Co přesně snímky ukazují

Klíčové jsou tři konstrukční prvky, které Sutton identifikoval. Zaprvé záďový zaplavitelný dok, tedy prostor otevřený i zespodu, nikoli klasická rampa pro vyloďovací čluny. Zadruhé masivní nosná kolébka zavěšená na dvanácti svislých podpěrách, která umožňuje spouštět a vytahovat těžký náklad z vody. Zatřetí rozměrný vnitřní hangár umístěný před zaplavitelným dokem, jehož objem by podle odhadu pojal až čtyři velké bezpilotní ponorky.

Žádný z těchto prvků sám o sobě nedokazuje účel lodi. Dohromady ale dávají smysl jen v jedné konfiguraci: mobilní základna pro podmořské drony, která dokáže operovat daleko od domovského přístavu.

Obří ponorky bez posádky

Mateřská loď nevzniká ve vzduchoprázdnu. Už na podzim 2025 zachytily satelitní snímky u ostrova Chaj-nan testování dvou typů čínských XXLUUV, jednoho o odhadované délce zhruba 35 metrů a druhého kolem 45 metrů. Starší analýza téhož autora u většího typu uváděla přibližně 40 až 42 metrů. Přesná čísla se v otevřených zdrojích liší, ale řádově jde o rozměry srovnatelné s malými posádkovými ponorkami, nikoli s běžnými průzkumnými podvodními drony o délce několika metrů.

Pro srovnání: americká bezpilotní ponorka Boeing Orca má základní trup dlouhý 15,5 metru s modulární vloženou sekcí dalších 10,4 metru. Její dolet činí až 12 038 km (6 500 námořních mil), pohon zajišťují baterie a dieselgenerátory, nosnost dosahuje osmi tun suchého nákladu. Čínské XXLUUV jsou tedy zhruba dvakrát až třikrát delší a objemově ještě výrazněji větší. Analytici dovozují, že ponorka těchto rozměrů by bez prostoru pro posádku mohla nést senzory, energetické zásoby i náklad daleko přesahující kapacitu Orcy, včetně potenciální výzbroje na úrovni osmi a více těžkých torpéd.

Zásadní je ale rozdíl v konceptu provozu. Boeing navrhuje Orcu tak, aby ji šlo vypouštět a vyzvedávat přímo od mola, bez dedikované podpůrné lodi. Čína zvolila opačnou cestu: jednotlivé drony nemusí být logisticky soběstačné, protože je obsluhuje specializovaný nosič. Každý kus tak může být jednodušší a levnější, zatímco celá sestava (mateřská loď plus několik XXLUUV) získává operační flexibilitu, jakou samostatný dron nemá.

Proč je to strategický posun

Samotná existence velkých podmořských dronů ještě pravidla námořní války nemění. Mění je až schopnost udržet je dlouhodobě v prostoru daleko od pevniny. Právě to mateřská loď přináší.

Bez ní musí každý dron startovat z přístavu, kam se také vrací k údržbě a dobíjení. Protivník pak stačí sledovat několik známých základen a snadno odhadne vzorec nasazení. S mateřskou lodí se startovní bod stává pohyblivým, může ležet stovky kilometrů od pobřeží, měnit se den ode dne a pro satelitní i signálový průzkum splývat s běžným námořním provozem.

Podle analytiků by takový systém byl zvlášť cenný pro:

• průzkum a sledování v klíčových průlivech západního Pacifiku,
• minové operace v předstihu před případným konfliktem,
• hlídkování v Jihočínském moři,
• tlak na podmořskou infrastrukturu (kabely, potrubí, senzorové sítě),
• roli návnady nebo průzkumného prostředku, který odvádí pozornost od posádkových ponorek.

Důležitá výhrada: samotná jedna loď rovnováhu sil nepřepíše. Pokud ale čínské námořnictvo PLAN dotáhne koncept do sériové výroby, půjde o kvalitativně nový způsob vedení podmořské války, ne novou zbraň, ale nový operační model.

Západ není zaskočen trendem, ale tempem

Ve Washingtonu téma čínských podmořských kapacit řeší instituce na strategické úrovni. V březnu 2026 proběhlo slyšení americko-čínské bezpečnostní komise USCC věnované přímo soutěži „pod hladinou“. Americká Orca přitom v srpnu 2026 dokončila první dlouhý přesun přes 1 852 km (tisíc námořních mil) v Pacifiku, konkrétní provozní milník, který čínská strana veřejně doložený nemá.

Jenže Čína zřejmě vede v ambici a měřítku. Dva typy XXLUUV zachycené při testech, k nim specializovaný nosič, to je kombinace, kterou v otevřeně dohledatelných zdrojích nemá nikdo jiný. Americký program je transparentnější a má doložené testovací výsledky, čínský je méně čitelný, ale rozměrově a koncepčně ambicióznější.

NATO už od roku 2022 řadí Čínu mezi výzvy pro bezpečnost Aliance. Od ledna 2025 běží operace Baltic Sentry zaměřená na ochranu kritické podmořské infrastruktury. Česká vláda v bezpečnostní strategii z roku 2023 výslovně upozorňuje na hrozby spojené s Čínou a obranná strategie staví českou obranu pevně na aliančním rámci. Přímá hrozba pro české území to není; nepřímá hrozba pro spojence, námořní komunikace a kabely, na nichž závisí i Evropa, ale ano.

Co zůstává neznámé

Otevřená analýza má tvrdé limity. Přesné oficiální označení šanghajské lodi, její výtlak, pohon ani výzbroj veřejně známé nejsou. Stejně tak nevíme, kolik čínských XXLUUV už PLAN skutečně převzal do služby, doložené je testování nejméně dvou typů, nikoli zařazení do výzbroje. Podvodní vytrvalost čínských dronů zůstává otázkou; jako orientační bod lze použít Orcu, u níž Boeing hovoří o misích trvajících měsíce, ale čínské parametry jsou pouhou dedukcí z rozměrů trupu.

Právě proto je důležité číst šanghajský objev jako signál, ne jako hotový fakt. Signál ovšem mimořádně silný: Čína nestaví jen podmořské drony, ale celý ekosystém pro jejich nasazení na volném moři. A to je krok, na který zatím nemá odpověď nikdo.

Článek Satelitní snímky odhalily, co Čína tajně staví v Šanghaji. Loď pro obří autonomní ponorky mění pravidla námořní války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč se Vietnam odvrací od Ruska

Čísla mluví jasně. Podle stockholmského institutu SIPRI tvořilo Rusko v letech 1999–2018 celých 84,3 % vietnamských dovozů hlavních zbraňových systémů. Stíhačky Su-30MK2, ponorky třídy Kilo, fregaty Gepard 3.9, prakticky celá modernizace vietnamských ozbrojených sil nesla ruský rodný list.

Pak přišel únor 2022. Ruská invaze na Ukrajinu spustila západní sankce, zatížila ruský obranný průmysl a zpochybnila schopnost Moskvy plnit exportní zakázky. Analytici singapurského institutu ISEAS výslovně uvádějí, že válka na Ukrajině urychlila vietnamskou strategii diverzifikace. Ta stojí na třech pilířích: modernizovat stávající ruskou techniku, vyvíjet vlastní systémy a rozšířit okruh zahraničních dodavatelů.

Výsledek? Ruský zbrojní export celosvětově spadl mezi obdobími 2016–2020 a 2021–2025 o 64 %. Vietnam mezitím otevřel dveře novým partnerům, a podle SIPRI se v letech 2021–2025 mezi třemi hlavními dodavateli zbraní do Vietnamu objevila i Česká republika se 14% podílem.

Co přesně Vietnam staví

Nová loď je první velkou víceúčelovou fregatou, kterou Vietnam navrhl sám. Nejde o první vojenské plavidlo z vietnamské loděnice; Sông Thu už dříve stavěla hlídkové lodě, včetně 90metrové CSB 8005 o výtlaku 2 400 tun na základě nizozemského návrhu firmy Damen. Fregata je ale kategoricky jiný projekt.

Podle analýzy portálu Naval News, který vycházel z oficiální makety lodi, vypadají klíčové parametry takto:

• Délka: přibližně 105 metrů
• Odhadovaný výtlak: 2 500–3 000 tun
• Výzbroj: 12 buněk vertikálního odpalovacího systému (VLS), domácí protilodní střely, protiletadlové střely, 533mm torpéda, kanon ráže 76 mm
• Senzory: radar s fázovaným polem domácí výroby
• Letecké vybavení: hangár a přistávací plocha pro vrtulník
• Stavební lhůta: 36 měsíců

Oficiální vietnamské zdroje zdůrazňují, že jde o dosud nejvyšší míru lokalizace výzbroje a elektroniky na jakékoli vietnamské válečné lodi. Radar s fázovaným polem, protiletadlové i protilodní střely dodávají podniky skupiny Viettel a továrny pod Generálním ředitelstvím obranného průmyslu. Přesné typové označení všech střel ale veřejně zveřejněno nebylo; část závěrů o výzbroji vychází z expertních odhadů nad maketou.

Viettel: z telekomunikací do raketového průmyslu

Klíčovým hráčem celého projektu je Viettel, konglomerát, který většina lidí zná jako mobilního operátora. Jeho divize Viettel High Tech ale provozuje rozsáhlé vojenské portfolio, od pobřežních radarů přes námořní dohledové systémy až po velicí a řídicí platformy kategorie C5ISR. Nejde přitom o papírové prototypy: radary Viettelu už slouží u 451. radarového pluku vietnamského námořnictva a monitorují pobřežní vody.

Na obranné výstavě Vietnam Defence 2024 firma představila přes 80 produktů v deseti technologických oblastech a otevřeně mluvila o exportních ambicích. Právě Viettel dodává pro novou fregatu radar s fázovaným polem, technologii, kterou v regionu jinak nabízejí jen zavedení výrobci jako izraelský Elta, americký Raytheon nebo čínský CETC.

Gepard versus domácí fregata: co se mění

Pro pochopení skoku, který Vietnam dělá, stačí srovnat novou loď s dosavadní páteří vietnamského námořnictva, čtveřicí ruských fregat Gepard 3.9.

Gepard 3.9 je solidní loď; jeho protilodní střely Ch-35 s dosahem kolem 130 kilometrů a rychlostí přibližně Mach 0,9 (zhruba 1 100 km/h) patří k osvědčeným ruským exportním zbraním, srovnatelným s americkým Harpoonem starší generace. Nová fregata ale přidává vertikální odpalovací systém, vrtulníkový hangár pro protiponorkové operace a domácí senzorovou architekturu. Hlavní rozdíl přitom neleží v jednotlivých parametrech, ale v principu: Gepard je importovaná platforma s ruským dodavatelským řetězcem, nová fregata je pokus o domácí integraci.

Specialisté Naval News spekulují, že protiletadlové střely na nové lodi by mohly být typu TLĐK-01 s odhadovaným dosahem kolem 70 kilometrů. Pokud by se to potvrdilo, šlo by o střední vrstvu lodní protivzdušné obrany, srovnatelnou spíše s rolí systému ESSM (Evolved SeaSparrow Missile, dosah ~50 km) než s těžkou oblastní obranou typu SM-2 nebo čínského HQ-16. Oficiální potvrzení ale zatím chybí.

Co to znamená pro region i pro Rusko

Jedna fregata sama o sobě rovnováhu sil v Jihočínském moři nepřepíše. Čína provozuje desítky moderních hladinových bojových lodí a její námořnictvo je dnes největší na světě počtem plavidel. Vietnam ale nehraje hru o kvantitu, hraje o schopnost. Schopnost navrhnout, postavit a integrovat komplexní bojovou loď bez závislosti na jediném dodavateli.

Podle ISEAS je Vietnam od plné obranné soběstačnosti vzdálen ještě nejméně desetiletí. Úplný rozsah zahraniční pomoci na novém projektu zůstává neveřejný a nelze vyloučit, že část komponentů (pohonné jednotky, některé subsystémy) přichází ze zahraničí. Realistický scénář není „všechno sami hned“, ale postupné posouvání domácího podílu na klíčových projektech.

Pro Rusko je to další rána. Tradiční asijský odběratel, který po desetiletí spolehlivě kupoval hotové platformy, teď investuje do vlastního průmyslu a rozšiřuje síť partnerů od Nizozemska přes Česko po Izrael. Každá další loď, kterou Vietnam postaví doma, je zakázka, která už nikdy nepřistane v ruské loděnici.

Loděnice Sông Thu mezitím nespí. Vedle fregaty už podepsala kontrakt na export čtyř remorkérů ASD 2411 do Evropy ve spolupráci s Damenem. Vietnam se nejen učí stavět válečné lodě, učí se je i prodávat.

Článek Vietnam se zbavuje závislosti na Rusku a staví první vlastní fregatu. Má 105 metrů, domácí rakety i radary se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Šest „černých děr“ na jižním břehu Středomoří

Přezdívka „černá díra“ nezní jako technický termín, a taky jím není. Vznikla na Západě jako zkratka pro mimořádně těžko zjistitelný cíl, ponorku, která při plavbě na baterie vydává tak málo hluku, že ji sonarové systémy protivníka zachytí jen s velkými obtížemi. Dieselelektrický pohon třídy Kilo je v tomto ohledu pověstný: jakmile člun vypne diesely a přejde na akumulátory, jeho akustická stopa klesne na úroveň, která se v mělkých pobřežních vodách prakticky ztrácí v okolním šumu.

Alžírská flotila stojí na dvou generacích téže konstrukční linie. Starší pár tvoří ponorky projektu 877EKM, základní exportní verze navržená konstrukční kanceláří Rubin pro boj proti ponorkám i hladinovým lodím, vybavená šesti torpédomety ráže 533 mm s možností odpalu řízených střel. Modernější čtveřice patří k projektu 636, který loděnice Admiralty Shipyards popisuje jako přímou evoluci předchůdce: tišší trup, modernizovaný torpédově-raketový systém, integrovaný sonar a radar, nová výpočetní architektura. Poslední dvě jednotky převzalo Alžírsko v lednu 2019 a flotila tak dosáhla současného stavu šesti kusů.

Pro srovnání: Egypt provozuje čtyři ponorky Type 209/1400mod od německého TKMS, Jihoafrická republika tři starší třídy Heroine. Žádná jiná africká země nemá víc útočných ponorek, a hlavně žádná nemá takto unifikovanou flotilu jedné konstrukční rodiny. Stejné provozní návyky, společná logistika, jednodušší výcvik; to jsou výhody, které se na papíře neprojeví, ale v praxi znamenají vyšší reálnou dostupnost.

Proč je „skoro nelze najít“, a kdy přece jen lze

Formulace z perexu není nadsázka, ale není ani absolutní pravda. Ponorku třídy Kilo na baterie skutečně detekovat lze, jenže ne levně a ne spolehlivě za všech okolností. Analytický podklad Heritage Foundation shrnuje klasické vrstvy protiponorkového boje: aktivní sonar prozradí lovce dřív, než najde kořist; pasivní sonar závisí na tom, co ponorka sama vyzáří; sonobóje, vrtulníky a hlídková letadla pokryjí jen omezený prostor. V akusticky složitém prostředí mělkých středomořských vod, kde se zvuk odráží od dna a mísí s civilním provozem, se výhoda přesouvá na stranu ponorky.

Slabší momenty přicházejí, když se člun musí přiblížit k hladině. Dobíjení akumulátorů vyžaduje šnorchlování, vysunutí dýchací trubice nad hladinu a spuštění dieselů. V tu chvíli roste akustická i radarová stopa. Podobně prozrazující je průjezd úžinou nebo okamžik po odpalu střely, kdy protivník získá alespoň přibližnou polohu. Právě proto moderní protiponorkový boj staví na vrstvené síti senzorů a trpělivém čekání na chybu.

Projekt 636 oproti staršímu 877EKM tyto zranitelné okamžiky zkracuje. Lepší akumulátory, tišší strojní části, zvukově tlumící materiály na trupu; to vše znamená delší intervaly mezi vynořeními a kratší dobu, po kterou je člun „hlasitý“. Není to neviditelnost. Je to asymetrická výhoda, která nutí protivníka investovat neúměrně víc prostředků do hledání, než kolik stojí samotná ponorka.

Západ ji zná, a sleduje ji velmi pozorně

Západ alžírskou ponorkovou sílu dobře zná. Nejde jen o mediální povědomí, ale o systematický kontakt na několika úrovních. Alžírsko je od března 2000 součástí programu NATO Mediterranean Dialogue, tedy formalizovaného partnerství, které zahrnuje konzultace o bezpečnostních otázkách ve Středomoří. Americké námořní síly pro Evropu a Afriku s alžírským námořnictvem řeší interoperabilitu; poslední veřejně zdokumentované jednání proběhlo v září 2023.

V září 2026 odstartovalo cvičení Phoenix Express 2026 v Tunisku, kterého se Alžírsko účastní po boku dalších středomořských a afrických států. Paralelně NATO ve Středomoří drží operaci Sea Guardian zaměřenou na námořní situační přehled, ochranu tras a energetické infrastruktury. A přímo nad vodami regionu operuje americká CTF-67, úkolová skupina šesté flotily specializovaná na protiponorkové letectvo a průzkum.

Nejnovější vrstvou je Task Force X-Central Mediterranean, experimentální formát NATO z léta 2026, který testuje nové víceoborové zpravodajské a průzkumné nástroje, včetně bezosádkových prostředků, právě v prostoru středního Středomoří. Podle nás je to přímá odpověď na rostoucí komplexitu podhladinového prostředí v regionu, kde alžírské Kilo představují jen jeden, byť nejvýraznější prvek.

Improved Kilo vs. špička NATO: kde končí respekt a začíná realita

Respekt neznamená technologickou rovnocennost. Francouzská jaderná útočná ponorka třídy Suffren (délka 99 metrů, podhladinový výtlak 5 200 tun, torpéda F21, střely SM39, roční dostupnost přes 270 dní) hraje v úplně jiné lize. Německá Type 212A je menší a bližší konceptu Kilo, ale díky pohonu na vodíkové palivové články (AIP) vydrží pod hladinou výrazně déle bez jakéhokoli kontaktu s atmosférou, má extrémně nízkou magnetickou i akustickou stopu a je přímo optimalizovaná pro mělké vody Baltského a Středozemního moře.

Improved Kilo za oběma zaostává ve vytrvalosti, síťové integraci i celkovém systému pohonu. Její síla je jinde: v poměru cena/výkon. Šest kusů v jedné konstrukční rodině, schopných operovat tiše v pobřežních vodách a nést řízené střely s úderem na pozemní cíle; to je kombinace, která levně a trvale zdražuje jakoukoli cizí operaci u jižního křídla Středomoří. Každá západní fregata, každý protiponorkový vrtulník, každá hodina letu hlídkového letounu P-8 Poseidon nasazená na hledání alžírské ponorky je hodina a prostředek, který chybí jinde.

Proč právě teď, a komu je signál určen

Alžírská modernizace ponorkové flotily má vlastní logiku, která sahá hlouběji než aktuální záběry. Objednávka další dvojice projektu 636E padla v roce 2014, tedy tři roky po pádu Kaddáfího režimu v sousední Libyi. Analytické zdroje tuto časovou souslednost nepovažují za náhodu: země, která neměla dostatečné odstrašení proti vnějšímu zásahu, se rozpadla a zůstala destabilizovaná dodnes. Alžírsko si z toho vyvodilo, že ponorková flotila je nejlevnější pojistka proti scénáři, ve kterém by silnější námořnictvo chtělo operovat u jeho pobřeží bez souhlasu.

Zveřejnění záběrů v září 2026, v týdnu, kdy startuje Phoenix Express a NATO testuje nové průzkumné formáty ve středním Středomoří, je podle nás kontrolovaná demonstrace. Signál směřuje současně dovnitř i ven: domácímu publiku ukazuje bojeschopnost, zahraničním pozorovatelům připomíná cenu případné konfrontace. Protože materiál šel přes státní média, je fér přiznat, že jde o strategickou komunikaci, nikoli o nezávislý audit skutečné bojové připravenosti všech šesti jednotek.

Spekulace o budoucím nákupu čínských ponorek nebo integraci hypersonických střel Cirkon se v otevřených zdrojích zatím nepotvrdily. I bez nich ale platí, že šest tichých ponorek s řízenými střelami, rozmístěných na jižním břehu Středomoří pouhých pár set kilometrů od evropských přístavů, je argument, který žádný námořní plánovač nemůže přehlédnout.

Článek Nejsilnější útočná ponorková síla Afriky budí respekt. Západ ji dobře zná, „černé díry“ totiž skoro nelze najít se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sedm lodí za zlomek ceny novostavby

Bulharský parlament ratifikoval v srpnu 2026 smlouvu na převzetí tří konkrétních nizozemských minolovek: HNLMS Zierikzee (M862), HNLMS Willemstad (M864) a HNLMS Schiedam (M860). Současně schválil memorandum o převodu dalších čtyř plavidel z belgického a nizozemského námořnictva. Součástí balíčku jsou i náhradní díly, výcvikové zařízení pro posádky a doplňkové vybavení, tedy vše, co Sofia potřebuje k rychlému zavedení lodí do služby.

Samotná plavidla Bulharsko získává bez pořizovací ceny. Platí ale za jejich obnovu, údržbu a znovuuvedení do plných schopností, a to se stropem až šest milionů eur na jednu loď. Celkem tedy až přibližně miliarda korun. Za tyto peníze země získá sedm NATO-kompatibilních platforem. Pro srovnání: nová generace belgicko-nizozemských minolovek třídy Vlissingen s bezosádkovou architekturou stojí řádově víc a dodávky běží až do roku 2030. Bulharsko by na ně čekalo roky a zaplatilo násobek.

Co umí minolovky třídy Tripartite

Lodě rodiny Tripartite, v nizozemské službě označované jako třída Alkmaar, vznikly jako společný belgicko-francouzsko-nizozemský projekt. Jejich základní parametry mluví jasně:

• Délka: 51,5 metru
• Výtlak: 543 tun
• Maximální rychlost: 13 uzlů (přibližně 24 km/h)
• Sonar: Thales 2022 Mk III (u modernizovaných kusů)
• Protiminové systémy: jednorázové drony SeaFox, dálkově ovládané podvodní prostředky Double Eagle
• Bojový řídící systém: Atlas IMCMS

Trup je vyroben z kompozitních materiálů s nízkou magnetickou signaturou, aby loď sama neaktivovala magnetické miny. Jde o klasickou koncepci s přímým přiblížením k hrozbě, kdy loď se přibližuje k minám a neutralizuje je pomocí palubních systémů a potápěčů.

Oproti tomu nová generace rMCM/Vlissingen, která Tripartite nahrazuje, pracuje zcela jinak. S délkou 82,6 metru, výtlakem 2 800 tun a posádkou pouhých 33 lidí funguje jako plovoucí velitelské centrum. Místo přímého přiblížení k minám vysílá dvojici bezosádkových hladinových plavidel, autonomní podvodní prostředky (AUV), vlečené sonary a drony. Posádka zůstává v bezpečné vzdálenosti. Je to technologický skok, ale také cenový. Bulharsko si zvolilo dostupnější cestu, která mu dává schopnost hned, ne za pět let.

Jak se stejné lodě osvědčily u Ukrajiny

Minolovky se osvědčily Ukrajině proti Rusku. Realita je nuancovanější, ale podstata sedí. Belgie a Nizozemsko v červnu 2025 předaly Ukrajině první dvě minolovky stejného typu. Ukrajinské posádky prošly intenzivním výcvikem pod belgickým a nizozemským vedením, lodě byly začleněny do budované NATO-interoperabilní protiminové eskadry a zapojily se do cvičení Sea Breeze zaměřeného na vyhledávání min, práci s výbušninami, potápěčské operace i nasazení bezosádkových systémů.

Nizozemský ministr obrany Ruben Brekelmans při slavnostním předání výslovně uvedl, že lodě mají pomoci držet otevřené černomořské přístavy, chránit námořní trasy klíčové pro ukrajinskou ekonomiku a přispět k tomu, aby bylo Černé moře „otevřené a svobodné“. Lodě zatím operují z britského Portsmouthu a připravují se na den, kdy se znovu otevře průchod Bosporem do Černého moře.

Veřejně doložené „osvědčení“ tedy spočívá především ve výcviku, budování interoperability a přípravě na systematické odminování, nikoli v transparentně popsaných bojových akcích přímo proti ruským cílům. To ale neznamená, že jde o prázdný pojem. Minová hrozba, kterou vytvořila ruská válka trvající už více než čtyři roky, je reálná a tyto lodě jsou navrženy přesně k jejímu řešení.

Miny v Černém moři: ne teorie, ale každodenní realita

Bulharské námořnictvo od začátku ruské invaze zničilo šest driftujících min ve svých vodách. Společně s Rumunskem a Tureckem pak tyto tři černomořské státy NATO do dubna 2025 odhalily a zneškodnily devatenáct min. Přesný celkový počet min v Černém moři veřejně znám není, ale samotná existence trilaterální protiminové skupiny MCM Black Sea a její opakované aktivace (do léta 2026 jich bylo deset) potvrzují, že nejde o teoretický problém.

Bulharsko už má s tímto typem lodí zkušenost. Minolovka Struma, převzatá dříve ze stejné rodiny, se od roku 2024 zapojuje do rotací MCM Black Sea a plní protiminové úkoly v regionu. Sedm nových plavidel tuto kapacitu zásadně rozšíří, z jedné aktivní minolovky na flotilu schopnou pokrýt více rotací současně.

Důležitý je i posun mise samotné skupiny MCM Black Sea. V červenci 2026 byly její úkoly rozšířeny o ochranu kritické podmořské infrastruktury: kabelů, plynovodů, datových spojení. Bulharské minolovky tak nebudou jen hledat miny. Budou součástí širšího systému námořní bezpečnosti na jihovýchodním křídle NATO.

Co to znamená pro region i české spojence

Bulharsko nekupuje válečné lodě pro konfrontaci s Ruskem. Kupuje specializovanou obrannou schopnost proti hrozbě, která existuje tady a teď. Podle nás jde o jeden z nejpragmatičtějších obranných kroků v regionu za poslední roky: sedm osvědčených platforem za zlomek ceny novostaveb, s okamžitou relevancí pro bezpečnost plavby.

Pro české spojence to znamená posílení jihovýchodního křídla aliance. Více bulharských minolovek znamená vyšší schopnost udržovat bezpečné trasy, sdílet zátěž s Rumunskem a Tureckem a reagovat na incidenty. Nizozemské lodě mají do Bulharska dorazit v letech 2027 a 2028, efekt tedy přijde postupně, nikoli skokově.

Černé moře zůstane rizikovým prostorem, dokud bude trvat ruská agrese proti Ukrajině. Bulharsko ale právě ukázalo, že bezpečnost se dá budovat i bez miliardových rozpočtů: stačí vzít to, co funguje, a nasadit to tam, kde je to potřeba.

Článek Bulharsko chce minolovky, které se Ukrajině osvědčily proti Rusku. Aby zvýšilo bezpečnost v Černém moři se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Indonésie staví

Scorpène Evolved je nejnovější varianta francouzské konvenční útočné ponorky, kterou vyrábí Naval Group. Starší verze slouží v námořnictvech Chile, Malajsie, Brazílie a Indie. Indonéská konfigurace ale představuje evoluční skok. Trup měří 72 metrů, výtlak se pohybuje mezi 1 600 a 2 000 tunami a pod hladinou dosahuje rychlosti přes 20 uzlů, tedy zhruba 37 km/h. Maximální hloubka ponoru přesahuje 300 metrů. Výzbroj tvoří šest torpédometů ráže 533 mm s kapacitou 18 zbraní, torpéd nebo protilodních střel. Srdcem elektroniky je bojový systém SUBTICS.

Klíčová odlišnost od starších Scorpène spočívá v pohonu. Indonéská verze nese plnou lithium-iontovou bateriovou konfiguraci, která zkracuje dobu dobíjení, zlepšuje taktické manévrování a snižuje takzvaný poměr indiskrece, tedy čas, po který musí ponorka vystavit šnorchl nad hladinu a stát se zranitelnou. Lithium-iontové baterie na ponorkách nejsou naprostou novinkou (Japonsko dodalo v březnu 2025 ponorku Raigei s obdobnou technologií), ale v kombinaci s transferem know-how a lokální stavbou jde o unikátní program.

Od podpisu k prvnímu řezu oceli

Časová osa programu vyžaduje přesné rozlišení několika milníků. Kontrakt mezi Naval Group, PT PAL a indonéským ministerstvem obrany nabyl účinnosti 23. července 2025. Loděnice PT PAL o osm dní později oznámila spuštění produkčního procesu. Kvalifikační výrobní sekce, tedy zkušební svařování a ověřování schopností indonéských pracovníků, byla oficiálně zahájena 12. prosince 2025. Podle zpravodajského servisu Janes byl první řez oceli vedoucího člunu posunut na červenec 2026. Ještě v květnu 2026 agentura ANTARA popisovala program jako ve fázi předvýroby.

Pevný termín zařazení do služby zatím nebyl oficiálně potvrzen. Starší výrok šéfa PT PAL z října 2024 mluvil o cíli dokončení v roce 2028, ale reálný průběh kvalifikační výroby naznačuje, že první ponorka by mohla být hotová spíše v první polovině třicátých let.

Co znamená „kompletní technologie“

Předání kompletní technologie není nadsázka, ale vyžaduje vysvětlení. Nejde jen o dodání výkresů a ocelových plechů. Naval Group popisuje program jako celostní transfer průmyslových schopností. Konkrétně to zahrnuje:

• Výcvik indonéských svářečů přímo ve Francii
• Vyslání přibližně 50 francouzských expertů do loděnice v Surabayi
• Vyškolení více než 400 indonéských inženýrů
• Dodání simulátoru a výcvik posádek, instruktorů i operátorů simulátoru
• Integrovanou logistickou podporu včetně materiálu na tři mise nebo zhruba rok provozu
• Řízení, provoz a údržbu, které mají probíhat v Indonésii

Naval Group si navíc k 1. červenci 2025 založila v Indonésii dceřinou společnost PT Naval Group Nusantara a podepsala memoranda o porozumění s indonéskými obrannými firmami i s výzkumnou agenturou BRIN. Francouzská firma svůj exportní model dlouhodobě staví na kontrolovaném přenosu znalostí, stejný princip uplatnila v Indii při stavbě ponorek třídy Kalvari a v Brazílii u programu Riachuelo. Indonésie tedy není výjimkou, ale zatím nejambicióznějším případem, protože PT PAL má využít sto procent svých výrobních kapacit.

Pro Indonésii je podstatné, že nejde o první ponorkovou zkušenost. Loděnice PT PAL už dříve dokončila třetí člun třídy Nagapasa (jihokorejský design Chang Bogo), takže základ průmyslové kompetence existuje. Scorpène Evolved na něj navazuje a posouvá ho výš.

Dvě ponorky proti čínské flotile

Realisticky: dvě ponorky regionální rovnováhu nepřepíší. Podle výroční zprávy amerického Pentagonu z prosince 2024 provozuje čínské námořnictvo PLAN šest balistických raketových ponorek třídy SSBN, šest jaderných útočných ponorek SSN a 48 konvenčních útočných ponorek s AIP pohonem, z toho nejméně 21 tvoří moderní třída Jüan. Indonésie má v aktivní službě čtyři ponorky starších tříd Cakra a Nagapasa.

V regionu jihovýchodní Asie přitom Indonésie není sama. Vietnam vybudoval flotilu šesti ruských ponorek třídy Kilo. Malajsie provozuje dvě starší Scorpène. Singapur disponuje třídou Invincible, plavidly o délce 70 metrů a výtlaku kolem 2 200 tun s posádkou 28 osob, a staršími čluny třídy Archer.

Podle nás ale číselné srovnání míjí podstatu. Scorpène Evolved není nástroj pro zrcadlení čínského objemu. Je to nástroj pro odepření moře, tedy pro komplikování přístupu protivníka do konkrétního prostoru. Stealth ponorka s 18 zbraněmi a lithium-iontovým pohonem operující v mělkých vodách kolem Natunských ostrovů a na průchodech mezi Jihočínským mořem a Indickým oceánem (Karimataským průlivem, Sundským průlivem) dokáže výrazně zvýšit nejistotu a náklady jakékoli nátlakové operace. Nemusí vyhrát námořní bitvu. Stačí, když protivník nebude vědět, kde je.

Proč to zajímá i Evropu

Jihočínské moře je světový obchodní uzel, kudy proudí zboží za biliony dolarů ročně. Česká strategie pro Indo-Pacifik z roku 2022 výslovně označuje rostoucí čínský vliv a napětí v tomto regionu za téma s přímými dopady na Evropu. Evropská unie prostřednictvím nástroje koordinované námořní přítomnosti koordinuje námořní a vzdušná aktiva členských států na podporu svobody plavby. Během českého předsednictví v Radě EU v roce 2022 Praha hostila Pražský dialog o Indo-Pacifiku, kde se řešily vztahy EU-ASEAN včetně bezpečnostní dimenze.

Přímá česká průmyslová stopa v indonéském ponorkovém programu veřejně doložena není. Vazba je strategická a diplomatická: Česko jako součást EU a NATO má zájem na tom, aby klíčové námořní trasy zůstaly otevřené a aby pravidla na moři určovalo mezinárodní právo, nikoli jednostranné nároky.

Indonésie si nekupuje jen dvě ponorky. Kupuje si právo být příště méně závislá na cizím dodavateli, a schopnost říct Pekingu, že průjezd kolem Natun už nebude zadarmo.

Článek Indonésie zbrojí proti Číně, začala stavět první ponorku třídy Scorpène. Francie jí předala kompletní technologii se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč zrovna ponorky a proč jaderné

Austrálie je ostrovní kontinent, jehož ekonomika stojí a padá s námořními trasami. Ministr Marles to při představení obranné strategie řekl bez obalu: země je „doslova závislá“ na mořských spojnicích, po nichž proudí obchod i paliva. Konvenční diesel-elektrické ponorky třídy Collins, které australské námořnictvo provozuje od poloviny devadesátých let, mají výtlak 3 407 tun pod hladinou, délku necelých 78 metrů, rychlost 20 uzlů (37 km/h) a dolet přes 21 300 km (11 500 námořních mil). Jsou vyzbrojeny šesti 533mm torpédomety, torpédy Mk 48 a protilodními střelami Harpoon. Na svou dobu to byl solidní stroj. Jenže diesel-elektrický cyklus omezuje dobu, po kterou ponorka dokáže operovat pod hladinou bez prozrazení, a tím i její strategický dosah.

Jaderný pohon toto omezení ruší. Ponorka s reaktorem může zůstat pod vodou týdny, překonat tisíce kilometrů bez nutnosti vynoření a držet se v operačním prostoru tak dlouho, jak vydrží posádka a zásoby. Důležité je přitom zdůraznit: nejde o jaderné zbraně. Oficiální dokumenty AUKUS opakovaně používají formulaci „konvenčně vyzbrojené, jaderně poháněné ponorky“. Austrálie nebude obohacovat uran ani přepracovávat vyhořelé palivo. Reaktory budou zapečetěné, bez nutnosti výměny paliva po celou dobu životnosti lodi.

Tři vrstvy cesty k odstrašení

Program AUKUS, vyhlášený v září 2021, nahradil dřívější smlouvu s Francií na konvenční ponorky Shortfin Barracuda. Canberra tehdy argumentovala tím, že zrychlující se změny regionální bezpečnosti dělají z konvenčních ponorek řešení nevyhovující budoucím potřebám. Cenou za to byla ztráta času a prudce vyšší průmyslová náročnost.

Harmonogram má tři vrstvy:

• Od roku 2027 začne v západní Austrálii rotační přítomnost až čtyř amerických ponorek třídy Virginia a jedné britské třídy Astute v režimu SRF-West. Austrálie tak získá podmořskou schopnost ještě předtím, než bude mít vlastní jaderné ponorky.
• Od počátku třicátých let má Austrálie převzít tři americké ponorky třídy Virginia z aktivní flotily US Navy. Proč ne nově postavené? Protože americká průmyslová základna to nedovolí. Podle Kongresového výzkumného servisu kleslo reálné tempo výroby třídy Virginia od roku 2022 na přibližně 1,1 až 1,2 kusu ročně, zatímco potřeba činí minimálně dva kusy ročně.
• Od počátku čtyřicátých let mají přicházet první ponorky SSN-AUKUS, postavené přímo v Osborne podle britského návrhu s reaktory od Rolls-Royce a technologiemi všech tří partnerů. Austrálie přitom investuje do britské průmyslové infrastruktury 2,4 miliardy liber, aby výroba reaktorů v závodě Raynesway vůbec zvládla pokrýt poptávku obou námořnictev.

Přesné technické parametry SSN-AUKUS vlády zatím nezveřejnily. Oficiálně ale půjde o generační skok v dosahu, vytrvalosti a schopnosti vést zpravodajské, podhladinové i úderné mise.

Čína jako hlavní motor, Rusko jako důkaz

V textu stojí dvě země a obě tam patří, ale z jiných důvodů. Čína je pro Canberru hlavní regionální bezpečnostní motiv. Australská obranná strategie otevřeně mluví o čínských „nátlakových postupech“ včetně nebezpečných zachycení lodí a letadel v mezinárodním prostoru. V květnu 2024 Austrálie oficiálně protestovala proti vypuštění světlic přes letovou dráhu australského vrtulníku v mezinárodních vodách čínským letounem. Podle amerického Pentagonu je čínské námořnictvo s více než 370 loděmi a ponorkami numericky největší na světě. Pod hladinou Peking provozuje šest jaderných útočných ponorek, šest balistických a 48 diesel-elektrických. Celá ponorková flotila má narůst na 80 jednotek do roku 2035.

Rusko představuje jiný typ hrozby. Pro Austrálii není bezprostředním sousedem, ale jeho útok na Ukrajinu, trvající už více než čtyři roky, je pro Canberru důkazem, že velká mocnost může sáhnout k otevřené agresi proti sousedovi. Australská diplomacie označuje ruskou invazi za „plnohodnotný nezákonný útok“ a uvalila přes 1 800 sankcí. Společné britsko-australské prohlášení z června 2026 výslovně říká, že program SSN-AUKUS posiluje bezpečnost nejen v Indo-Pacifiku, ale i v euroatlantickém prostoru. Podmořské odstrašení má fungovat jako celek, od severního Atlantiku po Jihočínské moře.

Austrálie přitom vědomě odděluje bezpečnost od obchodu. Čína zůstává jejím největším obchodním partnerem: vzájemný obchod v roce 2025 dosáhl 326 miliard australských dolarů a tvořil čtvrtinu australského celkového obchodu. Canberra ale sází na to, že právě silné odstrašení umožní udržet stabilní vztahy, protože slabost provokuje.

Co mezitím chrání australské vody

Než přijdou první SSN-AUKUS, musí stávající flotila vydržet. Vláda v květnu 2026 spustila program prodloužení životnosti třídy Collins; jako první prochází modernizací HMAS Farncomb. Cílem je udržet tyto ponorky operačně schopné do čtyřicátých let. Zároveň už v Osborne pracuje kolem 1 100 lidí a australská agentura ANI zadala kontrakty za přibližně 1,9 miliardy australských dolarů. Celý program má v Jižní Austrálii vytvořit téměř 10 000 pracovních míst.

Austrálie navíc už poprvé zvládla údržbovou periodu britské jaderně poháněné ponorky a zapojuje domácí firmy do britských i amerických dodavatelských řetězců. Nejde o papírový megaprojekt. Jde o generační přestavbu celé námořní a průmyslové kapacity země.

Proč by to mělo zajímat Evropu

Pro exportně závislé evropské ekonomiky včetně České republiky je stabilita námořních tras a soudržnost spojeneckého bloku zásadní, i když Austrálie leží na opačné straně planety. Britská průmyslová základna, od reaktorů Rolls-Royce po loděnici v Barrow, dostává díky AUKUS obrovský impuls, který se přelévá do širších dodavatelských sítí. A společné prohlášení Londýna a Canberry z června 2026 jasně říká, že podmořské odstrašení nemá hranici na Suezském průplavu.

Austrálie nesází na počet lodí, v tom Čínu nikdy nepřekoná. Sází na kvalitu, utajenost a interoperabilitu s americkým a britským námořnictvem. Každá koruna, dolar či libra investovaná do Osborne je sázka na to, že protivník, který vidí pod hladinou neviditelnou hrozbu, raději nesáhne po kartách.

Článek Austrálie sype přes 70 miliard Kč do jaderných ponorek. Chce přesvědčivé odstrašení agresivního Ruska i Číny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Příběh prvních skutečných německých torpédoborců po první světové válce nezačíná na moři, ale u rýsovacího prkna. Admirál Erich Raeder chtěl z každého trupu vyždímat maximum: pět 127mm kanonů místo čtyř, čtyřnásobné torpédomety místo trojitých, rychlost přes 38 uzlů. Na papíře vypadal výsledek jako malý křižník. V praxi to byla přetížená loď s krátkým dojezdem, nespolehlivými kotli a tendencí nabírat vodu přes příď, jakmile se zvedlo moře. Kriegsmarine se pokusila vyrovnat britskou početní převahu kvalitou jednotlivé lodě, a místo toho vyrobila čtveřici smolařů, kteří svou smůlu nesli přímo v konstrukci.

Pět děl a příliš mnoho ambicí

Zadání pro Typ 1934 odráželo frustraci z versailleských omezení. Německo nesmělo stavět válečné lodě prakticky dvě dekády, a když se omezení uvolnila, velení chtělo přeskočit celou generaci. Raeder osobně prosadil rozšíření výzbroje: páté 127mm dělo a přechod na čtyřnásobné 533mm torpédomety zvedly standardní výtlak nad 2 200 tun, ačkoli oficiální údaj zůstával na 1 625 tunách. Vyšší těžiště znamenalo horší stabilitu. Vysokotlaké parní kotle, které měly zajistit požadovanou rychlost, se ukázaly jako chronicky nespolehlivé. A dojezd? Původní specifikace počítaly s 9 260 až 11 110 km (5 000 až 6 000 námořních mil) při 20 uzlech. Realita byla zhruba 3 380 km (1 825 námořních mil) při 19 uzlech, třetina toho, co měly britské torpédoborce třídy C a D se svými 10 190 km (5 500 námořních mil).

Že něco nehraje, bylo jasné ještě před válkou. Z4 Richard Beitzen se po dokončení v roce 1938 vrátila do loděnice na úpravu přídě, protože v protivlnách nabírala vodu. Problém nebyl válečný. Byl vrozený.

