Co přesně Indie kupuje

Americká agentura pro obrannou bezpečnostní spolupráci DSCA schválila možný prodej už v listopadu 2025. Balík zahrnuje:

• 100 střel FGM-148 Javelin
• 1 střelu fly-to-buy (ověřovací kus)
• 25 lehkých odpalovacích jednotek LwCLU / Block 1 CLU
• Výcvik, simulátory, logistiku a servisní podporu

Celková odhadovaná cena činí zhruba 1,1 miliardy korun. Americká strana výslovně uvedla, že prodej „nezmění základní vojenskou rovnováhu v regionu“, ale zlepší schopnost Indie čelit současným i budoucím hrozbám. Formulace je diplomaticky opatrná, ale mezi řádky se čte pozvánka k hlubší spolupráci, včetně možné budoucí společné výroby na indickém území.

Javelin: zbraň, která změnila reputaci protitankového boje

FGM-148 Javelin je přenosný protitankový raketový komplet vyvinutý společnostmi Raytheon a Lockheed Martin. Funguje v režimu „vystřel a zapomeň“, střelec zamíří, zamkne cíl infračerveným hledáčem a po odpalu může okamžitě opustit pozici. Střela letí sama.

Klíčové parametry systému:

Právě režim útoku shora dal Javelinu pověst zabijáka tanků. Střela se po odpalu vyhoupne do výšky a dopadá na věž shora, kde je pancíř nejtenčí. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg v lednu 2024 výslovně řekl, že Javeliny sehrály kritickou roli v úvodních týdnech ukrajinské obrany po ruské invazi v únoru 2022.

Pro srovnání: ruský protitankový komplet 9K135 Kornet, který patří mezi nejrozšířenější v ruské armádě, používá laserové navádění. Střelec musí po celou dobu letu střely držet zaměřovač na cíli. Dostřel má sice vyšší (až 5 500 m u novějších verzí), ale obsluha zůstává po odpalu zranitelná. Právě v tom spočívá zásadní rozdíl: Javelin chrání životy střelců, Kornet je vystavuje riziku. Na moderním bojišti, kde drony a termovize odhalují pozice během sekund, je to rozdíl mezi životem a smrtí.

Česká armáda má s Javelinem vlastní zkušenost, ve veřejných dokumentech Ministerstva obrany ČR se systém objevuje nejpozději v ročence za rok 2016 jako zakázka na odpalovací jednotku CLU.

Proč Rusko ztrácí vliv, a nejen v Indii

Slovo „křápy“ v titulku je nadsázka, ale opírá se o reálný problém. Nejde o to, že by každá ruská zbraň byla bezcenná; Kornet, systémy protivzdušné obrany S-400 nebo stíhačky Su-30 jsou schopné platformy. Problém je jinde: Rusko přestává být spolehlivým dodavatelem.

Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, funguje jako veřejný zátěžový test ruského zbrojního průmyslu. Ruská armáda spotřebovává techniku rychleji, než ji průmysl stíhá nahrazovat. Dodací lhůty se protahují, náhradní díly chybí, servis vázne. A svět se dívá.

Tvrdá čísla od stockholmského institutu SIPRI mluví jednoznačně:

• Ruský export hlavních zbraní mezi obdobími 2015–2019 a 2020–2024 spadl o 64 procent.
• Ruský podíl na indickém zbrojním importu klesl z 55 % (2015–2019) na 36 % (2020–2024).
• Období 2019–2023 bylo pro Indii první od let 1960–1964, kdy ruský či sovětský podíl spadl pod polovinu.

Šedesát let. Tak dlouho byla Moskva pro Nové Dillí automatickou první volbou. A teď už není. Indie Rusko zatím neopouští úplně, stále provozuje ruské stíhačky, tanky, ponorky. Ale směr je jasný a nákup Javelinů ho potvrzuje.

Podle nás je přitom klíčové, že nejde jen o kvalitu samotných zbraní. Partneři necouvají pouze kvůli výkonu ruské techniky na bojišti, ale kvůli celkové spolehlivosti ruského zbrojního ekosystému, tedy schopnosti dodávat, servisovat, plnit termíny a modernizovat. Když váš dodavatel sám nemá dost techniky pro vlastní armádu, těžko mu budete věřit, že vaši objednávku splní včas.

Indie nechce být závislá na nikom

Bylo by zjednodušující číst tento příběh jako „Indie přeběhla k Americe“. Nové Dillí hraje sofistikovanější hru. Podpis dohody na Javeliny proběhl i přes ochlazení v jiných částech americko-indického vztahu; Reuters výslovně popisuje, že obranná spolupráce pokračuje navzdory bilaterálním sporům.

Současně Indie masivně investuje do vlastní zbrojní výroby. Indické ministerstvo obrany hlásí rekordní domácí obrannou produkci ve fiskálním roce 2024/25, která dosáhla 1,50 bilionu rupií, tedy zhruba 420 miliard korun. Cíl je jasný: snížit závislost na jakémkoli zahraničním dodavateli, ať už je z Moskvy, nebo z Washingtonu.

V regionu Asie a Oceánie se přitom USA staly v období 2019–2023 největším dodavatelem zbraní s 34% podílem, zatímco Rusko kleslo na 19 procent. Trend nahrává tomu, že Indii mohou následovat další tradiční ruští odběratelé: Vietnam, Alžírsko, Egypt. Není to jistota, ale směr je zřetelný.

Co to znamená pro Rusko

Ztráta exportních trhů Rusko bolí, ale nezastaví jeho válku na Ukrajině. Ruské vojenské výdaje v roce 2025 dosáhly zhruba 16 bilionů rublů, tedy asi 7,5 procenta HDP; financování války teče především přes státní rozpočet a ropné příjmy, ne přes zbrojní export. Jenže export znamená víc než peníze. Znamená prestiž, průmyslové vytížení, technologické vazby a politický vliv. A právě o ten Moskva přichází.

Sto střel Javelin v indickém arzenálu samo o sobě nezmění rovnováhu sil v Asii. Ale vzkaz, který za nimi stojí, má váhu těžší než tandemová hlavice: i šedesátiletý partner může říct, že chce něco lepšího.

Článek Indie kupuje americké Javeliny a posílá tím Rusku jasný vzkaz. Ztrácí vliv, v jeho „křápy“ už nevěří ani tradiční odběratelé se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stará raketa, nová role

Vichr není žádná novinka. Komplex 9K121 Vichr-M se střelou 9M127-1 Vichr-1 je vrtulníková řízená střela, která vznikla primárně jako protitanková zbraň pro bitevní vrtulníky Ka-52 Aligátor. Už starší exportní katalog Rosoboronexportu ale uváděl, že systém dokáže zasáhnout i vzdušné cíle letící rychlostí do 800 km/h. Střela váží v transportním kontejneru 59 kilogramů, nese osmikilogramovou bojovou hlavici a její efektivní dosah se pohybuje od 700 metrů do 8 až 10 kilometrů.

Co Kalašnikov udělal, není tedy vývoj od nuly. Vzal existující raketu, jejíž papírová schopnost proti vzdušným cílům byla známá roky, a posunul ji z katalogové poznámky do aktivně komunikované a sériově dodávané praxe. Už v létě 2024 ruské zdroje hovořily o tom, že modifikace pro použití z bezpilotních nosičů byla navržena a že modernizovaný Vichr-1 má být integrován i na vrtulník Mi-28N. Logika je jasná: využít hotovou munici, hotové odpalovače a hotové nosiče místo čekání na zcela nový program.

Třináct sekund, které Kalašnikov nezmínil

Tady začíná háček. Veřejně dostupné parametry střely Vichr-1 ukazují rychlost letu 610 metrů za sekundu. Jednoduchý výpočet pak odhalí, co firma raději nezdůrazňuje:

• Na vzdálenost 6 km letí střela přibližně 10 sekund.
• Na vzdálenost 8 km přibližně 13 sekund.
• Na maximální uváděný dosah 10 km přibližně 16 sekund.

Po celou tuto dobu musí nosič, tedy vrtulník Ka-52 nebo v budoucnu Mi-28N, udržovat laserový záměr na cíli. Vichr totiž není střela typu „vystřel a zapomeň“, jakou je třeba americký AIM-9X Sidewinder s pokročilou infračervenou hlavicí a schopností zamknout cíl až po odpálení. Vichr-1 je součástí vrtulníkového komplexu s navedením z nosiče prostřednictvím zaměřovacího systému Škvál. Posádka nemůže po odpalu okamžitě manévrovat, uhnout nebo se stáhnout. Třináct sekund v bojové geometrii nad ukrajinskou frontou, kde operují protivzdušné systémy, FPV drony i MANPADY, je dlouhá doba.

Pro srovnání: moderní střely vzduch-vzduch krátkého dosahu, jako zmíněný AIM-9X Sidewinder, dávají pilotovi po odpalu plnou volnost manévru. Infračervená hlavice si cíl sleduje sama. Vichr nic takového nenabízí, a Kalašnikov to neříká, protože to říkat nemusí.

Chytrá improvizace, ne zázračná zbraň

Bylo by ale neférové tvrdit, že celý koncept nedává smysl. Dává, jen v mnohem užším taktickém okně, než jak to zní v tiskových zprávách. Proti většímu průzkumnému nebo útočnému dronu, který letí předvídatelnou trasou v přímé viditelnosti vrtulníku, může Vichr fungovat jako efektivní a relativně levný prostředek k zachycení. Rusko nemusí plýtvat dražšími specializovanými prostředky a využije zásoby, které už má.

Princip „přestav, co máš“ navíc není ruský unikát. Americké námořnictvo proměnilo neřízenou raketu Hydra 70 na přesně naváděnou zbraň APKWS, která se dnes používá i v protidronové roli. Podle analýzy britského think-tanku RUSI z roku 2026 ji ukrajinské F-16 nasazují právě proto, aby šetřily dražší střely pro hodnotnější cíle. Improvizace existující munice je ve válce, kde se drony počítají na tisíce měsíčně, pragmatická nutnost na obou stranách.

Co to znamená pro frontu

Válka na Ukrajině trvá už více než čtyři roky a vzdušný prostor nad frontovou linií se proměnil v hustou síť vzájemných hrozeb. Ruská protidronová obrana dnes stojí na vrstvách elektronického rušení, krátkodosahových protiletadlových systémů, vrtulníků, stíhačů a improvizovaných řešení. Upravený Vichr do této mozaiky zapadá jako další dílek, nikoli jako převratný průlom.

Pro ukrajinské operátory dronů to znamená další důvod k rozptylu, nízkým letovým profilům a saturaci obrany počtem. Malé, levné FPV drony letící nízko nad terénem jsou pro vrtulník se Škválem obtížný cíl; zachytit je, zamknout a udržet záměr po dobu letu střely je něco jiného než sestřelit pomalý průzkumný bezpilotník ve výšce. Právě proto Vichr v protidronové roli vypadá spíš jako nástroj proti vybraným cennějším bezpilotníkům, ne jako univerzální odpověď na dronovou záplavu.

Kalašnikov prodává příběh o rozšířených schopnostech a sériových dodávkách. Příběh není lež, ale je pečlivě sestříhaný. Těch třináct sekund závislosti na záměru v něm prostě chybí.

Článek Rusové přestavěli protitankovou raketu Vichr na lovce dronů. Zní to chytře, ale má to háček, o němž Kalašnikov mlčí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kde přesně Konkurs v AČR žije

Konkurs není samostatný program ani izolovaná zbraň v regálu skladu. Je to organická součást výzbroje BVP-2, odpalovací zařízení sedí na věži vozidla vedle 30mm automatického kanonu. Podle Velitelství pozemních sil AČR jsou BVP-2 s Konkursem nasazena u tří klíčových útvarů 7. mechanizované brigády:

• 71. mechanizovaný prapor v Hranicích na Moravě,
• 72. mechanizovaný prapor v Přáslavicích,
• mechanizovaná rota 73. tankového praporu.

Okrajově se Konkurs objevuje i jako pomocná výzbroj 120mm samohybného minometu PRAM. Přesný počet odpalovacích kompletů v aktivní výzbroji české armády veřejně dostupné zdroje neuvádějí, ale s ohledem na několik mechanizovaných rot jde minimálně o desítky vozidlových odpalovacích míst.

Čtyři kilometry, drát a nervy z oceli

Označení 9M113 nese protitanková řízená střela s kumulativní hlavicí, která dokáže prorazit pancíř o síle kolem 600 milimetrů oceli. Nominální maximální dostřel činí 4 000 metrů, minimální asi 75 metrů. Střela letí rychlostí přibližně 200 metrů za sekundu, na maximální vzdálenost tedy zhruba dvacet vteřin. Celou tu dobu musí střelec držet záměrný kříž na cíli, protože systém pracuje v režimu SACLOS: poloautomatické velení na linii pohledu s naváděním po drátovém vodiči.

Dvacet sekund zní krátce. Na moderním bojišti, kde protivník disponuje drony, termovizí a rychlou protipalební smyčkou, je to ale věčnost.

Přesto platí, že kumulativní hlavice nestárne tak rychle jako elektronika. Tank není pancéřový monolit stejné síly ze všech stran. Bok, záď, strop, oblast motoru, optické systémy, to všechno jsou zranitelné sektory, kde i starší střela dokáže napáchat fatální škody. Proti starším typům tanků zůstává Konkurs plně relevantní. Proti nejmodernějším strojům s reaktivním pancířem a aktivními obrannými systémy typu Trophy nebo Afganit je situace složitější, ale zásah do správného místa pod správným úhlem může být smrtelný i pro ně. Formulace „rozlouskne i ten nejlepší tank“ tedy obstojí, ovšem s podmínkou, že střelec trefí zranitelný sektor a přežije dostatečně dlouho na to, aby střelu dovedl do cíle.

Proč jsou dny sečteny, a proč ještě nenastal konec

Ministerstvo obrany v komunikačním materiálu z dubna 2025 výslovně uvedlo, že BVP-2 pocházejí z éry sedmdesátých let a „už nesplňují požadavky moderního bojiště“. Jako generační náhradu Česko pořizuje 246 vozidel CV90 od švédského BAE Systems Hägglunds. První kusy mají dorazit v roce 2026, první kompletně přezbrojený prapor by měl být hotový v roce 2027. Každý mechanizovaný prapor 7. brigády dostane 56 vozidel.

Nová CV90 přinesou víc než jen novější pancíř. Zvýší počet převážených vojáků z šesti na osm, což mění organizaci celého mechanizovaného družstva. Přinesou digitální architekturu propojenou se síťovým bojem standardu NATO. A přinesou i jinou protitankovou logiku, moderní systémy, které nevyžadují dvacetisekundovou expozici střelce.

Jenže přezbrojení armády není přepnutí vypínače. Dodávky CV90 se táhnou do let 2026 až 2029. Musí proběhnout výcvik osádek, vybudování servisní infrastruktury, zavedení nové munice, reorganizace praporů. Do té doby musí starší schopnost zůstat v provozu. Proto Konkurs zatím nemizí.

Dvě generace vedle sebe

Česká armáda dnes provozuje sovětskou i natovskou generaci protitankových schopností současně. Na kolových transportérech Pandur II už slouží izraelský systém SPIKE-LR, střela s dosahem rovněž kolem 4 000 metrů, ale s režimem „vystřel a zapomeň“, útokem shora a optickým datovým spojením. V dubnu 2025 s ní čeští vojáci ostře cvičili. Novější verze SPIKE-LR2 podle výrobce EuroSpike nabízí dosah až 5 500 metrů a možnost korekce letu střely po odpálení.

Rozdíl mezi oběma generacemi nejlépe ilustruje právě otázka přežití obsluhy. Střelec se SPIKE odpálí a okamžitě opustí pozici. Střelec s Konkursem musí zůstat a vést. Na bojišti, kde válka na Ukrajině, trvající už přes čtyři roky, denně ukazuje, jak rychle drony a termovize odhalí statický cíl, je to rozdíl mezi životem a smrtí.

Pro srovnání: i Rusko samo šlo po Konkursu technologicky dál. Nástupnický Kornet-E podle exportní brožury Rosoboronexportu nabízí laserové navádění, denní dostřel 5 500 metrů a deklarovanou průbojnost 1 000 až 1 200 milimetrů za reaktivním pancířem. Konkurs vedle něj vypadá jako relikvie, a přesto na Ukrajině slouží dál, protože i ukrajinské vojenské akademie s ním v roce 2025 stále pracovaly ve výukových materiálech.

Ne zaostalost, ale přechodová bolest

Používání Konkursu neznamená, že česká armáda je zaostalá. Znamená, že je uprostřed generační výměny, která má jasný plán i rozpočet, ale vyžaduje roky realizace. Část těžkých mechanizovaných sil jede na technice ze studené války, část už operuje v natovském standardu. Tenhle kontrast je viditelný, někdy nepříjemný, ale nikoliv fatální, protože modernizace běží a její tempo se zrychluje.

Konkurs zůstane v českých zbrojnicích ještě nějaký čas. Ne proto, že by ho někdo miloval, ale proto, že dokud poslední BVP-2 neodjede z kasáren, potřebuje armáda každý nástroj, který dokáže zastavit tank. Včetně toho, který k tomu potřebuje dvacet sekund a nervy z oceli.

Článek Její dny jsou sečteny, přesto Konkurs stále používá i AČR. I ten nejlepší tank rozlouskne až na 4 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mezera, kterou odhalila válka na Ukrajině

Francouzská armáda netrpěla úplnou absencí protitankových prostředků. Disponovala jednorázovým granátometem AT4F2 pro nejkratší vzdálenosti a sofistikovaným řízeným systémem Akeron MP pro střední a delší dosah. Problém byl mezi nimi. Informační zpráva francouzského Národního shromáždění otevřeně pojmenovala, že v pásmu zhruba 200 až 800 metrů chyběla řízená protitanková zbraň, kterou by mohl obsluhovat jediný voják a která by dokázala zasáhnout tank shora, tam, kde je pancéřování nejslabší.

Právě tuto mezeru na Ukrajině zaplnil NLAW. Britská vláda ve svém oznámení z prosince 2022 uvedla, že systém sehrál v ukrajinské obraně důležitou až rozhodující roli díky své obratnosti, spolehlivosti a přesnosti. Londýn na základě ukrajinských zkušeností objednal tisíce dalších kusů pro doplnění vlastních zásob. Paříž se vydala stejným směrem, téma nové pěchotní protitankové vrstvy otevřela už v létě 2024 v odborném magazínu Fantassins a následně ho vtělila do akvizičního plánu.

