Kolik raket Rusko skutečně vyrábí

Podle údajů HUR zveřejněných serverem RBC-Ukraine v červnu 2025 Rusko měsíčně vyrobí až 195 střel různých typů. Rozpis je konkrétní: až 60 balistických střel Iskander-M (9M723, dolet do 500 km), až 20 křižujících střel Iskander-K, až 60 střel vzduch-země Ch-101 (dolet 2 500 až 2 800 km, podzvuková rychlost kolem 700 až 970 km/h), až 30 námořních Kalibrů 3M-14 (dolet 1 500 až 2 500 km), až 10 protilodních Ch-32 a až 15 hypersonických Kinžalů. Širší analytický přepočet Air War Monitoru, který vydává Konrad-Adenauer-Stiftung, porovnává výrobu se skutečnou spotřebou a dochází k rozmezí 200 až 250 dlouhodosahových střel měsíčně s plánovaným cílem asi 3 000 kusů za celý rok 2025.

Pro srovnání: britský think-tank RUSI uvádí, že na začátku roku 2023 Rusko vyrábělo pouhých šest balistických Iskanderů 9M723 měsíčně. Nárůst je tedy řádový, a právě proto zásoby neklesají, ale rostou. Tentýž Air War Monitor odhaduje, že operační zásoba ruských dlouhodosahových střel vzrostla z přibližně 900 kusů na začátku roku 2024 na 1 470 v listopadu 2024 a na 2 760 v červnu 2025. Rusko prostě vyrábí víc, než stíhá vystřelit.

Kam rakety dopadají

Rostoucí zásoby nejsou abstraktní číslo. Proměňují se v konkrétní destrukci, která zasahuje civilní cíle po celé Ukrajině. Jeden z nejotřesnějších příkladů přineslo léto 2024, kdy střela Ch-101 zasáhla kyjevskou dětskou nemocnici Ochmatdyt, přímo toxikologické oddělení, kde se v tu chvíli léčilo 627 malých pacientů. Mise OSN potvrdila, že šlo o přímý zásah střelou, nikoli o padající trosky, jak se snažila tvrdit ruská strana.

Další případ zdokumentovala OSN v dubnu 2025: balistická střela explodovala nad dětským hřištěm v Kryvém Rihu a zabila 19 civilistů včetně devíti dětí. Tyto údery nejsou výjimkou, jsou součástí koordinované taktiky. Skibickyj v rozhovoru pro Suspilne popsal mechanismus útoku: nejprve přilétají desítky jednosměrných dronů typu Geran-2 (íránský Šáhid-136 vyráběný v Rusku pod licencí, dolet kolem 2 500 km, rychlost asi 185 km/h), které vyčerpávají a zahlcují protivzdušnou obranu. Teprve poté přicházejí křižující nebo balistické střely s vyšším ničivým účinkem. Pro rok 2025 HUR uváděla ruský plán na výrobu 79 tisíc jednosměrných dronů, z toho 40 tisíc právě Geranů-2.

Ukrajinská protivzdušná obrana přitom dosahuje podle Air War Monitoru zhruba 88% úspěšnosti proti křižujícím střelám, ale jen kolem 44 % proti balistickým. Každá druhá balistická raketa tedy pronikne k cíli.

Proč sankce nefungují tak, jak měly

Západní sankce měly Rusku odříznout přístup ke klíčovým komponentům: integrovaným obvodům, RF modulům, kondenzátorům, bateriím, měničům i CNC obráběcím strojům. Studie Kyjevské ekonomické školy (KSE) identifikovala v ruské výzbroji 1 057 zahraničních součástek. Problém není v tom, že by sankce vůbec nic nezasáhly, počáteční šok ruský dovoz skutečně omezil. Problém je v tom, co přišlo potom.

Vznikly rozsáhlé obcházecí sítě. Americké ministerstvo financí v říjnu 2024 popsalo prostřednické řetězce v sedmnácti jurisdikcích: firmy v Hongkongu, Číně, Indii, Turecku, Kazachstánu, Kyrgyzstánu i Spojených arabských emirátech nakupovaly čipy a další citlivé položky, zakrývaly konečného odběratele a posílaly zásilky přímo subjektům napojeným na ruský vojensko-průmyslový komplex. Stovky takových zásilek. Analytická organizace CSD Europe navíc tvrdí, že v letech 2023 až 2024 nejméně dvanáct českých výrobců vyvezlo do Ruska obráběcí a potenciálně dvojúčelové stroje, často přes Estonsko, Srbsko nebo Turecko. Česká vláda v červenci 2025 uvedla, že podezření prověřuje se zpravodajskými službami, ale toleranci k obcházení sankcí odmítla.

Zásadní brzdou je i mechanismus přijímání sankcí v EU, který vyžaduje jednomyslnost všech členských států, což celý proces zpomaluje. Ještě v červenci 2026 musela Rada EU v jednadvacátém sankčním balíku přidávat nové zásahy na třetizemní banky, kryptoplatformy a firmy obcházející exportní restrikce. Díry se zacelují, ale pomaleji, než se otevírají nové.

Útočná výroba versus obranná výroba: nerovný závod

Skutečné varování nespočívá jen v počtu ruských raket. Spočívá v tom, že Rusko navyšuje útočnou kapacitu rychleji, než Západ stíhá vyrábět prostředky na jejich ničení. Air War Monitor odhaduje ruskou roční výrobu balistických střel Iskander-M a Kinžal na 840 až 1 040 kusů. Proti tomu stojí kapacita Lockheed Martin na výrobu interceptorů PAC-3 MSE, která má po kontraktu z listopadu 2024 dosáhnout 650 kusů ročně. Evropské země NATO mohou podle téhož monitoru počítat s nejvýše 400 až 500 interceptory Patriot ročně a s asi 100 střelami Aster schopnými řešit balistickou hrozbu. Evropský výrobce MBDA sice hlásí zrychlení výroby Asterů a společné objednávky téměř tisíce kusů pro Francii, Itálii a Británii, ale jde o víceletý objem rozložený do několika let.

Dolet ruských střel přitom dávno přesahuje ukrajinské hranice. Ch-101 s doletem přes 2 500 kilometrů dosáhne z ruského vzdušného prostoru kamkoli do střední Evropy. Iskandery rozmístěné v Kaliningradu ohrožují Polsko, Pobaltí i Švédsko. Pro Česko to znamená, že bezpečnostní rovnice se netýká jen Ukrajiny, týká se celého kontinentu.

Co by muselo přijít, aby se rovnice změnila

Analytici Air War Monitoru i RUSI se shodují na čtyřech krocích: tvrdší postih prostředníků ve třetích zemích a jejich financování, důslednější kontrola koncových uživatelů u citlivých položek, cílení na dodavatele strojního vybavení a polovodičových technologií a především masivní navýšení výroby interceptorů. Monitor KAS jde ještě dál: doporučuje strategický posun od čistě obranné logiky k logice odvetné kapacity, protože samotné sestřelování raket závod s ruskou výrobou vyhrát nemůže.

Nad ruskými továrnami se zatím nekouří z nedostatku materiálu. Kouří se nad ukrajinskými městy, nemocnicemi a dětskými hřišti. A každý měsíc, kdy obcházecí sítě fungují nerušeně, přibude do ruských skladů dalších dvě stě střel připravených k odpálení.

Článek Rusko vyrábí přes 200 raket měsíčně a zásoby neklesají. Sankce selhaly, Ukrajina přiznává, že deficit neexistuje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jeden dron, několik zásahů

Formulace „zničí několik cílů najednou“ neznamená, že jediná střela zasáhne více objektů současně. Princip je jiný a v kontextu současné dronové války možná ještě zajímavější. Opakovaně použitelný dron nese na palubě několik raket CP260 a během jednoho letu je postupně odpálí na různé cíle. Po posledním výstřelu se nosič vrátí na základnu, nabije se a letí znovu.

Tím se zásadně mění ekonomika mise. Klasický FPV kamikaze dron stojí řádově stovky eur, ale po nárazu do cíle přestává existovat, nosič i munice zaniknou. U CP260 zanikne jen střela za tisícovku, zatímco dron za násobně vyšší cenu přežije a může letět znovu. Při třech až čtyřech raketách na jednom nosiči tak operátor získá několik šancí na zásah za jediný vzlet.

Co přesně CP260 umí, a co zatím ne

Podle Defence.Tech má raketa tyto zveřejněné parametry:

• Hmotnost: přibližně 1 kg
• Maximální dolet: až 2,5 km
• Efektivní vzdálenost: 200–500 metrů
• Navádění: ruční, přes kameru na odpalovači
• Hlavice proti vzdušným cílům: přibližovací zapalovač s wolframovou fragmentací
• Hlavice proti pozemním cílům: tříštivotrhavé, zápalné a průbojné (ve vývoji)

Základní verze rakety už podle firmy absolvuje testovací lety. Nedokončenou částí zůstávají právě specializované hlavice a dotažení systému umělé inteligence pro automatické zachycení cíle. Plně bojeschopný systém by mohl být hotov na přelomu let 2026 a 2027, pokud vývoj nenarazí na zásadní komplikace.

Pro srovnání: americká přesně naváděná raketa APKWS, kterou BAE Systems prezentuje jako „levnou přesnou munici“, je úplně jiná liga. Jde o upravenou 70mm raketu Hydra o hmotnosti kolem 15,8 kg s rychlostí až 1 000 m/s. Sofistikovanější, těžší, dražší, a pro dron o váze několika kilogramů nepoužitelná. Izraelská barážující munice HERO 30 od UVision (dnes pod Rheinmetallem) se hmotností 3 kg blíží víc, ale funguje na zcela odlišném principu: sama je dronem, který nad cílem krouží až 30 minut a pak se do něj zřítí. CP260 je oproti oběma jednodušší, lehčí a výrazně levnější. Platí za to kratším dosahem a nižší sofistikovaností jednotlivého zásahu.

Ukrajinská stopa: spolupráce, ne hotové dodávky

Tvrzení, že „Ukrajinci už ji mají“, je třeba číst přesně. Veřejně doložená je průmyslová spolupráce: ukrajinské podniky se podílejí na vývoji hlavic a softwaru pro automatické rozpoznávání a zachycení cílů. Kontext dává i širší politický rámec: 7. července 2026 podepsali prezident Ukrajiny a estonský premiér takzvaný Drone Deal, který otevírá společnou výrobu dronů, senzorů, munice i protivzdušných prostředků v obou zemích.

Veřejný důkaz, že by CP260 už převzala konkrétní ukrajinská bojová jednotka, dohledatelný není. Ukrajinská strana je nicméně v projektu od počátku a trend je jednoznačný: ukrajinské ministerstvo obrany uvádí, že 95 % dronů pořizovaných pro ozbrojené síly pochází z domácí výroby a že přes platformu DOT-Chain Defence bylo za necelých pět měsíců roku 2026 dodáno 485 tisíc kusů bezpilotní techniky a dalšího vybavení. Přes systém Brave1 Dataroom už více než sto ukrajinských firem trénuje modely umělé inteligence pro automatické rozpoznávání cílů s ambicí pokrýt stoprocentně všechny frontové drony. Do tohoto ekosystému CP260 přirozeně zapadá.

Proč zrovna malé Estonsko

Pobaltská republika s necelými 1,4 milionu obyvatel dává do obrany v roce 2026 celých 5,4 % HDP, jeden z nejvyšších podílů v celém NATO. Blízkost Ruska není abstraktní hrozba, ale každodenní realita, kterou estonská kontrarozvědka KAPO ve své výroční zprávě popisuje s chirurgickou přesností včetně ruských pokusů obcházet sankce a získávat západní komponenty.

Tempterno Defence bylo založeno v červnu 2025 v Tallinnu a profiluje se jako vývojář zbraňových systémů pro bezpilotní a autonomní platformy. Estonsko funguje jako rychlý integrátor: kratší rozhodovací smyčka, méně byrokracie a přímá vazba na ukrajinské bojiště jako zdroj požadavků i zpětné vazby. Další estonsko-ukrajinské firmy, jako Farsight Vision s technologií testovanou přímo na frontě, ukazují, že nejde o ojedinělý případ, ale o systémový přístup.

Co to znamená pro Česko a NATO

Český ekvivalent CP260 ve stejné hmotnostní a funkční třídě veřejně představen nebyl. České firmy ale v segmentu dronů a efektorů rozhodně nejsou pozadu. Pražská LPP nabízí autonomní útočné drony, interceptory JWI-4000 a ARTEMIS 2.0 i vlastní dronové hlavice. Vojenský technický ústav vyvíjí zbraně, munici i bezpilotní prostředky. Program PRODEF Technologické agentury ČR podporuje obranný výzkum včetně bezosádkových systémů a umožňuje kofinancování z evropských obranných výzev.

Česko navíc s Ukrajinou už jedná o společných dronových projektech a CSG převedla licenci i know-how pro výrobu velkorážové munice přímo na ukrajinské území. Přímá spolupráce Tempterno s českými firmami sice veřejně doložená není, ale institucionální cesty existují.

Pro armády NATO je CP260 signálem, že budoucí dronová výzbroj nemusí stát jen na kamikaze strojích a barážující munici. Levné víceranné efektory, které z jednoho nosiče vytěží několik zásahů, mohou změnit taktickou vrstvu boje, a válka na Ukrajině, trvající už přes čtyři roky, je laboratoří, kde se tyto koncepty ověřují v reálném čase.

Raketa za 25 tisíc korun sama o sobě válku nerozhodne. Ale tisíc takových raket na stovkách opakovaně použitelných dronů, to už je jiný příběh, a právě na něj Estonci a Ukrajinci sázejí.

Článek Estonci vyvinuli miniraketu za 1000 eur, která mění pravidla hry. Zničí několik cílů najednou, Ukrajinci už ji mají se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Ukrajina získala

Veřejně potvrzené minimum vypadá takto: HUR se dostala k datům o vnitřní struktuře MITT, k informacím o podřízených podnicích, které se podílejí na konstrukci, softwaru, motorech a řídicích jednotkách raketových systémů, a k seznamu téměř dvou a půl tisíce lidí s jejich rolemi v korporaci. Součástí úniku mají být i materiály k programům Start-1M (konverzní nosič pro rychlé vypouštění satelitů na nízkou oběžnou dráhu) a Tiporyad (škálovatelná vesmírná platforma s potenciálním vojenským využitím).

Co naopak veřejně potvrzeno není: kompletní technické výkresy konkrétních střel, zdrojové kódy řídicích systémů ani trajektorické tabulky. HUR detailní seznam souborů nezveřejnila, což je u zpravodajských kyberoperací standardní postup. Způsob průniku, použitý malware i délka přístupu do sítě zůstávají neveřejné. Šíře získaných dat ale naznačuje spíše hlubší a déletrvající přístup než jednorázový průnik.

Proč je MITT „srdcem“ ruských raket

Označení není nadsázka. Stačí se podívat na portfolio:

• Topol-M (RT-2PM2) – třístupňová mezikontinentální balistická raketa na tuhé palivo, délka 21,9 m, hmotnost 47,2 t, dolet přes 10 000 km. Základ ruského pozemního jaderného odstrašení.
• Jars (RS-24) – evoluční nástupce Topolu-M se třemi nezávisle naváděnými hlavicemi (MIRV), dolet kolem 10 500 km. Obě rakety sdílejí konstrukční rodinu, a tedy i vývojové zázemí v MITT.
• Iskander-M (9K720) – taktický balistický komplex s doletem 400–500 km, délka střely 7,3 m. Rusko ho trvale nasadilo i v Kaliningradu jako nástroj nátlaku na NATO a masivně ho používá proti ukrajinským městům.
• Orešnik – experimentální balistická střela střední kategorie (IRBM), kterou Pentagon popsal jako odvozeninu od RS-26 Rubež. Nese hlavice MIRV; podle odborné databáze CSIS Missile Threat byla rozmístěna i v Bělorusku.
• Bulava – námořní balistická raketa odpalovaná z ponorek třídy Borej, dolet přes 8 000 km.

Všechny tyto systémy spojuje jedno místo vzniku. MITT není jen laboratoř, je to korporace s podřízenými podniky pokrývajícími celý řetězec od návrhu přes motory až po testování řídicích prvků. A právě tuto korporaci americký úřad OFAC už dříve zařadil na sankční seznam, čímž ji vyhodnotil jako klíčový prvek ruského válečného průmyslu. Hack tedy nezasáhl anonymní instituci, ale podnik, o jehož strategickém významu nemá nikdo pochyb.

Co to mění, a co ne

Bylo by naivní tvrdit, že Ukrajina získala „kouzelné tlačítko“ na vypnutí ruských raket. Topol-M, Jars i Iskander-M jsou zavedené systémy s tvrdým hardwarem, který nelze přepsat aktualizací firmwaru. Raketa o hmotnosti 47 tun a délce téměř 22 metrů se nezmění přes noc.

Změna je jinde, a je hluboká. Únik spojil v jednom bodě selhání tři roviny, které Rusko potřebuje chránit odděleně:

Technické know-how. Detailnější znalost konstrukce, subdodavatelů a vývojových směrů umožňuje lepší modelování hrozeb. Písemné svědectví pro americký Kongres z dubna 2024 výslovně zdůrazňuje, že kvalitnější data o varování, sledování a rozlišování cílů zvyšují pravděpodobnost úspěšného záchytu střel. Orešnik s architekturou MIRV zůstává extrémně obtížný cíl, ale každý kousek znalosti zmenšuje neznámou v rovnici protiraketové obrany.

Organizační mapa. Kdo co vyvíjí, kdo to řídí, které podniky vstupují do dodavatelského řetězce, jaké nové programy běží vedle samotných střel. Pro sankční cílení, exportní kontroly a kontrašpionáž je tohle zlato.

Personální data. Téměř 2 650 identifikovaných zaměstnanců neznamená automatické sankce vůči každému z nich. Znamená to ale dramaticky vyšší zranitelnost: snadnější vízové a exportní screeningy, přesnější cílený phishing, lepší mapování vazeb v ruském zbrojním průmyslu. Pro lidi, kteří celý profesní život pracovali pod rouškou utajení, je to zásadní expozice.

Evropský a český rozměr

Pro Českou republiku a další středoevropské země NATO má únik nepřímý, ale reálný význam. Iskander-M je systém, který Rusko rutinně používalo jako nástroj nátlaku z Kaliningradu, a jeho parametry, dodavatelské vazby a operační logika jsou nyní lépe zmapované. Orešnik jako IRBM s dosahem pokrývajícím celou Evropu představuje hrozbu, jejíž pochopení se díky úniku prohlubuje.

Existuje oficiální rámec pro zpravodajské sdílení mezi Ukrajinou a Spojenými státy, potvrzený bezpečnostní dohodou z června 2024. České instituce (NÚKIB, BIS i Vojenské zpravodajství) se podílejí na společných aliančních varováních proti ruským kybernetickým kampaním. Přímé potvrzení, že Praha dostala právě tento dataset, veřejně dostupné není. Analytické závěry a varování se ale v západním zpravodajském ekosystému sdílejí, a minimálně v této podobě se poznatky z MITT s vysokou pravděpodobností dostanou i k českým bezpečnostním složkám.

Rusko silné v útoku, zranitelné v obraně

Ironii celé situace podtrhuje kontrast. Ruské státní skupiny, zejména jednotka GRU 29155, zůstávají podle britského NCSC i Microsoftu jedněmi z nejaktivnějších kybernetických útočníků na světě. Cílí na Ukrajinu, na země NATO, na kritickou infrastrukturu. Podle zprávy Microsoft Digital Defense Report 2025 tvořila Ukrajina čtvrtinu všech ruských kyberoperací. Jenže zatímco Moskva útočí, nedokázala ochránit vlastní konstrukční centrum strategických raket. Samotný fakt exfiltrace z klíčového sankcionovaného obranného podniku ukazuje na selhání některé z vrstev ochrany, ať už šlo o segmentaci sítě, správu identit, nebo zabezpečení dodavatelského perimetru.

Rusko může reagovat změnou operačních postupů, profilů odpalu, maskovacích procedur a některých softwarových vrstev. Rychle ale nezmění základní pohon, architekturu stupňů ani konstrukční logiku zavedených systémů. A budoucí projekty (Start-1M, Tiporyad, další varianty Orešniku) jsou nyní kompromitované v zárodku.

Kreml čelí situaci, kdy protivník nezískal jen střípek, ale celou mozaiku: techniku, lidi, strukturu a směr vývoje najednou. Pro zemi, která staví svou geopolitickou pozici na raketovém odstrašení, je to typ rány, která nebolí okamžitě, ale jejíž následky se budou projevovat roky.

Článek Kreml má problém: Ukrajina vykradla srdce ruských raket. Teď ví všechno o Orešniku, Iskanderu i Topolu, a to vše mění se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně je R-624MS a čím se liší od předchůdců

Rodina Vilcha vyrůstá z 300mm raketometného systému Smerč sovětské éry, ale postupně se od něj vzdaluje. Původní verze měla dosah kolem 70 kilometrů, pozdější Vilcha-M už v testech z roku 2019 dosáhla 120 až 130 km. Nová R-624MS se vrací k udávanému dosahu 110 km, zato přináší zásadní konstrukční změnu: ocasní sekci s rotujícím řídicím blokem.

Starší střely se za letu otáčely celé kolem podélné osy. Nový design stabilizuje trup a rotuje jen řídicí blok vzadu. Podle informací, které zástupci Luče poskytli ukrajinským médiím Militarnyi a Oboronka, to zlepšuje kontinuitu satelitního navádění a potenciálně i přesnost. Plný technický rozklad ale Luč zatím nezveřejnil, takže míru zlepšení nelze přesně kvantifikovat.

Klíčové parametry R-624MS podle oficiální prezentace Luče:

• Ráže: 300 mm
• Délka střely: 7,6 m
• Hmotnost střely: 907 kg
• Bojová část: 220 kg
• Dosah: 110 km
• Navádění: INS + satelitní navigace
• CEP (kruhová odchylka): pod 30 m
• Doba plného odpalu (12 střel): do 35 sekund

Střela je kompatibilní s odpalovači nesoucími 12 i 8 raket, včetně stávajících 300mm systémů Smerč. To je prakticky důležité, Ukrajina nemusí čekat na úplně novou platformu, aby mohla R-624MS nasadit.

Vilcha vs. GMLRS vs. Tornado-S: kde se nová střela řadí

Srovnání s americkou rodinou GMLRS, kterou odpalují systémy HIMARS a M270, ukazuje, proč je Vilcha zajímavá. Standardní GMLRS má ráži 227 mm, unitární hlavici o hmotnosti zhruba 90 kg a dosah přes 70 km. Vilcha nabízí větší ráži, výrazně těžší bojovou část a o desítky kilometrů delší dosah. Proti novější ER GMLRS, u které Lockheed Martin uvádí dosah 150 km, naopak zaostává v doletu, ale ER GMLRS teprve v únoru 2026 dokončila kvalifikační testy a není zatím masově rozšířená.

Na druhé straně fronty stojí ruský Tornado-S s naváděnými raketami 9M544 a 9M549. Podle údajů zprostředkovaných agenturou Janes mají tyto střely dosah 120 km a kruhovou odchylku 5 až 10 metrů, ovšem jde o ruská oficiální data, nikoli nezávisle ověřenou bojovou metriku. Vilcha se s dosahem 110 km a CEP pod 30 metrů dostává do stejné třídy přesné 300mm raketometné munice. Není to plošná palba starého Smerče. Je to bodový úder.

Podstatné je, co z toho plyne operačně: Ukrajina získává další domácí nástroj pro údery na sklady munice, velitelská stanoviště, komunikační uzly a logistické objekty v hloubce, kam běžný dělostřelecký kontakt nesahá. Rusko musí víc rozptylovat zásoby, krýt velení a počítat s tím, že přesný úder může přijít nejen ze západních HIMARS, ale i z ukrajinské Vilchy.

Proč je domácí vývoj za války tak důležitý

Samotné parametry jedné střely válku neotočí. Rozhodující proměnnou je počet vyrobených kusů, a ten veřejně známý není. Analytický materiál think-tanku Defense Priorities konstatuje, že tempo výroby 300mm raket Vilcha zůstává nízké, byť roste. V březnu 2023 citoval The War Zone Ivana Vinnyka s údajem přibližně 100 vyrobených kusů tehdejší Vilchy-M celkem, nikoli měsíčně.

Jenže skutečný „problém, s jakým Rusové nepočítali“, nespočívá v jedné střele ani v jednom čísle. Spočívá v tom, že Ukrajina si i po více než čtyřech letech plnohodnotné války drží schopnost posouvat vlastní přesnou raketovou výzbroj. Sériové zázemí programu běželo už v roce 2018, kdy ukrajinská vláda potvrdila dokončení projektu Vilcha a investice do linky na tuhé raketové palivo. Střely rodiny Vilcha byly bojově použity nejpozději od května 2022. Výroční report Ukroboronpromu dokládá pokračování vývojových prací na projektu Alder-M. A teď, v září 2026, Luč ukazuje další evoluční krok s přepracovanou konstrukcí.

Rusko dlouhodobě podceňuje, jak rychle dokáže Ukrajina převádět domácí vývoj do zbraní použitelných v boji. Každá nová varianta Vilchy znamená, že Moskva nemůže spoléhat jen na to, že Západ jednou přestane dodávat HIMARS a GMLRS. Ukrajina si buduje vlastní alternativu, omezenou kapacitou, ale reálnou.

Český kontext: jiná role, stejná logika

Přímá česká účast na vývoji Vilchy veřejně doložená není. Česko-ukrajinská obranná spolupráce se podle memorand podepsaných na ministerské úrovni soustředí na dodávky, opravy a údržbu těžké techniky včetně raketometů a na společné projekty typu houfnice Bohdana na podvozku Tatra. Česká muniční iniciativa pomohla snížit nepoměr palby na frontě z přibližně 8:1 na zhruba 2:1.

Logika je přitom společná: delší dosah přesných ukrajinských raket a zásobování municí ze Západu jsou dvě strany téhož tlaku na ruský týl. Čím víc musí Rusko rozptylovat sklady a logistiku, tím víc munice spotřebuje na přesuny a ochranu, a tím méně jí zbývá na frontovou linii.

Co zbývá do nasazení

Termín dokončení testů R-624MS Luč zatím nezveřejnil. Veřejně je doložená jen „závěrečná fáze testování“. Rychlost nasazení ale zvyšuje fakt, že nejde o zbraň od nuly, jde o další variantu rodiny, která už byla v boji použita a je svázaná s existujícími odpalovači. Neznámou zůstává výrobní kapacita. Pokud Ukrajina dokáže produkci škálovat, Rusko bude muset počítat s dalším domácím zdrojem přesné palby, který nezávisí na politické vůli západních spojenců.

Jedna střela válku nezmění. Ale schopnost ji vyvíjet a vyrábět uprostřed největšího evropského konfliktu od roku 1945, to je signál, který si v Moskvě nemohou dovolit ignorovat.

Článek Ukrajina dokončuje testy nové rakety Vilcha s dosahem 110 km a 220kg hlavicí. Rusům přibude problém, s jakým nepočítali se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Spectrum dokázala, a co ne

Raketa Spectrum měří 28 metrů, má průměr dva metry a na prvním stupni ji pohání deset motorů Aquila spalujících kapalný kyslík a propan. Nosnost na nízkou oběžnou dráhu dosahuje přibližně jedné tuny. Při druhém letu raketa zvládla kompletní sekvenci: oddělení stupňů, zážeh druhého stupně, dosažení orbitální rychlosti, cirkularizační manévr i vypuštění nákladu.

Jenže „evropská SpaceX“ je příměr, který vyžaduje kontext. Falcon 9 od SpaceX měří 70 metrů, na nízkou oběžnou dráhu vynese kolem 22 tun a první stupeň přistává zpět k opakovanému použití. Ariane 6 ve verzi 62 zvládne přes deset tun, ve verzi 64 přes dvacet. Spectrum je vedle nich mikrolauncher, malá jednorázová raketa pro malé satelity.

Kde srovnání se SpaceX sedí, je obchodní model. Isar Aerospace je soukromě financovaná firma, raketu navrhuje a vyrábí téměř celou vlastními silami, buduje vlastní byznys s vynášením nákladů a cílí na levnější a flexibilnější přístup na orbitu. Vertikální integrace, rychlé iterace, komerční zákazníci, to je recept, který Elon Musk zavedl před dvaceti lety. Isar ho teď přenáší na evropskou půdu. Rozdíl je v měřítku, ne v ambici.

Od třiceti sekund k orbitu

První let Spectrum 30. března 2025 skončil po zhruba třiceti sekundách. Vyšetřování odhalilo nechtěné otevření ventilu a ztrátu řízení orientace na začátku manévru rotace kolem podélné osy. Firma poté provedla nové statické zážehy obou stupňů, znovu kvalifikovala hardware a v lednu 2026 řešila ještě problém s tlakovacím ventilem, který odložil další pokus.

Mezi prvním selháním a druhým, úspěšným letem uběhlo sedmnáct měsíců. V kosmonautice to není neobvyklé; Rocket Lab při svém prvním orbitálním pokusu v roce 2017 rovněž neuspěla a orbit zvládla až napodruhé. Podstatné je, že Isar chybu identifikovala, opravila a vrátila se. Právě tenhle cyklus „selži, analyzuj, oprav, leť znovu“ je to, co odlišuje životaschopný kosmický startup od papírového projektu.

Andøya: proč právě tady

Andøya Spaceport je první operační orbitální kosmodrom na pevninské Evropě. Leží na stejnojmenném ostrově u severonorského Nordmely, stavba začala v roce 2021 a oficiální otevření proběhlo v listopadu 2023. Lokalita není náhodná: severní poloha a otevřené moře směrem na sever i západ jsou ideální pro polární a slunečně synchronní dráhy s inklinacemi od 90° do 110,6°. V plné kapacitě má kosmodrom zvládnout až třicet misí ročně.

Andøya přitom není v kosmickém byznysu nováček. Od roku 1962 odtud odstartovalo zhruba 1 200 suborbitálních sondážních raket a stratosférických balónů. Orbitální start je ale kvalitativně jiná disciplína, a právě ten tu dosud chyběl.

Strategický význam místa podtrhuje i bezpečnostní rozměr. V květnu 2026 norské úřady zadržely čínského občana podezřelého z pokusu získávat citlivá satelitní data; jedna z prohledávaných nemovitostí ležela přímo na ostrově Andøya. Přímá vazba na kosmodrom nebyla veřejně potvrzena, ale norská zpravodajská služba PST ve svém národním hodnocení hrozeb pro rok 2026 výslovně varuje před rostoucí čínskou zpravodajskou aktivitou v Norsku. Andøya zkrátka není jen startovní rampa, je to kus kritické evropské infrastruktury.

Co to znamená pro Evropu, a pro Česko

Evropská kosmická agentura úspěch Isar Aerospace okamžitě označila za historický milník programu European Launcher Challenge. Generální ředitel Josef Aschbacher jej rámoval jako důkaz, že evropský komerční přístup do kosmu funguje. ESA přitom Isar podporovala cíleně přes programy Boost! a European Launcher Challenge; nejde o dotaci na hezký projekt, ale o systematickou investici do toho, aby Evropa měla vlastní alternativu k americkým a čínským nosičům.

Isar ale není jediný hráč. Německá Rocket Factory Augsburg vyvíjí podobně velkou raketu RFA ONE s nosností 1 300 kilogramů na slunečně synchronní dráhu, španělská PLD Space, britský Orbex i skotská Skyrora jsou v různých fázích vývoje. Žádná z nich ale zatím orbitu nedosáhla. Isar má náskok, a podle firemních údajů už ve výrobě rozpracovává vozidla Spectrum 3 až 7, přičemž nový závod u Mnichova cílí na kapacitu přes třicet raket ročně.

Pro Česko je tohle relevantní víc, než se na první pohled zdá. ESA funguje na principu geografické návratnosti; peníze, které členský stát do agentury vloží, se vracejí formou průmyslových kontraktů. Český kosmický sektor přitom rychle roste v oblastech satelitních technologií, robotiky, pokročilé výroby i kybernetické bezpečnosti. Více evropských komerčních nosičů otevírá další příležitosti pro české subdodavatele, senzory, software i pozemní segment. Konkrétní český náklad na manifestu Spectrum zatím veřejně potvrzen není, ale technicky nic nebrání tomu, aby české CubeSaty nebo vědecké experimenty na Spectrum v budoucnu letěly.

Škálování rozhodne

Jeden úspěšný let ještě nedělá kosmickou velmoc. SpaceX potřebovala roky, než se z firmy s jednou raketou stala dominantní síla s desítkami startů ročně. Isar Aerospace teď stojí přesně na tom místě, kde se rozhodne, jestli z ní bude spolehlivý evropský poskytovatel vynášecích služeb, nebo jen historická poznámka pod čarou. Rozdíl mezi těmito dvěma scénáři neudělá technologie, tu firma evidentně zvládá. Rozhodne kadence, cena a schopnost naplnit manifest zákazníky. Rakety 3 až 7 už se prý staví. Teď je potřeba, aby létaly.

Článek Evropa má svou SpaceX. Německá firma vynesla raketu na oběžnou dráhu z prvního evropského kosmodromu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně je MARAHO a proč na ní záleží

MARAHO, dříve interně označovaná jako SR400, není raketa, která by uměla vynést satelit na oběžnou dráhu. Je to suborbitální sondážní prostředek určený k ověření pohonu, avioniky, komunikace se zemí, konstrukce z uhlíkových vláken a záchranných postupů. Jméno nese po tchajwanském motýlu z čeledi otakárkovitých, symbolu endemické přírody ostrova, což není náhoda; TASA tím zdůrazňuje ryze domácí původ celého projektu.

Tah motoru činil zhruba 1 500 kgf, výška letu 8,1 km. Na první pohled skromné parametry. Jenže podstata testu nespočívala v tom, jak vysoko raketa vystoupala, ale v tom, co všechno si TASA ověřila najednou: funkčnost pohonné jednotky, přenos telemetrie v reálném čase, chování kompozitního trupu při nadzvukovém letu i spolehlivost padákové záchrany. Bez těchto dat se k orbitálnímu nosiči nedá dojít.

Závislost, která trvá, zatím

Tchaj-wan umí stavět satelity. Umí je navrhovat, testovat a provozovat na oběžné dráze. Co dosud neuměl, bylo dostat je tam vlastní silou. Seznam cizích nosičů, na nichž tchajwanské družice létaly, mluví jasně:

• FORMOSAT-5 — start na SpaceX Falcon 9
• FORMOSAT-7 — start na SpaceX Falcon Heavy
• Triton (meteorologická družice) — start na Arianespace Vega v říjnu 2023
• PARUS-T1 (cubeSat) — opět SpaceX

Prakticky veškerá tchajwanská orbitální doprava závisela na amerických a evropských poskytovatelích. To znamená cizí harmonogramy, cizí regulaci a v krajním případě i cizí rozhodnutí o tom, jestli se start vůbec uskuteční. Americké komerční starty podléhají licencím FAA, posouzení užitečného nákladu i hodnocení z hlediska národní bezpečnosti USA. Exportní režimy ITAR a EAR přidávají další vrstvu podmínek. Nikdo dnes nenaznačuje, že by Washington chtěl Tchaj-wan od startů odříznout, ale samotná existence této možnosti je pro ostrovní stát v Tchajwanském průlivu strategická zranitelnost.

Kam vede roadmapa TASA

Podle oficiálního programu nosné rakety TASA má Tchaj-wan ambici vyvinout dvoustupňový kapalinový nosič na kapalný kyslík a kerosin. Délka kolem 25 až 28 metrů, startovní hmotnost přibližně 50 tun, cílová nosnost 200 kilogramů na nízkou oběžnou dráhu. Suborbitální testovací vozidlo by mělo létat od roku 2029, první orbitální let je plánován na rok 2034.

Osm let. To je dlouhá doba, ale ne nereálná. Jižní Korea prošla podobnou cestou: od sondážních raket KSR-I a KSR-III přes řadu neúspěchů až k orbitálnímu nosiči Nuri, který v roce 2023 úspěšně vynesl náklad. Indie začínala se sondážními raketami řady RH, které dosahovaly výšek 80 až 475 km, a dnes provozuje rodinu PSLV a GSLV. Japonská agentura JAXA dodnes používá sondážní rakety S-520, které vynesou 100 kilogramů nad 300 km; řádově jinde než dnešní MARAHO, ale princip postupného budování schopností je totožný.

Oproti tomu Čína, která Tchaj-wan považuje za svou provincii, provozuje rodinu nosičů Dlouhý pochod. Samotný Dlouhý pochod 5 oficiálně uvádí nosnost 25 tun na nízkou oběžnou dráhu a slouží k zásobování kosmické stanice Tchien-kung. Rozdíl je řádový a zůstane řádový i v roce 2034. Tchaj-wan ale ani nehledá symetrii; hledá nezávislost v segmentu malých satelitů, kde stačí stovky kilogramů, ne desítky tun.

Proč právě teď

Načasování není náhodné. Tchaj-wan si v letech 2021 a 2022 přijal Space Development Act, který právně ukotvil vývoj nosných raket i provoz národního startovacího centra. V roce 2023 vznikla TASA jako civilní agentura pod National Science and Technology Council, nikoli pod ministerstvem obrany. Současně v Syuhai vyrostla montážní hala a řídicí centrum.

Geopolitický kontext je zřejmý. Napětí v Tchajwanském průlivu zvyšuje cenu jakékoli závislosti na cizí infrastruktuře. Analýza francouzského IFRI z roku 2024 přímo spojuje růst tchajwanského vesmírného programu s bezpečnostní odolností státu. Studie amerického CNAS upozorňuje, že v krizovém scénáři by ostrov mohl přijít o podmořské kabely i elektromagnetické spektrum, a satelitní komunikace, byť není plnou náhradou, se stává pojistkou. Raketové a satelitní technologie mají ze své podstaty dvojí využití. MARAHO je deklarovaně civilní projekt, ale schopnost nezávisle testovat a později vypouštět vlastní družice posiluje odolnost celého státu.

Zajímavá je i česká stopa. Již v lednu 2021 proběhl oficiální česko-tchajwanský seminář o vesmírném průmyslu za účasti Czech Space Alliance. V listopadu 2025 pak české firmy Stellar Exploration a Spacemanic CZ podepsaly s tchajwanskou Tensor Tech rámcovou dohodu o spolupráci na malých satelitech. Tchajwanský polovodičový ekosystém, na němž je Česko závislé, a vesmírný sektor se stále víc prolínají; čipy pro kosmické aplikace, satelitní senzory a komunikační moduly tvoří propojený bezpečnostní celek.

Malá raketa, velký signál

MARAHO nedostala Tchaj-wan na oběžnou dráhu. Nedostala tam ani jediný gram užitečného nákladu. Ale poprvé v historii tchajwanského vesmírného programu se stalo něco, co žádný zahraniční nosič nemohl nabídnout: ostrov si sám ověřil, že umí navrhnout, postavit a odpálit vlastní raketu a přečíst si z ní data ještě dřív, než dopadne do moře. Skutečný zlom není v čísle Mach 1,2, ale v tom, že Tchaj-wan přestal být v nejranější a nejrizikovější fázi vývoje odkázaný výhradně na cizí know-how.

Článek Tchaj-wan se zbavuje závislosti na cizích raketách. Otestoval vlastní MARAHO, která překonala Mach 1,2 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč letadlové lodě nestačí

Letadlové lodě jsou tradičním symbolem americké projekce síly. Když USA chtějí ukázat odhodlání, pošlou do oblasti údernou skupinu s letadlovou lodí třídy Nimitz nebo Ford. Přesně tak tomu bylo i při operaci Epic Fury proti Íránu, zahájené 28. února 2026, kde figurovaly vedle systémů THAAD a Patriot jako klíčové nasazené prostředky.

Jenže role letadlové lodě je úderná a odstrašující. Není to létající protiraketový deštník nad Soulem. Její letouny dokážou ničit cíle stovky kilometrů daleko, ale nezachytí balistickou střelu v terminální fázi letu mířící na jihokorejskou metropoli s deseti miliony obyvatel. Navíc v prostředí, kde protivník buduje zónu odepření přístupu (A2/AD) kombinací pobřežních raket, rušení GPS a satelitní komunikace, musí letadlová loď operovat dál od břehu, a tím se prodlužuje reakční čas jejích letounů.

Severní Korea navíc testuje protilodní střelu Padasuri-6, kterou podle severokorejské agentury KCNA osobně sledoval Kim Čong-un. Zde je ovšem nutné být přesný: jak upozorňuje analytický server 38 North, veřejný důkaz o plně operační severokorejské protilodní balistické raketě schopné spolehlivě zasáhnout manévrující letadlovou loď na otevřeném moři zatím chybí. Hlavní slabinou zůstává navádění na pohyblivý cíl v posledních sekundách letu; terminální seeker musí v reálném čase rozlišit loď od klamných cílů a přizpůsobit trajektorii. Pro srovnání: ani čínská DF-21D, označovaná jako „zabiják letadlových lodí“ s doletem kolem 1 500 km, nebyla nikdy veřejně testována proti pohybující se lodi. Hrozba je reálná jako směr vývoje, ne jako hotová ověřená schopnost.

Rakety, které mění pravidla

Páteří severokorejské hrozby není jedna superraketa, ale diverzifikovaný arzenál. Klíčovou zbraní je KN-23, taktická balistická střela na pevné palivo s doletem až 690 km, která používá kvazibalistickou trajektorii. Na rozdíl od klasické balistické střely, jež letí po předvídatelném oblouku, KN-23 manévruje a v terminální fázi provádí takzvaný „pull-up“ manévr, prudké stoupnutí následované strmým sestupem na cíl. Tím zkracuje reakční čas obránce a komplikuje predikci místa dopadu.

Pro představu: americký ekvivalent v kategorii taktických balistických střel, ATACMS, má dolet kolem 300 km a nemanévruje v terminální fázi. Ruský Iskander-M, jehož je KN-23 zjevně inspirován, nabízí podobnou kvazibalistickou trajektorii s doletem kolem 500 km. Severokorejská verze jde v doletu ještě dál.

K tomu přidejte Hwasong-16 s hypersonickým kluzným tělesem, který podle velitele USSPACECOM představuje další stupeň hrozby. A nad tím vším visí jaderný arzenál; americké zpravodajské hodnocení pro rok 2026 výslovně uvádí, že KLDR pokračuje v rozšiřování počtu jaderných hlavic a nosičů s cílem držet v ohrožení Jižní Koreu, americké síly i vzdálenější spojence.

Analýza 38 North ze srpna 2026 navíc naznačuje, že KN-23 mohl získat vyšší odolnost proti elektronickému rušení díky zkušenostem z nasazení na Ukrajině, kde Rusko severokorejské střely údajně použilo v boji. Jde zatím o kvalifikovanou dedukci, nikoli potvrzený fakt, ale směr je znepokojivý.

Obrana, která má limity

Jihokorejská protiraketová obrana KAMD se buduje jako vícevrstvý systém. Spodní vrstvu tvoří americký Patriot PAC-3 a jihokorejský M-SAM II (Cheolmae-II Mod 2), který od srpna 2026 plní ostrou misi v operačních bateriích protivzdušné obrany. Vyšší terminální vrstvu zajišťuje americký THAAD, systém určený k ničení balistických střel metodou přímého zásahu (hit-to-kill) s radarem AN/TPY-2 schopným detekce na vzdálenost přes tisíc kilometrů. Nad tím má přibýt domácí L-SAM s výškou záchytu kolem 50–60 km, jehož výroba byla schválena v lednu 2025 s cílem prvního nasazení v roce 2027.

Architektonicky to připomíná izraelský vícevrstvý systém kombinující Iron Dome, David’s Sling a Arrow. Zralostí ale jihokorejská obrana zatím zaostává. A právě izraelská zkušenost je varovná: v roce 2025 Írán odpálil proti Izraeli v masových salvách přes 500 balistických střel, jak uvádí velitel USSPACECOM. I přes sofistikovanou vícevrstvou obranu zahynulo devět Izraelců, připomíná analýza CSIS z března 2026.

Problém není jen výkon systémů, ale zásoby. Po operaci Epic Fury agentura AP v srpnu 2026 popsala „kritický“ nedostatek střel Patriot v Evropě. Každý interceptor PAC-3 MSE stojí zhruba 100 milionů korun. Průmyslové tempo výroby nestíhá doplňovat spotřebu z reálných operací. Pro Korejský poloostrov to znamená, že i kdyby obrana fungovala na 95 %, zbylých pět procent z masivní salvy může znamenat tisíce mrtvých civilistů v Soulu.

Rušení, mobilita a ruská pomoc

KLDR netlačí jen počtem raket. Americký kosmický velitel výslovně zmiňuje severokorejské schopnosti rušení GPS a satelitní komunikace, tedy přesně těch systémů, na kterých závisí spojenecké velení, řízení, komunikace a zpravodajství (C4ISR). Pokud obránce neví přesně, odkud střela letí, protože mu někdo zaslepil senzory, ani sebelepší interceptor nepomůže.

Mobilní odpalovače na kolových podvozcích komplikují preventivní úder. Na rozdíl od pevných sil, které lze zmapovat satelitem a zničit v první vlně, mobilní systémy typu KN-23 se přesouvají po silniční síti, schovávají v tunelech a odpalují z nepředvídatelných pozic. Americké plánování, historicky opřené o představu rychlého získání vzdušné nadvlády a likvidace známých cílů, naráží na realitu, kde cíle nejsou známé.

NATO v oficiálním prohlášení Severoatlantické rady z listopadu 2024 konstatuje, že prohlubující se vojenská spolupráce Ruska a KLDR dopadá současně na euroatlantickou i indo-pacifickou bezpečnost. Rusko od KLDR přijímá munici, balistické střely i vojáky. Na oplátku podle amerických zdrojů sdílí kosmické a raketové technologie. Generální tajemník NATO to řekl přímo: spolupráce Ruska a KLDR je hrozbou pro obě hemisféry zároveň.

Co to znamená pro Česko

Korejský poloostrov se může zdát vzdálený, ale česká ekonomika je s ním provázaná víc, než si většina lidí uvědomuje. Jižní Korea patří mezi deset nejdůležitějších obchodních partnerů České republiky mimo Evropu, korejské investice v Česku dosahují téměř 75 miliard korun. Závod Hyundai v Nošovicích je jediným výrobním závodem této značky v celé Evropské unii.

Ještě zásadnější je polovodičový rozměr. Samsung a SK hynix drží podle americké obchodní správy 73 % globálního trhu s paměťmi DRAM a 51 % trhu NAND. Konflikt na poloostrově by okamžitě zasáhl dodavatelské řetězce čipů, a tím i český automobilový průmysl, elektroniku a průmysl obecně. Česká indo-pacifická strategie z roku 2022 výslovně říká, že vnitřní dynamika regionu je přímo relevantní pro zájmy ČR. Ministr obrany na Shangri-La Dialogue v roce 2026 připomněl, že i vzdálené krize mohou mít přímý dopad na českou ekonomiku a bezpečnost.

Americká síla se neztrácí. Mění se ale v drahou a časově méně okamžitou sílu, která už nedokáže garantovat, že první hodiny války na Korejském poloostrově proběhnou bez katastrofálních ztrát, a právě v tom spočívá kout, do kterého KLDR Pentagon zahnala.

Článek Ani americké letadlové lodě už katastrofě nezabrání. KLDR zahnala Pentagon do kouta, ze kterého není úniku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co Polsko má, a co mu chybí

Polské pozemní síly dnes dokážou zasáhnout cíle do vzdálenosti zhruba 300 kilometrů. Zajišťují to systémy Homar (polská varianta amerického HIMARS, ráže 227 mm, dosah standardní řízenou raketou GMLRS kolem 80 km) a taktické balistické střely ATACMS s doletem až 300 km. K tomu se přidává vyvíjená polská střela CTM-290 s plánovaným dosahem kolem 300 km. To je slušný arzenál pro frontové boje.

Jenže hranice tisíce kilometrů je úplně jiná liga. Tam už nejde o ničení tanků a dělostřeleckých baterií za linií dotyku, ale o zásahy hluboko v zázemí protivníka: logistické uzly, sklady munice, letiště, velitelská stanoviště, železniční křižovatky. Přesně ty cíle, jejichž systematické ničení dokáže ochromit celou válečnou mašinérii. Ukrajina to v praxi předvádí už více než čtyři roky: drony a střely míří stovky kilometrů za frontovou linii na ruské rafinérie, sklady a základny.

Kolem hranice tisíce kilometrů dnes Polsko spoléhá výhradně na letectvo. Stíhačky F-16 nesou střely AGM-158B JASSM-ER (Joint Air-to-Surface Standoff Missile, Extended Range) s oficiálně uváděným dosahem kolem 926 km, tedy blízko tisícikilometrové hranici. V květnu 2026 přistály v Polsku první tři stíhačky F-35A Lightning II, které časem převezmou roli hlavního úderného prostředku. Jenže tato vrstva je, jak přiznává i oficiální polský Program rozvoje ozbrojených sil, množstevně omezená. Několik desítek leteckých střel pro konflikt vysoké intenzity nestačí.

Proč raketa bez systému nefunguje

Brigádní generál Grzegorz Potrzuski, jedna z klíčových postav polského vojenského plánování, v rozhovoru pro Defence24 v srpnu 2026 popsal situaci bez obalu. Dosavadní polské plány hlubokých úderů stály hlavně na spojencích a na vlastním letectvu. Pozemní schopnost hlubokého úderu nad tisíc kilometrů prostě neexistovala, a dosud neexistuje.