Wikinger: když selže všechno najednou

Noc z 22. na 23. února 1940. Šest německých torpédoborců vyplouvá do Severního moře na operaci Wikinger, lov britských rybářských trawlerů. Mezi nimi Z1 Leberecht Maass a Z3 Max Schultz, dvě ze čtyř lodí Typu 1934. Co následovalo, nebyla bitva. Byl to řetěz selhání.

Marinegruppe West měla informovat Luftwaffe o námořním výpadu. Fliegerkorps X naopak hlásil vlastní leteckou akci nad Severním mořem. Jenže klíčové hlášení uvízlo u „jednoho admirála“, který je nepředal dál. Bombardéry Heinkel He 111 z KG 26 tak spatřily na hladině lodě, o nichž nevěděly, že jsou německé. Z1 Leberecht Maass dostala zásah vlastní pumou. Z3 Max Schultz zmizela krátce poté; podle převládajícího poválečného výkladu pravděpodobně najela na britskou minu, jistota ale není.

Z 330 mužů na Leberecht Maass přežilo šedesát. Ze 308 mužů na Max Schultz nepřežil nikdo. Vyšetřování zprostilo posádku bombardéru viny: nedostala varování a lodě nevystřelily rozpoznávací světlice.

Němec versus Brit a Japonec

Srovnání s protějšky odhaluje, kde přesně se německý koncept lámal.

Němec byl větší, rychlejší a těžčeji vyzbrojený. Brit byl úspornější, vytrvalejší a provozně vyváženější. Japonská Fubuki měla vlastní problémy s přetížením (Combined Fleet ji popisuje jako „konstrukčně podezřelou“), ale i tak dosáhla výrazně silnější torpédové salvy a lepší oceánské způsobilosti. Německý torpédoborec uměl udeřit tvrdě, ale nedokázal vydržet na moři dost dlouho na to, aby své údery opakoval.

Co se Němci pokusili zachránit

Následná série Typ 1934A dostala upravenou příď, zesílený trup a drobné změny rozměrů. Jádro potíží ale zůstalo: vysoko položené těžiště, podprůměrná mořeplavnost, stejné nespolehlivé vysokotlaké kotle a krátký praktický dosah. Opravit se dala příď. Opravit se nedalo zadání, které z torpédoborce chtělo udělat něco, čím torpédoborec být nemohl.

Z původní čtveřice přežila jen Z4 Richard Beitzen. Třetí loď třídy, Z2 Georg Thiele, se potopila 13. dubna 1940 u Narviku. Po kapitulaci Německa převzali Z4 Britové. V roce 1949 šla do šrotu, poslední fyzická stopa Raederova experimentu s přezbrojením.

Kriegsmarine nebyla v pozici rovnat se Royal Navy ani loděmi, ani personálně. Typ 1934 měl být zkratkou přes kvalitu. Místo toho se stal důkazem, že zkratky na moři neexistují.

Článek Nešťastní ďáblové, nebo omyl admirála Raedera. Němci chtěli porazit britské námořnictvo torpédoborci, ale odešli jako smolaři se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Patnáct lodí, jedna obří závislost

Program River-class Destroyer nahrazuje vyřazené torpédoborce třídy Iroquois i stárnoucí fregaty třídy Halifax, které tvoří páteř kanadského královského námořnictva od devadesátých let. Nové lodě vycházejí z britského návrhu Type 26 Global Combat Ship od BAE Systems, ale kanadská varianta se od britského originálu zásadně liší právě v bojové architektuře.

Zatímco britská Type 26 stojí na domácím bojovém systému INTeACT, radaru Artisan 3D a raketách Sea Ceptor, Kanada zvolila americkou cestu. Její lodě ponesou radar Lockheed Martin SPY-7, systém bojového řízení Aegis, americkou schopnost kooperativního zapojení (Cooperative Engagement Capability) a vertikální odpalovací systém Mk 41 s raketami SM-2, ESSM, Tomahawk a protilodními střelami NSM. K tomu přibude blízký obranný systém RAM a 127mm palubní dělo.

Parametry jsou na papíře působivé: délka 151,4 metru, výtlak 7 800 tun, rychlost 27 uzlů, operační dosah přes 12 960 km (7 000 námořních mil) a 24 buněk Mk 41. Srovnatelná německá fregata F126 je větší (166 m, 10 000 t), ale pomalejší a s kratším dosahem. Španělská F-110 je naopak lehčí (6 200 t), zato nese 32 odpalovacích buněk a modernější hybridní pohon. Z této trojice je ale právě kanadská loď nejpevněji svázaná s americkým průmyslem, a to je klíčový rozdíl.

Proč záleží na jediném muži v Bílém domě

Aegis a další americké systémy Kanada nepořizuje na volném trhu. Jdou přes program Foreign Military Sales, tedy nástroj americké zahraniční politiky řízený ministerstvem obrany a ministerstvem zahraničí USA. A nad celým systémem stojí autorita prezidenta Spojených států, zakotvená v zákoně o kontrole exportu zbraní (Arms Export Control Act).

Prakticky to znamená, že každý citlivý podsystém, od softwarových aktualizací Aegisu přes technická data k radaru SPY-7 až po dodávky řízených střel, vyžaduje americké exportní uvolnění. Prezident USA nemusí program formálně zrušit. Stačí pozdržet schválení, zpřísnit podmínky, zpomalit tok technických dat. Výsledek je stejný: loď bez mozku.

Že nejde o teoretickou hrozbu, ukázal případ Turecka. V červenci 2019 Pentagon oznámil vyloučení Ankary z programu stíhačky F-35 poté, co si Turci pořídili ruský protivzdušný systém S-400. Spojenci NATO nejsou před americkou technologickou pákou imunní. Precedent existuje.

Kolik to vlastně stojí

Titulková suma 1,8 bilionu korun vyžaduje vysvětlení, protože kanadská vláda pracuje s několika odlišnými cenovými základnami.

• Březnový kontrakt 2025 na první várku lodí má počáteční hodnotu 8 miliard CAD včetně daní.
• Stavba a zavedení prvních tří lodí se odhaduje na 22,2 miliardy CAD.
• Vládní odhad celého programu (15 lodí) činí 56 až 60 miliard CAD bez daní.
• Odhad Parliamentary Budget Officer z roku 2021 vyčíslil program na 77,3 miliardy CAD včetně daní.

Právě ten nejvyšší odhad PBO, zhruba 77 miliard kanadských dolarů, odpovídá po přepočtu přibližně 1,8 bilionu korun. Jde tedy o horní hranici celoprogramového odhadu, nikoli o hodnotu jedné smlouvy. I tak je to astronomická částka, která z River-class dělá nejdražší obranný program v dějinách Kanady.

Stavba běží, návrh ještě ne

Zvláštnost celého programu spočívá v tom, že Kanada současně staví a současně dokončuje návrh. V červnu 2024 začal takzvaný Production Test Module, ověřovací výrobní blok, který měl prověřit dodavatelské řetězce a výrobní postupy. Implementační schválení přišlo v únoru 2025, stavební kontrakt následoval v březnu a plná výroba odstartovala v dubnu téhož roku. Finální přezkum návrhu má přitom podle vládního harmonogramu doběhnout až kolem roku 2028.

V Novém Skotsku navíc roste pozemní testovací zařízení (Land-Based Test Facility), kde se mají předem integrovat a ladit radarové, rádiové a elektronické systémy ještě před montáží na lodě. Právě tady by případné americké zdržení udeřilo nejbolestivěji, ne na svařování trupu, ale na integraci mozku lodi.

Existuje cesta ven?

Teoreticky ano. Evropské alternativy k americké bojové architektuře existují: francouzský Naval Group nabízí systém SETIS, španělská Navantia integruje radar SPY-7 do vlastního národního systému SCOMBA bez Aegisu a německá F126 staví na partnerství s Thalesem. Už v roce 2021 kanadský PBO modeloval přechod na francouzskou fregatu FREMM nebo britskou Type 31e a počítal se čtyřletým zdržením a náklady nové soutěže.

Jenže u rozestavěného programu nejde o výměnu kus za kus. Znamenalo by to zásah do návrhu, integrace, zkoušek i pozemní testovací infrastruktury, a roky navíc v období, kdy Kanada nemá čím stárnoucí Halifaxy nahradit. Kanada sama přitom veřejně přezkoumává nákup amerických stíhaček F-35 kvůli nadměrné závislosti na USA; podle dubnového vyjádření ministra obrany z roku 2026 tato revize stále běží. U námořního programu ale obdobný formální přezkum veřejně oznámen nebyl.

Širší politický kontext situaci nezlehčuje. Obchodní spory mezi Ottawou a Washingtonem, Trumpovy opakované narážky na Kanadu jako „51. stát“ a odpověď kanadského premiéra Carneyho, že „Kanada není na prodej“, vytvářejí prostředí, ve kterém se i hypotetická páka stává reálnějším rizikem.

První torpédoborec třídy River má být dodán nejdříve na začátku třicátých let. Do té doby závisí budoucnost kanadského námořnictva na tom, zda muž v Oválné pracovně nechá americké systémy plynout přes hranici, nebo je použije jako vyjednávací žeton.

Článek Kanadské námořnictvo je ve slepé uličce, budoucnost závisí na jediném muži. Trump může zakázku za 1,8 bilionu zablokovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pět jmen, propastné rozdíly

Žebříček Global Firepower měří celkovou tonáž flotily jako ukazatel schopnosti promítat sílu přes oceány. Ke stavu v lednu 2026 vypadá první pětka takto:

Součet míst 2–5 činí 6 049 001 tun. Americká flotila je nad nimi o 36,7 %. Důležitá poznámka: formulace „více než celá první pětka“ platí, pokud z ní vyřadíte samotné USA. Započítat Ameriku do skupiny, kterou má překonat, by byl aritmetický nesmysl, ale i bez toho je převaha drtivá.

Čína na druhém místě drží 39 % americké tonáže. Pentagon ji přitom ve výroční zprávě o čínské vojenské síle označuje za největší námořnictvo světa podle počtu hlavních bojových platforem, přes 370, s projekcí růstu na 435 do roku 2030. Čísla tedy záleží na tom, co měříte. V tonáži vede Amerika. V počtu trupů Čína.

Rusko: hodně lodí, málo váhy

Ruské námořnictvo vypadá na papíře impozantně. Global Firepower mu připisuje 747 námořních aktiv, o 282 víc než Spojeným státům. Jenže v tonáži je to jen 1 426 539 tun, tedy sotva třetina čínské flotily a šestina americké. Jak je to možné?

Odpověď leží ve složení flotily. Rusko po studené válce upřednostňovalo ponorky a menší raketové korvety před velkými hladinovými loděmi. Má 66 ponorek, hustou síť korvet a relativně málo velkých eskortních a výsadkových plavidel, která táhnou tonáž nahoru. Sovětské dědictví stárne, opravárenská kapacita nestačí a sankce zpomalují přísun komponentů.

A pak přišla válka. Podle analýzy Carnegie Endowment z dubna 2026 vlna ukrajinských útoků mezi srpnem 2023 a březnem 2024 donutila většinu černomořské flotily stáhnout se do přístavu Novorossijsk. Ruská kapacita pro dálkové údery střelami s plochou dráhou letu klesla o čtvrtinu, protilodní kapacita téměř o 40 %. Ukrajinské ministerstvo obrany eviduje ztráty a poškození klíčových plavidel včetně ponorky Rostov na Donu nebo raketového člunu Cyklon.

Přesto by bylo chybou Rusko odepsat. Analytici z RUSI upozorňují, že i omezená černomořská flotila si drží významný raketový potenciál, schopnost minování a kontrolu regionálních průlivů. Pod hladinou zůstává Rusko nebezpečné. Na hladině je ale naleštěná bída, symboly velmoci bez odpovídající nosnosti.

Proč tonáž není celý příběh

Tonáž měří velikost, ne smrtonosnost. Americký Naval Institute to říká přímo: tonáž nemůže plně definovat bojeschopnost flotily. Záleží na střelách, senzorech, propojení systémů, připravenosti posádek a ceně za dosažený efekt.

Alternativní žebříček portálu WDMMW, který hodnotí i modernizaci, logistiku, mix sil a bojovou zkušenost, mění první pětku na USA, Čínu, Rusko, Indonésii a Jižní Koreu. Japonsko a Indie vypadnou, objeví se státy s menší tonáží, ale vyváženější strukturou.

Přesto je tonáž nejlepším hrubým ukazatelem jedné konkrétní věci: schopnosti promítat sílu na dlouhou vzdálenost. Velké letadlové lodě, výsadkové platformy, zásobovací a eskortní lodě, to všechno váží. A právě tato kategorie rozhoduje o tom, kdo dokáže operovat tisíce kilometrů od domovského přístavu. Americká 7. flotila udržuje nepřetržitou předsunutou přítomnost v Indo-Pacifiku. 5. flotila hlídá Hormuzský průliv, Suezský průplav a Báb al-Mandab. Žádná jiná země nic takového nedokáže.

Co to znamená pro svět a pro Česko

Přes 80 % objemu světového obchodu se podle UNCTAD přepravuje po moři. Geopolitické krize prodlužují trasy a zvyšují náklady, ale nezastaví tok zboží, pokud někdo hlídá klíčové úžiny. Tím někým jsou dnes Spojené státy.

Pro Českou republiku, zemi bez přístupu k moři, to zní jako vzdálené téma. Není. Námořní strategie NATO z října 2025 výslovně spojuje kontrolu moří s ochranou transatlantických posil, zásobovacích tras a podmořské infrastruktury. Pokud by Aliance ztratila průchodnost námořních koridorů, nedorazí posily, munice ani energie. Bezmořský stát je na námořní dominanci svých spojenců závislý víc, než si většina jeho obyvatel uvědomuje.

Námořní supervelmoc roku 2026 není ten, kdo má nejvíc trupů. Je to ten, kdo unese nejvíc oceánské síly na druhý konec planety a dokáže ji tam držet. Podle tonáže i podle praxe je to stále Amerika. A propast se zatím nezmenšuje.

Článek Nejsilnější námořní mocnosti světa podle tonáže: Rusko je naleštěná bída, Amerika má více než celá první pětka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dva projekty, jeden zmatek

Než se ponoříme do detailů, je nutné rozplést zmatek, který na sociálních sítích i v odborných kruzích panuje dodnes. V roce 2026 se totiž objevily dvě čínské podmořské novinky, ne jedna.

Ta první, Type 09V, známý také pod označením 095, se ukázala už v únoru v loděnici Po-chaj u města Chu-lu-tao. Má klasickou velitelskou věž, X-záď a podle Naval News téměř jistě vodní proudový pohon. Jde o očekávaný nástupnický typ čínské jaderné útočné ponorky.

Ta druhá, zachycená koncem května v Šanghaji, je něco jiného. Nemá oficiální označení třídy. Nemá klasickou siluetu. A právě ona vzbudila vlnu spekulací, protože její profil se nepodobá ničemu, co čínské námořnictvo dosud provozovalo.

Co vlastně vidíme na snímcích

Podle analýzy The War Zone měří trup přibližně 120 metrů na délku a 10 až 11 metrů na šířku. Pro srovnání:

• americká Virginia bez prodlouženého modulu: 114,8 m
• francouzská Barracuda/Suffren: 99 m
• americký Seawolf: 107,6 m
• ruský projekt 885 Jaseň: 120 m
• prodloužený USS Jimmy Carter: 138,1 m

Šanghajská novinka je tedy delší než většina západních útočných ponorek a velikostně odpovídá ruské třídě Jaseň. Klíčový rozdíl je ale jinde, v tom, co na trupu téměř chybí.

Původní interpretace zněla „ponorka bez věže“. Britský analytik H. I. Sutton ji 10. června opravil: nejde o úplnou absenci, ale o extrémně malou věž, která drasticky snižuje hydrodynamický odpor, tvorbu vírů a akustický podpis. Klasická věž přitom běžně nese periskopy, komunikační masty a antény a dává posádce přehled při plavbě u hladiny. Její minimalizace je konstrukční kompromis: méně hluku pod vodou výměnou za horší provozní flexibilitu na hladině.

Vodní proudový pohon, který analytici na zádi identifikují, by do téhle logiky zapadal. Na rozdíl od klasického lodního šroubu generuje méně kavitačního hluku, zejména při vyšších rychlostech pod hladinou. Dohromady (nízká věž plus proudový pohon) to dává plavidlo optimalizované pro dlouhý, tichý podhladinový provoz. Tvrdit, že ho sonar „neuslyší“, by bylo přehnané. Říct, že bude výrazně hůř zachytitelné než starší čínské ponorky, je ale oprávněné.

Proč Západ tápe víc než obvykle

Nepotvrzené zůstává prakticky všechno podstatné: oficiální označení třídy, typ pohonu, sonarové sestavy, zbraňová konfigurace, role plavidla i to, zda jde o sériový typ, nebo experimentální platformu. Analytici se neshodnou ani na tom, jestli je určena pro posádku, pro speciální mise, nebo jako nosič podmořských dronů; čínská státní loďařská korporace CSSC přitom v roce 2024 prezentovala koncept velkého bezosádkového podmořského plavidla s podobnou siluetou.

Jenže právě tahle neznalost je podle nás to nejpodstatnější. Nejde o jednu záhadnou ponorku. Jde o tempo.

Viceadmirál Richard Seif ve svém svědectví před americkou komisí USCC v březnu 2026 popsal čínskou podmořskou modernizaci jako systémovou: nové ponorky, senzory na mořském dně, síťová architektura protiponorkového boje a cílené zmenšování americké podmořské výhody. Kontradmirál Mike Brookes z Úřadu námořní rozvědky (ONI) doplnil čísla: Čína provozuje přes 60 ponorek, více než zdvojnásobila kapacitu svých loděnic a od roku 2022 spustila nejméně šest jaderných ponorek třídy Šang III. Do roku 2035 by čínská flotila mohla čítat kolem 80 ponorek, zhruba z poloviny jaderných.

Šanghajská 120metrová novinka tak není izolovaný výstřel. Je dalším dílem skládačky, ve které Čína paralelně rozbíhá více podmořských linií najednou, a západní analytici nestíhají vytvořit pevnou zpravodajskou shodu ani o jedné z nich.

Co to znamená pro NATO, a nepřímo i pro Česko

Bezvěžové nebo téměř bezvěžové ponorky nejsou čínský vynález. Sovětský projekt 673, americký koncept CONFORM, francouzský SMX-31, všechno existovalo na papíře nebo jako studie. Čína ale už v roce 2018 v Šanghaji spustila menší nízkoprofilový demonstrátor. Nový 120metrový trup ukazuje, že z konceptu se stal inženýrský program.

NATO ve Strategickém konceptu 2022 výslovně řadí čínské ambice mezi bezpečnostní výzvy Aliance. Prakticky to v roce 2026 vypadá takto: cvičení Dynamic Manta trénuje koordinovaný lov ponorek pomocí hladinových lodí, vrtulníků a sonobójí, nově zřízená Task Force X-Arctic sází na síťové bezosádkové systémy a trvalé podmořské povědomí. Odpověď na tišší ponorky není jeden „superradar“, ale hustší síť senzorů, rychlejší sdílení dat a víc autonomních platforem pod hladinou.

Pro Česko je dopad nepřímý, ale reálný. Pokud Spojené státy přesouvají stále víc pozornosti do Indo-Pacifiku, evropští spojenci ponesou větší díl hlídek v Severním Atlantiku a Baltu. A to se promítá do aliančních rozpočtů a politických závazků, kterým se Praha nevyhne.

Rychlost, ne neviditelnost

Největší problém pro Západ není „nezachytitelná superzbraň“; takové tvrzení by dnes neobstálo. Problém je, že Čína rozšiřuje počet nových podmořských konceptů rychleji, než se o nich stihne vytvořit analytická shoda. Šanghajská ponorka sama o sobě neotáčí poměr sil na moři. Ale jako signál, že čínský podmořský průmysl už dávno neprodukuje jen kopie sovětských vzorů, je hlasitější než cokoli, co vodní proudový pohon dokáže utlumit.

Článek Satelitní snímky odhalily novou čínskou 120m ponorku bez věže. Sonar ji neuslyší, radary neuvidí a Západ neví, co s ní se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusové pomalu nasazují vlastní drony

Rusko doufá, že mu vývoj různých námořních dronů pomůže vrátit se na hladinu Černého moře, shoduje se ArmyInform. Jeho problémem ovšem je, že jeho hladinová plavidla nemohou operovat bez rizika napadení ukrajinskými drony. Proto je muselo stáhnout do přístavu, a to dokonce do Novorossijsku, protože Sevastopol se ukázal jako nebezpečný. Dnes zřejmě počítá s variantou, že proti ukrajinským dronům také nasadí drony.

Video: ruští velitelé si udělali základnu v podzemí. Ukrajinci to vzali jako výzvu a poslali jim „chirurgické monstrum“

Rusové už mají zkušenosti s vývojem leteckých i pozemních dronů, takže není pochyb, že jsou schopni zvládnout i drony námořní. AspiStrategist uvádí, že to dokázali již v srpnu 2025, kdy ruský námořní dron potopil ukrajinskou výzkumnou loď Simferopol nedaleko Dunaje. O ruských námořních dronech jsou sice známé jenom kuse informace, ale některé z nich by měly údajně být schopné nést náklad o hmotnosti až 500 kilogramů.

Drony mohou jít po nákladních lodích

Je otázkou, co všechno chtějí Rusové za pomoci námořních dronů v Černém moři dělat, protože Ukrajina prakticky velká plavidla nemá. Mohli by se samozřejmě zaměřit na nákladní dopravu, ale to by mohlo být kontraproduktivní a vést k eskalaci útoku i na nákladní lodě s ruským zbožím. NationalInterest uvádí, že je znám příklad ruského dronu Sirius 82, který umisťoval miny v oblasti Dněpru. Vyloučeno samozřejmě není, že by se nakonec mohly utkávat ruské a ukrajinské drony navzájem, stejně jako tomu je ve vzduchu nebo na zemi.

„Rusko už válku s Ukrajinou strategicky prohrálo.“ Historik vysvětluje, jak se samo prakticky zničilo

Skutečnost, že Rusko masivně vyvíjí i námořní drony, by neměla rozhodně uniknout námořnictvům NATO, protože musí být připravena se s takovou situací vypořádat. Aliance nejenže ovládá významnou část Černého moře, kde Rusové primárně své drony nasazují, ale využít by je mohli i v moři Baltském. Obě jsou totiž dostatečně malá a relativně klidná, a pro takové operace tedy vhodná. Pokud ovšem alianční námořnictva situaci zanedbají, mohl by to být podobný problém, jako například současná situace v oblasti leteckých dronů.

Russian Defense Ministry released footage of what it says shows the moment of a USV strike on the Ukrainian reconnaissance ship „Simferopol“ in the Danube delta last night. https://t.co/9U9GUAxDlk pic.twitter.com/9AzR7E5ON0

— Status-6 (War & Military News) (@Archer83Able) August 28, 2025

Ruský námořní dron ničí ukrajinskou loď Simferopol

Článek Jdou na to chytře. Rusové se snaží obnovit Černomořskou flotilu, i když jim ji Ukrajinci zdevastovali se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Opevněný přístav je pro ruské lodě pastí

Černomořská flotila, původně se sídlem v Sevastopolu, byla historicky symbolem moci ruského impéria a klíčovým nástrojem vlivu ve Středozemí. S tradicí sahající až k éře Kateřiny Veliké disponovala mocným arzenálem, který měl zajistit dominanci. Její prestiž však utrpěla šrámy kvůli neschopnosti čelit moderním asymetrickým hrozbám v probíhající válce.

Útoky přichází v tichosti a bez varování, obrana nefunguje. Rusové si stěžují na ukrajinské útoky německými drony

Mezi nejsilnější plavidla patřil raketový křižník Moskva, vlajková loď s mohutnou protivzdušnou obranou, uvádí Wikipedia. Tu se však podařilo Ukrajincům hned potopit protilodními střelami R-360 Neptun. Flotila dále spoléhá na moderní fregaty třídy Admiral Grigorovič, stejně jako na ponorky třídy Kilo, které jsou schopny odpalovat střely s plochou dráhou letu Kalibr.

Ačkoliv zůstávají i dnes nebezpečné, jejich operační prostor se kvůli hrozbě útoku drasticky zúžil, a poslední 4 roky přinesly flotile těžké a ponižující ztráty. Potopení křižníku Moskva a zničení řady výsadkových lodí, třeba Novočerkassk třídy Ropucha, ukázalo zranitelnost vůči ukrajinským střelám a námořním dronům. Ruské velení bylo nuceno stáhnout většinu plavidel z Krymu do bezpečnějšího Novorossijsku, čímž flotila fakticky ztratila kontrolu nad mořem.

Situace je pro ni o to horší, že z něj prakticky nemůže vyplouvat, jelikož mohou její plavidla kdykoliv napadnout ukrajinské námořní drony Sea Baby nebo Magura V5, z nichž první operuje ve vylepšené verzi do vzdálenosti až 1 500 km a nese více než 2 t výbušnin, potvrzuje Militarnyi, s čímž si Rusové neumí poradit. Ovšem ani opevněný Novorossijsk není 100% bezpečí.

Kdysi fotbaloví ultras z Kyjeva, dnes elitní komando, které budí v Kremlu hrůzu. Neustupují a rozbíjí ruské linie tam, kde jiní nestačí

„Spy Dossier“ totiž uvádí, že došlo v noci z 01. 03. 2026 na 02. 03. 2026 k masivnímu útoku na přístavní infrastrukturu v Novorossijsku. Nasazeno bylo asi 200 vzdušných dronů a poškozeno pět ruských lodí v samotném přístavu, což jenom potvrzuje, jak moc zůstává Černomořská flotila zranitelná, a že Rusové zkrátka nejsou schopni ji efektivně zabezpečit.

Článek 200 dronů zdecimovalo Rusům loďstvo. Ukrajinci mají Černomořskou flotilu přesně tam, kde chtěli se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Raketa na ničení hladinových lodí

Pákistánské námořnictvo ještě nemá nejnovější balistickou raketu SMASH ve výzbroji, ale úspěšně pokračuje v jejím testování, uvádí Deference-Blog. Má mít dosah až 350 kilometrů a schopnost ničit hladinové cíle., přičemž během své trajektorie dosáhne rychlosti až Mach 8, pročež ji Pákistán označuje za hypersonickou. Armádní Zpravodaj nicméně upozorňuje, že je toto označení u balistických raket propagandistické, protože hypersonické rychlosti dosahují téměř všechny takové rakety, a z tohoto důvodu za hypersonické považovány nejsou.

iZdroj fotografie: Uživatel Homoatrox / Creative Commons / CC BY-SA

Přesto není pochyb, že je hrozbou, protože takovouto balistickou raketu není vůbec snadné zničit. Wikipedia uvádí, že funguje jinak než balistické rakety pro zasahování pozemních cílů, protože musí být schopná zaměřit v konečné fázi letu pohyblivý cíl, jakým je loď na hladině. Obsahuje k tomu řadu senzorů a musí umět měnit směr letu podle toho, jak se plavidlo pohybuje; jak se to Pákistánu podařilo vyřešit, není jasné, možná je i pomoc jeho spojence Číny.

SMASH dokáže Indie zničit s obtížemi

Pákistán hodlá umístit raketu SMASH na své fregaty třídy Zulfiquar a Tughril. Jedná se o jeho nejsilnější hladinová plavidla postavená s pomocí Číny, od každého má čtyři. Zatím jsou vyzbrojena řízenými protilodními střelami, což jsou sice účinné zbraně, ale je proti nim mnohem jednodušší obrana. Balistická raketa SMASH bude přitom ohrožovat hlavně větší lodě, jako jsou indické letadlové nosiče, vyloďovací plavidla, torpédoborce a další.

Satelitní snímek ukazuje úspěch, který se jen tak nevidí. Ukrajinci tvrdě udeřili na ruskou bojovou ponorku

Armádní Zpravodaj soudí, že proti takové zbrani by se indické námořnictvo bránit dokázalo, ale s obtížemi. Jenom jeho nejmodernější torpédoborce a jedna z letadlových lodí mají ve výzbroji střely Barak 8 schopné ničit i balistické rakety. Wikipedia uvádí, že je vyvinulo ve spolupráci s Izraelem, který má v této oblasti velké zkušenosti, a také několikrát otestoval v praxi systémy PVO proti balistickým raketám, takže by mohly být účinné. Ale pokud by pronikla až k indické lodi jenom jediná raketa, dokázala by ji jistě vážně poškodit nebo potopit.

Článek Pákistán se hlásí o slovo mezi světovými mocnostmi. Otestoval vlastní hypersonickou balistickou raketu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Loděnice neplatí zaměstnancům mzdy

Typickým příkladem problémů ruských firem je loděnice ve městě Jaroslavl. Defence-Blog uvádí, že svým zaměstnancům dluží výplaty minimálně za dva měsíce. Nejde přitom o úplně bezvýznamnou loďařskou firmu – podílí se totiž i na zbrojní výrobě, protože mimo civilních plavidel vyrábí i různé hlídkové čluny, což je důležitá součást ruského námořnictva – zvláště v pobřežních oblastech nebo na řekách, na nichž bojuje i na Ukrajině.

ČR zrušila modernizaci tanků T-72M4CZ pro Ukrajinu. Ukázalo se, že jsou nefunkční a oprava drahá

Jde vlastně o chronický problém ruského hospodářství. Meduza uvádí, že si na několikaměsíční zpoždění výplat stěžují dělníci i ve strategických oborech, jako je stavebnictví, těžební průmysl, a dokonce i ten obranný, který je podporován výdaji z ruského státního rozpočtu. Nejspíše to ale nestačí, a navíc přišel o mnoho zákazníků a vývoz zbraní poklesl o 50 procent. To se musí na hospodaření zbrojních firem projevit; Armádní Zpravodaj upozorňuje, že právě zahraniční zakázky totiž bývaly lukrativní a držely je často nad vodou.

Rusko má vydržet do roku 2027

Velká neznámá je, jak to s ruským hospodářstvím vypadá, protože Rusko řadu statistických údajů zkrátka nepublikuje a mnohé jeho informace mohou být lživé. Ovšem údaje, které k dispozici jsou, nesvědčí o ničem dobrém. Třeba sektor služeb zaznamenal v září prudký pokles, nejprudší od prosince 2022, uvádí Reuters. Některé prognózy ekonomické situace Ruska jsou děsivé – dokonce tvrdí, že financovat válku je schopné do roku 2027, a pak se prostě zhroutí.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creative Commons / CC

Dobrým ukazatelem stavu ruské ekonomiky je i situace na ruské železnici. Je totiž klíčovým přepravcem všeho zboží, jelikož v obrovském prostoru Ruská chybí kvalitní dopravní infrastruktura pro kamiony. Objem přepravy zboží v listopadu meziročně klesl o 1,5 %, upozorňuje Reuters, a jde o dlouhodobý trend. V podstatě se dá říci, že menší výroba vede k menší přepravě, což svědčí o tom, že je na tom ruská ekonomika každý měsíc stále hůře.

Video: Rusové si ani nevšimli, že na ně útočí. Ukrajinská rozvědka jim zasáhla taktický bombardér

Armádní Zpravodaj upozorňuje, že pokud nemá země silnou ekonomiku, nemůže tím pádem investovat válečnou mašinerii a povede to k problémům nejenom v bojích, ale také mezi civilním obyvatelstvem. Stále více ukazatelů přitom naznačuje, že na tom Rusko není úplně dobře, a ačkoliv dříve investoval Kreml značné prostředky, aby ji udržel, nevyplácení mezd dělníkům loděnice v Jaroslavli je důkazem, že mu taktika přestává fungovat.

Článek Putinovi se rozpadá sen o silném Rusku. Důležitá loděnice se uprostřed krize obranného průmyslu blíží kolapsu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zasažená fregata záhy klesla ke dnu

Při cvičení Severoatlantické aliance vypálilo norské námořnictvo torpédo z ponorky Uthaug na vyřazenou fregatu Trondheim, uvádí Maritime-Executive. Na té byly naloženy i nějaké kontejnery – záběry z blízka ukazují, jak se při zásahu torpédem hroutily do moře. Exploze zbraně také zvedla obrovské kvantum vody a pravděpodobně do lodi udělala díru. Na konci záběrů totiž klesá pod hladinu, takže byl zásah více než úspěšný.

Britové to dokázali. Zavádí revoluční laserové kanony proti dronům. Na 1 km trefí minci za pouhých 275 Kč

Fregata Trondheim nebyla žádné supermoderní plavidlo. Wikipedia uvádí, že byla do výzbroje zařazena již v roce 1966, přičemž měla délku 96,6 metrů a výtlak 1 450 tun. Kromě kanonu ráže 76 milimetrů byla vyzbrojena 6 protilodními střelami Penguin, protiletadlovými střelami Sea Sparrow, a odpalovači protiponorkových torpéd a hlubinných náloží. V roce 2006 však loď najela na mělčinu a byla poškozena. Poté byla vyřazena a sloužila jako cílová loď při cvičeních. V minulosti už na ni byla vypálena třeba střela Naval Strike Missile.

Uthaug je potom plavidlo třídy Ula. Wikipedia ji popisuje jako tichou a dobře manévrovatelnou dieselelektrickou ponorku zařazenou do služby již v roce 1991, Je 59 metrů dlouhá a její výtlak činí 1 150 tun. Pod hladinou se dokáže pohybovat rychlostí až 23 uzlů a má malou posádku složenou z 21 námořníků. Disponuje přitom 8 torpédomety ráže 533 milimetrů, do nichž jsou nabíjena torpéda Atlas Elektronik DM2A3.

Putinovi se nebude líbit, jak mu v Německu odpověděli. Požadavek zní jasně: „Vyzbrojit Evropu taktickými jadernými zbraněmi“

Jedná se o německý typ torpéda zařazený do výzbroje na konci 80. let 20. století. Slouží k ničení hladinových lodí a ponorek, a na cíl je naváděno po drátu, uvádí NavWeaps. Dosahuje rychlosti 35 uzlů na vzdálenost 20 km, ale při nižší rychlosti může být dosah vyšší. Disponuje hlavicí o hmotnosti 260 kg, což je vysvětluje efektní výbuch a gejzíry vody při zasažení fregaty Trondheim. Ke zničení lodi její velikosti pravděpodobně postačuje jediný zásah.

Článek Video: Norsko ukázalo, jak vypadá skutečný útok torpédem z ponorky na fregatu. Destrukci natočilo hezky zblízka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Silně zanedbané námořnictvo Ukrajiny „povstává“

Ukrajinské námořnictvo má stovky let dlouhou historii. Podle Wikipedie sahá do roku 1600, ale pro novodobé dějiny je vhodné zmínit jeho rozmach během ruské revoluce v roce 1917, a poté hlavně po rozpadu SSSR v roce 1991. V podstatě první lodí se stala fregata Otaman Bilyi třídy Petja (dříve šlo o sovětskou strážní loď SKR-112), která vyplula roku 1967.

Izrael má obří zakázku na 425 tisíc útočných pušek. Rusové se můžou jít klouzat

Nutno zdůraznit, že Ukrajina získala tuto i další lodě de facto „vzpourou“, respektive docházelo k rozdělování, stejně jako u jiných zbraní, jelikož získala nezávislost a přestala být podřízena Moskvě. Její námořnictvo však nemělo dlouhého trvání, od roku 1997 byla totiž většina plavidel sešrotována nebo špatně udržována, protože na ně nebyl dostatek financí.

V podstatě jedinou moderní lodí, kterou ukrajinské námořnictvo na začátku války s Ruskem disponovalo, byla domácí fregata Hejtman Sahajdačnyj. Tu si však 04. března 2022, asi dva týdny po zahájení invaze, samo potopilo, aby nepadla do zajetí, uvádí Wikipedia. Až na pár výjimek v podobě malých plavidel, často pro pobřežní stráž, tak dnes Ukrajina lodě nemá.

Rusové se plácají po zádech, Putin překypuje nadšením. Test tsunami torpéda, jemuž se nelze bránit, byl úspěšný

Na druhou stranu to není pro válku nezbytné, protože ruská Černomořská flotila, ačkoliv je silnější, nedokáže vyplouvat a provádět rozsáhlejší operace. Na uzdě ji totiž drží ukrajinské drony, například Sea Baby, ale také Magura V5 a řada dalších. Ty navíc Rusy terorizují až za Krymem, kde napadají i statické cíle – třeba ropný terminál v Tuapse, a Černé moře tak ovládají.

Z tohoto důvodu přímo nevypotřebuje válečné lodě, ačkoliv jich několik dostalo nebo koupilo od západních spojenců, aby bylo schopno zajišťovat bezpečnost civilních nákladních lodí. Pro tyto i další operace pak Ukrajina nedávno dostala od Švédska a Norska novou šarži Combat Boat 90 (CB90), ale neznámo, v jakém počtu – ve výzbroji měla mít lodě už dříve.

Ukrajina chce být leteckou velmocí. Jedná o pořízení francouzských Rafale, s nimiž si Putin poradí jenom těžko

Jedná se o švédský rychlý výsadkový člun navržený pro operace v mělčinách a pobřežních vodách vhodný pro výsadek vojáků, útočné operace i doprovod lodí. Wikipedia upřesňuje, že unese přibližně „půl čety“ vojáků, tedy okolo 18 osob, měří 15,9 m, a má velmi malý ponor, asi 0,9 m. Díky dvojici výtokových trysek a nízké hmotnosti dosahuje rychlosti přes 40 uzlů (74 km/h) a má extrémně dobrou manévrovatelnost, kdy dokáže prudce zatáčet i rychle zpomalit.

Standardní výzbroj tvoří tři těžké kulomety ráže 12,7 mm doplněné o 40mm granátomet na otočných pozicích, a též může CV90 klást námořní a hlubinné miny. Kromě vyzbrojené verze jsou plavidla dostupná ve verzi s pancéřováním, speciálními komunikačními systémy či možností nést protizemní střely a miny, potvrzuje Saab. CB90 je poměrně úspěšná, jelikož slouží u několika námořnictev, včetně Švédska, Norska, Mexika, Ukrajiny a dalších.

Video: Rusové vsadili na masivní útok s desítkami obrněnců. Zastavovat je muselo dělostřelectvo i tanky

Nelze si myslete, že by ani několik takových lodí jakkoliv změnilo rozložení sil v Černém moři, proti velkým válečným plavidlům jsou víceméně bezbranné, ale jak už redakce Armádního Zpravodaje vysvětlovala, k tomu ani nejsou určeny. Držet se budou mimo jejich dosah, zatímco je budou usměrňovat námořní drony, s nimiž si stále neumí efektivně poradit.

Článek Rozprášené ukrajinské námořnictvo znovu povstává, dostalo švédské válečné lodě. S ruskou Černomořskou flotilou ani nepohnou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Alespoň 1 ponorka Vanguard musí být na moři

Královské námořnictvo Velké Británie má dnes devět ponorek – pět víceúčelových třídy Astute, a třídy Vanguard, což jsou nosiče balistických raket sloužící k jadernému odstrašení, potvrzuje Wikipedia. Teoreticky to zemi umožňuje plnit většinu zadaných úkolů – jak v oblasti zajištění tzv. druhého úderu, tak při hlídkách v Severním a Atlantském oceánu.

„Myslí si, že jsem žoldák NATO. Já jenom bráním Ukrajinu proti invazi.“ Američan vysvětlil, proč bojuje proti Rusku

Jenomže z analýzy, kterou spustil sir Gwyn Jenkins, generál Královské námořní pěchoty, aby zjistil stav řešení systémových zpoždění při údržbě ponorek, vyplývá, že z nich je schopna okamžitého operačního nasazení pouze jedna třídy Astute, a jedna třídy Vanguard. A zrovna špatný stav jaderných nosičů je pro Velkou Británii extrémně závažnou situací.

Za redakce Armádního Zpravodaje to dokazuje například 204denní nasazení ponorky Vanguard, což je historický rekord, jelikož běžně bývá na moři 90 dní, max. dvojnásobek. I když to nebylo oficiálně potvrzeno, poukazuje to na špatný stav ostatních plavidel. Ostatně analýza prokázala, že je problém bojová připravenost flotily spojená s dlouhými intervaly údržby.

Jedna z největších zakázek v historii F-35 se zdárně hroutí. Kupec chce odmítnout 72 letounů a koupit místo nich švédské Gripeny

Vedle toho je už zastaralá infrastruktura, která není dostačující ani pro udržení současného počtu plavidel, a žalostně schází technický personál pro včasné opravy. Armádní Zpravodaj také zjistil, že se HMS Vanguard nachází v údržbě na základně v Devonportu již více než 7 let, a přitom měla být dávno vrácena zpět do služby; parlament to označil za nepřijatelné.

Podobný osud má přitom čekat i HMS Victorious, která v září 2023 prošla ve stejné loděnici rozsáhlou modernizací (Deep Maintenance Period). Podle odhadů to může trvat 5 až 7 let, takže bude britské námořnictvo opět značně oslabené. Od roku 2016 nicméně staví náhradu v podobě třídy Dreadnought – první ponorka měla být dokončena roku 2028, ale nejspíše to bude o něco později. Velká Británie jich přitom chce 12, aby se stala námořní velmocí.

Ukrajinci byli zprvu ze slovenských houfnic Zuzana 2 nadšení, pak přišlo zklamání. Fico na nich vydělává, i když zbraně dodávat nechce

Zejména třída Vanguard je nezbytná pro zajištění jaderného odstrašení a druhého úderu, což funguje tak, že pokud na zemi někdo zaútočí atomovkami, odpálí na agresora rakety z ponorky, která se může nacházet de facto kdekoliv, což snižuje šanci na jejich zachycení. Potencionálním cílem by mohlo být Rusko, které stále zhoršuje bezpečnostní situaci v Evropě.

Článek Podmořská krize, Vladimir Putin se směje. Jenom 2 z 9 ponorek britské flotily jsou schopny okamžitě vyplout na moře se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nová loď má být větší než stávající

Malé litevské námořnictvo nutně potřebuje posílit a modernizovat, aby se dokázalo bránit budoucím výzvám, hlavně tedy ruským hrozbám. Jeho hlavní síla je založena na pětici hlídkových lodí dánské třídy Flyvefisken, které ale pochází z 80. a 90. let 20. století, uvádí Wikipedia. Proto není divu, že se snaží flotilu posílit, a to o větší plavidlo s vyspělejšími schopnostmi. Určitě by mělo odrazovat nejen ruské námořnictvo, ale hlavně lodě, ponorky nebo drony pokoušející se o nějaké akce, třeba o narušení infrastruktury, jako jsou podvodní kabely.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Litvy

Návrh nové hlídkové lodě je výsledkem spolupráce s Dánskem, a Armádní Zpravodaj ji na základě dostupných animací hodnotí jako futuristicky vypadající plavidlo pravděpodobně se schopnostmi stealth. Perkunas by mělo být 88 metrů dlouhá a 17 metrů široké, a schopné operací i v mělkých vodách, uvádí ArmyRecognition. Údaje o velikosti se v některých zdrojích liší, ale většinou se shodují, že by na palubě mělo sloužit 30 až 60 členů posádky.