Co přesně NLAW umí, a proč je pro tankisty noční můrou

Podle oficiálních údajů výrobce Saab váží systém NLAW méně než 12,5 kilogramu. Bojový dosah činí 20 až 800 metrů, doba od zaměření cíle po výstřel je přibližně pět sekund. Klíčová je schopnost útoku shora: střela přeletí nad cílem a detonuje nad horní částí věže, kde má i moderní tank zlomek pancéřování čelního oblouku. Zbraň lze odpálit z uzavřených prostor, z budov, zákopů i krytých pozic, což střelce činí extrémně obtížně odhalitelným.

Pro srovnání s dalšími systémy v řetězci:

• AT4 – jednorázový neřízený granátomet, hmotnost kolem 7–9 kg podle verze, efektivní dosah přibližně 200–300 metrů proti obrněným cílům. Levný, jednoduchý, ale bez navádění a bez útoku shora.
• NLAW – řízená střela, pod 12,5 kg, dosah 20–800 m, útok shora, obsluha jedním vojákem. Zaplňuje mezeru mezi AT4 a těžšími systémy.
• Akeron MP (MBDA) – protitankový systém 5. generace, střela o hmotnosti 15 kg, odpalovací jednotka 11 kg, dosah přes 4 kilometry. Výrazně sofistikovanější, ale těžší a pomalejší k nasazení.
• Javelin (Raytheon/Lockheed Martin) – americký střednědobý systém typu „vystřel a zapomeň“, širší spektrum cílů, delší dosah než NLAW, ale dražší a koncepčně určený pro jiné pásmo boje.

Nejbližší ruský ekvivalent v kategorii přenosných protitankových systémů představuje Metis-M1. Podle údajů Rosoboronexportu má dosah 80 až 2 000 metrů, průbojnost 900–950 milimetrů za reaktivním pancéřováním a poloautomatické navádění po drátě. Odpalovací zařízení váží 9,5 kg, střela v transportně-odpalovacím kontejneru 13,8 kg a termovizní zaměřovač dalších 6,5 kg. Celková sestava je tedy těžší a hlavně vyžaduje, aby obsluha udržovala zaměření po celou dobu letu střely. NLAW oproti tomu funguje na principu „zaměř, vystřel, schovej se“; střelec nemusí po odpálení sledovat cíl, což dramaticky zvyšuje jeho šanci na přežití. Právě tato filozofie rychlého přepadu z kryté pozice je to, co ruským tankistům komplikuje život. Osádka tanku má na reakci jen sekundy, a pokud střelce vůbec zaregistruje, je zpravidla pozdě.

Francouzsko-švédská osa: víc než jeden obchod

Nákup NLAW není izolovanou transakcí. Od ledna 2024 funguje obnovené strategické partnerství mezi Francií a Švédskem, které obě země postupně naplňují konkrétními obrannými projekty. Společná tisková zpráva firem MBDA a Saab ze stejného data potvrdila prohloubení spolupráce v protitankové oblasti s důrazem na systém Akeron MP. Švédsko si tento francouzský systém pořizuje pod označením Robotsystem 58; první sériový kontrakt uzavřela švédská akviziční agentura FMV v létě 2025 a v květnu 2026 už hovořila o probíhající výrobě, testech a výcviku.

Reciprocita jde i opačným směrem. V květnu 2026 Stockholm oznámil zahájení jednání s Francií o čtyřech fregatách třídy FDI pro protivzdušnou obranu, přičemž do lodí mají být integrovány švédské subsystémy Saab. Švédská vláda přitom výslovně zdůraznila, že čas je klíčový a rozhoduje aktuální bezpečnostní situace. V červnu 2026 pak obě země podepsaly společnou deklaraci o spolupráci v celkové obraně a odolnosti.

NLAW pro francouzskou pěchotu tak zapadá do mozaiky vzájemných obranných vazeb. Pravděpodobná kombinace akvizičního cyklu a vyjednávání širšího průmyslového balíku vysvětluje, proč od veřejného pojmenování potřeby v roce 2024 k samotnému kontraktu uplynuly zhruba dva roky. Dodávky mají podle dostupných informací probíhat postupně až do roku 2030.

Český kontext: máme vlastní mezeru?

Česká armáda disponuje protitankovým systémem SPIKE-LR integrovaným na kolových obrněncích Pandur II, s dosahem 200 až 4 000 metrů. Jde o kvalitní řízenou střelu izraelské výroby, která pokrývá střední a delší pásmo. V otevřených zdrojích se nám ale nepodařilo dohledat veřejně potvrzený plán na pořízení přenosného krátkodosahového protitankového systému třídy NLAW, který by český pěšák nesl sám a použil v přepadovém boji na vzdálenost do 800 metrů.

Francie nyní skládá čitelný třístupňový řetězec: AT4F2 pro nejkratší kontakt, NLAW pro řízený přepad do 800 metrů a Akeron MP pro střední dosah přes 4 kilometry. Česká pěchota takto přehledně strukturovanou veřejně doloženou vrstvu zatím nemá, a válka na Ukrajině denně ukazuje, že právě malé protitankové týmy s přenosnými zbraněmi patří k nejúčinnějším nástrojům proti obrněné technice.

Proč „protitanková komanda“ nejsou nadsázka

Označení protitanková komanda je redakční zkratka, ale vystihuje podstatu. Nejde o nové specializované útvary s vlastní vlajkou a kasárnami. Jde o dvojice či trojice pěšáků vyzbrojených NLAW, rozptýlených v běžných pěchotních jednotkách, schopných operovat samostatně v členitém terénu nebo zástavbě. Přesně tak, jak to předvedli Ukrajinci v prvních měsících války, a jak to ruské tankové osádky nutí dodnes měnit taktiku, zpomalovat postup a počítat s tím, že za každým rohem může čekat střela letící shora.

Francie neobjevila nic revolučního. Vzala si ale poučení z nejkrvavějšího evropského konfliktu od druhé světové války a přetavila ho do konkrétní akvizice. V době, kdy evropské vlády mluví o naléhavosti a časové tísni, je to pragmatický krok, i když přišel o dva roky později, než by bezpečnostní situace vyžadovala.

Článek Francie staví protitanková komanda, inspirovala se Ukrajinci. Střely NLAW nahání ruským tankánům strach se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

12,5 kilogramu připravených k boji

Než se dostaneme k tomu, co NLAW dělá s tankem, je důležité upřesnit jednu věc. Oněch 12,5 kilogramu není hmotnost „střely“, je to hmotnost celého jednorázového systému připraveného k palbě, jak uvádí britská armáda. Tuba, optika, elektronika, bojová hlavice, raketový motor. Všechno v jednom balení, které si voják hodí na rameno a po výstřelu zahodí.

Výrobce Saab udává hmotnost pod 13 kg a účinný bojový dosah 20 až 800 metrů, britská armáda pracuje s konzervativnějším maximem 600 metrů. Rozpor v číslech pravděpodobně odráží rozdíl mezi technickým maximem a taktickým doporučením pro polní podmínky. Tak či tak jde o vzdálenost, na které se v městském boji nebo při přepadech kolon odehrává většina střetů s obrněnci.

Klíčový je reakční čas. Od okamžiku, kdy voják spatří cíl, k odpálení uběhne zhruba pět sekund. Systém je navržen pro obsluhu jedním člověkem bez specializovaného protitankového výcviku. Britská armáda ho výslovně označuje jako zbraň pro střelce bez specializace.

Proč útok shora mění všechno

Moderní hlavní bojové tanky jsou konstruovány s jasnou prioritou: nejsilnější ochrana směřuje dopředu. Čelní pancíř, reaktivní pancéřování, kompozitní vrstvy, to vše chrání osádku proti hrozbám, které přicházejí z očekávaného směru boje. Střecha věže je ale jiný příběh. Je výrazně tenčí, protože tank nemůže vážit nekonečně a konstruktéři musejí někde šetřit.

NLAW tohle ví a využívá to. V režimu OTA (Overfly Top Attack) střela neletí přímo do cíle. Přeletí přibližně metr nad ním a v okamžiku, kdy je nad věží, iniciuje průbojnou hlavici směrem dolů. Průnik střechou zasáhne vnitřní citlivé části: munici, palivové nádrže, elektroniku. Analytici z britského think-tanku RUSI opakovaně upozorňují, že právě u ruských tanků je tento problém obzvlášť závažný: munice uložená v automatickém nabíječi pod věží při průniku často způsobí katastrofickou detonaci, která věž doslova odtrhne od trupu.

Celý systém přitom funguje na principu PLOS (Predicted Line of Sight). Střelec několik sekund sleduje pohybující se cíl, systém si zapamatuje jeho směr a rychlost a po odpálení sám dopočítá letovou dráhu. Žádné laserové navedení, žádný drát, žádný infračervený zámek před výstřelem. Voják vystřelí a může okamžitě měnit pozici. Saab to shrnuje jednoduše: „Sleduj pár sekund, vystřel, NLAW udělá zbytek.“

T-90M: silný zepředu, zranitelný shora

T-90M Proriv je v otevřených zdrojích běžně označován jako nejmodernější sériově nasazovaný ruský tank. Modernizovaná věž, reaktivní pancéřování Relikt, multispektrální kouřové clony; na papíře působí jako stroj, který by měl západním protitankovým systémům odolat. Jenže „nejlépe chráněný“ neznamená „nezranitelný“.

Síla T-90M je soustředěná do čelní polosféry. Relikt ERA je navržen především proti kumulativním i kinetickým hrozbám přicházejícím zepředu. Střecha a boky takovou úroveň ochrany nemají, a právě tam NLAW míří. V tomto smyslu je konstrukční logika systému přesně opačná než konstrukční logika tanku: NLAW se vyhýbá tomu, co je na T-90M nejsilnější, a útočí tam, kde je nejslabší.

Znamená to, že každý výstřel z NLAW spolehlivě zničí T-90M? Saab tvrdí, že systém je navržen k vyřazení moderního hlavního bojového tanku jedinou ranou. Britská laboratoř Dstl potvrzuje, že NLAW na Ukrajině prokázal schopnost ničit moderní tanky. Výsledek konkrétního zásahu ale vždy závisí na geometrii dopadu, úhlu, vzdálenosti a podmínkách boje. Formulovat to jako absolutní jistotu by bylo nepoctivé. Formulovat to jako reálnou a prokázanou schopnost je přesné.

Proč Rusko nemělo odpověď

Tehdejší britský ministr obrany Ben Wallace v březnu 2022 veřejně kritizoval ruskou nepřipravenost: Moskva podle něj přes zkušenosti z předchozích konfliktů neinvestovala do účinné ochrany svých tanků proti moderním protitankovým hrozbám. Improvizované svařované mříže na věžích Wallace označil za důkaz zoufalství, ne za řešení.

Ruská armáda se postupně adaptovala. Podle zprávy RUSI o taktických změnách ve druhém roce invaze Rusové přestali používat tanky v čele průlomových kolon a přesunuli je spíš do role palebné podpory z větší vzdálenosti. Zavedli maskování, změnili taktické postupy, snížili odhalitelnost. Ale to není totéž jako spolehlivě zastavit blízký útok shora na 200 nebo 400 metrů v zástavbě.

NLAW přitom nebyl jedinou příčinou těchto změn; svou roli sehrály i Javeliny, miny, dělostřelectvo a později drony. Právě NLAW ale symbolizuje posun, který je pro tankové vojsko nejnepříjemnější: jednotlivý pěšák s jednorázovým tubusem za zlomek ceny tanku dokáže ohrozit stroj za miliony.

NLAW vs. Javelin: ne soupeři, ale dvojice

Srovnání s americkým Javelinem je nevyhnutelné, ale zavádějící, pokud se z něj dělá soutěž. Britská armáda sama popisuje NLAW jako doplněk Javelinu, ne jeho náhradu.

• NLAW: 12,5 kg, jednorázový, dosah 20–800 m, PLOS bez klasického zámku, optimalizovaný pro rychlý výstřel a boj v zástavbě, možnost střelby z uzavřených prostor.
• Javelin: těžší systém se znovupoužitelnou odpalovací jednotkou, dosah až 2 000 m, infračervené samonavedení typu „vystřel a zapomeň“, tandemová kumulativní hlavice.

V praxi: NLAW pro lehkou pěchotu, krátkou vzdálenost a přepadovou taktiku. Javelin pro delší střety a specializovanější protitankové týmy. Ukrajina potřebovala obojí, a Británie k 21. červenci 2022 dodala více než 5 000 kusů NLAW v rámci celkového balíku přes 6 900 protitankových střel, jak dokládá oficiální parlamentní prohlášení. Následný kontrakt z prosince 2022 v hodnotě 229 milionů liber zajistil výrobu dalších tisíců kusů pro doplnění britských zásob.

Česká armáda NLAW ve výzbroji nemá. Ministerstvo obrany v roce 2018 spustilo průzkum trhu na náhradu zastaralého systému Fagot a veřejně zmiňovalo Carl-Gustaf, Enforcer a Javelin, nikoli NLAW. Veřejná linie českého resortu obrany ukazuje spíš jiným směrem.

Jeden voják s dvanáctikilogramovým tubusem na rameni dokáže během pěti sekund ohrozit tank za desítky milionů korun. Není to všelék na moderní bojiště, ale je to zbraň, která přepsala kalkulaci rizika pro každou tankovou osádku v dosahu městské zástavby. A právě proto ji ruské posádky mají důvod brát smrtelně vážně.

Článek NLAW: 12,5kg střela, která děsí Rusy. Zničí jakýkoli obrněnec včetně tanku T-90M jediným zásahem shora se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč útok shora mění pravidla

Ruské tanky rodin T-72, T-80 i T-90 sdílejí společný konstrukční princip: maximální ochrana čela, výrazně slabší boky a strop. Analytici z britského RUSI to popisují jako dlouhodobou systémovou zranitelnost sovětsko-ruské konstrukční školy. Navíc munice uložená v kolotoči pod věží znamená, že průnik shora může vyvolat katastrofickou sekundární explozi, ty charakteristické záběry, kdy věž odletí desítky metrů od korby.

TOW 2B je konstruovaný přesně proti této slabině. Podle amerického federálního registru funguje v režimu „fly-over, shoot-down“: střela přeletí nad cílem a dvojice výbušně formovaných projektilů (EFP) prorazí strop. Účinný dosah činí 200 až 3 750 metrů, dostatečně daleko na to, aby odpalovací stanoviště zůstalo mimo dosah tankového kanónu, a přitom dostatečně blízko na přesný zásah s drátovým navedením.

Bradley jako páteř celého řetězce

Samotná střela bez nosiče nic nezmůže. Právě proto je podstatné, co Ukrajina reálně má k dispozici. Podle oficiálního souhrnu Pentagonu z 8. ledna 2025 USA dodaly Ukrajině:

• více než 300 bojových vozidel pěchoty M2 Bradley,
• více než 10 000 střel TOW (agregovaně, bez rozlišení variant),
• přes 1,8 milionu nábojů ráže 25 mm pro automatický kanón Bradleye.

Raytheon na své produktové stránce uvádí plnou kompatibilitu TOW 2B s Bradleyem i s pozemním odpalovačem ITAS. Na Ukrajině tak střela dává největší smysl právě jako součást palebného řetězce Bradleye: průzkum, zaměření, odpálení, přesun. Ne jako izolovaný „zázračný projektil“, ale jako násobič účinku celé platformy.

Důležitý detail: první ukrajinský prapor dokončil výcvik na Bradley už 17. února 2023 v německém Grafenwöhru. V roce 2026 nejde o učení se od nuly, jde o udržení flotily v chodu a doplňování vycvičených osádek.

Udržet, co už je v poli

Veřejná stopa americké pomoci se v posledních měsících posouvá od „co ještě poslat“ k „jak udržet to, co už bojuje“. V červenci 2025 schválila agentura DSCA prodej služeb na generální opravu Bradleyů pro Ukrajinu, v únoru 2026 pak dodávku náhradních dílů třídy IX pro americké systémy v ukrajinských rukou. Paralelně Raytheon v únoru 2025 získal kontrakt za zhruba 8,1 miliardy korun na výrobu střel TOW s plněním do září 2026, výrobní linka tedy běží dál a firma sama počítá s životním cyklem systému za horizont roku 2050.

Co v otevřených zdrojích chybí: veřejné oznámení z jara 2026, které by výslovně jmenovalo právě variantu TOW 2B. Americké souhrny uvádějí TOW agregovaně. Podle nás je ale pravděpodobné, že mezi více než deseti tisíci dodanými střelami TOW 2B figurují, varianta je v produkci, nosiče ji podporují a taktický smysl dává právě proti tankům, které Rusko stále nasazuje.

Není to superzbraň, ale pořádný problém

TOW 2B není stoprocentní. Drátové navádění vyžaduje přímou viditelnost po celou dobu letu, což v husté zástavbě nebo lese omezuje použití. Ruská strana se brání kouřovými granáty, improvizovanými střešními kryty, rozptýlením a u části techniky reaktivním pancířem. Žádné z těchto opatření ale spolehlivě neřeší útok shora dvěma EFP, a právě to je jádro problému pro každého velitele ruské tankové roty, který dostane rozkaz k průlomu přes otevřený terén.

Srovnání s dalšími systémy v ukrajinském arzenálu pomáhá zasadit TOW 2B do kontextu:

Javelin a NLAW jsou flexibilnější pro pěší léčky na krátkou vzdálenost. TOW 2B nabízí výrazně delší dosah a vazbu na obrněný nosič, který přežije palbu, přesune se a střílí znovu. V otevřeném terénu východní Ukrajiny je to kombinace, která z každého Bradleye dělá mobilní protitankové stanoviště schopné zasáhnout cíl dřív, než se tank vůbec dostane na dostřel.

Ruská tanková vojska nedojezdila kvůli jedné střele. Dojezdila tam, kde proti nim stojí vycvičená osádka Bradleye s průzkumem, zásobou TOW a prostorem k manévru, a kde strop věže zůstává tím, čím vždycky byl: nejslabším místem tanku.

