Co přesně Rumunsko kupuje

Dvanáct kusů H225M Caracal od Airbus Helicopters. Kontrakt byl uzavřen s francouzskou vládní agenturou DGA v rámci evropského obranného nástroje SAFE, který má zrychlovat společné nákupy a zacelovat kritické mezery ve výzbroji členských států. Rumunské ministerstvo obrany (MApN) eviduje podpis akvizičních objednávek k 17. červenci 2026, Airbus obchod veřejně oznámil 7. října téhož roku.

Hodnota samotné akviziční objednávky činí přibližně 757 milionů eur, tedy zhruba 18,9 miliardy korun. Schválená celková hodnota projektu v rámci SAFE dosahuje 852 milionů eur. V ceně je zahrnut i počáteční logistický balík a výcvik personálu. Dodávky mají probíhat etapově až do roku 2030.

Proč záleží na 28 výsadkářích

Kapacita kabiny je u vojenského vrtulníku víc než jen číslo v katalogu, přímo určuje, kolik vojáků dokáže velitel vysadit jedním průletem. Airbus u H225M uvádí přepravu až 28 plně vyzbrojených vojáků, případně 31 míst včetně posádky. Pro srovnání: modernizovaná Puma HC2 v britské službě, tedy stroj ze stejné konstrukční rodiny jako rumunský IAR-330, pojme 12 plně vybavených vojáků nebo 16 cestujících a do dvou tun nákladu.

Klíčové parametry H225M Caracal:

• Motory: dva Safran Makila 2A1
• Maximální vzletová hmotnost: 11 000 kg
• Maximální rychlost: 324 km/h
• Standardní dolet: 920 km
• Podvěsná nosnost: 4 750 kg
• Přepravní kapacita: až 28 plně vyzbrojených vojáků

Oproti americkému UH-60M Black Hawk, nejrozšířenějšímu víceúčelovému vrtulníku NATO, je Caracal těžší a prostornější. Black Hawk pojme 12 vojáků, jeho maximální vzletová hmotnost dosahuje 9 979 kg a podvěsná nosnost 4 080 kg. Funkčně se H225M blíží spíše ruské rodině Mi-8/17, která plní obdobnou roli těžšího víceúčelového stroje, jenže s moderní avionikou a plnou kompatibilitou s aliančními standardy.

Víc než létající autobus

Rumunská objednávka není čistě dopravní. MApN výslovně popisuje konfiguraci schopnou útoků na pozemní cíle, průzkumu, sledování, taktického krytí a denních i nočních vzdušných výsadků. Stroje mají sloužit také pro bojové pátrání a záchranu (CSAR) a zdravotnickou evakuaci (MEDEVAC). Jde tedy o univerzální platformu, která dokáže v pondělí vysadit speciální síly, v úterý evakuovat raněné a ve středu poskytovat palebnou podporu.

Důležitý je i kontext. Rumunsko leží na východním křídle NATO, sdílí hranici s Ukrajinou a má přístup k Černému moři. Válka na Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky, zásadně změnila bezpečnostní kalkul celého regionu. Bukurešť sice oficiálně nemluví o bezprostřední hrozbě, ale formulace o „zrychlení obranné připravenosti“ a „zacelování kritických mezer“ mluví jasně. Modernizace vrtulníkové flotily je součástí širšího balíku, v rámci SAFE má Rumunsko rozjet celkem 21 obranných projektů do konce dekády.

Česko jde podobnou cestou

Rumunsko není jedinou zemí na východním křídle, která se loučí se sovětským dědictvím ve vzduchu. Česká armáda nahrazuje bitevní vrtulníky Mi-24/35 americkým systémem H-1, dvaceti stroji ve verzích UH-1Y Venom a AH-1Z Viper. V říjnu 2025 se v Kbelích oficiálně uzavřela éra legendárních Mi-8 a nové Venomy už byly nasazeny v reálné alianční operaci v Polsku.

Přímá paralela s Caracalem ale v českém případě nedává smysl. Armáda ČR zamkla svou vrtulníkovou modernizaci do amerického ekosystému a buduje servisní a výcvikové zázemí v Náměšti nad Oslavou prostřednictvím státního podniku LOM Praha. Teoreticky by H225M mohl pokrýt jinou, těžší kategorii úkolů, ale žádný takový záměr zatím z oficiálních materiálů nevyplývá.

Proč zrovna přes Francii

Cesta kontraktu není náhodná. Rumunsko nenakupuje přímo od Airbusu, ale přes francouzskou DGA jako zadávací autoritu v rámci programu SAFE. Jde o mezivládní evropský společný nákup, ne o běžnou komerční zakázku. Pro Bukurešť to znamená jednodušší administrativu a přístup k evropskému spolufinancování. Pro Francii potvrzení pozice vedoucí země v segmentu vojenských vrtulníků na kontinentu. A pro Airbus dvanáctého zákazníka H225M, flotila tohoto typu už celosvětově překročila milion letových hodin.

Rumunsko navíc s Airbusem buduje dlouhodobý vztah. Kromě dvanácti Caracalů už dříve objednalo dva menší H215M v námořní konfiguraci a nově také sedm středních H160 a pět lehkých H145 pro mise veřejných služeb. Bukurešť tak postupně staví celý vrtulníkový ekosystém na jedné průmyslové platformě.

Poslední Pumy ještě nějaký čas poletí, ale směr je jasný. Na východním křídle NATO už pro stroje z éry Ceaușesca není místo.

Článek Rumunsko už je nechce sovětské vrtulníky vidět. Nahradí je francouzské Caracal H225M, které unesou 28 výsadkářů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Thajsko koupilo, a za kolik

Kontrakt, který Boeing oznámil v únoru 2022, zní na 103,7 milionu dolarů, tedy přibližně 2,24 miliardy korun podle kurzu z konce září 2026. Jenže ta částka nevypovídá jen o osmi strojích. Součástí balíku jsou náhradní díly, výcvikové simulátory, technická dokumentace i podpůrné vybavení. Americká kongresová notifikace z roku 2019 navíc uváděla maximální strop celého programu Foreign Military Sales na 400 milionů dolarů, ta cifra ale zahrnuje veškerou výzbroj, výcvik a dlouhodobou podporu, nikoli jen cenu podepsané smlouvy.

A výzbroj je v tomto případě podstatná. Thajský balík počítá s padesáti střelami AGM-114R Hellfire, dvěma sty kusy přesně naváděných raket APKWS, pěti sty neřízenými raketami Hydra 70 a kulomety M134 Minigun i GAU-19/B. Každý stroj nese elektrooptický a infračervený senzor WESCAM MX-10Di. Thajsko si nekoupilo „holý vrtulník“, ale kompletní průzkumně-úderný systém.

Malý dravec místo těžkého kladiva

Proč si Thajsko nepořídilo rovnou AH-64 Apache, nejznámější bitevní vrtulník na světě? Odpověď leží v zamýšlené misi. Americká notifikace popisuje úkoly thajských Little Birdů jako lehký útok, ozbrojený průzkum a podporu speciálních sil, mechanizované pěchoty a pohraničních jednotek. Pro takový profil by Apache byl zbytečně drahý a logisticky náročný.

Řádový rozdíl v ceně je markantní. Korejská možná akvizice 36 kusů AH-64E byla americkou agenturou DSCA vyčíslena na 3,5 miliardy dolarů. Thajsko za osm AH-6i zaplatilo zlomek. Podle produktové stránky Boeingu nabízí AH-6i maximální cestovní rychlost 233 km/h, dolet zhruba 331 kilometrů, vytrvalost 2,1 hodiny a praktický dostup kolem 6 100 metrů. Digitální kokpit a pokročilý misionový počítač ho řadí do jiné generace než vysloužilé thajské Cobry, které americká strana ve svých dokumentech výslovně označovala za stárnoucí flotilu pouhých sedmi kusů.

Zajímavé je srovnání s konkurencí. Nejbližší čínský protějšek v lehké útočné kategorii představuje Harbin Z-19, tandemový dvoumístný vrtulník s cestovní rychlostí 245 km/h, doletem 700 kilometrů a výzbrojí zahrnující protitankové řízené střely i neřízené rakety. Na aliančním trhu pak operuje Airbus H145M s modulárním systémem HForce, který ale vychází z víceúčelové platformy, nikoli z čistě bitevní filozofie. Přímý ruský ekvivalent ve stejné lehké exportní třídě se v otevřených zdrojích spolehlivě doložit nedaří; ruské typy jako Mi-28 nebo Ka-52 hrají v podstatně vyšší hmotnostní a cenové lize.

Proč Boeing zavírá linku, a co to znamená „navždy“

Mark Ballew z Boeingu v únoru 2025 pro Aviation Week vysvětlil situaci bez příkras: po dokončení thajské série vznikne výrobní mezera. Bez okamžitého nového zákazníka se dodavatelský řetězec rozpadne a jeho opětovné složení by jednotkovou cenu výrazně navýšilo. Firma tedy počítá s ukončením aktivní výroby.

Slovo „navždy“ v praxi znamená konec sériové produkce v současné podobě. Teoreticky lze linku restartovat, ale ne jako plynulé pokračování, nýbrž jako dražší a časově náročnější projekt, který by musel znovu sehnat subdodavatele, certifikovat procesy a ospravedlnit investici. Bez rychlé navazující objednávky se z AH-6i stává typ v čistě udržovacím režimu.

Neoficiální indikace naznačují, že Thajsko by mohlo objednat dalších osm kusů. Veřejně doložená notifikace DSCA ani podepsaný kontrakt ale zatím neexistují. Časování je přitom klíčové: pozdní objednávka by už neznamenala pokračování výroby, ale její nákladný znovurozběh.

Konec výroby neznamená konec podpory

Pro thajské i saúdské piloty, kteří AH-6i provozují, má uzavření linky praktický, ale nikoli fatální dopad. Boeing na své stránce uvádí, že nabízí transakční náhradní díly, výkonnostně orientovanou logistiku, integrovanou flotilovou podporu i opravy a modifikace. Saúdská národní garda, která své první AH-6 převzala v srpnu 2017, tento model už žije; v dubnu 2026 americká armáda přidělila kontrakt za 51,9 milionu dolarů na postprodukční podporu saúdské flotily do května 2028.

Thajští piloti navíc prošli výcvikem přímo v americké Mese a na zkušebním polygonu Yuma Proving Ground, což snižuje riziko, že by nový typ zaváděli jen „na papíře“. Součástí kontraktu jsou i simulátory: pilotní desktopový trenažér, posádkový trenažér a virtuální údržbový trenažér.

Tečka za programem, ne za vrtulníky

Uzavření linky AH-6i svádí k závěru, že bitevní vrtulníky ustupují dronům. Realita je složitější. Americká armáda sice v roce 2024 ukončila ambiciózní program FARA a otevřeně mluví o transformaci směrem k bezpilotním systémům, ale zároveň drží Apache ve výrobě do třicátých let a v plánované službě až do let šedesátých. Tlak na levné specializované pilotované platformy je reálný, musejí se obhájit cenou a logistickou nenáročností. Tam, kde to nevyjde, jim drony skutečně ukusují prostor.

Česká armáda mimochodem jde zcela jinou cestou. Podle výroční zprávy Armády ČR přecházíme na platformu H-1, tedy bitevní AH-1Z Viper a víceúčelový UH-1Y Venom, doplněné modernizovanými Mi-17. Lehký segment typu Little Bird v českém plánování nefiguruje.

Thajská dodávka je tak spíš elegantní tečka za exportním životem jednoho úzce specializovaného programu než předzvěst nové expanze. Boeing zavírá kapitolu AH-6i, ale koncept malého, přesného a levného bitevního vrtulníku tím ze světa nemizí. Jen už ho nebude vyrábět nikdo v Mese.

Článek Thajsko převzalo bitevní vrtulníky AH-6i Little Bird za miliardy. Boeing zavře výrobní linku navždy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od Chinooků ke všem strojům

Laserová ochrana vrtulníků není úplná novinka. Americká armáda provozovala starší systém ATIRCM přes šestnáct let, především na těžkých transportních Chinookách CH-47. Jenže ATIRCM byl objemný, těžký a energeticky náročný, prakticky nepřenositelný na menší stroje. Když se po roce 2003 v Iráku a Afghánistánu začaly množit útoky přenosnými protiletadlovými střelami MANPADS, armáda sice ochranu urychlila, ale jen pro vybrané platformy.

Teď přichází zásadní posun. Armáda letos v září podepsala s firmou Northrop Grumman rámcový kontrakt na výrobu a podporu CIRCM až do roku 2035. Cílem je vybavit systémem všechny armádní rotační stroje, od bitevních AH-64 Apache přes víceúčelové UH-60 Black Hawk až po transportní CH-47 Chinook. Počítá se i s integrací na budoucí stroj FLRAA, který má Black Hawky postupně nahradit. Nejde tedy o jednorázový retrofit, ale o nový flotilový standard.

Jak laser oslepí střelu

Celý řetězec obrany začíná u varovných senzorů. Systémy jako CMWS, LIMWS nebo ATW neustále sledují okolí vrtulníku a v okamžiku, kdy detekují odpálenou střelu, předají její směr laserovému podsystému CIRCM. Ten se skládá z pěti hlavních komponent:

• Dva pointer-trackery, každý váží asi 12 kg a zachytí přilétající střelu
• Dva lasery, polovodičové kaskádové kvantové lasery, každý o hmotnosti kolem 4,5 kg
• Jeden systémový procesor, řídící jednotka vážící přibližně 4,5 kg

Pointer-tracker střelu zachytí, začne ji sledovat a laser do jejího infračerveného hledače vyšle přesně modulovanou energii. Hledač střely ztratí schopnost sledovat tepelný podpis vrtulníku a střela mine cíl. Celý proces probíhá automaticky, bez zásahu pilota. Podle vyjádření amerického armádního letce z letošního září trvá reakce systému zhruba půl sekundy; oficiální materiály Northrop Grumman hovoří opatrněji o odezvě v řádu sekund. V obou případech je to výrazně rychlejší než ruční odhoz klamných cílů.

A právě tady vstupuje do hry klíčový rozdíl oproti klasickým světlicím. Tradiční světlice jsou jednorázová pyrotechnická munice, vrtulník jich nese omezený počet a každý odpálený kus je pryč. Armádní letec systém CIRCM popsal výstižně: „neomezený zásobník.“ Laser čerpá energii z palubní elektrické sítě, takže dokud vrtulník letí, systém funguje. Neřešíte kapacitu zásobníku světlic, ale dostupnost a spolehlivost elektroniky.

Prověřeno v praxi

Systém CIRCM rozhodně není laboratorní prototyp. Provozní testy dokončil v roce 2020, do plné sériové výroby vstoupil o rok později a počáteční operační schopnosti dosáhl v roce 2022. Podle výrobce bylo k letošnímu září dodáno přes 750 kompletních sad a systém nasbíral více než 75 000 operačních letových hodin. Na více než 550 vrtulnících už je nainstalován.

Zajímavý je i praktický detail z nasazení u jednotek: CIRCM se dá přehazovat mezi stroji podle aktuální potřeby. Pokud je konkrétní mise vyhodnocena jako vysoce riziková z hlediska hrozby MANPADS, jednotka může systém soustředit právě na ty vrtulníky, které letí do nejnebezpečnějšího prostoru. Ochrana tak není statická, ale flexibilní.

Důležité je také to, že CIRCM nenahrazuje celou stávající obrannou architekturu. Doplňuje ji. Varovné senzory zůstávají, výmetnice světlic zůstávají jako záložní vrstva. Laser přidává kvalitativně vyšší úroveň, aktivní směrové rušení hledače střely místo pasivního rozptylování tepelných signatur.

Nejen americká záležitost

Systém už překročil hranice americké armády. Firma Northrop Grumman veřejně potvrdila, že CIRCM bude integrován na německé Chinooky CH-47, čímž se technologie dostává do širšího prostoru NATO.

Podstatné je, že naše armáda provozuje vrtulníky systému H-1, osm víceúčelových UH-1Y Venom a čtyři bitevní AH-1Z Viper. Už v původním americkém schvalovacím balíku pro české stroje figurovaly prvky vlastní ochrany: varovný systém AN/AAR-47 pro detekci raket a laserového ozáření, výmetnice klamných cílů AN/ALE-47 a radarový varovný přijímač AN/APR-39. České vrtulníky tedy nejsou „holé“, mají základní obrannou architekturu, na kterou by pokročilejší laserová vrstva typu DIRCM technicky mohla navázat. Veřejně potvrzená česká objednávka CIRCM ale zatím neexistuje. Je to otázka priorit a rozpočtu.

Závody pokračují

Systém CIRCM není kouzelný štít. Infračerveně naváděné střely se vyvíjejí dál a budoucí hledače mohou být odolnější vůči laserovému rušení. Právě proto armáda i výrobce zdůrazňují otevřenou architekturu systému, možnost softwarových i hardwarových aktualizací bez výměny celé sestavy. Závody mezi střelou a protiopatřením nikdy nekončí. Americká armáda ale právě vsadila na to, že v příštím kole chce mít laser na každém vrtulníku, ne jen na vybraných strojích.

Článek Americká armáda zásadně mění přístup. Laser dá na každý vrtulník, střelu oslepí za půl sekundy a munice nedojde se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč teď a proč „křápy“

Označit Mi-24 nebo Mi-17 za bezcenné vraky by bylo přehnané. Ještě v roce 2022 velitel maďarského letectva generálmajor Nándor Kilián v rozhovoru pro Janes připustil, že Mi-24 by teoreticky mohly sloužit až do roku 2032. Jenže ve stejném rozhovoru dodal klíčovou větu: po ruské invazi na Ukrajinu a následných sankcích je další spolupráce s Moskvou na dodávkách dílů a integraci nové výzbroje prakticky nereálná.

A právě tady se sovětské dědictví proměnilo ve slepou uličku. Maďarsko ještě v červenci 2016 podepsalo kontrakt na generální opravu čtyř Mi-17 v Rusku za téměř 4 miliardy forintů, zhruba 300 milionů korun. Kupovalo si tím čas, aby mezi dosluhující flotilou a novými stroji nevznikla nebezpečná mezera. Únor 2022 ale celý tento překlenovací scénář překreslil. Přístup k náhradním dílům se zkomplikoval, opravy v ruských závodech přestaly být politicky i prakticky průchodné a ekonomika provozu stárnoucích strojů se definitivně zhroutila.

Mi-24 ve verzích D a V, které Maďarsko provozovalo, přitom nebyly slabé stroje. Nesly pohyblivý čtyřhlavňový kulomet JAkB-12,7 ráže 12,7 mm, protitankové řízené střely 9K113 Šturm s doletem kolem 5 kilometrů a bloky 80mm neřízených raket S-8. Maximální rychlost kolem 335 km/h z nich dělala jeden z nejrychlejších bitevních vrtulníků své doby. Problém nebyl v tom, co uměly, ale v tom, že je už nebylo čím krmit.

Dvě platformy místo dvou epoch

Maďarsko nezvolilo cestu přímé náhrady, nekoupilo těžký západní bitevní vrtulník typu AH-64 Apache nebo AH-1Z Viper, jak to udělalo třeba Česko s americkými stroji H-1. Místo toho vsadilo na dvouplatformní model od jediného výrobce.

Airbus H145M, lehký víceúčelový vrtulník o hmotnosti kolem 3,7 tuny. Přebírá roli lehkého průzkumného a ozbrojeného stroje i běžné podpůrné úkoly. Maďarské kusy jsou vybaveny systémem HForce, balistickou ochranou a elektronickými protiopatřeními. Objednávka dvaceti kusů padla v červnu 2018.

Airbus H225M Caracal, střední víceúčelová platforma s kapacitou až 28 vojáků, podvěsnou nosností 4 750 kg a doletem 920 km. Maďarská konfigurace zahrnuje HForce, 20mm kanon a kulomet MAG58 ráže 7,62 mm. Šestnáct kusů Budapešť objednala v prosinci 2018 a stroje jsou určené pro transport, bojové pátrání a záchranu (CSAR) i speciální operace.

Pro srovnání: Mi-17 nabízel přepravu zhruba 24 vojáků a podvěsnou nosnost kolem 4 000 kg, ale bez moderní avioniky a s kompletní závislostí na ruském servisním řetězci. H225M ho v transportní roli nejen nahrazuje, ale přidává ozbrojenou schopnost a plnou kompatibilitu s aliančními systémy.

Co tím Maďarsko získalo? Jednotnou logistiku od jednoho výrobce, moderní avioniku, interoperabilitu s NATO a servisní nezávislost na Moskvě. Co opustilo? Těžkou specializovanou bitevní platformu. H145M ani ozbrojený H225M nejsou ekvivalentem pancéřovaného Mi-24 s jeho organickou palebnou silou. Budapešť se rozhodla, že univerzálnost a udržitelnost jsou důležitější než čistá palebná síla jednoho typu.

Kolik to stálo

Přesnou celkovou cenu všech 36 vrtulníků včetně doprovodných balíků maďarská vláda ani Airbus veřejně nezveřejnily. Doložitelný je výrok tehdejšího ministra obrany Tibora Benkőho v maďarské televizi M1 z července 2018: dvacet H145M včetně výcviku, náhradních dílů a technické podpory stálo zhruba 100 miliard forintů, tedy v přepočtu přibližně 6,5 miliardy korun. Cena šestnácti těžších H225M v otevřených zdrojích chybí, ale vzhledem k tomu, že jde o výrazně větší a komplexnější stroj, lze předpokládat, že celková investice do obou typů se pohybuje v řádu desítek miliard korun.

Součástí přechodu není jen nákup strojů. Na jaře 2026 Maďarsko v Szolnoku otevřelo nový hangárový komplex pro celou flotilu. Jde o přestavbu kompletní vrtulníkové infrastruktury, od údržbových hal přes simulátory až po skladovací kapacity pro západní munici a díly. Nové Airbusy navíc už před rozlučkou se sovětskými stroji prošly reálným nasazením, mimo jiné při hašení požárů, takže náhrada není jen papírová.

Maďarské obranné výdaje přitom v posledních letech rostly. Podle dat NATO dosáhly v roce 2024 odhadovaných 2,13 % HDP. Budapešť tedy dvouprocentní aliační cíl plní a vrtulníkové akvizice jsou součástí tohoto širšího trendu, ne jedinou položkou, která by ji k hranici dotlačila.

Širší trend: sovětské vrtulníky mizí z NATO

Maďarsko není osamělé. Analýza portálu Defence24 z roku 2022 mapovala náhradu ruských vrtulníků napříč východním křídlem NATO, od Polska přes Bulharsko, Chorvatsko a Slovensko až po Česko. Válka na Ukrajině celý proces urychlila: evropským provozovatelům se ze dne na den zhoršil přístup k dílům i opravám.

Český případ je zajímavý právě v kontrastu s maďarským. Česká armáda své bitevní Mi-24/35, přezdívané „ďáblův kočár“, vyřadila v roce 2023 a nahradila je americkými vrtulníky: osmi víceúčelovými UH-1Y Venom a čtyřmi bitevními AH-1Z Viper za 17,6 miliardy korun. Praha si tedy na rozdíl od Budapešti pořídila specializovaný bitevní vrtulník. Zároveň ale transportní Mi-171Š nevyřadila, naopak v prosinci 2020 uzavřela s LOM Praha smlouvu na modernizaci patnácti kusů za 1,2 miliardy korun a počítá s nimi ještě zhruba do druhé poloviny třicátých let. Česko tak zvolilo smíšenou cestu: západní bitevníky, ale sovětské transportéry si zatím nechává.

Co bude s vyřazenými stroji

Oficiální maďarská rozlučka z června 2026 oznamuje konec služby Mi-17 a Mi-24, ale o dalším osudu strojů mlčí. Zda budou sešrotovány, prodány, převedeny do muzejních sbírek, nebo případně darovány (třeba Ukrajině, která sovětské typy aktivně používá ve válce trvající už přes čtyři roky), z veřejných zdrojů nelze potvrdit. Budapešť to jednoduše neoznámila.

Na szolnockém letišti teď stojí řady nových Airbusů v olivové barvě s maďarskými kokardami. Sovětská éra maďarského vrtulníkového letectva trvala déle než většina kariér pilotů, kteří v ní sloužili. Skončila ne proto, že by stroje nemohly vzlétnout, ale proto, že svět, který je vytvořil a udržoval, přestal existovat.

Článek „Sbohem, sovětské ‚zgardy‘.“ Maďarsko se po 40 letech loučí s vrtulníky Mi-17 a Mi-24. Nahradí je západní za miliardy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Šest sekund mezi životem a smrtí

Celá sekvence záchrany se podle technické studie HBEDS odehraje maximálně do šesti sekund. Začíná odpálením pyrotechnických náloží u kořenů všech šesti rotorových listů; Ka-52 má koaxiální uspořádání se dvěma protiběžnými rotory, tedy tři listy nahoře a tři dole. Nálože oddělí listy od hlav rotorů a odhodí je od trupu. Přesný způsob, jakým je iniciační signál k náložím přenášen, veřejné zdroje detailně nepopisují.

Následuje odhoz průhledných panelů kabiny. Teprve po uvolnění prostoru nad hlavami posádky se aktivují sedadla K-37-800M. Raketový motor vytáhne sedadlo i s členem posádky z kokpitu, po oddělení od sedadla se rozevře padák. U Ka-52 jsou obě místa (pilot i navigátor-operátor zbraní) osazena tímto systémem nezávisle.

Šest sekund. Zní to jako věčnost, ale při pádu z výšky sta metrů je to téměř všechno, co posádka má.

Proč to nikdo jiný nezkopíroval

Myšlenka únikového systému pro vrtulníky není ruský patent. Už v roce 1973 vydal americký vládní kontrolní úřad GAO zprávu doporučující vývoj takových systémů, po analýze vysokých ztrát posádek ve Vietnamu. NASA později testovala odhazování rotorů na experimentálním stroji RSRA. Žádný z těchto programů se ale nedostal do sériové služby.

Důvody byly pragmatické:

• Hmotnost. Pyrotechnické nálože, raketová sedadla a jejich podpůrné systémy přidávají desítky kilogramů na stroj, který každý gram počítá.
• Složitost. Každý krok sekvence musí proběhnout bezchybně a ve správném pořadí. Selhání jednoho článku (třeba neodstřelený list) znamená smrt.
• Cena a údržba. Pyrotechnické komponenty vyžadují pravidelnou revizi a výměnu.
• Alternativní filozofie. Západní armády vsadily na autorotaci, konstrukci trupu odolnou proti nárazu, energii absorbující sedadla a samosvorné palivové systémy. Britská RAF to shrnuje jednoduše: pilot má při ztrátě výkonu autorotovat, posádka trénuje nouzové přistání, ne pyrotechnické opuštění.

Rusko přijalo jiný kompromis. Konstrukční kancelář Kamov od počátku programu Ka-50 v osmdesátých letech trvala na tom, že existují situace (nekontrolovatelný pád, rozpad konstrukce), kde autorotace prostě nepomůže. A pro ty situace chtěla řešení.

Jeden doložený úspěch, desítky ztrát

20. března 2022, necelý měsíc po začátku ruské invaze, zasáhla ukrajinská palba Ka-52 ve výšce kolem sta metrů. Pilot Ivan Boldyrev a navigátor Roman Kobec později v rozhovoru pro státní agenturu TASS popsali, že stroj se začal rozpadat v řádu jedné až půldruhé sekundy. Přesto stihli aktivovat záchranný systém. Oba přežili.

Je to nejkonkrétnější a v otevřených zdrojích nejlépe doložený případ úspěšného bojového použití K-37. Jeden případ. Přitom Ka-52 patří k nejztrátovějším ruským letounům na Ukrajině; analytici z britského think-tanku RUSI jej označují za dominantní ruskou útočnou helikoptéru první fáze války, nasazovanou v nízkých výškách, v noci, v roli lovce. Právě intenzita nasazení vedla k těžkým ztrátám.

Proč se systém neaktivoval častěji? Přímý důkaz technického selhávání chybí. Pravděpodobnější vysvětlení je prostší: většina zásahů přichází v podmínkách, kde šestisekundové okno neexistuje. Raketa MANPADS v nízké výšce, přímý zásah do motoru těsně nad zemí, exploze munice na závěsnících. A naopak, při méně katastrofických poškozeních posádka raději zkusí nouzové přistání. Příkladem je Ka-52 zasažený nad Hostomelem hned 24. února 2022: pilot dosedl, posádka stroj opustila pěšky.

Unikátní neznamená neporazitelný

Ka-52 není jen „vrtulník s katapultáží“. Oficiální materiály výrobce zdůrazňují pancéřování kokpitu, aktivní infračervené a elektronické rušiče, moderní avioniku a schopnost odpalovat řízené střely na vzdálenost přes deset kilometrů. Po prvotních ztrátách ruská taktika přešla od agresivních nízkoletových průniků k opatrnějším útokům ze vzdálenosti a takzvanému loftování neřízených raket zpoza vlastních linií.

Záchranný systém K-37 je v tomto kontextu pojistka poslední instance, ne hlavní bojová výhoda. Podle nás je skutečná unikátnost Ka-52 jinde než v samotné technologii; spočívá v rozhodnutí přijmout všechny provozní kompromisy, které západní armády odmítly. Větší hmotnost, vyšší složitost, dražší údržbu. Výměnou za šanci, která se v praxi otevře jen ve velmi úzkém okně podmínek.

Posádka Boldyrev–Kobec tím oknem proletěla. Ze sta metrů, v rozpadu stroje, za necelé dvě sekundy. Systém fungoval přesně tak, jak měl. Otázka, kterou válka na Ukrajině klade, není, zda K-37 funguje, ale jak často vůbec dostane šanci.

Článek Odstřelení rotorů, rozbití skla a katapultáž: unikátní systém záchrany pilotů má ruský vrtulník Ka-52 jako jediný na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výzbroj, která vypadá bezkonkurenčně, dokud se nepodíváte vedle

Mi-28 patří do úzké skupiny nejtěžších útočných vrtulníků na světě. Jeho zbraňový komplex kombinuje těžký kanon, širokou paletu řízených střel a schopnost nést konvenční pumy, což z něj na papíře dělá jednu z nejuniverzálněji vyzbrojených rotorových platforem vůbec. Tvrzení o „nejsilnější výzbroji“ ale není doslovný světový rekord bez konkurence.

Americký AH-64E Apache oficiálně nese šestnáct střel Hellfire, sedmdesát šest raket Hydra 70 a 1 200 nábojů pro svůj 30mm kanon M230. Mi-28 je tedy ve špičkové třídě, ne osamocený extrém. Rozdíl mezi oběma stroji neleží primárně v množství munice na závěsnících, leží v tom, jak efektivně ji dokážou dostat na cíl.

„Smrt pilotům“ – kritika zevnitř ruské armády

Nejtvrdší veřejná kritika Mi-28 nepřišla od západních analytiků, ale z Ruska samotného. V roce 2017 citoval server RBC bývalého vrchního velitele ruských Vzdušně-kosmických sil Viktora Bondareva, který po syrské zkušenosti mluvil o „propadlé elektronice“ a o tom, že pilot v kokpitu Mi-28N „nic nevidí, nic neslyší“. Noční brýle si posádky přezdívaly „smrt pilotům“, kvůli únavě a dezorientaci, kterou způsobovaly.

Výrobce následně přiznal, že v prvních etapách skutečně existovaly problémy se systémem nočního vidění i s palubní elektronikou, a tvrdil, že po syrském nasazení proběhly úpravy. Jenže seznam potíží byl delší:

• Chybějící dvojí řízení u starších Mi-28N, operátor zbraní nemohl v nouzi převzít pilotáž.
• Provozní spolehlivost – v roce 2015 se Mi-28N zřítil při letecké show, příčinou bylo selhání hydrauliky a řízení; lety byly dočasně zastaveny.
• Ergonomie kokpitu a situační přehled posádky, které zaostávaly za západními standardy.

Každý z těchto bodů sám o sobě nemusí být fatální. Dohromady ale vytvářejí obraz stroje, jehož palebný potenciál dlouho převyšoval jeho senzorickou a provozní vyzrálost.

Od Mi-24 k Mi-28: specializace místo univerzálnosti

Mi-28 vznikal od sedmdesátých let jako nástupce legendárního Mi-24, jenže s radikálně odlišnou filozofií. Mi-24 byl hybridem: bitevní vrtulník s nákladovým prostorem pro osm výsadkářů, „létající bojové vozidlo pěchoty“. Mi-28 se přepravní kabiny vzdal. Dostal tandemový obrněný kokpit pro dva členy posádky a celou konstrukci podřídil jedinému účelu: lovu obrněných cílů a přímé palebné podpoře.

Vývoj se ale táhl. První let proběhl v roce 1982, sériová výroba začala až v roce 2006 a oficiální přijetí do výzbroje ruské zdroje uvádějí různě, někde 2009, jinde až 2013. Důvod průtahů? Po prototypu Mi-28A padlo rozhodnutí rovnou přeskočit na celopovětrnostní noční verzi Mi-28N. To znamenalo zásadní přepracování avioniky, senzorů i celého konceptu nasazení za každého počasí. A právě tady se zasekly problémy, které se naplno projevily až v Sýrii.

Ukrajina jako tvrdý test, a Ka-52 v hlavní roli

Válka na Ukrajině přinesla pro Mi-28 další studenou sprchu. V prvních měsících invaze ruské bitevní vrtulníky létaly agresivní nízkoletové mise hluboko za frontovou linií. Po narůstajících ztrátách od ukrajinské protivzdušné obrany se taktika dramaticky změnila, posádky začaly střílet z větší vzdálenosti a výrazně omezily průniky přes frontu.

Analytická zpráva britského think-tanku RUSI o ruské letecké válce na Ukrajině přitom uvádí výmluvný detail: noční mise častěji přebíral Ka-52 „Alligator“ díky lepším nočním senzorům. Mi-28 narážel právě na ty limity, které Bondarev pojmenoval už po Sýrii. Databáze Oryx k poslednímu záznamu eviduje minimálně 18 vizuálně potvrzených ztrát nebo poškození Mi-28, a jde o doložitelné minimum, skutečný počet bude vyšší.

Problém přitom není jen v samotném stroji. Moderní bojiště s hustou sítí přenosných protiletadlových systémů a krátkodosahové protivzdušné obrany mění pravidla hry pro všechny bitevní vrtulníky. Ale tam, kde Apache těží z dekád integrace senzorů, datových linek a interoperability s pozemními jednotkami, Mi-28 tento řetězec od senzoru ke střelci teprve buduje.

Proč Rusko na Mi-28 neseklo rukou

Navzdory všem problémům Rusko program nezastavilo, naopak. Rostec v roce 2019 oznámil kontrakt na 98 kusů modernizované verze Mi-28NM s dodávkami do konce roku 2027, sériová výroba NM běží od roku 2020. Modernizace cílí přesně na identifikované slabiny: nová avionika, nové systémy nočního vidění, palubní radar a schopnost spolupráce s bezpilotními prostředky. Verze Mi-28UB navíc konečně dostala dvojí řízení.

Samotný směr modernizace je vlastně nejpřesvědčivějším důkazem, že kritika nebyla přehnaná. Kdyby starší Mi-28N fungoval tak, jak slibovaly katalogové listy, nebylo by třeba přepracovávat právě senzory, noční systémy a ergonomii kokpitu.

Armáda České republiky zavádí bitevní vrtulníky AH-1Z Viper, stroje s 20mm kanonem, střelami Hellfire a maximální vzletovou hmotností 8 390 kg. Viper patří do lehčí kategorie než Mi-28 nebo Apache, ale filozoficky stojí na stejném principu: v moderním boji rozhoduje kvalita senzorů a integrace do bojového systému, ne jen počet raket na pylonech.

Mi-28 zůstává strojem s impozantní palebnou silou a zároveň učebnicovým příkladem toho, že samotná výzbroj z vrtulníku efektivní zbraň nedělá. Rusko na něj neseklo rukou, protože nemůže, průmyslově ani doktrinálně. Otázka zní, jestli modernizovaný Mi-28NM stihne dohnat to, co jeho předchůdce dlužil posádkám od prvního bojového nasazení.

Článek Ruský Mi-28 má jednu z nejsilnějších výzbrojí, jakou kdy na vrtulník namontovali. Přesto je kritizován se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dvířka nižší než metr a technika všude kolem

Vstup do oddílu vede přes malá dvířka v zadní části trupu, jejichž výška nedosahuje ani jednoho metru. Člověk se dovnitř musí doslova protáhnout. Prostor uvnitř částečně zabírá palubní technika a vybavení, takže reálně využitelný objem je ještě menší, než by napovídal obrys trupu. Sekundární popis odvozený z vizuálního materiálu, který se objevil letos v únoru, mluví o „minimálním komfortu“, a i to zní jako eufemismus.

Přesné vnitřní rozměry oddílu se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat. Co víme jistě: kapacita dvě až tři osoby, stísněnost, žádná okna, žádné sedačky srovnatelné s kokpitem. Prioritou není pohodlí. Prioritou je dostat živého člověka pryč z místa, kde mu hrozí smrt.

Mi-24 měl kabinu pro družstvo. Mi-28 má nouzovou díru

Rozdíl mezi Mi-28 a jeho slavným předchůdcem Mi-24 Hind nejlépe ilustruje jedno číslo: osm. Tolik výsadkářů pojme transportní prostor Mi-24, jehož nákladní kabina měří podle údajů české armády 2,83 metru na délku, 1,46 metru na šířku a 1,2 metru na výšku. Mi-24 byl od začátku koncipován jako hybrid, bitevník i transportér zároveň. Mohl vysadit pěchotu, odvézt raněné, přepravit náklad.

Mi-28 šel jinou cestou. Konstruktéři chtěli stroj optimalizovaný výhradně pro boj, lehčí, obratnější, s menším průřezem trupu. Transportní kabinu obětovali. Ale úplně se vzdát schopnosti vzít na palubu dalšího člověka nechtěli. Výsledkem je onen nouzový oddíl: funkčně je to rozdíl mezi „nese družstvo“ a „v nouzi odveze pár lidí“.

Jak to řeší Západ a jak to bude řešit Česko

Západní armády, včetně české, k problému přistupují jinak. Nerozdělují kompromis dovnitř jednoho stroje, ale mezi dvě platformy. Česká republika pořizuje systém H-1: bitevní AH-1Z Viper s kapacitou 2+0, dva piloti, nula pasažérů, a víceúčelový UH-1Y Venom, který pojme piloty, palubní střelce a až osm vyzbrojených vojáků. Viper útočí, Venom odváží lidi. Čistá dělba práce.

Jenže i tento systém má limity, když se situace zvrtne. V lednu 2007 u afghánské pevnosti Jugroom Fort potřebovali Britové urychleně evakuovat padlého vojáka a jeho druhy z přestřelky. Chinook nemohl přistát. Zbývaly dva Apache, stroje bez jakéhokoli prostoru pro pasažéry. Čtyři vojáci letěli připoutaní zvenku na trupech vrtulníků, tělo padlého druha bylo upevněno na vnějšek stroje. Krajní improvizace, která šla proti všem předpisům.

A právě tady vynikne konstrukční logika Mi-28. Není to pohodlné, není to bezpečné ve smyslu standardní přepravy. Ale je to uvnitř. Člověk schovaný za plechem trupu má nesrovnatelně vyšší šanci přežít než člověk připásaný zvenku v proudu vzduchu a pod palbou.

Přežít náraz, přežít sestřel

Mi-28 má propracovaný nouzový režim i pro vlastní dvoučlennou posádku. Nad sto metrů piloti opouštějí stroj pomocí padáků. Pod sto metrů počítá konstrukce s řízeným nárazem, energii pohlcují deformovatelné nohy podvozku a speciální sedačky. Součástí postupu je odhoz dveří a nafukovací trapy pro případ nouzového přistání na vodě. Konkurenční ruský Ka-52 Alligator zvolil jinou cestu a dostal katapultovací sedadla. Proč konstruktéři Mi-28 nešli stejným směrem, se z otevřených zdrojů nedá jednoznačně zjistit, jde o dvě odlišné konstrukční školy přežití.

Důležité je, že oficiální popis ochrany při nárazu se vztahuje na dvoučlennou posádku v kokpitu. O ochraně osob v zadním nouzovém oddílu při nouzovém přistání se veřejné materiály nezmiňují. Kdo sedí vzadu, spoléhá na to, že pilot stroj bezpečně dovede na základnu.

Dvacet strojů a otázka, která zůstává

Podle databáze Oryx Rusko od začátku invaze přišlo minimálně o dvacet Mi-28, třináct zničených, jeden poškozený nad rámec ekonomické opravy, šest poškozených. Jde o vizuálně potvrzené minimum, skutečný počet bude vyšší. Každý ztracený stroj je zároveň o jednu platformu méně, která by teoreticky mohla provést nouzovou evakuaci.

Kolikrát byl zadní oddíl Mi-28 na Ukrajině skutečně použit k vyzvednutí sestřelené posádky, se z veřejně dostupných zdrojů zjistit nedá. Nejnovější verze Mi-28NM přinesla nové motory, senzory i výzbroj, ale přepracování nouzového oddílu mezi inzerovanými vylepšeními nefiguruje. Prostor v zadní části trupu zůstává tím, čím byl od počátku, tichou pojistkou, o které se nemluví, dokud ji někdo nepotřebuje.

🚁Mi-28NM attack helicopter • Preflight Checks & Takeoff.
[b/n „05“ yellow?]
📹VGTRK(Feb. 2026) https://t.co/F5sBjCQ3rB pic.twitter.com/0QRbVgQFSN

— Massimo Frantarelli (@MrFrantarelli) February 23, 2026

Otevřený prostor do Mi-28

Článek Mi-28 skrývá v trupu prostor, o kterém se nemluví. Rusové do něj cpou sestřelené piloty, i když se tam sotva vejdou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co se skutečně odehrálo v Hormuzském průlivu

Operace Project Freedom odstartovala 3. května 2026 jako prezidentsky nařízená mise s cílem otevřít bezpečný koridor pro obchodní lodě skrz nejužší místo světového ropného obchodu. CENTCOM nasadil více než 100 letounů a 15 000 vojáků; průjezdu předcházelo několikatýdenní odminování, které začalo už 11. dubna.

Následující ráno místního času Írán odpověděl. Podle přepisu Cooperova brífinku šlo o kombinovaný útok malými čluny, drony a řízenými střelami proti obchodním plavidlům v průlivu a jeho okolí. Vrtulníky Apache a Seahawk zasáhly šest člunů a všechny potopily. Cooper odmítl upřesnit typ munice ani přesné souřadnice střetu.

Důležitý kontext: ještě 3. května britské UKMTO varovalo po zásahu tankeru přibližně 145 km (78 námořních mil) severně od přístavu Fudžajra. A 7. května CENTCOM hlásil další íránské střely, drony i čluny mířící tentokrát přímo na americké torpédoborce. Šest potopených člunů tedy nebylo tečkou, ale jednou epizodou v sérii.

Příměří, které existuje jen na papíře

Formálně jsou Spojené státy a Írán od 8. dubna 2026 v příměří. Bílý dům tehdy v rámci operace Epic Fury oznámil zničení 150 íránských válečných plavidel, potopení všech íránských ponorek a odstranění 97 % námořních min. Slovo „obliterated“ padlo přímo v oficiálním prohlášení.

Cooper 4. května volil střízlivější jazyk. Na přímý dotaz, zda je příměří po nové přestřelce u konce, odpověď odmítl. AP ještě 6. května psala, že obě strany jsou oficiálně v příměří. Realita v průlivu ovšem vypadá jinak:

• 4. května – potopení šesti člunů, íránské drony a střely proti obchodním lodím.
• 4.–5. května – SAE oznámily útok 15 střelami a čtyřmi drony z íránského území; ve Fudžajře hořelo ropné zařízení.
• 7. května – nový íránský útok na americké torpédoborce v Hormuzu.

Příměří nebylo oficiálně odvoláno. Fakticky je ale mrtvé.

Proč je Hormuz problém i pro Česko

Hormuzským průlivem v první polovině roku 2025 procházelo podle americké EIA 20,9 milionu barelů ropy denně, zhruba pětina světové spotřeby, a přes 20 % globálního obchodu se zkapalněným zemním plynem (LNG). Pro Evropskou unii to znamená přímou expozici: státy Perského zálivu dodávaly v roce 2025 asi 7 % unijního dovozu ropy a Katar samotný pokrýval 8,9 % dovozu LNG do EU.

Česko není na Hormuzu fyzicky závislé, ropovod IKL/TAL zajišťuje alternativní zásobování mimo trasu Družba. Jenže ceny ropy se tvoří globálně. Brent během prvních květnových dnů vyskočil nad 115 dolarů za barel, než 6. května po zprávách o průjezdu prvních lodí koridorem spadl na 101,27 USD. Taková volatilita se do českých čerpacích stanic promítne během dnů.

A ropa není jediný kanál. EASA 8. května vydala bezpečnostní bulletin upozorňující, že krize v Perském zálivu narušila dodávky leteckého paliva Jet A-1 do Evropy. Aerolinky dostaly pokyn k posouzení bezpečnosti alternativního paliva Jet A. Konflikt v úzkém průlivu tisíce kilometrů od Prahy tak už reálně zasahuje evropskou leteckou infrastrukturu.

