Trimaran s anténou Starlinku a střelami na zádi

SIRENA je bezpilotní hladinový prostředek v trimaranové konfiguraci: tři trupy vedle sebe zajišťují stabilitu i při vyšším vlnobití a umožňují rychlost až 90 km/h. Podle údajů prezentovaných na Eurosatory 2026 má dron operační dosah 800 kilometrů, výdrž až 24 hodin a užitečné zatížení do 300 kilogramů. Na přídi sedí plochá anténa systému Starlink, vzadu záložní toroidní komunikační anténa. Plavidlo zvládá autonomní, poloautonomní i dálkově řízený režim, a to i bez přímé radiové viditelnosti na operátora.

Srdcem elektronické výbavy je systém Scorpion V5, určený pro elektronický průzkum i aktivní rušení v pásmu 300 až 6 000 MHz. Vývojáři uvádějí efektivní dosah potlačení nepřátelské komunikace, navigačních signálů GNSS a řídicích kanálů dronů až do 30 kilometrů. Scorpion má přitom vytrvalostní parametry, které naznačují roli dlouhodobě číhajícího rušicího uzlu: pohotovostní režim až deset dní, aktivní provoz sto hodin. Proti útočným dronům typu Šáhid-136, íránské konstrukci s rozpětím 2,5 metru, doletem kolem 2 500 km a navigací závislou na GNSS a autopilotech, může být právě takové rušení nad otevřenou vodou mimořádně účinné, protože dron nemá kde se schovat za terén.

Sidewinder z hladiny: jak funguje Sea Dragon

Protivzdušnou roli zajišťuje palubní odpalovací systém Sea Dragon se dvěma lištovými odpalovači LAU-73D Mod 2. Nese dvojici střel AIM-9M Sidewinder, případně ruské R-73; probíhá i integrace modernější verze AIM-9X. Doba připravenosti k odpalu činí 120 sekund, aktivní autonomní režim trvá osm hodin a pohotovostní režim čtrnáct dní. Systém je použitelný do stavu moře 3, tedy při vlnách kolem 1,25 metru.

AIM-9M Sidewinder je infračervená střela krátkého dosahu o hmotnosti zhruba 86 kilogramů, délce 2,87 metru a průměru 127 milimetrů. Podle amerického letectva má celoaspektovou schopnost (dokáže napadnout cíl z libovolného úhlu), vylepšenou odolnost proti infračerveným klamným cílům a bezdýmný raketový motor. V letecké konfiguraci na stíhačce dosahuje dosahu přes 18 kilometrů; v námořní konfiguraci Sea Dragon vývojáři uvádějí 15 kilometrů. Rozdíl je logický: střela startuje z nulové výšky a bez počáteční rychlosti letounu, takže ztrácí kinetickou energii, kterou by jinak dostala zadarmo.

Převod letecké infračervené střely do námořní obrany přitom není v NATO neznámý. Americký systém RIM-116 Rolling Airframe Missile (RAM), nasazený na torpédoborcích třídy Arleigh Burke i na německých fregatách, přímo vychází z komponentů Sidewinderu, používá jeho raketový motor a bojovou hlavici. Rozdíl je v měřítku: RAM sedí na válečné lodi o výtlaku tisíců tun, Sea Dragon na bezpilotním trimaranu. SIRENA tak v principu dělá totéž, jen za zlomek ceny a bez jediného námořníka na palubě.

Proč je SIRENA víc než pařížský model

Skeptik by mohl namítnout, že jde o pouhý exponát z veletrhu. Jenže SIRENA nestojí ve vzduchoprázdnu. Ukrajinská vojenská rozvědka HUR už veřejně připsala námořním dronům řadu zásahů proti leteckým cílům, které ještě před třemi lety nikdo nepovažoval za reálné.

31. prosince 2024 zasáhla Magura V5 střelami R-73 ruský vrtulník Mi-8 u mysu Tarchankut na Krymu. HUR později upřesnila bilanci na dva zničené Mi-8 a jeden poškozený. A šlo dál: podle oficiálního prohlášení rozvědky sestřelila Magura V7 (varianta se dvěma střelami Sidewinder) dva ruské víceúčelové bojové letouny Su-30SM nad Černým mořem. Su-30SM je přitom dvoumotorový stroj o prázdné hmotnosti přes 18 tun s maximální rychlostí kolem 2 120 km/h, tedy kategorie srovnatelná s americkým F-15E. Že ho dokázal ohrozit bezpilotní člun, je samo o sobě průlomové.

Magura V5, předchůdkyně SIRENY v této evoluční linii, měří 5,5 metru, dosahuje rychlosti přes 80 km/h a unese 250 kilogramů nákladu. SIRENA je o generaci dál: větší dolet, delší výdrž, integrované rušení a vlastní radar Pelican V1 pro detekci vzdušných cílů. Podle nás je nejzajímavější právě kombinace všech tří rolí v jednom trupu: rušení, průzkum a bodová protivzdušná obrana. Z malého hladinového dronu se tak stává levný „protivzdušný deštník“ pro pobřeží i pro roje jiných námořních dronů, které samy nesou výbušniny proti lodím.

Český kontext a zájem NATO

Na Eurosatory 2026 vystavovaly i české firmy. RETIA tam měla světovou premiéru systému velení a řízení ReCUBE gbad pro pozemní protivzdušnou obranu a skupina CSG nabízela VSHORAD Module s radarem ReVisor pro detekci malých, pomalých a nízko letících cílů včetně dronů. Přímý protějšek SIRENY, malý námořní dron s kombinací elektronického boje a střel, v českém portfoliu zatím není, ale technologická příbuznost v oblasti senzorů a řízení palby proti dronům je zřejmá.

Širší kontext přidává NATO. Aliance v Baltském moři provozuje program Task Force X-Baltic, v němž flotila bezpilotních hladinových prostředků podle oficiálních údajů zajišťovala srovnatelné pokrytí přibližně za třetinu nákladů oproti fregatám. Aktivita Baltic Sentry využívá námořní drony pro dohled a ochranu podmořské infrastruktury: kabelů, plynovodů, datových spojů. Zatím jde hlavně o průzkum a hlídky. SIRENA by do takového prostředí přidala vrstvu, kterou alianční bezpilotní plavidla dosud nemají: aktivní rušení a schopnost sestřelit nízko letící hrozbu.

17. ledna 2026 navštívil český prezident Petr Pavel základnu HUR, kde mu rozvědka představila rodinu Magura V5, V6 a V7 jako systémy schopné ničit lodě i letectvo protivníka. Pro Česko, které nemá námořnictvo, ale má strategický zájem na bezpečnosti východního křídla NATO, je tahle technologická linie relevantní: ukazuje, jak relativně levné bezpilotní prostředky mění ekonomiku námořní přítomnosti.

Co SIRENA znamená pro ruské letectvo

Pro ruské vrtulníky, hlídkové letouny a útočné drony nad Černým mořem je nebezpečnější než samotná SIRENA už prostá nejistota. Každý malý bezpilotní člun na hladině může být průzkumník, může nést výbušninu proti lodi, a nově může nést i rušičku a střely proti letadlům. Ruský pilot, který dostal rozkaz zaútočit na skupinu ukrajinských námořních dronů, dnes neví, jestli některý z nich nestřelí zpět. Právě tato asymetrie (nutnost počítat s hrozbou, i když není jisté, kde přesně číhá) je podstatou toho, proč se SIRENA může stát problémem dřív, než bude masově nasazena.

Přímý ekvivalent SIRENY, malý bezpilotní hladinový prostředek kombinující elektronický boj a infračervené střely, se v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat ani v ruském, ani v čínském arzenálu. Rusko samozřejmě disponuje výkonnými systémy elektronického boje na větších platformách a lodní protivzdušnou obranou na fregatách a korvetách. Jenže fregata stojí stovky milionů dolarů a má posádku desítek až stovek lidí. SIRENA je koncipovaná jako spotřební, rozptýlená a nahraditelná. Ve válce, která trvá už více než čtyři roky a ve které Ukrajina potopila vlajkovou loď ruské černomořské flotily bezpilotním člunem za zlomek její ceny, je to logika, která funguje.

SIRENA zatím nemá veřejně doložený bojový záznam a její sériová výroba nebyla oznámena. Ale totéž platilo o Maguře V5, než z ní vystřelila první R-73 proti ruskému vrtulníku. Ukrajinská cesta od výstavního modelu k bojovému nasazení bývá v této válce překvapivě krátká.

Článek Nový postrach ruského letectva. Ukrajina představila námořní dron SIRENA, který ruší signál na 30 km a odpaluje Sidewindery se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Modernizovaná Šilka má kanony i střely

Podrobností o novém slovenském kompletu ZSU-23-4 SVK je velmi málo, a v podstatě lze vycházet jenom z toho, co bylo představeno na veletrhu EDEX 2025. ArmyRecognition uvádí, že nejviditelnější změnou na zbrani je instalace boxu, z něhož by měly být odpalovány protiletadlové střely. Vedle toho měl dostat také radar, ale není jasné, zda se jedná o původní radar RPK-2 Tobol nebo nějaký nový, který by schopnosti Šilky zlepšoval.

Video: Ruská mechanizovaná kolona vtrhla do Pokrovsku. Ukrajinci rozpoutali krvavé peklo

Armádní Zpravodaj je přesvědčený, že pokud by dostala Šilka detekční zařízení schopné odhalit moderní drony, mohla by být zbraní dostačující k jejich likvidaci. WeaponSystems uvádí, že čtyřhlavňový komplet ráže 23 milimetrů dokáže chrlit projektily kadencí až 4 000 ran za minutu – hustá palba by mohla být proti dronům velmi účinná, pokud bude dobře zaměřená. Protiletadlové střely, nejspíše tepelně naváděné, jako jsou Stinger nebo Mistral, by zase mohly ničit větší drony, ale třeba i řízené střely, letadla a vrtulníky.

Cíle zničí na 2,5 km, a to i za jízdy

Původní komplet Šilka byl zaveden do výzbroje již v roce 1960, uvádí Wikipedia, a ve své době se jednalo o obávanou zbraň, která mohla ničit nízko letící letadla a vrtulníky. Její kanony mají dosah 2,5 kilometru do dálky a zhruba 1,5 kilometru do výšky, což je dostatečné, aby si dokázaly poradit s menšími nebo středními typy dronů operujícími dnes na frontě. Komplet je navíc umístěn na pásovém podvozku, takže může doprovázet jednotky i do bojové linie.

iZdroj fotografie: Námořní pěchota Spojených států amerických

Na své cíle, i když s menší přesností, může pálit dokonce i za pohybu, což je obrovská výhoda. Má čtyřčlennou osádku a dokáže se pohybovat rychlostí až 50 km/h, ale v terénu méně. Mnohé armády ji už z výzbroje jako zastaralou vyřadily, ale stále zůstává u ozbrojených sil hlavně chudších zemí, například v Africe nebo Asii. Pokud by se ji podařilo upravit tak, aby byla účinná proti dronům, a zároveň úprava nebyla extrémně drahá, mohla by to být pro slovenskou firmu spadající pod koncern Czechoslovak Group trefa do černého.

Článek Slovensko představilo modernizovanou „Šilku“. PVO, která střílí i za jízdy a mohla by se stát metlou dronů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

I ponořená ponorka s IDAS sestřelí vrtulník

Spoluautor IDASu, společnost Thyssenkrupp Marine Systems, ho popisuje jako sebeobranný i útočný systém pro ponorky. Zvláště tam, kde se nemohou hluboko ponořit a schovat se využívajíc vrstvy vody, různé teploty a slanost, byly až dosud proti protiponorkovým vrtulníkům naprosto bezbranné. Třeba ruský Kamov Ka-27 unese jedno torpédo, může se jednat o APR-2 Yastreb účinné do hloubky až 600 metrů, uvádí Missilery.

Video: Voják počkal, než ruský vrtulník Ka-52 přeletí, a pak ho zezadu ztrestal desítky let starou střelou. Ale k zemi nešel hned

Technologie IDAS je založena na německé protiletadlové střele IRIS-T s infračerveným hledačem, ale v tomto případě je odpalována z torpédometu ponorky. Wikipedia uvádí, že se do něj vejde zásobník obsahující 4 tyto střely, z nichž je každá spojena s ponorkou optickým kabelem, díky němuž je lze efektivně navést na cíl. Tím může být nejenom vrtulník, ale také menší plavidlo nebo nějaký cíl na pobřeží. Dosah střely je přitom 20 kilometrů.

Vrtulník může ponorka odhalit různě

Když je ponorka pod hladinou, má několik způsobů, jak zjistit, že po ní vrtulník jde. Jedním je pasivní sonar, který PopularMechanics popisuje jako zařízení naslouchající zvukům šířících se vodou, díky čemuž může detekovat i hluk vrtulníku letícího nad hladinou, ale také spouštění jeho sonaru do vody a shazování sonarových bójí. Když je ke všemu aktivní i samotný sonar vrtulníku, jedná se o další způsob, který ho může prozradit.

Rusko se odvážilo přiletět s nejlepšími strategickými bombardéry Tu-160 až k Velké Británii, která je odklonila na poslední chvíli

Jak tento systém změní pravidla hry, bude samozřejmě záležet na jeho účinnosti, zatím nebyl v praxi nikdy použit. ArmyRecognition uvádí, že byl otestován na ponorkách Type 212A a ukázal se jako úspěšný. Instalován by měl být i na ponorkách Type 209, a nejspíše nebude problém ho přizpůsobit na jiné typy spojeneckých plavidel. Asi nezaručí 100% úspěšnost vítězství ponorky nad vrtulníkem, ale šanci na přežití střetu může významně zvyšovat.

Článek Ruský vrtulník s torpédem dokázal kdysi potopit i nejlepší ponorku. Ale německá zbraň IDAS ho sestřelí i stovky metrů pod hladinou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jedna dobře mířená rána zezadu a Ka-52 spadl

Jakkoliv je vojenská technika silná, vždy se najde zbraň, která ji dokáže zničit, i když v tomto případě nebylo hledání nijak složité. 9K38 Igla je přenosný infračervený naváděcí raketový systém země-vzduch z dob Sovětského svazu. Wikipedia uvádí, že byl zaveden roku 1981, ale v mnoha armádách, včetně ruské a ukrajinské, slouží dodnes.

Video: Ruský Iskander pokropil kazetovou municí výcvikové středisko. Jediným úderem eliminoval 200 vojáků

Není ovšem jasné, jaká varianta na vrtulník pálila, jelikož byla v roce 2004 zavedena 9K338 Igla-S se silnější raketou a delším dosahem, který činí až 6 km, zatímco u starší o kilometr méně. Bojová hlavice má dle typu rakety hmotnost až 2,5 kg, což na zničení vrtulníku stačí, navíc když je zasažen do nesených zbraní, které detonují a napáchají na něm škody.

Záběry ukazují Ka-52 Alligator ruského letectva pohybující se relativně nízko nad zemí, když ho zezadu zasáhla střela 9K38 Igla. Je evidentní, že o něm voják na zemi věděl, a schválně počkal, než přeletí jeho pozici, aby pilot neměl čas manévrovat nebo na ně zaútočit. Vrtulník ovšem nešel k zemi ihned, nejméně stovky metrů pokračoval v letu.

Video: Brutální střela Stugna-P zasáhla ruské BMP-2, ale pokračovalo v cestě. Byla proti němu až zbytečně silná

Viditelný požár a hustý kouř, který se za ním táhl, však nevěstil nic dobrého, a nakonec se také zřítil k zemi. Ka-52 přitom vstoupil do služby teprve v roce 2010, uvádí Wikipedia, ačkoliv jeho kořeny sahají až do 70. let 20. století. Výzbroj tvoří automatický kanon 2A42 ráže 30 mm na praví straně trupu se zásobou 460 nábojů, potvrzuje WeaponSystems.

Nést pak může až 2 000 kg další výzbroje na 4 upevňovacích bodech, například 6 moderních protitankových řízených střel Vikhr nebo Ataka, stejně jako raketnici s dvacítkou raket S-8, případně s pěti S-13. Rovněž může mít ve výzbroji dvě tepelně naváděné střely Igla-V, nebo dvouhlavňový kanon UPK-23, případně palivovou nádrž pro delší dolet.

Článek Video: Voják počkal, než ruský vrtulník Ka-52 přeletí, a pak ho zezadu ztrestal desítky let starou střelou. Ale k zemi nešel hned se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

RAPIDFire umí zničit celou řadu cílů

Francouzský RAPIDFire je společným projektem koncernů KNDS a Thales, která ho popisuje jako dálkově ovládaný systém vhodný k umístění na různé platformy. Může tak být například na kolovém podvozku, ale také na lodi. Jeho typickými cíli jsou letadla, vrtulníky, drony, střely a rakety, a ukázalo se, že ho lze velmi dobře použít i na zničení malých plavidel, rychlých námořních dronů nebo lehce pancéřovaných vozidel.

Première tourelle téléopérée de 40mm intégrant l’arme CT40 et de l’intelligence artificielle, le #RAPIDFire assure aux plateformes qu’il équipe une capacité d’auto-défense rapprochée contre les menaces aériennes et de surface. Il met en œuvre une optronique de pointe conçue par… pic.twitter.com/obTr1x6zEf

— KNDS France (@KNDS_France) February 27, 2025

RAPIDFire je založený na rychlopalném kanonu ráže 40 milimetrů. KNDS na svých stránkách uvádí, že je jeho kadence 200 ran za minutu a může využívat různé typy munice podle cíle, jaký potřebuje zničit. Disponuje zásobníkem se 140 kusy munice, jejíž dosah jsou až 4 kilometry proti vzdušným cílům a zhruba 2,5 kilometru proti cílům námořním a pozemním. Systém má též elektrooptický zaměřovací systém s termovizí a schopností sledování cíle.

RAPIDFire funguje na vozidle i na moři

Jednou z verzí systému je třeba RAPIDFire Land určený pro pozemní využití. ArmyRecognition uvádí, že je mezi ručními raketami odpalovanými z ramen a bateriemi protivzdušné obrany dlouhého doletu. Prezentován je například na podvozku nákladního automobilu 8×8 s pancéřovanou kabinou, ale lze ho umístit také na plošinu, která bude ve statické pozici, kupříkladu na nějaké základně, kde chrání vzdušný prostor.

20 francouzských stíhaček Mirage 2000-5F by Ukrajině hodně pomohlo. Po úpravách mohou totiž udeřit i na stovky kilometrů

Systém je ale připravován i pro francouzské námořnictvo. NavalNews uvádí, že si objednalo 14 kusů věží RAPIDFire, z nichž byly dvě instalovány na víceúčelový tanker Jacques Chevallier, který umožňuje nejen doplňování paliva na moři, ale slouží i jako zásobovací a opravárenská loď. Jde o jedinou dvojici jeho zbraní sloužících k obraně proti celému spektru možných hrozeb. Takové tankery chce mít přitom francouzské námořnictvo nakonec čtyři.

Článek Více zbraní není třeba: Francie vyvinula vysoce univerzální systém, kterým zničí lodě, letouny, vozidla, a dokonce i střely a rakety se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Severokorejská střela připomíná americkou

Severní Korea prezentovala střelu, která je vizuálně podobná americké AIM-120 AMRAAM, případně čínské PL-12. ArmyRecognition uvádí, že AMRAAM je střela s aktivním radarovým naváděním určená k boji s nepřátelskými letouny na střední a dlouhou vzdálenost, jejíž nejnovější verze má dolet přes 160 kilometrů. Armádní Zpravodaj soudí, že se jí severokorejská střela v mnohém podobá, a NkNews uvádí, že letectvo předvedlo i její odpal.

iZdroj fotografie: Militarnyi (Ukrajinské vojenské centrum)

Zbraň ale vyvolává mnohé otázky. Tou první je, jak mohli Severokorejci podobnu technologii vyvinout, protože jde o velice sofistikovaný systém. Stejně tak není známo, jaké parametry střela má – mnohé spekulace naznačují, že mohou být mnohem horší než u západních zbraní. 38North dokonce tvrdí, že na oficiálně prezentovaných fotografiích našel photoshopové úpravy designu střely zavěšené pod letadlem, a že ve vzduchu vypálená střela byla jiná než ta prezentovaná, protože spíše než AIM-120 připomíná starší AIM-7 Sparrow.

Nelze vyloučit pomoc z Ruska nebo Číny

S vývojem střely měly nebo mají Severokorejci nejspíše nějakou pomoc ze zahraničí, což by nebylo poprvé. Defence-Ua se domnívá, že pravděpodobně z Ruska nebo Číny. Na druhou redakce Armádního Zpravodaje soudí, že by Rusko nejspíše jenom stěží pracovalo na střele kopírující AMRAAM, když má své vyspělé radarem naváděné střely. Mohlo se ale podílet na úpravě letadel Mikoyan MiG-29 Fulcrum. U Číny je zase překážkou skutečnost, že MiG-29 nemá ve výzbroji, a její zbraně s ním tedy nemusí spolupracovat, ale mohlo dojít k úpravě.

iZdroj fotografie: KCNA

Nicméně i kdyby se severokorejská střela blížila schopnostmi AMRAAM, existuje další omezení. MiG-29 je relativně starý, do služby ostatně vstoupil v roce 1983, uvádí Wikipedia, čemuž odpovídá i jeho radar, který nemůže stačit na výkonné radary typu AESA na nejmodernějších jihokorejských a amerických letounech. Platí tedy, že uvidí severokorejský mnohem dříve a budou proti němu své AMRAAM také dříve pálit, což jim dává obrovskou výhodu.

Článek Severokorejská kopie americké rakety AIM-120 pro MiG-29 nejspíše tak nebezpečná není. Propaganda si zřejmě hrála s Photoshopem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

R-73 na Humvee přirovnávají ke Strela-10

Skutečnost, že nový ukrajinský systém FrankenSAM využívá terénní automobil Humvee, prozrazuje příspěvek 3. samostatné útočné brigády ukrajinské armády. Ta jeho schopnosti přirovnává ke staršímu sovětskému systému protivzdušné obrany Strela-10, který je vybavený raketami s dosahem až 5 km. Umístěný je na pásovém podvozku MT-LB, uvádí ArmyRecognition, takže nebude tak vysoce mobilní, ale zase zvládne těžší terén.

Video: pokud se ruskému dronu podaří zničit skrytý ukrajinský systém FrankenSAM, může tím vytvořit taktickou výhodu

Armádní Zpravodaj se domnívá, že by třeba délkou dosahu mohla zbraň Strele-10 odpovídat. Wikipedia uvádí, že standardní střely R-73 mají při odpalu z letadla dosah až 30 kilometrů, ty nejmodernější však až 40 kilometrů. Ovšem při odpálení ze země musí raketa překonávat gravitaci a nemá ani rychlost udělenou letadlem, takže její dosah výrazně klesá. Ke svému navádění používá infračervený hledač zaměřující se na teplo.

Humvee neslouží v roli PVO poprvé

O novém systému protivzdušné obrany se sovětskému střelami R-73 se vědělo již dříve, ale nebylo jasné, jaký má podvozek. Využití vozidla Humwee, o němž Military uvádí, že jde o lehké, vysoce mobilní taktické vozidlo s naftovým pohonem a pohonem všech čtyř kol, však není překvapením. Ukrajinská armáda ho má relativně slušném počtu, a navíc je v podobné úloze využíváno jako systém AN/TWQ-1 Avenger se střelami z FIM-92 Stinger. Výhodou může být, že obsluha se systémem může měnit pozici, což je jedna z ochran proti dronům.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

O systému lze ovšem stále jenom spekulovat, a to nejen o dosahu raket R-73 odpálených ze země. Třeba Strela-10 má k zaměření svého cíle k dispozici radar s dosahem až 30 kilometrů, ale jak lokalizuje cíl ukrajinský FrankenSAM, je veliká neznámá. Každopádně na fotografii, která je i v úvodu tohoto článku, je mezi střelami na střeše přikryté nějaké zařízení. S největší pravděpodobností je to právě zaměřování, ale jakého typu je, není veřejné.

Článek Spojení amerického Humvee se sovětskými raketami R-73 dal vzniknout zcela novému systému protivzdušné obrany se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tryzub sestřelí dron až na 5 km

Jako o novém převratném systému je toho o Tryzubu známo jenom málo, i když ho ukrajinská strana měla údajně úspěšně testovat i v bojových podmínkách proti dronům. NewsUkraineRbc ho popisuje jako zbraň schopnou ničit drony a letadla na vzdálenost až 5 kilometrů, a balistické nebo klouzavé pumy potom na 3 kilometry. Oslepit třeba optickou soupravu průzkumného dronu by měl být laser schopen na 10 kilometrů.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Záběry (k vidění níže) ukazují, že by měl Tryzub řídit operátor za pomoci jakéhosi joysticku a zaměřovacího optického zařízení s obrazem na monitoru. Ukázán je na něm i zásah dronu, ale že jdou takto zaměřovat i balistické rakety nebo klouzavé pumy, redakce Armádního Zpravodaje pochybuje, neboť jsou při letu velice rychlé. Často překonají i rychlost Mach 5, takže zamířit na ně joystikem za dobu, než zdolají 3 kilometry, bude dost obtížné. Pokud tedy systém nedisponuje zaměřováním podle radaru, což ale není známo.

Možná zbraň také proti pumám s UMPK

Tryzub by se mohl hodit třeba k ochraně měst a strategických cílů před dronovými a raketovými útoky, ale také k ochraně oblastí u fronty. Hlavně tam totiž vojáky trápí průzkumné a sebevražedné drony, které by ničit dokázal. A pokud umí zaměřit i klouzavé pumy, mohl by rovněž zastavit nebezpečné útoky ruskými pumami UPMK. To jsou gravitační pumy se sadou obsahující naváděcí systém, křídla a řízení, přičemž váží od 250 kilogramů do 3 tun, uvádí Wikipedia, a mají dosah až několik desítek kilometrů.

Izrael udělal enormní pokrok: jeho vysokoenergetický paprskový laser udeří rychlostí světla. Mohl by smést i celé hejno dronů

Podobné zařízení i se zdrojem energie musí být dostatečně malé, záběry ho ostatně ukazují v dodávce. DefenseNews upozorňuje, že ale potřebuje zařízení na dodávání energie a chlazení, a domnívá se, že by taková zbraň mohla být třeba na podvozku nákladního automobilu. To by jí mohlo dát dostatečnou mobilitu, ale Armádní Zpravodaj soudí, že by to znamenalo nutnost okamžité eliminace průzkumných dronů, aby ji nedokázaly objevit.

Článek Laserové dělo Tryzub přepíše pravidla. Odzkoušen v boji má zvládat jak drony, tak údajně i ruské klouzavé pumy, které váží až 3 tuny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bránit se RBS-70 je de facto nemožné

Švédsko začalo s vývojem přenosného systému PVO na konci 60. let 20. století a jeho první verze vstoupily do výzbroje v roce 1977, uvádí Wikipedia. Může se zdát, že jde o starou konstrukci, ale RBS-70 byl opakovaně modernizován a vylepšován, a ve své kategorii patří k nejlepším na světě. Třeba pro ruské piloty musí být doslova noční můrou, shoduje se redakce Armádního Zpravodaje, takže jistě rádi udělají vše, aby se mu vyhnuli, neboť je v případě zaměření vysoká pravděpodobnost zásahu a únik před vypálenou střelou je takřka nemožný.

iZdroj fotografie: Litevská armáda

RBS-70 je označován jako MANPADS, ale Armádní Zpravodaj upozorňuje, že vypadá jinak než známé zbraně tohoto typu, třeba FIM-92 Stinger a podobné. Neodpaluje se totiž z ramene, neb je objemově a hmotnostně větší. Česká armáda, která ho má ve výzbroji, na stránkách uvádí, že stojan, zaměřovač a střela mají dohromady 87 kilogramů. Součástí stojanu je i sedačka, na níž obsluha sedí, a pomocí zaměřovače může určit cíl.

RBS-70 zvládne letadla i řízené střely

V čem je systém RBS-70 rovněž unikátní, je jeho navádění. Výrobce, společnost Saab, vysvětluje, že je laserové, takže obsluha na cíli drží laserový zaměřovač, a střela se na něj jeho prostřednictvím navádí. V takovém případě ji – na rozdíl od běžnějšího infračerveného navádění – nelze nijak rušit, a je tedy vysoká pravděpodobnost, že zasáhne cíl. Tím může být letoun, vrtulník, větší typ dronu, nebo i řízená střela. Na druhou stranu je obsluha systému náročnější na výcvik než u jiných typů MANPADS – obsluhu mají navíc na starost tři vojáci.

Čeští vojáci sestřelili během výcviku tisíce letadel. Již umí plně ovládat protivzdušný systém RBS-70NG

Dosah RBS-70 záleží na jeho typu a použité střele. Nejmodernější verze má označení RBS-70 NG, z níž dokáže střela zasáhnout cíl do vzdálenosti až 9 km a výšky 5 km, což je mezi systémy „MANPADS“ nadstandardní. Pohybuje se přitom rychlostí Mach 2, bojová hlavice váží 1,1 kg a obsahuje 3 000 wolframových kuliček. Na cíl tedy působí jako jakási obří brokovnice.

Článek Metla na ruské piloty: jakmile se na ně zaměří švédské RBS-70, které má i AČR, jednoduše končí. Uniknout je téměř nemožné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Číňané využili reverzního inženýrství

Moderní PVO buduje Čína již delší dobu a pro účely mobilní obrany krátkého dosahu si v 90. letech 20. století pořídila několik ruských systémů Tor-M1. Military-History uvádí, že měla zájem je produkovat na základě licence, ale s Ruskem se na tom nakonec nedohodla. A tak v roce 2015 odhalila HQ-17, který je sice na kolovém – a nikoliv pásovém podvozku jako Tor-M1 – ale mnohé části vypadají podezřele stejně. Redakce Armádního Zpravodaje se proto shoduje, že jde jednoznačně o produkt reverzního inženýrství (a povedený).

China presented the HQ-17AE/A short-range air-defense system at Zuhai

➡️ Turning the 12km range Tor-M1 design with 2 simultaneously engaged targets to a ~25km, 4-channel system

➡️ It now has a electronically steered secondary array (photo left) to keep up-link with the 2… pic.twitter.com/UT71njAzjS

— Patarames (@Pataramesh) November 16, 2024

EurAsianTimes popisuje HQ-17 jako vysoce mobilní zbraň sloužící k ochraně vojáků a infrastruktury před vrtulníky, nízko letícími letouny, drony, ale také různými řízenými střelami. Teoreticky dokáže zlikvidovat všechny západní letouny, pokud se dostanou dostatečně blízko, i když třeba na strategické bombardéry nedosáhne, jelikož se drží daleko. Ale může sestřelovat řízené střely, které jsou z nich odpalovány.

HQ-17 má dosah až 15 kilometrů

Na čínském kolovém podvozku, díky němuž se může snadno po silnicích a cestách pohybovat po vlastní ose, je celkem 8 střel. Wikipedia uvádí, že mají dosah až 15 km do dálky a 10 km do výšky, jsou asi 165 kg těžké a mají hlavici o hmotnosti kolem 10 kg, přičemž se pohybují rychlostí zhruba Mach 3. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že mají poloaktivní radarové navádění, což znamená, že radarový signál vysílá systém, ale přijímač signálu je na střele.

NATO chce navýšení výdajů na obranu o 50 % pro všechny. Kvůli Rusku si zjevně všichni v Evropě pořádně připlatí, ČR nevyjímaje

HQ-17 na vozidle disponuje dvěma radary, a to vyhledávacím typu PESA, jehož dosah je kolem 45 km, což je hodnota lepší, než jakou má Tor-M1; k navádění střel pak slouží moderní radar typu AESA. Celkem může systém sledovat až 48 cílů a najednou navádět střely na dva z nich. K jeho obsluze je třeba osádka 3 vojáků, a výhodou je, že HQ-17 funguje samostatně i propojený v baterii. Doprovázen bývá překládacím vozidlem schopným přebít 4 střely najednou.

Článek Čínský HQ-17 je postrachem pro letouny Ameriky i NATO. Lepší kopie ruského Tor-M1 může sestřelit skoro vše, co existuje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pancir-SM-SV uvidí drony na desítky km

Hned při pohledu na fotografii zřejmě testovaného prototypu Pancir-SM-SV, jíž zveřejnil kanál Voevoda Veschaet, je jasné, že vychází z ruského systému Pancir-S1, ale zároveň se od něj velice liší. Největším rozdílem je podvozek, kdy je původní Pancir-S1 umístěn na podvozku nákladního automobilu, ale nová verze na pásovém podvozku GM-5970. To umožňuje lepší pohyb v těžkém terénu, ale zase znemožňuje přesun po vlastní ose na dlouhou vzdálenost.

iZdroj fotografie: Militarnyi (Ukrajinské vojenské centrum)

Nejzásadnější odlišností má být nicméně radar systému, který je moderního typu AESA, takže by měl být mnohem výkonnější než ten u Pancir S-1. DefenceSecurityAsia uvádí, že by mohl na vzdálenost 60 kilometrů zachytit cíl o průřezu 1 metr čtvereční, i když jiné zdroje uvádí dosah až 75 km, byť mohou myslet cíle větší velikosti, upozorňuje Armádní Zpravodaj. V podstatě by to znamenalo, že na rozdíl od Pancir-S1, by měl být systém schopen detekovat i drony menší velikosti, s čímž má ruská PVO dosud veliké problémy.

Pancir-SM-SV má kanony a střely

Stejně jako Pancir-S1 je i Pancir-SM-SV kombinací střel a rychlopalných kanonů. ArmyRecognition uvádí, že je na vozidle umístěno 12 střel, konkrétně může jít o 57E6M-E s dosahem 30 km nebo 57E6-E schopné zasahovat cíle do vzdálenosti až 18 km. Ty pak doplňují dva kanony 2A38M ráže 30 milimetrů s efektivním dosahem 2 km. Střely mohou zasahovat letadla, řízené střely, větší drony a podobné cíle na delší vzdálenost, zatímco kanony by si měly být schopné poradit s menšími drony – jejich provoz je navíc levnější než cena střel.

Do Moskvy už nic nepronikne, „vytunila“ svou protivzdušnou obranu: systémy Pancir-S1 na střechách budov, S-300, S-400 i S-500 poblíž

Jelikož jde o prototyp, nelze přesné schopnosti ruského systému Pancir-SM-SV ověřit, neboť jde o tvrzení ruské strany. Je ale vysoce pravděpodobné, že konstruktéři využili praktických zkušeností přímo z bojiště a připravují novou zbraň tak, aby pokud možno odpovídala aktuálním potřebám armády. Jestli testy dopadnou dobře a Rusko dokáže Pancirů-SM-SV vyrobit dostatečný počet, mohla by se jeho obrana hlavně proti dronům značně zlepšit.

Článek Nová éra ruské PVO: Pancir-SM-SV je brutálnější než kdy dříve, a navíc konečně detekuje i největší hrozby současnosti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nic než vozidlo s MANPADS Verba

Konstrukce Typhoon-PVO je vlastně využitím již existujících ruských systémů. ArmyRecognition ho totiž popisuje jako obrněné vozidlo založené na podvozku K-4386 Typhoon-VDV, a jeho specialitou je, že je zkonstruované tak, aby neslo systémy MANPADS 9K333 Verba v počtu 9 kusů s místem pro 2 střelce. Nechybí mu však ani kulomet, konkrétně Kord ráže 12,7 milimetrů.

Lost Foreign Components, Developer Completes Import Substitution Work on Typhoon-PVO Armored Vehicle. with turret mount a 12,7 mm machine gun,two hatches in the roof: one for the machine gunner, the second for the MANPADS operator,the set includes 9 portable anti-aircraft systems pic.twitter.com/6ZzGr3zxPr

— Valhalla (@ELMObrokenWings) March 14, 2025

Systém Verba je potom nejnovější MANPADS ruské konstrukce, do výzbroje byl zaveden někdy v letech 2011 až 2012. WeaponSystems uvádí, že je jeho specifikem trojkanálový infračervený vyhledávač s lepšími parametry než u předchozích ruských tohoto typu. Včetně odpalovače má hmotnost 17,25 kilogramů a jeho střely dokáží zasahovat cíle do vzdálenosti 6,4 a výšky 4,5 kilometrů; o jejich zničení se má postarat hlavice těžká 1,5 kilogramu.

Vozidlo Typhoon-PVO poskytuje ochranu

K-4386 Typhoon-VDV je jedním z výsledků ruského programu Typhoon na vývoj vozidel MRAP odolných proti minám. Wikipedia uvádí, že kromě toho by mělo osádce poskytovat ochranu proti munici do ráže 14,5 milimetrů a být schopno rychlosti až 105 km/h. V protiletadlové verzi má přitom mít čtyřčlennou osádku.

FrankenSAM je inovace z nutnosti vhodná i pro NATO, spojit totiž dokáže i MIM-104 Patriot a sovětskou techniku

Vojáci dle všeho odpalují střely díky otevíracím poklopům, takže nejde o nějakou sofistikovanou integraci odpalovacího zařízení. Typhoon-PVO samozřejmě může mnohé cíle zvládnout, ale záležet to bude hlavně na schopnostech střelců. O systém mají mimochodem zájem některé africké země, což je pro ruský zbrojní průmysl určitě dobrá zpráva.

Armádní Zpravodaj se však domnívá, že je třeba to brát s rezervou, jelikož musí výrobci obrněných vozidel nejdříve pokrýt potřeby ruské armády, a není tedy jisté, že by Typhoon-PVO zvládli v nějakých významnějších počtech exportovat. I když třeba letouny Suchoj Su-57 Felon kupuje Alžírsko i přesto, že je potřebuje domácí letectvo.

