba 11 000 vojáků.

NATO neví, proti čemu stojí: „Rusko je připraveno mobilizovat jako za 2. světové války,“ tvrdí Dmitrij Peskov z Kremlu

Zajímavé je, že se přehlídky zúčastnil také velký kontingent čínských vojáků – prezident země draka, Si Ťin-pching, byl ostatně také hlavním hostem a celou dobu provázel Vladimira Putina bok po boku. Vidět byli však také vojáci ázerbajdžánských, turkmenistánských nebo mongolských ozbrojených sil. Ze západních politiků byl přítomen slovenský premiér Robert Fico, který také zveřejnil na Facebooku fotografie z návštěvy s prohlášením:

„Součástí oslav vítězství nad fašismem bylo položení květin na hrobce neznámého vojáka u hradeb Kremlu jako projev úcty všem vojákům. Považuji za svou vlasteneckou povinnost znovu potvrdit naši vděčnost osvoboditelům. Je to také odpověď na ty, kteří chtějí násilně změnit dějiny ve jménu skutečných geopolitických cílů.

Slovensko se postavilo po boku světových mocností jako rovnocenný a respektovaný partner hlavně díky svým jasným, čitelným postojům a hodnotovým ukotvením. Jedním z pilířů naší moderní státnosti je jasná antifašistická tradice, na kterou jsme právem hrdí.“

Jeho účast na oslavách vítězství 2. světové války s Moskvě hodnotí redakce Armádního Zpravodaje jako obzvláště významnou, jelikož Evropská unie zaujímá vůči Rusku tvrdý postoj, a jak již bylo zmíněno, ostatní se jich tentokrát neúčastnili. Jinak se přijel podívat třeba brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva, egyptský prezident Abdel Fattah el-Sisi, srbský prezident Aleksandar Vučić nebo venezuelský prezident Nicolas Maduro, a stejně tak desítky dalších vůdců z celého světa, zejména z postsovětských zemí a autoritáři.

Na záběrech byl vidět i Steven Seagal, což je podporovatel Vladimira Putina, a byl dokonce na začátku války na Ukrajině ve válečné zóně, kde se snažil prezentovat, jaká je „realita“.

Článek Video a galerie: velkolepá oslava vítězství v 2. světové válce v Moskvě. Rusko ukázalo vojáky i techniku, která chybí na frontě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sověti unesli 500 Čechů a 2 500 Slováků

Spolu s vojáky Rudé armády na dorazily území Československa i jiné jednotky, konkrétně šlo „Směrš“ spadající pod sovětskou kontrarozvědku, a také agenty NKVD. Ty byli evidentně dobře připravení, aby se zaměřili na možné nepřátele režimu, které zatkli a unesli do Sovětského svazu. Projekt GulagOnline uvádí, že z Čech odvlekli asi 500 lidí a ze Slovenska dokonce 6 000, z toho 2 500 Slováků. Věznění nepřežilo 300 lidí z Čech a asi 2 000 ze Slovenska.

iZdroj fotografie: Ben Skála / Creative Commons / CC BY-SA

Připravenost ruských agentů dokazuje případ nejznámějšího československého občana odvlečeného do SSSR. EncyklopedieBrna uvádí, že generála Sergeje Nikolajeviče Vojcechovského zatkli agenti NKVD již 12. května 1945. Stalo se tak v Praze pouhé 3 dny po jejím osvobozením Rudoarmějci. Vojcechovský byl původem z Ruska, měl polské šlechtické kořeny a sloužil v carské armádě; přidal se ale k československým legiím a odešel do Československa, kde dostal občanství a léta sloužil v československé armádě.

Československé orgány se dívaly jinam

Sovětské represivní orgány se po osvobození zaměřily hlavně na příslušníky ruské emigrace, kteří utekli po komunistické revoluci před tamním režimem. Armádní Zpravodaj je přesvědčený, že na zatýkání museli být sovětští agenti připraveni a věděli, pro koho si mají dojít. Československé bezpečností orgány přitom v podstatě nechávaly sovětské agenty zatýkat a nic nedělaly. Země sice podávala diplomatické protesty, ale na ně SSSR nijak nereagoval.

Brutální „Hitlerovi psi na řetězu“: jednotka Feldjägerkorps inspirovaná Stalinem, z níž mělo strach i SS a přežila kapitulaci Německa

Osud mnoha zatčených byl podobný jako u generála Vojcechovského. Sovětský režim je ve zinscenovaných procesech odsoudil k mnohaletým trestům a poslal do gulagů, tedy pracovních táborů s tvrdým režimem, často v odlehlých oblastech Sibiře, a asi není příliš překvapivé, že mnozí z vězněných tento pobyt nepřežili. Generál Vojcechovský zemřel 7. dubna 1951, údajně na tuberkulózu a sešlost věkem, uvádí Wikipedia. Rusko ho pak v roce 1996 rehabilitovalo a v roce 1997 mu byl posmrtně udělen Řád Bílého lva III. třídy vojenské skupiny.

Článek Zvěrstvo sovětské NKVD a Směrš, které si Čechoslováci nezasloužili. Na 3 000 jich po 2. světové válce odvlekli do gulagů, kde mnozí zemřeli se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bitva o Moskvu (říjen 1941 – leden 1942)

První velký neúspěch nacistického Německa ve 2. světové válce. Wehrmacht vyzbrojený tanky jako Panzer III a Panzer IV se pokusil dobýt sovětské hlavní město, ale byl zastaven houževnatým odporem Rudé armády, která nasadila např. tanky T-34. K rozhodujícímu obratu přispěl i příchod zimy a posily ze Sibiře. Americký historik David M. Glantz uvádí podle Wikipedie ztráty sovětské armády 658 279 pro samotnou obrannou fázi, plus 370 955 pro zimní protiofenzívu. Wehrmacht měl mít 35 757 mrtvých v boji, 128 716 zraněných a 9 721 nezvěstných. Vítězství u Moskvy však posílilo morálku SSSR a zlomilo mýtus o neporazitelnosti německé armády.

Jak přelstil Stalin v bitvě o Moskvu Hitlera? Vítěz určil budoucnost Evropy

Obléhání Leningradu (září 1941 – leden 1944)

Jedno nejdelších a nejtragičtějších obléhání 2. světové války, které začala prolamovat až operace Jiskra roku 1943. Trvalo 872 dní a způsobilo smrt až milionu civilistů, převážně hladem a zimou. Ani přes odříznuté zásobování město nikdy nepadlo, občas se ho navíc dařilo zásobovat přes Ladožské jezero („cesta života“). Bitva vázala značné německé síly a stala se symbolem sovětské houževnatosti a odolnosti. Smrt nakonec našly až 2 miliony civilistů, a další statisíce byly raněné a nemocné, uvádí Wikipedia. Vítězství posílilo morálku a přispělo k obratu ve válce.

Obležení Leningradu bylo jako scéna z hororu. Kanibalismus, kam se podíváš. Jediná cesta pro zásoby spěla k nevyhnutelnému

Bitva o Stalingrad (srpen 1942 – únor 1943)

Rozhodující střetnutí mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem. V krvavých bojích ve městě i jeho okolí padlo přes 300 000 Němců a až milion sovětských vojáků. Sověti nasadili tanky T-34 a KV-1, Němci zase Panzer IV a StuG III. Po obklíčení německé 6. armády v rámci operace Uran byla donucena kapitulovat. Bitva znamenala zásadní zlom – Němci utrpěli drtivou porážku, SSSR získal strategickou převahu a začal postup na západ, uvádí Britannica.

Po kapitulaci maršála Pauluse se v troskách Stalingradu ještě bránilo 10 000 vojáků až do začátku března

Bitva u Kursku (červenec–srpen 1943)

Největší tanková bitva 2. světové války, do níž Němci nasadili asi 2 900 tanků, včetně Pantherů a Tigerů, kdežto Sověti kolem 5 000 tanků, např. T-34 a KV-1. Obě strany v ní utrpěly velice těžké ztráty; Němci přišli o více jak 200 000 vojáků a až 1 200 tanků a útočných děl, a oproti tomu Sověti ztratili přes 860 000 vojáků a 6 000 tanků a útočných děl, hodnotí Wikipedia. Bitva skončila i přes velký nepoměr ztrát sovětským vítězstvím a znamenala zlom v celé válce, jelikož Německo přešlo do defenzivy a SSSR získal strategickou iniciativu a už jenom útočilo.

Bitva u Kursku byla poslední šancí, jak zvrátit výsledek 2. světové války. Nacisté bojovali skvěle, ale Sověti s motem „nas mnogo“

Operace Bagration (22. června – 19. srpna 1944)

Jedna z největších ofenziv 2. světové války, kterou zahájil SSSR proti nacistickému Německu. Jejím cílem bylo osvobození Běloruska a zničení německé skupiny armád Střed. Nasadil přes 2 miliony vojáků a tisíce tanků a děl. Výsledkem byla porážka Němců, kteří přišli o více než 400 000 mužů. Sovětské ztráty se odhadují na 180 000. Operace znamenala strategický zlom na východní frontě a otevřela cestu Rudé armádě do Polska a dále k Berlínu, uvádí IWM.

Waffen-SS: z ochranky A. Hitlera se stala jedna z nejobávanějších sil 2. světové války. Ale zdaleka ne všichni byli pověstnou elitou

Bitva o Berlín (duben–květen 1945)

Šlo o poslední velkou bitvu 2. světové války v Evropě. Rudá armáda zcela obklíčila a dobyla hlavní město Třetí říše, čímž definitivně porazila nacistické Německo. Boje byly mimořádně krvavé – na straně Sovětů padlo přes 350 0 000 vojáků, na straně Němců kolem 450 000, zatímco na 300 tisíc civilistů bylo zabito nebo zraněno, uvádí Britannica. Když Adolf Hitler věděl, že je konec, spáchal i se svou ženou 30. dubna sebevraždu a Německo nakonec 8. května 1945 kapitulovalo. Válka v Evropě tak oficiálně skončila, zatímco Japonsko se vzdalo až 15. srpna téhož roku.

Pád Berlína: Rozhodující bitva o Říšský sněm zbarvila evropskou metropoli do ruda

Článek 6 největších vítězství Rudé armády a celého SSSR za 2. světové války. Připomínka, co srazilo nacistické Německo na kolena se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Němci nechtěli do sovětského zajetí

Podmínky podepsané kapitulace byly jasné a říkaly, že po zastavení bojů 8. května 1945 se mají vojáci vzdát té armádě, do jejíž kompetence daný prostor spadá, vysvětluje Wikipedia. Většina území Čech byla přiotm po dohodě spojenců prostorem spadajícím pod sovětskou Rudou armádu. Té se ale Němci pochopitelně vzdát nechtěli, neboť věděli, jak se zajatci zachází. Na léta končili v pracovních táborech po celém SSSR a mnozí se domů nevrátili. Největším přáním Němců proto bylo, aby je na západě Čech zajali Američané.

#OTD in 1945, SS-Gruppenführer Pückler-Burghauss signed the capitulation of Army Group Centre in Rakovice in the presence of US and Soviet forces. 6000 German troops were taken prisoner- the Battle of Slivice was over. Czech partisans hunted fleeing Waffen-SS troops inthe forests pic.twitter.com/DIhCrnTZUI

— Jake Holliday (@J_O_Holliday) May 12, 2020

Na Příbramsku se tak do zajetí chtěly dostat jednotky pod velením generála Carl von Pückler-Burghausse, který se snažil dojednat, aby jeho muži mohli překročit demarkační linii k Američanům. Když byl ale odmítnut, vojáci se zakopali u osady Slivice spadající pod obec Milín. Z jedné strany stáli Američané a okrajově se do bojů zapojili i Vlasovci, ale hlavně se tam hrnuly jednotky hned 3 sovětských frontů a partyzáni z oddílu Smrt fašismu, uvádí na stránkách Obecní úřad Milín. Uprostřed poslední bitvy v Evropě zůstali uvěznění civilisté.

Rudá armáda nasadila i raketomety

Útok na zakopané Němce začal 11. května. Sovětští velitelé do něj nasadili dělostřelectvo a raketomety, čemuž nemohli Němci dlouho odolávat. Příbramské muzeum ve svých materiálech uvádí, že armáda postupovala ze 3 směrů a Němci se nakonec pod jejím tlakem brzy ráno 12. května rozhodli vzdát. V okolí navíc probíhala ještě další sovětská operace zaměřená proti Vlasovcům. Do sovětského zajetí se nakonec mělo dostat kolem 6 tisíc německých vojáků.

12 „asi“ nejlepších tanků 2. světové války: skvěle si vedli Němci, ale Spojenci je slušně potrápili. Tanky hrály klíčovou roli

Jejich velící generál neunesl skutečnost, že se mu nepodařilo své muže dostat k Američanům, a krátce po kapitulaci spáchal sebevraždu. Armádní Zpravodaj se domnívá, že Sověti odvedli zajaté Němce na dlouholeté práce do Sovětského svazu. Na místě posledního střetu vyrostl v roce 1970 památník, který poslední bitvu 2. světové války v Evropě připomíná. Na místě se také konají rekonstrukce střetu lákající tisíce lidí.