Jak se Project Freedom liší od operací v Rudém moři

Srovnání s operací Prosperity Guardian proti Húsíům v Rudém moři nabízí důležitý kontrast. Tam šlo o mnohonárodní koalici 22 zemí pod Combined Maritime Forces s modelem plošné obrany oblasti. Project Freedom je čistě americká operace s jasně vymezeným koridorem, předchozím odminováním a vícevrstvou obranou formou deštníku, nikoli eskortami jednotlivých lodí.

Hrozba se liší i kvalitativně. Húsíové kombinovali protilodní balistické střely, drony a řízené střely na velké vzdálenosti. Írán v Hormuzu sází na asymetrické prostředky v extrémně stísněném prostoru, malé čluny, drony a řízené střely na krátkou vzdálenost. Po předchozí degradaci klasické flotily mu podle všeho nic jiného nezbývá. Ale i šest malých člunů v průlivu širokém přibližně 33 km dokáže zastavit tanker.

Co bude dál stát pozornost

Klíčová otázka nejbližších dnů není, zda Írán ztratil námořnictvo, to v konvenčním smyslu z velké části ano. Otázka zní, jak dlouho dokáže CENTCOM udržet koridor otevřený proti asymetrickým útokům, které nevyžadují flotilu, ale jen pár rychlých člunů s odhodlanou posádkou. EASA prodloužila varování pro vzdušný prostor jedenácti států regionu do 12. května. Pojistné sazby pro tankery v Hormuzu porostou. A evropské ceny energií budou reagovat na každou další zprávu z průlivu dřív, než ji stihne přečíst český řidič u pumpy.

Článek Íránské námořnictvo v troskách. Americké vrtulníky AH-64 Apache a MH-60 Seahawk poslaly ke dnu šest plavidel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč se ruské vrtulníky ocitly tak daleko od boje

Odpověď sahá do prvních měsíců plnohodnotné invaze. Už v březnu 2022 analytici Janes popsali, jak hrozba přenosných protiletadlových raket MANPADS donutila ruské bitevní vrtulníky opustit nízkoletové útoky a přejít ke střelbě ze zálohy, tedy k nepřesným odpálům neřízených raket z větší vzdálenosti. Logickým důsledkem bylo postupné odsouvání celého provozního cyklu hlouběji do týlu: tankování, meziletová údržba a odpočinek posádek se přesouvaly na body, kde se riziko zdálo minimální.

Polní plocha u Babek přesně odpovídá tomuto vzorci. Není to stálá základna s hangáry a protivzdušnou obranou, ale dočasné přistávací místo, kde vrtulníky doplní palivo, projdou rychlou technickou kontrolou a odletí na další misi. V momentě tankování je vrtulník maximálně zranitelný: stojí odkrytý, s otevřenými přístupy k motorové sekci, bez možnosti okamžitého vzletu. A právě na to Achilles spoléhala.

Dron, který mění definici bezpečného zázemí

Darts DM je dvoumotorový letoun s pevnými křídly ve třídě kamikaze dronů s doletem přes 120 kilometrů a bojovou částí o hmotnosti 10 kilogramů. Není to masivní zbraň, ale přesný chirurgický nástroj určený k likvidaci bodových cílů. Podle Defense Express geolokalizovala OSINT komunita Dnipro místo zásahu na 152 km od ukrajinské hranice, což odpovídá horní hranici udávaného doletu.

Technický detail zásahu stojí za pozornost. Operátoři nevedli dron na kabinu ani na ocasní nosník, ale cílili motorový oddíl zezadu, v místě, kde exploze 10kilogramové hlavice způsobí maximální strukturální a tepelné poškození turbín a palivového systému. Vyhnuli se přitom listům hlavního rotoru, které by mohly dron srazit nebo odklonit před dopadem. To není náhoda, ale nacvičená taktika.

Výrobce už oznámil nástupce: Darts 2 má překonat dolet 200 kilometrů s nosností přes 8 kilogramů. Pokud se parametry potvrdí v praxi, bezpečná hloubka ruského zázemí se opět dramaticky zmenší.

Není to izolovaný případ

Útok na vrtulníky nebyl ojedinělou akcí jednoho operátora s jedním dronem. Ve dnech 27. až 29. dubna 2026 zasáhly jednotky Sil bezpilotních systémů (SBS) podle velitele formace 27 stacionárních a více než 20 mobilních cílů v ruské operační hloubce. Achilles ve stejném období útočila i na radiolokační systémy v Belgorodské oblasti, 80 až 100 km od hranice.

Samotná brigáda prošla za čtyři roky pozoruhodnou transformací:

• Únor 2022 — dobrovolnická rota
• Postupně přerod v prapor, pak pluk
• 10. ledna 2026 — plnohodnotná brigáda bezpilotních systémů

Tato institucionální zralost vysvětluje, proč jednotka zvládá koordinované operace hlubokého úderu daleko za frontou. Nejde o improvizaci nadšenců, ale o systematickou práci s průzkumem, plánováním trasy a přesným navedením.

Co to znamená pro ruské letectvo

FlightGlobal ve svém adresáři World Air Forces 2025 eviduje u ruského letectva 94 aktivních Mi-28 a dalších 98 objednaných. Oryx k dnešnímu dni zaznamenává 18 vizuálně potvrzených ztrát nebo poškození tohoto typu od začátku invaze. Jedna další ztráta flotilu sama o sobě nezlomí.

Důležitější je ale precedent. Pokud jsou zasažitelné i dočasné vrtulníkové plochy v hloubce 150 kilometrů, ruské letectvo stojí před nepříjemným dilematem:

• Přesunout provozní body ještě dále do týlu, což prodlouží dolet na misi, zvýší spotřebu paliva a sníží reakční čas.
• Investovat do krátkodosahové protivzdušné obrany a elektronického boje na každém dočasném přistávacím místě, což je logisticky i finančně náročné.
• Zkrátit čas na zemi na absolutní minimum a rozptýlit stroje, což komplikuje údržbu a snižuje operační tempo.

Žádná z těchto variant není zadarmo. A všechny znamenají, že ruské vrtulníky budou méně efektivní v podpoře pozemních sil.

Lekce pro armádu provozující stejný typ

Armáda České republiky stále provozuje vrtulníky rodiny Mi-17/Mi-171Š a paralelně je modernizuje. Současně už přenáší část úkolů na platformu H-1 a intenzivně cvičí protidronovou obranu. Lekce z Voroněžské oblasti je přímočará: hodnota transportního vrtulníku trvá, ale jeho přežití v moderním konfliktu závisí na rozptylu, maskování, krytí prostředky C-UAS a minimalizaci pobytu na zemi, nikoli na samotném typu stroje.

Bezpečné zázemí už neurčuje vzdálenost od fronty. Určuje ho dosah a přesnost levného dronu s desetikilogramovou hlavicí, který dokáže proletět 150 kilometrů a trefit motorový oddíl stojícího vrtulníku. Ruští piloti u Babek se to dozvěděli pozdě.

Článek Ruští piloti podcenili Ukrajince a daleko od fronty se přestali bát. Stačil chirurgický úder a z vrtulníků byly trosky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ztráty, které nelze ignorovat

Databáze Oryx, sledující vizuálně doložené ztráty techniky, eviduje u Ruska 49 zničených nebo vyřazených transportních Mi-8 a dalších 6 strojů varianty Mi-8MTPR-1 určené pro elektronický boj. Celkem 55 kusů, přičemž Oryx sám upozorňuje, že skutečný počet je „významně vyšší“, protože započítává jen případy s fotografickým či video důkazem.

Příběh ztrát přitom není jen o sestřelech ve vzduchu. Část strojů skončila na zemi, zničena drony na základnách, neopravitelně poškozena po nouzovém přistání, jeden kus dokonce přeběhl k Ukrajině. Ukrajinská vojenská rozvědka GUR v září 2025 oznámila likvidaci dvou Mi-8 přesnými drony přímo na letecké základně v okupovaném Krymu. O silvestrovské noci 2024 námořní drony Magura vyzbrojené raketami zasáhly tři ruské Mi-8 nad Černým mořem, dva zničily a třetí poškodily. Kill chain se rozšiřuje daleko za klasickou frontovou protivzdušnou obranu.

Co čtyři zóny ochrany skutečně řeší

Podle dostupného popisu má nový modulární systém chránit čtyři oblasti: kabinu pilotů, výsadkový a nákladový prostor, vnější drak a zadní rampu. Princip je modulární, při rizikové misi lze namontovat maximum ochrany za cenu nižšího užitečného zatížení, při méně exponovaném letu část prvků sundat.

Technický rámec naznačuje starší oficiálně popsané řešení Rostecu z roku 2022: lehká kompozitní ochrana pro Mi-8AMT/Mi-8MTV-1 vážila do 230 kilogramů a chránila proti munici do ráže 7,62 mm a střepinám. Při nominální nosnosti čtyř tun to představuje zhruba 5,8 % užitečného zatížení. U horkých, vysoko položených nebo dlouhých letů může být dopad na náklad a dolet citelnější, než se zdá na papíře.

Klíčové je, co pancéřování neřeší. Speciální zpráva britského think-tanku RUSI o ruské vzdušné válce nad Ukrajinou ukazuje, že hlavním zabijákem vrtulníků jsou přenosné protiletadlové systémy MANPADS, konkrétně Igla-S, Stinger a Starstreak, a mobilní protivzdušná obrana. Proti řízeným střelám žádný přídavný kevlar nepomůže.

Mi-8 versus Mi-28: proč nejde o totéž

Srovnání s bojovým Mi-28NM ukazuje propast. „Noční superhunter“ má od výroby pancéřovanou kabinu odolnou proti průbojným střelám a projektilům do 20 mm, kompozitní rotorové listy schopné dokončit let po zásahu municí ráže 20–30 mm a zbraně s delším dosahem, které ho drží dál od nebezpečné zóny. Mi-8 je transportní platforma, u níž se nyní dodatečně zvyšuje přežití posádky a výsadku, nikoli bojová odolnost srovnatelná s útočným typem.

Proč tedy Rusko neletí s Mi-28 místo pancéřovaných Mi-8? Protože Mi-28 není transportní náhrada. Mi-8 je logistická páteř: zásobování, výsadky, zdravotnická evakuace, evakuace raněných. GUR ho v únoru 2026 označila za nejpoužívanější vrtulník v ruských ozbrojených silách. S více než 13 000 vyrobenými kusy celé rodiny je Mi-8 zakořeněný v každém článku vojenské logistiky. Nahradit ho novou platformou by trvalo roky a stálo násobně víc než retrofit.

Pozdní reakce, ne nový začátek

Rusko problém přežití Mi-8 neobjevilo až v roce 2026. Už v roce 2017 Rostec představil variantu Mi-171Š-VN navrženou podle bojových zkušeností ze Sýrie, s komplexem aktivní ochrany Prezident-S a vyjímatelnou kevlarovou ochranou podlahy a boků kabiny. Letošní novinka tedy není „první pancéřovaný Mi-8″, ale pokus dostat vyšší úroveň ochrany na širší a provozně rozptýlenou flotilu, která dosud létala bez ní.

Taktická změna přitom proběhla už dříve. Po těžkých ztrátách v prvních měsících invaze ruské vrtulníky omezily hlubší průniky nad ukrajinské území a přešly na opatrnější profily, při nichž vypouštějí neřízené rakety z kabráže, létají v extrémně nízkých výškách a zkracují dobu expozice. Pancéřování tento trend nezmění. Spíš zvýší šanci, že posádka přežije „nečistý“ zásah při zásobovacím letu nebo evakuaci raněných.

Kupování času, ne vzdušné převahy

Program na padesát strojů rozložený do dvou let není skoková změna celé flotily. Je to průmyslová záplata na krvácející platformu, kterou Ukrajina systematicky osekává ze vzduchu, ze země i z moře. Moskva si tím nekupuje novou vzdušnou převahu, kupuje čas a přežití pro typ, bez kterého se její pozemní operace neobejdou.

Skutečný protivník Mi-8 není chybějící plech na trupu. Je to Stinger v křoví, Magura na vlnách a dron nad základnou.

Článek Těžké bojové ztráty přinutily Rusko jednat. Vrtulníky Mi-8 horečně pancéřuje, ale marně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od experimentu k pojmenovanému programu

Kořeny sahají minimálně do roku 2023, kdy tehdejší velitel Marine Corps generál David Berger před senátním výborem zmínil podporu Pentagonu pro projekt LRAM v rámci takzvané Joint Capability Technology Demonstration. Kontext byl jasný, expediční operace v Pacifiku proti „pacing threat“, což v americkém slovníku znamená Čínu. Evropa a Rusko v původním rámování nefigurovaly.

Jenže zbraň, která umí zasáhnout mobilní pozemní i námořní cíl ze stovek kilometrů, není vázaná na jeden oceán. V dubnu 2024 podklady pro slyšení výboru Sněmovny reprezentantů pro ozbrojené síly výslovně popsaly LRAM jako munici pro rotorové platformy s dosahem přes 150 námořních mil a s cílem nasazení z expedičních letišť ve spolupráci se senzory páté generace. V září 2025 L3Harris provedla úspěšný ostrý test, při němž Red Wolf v nízké výšce zasáhl námořní cíl. V listopadu 2024 předtím proběhlo na střelnici Yuma Proving Ground první odpálení z AH-1Z ovládané přes tablet, což naznačuje i zcela novou ergonomii obsluhy zbraně.

Oznámení kontraktu z ledna 2026 pak projekt definitivně posunulo z experimentální fáze do formální akvizice pod správou NAVAIR / PMA-242.

Co přesně Red Wolf umí, a co zůstává neveřejné

Veřejně známé parametry stačí na to, aby bylo jasné, proč je střela zajímavá:

• Dosah: prokázaných 200+ námořních mil (cca 370 km) v nízké výšce
• Rychlost: vysoká podzvuková
• Výdrž: přes 60 minut letu
• Komunikace: za horizontem
• Navedení: autonomní zásah za horizontem s využitím externího síťového zaměřování
• Cíle: mobilní pozemní i námořní

To je hodně. Ale hodně také chybí. Nezveřejněný zůstává typ naváděcí hlavy, rozměry, hmotnost, bojová hlavice, profil letu, odolnost proti rušení, kusové počty v kontraktu i jednotková cena. Veřejný je kontrakt za 86,2 milionu dolarů, ale zahrnuje i manuály, výcvik, testovací vybavení a podporu, cenu jedné střely z něj spočítat nelze.

Označení „utajovaný“ tedy dnes sedí spíš na parametry než na existenci programu. Že PASM existuje, kdo ho vyrábí a kdy má být zaveden, ví od ledna 2026 každý, kdo čte tiskové zprávy NAVAIR.

Co by to znamenalo pro české AH-1Z

Česká republika provozuje deset bitevních vrtulníků AH-1Z Viper a deset víceúčelových UH-1Y Venom. Dosavadní veřejně popsaná výzbroj českých Viperů zahrnuje střely Hellfire, řízené rakety APKWS, neřízené rakety a palubní kanón. Hellfire má otevřeně uváděný dosah 7 až 11 kilometrů. JAGM, novější standard AH-1Z u americké námořní pěchoty, dosáhl počáteční operační způsobilosti v březnu 2022, ale jeho přesný dosah otevřené námořní zdroje neupřesňují.

Proti tomu stojí PASM s prokázanými 370 kilometry. Násobek oproti Hellfire je nejméně pětadvacetinásobný. Změna by nebyla jen kvantitativní, šlo by o kvalitativní posun v taktické roli. Z AH-1Z by se vedle platformy pro přímou palebnou podporu a protitankový boj stal i síťový nosič pro údery za horizontem, schopný zasahovat pohyblivé cíle na velkou vzdálenost.

Jedno číslo to ilustruje nejlépe: bojový rádius samotného AH-1Z je podle českých armádních zdrojů 131 námořních mil, tedy 243 kilometrů. Střela by tedy svým dosahem překonala vlastní operační dosah vrtulníku, který ji nese.

Posílení NATO, ale ne palba z Vysočiny

Tvrzení o posílení východního křídla platí, ale vyžaduje realistický výklad. AH-1Z není strategický bombardér. Smysl PASM pro alianci v Evropě nespočívá v tom, že by český vrtulník z domácí základny pálil hluboko na východ. Spočívá v něčem jiném: v předsunutém rozmístění.

Pokud by české nebo alianční AH-1Z operovaly z expedičních letišť v Polsku, Rumunsku nebo Pobaltí, mohly by s touto municí zasahovat cíle ze vzdálenosti, která výrazně snižuje potřebu přiblížit se do dosahu krátkodosahové protivzdušné obrany. Vrtulník by fungoval jako síťový střelec, přijímá zaměřovací data z dronů, letounů páté generace nebo pozemních senzorů a odpaluje za horizontem. Neznamená to automatickou imunitu vůči vrstvené integrované protivzdušné obraně ani stíhacím hlídkám. Znamená to ale jinou taktickou roli, než jakou dnes vrtulníkům přisuzujeme.

Srovnání se Storm Shadow, které se občas objevuje, sedí jen na úrovni titulkového dosahu. Storm Shadow je těžká střela pro hluboké údery na předem plánované pevné vysoce hodnotné cíle, odpalovaná z bojových letounů. PASM je vrtulníková munice pro mobilní cíle s důrazem na cenovou dostupnost a masovost. Jiná kategorie, jiná mise.

Česká cesta k PASM: podmíněná a vzdálená

Ve veřejně dostupných českých zdrojích k dnešnímu dni neexistuje potvrzený zájem, žádost ani probíhající jednání o pořízení PASM. České rozpočtové dokumenty řeší servisní podporu H-1 do roku 2030 za 4,34 miliardy korun včetně letecké výzbroje, ale bez zmínky o nové dlouhodosahové střele. Pokud by Česko systém chtělo, muselo by projít standardním americkým procesem Foreign Military Sales, tedy vládní žádostí, schválením State Department a Pentagonu a podpisem Letter of Offer and Acceptance.

Realisticky: ne dříve než po americkém zavedení do výzbroje, tedy nejdříve po fiskálním roce 2027, a s víceletým horizontem na celý proces. Navíc s náklady, které dnes nelze vyčíslit, na pořízení munice, výcvik, skladování, integraci i střelecké zkoušky.

Cesta je otevřená, ale zatím po ní nikdo veřejně nevykročil. Pokud se tak stane, české AH-1Z přestanou být jen blízkými bitevníky. Stanou se něčím, s čím alianční plánování na východním křídle dosud nepočítalo.

Článek Střela s dosahem 300 km pro české vrtulníky: utajovaný projekt může posílit NATO na východním křídle se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stroj, který měl být „jedním z nejbezpečnějších“

Kamov Ka-52 Alligator nebyl nikdy doslova nezničitelný – žádný vrtulník není. Ale tak ho prodával Rostec. V oficiálním tiskovém prohlášení z roku 2013 výrobce zdůrazňoval aktivní infračervené rušiče a systémy elektronického boje, pancéřovou ochranu posádky, unikátní katapultážní systém pro oba piloty a označení „jeden z nejbezpečnějších vrtulníků“ ve své třídě. Modernizovaná verze Ka-52M měla dostat radar s aktivním elektronicky řízeným polem a delší dosah detekce. Moskva typ nebrala jako slepou větev – ještě v roce 2020 Rostec hlásil pokračující dodávky a modernizaci.

Jenže nezávislá analýza britského think-tanku RUSI už pro rok 2022 popsala jiný obraz: nedostatečné pancéřování některých partií, problémy s tlumením vibrací, omezení při navádění výzbroje a náznaky slabšího výcviku i údržby. Ka-52 byl elitní stroj na papíře. V praxi jeho odolnost závisela na tom, zda protivník hraje podle pravidel, na která byl navržen.

Vlákno, které rušení nevidí

Pravidla se změnila. Klasický FPV dron komunikuje rádiem – a rádio lze rušit. Ukrajinská fronta je dnes jedním z nejhustěji zarušených elektromagnetických prostředí na planetě. Právě proto Ukrajina od začátku roku 2025 systematicky zavádí vláknové FPV: řízení i přenos videa běží po optickém vláknu, které nepřátelský elektronický boj jednoduše nevidí.

Ukrajinské ministerstvo obrany u systému Baton Optik výslovně uvádí, že oba kanály jsou „plně chráněné proti nepřátelskému elektronickému boji“. A nejde o prototyp jedné jednotky:

• V lednu 2025 ministerstvo představilo armádě přes deset vláknových modelů.
• Od začátku roku 2025 bylo kodifikováno téměř 40 vláknových bezpilotních systémů.
• Na konci listopadu 2025 tvořily vláknové modely skoro třetinu ze 100 tisíc FPV dodaných přes platformu DOT-Chain.
• Podle tiskové služby DOT bylo v celém roce 2025 dodáno 374 tisíc vláknových dronů.

Ka-52 u Nadijivky se ocitl v situaci, na kterou jeho obranné systémy nebyly stavěné. Rušičky hledaly rádiový signál, který tam nebyl. Dron na vlákně proletěl ochrannou bublinou a zasáhl blok raket S-8 – externí výzbroj, kterou pancéřování trupu nechrání.

Cena jednoho výletu

Kolik stojí vláknový FPV? Přesná cena dronu z nadijivského videa zveřejněna nebyla. Nejbližší dohledatelný údaj: ukrajinské vláknové drony CHUMA se v lednu 2026 nabízely za 65 000 až 72 200 hřiven za kus. Při kurzu z května 2026 je to přibližně 31 až 34 tisíc korun.

Pro srovnání: průměrná cena ojeté Škody Octavia v českých bazarech činila k 30. dubna 2026 podle serveru Kurzy.cz 255 413 Kč. I nejlevnější kusy v nabídce začínaly kolem 42 tisíc. Vláknový FPV je levnější než spodní okraj českého autobazaru.

A na druhé straně rovnice? Defence Express pracuje s cenou Ka-52 kolem 16 milionů dolarů. Poměr: zhruba 1 500 dolarů proti 16 milionům. Za cenu jednoho Alligatoru lze pořídit deset tisíc dronů schopných ho sestřelit.

Co to znamená pro ruské vrtulníky

Rusko jich stále má přes stovku – FlightGlobal pro rok 2026 eviduje 135 Ka-52 v letectvu a další kusy v objednávkách. Jednotlivá ztráta flotilu nezlikviduje. Ale každá další ukusuje z kapacity, kterou nelze rychle a levně doplňovat: výrobní pipeline nových a modernizovaných strojů běží v horizontu měsíců až let.

Důležitější než samotný počet je ale změna kalkulace rizika. RUSI už pro rok 2022 dokumentovalo, že po těžkých ztrátách Ka-52 v prvních měsících invaze Rusko rychle opustilo agresivní hluboké průniky a přešlo k opatrnějším útokům ze vzdálenosti – v podstatě k roli „létajícího raketového dělostřelectva“ z bezpečnější vzdálenosti. Březnový sestřel tento posun dál prohlubuje. Hudson Institute ho 25. března zařadil do širšího operačního obrazu jako potvrzení, že FPV drony už neohrožují jen pěchotu a obrněnce, ale i pilotované vrtulníky.

Podle nás to prakticky znamená kratší pobyt v ohrožené zóně, větší vzdálenost od linie dotyku a menší ochotu viset nad cílovým prostorem. Každá minuta Ka-52 blízko fronty nově nese nepoměrně vyšší riziko než před rokem.

Systém, ne náhoda

Nadijivka není virální video, po kterém se nic nezmění. Je to viditelný bod na křivce, která stoupá od ledna 2025: desítky kodifikovaných vláknových systémů, stovky tisíc dodaných kusů, potvrzené zásahy tanků, obrněných transportérů i palebných pozic. Logika levného, masově škálovatelného lovce odolného vůči rušení se teď přesouvá z pozemní techniky i na vrtulníky.

Bitevní vrtulník za 16 milionů dolarů stále dokáže věci, které dron neumí. Ale pokaždé, když vzlétne směrem k frontě, musí počítat s tím, že někde v trávě se odvíjí tenké vlákno – a na jeho konci letí něco za cenu zimních pneumatik.

Článek Válka převrácená vzhůru nohama. Ruský Ka-52 měl být nezničitelný – sundal ho ale dron, který stojí méně než ojetá Octavia se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hostomel: selhání operace, ne platformy

Ráno 24. února 2022 zamířilo k letišti Hostomel u Kyjeva zhruba 34 ruských vrtulníků. Podle analýzy RUSI většina posádek dostala rozkazy teprve asi 24 hodin před invazí. Chyběly mapy, munice, palivo, spolehlivá komunikace. Předpoklad byl prostý: Ukrajina se zhroutí, odpor bude symbolický.

Nebyl. Úderný balík ztratil přibližně 17 % strojů, převážně od MANPADS. Pět z šesti sestřelených vrtulníků byly útočné typy, které zůstaly příliš dlouho nad cílem. A i kdyby letiště udrželi déle, pozemní zálohy se k němu neprobily včas, operační úspěch se nedostavil.

V dalších měsících Rusko přešlo k opatrnějším taktikám: loftování neřízených raket ze vzdálenosti mimo dosah obrany, krátké výlety v malých výškách. Přesnost klesla, efekt taky. Do konce roku 2022 potvrzené ztráty zahrnovaly 23 Ka-52, 8 Mi-24/35 a 6 Mi-28. Problém nebyl v tom, že vrtulník jako stroj selhal. Problém byl v tom, že ruská armáda ho posílala do prostoru, který si předem neotevřela.

Venezuela: jak vypadá správně integrovaná operace

Operace Absolute Resolve začala měsíce před samotným vletem. Americké zpravodajské služby mapovaly rozmístění a rutinu venezuelské protivzdušné obrany, konkrétně ruských systémů S-300VM a Buk-2M. Speciální jednotky nacvičovaly na replice cíle. Velení čekalo na správné počasí.

Když přišla noc z 2. na 3. ledna 2026, vzlétlo podle Defense One přes 150 platforem z přibližně dvaceti základen a plavidel. Před vrtulníky šly údery na potlačení a ničení protivzdušné obrany zaměřené na radary a baterie, ne na celou venezuelskou PVO, ale přesně tam, kde měl vést koridor. Elektronický boj a kybernetické efekty degradovaly velení a řízení obrany. Stíhací letouny kryly prostor. Vrtulníky letěly v noci, nízko, v radarovém clutteru nad vodou.

Výsledek: cíl splněn, jeden vrtulník zasažen palbou ze země, ale zůstal letuschopný. Žádná potvrzená ztráta amerického vojáka. Analýza CSIS to popsala jako „chirurgický úder, ne šok a hrůzu“.

Klíčový rozdíl: kdo si umí koupit koridor

Srovnání obou operací odhaluje jednu proměnnou, která rozhoduje o všem: schopnost na desítky minut vytvořit ve vzduchu bezpečný průchod a využít ho rychleji, než protivník zareaguje.

Rusko u Hostomelu tuto schopnost nemělo, ne proto, že by neexistovala v doktríně, ale proto, že politický předpoklad rychlého kolapsu Ukrajiny přebil vojenské plánování. USA ve Venezuele naopak investovaly měsíce do toho, aby v rozhodující chvíli trvala expozice vrtulníků jen nezbytné minimum.

Christoph Bergs v komentáři RUSI z ledna 2026 to shrnuje přímo: vrtulník zůstává vitální součástí společných sil, ale jen pokud není nucen fungovat izolovaně proti funkční vrstvené protivzdušné obraně. Umřela představa, že vrtulník může operovat sám. Platforma žije dál.

Co z toho plyne pro Česko a NATO

Justin Bronk z RUSI opakovaně upozorňuje, že mimo USA mají evropská letectva v potlačování a ničení protivzdušné obrany obrovský deficit. To je pro české vrtulníkové letectvo zásadní kontext. 22. křídlo v Náměšti dnes provozuje AH-1Z Viper, UH-1Y Venom a Mi-171Š, do konce roku 2025 byly dokončeny dodávky 12 strojů systému H-1 a pokračuje proces pořízení dalších osmi kusů.

Zajímavější než samotný nákup je ale proměna rolí. V únoru 2026 AČR poprvé vyslala UH-1Y Venom do Polska v roli ochrany proti nízkoletícím cílům a dronům. Vrtulník jako součást protidronové obrany, to je přesně ta logika integrace, kterou Hostomel postrádal a Absolute Resolve demonstrovala.

Pro české velení z toho plyne jednoduchá, ale nákladná poučka: samotné vrtulníky nestačí. Bez schopnosti otevřít koridor, vlastní nebo alianční, zůstávají hangárovým majetkem. A bez cvičení v rámci společných sil se z nich stane totéž, co z ruských Ka-52 nad Hostomelem: drahé cíle.

Vrtulník nezemřel. Zemřela iluze, že může válčit sám za sebe.

Článek Kdo tvrdí, že éra vrtulníků skončila, nerozumí moderní válce. Z Ruska si ale příklad neberte, neumí je používat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně SOATU je, a co není

SOATU nevzniklo jako elitní útvar na zelené louce. Vzniklo z potřeby. Armáda po vyhodnocení operačních zkušeností, mimo jiné z Afghánistánu, identifikovala zásadní mezeru: chyběl vlastní vzdušný prvek schopný přímo podporovat speciální síly. Rozhodnutí o jeho vybudování padlo na úrovni náčelníka Generálního štábu.

Výsledkem není samostatný regiment, ale funkční celek zahrnující vrtulníky, letové osádky, velení, plánování a podpůrné prvky pro mise speciálních operací. Posádky pravidelně cvičí s 601. skupinou speciálních sil, fungují podle NATO-SOF standardů a před nasazením procházejí hodnocením typu TACEVAL. Podle oficiálních armádních materiálů jde o schopnost, kterou v podobné kvalitě mají jen některé z nejvyspělejších armád Aliance. Důležité upřesnění: toto je formulace armádního zdroje, nikoli výsledek nezávislého aliančního srovnání.

Anatomie „nejlépe vybaveného“ Mi-171Š

Tvrzení o nejlepší výbavě na světě stojí na konkrétním balíku úprav, které pro armádu realizoval státní podnik LOM Praha v několika vlnách, od projektu SOATU II s prototypem předaným koncem roku 2020 přes sériové kusy v roce 2021 až po navazující program KROVKA, jehož prototyp a první dva sériové stroje ministerstvo obrany představilo v dubnu 2026.

Co přesně ten balík obsahuje:

• NATO-interoperabilní avionika s převodem přístrojů z metrických do imperiálních jednotek, zdánlivý detail, bez kterého ale nelze bezpečně létat v aliančním vzdušném prostoru vedle amerických a britských strojů.
• Jeřáb Breeze-Eastern 29900-59 s nosností 272 kg a integrovaný Tyler hook pro fast-rope a horolezecká lana, standardní vybavení západních speciálně-operačních vrtulníků, unikátní na platformě Mi.
• Kolejnicový a válečkový systém v kabině pro flexibilní konfiguraci nákladu i pancéřování.
• Lehčí a rychleji montovatelné desky pro M-134DH Minigun, šestihlavňový rotační kulomet ráže 7,62 mm.
• Nový samonavíjecí poutací systém palubního inženýra a stupačka pod levými dveřmi.

LOM Praha navíc ve spolupráci s belgickou firmou FN Herstal vyvinul zástavbu kulometu FN MAG (M240), o kterou podle výroční zprávy podniku projevili zájem i zahraniční zákazníci. Platforma se tedy dál modulárně rozvíjí.

Pro srovnání: chorvatské vzdušné síly, další alianční provozovatel Mi-171Š, ve svých veřejných materiálech popisují především standardní transportní parametry, noční výcvik s brýlemi NVG a palubní výzbroj v podobě kulometu PK. Český speciálně-operační balík je v otevřených zdrojích výrazně širší. Neznamená to automaticky „světové prvenství“, nezávislý mezinárodní benchmark neexistuje. Znamená to ale, že formulace LOM Praha a AČR o nejlépe vybavených Mi-171Š má pod sebou konkrétní, ověřitelný obsah.

Od Šarany po východní Polsko

Vrtulníkáři z Náměště mají za sebou operační historii, která sahá až k misi IFOR v Bosně a Hercegovině v roce 1996. Následovalo Kosovo a pak Afghánistán, kde Task Force HIPPO v letech 2009–2011 ze základny Šarana přepravila přes devět tisíc osob a 334 tun materiálu včetně letů MEDEVAC.

Současné SOATU na tuto linii navazuje, ale s jiným profilem. V roce 2024 operovaly české speciálně upravené Mi-171Š v Polsku a pomáhaly i při katastrofálních povodních. V září 2025 armáda vyslala tři stroje znovu, tentokrát na východní křídlo NATO. Právě tato opakovaná nasazení dala jednotce širší publicitu. Schopnost se budovala přes deset let. Viditelná se stala teprve teď.

Sedm strojů a budoucnost, která se jmenuje H-1

Ve veřejných rozpočtových dokumentech je pro SOATU doloženo sedm modernizovaných Mi-171Š. Není to velká flotila. Ale právě v tom spočívá logika celé schopnosti, malý počet strojů s vysokou koncentrací úprav a vybraných posádek.

LOM Praha v rámci takzvané „národní cesty“ počítá s udržením provozu vrtulníků řady Mi minimálně do roku 2035. Paralelně ale Česko dramaticky rozšiřuje flotilu amerických strojů systému H-1: dvanáct pořízených kusů plus osm darovaných od USA, celkem dvacet vrtulníků po modernizaci na jednotný standard. V únoru 2026 se H-1 poprvé operačně nasadily v Polsku.

Pokud bude speciálně-operační role Mi-171Š jednou převáděna na jinou platformu, nejlogičtějším kandidátem je podle nás UH-1Y Venom. Nikoli další rozvoj ruské konstrukce.

Sedm vrtulníků sovětského původu, přestavěných českýma rukama na západní standard, létajících na východním křídle NATO ve prospěch speciálních sil. Není to paradox. Je to přesně ten druh pragmatické improvizace, ve které malé armády občas předběhnou ty velké.

Článek Česká armáda má elitní vrtulníkové jednotky SOATU s nejlépe vybavenými Mi-171Š na celém světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od Britů a Němců dorazilo 9 Sea Kingů

Vrtulníky Sea King poslali na Ukrajinu jako první Britové, a to na přelomu let 2022 a 2023. Defence-Ua uvádí, že jeden ze tří má za sebou velice zajímavou historii, protože se účastnil války o Falklandy. Později ještě dostali Ukrajinci dalších šest stejného typu z Německa, takže by jich měli mít minimálně 9, ale není vyloučeno, že jich nakonec dostali více. A intenzivně je používají, což lze vidět i na záběrech dostupných níže.

iZdroj fotografie: Uživatel Hillwood Aviation / Creative Commons / CC BY-SA

Vrtulníky Sea King jsou určené hlavně pro námořní hlídkování, uvádí Wikipedia. Ukrajina měla dostat verzi Mk41 primárně určenou pro záchranné operace nad mořem, ale lze ji využít i jinak. Je známo, že ji Ukrajinci používají třeba k hlídkování nad pobřežím Černého moře nebo v deltě Dněpru, kde se dlouhodobě odehrávají různé boje o tamní ostrovy. Slouží však i k přepravě vojáků a materiálu nebo k evakuaci zraněných do nemocnice.

Americká konstrukce s britským motorem

Vrtulníky Sea King jsou v Británii licenčně vyráběná kopie amerických Sikorsky S-61, od nichž se liší hlavně tím, že mají britské namísto amerických motorů. Původně byly navržené jako protiponorkové, ale nakonec se osvědčily i v jiných úlohách. Jsou 17,4 metrů dlouhé a jejich maximální vzletová hmotnost je 9,7 tun. Kromě dvou až čtyřčlenné osádky se do útrob vejde až 28 vojáků výsadku, přičemž se pohybují max. rychlostí 207 km/h a mají dolet 1 230 km.

Krize, jakou Rusové nezažili. Ukrajinci je ženou tak svižně, že přitlačili na skrytou mobilizaci, aby se jim fronta nesesypala

Vrtulníky mohou být také vyzbrojené. Ve dveřích mají připravené zařízení pro instalaci kulometu, na každé straně jednoho. V protiponorkové verzi pak nosily protiponorková torpéda. United24Media ale uvádí, že vrtulníky pro Ukrajinu měly ve výzbrojí jen kulomety ráže 12,7 mm. Dohodla se však se spojenci, že jí je pomohou vyzbrojit, a to konkrétně řízenými střelami Brimstone 2, s nimiž lze zasahovat cíle do vzdálenosti až 40 kilometrů.

Ukraiński śmigłowiec Sea King dostarczony z zapasów sił zbrojnych Wielkiej Brytanii. pic.twitter.com/f9yXGwNefV

— Obserwator Wojen (@ObserwatorWojen) October 14, 2025

Sea King v ukrajinských službách

Článek Ukrajinci ukázali Rusům dárek z Velké Británie, který jim dává kontrolu nad pobřežím Černého moře se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stačilo málo a vrtulník mohl jít šel k zemi

V blízkosti fronty nasazuje ukrajinské letectvo zejména bitevní vrtulníky Mi-24 Hind pro přímou podporu pozemních vojsk a transportní Mi-8/17, které slouží k rychlým výsadkům a dopravě zásob, stejně jako k evakuaci raněných. Pohybují se přitom v extrémně nízkých výškách, často jen několik metrů nad zemí, aby využily terénní nerovnosti a stromy jako přirozený štít.

Video: Ukrajinci překvapili ruský tank T-72 modernizovanou Stugnou. Stačil jediný zásah a byl minulostí

Chrání se tak zaměření ruskými radary, popisuje Wikipedia s tím, že je tento typ letové dráhy nazýván Nap-of-the-earth (NOE). Nízký let je klíčovou obranou, kdy radarový signál v odrazech od země zaniká, a hlavním nebezpečím se stává vizuální identifikace vojákem, který je vyzbrojen kupříkladu systémem 9K333 Verba s efektivním dostřelem až 6 000 m, uvádí Wikipedia.

Jeho střela využívá vysoce citlivé třípásmové optické čidlo, které dokáže odlišit teplo motoru od klamných cílů, což z něj dělá jednu z nejnebezpečnějších přenosných zbraní současnosti, která vstoupila do služby teprve v roce 2014. Mohlo by se tedy zdát, že jakmile ji ruský voják vystřelil, bylo s ukrajinským vrtulníkem amen, ale opak je pravdou.

Slovensko zahajuje výrobu samohybných houfnic EVA. Revoluce, na jakou jsme dlouho čekali. Už mají zákazníka

I když je vidět z velké vzdálenosti, jsou patrné vypuštěné světlice, které mají za cíl zmást navádění střely. Teoreticky by se to povést nemělo, ale v tomto případě se tak stalo. Současně může pilot spoléhat na agresivní manévrování a infračervenou rušičku, kupříkladu systém Adros, který kolem vrtulníku vytváří proměnlivé tepelné pole a je efektivnější než klasické světlice.

Není jasné, zda zafungoval v tomto momentě právě Adros, ale Helicopter-Industry uvádí, že je součástí modernizačních balíčků pro ukrajinské vrtulníky Mi-24 a Mi-8/17 od roku 2005. Na druhou stranu platí, že bylo ukrajinské letectvo, stejně jako celé ozbrojené síly, ještě před ruskou invazí velmi chudé, takže si nemohlo dovolit rozsáhlé investice do veškeré techniky.

Článek Video: perfektní reakce pilota. Ruský voják zaútočil pomocí MANPADS na ukrajinský vrtulník, když letěl pár metrů nad zemí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Závady způsobily až poškození strojů

Ruské letectvo mělo například na svých letounech a vrtulnících v období mezi 29. prosincem 2025 a 18. lednem 2026 zaznamenat 8 závad, které vedly k jejich poškození, uvádí Militarnyi, což je odstavilo z provozu. Celkem má dokument ruského letectva, z něhož to vyplývá, evidovat 24 různých závad. Zbylé se nejspíše obešly bez poškození. Mezi 8 nejhoršími případy je 6 letounů, a to bojových i transportních, a dále dvojice vrtulníků.

iZdroj fotografie: Anna Zvereva / Creative Commons / CC BY-SA

Mezi poškozenými byly i cenné letouny. Třeba Suchoj Su-35S Flanker-M, u něhož byla zničena hřídel u převodovky. Wikipedia uvádí, že jde o dvoumotorový jednomístný bojový letoun s vysokou manévrovatelností a rychlostí až Mach 2,25, který unese až 8 tun výzbroje na 12 závěsnících včetně nejmodernějších ruských střel vzduch-vzduch nebo vzduch-zem. Používán je ale i ke shazování klouzavých pum a v současné době je páteří ruského letectva.

Odnesly to i dopravní letouny a vrtulníky

Závady se ale týkaly i dopravních letounů, a to konkrétně jednoho Iljušinu Il-76 Candid a jednoho Tupolevu Tu-134A Crusty. Na seznamu poruch je potom i nejrychlejší bojový letoun na světě, a sice Mikoyan MiG-31BM Foxhound, jemuž při přistání praskla pneumatika. Poruchy se nakonec týkají i dvojice vrtulníků, kdy šlo o Mil Mi-8 Hip, který měl kvůli závadě velmi tvrdé přistání, při němž byl závažně poškozen. Druhým měl potom být Kamov Ka-27PS Helix-D, což je námořní vrtulník určený k záchranným operacím, uvádí Wikipedia.

Video: „Když ho viděl, bylo už pozdě.“. Rus rezignovaně hleděl na dron a nesnažil se bránit, ani neutíkal. Jenom se nechal zepředu trefit

Armádní Zpravodaj se domnívá, že budou za závadami především více než 4 roky intenzivního nasazení ve válce na Ukrajině. Rand ve své analýze uvádí, že je mnoho techniky ruských ozbrojených sil kvůli tomu ve špatném stavu, protože u nich nestíhají údržbu. Ukrajina také útočila na různá letiště s opravárenskými kapacitami nebo podniky zabývajícími se produkcí leteckých dílů, což se samozřejmě také může projevit, protože během intenzivního nasazení jich musí být k dispozici více než obvykle, a sklady jsou pravděpodobně prázdné.

Článek Žalostná kvalita vojenských letadel a vrtulníků musí překvapovat i Rusy. Během 3 týdnů jich kvůli poruše vyřadili 8 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mi-34 je lehký vrtulník s cizím motorem

Mil Mi-34 vznikl již za doby Sovětského svazu. Wikipedia uvádí, že jde o lehký užitkový vrtulník ve verzích pro 2 nebo 4 osoby, a nejčastěji je používán jako výcvikový nebo užitkový. To znamená, že slouží například k přepravě osob nebo lehkých nákladů, ale může též posloužit například k hlídkování, a v ozbrojených silách pak třeba jako hlídkový pro policii.

Birleşik Motor Şirketinin ürettiği VK-650V motoruyla uçan Mi-34M1 ilk uçuşunu gerçekleştirdi. pic.twitter.com/BDZ57Lwirw

— Salve Regina (@bars_nor) January 1, 2026

Nová vylepšená verze Mi-34M1 se vyznačuje především novým motorem VK-650V, uvádí DefenseMirror, s nímž se poprvé vznesla na konci roku 2025 a předvedla asi 10minutový let. Ještě bude nutné při letových zkouškách ověřit, že je 100% schopen spolupracovat se všemi současnými přístroji, a pokud tomu tak bude, lze ho do vrtulníku osadit a spustit sériovou výrobu, což by pomohlo nahradit zahraniční agregáty používané v minulosti.

Alternativa k západním vrtulníkům

Mi-34 byl původně postaven jako alternativa k západním protějškům, ale jeho produkce byla dlouhou dobu z finančních důvodů velmi omezená. AeroCorner uvádí, že v pozdějších letech dostal vylepšenou avioniku a byl osazován západními motory, což zlepšilo jeho schopnosti, ale přesto se Armádní Zpravodaj domnívá, že za moderními západními vrtulníky podobného typu spíše zaostává. Otázkou je, zda bude s novým motorem zajímavý například cenou.

Ukrajinci ukradli Rusům carský tank, který jim měl prolomit pozice. Nasadí ho proti nim

Vrtulník není žádný obr, což je rozdíl oproti nejznámějším ruským helikoptérám, jakými jsou třeba Mil Mi-17 Hip a další. Má na délku 11,42 metrů a jeho maximální vzletová hmotnost činí 1,45 tuny, přičemž se dokáže pohybovat maximální rychlostí 210 km/h. Jeho dolet je 356 kilometrů a dostup 4 kilometry svědčí to o tom, že rozhodně není schopen nést nějaký těžké náklady nebo výzbroj, ale jako hlídkový může být užitečný (třeba pro policii).

💥🚁🇷🇺 Russian Mi-34M1 helicopter marks milestone with first test flight

It features a Russian-made VK-650V engine, the first domestic engine for light helicopters pic.twitter.com/gVWgoUPoYw

— Sputnik (@SputnikInt) December 30, 2025

První let vrtulníku Mi-34M1 s novým motorem

Článek Vrtulník Mi-34M1 se vrací. Rusko zahajuje letové zkoušky s novým motorem. Už nechce zaostávat, zbaví se závislosti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na pohřebišti se nachází přes 70 vrtulníků

Na satelitních snímcích je vidět základna v Syzrani, na níž Rusové skladují hlavně vrtulníky, když už nejsou schopné letu. Důvody mohou být různé – konec životnosti, kdy jsou nahrazeny novějšími, nebo jsou poškozené a jejich udržování ve službě by bylo nerentabilní. Posloužit však mohou na náhradní díly, event. čekat kupříkladu na modernizaci.