Článek Úspěch pro ruský zbrojní průmysl. Svá „primitivní“ vozidla protivzdušné obrany Typhoon-PVO může udat v afrických zemích se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

HQ-17 je vyvinutý podle Tor-M1

Systém protivzdušné obrany krátkého dosahu HQ-17AE je exportní verze HQ-17. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že může mít z tohoto důvodu některé funkce omezené, ale není přesně známé, o jaké se jedná (u exportních verzí to však není výjimkou). Pro tádžickou armádu však nemusí jeho pořízení znamenat obsluhu „exotického“ systému, neboť ho Číňané podle všeho vyvinuli za pomoci reverzního inženýrský z ruského Tor-M1, uvádí Wikipedia. Mají tedy mnohé společné, i když existují i rozdíly a čínský systém má o něco lepší parametry.

🇨🇳HQ-17A (Hongqi/红旗-17-A) SAM system missile loading (ID# LJ59 4101) pic.twitter.com/30AJCU06Df

— Jesus Roman (@jesusfroman) August 20, 2022

Nejviditelnějším rozdílem mezi HQ-17 a Tor-M1 je podvozek. Zatímco čínská zbraň ho má kolový, ta ruská se pohybuje na pásovém. Ten samozřejmě umožňuje jízdu v těžším terénu, ale kolový se zase může snáze po vlastní ose pohybovat po silnici a je tedy mnohem mobilnější. To by mu dávalo třeba lepší možnosti unikat z oblasti, na níž se zaměří drony nebo dělostřelecká palba, navíc rychlost až 80 km/h je více než dostatečná.

Čínský systém dostřelí dále než Tor-M1

HQ-17 nese 8 raket, což je stejný počet jako u jeho ruského protějšku. MissileDefenseAdvocacy uvádí, že dokáží likvidovat cíle do vzdálenosti až 15 kilometrů, a to s 90procentní úspěšností. Tento dosah je o něco lepší než u Tor-M1, protože jeho střely mají dolet jenom 12 kilometrů, uvádí MissileryInfo. Armádní Zpravodaj však pro úplnost dodává, že má Ruská federace také modernizovaný systém Tor-M2E, jehož dosah je 16 kilometrů.

„Pryč se zlým Západem i Ruskem“, zájem je o čínské vojenské letouny: jsou ekvivalentem F-16 a nahradit mohou i Panavia Tornado

Kromě střel je na vozidle i radarový systém schopný zachytit cíle do vzdálenosti až 45 kilometrů, což je opět hodnota o něco vyšší než u ruské zbraně. Je samozřejmě otázkou, jak velké cíle dokáže detekovat a zda si poradí třeba s menšími drony, ale tyto podrobnosti nejsou známé. Vozidlo HQ-17 může operovat samostatně nebo v baterii složené ze 4 odpalovacích a 1 velitelského vozidla, což doplňují vozidla překládací a muniční s náhradními střelami. V případě potřeby může baterie používat data i z jiných než svých přehledových radarů.

Armádní Zpravodaj upozorňoval v říjnu 2024 také na hrozící poslední odběr ruského systému protivzdušné obrany S-400 indickou armádou, jelikož i ta se začala poohlížet po alternativách – včetně vývoje vlastního řešení. V lednu tohoto roku potom naše redakce informovala, že se od ruských zbraní odklání Srbsko, které rovněž nahrazuje S-400, ale i další systémy.

Článek Další hřebík do rakve ruského vojenského průmyslu: Tádžikistán zvolil raději čínskou protivzdušnou obranu, ale je to „kopie“ ruské se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Skyranger 30 doslova chrlí projektily

Věž Skyranger 30 je produktem německé společnosti Rheinmetall. Instalovat ji lze na různé platformy, případně i napevno na konkrétní pozici. Wikipedia uvádí, že je vybavena rychlopalným kanonem Oerlikon KCE ráže 30 milimetrů, což je varianta zbraně používaná u víceúčelového letounu Saab 37 Viggen. Ta dokáže do vzduchu vychrlit projektily s kadencí až 1 250 ran za minutu a zasahovat cíle do vzdálenosti 3 kilometrů.

iZdroj fotografie: Uživatel Airpower / Creative Commons / CC BY-SA

Defensive uvádí, že třeba nizozemská armáda se rozhodla pořídit Skyranger 30 jako ochranu proti dronům. Půjde o mobilní systém, neboť ho nechala umístit na podvozek vozidla ACSV, čímž získá přemístitelnou zbraň schopnou například doprovázet jednotky na bitevní pole a chránit citlivé cíle. Dokáže si poradit s mnoha typy dronů, včetně Ruskem používaného Shahed 136, a stejně tak má být schopna ničit řízené střely, vrtulníky či letadla.

Systém vypočítá optimální model střelby

Kromě toho, že umí Skyranger 30 vychrlit na cíl obrovské množství projektilů za krátký čas, je i mimořádně přesný. O jeho navádění se stará radar (použít lze různé typy, záleží na požadavcích), případně ho lze doplnit nějakými pasivními detektory. Systém zbraně pak automaticky vypočítá optimální model střelby, přičemž jsou projektily programovatelné a obsahují wolframové kuličky, které exploze rozptýlí do prostoru, což zvyšuje šanci na zničení cíle. Systém lze navíc doplnit různými protiletadlovými střelami krátkého dosahu.

2v1 systém protivzdušné obrany Skyranger 30 pro Maďarsko principem žádná novinka není, ochranu jednotkám však zajistí slušnou

Vozidlo ACSV, na němž bude nizozemský systém Skyranger 30 umístěný, je univerzální pásový podvozek sloužící v mnoha rolích. Wikipedia uvádí, že se tvarově značně podobá americkému transportéru M113, ale nejedná se o jeho modernizaci, nýbrž o zcela novou konstrukci. Bez věže má hmotnost 26,5 tun, což naznačuje, že bude osádce poskytovat i solidní míru ochrany. Rychlost vozidla ACSV je 74 km/h a jeho dojezd 1 000 kilometrů.

Článek Ruské drony budou bez šance, pokud je zaměří Skyranger 30, který proti nim vyšle smršť účinných a přesných projektilů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

SSSR chtěl zbraň, kterou nelze zmást

Z ramene odpalovanou střelu SA-18 začali konstruktéři v Sovětském svazu vyvíjet již v roce 1972. Wikipedia uvádí, že jde o zcela novou konstrukci a nikoliv o vylepšení starších zbraní z rodiny Strela. Důvodem byla stále dokonalejší zařízení k matení střel s tepelným naváděním, třeba z letadel a vrtulníků odpalované světlice, tzv. fléry. Proti systémům Strela byly účinné a SSSR potřeboval zbraň, kterou by nebylo možné tak snadno oklamat.

iZdroj fotografie: MORS / Creative Commons / CC BY

Systém 9K38 Igla byl do výzbroje sovětské armády zaveden v roce 1981, jindy je ale udáván rok 1983. WeaponSystems uvádí, že byl určen k sestřelování letadel a vrtulníků pohybujících se v nižších výškách, přičemž v současnosti může být nasazen i proti dronům nebo řízeným střelám. Má vylepšené dvoukanálové navádění, lepší hlavici i pojistky zajišťující její explozi, což z ní dělá mnohem smrtelnější zbraň, než jakými kdy byli její předchůdci. Ovšem i přesto je dnes v ruské armádě postupně nahrazována ještě lepší 9K333 Verba.

Střela z SA-18 Grouse má dosah 5 km

SA-18 Grouse se skládá z odpalovače a vlastní střely. Hmotnost je dohromady 17,9 kg, přičemž střela váží 10,8 kg, v průměru měří 72 mm a na délku 1,68 m. V jejím vnitřku je hlavice o hmotnosti 1,17 kg a pohon zajišťuje raketový motor na tuhé palivo, s nímž dosahuje rychlosti až Mach 1,9. Dosah původní střely je 5 kilometrů do dálky a zhruba 3,5 kilometru do výšky, takže mohla být v době zavedení dokonce účinnější než tehdejší verze Stingeru.

Indie se může zase o něco více vymanit ze závislosti na Rusku. Vyvinula totiž úspěšný systém protivzdušné obrany, který nahradí 9K38 Igla

Systém 9K38 Igla byl hojně exportován do mnoha zemí a po rozpadu SSSR pokračovala jeho výroba v Rusku, které mělo snahu zlepšit jeho parametry. ArmyRecognition uvádí, že v roce 2004 tak ruští vojáci dostali nejmodernější verzi označovanou jako 9K338 Igla-S, v kódu NATO jako SA-24 Grinch. Má větší hlavici o hmotnosti 2,5 kg, což zaručuje vyšší pravděpodobnost zničení cíle, dosah byl prodloužen až na 6 km a vylepšeno navádění.

Článek Sovětský SA-18 Grouse je i po 44 letech zabijákem všeho, co létá, klidně i řízených střel. Své si ale odsloužil a je nahrazován se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusko R-77 v posledních letech vylepšilo

Vývoj moderní radarem naváděné střely vzduch-vzduch středního, případně dlouhého doletu začal ještě v době Sovětského svazu, a Wikipedia uvádí, že se jednalo o reakci na zavedení amerických radarem naváděných střel AIM-120 AMRAAM. Před rozpadem SSSR se však R-77 vyvinout nepodařilo, takže ji dokončilo až Rusko. V prvních verzích měla dosah 80 km a dlouho nebyla modernizována, což se ovšem v posledních letech změnilo.

Video: ani výstřel ruského T-72 nedokáže vždy zničit slabě pancéřované BVP M2 Bradley, které dokáže i přes vážné poškození odjet

Nejnovější verzí střely je v současnosti R-77M, k níž AviationWeek uvádí, že byla představena v roce 2020. Její dosah je 193 kilometrů, což je více než dosah nejnovější AIM-120 a jenom o pár kilometrů méně než nejlepší západní střely MBDA Meteor. R-77M je odpalována za pomoci zaměřovacích dat z letadla, ale má i aktivní radarové zaměření, které se zapíná zhruba 25 kilometrů od cíle, načež už se navádí sama. Teoreticky je schopna sestřelit jakýkoliv nepřátelský, tedy i západní letoun, pokud se ho pilotovi podaří zaměřit.

Ani dosah R-77 neznamená výhru

Rusko má i exportní verzi střely R-77 s dosahem 110 km, z čehož lze soudit, že uváděný dosah verze M by se opravdu mohl blížit papírové hodnotě, i když je to údaj udávaný ruskou stranou a nelze ho ověřit. Její rychlost je zhruba Mach 4, což je dostačující k tomu, aby dostihla potenciální cíle, a používat ji mohou všechny moderní ruské letouny, jako je Suchoj Su-35 Flanker-E nebo Suchoj Su-57 Felon, ale i starší bojové letouny, které prošly modernizací.

Ovšem pozor, že dosah R-77M neznamená, že by ruské letectvo ve vzdušných soubojích na dlouhou vzdálenost dominovalo – což platí hlavně tehdy, je-li jeho soupeřem letoun 5. generace jako Lockheed Martin F-35 Lightning II se schopností stealth. Radar ruských letounů ho totiž není schopen na vzdálenost doletu R-77M zaměřit, a to ani s infračerveným zaměřovačem IRST, k němuž Wikipedia uvádí, že má dosah řádově desítky kilometrů. V tomto případě je pak dlouhý dosah střely pilotovi k ničemu, naopak ho může zasáhnout soupeř.

Článek Ruská střela R-77 je skvělá, ale vlastně k „ničemu“. Jakýkoliv západní letoun může zničit až na 200 km – jenomže ho nedokáže zaměřit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ruské zbraně mohli teroristé získat „oklikou“

Sklady Hizballáhu na území Libanonu skýtají různé množství a typy zbraní, přičemž MilIn uvádí, že jsou mezi nimi i moderní protitankové zbraně, případně protiletadlové rakety pocházející původně z Ruska. Identifikován byl mezi nimi například systém MANPADS 9K32 Strela-2, a stejně tak zbraně proti obrněné technice jako 9K115-2 Metis-M, RPG-29 a RPG-27. Kde je Hizballáh vzal, je neznámé, ale nejpravděpodobněji je dostal z Íránu, případně je získal v Sýrii. S oběma zeměmi totiž Rusko v posledních letech úzce spolupracuje.

iZdroj fotografie: Bundeswehr

Se zbraněmi mohou teroristé z Hizballáhu způsobit škody i moderně vyzbrojeným a vycvičeným armádám, i když by na druhou stranu bylo pošetilé se domnívat, že je mohou porazit. Hizballáh totiž nedisponuje letectvem, je zranitelný ze vzduchu, a navíc mnohá obrněná technika moderních armád používá systémy aktivní ochrany. Ty jsou zaměřené právě proti podobným zbraním, jakými teroristé disponují. Nic ale není 100%, takže při útoku ze zálohy se bojovníkům Hizballáhu může podařit zničit klidně i tank způsobit tak významné škody.

Některé zbraně jsou starší, ale pořád silné

Jednou z nejnebezpečnějších zbraní ve výzbroji teroristů je bezesporu protitankový 9K115-2 Metis-M. K němu byly ve skladech hnutí nalezeny nejenom střely protipancéřové, ale i termobarické určené proti pěchotě, případně bunkrům, v nichž se skrývá. Střely proti tankům jsou pak tandemové a poradí i s mnohým reaktivním pancéřováním. Jejich dosah je až 2 km a prorazí pancíř o síle až 980 mm, uvádí Wikipedia; podobně účinný je i raketomet RPG-29.

Hizballáh může využít situace a zaútočit na Izrael – ten by ho ovšem „přejel“, i když je o dost silnější než teroristé Hamásu

Nebezpečný je však i komplet Strela-2, což je přenosná protiletadlová zbraň obsluhovaná jedním vojákem. ArmyRecognition uvádí, že je schopna zasáhnout vzdušné cíle do vzdálenosti 3,4 a výšky 1,5 km, přičemž je naváděna infračerveně, tedy teplem pohonu cíle. Proti moderním bojovým letounům je sice většinou neúčinná, ale poradit by si mohla například s vrtulníky. Velice nebezpečná pak může být i proti civilním cílům, a není vůbec od věci si představit, že ji mohou teroristé použít třeba k sestřelení startujícího dopravního letadla.

Článek Teroristický Hizballáh může používat i moderní ruské zbraně, které mu může závidět kdejaká armáda. Ovšem ani ty mu nepomohou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusko by mohlo ztratit více než Indii

Indická armáda, podobně jako všechny ozbrojené síly na světě, systém protivzdušné obrany velmi krátkého dosahu potřebuje, a vývoj vlastního dával největší smysl. ArmyRecognition uvádí, že jde o přenosnou zbraň, což znamená, že si ji mohou vojáci brát přímo na bojiště, a určena je k boji proti vzdušným cílům jako jsou letadla, vrtulníky, větší drony a případně i řízené střely – to vše je v současnosti pro moderní ozbrojené síly nezbytnost.

Test: co dokáže zničit sovětsko-ruská protitanková řízená střela 9M113 Konkurs. Přesná je až na 90 % a prorazí i velmi silný pancíř

Hlavní zbraní tohoto typu je dnes ve výzbroji Indie ruský systém 9K338 Igla-S nebo jeho odvozeniny, a Wikipedia uvádí, že jich má k dispozici min. 2 500 kusů. Jestliže se jí ale podaří úspěšně zvládnout výrobu vlastního protějšku, stane se v tomto ohledu zcela nezávislá, a co víc, v budoucnu by mohla dokonce obsadit i některé tradiční ruské trhy. Odklon od nákupu ruských zbraní lze ale pozorovat i v dalších směrech, příkladem je vývoj bojových letounů nebo tanků, které indická armáda až dosud odebírala výhradně z Ruska.

Indický MANPADS má dosah 7 km

Indické ministerstvo obrany ve své tiskové zprávě uvádí, že testy nové zbraně proti vysokorychlostnímu cíli prokázaly velmi dobré schopnosti, a to včetně zachycení cíle v maximální zamýšlené výšce. Ty mají být střely schopné likvidovat ve vzdálenostech od 250 metrů do 7 kilometrů s maximální výškou letu 3,5 kilometru, což jsou parametry srovnatelné s podobnými zbraněmi používanými ve světě, zatímco rychlost je Mach 1,5.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creactive Commons / CC BY

Nejdůležitější však bývá u zbraní protivzdušné obrany typu MANPADS jejich zaměřovací systém. A stejně jako většina, i ta indická využívá infračervené navádění, tedy za pomoci tepla vydávaného cílem. Střela má přitom dvoupásmový zaměřovač, takže by měla být odolná i proti různým protiopatřením, s jejichž pomocí se letouny snaží podobné zbraně oklamat. Nakolik je opravdu schopná, by se ukázalo až při reálném nasazení – není ale pochyb, že se indický zbrojní průmysl posunuje výrazně kupředu a zbavuje se závislosti.

Článek Indie se může zase o něco více vymanit ze závislosti na Rusku. Vyvinula totiž úspěšný systém protivzdušné obrany, který nahradí 9K38 Igla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střela se 70letou historií zničí snad cokoliv

AIM-9X Block II je nejnovější a nejmodernější verzí rodiny střel Sidewinder. Wikipedia uvádí, že má infračervené vyhledávání, což znamená, že se na cíl navádí prostřednictvím jeho tepelné stopy vydávané především jeho motory. První verze této střely se objevila už v 50. letech 20. století, ale byla samozřejmě postupně modernizována a v současnosti je nejpoužívanější střelou vzduch-vzduch krátkého dosahu v západních letectvech.

iZdroj fotografie: Raytheon

Nasazení takové zbraně zajišťuje ozbrojeným silám, včetně ukrajinských, vysokou pravděpodobnost zničení cíle. Střela má totiž velmi moderní navádění a inovovaný motor, který je vektorově polohovatelný – to jí umožňuje velice prudce manévrovat, uvádí MilIn. Jejími klasickými cíli jsou letadla, vrtulníky, řízené střely nebo větší drony, přičemž dokáže zničit většinu řízených střel v ruské výzbroji a na krátkou vzdálenost třeba i letoun 5. generace Suchoj Su-57 Felon, protože tepelné navádění nelze zmást ani jeho vlastností stealth.

Střela AIM-9X má ignorovat klamné cíle

AIM-9X Block II je dlouhá 3,02 m a váží přibližně 85 kg. Má výbušnou fragmentační hlavici o hmotnosti necelých 10 kg, která při zásahu vytvoří i množství střepin, aby zvýšila pravděpodobnost zničení cíle. Dle odhadů Odhaduje se pohybuje rychlostí zhruba Mach 2,5 a dolet má až 35 km, ale její přesné schopnosti jsou klasifikované. Měla by být také odolná proti různým druhům klamných cílů odpalovaných letadly, jejichž úlohou je mást tepelné navádění.

Konečně nasazené rakety ATACMS dokáží Rusa zaskočit a proniknout i přes S-400, jsou novou „prodlouženou rukou“ Ukrajiny

Výrobce střely Raytheon na svých internetových stránkách uvádí, že je AIM-9X Block II určena pro celou škálu letounů, mezi nimiž jsou i Lockheed Martin F-22 Raptor a Lockheed Martin F-35 Lightning II, oba 5. generace. Ukrajinské letectvo ji však může odpalovat z General Dynamics F-16 Fighting Falcon, případně ji lze nabít do nejnovější verze systému protivzdušné obrany NASAMS, kterou má zase k dispozici ukrajinská armáda.

Článek Ukrajina má ve výzbroji i zabijáky ruských střel a letounů, včetně Su-57. Rakety AIM-9X Block II smažou cokoliv, co může Rusko vypustit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

ZU-23-2 bývá často na obrněném vozidle

Myšlenka nového systému protivzdušné obrany určeného hlavně proti dronům a podobným cílům je vlastně jednoduchá. TopWar uvádí, že ruští konstruktéři použili starý sovětský dvouhlavňový protiletadlový kanon ZU-23-2 a namontovali ho na obrněné vozidlo Typhoon VDV. Samotný kanon je upravený a ovládaný na dálku, přičemž dostal sadu nových přístrojů, které mu umožňují najít a zaměřit cíl – asi nějaký elektrooptický systém s nočním viděním.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

ZU-23-2 není žádná moderní zbraň, jde o dvouhlavňový kanon ráže 23 mm zavedený do výzbroje již v roce 1960. Wikipedia uvádí, že byl vyráběn nejen v Sovětském svazu, ale i v některých dalších zemích, a je tak po světě velmi rozšířený. Často ho lze vidět např. namontovaný na nákladním automobilu a je schopný zasahovat cíle do vzdálenosti až 2,5 km. Jeho kadence může být až 2 000 ran za minutu, ale v praxi to bývá zhruba 400 ran za minutu.

Typhoon VDV lze shodit na padáku

Typhoon VDV, na němž se modul s upraveným kanonem často nachází, je ruské obrněné vozidlo typu MRAP na podvozku 4×4, uvádí Roe, a na jeho střechu lze namontovat různé zbraňové moduly s kulomety nebo kanony do ráže 30 mm. Zkratka VDV znamená, že je vozidlo určeno pro ruské výsadkové jednotky – lze ho totiž na padáku shodit z letadla. Jeho max. rychlost je 100 km/h a nabízí velmi dobrou prostupnost těžkým terénem.

Video: jak i přes 60 let starý dvojitý protiletadlový kanon ZU-23-2 posílá k zemi ruské sebevražedné drony Lancet z korby náklaďáku

Rusko vyvinulo pro kanon ZU-23-2 a jemu podobné i nový typ programovatelné munice určený proti dronům, což by jim mělo zaručovat vysokou efektivitu. MilIn uvádí, že modul s kanonem umístěný na vozidle Typhoon VDV lze ovládat i za pomoci dálkového ovládání ze vzdálenosti až 100 metrů, kdy má mít obsluha nějaký monitor a na něm vidět obraz ze zaměřovacího systému kanonu, načež ho může obsluhovat za pomoci joysticku. To je velká výhoda, jelikož nemusí být během střelby ve vozidle a v případě útoku se tak vyhne zranění.

Článek Návrat k sovětskému dědictví: „dvojčata“ ZU-23-2 dala základ novému ruskému systému proti dronům. Jsou levná i efektivní se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj systému 2S38 Derivace trval několik let

Systém 2S38 není nový, GlobalSecurity uvádí, že byl poprvé představen v roce 2017. Tehdy se ale jednalo pravděpodobně o demonstrátor nebo prototyp, protože ho ještě čekaly testy a nebylo zařazeno do výzbroje. Má se to ovšem změnit a objevit by se mohlo nejspíše ještě v roce 2024. Ruská armáda totiž akutně potřebuje zbraně schopné sestřelovat drony ve velkých počtech a levně, a to jak v místech bojů, tak u důležitých objektů ve vnitrozemí.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyj)

Koncept vozidla je jednoduchý a účelný. ArmyReceonition uvádí, že je postaveno na podvozku bojového vozidla pěchoty BMP-3, na němž je umístěna věž s rychlopalným kanonem ráže 57 milimetrů. Je možné, že půjde o nějaký derivát vycházející se sovětského protiletadlového kanonu S-60 – pokud ano, mohl by mít systém dosah zhruba 6 kilometrů a kadenci až 120 ran za minutu. Ve vozidle má být přitom munice na 148 ran, uvádí Wikipedia.

Zaměření má obstarat radar a další senzory

Bezosádková věž má disponovat i pokročilým systémem řízení palby, které zahrnuje radar pro sledování cíle, elektrooptické senzory a balistický počítač. Je otázkou, jakou má účinnost a jak veliké cíle je schopný zachytávat, neb hlavně malé drony jsou pro mnohé senzory problémové. Zbraň by nicméně mohla být dosti efektivní, a to jak proti dronům, tak proti letadlům, vrtulníkům nebo střelám, ale i proti cílům na zemi.

2v1 systém protivzdušné obrany Skyranger 30 pro Maďarsko principem žádná novinka není, ochranu jednotkám však zajistí slušnou

2S38 Derivace se zdá jako dobrý koncept, ostatně se podobným směrem vydávají ve světě i další armády, ale možná má slabinu – podvozek BMP-3. Určitě poskytuje dobrou mobilitu a relativně slušnou ochranu osádky, a protože je vozidlo zavedeno ve výzbroji, umí se o něj vojáci postarat – ale ruská armáda má veliké ztráty obrněnců a bojová vozidla pěchoty akutně potřebuje v jejich primární roli. Výroba těchto BVP přitom není jednoduchá ani levná a používat jejich podvozky na protiletadlovou zbraň může přinést spory, kdo bude mít přednost.

Článek Ruská metla dronů: 2S38 Derivace je nejnovější generace PVO, která sází na „západní“ koncept. Drony zničí efektivně a levně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Turecko vyvíjí několik systémů PVO

Turecké ministerstvo obrany pracuje na plánu zajistit protivzdušnou obranu domácími technologiemi již řadu let – první požadavky vydalo v roce 2007, uvádí Wikipedia. Tehdy se týkaly systémů k ochraně na krátké a střední vzdálenosti, až nakonec vznikla dvojice zbraní Hisar-A na krátké vzdálenosti a Hisar-O na vzdálenosti střední, a později také Hisar-U na vzdálenosti dlouhé. O výrobu a vývoj se starají společnosti Aselsan a Roketsan.

🔴 Hisar-O ve Hisar-A tatbikatta kullanıldı

▪️Kara Kuvvetleri Komutanlığı tarafından Hava Savunma Komuta Kontrol Tatbikatı icra edildi.

▪️Tatbikat kapsamında Aselsan ve Roketsan üretimi HİSAR-O ve HİSAR-A hava savunma sistemleri kullanıldı. pic.twitter.com/P0uHx9JpeS

— ORTADOĞU (@ORTADOGU2110) June 17, 2024

ArmyRecognition uvádí, že Roketsan se zaměřuje na vývoj raket, zatímco Aselsan má na starosti senzory a elektronické systémy – ten na stránkách uvádí, že je systém Hisar-O určen k likvidaci cílů jako jsou letouny, vrtulníky, drony nebo řízené střely. Jeho střely by měly být schopné zneškodnit cíle na více než 40 km, přičemž tuto vzdálenost již opakovaně potvrdily testy. Systém je údajně velmi přesný a má vysokou pravděpodobnost sestřelení.

V jedné baterii Hisar-O je 18 střel

Hisar-O je velice mobilní, neboť jsou jeho části namontované na automobilových podvozcích, ačkoliv existují i záběry, kdy jsou na podvozcích pásových. Tvoří ho radary, jejichž dosah by měl být kolem 60 kilometrů, odpalovací vozidla a pravděpodobně řídící a velitelské stanoviště. Baterie systému má 3 odpalovací vozidla, každé se 6 střelami, a prapor se pak skládá ze tří baterií. Cíle do vzdálenosti 25 kilometrů jsou střely schopné zaměřovat za pomoci infračerveného senzoru, tedy tepla; na delší vzdálenost jsou potom naváděné radarově.

Američané si sami vytvořili konkurenci: turecká stíhačka 5. generace už zvládla první let, zřejmě bude z nejsilnějších na světě

Mít vlastní systémy protivzdušné obrany, a to ještě ve více vrstvách, dá Turecku bezesporu velikou flexibilitu, i když jejich kvalitu ověří jedině ostré bojové nasazení. Může se tím také zbavit zbavit kontroverze způsobené před několika lety nákupem ruského systému S-400, kvůli čemuž se dostalo do sporu s Amerikou. Ta ho poté vyřadila z programu letounu Lockheed Martin F-35 Lightning II. Takto nebude muset stát před výběrem, zda si kupovat ruský či americký systém, ale koupí domácí, čímž nikoho neurazí a může ho i úspěšně vyvážet.

🇹🇷 Hisar-O+/Hisar-A+ HSS:

*Önleme menzili: 25/15km
*Önleme irtifası: 15/8km
Güdüm: INS+veri bağı/INS+veri bağı
*Arayıcı başlık: IIR veya RF/IIR
*Motor: Çift darbeli/çift darbeli
*İtki vektör kontrolü: Evet/evet
*Envanterde: Evet/evet
*Hisar-O+ menzil uzatımı için çalışılıyor pic.twitter.com/6bB9CJXn4r

— Turan Oguz (@TyrannosurusRex) March 3, 2024

Turecký systém Hisar-O

Článek Turecko už nepotřebuje ani Rusko, PVO mu zajistí domácí Hisar-O, který dostřelí více než 40 km. Mohl by také zlepšit vztahy s Amerikou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

RBS-70 je dobrý, ale proti dronům drahý

Jedinou zbraní schopnou zajistit ochranu nebe nad českými vojáky je v současnosti systém RBS-70 nebo jeho novější verze RBS-70 NG. Čeští vojáci disponují 32 kusy, od každého typu jich mají 16. Jedná se o švédský protiletadlový komplet krátkého dosahu určený proti letounům, střelám s plochou drahou letu a dalším cílům, uvádí armáda na svých stránkách. Jde sice o velmi kvalitní zbraně s dosahem až 8 kilometrů, ale není jich mnoho, a střely do nich jsou navíc poměrně drahé, což je hlavně proti levným dronům značný handicap.

iZdroj fotografie: Litevská armáda

Ve světě existují i další systémy schopné podobné úlohy zajistit. Pokud by vojáci hledali velmi jednoduchou a levnou ochranu proti dronům, mohli by teoreticky zvolit i český MR-2 Viktor. Jde o vylepšený systém ZPU-2 vybavený 2 kulomety ráže 14,5 mm umístěný na podvozku Toyota, uvádí ArmyRecognition. Vylepšený je tak, že disponuje denním a nočním zaměřovačem umožňujícím vést účinnou palbu na letící cíle vzdálené až 2 km.

Skyranger 30 je vhodný, má kanon i střely

Existují nicméně i mnohem sofistikovanější zbraně – příkladem může být německý systém Skyranger 30 nebo Skyranger 35 ráže 30 nebo 35 mm. Wikipedia uvádí, že jde o věžový systém, který je možný umístit na různé podvozky třeba obrněných transportérů nebo BVP, ale i dalších, a kromě kanonu ho lze vybavit ještě protiletadlovými střelami. K detekci cílů je používán moderní radar typu AESA, avšak lze ho doplnit i dalšími senzory.

2v1 systém protivzdušné obrany Skyranger 30 pro Maďarsko principem žádná novinka není, ochranu jednotkám však zajistí slušnou

Česká armáda by ale mohla sáhnout i po moderních technologiích, jakými jsou lasery, příkladem může být HELWS od společnosti Raytheon umístěný na vozidle. TheDefensePost uvádí, že systém testuje britská armáda a dokázal úspěšně eliminovat cíl na vzdálenost větší než 1 kilometr. Výhodou laseru je jeho levný provoz, což z něj dělá skvělou zbraň proti levným dronům. S výkonnými lasery je počítáno i na obranu proti různým střelám nebo projektilům.

Článek Systém, který ve výzbroji AČR rozhodně chybí, je mobilní protivzdušná obrana na krátkou vzdálenost. A rozhodně by ji potřebovala se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Magura V5 dostal protiletadlovou střelu

Konstruktéři ukrajinských dronů dle všeho instalovali na plavidlo raketu (nebo možná dvojici raket) R-73, jíž by dron mohl být schopný vrtulník sestřelit. Její přítomnost dokazuje video zveřejněné ruskou stranou a dostupné na sociálních sítích – pořízeno bylo z ruského námořního vrtulníku Kamov Ka-29 Helix-B, uvádí Twz. Na záběrech je vidět, jak Maguru V5 stíhá a střílí po něm, až se mu ho nakonec podařilo zničit.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyj)

Defence-Ua uvádí, že je na dostupných záběrech protivrtulníkového dronu vidět raketová kolejnice, podle všeho stejná jako bývá na letadlech, upevněná šikmo vzhůru. Zaměření cíle potom zajišťuje kamera na stabilizovaném gimbalu s termovizním kanálem. Zatím ale nebyl zaznamenán případ, kdy by se dronu podařilo nějaký vrtulník sestřelit. Jeden Magura V5 s protiletadlovou střelou údajně pálil na vrtulník Mil Mi-8 Hip, ale neúspěšně. Není dokonce vyloučeno, že dron na záběrech sloužil jako návnada, případně zařízení testoval.

Střela R-73 se zaměřuje na teplo z motoru

R-73 byla vyvinuta v Sovětském svazu v 80. letech 20. století, a jde o střelu krátkého dosahu s infračerveným naváděním. Wikipedia uvádí, že při odpalu z letounu má dosah 30 kilometrů, ovšem vzhledem k tomu, že při odpalu z námořního dronu nemá rychlost a musí překonat gravitaci, bude dosah mnohem menší. Střela dosahuje rychlosti až Mach 2,5 a má ve svém nitru 7,2 kilogramů těžkou hlavici. Takže pokud se její infračervené navádění zaměří na teplo motoru, je dostatečně silná na to, aby poslala jakýkoliv vrtulník k zemi.

Rusko ztratilo několik důležitých vojenských tajemství. Technici se mohou podívat i na jeho radarem naváděnou střelu R-77

Dron Magura V5 je ukrajinský námořní dron dlouhý 5,5 metrů s dosahem přes 800 km, uvádí KyivPost. Ve svém nitru nese nálož o hmotnosti až 320 kilogramů, i když některé zdroje uvádí „jenom“ 200 kilogramů. Vyčnívá desítky centimetrů nad hladinu a dosahuje rychlosti až 42 uzlů. Ukrajinským operátorů se již podařilo potopit za pomoci s koordinované skupiny dronů řadu plavidel, třeba výsadkovou loď Cezar Kunikov nebo hlídkovou loď Sergej Kotov.

Footage from Russian Ka-29 helicopter engaging Ukrainian USV with R-73 air-to-air heat-seeking missiles. https://t.co/ONS0uacMKB pic.twitter.com/E6zGjmCbuv

— Clash Report (@clashreport) May 6, 2024

Vrtulník Ka-29 útočí na drom Magura V5 nesoucí střelu R-73

Článek Ruští vojáci mohou z vrtulníku nad mořem ničit i ukrajinské námořní drony, které na ně vytáhnou vybavené „stíhačkovou“ střelou R-73 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kanon T-14 Armata překonává současné zbraně

T-14 Armata je vyzbrojena tankovým kanonem 2A82-1M, uvádí MilitaryWatchMagazine, což má být zbraň, která svými schopnostmi překonává stávající ruské kanony, tedy třeba ty z tanku T-90M, i když ráži 125 mm má stejnou. Střílet z něj dokáže nejenom nejmodernější munici jako Vacuum-1 se schopností údajně prorazit všechny dnes existující tankové pancíře, ale také vyspělé řízené protitankové střely 3UBK21 Sprinter.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Střela má sama o sobě fantastické parametry; Wikipedia uvádí, že má dosah 12 kilometrů a probije pancíř a síle 950 milimetrů, což jsou údaje, kterých konkurence zdaleka nedosahuje. Jde však o tvrzení ruské strany a nelze ho nijak ověřit. 3UBK21 Sprinter má být schopna zasahovat i letící cíle, a s odvoláním na test provedený v Kazani přišel server BulgarianMilitary s tvrzením, že letící cíl zasáhne tank až na 8 km. Ale nutno dodat, že dohledat informace o testu nelze.

Vrtulník může protitanková střela sestřelit

Odpověď na otázku, jestli je T-14 Armata schopna zasáhnout letící cíl, je určitě ano – jsou toho ostatně schopné i jiné protitankové řízené střely. TheaviAtionGeekClub uvádí, že třeba ukrajinský systém Stugna-P dokázal sestřelit ruský vrtulník Kamov Ka-52 Alligator, takže když to dokáže jedna řízená střela, nelze pochybovat, že to dokáže i jiná. A to včetně řízených protitankových střel vypalovaných z tankových hlavní. Ale T-14 Armata nebude jediným tankem s touto schopností, podobné střely (Lahat) s laserovým naváděním má třeba izraelská Merkava.

Je tak spíše otázkou, nakolik je tato schopnost pokročilá – případ sestřeleného Ka-52 ukazuje, že se vrtulník téměř nehýbal, a proto na něj bylo možné střelu s pomocí laseru navést. Pokud by ale letěl rychle a manévroval, nejspíše by ho netrefila, a to samé platí i o střele odpalované z tanku T-14 Armata. Otázkou také je, zda budou přístroje tanku schopné na velikou vzdálenost letecký objekt zaregistrovat. A pokud ano, zda v bojové zóně bude osádka prohledávat oblohu, nebo spíše pátrat po možných cílech na zemi, kterých bude jistě mnohem více.

Článek T-14 Armata může svým kanonem zasahovat nejenom pozemní, ale také vzdušné cíle, a to údajně až na 8 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Systém dokáže pilota zavčasu varovat

Když například americké vrtulníky, jmenovitě může jít o bojový Boeing AH-64 Apache nebo transportní Sikorsky UH-60 Black Hawk, proletí nad územím obsazeným nepřítelem, mohou je ohrožovat střely z MANPADS, jakými jsou ruské 9K38 Igla, 9K333 Verba, ale i další systémy a zbraně. Tyto protiletadlové rakety jsou pro ně přitom velice smrtící, a pokud se zaměří na teplo vycházející z motoru vrtulníku, často zbývá do jejich zničení jenom několik sekund, jak upozorňuje i výrobce AN/AAR-57 CMWS, tedy BAE Systems.

iZdroj fotografie: BAE Systems

S takovými hrozbami může ovšem právě tento systém pomoci. Defence-Blog uvádí, že zvládne pilota vrtulníku nebo letadla varovat před blížícími se protiletadlovými střelami, ale také přicházející palbou. Znamená to, že mu dá čas k tomu, aby se snažil na nebezpečí reagovat, a to například prudkou změnou směru letu, což může nebezpečí zmírnit, protože střely mají omezenou schopnost manévrování. Systém může také ovládat další protiopatření.