Článek Poslední bitvu 2. světové války v Evropě musela Rudá armáda vybojovat 4 dny po konci války. Němci se děsili sovětského zajetí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jednalo by se o třetí mobilizaci v historii

Ačkoliv ruský režim nařídil v posledních letech již několikrát povinné odvody do armády, přičemž ten poslední, vyhlášený v březnu 2025, byl největší za poslední více než dekádu, jak Armádní Zpravodaj upozornil, na mobilizaci zatím nedošlo – tedy v roce 2022 částečně ano, což potvrzuje Wikipedia, ale velmi rychle byla zase ukončena, jelikož vyvolala značný odpor.

Analýza prozrazuje, kolik platí za válku Rusko, a kolik Ukrajina, která má zdaleka největší vojenské zatížení na světě

Vedle toho se konala mobilizace ještě v carském Rusku v roce 1914, připomíná VHÚ, a později až Sovětském svazu roku 1941, když země čelila invazi nacistů za druhé světové války, uvádí Wikipedia. Od té doby však k žádné plnohodnotné nedošlo – ačkoliv pokud by to bylo třeba, je toho prý Rusko schopné. Aktuálně má přitom přes 140 milionů obyvatel, takže má rozhodně z čeho čerpat. Navíc také uzavřelo vojenskou dohodu se Severní Koreou.

Krym nemůže Rusku zůstat; Trump nabízí Ukrajině kapitulaci, a ne fér dohodu. Německo je připraveno podpořit Ukrajinu namísto Ameriky

„Pokud se obrovská země musí postavit nepříteli, udělá to kdykoliv. O tom nemůže mít nikdo žádné pochybnosti,“ sdělil Dmitrij Peskov během přednášky. Pokud by ale k takovému kroku skutečně došlo, shoduje se redakce Armádního Zpravodaje, že by to znamenalo nejenom totální selhání ruského vedení války, ale také zoufalost, že druhá nejsilnější armáda světa nedokáže porazit ani tu ukrajinskou – natož, aby si myslela na konfrontaci s NATO.

Článek NATO neví, proti čemu stojí: „Rusko je připraveno mobilizovat jako za 2. světové války,“ tvrdí Dmitrij Peskov z Kremlu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Improvizace, která skončila úspěchem

Letoun Spitfire Mk XI vznikl v roce 1942 a zpočátku byl jakýmsi provizoriem, uvádí HistoryOfWar. RAF se v té době spoléhalo hlavně na Spitfire Mk V, ale když se na obloze objevil německý Focke-Wulf Fw 190A, Britové zjistili, že jejich stíhačku znatelně převyšuje. Potřebovali proto letadlo s mnohem vyšším výkonem, a tak dali do Spitfire Mk V narychlo výkonný motor Merlin 61, a nakonec ještě po konstrukčních změnách vznikl Spitfire Mk XI.

iZdroj fotografie: Public Domain

Existoval ve 3 základních variantách, které ještě měly různě upravené verze. Výkon Spitfire Mk IX se ukázal jako skvělý, uvádí AmericanHeritageMuseum, a svému německému soupeři se vyrovnal. Začaly ho dostávat hlavně nejelitnější perutě; českoslovenští letci na něm začali létat v roce 1944. Třeba 312. československá stíhací peruť ho obdržela v lednu 1944, konkrétně byla vyzbrojena typem Spitfire LF Mk. IXC, uvádí Wikipedia.

Maximální rychlost byla 662 km/h

Spitfire LF Mk. IXC byl jednomístný jednomotorový stíhací letoun o délce 9,54 metrů s rozpětím křídel 11,23 metrů, popisuje Wikipedia. Dokázal přitom látat maximální rychlostí 662 km/h a vystoupat do výšky až 12,4 km, což byl v době jeho vzniku velmi dobrý výkon, upozorňuje Armádní Zpravodaj. Jeho dolet i s přídavnou nádrží byl pak 1 580 kilometrů. Ve výzbroji měl dvojicí kanonů ráže 20 mm a 4 kulomety ráže 7,7 mm.

Armádní technika ČSLA: nezapomenutelná sovětská BVP, vrtulníky a stíhačky, ale i vlastní technika, která neměla obdoby

S pomocí letounu Spitfire Mk IX se československému letci poprvé podařilo sestřelit soupeře 23. března 1944, a to konkrétně Ladislav Světlík z oblohy sundal německý FW 190. Kromě letadel však Češi a Slováci zničili i několik letounových střel V-1. Spitfire Mk IX nebyl sice nejmodernější typem tohoto legendárního letounu, vznikly i modernější a rychlejší, například verze Mk XVI. Ovšem hlavně díky skutečnosti, že s ním létali českoslovenští letci, je v Česku legendou.

Článek Spitfire Mk IX: legenda, s níž českoslovenští letci bojovali proti nacistům, byla původně jenom nucenou improvizací se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

OUN doufala v nezávislou Ukrajinu

Historie UPA je politicky úzce spjata s Organizací ukrajinských nacionalistů (OUN) a hlavně s její radikální frakcí OUN(B) vedené Stepanem Banderou. I proto je příslušníkům někdy přezdíváno banderovci. OUN vznikla ve 20. letech 20. století a jejím cílem byl vznik nezávislé Ukrajiny, potvrzuje EncyclopediaOfUkraine, protože byla po první světové válce rozdělena mezi Polsko a SSSR. I proto začala OUN, i když nebyla nacistická, spolupracovat s Němci, neboť doufala, že jí pomohou. To se ale nestalo a Bandera a další lidé skončili v německém vězení.

Partyzánské hnutí „Lesní bratři“ znepříjemňovalo vládnutí SSSR natolik, že ho nazval nacistickými banderovci a neštítil se brutality

Zklamání ze spolupráce s Němci nakonec vedlo v letech 1942 až 1943 k vytvoření ozbrojené Ukrajinské povstalecké armády, uvádí KyivPost. Jejím cílem byla stále nezávislá Ukrajina, ale postupy byly často kontroverzní. Boj probíhal proti Němcům i Sovětům, ale stejně tak se UPA snažila vyčistit území Ukrajiny od jiných národností, hlavně od Poláků, což vedlo i k masakrech obyvatelstva polské národnosti. Wikipedia odhaduje, že jenom při těch na Volyni a ve Východní Haliči zahynulo kolem 100 tisíc lidí jejích příslušníků, ale i dalších.

UPA vzdorovala Německu i SSSR

Jednotky Ukrajinské povstalecké armády působily téměř na celém území Ukrajiny, i když aktivnější a silnější byly na západě. Odhady jejich síly se různí, ale některé údaje mluví až o 200 tisících bojovníků. Wikipedia uvádí, že měli především lehkou pěchotní výzbroj složenou ze sovětských a německých zbraní, ale disponovali i děly ráže 45 nebo 76,2 milimetrů, a také minomety. Síla jednotek byla taková, že některá území Ukrajiny nezvládli Němci, a po nich Rudá armáda ani Sověti, ovládnout. UPA se navíc těšila podpoře místních obyvatel.

Pravá ruka Stepana Bandery: Politický vůdce Jaroslav Stecko vtrhl do Lvova. A s ním i německá armáda

Po vytlačení Němců a jejich porážce se SSSR zaměřil na likvidaci UPA, jejíž členové – kromě boje s jednotkami NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí) – zabíjeli i představitele sovětské moci a jejich spolupracovníky. Boje si na obou stranách vyžádaly tisíce mrtvých, až Sověti změnili taktiku a zaměřili se na infiltraci struktur UPA a deportaci lidí podezřelých ze spolupráce s ní. NKVD dokonce provedla masakry pod vlajkou UPA, aby zničila její pověst. To zafungovalo a v roce 1950 byl zabit velitel UPA, Roman Suchevyč, i když poslední boje trvaly až do roku 1956.

Článek Ukrajinská povstalecká armáda čili banderovci: nebyli to nacisté, ale nacionalisté s krví na rukou. Pověst jim zničil i SSSR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Američané o útoku na křižník Moskva nevěděli

Moskva byla raketovým křižníkem, jehož stavba trvala od roku 1976. Na vodu byl spuštěn už o tři roky později a do služby uveden v roce 1982, takže se plavil poměrně dlouho. Necelé dva měsíce od vypuknutí ruské invaze na Ukrajinu byl 13. dubna 2022 zasažen ukrajinskými protilodními střelami R-360 Neptun, které jsou mimochodem na českém podvozku Tatra.

Trumpův sen o nadřazenosti končí. Amerika se zlobí na Evropu, že už přestává kupovat její zbraně. Může to nastartovat náš průmysl

Z oficiální ukrajinské verze vyplývá, že se loď po zásahu potopila následující den, zatímco ruská tvrdí, že to bylo následkem požáru – na klasická propaganda s cílem zastřít realitu, aby náhodou neutrpěla ruská pověst. Jenomže ta stejně utrpěla a je snad nemyslitelné, aby kdokoliv věřil pohádce, že došlo k náhodnému požáru zrovna den po ohlášeném zásahu.

Redakce Armádního Zpravodaje však připomíná, že to byla nejspíše velká náhoda. Raketový křižník Moskva totiž podle všeho plul mimo dosah ukrajinských radarů, jenomže se jejich paprsky nejspíše odrážely od mraků, díky čemuž viděly dále. Jiná verze zase uvádí, že pomohli s identifikací Američané, když sdíleli s Ukrajinci zpravodajské informace – ti údajně odpověděli: „To je Moskva! Děkujeme. Na shledanou,“ a hovor ukončili, aniž by řekli, že plánují zaútočit.

Analýza satelitních snímků: mocné Rusko čeká velká krize. Vyčerpalo zásoby tanků a nestíhá vyrábět nové ani modernizovat staré

Následně odpálili střely R-360 Neptun, které mají dosah až 280 km a obsahují bojovou hlavici těžkou 150 kg, což min. na těžké poškození stačí. Že byl zásah úspěšný se ovšem dozvěděli až poté, co vyplul na záchrannou akci remorkér z Krymu. Administrativa tehdejšího prezidenta Joea Bidena přitom nechtěla, aby došlo k útoku, nebo snad zničení, takto mocného symbolu ruské moci. A to přesto, že s Ukrajinci sdílela zpravodajské informace.

„Američané měli hněv, protože jim Ukrajinci ani nesdělili, že útok provedli. Překvapením bylo navíc i to, že Ukrajina vlastnila rakety schopné zasáhnout loď; a panika, protože Bidenova administrativa neměla v úmyslu umožnit Ukrajincům zaútočit na tak mocný symbol ruské moci,“ vysvětluje theNewYorkTimes v rámci „tajemství historie války na Ukrajině“.

Nizozemsko povstává, aby bránilo Evropu proti Rusku. Už za 5 let chce skoro 3násobnou armádu

Je tedy zjevné, že tehdejší administrativa doufala v nějaké brzké narovnání vztahů, aniž by došlo k výrazným ztrátám a škodám, což by jinak mohlo Rusko použít jako záminku k pokračování války. Armádní Zpravodaj připomíná, že ani další osud Černomořské flotily nebyl dobrý a dnes je de facto nepoužitelná, ačkoliv dostala koncem roku 2024 významnou posilu.

Článek Odhalení tajemství: nejhorší ztráta lodě od 2. světové války. K potopení křižníku Moskva došlo i přesto, že to Amerika zakazovala se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

FN FAL se utkávala se sovětským AK-47

Belgické pušce FN FAL je někdy přezdíváno pravá ruka svobodného světa, což není náhoda. Wikipedia to zdůvodňuje tím, že se dostala do výzbroje více než 90 zemí světa – kromě mnoha členů Severoatlantické aliance ji používaly armády zemí většinou nakloněných Západu, a to často v bojích s různými komunistickými povstalci i armádami. Po velkou část studené války byla zbraň na mnoha místech světa soupeřem AK-47 nebo AKM.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Indonésie

FN FAL je komorována na střelivo 7,62×51 milimetrů, což je munice používaná třeba v kulometech nebo odstřelovačských puškách. Britové sice chtěli jako standard NATO slabší typ střeliva, ale nakonec kývli na silnější prosazované Američany. Jedním z důvodů byla skutečnost, že se předpokládalo nasazení zbraní s touto ráží na severoněmeckých planinách, navíc měly svou silou a dosahem překonat jednotky východního bloku, vysvětluje FireArmsNews.

Puška má většinou zásobník na 20 ran

FN FAL je 4,25 kilogramů těžká a její délka je 1 090 milimetrů. WarHistoryOnline uvádí, že se do ní standardně používá zásobník na 20 nábojů, i když existují i zásobníky na 30 kusů a větší. Kadence střelby je až 700 ran za minutu a dosah až 1 kilometr. Vzhledem k výkonnému střelivu armády preferovaly střelbu jednotlivými ranami nebo velmi krátkými dávkami, přičemž některé zbraně měly i dvojnožku, což usnadňovalo střelbu a zvyšovalo přesnost.

Video: co dokáže zničit nejsilnější sovětský samopal PPŠ-41 Špagin; i dnes může být obávaný, americkou balistickou ochranu rozlámal

Co si vojáci na zbrani cenili, bylo její dobré zpracování, spolehlivost a vysoká palebná síla. Puška se účastnila celé řady válek a zajímavostí může být, že třeba ve válce o Falklandy byla použita jak britskou, tak argentinskou armádou. Vyráběna byla i v licencích, dle předpokladů nakonec vznikla v počtu kolem 7 milionů kusů. V západních armádách pak FN FAL nahradily modernější útočné pušky na střelivo 5,56×45 milimetrů, ale řada chudších zemí ji používá dosud.