Slabá výzbroj, ale k obraně postačí

Hlídková loď Perkunas by neměla být extrémně rychlá, počítáno je s maximální rychlostí 18 uzlů (34 km/h). Zatím trochu neznámou je ale výzbroj. NavalNews konstatuje, že by na palubě mělo být dělo ráže 76 milimetrů, a pak 1 kus systému CIWS do ráže 30 milimetrů. To by možná odpovídalo animacím, kde se zbraň menší ráže nápadně podobá německému systému Skyranger, soudí Armádní Zpravodaj. Ten má ráži 30 nebo 35 centimetrů, a je velmi účinný třeba proti dronům, ale má samozřejmě schopnost zasahovat i jiné cíle.

Rusko už nebude nikdy v bezpečí. Ukrajinci obešli Západ a vytvořili střelu tak mocnou, že mu zasadí rány na 3 000 km

Mezi vybavení hlídkové lodě by měl patřit také vrtulník a minimálně jeden námořní dron, stejně jako řada dalšího vybavení, ale není jasné, zda i k detekci ponorek. Objevují se nicméně zmínky o umístění 4 kontejnerů, nejspíše na nějaký typ protilodních střel. Jestli bude takové plavidlo opravdu postavené, což je vzhledem k možné hrozbě z Ruska pravděpodobné, jistě posune litevské námořnictvo na mnohem vyšší úroveň.

Článek Ruské lodě se neodváží vyplout: Loď Perkunas je litevská odpověď na moderní námořní hrozby, které představují se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Úder na 2 500 km, který Bujan-M nestihla provést

Korveta Bujan-M, známá také jako Projekt 21631, je hlubokou modernizací starší třídy Bujan, a jde de facto o to nejmodernější, co má ruské námořnictvo k dispozici. Její první plavidla vstoupila do služby teprve v roce 2014, uvádí Wikipedia, a celkem jich má být 12, z nichž to poslední je stále ve výstavbě, ačkoliv mělo být dodáno v roce 2024, ale zřejmě teď není prioritou.

Rusko už nebude nikdy v bezpečí. Ukrajinci obešli Západ a vytvořili střelu tak mocnou, že mu zasadí rány na 3 000 km

Typově se jedná o korvety, v Rusku označované za malé dělostřelecké a raketové lodě. Oproti předchůdci disponuje stealth a vertikálním odpalovacím systémem 3S14 pro protilodní řízené střely Kalibr nebo Oniks, což výrazně zvyšuje její bojové schopnosti, potvrzuje Wikipedia. První z nich je právem obávaná střela s plochou dráhou letu, což znamená, že se dobře vyhýbá radarům a je těžko sestřelitelná, ačkoliv to není nemožné, a navíc může udeřit kdekoliv.

V případě pevniny létá 50 až 150 m nad zemí, zatímco nad vodou to je 20 m. Wikipedia také doplňuje, že její hmotnost závisí na variantě a pohybuje se od 1 300 do 2 300 kg, přičemž hlavice váží 400 až 500 kg. Ničivost si lze dobře představit dle těžké letecké pumy, která ve 250kg verzi, tedy poloviční hmotnosti, odhozená z MiG-29 zdevastovala velkou budovu.

Video: Ukrajinci se schovali mezi stromy a počkali si na ruský Ka-52 Alligator. Přesnému výstřelu nemohl uniknout

Jelikož je dosah střel Kalibr od 1 500 do 2 500 km, dosáhnou z Oněžského jezera v severní části západního Ruska de facto kamkoliv na Ukrajině. Armádní Zpravodaj je názoru, že šlo o skvěle načasovanou akci, protože Velení sil speciálních operací ozbrojených sil Ukrajiny uvedlo, že drony zasáhly ruskou korvetu, když byla na cestě z Baltského moře do Kaspického moře.

Tam měla odpalovat střely na Ukrajinu, takže šlo de facto o mimořádně dobrý preventivní úder, a to do pravoboku, což ji poškodilo, ale není jasné, v jakém rozsahu. Armádní Zpravodaj je názoru, že byly vzhledem ke vzdálenosti použity drony An-196 Liutyi v režimu ručního ovládání, zejména pokud se loď pohybovala. Je tak docela s podivem, že se k lodi dostaly.

Video: Silná rána pro ruský ropný průmysl i armádu. Ukrajinci na 800 km zasáhli 2. největší ropnou rafinerii, zpracuje 6,4 % produkce

Měla by totiž disponovat protiopatřeními v podobě PVO, která je měla sestřelit, a nejspíše také rušičkou. Wikipedia potvrzuje, že An-196 doletí až 2 000 km, na které dopraví 50kg hlavici; má-li nést těžší 75kg, zvládne max. 600 km, takže je patrné, že byla zvolena první konfigurace. Na zničení to sice nestačí, ale na poškození a vyřazení z boje i na dlouhé měsíce ano.

Článek Ukrajinské speciální jednotky provedly hluboký úder. Zasáhly na 900 km moderní ruskou loď dříve, než stihla odpálit střely Kalibr se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hangor má pohon nezávislý na vzduchu

Pákistánské námořnictvo si v Číně objednalo celkem 8 ponorek třídy Hangor, a v současné době má již tři. Jde o velmi moderní plavidlo, exportní verzi čínské ponorky Type 039A, uvádí Wikipedia, která měla být inspirována ruskou třídou Kilo, ale je v mnohém odlišná, hlavně v použití pohonu nezávislém na vzduchu. Díky němu je dostatečně tichá, a navíc může zůstat ponořená dlouhou dobu, údajně až 20 dní, což ji činí nebezpečnou a obtížně odhalitelnou.

iZdroj fotografie: Public Daomain

Ponorka třídy Hangor je 76 metrů dlouhá a má výtlak 2 800 tun, dosahovat má pak rychlosti 20 uzlů. O její výzbroji je však málo informací – měla by mít 6 torpédometů ráže 533 mm, z nichž by měla být schopna odpalovat řízené střely Babur-3. Ty mají mít dosah až 450 km, uvádí TheDiplomat, a může nést i menší typ jaderné hlavice. To by doplnilo pákistánskou jadernou triádu a dalo to zemi schopnost druhého úderu v případě jaderného střetu s Indií.

Pákistán má i čínská letadla a tanky

Schopnosti pákistánských ozbrojených sil v posledních letech rostou. V žebříčku GlobalFirePower jsou označovány za 12. nejsilnější vojenskou mocnost světa. Z Číny totiž získaly i jiné vyspělé zbraně, třeba letouny CAC/PAC JF-17 Thunder vyzbrojené moderními čínskými střelami PL-15E. Objednané mají pak i Shenyang J-35 páté generace. Pozemní síly zase disponují novými tanky Haider, což jsou vlastně čínské tanky VT-4 známé i jako MBT-3000.

Video: Ukrajinský tank rozstřílel ruské záškodnické sabotéry DRG v týlu pomocí vysoce explozivních projektilů

Podobné partnerství je pro Čínu i Pákistán oboustranně výhodné. Zatímco Pákistán získává moderní zbraně, což posiluje jeho pozici vůči Indii a boj s islámskými radikály na domácí půdě, Čína ho k sobě coby dřívějšího velkého odběratele amerických zbraní připoutává a získává v zemi vliv. Silné pákistánské ozbrojené síly též znamenají, že Indie nemůže mít tolik sil v oblastech, kde má teritoriální spory s Čínou, protože je potřebuje proti Pákistánu.

Článek Z Pákistánu se stává regulérní velmoc. Čína mu dodala další ponorku Type 039A, napodobeninu ruské třídy Kilo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Karakurt dokáže silně udeřit na pozemní cíle

V dobách své největší slávy měla Černomořská flotila podle Wikipedie asi 50 válečných lodí, a k tomu 7 ponorek a řadu pomocných plavidel. Oryx ale uvádí, že o nejméně několik z nich přišla, a Armádní Zpravodaj již dříve psal, že Černé moře prakticky ovládají ukrajinské drony Sea Baby, které mají na svědomí mnohé z nich, takže ruské námořnictvo moc nevyplouvá.

Video: Dron opatrně zasadil ruskému T-90M konečnou ránu zezadu do podvozku. Udeřil mu do slabého místa

Stále však dochází k doplňování jeho stavů zejména na základě dřívějších objednávek, i když to ztráty z posledních let hned tak nevyrovná. Ceremonie k přijetí lodi pojmenované Tajfun, což je mimochodem jedna z prvních třídy Karakurt, proběhla 28. srpna 2025 v Machačkale, která sice leží v Kaspickém moři, ale díky soustavě uměle vytvořených kanálů může přeplout.

Armádní Zpravodaj konkrétně připomíná, že je Kaspické moře propojeno s řekou Volhou, která ústí do Kaspiku, přičemž Volhy vede Volžsko-donský kanál (Volgo-Don) spojující řeky Volhu a Don, který pak ústí do Azovského moře, z nějž lze proplout do Černého moře. Není ale jasné, zda nebo kdy k tomu dojde, protože by tam loď byla ve větším ohrožení.

Video: Ukrajinci bez odporu vletěli na ruské letiště a s přesností zničili vrtulník Mi-8, ale druhý těžce minuli

Raketová korveta třídy Karakurt je pro Ukrajinu hlavně jako nosič střel s plochou dráhou letu Kalibr s dosahem až 2 500 km, uvádí Wikipedia, takže je může odpalovat i z Kaspického moře, kam bude pro ukrajinské drony mnohem obtížnější doletět, i když nikoliv nemožné. Není to přitom tak dlouho, co v Azovském moři zasáhly korvetu třídy Bujan-M.

Kalibr má přitom hlavici těžkou až 500 kg a létá jenom 20 metrů nad vodou, nebo 50 až 150 m nad úrovní země, potvrzuje Wikipedia, a dosahuje rychlosti až Mach 3. Je tak velmi obtížně sestřelitelná, takže lze korvetu Tajfun třídy Karakurt považovat za velkou posilu Černomořské flotily. Nejlepší ochranou bude přitom zničení lodě, nikoliv letící střely.

Článek Rusko doplňuje ztráty Černomořské flotily. Jako posilu dostala korvetu se střelami Kalibr, které útočí na 2 500 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Supermoderní konstrukce pro moderní válku

Jak název napovídá, loď se měla pohybovat především v pobřežních vodách. Díky modulární konstrukci měla mít celou řadu úkolů od výzvědných misí, hlídkování, boj s pašeráky, podpory speciálních sil a pozemních jednotek, až po námořní minování a odminování.

Video: ruský voják udeřil pažbou útočné pušky rovnou do hlavice poté, co dronu několikrát obratně uskočil

Nová konstrukce měla mít i specifické vlastnosti, tedy nízký ponor a vysokou rychlost. S netradičním řešením přišla firma Austal, která přestavěla svůj původní projekt trajektu s třemi trupy (trimaran), což se zdálo jako levné a elegantní řešení. Společnost General Dynamics pak dodala elektroniku a bojové systémy, a upravila trup ke snížení radarového odrazu.

iZdroj fotografie: USNAVY

Roku 2006 byl potom položen trup první z lodí – USS Independence (LCS-2) stejnojmenné třídy. Na délku má 127,4 m, na šířku 31,7 m, a ponor pouhých 4,27 m. Výtlak prázdné lodi činí 2 307 tun a plné 3 104 tun, ale je důležité připomenout, že závisí na misi a modulu lodi.

Rychlost byla zásadní a výzbroj silná

Zajímavý je pohon lodi – systém CODAG, tedy kombinace dieselových motorů a plynových turbín, které pohání čtyři vodní trysky. Na přídi jsou pro zlepšení ovladatelnosti lodi dva zatažitelné pody. Independence dosahuje max. rychlosti 44 uzlů, tedy 81 km/h, což z ní dělá jednu z nejrychlejších válečných lodí na světě. Dosah má pak 4 300 námořních mil (7 964 km).

Indie dostala nabídku na koupi ruských Su-57 a pomoc s vývojem svého letounu 5. generace. Jsou ekonomicky lepší volbou než F-35

Poměrně bohatá je na první pohled i základní výzbroj. Vedle automatického děla ráže 57 mm Mk.110 firmy BAE se může Independence pochlubit dvěma 30mm kanóny Buschmaster II, protiletadlovým systémem SeaRam, 24 raketami Hellfire proti pozemním cílům, 8 lehkými protilodními střelami RGM-184A, a to vše doplňují čtyři velkorážní kulomety Browning M2.

iZdroj fotografie: USNAVY

Monitoring potom zajišťuje 3D radar SAAB GIrraffe a tažné sonary, a též může loď nést dva vrtulníky MH-60 SeaHawk nebo bezpilotní MQ-8 Fire Scout. Vejdou se do ní také čtyři čtyři vozidla Stryker nebo HUMWEE či stejný objem kontejnerů, a má sjízdnou rampu. Nechybí pak ani rychlý člun, díky čemuž může vysazovat silné speciální jednotky v týlu nepřítele.

Lehký trup je nakonec nepřítelem

Loď je vysoce automatizovaná a jako jedna z prvních nemá kormidlo, ale joystick. Posádku přitom tvoří jenom 40 mužů (z toho 8 důstojníků) a může ubytovat dalších 36 příslušníků speciálních sil. Námořnictvo počítalo s nákupem rovnou 55 jednotek, ale hned první loď zchladila nadšení, a tak jich vzniklo pouze 19 kusů, což je oproti plánům velké, avšak oprávněné zklamání.

Video: radar ruského S-500, který vidí F-35 až na 2 000 km, vyřazen jednou ranou. Systém je chloubou ruské armády

V první řadě šokovala cena – jednotka měla vyjít původně na 220 milionů dolarů (4,6 miliard Kč), ale ve finále vyšla na 704 milionů dolarů (14,8 miliard Kč). Testy navíc ukázaly celou řadu poruch a problémů – jenom na první zkušební plavbě jich bylo zaznamenáno 2 080. Presto však byla loď nakonec roku 2010 americkým námořnictvem převzata.

iZdroj fotografie: USNAVY

Teprve v roce 2014 byla však schopna dokončit celou hlídkovou misi, jenomže to už se nad ní začalo opravdu smrákat. V první řadě lehké hliníkové trupy zasáhla koroze, a při opravách bylo zjištěno, že jsou v nich i praskliny. Ty byly odhaleny také u dalších šesti lodí této třídy s tím, že vznikají při plavbě rychlostí nad 15 uzlů (28 km/h) při vyšších vlnách. První dvě jednotky byly vyřazeny roku 2021, ostatní jejich osud v následujících letech čeká.

Článek Americké supermoderní lodě Independence jsou extrémně drahým zklamáním. Měly působit v týlu nepřítele, ale ve službě končí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Letadlová loď, která nese jenom vrtulníky

Historie thajské letadlové lodi Chakri Naruebet se začala psát v roce 1992, kdy si ji thajské námořnictvo objednalo ve Španělsku. Wikipedia vysvětluje, že je postavena na základě bývalé španělské letadlové lodi Príncipe de Asturias, která je již ve výslužbě. Na vodu byla spuštěna v roce 1996, ale nyní je většinou v přístavu, a když vypluje, jsou na její palubě jenom vrtulníky. Thajsko ji označuje jako vrtulníkovou loď, i když je správně nejmenší letadlovou lodí světa.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Thajské námořnictvo se se svým nosičem dostalo do problému v roce 1997, kdy hospodářská krize omezila peníze na provoz a vybavení. Z paluby měly operovat vrtulníky Sikorsky SH-60 Seahawk a letouny AV-8S Matador – španělská verze letadel s krátkým vzletem a kolmým přistáním z rodiny Harrier, uvádí Wikipedia. Thajsko je však mělo ve výzbroji maximálně tři, a v roce 2006 byly všechny vyřazeny. Loď tak nemůže vlastně sloužit svému účelu a někdy se o ní žertuje jako o nejdražší královské jachtě, protože na ní plula královská rodina.

Unese 24 vrtulníků nebo 10 letadel

Chakri Naruebet je loď o délce 182,65 metrů a výtlaku pouhých 11 486 tun. Vybavena je takzvaným skokanským můstkem, bez letadel samozřejmě nevyužitým, upozorňuje Armádní Zpravodaj, a na její palubě slouží posádka složená z 601 námořníků a ostatních členů personálu, rychlost lodi je pak 25,5 uzlu a dosah 19 tisíc km. Startovat z ní může až 24 vrtulníků, a pokud by byla vybavena i letadly, do hangáru se jich vejde až deset.

Byrokracie EU a zelené šílenství mohou zabíjet vojáky. Hezky to ukazuje příklad z Německa s jedním z nejdražších BVP na světě

Thajská letadlová loď je nicméně dnes pozoruhodná hlavně tím, že pokud je v přístavu, mohou na ni turisté, uvádí TourismThailand, což u aktivních vojenských lodí rozhodně obvyklé není, a SimpleFlying uvádí, že byla několikrát nasazena k humanitárním misím třeba při tsunami v roce 2004. Armádní Zpravodaj soudí, že by pro Thajsko možná bylo levnější se jí zbavit, ale zřejmě to neudělá z prestižních důvodů. Pokud by ovšem chtělo provozovat letadla, muselo by si pořídit Lockheed Martin F-35B Lightning II, jiná vhodná neexistují.

Článek Nejmenší letadlová loď světa je plná rozpaků. „Králova nejdražší jachta“ nenese žádná letadla, a i když funguje, mohou na ni turisté se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tichá ponorka s torpédy a střelami

Výstavba ponorek třídy Suffren začala již v roce 2007 – u Tourville se jednalo o rok 2011. Wikipedia uvádí, že byla nakonec spuštěna na vodu v létě 2023, a po dvou letech testů a zkoušek je konečně v aktivní službě. Jde o významný posun, oproti předchozí třídě ponorek Rubis má řadu vylepšení. Vyznačuje se velmi tichým chodem, ale zároveň schopností odhalit nepřítele, k jehož ničení má kromě torpéd i střely proti námořním a pozemním cílům.

iZdroj fotografie: GoodFon

Hlavní úlohou ponorky Tourville bude protiponorkový boj – možnými soupeři by byly ruské ponorky – útočné i nosiče jaderných zbraní. Vzhledem ke své výzbroji a vybavení si dokáže poradit s jakoukoliv z nich, ale platí to i o hladinových plavidlech. Francie pravděpodobně nasazuje útočné ponorky i v úloze strážce letadlové lodi Charles de Gaulle, soudí Armádní Zpravodaj, ale může být vyslána i k tajným operacím ve vodách nepřítele.

Ponor Tourville je 350 metrů, rychlost 25 uzlů

Každá ponorka třídy Suffren, což platí i pro Tourville, je 99 metrů dlouhá a má výtlak 4 700 tun na hladině a 5 100 tun pod ní, popisuje NavalNews. Dokáže se přitom potopit do hloubky až 350 metrů a její pohon založený na tlakovodním reaktoru jí uděluje rychlost až 25 uzlů. Na palubě je 63 členů osádky, ale je zde místo i pro 15 členů komanda určeného pro provádění speciálních operací. Na moři má pak zásobu potravin zhruba na 70 dní.

Bát by se mělo i Rusko: nejsilnější jadernou mocností v Evropě je dnes Francie, a poslední jaderné testy připomínají, čeho je schopna

Hlavní výzbrojí jsou torpéda F21 Artemis odpalovaná ze 4 torpédometů, jichž může nést až 20. Wikipedia uvádí, že mají dosah přes 50 kilometrů, rychlost až 50 uzlů a hlavici s hmotností 200 kilogramů. Místo některých torpéd však může ponorka nést protilodní střely Exocet SM39 Mod2 s dosahem minimálně 50 kilometrů, nebo střely s plochou dráhou letu MdCN s hlavicí těžkou 250 kilogramů a doletem 1 000 kilometrů. Ty jsou jakousi obdobou střel Tomawawk odpalovaných z amerických ponorek, ačkoliv nedosáhnou tak daleko.

Článek Francie zařadila do služby novou jadernou ponorku Tourville. Potopit by s přehledem zvládla každou ruskou ponorkou i loď se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Voyager vydrží na moři 3 měsíce

Drony Saildrone Voyager nasazuje na hlídkování v Baltském moři, případně v Severním, Dánsko. Jejich výrobce, společnost Saildrone, oznámila, že se čtyři stávají součástí dánské obranné architektury. Každý dron je vybavený různými pokročilými typy senzorů se schopností fúze dat, a může operovat na hladině moře po dobu až 3 měsíců.

iZdroj fotografie: Saildrone

Dron je vlastně jakási plachetnice a k pohonu a napájení svých přístrojů využívá slunce a vítr. ArmyRecognition uvádí, že je vybaven třeba radarem Furuno DRS4D-NXT, díky němuž může mapovat lodě ve svém širokém okolí, a nablízko pak může využít kameru s termovizí a další přístroje. Disponuje ale také sonarem schopným zachytit objekty do hloubky až 300 metrů, takže je pravděpodobně schopný detekovat ponorky a podvodní drony.

Dron nevyřadí ani výpadek spojení

Voyager není žádné obří plavidlo, jeho délka činí pouhých 10 metrů, uvádí Militarnyi, a pohybuje se rychlostí kolem 5 uzlů, což je velice málo, ale v případě hlídkového dronu to není na závadu – zvláště vzhledem k jeho výdrži. Kromě detekčních přístrojů disponuje i senzory počasí a dalšími, a spojení s centrálou udržuje přes satelitní komunikaci za použití Starlinku nebo Iridia. Ani výpadek řízení by neměl vadit, disponuje umělou inteligencí s autonomní navigací.

Ruská raketová korveta Tucha je sice dost malá, podařilo se ji ovšem až překvapivě silně vyzbrojit proti cílům na moři i na souši

Využití podobného hlídkového plavidla může být velmi široké. Armádní Zpravodaj si dokáže představit, že dánské námořnictvo bude jeho pomocí mapovat třeba lodě tzv. ruské stínové flotily obcházející sankce. Zaznamenat však může i plavidla a ponorky, které se pokouší narušit podmořské kabely, nebo ty vykonávající zpravodajské akce poblíž břehů členů NATO.

Článek Hlídkovací „plachetnici“ v Baltském moři nic neunikne. Objeví každou ruskou loď a na kobylku se může dostat i ponorkám se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Britové jenom dohlíželi na klidný průběh

K incidentu mělo dojít 16. června 2025, kdy pohyb plavidlo námořnictva Ruské federace potvrdil systém AIS (Automatic Identification System) určený právě ke sledování pohybu lodí. Identifikováno bylo jako korveta s názvem Boikiy třídy Stereguščij, která byla podle Wikipedie zavedena do výzbroje v roce 2007, a námořnictvo jich chce celkem třicet.

Konečně svobodni: den, kdy odešla poslední sovětská okupační vojska a Československo se „nadechlo“ po odhození okovů komunismu

Klasifikována je jako korveta s řízenými střelami a vyzbrojena je námořním kanónem A-190 ráže 100 mm nebo A-192 ráže 130 mm, protivzdušným raketovým systémem Kashtan CIWS-M, dvěma automatickými systémy AK-630М CIWS s rotačákem, dvěma odpalovači po čtyřech proudových protilodních střelách Kh-35, 12 buňkami Redut pro střely PVO z S-400, dvěma odpalovači torpéd ráže 330 mm po čtyřech, a protiponorkovými torpédy Paket-NK.

Chybět pak nemají ani dva 14,5mm terčové kulomety MTPU nebo vrtulník Kamov Ka-27, a dokonce lze vypouštět průzkumné drony Orlan-10. Už z toho je patrné, že by uměla způsobit nemalé škody, takže je lepší se boji vyhnout. V tomto případě je ale redakce Armádního Zpravodaje názoru, že ani nehrozil, jelikož západní námořnictva nechtějí ruskou agresi zbytečně eskalovat, ačkoliv ty přímořské mohou údajně takové nebezpečí zničit.

Rusko je malý krůček od sebedestrukce. Válku si může dovolit do roku 2027, poté končí, ekonomicky se zhroutí

Jakmile se totiž nepřátelská loď přiblíží přespříliš, představuje automaticky hrozbu. Tentokrát ale měla na proplutí ruských plavidel dohlédnout britská fregata HMS Somerset, výrazně starší plavidlo zavedené do výzbroje už v roce 1992, potvrzuje Wikipedia. Armádní Zpravodaj soudí, že jde o reakci na nedávné incidenty v Baltském moři, kde nejdříve došlo k zadržení ruského tankeru, načež Rusko demonstrovalo svou sílu vojenskými letouny.

Článek Rusko vyslalo moderní korvetu až k Velké Británii, aby ukázalo sílu. Nikdo nic neudělal, jenom dohlížel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Fregaty Tamandaré jsou dokonce stealth

Brazílie již fregaty ve výzbroji má – nejpočetnějších je pět plavidel třídy Niterói. Wikipedia uvádí, že byla uvedena do provozu mezi lety 1977 až 1980, a takže už vzhledem ke svému stáří nesplňují požadavky na moderní lodě. A právě je by měly fregaty třídy Tamandaré nahradit. Oproti nim budou disponovat celou řadu výhod. Jedná se o lodě se schopností stealth, uvádí Naval-Technology, takže se na radaru jeví mnohem menší, než ve skutečnosti jsou. Disponují však i silnou útočnou a obrannou výzbrojí a moderními systémy.

iZdroj fotografie: Brazilské námořnictvo / Creative Commons / CC BY-SA

Fregaty třídy Tamandaré jsou dlouhé 107,2 m a mají výtlak 3 500 t. Velikostně by se daly přirovnat k ruské třídě fregat Admirál Grigorovič o výtlaku 4 000 t, ale jejich konstrukce má mnoho odlišností. Ruské lodě mají lepší schopnosti dálkového úderu na pozemní cíle, kdežto brazilské jsou mnohem více zaměřené na svou obranu, hlavně ze vzduchu. Armádní Zpravodaj soudí, že jsou jejich systémy založené hlavně na německých technologiích sofistikovanější.

Silná protivzdušná obrana i protilodní střely

Na palubě brazilských fregat je dělo ráže 76 mm, uvádí Wikipedia, a dále disponují vertikálním odpalovacím systémem s 12 buňkami, z nichž jsou v každé 4 střely Sea Ceptor schopné ničit letouny, řízené střely a podobné cíle na vzdálenost přes 45 km. Nesou také 8 protilodních střel MANSUP s dosahem 200 km, ale sloužit mohou i proti pozemním cílům, a nechybí ani protiponorková torpéda, systémy blízké ochrany CIWS, a jeden vrtulník.

Dánské fregaty třídy Iver Huitfeldt mají být obávané, ale nejspíše jsou úplný propadák. Mají totiž problémy střílet

Na palubě fregat třídy Tamandaré má sloužit 136 členů posádky a pohybovat se mohou rychlostí až 25,5 uzle, zatímco dosah vychází na 10 200 kilometrů. Skutečnost, že jsou plavidla stavěna v brazilských loděnicích, ukazuje, že je země schopna vyprodukovat i moderní plavidla světové úrovně, přestože jsou postavena na základě německé konstrukce MEKO A100 a na stavbě se podílí brazilská pobočka německé ThyssenKrupp Marine Systems. Po jejich zařazení do služby bude Brazílie disponovat jedněmi z nejmodernějších fregat v oblasti.

Článek Brazílie staví mnohem lepší fregatu, než jakou je ruská třída Admirál Grigorovič. Velikostně podobná, ale mnohem silnější se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Fregaty primárně k protivzdušné obraně

Třídu Iver Huitfeldt zavedlo dánské námořnictvo v letech 2008 až 2011, uvádí Wikipedia. Jde hlavně o lodě určené k protivzdušné obraně, i když samozřejmě mohou vykonávat i protiponorkové hlídky, ničit jiná plavidla, a teoreticky sloužit i jako platforma pro odpalování řízených střel dlouhého dosahu Tomahawk, i když ty nemá Dánsko ve výzbroji, upozorňuje Armádní Zpravodaj. Jsou tedy zdánlivě silné a měly by být obávanými plavidly.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Jejich pověst ale kazí incident z Rudého moře, kde se v roce 2024 na zhruba půl hodiny na jedné fregatě Iver Huitfeldt zcela zasekla palba střel protivzdušné obrany kvůli softwarové chybě. Cíle se nakonec podařilo zničit, ale znamenalo to vážné narušení bojových schopností lodi a ohrožení posádky. Jak se ukázalo, problém se týká všech plavidel, a nejspíše se ho podařilo opravit, protože ArmyRecognition uvádí, že se Iver Huitfeldt v květnu 2025 úspěšně účastnila protiraketového a protivzdušného cvičení NATO u pobřeží Norska.

Fregaty Iver Huitfeldt mají několik typů střel

Dánská plavidla měří na délku 137,8 metrů a mají výtlak 6 645 tun, uvádí SeaForces. Na jejich palubě pak slouží posádka 117 námořníků, ale jejich ubytovací kapacita je 165 osob. Ačkoliv dosahují maximální rychlosti 30 uzlů, při úsporné rychlosti mají dosah až 17 200 kilometrů. Vyzbrojené jsou vertikálním odpalovacím systémem Mk.41 se střelami RIM-66 SM-2MR Block IIIA, Mk.56 se střelami RIM-162 Evolved Sea Sparrow, protilodními střelami Harpoon, protiponorkovými torpédy, dvěma děly ráže 76 mm, a vrtulníkem Sikorsky MH-60R.

Největší propadák německého námořnictva: „mírové“ fregaty třídy F125 jsou k ničemu; 77 miliard bylo doslova vyhozených

Dánsko se dle Armádního Zpravodaje bude muset rozhodnout, co s problematickými fregatami udělat. NavalNews uvádí, že existuje i návrh, aby nedoházelo k jejich modernizaci, jelikož by to stálo nemalé finanční prostředky. Místo nich by mohlo námořnictvo získat nové a moderní fregaty bez těchto problémů. Lodě třídy Iver Huitfeldt by místo toho mohly být přestavěné na dálková hlídková plavidla, protože ta Dánsko potřebuje hlavně u Grónska.

Článek Dánské fregaty třídy Iver Huitfeldt mají být obávané, ale nejspíše jsou úplný propadák. Mají totiž problémy střílet se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Fregatu koupila Belgie v Nizozemsku

Belgická fregata Louise-Marie nepatří k nejmodernějším lodím. Byla původně nizozemská a jmenovala se Willem van der Zaan; Wikipedia uvádí, že došlo k jejímu spuštění na vodu v roce 1991 a Belgie ji koupila v roce 2005, přičemž v jejím námořnictvu slouží i sesterská loď Leopold I – jsou to nejsilnější plavidla v jeho službě. Belgičanům dávají možnost efektivního boje s hladinovými cíli i ponorkami, a zároveň mají i relativně slušnou protivzdušnou obranu.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Nizozemska

Hlavní zbraní fregaty Louise-Marie proti hladinovým soupeřům je protilodní střela Harpoon, jichž nese celkem 8. Těchto střel existuje mnoho verzí a MissileTreat uvádí, že mohou mít dosah až 250 kilometrů, a jejich hlavice má hmotnost až 224 kilogramů. Armádní Zpravodaj se domnívá, že zvládnou zničit nebo významně poškodit jakoukoli vojenskou loď ve výzbroji Ruska, a to včetně jeho torpédoborců nebo křižníků. Na krátkou vzdálenost může také použít dělo ráže 76 milimetrů, k protivzdušné obraně pak slouží rakety SeaSparrow.

Proti ponorkám torpéda a vrtulník

Fregaty, a platí to i pro Louise-Marie, jsou často nasazovány k protiponorkovému boji. Hlavní zbraní k tomu je torpédo Mark 46, jehož dosah je až 11 kilometrů, uvádí Wikipedia. Loď je vybavena i sonarovým systémem, aby mohla ponořené ponorky lokalizovat a zaměřit. Kromě toho startuje z její paluby vrtulník NHIndustries NH90, který má disponovat i schopností lokalizovat ponorky pomocí sonaru, a též je schopen shazovat vlastní naváděná torpéda.

Polsko ovládne Baltské moře: fregata třídy Miecznik bude strašák pro ruské lodě i ponorky. Zničit je dokáže na 250 kilometrů

Luise-Marie není velké plavidlo, jeho délka činí 122,3 metrů a výtlak 2 800 tun, zatímco maximální rychlost je 30 uzlů. Na jeho palubě pak slouží posádka složená ze 145 námořníků a důstojníků a nemusí operovat jenom v blízkosti evropských břehů, vhodné je i k misím na delší vzdálenosti. Fregata už byla nasazena například v Rudém moři na ochranu civilních plavidel proti útokům jemenských Hútíjů, uvádí DefenseNews.

Článek Belgická fregata Louise-Marie je malý zabiják ruských lodí. Poradí si s nimi až na 250 km a problém pro ni nejsou ani ponorky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Italské plavidlo je široce víceúčelové

Fregata Spartaco Schergat v sobě spojuje schopnosti víceúčelového plavidla a pokročilého ponorkového boje, vysvětluje ArmyRecognition. To znamená, že zvládá nejenom boj proti ponorkám, ale i různé námořní operace včetně komplexního velení a koordinace společných sil. Má totiž nejenom silnou výzbroj a detekční systémy, ale zároveň i schopnost bránit se různým typům útoků ze vzduchu nebo z moře, a to včetně využití protitorpédového systému nebo různých typů elektronických protiopatření.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Na hladinový boj je fregata vybavena hlavně čtveřicí protilodních střel Teseo Mk2/A. Výrobce MBDA je popisuje jako střely dlouhého dosahu, který by měl činit minimálně 350 kilometrů – tím by nejenže byla schopna zničit v podstatě jakoukoliv ruskou loď, ale zvládat by měla i pozemní cíle. Vedle toho je pak na lodi dělo ráže 127 milimetrů schopné používat naváděnou munici Vulkano. Wikipedia uvádí, že má dosah až 70 kilometrů, a Armádní Zpravodaj soudí, že to fregatě dává velikou údernou sílu třeba proti cílům na pobřeží.

Zvládne boj s ponorkami i střelami

Redakce Armádního Zpravodaje připomíná, že bude fregata primárně bojovat s ponorkami, k čemuž disponuje pokročilým sonarem, 4 protiponorkovými střelami MBDA Milas, a dvojicí protiponorkových torpéd MU90 Impact ráže 324 mm. Do protiponorkových operací se však může zapojit i dvojice vrtulníků. Na obranu proti vzdušným útokům pak disponuje vertikálním odpalovacím systémem se 16 buňkami na střely Aster 15 a Aster 30. Ty jsou schopné zasahovat letadla a střely, a v nejnovější variantě i balistické rakety do vzdálenosti až 150 km.

C1 Ariete vs. T-90M: nejspíše nejvyrovnanější souboj, jaký by se mohl odehrát. Oba mají totiž značné slabiny

Fregata je 144,6 metrů dlouhá a její výtlak činí 6 700 tun, uvádí Wikipedia s tím, že má na palubě osádku složenou ze zhruba 200 námořníků. Dokáže se přitom pohybovat rychlostí až 30 uzlů a její dosah je 12 600 kilometrů. Přizpůsobena je hlavně k operacím ve Středomoří, ale Armádní Zpravodaj soudí, že bude vzhledem ke spojeneckým závazkům počítáno s jejími operacemi podél celé Evropy, teda od jihu přes západ až na sever.

Oggi una nuova nave della #MarinaMilitare sarà varata. A #SestriLevante presso il cantiere navale Riva Trigoso di @FincantieriMG la cerimonia di benedizione di nave Spartaco Schergat.#NoiSiamolaMarina@MinisteroDifesa @SM_Difesa pic.twitter.com/YzFXnO56Hp

— Marina Militare (@ItalianNavy) January 26, 2019

Fregata Spartaco Schergat

Článek Nová italská fregata FREMM v hybridní konfiguraci GP-EVO rozerve jakoukoliv ruskou ponorku nebo loď až na 350 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Problém kouzla s čísly nevyřeší

Čísla mluví jasně – v loňském roce americká armáda naverbovala 54 000 nových rekrutů, ale problém je v tom, že jich měla v plánu nabrat 65 000. O něco lépe na tom bylo letectvo, které mělo v plánu nabrat 26 800 nových letců, a plán tak nesplnilo „jenom“ o 3000 osob. Absolutně pak propadlo námořnictvo. To mělo v plánu zaměstnat 37 700 nových námořníků, avšak přihlásilo se jich pouze 30 236. Celkem tedy scházelo 41 000 nových branců. Jenom námořní pěchota a vysoce elitní hvězdné síly dosáhly svých plánů. Tak alespoň něco.

Je ovšem třeba zdůraznit, že poslední jmenovaní nabírali pouhých 110 zájemců. A důsledky nezájmu se již dostavují. V americké armádě nyní slouží 445 000 žen a mužů, což je nejméně od doby před 2. světovou válkou. Na problém jde ale Pentagon věru šalamounsky – díky posílení stavů náborářů a zahájení moderních internetových kampaní za účasti hvězd jako Dwayne „The Rock“ Johnson, snížením plánů na počet přijatých, snížením požadavků, a naopak zvýšením věkové hranice z 39 na 41, se pro letošek zatím daří plán plnit.   

Armáda už mladé neláká

Armádní Zpravodaj soudí, že je zmíněné klid před bouří a vojáci si to dobře uvědomují. Opět nechme promluvit čísla – pouhých 23 % mladých Američanů mezi 18 a 25 lety je schopno aktivní vojenské služby. Zbytek ji schopen není kvůli zdraví (omezující je především vlna obezity), závislostem na drogách a alkoholu, či záznamu v rejstříku. Přidávají se ovšem i další faktory, s nimiž armáda bojuje jenom těžce. V první řadě je to růst platů v civilní sféře. Mladí lidé si dnes často i ve fastfoodech vydělají více než službou vlasti, a to bez ohrožení života a cestování.  

iZdroj fotografie: US ARMY/ Public Domain

Důležitou roli ve volbě budoucí vojenské kariéry hraje i rodinná tradice. V současné době pochází až 79 % vojáků z vojenských rodin. A právě život v armádě plný stěhování a desetiletí válek mimo Ameriku mnohé z dítek z těchto rodin od služby v armádě odrazuje. Redakce Armádního Zpravodaje připomíná, že jsou velký problém i tzv. kulturní války a woke politika dnes prosazovaná ve vojsku. Mnohým konzervativně vychovaným mladým lidem z jihu USA se to nezamlouvá, zatímco mladí liberálové naopak armádu pro její životní styl také nevyhledávají.

Žádná dobrá řešení

Nepříjemná je situace především pro US NAVY, která vedle vojenské flotily provozuje pro svoje účely i nákladní obchodní flotilu, jíž obsluhují civilní námořníci. Po těch je však v civilním sektoru velká poptávka a vojáci jim v platech nemohou konkurovat. Redakce Armádního Zpravodaje zjistila, že proto bude nyní odstaveno kvůli nedostatku personálu 17 lodí. Námořnictvo se tedy chytá jakéhokoliv stébla naděje. Od příštího roku by například měl být rozšířen program najímání filipínských námořníků, kteří by měli nahradit Američany. Podobné plány pak spřádá i vedení Pentagonu pro ostatní složky ozbrojených sil.

iZdroj fotografie: US Army / Public Domain

Cizinci by se ovšem měli vedle pozic pro civilní zaměstnance dostat i k bojovým jednotkám. Taková cizinecká legie má pro USA mnoho výhod. Politikům by se uvolnili ruce a mohli by vojsko nasazovat bez ohledu na jeho ztráty. Mnoho prostředků by bylo navíc ušetřeno na výsluhách. Odměnou pro cizince by byl plat a občanství. Na druhou stranu by bylo nutno počítat s neloajalitou takových branců a velké problémy by byly i s komunikací. V pilotním projektu by měli být vybráni občané států Latinské Ameriky. Zda se však skutečně takto podaří tento problém vyřešit, je ve hvězdách.

Článek Americká armáda je v rozkladu, má silný nedostatek vojáků a noví se nehlásí. Řešením má být i cizinecká legie se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

„Kapesní“ loďstvo s hrstkou lodí  

Dalo by se říci, že „Stará dáma“, jak Britové své milované Royal Navy přezdívají, je na kapačkách, a zlepšení jejího stavu v nedohlednu. Čísla mluví za vše – dnes má pouze 62 lodí, do čehož je započítána i legendární HMS Victory admirála Horatia Nelsona z roku 1778. Z těchto 62 lodí je však pouze 25 bojových – zbytek tvoří zásobovací, průzkumné nebo hlídkové lodě, které doplňuje 160 letadel a vrtulníků.

Pýchou a strastí jsou dvě letadlové lodě třídy Queen Elizabeth, které jsou však často v docích s většími či menšími poruchami, devět nukleárních ponorek, osm fregat a šest raketových torpédoborců. Zdaleka ne všechny jsou ovšem připraveny k boji. Z torpédoborců jsou to pouze dva, z fregat potom může vyplout „krásných“ šest.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Velké Británie / Creative Commons / OGL

Oficiálně jsou lodě na přezbrojování nebo v údržbě. Smutnou pravdou však je, že mnohé z nich slouží jako zdroje náhradních dílů anebo pro ně nejsou posádky. Současné námořnictvo má pouze 32 000 námořníků, což je nejméně v historii. O to více britskou veřejnost pobuřuje obrovské plýtvání a počty admirálů, které stále královské námořnictvo má.

Spousta admirálů a vysoké výdaje

V řadách Royal Navy je nyní 40 admirálů; pro srovnání, v roce 1938 mělo imperiální námořnictvo kolem 1 400 lodí, z čehož bylo 367 bojových, a v posádkách sloužilo 200 000 námořníků. Samozřejmě byly struktura námořnictva i jeho úkoly jiné a vycházely především z velikosti britského impéria te doby, ale přesto bije nepoměr do očí a vyvolává velkou nespokojenost.