Článek Jak Ukrajinci nasadí TOW 2B, ruská tanková vojska dojezdila: postrach do 3,75 km, jehož trestu neuniknou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Joystick, drát a 26 sekund stresu

Komplet 9K11 Maljutka (v označení NATO AT-3 Sagger) vstoupil do sovětské výzbroje v první polovině šedesátých let jako vůbec první přenositelná protitanková řízená střela Sovětského svazu. Samotná střela 9M14 vážila kolem jedenácti kilogramů, nesla kumulativní hlavici schopnou prorazit přes 400 mm pancíře a letěla po drátu, kterým přijímala povely z ovládacího pultu. Navedení fungovalo v režimu MCLOS: operátor ručně řídil dráhu střely po celou dobu letu. Na vzdálenost 1 500 metrů to znamenalo zhruba dvanáct a půl sekundy nepřetržité koncentrace, na maximální tři kilometry oněch pověstných 26 sekund.

Problém nebyl v balistice ani v hlavici. Problém byl člověk zavěšený do systému jako analogový autopilot. Musel současně sledovat cíl, identifikovat polohu střely podle trasovky a korigovat její dráhu, to vše pod potenciální palbou protivníka. Americký armádní manuál FM 3-22.34 uvádí u AT-3 pravděpodobnost zásahu 70 %. Zní to slušně, jenže pozdější sovětské systémy AT-4 a AT-5 s poloautomatickým navedením SACLOS dosahovaly 90 %, a to s kratším časem letu a delším dostřelem. Sedmdesátiprocentní úspěšnost navíc platila pro vycvičenou obsluhu v kontrolovaných podmínkách. V reálném boji, kde cíl manévroval a střelce svírala panika, čísla padala.

Proč ji Moskva přesto protlačila do půlky světa

Maljutka nebyla vybrána proto, že by byla nejlepší. Byla vybrána proto, že byla první, levná a škálovatelná. Sovětská armáda s ní získala protitankovou řízenou střelu, kterou mohl nést pěšák v kufříku, ale zároveň se dala montovat na obrněné průzkumné vozidlo BRDM, bojové vozidlo pěchoty BMP-1 i bitevní vrtulník Mi-24. Drátové vedení bylo odolné proti elektronickému rušení, v šedesátých letech nezanedbatelná výhoda.

K vojenské logice se přidal politicko-průmyslový rámec. Varšavská smlouva prosazovala unifikaci výzbroje a Rada vzájemné hospodářské pomoci přidělovala výrobní specializace. Podle studie slovenského Vojenského historického ústavu opřené o archivní fondy bratislavského Slovenského národného archívu byly „protitankové komplexy s raketovými řízenými střelami“ v plánu specializace na léta 1966–1970 přiděleny Polsku a Československu. Moskva nepotřebovala dokonalou zbraň. Potřebovala zbraň, kterou dokáže vyrábět celý blok a kterou nasytí armády od Havany po Hanoj. Výsledek: nejméně 45 zemí zařadilo Maljutku do výzbroje.

Dubnica, Považská Bystrica a zastavené české sny

Československo přitom nebylo pouhou montovnou. Jádro výroby střely Maljutka leželo v závodech ZVS Dubnica nad Váhom. Kooperaci zajišťovaly Považské strojárne v Považské Bystrici, které dodávaly výlisky těl střel a raketových komor, a podnik Vihorlat ve Snině, kde se vyráběla těla granátů a nábojnice. Trhaviny obstarávaly specializované chemické závody. Šlo o skutečnou průmyslovou síť, ne o jednu linku v jedné hale.

Pikantní je, že Československo si předtím zkoušelo vyvíjet vlastní protitankové řízené střely. Projekt Volant, zadaný v roce 1955, ztroskotal na technických problémech a nespolehlivosti prototypů; práce skončily kolem roku 1960. Ambicióznější Motýl z trenčínské Konštrukty mířil až k infračervenému samonavedení, ale zastavila ho technická i finanční náročnost. Podle brožury pražského Vojenského historického ústavu se po zastavení domácích projektů přešlo na nákup sovětských typů a ČSLA nasadila Maljutku jak v přenosné verzi, tak na obrněných transportérech BRDM a BVP-1. Tvrdá unifikace na sovětskou techniku nedala prostor pro alternativu.

Dong Ha, Suez a paradox bojového úspěchu

Navzdory ergonomickým limitům si Maljutka připsala reálné bojové úspěchy, ovšem vždy tam, kde obsluha měla čas, krytí a výcvik. Dne 23. 4. 1972 u města Dong Ha ve Vietnamu severovietnamská protitanková jednotka během krátkého přepadu zničila tři tanky M48A2 a několik obrněných transportérů M113. O rok později, v říjnu 1973, egyptská pěchota se Saggery decimovala izraelské tankové kolony při překročení Suezského průplavu. V obou případech šlo o připravenou obranu z krytých pozic, přesně ten scénář, kde i pomalá, ručně naváděná střela dokáže zabíjet.

Generační skok přišel až s nástupcem. Sovětský Fagot (AT-4) přinesl poloautomatické navedení, kratší dobu letu a vyšší pravděpodobnost zásahu. Maljutka ale ze scény nezmizela. Srbský Yugoimport dodnes nabízí modernizovanou verzi MALYUTKA 2 a staré zásoby se mohou objevovat v konfliktech po celém světě.

Zbraň, kterou nerozšířila přesnost, ale škálovatelnost

Příběh Maljutky je příběhem systému, který přenesl odpovědnost za přesnost na nejslabší článek, člověka s joystickem. Sovětská doktrína to akceptovala, protože vojáků měla dost a průmyslová kapacita celého bloku dokázala chrlit střely v objemech, které žádná západní PTŘS nemohla kopírovat. Československé závody v Dubnici a Považské Bystrici byly součástí téhož stroje.

Maljutka nebyla špatná zbraň v tom smyslu, že by nefungovala. Byla špatná zbraň v tom smyslu, že fungování nechávala na nervech a očích jednoho vojáka, zatímco celý blok se tvářil, že to stačí.

Článek Střílela hrozně, ale Sověti ji armádám vnutili. 9K11 Maljutku vyráběl i československý průmysl se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Studená válka a panika z IS-3

Když se v srpnu 1945 sovětské IS-3 poprvé prohnaly berlínskou přehlídkou, západní zpravodajci zpozorněli. Šikmý pancíř korby i věže činil stávající protitankové kanóny nejistými. A Sověti nepřestávali, předpokládalo se, že IS-3 je jen začátek řady ještě odolnějších strojů určených pro průlom středoevropskou nížinou.

Britové reagovali dvojí cestou. Jednak stavěli těžký tank FV214 Conqueror se 120mm kanónem, jednak hledali extrémní „pojistku“ pro případ, že ani 120 milimetrů nebude stačit. Tou pojistkou se stal FV4005, experimentální stíhač tanků na podvozku Centurionu Mk 3, nesoucí kanón L4A1 ráže 183 mm.

Čísla, která budí respekt

Parametry FV4005 Stage 2 vypadají na papíře drtivě:

• Ráže: 183 mm (převzato z britské dělostřelecké tradice)
• Požadovaná průbojnost: 152 mm pancíře skloněného pod 60° na 1 830 m (2 000 yardů)
• Hmotnost kompletního náboje: přes 96 kg (dvoudílná munice, střela a nábojnice zvlášť)
• Zpětný ráz: až 87 tun
• Hmotnost vozidla: 50,8 tuny
• Zásobník: 12 ran
• Kadence: maximálně 2 rány za minutu

Pro srovnání: německý Jagdtiger z druhé světové války, do té doby považovaný za nejsilnější stíhač tanků, nesl „jen“ 128mm kanón. Americký supertěžký T28/T95 vážil sice sto tun, ale jeho kanón měl ráži pouhých 105 mm. FV4005 překonal obojí, alespoň co do kalibru a zamýšleného účinku jediné rány.

Proč největší ráže nestačila

Stage 1 byl čistě experimentální, měl ověřit, zda podvozek Centurionu vůbec unese takový kanón a zda posádka zvládne manipulovat s municí, kde každá část váží tolik co dospělý muž. Problémy se dostavily rychle: koncentrické zákluzové ústrojí selhávalo, přesnost na maximální vzdálenost byla neakceptovatelní.

Stage 2 přinesla vylepšenou věž, tentokrát otočnou, ovšem z pouhého 14mm plechu, protože silnější pancíř by podvozek neunesl. Dva nabíječi uvnitř stísněného prostoru podávali každý jednu část dvoudílné munice. Palebný oblouk zůstával omezený. A hlavně: střely HESH, na nichž celý koncept stál, se při zkouškách v roce 1955 ukázaly jako citlivé na boční vítr. Na dva kilometry, tedy na vzdálenost, kde měl FV4005 ničit sovětské kolosy, byla praktická přesnost nedostatečná.

Dva výstřely za minutu, dvanáct ran v zásobě, obří posádka a zranitelná věž z tenkého plechu. To nebyla zbraň pro manévrový boj v severoněmecké nížině. To byl jednorázový úder, a pokud minul, stal se z něj bezbranný cíl.

Střely místo kanónů

V srpnu 1957 byl projekt FV4005 oficiálně zrušen. Ne proto, že by Sověti přestali být hrozbou, ale proto, že se objevil lepší nástroj. Řízená protitanková střela Malkara, vyvíjená od roku 1952 v Austrálii ve spolupráci s Brity, nabídla dvojnásobný účinný dosah a výrazně vyšší přesnost, byť s třetinovou hmotností bojové části a poloviční rychlostí. V srpnu 1959, pouhé dva roky po konci FV4005, přišla britská objednávka na tisíc kusů Malkary.

Přechod od kanónu ke střele nebyl jen technologický skok. Bylo to přiznání, že ve studené válce nevyhrává ten, kdo má největší ráži, ale ten, kdo zasáhne spolehlivě na první pokus. A přesnost řízené střely porazila hrubou sílu 183mm granátu.

Československý protějšek

Na druhé straně železné opony se zbrojilo stejně horečně. Československá lidová armáda zavedla v roce 1952 protitankový kanón vz. 52 ráže 85 mm, o rok později přišel stamilimetrový vz. 53, který podle Vojenského historického ústavu prorážel na tisíc metrů 140 mm pancíře. K tomu domácí pancéřovky P-27 a tarasnice T-21 s průbojností 170–250 mm, licenčně vyráběné tanky T-34/85, 771 kusů samohybných děl SD-100 a 36 těžkých ISU-152 zavedených už v roce 1950. Obě strany se připravovaly na střet, který naštěstí nikdy nepřišel.

Kde ho dnes uvidíte

Jediná veřejně doložená věž FV4005 Stage 2 stojí v Tank Museum v Bovingtonu. Po rozsáhlé obnově je stroj v pojízdném stavu, svůj světový debut v pohybu absolvoval na Tankfestu 2024 před více než 24 tisíci návštěvníky. Program Tankfestu 2026 s ním opět počítá v aréně.

Stojí tam jako připomínka slepé vývojové větve, okamžiku, kdy honba za stále větším kalibrem narazila na fyzikální strop a musela ustoupit přesnosti. FV4005 nebyl špatný projekt. Byl poslední svého druhu.

Článek Britové nasadili proti tankům nejsilnější stíhač v historii. FV4005 měl zastavit sovětské kolosy, ale prohrál se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Proč armády stojí frontu

První objednávku na M4 podalo Slovensko v září 2015. O dva roky později se stalo první armádou, která systém zavedla do výzbroje. Od té doby se řada rozrostla tempem, které v kategorii přenosných zbraní nemá obdobu: Slovinsko (2018), Švédsko, tedy samotný „domovský“ stát, podepsalo rámcovou dohodu v roce 2019, Lotyšsko a Estonsko objednaly společně v květnu 2020, Litva se připojila v lednu 2022, Austrálie doplnila další várku v červenci 2023. Dnes Saab na produktové stránce uvádí 24 zákazníků včetně USA.

Co je spojuje? Žádná z těchto armád nehledala nejsilnější protitankovou zbraň. Hledala jednu zbraň, která nahradí tři. Carl-Gustaf M4 střílí protipancéřovou munici HEAT, tříštivé střely proti pěchotě, průbojné náboje do budov, dýmové i osvětlovací granáty. Jeden launcher, jedna logistická linka, jeden výcvikový program, a družstvo pokryje většinu situací, které ho na moderním bojišti potkají.

Sedm kilogramů proti šedesáti tunám

T-90M je podle ruského výrobce nejpokročilejší tank rodiny T-90: modernizovaný systém řízení palby, 125mm kanón schopný odpalovat řízené střely na pět kilometrů, celokruhová ochrana kombinující kompozitní pancíř a bloky ERA. Na papíře absurdní protivník pro zbraň, kterou nese jeden muž.

Jenže papír neválčí. Saab v aktuálním handbooku Ground Combat Weapon Systems uvádí dvě střely přímo určené proti hlavním bojovým tankům:

• HEAT 751 — tandemová hlavice, která nejprve neutralizuje ERA a poté proniká hlavním pancířem. Efektivní dosah přes 500 metrů. Cíl: hlavní bojové tanky s ERA.
• HEAT 758 — novější tandemová hlavice optimalizovaná pro všechny typy pancéřování. Efektivní dosah 600 metrů. Cíl: hlavní bojové tanky.

Rozhodující slovo v celém příběhu ale není „tandem“ ani „ERA“. Je to „aspekt“. Vycvičená obsluha neplýtvá ranou do nejtvrději chráněného čela. Čeká na bok, záď, méně kryté partie. Čte terén, vybírá moment, komunikuje v dvoučlenném týmu, střelec identifikuje cíl, asistent nabíjí a hlídá prostor za zbraní. Americká armáda, která systém provozuje pod označením MAAWS, ho přesně takto organizuje.

Říct, že Carl-Gustaf M4 „zaručeně zničí T-90M čelně na kilometr“, by bylo lhaní. Říct, že v rukou disciplinované obsluhy představuje smrtelnou hrozbu pro jakýkoli tank, který se přiblíží k pěchotě, to je realita, kterou potvrzuje i švédská dodávka systému Carl Gustaf s municí na Ukrajinu.

Proč ne silnější zbraň?

Existují specializovanější alternativy. NLAW od téhož Saabu je jednoúčelový ničič tanků s profilem útoku shora a dosahem 20–800 metrů, výrobce mu přisuzuje schopnost zničit moderní hlavní bojový tank jednou ranou. Panzerfaust 3 je orientovaný čistě protitankově s efektivním dosahem 300 metrů na pohyblivý cíl, 400 metrů na stojící a až 600 metrů s nadstavbou Dynarange.

Obě zbraně mají v protitankové roli tvrdší profil. Obě jsou ale jednoúčelové. Vystřelíte, zahodíte, potřebujete další kus. Carl-Gustaf M4 se nabije znovu. Garantovaná životnost činí tisíc plnorážových výstřelů, a integrovaný čítač výstřelů přesně sleduje, kolik jich zbývá. Pro armádu, která řeší rozpočet, logistiku a výcvik desítek tisíc vojáků, je tohle argument silnější než pár milimetrů průniku navíc.

Český kontext a co dál

Česká armáda Carl-Gustaf používá, veřejně doložená je verze M3 o hmotnosti 8,5 kg, nasazená mimo jiné u 601. skupiny speciálních sil. Plán přechodu na lehčí M4 se z otevřených oficiálních zdrojů nepodařilo potvrdit, ale logika modernizace mluví jasně: M4 je o téměř dva kilogramy lehčí, kratší, digitalizovaný a plně kompatibilní se vší municí, kterou Armáda České republiky pro starší verzi už skladuje.

Na Ukrajině systém Carl Gustaf prokazatelně působí, švédská vláda dodávku s municí oficiálně potvrzuje. Každý tank, který se přiblíží k pěchotě vyzbrojené tímto systémem, riskuje víc, než kolik stojí jedna 84mm střela.

Nejsilnější protitanková zbraň nemusí být ta s nejvyšším číslem průniku. Často je to ta, kterou voják opravdu donese tam, kde ji potřebuje, a pak ji znovu nabije.

Článek Není nejsilnější, přesto si Carl-Gustaf M4 pořizuje jedna armáda za druhou. Kdo s ní umí, zničí i nejlepší ruský tank, T-90M se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Kornet-D umí

Jádrem systému je rodina řízených střel Kornet-EM. Dvě klíčové varianty definují jeho taktický profil:

• 9M133M-2 – tandemová kumulativní střela s dosahem 150–8 000 metrů. Výrobce uvádí průnik 1 100–1 300 mm pancíře za reaktivním pancéřováním (ERA).
• 9M133FM-3 – termobarická/víceúčelová munice s dosahem až 10 000 metrů, určená proti opevněním, lehké technice i nízkoletícím vzdušným cílům.

Na vozidle Tigr-M sedí dva nezávislé automatizované odpalovače 9P163-3. Osm střel je v pohotovosti k okamžité palbě, dalších osm veze vozidlo jako zálohu. Navedení funguje v laserovém paprsku – střela letí po ose paprsku, který obsluha drží na cíli. Výrobce deklaruje odolnost proti elektronickému i optickému rušení, protože laserový kanál je obtížně narušitelný klasickými radiovými prostředky.

Klíčová schopnost: systém dokáže vést palbu na dva cíle současně, nebo vypustit dvě střely na jeden cíl v krátkém sledu, právě proto, aby přetížil aktivní ochranný systém tanku.

Proč tankisté NATO nemohou zůstat v klidu

Hrozba nespočívá v „magické průbojnosti“, která by automaticky prorazila čelo každého západního tanku. Přesné hodnoty čelního pancéřování Leopardu 2A8, Abramsu SEP nebo Challengeru 3 jsou utajené a poctivě tvrdit „jistý čelní průstřel“ z veřejných dat nelze. Reálné nebezpečí je jinde.

Kornet-D operuje v zóně 5–8 kilometrů, tedy za hranicí, kde tank obvykle vede přímý boj. Lehký kolový nosič o hmotnosti kolem sedmi tun se přesune po silnici rychlostí přes 100 km/h, zaujme palebnou pozici, odpálí a zmizí. Tank, který váží 60–70 tun, takovou dynamiku nemá. Při zásahu z boku nebo ze zádi, kde pancéřování i u nejmodernějších strojů dramaticky klesá, představuje průnik 1 200 mm smrtelnou hrozbu prakticky pro cokoliv.