Článek Belgická legenda a „pravá ruka svobodného světa“: bitevní puška FN FAL s kulometnou municí byla soupeřem AK-47 a slouží dodnes se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbraní měli „partyzánští bratři“ dostatek

Pobaltské státy byly před druhou světovou válkou samostatné, ale na základě paktu Ribbentrop–Molotov je Sovětský svaz obsadil. Když pak Němci zaútočili na SSSR, v Lotyšsku a Estonsku dokonce vznikly jednotky bojující po boku nacistů proti původním utlačitelům. Mnohé z nich pak po ústupu Němců zůstaly na území své domoviny a přetransformovaly se na partyzánské oddíly. Stejně tak vzniklo podobné hnutí v Litvě, kde mělo zbraně po Němcích, ale také ty odcizené Sovětům. Boje v Pobaltí probíhaly řadu let a vyžádaly si mnoho obětí.

Uměle vyvolaný ukrajinský hladomor zabil miliony lidí. Sovětský vůdce J. Stalin chtěl Ukrajince zlomit, ale vyvolal genocidu a obvinil jiné

První střety mezi Lesními bratry a sovětskými jednotkami začaly krátce po ústupu Němců. LSM uvádí, že například již v lednu 1945 začali lotyšští partyzáni stavět opevnění v bažinatých oblastech řeky Vilaka, a již v březnu na ně útočilo více než 500 sovětských vojáků a policistů – partyzánům se ale podařilo ustoupit do lesů. Podobný průběh mělo následně povstání i v dalších místech, kdy husté lesy a podpora místního obyvatelstva pomáhala bojovníkům proti režimu uskutečňovat akce a útoky na sovětskou správu a její spolupracovníky.

SSSR nakonec fungovala infiltrace a zrada

Když nedokázal Sovětský svaz porazit partyzány silou, zvolil jinou taktiku. Armádní Zpravodaj dohledal připomínku NationalWW2Museum, podle něhož se jako efektivnější ukázala infiltrace agentů a najímání zrádců, případně poštvávání místního obyvatelstva proti partyzánům. Chycení členové Lesních bratrů a jejich spolupracovníci byli často mučeni, aby vyzradili potřebné informace. Vše doplnily masivní deportace příznivců nebo lidí podezřelých z podpory. Na Sibiři mělo do roku 1952 skončit zhruba čtvrt milionu ze 3 milionů Litevců.

iZdroj fotografie: Public Domain

Partyzánů bylo v Pobaltí do poloviny 50. let 20. století asi 50 000, ale zhruba 20 000 z nich Sověti zabili a podobný počet zatkli. Sami měli přitom ztratit 13 000 vojáků, uvádí Wikipedia. Ozbrojený odpor nakonec postupně opadl, i když existují zmínky o jeho existenci ještě na začátku 60. let 20. století. Za posledního lesního bratra je považován Jānis Pīnups, který dezertoval z Rudé armády a skrýval se v lesích nedaleko svého domova s podporou své rodiny. Z úkrytu vyšel až v roce 1995, tedy dlouhé desítky let po rozpuštění (nebo zániku) odboje.

Článek Partyzánské hnutí „Lesní bratři“ znepříjemňovalo vládnutí SSSR natolik, že ho nazval nacistickými banderovci a neštítil se brutality se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tisícovka vojáků simulovala první poslední

Armáda duchů vznikla v lednu 1944, uvádí NationalWW2Museum, a tvořilo ji 82 důstojníků a 1 023 vojáků pod velením plukovníka Harryho L. Reedera. Jednalo se o tajnou mobilní jednotku využívající různých taktik, jak klamat nepřítele. Počínaje stavbou různých atrap, předvádění zvuků, radiového provozu, nebo např. vydávání se za důstojníky a mužstvo různých jednotek k oklamání špionů. Tato malá jednotka dokázala simulovat činnost dvou divizí.

„Ghost Army“ : les incroyables duperies d’une unité clandestine de la Seconde Guerre mondiale
➡️ https://t.co/WQAAjQ63kf pic.twitter.com/FPXkShb0zk

— GEO (@GEOfr) April 8, 2024

Působení jednotky bylo velice úspěšné, a není divu, že někdo může o její obdobě uvažovat i dnes. Twz uvádí, že armády samozřejmě podobné činnosti vykonávají, ale v současnosti zažívá tento směr renesanci. Třeba americké ozbrojené síly počítají v této oblasti s navyšováním prostředků, i když většina informací o nich je klasifikovaná. Souvisí to samozřejmě s rozvojem dronů, kdy utajit cokoliv je téměř nemožné. Americké armádě, mariňákům i letectvu by mohly být takové schopnosti užitečné třeba v možném střetu s Čínou v Pacifiku.

Armádní jednotka plná umělců či architektů

Metody používané armádou duchů za druhé světové války by v současnosti asi uspěly jenom v malém měřítku, i když na svou dobu byly vysoce vyspělé. Wikipedia udává, že z tohoto důvodu byly do jednotky rekrutováni umělci, architekti, inženýři a další podobné profese. Tito specialisté totiž dokázali vytvářet věrohodné makety všemožné techniky, a to včetně těch nafukovacích. Vyvinuli třeba také sofistikovanou metodu nahrávání reálných zvuků jednotek, které potom byly z reproduktorů v nočních hodinách pouštěny u nepřátelských linií.

Brutální „Hitlerovi psi na řetězu“: jednotka Feldjägerkorps inspirovaná Stalinem, z níž mělo strach i SS a přežila kapitulaci Německa

Armáda duchů provedla během své činnosti asi 20 operací. Jednou z nejznámějších byla Viersen z března 1945, kdy se Američané chystali překročit řeku Rýn, což byla velmi silná německá obranná linie. Jednotce se úspěšně podařilo za pomoci 600 maket techniky a dalších triků simulovat přípravy na přechod řeky asi 15 kilometrů od skutečného místa, kde pak v době uskutečněného útoku měli Němci obranu slabou, a přechod tak byl úspěšný.

Článek Historie se může opakovat: tajná americká armádní jednotka, která přelstívala už nacisty, by mohla znovu vzniknout se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

SS původně sloužilo k ochraně vůdce

Nebylo tajemstvím, že si nacisté a důstojníci Reichswehr (předchůdce Wehrmachtu) zrovna dvakrát nedůvěřovali, a nacisté neměli právě radost z toho, že tvoří ostrahu říšského kancléře Adolfa Hitlera vojáci. V březnu roku 1933 proto vznikla ochranka Sonderkommando Berlín, zárodek pozdější divize Leibstandarte Adolf Hitler, složená z prověřených „SS-manů“.

Původní představa byla, že vznikne malá – ale vysoce profesionální – armáda z rasově elitních Árijců, upřesňuje Encyclopedia, která bude politicky věrná vůdci. Nenávist mezi tímto elitním „vojskem“ a Wehrmachtem byla obrovská a mezi členy často docházelo k bitkám a půtkám. Na začátku druhé světové války, v září 1939, měly bojové jednotky pouze 18 000 mužů.

iZdroj fotografie: Johannes Dorn / Creative Commons / CC BY-SA

Ovšem na začátku tažení do Francie v květnu 1940, které bylo organizováno v rámci Waffen-SS, a při němž získalo své jméno, už to bylo 90 000 vojáků. Jejich hodnocení bylo ze strany velení stručné: dobře vycvičení, bezcitní, odvážní, ale ne příliš myslící na vlastní ztráty. Ale postoj k Waffen-SS a jejich postavení se začal v této době pomalu měnit. S pádem Polska, které v roce 1941 následovala porážka Jugoslávie, se pod německou vládu v těchto oblastech dostala řada místních německých komunit (Volksdeutsche), vysvětluje Ome-Lexikon.

Nakonec vznikla i Hitlerova cizinecká legie

A právě Volksdeutsche se rozhodl naplno využít vůdce SS, Heinrich Himmler, který zrušil početní omezení a naplno rozjel náborovou kampaň. Pluky a brigády se začaly měnit na divize, jejichž jména jako Leibstandarte SS Adolf Hitler, Das Reich nebo Totenkopf, měla děsit svět. První cizinecká jednotka – 5. divize „Wiking“ – se začala formovat již v roce 1940. Tu ještě tvořili rasově a fyzicky pečlivě vybraní mládenci ze Skandinávie a západní Evropy, uvádí Wikipedia.

Brutální „Hitlerovi psi na řetězu“: jednotka Feldjägerkorps inspirovaná Stalinem, z níž mělo strach i SS a přežila kapitulaci Německa

Ovšem 7. dobrovolnická horská divize „Princ Eugen“, která vznikla na území bývalé Jugoslávie z místních Volksdeutsche, již tak striktní nebyla. Mnozí z jejích členů neuměli ani moc německy, a později už se při rekrutování na etnikum nehledělo vůbec. Nové náborové možnosti pak přinesl útok na Sovětský svaz, kdy už bylo jedno, kdo bude sloužit.

iZdroj fotografie: Public Domain

Vedle etnicky vhodných pobalťanů, na něž se náboráři SS s velkými úspěchy okamžitě vrhli, byla žádaná i jiná, ač „méně“ vhodná, etnika. Na druhou stranu je s nacisty spojovala nenávist k bolševikům, případně dostali jednoduchou volbu: „kulku nebo služba říši“. A tak vznikli legiony Gruzínů, Ázerbájdžánců, Turkmenů, Tatarů nebo kozáků, doplňuje Wikipedia zmíněná výše.

SS byla opravdu „divoká banda“

Waffen-SS představovala opravdu divoký mix velmi cenných bojových formací s těmi naprosto nespolehlivými. Ty první byly tvořeny především Němci, Skandinávci, pobalťany a západními Evropany – přesným opakem byly jednotky tvořené obyvateli Balkánu a zemí SSSR. Zcela mimo ponechme malé bezvýznamné jednotky, třeba britskou, arabskou nebo indickou legii, které vznikly zejména z důvodu propagandy. S koncem války navíc docházelo ke zkracování výcviku a v armádě chyběli zkušení velitelé, uvádí Wikipedia.

Srovnání základních jevů v putinovském Rusku a hitlerovském Německu. Je přijatelné porovnávat Adolfa Hitlera a Vladimira Putina?

Ve Waffen-SS se vystřídalo během války kolem 914 000 vojáků, z toho 500 000 cizinců. A zatímco divize jako LSAH, Wiking nebo Das Riech byly těmi pověstnými „hasiči“, tak např. 21. horská divize „Skanderbeg“ tvořená divokými Albánci, trpěla vysokou mírou dezerce, až byla po vzpouře, kdy většina mužstva rozkradla materiál a dezertovala, roku 1944 rozpuštěna.

iZdroj fotografie: Johannes Dorn / Creative Commons / CC BY-SA

Tou nejspíše nejznámější vzpourou cizineckých vojáků SS bylo povstání Gruzínců na ostrově Texel v dubnu 1945. Pokud měly jednotky SS něco společného, bylo to nemilosrdné chování k zajatcům a civilistům, za což se jim také dostávalo oprávněné nenávisti a pomsty.  

Článek Waffen-SS: z ochranky A. Hitlera se stala jedna z nejobávanějších sil 2. světové války. Ale zdaleka ne všichni byli pověstnou elitou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Akce proti židům organizoval dlouhodobě

Adolf Eichmann se začal s nacistickou ideologií seznamovat již ve 20. letech 20. století, a ve 30. letech vstoupil do SS. Po svém výcviku se pak ještě před začátkem druhé světové války podílel na protižidovských akcích, uvádí History, a po německém anšlusu Rakouska byl vyslán do Vídně s úkolem zbavit město židů, což se mu povedlo. Stejný úkol dostal po obsazení Čech v Praze, a nakonec povýšil do židovské sekce ústředního bezpečnostního úřadu SS v Berlíně.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Ve své činnosti byl bohužel velmi efektivní, což se naplno projevilo v lednu 1942, kdy se s dalšími nacistickými pohlaváry účastnil konference ve Wannsee, uvádí Britannica. Zabývali se tamd takzvaným konečným řešením židovské otázky, což byl plán na hromadné vyvražďování evropských židů. Adolf Eichmann se stal hlavním organizátorem tohoto zrůdného plánu, přičemž nastavil způsob identifikace a transportu židů z celé Evropy do vyhlazovacích táborů. Jeho systém byl velmi propracovaný a za oběť mu padlo kolem 4 milionů židů.

Vymyslel zabíjení v plynových komorách

Právě Adolfu Eichmannovi je připisována hlavní metoda zabíjení židů za pomoci plynových komor a plynu Cyklon B. Jak efektivní může být, dokázal třeba na jaře 1944 v Maďarsku, kde za pouhé 2 měsíce osobně zorganizoval deportaci 437 tisíc židů. Koncem války se mu pak podařilo dostat na západ Německa, kde skončil v zajetí západních spojenců. Z vězeňského tábora se mu však podařilo uprchnout, načež se dostal do Argentiny, uvádí TheHolocaustExplained.