Wojciechowski z WB Group jde ještě dál. Podle něj v polské armádě chybí nejen efektory, ale celá architektura: kdo rozpozná cíl, kdo ho schválí, kdo naplánuje trasu střely tak, aby obešla protivzdušnou obranu, kdo zajistí logistiku a kdo celou operaci řídí. Jako jediné přirozené organizační místo pro pozemní hluboký úder označil dělostřelectvo. A dodal požadavek, který zní samozřejmě, ale je technicky mimořádně náročný: systém musí fungovat bez GPS a bez Starlinku. Ve válce vysoké intenzity totiž nelze spoléhat na satelitní navigaci ani komerční komunikační sítě, protivník je bude rušit nebo fyzicky ničit.

Potrzuski zároveň upřesnil, že záměrem není budovat úplně nový druh vojska od nuly, ale formovat specializované pododdíly na základě stávajících struktur. Armáda analyzuje tři kategorie efektorů: bezpilotní úderné systémy, střely s plochou dráhou letu a balistické rakety. Konkrétní výběr zatím veřejně oznámen nebyl.

Jak si stojí zbytek Evropy

Polsko není jedinou evropskou zemí, která řeší deficit dlouhého dosahu. Ale jeho pozice na východním křídle NATO, v sousedství Kaliningradské oblasti a Běloruska, činí problém naléhavějším než pro státy na západě kontinentu.

Francie disponuje námořní střelou MdCN/NCM od firmy MBDA, klasifikovanou jako zbraň pro hluboké údery na velmi dlouhý dosah, určenou pro lodě a ponorky. Británie provozuje leteckou střelu Storm Shadow s oficiálně uváděným doletem přes 250 km, reálně pravděpodobně výrazně více. Německo má Taurus KEPD 350E s doletem přes 500 km, zatím integrovaný na stárnoucích Tornadech IDS. Žádná z těchto zemí ale nemá plnohodnotný pozemní systém pro údery nad tisíc kilometrů, proto šest evropských států včetně Polska v únoru 2026 spustilo iniciativu ELSA, která má řešit právě evropský deficit dlouhodosahových úderných schopností, včetně levných jednorázových efektorů s doletem nad 500 km.

Z českého pohledu je situace ještě střízlivější. České Gripeny JAS-39C jsou primárně stroje pro ochranu vzdušného prostoru, vyzbrojené střelami vzduch-vzduch AIM-120 AMRAAM a AIM-9 Sidewinder a pro pozemní cíle řízenými střelami AGM-65 Maverick s doletem kolem 25 km. České F-35 dorazí nejdříve v roce 2031 a plných operačních schopností dosáhnou podle ministerstva obrany až v roce 2035. Česko tedy čelí přinejmenším stejně hlubokému deficitu jako Polsko.

Kam Polsko míří, a co mu to zabere

Polský Program rozvoje ozbrojených sil má patnáctiletý horizont, ale hlavní schopnosti pro hluboké údery mají vzniknout kolem přelomu let 2029 a 2030. Zároveň tentýž dokument přiznává, že největší mezera leží dokonce nad hranicí 1 500 kilometrů, tedy ještě dál, než naznačuje veřejná debata. Tisíc kilometrů je mediálně srozumitelný práh; armáda ale ví, že potřebuje dosáhnout ještě hlouběji.

Válka na Ukrajině změnila polské uvažování ve třech rovinách. Ukázala význam masového nasazení levných dronů, efekt systematických zásahů ruského zázemí a nutnost kombinovat drahé přesné střely s levnými jednorázovými efektory v jednom integrovaném systému. Jednotlivé náhodné údery nestačí, potřeba je masovost, opakovatelnost a zásoby. Potrzuski v srpnu 2026 rovněž upozornil, že ruské průzkumné a podprahové aktivity vůči Polsku mají kontinuální charakter. Nejde tedy o teoretickou debatu, ale o reakci na reálný a trvalý tlak.

Raketa je až poslední článek řetězce

Polsko dnes utratí za obranu více než kdokoliv jiný v Evropě v poměru k HDP. Kupuje tanky, vrtulníky, stíhačky, protivzdušné systémy. Ale v jedné kritické vrstvě, ve schopnosti opakovaně a samostatně zasáhnout cíle hluboko v zázemí protivníka z pozemních platforem, teprve začíná stavět. Ne proto, že by nemělo peníze nebo vůli, ale proto, že hluboký úder není jedna raketa. Je to celý ekosystém od senzoru přes rozhodnutí až po zásah. A ten se nedá koupit jedním kontraktem.

Článek Polsko si uvědomilo, že má vážný problém, kdyby válčilo s Ruskem. Nemá jedinou zbraň schopnou zasáhnout cíl na 1000 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jak funguje raketa, kterou nese vítr

Princip je překvapivě prostý. Stratosférický balón vystoupá do výšky zhruba 12 až 18 kilometrů, kde ho zachytí převládající západovýchodní proudění. Tiše pluje nad územím, které by jiný nosič musel překonávat proti hustému pásmu ruských radarů a protiletadlových systémů. Jakmile se balón dostane do předem vypočtené pozice, uvolní raketu DART.

Ta nejprve klesá a využívá satelitní navigaci k navedení na správný kurz. Přibližně v šesti kilometrech nad zemí však navigaci vypne, zapálí motor na tuhé palivo a do cíle pokračuje po předem nastaveném fixním kurzu, bez jakéhokoli vnějšího signálu, který by mohl ruský elektronický boj rušit. Modulární bojová hlavice váží podle varianty 3,5 až 10 kilogramů. Jedna z veřejně popsaných verzí nese grafitová vodivá vlákna určená k vyřazení elektrických rozvoden a transformátorových stanic.

Pro srovnání: britsko-francouzská střela Storm Shadow, kterou Ukrajina rovněž používá, měří 5,1 metru, váží 1 300 kilogramů a ke startu potřebuje bojový letoun. DART je řádově jednodušší a levnější. Není to konkurent Storm Shadow, je to doplněk, který má ruskou obranu nutit reagovat na úplně jiný typ hrozby.

Proč je pro ruskou obranu tak těžké balón zastavit

Označení „nezachytitelný“ je samozřejmě nadsázka. Ruské systémy S-300 a zejména S-400 mají podle CSIS Missile Threat a amerických National Academies parametry pro zásah cílů i ve výškách kolem 30 kilometrů. Výškový strop tedy problém není.

Problém je jinde a má několik vrstev:

• Detekce. Stratosférický balón je tichý, nemá motor, produkuje minimální tepelnou stopu a jeho radarový odraz je podle analytické studie CNA z roku 2023 výrazně menší než u letounu nebo dronu. Pro radarovou obsluhu je to nenápadný, pomalu se pohybující bod, který se snadno ztratí v šumu.
• Klasifikace. I když radar balón zachytí, obránce musí rozhodnout, zda jde o meteorologickou sondu, klamný cíl, nebo skutečnou hrozbu. To stojí čas a kapacitu operátorů.
• Ekonomika obrany. Střela ze systému S-400 stojí řádově miliony korun. Balón s lehkou raketou je mnohonásobně levnější. Každý sestřel je pro Rusko ekonomicky nevýhodná směna, a přesně na tom ukrajinská strategie staví.
• Odolnost proti rušení. Jakmile DART v závěrečné fázi vypne navigaci, klasické rušení signálu GNSS přestává fungovat. Raketa letí „slepě“ po předem daném kurzu, což jí paradoxně dodává odolnost, kterou sofistikovanější střely nemají.

Podle ukrajinského analytika Olexandra Kovalenka, kterého citoval Deník N, je ruská protivzdušná obrana v katastrofálním stavu a situace se bude stupňovat. Každý nový typ hrozby, ať už dron, klamný cíl, nebo balón s raketou, nutí Rusko přerozdělovat omezené kapacity PVO a rozhodovat, co ještě bránit a čím.

Historický předchůdce i zásadní rozdíl

Myšlenka útočit balóny není nová. Za druhé světové války Japonsko vypustilo v rámci programu Fu-Go přibližně 9 000 balónů s výbušninami směrem k severoamerickému kontinentu. Zhruba tisíc jich skutečně dorazilo, ale efekt byl zanedbatelný; pumy padaly náhodně do lesů a polí bez jakéhokoli navedení.

DART se od Fu-Go liší zásadně. Balón slouží jen jako nosič, který zbraň zdarma dopraví do výchozí pozice. Vlastní útok pak provádí řízená raketa s raketovým motorem a předem naprogramovaným kurzem. Nejde o slepou sázku na vítr, ale o kombinaci pasivního nosiče s aktivní terminální fází. Ukrajina navíc podle Defense News už vyslala do Ruska přes tisíc balónů různých typů jako podpůrné i úderné platformy. DART je dalším krokem v této evoluci.

Co DART umí a co zatím neumí

Důležité je odlišit koncept od prokázané schopnosti. Veřejně dostupné informace pocházejí převážně od samotných vývojářů a z ukrajinského vojenského portálu Militarnyi, který je přepsal Defense News. Nezávislé potvrzení bojového nasazení chybí. Projekt dosud neprošel ukrajinskou vojenskou kodifikací a není jasné, v jakém tempu a objemu by mohl přejít do sériové výroby.

Vypnutí navigace v závěru letu sice chrání před rušením, ale zároveň omezuje přesnost. Proti pevnému, předem známému cíli, jako je rozvodna nebo transformátorová stanice, to může stačit. Proti pohyblivému cíli nebo při větší počáteční chybě navedení přesnost logicky klesá.

Silně závislý je celý systém i na počasí. Stratosférické proudění se mění podle ročního období a meteorologických podmínek, takže DART pravděpodobně nebude celoroční zbraň, ale nástroj pro vybraná meteorologická okna, kdy vítr fouká správným směrem a správnou rychlostí.

Levná hrozba, drahá obrana

Skutečná síla projektu DART nespočívá v jedné tříkilogramové hlavici s grafitovými vlákny. Spočívá v principu, který Ukrajina uplatňuje napříč celým spektrem svých zbraní, od námořních dronů přes FPV kvadrokoptéry až po balonové nosiče. Každý levný prostředek, který donutí Rusko vynaložit neúměrné prostředky na obranu, posouvá rovnováhu. A pokud DART skutečně přejde z prototypu do výroby a prokáže přesnost, Rusko bude muset chránit energetickou infrastrukturu i proti hrozbě, která přilétá potichu, bez motoru a bez signálu, který by šlo zarušit.

Ruská armáda, která měla být druhou nejsilnější na světě, ji už přes čtyři roky nedokáže porazit. Každá další ukrajinská inovace ukazuje proč.

Článek Ukrajinci chtějí ničit Rusko z balónů pomocí raket. Kreml si s tím neporadí, protože jsou nezachytitelné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Motor, který nemá v kerosinové lize soupeře

RD-171MV je čtyřkomorový kapalinový motor na směs kapalného kyslíku a kerosinu, vyvinutý v NPO Eněrgomaš. Pracuje v uzavřeném cyklu s přídavným spalováním generátorového plynu, což mu umožňuje vytěžit z paliva maximum energie. Vakuový tah dosahuje přibližně 7 900 kN, tedy zhruba 800 tun síly, při době práce kolem 180 sekund. Roskosmos ho sám označuje za nejsilnější kapalný raketový motor na světě.

Pro srovnání: americký BE-4 od Blue Origin, který pohání nosič Vulcan Centaur, produkuje tah 2 846 kN na jednu komoru a spaluje metan s kyslíkem. SpaceX staví první stupeň Falconu 9 z devíti motorů Merlin 1D, jejichž celkový tah na hladině moře činí přibližně 7 600 kN, tedy srovnatelnou hodnotu, ale rozloženou do devíti samostatných jednotek. RD-171MV generuje podobnou sílu z jednoho agregátu. To je inženýrsky mimořádné, i když to samo o sobě neříká nic o ekonomice provozu.

Kořeny sahají k sovětskému RD-170, který poháněl boční bloky supertěžké Eněrgije v osmdesátých letech. Označení „MV“ signalizuje modernizovanou evoluci: nové materiály, prodloužená doba práce, rusifikace komponent, které dříve dodávala ukrajinská průmyslová základna. Nejde o zcela nový motor, ale o špičkovou iteraci osvědčené architektury.

Devět let od papíru k ohni

Projekt Sojuz-5 se veřejně rozběhl kolem let 2017–2018, kdy RKC Progress přijal skicový projekt a Roskosmos schválil harmonogram. Raketa měla nahradit ukrajinský Zenit, jehož výroba se po roce 2014 stala pro Rusko nedostupnou, a zároveň využít modernizovaný pozemní komplex Zenit-M na Bajkonuru, přebudovaný do podoby automatizovaného startovacího systému Bajterek.

Jenže harmonogram se opakovaně posouval. Paralelně se vyvíjel motor, trup rakety i pozemní infrastruktura. Ještě v prosinci 2022 probíhaly pozemní zkoušky nádrží a ověřování palubní elektroniky. Na přelomu let 2025 a 2026 se řešily poslední kontroly hardwaru a pozemního vybavení. Samotný první letový exemplář motoru RD-171MV přitom dorazil do Samary k integraci už v říjnu 2021; mezi dodáním motoru a skutečným startem tedy uplynuly více než čtyři roky.

Devět let od rozběhu dokumentace k prvnímu letu je v kosmonautice sice běžnější, než by se laik domníval, ale v kontextu toho, že Sojuz-5 staví na existující motorové rodině a existující rampě, jde o průtah, který odráží systémové problémy ruského kosmického průmyslu: od financování přes sankční omezení dodavatelských řetězců až po kapacitní limity podniků.

Tři rakety, jeden motorový základ

Fyzicky dnes RD-171MV letěl v jediném nosiči, Sojuzu-5. Oficiální materiály RKC Progress ale od počátku uvádějí, že Sojuz-5 má posloužit i k odzkoušení klíčových prvků budoucí supertěžké rakety, která v různých fázích plánování nesla označení Jenisej. Jde o koncept, kdy se silné první stupně se stejným motorem svazují do svazku, podobně jako sovětská Eněrgija používala čtveřici bloků s RD-170.

Třetím směrem je Sea Launch, námořní startovací platforma Odyssey, kterou Rusko získalo a pro niž programová dokumentace Sojuzu-5 stále počítá s provozem. K jaru 2026 ovšem není veřejně potvrzen žádný pevný termín námořního startu a stav platformy zůstává nejasný.

Přesnější je tedy mluvit o nosičové rodině postavené na společném motorovém základu. Jeden motor, tři zamýšlené konfigurace či provozní směry. Ne tři hotové rakety létající současně.

Silný motor nestačí, trh roku 2026 mluví jinou řečí

Sojuz-5 vynese na nízkou oběžnou dráhu přibližně 17 tun. Falcon 9 podle oficiálního prospektu SpaceX zvládne zhruba 22,8 tuny, tedy o třetinu více. Handicap v nosnosti je citelný, ale ne fatální pro střední a menší náklady.

Co je fatální, je ekonomika. Falcon 9 měl k 31. březnu 2026 přibližně 620 orbitálních startů, úspěšnost přes 99 % a jen v roce 2025 absolvoval 165 misí. Boostery přistávají a létají znovu, aerodynamické kryty se loví z oceánu a recyklují. Sojuz-5 je klasický jednorázový dvoustupňový nosič bez jakékoliv veřejně deklarované cesty ke znovupoužitelnosti.

Rusko zvolilo kerosin místo metanu právě proto, aby mohlo stavět na existující infrastruktuře a zkrátit cestu k hotovému nosiči. Byl to pragmatický krok, ne trendový. Konkurence, ať už Blue Origin s metanovým BE-4, nebo SpaceX s Raptorem, tlačí na čistší spalování a snadnější opakované použití. V tomto směru je RD-171MV technologicky brilantní, ale strategicky konzervativní volba.

Co Sojuz-5 znamená, a co ne

Pro Rusko je úspěšný první let Sojuzu-5 důležitý ze dvou důvodů. Zaprvé jde o první nový nosič střední třídy od rozpadu sovětské éry Zenitů, plně vyráběný na ruském území. Zadruhé je to ověření motorového základu, na němž stojí ambice sahající od rutinních vynášecích misí přes námořní starty až po případnou supertěžkou raketu pro lunární program.

Zároveň platí, že jeden úspěšný testový let s maketou nákladu není sériová statistika. Kolik raket ročně bude Rusko vyrábět, určí Roskosmos až po dokončení vývojových prací. Zahraniční zákazníci v otevřených materiálech chybějí a evropská účast je v současném sankčním režimu prakticky vyloučena.

RD-171MV je bezpochyby motorářský triumf: osm set tun tahu z jednoho kerosinového agregátu nemá na světě obdobu. Jenže v kosmonautice roku 2026 se vítězí kadencí, cenou za kilogram na oběžné dráze a schopností přistát a letět znovu. A tam má Rusko před sebou cestu podstatně delší než devět let.

Článek Nejsilnější raketový motor světa na kerosin odstartoval po 9 letech průtahů. Rusko ho nacpalo do tří raket najednou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co THUNDART skutečně umí, a co teprve bude

Základní parametry potvrzené oficiální produktovou stránkou Safranu vypadají takto: odpalovač na kolové platformě nese dva kontejnery po čtyřech střelách, tedy osm připravených efektorů. Vozidlo dosahuje rychlosti až 90 km/h s dojezdem kolem 600 km, což mu umožňuje taktiku „vystřel a zmiz“, tedy vystřelit a okamžitě zmizet dřív, než protivník stihne odpovědět protibateriovou palbou. Systém je integrován do francouzského velitelského systému ATLAS a zvládá autonomní nakládání i vykládání munice.

Klíčové je ale rozlišení dvou etap. Potvrzená první schopnost, kterou Francie v létě 2026 představila, míří na dosah do 150 km. Teprve druhý inkrement programu FLP-T má překročit hranici 500 km. Podle parlamentní zprávy francouzského Národního shromáždění plán počítá se 13 systémy do roku 2030 a 26 do roku 2035, přičemž samotné ozbrojené síly odhadují potřebu až 48 odpalovačů. Hranice 500 km tedy není dnešek, je to programový horizont. Ale horizont, který mění strategickou rovnici.

Proč se mluví o Ukrajině jako zkušebním bojišti

Dne 23. 7. 2026 se na sociální síti X objevilo tvrzení účtu French Aid to Europe, podle kterého by prototypy THUNDARTU mohly být testovány přímo na Ukrajině v reálných bojových podmínkách. Francouzské ministerstvo obrany, agentura DGA, MBDA ani Safran tuto informaci dosud nepotvrdily. Přesto tvrzení nelze odbýt mávnutím ruky, protože zapadá do již existující infrastruktury.

Ukrajinská platforma Brave1 v červnu 2026 oznámila program BRAVE FRANCE, společný francouzsko-ukrajinský grantový rámec, jehož první výzva k návrhům má přijít v září 2026. Součástí je i program Test in Ukraine, který zahraničním výrobcům nabízí něco, co žádný polygon na světě nedokáže: skutečné prostředí masivního elektronického rušení, dronového průzkumu, protibateriové palby a logistického stresu. Brave1 sama Ukrajinu prezentuje jako místo „nejrychlejší bojové validace na světě“. Pokud by THUNDART do tohoto rámce vstoupil, ruské síly, jejich velitelské uzly, logistické překladiště a protivzdušná obrana by se staly praktickým protivníkem, na němž se ověří vše, od přesnosti přes odolnost vůči rušení až po přežitelnost celého systému.

Čím chce THUNDART překvapit, a proč to není jen marketing

Naváděcí systém THUNDARTU vychází z osvědčené francouzské řízené pumy AASM Hammer, kterou Safran dodává pro letouny Rafale. Jádrem je inerciální navigace doplněná satelitním navedením. Zásadní rozdíl oproti čistě satelitně závislým systémům spočívá v tom, že po ztrátě nebo degradaci signálu GNSS (a Rusko v elektronickém boji exceluje) střela dál drží trajektorii přes inerciální složku. První ostrý odpal proběhl 14. 4. 2026 a potvrdil funkčnost pohonu od firmy Roxel i naváděcího kitu.

Pro srovnání: americký HIMARS, který na Ukrajině slouží už více než čtyři roky a prokázal svou hodnotu nesčetněkrát, nese jeden kontejner se šesti raketami. THUNDART nabízí osm připravených střel. HIMARS má ale obrovský náskok v bojové zralosti, zásobách munice a zavedené logistice. Na druhé straně barikády stojí ruský Iskander-M s dosahem 400 až 500 km a hlavicí o hmotnosti 480 až 700 kg, systém, kterým Rusko od začátku plnohodnotné invaze v únoru 2022 zasypává ukrajinská města i vojenskou infrastrukturu. Teprve druhý inkrement THUNDARTU nad 500 km by Francii a její spojence posunul do stejné hloubkové kategorie. A to je moment, kdy se strategická rovnice skutečně mění: Rusko by poprvé čelilo evropskému pozemnímu systému schopnému ohrozit jeho operační týl ve srovnatelné hloubce.

Suverenita jako zbraň sama o sobě

THUNDART je konstrukčně i průmyslově čistě francouzský. Žádné americké komponenty podléhající režimu ITAR, žádná exportní omezení ze strany Washingtonu. Pro Francii to znamená plnou kontrolu nad tím, komu systém prodá, jak ho upraví a kdy ho nasadí. V éře, kdy se evropské armády opakovaně přesvědčují o křehkosti dodavatelských řetězců závislých na americké politické vůli, je tohle argument, který rezonuje daleko za hranicemi Francie. Pro evropské spojence včetně České republiky představuje THUNDART teoreticky zajímavou alternativu, i když žádný konkrétní akviziční zájem z Prahy veřejně potvrzen nebyl.

Válka na Ukrajině trvá už déle než čtyři roky a jednu z jejích nejdůležitějších lekcí lze shrnout jednou větou: kdo nemá vlastní hlubokou palbu, je odkázán na cizí milost. Francie si to zjevně uvědomila. A pokud se neověřené zprávy o ukrajinském testu jednou potvrdí, nepůjde jen o pomoc Kyjevu. Půjde o to, že Evropa poprvé ověří vlastní úderný systém přímo proti ruskému způsobu vedení války, proti jeho rušičkám, jeho protivzdušné obraně, jeho logistice. Pro Moskvu by to znamenalo nepříjemnou novinku: tentokrát by nebyla jen tím, kdo střílí do hloubky. Byla by tím, na koho se střílí.

Článek Rusko bude střelnice pro nové francouzské rakety Thundart s dosahem 500 km. Bude velmi překvapené, co umí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Raketa, která nemusela trefit okno

Luna-M nebyla navržená na bodové zásahy. Sovětská armáda ji zařadila jako prostředek pro ničení plošných cílů v taktické hloubce protivníka: letišť, přístavů, shromaždišť vojsk, logistických uzlů. Hlavice o hmotnosti několika set kilogramů existovala v konvenční, kazetové, chemické i jaderné variantě. Už samotný výčet možností měnil výpočet rizika pro kohokoliv na druhé straně hranice.

A tady vstupuje do hry geografie. Kuvajt měří od severu k jihu necelých 200 kilometrů, irácká hranice je blízko a za ní leží přístav Umm Kasr, poloostrov Fáo i Basra, druhé největší irácké město. Čtyřicet pět kilometrů dostřelu v tomto prostoru není handicap. Je to dost na to, aby jediný odpal ohrozil klíčovou infrastrukturu sousedního státu. Při rozptylu pod kilometr a hlavici schopné pokrýt celý areál přístavu přesnost přestává být relevantní kategorie.

Šest odpalovacích vozidel a sto dvacet střel

Na vojenské přehlídce v roce 1981 Kuvajt poprvé veřejně ukázal šest odpalovacích vozidel 9P113 a šest transportních vozidel 9T29. Podle dostupných odhadů měl k dispozici kolem 120 raket. Cordesman z washingtonského CSIS popsal kuvajtský raketový prapor jako „symbolický“ co do velikosti, ale s reálným odstrašujícím účinkem: stačil jeden odpal s těžkou hlavicí na irácký přístav a politický kalkul invaze se komplikoval.

Luna-M přitom v kuvajtských rukou nikdy nevystřelila naostro. Ani během íránských útoků na kuvajtské tankery v osmdesátých letech, ani při iráckém vpádu 2. srpna 1990. Podle Oryxu se systémy nestihly mobilizovat a byly i se zásobami střel ztraceny. Irák je podle otevřených zdrojů nejspíš začlenil do vlastní výzbroje, případně byly později částečně vráceny v rámci navracení kuvajtského majetku. Jednoznačný veřejný doklad o jejich dalším bojovém nasazení chybí.

Od Luny ke Smerči: kuvajtská obnova po invazi

Po osvobození v roce 1991 stál Kuvajt před otázkou, čím zaplnit díru v raketové kapacitě. Už v dubnu 1994 jednal s Ruskem o nákupu 27 kusů 300mm raketometů BM-30 Smerč. Volba dávala smysl: Smerč nabízel dostřel 70 až 90 kilometrů podle typu munice, přesnost kolem 190 metrů na maximální vzdálenost a hlavně dvanáct raket v jediné salvě místo jedné střely.

Srovnání obou systémů ukazuje generační skok:

Nabízí se otázka, proč Kuvajt nesáhl po americkém ATACMS s dostřelem přes 165 kilometrů, který později pořídil sousední Bahrajn. Chronologie ale ukazuje, že jednoduché srovnání pokulhává. Kuvajt vyjednával o Smerči v roce 1994, zatímco Bahrajn dostal první smlouvu na ATACMS od Lockheed Martin až v prosinci 2000 s dodáním do roku 2002. Kuvajt prostě obnovoval ztracenou kapacitu přes osvědčený ruský kanál v době, kdy americká alternativa v regionu ještě neexistovala. Kuvajtské Smerče jsou ve službě dodnes, záběry z ostré střelby na cvičení Flagpole v roce 2018 to potvrzují.

Proč zapomenuté rakety stále straší

Luna-M dnes provozují už jen okrajové armády; otevřené zdroje opakovaně uvádějí Sýrii, Libyi a Severní Koreu. Systém je technicky překonaný, náhradní díly docházejí, přesnější alternativy existují za srovnatelnou cenu. Přesto princip, na kterém Luna-M stála, nikam nezmizel.

Válka na Ukrajině to potvrdila nečekaným způsobem. Washington Post v roce 2024 popsal, jak ruský elektronický boj degraduje přesnost sofistikovaných amerických zbraní a jak Ukrajina žádala i starší neřízené rakety M26, protože kazetová submunice pokryje širokou oblast bez ohledu na signál GPS. Neřízená střela je imunní vůči rušení. To je vlastnost, kterou žádný software nedokáže nahradit.

Luna-M v kuvajtském příběhu byla „politická raketa“, levná, hrubá, ale dostatečně ničivá na to, aby soused musel počítat se ztrátami v pohraničních a přístavních zónách. Nepotřebovala trefit konkrétní budovu. Stačilo, že existovala, stála na správném místě a nesla hlavici, jejíž účinek si dokázal spočítat každý irácký plánovač.

Někdy není nejděsivější zbraň ta nejchytřejší. Někdy je to ta nejhloupější, protože proti hlouposti neexistuje protiopatření.

Článek Zapomenuté sovětské rakety, z nichž jde skutečně strach. Nedoletí ani 45 km a trefí se na kilometr vedle se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dne 27. července 2021 odstartovala z čínského území raketa, která vynesla náklad na nízkou oběžnou dráhu. Objekt obletěl Zemi, podle amerických zdrojů urazil zhruba 40 000 kilometrů za více než 100 minut, a před dokončením plného oběhu se vrátil do atmosféry. Nebyla to klasická balistická střela. Byl to test konceptu, který studená válka znala pod zkratkou FOBS: systém částečného orbitálního bombardování. Sověti ho provozovali v letech 1969 až 1983 na raketách R-36 Orb rozmístěných v Bajkonuru. Čína ho oživila. A přidala něco, co Sověti neměli.

Stará myšlenka, nový trik

Sovětský FOBS fungoval jednoduše: nosná raketa vynesla jadernou hlavici na zlomek oběžné dráhy, před dokončením obletu ji deorbitovala a hlavice dopadla na cíl. Výhoda spočívala v tom, že útok mohl přiletět z jiného směru, než na jaký byly americké radary včasného varování naladěné, třeba přes jižní pól místo obvyklé severní trasy přes Arktidu. Nevýhoda: jakmile hlavice opustila orbitu, letěla po předvídatelné balistické dráze.

Čínský test z roku 2021 podle Pentagonova výročního reportu o čínské vojenské síle přidal klíčovou proměnnou: hypersonický klouzavý aparát. Ten se po návratu do atmosféry nechová jako padající kámen. Manévruje. Mění kurz. A tím dramaticky zhoršuje schopnost obránce spočítat, kam vlastně míří. Kombinace orbitálního profilu s manévrujícím klouzákem vytváří hrozbu, která je pro dnešní obranné systémy kvalitativně jiná než cokoliv, co Sověti v šedesátých letech nasadili.

Co přesně Amerika přiznává

Formulace „nemá odpověď“ zní absolutně. Realita je odstíněnější, ale pro obránce stále nepříjemná. Nejde o to, že by USA byly zcela bezbranné, jde o to, že jejich současná architektura varování a obrany nebyla stavěná na tento typ hrozby.

Admirál Charles Richard, tehdejší velitel amerického Strategického velitelství, v roce 2022 před Senátem popsal čínský systém jako zbraň s „neomezeným dosahem“ schopnou útoku „z libovolného azimutu“. Bývalí velitelé Kevin Chilton a Glen VanHerck v podcastu Mitchell Institute z října 2025 mluvili otevřeně o riziku „útoku bez varování“ a o tom, že americké senzory mají proti manévrujícím hypersonickým cílům nižší spolehlivost než proti klasickým balistickým střelám. Chilton přitom upřesnil důležitý detail: Čína takový systém podle veřejně dostupných informací zatím operačně nerozmístila.

Nejaktuálnější veřejný americký zdroj pochází z března 2026. Generál Stephen Whiting ve svém svědectví před senátním výborem uvedl, že Čína dál vyvíjí FOBS schopný přiletět „z libovolného směru“ a obcházet radary včasného varování. Generál Correll na témže slyšení řekl, že prvním krokem americké odpovědi musí být vůbec schopnost takovou hrozbu detekovat a nepřetržitě sledovat po celé trase letu.

Jinými slovy: problém není „magická nezastavitelná bomba“. Problém je čas. Čas na rozpoznání útoku, na vyhodnocení a na rozhodnutí o reakci.

Americká odpověď se teprve staví

Washington nereaguje nečinností, ale hotovo nemá. V květnu 2025 ministr obrany představil program Golden Dome, novou generaci protiraketové obrany zahrnující kosmické senzory, případné vesmírné interceptory a integrované velení. Rozpočet na fiskální rok 2026 na tento program vyčleňuje 625 miliard korun. Agentura pro vesmírný vývoj (SDA) mezitím buduje takzvanou sledovací vrstvu (Tracking Layer), konstelaci satelitů určených ke globálnímu sledování hypersonických hrozeb.

Je to závod, ve kterém útočník vede. Čína a Rusko (to s operačním Avangardem) jsou v nasazování hypersonických systémů dál, než je americká obrana proti nim. Část expertů přitom varuje před přehnaným alarmismem. Analytici sítě APLN upozorňují, že FOBS nemění základní logiku vzájemně zaručeného zničení: obě strany se dokážou zlikvidovat i bez orbitálního profilu. Jenže Bulletin of the Atomic Scientists oponuje: destabilizační není samotná ničivá síla, ale zkrácení rozhodovacího okna. V krizové situaci může pár minut navíc nebo naméně rozhodnout o tom, zda někdo stiskne tlačítko omylem.

Týká se to i Evropy

Systém s „neomezeným dosahem“ a útokem z libovolného směru z definice nevylučuje evropské cíle. NATO od roku 2019 uznává vesmír jako operační doménu a v únoru 2025 zveřejnilo politiku integrované protivzdušné a protiraketové obrany, která výslovně řeší hrozby „ze všech směrů, všech rychlostí a všech výšek, od země do vesmíru“. Aliance buduje vlastní systém trvalého vesmírného sledování APSS a přijala strategii pro využití komerčního vesmíru.

Právní rámec je přitom mlhavý. Kosmická smlouva z roku 1967 zakazuje umisťovat na oběžnou dráhu objekty nesoucí jaderné zbraně. Zda zlomek oběhu, kdy objekt nedokončí ani jeden plný oblet, spadá pod pojem „umístit na orbitu“, je právně sporné. Šedá zóna, kterou zatím nikdo autoritativně nerozřešil.

Veřejně doložený čínský test FOBS proběhl před pěti lety. Pentagon uvádí, že v letech 2022 a 2023 Čína zřejmě další zkoušky neprovedla. Přesto v roce 2026 američtí velitelé mluví o téže hrozbě se stejnou naléhavostí. Důvod je prostý: nejnebezpečnější na této zbrani není výbuch, ale ticho, které mu předchází.

Článek Čína oživila sovětskou zbraň z 60. let, která umí svrhnout bombu z orbitu. Amerika přiznává, že na ni nemá odpověď se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od V-2 ke Scudu: ne kopie, ale evoluce

Německá raketa A-4, známá jako V-2, byla první operačně nasazenou balistickou střelou v dějinách. Čtrnáct metrů délky, startovní hmotnost přes dvanáct tun, dolet kolem 320 kilometrů a bojová nálož 725 kilogramů. Po válce si obě supervelmoci rozebraly ukořistěné kusy i inženýry. Američané získali Wernhera von Brauna, Sověti zbytky výrobních linek a desítky techniků nižší úrovně.

Jenže Moskva nechtěla kopii. Chtěla frontovou zbraň, menší, lehčí, postavenou na mobilním nosiči a schopnou nést jadernou hlavici. Výsledkem byl program R-11 pod vedením Sergeje Koroljova. První prototyp vzlétl 18. dubna 1953 a do služby vstoupil v roce 1955 jako Scud-A. Oproti V-2 šlo o zásadní posun v provozní filozofii: raketa už neseděla na pevné rampě, ale na pojízdném odpalovacím zařízení, které mohlo během hodiny změnit pozici a zmizet dřív, než protivník stihne reagovat.

Čísla, která vysvětlují paradox

Přesnost Scudu se nejlépe čte přes ukazatel CEP (kruhovou pravděpodobnou odchylku), tedy poloměr kruhu, do kterého dopadne polovina vypálených střel. U Scudu-A činil CEP podle západních odhadů asi 3 000 metrů. U vylepšeného Scudu-B, který NATO označovalo jako SS-1c a Sověti jako R-17, se hodnota snížila na přibližně 450 metrů. To zní lépe, ale pořád je to vzdálenost, na kterou vidíte kostel a trefíte pole za ním.

Proč to nevadilo? Protože Scud nebyl koncipován jako přesný úder. Balistická raketa dostává řízení jen ve fázi stoupání; pak letí neřízenou balistickou drahou. Sověti to věděli a přizpůsobili tomu doktrínu. Už v roce 1958 dostala varianta R-11M jadernou hlavici o síle 50 kilotun. U Scudu-B se nabídka rozšířila na hlavice v rozmezí 5 až 70 kilotun plus chemické varianty. Americká zpravodajská agentura DIA v hodnocení Soviet Military Power 1988 výslovně označila Scud jako hlavní prostředek jaderné palebné podpory sovětských pozemních sil. Při jaderném výbuchu o síle desítek kilotun je odchylka 450 metrů statistická poznámka pod čarou.

Proč jí svět věřil: mobilita, masa, psychologie

Hrozba Scudu nikdy nestála na přesnosti jedné střely. Stála na třech pilířích, které se vzájemně posilovaly.

Mobilita. Odpalovací vůz mohl vyjet z krytu, odpálit raketu a během minut se přesunout. V době bez družicového sledování v reálném čase to znamenalo, že protivník nevěděl, odkud úder přijde ani kam mířit odvetu.

Masa. DIA v roce 1988 uváděla přes 600 Scudů v sovětské výzbroji. K tomu stovky kusů u spojenců: Československo, Polsko, Maďarsko, Egypt, Sýrie a další. Z československých postavení šlo ohrožovat cíle v Bavorsku a Rakousku; z NDR a Polska velkou část předního pásma NATO.

Psychologie. To se naplno ukázalo v roce 1991. Irák během války v Zálivu vypálil 88 střel na Izrael a koaliční státy. Scudy byly nepřesné, často se rozpadaly při návratu do atmosféry, ale zabíjely: 28 z celkových 148 amerických bojových obětí celé války připadlo na jediný zásah kasáren v Dhahránu. A legenda o téměř bezchybné obraně systémem Patriot se rozpadla ještě rychleji než irácké střely: americký kontrolní úřad GAO v roce 1992 konstatoval, že dostupná data neumožňují výkon Patriotu jednoznačně potvrdit.

Nástupce zemřel na smlouvu, Scud přežil

Sověti si limity Scudu uvědomovali. Od sedmdesátých let vyvíjeli nástupce, systém 9K714 Oka, v kódu NATO SS-23 Spider. Reakční doba pod 30 minut místo zhruba 90 u Scudu, CEP kolem 100 metrů, dolet až 500 kilometrů. Pro konvenční válku to byl řádový skok.

Jenže právě ten dolet se stal SS-23 osudným. Smlouva INF z roku 1987 výslovně jmenovala OTR-23 mezi střelami určenými k likvidaci. Poslední sovětský kus byl zničen 27. října 1989 a do května 1991 zmizely všechny. Scud pod smluvní kategorii nespadal, jeho dolet byl příliš krátký. A tak zatímco přesnější nástupce skončil v šrotovně, „nepřesný“ originál žil dál. Podle CSIS má rodina Scud dodnes status „ve službě od roku 1955 po současnost“: v Rusku už jako zastaralý, ale v desítkách zemí od Jemenu po Severní Koreu jako základ celých raketových programů.

Československá stopa

Scud nebyl pro Československo abstraktní hrozba ze zpravodajských briefingů. Byl součástí vlastní výzbroje. Vojenský historický ústav potvrzuje přítomnost Scudů-B v ČSLA a text smlouvy INF uvádí Československo mezi zeměmi, kde byly rozmístěny sovětské střely spadající pod smlouvu. Československé území nebylo jen tranzitní kulisou studené války. Bylo součástí raketové infrastruktury, z níž měly v případě konfliktu startovat střely s jadernými hlavicemi směrem na západ.

Scud je dodnes nejlepší důkaz, že vojenská hrozba se neměří přesností zbraně. Měří se tím, jakou hlavici nese, kolik kusů stojí v poli a jak těžké je je včas najít. Na tohle měření byl Scud excelentní, sedmdesát let a stále počítáme.

Článek Z Hitlerovy V-2 udělali Sověti jadernou pěst pro první linii. Sotva trefila město, ale přesto jí svět věřil desítky let se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Když indické ministerstvo obrany den po zkoušce zveřejnilo tiskovou zprávu, zmínilo „Advanced Agni missile with MIRV system“ — jednu raketu, která vypustila několik oddělených hlavic na různé cíle rozprostřené v Indickém oceánu. Odborníci z indického bezpečnostního think-tanku IDSA okamžitě spojili test s programem Agni-V, tedy s mezikontinentálním nosičem o dosahu přes 5 000 kilometrů. Šlo teprve o druhou veřejně potvrzenou zkoušku technologie MIRV po historické Mission Divyastra z března 2024. Jenže Agni-V je jen polovina příběhu. Druhou tvoří BrahMos, nadzvuková střela s plochou dráhou letu, která neslouží k odstrašení, ale k okamžitému ničení konkrétních cílů na moři i na souši. Obě rakety nesou indický štít, obě mění bezpečnostní kalkulace v Asii. Dělají to ale na zcela jiných úrovních konfliktu.

BrahMos: nadzvukový skalpel pro reálný boj

BrahMos vznikl jako indicko-ruský společný podnik a dnes patří mezi nejrychlejší operačně nasazené řízené střely na světě. Podle údajů výrobce i nezávislé databáze CSIS Missile Threat dosahuje rychlosti Mach 2 až 2,8, tedy zhruba 2 500 až 3 400 km/h. Čas od odpálení k zásahu se měří v desítkách sekund, ne v minutách. Pro protivníka to znamená extrémně úzké okno na reakci.

Oficiální materiály BrahMos Aerospace opakovaně hovoří o špičkové přesnosti a schopnosti strmého náletu na obtížné cíle v horském terénu nebo na skryté pozemní pozice. Konkrétní CEP, tedy poloměr kruhu, do kterého dopadne polovina střel, nikdy veřejně nezveřejnily. Slovo „chirurgicky“ tak stojí na prokázané vysoké selektivní přesnosti, ne na ověřitelném čísle v metrech.

Co je ale nesporné: BrahMos létá z lodí, z mobilních pozemních odpalovačů, z víceúčelových bojových letounů Su-30MKI i z ponorek. Tato flexibilita z něj dělá univerzální úderný nástroj pro reálné operace, jako je potopení válečné lodi, zničení velitelského stanoviště nebo likvidace pobřežní baterie. V konvenčním konfliktu s Pákistánem nebo v námořním střetu v Indickém oceánu je BrahMos zbraň, která mění průběh konkrétní bitvy.

Agni-V: raketa, která nemá bojovat, ale odradit

Agni-V hraje v úplně jiné lize. Nejde o zbraň pro bitevní pole, ale o nosič jaderného odstrašení. Indické ministerstvo obrany ji v dřívějších testech výslovně označilo za balistickou raketu se schopností nést jaderné hlavice pod velením Strategic Forces Command, tedy složky, která spravuje indický jaderný arzenál.

Veřejně citovaná rychlost kolem Mach 24 neznamená, že raketa celou trasu letí atmosférou jako nadzvukový letoun. Jde o návratovou rychlost hlavice při sestupu z balistické dráhy, zhruba 29 000 km/h. Praktický důsledek: protivník má na detekci a zachycení mimořádně krátký čas.

Indie přitom oficiálně drží doktrínu „no first use“, tedy že jaderné zbraně použije pouze jako odvetu po jaderném útoku. Doktrína z roku 2003 hovoří o „věrohodném minimálním odstrašení“ a „masivní odvetě“. Agni-V je tedy pojistka: existuje proto, aby nikdy nemusela být odpálena naostro. Označení „zbraň posledního soudu“ sedí přesně na tuto roli.

Co mění technologie MIRV

Květnový test posunul Indii do exkluzivního klubu. MIRV, tedy raketa s více nezávisle naváděnými hlavicemi, znamená, že jeden nosič po fázi boostu vypustí několik samostatných hlavic, z nichž každá míří na jiný cíl. Podle oficiální zprávy byly hlavice sledovány pozemními i námořními telemetrickými stanicemi napříč Indickým oceánem.

Proč je to zásadní:

• Přetížení obrany. Protiraketový systém musí zachytit každou hlavici zvlášť. Místo jednoho cíle jich najednou přilétá několik.
• Efektivita arzenálu. Menší počet nosičů pokryje větší počet strategických cílů, jako jsou města, základny nebo velitelské uzly.
• Tlak na protivníka. Analytici Arms Control Association řadí MIRV mezi nejdestabilizačnější technologie jaderné éry, protože zvyšuje motivaci k preventivnímu úderu i k rozšiřování protiraketové obrany.

Experti se shodují, že hlavním adresátem indického programu MIRV je Čína, nikoli Pákistán. Indie disponuje prostředky pokrývajícími pákistánské území už dekády. Dosah přes 5 000 km a schopnost zasáhnout více cílů najednou ale mění rovnici vůči Pekingu.

Kde stojí Indie ve světovém srovnání

Vstup do klubu zemí s technologií MIRV je milník, ne parita s velmocemi. Čínský DF-41 má podle databáze CSIS dosah 12 000 až 15 000 km a kapacitu až deseti nezávislých hlavic. Ruský RS-24 Jars operuje na zhruba 10 500 km se třemi hlavicemi MIRV. Indická Advanced Agni s veřejně přiznaným dosahem přes 5 000 km a dosud nespecifikovaným počtem hlavic je v této společnosti nováčkem, který ale už prokázal funkční technologii.

Podobně u BrahMos: patří na špičku nadzvukových řízených střel, ale absolutní superlativ neobstojí. Francouzský ASMP-A dosahuje až Mach 3, ruský Cirkon je řazen mezi hypersonické systémy. BrahMos je jedním z nejrychlejších operačně zavedených střel s plochou dráhou letu, ne jediným.

Dvě rakety, dvě vrstvy války

Kontrast mezi oběma systémy odhaluje logiku indické obranné strategie. BrahMos je nástroj pro válku, která probíhá, rychlý, přesný, konvenční. Agni-V je nástroj proti válce, která nesmí nastat, pomalá v nasazení, apokalyptická v důsledku, existující proto, aby zůstala v silu.

Květnový test ukázal, že Indie obě vrstvy aktivně rozvíjí. BrahMos dostává prodloužený dosah a nové platformy, Agni proniká do technologické kategorie, kterou dosud ovládaly jen USA, Rusko, Čína, Francie a Británie. Pro region to znamená jediné: bezpečnostní kalkulace v jižní a východní Asii se právě přepsaly.

Článek Dvě indické superrakety, které rozhodují bitvy: BrahMos udeří chirurgicky, Agni-V s rychlostí Mach 24 je zbraní posledního soudu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střela, která nemá co dělat na sovětském křídle

AGM-88 HARM je standardní americká protiradarová střela. Podle oficiálního fact sheetu amerického letectva byla navržena pro potlačení nepřátelské protivzdušné obrany, navádí se na elektromagnetické záření radarů a ničí je. Její přirozený domov je kokpit F-16C Block 50 nebo 52, kde spolupracuje s integrovaným systémem AN/ASQ-213 HARM Targeting System. Ten umí emitory detekovat, lokalizovat a identifikovat přímo v rámci bojové architektury letounu.

Ukrajinské MiG-29 a Su-27 nic takového nemají. Obě konstrukce vstoupily do služby v roce 1985, v pozdní fázi studené války, a jejich avionika stojí na sovětských datových sběrnicích. Nemluví stejným jazykem jako západní zbraně. Za normálních okolností by integrace HARM na takový stroj vyžadovala měsíce až roky testů, certifikací a úprav softwaru. Ukrajina na to neměla čas.

Tablet jako nouzové rozhraní

Řešení, které vzniklo, je elegantní svou surovostí. Komerční tablet (LaPlante ho nazval iPadem, ačkoli veřejné záběry přesnou značku nepotvrzují) slouží pilotovi jako uživatelské rozhraní pro práci se západní municí. Zobrazuje mapu, umožňuje zadání a potvrzení cílových dat. Vlastní fyzické spojení se zbraní pak podle analýzy The War Zone zřejmě řeší kombinace speciálního pylonu a integračního hardwaru, ale přesná architektura propojení tablet–letoun–střela zůstává neveřejná.

Nejde přitom jen o HARM. Stejný princip Ukrajina aplikovala na americké kluzákové bomby JDAM-ER i francouzské střely Hammer. U těchto zbraní se na záběrech objevují speciální pylony, které pravděpodobně předávají zbrani kritická GPS data před odhozem a mohou nést i prvky pasivního elektronického průzkumu pro detekci radarů. U HARM naopak takový speciální pylon veřejně spatřen nebyl, což naznačuje, že integrace mohla jít ještě jinou cestou.

Důležité je, co toto řešení neumí. Chybí nativní datová sběrnice, hluboká fúze senzorů, standardní zbraňové rozhraní. Část zbraní je pravděpodobně efektivně použitelná hlavně proti předem známým souřadnicím. Ergonomie v kokpitu bude horší než na F-16 navrženém přímo pro tuto munici. Ale funguje to.

Válečný model zrychlené akvizice

Skutečný průlom není v tabletu samotném. Je v tom, co jeho nasazení říká o tempu války. LaPlante na stejném panelu popsal ještě jeden příklad: protilodní střely Harpoon odpojené z evropské lodi, nainstalované na nákladní auta, s výcvikem ukrajinské obsluhy v Evropě a bojovým nasazením do tří týdnů.

Pentagon potvrdil úspěšné bojové použití HARM z ukrajinských MiGů už v srpnu 2022. Americká strana tehdy o detailech mluvila opatrně, šlo prý o „významnou asymetrickou a nečekanou výhodu“. A právě v tom spočívá efekt, se kterým ruská strana nepočítala. Ne že by Ukrajina měla tablet. Ale že přes něj dokáže dostat do boje zbraň, jejíž standardní integrace trvá roky, během dnů.

Zároveň platí, že ne každá taková improvizace uspěje. LaPlante ve stejné debatě zmínil i jiný rychle dodaný systém, který v ukrajinských podmínkách selhal a skončil odložený. Válečná akvizice je sázka; některé karty vyjdou, jiné ne.

Co to znamená pro budoucnost a pro Česko

Příchod F-16 na Ukrajinu mění kontext. S plnohodnotným HARM Targeting System získají ukrajinští piloti schopnosti, které tabletová improvizace poskytnout nedokáže: automatickou detekci a identifikaci emitorů, hlubší integraci senzorů, vyšší dynamiku proti pohyblivým cílům. Tablet na MiGu byl most přes propast. F-16 je silnice.