Video: Rusové chtějí prorazit ukrajinské pozice v záchodových stanech. Doufají, že tak nebudou vidět

Taková místa mají mnohé země, největší letecký hřbitov přitom provozuje Amerika, konkrétně na letecké základně Davis-Monthan jen pár kilometrů od Tucsonu v Arizoně. Je sice otázkou, z jakého přesně důvodu Rusko vrtulníky k Syzrani přemístilo, ale hlavní je, že jde pravděpodobně o místo jejich posledního odpočinku, takže už nejsou schopné služby.

Ještě před rokem 2022, tedy před začátkem invaze na Ukrajinu, jich tam bylo 40, a během posledních čtyř let jich přibylo 31. Jedná se o Mil Mi-8 a Mil Mi-24/Mi-35. První z nich je dodnes nejrozšířenějším vrtulníkem na světě, podle Wikipedie vznikl v počtu vyšším než 17 tisíc kusů, a primárně slouží jako transportní, ale existuje i v mnoha specializovaných verzích.

Putin dobrovolně ukázal, jak je Orešnik špatný. Co ve Lvově předvedl, je opravdu bída. „Ukázka zoufalosti,“ míní odborník

Vedle toho může nést také výzbroj, a zejména v posledních letech sloužit k boji proti dronům, kdy je z něj vojáci ale sestřelují pomocí ručních zbraní, nikoliv střelami a raketami. V druhém případě jde naopak o bojový vrtulník, byť se schopností nést malý výsadek – třeba když někde havaruje jiný vrtulník, jehož posádku může potom vyzvednout.

V Rusku je přitom označován jako Mi-24, ale znám ji i pod Mi-25 nebo Mi-35, což jsou jeho exportní verze. Užívá ho skoro 60 zemí po celém světě v počtu bezmála 2 700 kusů, a vyvinut byl z Mi-8, uvádí Wikipedia. Ačkoliv má Ukrajina schopnosti na takové místo zaútočit, a nejspíše ani nebude moc dobré hlídané PVO, není jisté, zda by to něco přineslo okamžitě.

Kreml ví, že ho probuzená evropská mocnost drží v šachu. Atomovky má tak silné, že by jedním útokem smazala Moskvu

Odříznout ruské techniky od náhradních dílů by smysl dávalo, ale odsunuté vrtulníky mohou být ve stavu, kdy z nich už nelze moc těžit. Řada už jich je navíc „vykuchaná“, a WSJ už dříve uvedl, že se Rusko snaží od mnoha zemí, zejména Egypta, Íránu a Pákistánu, odkoupit zpět motory pro některé vrtulníky, což značí, že zrovna ty už na hřbitově nejsou.

At Syzran there were 40 dismantled helicopters on 23.10.2021, 43 on 02.06.2022, 60 on 16.10.2022, 61 on 31.05.2023 pic.twitter.com/mLSnloSQpm

— The Military Watch (@MarcinRogowsk14) January 11, 2026

Satelitní snímky ukazují stav pohřebiště v Syzrani (23. října .2021 tam bylo 40 vrtulníků, 02. června 2022 potom 43, a 16. října 2022 rovných 60, zatímco 31. května 2023 o jeden více, a 07. května 2025 už 71)

Článek Satelitní snímky: ruské pohřebiště 670 km od Ukrajiny se plní, více než 70 vrtulníků už není schopných boje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajinské vrtulníky vzorky neodeberou

Užívání bitevních vrtulníků Mi-24RKhR je zdokumentováno na sociálních sítích, a záběry jsou součástí tohoto článku. Twz uvádí, že podle dostupných informací má ukrajinské letectvo k dispozici pravděpodobně dva kusy, takže jsou tedy nesmírně vzácné, a bylo velmi nepříjemné, kdyby je Rusko sestřelilo. Je samozřejmě otázkou, k čemu je Ukrajina potřebuje a kde je používá. Nesou totiž i výzbroj, takže mohou být využité k bojovým akcím.

Kreml ví, že ho probuzená evropská mocnost drží v šachu. Atomovky má tak silné, že by jedním útokem smazala Moskvu

Vrtulník Mi-24RKhR si zachovává většinu svých bojových schopností, nemůže používat pouze řízené protitankové střely, uvádí WeaponSystems. Disponuje tedy kulometem ráže 12,7 milimetrů a může nést různé typy neřízených raket. Ukrajinské verze mají dle všeho odinstalované moduly sloužící k odběru vzorků, takže je jasné, že neslouží ke zjišťování radiace. Armádní Zpravodaj nevylučuje, že slouží hlavně k lovu ruských dronů typu Shahed 136, též Geran-2, k čemuž jsou bitevní vrtulníky ukrajinským letectvem užívány často.

Vrtulník se poprvé objevil nad Černobylem

Mi-24RKhR jsou velice specifické a vzniklo jich něco kolem 150 až 160, údaje se v různých zdrojích liší. Vyráběny byly již v 80. letech 20. století. 16va uvádí, že jejich existence vyšla najevo v roce 1986 během likvidace následků havárie v Černobylské jaderné elektrárně, kdy byly zaznamenány na reportážních záběrech. Ukázalo se, že se jimi sovětské letectvo rozhodlo nahradit Mil Mi-8VD Hip, které byly k radiačnímu a chemickému průzkumu používány předtím.

Btw this nice video confirms that Ukraine reactivated another example of rare Mi-24RKhR and now operates at least two different airframes of this version. 3 examples were operated during ATO in 2014, but were stored after. None was in service in 2022.https://t.co/nY5WTsB7tv pic.twitter.com/ZYj65Q05Ov

— Chebik (@Chebik2) April 4, 2024

Kromě odstraněné výzbroje se vrtulník liší tím, že má na konci křídel sloužících k nesení zbraní zařízení, která mohou odebrat 6 vzorků půdy v místě přistání. Má také jiná větší okna, aby bylo v nákladním prostoru více světla. Slouží tam totiž dva operátoři, kteří obsluhují různé měřící přístroje a analyzují získaná data. Vrtulník má také speciální nasávání vzduchu do kabiny, který je čištěný, aby mohla posádka bezpečně operovat v zamořené oblasti. V případě, že by do Rusové sestřelili, nemá Ukrajina nic, jak by ho mohla ze vzduchu zastoupit.

Článek Ukrajinci využívají vzácné vrtulníky Mi-24RKhR ze studené války. Rusové je nesmí sestřelit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na rychlou akci neměla posádka jak reagovat

V rámci operace Southern Spear zavedly Spojené státy americké 17. prosince 2025 námořní karanténu na schválené ropné tankery plující do Venezuely a z ní, uvádí Wikipedia. A evidentně to platí i pro ty ruské, protože Jižní velení (armády) Spojených států amerických oznámilo, že provedlo 07. ledna 2026 invazi na tanker M/T Sophia v Karibském moři.

Sami Rusové nemohli vědět, že bude tak úspěšná. Ponorka „černá díra“ skoro není vidět a je pekelně silná

Odhodlalo se k tomu i přesto, že operoval v mezinárodních vodách – měl ovšem provádět nelegální aktivity, které Američané blíže neupřesnili, ačkoliv to vypadá na pašování ropy, na níž jsou uvaleny sankce. Rusko to běžně dělá pomocí tzv. stínové flotily zahrnující stovky plavidel, která pod vlajkami jiných států operují celosvětově, uvádí Wikipedia.

Na palubě M/T Sophia bylo v té době 1,8 milionu barelů venezuelské surové ropy, a průměrná cena za jeden se pohybuje kolem 60 dolarů, uvádí theGuardian, což je 108 milionů dolarů, a tedy asi 2,243 miliardy korun. Charakteristickým rysem je pro stínovou flotilu také chybějící plán plavby a vypnutý transpondér, kdy v podstatě s nikým nekomunikuje.

Video: ruské jednotky útočily zběsile a bez přestání, ale Ukrajinci si na nich smlsli. Nasadili i zbraň, proti níž není obrany

Omezení příjmů z ropy je pro Ruskou federaci velmi citelné a každá taková akce jí kazí jak ekonomiku, tak financování války proti Ukrajině. Aktuálně s tím ale pravděpodobně nemůže dělat vůbec nic, jelikož soustředí veškeré síly právě proti „žluto-modré“ zemi, a snad s výjimkou ponorek nemá prostředky, jak by projektovala sílu daleko ve světě.

Vyhrožovat Američanům, případně proti nim zasáhnout, by se jí přitom nemuselo vyplatit. Za připomínku dle Armádního Zpravodaje stojí, když věrný Putinův přisluhovač, Dmitrij Medveděv, zdůraznil právě Američanům, že Rusové mají atomové zbraně. Ti jim v reakci vyslali k pobřeží dvě jaderné ponorky, načež se Kreml za jeho slova rychle omlouval.

Video: jenom 40 km od Putinovy moskevské rezidence vypukl velký požár. Narušil výrobu bojových letadel Suchoj

Zajetí ropného tankeru M/T Sophia bylo přitom velmi rychlou akcí. Z vrtulníků se slanili na palubu a postupovali na velitelský můstek, kde nejspíše zajali posádku, která nekladla odpor. Je pravděpodobné, že využili Sikorsky SH-60 Seahawk s kapacitou 11 až 12 vyzbrojených vojáků, uvádí Wikipedia, jelikož právě ten k tomu americké námořnictvo nejčastěji využívá.

Zabrání ruského ropného tankeru M/T Sophia americkými vojáky (zveřejněno 07. ledna 2026)

Článek Kreml zuří a neví, co má dělat. Američané zveřejnili záběry, jak rychle v mezinárodních vodách zabrali ruský tanker se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajinci vedli úder na radar S-300 velmi přesně

S-300 je systém protivzdušné obrany schopný ničit letadla, vrtulníky a řízené střely, v omezené míře pak také balistické rakety, uvádí Wikipedia. A to na vzdálenost až 250 km, což se odvíjí od typu cíle a použité střely. Detekční dosah radaru je potom až 300 km, a zvládne navádět palbu na 24 cílů současně. V modernizaci VM se dokonce stal prvním na světě, který dokázal současně zasáhnout střely s plochou dráhou letu, letadla a balistické cíle.

Nečekaný únik odhaluje nové podrobnosti o tanku T-95. Rusové navrhli zdaleka nejsilnější tank na světě

Ve výzbroji ho lze nalézt od roku 1978, ale proti starší technice, zejména té, která není stealth, ho lze použít. Jedna baterie S-300 se přitom skládá z velitelského vozidla, několika vozidel s odpalovači střel, a radarů různých zaměření, což závisí na typu systému – může jít o přehledový na dlouhou vzdálenost, k detekci cílů v malých výškách, vyhledávací apod.

Ukrajinská armáda měla v tomto případě zasáhnout 9S32M1, což je podle amerického ODIN třísouřadnicová vícekanálová radarová naváděcí stanice pro střely navržená k řízení bojového provozu protiletadlového raketového systému. Kromě autonomního vyhledávání cílů se stará o navádění střel, a podle všeho toho má být schopen na vzdálenost až 200 km.

Kreml si 2krát rozmyslí, jestli něco zkusí, šance by měl mizivé. Německo kupuje stovky nejlepších houfnic světa

Oryx uvádí, že byly za téměř 4 roky zničeny jenom dva takové radary, takže je lze označit za poměrně vzácné. K zasažení stanice došlo nespecifikovaným dronem, ale podle typu letu se jistě jednalo o klasickou letadlovou konstrukci s křídly. Ten přitom patřil 412. brigádě bezpilotních systémů ukrajinské armády, která se o to postarala někde v Doněcké oblasti.

Wikipedia uvádí, že její jednotky působí jak v Doněcké, tak v Záporožské oblasti, které spolu sousedí. Armádní Zpravodaj podle toho odhaduje, že mohly použít FP-2, což je dron s doletem asi 200 km, na něž unese hlavici těžkou až 105 kg, uvádí theDefender. I pouhé poškození radar vyřadí z provozu, jelikož jde o extrémně citlivé zařízení.

Článek Video: Ukrajinci ukázali, kdo je pán. Stačil jim jediný úder a oslepili celou baterii ruské protivzdušné obrany se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vrtulník měl bránit nebe, ale sám to schytal

„Lovec se stal kořistí“, asi tak lze shrnout událost, který se odehrála poblíž vesnice Kuteynikovo v ruské Rostovské oblasti přibližně 190 kilometrů od linie kontaktu, jíž potvrzuje LiveUAmap. Z vyjádření tiskové služby speciálních operačních sil ukrajinské armády vychází, že ruská armáda nasadila vrtulník v roli PVO proti dronům, ale sám se nakonec stal obětí.

Ukrajinci do konce roku zavedou novou balistickou raketu. Putin ví, že bude zle

Nelze přesně určit, o jaký se jednalo, ale pravděpodobně o Mil Mi-8, který je dobře znám i české armádě. Wikipedia vysvětluje, že jde primárně o transportní vrtulník, ale existuje i v několika ozbrojených verzích. Armádní Zpravodaj nicméně odhaduje, že v tomto případě vyzbrojena být nemusela, ale vojáci z ní stříleli pomocí ručních zbraní jako to dělají z Jak-52.

Jedná se přitom o nejvyráběnější vrtulník světa, jelikož vznikl v počtu vyšším než 17 tisíc kusů, a jeho produkce pokračuje od roku 1961 dodnes. K jeho zničení měl posloužit velmi netradičně dalekonosný ukrajinský dron FP-1 s doletem až 1 600 km, uvádí Militarnyi, takže je evidentní, že nebyl původně nasazen právě proti Mi-8, ale když ho operátor spatřil, neodolal.

Putin přitahuje otěže a zkouší, co mu NATO dovolí. Ruská loď oslepila britské letadlo u Skotska laserem, piloti mohli zemřít

Určitě nebylo snadné ho trefit, protože má FP-1 klasickou konstrukci s křídly, takže si musel dobře naletět a odhadnout, kdy bude nejlepší do něj narazit. Záběry končí v momentě, kdy se přiblížil k vrtulníku seshora, což naznačuje, že v důsledku explodovala jeho 120kg hlavice. A jestli to Mi-8 a jeho posádku nezničilo rovnou, bylo dílo zkázy dokonáno pádem.

Je mimochodem známo jenom málo případů, kdy se podařilo zničit vrtulník za letu dronem. Podařilo se to například v září 2025, ale tehdy šlo o kvadrokoptéru – v případě dronu útočného a dalekonosného s takovouto konstrukcí jde o první známý případ, a je pravděpodobné, že ani ruská posádka nečekala, že by Ukrajinci dron využili právě takto.

Článek Video: Rusové se s takovým útokem nesetkali. Ukrajinské speciální jednotky sestřelily vrtulník Mi-8 dronem na 190 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejlepší vrtulník, jaký ruské letectvo má

Ka-52 „Alligator“ je ruský dvoumístný (sedadla jsou vedle sebe) bojový vrtulník navržený jako víceúčelový „hunter-killer“ – kombinuje silné zbraně i palubní senzory pro denní a noční průzkum (termovize, TV-systém, naváděcí počítače a u některých verzí i nosní radiolokátor), přesnou palebnou kontrolu a výzbroj schopnou zasahovat pancéřované i měkké cíle.

Francouzský generál: „Francie bude připravena na válku s Ruskem za 3 až 4 roky“

Wikipedia doplňuje, že tak dokáže svazu jednotek zajistit přehled ze vzduchu, ale stejně tak ho v případě potřeby ochránit. K tomu má ve výzbroji automatický 30mm kanon 2A42, protitankové řízené střely Vikhr/Ataka, řízené i neřízené rakety, a mnoho dalších prostředků, díky nimž je efektivní proti obrněným cílům i budovám, stejně jako proti vojákům.

Jak je vrtulník silný, ukazuje video, kdy zaútočil na vlastní obrněné vozidlo, které rozstřílel. Ka-52 má přitom neobvyklou konstrukci – ačkoliv má ocas, postrádá typický vyrovnávací rotor, který je zastoupen druhým protiběžným hlavním rotorem. To mj. zmenšuje jeho stopu, zvyšuje efektivní výkon motorů (více tahu dostupného pro rychlost a náklad), zlepšuje obratnost při vysokých rychlostech a dává výhodu při manévrech a při operacích z omezených ploch.

Konstrukce rovněž snižuje tepelnou a radiovou stopu při některých manévrech, ale znamená zase vyšší mechanickou složitost a nároky na údržbu. Vedle toho nabízí robustní pancéřování a moderní avioniku, což mu dovoluje operovat za špatného počasí a při omezené viditelnosti, ale neznamená to, že by ho nešlo sestřelit – zvládnou to i starší střely.

NATO vyslalo Eurofightery, aby vyprovodily skupinu ruských letadel, která vnikla do Litvy. Prakticky by neměla šanci střet přežít

Vyloženě smrtící je pro něj například RBS-70, který ho ve známém případě poslal k zemi, když si na něj Ukrajinci počkali schovaní mezi stromy. Rusové měli přitom mít před válkou na Ukrajině, kterou rozpoutali v únoru 2022, až 160 vrtulníků Ka-52, ale o min. 65 jich měli přijít, uvádí Oryx s tím, že to potvrdili vizuálně, takže je zřejmé, že bude reálné číslo ještě vyšší.

Článek Těžká ztráta pro ruské letectvo: Vrtulník Ka-52 šel k zemi i s posádkou. Má pro něj strategický význam se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ka-52 ani nízká výška Mi-8 nezachránily

Mil Mi-8 patří mezi nejrozšířenější vrtulníky na světě. Vznikl v počtu přesahujícím 17 000 kusů, uvádí Wikipedia s tím, že jeho výroba pokračuje dodnes. V základu je transportní, ale existuje též několik ozbrojených a specializovaných verzí. Běžně unese 24 cestujících či 12 lůžek s raněnými, nebo náklad o hmotnosti až 4 000 kg, což platí i pro výdrž nosníků.

Češi jsou naštvaní, že má ČR dávat 5 % HDP na obranu kvůli NATO, ale Československo dávalo až 20 % státního rozpočtu

V tomto případě neletěl sám, ale v doprovodu bojové helikoptéry Ka-52, která patří k nejsilnějším na světě, a i když teoreticky dokáže bojovat proti dronům bránit, druhý vrtulník zachránit neuměl. Vzhledem k tomu, že letěly oba v nízké výšce, spoléhaly se, že je nezaměří radary, což se nejspíše také povedlo, ale zřejmě nepočítaly s přítomností průzkumného dronu.

Ten je totiž nejenom odhalil, ale také na ně navedl dron sebevražedný, který manévroval v nízké výšce tak, aby se mu ruský Mi-8 nedokázal vyhnout, což vyšlo perfektně. Trefil mu totiž boční palivovou nádrž, která celý vrtulník uvrhla do plamenů, a co následovalo, ukazuje video. Po chvíli narazil do země a stovky metrů se po ní „klouzal“, až následně vybouchl.

Rusové v panice: Ukrajinci žádají po Američanech mocnou zbraň s dosahem až 2 500 km. Mají ji jenom 3 armády světa

Osádka už v něm tou dobou nejspíše nebyla. Armádní Zpravodaj zjistil u ruského blogera „Vysílání vojvody“, že se zachránila a později ji vyzvedla pěchota. Jaký přesně dron do vrtulníku narazil, není jasné – určit lze pouze to, že šlo o kvadrokoptéru, a nejspíše s granátem z RPG-7, který má nejčastěji průbojnost 500 mm RHAe, uvádí Wikipedia, což zcela dostačuje.

Článek Video: Dron zasáhl za letu ruský vrtulník Mi-8 v nízké výšce a poslal ho k zemi. Stovky metrů „ryl nosem v zemi“, než explodoval se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mi-8 neodpovídal a s Estonci nespolupracoval

V podstatě už nejde o nic nezvyklého; Rusko provokuje prostřednictvím letectva evropské členy NATO dlouhodobě, a konkrétně s Estonskem se dostalo do křížku jenom v tomto roce již potřetí – velký rozruch způsobilo zadržení ruské nákladní lodě z tzv. stínové flotily, v důsledku čehož vletěl nad Estonsko ruský bitevní letoun Su-35S, který vyprovodily F-16.

Video: Neuvěřitelné štěstí měla ukrajinská PVO, když sestřelila ruskou balistickou raketu Iskander starým kanonem Zu-23-2

Tehdy šlo vyloženě o ukazování síly, ale tentokrát – jako v mnoha jiných případech – o čistou provokaci. Jinak si nelze vysvětlit, že letěl vrtulník Mil Mi-8 bez letového plánu a s vypnutým odpovídačem, stejně jako bez bilaterálního rádiového spojení s estonskými letovými navigačními službami. Je to běžná taktika a „omluva“, kdy musí k letounu vzlétnout letectvo v daném sektoru, aby ho identifikovalo a z prostoru vyprovodilo.

Mil Mi-8 je přitom primárně transportní vrtulník, potvrzuje Wikipedia, takže je zřejmé, že sice nebylo cílem působit nějaké škody (byť existují i ozbrojené a další verze), ale i tak jde o vážné porušení mezinárodního práva, jak potvrzuje Margus Tsahkna, ministr zahraničních věcí Estonska, který upřesnil, že došlo k narušení poblíž ostrova Vaindloo.

Český zbrojní průmysl opět válí. Rozjíždí sériovou výrobu pro Američany, kteří oceňují české proudové motory do dronů

Ten leží desítky kilometrů od pevniny, ale nedaleko u mezinárodní trasy, kterou využívají ruské i další lodě. Co přesně k tomu Rusko vedlo, není jasné, ale Armádní Zpravodaj je názoru, že šlo opět o ukazování síly, provokaci a testování reakce NATO. Kdo by chtěl namítat, že dělá totéž jak Severoatlantická aliance, tak třeba sama Amerika, není to úplně pravda.

Nedávný případ, kdy americký Boeing RC-135V letěl do blízkosti Murmansku, aby monitoroval aktivitu ruské Severní flotily, je totiž učebnicovým příkladem, jak by měla taková akce vypadat. Letoun se po celou dobu držel dostatečně daleko v mezinárodním vzdušném prostoru a svým působením nenarušoval ruské území, ani aktivitu, takže na něj nešlo reagovat.

Článek Když Rusko úmyslně provokuje: Vrtulníkem Mi-8 vletělo do estonského vzdušného prostoru a zůstalo v něm 4 minuty se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vrtulník se začal neznámo proč vychylovat doleva

Ruská strana nezahrnula do statistik, že by přišla o Mi-8MTV-5M, ačkoliv se tak skutečně stalo, ale nikoliv vinou nepřítele, nýbrž technickou závadou. K incidentu došlo již 21. ledna 2025 ve Voroněžské oblasti sousedící s Ukrajinou na jejích východních hranicích, ale dařilo se ho dobře tajit. Až později začalo vyplouvat na povrch podrobnosti včetně důvodů.

Ukrajinci ukořistili nejlepší ruský tank, T-90M Proryv-3, a nasadili ho proti okupantům. Přinesl ponaučení i velké zklamání

Ze zjištění vyplývá, že vrtulník letěl asi hodinu a půl, a poté se začal nekontrolovatelně vychylovat doleva, načež musel nouzově přistát. To se mu podařilo se značným poškozením, kdy došlo k úplné devastaci podvozku, nosníků, vrtule, a draku včetně ocasu. Neexistují přitom žádné důkazy, že by mohly za jeho poruchu prostředky boje.

Jednalo se tedy zřejmě o technickou závadu, která však nebyla upřesněna. Mi-8MTV-5M je přitom modernizovaná verze sovětského víceúčelového vrtulníku Mi-8. Obdržela multifunkční displej, digitálního autopilota nebo moderní komunikační komplex, a byl schopen přepravovat armádu, náklad i zbraně, a také plnit úkoly v bojových podmínkách, uvádí GlobalSecurity.

Apparently russians lost a Mi-8MTV-5M (the latest modification) due to an unknown failure in Voronezh obl. on 21 Jan 2025. pic.twitter.com/63g46DbBVJ

— Duke BG (@duke_garland_2) September 7, 2025

Ruslet nicméně doplňuje, že je rovněž používán pro shoz výsadku, odsun raněných, přímou palebnou podporu pozemních jednotek, a pro pátrací a záchrannou činnost. Zvětšení jistých částí, například zadní části trupu, umožňují přepravit až 36 výsadkářů (vs. 30 u jiných verzí), a také instalovat dvojnásobek přídavných 415l palivových nádrží (4 vs. 2).

Ukrajina vyvinula proti Rusku balistickou raketu s dosahem 900 km, která udeří z výšky až 70 km hlavicí těžkou 800 kg

Celkově se jedná o jednu z nejpokročilejších modernizací, jakou má ruské letectvo k dispozici, takže je ztráta každého kusu pochopitelně citelná. A vzhledem k tomu, že nedošlo ke ztrátě v důsledku bojů, mohlo se ho Rusku podařit utajit, ale díky práci analytiků to nakonec nevyšlo, ačkoliv není jasné, jaká technická závada vlastně za jeho ztrátou stojí. Všichni členové posádky mimochodem přežili a vrtulník se podařilo po několika měsících opravit.

Článek Rusko chtělo utajit, že ztratilo vrtulník Mi-8MTV-5M. Ale analytik odhalil korespondenci a fotky, na nichž je zcela rozlámaný se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Není jasné, co vlastně Ka-52 zasáhl

Kamov Ka-52 byl do výzbroje zařazen teprve v roce 2010, uvádí Wikipedia, a podle všeho vznikl jenom v počtu nižších desítek kusů, takže je každý jeho ztráta citelná. V tomto případě ale nejspíše nedošlo ani k jeho ohrožení, zatímco měl vést útok proti budově, v níž si Ukrajinci zřídili dronové centrum. Na závěsnících s celkovou nosností 2 800 kg k tomu má více zbraní.

Jako druhý Pablo Escobar: chybí málo, aby americká armáda vtrhla do Venezuely a provedla mocenský převrat

Primárně jsou to neřízené střely Igla-V nebo R-73 typu vzduch-země, z nichž první má hlavici těžkou 1,17 kg a dosáhne jenom několik kilometrů, uvádí Wikipedia, takže se musí vrtulník hodně přiblížit, aby vůbec cíl zasáhl. Ta druhá je potom primárně proti vzdušným cílům, ale má existovat i několik protipozemních verzí. Ta základní přitom váží 105 kg, z toho 7,5 kg připadá na samotnou hlavici, uvádí Wikipedia, ale na takový cíl by jí zřejmě byla škoda.

Ka-52 má pak k dispozici ještě raketu Ataka-V typu vzduch-vzduch s dostřelem až 6 km, jejíž hmotnost je 49,5 kg, z čehož vychází 7 kg na bojovou hlavici, potvrzuje Wikipedia. A nakonec se mohlo jednat o střelu vzduch-země Vichr-M s dosahem až 10 km a laserovým zaměřováním, uvádí Wikipedia, ale té by dle Armádního Zpravodaje rovněž byla škoda.

Finské letectvo po 107 letech opouští výsostný znak, odstraní z vlajky hákový kříž. Rusko by ho mohlo brát jako důvod k invazi

Vzhledem k velikosti budovy, byť vůbec nevypadá v dobrém stavu, bylo nejspíše raket použito několik, aby si posádka Ka-52 zničení pojistila. Rozsah způsobených škod ovšem na videu není; pozorovat lze pouze hořící objekty v blízkém okolí, ale úder na hlavní budovu v záběru nikoliv. A je na druhou stranu divné, že by se Rusové nechtěli zničením potvrdit.

Článek Video: Ruský vrtulník Ka-52 měl rozstřílet ukrajinské dronové centrum. Ale výsledek není zřetelný se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jeden úder byl skvělý, druhý zřejmě mimo

Video se vztahuje k útoku poblíž ruského města Simferopol v nitru poloostrova Krym, kde již dříve potvrdil zásah vrtulníků satelitní snímek – nebylo však možné určit úplný rozsah škod, neboť na něm mají oba stále zřetelně viditelné vrtule a obrysy, které vypadají spíše ohořelé než zcela zničené. Záběry z akce však chyběly, takže nebylo možné útok lépe posoudit.

Video: M2 Bradley z několika metrů rozstřílelo kanonem ruské BMP-2. Vydrželo sotva 6 vteřin, poté mohutně explodovalo

Armádní Zpravodaj je názoru, že první z dronů směrovaný pod rotor vrtulníku – jednat se mělo o Mil Mi-8 – byl veden správně a velmi pravděpodobně ho alespoň těžce poškodil, což znamená, že se několik týdnů až měsíců na nebe nepodívá, a možná už bude dobrý jenom na náhradní díly. Rozsah škod ale není znám, takže ho lze jenom odhadovat.

Oproti tomu druhý úder už nejspíše tak úspěšný nebyl – neznámo proč s ním operátor zjevně narazil do země pár metrů od vrtulníku, takže ho výbuch hlavice nanejvýš poškodil, ale asi nijak těžce, takže to ani nevypadá na jeho úplné vřazení. Na záběrech je potom vidět ještě zásah remorkéru, ale vzhledem k jeho velikosti je jasné, že byl nanejvýš poškozen.

Video: Ukrajinci odpálili ruskými vojáky nastražených nejméně 100 protitankových min, aby překazili Rusům postup

Mil Mi-8 je přitom ještě z nejúspěšnějších vrtulníků světa. Wikipedia uvádí, že slouží i přes zavedení v roce 1967 ve více než 80 zemích světa, a vznikl v počtu přesahujícím 17 000 kusů. Má řadu modifikací, ale tou základní je transportní pro přepravu až 24 osob nebo až 4 tun nákladu v podvěsu. Kvalita jeho konstrukce je oceňována i dnes, a proto výroba od orku 1961 neskončila, ale stále pokračuje, zatímco Mi-8 dostává modernější systémy.

Druhým vrtulníkem, k němuž dron letěl, byl původně odhadován na Mil Mi-24, což je podle Wikipedie bojový vrtulník zavedený v roce 1972, ale přes řadu vylepšení zůstává extrémně silný i na dnešním bojišti. Ze záběrů je nicméně patrné, že se v obou případech jednalo o Mi-8. A byť druhý nejspíše nebyl vyřazen z boje, i zničení jednoho je velký úspěch.

Článek Video: Ukrajinci bez odporu vletěli na ruské letiště a s přesností zničili vrtulník Mi-8, ale druhý těžce minuli se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

2 vrtulníky ruského letectva jsou mimo hru

Bezpilotní letouny aktuálně vládnou bojišti, kde ohrožují s přehledem i mnohem silnějšího protivníka. Ukrajina má přitom ve výzbroji i velmi schopný Liutyi domácí konstrukce, který umí udeřit na 1 000 až 2 000 km daleko, a nese hlavici těžkou 50 až 75 kg, uvádí Wikipedia. Tím dokáže ruskou armádu doslova terorizovat a ničit jí cenné cíle.

Video: Ukrajinci odpálili ruskými vojáky nastražených nejméně 100 protitankových min, aby překazili Rusům postup

Na satelitním snímku je přitom vidět letiště Simferopol v jižní části poloostrova Krym, kde to odnesly dva ruské vrtulníky – jeden Mil Mi-8, a druhý Mil Mi-24. Jeden z přihlížejících též sdílel video, na němž je velký sloup černého kouře, a zpočátku kolovaly zvěsti, že došlo k zasažení palivové nádrže, ale později se ukázalo, že pocházel z jednoho z vrtulníků.

Je velmi obtížné určit, zda došlo k úplnému zničení, jelikož je satelitní snímek nekvalitní, ale i pouhé poškození znamená vyřazení vrtulníků z boje a dalších operací, zatímco oprava zabere běžně několik týdnů i měsíců. Mi-8 je přitom víceúčelový vrtulník sloužící ve více jak 50 zemích světa využívaný hlavně k přepravě až 4 000 kg nákladu v podvěsu, nebo až 24 osob.

Extrémně jednoduchá polsko-finská taktika zastaví 100 % ruských tanků i další techniky. Investice do ní jsou minimální

Wikipedia doplňuje, že patří mezi nejrozšířenější na světě, kdy konkrétně vzniklo přes 17 tisíc kusů v mnoha modifikacích. Naopak Mil Mi-24 je vrtulník bitevní, ale pojme také až 8 osob, uvádí Wikipedia s tím, že vznikl v počtu přesahujícím 2 600 kusů, a užívá ho skoro 60 států po celém světě. V obou případech to lze tedy považovat za cenný úlovek.

Armádní Zpravodaj přitom soudí, že kdyby Ukrajinci nasadili dronů více, mohly být následky výrazně větší. Ze snímku je totiž patrné, že se relativně blízko sebe nacházelo hned několik letounů, potažmo nejméně 5 vrtulníků Mi-8 a tři Mi-24, ale také letadla Antonov An-26, nebo Tupolev Tu-134 sloužící k výcviku posádek pro strategické bombardéry Tu-160.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Článek Satelitní snímek potvrzuje zničení dvou ruských vrtulníků Mi-8 a Mi-24 na letišti v samotném nitru Krymu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Letět umí i s ustřeleným ocasem, ale ne vždy

Ka-52 „Alligator“ je ruský bitevní vrtulník známý nejen svým úderným arzenálem, ale hlavně unikátní konstrukcí se souosými protiběžnými rotory – tedy dvěma hlavními rotory, které se otáčí proti sobě, díky čemuž není potřeba klasický ocasní rotor, potvrzuje Wikipedia. Tento systém vyvinutý firmou Kamov zajišťuje lepší stabilitu, vyšší stoupavost, lepší manévrovatelnost a možnost letu ve větších nadmořských výškách než u konvenčních vrtulníků.

Ruská armáda může být „zásadně“ posílena severokorejskými tanky Cheonma-2. Vyrovnat se mají ruské T-14 Armatě

Díky absenci zadního rotoru je navíc Ka-52 kompaktnější, což se hodí při operacích z palub lodí, ale hlavně se to může projevit v boji – když totiž dojde k poškození nebo úplné destrukci ocasní části, může stále držet stabilitu a pokračovat v letu – redakce Armádního Zpravodaje ale upozorňuje, že to je individuální a poškození nemusí být příliš rozsáhlé.

Za příklad slouží dobře video, na němž je vidět právě Ka-52 letící bez ocasní části, která mu byla ustřelena. U vrtulníku klasické konstrukce by to ovšem vedlo k nekontrolovanému rotování a pádu. To z něj dělá extrémně odolný stroj v podmínkách, kde piloti musí létat nízko. V tomto případě měl být přitom zasažen dronem zhruba do středu ocasní části.

Ministerstvo obrany ČR schválilo nákup tanků Leopard 2A8 v 6 verzích. Zaplatí i jejich bohemizaci dle potřeb AČR

Pokud by k tomu došlo, Armádní Zpravodaj soudí, že by mohlo být poškození dostatečné, aby ho to poslalo k zemi, ale to na záběrech není – pochází totiž ze sebevražedného dronu, což by napovídalo úspěchu, jelikož zjevně skončily proto, že narazil do cíle. U videa je také komentář, že ukrajinské zdroje sestřelení potvrdily, přičemž měl zahynout jeden člen posádky.

S jistotou to ovšem určit nelze, ale i samotné poškození by bylo dobrým úspěchem, jelikož by vrtulník vyřadilo možná i na několik týdnů z bojů. Záleželo by to na rozsahu poškození, ale pokud dojde k narušení konstrukce, je třeba ji celou zkontrolovat a opravit. Stále je nicméně ve hře vyšší pravděpodobnost, že šel ruský Ka-52 Alligator skutečně k zemi.

Článek Video: Na nejmodernější ruský bojový vrtulník, Ka-52, zaútočil dron. Trefit ho měl do ocasu, ale není jisté, zda šel k zemi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vrtulník, co unese mezikontinentální raketu

Od počátku potřeboval SSSR stroje schopné nosit veliké náklady do oblastí, kde nejsou přistávací ranveje, a kam třeba ani nevedou silnice. Proto v 50. letech 20. století vznikl těžký transportní vrtulník Mil Mi-6 Hook s nosností 12 tun, jak uvádí Wikipedia. To však nestačilo. Sověti potřebovali stroj schopný nosit extrémně těžké náklady, hlavně pak těžké mezikontinentální rakety, tedy takový, jehož prostor by byl shodný s transportním letounem Antonov An-22 Antej.

Video: Ukrajinské taktické letectvo zničilo na 1 precizní ránu ruské velitelské centrum

PlanetHistoria vysvětluje, že první mezikontinentální rakety byly velké a neohrabané. Jejich stanoviště SSSR umisťoval do odlehlých oblastí. Dopravovat je tam bylo možné jenom vlakem, a ty bylo možné sledovat ze satelitu – u vrtulníku však takové nebezpečí nehrozilo. Měl mít nosnost až 28 tun, což ale nakonec Homer překonal, upozorňuje Armádní Zpravodaj. Jenomže když byl hotový a v podstatě připravený k výrobě, situace kolem raket se již změnila – nebyl třeba a Sověti vsadili na konstrukci těžkého vrtulníku Mil Mi-26.

V-12 měl nejenom křídla, ale i kormidla

Konstruktéři V-12 měli vskutku těžkou práci, jelikož zjistili, že požadovaných parametrů nemůže dosáhnout vrtulník s jedním rotorem. Zvolili proto koncepci se dvěma umístěnými po stranách, kdy využili převodové systémy z Mi-6. Měl mít i jakási křídla, která mohla pomáhat se vztlakem, a výšková a směrová kormidla vzadu sloužila při vyšších rychlostech, uvádí Wikipedia. Nebyl tedy ovládán jenom klopením rotorů a nakonec vznikly dva letuschopné prototypy.

Rusko musí kvůli ukrajinské taktice spotřebovat až 16krát více bomb FAB. Vzala mu jednu z jeho největších výhod

V-12 byl 37 m dlouhý a rozpětí křídel činilo neuvěřitelných 67 m, zatímco prázdná hmotnost 69,1 t. Dokázal přitom zvednout až 40 t, ovšem jeho rekord, který je světový, činí 44 205 kg do výšky 2 255 m. V jeho zadní části je nákladní rampa a kromě nákladu se do kabiny vešlo až 196 osob, kdežto osádka byla šestičlenná. Mohl dosáhnout rychlosti až 260 km/h a bez externích palivových nádrží uletěl 500 km, s nimi však dolet stoupl na dvojnásobek.

Článek Mil V-12 Homer: Největší vrtulník všech dob byl z Ruska. Převážet měl mezikontinentální balistické rakety a drží světový rekord se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

APKWS by možná sestřelila i vrtulník

Spojení bezpilotního letounu TRV-150, který byl původně navržen jako transportní, a rakety APKWS, je ve své podstatě revoluční. Jeho hlavní úlohou je totiž doprava různého materiálu třeba jednotkám v poli, zatímco zbraň je inovací sama o sobě, jelikož jde o neřízenou raketu Hydra 70 upravenou tak, aby měla laserové navádění, čímž se mění na přesně naváděnou, uvádí Wikipedia. Její dosah je až 5 km, takže je vhodná k blízkým úderům.

Video: ruský bombardér Tu-95MS v doprovodu Su-35S a Su-30SM slídil u hranic NATO. Zahnaly je dvě F-16 a F-35, zničily by je všechny

Na dronu je umístěna nejen raketa o hmotnosti 15 kilogramů a délce 1,87 metru, ale i značkovací laserová souprava na označení cíle. APKWS je navržena hlavně proti pěchotě, menším opevněním a slaběji pancéřovaným obrněným vozidlům. Ale zvládá i vzdušné cíle, nejčastěji slouží proti dronům. Armádní Zpravodaj se domnívá, že by zvládla i menší letadlo jako ultralight, a možná dokonce vrtulník, ale určitě ne vyspělý bojový letoun.

Uletí až 70 km, ale vydrží jenom 36 minut

I samotný TRV-150 je nicméně pozoruhodný, jelikož se nejedná o nějaký malý dron za pár desítek tisíc korun, ale je mnohem větší, ačkoliv určitě ne tak drahý jako třeba vyspělý americký dron General Atomics MQ-9 Reaper. Vypadá jako kvadrokoptéra, ale rotorů a elektrických motorů má 8 – na každém rameni jsou 2, ale nejde přímo o oktokoptéru. Slouží k přepravě různých nákladů, jeho maximální nosnost je 68 kg, uvádí EvtolNews, a létá rychlostí až 108 km/h, přičemž na obloze vydrží až 36 minut a doletí do vzdálenosti až 70 km.

Video: Rusové poslali na zničení 70 vozidel včetně 6 tanků, a obětovali 100 vojáků. Pro Ukrajince to vypadalo jako rozcvička

Jestli je spojení TRV-150 a APKWS opravdu budoucností, nelze jednoznačně říci do doby, než se ocitne v reálném boji. Není pochyb o tom, že může zasáhnout cíl ze vzdálenosti až několika kilometrů a držet se z dosahu některých zbraní, ale na druhou stranu je docela veliký a může být viditelným a i snadným cílem. Navíc jsou v současné době vyvíjeny protidronové zbraně, třeba stíhací drony, a těmi může být takto veliký stroj lehce zranitelný.

Článek Video: Američané předbíhají svět. Poprvé vypustili z dronu raketu, která zničí obrněné vozidlo, a možná dokonce vrtulník se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mi-26 je tu 45 let, ale vyráběn je stále

Vznik vrtulníku Mi-26 se datuje do 70. let 20. století poté, co v Sovětském svazu postavili dva prototypy dosud velikostně nepřekonaného vrtulníku světa, tedy Mil Mi-12 Homer, který se však úspěchu nedočkal. Wikipedia uvádí, že jeho první let proběhl v roce 1977 a do výroby vstoupil o 3 roky později. Jeho produkce přitom pokračuje dodnes, ale nikoliv v původní verzi – byl opakovaně inovován a existují různé verze pro vojenské i civilní použití.

iZdroj fotografie: Uživatel Panter / Creative Commons / CC BY-SA

Co je na Mi-26 impozantní, není jenom jeho velikost, ale především jeho nosnost. Byl navržen, aby unesl velký výsadek vojáků i obrněný transportér nebo podobné vozidlo o hmotnosti až 13 tun, přičemž jeho celková nosnost je 20 tun. Armádní Zpravodaj pro srovnání uvádí jeho americkou obdobou Sikorsky CH-53E Super Stallion, která dle NationalInterest unese „jenom“ 13,6 tun. Na druhou stranu má americký vrtulník vyšší rychlost a dolet (je optimalizovaný pro mořské prostředí, ale Mi-26 zase do extrémních klimatických podmínek Sibiře).

Uletí až 500 km při zatížení 7,7 tun

Aby mohl Mi-26 nést tak těžký náklad, je vybavený dvěma motory a má osmilistý hlavní rotor, uvádí Airforce-Technology. Na délku měří 40 metrů a na výšku 8,15 metrů, a dokáže se vznést, i když má spolu s palivem a nákladem až 56 tun. Pohybuje se přitom max. rychlostí 295 km/h, kdežto dolet má až 500 km s nákladem o hmotnosti 7,7 tun. Kromě obrněného vozidla unese ve vnitřním prostoru 90 vojáků nebo 60 nosítek s raněnými.

České letectvo se ho sice zbavilo, ale Mi-8 Hip je vrtulník s prověřenou spolehlivostí a tvrdý dříč, který tu může být klidně ještě 50 let

Rusko ale do vrtulníku dle všeho někdy umísťuje mnohem více vojáků, než je stanovená kapacita. Svědčí o tom sestřelení Mi-26 čečenskými povstalci v roce 2002. Wikipedia uvádí, že dopadl do minového pole, a nehoda nebo výbuchy na minách si vyžádaly 127 mrtvých vojáků, dalších 20 pak bylo zraněno. V roce 2006 také sestřelen Mil Mi-26 patřící moldavskému letectvu v Afghánistánu, kde najatý civilní stroj vykonával humanitární misi.

Článek Mi-26: skutečný obr mezi vrtulníky, jemuž na celém světě nemá kdo konkurovat. Jeho nosnost v desítkách tun je impozantní se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vzorem bude vrtulník Mi-171A3

Vrtulník Mi-80 by měl v ruském letectvu sloužit hlavně jako náhrada za Mi-8, a při exportu nejspíše Mi-17. DefenseMirror uvádí, že základem by se měla stát jedna z posledních verzí Mi-17, konkrétně Mi-171A3 z roku 2022. Ta má mít údajně velmi dobré vlastnosti, ale také jeden zásadní nedostatek – dolet činí jenom 450 kilometrů s 22 cestujícími, zatímco starší Mi-8MTV zvládne dvojnásobnou vzdálenost.

iZdroj fotografie: Alex Beltyukov / Creative Commons / CC BY-SA

Wikipedia uvádí, že Mi-171A3 je určen k letecké obsluze těžebních plošin umístěných v moři, přičemž by měl disponovat pokročilými kompozitovými listy rotorů, modernizovanou ocasní částí, a také moderní avioniku. Operací je schopný i v noci, a lze předpokládat, že pilot bude mít k dispozici nějaký termovizní systém. Armádní Zpravodaj se domnívá, že podobné vlastnosti by konstruktéři chtěli přenést i do nového Mi-80.

Mi-80 by měl být výhodný finančně

Při konstrukci Mi-80 chce Rusko využít mnohem větší podíl kompozitních materiálů, a také by měla být vylepšena převodovka a zvýšena odolnost, uvádí ArmyRecognition. Vrtulník má být navíc nákladově mnohem příznivější, čímž je pravděpodobně myšlena nižší spotřeba paliva, vyšší nosnost a menší nároky na údržbu. V případě, že se to konstruktérům podaří, není vyloučeno, že by mohl být o Mil Mi-80 ve světě zájem.