Podle analýzy CSIS z ukrajinského bojiště se tanky bez pěchotního doprovodu stávají snadnými cíli pro drony a protitankové zbraně. Kornet-D do tohoto trendu přesně zapadá: vytváří kolem ruských pozic „protitankovou bublinu“, která nutí protivníka k rozptýlení, maskování a nepřetržitému průzkumu.

Jak se NATO brání, a kde má mezery

Západní armády hrozbu moderních protitankových řízených střel berou vážně. Americká armáda integruje na Abramsy systém Trophy od Rafaelu, aktivní ochranu schopnou zachytit přilétající střelu a zničit ji protiprojektilem. Britský Challenger 3 počítá s vlastním aktivním ochranným systémem jako klíčovým prvkem přežití. Česká armáda v září 2025 objednala 44 tanků Leopard 2A8, jejichž součástí jsou systémy vlastní a protiminové ochrany.

Jenže Trophy ani žádný jiný aktivní ochranný systém není kouzelný štít. RUSI upozorňuje, že jeho integrace vytváří praktická omezení a potenciální slepá místa. A hlavně, velká část aliančních flotil stále jezdí bez ochrany tohoto typu. Česká armáda aktuálně provozuje Leopardy 2A4 a dosluhující T-72M4CZ. Obojí je vůči tandemové střele Kornetu vysoce zranitelné, zejména při přepadu z boku.

Měkká protiopatření, jako kouřové clony, terénní maskování, rychlý manévr, dronový průzkum a protiúder na odpalovač, zůstávají relevantní. Laserové navedení sice odolává radiovému rušení, ale potřebuje nepřerušenou optickou viditelnost na cíl po celou dobu letu střely. Kouř a terén tu fungují.

Kornet versus Javelin a Spike: jiná filozofie

Srovnání s protitankovými systémy NATO ukazuje odlišné přístupy:

Kornet vyčnívá dosahem a hustotou palby z vozidla. Javelin a Spike vyčnívají přežitím střelce, protože po odpalu není třeba udržovat kontakt s cílem. V praxi to znamená, že Kornet-D je nástroj pro organizovanou obranu s připravenou pozicí, zatímco západní systémy lépe slouží mobilní pěchotě v nepřehledném terénu.

Bojové nasazení: co víme a co ne

Překvapivě málo. Rodina Kornet je na Ukrajině bezpochyby přítomna, starší verze na trojnožkách i na BMP. Ale konkrétně varianta Tigr Kornet-D má v otevřených zdrojích slabou stopu. Databáze Oryx ještě v březnu 2023 vedla tento typ mezi systémy bez vizuálně potvrzené ztráty. To může znamenat omezené nasazení, ale také dobré maskování nebo prostě fakt, že analytici dosud nezachytili dostatek snímků.

Ruské ministerstvo obrany v lednu 2019 oznámilo, že modernizovaná verze Kornet-D1 prochází státními zkouškami před přijetím do výzbroje. Zda a kdy byla oficiálně zavedena, z veřejných zdrojů jednoznačně potvrdit nelze.

Kornet-D není zázračná zbraň, která by automaticky vyřadila každý tank Aliance. Je to ale systém, který prudce zdražuje každý kilometr, po kterém se tank pohybuje bez aktivní ochrany, průzkumného krytí a pěchotního doprovodu. A právě v tom spočívá jeho skutečná síla.

Článek Znepokojení tankových vojsk NATO. Ruský Tigr s protitankovým Kornetem-D rozlouskne i ty nejlepší tanky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sedm kilo, jeden výstřel, žádná údržba

AT4 HEAT je jednorázová protitanková zbraň ráže 84 mm s hmotností 6,7 kg. Bojový dosah se pohybuje mezi 20 a 400 metry, průbojnost přesahuje 420 milimetrů válcovaného homogenního pancíře. Po odpálení střelec tubu zahodí. Žádné nabíjení, žádné čištění, žádná logistika zpětného svozu.

Právě jednorázovost je klíčem k pochopení, proč je AT4 tak rozšířený. Saab uvádí, že celková produkce rodiny AT4 překročila milion kusů a systém slouží ve více než patnácti armádách. Výrobce zároveň zdůrazňuje, že voják může dosáhnout použitelné úrovně ovládání během jednoho až dvou dnů. Pro srovnání: americká armáda u řízeného systému Javelin pracuje s osmdesátihodinovým kurzem. AT4 tak není zbraň pro specialisty. Je to zbraň pro každého pěšáka v četě, a čím víc hlavní je v poli, tím horší je situace pro cokoli obrněného na druhé straně.

Co probije a co ne

Tady je potřeba být přesný, protože AT4 není univerzální zabiják tanků. Ukrajinský odborný sborník Národní akademie pozemních sil to říká otevřeně: základní AT4 HEAT neprobije čelní pancíř moderních tanků. Proti BTR, BMP, MT-LB nebo samohybným houfnicím je ale vysoce účinný.

Náš pohled: proti starším strojům typu T-62 nebo T-72 bez modernizace může být AT4 nebezpečný i z boku či zezadu. Proti T-72B3, T-80BVM nebo T-90M zepředu nikoli. Jenže v reálném boji, v zástavbě, v přepadu, v koloně, se málokterý zásah odehrává čelně. A právě tam AT4 exceluje.

Rodina AT4 navíc zahrnuje i specializované varianty:

• AT4CS HP/ER – schopnost střelby z uzavřeného prostoru, optimalizovaná proti pancíři
• AT4CS RS – snížená průbojnost (350 mm), ale použitelná v budovách
• AT4CS AST – určená proti konstrukcím a opevněním
• AT4CS HE – tříštivá hlavice proti pěchotě s airburstem

Jak vypadá přepad s AT4

Ukrajinský manuál pro nácvik bojových úkolů malých jednotek popisuje přepadovou sestavu překvapivě střízlivě. Žádné hollywoodské scénáře. Klíčové prvky jsou:

• Bezpečnostní skupina mimo hlavní ruběž, kryje ústupové trasy
• Předem stanovená kritéria – kdy útočit, kdy se stáhnout
• Maximálně otevřená perspektiva pro střelce s AT4, ideálně na bok nebo záď cíle
• Podpůrný a útočný prvek s rozdělenými sektory palby
• Okamžitý přesun po odpalu – střelec odhodí tubu a mizí

AT4 v takovém scénáři funguje jako spouštěč celé akce. Jeden nebo dva střelci zasáhnou první zranitelný cíl, podpůrná skupina kryje palbou, celá sestava se stáhne dřív, než protivník zorganizuje odpověď. Bojovník Mezinárodní legie obrany Ukrajiny popsal mise s AT4 proti ruským tankům na vzdálenost kolem 600 metrů, tedy již na horní hranici praktického dosahu. Přežití podle něj stojí na terénu, překvapení a disciplíně po odpalu.

Tisíce kusů v ukrajinských rukou

Podle oficiálního souhrnu americké vojenské pomoci z dubna 2022 dorazilo na Ukrajinu minimálně 6 000 kusů AT4 již v prvních týdnech války. Pozdější balíky pomoci AT4 opakovaně zmiňují, ale bez rozpisu počtů. K lednu 2025 Pentagon uvádí přes 120 000 „dalších protipancéřových systémů a munice“ dodaných Ukrajině – AT4 do této kategorie spadá, ale přesné číslo zůstává neveřejné.

Pro úplnost: Armáda ČR AT4 ve své výzbroji veřejně nepotvrzuje. Disponuje jednorázovým RPG-75 a víceúčelovým Carl Gustavem M3 stejné ráže 84 mm, který je ale opakovací zbraň s výrazně vyšší hmotností. V roce 2023 se Česko zapojilo do společného nákupu munice Carl Gustaf přes Evropskou obrannou agenturu.

Proč se tankisté bojí víc počtů než parametrů

Průbojnost 420 milimetrů nezní proti modernímu tanku nijak děsivě. Jenže AT4 nemusí probíjet čelní kompozit, aby byl smrtelně nebezpečný. Stačí, když v četě nese jednorázovku šest nebo osm vojáků místo jednoho specialisty s Javelinem. Stačí, když posádka tanku neví, z kolika směrů může přiletět střela. Stačí, když se kolona zastaví v zástavbě a boky jsou odkryté.

Pro ruskou posádku je nejhorší kombinace tří věcí: levná zbraň, kterou má kdokoli. Krátká reakční doba, která nedovoluje odpovědět. A nejistota, kolik dalších střelců je schovaných za další zdí. AT4 není technologický zázrak. Je to průmyslově vyráběný strach z každého rohu.

Článek Noční můra ruských tankistů. Jenom se modlí, aby je nepřepadlo komando s AT-4 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dělo, které přistávalo na letišti

Nejrozšířenější představa o sovětském výsadkovém stroji je padák a volný pád. U ASU-85 to neplatilo. Americký vojenský manuál FM 30-102 z roku 1977 ho výslovně klasifikuje jako „air-landable“, tedy dopravitelné vzduchem, nikoli padákově vysaditelné. Transportní letoun An-12 odvezl jediný kus, větší An-22 dva. Celý scénář nasazení stál na předpokladu, že výsadkáři nejdřív padáky nebo vrtulníky obsadí letiště a teprve pak přistanou těžší stroje s technikou.

To je zásadní detail. ASU-85 nebylo „padákový tank“, ale palebná páteř druhé vlny, té, která přiletí, až je přistávací dráha zajištěná. V logice konce padesátých let to dávalo smysl. Sovětská doktrína hlubokého úderu počítala s tím, že výsadek v týlu nepřítele naruší zásobovací trasy, obsadí klíčové uzly a zabrání přísunu posil. Studie americké Association of the United States Army z roku 1989 popisuje sedm sovětských výsadkových divizí jako vážnou hrozbu, nikoli propagandistickou kulisu.

Proti čemu mělo střílet

Kanon D-70 ráže 85 mm nebyl univerzální zbraní, ale v přepadové palbě na vzdálenost kolem jednoho kilometru představoval pro dobové západní tanky skutečné nebezpečí. Americký FM udává účinný protitankový dostřel 950 až 1 150 metrů. Polské sekundární zdroje uvádějí průbojnost až 192 mm na kilometr, číslo, které starší americké hodnocení nepotvrzuje v takové výši, ale i střízlivější odhad stačil na boční pancíř M48 Patton nebo raných verzí Centurionu.

Klíčové je slovo „přepad“. ASU-85 měřilo na výšku jen 2,1 metru, profil nízký jako u klasického stíhače tanků. Posádka čtyř mužů střílela z pevné kasematy bez věže, což znamenalo omezenou boční palbu, ale také menší siluetu a jednodušší konstrukci. Proti čelním partiím novějších hlavních bojových tanků šedesátých let už ale šlo spíš o zbraň příležitosti než jistého zabijáka.

Změna pravidel: příchod BMD-1

V roce 1969 vstoupilo do služby BMD-1 a logika celé kategorie se převrátila. Nové vozidlo vážilo 13,3 tuny, o dvě tuny méně než ASU-85, a přitom umělo víc:

• Bylo skutečně padákově vysaditelné, bez nutnosti přistávací dráhy.
• Převáželo pět výsadkářů, tedy celé bojové družstvo.
• Neslo 73mm kanon ve věži a protitankovou řízenou střelu AT-3 s dosahem tři kilometry a průbojností 410 mm, v modernějších verzích až 520 mm.
• Bylo obojživelné.

ASU-85 proti tomu nabízelo jedinou funkci, přímou palbu z kanonu. Žádnou pěchotu, žádné střely, žádnou věž. BMD nepřeválcovalo starší dělo silnějším pancířem; oba stroje měly ochranu jen proti střepinám a lehké munici. Převálcovalo ho koncepcí. Jedna platforma spojila dopravu výsadku, palebnou podporu a protitankový zásah na vzdálenost, o které se kasematové dělo nemohlo ani pokusit.

Dlouhé dožívání a polská epizoda

Přechod nebyl jednorázový zlom. ASU-85 mizelo z liniových útvarů postupně, od roku 1969 ho BMD začalo nahrazovat, ale z aktivní služby odcházelo až od poloviny osmdesátých let do hlubokých mobilizačních rezerv v běloruském a ukrajinském vojenském okruhu. Formálně bylo z ruských inventářů vyškrtnuto teprve v první polovině roku 1993, v chaosu porozpadového účetnictví.

Zajímavou kapitolou je polská služba. Polsko patřilo k mimořádně úzké skupině odběratelů, souhlas Moskvy přišel pod tlakem štábu Varšavské smlouvy kvůli posílení 6. pomořské výsadkové divize. Dvacet pět kusů sloužilo u 35. divizionu samohybného dělostřelectva přibližně od poloviny šedesátých do poloviny sedmdesátých let. Dnes je jeden z nich vystaven v muzeu ve Skarżysku-Kamienné, další kusy najdete ve varšavském Muzeu polské vojenské techniky a v poznaňském Muzeu obrněné techniky. V Česku ani na Slovensku se nám veřejně přístupný exemplář nepodařilo dohledat.

Srpen 1968 a afghánský prach

ASU-85 se dostalo i na československé území. Při invazi v srpnu 1968 vytěžovaly transportní An-12 svou kapacitu přepravou mužstva a bojových prostředků včetně těchto samohybek. Cílem bylo obsadit strategická místa a zamezit odporu ČSLA, v Milovicích tehdy stála 13. tanková divize, ale rozkaz zůstat v kasárnách ozbrojený střet zablokoval. Ke konfrontaci, pro kterou bylo ASU-85 navrženo, tak paradoxně nikdy nedošlo.

V Afghánistánu v osmdesátých letech se ukázal jiný problém: gumové bandáže pojezdových kol se na ostrém skalnatém podkladu rychle opotřebovávaly. Vozidlo navržené pro evropský výsadek na dobytém letišti bylo v horské protipovstalecké válce mimo svůj svět.

ASU-85 nebylo slepou větví od první chvíle. Bylo sevřeno mezi dvěma změnami najednou, růstem ochrany západních tanků a nástupem lehkých protitankových střel na pásových vozidlech. Obě ho předběhly dřív, než stačilo zestárnout přirozeně.

Článek Sovětské výsadkové dělo ASU-85 mělo ničit západní tanky v týlu nepřítele, ale éra BMD ho smetla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stará trubka, nová munice

Tajemství přežití RPG-7 neleží v samotném odpalovači. Ten je jednoduchý, lehký, opravitelný polním nářadím a vydrží podle výrobce 250 výstřelů. Síla systému stojí na tom, co se do trubky vloží. Aktuální verze RPG-7V2 oficiálně podporuje celou paletu střeliva:

• PG-7VL — kumulativní hlavice s průbojností nejméně 500 mm homogenního pancíře, mířený dostřel 300 m.
• PG-7VR — tandemová hlavice navržená proti reaktivnímu pancéřování (ERA), průbojnost minimálně 600 mm RHA za ERA, účinný dostřel pouhých 200 m.
• OG-7V — fragmentační střela proti živé síle s výrobcem uváděnou smrtící plochou 150 m².
• TBG-7V — termobarická munice schopná zdevastovat uzavřený prostor do 300 m³ tlakovým, střepinovým a zápalným efektem.

Kadence 4–6 ran za minutu znamená, že jeden střelec dokáže během přepadu vypálit několik různých typů granátů dřív, než protivník zareaguje. Starý je nosič. Efekt je současný.

Proč „ničí nejlepší tanky“ není přehánění, ale má podmínky

Představa, že RPG-7 automaticky prorazí čelní pancíř moderního hlavního bojového tanku, je zavádějící. Čelní oblouk současných MBT s kompozitním pancířem a ERA přesahuje to, co zvládne i tandemová PG-7VR. Jenže tank nemá silný pancíř všude. Boky, záď, horní partie věže, pásy, optika, motorový prostor, to všechno jsou místa, kde 65letá zbraň dokáže moderní stroj znehybnit nebo zničit.

A právě ukrajinské bojiště tyto scénáře generuje v obrovském množství. Boj ve městech, přepady kolon na lesních cestách, krátké vzdálenosti v zákopových liniích, to jsou situace, kde střelec s RPG-7 pálí ze dvou set metrů do boku, ne z kilometru čelně. Studie britského think-tanku RUSI k prvním měsícům invaze výslovně zmiňuje, že velké množství raketových protitankových granátometů bylo určeno právě pro boj zblízka a pouliční boje, nikoli jako náhrada řízených střel na delší vzdálenost.

Proti pěchotě je to ještě horší

Právě tady je RPG-7 možná nejděsivější. Fragmentační OG-7V pokryje smrtícími střepinami plochu 150 m² a výrobce deklaruje účinnost i proti vojákům s balistickou ochranou v otevřeném prostoru, polních úkrytech a budovách. Termobarická TBG-7V jde ještě dál: v uzavřeném prostoru, ať jde o zákop, sklep nebo místnost, vytvoří přetlakovou vlnu, která zabíjí i bez přímého zásahu střepinami.

Kdo si myslí, že budova je bezpečný kryt, může se mýlit. TBG-7V je navržena přesně proti tomuto pocitu bezpečí. A na rozdíl od dělostřeleckého granátu ji nese jeden voják na rameni.

Javelin to vyhraje, RPG-7 to udrží

Srovnání s moderními systémy ukazuje propast i logiku. Javelin je naváděná střela s dosahem 2 000 metrů, režimem útoku shora a schopností vystřelit a zapomenout. NLAW od Saabu nabízí 800 metrů dosahu a útok na horní partie tanku. Obě zbraně jsou kvalitativně jinde.

Jenže Javelin stojí řádově desítky tisíc dolarů za střelu, NLAW je jednorázový a oba vyžadují složitější výcvik i logistiku. RPG-7 je znovupoužitelný odpalovač s levnou municí, kterou zvládne obsluhovat branec po krátkém zácviku. RUSI ve své analýze zdůrazňuje, že rozhodující je správný mix nových a starších systémů, ne úplná náhrada všeho starého. RPG-7 válku nevyhraje. Ale umožňuje vést ji v objemu, který si žádná armáda nemůže dovolit pokrýt jen Javeliny.

Obrana existuje, ale není absolutní

Proti hlavicím rodiny RPG-7 se na vozidlech používají mřížové přídavné pancíře, které mají deformovat nebo předčasně iniciovat kumulativní hlavici. Studie Royal Military Academy potvrzuje, že tyto systémy mají měřitelný ochranný efekt, ale nejsou stoprocentní. Pro pěchotu platí základní pravidla: rozptyl, tvrdý kryt, rychlý přesun. Neshlukovat se. Nebrat lehkou budovu jako jistou ochranu. Nepodceňovat termobarický granát v rukou střelce, kterého nevidíte.