Židé na něj však nezapomněli, protože stál za smrtí milionů jejich soukmenovců. Izraelská tajná služba Mossad ho nakonec v roce 1960 v jeho úkrytu v Argentině objevila, a Izrael se nepokoušel žádat o vydání, ale poslal agenty, aby ho unesli a dopravili před izraelský soud. Během procesu v roce 1961 byl uznán vinným a v roce 1962 popraven jako jediný člověk v historii Izraele. Jeho tělo bylo spáleno a popel vysypán do moře v mezinárodních vodách.

Článek Jeden z nejhorších nacistů a vůdců SS dostal jediný trest smrti v historii asijské země. Byl zaslouženou „odplatou“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vrtulový letoun původně pro zemědělce

Na první pohled může Sky Warden připomínat letadla provozovaná za druhé světové války. Má klasickou vrtuli v přídi, a jak uvádí Forbes, místo dnes běžně používaného tříkolového podvozku má podvozek dvoukolový, a pak malé kolo pod ocasem. Taková konstrukce byla běžná za druhé světové války, ale americké letectvo ji již dlouho nepoužívá. Sky Warden byl kdysi vyvinutý z Air Tractor AT-802 používaného hlavně zemědělci a hasiči, ale po přepracování je z něj průzkumný a úderný letoun schopný operovat i z nezpevněných letišť.

OA-1K Sky Warden pic.twitter.com/lcNdyVEWV1

— Wiggle Wiggle Vigil (@DaOfficialVigil) June 14, 2023

Vojenská verze je pancéřovaná, což chrání osádku a důležité části letadla před útoky ze země. Airforce-Technology také udává, že je v letadle dostatek místa pro instalaci různých senzorů, což z něj dělá skvělý průzkumný a zpravodajský komplet. Zároveň lze na něj lze naistalovat různé druhy zbraní, s nimiž sice nemá takovou sílu, schopnosti ani rychlost jako bojové letouny, ale hodina jeho provozu stojí jenom 400 dolarů (9 150 Kč), kdežto třeba hodinu General Dynamics F-16 Fighting Falcon vyčíslil Forbes na 8 000 dolarů (183 000 Kč).

Sky Warden vydrží ve vzduchu 10 hodin

Letoun je 11,4 metrů dlouhý a rozpětí jeho křídel je 18,06 metrů, uvádí Wikipedie. Jeho turbovrtulový motor mu dokáže udělit rychlost až 394 km/h, a při ekonomickém letu s přídavnými nádržemi může vykonávat až 10 hodin trvající mise. To jsou parametry, jimž třeba žádný vrtulník konkurovat nemůže. Kromě sledování se však Sky Warden hodí například k boji proti teroristickým skupinám, povstalcům a drogovým kartelům.

Americké bitevní vrtulníky AH-1Z Viper pro AČR jsou velkou posilou, letectvo získává snáze opravitelné moderní stroje světové úrovně

Za tímto účelem může být letoun i silně vyzbrojen, resp. unese náklad těžký přes 3,6 tuny. Výzbroj může tvořit třeba dvojice těžkých kulometů ráže 12,7 mm nebo rotační kulomet GAU 19/A, a doplněn může být známými protitankovými střelami AGM-114 Hellfire. Ty mají poloaktivní laserové nebo radarové navádění a dosah až 11 km, a kromě tanků či budov zničí i pomalu letící vzdušné cíle jako vrtulníky, uvádí MissileThreat. Na letadle lze ale použít i nenaváděné nebo laserem naváděné pumy, a stejně tak přesné rakety APKWS.

Článek „Druhoválečný“ americký letoun AT-802U Sky Warden nabídne mnohem více než leckterý dnešní vrtulník se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vítězství u Moskvy

Když německá armáda zaútočila na Sovětský svaz, směřovala konečný nápor na hlavní město, tedy Moskvu. Na začátku prosince 1941 od ní stála 30 km, uvádí NewWorldEncyclopedia, ale byla po půl roce bojů oslabená, měla roztahané zásobovací linie, a nebyla připravena na tuhou ruskou zimu. Sověti naopak přisunuli k Moskvě čerstvé posily ze Sibiře, a 5. prosince 1941 zahájili protiútok, načež Němce místy zatlačili o více než 200 km zpět.

Brutální „Hitlerovi psi na řetězu“: jednotka Feldjägerkorps inspirovaná Stalinem, z níž mělo strach i SS a přežila kapitulaci Německa

Bitva u Midway

Díky bleskovému úderu na Pearl Harbor v prosinci 1941 měli Japonci na moři převahu, ale nezničili celou americkou flotilu, a zvláště ne letadlové lodě. Naplánovali proto na začátek června 1942 útok na atol Midway a doufali, že americkou flotilu vylákají a zničí ji, uvádí History. Američané ale díky rozluštění japonských kódů o plánu věděli a na útok se řádně připravili, v důsledku čehož Japonci ztratili 4 letadlové lodě, kdežto USA jen jednu. Po bitvě přešla iniciativa v oblasti Pacifiku do rukou Američanů a Japonsko již nestačilo doplňovat ztráty.

Obklíčení u Stalingradu

Německá ofenziva směřovala v roce 1942 na jih Ruska, kde se stal cílem Stalingrad. Jenomže Němci v troskách města zabředli do pouličních bojů, a ačkoliv ho většinu kontrolovali, Rudoarmějce nikdy neporazili. V listopadu 1942 pak Sověti provedli mohutný protiútok na křídlech a německé jednotky uzavřeli v kotli. A. Hitler sice vojákům zakázal se vzdát, ale ti neměli dostatek jídla, munice ani vybavení, a masově umírali. Nakonec proto 2. února 1943 kapitulovali, a Britannica uvádí, že do sovětského zajetí padlo 91 tisíc německých vojáků.

Vylodění v Normandii

Spojenci byli názoru, že mohou západ Evropy osvobodit jedině tak, že provedou velikou vyloďovací operaci na francouzském pobřeží, která je dodnes největší ve vojenské historii. Americké a britské síly se úspěšně vylodily 6. června 1944 ve francouzské Normandii, kde překročilo kanál La Manche 160 tisíc vojáků, uvádí NationalWW2Museum. Ti přitom dlouho drželi jenom úzký kus země, Němci se usilovně a vytrvale bránili, ale v srpnu 1944 se nakonec podařilo jejich obranu prorazit a zejména zničit německé síly v kapse u Falaise.

Osvoboditelé v rouše beránčím: stalinovská Rudá armáda znásilnila „na doporučení“ 2 miliony žen a dívek za 6 měsíců, nejmladší byly 4 roky

Dobytí Berlína

Ačkoliv bylo Německo již v podstatě poražené, jeho ozbrojené síly pokračovaly v odporu, a to i v okamžiku, kdy se Sovětům podařilo v dubnu 1945 obklíčit Berlín. Houževnatý odpor v německé metropoli stál statisíce životů, ale ruská armáda nakonec Němce prorazila a nacistický vůdce Adolf Hitler spáchal ve svém berlínském bunkru sebevraždu. Německo nakonec 8. května 1945 kapitulovalo. Stinnou stránkou vítězství ovšem zůstává následné znásilnění asi 1,4 milionu německých žen Rudoarmějci, připomíná Military-History.

Článek 5 velkých vítězství 2. světové války, která zásadně přispěla k porážce nacistického Německa a Japonska. Bez nich mohlo být vše jinak se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Záchrana pro rozpadající se Wehrmacht

Na podzim 1943 už byla situace na bojištích úplně jiná. Wehrmacht se na východní frontě pomalu, ale jistě rozpadal – někteří vojáci dezertovali a mnohé jednotky ve zmatku prchaly z pozic. Tehdejší polní policie (nebo polní četnictvo) (Feldgendarmerie), která byla „proslavená“ podle plechového znaku na krku jako „Hitlerovi psi na řetězu“, byla slabá a často se k úprku přidávala, a navíc byla i na nacistické poměry nebývale zkorumpovaná.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Dne 27. prosince 1943 proto Adolf Hitler vydal rozkaz, jímž zřídil nové policejní jednotky – Feldjägerkorps – které měly pracovat na diktátorově principu „voják může zemřít, ale dezertér musí zemřít.“ Úkolem jednotek bylo zastavit zpanikařivší jednotky, zavádět pořádek a disciplínu, kontrolovat vojáky opouštějící frontu, stejně jako lovit dezertéry a vykonávat nad nimi spravedlnost, uvádí například Feldjaeger-Ehemaligentreffen.

Josifovi Stalinovi naháněl hrůzu jediný, a to jugoslávský prezident Josip Broz Tito; i když byl tak „veliký“, jeho moci se vzepřel

Aby neměli Feldjägeři s dezertéry slitování, mohli vstoupit do jejich řad pouze veteráni s třemi roky služby na frontě, a zároveň museli mít alespoň ocenění Železný kříž II. třídy. Celkem vznikla tři velitelství – Feldjägerkommando I (Královec, dnes Kaliningrad) a Feldjägerkommando II (Vratislav – Polsko), obě měla na starost východní frontu, a Feldjägerkommando III (Vídeň – Rakousko) pro frontu západní. Každá komandatura přitom měla zhruba sílu pluku, a dohromady měly jednotky Feldjägerkorps kolem 8 000 mužů.  

Nekompromisní jednání a silné pravomoci

I když nebylo jednotek málo, na tak rozsáhlé území jich úplný dostatek nebyl. Nižší počty však zcela vynahrazovaly pravomoci. Feldjägerkorps byly podřízeny pouze Vrchnímu velení ozbrojených sil (OKW), tedy osobně maršálu Wilhelmu Keitelovi. Důstojníci Feldjägerů mohli odvolávat velitele bez ohledu na hodnost, brát pod své velení vojáky všech zbraní, nebo i rozpouštět bojové svazky. Nesměli se však plést do taktických operací. Do jurisdikce Feldjägerkorps patřili i vojáci a jednotky Waffen-SS, což bylo velmi výjimečnou záležitostí.

iZdroj fotografie: Uživatel High Contrast / Creative Commons / CC BY-SA

Hlídky Feldjägerkorps, které se skládaly ze tří poddůstojníků a jednoho důstojníka, se na frontu dívaly jenom z dálky a operovaly až kolem 20 kilometrů za ní. A pokud chytily dezertéra, tak aby vzniklo zdání spravedlnosti, byl předveden před polní „létající“ soud, který se skládal ze tří soudců-důstojníků. Rozsudky byly vždy rychlé, brutální a nebylo proti nim odvolání. A zatímco sovětské blokační jednotky byly rozpuštěny v říjnu 1944, Feldjägerkorps byly naopak ještě posíleny. Němci se tak vlastně ocitli v sovětských botách.

Proč po Stalinově smrti nepřevzal SSSR maršál Žukov, všemi milovaný vítěz nad nacismem? Politici se ho báli a opakovaně zrazovali

Dne 30. ledna 1945 potom zoufalý Heinrich Himmler vydal rozkaz silně připomínající tenStalinův z roku 1942, a 9. března 1945 získaly polní soudy s Feldjägerkorps pravomoci i nad civilisty. Svým terorem se netajily. Mrtvé dezertéry a „zrádce projevující slabost“ věšeli s posměšnými nápisy kolem krku na veřejných místech – dle odhadů bylo za poslední 2 měsíce války takto popraveno kolem 25 000 lidí. Překvapivě ale nebyli vojáci Feldjägerkorps po válce odzbrojeni, a jako podpůrné jednotky západních spojenců sloužili až do svého rozpuštění v červnu 1946.   

Článek Brutální „Hitlerovi psi na řetězu“: jednotka Feldjägerkorps inspirovaná Stalinem, z níž mělo strach i SS a přežila kapitulaci Německa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dron Targan uveze náklad 30 kg

Konstruktéři bezpilotního stroje se vydali cestou nepříliš komplikované konstrukce, spíše se tedy snažili vytvořit jednoduché a víceúčelové vozítko. To má být schopné pohybovat se i v náročnějším terénu, zároveň být snadno ovladatelné a nést různé druhy nákladu do hmotnosti až 30 kilogramů. A jelikož je dron Targan vyrobený z běžně dostupných materiálů, je i levný a nenáročný na výrobu, může vznikat ve vyšších počtech.

Jednou z prezentovaných možností je využití dronu k pokládání min – videa ukazují, že je schopen vézt minimálně jednu, ale podle tvaru nosiče možná i dvě protitankové miny TM-62. Dron by tak bylo možné vyslat tam, kde by bylo pro vojáka položení miny obtížné nebo nebezpečné. Jeho dosah je 1,5 km, což moc není, ale v případě bojiště by to mohlo stačit. Mina z dronu po odjištění sklouzne a stroj může pokračovat dále. Na jakémsi rameni má pak nejspíše umístěnu kameru, takže obsluha dobře vidí na cestu před ním.

Targan by mohl zajet i pod tank

Jinou možností pozemního dronu je pak jeho přeměna v sebevražedný – minu nebo nálož by v takovém případě mohl dopravit přímo pod vozidlo, jakým je tank, případně na nějakou nepřátelskou pozici, a tam by se odpálil. Vlastně by se jednalo o jakousi konstrukci inspirovanou německým sebevražedným vozítkem Goliath z 2. světové války, i když německý nosič byl pásový, kdežto ukrajinský se pohybuje na 4 kolech.