Lasery, které mohou navádění oslepit

Proti teplem naváděným střelám se letouny nejčastěji brání za pomoci vystřelování světlic produkujících teplo, což má zaměřovací systém raket zmást, ale jejich účinnost bývá omezená. Zato AN/AAR-57 využívá lasery, jak uvádí ShephardMedia, namontované na pohyblivé věži, a navržené jsou tak, aby oslepily infračervené hledače protiletadlových raket.

Podobných systémů ve světě existuje vyšší počet; jiné například zvládají vysílat signály matoucí radarem naváděné střely. Nelze je ale v žádném případě považovat za nějaké všemocné opatření – stejně jako se konstruktéři snaží vymyslet opatření na ochranu letadel, další naopak vylepšují naváděcí systémy střel, aby je bylo co nejobtížnější zmást. Platí však, že má letoun se systémem AN/AAR-57 větší šanci přežít – minimálně oproti tomu, co ho nemá.

Článek Ani ruské střely Igla a Verba nemusí projít, když letouny chrání speciální „sada pro přežití“, která je účinnější než světlice se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střela určená hlavně pro Suchoj Su-57

O nové zbrani pro ruská letadla jsou jen omezené informace, a světová veřejnost se o ní poprvé dozvěděla v roce 2023 na Dubai Air Show 2023, uvádí EdrMagazine. Byla vytvořena pro letoun Su-57, ale používat ji mohou i starší, třeba Suchoj Su-35 Flanker-E, Suchoj Su-30 Flanker-C a další. Podle tvrzení Ruska dokáže předčít všechny západní střely podobného určení zhruba o 5 let, a má to být hlavně tím, že během svého letu využívá také inerciální navádění.

iZdroj fotografie: Anna Zvereva / Creative Commons / CC BY

Jestli je tvrzení ruské strany pravdivé, nejde dost dobře posoudit, ke střele nejsou žádné údaje. V oblasti střel vzduch-vzduch krátkého dosahu každopádně existuje veliká konkurence. Nejznámější je americká AIM-9 Sidewinder, třeba nejnovější verze označovaná jako X. Jednou z nejlepších je pak izraelská střela Python-5, která je schopná útočit na cíl letící vzadu, kdy se po odpálení otočí o 180 stupňů, uvádí Wikipedia. Tím se chlubí také ruská RVV-MD2, a třeba Čína má zase střelu označovanou jako PL-10, ale existují i některé další.

Dosah střely RVV-MD2 je 40 až 50 kilometrů

Střela RVV-MD2 má mít kombinované navádění a obsahuje dvoukanálový infračervený vyhledávač odolný proti rušení i kanál radiové korekce, uvádí ArmyRecognition. Je 106 kg těžká a má hlavici o hmotnosti 8 kilogramů, ačkoliv ve zdrojích se údaje mírně liší. Má být schopna zachytit cíle do výšky až 20 kilometrů letící rychlostí až 2 500 km/h, a její dolet je v různých zdrojích udávaný 40 až 50 kilometrů, což je o něco více než u západních konkurentů.

Nejlepší Západní protiletadlová střela není americká, ale evropská: Meteor je extrémně drahý a nestačí na ruskou „bestii“ R-37M

Portál Defence-Ua se domnívá, že RVV-MD2 nemusí být novou střelou, jak ji Rusko označuje, ale pouze „rebrandovanou“ verzí starší RVV-MD z roku 2009. Opírá se o údajné nesrovnalosti v ruských tvrzeních o větší kompaktnosti nové střely, protože podle webu je délka a průměr obou střel stejný; 2,92 m na délku a 0,17 m v průměru. Kdo má pravdu, bude nejspíše jasné jenom v případě, že se RVV-MD2 dostane do rukou západních techniků, případně ji od Ruska někdo koupí a data o ní se stanou veřejně dostupnějšími.

Článek Ruská „průkopnická“ střela pro letadla údajně předčí soupeře o 5 let. Po odpálení se dokáže otočit o 180 stupňů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Staré dělo proti moderním dronům

Protiletadlový kanon ZU-23-2 je sovětský, vyvinutý byl na konci 50. let 20. století, uvádí TopWar; kromě SSSR byl vyráběn také v Číně, Polsku i dalších zemích. Využíván byl proti nízko letícím cílům, tedy třeba letadlům a vrtulníkům, ale mohl posloužit i proti cílům pozemním. Ještě před nedávnem byl přitom považován za nedostatečný, což se změnilo, neboť dokáže z oblohy sundat mnohé typy dronů, a například i relativně vyspělý íránský Shahed 136.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Polska

Jde vlastně o protiletadlové dvojče tvořené dvěma kanony 2A13 ráže 23 milimetrů, jak uvádí ArmyRecognition, a umístěné je na speciálním vozíku, který je tažen za různými typy automobilů. Projektily dokáží zasahovat vzdušné cíle do vzdálenosti až 2,5 km, a pozemní 2 km, přičemž zbraň střílí kadencí až 2 000 ran za minutu. Stejně jako kdysi má i dnes pouze manuální mířidla, ale oblohu dokáže doslova zasypat smrští projektilů, a právě proto zvládne snadno sestřelit i pomalé a křehké drony, ale stejně tak si poradí i s vrtulníky.

Zu-32-2 bývá často na náklaďáku

ZU-23-2 bylo mj. navrženo tak, aby ho šlo k palbě připravit během velmi krátké doby, jak WeaponSystems podotýká, často bývá také montováno na korby různých vozidel, s nimiž je velice mobilní. Každá hlaveň má přitom zásobník s 50 náboji, přičemž je stříleno v krátkých dávkách, aby se hlavně nepřehřívaly. Existují 2 typy munice, a to průbojné zápalné střely a vysoce výbušné zápalné střely se „stopovkou“, což střelci pomáhá se zasažením cíle.

Invence umí zázraky: stařičké jugoslávské dělo Zastava M55 dostalo průmyslové kamery a zabíjí jeden dron za druhým

Ačkoliv je tedy staré sovětské dělo proti moderním letadlům spíše neúčinné, k sestřelování dronů je velice dobrou volbou, a stejné instalovali Ukrajinci na náklaďáky, jak ArmádníZpravodaj informoval. V mnoha zemích jsou přitom těchto děl ve skladech relativně vysoké počty, a často jsou vidět v konfliktech v méně vyspělých zemích, kde se osvědčují proti pěchotě a slabě pancéřovaným cílům. Je tak evidentní, že i staré zbraňové systémy mohou zažít „znovuzrození“ (renesanci), a pro svou cenu i levný provoz jsou navíc často nelepší volbou.

Článek Video: válka na Ukrajině je renesancí pro více jak 60letá sovětská protiletadlová děla ZU-23-2, proti dronům jsou často nejlepší se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Desetiletí staré dělo a moderní transportér

Ruská armáda potřebuj obranu proti početným a nebezpečným ukrajinských dronům velmi rychle a ve vysokém množství. Vývoj nových zbraní však trvá, a proto se konstruktéři rozhodli sáhnout po existujících možnostech, zkombinovat je a vylepšit. Tato metoda ostatně sklízí úspěchy docela často, a v případě obrany proti dronům ji využívá také Ukrajina, která improvizuje, jak se dá, třeba 6 puškami AK-74 spojenými k sobě. Rusko přitom vsadilo na letitý a rozšířený protiletadlový kanon ZU-23 a ruský obrněný transportér BTR-82A.

Elins ZAK-23E anti-aircraft combat vehicle. 1/2#ARMY2023 pic.twitter.com/DNYdHycpDx

— Michael Jerdev (@MuxelAero) August 13, 2023

Nový systém sestává z dvojice těchto kanonů usazené na zmíněný obrněný transportér. Tím vznikla zbraň s vysokou pohyblivostí a zároveň chránící obsluhu, takže je vhodná i pro působení v těsné blízkosti fronty. Samozřejmě nestačilo jenom obyčejné přimontování dělových hlavní, doplňují je optoelektronické detektory schopné zaznamenat drony, vrtulníky, ale i řízené střely v okolí vozidla. Nejde tedy o žádnou převratnou konstrukci, což ovšem neznamená, že není účinná. Ono to ostatně na drony postačuje, stejně jako 50letý protiletadlový Gepard.

Dvě hlavně vychrlí 3 500 střel za minutu

Samotná zbraň je vlastně odvozeninou dvouhlavňového děla Zu-23-2 zkonstruovaného v Sovětském svazu v 50. letech 20. století, přičemž úplně stejný kanon využívá proti dronům také Ukrajina. I ta ho někdy montuje, a pravděpodobně dělá totiž ruská armáda, třeba na nákladní automobil. Zu-23-2 má ráži 23 milimetrů a dokáže zasahovat cíle do vzdálenosti až 2,5 kilometru v max. výšce 2 kilometry. Systém dokáže za minutu odpálit až 3 500 projektilů, a jejich výhodou je, že jich je ve skladech dostatek, a nové lze vyrobit levně.

Video: jak i přes 60 let starý dvojitý protiletadlový kanon ZU-23-2 posílá k zemi ruské sebevražedné drony Lancet z korby náklaďáku

BTR-82A je pak docela moderní transportér ruského původu zavedený do výzbroje v roce 2011. Na délku měří 7,65 metrů a jeho hmotnost je 15,4 tun, ačkoliv s namontovanými děly se údaj zhruba o tunu lišit. Pancíř pakchrání osádku před projektily z ručních zbraní, a vozidlo má i vyztuženou podlahu, aby bylo odolnější proti minám a náložím. Nechybí mu však ani velmi dobrá průchodnost terénem a na silnici může jet rychlostí až 100 km/h.

Článek Ruské samohybné protiletadlové dělo ZAK-23E není ničím převratným, jen starým kanonem na moderním transportéru; i to ale stačí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dělo stačí namontovat na náklaďák

Na videu pod článkem je vidět ukrajinská úprava protiletadlového děla ZU-23-2 namontovaná na korbě nákladního automobilu, díky čemuž se změnila v mobilní. Ukrajinští vojáci ho v této podobě používají hlavně proti účinným sebevražedným dronům ZALA Lancet. Dělo má sice jen optický zaměřovač, ale proti pomalým a křehkým dronům to stačí. Střelce navíc doplňuje pomocník s dalekohledem, s jehož pomocí na obloze pátrá po letícím stroji.

ZU-23-2 Technical(MAN F2000/F90?) pic.twitter.com/kzAcCfb11Y

— Vincent🇺🇦🇺🇲 (@VovaEndorser) August 9, 2023

Dělo ZU-23-2 je dnes opravdu stará zbraň s kořeny v roce 1960; vyrobena byla v počtu více než 140 tisíc kusů, které se dostaly do výzbroje mnoha zemí, a to nejenom Východního bloku. Tvoří ho dvojice hlavní vypalující projektily ráže 23 milimetrů, každá má přitom k dispozici zásobník na 50 nábojů. Pálit dokáže rychlostí až 2 tisíce ran za minutu, ačkoliv v praxi bývá kadence menší, a většinou se střílí v krátkých dávkách, což je vidět i na videu. Pokud totiž hlaveň vypálí 100 ran hned ta sebou, rozžhaví se a potřebuje vyměnit nebo vychladnout.

ZU-23-2 zasáhne cíl až na 2,5 km

Efektivní dosah ZU-23-2 je 2,5 km, pročež se hodí proti dronům létajícím v nevelkých výškách, mezi něž patří i ZALA Lancet. Jeho rychlost je 110 km/h, při střemhlavém útoku až 300 km/h, a má jen 12 kg, takže je malý, a přesto velmi zranitelný. Z děla to přitom „schytává“ fragmentační municí, která je proti němu více než dostačující, a navíc je velmi levná – především ve srovnání s protiletadlovými střelami. Naopak proti průzkumným dronům jako Orlan-10 se dělo nehodí, neboť takové drony už létají ve výšce 5 kilometrů.

Improvizace v akci: Ukrajinci sestrojili protitankového robota, který zničí cíl a rychle se ztratí. Připomíná traktor, ale je mimořádně účinný

Ačkoli jsou stará sovětská děla účinná, vojáci musí být opatrní. Zbraně jsou totiž pro sebevražedné drony snadným cílem, a jejich obsluhy na ně samozřejmě velice často míří. Zničení zbraně v sektoru pak může dávat prostor pro útok dalších dronů. Pomáhá sice instalace děla na nákladní automobil, což mu umožňuje měnit pozici, ale naopak z něj také dělá větší cíl. Je to ale řešení, které je velice rychle k dispozici, je levné a není obtížné se ho naučit obsluhovat.

Článek Video: jak i přes 60 let starý dvojitý protiletadlový kanon ZU-23-2 posílá k zemi ruské sebevražedné drony Lancet z korby náklaďáku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Evropa nechtěla být závislá na amerických AMRAAM

Již v 90. letech 20. stoleté začaly evropské západní státy pracovat na projektu nové střely pro evropská letadla, jejíž schopnosti budou lepší než u amerických IM-120 AMRAAM. Cílem bylo získat velice pokročilou zbraň pro letouny vyráběné v Evropě, především pro projekty Eurofighter Typhoon, Dassault Rafale a Saab JAS 39 Gripen. V té době totiž dokázala nejlepší střela vyráběná v Evropě sestřelovat cíle do vzdálenosti maximálně 80 kilometrů, takže byla letectva Západních zemí závislá hlavně na amerických AMRAAM.

iZdroj fotografie: Uživatel wallycacsabre / Creative Commons / CC BY

Po dlouhých diskuzích mezi evropskými státy se nakonec do vývoje pustilo britsko-francouzsko-italské konsorcium MBDA. Úkolem bylo vyvinout střelu s dosahem významně překračujícím 100 kilometrů, rychlostí alespoň Mach 4 a odolností proti protiopatřením a rušení. A i když přišly první objednávky už krátce na začátku tisíciletí, program se velmi táhl. Do výzbroje se tak Meteor nakonec dostal až v roce 2016.

Střela Meteor může měnit rychlost za letu

Dle všeho se čekání vyplatilo, protože jsou Meteory nejlepší zbraní tohoto typu ve výzbroji států NATO. Jejich dosah je až 200 kilometrů a rychlost přesahuje Mach 4. Střela je 190 kilogramů těžká, 3,65 metrů dlouhá a disponuje ramjetovým pohonem, což jí umožňuje během letu regulovat rychlost i dosah. Může tak například letět pomaleji a dále, anebo naopak rychleji na kratší vzdálenost. Hodnoty přitom zvládá měnit v průběhu letu a zrychlit třeba až v závěrečné fázi.

Meteor je vybaven kvalitním datalinkem, díky němuž ho lze velmi přesně navádět nejen z odpalovacího letadla, ale třeba i z letadel včasné výstrahy, pozemních stanic a lodí. Ve své závěrečné fázi letu je střela naváděna za pomoci aktivního radarového systému a bojová hlavice je odpálena kombinovaným bezdotykovým i nárazovým zápalníkem. Britové ve spolupráci s Japonskem chtějí v budoucnu vybavit Meteory aktivním radarem typu AESA, což by jejich schopnosti ještě zlepšilo.

I přes svoji vyspělost má ale Meteor menší dosah než například nejnovější ruská R-37M. Další jeho nevýhodou je, že ho neumí zatím odpalovat jiná než evropská letadla. Sice má být integrován do amerických letadel Lockheed Martin F-35 Lightning II, ale to je v plánu až někdy kolem roku 2027. Poslední nevýhodou střely je cena, která dosahuje téměř 50 milionů korun za kus. Nejnovější verze amerických AMRAAM stojí zhruba polovinu, proto dává řada letectev stále přednost jim a střely Meteor využije pouze ve výjimečných případech.

Článek Nejlepší Západní protiletadlová střela není americká, ale evropská: Meteor je extrémně drahý a nestačí na ruskou „bestii“ R-37M se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

S-60 je tak trochu okopírované německé dělo

V Sovětském svazu začali na kanonu ráže 57 milimetrů pracovat na konci 40. let a údajně se tamní konstruktéři velmi inspirovali v kvalitních německých protiletadlových zbraních z druhé světové války. Nechyběl jim ani systém schopný vypočítat nutné předsazení, aby projektily dokázaly své cíle zasahovat. Ve velkém bylo dělo S-60 nasazeno v 50. letech v sovětské armádě, ale SSSR ho vyvážel do mnoha zemí, stovky těchto kanónů mělo i Československo a Polsko. A právě druhá z těchto zemí se rozhodla, že je pošle na Ukrajinu i se zhruba 70 tisíci projektilů.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Zbraň je 4,66 tuny těžká a její obsluha vyžaduje 7 vojáků. Užívané granáty jsou schopné zasahovat cíle do vzdálenosti až 4 kilometrů u základní verze, a pokud je zbraň vybavena radarem a munice je jeho prostřednictvím naváděna, je dosah až 6 kilometrů. V krátké dávce může dělo vypálit až 120 ran za minutu, a pokud pálí trvale, je rychlost 80 ran za minutu.

Stíhačku zasáhne jen náhodou, proti dronu je smrtící

Proti moderním bojovým letounům jsou děla S-60 téměř neúčinná, i když například Polsko je modernizovalo a na některé instalovalo moderní řízení palby. Přesto by byl zásah letadla spíše náhodou, což ale rozhodně neplatí o dronech. Například íránské Shahed 136 používané Ruskem létají rychlostí asi 185 kilometrů v hodině a protiletadlové dělo pro ně tedy představuje nebezpečí. Do zbraně lze nicméně nabít i protipancéřové projektily, které dokáží zneškodnit obrněná vozidla a bojová vozidla pěchoty, ale tanky nikoliv.

Zajímavostí je, že děla S-60 byla během ukrajinského konfliktu zaznamenána i na ruské straně, ale ne v roli protivzdušné obrany, ale jako zbraně pro nepřímou palbu s dostřelem přes 6 kilometrů. Existují i systémy od S-60 odvozené, například ZSU-57-2, což je samohybná verze na pásovém podvozku s dvěma hlavněmi, nebo ZIF-72 určený pro námořnictvo. Děla S-60 se účastnila válek třeba mezi arabskými zeměmi a Izraelem a ve velkých počtech je používal Severní Vietnam proti americkému letectvu. Nejde však o jediné staré dělo tohoto typu, Ukrajinci např. využívají jugoslávský kanón Zastava M55 obohacený o průmyslové kamery.

Článek K bojům poslouží dokonce 70 let stará sovětská protiletadlová děla S-60 z Polska: mají směšný dostřel i sílu, ale na drony stačí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Python-5 je srovnatelná se světovou špičkou

Jde o střelu vzduch-vzduch s infračerveným naváděním a je označována za jednu z nejlepších zbraní svého druhu na světě. Určena je k útokům na cíle v krátké až střední vzdálenosti a přímé viditelnosti. Zaměřením, ale i výkonem ji lze srovnávat například s americkou AIM-9 Sidewinder, ruskou R-73 nebo německou IRIS-T.

Střela byla poprvé představena v roce 2003, je 3,1 metru dlouhá a její hmotnost činí 105 kilogramů. Disponuje přitom elektrooptickým a infračerveným vyhledávačem odolným proti různým protiopatřením. Pilot může střelu z letadla odpalovat v libovolném směru, tedy i na cíle letící za ním. Python-5 má celkem 18 aerodynamických ploch, které zajišťují střele velmi slušnou obratnost a je tedy obtížné jí uniknout.

Střela Python-5 je mimořádně rychlá

V čem opravdu vyniká, je její rychlost, která dosahuje až Mach 4. Srovnatelné střely totiž mají rychlost zhruba Mach 2,5 až Mach 3. Dosah té izraelské by měl být okolo 20 kilometrů, ačkoliv u jejích konkurentů je to většinou o pár kilometrů více. Je tedy možné, že izraelská koncepce spočívá spíše ve vyšší rychlosti, ale za cenu o něco menšího dosahu. Python-5 má i relativně velikou bojovou hlavici o hmotnosti 15 kilogramů.

Izraelské střely lze odpalovat z celé řady letadel, nejen amerických ve výzbroji izraelského letectva, ale například i z ruského Suchoj Su-30 nebo švédského Saab Jas 39 Gripen NG a dalších. Izraelská letadla je již několikrát použila, většinou proti různým typům dronů. Střely Python-5 jsou jednou z raket použitelnou v systému protivzdušné obrany SPYDER, které si AČR objednala si v Izraeli čtyři, a je tedy pravděpodobné, že Python-5 bude brzy součástí výzbroje českých ozbrojených sil.

Článek Nová izraelská střela Python-5 zpustoší cíl, na nějž letí rychlostí až Mach 4: mohla by být také součástí systému SPYDER se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Gepard používá trasovací střelivo

Vozidlo je vybaveno dvojicí autokanonů Oerlikon ráže 35 milimetrů s kadencí 550 ran za minutu na jednu hlaveň, systém tak dokáže do vzduchu vychrlit 1 100 střel za minutu. Efekt vypadající na fotografiích jako laserové paprsky způsobuje speciální trasovací munice, která během letu výrazně svítí. Efekt napomáhá obsluze s mířením, protože může sledovat, kam přesně její střely dopadají a podle toho korigovat další palbu.

Podle dostupných údajů je na Ukrajině používáno zejména střelivo označované jako HEI-T a SAPHEI-T. Granáty pochází z Norska, protože Švýcarsko, kde jich je vyráběno nejvíce, odmítá povolit dovoz své munice do válečné oblasti. Platí ovšem, že ne všechny projektily vylétající z hlavně Gepardu musí být nutně trasovacím střelivem. Většinou jsou užívány mezi běžnými náboji, a to například tak, že trasovací může být každý pátý.

Svítící munice může prozradit polohu Gepardu

Samohybná protiletadlová vozidla Gepard využívají k míření speciální radar a mohlo by se tedy zdát, že použití trasovacího střeliva není nutné. Zaměřovací systém se však může rozbít, načež musí obsluha přejít na ruční míření, a to rozhodně není jednoduchá záležitost. Pokud vidí, kam její projektily dopadají, dokáže střelbu vedenou před dron náležitě upravit. Na druhou stranu použití trasírek prozrazuje přesnou polohu zbraně, ale na tom v případě Gepardů nasazovaných ve vnitrozemí zase tolik nesejde.

Ukrajina by měla mít v současnosti kolem 50 těchto protiletadlových zbraní a není vyloučeno, že dostane další. Jejich největším problémem je však střelivo. Nejde o nový zbraňový systém, do výzbroje začal být zaváděn v roce 1976, ovšem proti dronům, především pak sebevražedným Shahed 136, si vede přímo skvěle. Gepardy jsou na podvozku tanku Leopard 1 a mají tedy i velmi solidní mobilitu v terénu, zatímco tříčlenná osádka zase dobrou ochranu. Dosah děla jsou až 4 kilometry, radaru pak kolem 15 kilometrů.

Článek Trasovací munice je účinnou zbraní proti dronům. Německé Gepardy při střelbě vypadají, jako by propalovaly oblohu laserem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Staré dělo Zastava M55 a moderní kamery

Fotografie na sociálních sítích přinesly ukázku velmi sofistikované improvizace, za níž stojí právě ukrajinští konstruktéři. Využili pro ni starý protiletadlový kanon jugoslávského původu Zastava M55 a mají pocházet právě z jedné ze zemí bývalé Jugoslávie. Zbraň je za použití videotechniky výrazně vylepšená, aby měla její obsluha mnohem větší šanci letící drony trefit a zlikvidovat.

Inženýři k dělu podle všeho připevnili dvě průmyslové kamery Hikvision a tablet. První kamera je pro denní použití, pravděpodobně z řady Value, druhá pak funguje jako termovizní. Díky ní obsluha může zaměřovat letící cíle i v noci nebo za snížené viditelnosti. Připojení tabletu naznačuje, že k vylepšení nejspíše existuje i speciální software umožňující zaměření cíle. Aby projektily svůj cíl úspěšně zasáhly, je třeba střílet z takové zbraně před něj (v závislosti na jeho vzdálenosti a rychlosti). Nutno dodat, že ruční zaměřování je velmi obtížné.

Jugoslávie vyráběla dělo v licenci

Protiletadlová děla Zastava M55 jsou opravdu stará, začátek jejich konstrukce se datuje krátce po konci druhé světové války. Jde o v bývalé Jugoslávii licenčně vyráběný kanon Hispano-Suiza HS.820 španělské produkce. Jedná se o relativně lehkou zbraň o hmotnosti zhruba 200 kilogramů. Tato děla bývala původně určena pro letadla, ale nakonec našla využití i v pevných postaveních nebo na vozidlech, často i v několikahlavňovém provedení.

Jejich munice má ráži 20 milimetrů, a proti dronům je využívána ta vysoce explozivní, ačkoliv existují i projektily určené k proražení pancíře. Dělo Zastava M55 má velmi vysokou rychlost střelby až 1 000 ran za minutu a jeho efektivní dostřel je 1 500 metrů. Ačkoli proti moderním letounům nemá stará zbraň téměř šanci, proti křehkým dronům, jimiž jsou třeba íránské sebevražedné HESA Shahed 136, jsou více než dostačující. Dron létá rychlostí 185 kilometrů za hodinu a obvykle v několikasetmetrové výšce.

Článek Invence umí zázraky: stařičké jugoslávské dělo Zastava M55 dostalo průmyslové kamery a zabíjí jeden dron za druhým se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

K sestřelení letadla Su-25 stačilo 7 sekund

Dle zdokumentovaných případů sestřelili ruští vojáci ukrajinskému letectvu minimálně 15 letadel Suchoj Su-25, zatímco Ukrajinci pak z oblohy sundali alespoň 23 strojů v barvách Ruska. Například ruský seržant Alexej Nemikin má mít na svém kontě již dva letouny tohoto typu, za což byl také vyznamenám. Na druhý sestřel měl přitom jen sedm sekund, během nichž musel svoji přenosnou protiletadlovou raketu zamířit a odpálit. O blížícím se letounu však věděl díky radarům.

K úderu pravděpodobně použil nějakou z verzí ruské protiletadlové střely 9K38 Igla, případně novější typ ruských MANPADS 9K333 Verba. Ta má přitom hmotnost přes 17 kilogramů a disponuje hlavicí o hmotnosti 1,5 kilogramu. Cíle může zasáhnout ze vzdálenosti až 6,5 kilometru a to ve výšce až 4,5 kilometru. Poradí si navíc s řadou protiopatření. Ukrajinští vojáci pak mají k dispozici nejen Igly, ale například i americké střely FIM-92 Stinger nebo polské Piorun a mnoho dalších.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creactive Commons / CC BY

Letoun Su-25 je starší stroj, jehož konstrukce pochází ze 70. let a v sovětském letectvu začal sloužit v roce 1981. Protože je určený k podpoře pozemních vojsk, má odolnou konstrukci a pilot sedí v pancéřovaném kokpitu, ale i tak je relativně snadné ho dnes sestřelit. Letadlo o délce 15,53 metru a rozpětím křídel 14,36 metru pohání dvojice motorů, ovšem jen o maximální rychlostí 975 kilometrů v hodině, přičemž bojový dosah je 750 kilometrů.

Suchoj Su-25 unese velkou zásobu raket i pum

Silnou stránkou letounu je jeho výzbroj. Ta se skládá ze zabudovaného kanonu ráže 30 milimetrů se zásobou 250 granátů, a navíc k němu lze připevnit dva další kanony ráže 23 milimetrů. Letadlo má 11 závěsných bodů s nosností výzbroje 4,4 tuny, na něž je možné navěsit například pouzdra na neřízené střely S-5, S-8 a další, různé druhy protiletadlových střel, raket pro útoky na pozemní cíle, radary, ale případně i široká škála pum.

Tovární linky opustilo více než tisíc letounů Suchoj Su-25, a kromě Sovětského svazu a pozdějších nástupnických států, měly stroje ve výzbroji i zahraniční armády. K těm patřili i československé a české letectvo, ale jako zastaralé je již vyřadilo. Letouny se účastnily mnoha konfliktů. Sovětský svaz je nasadil třeba v Afghánistánu, Rusko pak v Čečensku, Gruzii, Sýrii, a nyní je užívá na Ukrajině. Bojovaly i ve válce Iráku a Íránu nebo v občanském konfliktu v Pobřeží slonoviny.

Článek Video: Suchoj Su-25 se přiblížil k frontové linii a hned to schytal, vojákovi stačilo 7 vteřin. Sestřelených letounů přibývá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pravdu o schopnostech zná jen Rusko

Problém s posuzováním schopností S-400 je především ten, že je zná pouze Rusko a je nutné vycházet z jeho údajů. Systém mají ve výzbroji i jiné země jako Čína, Turecko, Bělorusko či Indie, ovšem i zde jsou ale. Jednak exportní verze mají některé funkce omezené, otázkou je jak moc. A ani tyto země ho neměly nasazený v ostrém boji. Rusko například rádo tvrdilo, že S-400 je při testech stoprocentně úspěšný, ale zaznamenané případy tomu nenasvědčují.

Ovšem faktem je, že podle známých údajů jde o systém velmi schopný a určitě jeden z nejlepších na světě. Do výzbroje začal být nasazován v roce 2007. Navazuje na systém S-300 a právě z toho se dá v mnohém vycházet. Protože tato starší zbraň je vyzkoušená a v posledních měsících ji masivně používá Ukrajina právě proti Rusku. A faktem zůstává, že početné ruské letectvo nedokázalo získat v ukrajinském vzdušném prostoru nadvládu a dokonce zde ani neoperuje. Jedním z hlavních důvodů je právě S-300.

Jeho následovník je bezesporu lepší. Má zdokonalené radarové systémy. Dokonalejší má být i ovládací systém a byly vyvinuty nové typy střel. Ty mají větší dosah, dokonce až 400 kilometrů, případně jsou schopny zasahovat proti cílům letícím v nízkých výškách. Měly by být schopny likvidovat některé typy balistických raket. Jestli je tedy S-400 v mnohém vylepšená a zdokonalená S-300, nelze ho podceňovat.

Překonat S-400 je určitě možné

Právě na Ukrajině se ukázalo, že vše, co Rusko původně deklarovalo, systém neumí. Například sestřelovat rakety M31 vypalované z HIMARS. Hlavně na začátku konfliktu také na mnoha místech operovaly ukrajinské drony jako T2 Byaraktar a ani ty nebyly sestřeleny. Ukrajinské vrtulníky dokázaly zaútočit na Bělgorod. V Sýrii umístěný ruský systém S-400 nezasáhl při útocích střely Tomahawk, i když je otázkou proč. A Ukrajina dokonce nedávno ukořistila radar, který tento systém používá.

Problém je i ten, že Rusko S-400 na Ukrajině drží vzadu a do přednějších linií umísťuje starší a méně cenné S-300. Systém také nikdy nemusel čelit opravdu modernímu letectvu s letouny stealth, které je obtížní detekovat a zaměřit, a které jsou vyzbrojené moderními střelami proti radarům. Až po takovém střetu by bylo možné říci, jak je systém vlastně dokonalý. Zatím, i přes konflikty Ruska a západu, ale nic nenasvědčuje, že by taková situace měla nastat.

Článek Opěvovaný ruský protivzdušný systém S-400 není neporazitelný. Proti skutečnému soupeři totiž ještě nikdy nestál se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbraň známá z transportéru OT-64

Hlavní částí Viktora je dvojice kulometů KPVT, jedná se ale o v Česku upravenou a modernizovanou verzi sovětských kulometů. Na nich je zajímavá skutečnost, že jde o konstrukci pocházející již z roku 1949. Původně se jednalo o kulomet KPV, ale ten byl upraven pro použití na obrněných vozidlech a označen jako KPVT. Bývalí čeští vojáci základní služby ho mohou znát třeba z transportérů OT-64 nebo BRDM-2.

iZdroj fotografie: Dárek pro Putina

Jde o zbraň ráže 14,5 milimetrů, proti pozemním cílům je efektivní do vzdálenosti 3 kilometry, proti leteckým pak do 2 kilometrů. Je schopna pálit rychlostí až 600 ran za minutu. Jako protiletadlové byly tyto kulomety v minulosti využívány a ve světě stále v této roli fungují. A to jako zbraně typu ZPU, které se vyskytují v jedno, dvou a čtyřhlavňovém provedení.

Systém má denní i noční zaměřovač

Viktor využívá dvou hlavní, každá zbraň má přitom k dispozici schránku, ve které je pás s 300 náboji. Na korbě vozidla, konkrétně upraveném terénním automobilu Toyota, jsou k dispozici další dvě schránky s náhradními pásy. Spolu s kulomety, které jsou otočné, má navíc obsluha k dispozici denní i noční protiletadlový zaměřovač, který by jí měl umožnit mířit na cíl za jakýchkoli podmínek. A zaměřovač, který lze použít i k palbě na pozemní cíle. K dispozici budou i náhradní hlavně pro případ, kdyby je bylo nutné měnit.

Celkem by mělo být vyrobeno a dodáno na Ukrajinu 15 systémů Viktor, přičemž cena jednoho je 6 milionů korun. Iniciativa Dárek pro Putina, která před tím vybrala peníze na poskytnutí modernizovaného tanku T-72 Avanger přezdívaného Tomáš, doufá, že potřebných 90 milionů korun nakonec vybere od veřejnosti. Viktory by Ukrajinci mohli použít nejen proti dronům, ale i vrtulníkům. Na frontě pak proti živé síle a slabě pancéřovaným vozidlům.

Článek Česko by mohlo Rusku zasadit ničivou ránu starou sovětskou zbraní a doslova rozmetat „terorizující“ sebevražedné drony z Íránu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sestřelil i neviditelný letoun „stealth“ F-117

Něva je velmi starý systém původem ze Sovětského svazu, určený pro nízkoletící cíle v rozmezí vzdáleností od 3,5 km do 25 km. Je tedy jasné, že například v boji proti dnešním moderním stíhacím letadlům asi příliš velký úspěch mít nebude. I když výjimky mohou potvrzovat pravidlo a hodně bude záležet na zkušenostech obsluhy a „fikanosti“ jejich velitelů. V březnu 1999 Spojené státy totiž nad bývalou Jugoslávií ztratily moderní stealth bombardér F-117. Srbové ho zasáhli střelou z S-125. Stejně tak jako v květnu téhož roku stíhací letoun F-16. A co se týká reálné bojové účinnosti, Ukrajina potřebuje sestřelovat pomalé drony nebo řízené rakety. Vyřazené systémy ležící ve skladech jsou tak paradoxně momentálně nejrychlejší a ekonomické řešení.

Systém S-125 byl vyvinut na konci 50. let a od roku 1961 byl vyráběn sériově. SAM S-125 „Něva“, nebo také pro export „Pečora“ vstoupila do služby v roce 1961 a zajišťovala střelbu na jeden cíl letící rychlostí až 560 m/s, útok probíhal většinou dvěma raketami naráz, tehdy s pravděpodobností zasažení cíle až 0,98. Komplexů bylo postupně vyrobeno i s modifikacemi a modernizacemi poměrně hodně, ale přesné číslo není známo.

Udává se, že více jak 400 komplexů šlo na export. Odpalovací systém bývá nejčastěji umístěn na samostatných odpalovacích zařízeních, např. na 5P71 pro dvojici raket 5V24 nebo 5V27 v podobě taženého přívěsu s možností rozložit ho velmi rychle do podoby pevné odpalovací rampy. Existují i další podobné rampy, označené 5P73 pro čtyři střely. Obě verze byly ve výzbroji i československé armády. Existovaly ale i tak exotické úpravy jako instalace odpalovací rampy pro jednu raketu na vyřazený tank T-62.

Daleko běžnější je umístění ramp pro dvě rakety na nákladních automobilech ZIL. V této podobě umožňuje systém S-125 Něva největší flexibilitu při svém nasazení. Fotografie zvláštní varianty systému se objevila i na sociálních sítích, i když se nejedená o ukrajinskou. Jde o odpalovací rampu pro čtyři rakety na podvozku tanku řady T-54/55 a je tak používána v Polsku. Podobný systém má být údajně umístěn i někde na pobřeží Černého moře. Ovšem existují i jiné fotografie, tentokrát klasického exportního komplexu S-125 na vozidle ZIL, kde je na jedné ze střel viditelný i jasný vzkaz Rusům ukončený zvoláním „Sláva Ukrajině“.

Protiletadlový systém S-125 zasáhne až 35 km vzdálený cíl

Něva je systém krátkého dosahu a je tedy určen pro sestřelování cílů v nízkých výškách, a to i těch manévrujících. Proto by třeba se sebevražednými drony jako Shahed-136, které jsou pomalé, nemusel mít problém. Dosah záleží na použitých střelách. Novější typy mají být schopny zasáhnout i manévrující cíle do vzdálenosti až 35 kilometrů a výšky 18 kilometrů, nejnižší výška zaměření cíle je 100 metrů.

Střela je dvoustupňová, 953 kilogramu těžká, přes 6 metrů dlouhá a má 60 kilogramů těžkou hlavici s poloměrem zničení cíle do 12,5 m od epicentra výbuchu hlavice. Střela dosahuje u posledních verzí rychlosti až 3,5 M. Je naváděna rádiově na základě dat z radaru, systém dálkového ovládání byl už u prvních verzí odolný proti rušení až do hodnoty 200 W/MHz.

V roce 2010 ukrajinská firma Aerotechnica představila naposledy modernizovanou verzi s označením S-125-2D, která má inovovanou řadu prvků. Rusko zase realizovalo modernizaci s laserovým a infračerveným naváděním. Takže možnosti a schopností střel se mohou velmi lišit. Ovšem to není jediné využití, které může Ukrajina pro Něvu mít. Ta může v případě nutnosti sloužit i k zasahování námořních cílů, které jsou radiolokačně viditelné. Její umístěni na pobřeží Černého moře, jak naznačují sociální sítě, by tedy dávalo smysl.