Pro české vzdušné síly, které stojí na švédských Gripenech a českých L-159, je ukrajinská zkušenost spíš poučení než návod. Česká armáda nahrazuje sovětské vrtulníky Mi-24/35 americkými H-1, tedy jde cestou standardního přezbrojení, ne nouzového přemostění. Ale kdyby někdy došlo na krajní scénář, ukrajinský precedent ukazuje, že i čtyřicet let stará platforma dokáže nést moderní zbraň, pokud máte dost vynalézavých inženýrů a dostatečně naléhavý důvod.

HARM na sovětském křídle, ovládaný přes komerční tablet, není příběh o jednom zařízení. Je to příběh o tom, co se stane, když válka stlačí akvizační cyklus z let na dny a inženýři dostanou volnou ruku místo manuálu.

Článek Technologie, s jakou Rus nepočítal: americké střely HARM odpalují ukrajinští piloti ze sovětských stíhaček pomocí iPadu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od 300 kilometrů k dvěma tisícům

Rodina RUTA není novinka. Podle webu ukrajinského prezidenta se střely RUTA s doletem až 300 km dodávají ukrajinským obráncům od roku 2024. V dubnu 2026 Destinus oznámil úspěšný letový test Block 2 s doletem přes 700 km a flexibilnějším kontejnerovým odpalem. Block 3 je tedy třetí generace v řadě, kde každý skok přibližně ztrojnásobil dosah předchozí verze.

Čísla v kontextu:

Storm Shadow / SCALP od MBDA výrobce na veřejné produktové stránce řadí do kategorie „long-range deep strike“ bez přesné kilometráže, ale i v nejoptimističtějších odhadech zůstává pod hranicí Block 3. Podstatný je ještě jeden detail: Block 3 nepotřebuje nosný letoun. Standardní ISO kontejner, navigace odolná vůči rušení GNSS a evropský, ITAR-free technologický stack, to jsou parametry, které Destinus na produktové stránce uvádí jako základ škálovatelnosti.

Tři země, jeden program

Block 3 není čistě ukrajinský projekt. Veřejně popsané rozdělení rolí vypadá takto: Destinus se sídlem v Nizozemsku funguje jako hlavní konstrukční autorita a výrobce. Ukrajina zajišťuje vývoj, testování a výrobu klíčových komponent. Rheinmetall v Německu vstupuje jako partner pro kvalifikaci, sériovou integraci a budoucí výrobu pro Bundeswehr i další evropské zákazníky.

Společný podnik obou firem, oznámený Rheinmetallem 13. dubna 2026, výslovně cílí na evropské institucionální zákazníky a vybrané partnery v NATO. Podle nás je právě tohle jádro příběhu: nejde jen o další střelu s větším číslem na papíře, ale o pokus vybudovat evropskou průmyslovou linku na zbraně hlubokého úderu, která není závislá na amerických komponentech ani na politické vůli Washingtonu dodávat ze svých skladů.

Ukrajina přitom do programu nevstupuje z pozice pasivního odběratele. Kyjev má vlastní portfolio: střela Peklo s doletem 700 km je v sériové výrobě od konce roku 2024, protilodní Neptune dosahuje 300 km a prezident Zelenskyj v březnu 2025 zmínil dron s doletem 3 000 km. Block 3 tuto kapacitu nenahrazuje. Rozšiřuje ji o systém s evropskou průmyslovou základnou a potenciálně neomezenou výrobní kapacitou.

Co by dosah 2 000 km znamenal v praxi

Vzdušnou čarou z Kyjeva je to do Moskvy přibližně 758 km, do Petrohradu zhruba 1 058 km. Letecká základna Engels, odkud operují ruské strategické bombardéry, leží přes 600 km od ukrajinských hranic. Všechny tyto body se vejdou hluboko do obálky 2 000 km, a to počítáme z Kyjeva, nikoli z bližších odpalovacích pozic.

Samozřejmě: vzdálenost vzdušnou čarou není totéž co reálný profil letu střely, která musí obcházet protivzdušnou obranu. Přesto jde o kategorii schopnosti, která pokrývá podstatnou část evropského Ruska. Pokud by se Block 3 dostal do sériové výroby a bojového nasazení, Moskva by musela počítat s tím, že prakticky žádný vojensky významný objekt v její evropské části není mimo dosah.

Ruská reakce je předvídatelná: další zahuštění protivzdušné obrany kolem strategických uzlů, větší rozptýlení bombardérů a skladů, posun některých aktiv dál na východ. A diplomatický tlak na evropské vlády, Destinus sám uvádí, že vývoj, výroba i export podléhají národním a evropským schválením.

Rok 2027 jako realitní test

Je potřeba oddělit ambici od stavu. Block 3 v květnu 2026 existuje jako oznámený program s definovanými parametry a průmyslovým partnerstvím. Letová testovací kampaň je plánovaná až na rok 2027. Přesný měsíc, místo prvního odpalu ani profil zkoušky zveřejněny nebyly.

Krátkodobě tedy Block 3 průběh války nezmění, není to zavedená zbraň a do bojového cyklu nevstupuje. Střednědobě je to jiný příběh. Pokud testovací kampaň dopadne a Rheinmetall spustí sériovou výrobu v Německu, Evropa získá něco, co dosud neměla: vlastní, průmyslově udržitelnou schopnost pozemního hlubokého úderu ve třídě 2 000 km, nezávislou na amerických dodávkách.

Pro Česko přímá vazba na program RUTA v otevřených zdrojích neexistuje. Nepřímá ano, přes unijní nástroj SAFE, v němž má Praha schválený národní plán a do kterého se může zapojit i ukrajinský obranný průmysl. Zda se Block 3 jednou objeví v nabídce pro širší okruh zemí NATO, je zatím spekulace. Rheinmetall a Destinus ale o evropských institucionálních zákaznících mluví otevřeně.

Střela, která ještě neletěla, válku nevyhraje. Průmyslový program, který ji dokáže vyrábět v evropské síti bez americké závislosti, ale mění pravidla hry, a právě o to v případě RUTA Block 3 jde.

Článek Rakety RUTA Block 3 posouvají Evropu do jiné ligy. Dolet až 2 000 km otestuje Ukrajina proti Rusku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Některé rakety izraelskou PVO prošly

Na videu pořízeném v nočních hodinách je vidět větší množství raket mířících na izraelské území. Některé z nich dle všeho zasahuje izraelská protivzdušná obranná, protože ve vzduchu explodují a rozpadají se, ale některé evidentně dopadnou i na zem. Není ovšem poznat, jestli se podařilo trefit nějaké cíle, protože jsou zásahy od kameramana velice vzdálené. SundayGuardianLive uvádí, že mělo na Izrael letět přibližně 100 raket a obyvatelé severních částí země museli do krytu; pravděpodobně dvě osoby při tom byly zraněny.

Video: Rusové pocítili nevídaný hněv. Ukrajinci nasadili nejlepší zbraně a vymazali ruskou základnu na doněckém letišti

Hizballáh je šíitská politická a teroristická organizace, která v roce 1982 vznikla na území Libanonu, a jejímž cílem byl boj proti Izraeli, uvádí Wikipedia. Odhaduje se, že by mohla mít ve zbrani několik desítek tisíc bojovníků a celou řadu relativně moderních zbrojních systémů, protože dostávala vojenskou podporu přímo z Íránu. Významnou část vojenských kapacit Hizballáhu ale Izrael v posledních letech poškodil, takže je v současnosti značně oslabená.

To ale neznamená, že není schopna Izraeli ublížit. Israel-Alma uvádí, že by Hizballáh v současnosti mohl disponovat až 15 000 raketami, a to především krátkého doletu, jakým jsou střely do sovětského systému BM-21 Grad s dosahem až 45 kilometrů. Má však i sofistikovanější výzbroj, třeba rakety M-302 s doletem až 200 kilometrů a hlavicí těžkou až 175 kilogramů, nebo Fateh-110 s doletem až 350 kilometrů a hlavicí o hmotnosti až 650 kilogramů.

Video: na frontu nedojel. Ukrajinci přepadli vlak s palivem a municí za jízdy. Závisel na něm postup ruských vojáků

Nebezpečí ze strany Hizballáhu si je Izrael vědom, a proto také zahájil pozemní operace na jihu Libanonu a po celé zemi opakovaně letecky útočí na různé cíle organizace. Ale asi je nedokáže zničit všechny, jsou totiž rozptýlené mezi civilisty, což je jedna ze strategií, jak se teroristé útokům brání. Může však možnosti Hizballáhu z velké části eliminovat, čímž zmenší nebezpečí na severu Izraele, a také nepřipustí přetížení své protivzdušné obrany.

Roughly 100 Hezbollah Missiles launched at Northern Israel.
by u/Baconkings in CombatFootage

Hizballáh vypustil rakety na Izrael (zveřejněno 11. března 2026)

Článek Video: Íránu přišel na pomoc očekávaný spojenec. Zasypal Izrael celou stovkou raket najednou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Za raketou FP-7 stojí výrobce Flaminga

Za balistickou raketou FP-7 stojí ukrajinská společnost Fire Point, tedy ta samá, jaká vyrábí střelu s plochou dráhou letu FP-5 Flamingo. Defence-Ua uvádí, že má za sebou první veřejné odpálení, takže je zřejmé, že možné operační nasazení není daleko, i když testy ještě nemusí znamenat, že je akceschopná. Ukrajina na vývoj podobné zbraně ale určitě spěchá, neb jí umožní zasahovat cíle hluboko v ruském území, a navíc je proti balistickým raketám obtížná obrana.

Kyjev je nejlépe chráněná pevnost Ukrajiny. Rusové nedokážou pronikat obranou, většina útoků skončí v troskách

FP-7 by měla mít dosah 200 kilometrů a hlavici o hmotnosti 150 kilogramů, uvádí Militarnyi. To znamená, že by byla ničivější než běžná raketa odpalovaná z M142 HIMARS, jejíž hlavice má hmotnost 91 kilogramů. Záběry z testu také ukazují, že je schopná manévrovat, což pravděpodobně bude znesnadňovat její sestřelení. Armádní Zpravodaj se domnívá, že jedinou ruskou zbraní, která by mohla proti ní zasahovat, je systém S-400. Nicméně ani ten nedokázal úspěšně zastavit jiné balistické rakety, například MGM-140 ATACMS.

Raketa vychází z protiletadlové střely

Ukrajina pravděpodobně spojila vývoj FP-7 s konstrukcí protiletadlové střely pro S-300. TurDef uvádí, že vychází ze střely 5V55, ale jiné zdroje mluví o 48N6. Obě každopádně složí v S-300 nebo S-400. Ukrajinská raketa podle všeho používá shodný plášť a pravděpodobně i raketový pohon, jiné ale bude její vnitřní uspořádání a navádění. Je docela možné, že běží i vývoj střely určené právě pro ukrajinské systémy S-300 a konstruktéři spolupracují.

Ukrajinci odhalili ruské tajemství a přiznali novou výzvu. Zabijáka s 800kg hlavicí, kterého nelze rušit

Využití střely z S-300 k zasahování pozemních cílů není nic nového, ruská armáda to proti Ukrajině dělá opakovaně. V klasickém provedení s naváděním proti vzdušným cílům ale není přesná – se speciálním naváděním na pozemní cíle by být mohla. Ukrajinská raketa by měla být údajně schopná zasahovat cíl s přesností 14 metrů, což je solidní hodnota k tomu, aby dokázala ničit například ruská skladiště zbraní, velitelství, nádraží nebo další podobné cíle.

Вітаємо FP7) pic.twitter.com/FxgCHVHMET

— Denys Shtilierman (@DenShtilierman) February 27, 2026

Zkušební odpal FP-7

Článek Kreml by se měl obávat. Ukrajinci vyvinuli balistickou raketu s doletem 200 km schopnou manévrovat. Obelstí i systém S-400 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Raketový útok ruská PVO zkrátka neustála

Ukrajincům se podařilo v noci z 13. na 14. ledna 2026 zaměstnat ruskou PVO východně od svých hranic, kde podnikli útok na několik cílů. Jedním byl Rostov na Donu, kde to měla odnést továrna Empils, což je přední ruský výrobce barev a povlaků, a stejně tak největší výrobce oxidu zinečnatého. PVO přitom míjela a trefovala rezidenční budovy.

Ukrajina dostane z Polska nové MiG-29, ale penězi platit nemusí. Rusům na frontě pořádně zavaří

Dalším cílem raketového útoku byl Taganrog, kde to pro změnu odnesla hlavní továrna na výrobu bezpilotních letounů společnosti Atlant Aero. Zodpovědná byla za například produkci dronů Molnija, které jsou sice primitivní, ale velmi účinné a levné. Armádní Zpravodaj dříve hodnotil Molnija-2, který má velmi primitivní, avšak dostačující konstrukci.

Ta sestává ze dvou hliníkových trubek, ale zbytek je dřevo, respektive překližka, z níž sestávají křídla i ocasní část. Uvnitř je samozřejmě baterie a motor, elektronika, kamera a další vybavení, potvrzuje UNITED24 Media. Molnija-2 prokazuje, že je efektivní a jednoznačně nebezpečný, ačkoliv se to vzhledem k jeho jednoduchosti a materiálům nemusí zdát.

NATO nasadilo v Grónsku první vojáky. Donald Trump vůbec nedomýšlí následky, Evropa je jeho největší spojenec

Jeho nosnost je až 5 kg, zatímco celý váží dvojnásobek, a během až 40 minut zdolá až 30km vzdálenost. Z toho je patrné, že slouží Molnija-2 pro údery na frontové linii a blízkém týlu, a čím blíže je jejich výrobna, tím rychleji je pochopitelně vojáci dostávají. Zároveň to však znamená, že je v dosahu většího množství ukrajinských zbraní, což se i potvrdilo.

Vzhledem k tomu, že proti útoku zasahovala ruská PVO systémy S-400 a S-300, lze vyloučit drony, ačkoliv i ty mohly být nasazeny, aby nepřítele zaměstnaly. Ani jeden proti nim totiž není určen, sestřelovat dokáží letadla (včetně stealth), rakety, balistické rakety, střely s plochou dráhou letu a bezpilotních letouny velikosti letadel, potvrzuje Wikipedia.

Satelitní snímek: velký ruský dělostřelecký „muničák“ to opakovaně schytal. Ukrajinci ho s přesností trefili na stovky kilometrů

Kupříkladu An-196 Liutyi nebo FP-1 pravděpodobně ani nedokáže zaznamenat. Armádní Zpravodaj se domnívá, že mohla ukrajinská armáda nasadit buď vylepšenou střelu Neptun, jejíž dolet byl prodloužen na 280 km, nebo třeba Storm Shadow s dosahem až 550 km a hlavicí těžkou 450 kg, potvrzuje Wikipedia. Některé zdroje se ale přiklání spíše k Neptunu.

Evidentně ani v Taganrogu ruská PVO tak nefungovala na 100 %. Nikdo se přitom nezmiňuje o střele FP-5 Flamingo, což může být ale tím, že byla dříve dostatečně otestována a byla by škoda ji plýtvat na tak krátký úder. Výsledkem je nicméně úplné zničení hlavní dílny na výrobu dronů, kromě Molnija tam měly vznikat i další, a poškozeny byly také přilehlé budovy.

Satelitní snímek ukazuje továrnu Atlant Aero v Taganrogu před a po ukrajinským raketovém útoku, který vymazal její hlavní dílnu (zveřejněno 15. ledna 2026)

Článek Satelitní snímek: těžká rána pro ruskou armádu. Ukrajinci jí raketovým útokem vymazali hlavní výrobnu dronů u Ukrajiny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nebezpečná, ale zřejmě problematická raketa

Orešnik je balistická střela středního doletu (IRBM) s údajným dosahem 5 500 km, takže z Ruska doletí kamkoliv v Evropě. Ta proti ní prakticky nemá ochranu, ačkoliv by to měl zvládat Arrow-3 kupovaný Německem, a také námořní systémy Aegis, které provozuje německé, španělské a norské námořnictvo, potvrzuje Wikipedia, ale třeba MIM-104 Patriot nikoliv.

Důmyslné řešení ukrajinských inženýrů. Vymysleli způsob, jak levně a jednoduše ochránit drony. Rusové je zkrátka nezasáhnou

Důvodem je její rychlost vyšší než Mach 10, s čímž si zkrátka současné systémy PVO poradit neumí. Orešnik vychází z rakety RS-26 Rubež, uvádí Wikipedia, která zastarává a má oproti ní o něco horší vlastnosti. Navržena je primárně jako nosič až 6 jaderných hlavic, ale Ukrajina to v noci 08. ledna 2026 schytala konvenčními, což ukázaly záběry z místa.

I přes mnohá zjištění byla ruská balistická raketa velkou neznámou. Sice se již dříve podařilo zjistit, jak vypadá, jelikož to (zřejmě záměrně) odhalil běloruský prezident, a analytikům se také koncem prosince 2025 podařilo zjistit pravděpodobnou polohu Orešniku v Bělorusku. Mnohem lepší jsou však zjištění vycházející z trosek, které se podařilo Ukrajincům získat.

Sabotáž uvnitř ruského námořnictva. Demoralizovaní námořníci do boje nechtěli, tak velitelům pod rukama rozbili lodě

Jednalo se například o stabilizační a naváděcí jednotku (v podstatě „mozek“ rakety), některé díly z motoru, fragmenty naváděcího systému, nebo trysky z platformy separační jednotky. Sice to neprozradí 100 % informací, ale pomůže to alespoň částečně odhalit, jakou technologii Rusové užívají, případně kde komponenty vyrábí. Kyjevský vědeckovýzkumný ústav forenzní expertízy přišel jenom o den později s dalšími zjištěními, která Orešnik poodhalují.

Na záběrech je vidět třeba část gyroskopu používaného v inerciálním naváděcím systému Orešniku, který ukrajinští odborníci popsali jako „takový, s nímž létal Jurij Gagarin“. Odhalit se podařilo též sovětské elektronkové trubice. Podle vzhledu se jedná o krytrony (speciální druhy plynem plněných výbojek se studenou katodou, které fungují jako extrémně rychlé spínače vysokého napětí), které slouží ve spínačích nebo vysokofrekvenčních rezonátorech.

Americká armáda představuje první (před)prototyp nové generace tanku M1E3 Abrams a prozrazuje podrobnosti

Označení na některých dílech naznačuje, že byly vyrobeny začátkem roku 2018, a nejspíše byly určeny pro jiné projekty. Novináři také ukázali blok pro prvky hlavice, což potvrdilo dřívější informace, že se skládá ze šesti menších částí. Analýzou záznamů nicméně odborníci zjistili, že na Lvov dopadly 08. ledna 2026 pouze čtyři hlavice, což poukazuje na problémy.

Extrémně vysoká rychlost způsobuje, že není Orešnik tak přesný a některé hlavice se trefují s větší než žádoucí odchylkou, a spoléhá se tak hlavně na svou hmotnost a rychlost. Navíc se zdá, že mají hlavice problém přežít atmosférický návrat, ačkoliv je i možné, že jich Rusové neosadili plný počet, ale to by vzhledem k povaze zbraně a její ceně nedávalo smysl.

Článek Fotografie: novináři poprvé ukázali komponenty rakety Orešnik, které se podařilo získat. A zjevně má velké problémy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Šlo o testování, proti Ukrajině nedává smysl

Orešnik je balistická střela středního doletu (IRBM) s údajným doletem 5 500 km, což znamená, že z Ruska pokrývá s přehledem celou Evropu. V rámci spolupráce byla umístěna i v Bělorusku, což má hlavně psychologický efekt, a zřejmě to má také zkrátit dobu jejího letu, i když nejspíše nepatrně, ale možná je i diverzifikace odvetných úderů při ozbrojeném konfliktu.

Za hranicí smlouvy Nový START, kde Rusko dávno pozastavilo účast. Co to znamená v oblasti kontroly jaderných zbraní?

Vyvinuta byla z rakety RS-26 Rubež, uvádí Wikipedia, která zastarává a má oproti ní o něco horší vlastnosti. Její rychlost je přes Mach 10, kvůli čemuž není v Evropě proti Orešniku obranu. Kupříkladu MIM-104 Patriot, který se velmi osvědčil na Ukrajině i proti „nesestřelitelné“ střele Kinžal, jak Rusko tvrdilo, toho ani přes své kvality schopen není.

Armádní Zpravodaj je názoru, že to zvládne až Arrow-3, který Německo kupuje v Izraeli a má být součástí evropského protiraketového deštníku. Zasahovat však mohou proti Orešniku také plavidla se systémem Aegis, který má ovšem v Evropě jenom španělské, norské a německé námořnictvo, uvádí Wikipedia. Většina kontinentu je nicméně zranitelná.

Ruské sevření Sýrie. I když Putin ztratil loajálního diktátora, začal si znovu upevňovat vliv na Blízkém východě

Vzhledem ke svým schopnostem je Orešnik předurčen nosit jaderné hlavice, a to až 6, takže může během jediného letu zaútočit na několik cílů. Ukrajinští analytici nicméně připouští také možnost konvenčních hlavic, jejichž dopady na Lvov, asi 60 km od Polska, z 08. ledna 2026 jsou vidět na záběrech. Ač někdo připouští, že se mohlo jednat o jinou raketu, nevypadá to.

Na Orešnik ukazuje i její vypuštění z testovacího polygonu Kapustin Jar v Astrachaňské oblasti, kde se již dříve podařilo jednu raketu zničit ještě před jejím odpalem, a odkud také byly dříve jiné odpáleny na Ukrajinu. Jelikož se přitom raketa pohybovala rychlostí 13 000 km/h, vypadá to opět na Orešnik, potvrdilo Letecké velení „Západ“ ukrajinského letectva.

Another footage of the “Oreshnik” intermediate-range ballistic missile strike on Lviv. https://t.co/fF6IR0cBu6 pic.twitter.com/jhYTopOule

— Special Kherson Cat 🐈🇺🇦 (@bayraktar_1love) January 8, 2026

Opakovaný dopad hlavic Orešniku na ukrajinský Lvov asi 60 km od Polska (zveřejněno 08. ledna 2026)

Článek Orešnik dal Ukrajincům ochutnat, co dokáže. Sdílené záběry ukazují mnohonásobný úder 60 km od Polska se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dolet 150 km, navádění z AASM Hammer

Thundart je produktem francouzské společnosti MBDA. Twz uvádí, že se jedná o raketu ráže 227 milimetrů, tedy naprosto stejné, jakou mají ty pro HIMARS, ale do něj určena není. Cíle by měla zasahovat do vzdálenosti až 150 kilometrů, což ji schopnostmi řadí na úroveň nových standardních střel pro HIMARS, jakými jsou ER GMLRS. Navádění by pak měla mít odvozené od přesných francouzských pum s pomocným raketovým pohonem AASM Hammer.

Video: Ani Středozemní moře není pro Rusy bezpečné. Ukrajinci jim zaútočili na ropný tanker u Řecka

Zatím není jasné, jaké další přesné parametry by raketa Thundart měla mít, ale MBDA uvádí, že by měla být schopna útoku na statické i pohyblivé cíle. Zaměřování na dlouhou vzdálenost není problém proti těm, které se nepohybují. Armádní Zpravodaj doplňuje, že k tomu slouží GPS, infračervené vyhledávání a další metody. Jestli jsou přitom pohyblivými cíli myšleny tanky a jiné obrněnce, znamenalo by to, že raketa bude muset mít nějaké speciální navádění, které je dokáže na velkou vzdálenost zaměřit i za pohybu a udržet je v hledáčku.

Ještě je třeba dovyvinout raketomet

Vývoj rakety je jenom jedním z kroků, jak se Francie, resp. Evropa, může stát nezávislou na amerických dodávkách těžkých raketometů dlouhého dosahu, což je důležité i vzhledem k současné nevypočitatelné americké administrativě, ač existují alternativy, jako je jihokorejský K239 Chunmoo. Dalším krokem je pak samotný raketomet, z něhož budou rakety odpalované. Francie na něm pracuje v rámci programu označovaném FLP-T.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

ArmieRecognition uvádí, že by FLP-T mohl být představen v průběhu roku 2026, a s velkou pravděpodobností půjde o podobný systém jako HIMARS. Lze předpokládat, že bude na kolovém, a nikoliv na pásovém podvozku, protože ten zajišťuje výrazně lepší pohyblivost, což ho ochrání před mnoha útoky. Nabíjení by pak mohlo být kontejnerového typu, protože umožňuje snadnou a rychlou manipulaci se střelami. Francie také počítá s tím, že by v budoucnu vyvinula další rakety do systému s dosahem 500 km, a výhledově až 1 000 km.

Článek Francouzský ekvivalent HIMARS o sobě dává vědět. Inženýři vyvinuli stěžejní raketu s dlouhým dosahem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Balistické rakety vyvíjí Ukrajina dlouho

Program ukrajinských balistických raket je dlouhodobý a jeho počátky lze vysledovat až do roku 2006, kdy armáda dospěla ke zjištění, že bude potřebovat náhradu za sovětské rakety OTR-21 Točka-U, uvádí Wikipedia. Program se ale dlouhá léta potýkal s nedostatkem peněz, a dokonce s přerušováním. Ukrajinci se snažili potřebné financování získat i prostřednictvím zahraničních investorů, kterým raketu nabízeli, a více se rozběhl až po roce 2014.

iZdroj fotografie: Uživatel VoidWanderer/ Creative Commons / CC BY-SA

EuromaidanPress uvádí, že velkou sérií testů prošla raketa Hrim-2 v roce 2024, a v létě 2025 oznámila Ukrajina brzké zahájení sériová výroby, ale mnohé věci kolem ní jsou tajné. Armádní Zpravodaj zjistil, že měla během testování překonat schopnost americké balistické rakety MGM-140 ATACMS, takže se dá říci, že se může přibližovat až ruskému Iskanderu, i když třeba dosahem na ni mít nemá. Přesto jde ovšem o významný posun ve schopnostech Ukrajiny zasahovat taktické cíle jako sklady, velitelství, letiště a další.

Hrim-2 uletí minimálně 300 kilometrů

Dolet rakety Hrim-2 má být minimálně 300 kilometrů – v takové vzdálenosti měla na začátku léta 2025 zasáhnout ruské velitelské stanoviště, uvádí United24Media. V budoucnu je však počítáno dokonce se vzdáleností 500 kilometrů. Nesla přitom hlavici o hmotnosti 400 kilogramů, ale není známo, jak je naváděna, ani jakou má přesnost – nejspíše bude ovšem využívat GPS. Velitelské stanoviště nicméně nebude nějak rozsáhlé, takže bude přesnost v metrech, maximálně nižších desítkách metrů. Odpalovací zařízení je pak na nákladním automobilu.

Ruská ekonomika krvácí, válečná mašinerie přichází o miliardy. Armáda Ukrajiny zavřela největší ropný přístavu na Krymu

Velký otazník se vznáší nad tím, kolik raket Hrim-2 dokáže Ukrajina vyrobit, a také nad jejich cenou. TheMoscowTimes přinesl v srpnu 2025 informaci, že se měl ruské službě FSB podařit útok na jejich továrnu, ale informaci nelze potvrdit. Zdržení by bylo pro Ukrajinu nepříjemné, protože s balistickými raketami z Ameriky, které jsou obtížně sestřelitelné, příliš počítat nemůže. Vlastní by ale tento problém vyřešily, a navíc by se na ně nevztahovalo žádné omezení.

Článek Ukrajina úspěšně otestovala balistickou raketu, která je protiváhou Iskanderu. Putin ví, že v jejím dosahu nezůstane nic v bezpečí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Víceméně shodná kopie ruského Iskanderu

Balistická raketa Sapsan je v podstatě jiné označení pro Hrim-2 (též Grim-2), o níž Armádní Zpravodaj informoval již v listopadu 2023, ale tehdy byla ještě v počáteční fázi vývoje. Válka ho však urychlila, a podle všeho dopadl vše velmi dobře – jinak by do sériové výroby zamířit nemohla. Není ale jasné, jakým tempem může v současných podmínkách vznikat.

Ukrajinci zapálili ruskou továrnu na termobarické hlavice. Je důležitější, než se zdá, může to ohrozit útoky ruské armády

Je však třeba připomenout, že její obranný průmysl roste obrovským tempem – samozřejmě za veliké západní pomoci a půjček. V červnu 2025 Armádní Zpravodaj informoval, že se jí podařilo navýšit výrobu dalekonosných zbraní 22krát, a to včetně raket a řízených střel.

Sapsan má být přitom protiváhou ruského raketového systému 9K720 Iskander. Ten má podle Wikipedie dosah až 500 km a hlavici těžkou od 480 do 700 kg, zatímco rychlost nadzvukovou. A v podstatě se zdá, že Sapsan tyto parametry kopíruje, jak vycházelo už z dřívějších zjištění. Co by to znamenalo pro Rusko? Že Ukrajinci dostřelí ze Sumské oblasti až do Moskvy vzdálené přibližně 460 km, takže by ohrozili centrum dění úplně všeho.

Na otázku, zda Sapsan může dosáhnout Moskvy, Jermak odpověděl: „Věci se hýbou velmi dobře. Myslím, že budeme schopni naše nepřátele v mnoha příležitostech překvapit.“

Výroba letounů Eurofighter Typhoon skončila. Není o ně zájem, i když budou létat ještě desítky let

„Každý Rus musí cítit, jaké to je v neustálém nebezpečí,“ řekl Andrij Jermak v reakci na další operace po útocích dronů na ruské letecké základny v rámci operace „Pavučina“, v níž došlo dle původních tvrzení k zasažení 34 % ruských strategických bombardérů, ačkoliv zcela zničeno nebo poškozeno, a tedy vyřazeno, jich bylo „pouze“ 11 %.

V minulém měsíci už měla být balistická raketa Sapsan použita a zasáhnout cíl 300 km hluboko na ruském území, ale není jasné, odkud byla vypuštěna.

Článek Ukrajina slibuje Rusku překvapení – kopii raket Iskander, které ho zničí. Už zahájila jejich sériovou výrobu, doletí do Moskvy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rakety Iskander pomáhá vyrábět hlavně Čína

Současný stav ruské ekonomiky, a to ani válečné výroby, nedokáže 100% odhadnout nikdo, ale všelijak je země uzavřena, informace unikají. Redaktoři KyivIndependent tak zjistili, že Rusko vyrobilo v roce 2024 asi 700 raket Iskander, což je 3násobek oproti roku předchozímu. Jak? Na to odpovídala redakce Armádního Zpravodaje už v lednu tohoto roku.

Rusko je malý krůček od sebedestrukce. Válku si může dovolit do roku 2027, poté končí, ekonomicky se zhroutí

Jak totiž ukázala studie, evropské země – včetně Německa a Itálie – vyvezly do Ruska přes různé prostředky tisíce CNC strojů k obrábění kovů na takové úrovni, jaké Rusko nedokáže samo dosáhnout. Nejvýznamnějším podporovatelem ruského válečného režimu je ovšem Čína, hned po ní Tchaj-wan, a poté Jižní Korea. Ty dodávají stroje jak vlastní výroby, jak západní, kdy vystupují jako prostředníci. Nicméně i to západní sankce zakazují.

Stálý nárůst produkce raket do raketových systémů Iskander je přitom připisován právě CNC zařízením. Z vyšetřování plyne, že se hojně angažovaly ruské firmy Ural Machine Tool Company a Kaurus Alliance. Z deseti identifikovaných smluv o dodávkách jich osm pocházelo z pevninské Číny, další zásilky pak přicházely z Tchaj-wanu a Běloruska.

Orešnik na scéně: Rusko zahajuje masovou výrobu balistické rakety středního doletu. Ale je nesmysl střílet ji na Ukrajinu

Rusko mimochodem v roce 2024 provedlo 245 raketových útoků systémy Iskander, což je 4,5krát více než v roce 2023. K polovině roku 2025 Ukrajina zaznamenala dalších 180 úderů. Je pochopitelné, že se tomu Ukrajina snaží všemožně předcházet – Armádní Zpravodaj v červnu 2025 informoval, jak zničila hned tři odpalovače raket Iskander.

9K720 Iskander patří mezi nejsilnější ruské konvenční zbraně. Vypouštěné balistické rakety mají dosah 500 km a létají nadzvukovou rychlostí, takže je těžší je zachytit, ačkoliv to není nemožné. Když se to ovšem nepodaří, jsou následky devastující – hlavice má 480 až 700 kg, což odpovídá síle středně velké letecké pumy, takže stačí i na větší objekty.

Ukrajina vrací Suchoj Su-24 zpět na bojiště. Nová letecká puma KAB rozdrtí nepřítele až na 100 km, a to velmi přesně (video)

Největší problémem ovšem je, že může v závěrečné fázi letu provádět manévry s přetížením až 30 G, a zasahovat s přesností 2 až 5 metrů. Nést přitom může několik druhů hlavic, včetně tříštivotrhavých, jaderných, kazetových a termobarických, potvrzuje Wikipedia.

Článek Rusko našlo způsob, jak opět masivně zvýšit výrobu raket Iskander. A to západním sankcím navzdory se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ničitel dronů, na něž se sám navede

APKWS II je vlastně upravená neřízená raketa Hydra 70, vysvětluje Wikipedia, kdy je na jejím těle mezi hlavicí a motorem připevněný naváděcí laserový modul s výklopnými řídícími plochami, což ji mění na přesně naváděnou. Určena byla k ničení měkkých a méně pancéřovaných cílů, ale ukázalo se, že třeba General Dynamics F-16 Fighting Falcon je díky ní zabiják dronů za 25krát nižší cenu. A podobně ji lze využít i z pozemních platforem jako VAMPIRE.

⛔️ 🇬🇧 نسخة جديدة من صاروخ APKWS II الموجه

• عيار 70 ملم

• يجمع بين التوجيه الليزري والمستشعرات تحت الحمراء.

• يتيح استهدافً سريعًا ومتعدد الأهداف، ما يعزز فعاليتها ضد الطائرات المسيّرة وصواريخ كروز في المهام الجوية. pic.twitter.com/OJ4ITasvAr

— TACTIX (@TactixMilitary) April 12, 2025

Aby operátor nemusel držet zaměření na dronu celou dobu, vyvinul BAE Systems střelu APKWS II s duálním režimem, kdy má kromě laserového navádění ještě infračervená hledač. Twz vysvětluje, že díky tomu není nutné po odpálení držet laser na dronu, jakým je třeba ruská varianta HESA Shahed 136. Střela se na něj bude navádět sama a přesně, zatímco operátor zbraní bude moci hned hledat a zaměřovat nový cíl, což s běžnou APKWS II možné není.

APKWS II se zaměřuje na teplo cíle

Nová verze APKWS II bude podle všeho tzv. pseudoautonomní, takže ji na počátku bude nutné na cíl zaměřit laserem jako dosud, ale v okamžiku odpálení již poletí sama a bude se navádět na teplo. U dronu typicky vycházejí z jeho motoru – podobně se zaměřují i protiletadlové střely krátkého dosahu. Jestli bude takto zbraň fungovat na jiné cíle, třeba vozidla, však není jisté. Armádní Zpravodaj to ale nevylučuje, jelikož třeba protitanková střela FGM-148 Javelin má zobrazovací infračervený hledač a cíle jako tanky ničí spolehlivě.

Ukrajinci by se měli bát, pokud na obloze zahlédnou ruský vrtulník Mi-28NM. S moderními střelami se drží mimo dosah PVO

Výhodou střel APKWS II je jejich relativně nízká cena a snadná dostupnost, i když duální verze může být o něco dražší než laserová. Společnost BAE System tvrdí, že je schopna produkovat vysoké počty těchto raket, jich mělo být vyrobeno již více než 50 tisíc kusů, a produkci může relativně snadno navyšovat. Dosah APKWS II je při odpálení z vrtulníků 5 kilometrů, při odpálení z letadla pak až 11 kilometrů, a dosahovat má rychlosti téměř Mach 3.

Článek Jedné z nejlepších západních raket, která už teď zničí jakýkoliv ruský dron, se nepůjde vyhnout. APKWS II dostane infračervený hledač se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rakety teď Ukrajina používá každý měsíc

Ačkoliv ukrajinský vojenský průmysl zdaleka nemůže konkurovat kapacitám toho ruského, jde o významný posun, který umožňuje používat některé zbraně častěji. Příkladem je R-360 Neptun, de facto metla na plavidla, která potopila dokonce pýchu ruského námořnictva, a sice raketový křižník Moskva, ačkoliv v tom sehrálo roli štěstí i počasí, jak Armádní Zpravodaj nedávno znovu vysvětloval s tím, že kdyby o tom Američané věděli, útok by jistě zamítli.

Stav britských jaderných ponorek je tragikomický a posádky v rozkladu. Amerika je navíc může vypnout – Rusko se tak bát nemusí

Ukrajinci měli vyrobit v roce 2024 konkrétně 100 různých raket, což se nezdá mnoho, ale oproti předchozímu, kdy jich bylo sotva 13, to je významný posun. Redakce Armádního Zpravodaje dohledala také potvrzení Hermana Smetanina, ukrajinského ministra pro strategická odvětví, který na zbrojařském fóru s názvem „Ukraine Weapons 2024“ (Ukrajinské zbraně 2024) uvedl, že se domácímu průmyslu daří vyrábět i zcela nové typy zbraní.

„Předminulý rok mohla Ukrajina vyrobit pouze jeden typ střely s plochou dráhou letu – dnes již legendární Neptun. V loňském roce jsme ale představili širokou škálu nových systémů, čímž jsme oproti roku 2023 zvýšili výrobu osminásobně,“ uvedl Herman Smetanin podle ukrajinské státní agentury Ukrinform, jejíž zpravodaj se zbrojařské akce účastnil.

Byrokracie EU a zelené šílenství mohou zabíjet vojáky. Hezky to ukazuje příklad z Německa s jedním z nejdražších BVP na světě

Oleksandr Kamyšin, prezidentský poradce pro strategická odvětví, potom dodal, že dnes dokáže Ukrajina vyrábět 30 až 40 % všeho, co potřebují frontové síly vzdorující ruské armádě. Mezi novými raketovými systémy jsou mimochodem třeba Paljanycja, Peklo (redakce Armádního Zpravodaje vysvětlovala, že jde o relativně levný hybrid mezi řízenou střelou a dronem), Ruta nebo Bars.

Ukrajinci odvrátili pád Pokrovsku. Celý měsíc bojovali o strategickou obec, která by Rusům umožnila postup. Zničili i jejich sabotéry

Volodymyr Zelenskyj stanovil za cíl, že Ukrajina vyrobí v roce 2025 dokonce 3 000 střel s plochou dráhou letu, což by jí dalo obrovskou údernou sílu, proti níž by se dokázala jenom těžko bránit i tak velká armáda, jako je ta ruská – redakce Armádního Zpravodaje se shoduje, že neměla tolik systémů k zajištění obrany svého rozlehlého území ani před válkou na Ukrajině.

Článek Ukrajina jede! 8násobně zvýšila výrobu střel s plochou dráhou letu a v roce 2025 jich chce 3 000. Ani Rusko se tomu neubrání se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Malý dosah je pro BM-21 Grad riziko

Raketomet BM-21 vstoupil do služby v sovětské armádě v roce 1963, uvádí Wikipedia, což se na jeho současných schopnostech podepisuje, ačkoliv se dočkal mnoha vylepšení nebo úprav. Jednou je československý, respektive český RM-70 Vampire. Obecně platí, že jeho základní střely mají dosah 20 kilometrů, což obsluhu raketometu nutí operovat blízko nepřátelské linie, přičemž je dnes snadno odhalitelný průzkumnými drony, a to je riziko.

iZdroj fotografie: EDePro

Řešením je ale prodloužení dosahu raket – jednou z takových je srbská G-2000, jejíž výrobce EDePro ji popisuje jako střelu s dvojnásobným dosahem oproti standardním raketám. Konkrétně má zasahovat cíle do vzdálenosti 40,2 km a lze ji použít do stávajících raketometů BM-21 Grad nebo jejich různých variant. Dokonce má být možné udělat novou střelu G-2000 za použití hlavic ze starých raket, z čehož Armádní Zpravodaj soudí, že zůstala ničivá síla zachovaná.

G-2000 má nový motor a lepší aerodynamiku

Dvojnásobného dosahu dosahují rakety G-2000 díky novému typu pohonu a aerodynamičtějšímu tvaru, což jim zároveň zvýšilo přesnost. ArmyRecognition uvádí, že motor obsahuje hned dva typy pohonné látky s různou rychlostí hoření, a také má obsahovat kompozitní palivo s vysokým obsahem hliníku. Tato kombinace je dle všeho účinnější a rakety tak doletí díle.

Česko poskytlo Ukrajině i raketomet BM-21MT Striga, což je „vytuněný“ BM-21 Grad na podvozku Tatra. Jde o vskutku nesnadný cíl

O rakety je údajně zájem a Srbsko je vyváží, čemuž se nelze divit, jelikož je BM-21 Grad velmi rozšířený. Pro mnohé armády může znamenat střelivo s dvojnásobným dosahem vyřešení problému, jak získat raketomet s větším dostřelem, a nemusí tak kupovat novou a drahou zbraň, což je bezesporu levnější cesta. Na druhou stranu ani zlepšení přesnosti nedělá z Gradu s raketami G-2000 přesně naváděnou zbraň a musí spoléhat na plošný účinek.

Článek Srbské rakety G-2000 dávají raketometu BM-21 Grad zase o něco větší smysl. Létají dvojnásobně dále, obsluha může jásat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Turecký raketomet lze srovnat s HIMARS

Hlavním tureckým producentem raket a střel je společnost Roketsan, která se postarala i o vývoj rakety TRG-230. Užívána je v raketometu Multi-Barrel Rocket Launcher, který může mít různé typy konstrukce a většinou bývá umístěn na podvozku nějakého nákladního automobilu. Ve spojení s TRG-230 to z něj dělá zbraň podobných schopností, jaké má M142 HIMARS v okamžiku, kdy používá střely typu GMLRS, například M31.

TAYFUN BF, SUNGUR MANPADS, TRG-230 güdümlü roket ve KARAOK ATGM için seri üretim sözleşmeleri imzalandı.

Türkiye bölgesindeki artan tehditler nedeniyle ROKETSAN’a hava savunma ve saldırı amaçlı farklı tiplerde binlerce füze/roket siparişi verdi. pic.twitter.com/0piSphPIHD

— Yusuf Akbaba (@ssysfakb) February 3, 2024

Společnost Roketsan na svých stránkách uvádí, že je střela TRG-230 určena k zásahům různých cílů vysoké priority, jednat se může o různá velitelství a sklady, ale i cenné zbrojní systémy, třeba stanoviště protivzdušné obrany. Naváděna je za pomoci GPS nebo systému GLONASS a její přesnost je 10 metrů, což je sice méně než udávaný 1 metr u střely M31, ale i tak to v naprosté většině případů bude ke zničení cíle stačit, a navíc lze z raketometu odpálit více střel.

TRG-230 má dosah 70 km a možná i více

Raketa, jejíž ráže je 230 milimetrů, má dosah 20 až 70 kilometrů, uvádí Wikipedia, což je hodně podobné s M31, i když u ní některé zdroje udávají dolet až 92 kilometrů. Hlavici má o hmotnosti 42 kilogramů s poloměrem účinku kolem 55 metrů, což je mimo menší přesnost asi jediná nevýhoda oproti M31, protože má její hlavice 91 kilogramů a může být i kazetová nebo vybavená množstvím wolframových kuliček, které působí jako obří brokovnice.

LRU M270 je vylepšená verze slavného raketometu. Již ale neodpaluje v mnoha zemích zakázanou kazetovou munici, Kyjevu se bude jistě hodit

Roketsan pak sestrojil ještě upravenou verzi této rakety označovanou jako TRLG-230. Ta užívá ke svému naváděn laser, uvádí Twz, což znamená, že musí cíl osvětlovat návodčí, dron nebo třeba letoun. Její přesnost má být 2 metry, ovšem M142 HIMARS podobný ekvivalent nemá. Existuje pak varianta TRG-230-İHA určená k odpalování ze vzduchu, konkrétně byla použita na dronu Bayraktar Akinci; její dosah je díky startu z výšky až 140 kilometrů.

Článek Turecké střely TRG-230 jsou určeny proti prioritním cílům. Raketomet se s nimi hravě vyrovná americkému M142 HIMARS se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Posílení Severní Koreje je značné riziko

Před předáním vyspělých vesmírných technologií varoval během návštěvy Jižní Koreje americký ministr zahraničí Antony Blinkem, uvádí Yna. Ta je papírově se svým severním sousedem stále ve válečném stavu, takže je pro ni tento krok veliké riziko. Spoléhá však na svou technologicky vyspělejší armádu, takže vnímá jakýkoliv kvalitativní posun severokorejských možností jako narušení rovnováhy sil a tedy větší riziko konfliktu na poloostrově.

KLDR to myslí vážně: otestovala neznámou hypersonickou střelu a poslala vzkaz D. Trumpovi. Zřejmě může slavit úspěch

Severní Korea sice vesmírný program má, ale je v plenkách, i když měla vynést na oběžnou dráhu špionážní satelit, uvádí Politico. Pokud by ale mohla použít ruské znalosti a služby ruských kosmodromů, šlo by o znatelný posun. Rusko, i když v posledních letech zaostává, má stále velice dobré schopnosti v dobývání vesmíru i špionáži. VoaNews pak upozorňuje, že lze mnohé vesmírné technologie použít i k vylepšení mezikontinentálních balistických raket.

Severokorejci dodávají prostředky i vojáky

Štědrost Ruska vůči Severní Koreji je pochopitelná, jde totiž o jednu z mála zemí, která mu pomáhá ve válce proti Ukrajině. Obdržet od ní měl již několik milionů kusů dělostřelecké munice, taktické balistické rakety, děla a další zbraně, a také kontingent asi 12 tisíc vycvičených vojáků, který je v současnosti zapojován do bojů s Ukrajinou v Kurské oblasti.

Článek Rusko zřejmě výrazně podpoří Severní Koreu – předat jí může vesmírné technologie, jimiž vylepší mj. mezikontinentální rakety se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pozemní RS-24 Jars není snadné lokalizovat

Sovětský svaz (a posléze i Rusko) měl vždy ve výzbroji celou škálu různých raket schopných jaderné hlavice dopravovat. Důvodů bylo více, ale jedním z posledních třeba rozvoj západní protiraketové obrany, kdy se Rusko snažilo vyvinout nové typy raket schopných ji lépe zdolat. Důvodem však mohla být i skutečnost, že sovětské a ruské rakety nebyly tak vyspělé, takže bylo bylo žádoucí je inovovat – například na verze s modernějším pevným palivem.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruska / Creative Commons / CC BY

Jedna z nejnovějších ve výzbroji je RS-24 Jars, k níž MissileThreat uvádí, že byla zařazena v roce 2010. Jde o mezikontinentální balistickou raketu odpalovanou z mobilního odpalovače, aby ji bylo obtížné lokalizovat a zničit, přičemž užívá moderní pevné palivo. Její dolet je přes 10 500 kilometrů a podle předpokladů může nést až čtyři jaderné hlavice, respektive návratová vozidla MIRV – tyto údaje však nejsou přesně potvrzené.

Z ponorek může být odpáleno až 16 raket

Nebezpečné jsou pak i rakety odpalované z ponorek. Starším ruským typem je R-29RMU Sineva, tedy mezikontinentální balistická raketa na kapalné palivo, uvádí Wikipedia, což je zastarávající konstrukce. Užívána je na ponorkách třídy Delta 4 a její dosah je 8 300 km, přičemž by měla unést 4 velká jaderná návratová vozidla MIRV nebo 10 menších. Na jednom plavidle je těchto raket 16 a ve výzbroji má ruské námořnictvo 5 takových ponorek.

Jak vypadá jedna z nejděsivějších atomovek v hojném ruském arzenálu: balistická raketa Satan (R-36M) připomíná světu, čeho se bát

Na moderní jaderné ponorky typu Borei, kterých už existuje 7, potom ruské námořnictvo umisťuje 16 novějších raket RSM-56 Bulava. I těch je na palubě jednoho plavidla 16, a TheDiplomat uvádí, že mají odhadovaný dolet 8 300 kilometrů a nejspíše nesou 6 až 10 návratových vozidel MIRV. První a druhý stupeň rakety přitom užívá moderní pevné raketové palivo, třetí stupeň však stále kapalné. Raketa má být ale mnohem přesnější než její předchůdci.

Článek Trio jaderných ruských raket, kterých by se měl Západ obávat. I když jsou některé starší, nebezpečné zůstávají stejně jako kdysi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Japonsku otevřeli oči hlavně Severokorejci

Moderní verze rakety SM-3 Block IIA samozřejmě vychází z původní střely, ale oproti ní je značně vylepšená. MissileThreat uvádí, že vznikla na základě spolupráce Ameriky a Japonska, a asijská země se do programu zapojila po roce 1998 poté, co nad jejím územím přelétla severokorejská balistická raketa Taepodong-1. Japonci si uvědomili, jak mohou být zranitelní a pochopili, že musí mít ke své obraně kvalitní interceptor schopný si poradit s takovými hrozbami, které má ve výzbroji nejen Severní Korea, ale i Čína a Rusko.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Interceptor SM-3 Block IIA je oproti verzím IA a IB značně vylepšený, jak už jsem zmiňoval. Předchozí střely měly být schopné zasahovat rakety s dosahem 700 kilometrů, avšak nová si s nimi poradí až na 2 500 kilometrů. Svých schopností dosahuje díky výkonnějším raketovým motorům a vylepšené kinetické hlavici, uvádí ArmyRecognition, a její zavedení do sériové výroby zajistí mnohem větší míru protiraketové obrany západních zemí.