Velké jsou především výdaje na admirály. Royal Navy má například 27 kontradmirálů, z nichž každý pobírá minimálně 108 000 liber ročně (asi 3,27 milionu Kč). Každý má také vlastní administrativu a štáb. Tři plní admirálové si potom přijdou každý až na 180 000 liber (asi 5,4 milionů Kč) a náčelník štábu dokonce na 250 000 liber (7,5 milionů Kč). Ani jeden z admirálů však podle všech informací neslouží na moři.

iZdroj fotografie: Britské královské námořnictvo

Všechny funkce dnes zastávané admirály by však mohly zastávat daleko „levnější“ kapitáni nebo komodoři. Nejvíce ovšem svými výdělky z Royal Navy pobuřuje její velitel, tedy samotné veličenstvo Karel III., a korunní princ William. Oba sice mají v námořnictvu jenom ceremoniální hodnosti, za které neberou plat, ale jejich příjmy jsou však i přesto od „staré dámy“ ohromné. 

Středověké zvyky nadzvedají Brity

Obrovské příjmy plynou jakožto jednomu z největších vlastníků pozemků a realit ve Velké Británii z pronájmu a z mnoha práv, která má král, což má tradici ze středověku. Britské daňové poplatníky pak zvláště pobouřilo to, že námořní akademie v Dartmouth musí platit za to, že její školní lodě používají vody jeho veličenstva 900 000 liber (asi 27,2 milionů korun) ročně.

Vojenská námořní základna v Plymouthu pak dosáhla s korunním princem a vévodou z Cornwallu roku 2017 velmi dobré dohody, kdy budou daňoví poplatníci za přístup k vlastním skladům s ropou a molu k doplňování paliva hradit koruně „pouhých“ 10 000 liber (asi 302 800 Kč) ročně. Smlouva je uzavřena na 125 let a počítá s inflací. Dalších 12 000 liber (asi 363 000 Kč) pak koruně plyne z práva doplňování paliva nukleárním ponorkám.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Jenom drobné v podobě 3 250 liber (asi 98 400 Kč) pak princi Williamovi plynou z blíže nesešikovaného mola pronajatého námořnictvu. To by možná Brity ani tolik nehnětlo, pokud by na jeho stavbu z erárních peněz nešlo 900 000 liber (asi 27,2 milionů korun). Budoucnost Royal Navy bez rozsáhlé a drastické modernizace, především pak jejích velících struktur, je nezbytná. Jinak jej čeká jenom pomalé zastarávání a opěvování dávno zašlé slávy.

Článek Rusko se jenom směje! Britské královské námořnictvo je v troskách. Má více admirálů než lodí, z nichž většina ani není schopna boje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj střely začal z nouze nejvyšší

Potřebu mít ve výzbroji kvalitní protilodní střely, poznal Izrael na vlastní kůži v roce 1967, kdy ve střetu s egyptským námořnictvem přišel o torpédoborec Eilat potopený sovětskými střelami P-15 Termit umístěnými na egyptských plavidlech. Začal proto pracovat na své vlastní verzi takové zbraně, a na začátku 70. let 20. století zavedl do výzbroje střelu Gabriel-1. Tu postupně modernizoval až na současnou variantu Gabriel-5, kterou kromě Izraele používá i finské námořnictvo, uvádí Wikipedia. Mohla by tedy mířit i na ruská plavidla.

iZdroj fotografie: Izraelské obranné síly

Cíle dokáže zasahovat velice spolehlivě. NationalInterest ji dokonce označil za možná nejlepší střelu svého druhu na světě. A má se čím pochlubit – jde například o excelentní dolet udávaný až na 400 km u verze s prodlouženým dosahem, ta běžná ho má poloviční. Během letu pak nedrží přímý směr, ale mění ho, čímž je mnohem obtížnější ji zneškodnit. Aktivní radarový vyhledávač zase zajišťuje velkou pravděpodobnost zásahu a zničení či poškození cíle.

Gabriel-5 může mít až 240kg hlavici

Gabriel-5 by mohla být až 5,5 metrů dlouhá a disponovat hlavicí o hmotnosti až 240 kilogramů. To by mohlo stačit na potopení nebo vážné poškození i větších plavidel, jakým je například fregata nebo torpédoborec. Střela by měla být na korvetách Sa’ar 5, uvádí MissileTreat, a také na nejnovějších izraelských lodích třídy Sa’ar 6, což z nich dělá velice nebezpečná plavidla.

Legendární protilodní střely Exocet jsou nebezpečím pro každou ruskou loď. Jsou dost silné a není snadné se jim ubránit

Izrael v současné době nemá v blízkosti nepřítele schopného ohrozit jeho námořnictvo – s dříve nepřátelským Egyptem má už dlouhou dobu korektní vztahy a rozvrácená Sýrie moderním námořnictvem nedisponuje. Není však vyloučeno, že by se izraelští námořníci museli v případě konfliktu vypořádat s íránskými plavidly, i když ta by musela připlout z Perského zálivu.

Článek Izraelská protilodní střela Gabriel-5 vznikla, protože sovětská P-15 Termit zabodovala. Dnes je nejlepší na světě a ohrozit může i ruské lodě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odpalovač SEA TLS zvládá různé typy torpéd

Odpalovač protiponorkových torpéd je zařízení, v němž je torpédo umístěno a v případě potřeby z něj vypuštěno. ShephardMedia uvádí, že výhodou moderního odpalovače SEA TLS je jeho multifiunkčnost, jelikož neslouží jenom na jeden typ, ale dokáže odpalovat řadu západních lehkých protiponorových torpéd. Využívá ho například britské nebo kanadské námořnictvo, ale objednala si ho také některá námořnictva ze zemí v Jižní Americe.

Americký raketový torpédoborec Zumwalt s funkcí stealth: Příliš drahé plavidlo, na které americké námořnictvo nemělo peníze

Podle NavalNews je odpalovač velmi flexibilní a lze ho snadno nakonfigurovat tak, aby se do prostor lodí k jeho nesení snadno vešel. Umí přitom velice rychle reagovat, a pokud je ponorka systémy lodě zaměřena, dané torpédo pohotově odpálí. To znamená, že třeba britské lodě, ale i další, jsou pro ruské, čínské i další ponorky velice nebezpečné.

Ponorku zničí SEA TLS na 12 kilometrů

Jak bude ponorka z odpalovače zničena, záleží na konkrétním torpédu. Vystřelovat může třeba americké Mk 46, jejichž základní konstrukce pochází již ze 60. let 20. století, uvádí Wikipedia, ale bylo systematicky modernizováno. Současná verze proto dokáže zasáhnout cíl do vzdálenosti 12 km rychlostí vyšší než 40 uzlů, přičemž má bojovou hlavici o hmotnosti 43,9 kg.

iZdroj fotografie: Britské královské námořnictvo

Kupříkladu britské torpédo Sting Ray používané také v tomto odpalovači má pak podobné parametry. Seaforces uvádí, že pochází z 80. let 20. století, ale rovněž bylo vylepšeno, aby zvládlo zničit cíle v malých hloubkách, a to i menší typy podvodních dronů. Jeho rychlost je 45 uzlů, používá aktivní i pasivní sonarové navádění a jwho hlavice je těžká 45 kilogramů.

Článek Smrt pro ruské nebo čínské ponorky: loď vybavená odpalovačem SEA TLS umí vypálit torpédo pohotově a velmi přesně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Feiyi je dron do vzduchu i pod hladinu

Žádné parametry čínského dronu nejsou známé a ví se pouze, co dokáže. Podle AsiaTimes zvládá pohyb a navigaci pod vodou i obratný let ve vzduchu. Znamená to, že dokáže přejít z vodního prostředí na vzdušné a poté zase zpátky, což nabízí mnoho možností. Například ponorky by mohly za jeho pomoci provádět průzkum bez nutnosti vynoření a sledovat nějaké cíle, ale samozřejmě nemusí být vyloučena ani přeměna dronu na sebevražedný.

„Pryč se zlým Západem i Ruskem“, zájem je o čínské vojenské letouny: jsou ekvivalentem F-16 a nahradit mohou i Panavia Tornado

Feiyi je jakousi kvadrokoptérou poháněnou čtyřmi vrtulemi. DefenseMirror uvádí, že fungují při pohybu ve vzduchu jako u klasického dronu, ovšem když se potřebuje potopit, složí se – nejspíše aby neměly tak velký odpor. V tu chvíli mají k pohonu sloužit menší ocasní vrtule, takže se bude dron nejspíše pohybovat jako nějaký podvodní skútr. Přechod mezi vodním prostředím a vzduchem má údajně trvat jenom několik sekund

Autonomní chování by bylo logické

Jak je dron velký, jaké dosahuje rychlosti či dosahu, jsou zatím neznámé údaje a lze o nich jenom spekulovat. Každopádně lze předpokládat, že půjde o stroj nejspíše menší velikosti, protože nějaký veliký by na ponorce nedával smysl. Jistě bude mít i nějaké autonomní funkce, kdyby se stalo, že by při ponoření ztratil řídící signál. Všechny součástky, zvláště pak pohon – zřejmě elektrický – budou muset být dokonale odizolované.

🔴Chinese Scientists Develop Feiyi Drone With Underwater Launch

The drone is launched from a submarine and is capable of flying and swimming underwater.#drones #underwater #LittleNewYear #ChineseNewYear #FestiveTraditions
🧵1/2 pic.twitter.com/4NvES5JoZS

— BodhiDharma (@Bodhi_D_dharma) January 22, 2025

Čína si může myslet, že má díky tomuto dronu náskok před Amerikou, což je dnes její největší soupeř. Twz ale uvádí, že tam už pracují na podobných technologiích od roku 2010 a jejich obojživelný dron by se měl jmenovat Naviator. Jeho primárním zaměřením mělo být hlavně vyhledávání a likvidace min, ale určitě by šel použít i jinak. A pokud jeho program dosud neměl prioritu, není vyloučeno, že se to po oznámení čínského dronu Feiyi rychle změní.

Článek Čínský obojživelný dron Feiyi je zásadní kombinovanou hrozbou. Během pár vteřin umí přejít ze vzduchu pod mořskou hladinu a naopak se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dron TB3 operuje z lodi Anadolu

Jak název napovídá, dron Bayraktar TB3 má společného výrobce se známým Bayraktar TB2, jehož operace se proslavily v Náhorním Karabachu nebo na Ukrajině, a Wikipedia uvádí, že se jeho první let uskutečnil v roce 2023. Postavený byl tak, aby zvládal startovat a přistávat na malém prostoru, tedy nejen na malém letišti, ale i na palubě výsadkové nebo letadlové lodě. Konkrétně byl navržen k operacím z útočné výsadkové útočné lodi Anadolu.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Z její paluby se poprvé vznesl a přistál v listopadu 2024. ArmyRecognition uvádí, že je prvním vyzbrojeným dronem takové velikosti, jemuž se něco podobného podařilo. Menší nebo neozbrojené drony z různých lodí startovaly již dříve, a pokud ozbrojené byly, není to veřejně známé. Na základě současných situací to ale znamená, že je Turecko schopné použít plavidlo jako náhradu lodě letadlové a Bayraktar TB3 z ní může operovat teoreticky po celém světě. Má přitom i skládací křídla, aby na lodi nezabíral tolik místa a vešel se ve vyšších počtech.

Ve vzduchu vydrží Bayraktar TB3 až 21 hodin

Bayraktar TB3 patří mezi drony určené pro operace ve středních výškách. Jeho výrobce Baykar na internetových stránkách uvádí, že je 8,35 metrů dlouhý a rozpětí křídel činí 14 metrů, přičemž unese náklad těžký až 280 kg. Jeho dosah je až 1 900 kilometrů a ve vzduchu vydrží 21 hodin. Nemůže samozřejmě nahradit plnohodnotný bojový letoun, jelikož je pomalý – max. rychlost má jenom 300 km/h – ale zvládne útočit na pozemní i námořní cíle.

Turecký autonomní dron Bayraktar Kizilelma je velký jako letadlo. Může být budoucností letectva jako americká XQ-58 Valkyrie

Vybavený je 6 závěsnými body na různé typy střel nebo naváděné munice menší velikosti. Jedním z takových příkladů může být přesná laserem naváděná mikropuma MAM-T, která umí udeřit na cíl až 30 km od místa shozu, čímž lze TB3 chránit před řadou systémů protivzdušné obrany. Je sice jenom 95 kg těžká, ale určitě dokáže zničit obrněnou techniku, menší plavidla, stanoviště protivzdušné obrany, méně odolné bunkry, sklady a podobné cíle.

Článek Turecko má dron, kterým nahradí „letadlovky“: Bayraktar TB3 je prvním ozbrojeným dronem takové velikosti na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nízká cenu a všestranné využití

Proteus vyvíjí pro britské námořnictvo místní pobočka společnosti Leonardo, uvádí MilIn s tím, že jde o vrtulníkový typ dronu, jehož přesné parametry ale nejsou dosud známé. Měl by však používat řadu dílů ze současných vrtulníků, díky čemuž budou náklady na výrobu sníženy co nejvíce. Sloužit pak bude nejspíše z palub válečných lodí a plnit celou řadu úloh.

With its modular mission bay, Proteus RWUAS could be employed by the RN in the in the ASaC, ASW or logistics role.https://t.co/2dVqOzYPCL pic.twitter.com/htyd8BRJ6M

— Navy Lookout (@NavyLookout) January 7, 2025

Specifikem dronu má být jeho modulární nákladový prostor, uvádí Leonardo na svých internetových stránkách. To znamená, že bude sloužit buď přímo k přenášení nákladu, ač není jisté, zda je počítáno i s převozem osob, případně bude osazen nějakým modulem přímo k řešení určitého úkolu. Účastnit by se tak mohl například protiponorkového boje tím, že by nesl detekční bóje nebo jiné prostředky k lokalizaci ponorek. Vyloučit nicméně nelze ani variantu, že by měl na palubě lehké protiponorkové torpédo a na cíle přímo útočil.

Parametry by mohl být jako lehký vrtulník

Hmotnost dronu Proteus by se měla pohybovat mezi 2 až 3 t, uvádí NavalNews, ale žádné bližší podrobnosti nejsou známé. Například rychlost a dostup by však mohly být podobné lehkým vrtulníkům, takže by max. rychlost nejspíše nebyla vyšší než 300 km/h. Jestliže to bude pravda, mohl by Proteus nést náklad zhruba do hmotnosti 1 t, i když to je jenom spekulace.

Víceúčelový vrtulník Harbin Z-20: Čínská kopie amerického UH-60 Black Hawk je od roku 2019 páteří čínského vrtulníkového letectva

Proteus by měl ale v první řadě sloužit jako demonstrátor různých technologií, takže je pravděpodobné, že pokud se osvědčí, bude ještě v mnohém upraven. Výrobce tvrdí, že při jeho vývoji využívá různé digitální technologie a 3D tisk, což by mělo náklady na jeho sestrojení co nejvíce snížit. Jestli ale budou podobné drony opravdu schopné nahradit pilotované vrtulníky, se pravděpodobně ukáže až v průběhu několika let.

Článek Budoucnost, jak ji vidí Britové: autonomní dron Proteus může nahradit klasické vrtulníky na lodích. Zvládat by mohl i boj s ponorkami se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Turecká letadlová loď se vyrovná britským

Zařazení MUGEM do služby v tureckém námořnictvu je ještě otázkou několika let, ale skutečnost, že už byla její stavba zahájena, svědčí o odhodlání země být opravdovou námořní velmocí. ArmyRecognition uvádí, že bude po dokončení dosahovat délky 285 metrů, což je velice podobné délce britských letadlových lodí třídy Queen Elizabeth. Výtlak lodi by měl být 60 tisíc tun, takže bude rozhodně lepší, větší, a především modernější než již několik let odstavená a opravovaná ruská letadlová loď Admirál Kuzněcov.

🇹🇷Specs of the „MUGEM“ National Aircraft Carrier

Aircraft Capacity: At least 50 manned and unmanned aerial vehicles
✨BAYKAR TB-3
✨TUSAŞ ANKA-3
✨TUSAŞ HÜRJET
✨BAYKAR KIZILELMA

General Characteristics:
✨Length: 285 meters
✨Maximum Width: 72 meters
✨Draft: 10.1 meters… pic.twitter.com/0n7U4OH9T4

— International Defence Analysis (@Defence_IDA) January 4, 2025

MUGEM bude plavidlo s konvenčním pohonem, jehož rychlost má činit 25 uzlů a dosah 19 tisíc kilometrů, uvádí Wikipedia. Bude tedy schopné operovat nejenom ve Středozemním moři, i když to bude pravděpodobně jeho hlavní působiště. Disponovat má mimochodem střelami protivzdušné obrany ve 32článkovém vertikálním odpalovači a čtveřicí systémů CIWS turecké výroby ráže 35 milimetrů pro ochranu na krátkou vzdálenost.

MUGEM unese až 50 letadel

Paluba lodi má zahrnovat trojici drah, uvádí NavalNews, a bude vybavena takzvaným skokanským můstkem, i když bude konstrukce modulární, takže ho půjde odstranit. Turci totiž pracují na vlastní verzi katapultu a nelze vyloučit, že udělají v budoucnu z MUGEM vyspělejší letadlovou loď typu CATOBAR. Z její paluby má operovat až 50 letounů, vrtulníků a velkých dronů; do hangáru lodi se jich vejde 30, zbylé by tak musely stát pod širým nebem.

Američané si sami vytvořili konkurenci: turecká stíhačka 5. generace už zvládla první let, zřejmě bude z nejsilnějších na světě

Jako o letounu vhodném pro operace z paluby se mluví o upravené verzi TAI Hürjet, což je cvičný a lehký bojový nadzvukový letoun prozatím existující jako prototyp. Není sice vyloučeno, že by se Turecko mohlo pokusit získat i letouny Lockheed Martin F-35B Lightning II, ale zatím platí, že mu Američané žádné prodat nechtějí. Variantou také je, že by zkusilo navalizovat svůj vyvíjený letoun 5. generace TAI TF Kaan, případně by mohlo přijít s jiným řešením.

Článek První letadlová loď v historii Turecka ve všech směrech překoná ruskou a vyrovná se britským velikánům, ale na americké nestačí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

RBS15 je univerzální a stále vylepšována

Švédská společnost Saab začala s výrobou protilodní střely RBS15 v 80. letech 20. století a cílem bylo vytvořit zbraň s lepšími paramentry, než jaké měla americká Harpoon, uvádí Wikipedia. Stala se přitom velmi populární hlavně pro svou univerzálnost, protože ji lze odpalovat z lodí a letadel, a u novějších verzí i ze země. Kromě Švédska ji do výzbroje zařadilo Německo, Finsko, Polsko a další státy; navíc je neustále modernizovány a vylepšována.

iZdroj fotografie: Uživatel Boevaya mashina / Creative Commons / CC BY-SA

Současná nejnovější verze je označována jako RBS15 Mk3. Saab na svých stránkách tvrdí, že je schopna zasahovat cíle na vzdálenost větší než 200 kilometrů, což v podstatě znamená, že lze ze švédských břehů zasáhnout třeba ruskou loď plující na většině plochy Baltského moře. Střela má disponovat hlavicí o hmotnosti 200 kilogramů, což zaručuje, že může z hladiny smést nejenom menší plavidla, ale nebezpečná je i pro torpédoborce a křižníky, když je dobře trefí. Navíc je proti ní těžká obrana a zvládá i drsné klimatické podmínky, uvádí MilIn.

Na nákladním automobilu je Mk3 mobilní

Výhodou verze Mk3 je také její vysoká mobilita na zemi – odpalovací modul je na nákladním automobilu, což ho umožňuje velmi rychle přemístit na potřebnou pozici na pobřeží. Podle zveřejněných obrázků by měly být v modulu až 4 střely o hmotnosti 820 kilogramů vybavené proudovým motorem – k cíli se přibližují vysokou rychlostí až Mach 0,9.

F-35 jsou dlouhodobě lepší volba a standard NATO, staré JAS-39C/D Gripen ani novější Jas-39E/F letectvo nespasí, i když jsou levnější

Důležité je potom na protilodní střele RBS15 i její navádění, jelikož musí být schopna na dlouhou vzdálenost zasáhnout relativně rychle se pohybující plavidlo. Využívat má kombinaci inerciálního navádění a GPS a v konečné fázi ji pak na cíl navede radarový systém. Vzhledem ke známé kvalitě švédských zbraní lze předpokládat, že bude zaručovat vysokou pravděpodobnost zásahu.

Článek Švédské protilodní střely RBS15 Mk3 potopí kdejakou ruskou loď. Stačí, aby se dobře trefily. Obrana je proti nim skoro nemožná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výroba paliva by pomohla plnit závazky

Velká Británie patří mezi jaderné velmoci, která nejenže provozuje jaderná zařízení, ale má i několik ponorek s jaderným pohonem, z nichž jsou některé nosiče raket s jadernými hlavicemi. I přesto je ale jeden segment, v němž se musí spoléhat na Spojené státy americké, a to při výrobě paliva pro jaderné reaktory zmíněných ponorek. MilIn však uvádí, že Britové zvažují obnovu vlastní výroby, aby se tak staly na komkoliv nezávislí.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Velké Británie

UkDefenceJournal uvádí, že aktuálně probíhají diskuze, jak výrobu jaderného paliva ve Velké Británii obnovit. Ministerstvo obrany si od toho slibuje, že by tak snáze docházelo k naplňování spojeneckých závazků, mezi něž patří hlavně členství v NATO, ale i sdružení jako AUKUS, a zahrnuje to i využití jaderných ponorek. Výroba jaderného paliva by však neznamenala výrobu materiálu pro nové jaderné hlavice, na tu mají Britové od roku 1995 dobrovolné embargo.

Britové dnes mají 10 jaderných ponorek

Britské námořnictvo disponuje 10 jadernými ponorkami v aktivní službě, uvádí Wikipedia, ale jejich počet se může v průběhu let mírně lišit podle toho, jak některá nová plavidla do služby vstupují, a ta stará naopak bývají vyřazována. Nejpočetnější jsou přitom útočné ponorky určené především k pronásledování jiných ponorek a dalších plavidel. Poslední kus třídy Trafalgar a pět novějších ponorek třídy Astute má kromě torpéd ve výzbroji i řízené střely Tomahawk.

Video: ani opakované nájezdy ruských BMP-3 a speciálního čečenského vozidla Akhmat nemusí přinášet úspěch, ale jenom pohřebiště

Královské námořnictvo (Royal Navy) disponuje i čtveřicí strategických jaderných ponorek třídy Vanguard vyzbrojených balistickými raketami Trident II osazených jadernými hlavicemi, které jsou jediným způsobem, jakým dnes Velká Británie prosazuje svou politiku jaderného odstrašení, protože zbylými prvky jaderné triády – tedy balistickými raketami odpalovanými ze země a strategickými bombardéry – nedisponuje. Minimálně jedna z těchto ponorek je přitom vždy na moři, aby zajistila, že bude Velká Británie schopna odpovědět na jaderný útok.

Článek Kdyby Velká Británie obnovila výrobu jaderného paliva, dokázala by lépe plnit závazky vůči NATO a nemusela se spoléhat na Ameriku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

I slabé čluny Moskit je vhodné zničit

Video níže ukazuje následky útoku izraelského letectva na lodě patřící Sýrii, k čemuž MilIn uvádí, že letadla mířila na raketové čluny Projekt 205 Moskit, z nichž několik totálně zničila. Záběry ukazují doutnající trosky, takže je jasné, že se již tato plavidla na moře nevydají. Byla přitom starší, podle WeaponSystems se dostala do výzbroje již v roce 1960. Jde o rychlé čluny vyzbrojené protilodními střelami PT-15 Termit s dosahem 40 kilometrů, což může znít zajímavě, ale moderní válečné lodě asi neohroz – mohou však stačit na lodě civilní.

Video: během přesunu zůstal ruský raketomet TOS-1A zcela bezmocný. Když ho našel dron, zapálil ho a výbuch roztrhal vše kolem

Wikipedia uvádí, že byl k útoku použit General Dynamics F-16 Fighting Falcon, což je nepočetnější izraelský bojový letoun, který může nést celou škálu zbraní včetně střel nebo pum, jimiž lze na zakotvené lodě zaútočit – zvláště pokud nefunguje protivzdušná obrana. K podobnému útoku se mohou hodit třeba naváděné střely AGM-65 Maverick s dosahem 22 kilometrů a hlavicí o váze 57 kilogramů, ale též by se mohlo jednat třeba o pumy GBU-39.

Israeli Airforce destroyed last night several Syrian navy vessels docked in Latakia. It looks like old OSA-2 Class missile boats. pic.twitter.com/p9XznxVau2

— (((Tendar))) (@Tendar) December 10, 2024

Zničené syrské raketové čluny Projekt 205 Moskit

Článek Video: i když se může zdát, že jsou syrské raketové čluny v bezpečí, mohou je zničit izraelské letouny, jakmile přestane fungovat PVO se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Charles de Gaulle je ve světě jedinečný

Francie má v současné době letadlovou loď Charles de Gaulle s jaderným pohonem a systémem CATOBAR, což znamená, že z ní letadla startují pomocí katapultu a přistávají přes záchytná lana. Kromě amerických lodí je to jediné plavidlo na světě tohoto typu – ostatní mají konvenční pohon a až na jediné čínské, které ještě není v aktivní službě, také skokanské můstky. V západní Evropě jde např. o námořnictva Velké Británie, Itálie a Španělska.

Nejsilnější střela NATO by byla skvělou výzbrojí pro F-16. Meteor zasáhne cíl na 200 km a má největší „bezúnikovou“ zónu na světě

Země se však musí připravit na to, že bude životnost lodi Charles de Gaulle končit, a musí proto postavit novou. Program na její stavbu je označován jako PA-NG a Wikipedia uvádí, že by měla být v provozu do roku 2038, kdy končí životnost současného letadlového nosiče. To znamená, že by Francie měla se stavbou začít co nejdříve, aby ji stihla, jelikož to je extrémně nákladné nejenom finančně, ale též časově. Půjde navíc o jedinečné plavidlo a pochopitelně bude muset projít náročnými testy dříve, než bude zařazeno do výzbroje.

Nová letadlová loď Francie bude větší

O nadcházející letadlové lodi toho moc známo neví, ale MeretMarine uvádí, že by se mohl její výtlak blížit k 80 000 tun. To bude sice méně, než kolik mají americké letadlové lodě o výtlaku přibližně 100 000 tun, ale mnohem více než u Charlese de Gaulla, jehož výtlak dosahuje 42 500 tun. Lze předpokládat, že ponese mohutnou protivzdušnou obranu, zřejmě založenou na střelách Aster 15 a Aster 30 (podobnou má i Charles de Gaulle), ale zatím není jasné, jaké letouny budou z paluby operovat – v počátcích zřejmě Dassault Rafale.

iZdroj fotografie: Uživatel Rama / Creative Commons / CC BY-SA

V současné době je známo, že letadlovou loď postaví francouzská společnost Naval Group. Generální ředitelství pro vyzbrojování francouzského ministerstva obrany na stránkách uvádí, že byl již objednán vývoj nového typu jaderného pohonu a kotelny pro letadlovou loď, což je kritická část plavidla. Je nutné ho mít připravený co nejdříve, jelikož Francie nemá zase tolik času – zkoušky na moři musí u nového plavidla začít již v roce 2035.

Letadlovou loď jako tuto by přitom mohla závidět leckterá země na světě, dokonce i opravdoví giganti jako Čína, i když ta rovněž staví velmi dobré nosiče, nebo Rusko. To má ostatně pouze jedinou „letadlovku“, a to Admiral Kuzněcov, která je však v žalostném stavu, kvůli němuž je až nebezpečné ji pouštět na moře. Rusko se navíc bez letadlových lodí nemůže stát světovou velmocí, a jak to vypadá, na stavbu žádné se zatím nechystá.

Článek Rusko může závidět, Francie chce zjevně potvrdit svou pozici námořní velmoci. Její letadlová loď nové generace bude z jediných v Evropě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Oblast, o níž má zájem několik zemí

Umělé ostrovy soustředí Vietnam hlavně v oblasti Spratly Island, uvádí MilIn, což jsou ostrovy v Jihočínském moři zhruba na polovině cesty mezi Vietnamem a Filipínami. Na oblast si dělá nárok více států a Vietnam je jenom jedním z nich, dalšími jsou nepřekvapivě Čína a Filipíny. Spory v oblasti se však dotýkají například i Bruneje, Malajsie a dalších. Nutno dodat, že agresivně postupuje především Čína, ostatní země se mezi sebou o sporech většinou baví.

Vietnam has created 692 new acres of land in the South China Sea in the last six months. Satellite imagery reveals the growing scale of Hanoi’s efforts to expand its outposts in the Spratly Islands: https://t.co/mL7i8vijd2 pic.twitter.com/SQYXZ8IoD8

— AMTI (@AsiaMTI) October 13, 2024

Na rozdíl od přírodního je umělý ostrov vybudovaný lidmi za pomoci technologií, vysvětluje Wikipedia. Ve světě jich přitom existuje mnoho a často mají velmi dobré využití. V Jihočínském moři s nimi začala již před lety Čína, díky čemuž se jí podařilo vybudovat si v oblasti silně vyzbrojené základny, z nichž ji v podstatě nelze vytlačit. I proto v současnosti používá podobný systém Vietnam. Budování takových ostrovů ale není bez následků, často jsou stavěny na různých mělčinách a korálových útesech, které jsou touto činností zničeny.

Ostrovy rostou hodně vysokým tempem

Stavba umělých ostrovů je pod taktovkou Vietnamců velice intenzivní. IpDefenseForum uvádí, že jenom od listopadu 2023 do června 2024 rozšířili plochu umělých ostrovů o 2 800 000 čtverečních metrů. Na té zbudovali jak zázemí pro personál, vojenská letadla a lodě, tak nainstalovali moderní systémy protivzdušné obrany a protilodní systémy, čímž mohou ovládat plochu desítky a možná až stovky kilometrů od každého jednoho ostrova.

Američané v tichosti rozehrávají boj o moc v Tichomoří: proti Číně vybudují základny na ostrovech, z nichž kolmo odstartují F-35B

Vztahy Číny a Vietnamu jsou mimochodem špatné dlouhodobě a není to jenom kvůli sporům o oblasti v Jihočínském moři. Již v 70. letech 20. století mezi nimi propukly pohraniční spory, uvádí Wikipedia, které v roce 1979 vyvrcholily v čínskou invazi. Tu se Vietnamu podařilo zastavit, ale vztahy byly nějakým způsobem urovnány až po desítkách let, i když ani dnes je rozhodně nelze považovat za ideální – ostatně Vietnam považuje Čínu za svého největšího soupeře.

„Dominion“

Vietnamese working on the land reclamation at Barque Canada Reef (Spratly Islands, Vietnam). Currently, Barque Canada Reef only contains several outposts manned by personnel of Vietnam People Navy. In the future, Vietnam plans to build a shelter for fishermen there. pic.twitter.com/U3OuxcYFuV

— Lee Ann Quann (@AnnQuann) September 25, 2022

Stavba vietnamského umělého ostrova

Článek Vietnam má způsob, jak zastavit čínskou rozpínavost a „drzost“: na odpor jí staví umělé ostrovy, které zkrotí její lodě, letadla i rakety se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nizozemci posílí všechny armádní složky

Nizozemí je ve světě významným hráčem, celkovým hrubým domácím produktem se drží na konci dvacítky, což je na jeho velikost velice slušná hodnota. Ovšem výdaje na obranu tomu v posledních letech neodpovídaly. Například na konci roku 2011 Nizozemsko všechny své tanky prodalo a o několik let později si jich jenom několik pronajalo z Německa, uvádí DefenseNews. To se ale změnilo a v roce 2024 investovalo do armády 537 miliard korun, což je hodně, ale stále jde jenom o 1,95 procenta HDP a ne 2, což je závazek zemí NATO.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Nizozemí

I přesto nizozemské ozbrojené síly významně zesílí. ArmyRecognition uvádí, že by armáda měla znovuvybudovat tankový prapor vybavený 50 tanky, zřejmě německými Leopardy 2A8. Zesílena bude pak i palebná síla obrněných transportérů Boxer, zatímco letectvo nakoupí více bojových letounů 5. generace Lockheed Martin F-35A Lightning II – původně jich mělo být 52, ale bude jich 58. Námořnictvo dostane nové protiponorkové fregaty.

Leopard 2A8 je dobrá volba, chce ho i ČR

Koupí tanků Leopard 2A8 získá Nizozemsko nejmodernější evropské bitevní tanky současnosti. Půjde o stejné, jaké si pořizuje nejenom Bundeswehr, ale také česká armáda. Wikipedia uvádí, že disponují standardním kanonem ráže 120 milimetrů o délce 55 ráží a mají vylepšené modulární pancéřování jako předchozí verze Leopard 2A7+, ale hlavně systém aktivní ochrany Trophy a všestranný situační systém se schopností fúze senzorů.

76 německých tanků Leopard 2A8 by AČR významně posílilo. Stejně jako desítky starších Leopardů 2A4 coby „sekundantů“

Námořnictvo objednává dvě nové protiponorkové fregaty. Naval-Technology uvádí, že jde o 146 metrů dlouhá plavidla zcela nové konstrukce s vysokou mírou automatizace. Jejich přesné specifikace ještě nejsou veřejně známé, ale mají být vybavené moderním systémem na boj s ponorkami a systémem Thales Above Water Warfare System proti vzdušným a hladinovým hrozbám. Budou tedy blíže univerzálním fregatám se širší možností využití.

Článek Nizozemsko se musí probudit: pokud chce čelit Rusku, musí opětovně zavést tanky jako 2A8 a nejlepší letouny světa F-35 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čínská loď „nabrala“ filipínskou z boku

Jak vypadá střet čínského (a v tomto případě filipínského) plavidla pobřežní stráže, zobrazuje video pod tímto článkem. Ukazuje čínskou loď, jak naráží do boku filipínské, k čemuž MilIn uvádí, že byla vážně poškozena, ale nikdo nebyl zraněn. Incident se odehrál více než tisíc kilometrů od čínského pobřeží a asi 100 kilometrů od filipínského. Problémem je, že i přes tuto vzdálenost prohlašuje Čína toto území za své, zatímco Filipíny poukazují na skutečnost, že jde o jejich výlučnou ekonomickou zónu sahající zhruba 370 km od pobřeží.

With Cost Guard vessels, does size matter?

Larger #China coastguard ship blocking way of Philippines CG boat.

The Chinese Zhaoyu-class cutter is 110m long and 3,450 tonnes

Filipino Parola-class cutter is 44m long and ~280 tonnes

(PCG does have some larger ships also) pic.twitter.com/BH3ChECNN3

— H I Sutton (@CovertShores) July 5, 2023

Čína opírá své nároky o tzv. desetičárkovou linii; BreakingDefense uvádí, že zabírá naprostou většinu Jihočínského moře, ale i další území, což okolní státy odmítají. Jde o území s bohatými lovišti ryb a na dně se v některých oblastech nachází i suroviny jako ropa a zemní plyn. Filipíny daly dříve čínské nároky k mezinárodní arbitráži a stálý arbitrážní soud v roce 2016 rozhodl, že jsou neoprávněné, uvádí Wikipedia. Ta však rozsudek neuznává a do sporných oblastí vysílá i ozbrojené síly a buduje v nich základny na umělých ostrovech.

Článek Video: provádí-li Čína nezákonné a agresivní manévry, může její loď taranovat filipínskou a způsobit tak vážnou kolizi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vyloďovací plavidla Izrael dlouho neměl

Moderní vyloďovací plavidla si izraelské námořnictvo objednalo kolem roku 2020 ve Spojených státech amerických a jejich stavbu financovalo i z prostředků americké vojenské pomoci. TimesOfIsrael uvádí, že podobnými plavidly země disponovala do roku 1993, pak ale stará plavidla vyřadila a převládlo přesvědčení, že již podobná nepotřebuje. V posledních letech ovšem její ozbrojené síly usoudily, že by se takový druh lodi mohl zase hodit.

This one is the INS Komemiyut https://t.co/4swC76cCB9 pic.twitter.com/oCLibYffhr

— Seth Frantzman (@sfrantzman) June 16, 2024

Izraelské obranné síly na svých stránkách uvádí, že budou plavidla fungovat jako ústřední pilíř při adaptaci izraelského námořnictva na moderní a multiarénové bojiště. Mimo jiné mají také sloužit jako logistická osa pro přepravu techniky a vojáků v blízkém i vzdáleném okolí, ale blíže to nespecifikovaly. Lze si nicméně dovodit, že chce mít Izrael možnost vyloďovat jednotky z moře, což by se mu hodilo třeba v Gaze nebo Libanonu, který by tak mohl sevřít ze všech stran. Z plavidel by také mohl vést protiteroristické operace, a to kdekoliv na světě.

90m vyloďovací lodě uvezou 15 tanků

O plavidlech jsou jenom kusé informace, ale jejich délka je 95 m a výtlak 2 500 t, takže nejsou veliká. MilIn uvádí, že ani nedisponují vysokou rychlostí, která je max. 13 uzlů, zatímco dosah až 8 tisíc kilometrů. A když přistávají u pobřeží, může být na palubě až 815 tun nákladu a ten vyložit za pomoci ramp během kotvení v přístavu může mít náklad dokonce až 1 800 tun. Na palubu se má vejít 15 tanků, ale může to být i jiná technika nebo odpovídající počet vojáků.

Americká loď u Izraele útočit téměř jistě nebude, ale možná osvobodí své občany zajaté Hamásem; ostatním pak ukazuje „stopku“

K dispozici nejsou ani údaje o tom, jestli jsou lodě nějakým způsobem vyzbrojené, ale lze předpokládat nějakou výzbroj složenou z kulometů nebo rychlopalných kanonů, případně systémů CIWS a podobných. Zbraně by nejspíše sloužily k ochraně třeba proti dronům na moři a ve vzduchu, ale není vyloučena ani obrana proti střelám. Tyto lodě však většinou neoperují samy, v bojové zóně by je nejspíše doprovázela jiná vojenská plavidla.

Článek S prvními obojživelnými útočnými loděmi by izraelská armáda dokázala sevřít Gazu i Libanon ze všech stran se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Exocet je stará a používají ji desítky zemí

Vývoj protilodní střely Exocet začal již na konci 60. let 20. století a jejím výrobcem se následně stal francouzský koncern MBDA. Wikipedia uvádí, že do služby vstoupila v roce 1975, a od té doby byla postupně modernizována. Různé verze nyní používá několik desítek zemí, přičemž jde o střely, které je možné odpalovat z lodí, pobřeží a letadel. Nejnovější MM40 Block 3C začala do výzbroje francouzského námořnictva přicházet teprve v roce 2022.

iZdroj fotografie: Japonské námořní síly sebeobrany

Defence-Blog uvádí, že nejnovější Exocet má být umístěn na francouzských fregatách, např. na plavidlech nejmodernější třídy Aquitaine. Společnost MBDA na svých stránkách uvádí, že je u střely vylepšena přesnost nového navigačního balíčku a v závěreční fázi letu spoléhá na sofistikovaný aktivní hledač. To by mělo činit nejnovější Exocet mimořádně odolný proti rušení, takže by třeba při střetu s Ruskou federací měl být schopen zasáhnout jakoukoliv její loď, ačkoliv by nasadila nějaký systém elektronického boje.

Střela Exocet dokáže zničit třeba křižník

O nejnovější variantě střely Exocet je známo, že má oproti těm předchozím prodloužený dolet na více než 200 km a pohybuje se v nízké výšce, v níž letí vysokou podzvukovou rychlostí. Střela je 780 kilogramů těžká a disponovat má hlavicí o hmotnosti 165 kilogramů. Pro srovnání, střela R-360 Neptun, jejíž 2 zásahy potopily ruský křižník Moskva, má hlavici o hmotnosti 150 kilogramů. Exocet by tedy měl být schopen potopit plavidlo do velikosti křižníku.

Jaderný raketový křižník Petr Veliký byl chloubou ruského námořnictva, dnes se ale „mořský“ obr nevyplatí a musí ustoupit jiným

Moderních fregat třídy Aquitaine má francouzské námořnictvo ve výzbroji 8, nejnovější z nich je Lorraine zařazená do služby v roce 2023. Wikipedia uvádí, že má délku 142 metrů, výtlak přes 6 tisíc tun a nese celkem 8 střel Exocet MM40 Block 3C. Ale nejsou to její jediné zbraně, kromě nich disponuje 32 protiletadlovými a protiraketovámi střelami Aster 15 a Aster 30, dvěma protiponorkovými torpédy a námořním dělem ráže 76 milimetrů.

Článek Legendární protilodní střely Exocet jsou nebezpečím pro každou ruskou loď. Jsou dost silné a není snadné se jim ubránit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Snadný útok provedený jedinou pumou

Jak může vypadat útok na nehybný tanker, ukazuje video níže. MilIn k tomu uvádí, že plavidlo uvízlo dlouhodobě u břehu a místo přepravy materiálu sloužilo jako základna ruských sil. Bylo proto logické, že na na něj byl uskutečněn útok, a jako nejjednodušší se ukázal útok ze vzduchu, přičemž vše nasnímal průzkumný dron, který plavidlo monitoroval. Vidět je mimochodem i rozsah exploze, kdy „ohnivá koule“ dosahuje skoro do 1/2 lodě.

iZdroj fotografie: Safran Group

Ke zničení byla použita přesně naváděná klouzavá puma – buď se jednalo o JDAM, nebo AASM – není jasné, jak veliká použitá puma byla, ale její exploze dokázala velice účinně zdemolovat zadní nástavbu většinou užívanou posádkou, na jejíž vrchní části bývá kapitánský můstek. Lze tedy předpokládat, že puma musela být alespoň 230 kg těžká, neboť z nástavby odlétl veliký kus, a to dokonce mimo záběr kamery. Menší puma by pravděpodobně nebyla takové destrukce schopna, i když i velikost tankeru lze jenom odhadovat.

Sada mění gravitační pumu na přesnou

JDAM je americký produkt, který je osazován na běžné gravitační pumy o hmotnosti 230 až 910 kilogramů. Airforce-Technology uvádí, že je na takovou pumu přidělaná konverzní sada s navigačním systémem, křídly a s ocasními řídicími plochami, což z ní dělá klouzavou naváděnou pumu. Její dosah je dle hmotnosti a výšky odhození až 72 kilometrů a průměrná odchylka od cíle 5 metrů, což na zničení stojící lodě více než dostačuje.