Článek Zoufalost, nebo dobrá taktika? 60letý sovětský systém S-125 Něva zničil i neviditelný F-117, Ukrajina ho teď nasazuje proti Rusům se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vrtulníků byly sestřeleny stovky

Nejlepším příkladem toho je případ vrtulníku Mi-8MT, jenž sloužil žoldácké Vagnerově armádě bojující na straně Ruska na Ukrajině. Incident z konce října, který se podařilo zachytit, ukazuje, že pilot vrtulníku letí poklidně, téměř jako na přehlídce. Najednou se ze strany přiřítí protiletadlová střela a stroj jde okamžitě k zemi. Podobných sestřelů muselo být v bojích zaznamenáno více, jenom Ukrajina hlásí kolem 250 sestřelených ruských vrtulníků, ale i ona sama některé ztratila.

Pokud se pilot s vrtulníkem přiblížil bitevní linii, není ani čemu se divit, co následovalo. Ukrajinští vojáci jsou vyzbrojeni doslova tisícovkami přenosných z ramene odpalovaných protiletadlových raket. Mají například americké FIM-92 Stinger, polské Piorun nebo sovětské Strela 3 či ruské Igla. Rusové zase mají především Igly. Tyto zbraně dokážou zasahovat cíle zhruba do vzdálenosti 5 kilometrů. Jsou infračerveně naváděné, tedy zaměří se na teplo vycházející z výfuků stroje.

Natočené záběry jsou až neuvěřitelné, protože piloti velmi dobře vědí, že jim jde doslova o život. Proto se většina z nich naučila se k frontě, pokud možno, nepřibližovat. Zvláště s transportními vrtulníky, jakými jsou Mi-8. Některé jejich verze bývají i vyzbrojené, ale toto nejspíše nebude ten případ. Pokud již vrtulníky do bojové zóny musí, používají taktiku letu v extrémně malé výšce, aby nebyly vidět, případně aby je vojáci měli v zorném poli jen krátký okamžik a neměli čas na zamíření.

Rakety dokážou odlákat fléry

Útočné stroje těstě před vystřelením své munice, nejčastěji neřízených raket, vystoupají trochu nahoru a odpálí je s přídí mírně zvednutou, aby měly co nejdelší dolet a stroj se co nejméně přibližoval k oblasti, kde se nachází nepřátelé. Pak okamžitě klesají k zemi, aby se kryly. Zároveň ve velký počtech odpalují fléry. To jsou světlice většinou na bázi hořčíku, který hoří vysokou teplotou. Jejich cílem je zmást tepelné navádění protiletadlových střel. Ty jsou naopak konstruované tak, aby se, pokud možno, splést nenechaly.

Mi-8 se sice vyrábí již od roku 1968, ale má mnoho modernizovaných verzí. Stroje používané k vojenským účelům většinou odpalovače světlic mají nainstalované. Stroj, který má na délku 18 metrů a do jeho vnitřku se vejde až 24 cestujících, uniknout jinak nemůže. Jeho maximální rychlost je 250 kilometrů v hodině. Naopak z ramene odpalované střely běžně dosahují rychlostí kolem Mach 2.

Článek Video: Let vrtulníkem poblíž bojové linie je téměř sebevražda. Vojáci s komplety MANPADS ho snadno sundají, právě to poznali Vagnerovci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Osvědčená taktika tentokrát nevyšla

Podle dostupných informací se v posledních dnech takto podařilo ruské PVOS zneškodnit jeden ukrajinský Su-27 a jeden Su-25. Ty se měly pokoušet útočit na cíle v blízkosti ruského Bělgorodu. Aplikovali často používanou taktiku ukrajinskými i ruskými letouny. Přiletěly do prostoru cíle jen několik metrů nad zemí, aby vystoupaly na krátký okamžik výše a odpálily střely, a pak zase klesly dolů do „psí“ výšky. I přes tuto taktiku, která většinu funguje dobře, ale byly zničeny.

Rusové k tomu údajně použili systém S-300V4. Ačkoli je S-300 zbraň, která byla zavedena do výzbroje již v roce 1978, je použitý systém úplně jiný než starší typy. Jedná se o verzi, jež byla kolem roku 2010 hluboce modernizovaná, aby si dokázala poradit i s velmi cennými a extrémně obtížnými cíli. Také může používat některé střely, které se nabíjejí do mnohem modernějšího systému S-400. Využívá i řadu technologií z něj.

Některá z moderních střel systému S-400 byla nejspíše použita právě při zásahu ukrajinských letadel. Sestřel se totiž povedl nejen ve výšce několika metrů nad zemí, ale na vzdálenost 217 kilometrů. To je více než dosavadní rekord rusko-ukrajinského konfliktu. V březnu se v oblasti Kyjeva podařilo sestřelit ruskému S-400 ukrajinskou stíhačku Su-27. Zásah byl na vzdálenost zhruba 150 kilometrů a stroj nezachránila ani jeho extrémní manévrovatelnost.

Zásahy až do 400 kilometrů

Verze V4 může používat například rakety 40N6, které právě s největší pravděpodobností stojí za popisovaným sestřelem. Ty mají dolet 400 kilometrů, mnohem více než dříve užívané střely do systému S-300. A také jsou vybaveny novými senzory, jež jim mají pomoci zasahovat cíl ve výšce pouhých 5 metrů nad zemí. Navíc létají rychlostí až Mach 14. Druhým typem střely, kterému se mohl tento zásah podařit, je 48N6DM. Její dosah je až 250 kilometrů.

Právě střely 40N6 jsou tou raketou, jíž by se měli soupeři obávat. Používá se nejen v S-300V4, ale i v systému S-400. Už delší dobu se jedná o střelu s nejdelším doletem, které zatím žádný systém na západě nedokáže konkurovat. Kromě Ruska jimi má disponovat i Čína, jež si ruské systémy pořídila a pravděpodobně je okopírovala. Údajně ještě lepší mají být střely z nejnovějšího S-500. Na druhou stranu i Ukrajinci umí s moderními protiletadlovými systémy bojovat. Zničili již řadu radarových stanic ruských zbraní za pomoci raket AGM-88 HARM.

Článek Modernizovaný ruský S-300V4 spolu s nejnovějšími raketami zvládne sestřelit i letoun pár metrů nad zemí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

První díly byly dovezeny z Ruska

Jižní Korea je již od 50. let ve válce se svým severním komunistickým sousedem. Severokorejské letectvo je sice beznadějně zastaralé, moderních má jen několik strojů, ale je velmi početné. Lze proto předpokládat, že by se mohlo se staršími letadly hromadně vrhnout do útoku. Protivzdušná obrana nasycená velkým množstvím přenosných střel kategorie MANPADS by tuto vlnu mohla podle představ velení korejské armády zastavit.

Dovážených kompletů, například z USA, však nikdy nebylo tolik, jak si generálové v Jižní Koreji představovali. Proto se Korea vrhla na vlastní vývoj. V roce 1995 v Jižní Koreji začaly první vývojové práce na vlastní konstrukci za využití z Ruska dovezených komponentů systému Igla. Vývoj si vzala na starosti firma LIG Nex1. První zkušební KP-SAM Chirony ještě s řadou dílů dovážených z Ruska byly kompletovány v roce 2003.

iZdroj fotografie: Korps Pasukan Khas / Public Domain

Rusko totiž zaplatilo za své dluhy právě dodávkou komplexů Igla. Skutečná výroba se rozeběhla na konci roku 2004, v roce 2005 tento systém vstoupil do výzbroje vojsk Jižní Koreje. Až později se však podařilo všechny dovážené díly nahradit vlastními. Do výzbroje tedy začal být Chiron zaváděn v roce 2005.

Jihokorejská armáda si podle dostupných informací měla objednat minimálně 2 000 kusů. Zbraň je odpalována z lehkého přenosného zařízení umístěného na trojnožce s otočným sedátkem. Tento raketový systém opticky připomíná francouzský Mistral, ale celý zbraňový komplet včetně vyhledávače, řídicí sekce, bojové hlavice i samotného motoru vyvinuli a vyrábí dnes pouze z vlastních zdrojů v Jižní Koreji. 

Chiron má dosah až 7 kilometrů

Střela obsahuje integrované systémy IFF, naváděcí čidlo zvládá i nasazení v noci či za nepříznivého počasí, protože pracuje jak v oblasti IR, tak UV, což umožňuje střele negovat různá obranná opatření cílů. Po svém odpálení zvládá do značné míry ignorovat vystřelované klamné tepelné návnady. Střela disponuje i hlavicí s blízkou pojistkou iniciace výbuchu. Během vývojových testů dosáhla střela úspěšnosti zásahu až 90 %.

Hmotnost celého kompletu je 24,3 kilogramu. Do zařízení se nabíjí střela o ráži 80 milimetrů. Má bojovou hlavici o hmotnosti 2,5 kilogramu. Dokáže zasahovat cíle do výšky 3,5 kilometru a vzdálenosti 7 kilometrů. Dosahuje finální rychlosti Mach 2,1. Jak hmotnost hlavice, tak dosah jsou lepší než u známých amerických protiletadlových střel Stinger. Ty jsou však lehčí a snáze přepravitelné.

Kromě Jižní Koreje zakoupila zbraň Indonésie. Ta střely zkombinovala s kanonem Oerlikon ráže 35 milimetrů a vytvořila kombinovaný protiletadlový systém Skyshield. Dalším uživatelem podle dostupných informací již je, nebo bude Ukrajina. Chirony pro ni mají zaplatit Spojené státy spolu s další výzbrojí a municí. Hodnota zakázky je téměř 3 miliardy dolarů (75 miliard korun). Vybavení však Jižní Korea nedodá přímo. Jako prostředník by měla posloužit nejmenovaná česká zbrojní firma.

Článek Jižní Korea vyvinula protiletadlovou raketu MANPADS. V parametrech překonává americký Stinger. Půjde přes českou firmu na Ukrajinu? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na náhradě AMRAAM se pracuje

Na náhradě AiM-120 se již v USA nějakou dobu pracuje. Konkrétně Lockheed Martin vyvíjí novou střelu dlouhého dosahu nazvanou AIM-260 JATM. V tomto případě má jít o raketu koncepčně podobnou těm ruským a čínským. Ovšem americké letectvo chce i střely s ještě delším doletem nebo jinými schopnostmi. Jednou by mohla být střela Peregrine, kterou představil Raytheon, ale nápad Boeingu je zcela jiný.

Firma by totiž ráda vyrobila střelu na modulárním principu. A v případě nutnosti dvoustupňovou. Tím by se mohla získat jedna protiletadlová zbraň určená na různé mise podle toho, jakou by zrovna potřeba vyžadovala. V podstatě by to znamenalo, že by se až na místě rozhodovalo například o tom, jaký druh navádění bude střela mít. Jednoduše by šla na raketu namontovat vyhledávací hlavice například s infračervenými senzory nebo radarovým naváděním, případně nějaká jiná technologie.

Možnost mnoha různých kombinací

Také by bylo možné se rozhodnout, zda bude namontovaná bojová hlavice vytvářející mrak střepin, nebo by se cíl sestřeloval přímým nárazem. Ovšem nejunikátnější by byla možnost udělat střelu v případě potřeby dvoustupňovou. Protože by ji šlo použít bez druhého stupně, kdy by byla menší a její dosah by byl nižší. Zhruba mezi dosahem dnešních raket AIM-9 Sidewinder a AIM-120 AMRAAM. V případě namontování druhého stupně by pak měla dosah větší než AMRAAM.

Pro letectvo by takový druh střel mohl být velikou výhodou. Bez posilovače by nemusely být tak velké a daly by se snáze namontovat na drony. Výhodou by ale byla i logistika, protože by vlastně stačila jedna střela pro vše a jenom by se jednoduše upravila některá její část. Na krátké vzdálenosti by se mohla použít bez posilovače s infračerveným naváděním. Na střední s radarovým naváděním a na dlouhé vzdálenosti s posilovačem a radarovým naváděním.

Mít střely, které mají dlouhý dosah, je pro americké letectvo, ale i námořnictvo a námořní pěchotu důležité. Stíhací letouny F-35, jichž mají ve výzbroji čím dál více, jsou totiž koncipované právě pro boj na velmi dlouhé vzdálenosti. Je v nich radar a detekční přístroje, kterými zatím nedisponuje žádný jiný letoun na světě. Kombinace schopností jejich přístrojů, možnosti sdílení informací například z dronů a střel na dlouhé vzdálenosti by byla pro jejich oponenty smrtící.

Článek Revoluce ve vzdušných soubojích. Protiletadlová střela od Boeingu má být modulární a dvoustupňová, tím pádem levnější a univerzálnější se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Osa s Gepardem na jednom místě

Jednou z nejdůležitějších úloh protivzdušné obrany je zajistit prostor nad bojujícími jednotkami. To jde pomocí přenosných raket jen do určité míry. Lepší ochranu nabízejí systémy krátkého dosahu, které mají vlastní radar a dokážou mnohdy dostřelit dále než rakety MANPADS. Zároveň je třeba, aby byly tyto systémy mobilní, protože se jednotky často pohybují. V neposlední řadě je důležitá ochrana proti různým útokům. To vše na Ukrajině splňuje nezvyklá dvojice –⁠ německý Gepard a původně sovětský systém Osa.

Obě zbraně byly vytvořeny na opačných stranách studené války, ale jakmile Německo dodalo Gepardy na Ukrajinu, ocitly se společně na bojišti. Nebylo to bez komplikací, protože Německo potřebovalo zajistit do rychlopalných protiletadlových děl munici, která nebyla snadno dostupná. Ukrajinci se pokusili zbraně zkombinovat. I když nejdou navzájem propojit, každá musí spoléhat na vlastní radar a získané informace, podle zpráv z bojiště to funguje. Některé zdroje tvrdí, že takových dvojic jsou již tři desítky.

Kombinace se vzájemně doplňuje

Zbraně se díky svým vlastnostem doplňují. Gepard tvoří dvojice rychlopalných protiletadlových děl ráže 35 milimetrů s kadencí 500 ran za minutu. Děla jsou spolu s radarem umístěna na podvozku tanku Leopard 1. Dokážou zasáhnout cíle do vzdálenosti 4 kilometrů, minimální vzdálenost je 100 metrů. Jsou dle všeho velmi účinné proti dronům nebo loudavé munici, kterou nyní Rusko disponuje, protože dostalo velké dodávky z Íránu.

9K33 Osa je naopak systém disponující protiletadlovými raketami. Umístěn je na šestikolovém vozidle BAZ-5937. Na korbě je umístěn radar a šest střel, které jsou naváděny radiovým systémem. Rakety mohou zasahovat cíle do vzdálenosti až 15 kilometrů. Účinné jsou proti vrtulníkům i níže letícím letadlům, nejspíše i proti dronům větší velikosti. Systémy měla Ukrajina ve výzbroji a další dostala od svých spojenců.

Účinnost obou systémů, které navíc spolupracují, může být překvapující. Oba totiž pocházejí ze 70. let a jsou konstrukčně zhruba půlstoletí staré. Je ale pravda, že například íránské drony jsou primitivní a bez sofistikovaných systémů. Ruská letadla jako Su-24 a Su-25, jež často bývají nasazována k úderům na jednotky v poli, jsou konstrukčně podobně stará jako obě protiletadlové zbraně. Je tedy pravděpodobné, že při správném použití mohou být ještě dnes velmi účinné a vytváří jakousi dvouvrstvou obálku ochrany krátkého dosahu.

Článek Protiletadlový Gepard a Osa na bojišti navzájem spolupracují v týmu, i když jejich systémy nemělo být vůbec možné propojit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dolů šel další letoun Su-34

Doslova černým dnem ruského letectva se měla stát sobota 24. září. Ukrajina ohlásila sestřel čtyř letadel, z některých sestřelů se objevily záběry na sociálních sítích. K zemi měly jít i dva moderní stroje Su-30 a jeden Su-34. Zvláště ztráta tohoto letadla je pro Rusko citlivá, protože jde o jeho nejmodernější stíhací bombardér, kterých má jen něco přes 100. Nad Ukrajinou jich mělo ztratit již minimálně 10 % z celkového počtu. Tyto letouny přitom měly být proti možnosti sestřelení velmi odolné.

Některé stroje měly být sestřeleny přenosnými systémy, jako jsou rakety Stinger nebo Igla, ale je otázkou, zda nezasáhly i jiné zbraně. Ukrajina v posledních týdnech obdržela německé protiletadlové systémy Gepard. Byly nasazeny třeba u Charkova. Jde o dvojici rychlopalných kanonů ráže 35 milimetrů na podvozku tanku Leopard 1. Je zde umístěn i radar, jenž slouží k zaměření cíle. Rychlost střelby je 550 ran za minutu. Systém je určen na krátkou vzdálenost a pravděpodobně je efektivní i proti dronům.

Ty jsou dnes jednou z největších hrozeb pro Ukrajinu, protože Rusko mělo dostat nejspíše stovky dronů, včetně sebevražedných Shahed 136 z Íránu. Poslalo je k útokům například i na Oděsu. Ačkoli se některé podařilo sestřelit, Ukrajinci nyní intenzivně řeší, jak se proti této hrozbě bránit. Lze předpokládat, že budou spojence žádat o systémy, jež to umožní. Avšak sami například zaútočili na základnu dronů v Chersonské oblasti a část jich nejspíše zničili.

Obranu nově posílil NASAMS

Spojené státy také potvrdily, že na Ukrajině je již norsko-americký systém NASAMS. Ten pravděpodobně slouží, nebo bude sloužit k obraně Kyjeva, v budoucnu by měla země dostat i další baterie. Není jasné, jestli jde o NASAMS 2 s dosahem 35 kilometrů či 3 s dosahem 50 kilometrů. Je účinný proti letadlům, větším dronům a řízeným střelám. Dokázal by tak zničit třeba rakety Kalibr a Ch-101. Avšak nezvládne si nejspíše poradit s balistickou raketou Iskander nebo hypersonickým Kinžálem.

V brzké době se na Ukrajinu má dostat i německý protivzdušný systém IRIS-T. Ten má parametry podobné systému NASAMS, a proto lze očekávat, že by země mohla být brzy schopna proti většině útoků ze vzduchu chránit své velké aglomerace. Navíc má stále k dispozici své starší zbraně jako S-300, Buk či Tor a další. Případně některé z ruských systémů, které se jí podařilo zajmout, například Pancir.

Článek Nad Ukrajinou se rozvírá stále dokonalejší protivzdušný deštník. Pro ruská letadla je zdejší nebe smrtící se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Těžké rušičky pro velká území

Nejkomplexnějším řešením pro boj s drony a elektronikou nepřítele jsou těžké rušičky signálu. Ty teoreticky mají vyřadit provoz dronů na desítkách kilometrů čtverečních bojového terénu. Takové přístroje toho ovšem dokáží mnohem více. Dokáží rušit radiovou komunikaci nepřítele, satelitní navigaci nebo i detekční a radarová zařízení protivníka.

Takovýmito rušícími prostředky jsou například turecký KORAL nebo ruská Rb-109A „Bylina“. Právě druhý jmenovaný systém vzbudil značné kontroverze při bojích na Ukrajině, kdy v prvních týdnech zjevně selhal a ruské útočníky drtily především turecké drony Bayraktar TB2. Několik sytémů Bylina se navíc podařilo ukrajinským silám zničit a minimálně jeden dokonce ukořistit. Jak se ukázalo, důvod neúspěchu ruských rušiček byl až neuvěřitelně hloupý.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY

Ruské velení počítalo, že Ukrajinci budou používat frekvence z dob SSSR a společné spolupráce s Ruskem. Rusové podle Ukrajinců proto intenzivně rušili tyto frekvence. Na těch ovšem pracovaly i jejich vlastní síly, a tak poškozovali především sami sebe. Navíc se komplex proti dronům a nízkoletícím cílům Pancir S1 ukázal jen jako málo účinný. Ruské síly se však podle všeho poučily a jejich ochrana je v poslední době efektivnější.   

Rušičky a laser tak akorát do ruky

Samozřejmě lze proti větším dronům použít těžkou protiletadlovou obranu nebo ruční střely jako FIM-92 Stinger nebo 9K38 Igla. Vzhledem k cenám protiletadlových střel se jedná o poměrně drahé a také nejisté řešení. Proto se jako zajímavá alternativa proti dronům jeví ruční rušičky. Největším argumentem pro ně je cena. Zatímco jednorázová střela Stinger vyjde na 118 000 USD (4 413 000 Kč), ukrajinská vícenásobně použitelná ruční rušička KVS G-6 stojí pouhých 12 000 USD (294 000 Kč).

Jak taková rušička funguje? Voják zaměří rušičkou nepřátelský dron, kterému jsou rušeny řídící frekvence, satelitní navádění GPS/GLONASS a elektronika stroje. Některé systémy jsou dokonce schopny dron vypnout a ten lze potom při troše štěstí ukořistit. Zbraň je skutečně příruční. Například Dedrone váží pouhých 6,8 kilogramu, baterie mu vydrží 2 hodiny a dron zachytí až na dva kilometry. Zmíněný KVS G-6 má účinek až na 4 kilometry.

iZdroj fotografie: USARMY / Public Domain

Objevilo se ovšem i daleko těžší a jistější řešeni. HELMD (High Energy Laser Mobile Demonstrator) od firmy Boeing a ATHENA (Advanced Test High Energy Asset) jsou vysoce výkonné laserové systémy, které si ovšem dokáží poradit nejen s drony, ale i jiným létajícím nebezpečím. Na rozdíl od ručních rušiček se jedná o tak velké systémy, že musí být umístěny na podvozku nákladního automobilu.

Nekonvenční nápady proti dronům

Objevují se ale i poněkud nekonvenční nápady na to, jak zničit nebo zajmout nepoškozený dron. Mnohé s těchto nápadů pak lze použít i u civilních bezpečnostních složek. Rozhodně jím bude i SAVAGE (Smart Anti-Vehicle Aerial Guided Engagement). Jedná se o nový typ chytré protiletadlové mini střely na krátkou vzdálenost s vysokou rychlostí. Systém by měl být použit i na ropných polích nebo těžebních věžích a být účinný i proti sebevražedným dronům.

Velmi zajímavým kouskem techniky je Skywall 100. Vzhledem připomíná „nebeská zeď“ ruční protileteckou střelu. Ve skutečnosti se jedná o vzduchovku vystřelující sítě. Zbraň o váze 10 kilogramů je díky vysokému tlaku, se kterým pracuje, schopna vystřelit síť až na 100 metrů a dron zachytit prakticky bez poškození. Jedná se však o systém s velmi omezenou účinnosti a spíše pro civilní účely. Proti vojenským dronům je prakticky bez šance.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Itálie / Creative Commons / CC BY

Se sítí ale na jiné úrovni pracuje i koncept Interceptor Drone Alekseje Zajtsevkeho z Litvy. Jedná se vlastně o dron k boji proti dronům. Interceptor je uložen v přepravním boxu. Když je zachycen dron protivníka, je z boxu rychle vystřelen. V blízkosti nepřítele se rozdělí, vystřelí z něj síť, která obalí stíhaný dron a ten dopadne znehybněn na zem. Vzhledem k tomu, že drony se stále vyvíjejí, je nepochybné, že se dočkáme ještě dalších „vychytávek“ proti nim.   

Článek Rozpoutala se válka proti dronům. Lze si proti nim pořídit rušičku, laser i gigantickou vzduchovku se sítí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Program mohl zbrzdit britský nálet

Kdy přesně začal program protiletadlových střel Wassefall, to není zcela jasné. Pravděpodobně to bylo někdy na přelomu let 1941 až 1942. První modely této zbraně byly hotové na jaře 1943. V raketovém výzkumném středisku Peenemünde se jim věnoval hlavně Walter Thiel. Ten však zahynul při britském bombardování střediska v srpnu 1943, což mohlo program i zdržet. K prvnímu úspěšnému odpálení se tak technici dostali až 8. března 1944. Šlo jen o střelu, měli před sebou celou řadu problémů k řešení.

Vědci při konstrukci Wassefallu využili technologii, na které pracovali, tedy raketu V-2. Protiletadlová střela nepotřebovala takový dolet jako balistická raketa, mohla být proto asi jen čtvrtinová. Protože bylo nutné, aby při svém letu směrem k bombardérům mohla manévrovat, měla uprostřed další řídící plochy. Nakonec se jednalo o střelu dlouhou 7,85 metru a o průměru 86,4 centimetru. Její hmotnost dosahovala 3,7 tuny.

Přesto se od V-2 musela v mnohém odlišovat. Nemohl být využit pohon s tekutým kyslíkem. Ten je možné do rakety čerpat jen těsně před jejím odpálením, aby nevyprchal, což by bylo u protiletadlových střel nemožné. Proto byl vyvinut systém, jenž využíval raketové palivo Visol nebo červenou dýmavou kyselinu dusičnou. Motory byly střele schopny dodat rychlost až 770 metrů za sekundu. Dokázala doletět do vzdálenosti 25 kilometrů a výšky 15, někdy je udáváno až 18 kilometrů.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Raketa se musí především trefit

Dalším problémem bylo samozřejmě navádění raket. Ve dne se testovala technologie, kdy měla být střela řízena rádiovými povely operátorem, který sledoval střelu a cíl zároveň. Není nutno dodávat, že to bylo velmi neohrabané. Vyvíjel se i systém pro noc, kdy se používaly dva radary. Jeden sledující cíl, druhý střelu. Operátor viděl dvě tečky a pokoušel se je prostřednictvím joysticku spojit. Raketa také měla velkou hlavici o hmotnosti kolem 300 kilogramů. Konstruktéři doufali, že by s sebou mohla vzít několik bombardérů najednou.

Z dnešního pohledu je jasné, že Němci zcela opomíjeli vývoj detonátoru, který by se sepnul v okamžiku přiblížení se k cíli. I když několik testů bylo do konce války úspěšných, byli ještě velmi daleko od funkční a účinné zbraně. I kdyby ji měli, je otázka, jak účinná by opravdu byla proti obrovské spojenecké přesile. Nejspíše by ji s omezenými výrobními kapacitami byla maximálně schopna ovlivnit, ale ne zastavit. Opravdu funkční protiletadlové střely odpalované ze země se podařilo vyvinout až v 50. letech.

Článek Němci se pokoušeli vyvinout protiletadlové střely, které by zastavily spojenecké bombardovací svazy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusko kazašský polygon aktivně využívá

Systémy protiraketové obrany se nacházejí ve výzbroji ruských leteckých i kosmických sil a jsou pochopitelně určeny především k ochraně před údery nepřátelských leteckých a raketových především strategických prostředků. A samozřejmě jako každá vojenská zbraň, i protiraketové systémy musí být před zařazením do služby pečlivě testovány. Sary-Šagan je rozlehlá pustina nacházející se v Kazachstánu.

🇷🇺The Russian military conducted another test launch of the latest anti-missile missile defense system.
/ Sary-Shagan, Kazakhstan /
#Russia pic.twitter.com/2WOUU94zW0

— The Rage X (@theragex) September 17, 2021

Jedná se o jediné místo, kde jsou podle ABM smlouvy (Anti-Ballistic Missile Treaty) z roku 1972, uzavřené mezi USA a Sovětským svazem, povoleny testy ruských protiraketových systémů. Sary-Šagan disponuje téměř ideálními podmínkami pro raketové testování. Po většinu roku zde totiž panuje slunné počasí a široko daleko nenarazíte ani na živáčka. Lokalita má na délku kolem 480 km, což umožňuje testování na velké vzdálenosti.

Arzenál hlavního areálu Sary-Šagan je vybaven raketami MR-9 a kazašskými Baloban. Kromě vlastního testovacího areálu patří k oblasti i vojenské zařízení, které se nachází v nedalekém městečku Priozersk. Protože jde o území Kazachstánu, v současné době jsou zařízení v Sary-Šaganu pronajata Rusku, ale řada jiných vybudovaných za SSSR byla převedena na kazašské Národní centrum pro radioelektroniku a komunikaci.

Kazachstán očekává sdílení technologií

V nadcházejících letech pak Kazachstán plánuje posílit spolupráci s Ruskem při využívání a pronájmu testovacího areálu, přičemž peníze z pronájmu Sary-Šaganu mají být vynaloženy především na modernizaci samotného testovacího areálu. I když vzhledem k událostem na Ukrajině se vyjednávání o bližší spolupráci pravděpodobně poněkud protáhne. 

V každém případě Kazachstán očekává, že o výsledky testů a vývoje nových protiraketových zbraní se bude moci s Ruskou federací podělit, a přitom bude inkasovat slušné nájemné. Pragmatismus v geopolitických vztazích prostě hraje prim. Jen tak pro zajímavost, intenzivní testování zde probíhalo zejména v 60. a 70. letech minulého století, spolupráce obou zemí však pokračuje i dnes.

V roce 2019, 2020 i 2021 byla například na ruských sociálních sítích zveřejněna videa z testů nových ruských protiraketových střel. Dle slov generála Andreje Djomina, velitele 1. armády protivzdušné a protiraketové obrany, byly testy blíže nespecifikovaných raket úspěšné. 

Článek Rusko testuje nové protiraketové systémy na zkušebním polygonu Sary-Šagan v Kazachstánu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbraně lze koupit, či získat od spojenců

Během cvičení Southern Strike, v Camp Shelby v Mississippi v roce 2019, musely americké vrtulníky čelit protiletadlovým systémům Osa a Tor. To, jak je USA získaly, se samozřejmě neví, ale často tyto zbraně kupovaly třeba od států, jež měly finanční problémy. Případně státy, kterým SSSR nebo Rusko zbraně dodalo, se později mohly stát americkými spojenci. Pro příklad, systém Osa měla ve výzbroji i české armáda, i když ho již vyřadila. Nejnovější ruské zbraně dle všeho Američané dnes mohou získávat od Ukrajiny, jež je ukořistila v současné válce.

Protiletadlový systém 9K33 Osa, který také bývá označován jako SA-8 Gecko, byl ve své době velmi moderní zbraní. Pochází z roku 1972, je již tedy relativně zastaralý, i když ho stále mnoho zemí využívá. Je výsledkem snahy vyvinout mobilní systém krátkého dosahu, jenž by na jednom vozidle vezl radar, odpalovací zařízení a řídící či komunikační prostředky.

Vozidlo je 17,5 tuny těžké, celých 9,14 metru dlouhé a dokáže se pohybovat rychlostí až 80 kilometrů v hodině. Jeho posádku tvoří pět vojáků. Na střeše má umístěno odpalovací zařízení obsahující dvě až šest protiletadlových střel. Dokáže zasáhnout cíle do vzdálenosti až 15 kilometrů. Není ale příliš účinné proti strojům ve výšce menší než 50 metrů, menším dronům nebo letadlům s technologií stealth.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY SA

Tor byl opakovaně vylepšován

Systém 9K330 Tor je vlastně nástupcem Osa a je mnohem modernější. Začal být vyvíjen v roce 1975, ale do výzbroje byl zaveden až v roce 1986. Byl několikrát zásadně modernizován, a to zlepšilo jeho schopnosti. Proto stále patří mezi velmi účinné protiletadlové zbraně. Je umístěn na pásovém podvozku, což mu zaručuje dobrou pohyblivost v těžkém terénu. Vozidlo váží 34 tun, jeho délka je 7,5 metru. Dosahuje rychlosti až 65 kilometrů v hodině. Na obsluhu stačí trojice vojáků.

I Tor má na vozidle radar a odpalovací zařízení s osmi raketami. Ty nejnovější dokážou zasahovat cíle do vzdálenosti 25 kilometrů a výšky 10 kilometrů. Tor byl navržen nejen k ničení letadel a vrtulníků, umí si poradit i s řízenými střelami a objekty letícími ve výšce 10 metrů. Existuje i jeho navalizovaná verze. Asi nejznámější a tragickou událostí spojenou se systémem Tor je sestřelení ukrajinského letadla letícího z Teheránu do Kyjeva v roce 2020. K odpálení mělo dojít omylem, při incidentu zahynulo 176 lidí.

Jak hodnotíte schopnosti ruských protiletadlových zbraní?

Zdroj: TechInsider

Článek Spojené státy mají k dispozici některé ruské či exsovětské protiletadlové systémy. Využívají je k výcviku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajinci potřebují výkonnější protivzdušnou obranu

Schopnosti Ukrajiny se nyní dostaly na přetřes kvůli pokračující válce s Ruskem. Obdržela od západních zemí velké množství ručních protiletadlových střel odpalovaných z ramene, ale stále se potýká s nedostatkem více sofistikovanějších systémů. Ačkoli některé má slíbené, jiné již pravděpodobně dostala. Skupina amerických senátorů nyní po Pentagonu požaduje, aby v rámci pomoci slíbené Ukrajině z USA poslal i Avangery.

To by bezesporu znamenalo pro ukrajinskou armádu především v blízkosti bojiště velkou výhodu. Jde totiž o systém, který je určen k sestřelování nízko letících letadel, vrtulníků a dronů, tedy strojů, které se nejčastěji v oblasti bojů vyskytují. Je navíc velmi mobilní, protože je umístěn na terénním vozidle Humvee, i když ho lze namontovat i na jiné automobily. Do výzbroje americké armády začal přicházet v roce 1987.

Jeden Avanger nese osm Stingerů

Osádku vozidla tvoří dva vojáci – řidič a střelec. Na střeše je pak namontován systém složený ze dvou odpalovacích zařízení. Každé obsahuje čtyři rakety FIM-92 Stinger. Je vybaven infračerveným systémem a laserovým zaměřovačem, zvládne tak pracovat ve dne i v noci. Avanger je vysoce automatizovaný a dokáže střelci pomoci vyhledat a zaměřit cíl. Má schopnost také rozeznat přátelské a nepřátelské stroje.

iZdroj fotografie: U.S. Marine Corps / Public Domain

Díky umístění na terénním vozidle se Avanger dokáže přesouvat rychlostí až 90 kilometrů za hodinu, také má dobrou průchodnost terénem. Jeho dojezd je 450 kilometrů na plnou nádrž. V současné době jsou v odpalovačích používány rakety FIM-92D a Block I FIM-92E. Ty dosahují rychlosti Mach 2,2 a jsou schopny zasáhnout cíl do vzdálenosti 8 kilometrů.

Do roku 2002 americká armáda a národní garda získaly asi 1 100 vozidel Avanger. Ty byly v dalších letech modernizovány, aby se zlepšily jejich schopnosti. Ve výzbroji mají tuto zbraň i někteří američtí spojenci. Své nebe tak chrání například Egypt, tvoří také významnou část protivzdušné obrany tchajwanských ozbrojených sil.

Jak prospěšné by byly systémy Avanger na Ukrajině?

Zdroj: DefenceBlog, Military

Článek Systém Avanger by mohl pomoci ochránit ukrajinské nebe. Jde vlastně o rakety Stinger umístěné na Humvee se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rakety útočily na cíle u Mykolajiva

Na sociálních sítích se na začátku července objevilo video gubernátora Mykolajivské oblasti, Vitalije Kima. Tvrdí na něm, že Rusko použilo 12 střel ze systému S-300 k útoku na pozemní cíle právě v jeho oblasti. Údajně měly být doplněny systémem GPS, aby mohly zasahovat s větší přesností a na delší vzdálenosti. Bližší informace o střelbě S-300 v roli raket zem-zem neuvedl. Ovšem vzhledem k tomu, že jde určitým způsobem o provizorium, s jejich přesností to nebude nijak excelentní.

Každopádně je to pro mnohé odborníky překvapení, protože S-300 je především zbraň protivzdušné obrany. Její úlohou je z oblohy sestřelovat letadla, vrtulníky či řízené střely, navíc má mít omezenou schopnost zasahovat i proti balistickým raketám. Systém funguje v mnoha variantách, i když existují tři základní, z nichž je jedna námořní. Ostatní jsou pozemní a bývají umístěny buď na kolovém, nebo pásovém podvozku.

S-300 byl vyvinut v 70. letech v Sovětském svazu, do výzbroje začal být zařazován v roce 1978. Kromě různých verzí existují i všelijaké stupně modernizací, které se od sebe mohou lišit. Systém S-300 neměl ve výzbroji jen Sovětský svaz, ale zbraň byla i ve velkém exportována. Například do zemí Varšavské smlouvy, ze kterých ji vlastnilo třeba i Československo, po němž zůstala Slovensku. To ji před nedávnem poslalo Ukrajině. Dále probíhal export do arabských zemí a systém získalo také Řecko, které jím chrání Krétu.

Hlavice má až 150 kilogramů

Stejně tak existuje v rámci systému S-300 více druhů střel, s různou hmotností a dosahem. Na vozidlech bývají většinou čtyři odpalovací tubusy. V každém je raketa o hmotnosti 1 450–⁠1 800 kilogramů. Dosah nejvýkonnějších střel v protiletadlové roli má být kolem 150 kilometrů. Mají také poměrně velkou tříštivou hlavici s hmotností až 150 kilogramů. Její exploze tak určitě může vážně poškodit i pozemní cíl.