Lépe manévruje a zničí i některé satelity

SM-3 rozhodně není malá; Wikipedia uvádí, že má hmotnost 1,5 t a délku 6,55 m, přičemž se jedná o třístupňovou raketu – první stupeň ji vynese z odpalovacího systému, druhý pak dovolí vystoupat do velké výšky a přiblížit se k cíli, a třetí ji pohání až k samotnému cíli. Ten je zničen za pomoci kinetického úderu a jeho koncové zaměření je prováděno pomocí speciálního infračerveného vyhledávače. Ten byl navíc u střely SM-3 Block IIA vylepšen, takže má také vyšší schopnost manévru, což jí umožňuje lépe zničit manévrující cíle.

Hwasong-18 může Americe přinést utrpení – dokáže zabít miliony lidí i zasáhnout jakékoliv místo v USA, a odpálit ji lze okamžitě

Střely typu SM-3 bývají obvykle odpalovány z klasického vertikálního odpalovače Mark 41 VLS umístěného na plavidlech se systémy Aegis, ale existuje i systém Aegis Ashore vyvinutý pro obranu pobřeží, který je rovněž používá. Rozmístěný je třeba v Rumunsku, takže může Evropu chránit například proti střelám z Ruska, ale třeba i z Íránu. Mimo ničení raket lze použít SM-3 ještě k likvidaci satelitů na nízké oběžné dráze.

Článek „Game-changer“ proti balistickým raketám ve výzbroji Severní Koreji, Ruska i Číny – americko-japonské rakety SM-3 Block IIA se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Během letu umí Pralay měnit svůj směr

Vývoj moderní indické kvazibalistické rakety Pralay krátkého doletu začal kolem roku 2015, uvádí Wikipedia, a cílem bylo vyvinout přesnou raketu schopnou překonat i moderní systémy protivzdušné obrany. Zbraň samozřejmě při letu opisuje balistickou křivku, ale protože může její návratová část měnit směr svého letu, je nazývána kvazibalistickou. To komplikuje výpočet jejího kurzu, díky čemuž je mnohem obtížněji sestřelitelnou.

Defexpo 22

As @AdithyaKM_ mentioned yesterday, the massive Pralay was awkwardly tucked away in a corner of the show. It was very difficult photographing it but we tried our best.
The medium range missile is massive and photos cannot capture its true size!!! pic.twitter.com/Dnubv96Zqn

— Vayu Aerospace Review (@ReviewVayu) October 20, 2022

Pralay lze považovat za opravdu moderní zbraňový systém. EurAsianTimes uvádí, že je svými schopnostmi srovnatelný například s ruskými raketami 9K720 Iskander-M, a rovně jde o systém krátkého doletu se schopností měnit směr. Raketa startuje z mobilního odpalovacího systému, takže je relativně obtížné ji objevit a zničit, avšak není jasné, zda je možné ji osadit i jadernou hlavici – otevřené zdroje totiž tuto možnost neuvádějí.

Pralay doletí až 500 km, exportní 300 km

Některé údaje o indické raketě se v různých zdrojích liší. Třeba TheHindu uvádí, že by měla mít dolet 350 až 500 km a nést hlavici těžkou 500 až 1000 kg, a je možné, že právě od její hmotnosti se bude odvíjet její dolet. Čím těžší bude, tím méně paliva bude mít a uletí tak kratší vzdálenost. Existuje přitom i v exportní verzi, dle ArmyRecognition má 500kg hlavici a omezený dolet na 300 km. Zbraň by si mohla od Indie koupit třeba Arménie.

Až 50 % severokorejských balistických raket nejspíše „nedosáhne svého cíle“ a buď spadne, nebo exploduje. A to mohly nahradit Iskander-M

Velmi dobrá je i přesnost rakety Pralay, udávána je na zhruba 10 m, což zajišťuje při hmotnosti hlavice alespoň 500 kg vysokou pravděpodobnost zničení cíle. Jaké přesně má však navádění, není veřejně známé, i když lze předpokládat, že bude používat inerciální navádění a nejspíše také satelitní jako GPS, případně doplněné ještě další systémem. Skutečnost, že Indie takovouto vyspělou zbraň vlastní, je důkazem pokroku jejího zbrojního průmyslu.

Článek Kvazibalistická indická raketa Pralay s až 1tunovou hlavicí může zcela úspěšně konkurovat ruskému Iskanderu-M se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Salva raket Zuni zdevastovala vojáky v domech

Jak vypadá útok ukrajinského Suchoje Su-25 za pomoci amerických střel Zuni, můžete vidět na videu níže. MilIn uvádí, že byli v domech zasažených střelbou nepřátelští vojáci, které se tak letoun pokusil eliminovat – a podle stavu domů po explozích raket byl nejspíše úspěšný, jelikož je úplně zdevastoval. Zuni přitom existuje v několika verzích, například Mk.32 má hlavici o hmotnosti 6,8 kilogramů, uvádí Wikipedia, a dosah 8 kilometrů.

FAB-9000 je nejničivější letecká bomba, jakou kdy SSSR vyvinul. Zabíjí skoro do 1/4 km, a i když ji Rusko nejspíše má, použít ji nemůže

Letoun Su-25, který salvu odpaloval, pochází z 80. let 20. století, uvádí WeaponSystems, přičemž byl navržen k užívání sovětských zbraní, ale dnes zvládá i ruské, které z nich často vychází. Ukrajinci si ho nicméně upravili i tak, aby mohl nést 4 pouzdra po 4 střelách Zuni; jeden jich tak zvládne odpálit v salvě až 16. Jelikož je Suchoj Su-25 určen k podpoře pozemních jednotek, byl zkonstruován tak, aby vydržel co největší poškození. Nicméně i přesto jsou operace v blízkosti bojové linie, kde se nachází protivzdušná obrana nepřítele, velice riskantní.

Článek Video: udeří-li taktické ukrajinské letectvo salvou raket Zuni na pozice nepřítele, může vojáky pohřbít v několika budovách najednou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Severokorejská raketa doletí 380 kilometrů

Balistická raketa jako KN-25 není ve světě tak neobvyklou zbraní – jde o raketu ráže 600 milimetrů s délkou přes 8 metrů, jejíž hmotnost je kolem 3 tun, uvádí MilIn. Její dosah je pak 380 kilometrů. Ve světě lze najít podobné nebo i lepší taktické balistické rakety, třeba ruská 9K720 Iskander má dolet kolem 500 kilometrů, a o něco menší má potom MGM-140 ATACMS nebo odpověď na severokorejský raketový program rakety z rodiny Ure.

超大型放射砲(KN-25)の新型TEL、キャニスターの上下だけで左右の旋回は出来ない感じか？
タトラベースの4連装TELも装軌式の6連装TELも、最初は旋回が出来ない感じだったもののいつの間にか変わっていたから、いずれはこの8輪TELも発射機の形状が変わるんだろうな。#多連装ロケット #朝鮮人民軍 pic.twitter.com/p4cRnPX43o

— 第315独立親衛海軍歩兵旅団 (@315th_IGNIB) September 12, 2024

Pozoruhodné ale je, jak jsou tyto rakety odpalované, protože k tomu Severokorejci vlastně vytvořili salvový raketomet. Wikipedia uvádí, že odpalovač bývá montován na kolové podvozky Tatra 813 8×8 nebo speciální podvozky 10×10. V případě první varianty má odpalovač čtyři rakety, u té druhé potom šest. Konkurenční taktické balistické rakety jsou nicméně z vozidel odpalovány po jedné nebo po dvou, takže musí vyrážet k přebíjení mnohem častěji.

KN-25 zůstává nadále velkou neznámou

O raketě KN-25 se toho stále moc neví; jak uvádí MissileThreat, mnohé informace Severokorejci nezveřejnili. Není například jasné, jak velká je bojová hlavice, ale dle odhadů by to mohlo být kolem 300 kilogramů. Jasný však není ani typ navádění a přesnost, ale lze předpokládat, že bude využívat inerciálního navádění a pravděpodobně i satelitního, protože tyto systémy již Severní Korea dokázala instalovat do jiných zbraňových systémů.

„Kimskander“ je velice moderní taktická balistická raketa, kterou může Severokorejcům sestřelit jenom pár systémů na světě

Jižní Korea má proti balistickým raketám obranu, ale pravdou zůstává, že sestřelit balistickou raketu není jednoduché. A jelikož lze KN-25 odpalovat v salvách, může být případnou severokorejskou strategií jich v jednom okamžiku vypálit veliké množství, což by mohlo vést k zahlcení jihokorejských systémů a tedy zdolání obrany – alespoň v některých místech. Ale třeba na případu raket KN-23 se ukázalo, že jsou poměrně poruchové, což může potkat i KN-25.

🇰🇵 North Korea launched a barrage of 18 KN-25 missiles.

It appears that the video cuts out right as half of them start veering off course.

KN-25 is a SRBM with a demonstrated range of 380 km, officially described as a „super-large calibre“ multiple launch rocket system. pic.twitter.com/hgNJBdPwhT

— Spy (@TodayDefenceNew) June 1, 2024

Odpálení raket KN-25

Článek Severokorejské raketomety umí odpalovat monstrózní rakety KN-25 ráže 600 mm dlouhé 8 metrů. Takové protějšky na světě nejsou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj Brimstone popohnaly zkušenosti s Hellfire

Na protitankové střele pro letadla a vrtulníky pracovala Velká Británie již za studené války, ale po jejím skončení byl program zrušen. Nicméně už po zkušenostech s americkými střelami AGM-114 Hellfire v Perském zálivu Britové usoudili, že je podobný typ zbraně velice potřebný a vývoj opět spustili. První verze střely označovaná jako Brimstone 1 vstoupila do služby v roce 2005, uvádí Wikipedia, a modernizovanou Brimstone 2 pak v roce 2016.

iZdroj fotografie: MBDA

Britská pobočka koncernu MBDA vyrábějící střelu Brimstone na internetových stránkách uvádí, že je schopna zasáhnout širokou škálu cílů v přímém i nepřímém režimu. Mezi ty se řadí hlavní bojové tanky, budovy nebo rychle se pohybující vozidla a plavidla. Raketa má délku 1,8 metru a hmotnost 50 kilogramů, z čehož připadá 6,3 kg na tandemovou hlavici schopnou prorazit tankový pancíř, i když je posílen reaktivním pancéřováním. Například s nejmodernějším ruským T-90M Proryv-3 by tak neměla sebemenší problém.

Navedení laserem i samostatné rozpoznání cíle

Co dělá z Brimstone ultimátní zbraň, je její navádění. V přímém režimu totiž pilot letounu označí cíl laserem (použít lze letadlo, vrtulník, a nejspíše i dron), a po jeho paprsku se střela navede. Lze ji ale použít i v nepřímém režimu, kdy obsluha zbraně cíl vůbec nevidí. Raketa je předem naprogramována tak, aby prohledávala vytyčenou oblast za pomoci svého radaru pracujícího na milimetrových vlnách, uvádí MissileTreat, a její systém pak dokáže rozpoznat hodnotné cíle a navést se na ně, a to i za situace, kdy se pohybují relativně rychle.

„Kimskander“ je velice moderní taktická balistická raketa, kterou může Severokorejcům sestřelit jenom pár systémů na světě

Modernější střela Brimstonme 2 má v případě odpálení z letadla dosah až 60 kilometrů, z vrtulníku pak do 40 kilometrů; u první verze je dosah pouze kolem 20 kilometrů. Rychlost střely je za letu až Mach 1,3, ale existují i pozemní odpalovače umístěné na různých vozidlech. Např. ukrajinská armáda využívá vozidla se speciálním rámem obsahujícím tři střely, kdy je jejich dosah snížen na 10 až 16 kilometrů, uvádí MilIn. Výhodou je, že je lze takto použít i v případě absence letadel nebo silné nepřátelské protivzdušné obrany.

Článek Američané ukázali Britům, že to má smysl: univerzální rakety Brimstone zničí skoro jakýkoliv ruský cíl, i nejmodernější T-90M v pohybu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Severokorejská děla jsou v odolných bunkrech

Někdo si jistě řekne, že mohou Jihokorejci palbu jednoduše opětovat, jenomže problémem je, že jsou mnohá severokorejská děla zakopaná v hlubokých bunkrech a jeskyních, z nichž vyjedou jenom vystřelit, a poté se zase schovají. Severokorejci se je tak snaží pro případ konfliktu chránit, neboť má Jižní Korea jednoznačnou převahu ve vzduchu, což si velice dobře uvědomují. Ale ani její letectvo není schopné početná děla dostatečně rychle eliminovat, takže se rozhodlo vyvinout střelu KTSSM, a poté i modernizovanou verzi KRSSM-I.

According to recent news, South Korea tested export version of the KTSSM-I known as CTM-290 for Saudi Arabia or UAE. reportedly, the competitor was Chinese ‚Norinco King Dragon 300‘ missile.
The CTM-290 characteristics is similar to ATACMS tactical ballistic missile so the… pic.twitter.com/higCanvLKV

— ハク Mason (@mason_8718) January 12, 2024

Jde o raketu s podobnými schopnostmi, jaké má americká MGM-140 ATACMS. Její největší předností je tedy možnost rychlého nasazení, přičemž dokáže díky speciální hlavici proniknout hluboko do země, uvádí ArmyRecognition. Konkrétně má být schopna „provrtat“ několik metrů zeminy a probít až 1,5 m betonu. Nese k tomu 500kg hlavici a ničivostí ji lze přirovnat k leteckým pumám. Může ale disponovat nejenom hlavicí tříštivou, ale také termobarickou, která je schopna proniknout i do bunkrů a zabít v nich schované vojáky.

K odpalování poslouží 200+ raketometů

Výhodou těchto střel je, že jsou odpalovány z raketometů K239 Chunmoo, což je obdoba M142 HIMARS. Těch má Jižní Korea více než 200, uvádí MilitaryToday, a jde o vysoce mobilní systém na kolovém podvozku, z něhož je možné střelu odpálit takřka hned po zastavení, a také velmi rychle nabít novou. V těchto počtech by Jihokorejci mohli během krátké doby eliminovat významný počet severokorejských děl, ale samozřejmě jenom v případě, že je objeví.

Americké taktické balistické rakety ATACMS jsou na Ukrajině „game changer“, Rusko je proti nim bezradné

KTSSM-I má dosah minimálně 120 km, uvádí Defence-Blog, ale některé zdroje tvrdí, že i více. K navádění používá satelitní systém GPS a její přesnost má být 2 m, což je velmi slušné. V případě odhalení bude dělo velmi pravděpodobně vzhledem k síle hlavice zničeno i při nepřímém zásahu. Jižní Korea má také pracovat na střele KTSSM-II, jejíž dosah má být minimálně 180, ale možná až 300 km, což možnosti využití rozšířilo. Exportní verzi střel označovanou CTM-290 by spolu s raketomety K239 Chunmoo mělo získat třeba Polsko.

Článek Video: jihokorejský „zabiják dělostřelectva“ je extrémně účinný a dík unikátní hlavici „rozmlátí“ i děla schovaná několik metrů pod zemí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na Kyjev útočila minimálně jedna raketa

V listopadu 2023 provedlo Rusko první útok na hlavní město Ukrajiny za pomoci balistické rakety, jak uvedl portál Reuters. Už ale nespecifikoval, o jakou zbraň se je jednalo. Jenom to, že se ji ukrajinské obraně podařilo poblíž města sestřelit, i když třeba WioNews zase hovoří o 2 raketách, jejichž zbytky dopadly do polí. Rusko také vyslalo 31 sebevražedných dronů Shahed 136 původem z Íránu, z nichž obrana sestřelila pouze 19. Zajímavosti je, že jsou tyto bezpilotní letouny pravděpodobně licenčně vyráběny přímo v Rusku.

Reuters: RT ReutersTV: North Korea fires three balistic missiles: South https://t.co/q7tT5gfIrG pic.twitter.com/Z4hHez6i17

— Mooha Swartz (@CyberAnonymous) July 19, 2016

Nejpravděpodobnější zbraní, kterou mohla Ruská federace k útoku na Kyjev využít, byl 9K720 Iskander-M, což je moderní ruská balistická raketa s dosahem až 500 kilometrů. ArmyRecognition uvádí, že může mít bojovou hlavici o hmotnosti 480 až 700 kilogramů, a díky optickému navádění a satelitnímu GLONASS má být její přesnost 2 až 7 metrů. Raketa má být také schopna manévrů a vypouštět klamné cíle, aby se vyhnula protivzdušné obraně. Obsluha pak odpaluje 9K720 Iskander-M z podvozku nákladního vozu MZKT-7930.

iZdroj fotografie: Uživatel Hunini / Creative Commons / CC BY-SA

Ukrajinská obrana nejspíše nasadila proti balistické raketě americký systém MIM-104 Patriot, o němž je známo, že je umístěn právě v okolí Kyjeva. Navíc je sestrojen tak, aby si s balistickými raketami kratšího dosahu poradil, podle typu protistřel je schopen je likvidovat až do vzdálenosti 60 kilometrů. Na Ukrajině si dříve dokonce dokázal poradit s hypersonickou balistickou střelou Ch-47M2 Kinžal vyvinutou z 9K720 Iskander-M. Ukrajina má nicméně ve výzbroji i druhý systém schopný ji sestřelit, a to francouzsko-italský SAMP/T.

Raketa mohla být i severokorejská

Z jakého důvodu se Rusko rozhodlo zaútočit jednou nebo dvěma střelami, je veliká záhada. První možností je, že chtělo otestovat, jak je ukrajinská protivzdušná obrana připravená, a druhou (avšak nepotvrzenou) je test rakety, která vlastně nebyla 9K720 Iskander-M ani jiná ruská zbraň. Rusko totiž v posledních týdnech obdrželo veliké dodávky munice ze Severní Koreje, a některé zprávy naznačují, že kromě dělostřelecké munice či raket do raketometu Grad mohlo získat i severokorejské balistické rakety kratšího doletu, a právě ty v boji testovat.

Rakety a dělostřelectvo KLDR je perspektiva pro Rusko; hlavně mocný KN-09 s dosahem až 200 km a nebezpečné balistické střely

Přestávka v odstřelování Kyjeva nebo dalších měst řízenými střelami nebo balistickými raketami (v poslední době se velké masivní útoky nekonají) pak nemusí nutně znamenat, že by Rusku tyto střely došly. Je známo, že vyrábí stále nové, i když ne tak rychle, a spíše je tedy pravděpodobné, že je hromadí na nějaký masivní útok. Odborníci se obávají, že by se Rusko mohlo, stejně jak loni v zimě, pokusit ochromit ukrajinskou energetickou soustavu.

Co může Rusku přinést Severní Korea, a co Rusko nabídnout na oplátku: hlavně vyspělé severokorejské zbraně výměnou za potraviny

Vzhledem k posílení ukrajinské obrany moderními systémy od spojenců navíc nedává smysl, aby se Rusko pokoušelo o malé útoky, obrana je totiž schopna většinu střel ničit. Šanci na úspěch má tak spíše útok velkého množství střel v jednom okamžiku, který může obranu přetížit, takže některé střely a rakety proniknou. Na druhu stranu někteří ukrajinští představitelé pohrozili, že si to země nenechá líbit. Ukrajinci by si pak mohli vzít do hledáčku energetiku a podniknout sabotážní útoky na distribuci plynu a ropy, což by dopadlo na ruskou ekonomiku.

Článek 2 měsíce byl klid, a pak Kyjev čelil raketovému útoku: ten ale neměl za cíl ničit, Rusko nejspíše jenom testovalo nové zbraně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na Grim-2 zpočátku spolupracovalo Rusko

Taktickou balistickou raketu vyvíjí Ukrajina již několik let – cílem bylo nahradit staré sovětské Točka-U s max. dosahem 185 km a přesností na 70 metrů. Zároveň se ale mělo jednat o protiváhu ruského 9K720 Iskander, případně zbraň určenou k exportu. Její vývoj začal již někdy kolem roku 2006, a to dokonce ve spolupráci s Ruskem, ale nebylo na něj dostatek peněz. Po roce 2014 pak spolupráce s Ruskem přestala (anexe Krymu), načež dostal vývoj vyšší prioritu, a v roce 2018 byla zbraň poprvé představena, ačkoliv šlo stále o prototyp.

iZdroj fotografie: Uživatel VoidWanderer / Creative Commons / CC BY-SA

Na tom Ukrajinci stále pracují, a kromě Grim-2 je někdy známý i jako Hrim-2 nebo Sapsan. Portál Defence-Blog citoval náčelníka Hlavního ředitelství raketových sil a dělostřelectva a bezpilotních systémů, podle něhož zbraň existuje, je vylepšována a Rusové pocítí její dopad, ale Ukrajinci si chtějí zachovat nějaké tajemství. Pokud by se Grim-2 dostal do sériové výroby, mohla by ho Ukrajina bez problému použít na cíle v Rusku, neboť by na něj neplatila omezení jako pro zbraně od spojenců. Logickým cílem by pak byly sklady, základny a další vojenská infrastruktura.

Dolet Grim-2 může být až 500 km

O samotném systému Grim-2 jsou jenom velmi omezené informace. Ví se ale, že Ukrajina původně počítala s doletem 300 kilometrů a potenciálem 500 kilometrů – a pokud platí druhá hodnota, znamenalo by to, že by se mohla v dosahu střel ocitnout i Moskva a další významná ruská města a vojenské základny. Portál ArmyRecognition uvádí, že je raketa Grim-2 navržena k nesení bojové hlavice o hmotnosti 480 kilogramů, ale lze do ní umístit třeba i kazetovou hlavici se submunicí, která je schopna se rozptýlit na ploše až 3 hektarů (30 000 m čtverečních).

Ruská korveta Askold rozervaná na kusy na samém konci Krymu: zničily ji velice silné střely Storm Shadow, pro Rusko je to i vzkaz

Střela i spolu s odpalovacím kontejnerem má mít délku 7,2 metrů a vážit zhruba 3,5 tuny. Základní navigační systém má být inerciální, ale může být doplněn také radarovým, optoelektronickým, a nejspíše i GPS. Nakolik je raketa přesná, je v tuto chvíli další neznámý údaj. Systém je umístěn na nákladním vozidle 10×10, což mu dává relativně vysokou mobilitu, a na jednom vozidle jsou podle dostupných fotografií 2 kontejnery s raketou.

Ukrajinská balistická raketa Grim-2

Článek Rusové mohou pocítit následky ukrajinské balistické rakety Grim-2, hrůzu by mohla zasévat až v Moskvě bez omezení Západu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nahrávka má dokazovat debatu o raketě

Zdá se to možná šílené, ale ruští politici a odborníci na kosmonautiku vedli (a možná stále vedou) vážnou debatu o tom, že by do války proti Ukrajině zapojili prostředky ruského vesmírného programu. Portál MilIn uvedl, že o možnosti využít vesmírný raketový nosič vážně debatoval Dmitrij Rogozin, ruský politik a bývalý šéf Roskosmosu, a Dmitrij Baranov, ředitel raketového a kosmického střediska Progress. Z rozhovoru má údajně existovat nahrávka.

Debata se měla týkat využití vesmírného nosiče pro útok na některé z ukrajinských měst. Vypuštěna by přitom měla být z kosmodromu Pleseck na severu Ruska, ale Dmitrij Baranov v debatě upozorňoval na možné problémy. Za první označil, že se předměty při návratu z vesmíru enormně zahřívají, a za druhý, že raketa připravená z předělaného vesmírného nosiče by byla nejspíše velmi nepřesná, a to s rozptylem 50 až 100 kilometrů.

iZdroj fotografie: NASA

Kdo zá třeba starý BM-21 Grad (i když i spoustu novější – ruské – techniky), mohl by si říci, že zrovna tohle Rusové za problém nikdy moc nepovažovali – prostě by těch raket odpálili více, aby dosáhli plošného efektu. Tady ovšem nejde o relativně malou střelu z raketometu, ale o mnohatunovou bestii (chápaje, že pouze hlavice by měla několik tun), a Rusko by asi nemělo k dispozici tolik raket. Co je ale mnohem větší problém, existovala by šance, že by dopadla na území samotného Ruska. Údajně to ale půjde do cca půl roku vyřešit.

Více než 6 tun výbušnin v raketě

Nelze pochybovat, že by se mohli v Rusku pokusit takový plán uskutečnit, protože disponují vcelku vyspělým vesmírným programem. Předělání by se nejspíše dočkala nějaká z raket Sojuz, a portál Astronautix uvádí, že třeba raketa Sojuz 11A511 má na výšku 45,6 metrů a její užitečné zatížení je 6 450 kilogramů. Jenom pro srovnání, taktické balistické rakety 9K720 Iskander mají bojovou hlavici o hmotnosti 480 až 700 kilogramů.

„Ukrajina je omráčená pod ničivou silou ruských klouzavých 1,5tunových pum,“ přiznal mluvčí ukrajinského letectva

Ani po úpravách by nejspíše nemohla být taková zbraň nějak extrémně přesná, ačkoliv dopad na obydlenou oblast by byl ničivý. Určitě by byla schopna zbourat třeba blok/y domů a poničit široké okolí, a následky by nejspíše znásobilo zbylé hořlavé toxické raketové palivo. Pokud by se navíc Rusko k něčemu takovému odhodlalo, nebyl by útok pravděpodobně porušením smluv o nepoužití zbraní hromadného ničení ve vesmíru – jednalo by se totiž o konvenční zbraň. Zásah obytné oblasti by však nejspíše byl válečným zločinem.

Start rakety Sojuz

Článek Rusko může na Ukrajinu zaútočit vesmírnou raketou Sojuz s 6,5 tunami výbušnin; hrozí však, že zasáhne samo sebe se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Raket ATACMS je málo, ale mají náhradu

Ukrajina již předmětné rakety dostala, ale pravděpodobně jenom ve velmi omezeném množství. Jak upozornil portál TheDrive, jedním z hlavních argumentů, proč je nechtěla Amerika dodávat, je jejich relativně nízký počet ve výzbroji, i když přesné číslo je tajné. Tyto balistické rakety jsou resp. pro Spojené státy americké velmi důležité, a panovaly obavy, že by jejich dodání na Ukrajinu omezilo americkou obranyschopnost. Druhým argumentem byla i možná eskalace konfliktu, pokud by je Ukrajinci použili proti cílům v Rusku.

Konečně nasazené rakety ATACMS dokáží Rusa zaskočit a proniknout i přes S-400, jsou novou „prodlouženou rukou“ Ukrajiny

Taktická balistická raketa ATACMS je unikátní tím, že ji lze odpalovat z raketových systémů M142 HIMARS a M270, a její dosah je ke všemu, jak poznamenává MilitaryToday, 300 kilometrů. Díky navádění GPS je navíc velice přesná, a cíle pak ničí hlavicí o hmotnosti 230 kilogramů, což Ukrajině umožňuje zasahovat i velmi odolné objekty jako bunkry, sklady, nebo třeba most na Krym. Rusko přitom dokáže taktické balistické rakety sestřelovat, ale Ukrajina již nejednou ukázala, že je schopna protivzdušnou obranou projít a chtěné cíle zničit.

A v případě raket ATACMS to není výjimka, konkrétně ruské letectvo pocítilo jejich sílu poté, co dopadly na letiště v Berďansku a Luhansku, kde poničily nejenom samotnou dráhu, ale současně i zničily několik letounů, a ani systém S-400 nedokázal střely zastavit.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

Americkou neochotu rakety ATACMS dodat mohla nakonec narušit nová zbraň Precision Strike Missile označovaná i zkratkou PrSM, která má být zavedena do výzbroje ještě v roce 2023, a měla by postupně rakety ATACMS nahradit – snad i proto se nakonec Spojené státy k dodávkám odhodlaly. Nové střely mají mít přitom dolet 500 kilometrů, ale možná i více, ovšem přesné specifikace zatím nejsou známy. Jejich první verze bude určena proti pozemním cílům, pozdější má však být schopna zasahovat dokonce i ty námořní.

Západní země postupně mění postoje

Mezi západními spojenci Ukrajiny se postoje s prodlužováním války neustále mění. Na počátku byla ochota dodávat vyspělé zbraně (kromě protitankových) takřka nulová, ale v mnoha zemích nakonec názory postupně přehodnocovali. Nejprve v oblasti dělostřelectva a raketometů, jmenovitě šlo třeba o HIMARS, až nakonec skončil i původní odpor k dodávkám západních tanků – Ukrajina má již Leopard 2, Challenger 2 a M1A1 Abrams, ale dostat měla i Leclerc.

Co je známo o nejlepším sériovém ruském tanku T-90M Proryv-3, který si dokáže poradit i s tanky jako Leopard 2 a Challenger 2

Stejné postoje měly západní země původně k letounům, velké obavy opět vyvolávala možná eskalace ozbrojeného konfliktu, nebo že by jimi Ukrajina začala útočit na cíle v samém Rusku, čemuž se Amerika i ostatní snaží předcházet. I tak nakonec napadená země obdrží bojové letouny General Dynamics F-16 Fighting Falcon a další zbraně.

K dispozici má tak třeba střely s dlouhým doletem, konkrétně britské Storm Shadow, případně jejich francouzskou variantu SCALP. Díky nim již Ukrajina dokázala zničit hodnotné cíle jako loděnici v Sevastopolu i s výsadkovou lodí a moderní ponorkou, či zasáhnout velitelství černomořské flotily, jak jsme na ArmádnímZpravodaji psali. Plní přitom slib, že zbraně nevyužije pro cílům v Rusku, i když tento požadavek je některými experty považován za nesmyslný a diskriminující. Např. Německo ale své střely dlouhého doletu Taurus KEPD 350 Ukrajině poskytnout nechce.

Německé rakety dlouhého dosahu Taurus KEPD 350

Článek Americké taktické balistické rakety ATACMS jsou na Ukrajině „game changer“, Rusko je proti nim bezradné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střely CAMM existují ve více verzích

Vývoj střel CAMM začal někdy kolem roku 2008, kdy se MBDA dohodla s britským ministerstvem obrany na spolupráci na budoucím programu protivzdušné obrany Velké Británie. Nakonec tak vznikly rovnou 2 druhy střel s aktivním radarovým naváděním rodiny CAMM – první Sea Ceptor určená pro použití na plavidlech, a druhá Sky Sabre pro odpalování ze země. Obě mají dosah až 25 kilometrů a jsou určeny proti vysoce pohyblivým cílům. K tomu pak při spolupráci s Itálií vznikla střela CAMM-ER s dosahem 45 kilometrů.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Velké Británie / Creactive Commons / OGL

Plánované střely CAMM-MR přitom už nemají být interceptory krátkého, ale středního dosahu, což značně posuně možnosti jejich využití. I v tomto případě je počítáno, že budou určené pro plavidla, konkrétně pro polské fregaty třídy Miecznik, což jsou britské fregaty Type 31 postavené pro Polsko. Střely by také měly pasovat do amerického systému MIM-104 Patriot, případně i do jiných plánovaných ve Velké Británii. Hotové mají být do roku 2030.

Nové CAMM-MR mají mít dosah přes 100 km

O chystaných střelách CAMM-MR je zatím k dispozici minimum informací, je ale jasné, že by měly být schopny zasahovat cíle do minimální vzdálenosti 100 kilometrů. Současně existující střely CAMM mají rychlost kolem Mach 3, a není jasné, zda bude u nových vyšší, ani zda u nich zůstane hlavice o hmotnosti 10 kilogramů, ale lze předpokládat, že k nějakým změnám dojde. Účinné pak budou proti letounům, dronům nebo řízeným střelám, ovšem nelze určit, zda i proti nějakému typu balistických raket či hypersonických zbraní.

Americká antiraketa NGI má z vesmíru „neutralizovat“ celou salvu balistických raket najednou, účinná bude i proti ruským

Některé zveřejněné snímky však naznačují, že kromě systému Patriot by mohly být střely nabíjeny i do klasického vertikálního odpalovače Mark 41 používaného na mnoha lodích západních námořnictev. A jestliže budou tyto střely levnější než třeba PAC-3MSE ze systému Patriot, mohly by být v různých odpalovačích kombinovány. Na snadnější cíle by posloužily právě levnější CAMM-MR, a na složitější (jako na balistické rakety a hypersonické zbraně) pak dražší PAC-3MSE, což by mohlo přinést snížení nákladů na provoz systémů.

Článek Levnější, a přesto schopná protivzdušná obrana: evropská raketa CAMM-MR dosáhne min. 100 km a poslouží i pro MIM-104 Patriot se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jaderná reakce prudce ohřeje vodík

Loď DRACO od americké společnosti Lockheed Martin má mít reaktor, v němž se budou štěpit nízko obohacené atomy uranu, při čemž vznikne teplo. Do reaktoru pak bude proudit podchlazený vodík, a teplo ho rychle změní na velmi horký stlačený plyn. Ten bude ven proudit tryskou a ta vesmírné plavidlo pohánět. Takovýto pohon má mít dvojnásobnou účinnost oproti současně používaným na chemické palivo, a loď by mohla díky němu dorazit k Marsu mnohem rychleji, případně nést i těžší náklad.

Americká vesmírná satelitní síť uvidí celý svět, doslova. Primárně má monitorovat hypersonické zbraně, využití může mít ale širší

Silnější pohon přináší pochopitelně mnoho výhod – cesta by nejenom byla kratší a posádka by nebyla vystavena takové míře kosmického záření, ale také by nebylo nutné vždy čekat na nejlepší startovací okno při vhodném postavení planet – příležitostí by tak bylo mnohem více. Raketa DRACO by navíc byla použitelná opakovaně a měla by dostatek energie i mimo dosah slunce. Vodík by pak šlo získávat ze zásob vody na Měsíci a Marsu. Atomový pohon by loď zapínala jen mimo Zemi, čímž by se eliminovalo riziko zamoření v případě nějaké nehody.

Mise míří hlavně k Měsíci

Vesmír je v současné době cílem mnoha výprav, a to nejen tradičních velmoci jakými jsou USA a Rusko (dříve SSSR). Třeba na Měsíc se vydala i Čína, a docela nedávno také Indie, ale chystané jsou i další projekty. Pro mnoho zemí a investorů je navíc vesmír příležitostí k budoucím ziskům, a dokonce existují iniciativy, které se snaží rozprodávat pozemky ve vesmíru, ačkoliv nemá žádná mezinárodní charakter a není uznávaná. Každopádně platí, že pokud některá velmoc zaváhá, může na to v budoucnu doplatit.

Just 10 days after the Chandrayaan-3 spacecrafts successful deployment of a lander and rover to the lunar south pole, the ISRO (Indian Space Research Organisation) continues its track record for success with today’s launch of the PSLV-C57/Aditya-L1 Mission. pic.twitter.com/dndScjY0YJ

— Boldly Going! Mars, The Journey! (@StarFleetMars) September 2, 2023

Už teď mají některé země ambice na ovládnutí vesmíru, případně jeho využití ve svůj prospěch na Zemi. Třeba americká armáda chce vybudovat nepropustnou protiraketovou síť kolem celé planety, jiní zase testují zbraně, které se spustí na cíl z vesmíru, takže je bude velmi obtížné detekovat. Kolonizace Marsu je tak téměř jistě pouze prvním krokem, po němž může přijít využití jaderného pohonu i ke stavbě dalších vesmírných lodí, a to i pro vojenské účely. De facto tak může vzniknout nový standard války, o jakém se ještě nedávno nikomu ani nezdálo.

Jižní Korea odhalila design budoucího vojenského letadla, které má být schopno vynášet rakety do vesmíru či doplňovat za letu palivo dalším strojům

Loď DRACO by přitom mohla provést demonstraci svého pohonu již v roce 2027, možnost pilotovaného letu k Marsu pak experti často vidí již ve 30. letech 21. století. Bude to ovšem záležet na vývoji technologií a množství peněz, které budou na projety k dispozici. Někteří vědci však upozorňují, že se žene lidstvo do vesmíru, a přitom ani pořádně nezná svou planetu – např. hlubiny oceánu mohou skrývat tajemství, o nichž zatím věda nemá tušení.

Článek Kosmická loď DRACO s jaderným pohonem může dostat Američany na Mars již za pár let, téměř jistě položí i nové základy války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střela HF-2E startuje ze země

Informace o tchajwanské střele HF-2E jsou velmi kusé. Její vývoj probíhá v pochopitelném utajení, a specifikace jsou většinou odhady expertů. Přesto se ji nejspíše podařilo vyfotografovat při jednom z testů. Na rozdíl od amerických Tomahawků není odpalována z lodí či ponorek, i když ani to není vyloučené, ale z mobilního pozemního stanoviště. Vynese ji přitom pomocná raketa, a po jejím vyhoření odpadne a zapne se vlastní motor střely. Ačkoli je název Hsiung Feng IIE téměř totožný s protilodní střelou Hsiung Feng II, údajně se jedná o odlišný design.

Oh my God, we’ve got the first ever image of the HF-2E land attack cruise missile, taken during a secret firing last night.

The missile was briefly illuminated by the still burning solid booster, which was being discarded. pic.twitter.com/LZVMpEUHxU

— Taepodong (@stoa1984) August 16, 2023

Tchaj-wan začal s vývojem před více než 20 lety a ve výzbroji ji má od roku 2011. Je zhruba 1 600 kilogramů těžká a má hlavici o hmotnosti 220 kilogramů. Kromě vysoce explozivní má i hlavice proti zodolněným cílům (třeba proti bunkrům), a nejspíše i hlavice se submunicí (tedy kazetové). Údajně pak existují dvě verze střely: jedna má dosah kolem 600 kilometrů, a druhá nejspíše 1 000 až 1 500 kilometrů, takže je v jejím dosahu celá jihovýchodní Čína. Aby ji bylo obtížné zaměřit a sestřelit, pohybuje se vysokou podzvukovou rychlostí v nízké výšce.

Přesnost střely je prý 10 metrů

O navádění HF-2E se má pak starat několik systémů včetně inerciálního a satelitního přes GPS. Dále disponuje systémem TERCOM mapujícím terén, což zvyšuje přesnost střel v rušeném prostředí, a pravděpodobné je i infračervené mapování terénu známé například ze střel Storm Shadow. I to zvyšuje přesnost, což je důležité, neboť mohou být čínské cíle chráněné různými rušičkami. Udávaná přesnost střely je 10 metrů, ale může být daleko lepší.

Provokace pěkně zblízka: americká námořní loď u Tchaj-wanu by mohla být vzkazem „výbojné“ Číně, nikoliv však bez rizika

Kolik přesně má Tchaj-wan střel, nikdo neví, dle odhadů jsou jich ale řádově stovky. To sice zdaleka nedosahuje počtu čínských zbraní schopných na ostrovní zemi zaútočit, ale jsou faktorem, s nímž musí Čína počítat. Lze předpokládat, že by se tchajwanská armáda v případě čínského útoku pokusila střelami zasáhnout důležitou infrastrukturu jako jsou letiště, přístavní zařízení, základny, sklady paliva a zbraní, ale i politická centra. Čínskou invazi by však mohla HF-2E nanejvýš znepříjemnit, nikoliv ji ale drtivě zastavit.

Článek Tajná tchajwanská střela HF-2E má být schopna udeřit i hluboko v čínském vnitrozemí, a radarům se ráda vyhýbá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ruské střely lze snadno zaměřit

Největší země světa a agresor ve válce na Ukrajině používá k odstřelování buď z letadel odpalované střely Ch-101 a Ch-55, nebo námořní typu Kalibr. V prvním případě jsou rakety velice velké, takže musí být odpalované z těžkých bombardérů, a jak již bylo zmíněno, lze je relativně snadno identifikovat, i když vyspělá Ch-101 může někdy radarům uniknout. Nicméně i námořní „Kalibry“ jsou odhalitelné relativně dobře, pročež Rusko vyvíjí nenápadnější zbraň se schopnostmi podobnými třeba britské střele Storm Shadow.

Russia’s ‚Deadliest‘ Missile Now Operational

The Kh-50 can penetrate heavily contested airspace better than any other Russian cruise missile. To negate the superiority of Russian fighters, the West has generously transferred its best AD systems to Ukraine. The Kh-50 is honed to… pic.twitter.com/P4QWaB1WG5

— EurAsian Times (@THEEURASIATIMES) August 9, 2023

Základem Ch-50 by se měla stát Ch-101, protože podobně jako ona má být vystřelována z letadel, a Ch-101 rozhodně patří ke schopným zbraním, to popřít nelze. Z dostupných informací pak plyne, že je Ch-50 mnohem menší – má asi 6 metrů na délku a její hmotnost činí 1 600 kilogramů, zatímco Ch-101 je dlouhá 755 centimetrů a její hmotnost je 2 400 kg. Menší velikost pochopitelně znamená horší viditelnost na radarech, čemuž napomáhají i údajně fasetové tvary střely a fakt, že se pohybuje ve velmi nízké výšce. Přesto nejde o „drobek“.

Odpalování z běžných bojových letounů

Menší velikost má i další výhody – zatímco Ch-101 musí být odpalována strategickými bombardéry, jejichž start mohou západní spojenci pozorovat přes satelity a dát to Ukrajině vědět i 2 hodiny předem, menší zbraně by měly zvládat i bojové letouny. Těch je ve výzbroji Ruska mnohem více a nelze je mezi běžnými starty rozeznat. Na odpaly tak nebude ukrajinská obrana předem připravena, což spolu s horší zaměřitelností znamená i větší šanci, že se Ch-50 dostane k cíli. A protivzdušná obrana chrání bohužel pouze nejvýznamnější místa.

„Přesně“ naváděné střely Ch-55 se trefují jen stěží: embargo „vypnulo“ jejich navigaci, spoléhají se tak na prastarou technologii ze SSSR

Střela Ch-50 by měla mít bojovou hlavici o hmotnosti 450 kilogramů, čímž se vyrovná jiným ruským střelám. Pohybovat se má vysokou podzvukovou rychlostí a dolet má asi 1 500 kilometrů. To je sice méně než jiné, ale k útokům na Ukrajinu je to více než dostatečné. Některé zprávy navíc naznačují, že Rusko již první střely proti Ukrajině použilo. Otázkou samozřejmě je, jakou bude mít výrobní kapacitu, protože i Ch-50 potřebují mnohé vyspělé technologie, na něž platí embargo. Rusko je sice dováží z Číny, ale ty nejsou tak sofistikované.

Článek Ruská střela Ch-50 může ohrožovat Ukrajinu více než dosavadní zbraně, nebude snadné ji zaměřit, natož sestřelit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tomahawk zasáhne pozemní i námořní cíle

Střely Tomahawk jsou právem obávané zbraně odpalované z lodí a ponorek, a to nejenom amerického námořnictva, používá je totiž i několik amerických spojenců. Jsou přitom známé zejména tím, že dokáží zasáhnout cíle s velmi vysokou přesností i na dlouhou vzdálenost, nejčastěji slouží například proti bunkrům a velitelským stanovištím, ale i dalším hodnotným cílům. Mají však rovněž možnost útočit na plavidla v roli protilodních zbraní. Možnost odpalovat je nejen z moře, ale i ze země, by pak znamenala značné rozšíření možností.

#USMarineCorps reveals new #Tomahawk ground-based Long Range Fires Launcherhttps://t.co/jnbj9UPfYX pic.twitter.com/WktGugSiqY

— Army Recognition (@ArmyRecognition) July 26, 2023

Myšlenka experimentálního zařízení LRFL spočívá v umístění odpalovače na terénní vojenské vozidlo, pokud možno ne veliké, aby byla zachována jeho vysoká mobilita. Podvozek proto vychází z vozidla JLTV od společnosti Oshkosh v konfiguraci 4×4; tato vozidla používají mariňáci i armáda a postupně nahrazují legendární vozidla Humvee – stejně jako ta jsou známa svou mobilitou a dobrou průchodností terénem. Vozidlo s odpalovačem střely Tomahawk by však nemělo řidiče, ale jednalo by se o dálkově řízený pozemní dron.

Dolet je 1 600 km, hlavice má 450 kg

Fotografie zveřejněné americkou námořní pěchotou ukazují, že by na odpalovač bylo možné nabít jednu střelu Tomahawk, která bývá dlouhá 5,56 metrů, a pokud má posilovač, pak měří 6,25 metrů, a hmotnost až 1,6 tuny. Nese konvenční hlavici o hmotnosti 450 kilogramů a je schopna zasáhnout cíl do vzdálenosti až 1 600 km. Létá podzvukovou rychlostí ve velmi nízké výšce, přičemž se umí vyhýbat místům nepřátelské palby a je obtížně sestřelitelná.

Z hloupé pumy se stala chytrá s dlouhým dosahem: nikdy nemine cíl a je 24krát levnější než Tomahawk. Ukrajina má americkou sadu JDAM

Podobná zbraň by námořní pěchotě, případně i armádě, umožnila provádět údery, při nichž se dnes musí spoléhat na lodě, případně letectvo a jeho řízené střely. Mariňáci by s sebou mohli brát zbraň při svých misích třeba na nějaký ostrov v Pacifiku, kde by měli by možnost přesného zásahu klíčové infrastruktury nepřítele, případně by mohli využít střely Tomahawk k ovládnutí hladiny oceánu na stovky kilometrů daleko. Pozemní jednotky zbraň podobných schopností dosud postrádaly, ale již brzy tomu nejspíše bude jinak.

Článek Experimentální mobilní pozemní odpalovací zařízení Oshkosh 4×4 LRFL umí vypouštět Tomahawk, který může ovládnout souš i moře se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střely SCALP je obtížné odhalit

Zbraň má hmotnost 1 300 kilogramů, z čehož tvoří 450 kilogramů hlavice. Vyvinuta byla společnostmi Matra a British Aerospace, ale v současnosti je vyrábí koncern MBDA. Jde o střely pohybující se v malé výšce a s nízkým radarovým odrazem, díky čemuž jsou obtížně zachytitelné radarem, a tedy i nesnadno sestřelitelné, i když to neznamená, že by to nebylo možné. Cíl dokáží zasahovat s mimořádnou přesností.

iZdroj fotografie: Uživatel Davidsmith2014 / Creative Commons / CC BY-SA

SCALP je poháněna proudovým motorem Microturbo TRI 60-30, který jí dokáže dodat vysokou podzvukovou rychlost až Mach 0,95. Její dosah je až 560 kilometrů, i když například na Ukrajinu a do dalších zemí dodal výrobce exportní verze s dosahem mezi 250 až 300 kilometry. Střela používá k navádění nejen GPS, ale i mapování terénu a termograficou kameru, takže dokáže cíl zasahovat, i když operuje v silně rušeném prostředí. Její hlavice je navržena tak, aby zvládala proniknout i do velmi odolných bunkrů, což také na Ukrajině nejednou potvrdila.

Střely odpalované z evropských letounů

Francouzské střely SCALP a britské Storm Shadow jsou navrženy k odpalování z letadel jako Saab Jas-39 Gripen, Dassault Mirage 2000, Dassault Rafale, Panavia Tornado nebo Eurofighter Typhoon, ale například Lockheed Martin F-35 Lightning II je odpalovat nezvládá. Na Ukrajině byly pro použití této zbraně upraveny původem sovětské taktické bombardéry Suchoj Su-24 Fencer, a kromě Ukrajiny byly střely použity např. v Sýrii nebo Libyi.

Ruská protivzdušná obrana je proti střele Storm Shadow spolehlivá pouze na 62 %, odhadl indický analytik Vijainder K Thakur

Francie vyvinula na základě střely SCALP také raketu nazývanou MdCN, jde o námořní verzi odpalovanou z fregat třídy Aquitaine a z ponorek. Tato zbraň má prodloužený dosah, odpalovaná z lodě má dolet až 1 400 kilometrů, z ponorky pak kolem 1 000 kilometrů. Její hlavice byla však zmenšena a má hmotnost kolem 300 kilogramů. Tyto střely použila Francie v roce 2018 k útoku proti syrskému závodu na výrobu chemických zbraní.

Článek Francouzská raketa SCALP „skalpuje“ i vysoce odolné bunkry vzdálené až 560 km, v námořní verzi doletí dokonce 1 400 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střela proti pozemním cílům, možná i lodím

O střele pravděpodobně vyvíjené společností Kawasaki Heavy Industries toho zatím moc známo není, takže jin leze tak dobře odhadovat. Podle všeho by měla vzniknout varianta se schopností zasahovat pozemní cíle, jednalo by se tedy o jakýsi ekvivalent amerických Tomahawků a ruských Ch-101. Vzniknout vy ale mohla i varianta se schopností zasahovat cíle na hladině moře.

KHIのSSMコンセプト、
わざわざ操舵翼はRCSに配慮した形状、加えて根元から折り畳める細工があるにも関わらず、主翼は素振りも見せず普通の航空機然としてて不思議なこと極まりないですね。そういうTBDっぽさ pic.twitter.com/9oDT2ty63Z

— ふるーす (@kleinenf) March 16, 2023

Japonskou střelu bude nejspíše možné odpalovat z pozemních odpalovačů, lodí, ponorek i letadel, což by ji činilo velmi univerzální. Její dosah by měl přitom vycházet na více než 1000 kilometrů, i když například střely vypouštěné z letadel by mohly mít dosah ještě větší. Střela by měla být obtížně zachytitelná protivzdušnou obranou, takže se nejspíše bude pohybovat v extrémně malých výškách – a vyloučeno není ani použití nějakých technologií stealth. Už těmto schopnostmi ji lze označit za špičkovou, v praxi by mohla být mimořádně účinná.