Česká armáda ostatně RPG-7 zná z první ruky, oficiální web AČR ji stále vede jako základní ruční protitankovou výzbroj mechanizovaných jednotek. A Praha podle odtajněných dokumentů ministerstva obrany darovala Ukrajině přes 8 000 kusů pancéřovek, byť přesný typ veřejný dokument neuvádí.

RPG-7 není zázračná zbraň. Je to zbraň, která stojí málo, je jí všude dost a ve správných rukou na správném místě zabíjí stejně spolehlivě jako před šesti dekádami. Právě proto je na ukrajinském bojišti pořád všude.

Článek 60leté sovětské RPG-7 na Ukrajině řádí – ničí nejlepší tanky i pěšáky. Kdo nestihne utéct, je s ním konec se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co přesně Kornet umí, a co ne

Základní exportní verze Kornet-E, kterou Rosoboronexport otevřeně nabízí, nese tandemovou kumulativní hlavici s udávanou průbojností 1 000 až 1 200 mm ocelového ekvivalentu za reaktivním pancířem (ERA). Dosah ve dne činí 100 až 5 500 metrů, v noci se zkracuje na 4 500 metrů. Střela je naváděna laserovým paprskem, obsluha musí cíl držet v zaměřovači po celou dobu letu.

Modernizovaný Kornet-EM posouvá laťku výš. Průbojnost tandemové hlavice stoupá na 1 100 až 1 300 mm RHA za ERA, dosah protitankové střely roste na 8 000 metrů a termobarická varianta dolétne až na 10 000 metrů. Vozidlová verze navíc umí současně napadat dva různé cíle a výrobce ji prezentuje i jako prostředek proti nízko letícím pomalým vzdušným cílům.

Čísla působí drtivě. Jenže je třeba dodat kontext: přesné hodnoty čelní ochrany nejnovějších tanků NATO, Leopardu 2A8 a Abramsu SEPv3, jsou utajované. Tvrzení, že Kornet „automaticky prostřelí cokoli“, proto neobstojí. Co obstojí, je fakt, že slabší zóny tanků, boky, záď a střecha jsou v dosahu této hlavice jednoznačně ohrožené. A právě tam většina zásahů v reálném boji míří.

Libanon 2006: laboratoř protitankové války

Nejlépe zdokumentovanou ukázkou toho, co Kornet dokáže v rukou motivovaného obránce, zůstává libanonská válka v létě 2006. Hizballáh tehdy disponoval Kornety dodanými přes Írán a Sýrii a nasadil je v připravených palebných postaveních, takzvaných kill zónách. Nešlo o jednotlivé střelce s raketou na rameni. Šlo o systém: zamaskované pozice, předem zaměřené sektory, koordinovaná palba z několika směrů.

Podle amerického odborného bulletinu Armor bylo zasaženo zhruba deset procent nasazených izraelských tanků Merkava různými hrozbami, přičemž méně než polovina zásahů vedla k plné penetraci. Rozhodující nebyla samotná raketa, ale kombinace ATGM, protitankových min a promyšlené taktiky. Kornet v tomto mixu fungoval jako „dlouhá ruka“, prostředek, který zasáhl tank dřív, než se dostal do efektivního dostřelu vlastních zbraní.

Od té doby se systém rozšířil do desítek zemí a k dalším nestátním aktérům. Na ukrajinském bojišti je standardní součástí ruské protitankové výzbroje a stojí proti technice, kterou tam provozují ukrajinské pozemní síly, včetně Leopardů, Abramsů, Bradley i CV90. Přesné, kusově ověřené statistiky, kolik zničil právě Kornet, ale veřejně dostupné nejsou; bojující strany často nerozlišují mezi různými typy ATGM, dronů a min.

Proč silnější pancíř není odpověď

Americká armáda to řekla přímo: další přidávání hmotnosti na M1 Abrams už naráží na konstrukční limity. Tank, který váží přes sedmdesát tun, má problémy s mosty, logistikou i mobilitou. Odpověď proto musí být vrstvená.

První vrstvou je aktivní ochranný systém (APS). Izraelský Trophy, testovaný na Abramsech, podle hodnocení amerického DOT&E zachytil „většinu“ příchozích hrozeb, slovo „většinu“, ne „všechny“. KNDS mezitím integroval Trophy i na německý Leopard 2A7 a nový Leopard 2A8 je od základu stavěn s přídavným pancířem, spall linerem a kouřovými prostředky jako platforma vrstvené ochrany. Iron Fist na Bradley naopak procházel odstraňováním nedostatků, APS není řešení typu plug-and-play.

Druhá vrstva je taktická: průzkum proti týmům s ATGM, pěchota postupující s tanky, ženijní krytí, kouřová clona, rozptýlení. Třetí je strategická, detekce a ničení palebných postavení dřív, než obsluha stihne vystřelit. Žádná z těchto vrstev sama o sobě nestačí. Dohromady ale mění rovnici zásadně.

Co to znamená pro českou armádu

Armáda České republiky stojí uprostřed generační výměny. Stále provozuje modernizované T-72M4 CZ, konstrukčně vycházející z platformy T-72, a čtrnáctitunová BVP-2, která jsou proti moderním tandemovým ATGM zvlášť citlivá. Současně přechází na Leopard 2A8 a CV90 MkIV od BAE Systems.

Ministerstvo obrany samo zdůrazňuje, že zkušenosti z Ukrajiny potvrdily relevanci tanků ve válce vysoké intenzity a že moderní západní stroje dokážou chránit osádku i proti novým hrozbám. Platforma CV90 je modulární a výrobce ji nabízí s možností integrace aktivní ochrany, konkrétní konfigurace pro českou armádu ale zatím nebyla veřejně detailně specifikována.

Česko navíc samo koordinovalo dodávky modernizovaných T-72 pro Ukrajinu, kde tato technika čelí Kornetům v přímém boji. Hrozba tedy není teoretická. Pro české mechanizované jednotky na východním křídle NATO je moderní tandemový ATGM přesně ten typ rizika, který nutí řešit nejen kalibr kanonu, ale celý ekosystém přežitelnosti, od APS přes průzkumné drony po výcvik osádek.

Kornet versus Javelin a NLAW: jiná filozofie, jiná role

Srovnání s nejznámějšími západními protitankovými systémy ukazuje, proč je Kornet obávaný právě v určitém typu boje. Javelin je fire-and-forget, střelec zamkne cíl, vystřelí a okamžitě mění pozici. Útočí shora, kde je pancíř nejslabší. NLAW od Saabu je ještě jednodušší: dosah 20 až 800 metrů, určený pro blízký boj v zástavbě, jeden výstřel.

Kornet je jiná kategorie. Těžší, dálkovější, vázaný na laserové navádění, obsluha musí zůstat na pozici, dokud střela nedoletí. To je nevýhoda v mobilním boji. Ale v připravené obraně, s maskovanými pozicemi a předem zaměřenými sektory, se z této nevýhody stává síla: obsluha drží cíl na vzdálenost, kde tank nemá šanci reagovat vlastní palbou. Přesně tak ho použil Hizballáh v Libanonu. Přesně tak ho používají ruské protitankové jednotky na Ukrajině.

Kornet není konec tanků. Je to ale tvrdá připomínka, že éra, kdy obrněnec spoléhal hlavně na centimetry oceli, definitivně skončila.

Článek Ruský Kornet budí hrůzu v tankových vojskách NATO. Moc proti němu nezmohou, má brutální průbojnost se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Javelin udeří seshora, kde je ochrana nejslabší

Jde o starší incidenty, ale efektivita Javelinu je z nich zřejmá. První z vojáků s ním poklekl na jedno koleno, druhý ho pak měl instalovaný na tripodu, k němuž se sklonil. Útoků provedli více, i když mohli být v okolí ještě další, protože je na záběrech vidět několik výbuchů, a poté hoření techniky. Není možné určit, o jakou dálku jde, ale určitě o pár kilometrů.

Video: útok, který zásadně ovlivní jižní frontu. Ukrajinci zničili rozlehlé sklady plné dronů a srazili elitní ruské jednotky na kolena

FGM-148 Javelin je nejspíše nejefektivnější protitankovou zbraní v ukrajinské výzbroji, a rovněž jde o páteř protitankových jednotek NATO. Wikipedia potvrzuje, že největší výhoda spočívá v útoku seshora, kdy střela zasahuje nejslabší místo obrněnce, tedy střechu, event. pod úhlem bok. Pancíř tam má často ekvivalent jednotek, max. nižších desítek mm.

Nevadí tak, že má Javelin průraznost asi 760 mm RHAe, protože to stačí prakticky ne všechno, co se na bojišti, a to i do budoucna, objeví. Takto silnou ochranu zkrátka na vrchní část instalovat nelze, obrněnce by byly extrémně těžké. A nepomáhají ani klece a jiné nástavby, jimi totiž umí bez problémů pronikat. Výhody FGM-148 Javelin tím ovšem nekončí.

Morálka ruských vojáků se láme a zuří, jak je velení neschopné. Umírají, i když nemusí. Tají jim, že ztráty zbytečně žene do extrému

Operátorům stačí, pokud cíl zaměří a vystřelí, střela se na něj následně navede sama, takže se mohou hned poté přesunout, čímž snižují riziko, že je nepřítel odhalí. Zášleh po výstřelu je viditelný i z dálky, takže pokud by si ho všiml operátor dronu, mohl by k místu vyrazit. Už by ho ovšem nezastihl, protože by byl dávno ukrytý na jiném místě.

Článek Video: jeden poklekl, druhý se sklonil. Potom Ukrajinci zmasakrovali ruský mechanizovaný útok pomocí Javelinů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Šance minout ruské vozidlo byla téměř nulová

FGM-148 Javelin je přenosný protitankový řízený systém typu „vystřel a zapomeň“. Armádní Zpravodaj připomíná, že to zásadně zvyšuje bezpečnosti posádky, která se může po odpálení přemístit, jelikož se střela navede na cíl sama, potvrzuje Wikipedia. Známa je útokem v režimu „top-attack“, kdy vystoupá, načež zasáhne cíl kolmo nebo v úhlu do slabého místa.

F-16 nefungují proti Rusku tak, jak si Američané mysleli. Ukrajinský pilot kriticky zhodnotil F-16 po více jak 1 roce užívání

Tím je zpravidla střecha. Když ale není dostatek času (což nebyl tento případ, může útočit v režimu „direct-attack“. I tak má šanci obrněnec zničit, ale třeba reaktivní pancéřování tanků si s ní mohou poradit. Naváděcí elektro-optický systém pak po zaměření vojákem sleduje tepelný podpis cíle a zasahuje ho s maximální přesností; málokdy mine citlivé místo.

Tandemová kumulativní hlavice (HEAT) je navržena tak, aby zdolala reaktivní pancíř, a poté prorazila vlastní ochranu obrněnce. Udávaná průraznost se liší v závislosti na verze a metodice měření, ale běžně to je přes 760 mm ekvivalentu válcované oceli (RHAe). Skutečná efektivita však závisí na pancéřování, úhlu zásahu a aktivních či reaktivních systémech ochrany.

Video: Rusové se shromáždili k útoku na Pokrovsk. Ukrajinci jim zasadili ránu raketometem, který dostřelí skoro 100 km

Ač není známo, na jakou vzdálenost Javelin útočil, domnívá se Armádní Zpravodaj, že mohlo jít až o téměř max. dosah. Ten vychází u nejlepších střel na 4 km, ale u horších na 2,5 km. Odpal střely je vidět v 8. vteřině a její rychlost je asi 900 km/h, a než nabrala výšku a dosáhla cíle, trvalo to asi 8 vteřin, což znamená, že by zasáhla cíl na vzdálenost asi 2 km.

Článek Video: ukrajinský voják popadl Javelin a ukryl se mezi stromy. Následně vystřelil a za 8 vteřin byl ruský obrněnec minulostí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

T-90M dostal nečekaný zásah z lesa

Akci demonstrující zničení tanku T-90M zaznamenal průzkumný dron. Ukazuje, jak se účastnil nějaké bojové operace, jelikož má natočenou věž a míří s ní do míst, kam viditelně dopadala palba, neboť se tam nejspíše nacházeli ukrajinští vojáci. Osádka tanku si ale situaci dle všeho neohlídala, protože nečekaně přišel úder z druhé strany z lesa, kde se zřejmě skrýval voják s protitankovou pancéřovkou Carl Gustav 8,4 cm (84 mm).

Zájem ruské armády zřejmě klesá. Uralvagonzavod, největší tankový výrobce, oznámil rozsáhlé propouštění

Švédská zbraň Carl Gustav existuje již od roku 1948, uvádí Wikipedia, ale byla postupně modernizována a významně změněna. V současné době jsou užívány verze označené M3 a M4, a jednou z nich jistě disponoval i ukrajinský voják. Existuje do ní široká škála munice – třeba protipancéřová střela FFV551 má schopnost prorazit pancéřování o síle 400 milimetrů RHAe na vzdálenost 400 metrů u cíle pohyblivého, a 700 metrů u statického.

Takováto průraznost by teoreticky neměla na tank T-90M stačit, jelikož má moderní kompozitní pancéřování doplněné ještě reaktivním pancéřováním Relikt, uvádí ArmyRecognition. Na druhou stranu platí, že i tento nejmodernější ruský obrněnec v aktivní službě má svá slabá místa, a pokud je nepřítel zná, může toho náležitě využít. Například drony s hlavicí z RPG-7 s podobnou silou, jakou má FFV551, ho dokáží zničit celkem spolehlivě.

Je to vážné, Belgie požádala NATO o ochranu vojenských základen. Obává se dalších letounů

Voják se trefil buď do boku podvozku nebo do zadní části věže, která byla natočena o 90 stupňů. Právě tato místa jsou mnohem slabší, protože se předpokládalo, že tank bude nejvíce ohrožen z přední části. Navíc reaktivní pancéřování není na celé ploše, a pravděpodobně ho projektil netrefil. Rána tak pronikla dovnitř, neboť okamžitě po zásahu explodovala vezená munice, což tank definitivně zničilo a zabilo celou tříčlennou osádku.

T-90M zničený střelou z Carl Gustav (zveřejněno 11. května 2022)

Článek Video: Ukrajinec se ukryl v lese a počkal si, až ruský tank T-90M otočí věž. Pak ho jednou perfektní ranou zničil se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sice nízká průraznost, ale o to lepší trefa

9K111 Fagot je poloautomatický protitankový raketový systém z dob SSSR, potažmo z roku 1970, odpalovaný z trubice. Na cíl útočí přímo a lze ho použít jak ze země, tak z vozidla, potvrzuje Wikipedia s tím, že byl vyvinut společně s 9M113 Konkurs. Průraznost hlavice je až 400 mm RHAe, což je i proti starším tankům s reaktivním pancířem málo, ale pouze zepředu.

Amerika netuší, jestli Rusko jenom vtipkuje. Předeslalo, že nasadí rakety Orešnik do Venezuely a ohrozí ji

Velkou slabinou obrněnců jsou totiž prakticky všechny ostatní části, tedy boční, zadní i vrchní, kde je pancíř výrazně slabší než vpředu. Sice ho lze významně posílit reaktivními bloky, ale ty nemohou být všude, a zejména při opakovaném útoku do stejného místa je lze zdolat. Zda se tomu právě takto stalo i na záběrech, ovšem nelze spolehlivě rozpoznat.

Záběry jsou hodně nekvalitní a z dálky, ale zdá se, že minimálně na věži reaktivní pancéřování je, ale jestli i na bocích, nelze dobře vidět. Mají ho tam nicméně mnohé modernizované verze tanků, ať jde o T-72B3 nebo T-72B3M, stejně jako T-80BV a T-80BVM, nebo novější T-90M. Naopak řada starších, třeba T-80U, má však na bocích pouze gumové prahy, uvádí Wikipedia.

NATO: „Rusko zvyšuje výrobu vybavení dostatečné kvality pro boj.“ Putin opakuje Stalina, na životech mu nezáleží

V praxi to znamená, že pokud útočí 9K111 Fagot z boku, kam to schytal tank ve videu, má dobrou šanci jeho vlastní pancéřování celkem prorazit. Pakliže by střela zasáhla reaktivní pancíř, hojně rozšířeným je Kontakt-5, projít by neměla. Odolá totiž 200 až 250 mm RHAe proti APFSDS, kdežto proti tvarovým náložím (HEAT) až 600 mm, vysvětluje Wikipedia.

Je každopádně možné, že se střelec trefil do spoje mezi věží a podvozkem, čemuž by odpovídal nastalý scénář. Tank totiž ihned po zásahu mohutně explodoval, což značí, že střela pronikla dovnitř a odpálila uloženou munici. Síla výbuchu si pak našla nejrychlejší cestu ven skrze spoj, což způsobilo i známé odhození věže několik metrů před tank.

Článek Video: Ruský tank naposledy zasypal Ukrajince zpoza stromů. Pak ho na ránu zničili 55letým Fagotem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Útok bylo třeba zopakovat, prvním Abrams zvládl

Ukrajina má ve výzbroji tanky Abrams verze M1A1, která je už poměrně stará, ale když ji Armádní Zpravodaj srovnal s nejlepším ruským protějškem, tedy T-90M, ukázalo se, že ho v mnoha směrech stále překonává. Což je poměrně smutné, jelikož ho Rusové přijali do výzbroje teprve v roce 2019, zatímco M1A1 pochází z roku 1986, potvrzuje Wikipedia.

Řecko může posílit ukrajinské letectvo o desítky letadel Mirage 2000-5, koupit by je pro něj mohla ČR. Pro Rusy jsou stále nebezpečná

Kolik přesně amerických tanků má ukrajinská armáda k dispozici, není jasné. Původně obdržela přímo od Američanů 31 kusů, z nichž měla být většina, potažmo kromě 4, zničena, i když Oryx vizuálně potvrdil „pouze“ 22. V roce 2025 nicméně začala dostávat desítky dalších z Austrálie, a to rovněž ve verzi M1A1. Moc informací o jejich nasazení však k dohledání není.