Na Západě se ale o tom, že by systém S-300 v této roli působil, nikdy nespekulovalo. Popravdě to však není až tak neznámá a utajovaná informace. Například jeden běloruský server v roce 2011 přinesl informaci, podle které místní běloruské ozbrojené síly poprvé ve své historii experimentovaly s S-300 v roli zbraně útočící na cíle na zemi. Server také tvrdil, že běloruské střely jsou schopny zasáhnout cíl do vzdálenosti až 120 kilometrů. Rakety jsou navíc i rychlé a nebude snadné je zneškodnit.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Rusko spotřebovalo mnoho moderních střel

Nabízí se samozřejmě otázka, proč se Rusko rozhodlo nyní takto S-300 používat. S největší pravděpodobností může být důvodem zkrátka jen nedostatek přesně naváděných raket v ruských skladech a u jednotek. Podle dostupných údajů mělo Rusko na Ukrajinu od února vypálit více než 2 500 různých předně naváděných střel, jako jsou Iskander, Kalibr, Ch-101, atd. To je velmi vysoký počet, jejich zásoba se může tenčit a výroba nových je náročná. Proto mohou ruské síly hledat zbraně, které by jim pomohly drahocenné střely šetřit, či nahradit.

Není to poprvé, co podobné zprávy přicházejí. Již před několika týdny Rusko ukázalo, jak používá střely systému Bastion na ochranu pobřeží, které jsou primárně protilodní, k útokům na Ukrajinu. Také začalo odpalovat střely Ch-22 z 60. let, i když má disponovat mnohem modernějšími. Mohlo se rozhodnout, že vzhledem k dostatečně vysokému počtu modernějších systému protivzdušné obrany již vlastní systémy S-300 tak nutně v roli PVO nepotřebuje, a proto nic nebrání tomu, aby střely z nich spotřebovalo k útokům na pozemní cíle.

Jaký je podle vás důvod použití S-300 jako zbraně proti pozemním cílům?

Zdroj: TheDrive

Článek Protiletadlový systém S-300 má zjevně málo známou schopnost. Dokáže raketami útočit na pozemní cíle se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pro Ukrajinu je S-300 velmi cenný

Jak a kde se ruští vojáci k odpalovacímu vozidlu S-300 dostali, není jasné. Ukrajina ho má ve výzbroji a jednu baterii dostala i ze Slovenska. Je to asi nejhodnotnější protiletadlová zbraň, jíž země disponuje do doby, než dostane ze Západu slíbené střely delšího dosahu. S-300 má velkou zásluhu na tom, že se Rusku nepodařilo ovládnout ukrajinské nebe. Dá se tedy předpokládat, že se vozidlo porouchalo, nebo mu došlo palivo. Ukrajinci, kteří byli nuceni přesunout tyto systémy blíže frontě, by ho tam jistě jen tak nenechali.

Ruský voják se rozhodl, že se cennou zbraň nejspíše pokusí zlikvidovat. Zvolil si k tomu lehký kulomet PKM. Jde o zbraň sovětské konstrukce, která začala být do výzbroje zaváděna v roce 1961. Má ráži 7,62 milimetru. Náboje jsou do ní vpravovány za pomoci pásu a dokáže je chrlit kadencí 650 ran za minutu. Efektivní dostřel je jeden kilometr, ale voják si zvolil mnohem menší vzdálenost. A viditelně ani mnoho ran nemusel vystřelit.

Ve vozidle jsou čtyři velké rakety

Odpalovací vozidlo S-300 je na podvozku nákladního automobilu. Ten na své korbě veze čtyři odpalovací tubusy s protiletadlovými střelami. Ty jsou podle typu dlouhé kolem sedmi metrů. Dokážou zasahovat letouny a různé druhy střel do vzdálenosti až 200 kilometrů, ale záleží na typu rakety, která je v odpalovačích nabita. Mnohé totiž mají výrazně menší dosah.

Co si voják asi neuvědomil, je skutečnost, že palivo těchto raket je velmi těkavé. Když se do nich začne střílet, může dojít k explozi. Navíc tyto střely mají značně velikou hlavici, některé až 150 kilogramů těžkou. Ta vytváří oblak fragmentů, které mají zničit cíl. Je možné, že se ruští vojáci snažili ukrajinským oplatit videa se zajatou nepřátelskou technikou. Každopádně střílet do S-300 z nevelké vzdálenosti z kulometu je nápad přinejmenším hloupý a hodný kandidatury na Darwinovu cenu.

Proč si myslíte, že vojáci zkusili do S-300 střílet kulometem?

Zdroj: TheDrive

Článek Ruský voják střílel kulometem do opuštěného protiletadlového S-300. Hloupý nápad ho téměř stál život se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbraň proti nejnovějším letadlům

Protiletadlový a protiraketový systém S-400 je obávanou zbraní. Může o tom svědčit třeba skutečnost, že když se ho rozhodlo koupit Turecko, Američané mu poté odepřeli možnost získat letouny F-35, aby se nemohlo testovat, jak ho proti těmto letadlům nasazovat. A právě objevení se tzv. stealth letadel již zhruba před 15 lety přimělo Rusko si uvědomit, že bude potřebovat něco účinnějšího, než nejnovější S-300, aby se vypořádalo se stále početnějšími letadly páté generace, které přicházejí do výzbroje NATO.

Návrh nového systému měla společnost Almaz-Antej hotový již kolem roku 2009. Není jasné, zda nějak nenavázal na systém S-500U, který byl v SSSR vyvíjen v 60. letech jako vícekanálový systém PVO. Ten byl nakonec odmítnut ve prospěch vývoje a výroby S-300. Současný S-500 se měl započít vyrábět údajně již v roce 2011–12, ale jeho vývoj se začal velmi prodlužovat. Jsou známa data posledních dílčích zkoušek jednotlivých raket systému (květen 2018, červen 2019 či červenec 2021).

Jeden hlavní radar komplexu S-500, zřejmě 96L6-TsP nebo 91N6A(M), byl testován koncem roku 2019. Ale vzhledem k tomu, že se protahovala výstavba průmyslových kapacit a podniků určených speciálně na výrobu nového systému, byla nakonec výroba komplexu S-500 zahájena ověřitelně až v roce 2019. V roce 2021 pak začala ruská armáda dostávat první z 10 objednaných systémů. První pluk S-500 nastoupil k obraně Moskvy dne 13. října 2021. Prošel státními zkouškami údajně bez větších připomínek a nastoupil do bojové služby.

Rusko počítá s tím, že by systém měl být kombinován spolu s S-400, a tato dvojice by zcela nahradila starší S-300 a A-135. Nová zbraň má mít lepší schopnosti, než jeho předchůdce. První má mnohem větší dosah, který by měl být až 600 kilometrů. Zdroje z amerických tajných služeb měly potvrdit, že při zkouškách v roce 2018 zasáhla střela ze S-500 svůj cíl na vzdálenost 482 kilometrů.

Údajně zvládne i hypersonické zbraně

Rusko tvrdí, že rakety z S-500 jsou schopny zasahovat letadla, balistické rakety, manévrovatelné střely. Velkou novinkou by měla být schopnost sestřelovat cíle na nízké oběžné dráze, například družice. Rusko se také nechalo slyšet, že systém je schopen likvidovat i hypersonické střely. Jak jsou tyto informace relevantní a zda nejde jen o propagandu, se jen velmi těžko ověřuje.

Systém je vysoce mobilní, podobně jako S-400. Odpalovací zařízení, stejně jako radary a řídící stanoviště, jsou umístěny na korbě nákladních automobilů. Baterie S-500 by měla zahrnovat čtyři druhy radarů, aby byla schopna pokrýt všechny druhy hrozeb. Stejně tak má používat různé střely, vždy podle toho, na jaký druh objektu míří. Zatím bylo na ruské straně zveřejněno, že celý systém bude používat jako základní rakety 77P6, převážené na automobilu BAZ-69096 10×10.

Dále se bude skládat z velitelského stanoviště 55K6MA a 85Ž6-2 na podvozku automobilu BAZ-69092 6×6 a pátracího bojového radaru 91N6A (M) taženého na přívěsu traktorem BAZ-6403.01 8×8. Dalším radarem systému má být vyhledávací 96L6-TsP na vozidle BAZ-69096 10×10, multimódový radar 76T6 na BAZ-6909-022 8×8 a záběrový radar 77T6 ABM na BAZ-69096 10×10. Parametry a bližší technický popis jednotlivých výše popsaných komponentů systému S-500 jsou předmětem utajení, nebo víceméně kvalifikovaných dohadů.

Ačkoli je výroba v začátku, předpokládá se, že Rusko vyvine také exportní verzi systému. Mohla by být velmi dobře prodejná po světě, i když exportní verze mívají některé funkce omezeny. Turecko již o jeho koupi velmi vážně uvažuje, dalším zájemcem by mohla být Čína, která předchozí systémy z Ruska také odebírala.

Podstatné na všech dosud zveřejněných informacích o S-500 však je jedno, jde většinou o jednostranná prohlášení vedoucích představitelů Ruska, nebo úmyslné i neúmyslné úniky informací z komunity tajných služeb. Je jasné, že nový systém Rusko má, a začíná jej vyrábět. Jeho přesné parametry a možnosti jsou však dnes jen v oblasti dohadů. Na skutečně objektivní a přesnější technické informace si budeme muset ještě nějaký čas počkat.

Jak moc lepší než S-400 může být nový systém S-500?

Zdroj: MissileThreat

Článek Oblohu nad Ruskem již má chránit několik systémů S-500. Mělo by jít o silnou zbraň, údajně zvládnou hypersonické zbraně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj trval řadu let

Sovětský svaz na konci 70. let uvedl do provozu úspěšný protiletadlový systém S-300. Postupně ho modernizoval, ale ačkoli jde o stále velmi účinnou zbraň, bylo jasné, že s příchodem nové generace letadel bude nutnější rozsáhlejší změna. Již na konci 80. let tak začal vývoj nového systému ruskou firmou Almaz Antěj jako vylepšení systému S-300, ale s mnohem lepšími parametry. První zkoušky proběhly 12. 2. 1999 ještě se střelami ze systému S-300.

iZdroj fotografie: Russian Ministry of Defence / Creative Commons / CC BY

Dalším vývojem postupně vznikl S-400 Triumf, označovaný i jako 40R6/40P6 Triumfátor, dříve známý jako S-300PMU-3, nová generace protiletadlového zbraňového systému středního a velkého dosahu. Rusko ho chtělo zavést v systému PVO krátce po přelomu tisíciletí, ale nakonec se rozhodlo pro něj vyvinout i nový typ střel. Do provozu byl proto S-400 uveden až v roce 2007. Dnes má Rusko údajně ve výzbroji 23 kompletů.

Podle údajů udávaných ruskou stranou je S-400 modulární konstrukce s otevřenou architekturou dnes už dvakrát účinnější než předchozí varianty obdobných zbraní. Umožňuje detekovat a ničit hrozby, jakými jsou letadla, bezpilotní letouny nebo balistické a řízené rakety do dálky až 400 kilometrů a výšky 30 kilometrů. Je schopen sledovat v exportní variantě až 36 cílů, v ostré variantě až 120 cílů v jednom okamžiku a integrovat i další systémy protiletadlové obrany pozemních sil i námořnictva.

Vylepšená verze má 10 odpalovacích komplexů 98Ž6

Jeho architektura je podobná jako u S-300. Skládá se tedy z komplexu velitelského a bojového řídícího stanoviště ASV 30K6, kde velitelské a řídící centrum je umístěno ve speciální nástavbě 55K6 na nákladním vozidle Ural. Další součástí řídícího komplexu 30K6 je mobilní 3D radar dalekého dosahu 91N6. Tento systém řídí 8 (u vylepšené verze až 10) protiletadlových raketových odpalovacích komplexů 98Ž6, přičemž jeden tento komplex dokáže útočit současně až na 12 letících cílů.

Každý raketový odpalovací komplex se skládá z univerzálního radaru 92N6, 3D přehledového radaru 96L6 a až z dvanácti mobilních odpalovacích zařízení 5P85T-2 (na návěsu za automobilem BAZ-6402) nebo 5P85S-2 (mobilní na speciálním kolovém podvozku 8×8 MZKT-7930 Astrolog). Každé odpalovací zařízení nese 4 kontejnery, spojené po dvojicích, jedna dvojice kontejnerů je označována 5P32-2.

Odpalovací zařízení doprovází přepravník dalších náhradních nabitých odpalovacích kontejnerů na návěsu za tahačem BAZ-6402, a to dvou dvojic 5P32-2. Tyto kontejnery umisťuje na odpalovací zařízení nabíjecí přepravník 22T6-2 na podvozku vozidla Ural-532361-1012, přičemž sám nese další zásobní dvojici kontejnerů s raketami 5P32-2 navíc.

Součástí každého systému jsou lehce smontovatelné přenosné věžové konstrukce 40V6M pro umístění antén radiolokátorů dostatečně daleko od vlastního komplexu. Technické zabezpečení celého komplexu S-400 zajišťuje systém s označením 30C6, zřejmě opět na podvozku těžkého nákladního vozu.

Obranný perimetr má tři vrstvy

S-400 používá různé druhy střel s různými dosahy. Největší dosah 400 km pokrývá střela 40N6, na vzdálenost 250 km je připravena střela 48N6, poloměr 120 km území kryjí střely 9M96E2 a bezprostřední okolí do 40 km má na starosti střela 9M96E. To systému S-400 umožňuje vytvořit trojvrstvou obálku obrany. Jedno řídící středisko může mít pod svojí kontrolou až 72 odpalovacích stanovišť s 384 střelami.

Ty mají poloaktivní nebo aktivní radarové navádění odolné rušení a cíl likvidují řízeným výbuchem. Mají umět ničit i křižující střely s plochou dráhou letu do deseti metrů nad zemí nebo cíle pohybující se rychlostí až 4 800 m/s. Rusko tvrdí, že při testech jeho nejpokročilejší střely zničily cíl vzdálený 400 kilometrů nebo ve výšce 56 kilometrů nad zemí. Systém je schopen přejít do bojové pohotovosti do tří minut a z režimu přesunu přejít do plně rozvinuté bojové polohy maximálně do deseti minut.

iZdroj fotografie: Russian Ministry of Defence / Creative Commons / CC BY

Země po uvedení do provozu začala S-400 nasazovat na ochranu nejvíce exponovaných míst, jakými byla Moskva nebo Kaliningrad. V současnosti by jimi měla být pokryta většina území Ruska. Byly rozmístěny například i na Krymu krátce po jeho obsazení, aby Rusko ukázalo ochotu ho bránit. Právě systémy S-400 jsou jedním z důvodů, proč NATO nechce zřídit bezletovou zónu nad Ukrajinou. Hlídkující letouny nad Ukrajinou by byly ohrožovány systémy umístěnými v Rusku nebo Bělorusku.

Přichází S-500 Prométheus

S-400 je také exportním artiklem, i když vývozní verze má některé možnosti omezeny. Pozná se nejrychleji podle označení, jelikož všechny jeho komponenty mají k označení připojeno písmenko E. Od roku 2018 exportní systémy dostává například Čína, od loňského roku Indie a systém má mít i Bělorusko, to však údajně ostrou variantu. Nejznámějším případem je nákup exportní verze S-400 Tureckem v roce 2020.

To kvůli tomu přišlo o možnost nákupu již objednaných letadel F-35. USA se sice obávaly, že turecké stroje by pak pomohly optimalizovat systém v obraně proti těmto letounům páté generace, ale s radostí celý systém otestovaly a prozkoumaly, neboť k němu v Turecku jako u člena NATO měly přístup. Některé nepotvrzené zprávy také hovoří o tom, že i v Indii se blíže nespecifikovaní zahraniční specialisté údajně k systému S-400E dostali též.

Ani systém S-400 již proto není posledním nejmodernějším systémem PVO v Rusku. To v roce 2021 uvedlo do provozu systém S-500 Prométheus, také známý jako 55R6M „Triumfátor-M“, což napovídá, že vychází ze současného S-400. Jde však o nový protibalistický raketový systém PVO země-vzduch, který má nahradit v současnosti používaný raketový systém A-135 a doplnit S-400. S-500 byl také vyvinut společností Almaz-Antey Air Defense Concern.

Jak velké nebezpečí představují systémy S-400 třeba pro letectvo NATO?

Zdroj: ArmyTechnology

Článek Ruský systém S-400 chrání nebe na dlouhé vzdálenosti. Obávají se ho i ta nejmodernější letectva se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Systém je objemnější a nedá se snadno přenést

Rakety Mistral jsou systém MANPADS, ale model, který Ukrajina dostala od Norska, se od mnoha jiných zbraní této kategorie liší. Známé Stingery nebo polské Pioruny, které ukrajinské ozbrojené síly také používají, může přenášet jeden člověk a odpálit je z ramene. Mistraly jsou sice také označované za přenosné, ale odpalují ze ze sedu ze speciálního sedátka. Původně tyto protiletadlové zbraně využívalo námořnictvo. Manipulace je s nimi tedy mnohem obtížnější.

Kolik přesně odpalovacích zařízení Ukrajina dostala, není známo. Ale její ozbrojené síly se dohodly s nadací Come Back Alive, která je podporuje, že systém vylepší. Nadace jim proto dodala nespecifikovaný počet pick-upů Fiat Fullback 4×4. Systém i se sedadlem byl namontován přímo na nákladní korbu a odpaluje se odtamtud. Vzhledem k tomu, že tato vozidla jsou určená do terénu, lze se s nimi snadno pohybovat po bojišti.

Nadace je ukrajinská crowfoundingová nezisková organizace, kterou založil Vitalij Deyneg v roce 2014 po ruské invazi na Krym. Od té doby shromažďuje prostředky, za které se snaží nakupovat vybavení pro ukrajinské ozbrojené síly. Většinou se soustřeďuje na různé technologie a ochranné prostředky. Vojáci tak z nadace mohli dostat neprůstřelné vesty, nosiče balistické ochrany nebo moderní přístroje na noční vidění.

Mistraly mají i relativně velkou hlavici

Rakety Mistral vyrábí koncern MBDA. Existují již od roku 1974, ale v současnosti se používají modernizované verze s vylepšenými schopnostmi. Využívané bývají buď jako MANPADS nebo jako systémy SHORAD. Samotná raketa je 1,86 metru dlouhá a má hlavici o hmotnosti 2,95 kilogramu, což je znatelně více než například Stinger. Je tepelně naváděná. Její dosah je podle typu mezi šesti až sedmi kilometry. Dosahují rychlosti Mach 2,71.

iZdroj fotografie: Karel Šubrt / Creative Commons / CC BY-SA

Nadace například uvedla, že raketami Mistral se jen za dva dny mělo podařit sestřelit až dvě desítky ruských dronů v celkové hodnotě dva miliony dolarů (47,7 milionů korun). Jejich obětmi se staly například drony Orlan nebo Zara. Hodnota jednoho Orlanu by se měla pohybovat mezi 80 až 120 tisíci dolary (1,9 až 2,9 milionu korun).

Provizorní montování zbraní na pick-upy není žádnou novinkou. Například během syrského konfliktu bylo možné často vidět sovětské protiletadlové kanony ZU-23-2 umístěné většinou na vozidlech Toyota. Běžně zde bývají nainstalovány i kulomety nebo protitankové rakety. Velmi účinně tak třeba francouzské rakety Milan, namontované na Toyotách, využil Čad ve svých konfliktech s Libyí.

Znáte nějaká improvizovaná vylepšení zbraní používaných na Ukrajině?

Zdroj: Thedrive

Článek Ukrajinci si z darovaných raket Mistral a pick-upů Fiat udělali vlastní mobilní protiletadlový systém se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sověti chtěli účinný systém na krátkou a střední vzdálenost

Na systému, který by účinně dokázal likvidovat letouny, ale i střely v malých a středních výškách a vzdálenostech, začali konstruktéři v SSSR pracovat již na konci 50. let. Bylo totiž jasné, že klasické protiletadlové dělostřelectvo je nedostatečné. Vývoj zařízení s požadovanou účinností nebyl v té době vůbec jednoduchou záležitostí a vyžádal si mnoho testů a změn.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Zpočátku vznikalo jako systém PVO pro tankové a motostřelecké divize, ve kterých měl být integrován v podobě raketového pluku PVO s pěti komplexy 2K12 Kub. Vývoj byl zahájen v roce 1958, zkoušky probíhaly v letech 1965 až 1966. Při střelbách a zkouškách bylo údajně odpáleno přes 4 000 raket. Sériová výroba byla zahájena v roce 1967. Výroba probíhala do roku 1983, za tu dobu v SSSR vzniklo více než 600 komplexů různých modifikací. V NATO dostal kódové označení SA-6.

Během následujících let i po ukončení výroby byl systém opakovaně vylepšován a modernizován. Zvyšoval se například rozsah doletu či výškového dostřelu jeho střel nebo detekční schopnosti radaru. Sovětští konstruktéři vycházeli i z praktických poznatků, protože Buk byl opakovaně nasazen proti moderním letounům západní konstrukce a bylo pak možné říci, jaké parametry potřebuje vylepšit.

Celý komplet je poměrně rozsáhlý

Systém se skládá ze dvou částí hlavních. První je odpalovací systém 2P25 s raketami 3M9, který je na vozidle v podobě rampy otočné v rozsahu 360 stupňů se třemi střelami. Je namontována na pásovém podvozku GM-578, jenž systému zajišťuje vysokou mobilitu. Druhou hlavní částí komplexu Kub je samostatný radar na pásovém podvozku. Jeho označení je 1S91 (SNAR).

K vyhledávání a identifikaci cílů se dají zapojit ještě další druhy radarů. Baterii běžně doprovázejí i přebíjecí vozidla s náhradními střelami, což bývá především nabíjecí přepravník 2T7 na vozidle ZiL-131. Součástí celého kompletu je návěsová souprava 9T22B s vozidlem ZiL-157, montážní vozík 9T14 za vůz UAZ-469 a automobilní jeřáb 9T31 na vozidle Ural-375D.

Dále stanice pro kontrolu a údržbu 2V7 na vozidle Ural-375D, kontrolní a zkušební stanice 2V8 na vozidle ZiL-131, přepravník stlačeného vzduchu 9G22 na automobilu ZiL-131 a kompresorová stanice UKS-400, často na vozu ZiL-157, nověji na ZiL-131. Celý komplex většinou doprovázejí 2 vozy ZiL-131 v provedení valník. 

Zásah byl nakonec možný až na 25 kilometrů

Protože byl systém modernizován, liší se i možnosti jeho verzí. Střely váží téměř 600 kilogramů, hlavice má 56 kilogramů. Létají rychlostí Mach 2,8. U první verze byly schopny zasahovat cíle ve výšce 100 až 7 000 metrů a ve vzdálenosti 6 až 22 kilometrů. Dosah modernizovaného systému na zjištění cílů byl 65 kilometrů, dostřel do 23,5 kilometru, výškový dostřel u speciálně vyvinutých střel až 14 kilometrů.

U verze Kub-M3 běžně vyvážené do zemí Varšavské smlouvy i jiných byl výškový rozsah 20 až 8 000 metrů a vzdálenost dostřelu 4 až 25 kilometrů. Později byl ze systému vyvinutý ještě mnohem účinnější Buk. Modernizaci také provádí česká firma Retia, která systému prodloužila životnost, přidala nové přebíjecí vozidlo a nainstalovala novou elektroniku, jež propojuje systém s moderními prvky řízení palby.

iZdroj fotografie: Srđan Popović / Creative Commons / CC BY-SA

Své schopnosti Kub poprvé ukázal v roce 1973 při Jomkipurské válce. Tehdy jím byl vyzbrojený Egypt, který tak byl nad svými jednotkami schopen udržovat ochranný deštník. Odhaduje se, že rakety Kub tehdy sestřelily kolem 40 izraelských letounů včetně F-4 Phantom. Naopak v roce 1982 v Libanonu, kde už na ně Izraelci připraveni byli, nestačil včas reagovat na nové způsoby leteckých útoků a Izraelci dokázali odpalovací stanoviště Kubu velmi úspěšně likvidovat. S jistými úspěchy byly Kuby využívány i v jiných konfliktech.

Kub zůstává ve výzbroji mnoha zemí a předpokládá se, že lze zlepšit jeho životnost a schopnosti. Modernizaci proto nabízí třeba česká firma Retia. Ta zahrnuje instalaci nového naváděcího a přehledového radaru, rekonstrukci elektronických systémů vozidel a dalších prvků. Lze ho přestavět i tak, aby byl kompatibilní s protivzdušnými systémy NATO. Získat lze i nové střely a celkově zjednodušit obsluhu.

Měla česká armáda Kub dále modernizovat, nebo koupit moderní systém?

Zdroj: ArmyRecognition, Retia

Článek Systém Kub dlouho hlídal české nebe. Za studené války byl obávanou zbraní, prokázal schopnosti i v boji. Modernizovala ho česká firma Retia se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Útoky dronů stále působí veliké škody

Obavy Rusů ze vzdušných útoků nejsou zas tak neoprávněné. Jedním z posledních úspěchů Ukrajinců je například zničení dvou moderních hlídkových člunů Raptor u Hadího ostrova za pomoci dronů Bayraktar TB2. Ty mají na svém kontě i další cíle. Z USA by mohla země navíc obdržet i drony MQ-9 Reaper. Ty unesou velký náklad pum a raket a teoreticky by tak okupantům mohly působit veliké škody.

Buk byl vyvinut za sovětské éry v 70. letech jako protivzdušný systém středního dosahu. Byl ale postupně modernizován a udržoval si tak schopnost být účinný i po desítkách let od svého vzniku. Nejčastěji používanými verzemi jsou M1 a M2, které má ve výzbroji jak Rusko, tak Ukrajina. Právě ruská střela systému Buk sestřelila v roce 2014 nad územím Donbasu civilní letadlo MH17. Zahynulo všech 298 cestujících a členů posádky.

Nový systém má mnohem lepší paramětry

Nejnovější verze M3 bývá označována jako Viking. Její modernizace byla údajně tak rozsáhlá, že by se dala považovat za nový systém. Je vybavena novým digitálním počítačem, systémem velmi rychlé výměny dat nebo teletermálním zobrazovacím označovačem cíle namísto teleoptických systémů, které byly využívány u předchozích verzí.

iZdroj fotografie: Boevaya mashina / Creative Commons / CC BY-SA

Výrazně byl zvýšen i dosah systému oproti předchozím modelům a to asi o 25 kilometrů. Střely by tak měly být schopné zasáhnout cíl ve vzdálenosti až 70 kilometrů a ve výšce až 35 kilometrů. Umí si poradit i s drony, řízenými nebo balistickými raketami. Létají rychlostí Mach 4,6. Jedna baterie má být schopna sledovat najednou až 36 cílů. Podle informací z ruské strany má velmi vysokou pravděpodobnost zasažení cíle. Rakety se dají použít i k útoku proti námořním cílům.

Buk je velmi mobilní systém. Je umístěn na pásovém podvozku GM-569, který mu zajišťuje vysokou mobilitu i v těžkém terénu. Jedno vozidlo má většinou čtyři odpalovače raket, ovšem M3 má mít raket šest, protože je kompaktnější. Existují i fotografie vozidel s 12 tubusy. Disponuje i vlastním radarem, proto může operovat i samostatně. Případně se může propojit s jinými vozidly baterie a do sítě zapojit i samostatné radary.

Proč podle vás Rusko tak intenzivně posiluje protivzdušnou obranu?

Zdroj: Armyrecognition, Bulgarianmilitary

Článek Rusko na okupovaném ukrajinském území rozmísťuje nejnovější verzi systému Buk. Okupanti mají stále větší problémy s drony a raketami se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vybaven vertikálním odpalovacím systémem

Vývoj systému 9K330 Tor byl zahájen na konci 70. let 20. století, zkoušky proběhly v letech 1983 a 1984 a první sériově vyráběná verze z Iževského eklektromechanického závodu byla uvedena do provozu v roce 1986. Komplex byl vyvíjen ve dvou verzích. Tor pro ochranu pozemních vojsk měly vývojově na starosti firmy Fakel a Antěj, námořní Kinžal jako jeho speciální námořní variantu dovyvinula společnost MNIIRE Altaj. První modernizovaná sériová varianta Tor, Tor-M, pak byla zařazena do služby v roce 1991 a postupně nahradila ve výzbroji ruské armády starší model.

Systém Tor byl určen k likvidaci rychlých naváděných cílů a bojových letounů, včetně vrtulníků, bezpilotních letounů či naváděné munice s nízkou radarovou odrazovou plochou. Samostatná jednotka Tor byla instalována na speciálně pro ni vyvinutém pásovém podvozku se šesti páry kol společností Metrovagonmaš nebo výjimečně na kolovém podvozku MZKT a má sledovací anténu, dva radary a osm raket 9M330/9M331 ve dvou speciálních sklopných silech po čtyřech střelách.

Základní verze systému Tor umožňuje detekci a následný zásah prostřednictvím radarů, z nichž první je mechanicky spínaný přehledový radar, který umožňuje snímání až 48 cílů a zároveň plní funkci sekundárního zaměření až deseti cílů. Detekční dosah přehledového radaru je podle dostupných informací 25 km, některé zdroje však uvádějí i větší vzdálenost.

Druhý je elektronicky řízený pasivní sledovací a naváděcí radar, jenž dokáže zaměřit současně až dva cíle o radarovém průřezu (RCS) velikosti jen 0,1 m² a navést na každý cíl až dvě rakety naráz. Střely s plochou dráhou letu mají obvykle RCS 0,5 m² nebo méně. Radar je vysoce odolný vůči nepříznivým povětrnostním podmínkám i elektronickým obranným opatřením sledovaných cílů a jeho maximální dosah se pohybuje kolem 25 km. Rovněž je doplněn elektrooptickým sledovacím systémem s dosahem až 20 km.

Novější verze je schopna za jízdy i odpalovat rakety

Standardní verze systému Tor je vybavena vertikálním odpalovacím systémem, který pojme ve dvou odpalovacích kontejnerech celkem osm raket. Střely pokročilejší verze Tor-M1 9M330 a 9M331 mají vzletovou hmotnost asi 165 kg a mohou dosáhnout maximální rychlosti přesahující 2 Machy, po odpálení dosahují 850–870 m/s. Jsou určeny k likvidaci takových cílů, které nedokážou zachytit systémy protivzdušné obrany dlouhého a středního dosahu.

Tyto cíle však nesmí přesáhnout rychlost 700 m/s. Tor-M1, dnes hlavní systém této kategorie ve výzbroji ruské armády, je vyzbrojený modernizovanou střelou 9M331, která dosahuje maximální výšky 6, v některých verzích až 10 km s maximálním dosahem kolem 15 km. Základní model byl schopen za jízdy pouze detekovat cíle, zatímco novější verze M2U je schopna za jízdy rovněž střílet.

Současně ruskou armádou nejmasověji používaný je samohybný PVO komplex Tor M1 (9K331). Komplex jedné baterie v sobě zahrnuje velitelské stanoviště 9S737 Ranžír propojené se čtyřmi výše popsanými odpalovacími jednotkami Tor 9K331 s osmi raketami a vlastními radary, které jsou ale schopné samostatné činnosti. Dále baterii tvoří čtyři nabíjecí přepravníky 9T244 vybavené jeřábem a vezoucí s sebou dvě naplněná náhradní sila se 4+4 raketami.

U předchozí verze Tor tuto část baterie tvořily jen dva nabíjecí přepravníky, doplněné o dva nosiče zásobních kontejnerů a raket. Nabíjení Toru probíhá výměnou celých kontejnerů, v případě potřeby lze ale kontejnery-sila dobít i jednotlivými raketami.

Celou baterii M1 doprovází v poli ještě jedno vozidlo-nosič 9T245, které na hřbetě nese 4 zásobní nabitá odpalovací sila, každé se čtyřmi raketami, a táhne i přívěs, kde jsou samostatně uloženy další tři zásobní rakety. Celou baterii zabezpečuje několik technických podpůrných vozidel 9V877 a 9F339 (minimálně dvě). V dobách míru doplňuje baterii ještě speciální samohybný trenažér 9F678.

Systém byl několikrát modernizován

Ruský systém Tor byl exportován do několika zemí. Byl prodán například Kypru, do Egypta, Řecka, Íránu, Venezuely a některých dalších zemí. Zda jsou však komplety stále plně provozuschopné, není známo. Základní modely Tor-M1 se nyní nacházejí ve více než 7 státech, včetně Číny, Řecka, Íránu, Běloruska, Arménie, Ázerbájdžánu, Egypta, Ukrajiny a Kypru. V roce 2000 nakoupilo Řecko od Ruska celkem 21 jednotek M-1.

Ve stejném roce zahájila nákup systémů také Čína, která během posledních 20 let pořídila opravdu velké množství základních jednotek M-1, jež následně posloužily jako základ jejího vlastního upraveného systému HQ-17. Rusko rovněž dodalo neznámý počet systémů Tor-M1 Íránu, a to navzdory protestům ze strany Spojených států. Předpokládá se, že bylo dodáno nejméně 29 kusů, a to spolu se záručními a servisními smlouvami o přibližné hodnotě 700 000 000 USD (přes 15 miliard Kč).

Tor-M1 se oproti úplně původní konstrukci systému Tor docela výrazně liší, a to primárně díky zakomponovaným přehledovým radarům s elektronickým snímáním. Také podvozek byl zvětšen a má dnes sedm párů kol. Od roku 2005 pak Rusko představilo celkem 5 modernizovaných verzí Tor-M1 (M1A, M1B, M1V, M1G a M1-2U), s tím, že každá další modernizace zahrnuje funkce verze předešlé.

Postupně byl aktualizován software, komunikační zařízení i bezpečnostní systémy. Elektrooptický systém Tor-M1 byl nahrazen novou denní/noční kamerou. Poslední variantou M1 v ruských službách je model M1-2U, který se vyznačuje především větší dosažitelnou výškou zásahu (10 km) a schopností zasáhnout až čtyři cíle současně.

Tor-M2 byl poprvé představen v roce 2007 a do služby byl zařazen v roce 2012. Model dokáže na jednom vozidle nést buď 8 střel řady 9M331, nebo 16 střel řady 9M338. Tor-M2 je vybaven zdokonalenými detekčními radary, vyznačujícími se zvýšenou citlivostí na cíle s velmi nízkými hodnotami RCS, především na drony. Rovněž má kratší reakční dobu a do výbavy dostal například také nové optické i komunikační systémy. Zapotřebí je, stejně jako o poslední verze M1-2U, pouze tříčlenná posádka.

Válka na Ukrajině

Díky četným vylepšením dokáže Tor-M1 detekovat cíle na vzdálenost do 32 km a zaměřovat až 4 cíle současně. Existuje rovněž verze namontovaná na kolovém podvozku, označovaná jako Tor-M2K. Tor-M2KM je přitom samostatná modulární varianta systému Tor-M2 připravená k montáži na různé podvozky a platformy.

V roce 2019 byla představena nová generace systému, označovaná jako Tor-E2, která je stejně jako její předchůdce schopna detekovat cíle na vzdálenost 32 km a zaměřovat až 4 současně. Systém je vyzbrojen 16 raketami 9M338KE a vyznačuje se především prodlouženým dosahem a výškou možného zásahu.

The Ukrainian military reportedly acquired a Tor missile system in Chernihiv.#Ukraine #Russia #Chernihivpic.twitter.com/9A6FqB6wjQ

— Intel Rogue (@IntelRogue) March 6, 2022

Asi nejzajímavější verzí systému protivzdušné obrany Tor je jeho námořní varianta, známá jako 3K95 Kinžal. Palubní raketový systém Kinžal byl vyvíjen současně se systémem Tor a do služby u sovětského námořnictva byl zařazen v roce 1989. V rámci ruské invaze na Ukrajinu se tento ruský systém stal středobodem zájmu ukrajinské armády. Ukrajina potřebuje nutně posílit svou vzdušnou obranyschopnost.

Je tedy jisté, že jedním z hlavních cílů ukrajinské armády jsou snahy ukořistit v přepadávaných kolonách ruské armády protiletadlové systémy či přinejmenším jejich moduly a funkční podvozky, na které je lze nainstalovat. Z Ukrajiny hlásí úspěšnou likvidaci již několika systémů Tor, avšak Ukrajinci chápou, že ještě lepší než zničení těchto cenných protiletadlových systémů je jejich získání, a to ideálně v provozuschopném stavu.

Jak byste hodnotili účinnost ruských protiletadlových systémů?

Zdroj: MilitaryHistory, MilitaryToday, TheDrive

Článek Systém protivzdušné obrany Tor: Ruský raketový protiletadlový komplex s krátkým doletem, který je propojený se zajatým Barnaulem-T se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Švýcarsko chce chránit svoji neutralitu

Munice, kterou Gepardy používají, totiž nepochází z Německa, ale ze Švýcarska. Německá vláda proto podle platných smluv poslala do alpské země žádost, aby ji mohla spolu se zbraňovými systémy darovat také. Ovšem přišla zamítavá odpověď. Švýcarská vláda se totiž obává, že udělení souhlasu s exportem munice na Ukrajinu by mohlo být vykládáno jako porušení neutrality, kterou se zaštiťuje.

iZdroj fotografie: Uživatel Derwatz / Creative Commons / CC BY-SA

Otázkou tedy je, zda nakonec bude možné tyto zbraně opravdu dodat. Každý systém se totiž skládá z dvojice rychlopalných kanonů Oerlikon GDF ráže 35 milimetrů. Ty jsou schopné vychrlit až 1 100 projektilů za minutu. Mají dostřel 5,5 kilometru. Zbraně používají dva typy munice. Jedna určená k ničení leteckých cílů, většinou je zde 320 nábojů. Druhá pak protipancéřová, té má dělo v zásobě 20 kusů. Kanony jsou totiž určené nejen k ničení letadel, vrtulníků a dronů, ale mohou zasahovat i pozemní cíle.

Německý koncern KMW vyvinul vozidlo v 60. až 70. letech. Jeho posláním bylo zajišťovat přímou protiletadlovou obranu jednotkám v poli, proto musel být velice pohyblivý. Výrobce ho proto umístil na podvozek tanku Leopard 1. Je také pancéřovaný a své tříčlenné posádce tak zajišťuje ochranu proti palbě ručních zbraní.