Když ruský pilot uteče i s vrtulníkem Mi-8 a vezme s sebou tajné díly letounu Su-27 a Su-30SM, je to rána do zad a možná i velký problém

Rusko ale může mít s vývojem Mi-80 problém. InternationalDefenceAnalysis upozorňuje, že stále existují problémy s financováním celého vývoje, což může být v okamžiku, kdy se potýká se stále většími ekonomickými problémy a nutností směřovat zdroje do probíhající zbrojní výroby, problém. Současné plány předpokládají zavedení vrtulníku kolem roku 2030, ale vzhledem k tomu, že není hotový ani prototyp, mohou se zkoušky protahovat léta.

Článek Mi-80 je budoucnost ruského letectva: program náhrady Mi-8 zahájen, o staré vrtulníky už nestojí, ale vyhlídky nejsou nejlepší se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vrtulníky sice starší, ale pořád efektivní

K incidentu došlo již 28. června 2025, ale zpočátku nebylo jasné, jaké přesně vrtulníky se drony podařilo zasáhnout. To upřesnila později Služba bezpečnosti Ukrajiny (SBU), kterážto útok provedla. Na letecké základně Kirovske ležící až na východě poloostrova Krym to odnesly hned tři, a sice Mi-8, Mi-26 a Mi-28. Všechno tedy staré, ale stále účinné konstrukce.

Banální závada poslala ruský bombardér Suchoj Su-34 k zemi. Nezvládl přistávání a havaroval. Potrápila ho porucha podvozku

Mi-8 je sovětský transportní střední vrtulník, ale existuje i upravený na bojový, velitelský nebo průzkumný i pro elektronický boj. Poprvé vzlétl v roce 1961, a od té doby se stal jedním z nejrozšířenějších na světě. Přepravovat dokáže až 24 plně vyzbrojených vojáků, 12 nosítek se zraněnými, nebo několik tun nákladu uvnitř trupu či v podvěsu, uvádí Wikipedia.

Mi-26 je výkonný těžký transportní vrtulník, který vstoupil do služby v 80. letech jako odpověď na potřebu přepravovat objemné a těžké náklady i v náročných podmínkách. Je největším sériově vyráběným vrtulníkem na světě – jeho celková vzletová hmotnost přesahuje 56 tun a maximální užitečné zatížení přibližně 20 tun. Přepravovat dokáže vojáky, humanitární pomoc, obrněná vozidla, náklaďáky i stavební techniku, potvrzuje Wikipedia.

Mi-28 je bitevní vrtulník navržený výhradně pro bojové operace, jehož vývoj začal v 80. letech jako protiváha americkému AH-64 Apache. Má plně pancéřovanou kabinu, která poskytuje vysokou úroveň ochrany proti střelbě ze země, a útočit může 30mm kanonem a kombinací protitankových řízených střel, raketometů a dalších zbraní. Má pokročilou avioniku, termovizi a radar pro boj ve dne i v noci za všech povětrnostních podmínek, uvádí Wikipedia.

Těžké škody na krymské PVO: video ukazuje, jak 1 útok vyřadil 3 ruské radary a systém PVO, a navíc ještě Suchoj Su-30

Ve všech případech jde tedy o velmi cenné cíle. Už krátce po útoku přitom zveřejnili OSINT analytici z „Krymský vítr“ video potvrzující požár na letecké základně, a na pozdějších satelitních snímcích jsou vidět trosky vrtulníků. Vedle toho to ale odnesl ještě Pancir-S1, velmi rozšířený protiletadlový systém krátkého a středního dosahu, vysvětluje Wikipedia, který má však problémy vidět malé drony, neb proti nim zkrátka nebyl navržen.

Článek Krym pod palbou: satelitní snímky potvrzují zničení 3 ruských vrtulníků Mi-8, Mi-26 a Mi-28, a jako bonus i systému PVO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Síla detonace vyřadila i blízké vrtulníky

Co přesně se na mezinárodním letišti v Brjansku, který leží na jihozápadě země nedaleko hranic s Ukrajinou a Běloruskem, není jasné, ale na mušku si ho měly vzít tradičně drony. Vzhledem k tomu, že leží docela blízko – asi 110 km od hranic – mohlo se jednat třeba o Mugin-5, u něhož výrobce udává dolet až 500 km s možností zatížení až 25 kg, ale ten by byla škoda plýtvat.

Ve výrobně motorů pro ruské balistické rakety Yars a Topol vypukl požár. Jejich produkce může být v ohrožení

Spíše se tak jednalo o nějaký dron s dosahem do 200 km, i když mohl být i menší, pokud ho vojáci vypustili na území Ruska (je to poměrně běžné). Jeho typ lze ovšem určit těžko – o mnoha z nich svět vůbec neví, a o dalších jsou informace klasifikované – ven se obvykle dostanou pouze o těch opravdu nejlepších. Hlavice pak mohla mít hmotnost do 50 kg, ačkoliv bude k odpálení muničního skladu stačit i menší, pokud jí nebudou stát v cestě nějaké překážky.

Že došlo na ruském letišti v Brjansku k zasažení muničního skladu, napovídá krátký záběr, nejspíše pořízený náhodně – v dáli za skupinou lidí je vidět nejdříve relativně malá detonace, po níž ale následuje mnohem mohutnější – zjevně od uložené munice a výbušnin.

Spolu s „muničákem“ mělo dojít také k eliminaci dvou vrtulníků – Mil Mi-8 byl zničen úplně, zatímco Mil Mi-35 poškozen, což znamená, že půjde opravit. První z nich je přitom víceúčelový středně těžký vrtulník, který vznikl v mnoha verzích. Primárně slouží k přepravě nákladu a cestujících, ale též může být vyzbrojen, uvádí Wikipedia. Druhý je naopak bitevní určený pro přímou podporu pozemních vojsk, včetně ničení tanků a obrněných cílů, uvádí VHÚ.

Armádní Zpravodaj ověřil vyřazení vrtulníků také u OSINT analytika „Mocný informátor“, který leteckou základnu sledoval a zveřejnil satelitní snímky se dvěma neidentifikovatelnými body, které každý den mění polohu. Když ovšem došlo k útoku, bylo jasné, že šlo o vrtulníky, jejichž typ později upřesnili svědci a tamní média, ačkoliv ruské ministerstvo nikoliv.

Článek Záběry: mohutná detonace muničního skladu na ruském letišti Brjansk zničila vrtulník Mi-8 a poškodila Mi-35 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střela S8000 je určena pro dron Orion

Ruská střela Banderol je zbraň zkonstruovaná koncernem Kronshtadt Group a do výzbroje byla zavedena teprve v roce 2025, uvádí Wikipedia. Vyvinuta byla podle všeho hlavně pro velký ruský dron Kronshtadt Orion o délce 8 metrů a vytrvalostí kolem 24 hodin, který má nosnost až 250 kilogramů, takže potřebuje střelu menší velikosti. Ta má být údajně upravena tak, aby ji bylo možné odpalovat i z útočného vrtulníku Mi-28 Havoc.

Argentinská distanční zbraň Dardo 3 je nová „Storm Shadow“. Nelze ji rušit, unese ji i malé letadlo, a udeří až na 200 km

S8000 je střela vyzbrojená hlavicí o hmotnosti 114,3 kilogramů, z toho 49,5 kilogramů činí výbušnina, uvádí ArmyRecognition. Ničivou silou se tak vyrovná lehké letecké pumě. Armádní Zpravodaj se domnívá, že dokáže zdevastovat třeba menší dům. Její dosah je navíc až 500 kilometrů, tedy mnohem více než třeba u klouzavých pum. Dronu Orion nebo vrtulníku Mi-28 umožňuje taková výzbroj držet se mimo dosah protivzdušné obrany.

Obtížně odhalitelná a odolná proti rušení

Střela Banderol je zhruba 5 metrů dlouhá a má křídla o rozpění 2,2 metru, její trup má pak v průměru 30 centimetrů. Defence-Ua uvádí, že je poháněna proudovým motorem rychlostí 560 km/h, ale v případě potřeby může zrychlit až na na 650 km/h. Lze předpokládat, že ji dokáží zničit moderní systémy protivzdušné obrany, ale pravděpodobně bude jakožto jiné střely podobné konstrukce obtížně odhalitelná, a tedy mnohé cíle zasáhne.

Likely Banderol loitering munition on the ground (perspective exaggerates it’s size) and under Orion drone.

Banderol has been reported as one of the munition used in recent strikes and appears to use a jet engine and a FAB-100 warhead or similar. pic.twitter.com/j50DUsNuVe

— krakek (@krakek1) April 27, 2025

Zajímavé je, že Rusko využilo při konstrukci Banderolu mnohé komponenty ze zahraničí. Například proudový motor je z Číny, a Armádní Zpravodaj ověřil, že ho lze koupit na AliExpresu. Má ale používat i komponenty z Austrálie, Jižní Koreje, Spojených států, Švýcarska nebo Japonska. Její navádění má být založené na systému odolném proti rušení používaném třeba na dronech Geran-2, což je ruská verze Shahed 136, nebo klouzavých pumách UMPK.

Článek Malé ruské řízené střely s plochou dráhou letu S8000 Banderol doletí až 500 km a vypouštět je může dron i vrtulník se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

VIP jsou v Grey Wolf v bezpečí

Konstrukčně není vrtulník MH-139A Grey Wolf ničím speciální – jde totiž o variantu italského víceúčelového vrtulníku Leonardo AW139 působícího v mnoha zemích. Vyrábí ji ovšem americká společnost Boeing a využívána je pro bezpečnostní a podpůrné mise. Jejich primární úlohou je dohled nad jadernými raketovými sily Spojených států amerických, uvádí Wikipedia, ale vedle toho slouží i k přepravě vysoce postavených amerických úředníků. Těm poskytuje nejenom větší pohodlí než jiné, ale svým vybavením a výzbrojí i bezpečí.

iZdroj fotografie: Boeing

K hlídkové činnosti nad sily využívalo letectvo dříve Bell UH-1N Twin Huey, uvádí ArmyRecognition, což jsou vrtulníky konstrukčně z přelomu 60. až 70. let 20. století. Grey Wolf je ale mnohem lepší a vybavený pokročilými systémy avioniky, vylepšeným doletem a vyšší rychlostí. Unese také více osob, a zároveň má mnohem nižší provozní náklady. Osádky tak mohou nad jadernými sily létat déle a snáze detekovat případné narušitele.

Ve verzi VIP slouží až pro 15 cestujících

MH-139A Grey Wolf je dvoumotorový vrtulník klasické konstrukce, jehož maximální rychlost je 268 km/h a dolet přes 1 400 kilometrů, uvádí AirAndSpaceForces. Má tříčlennou posádku tvořenou dvěma piloty a palubním inženýrem, zatímco v kabině je místo pro 15 cestujících – to platí v případě přepravy VIP osob – při hlídkových, nebo případně záchranných misích, bývá osazení jiné, a do prostoru se vejdou čtvery nosítka.

Udělají-li čínské lodě chybu, že vplují do Tchajwanského průlivu, jdou ke dnu. Na uzdě je mohou držet americké střely Harpoon

Výhodou vrtulníku je, že může být i vyzbrojený. Disponuje obrannými systémy, jako je je varování před blížícími se střelami, ale také má schopnost odpalovat klamné světlice na jejich zmatení. Trup je navíc vybaven balistickou ochranou, i když není specifikováno jakou, ale pravděpodobně proti běžným ručním zbraním. V kabině mohou být také instalovány kulomety, jimiž pak obsluha střílí nejspíše otevřenými dveřmi.

Článek Jak americké letectvo přepravuje nejmocnější muže a ženy v zemi: má pro ně speciální vrtulník MH-139 Grey Wolf s balistickou ochranou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Civilní dron s možným vojenským využitím

Vývoj S-76 probíhá ve společnosti Suchoj pod patronací ruského obranného konglomerátu Rostec – už to podle redakce Armádního Zpravodaje může naznačovat jeho možné využití v armádní oblasti. TopWar uvádí, že začal jeho vývoj v roce 2021 a poprvé byl představen o tři roky později. Primárně by měl být určen k dopravě nákladu do odlehlých oblastí bez infrastruktury, ale pokud by zvládl toto, určitě by mohl dopravit náklad i do bojové oblasti nebezpečné pro vrtulník. V současné době již probíhá jeho testování.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Dron má velmi neobvyklou konstrukci. Jde vlastně o letoun se schopností kolmého vzletu a přistání vybavený 9 vrtulemi, z nichž je 8 poháněno elektromotory. Poté je zde tlačná vrtule poháněná pístovým motorem sloužícím k pohonu, uvádí EvtolNews. Z dostupných materiálů se zdá, že za letu je 8 vrtulí nehybných a v poloze, aby měly co nejmenší odpor.

S-76 může vojákům dopravit až 300 kg

Jedná se o poměrně veliký dron, na délku má 7,2 m a rozpětí jeho křídel činí 11 m. Defence-Ua potom doplňuje, že má vzletovou hmotnost 1 500 kg, z toho může být 300 kg náklad. Ten je dle všeho umístěn v trupu nejspíše na nějaké paletě, jelikož existují i vyobrazení jakýchsi kolejnic k jejich posouvání. Cestovní rychlost S-76 je 180 km/h a v případě, že v místě doručení nákladu může dotankovat palivo, může ho donést až na vzdálenost 1 000 km.

Video: zaměří-li se na ruský protivzdušný systém v palebném postavení ukrajinské námořnictvo, může mu „popravit“ obsluhu jednou ranou

Pokud by dron mohl nosit civilní náklad, nebrání nic tomu, aby ho stejně mohl dopravit i vojákům, soudí Armádní Zpravodaj. Letět by mohl po předem naprogramované trase a vlastní přistání by mohl provádět člověk třeba na nějaké mýtině. Jedinou nevýhodou použití v bojové oblasti by mohlo být riziko sestřelení nepřítelem, neboť je dron velikostí srovnatelný s vrtulníkem. Na druhou stranu by jeho zničení neznamenalo ztrátu na lidských životech.

Článek Rusko představilo těžký nákladní dron S-76. Na frontu by mohl dopravit zásoby i tehdy, kdy se vrtulníky neodváží se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jihokorejské vrtulníky jsou univerzální

Kyrgyzské ministerstvo pro mimořádné situace se rozhodlo, že si pořídí dvojici vrtulníků KAI KUH-1 Surion produkované Jižní Koreou. Ty by měly být užívány při různých náročných operacích v horských oblastech nebo za nočních a nepříznivých povětrnostních podmínek. Počítáno je s nimi při záchranných misích, hašení lesních požárů i dalších operacích.

Velká Británie simulovala ruský raketový útok na své území – stejný, jakému čelila Ukrajina v první den války. Totálně selhala

Koupě jihokorejských vrtulníků může být překvapením, neboť Kyzgyzstán coby postsovětský stát používal sovětské a ruské. Wikipedia uvádí, že má ve výzbroji transportní vrtulníky Mil Mi-8 a Mil Mi-17. Může jít ovšem o důsledek války na Ukrajině, kdy Rusko nemá kapacity na výrobu zbraní na export či se jeho zbraně ukazují jako nedobré. Odvrací se od něj mnoho odběratelů, třeba Vietnam si koupí letouny General Dynamics F-16 Fighting Falcon.

KUH-1 používá armáda i civilisté

KUH-1 je víceúčelový vrtulník vyvinutý v roce 2010 společností Korea Aerospace Industries za pomoci evropského Eurocopteru. Výrobce tvrdí, že má velmi dobrou schopnost vznášení se a špičkovou avionikou, přičemž existuje ve verzích pro ozbrojené síly, ale používán je i záchranáři a v civilním sektoru. Unese náklad až 2,7 tuny a dosahuje rychlosti 283 km/h.

Ukrajina znovu přepočítala ztráty ruské armády od počátku války. Jsou enormní, už dosáhly téměř 1 milionu

Poslední léta jsou podle názoru Armádního Zpravodaje ruskému zbrojnímu průmyslu velikou ranou, jelikož ve světě rychle ztrácí své postavení. Nahradit ho mohou nově se rodící a dravé zbrojní velmoci, k nimž Jižní Korea bezesporu patří. Ale stejně tak ho chce na trhu nahradit i Indie, a nutno přiznat, že i jí se to začíná pomalu dařit.

Článek Opět rána pro ruský zbrojní průmysl: další tradiční odběratel nahrazuje sovětské vrtulníky. Vliv tak ztrácí rychleji, než se může zdát se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ničitel dronů, na něž se sám navede

APKWS II je vlastně upravená neřízená raketa Hydra 70, vysvětluje Wikipedia, kdy je na jejím těle mezi hlavicí a motorem připevněný naváděcí laserový modul s výklopnými řídícími plochami, což ji mění na přesně naváděnou. Určena byla k ničení měkkých a méně pancéřovaných cílů, ale ukázalo se, že třeba General Dynamics F-16 Fighting Falcon je díky ní zabiják dronů za 25krát nižší cenu. A podobně ji lze využít i z pozemních platforem jako VAMPIRE.

⛔️ 🇬🇧 نسخة جديدة من صاروخ APKWS II الموجه

• عيار 70 ملم

• يجمع بين التوجيه الليزري والمستشعرات تحت الحمراء.

• يتيح استهدافً سريعًا ومتعدد الأهداف، ما يعزز فعاليتها ضد الطائرات المسيّرة وصواريخ كروز في المهام الجوية. pic.twitter.com/OJ4ITasvAr

— TACTIX (@TactixMilitary) April 12, 2025

Aby operátor nemusel držet zaměření na dronu celou dobu, vyvinul BAE Systems střelu APKWS II s duálním režimem, kdy má kromě laserového navádění ještě infračervená hledač. Twz vysvětluje, že díky tomu není nutné po odpálení držet laser na dronu, jakým je třeba ruská varianta HESA Shahed 136. Střela se na něj bude navádět sama a přesně, zatímco operátor zbraní bude moci hned hledat a zaměřovat nový cíl, což s běžnou APKWS II možné není.

APKWS II se zaměřuje na teplo cíle

Nová verze APKWS II bude podle všeho tzv. pseudoautonomní, takže ji na počátku bude nutné na cíl zaměřit laserem jako dosud, ale v okamžiku odpálení již poletí sama a bude se navádět na teplo. U dronu typicky vycházejí z jeho motoru – podobně se zaměřují i protiletadlové střely krátkého dosahu. Jestli bude takto zbraň fungovat na jiné cíle, třeba vozidla, však není jisté. Armádní Zpravodaj to ale nevylučuje, jelikož třeba protitanková střela FGM-148 Javelin má zobrazovací infračervený hledač a cíle jako tanky ničí spolehlivě.

Ukrajinci by se měli bát, pokud na obloze zahlédnou ruský vrtulník Mi-28NM. S moderními střelami se drží mimo dosah PVO

Výhodou střel APKWS II je jejich relativně nízká cena a snadná dostupnost, i když duální verze může být o něco dražší než laserová. Společnost BAE System tvrdí, že je schopna produkovat vysoké počty těchto raket, jich mělo být vyrobeno již více než 50 tisíc kusů, a produkci může relativně snadno navyšovat. Dosah APKWS II je při odpálení z vrtulníků 5 kilometrů, při odpálení z letadla pak až 11 kilometrů, a dosahovat má rychlosti téměř Mach 3.

Článek Jedné z nejlepších západních raket, která už teď zničí jakýkoliv ruský dron, se nepůjde vyhnout. APKWS II dostane infračervený hledač se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

AH-64E umí spolupracovat s drony

Historie vrtulníku AH-64 začala v 80. letech 20. století a jeho první exempláře začaly být zaváděny do výzbroje v roce 1986, uvádí Wikipedia. Průběžně byl však vylepšován a jeho nejnovější verze AH-64E se začala vyrábět v roce 2012. Je mnohem výkonnější než předchůdce – má třeba upravený motor, dokáže spolupracovat s drony i létat za každého počasí jenom za pomoci přístrojů, a dokonce by mohl dostat nejmodernější radar AESA namísto starších typů.

iZdroj fotografie: Uživatel Acorns Resort / Creative Commons / CC BY

Ačkoliv je AH-64E označován výrobcem Boeing za nejpokročilejší a nejosvědčenější útočný vrtulník na světě, Armádní Zpravodaj se domnívá, že má konkurenci, která se mu přibližuje nebo téměř vyrovnává. Jednou z nich je ruská bitevní helikoptéra Kamov Ka-52 Alligator, i když má pochopitelně některé rozdíly. Třeba SlashGear soudí, že je ruský vrtulník rychlejší a ovladatelnější, ale americký ho zase překonává avionikou a některými technologiemi.

Osádka Apache je chráněná před střelbou

Vrtulník AH-64 je dvoumístný s klasickou konstrukcí a poháněný dvěma motory. Na délku měří 17,73 m a jeho maximální vzletová hmotnost činí 10,4 t, uvádí WeaponSystems s tím, že se dokáže pohybovat rychlostí až 265 km/h a jeho dolet je 480 kilometrů. Výhodou je, že je odolný – prostor pro osádku a rotory by měly vydržet zásah municí do ráže 23 mm, a má samotěsnící nádrže. Není tedy jednoduché ho zničit palbou ze země, i když to možné je.

96 amerických útočných vrtulníků AH-64E Apache Guardian sousední letectvo hodně posílí. Účelově je jako ruský Ka-52, ale lepší

Silnou stránkou vrtulníku Apache je také jeho výzbroj určená primárně k ničení obrněných jednotek, i když zvládne mnohem více. Disponuje kanonem M230 ráže 30 milimetrů se zásobou na 1 200 nábojů a používá i protitankové řízené střely dlouhého doletu AGM-114 Hellfire, jichž zvládne nést až 16, nebo AGM-114L, což je verze Hellfire naváděná radarově. Ale útočit může i neřízenými raketami Hydra 70 a střelami vzduch-vzduch AIM-92 Stinger.

Článek Nejmodernější útočný vrtulník na světě je zřejmě AH-64E Apache. Ale ruský Ka-52 je s ním v mnohém srovnatelný se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vrtulník se zřejmě účastnil PVO obrany

K incidentu je jenom velice málo informací a vycházet lze výhradně z příspěvků na sociálních sítích. Mnozí obyvatelé totiž sdíleli videa, jak ruská PVO sestřeluje útočící (zjevně ukrajinský) dron pomocí trasovací munice – redakce Armádního Zpravodaje vysvětluje, že slouží nejenom samotné obsluze pozemního systému, ale eventuálně také letounům.

Místo sestřelení ruského vrtulníku vlastní protivzdušnou obranou leží asi 70 km od Moskvy

Jednoduše tak mohou snáze odhadovat, kam zrovna střely létají a oblasti se vyhnout. V případě zachyceném na záběrech se to však evidentně nepovedlo, neboť je vidět, jak to vrtulník po několika desítkách vteřin schytal – zřejmě se ale nezřítil a hořící letěl pryč – zda se mu nakonec podařilo nouzově přistát, není jasné, ale na dalším videu (neznámo, jak daleko od místa zásahu) stále letí, ačkoliv jsou plameny patrné a je možné, že ho časem pohltily.

Armádní Zpravodaj připomíná, že pokud to je možné, snaží se pilot vrátit ideálně na základnu nebo jiné určené místo, kde je možné vrtulník co nejrychleji uhasit, a hrozí-li, že spadne, tak ho alespoň navést mimo obydlenou oblast – případně tam, kde napáchá co nejmenší škody.

Ukrajinci odvrátili pád Pokrovsku. Celý měsíc bojovali o strategickou obec, která by Rusům umožnila postup. Zničili i jejich sabotéry

O jaký vrtulník se v tomto případě jednalo, není jasné, k zachytávání dronů může posloužit jak starší Mil Mi-28, tak novější Kamov Ka-52. Známo potom není ani to, jaký systém, respektive systémy, po dronech pálily, a který z nich tedy vrtulník zasáhl. K incidentu mělo přitom dojít poblíž města Naro-Fominsk ležícího asi 70 km jihozápadně od Moskvy.

Článek Záběry svědků ukazují, jak si Rusové opět sestřelili vlastní vrtulník. Šlo o chybu vojáků, kteří si ho spletli s nepřátelským letounem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

NH90 Caïman může značkovat cíle

Speciálním jednotkám objednala francouzská armáda hned 18 nových NH90 Caïman. Tamní ministerstvo obrany ve vyjádření uvádí, že se od starší verze Standard 1 liší infračervenou kamerou s laserovým značkovačem, možností používat nové typy zbraní, nebo také komunikací. Ve výzbroji armády budou tyto helikoptéry nahrazovat Airbus Helicopters H225M Caracal a Aérospatiale AS532 Cougar, které už jednoduše nedostačují.

iZdroj fotografie: Uživatel Ibex73 / Creative Commons / CC BY-SA

Vrtulník NH90 pro speciální jednotky by měl být vybaven optronickou koulí Euroflir EOS410 nové generace nebo binokulární helmou, uvádí Wikipedia. Jeho pilot by tak měl být schopen létat nízko nad zemí, a to i za špatné viditelnosti. To je dle Armádního Zpravodaje nezbytné pro lepší utajení operací speciálních jednotek. Osádka je mimochodem zároveň schopna spolupracovat třeba s bitevním vrtulníkem Eurocopter EC665 Tigr.

NH90 je transportní, ale i námořní

Vrtulník NH90 byl zařazený do výzbroje v roce 2006. Airbus ho charakterizuje jako víceúčelový a postavený ve dvou základních variantách. Tou první je taktický transportní vrtulník, z něhož bude vycházet i verze pro speciální jednotky, druhou pak fregatní vrtulník sloužící k operacím na moři, například k protiponorkovému boji nebo záchraně, ale i dalším úlohám. V současnosti má být přitom NH90 ve výzbroji minimálně 14 zemí.

40leté letouny Mirage 2000 mohou zásadně podpořit Ukrajinu, bývaly tahouny francouzského letectva a mají unikátní konstrukci

Jedná se o relativně veliký vrtulník o délce 19,56 m a vzletové hmotnosti 10,6 t. Poháněn je dvěma motory a jeho maximální rychlost činí 300 km/h, dosah pak 982 km, i když ten lze prodloužit přídavnou nádrží. Nést může náklad o hmotnosti 4,2 tuny, z toho mohou být 4 tuny v závěsu. Místo je v něm pro 23 osob (při plném obsazení už tolik nákladu neunese). Ve verzi pro speciální jednotky má být také schopen používat kulomety M134 Minigun a FN M3M.

On display at #SOFINS2025, the #NH90 Standard 2, developed specifically to support special forces operations shows its might.
☑️ Enhanced fast roping capabilities
☑️ New generation electro-optical system
☑️ Rear window mounted guns
☑️ Additional 500 kg external fuel tanks pic.twitter.com/6rpBD7h5Zi

— Airbus Helicopters (@AirbusHeli) April 1, 2025

Airbus NH90 Caïman Standard 2 pro speciální síly

Článek Francouzské speciální jednotky dostanou nový vrtulník NH90 Caïman. Volba je to dobrá, usnadní jim držet se v utajení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jeden vrtulník dopadl hůře než druhý

Informací není k incidentu mnoho, ale video toho prozrazuje dostatek. Jedním ze zasažených byl Mi-28, což je ruský bitevní vrtulník ve verzi N zařazený do výzbroje v roce 2009 (jinak pochází až z 80. let 20. století, upřesňuje Wikipedia). Primárně byl určen k ničení tanků a obrněných vozidel, a například na rozdíl od Mi-24 nemůže převážet výsadek ani náklad, ačkoliv má místo pro tři pasažéry – to se hodí třeba v momentě, že zachraňuje osádku sestřeleného vrtulníku.

Izraelské letectvo bombarduje Sýrii, aby jí zdevastovalo vojenskou infrastrukturu. Obrana ani neproběhla (video)

Druhým zničeným byl potom Mi-8, tedy víceúčelový vrtulník, který už může nést posádku nebo náklad, ale také být vyzbrojen, a to např. 57mm raketami S-5, pum, případně střelami 9M17 Phalanga, uvádí Wikipedia. Armádní Zpravodaj připomíná, že se jedná o jeden z nejrozšířenějších vrtulníků na světě, vzniknout měl v počtu více než 17 000 ks, a užívá ho také AČR.

K zasažení vrtulníků byla použita raketa M30A2 odpálená z M142 HIMARS. Wikipedia uvádí, že obsahuje 182 tisíc wolframových kuliček a v místě dopade funguje jako obří brokovnice, která cíl proděraví. Což je také velmi dobře viditelné. Ruský voják při prohlídce upozorňuje třeba na poškození palivových nádrží, což potvrzují i kaluže pod vrtulníky.

2 ruské čety měly dobýt strategickou obec nedaleko ještě důležitějšího města. Dělostřelectvo je pohřbilo i kazetovou municí (video)

Armádní Zpravodaj soudí, že Mi-28NM bude v podstatě neopravitelný, jelikož utrpěl rozsáhlá poškození na trupu a nejspíše i hydraulických systémech. Některé části však zjevně odolaly, neb jsou chráněny pancéřovanými pláty – kupříkladu motor. Vrtulník tak nejspíše půjde opravit, i když to asi nebude úplně rychlé. Vyřazen může být nejméně několik měsíců.

Oproti tomu Mi-8 dopadl mnohem hůře a nejspíše poslouží jako zdroj náhradních dílů pro jiné stroje. Záběry ukazují třeba vytržené dveře od nákladního prostoru, zatímco díry po dopadu rakety jsou de facto všude. Rusové to nemají v Belgorodské oblasti snadné; Armádní Zpravodaj informoval koncem března 2025 o útoku ne čtveřici jiných vrtulníků.

Článek Ruský voják zveřejnil následky útoku M142 HIMARS na vrtulníky Mi-28 a Mi-8 v Belgorodské oblasti. Nejméně jeden je na odpis se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vrtulníků AW149 chce Polsko 32 kusů

Důkaz o prvním polském vrtulníku AW149 vyrobeném domácím průmyslem přináší třeba příspěvek na síti X. Je na něm stroj pocházející z polského závodu PZL-Świdnik; Wikipedia vysvětluje, že jde o tradičního výrobce vrtulníků, který produkoval i vrtulníky Sokol a od roku 2010 je součástí koncernu AgustaWestland. I nadále jsou v něm tedy vyráběny vrtulníky, včetna AW149, který si objednaly polské ozbrojené síly v celkovém počtu 32 kusů.

Pierwszy AW149 z linii montażowej w Świdniku 🇵🇱❗️

Fotografia z wczoraj (26.02), EPSW pic.twitter.com/kabgTea1IZ

— Wiktor Sawicki (@Wiktrsaw) February 27, 2025

Své předchůdce, tedy Mil-2 a W-3 Sokol, překonává AW149 v mnoha parametrech. Výrobce ho popisuje jako střední víceúčelovou vojenskou helikoptéru poslední generace, která má kombinovat pokročilé technologie, vybavení a moderní zbraně, a zároveň má mít vysokou schopnost přežití. Redakce Armádního zpravodaje se shoduje, že AW149 překonává sovětský i polský vrtulník nejenom v oblasti sofistikovaného boje.

Ve vrtulníku může být až 19 vojáků

AW149 je dvoumotorový vrtulník s maximální vzletovou hmotností 8 600 kilogramů. Wikipedia uvádí, že má dvoučlennou osádku a v jeho vnitřku je prostor pro 19 plně vyzbrojených vojáků – jenom pro srovnání, do Mil-2 se jich vešlo jenom 8. AW149 unese náklad max. 3 880 kilogramů, z čehož může být 2 800 kilogramů na háku v podvěsu. Jeho max. rychlost je potom 310 km/h a dosah 1 009 kilometrů, zatímco max. výška 4 600 metrů.

24 polských samohybných minometů M120K Rak poslouží Ukrajincům nejlépe proti pěchotě. Navíc dobře odolávají dronům

AW149 ovšem nemusí sloužit jenom k transportu, evakuaci raněných a podobným úlohám. Dokáže se také přímo zapojit do bojových operací, protože disponuje 4 závěsnými body na výzbroj. Tu mohou tvořit třeba řízené protitankové střely AGM-114 Hellfire II, jejichž dosah je až 8 kilometrů, uvádí Army-Technology, a měly by prorazit pancíř každého existujícího tanku. Vrtulník může nést i raketnice s raketami ráže 80 mm – Armádní Zpravodaj soudí, že jsou myšleny neřízené Hydry 70 nebo jejich laserově naváděná verze APKWS II.

Článek Polsko finálně nahradí sovětské vrtulníky Mil Mi-2. Samo si bude vyrábět AW149, který sovětské dědictví překonává snad úplně ve všem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

4 přesné zásahy a vrtulníky neexistovaly

Incident se odehrál v Belgorodské oblasti na jihu Ruské federace, severně od ukrajinského Charkova. Na polním letišti tam Síly speciálních operací ozbrojených sil Ukrajiny identifikovaly čtveřici vrtulníků, načež předaly souřadnice dělostřelcům. Ti využili M142 HIMARS k odpálení raket M30A2, které mají dosah od 15 do 92 kilometrů, vysvětluje Wikipedia.

Ukrajinci provedli rozsáhlou destrukci ruské techniky na východním bojišti. Z té nejcennější padly tanky T-80BV a T-72B3 (video)

Ačkoliv jsou na záběrech vidět hned po zásahu výbuchy, Armádní Zpravodaj upozorňuje, že šlo spíše o následek natankovaných nádrží, i když i raketa M30A2 obsahuje nálož. Ta ovšem slouží primárně k rozptýlení submunice tvořené 180 000 wolframovými kuličkami. Ty v cíli fungují jako obří brokovnice a „pokropí“ všechno v okruhu až 70 metrů. Relativně málo odolné cíle, jakými jsou vrtulníky Ka-52 Alligator a Mil Mi-8, tak doslova proděraví skrz naskrz.

I kdyby tedy po jejich výbuchu zůstaly některé části použitelné například jako náhradní díly, z důvodu proděravění to možné není a nejspíše jsou kompletně zničeny. Jde přitom o opravdu citelnou ránu, jelikož Ka-52 Alligator patří mezi nejsilnější bojové helikoptéry světa a je velmi efektivní třeba při ničení nepřátelských tanků, jak Armádní Zpravodaj hodnotil.

Velká výzva pro Ameriku, Francie chce nahradit F-35 svými letouny i ve světě. Jsou tím nejlepším na trhu a ruské letectvo je bez šance

Na druhou stranu ji provází i mnohé technické problémy. V říjnu 2023 redakce Armádního Zpravodaje upozorňovala, že se piloti potýkají s velkými vibracemi, nestabilitou i rozpadající se konstrukcí. Ve výzbroji má mít potom šest protitankových střel Vikhr nebo Ataka, přičemž mají obě dosah až 10 km, ale ve starších variantách menší, potvrzuje výrobce Kalashnikov Group.

Ochromený Krym: takovou sodu ještě ruská PVO nedostala. Ukrajinci zničili rekordní počet systémů včetně radarů a oslepili ji (video)

I ztráta starého sovětského Mil Mi-8 však zabolí. Ministerstvo obrany ČR ho popisuje jako víceúčelový vrtulník, který vstoupil do sériové výroby v roce 1965. Dodnes slouží v desítkách zemí a patří tak mezi nejužívanější vůbec. Slouží primárně k přepravě nákladu a osob, a není výjimkou, že ve válce na Ukrajině operuje relativně blízko bojové linie.

Redakce Armádního Zpravodaje si všimla, že jsou ze záběrů patrné stopy po pneumatikách vozidel, což naznačuje, že byly vrtulníky buď chvíli před útokem dotankovány a dozbrojeny, anebo ruské letectvo využívá letiště dlouhodobě. Jde tak o velmi cenný úspěch, jelikož není moc šancí, jak jinak je zničit – systémy PVO takového dosahu obvykle v blízkosti fronty nejsou, zatímco ty přenosné a jinak mobilní, hlavně MANPADS, nemají dostřel.

Článek Hodně tvrdá rána pro Rusko. Ukrajinští speciálové mu zničili 4 vrtulníky najednou, včetně Ka-52 Alligator (video) se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zaparkovaný vrtulník zasáhl dron a vzplanul

Co přesně za příčinou srážky stojí, není jasné, ale nejde o první takový incident, podobný se odehrál již v roce 2018 a později znovu v roce 2024. K tomu poslednímu došlo 17. března 2025 asi ve 13:00 na vojenském letišti v Yangju v provincii Gyeongg. Když dron do víceúčelového vrtulníku KUH-1 Surion narazil, vypukl požár podpořený plně natankovanou nádrží.

Francie chce evropskou náhradu, rázem odmítá americké letouny F-35 a systémy MIM-104 Patriot. Může strhnout lavinu nezájmu

O vrtulník přišel 209. letecký prapor 11. letecké skupiny 1. sboru, která byla zřízena v roce 2018. Zpočátku obsluhovala pouze vrtulníky KUH-1, ale později byla její působnost rozšířena také na bezpilotní letouny. Jiné informace se nepodařilo redakci Armádního Zpravodaje dohledat.

KUH-1 Surion je dvoumotorový dopravní víceúčelový vrtulník, který vstoupil do služby teprve v roce 2013 a existuje v různých variantách – například jako transportní, zdravotnická (MEDEVAC), obojživelná, námořní útočná nebo protiponorková. Helikoptéra slouží kromě armády také v civilním sektoru, například při správě lesů nebo klasických záchranářů, uvádí Wikipedia.

To je problém: povinnou vojnu většina Poláků podporuje, ale účastnit se jí nechce. Narukovat by chtěli hlavně starší lidé

Dronem, který do vrtulníku narazil, byl IAI Heron (Volavka) určený k průzkumu z až z 9,1 km při výdrží až 45 hodin. Fungovat může samostatně, tedy autonomně dle naprogramovaného profilu, případně být ovládán ručně, anebo lze využít kombinaci obojího. Původem je dron z Izraele a zařazen byl již v roce 2005, ale roku 2014 byla představena i jeho vylepšená verze Super Heron, vysvětluje Wikipedia – ne však jasné, o jakou v tomto případě šlo.

Článek Tragédie v Jižní Koreji, vojenský vrtulník po nárazu dronu shořel na popel. Důvod není znám se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jde o hybrid mezi střelou a dronem

O střele LRAM nejsou známé podrobnosti, s výjimkou tiskové zprávy amerického námořnictva doplněné o nepříliš ostrou fotografii, na níž je vrtulník Viper s neznámým typem střely. Má se jednat o úspěšně otestovanou zbraň schopnou zasahovat cíle na dlouhé vzdálenosti – nejspíše jde tedy o LRAM. Armádní zpravodaj se na základě kusých dat domnívá, že půjde koncepčně o podobnou zbraň, jakou je ukrajinský hybrid řízené střely a dronu Peklo, i když s jinými parametry. Je navíc nepravděpodobné, že by měla raketový pohon.

iZdroj fotografie: Námořní pěchota Spojených států amerických

O vývoji střely LRAM informoval NavalNews již v roce 2023. Má se jednat o zbraň schopnou zasahovat cíle na dlouhé vzdálenosti, konkrétně stovky kilometrů. Ničit má nejenom cíle pozemní, ale i námořní – lze tedy očekávat, že bude mít propracované navádění a schopnost trefit se i do pohybujících se cílů. Na druhou stranu nemůže být příliš těžká, protože vrtulníky mají velmi omezenou nosnost. Třeba standardní střela AGM-114 Hellfire má hmotnost 48,5 kilogramů, uvádí MissilleTreat, ale LRAM bude jistě větší.

Viper s LRAM by se držel v bezpečí

Testování zbraně na Viperu, což je bojová helikoptéra vyvinutá pro americkou námořní pěchotu, jak uvádí Wikipedia, je zajímavé i pro Česko. Má ho totiž ve výzbroji a podobný typ střely by dokázal značně zvýšit údernou sílu. Jestliže je totiž vrtulník při odpalu Hellfire s doletem 11 km v dosahu nepřátelské protivzdušné obrany, LRAM mu umožňuje útočit z bezpečí vlastního vzdušného prostoru a de facto se přiblížit možnostem bojových letounů.

Havárie ruské stíhačky MiG-31: dramatické video ukazuje selhání motoru a katapultování pilotů v ohrožení života

Pokud se podaří LRAM úspěšně dotáhnout, mohla by být dle Armádního Zpravodaje zbraní nejenom pro Viper, ale i další helikoptéry, letadla nebo drony. Rovněž není vyloučené, že by ji bylo možné upravit pro odpalování ze země nebo z plavidel. I případ ukrajinské střely Peklo ukazuje, že lze takovou zbraň vyrábět relativně levně a ve značných počtech.

Článek Nová střela LRAM udělá z amerického vrtulníku AH-1Z Viper, který si pořídila i AČR, brutálního zabijáka. Vyrovná se letadlům se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nízká cenu a všestranné využití

Proteus vyvíjí pro britské námořnictvo místní pobočka společnosti Leonardo, uvádí MilIn s tím, že jde o vrtulníkový typ dronu, jehož přesné parametry ale nejsou dosud známé. Měl by však používat řadu dílů ze současných vrtulníků, díky čemuž budou náklady na výrobu sníženy co nejvíce. Sloužit pak bude nejspíše z palub válečných lodí a plnit celou řadu úloh.

With its modular mission bay, Proteus RWUAS could be employed by the RN in the in the ASaC, ASW or logistics role.https://t.co/2dVqOzYPCL pic.twitter.com/htyd8BRJ6M

— Navy Lookout (@NavyLookout) January 7, 2025

Specifikem dronu má být jeho modulární nákladový prostor, uvádí Leonardo na svých internetových stránkách. To znamená, že bude sloužit buď přímo k přenášení nákladu, ač není jisté, zda je počítáno i s převozem osob, případně bude osazen nějakým modulem přímo k řešení určitého úkolu. Účastnit by se tak mohl například protiponorkového boje tím, že by nesl detekční bóje nebo jiné prostředky k lokalizaci ponorek. Vyloučit nicméně nelze ani variantu, že by měl na palubě lehké protiponorkové torpédo a na cíle přímo útočil.

Parametry by mohl být jako lehký vrtulník

Hmotnost dronu Proteus by se měla pohybovat mezi 2 až 3 t, uvádí NavalNews, ale žádné bližší podrobnosti nejsou známé. Například rychlost a dostup by však mohly být podobné lehkým vrtulníkům, takže by max. rychlost nejspíše nebyla vyšší než 300 km/h. Jestliže to bude pravda, mohl by Proteus nést náklad zhruba do hmotnosti 1 t, i když to je jenom spekulace.

Víceúčelový vrtulník Harbin Z-20: Čínská kopie amerického UH-60 Black Hawk je od roku 2019 páteří čínského vrtulníkového letectva

Proteus by měl ale v první řadě sloužit jako demonstrátor různých technologií, takže je pravděpodobné, že pokud se osvědčí, bude ještě v mnohém upraven. Výrobce tvrdí, že při jeho vývoji využívá různé digitální technologie a 3D tisk, což by mělo náklady na jeho sestrojení co nejvíce snížit. Jestli ale budou podobné drony opravdu schopné nahradit pilotované vrtulníky, se pravděpodobně ukáže až v průběhu několika let.

Článek Budoucnost, jak ji vidí Britové: autonomní dron Proteus může nahradit klasické vrtulníky na lodích. Zvládat by mohl i boj s ponorkami se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

O dron se postarala dvojice vrtulníků

Jak sestřelit dron za pomoci vrtulníků, ukazuje video níže. MilIn uvádí, že proti ruskému dronu Shahed 136 zasáhla jejich dvojice, konkrétně složená z Mil Mi-8 a Airbus H125. Jejich osádky spolupracovaly, přičemž H125 není vyzbrojen, takže měl za úkol hlavně dron objevit a navést na něj ozbrojený Mi-8. H125 je víceúčelový vrtulník s max. rychlostí 252 km/h, uvádí Airbus. Vybaven má být třeba systémem Flir, s nímž může cíle detekovat i za špatné viditelnosti.

Video: ani opakované nájezdy ruských BMP-3 a speciálního čečenského vozidla Akhmat nemusí přinášet úspěch, ale jenom pohřebiště

Vrtulník Mi-8 je potom vrtulník z doby Sovětského svazu, ale dodnes zůstává ve světě hodně používán. Wikipedia uvádí, že dosahuje max. rychlosti 250 km/h, což na stíhání dronu s max. rychlostí 185 km/h rozhodně stačí. Jak přesně však jho osádka dron zničila, není ze záběrů poznat – určitě ale nepoužila žádnou střelu, pravděpodobně se jednalo o kulomet. Mi-8 může nést např. dvojici kulometů PK ráže 7,62 mm, což na zničení křehkého dronu dostačuje.

Článek Video: metlou na drony Shahed 136 ve službách Ruska mohou být i vrtulníky, ale někdy jsou potřeba dva najednou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Harbin Z-21 má být hodně těžký vrtulník

Čína již má moderní bitevní vrtulník, a to Changhe Z-10. Ten je ovšem střední kategorie, zatímco všechny kusé informace o novém čínském Z-21 naznačují, že půjde o kategorii těžkou. EurAsianTimes uvádí, že by mohl mít mnohem těžší pancéřování a také těžší výzbroj, než jakou má Z-10. To by mu zajistilo nejenom větší palebnou sílu, ale nejspíše i odolnost, což je u relativně zranitelných vrtulníků operujících v blízkosti bojiště důležité.

Oh😯… if legit another surprise!
Huitong has updated his Blog and again if this image is real, then this is maybe the new heavy attack helicopter Z-XX; he mentions Z-21 (?).