Nutno podotknout, že i přes své stáří podává M1A1 Abrams slušné výkony. Vděčí tomu svému kanonu ráže 120 mm s vyspělým řízením palby, termovizí, vysoce průbojnými projektily apod., ale také silnému pancéřování. Některé tanky mají původní americké Arat-1, jindy na ně Ukrajinci instalují ještě vlastní, z nichž je nejvyspělejší Nizh a Duplet-2M, uvádí Wikipedia.

Video: Citelný zásah, na jeden z největších skladů ropy na Krymu útočily drony. Rusové se je zoufale snažili sestřelit ručními zbraněmi

Jakmile to ale schytává do boku, zezadu nebo seshora, kde je pancéřování mnohem slabší než vpředu, jeho šance značně klesají. Střela systému 9M133 Kornet má přitom možnost prorazit ho i zepředu, protože pronikne ve své nejlepší verzi až 1 300 mm RHAe, v té nejhorší pak 1 000 mm RHAe, potvrzuje Wikipedia. Z boku jsou tedy její šance výrazně vyšší.

Slabinou je ovšem přesnost udávaná na méně než 5 metrů, zatímco velkou výhodou, že je téměř nemožné uniknout z jejího laserového zaměřování. Na záběrech je ostatně vidět, jak ji střelec po celou dobu navádí – i přes zásah tank pokračoval, ale po chvíli zastavil, takže ho zřejmě poškodil, zatímco druhý už pronikl dovnitř a roztrhal ho – zdá se, že je ve věží díra, zatímco podvozek je roztříštěný. Zda posádka po prvním zásahu utekla, není jasné, ale čas měla.

Článek Video: Rusové nasadili protitankovou bestii Kornet na ukrajinský Abrams. První odolal, druhá mu roztrhala věž zevnitř se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mina nejspíše ruský tank jenom znehybnila

T-72 už hodně letitý tank, ale jelikož vznikl v počtu přesahujícím 25 tisíc kusů, z čehož je zdaleka největším uživatelem ruská armáda, slouží dodnes. Zasluhují se o to hlavně modernizace, z nichž lze jako povedené jmenovat B3 a B3M, které jsou ostatně také nejrozšířenější v Ozbrojených silách Ruské federace, potvrzuje Wikipedia, i když mají i mnohem lepší.

Ukrajinská střela Flamingo je budoucností NATO. Prokázala, že pronikne ruskou PVO, a je výrazně levnější než Tomahawk

Konkrétně B3 model 2016, též známý jako B3M, dostal výbušné reaktivní pancéřování Relikt po stranách, boční pancíř s měkkým reaktivním pancířem a lamelové clony, kanon 2A46M-5 s novou municí, systém řízených střel 9K119M Refleks-M nebo motorem V-92S2F o výkonu 840 kW a automatickou převodovku, stejně jako digitální displej a zadní kameru.

Ano podvozek vylepšené verze však nedokáže odolat protitankové mině, jakou je TM-62, v níž se nachází 7,5 kg trhaviny, upřesňuje Wikipedia. A právě na tu nejspíše ruský tank T-72 najel, přičemž mělo dojít dle komentáře k jeho zničení, ale to nelze potvrdit. Na záběrech je po výbuchu mračno prachu, ale plameny viditelné nejsou, takže to je nepravděpodobné.

Putin zlomil Rusku vaz: Celému světu ukázal, jak je slabé. Kdysi druhá nejsilnější armáda, dnes naprostá ostuda

Redakce Armádního Zpravodaje připomíná, že protitanková mina obvykle tank znehybní, ale nezničí. Sice jsou známy i takové případy, ale její výbuch se musí trefit nejlépe do uložené munice, kterou tak odpálí. Obvykle ale dojde k proražení dna nebo roztržení pásů a zničení pojezdových kol. Na takto znehybněný obrněnec pak útočí dělostřelectvo nebo drony.

Článek Video: Ukrajinci ukázali, jak efektivně položit protitankové miny. Ruský tank T-72 na ně najel a vmžiku bylo po něm se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejdříve udeřil Javelin, poté střílel ještě tank

FGM-148 Javelin je zřejmě nejúčinnější zbraní svého druhu v západních armádách, v nichž slouží od roku 1996, a také se stala jejich hlavní údernou silou tohoto typu proti tankům, ale i dalším obrněncům. Průbojnost střely je udávána na více jak 760 mm RHAe, potvrzuje Wikipedia, díky čemuž dokáže zneškodnit prakticky jakýkoliv tank na dnešním bojišti.

Video: 4. největší ruská rafinerie zasažena na 800 km. Ukrajinci proti ní s úspěchem nasadili nejlepší zbraň, jakou mohli

Její specialitou je, že vyletí do vzduchu, a poté ho zasáhne seshora (když letí dostatečně dlouho, tak kolmo, ale často jenom pod ostrým úhlem), ačkoliv dokáže útočit i přímo. Není přesně jasné, na co ukrajinský voják útočil, ale jestliže si to vyžádalo jeho pohotový zásah, mohlo se jednat o tank, i když teoreticky také o BVP vybavené protitankovými střelami.

Naproti němu stál nejspíše ukrajinských tank, vzdálený možná 200 až 250 metrů, což jenom umocňuje hrozící nebezpečí. Ten také na nepřátelský obrněnec krátce po zásahu Javelinem střelil; možná se ho nepodařilo úplně zničit, nebo ti chtěli vojáci pojistit, že nikdo nepřežil. Celkem výrazně se z něj nicméně kouřilo, takže je pravděpodobné, že ho zcela zničili.

Rusko už nebude nikdy v bezpečí. Ukrajinci obešli Západ a vytvořili střelu tak mocnou, že mu zasadí rány na 3 000 km

Armádní Zpravodaj připomíná, že ruská armáda používá často různě modernizovaní tanky T-72, T-80 a T-90, proti nimž může Ukrajina nasadit de facto totéž (T-90 má několik trofejních), ale také německé Leopardy 1 a 2 nebo americké Abramsy, potvrzuje Wikipedia. Zničení ruského obrněnce však neznamená jenom záchranu tanku, ale zejména jeho posádky.

Článek Video: Voják vyběhl v pantoflích, aby Javelinem zachránil ukrajinský tank. Ruský obrněnec zasáhl zcela přesně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Neuspěla protitanková střela, a poté ani dron

M2 Bradley je bojové vozidlo pěchoty z roku 1981, ale používáno je mnoha armádami dodnes. Ač ho mnozí považovali za zastaralé a dnešním potřebám nevyhovující, opakovaně dokazuje, že když nestojí proti modernímu nepříteli, zvládne si poradit s mnoha situacemi. V tomto případě znovu potvrdilo svou vysokou odolnost, byť má v základnu docela slabý pancíř.

Z fabriky vojákům hned do ruky: Ukrajina vyrábí masově útočnou pušku, která znamená budoucnost, a možný konec české CZ BREN 2

Wikipedia vysvětluje, že odolá max. střelám do ráže 14,5 mm, ale Ukrajinci na něj často instalují přídavné reaktivní pancéřování, které ho dělá obtížně zničitelným i protitankovými střelami, což se také ve videu potvrdilo. Schytalo to přitom do motorové části, která začala hořet, a M2 Bradley po chvíli zastavilo, načež ho ještě zasáhl dron, ale ani to na zničení nestačilo.

Vojáci přitom zůstali uvnitř, protože to bylo na frontové linii pod palbou bezpečnější, než vylézt a zkusit se schovat mezi nedalekými stromy. Pravděpodobně přitom byli v kontaktu „se svými“, jelikož pro ně po chvíli přijelo druhé M2 Bradley. To se postavilo tak, aby bylo čelem k nepříteli, na něhož pálilo z 25mm kanonu, zatímco jednotky nastoupily po zadní rampě.

Video: Ukrajinci zasadili tvrdou ránu ruskému těžkému dělostřelectvu u Kramatorsku. Velmi přesnými údery ho „vypráskali“

Nakonec i s nimi odjelo do bezpečí, a ačkoliv se první z nich podařilo znehybnit, nejdůležitější je, že ochránilo vezené vojáky. To se u většiny ruských protějšků z dob SSSR, ač jsou modernizované, nestává, i když výjimky pochopitelně existují. Vojáci měli jednoznačně také velkou dávku štěstí, jelikož protitanková střela dokáže na ránu zničit i ten nejlépe chráněný tank.

Článek Video: M2 Bradley přežilo nemožné, zásah silnou protitankovou střelou. Vojákům ani neublížila a v druhém pod palbou odjeli pryč se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rána byla zřejmě vedena do spoje věže a podvozku

T-72 je už poměrně letitý tank. Wikipedia upřesňuje, že byl zařazen do výzbroje v roce 1973, a později ho začal nahrazovat T-80 založený na T-64, ač obsahuje prvky i z pozdějších modernizací „té-sedmdesát-dvojky“, a T-90, který je hlubokou modernizací T-72. Díky úpravám, hlavně B3M, která je tou nejlepší, však stále zůstává poměrně silným i na moderním bojišti.

Češi jsou naštvaní, že má ČR dávat 5 % HDP na obranu kvůli NATO, ale Československo dávalo až 20 % státního rozpočtu

Vzhledem ke všudypřítomným dronům je osazen reaktivním pancéřováním Kontakt-5, které mu poskytuje ochranu až 250 mm RHAe proti APFSDS, a 600 mm RHAe proti HEAT hlavicím, uvádí Wikipedia. Když se tedy protitanková střela nebo granát trefí do něj, je veliká šance, že ho nezničí; jenomže pancéřování není na všech částech, takže jsou některé velmi zranitelné.

Příkladem je spoj věže a podvozku, kam také nejspíše ukrajinský voják mířil. RPG-7 přitom dokáže podle typu granátu prorazit až 900 mm RHAe, potvrzuje Wikipedia, zatímco drony nesoucí jeho hlavici zvládají kolem 500 mm RHAe, protože výkonnější (a tedy těžší) neunesou. Vzhledem k tomu, že zásah druhý voják natáčel, je možné, že byl tank znehybněn a osádka eliminována, nebo třeba nevylézala, protože byla zraněná, a ještě na nepřátelském území.

Ruské vojenské letouny přeletěly nad německou fregatou. Nesestřelila je, ale mohla. Jenomže by rozpoutala něco hrozného

Střelec měl proto dostatek času zaujmout správnou pozici a zamířit. Když vypálil, s tankem to trochu „cuklo“, a záhy se z něj začalo mohutně kouřit. To značí, že hlavice prorazila dovnitř, a též tomu nasvědčuje útěk ukrajinského vojáka. Jestliže totiž dojde k zažehnutí tankové munice, hrozí smrt v důsledku jejího vybuchování všemu živému v poloměru desítek metrů.

Článek Video: Ukrajinec počkal, než ruský tank T-72 přejede, a poté ho ranou do věže poslal na věčnost granátometem RPG-7 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střela s průrazností přes 1 200 RHAe

Hlavní roli sehrává v tomto případě Stugna-P, jejíž protitankové střely jsou jednoznačně tím nejlepším, co domácí ukrajinská produkce nabízí. Vsadila přitom na sovětskou taktiku, a sice na velikou sílu, která má rozdrtit i ten nejlépe chráněný tank, ačkoliv by ho zasáhla do dobře chráněné části. Což se minimálně na záběrech podařilo více než úspěšně.

Ruské letectvo posíleno o nejlepší frontové bombardéry současnosti. Jediné na světě unesou až 14 tun výzbroje, ale jsou i zklamáním

K incidentu došlo nejspíše v noci nebo za zhoršené viditelnosti, kdy má Stugna-P dosah 3 000 m, i když přes den to je až 5 000 m, potvrzuje Wikipedia. Využívá přitom dva typy střel – ráže 130 mm a ráže 152 mm, přičemž první váží 30 kg, a druhá 37 kg. Už z toho je patrné, že je těžší silnější, konkrétně prorazí přes 1 200 mm RHAe, a její hlavice je navržena tak, aby pronikala reaktivním pancéřováním, i když jsou známy případy, kdy si s ní dokázalo dobře poradit.

Za nevýhodu, ale současně i výhodu, lze označit navádění pomocí laseru, kdy musí operátor po celou dobu držet paprsek na cíli, aby ho střela s přesností zasáhla a nefungovala na ni řádně protiopatření, například rušení. Let Stugna-P sice trvá jenom několik vteřin, ale stejně to vojáky vystavuje riziku odvetné palby, potažmo odhalení, jelikož se nemohou hned schovat.

Video: Těžká palba ruské armády neutichala, a přesto Leopard 2 odolal, a ještě z bojiště odtáhl T-72

Jaký přesně tank byl ve videu zasažen, není jasné, ruská armáda jich používá celou řadu. Hodně se spoléhá na T-72 v různých modernizacích, ačkoliv nasazuje i staré T-62, vedle nichž využívá stále častěji své nejlepší, tedy T-90M, a také T-80, opět s různým stupněm modernizace.

Článek Video: Nejbrutálnější ukrajinská střela potvrdila dominanci na bojišti. Ruský tank se po zásahu ihned rozletěl na všechny strany se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tank první střele odolal, ale jenom částečně

FGM-148 Javelin je přenosný protitankový systém uvedený do služby v 90. letech 20. století, tehdy v americké armádě, ale postupně se dostal i do zemí NATO a k dalším spojencům. Navržen je pro obsluhu dvěma vojáky, i když v „nouzovém“ režimu to zvládne i jeden, a díky pasivnímu infračervenému navádění pracuje v režimu „vystřel a zapomeň“, uvádí LockheedMartin.

Rusové jenom žasnou. Ukrajinci ukázali, jak správně využívat tažené houfnice, jimiž často překonávají samohybné

Díky tomu nemusí střelec udržovat cíl, ale může se hned po výstřelu přesunout do úkrytu, nebo zaujmout jinou palebnou pozici, čímž se vyhýbá odhalení. Klíčovou vlastností Javelinu je tzv. „top-attack“, což znamená, že vystoupá do výšky až 150 m, a poté klesá strmou trajektorií, potvrzuje Wikipedia, aby zasáhla cíl seshora, tedy v místě, kde bývá pancíř vozidel nejslabší.

Tandemová kumulativní hlavice je navržena tak, aby nejdříve deaktivovala reaktivní pancéřování, a následně prorazila vlastní pancíř tanku. Zničit tak dokáže i ty nejodolnější, ale v tomto případě bylo třeba úder zopakovat. Už první sice zjevně způsobil mohutnou explozi, ale nejspíše dovnitř neprorazil, i když tank znehybnil – druhý Javelin ho pak poslal na věčnost.

Video: Ukrajinec pohlédl smrti do očí a vlezl přímo před tankový kanon, aby trefil druhý granátometem RPG-7 zezadu

Zaútočit přitom dokáže až na 4 000 metrů, takže musí být operátoři poměrně blízko frontě a správně se tam ukrývat, přičemž průraznost přesahuje 760 mm ekvivalentu RHAe. Zasažený tank měl být T-80, ale v neznámé verzi – třeba B podle Wikipedie odolá proti APFSDS až do 575 mm, zatímco HEAT do 650 mm, ovšem verze U až do 780 mm proti APFSDS, a do 1 320 mm proti HEAT, za což vděčí modernímu reaktivnímu pancíři Kontakt-5.

Existuje tedy i vyspělejší Relikt osazované například na tanky T-90M, ale ze záběrů je nemožné určit, o jaký se jednalo. V prvním případě každopádně alespoň částečně zafungoval, jelikož nebyl obrněnec zničen, i když není jasné, zda osádka přežila. Teoreticky měla čas utéct do blízkého zalesněného pásu, ale to vidět není, a stejně tak mohla být výbuchem omráčena.

Video: Zásah za 30 000 Kč zničil nejsilnější ruský tank za 4,3 miliardy korun. Obří nepoměr podtrhuje konec tanků

Cena jednoho tanku T-80 se přitom pohybuje kolem 3 milionů dolarů, v přepočtu tedy 65 milionů korun. Řada zdrojů se shoduje, že jde o údaj pro nejvyšší modernizaci BVM, ale těch nižších už nějakou dobu tolik nejezdí, protože ruská armáda časem pochopila, že pokud mají mít alespoň šanci na bojišti, je potřeba je silně chránit jak reaktivní pancířem, tak třeba klecí. Střela pro Javelin stojí mimochodem asi 175 až 250 tisíc dolarů, tj. 3,762 až 5,4 milionů korun. Použití dvou tedy odpovídá zhruba 1/6 ceny zničeného tanku, což je pořád dobrý poměr.

Článek Video: Ukrajinci zničili Rusům tank za 65 milionů Kč. Ale museli použít dvě střely za skoro 11 milionů korun se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ujíždějící tank to z nenadání schytal Javelinem

FGM-148 Javelin je americký přenosný protitankový raketový systém zpočátku přijatý do výzbroje americké armády, a to v 90. letech 20. století, ale rychle si získal pověst jedné z nejúčinnějších zbraní proti tankům. K obsluze je třeba dvou vojáků, ale v případě nutnosti stačí jeden. Předností je režim „vystřel a zapomeň“ díky infračervenému navádění, takže střelec nemusí po odpalu dál udržovat cíl v zaměřovači, a zároveň se může rychle přesunout jinam.

Rusko v tichosti vyzbrojilo Su-57 střelou Zirkon. Může to být zabiják lodí, ale také taktika, jak neúspěšné letadlo prodat

Wikipedia potvrzuje, že je hlavní předností Javelinu útok seshora, tzv. „top attack“, kdy střela po odpalu nejprve prudce vystoupá, a poté přejde do strmé klesavé dráhy, čímž zasáhne obrněnec v místě s nejslabším pancéřováním. To z něj dělá extrémně nebezpečnou zbraň i proti těžce chráněným tankům, které však mají odolnost soustředěnou hlavně zepředu.

Javelin lze mimochodem použít i v režimu přímého útoku, např. proti budovám, bunkrům nebo lehce obrněným cílům. Střela má průraznost přesahující 760 mm, a byť ji může zastavit reaktivní pancíř, není to pravidlem. Udeřit pak může na vzdálenost až 4 000 metrů, a v případě záběrů to rozhodně musel být útok alespoň na poloviční vzdálenost, ale nejspíše delší.