Ukrajinský člunový dron Sea Baby může ovládat celé Černé moře, prokázal to při útocích na Krym; Rusko je proti němu bezradné

Targan by ale bylo možné použít podle jeho autorů i jako zásobovací, a to třeba pro jednotky na pozicích pod palbou. Dokázal by jim dopravit střelivo, potraviny a další materiál. Vzhledem ke své nízké konstrukci by bylo i menší riziko, že ho nepřítel spatří. Ovšem i kdyby se tak stalo a nakonec ho zničil, ztráta levného dronu by byla méně bolestivá než například vojáka, který by se pokusil zásoby pod palbou na pozice dopravit.

Článek Ukrajinské „švábí drony“ Targan navazují na 2. světovou válku: jsou levné, nenápadné a všestranné – mohou klást miny i zaútočit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sever chtěl poloostrov sjednotit silou

Rozdělení Koreje na dvě části je vlastně důsledek soupeření mocností. Od začátku 20. století byla Korea součástí Japonska, ale po jeho kapitulaci v druhé světové válce rozpůlila zemi dohoda mezi Sovětským svazem a Amerikou. Takže zatímco sever zůstal komunistický, jih se vydal cestou kapitalismu. V roce 1950 se pak pokusil komunistický režim poloostrov silou sjednotit, ale zabránila tomu pomoc Spojených států a dalších západních zemí pod vlajkou OSN, což vedlo k více než 3 roky trvající válce, do níž se zapojila i Čína a SSSR.

Nástupce jihokorejského tanku K2 Black Panther bude „neviditelný“ a ovládne drony, zničit by ho neměla ani severokorejská střela Bulsae-5

Nakonec ale přišlo příměří, po jehož nastolení patřil poloostrov k nejchudším místům na zemi. Na severu zavládla tvrdá komunistická diktatura vycházející z vládnoucího zakladatele Kim Ir-Sena. Na jihu se naopak střídaly různé vojenské režimy, ale v 70. letech 20. století se země začala ekonomicky velmi zvedat, a v 90. letech v ní zavládla plná demokracie. Jižní Korea dnes patří k nejvyspělejším ekonomikám světa a je velmi respektovaná, její produkty (i ty vojenské, které nakupuje ve velkém třeba Polsko) jsou známé po celém světě.

One of the first images released today of the claimed North Korean Hwasong-17 ICBM test pic.twitter.com/D44XJtZxqK

— OSINTtechnical (@Osinttechnical) March 24, 2022

Oproti tomu Severní Korea, potažmo její obyvatelstvo, je dlouhodobě velice chudé a potýká se s opakujícími se hladomory. Na zemi jsou uvaleny tvrdé mezinárodní sankce, které jí dávají jenom velmi málo prostoru pro nějaký obchod (ačkoliv je známo, že si řadu věcí obstará na černém trhu, případně s pomocí ruské a čínské vlády, vždy jde ale pochopitelně o neoficiální dodávky). Snad i proto dokázala v posledních letech tak pokročit při vývoji atomových zbraní a balistických raket, z nichž ty nejsilnější doletí i přes půl světa.

Severní Korea míří do vesmíru: chce vlastní satelity, aby „viděla“ na nepřátele stejně jako Amerika. Testy už úspěšné proběhly

Přetrvávající nepřátelství tak vede obě země k masivnímu zbrojení. Severní Korea má jednu z největších armád na světě, silně militarizovaná je vlastně celá společnost. Ale ačkoliv jde do armády velká část HDP, je beznadějně zastaralá, většinou postavená na starých sovětských nebo čínských zbraních, i když některé systémy mají Severokorejci kupodivu moderní. Podařilo se jim například vyvinout zmíněné jaderné zbraně a mezikontinentální balistické rakety, s nimiž dosáhnou až do Ameriky, čímž chtějí získat větší sílu při vyjednávání.

Severokorejská atomovka je hrozba

Strašení jadernými hlavicemi a zkoušky jaderných nosičů jsou hlavním trumfem severokorejského režimu. K dispozici má například balistickou mezikontinentální raketu Hwasong-17 s údajným dosahem až 15 tisíc kilometrů, ale vlastní i řadu střel s mnohem kratším doletem, s níž ohrožuje nejen jižního souseda, ale například i Japonsko. Tyto státy nutí hrozba ze Severní Koreje k masivním investicím do obrany i možností útoků.

Američané před branami Severokorejců: jdou Kim Čong-unovi připomenout, jak silnou armádu mají a co dokáží. Hrozí další vypětí

Třeba jihokorejská armáda v tuto chvíli kupříkladu nedisponuje jadernou zbraní, ale experti odhadují, že ji země během krátké doby vyvine – i bez ní ovšem patří k nejsilnějším na světě. Opírá se o mix zbraní původem z USA a stále sílícího domácího zbrojního průmyslu. Proti hrozbě severokorejských raket je chráněna americkými systémy MIM-104 Patriot a THAAD, a disponuje i plavidly vybavenými systémem Aegis.

iZdroj fotografie: Ozbrojené síly Jižní Koreji / Creative Commons / CC BY-SA

Jihokorejský průmysl vyvinul jako protiváhu početné severokorejské armádě zbraně, které dnes patří mezi světovou špičku, a s případným útokem severního souseda si mají hravě poradit. Jde například o moderní tanky K2 Black Panther a špičkové houfnice ráže 155 milimetrů K9 Thunder. Spolu s velmi schopným raketometem K239 Chunmoo si je pořizuje třeba i Polsko. Jihokorejci také dokončují vývoj špičkového bojového letounu KAI KF-21 Boramae.

Článek Názor: proč je Korea rozdělena na Severní a Jižní, a proč jedna hýbe světem a míří i do evropských armád, a druhá je nenáviděná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

1. světová válka ukázala potenciál motocyklů

První skutečně použitelné motocykly vznikly už na počátku dvacátého století a k jejich militarizaci došlo jen krátce poté, tedy na počátku první světové války. A právě masivní konflikt byl pro motocykly skutečným „debutem“. Sloužily primárně k převozu rozkazů a zpráv z a na bojiště – byly rychlé, svižné, efektivní – a na rozdíl od lidí, mul a koní je bylo možné během krátké doby opravit. Právě v bahně Velké války získaly svou slávu ikony jako americký Harley-Davidson, britský Douglas a Triumph, stejně jako německé protějšky TWN a NSU.

Po první světové válce však zájem o vojenské motorky značně utichl. To se ale změnilo koncem třicátých let minulého století. V Německu totiž už to dobou cítili majitelé továren BMW a Zundapp válku, a bylo zřejmé, že poptávka po nových motocyklech opět stoupne. A skutečně. V roce 1938 přišla oficiální žádost, aby BMW vytvořilo motocykl pro německou armádu. Výsledkem byl vznik asi nejznámějšího motocyklu druhé světové války, a sice BMW-R75. Ten se ukázal jako vysoce ovladatelný a spolehlivý za jakýchkoliv podmínek.

iZdroj fotografie: Valerie Everett / Creative Commons / CC BY

Úspěch BMW-R75 byl tak ohromný, že Američané, Britové i Rusové dokonce zadali svým podnikům příkaz vytvořit obdobná vozidla. Na rozdíl od první světové války přitom byly v této době motorky nasazovány více ofenzivně. Tedy nejen jako průzkumná a poštovní vozidla, ale rovněž jako hlídková a pronásledovací, případně sloužila pro ofenzivní operace omezeného rozsahu. Od písečných dun Afriky až po zmrzlé pláně sovětské tajgy a tundry plnily motocykly v různých úpravách své válečné úkoly.

Dnes jde o výsadu speciálních jednotek

Konec druhé světové války znamenal pro vojenské motocykly velkou změnu, už krátce po korejské válce byly stále více nahrazovány vozidly s pohonem 4×4. Důvod byl zřejmý – auto bylo oproti motorce více multifunkční, poskytuje větší ochranu a přepraví více osob i materiálu, a jeho ovládání je mnohem jednodušší. Motocykly tak zůstaly vyhraněny pro úzký okruh vojenského personálu, konkrétněji jde o kurýry a speciální jednotky, které měly často s motorkami bohaté zkušenosti.

V tomto ohledu dnes zřejmě vede americká armáda, která je ve větším počtu nasadila na Blízkém a Středním východě. Motorky hojně využívají specialisté z letectva (US Airforce), námořní pěchota (US Marines), Navy SEALs, ale i Jednotky rychlé reakce (QRF). Podobně je na tom britská SAS a SBS a jejich ekvivalenty v zemích Commonwealthu. Asi největší pozornost si však v poslední době získaly jízdní oddíly ukrajinské armády, které využívají elektrických motorek domácí výroby pro boj s ruskou armádou. Zatím tedy motocyklům „neodzvonilo“.

Článek „Oceloví váleční koně“ po 2. světové válce téměř vymizely, v některých armádách však mají dodnes nezastupitelné role se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Budoucí prezident krotil torpédový bombardér

Bush se narodil v roce 1924, a když Japonci zaútočili na Pearl Harbor, bylo mu teprve 17 let. Jakmile dovršil věku 18 let, narukoval k americkému námořnictvu a stal se námořním letcem – byl přitom jedním z nejmladších námořních letců ve službě. V roce 1944 byl přidělen do Pacifiku, kde létal s letounem Grumman TBF Avenger. Konkrétně sloužil na letadlové lodi USS San Jacinto, kde dostal přezdívku „Skin“, což vystihovalo jeho velmi štíhlou postavu.

Letoun Avanger byl standardní torpédový bombardér amerického námořnictva. Do služby vstoupil v roce 1942 a poprvé se dočkal ostrého nasazení v červnu téhož roku v bitvě u Midway, kde americké síly potopily 4 japonské letadlové lodě (tam ale ještě G. Bush nebojoval, jeho loď byla spuštěna na vodu až o rok později). Grumman TBF Avenger měl 3člennou osádku a jeho hlavní zbraní bylo torpédo, mohl však nosit i bomby nebo rakety. Jeho motor mu umožňoval dosáhnout rychlosti až 447 kilometrů v hodině a dolet byl 1 450 kilometrů.

USS San Jacinto byla lehká letadlová loď uvedená do služby v listopadu 1943. Její výtlak byl 11 tisíc tun a délka necelých 190 metrů. Na její palubu se vešlo až 45 letadel a dokázala plout rychlostí až 31,6 uzlu. Kromě letadel tvořil její výzbroj vysoký počet protiletadlových děl ráže 20 a 40 milimetrů, tehdy se jednalo o poměrně účinnou obranu proti náletům letadel. Její služba však byla velmi krátká, v roce 1947 skončila v rezervě, ale trup byl sešrotován až v roce 1971.

George Bush jako jediný přežil havárii

George Bush vzlétl na svou první bojovou misi v květnu 1944, kdy se účastnil bombardování ostrova Wake, a později byl za své úspěchy povýšen na poručíka. Dne 2. září 1944 se však odehrál jeho osudný let, kdy se s letadlem účastnil náletu na ostrov Chichijima. Letoun byl poškozen protiletadlovou palbou a musel přistát na hladině oceánu. Z tříčlenné osádky však přežil jenom budoucí prezident, jehož nakonec zachránila ponorka USS Finback.

Měl přitom velké štěstí, několik sestřelených letců totiž bylo zajato tamními domorodci a následně zabito a snědeno. Za misi byl George H. W. Bush nakonec oceněn vyznamenáním „Distinguished Flying Cross“ (Záslužný letecký kříž). Od války ho to nicméně neodradilo, poté se účastnil ještě invaze na Filipíny a následně byl přidělen k silám, jejichž úkolem bylo nacvičit útok na japonskou pevninu. Země vycházejícího slunce však nakonec kapitulovala. G. Bush absolvoval celkem 58 bojových letů a získal 3 letecké medaile.

Článek Válečný hrdina George Bush bojoval už v 18 letech proti Japonsku: tehdy ale netušil, že se jednou stane prezidentem Spojených států se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vznik PPŠ-41 inspiroval finský samopal

Během zimní války se Rudá armáda setkala se samopaly Suomi KP/-31 s velkým bubnovým zásobníkem na 71 nábojů, v rukách ho drželi finští vojáci. V zalesněném terénu v bojích na krátkou vzdálenost byly tyto zbraně smrtící, a tak se SSSR rozhodl vyrobit podobné. Výsledkem byl PPŠ-41, a to rovněž s bubnovým zásobníkem, i když existovaly i menší krabicové. Byl přitom jednoduchý na výrobu, měl velikou kadenci střelby, a protože byl nenáročný, do rukou Rudoarmějců se skvěle hodil. Vyroben byl v počtu kolem 5 milionů.