However it looks more based on the Z-20 and very much like an AH-64 than promised by some rumours. 🤔 pic.twitter.com/bcoO1Y0jGS

— @Rupprecht_A (@RupprechtDeino) March 21, 2024

ArmyRecognition doplňuje, že Z-21 působí jako vrtulník inspirovaný čínským víceúčelovým vrtulníkem Harbin Z-20, což je čínská kopie amerického Sikorsky S-70 C-2 (nebo civilní verze Sikorsky UH-60 Black Hawk), uvádí Wikipedia. Jenomže trup čínského bitevního vrtulníku je mnohem štíhlejší, má tandemové uspořádání pro osádku a kapotáž velice se podobající AH-64 Apache. Na stejném místě pod přídí jako on má pak i kanon.

Vrtulník by byl skvělý k podpoře útoku

Technické detaily čínského bitevního vrtulníku nejsou veřejně dostupné, ale pravděpodobně disponuje kanonem ráže 23 mm, uvádí TheAviationist. Na každém křídle jsou potom zřejmě tři závěsné body na různé typy výzbroje – určitě se bude jednat o řízené protitankové střely, neřízené rakety, protiletadlové střely a podobnou výzbroj. Nad hlavním rotorem je ještě senzor působící jako radar – jeho podobné umístění má opět i AH-64 Apache.

Jak se Tchaj-wan připravuje na (ne)vyhnutelnou válku: může doufat, že se čínská armáda ani nevylodí, postaví proti ní až 1,8 milionu vojáků

Vrtulník existuje v současnosti nejspíše jenom v podobě prototypu, ale není vyloučeno, že ho Čína během relativně krátké doby začne vyrábět. Zrovna takový by se jí totiž hodill třeba při invazi na Tchaj-wan, neboť by její vyloďující se jednotky potřebovaly podporu proti obrněným jednotkám a dělostřelectvu, k čemuž by byla odolná helikoptéra více než vhodná – zvláště pokud by disponovala zbraněmi s dlouhým dosahem a držela se tak dále o MANPADS.

Z-21(?) Attack Helicopter Testing in Early This Year

In This Certain Distance, Engine Sound Prominently Noticeable

Helicopter has Three Noise Sources
– Engine Noises
– Rotors & Tail Rotors Aerodynamic Noises
– Tail Drive Train(Mainly Decelerator) Noises pic.twitter.com/1TEFgADwHV

— David Wang (@Nickatgreat1220) September 18, 2024

Let pravděpodobně čínského bitevního vrtulníku Z-21

Článek Okopírovala Čína úspěšný americký vrtulník AH-64 Apache? První veřejné záběry ukazují, že mu je čínský Z-21 nápadně podobný se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

S konstrukcí Z-10 měli pomoci Rusové

Na moderním bitevním vrtulníku začali Číňané pracovat na konci 90. let 20. století a jako pomocníky si přizvali konstruktéry z ruské kanceláře Kamov. Na rozdíl od jejích typických dvourotorových strojů má však klasické uspořádání s menším rotorem umístěným na ocasu. První let vrtulníku označeného Z-10 se uskutečnil v roce 2003, uvádí Wikipedia, a poprvé byl představen v roce 2012; exportně vylepšená varianta ME pak v roce 2018.

iZdroj fotografie: Uživatel 3GO*CHN-405/mjordan_6 / Creative Commons / CC BY-SA

Na první pohled vrtulník v mnohém připomíná americký AH-64 Apache, i když jde o originální konstrukci. Vybaven je dvěma motory a jeho max. rychlost činí 270 km/h. EurAsianTimes uvádí, že je zkonstruovaný tak, aby dokázal létat i ve vysokohorském terénu, což mu umožňuje operovat třeba v horských oblastech u hranic s Indií, a stejně tak ho může používat Pákistán, který vrtulník z Číny koupil. Jeho dostup je údajně až 6 400 m a dolet 800 km.

Z-10 má silnou výzbroj a schopný radar

Coby bitevní vrtulník je Z-10 silně vyzbrojen. Na přídi má kanon ráže 23 mm s tříštivou nebo protipancéřovou municí, ale měl by jít namontovat i kanon ráže 25 mm. ArmyRecognition uvádí, že je dále vybaven 4 závěsnými body na výzbroj o hmotnosti až 3 tun – tu může tvořit až 16 protitankových střel, neřízené rakety, střely vzduch-vzduch nebo malé typy pum. Jednou ze střel má být třeba CM-502KG s dosahem až 25 km a přesným naváděním.

Víceúčelový vrtulník Harbin Z-20: Čínská kopie amerického UH-60 Black Hawk je od roku 2019 páteří čínského vrtulníkového letectva

Důležité je každopádně i přístrojové vybavení vrtulníku – lze předpokládat, že je vybaven přístroji, které mu umožňují operace v noci nebo za snížené viditelnosti. Čína ho prezentuje i s namontovaným radarem nad jeho rotorem, což je řešení používané na protějšcích AH-64 Apache. S jeho pomocí má být osádka schopna zaměřovat střely na dlouhé vzdálenosti, nicméně přímo v boji Z-10 dosud nasazený nebyl. Jsou-li však prezentované schopnosti pravdivé, lze o něm nejspíše podle mého názoru mluvit jako o světové špičce.

Článek Z-10 je čínský protějšek amerického vrtulníku AH-64 Apache, jemuž se směle vyrovná. Stvořit ho pomáhali Rusové, ale to typické mu nedali se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mil Mi-8 to schytal dronem do ocasu

Jak vypadá útok na letící vrtulník za pomoci dronu, lze vidět na videu níže – zobrazuje situaci, kdy FPV dron napadl ruský Mil Mi-8 Hip, uvádí MilIn. Záběry pořízené kamerou dronu ukazují letící vrtulník, k němuž se přibližuje dron, který ho podle všeho zasáhl zezadu do ocasního rotoru, případně explodoval v jeho blízkosti, což jej asi poškodilo a mohlo poslat k zemi, což se také pravděpodobně stalo. TheAviationist však upozornil, že záběr skončil těsně před nárazem, takže se mohlo stát, že dron vyrušil nějaký elektronický systém nesený vrtulníkem.

Když ruský pilot uteče i s vrtulníkem Mi-8 a vezme s sebou tajné díly letounu Su-27 a Su-30SM, je to rána do zad a možná i velký problém

Ze záběrů není jasné, jak rychle vrtulník v době útoku dronu letěl, ale Wikipedia uvádí, že třeba cestovní rychlost helikoptéry Mi-8 je 240 km/h. Takovou rychlostí obyčejný FPV dron letět nedokáže, muselo by se jednat o nějaký speciální rychlostní, ovem vrtulník mohl naopak letět mnohem pomaleji. Ze záběrů je zřetelné, že byl tento primárně transportní stroj vyzbrojen nějakými raketami, což ho mohlo zpomalovat, nebo osádka zrovna na něco mířila. I pomalý dron by helikoptéru zasáhl, pokud by jí letěl naproti, ale to nebyl tento případ.

Článek Video: pakliže neletí ruský vrtulník Mil Mi-8 dostatečně rychle, může ho dohnat ukrajinský dron a zničit ho nárazem zezadu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sabotér zapálil kabinu ruského Ka-32

Jedním ze způsobů, jak nepříteli zničit cenný prostředek, je zaútočit na něj na základně. Příkladem může být video níže, na němž je zničení ruského víceúčelového dopravního vrtulníku Kamov Ka-32, uvádí Nv. Záběry ukazují, že když zrovna stál v nočních hodinách na letištní ploše, rozhořel se v jeho kabině oheň, který ji po chvíli celou zachvátil, a lze předpokládat, že nakonec vrtulník zničil nebo poškodil do neopravitelného stavu. Zřejmě se jednalo o útok sabotéra, který nejspíše využil slabé ostrahy na letišti a pronikl až k vrtulníku.

Ukrajinská Stugna-P sestřelila moderní ruský vrtulník Kamov Ka-52, jedná se o první případ zničení tohoto stroje protitankovou zbraní

Zkáza vrtulníku Ka-32 je citelná, Wikipedia uvádí, že jde o civilní verzi námořního vrtulníku Kamov Ka-27, ovšem v tomto případě byl používán ruskými ozbrojenými silami k přepravě materiálu a vojáků. Vybaven je mimochodem dvojitým rotorem charakteristickým pro vrtulníky konstrukční kanceláře Kamov a v závěsu je schopen unést náklad těžký až 5 tun, případně může přepravovat až 16 osob, doplňuje Aerospace-Technology. Jeho maximální rychlost je potom 260 km/h a na jedno natankování urazí vzdálenost až 1 135 km.

Článek Video: pokud se při sabotáži podaří zničit ruský vrtulník Kamov Ka-32 ještě na zemi, nemůže napáchat škody v boji se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Když oheň pohltí i 3 různé helikoptéry

Koordinované útoky lze provádět i na několika místech najednou, příkladem může být zapálení tří vrtulníků na dvou místech. Ztráta ruských víceúčelových Mil Mi-8 Hop a Kamov Ka-226 Sergej a útočné helikoptéry Mil Mi-28N Havoc je velice citelná, tvrdí MilIn. Jejich cena se pohybuje v desítkách milionů korun a vyrobení nových je nejenom drahé, ale také časově náročné. Je proto nepochopitelné, že místa, kde jsou zaparkované, nejsou střežena.

iZdroj fotografie: Igor Dvurekov / Creative Commons / CC BY-SA

Asi nejcitelnější bude ztráta Mi-28N, protože jde o jeden z nejmodernějších bojových vrtulníků na světě, který je sériově vyráběn od roku 2006. WeaponSystems uvádí, že je dvoumístný a poháněný dvojicí motorů, s nimiž dosahuje rychlosti až 324 km/h. Jeho výzbroj pak tvoří kanon ráže 30 mm a může nést i různé typy řízených nebo neřízených raket a další zbraně.

Mil Mi-8 je stará osvědčená konstrukce

Vrtulník Mi-8 je víceúčelový a jeho různé verze slouží v několika desítkách zemí po celém světě, ale někdy v podobě od něj odvozeného Mi-17. AircraftFandom uvádí, že ačkoliv poprvé vzlétl v roce 1961, je dodnes v modernizované podobě vyráběn. Kromě tříčlenné osádky má místo pro 24 osob nebo až 4 tuny nákladu, ale slouží i v roli bojových letounů vyzbrojených kulometem a raketami, a existují i specializované verze třeba pro elektronický boj.

Houževnatí ukrajinští partyzáni znemožňují Rusům ovládnout oblasti a pomalu je ničí, jednou jich dokonce zemřelo 400 najednou

Vrtulník Ka-226 je rovněž víceúčelový a jeho první let proběhl v roce 1997, uvádí Aerospace-Technology. Využívá typickou konstrukci koaxiálních rotorů vrtulníků Kamov, přičemž existuje v mnoha variantách – do té transportní se vejde kromě pilota ještě 6 cestujících a další může sedět vedle pilota. Ka-226 je používán třeba jako pátrací, záchranný, policejní nebo hasičský, ale i jinak, zatímco je ho max. rychlost je 250 km/h a dolet až 600 km.

Článek Jestliže ruské vrtulníky nikdo pořádně nehlídá, mohou shořet v důsledku sabotáže hned tři – a to i velmi cenné kusy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

I když Ka-29 vyhrál, zřítil se

Zajímavý případ boje vrtulníku proti námořnímu dronu ukazuje video pod tímto článkem, protože situace končí sestřelením helikoptéry vlastní protivzdušnou obranou. MilIn uvádí, že je na záběrech vidět ruský vrtulník Kamov Ka-29 útočící na ukrajinský námořní dron Magura V5 vybavený střelou R-73. Plavidlo se dokonce na vrtulník pokusilo zaútočit, což na videu vidět není, ale neuspělo. Helikoptéra naopak dron intenzivní palbou úspěšně zničila.

iZdroj fotografie: Vitalij V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Neštěstím pro helikoptéru byl ovšem fakt, že byl Magura V5 součástí kombinovaného útoku více námořních a vzdušných dronů, a proto měla ruská obrana pohotovost. Z neznámého důvodu pak správně nefungovala identifikace cílů a na vrtulník se ze země zaměřil ruský systém protivzdušné obrany Pancir S1. Jeho střela byla „úspěšná“, video totiž ukazuje, jak vrtulník po zásahu pohltil dým a později se zřítil, přičemž zahynuli 4 členové jeho osádky.

Ka-29 Kamov je poměrně vzácný vrtulník

Ztráta vrtulníku Ka-29 Kamov je docela citelná. Jde o stroj používaný ruským námořnictvem k transportu vojáků a nákladu, ale i v bojové roli, uvádí MilitaryToday. Z linky přitom sjel pouze v 59 kusech. V jeho zadní části je prostor pro 16 vojáků a na jeho pravé straně je namontovaný kulomet ráže 7,62 mm, ale má i pylony k nesení různé výzbroje. Vrtulník má (stejně jako jiné stroje Kamov) dvojici opačně se otáčejících vrtulí; poháněn je dvěma motory.

Názor: ruské vrtulníky Kamov Ka-60 ani Ka-62 nechce kupovat vůbec nikdo, měly přitom konkurovat známým strojům Západu

Pancir S1, jehož obsluha se trefila, je pro takový vrtulník více než smrtelný. Jedná se totiž o moderní ruský systém krátkého dosahu vybavený kanony a raketami, uvádí MissileThreat; konkrétně je vybaven vlastním radarem a 12 raketami schopnými zasahovat vzdušné cíle do vzdálenosti až 20 kilometrů. Standardní střela 57E6 má pak radiové navádění a 20 kilogramů těžkou výbušnou tříštivou hlavici, což je na vrtulník více než dostatečné.

Článek Video: když se ruští vojáci spletou, mohou si zničit vlastní vrtulník Kamov Ka-29, který zrovna útočí na nepřítele se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Magura V5 dostal protiletadlovou střelu

Konstruktéři ukrajinských dronů dle všeho instalovali na plavidlo raketu (nebo možná dvojici raket) R-73, jíž by dron mohl být schopný vrtulník sestřelit. Její přítomnost dokazuje video zveřejněné ruskou stranou a dostupné na sociálních sítích – pořízeno bylo z ruského námořního vrtulníku Kamov Ka-29 Helix-B, uvádí Twz. Na záběrech je vidět, jak Maguru V5 stíhá a střílí po něm, až se mu ho nakonec podařilo zničit.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyj)

Defence-Ua uvádí, že je na dostupných záběrech protivrtulníkového dronu vidět raketová kolejnice, podle všeho stejná jako bývá na letadlech, upevněná šikmo vzhůru. Zaměření cíle potom zajišťuje kamera na stabilizovaném gimbalu s termovizním kanálem. Zatím ale nebyl zaznamenán případ, kdy by se dronu podařilo nějaký vrtulník sestřelit. Jeden Magura V5 s protiletadlovou střelou údajně pálil na vrtulník Mil Mi-8 Hip, ale neúspěšně. Není dokonce vyloučeno, že dron na záběrech sloužil jako návnada, případně zařízení testoval.

Střela R-73 se zaměřuje na teplo z motoru

R-73 byla vyvinuta v Sovětském svazu v 80. letech 20. století, a jde o střelu krátkého dosahu s infračerveným naváděním. Wikipedia uvádí, že při odpalu z letounu má dosah 30 kilometrů, ovšem vzhledem k tomu, že při odpalu z námořního dronu nemá rychlost a musí překonat gravitaci, bude dosah mnohem menší. Střela dosahuje rychlosti až Mach 2,5 a má ve svém nitru 7,2 kilogramů těžkou hlavici. Takže pokud se její infračervené navádění zaměří na teplo motoru, je dostatečně silná na to, aby poslala jakýkoliv vrtulník k zemi.

Rusko ztratilo několik důležitých vojenských tajemství. Technici se mohou podívat i na jeho radarem naváděnou střelu R-77

Dron Magura V5 je ukrajinský námořní dron dlouhý 5,5 metrů s dosahem přes 800 km, uvádí KyivPost. Ve svém nitru nese nálož o hmotnosti až 320 kilogramů, i když některé zdroje uvádí „jenom“ 200 kilogramů. Vyčnívá desítky centimetrů nad hladinu a dosahuje rychlosti až 42 uzlů. Ukrajinským operátorů se již podařilo potopit za pomoci s koordinované skupiny dronů řadu plavidel, třeba výsadkovou loď Cezar Kunikov nebo hlídkovou loď Sergej Kotov.

Footage from Russian Ka-29 helicopter engaging Ukrainian USV with R-73 air-to-air heat-seeking missiles. https://t.co/ONS0uacMKB pic.twitter.com/E6zGjmCbuv

— Clash Report (@clashreport) May 6, 2024

Vrtulník Ka-29 útočí na drom Magura V5 nesoucí střelu R-73

Článek Ruští vojáci mohou z vrtulníku nad mořem ničit i ukrajinské námořní drony, které na ně vytáhnou vybavené „stíhačkovou“ střelou R-73 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Letoun F-35C byl bez motoru a vybavení

Jak probíhá přeprava moderního letounu F-35C v podvěsu pod CH-53K můžete vidět na videu pod tímto článkem. Twz ovšem udává, že se ve skutečnosti nejedná o přepravu klasického letadla, ale pouze draku. Jde o letoun, který americké námořnictvo využívalo k různým testům, a během přepravy pod vrtulníkem námořní pěchoty v něm nebyl motor ani další vybavení. Byl tedy lehčí než plnohodnotná F-35C a případný neúspěch by nezpůsobil výraznou škodu.

El pasado 24 de abril, los Marines llevaron a cabo un ejercicio que consistía en el traslado de un F-35 (solo fuselaje, sin sistemas ni motor) entre Patexent River y la base McGuire-Dix-Lakehurst, en Nueva Jersey. El helicóptero CH-53K de los Marines también ha realizado un… pic.twitter.com/vPqwopcGZI

— On The Wings of Aviation (@OnAviation) April 29, 2024

Ani na vzdálenost asi 260 kilometrů z Naval Air Station Patuxent River v Marylandu do Naval Air Warfare Center Aircraft Division Lakehurst neměl vrtulník s tak velkým nákladem, který kladl i odpor vzduchu, dostatek paliva – proto ho během letu doplnil. Video tak ukazuje i tankování z leteckého tankeru Lockheed Martin KC-130T Hercules. Je to nejspíše poprvé, kdy se něco podobného podařilo, respektive kdy jsou takové záběry veřejně k dispozici.

F-35C je určen pro letadlové lodě

Letoun F-35C je jednou z variant amerického stroje 5. generace, a tato verze se konkrétně používá na letadlových lodích, uvádí Military. Má proto odolnější podvozek nebo záchytný hák sloužící k přistávání na palubě. Vrtulník CH-53K je zase nejnovější variantou CH-53 Sea Stallion a americká námořní pěchota má objednaných 200 kusů, uvádí Wikipedia. Na středovém nosném háku může helikoptéra v podvěsu přepravovat náklad o hmotnosti přes 16 tun.

Podobné testy s přenášením nákladů jako je drak letounu F-35C mohou vytyčit cestu k novým možnostem amerických ozbrojených sil. Je snadno představitelné, že by námořnictvo či letectvo mohlo podobnou přepravu v případě nějakého konfliktu potřebovat. Asi nelze předpokládat, že by se takto přepravovaly fungující letouny, pokud se mohou namísto dostat samy, ale jiné je to s těmi poškozenými nebo z nějakého důvodu nefunkčními. Místo složité opravy na místě v bojové oblasti by je bylo možné velmi rychle přepravit do zázemí.

Článek Video: F-35C dokáže přepravit i vrtulník v podvěsu a ještě u toho za letu tankovat palivo. Něco takového se jen tak nevidí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vrtulníky musí přepravit speciály skrytě

Ministerstvo obrany na svých internetových stránkách uvádí, že jednotky SOATU mají speciální výcvik, jsou schopné působit ve dne i v noci, a oproti konvenčním operují v menších počtech. Jejich letecká podpora je pak zajištěna leteckým odřadem speciálních sil umístěným u 222. vrtulníkové letky na 22. základně vrtulníkového letectva v Náměšti nad Oslavou. Jejím úkolem je přeprava týmů do a z cílové oblasti (pokud možno skrytě), poskytovat jim informace, a v případě potřeby i palebnou podporu a zajistit komunikaci.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany České republiky

Společný výcvik speciálů a k tomu určených vrtulníkových osádek začal již v roce 2010. Asi nepřekvapivě začíná teorií, po níž následuje praxe, a osádky musí splnit 120 až 200 letových hodin, z toho zhruba 70 % v noci. Musí být schopné létat v co nejnižších výškách na dlouhé vzdálenosti, a během 30 sekund přistát na omezené ploše nebo umět vysadit tým speciálů na lanech. Výcvik je mimochodem certifikován podle standardů platných v NATO.

Operace SOATU využívají vrtulníky Mi-171Š

K operacím SOATU má česká armáda vrtulníky Mil Mi-171Š; jedná se o variantu sovětského, respektive ruského vrtulníku Mil Mi-17, uvádí Wikipedia, a je to jeho nejpokročilejší exportní verze, která může nést různou výzbroj a lze ji vybavit třeba elektrooptickým systémem FLIR. Má pak tříčlennou osádku a unese až 24 osob. Vrtulníky užívané k operacím SOATU jsou ale ještě dále upravení, například mají moderní navigační a komunikační systémy.

Univerzální lehký kulomet FN Minimi vyřešil dlouhodobý problém AČR. Konečně se tak podařilo nahradit vz. 59 Rachot

Úpravu vrtulníků prováděl podnik LOM Praha, který na stránkách uvádí, že jde o nejlépe vybavené Mi-171Š na světě. Dostaly např. nové jeřáby s vyšší nosností, rychlým navíjením a hákem Tyler k zavěšení lana fast-rope nebo horolezeckého lana pro výsadky. Vrtulníky mají také nově zkonstruované desky palubních rotačních kulometů M-134DH Minigun.

Článek SOATU jsou precizní české jednotky k podpoře speciálů. K dispozici mají nejlépe vybavené vrtulníky Mi-171Š na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Systém dokáže pilota zavčasu varovat

Když například americké vrtulníky, jmenovitě může jít o bojový Boeing AH-64 Apache nebo transportní Sikorsky UH-60 Black Hawk, proletí nad územím obsazeným nepřítelem, mohou je ohrožovat střely z MANPADS, jakými jsou ruské 9K38 Igla, 9K333 Verba, ale i další systémy a zbraně. Tyto protiletadlové rakety jsou pro ně přitom velice smrtící, a pokud se zaměří na teplo vycházející z motoru vrtulníku, často zbývá do jejich zničení jenom několik sekund, jak upozorňuje i výrobce AN/AAR-57 CMWS, tedy BAE Systems.

iZdroj fotografie: BAE Systems

S takovými hrozbami může ovšem právě tento systém pomoci. Defence-Blog uvádí, že zvládne pilota vrtulníku nebo letadla varovat před blížícími se protiletadlovými střelami, ale také přicházející palbou. Znamená to, že mu dá čas k tomu, aby se snažil na nebezpečí reagovat, a to například prudkou změnou směru letu, což může nebezpečí zmírnit, protože střely mají omezenou schopnost manévrování. Systém může také ovládat další protiopatření.

Lasery, které mohou navádění oslepit

Proti teplem naváděným střelám se letouny nejčastěji brání za pomoci vystřelování světlic produkujících teplo, což má zaměřovací systém raket zmást, ale jejich účinnost bývá omezená. Zato AN/AAR-57 využívá lasery, jak uvádí ShephardMedia, namontované na pohyblivé věži, a navržené jsou tak, aby oslepily infračervené hledače protiletadlových raket.

Podobných systémů ve světě existuje vyšší počet; jiné například zvládají vysílat signály matoucí radarem naváděné střely. Nelze je ale v žádném případě považovat za nějaké všemocné opatření – stejně jako se konstruktéři snaží vymyslet opatření na ochranu letadel, další naopak vylepšují naváděcí systémy střel, aby je bylo co nejobtížnější zmást. Platí však, že má letoun se systémem AN/AAR-57 větší šanci přežít – minimálně oproti tomu, co ho nemá.

Článek Ani ruské střely Igla a Verba nemusí projít, když letouny chrání speciální „sada pro přežití“, která je účinnější než světlice se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Modernizace nebude, zájem navíc upadl

Kdyby chtělo české ministerstvo obrany ještě před několika lety při výběru nové bojové helikoptéry udělat chybu, vsadilo by na Eurocopter Tiger, pro který byla tehdy v plánu veliká modernizace označovaná jako MkIII. Nakonec ale vybralo americké Bell AH-1Z Viper a nejspíše udělalo dobře. Německo, Francie a Španělsko se totiž rozhodly od nákladné modernizace odstoupit a Tigery vyřadit, třeba v Německu postupně do roku 2038, uvádí AeroTime.

iZdroj fotografie: Uživatel Bidgee / Creative Commons / CC BY-SA

Během provozu měly vrtulníky Tiger veliké problémy s údržbou a závadami. Např. v roce 2020 měla německá flotila helikoptér operační připravenost pouhých 26 %, uvádí DefenceToday. Mezi nejčastější problémy patřily poruchy motoru, softwarové závady a problémy s údržbou. Vrtulníky provozuje také Austrálie, která se jich rozhodla zbavit už do roku 2025 a nahradit je americkými AH-64 Apache hlavně kvůli enormním nákladům na jejich údržbu.

Vyzbrojit lze Tiger poměrně slušně

Eurocopter Tiger není zase tak starý stroj; první let absolvoval v roce 1991 a do výzbroje armád začal pronikat v roce 2003, uvádí Military-History. Jde o dvoumotorový vrtulník klasické konstrukce s ocasním rotorem, který má 2člennou osádku, vzletovou hmotnost 6 tun a maximální rychlost 315 km/h. Vyzbrojený je kanonem ráže 30 milimetrů a může nést výzbroj složenou z různých raket, jednat se může o neřízené Hydra 70, protitankové AGM-114 Hellfire, PARS 3 LR nebo HOT-3, ale také o střely Mistral a Stinger proti vzdušným cílům.

Co přinese modernizace českých vrtulníků AH-1Z Viper a UH-1Y Venom, a nakolik jsou adekvátní náhradou za sovětské Mil Mi-24

Jelikož se Tiger příliš nepovedl, je velikou otázkou, jakou mají evropské země kromě AH-64 možnost. Německo se chce spoléhat na víceúčelové vrtulníky Airbus H145M, uvádí DefenseNews, což sice není bitevní vrtulník, ale lze ho vyzbrojit a používat jako lehký útočný vrtulník, a navíc zvládá odpalovat i protitankové střely Spike LR. V Evropě pak vzniká italský bojový vrtulník AW249 Fenice, který je lehčí než třeba AH-1Z Viper Viper, ale dostupný bude až za několik let.

Článek Evropský vrtulník Tiger je naprostý propadák a modernizovat ho nemá smysl. Lepší je vsadit na AH-1Z Viper jako AČR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

H145M vznikl z úspěšného civilního

Základem jen několik let starého vojenského vrtulníku H145M (uveden byl v této verzi v roce 2015) se stal široce používaný civilní Airbus Helicopters H145 dříve známý jako Eurocopter EC145. První vojenská varianta byla jako UH-72A dodána americkým ozbrojeným silám v roce 2006, ale Airbus nakonec vyvinul specializovanou univerzální variantu H145M pro německou armádu, která si jich dle Defence-Blog objednala už nejméně 62. Jde o vysoce univerzální vrtulník vybavený balistickou ochranou nebo elektronickými protiopatřeními.

Víceúčelový vrtulník Harbin Z-20: Čínská kopie amerického UH-60 Black Hawk je od roku 2019 páteří čínského vrtulníkového letectva

Airbus na svých stránkách uvádí, že je předností vrtulníku H145M možnost mnoha dostupných balíčků, díky nimž se může velmi rychle měnit na základě požadavků při různých misích. Může tedy být prostým transportním strojem, ale lze ho nasadit i jako lehký bitevní vrtulník osazený kulomety, kanonem a raketami, a to včetně laserově naváděných. Stejně tak může sloužit jako záchranářský, protože je vybavený kladkostrojem, a je možné do něj umístit nosítka. Kromě Německa ho pak mají objednaný dokonce Maďarsko a Lucembursko.

Alternativu má H145M v ČR i Rusku

Vrtulník H145M může mít osádku složenou z 1 nebo 2 pilotů, a v případě transportní verze se do něj vejde výsadek až 10 vojáků; u zdravotnické verze pak 2 nosítka a 3 medici. Jeho max. rychlost je až 240 km/h a dolet 630 km. Ve výzbroji západních zemí ho lze srovnávat třeba s americkým Sikorsky UH-60 Black Hawk nebo Bell UH-1Y Venom, které pořizuje i české letectvo. V ruské armádě je mu potom nejblíže starý Mil Mi-8, ale ten je mnohem větší a do stejné kategorie ho ani řadit nelze, takže vlastně nic vyloženě srovnatelného nemá.

iZdroj fotografie: Airbus

Tím ale neříkám, že není ve výzbroji ruské armády nic, co by nemělo podobné možnosti – tedy vysadit a transportovat vojáky, a v případě potřeby udeřit na nepřátelské cíle. Jenom se nejedná o vrtulníky o tak malých rozměrech (třeba zmíněný Mi-8 měří přes 18 metrů, kdežto H145M něco přes 13 m), a nejsem si jistý, zda mají k dispozici srovnatelně silnou výzbroj (o té níže). Ostatně H145M je mnohem, mnohem mladší, tak by měl být lepší.

Vrtulník lze osadit zbraňovým systémem Airbus Hforce a kulomety ráže 7,62 milimetrů, případně miniguny. Zbraňový systém může přitom zahrnovat pouzdro s kulometem ráže 12,7 mm nebo kanonem ráže 20 mm, a dále na něj lze namontovat odpalovač neřízených střel ráže 70 mm – příkladem je aserově naváděná APKWS nebo Hydra 70 s dostřelem až 10,5 km (účinný je 8 km), která může být v protitankové variantě, s hlavicí s bílým fosforem atd.

Americké bitevní vrtulníky AH-1Z Viper pro AČR jsou velkou posilou, letectvo získává snáze opravitelné moderní stroje světové úrovně

H145M tedy dokáže velice tvrdě udeřit zejména na pozemní cíle, i když jsou samozřejmě i lepší – specializované – alternativy. Za zmínku pak stojí nejvíce naváděné protitankové střely Spike, které lze zaměřit displejem na přilbě, ale navedou se samy. Jak uvádí např. izraelská zbrojovka RAFAEL, 6. generace PSIKE NLOS má dosah bezprecedentních 50 km.

Navíc tři různé balíčky umožňují H145M balistickou střelbu přes displej na přilbě, i balistickou střelbu prostřednictvím elektro-optického systému (EOS), stejně jako střelbu z naváděných zbraní. Na všestranný / univerzální vrtulník tedy pořádná výbava.

Článek Helikoptéra H145M je všestranný tahoun. Až na 50 km zasadí tvrdou ránu a přepraví výsadek i raněné. Rusko nic takového nemá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proti L-159 ALCA stálo několik vrtulníků

Speciální cvičení Helicopter Tactics Instructors Course za účasti 6 spojeneckých zemí se konalo v Portugalsku, ale jeho praktická část v Maďarsku. A zatímco Češi přispěli účastí 4 letadel L-159, Slovensko vyslalo vrtulník Sikorsky UH-60 Black Hawk, a Německo a Maďarsko zase vrtulníky Eurocopter M145M. Rakušané pak přispěli vrtulníkem Bell OH-58 Kiowa a Portugalci zase AgustaWestland EH101 Merlin. Kromě toho nasadili domácí Maďaři i své JAS-39 Gripen.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany České republiky

Velitel českého kontingentu, Pavel Linhart, v tiskové zprávě ministerstva obrany uvedl, že je toto cvičení jakýsi vrtulníkářský Top Gun, kdy instruktoři předávají své zkušenosti z ostrého nasazení, což pak umožňuje lepší spolupráci v praxi. České letouny přitom měly na cvičení roli agresorů, konkrétně tedy měly za úkol sestřelovat všechny přítomné vrtulníky. Ty se naopak snažily protiletadlovým střelám nebo projektilům z kanonu uniknout nebo vyhnout a přežít (pochopitelně nešlo o ostrou palbu). Náročný úkol to byl pro obě strany.

Piloti L-159 museli zapojit oči

Výhodou českého bitevníku byla podzvuková rychlost, zatímco vrtulníky létají pouze rychlostí kolem 200 km/h. I tak ale byly velmi obtížnými cíli. Jak uvádí portál Airforce-Technology, české stroje mají ještě dopplerovský radar, který poskytuje o vrtulnících v malé výšce jenom omezené množství údajů, a piloti se tak nakonec museli spolehnout hlavně na své oči. K útoku jim pak posloužil buď kanon PL-20 Plamen ráže 20 milimetrů, nebo teplem naváděné střely AIM-9 Sidewinder. Vrtulníky se tomu mohly bránit vystřelováním flér a manévry.

Kdo byla ukrajinská letecká legenda „Juice“ a tvář odboje proti Rusku, která zahynula v letounu L-39 Albatros od zbrojovky Aero Vodochody

Pro piloty letounů L-159 ALCA jde o velmi cenné zkušenosti, protože vrtulníky či malá sportovní letadla by mohla někdy posloužit třeba k teroristickým útokům. Jeden z pilotů uvedl, že je lov vrtulníků velmi vzrušující a nikdy nelze říci, jak se vyvine. V okamžiku, kdy oponenta zachytil, musel s letadlem vystoupat výše, ale zároveň ho neztratit z dohledu. Poté se na něj vrhl střemhlav, ale vrtulník zvládl uhnout. Manévr proto zopakoval a použil střely Sidewinder, samozřejmě jen cvičné, které nakonec signalizovaly zaměření a zásah.

Článek Čeští piloti tuzemských letounů L-159 ALCA v Maďarsku předvedli, co umí. Sestřelit z oblohy vrtulníky nebylo jednoduché se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pro vrtulník je nebezpečný i RPG-7

Asi nejsilnější, co má Hamás v držení, jsou proti CH-53 Yasur pravděpodobně protitankové zbraně. Vrtulník je totiž pancéřovaný a projektily z ručních zbraní mu většinou neublíží, ale u těch protitankových to neplatí. Z oblohy ho přitom dokáží sundat jak střely z řízených systémů typu 9K113 Konkurs, tak z granátometů RPG-7. S nimi napří. vrtulníky Sikorsky UH-60 Black Hawk sestřelili bojovníci v somálském Mogadišu při incidentu známém jako Černý jestřáb sestřelen. Protitankový projektil, pokud se opravdu trefí, je pro helikoptéru často konečná.

Durante las incursiones de las fuerzas especiales de #Israel dentro de Gaza, uno de los motores de un helicóptero CH-53 Yasur fue dañado por un ATGM (misil antitanque). Afortunadamente los pilotos lograron tomar tierra y abandonar la aeronave antes de ser consumida por el fuego… https://t.co/YhZnyozLvA pic.twitter.com/d4S2fz6HOZ

— Israel Defensa (Ñ) 🇮🇱 (@Defensa_Israel) October 14, 2023

Jeden vrtulník CH-53 Yasur se přitom Hamásu podařilo sestřelit blíže nespecifikovanou protitankovou zbraní už první den útoku na Izrael. Ke cti pilotům je, že s ním přistáli, a podle TimesOfIsrael všichni vojáci přežili a odletěli dalším vrtulníkem, i když ten původní shořel. Izrael přišel o jiný Yasur stejným způsobem i v roce 2006 během libanonské války, tehdy se však jednalo o střelu bojovníků Hizballáhu.

Nelze pochybovat o tom, že teroristé Hamásu mohu na nízko prolétající nebo přistávající izraelské vrtulníky číhat třeba na střechách budov a pokusit se je z nich zasáhnout, ani přímá rána však očividně nemusí znamenat eliminaci samotných vojáků.

CH-53 Yasur přepraví až 37 vojáků

Vrtulník CH-53 Yasur je mohutný stroj o vzletové hmotnosti přes 19 tun. Podle portálu Military se do jeho prostoru kromě dvoučlenné osádky vejde až 37 plně vybavených vojáků, případně 24 nosítek s raněnými, a též může přepravit až 3,6 tun nákladu (uvnitř nebo v podvěsu). Vybaven je dvojicí motorů, které mu poskytují rychlost až 310 km/h, dolet až 1 640 km, a dostup přes 5 kilometrů. Ve dveřích, případně nákladové rampě, bývá vybaven kulomety, což je zase veliké nebezpečí pro případné střelce s protitankovými zbraněmi.

1 důvod, proč i nejlepší izraelské zbraně jako Iron Dome a David’s Sling neustojí útok několika tisíc raket, i když přesně proto existují

Do výzbroje izraelského letectva vstoupily vrtulníky CH-53 Yasur už na konci 60. let 20. století, takže jim je více než 50 let. Izrael je ale upravil a na začátku 90. let významně modernizoval a prodloužil jejich životnost. Přesto se letectvo v posledních letech potýkalo s některými technickými potížemi, a do roku 2025 by měly být helikoptéry z výzbroje vyřazeny. Nahradí je Sikorsky CH-53K King Stallion, což jsou vlastně verze vzniknuvší evolucí Sea Stallion.

Článek Protitanková řízená střela pošle těžkou izraelskou helikoptéru CH-53 Yasur k zemi na 1 ránu, smrt posádky ale znamenat nemusí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jeden přepravuje, druhý se bije

Vrtulníků Sikorsky UH-60 existuje znační množství v mnoha modifikacích, speciální varianta MH-60M je ale osazena silnějším motorem a dalším speciálním vybavením. AmericanSpecialOPS pak tvrdí, že existují dvě základní verze těchto strojů – první z nich je vybavena pro přepravu vojáků, konkrétně 8 plně vybavených speciálů. Na palubě má k dispozici spletená lana na rychlé vysazení vojáků, ale i speciální systém, s jehož pomocí může ze země zvednout všech 8 k lanu připoutaných vojáků, a nechybí ani záchranný kladkostroj.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený The War Zone (@thewarzonewire)

Druhým typem je pak extrémně silný střední útočný vrtulník, na jehož palubě už pro výsadek místo není – má naopak řadu speciálního vybavení a výzbroje, a upraven je tak, aby na něm byly eliminované vibrace. K tomu má i vysouvací tankovací sondu pro tankování paliva za letu. Vybaven je nejen nočním viděním, ale také radarem AN/APQ-187, s jehož pomocí mapuje terén a může létat ve složitém terénu i v noci. Na trupu má pak systémy varování před blížícími se střelami a odpalovače světlic na odlákání tepelně naváděných střel.

Neobyčejně silná výzbroj MH-60M

Úkolem útočné verze Sikorsky MH-60M je podporovat různé operace, pro což musí být náležitě vybavený. Instalovat na něj lze například 2 miniguny M134 směřující dopředu, jimiž dokáže cíle zasypat doslova hromadou olova, ale osazen může být i dvěma děly M230 ráže 30 milimetrů. Nosí také 2 raketnice s 19 střelami Hydra 70, případně až 16 protitankových řízených protitankových střel AGM-114 Hellfire. Výzbroj se vždy nakonfiguruje podle potřeb mise a osádka ji může používat i za špatné viditelnosti.

AGM-114 Hellfire měla ničit komunistické tanky. Stala se však postrachem teroristů. Teď míří na Ukrajinu

Ano, některé z těchto systémů a zbraní sice mají i jiné vrtulníky, ale v této kombinaci ne. Ze Sikorsky MH-60M to proto dělá zřejmě nejsilnější stroj svého druhu v americké výzbroji, ačkoliv příliš velkou konkurenci nemá ani ve světě. Asi nejznámější operací, při níž američtí speciálové využili upravené MH-60M, bylo zabití Usáma bin Ládina, vůdce Al-Káida.

Operace se měly účastnit dva vrtulníky upravené tak, aby byly co nejobtížněji odhalitelné. Lze ale předpokládat, že působily v nespočtu operací – i když vzhledem k tomu, že nejčastěji přepravují speciální jednotky, jejichž akce většinou podléhají utajení, dostává se na veřejnost jenom minimum informací. Podle TheDrive byly stroje k vidění třeba na cvičení Polar Dagger, kde spolupracovaly s jednotkami Navy SEALs.

Článek Vrtulník MH-60M Night Stalker skoro nikdo nezná, přitom je asi nejsilnějším v americké výzbroji se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vibrace mohou poslat Ka-52 k zemi

O problému s vibracemi u Ka-52 vědí konstruktéři již delší dobu, ale projevil se hlavně po zahájení invaze na Ukrajinu, kdy se vrtulník dostal do ostrých akcí. Operoval sice už v Sýrii, ale tam nečelil tak složitým podmínkám a silné obraně. Někteří odborníci připisují vibracím i vážné incidenty, jedním z posledních je třeba havárie Alligatoru na konci srpna 2023. Problém se projevil natolik, že se museli oba členové osádky katapultovat. Zda jsou za havárií opravdu vibrace, není potvrzené, Rusko je na podobné informace pochopitelně skoupé.

iZdroj fotografie: Uživatel Dmitry / Creative Commons / CC BY-SA

Problém s vibracemi připisují experti na letectví a vrtulníky koaxiálnímu rotoru, který je specifikem vrtulníků společnosti Kamov. Ka-52 má dvojici rotorů nad sebou – každý se přitom otáčí opačným směrem, čímž se ruší tendence helikoptéry otáčet se po směru pohybu rotoru. Jenomže konstrukce dle všeho není dostatečně vyvážená a vytváří vibrace, které se projevují hlavně na pahýlovitých křídlech pro nesení výzbroje. Zaznamenané na nich byly praskliny, a některé Ka-52 ztratily vlivem vibrací i aerodynamické kryty podvozku.

Ka-52 odpaluje výkonné protitankové střely

Vrtulník Kamov KA-52 Alligator vstoupil do výzbroje ruského letectva v roce 2011, a v současné době je vyráběn v modernizované verzi Ka-52M. Jde o stroj s maximální vzletovou hmotností 10,8 tun, který je poháněn dvojicí motorů, a jeho maximální rychlost dosahuje 315 km/h. Vyzbrojen je kanonem ráže 30 milimetrů a neřízenými raketami, ovšem jeho nejobávanější zbraní jsou protitankové řízené střely 9K121 Vikhr nebo LMUR. Díky vyspělým systémům je může osádka odpalovat i v noci nebo za snížené viditelnosti.

Vypadá to, že nejmodernější ruský bitevní vrtulník Ka-52 má konstrukční problém. Mohl by stát i za některými sestřely

Jestli se konstruktérům podařilo vibracím nějakými úpravami zamezit, nebo alespoň jejich vliv omezit, není vzhledem k omezeným informacím z Ruska jasné. Nedávná nehoda Ka-52 Alligator však naznačuje, že problém přetrvává. Ale vibrace jsou nebo byly handicapem i jiných moderních zbraní, příkladem může být letoun Lockheed Martin F-35B Lightning II. V prosinci 2022 kvůli vibracím na palivovém potrubí havaroval v Texasu, ačkoliv v tomto případě už se technikům podařilo problém vyřešit, a to montáží speciálního regulátoru.

Článek Těžké životy ruských pilotů: vrtulníky Ka-52 jsou při letu nestabilní a někdy se i rozpadají, jejich výkon „škrtí“ vibrace se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velmi slušně ozbrojený „Indián“

Úplně první verze Boeing AH-64 Apache sloužila v americké armádě od roku 1986. Jedná se o bitevní vrtulník, jehož hlavním úkolem je ničení nepřátelské obrněné techniky a přímá podpora pozemních jednotek. Americká armáda jím postupně nahrazovala starší stroje, hlavně tedy AH-1 Cobra. Jeho velkou a tehdy velmi oceňovanou výhodou bylo, že mohl operovat za téměř jakýchkoliv povětrnostních podmínek.

AH-64 Apache je dvoumotorový vrtulník se dvěma hlavními rotorovými listy. Má dvoumístnou kabinu pro pilota a střelce, která je chráněna pancéřovými pláty. Má vcelku robustní a agresivní vzhled, jeho design je optimalizován pro potřeby různých bojových operací s ohledem na vysokou ochranu posádky. Vrtulník je silně pancéřován a využívá i prvků aktivní ochrany a pokročilých monitorovacích systémů. Schopně může operovat také v noci nebo za špatné viditelnosti, a to díky svým senzorům pro noční vidění a termovizní kameře.

Vyzbrojen může být celou řadou protitankových i protivzdušných zbraní, celkově unese až 770 kg výzbroje. Konkrétně může jít o až 76 neřízených raket Hydra 70, případně 16 laserem naváděných raket AGM-114 Hellfire. Ani v protivzdušném boji však AH-64 Apache nezaostává. Může být totiž přezbrojen na modifikované rakety vzduch-vzduch Stinger. K dispozici má i 30mm kanón M240 s rychlostí střelby až 625 ran za minutu; ten je umístěn v přední části trupu letounu a je mimořádně efektivní při ničení lehce obrněných a měkkých cílů.

Bezprecedentní investice do polské armády

V obavách z Ruska a Běloruska zbrojí Poláci takovým tempem, jaké nemá v Evropě obdoby. A není divu, Polsko mělo se svými sousedy historicky větší patálie než jiné evropské země. Jen z Ameriky proto Varšava objednala 250 tanků M1A2 Abrams a 116 kusů M1A Abrams, 26 vyprošťovacích vozidel M88A2 Hercules a 17 mostních souprav M1074, a v neposlední řadě také bezmála 500 raketometů M142 HIMARS.