Střela bude odolná proti rušení

Střela KHI SSM by mohla měřit 6 až 10 metrů a pohánět by ji měl turbodmychadlový motor KJ-300 – jen pro porovnání, americký Tomahawk s posilovačem má délku 6,25 metrů. Japonská střela by dosahovala cestovní podzvukové rychlosti Mach 0,8 a měla by inerciální a satelitní navádění prostřednictvím GPS; v závěrečné fázi letu pak i infračervené a radarové, což by ji činilo mimořádně odolnou proti rušení, a nejspíše jí i zajistilo vysokou přesnost.

Zatím není jasné, jak velikou hlavici by střela nesla, ale při plánované velikosti by to mohlo být kolem 0,5 tuny, podobné zbraně pak mívají i speciální penetrátory k průniku do odolnějších cílů. Japonsko již zahájilo stavbu plavidel, z nichž by mohly být střely v budoucnu odpalovány, ale nejspíše by je umístilo i na pevninu. Ve výzbroji by se mohla KHI SSM objevit v druhé polovině 20. let 21. století.

Článek Japonsko může bránit špičková raketa Kawasaki, docela univerzální a téměř nezasažitelná; podobná, jakou má Rusko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Všechny střely Rusko určitě nesestřelí

Údaje o tom, jak si střely Storm Shadow vedou, jsou velmi spekulativní, protože není jasné, kolik jich vlastně Ukrajina má, ani kolik jich dosud vystřelila. Stejně tak ale nikdo neví, kolik jich zneškodnila ruská protivzdušná obrana. Na jedné straně ukrajinský ministr obrany Oleksij Reznikov tvrdí, že mají střely 100% úspěšnost, a straně druhé Rusko hlásí řadu jejich sestřelení – jak jsme již připomínali, některé zásahy raketami Storm Shadow jsou zdokumentované. Z toho minimálně plyne, že ruská obrana není schopna eliminovat úplně všechny.

We appear to have our first image of a Ukrainian Su-24 armed with a UK-supplied Storm Shadow cruise missile. https://t.co/X0p2mMvT7B pic.twitter.com/A4IXAqli4N

— OSINTtechnical (@Osinttechnical) May 24, 2023

Vojenský analytik a bývalý pilot indického letectva Vijainder K Thakur se proto pokusil zdokumentovat květnové útoky a ohlášené sestřely. Dospěl k tomu, že alespoň 6 střelám Storm Shadow se podařilo zasáhnout cíle v Luhansku nebo Mariopolu, a Rusko zároveň nahlásilo jejich 10 sestřelů,což by znamenalo, že dokáže zastavit jenom 62,5 procent útoků. Možná se to zdá být docela úspěšné, ale ukrajinská obrana je při likvidaci ruských raketových útoků (kupříkladu na Kyjev) mnohem úspěšnější. Zničila dokonce i údajně nesestřelitelné rakety Kinžal.

Strorm Shadow má 450 kg těžkou hlavici

Každý zásah střelou Storm Shadow ruskou armádu bolí, protože Ukrajina nemíří na civilní, ale na cenné vojenské cíle. Raketa má hmotnost 1 300 kg, z čehož je hlavice těžká 450 kilogramů, což je ekvivalent těžké letecké pumy. Má dosah až 550 kilometrů, ale Ukrajina měla dostat exportní verze s dosahem jen 250 kilometrů. I to ale stačí na pokrytí většiny okupovaného ukrajinského území; na cíle v Rusku je přitom slíbila nepoužívat.

Rusko samozřejmě disponuje systémy, které umožňují střely Storm Shadow sestřelovat, může jít o S-300, S-350 a S-400, které papírově zvládají likvidovat cíle i ve velmi nízkých výškách, což je také případ britské zbraně. Otázkou ale je, jak hustá je protivzdušná obrana, a jak kvalitní systémy ve skutečnosti jsou. Ukrajina navíc střely odpaluje spolu s nástražnými ADM-160 MALD, aby ruskou obranu zmátla. Má však jeden handicap, a to je velmi omezené množství samotných střel i letadel, z nichž je může odpalovat – nějaký mohutný útok tedy provést nemůže.

Článek Ruská protivzdušná obrana je proti střele Storm Shadow spolehlivá pouze na 62 %, odhadl indický analytik Vijainder K Thakur se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Menší Bora-1 má vysokou přesnost

S vývojem vlastních balistických raket začalo Turecko již dříve, a od roku 2018 má ve výzbroji taktické balistické rakety Bora-1. Jde o výrobek turecké společnosti Roketsan s dosahem až 280 kilometrů, raketa má přitom délku 8 metrů a hmotnost 2,5 tuny, a je schopna nést hlavici o hmotnosti 470 kilogramů. Naváděna je za pomoci GPS, její přesnost je pak udávána na 10 metrů. Ale Roketsan avizoval i vývoj střely Bora-2 s delším doletem.

Türkiye’nin şu ana kadarki en uzun menzilli füzesi Tayfun’un yeni test atışı Rize’de gerçekleştirildi. pic.twitter.com/bfUzt4qweU

— Pusholder (@pusholder) May 23, 2023

V květnu 2023 ke všemu výrobce odpálil rakety Tayfun, ale není zcela jisté, zda šlo o avizovanou Bora-2; je to však velmi pravděpodobné. Podle dostupných údajů zasáhla střela stanovený cíl ve vzdálenosti 560 kilometrů, což znamená, že mají turecké střely nyní dvojnásobný dosah. Bližší údaje o tom, jak veliká je nová turecká zbraň nebo jakou je schopna nést hlavici, země zatím nezveřejnila. Podle všeho je pak na kolovém podvozku se 2 raketami.

Cílem jsou rakety středního doletu

Turecko se netají záměrem jít s vývojem dále, před několika lety dokonce oznámilo, že se bude pokoušet o střely s dosahem 2 500 kilometrů, i když neupřesnilo, jestli půjde o střelu balistickou nebo řízenou; možné je totiž obojí. Pokud by se jednalo o balistickou raketu, spadala by do kategorie střel středního dosahu – v oblasti Blízkého východu by se tak Turecko vyrovnalo ambicióznímu íránskému programu.

Velký otazník ale visí nad důvody Turecka pro vývoj takové zbraně, země je obvykle staví z důvodu odstrašení rivalů. „Země půlměsíce“ však dlouhodobě nemá v oblasti jediného oponenta, proti němuž by zbraň podobného typu mohlo nasadit. Jsou samozřejmě známé jeho napjaté vztahy s Řeckem, ale na druhou stranu je velmi obtížně představitelné, že by si dva členové Severoatlantické aliance hrozili použitím balistických raket.

Článek Turecko má vlastní balistickou raketu Tayfun, doletí i přes 500 km a může být základem pro raketu s dosahem 2 500 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střela pro evropské bojové stroje

Zbraň Taurus vyvinulo na konci 20. století německé konsorcium MBDA Deutschland GmbHa Saad Bofors Dynamic. Snažilo se přitom o vytvoření velmi těžko odhalitelné střely zasahující cíle přesně na vzdálenost alespoň 500 kilometrů, což se také podařilo. (i když je „pětistovka“ nakonec dosahem maximálním). Určena měla být hlavně pro bojová letadla vyráběná v Evropě – třeba pro Panavia Tornado, Eurofighter Typhoon nebo Saab Jas-39 Gripen, ale zvládají je odpalovat i McDonnell Douglas F/A-18 Hornet nebo McDonnell Douglas F-15E Strike Eagle.

Media Say That Ukraine is Asking Germany for Taurus KEPD 350 Cruise Missileshttps://t.co/HDrrF53d1q pic.twitter.com/ongGSxF6R5

— DEFENSE EXPRESS (@DEFENSEEXPRESS) May 28, 2023

Střel není mnoho, asi nejvíce jich má Německo, a to v počtu 600 kusů, ale údajně jen asi čtvrtina je nasaditelných. Např. německý poslanec z CDU a plukovník ve výslužbě Roderich Kiesewetter tvrdí, že i když jich není mnoho, Německo by je mělo Ukrajině, která o ně žádala, věnovat. Podle něj je to lepší, než aby ležely zbytečně ve skladech. Umožnily by totiž účinné útoky na vybrané ruské cíle daleko za frontou, třeba na sklady, vojenské objekty a centra velení.

Nepřítel sestřelí Taurus jen obtížně

Střela Taurus je 5 m dlouhá a 1 400 kg těžká, a z toho činí hmotnost bojové hlavice na 481 kg. Vybavena je pak penetrátorem přizpůsobitelným na konkrétní cíl, a poháněna je turboventilátorem, přičemž se dokáže pohybovat rychlostí Mach 0,95. Létá ve výšce jen 30 až 40 metrů nad zemí a je zkonstruována tak, aby měla nízký radarový odraz, takže je pro nepřátelskou protivzdušnou obranu velmi obtížně detekovatelná a sestřelitelná.

Británie může změnit osud války na Ukrajině: dodá zemi zbraně dlouhého doletu, které ohrozí i Moskvu

Taurus KEPD 350 má kombinované navádění využívající inerciální systém, GPS a elektrooptické navádění, takže je schopná přesně zasahovat cíle i v případě, že nepřítel ruší systém GPS. Její přesnost je udávána na 4 m, a u cíle má vystoupat do větší výšky, aby ho pak zasáhla v lepším úhlu a měla i vyšší účinnost. V případě, že by Německo kývlo a Taurus na Ukrajinu dodalo, technici by museli zároveň k odpalování střel upravit některá ukrajinská letadla – a to nejenom taková jako MiG-29, ale třeba i slíbené stíhačky F-16.

Článek „Ukrajina by měla dostat téměř nesestřelitelné střely Taurus s dosahem 500 km,“ myslí si německý plukovník ve výslužbě R. Kiesewetter se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rakety na tuhé palivo jsou flexibilnější

Odpalovat balistické mezikontinentální střely umí Severokorejci již několik let, ale dříve používaly v raketách kapalné palivo, což je jednodušší na konstrukci, ale na druhou stranu mnohem náročnější na obsluhu, protože je v takovém případě nutné palivo před použitím načerpat, anebo složitým způsobem zabezpečovat. Rakety s tuhým palivem však tento problém nemají, a jsou tak vlastně kdykoliv připravené k odpálení. Výhodné je to např. v momentě, kdy by chtěl nepřítel nečekaně udeřit právě na takové střely; odpálit by je totiž šlo dříve, než by „to schytaly“.

Informace o nové střele se v severokorejských médiích poprvé objevily v únoru 2023 při oslavách výročí založení severokorejské armády. Její test pak Severní Korea provedla 13. dubna 2023, přičemž dopadl úspěšně. Raketa tehdy přeletěla přes Japonsko, což přitom vyvolalo veliký poplach. Kvůli severokorejským raketovým a jaderným testům Japonsko silně zbrojí – i když nejen kvůli nim se rozhodlo nakoupit třeba 400 střel BGM-109 Tomahawk.

Na raketě může být i více hlavic

O Severokorejské raketě je k dispozici jen velmi omezené množství informací, ale například je známo, že je třístupňová, kdežto její dolet je neznámý – ale protože je označována jako mezikontinentální, musí být větší než 5 500 kilometrů, a pravděpodobně je i výrazně delší. Raketa je zhruba 25 metrů dlouhá a její hmotnost bude 55 až 60 tun. Není však jasné, jestli nese jenom jednu hlavici, ale může využívat i návratové vozidlo MIRV s více hlavicemi.

Nejsilnější atomovky Severokorejců: v roce 2023 už je čeho se obávat, mezikontinentální rakety doletí s klidem přes půl světa

Raketa je přepravována na velkém kolovém přepravníku, což samozřejmě znesnadňuje její lokalizaci a případné zneškodnění. Díky své konstrukci navíc nebude potřebovat ani mnoho doprovodných vozidel a personálu. Kolik jich Severokorejci mají nebo jsou schopni v nejbližší době vyrobit, jasné není, ale ve výzbroji mají již i mezikontinentální rakety Hwasong-17 s doletem přes 13 tisíc kilometrů, či Hwasong-15 s o něco menším dosahem.

Článek Jadernou připravenost Pchjongjangu zvyšuje třeba mezikontinentální raketa Hwasong-18 na tuhé palivo, zasáhnout by mohla i západ USA se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střely Hydra 70 mají širokou škálu hlavic

Střely Hydra 70 jsou pokračováním americké rakety Mk 4/Mk 40 ráže 70 milimetrů, která vznikla na konci 40. let 20. století. Používána byla třeba v korejské nebo vietnamské válce, ale později se ji podařilo osadit výkonnějším motorem a provést u ní i další vylepšení. Díky tomu měla raketa efektivní dostřel asi 8 kilometrů, ale její maximální je ještě o 4 kilometry delší. Využívány začaly být nejenom na vrtulnících, ale také na bojových letadlech nebo dronech. Osadit je přitom lze protipěchotní, protimateriálovou, zápalnou i jinou hlavicí.

Rozšířenosti těchto raket se snažili využít výrobci zbraní, a někteří se pokusili z neřízených střel udělat naváděné. Jednou z nejúspěšnějších úprav je AGR-20 Advanced Precision Kill Weapon System (známější pod zkratkou APKWS). Jde v podstatě o střelu Hydra 70, ale mezi její motor a hlavici je vložena speciální část, díky níž ji lze navést za pomoci laserového paprsku. Jelikož je její hmotnost pouze 15 kg, zvládá ničit slaběji pancéřované cíle, ale při ceně necelých 500 tisíc korun za kus je mnohem levnější než běžně používané střely AGM-114 Hellfire.

Speciální odpalovač lze umístit na vozidlo

Střely APKWS je běžně možné využít na vrtulnících a dronech s laserovým zaměřovačem, mohou být totiž navedeny i za pomoci leteckého návodčího – přesnost zásahu je kolem půl metru. Rozšíření zbraně však ponouklo americkou společnost Arnold Defense k nápadu udělat ze střel také zbraň pozemní. V roce 2017 tak představila upravený odpalovač označený jako LAND-LGR4, který je dosud poměrně vzácný, není totiž moc rozšířený. Odpalovat každopádně zvládá 4 nebo 8 střel Hydra 70 nebo APKWS z mnoha druhů pozemních vozidel.

Z raket to dělá pozemní střely krátkého dosahu s možností přesného navedení. Na fotografiích z Ukrajiny je pak vidět jejich nasazení v praxi – odpalovač LAND-LGR4 tam je umístěný na korbě Humvee. Dostupné informace tvrdí, že by mohl mít tento systém dosah až 6 kilometrů, a v případě naváděných střel by mohl pomoci kompenzovat přesilu ruského letectva. Umožnil by totiž ukrajinským jednotkám na frontě navést střely například na nepřátelská postavení, vozidla nebo bunkry, a rychle je zlikvidovat.

Článek Letecké neřízené střely Hydra 70 na vozidlech Humvee jsou „vzácné“ a velmi efektivní, snadno zdecimují vozidla i bunkry se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dlouhý let je velmi rizikový

Mars přitahuje pozornost lidí už od starověku, například staří Římané po něm ostatně pojmenovali svého boha války. Z planetárního hlediska jde potom o čtvrtou planetu Sluneční soustavy (tedy pokud to bereme posloupně od Slunce), a zároveň o druhého nejbližšího souseda Země. Během svého perihelu (momentu, kdy je planeta nejblíže Slunci) je vzdálenost mezi naší planetou a Marsem 54,6 milionů kilometrů, ale jinak je průměrná vzdálenost od Země více než 4násobná, resp. 225 milionů kilometrů.

Současné pohony vesmírných plavidel by přitom tuto vzdálenost urazily za dlouhých 7 měsíců. I když pomineme logistické potíže s přepravou zásob a paliva, je zde ještě jeden zásadní problém týkající se přímo lidské osádky. Takto dlouhý let ve stavu beztíže by znamenal značnou ztrátu kosterní hmoty kosmonautů, nemluvě o radiaci z kosmického záření. Po přistání na Marsu by tak musela celá osádka projít náročnou rekonvalescencí, což není úplně žádoucí (a takto daleko od Země nejspíše ani v možnostech současné doby).

iZdroj fotografie: Freepik

Z toho důvodu vytáhla NASA ze spodního šuplíku starý nápad zahrnující jaderné pohony, které by mohly délku zásadně zkrátit. V průběhu studené války je vyvíjely jak Spojené státy americké, tak rivalský Sovětský svaz. Během roku 2023 tak má dojít k první fázi vývoje jaderného pohonu navrženého v programu Innovative Advanced Concepts (NIAC). Návrh „Bimodální NTP/NEP s vlnovým rotorovým přeplňovacím cyklem“ dostal od NASA zelenou.

Dvojí síla jaderného pohonu

Zmíněný plán NIAC je založen na dvou konceptech jaderného pohonu, a je vskutku unikátem. Prvním je jaderně-termický pohon (NTP), který využívá jaderného reaktoru k ohřevu tekutého vodíku. Ten se vlivem vysokých teplot přeměňuje na plazmu, která je následně vedena speciální tryskou, aby vytvářela potřebný tah. Druhým je jaderně-elektrický pohon (NEP), jímž je díky reaktoru poháněn iontový motor, který vytváří elektromagnetické pole. To následně ionizuje a urychluje inertní plyn (např. xenon) unikající z motoru tryskami, čímž vytváří tah.

iZdroj fotografie: Ryan Gosse / NASA

Oba pohony mají oproti jiným chemickým pohonům vynikající poměr tahu ku spotřebovanému palivu, a jsou tedy daleko šetrnější, mají vyšší výkon, a téměř neomezenou hustotu energie. Ryan Gosse, expert na hypersonické systémy, který vývoj v NASA vede, začlenil ještě do koncepce přeplňovací cyklus. Základem je vlnový rotor využívající tlaku vznikajícího při zahřívání kapalného vodíku ke stlačování reakční hmoty, což zásadně zvyšuje účinnost motoru.

Samotný systém NTP/NET by tak mohl dopravit lidskou osádku k Marsu do 100 dní, což je ale stále relativně dlouhá doba. Pokud ovšem bude přidán i vlnový rotor, dojde ke zkrácení letu na méně než polovinu. Bimodální konstrukce s přeplňovacím cyklem tak teoreticky umožní alespoň rychlou přepravu pilotovaných misí na Mars za fascinujících 45 dní. Pokud to klapne, půjde o první krůček ke kolonizaci okolního vesmíru.

Článek Na Mars za neuvěřitelných 45 dní: odvážný plán NASA na kolonizaci „sousední“ planety zahrnuje raketu s unikátním jaderným pohonem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nová raketa řešila smlouvy o omezení jaderných zbraní

Ačkoliv jsou tyto střely už poměrně dlouho překonané modernějšími raketami (které jsou v ruské výzbroji rovněž zastoupeny), tvoří stále tvoří významnou část jeho jaderného arzenálu. Jde o poslední verzi sovětských mezikontinentálních raket R-36 a do výzbroje byly zařazeny v roce 1989, tedy po dohodě START, která měla omezovat jaderné zbraně zapojených zemí. Konstrukce „Satana“ přitom Sovětům umožnila zachování ničivého účinku i při splnění požadavků smlouvy.

Oproti předchozí verzi s 10 hlavicemi (stejný počet má mimochodem i R-36M2) mají tyto rakety mnohem větší sílu. Sovětské (a později u ruské) zdroje uvedly, že má každá z hlavic sílu 550 až 750 kilotun, ovšem Západní odhady mluví o 750 kilotunách až 1 megatuně. K tomu byla zvýšena i jejich přesnost, takže by měly hlavice dopadnout na cíl s odchylkou maximálně 500 metrů, což při jejich síle k silné destrukci velice dobře postačuje. Každá z hlavice může přitom mířit na jiný cíl. Co by zásah takové atomovky způsobil lze nasimulovat.

Dosah rakety Satan je až 16 tisíc kilometrů

SS-18 Mod 5 Satan je raketa odpalovaná výhradně z pozemního jaderného sila, a aby to bylo pěkně po vzoru Ruska, má opravdu velké rozměry. Její délka je 37,25 metrů a v průměru má kolem 3 metrů. Její hmotnost dosahuje 211 tun, největší část z toho přitom tvoří raketové palivo. Dosah hlavic nesených touto střelou může být až 16 tisíc kilometrů, a Západní experti odhadují, že může mít federace v současné době v provozu asi 50 sil s takovými raketami.

V Rusku známá jako R-36M měla jedno veliké vylepšení, které spočívalo ve speciálním kontejneru, s nímž je vložena do samotného odpalovacího sila. Kontejner funguje jako jakýsi minomet, takže při odpalu vymrští raketu ven ze sila, zatímco hlavní raketový motor se zažehne až mimo něj. Plameny tak silo nepoškodí a prázdný kontejner lze jednoduše vyndat a nahradit novým (i se střelou). Zkušená obsluha toho je schopna ještě před tím, než dorazí nepřátelské protistřely, takže může vypálit z jednoho sila i dva „Satany“.

Článek Jak vypadá jedna z nejděsivějších atomovek v hojném ruském arzenálu: balistická raketa Satan (R-36M) připomíná světu, čeho se bát se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Počty aktivních zbraní byly přísně omezené

Ruská federace a Spojené státy americké byly až do února 2022 v počtu aktivních jaderných zbraní jasně limitovány. Konkrétně mohl mít každý z nich připraveno 1 550 jaderných hlavic a 700 nosičů schopných je nějakým způsobem dopravit k cíli. Další zbraně a nosiče mohly být ve skladech, ale jejich aktivace vyžaduje nějaký čas. Největší jaderné mocnosti tak chtěly eliminovat riziko možného velkého konfliktu, což už ale nyní neplatí.

Smlouva Nový START ale nebyla dokonalá, potažmo všestranná. Zahrnovalo totiž pouze dvě zmíněné mocnosti, a Rusku se nelíbilo, že mají jaderné zbraně i američtí spojenci jako Velká Británie nebo Francie, což v jeho představách vychylovalo rovnováhu sil ve prospěch Západu. A nakonec nebyl domyšlen ani význam Číny, která není žádnou takovou dohodou vázána, ale počty jaderných hlavic a nosičů v posledních letech významně navyšuje. Na druhou stranu může hrát neoficiálně ve prospěch federace třeba Severní Korea.

Další nevýhodou bylo, že smlouva neřešila modernizaci zbraní ani nahrazování hlavic a nosičů novými. Toho využívalo především Rusko, které vyvinulo nové balistické rakety RS-24 Jars a RS-28 Sarmat, a k tomu staví nové ponorky Borej s moderními raketami RSM-56 Bulava. Arzenál pak doplňuje hypersonický kluzák Avangard s možností osadit na něj jadernou hlavici, nebo torpédo – možná spíše podmořský dron – Poseidon s jaderným pohonem a jadernou hlavicí. Amerika ale takové pokroky nedělala a třeba hypersonický kluzák dohání horkotěžko.

Staré Minuteman III se náhrady dočkají za 6 let

Spojené státy sice pracovaly na nových ponorkách, ale neustále mají ve výzbroji jenom staré nemoderní balistické rakety Minuteman III, které pochází z počátku 70. let 20. století. Až v posledních letech začaly do jaderné výzbroje investovat více a zavedly například novu jadernou pumu B61-12. Northrop Grumman navíc nyní připravuje nový typ mezikontinentální balistické rakety LGM-35 Sentinel, do výzbroje by měla být zavedena v roce 2029.

Zda může pozastavení smlouvy Nový START odstartovat nové závody ve zbrojení, je sporné. Jaderný arzenál je velmi drahý, jen pro představu: Francie vydává na 300 svých jaderných hlavic a nosičů zhruba 12 až 13 procent rozpočtu na obranu. Je tedy otázkou, zda si Rusko, ale i USA, vlastně mohou výrazně vetší arzenál dovolit. Jakákoliv platná dohoda, která by kontrolu počtů umožňovala, by nicméně byla lepší než nic, a nejlepší by bylo, kdyby zahrnovala i další jaderné mocnosti, případně alespoň tři největší, dvě předmětné a Čínskou lidovou republiku.

Článek Rusko se bez dozoru Američanů „vydalo vlastní jadernou cestou“: počet atomovek může navýšit, ale nejspíše to neznamená nic se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Raketa pro drony vychází z pozemní

O nové turecké střele vyráběné společností Roketsan je známo jen velmi omezené množství informací, její označení však avizuje, že je postavena na základě střely TRG-230 odpalované z raketometu Roketsan Multi-Barrel Rocket Launcher. Jedná se o raketu ráže 230 milimetrů s dosahem až 70 kilometrů, ale nejnovější typy údajně dokážou zasahovat cíle do vzdálenosti až 150 kilometrů. Má hmotnost 210 kilogramů a hlavici o hmotnosti 42 kilogramů, naváděna je buď laserově, nebo prostřednictvím GPS.

Zda se parametry střely odpalované ze země shodují i s TRG-230-IHA, je v tuto chvíli pouze spekulace. Podle zveřejněných údajů má být ale tato raketa schopna zasahovat cíle do vzdálenosti větší než 150 kilometrů a naváděna je prostřednictví GPS. Zveřejněné video z jejího testování ukazuje, že dokáže zasáhnout cíl s vysokou přesností. Odpálení probíhá tak, že je nejdříve shozena z letounu a teprve po nějaké době dojde k zapnutí jejího motoru, přičemž při letu údajně dosahuje nadzvukové rychlosti.

Dron Akinci zřejmě unese střel více

Novou raketu Turecko vyzkoušelo za pomoci dronu Bayraktar Akinci, což je dvoumotorový dron zařazený do výzbroje v roce 2021. Má nosnost 1 500 kilogramů, a lze tedy předpokládat, že podobných střel může nést hned několik. Operuje ve výšce kolem 9 kilometrů, jeho dostup je ale o 4 kilometry vyšší, a má dolet až 7 500 kilometrů nebo až 25 hodin letu. Jeho maximální rychlost vychází na 361 km/h a je na něm nainstalovaný i moderní radar AESA.

V tureckém testu svrhl dron raketu ve výšce kolem 7 600 metrů a vzhledem k její velikosti, rychlosti i dosahu může jít o velmi nebezpečnou zbraň, s níž si protivzdušná obrana nemusí poradit úplně snadno. Zavedení takové střely do výzbroje by dalo tureckým dronům nové možnosti, neboť by se tak mohly držet z dostřelu většiny protivzdušných systémů, ale přitom provádět přesné útoky i na dlouhé vzdálenosti. Střely by buď využívaly GPS, nebo by je navedl laser z menšího dronu, případně od pozemního operátora (tedy pakliže by měly i laserové navádění).

Článek Nová turecká naváděná raketa pro dron zasáhne cíl nadzvukovou rychlostí do vzdálenosti až 150 km, zdolat může leckterou obranu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Černé duše v sekci uklízeček

Že zbrojovka fiktivně zaměstnávala osm uklízeček by samo o sobě pozornost nevzbudilo, vykazovat „černé duše“ je všude ve světě běžnou praxí mnohých firem, resp. jejích odpovídajících zaměstnanců, s cílem zpronevěřit peníze. Bezpečnostní orgány nicméně zjistily, že ačkoliv uklízečky neexistovaly, používal někdo „jejich“ karty a do areálu závodu vstupoval, a to hlavně v nočních hodinách. Otázkou zůstává, zda jsou informace pravdivé a nejde jenom o hru nebo boj o moc; na druhu stranu si lze představit, že například špioni by mohli mít o dění v továrně zájem.

iZdroj fotografie: Uživatel Allocer / Creative Commons / CC BY-SA

Firma totiž produkuje celou řadu moderních ruských zbraní, hlavně těch určených pro letectvo. Vyrábí různé druhy střel vzduch-vzduch, z nichž nejzajímavější bude R-77M určená pro bojové letouny páté generace Suchoj Su-57 Felon. Jde o střelu, která má dle papírově udávaných údajů převyšovat americkou AIM-120D AMRAAM. Její dosah je 180 až 200 kilometrů, disponuje aktivním naváděním a radarem typu AESA; vedle toho je schopná prudkých manévrů a používá laserový přibližovací zápalník.

Továrna vyrábí i jiné moderní střely

Další zajímavou zbraní z produkce firmy je taktická střela vzduch-zem Ch-38. Jedná se o novinku zavedenou do výzbroje ruského letectva v roce 2015. Určena je letadlům jako jsou stíhací bombardéry Suchoj Su-34 Fullback nebo bojové letouny Su-57, ale používat by ji měly i ruské bitevní vrtulníky. Je přesně naváděná laserem nebo za pomoci aktivního radaru, a je schopna zasáhnout cíle vzdálené až 40 kilometrů; hmotnost její hlavice je přitom až 220 kg.

Firma je udávána i jako výrovce původně sovětského superkavitačního torpéda VA-111 Škval, které zůstalo dodnes ve výzbroji ruských ponorek, přičemž dosahuje rychlosti až 200 uzlů. A to díky díky jakési „bublině plynu“, která ho obklopuje. Disponuje přitom bojovou hlavicí o hmotnosti 210 kilogramů. Na blízkou vzdálenost jde o velmi nebezpečnou zbraň, na dálku je však nepoužitelná, neboť i nejnovější verze má dosah pouze kolem 15 km.

Článek Totální nepořádek v přední ruské zbrojovce: do tajné výrobny leteckých střel měly přístup fiktivní uklízečky, mohlo jít o špióny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Produkce střel nestačí ani na jeden útok

Ukrajinské tajné služby uvádí, že například střel Kalibr určených pro hladinová plavidla nebo ponorky je Rusko v současné době schopno vyrobit pouze 15 až 20 kusů za měsíc. O něco lepší je situace se střelami Ch-101, které jsou odpalovány ze strategických bombardérů a jejichž produkci Ukrajinci odhadují na 30 za měsíc. Jen pro srovnání, třeba při velkém útoku na Ukrajinu 16. prosince 2022 odpálilo Rusko z lodí a letadel 76 střel, přičemž 60 jich obrana sestřelila. Útok si tedy vyžádal více než jejich měsíční produkci.

iZdroj fotografie: Uživatel Kričer / Creative Commons / CC BY-SA

Střely Ch-101 mají hlavici o hmotnosti 400 až 450 kilogramů a jejich přesnost je odhadována na 10 až 20 metrů. Podle ruských tvrzení pak mají nejnovější typy dolet až 5 tisíc kilometrů. U střel Kalibr velmi záleží na tom, o jaký typ se jedná, protože jich je hned několik a každý mívá jiný dosah. Hmotnost jejich hlavice se pohybuje od 400 do 500 kilogramů a střely s největším dosahem doletí do vzdálenosti až 2 500 kilometrů. Přesnost je udávána 50 metrů.

Rusko zásoby střel má, ale tenčí se

Zatím nelze tvrdit, že by byla federace zcela „na suchu“, neboť nějaké zásoby ve skladech stále má. V případě řízených střel je odborníci odhadují na 30 % původních zásob, kdežto u balistických raket Iskander hovoří asi o 1/10. Armáda však může brát z těchto zásob pouze omezeně a v žádném případě je nemůže spotřebovat všechny, neboť si musí nechávat strategickou rezervu. To je podle Ukrajiny také důvod, proč už Rusko téměř nepoužívá rakety Iskander nebo hypersonické Kh-47M2 Kinžál. Rusku tak nyní slouží hlavně k zastrašování soupeřů.

I přes nízkou produkci střel se ale Ukrajina musí na útoky připravit, protože budou mít možná jenom delší intervaly. Rusko také využívá alternativních možností jako starších střel Ch-55/555, které se ovšem nedokáží trefovat tak přesně, případně na města cílí střelami určenými k jiným úkolům, nebo i bez náloží. Příkladem může být používání protilodních raket Ch-22 a Ch-32, stejně jako raket z protivzdušného systému S-300. Kombinace těchto zbraní, nově vyrobených střel a sebevražedných dronů z Íránu může Rusku umožnit po nějaké době masivní útok s cílem zahltit obranu.

Článek Rusko lapá po dechu: zásoby řízených střel má na nutném minimu a samo jich nevyrobí dostatek ani na jeden větší útok se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střela Ch-101 skončila na poli

O nehodě, která se dle všeho stala 16. prosince 2022, ruská média mlčí. Někdo ji však natočil a zveřejnil na sociálních sítích. Ze záběrů je patrné, že jedna střela skončila ve Volgogradské oblasti. Nejspíše ale nezpůsobila žádné škody, protože se zdá, že leží na nějakém poli. Přesto vyvolává případ zamyšlení, zda jde o výjimečné selhání, nebo se jedná o opakovanou záležitost, která by mohla následovat u dalších ruských střel. Není to nicméně první takový případ, v minulosti třeba z ruského letadla spadla hypersonická střela Kinžál.

Někdo tvrdí, že může problém s kvalitou moderních ruských raket vyvolávat technologické embargo. Propaganda federace sice tvrdí, že pro ně využívá ryze ruské součástky, ale dle zjištění se ukázalo, že to není pravda. Střela Ch-101 obsahuje například dovážený navigační modul a pro její sestrojení jsou zapotřebí i moderní čipy. Ale i když by Rusko nemělo mít k takovým součástkám oficiálně přístup, stále střely vyrábí. Otázkou je, jaké součástky v nově vyrobených střelách používá a zda (ne)mají dopad na jejich kvalitu.

Střely Ch-101 jsou určené pro bombardéry

Ch-101 je nástupcem starší sovětské Ch-55 a jedná se o střelu s plochou dráhou letu s velkým dosahem. Její nejmodernější typ údajně dokáže zasahovat cíle vzdálené až 5 500 kilometrů. Nosičem střely je strategický bombardér Tupolev Tu-95 a Tupolev Tu-160. Ch-101 je 7,4 metru dlouhá, 2 200 až 2 400 kilogramů těžká, a nese bojovou hlavici hmotnosti 400 až 450 kilogramů.

Přesnost střel Ch-101 je udávána na 10 až 20 metrů, což je k ničení cílů v ukrajinské civilní infrastruktuře více než dostatečné. V poslední době ovšem nejsou tak účinné, jak bylo očekáváno. Nejde o zbraně odolné proti sestřelení, létají rychlostí pouze Mach 0,78. Zvláště moderní systémy protivzdušné obrany dodané ze západu jsou proti nim velmi účinné, a třeba Kyjev chrání i americký NASAMS. Existuje i varianta střely označovaná Ch-102 určená k dopravování jaderné hlavice.

Článek Video: Rusko zasáhlo své vlastní území přesně naváděnou střelou Ch-101 „plnou teroru“. Nehodu tají, byla však natočena civilistou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Moderní střely s 60 let starou elektronikou

Analýza ruských zbraní přinesla mnoho překvapení, protože kromě moderních elektronických součástek jsou v nich používány i velmi staré díly. Příkladem může být přesně naváděná střela Kh-101 s doletem přes 5 tisíc kilometrů odpalovaná ze strategických bombardérů (předně jde o Tu-95 nebo Tu-160) k ničení ukrajinských cílů, zejména pak energetické infrastruktury. Střely vyrobené v letech 1999 až 2013 v sobě přitom mají některou elektroniku pocházející z 60. let 20. století.

Rusku může taková konstrukce pomoci vyrovnat se s embargem na dovoz technologií, především pak čipů. Ačkoli některé části zbraní samozřejmě nemohou být funkční bez moderních součástek, může být příkladem samotné přesné navádění střel. Výzkumy totiž ukázaly, že se v nich Rusko snažilo využívat součástky určené pro civilní použití, například čipy z domácí elektroniky, jež bylo možné upravit pro zbraňové systémy. Embargo se na ně totiž nemusí vztahovat nebo je možné je snadno sehnat.

iZdroj fotografie: Uživatel Xchgall / Creative Commons / CC0

Navigace hned v několika střelách

Příkladem opravdu nutné západní technologie může být satelitní navigace SN-99 určená hned pro několik druhů střel. Odborníci ji našli nejen ve výše zmíněných střelách Kh-101, ale i raketách 3M14 Kalibr odpalovaných z ponorek nebo hladinových plavidel. Používány jsou ale také v naváděných střelách do salvového raketometu Smerč nebo v Kh-59 s dostřelem 300 kilometrů. Bez této nebo podobné navigace by ruské střely jednoduše nedokázaly zasahovat své cíle přesně.

Další západní technologie byly použity v moderních bitevních vrtulnících Ka-52 nebo některých dronech. V současné době je díky analýzám odhaleno kolem 150 západních firem, jejichž technologie jsou v ruských zbraních používány. Podobná zjištění jsou důležitá, aby pomohla ohlídat, že se Rusko k dílům již nebude moci dostat. Tedy alespoň ne napřímo, jinak je ale může stále nakupovat přes třetí země a zákaz tak obcházet.

Článek Jak moc je ruský vojenský průmysl závislý na Západu? Analýzy odhalily součástky NATO, bez nichž by federace pohořela se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Exploze hlavice ničí i okolí

AGM-114 Hellfire je standardní americká řízená protitanková střela používaná ve vrtulnících, dronech, ale i dalších strojích. Cíl umí zasáhnout s velikou přesností, ale jejich zhruba 9 kilogramů těžká hlavice může napáchat velikou škodu a zabít nevinné, k čemuž také opakovaně došlo (vedle toho existují ještě protipancéřové, tříštivé nebo termobarické střely). Řešením bylo hlavici ze střely zcela odstranit a zamezit tak explozi, čímž se po roce 2011 zrodila varianta označovaná jako AGM-114R9X Ninja.

Poprvé byla nasazena v roce 2017 při likvidaci Abu Khayr al-Masrího, což byl vůdce egyptské odnože Al-Kaidy, a je známo, že v červenci 2022 zabila i vůdce Ajmana az-Zaváhirího, který nahradil v čele Al-Kaidy Usámu bin Ládina. Informací o použití ani konstrukci této střely mnoho není, většinou se totiž jedná o utajované skutečnosti. Raketa byla nicméně mezi lety 2017 a 2019 použita minimálně šestkrát.

Čepele prorazí i střechu auta

Výhodou střely Ninja je, že místo hlavice používá šest speciálních čepelí z velmi hustého kovu. Ty se před dopadem na cíl rozevřou a oběť doslova rozpárají na několik kusů. Díky použití speciálního kovu a rychlosti mohou čepele například bez problému projít střechou automobilu. Odhaduje se, že jsou dlouhé asi 45 centimetrů, delší už by se do střely nevešly. Proto zasahují jen kruh o průměru maximálně 105 centimetrů, a vzhledem k absenci výbušniny tak zůstává vše v okolí nepoškozené.

Ačkoli to není oficiálně potvrzené, experti předpokládají, že střela Ninja má velmi podobné parametry jako klasická střela Hellfire, aby ji bylo možné umístit na drony uzpůsobené k odpalování klasických raket. Její hmotnost vychází kolem 45 kilogramů a je zhruba 1,6 metru dlouhá. Pohání ji raketový motor na tuhá paliva rychlostí až Mach 1,3 do vzdálenosti maximálně 11 kilometrů.

Článek Tajná americká raketa Ninja, která nebouchne, ale přesto cíl zabije. A to velmi drastickým způsobem, zbudou z něj jenom kousky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rakety Luna-M zasahují s odchylkou i 700 metrů

Fotografie na sociálních sítích ukazují trosky nálezů, v nichž byly identifikovány právě části systému Luna-M. A jsou-li snímky autentické, dokazuje to, že je ruským jednotkám (nebo alespoň velitelům) jedno, jaké cíle ve skutečnosti zasáhnou. Střely jsou absencí přesného navádění známé a zaměřovány musí být ručně. Jejich odchylka od cíle u poloviny z nich dosahuje i 700 metrů a jsou tedy schopné zasahovat cíle s přesností třeba městské čtvrti. Jejich nasazení také signalizuje nedostatek novějších střel na straně Ruska.

Do výzbroje Sovětského svazu byly tyto rakety zavedeny v roce 1962, v 70. letech je však začaly nahrazovat rakety Točka. O nich mimochodem ruská armáda na začátku konfliktu tvrdila, že je nepoužívá právě proto, že jsou zastaralé; to se však nakonec ukázalo jako lež. Luny byly určeny k tomu, aby dopravovaly jaderné, chemické nebo konvenční hlavice do vzdálenosti až 65 kilometrů. Ale existují i upravené verze s delším doletem používané například Irákem.

iZdroj fotografie: Uživatel Balcer / Creactive Commons / CC BY-SA

Střela bývá 8,9 až 9,4 metru dlouhá, její hmotnost je zhruba 2,5 tuny a nese hlavici o hmotnosti 420 kilogramů. V Sovětském svazu proto bývala umístěna na odpalovacím vozidle ZIL-135 8×8 vybaveným jeřábem, aby byla dostatečně mobilní. Její zajímavostí jsou hned tři motory na tuhá paliva. První slouží jako startovací, druhý se stará o pohon během letu, a poslední se čtyřmi postranními tryskami raketě uděluje rotaci zajišťující její větší přesnost. Příprava na odpálení rakety si přitom v době aktivního užívání žádala 15 až 30 minut.

Ze skladu, ale možná od spojenců

Po vyřazení z výzbroje byly uskladněny výhradně v sovětských skladech na území dnešního Ruska, několik by jich však mohla mít i Ukrajina. Otázkou samozřejmě také je, zda jsou v použitelném stavu. Jedna z teorií pak také říká, že Rusko nemuselo mít raketu Luna-M ze svých skladů, ale mohlo ji dostat do některého ze spojenců. Nejpravděpodobněji ze Severní Koreje, kde jsou střely udržovány v provozuschopném stavu, a vyloučit nelze ani Bělorusko.

Rakety Luna-M byly v minulosti také ve výzbroji Československa a dalších sovětských spojenců. Známé je jejich rozmístění na Kubě během karibské krize nebo použití Irákem během jeho války s Íránem. Sýrie pak střely během Jomkipurské války nasadila proti Izraeli, kde s nimi zasáhla i několik osad. Režim je použil i v občanské válce stejně jako Srbové v bojích s Chorvatskem na začátku 90. let 20. století.

Článek Rusko v zoufalosti vytasilo 60leté rakety, které ničí vše, jen ne cíle. Dodávat mu je může i Severní Korea a Bělorusko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rakety měly být již v Náhorním Karabachu

O tureckých raketách TRLG-230 se vlastně příliš neví. Jejich existence byla potvrzena až v roce 2021 na výstavě IDEF v Turecku, ačkoliv existují už delší dobu a řada jich šla na export. Existují i zmínky, které dokládají, že je ve sporech o Náhorní Karabach nasadil Ázerbájdžán, tradiční spojenec Turecka. A dokonce k tomu prý využil turecké drony. Ve výzbroji Bangladéše se zase má nacházet předchůdce TRG-230.

TRLG-230 je přesně naváděná raketa od turecké společnosti Roketsan a používána je na vozidle s raketometem typu MLBR od stejnojmenné firmy. Střely mají ráži 230 milimetrů a jsou 210 kilogramů těžké. přičemž zvládají zasahovat cíle ve vzdálenosti od 20 do 70 kilometrů. Každá raketa disponuje hlavicí o hmotnosti 42 kilogramů. Jen pro představu, rakety M31 nabíjené do amerických HIMARS mají bojovou hlavici o hmotnosti 91 kilogramů, jsou tedy mnohem silnější.

Na cíl musí mířit laserový značkovač

Střely jsou přesně naváděné, ale od výše zmiňovaných M31 se liší způsobem, jakým cíl přesně zasáhnou. Využívají takzvané laserové navádění a nikoli GPS. Cíl tak musí bát označen laserovým značkovačem a střela poté dopadne na místo, kam tento značkovač ukazuje. Znamená to, že buď musí tento značkovač v přímé viditelnosti použít člověk, anebo k tomu lze využít drony. Turecké rakety mají umět velmi úzce spolupracovat s drony Bayraktar TB2, laserové značkovače už jsou v jejich výbavě.

Člověk nebo dron se tak sice vystavuje nebezpečí, ale na druhou stranu je zajištěna přesnost. Také je možné laserovým paprskem mířit i na pohyblivý cíl. Rakety z HIMARS naváděné GPS mohou zasáhnout jenom cíle statické. Podle údajů ze stránek Roketsan mají být raketomety MLBR umísťovány na nákladní vozidla 6×6 nebo 8×8. V případě raket ráže 230 milimetrů má být na vozidle 12 odpalovacích tubusů, vždy 2 odpalovačů po 6 střelách.

U Ukrajiny se podle ne zcela zřetelných záběrů zdá, že jsou umístěny na vozidle Kamaz. Podle některých informací měla okupovaná země dostat až 8 odpalovačů, tedy pro 4 vozidla, a zhruba 200 raket, i když některé údaje mluví jen o 50 střelách. Každopádně se zdá, že Turecko, které má stále pevné vazby s Kremlem, udržuje i tradičně silné vazby s Ukrajinou a nezdráhá se jí dodat to nejmodernější, co jeho zbrojní průmysl produkuje.

Článek Turecko vstupuje do války na Ukrajině a dodává jí nejmodernější raketomety: cíl zasáhnou téměř vždy, dokonce i v pohybu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Neřízená střela na použití v salvě

Hydra 70 je běžná neřízená raketa, kterou západní vrtulníky i bojová letadla používají k útokům na pozemní cíle. Standardní střela i s hlavicí a motorem váží kolem 20 kilogramů, má zhruba 6 kilogramů těžkou explozivní hlavici. I když existuje více verzí. Efektivní dostřel činí kolem 8 kilometrů. Bitevní helikoptéry Viper je odpalují většinou v salvě z 19ranného raketometu. Jsou velmi účinné proti živé síle a používají se plošně.

Ovšem proti obrněnému cíli je situace jiná. Prvním problémem je ho zasáhnout, druhým potom proniknout jeho pancířem. S přesností si nakonec poradila BAE, jež na rakety vyvinula konverzní naváděcí sadu APKWS. Ta z ní udělá střelu s laserovým naváděním omezenou jen doletem motoru Hydra 70. Naváděcí sada, která stojí kolem 20 tisíc dolarů (480 tisíc korun), se umístí mezi motor a střed střely, a tak z ní učiní střelu přesně naváděnou. To umožňuje přesně zasáhnout cíl jedinou ranou a eliminovat vedlejší škody.

Ale takováto úprava by samozřejmě nezajistila zničení obrněné techniky, na to běžná explozivní hlavice nestačí. General Dynamics však na střely vyvinul nové protipancéřové hlavice HEAT/APAM. Ty se samozřejmě nemohou silou rovnat hlavicím na klasických protitankových raketách, protože jsou omezeny hmotností. Přesto je hlavice dostatečně účinná, aby si poradila s obrněnými vozidly a transportéry. To je výhoda, protože na ně tak vrtulníky najednou nemusí odpalovat Hellfire, jejichž cena je 150 tisíc dolarů (3,6 milionu korun).

iZdroj fotografie: Uživatel Vslv / Creative Commons / CC BY-SA

Obrněný automobil neodolal

V roce 2022 byla kombinace nové hlavice a laserového navádění otestována na obrněném vozidle Timberwolf. To je obrněné vozidlo postavené na základě MRAP Cougar. Má standardní ochranu podobného typu vozidel, mělo by odolat projektilům z těžkého kulometu i výbuchu min a nástražných náloží. Test prokázal, že upravené střely Hydra 70 nemají se zničením takovéhoto cíle problém.

České vrtulníkové letectvo by mělo být v blízké době vybaveno celkem 20 stroji, které by mohly tyto střely využívat. Koupí nebo zdarma od USA dostane 10 bitevních vrtulníků AH-1Z Viper, jež tyto střely běžně používají. Dva raketomety se střelami vybavenými APKWS jdou však umístit i na transportní UH-1Y Venom, kterých má mít Česká republika též desítku. Vzhledem k relativně nízké ceně střel se tím bojová hodnota strojů mnohonásobně zvětší.

Článek Střely Hydra 70 s naváděním a novou hlavicí. Levná možnost pro budoucí české vrtulníky na ničení obrněné techniky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Historie útoků je velmi dlouhá

Tato země nejspíše stojí i za útokem, při kterém v roce 2005 v Iráku zahynul britský desátník Lance Alan Blackenbury. Jeho vozidlo zasáhla improvizovaná nálož. To by nebylo nijak výjimečné, používaly se proti koaličním vojákům často, ale konstrukce zbraně byla speciální, obsahovala unikátní měděný penetrátor. Pocházela z Íránu a revoluční gardy ji dle všeho dodaly šíitským milicím. Stejně tak jako protilodní C-802 střelu, která v roce 2006 zasáhla izraelskou korvetu Spear.

Írán, který čelí technologickým embargům, dokázal kopírováním, vlastním umem a spoluprací s různými zeměmi vyvinout velmi zajímavé technologie, které mohou být použity k zákeřným útokům. Dodávky stovek a možná i více sebevražedných dronů Shahed 136, případně klasických Mohajer-6 do Ruska, jsou jen malým střípkem. Nyní se dokonce mluví o možných dodávkách balistických raket, jež jsou kupodivu velmi přesné.

S raketami má Írán velké zkušenosti. Považuje je za způsob, jak útočit na své soupeře, případně jak jimi vybavit své spojence, aby je mohli k takovým útokům použít. Příkladem může být Hizballáh, ten disponuje obrovským množstvím raket a do značné míry je Teheránu podřízen. Mnohé jsou neřízené, například Zelzal 2. Ale Írán vyvinul konverzní sady, jež z nich mohou udělat střely naváděné GPS. Jsou malé, převážejí se v kufříku. V případě Hizballáhu je jasné, že jsou určeny hlavně k útokům na Izrael. Hnutí Írán dodává i různé druhy dronů.

iZdroj fotografie: Fars Media Corporation / Creative Commons / CC BY

Útoky na ropnou infrastrukturu

Podobnou pomoc také poskytuje i hútijským bojovníkům v Jemenu. Ti disponují mnoha druhy dronů, včetně těch sebevražedných. Použity byly nejen k občanské válce, ale i na úspěšné útoky proti ropné infrastruktuře v Saudské Arábii. Jejich stopa opět vede do Íránu. Stejně tak jako původ raket Zelzal-2, které bojovníci používají. Podle všeho jde o odlehčenou verzi íránských Qiam 1. Nejsou sice naváděné, avšak díky velikému doletu mohou být velmi nebezpečné.