Samopal využívá pistolový náboj 7,62 x 25 milimetrů Tokarev, a ruští Youtubeři se rozhodli otestovat, co vlastně dokáže. Když ze zbraně vystřelili na klasickou ocelovou helmu z druhé světové války, byla bezmocná. Projektily skrze ni proletěly a vojáka by s největší pravděpodobností zabily. Ale jinak to dopadlo s moderním keramickým plátem v rámci balistické ochrany. Střely neprošly, i když dlouhá dávka nakonec dokázala plát alespoň rozlámat. I dnes by si tak PPŠ-41 Špagin na bojišti v mnoha případech poradil.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Silnou stránkou samopalu PPŠ-41 Špagin byla vysoká kadence střelby, která mohla dosahovat až 1 250 ran za minutu, což bylo více než u většiny jeho konkurentů té doby. Dlouhá dávka tak velmi rychle dokázala rozmetat řadu postavených barelů s vodou. Celou řadu však střely prorazit nedokázaly, zvládly to nicméně postupně. Zato cihlovou zdí silnou 2 cihly na šířku už Špagin nepronikne, za ní by byl tedy nepřítel zcela v bezpečí.

Nechráněné tělo nemá žádnou šanci

Když Youtubeři zkoušeli střílet do balistického gelu simulujícího lidskou tkáň, jasně ukázali, že k zabití nepřítele by samopal více než postačoval i se slabším střelivem; dávka by mohla tělo proděravět skrz naskrz a udělat z něj řešeto. Žádná balistická ochrana přitom v době jeho vzniku neexistovala, a na boj do zákopů nebo do spleti městské zástavby byl PPŠ-41 Špagin ideální. Horší to však bylo na dlouhou vzdálenost, v té chvíli vojáci pocítili jeho limity naplno.

Špagin byl nepřesností na delší vzdálenost proslulý, a je jasné proč. Na 250 metrů si střelec na videu zvolil za svůj cíl dveře opřené o strom. A ačkoliv vypálil 25 ran, do dveří se trefil pouze 4 nebo 5 projektily, ostatní létaly evidentně kolem a zasahovaly max. větve. Na videu se navíc projevil i další neduh zbraně, a sice zaseknutí. Při snaze problém vyřešit pak mohla zbraň ke všemu nečekaně vystřelit. Ale ani tak nelze samopalu upřít silný vliv na vývoj druhé světové války, stejně jako v dalších konfliktech, v nichž ho vojáci využívali.

Článek Video: co dokáže zničit nejsilnější sovětský samopal PPŠ-41 Špagin; i dnes může být obávaný, americkou balistickou ochranu rozlámal se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sověti poprvé použili děla ráže 57 milimetrů

Těžké ztráty způsobené mobilní protivzdušnou obranou vedly sovětskou armádu, aby vytvořila konstrukci podobného systému na pásovém podvozku. Nejvíce se měla inspirovat německým prototypem Flakpanzer IV Kugelblitz. V Sovětském svazu tak vznikl ZSU-57-2, což byla dvojice protiletadlových kanonů ráže 57 milimetrů založených na dělu S-60, a umístěna byla v otočné věži na podvozku tanku T-54. Zbraň se ukázala jako velmi mobilní a silná, projektily dosáhly do výšky přes 8 kilometrů, i když efektivně jen do 4,5 kilometrů.

Systém se ukázal účinný jak proti leteckým, tak i pozemním cílům. Měl však i několik nevýhod, například postrádal radar, což poměrně snižovalo šance na zasažení cíle. Dělo ráže 57 milimetrů navíc nemělo dostatečnou kadenci, aby zajišťovalo zaplnění prostoru objemnou palbou. V reakci tak vznikly ještě rychlopalné náhrady v podobě ZSU-23-4 Šilka a ZSU-37-2 Jenisej. Ty se objevily na začátku 60. let 20. století a byly již vybaveny radarem.

iZdroj fotografie: Námořní pěchota Spojených států amerických

Šilka byla vyzbrojena 4 rychlopalnými kanóny ráže 23 milimetrů, zatímco Jenisej dvojicí děl ráže 37 milimetrů. Zbraně se vlastně měly navzájem doplňovat – první sloužila proti cílům do výšky 1 500 metrů, druhá pak do 3 kilometrů. Jenisej dokázal pálit rychlostí 1 048 ran za minutu, ale dávka se skládala z maximálně 150Z ran. Třeba systémy ZSU-23-4 Šilka jsou pak používány dodnes, aktuálně zrovna ve válce na Ukrajině; ale nikoliv proti letadlům, primárně proti dronům.

2K22 Tunguska dostala kromě děl i rakety

Vývoj pokračoval a v protivzdušné obraně začaly hrát prim rakety, přičemž se proti odolnějším moderním letounům ukázala být lepší děla ráže 30 milimetrů. V 70. letech 20. století tak spatřil světlo světa systém nazývaný 2K22 Tunguska vybavený radarem se schopností detekovat cíle v extrémně nízké výšce. Kombinoval v sobě dvojici rychlopalných děl ráže 30 milimetrů a 8 protiletadlových střel krátkého dosahu 9M311. V současnosti ho používají obě strany ve válce na Ukrajině.

Posledním pokračovatelem této linie protivzdušných systémů je ruský Pancir-S, s jehož vývojem se začalo na konci sovětské éry, ale dokončen byl až v Rusku. Je vybaven moderním radarem, dvojicí rychlopalných děl ráže 30 milimetrů, a nechybí mu protivzdušné střely 95Ya6. Od předchozích se liší hlavně tím, že nejčastěji bývá umístěn na podvozku nákladního automobilu, i když třeba běloruská varianta má podvozek pásový. Rusko ho exportovalo do řady zemí.

Článek Sověti ukradli nacistům nápad na novou noční můru pilotů a vytvořili „ohnivé krupobití“ ZSU, dodnes jde o účinný zbraňový systém se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kinetický penetrátor pro pistoli je nemožný

Protitankové pušky jsou dnes většinou známy spíše jako antimateriálové, opravdová bestie je třeba ukrajinská Snipex Alligator. V době svého vzniku se jednalo o pušky velkých ráží, a to až do 20 milimetrů. Jejich munice měla speciální projektil z nějakého vysoce hustého tvrdého kovu, aby mohl proniknout pancířem. Bylo přitom nutné, aby letěl dostatečnou rychlostí, protože při průniku pancířem ztrácí energii. U pušek to zajišťovala nejen síla hnací nálože, ale i dostatečně dlouhá hlaveň. U pistole ale něco takového možné není.

Silná hnací nálož by totiž znamenala silný zpětný ráz a zbraň by bylo nemožné udržet v ruce. Řešením se nakonec stala kumulativní hlavice, což je dodnes používaný princip řady protitankových zbraní. Jde vlastně o speciálně tvarovanou nálož usměrňující sílu výbuchu do jakéhosi úzkého paprsku, kdy samotný projektil nemusí mít vysokou rychlost, neboť na ní nezáleží. Výsledkem byl projektil Panzerwurfkörper 42 vyvinutý pro pistoli označovanou jako Sturmpistole, což byla vlastně víceúčelová – nikoliv pouze protitanková – zbraň.

Myšlenkou Sturmpistole bylo vybavit pěšáka malou přenosnou zbraní s různými typy projektilů, přičemž byly jako základ zvoleny standardní německé signální pistole Leuchtpistole 34 a Leuchtpistole 42. Výsledná konstrukce dostala ještě pažbu a mířidla, aby s ní voják mohl odpalovat i silnější projektily s vyšší přesností. Stále to mohly být světlice, výše zmíněný protipancéřový granát, ale i různé typy tříštivých projektilů určených proti pěchotě.

Projektil měl malý dosah a zbraň byla nepřesná

Panzerwurfkörper 42 mohl pěšák vystřelit až do vzdálenosti 65 metrů, projektil měl hmotnost 600 gramů a dokázal prorazit 80 milimetrů silný ocelový pancíř. To stačilo na tanky zhruba do poloviny války, později se však stala zbraň účinnou jenom ze strany a zezadu. A co víc, ukázala se jako velmi nepřesná. Na vzdálenost, s níž se bylo možné trefit, účinkovaly i mnohem levnější protitankové granáty vrhané vojáky. Vedle toho se pak objevily mnohem účinnější protitankové zbraně s vyšší přesností, průbojností a dosahem.

V Německu tak dostaly přednost zbraně jako Panzerfaust nebo Panzerschreck; přenosné protitankové zbraně podobného principu existují přitom dodnes, i když jsou střely do nich často řízené nebo mají vlastní navádění. Podobné zbraně mohou nést mnohem větší nálože potřebné k proražení pancířů současných tanků, třeba ruská střela 9M133 Kornet prorazí moderní tank K2 Black Panther, kterých si 1 000 objednalo Polsko. Žádný projektil umístitelný na zbraň velikosti pistole by ho však dnes nezničil. Na stará BVP by však mohla stačit i výše zmíněná.

Článek Protitanková pistole Sturmpistole měla zvýhodňovat, ale zklamala: dostřelila sotva 65 m a zasáhla málokdy, myšlenka to ale byla dobrá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pěchotní tank Churchill Mark IV

Velmi robustní britský tank se silným pancířem a dělem ráže 75 milimetrů. Jeho první modely příliš velký úspěch neměly, ale po vylodění v Normandii se ukázalo, že i přes svoji nízkou rychlost může být v mnoha situacích užitečný; oproti svým soupeřům měl např. velmi dobré pancéřování. Ve výzbroji zůstal až do roku 1952.

Osvědčený Panzer IV KwK 40 L/43

Tanky Panzer IV existovaly v německé armádě v mnoha variantách. Ale nejpovedenější byla ta vyzbrojená novým vysokorychlostním kanónem KwK 40 L/43 ráže 75 milimetrů, který si dokázal hravě poradit i se sovětskými tanky T-34. Panzer IV KwK 40 L/43 byl velmi spolehlivý a vyráběn byl v hojném množství.

iZdroj fotografie: Uživatel baku13 / Creative Commons / CC BY-SA

Protitankový Sturmgeschütz III

Německý stroj označovaný také jako Stug III vlastně není tank, ale stíhač tanků, protože nemá klasickou věž. Měl velmi silné dělo 7,5 cm StuK 37 L/24 ráže 75 milimetrů a nízkou siluetu, takže se dokázal velmi dobře skrýt. Za oběť mu dohromady padlo kolem 20 tisíc nepřátelských tanků.

Početný střední tank T34/85

Sovětská „té-třicet-čtyřka“ byla nejvyráběnějším tankem historie, celkem sjelo z výrobních linek 22 000 kusů. Nejsilnější variantou přitom byla ta vyzbrojená dělem ráže 85 milimetrů, ale kromě silnější zbraně měl tank T-34 i posílené pancéřování. Jeho výroba byla navíc mnohonásobně rychlejší a levnější než třeba německého Tigeru I.

iZdroj fotografie: Uživatel Panther / Creative Commons / CC BY-SA

Vylepšený M4A3 Sherman Easy 8

Americké tanky Sherman patřily taktéž k velmi hojně zastoupeným strojům, ale jejich nevýhodou bývalo slabé dělo. Ke konci války však odstranila tento nedostatek modifikace nazývaná Easy 8, kdy M4A3 Sherman dostal vysokorychlostní dělo ráže 76 milimetrů, což z něho činilo obávaného protivníka.

Nejlepší Panzer V Panther

Německý střední tank se inspiroval hlavně sovětským tankem T-34, ale oproti němu měl celou řadu vylepšení. Někdy bývá označován za nejlepší střední tank celé války. Přes počáteční problémy se spolehlivostí se velmi osvědčil a disponoval silným vysokorychlostním dělem ráže 75 milimetrů.

Křižníkový tank Comet

Nejpokročilejší britský tank druhé světové války se zúčastnil až samého konce. Vyzbrojen byl vylepšeným 17liberním kanonem, který si dokázal poradit se všemi obrněnci na bojišti. Silný motor také odstranil nedostatečnou rychlost, tedy častou slabinu britských tanků vysoké hmotnosti.

Těžký Panzer IV Tiger I

Nejlepší německý tank z let 1942 až 1943 byl navržený tak, aby ho nedokázal zničit žádný tehdejší tank. Kromě mimořádně silného pancíře disponoval také silným dělem ráže 88 milimetrů. Své soupeře s ním dokázal zničit na velmi dlouhou vzdálenost, ke konci války ale již soupeři věděli jak na něj; třeba Sověti ho často přečíslili, když proti němu vyjíždělo i 10 středních tanků T-34, z nichž ale často i polovina proti jednomu padla.

iZdroj fotografie: Public Domain

Sovětské monstrum IS-2

Sovětské velení potřebovalo pro boj s německým Tigrem a jeho nástupci silnou odpověď. Nakonec konstruktéři vytvořili těžký tank IS-2 se silným pancířem a dělem ráže 122 milimetrů. Proti německým strojům se velmi osvědčil, Sověti ho pak používali i k prolomení linií v počátku bitvy.

Supertěžký Panzer IV Tiger II

Němci vyvinuli ještě následovník tanku Tiger, a sice Tiger II (označován byl také jako Tiger B). Měl zkosený pancíř a tím i mimořádnou odolnost, a do výbavy dostal vylepšené dělo ráže 88 milimetrů. Dokázal být smrtící, ale limitující byla jeho vysoká hmotnost a náročnost výroby.