Svou pozornost však zaměřilo Polsko i na jihokorejské zbraně, respektive si objednalo téměř 1000 tanků K2 Black Panther, navíc upravených tak, aby je už neprorazila ani severokorejská střela Bulsa-5, což je ekvivalent ruské 9M133 Kornet. Vedle toho obdrží také 648 samohybných obrněných houfnic K9 Thunder, potažmo si naprostou většinu z nich licenčně smontuje doma, a americké letouny pak doplní 48 bojovými letouny KAI T-50 Golden Eagle.

Co si Polsko objednalo od Jihokorejců před pár měsíci, už představilo na cvičišti. Nákup skoro 2 000 kusů techniky za 340 miliard měl smysl

Tyto nákupy samozřejmě polský státní rozpočet neuvěřitelně zatěžují, navíc bylo vše nakoupeno za půjčené peníze. Tamní vláda nyní vynakládá na zbrojení v poměru k HDP asi 3,9 %, a jen pro srovnání – americká armáda „pouze“ 3,49 %, ačkoliv to je úplně jiný objem, a třeba Česká republika navýšila investice do armády na 2 % HDP.

Je otázkou, zda se Polákům podobné investice vyplatí, ale aktuálně pochopitelně vychází jejich úsilí nejenom ze špatné historické zkušenosti, ale také z důvodu společných hranic zejména s Běloruskem. Skoro jako by se Polsko nechtělo spoléhat na pomoc NATO, ale pouze samo na sebe. Z dlouhodobého hlediska však může být splácení takto masivních půjček pro polský státní rozpočet problematické. Určitě je ale lepší splácet velké dluhy, než se vystavovat nemalému riziku invaze na příkaz starého a megalomanského pomatence.

Článek Polské helikoptéry AH-64 Apache jsou pořádně „nařachané“, jsou ale pouze střípkem v nejspíše největší vznikající armádě Evropy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vrtulníky Mi-24 mají stále zastoupení

Mil Mi-24 byl zaveden do výzbroje sovětského letectva v roce 1972 a dodnes zůstává ve výzbroji mnoha zemí včetně České republiky (prozatím). Jde o kombinaci bitevní a transportní helikoptéry, v zadní části je totiž prostor pro 8 vojáků nebo 4 nosítka. Její hlavní úlohou je ale boj, podle verze mívá zabudovaný kulomet ráže 12,7 milimetrů nebo kanon ráže 23, případně 30 milimetrů, ovšem hlavní zbraní bývají neřízené střely, například S-5 nebo S-24, případně protitankové střela 9M17 Fleyta. Ty sice své udělají, ale dnes existují i lepší.

#Ukraine Managed to Pair Mi-24 #Helicopters With Hydra 70 Rockets — https://t.co/Vxudueq83E #missiles #UkraineWar #StandWithUkraine #weapons #aviation pic.twitter.com/5vMISpLuR8

— TechnologyOrg (@TechnologyOrg) August 3, 2023

Záběry z ukrajinského bojiště pak ukazují vrtulník Mil Mi-24 s raketovým odpalovačem M261, do něhož je nabíjeno 19 amerických neřízených střel Hydra-70. Ukrajinští technici tedy dokázali stroj upravit tak, aby využíval na západě široce rozšířené neřízené rakety, což zvyšuje bojeschopnost vrtulníku, neboť těch sovětských není dostatek. Existuje pak i laserově naváděná modifikace APKWS – zda ji Mil Mi-24 zvládá, ale není jisté.

Hydra-70 uletí až 11 kilometrů

Hydra-70 je raketa ráže 70 milimetrů o délce 1,06 metru a hmotnosti zhruba 6,2 kilogramů. Může obsahovat celou řadu hlavic od vysoce explozivních přes protipěchotní s tisíci kousků malých kovových šipek, po protipancéřové. Její efektivní dostřel je kolem 8 kilometrů, ale maximální doletí ještě o tři dále. Hydra-70 je používána v celé řadě západních vrtulníků nebo bojových letadel, a existuje na ně více typů odpalovačů.

Vzhledem k nebezpečí, jaké představuje protivzdušná obrana na Ukrajině, nalétají vrtulníky k místům bojů těsně nad zemí, kde pak střely vypálí po balistické křivce na co nejdelší vzdálenost, rychle se otočí a spěchají do bezpečí. Pokud jsou na Mil Mi-24 umístěny 2 odpalovače, může tak vystřelit 38 raket Hydra-70 najednou. Podobným způsobem využívá ukrajinské letectvo i upravený transportní vrtulník Mil Mi-8/17 Hip, i když s namontovanými odpalovači M261 zatím tento stroj vyfotografovaný nebyl, ale montáži nejspíše nic nebrání.

Článek Ukrajinské vylepšení posunuje sovětské vrtulníky Mil Mi-24 na vyšší úroveň, odpalovat mohou i americké rakety Hydra-70 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nástupce vrtulníku A129 Mangusta

Italská společnost Leonardo má s konstrukcí bitevních vrtulníků zkušenosti, resp. jedna z jejích bývalých společností, která je dnes součástí koncernu, sestrojila první evropský stroj tohoto typu. Konkrétně šlo o útočný vrtulník Augusta A129 Mangusta. Do služby v italských ozbrojených silách vstoupil v roce 1990, ale nepodařilo se ho exportovat. Na jeho základě však vznikl turecký vrtulník T129 ATAK s tureckou avionikou a výzbrojí.

Como os quedais si os digo que el prototipo #2 del AW249 NEES está en cordoba haciendo ensayos en vuelo? Pues imaginad mi cara ayer cuando veo esto sobre Palma del Río pic.twitter.com/nQU3PCDfup

— Santi Blánquez (@SantiBlanquez) August 2, 2023

V roce 2018 objednala italská armáda nástupce Mangusty, přičemž požadovala větší stroj s větší autonomií, prvky stealth a schopností spolupracovat s drony. První prototyp AW249 Fenice se ale o 2 roky opozdil a na nebe se tak poprvé vznesl až v srpnu 2022; v současnosti existují jeho dva prototypy, které prochází testy. I když by mohl být Fenice levnější a téměř stejně silně vyzbrojený jako americký Viper, reálně by byl ke koupi až za několik let.

Jevgenij Prigožin: ohlédnutí za brutálním „vojevůdcem“, který dokázal velké věci a s Putinovým posvěcením páchal nezměrné zlo

Česko ale potřebovalo nové stroje rychle, a dokonce i na Bell AH-1Z Viper čekalo téměř 4 roky. Vyšlo ti přitom jen tak tak, neboť starým Mil Mi-24/35 končí životnost a nejsou na ně náhradní díly, ty totiž jinak pochází z Ruska. Vedle toho je navíc aktuálně většina Evropy v pohotovosti z důvodu ruské agrese na Ukrajině, načež začaly mnohé země mohutně zbrojit.

Co přinese modernizace českých vrtulníků AH-1Z Viper a UH-1Y Venom, a nakolik jsou adekvátní náhradou za sovětské Mil Mi-24

Jeden z prototypů italského bitevního vrtulníku AW-249 Fenice byl zachycen ve Španělsku, kde byl testován při vysokých teplotách. Italské letectvo počítá se zařazením prvních strojů do výzbroje v roce 2025, ale záleží samozřejmě na výsledcích testů. I opoždění prvního letu naznačuje, že budou reálně v sériové výrobě až později.

Vrtulník odolá i drsným podmínkám

Vrtulník Leonardo AW249 Fenice má být mnohem výkonnější než jeho předchůdce, dvojice jeho motorů má umožnit vzletovou hmotnost až 8 tun, kdežto u Mangusty je to jen 4,6 tun. Měl by být schopen provozu i v drsných podmínkách pouště nebo vysokých hor, a je konstruovaný i pro případné operace z paluby lodí. Jeho cestovní rychlost má být 259 km/h a ve vzduchu se má na plnou nádrž udržet až 3 hodiny.

Americké bitevní vrtulníky AH-1Z Viper pro AČR jsou velkou posilou, letectvo získává snáze opravitelné moderní stroje světové úrovně

AW249 Fenice bude vyzbrojený rychlopalným kanonem ráže 20 milimetrů a disponovat má zaměřovacím systémem od izraelské společnosti Rafael, díky němuž bude schopen používat řízené protitankové střely Spike. Vedle nich by však měl nést i infračervené střely vzduch-vzduch a neřízení rakety. Nosnost je stanovena na 1 800 kg, což je sice méně než 2 600 kilogramů u Českem kupovaných vrtulníků Bell AH-1Z Viper, ale i s tím jde pracovat.

Článek Italský vrtulník AW249 Fenice mohl být vhodnou a levnější alternativou pro AČR namísto „Viperů“, ale čekat na něj nešlo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Viper je vrtulník pro americké mariňáky

Bell AH-1Z Viper je nástupce bitevního vrtulníku Bell AH-1W SuperCobra; do vzduchu se poprvé vznesl v roce 2000 a o 10 let později byl zařazen do výzbroje – primárně byl přitom navržen jako vrtulník pro americkou námořní pěchotu. Jeho výhodou je, že má přes 80 procent dílů společných s víceúčelovým transportním vrtulníkem Bell Bell UH-1Y Venom, který je americkými mariňáky rovněž používán, což usnadňuje jeho údržbu. I ty si přitom české letectvo objednalo, a to konkrétně v počtu 10 kusů, takže této výhody využije také.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Bell AH-1Z Viper se od sovětských strojů v mnohém odlišuje – a nejde jenom o moderní vybavení. Mil Mi-24 byl vrtulník určený i pro přepravu pěchoty, kdežto Viper je čistě bojový a s vysokou odolností. Je navíc výrazně menší. Zatímco sovětský stroj měl maximální vzletovou hmotnost 12 tun, americký jen 8,4 tun. I proto je hbitější a rychlejší, jeho maximální rychlost vychází na 370 km/h a jeho dosah 690 km, tedy asi o 1/3 více než u sovětského stroje.

Snadná pilotáž a operace v noci

Největší výhodou je pak moderní vybavení Bell AH-1Z Viper. Navržen byl tak, aby pilotovi a operátoroví zbraní co nejvíce usnadnil jejich práci a mnohé procesy byly automatizované. V kokpitu jsou multifunkční displeje z tekutých krystalů, pilotovat přitom mohou oba členové osádky. V boji jim pomáhá dvojice počítačů, a zajímavostí je, že osádka disponuje zaměřovacím systémem na přilbě, který jí poskytuje i infračervený pohled. Systém tak umožňuje účinně využívat vrtulník i v noci a za zhoršených povětrnostních podmínek.

Špičkové jsou i samotné zbraně, vrtulník je vybaven rotačním kanonem ráže 20 milimetrů se zásobou 750 nábojů, na 6 závěsnících pak může nést výzbroj o hmotnosti 2,6 tun. Obvykle jde o rakety Hydra 70 nebo jejich přesně naváděnou verzi označovanou jako APKWS II. Nejsilnější zbraní jsou však protitankové řízené střely AGM-114 Hellfire s dosahem až 11 kilometrů, jichž může nést až 16. Vrtulník Bell AH-1Z Viper nese i střely vzduch-vzduch AIM-9 Sidewinder na boj s jinými helikoptérami, letadly a drony.

Článek Americké bitevní vrtulníky AH-1Z Viper pro AČR jsou velkou posilou, letectvo získává snáze opravitelné moderní stroje světové úrovně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mariňáci mají celou řadu strojů

Americká námořní pěchota má k nácviku podobných nehod speciální simulátor umístěný v bazénu, v němž mohou mariňáci trénovat opouštění velkých transportních strojů – třeba vrtulníku Bell UH-1Y Venom nebo Sikorsky CH-53E Super Stallion, případně i konvertoplánu Bell Boeing V-22 Osprey. Právě ty totiž nejčastěji startují z výsadkových lodí, a pokud dojde na nejhorší, mariňáci z nich musí umět uniknout.

iZdroj fotografie: Uživatel Airwolfhound / Creative Commons / CC BY-SA

Jak takový výcvik probíhá ukazuje video pod tímto článkem. Mariňáci při něm používají speciální kabinu zavěšenou na ramenu, v níž se potopí pod vodu – a stejně jako zmíněné letouny, i ta je vybavena sedačkami, okny nebo dveřmi a maketami zbraní, zkrátka vypadá vše přesně tak jako v reálném vrtulníku, konvertoplánu aj. Zároveň je ale ze stran volná, aby z ní bylo možné uniknout, a instruktoři mají k dispozici dýchací přístroje, takže se nikdo nemůže v případě nezdaru utopit. Kabina se navíc umí nejen potopit, ale ve vodě i převrátit.

Do popruhů se nesmíte zamotat

Mariňáci se musí v kabině připoutat k sedačkám, aby byli ve stejné situaci jako při klasickém letu. Odpoutat se mohou až ve vodě, což je pochopitelné, v případě pádu stroje by nepřipoutaný voják mohl snadno zahynout – nelze tedy předpokládat, že by létal bez zabezpečení. Právě vyproštění se z pásů však může být jedním z velkých oříšků, nejde totiž jenom o to pás rozepnout, ale také se do něj během dalších kroků nezamotat.

Následně musí námořní pěšáci otevřít únikové otvory (primárně jde o dveře a okna), jimiž se musí protáhnout a potápějící se kabinu opustit. Během výcviku si s sebou berou i zbraně, které ale při evakuaci nechávají uvnitř kabiny, ačkoliv na nějakém nepřátelském území by je museli vzít s sebou, aby se mohli bránit. Po opuštění stroje daleko od břehu pak musí bojovníci čekat, než pro ně přiletí (eventuálně připluje) pomoc.

Mají sice plavací vesty, ale ve vodě hrozí podchlazení, zejména v noci a obecně ve studených vodách. Nutno podotknout, že i když jde o vojenské cvičení, může se hodit i civilistům, kteří si například zaplatí vyhlídkový let nad městem a přilehlým mořem (třeba v New Yorku), nebo třeba vyrazí jako spolucestující malým letadlem, které bude muset nouzově přistát na vodě.

Článek Video: jak se dostat z potápějící se helikoptéry vysvětlují američtí mariňáci, postup může zachránit život i civilistům se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mil Mi-28 je především odolný

Stingery a další zbraně typu MANPADS jsou největším ohrožením vrtulníků již od 80. let 20. století, kdy byly masivně nasazeny v Afghánistánu. To se nyní opakuje i na Ukrajině, načež muselo být užívání vrtulníků omezeno, a když už letí, tak ve velmi nízké výšce. Rusové se ovšem poučily a jejich nové bitevní vrtulníky mají být proti MANPADS odolnější. Takovou odpovědí má být Mi-28 „Noční lovec“, který byl zaveden v roce 2009.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

Noční lovec má délku trupu 17,5 metrů, průměr rotoru 17,2 m, a výšku 3,85 m. Hmotnost prázdného stroje je pak 8 000 kg, a max. vzletová dosahuje až 12 100 kg. Helikoptéra je vybavena dvěma hřídelovými motory VK-2500P s nouzovým výkonem až 1 985 kW. Moderní avionika dává stroji vynikající obratnost, kdy zvládne i akrobatické manévry, a letá na nich dokonce akrobatická skupina Berkut. Mi-28 může operovat ve výšce od 5 až do 5 600 metrů. Max. rychlost má 320 km/h a dolet 450 km (s přídavnými nádržemi až 1 087 km).

Netradičně „vše“ pro ochranu posádky

Velká pozornost byla věnovaná ochraně osádky, což nebývá u ruské (a dříve sovětské) techniky zrovna prioritou. Členové sedí ve „vaně“ z 10 mm silné a vysoce odolné hliníkové slitiny, která je posílena 16mm keramickými dlaždicemi. Kokpity osádky jsou z neprůstřelného skla, které má zepředu odolat i palbě z těžkého kulometu 12,7 mm, a z boku munici 7,92 mm. Osádka navíc sedí v obrněných katapultovacích sedačkách. Mnoho systémů je zdvojených, a to včetně vedení energie. Podvozek je pevný, což šetří prostor a zvyšuje odolnost.

iZdroj fotografie: Andrei Shmatko / Creative Commons / CC BY-SA

Verze MN lze v nouzi pilotovat i ze stanoviště střelce, a navíc má vrtulník b této výbavě nový radar N025M umístěný v kulovitém pouzdru nad rotorem. Na čumáku stroje je pak optická stanice TOES-521 a aparatura detekování laseru GOES-451. Jedinou pevnou zbraní je 30mm kanón 2A42 ve věžičce ovládané operátorem, má přitom volitelnou munici a až 250 nábojů. Na čtyřech pevných slotech může stroj nést 8 protipancéřových střel Ataka, rakety vzduch-vzduch Igla, nebo čtyři bloky po 20 kusech neřízených raket S-5 nebo S-13.

Mil Mi-28 v žáru boje

Noční lovec si získal i zahraniční zákazníky, kdy hrála vedle jeho vlastností roli i cena. Jeden Mil Mi-28 vyjde totiž na 16 milionů USD, což je asi 354 milionů Kč – pro srovnání, americký AH-64 Apache stojí 52 milionů USD, což je přibližně 1,1 miliardy korun. Prvním zákazníkem se stalo Alžírsko, které odebralo 14 strojů exportní verze NE, a 2 cvičné UB.

Co přinese modernizace českých vrtulníků AH-1Z Viper a UH-1Y Venom, a nakolik jsou adekvátní náhradou za sovětské Mil Mi-24

Dalším zákazníkem se stal v roce 2012 Irák bojující s islamisty, celkem si Bagdád objednal 30 strojů exportní verze NE. První stroje dorazily do země v září 2014, a o několik dní později již byly nasazeny v boji. Iráčané si nemohli jejich odolnost vynachválit. Ruské bitevní vrtulníky byly nasazeny v bitvě o Falludžu, Ramadi a Mosul, kde drtily pozice IS.

Rusové pak testovali vrtulník Mil Mi-28 i v Sýrii. Do roku 2022 jich bylo vyrobeno 126 sama ruská armáda jich měla objednaných dalších 97 kusů, s nimiž počítala do roku 2027. Před válkou na Ukrajině jich Rusko ztratilo během nehod šest, příčiny ale Rusko tradičně nekomentovalo.

Nástupnický tahoun náročných operací: těžký CH-47F Block II Chinook by mohl nahradit i v ČR užívané ruské vrtulníky Mil Mi-17

Po 24. únoru 2022 se Mil Mi-28 zapojily i do bojů na Ukrajině, jejich intenzivní nasazení ale značně omezily moderní protiletadlové systémy dodané Ukrajině, jednalo se třeba o americký Stinger a britský Starstreak. Rusové zatím přišli o nejméně čtyři stroje, na videu je jeden z Mil Mi-28 sestřelených v loňském roce. O kvalitách vrtulníku každopádně vypovídá i to, že dosud údajně nepřežila pouze jediná osádka. Tvrzení ovšem ověřit nelze.

Článek Video: ruský vrtulník Mil Mi-28 Havoc je až nezvykle odolný, přesto může jít po jediném zásahu z MANPADS k zemi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj Ka-60 trval velmi dlouho

Vývoj vrtulníku Kamov Ka-60 začal již v době Sovětského svazu, kdy armáda chtěla střední vojenský vrtulník schopný nahradit tehdy pomalu stárnoucí stroje. Jenomže vývoj se táhl dlouho a komplikace nastaly i po rozpadu SSSR, takže se nakonec poprvé vznesl na konci roku 1998. A čekání se zdánlivě vyplatilo, vypadalo to totiž, že má před sebou docela dobrou budoucnost. Měl moderní avioniku i design, mezi ruskými vrtulníky působil nezvykle elegantně.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Nejedná se o veliký stroj, jeho délka je 15,6 metrů a maximální vzletová hmotnost 6,5 tun, z toho až 2,5 tuny může být náklad. Má jedno nebo dvoučlennou osádku a do jeho útrob se vejde až 14 vojáků, případně pojme 6 nosítek se zraněnými. Dvojice motorů dodává vrtulníku Kamov Ka-62 rychlost až 308 km/h a dolet je kolem 770 kilometrů. Z hlediska parametrů tedy stroj působí jako konkurence například pro italsko-britský AgustaWestland AW139.

Místo vojenské vznikla verze civilní

Vrtulník Kamov Ka-60 však nakonec pohřbila neochota ruského letectva, které ho odmítlo používat, a také jedna nehoda z roku 2010. Rázem o něj nebyl zájem, vyrobeny tak byly pouze dva kusy. Překvapivě ale přišly pokyny na jeho přestavbu na civilní verzi, tedy již zmíněnou Ka-62 s mnoha vnitřním úpravami. Ty měly zajistit, že bude použitelný nejenom v armádě, ale zejména mimo ni. Ačkoliv byly úpravy veliké, podle mnoha expertů nějaké zvláštní vylepšení nepřinesly. Nakonec si ale několik kusů objednala Kolumbie a Brazílie.

Názor: ačkoliv by Rusko mohlo válku na Ukrajině urovnat, nejspíše to za jiných než vlastních podmínek neudělá

Ani dnes ale nemá Ka-62 na růžích ustláno, zhruba 60 procent jeho komponentů musí Rusko dovážet, a to je v době sankcí kvůli válce na Ukrajině veliký problém – výroba tedy v podstatě stojí. Ruský vrtulník navíc nenabízí oproti velké konkurenci na světovém trhu nic převratného. Cenově je srovnatelný s výkonnostně stejnými, ovšem již zaběhlými, rivaly. Zákazníci si tedy raději objednají helikoptéry u firem, u nichž problémy s dodávkami nehrozí.

Článek Názor: ruské vrtulníky Kamov Ka-60 ani Ka-62 nechce kupovat vůbec nikdo, měly přitom konkurovat známým strojům Západu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nová verze Chinooku unese i JLTV

Chinook verze CH-47F začal létat v roce 2001, ale roku 2020 byl modernizován na verzi Blok II vyznačující se vyšším užitečným zatížením a lepšími výkony i za velmi vysokých teplot. Ozbrojené síly tak získaly stroj, jehož papírové zatížení je téměř 11 tun, ale v případě nutnosti se ze země odlepí i s nákladem těžším. Umožňuje mu to v podvěsu nést dokonce i obrněné vozidlo JLTV o hmotnosti 11,32 tun, které v amerických silách nahrazuje vozidlo Humvee.

CH-47F Block II Flie pic.twitter.com/WBmeQpRiRt

— jimmy. islas (@jimmy405) December 27, 2019

Vrtulník má plně digitální kokpit umožňující implementaci dalších nových digitálních technologií, jeho systémy tak pilotovi značně ulehčují působení v obtížných podmínkách – třeba za velmi prudkého větru nebo při snížené viditelnosti, což využitelnost stroje ještě více rozšiřuje. Verze F je primárně zaměřena na přepravu nákladu a transport vojáků, ale existuje i ve verzi evakuační pro raněné vojáky.

Do vrtulníku se vejde výsadek 36 vojáků

Chinook je oproti jiným snadno rozpoznatelný vrtulník, protože má tandemový rotor, resp. dvojici rotorů, z nichž je každý na opačném konci stroje, a vybavený je rovněž dvěma motory. Jeho prázdná váha je přes 11 tun, a při zatížení se CH-47F Block II vznese, i když dosahuje i s nákladem hmotnosti 24,5 tun. Vrtulník je přitom 30 metrů dlouhý, a kromě 3členné obsluhy standardně pojme výsadek 36 vojáků, případně je v něm 24 evakuačních míst pro raněné. I naložený se dokáže pohybovat rychlostí až 315 km/h a jeho dosah je 740 kilometrů.

Novu verzi vrtulníku si pořizují nejen americké ozbrojené síly, ale jako těžkou transportní helikoptéru si ji kupuje například i Německo. Výrobce údajně chystá na rok 2025 novu verzi CH-47F Block III s ještě výkonnějším motorem, možnost užitečného zatížení tak nejspíše ještě vzroste. Chinooky by přitom měly ve službě zůstat minimálně do roku 2060. A zajímavé mohou být i pro české letectvo, které bude muset v příštích letech najít náhradu za ruské Mil Mi-17, a právě Chinooky mají jako jedny z mála Západních strojů potřebné vlastnosti.

Článek Nástupnický tahoun náročných operací: těžký CH-47F Block II Chinook by mohl nahradit i v ČR užívané ruské vrtulníky Mil Mi-17 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Americké stroje se od sovětských liší

Česko se původně rozhodlo koupit jen 8 Venomů a 4 Vipery, ale Spojené státy nakonec za pomoc Ukrajině věnovaly další 2 Venomy a 6 Viperů s tím, že Češi zaplatí jenom jejich modernizaci – ta by měla zahrnovat hlavně instalaci moderního navigačního systému a elektroniky. Zda 20 nových helikoptér nahradí staré sovětské Mil Mi-24 adekvátně je obtížné říci, protože jde o stroje velmi odlišné koncepce, ale v celku je nejspíše značně předčí. Jejich nespornou výhodou ale je, že mají 85 procent společných dílů a podobné ovládání, což ulehčí logistiku a výcvik.

Mil Mi-24 je nejen bitevní, ale i transportní vrtulník, v zadní části má místo pro skupinu 8 vojáků. Zato americké Vipery jsou menší a žádný prostor pro nějaký výsadek nemají, a jejich obsluhu tvoří jenom pilot a operátor zbraní. Bell UH-1Y Venom jsou naopak spíše transportní vrtulníky, které unesou zhruba 3 tuny nákladu a mají prostor pro 10 vojáků na „zodolněných“ sedačkách. Přesto mohou být i vyzbrojeny, a to dokonce velmi zajímavými zbraněmi.

iZdroj fotografie: Námořní pěchota Spojených států amerických

V čem se budou stroje lišit, je například elektronika a podobné vybavení, jde totiž o vrtulníky zcela jiné generace. Velké rozdíly pak nejsou v rychlosti, ta je velmi podobná, přičemž přesahuje lehce přes 300 km/h. Ale například Viper má mnohem větší dosah, a to 690 kilometrů oproti 450 kilometrům u sovětského Mil Mi-24, což je nesporná výhoda. Díky vyspělé elektronice s ním jde také mnohem snáze létat za zhoršené viditelnosti, a jeho menší a užší trup je konstruován tak, aby ho nebylo snadné zasáhnout.

Viper zvládá nejmodernější americké zbraně

Rozdíl mezi bitevními stroji je ve výzbroji, i když například dělo mají oba. Sovětské vrtulníky většinou používají neřízené střely sovětského původu, případně staré a ne příliš přesné protitankové střely, kdežto Viper má k dispozici také neřízené střely, a sice Hydra 70 (které jsou účinné i jako pozemní systémy), anebo jejich naváděnou verzi APKWS. Vedle toho zvládá i americké protitankové střely AGM-114 Hellfire a nové AGM-179 JAGM s dosahem 8 km. Navíc dokáže odpalovat střely vzduch-vzduch AIM-9 Sidewinder.

To ho činí nebezpečným pro jiné vrtulníky i letadla, ale také Bell UH-1Y Venom může být vyzbrojen, i když ne tak silně jako bitevní Viper. Jednou z možností je instalace kulometů do dveří na každé straně, jednat se může například o M134 Minigun. Dále lze na vrtulník namontovat na každou stranu odpalovače neřízených střel Hydra 70, přičemž zvládají i jejich speciální laserem naváděnou verzi APKWS s dosahem 5 kilometrů a schopností ničit i slaběji obrněná vozidla.

Článek Co přinese modernizace českých vrtulníků AH-1Z Viper a UH-1Y Venom, a nakolik jsou adekvátní náhradou za sovětské Mil Mi-24 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vrtulníky útočily na pozice u Hostomelu

Hned na počátku invaze na Ukrajinu zaútočili Rusové na letiště Hostomel poblíž Kyjeva, kam poslali výsadkáře v transportních vrtulnících za podpory bojových helikoptér. Za ty nejmodernější ve výzbroji Ruské federace jsou přitom považovány právě Ka-52 Alligator zavedené v roce 2011, a mnohé se z nich se účastnily právě útoku na Hostomel. Na začátku konfliktu na Ukrajině jich Rusko mělo kolem 200, ale řada jich byla sestřelena nebo poškozena, takže jsou nyní využívány k útokům z větší dálky, přičemž jejich současný počet není znám.

Vrtulník byl navrhnutý tak, aby pokud možno vydržel silnou palbu ze země – i jeho nejcitlivější části tak mají odolat střelám ráže 12,7 milimetrů, i když zkušenosti z Ukrajiny ukazují, že třeba těžký kulomet dokáže Ka-52 Alligator vážně poškodit. K obraně přitom využívá třeba i dávkovač světlic na odlákání tepelně naváděných střel, a nechybí mu ani systém včasného varování před blížícími se střelami. I přes to se ukazuje, že to v místech se silnou protivzdušnou obranou nestačí, a pakliže je pod útokem z vícero směrů, nemusí to ustát.

iZdroj fotografie: Fedor Leukhin / Creative Commons / CC BY-SA

Záběry na videu, na nichž vrtulník útočí na ukrajinské pozice, ukazují, jak to z pohledu osádky vypadá. K zaměření zbraní dochází za pomoci průhledového displeje, na němž jsou zobrazeny všechny potřebné údaje. Vrtulník pravděpodobně opakovaně odpaluje neřízené rakety S8, jichž může nést až 80 kusů. Několikrát také použije dělo, konkrétně je vybaven kanonem Shipunov 2A42 ráže 30 milimetrů se 460 náboji. Vidět naopak není použití protitankových řízených střel 9K121 Vichr ani další výzbroje.

Vrtulníku „dodělala“ střela systému Buk

Ka-52 Alligator je vrtulník o maximální vzletové hmotnosti 11,3 tun a má dvoučlennou osádku. Běžně se pohybuje rychlostí 270 km/h, ačkoliv maximálně může létat až 315 km/h, a jeho bojový dosah je 470 kilometrů. Vrtulníky se tak mohly z Ruska nebo Běloruska dostat až do blízkosti Kyjeva relativně rychle. S čím ale útočící vojáci v době rychlého úderu nejspíše nepočítali, byla ukrajinská protiletadlová obrana; vrtulník na videu přitom nejspíše zasáhla střela z protiletadlového systému Buk, který mj. zasáhl i ruský velitelský letoun Il-22.

Během sestřelení se osádce vrtulníku nic nestalo a pilotovi se podařilo s poškozeným strojem přistát na poli. Jiná ruská helikoptéra pak měla pilota a operátora vyzvednout a přepravit na základnu. Ka-52 Alligator později natočili příslušníci ukrajinských zbrojených sil; na záběrech je zřetelné poškození vrtulníku, ale není jasné, zda bylo způsobeno již při sestřelení, nebo až později. mimo to ale vypadá velmi dobře, takže mohl být nejspíše dobře prozkoumán.

Článek Video: cestu k nouzovému přistání si někdy musí ruský Ka-52 Alligator doslova prostřílet, nad územím nepřítele to ale není snadné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Americký drak s britskými motory

Westland WS-61 Sea King jsou helikoptéry zařazené do výzbroje britského námořnictva již v roce 1969, takže je jejich konstrukce opravdu letitá. Jde vlastně o licenčně vyráběné americké stroje Sikorsky S-61 Sea King, ale s mnoha britskými úpravami nebo vlastními motory. Vrtulníky byly nebo stále jsou užívány jako námořní hlídkové stroje, stejně jako v protiponorkové roli, jako stroje vzdušné výstrahy a varování, ale i jako pátrací a záchranné.

A právě takto vybavené vrtulníky Ukrajina od Velké Británie dostala, nejsou totiž vyzbrojené. Podle osádek jednoho z nich je Ukrajinci používají například k převozu důležitých materiálů, evakuaci raněných, nebo třeba k záchraně sestřelených pilotů. Stroje hodnotí jako velmi povedené, protože jsou spolehlivé, velmi příjemné na pilotáž, a dokáží se vypořádat i s mimořádně obtížnými podmínkami. Navíc mají vysokou nosnost a ekonomický provoz.

Jeden ze strojů používaných Ukrajinou se přitom prokazatelně účastnil války o Falklandy v roce 1982. Ví se také, že tehdy na jeho palubě sloužil britský princ Andrew (dnes známý třeba pro spojení se sexuálními skandály). „Žlutomodrým“ pilotům každopádně stáří stroje nijak nevadí, podle nich je totiž i mnohá další používaná sovětská technika podobně stará, takže jsou zvyklí. Velká Británie nicméně vrtulníky renovovala a modernizovala, takže z některých starých součástek téměř nic nezůstalo.

Sea King nosily i jadernou hlubinnou pumu

Zmiňované vrtulníky mívají osádku sestávající z dvou až čtyř členů, přičemž stroje na Ukrajině létají se 4 osobami na palubě. Westland WS-61 Sea King jsou i s rotorem 22,5 metrů dlouhé a jejich prázdná hmotnost dosahuje lehce přes 5,5 tun, zatímco maximální vzletová hmotnost je pak 9 752 kg. Pohání je dvojice motorů, a to max. rychlostí 225 km/h, dostup vychází na 3,2 km, a dolet na 962 km. Některé verze bývaly vyzbrojené kulometem ve dveřích kabiny a mohly nést až 4 protiponorková torpéda nebo protilodní střely, a dokonce i jadernou hlubinnou pumu.

Velká Británie se přitom touto pomocí nezbavuje „nepotřebného harampádí“, vrtulníky Sea King totiž dodnes (a to velmi dobře) slouží v několika ozbrojených silách. Stále je například používá Německo, Egypt, Katar, Indie, Pákistán a další. V poslední zmíněné zemi je dokonce část strojů upravena k použití francouzských protilodních střel AM.39 Exocet.

Článek 40letý britský vrtulník WS-61 Sea King je stále platný i ve válce plné moderních zbraní. Ze všeho nejvíce je spolehlivý se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Transport vrtulníkem je někdy nezbytný

Využívat vrtulníky blízko bojové linie může být velmi užitečné, a někdy i nezbytné – například v momentě, kdy vojáci potřebují rychle přepravit zásoby nebo něco transportovat, třeba raněné bojovníky. Jak je to ale riskantní, mohou ukazovat záběry z videa zveřejněného ukrajinskými vojáky 108. speciální brigády. Rusové poslali k liniím u Bachmutu transportní vrtulník Mil Mi-8 známý pod označením Hip, což pro něj znamenalo nejvýše poslední minuty existence.

Vrtulníky Mil Mi-8 mají relativně starou konstrukci z dob Sovětského svazu, do výzbroje byly zavedeny již v roce 1967. Jsou známé svou spolehlivostí a robustností, takže jsou ve vylepšených verzích vyráběny dodnes. Jde o dvoumotorový stroj, jehož max. rychlost je 250 km/h s možností přepravit až 24 osob nebo 4 tuny nákladu. I proto má v zadní části speciální vrata. Existují ale i vyzbrojené verze disponující až 6 hardpointy, na něž je možné umístit neřízené rakety, protitankové řízené střely a kulomety, případně jsou stroje užívány ke speciálním úkolům.

Rusové u Bachmutu transportem zariskovali

Vrtulník zachycený na videu ukrajinskými vojáky byl podle všeho transportní, ačkoliv mohl mít na boku i odpalovač neřízených střel, ale záběry jsou nezřetelné. K transportní úloze byl nicméně i tak použit, jelikož přistál na cestě, v jejímž okolí jsou vidět granáty od dopadů granátů, a na záběrech lze spatřit, jak se zavírají jeho dveře. Již v tu chvíli o něm ukrajinští vojáci díky záběrům z dronu velmi dobře věděli a sledovali ho.

Když se vrtulník vznesl a snažil se pohybovat velmi nízko, zasáhla ho střela, evidentně z přenosného protiletadlového systému. Musel být tedy blízko fronty, takové systémy jako americký FIM-92 Stinger nebo polský PPZ Piorun mívají zřídka dosah větší než 5 kilometrů. Po zásahu šel stroj k zemi, a ač se pilot nejspíše pokoušel o autorotaci, neměla osádka šanci. Vrtulník začal okamžitě po dopadu na zem prudce hořet, a na záběrech není vidět nikdo, kdo by se z trosek dostal živý.

Článek Video: ruská helikoptéra Mil Mi-8 zasažená ukrajinskými vojáky může útok ustát, někdy ale stejně shoří i při nouzovém přistávání se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Univerzální vrtulníky mohou být i silně vyzbrojené

Víceúčelové vrtulníky jsou pro moderní armády nezbytné, neboť mohou sloužit k mnoha úkolům. Využití najdou například při transportování, ať nákladu nebo raněných, stejně jako při průzkumu i v přímých bojích. Některé země dokonce opustily koncept úzce specializovaných helikoptér a spoléhají se právě na univerzální typ s možností instalace sofistikované výzbroje. A není divu, i válka na Ukrajině ukazuje, jak mohou být bitevní vrtulníky zranitelné a nevyužitelné. Je tak pochopitelné, že se země NATO rozhodly právě takto.

Země zapojené do projektu NGRC už se plně shodly na specifikacích pro budoucí univerzální helikoptéru. Jednou je rychlost, přičemž cestovní rychlost má být minimálně 400 km/h, což je více než nabízejí současné běžně používané stroje; jedná se přitom o klíčový parametr rovněž u nových amerických vrtulníků. Dolet bez doplňování paliva má být alespoň 1 650 kilometrů, maximální vzletová hmotnost se bude pohybovat mezi 10 až 17 tunami, užitečné zatížení je pak stanoveno na 2,5 tuny.

Nových vrtulníků bude třeba alespoň tisíc

Zainteresované strany nyní chtějí jednat s výrobci vrtulníků a očekávají od nich některé návrhy a demonstrátory. Zhruba v roce 2025 by pak mělo být jasno, jaký koncept si nakonec NATO zvolí. Plán počítá s tím, že by se helikoptéry měly do výzbroje zemí dostávat někdy mezi lety 2035 až 2040. Pro výrobce je to atraktivní zakázka, protože existuje perspektiva velkého zájmu ze strany mnoha zemí NATO, ale i dalších, a to minimálně v počtu tisícovky kusů.

Například společnost Airbus odhadla, že vzhledem k požadavkům budou nové vrtulníky asi o čtvrtinu dražší než současné stroje. U evropských výrobců už přitom existují projekty, z nichž by teoreticky mohl nový vrtulník vzejít. Jednou z možností je demonstrátor Airbusu zvaný RACER s tlačnými vrtulemi na pomocných křídlech, ale musel by být větší. Vycházet je ale možné i z vrtulníku NHIndustrie NH90 od firem Airbus a Leonardo. Ostatně spojení těchto dvou velkých výrobců bude pravděpodobným dodavatelem budoucí helikoptéry NATO.

Kooperace zemí do nějakého nákladního projektu není ničím výjimečným. Třeba Francie s Německem se spojily při vývoji nového tanku MGCS, ačkoliv je doprovázen častými neshodami. Do toho společnost Rheinmetall přišla s vlastním tankem KF51 Panther, a bude to pravděpodobně on, kdo se stane evropským tankem budoucnosti. Podobná situace však panuje třeba u projektů letounu šesté generace, v němž se spojily Velká Británie, Japonsko a Itálie, ve druhém potom Francie, Německo a Španělsko.

Snad tedy při vývoji nového evropského vrtulníků nenastanou podobné neshody, kvůli nimž by nakonec celý projekt ztroskotal. Zainteresované země si jednoduše musí vyjasnit své cíle a stanovit společné priority, potažmo dojít k nějakým kompromisům, na jejichž základě bude vrtulník vyhovovat všem. Na druhou stranu je možné, že takto vznikne pouze jakýsi „základ“, který půjde dále upravovat dle potřeba a požadavků jednotlivých členů.

Článek Nový víceúčelový vrtulník NATO má vzniknout do roku 2035: zřejmé možnosti jsou dvě, priorita vysoká, ale spolupráce (ne)jistá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

U země je šance na zaměření malá

Samozřejmě nejde o nic nového, jak se vyhnout radarům vědí piloti již od druhé světové války. Nejlepší metodou je držet se co nejvíce u země, kde mají elektromagnetické pulzy velmi malou šanci se od strojů odrazit a zobrazit je tak na obrazovce radaru. Signály se totiž odráží i od země, i když moderní radary jsou dnes zkonstruovány tak, aby se s tímto handicapem vyrovnaly.

iZdroj fotografie: Rob Schleiffert / Creative Commons / CC BY-SA

Piloti ruských i ukrajinských vrtulníků proto létají těsně nad zemí a někdy to až vypadá, že doslova hladí vrcholky trávy. Teprve v místě, kde chtějí na nepřítele odpálit střely, zvednou předek nahoru, odpálí rakety na co nejdelší vzdálenost, a hned zase rychle klesají dolů až k zemi. Velmi často jim tato technika vyjde, i když i takové stroje již byly sestřeleny. Palba neřízenými raketami navíc nebývá příliš přesná.

Transportní vrtulník s možností výzbroje

Na sociálních sítích lze najít několik videí, kde podobnou taktiku používají ukrajinští piloti se stroji Mil Mi-8, případně Mi-17, což jsou velmi příbuzné stroje lišící se jen v některých detailech. Jde sice primárně o transportní vrtulníky vyvinuté na začátku 60. let v Sovětském svazu, přičemž Mi-17 pochází z poloviny 70. let, ale mohou být i vyzbrojené. Až na 6 závěsných bodech mívají umístěny odpalovače neřízených raket, nejčastěji S-8, ale i letecký kanon nebo řízené protitankové střely Ataka.

Vrtulníky Mi-8 jsou velké stroje, jejich délka je 18,4 metru a prázdná hmotnost 7,1 tuny. Mají tříčlennou posádku. V klasické transportní verzi se na jejich palubu vejde 24 cestujících, případně 4 tuny nákladu nebo 12 nosítek a zdravotník. Jsou schopné dosahovat rychlosti až 250 kilometrů v hodině, na plnou nádrž uletí vzdálenost až 960 kilometrů a vystoupají do výšky 5 kilometrů.

Vrtulníky Mul Mi-8 a Mil Mi-17 má ve výbavě Ukrajina i Rusko a obě země je také dodnes vyrábí. Stroje Mi-17 vyrobené v Rusku a určené původně pro Afghánistán darovaly Ukrajině i Spojené státy. Používány jsou v mnoha rolích, ale asi nejznámější akcí vrtulníků Mi-8 bylo zásobování obránců obklíčených v mariupolském Azovstalu. I při těchto misích létali piloti těsně nad zemí, vyhrát boj to ale nepomohlo. Ukrajinci nakonec několik strojů ztratili, načež museli lety přerušit a obránci dostali rozkaz se vzdát.

Článek Video: ukrajinské i ruské vrtulníky doslova drhnou podvozkem o zem, když se vyhýbají radarům. A nutno říci, že velmi účinně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Moderní střely s 60 let starou elektronikou

Analýza ruských zbraní přinesla mnoho překvapení, protože kromě moderních elektronických součástek jsou v nich používány i velmi staré díly. Příkladem může být přesně naváděná střela Kh-101 s doletem přes 5 tisíc kilometrů odpalovaná ze strategických bombardérů (předně jde o Tu-95 nebo Tu-160) k ničení ukrajinských cílů, zejména pak energetické infrastruktury. Střely vyrobené v letech 1999 až 2013 v sobě přitom mají některou elektroniku pocházející z 60. let 20. století.

Rusku může taková konstrukce pomoci vyrovnat se s embargem na dovoz technologií, především pak čipů. Ačkoli některé části zbraní samozřejmě nemohou být funkční bez moderních součástek, může být příkladem samotné přesné navádění střel. Výzkumy totiž ukázaly, že se v nich Rusko snažilo využívat součástky určené pro civilní použití, například čipy z domácí elektroniky, jež bylo možné upravit pro zbraňové systémy. Embargo se na ně totiž nemusí vztahovat nebo je možné je snadno sehnat.

iZdroj fotografie: Uživatel Xchgall / Creative Commons / CC0

Navigace hned v několika střelách

Příkladem opravdu nutné západní technologie může být satelitní navigace SN-99 určená hned pro několik druhů střel. Odborníci ji našli nejen ve výše zmíněných střelách Kh-101, ale i raketách 3M14 Kalibr odpalovaných z ponorek nebo hladinových plavidel. Používány jsou ale také v naváděných střelách do salvového raketometu Smerč nebo v Kh-59 s dostřelem 300 kilometrů. Bez této nebo podobné navigace by ruské střely jednoduše nedokázaly zasahovat své cíle přesně.

Další západní technologie byly použity v moderních bitevních vrtulnících Ka-52 nebo některých dronech. V současné době je díky analýzám odhaleno kolem 150 západních firem, jejichž technologie jsou v ruských zbraních používány. Podobná zjištění jsou důležitá, aby pomohla ohlídat, že se Rusko k dílům již nebude moci dostat. Tedy alespoň ne napřímo, jinak je ale může stále nakupovat přes třetí země a zákaz tak obcházet.

Článek Jak moc je ruský vojenský průmysl závislý na Západu? Analýzy odhalily součástky NATO, bez nichž by federace pohořela se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

F-35 rozhodně nepatří k levným strojům

Nejvíce pozornosti se samozřejmě soustředilo na bojové letouny. Tím nejdražším je dnes stíhací letoun F-22 Raptor. Úřad hodinu jeho letu vyčíslil na 1,97 milionu korun. Což není překvapující, letoun je svým drahým provozem znám, a i přes svůj věk je stále považován za nejvýkonnější stíhací letoun na světě. Druhým nejdražším bojovým letadlem je, z hlediska nákladů na provoz, F-35 s cenou 970 tisíc korun za letovou hodinu. Pro českou armádu je to důležitý údaj, protože jde o letadlo páté generace, které chce tuzemské letectvo získat.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Konkrétně má zálusk na 24 kusů, neboť právě tento počet zajistí, aby bylo vojenské letectvo plnohodnotné a vyzbrojené těmi nejlepšími letouny, jaké dnešní trh nabízí. Státní kasu to ovšem bude stát více než u ostatních možných alternativ, protože například hodina letu letounu čtvrté generace F-16 je „jen“ 391 tisíc korun, zatímco a F/A-18 Super Hornet 702 tisíc korun. I přes nesporné kvality těchto strojů se udává, že F-35 je lepší a v simulovaných soubojích ostatní běžně poráží. Bohužel letouny Gripen nemá USA k dispozici, a tak ani nebyly úřadem posuzovány, aby bylo známo věrohodné srovnání.