Aktivity Íránu napovídají, že rozhodně nehodlá od podobné praxe ustoupit. Stačí připomenout sérii nevyjasněných útoků na různé lodi v oblasti Perského zálivu, které jsou Íránu připisovány. Západní státy by se tedy měly připravit na to, že v případě nějakého konfliktu, hlavně v oblastech zájmů Íránu, by se jejich vojáci mohli s podobnými systémy setkat, a to ne v malých počtech. Proto je třeba proti nim mít vyvinutou i účinnou obranu a předejít zbytečným ztrátám.

Článek Írán vyzbrojuje teroristický Hizballáh, nyní dokonce Moskvu. Zbraně Teheránu stále více ovlivňují dění ve světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Technologická revoluce ve vývoji zbraní v Německu

Je poměrně málo známé, že Německo za války jako první na světě vyvinulo z letadla odpalovanou protilodní řízenou střelu. Řízená klouzavá střela Henschel Hs 293 byla určena pro použití proti lodím nebo pozemním cílům s tím, že bude vypouštěna z letadel mimo dosah pozemní PVO cíle. Byla to v podstatě klouzavá bomba s raketovým urychlovačem na kapalné palivo, který urychloval tuto klouzavou pumu celých 10 sekund po odhozu.

Už v roce 1940 firma Henschel podle návrhu prof. dr. H. Wagnera vyvíjela první verzi letecké okřídlené a řízené pumy Hs 293 s raketovým motorem na tekuté palivo Walther HWK 109-507. Projekt Hs 293 byl přitom založen na křídlaté klouzavé bombě „Gustav Schwartz Propellerwerke“, jež byla navržena už v roce 1939. Tato střela ještě neměla řídicí systém, pouze jednoduchého gyroskopického autopilota, který udržoval přímý kurz letící pumy. Bomba ale mohla být odpálena z větší vzdálenosti od cíle, což chránilo mateřské letadlo před protivzdušnou palbou zvoleného cíle.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Henschel přidal pod spodek střely raketový motor, který umožnil vypustit střelu z menší výšky, aniž by se zkrátil její dosah. Zároveň zapracoval do ovládání letící pumy aktivní systém dálkového řízení a koncem roku 1940 byly první prototypy připravené ke zkouškám. Poprvé dne 16. prosince 1940 se zkouška nepodařila kvůli lajdáckému zapojení řídících členů v systému ovládání pumy (bylo zaměněné ovládání vpravo/vlevo). Druhý pokus z 18. prosince 1940 byl ale úspěšný.

Vývoj se však prodlužoval až do jara 1943, kdy byla puma Henschel Hs 293 přece jen zavedena do výzbroje Luftwaffe. V té době mnohem známější V 1 teprve překonávala své dětské nemoci. Hs 293 byl nošen pod křídly nebo v pumovnici letounů He 111, He 177, Fw 200 nebo Do 217. Jeho hlavicí byla upravená bomba SC 500 obsahující vysoce explozivní trhavinu Trialene 105. V podstatě tato puma dostala křídla, ovládací kormidla a pod její trup byl zavěšen raketový urychlovač.

Technologický skok v kategorii protilodních střel a pum

To zásadní, co odlišovalo novou pumu od všech ostatních, byla možnost ji za letu k cíli ovládat a řídit. Puma byla řízená z paluby bombardéru, ze kterého byla odpálena, a to operátorem pomocí systému Kehl-Strassburg využívajícímu systém ovládání rádiovými povely podle optického sledování dráhy letu pumy. Operátor sledoval let pumy pomocí pěti stopovek či dýmovnic rozmístěných na tělese pumy a hořících 110 sekund a podle toho korigoval směr a výšku letu pomocí malého joysticku.

Raketový motor zažehnutý po odhozu pumy ji urychlil na 230–250 m/s, nejčastěji 580 km/h. Protože rádiové řízení bylo ale lehce rušitelné, zkoušelo se pro budoucí nasazení i řízení po drátě. Ventily vzduchového rozvodu přetlakové dodávky paliva u původních motorů s tekutým palivem však často zamrzaly, protože u leteckých jednotek byly tlakové zásobníky plněné na místě před startem většinou ranním zvlhnutým vzduchem.

iZdroj fotografie: Deutsches Museum / Public Domain

Proto se zvažovalo i použití motoru BMW 109-511 (5,9 kN po dobu 12 s). Nakonec se ale už na začátku sériové výroby rozhodlo používat více raketový motor WASAG 109-512 s tuhým prachovým palivem (tah 12 kN po dobu 11 s) a s ním byla vyrobena zřejmě celá druhá polovina sériově vyhotovených pum. Zkoušely se i jiné řídicí systémy (Greifswald-Kolberg, Marburg, Kogge-Brigg, Kran-Brigg).

Výcvik a nasazení Hs 293

Řízení vypuštěné bomby Hs 293 vyžadovalo maximální koncentraci a důkladný výcvik. Každá bomba měla svůj přesně nastavený radiový VKV přijímač, na nesoucím letounu byl instalován naopak vysílač VKV poměrně malého výkonu. Operátor – bombometčík měl v kabině k dispozici zařízení v podobě drobné krabice, ze které vystupovala malá řídicí rukojeť, jakýsi joystick. Z tohoto zařízení ovládal systémy letící bomby.

iZdroj fotografie: Uživatel Nick-D / Creative Commons / CC BY-SA

V rámci přípravy jednotek k nasazení s těmito revolučními zbraněmi byla založena jednotka Komando EK 15 v čele s kapitánem Holwegwem. Nejdříve byla v Peenemunde, pak v Garzu. Výcvik trval dva měsíce, během ledna a února 1943 se piloti přeškolovali na Do-217, start a přistání se dvěma podvěšenými pumami a přídavnou nádrží na 900 litrů paliva.

Operátoři – bombometčíci zase prodělávali intenzivní výcvik v řízení a ovládání bomby Hs 293. Mimochodem, ve stejné době byl dokončován vývoj další řízené kluzákové německé bomby Fritz X a pro její zvládnutí bylo vytvořeno Komando EK 21. Obě tato zkušební komanda pak byla začleněna do jednotky KG 100 Viking, která se v červnu 1943 přesunula z ruské fronty do jižní Francie, kde dokončovala obnovovací výcvik.

Po jeho skončení v srpnu 1943 došlo na první nasazení nových pum, a to v Biskajském zálivu proti spojeneckým torpédoborcům. Jednotka KG 100 byla definována jako „speciální“, byla tak podřízena přímo veliteli sektoru Atlantiku, později přešla pod 2. leteckou divizi. Své základny měla rozmístěné a připravené v Řecku, v Itálii, v jižní a střední Francii, severním Německu a dvě v Norsku. Na všech základnách bylo uskladněno celkem asi 200 připravených pum Henschel 293 k okamžitému použití, jakmile by tam přistála mateřská letadla z KG 100.

S nabývající praxí posádek se Hs 293 prosadila

Zpočátku byly útoky novými pumami málo úspěšné a konvoje spojenců v Atlantiku i ve Středozemním moři mnoho neohrozily. V praxi se ukázalo, že zvolená optika zaměřovacích přístrojů není vhodná. Ale s nabýváním zkušeností účinnost nové zbraně rostla. Britové, jakmile zjistili možnosti nové německé zbraně, začali raději plánovat trasy svých konvojů tak, aby byly na hranici doletu letounů Do-217. Ty pak měly na útok na nalezený konvoj jen cca pět minut, pak jim již nestačilo palivo na zpáteční cestu.

To byl mimochodem hlavní důvod ztrát KG 100, nikoli zásahy stíhačů a lodní PVO. Nasazení nové německé protilodní zbraně znamenalo svým způsobem revoluci. Z letadel – nosičů byla klouzavá puma odhozena z výšky 4 000 – 6 000 m a její dolet pak po urychlení raketovým motorem činil 12–17 km. Do té doby letouny Do-217 letěly zhruba 5 metrů nad hladinou moře, aby byly skryty před radary instalovanými na lodích, a do výšky určené k odhozu pumy nastoupaly bezprostředně před útokem.

Operátoři navádění a řízení pum byly velmi důkladně školeni, takže se nakonec pravděpodobnost zásahu touto pumou pohybovala okolo 45–50 %! Třeba 25. srpna roku 1943 Hs 293 poprvé v Biskajském zálivu potopila spojeneckou loď, a to britskou korvetu HMS Egret. Dne 26. listopadu jedna střela stejného typu potopila transportní loď HMT Rohna. Zahynulo přes 1 000 lidí na palubě. Zvláště nepříjemně účinnost nových německých naváděných pum pocítili Italové, když jejich loďstvo po kapitulaci v září 1943 odplouvalo se vzdát do spojeneckých přístavů.

iZdroj fotografie: Public Domain

Proti nim ale byly nasazeny především střely Fritz X. Do konce roku 1944 přitom proběhlo celkem asi 100 nasazení klouzavých pum obojího typu, Hs 293 i Fritz X. I když byla střela navržena proti lodím, po vylodění v Normandii byla začátkem srpna roku 1944 použita proti mostům na řekách See a Selume. Při ztrátě šesti letadel byl ale poškozen jen jeden most. Celkem bylo vyrobeno asi 1 900 kusů Hs 293A1, což byla jediná její bojově nasazená verze. Další verze B, C, D, E, F, G a J byly experimentálně vyráběny v jednotkách či desítkách kusů a nasazeny bojově nebyly.

I v osvobozeném Československu byla tato zbraň zkoušena

V Československu po válce bylo nalezeno několik těchto pum v kompletním stavu, včetně jednoho bombardéru He-111H, který bylo možné upravit jako jejich mateřský bombardovací letoun. Jen s ovládacím systémem byly problémy, nebyl totiž údajně kompletní a nakonec byl podle svědků doslova „zbastlen“ na koleně několika specialisty. To se zřejmě projevilo při zkouškách na střelnici, kdy se „česká“ vypuštěná puma Hs 293A za letu neřízeně obrátila.

Zřítila se a vybuchla pár desítek metrů od krytu, odkud pozorovali natěšení vojenští velitelé „novou a nadějnou“ zbraň budoucího čs. vojenského letectva. Po tomto extempore byl návrh zařadit tuto pumu do výzbroje v Československu smeten ze stolu. Jeden exemplář této revoluční zbraně se ale u nás zachoval a je vystaven v letecké expozici vojenského muzea v Praze–Kbelích.

Článek Technologická revoluce z Německa aneb klouzavá puma s raketovým urychlovačem Henschel Hs 293 z roku 1940! se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sporů kolem Japonska je více

Samozřejmě severokorejské chování není to jediné, co k tomuto kroku může Japonce přimět. Mají i vleklé problémy s Čínou, jež si činí nárok na některé ostrovy, které naopak Japonsko považuje za své. Několikrát se kvůli tomu nepříjemně přetahovaly lodě obou zemí. Nevyřešený je i problém Kurilských ostrovů, ty na konci druhé světové války okupoval Sovětský svaz. Nyní jsou Ruska a Japonsku nikdy nebyly vráceny.

Pořízení střel by značně zvýšilo možnosti japonské odpovědi na jakýkoli útok. Tomahawk je podzvuková řízená střela, jejíž nejnovější varianty mají dosah více než 1 600 kilometrů. Tím by se území Severní Koreje ocitlo v dostřelu a nebylo by nutné při nějakém útoku nasazovat třeba letectvo, což by bylo těžkopádné a riskantní. Střely jsou zhruba 5,5 metru dlouhé, s posilovačem 6,25 metru. Mají bojovou hlavici o hmotnosti 450 kilogramů.

Použití ukázalo jejich účinnost

Pohybují se ve výšce 30 až 50 metrů rychlostí Mach 0,74. Jsou obtížně zachytitelné, i když moderní protivzdušná obrana minimálně některé zničit dokáže. Spojené státy je opakovaně nasazovaly, známé jsou již z konfliktu v Perském zálivu. Poslední velké použití bylo v Sýrii, kdy USA reagovaly na použití chemických zbraní tamním režimem. Praxe ukazuje, že díky zaměření pomocí GPS nebo aktivního radaru dokážou být střely přesné. Během jejich letu lze měnit cíl, mohou se vlastně chovat jako jakási potulující se munice.

iZdroj fotografie: Síly námořní sebeobrany / Creative Commons / CC BY

Střely Tomahawk jsou primárně navrženy na odpalování z lodí nebo ponorek, i když byl otestován i systém, který by umožnil jejich odpálení z pevniny. Pro Japonsko by nebyla jejich integrace do výzbroje problém, protože jeho torpédoborce a fregaty využívají vertikální odpalovače VLS stejných typů jako americká plavidla. Navíc existují i verze Tomahawku, jež se používají jako protilodní střely, což umožňuje větší flexibilitu.

Pořízení těchto střel by jasně ukázalo, že Japonsko opouští svoji strategii zaměřenou pouze na obranu svého území, protože Tomahawk je bezpochyby zbraní útočnou, sloužící k úderům na pozemní cíle na dlouhé vzdálenosti. Ovšem změnu této politiky signalizuje více japonských kroků, i když ne všichni s tím v zemi souhlasí. Japonsko však také vyvíjí vlastní rakety založené na protilodní střele Type 12. Ta by měla mít dolet kolem 1 500 kilometrů, umožnila by útoky i na pozemní cíle a bylo by ji možné odpalovat ze země i plavidel.

Článek Tomahawky na rakety Severní Koreje. Japonsku dochází trpělivost s testy Pchjongjangu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Starou střelu eliminovalo rušení

Původní sovětskou protilodní střelou byla Ch-22. Ta pochází již ze 60. let. Byla určena k vypouštění z nadzvukových bombardérů Tu-22M, případně z Tu-95. Letouny je měly odpalovat z velké dálky, aby je nemohla zneškodnit stíhací ochrana svazu letadlové lodi. Na papíře vypadalo nasazení této zbraně velmi dobře, problémem ale bylo její navádění. Západní státy začaly v 80. letech používat rušení, které střela nedokázala překonat.

Modernizace původních Ch-22 byla plánována již na začátek 90. let. Rusko se ale potýkalo s kritickým nedostatkem financí, a tak práce začaly až po roce 2010. Cílem bylo se spojením nové střely a modernizovaných Tu-22M3 vytvořit systém, který by se opět stal hrozbou pro americké letadlové lodě. Střela měla mít větší dosah, než je bojový dosah bojového letounu F/A-18 Super Hornet, jenž činí 885 kilometrů. Bombardéry by díky vzdálenosti a své rychlosti nejspíše byly před útoky v bezpečí.

Nová střela je stejně veliká a tvarovaná jako Ch-22, je tedy 11,65 metru dlouhá a váží necelých 6 tun. Rozdíl je ve vnitřní části. Dostala kompletně nový radarový naváděcí systém odolný proti rušení a zajišťující mnohem lepší možnost zasažení cíle. Modernizovány byly i motory. Střela také má jen poloviční bojovou hlavici o hmotnosti 500 kilogramů. Zmenšena byla proto, aby byl zvýšen její dosah, který činí 1 000 kilometrů.

Rychlost na hranici hypersonické

Raketa může při svém letu dosahovat úctyhodné rychlosti Mach 4,6, což ji téměř řadí do kategorie hypersonických zbraní, které se pohybují rychlostmi nad Mach 5. Byla navržena tak, aby byla obtížně zaměřitelná protiraketovým systémem Aegis umístěným na amerických plavidlech, případně lodích některých spojenců. A špatně zasažitelná raketami SM-6 používanými k protiraketové obraně.

Rusko poprvé přiznalo použití Ch-32 proti Ukrajině na začátku listopadu, i když není vyloučeno, že byla použita při útoku, který v červnu v Kremenčuku zasáhl obchodní centrum. Ovšem mohlo se jednat i o starší Ch-22. Nasazení těchto střel však ukazuje kritický nedostatek ruských naváděných raket. Vzhledem k tomu, že se jedná o relativně nový zbraňový systém, nemůže jich mít Rusko ve výzbroji nějaký vysoký počet. Jeho použití k něčemu jinému než útoku na lodě se tak dá označit za plýtvání nebo ukázku velkého zoufalství.

Článek Ukrajinská města devastuje i zabiják letadlových lodí. Svými parametry se střela blíží hypersonickým zbraním se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Scudy jsou stále používány

Rakety Scud jsou taktické balistické rakety vyvinuté Sovětským svazem na konci 50. let. Byly postupně vyvíjeny, existují tedy ve více variantách. Také je vyráběly i jiné země než SSSR a dodnes je mají, případně některé jejich klony a kopie, ve výzbroji. Severní Korea jako střely Hwasong-5 až 7 a Írán jako Shahab-1 až 3. Rusko Scudy mělo, především R-17 a R-300, ale vyřadilo je. Ovšem stále je může mít na skladech, stejně tak Bělorusko. V roce 2020 Scudy proti Ázerbájdžánu použila Arménie.

Nejde o žádné moderní zbraně, dle některých tvrzení jsou to vlastně jen vylepšené modely německých V-2. Co však takové balistické rakety dokážou, o tom se mohli na vlastní kůži za druhé světové války přesvědčit obyvatelé Londýna, Antverp nebo v roce 1991 lidé v Izraeli a Saudské Arábii. Rakety R-17 mohou mít dolet až 700 kilometrů a bojovou hlavici o hmotnosti 987 kilogramů. Exploze takového množství výbušnin by dokázala zničit i celý městský blok.

Trefit se přesně je nemožné

Problémem je, že tyto rakety nelze přesně zamířit. Mají inerciální navádění, ale odchylka od cíle je udávána 450 metrů. Pokud je na nich tedy použita konvenční hlavice, jsou v podstatě namířeny na nějakou oblast, nejspíše město, a doufá se v zásah, který způsobí co největší škody a zabije co nejvíce lidí. Protože používají kapalné palivo, jejich příprava na odpal trvá zhruba hodinu. Jsou však umístěny na mobilních podvozcích. Jak je těžké je najít, to bylo zřejmé v Iráku v roce 1991.

iZdroj fotografie: Uživatel ShinePhantom / Creative Commons / CC BY-SA

Problémem je, že se jedná o balistické rakety, které po dosažení maximální výšky padají rychle k zemi rychlostí několikrát překračující rychlost zvuku. V roce 1991 proti nim Američané nasadili systémy Patriot, ale část střel dokázala proniknout. Ukrajina nejspíše ve své výzbroji nemá žádnou zbraň, s níž by se proti takovýmto střelám dokázala bránit. Balistické rakety sice umí sestřelovat některé modernizované verze S-300, Ukrajina je však pravděpodobně nemá nebo jen s velmi omezenou možností sestřelu takových raket.

Nepomohou ani systémy, které poslali a v nejbližší době pošlou spojenci. IRIS-T a NASAMS jsou moderní zbraně, avšak nebyly navrženy k sestřelování balistických raket. Zvládají stíhačky, drony nebo řízené střely, které létají jinak, většinou pomaleji než balistické rakety. Je samozřejmě otázka, zda Rusko bude ochotno zajít tak daleko a Scudy opravdu nasadit, protože pak by jasně ukázalo své úmysly. A také záleží, jaká by byla reakce spojenců. Jestli by nakonec na Ukrajinu neposlali třeba výše zmíněné systémy Patriot.

Článek Pokud by Rusko na Ukrajině nasadilo Scudy, mohl by to být masakr civilistů. Země proti nim obranu zřejmě nemá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zkušenost z Vietnamu

Poprvé byly protitankové střely odpalované z vrtulníku použity Američany v roce 1972 ve Vietnamu. I přes jejich úspěch se ukázaly také nedostatky. Střely TOW byly totiž naváděny po drátu, což sice bránilo rušení střely, ale systém měl omezený dosah a velkou hmotnost. Proto v roce 1974 začal vývoj zcela nové střely založené na nejmodernějších technologiích.

AGM (Air-to-Ground Missile, raketa vzduch-země) -114 Hellfire (HELicopter Launched FIRE and forget missile, tedy z helikoptéry odpalovaná střela vystřel a zapomeň) využívá systém kódovaného laserového poloaktivního navádění. Díky unikátnímu kódování pro každou hlavici může být vystřeleno při jednom útoku z jednoho vrtulníku více střel na více cílů. Velkou výhodou je to, že laserový ozařovač cíle nemusí být na palubě vrtulníku, ale může ho používat i pozemní návodčí.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

Rozměry AGM-114 jsou skutečně kompaktní. Raketa měří 1,6 metru, průměr je pouhých 180 milimetrů a její hmotnost se podle typu pohybuje od 46 do 48 kilogramů. Hellfire má raketový pohon na pevné palivo THX-657, který dává střele rychlost až 1 601 km/h a dolet 11 000 metrů. Díky malým rozměrům mohou střely AGM-114 nést všechny typy armádních vrtulníků, od MH-6 Little Bird přes MH-60 Seahawk až po bitevní AH-64 Apache, jenž unese rovných 16 „pekelných ohňů“.

Premiéra v Pouštní bouři      

Střela byla zařazena do výzbroje roku 1985. Poprvé byla nasazena do boje o šest let později během operace Pouštní bouře. Okamžitě si udělala skvělé jméno. Pilotům vrtulníků se podařilo vyřadit přes 600 iráckých tanků. Bohužel se „podařilo“ zasáhnout i několik vlastních vozidel. Zkušenosti z války vedly k dalšímu vylepšování zbraně. AGM-114K Hellfire II, zavedená v roce 1994, dostala nový silnější laser, který je hůře ovlivnitelný počasím a optickými podmínkami, a tandemovou kumulativní hlavici.

Tato hlavice si dokáže poradit i s obrněnými cíli s reaktivním pancéřováním. Opravdovou revolucí je však varianta AGM-114L Longbow Hellfire. Střela má vedle laseru i navádění radiolokátorem vrtulníku AH-64, který předává raketě informace. „Elko“ splňuje normy zbraně typu „vystřel a zapomeň“. Zvýšila se nejen přesnost, ale lze se obejít i bez laseru, který byl náchylný na rušičky a nebyl funkční při špatné viditelnosti.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

Rodina Hellfire se s přibývajícími léty rozrostla o další členy. RBS-17 je verze pro švédské námořnictvo a pobřežní obranu se schopností ničit vyloďovací plavidla. Ve Velké Británii vznikla pro RAF z AGM-114 střela Brimstone. Hellfire již není pouze doménou vrtulníků. Lze ji odpalovat i z letadel, jako je AC-130 Gunship nebo Cessna AC-208, lodí nebo i obrněných vozidel typu Stryker. Dosud bylo vyrobeno kolem 100 000 střel. V roce 2021 pak jedna vyšla na 150 000 USD (3 794 000 Kč).

Hellfire v bojích proti teroru

Po útoku 11. září 2001 dostaly střely Hellfire nový úkol: likvidaci teroristů. AGM-114 se objevil pod křídly dronů MQ-1 Predator, které likvidovaly teroristické kádry na mnoha místech planety. Obětmi Hellfiru se stali „experti“ jako Ahmud Jasín, vůdce Hamasu zasažený v roce 2004, o deset let později vůdce somálské Al-Kaida Ahmed Abdi Godane nebo roku 2015 v Sýrii Mohammed Emwazi, člen IS, nechvalně proslavený pod přezdívkou Džihádista John.

Izraelcům se podařilo s AGM-114 sestřelit i letadlo. Ovšem nasazení dronů s Hellfire mělo i svou stinnou stránku. Rakety byly příliš silné a při likvidaci cílů docházelo k destrukci širokého okolí. Zvláště ničivá byla verze N s termobarickou hlavicí určená k ničení objektů. Proto roku 2012 vznikla verze R neboli Hellfire Romeo. Ta má místo devítikilové hlavice menší nálož a je určena na přesné útoky. Dokáže například vletět do místnosti a zlikvidovat cíl, aniž by byl dům zničen.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

Poslední veřejnosti známá verze je AGM-114R9X neboli nindža střela. Ta neobsahuje výbušninu, ale vystřelovací čepele, které oběť rozřežou na kusy. Tou byl nejspíše v roce 2020 zabit v iráckém Bagdádu íránský generál Kásim Solejmání. Nyní přichází dodávka norských AGM-114 a švédských RBS-17 na Ukrajinu. Střely budou zřejmě použity na ukrajinských dronech.

Článek AGM-114 Hellfire měla ničit komunistické tanky. Stala se však postrachem teroristů. Teď míří na Ukrajinu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střely Rusku mají docházet

Rusko má samozřejmě vlastní balistické rakety nebo řízené střely. Avšak podle mnoha odborníků mu začínají docházet moderní verze, jež mohly být přesně zaměřeny. Svědčí o tom fakt, že některé cíle rakety minou, dále používání starších zbraní, jako jsou protilodní Ch-22, na pozemní cíle nebo odpalování protiletadlových střel S-300. Íránské zbraně nejsou tak vyspělé jako ruské Iskander, které patří mezi světovou špičku, ale trefit se s nějakou odchylkou dokážou. Jakmile vybuchnou, zabíjejí jako jakákoli jiná výbušná zbraň.

iZdroj fotografie: Tasnim News Agency / Creative Commons / CC BY

Írán bezpochyby různé druhy střel a balistických raket má. I kvůli sporům se svými arabskými sousedy nebo plánování možného útoku na Izrael vyvíjel zbraně s dostatečným dosahem. Spolupracoval na nich i se Severní Koreou. O jejich účinnosti svědčí například některé zbraně, jež poskytuje radikálům útočícím na Izrael. Případně to dokazuje i útok 22 raketami, který Írán provedl proti americkým základnám v Iráku v odvetě za zabití generála Kásema Solejmáního v roce 2020.

Při tomto útoku měly být použity balistické rakety krátkého doletu Qiam 1. Jde vlastně o derivát bývalých sovětských raket Scud, avšak jsou značně upraveny. Mají bojovou hlavici o hmotnosti 750 kilogramů a dolet 800 kilometrů. Jejich odchylka od cíle má činit jen 10 metrů, což je velmi dobrá přesnost. Možná je udávaná hodnota trochu přikrášlena, ale americké základny rakety trefily. Údajně byly dodány i do Jemenu.

Velmi přesné rakety na náklaďáku

Írán disponuje například i raketami dopravovanými na nákladním podvozku s doletem 300 kilometrů nazvanými Fateh-110. První generace vstoupila do služby v roce 2002, avšak dnes je ve výzbroji již čtvrtá. Ta má udávanou přesnost 3 metry. Údajně má nejen inerciální navádění, ale i GPS. I když pravděpodobně půjde o civilní verzi, která sama je přesná jen v rozmezí zaměření nejpřesněji do 20 metrů.

Výhodou této rakety je fakt, že používá tuhá paliva. Předchozí íránské rakety s delším dostřelem používají kapalná paliva, což má v bojových podmínkách řadu nevýhod. Rusku by se tedy Fateh-110 hodily. Pokud by chtělo Rusko zasahovat cíle hluboko v ukrajinském území, mohlo by si pořídit Ghadr-110. V tomto případě se již jedná o raketu středního doletu, která má dosah až 2 000 kilometrů.

iZdroj fotografie: Hossein Velayati / Creative Commons / CC BY

Přesnost je udávána na 110 metrů maximální odchylky od zaměřeného cíle. Mohla by tedy sloužit k útokům na civilní infrastrukturu ve vzdálených městech, jako je třeba Lvov, například na nádraží atd. Jestli by byl Írán ochoten tyto nebo podobné zbraně Rusku dodat, to je samozřejmě otázkou. I to, kolik jich vůbec může dát k dispozici. Avšak pro ukrajinské civilisty by jejich dodávka nebyla dobrou zprávou.

Článek Rusko může od Íránu nakoupit i balistické rakety. Některé jsou i relativně přesné, na terorizování civilistů stačí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na náhradě AMRAAM se pracuje

Na náhradě AiM-120 se již v USA nějakou dobu pracuje. Konkrétně Lockheed Martin vyvíjí novou střelu dlouhého dosahu nazvanou AIM-260 JATM. V tomto případě má jít o raketu koncepčně podobnou těm ruským a čínským. Ovšem americké letectvo chce i střely s ještě delším doletem nebo jinými schopnostmi. Jednou by mohla být střela Peregrine, kterou představil Raytheon, ale nápad Boeingu je zcela jiný.

Firma by totiž ráda vyrobila střelu na modulárním principu. A v případě nutnosti dvoustupňovou. Tím by se mohla získat jedna protiletadlová zbraň určená na různé mise podle toho, jakou by zrovna potřeba vyžadovala. V podstatě by to znamenalo, že by se až na místě rozhodovalo například o tom, jaký druh navádění bude střela mít. Jednoduše by šla na raketu namontovat vyhledávací hlavice například s infračervenými senzory nebo radarovým naváděním, případně nějaká jiná technologie.

Možnost mnoha různých kombinací

Také by bylo možné se rozhodnout, zda bude namontovaná bojová hlavice vytvářející mrak střepin, nebo by se cíl sestřeloval přímým nárazem. Ovšem nejunikátnější by byla možnost udělat střelu v případě potřeby dvoustupňovou. Protože by ji šlo použít bez druhého stupně, kdy by byla menší a její dosah by byl nižší. Zhruba mezi dosahem dnešních raket AIM-9 Sidewinder a AIM-120 AMRAAM. V případě namontování druhého stupně by pak měla dosah větší než AMRAAM.

Pro letectvo by takový druh střel mohl být velikou výhodou. Bez posilovače by nemusely být tak velké a daly by se snáze namontovat na drony. Výhodou by ale byla i logistika, protože by vlastně stačila jedna střela pro vše a jenom by se jednoduše upravila některá její část. Na krátké vzdálenosti by se mohla použít bez posilovače s infračerveným naváděním. Na střední s radarovým naváděním a na dlouhé vzdálenosti s posilovačem a radarovým naváděním.

Mít střely, které mají dlouhý dosah, je pro americké letectvo, ale i námořnictvo a námořní pěchotu důležité. Stíhací letouny F-35, jichž mají ve výzbroji čím dál více, jsou totiž koncipované právě pro boj na velmi dlouhé vzdálenosti. Je v nich radar a detekční přístroje, kterými zatím nedisponuje žádný jiný letoun na světě. Kombinace schopností jejich přístrojů, možnosti sdílení informací například z dronů a střel na dlouhé vzdálenosti by byla pro jejich oponenty smrtící.

Článek Revoluce ve vzdušných soubojích. Protiletadlová střela od Boeingu má být modulární a dvoustupňová, tím pádem levnější a univerzálnější se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vrah letadlových lodí DF-26

Dongfeng (Východní vítr) DF-26 je 14 metrů dlouhá dvoustupňová balistická raketa středního doletu s raketovým pohonem na pevné palivo. Bojová hmotnost střely je 20 tun, maximální dolet činí v závislosti na zvolené balistické trajektorii a zátěži 4000–5000 kilometrů. Z pevninské Číny tak lze zasáhnout plochu celého Jihočínského moře až po Guam s klíčovou americkou základnou v oblasti a k tomu i celé Japonsko. DF-26 má však jinou, u balistických střel dosud nevídanou schopnost.

iZdroj fotografie: Uživatel IceUnshattered / Creative Commons / CC BY-SA

Hlavice rakety „Východní vítr“ dokáže do poslední chvíle před dopadem korigovat svůj směr letu a iniciovat explozi například své atomové nálože v blízkosti cíle s přesností 100 metrů. V případě války obou supervelmocí by Peking takto mohl smést americké námořnictvo v okruhu 5 000 km od všech pobřežních a ostrovních základen Číny v Pacifiku, a to včetně jeho páteře, tedy letadlových lodí. Proto tato zbraň dostala přezdívku „vrah letadlových lodí“ a je oprávněně obávaná.

DF-26 je navíc velmi variabilní systém. Střela může nést jednu až tři nukleární hlavice nebo konvenční nálož o hmotnosti 1,5 tuny. Hlavice mohou být na raketě zaměněny velmi rychle, a to s určitým omezením i v polních podmínkách. Jako nosič a základ odpalovacího komplexu pro DF-26 slouží šestinápravové nákladní automobily, systém je tedy maximálně mobilní a nezávislý na pevných vojenských základnách, stabilních odpalovacích silech a rampách atd. Rakety jsou proto před nasazením a odpálením jen těžce zachytitelné.

Achillova pata Východního větru

DF-26 má však slabinu. Oproti mezikontinentálním nebo hypersonickým zbraním, které přilétají k cíli rychlostí dosahující až čtyřicetinásobek rychlosti zvuku, vlastní hlavice Dongfeng-26 kvůli své schopnosti manévrovat v závěrečné etapě letu zvládne maximálně Mach 1,8. Toto je zatím největší problém střely. Relativně menší rychlost znamená pro obránce delší čas pro detekci a možnost včasnějšího zjištění směru letu její hlavice.

V Číně si tento problém uvědomují a přestože jejich rakety DF-26 středního doletu jsou jako jedny z mála na světě vybaveny svými vlastními manévrujícími hlavicemi, proslýchá se, že díky technickému úspěchu systému DF-17 s hypersonickým kluzákem dříve označovaným WU-14 nebo DF-ZF chtějí i tuto raketu vybavit alternativně místo hlavice i hypersonickým kluzákem.

Zatím se předpokládá, že kluzák by měl být schopen pohybovat se po oddělení od tělesa nosné rakety rychlostí průměrně Mach 10 a doletět po oddělení od mateřského raketového nosiče navíc asi 1430–1700 kilometrů. A hlavně, díky své extrémní řiditelnosti může provést úder na cíl z různých směrů a úhlů, nezávisle na předchozí trajektorii raketového nosiče. Více zde. Prostředky k zjištění odpalu balistických střel mají moderní námořnictva sice již dnes, ale problém spíše tkví v tom, aby to bylo dostatečně včas.

Američané vyvíjí nové radary

A právě proto Americké námořnictvo vyvíjí nové radary s dlouhým dosahem, senzory zachycující tepelné záření střel na velkou vzdálenost a z kosmu a chystají i pokročilejší detekční systémy. Po zachycení odpalu a určení místa či základní trajektorie letu nosiče přicházejí na řadu prostředky elektronického boje. Nejmodernějším a nejpokročilejším rušicím systémem je pak Surface Electronic Warfare Improvement Program (SEWIP) Block 3.

iZdroj fotografie: U.S. Navy

Ten bude v nejbližších letech instalován na torpédoborce třídy Arleigh Burke. SEWIS je unikátní v tom, že oproti starším systémům, které sloužily k obraně proti útočícím zbraním, je schopen i útočného nasazení. Americké námořnictvo tak po jeho instalaci a plném zprovoznění bude moci rušit předem či v průběhu příprav k odpálení důležitou elektronickou komunikaci, předávání a instalaci dat nutných k navigaci, naváděcí a vyhledávací radary.

Dále bude snižovat funkčnost harwardu komunikačních systémů nepřítele ještě před startem nosiče DF-26 (i jiných obdobných raket), a navíc z podstatně větší vzdálenosti než dnes. A když bude mít US NAVY v případném konfliktu dostatek špionážních informací například z družic či spíše z průzkumných a dlouhodobě nad pobřežím Číny kroužících dronů, nejlépe kategorie stealth, mohl by být tento systém dostatečně účinný.

Rakety, laser i drony

Základem obrany lodí amerického námořnictva jsou dnes raketové systémy Sea Sparrow a SM-6, jež mohou za horizontem eliminovat útočící střely s plochou dráhou letu. Čeká se jejich modernizace, aby zvládly i hrozbu dnešních DF-26 s běžnou manévrující hlavicí s rychlostí závěrečného útoku do 1,8 Mach. Novinkou na palubě lodí US NAVY mají být lasery, které ale jsou podobně jako railguny vysoce náročné na přísun energie.

Vyvíjený a již zkoušený HELIOS (High Energy Laser with Integrated Optical-dazzler and Surveillance) má v této souvislosti svou účinnost odstupňovanou do několika módů. Dokáže v prvním přesně sledovat a zaměřovat potencionálně nebezpečné cíle, ve vyšším módu je „oslepovat“, a při vyšším výkonu dokonce sestřelovat i drony, ale v budoucnu se počítá s tím, že v nejvyšším módu zvládne poslat k zemi i letadla či hlavice střel.

iZdroj fotografie: Public Domain

V loňském roce US NAVY také provedlo testy dronu MQ-25 Stingray s vlastnostmi stealth. Ten má kromě své velké výdrže ve vzduchu možnost doplňovat palivo za letu, což mu umožňuje operovat v případě války s Čínou nad jejím územím, aniž by se letadlové lodě přiblížily k pobřeží. Ani Čína nepolevuje, nejnovější verze DF-26 mají mít kromě možnosti využít hypersonický kluzák namísto své klasické manévrující hlavice delší dolet, zvýšenou přesnost, zvýšenou rychlost a nové senzory. Střely by tak měly zůstat i do budoucnosti strašákem pro sousedy Říše středu.  

Článek Americké námořnictvo hledá obranu proti čínskému „vrahu letadlových lodí“ DF-26. Jak je s tím daleko? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Arzenál vypadal hrozivě

Papírově mělo Rusko před válkou na Ukrajině široký arzenál přesně naváděných střel schopných zasahovat cíle na vzdálenost stovek i tisíc kilometrů. Šlo o systémy, které vzbuzovaly respekt i u západních armád. Například rakety Iskander, z lodí odpalované střely Kalibr, hypersonický Kinžál či střely s plochou drahou letu Ch-101 odpalované ze strategických bombardérů. Rusko je proti Ukrajině nasadilo a nasazuje, ale v čím dál tím menších počtech.

Podle amerických tajných služeb Rusko od začátku konfliktu použilo zhruba 3 600 těchto střel. To rozhodně není zanedbatelný počet a zásoby této munice se musí zákonitě tenčit. Nasvědčuje tomu stále menší počet těch nejmodernějších raket, které Rusko v posledních týdnech odpaluje. A skutečnost, že se je snaží nahrazovat systémy, jež k ničení pozemních cílů navržené nebyly, jako jsou protiletadlové S-300, systém pobřežní ochrany Bastion nebo protilodní střely. Případně nasazuje starší a méně přesné zbraně z doby SSSR.

Problémem Ruska je především skutečnost, že nejmodernější typy raket prostě nyní není schopno vyrobit. Nehledě na skutečnost, že nejsou levné, je největším zádrhelem nedostatek součástek. Především různé elektroniky a čipů, které Rusko v minulosti dováželo a ve svých zbraních používalo. Embargo, jež na něj západní země uvalily, znamená, že je dnes není schopno dovézt. Případně je schopno je získat pokoutným způsobem jen ve velmi omezeném množství nebo náhrady nedostatečné kvality. Samo je vyrobit nedokáže.

Severokorejci nemají pro Rusko chytrou munici

I proto se Rusko dnes snaží nakupovat munici u zemí, o kterých by se ještě před několika měsíci ani v nejhorším snu neuvažovalo. Například se v Severní Koreji dotazuje po dělostřelecké munici a raketách. Ty má diktátorský režim k dispozici a nejspíše je rád prodá, aby vylepšil svoji ekonomiku. Ale jde jen o hloupé nenaváděné systémy. Ty bude muset nasadit na frontě. V dostřelu přesných zbraních dodaných západem, jako jsou raketomety HIMARS či různé typy samohybných houfnic, do nichž lze použít i přesně naváděné granáty s dlouhým doletem.

Druhou možností jsou íránské drony. Ač ze začátku byly pochyby o jejich kvalitě, v posledních dnech se zdá, že jsou funkční. Rusko začalo nasazovat třeba sebevražedné Shahed-136 a dokázalo s nimi způsobit i nezanedbatelné škody. Ačkoli nelze popřít, že jde o efektivní zbraň a asi i ne extrémně drahou, nemohou mít drony tak silné hlavice jako řízené rakety. Dají se tedy použít jen na menší cíle. A také se proti nim dá snáze bránit, i když nikdy nebude nejspíše možné zabránit všem útokům.

Článek Rusové již vystříleli většinu přesně naváděných raket, nové bez západních čipů nejsou s to vyrobit. Nakupují v Severní Koreji se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zenity skončily před 5 lety

Ruská vláda v roce 2016 ohlašovala, že se k programu Zenit vrátí, přičemž rakety se budou kompletně vyrábět v Rusku. První starty těchto raket začaly ještě za SSSR v roce 1985, první úspěšný se uskutečnil 27. října. Po rozpadu SSSR zpočátku spolupráce pokračovala, v roce 1999 se objevila třístupňová raketa Zenit-3SL a několik dalších modifikací. Po odstoupení Ukrajiny z programu v roce 2015 však poslední raketa Zenit (v modifikaci 3F) z Bajkonuru odstartovala v roce 2017.

iZdroj fotografie: Kirill Borisenko / Creative Commons / CC BY-SA

Rusku proto nezbylo nic jiného, než se začít ohlížet po domácím řešení. Plány na obnovení Zenitu nakonec skončily u ledu a země se začala soustředit na novou raketu Irtyš neboli Sojuz-5. Nahradit má nejen Zenit, ale i rakety Proton-M. Základ rakety Irtyš budou tvořit dva stupně jako u Zenitu, avšak jejich průměr se zvětší ze 3,9 na 4,1 metru. To umožní použít stejné pozemní a manipulační vybavení jako pro rakety Proton, včetně již používaného systému a techniky vlakové dopravy na Bajkonur.

Jeho první stupeň bude poháněn modernizovaným čtyřkomorovým motorem RD-171MV na kapalné pohonné látky (RG-1/ LOX), bude vysoký 37,4 metru a zhruba o 5 metrů větší než první stupeň Zenitu (32,9 m). Naproti tomu druhý stupeň se zkrátí z 10,4 na 7,77 metru a jeho pohon zajistí dva upravené motory RD-0124MS.

Raketa má startovat příští rok

Podle dostupných údajů, naposledy upřesněných na výstavě MAKS 2021 v Moskvě, kde byla vystavena i její zmenšená maketa, by raketa měla být celkem 61,9 metru vysoká při průměru 4,1 metru. Její hmotnost je plánována na 532 tun. Měla by zvládnout dopravit do vesmíru náklad o hmotnosti 18 000 kg nepilotované verze, 15 500 kg pilotované verze, případně na geosynchronní dráhu pomocí třetího stupně až 5,5 tuny.

První start byl z kazašského Bajkonuru naplánován na rok 2023. O tom, kdy by se měl uskutečnit, však nejsou dostupné žádné informace, proto nelze ani termín tohoto roku potvrdit. Generální ředitel RKC Progress, Dmitrij Baranov, sice v roce 2019 oznámil, že stavba první rakety Irtyš začala 31. května 2019 a dle jeho slov se vyráběly palivové nádrže, ale to bylo ještě v době, kdy se předpokládal první start v roce 2022.

Do všeho navíc pravděpodobně zasáhnou důsledky probíhajícího konfliktu na Ukrajině a embargo uvalené na Rusko. Podle mnoha ekonomů bude v jeho důsledku obecně ekonomika Ruska klesat, navíc rozpočet zatěžuje i válka na Ukrajině. Do Ruska se nesmí dovážet řada komponentů a speciálních materiálů, především těch, které by šly použít ve zbrojním průmyslu. Lze předpokládat, že v některých případech může jít o materiály a komponenty nutné pro rakety nebo jejich řídící systémy.

Na druhou stranu je však veřejným tajemstvím, že i v současné době s Ruskem například USA čile obchoduje a nakupuje od něho celou řadu vzácných kovů a materiálů v dosti velkém měřítku. A něčím musí tyto pro něho nepostradatelné komodity zaplatit. Na geostacionární mise bude muset být raketa vybavena třetím stupněm označovaným Blok DM-03. Uvažuje se i o tom, že první stupeň Irtyš by se mohl používat jako přídavný urychlovač nebo i jádro vyvíjené supertěžké rakety Jenisej.

Ta by podle zveřejněných ruských plánů měla začít startovat v roce 2028. Jak do všeho zasáhne současná situace a rychlost vývoje Irtyše, to dnes lze jen obtížně odhadovat. Nově vyvinutá raketa bude mít nutně zpočátku určité potíže růstu, mnohé se bude muset draze a pomalu ověřovat a zkoušet, a tak pochopitelně hrozí i zpoždění projektu. I to je daň za válku s Ukrajinou.

Článek Konflikt s Ukrajinou již několik let tvrdě dopadá na ruský vesmírný program. Musí vyvinout novou nosnou raketu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rusko se často snaží zastrašovat

Otázkou samozřejmě je, co tato vyšší pohotovost znamená. Nejspíše si nelze představovat, že by na letištích stály bombardéry s nastartovanými motory plné jaderných pum nebo že by ruské obsluhy měly palec na odpalovací spoušti raket. Mnozí odborníci upozorňují, že toto mlžení je vlastně taktika Ruska, která má soupeře zastrašit. V mnoha případech může být určena hlavně pro veřejnost západních zemí s cílem vyvolat v ní obavy.

Každopádně Putin vyhlásil pohotovost dvěma oblastem. První jsou strategické útočné síly. Ty mají zahrnovat mezikontinentální raketové a letecké systémy, přesné zbraně dlouhého doletu jako součást strategických jaderných sil. A také strategické nejaderné síly jako síly dvojího účelu – formace části strategických bombardérů a bombardérů dlouhého doletu, ponorky, hladinové lodě a námořní letectvo přenášející rakety s přesnými zbraněmi dlouhého doletu.

Jde vlastně o systémy, které jsou nějakým způsobem schopny odpálit nebo svrhnout zbraně s jadernými hlavicemi. Odhaduje se, protože jde samozřejmě o utajované informace, že hlavic o různé síle má Rusko více než 6 tisíc, o několik set více než Spojené státy. To ale neznamená, že by všechny byly připraveny k okamžitému použití. Většinou je takto připraveno kolem 1 600 hlavic, ale není vyloučeno, že počet aktivních hlavic mohl mírně vzrůst.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creative Commons / CC BY

Rusko, rakety, ponorky i bombardéry

Jedním ze způsobů, jak by Rusko mohlo zaútočit, jsou mezikontinentální balistické rakety. Těch má země několik typů. Nejnovější je RS-28 Sarmat s doletem až 18 tisíc kilometrů, která může nést až 15 hlavic. Začala být zaváděna do výzbroje v roce 2022. Rusko má tyto síly v silech, ale rakety má i mobilní. Druhou významnou silou jsou ponorky s balistickými střelami, z toho pět moderních ponorek třídy Borei s 16 raketami Bulava. Jaderné hlavice může nést třeba bombardér Tu-160 s přesně naváděnými střelami Ch-102. Jaderné hlavice mohou odpalovat třeba i některé lodě.

Druhou oblastí jsou strategické obranné síly. Ty tvoří systém varování před nepřátelskými jadernými zbraněmi, především tedy radary. A samozřejmě i obranné systémy, i když je otázka, jestli a jak silný útok by dokázaly zastavit. Kolem Moskvy má být rozmístěn protiraketový systém A-135. Uveden do provozu byl v roce 1995. Navíc Rusko tvrdí, že ochranu proti balistickým raketám by měly poskytovat i systémy S-400 a především S-500. Ten by měl být schopen zasahovat cíle do vzdálenosti až 500 kilometrů.

Článek Ruský jaderný arzenál je největší na světě. Tvoří ho řada systémů a země má také obranu proti útoku nepřátel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Silo je pevné, ale vršek je na povrchu

Běžným postupem během studené války, a vlastně i dnes, bylo schovat tyto zbraně pod zem do odpalovacích sil. Zní to dobře, ale problémem je, že poté, co kolem země začaly kroužit špionážní satelity, nebylo možné sila utajit. V případě konfliktu by na ně mohl nepřítel zaútočit. I když byla hluboko pod zemí a samotné rakety a obsluha by mohly přežít, vlastně stačilo poškodit jen poklopy sil a rakety by nelétaly. V případě jaderného útoku z ponorek by k silům střely mohly doletět i v relativně krátkém čase.

Není proto divu, že Spojení státy v 70. a 80. letech, když připravovaly nový typ mezikontinentálních raket, kterými se nakonec staly LGM-118 Peacekeeper, uvažovaly, jak je co nejlépe ochránit proti případnému útoku. Jedním z řešení bylo zakopat je hlouběji nebo do pevných skal. To by samozřejmě pomohlo, ale neřešilo by to problém poškozeného poklopu sil, a tím nemožnost raketu odpálit, a problém by tak zůstal

Rozsáhlá síť tunelů

Když nebylo možné sila utajit, řešením by bylo postavit jich obrovské množství a propojit je podzemním systémem. V němž by se pohybovala vozidla a náhodně by rakety převážela. Nepřítel by nevěděl, kde nyní střely jsou. Případně by tunely byly jen v malé hloubce a zařízení by mohlo prorazit strop a střelu odpálit. Problémem bylo, že by to bylo nesmírně drahé. Uvažovalo se i o možnosti rakety umístit na mobilní podvozky, ale byly velké a vozidla málo pohyblivá. To je způsob používaný v SSSR i Rusku nebo Číně.

iZdroj fotografie: Public Domain

To by nebyl problém v případě vlaků – a USA mají hustou vlakovou síť. Zpočátku neměl plán příliš velkou prioritu. Když se ale ukázalo, že k tomuto řešení přistoupili Sověti, Američané na něm začali také intenzivně pracovat. Uvažovalo se, že jaderné vlaky by se pohybovaly na méně využívaných tratích a mohly by jich být i desítky. Protože ale skončila studená válka, plán se nakonec neuskutečnil. Existovaly ovšem nápady například na to, že by se tyto rakety mohly odpalovat z obřích letadel. To by bylo možné, ale dohody mezi USA a SSSR takováto řešení nakonec zapověděly.