Rusko nemá tanky, tak poslalo z výstavy na frontu modernizovaný T-90MS, který byl zřejmě jediným exponátem

Na jaký tank vojáci útočili, není ze záběrů možné poznat – pouze to, že zjevně ujížděl přes pole, čímž za sebou zanechával viditelnou prašnou stopu. Zpozorovat ho tedy bylo možné z dálky, ale není jasné, kdo ho odhalil – mohlo jít o dron, který předal informace připraveným jednotkám. Ti pak FGM-148 Javelin zaměřili, a několik vteřin po odpalu tank explodoval.

Článek Video: Javelin na ránu z několika kilometrů zničil rychle ujíždějící ruský tank. Stačila na to jedna precizní rána se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V nadhozeném tanku mohli vojáci přežít

Záběry jsou velmi krátké a zachycený tank nelze identifikovat, jelikož má výrazně zakrytou věž, ale ruská armáda využívá nejčastěji v různých modernizacích T-72, T-80 a T-90, ačkoliv poslední z nich to téměř jistě nebyl. Pohybující se nízkou rychlostí vpřed je možné, že se chystal střílet na nepřátelské pozice, ale k jeho smůle najel na protitankovou minu.

Video: Ukrajinský voják zevnitř natočil a popsal ukořistěný ruský tank T-90S, který se na frontu vůbec neměl dostat

O jakou se jednalo, nelze určit, ale ukrajinská armáda klade hojně TM-62 s typickým talířovitým tvarem z dob Sovětského svazu, potvrzuje Wikipedia. Obvykle je těžká 8,5 kg, z čehož tvoří 7,5 kg trhavina, ale podle verzí se údaje mírně liší. Jejím cílem přitom nebývá tank jednou ranou zničit, i když to možné ale, ale znehybnit roztržením pásů nebo proražením dna.

V tomto případě se nicméně zdá, že tank mohutné síle protitankové miny částečně odolal. Je totiž vidět jeho nadhození do vzduchu, což by nasvědčovalo, že byly v místě položeny alespoň dvě, ale ani jedna mu neprorazila dno. Plameny tak rychle zmizely a tank dopadl zpět na zem, a nebyl schopný další jízdy, jelikož došlo k roztržení pásů a nejspíše zničení pojezdových kol.

Pokrytectví první třídy: SSSR kritizoval kolonialismus Západu, ale sám si budoval jedno z největších impérií v historii lidstva

Není přitom pravidlem, že tank protitankové mině odolá, protože má dostatečnou sílu prorazit dno i toho nejlepšího. Armádnímu Zpravodaji jsou známy případy, kdy dokonce explodovala tak, že rovnou odpálila vezenou munici, čímž ho rovnou zničila. To se ale v tomto případě nestalo, a ačkoliv záběry končí, je pravděpodobné, že se o něj postaraly drony nebo dělostřelectvo.

K nadhození kolosu vážícího desítky tun přitom nedochází vždy. Jenom pro představu, T-72 v základní verzi váží 41 tun, uvádí VHÚ, ale modernizované modely A, Ural nebo B už mají o čtyři až čtyři a půl tuny více, a s protidronovými nadstavbami to bude ještě nejméně tuna až dvě navíc. Nadhodit takovou hmotnost chce tedy pořádnou sílu (nejspíše vícero min).

Článek Video: Protitanková mina nadhodila a vyřadila desítky tun těžký ruský tank, aniž by ho zničila se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stugna-P má speciálně pronikat skrze pancíř za ERA

T-72 je už hodně starý tank, do výzbroje byl dle Wikipedie zařazen již v roce 1973, a podle více než 25 tisíc vyrobených kusů ho lze považovat za mimořádně úspěšný. Jeho největším uživatelem přitom začalo Rusko, které později řešilo, jak ho udržet i na moderním bojišti – výsledkem jsou mnohé modernizace, z nichž je nejlepší B3M, tedy stejná jako ve videu.

Euromajdan, který přispěl k válce. Nejdříve proruský prezident slíbil Ukrajině vstup do EU, pak ho Putin přinutil skákat, jak píská

Z hlediska odolnosti má zejména instalované nejmodernější reaktivní pancéřování Relikt, které je podle Wikipedie dvakrát lepší než Kontakt-5. To znamená, že má vydržet až 500 mm proti APFSDS, zatímco proti tvarovým náložím (HEAT) až 1 200 mm, v obou případech jde o ekvivalent ochranného účinku (RHAe). K tomu je navíc třeba připočítat vlastní pancíř T-72, který dosahuje v nejlepším případě 550 mm RHAe, uvádí theSovietArmourBlog.

Na druhou stranu, protitanková střela Stugna-P ukrajinské výroby má ve větší 152mm verzi probít i ty nejlepší ochrany, konkrétně až do 1 200 mm RHAe za ERA, neb je speciálně navržena tak, aby pronikala i reaktivním pancéřováním, potvrzuje Wikipedia. To však v tomto případě zafungovalo a nepustilo střelu až k vlastnímu pancíři, ačkoliv je vidět, že T-72 poškodila.

Švédské Gripeny vyprovodily dva ruské bojové letouny střežící Il-20, který „šmíroval“ u hranic NATO s Baltském moři

I přesto ovšem zůstal pojízdný, a jak vidno, osádka nechtělo více riskovat a začala odjíždět. Když ale byla na cestě, zasáhla ji druhá střela, údajně rovněž Stugna-P, jenomže ani ta neprorazila a s tankem to prakticky ani nehnulo, i když z něj viditelně odletěl nějaký kus. Přežít už jeden zásah od takto silné střely je štěstí, navíc u staršího tanku, ale dva, to je silně nezvyklé.

Článek Video: Ruští vojáci v tanku T-72B3M se podruhé narodili. Dvakrát ho zasáhla ukrajinská Stugna-P, ale přežil a ujížděl dále se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

T-72 neměl proti Stugna-P žádnou šanci

V současné době ve výzbroji Ukrajiny lepší protitanková střela tohoto typu není. Dle Wikipedie prorazí tandemová kumulativní hlavice 130mm střely RK-2S až 800 mm homogenního pancíře, kdežto 152mm střela RK-2M-K prorazí až 1 100 mm homogenního pancíře. Zajímavostí je, že umí útočit nejenom přímo, ale dokonce také seshora jako FGM-148 Javelin.

Rusové ukořistili M2 Bradley a podrobili ho testům proti svému BMP-3. Výsledky překvapily odborníky, ale nejvíce asi samotné vojáky

Vedle toho má i explozivní střepinové hlavice určené proti pěchotě a opevnění, jde tak prakticky o velmi univerzálního ničitele. Stugna-P přitom dostřelí od 100 do 5 000 metrů přes dnes, ale v noci klesá maximální dosah na 3 000 metrů. Ale vzhledem k tomu, že je nebe hlídáno drony, může být dostatek časy 104kg komplet Stugna-P přemístit, kam bude třeba.

O jaký tank se na záběrech jednalo, je prakticky nemožné určit, i když dle popisku šlo o T-72, a viditelně měl nějakou přídavnou protidronovou obranu. Tento obrněnec vstoupil do služby ještě v Sovětském svazu roku 1973 a vznikl v počtu přesahujícím 25 tisíc kusů, z nichž je největším držitelem Rusko. To ho postupně modernizovalo až na schopnou verzi B3M.

Odstrašení, jaké se Rusku líbit nebude, a nemusí ho zastavit ani S-500. Francie vyvíjí novou balistickou raketu M51.4 pro ponorky

Wikipedia ale potvrzuje, že má jeho pancíř ochranný účinek nanejvýš 280 mm, což znamená, že ho i s přídavným pancéřováním zcela rozerve i slabší Stugna-P. Z boku je navíc mnohem nižší, takže je to úplně jedno. Má sílu proniknout i skrze reaktivní pancéřování Kontakt-5, které dle Wikipedie poskytuje ochranný účinek 200 až 250 mm proti APFSDS, a 600 mm proti tvarovým náložím (HEAT), což neměla ochrana T-72 sebemenší šanci zastavit.

Článek Video: Ukrajinci nechali ruský tank T-72 přejet, a pak ho doslova sfoukli svou nejsilnější protitankovou zbraní, Stugnou-P se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

MT-LB ujížděla přes pole, kde jedno po druhém padlo

FGM-148 Javelin je protitanková střela zavedená do výzbroje roku 1996, a existuje v několika variantách, které mají různý dosah a mohou používat rozdílné střely. Samotný přenosný komplet váží 22,3 kg, zatímco raketa dalších 15,9 kg, takže je zřejmé, že je k pohodlné přepravě zapotřebí dvou vojáků, ačkoliv ho v případě nutnosti zvládne obsloužit i jeden.

Video: Ukrajinský MiG-29 do základů vymazal dvě patra hlavní budovy ruského velitelského centra

Wikipedia doplňujte, že má ráži 127 mm a efektivní dostřel do 4 000 m, zatímco bojová hlavice je těžká 8,4 kg a má průraznost až 740 mm. To je prakticky smrtící i pro nejlépe chráněné tanky světa, jelikož mají seshora velmi slabé pancéřování. Je to z důvodu, že kdysi neexistovaly střely útočící na vršek, ale zásadně přímo, a přidání pancéřování by zvýšilo hmotnost.

Což je nežádoucí, jelikož by tanky vážily až o desítky tun více, ale už současné více než 50t mají v terénu problémy hlavně při horším počasí, což se ukazuje ve válce na Ukrajině, kde mají ruské v tomto směru navrch, jelikož jsou lehčí. MT-LB s velmi slabou ochranou tak rovněž nemá žádnou šanci střele Javelin odolat, jelikož vydrží max. střely do ráže 14 mm, uvádí Wikipedia.

Video: Mají řidiči tanků vyšší šanci na přežití? Z hořícího ruského T-72 utekl pouze on, ostatní vojáky nechal uvnitř

Původně jde přitom o tahač dělostřelectva, ale ruská armáda ho dnes hojně využívá také jako obrněný transportér, i když slovo „obrněný“ téměř postrádá smysl, protože neodolá prakticky ničemu, s čím se dnes může setkat. Záběry jsou pak důkazem, nakolik devastační je pro ně zásah střelami Javelin – díky zpomalení je krásně vidět, jak na MT-LB dopadají.

Článek Video: Javeliny zničily dva ruské obrněné transportéry MT-LB ujíždějící přes pole. Šanci na přežití měly doslova nulovou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Krátký dosah, ale radar by zaměřil i v noci

Požadavek na nový samohybný protitankový kanon vznikl v 70. letech 20, století, uvádí Wikipedia. Měl být relativně lehký a pohyblivý, ale zároveň se počítalo s tím, že by měl zaměřování založené na radaru. To by mu umožnilo lokalizovat cíle i za špatné viditelnosti, například v noci, což byl v té době stále ještě za pomocí optických přístrojů problém. Teoreticky tak třeba mohl zaútočit na kolonu vozidel, která by netušila, kdo na ně střílí.

iZdroj fotografie: Vitalij V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Dělo mělo mít ráží 100 milimetrů, a TopWar uvádí, že se mělo jednat o nový typ kanonu s hladkou hlavní založený na základě protitankového děla MT-12 Rapier, ovšem nemělo mít automatické nabíjení. Jeho přesné vlastnosti nejsou známé, ačkoliv Rapier dokázal zasahovat cíle na vzdálenost až 3 kilometrů, uvádí Wikipedia. Armádní Zpravodaj proto předpokládá, že by Norov dokázal minimálně toto, a navíc i radar měl mít dosah kolem 3 kilometrů.

Podvozek 2S15 Norov příliš ochrany nenabízel

S čím si konstruktéři nemuseli příliš lámat hlavu, byl podvozek. Použili totiž ten samý, jaký má sovětská samohybná houfnice 2S1 Gvozdika, uvádí Rg. Ten je založen na tankovém tahači MT-LB, s nímž by měla zbraň rychlost až 60 km/h a dojezd 500 km, a dokonce by dokázala i plavat. Na druhou stranu poskytuje ochranu jenom proti střepinám a střelbě z ručních zbraní, takže pokud by se Norov dostal do křížku třeba s tankem, neměl by šanci.

Video: Ukrajinci bez odporu vletěli na ruské letiště a s přesností zničili vrtulník Mi-8, ale druhý těžce minuli

Hlavním důvodem, proč byl nakonec projekt zrušen, bylo zavedení nových tanků, které prostě dělo ráže 100 milimetrů nedokázalo ohrozit. A ani radarový systém nemusel být úplnou výhodou – pokud by byl totiž nepřítel vybaven detektory, mohl ho dokázat odhalit, čímž by skončila výhoda skrytého útoku. Navíc byla rozvíjena technologie termovize, což je dnes nejčastěji používaný způsob k objevení nepřítele za špatné viditelnosti.

Článek 2S15 Norov: Sovětské protitankové dělo s jasným cílem – zastavit konvoj nepřátel, aniž by o něm věděl. Dlouhého trvání ovšem nemělo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

BVP Bradley útočilo na nepřítele

Na záběrech lze vidět, jak se bojové vozidlo pěchoty blíží k nepřátelským pozicím po cestě v sousedství zalesněného terénu a střílí do něj z kanonu. WeaponSystems uvádí, že je ráže 25 mm a používá několik druhů munice. Že jsou pozice nepřítele velice blízko, pocítí jeho osádka záhy, protože ji zasáhne protitanková řízená střela, a to zjevně z nevelké vzdálenosti.

Video: „Game-changer“, který Ukrajině nahradí strategické bombardéry. Vyvinula řízenou střelu s dosahem 3 000 km

O jaký typ střely jde, nelze poznat, ale podle síly exploze se Armádní Zpravodaj domnívá, že se jedná o silnější druh ruské zbraně – dobrým kandidátem může být systém 9M113 Konkurs. Wikipedia uvádí, že pochází z doby Sovětského svazu a prorazí pancéřování o síle i 800 mm RHAe. Ještě silnější je potom 9M133 Kornet, který se dostal do výzbroje v roce 1998. Má dosah až 8 km a prorazí pancéřování až 1 300 mm RHAe, uvádí Wikipedia.

Na záběrech je vidět, že byl M2 Bradley zásahem určitě poškozen, protože se zastavil. Na druhou stranu lze konstatovat, že svou hlavní úlohu, tedy ochranu vezeného výsadku, splnil. I přes zásah silnou střelou totiž zůstali vojáci evidentně nezranění, a když zjistili, že už se s vozidlem nikam nedostanou, opustili ho a vydali se zpátky na své původní pozice.

Trvalo to skoro 30 let oprav a modernizací, ale ruský jaderný křižník Admirál Nachimov konečně vyplul na moře

Vozidlo Bradley odolá v základní verzi střelám do ráže 20 mm, ale novější verze byly zesíleny. Ani tak ovšem není schopno vydržet silnou protitankovou zbraň. Armádní Zpravodaj však na předku identifikoval vrstvu reaktivního pancéřování navrženého tak, aby zesílilo ochranu obrněných vozidel – účinné je hlavně proti kumulativním hlavicím, uvádí Wikipedia, a protitankové střely právě tuto hlavici používají. Lze tedy předpokládat, že její účinek reaktivní pancíř zeslabil, a ač vozidlo muselo zastavit, škody v jeho nitru nebyly smrtící.

Článek Video: Ukrajinský M2 Bradley ustál zásah ruskou protitankovou střelou na výbornou, i když byl výbuch obrovský se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

T-90M má vysoký stupeň ochrany

Na videu níže můžete vidět záznam posledních okamžiků ruského T-90M, když jel po cestě nedaleko zalesněného porostu a evidentně pátral po nepříteli. Jde o tank zařazený do výzbroje v roce 2017, a je pokračováním řady tanků T-90. Měl by být dobře chráněný, protože disponuje nejen kompozitním pancířem, ale i přídavným reaktivním pancéřováním nejnovější generace Relikt, uvádí ArmyRecognition. Je tak nejlepším ruským tankem v současné výzbroji.

Video: ruský tank T-80 přežil útok ukrajinského dronu na výbornou, zafungovala ochrana Kontakt 1. Po zásahu pokračoval dál

Záběry však ukazují, jak najednou ze strany – z druhé, než kam je otočená věž – přiletěl nějaký protitankový projektil, načež následovala exploze a vyšlehly plameny, což svědčí o tom, že mu vzplála uvnitř uložená munice, odhaduje Armádní Zpravodaj. Osudnou zbraní se stala švédská protitanková bezzákluzová zbraň Carl Gustav, kterou má mimochodem ve výzbroji i česká armáda a mnoho dalších ozbrojených sil po celém světě.

iZdroj fotografie: GoodFon

Carl Gustav je zbraň vyvinutá krátce po druhé světové válce, uvádí Wikipedia, ale byla neustále zdokonalována. V současné době je používána hlavně verze označená jako M3 a M4, přičemž ty nejnovější mají sofistikovaný zaměřovač s pokročilým řízením palby s balistickým počítačem a laserovým dálkoměrem zajišťující zásah pohyblivých cílů až na 600 metrů, zatímco statických na 1 400 metrů. Do zbraně lze nabíjet různé typy projektilů včetně různě nastavitelných, díky čemuž dokáže podle potřeby ničit široké spektrum cílů, byť má ráži jen 84 mm.

To je na protitankovou zbraň málo a opravdu proti tankům moc často užívána není, spíše proti méně obrněným vozidlům. Nejlepší tandemový protipancéřový projektil FFV751 má průraznost 500 mm RHAe, uvádí GlobalSecurity, což je na moderní tank málo. Armádní Zpravodaj se proto domnívá, že se střelci podařilo trefit nějaké zvláště zranitelné místo T-90M, a pomohla mu samozřejmě i skutečnost, že boční pancíř tanku nebývá tak silný jako přední.

Carl Gustav zničil ruský tank T-90M ranou do boční strany věže

Článek Video: I AČR by evidentně dokázala zničit ruský tank T-90 jedinou ranou. Stačila by jí k tomu pancéřovka Carl Gustav a dobrá trefa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Obrněné vozidlo nemělo šanci Javelinu odolat

Kde byly záběry pořízeny nebo kdy, není jasné, Censor, který je získal, totiž neuvádí téměř žádné informace. Známo je pouze to, že střela Javelin zasáhla nějaké ruské obrněné vozidlo, což je zřetelně vidět. Zajímavé je, že byl úder natočen kamerou systému Stugna-P, což je též velmi ničivý, avšak ukrajinský produkt, který ovšem funguje úplně jinak.