Vrtulník Viper je mnohem dražší než Apache

Poněkud překvapivou zprávou je, že velmi drahou letovou hodinu mají bitevní vrtulníky AH-1Z Viper. České letectvo na ně přitom bude přezbrojovat, některé nakoupí, další jako vyřazené americkou námořní pěchotou dostává darem z USA jako kompenzaci za pomoc Ukrajině. Ty darované si ovšem musí opravit a repasovat, včetně doplnění nejmodernějšího vybavení, sama česká armáda. Zvláštní je, že cena hodiny letu se u AH-1Z podle GAO vyšplhala na 477 tisíc korun.

Není zcela jasné, proč zrovna vrtulník, jehož původní konstrukce sahá až do vietnamské války, má být zrovna tím nejdražším bitevním vrtulníkem co se týká provozu, ale údaje GAO jsou v tomto směru jednoznačné. Například známé bitevní vrtulníky AH-64 Apache létají za zhruba čtvrtinu, konkrétně za 119,5 tisíce korun na hodinu.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Ovšem zveřejněné údaje mohou přinést i některá překvapení. Na letovou hodinu se stal nejdražším strojem E-4B. Jde o předělaný Boeing B-747-200 sloužící jako strategické velitelské a řídící vojenské letadlo v případě velkého konfliktu, včetně jaderného (podobně jako Boeing E-3A Sentry AWACS, který se vznáší nad Ukrajinou). Není to ale až takové překvapení, když si uvědomíme, čím vším, jakou elektronikou, spojovacími systémy, radary atd. je tento vojenský „jumbojet“ vybaven, a jak velkou má posádku speciálně vycvičených (a tím pochopitelně velmi drahých) odborníků.

Hodina letu plně vybaveného, plně obsazeného a plně funkčního letounu E4B tak stojí 8,6 milionu korun. Například náklady u stealth bombardéru B-2 Spirit vychází na 3,48 milionu korun a u B-52 zhruba 2 miliony korun. Metodika GAO údajně počítá a kalkuluje s „rozpuštěnými“ náklady na vývoj, zavádění techniky, zajištění pozemního zabezpečení a opravárenských kapacit, výcvik posádek, výcvik techniků obsluhy na zemi, náklady na zásoby výzbroje, atd.

A počítá také s opravami a preventivními prohlídkami podle nalétaných hodin. Kupodivu však nekalkuluje možnost poškození letadel v provozu nebo v boji, přitom tyto náklady mohou při intenzivním používání předmětné letecké techniky běžné provozní náklady i znásobit. Příklad známe z historie s letadly F-104G ve výzbroji NATO v Evropě, nebo – odbočíme-li – z obnovy největšího letounu světa Mrija, který vychází na několik miliard.

Článek Kolik platí česká armáda za provoz stíhaček a vrtulníků? Zbytečně moc, ukazuje analýza. A to chce ještě více drahých strojů z USA se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Během letu byl vrtulník kontrolován přes tablet

Jestliže na obloze operují drony, je jasné, že není daleko doba, kdy by bez pilota mohly létat i jiné stroje. Novou možnost předvádí právě systém Matrix, který umí samostatně řídit vrtulníky UH-60, jeho testy proběhly na podzim 2022 v Arizoně. Mise vždy začala tak, že ji nejprve provedl stroj pilotovaný člověkem. Poté z vrtulníku vystoupili a Matrix musel úkol zopakovat. Byl pouze kontrolovaný a úkolovaný operátorem s tabletem.

Prvním úkolem byla doprava zásob krve do vzdálenosti 128 kilometrů. Během letu musel vrtulník letět nad údolím ve výšce pouhých 60 metrů a přistát. V druhém případě pak nesl náklad o hmotnosti 1 200 kilogramů na šest metrů dlouhém laně. Musel ho bezpečně položit na zem a přistát. Následně do něj vojáci naložili figurínu představující zraněného a během letu zpět na základnu ji monitoroval lékařský tým. Podle všeho zvládl systém oba úkoly na jedničku.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Vrtulník UH-60 slouží v mnoha zemích

Vrtulníky UH-60 létají již od roku 1979 a bylo jich vyrobeno přes 4 tisíce. Kromě Spojených států jsou ve výzbroji řady dalších zemích, například Slovenska. Jeden UH-60 dokonce pomáhal hasit požáry v Hřensku v létě 2022. Jedná se o transportní vrtulník a nosností 1 450 kilogramů. Kromě posádky a dvou střelců se dovnitř vejde 11 cestujících nebo 6 zraněných na nosítkách. Vrtulník může být vyzbrojen kulomety, různými raketami včetně protitankových Hellfire. Tehdy je používán v bitevní roli.

Pokud by se podařilo vyladit autonomní systém, mohlo by to možnosti strojů významně rozšířit, třeba že by armády nepotřebovaly tolik špičkově vycvičených pilotů. Alespoň prozatím by však Matrix pravděpodobně nezvládal bojové mise, kde je třeba extrémně manévrovat a rozhodovat se podle situace na bojišti. Ale znamenal by úsporu času pilotů při méně náročných úkolech jako je standardní zásobování, převoz nákladů a osob, případně evakuace raněných.

Článek Matrix se stal realitou: autonomní vojenský vrtulník Black Hawk létá bez pilota. Všechny mise zvládl na 1 a může být budoucností se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bez francouzské kamery tanky oslepnou

Ukazuje se to například u ruských tanků. Modernizovaná verze tanku T-72 označovaná jako T-72B3 patří k velmi účinným systémům. Ruští technici ji vybavili novým zaměřovacím systémem Sosna-U, což mu umožňuje účinně střílet za každého počasí i při zhoršené viditelnosti. Ale jenom díky termovizní kameře Catherine-FC od francouzské společnosti Thales s rozlišením 758×576 pixelů. Rusko přitom není schopno podobné kamery vyrobit. Jeho pokus nazývaný Agawa poskytoval obraz nevalné kvality.

Kolují však pověry, že mají být k dispozici ruské kamery lepších parametrů; jenže ty zatím nikdo v tancích neviděl. Francouzské jsou používány i v nejnovějších verzích T-90. Jiným příkladem z úplně jiné oblasti mohou pak být moderní korvety Bujan-M. Ty jsou schopny odpalovat řízené střely Kalibr, ovšem k jejich pohonu slouží motory postavené na technologii německé společnosti Deutz AG. I když to firma popírá. Oficiálně tak lodě pohánějí čínské agregáty od Henan Diesel Engine Industry. Ale nejspíše jde o nelicencovanou kopii německého motoru TBD620.

Letecké palivo ze západních surovin

Vyšetřování západních investigativních novinářů odhalilo i možnou spolupráci při výrobě paliva pro ruské bombardéry Su-24 a Su-34. Firma vlastněná BASF má do Ruska dodávat plynový kondenzát sloužící k výrobě leteckého paliva. Podobně mají ruské společnosti spolupracovat i s francouzským Totalem. Západní firmy se brání, že mohou být některé produkty určeny pro civilní trh, ale Rusové je nakonec využijí ve vojenské oblasti.

iZdroj fotografie: Alex Beltyukov / Creative Commons / CC BY-SA

To může být příklad mnohých čipů tvořících srdce třeba ruských naváděných raket Ch-101 odpalovaných na ukrajinská města. A také jsou součástí vrtulníku Ka-52. Často se jedná o čipy i ze spotřební elektroniky. Jiným příkladem jsou Rusku dodané Íránské drony Mohajer-6. Pohání je rakouský motor Rotax 912 a zajímavé je, že jsou právě agregáty oblíbeným cílem zlodějů po celé Evropě. Proč a kde asi končí se lze pouze dohadovat. Stejně jako elektronikou nadité přístroje na měření rychlosti u švédských silnic. Začaly ztrácet hned po spuštění embarga na Rusko.

Článek Bez Západu by Rusko bylo bez moderních zbraní, samo je totiž vyrobit neumí. Užívá techniku Francie, Německa i dalších zemí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Americký letecký konstruktér

První letoun zkonstruoval roku 1909 po návratu z Francie, odkud si přivezl motor Anzani. O tři roky později zvítězil jeho typ S-6 na exhibici ruské armády v Moskvě. Po jmenování hlavním konstruktérem Rusko-Baltského vagonového závodu RBVZ v Petrohradě zkonstruoval několik unikátních čtyřmotorových letounů Russkij vitjaz, Grand a Ilja Muromec. Poslední z nich byl vyroben v sérii 22 kusů.

Velkoletouny tvořily základ letecké jednotky známé jako Eskadra vzdušných korábů, kterou Rusko předstihlo zbytek světa. Doprovod těchto bombardérů tvořily dvoumístné eskortní stíhače RBVZ S-16 vyvinuté rovněž Sikorským. Po roce 1917 byla výroba obnovena. Rozpad ruské monarchie vedl mnohé Rusy k emigraci. Igor Ivanovič vystoupil v březnu 1919 z lodi v New Yorku a zahájil nejslavnější etapu svého života s poangličtěným jménem Sikorsky.

iZdroj fotografie: Public Domain

Ke vzniku letecké společnosti nesoucí jeho jméno se vztahují různé údaje. Podle části z nich založil roku 1923 s bývalými důstojníky ruské armády společnost Sikorsky Aero Engineering Company. Šekem na 5 000 USD přispěl také slavný skladatel ruského původu Sergej Rachmaninov. Podle jiných informačních zdrojů založil Sikorsky roku 1925 společnost Sikorsky Manufacturing Company v Rooseveltu.

Nadějný cizinec využil svoji dosavadní praxi a zaměřil se na složitou konstrukci velkých letounů. Přestože první prototyp havaroval, následující S-29 již znamenal úspěch. Dopravní letoun pro 14 cestujících byl použitelný rovněž jako bombardér. Roku 1928 získal Sikorsky státní občanství USA. Krátce poté se jeho společnost stala součástí americké společnosti United Aircraft and Transport, která stavěla mohutné létající čluny S-42 sloužící k transatlantickým letům.

Budoucnost má vrtulníky

Již ve druhé polovině třicátých let se Sikorsky již plně věnoval vrtulníkům, tehdejší novince v oboru letectví. Patrně by se slušelo použít slovo opět, protože první vrtulník navrhl již roku 1909. Dokladem je perokresba v časopise Kijevskaja iskra. V rámci spolupráce se společností Vought zkonstruoval Sikorsky vrtulník VS-300. Jednalo se o první létající stroj s cyklickým řízením rotorových listů, tedy první opravdu funkční a technologicky perspektivní vrtulník. Poprvé odstartoval 14. září 1939.

Z jeho konstrukčního řešení vychází většina vrtulníků až do současnosti. Zpočátku řídil prototyp jeho tvůrce. Díky tomu se stal pravděpodobně prvním zkušebním pilotem letadel s rotující nosnou plochou v historii a také prvním držitelem pilotního osvědčení pro vrtulníky v USA. Již v době zkoušek VS-300 byl odstartován vývoj dvoumístné sériové užitkové verze, nesoucí označení V-316. Jeho výroba byla zahájena roku 1942 s označením R-4 nebo HNS-1. Od počátku o něj projevily zájem ozbrojené síly.

iZdroj fotografie: Public Domain

První kusy obdržela US Coast Guard. Tam se vrtulník poprvé proslavil v záchranářské roli. Kapitán Ericson v něm 3. ledna 1944 dopravil krevní konzervy pro raněné z torpédoborce USS Turner zničeného explozí munice. Jako uživatelé následovaly US Army Air Forces (tehdejší označení USAF), US Navy, RAF a Royal Navy. V posledním období druhé světové války byl R-4 používán od dubna 1944 při záchranných operacích v Barmě a na lodích US Navy. Prakticky se jednalo o historicky první letecké, zdravotnické a evakuační mise typu MEDEVAC.

Následoval typ R-5, u nějž byly odstraněny problémy odhalené praxí s R-4. I tento vrtulník se dostal do výzbroje ještě před koncem války a následně sloužil v letectvech devíti států. V Británii nesl bojové jméno Dragonfly. Jeho nasazení za války v Koreji (1950 až 1953) bylo jedním z podkladů slavného seriálu M.A.S.H. Touha po velkých letadlech neopustila nadšeného konstruktéra ani ve vrtulníkové branži. Výsledkem jeho tvůrčího entuziasmu byl atypický těžký transportní typ S-56, známý pod vojenským označením CH-37 a bojovým jménem Mojave.

První prototyp S-56 odstartoval roku 1953 a měl nosnost odpovídající přibližně transportnímu letounu C-47 Skytrain okolo čtyř tun! Vrtulník měl sice jeden rotor, avšak pohon zajišťovaly dva zážehové motory. Z důvodu zachování objemu trupového nákladového prostoru byly pohonné jednotky umístěny do gondol na pylony po straně horní části trupu. K bojovému nasazení došlo především za války ve Vietnamu (1959–1972).

Od pístových k turbovrtulovým motorům

Ve Vietnamu se objevil další vrtulník s velkým S. Jednalo se o S-64 s armádním označením CH-54 Tarhe. Přesnější je však jméno používané civilními leteckými společnostmi, a to Nebeský jeřáb (Skycrane). Atypické řešení sloužilo k optimalizaci požadavků na transport nákladů do hmotnosti 21 t. Tento vrtulník mohl přepravovat na podvěsu pod trupem i lehký tank M551 Sheridan. Sloužil rovněž jako bombardér svrhující několikatunové pumy s prostorovou explozí.

Velká nosnost byla dána použitím technologické novinky, dvojice turbovrtulových motorů. Prvním masově vyráběným sériovým vrtulníkem Sikorského konstrukční školy se stal S-58, používaný ozbrojenými složkami 30 států. Poprvé vzlétl roku 1954 s vojenským označením H-34. V rámci US Army nesl bojové jméno Choctaw, US Navy ho pojmenovala Seahorse a francouzské námořnictvo Pirate. Existovalo rovněž několik komerčních verzí. Licenční výroba probíhala v Británii.

Dalším světoznámým a masově vyráběným typem se stal protiponorkový S-61 s námořním označením SH-3 a bojovým jménem Sea King. Tento vrtulník, který poprvé vzlétl roku 1959, rovněž sloužil, případně ještě slouží v námořnictvech celkem 23 států. Licenční výroba probíhala v Británii. Je znám také jako Jolly Green Giant a Pelican. Nejznámější a aktuálně nejrozšířenější je UH-60 Black Hawk, používaný rovněž v exportní verzi S-70.

iZdroj fotografie: Public Domain

Převzal jméno nerealizovaného projektu S-67. Více než 2 600 kusů slouží v několika verzích v ozbrojených silách 22 států i pod dalšími bojovými jmény například Pawe Hawk, Knighthawk, Jayhawk, Seahawk. V řadě z nich nahradil typ UH-1. Výroba stále probíhá. Civilní společnosti používají transportní typ S-92. Roku 2015 se společnost stala součástí konsorcia Lockheed Martin. Nejnovějším perspektivním vrtulníkem je SB-1 Defiant.

Článek Letecký génius z Kyjeva Igor Ivanovič Sikorskij, konstruktér slavných vrtulníků a letadel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Neřízená střela na použití v salvě

Hydra 70 je běžná neřízená raketa, kterou západní vrtulníky i bojová letadla používají k útokům na pozemní cíle. Standardní střela i s hlavicí a motorem váží kolem 20 kilogramů, má zhruba 6 kilogramů těžkou explozivní hlavici. I když existuje více verzí. Efektivní dostřel činí kolem 8 kilometrů. Bitevní helikoptéry Viper je odpalují většinou v salvě z 19ranného raketometu. Jsou velmi účinné proti živé síle a používají se plošně.

Ovšem proti obrněnému cíli je situace jiná. Prvním problémem je ho zasáhnout, druhým potom proniknout jeho pancířem. S přesností si nakonec poradila BAE, jež na rakety vyvinula konverzní naváděcí sadu APKWS. Ta z ní udělá střelu s laserovým naváděním omezenou jen doletem motoru Hydra 70. Naváděcí sada, která stojí kolem 20 tisíc dolarů (480 tisíc korun), se umístí mezi motor a střed střely, a tak z ní učiní střelu přesně naváděnou. To umožňuje přesně zasáhnout cíl jedinou ranou a eliminovat vedlejší škody.

Ale takováto úprava by samozřejmě nezajistila zničení obrněné techniky, na to běžná explozivní hlavice nestačí. General Dynamics však na střely vyvinul nové protipancéřové hlavice HEAT/APAM. Ty se samozřejmě nemohou silou rovnat hlavicím na klasických protitankových raketách, protože jsou omezeny hmotností. Přesto je hlavice dostatečně účinná, aby si poradila s obrněnými vozidly a transportéry. To je výhoda, protože na ně tak vrtulníky najednou nemusí odpalovat Hellfire, jejichž cena je 150 tisíc dolarů (3,6 milionu korun).

iZdroj fotografie: Uživatel Vslv / Creative Commons / CC BY-SA

Obrněný automobil neodolal

V roce 2022 byla kombinace nové hlavice a laserového navádění otestována na obrněném vozidle Timberwolf. To je obrněné vozidlo postavené na základě MRAP Cougar. Má standardní ochranu podobného typu vozidel, mělo by odolat projektilům z těžkého kulometu i výbuchu min a nástražných náloží. Test prokázal, že upravené střely Hydra 70 nemají se zničením takovéhoto cíle problém.

České vrtulníkové letectvo by mělo být v blízké době vybaveno celkem 20 stroji, které by mohly tyto střely využívat. Koupí nebo zdarma od USA dostane 10 bitevních vrtulníků AH-1Z Viper, jež tyto střely běžně používají. Dva raketomety se střelami vybavenými APKWS jdou však umístit i na transportní UH-1Y Venom, kterých má mít Česká republika též desítku. Vzhledem k relativně nízké ceně střel se tím bojová hodnota strojů mnohonásobně zvětší.

Článek Střely Hydra 70 s naváděním a novou hlavicí. Levná možnost pro budoucí české vrtulníky na ničení obrněné techniky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Starší verzi montovali Britové

Od roku 2004 Velká Británie používá vrtulníky Apache, konkrétně verzi AH-64D. Lépe řečeno licenčně vyráběnou verzi této helikoptéry. Většina z 67 strojů byla postavena britskou Westland Helicopters z dílů dodaných USA, ale byla osazena motory Rolls-Royce Turbomeca RTM322. Měly například i skládací listy rotoru, což umožnilo operovat z lodí, a další vybavení. V ostrovním království je stroj označován jako Apache AH Mk1.

Jde o velmi kvalitní stroje, jež byly nasazeny třeba v Afghánistánu. Avšak americký Boeing přišel postupně s vylepšenými verzemi stroje, které mají mnohem lepší schopnosti. Velká Británie se proto rozhodla, že nechá 50 ze svých vrtulníků modernizovat na standard verze AH-64E. První kontrakt byl podepsán v roce 2017. Podle pilotů, kteří je mohli nyní naostro otestovat, je to jako přechod z Nokie 3310 na iPhone 14.

Drak letounu zůstává stejný. Jde tedy o 17,7 metru dlouhý stroj o hmotnosti necelých 5,2 tuny. Zůstat by měla i výzbroj, která je tvořena kanonem M230 Chain Gun ráže 30 milimetrů se zásobou 1 200 granátů. Vrtulník pak může nést protitankové rakety Hellfire či rakety CRV7 a další zbraně. Posádka vrtulníku je dvoučlenná. Jeho maximální rychlost je 293 kilometrů v hodině a bojový dosah 537 kilometrů.

iZdroj fotografie: Peter Davies / Creative Commons / OGL

Nový radar a vylepšené datalinky

Verze E má však řadu vylepšení. Disponuje novými kompozitními listy rotoru, které zvyšují cestovní rychlost, stoupavost i možnost zatížení stroje, je zde i nový motor. Posádka má k dispozici nový a výkonnější radar, možnost ovládat drony, nebo jsou vylepšeny schopnosti letu helikoptéry podle přístrojů. Stroje jsou vybaveny datovým spojem Link16, jenž umožňuje úplný přenos dat od spřátelených jednotek či směrem k nim. Větší odolnost mají u nádrže vrtulníku a je zde celá řada dalších inovací.

Britští piloti tvrdí, že nové stroje umožňují skvělou součinnost mezi leteckými, námořními i pozemními týmy. Kromě toho na svých nových helikoptérách začali spolu s techniky a údržbáři trénovat rychlé tankování a doplňování munice. Podle nich se to podobá práci týmů ve Formuli 1. Cílem je zvládnout v co nejkratší době stroj, který se vrátil na základnu, připravit znovu k misi. Nejspíše za situace, kdy pilot ani nevypne motor vrtulníku.

Článek Nová verze bitevních vrtulníků Apache pro britskou armádu. Piloti hovoří o výměně Nokie 3310 za iPhone 14 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nové bitevní vrtulníky vznikají i nadále, například v Indii LCH

Přesto se i dnes kategorie bitevních vrtulníků rozrůstá o nové typy. Jeden z posledních dvou je vrtulník indické provenience, typu HAL LCH, který byl v letošním roce konečně po 12 letech zkoušek zařazen do výzbroje indického letectva. Na základně Jodhpur za přítomnosti ministra obrany Indie Rajnatha Singha proběhl malý ceremoniál, při němž byly první čtyři bitevní vrtulníky zařazeny do výzbroje indického letectva.

To objednalo celkem 65 kusů. Indická armáda objednala dalších až 114 exemplářů. Velmi specifickou vlastností nového indického bitevního vrtulníku je schopnost odstartovat s plnou bojovou zátěží (max. startovní hmotnost 5 800 kg) i ve výšce 5 000 metrů nad mořem. LCH je konstruován jako lehký bitevní vrtulník určený jak pro boj s obrněnými cíli, tak pro útoky na nechráněnou živou sílu protivníka. Je také schopen sloužit i jako průzkumný a hlídkový stroj.

iZdroj fotografie: Uživatel Anand t83 / Creative Commons / CC BY-SA

Základem výzbroje nově zavedeného indického bitevního vrtulníku je francouzský kanón Nexer M621 ráže 20 mm umístěný pod přídí v otočné věžičce, který piloti ovládají pomocí přilbových zaměřovačů. Další výzbroj nese LCH na čtyřech závěsnících pod pomocnými křídly. Jde o různé kombinace řízených a neřízených raket a střel, například protiletecké Mistral 2 nebo protitankové Helina, řízené i neřízené bomby a také granátomety i kulometná a kanónová pouzdra.

Senzorové a zaměřovací systémy vznikaly ve spolupráci s izraelskými firmami. Digitální kokpit zahrnuje i nejnovější přilbové zaměřovače a také systémy pro elektronický boj a průzkum, rovněž nechybí systémy pro ochranu vrtulníku a varovné senzory informující o druhu a směru nepřátelského útoku. Vrtulník pohání dva francouzské motory Turboméca Šakti o výkonu 895 kW každý. S nimi dosahuje kromě vynikajícího dostupu 6 500 m nad mořem maximální rychlosti 265 km/h a doletu 550 km.

Nový italský vrtulník AW249

Dalším novým bitevním vrtulníkem, tentokrát na italském nebi, je vrtulník firmy Leonardo s typovým označením AW249. Ten byl pro změnu objednán italskou vládou v lednu 2017 jako náhrada starších bitevníků Agusta A 129 Mangusta. Prototyp nového stroje poprvé vzlétl letos, 12. srpna 2022. Vývoj stál italský stát údajně 485 milionů eur (přes 12 miliard korun). Zatím má být vyrobeno 48 sériových exemplářů pro italské vojenské letectvo. Stroj byl zpočátku vyvíjen ve spolupráci s polskou a tureckou stranou.

Turci však nakonec vyvinuli svoji pokročilou verzi Mangusty, kterou označili T 929 Atak a kterou nakonec zavádějí do své výzbroje sami. Zato Poláci díky tomu, že jejich továrna PZL-Swidnik je dceřinou firmou společnosti Leonardo, se do programu zapojili nakonec i smluvně v roce 2018. Leonardo Helicopters AW249 je moderní útočný vrtulník. Má být výrazně odolnější a bojově účinnější než Mangusta. V konstrukci jsou integrovány nejnovější dostupné systémy digitální komunikace a systémy detekce bitevního pole.

Kromě jiných schopností bude nový vrtulník schopen na dálku ovládat bezpilotní letadla (UAV) a jeho ergonomie a technické vybavení jsou zaměřeny na výrazné snížení pracovní zátěže pilotů nesouvisející přímo s plněním úkolů bojové mise. AW249 má mít otevřenou architekturu usnadňující integraci systémů od různých dodavatelů palubní avioniky podle požadavků zákazníků. AW249 má být vybaven elektrooptickými komplety senzorů a dalšími systémy obrany, jako je DIRCM ELT\577 QUIRIS a radarový varovný přijímač ELT\162.

Konstruktéři se snaží dosáhnout výrazného zmenšení reálného radarového průřezu a značného potlačení infrastopy. Italské ministerstvo obrany požadovalo jako hlavní výzbroj rotační kanón OTO Melara TM197B ráže 20 mm instalovaný v otočné věžičce pod přídí stroje, zaměřovací systém Rafael Advanced Defense Systems Toplite a integraci střel Rafael Spike z původních bitevníků A129. Vrtulník bude vybaven šesti závěsníky pod bočními křídly, které mohou nést kombinaci střel vzduch-země nebo vzduch-vzduch, neřízených/řízených raket nebo externích palivových nádrží.

Motory General Electric CT7-8E6 o výkonu 1 900 kW (2 500 k) každý umožní novému vrtulníku maximální rychlost 259 km/h, dostup 6 100 m nad mořem a maximální vzletovou hmotnost až 8 000 kg. Zdá se, že nové bitevní vrtulníky ze světového nebe jen tak nezmizí. Jako každý zbraňový systém budou ale samozřejmě závislé nejen na své konstrukci a odolnosti, ale také na míře vycvičenosti své posádky. Koneckonců, to je hlavní poselství výsledků bojů na Ukrajině.

Článek Nové bitevní vrtulníky na světovém nebi, Indie a Itálie uvádějí na trh velmi zajímavé stroje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

6 letounů a 5 vrtulníků

Boje probíhají od roku 2021, kdy armáda svrhla zvolenou vládu a čelila mnoha demonstracím, které byly krutě potlačovány. I přes tyto excesy Rusko patří k těm, kdo vojenské juntě dodávají zbraně. Ta naopak neodsoudila invazi na Ukrajinu. Podle dostupných informací země z Ruska objednala 6 víceúčelových stíhacích letounů a 5 vrtulníků. Většina zbraní, jak dokládají i některé satelitní snímky, by již měla být v rukách místní armády.

Jsou v boji jistě vítanými posilami. Su-30SME je exportní verze Su-30SM, která má jen sníženou kvalitu některých systémů oproti verzi dodávanému ruskému letectvu. Jde o dvoumístný víceúčelová stíhací letoun generace 4+, který je vybaven výkonným radarem a je označován za supermanévrovatelný. Poháněn je dvěma motory, které mu jsou schopny udělit rychlost až Mach 2. Jeho dosah je 3 tisíce kilometrů.

Letoun je vyzbrojen leteckým kanonem ráže 30 milimetrů se zásobou 150 nábojů. Dokáže unést až 8 tun výzbroje, kterou lze uchytit na 12 bodů pod trupem a křídly. Je samozřejmě chopen nést celou škálu ruských střel vzduch-vzduch. Pro Maynmar je v boji s rebely mnohem vítanější schopnost nést i velký náklad bomb od obyčejných až po ty přesně naváděné. Také může být vyzbrojen raketami vzduch-zem.

iZdroj fotografie: Dmitry Ryazanov / Creative Commons / CC BY-SA

Velký výsadek a silná výzbroj

Vrtulník Ka-29TB je vyvinutý z vrtulníku Ka-27. Je používán především pro podporu námořních vyloďovacích operací, ale lze jej používat i na pevnině. Jeho výhodou je, že jde o mohutný transportní vrtulník, který může být i silně vyzbrojen. Kromě tříčlenné posádky uveze i 16 cestujících nebo několikatunový náklad. Vrtulník se pohybuje maximální rychlostí 250 kilometrů v hodině a jeho dolet při dvoutunovém zatížení činí 450 kilometrů.

Vrtulník může mít ve dveřích umístěný lehký kulomet. Je ale vybaven čtyřmi závěsnými body na dvou postranních pylonech. Na ně se dají umístit například různé typy neřízených raket, pouzdro s dělem ráže 23 milimetrů, každé se 150 náboji. Případně zde může být až osm protitankových řízených střel. Vrtulník je velmi odolný zvláště proti palbě lehkých pěchotních zbraní, jeho nejdůležitější části jsou pancéřované.

Článek Rusko dodalo vojenské juntě nové stíhací letouny Su-30 a vrtulníky. Jsou používány na útoky proti opozici se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vrtulníků byly sestřeleny stovky

Nejlepším příkladem toho je případ vrtulníku Mi-8MT, jenž sloužil žoldácké Vagnerově armádě bojující na straně Ruska na Ukrajině. Incident z konce října, který se podařilo zachytit, ukazuje, že pilot vrtulníku letí poklidně, téměř jako na přehlídce. Najednou se ze strany přiřítí protiletadlová střela a stroj jde okamžitě k zemi. Podobných sestřelů muselo být v bojích zaznamenáno více, jenom Ukrajina hlásí kolem 250 sestřelených ruských vrtulníků, ale i ona sama některé ztratila.

Pokud se pilot s vrtulníkem přiblížil bitevní linii, není ani čemu se divit, co následovalo. Ukrajinští vojáci jsou vyzbrojeni doslova tisícovkami přenosných z ramene odpalovaných protiletadlových raket. Mají například americké FIM-92 Stinger, polské Piorun nebo sovětské Strela 3 či ruské Igla. Rusové zase mají především Igly. Tyto zbraně dokážou zasahovat cíle zhruba do vzdálenosti 5 kilometrů. Jsou infračerveně naváděné, tedy zaměří se na teplo vycházející z výfuků stroje.

Natočené záběry jsou až neuvěřitelné, protože piloti velmi dobře vědí, že jim jde doslova o život. Proto se většina z nich naučila se k frontě, pokud možno, nepřibližovat. Zvláště s transportními vrtulníky, jakými jsou Mi-8. Některé jejich verze bývají i vyzbrojené, ale toto nejspíše nebude ten případ. Pokud již vrtulníky do bojové zóny musí, používají taktiku letu v extrémně malé výšce, aby nebyly vidět, případně aby je vojáci měli v zorném poli jen krátký okamžik a neměli čas na zamíření.

Rakety dokážou odlákat fléry

Útočné stroje těstě před vystřelením své munice, nejčastěji neřízených raket, vystoupají trochu nahoru a odpálí je s přídí mírně zvednutou, aby měly co nejdelší dolet a stroj se co nejméně přibližoval k oblasti, kde se nachází nepřátelé. Pak okamžitě klesají k zemi, aby se kryly. Zároveň ve velký počtech odpalují fléry. To jsou světlice většinou na bázi hořčíku, který hoří vysokou teplotou. Jejich cílem je zmást tepelné navádění protiletadlových střel. Ty jsou naopak konstruované tak, aby se, pokud možno, splést nenechaly.

Mi-8 se sice vyrábí již od roku 1968, ale má mnoho modernizovaných verzí. Stroje používané k vojenským účelům většinou odpalovače světlic mají nainstalované. Stroj, který má na délku 18 metrů a do jeho vnitřku se vejde až 24 cestujících, uniknout jinak nemůže. Jeho maximální rychlost je 250 kilometrů v hodině. Naopak z ramene odpalované střely běžně dosahují rychlostí kolem Mach 2.

Článek Video: Let vrtulníkem poblíž bojové linie je téměř sebevražda. Vojáci s komplety MANPADS ho snadno sundají, právě to poznali Vagnerovci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nasazení systému Ryčag potvrdilo ministerstvo obrany

Ruská propaganda ráda uvádí, že v Rusku je za datum zrodu elektronického boje považovaný 15. duben 1904, kdy ruské radiostanice rušily japonské radisty, kteří se snažili korigovat palbu svých obrněných křižníků na pevnost Port Arthur. Jednalo se zřejmě opravdu o první případ bojového použití metod elektronického boje ve světové historii, jenž tehdy dokonce uspěl. Ale z minulosti se žít nedá, jak ruské vojenské síly nyní na Ukrajině trpce poznávají. Týká se to i jednoho z nejmodernějších systémů elektronického boje zvaného Ryčag.

Ten byl zabudován do draku vrtulníku Mi-17, který byl s ním označen v době svého vzniku jako Mi-8MTPR-1. Vývoj Ryčagu probíhal již od začátku 90. let minulého století, ale státní zkoušky byly dokončeny až v roce 2010. Vyvinut byl Výzkumným ústavem radiotechniky v Kaluze. Je nástupcem staršího kompletu Smalt ze 70. let minulého století. Je zajímavé, že vývoj systému Smalt začal na popud egyptské a syrské armády po jejich trpce nabytých zkušenostech s izraelským protivzdušným systémem Hawk.

iZdroj fotografie: Biser Todorov / Creative Commons / CC BY-SA

Nejdříve byl nový systém Smalt instalován na vozidlo. Takové řešení ale kvůli nechtěným odrazům signálů od země nefungovalo optimálně. Jako účinné se ukázalo umístění systému do vrtulníku, přičemž se mimo jiné výrazně zvýšila jeho mobilita. Takovéto řešení bylo přijato jako etalon i pro nástupní systém Ryčag. Předtím Rusko využilo komplety Smalt na vrtulnících Mi-8SMV během války v Jižní Osetii a Abcházii. Vrtulníky údajně dokázaly 1,5 až 2,5x snížit dosah gruzínských protivzdušných systémů Buk-1M a S-125 Něva.

Navenek se Mi-8 MTPR-1 se systémem Ryčag liší od sériového Mi-17V5 tím, že nemá zadní sklopnou rampu a pancéřové pláty chránící pilotní kabinu. Dodával se s úzkými bočními dveřmi, menším počtem oken a přídavnými anténami na trupu a ocasním nosníku. Ruská armáda převzala prvních 18 kusů v roce 2015. Produkce draků těchto vrtulníků pro EB zůstala továrně na helikoptéry v Kazani, vybavení a instalace systémem Ryčag probíhaly v nedaleké Kazaňské optické mechanické továrně (KOMP).

Ryčag-AV funguje na principu analýzy hrozeb, když předtím shromažďuje, ukládá a zpracovává informace o detekovaných signálech vysílaných zdroji, které jsou definovány jako nepřátelské, v kontinuálním, impulsním a kvazi kontinuálním režimu. V automatickém režimu sám rozhoduje o potlačení těch signálů, jež byly určeny jako „nebezpečné hrozby“, a vytváří pro ně vzor rušení v různých frekvencích a směrováních. 

Zkušenosti ze Sýrie

V průzkumném módu nashromážděná databáze nalezených elektronických impulsů je v IT systému Ryčag ve vrtulníku automaticky v reálném čase porovnávána se známými signály uloženými v paměti systému a vzápětí prostřednictvím chráněného datového spojení je celá nová databáze předávána on-line na pozemní stanice. V roce 2018 byl Ryčag podroben bojově operačním zkouškám v Sýrii, hlavně při ochraně ruských základen před drony. Potvrzují to fotografie Mi-8 MTPR-1, které se objevily s ruským i syrským označením. 

Syrské zkušenosti si vyžádaly zavedení změn do původního systému. Po několika měsících provozních zkoušek bylo rozhodnuto uvést vylepšenou variantu do sériové výroby. Během tiskové konference konsorcia Krečet neboli KRET v roce 2019 mluvčí společnosti KRET sdělil, že původní Ryčag-AV byl primárně určen k potlačení příkazových řad UAV a radarů řízení palby raketových a dělostřeleckých systémů země-vzduch, kdežto vylepšená verze „AVM“ se údajně vyznačuje rozšířeným frekvenčním rozsahem.

iZdroj fotografie: Ivo Pujman

Ten pokrývá nejen radary řízení palby, ale také velké množství systémů pro řízení boje, včetně těch pro sledování pohybu jednotek na bojišti, a má v sobě integrovány i nové systémy datalinku, družicové i inerciální navigace, systémy vlastní aktivní radiolokace atd. Namísto Mi-8MTV5-1 využívá novější systém draky vrtulníků pojmenované Mi-8AMTŠ vyráběné ruským závodem na helikoptéry v Ulan-Ude. Kolik jich ale bylo vyrobeno a dodáno ruskému letectvu, není známo.

Odhaduje se, že včetně starších systémů má ruská armáda ve svém arsenálu celkem cca 20–22 exemplářů. Účinné by měly být údajně do vzdálenosti až 150 kilometrů a zároveň by měly být schopny rušit až 8 cílů najednou. Ryčag AV i AVM pracuje ve frekvenčním rozsahu od 5,1 GHz do 11 GHz. Obě verze mají za hlavní úkol potlačovat nepřátelské radary a rušit řízení palby protiletadlových střel.

Mi-8MTPR-1 i ve Vietnamu

Z materiálů, které v poslední době zveřejnilo ruské ministerstvo obrany, plyne, že systémy Ryčag jsou nasazovány i v bojích na Ukrajině. Létají nad ruským územím, aby byly v bezpečí před sestřelením, a mají se snažit rušit ukrajinské radary a radiolokační navádění protiletadlových střel. Jejich systém elektronického boje je v principu navržen tak, aby bránil nepříteli detekovat útočící letouny a zaměřovat je především radiolokační technikou.

Jeho hlavním cílem je ale i narušení nebo dezorganizace systému velení a řízení nepřítele na bojišti a v nejbližším zápolí. Vzhledem k tomu, jaké má ale ruské letectvo a ruská armáda obecně ztráty, se zdá, že nasazení této relativně již starší techniky na palubě vrtulníků Mi-8MTPR-1 příliš nefunguje. Například ruské letectvo se nad ukrajinské území v současné době v podstatě neodvažuje. I tak přišlo o řadu strojů.

iZdroj fotografie: Ivo Pujman

Jak je uvedeno výše, Sovětský svaz měl v uplynulých desetiletích minimálně dva systémy elektronického boje umístěné na helikoptérách – a tento princip převzalo i Rusko. Nejnovější Mi-8AMTš Ryčag AVM začal být ozbrojenými silami testován někdy kolem roku 2020. Paradoxně, přes stálé označování jako Mi-8, je vždy sytém EW namontován do draku technicky novějšího Mi-17, ale v nomenklatuře ruského letectva zůstává v používání původní označení Mi-8.

Jak je výše uvedeno, první sériové stroje první verze byly dodány v roce 2015 podle smlouvy z roku 2013, vylepšená verze údajně přišla po roce 2020. Několik kusů má ve výzbroji nejspíše i Vietnam.

Ryčag má zvládnout rušit až 8 cílů

Drak první verze je klasický vrtulník Mi-8MTV-5-1 vyráběný závodem Kazan Helicopters. V jeho nitru je namontován ještě původní systém EW Ryčag-AV. Druhou verzi Ryčag-AVM Rusové namontovali namísto Mi-8MTV5-1 do Mi-8AMTŠ, vyráběného ruským závodem na helikoptéry v Ulan-Ude. Zařízení Ryčag je těžké více než jednu tunu a je umístěné v nákladním prostoru vrtulníku rozděleném na dvě části.

V jedné je samotný hardware a v druhé stanoviště operátora. Disponuje čtveřicí antén, vždy dvěma na boku vrtulníku. Přední jsou určeny jako přijímače a detekují vysílání nepřátelských radarů. Zadní pak vysílají signály, které je ruší. Vrtulník má vydržet ve vzduchu více než dvě hodiny. Může pracovat v automatickém režimu, případně poloautomatickém, ale operátor může způsob rušení nastavit i čistě manuálně.

O nasazených vrtulnících Mi-8 se systémem Ryčag AV se dá každopádně říci, že evidentně nejsou účinné tak, jak si ruská armáda představovala, i když Ukrajina disponuje především protivzdušnými systémy sovětských konstrukcí, jejichž schopnosti musí být v Rusku dobře známé. Otázkou pak je, jak by byl účinný proti mnohem sofistikovanějším západním radarům. Na zbraně, jako jsou rakety Stinger a podobné, kterých má Ukrajina velké množství, nemá navíc po jejich odpálení prakticky žádný vliv. Ty jsou totiž většinou naváděny infračerveně.

Vypadá to, že staří velící ruští generálové mají stále ještě v bojích na Ukrajině problém si uvědomit, že prostředky EB nejsou kouzelnou zbraní vypínající prostředky protivníka jediným tlačítkem. Prostředky EB jsou jen jednou součástí celého systému vojenských prostředků, s kterými i tyto systémy musí bezpodmínečně spolupracovat. A právě tato stránka jejich nasazení na Ukrajině je jejich největší slabinou ruské strany.

Článek Rusko má vrtulníky pro elektronický boj, jejich systém Ryčag ovšem příliš úspěšný není se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Souboj leteckých výrobců v USA

Roku 1964 vyhlásila americká armáda soutěž na novou bitevní helikoptéru. Do té se přihlásili mimo jiné dva letečtí giganti: Sikorsky a Lockheed. Zatímco Sikorsky byl specialistou na vrtulníky, Lockheed dosud nepostavil ani jeden. Proto možná přišel s koncepcí, která byla v 60. letech jako z vědeckofantastického filmu – a soutěž roku 1965 překvapivě vyhrála. Armáda objednala deset prototypů. Ale jako určitou pojistku, označovanou jako „dočasné řešení“, také deset prototypů konkurenčního Bell AH-1 Cobra.

Cobra poprvé vzlétla už 7. září 1965. Zato první let Lockheedova CL-840, s vojenským označením AH-56, se uskutečnil až 21. září 1967. V lednu 1968 armáda podepsala se společností Lockheed na základě dosaženého pokroku při letových zkouškách novou výrobní smlouvu na realizaci výroby dalších objednaných prototypů. Ale zřejmě to bylo v případě AH-56 příliš brzy, i když ve stejné době (od roku 1967) AH-1 Cobra již úspěšné létaly ve Vietnamu.

Fatální havárie v březnu 1969, technické problémy a překročení plánované hmotnosti naopak opozdily vývoj vrtulníku Cheyenne dosti znatelně proti plánu, což nakonec přineslo zrušení výrobní smlouvy dne 19. května 1969. Ale Lockheed se nevzdával a vzápětí získal slib armády, že program etapou dalšího vývoje může dál pokračovat. Co bylo na Lockheedově konstrukci tak zvláštní? V první řadě koncepce stroje. V dosud vyráběných strojích vyjma AH-1 seděla posádka vedle sebe.

iZdroj fotografie: Public Domain

Konstruktéři Lockheedu posadily posádku za sebe do bohatě proskleného kokpitu. Navíc pilot byl jen jeden z nich. Druhý byl operátor zbraní. Toto rozdělení práce zefektivňovalo úkoly obou členů posádky a zvyšovalo bojovou hodnotu vrtulníku. I pohon stroje, který byl označen jako AH-56 Cheyenne, byl unikátní. AH-56 měl vedle neobvyklého pevného čtyřlistého rotoru a stabilizační vrtule ještě na konci ocasu tlačnou vrtuli a na bocích trupu velká křídla. Tlačná vrtule vrtulník nejen ještě více stabilizovala, ale dodávala mu i rychlost.

Pomocná křídla generovala při dopředném letu velkou rychlostí až 80 % vztlaku, což výrazně odlehčovalo hlavní rotor. Pro konstrukční řešení s tlačnou vrtulí se používá označení „compound helicopter“, tj. kombinovaný vrtulník, protože při dopředném letu se část výkonu motoru přenášela na třílistou tlačnou vrtuli, která namísto hlavního rotoru zajišťovala podstatnou část tahu při ustáleném vodorovném letu. Vše to bylo, a je třeba říci, že mnohé dosud je, na vrtulnících dodnes poněkud neobvyklé. Ne nadarmo se i dnes o AH-56 říká, že šlo o nejlepší vrtulník století.

Střelec na otočné sedačce

Výška AH-56 byla 4,18 metru, délka trupu byla 16,63 metru, s otáčejícím se rotorem pak 18,44 metru, průměr samotného rotoru činil 15,62 metru. Šířka trupu s křídly (bez hlavního rotoru) dosahovala 8,14 metrů. Hmotnost prázdného stroje byla 5 541 kilogramů. Maximální startovní hmotnost pak činila 11 739 kg. Srdcem Cheyenne byl turbohřídelový motor General Electric T64-GE-16 s výkonem 2 930 kW (3 984 koní).