„Nezničitelné“ ukrajinské tanky T-84 i po roce války přežívají a ničí: dosud nejspíše nepadl jediný z nich, ale Ukrajina jich má jen hrstku

AASM je zase produkt francouzský a jde o podobnou konverzní sadu pro pumy od hmotnosti 125 do 1 000 kg, uvádí Wikipedia. Obsahuje nejen řídicí plochy, ale i raketový posilovač, což umožní bombu svrhávat i z nižších výšek; dosah je přes 70 kilometrů od místa shozu. Kromě satelitního navádění může mít puma laserové nebo infračervené, přičemž se satelitním má přesnost 10 metrů, se satelitním a infračerveným pak kolem 1 metru.

Článek Video: nehybný ruský tanker je pro 230kg naváděnou pumu snadný cíl. Stačí se dobře trefit a exploze dosáhne až do půlky lodě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střelba pod vodou vyžaduje zvláštní munici

Střelba pod vodou je velmi záludnou a složitou záležitostí. Abych to upřesnil, tak se suchozemskými zbraněmi lze efektivně dostřelit ve vodě, která je 800krát hustší než vzduch, maximálně metr. Ty se přitom mohou naopak při pokusu o výstřel roztrhnout a zranit střelce, případně vůbec nevystřelit. Ke střelbě pod hladinou byla proto po dlouhou dobu používána harpuna, ale roku 1970 v Ústředním vědecko-výzkumném ústavu přesného strojírenství v Tule vznikl přísně tajný program na vývoj podvodních pistolí a útočných pušek.

iZdroj fotografie: Uživatel Mil.ru / Creative Commons / CC BY-SA

Nejdůležitější byl ovšem vývoj nové munice, neboť ta drží pod vodou – na rozdíl při střelbě na vzduchu – přímý směr. Sověti využili principu tzv. superkavitace, kdy má střela tvar válce zakončený komolým kuželem, kolem něhož se po výstřelu vytváří díky tvaru, tlaku a teplotě vzduchová bublina, která jí dovoluje dosáhnout vysoké rychlosti. Efekt bez vlastního pohonu však rychle vyprchává a střela se stává neúčinnou. Velkou roli ale hraje i hloubka. Ráže APS je potom nezvyklých 5,66×39 mm a šípovitá střela má délku 120 mm a hmotnost 20,5 g.

Nepříjemné překvapení pro Američany

Roku 1975 mohli tulští výzkumníci slavit. Jejich podvodní útočná puška APS (Avtomat Podvodnyj Spetsialnyj) se zevnějškem trochu podobala legendárnímu AK-47, a navíc i APS využívá pístu k automatické palbě – jenom bez uzavřené závěrky. Hlaveň zbraně je bez vývrtu a její hmotnost 2,46 kg (3,47 kg se zásobníkem), délka pak 832 mm (se složenou pažbou 615 mm). Kadence zase 500 ran za minutu ve vodě a 600 na vzduchu. Dostřel se ale liší dle hloubky – v 5 metrech pod vodou je 30 m, v 20 m pak 20 m, a ve 40 m je účinný dostřel 5 m.

Nejsmrtelnější vynálezce světa: Michail Kalašnikov a jeho AK-47. Nejen na suchu, ale i pod vodou dokáže divy

Zbraní lze pálit jak jednotlivými ranami, tak automaticky, a na souši APS dostřelí do vzdálenosti až 100 m, ale účinný dostřel je jenom pouhých 50 m. Kvůli specifikům při konstrukci má však zbraň velmi malou odolnost. Hlaveň má konkrétně pod vodou životnost pouhých 2 000 ran a na souši asi jenom desetinu, což je opravdu bídné, a je třeba s tím počítat.

Zásobník je přitom na 26 nábojů. Konstruktéři byli sice za APS oceněni Státní cenou, ale jejich „dítě“ zůstalo přísně tajné. Teprve roku 1989 při schůzce USA a SSSR na Maltě, kterou zajišťovaly obě strany, se šokovaní Američané dozvěděli o existenci APS, sami nic s takovými vlastnostmi neměli. Dnes má APS v arzenálu ještě Turkmenistán, Srbsko nebo Ukrajina.

Článek Výkony sovětské podvodní pušky APS jsou mizerné, jedná se však o naprosto unikátní konstrukci pro vojáky speciálních sil se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střely NSM lze odpálit z lodí i pobřeží

Bez nadsázky mohu tvrdit, že se jedná o zabijáka lodí. Střelu NSM přitom vyvinula norská společnost Kongsberg, a do výzbroje byla zavedena teprve v roce 2012. Primárně je určena k odpalování z plavidel, ale díky pozemním odpalovačům ji lze využít i pro ochranu pobřeží. NSM přitom používá hned několik zemí – kromě Norska to je třeba Amerika, Velká Británie nebo Polsko. A poslední z jmenovaných, což je i severní soused ČR, se je rozhodl používat právě k ochraně pobřeží ze souše, jak jsme již v ArmádnímZpravodaji psali.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany USA

Zájem o tento systém, na němž Kongsberg spolupracuje s americkým Raytheonem, je mezi západními státy veliký, uvádí Defence-Blog. Hodil by se přitom hlavně zemím s žádným nebo slabým námořnictvem, případně těm, co nechtějí riskovat střety na vodě a vystavovat se tak riziku ztráty vojenského plavidla, jehož cena je zpravidla mnohonásobně vyšší než střely.

Mezi takové patří třeba Lotyšsko, pobaltský stát mezi Petrohradem a ruskou Kaliningradskou oblastí, takže kolem jeho pobřeží často proplouvají ruské lodě. Moderní systém CDS schopný zasahovat lodě do vzdálenosti 185, a případně až 250 km, by se mu tedy hodil. Navíc ho je možné používat i k přesnému útoku na pozemní cíle, což se také hodí – Lotyšsko má pozemní hranice s Ruskem i Běloruskem, a nebezpečí mu tedy hrozí i odtud.

NSM je pasivní stealth střela

Společnost Kongsberg uvádí, že má protilodní střela NSM v základu dosah přes 185 km, a vzdálenosti 250 km by měla dosahovat s použitím raketového posilovače. Své cíle přitom vyhledává pomocí infračerveného zobrazovacího zařízení, a využívá i GPS nebo systém mapování terénu, což je výhoda, protože je tak zcela pasivní a neprozrazuje se radarovými signály. Střela NSM je navíc stealth a létá vysokou podzvukovou rychlostí. Její hlavice o hmotnosti 120 kg je pak účinná proti plavidlům do velikosti torpédoborce, ta větší však alespoň poškodí.

„Vzácné“ ruské pobřežní dělostřelectvo A-222E Bereg ráže 130 mm je světový unikát, střeží pouze ruské pobřeží

Pobřežní systém CDS se skládá z řídicího centra a několika odpalovačů střel. Ty bývají většinou umístěny na nákladních automobilech, díky čemuž jsou značně mobilní. Doplnit ho pak lze i radarem k mapování situace na moři, což pomáhá lokalizovat cíle. Řídicí středisko dokáže najednou vést palbu až 12 střelami, a to buď na jednotlivé cíle, nebo jako mohutnou salvu. Dopředu je dokonce možné naprogramovat salvu celkového počtu 48 střel.

Článek NSM je pobřežní zabiják lodí, který potopí i torpédoborec. Třeba z Lotyšska by zastavila kdejakou ruskou loď až na 250 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Fregaty nahradí starší torpédoborce

Ve své flotile chce japonské námořnictvo nahradit torpédoborce třídy Asagiri a doprovodné torpédoborce třídy Abukuma z 80. let 20. století. Rozhodlo se přitom vsadit na fregaty, což jsou lodě o něco menší než torpédoborce, ale s podobnými vlastnostmi, jsou však obecně levnější. S výstavbou fregat začalo již v roce 2015 a výsledná třída Mogami patří mezi opravdovou světovou špičku; má mohutnou výzbroj a vlastnost stealth. Japonsko má již v aktivní službě 4 takové lodě a další 4 jsou spuštěny na vodu a v různém stupni výstavby, další pak v plánu.

iZdroj fotografie: Japonské námořnictvo / Creative Commons / CC BY

Web MilitaryToday uvádí, že jsou fregaty třídy Mogami kradmější než většina ostatních válečných lodí na světě, z čehož by si mnozí konstruktéři mohli vzít příklad. Jejich futuristický tvar a použité materiály zaručují nízký radarový odraz, a pohon má být mimořádně tichý. Díky tomu by mohly dosahovat až parametrů amerických torpédoborců třídy Zumwalt, oproti nimž jsou však mnohem levnější. Jejich délka je 133 metrů a výtlak 5 500 tun, jsou tedy o dost menší než třeba Type 054B, které se mohou stát páteří čínského námořnictva. Japonsko s nimi navíc uspělo i v zahraničí, 8 fregat si již objednala Indonésie a další země mohou následovat.

Mogami má silnou raketovou výzbroj

Japonská fregata třídy Mogami má na přídi dělo ráže 127 milimetrů a disponuje také 8 protilodními střelami Type 17 s dosahem až 400 kilometrů a údajně lepšími vlastnosti než mají americké střely RGM-84 Harpoon. Chybět jí nemá ani systém protivzdušné obrany krátkého dosahu SeaRAM, uvádí TheDrive, a dále má fregata vertikální odpalovací systém Mark 41 s 16 buňkami, který na prvních plavidlech není, ale bude jim dodán. Odpalovat z něj lze střely země-vzduch typu 03 Chu-SAM, ale zvládá např. i řízené střely RGM-109 Tomahawk.

Dlouhých 48 let sloužily legendy F-4 Phantom II v Japonsku, kde také vznikl poslední kus na světě; teď ale musí udělat místo pro F-35

Velikou předností fregat třídy Mogami je pak velká míra automatizace, díky čemuž se podařilo zredukovat posádku na pouhých 90 námořníků; loď ale disponuje i mnoha dalšími moderními technologiemi. Kromě radaru AESA nebo sonaru k lokalizaci ponorek, které může ničit pomocí torpéd, je to i pasivní radarový systém nebo schopnost elektronického útoku. Kormidelna a řídicí místnost má potom panoramatické obrazovky s rozhledem kolem celé lodě bez jakéhokoliv mrtvého úhlu, tedy podobně jako izraelský tank Merkava 5 Barak.

Článek Japonské futuristické stealth fregaty Mogami jsou názornou ukázkou preciznosti a rozvahy; mají být nepozorovanými zabijáky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odhalit loď na Baltu je snadné, ale…

Švédsko musí chránit pobřeží zejména v Balstkém, a částečně pak v Severním moři. Námořnictvu je přitom dlouhodobě jasné, že má za hlavního soupeře v oblasti námořnictvo ruské. A jelikož se nejedná o nijak rozsáhlé moře, není pro Rusko v případě konfliktu problém odhalit na něm plavidla za pomoci radarů, a pak na ně zaútočit protilodními střelami odpalovanými z lodí, ponorek, pobřeží či letadel. Švédští konstruktéři se proto rozhodli problém vyřešit stavbou menších a rychlých stealth korvet, aby bylo jejich zaměření co nejobtížnější.

iZdroj fotografie: Public Domain

Korvety třídy Visby jsou největší hladinové bojové lodě Švédska, i když mají délku jenom 72,7 metrů a výtlak 640 tun, udává NavyTechnology. Trup a nástavby mají speciálně šikmo tvarované plochy, aby se minimalizoval radarový odraz, pročež je také v konstrukci použit kompozitní materiál a uhlík. Loď by se tak teoreticky mohla pohybovat i blízko ruského pobřeží a na radaru nemusela být vidět. TheDrive pak uvedl, že byly na sociálních sítích publikovány fotografie demonstrující problém zachytit plavidlo na radarech obchodních lodí (ty je ale mívají ve srovnání s vojenskými slabší, takže to asi není ta nejlepší ukázka).

Řízené střely proti lodím i pozemním cílům

Švédské korvety jsou rychlá plavidla, která dosahují rychlosti 35 uzlů, a hlavně jsou silně vyzbrojená. Mají dělo ráže 57 milimetrů, ale zejména 8 protilodních střel RBS 15 Mk2 s dosahem 200 kilometrů a 200 kilogramů těžkou hlavicí. Lze je použít nejen k útokům na nepřátelská plavidla, ale nové varianty dokáží přesně zasáhnout i cíle pozemní. Korvety navíc mohou díky sonaru, hlubinným pumám a lehkým torpédům bojovat i s ponorkami.

Dosud nejmodernější torpédoborec světa: neviditelný Zumwalt má jen málo soupeřů, čeká ho ale přezbrojení na hypersonické zbraně

Jedním ze způsobů, jak korvety Visby objevit, je vizuálně, a to nejlépe ze vzduchu (třeba dronem). Společnost MBDA ale ve své tiskové zprávě uvedla, že uzavřela pro švédské korvety smlouvu o dodávce systému CAMM Sea Captor. Ten dokáže sestřelovat nadzvukové protilodní střely, letadla i vrtulníky, a jeho dosah je 20 kilometrů, a v případe CAMM-ER až 45 kilometrů, což by mohlo korvety ochránit. Není tedy pochyb, že v okamžiku očekávaného vstupu Švédska do NATO budou korvety představovat významnou protiváhu ruské Baltské flotile.

Článek Švédské stealth korvety Visby mohou nepozorovaně udeřit na ruské pobřeží, na radarech téměř nejsou vidět se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Únos lodi není moc velký problém

Jemenské pobřeží lemuje Rudé moře a Adenský záliv, takže každá loď, která do strategického průlivu směřuje, musí proplout právě kolem něj. Čeho jsou rebelové díky tomu schopní ukázali 19. listopadu 2023, když unesli 190metrovou přepravní loď Galaxy Leader. Záminkou mělo být, že je její vlastnictví údajně spojeno s Izraelem, jak uvádí třeba TheDrive. Z jeho 25členné posádky ale nikdo izraelské občanství neměl, většina námořníků byla z Filipín, kapitán a jeho zástupce pak z Bulharska. Loď pak únosci odvezli do přístavu Hodeida na západě Jemenu.

iZdroj fotografie: Dmitriy Pichugin / Creative Commons / CC BY-SA

Samotný útok rebelů byl velice profesionální, takže se evidentně jednalo o vycvičenou jednotku. Video pod tímto článkem ukazuje, že se na plavidlo dostali za pomoci transportního vrtulníku Mil Mi-171, a to ve vyzbrojené variantě. Viditelně jsou na něm raketnice s neřízenými střelami a kulomet v bočních dveřích. Únosci se poté strategicky rozmístili po palubě lodi a zabrali velitelský můstek. Posádka nejspíše nebyla ozbrojená a nekladla žádný odpor.

Únosce mohl podporovat Írán

Oblast Adenského zálivu byla už před několika lety známa pro únosy plavidel ze strany somálských pirátů, kteří však používali rychlé čluny – naopak útok jemenských povstalců byl mnohem profesionálnější. Hútíové mají totiž spojence v Íránu, takže je možné, že na únosu plavidla spolupracoval. Například Filipíny pak měly vyslat delegaci, aby vyjednala propuštění námořníků, ale nikoliv do Jemenu, nýbrž právě do Íránu. Na druhu stranu povstalci tvrdí, že budou útočit jenom na plavidla spojená s Izraelem, takže by ostatní měla být v bezpečí.

Americká loď u Izraele útočit téměř jistě nebude, ale možná osvobodí své občany zajaté Hamásem; ostatním pak ukazuje „stopku“

Další plavidlo spojené s Izraelem pak bylo v Adenském zálivu napadeno 26. listopadu 2023, útočníky ale nakonec zajala posádka amerického torpédoborce USS Mason a ukázalo se, že se jednalo o somálské piráty, uvedl Reuters. Hútíové přitom měli na torpédoborec vystřelit raketu, ale minuli. Zásah však ukazuje, že americké námořnictvo v oblasti hlídkuje a je připraveno zasáhnout, i když proti profesionálním bojovníkům s vrtulníky jsou zásahy těžší než proti pirátům s čluny. Torpédoborce třídy Arleigh Burke však mají zbraně k jejich sestřelení.

Článek Jemenští rebelové Hútíové zveřejnili záběry, jak pomocí vrtulníku unesli nákladní loď v Rudém moři se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Lodní turbíny z odstřelovaného Mykolajiva

Ukrajinská stopa v torpédoborci Imphal je podle MilIn jeho pohon, konkrétně dvě plynové turbíny M36E vyrobené společností SE NVKG Zorya – Mashproekt. Jde o výrobce z ukrajinského města Mykolajiv na jihu země, které je často odstřelované ruskou armádou. Výroba plynových turbín tam začala krátce po 2. světové válce a pokračovala i po rozpadu SSSR. Pro zajímavost, turbíny odtud odebíralo pro vojenské lodě i Rusko, ale po okupaci Krymu mu Ukrajina dodávky třeba pro fregaty tříd Admirál Gorškov a Admirál Grigorovič zastavila.

iZdroj fotografie: Indické námořnictvo / Creative Commons / GODL

Imphal je podle tiskové zprávy indického ministerstva obrany torpédoborec s řízenými střelami a výtlakem 7 400 tun, jeho délka pak vychází na 164 metrů. Slouží na něm pak osádka 300 námořníků. Dříve než Imohal vznikly ještě dva torpédoborce, a to Visakhapatnam a Mormugao, a ve výstavbě je ještě čtvrtý jménem Surat. Ukrajinské turbíny spolu s 2 dieselovými motory Bergen mu dokáží udělit maximální rychlost až 33,5 uzlů. Při ekonomické plavbě rychlostí 18 uzlů je torpédoborec schopen urazit až 15 tisíc kilometrů a na moři vydržet 45 dní.

Torpédoborec má nadzvukové střely

Indické torpédoborce třídy Visakhapatnam jsou silně vyzbrojené a zvládají několik typů boje. Proti jiným plavidlům mohou použít 16 protilodních nadzvukových střel BrahMos vyvinutých ve spolupráci s Ruskem – jejich dosah má být více než 500 kilometrů a pohybují se rychlostí až Mach 3. Mají též inerciální a satelitní navádění, v koncové fázi pak aktivní radarové. Jejich hlavice má hmotnost 200 až 300 kilometrů a může být i jaderná.

„Největším soupeřem je pro stíhačku F-16 ruský Su-57, dokáže ji zaměřit, aniž by o tom věděla,“ srovnal letouny vysloužilý indický pilot

Jejich protivzdušnou obranu zajišťuje kombinace izraelských a domácích radarů spolu s 32 izraelsko-indickými střelami Barak 8 s dosahem přes 70 km. Na palubě je i čtveřice 6hlavňových kanonů AK-630M CIWS ráže 30 mm používaných proti přilétajícím střelám a hladinovým cílům; nechybí pak ani dělo ráže 76 milimetrů, 4 torpédomety ráže 533 mm a 4 protiponorkové raketomety RBU-6000. Z paluby může dokonce operovat dvojice vrtulníků.

Článek Ukrajinský vojenský průmysl zanechává otisk ve světě i dnes, i pod útoky Rusů vyrábí třeba turbíny pro indické torpédoborce P-15B se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střely CAMM existují ve více verzích

Vývoj střel CAMM začal někdy kolem roku 2008, kdy se MBDA dohodla s britským ministerstvem obrany na spolupráci na budoucím programu protivzdušné obrany Velké Británie. Nakonec tak vznikly rovnou 2 druhy střel s aktivním radarovým naváděním rodiny CAMM – první Sea Ceptor určená pro použití na plavidlech, a druhá Sky Sabre pro odpalování ze země. Obě mají dosah až 25 kilometrů a jsou určeny proti vysoce pohyblivým cílům. K tomu pak při spolupráci s Itálií vznikla střela CAMM-ER s dosahem 45 kilometrů.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Velké Británie / Creactive Commons / OGL

Plánované střely CAMM-MR přitom už nemají být interceptory krátkého, ale středního dosahu, což značně posuně možnosti jejich využití. I v tomto případě je počítáno, že budou určené pro plavidla, konkrétně pro polské fregaty třídy Miecznik, což jsou britské fregaty Type 31 postavené pro Polsko. Střely by také měly pasovat do amerického systému MIM-104 Patriot, případně i do jiných plánovaných ve Velké Británii. Hotové mají být do roku 2030.

Nové CAMM-MR mají mít dosah přes 100 km

O chystaných střelách CAMM-MR je zatím k dispozici minimum informací, je ale jasné, že by měly být schopny zasahovat cíle do minimální vzdálenosti 100 kilometrů. Současně existující střely CAMM mají rychlost kolem Mach 3, a není jasné, zda bude u nových vyšší, ani zda u nich zůstane hlavice o hmotnosti 10 kilogramů, ale lze předpokládat, že k nějakým změnám dojde. Účinné pak budou proti letounům, dronům nebo řízeným střelám, ovšem nelze určit, zda i proti nějakému typu balistických raket či hypersonických zbraní.

Americká antiraketa NGI má z vesmíru „neutralizovat“ celou salvu balistických raket najednou, účinná bude i proti ruským

Některé zveřejněné snímky však naznačují, že kromě systému Patriot by mohly být střely nabíjeny i do klasického vertikálního odpalovače Mark 41 používaného na mnoha lodích západních námořnictev. A jestliže budou tyto střely levnější než třeba PAC-3MSE ze systému Patriot, mohly by být v různých odpalovačích kombinovány. Na snadnější cíle by posloužily právě levnější CAMM-MR, a na složitější (jako na balistické rakety a hypersonické zbraně) pak dražší PAC-3MSE, což by mohlo přinést snížení nákladů na provoz systémů.

Článek Levnější, a přesto schopná protivzdušná obrana: evropská raketa CAMM-MR dosáhne min. 100 km a poslouží i pro MIM-104 Patriot se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sea Baby zasáhl třeba most na Krym

Dosud největší známý typ ukrajinského dronu, Sea Baby, se proslavil 17. července 2023, kdy úspěšně zaútočil na Kerčský most (most na Krym) a minimálně poškodil jednu jeho silničního část. O tom, jak dron vypadá, se veřejnost dozvěděla až o několik týdnů později, kdy zbraň představila ukrajinská bezpečnostní služba SBU. Není vyloučeno, že přesně tento typ dronu je odpovědný i za útok na výsadkovou loď Oleněgorskij Gorňak v Novorossijsku, a též za útok na vojenský tanker, i když tehdy mohla Ukrajina nasadit jiný typ.

⚡️The russian Black Sea Fleet is dispersing and trying to hide behind civilian ships in the Black Sea, fearing the SSU’s surface drones – Sea Baby.

This was reported by Natalia Humeniuk, a spokeswoman for the Southern Defense Forces of Ukraine.

👉 Follow @Flash_news_ua pic.twitter.com/FLkahipbhv

— FLASH (@Flash_news_ua) August 18, 2023

O nejnovějším dronu Ukrajiny je známo jen velmi málo informací, záběry zveřejněné SBU ukazují stroj, v jehož nitru se nachází údajně 850 kilogramů výbušnin, což je mnohem více než u dříve představených typů. Jeho rozměry jsou neznámé, i když některé odhady mluví o délce přes 5,5 metrů. Dron by se měl v případě potřeby pohybovat rychlostí až 70 km/h, i když cestovní rychlost bude vzhledem k úspoře paliva zhruba poloviční.

Operační vzdálenost dronů narostla

Důležitou změnou, kterou prokázaly ukrajinské drony právě při útocích (ať je to Sea Baby nebo jiný typ), je jejich vyšší dosah. V roce 2022 byly nasazovány třeba kolem Sevastopolu, což není tak daleko od pobřeží Ukrajiny, ovšem při útoku na Kerčský most musel dron obeplout celý Krymský poloostrov, a ještě dále je to z území ovládaných Ukrajinou do Novorossijsku. To ukazuje nejenom schopnost dronů tak daleko doplout, ale i je nerušeně ovládat. Navíc zveřejněné záběry ukazují, že jsou vybaveny také pro útoky v noci.

Ukrajinské rakety Neptun jsou doslova bičem na ruské lodě: ke dnu poslaly křižník Moskva i zrekvírovanou loď, Rusové se bojí přiblížit

Plavidla typu Sea Baby v současnosti pravděpodobně Ukrajině umožňují ovládat možná i celé Černé moře, zatímco ruské lodě se před nimi nejspíše mohou ukrýt jenom v přístavu za bariérou z nějakých sítí. Při plavbě na širém moři mohou být zranitelné, ačkoli dokáže drony zničit i střelba z kulometu. Pro ruské námořníky to znamená nepřetržité hlídkování, protože stroje na ně vždy nestačí. Střelbě zbraní nejspíše většina dronů podlehne, ale i jediný proniknuvší může napáchat veliké škody, a dokonce potopit cennou vojenskou loď.

Článek Ukrajinský člunový dron Sea Baby může ovládat celé Černé moře, prokázal to při útocích na Krym; Rusko je proti němu bezradné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dron podobný ruskému Poseidonu, ale menší

Nový severokorejský podvodní dron se navenek podobá konstrukcí ruskému dronu či jadernímu torpédu Poseidon; má podobný tvar a pohon typu pump-jet, a podle všeho je možné dovnitř umístit nějaký typ jaderné hlavice. Tady ale společné rysy končí. Zatímco ruská zbraň má délku kolem 20 metrů a šířku 2 metry, severokorejská je menší, což lze usuzovat z velikosti nákladního vozu a vojáků v jejím sousedství.

Reportedly the FIRST IMAGES of North Korea’s ‘Haeil’ Underwater attack drone.#Haeil #UUV #Unmanned #Drone #underwater #NorthKorea #Russia #US #BreakingNews pic.twitter.com/nDpJHztmB7

— EurAsian Times (@THEEURASIATIMES) July 28, 2023

Poseidon je totiž poháněn miniaturním jaderným reaktorem, kdežto Severní Korea disponuje podobnou technologií jen stěží. I proto bude mít její dron velmi pravděpodobně jen bateriový pohon, což znamená, že nemá neomezený dosah. Experti odhadují, že při nízké rychlosti 4 až 5 uzlů by ale mohl mít dron dosah až 1 000 km, což znamená, že by zvládal zasahovat cíle nejen v Jižní Koreji, ale i v Japonsku. Potopit by se mohl pak do hloubky až 100 m.

Severokorejský dron ponorka neodpálí

Zatím není jasné, jakým způsobem má být dron vypouštěn k cíli. Třeba Rusko k tomu používá jadernou ponorku Belgorod, ale ty severokorejské jsou malé a k něčemu podobnému se vůbec nehodí. Nabízí se tedy možnost vypouštění od břehu z mola, plovoucí plošiny, případně by bylo možné nějak upravit loď, aby dron nesla. Místo vypuštění je vzhledem k omezenému dosahu stroje důležité, při skryté přepravě lodí by ho ale bylo možné dopravit téměř kamkoliv. Ačkoliv není pravděpodobné, že by zůstala zrovna severokorejská bez povšimnutí.

Rusko má mít jaderná torpéda Poseidon, která vyvolávají tsunami a není před nimi obrany. Doplují kamkoliv, jsou nezastavitelná

I když jsou schopnosti severokorejského dronu omezené, může být velmi nebezpečný, zvláště pokud bude jeho pohon dostatečně tichý. Šlo by ho například použít k útokům na základny silného jihokorejského námořnictva před vypuknutím nějakého konfliktu, případně i na přímořské město nebo nějaké významné oblasti, čímž by v zasažené zemi vznikl chaos s nemalými následky. A zrovna v případě Japonska je pobřeží dost dlouhé.

Nejsilnější atomovky Severokorejců: v roce 2023 už je čeho se obávat, mezikontinentální rakety doletí s klidem přes půl světa

Zda ale severokorejský dron způsobí tsunami podobně jako ruský Poseidon, nebo „pouze“ exploduje, není jasné (i to by ale bylo, vzhledem k jaderné hlavici, mimořádně ničivé). Pokud by byl dron vypuštěn nepozorovaně a ve vší tichosti, bylo by nejspíše velmi obtížné ho odhalit a zničit; ztráty by pak byly nejspíše velmi vysoké. Naštěstí ale nic nenapovídá tomu, že by se mělo k nějakému ozbrojenému konfliktu schylovat, byť jsou SK a JK oficiálně ve válce.

Článek Severokorejský jaderný „torpédo-dron“ se řídí ruským scénářem na úplnou devastaci, jenže Poseidon je mnohem výkonnější se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vznášedla Zubr jsou hlavně mimo Rusko

Vznášedla třídy Zubr vznikla v 80. letech 20. století a dnes jsou největšími stroji své třídy. V aktivní službě jich je 10, ale jen 2 provozuje Rusko – zbylé má Čína a Řecko. Po rozpadu SSSR byla přitom vznášedla stavěna nikoliv v Rusku, ale na Ukrajině, která pak své kusy sešrotovala, zatímco Rusko je prodalo zahraničním zájemcům. To navíc již několik let ohlašuje brzké obnovení výroby modernizované verze Zubru, ale není jasné, v jaké fázi nyní projekt je.

iZdroj fotografie: Kancelár prezidenta Ruské federace / Creative Commons / CC BY

Vznášedla Zubr jsou kolosy o délce 57 a šířce 25,7 metrů, plně naložená uvezou náklad o hmotnosti až 150 tun (tj. třeba tři tanky T-80). Jejich základem je pravoúhlý ponton, který je nadnášen na vzduchovém polštáři a poháněný trojicí vrtulí. Dokáže dosahovat rychlosti až 63 uzlů, běžná cestovní rychlost je ale nižší, a zvládne urazit vzdálenost až 560 km. Osádku plavidla tvoří 31 námořníků, konstrukce stroje je dokáže ochránit i proti zbraním hromadného ničení. A protože se pohybuje nad hladinou, je imunní i proti kontaktním námořním minám.

Trojice tanků nebo 500 vojáků

Hlavní úlohou vznášedla je doprava vojáků a techniky na pobřeží, k čemuž slouží prostor o rozloze 400 metrů čtverečních; opatřený je sklopnou nákladovou rampou. Na palubě mohou být buď 3 tanky o celkové hmotnosti až 150 tun nebo 10 obrněných vozidel a 230 vojáků, ale pokud dopravuje jenom lidi, vejde se jich na palubu až 500. Zubr je schopen vyjet z hladiny na břeh až s pětiprocentním sklonem, případně překonat stěnu vysokou až 1,6 metru, a dopravit tak výsadek z moře přímo na pevninu, což vylodění značně usnadňuje.

Vznášedlo je také silně vyzbrojené, aby dokázalo vyčistit břeh do nepřátel, protože v případné poškození jeho pohonného systému střelbou by mohly být následky fatální. Na jeho palubě jsou 2 zatahovatelné raketomety ráže 140 milimetrů, pro každý má 132 raket, a nechybí ani dvojice rotačních kanonů AK-630 ráže 30 milimetrů použitelných i k obraně proti přilétajícím střelám. Posádka navíc mívá i protiletadlové střely Strela-3. Kromě toho může vznášedlo sloužit i k pokládání min, podle typu jich uveze až 80.

Článek Největší výsadkové vznášedlo světa je obdivuhodný kolos: Zubr se nebojí ani min, uveze až 150 tun a je po zuby ozbrojený se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Letoun MiG-29K byl značně upraven

Letadla určená pro letadlové lodě mají značná specifika a obvykle vyžadují mj. zesílený trup a podvozek, vejít se přitom musí do stísněných hangárů na palubě a mít skládací křídla a hák k zachycení, aby mohla bezpečně přistávat. A právě takovými úpravami musel v 80. letech 20. století projít i MiG-29, aby tak vznikla jeho verze pro letadlové lodě označovaná jako K. Poprvé se do vzduchu vznesla v roce 1988, ale do jejího vývoje zasáhl rozpad Sovětského svazu a s tím spojený nedostatek finančních prostředků.

iZdroj fotografie: Indické námořnictvo / GODL

Ruské námořnictvo přitom mělo ve výzbroji jednu letadlovou loď a chtělo další, z čehož nakonec sešlo, a odložen byl také vývoj nového námořního letounu, neboť mělo k dispozici stroje Suchoj Su-33 Flanker-D určené rovněž pro letadlové lodě. Indie však nakonec koupila bývalou sovětskou letadlovou loď Admiral Gorškov a přejmenovala ji na INS Vikramaditya, a teprve poté se poohlížela po vhodných letounech. Měly být přitom nejenom schopné, ale i levné.

Rusko jí proto nabídlo MiG-29K, jehož vývoj Indie de facto zainvestovala (stejně jako mnoho jiných zbraní, například i tank T-90, který je dnes hlavní tankovou silou Ruské federace). Celkem jich koupila 45, a když už byla letadla ve výrobě, pořídilo si jich několik i ruské námořnictvo. To je nasadilo na lodi Admiral Kuzněcov, konkrétně při operacích v Sýrii, kde také jeden letoun vinou technické západy spadl (ty stíhají ruské letouny i dnes, třeba Mig-31 při rutinním letu).

MiG-29K může tankovat za letu

Námořní Mikoyan MiG-29K Fulcrum-D se tomu pozemnímu velmi podobá – jde o dvoumotorový stroj s délkou 17,3 m a rozpětím křídel 11,99 m, a má jednočlennou osádku, i když existuje i dvoumístná cvičná varianta. Stroj se dokáže pohybovat rychlostí až Mach 2, bojový dosah je 850 km – a jelikož dokáže tankovat za letu nebo nést přídavné nádrže, lze jeho dosah prodloužit. Na letadlo je rovněž možné namontovat přídavné průzkumné moduly.

Jak se americké letadlové lodě „vyhnuly smrti“: Sověti vyvinuli jejich „zabijáka“ Suchoj T-4, i přes úspěchy se ale do boje nedostal

Vyzbrojeno je kanonem ráže 30 milimetrů se 150 náboji a dokáže nést různé typy ruských střel vzduch-vzduch, a to včetně velmi schopných radarem naváděných R-77. Jelikož jde o námořní verzi, patří k jeho hlavním zbraním i protilodní střely Ch-31 a Ch-35, ale také různé pumy včetně laserem naváděných KAB-500L a protiradarové střely Ch-31. Rusko údajně uvažuje o modernizaci letounů, v důsledku čehož by mohly dostat i moderní radar typu AESA, což by značně vylepšilo jejich schopnosti zaměřování nepřítele.

Článek MiG-29K: speciální námořní verze pro letadlové lodě má kořeny v SSSR, do provozu ji uvedlo až Rusko, a nakonec létá hlavně v Indii se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Systém KOMAR chrání menší lodě

Nová, respektive modernizovaná zbraň koncernu Almaz-Antey, je určena pro menší námořní plavidla s výtlakem nad 50 tun. Měla by jim umožnit chránit vzdušný prostor do vzdálenosti až 6 kilometrů od lodi, a to ve výšce až 3,5 km, což je dnes velmi důležité hlavně z důvodu masivního rozvoje dronů. Lodě je mohu potkat téměř kdekoliv a bez patřičné obrany by byly lehkým cílem. KOMAR má být zároveň schopen zajistit útoky na jiná plavidla i cíle na zemi.

iZdroj fotografie: Rosobornexport

KOMAR je v věžová nástavba o hmotnosti cca 1,5 t a s možností instalace na různé lodě. Založena je na ruských přenosných MANPADS Igla, ale v tomto případě nejsou odpalované z ramene člověka, nýbrž z věže systému. Na té jich může být až 8, systém přitom umožňuje odpálit dvě najednou – naváděny jsou infračerveným čidlem. Stejně tak je ale možné osadit KOMAR i protitankovými střelami 9M120 Ataka s dosahem až 6 km. Ty ale vyžadují, aby po dobu jejich letu držel operátor na cíli navádění, mohou ovšem zničit i jiná menší plavidla a cíle na břehu.

Srovnatelný s ostatními konkurenty

Takový systém se může zdát velmi užitečný pro malá hlídková plavidla operující u pobřeží, případně na řekách. Igla a Ataka jsou navíc zbraně odzkoušené v praxi – obě fungují dobře, ačkoliv mají své limity. Igly lze kupříkladu oklamat odpálením světlic, ale to jiné konkurenční systémy také. U protitankové střely pak může být nevýhodou nutnost držení zaměření cíle, ale ani to není až tak neobvyklé. Pokud bude cenovka systému výhodná, jistě si zákazníky najde.

„F-16 nemůže bojovat, pokud stojí proti ruskému systému S-400,“ uvedl zkušený americký pilot John „JV“ Venable

Na druhou stranu, kupovat ruské zbraně je dnes riziko. Tamní zbrojní průmysl totiž prioritně pokrývá potřeby války na Ukrajině, takže nemusí kvůli tomu spolehlivě dostávat svým závazkům (což se také u jiných zbraní děje), protože budou mít požadavky vlastní armády vždy přednost. Nikdo také neví, jak konflikt dopadne a jaký bude mít dopad na samotné Rusko – teoreticky se může brzy ocitnout v neřízeném chaosu, pročež je možná lepší nápad poohlédnout se někde jinde, alternativy jsou a nemusí se ani jednat o Západní státy.

Článek Názor: ruský námořní systém protivzdušné obrany KOMAR může být po sérii neúspěchů ve válce nežádoucí, i když je schopný se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Děla doplňují raketové systémy

Rusko se v největší míře spoléhá, že zajistí ochranu jeho pobřeží systémy Bal nebo Bastion vybavené účinnými protilodními střelami. Ty dokáží spolehlivě zasahovat plavidla od korvet po letadlové lodě, ale problém může nastat, pokud by se měl vypořádat s nějakými malými a velmi rychlými plavidly. Již v době Sovětského svazu se to konstruktéři zbraní rozhodli řešit pomocí dělostřelectva, pročež vyvinuli zbraň, která nemá ve světě obdoby.

A-222 Bereg, Russian 130 mm self-propelled coastal artillery gun and Rubezh AShM pic.twitter.com/K2p3GRmOcX

— Defence Decode® (@DefenceDecode) September 19, 2020

Jejím základem je samohybné rychlopalné dělostřelectvo, konkrétně děla ráže 130 milimetrů. Ta mají efektivní dostřel až 22 kilometrů, a každé z nich může střílet rychlostí až 12 ran za minutu. Vypořádat by se měly i s plavidly plujícími rychlostí až 100 uzlů, což je 185 km/h. Kanóny jsou umístěny na kolovém podvozku, v koncepci jejich nasazení se počítá s tím, že budou nasazeny na nějakém ohroženém místě (tedy nestráží konstantně každou část pobřeží).

Palbu více děl řídí velitelské centrum

A-222E Bereg však není jenom o dělech, jeho důležitou součástí je velitelské řídící vozidlo, a pak ještě vozidlo podpůrné, přičemž je systém většinou složen z jednoto vozidla těchto dvou typů a 6 děl. V řídícím vozidle disponuje systém zařízením na detekci cíle do vzdálenosti až 35 km, a hlavně softwarem pro řízení palby. Ten umožňuje řídit palbu všech děl najednou a vypočítat i nutné předsazení, aby granáty dopadaly do oblasti, v níž se bude loď nacházet.

Systém má ve výzbroji jenom Rusko, i když ho v minulosti nabízelo i na některých zbrojních veletrzích. Vyrobeno má být kolem 40 kusů, konkrétně děla jsou umístěna na podvozku MAZ-543 8×8. Po silnici se mohou pohybovat rychlosti až 60 km/h a dosah mají asi 850 kilometrů. Údajně existují úvahy o vybavení systému většími děly nebo jejich umístěním na pásové podvozky do těžkého terénu, ale potvrdit to nelze.

Článek „Vzácné“ ruské pobřežní dělostřelectvo A-222E Bereg ráže 130 mm je světový unikát, střeží pouze ruské pobřeží se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mexiko

Mexické námořnictvo má k dispozici 189 plavidel, ale většinou se jedná o oceánské hlídkové lodě. Sílu pak částečně opírá o fregaty, ty jsou ovšem i více než 60 let staré. V počtu několika desítek má pak také pobřežní hlídkové lodě.

iZdroj fotografie: Public Domain

Alžírsko

Alžírské námořnictvo disponuje 201 plavidly, z nichž jsou nejpočetnější korvety, vedle nichž provozuje i řadu ponorek, fregat, výsadkových lodí atd. Naprostá většina z nich je ale zastaralá, mnohdy pochází ještě ze Sovětského svazu; Alžírsko by ale mělo zařadit i několik moderních plavidel z Číny a Ruska.

iZdroj fotografie: Public Domain

Jižní Korea

Jihokorejské námořnictvo vlastní 234 plavidel a mnohá z nich jsou moderní. Sílu opírá kupříkladu o 22 ponorek, které však nepatří k nejlepším na světě, a 12 torpédoborců, ale k dispozici má i nosič vrtulníků, několik fregat, korvet a dalších lodí.

iZdroj fotografie: Public Domain

Finsko

Finské námořnictvo nemá, na rozdíl od jiných, žádná opravdu velká válečná plavidla, ačkoliv projekt Squadron2020 počítá s vývojem 4 víceúčelových korvet třídy Pohjanmaa. Aktuálně disponuje zejména raketovými čluny, minolovkami, minonoskami a řadou menších plavidel.

iZdroj fotografie: Public Domain

Itálie

Italské námořnictvo má k dispozici 249 plavidel, svou sílu přitom opírá o 8 ponorek a 4 torpédoborce, a dokonce vlastní i jednu „velkou“, a jednu lehkou letadlovou loď, zatímco zkouškami aktuálně prochází vrtulníková výsadková loď.

iZdroj fotografie: Public Domain

Indonésie

Indonéské námořnictvo disponuje 282 plavidly, což není takové překvapení, protože se jedná o lidnatý ostrovní stát. Mezi jeho nejsilnější patří fregaty, ale disponuje i několika moderními ponorkami.

iZdroj fotografie: Public Domain

Indie

Nejlidnatější země světa má ve výzbroji 285 plavidel a ponorek; ačkoliv má jen o 3 lodě více než indonéské námořnictvo, je mnohem silnější, opírá se o dvě letadlové lodě a řadu ponorek, dvě mají dokonce jaderný pohon a balistické rakety.

iZdroj fotografie: Public Domain

Thajsko

Ve výzbroji thajského námořnictva najdete 292 různých plavidel. Tím největším je vrtulníková loď, a námořnictvo má k dispozici i jednu ponorku (jedinou). Hlavní sílu však tvoří různé typy fregat nebo korvet.

iZdroj fotografie: Public Domain

Egypt

S počtem 316 plavidel je egyptské námořnictvo šesté největší na světě. Jeho hlavní silou jsou dvě útočné výsadkové lodě s vrtulníky, ale v aktivní služně je i 8 ponorek a několik fregat a korvet, některé z nich velmi moderní.

iZdroj fotografie: Public Domain

Írán

Íránské námořnictvo má disponovat 398 plavidly, ale jen některá jsou opravdu moderní. V jeho výzbroji lze najít ponorky, fregaty, ale i celou řadu rychlých člunů, případně experimentů v podobě nosiče dronů.

iZdroj fotografie: Public Domain

Kolumbie

Kolumbijské námořnictvo by asi nikdo na tak velké neodhadoval, ale má ho tvořit 453 plavidel. Ovšem nutno uvést, že jde hlavně o různá menší hlídková plavidla, i když má země ve výzbroji i fregaty nebo ponorky.

iZdroj fotografie: Public Domain

Spojené státy americké

V soupisu lodí amerického námořnictva najdete 490 plavidel, a i když je co do počtu čtvrté, je na světě zdaleka nejsilnější. Opírá se o 11 jaderných letadlových lodí, řadu útočných a balistických ponorek s jaderným pohonem, ale i o další silná plavidla.

iZdroj fotografie: Public Domain

Severní Korea

Severokorejské námořnictvo má disponovat 492 plavidly, mezi nimi je řada ponorek, ale i fregaty a další lodě. Většina severokorejských plavidel je ovšem beznadějně zastaralých, což ovšem neznamená, že nemohou být nebezpečná.

iZdroj fotografie: Public Domain

Rusko

Ruské námořnictvo s 603 plavidly působí impozantně, ale pravdou je, že pochází mnohé z jeho lodí z dob SSSR, a na dnešní poměry jsou velmi zastaralé. Doplňuje je ovšem několik menších moderních plavidel, ačkoliv třeba nejmodernější z nich, křižník Moskva, šlo ke dnu, nebo obávaná ponorková flotila.

iZdroj fotografie: Public Domain

Čína

Čínské námořnictvo je nejpočetnější na světě, ale z počtu 777 plavidel je řada velmi malých. Na druhou stranu každý rokem snižuje náskok Ameriky a k dnešku má mít již 3 letadlové lodě a na dalších pracuje. Vedle toho zavádí do výzbroje stále více moderních torpédoborců a ponorek, které patří k nejlepším na světě.

iZdroj fotografie: Public Domain

Článek Test: poznáte vlajky alespoň 15 největších námořnictev světa? Z Evropy jsou pouze 2, dominuje Čína, Rusko a Severní Korea se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

NATO může odříznout Baltskou flotilu a Petrohrad

Finsko má s Ruskem 1 340 km dlouhou hranici, a jeho vstupem do NATO se tak hranice aliance s Ruskem skokem zdvojnásobila. Je přitom dobře zabezpečená, Finsko má obecně velmi silné ozbrojené síly; jeho vstupem pak NATO získalo na jeho území strategické základny. A to i na moři, kde jsou v těsné blízkosti základen ruské Baltské a Severomořské flotily. První z nich aliance doslova sevřela ve Finském zálivu, kde se na jedné straně nachází Estonsko a na druhé Finsko, a od přístupu k moři to odděluje i Petrohrad.

iZdroj fotografie: Uživatel MKFI / Public Domain

Tato oblast se stala i prvním místem aliančního cvičení s Finskem – zúčastnily se ho lodě Stálé námořní skupiny NATO 1, konkrétně do Helsinek připlula fregata německého námořnictva Mecklenburg-Vorpommern a portugalská fregata Bartolomeu Dias. Společného cvičení se pak s nimi účastnila finská minolovka Purunpää. Byla sice nejmenším, jen 52 metrů dlouhým plavidlem, ale zároveň nejnovějším a velmi důležitým, protože v oblasti Finského zálivu mohou hrát miny hrát důležitou roli. A „nehody“ nikdo nechce.