Vozidlo je objemné, ale účinné

Vozidlo je 7,68 metru dlouhé a 3,71 metru široké. Jeho hmotnost je plných 47,5 tuny. Pohání ho desetiválcový motor, který je schopen dodat mu rychlost až 65 kilometrů v hodině. Dojezd vozidla je 550 kilometrů. Kromě svých kanonů je vybaven ještě odpalovači kouřových granátů. Ty mají za úkol ho skrýt a ztížit zaměření laserem naváděných zbraní.

iZdroj fotografie: Uživatel Rasbak / Creative Commons / CC BY-SA

Vozidlo má sledovací a vyhledávací radar. Může tak velmi přesně zaměřit své cíle. Radarová data jsou propojena s počítačovým systémem, který dokáže určit polohu cíle v okamžiku, kdy k němu dorazí vystřelené projektily a palbu takzvaně předsadit. Kromě toho byla část Gepardů modernizována a byly na ně instalovány protiletadlové rakety Stinger. Tím se jeho síla proti vzdušným cílům ještě zvětšila.

Ve výzbroji Bundeswehru byly Gepardy čtyři desetiletí, ale v roce 2010 byly vyřazeny a nahrazeny vozidly Wiesel 2 Ozelot. Vyzbrojena jimi byla například i armáda v Nizozemí. Od obou zemí si později zbraně pořídilo Rumunsko, Brazílie a Jordánsko. Upravené Gepardy by měl letos používat Katar při mistrovství světa ve fotbale proti hrozbě útoku dronů.

Tím, že mají vozidla radar, výrazně převyšují italské obrněnce Sidam, které mají být na Ukrajinu také dodány. Německo je ve zbrojní pomoci Ukrajině dlouhodobě velmi liknavé a otázka zní, jak hodně vážně je toto oznámení myšlené. Je to podobné jako s Mardery, opět to nejde kvůli švýcarské munici. V kombinaci třeba s prohlášením Rakouska, které se týká vstupu Ukrajiny do EU, je celkem záhadou, jak je tato žádoucí pomoc myšlena vážně.

Jak vyřešit problém se střelivem do Gepardů pro Ukrajinu?

Zdroj: Thedefensepost, ArmyTechnology, iRozhlas

Článek Německo chce na Ukrajinu dodat protiletadlové Gepardy. Problém je se švýcarskou municí, kterou používají. Opravdu Německo chce? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ve skutečnosti katastrofa pro Rusy

Nezasvěcenému to mnoho neřekne, ale pro ruskou armádu to je naprostá katastrofa. Jejich supermoderní elektronický systém se softwarovými údaji o všech aktuálních možnostech a schopnostech polních PVO systémů ruské armády v rukou jejich protivníka, to je prostě obrovský vojenský průšvih. Není proto zcela pochopitelné, proč se ruští velitelé odhodlali posílat tuto techniku na válčící Ukrajinu nezajištěnou.

V relativně bezbranných, a dokonce nestřežených kolonách a bez jakékoli vojenské zabezpečovací jednotky. To je zkrátka doklad naprostého amatérismu příslušných velitelů a podle udivených vojenských zahraničních odborníků jasný důkaz naprostého odborného rozkladu ruské armády jako (ne)bojeschopného organismu. V minulosti byli vojáci různých armád za války bez milosti popravováni za menší prohřešky.

Systém Barnaul-T je totiž samostatným integrujícím velitelským centrem s vysoce automatizovaným systémem schopným komplexního velení a řízení všech stupňů protivzdušné obrany Ruské federace na aktivním bojišti. V rámci ruského arsenálu se jedná o vůbec nejmodernější systém velení, který je navržen tak, aby co nejvíce kooperoval s řídícími stanovišti taktických jednotek a propojoval různé úrovně jejich velení.

Tvoří ho pokročilé automatizované, komunikační a datové modulární zařízení, které umožňuje efektivní řízení jednotlivých složek protivzdušné obrany na vymezeném území, jejich propojení do jednotného zbraňového komplexu a zvýšení jejich odolnosti i mobility v těžkých bojových podmínkách podle okamžité potřeby vojsk a nastalé situace.

Velitelský modul je schopen nepřetržitě pracovat 72 hodin

Jednotlivé moduly zařízení Barnaul-T jsou určeny pro práci na různých stupních velení. Například modul plánovací MP je určen ve verzi MP-K (na kolovém podvozku Kamaz 6×6 s přívěsem) pro práci v sestavě velení brigády, modul plánovací v primární podobě označovaný jen MP je umístěn na pásových podvozcích a je určen pro pluk a jednotlivé PVO oddíly.

Velitelské vozidlo protivzdušné obrany 9S932 MRU-B a jeho nová verze MRU-D je zásadní část celého systému Barnaul-T, je modulem zpravodajským a řídícím a existuje ve dvou verzích, 9S932-1 a 9S932-2. Je určen v nejnižší úrovni pro velitelství protiletadlové baterie a je vybaven radiolokátorem 1L122-1. MRU-B a -D se primárně používá k lokalizaci a sledování vzdušných cílů v malých výškách, jako jsou bezpilotní letadla (UAV), vrtulníky a letadla určená pro pozemní útoky. 

MRU-B a -D zpracovává informace z vlastního radaru i poskytnuté jinými sledovacími systémy a předává je místním prostředkům protivzdušné obrany, které tak nemusí prozrazovat své umístění vlastními radiolokačními prostředky v podstatě až do okamžiku svého překvapivého výstřelu. 

Velitelský modul MRU-B a -D systému Barnaul-T je schopen nepřetržitě pracovat na vnitřních zdrojích energie po dobu 72 hodin a má maximální dobu nastavení pět minut z konfigurace přepravní do konfigurace bojové připravenosti. Tento modul, na různých podvozcích, nejčastěji na pásovém MT-LBu či BTR-MD, případně od roku 2019 na BTR-MDM Rakuška schopném vzdušného výsadku, dokáže v reálném čase a na společném vymezeném území identifikovat a následně integrovat a koordinovat PVO všech různých systémů užívaných v Ruské armádě.

V důsledcích to mohlo napomoci útoku na křižník Moskva

Modul dokáže koordinovat a zaměřovat přímo odpalovací jednotky systémů PVO, tedy je schopen převzít a řídit komplexy vojenských jednotek vybavené různými systémy protivzdušné obrany krátkého dosahu, jako například kolové raketové systémy země-vzduch 9K33 Osa či pásové systémy protivzdušné obrany 2K22 Tunguska.

Dále pásové raketové systémy Tor-M, čety střelců nesoucích z ramene odpalované raketové systémy země-vzduch 9K333 Verba, známé také jako přenosné systémy protivzdušné obrany (MANPADS), a dokonce komunikuje i s četami střelců i se staršími přenosnými systémy MANPAD typu Igla a Strela.

Získání komponentů tak moderního zbraňového kompletu, jakým je Barnaul-T, navíc v jednom případě s nainstalovaným systémem Tor-M, představuje pro ukrajinskou armádu velký úspěch, neboť tím okamžitě dojde ke značnému omezení schopnosti ruských sil v poskytování vzdušného krytí jejich útočícím i přesouvajícím jednotkám.

Svádí to i k domněnce, že znalosti získané prostudováním software z nepoškozeného modulu MRU-B mohly Ukrajincům pomoci i v úspěšném útoku na křižník Moskva, který byl nepochopitelně neschopný se ubránit obyčejné podzvukové protilodní raketové střele.

Z dlouhodobého hlediska by to ale mohlo mít pro Rusko i zásadnější strategické katastrofální důsledky, jelikož ztráta takovéto techniky a její prozkoumání specialisty z NATO a USA, k čemuž zcela jistě dojde, pokud již tomu tak není, znamená naprosto zásadní a systémové oslabení efektivity prakticky všech ruských raketových PVO systémů.

Jak může prospět obrannému úsilí zabrání takovéhoto systému?

Zdroj: InterestingEngeering

Článek Barnaul T, nejmodernější velitelský systém protivzdušné obrany v rukou Ukrajinců. Rána, která může Rusy na Ukrajině i položit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajina nedostane nové norské systémy

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vystoupil na konci března prostřednictvím videohovoru před norským parlamentem. Ve svém proslovu požádal norskou vládu o poskytnutí protiletadlových a protilodních střel středního až dlouhého doletu NASAMS, vyráběných norskou společností Kongsberg Defence & Aerospace. Norská armáda momentálně obměňuje své střely Mistral právě za tyto modernější systémy protivzdušné obrany. Norští představitelé však prozatím přistoupili pouze na dodání staršího francouzského systému.

„Střely Mistral budou vyřazeny z norské armády, stále se ale jedná o moderní a účinnou zbraň, která bude pro Ukrajinu velmi užitečná,“ uvedl norský ministr obrany Bjørn Arild Gram v oficiálním prohlášení. Od počátku ruské invaze, která byla zahájena 24. února, dodala norská vláda na Ukrajinu celkem 4 000 lehkých protipancéřových zbraní M72 LAW. Dále byla dodána vojenská výstroj v podobě přileb a neprůstřelných vest.

Vývoj francouzského přenosného raketového systému SATCP, jenž později dostal označení Mistral, začal již v roce 1974. Komplet byl původně vyvinut u Matra Defense, dnes tato firma patří společnosti MBDA, která je součástí EADS (European Aeronautic Defence and Space Company). Střelecké testy byly ukončeny v roce 1989. Dnes je užíván především v modernizované verzi Mistral 2.

Střely dosahují rychlosti 2,5 Mach

Jedná se o raketový komplet velmi krátkého dosahu s pasivním infračerveným naváděním. Skládá se z jednorázového odpalovacího kontejneru s raketou a optického zaměřovače. Ke kompletu patří stojan v podobě trojnožky se sedadlem pro střelce. Nejde tedy o typický systém odpalované protiletadlové rakety z ramene. Hmotnost bez rakety činí 18,7 kg, se stojanem a raketou v kontejneru vzniknou pro přepravu dva dílčí celky s hmotností 2 x 22 kg.

Jednou z příčin relativně vysoké hmotnosti je i vyšší hmotnost střely a hlavně její hlavice, která nese až 3 kg bojové výbušniny. Tyto střely jsou plně autonomní typu „vystřel a zapomeň“ a jsou vybaveny dvoustupňovým raketovým motorem na tuhé pohonné hmoty. Motor byl navržen společností Snecma Propulsion Solide v Paříži, s použitím pohonných náplní EURENCO.

The Norwegian Ministry of Defense has announced today that they will Donate almost their entire Stock of 100 French-Designed “Mistral” Maritime Surface-to-Air Missile Systems to the Ukrainian Military, the Systems have reportedly already left Norway on the way to Ukraine. pic.twitter.com/yE3fOQFO7I

— OSINTdefender (@sentdefender) April 20, 2022

První stupeň „vymete“ střelu z kontejneru do vzdálenosti cca 15 metrů od střelce, druhý stupeň pak udělí střele rychlost až 2,5 M! Vzhledem k hmotnosti bojové náplně je Mistral schopen účinně postřelovat i těžce pancéřované bitevní letouny typu Suchoj Su-25, neboť střela Mistral nese 3kilovou hlavici vysoce brizantní tříštivé trhaviny s wolframovými kuličkovými projektily. V nose rakety se nachází kontaktní čidlo a bezkontaktní laserová roznětka v podobě šestibokého jehlanu. Hlavice rovněž obsahuje zařízení pro autodestrukci se zpožděným časovačem.

Vysoká pravděpodobnost zásahu

Střely jsou naváděny za pomoci soustavy detektorů ve vlnovém pásmu od tří do pěti mikronů. Tento způsob infračerveného navádění vyvinula pařížská společnost SAT. Přestože se nejedná o nejmodernější systém, může se francouzský komplet pyšnit vysokou přesností. Pravděpodobnost zásahu dosahuje 93 %.

Střely Mistral 2 jsou díky své vysoké účinnosti i hmotnosti vhodné k instalaci na lehká terénní vozidla nebo na lehké vrtulníky apod. Protože základní komplex Mistral mohl být doplněn o termovizi a IFF, jeho celková hmotnost pak opět narostla, takže se takto zkompletované Mistraly 2 brzy častěji objevovaly jako zbraňový systém instalovaný na lehkých terénních automobilech ALAMO (základní jednoranný systém) a ATLAS (zesílený odpalovací systém pro dvě střely) než jako ruční zbraň pěšáků.

V mobilních úpravách se systém tak osvědčil, že dnes existují jeho další varianty i pro umístění na podvozku HMMWV (systém Avenger firmy Boeing) a dále systém ALBI pro obrněná vozidla v podobě zatahovací lafety pro dvě střely Mistral s termovizním zaměřovačem a systémem IFF, většinou na podvozcích VBL Panhard.

Německo zbraně nedodá

Americký Pentagon mezitím uvedl, že Ukrajina v rámci nového balíku vojenské pomoci obdržela také stíhací letouny k posílení svých vzdušných sil. Přesný počet letounů však odmítl upřesnit. Tato zpráva byla poněkud překvapivá, vzhledem k tomu, že USA ještě před pár dny odmítaly stíhací letouny Ukrajině poskytnout. Kyjev ovšem i nadále žádá své západní spojence o sovětské letouny MiG-29, s jejichž ovládáním jsou ukrajinští piloti dobře obeznámeni.

Ovšem zatímco Amerika přistoupila na nová pravidla hry, Německo i nadále odmítá poslat na Ukrajinu další těžké zbraně. Své rozhodnutí brání tvrzením, že odevzdání těžkých zbraní by mohlo negativně ovlivnit schopnost obrany vlastních hranic.

Ve stejný den, kdy se Norko, Izrael a Finsko dohodly na nových balíčcích podpory pro Ukrajinu, vyjádřil zástupce náčelníka německého generálního štábu Markus Laubenthal ve svém proslovu negativní postoj německé vlády k vojenské pomoci Ukrajině: „Pokud Německo dodá Ukrajině více zbraní, nebude schopno dostát svým závazkům vůči NATO“. Laubenthal tak podpořil rezoluci německého kancléře v nedodání obrněných vozidel na Ukrajinu.

Nakolik je podle vás dosavadní vojenská podpora Ukrajiny ze strany Západu dostatečná?

Zdroj: TheDefensePost, Army-Technology

Článek Norsko zaslalo na Ukrajinu protiletadlové raketové systémy Mistral kategorie MANPADS. Doma je nahrazuje modernějšími komplety se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbraň zajímavá i pro české vojáky

V novém projektu se konkrétně kombinuje české obrněné vozidlo MARS ve verzi S-330. To na své střeše nese švédský protiletadlový systém RBS-70NG. Teoreticky může jít o velmi zajímavý produkt pro Armádu České republiky. A to nejen z toho důvodu, že vozidlo je tuzemské. Česká armáda totiž švédský systém RBS-70 ve verzi MANPADS používá a pořídila si i jeho nejnovější verzi NG. Vojáci jsou tedy na něj vycvičeni.

Mnoho konkrétních informací o novém pancéřovaném vozidle firmy SVOS zatím není k dispozici. Podle SVOS bude poprvé podrobněji představeno v červnu letošního roku na vojenském veletrhu Eurosatory v Paříži. Ví se, že jde o čtyřkolové vozidlo o hmotnosti 14 tun, a propagační materiály firmy uvádějí, že „MARS mimo jiné nabízí největší vnitřní objem ve své třídě a bezprecedentní balistickou a protiminovou ochranu na základě dlouhodobých zkušeností výrobce“.

Lze tvrdit, že jeho balistická ochrana, jejíž parametry výrobce zatím kromě výše uvedené „informace“ neodtajnil, bude poskytovat minimálně ochranu proti palbě z ručních zbraní a vyšší a že jako podobná vozidla bude mít i konstrukci podvozku a dna takového provedení, které odolává explozi nástražných systémů a min.

MARS se kompletuje a vyrábí v ČR

Dá se také zjistit, že podvozek 4×4 má zvýšenou torzní tuhost, ale nezávislé zavěšení kol se vzduchovým odpružením, umožňujícím individuální nastavení světlé výšky u každého kola zvlášť. Díky tomu má vozidlo velkou průchodivost terénem a dokáže za jízdy značně eliminovat otřesy a vnitřní hluk.

Pohon tohoto vozidla obstarává šestiválcový kapalinou chlazený přeplňovaný dieselový motor OM 926 LA, původně z nákladního vozidla Mercedes Benz Altego, jehož zdvihový objem byl zvětšen na 7,2 l zvětšením vrtání (ze 102 na 106 mm) a zdvihu (ze 130 na 136 mm) a poskytuje výkon 240 kW (326 koní). Ve spojení s šestirychlostní samočinnou převodovkou zajišťuje tomuto 14 tun těžkému vozidlu rychlost na silnici až 110 km/h.

iZdroj fotografie: SVOS

Zásoba paliva z vnitřních nádrží postačí na dojezd až 800 km. Základní rozměry vozidla 4×4 jsou délka 6,5 metru, šířka 2,3 metru a výška bez nástavby 2,7 metru. Vozidlo MARS (Multi-Role Armored System) se kompletuje a vyrábí v České republice a využívá komponenty užívané členskými státy NATO. V budoucnu má existovat na stejné bázi i 20tunové vozidlo 6×6.

Švédský systém je naváděný laserem

Původně ruční raketový protiletadlový systém RBS-70 SAAB Bofors Dynamic je protiletadlový systém, který vznikl na konci 70. let. Jeho nejnovější verze NG pak byla představena v roce 2011. Je považován za jeden z nejúčinnějších systémů MANPADS, protože jeho rakety jsou naváděny laserem a nefungují proti nim klasická obranná opatření jako například odpalované světlice.

Nejnovější střely BOLIDE ráže 110 mm a po rozvinutí stabilizačních a řídicích křidélek 320 mm mají rychlost Mach 2 a jsou schopné zasahovat cíle do vzdálenosti 8 kilometrů a výšky 6 kilometrů. Patří tudíž do kategorie protiletadlových raketových kompletů krátkého dosahu, tj. s dostřelem v rozsahu 5–10 km, v nomenklatuře NATO označované jako zbraně SHORAD – Short range air defense. V podobě pro pěší ho obsluhují tři vojáci, kterým trvá jeho sestavení od přesunu na místo střelby do plně bojové pohotovosti cca 40 vteřin.

Vzhledem k celkové hmotnosti složeného kompletu v základní konfiguraci, která dosahuje 87 kg, jsou tři vojáci nutností. Zvláště když v případě doplnění komplexu o systém IFF a noční zaměřovač BORC vyskočí celková váha na 128 kg. Po výstřelu lze odpalovací zařízení nabít za pouhých 6 vteřin. Na vozidle MARS 4×4 na střeše se poprvé údajně objevily na otáčivém podstavci v roce 2021 a ve Švédsku i v Česku prošel tento komplex jak zkouškami v terénu, tak ostrými střelbami.

Fotografie zveřejněné SVOS a SAABem potvrzují, že by měly být na střeše vozidla umístěny tři střely. Dá se předpokládat, že jejich odpálení a navádění by se provádělo z vnitřního prostoru vozidla. „Představuje špičku v oblasti mobility, ochrany posádky a samozřejmě schopnosti bojovat s různými vzdušnými cíli. Funkční testy ve Švédsku proběhly podle očekávání a potvrdily špičkový výkon celého systému, který odpovídá potřebám moderní armády,“ komentoval zbraň ředitel SVOS Jaroslav Černý.

Jakou roli by měla hrát česká účast v projektu pro českou armádu?

Zdroj: SVOS, Saab

Článek Česká firma SVOS společně se švédským SAABem představila mobilní protiletadlový komplet blízkého dosahu MARS se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Izrael posiluje protivzdušnou obranu

Izraelské ministerstvo obrany oznámilo, že nový laserový systém protivzdušné obrany „Iron Beam“ úspěšně sestřelil bezpilotní letouny, minometné granáty, neřízené rakety i protitankové střely. A to během série testů, které se uskutečnily minulý měsíc. Testování údajně proběhlo v Negevské poušti, jež zabírá většinu Jižního distriktu na jihu Izraele. Pozemní laserový systém Železný paprsek má sloužit jako součást systémů izraelské protivzdušné obrany, zejména finančně nákladného raketového sytému Iron Dome, a posilovat jejich výkonnost.

Israel has successfully tested the new “Iron Beam” laser interception system.

This is the world’s first energy-based weapons system that uses a laser to shoot down incoming UAVs, rockets & mortars at a cost of $3.50 per shot.

It may sound like science fiction, but it’s real. pic.twitter.com/nRXFoYTjIU

— Naftali Bennett בנט (@naftalibennett) April 14, 2022

Dle informací zveřejněných vedoucím výzkumného a vývojového týmu ministerstva obrany, generálem Yoav Har-Evenem, byly zkušební testy provedeny při velice náročných podmínkách. Cíle byly umístěny ve velké vzdálenosti a sestřeleny ve velice krátkém časovém úseku. Testování se uskutečnilo jen měsíc poté, co izraelský premiér Naftali Bennett oznámil, že se Izrael chystá značně urychlit nasazení laserových systémů. A to s cílem snížit neúměrně vysoké výdaje, které v současné době vznikají při obraně vzdušného prostoru země.

Zpráva o testování navíc přichází těsně před výročím 11denní války mezi Izraelem a Gazou, během níž radikální militantní skupina Hamás vypálila loni na Izrael více než 4 000 raket. Napětí mezi Izraelem a Palestinou na západním břehu Jordánu se vystupňovalo po sérii útoku Palestinců, na které Izrael ostře odpověděl.

Izrael je překvapivě sdílný

V kontextu dnešního dění ve světě je vlastně tak trochu s podivem, že Izrael veřejně komentoval pokrok vlastního vývoje v dané oblasti včetně udávání konkrétních údajů o tom, jak a na který druh zbraní je nová izraelská laserová zbraň účinná. Druhým takovým státem veřejně prezentujícím pokroky v dané oblasti zbrojní techniky byly nedávno Spojené státy americké.

I když zde šlo především o prohlášení soukromé firmy, které mělo dosti reklamní charakter. Ostatní země, jež také prokazatelně na daném poli intenzivně pracují, jako je například Rusko, Francie a Čína, se v tomto směru zahalují do mlčení, i když třeba Rusko zcela určitě v tomto směru jistých výsledků dosáhlo už za dob SSSR a dodnes rozhodně nesedělo s rukama v klíně.

Je také docela pravděpodobné, že se Izrael snaží prohlášením o dohotovení systému PVO s HELWS vyslat varovný vzkaz nepřátelským zemím, zejména pak Íránu, úhlavnímu nepříteli Izraele. Za zmínku stojí, že právě Írán je Izraelem považován za primární příčinu ohrožení bezpečnosti v regionu. Íránem podporované milice v Jemenu, povstalecká skupina Húsíů, navíc v poslední době aktivně útočí na saúdskou koalici. A to pomocí bezpilotních letounů a raket, což je typický způsob boje, který si militantní skupiny napojené na Írán osvojily.

Železný paprsek je dalším dílkem v systému PVO Izraele

Poprvé byly lasery ke zneškodnění raket použity v 90. letech. V roce 2000 však Izrael od této myšleny, stejně jako od celkového vývoje systémů protivzdušné obrany jen vlastními silami, upustil. Vývoj systémů pro zneškodnění raket krátkého a středního doletu byl následně obnoven v roce 2006. Mimo jiné po skončení druhé libanonské války. O několik let později pak přišel na scénu mobilní systém protivzdušné obrany Iron Dome, neboli Železná kopule. Ten je určen k likvidaci minometných granátů a raket krátkého doletu.  

V roce 2014 to vypadalo, že Izrael v laserové technice HELWS konečně dosáhl hmatatelných výsledků. V tisku té doby lze nalézt celou řadu optimistických vyjádření na dané téma mnoha izraelských i zahraničních novinářů a odborníků. Ale až v roce 2019 Izrael mohl díky průlomu v laserové technologii obnovit také vývoj skutečného bojově účinného a v poli použitelného systému PVO založeného na laseru HELWS. Ten by měl být podstatně levnější než systém Iron Dome.

Prvním sestřelem bezpilotního letounu byl laserový protiletadlový systém poprvé otestován již v červnu loňského roku. Při posledním testování, jež se odehrálo minulý měsíc, byl pak otestován i na dalších vzdušných hrozbách. Včetně protitankových řízených střel a neřízených raket. Důvodem k urychlení testování jsou údajně obavy izraelské vlády, že armáda nebude mít v případě budoucího konfliktu pro systém Iron Dome ani další protiletadlové systémy, jejichž provoz je pro zemi velice nákladný, dostatek střel.

Jestliže rakety Kassám palestinských polovojenských organizací Hamás a Hizballáh vyjdou jedna okolo 1 000 dolarů a jejich dodávky z vlastních zdrojů pro Palestince zajišťuje Írán, jedna antiraketa systému Iron Dome stojí Izrael kolem 100 000 dolarů (2 300 000 korun) a náklady nese sám. Je jasné, že kromě samotné fyzické války raketami Palestinci útočí na Izrael i ekonomicky, protože každé vypálení jejich rakety zamířené na obydlenou izraelskou lokalitu významně oslabuje ekonomiku Izraele už jenom realizovanou (byť úspěšnou) obranou.

Ve světle skutečnosti, že například v roce 2021 Palestinci vypálili přes 4 000 svých střel, jde o více než zřejmý záměr. Výrazně provozně levnější nový laserový PVO systém je tudíž i ekonomickou odpovědí a obranou Izraele. Laserový systém Iron Beam však nemá v žádném případě dosavadní vzdušnou obranu nahradit, nýbrž ji doplnit a její schopnosti povýšit na novou úroveň.

Do služby již v letošním roce?

Je také nutno připomenout, že poprvé optimistické prohlášení o blízkém zařazení účinné laserové zbraně do systému PVO Izraele přišlo již v roce 2014, kdy se dokončoval vývoj samotného laseru HELWS. Jak se pak ukázalo, mít hotový laser ještě neznamená, že máte hotovou zbraň.

Cesta od funkčního laseru v laboratoři k funkční zbrani schopné použití v poli trvala Izraeli celých osm let. Podle opatrně nadšených komentářů izraelských vojáků i politiků se však zdá, že finální zkoušky systému byly velmi přesvědčivé a že tentokrát nejde o informace kategorie zbožné přání.

Laserový systém by měl jako nová, tentokrát pátá a nejnižší vrstva Izraelské PVO cílit na menší rakety, zatímco ty větší přenechá výkonnější protivzdušné obraně. Dle zveřejněného časového rámce, který je možná poněkud dramatický, plánují Izraelské obranné síly uvést Železný paprsek do služby izraelského systému PVO již do konce tohoto roku. Iron Beam (Železný paprsek) pak bude doplňovat systémy Iron Dome (Železná kopule), David´s Sling (Davidův prak) a nejvýkonnější Arrow 2 a Arow 3.

Jakou mají podle vás laserové zbraně budoucnost na bojišti?

Zdroj: Defense-Blog, TimesOfIsrael

Článek Železný paprsek: Izrael se stal první zemí, která úspěšně sestřelila bezpilotní letoun pomocí laserového děla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vozidla byla ukrajinské delegaci předvedena nedávno

Britský deník The Sun uvedl, že vozidlo bylo ukázáno ukrajinské delegaci na Salisbury Plain před dvěma týdny. Hovoří se o tom, že se jedná o nejlepší vybavení, jež Ukrajina v rámci západní pomoci doposud obdrží. Sada obsahuje Starstreaky, které lze použít jako přenosné protivzdušné MANPADS nebo je namontovat přímo na vozidlo. Pomoc přichází v době, kdy začíná ruská ofenziva na východě Ukrajiny a dá se očekávat zvýšená aktivita letectva.

iZdroj fotografie: Simon / Creative Commons / CC BY

Plukovník Richard Kemp, bývalý velitel britských jednotek v Afghánistánu, řekl The Sun: „Kombinace Stormer/Starstreak bude obrovskou posilou pro bojové schopnosti Ukrajiny. Je to extrémně účinné, vysoce mobilní bojové vozidlo, které způsobí vážné poškození jakýmkoliv pokusům o útok v nízké výšce Putinova letectva.“ Kreml se stále výrazněji ohrazuje proti západní vojenské pomoci Ukrajině, což jednoznačně potvrzuje její účinnost.

Starstreaky jsou zřejmě nejúčinnější protivzdušnou zbraní, jakou Ukrajina doposud obdržela. Využívají laserové navádění, a nelze je tedy zmást klamnými tepelnými stopami. Díky dvoustupňovému odpálení dosahují rychlosti 3 Mach a jejich výškový dosah je až 5 000 metrů. Starstreak obsahuje tři wolframové projektily, které do cíle proniknou díky své kinetické energii a teprve pak explodují. Díky tomu zbraň může ničit i obrněné pozemní cíle.

Stormer vstoupil do služby v roce 1997

Vozidlo bylo vyvinuto především k ochraně pěchoty proti helikoptérám nebo nízko letícím letadlům. Na zadní části jsou namontovány dva čtyřhlavňové tubusy pro Startreaky. Stormer je pásový obrněnec s váhou 13,5 tuny. Je osazen dieselovým motorem Perkins T6 3544, který umožňuje vozidlu vyvinout rychlost až 80 km/h s maximálním dojezdem 600 kilometrů.

Rychlost byla jedním z hlavních kritérií při výrobě, aby byl Stormer dostatečně mobilní pro rychlou pomoc ohroženým jednotkám. Je schopen překonat příkop o šířce dva metry a zvládne 60% sklon svahu. Zřejmě je po přípravě obojživelný. Posádku tvoří velitel, řidič a střelec. Osm raket je v tubuse a dalších osm je v zadní části vozidla, které bylo původně vyvinuto jako transportér. Slabinou je nulová ochrana výzbroje.

iZdroj fotografie: AlfvanBeem / Public domain

Velká Británie patří mezi největší podporovatele Ukrajiny v boji proti ruským agresorům. Boris Johnson se už dokonce dostal na seznam osob, které nemají povolený vstup do Ruska. Podle zpráv by měla být vozidla přepravována letecky, a to během několika následujících dnů. Stormer bude nepochybně výraznou posilou, otázka zní, zda se ho podaří dopravit do nejohroženějších částí Ukrajiny.

Jak účinná bude pro Ukrajinu pomoc vozidel Stormer?

Zdroj: DailyMail, MilitaryToday

Článek Británie dodá Ukrajině moderní obrněná vozidla Stormer vybavená nebezpečnými Starstreaky, vzdušný prostor bude opět těsnější se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

K dělům nakonec přidali i rakety

Počáteční požadavky stanovené na systém byly dosáhnout dvojnásobného výkonu z hlediska doletu, výšky a bojové účinnosti, než u ZSU-23-4, navíc systém neměl mít reakční dobu větší, než 10 sekund. Vývoj protiletadlového systému 9K22 byl zahájen 8. června 1970. Podnik KBP Instrument Design Bureau v Tule pod vedením hlavního konstruktéra A. Šipunova zpočátku konstruoval 30mm hlavňový protiletadlový systém, protože podle původního zadání mělo jít jen o větší ráži kanónů, které na vozidle budou instalované jako hlavní PVO zbraň.

iZdroj fotografie: Uživatel Polzovatel / Creative Commons / CC BY

Nově vyvinuté dvojkanóny 30mm 2A38 a pozdější 2A38M vznikly také v KBP Instrument Design Bureau, jejich výrobu však zabezpečovala společnost Tulamašzavod. Nakonec ale konstruktéři usoudili, že by pouhá hlavňová výzbroj proti stále se zvyšující vzdušné hrozbě nebyla dostatečná, protože rychlopalné kanóny nemají tak daleký dosah. Konstruktéři proto zvolili kombinaci zbraní a systém doplnili ještě protiletadlovými střelami krátkého doletu, rakety 9M311 (NATO: SA-19/SA-N-11) jako námořní systém Kaštan.

Kromě KBP jako hlavního dodavatele se do projektu zapojily další podniky tehdejšího sovětského vojenskoprůmyslového komplexu, podvozek byl vyvinut v továrně na traktory v Minsku MTZ, rádiové zařízení v Uljanovské mechanické továrně, centrální počítač v NIEMI („Antey“), naváděcí a navigační systémy jsou od VNII „Signal“ a optika byla vyvinuta Leningradskou opticko-mechanickou asociací LOMO.

Vozidlo váží 35 tun

Jelikož v 70. letech se v SSSR rozhodlo ještě o vývoji konkurenčního protiletadlového systému 9K33 Osa, který měl velmi podobnou funkci, vývoj Tungusky se v letech 1975 až 1977 zpomalil, a zahájení její výroby se nějakou dobu oddalovalo. Problém Osy ale byl, že byla pouze raketová, a její reakční dobu při objevení hrozby nebylo možné stlačit pod 30 vteřin, což je doba relativně dlouhá.

Naproti tomu z rychlopalného kanónu se dá začít střílet již během 8–10 sekund. Proto i přes vývoj Osy bylo nakonec rozhodnuto Tungusku dokončit a použít. Testování a zkoušky systému byly prováděny mezi zářím 1980 a prosincem 1981 na střelnici Donguzskom. Do výzbroje tehdejší Rudé armády byl oficiálně přijat 8. 9. 1982, ale ve skutečnosti první jednotky obdržely tuto novou výzbroj až v roce 1984.

Systém je umístěný na pásovém podvozku GM-352 s hydropneumatickým odpružením, což mu umožňuje vysokou mobilitu, a může tak postupovat s jednotkami i ve velmi těžkém terénu. Verze Tunguska M1 má již podvozek nový, opět pásový od firmy MMZ typu GM-5975. Tungusku pohání přeplňovaný 12válcový vidlicový vodou chlazený diesel V-46-4 o výkonu 760 koní. Vozidlo je 7,93 metru dlouhé, 3,24 metru široké a asi čtyři metry vysoké, i když záleží, jak je vysunut radar.

Vozidlo váží asi 35 tun. Je schopné dosahovat rychlosti 65 kilometrů v hodině a jeho dojezd je asi 500 kilometrů. Čtyřčlenná posádka je uvnitř chráněna proti palbě ručních zbrani ráže 7,62 mm a střepinám. Celkově je uspořádání podobné předchozímu ZSU-23-4 s velkou centrální věží (označenou 2A40) obsahující výzbroj, senzory a tři členy posádky: velitele, střelce a operátora radaru. Řidič sedí v přední levé části trupu, s APU plynovými turbínami po jeho pravici a motorem v zadní části korby.

Čtveřice děl doslova chrlí projektily

První zbraní vozidla jsou dva dvojkanóny A238M ráže 30 milimetrů. Dělo je schopno zasahovat cíle do vzdálenosti čtyř kilometrů a výšky tří kilometrů. Kanóny pálí střídavě, kombinovanou rychlostí střelby mezi 3 900 a 5 000 ranami za minutu, a mají úsťovou rychlost 960 m/s. Při takové rychlosti však mají munici jen na přibližně necelou půlminutu nepřetržité palby, proto na cíl střílí krátké dávky.

Podle typu cíle jsou vystřeleny dávky v rozsahu 83 až 250 ran, s dosahem mezi 0,2 a 4,0 km a do výšky 4 km. Používají se granáty HE-T a HE-I vybavené časovým a nárazovým zapalovačem A-670, který zahrnuje zpomalení aktivace a autodestrukční mechanismus. Náměr kanónů byl naplánován na hodnoty mezi +87 až -10 stupni, takže je lze bez problémů použít proti pozemním i vzdušným cílům. Granáty jsou vybaveny časovým a nárazovým zapalovačem. Tato zbraň je schopna střelby i za jízdy.

Naopak pokud chce posádka Tungusky odpálit některou ze svých raket, musí vozidlo s raketovými odpalovacími kontejnery zastavit. První verze disponovaly čtveřicí střel, v roce 1990 se ale objevila modernizovaná verze, která má střel osm. Čínská kopie na kolovém podvozku FK-1000 jich má dokonce 12. Systém využívá stejnou rodinu raket 9M311 (NATO: SA-19/SA-N-11) jako námořní systém Kaštan, které mohou zasáhnout cíle v dosahu 2,4 až 8 km a do výšky 3,5 km. Tunguska-M1 používá vylepšenou střelu 9M311-M1 se zvýšeným dosahem 10 km. 

Střela má dva stupně, první urychlovací stupeň se čtyřmi skládacími křidélky na spodku rakety urychlí střelu na rychlost 900 m/s, pak se oddělí. Druhý stupeň má čtyři pevné stabilizátory a čtyři řiditelné ovládací kormidla. Celá střela je dlouhá asi 2,56 metru a váží 57 kg. Její hlavice má hmotnost 9 kilogramů, což zaručuje dostatečnou razanci na zničení cíle. Asi pět metrů od cíle se v hlavici střely aktivuje laserová nebo rádiová pojistka a hlavice exploduje. Na cíl pak vychrlí mrak 600 tyčinek, které ho doslova provrtají.

Systém využívají Rusko i Ukrajina

Kompletní systém nebo baterie se skládá ze šesti bojových vozidel 2S6 na podvozcích GM-352, resp. GM.352M, vyzbrojených na věži 2A40 až osmi střelami země-vzduch 9M311 „Treugol’nik“ (trojúhelník) a dvěma kanóny 2A38 ráže 30 mm. K cíli jsou její střely naváděny radarem. Tunguska má dva radary – sledovací a přehledový. Baterie šesti tunguzských jednotek může automaticky přijímat informace o řízení palby prostřednictvím šifrovaného rádiového spojení.