Vyskytly se i myšlenky na stavbu levných dieselových ponorek s raketami, které by se ukrývaly u pobřeží USA. Nebo na speciální vznášedla, jež by mohla rakety přepravovat velikou rychlostí z místa na místo. Nakonec jen byla upravena stará sila a také byla vybavena novými raketami, protože změnou situace ve světě po skončení studené války již nebyla taková síla nutná. Díky dohodám jaderných velmocí významně klesl i počet jaderných zbraní. Nakonec se tedy nezvolilo řešení žádné.

Článek USA hledaly způsob, jak více zabezpečit své mezikontinentální rakety. Nakonec ale zůstaly u starého řešení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Projekty jako z vědeckofantastických filmů

Prvním projektem, který se zabýval sestřelením balistických střel středního doletu, byl americký projekt Wizard (čaroděj), jenž běžel mezi lety 1946 až 1958. Testovalo se i zničení pomocí stíhaček, ale to naprosto selhalo. Proto se testovala dodnes nejosvědčenější metoda – protiraketa. Když roku 1957 vyzkoušel Sovětský svaz raketu R-7, byl celý projekt zrušen.

V 60. letech byla zahájena celá řada programů. Asi nejzajímavější byl Nike Zeus a z něj vycházející Spartan. Upravená protiletadlová střela Nike měla zničit letící sovětské rakety nad Aljaškou a Kanadou. Problém však byla rychlost střel a jejich navádění. Proto byl vyvinut LIM-49 Spartan. Ten nesl nukleární hlavici o síle až 3 kilotuny, která měla raketu zničit. To však bylo stejně destruktivní jako neúčinné a celý program byl zrušen. 

iZdroj fotografie: USAF / Public Domain

Ještě větší sci-fi pak byl program FOBS (Fractional Orbital Bombardment System). Ten počítal se systémem satelitů, které měly nést protiraketové zbraně. Ani v SSSR však nelenili a roku 1972 byl v okolí Moskvy rozmístěn systém A-35, jenž sloužil až do roku 1990. Obě strany studené války však měly se systémy problémy. Byly totiž nespolehlivé a nesmírně nákladné. Proto byla roku 1972 podepsána smlouva zakazující jejich vývoj.

Nefunkční hvězdné války  

V roce 1983 přišel prezident Ronald Reagan se Strategickou obrannou iniciativou známější spíše jako Hvězdné války. Jednalo se o celou řadu systémů, včetně družic s lasery, které měly zničit sovětské balistické rakety před zasažením USA. Dodnes se vedou spory o to, zda se jednalo o velký politický bluf nebo reálný projekt. Některé systémy byly skutečně vyvinuty a zařazeny do výzbroje. Na druhou stranu by reálný vývoj a plné zprovoznění trvalo asi 20 let a stálo by biliony dolarů. 

Americké programy, i když mnohem skromnější, běžely i v 90. a nultých letech 21. století. V těchto letech se předpokládalo, že nedojde k masivním raketovým úderům, ale pouze k omezeným útokům za pomoci mála raket ze států jako Írán nebo KLDR. Ostatně součástí jednoho z nich měl být i tolik diskutovaný a nakonec nepostavený radar v Brdech.   

iZdroj fotografie: USAF / Public Domain

Nejzajímavějším produktem těchto iniciativ byl Boeing YAL-1. Do legendárního dopravního stroje Boeing 747 byl namontován vysoce výkonný laser. Ten byl tak výkonný, že dokázal ničit rakety ještě nad územím nepřítele, a celý systém prošel úspěšnými testy. Bohužel byl tento nadějný projekt roku 2011 zrušen. Podle Pentagonu by celý program vyšel na astronomické částky. Prototyp byl sešrotován roku 2014.

Nejen Rusko a Amerika

V současné době jsou asi nejslavnějšími a nejpokročilejšími systémy protiraketové obrany americký systém MIM-104 Patriot a ruské S-300 a S-400. Na protiraketové obraně však intenzivně pracují i jiné státy. V Evropě se Itálie a Francie spojily při vývoji systému SAMP/T. V Izraeli byl do provozu roku 2017 uveden systém Davidův prak. Nelení ani v Číně a Indii.

Všechny země narážejí na stejné problémy. V první řadě je nutné přesně detekovat start a směr letu balistické střely. Bez toho samozřejmě není možná její likvidace. Podle zákulisních informací má proto v sobě Davidův prak zakomponované prvky umělé inteligence. Velký důraz se v poslední době dává i na rušení elektroniky střel a hlavic.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Bohužel ani konstruktéři balistických střel nelení. Ruské rakety Bulava jsou tak vybaveny vysoce výkonnými rušičkami, dokážou vypouštět klamné cíle a až do dosažení místa dopadu manévrovat. Daleko větší výzvou jsou pak hypersonické zbraně. Ty je kvůli vysoké rychlosti a malému radarovému odrazu zatím nemožné spolehlivě zastavit. To, zda budou potřeba zcela nové systémy, nebo pouhé modernizace stávajících, se tak teprve ukáže.  

Článek Jak sestřelit balistickou raketu? I přes desítky let vývoje v mnoha státech stále není plně funkční ochrana se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Při sestupu k zemi je rychlý a manévruje

Hypersonický kluzák, jako je v systému DF-17, si nelze představit jako nějakou střelu, která se pohybuje rychlostí vyšší než Mach 5 a je schopna manévrů. Jedná se totiž o jakési letadlo-kluzák, jež se z vysoké počáteční výšky přibližuje k zemskému povrchu vysokou rychlostí díky prosté gravitaci. Ale nepadá po balistické křivce jako třeba návratová pouzdra či bojové hlavice mezikontinentálních balistických raket.

Díky svému tvaru v podstatě klouže atmosférou již ve velkých výškách a je schopen přitom manévrovat. Něco podobného dělal při přistávání i americký raketoplán, ten ale brzdil o atmosféru, aby mohl bezpečně přistát. Avšak hypersonický kluzák si při letu k cíli udržuje hypersonickou rychlost po celou dobu. Takový kluzák-nosič tak může sloužit k dopravě jaderné, ale i konvenční bojové hlavice.

Čínský raketový systém s kluzákem s názvem DF-17, tedy „Dong Feng“ („East Wind”, „Východní vítr”), je podle Číny nová generace konvenčních raketových zbraní krátkého až středního dosahu s hlavicí – hypersonickým kluzákovým nosičem. Systém zajišťuje přesné údery za všech okolností, v různých směrech a z různých úhlů. Je charakteristický svou kratší dobou přípravy a mobilitou na velké vzdálenosti díky instalaci a přepravě na kolovém podvozku.

Vysoce utajovaná technologie

Ten zároveň slouží jako odpalovací zařízení s větším efektivním dosahem. V čínské vojenské terminologii „krátký až střední dolet“ označuje balistické rakety s doletem mezi 1 000 a 3 000 km. Na těch několika málo záběrech, které zveřejnila čínská média například z vojenské přehlídky, na nichž má údajně být zobrazen kluzák DF-17, je vidět, že jde o předmět velmi specifických futuristických tvarů.

Jde samozřejmě o vysoce utajovanou technologii, o které je k dispozici jen velmi málo údajů. Předpokládá se, že kluzák by měl být schopen pohybovat se rychlostí průměrně Mach 10 na vzdálenost po oddělení od mateřského raketového nosiče asi 1430–1700 kilometrů. Jaké jsou například jeho rozměry nebo jak těžká je jeho bojová hlavice, zatím přesně známo není.

Dostupné odhady parametrů kompletní rakety DF-17 jsou následující: délka 14,4 m, hmotnost startující rakety 14 tun, z toho hmotnost kluzáku 1,4 tuny. Dostřel odhadovaný maximálně na 1 700 km má dle čínských „uniklých“ údajů končit úderem na cíl rychlostí 3 200 m/s (Mach 11,5), kterou mu udělí v koncové fázi hoření motoru na TPL. Vlastní pohon kluzáku ale nebyl nikde potvrzen.

Připojený k balistickým raketám

Čína oznámila, že kluzák je ve funkčním nasazení již od roku 2019 a byl opakovaně úspěšně otestován. Mluví se minimálně o sedmi úspěšných testech pomocí raketových nosičů. Při dosažení předem dané výšky se kluzák od nosiče vždy správně odpojil a pak úspěšně pokračoval v klouzavém letu postupně až hypersonickou rychlostí, samostatně k naprogramovanému cíli. Čína kluzák zatím prezentovala ve zbraňovém systému s nosnou raketou DF-17. Ta má sama dolet až 2 500 kilometrů.

Podle některých informací je ale možné kluzák systému DF-17 připojit i k jiným čínským raketám. Další možností je raketa DF-21. I v tomto případě jde o raketu středního doletu. Předpokládá se, že ve spojení v rámci systému DF-17 nebo DF-21 by od nich po odpalu odpoutaný kluzák-nosič mohl být použit i jako protilodní zbraň. Namontovaný na mezikontinentální rakety by zase mohl nést jaderné hlavice. Čínská DF-31 má dolet 8 000 kilometrů, dolet kluzáku odděleného z nosné rakety v exosféře by mohl být namísto dosahu klasické návratové hlavice či pouzdra znatelně o něco delší.

Proti podobným zbraním dnes neexistuje opravdu účinná obrana. Klasické střely protiraketové obrany nejsou schopny takovéto manévrující a rychlé zbraně zasáhnout, a pokud ano, je to spíše jenom náhodou. V současné době se sice pracuje na možné obraně, ale její vybudování tak, aby byla opravdu účinná, je otázkou let. Teoretizuje se, že účinnými opatřeními se nakonec stanou energetické zbraně, jako jsou lasery, případně technologie na bázi railgunu.

Zatím se ale musí technologicky zvládnout aspoň první fáze obrany, totiž možnost a schopnost včasného zjištění nasazení takovéto zbraně, především v době, kdy bude možné ještě cokoli na obranu proti ní podniknout. Velení armády v USA to pochopilo a Američané už začínají budovat svůj vlastní celosvětový družicový sledovací systém případného odpalu a vlastního letu hypersonických zbraní. Ale i to je běh na dlouhou trať. A tak je nyní hlavní obranou mít stejnou zbraň také…

Článek Čínský hypersonický kluzák systému DF-17 je obávanou zbraní. Protiraketová obrana dnes proti němu nemá šanci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj hypersonických zbraní představuje velkou výzvu

Projekt hypersonické střely systému AGM-183A ARRW se v současnosti řadí k jednomu z nejdůležitějších projektů amerického Pentagonu. Ostatně, v případných nadcházejících vojenských konfliktech jsou hypersonické zbraně jako takové považovány za rozhodující vojenskou technologii. Především tedy ty, které mohou dosahovat rychlostí překračujících 5 Mach.  

Vývoj zbraní tohoto typu však není ani zdaleka jednoduchý, a tak se konstruktéři často setkávají s celou řadou různých technických problémů. První letový test měl proto prověřit především funkčnost taktického hardwaru a pomoci vývojářům získat nezbytná mechanická, digitální i termální data.  

iZdroj fotografie: U.S. Air Force

Bojová hlavice systému AGM-183A je hypersonická střela, jež se pohybuje kluzákovým letem. Jelikož jde o pokračovatele programu kluzáku TBG (Tactical Boost Glide), dala by se střela rovněž označit za hypersonický kluzák. Střela je vybavena raketovým urychlovacím motorem, který ji nejprve vynese do nejvyšších vrstev atmosféry.

Poté se ARRW oddělí, zamkne se na cíl a s pomocí raketových bloků i gravitace nabírá hypersonickou rychlost. I když jsou přesné parametry AGM-183A tajné, na základě údajů o kluzáku TBG lze předpokládat, že při návratu do nižších vrstev atmosféry dosahuje střela rychlosti až 20 Mach. 

Silná zbraň poměrně malé velikosti

Mezi největší plusy této střely se paradoxně řadí její malá velikost. Hypersonický kluzák v systému AGM-183A je již na první pohled znatelně menší než ostatní hypersonické zbraně. Rozhodující část systému totiž tvoří raketový urychlovací blok. Ten je i kvůli nevelkým rozměrům samotného hypersonického kluzáku relativně malý, protože jeho úkolem není urychlit kluzák okamžitě na hypersonickou rychlost.

Jeho posláním je především ho vynést co nejvýše a co nejrychleji v atmosféře Země. Přesná data jsou předmětem utajení, ale je možné odhadnout, že střela nejdříve pomocí raketového bloku vystoupá do cca 90kilometrové výšky (řádově), tam se oddělí kryt na špici a uvolní se kluzák. V daném okamžiku v oné superřídké atmosféře by měl letět cca 3 Mach, avšak to je jen spekulace vycházející z tvaru kompletní střely s raketovým blokem.

Kluzák samotný po oddělení při klesání k zemi pouhou gravitační silou má získat rychlost až 20 Mach. Jde o technologický oříšek, zvláště, když si uvědomíme, že běžné družice, aby mohly zůstat na oběžné dráze, dosahují rychlosti okolo 7–8 Mach.

Úspěšný test až na čtvrtý pokus

Kluzák samotný je tedy vyřešen. Rozhodující pro definitivní podobu celého systému bude nakonec vlastně ovlivňovat výkonnost, tvar a velikost raketového urychlovacího stupně. Ten zřejmě v budoucnu dozná ještě změn, může být ještě menší než u pokusných verzí. Přičemž právě díky malé velikosti boostru může nést komplety AGM-183 bombardér B-52 ve větším počtu.

Střela je dokonce tak malá, že ji inženýři plánují v budoucnu zkompletovat s novým raketovým urychlovačem do velikosti pro stíhací letouny F-15 Eagle. Kromě letectva by navíc podobně upravené hypersonické střely měly dostat do výbavy také námořnictvo a armáda. Aby u čtenářů nedošlo k mýlce – to, co vidíte na fotografiích v podvěsu pod bombardérem B-52, je právě z 90% urychlovací raketový blok samotné zbraně.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force

Vlastní hypersonický kluzák je schován ve špičce střely pod odhoditelným krytem, má klínovitý tvar a je relativně malý. Odhady z dosud uvolněných kreseb a fotografií hovoří o délce maximálně 1,6 metru a šířce maximálně 0,7 metru. Podle dodnes zveřejněných údajů je tmavé, spíše černé barvy a není známo, z jakého materiálu je vyroben. Na začátku letošního roku vyjádřili představitelé Pentagonu své přání nasadit střely do služby ještě v letošním roce.

První tři samostatné starty střely AGM-183A se však netěšily příliš velkému úspěchu, neboť krátce po vypuštění střely začal hořet raketový blok. Střela tak byla úspěšně vypuštěna až při čtvrtém testování, které proběhlo teprve letos v květnu. Druhý úspěšný pokus o ustálený motorový let a následné odpoutání samotného kluzáku od boosteru proběhl v červenci. Momentálně tedy není vůbec jisté, zda se americkým představitelům jejich přání o brzkém nasazení splní.

Zdroj: TechInsider, TheAviationist

Článek Od prvního letového testu hypersonické střely AGM-183A uplynuly již 2 roky. I přes všechny nezdary ji Američané nasadí do výzbroje letos. se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Země se zbaví závislosti na Ukrajině

Rusko samozřejmě již má velký počet mezikontinentálních raket, ale v posledních letech se snaží svůj arzenál výrazně modernizovat. Sarmat by měl nahradit rakety RS-36 Vojvoda, na západě označované jako Satan. Ty pocházejí z 80. let, mají o něco menší dosah a nosnost. Navíc se mnohé součástky pro jejich chod vyráběly na Ukrajině, takže Rusko mělo další důvod, proč se pustit do vývoje lepších střel, které tímto handicapem nebudou trpět.

První zmínky o raketách Sarmat se objevily v roce 2014, i když jejich vývoj musel probíhat již nějakou dobu před tím. Podle tehdejších plánů měly být rakety zařazeny do výzbroje v roce 2020 a postupně nahradit starší střely. Nakonec byly plány posunuty. Asi nejdůležitější a úspěšnou zkoušku Rusko uskutečnilo 20. dubna 2022, kdy raketa úspěšně zasáhla cíl ve vzdálenosti 6 tisíc kilometrů. Kreml poté oznámil, že do výzbroje začnou být nasazovány koncem roku 2022.

Sarmat je raketa, jejíž délka je 35,5 metru a hmotnost 208 tun. Její velkou výhodou i nevýhodou je skutečnost, že je poháněna kapalným palivem. To umožňuje raketě snadněji upravovat svoji dráhu letu. Teoreticky po dosažení určitého bodu dráhy lze totiž motor vypnout a za určitou dobu znovu zapnout, případně měnit průběžně dráhu pomocí nasměrování výtokových trysek motoru.

Měnit dráhu mohou pouze kapalinové rakety, pokud s tím samozřejmě konstrukce rakety počítá a spalovací komora motoru s výtokovou tryskou je v trupu rakety umístěna například výkyvně. Proti raketám s tuhými pohonnými látkami jde sice o komplikovanější, ale z hlediska ovladatelnosti a možnosti řízení letu rakety o výhodnější technické řešení.

Sarmat nepočítají s utajením při startu

Problémem však je skutečnost, že rakety nemohou být v silech trvale natankované palivem, tj. jejich odstartování je časově vázáno na předchozí natankování paliva a okysličovadla do nádrží. Navíc se tyto tankovací práce prakticky dnes ještě nedají utajit, a tak protistrana včas dostane varování o přípravě těchto raket ke startu. „Životnost” plně natankované rakety s palivem a okysličovadlem v nádržích se v sile ve startovní konfiguraci počítá maximálně na několik dní.

Pokud raketa v této lhůtě neodstartuje, je dnes ještě stále nutné palivo i okysličovadlo z nádrží opět odčerpat. Rakety s tuhými pohonnými hmotami tento problém nemají, životnost pohonných látek v tělese takovýchto nosičů je podstatně vyšší, často až několik let. Maximální dolet mají ale přesně definovaný a možnosti ovládání letu takového nosiče po startu jsou dosti omezené, lze je ovládat vlastně jen speciálními žáruvzdornými kormidly ve výtokové trysce, které však i tak mají velmi malou životnost (jako měly první německé balistické rakety V-2).

Motor také po zažehnutí již nejde nijak zastavit. Jejich přípravu ke startu však z větší části lze snadněji utajit a provést start velmi rychle. Nové ruské strategické rakety Sarmat tak zřejmě nepočítají s úplným utajením přípravy ke startu, což lze ale v určitých případech naopak využít k jisté formě nátlaku na protivníka. To dnes právě v rétorice ruských představitelů poměrně často zažíváme. Technicky je výhodou nových ruských raket oproti starším, ale i americkým mezikontinentálním raketám, podstatně zvětšený dolet.

Rakety mohou létat přes jižní pól

Ten je deklarovaný až 18 tisíc kilometrů. To by umožnilo tyto střely v případě úderu na USA posílat přes jižní pól, a ne jen kratší cestou přes severní či přes Aljašku. Právě tam je přitom zaměřena většina americké protiraketové obrany. V první fázi letu má být nová ruská raketa i velmi rychlá, čímž se snižuje doba nutná na její zaměření. Dalším plusem je vysoká nosnost. Odhaduje se, že může nést 10 až 15 jaderných hlavic, záležet bude na jejich hmotnosti.

A především velký počet klamných cílů a systémů technického a elektronického protiopatření proti antiraketám a radarům, což má opět mást a částečně znehodnocovat protiraketovou obranu. Kromě klasických hlavic by na ni mělo být možné umístit jako nosiče atomových a termonukleárních náloží i hypersonické kluzáky Avangard. Ty jsou schopny nejen vysoké hypersonické rychlosti, ale i manévrů v atmosféře, což má zabraňovat rychlému zaměření a zničení.

Rozměry nových raket mají být takové, že by je mělo být možné odpalovat ze sil, které má Rusko v současné době k dispozici. Nebude třeba budovat nové. Sarmaty by se měly stát hlavní mezikontinentální raketou, jež bude zemi sloužit příštích 40 let. Otázkou samozřejmě zůstává, jak rychle se podaří rakety zavést a v jakých počtech vyrábět.

Podle mnoha expertů je ruská ekonomika silně zasažena sankcemi a začíná se jí nedostávat některých moderních technologií. Ovšem jaderný arzenál byl v Rusku tradičně preferovaným segmentem a nový nosič strategických atomových zbraní Sarmat byl od počátku konstruován právě proto, aby odstranil jakoukoli závislost jeho výroby na zahraničních komponentech.

Zdroj: TechInsider

Článek Ruské harašení jadernými zbraněmi brzy dostane nový prvek v podobě mezikontinentálních raket Sarmat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři typy hypersonických zbraní

Existují tři typy hypersonických zbraní. Prvním z nich je hypersonická balistická raketa vypouštěná z letadla. Ta je poté zrychlena pomocí raketového motoru až na desetinásobek rychlosti zvuku, je schopna manévrů, i když sleduje balistickou dráhu. Taková zbraň je jen velmi těžko zachytitelná, použít ji lze jak proti statickým, tak proti pohybujícím se cílům, jako jsou lodě. Zatím jediným operačně použitým systémem je ruský Ch-47M2 Kinžal, který byl použit na Ukrajině a v Sýrii.

Další variantou je hypersonický kluzák. Ten je vynesen pomocí balistické rakety vysoko do atmosféry, či spíše do ionosféry, kde se odpojí od pohonné části střely, a díky gravitaci zamíří zpět k zemskému povrchu. Teoreticky nabere vysokou rychlost až Mach 20. Jeho dráha je však vypočtena tak, že se začne „odrážet“ od vrchních vrstev atmosféry obdobně jako plochý kámen vržený větší rychlostí na hladinu rybníka.

iZdroj fotografie: Uživatel kremlin.ru / Creative Commons / CC BY-SA

V podstatě dělá na svrchní vrstvě atmosféry jakési „žabky”. Těleso může proto i ve vysoké rychlosti manévrovat, díky čemuž je těžko zachytitelné. Kluzák nenese žádnou výbušnou hlavici, cíle ničí pouze vlastní kinetickou energií. Operačně nasazený může být ruský systém Avantgard a čínský Dongfeng-17.

Posledním typem hypersonické zbraně je řízená střela s plochou dráhou letu, kterou nesou letadla. Zprvu je poháněna prostým urychlujícím raketovým motorem, poté náporovým motorem (scramjet). Po celou dobu letu je zbraň plně ovladatelná a obranu překonává díky rychlosti až osminásobku zvuku. Navíc se dnes na vyvíjených střelách uplatňují technologie stealth. Zástupcem této kategorie je ruská střela 3M22 Zirkon nebo společný rusko-indický projekt BrahMos.

Ve světě se nelení

V současné době jsou jasně ve vedení, co se hypersonických zbraní týče, Rusko a Čína. Obě země tuto technologii dovedly ke spolehlivému operačnímu použití, Moskva zbraně již dokonce s úspěchem použila na bojišti. Dne 18. března 2022 měly střely Kinžal zničit sklad munice na letišti Děljatyn v Ivano-Frankivské oblasti, dále pak sklad maziv v Mykolajivské oblasti.

V současnosti probíhá intenzivní vývoj hypersonických zbraní i v Austrálii, Japonsku, Francii a neověřitelný úspěch hlásí i KLDR. Spojené státy, které po prvních úspěších na začátku století poněkud zaspaly, se pokouší dohnat náskok východních mocností. Výsledky jsou však smíšené. První test kluzákové střely ARRW v červenci 2022 slavil úspěch. Kluzákové těleso dosáhlo rychlosti Mach 5, dostalo se do dostatečné výšky a bylo operačně schopné.

iZdroj fotografie: Uživatel USANAVY / Creative Commons / CC BY-SA

Naopak test kluzáku Common Hypersonic Glide Body provedený na Havaji na konci května skončil neúspěchem. Jednalo se už o třetí selhání. Podle analytiků je za tím přílišná složitost amerických systémů. Zatímco ruský Zirkon je jednostupňovou střelou, americká zbraň má dva stupně a vyžaduje naprostou souhru všech systémů. USA to staví do nepříjemné pozice, neboť zbraň měla být již od příštího roku zařazena do výzbroje námořnictva.

Je obrana na cestě?

Nebezpečí hypersonických zbraní tkví především v dosavadní absenci obrany proti nim. Hypersonický kluzák má nejen nízký radarový, ale i tepelný obraz a je zachytitelný dosavadními prostředky vzdušné obrany až v těsné vzdálenosti od cíle. Vzhledem k jeho obrovské rychlosti a krátkému času do dopadu je pak okno na reakci minimální, a tak nelze zatím očekávat 100% účinnost protihypersonických systémů. Budoucnost možné obrany proti hypersonickým střelám tkví ve vyřešení dvou základních problémů.

Za prvé – vyřešit vývoj dostatečně účinné protihypersonické střely, jakési antirakety se srovnatelnými či lepšími výkony, než mají samotné útočné střely. V tomto směru se zdá, že se blýská na lepší časy. Univerzální raketa amerického námořnictva SM-6 (RIM-174) byla v loňském roce upravena na hypersonickou rychlost. Podle amerického ministerstva obrany by za použití prvků umělé inteligence a pokročilých detekčních systémů měla být schopna zničit přilétající hypersonickou střelu nebo kluzák.

iZdroj fotografie: Uživatel mark6mauno / Creative Commons / CC BY-SA

Systém by pak měl být uveden do operační pohotovosti v roce 2024. Podle analytiků se však jedná opět o optimistické datum. Systém je ještě o několik stupňů složitější než současné americké hypersonické zbraňové programy. Navíc zatím nebyl ohlášen ani test, natož výsledek. Jedná se tedy zatím spíše o hypotetickou než reálnou obranu proti hrozbě hypersonických zbraní.

Za druhé – sebelepší hypersonická antiraketa nebude nijak účinná, pokud bude přilétající hypersonická útočná střela zjištěna pozdě. Tento problém se ukazuje jako klíčový. Spojené státy v tomto směru reagují snahou vyvinout globální sledovací systém, který bude schopen pomocí sítě družic z relativně nízké oběžné dráhy (800–1 000 km) včas detekovat a sledovat odpálené hypersonické střely.

Z kosmu to není až tak složitý technický problém vzhledem k velké tepelné stopě letících hypersonických střel. Ale i toto je hudba sice blízké, ale přece jen budoucnosti. Zatím je současný stav velmi podobný jako vojenská technika v roce 1945, kdy nacistické Německo odpalovalo své rakety V-2, přičemž v té době proti nim neexistovala obrana.

Zdroj: BloomBerg

Článek Co jsou hypersonické zbraně a proč se jich svět tolik obává? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Před erupcí by nebylo úniku

Výbušná síla jaderných zbraní se obvykle měří v kilotunách neboli tisících TNT. Například u pumy Little Boy, která byla shozena během druhé světové války na japonské město Hirošima, byla energie uvolněná při výbuchu odhadována na 16 000 tun TNT. Pro srovnání, bojová hlavice mezikontinentální rakety Minuteman III má sílu 300 kilotun TNT. A taková jaderná bomba B83 nesená bombardérem B-2 se schopností stealth má sílu až 1,2 megatun, tedy 1 200 kilotun TNT. To už jsou skutečně děsivá čísla. 

iZdroj fotografie: United States Department of Defense

Kromě obrovských arzenálů zemí, jako jsou USA a Rusko, disponují jadernými zbraněmi také Velká Británie, Čína, Francie, Izrael, Indie, Severní Korea a Pákistán. Přičemž celkem je na světě asi 15 000 jaderných zbraní. Ovšem s ohledem na tajnůstkářský přístup některých zemí, co se nukleárních zbraní týče, je skutečné číslo pravděpodobně ještě vyšší. A když vezmeme v potaz fakt, že každá z těchto zbraní může samostatně napáchat opravdu obrovské škody, je těžké si představit, co by se stalo, kdyby byly odpáleny všechny najednou.  

Někteří techničtí nadšenci odhadují, že kdyby byly světové zásoby jaderných zbraní použity rovnoměrně a zasáhly by primárně velká města, mohly by vyhladit na 3 miliardy lidí. A to samozřejmě není brán v potaz radioaktivní spad, který by zahalil celou planetu a dost dobře i možná vyhladil veškerý život na Zemi. Jen tak pro zajímavost, kdyby byly všechny jaderné zbraně umístěny do jednoho skladu a následně odpáleny, síla výbuchu by se rovnala erupci 15 sopek Krakatoa. 

Pokles teploty na planetě

Detonace takového skladu by vytvořila ohnivou kouli o průměru přes 50 km, která by proměnila oblast o rozloze kolem 5 000 km² na spálenou pustinu. Pro jaderný výbuch typický hřibovitý mrak by dosahoval výšky až 48 km. A planetu by zahalila jaderná bouře, po jejímž odeznění by samozřejmě nastala jaderná zima v podobě prachových částic a popela.

Částice by se následně dostaly až do svrchních vrstev atmosféry a vytvořily hustou deku, která by blokovala sluneční světlo. V důsledku toho by se teplota v oblasti zasažené výbuchem, a pravděpodobně i na celé planetě, začala nezvratně snižovat. V bezpečí by nezůstala ani posádka vesmírné stanice ISS, neboť tlaková vlna vyvolaná takto obrovským výbuchem by zasáhla i ji.  

Zdroj: TechInsider

Článek Exploze všech jaderných zbraní najednou: Zkáze by neunikla ani Mezinárodní vesmírná stanice ISS se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Raketa se musí dostat do vesmíru

Balistická mezikontinentální střela v mnohém vypadá jako klasická raketa, kterou létají astronauti do vesmíru. Také programy běžely souběžně a vzájemně se doplňovaly. Hlavně ve fázi startu jsou si principy velmi podobné. Jde o překonání zemské gravitace a dostání nákladu do vesmíru. K tomu slouží mohutné nosné stupně raketových motorů. Na nich je okapotovaný poslední stupeň, v němž je umístěna hlavice. Většinou jich je ale více, klamné cíle a další vybavení.

Nosné stupně, které vše vynesou do vesmíru, a to do výšky až 450 kilometrů, jsou dva nebo tři. Používá se v nich tekuté nebo tuhé raketové palivo. Státy s více zkušenostmi používají tuhé, začátečníci většinou tekuté, jehož vlastnosti jsou více známé. Po vyhoření paliva se každý stupeň oddělí. V této fázi je raketa nejpomalejší a dala by se nejsnáze zničit, ale to je většinou nemožné kvůli nedostatku času a dlouhé vzdálenosti.

Ve vesmíru putuje poslední stupeň. Ve střední fázi letu je teoreticky nejvíce zranitelný, protože letí po balistické křivce a jeho pohyb lze snadno předpovídat. Navíc jsou všechny hlavice stále pohromadě. Proto mívají tyto zbraně i klamné makety, jejichž úkolem je znesnadnit zaměření a zničení. Vyspělé zbraně mívají i vesmírnou navigaci, která dovoluje přesně určit polohu a stanovit čas pro vypuštění hlavic. Před tím je však nutné odhodit kapotáž.

iZdroj fotografie: Public Domain

Hlavice ohrožuje při sestupu žár

Samotné hlavice vypadají jako špičatý kužel až jeden a půl metru dlouhý. Těmto zařízením se říká návratové vozidlo. Do vesmíru nejde poslat samotnou jadernou bombu, protože bude muset klesat do zemské atmosféry. Stejně jako rakety nebo raketoplány se musí vypořádat s vysokými teplotami při sestupu atmosférou, proto musí mít tepelný štít. Návratové vozidlo je vypuštěno v přesně stanoveném okamžiku a úhlu, kdy je v nejlepší pozici se dostat k cíli.

Sestup návratového vozidla je velmi rychlý. Může dosahovat rychlosti kolem 14 000 kilometrů v hodině, což ho činí obtížně zasažitelným. Let trvá asi jen dvě minuty. I když většinou letí po balistické křivce a dráhu lze vypočítat, je obrana obtížná. Existují však i zbraně, které umí i v této fázi korigovat svůj směr a tím zvýšit přesnost. Při dosažení cíle nastane exploze. Mezikontinentální balistické rakety běžně mají hlavice o síle 100 až 300 kilotun, ale mohou nést i slabší nebo silnější náplň.

Které země podle vás budou mít v dalším desetiletí mezikontinentální rakety?

Zdroj: TechInsider

Článek Mezikontinentální balistická raketa je složitý mechanismus. Může mít několik hlavic a zasáhnout tak více cílů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Cíle střel jsou zadané dopředu

I mezikontinentální rakety s jadernými hlavicemi, které musí překonat nejdelší vzdálenost a letěly by tedy nejdéle, jsou schopny zasáhnout svůj cíl v rámci desítek minut. Je tedy jasné, že v případě jaderného útoku je třeba protiútok provést okamžitě, protože jinak by vaše odvalovací stanoviště mohla být zničena dříve, než střely stihnou vylétnout. Není tedy čas na to, aby se cíle do střel nějak zadávaly, musí být logicky určené.

Kam dnes rakety přesně míří, je samozřejmě tajná informace. Ale cíle jde relativně jednoduše odhadnout. Stačí použít selský rozum. Půjde o strategická místa, jako jsou odpalovací rampy nepřátelských zbraní, velitelská stanoviště, místa protiraketové obrany, letiště, přístavy, vojenské základny a možné i místa klíčové infrastruktury zemí. Nějakou představu nám může dát mapa cílů amerických jaderných zbraní platná v roce 1956.

Vychází z odtajněných materiálů americké administrativy. Jde samozřejmě o údaje staré více než 60 let a mnohé se změnilo. Vyrostly nové základy, změnily se používané zbraně. Navíc některé místa bývalého Sovětského svazu a jeho spojenců patří zemím, které jsou blízkými spojenci USA. Na ně americké rakety s největší pravděpodobností nemíří, není k tomu důvod. Ale pro představu třeba v Moskvě to v roce 1956 byl Kreml, všechna letiště a několik důležitých objektů.

iZdroj fotografie: Piqsels

Od výbuchu je třeba být sedm kilometrů daleko

Je navíc třeba si uvědomit, že jaderné bomby mají velký plošný účinek, který dokáže pokrýt oblast mnoha kilometrů čtverečních. Záleží samozřejmě na síle jaderné hlavice a například tvaru terénu. Obecně ale platí, že šance na přežití dva kilometry od centra výbuchu je takřka nulová. Od dvou do sedmi kilometrů možná, ale můžete být popáleni, ozářeni nebo jinak zraněni. Ve vzdálenosti sedm kilometrů a více je šance přežít velmi vysoká.

Pokud se tedy účinku zbraní obáváte, vyhýbejte se místům, kde jsou strategické cíle, na které by mohly zbraně mířit. Samozřejmě ani to bezpečí nezaručí, nemusíte ani o tom, že je nějaký strategický cíl blízko, vědět. Navíc radioaktivní spad se může šířit velmi daleko. Nemluvě o tom, že by ho po nasazení velkého počtu jaderných zbraní bylo jistě obrovské množství. Hrozila by i takzvaná jaderná zima, které by zlikvidovala zemědělství a mnoho lidí by tak nejspíše zemřelo hladem a na různé nemoci

Jaké strategické cíle jsou v ČR a jeho okolí, na které by mohly mířit jaderné zbraně?

Zdroj: Techinsider

Článek Přehledná mapa míst, na která byly 24 hodin denně namířeny jaderné střely. Těmto lokacím se vyhněte obloukem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Iskandery jsou v Kaliningradu a ohrožují Německo

Největší obavy mají mít němečtí představitelé z raket Iskander, které má Rusko rozmístěné v oblasti Kalinigradu. Balistické rakety systému Iskander-M mají mít dolet 415 kilometrů, ale předpokládá se, že je to 500 a nejspíše i více. Doletěly by tedy pravděpodobně až do Berlína. Tyto rakety navíc během letu extrémně manévrují a vypouští klamné cíle. Delší dolet mají třeba z letadel vypuštěné střely Ch-101 nebo Kalibr, jež jsou na palubách lodí Baltské flotily.

Vzhledem k tomu, že je Německo v dosahu těchto sofistikovaných zbraní, musí zvolit systém, který se s nimi dokáže vypořádat. Na výběr příliš není, v západním světe jsou dostupné jen dva, protože na ruské či čínské se Němci určitě spoléhat nebudou. Prvním z nich je americký systém THAAD. Druhou možností je izraelsko-americký Arrow 3.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

THAAD chrání hlavně USA

Systém THAAD je klíčovým prvkem americké protiraketové obrany. První baterie tohoto systému byla uvedena do provozu v roce 2008. Jeho výhodou je skutečnost, že se může propojit s dalšími systémy, které mají Američané k dispozici. Tedy se systémem MIM-104 Patriot, jenž zachycuje rakety na kratší vzdálenost, nebo s námořnictvem používaným systémem Aegis.

Systém THAAD je určený proti raketám krátkého a středního doletu. Jeho odpalovací část je umístěna na nákladním automobilu s osmi raketami, každá je o hmotnosti 900 kilogramů. Je schopna zasáhnout balistické střely ve výšce 150 kilometrů, někdy se udává až 200 kilometrů, a to i mimo zemskou atmosféru. Ničí je přímým nárazem. Jedna baterie se skládá až z devíti odpalovacích vozidel, radaru a velitelského a řídícího vozu. Radar je schopen zachytit střely až do vzdálenosti 1 000 kilometrů.

Izrael potřebuje obranu proti Íránu

Systém Arrow 3 je používaný izraelskými ozbrojenými silami. První systém získalo izraelské letectvo v roce 2017 a o dva roky později byl Arrow 3 prohlášen za akceschopný. Pro Izrael byl velmi důležitý jako systém, který je schopen doplnit Iron Dome, likvidující hlavně střely krátkého dosahu odpalované muslimskými radikály. Izrael tak získal další obálku obrany, jež má čelit především hrozbě útoku ze strany Íránu.

iZdroj fotografie: U.S. Missile Defense Agency / Public Domain

Arrow 3 má být schopen zachytit balistické rakety, jejichž dolet je až 2 400 kilometrů. Jeho střely jsou umístěny na nákladním automobilu, který nese šest odpalovacích tubusů. Mají o něco menší dosah než americký systém, ničí rakety ve výšce až 100 kilometrů. Během testů se podařilo zasáhnout raketu i mimo atmosféru. I tyto střely ničí své cíle nárazem. Systém využívá radar Super Green Pine EL/M-2084.

Jaký systém si podle vás Německo ke své obraně nakonec zvolí?

Zdroj: ArmyRecognition

Článek Německo se poohlíží po moderní protiraketové obraně. Hrozbou jsou hlavně ruské manévrující rakety Iskander se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střely jsou vybaveny vysoce explozivní hlavicí HE-FRAG

První zásahy těchto ruských raket byly zdokumentovány již v březnu 2022 v doněckém Pokrovsku, který se nachází v regionu Donbas. Na fotografii ze 4. března byla identifikována střela 9M544. Snímky zbytků munice byly vyfotografovány po útoku na vesnici Čornomorske v Chersonské oblasti na jihu Ukrajiny. Nyní se objevila nová zpráva o útoku těchto moderních rusých raket, rovněž v Doněcké oblasti.

Satelitně naváděné modernizované střely řady 9M54 jsou nově vybaveny vysoce explozivní bojovou hlavicí HE-FRAG (High Explosive – Fragmentation). Byly identifikovány také dvě verze (9M544 a 9M549), které fungují jako nosič kazetové munice, většinou typu 3B30 společnosti ARES (v jedné střele je 552 kusů, ve druhé 72 kusů typu HE FRAG), a jsou používány pouze ruskou armádou. Váha střely se pohybuje kolem 820 kg, v některých pramenech se udává 828 kg, přičemž hlavice samotná váží asi 250 kg.

Délka střel je uváděna na hodnotě 7 600 mm. Minimální dolet rakety je 40 km a maximální dostřel základní verze 9M54 činí již zmíněných 120 km. Jedná se o rakety typu země-země, určené k likvidaci především pozemních cílů, jako jsou lehce obrněná vozidla, velitelská stanoviště, komunikační centra, vojensko-průmyslové objekty či živá síla. Naváděcí systém používaný v řízených střelách řady 9M54 je v Rusku označován indexem GRAU „9B706“, přičemž koordinuje své zaměření za letu se systémem GLONASS.

Modernizovaná verze slibuje větší dolet

Rakety řady 9M54 mají údajně pravděpodobnou kruhovou chybu v cíli (CEP) 7–15 m. Ovládací řídící prvky tvoří čtyři sklápěcí kormidla na přídi hlavice střely. V roce 2020 však proběhlo testování verze 9M544 s kumulativní tříštivou hlavicí, jejíž dostřel se pohybuje kolem 200 km. Celková délka modernizované střely je pro všechny verze stejná a činí 7 600 mm, přičemž hmotnost bojové hlavice kolísá v závislosti na verzi o 5–10 kg.

Rusko se údajně snaží o zvýšení dostřelu raket prodloužením jejich těla, snížením hmotnosti hlavice a změnou pohonné jednotky. Zda byli však vývojáři při modernizaci úspěšní, to není jisté. O střelách je obecně prozatím dostupné jen velmi omezené množství informací, a proto bližší schopnosti střel není momentálně možné určit. 

Russia fired newest satellite-guided 9M54-series missile for the first time on June 22 in Ukraine.
With a range of 40-120 km and loaded with HE-Fragmentation charge this is the future of mobile rocket artillery. pic.twitter.com/B8b4L26u9f

— T Boy!!!🇳🇬🇷🇺🇳🇬🇷🇺 (@TobiAyodele) June 25, 2022

Je ovšem známo, že tyto střely odpaluje třeba dělostřelecký systém 9A52-4 Tornado. Vícenásobný raketomet Tornado, jenž byl navržen jako lehčí verze BM-30 Smerč, je jedním z nejnovějších výdobytků ruského pozemního dělostřelectva. Například střely verze 9M542 jsou odpalovány i některými staršími ruskými raketovými systémy.  

Systém odpaluje rakety různých ráží

Mobilní vícenásobný kolový raketomet 9A52-4 Tornado 8×8, z něhož byly odpáleny dvě dosud zdokumentované rakety 9M54, byl zkonstruován v roce 2000 a do služby vstoupil v roce 2014. Stroj je poháněn jedním vznětovým dieselovým motorem KamAZ-740.50.360 o výkonu 360 koní. Maximální rychlost se pohybuje kolem 90 km/h, přičemž dojezdová vzdálenost činí 1 000 km.  

V závislosti na verzi odpaluje raketomet střely různých ráží. Verze 9A53-G Tornado je namontována na podvozek vozu Kamaz Truck nebo Ural-4320 a odpaluje střely ráže 122 mm. Verze 9A53-U Tornado odpaluje střely o ráži 220 mm a montována je na kolovém podvozku MZKT-79306. Poslední verze, 9A53-S Tornado, sedí na podvozku MZKT-79306 a odpaluje střely ráže 300 mm. Více o tomto moderním ruském dělostřeleckém systému naleznete zde. 

Jak hodnotíte úroveň ruského dělostřelectva?

Zdroj: BulgarianMilitary

Článek Nové, družicově naváděné ruské rakety 9M54 ohrožují pozice ukrajinských sil na ostřelovaném Donbase se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Celá střela se zabodla do země

Ukrajinští technici se dostali k nejnovější verzi této střely označované jako R-77-1. Nejspíše kvůli nějaké nehodě se uvolnila, nebo spadla z letadla v oblasti Žitomyru. Podle zveřejněných fotografií ji Ukrajinci vyhrabali ze země, kam se zabodla, a mohou ji prozkoumat. Lze předpokládat, že se o data či přímo o střelu podělí se svými spojenci, hlavně s USA a Velkou Británií. To může být velmi důležité, protože to pomůže s obranou proti této zbrani. Ta je označována za jednu z nejlepších na světě.

R-77-1 je radarem naváděná raketa vzduch-vzduch určená pro nejmodernější ruské stíhací letouny. Vývoj protiletadlové řízené střely (PLŘS) R-77 ruské firmy Spectechnika Vympel NPO byl zahájen prakticky již v roce 1982, kdy se v tomto podniku soustředili na projekt RVV-AE (Raketa Vozduch-Vozduch, Aktivnaja, Energetičeskaja) neboli Izdělije 170. Západní kódové označení této kategorie střel je AAM-AE (Air to Air Missile, Active, Energetic). Poprvé byla střela představena veřejnosti na výstavě letecké techniky v Minsku v únoru roku 1992.

Jde o raketu s aktivním radarem určenou pro boj na střední vzdálenosti. PLŘS má klasický válcový tvar, čtyři obdélníková stabilizační křidélka a čtyři zadní příčná kormidla ve tvaru roštových prvků o rozměrech 250 x 100 mm a délce asi 30 mm, která jsou uchycena na speciálních kloubech a ovládána aktuátory. Každý rošt obsahuje 10 příček, skloněných 45° a 135° vzhledem k podélné ose prvku. Toto konstrukční provedení řídicích ploch, které samo bylo údajně vyvíjeno tři roky, dosud nebylo aplikováno u žádné PLŘS.

Raketa dokáže zasáhnout cíl až na vzdálenost 80 km

Podobnou konstrukci ovládacích aerodynamických prvků používají v konečné fázi navedení například ruské taktické balistické rakety krátkého dosahu SS-21 SCARAB/TOČKA. U R-77 jsou tyto řiditelné prvky ale vyšší, což střele umožňuje podstatně vyšší manévrovatelnost (150°/s). Mimoto jsou lehčí a vyznačují se mnohem razantnější účinností při větších úhlech zteče než klasická kormidla, na ovládání roštů stačí méně výkonné lineární elektromotory a jsou mnohem méně vidět na radaru.

Právě tato konstrukce vytváří základní předpoklady pro široké možnosti použití střely proti extrémně manévrujícím vzdušným cílům i za nepříznivých povětrnostních podmínek, na pozadí země i vodní hladiny. Řídicí prvky sklopené k tělu PLŘS umožňují tzv. polozapuštěnou či vnitřní instalaci na letounu. Střely jsou před odpálením vysunuty nad povrch letounu a vymrštěny speciálním závěsníkem. Proto jsou využitelné na perspektivních bojových letounech typu „stealth”, u kterých je vyloučeno vnější zavěšení výzbroje.

Z klasického letounu může být střela katapultována zařízením AKU-170, přičemž motor střely se spouští po krátké časové prodlevě po opuštění letounu. Střelu je ale možno odpálit i z kolejnicového vypouštěcího zařízení APU-170. PLŘS je vybavena dvoustupňovým motorem na tuhé pohonné hmoty a kombinovanou naváděcí soustavou 9B-1348 ruské firmy MRI Agat. První verze R-77 byla zavedena do výzbroje v roce 1994. Měla hmotnost 175 kilogramů a délku 3,6 metru. Dokázala zasáhnout cíle ve vzdálenosti 80 kilometrů.

Modernizovanou verzi má být obtížné rušit

Ovšem havarovaná střela je modernější verze, která se do výzbroje dostala teprve v roce 2015. Je o 15 kilogramů těžší a několik centimetrů delší než její předchůdkyně. Také se prodloužil její dosah, nyní je schopna zasáhnout cíl ve vzdálenosti až 110 kilometrů a ve výšce až 25 kilometrů. Létá rychlostí větší než Mach 4. Střela byla také vybavena zaměřováním, které má být mnohem odolnější proti rušení.

Právě schopnosti zaměřování této střely budou nejspíše hlavní informací, která bude techniky u západních spojenců Ukrajiny zajímat. Ti se samozřejmě mohli k raketám R-77 v minulosti dostat, Rusko je vyváží do mnoha zemí světa. Ale exportní verze ruských zbraní mívají některé schopnosti omezené. USA a jejich spojenci se v leteckých soubojích specializují na boj na delší vzdálenosti, proto detailní znalost soupeřových raket významně pomůže v obraně proti nim v případě bojového střetu.

Konflikt na Ukrajině již odhalil některé schopnosti ruských zbraní. Například vyšlo najevo, že balistické rakety středního doletu Iskander na rozdíl od exportních verzí umějí odpalovat klamné cíle, které mají ztížit jejich zaměření. Ukrajinská armáda také zajala část systému protivzdušné obrany Barnaul-T. U Kyjeva se jí také dostala do rukou část ruského systému elektronického boje Krasucha-4. Získala například i protiletadlové systémy Pancir-S1. Sestřeleny a jistě prozkoumány byly i různé letouny nebo bojové vrtulníky.

Jak závažná může být pro Rusko skutečnost, že západ získává informace o jeho zbraních?

Zdroj: DefenceBlog, EnMissilery

Článek Rusko ztratilo několik důležitých vojenských tajemství. Technici se mohou podívat i na jeho radarem naváděnou střelu R-77 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střely byly opakovaně modernizovány

Protitankové Javeliny slouží v ozbrojených silách již od roku 1996, jedná se tedy o relativně starší konstrukci. Faktem ale zůstává, že byla postupem času různými způsoby vylepšována. Například se zvýšil dosah odpalovaných střel. V minulosti byly schopny zasahovat cíle do vzdálenosti jen 2,5 kilometru. Ovšem ty nejmodernější mají dolet až 4 kilometry a jsou na tuto dlouhou vzdálenost smrtelně účinné.