Německá fregata je silná proti ponorkám

Ač malá, demonstrovala 3členná flotila v oblasti velkou sílu. Německá loď je plavidlem třídy Brandengurg a je určená hlavně na protiponorkový boj, ale její rakety Sea Sparrow poskytují i velmi solidní protivzdušnou ochranu, a navíc má i protilodní rakety MM38 Exocet. Portugalské loď je naopak víceúčelovou fregatou s větším zaměření na boj na hladině, a také má relativně silnou protivzdušnou obranu. Původně se jednalo o nizozemskou loď Van Nes, ale Portugalsko ji v roce 2007 koupilo a upravilo, aby lépe odpovídala požadavkům.

NATO předpokládá, že se bude ve Finsku v budoucnu konat mnohem více cvičení, a to hlavně z důvodu jeho dlouhé hranice s Ruskem; důležitost pak ještě vzroste, pokud do NATO vstoupí i sousední Švédsko. V zemi se nachází i 4 strategicky položené letecké základny, a Finsko navíc nakupuje letouny 5. generace Lockheed Martin F-35 Lightning I. Stratégové NATO ale údajně plánují zdejší základny vybavit i pro další alianční letouny.

Článek I 3členná flotila ukázala Rusku velkou sílu. Historicky 1. vojenské cvičení Finska po vstupu do NATO bylo hlavně symbolické se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

První útok proběhl na přístav Sevastopol

Koncepce podobných plavidel není nová, sebevražedné čluny a torpéda s člověkem na palubě mělo ve své výzbroji už Japonsko za druhé světové války. Současná technologie odvozená od řízení leteckých dronů je ale nyní schopna udělat z plavidel bezosádková označovaná jako USV. Používána jsou třeba k vyhledávání min (i jiným úkolům), ale již před válkou na Ukrajině existovaly snahy navrhnout jejich útočné verze. V praxi se to poprvé povedlo v říjnu 2022 při útoku v přístavu Sevastopol, kdy tehdy pravděpodobně poškodily fregatu Admirál Makarov.

Footage – destruction of naval drones of Armed Forces of Ukraine in the economic zone of Turkeyhttps://t.co/25SPRSt4pf pic.twitter.com/vPTDz2Tsso

— Cro-Magnon (@CroMagn53664476) May 25, 2023

Mnohé přístavy už jsou ale proti takovým útokům zabezpečené, Ukrajina se tak pokouší za pomoci dronů útočit alespoň na volném moři. Podle dostupných informací má k dispozici jakési zakryté čluny vybavené kamerou, přičemž dosahují rychlosti až 80 km/h. Jejich bojový dosah má být pak kolem 400 km. Na palubě uvezou až 200 kg výbušnin, které explodují v okamžiku, kdy narazí do cíle. Drony jsou ale na hladině docela dobře viditelné.

Drony musí posádka válečné lodě rozstřílet

Video z útoku tří ukrajinských dronů na ruskou válečnou loď ukazuje, že nejlepším způsobem obrany je spustit na drony střelbu z rychlopalných zbraní, tedy kulometů a děl, případně systémů CIWS, což zajistí poměrně vysokou šanci na zničení. Na druhou stanu ale hrozí, že když pronikne byť jenom jediný dron, může být pro plavidlo osudným. K obraně se pak nabízí i možnost použít rušící systémy řízení dronu, čímž by nad ním operátor ztratil kontrolu. Je tedy otázkou, zda námořnictva nezačnou takové systémy na válečné lodě instalovat.

Větší problém by však mohl nastat v okamžiku, kdy drony nebudou na hladině, ale pod ní, a viditelný bude jenom jakýsi malý periskop s kamerou. Podle dostupných údajů už Ukrajina takový dron má, nebo na něm alespoň pracuje. Jmenuje se Toloka a jedná se spíše o torpédo s jakýmsi malým stožárem, na němž je kamer a anténa. Bližší informace o něm nejsou známé, ale není pochyb, že bude pro nepřátelské lodě velký problém.

Článek Video: jak vypadá sestřelení ukrajinského člunu, který útočí na ruskou válečnou loď; když námořníci netrefí, mohou jít ke dnu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Severokorejci mají mít 2 druhy torpéd

O ruské i severokorejské zbrani jsou stále velmi omezené informace, a v podstatě lze spíše jenom spekulovat o tom, co vlastně umí (pokud se tedy nechcete spolehnout na ruská a často nadsazená tvrzení). O ruské se předpokládá, že je 20 až 24 metrů dlouhá a má plynem chlazený jaderný reaktor, díky níž má de facto neomezený dosah. Pohybovat se může rychlostí kolem 100 uzlů a potopit se do hloubky 1 kilometru. To o severokorejské zbrani je pak známo, že existuje ve dvou verzích – Haeil-1 a Haeil-2, ale informací je známo naprosté minimum.

A ačkoliv severokorejská propaganda mluví o podobné zbrani, je to v podstatě nemožné – téměř jistě nemá jaderný pohon, a tedy ani neomezený dosah. Z informací severokorejské agentury KCNA plyne, že poslední test jednoho z torpéd trval 71 hodin, a údajně mělo dosah 1 000 kilometrů. Má tedy evidentně nějaký druh konvenčního pohonu, který je podle všeho opravdu velmi úsporný, a na druhou stranu ne zrovna výkonný. Odborníci odhadují rychlost torpéda na nějakých 4,6 uzlů. Jasné také není, jak velkou hlavici torpéda nesou.

Severní Korea nemá jaderné ponorky jako nosiče

Severokorejská torpéda budou svou konstrukcí nejspíše menší než „nezastavitelné“ Poseidony. Rusko je navíc odpaluje z jaderné ponorky Belgorod, což je 184 metrů dlouhé plavidlo, Severokorejci ovšem žádný takový nosič k dispozici nemají – jejich největší plavidla jsou zhruba 76 metrů dlouhá, a s výjimkou jednoho jde o třídu Sinpo. Staví sice i starou čínskou ponorku Type 033, jejíž konstrukce pochází z 60. let 20. století, ale kvůli pohonu je relativně hlučná. Nyní tak nikdo neví, z jakého plavidla by Severokorejci chtěli torpédo odpalovat.

Ačkoliv nemá severokorejská zbraň velikost a schopnosti té ruské, nelze tvrdit, že není nebezpečná. Výbuch jaderné hlavice by vlnu tsunami vyvolat mohl, stejně jako zničit nějaké pobřežní město, kdyby torpédo explodovalo poblíž. Severokorejci přitom pravděpodobně mají i mnohem lepší raketové zbraně, které jsou schopné dopravit jaderné hlavice na mnohem delší vzdálenosti, a také přesněji. Jejich tvrzení o vlastnictví jaderného torpéda tak může být spíše hra, s jejíž pomocí se snaží upoutat pozornost na svůj jaderný arzenál.

Ten rozhodně není radno podceňovat, diktátorská země provádí opakovaně poměrně mnoho testů, přičemž i její nejsilnější atomovky doletí i přes půl světa. Jedná se o oblast, na níž se tamní vůdci zaměřují po dlouhá desetiletí – snad aby dali všem možným rivalům najevo, že by byl jakýkoliv vojenský střet velmi ničivý. A ačkoliv třeba Severokorejská ponorková flotila zaostává podobně jako letectvo a námořnictvo obecně, pozemní jednotky (nejenom pěchota, ale třeba i dělostřelectvo) jsou pro své počty velmi silné a prakticky jedny z nejsilnějších na světě.

Článek Severokorejské „tsunami“ torpédo má budit respekt jako jeho ruský atomový protějšek Poseidon, ale zřejmě jde jen o „levnou kopii“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Chruščov popíjel Pepsi spolu s Nixonem

Působení amerického giganta Pepsi v Sovětském svazu nabíralo na obrátkách v roce 1959, kdy se americký viceprezident Richard Nixon a sovětský vůdce Nikita Chruščov účastnili americké národní výstavy v Moskvě, při čemž také vznikla slavná fotografie Chruščova, jak popíjí Pepsi. Ta Nixonovi v mnohém pomohla a nápojářské společnosti to nezapomněl. Nakonec se pak za jeho éry podařilo Pepsi jako první společnosti podobného zaměření proniknout na sovětský trh.

Sovětské rubly ale společnosti k ničemu nebyly, pročež uzavřela výhodný obchod, aby ve světě prodávala v SSSR vyráběnou vodku Stoličnaja. To fungovalo velice dobře, ovšem v 80. letech 20. století, a zvláště po invazi Sovětů do Afghánistánu, začaly prodeje klesat, a objevovala se i konkurence. Další příležitosti se sice naskytly po nástupu Michaila Gorbačova, ale sovětská zdevastované ekonomika toho neměla moc co nabídnout.

Staré vojenské lodě měly cenu kovu

Pepsi měla zájem v Sovětském svazu expandovat, a vedení SSSR zase o významný obchod; překážky s měnou se pak nakonec podařilo překlenout díky odzbrojovacím aktivitám. Po jednání Gorbačova se Západními vůdci začali Sověti zmenšovat také námořnictvo, načež se zbavovali plavidel, na jejichž provoz neměli peníze. To znamenalo hromady kovu, kterou bylo možné na západě zpeněžit, čehož se Pepsi velice ráda ujala. Od tamního námořnictva získala stará plavidla a prodala je do šrotu – část zisku si nechala, a část měla putovat k námořnictvu.

V jednu chvíli se tak stala Pepsi majitelem několika tankerů, 17 ponorek – například třídy Whisky – torpédoborců, fregat a křižníku, což z ní dělalo papírově (a i tak jenom teoreticky) 6. nejsilnější flotilu světa. Ale nutno poznamenat, že byla plavidla v žalostném stavu a nikdy se na nich žádná posádka pod vlajkou Pepsi neplavila. A když se začal v roce 1991 Sovětský svaz rozpadat, stala se z dohody pro Pepsi i trochu noční můra, protože plavidla začala spadat pod jednotlivé státy, což nakonec vedlo k ukončení celého obchodu.

Článek Pepsi vlastnila před více než 30 lety 6. nejsilnější vojenské námořnictvo světa, získala ho směnou své limonády od SSSR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hydrofony budou naslouchat zvukům z hlubin

Pomáhat chránit vody australského teritoria bude úkolem amerického systému SURTASS-E (Surveillance Towed Array Sensor System), což je systém hydrofonů v poli taženém za plavidlem. Ten dokáže pasivně naslouchat všemu pod hladinou a zjištěné zvuky a anomálie převést na elektrický signál. Přístroje jsou tak dokonalé, že podle konkrétních vzorů určí i typ plavidla.

US 🇺🇸 approves Foreign Military Sale to Australia 🇦🇺 of @LockheedMartin Surveillance Towed Array Sensor System Expeditionary (SURTASS-E) mission systems for Vessels of Opportunity (VOO) and related equipment for an estimated cost of $207 million.https://t.co/rCWslIVV4v pic.twitter.com/a5ej6Y1UhL

— Maritime Security News (@marsec_osn) May 5, 2023

Ale aby mohl být systém účinný, musí být nasazen na mnoha místech najednou, což není při rozloze australských teritoriálních vod jednoduchý úkol. Zde proto přichází na scénu iniciativa zvaná Vessels of Opportunity. Jde o klasická komerční a civilní plavidla, která lze využít během různých krizí. Austrálie má především zkušenosti se zapojováním těchto lodí během ekologických událostí nebo katastrof, ale snadno je lze použít i pro strážení hlubin. Civilní plavidla jsou navíc velmi početná a nikdo nemusí vědět, které zrovna slouží k detekci.

Síť hydrofonů poskytne velmi cenná data

Využití civilních plavidel bude znamenat, že budou muset jejich posádky projít alespoň základním výcvikem ve využívání hydrofonů. Systém je podle dostupných údajů funkční pouze v případě, že ho plavidla nevlečou vyšší rychlostí než 3,2 uzlu. Hydrofony přitom mají schopnost zachycovat nejenom ponorky, ale i další podvodní objekty. Australské královské námořnictvo tak díky datům z nich může mít mnohem lepší přehled o tom, co se nalézá v hlubinách kolem země.

LFA送波器(たぶんUSNS Impeccable搭載機？)の写真は少ないですが"An Unofficial History of The Surveillance Towed Array Sensor System (SURTASS)"にあります https://t.co/eVpBMzRg1E pic.twitter.com/hrawnO1Qca

— おるか (@hone_hone_bone_) February 18, 2022

Austrálie své námořnictvo posiluje především v důsledku aktivit stále silnější Číny v oblasti Indo-Pacifiku, kde na sebe čínské a australské zájmy opakovaně naráží. Austrálie spolu s USA a Velkou Británií vytvořila i vojenský pakt AUKUS s cílem být protiváhou zemi draka. Největší ostrovní stát také coby jeho člen nakupuje jaderné útočné ponorky. Původně ale chtěla jenom konvenční, v první fázi americké třídy Virginia, a v další britské třídy Aukus.

V případě, že by snad došlo na nějaký ozbrojený střet, by sice mohla Austrálie (eventuálně jiná země, která systém vlečeného sonaru využije) mít výhodu, protože by dokázala sledovat rozsáhlé území – ale na druhou stranu to může znamenat, že případný protivník nebude rozlišovat, zda je cílem vojenské, anebo civilní plavidlo, a prostě ho zničí.

Článek „Lodní ocasy“ dokáží detekovat ponorky i jiné podmořské objekty, k „lovu nepřátel“ je mohou využívat i civilní lodě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zanzibar byl nezávislý, pravidla diktovali Britové

Zanzibar byl v druhé polovině 19. století nezávislý sultanát, protože se oddělil od Ománu. Velká Británie ho uznala v roce 1858, ale pravdou bylo, že měla ve státě velký vliv. Zasloužila se například o to, že byl v Zanzibaru zrušen obchod s otroky. Největší vliv se ale na ostrově projevoval tak, že podle dohody se mohl stát sultánem jenom člověk, s jehož jmenováním Britové souhlasili. Vše pak ke spokojenosti všech relativně dobře fungovalo až do roku 1896.

Tehdy náhle zemřel probritský sultán Hamad bin Thuwaini. Jeho nástupcem se stal Khalid bin Barghaš, což ale nebyl britský favorit. Existovalo navíc vážné podezření, že svého bratrance nechal otrávit, o místo na trůnu se totiž snažil již před třemi roky, ale tehdy po nátlaku Britů začal zemi vládnout právě Hamad. Ani nyní si Britové nepřáli, aby na trůnu stanul příliš proněmecký Khalid, měli totiž vlastního favorita, a sice Hamouda bin Mohameda.

iZdroj fotografie: Public Domain

Britové proto dali Khalidovi ultimátum, v němž ho vyzvali, aby trůn opustil a naplnil tak britsko-zanzibarská ujednání. Novopečený sultán se ale zabarikádoval v paláci s asi 2 800 ozbrojenci. Část z nich byla palácová stráž a zanzibarští vojáci, další pak sluhové a civilisté. Britové naopak shromáždili sílu stávající ze 2 křižníků a 3 dělových člunů, a tomu asi 900 věrných zanzibarských vojáků, a kolem stovky britských námořních pěšáků. V lidské síle měli tedy Zanzibarci přesilu, ale měli jenom 4 děla, z nichž byla modernější pouze 2, a několik kulometů.

Lodní děla obránce rozprášila

Khalid dle všeho spoléhal na to, že Britové nenaplní svou hrozbu a na palác nezaútočí. To se ale hodně přepočítal, a když 27. srpna v 9 hodin ráno ultimátum vypršelo, zahájily britské lodě palbu. První střela zničila jedno zanzibarské moderní dělo a další granáty působily mezi obránci doslova masakr. V přístavu navíc britské lodě potopily sultánovu jachtu a dvě menší plavidla. Khalid krátce po zahájení palby utekl na německý konzulát a jeho armáda kapitulovala.

Britové během celého konfliktu nikoho neztratili, na jejich straně byl raněný jenom jeden námořník. Zanzibarci měli naopak kolem 500 mrtvých a mnoho raněných. Nejčastěji se uvádí, že války trvala 38 minut, určitě to však nebylo déle než 45 minut. Na trůn následně nastoupil britský favorit Hamoud, který byl v podstatě jen nastrčenou loutkou. Khalidovi se nakonec podařilo na německém křižníku uprchnout z ostrova, během první světové války se ale dostal do britského zajetí.

Článek Nejkratší válka v historii trvala jen 38 minut: kterak 100 britských vojáků a 900 „stoupenců“ rozprášilo skoro 3 000 mužů Zanzibaru se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Úzká zátoka je i dostatečně hluboká

Volba zátoky Balaklava byla velmi šťastná, protože skýtala pro úkryt ideální podmínky. Jedná se o dlouhý klikatý záliv poskytující perfektní přírodní přístav, na šířku má přitom od 200 do 400 metrů. Jelikož ho obklopují hory, není do něj z okolí vidět, a hloubka v něm dosahuje kolem 17 metrů. Ponorky v něm tak mohly plout zcela ponořené, aniž by je někdo spatřil, což rozhodnutí vybudovat v místě podzemní základnu jenom umocnilo.

Nakonec vyrostla pod tamní horou Tavros, kterou tvoří převážně velmi odolný mramor. Výška stropu nad základnou dosahuje zhruba 126 metrů, což je dostatek k tomu, aby poskytovala velmi silnou ochranu při odstřelování nebo náletech. A ke všemu byla základna nakonec naprojektována tak, aby ji nedokázal zničit ani přímý zásah jadernou pumou o síle 100 kilotun, což z ní činilo jednu z nejodolnějších základen v Sovětském svazu. I když nejvíce se pochopitelně spoléhalo na její úplné utajení.

iZdroj fotografie: Uživatel Russianname / Creative Commons / CC BY

Stavba základny začala v zátoce v roce 1953; nejdříve na ní pracovali pouze členové Černomořské flotily, ale v roce 1956 se k nim připojili i stavitelé moskevského metra a další odborníci z celé země. Nutno dodat, že byli velmi potřební, protože v tak odolném materiálu jako je žula nebyla práce vůbec jednoduchá. Základna Balaklava byla nakonec dokončena mezi lety 1961 a 1962. Rozkládala se přitom na 15 tisících metrů čtverečních.

Na základně pracovalo celé městečko

V podzemí se dokázalo schovat 9 malých nebo 7 středních ponorek, a protože byla v celé zátoce dostatečná hloubka, mohly plout až k základně ponořené, a ke všemu se většina akcí odehrávala v noci. V podzemí nebyl prostor jenom pro kotvení, ale i doky, různé technické zázemí nebo úkryt pro obyvatele zdejšího města. Místní lidé pracovali na základně a byli kvůli tomu značně omezeni, protože měli informace o tajném vojenském prostoru. Třeba cestovat mohli jenom hodně omezeně a jejich příbuzní je směli navštívit pouze po prověření a z dobrých důvodů.

Vchody do základny byly navíc kryté speciálním maskováním, které bylo natolik dobré, že i když lidé na základně pracovali a zhruba věděli, kde vchody leží, nedokázali je z druhého břehu rozpoznat. Pro mnohé obyvatele se tak stala základna Balaklava doslova vězením, byť s pohybem umožněným po celém městě. Taková práce měla sice i své výhody, například jistou práci, ale výměnou za ztrátu osoby to není příliš adekvátní. Na druhou stranu fungovaly věci v tehdejším SSSR „tak trochu jinak“.

Když se potom v roce 1991 Sovětský svaz rozpadl, začala být základna na území Ukrajiny postupně vyřazována z provozu. Poslední ponorka ji opustila roku 1996 a velká část zařízení byla odvezena nebo sešrotována. Z místa nakonec vzniklo veřejnosti přístupné muzeum (a rozhodně stojí za to ho vidět, i když nejste zrovna nadšenci), které je však kvůli válce na Ukrajině nepřístupné.

Článek Co skrývá tajná podzemní „kobka“ Balaklava ze studené války: odolat dokázala i atomové pumě a bývala útočištěm pro sovětské ponorky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vznášedla měla sloužit na lodích třídy Mistral

Rusko chtělo těmito vznášedly vybavit dvojici výsadkových lodí francouzského původu třídy Mistral. Jenomže Francie nakonec po tlaku mnoha zemí dodávku moderních vojenských plavidel do Ruska stornovala a prodala je Egyptu, načež ruské námořnictvo objednávku vznášedel zrušilo. V minulosti jich přitom provozovalo osm, protože je v letech 1985 až 1992 postavil Sovětský svaz, a následně sloužila u pohraniční stráže. Snad pro jejich zastaralost je ale Rusko nakonec poslalo do výslužby.

V současné době je ale trojice starších plavidel stále ve službě, a to u jihokorejského námořnictva. V Rusku si je objednalo v roce 2003 a je s nimi údajně nadmíru spokojené. Až tak moc, že by chtělo současná vznášedla modernizovat a uvažuje i o dalších plavidlech. Samozřejmě je otázka, jak bude Rusko schopné a ochotné takovým požadavkům vyhovět. Jižní Korea patří ke spojencům USA a některé její zbrojní výrobky míří i na Ukrajinu, ale i do zbytku Evropy, například tank K2 Black Panther do Polska.

Ruské vznášedlo Murena je velmi rychlé

Výtlak vznášedla má být 149 tun, je 31,6 metru dlouhé a 14,8 metru široké. Ve výbavě má dva zvedací a dva pohonné ventilátory, s nimiž dosahuje rychlosti až 50 uzlů. Podle tvrzení chabarovské loděnice by měla modernizovaná verze označovaná jako Murena-M disponovat lepším vzduchovým polštářem, který jí celkově dodá lepší vlastnosti. Dosah vznášedla bude až 190 kilometrů, ale využije-li svůj pohon naplno, bude zkrácen zhruba na polovinu. Posádku plavidla pak tvoří 14 námořníků.

Nosnost Mureny je 45 tun a měla by být schopná uvézt jeden tank a výsadek 80 vojáků. Pokud by na palubě tank nebyl, je možné přepravit 25 tun nákladu a až 160 vojáků. Hlavní výzbroj vznášedla tvoří dva rychlopalné rotační kanony AK-306 ráže 30 milimetrů zajišťující hlavně protivzdušnou obranu. Posádka také disponuje několika protiletadlovými střelami krátkého dosahu, kulomety a granátomety.

Článek Rusko oživuje obří sovětské vznášedlo Murena poháněné dvojicí vrtulí: přepravit zvládne i tank a budí zájem v zahraničí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Neviditelné plavidlo místo bitevních lodí

Když začal program Zumwalt na začátku 21. století vznikat, mělo s ním americké námořnictvo veliké plány. Loď vlastně měla nahradit bitevní lodě a mít řadu nevídaných schopností. Tou první byla stealth, jelikož má díky unikátnímu tvaru trupu a použitým materiálům asi 50krát menší radarový odraz než běžný torpédoborec, a v podstatě tak může na radaru vypadat jako malá rybářská loď. Navíc měl mít Zumwalt velmi silné zbraně, což by z něj dělalo doslova smrtící plavidlo.

Disponuje přitom vertikálním odpalovacím systémem Mark 57, což je evoluce běžně používaného Mark 41, a umožňuje odpalovat celou škálu střel: protiraketové, protiponorkové nebo RGM-109 Tomahawk. A nechybí mu pochopitelně ani vyspělý detekční a bojový systém. Ale jeho hlavní zbraní se měla stát dvě děla ráže 155 milimetrů označovaná jako systém AGS.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Výhodou této zbraně se mělo stát speciálně naváděné střelivo LRLAP s dosahem 150 až 190 kilometrů, s nímž měla posádka pálit na cíle z moře z bezpečné vzdálenosti. Ve skladech torpédoborce je místo pro 750 ran. Nakonec se však plavidlo stalo terčem kritiky kvůli enormním nákladům, protože nejenže jedna loď i s výzkumem vyjde na neuvěřitelných 177 miliard korun, ale i jediný granát pro ni může stát až 22 milionů korun. Program LRLAP byl proto nakonec zrušen a loď má k dispozici jen běžné střelivo.

Vhodná základna pro hypersonické střely

Námořnictvo také muselo přemýšlet, jaké úlohy své superdrahé lodi vlastně přidělí. Objevily se úvahy o tom, že by na ni mohly být instalovány „railguny“ (elektromagnetická děla) díky dostatečnému zdroji energie, ale nakonec padlo rozhodnutí, že se z Zumwaltu stane odpalovací základna hypersonických zbraní. V současné době armáda vyvíjí hypersonickou střelu LRHW a námořnictvo chce použít její „navalizovanou“ verzi.

Z torpédoborce by se měla stát obávaná zbraň se schopností nepozorovaně se přiblížit na dostřel a zničit svého nepřítele dříve, než bude odhalena. Přestavba má být hotova v roce 2025 a nejspíše pak bude čekat i dvě zbývající plavidla, ta ale zatím nejsou zařazena v aktivní službě. Hypersonické střely na lodích má v současnosti ve službě Rusko, které je používá jako prostředek k zastrašování. Právě jeho fregata Admiral Gorškov s hypersonickými střelami Zirkon proplouvala začátkem roku 2023 kolem Velké Británie.

Článek Dosud nejmodernější torpédoborec světa: neviditelný Zumwalt má jen málo soupeřů, čeká ho ale přezbrojení na hypersonické zbraně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Přístav mohla chránit jen těžká děla

Jak moc je obrana přístavu důležitá, se mohli mnozí sovětští představitelé poučit z bitvy o Port Arthur. Tehdy o něj carské Rusko při konfliktu s Japonskem přišlo a nakonec i velice tvrdě prohrálo válku. A jelikož Japonsko disponovalo v Tichém oceánu silnou flotilou, s níž se SSSR nemohl měřit, bylo jasné, že jediným způsobem ochrany přístavu mohou být těžká děla umístěná na strategických místech.

Ve 20. letech minulého století obrana přístavu chátrala, ale jak Japonsko ve 30. letech postupovalo Asií, bylo jasné, že je třeba ji posílit. Nakonec padlo rozhodnutí, že pro vybudování baterie budou použity dělové věže z nefunkční bitevní lodi Poltava. Konkrétně dvě z věží, přičemž byla každá osazena trojicí děl ráže 305 milimetrů. Pro jejich umístění byl vybrán Ruský ostrov ležící nedaleko přístavu, a zvolen byl tak, aby věže nestály na vyvýšeném místě, čímž bylo znesnadněno jejich zaměření.

iZdroj fotografie: Public Domain

Na ostrově bylo nutné vybudovat opevněný komplex osazený věžemi, aby chránil posádku i uskladněnou munici před možnou těžkou dělostřeleckou palbou. Věže se od sebe nakonec nacházely 217 metrů a spojovala je chodba vykutaná ve skalním podloží. Svrchu chránila každou z nich skála tlustá 2,8 metrů, zatímco stěny dosahovaly tloušťky až 4 metrů. Takové krytí mělo odolat palbě z děl ráže 356 milimetrů. Inženýři vymysleli také různé druhy maskování včetně falešných náloží v okolí. Ty měly při odstřelování explodovat a ztěžovat tak útočníkům opravu střelby.

Velitelské centrum baterií bylo zcela jinde

Komplex přezdívaný Vorošilovská baterie byl hotový v roce 1934 a sloužila v něm posádka složená ze 399 vojáků. Jednotky ovšem nebyly pouze v samotném komplexu s dělostřeleckými věžemi. Velitelské stanoviště se nacházelo 1,5 kilometru daleko a vybudována byla i 4 pozorovací stanoviště. Přímo od baterie nemuselo být na cíle vůbec vidět, pokyny ke střelbě i zaměření dostávala obsluha z velitelského centra pomocí telefonu.

Děla na ochranu Vladivostoku byla schopna podle druhu použité munice zasahovat cíle až do vzdálenosti 34 kilometrů. Sovětský svaz ale nakonec uzavřel s Japonskem smlouvu a neútočení, kterou obě země až do léta 1945 dodržovaly. Baterie pak zůstala aktivní až do roku 1997, kdy ji Rusko zcela vyřadilo; dnes je ale oblíbeným cílem místních turistů. Vzhledem k existenci řízených raket totiž podobná opevnění dávno ztratila své opodstatnění.

Článek Netradiční improvizovaná obrana Vladivostoku: baterie z věží bitevní lodě, i tak se SSSR snažil chránit před útokem Japonska se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na křižníku Moskva nemuseli o střele Neptun vědět

Z čeho pramenila bezstarostnost ruských námořníků není úplně jisté, nabízí se ale dva relevantní scénáře: 1) jelikož Ukrajina nemá žádnou loď schopnou se Moskvě postavit, jednoduše v nich neviděli nebezpečí, nebo 2) osádka lodi ani nemusela vědět, že ji dokáže ukrajinská posádka zasáhnout. Ta k tomu totiž použila domácí protilodní střely R-360 Neptun, které jsou ve výzbroji Ukrajiny stále poměrně nové. Navíc se zdá, že jejich výrobu na území Ukrajiny někdo před začátkem nebo na začátku konfliktu sabotoval. I když prokázáno nic nebylo.

iZdroj fotografie: Vitalij Pančišin / Creative Commons / CC BY-SA

Ukrajinci ovšem přišli na údajnou sabotáž velice rychle, díky čemuž mohli chybu napravit a systém zprovoznit; 3) možností také je, že Rusové znali velmi dobře dosah ukrajinských radarů a úmyslně proto pluli za horizontem, kde je za běžných okolností nemohly zaměřit. Ale právě tehdy je zradilo počasí. Původně sice bylo potopení křižníku Moskva přisuzováno dronu Bayraktar TB2, ale podle nejnovějších informací za to mohly mraky, od nichž se mohly radarové signály odrazit a tím odhalit křižník.

Křižník Moskva byl v dosahu střel Neptun

Když se tehdy ukrajinští vojáci dozvěděli, o jaké plavidlo se jedná, neváhali a připravili střely Neptun, které mají délku 5,05 metru a hmotnost 870 kilogramů, přičemž bojová hlavice váží 150 kilogramů. Cíle pak mohou zasahovat na vzdálenost až 280 km. A jelikož plul ruský křižník v jejich dostřelu, jednalo se o relativně snadnou práci. Osádka navíc podle všeho s útokem vůbec nepočítala, takže se střely nesnažila zastavit, resp. ani nemohla reagovat.

Špatné počasí však komplikovalo i následné záchranné práce a o úspěšném zásahu se Ukrajinci dozvěděli až poté, co na pomoc vyplul remorkér z Krymu. Křižník Moskva byl třídy Slava a na vodu se dostal v roce 1976. Dosahoval délky 186,4 metrů a výtlak měl 11 4490 tun. Kolik zahynulo námořníků však není dosud jasné. Křižník byl vyzbrojen hlavně protilodními střelami P-500 Bazalt, pro něž ale neměl na moři cíl. Pro Rusko byla nicméně ztrátou i jeho protivzdušná obrana založená na systému S-300, přičemž mohla chránit i ostatní ruská plavidla.

Článek Křižník Moskva šel zřejmě ke dnu úplnou náhodou, ne díky „skvělé ukrajinské posádce“. Nejasností je ale pořád dost se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejdřív vysoko a pak zase dolů

Myšlenka zbraně, o níž informoval deník South China Morning Post, zní na první pohled téměř šíleně. Jednat se má o nadzvukovou střelu létající ve výšce asi 10 kilometrů, což je hladina používaná běžnými dopravními letadly. V ní má ovšem dosahovat nadzvukové rychlosti zhruba Mach 2,5, ale zhruba po 200 kilometrech letu se má snést k hladině moře. Asi 20 kilometrů by pak měla doslova klouzat po vlnách – nejspíše proto, aby byla obtížně zachytitelná.

Následně by se měla střela asi 10 kilometrů od cíle ponořit a chovat se jako torpédo. Její útočná rychlost by přitom dosahovala 100 metrů za sekundu i pod vodou. Takové rychlosti by mohla dosáhnout za pomoci superkavitace, kdy by střelu (nebo vlastně) torpédo obklopila vzduchová bublina snižující odpor vody. V případě nouze by se torpédo mělo být dokonce schopno potopit až do hloubky 100 metrů, aby se vyhnulo nepřátelské obraně; a to bez ztráty své rychlosti.

Tajemství pohonu jménem bór

Dosáhnout něčeho takového není vůbec jednoduché, protože vzduch i voda jsou naprosto rozdílná prostředí. Konstruktéři také potřebují vyvinout raketový systém generující dostatečnou sílu pro pohyb střely za každé situace a v jakémkoliv prostředí. Domnívají se, že řešením by mohl být pohon na bázi vysoce reaktivního bóru. Ten má schopnost velmi dobře reagovat se vzduchem i vodou a produkovat velké množství tepla.

Není to poprvé, co konstruktéři zbraní o bóru uvažují. V 50. letech s ním experimentovalo americké letectvo s cílem zvýšit výkon nadzvukových bombardérů. Ukázal se ale jako špatně kontrolovatelný a nakonec tak od pokusů upustilo. Je však možné, že moderní technologie a materiály jeho využití umožní. Není proto vyloučeno, že si konstruktéři z Číny i odjinud opět najdou k bóru cestu, aby jejich zbraně dosahovaly vysokých – nejlépe hypersonických – rychlostí.

Článek Ultimátní zabiják lodí, proti němuž nebude obrany: Čína pracuje na rychlém „raketo-torpédu“ s nadzvukovou rychlostí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Věž bude namontována již příští rok

Jde o společný projekt společností Nexter a Thales, které ho oficiálně představily na Euronaval 2022 v Paříži. Zbraň by se měla objevit již v příštím roce na palubě nového tankeru francouzského námořnictva Jacques Chevallier. Loď by tak získala efektivní možnost, jak se bránit proti různým druhům útoku ze vzduchu, ale i z moře. Dělo má být přitom na palubě doplněno ještě střelami Mistral.

RAPIDFire je speciální bojová věž, kterou bude možno montovat na různí plavidla. Je osazena rychlopalným dělem ráže 40 milimetrů a dokáže střílet rychlostí až 200 ran za minutu. Zvládá likvidovat vzdušné hrozby do vzdálenosti 4 kilometrů a hladinové hrozby do 2,5 kilometru. Zbraň disponuje 5 druhy munice a operátor si ho bude moci zvolit podle typu cíle. Může použít například explozivní proti vzdušnému cíli nebo protipancéřovou proti slabě obrněnému plavidlu.

Zlikviduje široké spektrum cílů

Věž disponuje sofistikovaným optoelektronickým řízením palby od společnosti Thales. Jeho součástí je multispektrální zaměřovač s laserovým dálkoměrem a dokáže tak pracovat i za zhoršené viditelnosti. Zvládat má střelbu na nízko letící letadla, drony, vrtulníky, ale i řízené rakety nebo protilodní rakety. Problém nemá být ani účinná palba na rychlé čluny nepřítele v blízkosti lodi. Věž je možné namontovat i na vozidla a použít ji jako protivzdušnou obranu na zemi.

Jacques Chevallier, který věž jako první ponese, je první tanker své třídy. Na vodu byl spuštěn v dubnu 2022 a v současnosti prochází námořními zkouškami. Jde o plavidlo dlouhé 194 metrů a při plném naložení má výtlak až 36 tisíc tun. Dokáže pojmout 13 tisíc metrů krychlových paliva sloužícího k zásobování flotily na moři. Má 130 členů posádky a prostor pro 60 cestujících. Jeho rychlost činí 20 uzlů a francouzské námořnictvo plánuje mít takové lodi minimálně čtyři.

Článek „K zemi půjdou jako kachny“, nové rychlopalné dělo je zabijákem stíhaček, dronů i plavidel. Doplní ho nezastavitelná raketa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Účinná a vyzkoušená obrana

Iron Dome je velmi schopný systém, opakovaně si poradil s mnoha hrozbami. Je schopen sestřelovat rakety, ale účinný může být i proti dělostřeleckým nebo minometným granátům. Používá speciální střely Tamir, které jsou schopny zasahovat střely odpálené ze vzdálenosti až 70 kilometrů. Létají rychlosti Mach 2,2 a jsou mimořádně obratné. V roce 2021 při velkém útoku palestinských radikálů dokázal Iron Dome zlikvidovat 90 procent střel mířících na města v Izraeli.

Samozřejmě je otázka, jak širokou bude mít tento systém upravený pro námořní verzi. Je možné, že bude umět zasahovat i proti letadlům, dronům nebo řízeným raketám. I když primární úlohou korvet by měla být ochrana plošin na těžbu plynu na moři. Lodě by se měly o tuto úlohu starat spolu s protivzdušným systémem Barak-8 umístěným na pobřeží. Testy C-Dome podle zpráv izraelského ministerstva obrany začaly v noru 2022 a dopadly navýsost dobře.

Německá technologie s izraelskou výzbrojí

Korvety třídy Sa’ar 6 má izraelské námořnictvo celkem 4, z čehož je v aktivní službě polovina, zatímco zbylé podstupují námořní zkoušky a jsou vybavovány různými se zbraněmi. Jde o plavidla založená na německých korvetách MEKO A100, ale jsou značně upravená a vybavená izraelskou výzbrojí. Plavidlo je jen 90 metrů dlouhé a jeho výtlak je 1 900 tun a může se pyšnit dosahem až 7 400 kilometrů.

Na svoji velikost jsou lodě doslova po zuby ozbrojené. Mají dělo Oto Melara ráže 76 milimetrů a impozantní je také raketová výzbroj. Na palubě je 16 odpalovacích buněk pro střely země-vzduch Barak-8 a 40 odpalovacích buněk raket systému C-Dome. Loď také disponuje 16 protilodními střelami Gabriel a dvojicí protiponorkových torpéd. Jsou zde dvě dálkově ovládané stanice s těžkým kulometem nebo rychlopalným dělem a vrtulník. A kdoví, třeba dostane do výbavy i slibný systém Iron Beam, který má zajišťovat spolu s „Ironem“ 100% ochranu.

Článek Izrael slaví úspěch, uznávaný Iron Dome míří na vodu jako C-Dome. Mohlo by se jednat o nejlepší protiraketový systém obrany na moři se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velkolepé plány, ale jiná realita

Původní velkolepé plány byly až na 15 lodí, ale nakonec došlo k jejich redukci na 4 plavidla. Problémem byla nejen vysoká cena podobných lodí, ale především nedostatek zkušeností se stavbou tak velkých bitevníků. To později vedlo ještě k větší redukci, až nakonec byly položeny trupy jen tří lodí. Úkolem bylo je dokončit již v roce 1941, což bylo zcela nereálné. Stavbu nakonec přerušila německá invaze a lodě nikdy nebyly dokončeny.

Sovětské bitevní lodě měly být opravdovými kolosy a velikostí by je předčily jenom japonské bitevní lodě třídy Jamato a plánované americké bitevní lodě Montana, které ale nakonec nevznikly. Sovětská plavidla měla být přes 269 metrů dlouhá a jejich výtlak by činil více než 59 tisíc tun. Pohon měly zajišťovat tři převodované parní turbíny, které by lodím dávaly rychlost 28 uzlů. To bylo srovnatelné s podobnými plavidly, i když některá mohla plout i rychleji.