To umožňuje distribuovat cíle mezi jednotlivé jednotky z velitelského stanoviště baterie, a pro vyhledávání cílů nepoužívat do poslední chvíle individuální radarový systém každého vozidla 2S6 a neprozrazovat tak svoji polohu předčasně. Součástí baterie jsou až tři dobíjecí vozy 2F77. 9K22 je také vybavena řadou podpůrných doprovodných systémů včetně vozidel pro opravy a údržbu 2F55-1, 1R10-1 a 2V110-1, dílny MTO-AGZ a testovacího vozidla 9V921. Tato zařízení zajišťují údržbu baterie 9K22 v terénu a také plánované opravy.

Systém Tunguska v současnosti využívají obě strany rusko-ukrajinského konfliktu. Jaká je jejich úspěšnost ale není známo. Rusko systém nasadilo i ve válce v Jižní Osetii s Gruzií v roce 2008. Ve výzbroji má tyto zbraně třeba Indie, Sýrie nebo Maroko. Rusko v současnosti provozuje i novější systém kombinující děla a rakety jménem Pancir, který je v podstatě následníkem Tungusky. Ten je ale umístěný na podvozku nákladního automobilu.

Jak užitečný systém je Tunguska v současném konfliktu na Ukrajině?

Zdroj: WeaponSystems, MilitaryHistory

Článek Tunguska 9K22 je smrtící protiletadlový systém chránící pěchotu děly i raketami. Rusko jich na Ukrajině již několik ztratilo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nelze spoléhat jen na lasery

V USA běží nové programy na konstrukci zbraní proti vzdušným cílům, v rámci kterých by měly být vyvinuté nové systémy kategorie MANPADS například na bázi využívání laseru nebo mikrovlnné energie. Měly by být umístitelné i na platformě vozidla Stryker. Americká armáda nyní přišla s výzvou pro výrobce zbraní, aby si připravili nové demonstrátory kategorie MANPADS, jež by mohli představit do roku 2024. Požaduje, aby nové systémy byly pro své cíle smrtonosnější než současné Stingery a také měly větší dosah.

iZdroj fotografie: U.S. Marine Corps / Public Domain

Ačkoli jsou Stingery úspěšné zbraně, nelze popřít, že mají svá omezení. I ty nejmodernější verze zasáhnou cíle ve výšce maximálně 3 800 metrů a mají dosah osm kilometrů. Hmotnost bojové hlavice Stingeru s výbušninou je jen jeden kilogram. Proto se také často stane, že pokud zasáhne moderní bojový letoun, jen ho poškodí. Proti vrtulníkům je zbraň většinou účinnější. Stingery jsou velmi starou konstrukcí. První začaly vznikat již na konci 60. let, i když do služby ve větším množství vstoupily až v roce 1981.

Zbraň ale byla od té doby opakovaně modernizovaná. Její střela byla například vybavena novějšími senzory, které se tak snadno nedají oklamat protiopatřeními. Rakety ovšem stárnou, a dokonce musela být jejich přestavbou prodlužována jejich životnost ve skaldech. Když nyní americká armáda tisíce střel poslala na Ukrajinu, a tím se částečně vyprázdnily její sklady, asi je čas na zbraň novou. Američané sice nakoupili i obdobný polský systém MANPAD Piorun, jde ale spíše o přechodné opatření.

Důležitý bude boj s drony

Informace jsou zatím omezené, ale je z nich zřejmé, že zbraň má být schopna sestřelovat jak vrtulníky, tak i letouny s pevnými křídly. A také drony typu dva a tři. První z nich jsou dálkově řízené létající stroje od 9,5 do 25 kilogramů, které létají do výšky jednoho kilometru. Druhé jsou větší do hmotnosti až 600 kilogramů a dosahují výšky až 5,5 kilometru. Výstřel z nové zbraně by měl zvládnout zasáhnout bezpilotní letouny obou kategorií v rozsahu celé jejich letové obálky, tj. do výšky 5,5 kilometru a do rychlosti 463 kilometrů v hodině. Zároveň by měl být přiměřeně ekonomický.

iZdroj fotografie: Alf van Beem / Creative Commons / CC0

Požadavkem také je, že by nové sytémy a střely měly být kompatibilní se Stinger Vehicle Universal Launcher. To je zařízení na odpalování čtveřice raket Stinger, které se montuje na vozidlo Humvee, případně může být umístěno na zemi. To naznačuje, že by zbraň spoléhající na novou protiletadlovou střelu měla být schopna využívat zařízení pro odpal Stingerů. A to nejspíše i ta přenosná odpalovaná z ramene.

Předpokládá se, že by se do jejich hlavic a zaměřovačů mohly používat miniaturizované vícerežimové vyhledávací systémy, čímž by se značně zvýšila pravděpodobnost zásahu. K dispozici jsou i lepší pohonné směsi ke zvýšení dosahu. Nabízí se i možnost použití on-line datového spojení, čímž by opět stoupla šance na zásah. Pokud půjde vše podle plánů armády, nová střela by mohla být připravena k použití kolem roku 2027.

Jak se dají ještě vylepšit protiletadlové rakety odpalované z ramene?

Zdroj: TheDrive, TheDefensePost

Článek Americká armáda chce náhradu za legendární Stingery. Požaduje větší dosah a dostatečnou efektivitu proti dronům se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Transfer komplikují i technické záležitosti

Podle ministra obrany Charalambose Petridese byla americká výzva přijata přinejmenším pozitivně, zdůraznil však, že záležitost ztěžují otázky praktických aspektů, jako je například samotný způsob obměny systémů. A to vzhledem k trvajícímu americkému zbrojnímu embargu vůči republice. Zároveň upozornil na nutnost přezkoumat smlouvy, na jejichž základě byly zbraně ruské výroby pořízeny, a posoudit, zda je vůbec legálně možné přistoupit na jejich předání do rukou jiné země.

#Cyprus is considering the transfer of its Russian-made #weapons to #Ukraine after a US request. pic.twitter.com/cUYF1jXa60

— Georgia Vasiliou (@GeorgiaVasilio9) April 5, 2022

Harris Georgiades, místopředseda vládnoucí strany Disy, vyjádřil transferu zbraní Ukrajině stranickou podporu, ovšem pouze za předpokladu, že nedojde k přílišnému omezení, či dokonce ohrožení bezpečnosti republiky. Pokud by existovala nějaká cesta, která by umožňovala nahradit část výzbroje Národní gardy způsobem, jenž by neomezil obranyschopnost Kypru, nevyžadoval vysoké finanční náklady a byl v souladu s vlastní politikou státu, pak by dle jeho slov měla být tato alternativa důkladně přezkoumána.

Výměnou za zbraně zrušení embarga  

Náklady na údržbu ruských zbraní se vzhledem k tvrdým sankcím uvaleným na Rusko v příštím desetiletí pravděpodobně pořádně prodraží. Sankce narušují způsobilost Moskvy poskytovat náhradní díly, jakožto i případnou technickou podporu při údržbě ruských systémů zemím, které tuto techniku využívají. Ve světle ukrajinské invaze by se tak Kypr mohl i přes prvotní váhání nakonec přece jen rozhodnout, že předání ruských systémů Ukrajině bude pro jeho vlastní zájmy nanejvýš výhodné.

Jedná se totiž o jedinečnou příležitost, jak získat adekvátní, či dokonce kvalitnější západní výbavu. Spojené státy v září 2020 částečně zrušily zbraňové embargo, které uvalily na Kypr v listopadu roku 1987. Výměnou za transfer nezbytně nutného vojenského materiálu na Ukrajinu by pak toto embargo mohl Washington zrušit úplně.

Vzhledem k výše zmíněnému americkému zbrojnímu embargu neměl Kypr prakticky jinou možnost, než se s otázkou zbrojní spolupráce obrátit právě na Moskvu. Tento malý řecký národ se totiž už téměř půl století potýká se separatistickým územím na severu ostrova, podporovaným Tureckem. Nehledě na to, že Moskva byla vzhledem ke své finanční situaci jistě více než ochotna poskytnout Kypru své zbraně. A to bez ohledu na možné politické dopady.

Kypr by mohl mít zájem o systém Patriot

Kypr disponuje celou řadou zbraní, o které by Kyjev bezpochyby velmi stál. Provozuje například ruské raketové systémy krátkého dosahu 9K330 Tor a komplety středního dosahu 9K37 Buk, jež by mohly významně posílit ukrajinskou protiletadlovou obranu. V 90. letech a v roce 2010 tato ostrovní republika od Ruska navíc zakoupila více než 80 kusů tanků T-80U a T-80UK. A rovněž také obrněné transportéry BMP-3.

Následně pak své investice ještě navýšila nákupem vysoce pokročilých raketových systémů protiletadlové obrany S-300PMU-1 s dlouhým dosahem, které ale po krizi s Tureckem předala Řecku. Není pochyb, že ukrajinské ozbrojené síly, které jsou se zbraněmi ruské výroby velmi dobře obeznámeny, především pak s tanky T-80, by dodávku kyperského arzenálu jistě velice ocenily. Otázkou ovšem zůstává, čím Kypr ruské zbraně nahradí.

Kyperská média již v lednu informovala, že příslušníci ozbrojených sil prakticky dospěli k závěru ohledně požadavků na nové protiletadlové systémy. Jednat by se tedy mělo ideálně o komplety, které budou schopny zajistit ochranu obyvatelstva před jakoukoliv hrozbou uvnitř kyperského vzdušného prostoru. A to vytvořením vzdušného štítu nad celým ostrovem.

According to media reports, the US has asked Cyprus if it could transfer Soviet weapons and vehicles to Ukraine, including TOR-M1 and S-300 air defense systems, T-80U tank, BMP-3 IFV & Mi-35 attack helicopter. They could be replaced by modern versions.https://t.co/F3vZ054AIU

— Euromaidan Press (@EuromaidanPress) April 8, 2022

Mezi požadovanými komplety by se tak mohly dost dobře objevit i střely MIM-104 Patriot. Nicméně panují určité pochybnosti ohledně případného zájmu ze strany USA o jejich poskytnutí. Momentálně tak není ani zdaleka jasné, jakými prostředky bude chtít Kypr své letité ruské systémy nahradit. Ačkoliv se to možná již velmi brzy dozvíme.

Očekávaná dodávka zbraní z Francie

V současné době již Kypr očekává dodávku francouzských těžkých podzvukových protilodních střel Exocet Block 3. Ty mají ve srovnání s Exocet Block 2 více než dvojnásobný dolet. A rovněž se proslýchá, že Řecko dodalo Kypru některé ze svých starších stíhaček francouzské výroby Mirage 2000. Tato zpráva se však jeví jako značně diskutabilní a prozatím ji nelze nezávisle ověřit.

Bez ohledu na to, jaký systém představitelé ostrovní republiky nakonec zvolí, představuje současná situace pro Kypr bezpochyby jedinečnou příležitost, jak vylepšit vojenský potenciál země. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vystoupí na žádost ukrajinského velvyslanectví na Kypru před kyperským parlamentem formou telekonference. Oproti Řecku se na Kypru nevyskytly žádné protesty z řad tamních politických stran. Datum konference bude oznámeno dodatečně.

Jak myslíte, že se Kypr v této situaci rozhodne?

Zdroj: Forbes

Článek Kypr předá Ukrajině vojenskou techniku ruské výroby. Avšak pouze za předpokladu, že získá odpovídající vybavení od západních zemí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukořistěný systém je použitelný

Podle informací vycházejících ze sociálních sítí a médií se ukrajinským speciálním silám podařilo získat baterii protiletadlového systému Buk. Získali komplet, který obsahuje odpalovací vozidlo TELAR s přebíjecím vozidlem a radarem pro zaměřování cílů. Podle ukrajinské armády jsou všechny části použitelné. Ta je může velmi snadno zařadit do výzbroje, protože systémy Buk využívá, a umí je tedy bez problémů obsluhovat.

Buk je sovětský systém protiletadlové obrany středního doletu. Byl navržen v 70. letech jako nástupce systému Kub, který mimochodem v modernizované verzi využívá česká armáda. Slouží především jako mobilní systém a byl také opakovaně modernizován. Používá se k přímé obraně jednotek v poli, logistických nebo velitelských center. Nechvalně se proslavil hlavně sestřelením malajsijského letu MH-17 donbaskými separatisty v roce 2014. Zahynulo tehdy 298 lidí.

Cíle zachytí i na 85 kilometrů daleko

Systém je určený k sestřelování letadel, dronů, vrtulníků nebo některých druhů raket. Odpalovací vozidlo TELAR je postaveno na pásovém podvozku GM-569. Věž vozidla obsahuje vpředu radar pro řízení palby a odpalovače čtyř střel. Má čtyřčlennou posádku, která je uvnitř chráněna i proti zbraním hromadného ničení. Jedna baterie většinou obsahuje dvě tato vozidla. Radar pro získávání cílů Snow Drift dokáže zachytit objekty do 85 kilometrů.

Součástí baterie pak bývá velitelské vozidlo pro řízení palby. Většinou ho doplňuje i přebíjecí vozidlo, které je také na pásovém podvozku. Má ale jeřáb, aby se dalo manipulovat s raketami, a zvládne svoji činnost za 15 minut. Během dlouhého období ve službě byly vyvinuté různé druhy. Raketa bývá 5,5 metru dlouhá a 600 až 720 kilogramů těžká. Například střely 9M317 dokážou zasahovat cíle do vzdálenosti až 50 kilometrů a výšky okolo 25 tisíc metrů.

Ukrajina by mohla získat další sovětské zbraně

Právě systémy Buk by teoreticky mohly být zbraněmi na ochranu vzdušného prostoru, které by mohly být v budoucnu dodány na Ukrajinu. Ve výzbroji je má třeba Kypr. Spojené státy údajně jednají s kyperskou vládou, aby je pro zemi poskytla. Stejně tak jako další protiletadlový systém Tor nebo tanky T-80 či vrtulníky Mi-35, což je exportní verze Mi-24. Za to by Američané Kypru dodali jejich ekvivalenty těchto zbraní. Výhodou by bylo, že Ukrajinci by se nemuseli na tyto zbraně přeškolovat.

iZdroj fotografie: Jurij Lapitskij / Creative Commons / CC BY-SA

Proud zbraní a munice do napadené země může v dalších týdnech zesílit, což bude vzhledem k očekávané ruské invazi na Donbase velmi důležité. Americký senát například schválil návrh zákona podobný tomu O půjčce a pronájmu (Lande-Lease) z druhé světové války, který má pomoci s dodávkami zbraní, munice a materiálu na Ukrajinu. Fond na placení zbraní vytvořily i západní země. Podle některých zpráv z něho hradí například i dodávky zbraní a munice od českých privátních firem, a to prý až v řádu miliard korun.

Které zbraně by se měly co nejrychleji dodat na Ukrajinu?

Zdroj: DefenceBlog, TheDrive

Článek Ukrajinci získali ruský protiletadlový systém Buk. Zbraně ze západu k nim budou proudit rychleji, zřejmě se chystá nový Land-Lease se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Protiletecké systémy se ukázaly být efektivní

Sovětský svaz si během studené války na moderní systémy protivzdušné obrany (PVO) potrpěl a Rusko v této tradici pokračuje. Protiletadlové rakety ruské výroby totiž v řadě konfliktů od Vietnamu až po arabské války s Izraelem ukázaly, že dokážou účinně potlačovat leteckou převahu nepřítele. V 60. a 70. letech proto Rusko pracovala na novém sofistikovaném systému PVO. Výsledkem je rodina ruských protiletadlových raketových systémů S-300 dlouhého dosahu.

Tyto systémy jsou určeny k obraně strategických cílů před údery vedenými letadly, vrtulníky, střelami s plochou dráhou letu a balistickými raketami s krátkým dosahem. S-300 fungují spolehlivě za každého počasí i v podmínkách intenzivního radioelektronického boje a rušení. Systém byl typický tím, že měl vlastní radar na detekování cílů oddělený od radiolokátoru navádějícího již odpálené střely. Ty ničí svůj cíl explozí vysoce tříštivé hlavice.

Do operační služby v SSSR systém označený jako S-300P vstoupil v roce 1978. Byl zaměřený především na obranu před leteckým útokem. Celkem je známo osm hlavních verzí, dodnes ale existuje velké množství subverzí tohoto systému. Různé verze mají různé druhy radarů a střel, protože SSSR postupnou modernizací tohoto komplexního systému reagoval na vývoj útočných zbraňových systémů nové generace západních zemí. Subverze S-300 se tak mohou lišit jak rozsahem detekce, tak i vzdálenostmi, na které je ta která verze schopna cíle ničit.

S-300 je vysoce odolný proti rušení

Exportní verze systému Sovětský svaz a pak i Rusko vyvážely do mnoha zemí. Poslední verze S-300PMU-2 zahrnuje vozidlo s přehledovým radiolokátorem typu 64N6E2, dále velitelské vozidlo 54K6E2 s řídícím pracovištěm systému a komplety odpalovacích vozidel 8×8 5P85SE2 se čtyřmi kontejnery. V každém kontejneru se nachází protiletadlová řízená raketa 48N6E2. Komplety se skládají z navigačního radiolokátoru a až z 12 odpalovacích vozidel.

Navigační radiolokátor vysoce odolný proti rušení (typ 30N6E2) slouží k navádění vypuštěných raket na cíle, jejichž souřadnice byly kompletu předány z řídícího stanoviště. Odpalovací vozidla (typ 5P85SE2) slouží také k přepravě, nejen k odpalování raket. Rakety se odpalují z kontejnerů ve vertikální poloze, což umožňuje zasahovat cíle přilétající z libovolného směru. Dostřel raket je 200 km.

iZdroj fotografie: Uživatel .:Ajvol:. / Public Domain

Maximální konfigurace systému S-300 PMU-2 může obsahovat až 6 odpalovacích kompletů, přičemž jeden komplet může mít až 12 odpalovacích vozidel. Jeden takto zkompletovaný systém může mít k palbě připraveno až 288 raket. Systém S-300 je typickým představitelem systému PVO mnohokanálového, tj. dokáže sledovat a útočit na více cílů naráz.

Letadla se musí bát na desítky kilometrů

Výše zmíněná konfigurace systému dokáže útočit až 72 raketami na 36 cílů současně, tj. 2 raketami na jeden cíl. Pravděpodobnost zničení cíle podle zveřejněných výsledků zkoušek jednou raketou je pro aerodynamické cíle 0,81–0,98 a pro balistické cíle 0,70–0,93. Od roku 2016 se systém S-300 již nevyrábí, ale v Rusku se provádí jeho repase s náhradou staré elektroniky za novou. Zájemci si ho tak stále mohou koupit.

Různé podverze jsou vybaveny různými druhy radarů. Některé dokážou detekovat cíle až do vzdálenosti 360 kilometrů. Existuje asi 20 typů střel, které se v rámci systému S-300 používají. V současné době k těm nejpoužívanějším patří rakety 5V55K, 5V55R a především řada 48N6. Jsou přes sedm metrů dlouhé, velikostně se ale mohou mírně lišit. První má schopnost ničit cíl vzdálený 47 kilometrů, další až do 150 kilometrů. Poslední by měla být schopna zasáhnout cíle 200 km daleko či cíle letící hypersonickou rychlostí Mach 8.

Na námořních lodích se používal systém S-300F, což je modifikovaná verze P. Do výzbroje byla zavedena v roce 1984. Instalována byla na křižnících třídy Slava a Kirov. Používá střely s dosahem až 90 kilometrů a může zničit cíl pouhých 25 metrů nad hladinou moře. Na křižník Petr Veliký pak byla instalována verze FM s raketami s dosahem 150 kilometrů.

Další verze si poradí i s raketami

Sověti si ale byli vědomi, že nebezpečí nepředstavují jenom letadla, ale i balistické rakety. Proto v roce 1983 uvedli do služby upravený systém označovaný jako S-300V, který byl optimalizován i na likvidaci této hrozby, i když umí sestřelovat i letadla. Odpalovací zařízení není v tomto případě umístěno na kolovém, ale na pásovém podvozku, který má lepší průchodnost terénem. Existuje varianta se dvěma a se čtyřmi odpalovacími trubicemi, a to podle typu použitých střel.

Radar systému má být schopen detekovat cíle do vzdálenosti 250 kilometrů. Střely 9M83 a 9M82 mají schopnost likvidovat balistické rakety do 40 kilometrů. Letadla pak do vzdálenosti 75, respektive 100 kilometrů. Existuje exportní verze VM. Ta používá dvoustupňové střely, jejichž dolet je kolem 200 kilometrů.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Systémy S-300 jsou ve výzbroji mnoha zemí. Mělo ho i Československo, po rozpadu federace zůstal na Slovensku. Ukrajina má verze P a V. Podle všeho zaznamenaly sestřely, protože se podařilo zničit jak letadla, tak některé rakety. Ukrajinská strana dnes po Západu žádá dodání systémů S-300, které v bývalých zemích Varšavského paktu ještě zůstaly, což svědčí o tom, že s ním musí mít úspěch. Ve výzbroji ho mají i země jako například Sýrie, Írán a pravděpodobně i Severní Korea. Čína vyvinula kopii, jež je označována jako HQ-15.

Jak nebezpečný je systém S-300 pro moderní bojová letadla?

Zdroj: MissileThreat

Článek Systém S-300 je neúčinnější protiletadlovou zbraní Ukrajiny. Existuje v mnoha verzích s různými schopnostmi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

SSSR chtěl systém do každého počasí

S vývojem vysoce mobilního protiletadlového systému krátkého dosahu v Sovětském svazu začali na konci 60. let. Měli k dispozici 9K31 Strela-1 umístěný na transportéru BRDM. Avšak měl nevýhodu, nebyl použitelný za ztížených povětrnostních podmínek. Ačkoli v té době probíhal i vývoj systému Tunguska, rozhodlo se velení pro vývoj dalšího vysoce mobilního typu. Jelikož se při testování objevily komplikace, byl zaveden do výzbroje až v roce 1976.

Bojové prostředky dodaného českého kompletu tvoří bojová vozidla 9A34, 9A35 (MT-LB s odpalovacím zařízením) a protiletadlové rakety 9M37. Technické prostředky kompletu kromě samotného systému na MT-BL tvoří ještě zkušební stanice, technická ošetřovna, trenažér operátora, hmotnostní ekvivalent rakety, učebně výcviková raketa a kontrolní přístroj operátora. Je otázkou, jestli v tomto rozsahu byl z Česka dodán ukrajinské straně.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Odpalovací systém tvoří čtyři raketové kontejnery na otáčivém nosníku na hřbetě transportéru, po dvou na každé straně, mezi kterými je umístěna radarová anténa. Transportér je typu MT-LB, díky čemuž má komplex velmi dobrou mobilitu a průchodnost terénem. Hmotnost celého systému je 12,152 tuny, délka 6,93 metru a šířka 2,85 metru. V době pohybu je systém vysoký 2,22 metru, když je zbraň vysunuta v bojové poloze, dosahuje výšky podle náměru od 3,162 do 3,965 metru.

Transportér je ve svém základu obojživelný a tato schopnost zůstala zachována. Na silnici se dokáže pohybovat rychlostí 61 kilometrů v hodině a na vodě 8 kilometrů v hodině. Dojezd je 500 kilometrů. Posádku tvoří tři vojáci, kteří jsou chráněni proti palbě z ručních zbraní. Některá vozidla mívají ve výzbroji i kulomet.

Větší hlavice než u přenosných raket

Během let byly systémy Strela-10 různým způsobem modernizovány, proto disponují vícero typy střel. Většina z nich má dosah zhruba 5 kilometrů a do výšky 3,5 kilometru. To je podobné jako u systémů MANPADS. Střely jsou však větší, mají na délku 2,2 metru, průměr těla rakety je 0,12 m. Především mají větší hlavici, a tedy podstatně větší účinnost v cíli. Standardní hmotnost nálože v hlavici je kolem 3 kilogramů, ale jsou i varianty s těžší hlavicí. Vozidlo převáží čtyři rakety v odpalovačích, čtyři další na přebití ve svém přepravním prostoru.

Původní radar vozidla má dosah kolem 10 kilometrů. Ovšem navádění střel bylo původně optické, využívající fotokontrast. Střely tak byly velmi odolné proti různým obranným opatřením a elektronickému rušení. Hlavice raket jsou odpalovány senzorem v blízkosti cíle nebo samotným nárazem. Používá se několik technických řešení, novější typy střel mají i větší pravděpodobnost zničení cíle.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Rychlost střely je přibližně Mach 2. Česká bojová vozidla prošla před vyřazením z české armády a před předáním Ukrajině postupně modernizací, která spočívala v zástavbě nového zařízení nazvaného „pracoviště velitele kompletu (PVK-10M)”. PVK-10M zabezpečuje příjem a zpracování datových souborů a informací o vzdušné situaci. Jeho prostřednictvím lze docílit natočení věže s odpalovacím zařízením na vybraný cíl podle údajů vyslaných z jiného velitelského stanoviště nebo přímo přehledového radiolokátoru.

Software PVK-10M zabezpečuje mimo jiné kontrolu jednotlivých zařízení bojového vozidla, dále umožňuje využít režim trenažér a v neposlední řadě i činnost kontrolního přístroje 9F75, který již není nutné k vozidlu složitým a nepohodlným způsobem při bojových střelbách připojovat. K zajištění hodnověrné identifikace vzdušných cílů byl v bojových vozidlech české armády nahrazen původní systém NRZ typu KREMNYJ-2 systémem MARK XII.

Systém byl použit i v Angole

V české konfiguraci byly používány rakety 9M37 s infračervenou naváděcí soustavou a motorem na tuhé pohonné látky, které též dosahovaly maximální rychlosti Mach 2, a zasahovaly cíl letící rychlostí do Mach 1,25. Tato varianta rakety má vysoce explozivní hlavici o hmotnosti 6 kg s fragmentovaným jádrem.

Dálkový dosah českých komplexů činí od 1,5 km do 10 km, výškový od 10 do 5 000 metrů. Některá česká bojová vozidla byla vybavena i rádiovým zaměřovačem 9S16, také určeným ke zjišťování vzdušných cílů. Není ale známo, že by ukrajinská strana prošla aspoň minimálním proškolením o technických odlišnostech české verze systému.

Jaké úspěchy Strela-10 zaznamenal na ukrajinské bojišti není známo, i když ho prokazatelně nasadily obě strany. Použit byl ale například v Angole, kde byl díky němu sestřelen letoun Mirage F1. Během války v Perském zálivu měly irácké Strela-10 údajně sestřelit až 14 spojeneckých letounů. Obecně je tento systém vysoce efektivní proti vrtulníkům, ale zkušenosti napovídají, že i bojová letadla se musí mít na pozoru.

Jak moc mohou Strela-10M z ČR pomoci ukrajinské armádě?

Zdroj: MilitaryHistory, MilitaryFactory

Článek Česká republika dodala na Ukrajinu protiletadlové komplety Strela-10M. Systém před vyřazením prošel modernizací se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Laser je zbraní budoucnosti

Mnoho odborníků již několik let predikuje, že nejúčinnější zbraní proti takovéto hrozbě budou silové vysokoenergetické lasery, na jejichž vývoji se intenzivně pracuje. Jejich výhodou je možnost opakované střelby s jen minimálními náklady. Drony často mohou operovat ve vysokých počtech. Naváděné rakety jsou velmi drahé a rozsáhlá pozemní i vzdušná obrana by byla finančně neudržitelná. Systémem, který je již funkční, je HELWS od společnosti Raytheon Intelligence and Space Technologies.

Systém podle společnosti dokáže pomocí vysokoenergetických laserových paprsků zničit cíle na vzdálenost několika kilometrů. Celý systém je umístěný na terénním automobilu, je tedy velmi mobilní. Skládá se ze čtyř základních částí. Z napájecích boxů pro systém a zbraň, která dokáže vyprodukovat až několik desítek laserových impulsů. Využívá baterie vyvinuté pro elektromobily.

Dále je zde box s vláknovými laserovými cívkami. Systém také potřebuje chlazení, které zajišťuje modul tepelné regulace řídící rozvod chladicí vody do tepelně namáhaných částí. Poslední je samotná útočná laserová „hlava“, která generuje laserový paprsek a kterou navádí v ní integrovaný zaměřovací a detekční systém. Je otočná, může tedy pokrýt vzdušný prostor 360 stupňů kolem strategicky umístěného vozidla.

Zaměřovací systém je velmi přesný

Hlava obsahuje i multispektrální zaměřovací systém MTS, který využívá více pásem elektromagnetického spektra, aby dokázal nalézt a zaměřit cíle. Systém je údajně tak přesný, že operátorům umožňuje umístit zaměřovací kříž přímo na kameru sledovaného dronu, což jim dává možnost neutralizovat hrozbu, aniž by došlo k pádu stroje k zemi.

Optický systém má být navíc tak výkonný a s tak vysokým rozlišením, že operátor může detekovat a sledovat i ty nejmenší typy dronů. A to daleko za hranicí dosahu lidského oka nebo v prostředí se sníženou viditelností či za situace, kdy je v okolí více předmětů. Taková schopnost by se mohla hodit při ochraně rušných letišť či například fotbalových stadionů před dronovým útokem.

Prezidentka RI&S Electronic Warfare Systems Annabel Flores k tomu řekla: „Hrozby dronů jsou obzvláště nebezpečné v jakémkoli prostředí, od fotbalových stadionů po bojiště, protože není snadné je odhalit a zničit. My ukazujeme světu, že naše obranné laserové zbraně se ale mohou připojit ke stávající protivzdušné obraně a najít a shodit drony během mrknutí oka.“

Vynikající zbraň v kombinaci s NASAMS

Vysokoenergetický laserový zbraňový systém, namontovaný na taktickém vojenském vozidle, demonstroval nedávno dokonalou schopnost provázanosti se systémem protivzdušné obrany NASAMS na White Sands Missile Range. Cvičení s ostrou palbou prokázalo, že HELWS lze úspěšně použít ke zničení celých rojů dronových cílů.

V tomto případě ho operátoři spárovali s norsko-americkým protiletadlovým systémem středního dosahu s názvem Národní pokročilý raketový systém Surface-to-Air (NASAMS). Ten pomocí svých radarů zaměřil drony a informaci předal řídícímu centru laserového systému a ten je mohl zaměřit a ničit. Při cvičení tak bylo sestřeleno devět dronů různých typů.

Raytheon prohlašuje, že přidání NASAMS do seznamu systémů, které HELWS již používá, umožnil společnosti nabídnout další článek systému protivzdušné obrany, který dokáže ve spolupráci s existující PVO chránit před hrozbami všech kategorií dronů a neposádkových letadel.

Jak potřebné je, aby vojska NATO včetně AČR získaly obranu proti dronům?

Zdroj: Raytheon, ArmyTechnology

Článek Lasery HELWS umějí eliminovat hrozbu dronů. Na jedno nabití jich mohou sundat z oblohy desítky, když spolupracují s NASAMS se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nahradí staré systémy KUB

Česko v současnosti chrání raketové komplety KUB ze sovětské éry, které jsou již beznadějně zastaralé. Proti moderně vybaveným letounům v oblasti elektronické obrany jsou dnes prostě už neúčinné. Tuto skutečnost si vojáci uvědomují a upozorňují na ni už dlouho, ale politici teprve nedávno rozhodli, že armáda se musí i v této oblasti modernizovat, a proto si Česko pořídí 4 baterie SPYDER-MR.

Každá z nich obsahuje 4 odpalovací zařízení raket, nabíjecí vozidlo a systémy velení a řízení palby. Všechno bude podle podmínek kontraktu umístěné na podvozcích Tatra, které mimochodem velmi zaujaly izraelskou stranu. Zaplatí se za to z rozpočtu Ministerstva obrany ČR 13,7 miliardy korun a všechny komplety tu budou do roku 2026.

iZdroj fotografie: United States Missile Defense Agency / Public Domain

Systém vyvinula společnost Rafael a využívá i některých prvků, které jsou součástí izraelského protiraketového štítu Iron Dome. Existují dvě verze systému, a to SR určená na krátkou vzdálenost a MR na střední vzdálenost. První využívá radar EL/M-2106 ATAR a MR pak radar EL/M-2084 MMR. Tyto radary si již v minulosti ČR pořídila. Má jich 8 a dokáží detekovat cíle do vzdálenosti 250 kilometrů.

SPYDER používá 2 druhy raket, záleží jaký cíl a v jaké vzdálenosti chcete zasáhnout. První z nich jsou rakety Python-5. Jde o střely s infračerveným naváděním a jsou považované za jedny z nejlepších na světě. Samotná raketa má délku 310 centimetrů a hmotnost 105 kilogramů. Hlavice obsahuje 11 kilogramů trhaviny. Je schopna zasáhnout cíl do vzdálenosti 20 kilometrů a výšky 9 kilometrů. Pohybuje se rychlostí Mach 4.

Raketa Derby zvládne 50 kilometrů

Druhou střelou je raketa Derby, která je určena pro střelbu na delší vzdálenosti. Je 362 centimetrů dlouhá a její hmotnost je 118 kilogramů. Její hlavice je 23 kilogramů těžká a raketa dosahuje také rychlosti Mach 4. Má aktivní radarové navádění a pracuje i v režimu vystřel a zapomeň. Dokáže zasáhnout cíle do vzdálenosti 50 kilometrů a výšky 16 kilometrů.

Systémy mají velmi pokročilé řízení palby. Podle společnosti Rafael dokáží operovat za každého počasí a mají velmi rychlou reakci. Zaměřit a odpálit střelu na nepřítele mají být schopny v poloautomatickém režimu v rámci několika sekund. Dokáží sledovat více cílů najednou. Z oblohy umí sundat nejen běžný vojenský pilotovaný stroj včetně moderních letounů, ale i vrtulníky, drony nebo přilétající rakety.

iZdroj fotografie: Uživatel MathKnight / Creative Commons / CC BY-SA

Kromě České republiky prodal systém Izrael do několika zemí. Asi největším provozovatelem je Indie, která již systém naostro vyzkoušela se zdarem během šarvátek s Pákistánem. Etiopie si jej pořídila, aby chránil přehradu Grand Ethiopian Renaissance Dam, jejímž bombardováním, zvláště za velkého sucha v povodí Nilu, občas vyhrožoval Egypt. Ve výzbroji jej má i Singapur a další uživatelé. Spekuluje se, že je i v Gruzii, která jej měla používat ve střetu s Ruskem v roce 2008.

Jak dobře může SPYDER ochránit nebe nad Českou republikou?

Zdroj: Rafael

Článek České nebe bude do 4 let hlídat izraelský systém SPYDER. Patří k tomu nejlepšímu, co si lze ve světě pořídit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajinští vojáci se školili v Polsku

O možnosti dodávky tohoto systému, jehož výrobcem je společnost Thales, britská strana informovala již před nějakou dobou. Ovšem bylo nutné, aby se ukrajinští vojáci vycvičili v tom, jak tuto zbraň používat. Je totiž jiná než zbraně, které dosud používali. Skupina vojáků se proto v uplynulých dnech intenzivně cvičila na neznámém místě na východě Evropy. Podle všech indicií to bylo v Polsku.

iZdroj fotografie: Deon Steyn / Public Domain

Zbraň byla navržena v 80. letech, i když samozřejmě byla postupně modernizována. Většina protiletadlových zbraní, které jsou odpalovány z ramene, používá infračervené navádění. To znamená, že se zaměří na teplo vydávané cílem, tedy na motory. Tyto zbraně ale mohou být oklamány vystřelovanými světlicemi. Starstreak však používá laserové navádění, které je proti něčemu takovému imunní.

A to ještě dvojité laserové navádění, kdy cíl ozařují dva paprsky. Proto je velmi těžké uzamčení takového zaměření vyrušit. Paprsky jsou údajně tak nízké intenzity, že by pilot zaměřeného letadla nebo vrtulníku ani neměl vědět o tom, že na něj systém míří. Proto se mu zmenšuje prostor pro nějaké manévry, které by ho mohly nebezpečí zbavit.

Zasáhne cíl i v pěti kilometrech

Systém má i relativně velký dosah, i když samozřejmě ne jako systémy dlouhého dosahu. Nejnovější střely by měly být schopné zasahovat cíle ve výšce až pět kilometrů a ve vzdálenosti až sedm kilometrů. To je o něco více než u jiných zbraní MANPADS a Ukrajincům tento zvýšený dosah muže pomoci významně posílit jejich obranu. Střely také mají létat rychlostí Mach 3 díky dvoustupňovému odpálení, což je více oproti jiným typům, které dosahují maxima Mach 2,2.

Odlišný je i způsob, jakým raketa ničí cíl. Běžné je, že střela obsahuje hlavici, která po dosažení cíle exploduje. Rakety odpalované z ramene jsou lehké a hlavice je malá. Často se tak stane, že výbuch letoun jen poškodí a ten se může vrátit na letiště. Starstreak obsahuje tří wolframové projektily, které do cíle proniknou díky své kinetické energii a teprve pak explodují. Díky tomu zbraň může ničit i obrněné pozemní cíle.

iZdroj fotografie: Uživatel Nilfanion / Creative Commons / CC BY-SA

Systém odpalovaný z ramene je necelých 1,4 metru dlouhý a 14 kilogramů těžký. Podle informací britské armády Ukrajinci obdrželi tuto verzi. Jiné naznačují, že dostali i verzi na stojanu, na kterém jsou umístěny hned tři střely. Dají se používat nejen ze země, ale lze je umístit například na vozidla. Kromě Velké Británie a nyní Ukrajiny má systém Starstreak ve výzbroji například Jižní Afrika, Thajsko či Malajsie.

Jak moc důležitá je ochrana vzdušného prostoru Ukrajiny?