Výrobce raket, kterým je spojenectví zbrojních gigantů Raytheon a Lockheed Martin, oznámil, že v současné době již produkuje jen nejnovější verzi střel, jež je označována jako verze F. Vznikla v rámci programu nazvaného Spiral 2 z předchozí verze E. Vyráběna byla od roku 2006, i když později ji ještě vylepšili. Verze F se začala vyrábět v roce 2020. V současné době má být ve vývoji verze G, která by měla dostat nechlazený vyhledávač cíle.

Od předchozích je odlišná ve dvou základních ohledech. Stejně jako u vylepšeného modelu E z roku 2017 je zde analogový řídící systém nahrazen jedinou digitální deskou. Ale významnější je pravděpodobně použití nové víceúčelové hlavice. Předchozí modely byly vybaveny tandemovou hlavicí, jež byla účinná proti silně pancéřovaným cílům a reaktivnímu pancíři. Nový typ tyto schopnosti zachovává, ale zvyšuje se jeho účinnost proti slabě pancéřovaným vozidlům nebo živé síle.

iZdroj fotografie: New Zealand Defence Force / Public Domain

Javelin není lehký, ale účinný

FGM-148 je protitankový systém, jenž se skládá z vícenásobně použitelného odpalovače se zaměřovacím zařízeném a samotné střely, kterou lze do odpalovače opakovaně nabít. Hmotnost celého zařízená je 22,3 kilogramu, z toho jedna střela váží 15,9 kilogramu. Zbraň může obsluhovat jeden voják, ale většinou bývá obsluha dvoučlenná, přičemž druhý člen může nést náhradní munici.

Javelin má několik výhod. Kromě velkého dosahu je to skutečnost, že z odpalovače je střela jen vymrštěna, hlavní pohon se zapálí až poté, čímž výstřel neprozrazuje pozici obsluhy. Střela je typu vystřel a zapomeň, po zaměření a odpálení si pamatuje charakteristiku cíle a sama se na něj navede. Může útočit po přímé dráze, ale většinou vystoupá do výšky až 150 metrů a na tank udeří shora, kde je jeho pancéřování nejslabší. Poradit si dokázala i s mřížovou obranou, kterou Rusko instalovalo nad své tanky.

Jaké vylepšení byste navrhovali pro střelu Javelin?

Zdroj: DefenseNews, BulgarianMilitary

Článek Rakety Javelin jsou vyráběny již jen v nejnovější verzi. Disponují novou hlavicí, která je i proti neobrněným cílům se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sověti potřebovali mobilní systém

Sovětský svaz za studené války disponoval balistickými raketami krátkého doletu Luna, které ale byly velmi těžkopádné a jejich nasazení to velmi omezovalo. V 70. letech proto začal přicházet s jiným systémem, jenž byl naopak velmi mobilní. Jednalo se o rakety Točka. Byly umístěny na odpalovací vozidlo 9P129, což byl upravený kolový třínápravový podvozek BAZ-5921. Raketový systém 9K79 Točka (Bod) byl vyvinut jako náhrada za taktický raketový systém9K52 Luna-M (v kódu NATO FROG-7).

Vývoj probíhal v KBM (Konstruktorskoje Bjuro Mašinostrojenija) Kolomna a vedl ho Sergej Pavlovič Nepobědimij. Nový systém obdržel kódové označení NATO SS-21 Scarab A. 9K79 Točka je taktický mobilní raketový komplex krátkého dosahu konstruovaný pro útoky proti pozemním stacionárním cílům. Jednostupňová střela 9M79 má motor na tuhé pohonné hmoty. Může nést nukleární, chemickou nebo konvenční hlavici (tříštivo-trhavou, proti vzletovým a přistávacím drahám, s protipancéřovou nebo protipěchotní submunicí).

iZdroj fotografie: Vladislav Falšivomonetčik / Creative Commons / CC BY-SA

Mohla nést i vysoce fragmentační 9N123, jejíž výbuch mohl zabíjet až do vzdálenosti kolem 200 metrů od epicentra. Na střelu také bylo možné osadit i jadernou hlavici AA-60. Rakety ale nebyly příliš přesné, od cíle se odchylovaly v průměru až 150 metrů, i když raketa měla vlastní inerciální naváděcí systém. V případě jaderných hlavic by tato nepřesnost nevadila, u explozivních ale určité problémy znamenala. Řízení sestává ze čtyř kormidel nalézajících se na zadní polovině tělesa střely.

Tato kormidla řídí střelu ve vzestupné a závěrečné fázi letu v zemské atmosféře. Minimální dostřel činil u této první verze 15 km a maximální 70 km. Raketa 9M79 je přepravována a odpalována z šestikolového odpalovacího zařízení 9P129. Raketa je 6,4 m dlouhá, má průměr 0,65 m a hmotnost při startu dvě tuny. Samotná hlavice dosahuje hmotnosti 482 kg. Modernizovaná raketa Točky-U je označována jako 9M79-1, je těžší jen o 10 kg, ale je vybavena novou naváděcí elektronikou a výkonnější směsí THP motoru.

Sytém byl několikrát modernizovaný

Vozidlo s odpalovacím zařízením je typu BAZ-5921. Pohon tohoto vozidla zajišťuje motor 5D20K-300 s maximálním výkonem 221 kW. Prostor pro čtyřčlennou posádku je v kabině před přední nápravou, hned za ní je téměř vodorovně umístěna ve skříňové části vozidla vlastní raketa, zakrytá i shora. Na přehlídkách ovšem bývá komplex z propagačních důvodů předváděn v polovztyčené poloze, zřejmě aby samotná raketa byla dobře viditelná.

V bojové situaci osádka dokáže raketu zvednout z ležící do palebné polohy na zádi (úhel cca 80 stupňů) a odpálit ji do 16 minut od příjezdu do nepřipraveného palpostu. Pro zvýšení stability při odpalu slouží dvě dvojice vysunutých hydraulických opor umístěných za přední a zadní nápravou odpalovacího zařízení 9P129. Komplex je dále tvořen taktickým přepravníkem 9T218 postaveným na bázi vozidla BAZ-5922, což je ale jen další verze BAZ-5921. 9T218 slouží k přepravě a skladování dvou raket.

Přepravník je zároveň vybaven jeřábovým výložníkem pro manipulaci s raketou, montáž hlavic s raketovým nosičem a pro uložení rakety na odpalovací zařízení 9P129. Pomocí tohoto doprovázejícího přepravníku lze odpalovací zařízení 9P129 znovu nabít asi za 20 minut. Raketový systém Točka obsahuje i soupravu 9T238, sestávající ze sedlového tahače Zil-131 s návěsem k přepravě dalších dvou kompletních raket nebo čtyř hlavic v kontejnerech 9Ja234 a 9Ja236.

Další prostředky systému 9K79 Točka, například Stanice údržby a oprav 9V844M instalovaná ve skříňové nástavbě vozidel Zil-131, slouží k údržbě a kontrole nejen rakety, ale i odpalovacího zařízení a nabíjecího přepravníku. Sovětští konstruktéři si nevýhody uvědomovali, proto se snažili systém modernizovat. V roce 1986 (jiné prameny mluví o roku 1989) vstoupila do výzbroje druhá a dnes asi nejrozšířenější varianta.

Ta byla výsledkem modernizace původní Točky na počátku 80. let 20. století. Nová verze získala označení 9K79 Točka-U, v kódu NATO pak byla označována jako SS-21 Scarab B. Dolet rakety se zvýšil na 120 kilometrů a zlepšila se i přesnost. Odchylka od cíle činila maximálně 95 metrů. Na začátku 90. let pak vznikl ještě modernizovanější systém s doletem 185 kilometrů a přesností kolem 70 metrů.

Točky byly ve výzbroji ČSSR

Taktický raketový systém 9K79 Točka byl do stavu sovětské armády zařazen v roce 1976 (někdy se uvádí 1975). Od roku 1981 začaly být Točky rozmisťovány v předsunutých divizích v NDR, přičemž do roku 1988 šlo o 140 raket. Sovětské Točky byly rovněž rozmístěny na území Československa v rámci Střední skupiny vojsk, a to také od počátku 80. let.

Standardní sovětská motostřelecká nebo tanková divize na našem území tehdy disponovala jedním oddílem se čtyřmi komplexy Točka. Oddíly s raketami 9K79 byly roku 1989 ze stavu těchto divizí vyjmuty a utvořily 442. raketovou brigádu s posádkou v Hvězdově u Mimoně. Disponovala 18 odpalovacími zařízeními 9P129. V květnu 1990 došlo ke stažení této sovětské raketové brigády z Československa. 

Sovětský svaz ale rakety Točka dodával také svým spojencům na východě, kteří by se první ocitli na frontové linii v případné válce mezi NATO a Varšavskou smlouvou. Mělo je tak ve výzbroji i Československo, NDR nebo Polsko. Po rozpadu východního bloku země tyto rakety postupně jako zastaralé vyřadily z výzbroje, v České republice k tomu došlo v roce 2000. Rakety dostaly ale i Severní Korea, Jemen, Sýrie a jsou ve výzbroji některých postsovětských států.

iZdroj fotografie: Uživatel Michael / Creactive Commons / CC BY

Byly i často používané, například v jemenském konfliktu nebo v občanské válce v Sýrii. Rusko je nasadilo v Čečensku či v Arménie ve válce o Náhorní Karabach. Opravdu masivního použití oběma stranami se dočkaly během současného konfliktu na Ukrajině. Ta měla na začátku konfliktu ve výzbroji asi 500 těchto raket a 90 odpalovacích zařízení. Rusko tvrdilo, že Točky z výzbroje již vyřadilo, ale později byly spatřeny v jeho kolonách a nakonec byly i použity.

Pravdou je, že střely používá hlavně Ukrajina, která nemá modernější náhradu. Rusko je použilo k útoku na nádraží v Kramatorsku, kde měly 8. dubna zabít několik desítek civilistů. Ukrajina zase střelami v únoru zasáhla letiště Milerovo v Rostovské oblasti. Předpokládá se, že Točka zničila i výsadkovou loď Saratov v Berdjansku a zasáhla velký ruský muniční sklad ve městě Krasnyj Luč. Rusko kvůli hrozbě raket značně posílilo protivzdušnou obranu a hlásí řadu jejich sestřelů, které ale nelze ověřit.

Jak konkurenceschopné jsou rakety Točka oproti moderním střelám?

Zdroj: ArmyRecognition, MilitaryWatchMagazine

Článek Rakety Točka jsou sice zastaralé, ale ve válce na Ukrajině již dokázaly napáchat řadu škod a děsí obě strany se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Země potřebovala velmi mobilní systém

Švédsko si uvědomilo, že nestačí mít jen velké protilodní střely, ale mělo by mít schopnost se vypořádat i s malými rychlými loděmi operujícími v blízkosti hranic. Při velmi členitém pobřeží s množstvím malých ostrovů to byla pro Švédsko životní nutnost. Vojáci potřebovali velmi účinné zbraně schopné efektivního odražení i menších vyloďovacích člunů, což švédské velení chápalo. Zároveň by tento pobřežní obranný systém měl být lehký, aby se dal snadno přemístit na ohrožené místo.

Nakonec vyvinulo zbraň s označením RBS-17 (Robot 17), zvanou též HSDS (HELLFIRE Shore Defence System). Již podle druhého názvu je jasné, že jde o upravenou verzi amerického raketového systému Hellfire neboli Heliborne laser, fire-and-forget missile. Ve Švédsku se ve společnosti Bofors rozhodli nevymýšlet vymyšlené, ale využít potenciál tohoto již vyzkoušeného a účinného systému.

Vyšli z verze americké původně podzvukové rakety AGM-114C Hellfire, která je primárně protitankovou raketou vzduch-země, a odpaluje se například z bitevních vrtulníků AH-64 Apache, AH-1 Cobra nebo různých dronů. Raketa je velmi přesná a dokáže zasahovat i rychle jedoucí vozidla. Švédští konstruktéři po analýze zbraně usoudili, že může být velmi snadno upravena a efektivně nasazena i proti rychlým lodím.

Hellfire je odpalován ze stojanu namísto vrtulníku

Švédové se rozhodli využít těch vlastností střely, které dovolovaly odpalování ze speciálního stojanu přímo z pozemních palebných stanovišť. Takový stojanový odpalovací systém může být umístěn i na velmi lehkých lodích. Jeho součástí je samozřejmě i upravená naváděcí laserová souprava, pomocí níž obsluha stanoviště se stojanem odpálenou střelu řídí.

Celý komplet lze velmi snadno složit a přemístit na jinou pozici, například v terénním automobilu. Pokud je k dispozici dostatečná zásoba raket, dokáže je obsluha odpalovacího zařízení opakovaně odpalovat. Raketa systému RBS 17 je dlouhá 163 cm a podle dostupných údajů má po odpálení letět rychlostí 1,3 Mach, tj. 450 m/s. Její hmotnost dosahuje 48 kg, z toho je 9 kilogramů bojová hlavice.

Odpalovací stojan váží jen 23 kg, externí laserový vyhledávač cílů a zaměřovač s ovládáním letící rakety váží bez kabeláže a baterie 12,79 kg. Dosah Robot 17 vychází ze schopností střely Hellfire. Uvádí se, že má maximální dolet až 8 kilometrů, i když ve skutečnosti to bude nejspíše o něco méně. Rakety jsou tedy určeny k ničení menších plavidel poblíž pobřeží, ale dokážou zasáhnout i rychle plující lodě.

Pro srovnání – klasické protilodní střely mívají dosah přes 150 kilometrů a hlavici těžkou 150 kilogramů a více. Střely RBS-17 mohou tak zaplnit mezeru a zaútočit na nepřítele z bezprostřední blízkosti, protože střely Harpoon a Neptun nemohou zasáhnout loď z bezprostřední blízkosti kvůli omezením „minimálního dosahu“.

Hrozba i pro výsadek Rusů

Švédsko nyní potvrdilo prohlášením ministra Hultqvista, že systém RBS-17 dodá v rámci své pomoci na Ukrajinu, která o něj přímo požádala. Je to poprvé od druhé světové války, resp. od Zimní války mezi Finskem a tehdejším SSSR, kdy Švédsko porušilo svoji oficiální doktrínu nedodávat žádné zbraně bojujícím stranám a státům.

Švédský Robot 17 by měl chránit černomořské pobřeží Ukrajiny před malými ruskými plavidly, které zde opakovaně operují. Hrozbou by byl i pro případný větší výsadek ruských vojsk a námořní pěchoty, i když podle odborníků je v současné době podobný výsadek v blízkosti Oděsy, o němž se v minulosti mluvilo, spíše nepravděpodobný.

Země má pro tento případ své vlastní velké protilodní střely Neptun a dostává také rakety americké výroby Harpoon. A hlavně má díky zpravodajským údajům od Američanů dokonalý přehled o stavu a místě pohybu potenciálních větších ruských výsadkových plavidel v Černém moři.

Jak moc obávat by se měly rychlé ruské lodě nové ukrajinské zbraně?

Zdroj: TheDrive

Článek Švédové udělali ze známé protitankové střely Robot 17 zabijáka malých plavidel. Zbraň je na pobřeží snadno přenosná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střelbu z kutru již pobřežní stráž vyzkoušela

V posílení námořnictva chce Tchaj-wan využít hlídková plavidla třídy Anpig. Ty vycházejí z korvet Tuo Chiang, které raketovou výzbroj mají, ale na hlídková plavidla pobřežní stráže namontována nebyla. Stejně tak na nich chybí i námořní dělo. Ovšem v květnu tchajwanská armáda oznámila, že jeden z kutrů, jak bývají hlídková plavidla také označována, se účastnil nácviku ostré střelby za použití tchajwanských protilodních střel HF-2.

iZdroj fotografie: Uživatel E3120656 / Creative Commons / CC BY-SA

Anping není žádné velké plavidlo. Jeho výtlak je pouhých 600 tun a je 65 metrů dlouhý. Pro srovnání americké torpédoborce Arleigh Burke jsou 155 metrů dlouhé a mají výtlak téměř 10 tisíc tun. Tchajwanský kutr, který je zkonstruován jako katamaran, je velmi rychlý. Dokáže dosahovat rychlosti 44 uzlů, což by mu dávalo výhodu při nečekaných útocích ze zálohy. Samozřejmě za předpokladu, že by ostrov o chystaném útoku předem věděl a namontovat zbraně stihl. Ovšem přípravy takové invaze by se daly asi jen těžko zamaskovat.

Loď navíc byla zkonstruována tak, aby se na ni dalo odpalovací zařízení rychle umístit, a má k dispozici i systém řízení palby. Podle dostupných informací by na palubě mohlo být až 16 střel. Ale ani nyní bezbranná není. Jsou na ní umístěna dvě rychlopalná děla ráže 20 milimetrů a raketový systém Zhenhai odpalující rakety ráže 70 milimetrů. K vymáhání práva v pobřežních vodách tato lehká výzbroj dostačuje.

Tchajwanské rakety jsou silná zbraň

Nestačila by samozřejmě proti válečným lodím, ale to by střely HF-2 změnily. Jde o protilodní rakety, které byly zařazeny do výzbroje na začátku 90. let. Uvádí se, že jsou ekvivalentem amerických střel Harpoon. Létají podzvukovou rychlostí Mach 0,85 a jsou schopny zasáhnout cíl ve vzdálenosti až 160 kilometrů. Nejnovější typy údajně až 250 kilometrů. Nesou hlavici o hmotnosti 160 kilogramů. To je o 10 kilogramů více než ukrajinské střely Neptun, které potopily křižník Moskva.

iZdroj fotografie: Gen Fumio / Creative Commons / CC BY-SA

Z pobřežních plavidel má být možno odpalovat i novější rakety HF-3. Je o nich známo, že již létají nadzvukovou rychlostí, budou tedy hůře zachytitelné protiraketovou obranou. Jejich dosah je 400 kilometrů. Jen pro představu, průliv mezi Čínou a Tchaj-wanem, který by musela Čína překonat, je široký 150 kilometrů. Nová střela má i větší ničivou sílu, protože její bojová hlavice má hmotnost 225 kilogramů.

Tchajwanské námořnictvo, ačkoli je silné, je početně mnohem slabší než čínské. V případě útoku by bylo přečísleno a posila v podobě rychlých lodí s protilodními raketami by se mu hodila. Tchaj-wan má nyní ve službě čtyři lodě třídy Anpig, pátá byla spuštěna na vodu v dubnu. Objednáno jich má být 12. Velké množství střel, které by dokázaly vystřelit, by spolu s dalšími mohlo teoreticky zahltit čínskou obranu a na invazních plavidlech způsobit velké škody. I když samozřejmě jak by to fungovalo v praxi, může ukázat jen skutečný boj.

Jak velké škody může Tchaj-wan způsobit čínské invazní flotile v případě útoku?

Zdroj: TheDrive

Článek Tchajwanská pobřežní stráž může svá hlídková pobřežní plavidla vyzbrojit protilodními střelami a pomoci námořnictvu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střely likviduje především letectvo

Ten den se podle ukrajinské strany, jejíž informace si zatím ovšem nelze ověřit, Rusko rozhodlo útočit na cíle pomocí moderních střel Kalibr odpalovaných z vojenských plavidel v Černém moři. Mířily na zařízení u Žitomyru v severní části Ukrajiny, ale všechny nedokázaly dosáhnout svého cíle. Ukrajinské ozbrojené síly sestřelily čtyři z těchto střel, což je rekord v dosavadním průběhu války.

Tři úspěšné zásahy mají mít na svědomí stíhačky ukrajinského letectva, které střely likvidují podobně jako třeba nepřátelská letadla. Poslední Kalibr pak měla z oblohy sundat protiletadlová palba. O den dříve si prý ukrajinské letectvo připsalo dva úspěšné zásahy. Ukrajinská strana tvrdí, že za celou dobu války již takto zlikvidovala 110 střel různého typu. Takovéto ztráty jsou pro ruskou armádu značně nepříjemné, protože podobné střely bývají velmi drahé, jejich výroba je náročná a doplňování u vojenských jednotek pomalé.

Efektivita obrany ukrajinské strany proti těmto křižujícím střelám je nečekaně vysoká. A to svádí k domněnce, že „na vině” je i dokonalá informovanost ukrajinské armády o místu a čase odpálení těchto raket, díky elektronickému průzkumu a sledování prostoru technickými prostředky nejmenovaných zemí bloku NATO. Moderní sledovací a průzkumné elektronické prostředky to dnes zvládají, aniž by byl narušen vzdušný prostor Ruska či Ukrajiny. Je to takové nežádoucí (z hlediska Ruska) nakukování přes plot.

Kalibry se odpalují z lodí, ponorek i letadel

Označení Kalibr neznamená jeden typ střely, ale je společným označením pro více variant těchto ruských modulárních střel s plochou dráhou letu, které bývají odpalovány z lodí nebo ponorek. Existuje i verze, již lze vynést do vzduchu a odpálit zpod letadla. Některé typy slouží jako protilodní střely, jiné mají přesné navádění a používají se k útokům na pozemní cíle. Liší se i velikostí. Jejich hmotnost se pohybuje od 1 300 do 2 300 kilogramů.

Většinou nesou nálož o hmotnosti 400 až 500 kilogramů, což z nich činí velmi ničivou zbraň. Během letu se pohybují podzvukovou rychlostí, proto je mohou bojová letadla zaměřit a sestřelit. V závěrečné fázi letu to může být obtížnější, protože střely mohou zrychlovat na Mach 3, což je více než rychlost všech stíhacích letadel ve výzbroji Ukrajiny. Některé typy mají i schopnost manévrovat.

Ruské rakety odpalované z lodí mají dolet až 2 500 kilometrů, ale vždy záleží na typu. Existuje i Kalibr-M, jehož dolet by měl být 4 500 kilometrů, naopak exportní verze s omezenými schopnostmi většinou zasahují cíle ve vzdálenostech jen 50 až 200 kilometrů. Výrobce střel před nedávnem oznámil, že pracuje na jejich modernizaci. Ta by dle spekulací měla spočívat především ve zvýšené hmotnosti hlavice, až na jednu tunu. Další možností je zvýšená rychlost střel, což by zlepšilo jejich šance proti nepřátelské obraně. Více zde.

Kolik procent odpálených střel podle vás Ukrajina může Rusku sestřelit?

Zdroj: DefenceUa

Článek Ukrajina není proti moderním střelám tak zcela bezbranná. Za den sestřelila rekordní počet raket Kalibr se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

NATO posiluje východní hranice

Ve světle únorové invaze Ruska na Ukrajinu se země NATO octly dnem 13. března 2022 v pohotovostním stavu. Stupeň ostražitosti, jakožto i bojové připravenosti v celé Evropě prudce vzrostl a primárním cílem Aliance se stala obrana bezpečnosti všech členských zemí před případnou ruskou agresí.  

Nejohroženějšími státy se staly země evropského východního bloku, například Rumunsko, kam Francie již od konce února aktivně posílá své síly v rámci úsilí Sil rychlé reakce NATO (NRF). Právě na Francii připadlo v letošním roce velení sil NRF nejvyšší pohotovosti, které se skládají z téměř 40 000 příslušníků pozemních, vzdušných, námořních i speciálních sil z řady zemí NATO. Jedná se o vojenské síly, jež může NATO v případě nouze nasadit do akce ve velice krátké době. 

Rychlost operačního nasazení dokazují Francií vedené NRF také na své logistice, tj. na dodávkách zbraní a materiálu do krizového prostoru. Například během pouhých pěti dnů bylo na určené místo v Rumunsku dopraveno prostřednictvím 21 letadel přibližně 350 vojáků s vojenským materiálem, včetně obrněných vozidel. Součástí této nové mise je také jednotka, jež má na starosti zajištění vzdušného prostoru a protivzdušnou obranu. 

Jedná se o významný krok. Ukrajina upozorňovala východní země bloku NATO, nacházející se v blízkosti ukrajinských hranic, na nutnost zvýšené ochrany svého vzdušného prostoru již nesčetněkrát. Západní země se k této akci zpočátku příliš neměly, třeba takové Slovensko obdrželo raketové systémy protivzdušné obrany Patriot od Německa a Nizozemska teprve v posledních týdnech. 

Nejmodernější francouzský raketový systém

Zahraniční politika západních zemí se však pomalu, ale jistě utužuje. Ukrajině se momentálně dostává docela stabilní vojenské pomoci. Kmenové státy NATO navíc pochopily, že musí podpořit nové východoevropské členy Aliance a pomoci jim zabezpečit východní hranici celého NATO tak, aby Rusko dostalo jasný signál, že jeho případná agrese nezůstane bez odpovědi. Jihovýchodní hranici NATO v Rumunsku nyní pomáhá zabezpečit Francie.

Jedním z důležitých zbrojních systémů francouzských jednotek v Rumunsku je například i SAMP/T, nejmodernější raketový systém protivzdušné obrany ve francouzské výzbroji. Systém SAMP/T vzešel z výrobních linek společnosti Eurosam, odkud pochází například také rakety Aster 30 či multifunkční radar Arabel. Je to protiraketový a PVO systém určený k ochraně bojiště a citlivých míst (jako jsou např. letiště a námořní přístavy) proti všem současným a budoucím vzdušným hrozbám.

Around 100 French airmen operate the deployed MAMBA surface to air missile defence system in Romania 🇷🇴

France is the lead nation for NATO’s Multinational Battlegroup Romania.

In response to Russia’s invasion of Ukraine, NATO Allies have reinforced the Alliance in the east. pic.twitter.com/ouoR4b1luk

— NATO JFC Naples (@JFC_Naples) May 24, 2022

Včetně řízených střel, pilotovaných a bezpilotních letadel, taktických balistických střel třídy doletu do 600 km. Zjednodušeně řečeno dokáže nahradit naráz celou řadu stávajících systémů země-vzduch středního dosahu. Dnes existují dvě nové verze systému SAMP/T, navalizovaná neboli námořní, která je instalována přímo na lodích francouzského námořnictva a operuje s novými střelami Aster 30N, a především nejnovější verze SAMP/T NG (nové generace).

Střepiny nasměrovány na cíl

Systém SAMP/T MAMBA se skládá z jednotky pro řízení palby, založené na multifunkčním elektronickém skenovacím radaru ARABEL na podvozku nákladního automobilu, jednotky vertikálního pozemního odpalovacího zařízení s raketovými střelami Aster 30, opět na platformě stejného vozu 8×4, a spojovacího modulu vybaveného operačním počítačem Mara. K systému patří přebíjecí vozidla, vozidlo s generátorem a vozidlo servisu, údržby a oprav včetně malé dílny.

Odpalovací vozidlo Renault – KERAX 8×4 původní verze SAMP/T MAMBA je vybaveno osmi kontejnery na zadní polovině podvozku. Italská verze využívá platformu podobných vozidel Astra/IVECO. Každá střela může být odpálena z jednoho kontejneru za méně než 10 sekund. V palebné pozici jsou kontejnery raket vztyčeny na zadní hraně nákladního vozu. Vozidlo je během střelby stabilizováno čtyřmi hydraulickými stabilizátory opřenými o zem.

Systém SAMP/T používá rakety Aster 30 block 1, které mají vlastní vyhledávač, pojistku proti předčasnému výbuchu, elektronickou část pro zpracovávání signálu vysoce odolnou proti rušení a směrovou výbušnou hlavici. Ta dokáže po výbuchu nasměrovat 90 % letících úlomků a střepin přímo na cíl. Střela Aster 30 má dvoustupňový raketový motor, první stupeň je na tuhá paliva, je odhozen po startu a navedení střely na trajektorii ve směru k cíli. 

Střela po odhozu prvního startovacího stupně využívá inerciální navádění, přičemž aktualizovaná data pro korekce navádění jsou přenášena z pozemního střediska řízení palby prostřednictvím uplinkového datového kanálu multifunkčního radaru Arabel.

Podpora mobilních vojenských formací

Systém MAMBA je rovněž schopen zaměřit a monitorovat až 100 raketových trajektorií najednou, přičemž je schopen zaútočit na 10 z nich současně. A to s pomocí až 48 raket připravených k odpálení. Maximální rychlost střel Aster 30 je přitom 1,4 km/s. Rakety jsou schopny zachytávat cíle ve výšce od 50 m do 20 km, maximální dolet střel je 100 km. Pro letecké cíle ve výškách pod 3 km se dosah pohybuje kolem 50 km.

Celý systém je možné transportovat letecky pomocí nejnovějších taktických transportních letounů NATO, jako jsou například Airbus A400M nebo Lockheed-Martin C-130J Super Hercules. První francouzská MAMBA dosáhla operačního statusu v říjnu roku 2011. Ve stejném roce nasadilo francouzské letectvo jednotku SAMP/T MAMBA k zajištění protivzdušné obrany pro summit G8 v Deauville. V březnu 2012 pak systém při vojskových zkouškách prokázal schopnost podporovat mobilní formace armády při manévrovém způsobu boje.

Vzápětí si systém SAMP/T aktivovala italská armáda už jako trvalou součást své výzbroje, a Singapur podepsal smlouvu o nákupu systému. Ale čas nelze zastavit, a tak firma Eurosam, společný podnik MBDA a Thales v poměru 50:50, představila novou generaci SAMP/T NG. Ta má již vylepšenou střelu ASTER Block 1 NT (nová technologie) s novým vlastním zaměřovacím systémem a novým počítačem naprogramovaným čelit i všem současným protiopatřením.

Odpalovací systém dostal nové elektronické vybavení. Zcela zásadní inovací je i multifunkční otočný aktivní radar s elektronicky řízeným paprskem. Také řídící a zaměřovací centrum používá novou otevřenou architekturu příkazového a řídicího softwaru a výrazně si polepšilo díky inovované on-line konektivitě v reálném čase.

Jak si podle vás stojí systém MAMBA v porovnání se systémem Patriot?

Zdroj: ArmyRecognition, ArmyRecognition

Článek V reakci na invazi Ruska do Ukrajiny posiluje NATO obranné pozice na východě: Francie rozmístila raketové systémy MAMBA v Rumunsku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Potomek mořského vlka

V 90. letech 20. století se americké námořnictvo potýkalo s nedostatkem moderních multifunkčních ponorek. Útočné ponorky třídy Seawolf byly sice nejmodernějšími a nejdražšími (jedna vyšla na 2,8 miliardy dolarů) plavidly, do situace po konci studené války, kdy se požadavky na vojenské ponorné čluny změnily, se přesto nehodily. Pro nové tisíciletí bylo potřeba mnohem univerzálnější lodě.

Nové ponorky měly vedle potápění lodí torpédy a útoků raketami a křižujícími střelami jak na námořní, tak pozemní cíle operovat v pobřežních vodách. Vedle zaminování nepřátelských přístavů a plavebních koridorů měly sloužit i pro výsadky speciálních jednotek. A oproti Seawolfům měly vyjít o miliardu levněji, tedy na 1,8 miliardy. Vývoj byl zahájen na začátku 90. let. Kýl první ponorky USS Virginia (SSN 774), po které byla pojmenovaná i celá třída, byl položen roku 1999 a do služby byla uvedena v roce 2004.

iZdroj fotografie: US NAVY / Public Domain

Aby byla stavba a konstrukce lodi rychlejší, design třídy Virginia vychází ze svého předchůdce Seawolfu. Virginia je však menší. Ponorka má tvar protažené kapky, který má ve vodě jen minimální hydrodynamický odpor. Na rozdíl od Seawolfu má však Virginia jinou konstrukční filozofii. Konstrukce nové třídy je modulární. Velké konstrukční celky a tlakový trup tvoří jeden celek, což značně usnadňuje a zefektivňuje stavbu lodi.

Navíc takto lze ponorku snadno modifikovat a případně i zvětšit. První čtyři ponorky třídy Virginia Block I byly složeny z 10 modulů. U budoucích ponorek Block V přibude další modul – Virginia Payload Module (VPM). V tom se bude nacházet navíc 28 šachet pro křižující námořní střely Tomahawk. Design ponorek vychází z principu „Open System Architecture“ (OSA), tedy volně přeloženo disponuje otevřenou systémovou architekturu konstrukce i vybavení. To dovoluje snadno upgradovat například software i integrovat nové zařízení a zbraně.

Lodní šroub v prstenci

Ponorky třídy Virginia měří 115 metrů (10 lodí série Block V pak bude mít délku 140 metrů) a šířka je 10,4 metru. Výtlak u Block I-IV je pod vodou 7 900 tun. U Block V vzroste na 10 200 tun. Srdcem ponorky je jaderný reaktor S9G s výkonem 280 000 koní (210 megawatt), který jako palivo využívá na 93,5 % obohacený uran. Reaktor je z vysoce odolných materiálů a na rozdíl od jeho předchůdců v něm není potřeba měnit palivo.

Životnost reaktoru je, stejně jako lodí této třídy, 33 let. Reaktor vyrábí páru pro dvě parní turbíny s výkonem 40 000 koní každá. Turbíny pak roztáčejí přes společnou převodovku jeden lodní šroub, který je ukryt v prstenci. Systém „Pump-Jet-Propulser“ vyvinula britská firma BEA. Takto upravený šroub má nejen větší účinnost, ale jeho provoz je i mnohem tišší. Pro případ nouze je plavidlo vybaveno i dieselovým generátorem.

iZdroj fotografie: US NAVY / Public Domain

Údaje o největší dosažitelné rychlosti a maximální hloubce bojového ponoru Virginie jsou tajné, ale podle odborníků mohou ponorky zvládnout až 35 uzlů (65 km/h) a ponor může být až 490 metrů. Virginia je řízena pouze elektronicky systémem fly-by-wire. Celou loď tedy kormidelník ovládá pouhým joystickem. Do budoucna se počítá i s integrací systému, který by v případě nouze dovoloval řídit loď z jakékoliv konzole na palubě.

Periskop je přežitek a rozmanitá výzbroj

Třída Virginie není vybavena periskopem. Místo něj mají ponorky optickosenzorový stožár. Práci klasického periskopu zastupuje soustava kamer s nočním viděním a vysokým rozlišením, infračervených čidel a laserových zaměřovačů. Tato soustava zajišťuje přehled na hladině v rozsahu 360° a přenáší obraz na velkoplošné LCD obrazovky ve velínu. Výhodou je, že zařízení nenarušuje tlakové těleso ponorky, velín nemusí být pod věží a obraz může být přenášen na zařízení po celé lodi.

Ponorky mají celkem deset sonarových antén pracujících na různých frekvencích. Umístění a podrobnosti o těchto systémech jsou tajné. Vedle toho plavidla disponují navigačním inerciálním systémem SINS a pokročilým více frekvenčním systémem spojení se satelity. Roku 2010 pak byla USS California vybavena zařízením, které mění elektromagnetickou signaturu ponorky. Postupně byla tímto zařízením vybavena všechna plavidla třídy.

iZdroj fotografie: US NAVY / Public Domain

Třida Virginia má na přídi čtyři torpédomety 533 milimetrů. Z nich lze vypálit těžká torpéda Mk 48 nebo protilodní střely Harpoon. Zásoba těchto zbraní činí 25 kusů. Místo torpéd mohou být naloženy miny Mk 60 Captor. Ponorky Block I-IV mají 12 vertikálních odpalovacích šachet s UGM-109 Tomahawk. Block V s modulem VPM ponese dalších 28 střel Tomahawk. Ponorka tak ponese celkem 65 kusů zbraní místo 37, což je nárůst o plných 76 %. Ve výzbroji se mají objevit i nukleární hlavice a laserové zbraně.

Lodě třídy Virginia jsou první, které mají sekci pro speciální jednotky SEAL. Plavidla mají výstupní komoru pro devět osob, ze které mohou loď nepozorované opouštět potápěči. V ponorce je dokonce dokovací místo, kde může kotvit miniponorka Advanced SEAL Delivery System (ASDS). Miniponorka má délku 20 metrů, má mít rychlost kolem 8 uzlů (15 km/h) a může vézt až 16 příslušníků speciálních jednotek. Více podrobností však není známo.

Vše pro nedetekovatelnost

Trupy plavidel jsou pokryty speciálními dlaždicemi pohlcující sonarové odrazy. V roce 2010 se však přišlo na to, že se při plavbě na hladině oceánu tyto dlaždice uvolňují. Náprava trvala několik let. Třída Virginie nyní ale patří k nejtišším ponorkám ve službě. Uvádí se, že USS Virginie při maximální rychlosti vytváří stejný hluk jako ponorky třídy Los Angeles v tichém režimu při rychlosti 5 uzlů (9,2 km/h).       

Posádku tvoří celkem 135 mužů, 120 námořníků a 15 důstojníků. Vzhledem ke zmenšení vnitřního prostoru lodě nemají všichni námořnici své lůžko a na palubě je jen 94 postelí. Roku 2014 byly na palubě provedeny změny, aby na lodích mohly sloužit i ženy. Čím jsou ponorky vyhlášeny, jsou jejich výborně vařící kuchyně. Turnusy na moři trvají jeden až dva měsíce.

iZdroj fotografie: US NAVY / Public Domain

V současné době je ve službě 19 ponorek této třídy. Další tři procházejí testy a ve stavbě je šest plavidel. Za 24,1 miliardy USD (více jak půl bilionu korun) bylo objednáno dalších 10 ponorek Block V. Jejich stavba však zatím nezačala. Americké námořnictvo má v plánu získat celkem 66 plavidel třídy Virginia, která mají v roce 2029 nahradit ponorky třídy Los Angeles. Počítá se s tím, že modernizované lodě zůstanou ve službě minimálně do roku 2070.

Virginia také slaví velké první mezinárodní úspěchy, když se podařilo Američanům „vymluvit“ Australanům zakázku na francouzské ponorky Attack. Australané si budou moci vybrat, zda si budou chtít pořídit celou ponorku třídy Virginie či pouze použijí pro svůj vývoj její technologie včetně jaderného pohonu. Tato dohoda pobouřila nejen Francii, která přišla o lukrativní zakázku, ale především Čínu, jež se cítí touto akvizicí ohrožena. Pro třidu Virginia je to zřejmě ta nejlepší reklama a potvrzení jejích schopností. 

Jaký asi bude nástupce třídy Virginia?  

Zdroj: NationalInterest

Článek Ponorky třídy Virginia jsou dnes páteří amerického námořnictva. Je to skutečný stín oceánů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Pokrokový protiletadlový systém

IRIS-T (Infra Red Imaging System Tail) je německý program, jenž se zabývá vývojem moderních střel typu vzduch-vzduch krátkého dosahu, které by mohly v blízké budoucnosti kompletně nahradit oblíbené střely AIM-9 Sidewinder. I přesto, že do služby vstoupil Sidewinder již v 50. letech minulého století, velké oblíbenosti se těší dodnes. A to především díky opakovaným modernizacím. Kromě Německa má Sidewinder ve svém arzenálu i několik dalších členských zemí NATO.

Vývoj střel IRIS-T byl pak zahájen v roce 1995 ve spolupráci s Itálií, Řeckem, Švédskem, Norskem a Kanadou. V porovnání s AIM-9L Sidewinder je IRIS-T znatelně odolnější proti ECM (Electronic Countermeasure, klamavé elektronické systémy) a klamavým světlicím. Rovněž se pyšní 5x až 8x většímu čelnímu dostřelu než AIM-9L. Mimo to dokáže střela zasáhnout rovněž cíle, které se nacházejí za odpalovací platformou. Střely se totiž vyznačují vysokou manévrovatelností a obratnostní při rychlosti do 60°/ s přetížením až 60 G. A to i v těsné blízkosti.

🇩🇪 #Germany is discussing supplying #Ukraine with the anti-aircraft IRIS-T SLM missile, according to the German newspaper, @BILD
The anti-aircraft missiles have a range of approximately 25 miles and height-range of 12 miles. #StandWithUkraine #ArmUkraineNow pic.twitter.com/YyScq2DAdN

— U24 (@u24_news) May 13, 2022

Ukrajinské síly pak žádají o dodávku střel verze země-vzduch, které dostaly označení IRIS-T SLM (Surface Launched). Jedná se o zdokonalenou verzi řízené střely vzduch-vzduch IRIS-T, která vstoupila do služby v prosinci 2005. Model IRIS-T SLM byl navržen pro budoucí potřeby německého letectva v oblasti protivzdušné obrany středního dosahu.

Tento pokrokový systém lze využít proti všem typům bojových letadel, vrtulníků, řízených a naváděných střel, protilodních střel i protiradarových raket. Vysoké pravděpodobnosti sestřelu se systém těší i v rámci boje proti bezpilotním letounům a dalším manévrujícím cílům malých rozměrů. 

Německo posílá těžké zbraně

Zatímco Moskva obrací vesměs veškerou svou palebnou sílu na východ a jih napadené země, ukrajinské ozbrojené síly opakovaně žádají západní spojence o intenzivnější dodávky těžkých zbraní. A na samém vrcholu dlouhého seznamu těžké vojenské techniky, kterou by Ukrajina nyní nutně potřebovala, stojí právě protiletadlové raketové systémy, jež by Ukrajincům pomohly výrazně upevnit jejich pozice.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Německá vláda, která byla zpočátku v dodávce zbraní Ukrajině poněkud zdrženlivá, po těžké kritice veřejnosti zvrátila víceméně veškerá svá dřívější rozhodnutí týkající se neposílání těžkých zbraní na Ukrajinu. A v posledních týdnech výrazně navýšila pomoc. Minulý týden Německo například oznámilo, že dodá ukrajinským silám 7 samohybných houfnic PzH 2000 i moderní radarové systémy COBRA a SPEXER.

Co se IRIS-T SLM týče, podle posledních zpráv by mohla Ukrajina obdržet těchto sofistikovaných německých systémů celkem 10. Ovšem s ohledem na náročnost výroby, a především pak samotné náklady, budou dodávky nejspíš rozprostřeny v časovém rozmezí následujících 3 až 4 let. S tím, že první kus by mohl na Ukrajinu dorazit již v listopadu letošního roku.

Co si myslíte o německém systému protivzdušné obrany IRIS-T?

Zdroj: Airforce-Technology, Reuters

Článek Německá vláda jedná o dodávkách systémů protivzdušné obrany IRIS-T na Ukrajinu, jedná se o velmi moderní zbraně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Američané rakety dodají v krátkém čase

Rakety jsou součástí balíčku v hodnotě 300 milionů dolarů (7,14 miliardy korun) a jeho poskytnutí oznámila vláda USA na konci dubna. V současné době již bylo nasmlouváno několik kontraktů na dodávky systémů za téměř polovinu této částky. Jednat se má nejen o tyto unikátní přesně naváděné rakety, ale například i o bezpilotní drony a další prostředky.

iZdroj fotografie: Samuel King / Public Domain

Rakety Hydra-70 jsou vlastně neřízené střely ráže 70 milimetrů, které se běžně používají ve vícehlavňových raketometech na vrtulnících nebo letadlech. Většinou se využívají k útokům proti pěchotě, slabším opevněním nebo méně obrněným cílům. Záleží i na typu hlavice, jakou jsou osazeny. Protože nejdou přesně zaměřit, většinou se jich odpalovalo více. Existují různé odpalovače, nejběžnější mají zásobu 7 až 19 raket.

Jelikož západní armády začaly před lety preferovat přesně naváděnou munici, která umožňuje efektivně zasahovat vybrané cíle a zároveň z velké části eliminuje možnost nechtěných civilních ztrát, začaly zbrojaři vymýšlet, jak využít i tuto hojně rozšířenou zbraň. S řešením přišel zbrojní koncern BAE Systems, jenž vyvinul APKWS.

Levnější než protitankové střely

Namontováním APKWS tak z Hydra-70 vznikla raketa s laserovým naváděním. Podle expertů se vlastně překlenula mezera mezi neřízenými raketami a inteligentními protitankovými střelami, jakými je třeba známý Hellfire. Výhodou je i její cena, které je jen třetinová oproti známé protitankové střele. Proto si sadu objednaly i americké ozbrojené síly a začaly ji hojně používat.

iZdroj fotografie: Uživatel Dammit / Creative Commons / CC BY-SA

Upravené rakety lze odpalovat z mnoha typů vrtulníků, letadel nebo i dronů. Ale existuje i systém umožňující odpálení i z pozemní stanice. Například je možné odpalovače namontovat na terénní vozidla a získat tak vysoce mobilní a přesný zbrojní systém. V případě, že se rakety odpalují z letadla, mají dosah až 12 kilometrů. Dle dostupných informací by z pozemní základny a vrtulníku měl být jejich dolet do 5 kilometrů.

Výhodou systému je, že je i velmi nenáročný na obsluhu. Ukrajinští vojáci by se ho pravděpodobně měli být schopni naučit ovládat maximálně v řádu dnů. Že se jedná o velmi efektivní zbraň se západní armády přesvědčily již v minulých letech. Upravené rakety hlavně Američané s velkou úspěšností používaly při konfliktech v Iráku a Afghánistánu.

Jak hodnotíte nápad dodat na Ukrajinu právě tyto druhy přesných raket?

Zdroj: BAE, ArmyRecognition

Článek Ukrajinci dostanou novou přesnou zbraň proti méně obrněným cílům. Rakety Hydry-70 s naváděním APKWS se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rakety zničily podnik na opravu techniky

O tom, že Rusko na Ukrajině rakety – střely s plochou dráhou letu Kalibr odpalované z lodí používá, není pochyb. Zaznamenala je nejen ukrajinská strana, ale jejich použití potvrdilo i ruské ministerstvo obrany. Již v druhé polovině března měly střely z lodí zničit například provozy na opravu poškozené vojenské techniky v ukrajinském městě Nezhin. Podle některých zpráv je Rusko nasazuje čím dál častěji.

Šéf společnosti Almaz-Antey Yan Novikov potvrdil, že jejich firma vyrábějící tyto střely, vyvinuté konstrukční kanceláří Novator (OKB-8), pracuje i na jejich modernizaci. Podle něj je to obvyklé, protože konstruktéři běžně pracují na vylepšování schopností zbraní, které jsou ve výrobě. Prohlásil, že výsledkem by měl být výrazně vylepšený letový výkon a zvýšená bojová efektivita. Podle něj tak modernizovaná verze výrazně převýší tu současnou.

iZdroj fotografie: Uživatel Allocer / Creative Commons / CC BY-SA

Co přesně tím ale myslel, nebylo v ruských médiích konkretizováno. Spekuluje se, že by se mohlo jednat například o zvýšení rychlosti střely a prodloužení jejího doletu. Také je možné, že by mohla mít větší nosnost, u konvenční nálože až jednu tunu výbušnin. Stejně tak by mohla být větší jaderná hlavice, kterou unese. Ovšem není jasné, které ze střel Kalibr by se měla modernizace týkat. Otázkou také zůstává, jak to bude reálné, protože kvůli embargu má Rusko omezený přístup k mnoha technologiím, například nejmodernějším čipům.

Kalibry slouží jako protilodní i proti pozemním cílům

Střely s plochou dráhou letu Kalibr totiž existují již od začátku 90. let a nejedná se o jednu střelu, ale celou „rodinu“ vzájemně konstrukčně příbuzných střel. Jsou verze, které se odpalují z ponorek, pak z lodí a nakonec i z letadel. Některé střely se používají jako protilodní. Jiné zase slouží k zasahování pozemních cílů a mají přesné navádění. Poměrně nenáročným vývojem jim lze přidat vlastnost, aby se daly odpalovat z pozemních stanic. Pak existují exportní verze Club, které mají některé ze schopností omezeny.

Střely mají hmotnost 1 300 až 2 300 kilogramů. Unesou konvenční nálož o hmotnosti 400 až 500 kilogramů. Jsou poháněny raketou na tuhá paliva a proudovým motorem. Na velikosti záleží nejen jejich dolet, ale i rychlost. Při cestě k cíli letí rychlostí podzvukovou na reaktivní motor. Ve finálním útoku mohou dosahovat i rychlosti Mach 3 pomocí raketového stupně a mít schopnost manévrovat, aby se vyhnuly nepřátelské obraně. Tato zbraň, na Západě označovaná SS-N-30A Sagaris, je jednou z nejdůležitějších a nejsmrtonosnějších v ruské armádě.

iZdroj fotografie: Indian Navy / Creative Commons / GODL

Dosah verzí se může mnohonásobně lišit

Exportní verze označované jako Club mívají většinou dolet od 50 do 200 kilometrů. Ale například střely odpalované z ruských lodí a používané k útokům na pozemní cíle mají být schopné udeřit na cíle až ve vzdálenosti 2 500 kilometrů. Existuje i nová varianta označovaná jako Kalibr-M, která by měla mít dolet až 4 500 kilometrů.

V Rusku tyto střely mohou nést například fregaty tříd Admirál Gorškov, Admirál Grigorovič a Gepard, některé korvety a ponorky například tříd Kilo či Lada. Poprvé byly rakety použity v roce 2015, kdy je ruské lodě odpálily na cíle v Sýrii. Podle všeho se jednalo hlavně o demonstrativní předvedení jejich schopností. Exportní verze zbraní pak mají ve výzbroji například Indie, Alžír nebo Vietnam.

Jak významně je podle vás Rusko schopno modernizovat rakety Kalibr?

Zdroj: BulgarianMilitary

Článek Rusko pracuje na modernizaci střel Kalibr. Již teď dosahují rychlosti Mach 3 a hlavice obsahují nálož o hmotnosti 500 kg se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.