Hlavní výzbroj těchto lodí měla tvořit děla ráže 406 milimetrů umístěná ve třech trojhlavňových věžích s dostřelem 45 kilometrů. To je podobná výzbroj, jakou měly nejlepší americké bitevní lodě třídy Iowa. Ale nedostačovala by na devět děl ráže 457 milimetrů japonských kolosů Jamato. Dále zde mělo být 12 děl ráže 152 milimetrů, 12 ráže 100 milimetrů a protiletadlová obrana. Počítalo se i se 4 létajícími čluny KOR-2.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Pancíř nebyl ze správného materiálu

Obrovskou slabinou těchto plavidel by však bylo jejich pancéřování. Sovětský průmysl totiž nedokázal vyrobit cementovaný pancíř silnější než 230 milimetrů. Proto musely být nejsilnější pláty nahrazeny povrchově tvrzenými, které jsou daleko méně odolné. Takže například pancéřování trupu sice dosahovalo až síly 420 milimetrů a u věží 495 milimetrů, otázkou ale zůstává, jak by taková ochrana dokázala odolat nepřátelské palbě nebo torpédům.

Práce na lodích byly zastaveny v červenci 1941. Nejdéle trvala stavba lodi Sovětský svaz a byla zhotovena jen z 21 procent, ostatní dvě lodě byly pozadu. Nějaký materiál z lodí využili obránci Leningradu při obraně města. Trupy ale zůstaly zachované. Po druhé světové válce bylo jasné, že bitevní lodě jsou překonané a bylo by zbytečné na jejich dostavbu plýtvat zdroji. Proto nakonec dalo vedení Sovětského svazu příkaz k jejich sešrotování.

Článek Velké a silné jako sám Sovětský svaz: bitevní lodě, které měly patřit k největším v dějinách lidstva. Realita a vize se ale nepotkaly se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zůstala jediná letadlová loď

V mnoha oblastech je vidět, jak Rusko muselo šetřit a řady plavidel se zbavit. Papírově mělo sovětské námořnictvo v roce 1990 celkem 7 letadlových lodí nebo nosičů vrtulníků. Nelze si ale představovat lodě jakými jsou americké nosiče. Navíc mnohdy na jejich palubě byly jen vrtulníky a několik letadel Jak-38. V roce 1990 vstoupila do služby letadlová loď Admirál Kuzněcov. Ta již nese 24 letadel a je jediným nosičem, který Rusku zůstal. Je již ale několik let v opravě, kterou zkomplikovaly i závažné havárie.

Na co sovětské námořnictvo vždy dbalo, byla jeho ponorková flotila. Věřilo, že ponorky se mohou stát trumfem proti silnějšímu západu. Ve výzbroji Sovětského svazu bylo v roce 1990 plných 59 ponorek, které mohly nést balistické rakety s jadernými hlavicemi. Řada byla zastaralá a proto jich Rusko mnoho vyřadilo. V roce 2015 už jich bylo jen 13. Ovšem nutno říci, že moderních. Především nejnovější ponorky třídy Borej jsou tiché a silně vyzbrojené. Jsou považovány za opravdovou světovou špičku.

To samé platí například i o jaderných ponorkách třídy Yasen. Ty ve výzbroji nemají balistické rakety, ale řízené protilodní střely a hlavně naváděné rakety typu Kalibr, s nimiž mohou útočit na cíle hluboko ve vnitrozemí. Ovšem Rusko se snažilo mít řízenými střelami vyzbrojené i nejaderní ponorky. Moderní Rusko udržovalo i flotilu útočných ponorek, i když i ta dnes čítá jen 15 plavidel.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruska / Creative Commons / CC BY

Oprava křižníku trvá již čtvrt století

Námořnictvu také zůstala jen polovina velkých jaderných křižníků třídy Kirov. Dnes má jen dva. jmenovitě to je Petr Veliký a Admirál Nachimov. Druhý křižník je na rekonstrukci, která začala v roce 1997. Měla být hotova v roce 2022, ale dokončení je aktuálně přesunuto na rok 2024. Rusku pak zůstaly tři nejaderné křižníky třídy Slava. Dnes má jenom dva, protože křižník Moskva byl potopen ukrajinskými raketami. Velké lodě Rusko není schopno stavět, protože loděnice v Mylolajivu, které to v době SSSR dělaly, jsou Ukrajiny.

I proto 10 torpédoborců, které si dnes ruské námořnictvo udržuje, jsou lodě sovětských konstrukcí, přičemž nejmladší z nich byl zařazen do služby v roce 1993. Co Rusko dokáže, je stavba moderních fregat a menších plavidel. Za zmínku stojí 7 fregat tříd Admirál Grigorovič, Gepard a Admirál Gorškov. Jde o lodě, které jsou vyzbrojeny moderními raketami, například střelami Kalibr i novými hypersonickými protilodními raketami Zirkon.

Článek 25letá proměna ruského námořnictva: slávu SSSR dávno ztratilo, počet plavidel dramaticky klesl. Co se změnilo? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sporů kolem Japonska je více

Samozřejmě severokorejské chování není to jediné, co k tomuto kroku může Japonce přimět. Mají i vleklé problémy s Čínou, jež si činí nárok na některé ostrovy, které naopak Japonsko považuje za své. Několikrát se kvůli tomu nepříjemně přetahovaly lodě obou zemí. Nevyřešený je i problém Kurilských ostrovů, ty na konci druhé světové války okupoval Sovětský svaz. Nyní jsou Ruska a Japonsku nikdy nebyly vráceny.

Pořízení střel by značně zvýšilo možnosti japonské odpovědi na jakýkoli útok. Tomahawk je podzvuková řízená střela, jejíž nejnovější varianty mají dosah více než 1 600 kilometrů. Tím by se území Severní Koreje ocitlo v dostřelu a nebylo by nutné při nějakém útoku nasazovat třeba letectvo, což by bylo těžkopádné a riskantní. Střely jsou zhruba 5,5 metru dlouhé, s posilovačem 6,25 metru. Mají bojovou hlavici o hmotnosti 450 kilogramů.

Použití ukázalo jejich účinnost

Pohybují se ve výšce 30 až 50 metrů rychlostí Mach 0,74. Jsou obtížně zachytitelné, i když moderní protivzdušná obrana minimálně některé zničit dokáže. Spojené státy je opakovaně nasazovaly, známé jsou již z konfliktu v Perském zálivu. Poslední velké použití bylo v Sýrii, kdy USA reagovaly na použití chemických zbraní tamním režimem. Praxe ukazuje, že díky zaměření pomocí GPS nebo aktivního radaru dokážou být střely přesné. Během jejich letu lze měnit cíl, mohou se vlastně chovat jako jakási potulující se munice.

iZdroj fotografie: Síly námořní sebeobrany / Creative Commons / CC BY

Střely Tomahawk jsou primárně navrženy na odpalování z lodí nebo ponorek, i když byl otestován i systém, který by umožnil jejich odpálení z pevniny. Pro Japonsko by nebyla jejich integrace do výzbroje problém, protože jeho torpédoborce a fregaty využívají vertikální odpalovače VLS stejných typů jako americká plavidla. Navíc existují i verze Tomahawku, jež se používají jako protilodní střely, což umožňuje větší flexibilitu.

Pořízení těchto střel by jasně ukázalo, že Japonsko opouští svoji strategii zaměřenou pouze na obranu svého území, protože Tomahawk je bezpochyby zbraní útočnou, sloužící k úderům na pozemní cíle na dlouhé vzdálenosti. Ovšem změnu této politiky signalizuje více japonských kroků, i když ne všichni s tím v zemi souhlasí. Japonsko však také vyvíjí vlastní rakety založené na protilodní střele Type 12. Ta by měla mít dolet kolem 1 500 kilometrů, umožnila by útoky i na pozemní cíle a bylo by ji možné odpalovat ze země i plavidel.

Článek Tomahawky na rakety Severní Koreje. Japonsku dochází trpělivost s testy Pchjongjangu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stejný křižník, jako byla Moskva

Plavidla jsou součástí tichomořské flotily. Dlouhou dobu se potloukala po Středozemním moři, ale povolení nedostala. První listopadový týden byla spatřena poblíž Singapuru. Vše tedy napovídá tomu, že Rusko snahu vzdalo a poslalo je domů. I když hlavně křižník by se mu velice hodil, protože po potopení vlakového křižníku Moskva ztratila černomořská flotila výraznou část protivzdušné obrany, kterou by Varjag mohl poskytnout. Jde totiž o úplně stejné plavidlo, jakým byla Moskva, tedy křižník třídy Slava.

Ten na své palubě nese radar protivzdušné obrany a je vyzbrojen námořní verzí protivzdušného systému S-300. Disponuje celkem 64 střelami. Žádná další loď v Černém moři tento systém delšího dosahu nemá, musí se spoléhat jen na systémy dosahu krátkého. K odstřelování Ukrajiny by Varjag asi nemohl být použit, protože jeho hlavní výzbrojí jsou protilodní střely P-1000 Vulkan. Má ještě děla ráže 100 milimetrů, torpédomety, protiponorkové raketomety a systémy blízké ochrany.

Varjag byl na hladinu spuštěn v roce 1983, zařazen do služby byl o 6 let později. Je 186,4 metru dlouhý a jeho výtlak činí 11 490 tun. Má čtyři plynové turbíny, které mu jsou schopny udělit rychlost až 32 uzlů. Na palubě slouží necelých 500 námořníků. Zhruba před 15 lety prošlo plavidlo rozsáhlou modernizací. V současnosti je křižník vlajkovou lodí tichomořské flotily.

iZdroj fotografie: Uživatel Andshel / Creative Commons / CC BY-SA

Loď proti ponorkám

Z ní pochází i Admiral Tributs. Ten je na západě označován jako torpédoborec, v Rusku ale jako velká protiponorková loď. Jde o plavidlo dlouhé 163 metrů o výtlaku 6 200 tun. Je velmi rychlé, může plout rychlostí až 35 uzlů. Na jeho palubě slouží kolem 300 námořníků. Loď byla spuštěna na vodu v roce 1983 a o dva roky později vstoupila do služby. I ona prošla modernizací, ale ta byla hotová v roce 2003.

Otázkou je, jak by byla tato loď platná v boji proti Ukrajině, protože jejím zaměřením je protiponorkový boj a Ukrajina ponorkami nedisponuje. Její hlavní zbraní je osm protiponorkových raket Metel. Má i dvě děla ráže 100 milimetrů, protivzdušný systém 3K95 Kinzhal, což je pro námořní použití upravený systém Tor. Dále na palubě najdete torpédomety, protiponorkové raketomety a systémy blízké ochrany AK-630.

Článek Ruský křižník a torpédoborec chtěly do Černého moře. Po osmi měsících musely odplout s nepořízenou, Turci proplutí nepovolili se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Už v roce 2018 Rusko dva zajalo

Do výzbroje jich Ukrajina nakonec stačila zařadit sedm, jeden je rozestavěný, a mají za sebou docela dobrodružnou historii. V roce 2018 dva z těchto člunů zajalo ruské námořnictvo, když se pokoušely proplout Kerčským průlivem do Azovského moře. Nakonec je značně poškozené po roce vrátilo. Tři čluny byly zajaty při invazi v roce 2022, jeden byl potopen v Mariupolu, ale Rusko ho vyzvedlo. Další z člunů v listopadu 2022 poškodil nálet ruského sebevražedného dronu.

První dva čluny se začaly stavět vlastně již v roce 2012, ale pak se jejich stavba zastavila. Nakonec byla znovu spuštěna v roce 2014. Čluny třídy Gjurza-M nejsou nějaká obří plavidla pro operace na otevřeném moři. Jejich délka je jen 23 metrů a mají výtlak 54 tun. Jsou určeny pro hlídkování na řekách, jezerech a u mořského pobřeží. Ponor lodi je jeden metr. Posádku tvoří pět námořníků.

Pancíř chrání důležité části

Ačkoli je loď označována jako pancéřovaná, neznamená to, že má pancíř umístěný všude. Neprůstřelný ocelový pancíř obklopuje především motorovou sekci, sklady střeliva a kormidelnu, která je hlavním prostorem pro posádku. Ta je vybavena okny umožňujícími pohled dopředu a do stran. Loď je osazena dvěma vznětovými motory, jež jí jsou schopny udělit rychlost až 25 uzlů (46 km/h). Na hladině vydrží operovat až po dobu 120 hodin.

Výzbroj a senzory mohou být dodány podle přání zákazníka. Ukrajinské lodě mají dálkově ovládané bojové moduly BM-5M.01 Katran-M, které vyrábí Kuznya na Rybalskomu. Každá věž je vybavena dělem ráže 30 milimetrů. Dále je ve výzbroji granátomet a lehký kulomet. Posádka má k dispozici přenosné protiletadlové střely a dvě řízené protitankové střely. Dělové věže se ovládají z kormidelny.

Článek Dramatické osudy ukrajinských hlídkových člunů Gjurza-M. Kyjev o polovinu z nich již přišel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Starou střelu eliminovalo rušení

Původní sovětskou protilodní střelou byla Ch-22. Ta pochází již ze 60. let. Byla určena k vypouštění z nadzvukových bombardérů Tu-22M, případně z Tu-95. Letouny je měly odpalovat z velké dálky, aby je nemohla zneškodnit stíhací ochrana svazu letadlové lodi. Na papíře vypadalo nasazení této zbraně velmi dobře, problémem ale bylo její navádění. Západní státy začaly v 80. letech používat rušení, které střela nedokázala překonat.

Modernizace původních Ch-22 byla plánována již na začátek 90. let. Rusko se ale potýkalo s kritickým nedostatkem financí, a tak práce začaly až po roce 2010. Cílem bylo se spojením nové střely a modernizovaných Tu-22M3 vytvořit systém, který by se opět stal hrozbou pro americké letadlové lodě. Střela měla mít větší dosah, než je bojový dosah bojového letounu F/A-18 Super Hornet, jenž činí 885 kilometrů. Bombardéry by díky vzdálenosti a své rychlosti nejspíše byly před útoky v bezpečí.

Nová střela je stejně veliká a tvarovaná jako Ch-22, je tedy 11,65 metru dlouhá a váží necelých 6 tun. Rozdíl je ve vnitřní části. Dostala kompletně nový radarový naváděcí systém odolný proti rušení a zajišťující mnohem lepší možnost zasažení cíle. Modernizovány byly i motory. Střela také má jen poloviční bojovou hlavici o hmotnosti 500 kilogramů. Zmenšena byla proto, aby byl zvýšen její dosah, který činí 1 000 kilometrů.

Rychlost na hranici hypersonické

Raketa může při svém letu dosahovat úctyhodné rychlosti Mach 4,6, což ji téměř řadí do kategorie hypersonických zbraní, které se pohybují rychlostmi nad Mach 5. Byla navržena tak, aby byla obtížně zaměřitelná protiraketovým systémem Aegis umístěným na amerických plavidlech, případně lodích některých spojenců. A špatně zasažitelná raketami SM-6 používanými k protiraketové obraně.

Rusko poprvé přiznalo použití Ch-32 proti Ukrajině na začátku listopadu, i když není vyloučeno, že byla použita při útoku, který v červnu v Kremenčuku zasáhl obchodní centrum. Ovšem mohlo se jednat i o starší Ch-22. Nasazení těchto střel však ukazuje kritický nedostatek ruských naváděných raket. Vzhledem k tomu, že se jedná o relativně nový zbraňový systém, nemůže jich mít Rusko ve výzbroji nějaký vysoký počet. Jeho použití k něčemu jinému než útoku na lodě se tak dá označit za plýtvání nebo ukázku velkého zoufalství.

Článek Ukrajinská města devastuje i zabiják letadlových lodí. Svými parametry se střela blíží hypersonickým zbraním se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Drony provedly úspěšný útok

Aktuálním příkladem použití námořních dronů, který naznačuje jedno z možných využité, je ukrajinský útok na lodě v Sevastopolu. Podle neověřených informací drony zasáhly tři lodě, včetně vlajkové fregaty černomořské flotily Admiral Makarov. Použité drony jsou z větší části ponořené, aby je nebylo snadné zpozorovat. Zveřejněné záběry naznačují, že disponují i kamerami s nočním viděním. Jsou naložené výbušninou a jejich obsluha je dokáže navést na cíl, kde explodují.

To, že podobná zbraň vznikla, by nemělo být překvapením. Například americká DARPA již v rámci programu NOMARS několik let testuje různé námořní drony a jejich možné použití. Nejviditelnějším příkladem je trimaran Sea Hunter. Na vodu byl spuštěn již v roce 2016 a slouží k získání informací o tom, co by podobná plavidla dokázala. Lidé se na něm pohybují jen v době, kdy provádějí nějakou údržbu.

Plavidlo je 40 metrů dlouhé a jeho výtlak je 135 tun. Skutečnost, že se na něm neplaví lidé, umožnila zredukovat mnohé prostory, které jsou na lodích pro posádku určeny. Tvar trimaranu plavidlu zajišťuje mimořádnou stabilitu a umožňuje operovat i v mělkých vodách. Vše je podřízeno tomu, aby loď mohla strávit na moři dlouhou dobu. V případě úsporné plavby až 90 dní, za to dobu urazí vzdálenost až 19 tisíc kilometrů. Maximální rychlost je 27 uzlů, ale většinou pluje úspornou rychlostí 12 uzlů.

Nůžky ho vystříhají, i když se zamotá

Sea Hunter je poháněn dvojicí dieselových motorů a má nádrže na 53 tisíc litrů nafty. Ke své činnosti využívá GPS, má radar, optické senzory a další přístroje. Plavidlo zvládá hlídkovat a vyhýbat se překážkám zcela autonomně bez lidského zásahu, ale člověk může jeho řízení kdykoli převzít. Má třeba i speciální nůžky, které slouží pro případ, pokud by se do jeho pohonu zamotala rybářská síť. Jestliže všechny testy dopadnou dobře, bude na další testovací plavidla možné namontovat i zbraně.

Teoreticky by takto vybavené námořní drony mohly dlouhodobě hlídkovat a pátrat po plavidlech nebo ponorkách nepřítele. Pokud by byly detekovány, mohly by zaútočit zbraněmi podobně, jako dnes útočí letecké drony na zaměřené cíle. V současné době jsou již známé případy neozbrojených průzkumných dronů, které mohou pokrýt oblasti, kde námořnictvo zrovna nehlídkuje. Známý je Saildrone Explorer. Sedm metrů dlouhý dron amerického námořnictva s řadou senzorů využívá k pohonu vítr a sluneční energii.

Článek Po mořích plují plavidla bez posádky. Jde o autonomní námořní drony, které se brzy stanou běžné, v Sevastopolu již ty vojenské udeřily se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jaderné ponorky

Kromě stávající čtvrté generace Rusko v roce 2015 údajně plánovalo výrobu nové, páté generace ponorek. Podrobnosti o nové generaci ponorek tehdy nebyly konkrétně zveřejněny, bylo jen oznámeno, že Rusko plánuje zásobovat tyto nové ponorné lodě podvodními drony a vybavit je dalšími robotickými prostředky. Američtí novináři vycházeli z toho, že na jaře 2015 oznámil vrchní velitel ruského námořnictva Viktor Čirkov zahájení prací na přípravě lodí nové generace slovy: „Zformulovali jsme úkol pro vojensko-průmyslový komplex vytvořit jaderné ponorky 5. generace.“

„Tyto práce již probíhají. Nenastanou proto žádné pauzy ve vývoji a konstrukci nových ponorek,“ řekl admirál v rozhovoru pro Rossijskaja Gazeta. A jaký je v roce 2022 skutečný stav? V roce 2013 začala ruská marína zkoušet první ponorky 4. generace třídy Borej, jichž chtěla do roku 2020 zařadit do výzbroje celkem osm. V roce 2021 vstoupila do služby ruského námořnictva jiná ponorka 4. generace třídy Jaseň-M a předtím v roce 2020 první ponorka vylepšené třídy Borej, označená 955A třída Antěj, která je stále ještě ponorkou 4. generace.

iZdroj fotografie: Mil.ru / Creative Commons / CC BY-SA

V létě 2022 převzalo ruské námořnictvo také dnes největší ponorku na světě, pojmenovanou Bělgorod, která je údajně vyvinuta z konstrukce ponorek třídy Oscar II ještě starší generace. Má být testovací ponorkou – nosičem stealth megatorpéda Poseidon s několikamegatunovou atomovou hlavicí a dosahem stovek kilometrů. O páté generaci ruských ponorek se dnes v Rusku mluví znovu jako o budoucnosti údajně s prvními výsledky někdy v letech 2025–2030. Deset let sem, deset let tam, nad tím se dnes v Rusku už nikdo nepozastaví.

Je ale fakt, že ruské ponorky 4. generace nelze podceňovat. Známý analytik Thomas Shugart se vyjádřil zcela jasně: „Přenášení dojmů z ruských pozemních sil a taktického letectva založených zejména na jejich špatných výkonech na Ukrajině na ruské ponorkové a jaderné síly by mohlo vést k nebezpečnému podcenění schopností ruských strategických sil. Bylo by to něco podobného, jako kdybychom pozorovali chaotické stahování USA z Afghánistánu, a v důsledku toho zpochybňovali schopnost jejich balistických raketových ponorek plnit své jaderné poslání.“

Hypersonické střely

Také v tomto oboru vývoje nových zbraňových systémů bylo v roce 2015 Rusko velmi obávané a i zde se dá říci, že z vojenskotechnického pohledu zřejmě oprávněně. Tehdy byla poprvé zveřejněna informace o vývoji hypersonického kluzáku Ju-71, od roku 2018 známého jako Avantgard, a společného projektu Rusko a Indie – hypersonické střely „BrahMos“. K dnešnímu dni se ukazuje, že ruský program hypersonických raket sice zaznamenal velké procento selhání při testech, ale nakonec se Rusku podařilo tři hypersonické zbraně přece jen zavést do výzbroje.

Jde o střelu Kinžal z výzbroje letadel (známý je MiG-31) s určením proti pozemním cílům a námořní střelu Zirkon, která má útočit na nepřátelské lodě rychlostí až 7 300 km/h. První z nich byl ale kluzák Avantgard, jenž je ve výzbroji ruských strategických raketových sil již od prosince 2019, je schopen při závěrečném letu k cíli letět rychlostí údajně až 12 000 kilometrů za hodinu. Co se týče zmiňované střely BrahMos, její dokončení je stále odkládáno. Střely Kinžal byly ve třech případech nasazeny i na Ukrajině. Prokázaly, že obrana proti nim je problematická.

iZdroj fotografie: uživatel Morio / Creative Commons / CC BY-SA

Ale v praxi se potvrdilo, že přesnost jejich zásahu není až tak veliká. A především jako velmi sofistikované a komplikované zbraňové systémy jsou výrobně natolik drahé, že Rusko není schopné jimi vyzbrojit své vojenské síly v předpokládaném počtu, protože je prostě nedokáže vyrobit. Podle všeho byly tyto střely na Ukrajině jen určitými „solitéry“ ve výzbroji ruské armády.

A to solitéry natolik vzácnými, že kvůli tomu zřetelně utrpěl výcvik ruských vojenských specialistů a letců v jejich provozu, nasazení, ovládání a zaměření cíle. Takže obavy Západu z nasazení Kinžalů jsou v praxi dnes spíše přehnané. Kluzák Avantgard a střely Zirkon zatím nasazeny nebyly. Avantgard může být určitou hrozbou, ale počet jeho exemplářů připravených k nasazení je velmi omezený.

Nový ruský strategický stealth bombardér – raketový nosič

V roce 2015 americký vojenský časopis We Are The Mighty o bombardéru nové generace, který vyvíjí Tupolev OJSC, napsal: „Očekává se, že slibný letecký komplex dlouhého doletu (PAK-DA) bude schopen letět na vzdálenost asi 7 500 mil (cca 12 000 km) a unese asi 30 tun různé výzbroje a vybavení. Je čeho se obávat.“ Tak tady američtí vojenští novináři trefili, jak se říká, „kozla“. Obavy z PAK-DA lze na pěkných pár let odložit. Rusové sice v roce 2020 oznámili, že zahájili výrobu prvního prototypu, ale podle všeho i to tehdy byla jen vypuštěná fáma.

Předtím také oznamovali, že první let nového ruského bombardéru PAK-DA je plánován na rok 2019 a přijetí do služby v roce 2025, což se ukázalo být jen zbožné přání. V samotném Rusku se o tomto budoucím bombardéru přitom mluví již dlouho. Je známo, že koncem roku 2014 poprvé oznámil vrchní velitel ruského letectva Viktor Bondarev konkrétní informaci o tom, že nový nosič raket PAK-DA bude podzvukový, protože:

iZdroj fotografie: Parth Satam / Public Domain

„…není možné učinit náš nový strategický bombardér – nosič raket neviditelným pro radar a dosáhnout u něj nadzvukové rychlosti zároveň, takže přednost při vývoji dostala vlastnost stealth. Nový bombardér ale bude vybaven raketami s umělou inteligencí.“ A poslední informace o tomto tajemném letounu unikly do médií letos v říjnu, kdy si Tupolevova konstrukční kancelář nechala patentovat řešení vstupů vzduchu k motorům budoucího PAK-DA a konečně ukázala podobu samotného letounu.

Vzápětí se ale po ruském způsobu rozvířila mlha řady prohlášení v médiích o tom, že i podoba z patentového spisu není ta správná a konečná. Náhle se také objevily obrázky makety nového ruského bombardéru. A včíl mudruj, jak říkala moje babička. Rozhodně uteče ještě mnoho vody, než se Tupolev PAK-DA stane zbraní, které by se bylo v ruském vojenském letectvu nutné obávat.

Zařízení pro elektronický boj

I na toto téma se američtí vojenští odborníci vyjadřovali s obavami, viz citát: „Tyto systémy by měly Rusku umožnit zabránit jakýmkoli hrozbám: od lodí NATO po rakety. Zařízení elektronického boje může také poskytnout podporu při prolomení obrany nepřítele, pokud Rusko někoho napadne.“ V tomto směru Rusové bájili asi daleko nejvíce. V polovině roku 2014 například uvedl úřadující velitel jednotek elektronického boje Jurij Lastočkin, že Rusko úspěšně dokončilo státní zkoušky nových a vysoce účinných 18 různých typů „speciálního vybavení“.

Podle plukovníka měl do roku 2020 v Ruské federaci podíl nového vybavení v jednotkách elektronického boje narůst až o 70 %. Tristní účinnost ruských systémů elektronického boje prokázaná v bojích na Ukrajině, zvláště v konfrontaci s poskytnutými západními prostředky podobného typu Ukrajině, však dokazují, že to byl příslovečný ruský „holub na střeše“.

iZdroj fotografie: Uživatel Cantiana / Creative Commons / CC BY-SA

A i kdyby tyto elektronické zbraně Rusům fungovaly trochu lépe, ruský přístup k výcviku vojáků, kteří měli tyto systémy ovládat a používat, byl tak katastrofální, že by stejně ruské elektricky pískající přístroje nedokázaly ovlivnit dění na bojišti ani za mák. A to už vůbec nemluvíme o úrovni velitelských kádrů ruské armády, jež o nasazení a využití ruských vojenských prostředků elektronického boje na Ukrajině rozhodovaly.

Nové systémy protivzdušné obrany

„Rusko plánuje brzké uvedení nových generací systémů protivzdušné obrany do výzbroje. Takže například S-500 bude schopen zasáhnout pět až deset balistických střel současně,“ psal v roce 2015 časopis We Are The Mighty. Náměstek ministra obrany Ruské federace Jurij Borisov na začátku roku 2015 novinářům řekl, že termín dokončení protiletadlového raketového systému S-500 je naplánován na rok 2017. Ale až v červnu 2021 sám Putin oznámil, že testy systému S-500 jsou „skoro“ u konce a systém bude ranou pro americkou prestiž.

Nevím, jakou prestiž měl Putin na mysli, je pravda, že technicky tento systém při obsluze vysoce kvalifikovanou a vycvičenou vojenskou jednotkou funguje dobře. Ale hlavní problém ruských zbraní PVO je v tom, že jich je moderních v ruské armádě jen málo a soustřeďují se především na nasazení jako strategické systémy PVO. A opět to navíc násobí problém, výcvik vojsk PVO i jejich velitelského kádru je na velice žalostné úrovni. Je pravda, že modernizované systémy S-300V4 nyní na Ukrajině na dálku přes 200 km sestřelily ukrajinské letadlo letící nízko nad zemí.

iZdroj fotografie: Russian Ministry of Defence / Creative Commons / CC BY

Ale třeba frontové systémy PVO trpí tím, že jsou relativně snadno ničeny protivníkem například pomocí raketometů HIMARS, létající loudavou municí a jinými drony atd., takže přímo v ohniscích bojů většinou chybí a pozemní vojska Ruska nechávají tak trochu na holičkách. Také revoluční systém komplexního propojení po velitelské i ovládací stránce všech ruských systémů PVO na určitém území, který sliboval násobné zvýšení jejich bojové účinnosti, zklamal.

A to kvůli naprosté ignoranci obsluh jednotlivých prvků těchto systémů a kvůli katastrofální úrovni ruských velitelských kádrů, které nebyly schopné a vycvičené, aby takovýto systém vůbec uměli „spustit“ a využít. A hlavně, velitelé nedokázali jednotlivé technické prvky s jejich obsluhou nijak ochránit ani před obyčejným pozemním partyzánským útokem nepřátelských pěšáků. Malý počet, drahé a složité na výrobu, katastrofálně neúčinné v praxi na bojišti (až na výjimky), naprosto nevycvičená obsluha – čeho se má v této oblasti vlastně dnes svět Ruska bát?

Obavy jsou spíše z toho, že se Rusové naučí válčit doopravdy

Tímto způsobem se dnes dají podobně komentovat původní západní obavy z roku 2015 o ruských laserových zbraních a o nových údajně budovaných letadlových lodích, atd. V laboratořích a konstrukčních kancelářích v Rusku zcela jistě vznikaly a stále vznikají velmi zajímavé zbraňové systémy určené pro ruskou armádu i námořnictvo a letectvo.

Ale po sedmi letech můžeme přece jen říci, že obavy západních expertů v roce 2015 z brzkého a zničujícího nasazení tehdy proklamovaných nových ruských zbraní byly přinejmenším velmi předčasné. Ekonomie války, katastrofální výcvik obsluh a neschopnost velitelských kádrů ruské armády.

iZdroj fotografie: Sergej Fedyunin / Creative Commons / CC BY

To je ta odpověď z bojů na Ukrajině na otázku, jak moc se dnes musíme bát ruských zbraní. Rusové prostě dnes se svými zbraněmi bojovat vůbec neumí. Dej bůh, ať tahle válka skončí dříve, než se to nakonec naučí…

Článek Staré ruské báje a pověsti aneb nejobávanější ruské zbraně budoucnosti komentované západními novináři v roce 2015 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Člun poškozen na Tarawě

Znaky objevené na plavidle říkají, že jde o člun číslo 31-17. Podle dochovaných záznamů měl být tento člun zničen, nebo minimálně poškozen při vylodění na tichomořském atolu Tarawa v listopadu 1943, kterého se USS Monrovia účastnila. Dle všeho byl opraven, jak se však dostal do vnitrozemí Kalifornie, to nikdo nemá ani zdání. Každopádně se z lodi budou moci lidé těšit. Podle posledních informací bude částečně zakonzervována a měla by skončit v muzeu v Nebrasce.

Higginsovy čluny či plavidla LCVP byly odpovědí amerického námořnictva na nutnost konání vyloďovacích operací během druhé světové války. Námořní pěchota konstrukci člunu objevila již v roce 1938, byl velmi masivně vyráběn za celé druhé světové války a dodán třeba i do Velké Británie. Jeho hlavní výhodou byla velmi snadná výroba a skutečnost, že může plout i ve velmi malé hloubce u pobřeží.

Člun byl převážně vyroben z překližky, většinou uvezl celou četu vojáků i s jejich vybavením, případně více než 3 tuny nákladu. Byl 11,05 metru dlouhý a 3,3 metru široký. Na vodě se dokázal pohybovat rychlostí 12 uzlů (přibližně 22 km/h). Měl vyklápěcí rampu, která se po najetí ke břehu sklopila, a tak po ní vojáci mohli vyběhnout. Použity byly nejen v bitvách na tichomořském válčišti, ale i při vylodění v Severní Africe, Sicílii a Normandii. Francie je pak používala ještě v 50. letech v Indočíně.

Velitelská loď generála Pattona

USS Monrovia, na kterou nalezený člun patřil, byla útočná loď třídy Crescent City, jež byla určena k přepravě invazních jednotek na pobřeží na dlouhé vzdálenosti. Na vodu byla spuštěna v září 1942. V červenci 1943 sloužila jako velitelské plavidlo generála George Pattona při vylodění na Sicílii. Poté se účastnila několika vyloďovacích kampaní v Tichomoří. V 50. letech byla reaktivována a ve službě zůstala až do roku 1967.

Loď byla 150 metrů dlouhá a její výtlak byl 8 900 tun. Její posádku tvořilo přes 500 námořníků, ale na palubě měla místo pro 103 důstojníků a 1 352 vojáků určených k vylodění. Náklad mohl mít hmotnost až 2 700 tun. Loď se pohybovala rychlostí až 16 uzlů (téměř 30 km/h) a měla poměrně silnou výzbroj. Tvořilo ji jedno víceúčelové dělo ráže 127 milimetrů a čtyři víceúčelová děla ráže 76 milimetrů. Dále jedno protiletadlové dvojče ráže 40 milimetrů a 11 ráže 20 milimetrů.

Článek Záhada vyloďovacího člunu. Plavidlo z USS Monrovia bylo poškozeno u Tarawy, ale našli ho ve vnitrozemí Kalifornie se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ostřelování Vietnamu s Iráku

Že se bitevní lodě třídy Iowa účastnily války v Koreji, asi nikoho nepřekvapí, byly ještě poměrně nové. Ale nasazeny byly i jindy. Například New Jersey byla v roce 1968 poslána ostřelovat cíle na pobřeží severního Vietnamu a v roce 1982 ostřelovala údolí Beqaa v Libanonu. Ještě pozdějšího data je nasazení lodí Missouri a Wisconsin v roce 1991 během operace Pouští bouře. Každá z nich vystřelila několik set těžkých granátů ze svých děl na cíle v Iráku a z palub těchto plavidel byly vystřelovány i střely Tomahawk. Krátce poté ale lodě odešly do důchodu.

Bitevní lodě třídy Iowa byly americkým námořnictvem objednány v letech 1939 a 1940. Celkem jich mělo být postaveno 6 a měly sloužit k zachycení rychlých japonských bitevních lodí. Nakonec ale byly postaveny čtyři lodě, stavba zbylých dvou začala, ale vzhledem ke konci války a změnám koncepce námořních bitev byla stavba zrušena. Postavená plavidla Iowa, New Jersey, Missouri a Wisconsin byly poslední bitevní lodě, která americké námořnictvo zařadilo do své služby.

Kolos, ale poloviční než letadlové lodi

Tato plavidla byla 262,1 metru dlouhá a jejich výtlak byl 47 825 tun. Jen pro srovnání to je méně než polovina dnešních amerických letadlových lodí s jaderným pohonem. Plavidla měla osm vodotrubných kotlů a čtyři lodní šrouby, které jim dokázaly udělit rychlost až 33 uzlů. Na palubě sloužilo 2 800 námořníků, ale například během nasazení v Perském zálivu čítala posádka jen 1 700 členů. Plavidla byla extrémně silně pancéřovaná. Například síla pancíře hlavní věže byla 495 milimetrů.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Hlavní výzbroj lodě tvořilo devět děl ráže 406 milimetrů a délce hlavně 50 ráží ve třech věžích. Ta dokázala zasáhnout cíle ve vzdálenosti až 43 kilometrů a hmotnost jednoho projektilu byla více než 1,2 tuny. V 50. letech do děl vznikly i speciální jaderné projektily. Loď měla i 20 děl ráže 127 milimetrů a mnoho protiletadlových kanonů. V pozdějších letech byly lodě přestavovány a dostaly 32 odpalovačů raket Tomahawk, 16 odpalovačů na protilodní střely Harpoon a čtyři stanice blízké ochrany Phalanx CIWS.

Lodě se účastnily akcí v druhé polovině druhé světové války, například bitvy v Leytském zálivu nebo vylodění na Okinawě. Sloužily hlavně jako protiletadlová ochrana svazu letadlových lodí, ale i v dalších úlohách. Byly pak několikrát deaktivovány a reaktivovány, ze všech se nakonec stalo po vyřazení plovoucí muzeum. Iowa je v Los Angeles, New Jersey v Camdemu v New Jersey, Missoury v Pearl Harboru na Havaji a Wisconsin v Norfolku ve Virginii.

Článek Bitevní lodě třídy Iowa devastovaly cíle na pobřeží. Více jak tunu vážící projektil doletěl přes 40 kilometrů daleko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Brzy třetí na světě ve výdajích na obranu

Japonsko se dlouho spoléhalo na svoje vztahy a smlouvy se Spojenými státy, které jsou spojencem a mají na japonském území i základny. Ovšem v posledních letech se orientace mění. Ne, že by Japonci chtěli přetrhat své spojenectví s USA, ale snaží se stát více nezávislými. Navíc značně posilují své obranné rozpočty. Pokud bude plánované tempo růstu pokračovat, Japonsko by se brzy mohlo stát zemí se třetími nejvyššími zbrojními výdaji na světě.

K tomuto kroku mají Japonci mnoho důvodů, i když tím hlavním je expanzivní politika Číny. Ta se s Japonskem pře o ostrovy Senkaku, ale Japonsko se jich rozhodně nehodlá vzdát. Na druhou stranu, stále je nedořešena ruská okupace Kurilských ostrovů ze druhé světové války. Není záhodno ani podceňovat například severokorejské testy raket, které země vypaluje přes japonské území. I proto se nejspíše Japonci chtějí stále více spoléhat na sebe a hrát aktivnější roli ve světové bezpečnostní politice.

Jelikož je Japonsko ostrovní země, velkou roli hraje samozřejmě námořnictvo. Největší změnou v jeho směřování jsou vrtulníkové lodi třídy Izumo, které byly předělány tak, aby mohly nést letouny F-35B. Přistání těchto letadel na japonském plavidle bylo již vyzkoušeno. Japonsko má však i silnou flotilu asi čtyř desítek fregat a torpédoborců, a to většinou velmi moderních konstrukcí. I ponorky tříd Soryu s pohonem nezávislým na vzduchu jsou velmi sofistikovaným bojovým systémem.

iZdroj fotografie: JMSDF / Creative Commons / CC BY-SA

Velké posilování letectva

Posilování je vidět i v oblasti letectva. Japonsko si pořizuje letouny páté generace F-35, a to jak F-35B, které mohou vzlétat z lodí Izumo, nebo být nasazeny na ostrovech s krátkými letišti, tak i klasické F-35A. Těch by mělo být více než 100, letadel varianty B celkem 42. Japonsko se však i zde chce spoléhat na sebe, a tak společnost Mitsubishi intenzivně pracuje na projektu stíhacího letounu šesté generace označovaném jako FX. Těch by v budoucnu chtělo mít Japonsko též kolem stovky.

Japonská politika jde i jiným směrem. Země má uzavřeno mnoho smluv s různými zeměmi a snaží se posilovat vzájemné vztahy. Vlastně i s Čínou, která je i přes spory důležitým obchodním partnerem. Politikou Japonska je snažit se obchodní vztahy s ní uspořádat tak, aby Japonsko bylo pro Čínu nepostradatelným partnerem, a tak by nějaké vyostření sporů a vztahů znamenalo pro Čínu velké hospodářské problémy. Každopádně směřování Japonska může být brzy klíčové pro systém globální světové bezpečnosti.

Článek Nová vojenská velmoc? Japonci budou mít brzy třetí nejvyšší výdaje na obranu. Poválečná doktrína bere za své se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vyloďovací flotila by musela být obří

Jak moc je vylodění náročná operace, si každý dokáže představit díky největší vyloďovací operaci v dějinách, kterou bylo vylodění v Normandii. Čína by v případě útoku na Tchaj-wan pravděpodobně musela shromáždit ještě větší síly, protože ostrov má silnou armádu a může mobilizovat mnoho záložníků. A disponuje i stovkami tanků včetně amerických Abrams i obrněnými vozidly a chce si pořídit raketomety HIMARS.

Čína tak má jedinou možnost. V jednu chvíli vylodit na ostrově dostatek vojáků s těžkou technikou, kteří by dokázali obranou prorazit. Pokud nebudou dostatečně silní, hrozila by jim totální porážka, kdy by s mořem v zádech neměli kam ustoupit. To znamená mít dost plavidel, jež takovou techniku dokážou přivézt. Čína sice taková vojenská plavidla staví, ale i přes výrazné zvýšení jejich počtu jich nemá dost. Civilní lodě však poměry v bojové rovnici dramaticky mění.

Plavidla typu RO-RO jsou různé nákladní lodě a trajekty, na něž mohou vjet automobily po vlastní ose. Mají většinou rampu a otevírací vrata, jež to umožňují. Již v 19. století vznikly lodě, které přepravovaly železniční vagony. Ale lodě na klasická vozidla, tanky a další techniku vznikly za druhé světové války. Používali je hlavně Američané a Britové. Po válce samozřejmě zůstala vojenská plavidla, ale nápad se přesunul do civilní sféry. V současné době jsou různé trajekty přepravující automobily velmi rozšířené.

Čína civilní lodě přibližuje vojenským

Hlavní rozdíl mezi civilními a vojenskými plavidly tkví v tom, že ta vojenská mohou otevřít vrata na vodě a vozidla a další technika mohou vyjíždět přímo. Zatímco civilní přiráží ke břehu a využijí rampu. Čína ale údajně upravuje civilní plavidla tak, aby tuto možnost alespoň v nějaké míře měla také. Na sociálních sítích se objevily i záběry těžké vojenské techniky na civilních plavidlech. Různé trajekty se také v poslední době zapojují do cvičení, které čínské námořnictvo a armáda pořádají.

Čína si musí být vědoma, že v případě útoku na Tchaj-wan pravděpodobně o řadu plavidel přijde. Ostrovní stát se totiž v posledních letech soustředí na obranu, má vlastní protilodní střely a pořídil si i americké Harpoon. Také se předpokládá, že hustě zaminuje přístupy k vhodným plážím. Jedním ze způsobů, jak tomu čelit, je kvantita. Otázkou samozřejmě je, jak odolné by při zásahu protilodní střelou byly původně civilní lodě. Případné vylodění na Tchaj-wanu tak bude téměř jistě vykoupeno obrovským počtem lidských životů.