Pouštní Cruiser Mk VI Crusader

Britský křižníkový tank Crusader byl oporou vojáků bojujících v severoafrické kampani. První verze neměla dostatečnou výzbroj ani pancéřování, ale modernizace to změnila a díky ní se vyrovnal tehdejším německým tankům. V druhé polovině války však nebyl dostatečně silný a příliš se neobjevoval silný.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

Dvoudělový Char B1

Francouzský tank byl na začátku války jedním z nejsilnějších strojů, němečtí protivníci s ním měli veliký problém. Byl vybaven houfnicí ráže 75 milimetrů v trupu a protitankovým dělem ve věži, a navíc disponoval i silným pancířem. Byl ale pomalý a měl velikou spotřebu.

Článek 12 „asi“ nejlepších tanků 2. světové války: skvěle si vedli Němci, ale Spojenci je slušně potrápili. Tanky hrály klíčovou roli se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj vakcíny proti chřipce

Mnoho lidí mělo v paměti utrpení, které po první světové válce přinesla epidemie španělské chřipky. Vědcům se podařilo ve 30. letech 20. století chřipkové viry izolovat a začít s vývojem vakcíny. Výzkum ve 40. letech bohatě podporovala americká armáda a přinesl kýžené výsledky. První vakcína proti chřipkovému viru byla pro vojenské užití schválena v roce 1945, pro civilní pak o rok později. Dnes přitom vakcíny během chřipkové epidemie zachrání životy přinejmenším tisícům lidí, a doporučované jsou především seniorům a nemocným.

Značný rozvoj antibiotik

Skotský lékař Alexander Fleming objevil první antibiotikum nazvané penicilin již v roce 1928, ale lék tehdy velké využití nenašel. A to ani přesto, že se dokázal účinně vypořádat s různými infekcemi, na něž mohl i zemřít i zdravý člověk (mnohdy stačilo i drobné zranění). Američtí vojenští lékaři však hledali za 2. světové války způsob, jak snížit úmrtí na různé infekce, které se dostávaly do ran zraněných vojáků, a právě výsledky penicilinu je velmi překvapily. Lék se poté stal natolik populárním, že ho farmaceutické firmy vyráběly neskutečné množství, a právě další výzkum vedl k vývoji nových druhů antibiotik.

iZdroj fotografie: Public Domain

Vznik proudového motoru

Až do druhé světové války byla letadla poháněna vrtulemi, ale ty mají mnohá omezení; například v rychlosti. Řešením se tak stal proudový motor, o němž konstruktéři dlouhou dobu uvažovali. První prototyp byl vyzkoušen v Německu těsně před přepadením Polska. Za války pak vzniklo několik úspěšných proudových letadel jako německý Me 262. V současné době je proudovými motory poháněna většina velkých letadel a stojí na nich masová letecká doprava po celém světě.

Začátek pokročilých radarů

První opravdu využitelný radarový systém vznikl již v roce 1935, ale technologie byla v plenkách a mnoho lidí jí nedůvěřovalo. Bitva o Británii i další průběh války však její užitečnost jednoznačně prokázal, což odstartovalo masivní využívání radarů po celém světě. Dnes slouží nejen ve vojenské oblasti, ale mají i široké civilní použití hlavně v dopravě. Bez moderních radarů by byla třeba hustá letecká a námořní doprava velmi nebezpečná. Různé senzory na principu radaru je pak možné najít i v dalších dnešních technologiích.

Článek Inovace 2. světové války, které navždy změnily každodenní život: miliony lidí díky nim nezemřely, jiné zrychlily globalizaci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Konstrukce Schwerer Gustav se oproti plánům zpozdila

První zkušební ránu z této mohutné zbraně mohli technici odpálit až v září 1941, ale jelikož Němci francouzská opevnění obešli, bylo to v tomto případě jedno. Schwerer Gustav do té doby neměl, a vlastně ani do současnosti nemá obdoby; jedná se o monstrum s hmotností 1 350 tun a ráží 800 milimetrů. Jeho projektily určené k prorážení zdí bunkrů přitom dosahovaly hmotnosti 7,1 tuny. I přes svou váhu však mohly zasahovat cíle na vzdálenost až 38 kilometrů. Existovaly však i lehčí projektily s explozivní náplní a ještě větším dosahem.

Dělo Těžký Gustav bylo umístěno na speciálním železničním podvozku, který se musel pohybovat po dvojici paralelních kolejí, a celkem pod ním bylo 40 kol. Připravit palebné stanoviště mohlo přitom trvat i řadu dní, pro obsluhu tohoto monstra byla zapotřebí jednotka čítající zhruba 500 vojáků. Schwerer Gustav byl schopen vypálit jednu ránu za 40 až 45 minut, v praxi ale nikdo nepočítal s tím, že by jich bylo více než 14 za den. Díky obrovské hmotnosti projektilů byl při správném použití nesmírně účinný.

Zkoušky zbraně tehdy dopadly dobře, pročež se ji velení rozhodlo poslat v únoru do bitvy na Krym. Tam se němečtí vojáci snažili zdolat obranu Sevastopolu opírající se o mohutné pevnosti, které často vedly hluboko pod zem. Vlak dopravující části děla měl na délku 1,5 kilometru, a jakmile dorazil do cíle, musely 4 tisíce vojáků budovat po dobu 5 týdnů palebné postavení, z něhož by mohl Schwerer Gustav střílet. Palbu nakonec zahájil až 5. června 1942.

Schwerer Gustav zlikvidoval nezničitelný sklad

Za dobu jeho nasazení obsluha vystřelila celkem 47 projektilů, a asi největším úspěchem bylo zničení údajně nezničitelného skladu munice umístěného 30 metrů pod zemí. Nasazení tak silného děla, ale i dalších zbraní, otřáslo obránci natolik, že Sevastopol nakonec padl. Schwerer Gustav měl však značně opotřebovanou hlaveň a musel se vydat zpět, aby mu ji vyměnili. Němci ho pak přesunuli k Leningradu, kde se měl rovněž zapojit do obléhání, ale operace byla nakonec zrušena.

S ustupujícím německým vojskem se zbraň vrátila do Německa, kde byla na koci války zničena, aby nepadla do rukou nepřítele. Trosky Těžkého Gustava pak sovětští vojáci nalezli v dubnu 1945 nedaleko Lipska. Kruppovy závody však měly pracovat ještě na druhém dělu stejných parametrů, ale k jeho dokončení nikdy nedošlo. Dodnes se přitom různé zdroje přou, kolik jich vlastně vzniklo.

iZdroj fotografie: Public Domain

Označení Schwerer Gustav mělo být oficiální, a dle německých zápisů dostalo přezdívku „Dora“ od jeho konstruktérů, což naznačuje, že se jednalo o jedno a totéž dělo. Jiný (rovněž německý) zdroj pak uvádí, že tehdejší nacistická propaganda vypustila zmínku o druhém „monstru“ záměrně, aby zmátla Sověty. Z dalších zápisů zase vyplývá, že skutečně existovala dvě stejná děla, přičemž jedno padlo do rukou SSSR a druhé Spojeným státům (obě však v poničeném stavu).

Zdaleka se ale nejedná o jediné německé veledílo historie, dalším je třeba největší tankové monstrum historie „Maus“ vzniknuvší za vlády Adolfa Hitlera, nebo starší Grosse Bertha (Velká Berta nebo někdy i Tlustá Berta), která působila masakr v belgických pevnostech za 1. světové války. Sověti se pak pokoušeli vytvořit alternativu Těžkého Gustava, ale neúspěšně zůstali v jeho stínu; dali však vzniknout alespoň neobyčejně silným taženým dělům.

Článek Schwerer Gustav (zvaný Dora) dodnes nepřekonán: byl nejničivější zbraní svého druhu, pod níž se otřásala celá města i morálka nepřátel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Adolf Hitler spáchal sebevraždu

Samotný vůdce nacistické říše se nehodlal nechat postavit před spravedlnost a 30. dubna 1945 spáchal v berlínském bunkru sebevraždu. V kruzích odborných i široké veřejnosti se dlouho spekulovalo o jejím způsobu, ale nakonec převládla shoda, že se zastřelil. Jeho tělo vojáci spálili a pohřbili, ale Sověti ho nalezli. Zprávy o tom, že válku přežil, byly v minulosti záměrné šířené dezinformace sovětským režimem.

Heinrich Himmler se po zajetí otrávil

Jeden z nejmocnějších mužů nacistické říše, šéf SS a strůjce holokaustu konec války přežil a používal falešné doklady. Ani ty ho ale nespasily a nakonec byl několik dní po kapitulaci Německa zajat. Při výslechu pak přiznal svoji totožnost, a když ho chtěl 23. května 1945 prohlédnout lékař, odmítal otevřít ústa, v nichž měl kapsli s kyanidem. Tu nakonec rozkousl a otrávil se.

iZdroj fotografie: Public Domain

Hermann Göring na popravu nečekal

Šéf Luftwaffe, zakladatel gestapa, a dlouhou dobu Hitlerův nástupce Hermann Göring se sám ještě před koncem války vydal Američanům, protože mu v Třetí říši hrozila smrt za údajný pokus o převzetí moci. Život si tím ovšem nezachránil, jenom prodloužil, neboť stanul před tribunálem v Norimberku, kde ho nakonec odsoudili k smrti. Večer před popravou 15. října 1946 se otrávil kyanidem, dodnes není jasné, jak se k němu dostal.

Joseph Goebbels zabil i své děti

Šéf propagandy byl jednou z nejznámějších postav Německa a zapřisáhlý nacista, který prosazoval vyvražďování židů i další zvěrstva. Joseph Goebbels byl v umění propagandy opravdovým mistrem, dokázal doslova fanatizovat davy a pomáhal držet nacisty u moci za každou cenu. Na konci války se i s rodinou ocitl v obklíčeném Berlíně, kde 1. května 1945 nejprve s manželkou otrávili svých 6 dětí kyanidem, a poté ho oba dva požili také.

Joachim von Ribbentrop byl souzen v Norimberku

Ministr zahraničí Německa byl jednou z hlavních postav německé říše. Podílel se například na přípravě smlouvy se SSSR, která pak vedla k přepadení Polska a rozpoutání války, nebo na anšlusu Rakouska. Joachim von Ribbentrop nakonec skončil před tribunálem v Norimberku, kde si vyslechl rozsudek smrti a 16. října 1946 byl oběšen.

Reinhard Heydrich se konce války nedožil

Jeden z nejmocnějších mužů Německa, šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, jeden z hlavních strůjců holokaustu a zastupující říšský protektor, Reinhard Heydrich se konce nacistické říše nedožil. Skupina českých výsadkářů vycvičených ve Velké Británii na něj totiž 27. května 1942 v Praze zaútočila, a ačkoliv nepodlehl samotnému útoku, zamřel po osmi dnech na utržená zranění.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Spekulace o osudu Martina Bormanna

Vedoucí kancléřství NSDAP a osobní tajemník Adolfa Hitlera byl mužem s obrovskou mocí, jelikož ovládal byrokracii říše. Razil tvrdé nakládání s válečnými zajatci, likvidaci židů i Slovanů. Na konci války se Martin Bormann ocitl v obklíčeném Berlíně. Nikdo netušil, co se s ním stalo, dle spekulací přežil a byl dokonce v nepřítomnosti odsouzen v Norimberku k smrti. V roce 1998 však bylo potvrzeno, že ostatky nalezené v roce 1972 v Berlíně, patří jemu.

Adolfa Eichmanna dopadl až Izrael

Hlavní organizátor holokaustu a jeden z předních představitelů SS konec války nejenom přežil, ale dokonce se mu podařilo uprchnout do Argentiny. Tam se dlouho ukrýval, ale na konci 50. let se mu dostali na stopu agenti izraelského Mosadu, kteří následně Adolfa Eichmanna unesli do Izraele. U soudu si vyslechl trest smrti a 1. června 1962 byl popraven.

Článek Konce největších nacistických vůdců: někteří unikli, jiní se raději sami zabili, pro další si přišla spravedlnost později se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

UFO jako oranžová světla na obloze

Hned s několika nevysvětlitelnými případy se měli setkat příslušníci 415. noční stíhací perutě amerického letectva, kteří absolvovali mise ve Francii a později v Německu. Jeden ze zaznamenaných úkazů pochází z listopadu 1944 z oblasti severně od Štrasburku. Jeden z členů osádky, poručík Fred Ringwald se zrovna rozhlížel po okolí, když náhle spatřil 8 až 10 zářivě oranžových světel v řadě.

iZdroj fotografie: Public Domain

A nebyl jediný, světelnou řadu zpozorovali i ostatní členové osádky onoho letounu. Snažili se proto zjistit, o co se vlastně jedná a kontaktovali radarové stanoviště s dotazem, co vidí. Jeho obsluha však na obrazovkách nespatřila nic. Další člen osádky, poručík Ed Schlueter, nakonec přišel s teorií o nějaké nové německé zbrani, ale nikdo ji nedokázal potvrdit ani vyvrátit. Muži si zážitek nenechali pro sebe a náhle se po jednotce začaly šířit různé fámy.

UFO pronásledovalo americká letadla

Osádky letounů si začaly více všímat oblohy a hrnula se další a další hlášení. Členové jednoho letadla měli údajně 17. prosince 1944 zahlédnout ve výšce 240 metrů pět nebo šest blikajících červených a zelených světel seskupených do tvaru písmene T. A dokonce se prý zdálo, že světla jejich stroj na vzdálenost odhadovanou na 300 metrů pronásledují. Poté ale najednou zmizela stejně záhadně, jako se před tím objevila.