Zdroj: Thedrive

Článek Ukrajinci dostali britské protiletadlové Starstreaky. Obvyklé triky proti nim neplatí, další důvod obav ruských pilotů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rakety z MANPADS mají omezení

Západní země samozřejmě protiletadlové zbraně Ukrajině dodávají, protože vědí, že její protiletadlová obrana nebyla silná. Skutečností ale zůstává, že jde téměř bez výjimky o systémy MANPADS, tedy z ramene odpalované rakety, jako je například americký Stinger. Ačkoli jde o moderní zbraně, mají jen malý výškový i dálkový dosah. Ty nejlepší dostřelí jen něco nad čtyři kilometry do výšky a osm do dálky. I když s nimi Ukrajinci dosáhli úspěchů, jsou vhodné spíše proti pomalejším vrtulníkům než proti bojovým letadlům.

Opravdovou efektivní obranu by zajistily jen systémy středního a dlouhého dosahu, které dokážou zasáhnout cíle i ve velkých výškách, ve kterých bojové letouny protivníka většinou operují. Dokážou pokrýt i mnohem větší plochu. Západ takové systémy splňující soudobé požadavky samozřejmě má, navíc s velkou a ověřenou efektivitou. Jsou sice poněkud drahé, ale hlavní problém je v tom, že ukrajinští vojáci je neumějí obsluhovat. Jejich výcvik by trval řádově měsíce. Jedinou rychlou možností je v současné chvíli dodat Ukrajině zbraně, které její vojáci znají.

Takové zbraňové systémy mají i některé země NATO. Jsou to protiletadlové systémy pocházející z období Sovětského svazu, které Ukrajina také vlastní, a umí je tedy provozovat. Nejde sice o ty nejmodernější systémy, ale i ony zaznamenaly proti ruským silám řadu úspěchů. Co přesně by Ukrajinci potřebovali by měl Západ vědět, protože krátce před zahájením konfliktu s Ruskem ukrajinskou protiletadlovou obranu na místě analyzovali američtí experti, a musí mít tedy aktuální přehled.

S-300 mají i země NATO

Jedním ze systémů, které by tak Ukrajincům mohly pomoci, jsou rakety rodiny S-300. Těch existuje více variant. Asi nejschopnějším systémem v ukrajinské obraně je S-300P a dále PT a PS. Ukrajinci z nich nejčastěji používají radarem naváděné střely 5V55R. Ty dokážou zasáhnout cíle do vzdálenosti až 75 kilometrů. Jsou schopny sestřelit prakticky jakékoli letadlo v dosahu. Několik sestřelů právě těmito zbraněmi Ukrajina i deklarovala.

iZdroj fotografie: Uživatel EllsworthSK / Creative Commons / CC BY-SA

Ve výzbroji států NATO se nachází ne přímo totožný, ale velmi podobný systém S-300PMU, případně vylepšená veze PMU1, která dokáže odpalovat rakety 48N6 s dosahem 150 kilometrů, a obsahuje i vylepšený radar. Starším systémem disponuje třeba Bulharsko nebo Slovensko, které ho zdědilo po rozpadu ČSSR. V této chvíli se jedná o jeho dodávce na Ukrajinu. Vylepšený pak má Řecko. Ukrajina používá i verzi S-300V1, ale tou dnes žádná západní země nedisponuje.

Dá se tedy předpokládat, že by ukrajinské posádky měly být po relativně krátkém zaškolení schopné je bezpečně ovládat. Poskytnutí těchto systémů samozřejmě oslabí protiletadlovou obranu samotných dárcovských členů NATO. Nejspíš by tedy bylo nutné, aby jiní členové umístili do zemí, které by se těchto systémů vzdaly, nějaké alianční do doby, než by si je dárci adekvátně nahradili. U Slovenska se jedná o umístění amerických Patriotů.

Systémy středního a krátkého dosahu

Další možností, která se nabízí, je poskytnout Ukrajině systémy středního dosahu. Ukrajinské síly provozují, a tudíž umí obsluhovat sovětské S-125 Něva. Ty mají být schopny zasahovat cíle do vzdálenosti až 35 kilometrů a výšky 18 kilometrů. Takové systémy má ve výzbroji Bulharsko a nebo Polsko. Do Polska nyní USA poslaly i baterie střel Patriot, aby posílily obranu na hranici NATO.

Známým je pak systém Buk-M1, kterých měla Ukrajina před válkou relativně velký počet. Tento systém disponuje vlastním radarem a je také vysoce mobilní. V nastalém konfliktu by se Ukrajině velice hodilo mít ho ve větším počtu. Systém je „hlavním podezřelým“ z nešťastného a zločinného sestřelení civilního letu MH17 nad Donbasem. Rakety systému mají dosah 25 kilometrů do výšky a až 42 kilometrů do dálky. Buk má mít ve skladech i Finsko, které není členem NATO, ale zbraně Ukrajině již dodalo.

iZdroj fotografie: Uživatel Raf24 / Creative Commons / CC BY-SA

Pomoci by ale mohly i systémy krátkého dosahu jako je 9K330 Tor. Ten má ve své výzbroji Řecko. Další možností je 9K33 Osa, které vlastní armády v Bulharsku, Řecku, Polsku a Rumunsku. Nabízí se i z něj vyvinutý a vylepšený systém 9K35 Strela-10 na pásovém podvozku, který má také několik zemí včetně České republiky a nejspíše i Slovenska.

Všechny výše zmiňované mobilní systémy protivzdušné obrany bývalého SSSR vlastní dnes v malých počtech i USA, ale jen pro výcvikové účely, a pravděpodobně k nim nemají dostatek raket. Každopádně možností na velmi rychlé a funkční posílení protivzdušné obrany Ukrajiny se nabízí hned několik.

Jaké protiletadlové zbraně by měly západní státy Ukrajině dodat?

Zdroj: TheDrive

Článek Ukrajina se všemožně brání ruské invazi, NATO může pomoci pozemními protileteckými systémy. Jsou velmi účinné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ruské tanky se musí vážně obávat

Ukrajina má zájem o konkrétní druh zbraní. Ruská armáda má početné svazy tanků a dalších obrněných vozidel, a i když s nimi v současné době příliš neútočí, lze protitankové rakety využít třeba k útokům na nákladní automobily zásobovacích konvojů. Nejznámějším systémem jsou americké rakety Javelin, které Ukrajině poskytlo už několik zemí. Dokáží zasahovat obrněná vozidla finálním útokem shora na vzdálenost až čtyři kilometry. Účinné, ale s menším dosahem, jsou britsko-švédské NLAW, ty dodala ve velkých počtech Velká Británie.

Ovšem Ukrajina dostala i méně sofistikované, avšak stále účinné zbraně, které její vojáci dobře znají. Příkladem může být dodávka ze Slovenska, možná i z Česka, které sem ze skladů a z vlastní výzbroje poslalo starší ruské jednorázové raketomety RPG-75. Ty mají účinný dostřel 300 metrů, maximální až kilometr. Nedokáží zničit tank s dynamickou ochranou, ale jsou smrtelné pro běžná a doprovodná obrněná vozidla. Snadno se přenáší, váží jen 3,2 kilogramu.

Velmi podobné parametry mají americké raketomety M72 LAW, které na Ukrajinu ve velkých počtech dodala třeba Kanada. Ze Švédska zase do země zamířilo 5 000 raketometů AT4. Jde též o jednorázový protipancéřový systém, ale o hmotnosti přes 6 kilogramů, a tedy účinnější a s efektivním dostřelem 300 až 500 metrů. Další země dodaly i švédské opakovaně použitelné systémy Carl Gustav M2 a M3 a německé Panzerfaust 3.

Posílení protiletadlové obrany

Slabinou ukrajinské armády je nevelké letectvo a zastaralá protivzdušná obrana. Tu se spojenci pokusili zesílit masivními dodávkami ručních protiletadlových systémů kategorie MANPADS. Nejznámější z nich jsou americké FIM-92 Stinger. Dokáží zasahovat cíle do vzdálenosti 8 kilometrů a výšky 3 500 metrů. Účinné jsou hlavně proti vrtulníkům, ale Ukrajinci jimi nebo podobnými typy zvládli sestřelit i několik moderních ruských letadel.

Ruční protiletadlové rakety, které země dostává, mají obecně velmi podobné vlastnosti a liší se jen mírně v některých parametrech. Avšak platí, že je s nimi nemožné ničit letadla ve větších výškách. K dodávaným typům patří i původně sovětské systémy Strela-2 ze skladů po bývalé armádě NDR, i když některé zprávy hovoří o jejich ne zcela 100% technickém stavu kvůli údajným zjištěným mikrotrhlinám v tělese motoru.

Dodávaná je i novější ruská konstrukce Igla stejné kategorie. Z této sovětské střely konstrukčně vycházejí i dodávané nové a velmi účinné polské systémy Piorun. Možné je, že Ukrajina již dostala i francouzské Mistral. Její letectvo by měly posílit i stíhací letouny MiG-29 z Polska, o které má Ukrajina velký zájem, jelikož její piloti jsou na ně vycvičeni.

Jejich dodávka se ale zatím zadrhává na jednání mezi Polskem a USA, protože polské Migy mají už zabudovány spojovací a elektronické systémy aliance NATO, což je velký problém. Zazněla i slova o možné dodávce případně vyřazovaných bitevních letadel A-10 z USA, která by se hodila k napadání ruských kolon, ale zřejmě jde o fámy. To však není schváleno a otázkou je, jak by se na ně ukrajinští piloti přecvičili, nebo kdo by je vůbec pilotoval.

Ruční zbraně a munice

Ukrajina však nezískává jen výše uvedené typy zbraní. Podle zpráv z médií jí spojenci dodali i ruční zbraně. Příkladem může být Česko se samopaly vz. 58 a vz. 61, kulomety vz. 59 a pistolemi. Ty mohou někdy využívat i jiné střelivo než hlavní ukrajinská útočná puška AK-74 či další ruční zbraně. Ukrajina k nim příslušné střelivo dostává. Avšak se zbraněmi s odlišným střelivem (sa vz. 61, pistole) údajně spíše vyzbrojuje jednotky teritoriální obrany než vojáky v první linii.

Další důležitou součástí dodávek jsou prostředky pro individuální vybavení vojáků. Ty tvoří především různé typy neprůstřelných vest či nosičů balistických plátů a moderní neprůstřelné helmy. Je zaregistrována ukrajinská poptávka i po individuálních systémech nočního vidění nebo zájem o laserové značkovače. Ukrajinci mají logicky velký zájem třeba i o zdravotnický materiál, který by jim umožnil kvalitně se starat o zraněné bojovníky, ale i raněné civilisty.

Kromě standardního obvazového materiálu poslalo Česko například i odlehčená nosítka na přepravu raněných. Díky neutuchajícím bojům a velké spotřebě munice země potřebuje další střelivo do darovaných či již vlastněných zbraní. Rusko totiž hned na počátku bojů zničilo mnoho ukrajinských skladů s vojenským materiálem a uskladněnou municí.

Do země tedy proudí ve velkém munice jak do ukrajinských ručních zbraní, tak pro její dělostřelectvo, jako jsou například granáty ráže 152 milimetrů z Česka. Polsko poslalo munici ráže 73 milimetrů, která je použitelná třeba ve zbraních BMP-1. Je jisté, že Ukrajinci budou střeliva potřebovat ještě mnohem více. Boje však vyžadují i jiný druh pomoci, zájem projevili logicky i o pohonné hmoty či logistické vybavení.

Jaké zbraně by spojenci měli nyní poslat Ukrajině?

Zdroj: Insider, 19FortyFive

Článek Válečná hydra vyžaduje velké množství zbraní. Na Ukrajinu proudí velmi široká paleta vojenského vybavení z mnoha zemí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Původně byly zbraně jen dvě

Jde vlastně o pokračování systému Skyranger 30, který společnost představila před rokem. Ten tvoří věž s instalovanou výzbrojí, otočnou v rozsahu 360 stupňů a o váze zhruba 2,5 tuny. Tu je možnou namontovat na libovolná vojenská vozidla 6 x 6 nebo větší. Její první zbraní je automatický revolverový kanón KCE ráže 30 milimetrů. Může vypálit 1 200 speciálních výbušných projektilů za minutu.

Protože tato zbraň se nedá vždy použít, mohla by například ohrožovat zástavbu, je věž doplněna protiletadlovými raketami krátkého dosahu kategorie SHORAD či MANPADS. Ty jsou stejně jako kanón zaměřovány systémem radarů, videokamerami, laserovým dálkoměrem a infračervenými čidly. Umí detekovat cíl do vzdálenosti 20 kilometrů.

Laser, který se bude ještě vylepšovat

Ve verzi HEL je nyní systém doplněn třetí zbraní, kterou je laser o výkonu 20 kW. Jeho výstřel dokáže cíl neutralizovat, především jeho elektronické a optické senzory a systémy. Společnost tvrdí, že v dohledné době by se výkon laseru měl zvýšit na 50 kW a později na dvojnásobek. Systém by tak měl být schopen po svých cílech pálit neomezeně, pokud bude mít přísun energie, a jen s minimálními náklady v řádu maximálně desítek korun.

Tento systém by měl řešit i obranu proti jednoduchým a malým dronům, často „sebevražedným“, které se dnes objevují ve větších počtech ve výzbroji prakticky všech armád, jsou velice levné a snadno dostupné. Ukazuje se přitom, že plýtvat na ně velkou protiletadlovou raketou je neekonomické a hlavňová výzbroj nemá většinou takovou zásobu střeliva, aby mohla efektivně a delší dobu zajistit protivzdušnou obranu i proti těmto druhům zbraní. Koneckonců i to je poučení z nedávného konfliktu o Náhorní Karabach mezi Ázerbájdžánem a Arménií.

Rheinmetall uvedl, že věž jde bez problémů instalovat na bojových vozidlech, které produkuje, ať už je to kolový Boxer, nebo pásový Lynx. Ten se mimochodem uchází o zakázku na nové české BVP. Pravděpodobně by šel v případě zájmu umístit i na jiná vozidla, například Pandur II. Taková vozidla by vojákům mohla poskytovat mobilní protileteckou podporu přímo v boji, což je schopnost, již česká armáda v podstatě postrádá.

Jak nutná je v současnosti přímá protiletadlová podpora jednotek?

Zdroj: DefenseUpdate

Článek Rheinmetall představil mobilní protiletadlový systém kombinující hned tři zbraně. Měl by být účinný i proti dronům se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Raket Strela je více druhů

O jakou variantu se přesně jedná není známo. Rakety Strela (v kódu NATO jsou verze 1 a 2 označované SA-7 Grail) existují ve třech či čtyřech verzích. Je ale nepravděpodobné, že by šlo o nejstarší verzi Strela-1, která byla větším mobilním systémem a měla trochu jiné parametry než z ramene odpalovaná Strela-2. Němci na Ukrajinu nejspíše předají rakety 9K32 Strela-2 nebo 9K34 Strela-3, v kódu NATO jako SA-14 Gremlin.

Oba typy měla východoněmecká armáda ve výzbroji. Podle dostupných informací více bylo typu Strela-2. Nejde o žádné nové zbraně, protože pocházejí již ze 70. let. To ale v žádném případě neznamená jejich neúčinnost. V 60. letech začalo být všem armádám jasné, že samotní vojáci potřebují v moderním konfliktu protiletadlové zbraně krátkého dosahu, které by mohli nosit s sebou. První z nich byly americké FIM-43 Redeye.

iZdroj fotografie: U.S. Department of Defense / Public Domain

Na vlastním systému pracoval od roku 1960 i Sovětský svaz, ale měl s jeho vývojem velké problémy kvůli nedostatečné technické základně. Nakonec v roce 1968 přišel s typy střel jménem Strela a zavedl je týž rok masově do armád Varšavské smlouvy, z nichž největšího využití dosáhla především Strela-2. Velmi se americké zbrani podobá, nejspíše se jí Sověti inspirovali, ale rozhodně nejde o kopii.

Do výzbroje byla zavedena v roce 1968. Celý systém, tedy raketa a odpalovací zařízení se zaměřovačem, má hmotnost 15 kilogramů a může jej tak nést i používat jeden člověk. Zbraň je 1,44 metru dlouhá a má průměr 72 milimetrů, výbušná hlavice váží 1,17 kilogramu. Střela je naváděna infračerveně v pasivním módu, tedy na tepelnou stopu cíle, především na jeho motory.

Dosah zbraně je 4 200 metrů

Určena je na ničení nízkoletících vrtulníků a letadel, i když u rychlých proudových letounů je její nasazení většinou neúčinné. Původní varianta Strela-2 měla dostřel 3 700 metrů a dokázala cíle ničit do výšky až 1,5 kilometru. Raketa dosahovala rychlosti 430 metrů za sekundu, což je asi 1 500 km/hod. Vylepšená Strela-2M měla dolet prodloužený na 4 200 metrů, maximální výška možného zásahu byla 2 300 metrů a byla také o něco rychlejší.

iZdroj fotografie: U.S. Department of Defense / Public Domain

Tento typ zbraně Sovětský svaz chrlil ve velmi vysokých počtech. Dostali je k dispozici nejen spojenci ze zemí Varšavské smlouvy, ale koupila je i řada dalších zemí. Proto se také používaly v mnoha konfliktech. Nasadily je třeba arabské země proti Izraeli nebo severovietnamská armáda proti americkým náletům. Američané zde těmto raketám připisují kolem 30 sestřelů, především vrtulníků, ale i několika letadel.

Problémem raket Strela-2 bylo, že se daly velmi snadno oklamat vystřelovanými světlicemi a falešnými tepelnými návnadami, což snižovalo jejich úspěšnost zasáhnout zaměřený cíl. Proto byl v roce 1974 zařazen do výzbroje systém Strela-3 s inovovaným zaměřováním, které umožnilo útočit i na letouny s touto obranou. Zvedla se však hmotnost rakety, čímž o něco poklesla rychlost. Na základě zkušeností se systémem Strela byly nakonec vyvinuty modernější a výkonnější protiletadlové ruční rakety Igla, masově využívané ruskou armádou.

Jak velkou pomocí mohou být pro Ukrajince starší sovětské protiletadlové zbraně?

Zdroj: Reuters

Článek Německo pošle na Ukrajinu i starší sovětské ruční protiletadlové zbraně, které má ještě ze zásob armády NDR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Raketa, která masakrovala sovětské vrtulníky

Známější z raket, které na Ukrajinu proudí minimálně po stovkách, jsou americké FIM-92 Stinger. Proslulé se staly v 80. letech, kdy je Američané dodali do Afghánistánu a místní bojovníci s nimi začali sestřelovat naprosto nepřipravené sovětské vrtulníky. Zbraně, které ale dnes dostává Ukrajina, nejsou stejné. Stingery se postupně modernizovaly a mají nyní výrazně lepší bojové vlastnosti, než v 80. letech minulého století.

iZdroj fotografie: U.S. Marine Corps / Public Domain

Dnes jde o velmi malou a snadno přenosnou zbraň, která váží jen 15,2 kilogramu, samotná střela má 10 kilogramů. Je v ní výbušná hlavice o hmotnosti 1,02 kilogramu. Zbraň tak může obsluhovat jeden člověk, i když většinou je obsluha dvoučlenná. Dosah rakety je u nejnovějšího typu v okruhu až osmi kilometrů a do výšky až 3 500 metrů.

Střela letí rychlostí Mach 2, což je rychlost, kterou umí mnohé ruské letouny i překonat. Má infračervené pasivní navádění, které se se zaměřuje na teplé výfukové plyny bezprostředně vycházející z motorů zaměřených letounů. Střela má i pokročilý naváděcí systém, který dokáže včas reagovat a předpovídat pohyb zaměřeného cíle. Umí zasáhnout i velmi nízko letící letadla. Stingeru padl za oběť třeba jeden ruský frontový dvoumotorový bombardér Su-24 během druhé čečenské války.

Střela od severních sousedů

Z Polska, které je velkým spojencem Ukrajiny, do země zase dorazil nespecifikovaný počet polských protiletadlových střel Piorun. Jde o nový zbraňový systém, který je vyráběn od roku 2016. Před tím Polsko produkovalo předchůdce nazývaný Grom, který byl založený na sovětském systému Igla. Grom měl sestřelit během konfliktu v Gruzii v roce 2008 i těžce pancéřovaný ruský Su-25.

Parametry této zbraně jsou velmi podobné jako u Stingeru. Komplet má hmotnost 16,5 kilogramu, samotná střela pak váží 10,5 kilogramu. Obsahuje 1,82 kilogramu trhaviny, tedy více než americká raketa. I tuto zbraň obsluhuje jeden člověk. Dosah rakety je udáván šest kilometrů, výškový pak čtyři kilometry.

I tato střela má infračervené zaměřování, které ji navádí na teplo motoru zaměřeného stroje. Její zaměřovací systém do jisté míry ignoruje i falešné cíle, vypouštěné z letících strojů jako tepelná „návnada“ pro rakety typu MANDPAS. Dosahuje podobně jako americká střela rychlosti až 2,1 Machu. O její kvalitě svědčí skutečnost, že v únoru 2022 rakety z Polska koupilo i americké ministerstvo obrany.

Polsko střely využívá i v mobilní verzi, konkrétně je instalovalo na lehce pancéřované vozidlo AMZ 4×4 Zubr, kde jsou umístěné čtyři rakety v motoricky poháněné vysouvací plně otočné věži, s náměrem až 90 stupňů. Zaměřování a střelbu řídí operátor vedle řidiče z kabiny vozidla. Další čtyři rakety jsou uloženy ve vozidle jako zásobní. Celý systém je nazýván SPZR Poprad. Není však známo, zda i tento komplex je dodáván na Ukrajinu.

Jaké protiletadlové zbraně by měl západ Ukrajině dodat?

Zdroj: Armyrecognition, Howstuffworks

Článek Protiletadlovou obranu Ukrajiny posilují hlavně Stingery a Pioruny. Tyto malé zbraně ale nemohou situaci spasit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Konstrukce trvala několik let

S nápadem mít silné protiletadlové dělo velké ráže se začali němečtí konstruktéři zaobírat již v druhé polovině 30. let. Společnost Rheinmetall-Borsig už v roce 1936 navrhla dělo ráže 128 milimetrů, které později bylo známé jako 12,8 cm Flak 40. Už v roce 1937 začalo testování prvního prototypu a upravování projektu do konečné podoby, ale vývoj trval až do roku 1941. Protože se jednalo o rozměrnou a těžkou zbraň, bylo jasné, že bude používána především ve statických pozicích.

iZdroj fotografie: U.S Army / Public Domain

Zbraň se začala vyrábět na konci roku 1941, kdy již bylo zřejmé, že Německo bude čelit mohutným náletům spojeneckých letadel. Její granát měl hmotnost 25,86 kilogramů. Blízký výbuch takové střely poblíž letícího bombardéru v podstatě znamenal jisté sestřelení stroje.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Dělo dostřelilo do výšky až 14 800 metrů, přesně zaměřit se dalo do výšky 10 675 metrů, což zcela stačilo k zasažení jakéhokoli bombami naloženého spojeneckého bombardéru. Při střelbě dělo zvládalo kadenci cca 10 výstřelů za minutu. Bylo umístěno na podstavci, který umožňoval jeho otáčení o 360 stupňů. Náměr byl od -3 do 88 stupňů.

Těžká zbraň se obtížně přepravovala

Dělo bylo velmi složité na přepravu, vážilo kolem 17 tun. Bylo proto přepravováno na několika vozících, s demontovanou hlavní, ale i tak byly jeho transport a instalace do palebného postavení velmi náročné. Proto dělo bývalo umisťováno ve statických pozicích na trasách spojeneckých bombardérů, například u Berlína nebo Vídně, a už se většinou nepřemisťovalo.

Případně pro něj byly budovány speciální mohutné protiletadlové železobetonové věže zvané Flakturm, které poskytovaly dobrý výhled na oblohu, ale zároveň chránily obsluhu před útoky spojeneckých letadel potírajících flak. Tyto mohutné železobetonové pozůstatky 2. světové války lze v německých městech spatřit dodnes. Přibližně 200 děl bylo umístěno i na železniční podvozky, čímž se jejich mobilita zvýšila.

iZdroj fotografie: Mark Pellegrini / Creative Commons / CC BY-SA

Kromě jednohlavňové existovala i dvouhlavňová verze děla, které bylo nazýváno Flakzwilling. Hmotnost byla 26,5 tun a přeprava na místo ještě složitější. Celkem bylo vyrobeno jen 1 125 Flak 40, protože jejich výroba byla velmi náročná a vyžadovala i velké množství surovin. Některá děla byla použita i jako protitanková při obraně Berlína a zničila údajně desítky sovětských tanků, při střelbě na pozemní cíle Flak 40 dostřelil až 20 900 metrů.

Slepá ulička vývoje protivzdušné obrany

Německo po vzoru 8,8 cm Flaku uvažovalo, že by i Flak 40 mohlo běžně využívat jako těžkou protitankovou zbraň, nebo ji instalovat do projektovaného těžkého stíhače tanků Sturer Emil. Velká hmotnost a z toho plynoucí velmi složitá manipulace v polních podmínkách však tuto ideu pohřbily a doložená použití těchto děl v pozemním boji nebyla výsledkem soustavné obranné pozemní činnosti německých protiletadlových útvarů Luftwaffe, ale spíše improvizace podle okamžité situace.

Praxe ukázala, že Flak 40 je sice mohutná a účinná zbraň, ale je také slepou uličkou ve vývoji protiletadlové obrany. Sami Němci horečně vyvíjeli na konci války mimo jiné protiletadlové rakety Henschel Hs.117 Schmetterling či FR Enzinan proti vysoko letícím cílům. Zkoušky v Německu proběhly povzbudivě, ale konec války těmto projektům odzvonil dříve, než je bylo možné nasadit. Výsledky německých pokusů v tomto směru si s velkým gustem přivlastnily hlavně USA a SSSR.

Přesto ještě v éře nových protiletadlových raket vzniklo jedno protiletadlové dělo, které ráží a hmotností překonávalo německý Flak 40. Šlo o ruský kanón KS-30 ráže 130 mm, který vznikl na počátku 50. let jako záloha, pokud by se nepodařil vývoj protiletadlových raket v SSSR. Svojí hmotností 29,5 tun ( s podvozkem) a dostřelem kolmo do výše 20 km technicky Flak 40 v mnohém překonával. Ale to už byla labutí píseň těžkých protiletadlových kanónů na světě. Definitivně jim odzvonil známý sestřel U-2 s Powersem v roce 1960 nad SSSR.

Jak silné podle vás bylo nacistické protiletadlové dělostřelectvo?

Zdroj: Militaryfactory

Článek Flak 40 byl ultimátní německá protiletadlová zbraň, ale velmi těžkopádný a náročný na výrobu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Protiletadlové dvojče na podvozku lehkého tanku

Jejich esem v rukávu byl původně protiletadlový komplet M42 Duster. V amerických ozbrojených silách nahradil M19, který byl s úspěchem používán za války v Koreji. Tehdy USA namontovaly na podvozek lehkého tanku M24 Chaffee dvě rychlopalná protiletadlová děla Bofors ráže 40 milimetrů. Byla velmi účinná proti vlnám severokorejské a čínské pěchoty. M42 měl stejnou výzbroj. Využíval jen podvozku novějšího tanku M41 Walker Bulldog.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Šlo o rychlý tank, vozidlo dokázalo jezdit po dobrých komunikacích rychlostí přesahující 70 kilometrů v hodině. Ve druhé polovině 50. let se ale začaly objevovat raketové protiletadlové systémy a tak byla většina ze 3 700 vyrobených exemplářů poslána do rezervy. Když se USA začaly angažovat ve Vietnamu, obávaly se severovietnamského letectva a jejich útoků z malých výšek. V nich tehdejší protiletadlové rakety nebyly příliš účinné. Proto sem Američané poslali Dustery.

iZdroj fotografie: Uživatel Sciacchitano / Creative Commons / CC BY-SA

Děla Dusteru chrlila lavinu střel do džungle

Útoky vietnamských letadel proti jednotkám USA ale byly velmi zřídkavé a vypadalo to, že Dustery nebudou mít práci. Obyčejní vojáci ale velmi rychle přišli na jiný způsob, jak je využít. V terénu porostlém džunglí se ukázaly nesmírně účinné proti pěchotě, která útočila na americké jednotky.

Často byly mnohem účinnější než klasické dělostřelectvo, jehož účinky snižoval hustý porost. M42 dokázal velmi rychle vychrlit velké množství 40milimetrových granátů, které po výbuchu v cíli vytvořily ze střepin smrtonosný mrak. Ten doslova kosil útočící pěchotu. Vietnamci mu proto přezdívali Ohnivý drak.

iZdroj fotografie: Uživatel theshipsgunner / Creative Commons / CC BY-SA

Proto byly Dustery velmi často nasazovány k obraně základem, odkud mohly z výhodné pozice ostřelovat případné vietnamské útočící partyzány. Vozidlo posádce poskytovalo ochranu proti palbě z ručních zbraní. Děla ráže 40 milimetrů měla ale dvě nevýhody. Minimální vzdálenost, kam mohla střílet, byla asi 30 metrů.

Granáty také při střelbě do podrostu mohly při nárazu do stromu předčasně explodovat. To se vyřešilo tím, že některé podvozky M 42 byly vyzbrojeny systémem M55 Quad tvořeným čtyřmi kulomety ráže .50. Spojení protiletadlových děl a kulometů v akci se ukázalo jako smrtící, obě zbraně se skvěle doplňovaly.

Účinná ochrana konvojů

Kromě obrany základen se M42 skvěle osvědčil jako doprovodné vozidlo zásobovacích konvojů. Vietkong nebo severovietnamští vojáci rádi partyzánským způsobem útočili na zásobovací trasy s cílem narušit logistiku amerických jednotek. Rychle jedoucí Duster mohl bez problémů nákladní automobily doprovázet a v případě potřeby je před útokem rychle a účinně ochránit. Dokázal zasáhnout a zničit i lehká vozidla.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

M42 ve Vietnamu sloužily až do roku 1971. Část z nich Američané předali jihovietnamské armádě, část se vrátila do USA. Zde byly především ve výzbroji Národní gardy. Definitivně byly vyřazeny v roce 1988. Vozidla byla ve výzbroji i dalších států. V Evropě je využívalo třeba Rakousko nebo německý Bundeswehr. Sloužily i v Libanonu, Japonsku nebo na Tchaj-wanu.

Jaký účinek může mít protiletadlové dělostřelectvo na pěchotu?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Protiletadlový systém Duster byl postrachem vietnamské pěchoty. Dokázal vojáky kosit po stovkách se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V syrské provincii zahynuli turečtí důstojníci

O tom, že zde jsou zájmy Turecka velké, svědčí i skutečnost, že při útoku na provincii bylo zabito i několik tureckých důstojníků. Turci dodali spřáteleným skupinám nějaké ruční protiletadlové zbraně, ale to zdaleka nestačilo. Nyní se ukazuje, že na území ovládané islámskými džihádisty poskytlo i nejméně tří baterie amerických protiletadlových systémů MIM-23 Hawk. Mají dosah až 45 kilometrů.

iZdroj fotografie: Public Domain

Nejde o žádný supermoderní systém, většina vyspělých zemí ho již nahradila jinými. Do služby totiž tyto protiletadlové komplety vstoupily již v roce 1959. Jsou tedy obecně považované za zastaralé. Turecko ale provozuje verzí Improved Hawk. Ta byla v mnoha ohledech modernizovaná a disponuje mnohem lepšími vlastnostmi než původní systém. Protože jde o americkou technologii, Turecko by správně mělo mít k předání raket islamistům souhlas USA.

Nebezpečné hlavně pro starší letadla

Přes zastaralost systému Hawk tento krok výrazným způsobem posílil protiledadlovou obranu provincie. Může být nebezpečný především pro syrské letectvo, které je z velké části vybaveno letouny jako MiG-21 a MiG-23. Ty mají starší verze systémů obrany proto raketám naváděných radarem. Teoreticky by se mohly držet na hranici výškového dosahu raket Hawk, ale to by jim znemožnilo jakékoli přesné bombardování.

iZdroj fotografie: Public Domain

V posledních týdnech se začínají množit zprávy o útocích syrských i ruských sil na provincii Idlib. V médiích se objevily spekulace, zda nejde o předehru k nějaké větší akci. Letectvo by se pak museo s hrozbou Hawků vypořádat. Úkol by pravděpodobně připadl na Rusy a jejich Su-34, což jsou moderní letouny, které se mohou proti takovým protiletadlovým systémům úspěšně bránit. Ty by musely pročistit cestu staršímu syrskému letectvu.

Zdroj: Militarywatchmagazine

Článek Sýrie v ohrožení: Turecko dodalo džihádistům protiletadlové komplety Hawk se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Cvičení v neznámém terénu

Podle portálu The Defence Post byly jednotky nasazeny v neznámém terénu ve vzdálenosti 500 kilometrů. Musely se vypořádat s náročnými podmínkami jako byla tma, písek a chlad. Během simulovaného útoku byly vystaveny elektromagnetickému rušení a hrozbě nepřátelských letadel. I tak se jim prý čtyřmi výstřely podařilo sestřelit čtyři drony.

iZdroj fotografie: Jian Kang / Creative Commons / CC BY

Který konkrétní typ raket čínská armáda testovala, není jisté. Podle odborníků se s největší pravděpodobností jednalo o typ HQ-9B, který má mnohem lepší parametry než starší modely, a obecně je považován za jeden z nejpokročilejších na světě. Dokáže sestřelit letadla a drony ve výšce až 30 tisíc metrů a vzdálenosti přes 250 kilometrů. Některé zdroje uvádí, že nejnovější verze mají dosah až 41 tisíc metrů a dolet 300 kilometrů.

Ve službě už je přes 20 let

Systém HQ-9 vstoupil do služby čínských ozbrojených sil v roce 1997. Čína ho vyvinula, aby nebyla závislá na dovážených ruských protiletadlových kompletech jako jsou S-300 a S-400. Ty sice stále používá, ale páteř její obrany se nyní opírá o HQ-9. Systém je vysoce mobilní, základní baterii tvoří sledovací radar, mobilní generátor a osm odpalovačů – každý se čtyřmi raketami na nákladních autech. Baterie se dá ale snadno doplňovat o další prvky.

iZdroj fotografie: Uživatel IceUnshattered / Creative Commons / CC BY-SA

Čína v současnosti pracuje na verzi HQ-9C s doletem 400 kilometrů. Ze systému vychází i komplex HQ-19, který je obdobou amerického THAAD a dokáže sestřelovat balistické rakety a satelity na nízkých oběžných drahách. Protiletadlové baterie HQ-9 má Čína umístěné i na některých ostrovech v Jihočínském moři a kontroluje tak velké prostory před svým pobřežím. Systém si od Číny objednal Alžír, země ho prý dodala i Uzbekistánu a Turkmenistánu. Zájem o koupi projevuje Írán.

Zdroj: The Guardian

Článek Čína testovala nejmodernější protiletadlový systém proti dronům, které dokáží během pár vteřin zcela změnit situaci na bojišti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

První výcvik proběhl úspěšně

Během února byl ve Strakonicích zahájen první výcvik zaměřen na používání tohoto modelu zbraní. Ten trval celé tři týdny a rozdělen byl do tří základních bloků. Prvním z nich byla teorie, na kterou plynule navázal výcvik v trenažérech a závěrečnou částí výcviku byl nácvik bojové služby, při které měli vojáci za úkol převedení celého kompletu do bojové polohy a jeho následnou přípravu k přímému boji.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Hlavním cílem prvního výcviku bylo přeučení vojáků, kteří umí ovládat starší modely tohoto kompletu, konkrétně protiletadlový raketový komplet RBS-70, na používání novějšího a vylepšeného modelu. Ačkoliv oba tyto modely působí v podstatě stejně, modernější verze obsahuje řadu nových prvků, které jsou značně inovativní. Díky umění používat starší modely těchto zbraní byla ale pro vojáky celková adaptace podstatně snazší a u všech proběhla úspěšně.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Důležitý je trénink

Získáním certifikátu o novém proškolení tento výcvik ale zdaleka nekončí. Jako u většiny nových věcí je velmi důležitý poctivý trénink, aby se vojáci v používání těchto zbraní zdokonalili a uměli je případně co nejlépe využít v boji. Tento trénink probíhá na trenažéru, při kterém je hlavním úkolem každého z účastníků sestřelit co nejvíce nepřátelských letadel. U většiny se toto číslo pohybovalo kolem 1500 nepřátelských letounů, které byly zlikvidovány.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Podle slov nadporučíka Hanáčka, celý um závisí převážně na celkové šikovnosti vojáka a rychlosti jeho adaptace na novou zbraň. Někomu prý stačí tisíc sestřelených letadel na trenažéru, někdo potřebuje i více, celkově jsou ale podle jeho názoru vojáci připraveni na bojové střely někdy po dosažení dvou tisících nepřátelských letadel, které byly úspěšně sestřeleny.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Nahrazení starých raketových kompletů

Protiletadlové raketové komplety RBS-70NG v dohledné době nahradí starší modely těchto zbraní, a to konkrétně ruské systémy S-10M, které jsou již znatelně zastaralé. Zároveň modernější verze doplní komplety RBS-70, které jsou také sice starší a méně moderní, svým účelům ale poslouží ještě dobře. Některým z vojáků se po loučení se starou pásovou zbraní mírně zastesklo, podle jejich slov je ale pokrok nezastavitelný a učení se používat nové zbraně je dnes důležité jako sůl.

Zdroj: MOČR

Článek Ve Strakonicích se vojáci učí používat nové protiletadlové raketové komplety za miliony korun se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.