Článek Hrozba pro Tchaj-wan. Čína se při svých cvičeních snaží využít civilní RO-RO plavidla, a to i pro přepravu tanků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výstavba začala již před válkou

Ukrajina si v Turecku objednala minimálně dvě tyto korvety. Výstavba první z nich, která dostala jméno Hetman Ivan Mazepa, byla zahájena v září 2021. Práce na plavidle nezastavila ani ruská invaze na Ukrajinu, během níž země přišla o většinu svého námořnictva a z bojových lodí má převážně jen hlídkové čluny. Nová fregata byla 2. října 2022 v turecké loděnici RMK spuštěna na vodu.

To samozřejmě neznamená, že ji Ukrajina může nasadit. Spuštění na vodu není to samé jako dokončení plavidla a jeho uvedení do služby. Ještě na něm budou muset minimálně několik měsíců pracovat dělníci. Poté bude třeba, aby plavidlo získalo posádku, ta se vycvičila v jeho užívání a loď prošla sérií testů. To je něco, co si běžně vyžádá měsíce, u velkých lodí i roky. I když jde o moderní loď, je zatím jediná ve výzbroji ukrajinského námořnictva. Pokud bude probíhat válka, je otázka, jak s ní bude chtít velení naložit.

Korvety má Turecko, chce je i Pákistán

Korvety třídy Ada patří k moderním plavidlům stavěným v Turecku, které slouží i v tureckém námořnictvu. To si zatím pořídilo čtyři, kromě Ukrajiny si je objednal i Pákistán. Jde primárně o plavidla zaměřená na boj s ponorkami, ale mohou se utkat i s hladinovými loděmi. Korveta je 99,56 metru dlouhá a její výtlak činí 2 400 tun. Je schopna dosahovat rychlosti až 30 uzlů (55 km/h) a její dosah je 6 500 kilometrů. Na operace v Černém moři jsou tyto hodnoty více než dostačující.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Na palubě slouží 93 členů posádky, je zde dalších 13 míst na ubytování hostujícího personálu. Korveta má velmi rozmanitou výzbroj. Hlavňovou tvoří námořní dělo Oto Melara Super Rapid ráže 76 milimetrů. Doplňují ho dva kulomety ráže 12,7 milimetru. Loď je pak vybavena osmi americkými protilodními střelami AGM-84 Harpoon, případně tureckými Atmaca. Vše doplňuje systém RIM-116 určený k obraně proti řízeným střelám, případně letadlům.

Proti ponorkám jsou určeny dva dvojité torpédomety ráže 324 milimetrů. Loď také disponuje moderní elektronikou počínaje vyhledávacím radarem SMART-S Mk2, sonarem TBT-01 Yakamoz a dalšími systémy. Z paluby pak může startovat vrtulník, primárně se počítá se strojem S-70B Seahawk, který může být vyzbrojen protiponorkovými torpédy, protilodními střelami a dalšímu zbraněmi. Předpokládá se, že z paluby lodě budou operovat i bezpilotní drony.

Článek Ukrajina modernizuje své námořnictvo. Začala již před válkou, nyní má opravdu špičkovou bojovou loď se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Malinký atol se skvělým kotvištěm

Atol se nachází v západním Pacifiku zhruba na půlce cesty mezi Palau a Guamem. Tvoří ho 40 ostrůvků o rozloze pouhých 4,5 kilometru čtverečních. Japonci tu měli meteorologickou stanici, ale atol nakonec opustili. Američané se tam vylodili v září 1944. Velitelé si totiž všimli rozsáhlé laguny, která byla dostatečně hluboká a chráněná kruhem ostrůvků a útesů. Poskytovala skvělé kotviště i pro ta největší plavidla námořnictva.

Okamžitě po vylodění se daly do práce proslulé Mořské včely, ženijní jednotky. Obyvatele atolu přesídlily na jeden z ostrovů. Postavily dostatečně dlouhou letištní plochu a postupně zde vyrůstaly další zařízení od nemocnice přes kapli, divadlo, lodi na výrobu zmrzliny až po kasárna. Vše pro to, aby zde mohly najít útočiště tisíce vojáků a námořníků. Do atolu byla vyslána 10. servisní eskadra skládající se z tankerů, muničních lodí, plovoucích doků nebo jeřábů. V době nejvyšší koncentrace ji tvořilo kolem 400 různých plavidel.

Ulithi byl blízko místům, na něž plánovali Američané útočit. Rozsáhlá servisní infrastruktura, kterou tu během několika týdnů vytvořili, se ukázala jako klíčová. Jejich bojová plavidla sem mohla přijet, dotankovat, dovyzbrojit se, posádky si několik dní odpočinuly a mohly zase pokračovat do akce. Základna zvládala i provizorní opravy velmi poškozených plavidel před jejich cestou do amerických přístavů. To se ukázalo jako velmi důležité poté, co Japonci začali podnikat rozsáhlé útoky letadly s kamikadze piloty.

iZdroj fotografie: U.S. Marine Corps / Creative Commons / CC BY

Japonci se pokoušeli o útoky

V době, kdy se připravovala nějaké rozsáhlá operace, v laguně kotvilo i více než 600 bojových a transportních plavidel, tankerů a dalších lodí. To samozřejmě neuniklo Japoncům, kteří zůstávali izolováni na nedalekém ostrově Yap. Pokoušeli se proto na základnu útočit – a několikrát se jim to podařilo. Za pomoci živých torpéd Kaiten potopili 20. listopadu 1944 doplňovací tanker USS Mississinewa. V březnu 1945 útok dálkových kamikadze zasáhl letadlovou loď USS Randolph. Ta byla ale během několika týdnů na místě opravena.

Těsně před kapitulací Japonsko naplánovalo i útok za pomoci ponorek, ale ty už nestačily k atolu doplout. Po válce Američané atol opustili, nyní je pod správou státu Yap spadajícího do Federativních států Mikronésie. Populace atolu kolísá kolem 700 lidí. Bývá často navštěvován potápěči. V posledních letech se o místo opět zajímají USA. Není vyloučeno, že v případě napětí v Pacifiku by se mohlo změnit v logistický uzel námořnictva.

Článek Malý atol Ulithi byl tajnou zbraní Američanů pro útok na Japonsko. Kotvily v něm běžně stovky plavidel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velká Británie chtěla univerzální loď

Britské námořnictvo v současnosti spoléhá na fregaty Type 23, které jsou však již za polovinou doby své životnosti, a proto hledalo náhradu. Tou se mají stát fregaty Type 26 určené především pro protiponorkový boj. Jenže námořnictvo chtělo i univerzální plavidla, jež by mohla plnit široké spektrum úkolů a dala se pro ně jednoduše přizpůsobit. Z toho důvodu hledalo loď o modulárním uspořádání. Nakonec v soutěži zvítězil návrh společnosti Babcock International s designem nazvaným Arrowhead 140.

Velká Británie se rozhodla, že si pořídí 5 těchto plavidel. Výstavba prvního s názvem Venturer začala v září 2021. Všech 5 plavidel by mělo být uvedeno v provozu do roku 2030, ale bude samozřejmě záležet na tom, zda se při stavbě a testech nevyskytnou nějaké komplikace. Návrh zaujal i polská a indonéská námořnictva, jež po lodích této třídy též touží. Dalším potenciálním partnerem, se kterým se jedná, má být Řecko.

Loď má místo pro desítky lidí

Fregata Type 31 bude loď o délce necelých 138 metrů a výtlaku 5 700 tun. Na její palubě má sloužit 105 námořníků, což je méně než na starších typech fregat. Má zde však být prostor pro ubytování několika desítek členů dalšího personálu, který může plnit různé úkoly. Loď má plout rychlostí minimálně 28 uzlů (52 km/h) a její dosah bude kolem 17 tisíc kilometrů. Měla by být vhodná k eskortní službě, protipirátským a protiteroristickým operacím, nebo může poskytovat palebnou podporu.

Bude vybavena dělem ráže 57 milimetrů a dvěma rychlopalnými kanony ráže 40 milimetrů. Vše bude doplněno univerzálními kulomety a miniguny. O obranu se má starat protivzdušný systém Sea Ceptor s protiletadlovými raketami ve spojení s radarem a systémem řízení boje od společnosti Thales. Na plavidlo bude možné nainstalovat i univerzální odpalovací systém Mark 41, který zvládá odpalovat celé řady střel od protiletadlových po protilodní nebo rakety Tomahawk.

Z paluby fregaty má operovat i vrtulník, mluví se o strojích typu Wildcat či Merlin. Ty budou vyzbrojeny třeba protilodními střelami nebo protiponorkovými torpédy. Plavidlo má také disponovat třemi místy, odkud budou moci vyrážet rychlé čluny k výsadkům, například při protipirátských operacích. Místo zde má být i pro instalaci různých dronů.

Článek Univerzální fregata Type 31 bude operovat dále od britských břehů. O plavidlo má zájem i několik dalších zemí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Úprava podle zkušenosti od Falkland

Návrh fregat s vlečným sonarem, které by dokázaly vykonávat protiponorkové hlídky k Atlantickém oceánu, začal vznikat v 70. letech. Do projektu zasáhla válka o Falklandy, jež ukázala, že je nutné vylepšit ochranu lodí, instalovat co nejlepší protipožární systémy a další prvky. Nakonec se s výstavbou prvního plavidla HMS Norfolk začalo v roce 1985. Celkem bylo do roku 2002 postaveno 16 lodí třídy Duke.

Jedná se o 133 metrů dlouhá plavidla o výtlaku 4 900 tun. Jsou primárně určena k protiponorkovému boji, ale zvládají i boj proti hladinovým plavidlům nebo vzdušným cílům. Posádku tvoří 185 členů posádky, na lodi je ale dalších 20 ubytovacích míst. Maximální rychlost lodi je udávána 28 uzlů, ale ve skutečnosti to je až 32 uzlů. Zvláště po modernizacích v polovině životnosti plavidel, kdy se díky renovaci a modernizaci zvýšila rychlost a snížila spotřeba.

Loď disponuje jedním námořním dělem ráže 4,5 palce (113 mm) a dvěma rychlopalnými kanóny ráže 30 milimetrů, miniguny a kulomety. Po modernizaci, kterou procházely v uplynulých letech, pak lodě obdržely systém Sea Ceptor s 32 články, jenž odpaluje protiletadlové rakety. Jejich dosah je 25 kilometrů. Plavidla navíc disponují osmi protilodními raketami Harpoon.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Torpéda i protiponorkový vrtulník

Hlavní úlohou lodi ale byl protiponorkový boj. V případě zachycení cíle vlečným sonarem na ponorky mohou zaútočit protiponorková torpéda Sting Ray ze dvou dvouhlavňových torpédometů. Fregata také nese vrtulník Westland Merlin HM2, na kterém mohou být čtyři torpéda. K obraně proti ponorkám pak slouží tažený klamný cíl Type 182, jenž umí oklamat torpéda. Proti střelám pak návnadový systém Seagnat.

V současné době v britském námořnictvu slouží 12 fregat třídy Duke. Tři plavidla byla prodána chilskému námořnictvu, které je dostalo v roce 2008. Fregata Monmouth byla v roce 2021 vyřazena ze služby a Argyll to nejspíše čeká v roce 2023. Kdy budou vyřazeny další lodě, není jasné, britské námořnictvo tvrdí, že nejstarší plavidla nejspíše zůstanou ve službě déle, aby mělo dostatek eskortních lodí.

Článek Fregaty třídy Duke byly v posledních letech modernizovány, Royal Navy na ně chce spoléhat ještě řadu let se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Obrovská rychlost projektilu

V obecném principu jde o to, že je nějaký elektricky vodivý projektil kontaktně umístěn mezi dvě navzájem izolované vodící kolejnice, do kterých je „puštěn” elektrický proud, a pomocí principu elektromagnetizmu je onen projektil urychlen a vymrštěn vpřed. Podle odhadů, přičemž praktické zkoušky tomu nasvědčují, bude rychlost takovýchto projektilů zcela určitě mnohem vyšší než při použití chemických náplní. Teoreticky i více než 3 kilometry za sekundu, tj. téměř 11 000 kilometrů za hodinu.

iZdroj fotografie: Public Domain

Pro srovnání, první kosmická rychlost, tj. rychlost, která udrží družici na oběžné dráze Země, činí 25 440 km/hod a k jejímu dosažení jsou potřeba obrovské až třístupňové rakety. Tedy projektily vystřelené tímto systémem by měly mimo jiné mnohem větší dostřel než současné palné zbraně, navíc díky své rychlosti by byly i ničivější. Proto je tento princip testován na několika různých technických prototypech a pokusných „stendech” hned několika ozbrojenými silami ve světě.

Pokusy Američanů v rámci projektu Velocitac Eradico na počátku 21. století prokázaly, že lze při dnešních technických a technologických možnostech bez problémů postavit takovéto elektromagnetické dělo – railgun, které urychlí projektil při jednotlivém výstřelu na konci „hlavně” na rychlost až 5 Machů. Díky tomu doletí jeho „granát” na vzdálenost přes 200 kilometrů. Jenže jeden jediný výstřel spotřebuje elektrickou energii v hodnotě 33MJ, což je 9,17 kWh.

Vysoká spotřeba energie

Zkusme si představit, že půjde o ekvivalent rychlopalného kanónu, který bude pálit rychlostí 110 výstřelů za minutu. To není mnoho, dnes nejrychlejší automatické kanóny pálí rychlostí až 100 ran za vteřinu. Jenže těch 110 „výstřelů” vyvíjeným railgunem v USA by spotřebovalo za minutu cca jednu megawatthodinu elektrické energie. Pro srovnání, reaktor A1 v naší atomové elektrárně Jaslovské Bohunice vyrobí za minutu dle projektu cca 1,833 megawatthodin, což by nestačilo ani pro souběžnou střelbu dvou railgunů za stejnou dobu, když oba vystřelí 110krát.

Zde je ten příslovečný první zakopaný pes. Fyzikální zákony jsou neúprosné a vývoj brzdí, i když princip railgunu je vědcům známý již déle než 100 let. První teoretické myšlenky na zbraň obdobného principu se objevily již za první světové války. Dne 1. dubna 1919 francouzský vynálezce Louis Octave Fauchon-Villeplee podal v USA patent na elektrické dělo, jež bylo podobné lineárnímu elektrickému motoru. V červenci 1922 mu byl potvrzen jako patent no. 1,421,435 „Electric Apparatus for Propelling Projectiles“ (elektrický přístroj pro vystřelování projektilů).

Za druhé světové války princip zkoumalo i nacistické Německo, které ho plánovalo využít pro protiletadlové zbraně. Němečtí vědci vypracovali studii a v roce 1944 i projekt šestihlavňového děla pro střelbu projektilů s půlkilogramem výbušnin a rychlostí až 2 000 m/s, ale nikdy nebyl doveden do funkčního stádia. V roce 1947 tento projekt ověřovali američtí vědci.

Zjistili, že princip by byl možný, ale energetické požadavky takové zbraně by byly obrovské, pro střelbu 12x za minutu ze šesti „hlavní” (teoreticky jedna projektovaná baterie protiletadlových německých railgunů) by za minutu spotřebovala elektrickou energii ekvivalentní spotřebě celonočního osvětlení poloviny Chicaga, takže v praxi byl tento projekt nereálný.

Výzkum běží řadu let

Intenzivně začal být princip railgunu zkoumán v 80. letech ve Spojených státech, později i ve Velké Británii a dalších zemích. Výzkum však postupoval jen velmi pomalu. V roce 2010 se britské společnosti BAE Systems podařilo odpálit 3,2 kilogramu těžký projektil rychlostí 3,39 kilometru za sekundu. Testy provádělo i americké námořnictvo a další. Kolem roku 2011 výzkum v oblasti railgunové technologie ohlásila i Čína, ví se také o programech v Rusku nebo Indii. Například americké námořnictvo již mělo v této oblasti utratit přes půl miliardy dolarů (12 miliard korun).

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Vědci se i přes jistý pokrok stále musí vypořádávat se zásadními problémy konstrukce. Jedním z nich je nízká životnost samotných kolejnic, které jsou při střelbě extrémně namáhané, přičemž je na nich požadováno, aby se téměř vůbec nedeformovaly, jinak by přesnost takové střelby silně utrpěla. Na překážku je také vysoká teplota díky superhorké plazmě, jež je při výstřelu produkována. Zatím se odhaduje, že samotná hlaveň s „kolejnicemi” vydrží za těchto podmínek maximálně 400 výstřelů.

A tak je jediná možnost, jež je dnes při současném stupni technických znalostí v daném směru reálná, tedy umístění railgunů jako jednotlivě střílejících zbraní na lodě námořnictva, především s atomovým reaktorem nebo jiným dostatečně mocným zdrojem palubní elektrické energie. Avšak například z amerických plavidel mají mít údajně potřebné množství volné elektrické energie pro střelbu railgunem k dispozici jen torpédoborce třídy Zumwalt, které však US NAVY po dodání prvních tří kusů nakonec odmítla dále objednávat a víceméně s nimi pro budoucnost nepočítá.

Účinné proti hypersonickým zbraním

Technický výzkum v tomto směru se dnes nejvíce soustřeďuje na vyřešení co největšího snížení spotřebovávané energie pro jednotlivé výstřely. Lze však předpokládat, že vývoj této zbraně bude zcela jistě pokračovat, i kdyby v tomto směru vědci příliš neuspěli. Kromě rychlosti střely má princip railgunu totiž pro vojáky další lákavé výhody.

Jednou z nich, a ne zrovna nepodstatnou, je použití mnohem levnějších projektilů v railgunu, než jsou dosavadní dělové granáty. Ty railgunové jsou totiž bez výmetné části granátových nábojů, tj. bez chemických náplní. Ty nejen zabírají místo, ale představují i riziko, protože mohou při zásahu například muničního skladu explodovat dokonce jednodušeji než samotné bojové náplně hlavic.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public domain

Railguny se díky svým vlastnostem nabízejí nejen jako zbraně dlouhého dosahu, ale jako možná obranná zbraň protiraketové obrany. Díky rychlosti svých střel by mohly být účinné i proti hypersonickým zbraním. Ale jen za předpokladu, že budou mít dostatečnou kadenci, což nás opět vrací k problému spotřeby energie k výstřelu. Zároveň bude možné jimi vypálené projektily nějakým způsobem řídit.

Článek Railguny mohou vystřelovat projektily obrovskou rychlostí, ale jejich vývoj si nejspíše vyžádá ještě mnoho času a peněz se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Některá plavidla by díky počtu prorazila

Právě toho by se nejspíše měla nejvíce obávat Jižní Korea, která by se se svým severním sousedem mohla dostat do křížku zřejmě jako první. Mezi zeměmi totiž stále neexistuje mírová smlouva. Kdyby došlo ke konfliktu, dá se předpokládat, že Severokorejci by v případě svého ponorkového loďstva vsadili na metodu hromadného společného útoku svých ponorek. Prostě by všechna plavidla nasadili najednou a doufali, že některá moderní jihokorejskou obranou prorazí.

Dá se očekávat, že by severokorejské ponorky, které by prorazily, hlavně kladly miny u přístavů, případně by pátraly po obchodních lodích a potápěly je. Odhady říkají, že Severní Korea má ve výzbroji kolem 70 ponorek. Jediným modernějším plavidlem je ponorka třídy Sinpo. Jde o zhruba 68 metrů dlouhé plavidlo o výtlaku 3 tisíce tun. Pod hladinou by mohlo dosahovat rychlosti 10 uzlů. Žádné bližší údaje o něm nejsou známé.

Ovšem satelitní průzkum v roce 2019 odhalil, že na něj severokorejský režim instaluje zařízení na odpalování raket. Ponorka by mohla nést jednu až dvě střely. Je dokonce možné, že by je v případě úprav mohla Severní Korea vybavit i jadernou hlavicí, čímž by nebezpečnost tohoto plavidla extrémně vzrostla. V roce 2021 ponorka dle údajů tajných služeb vypustila střelu.

Ta byla založená na severokorejské raketě KN-23 schopné letu po kvazibalistické dráze s možností manévrování za letu, podobně jako například ruské střely Iskanděr. Jihokorejské tajné služby také tvrdí, že komunistické země vyvíjí ještě vetší plavidlo o výtlaku až 5 tisíc tun, které by mělo nést více těchto střel.

Malých ponorek jsou desítky

Nejpočetnější třídou severokorejských ponorek jsou plavidla třídy Sang-O. Země jich má mít ve výzbroji kolem 40. Jde o pobřežní ponorky, které jsou jen 34 metrů dlouhé a mají výtlak 275 tun. Dokážou se pohybovat rychlostí 9 uzlů a potopit se do hloubky 150 metrů. Jejich výzbroj tvoří 4 torpédomety ráže 533 milimetrů, v nichž mají torpéda sovětské konstrukce Typ 53-65. Mohou ale také klást miny.

Také disponuje 20 ponorkami čínského původu Type-033, což je upravená verze sovětské dieselelektrické třídy Romeo. Jde ale o plavidla konstrukčně 60 let stará, která se vyznačují velkou hlučností při plavbě pod vodou. Jsou 76 metrů dlouhá a mají výtlak přes 1 800 tun. Vyzbrojena jsou standardními torpédy ráže 533 milimetrů. Samozřejmě není jasné, v jakém technickém stavu tato letitá plavidla jsou. Jedna z ponorek ale nejspíše byla přestavěna, aby mohla nést balistické střely, a co se v tomto směru děje s ostatními, není známo.

iZdroj fotografie: Uživatel Idobi / Creative Commons / CC BY-SA

Námořnictvo disponuje i trpasličími ponorkami Yono, i když není jasné, kolik jich je v aktivní službě, protože konstrukčně pochází opět ze 60. let, a jsou tedy také velmi letité. Ponorka třídy Yono (také označováno jako třída Yugo či Yeono) je třídou severokorejských miniaturních ponorek, které vycházejí z menšího stroje ještě starších trpasličích ponorek severokorejské třídy P-4. Yono byly vyráběny pro domácí užití a nabízeny byly i na export.

V květnu 2010 jich údajně Severní Korea provozovala deset, kolik jich má dnes, není známo. Jsou jen 22 metrů dlouhé a mají výtlak 120–130 tun. Výzbroj tvoří dvě torpéda. Že mohou být i tato malá plavidla nebezpečná, dokazuje oficiálně nejasný zánik a potopení jedné jihokorejské korvety. Severní Korea to pochopitelně nepotvrdila, ale předpokládá se, že její ponorka třídy Yono provedla 26. března 2010 v jihokorejských vodách regulérní torpédový útok.

A to na jihokorejskou korvetu třídy Pohang, ROKS Cheonan. Podle některých odborníků bylo zřejmě použito torpédo CHT-02D vyrobené v severní Koreji, které údajně explodovalo nikoliv kontaktem, ale díky distanční roznětce cca 6–9 metrů pod Cheonanem.

Článek Severokorejská ponorková flotila je sice plovoucí hromada šrotu, ale kvůli své početnosti a balistickým raketám může být nebezpečná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Plavba do sporných oblastí již před 6 lety

První velká operace čínské letadlové lodě ve sporných oblastech se uskutečnila již v roce 2016. Tenkrát Čína vyslala svoji nejstarší letadlovou loď Liaoning s doprovodem kolem Tchaj-wanu a na území, o která se pře s Japonskem nebo Filipínami. Od té doby v tom pokračuje. Letos v květnu se stejné plavidlo vydalo na cvičení u Okinawy. I když samozřejmě největší akcí byla demonstrace síly v reakci na návštěvu Peloisové v srpnu.

Liaoning je původně sovětská konstrukce, protože jde o plavidlo třídy Kuzněcov. Po rozpadu SSSR nedostavěný trup získala Ukrajina, které ho v roce 1998 prodala Číně. Ta nakonec loď dokončila a do služby ji uvedla v roce 2012. Je 306 metrů dlouhá a má výtlak přes 60 tisíc tun. Od svého sovětského, respektive ruského protějšku se významně liší. Číňané na plavidlo nenainstalovaly těžké protilodní rakety, proto se loď nedá označovat za letadlový křižník jakým je ruský Admirál Kuzněcov.

Nese jen protiletadlovou obranu s protiletadlovými střelami krátkého dosahu HQ-10 a třemi rychlopalnými rotačními kanony ráže 30 milimetrů Type 1130 CIWS. Na palubě má 24 bojových letounů a více než 10 různých typů vrtulníků. Velmi podobné konstrukce je i druhá čínská letadlová loď Shandong. Má stejnou výzbroj, rozměry i kapacitu letounů a také se jedná o plavidlo se skokanským můstkem. Ale celé bylo postaveno v Číně. Ve službě je od roku 2019.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Japonska / Creative Commons / CC BY

Námořní letouny vycházejí ze sovětských

Otázkou je síla čínských lodí, protože z jejich letadel startují stoje J-15. Jde vlastně o upravený letoun Su-33, který vychází z sovětské konstrukce Su-27. Má být vysoce manévrovatelný a dosahovat rychlosti až Mach 2,4. Ovšem řada prvků a technologií v něm je čínská. Je ale otázkou, jak by se osvědčil proti americkým F/A-18 Super Hornet. A jen stěží by dosahoval kvalit letounů F-35 verzí C a B. Ty by byly jeho pravděpodobnými soupeři. Startují totiž z amerických letadlových a výsadkových lodí nebo japonských třídy Izumo.

Spojené státy přitom v oblasti většinou udržují jednu velkou letadlovou loď, na jejíž palubě je kolem 80 bitevních strojů a jedno výsadkové plavidlo s několika F-35B. Stejné letouny si nyní pořizuje i Japonsko. Naopak Čína v létě 2022 spustila na vodu třetí letadlovou loď Fujian. Ta je větší a již nemá skokanský můstek, ale palubní katapulty. Staví také čtvrté velké plavidlo, které má již mít jaderný pohon. Je tedy velkým předpokladem, že celá oblast se může v budoucnu stát nejpravděpodobnějším místem střetu letadlových lodí.

Článek Čína díky svým letadlovým lodím expanduje cvičení dál od svých břehů. Její námořnictvo přitom ještě zesílí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Plavidlo s jaderným pohonem nedává smysl

Zní to trochu paradoxně, že země, která má bohaté zásoby ropy, by chtěla budovat plavidla na jaderný pohon. Ta jsou totiž určena hlavně k operacím na širých oceánech a dlouhé vzdálenosti, zatímco zájmy íránského námořnictva se soustředí hlavně do oblasti ne příliš vzdálených od jeho břehů. Navíc faktem zůstává, že plavidla s jaderným pohonem patří k těm nejdražším na světě. Stavět je v situaci, kdy je íránská ekonomika poškozena sankcemi, není příliš dobrý nápad.

Existují dvě možnosti, do kterých by se mohl Írán teoreticky pustit. První jsou hladinová plavidla. Taková provozuje jen několik velmi bohatých zemí a není snadné je postavit. Svědčí o tom například i skutečnost, že nově postavená čínská letadlová loď má stále pohon jen konvenční. Až další má mít pohon jaderný a podle dostupných informací i Číňané, o jejichž vyspělosti ve srovnání s Íránem nelze pochybovat, měli řadu technických problémů, které museli vyřešit.

Navíc třeba nyní Írán staví pro své revoluční gardy podpůrnou loď pro konvenční plavidla, což dává větší smysl. Plavidlo Shahid Mahdavi by mělo poskytovat základnu malým a rychlým člunům. Díky tomu by se operace gard mohly posunout třeba až do severní části Indického oceánu. Podle dostupných údajů by loď měla disponovat i relativně silnou protiletadlovou obranou, aby ji bylo obtížné napadnout ze vzduchu.

iZdroj fotografie: Mehr News / Creative Commons / CC BY

Levnější zbraně ve velkém množství jsou lepší

Druhou možností jsou ponorky s jaderným pohonem, které by v případě Íránu dávaly asi větší smysl. Ale i zde platí, že jsou nesmírně drahé a technologicky náročné. Írán se dosud soustředil spíše na produkci levnějších námořních zbraní, jako jsou námořní miny, rychlé čluny s protilodními raketami, drony a další. V soupeření s velmocemi typu USA tato taktika dává mnohem větší smysl, než stavba jednoho nebo dvou velmi drahých plavidel, jejichž zničení vás kriticky oslabí.

Pokud by Írán přeci jenom chtěl podobné plavidlo, dá se předpokládat, že by ho spíše od někoho získal. Buď postavené nebo koupil klíčové technologie. V poslední době se nabízí hlavně otázka Ruska, které se po zahájení války na Ukrajině a izolaci ze západu snaží najít spojence a pomoc. Nelze proto vyloučit, že pokud by Írán mohl Rusku něco cenného nabídnout, mohl by za to teoreticky získat i technologii jaderného pohonu ponorek. I když zde jde spíše o spekulaci.

Článek Írán již řadu let vyhrožuje plavidly s jaderným pohonem. Jejich výstavba je ale spíše sen než realita se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Voda blokuje mnoho signálů

Udělat ponorky bez osádky není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo, hlavně kvůli omezením, které přináší voda. Prvním je blokování většiny signálů, které se k ponořenému plavidlu mohou dostat, i když to by nejspíše šlo vyřešit třeba různými anténami a volbou správné komunikační technologie. Druhým problémem je navigace. Aby bylo jasné, jak má ponorka plout, musí vědět, kde se nachází a jaké zde mohou být překážky.

Bez této znalosti by se mohlo dost dobře stát, že ponorka narazí do dna nebo třeba hory. Ve vzduchu a na hladině to je jednoduché, zde může stroj a jeho vzdálená obsluha využívat dat ze systému GPS. Ten ale pod hladinou nefunguje. Proto by bylo třeba přijít na jiný systém, který by plavidlu a jeho operátorovi dokázal říci s přesností na metry, kde se dron nachází. Vybudování takového systému by mohlo být finančně velmi náročné a je otázka, zda by se vyplatilo.

Přesto americké námořnictvo v roce 2022 představilo první podvodní dron, který by měl všechny problémy řešit a stát se testovacím strojem. Jde produkt programu Orca XLUUV na podmořský dron s dlouhým dosahem, který postavily společnosti Boeing a Lockheed Martin. V budoucnu by tato plavidla měla sloužit v boji proti minám, ponorkám, hladinovým plavidlům, vést elektronický boj a plnit i úderné mise. Ponorkový dron by měl být schopen operovat po dobu až několika měsíců.

Dosah až 12 tisíc kilometrů

Orca je založen na autonomním plavidle Echo Voyager. Jeho délka je 26 metrů a hmotnost 50 tun. Dron má mít dosah až 12 tisíc kilometrů. Pohybovat by se měl rychlostí jen kolem 2,5 až 3 uzlů, i když maximální rychlost je 8 uzlů. Pohon mají zajišťovat lithium-iontové baterie. K jejich dobytí slouží generátor. Při dobíjení musí ale být dron na hladině. Má modulární systém, který by měl umožnit plavidlo snadno modernizovat či různě upravovat.

Navigace má být řešena Kalmanovu filtrovanou inerciální navigační jednotkou, dopplerovským záznamem rychlosti, hloubkovými senzory a transpondéry dlouhé základní linie mořského dna. Loď má také různé detektory a na hladině nebo blízko ní využije GPS. Naopak ruská společnost Oceanpribor měla před šesti lety přijít se systémem založeným na sonarových bójích a systému GLONASS, díky nimž by ponorný dron mohl polohu určit. Jak daleko Rusko s technologií nyní je a zda vůbec nějaký ponorný dron staví, je nyní nejasné.

Článek Podvodní drony neboli bezosádkové ponorky byly dlouho snem, ale brzy nejspíše budou pod hladinou operovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Potopení lodí na Krymu

Až do roku 1961 byla krymská vodní plocha Donuzlav plnohodnotným jezerem, odděleným od vod Černého moře úzkým průlivem. V důsledku výstavby námořní základny byl však průliv vyhlouben a přebudován v široký kanál. Donuzlav již tedy nelze považovat tak úplně za jezero, i když jméno zátoce již zůstalo. Do roku 2014 zde pak působila jihoukrajinská námořní základna –⁠ právě té chtěla ruská armáda znemožnit přístup k Černému moři, a tak se vyhnout ozbrojenému konfliktu. 

Podobná operace, kdy byly k blokádě nepřátelských plavidel využity mohutné trupy potopených lodí, se přitom na Krymu uskutečnila již mnohem dříve, a to v roce 1855. Tedy v době, kdy se krymská válka blížila vyvrcholení. Drsný konflikt se prakticky od samého počátku nevyvíjel pro Rusko příliš růžově, přičemž jedním z hlavních důvodů bylo jak zastaralé vybavení ruských sil, tak nejistota vojenských velitelů. Problémy, se kterými se Rusko potýká dodnes.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Rusko v té době usilovalo o kontrolu nad Bosporským průlivem a Dardanelami, zatímco koalice Velké Británie, Francie a Sardinského království chtěla docílit oslabení Ruska a rozdělit jeho sféru vlivu prostřednictvím spojenectví s Osmanskou říší. V roce 1854 bylo Rusko již jen krůček od ztráty Krymu a koaliční síly měly vítězství téměř na dosah. Spojenecké loďstvo zablokovalo ruské lodě v Sevastopolském zálivu, získalo kontrolu nad vodami Černého moře a částečně obsadilo i pobřeží Krymu.

Nejdůležitějším strategickým bodem byl však samotný Sevastopol, který ruské síly bránily zuby nehty. Admirál Pavel Nachimov, velitel obrany Sevastopolu, si velmi dobře uvědomoval, že jakmile se nepřátelským lodím podaří vplout do zátoky, bude vše nenávratně ztraceno. Proto dne 11. září, těsně před útokem koaličních sil, potopil napříč zálivem sedm plachetnic postavených v letech 1830–1840, včetně slavné fregaty Flora.

Bariéra z potopených plavidel plnila svůj účel více než skvěle. V důsledku přírodních vlivů ji však bylo nutné pravidelně opravovat, a to samozřejmě potopením dalších a dalších lodí. Do konce války bylo v Sevastopolu potopeno celkem 75 válečných lodí a 16 menších podpůrných plavidel. Jen pro zajímavost, v letech 1857–1859 bylo asi 20 lodí vyzdviženo na hladinu, opraveno a opětovně uvedeno do provozu. 

Zátaras z vikingských lodí

Účelné potopení lodí však není ani zdaleka jen ruskou specialitou. Právě naopak, tuto originální strategii můžeme sledovat napříč celou námořní historií –⁠ od Vikingů až po období obou světových válek. Nejznámější vikingská lodní blokáda byla objevena v roce 1962, kdy vědci narazili v úžině při jednom ze skandinávských fjordů na šest vikingských lodí pocházejících z 11. století. Lodní hráz chránila fjord před případnými útoky z moře a její umělé vytvoření dokládala především neobvyklá poloha potopených lodí na mořském dně.  

iZdroj fotografie: Uživatl Matty / Creative Commons / CC BY

V průběhu 20. století pak došlo ke strategickému potopení desítek lodí, například v přístavu Scapa Flow na Orknejských ostrovech. Přístav, který během obou světových válek sloužil jako hlavní základna britského královského námořnictva, byl pro německé jednotky velice atraktivním cílem. Bylo tudíž nutné ho patřičně chránit.

V období první světové války tak byly úzké průplavy mezi jednotlivými ostrovy důkladně zataraseny, aby se manévrování nepřátelských ponorek co nejvíce ztížilo. K vytvoření úzkých plavebních cest, které svou složitostí připomínaly spíše labyrint, bylo použito přes 50 lodí různých velikostí. Zatímco britské námořnictvo disponovalo detailními plavebními mapami, Němci byli v labyrintu potopených lodí doslova ztraceni. 

Výstavba Churchillových bariér

Jak se však ukázalo, ani docela účinné lodní bariéry nejsou dokonalé. Během druhé světové války, dne 14. října 1939, byla přímo při nájezdu na Scapa Flow potopena britská bitevní loď HMS Royal Oak. Německá ponorka U-47 se dostala do samého srdce britského námořnictva a způsobila tragédii, při které zahynulo na 833 námořníků.

V důsledku této nešťastné události nařídil Churchill výstavbu betonových hrází, tzv. Churchillových bariér, které lodní dopravu mezi ostrovy omezily natrvalo. Ty však byly dokončeny až v roce 1944, kdy již jejich strategický význam značně poklesl. Potopené lodě mezi ostrovy jsou však dodnes oblíbenou turistickou a především pak potápěčskou atrakcí. 

Článek Bariéry z potopených lodí: Blokády ze ztroskotaných plavidel chránily přístavy před nepřátelskými plavidly se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Lodě, které se US NAVY nepovedly

Vývoj nových technologií musí být postupný, protože při pokusu o skokový vývoj hrozí problémy. Přesně to se stalo hned u trojice koncepčně inovativních lodí. Tato plavidla mají hned několik společných znaků. Jsou o poznání dražší než jejich generační předchůdci a mají výrazně vyšší provozní náklady, než se původně očekávalo. Jejich automatizované systémy nefungují tak, jak by měly. V neposlední řadě odhalilo nasazení v reálných podmínkách závažné konstrukční nedostatky. Jedná se o tato plavidla:

iZdroj fotografie: Pixabay

• Torpédoborce Zumwalt s technologií stealth
• Pobřežní lodě Littoral Combat Ship
• Letadlové lodě třídy Gerald R. Ford

Fregaty třídy Constellation jsou v tomto ohledu racionální sázka na jistotu. Patří k absolutní světové špičce, aniž by se pokoušely být příliš progresivní. Nutno dodat, že k tomuto o poznání konzervativnějšímu a pragmatičtějšímu přístupu donutila Spojené státy hlavně Čína, která zbrojí nejen na souši a ve vzduchu, ale také na moři.

Fregaty třídy Constellation

Stavba nových fregat začne v roce 2026. Spojené státy zatím objednaly 20 těchto plavidel. Lze však předpokládat, že pokud budou fregaty inspirované italskými bojovými loděmi FREMM spolehlivé, americké námořnictvo svou objednávku minimálně zdvojnásobí. O úspěchu fregat třídy Constellation však v Pentagonu nikdo nepochybuje.

Jednak tyto fregaty vycházejí z osvědčených a odzkoušených technologií, ale hlavně si Spojené státy už nemohou dovolit šlápnout vedle. Vývoj má pochopitelně občasné problémy, avšak s novými fregatami již najisto v US NAVY počítají. Měly by být 151 metrů dlouhé, dosahovat rychlosti 26 uzlů (48 km/h) a mít posádku 140 námořníků.

iZdroj fotografie: Pixabay

Vybaveny mají být i systémem Aegis, tedy schopností svými raketami ničit nepřátelské střely blížící se k flotile, kterou budou fregaty pomáhat chránit, systémem elektronického boje SLQ-32(V)6 CM Block II. atd. Zároveň mají sloužit v protiponorkovém boji, budou mít protilodní rakety Naval Strike Missile a ve výbavě mít i drony. Více jsme psali zde.

Článek Nové fregaty třídy Constellation, snaha Američanů odčinit neúspěšné Zumwalty se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ponorka musí měnit svoji hmotnost

Vše je vlastně fyzika. Lodě plují proto, že jejich hmotnost je nižší než hmotnost vody, kterou vytlačí. Když tohoto dosáhnete, může předmět zůstat na hladině, i když má například stěny ze železa, jež samo pochopitelně běžně nepluje. U ponorky je tento princip ještě o něco složitější, protože, jak je známo, dokážou se pohybovat ustáleně nejen na hladině, ale i pod hladinou. Musí mít tedy v určitou chvíli schopnost plavat na hladině a v okamžiku, kdy se chtějí ponořit, musí mít hustotu větší než voda, aby se potopily.

iZdroj fotografie: Pxhere

K tomu jsou využívány takzvané balastní nádrže. Jde o cosi jako princip nafukovacího člunu. Pokud je v nádržích voda, je ponorka těžká a klesne pod hladinu. Jestliže je ale v balastních nádržích vzduch, je natolik lehká, že plave. Pokud chce tedy ponorka pod hladinu, napustí se do nádrží voda a plavidlo začne klesat. Při vynořování se voda odčerpá a nádrže zaplní ponorka vzduchem z vnitřních tlakových nádrží, kde je vzduch patřičně stlačený. V případě nouzové situace muže být do nádrží rychle vehnáno velké množství stlačeného vzduchu.

Ovšem ponorka se může ponořit jen do určité hloubky, proto je nutné ji udržovat tak, aby svoji vzdálenost od hladiny v určité mezi neměnila. To je možné díky tomu, že v balastních nádržích je jen tolik vody, aby plavidlo mělo neutrální vztlak, tedy ani neklesalo, ani nestoupalo. Ovšem to je jen jeden prvek řízení ponoru ponorky. Dalším jsou hloubková kormidla na zádi a často i na přídi, ale mohou je tvořit i jakási pohyblivá naklápěcí křídla na bocích trupu ponorky.

Řízení podobné letadlům

Ta fungují podobně jako výšková kormidla a křídla u letadel. S jejich pomocí je možné měnit směr proudění vody kolem lodě. Má to jednu základní podmínku. Ponorka musí být v pohybu. Jestliže není, nemůže tento princip fungovat. Pokud ale ano, ponorka se může natočit přídí nahoru nebo dolů, a tím své potápění nebo vynoření zrychlit nebo takto měnit hloubku v případě, že má neutrální vztlak. Samozřejmě je to možné jen do určitého úhlu, příliš velký úhel sestupu do hloubky, méně již rychlého výstupu ke hladině, by mohl být nebezpečný.

Pokud se ponorka vynořuje, potřebuje nad sebou volnou hladinu. Ale moderní plavidla jsou schopna se vynořit i tam, kde je vrstva ledu. Mají kvůli tomu zesílenou konstrukci věže a vrchní části. Běžně ponorky dokážou prorazit led o síle 50 až 60 centimetrů, v nouzové situaci prý až tři metry. Tato schopnost hlavně ponorkám s balistickými raketami umožňuje se vynořit v arktických oblastech a odpálit je. Například Rusko v roce 2021 provedlo cvičení, při němž arktický led na jednom místě prorazily hned tři ponorky.

iZdroj fotografie: U. S. Navy / Public Domain

Vzhledem k atomovému pohonu a schopnosti vyrábět si kyslík z mořské vody u dnešních podmořských korábů již nehrozí pod ledem u Severního pólu situace, kterou tak dramaticky popsal Jules Verne ve svém románu 20 000 mil pod mořem, kde se jeho fiktivní, ale slavný ponorný člun Nautilus ocitl pod vodou v uzavřeném prostoru mezi krami ledu u severní točny.

Článek Pohyb ponorky je věda plná fyziky. Není pro ně problém ani cesta pod ledem, ten slabší si umějí prorazit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.