O pět dní později zase dva členové jiné osádky zaznamenali dvě světla poblíž Haguenau na východě Francie. Tentokrát svítila oranžově a silně a údajně vystoupala ze země do výšky asi 3 tisíce metrů, kde začala jejich stroj pronásledovat. A to po dobu asi dvou minut, pak ale letěla rovně a nakonec zhasla. Jiná osádka zase měla spatřit předmět doutníkového tvaru.

Co je na tvrzeních pravdy, není po letech nejspíše nikdo schopen zjistit, každopádně několik nevysvětlitelných objektů američtí piloti natočili i v nedávných letech. Existenci UFO naznačují třeba autentické neznámého objektu, jejichž pravost nakonec potvrdilo i americké námořnictvo. Tvar létajícího talíře byl navíc inspirací mnohým mocnostem, o sestrojení UFO se pokoušeli třeba Kanaďané už v 50. letech 20. století.

Článek UFO bylo nad Evropou spatřeno mnohem dříve, než se stalo „moderním“ a „virálním“. Zmínek byla spousta, ale nikdo o ně nestál se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Operace „Mleté maso“ (Mincemeat)

Po porážce německo-italských vojsk na severu Afriky se museli Spojenci rozhodnout, kde zaútočí. Volba padla na Sicílii, kde se měli vojáci vylodit v červenci 1943. Takové vylodění je ovšem složitá operace, takže kdyby nepřítel posílil obranu, mohl by ho překazit. Proto tehdy Britové vymysleli lest s nastraženou mrtvolou důstojníka vezoucího osobní dopis, v němž stálo, že je vylodění chystáno v Řecku, případně na Sardinii (ostrov mezi Itálií a Španělskem/Francií).

iZdroj fotografie: Public Domain

K tomu potřebovali vhodnou mrtvolu a celý krycí příběh kolem údajného důstojníka, aby při německém prověřování operace obstál. Mrtvolu tak britská ponorka vypustila v dubnu 1943 u Španělska, které s Německem velmi úzce spolupracovalo. Lest se spoustou různých detailů dokonale vyšla a Němci opravdu poslali posily do Řecka, takže byli nakonec spojeneckou invazí na Sicílii velmi nepříjemně zaskočeni.

Operace „Lukostřelba“ (Archery)

Na konci prosince 1941 provedly britské „commandos“ velký nájezd na ostrov Vågsøy na severu Norska. Jednalo se o poměrně velkou operaci, které se zúčastnilo kolem 570 speciálně vycvičených vojáků. Hlavním cílem bylo zničit místní továrny na rybí tuk sloužící například k výrobě trhavin. Stejně tak ale mělo dojít k posílení spojenecké jednotky v Norsku a oslabit tak lokální německé působení.

Akce proběhla velmi úspěšně, tedy kromě operace ve městě Måløy, kde zrovna byla na nečekaném odpočinku jednotka Gebirgsjäger s vojáky se zkušenostmi z války. Ve městě se bojovalo doslova o každý dům. Sklady i další zařízení se ale nakonec podařilo zničit a ke dnu šlo i deset lodí ve zdejším přístavu. Kvůli této operaci poslalo Německo do Norska 30 tisíc vojáků a začalo budovat i pobřežní obranné linie.

Operace „Strana střelce“ (Gunnerside)

Stejně jako Spojenci ze západu, tak i nacistické Německo se za druhé světové války snažilo vyrobit atomovou bombu. K tomu bylo potřeba plutonium a k jeho produkci zase tzv. těžká voda. Ta byla vyráběna v Norsku v zařízení Norsk Hydro poblíž města Rjukat. A Britové správně usoudili, že zničení továrny by vážně narušilo program výroby jaderné zbraně, pročež vyslali komando, aby ji vyhodilo do vzduchu.

iZdroj fotografie: Uživatel Efarestv / Creative Commons / CC BY-SA

První pokus však selhal a druhého se pak v únoru 1943 účastnila šestice Norů vycvičená Brity. Ta seskočila s padáky poblíž továrny a nakonec se jí podařilo dostat dovnitř a zničit ji. Německý výzkum tím byl značně zpomalen, produkce těžké vody v menším rozsahu byla obnovena až po několika měsících. Zásoby těžké vody však o rok později zlikvidovali Britové, když potopili trajekt, který je převážel. Druhá světová válka má nicméně mnoho dalších významných okamžiků a hrdinů, třeba Šíleného Jacka, který na bojištích vyhrával na dudy.

Článek Významné operace 2. světové války, o nichž se nemluví nebo byly zapomenuty. Na porážku Německa měly přitom zásadní dopad se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Obtížnou výrobu Tigeru I komplikoval nedostatek dílů

Korby a podvozky byly vyráběny v lokomotivce Henschel ve městě Kassel, které leží zhruba v centrální oblasti dnešního Německa. Kvůli jejich výrobě musela být v této továrně omezena produkce lokomotiv a došlo k masivnímu náboru specialistů. Na stavbě podvozků pracovalo ve dvanáctihodinových směnách na 8 000 dělníků, a to včetně těch nuceně nasazených (nešlo však o zajatce). Ve firmě bylo kvůli tomu dokonce vybudováno zcela nové ubytovací zařízení.

Základní výroba podvozku Panzerkampfwagen VI Tiger byla velmi složitá, protože nebyla založena na teorii moderní pásové výroby. Místo po pásu byly rozpracované korby po halách přemisťovány pomocí konzolových jeřábů a celkem prošly přes devět montážních stanovišť. Na dvou montážních linkách mohlo být přitom naráz maximálně 18 tanků a dalších 10 na lince dokončovací.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Maximálního výkonu výroby bylo dosaženo v dubnu 1944, kdy zvládla továrna za jeden měsíc vyrobit 104 vozidel. V Kasselu u firmy Wegmann Waggonnfabrik byly kompletovány i 11 tun vážící věže tanku. Jenom na těch pracovalo ve dvou 20hodinových směnách na 1 200 zaměstnanců. Díly pocházely z celého Německa a mnohé firmy nestačily dodávat ani komponenty pro nové stroje, natož náhradní pro frontové tanky. V roce 1944 tak potřeba razantně převyšovala nabídku a připadal pouze jeden náhradní motor Maybach na 10 Tigerů.

Extrémní spotřeba i náročná údržba Tigeru

Ani po sjezdu z výrobní linky však nebyl obrovské dřině konec, neboť dostat samotný Tiger na frontu bylo umění. Tank byl širší než nákladní vagóny, pročež musela být na každé straně odstraněna vnější řada pojezdových kol a místo nich nasazeny užší „transportní“ pásy. To byla pro osádku úmorná práce často až na 6 hodin. Na místě pak akci zopakovala pozpátku, aby stroj opět připravila k boji. Vynechme omezení v poli, kdy musel být před nasazením těžkého stroje proveden pečlivý průzkum terénu, aby těžké Tigery nezapadly.

Jedním z hlavních problémů pak bylo zásobování municí a především palivem. Tiger (Panzerkampfwagen VI Tiger) byl totiž skutečně jako nenažraný Baloun z Haškova Švejka. V terénu dokázal „zhltnout“ až 480 litrů benzínu na 100 kilometrů, a aby toho nebylo málo, musely být pohonné hmoty dováženy přímo z Německa. Zachránit poškozený Tiger byl potom úkol vskutku gargantuovský. Základem vyproštění Tigeru byl těžký 18tunový polopásový tahač Famo (Sd.Kfz. 9), což byl nejtěžší tahač Wehrmachtu. Jeden však nestačil!

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

V nejlepším případě byly třeba na vyproštění a odtah Tigeru takové tahače dva, ale v extrému jich muselo být i šest. A jakmile se tento těžký tank dostal do polních dílen, nastalo další martýrium. Zdaleka se totiž nejednalo o jednoduchý stroj, čehož může být příkladem oprava pojezdových kol. Podvozek Panzerkampfwagen VI Tiger sice zajišťoval při pohybu terénem velmi dobré vlastnosti, jenomže se jednalo o tři řady kol a výměna vnitřního kola zabrala mechanikům až 36 hodin. A na několik dní pak byla výměna převodovky, při níž musela být sejmuta hnací kola, ale i čelní pancíř. Oprava navíc vyžadovala jeřáb s nosností 15 tun.

Tiger stál spoustu času i peněz

Otázka, nakolik se vyplatil, vyvstává v ekonomickém i bojovém směru. Tiger vyšel v roce 1942 na 200 000 říšských marek (což je dnes ekvivalent 38 milionů korun). Oproti tomu sovětské tanky tak náročné zdaleka nebyly. Vynechme srovnatelné konkurenty Tigeru jako KV-85, který byl s kanónem D-5T ráže 85 mm první odpovědí na silný pancíř protivníka, tak KV-1S nebo pozdější třídu IS.

Vůbec nejčastěji totiž proti Panzerkampfwagen VI Tiger vyjížděl sovětský střední tank T-34 (k jeho zdolání jich však bylo třeba i 10 a nebylo výjimkou, že jich proti jednomu „tygrovi“ padlo i přes polovinu). Cenově vycházel sovětskou kasu na 130 000 rublů (což odpovídá dnešním asi 10,6 milionům Kč). Ve srovnání pak zmiňme třeba americký M4 Sherman, za jehož zkonstruování dávaly Spojené státy 44 556 USD (to je k dnešku ekvivalent zhruba 19,3 milionů korun). Rozdíly však ještě vyniknou, pokud se podíváme, kolik bylo na jeden stroj potřeba pracovních hodin.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Vyrobit německý Tiger zabralo 300 000 „člověkohodin“, ale například na rovněž hojně využívaný Panther stačila „jenom“ polovina. Na M4 Sherman pak potřebovaly americké továrny 48 000 hodin, tedy asi 1/3. Rekordmanem byl ovšem legenádrní sovětský T-34. K jeho výrobě totiž údajně stačilo pouhých 9 000 hodin. Srovnání samozřejmě není 100% objektivní z pohledu tankových tříd, i tato čísla ovšem ukazují, jakou zátěží byla produkce celkem 1 347 Tigerů (Panzerkampfwagen VI Tiger) pro tehdejší německý průmysl.

O efektivitě stroje se však přít nelze. Dle německých záznamů připadlo 11,52 vyřazených spojeneckých tanků na jeden jediný Tiger. Číslo je to úctyhodné. Jsou-li ovšem do této statistiky započteny i tanky ztracené mimo bitvu, dochází ke snížení skóre na 5,25 vyřazených nepřátel na jeden Tiger. I to je stále vysoké číslo, situace by však mohla být jiná, kdyby se Wehrmacht zaměřil spíše na produkci Pantherů. Mj. bylo možné za dobu jednoho Tigeru vyrobit třeba 21 děl ráže 105 mm.

Článek Legenda, co povznášela i ruinovala Třetí říši: Tiger I zničil i 10krát více nepřátel, stál však téměř 17krát více než tanky protivníka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Data ze severu byla velmi cenná

Němci se rozhodli zřídit stanici na ostrově Alexandřina země daleko za severním polárním kruhem. Jde o území spadající do souostroví Země Františka Josefa, které dnes patří Rusku. Jde o nehostinnou pustinu plnou ledu, kde vládne i dlouhá polární noc. Ale data odtud byla pro meteorologickou službu, respektive námořnictvo, neobyčejně cenná. Ovšem dostat sem posádku nebylo vůbec jednoduché.

Němečtí meteorologové neměli zkušenosti s prací v Arktidě. Trénovat proto museli ve speciálním centru v Krkonoších. S výstavbou základny Němci začali již v roce 1942, ale mise oficiálně začala až v září 1943. A rozhodně nebyla jednoduchá. Němci byli povětšinou ubytovaní v podzemních stavbách, vše bylo natřeno na bílo ke znemožnění odhalení základny, a vybudována byla i obranná postavení nebo minové pole.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC0

Osudná konzumace ledního medvěda

Přesto tu meteorologové pracovali téměř rok. Zásobováni byly ze vzduchu, na padácích jim zásoby shazovaly letouny Condor, případně sem mohla „zajet“ ponorka. Vše probíhalo v pořádku až do konce května 1944, kdy posádka ulovila ledního medvěda. Patrně si chtěla čerstvým masem zpestřit jídelníček. Jeden z členů posádky udělal z masa tatarský biftek, který až na jednoho vegetariána konzumovali všichni členové mise.

O několik dní později se u meteorologů začaly objevovat zdravotní potíže. Lékaři je identifikovali jako trichinelózu způsobenou hlísticemi rodu Trichinella z nedostatečně tepelně opracovaného masa. To vyžadovalo péči v nemocnici, proto byla základna začátkem července evakuována. Sověti později zjistili, že byla opuštěna velmi kvapně, našli řadu vybavení. Dodnes lze na tomto místě narazit na některé její pozůstatky. Zůstalo tam i minové pole, které se podařilo odstranit až v 90. letech 20. století.

Článek Tajná základna dávala nacistům na moři obrovskou výhodu, pak ale „lovce pokladů“ zlikvidoval tatarák z ledního medvěda se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.