Výkony jsou i dnes imponující. Deklarovaná maximální rychlost byla 398 km/h, cestovní stále vynikajících 362 km/h. Vrtulník ale zvládal ve střemhlavém letu i 454 km/h, ale to už hrozilo mechanické poškození převodů a náhonů. Dostup statický byl 6 100 metrů, dynamický (po rozhodnu na maximální rychlost v nižší výšce) dokonce až 7 925 m, dolet byl na vrtulník fenomenálních 1 971 kilometrů bez přídavných nádrží. Stoupavost u země činila 15,2 m/s.

iZdroj fotografie: William Pretrina / Creative Commons / CC BY-SA

Unikátní byla i výzbroj. Na přídi se nacházela operátorem ovládaná věž, která mohla být osazena rotačním kulometem M134 Minigun s 11 750 náboji, zkoušel se i Minigun NATO XM 196, napevno se počítalo i s granátometem M129 se 780 kusy munice. Věž se otáčela v rozsahu 100° na obě strany. Zaměřování prováděl operátor pomocí unikátního optického systému, jenž byl napojen na křeslo operátora – a ten se otáčel spolu s věží, takže kam mířily jeho oči, mířila i zbraň.   

Pod trupem byla druhá věž s 30milimetrovým kanónem XM140 s 2 400 náboji, která se otáčela v rozsahu 360°. Obě věže měly mechanické zábrany proti zásahu vlastního stroje. Na šesti pylonech pod křídly a trupem pak Cheyenne mohl nést čtyři řízené protitankové střely BGM-71 TOW, dvě přídavné nádrže nebo 19 neřízených raket ráže 70 milimetrů. Pilot měl na přilbě zaměřovač těchto střel a oba členové posádky byli vybaveni noktovizorem. Stroj byl vybaven i radarem.

Cena sestřeluje AH-56?

Do roku 1969 bylo vyrobeno 10 prototypů, u nichž se postupně řešilo 11 technických problémů, které odborníci armády našli u prvního prototypu. Letové vlastnosti AH-56 byly skvělé. Vrtulník se dokázal udržet na místě i při protivětru 50 km/h. Při testech byl tak rychlý, že mu doprovodné stroje Bell UH-1 Iroquois s přístroji nestačily a musely být nahrazeny rychlejšími stíhačkami P-51 Mustang z 2. světové války. Při zkouškách dokázal letět i rychlostí 407 km/h.

Bohužel, program postihla katastrofa. V březnu 1969 se při rychlém letu stroji rozkmital rotor a ten se zasekl do ocasu. Ve zříceném stroji zahynul pilot. V té době armáda USA tak trochu dumala, co má s novým vrtulníkem vlastně udělat. Válka ve Vietnamu skončila a armáda měla ve výzbroji Bell UH-1 Iroquois a AH-1 Cobra, které jí plně vyhovovaly a jejich provoz byl levnější a z hlediska potřebné logistiky snazší. Také začala uvažovat, že konvenční dvoumotorový vrtulník hlavně potřebuje více než další specializovaný bitevní stroj.

iZdroj fotografie: Public Domain

A tak byla nehoda pro armádu záminkou pro pozdržení a nakonec i zastavení projektu, který oficiálně skončil 9. srpna 1972. Udaný důvod byla přílišná složitost a nepotřebnost stroje. Svojí roli hrála pochopitelně i cena. Jeden Lockheed AH-56 Cheyenne vyšel na tehdejších 500 000 USD (dnešních 94,5 milionu Kč). To bylo na „spotřební zboží“, jak se na vrtulník armádní velitelé dosud dívali, velmi mnoho.  

Pro srovnání stihačka McDonnell Douglas F-4 Phantom II tehdy vyšla na „pouhých“ 1,9 milionu USD (365 milionů Kč). Lockheed chtěl koncepci využít aspoň při konstrukci civilního stroje pro 30 osob, navrhl civilní verzi Cheyenne jako CL-1026, ale ta zůstala jen na papíře. A tak se pouze v muzeích dodnes zachovaly čtyři kusy revolučního, ale zapomenutého AH-56.

Konspirační teorie kolem AH-56

A pro milovníky konspiračních teorií něco k zamyšlení. Program AH-56 Cheyenne byl oficiálně ukončen dne 7. srpna 1972, krátce poté, co Lockheed vyřešil všechny technické problémy stroje a problémy s řiditelností a stabilitou, na které zkušební komise armády neustále poukazovala. Její stanovisko nebylo úplně pravdivé, protože v tomto směru se při dodatečných zkouškách (až po ukončení programu!!!) prokázalo, že pravdu neměla.

Stroj však koncepčně zastarával v oblasti výzbroje a vybavení, vše u něj zatím fungovalo v analogovém režimu, ale ve světě klepala na dveře digitalizace. Analýza další přestavby AH-56 v tomto směru údajně poukazovala na značné navýšení nákladů. Ať už bylo oficiálním důvodem ukončení programu AH-56 cokoli, je třeba konstatovat, že vzápětí americká armáda za osm dní, tj. 17. srpna 1972, slavnostně vyhlásila nový program pro vývoj a výrobu pokročilého bitevního vrtulníku, který nazvala AAH.

Lockheed nabídl CL-1700, upravenou verzi Cheyenne se dvěma motory a vynechal tlačnou vrtuli, bez úspěchu. Dítětem tohoto programu byl pak známý Hughes AH-64 Apache. No, a včíl mudruj, jak říkali naši předkové…

Článek Mohl být Čejen lepší než Apač? Bitevní helikoptéra AH-56 Cheyenne předběhla dobu o 50 let. Co ji sestřelilo? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vrtulníky pro Česko budou dokončeny v roce 2023

Firma Crestview Aerospace staví všech osm kabin těchto víceúčelových strojů, které má firma Bell podle plánu v roce 2023 dodat do Česka. Společně se čtyřmi bitevními stroji AH-1Z Viper mají ve výzbroji nahradit dosluhující ruské stroje. Česko si v roce 2019 podpisem dohody s USA objednalo přímé dodání dvanácti nových vrtulníků výše uvedených typů za více než 17 miliard korun. Vybíralo je oficiálně od roku 2015, ale nakonec ministerstvo vybralo americké stroje bez výběrového řízení.

iZdroj fotografie: Alex Beltyukov / Creative Commons / CC BY-SA

Ministryně obrany to zdůvodňovala tím, že nové americké vrtulníky Venom a Viper mají ze všech nejlepší schopnosti, aby mohly nahradit staré ruské bitevníky Mi-24. Tak trochu pozapomněla, že zatímco stroje Viper jsou skutečnými bitevními stroji, vrtulníky Venom mají armádě sloužit více jako víceúčelové, schopné plnit celou řadu úkolů, a tak trochu budou alternovat především transportní Mi-8 a Mi-17.

Situaci v tomto směru zkomplikovala stížnost konkurenční evropské firmy na obchodní postupy českého MO a následně i řízení ÚOHS. ÚOHS nakonec rozhodl, že MO za jeho v poslední době poněkud běžné pochybení v realizaci tohoto kontraktu (například bez výběrového řízení) musí zaplatit půlmilionovou pokutu v roce 2021. Tu MO zaplatilo v červnu 2021 a začalo tvrdit, že žádné zákony neporušilo, a jako obvykle se o ní soudit.

Nepoměr objednaných vrtulníků k počtu používaných

V Česku se navíc objevila kritika odborníků, která poukazovala na zřejmý nepoměr počtů objednaných vrtulníků vzhledem k potřebě, kritikům se nelíbilo, že v praxi je používaných starých ruských strojů řádově více, a přesto stíhají plnit své dnešní úkoly v české armádě jen s vypětím sil. Nechyběly hlasy, jež tvrdily, že vyřazením ruské techniky prakticky bez náhrady znamená úplné odzbrojení české armády v tomto segmentu její výzbroje.

A to proto, že oněch 12 objednaných nových exemplářů se kvantitativně za náhradu vrtulníkové techniky v českém letectvu považovat v reálu nedá. Možná i proto se v roce 2022 objevila zpráva, že k nově vyráběným strojům se připojí i dalších osm vrtulníků, šest verze AH-1 Viper a dva UH-1Y Venom, které Česku darují USA – jako olétané. Jejich armáda je totiž již nepotřebuje a poslední kusy těchto strojů vyřazuje i US MARINE CORPS.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Většinou tak, že je ponechaly na zahraničních základnách, odstavené, protože jen odvoz do USA byl hodnocen jako neekonomický. Česko je sice dostane „zadarmo“, ale zaplatí jejich repasi a modernizaci a také veškerou dopravu. Takže nakonec bude zřejmě od roku 2023 v českém letectvu sloužit dvanáct bitevních AH-1 Viper a deset transportních a víceúčelových Bell UH-1Y Venom, pokud se opět něco v tomto směru nezmění.

Mediálně ve stínu je nejdůležitější stroj, UH-1Y Venom

Na pozadí mediálních i neveřejných střetů na dané téma v Česku tak trochu zaniká, že české letectvo tímto kontraktem získá stále poměrně kvalitní transportní a víceúčelový typ, který přes své koncepční stáří ještě patří k tomu lepšímu, co se dá v dané kategorii na světovém trhu za přijatelnou cenu nakoupit. Čeští piloti vrtulníků již mají s tímto typem určité zkušenosti.

Tuto odvozenou verzi používají v českém policejním letectvu (Bell 412EP) jako hlídkový, záchranářský a víceúčelový vrtulník již od roku 1993. Dnes jich policie České republiky má z nakoupených osmi kusů ještě údajně šest v provozu. Venom je zatím posledním členem rodiny vrtulníků Huey a následovník veterána z vietnamské války UH-1 Iroquois. Bell UH-1Y Venom se ale přece jen může stát platným a úspěšným strojem v rukou našich vojenských pilotů.

iZdroj fotografie: U.S. Indo-Pacific Command / Public Domain

Jako konstrukčně a technicky dosti podobný civilní verzi Bell 412, vzniklý dalším vývojem ze společného předchůdce Bell UH-1N, je ve své specializované militarizované verzi schopen zvládnout celé spektrum úkolů, od palebné podpory pozemních jednotek přes ozbrojený doprovod jiných transportních vrtulníků po podporu speciálních operací a samozřejmě transportní úkoly.

Má být údajně schopen bojovat s pomalu a nízko letícími cíli, jinak řečeno i s drony větší velikosti. Osvědčil se v praxi při pátracích a záchranných operacích, včetně bojové záchrany osob, při odsunu raněných atd. Jeho doménou jsou taktické výsadky.

Jednoduchá a osvědčená konstrukce

V přední části kokpitu sedí dva piloti vedle sebe a díky rozměrným čelním sklům mají výborný výhled. Trup je opět prodloužen, nyní o dalších 530 mm. V zadní části kabiny je prostor pro přepravu cestujících nebo materiálu průměrně v hmotnosti 1 tuny, maximální zatížení včetně paliva a posádky dosahuje až 3 tun. Dvojice turbohřídelových motorů T700-GE-401C o výkonu 1 800 koní pohání čtyřlistý pevný hlavní rotor i menší ocasní vyrovnávací vrtulku.

Venom dosahuje maximální rychlosti 314 km/h a cestovní rychlost 272 km/h. Vrtulník vydrží ve vzduchu 3,3 hodiny, má dostup více než 6 100 m a stoupavost 12,8 m/s. Je vybaven optickým senzorem, který se nachází pod přídí trupu stroje, a na boku vrtulníku jsou dva závěsné body pro výzbroj. Venom může být vyzbrojen dvojicí kulometů M240 ráže 7,62 mm, GAU16/A ráže 12,7 mm nebo rotačními kulomety GAU17/A ráže 7,62 mm.

Pozemní cíle však dokáže velmi účinně eliminovat i neřízenými raketami vzduch-zem Hydra 70 nebo raketami s laserovým naváděním APKWS. Věřme, že po všech peripetiích s pořízením tohoto vrtulníku budou nakonec čeští vojenští piloti vrtulníků přece jen spokojeni. Nakonec, ať chtějí, nebo ne, vrtulníky typu Bell UH-1Y Venom budou jejich pracovním nástrojem určitě dosti dlouho.

Článek UH-1Y Venom české armády, který není až tak nový. AČR obdrží zdarma zcela opotřebované stroje, jež bude muset draze modernizovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Cílem byla účinnější podpora pozemních jednotek

Cílem bylo zajištění podpory pozemních jednotek účinněji, než to dokázaly vyzbrojené UH-1. Technici společnosti Bell odpověděli projektem na jedné straně doslova revolučním, ale na druhé vysoce ekonomickým. Především při nové konstrukci použili až 85 % dílů ze sériově vyráběného UH-1. Díky tomu ušetřili obrovské množství času na vývoj, přípravu a realizaci sériové výroby, a tím také odpovídající množství finančních nákladů.

Výsledkem bylo zahájení sériové výroby v rekordním čase již po dvou letech od zahájení vývoje. Nový vrtulník AH-1 dostal dobře padnoucí jméno Cobra. Cobra je evidentně výsledkem analytického přístupu k řešení problému podpory pozemních jednotek. Od prvopočátku se jedná o součást výzbroje pozemních sil, později námořní pěchoty (US Marines), nikoli letectva. Nepřítel se nenalézá ve vzduchu, ale na zemi! Odtud tedy přichází největší ohrožení.

iZdroj fotografie: US Marines / Public Domain

Ke zvýšení odolnosti vrtulníku vede několik cest. Jednou z nich je pancéřování, které však zvyšuje hmotnost, a tím zhoršuje letové vlastnosti. Další je zmenšení cíle. Konstruktéři navrhli trup Cobry co možná nejužší. Pilot a střelec proto sedí v tandemu za sebou a vrtulník skýtá při pohledu ze země minimální možný cíl. Pravděpodobně je z tohoto hlediska nejlepším vrtulníkem ve své kategorii dodnes.

Další revoluční novinkou byla otočná věžička pod přídí s rotačním kulometem Minigun ráže 7,62 mm, později doplněným automatickým granátometem ráže 40 mm. Její pohyb je řízen převody z helmy střelce. Cobra je tak prvním letounem s rotující nosnou plochou, u něhož ,,kam se dívá střelec, tam míří výzbroj“.

AH-1 ve válce vrtulníků

Prvním – a nutno říci, že slavným – bojištěm Cober se stal od roku 1967 Vietnam. Tíhu přímé vzdušné podpory pozemních jednotek nesly do jejich příchodu především vyzbrojené UH-1. Ty rovněž realizovaly značnou část pátracích akcí a výsadkových operací aeromobilní pěchoty, reprezentované především slavnou 1. jízdní divizí. Jejich možnosti však měly svůj limit. Základní jednotku tvořil vrtulníkový prapor. Skládal se ze tří vrtulníkových rot Alpha, Bravo a Charlie a pozemní průzkumné roty Delta.

Vrtulníkové roty se dělily na tři čety podle barev. Modrá sloužila k průzkumu a záchranným operacím. Výzbroj tvořily UH-1. Bílá prováděla pátrání a značkování cílů. Výzbroj tvořily lehké vrtulníky OH-13, později OH-6. Červená prováděla bitevní akce. Výzbroj zpočátku tvořily vyzbrojené UH-1, později bitevní AH-1 Cobra. Na hlídku nebo výzvu danou na základně troubením melodie písně Boty a sedla z doby občanské války zpočátku startovaly dva bílé a dva červené vrtulníky.

iZdroj fotografie: US Army / Public Domain

Později létaly takzvané růžové dvojice tvořené jedním bílým a jedním červeným vrtulníkem. Nesly neoficiální, ale jednoznačné pojmenování Letci zabijáci (Hunter Killers). V poslední fázi války se prováděly také operace s názvem Vyhledej a znič (Search and Destroy). V tomto případě létal pomalu a nízko nad terénem pátrací OH-6 a ve větší výšce nad ním Cobra. V případě nalezení cíle ho pátrač značkoval kouřovým granátem nebo světlicí a odlétal. Druhý člen osádky při odletu mnohdy stál na podvozkové lyži.

Palbou z automatické pušky se snažil rozptýlit protileteckou palbu vedenou příslušníky Vietcongu ze země. Útok na cíl vedla Cobra. Dělo se tak většinou salvami neřízených raket z raketnic podvěšených pod krátkými křídly na bocích trupu. Jako zajímavost lze uvést, že palbu z raketnic prováděl pilot sedící vzadu, zatímco věžičku ovládal druhý pilot (operátor zbraňových systémů) sedící vpředu. Raketnice a věžička nesměly střílet společně, aby střely z kulomety nepřivedly k výbuchu letící raketu blízko vrtulníku.

Proto bylo v systému řízení palby blokovací zařízení. Výsledkem jeho činnosti bylo časté zaseknutí rotačního kulometu. Osádky v těchto případech často riskovaly a místo návratu na základnu sedaly na mýtinách v džungli, kde přední střelec závadu opravoval. Za nejúčinnější součást výzbroje Cober byly považovány takzvané flešetové rakety obsahující 1 500 zubatých ocelových tyček, nebo šipky o délce 37 mm. Dvě rakety vybavené hlavicemi s těmito moderními šrapnely vybuchujícími ve vzduchu vyčistily plochu menšího fotbalového hřiště.

Cobry v expedičních operacích 21. století

Po vietnamské válce se Cobry vyzbrojené protitankovými řízenými střelami staly jedním z důležitých prostředků obrany americké armády v Evropě před početní převahou tanků Varšavské smlouvy. Ve výzbroji pozemních sil byly následně nahrazeny typem AH-64 Apache. Ukončením studené války se však vrátily ke své hlavní činnosti, a to podpoře pozemních jednotek v rámci expedičních operací. Tou byla koneckonců i válka ve Vietnamu.

Jako součást výzbroje Námořní pěchoty se Cobry zúčastnily operací Pouštní štít a Pouštní bouře. V rámci nich ničily nejen pozemní, ale také námořní cíle a opevněné vrtné plošiny. Jednalo se však již o modernizovanou verzi Cober vybavených dvěma motory a nesoucí označení AH-1J a později AH-1T Sea Cobra, tedy námořní Cobra s rotačním kanónem M197 ráže 20 mm a protitankovými řízenými střelami TOW.

Pouštní bouře znamenala také debut další modernizované verze AH-1W Super Cobra z roku 1986, přezdívané také Whiskey. Výzbroj těchto vrtulníků s výkonnějšími motory tvoří protitankové řízené střely Hellfire typu „odpal a zapomeň“. Právě těmi byly zničeny desítky vozidel a plavidel irácké armády. Cobry v této válce prokázaly lepší výsledky než novější AH-64 pozemních sil v rámci operace Iraqi Freedom (2003–2011).

iZdroj fotografie: US Marines / Public Domain

Zajišťovaly například taktické výsadky prováděné z vrtulníků CH-46 a měly zásadní podíl na dobytí ropných polí v prostoru Ramalláhu. Cobry létaly až 14 hodin denně a vysílení piloti používali posilující tablety Dexadrine a Restorill. Jednotka 18 cober v rámci Iraqi Freedom zničila 697 taktických cílů, vystřílela přes 200 000 nábojů z kulometů, 334 střel Hellfire, 345 TOW a 5 665 neřízených raket.

Cobry operovaly ve dvojicích (section) nebo čtveřicích (division). Osm Cober bylo poškozeno palbou ze země. V některých případech bylo důvodem zastarávající senzorové vybavení varující před odpálením raket ze země. Problémy stárnutí vyřešilo zavedení nového typu AH-1Z se čtyřlistým nosným rotorem, novou avionikou a novým bojovým jménem Viper. Velení námořní pěchoty předpokládá, že vipery (vyrobeno 229 kusů) zůstanou ve službě do roku 2025, tedy 60 let od vzletu prvního prototypu.

Článek První bitevní vrtulník AH-1 Cobra včera a dnes. Legenda s úzkým trupem ke ztížení zaměření, jeden ze symbolů války ve Vietnamu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pedály se ovládají opačně

Pro české piloty to samozřejmě znamená, že se s novými americkými vrtulníky musí naučit létat. Stejně jako technici si musí osvojit údržbu. Čekají je některé významné změny. Již první tréninky, kterých se účastnili piloti a technici z Náměště nad Oslavou na základně americké námořní pěchoty Pendleton, jim ukázaly rozdílnost strojů AH-1Z. Například na pedály Viperu „šlape” pilot při snaze o změnu směru letu opačně, než je tomu u sovětského stroje.

Opačná je i práce s plynem, ale třeba řízení podle pilotů nevyžaduje tolik síly a je mnohem citlivější. Viper je pilotáží i technickými možnostmi naprosto jiný vrtulník než sovětský Hind, především je modernější. V této verzi se jeho první let uskutečnil v roce 2000, do výzbroje začal být zaváděn v roce 2010. Nyní ho sice v USA používá jen americká námořní pěchota, nové stroje tohoto typu se však stále vyrábějí. Naposledy objednané je má Bahrajn.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Uvažuje o nich i několik dalších států. Jde o osvědčený design, který vychází z bitevních dvoumotorových vrtulníků AH-1W SuperCobra. To byl pokračovatel původní jednomotorové AH-1 Huey Cobry, jež se proslavila již během války ve Vietnamu a byla prvním specializovaným bitevním vrtulníkem na světě. Viper si v souladu s konstrukční filosofií této rodiny vrtulníků ponechává značně úzký trup, což má ztěžovat možnost zasažení stroje.

Vrtulník je 17,8 metru dlouhý a jeho hmotnost činí 5,58 tuny. Má čtyřlistý rotor, který pohání dvojice motorů General Electric T700-GE-401C. Jeho maximální rychlost je 410 kilometrů v hodině a výškový dostup 6 kilometrů. Dokáže doletět do vzdálenosti 425 kilometrů, ale záleží samozřejmě na jeho zatížení. Má dvoučlennou posádku, pilota a střelce.

Rotační kanon i střely Hellfire

V přední části je vrtulník vybaven mimo jiné v otáčivé podvěšené věžičce trojhlavňovým rotačním kanonem M197 ráže 20 milimetrů. Nese si s sebou zásobu 750 nábojů. Dále má šest závěsníků na bočních křídlech (nosičích výzbroje) na uchycení dalších zbraní o hmotnosti až 2 600 kilogramů. Mohou ji tvořit například řízené protitankové střely Hellfire, kterých stroj unese až 16. Je možné sem „pověsit” i střely vzduch-vzduch AIM-9 Sidewinder na boj s jinými helikoptérami či letadly. Případně lze na závěsníky umístit neřízené rakety Hydra 70.

Při projektování stroje konstruktéři dělali vše pro to, aby se zlepšila jeho bezpečnost i odolnost a ochraňoval co nejvíce svoji posádku. Stroj má výmetníky dipólů i tepelných klamných terčů, které mají zmást různě naváděné protiletadlové střely i kategorie MANPADS. Díky čidlům je schopen varování posádky před radarovým zaměřením či osvícením zaměřovacím laserem.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Má samotěsnící nádrže, které jsou schopny po průstřelu vzápětí utěsnit celý objem nádrže a zamezit unikání paliva. Trup a sedadla byly naprojektovány tak, aby byly co nejvíce odolné proti prudkým nárazům a v případě nouzového přistání či nehody se zvýšila šance posádky na přežití. Zvýšena byla i balistická odolnost trupu, především části kabiny, palivové nádrže a zástavby motorů, včetně odolnosti listů rotorů.

Článek Bitevní vrtulníky AH-1Z Viper se řídí jinak než sovětské Mi-24. Českému letectvu přinesou mnoho výhod se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střelci na palubách vrtulníků

Americké ozbrojené síly průběžně vyzbrojily řadu typů svých vrtulníků, především UH-1 kulomety a automatickými granátomety. Navíc zavedly do výzbroje první bitevní vrtulník AH-1 Huey Cobra. Tím se palubní střelci rozdělili na dvě samostatné skupiny. První jsou obsluhy zbraní lafetovaných obvykle ve dveřích, oknech nebo na nákladních rampách víceúčelových a transportních vrtulníků. Druhou skupinu tvoří střelci či operátoři integrálního zbraňového systému bitevního vrtulníku.

Cílem bitevních vrtulníků byly v 80. a 90. letech především tanky a další obrněná technika, až ve druhém pořadí pěší jednotky a přímá palební podpora vlastní pěchoty nebo výsadkářů. Již v průběhu války ve Vietnamu řada odborníků poukazovala na to, že z hlediska spektra použití podle měnící se situace na bojišti a potřeb bojujících jednotek jsou výhodnější vyzbrojené víceúčelové vrtulníky.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public domain

Jejich reprezentantem byl především UH-1 Iroquis, který bychom mohli také zařadit mezi nesmrtelné létající stroje, neboť poprvé vzlétl roku 1959. Právě piloti a střelci UH-1 se stali uznávanými hrdiny války ve Vietnamu. Nejenže pod palbou protivníka vysazovali příslušníky aeromobilních jednotek, ale také byli v mnoha případech jejich zachránci před drtivou početní převahou nepřítele v nepřehledném terénu.

Střelci z UH-1 se stali často základním faktorem aktuální palebné podpory vysazeného pěšího družstva. Shora totiž měli obvykle lepší rozhled po bojišti, a tak mohli včas eliminovat protivníkovy manévry pohybem i palbou. V podstatě lze říci, že se stali přímými účastníky boje pěších jednotek, působícími ve vyšším patře prostoru boje.

Afghánistán a další zkušenosti

Dalším bojištěm, kde se osvědčila mimořádná odvaha palubních střelců vrtulníků, se stal Afghánistán. Bez ohledu na ideologická klišé minulosti i současnosti můžeme tuto válku označit jako první velkou válku v boji proti mezinárodnímu terorismu, reprezentovanému středověkou zaostalostí a islamistickou narkomafií. Sovětský svaz poněkud zaspal za USA ve vývoji a výrobě bitevních vrtulníků.

Tak vznikl sice oficiálně bitevní, ale v praxi hybridní typ Mi-24. Má výzbroj na úrovni bitevního vrtulníku, tvořenou buď otočnou věžičkou s rotačním kulometem, nebo dvojicí pevných automatických kanonů na přídi a různou kombinací výzbroje nesené pod křídly. V trupu může přepravovat šestičlenné pěší družstvo. Experti NATO se mu celá léta posmívali, protože byl těžší a měl horší manévrovací schopnosti než Cobra.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public domain

V současnosti však nešetří slovy chvály. Víceúčelovost je totiž důležitým faktorem konfliktu nízké intenzity, přičemž tam klesá bojová hodnota Cobry, specializované především na boj s tanky. Hind se osvědčil v posledních 20 letech především na bojištích v Africe. Rovněž sovětští odborníci došli při analýze války v Afghánistánu ke zjištění, že víceúčelové transportní vrtulníky opatřené výzbrojí mají vysokou bojovou hodnotu.

V Afghánistánu se osvědčily transportní Mi-8 a jejich modernizovaná verze Mi-17, vybavené kulomety v bočních dveřích a raketomety na závěsech nebo křídlech po stranách trupu. U nejnovější verze Mi-171, kterou zavedlo do výzbroje i naše letectvo, je možno umístit střelce s kulometem také na sklopnou záďovou rampu.

Palubní střelci na současných bojištích

Žhavou realitou služby současných palubních střelců se staly Irák a Afghánistán. Permanentním bojištěm je rovněž Palestina. Palubní střelci jsou na současném bojišti vysoce ohroženým druhem. Ve víceúčelových vrtulnících působí nekryti ve dveřích a oknech. Ochranu jim může v některých případech poskytovat doplňkové pancéřování trupu v prostoru jejich stanoviště. Tloušťku pancéřování však nelze zvyšovat do nekonečna a nelze jím vybavit celý vrtulník.

V takovém případě by se ani nevznesl. Chráněny jsou obvykle podlaha a sedačky v prostoru pilotů, nádrže, motory, reduktory rotorů a částečně stanoviště střelců. Dveře a okna však představují poměrně velký cíl. Proto jsou palubní střelci, stejně jako kdysi střelci amerických létajících pevností za druhé světové války, vybaveni neprůstřelnými vestami a helmami. Avšak i ve srovnání s palubními střelci před 60 lety jsou v nevýhodě. Vrtulníky létají pomaleji a níže než tehdejší bombardéry.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public domain

Díky tomu vzrůstá pravděpodobnost zásahu palbou ze země. Ta může být vedena z automatických pušek, samopalů a kulometů. Opakovaně byl zaznamenán i případ poškození nebo sestřelení vrtulníku pancéřovkou RPG-7. Nebezpečným protivníkem vrtulníků jsou původně sovětské velkorážné kulomety DŠK ráže 12,7 mm. Tyto téměř muzeální zbraně z počátku druhé světové války mají drtivý účinek v cíli.

Jelikož je boj veden na vzdálenost řádově ve stovkách metrů, dokážou prorazit ve většině případů i přídavné pancéřování víceúčelových vrtulníků. Běžnou konstrukcí trupu prolétají jako nůž máslem. Pro zajímavost lze uvést, že starší americký obrněný transportér M113 s pancéřováním z tvrzených hliníkových slitin prostřelí z boku naskrz. V neposlední míře lze proti vrtulníkům použít i protitankové řízené střely a výzbroj bojových vozidel pěchoty.

Problém s ostrými manévry vrtulníků

Velkorážným kulometům úspěšně konkurují přenosné protiletadlové komplety Strela 2, Igla a Stinger. Osvědčily se za války v Afghánistánu. Jejich hlavice sledují teplo emitované motory letounů a vrtulníků. Současné vrtulníky mají sice směšovače, které ochlazují spaliny vycházející z turbín, ale přežití po odpálení především Igly nebo Stingeru je i tak ruskou ruletou. Možnosti přežití vrtulníků zvyšují tři faktory. Především senzory, které detekují odpálení rakety a varují osádku.

Piloti se mohou ostrým manévrem, ukrytím za les, budovu nebo terénní nerovnost zachránit před zásahem. Dále mohou zmást hlavici rakety odpálením dipólů, fakticky světlic, jejichž slož vydává větší teplo než motor vrtulníku. V neposlední řadě přispívají k vysoké pravděpodobnosti přežití vrtulníku palubní střelci. Za letu sledují okolí po stranách a vzadu, takže mohou včas odhalit napadení a zahájit palbu proti postavením kulometníků či střelců s přenosnými protiletadlovými komplety.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public domain

Určitým problémem jsou pro palubní střelce ostré manévry vrtulníku. Díky působení odstředivé síly doslova vlají za rukojeťmi kulometů. Proto jsou obvykle připoutáni ke konstrukci trupu popruhy, avšak ty mohou omezovat volný pohyb. Setrvačnost působí také na kulomety, přičemž k narušení zamíření na cíl stačí více či méně plná, tedy různě hmotná schránka s nábojovým pásem. I výměna prázdné schránky s municí za plnou je při letových manévrech kaskadérským kouskem, k němuž je potřeba značná fyzická síla.

Střelec se v takovém případě nemůže držet a doslova visí v popruzích nad propastí. Palubní střelci plní v současnosti jak ofenzívní, tak defenzívní úkoly. Podporují palbou výsadek pěchoty a kryjí její zpětné nasednutí do vrtulníku. Za letu napadají cíle na zemi. V současné době provádějí vrtulníky doprovody jak leteckých, tak pozemních transportů, které jsou nejčastějším cílem teroristických útoků. Současná praxe bojové činnosti potvrzuje důležitost a účinnost aeromobilních operací. V jejich rámci se vyznamenávají právě palubní střelci vrtulníků.

Článek Střelci na palubách vrtulníků. Tvrdě prověřeni Vietnamem, Afghánistánem a řadou dalších konfliktů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Moderní bitevní vrtulník je nesnadné sestřelit

Starší typy evropských vrtulníků Alouette, Gazelle a Bo 105 mají trupy širší a dvoučlenná osádka v nich sedí vedle sebe. Nejnovější evropský typ Tiger / Tigre však má již osádku usazenou americkým stylem, tedy v tandemu. Malé rozměry patří u bitevních vrtulníků k základním faktorům přežití. K tomu se pojí minimalizovaná teplota plynů emitovaných turbohřídelovými motory. V neposlední řadě je důležitá rychlost letu a manévrovací schopnosti.

Hlavními protivníky bitevních vrtulníků jsou malorážové automatické kanóny, velkorážné kulomety a přenosné protiletadlové raketové komplety. Pro bojové letouny je vrtulník obtížným cílem, avšak pro nepřátelský bitevní vrtulník nikoli. Z tohoto důvodu jsou bitevní vrtulníky vyzbrojovány podvěsnými leteckými verzemi přenosných protiletadlových raketových kompletů. Malé rozměry znamenají také potřebu méně výkonných pohonných jednotek, a tak i menší emisi horkých plynů, na které se navádějí samonaváděcí řízené střely a termovizní zaměřovače.

iZdroj fotografie: Agusta Westland / Public domain

Bitevní vrtulníky představují důležitý bojový prostředek podpory pěchoty v rámci asymetrického konfliktu a bojové činnosti, především v obydlené aglomeraci. Zde je možné využít jejich manévrovací schopnosti a palebnou sílu. Při nácviku boje s nepřátelskými tanky se osádky učily zůstávat ve visu za budovami, terénními vlnami nebo stromy, případně za nimi dokonce přistávaly a vyčkávaly. Po zjištění pozice nepřítele se nakrátko vznesly nad překážku a překvapivě odpálily, či navedly protitankové řízené střely na cíl. Poté zase klesly mimo dohled a přesunuly se.

Podobnou taktiku lze využít i v aglomeraci. Tam jsou hlavními protivníky pěchotní zbraně a opět přenosné protiletadlové komplety. Aglomerace je v podstatě stejně nepřehledná jako členitý terén, a tak může moment překvapení vznikat na obou stranách. Velká rychlost vrtulníků letících nízko nad střechami však zkracuje na minimum možnost efektivní reakce střelce na zemi. Úspěšnou obranou proti obvykle chaotické střelbě z pěchotních zbraní je rychlý manévr ve třech dimenzích, malé rozměry a pancéřování nejdůležitějších prostorů trupu vrtulníku.

Vrtulník pro expediční operace italské armády

Italská armáda je u nás prakticky neznámá. Bezpečnost italského území zvyšuje hornatý terén v pohraničí. Itálie přistoupila k jejich zavedení do výzbroje poměrně pozdě. V 70. letech Itálie bitevní vrtulníky neměla a v 80. letech probíhala pouze jednání o možnosti kooperace při modernizaci typu Bo 105 s Německem. Na rozdíl od řady jiných projektů, například bitevního letounu Fiat G-91R nebo bojového letounu čtvrté generace Eurofighter Typhoon, neprojevili Italové zájem o spolupráci při vývoji evropského bitevního vrtulníku PAH/HAP. Dnes známého jako Tiger.

Vlastním vývojem byla pověřena firma Agusta. V současné době je jedním ze dvou partnerů nadnárodního konsorcia Agusta-Westland. Koncepce se měla opírat o domácí víceúčelový typ Agusta 109, vyzbrojený protitankovými řízenými střelami TOW americké provenience. Ukázalo se však, že letové výkony se po instalaci pylonů s řízenými střelami na boky trupu výrazně zhoršily. Proto bylo rozhodnuto o vývoji zcela nového typu nesoucího označení Agusta A129. Přijaté řešení vycházelo z koncepce úzkého trupu s osádkou v tandemu.

iZdroj fotografie: Agusta Westland / Public domain

Vysokou spolehlivost, rychlost téměř 300 km/h a pravděpodobnost přežití zajištuje dvojice turbohřídelových motorů instalovaných po stranách horní části trupu. Krátká křidélka pod nimi slouží především k nesení výzbroje tvořené různými druhy a typy řízených střel nebo raketomety s neřízeními raketami. První verze neměla integrální hlavňovou výzbroj a počítalo se s možností podvěsu zbraňového kontejneru. V rámci vývoje exportní verze došlo k překonstruování přídě trupu a vybavení vrtulníku tříhlavňovým rotačním kanónem ráže 20 mm.

Přesnost jeho střelby zvyšuje stabilizovaný termovizní a televizní zaměřovač. Vybavení bylo dále doplněno senzory indikujícími ozáření radiolokátorem a vystřelení rakety, vystřelovači dipólů a směšovači pro ochlazování plynů z motorů. Zkoušky prototypů byly ukončeny roku 1987 a následovalo zahájení sériové výroby. Vrtulník dostal bojové jméno Mangusta, a to podle malého afrického dravce živícího se lovem hadů. Vzletová hmotnost kolem 4 600 kg ho umožňuje zařadit mezi lehké typy.

Mangusty v boji

Klid zbraní tedy netrval dlouho. K prvnímu bojovému nasazení Mangust do akce došlo již roku 1993, tedy v době, kdy ještě nebylo dokončeno ani přezbrojení italského vojskového letectva. Neuralgickým bodem se stalo Somálsko, jehož vnitřní poměry připomínaly Afghánistán ovládaný ozbrojenými gangy. V rámci mezinárodních sil měly politickou situaci stabilizovat také italské jednotky, přepravené včetně tří nových Mangust loděmi do Mogadiša.

Účast Italů byla pochopitelná. Somálsko bylo dlouho jejich kolonií a měli tam řadu kontaktů. Díky tomu se vyhnuli ostudnému debaklu a ztrátám slavných amerických speciálních jednotek. Zvěčněno realisticky to bylo ve filmu Černý jestřáb sestřelen. Mangusty od 49. squadrony plnily úkoly v extrémních klimatických podmínkách. Teploty se pohybovaly kolem 40 °C.

iZdroj fotografie: Agusta Westland / Public domain

Vzduch plnila mračna jemného pouštního písku a v případě, že se vítr otočil, slaná vodní mlhovina od moře. Vedra střídaly monzunové lijáky. Zní to neuvěřitelně, ale Mangusty dosahovaly v rámci této mise bojovou pohotovosti téměř na 100 %, což zdaleka není běžné ani u vojsk NATO v Evropě. Základním úkolem byl doprovod zásobovacích konvojů a transportních vrtulníků. Dále vyhledávání a ničení postavení odstřelovačů a jiných palpostů.

Důležitá byla rovněž eliminace oblíbeného mobilního bojového prostředku teroristických skupin, a to pickupů ověšených zbraněmi všeho druhu. K tomu sloužily řízené střely TOW a salvy neřízených raket z raketometů. Mangusty létaly často ve dvojici s transportním vrtulníkem, jenž přepravoval výsadek dokončující akci na zemi. Do března 1994 vykonaly Mangusty beze ztrát 493 letových misí, přičemž byly několikrát zasaženy střelami ráže 7,62 a 12,7 mm.

Při evakuaci sil OSN a cizinců žijících v Somálsku působily Mangusty dočasně také z paluby letadlové lodě Giuseppe Garibaldi. Další nasazení proběhlo od března 1997. V rámci mezinárodní operace Alba Neo se podílely na stabilizaci politické situace v Albánii a eliminaci ilegálního přistěhovalectví Albánců do Itálie, kde docházelo k bezpečnostní destabilizaci díky nárůstu kriminality. Úspěšné nasazení v rámci několika složitých misí potvrdilo, že Mangusta je špičkový lehký bitevní vrtulník s perspektivou služby i v konfliktech 21. století.

Článek Lehký bitevní vrtulník Mangusta A129, stroj pro asymetrický konflikt. Měl 100 % bojovou připravenost i v prašném Somálsku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vzletová hmotnost se pohybuje v rozmezí 10 tun

V roce 1984 dodaly Spojené státy do Číny 24 užitkových vrtulníků Sikorsky S-70C, tedy civilní verzi UH-60 Black Hawk. Všechny provozuje však čínská armáda, především v Tibetu. Je zajímavé, že díky dodávkám náhradních dílů z Taiwanu, který je též provozovatelem vrtulníků této řady, se vrtulníky typu S-70C-2 v inventáři PLA udržely do dnešních dnů.

Čínští vývojáři neotáleli a obratem se pustili do důkladných studií na tu dobu velice pokrokové západní technologie. Od vnější konstrukce letounu přes avioniku až po motorovou jednotku – inženýři nezanedbali jediný detail a snažili se z amerického stroje vytěžit co nejvíce informací. Ty poté mohli využít k vývoji vlastního vrtulníku. Čína si nikdy nedělala s duševním vlastnictvím těžkou hlavu a nový vrtulník z roku 2019 toho je jednoznačným důkazem.

Projekt na vývoj nového vrtulníku odvozeného z konstrukce vrtulníku Sikorsky S-70C byl definitivně spuštěn v roce 2006. Na vývoji zmíněného stroje, který byl ve formě studií po rozboru konstrukce S-70C zahájen na konci 90. let, se přitom podílel 602. institut z Xianu, později známý jako CHRDI (China Helicopter Research and Development Institute), spolu se společnostmi HAIG (Harbin Aircraft Industry Group) z Harbinu a CAIC (Changhe Aircraft Industries Corporation) z Changhe.

Na samotné konstrukci stroje se pak podílely téměř všechny čínské letové společnosti a zbrojovky, které měly s konstrukcí vrtulníků nějaké zkušenosti. Občas se objevuje v této souvislosti i spekulace, že Čína prostudovala tajně dodané zbytky amerického Black Hawku, jenž havaroval během atentátu na hlavu al-Káidy Usámu bin Ládina v Pákistánu. Black Hawky použité při atentátu měly tehdy speciální stealth úpravu. Tuto spekulaci však jak čínské, tak pákistánské oficiální zdroje popírají. A Američané mlčí.

Přestože byl Z-20 americkým Black Hawkem těžce inspirován, určité konstrukční změny v čínském projektu provedeny samozřejmě byly. Přece jen jsou vrtulníky Black Hawk už poněkud starší stroje, které americká armáda plánuje od roku 2030 vyřazovat z provozu. Není tedy divu, že nové čínské vrtulníky Číňané uzpůsobili tak, aby vyhovovaly jejich představám o požadavcích moderního bojiště.  

Prokazatelná krádež západních technologií

Vzhledem k vytíženosti 602. institutu a společnosti CAIC programem bitevního vrtulníku Z-10, který měl vyšší prioritu, veškeré práce na Z-20 zpočátku postupovaly velmi pomalu. Na plné obrátky se vývoj rozeběhl až v roce 2010. V tomtéž roce byl na průmyslové výstavě v Pekingu poprvé prezentován zmenšený model tohoto stroje. V roce 2011 byly vyfotografovány dva kamiony vezoucí vrtulníky typu S-70 z Taiwanu.

Zmíněné stroje byly podle všeho určeny k podpoře vývoje typu Z-20. První prototyp vrtulníku typu Z-20 měl být údajně dokončen v prosinci roku 2012. Existence letového prototypu tohoto stroje je známa ze satelitních snímků, které pocházejí z října roku 2013. První let vrtulníku Z-20 se uskutečnil 23. prosince 2013, přičemž do roku 2018 bylo vyzkoušeno na šest mírně se lišících prototypů, včetně verze stealth. Zanedlouho poté bylo rozhodnuto o zavedení sériové výroby Z-20.

Je třeba přiznat, že navzdory očividné podobnosti s americkým vrtulníkem S-70C není Z-20 jeho prostou kopií. Je například až o 300–400 kg lehčí. Dostal také naprosto odlišný pětilistý hlavní nosný rotor namísto čtyřlistého, který je použit u jeho vzoru. Zde prokazatelně našly uplatnění v jeho konstrukci západoevropské technologie, neboť hlava nosného rotoru vrtulníku typu Z-20 a upevnění listů vychází z francouzské technologie Sparflex, jež doznala rozšíření na několika typech vrtulníků značky Aérospatiale.

Konstrukce listů hlavního rotoru je pak postavena na technologiích typu H175. Překonstruovaný trup tohoto stroje podle všeho také ukrývá objemnější palivové nádrže. Také přední část trupu a ocasní nosník společně se stabilizátorem ocasní plochy byly mírně upraveny, náhon k vyrovnávací vrtulce se změnil, hřídele, ze kterých se skládá, jsou podstatně kratší, díky čemuž se například zvýšila odolnost vrtulníku proti poškození v boji, odolnost proti vibracím atd.

Z-20 s atraktivní cenou

Ovšem vzhledem k tomu, že západní spolupráce s Čínou ve vojensko-technické oblasti byla po roce 1989 pozastavena, některé západní technologie, které měly být do vrtulníků instalovány, se do Číny nakonec nikdy nedostaly, včetně technologií moderních motorů původně zprostředkovávaných ukrajinskou společností Motor Síč. Omezení dovozu určitých komponentů, včetně původního a údajně objednaného amerického turbohřídelového motoru PT-6B, však čínský letecký průmysl nikterak nezpomalilo.

Číňané totiž právě motory Pratt & Whitney PT6B-67 již dříve okopírovali. Čínská verze motoru dostala označení WZ-10. Zmíněný motor údajně vychází z motoru typu PT6, je však vybaven elektronickým řízením chodu (FADEC) a je výkonnější a lehčí. Dle původních plánů měl být vyvíjen tento motor v kooperaci s ukrajinskou společností Motor Síč. Tuto spolupráci nakonec zarazil nátlak Američanů, nicméně se zdá, že k tomu došlo pozdě. Číňané díky ní již zvládli nové technologie uplatnit na svém novém motoru, jenž nyní vyrábějí pod názvem WZ-10.

Podle dostupných informací je vrtulník Z-20 vybaven dvěma takovými motory o výkonu odhadovaném na maximálně 1 800 kW (asi 2 400 k) každý. Jiné odhady hovoří o výkonu 2 150 koní každý. Díky tomu, že je čínský protějšek amerického Black Hawku v současné době celý vyroben čistě z čínských komponent, případná vývozní cena Z-20 bude atraktivně nízká. Vzhledem k výkonům tohoto stroje je třeba poznamenat, že vrtulník typu Z-20 se tak stal prvním čínským derivátem zahraniční konstrukce překonávajícím svůj vzor.

Článek Víceúčelový vrtulník Harbin Z-20: Čínská kopie amerického UH-60 Black Hawk je od roku 2019 páteří čínského vrtulníkového letectva se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.