Ukrajinci si pochvalují domácí tažené houfnice Bohdana-BG, které ctí standardy NATO. Dosahem překonávají ruské protějšky

Javelin natáčet nemůže už jenom proto, že se jedná o systém „vystřel a zapomeň“, což v praxi funguje tak, že jakmile voják vystřelí, může se ihned přemístit a uchránit se tak před palbou nepřítele, jelikož se střela navede na cíl sama, popisuje LockheedMartin. Její průraznost je „pouze“ na 600 mm RHA, což není tolik, ale při útoku seshora to bohatě stačí.

Oproti tomu Stugna-P útočí přímo, proto má také průbojnost až 1 100 mm RHA, díky čemuž si dokáže poradit i s nejodolnějším pancířem doplněným o reaktivní pancéřování, potvrzuje Wikipedia. Armádní Zpravodaj soudí, že se mohlo stát cílem ruské BTR-82A, což je obrněné obojživelné vozidlo určené k přepravě jednotek, uvádí ArmyRecognition.

Ukrajina prakticky vymazala ruské speciální jednotky SPECNAZ. Tajný dokument tvrdí, že utrpěly nejméně 95% ztráty

Jednat se nicméně mohlo také o obrněný transportér MT-LB, jelikož pod pojem „obrněné vozidlo“ lze schovat opravdu mnoho prostředků. To sloužilo kdysi jako tahač dělostřelectva, ale dnes zejména přepravuje jednotky, jichž uveze až 11, plus dva členy posádky, uvádí AČR. Jeho pancíř však vydrží max. proti zbraním ráže 14 mm; BTR-82 je sice odolnější, ale je to úplně jedno, pakliže na něj útočí Javelin, který zdevastuje naprosto cokoliv.

Ničivá síla střely je na videu velmi dobře vidět – poté, co obrněné vozidlo zasáhla, se rozletělo na kusy. Vzhledem k síle hlavice je to pochopitelné, ale výbuch mohl být umocněn ještě nesenou municí včetně nějakých střel, a také palivem. Jestliže byl někdo uvnitř, přežít nemohl. Zajímavý je také pohled, jak Javelin zničil nejlepší ruský tank, tedy T-90M.

Článek Video: Ruské obrněné vozidlo se po úderu Javelinu doslova rozprsklo. Úder natočil systém Stugna-P se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Reaktivní pancíř T-72B3 poprvé zafungoval

Video níže ukazuje ruský tank vystavený opakovanému úderu nějakou protitankovou střelou či granátometem. Záběry jsou dost nejasné, ale podle reaktivního pancíře redakce Armádního zpravodaje odhaduje, že se jedná o T-72B3. Jde o modernizaci zaváděnou do výzbroje ruské armády od roku 2010, k níž ArmyRecognition uvádí, že je vybavena vylepšeným reaktivním pancéřováním Kontakt-5, které je účinné proti kumulativním hlavicím.

Video: ruský bombardér Tu-95MS v doprovodu Su-35S a Su-30SM slídil u hranic NATO. Zahnaly je dvě F-16 a F-35, zničily by je všechny

Záběry ukazují, že je obrněnec nejprve zasažen jednou protitankovou střelou do boku, ale ta mu zřejmě neublížila. Není vyloučeno, že se střelec trefil do přídavného pancéřování, a to zafungovalo tak, jak mělo – jeho exploze zeslabila vliv kumulativní hlavice a samotný pancíř tanku úder vydržel. Druhý zásah přišel s odstupem, video je sestříhané, ale veden byl do věže nebo do spoje mezi ní a korbou. Tentokrát už prošel a v tanku po asi 3 vteřinách explodovala munice.

iZdroj fotografie: Vitalij V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Účinnost úderu lže vysvětlit více způsoby. Je možné, že se střelec trefil do místa, kde nebylo reaktivní pancéřování, neb nemůže pokrývat celý povrch tanku, upozorňuje Armádní Zpravodaj. Druhou možností bylo, že reaktivní pancíř selhal, nebo byl již předtím zasažen a místo tak nebylo kryto z tohoto důvodu. Navíc má samotný pancíř tanku na různých místech různou sílu, takže se střelec mohl napodruhé trefit do nějakého nedobře chráněného místa.

Polsko v pohotovosti, NATO pro Evropu předpovědělo nejhorší scénář. Intenzivně se připravuje na ruskou invazi v roce 2027

Armádní Zpravodaj však připouští i použití jiné zbraně. Třeba granátomet RPG-7 má klasickou hlavici schopnou prorazit pancíř o síle 500 mm RHAe, uvádí Wikipedia, takže na mnoha místech na moderní tank nestačí, navíc v kombinaci s reaktivním pancířem. Třeba střela Stugna-P v těžší variantě už ovšem zvládne ochranu o síle 1 200 mm RHAE, a ke všemu je tandemová, uvádí Wikipedia, což znamená, že je postavena tak, aby reaktivní pancíř dokázala překonat.

Ruský tank, zřejmě T-73B3, zasažený dvěma protitankovými střelami; zdroj videa: A News

Článek Video: Moderní ruský tank T-72B3 přežil přímý zásah raketou z boku, ale druhá do věže ho do 3 vteřin nechala explodovat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zpočátku to vypadalo, že T-80 zásah přežil

FGM-148 Javelin je původem americká protitanková střela s infračerveným naváděním typu „vystřel a zapomeň“, což znamená, že jakmile ji voják vypálí, navádí se na cíl sama, takže se může rychle přemístit, aby se tak například skryl před zraky dronu. Od 90. let 20. století přitom tvoří páteř protitankové obrany pěchoty v armádách NATO, uvádí Wikipedia. Její průraznost je udávána na více než 760 mm RHA, což při úderu do správného místa stačí.

Video: Přídavná ochrana obrněnců byla tak mohutná, že se ruský konvoj dvakrát srazil, než ho rozstřílelo dělostřelectvo a dodělaly drony

Zásadní výhodou střely je „top-attack“ režim, kdy po odpalu vystoupá obloukem nad cíl a zasahuje ho seshora – tedy v místě, kde má nejslabší pancéřování (např. věž, motorový kryt). Alternativně lze použít i přímý let (pro útok na vrtulníky nebo slabě pancéřované cíle), přičemž nese dvoustupňovou tandemovou hlavici, která si nejprve prorazí reaktivní pancíř, a následně zasáhne samotné tělo tanku – je tedy účinná i proti odolnému obrněnci jako T-80.

V případě toho na záběrech měl zřejmě nějakou protidronovou obranu nad věží, přes níž byla ještě přehozena plachta, takže není možné posoudit, z čeho se skládala. Na zbytku tanku nicméně žádná není, podle čehož redakce Armádního Zpravodaje usuzuje, že záběry pochází z let 2022 nebo 2023, kdy ji ještě ruská armáda nevyužívala tak často.

Video: přilétající smrt jménem MiG-29 proměnila v trosky základnu ruských vojáků jedinou dobře mířenou leteckou pumou

Před sebou přitom tlačí odminovávací válec, kvůli čemuž jede pomalu – ale ani kdyby měl vyšší rychlost, nejspíše by se zničení nevyhnul. A přesto to na první pohled vypadá, že útok ustál, neboť i když se z něj celkem výrazně kouří, v cestě pokračuje. Po asi 1 nebo 1,5 vteřině ovšem mohutně exploduje, což Armádní Zpravodaj přisuzuje odpálení munice nešťastně uložené ve věži. Ta je kvůli tomu náchylnější na detonaci, což je i tento případ.

Článek Video: Zdálo se, že ruský tank T-80 střele Javelin odolal, ale vteřinu poté vybouchl. Zasáhla ho s naprostou přesností se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

T-90M by asi nezachránil ani přídavný pancíř

Ze kdy záběry pochází, není jasné, ale Armádní Zpravodaj soudí, že mohou být z roku 2022 nebo 2023, tedy z doby, kdy ruská armáda ještě nepoužívala na tancích žádné protidronové zábrany, a dokonce ani reaktivní pancéřování; zveřejněny byly v července 2024, ale stále slouží jako dobrá ukázka, jak může přestat moderní tank ve vteřině existovat.

Rusové potvrdili brzký konec mechanizovaného boje: skoro všechny americké tanky M1A1 Abrams dodané na Ukrajinu byly zničeny

Záběry nejspíše pochází z průzkumného dronu, event. z nějakého vyvýšeného stanoviště, ale to určit nelze. Hlavní bojový tank T-90M viditelně prováděl manévry, nejspíše aby zaujal co nejlepší postavení proti nepřátelským pozicím – těsně před tím, než explodoval, vystřelil, ale zřejmě se netrefil, což se mu stalo osudným, neboť vzápětí přišla odpověď.

Tou byla zřejmě protitanková střela – zásah byl nejspíše veden do boku, jímž se tank nešťastně nastavil, což je zásadní chyba, jelikož ho tam lze prorazit snáze než zepředu. K dispozici navíc zřejmě neměl ani reaktivní pancéřování, které by jinak účinek střely, resp. její hlavice, zmírnilo, a možná ho tak zachránilo – ale záleží, o jakou střelu se jednalo.

Jak si Rusko poradí teď? Ukrajina dostane 5 baterií MIM-104 Patriot, půjde možná o desítky odpalovacích vozidel

Redakce Armádního Zpravodaje připomíná, že pokud po něm ukrajinští vojáci pálili svou nejlepší protitankovou střelou, tedy Stugna-P, měl by T-90M hodně velký problém jí odolat i v přední části, byť by byl osazen reaktivním pancířem. Wikipedia potvrzuje, že na vzdálenost až pěti kilometrů prorazí 152mm střela RK-2M-K až 1 100 mm homogenního pancíře. Útočit navíc dokáže i seshora, kde je ochrana nejslabší, ale to zřejmě nebyl tento případ.

Navíc i s nejlepším reaktivním pancéřováním Kontakt-5 má proti kumulativním penetrátorům odolnost „pouze“ do 910 mm, a to v přední části, z boku je to mnohem méně. Údaj je to sice hezký, ale na nejsilnější střelu ze Stugna-P zkrátka nestačí, potvrzuje Wikipedia. Tanku přitom po zásahu odletěla věž, což bude důsledek nevhodného uložení munice v ní.

Článek Video: ruský tank T-90M naposledy vystřelil, načež ho ve zlomku vteřiny rozmetala jediná střela. Špatně se proti ní nastavil bokem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Izraelské tankisty Maljutka zaskočila

Když izraelské obrněné divize v roce 1973 vyrazily proti útvarům egyptské armády, které překročily Suezský průplav, čekaly, že je smetou jako během předchozích izraelsko-arabských válek. Utrpěly ovšem nečekaně vysoké ztráty – jedním z hlavních důvodů bylo masivní nasazení protitankového systému Maljutka, který se proti tehdejším západním tankům v izraelské výzbroji ukázal jako velmi účinný. Wikipedia uvádí, že zničil na 800 tanků a obrněných vozidel.

iZdroj fotografie: Uživatel Darkone / Creative Commons / CC BY-SA

Sovětský systém Maljutka byl do výzbroje zaveden v roce 1963 a jedná se o zbraň určenou buď pro pěchotu, kdy ji přenáší tříčlenná obsluha, nebo je montován na různá vozidla a vrtulníky, uvádí ArmyRecognition. Jeho střela je vybavena kumulativní hlavicí, jíž existuje více typů s různou průrazností, a později se objevily i střely s tandemovou hlavicí, ale také s explozivní nebo termobarickou. Systém je používán dodnes, i když je již zastaralý.

Průraznost původní Maljutky dnes nestačí

Původní systém Maljutka využíval střelu, jejíž směr musel řídit operátor za pomoci joysticku, a povely dostávala po drátě. Později se objevil i inovovaný model, kdy obsluha jenom mířila na cíl a střelu naváděl systém automaticky. Hlavice dokázala prorazit pancíř o síle 400 milimetrů RHAe, uvádí WeaponSystems, což v 60. a 70. letech na tanky stačilo, ale na dnešní moderní již nikoliv. Armádní Zpravodaj ale upozorňuje, že se později objevily i modernizované střely schopné prorazit až 800 milimetrů RHAe, což si s mnoha z nich poradí.

6 radarů a 6 dalších pozoruhodných vlastností ruské stíhačky Su-57 Felon, díky níž je dle Ruska lepší než jakákoliv konkurence

I přes svoje nesporné kvality měla však Maljutka i své slabiny. Tou první bylo, že měla minimální dostřel asi 500 metrů, takže na krátkou vzdálenost prostě cíl nezničila. I proto týmy nosily protitankový granátomet RPG-7, s nímž mohly tyto krátké vzdálenosti pokrýt. Druhou byla potom nízká rychlost letu střely, což často umožnilo proti ní použít nějaké protiopatření, třeba se zahalit do dýmu. A jednoduchá nakonec nebyla ani její obsluha – třeba u joystickem naváděné střely byla pravděpodobnost zasažení cíle jenom asi 25 procent.

Článek 9K11 Maljutka: sovětský ničitel, jemuž se bály postavit i nejlepší západní tanky. Izraelské vojáky zaskočil, ale měl i velké slabiny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střela HOT pro vozidla a vrtulníky

V 70. letech 20. století pocítily Francie a Západní Německo potřebu moderní a silné protitankové řízené střely, s níž by vojáci mohli úspěšně ničit i ty nejlepší sovětské tanky. Šlo o to mít kvalitní systém vhodný pro vozidla nebo helikoptéry, který by mohl být těžší než protitankové střely pro jednotlivé pěšáky, a tedy mít i větší a ničivější střely. Takovou se stala HOT vyráběná od roku 1976, uvádí Wikipedia, a později se rozšířila i do dalších armád.

iZdroj fotografie: Fotoafdrukken Koninklijke Luchtmachtv / Creative Commons / CC0

HOT je vysoce podzvuková a opticky naváděná střela odpalovaná z tubusu. Její výkon má být srovnatelný s americkou BGM-71 TOW a sovětskou 9K113 Konkurs, uvádí WeaponSystems, přičemž má kumulativní hlavici, a její první typy pronikly pancířem o síle 800 mm RHAe. Ty modernější však mají hlavici tandemovou schopnou vypořádat se i s reaktivním pancéřováním o síle 1 250 mm RHAe. Armádní Zpravodaj je přesvědčený, že to zničí i ruský tank T-90M.

Střela HOT je naváděna po kabelu

Hmotnost střely je 23,5 kilogramů, dosahuje rychlosti až 850 km/h a její dosah jsou až 4 kilometry. Používá poloautomatický systém navádění SACLOS, kdy operátor musí držet zaměření na cíli, načež systém sleduje dráhu střely a upravuje ji. Řídící signály ze zařízení putují ke střele po kabelu, s jehož pomocí je celou dobu letu spojena s odpalovačem. Hlavici pak odpalovací systém aktivuje v nejlepší pozici pro proražení pancíře.

Brutální izraelská protitanková střela Spike LR prorazí až 1 200 mm RHAe, zničí tedy i jakýkoliv ruský tank; ve výzbroji je má i AČR

HOT byla a je používána na mnoha platformách. Missilery uvádí, že byla třeba na francouzském vrtulníku Aérospatiale Gazelle nebo útočném Eurocopter Tiger. Na pozemních platformách byla zase využilt třeba na obrněném transportéru VAB Mephisto, německém stíhači tanků Jagdpanzer Jaguar 1, a řadě dalších. HOT se dočkala i bojového nasazení, třeba ve válce mezi Irákem a Íránem, při operaci Pouštní bouře, nebo při válkách na území Libanonu.

Článek Staré kladivo na nejlepší ruské tanky T-90M: francouzská střela HOT rozmlátí i to nejodolnější, co může Rusko poslat na bojiště se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hispano MPW je opakovaně použitelný

Granátomet Hispano MPW je produktem španělské společnosti Instalaza. Jde o vícenásobně použitelnou reaktivní zbraň ráže 90 milimetrů, upřesňuje EdrMagazine, takže jde tedy o odpalovací zařízení, do něhož se vkládají reaktivní granáty různého typu, které střelec nebo jednotka nesou s sebou. Svou konstrukcí a využitím se podobá známému švédskému Carl Gustav, který má ve výzbroji i AČR, jak Armádní Zpravodaj připomínal v červenci 2024.

Granátomety Fort-600 ve výzbroji Ukrajiny jsou skladné a jednoduché, ale přesto velmi ničivé. Nosit je u sebe může každý voják

Hispano MPW má být schopen používat munici svého předchůdce, tedy granátometu C90, s dosahem 350 metrů, a nový typ s prodlouženým doletem na 650 metrů, ale nejsou u něj známy další parametry. Munice do C90 je různého typu – protipancéřová může prorazit pancíř o síle až 500 mm RHAe, uvádí Wikipedia. Armádní Zpravodaj upřesňuje, že to nestačí na moderní tank, ale hravě si poradí i s nejlepším ruským bojovým vozidlem pěchoty, a sice s BMP-3.

Střelec s Hispano MPW cíl nemine

Granátomet dává uživateli velikou šanci na zničení cíle, jelikož jak uvádí Defence-Ua, je vybaven denní i termální optikou pro použití v noci a za špatné viditelnosti. Má trojnásobné zvětšení, laserový dálkoměr a integrovaný systém řízení palby, přičemž umí zohlednit mnoho proměnných včetně vzdálenosti, úhlu, teploty a dalších, aby projektil zasáhl přesně.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Samotné odpalovací zařízení má hmotnost kolem 7,5 kg a délku necelý metr, takže ho dokáže bez problému nést jediný voják. Hispano MPW lze ale použít i proti jiným cílům než jenom proti obrněným vozidlům. Model C90 disponuje i fragmentační protipěchotní municí, jiný typ zase obsahuje červený fosfor a je zápalný, a další má tandemovou hlavici, kdy první část slouží k proražení zdi budovy či bunkru, a druhá pak exploduje později uvnitř.

Článek Nejlepší ruské BVP roztrhá na jedinou ránu: španělský granátomet ráže 90 mm pro moderní pěchotu udeří silou, jaké nemůže odolat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajina otestuje věž se střelou Falarick

Balíček pomoci ohlásila Belgie již začátkem dubna 2025, když tamní představitelé jednali s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Až dosud ale nebylo veřejně jasné, co přesně má zahrnovat. To měl však později upřesnit belgický ministr zahraničí Maxime Prévot:

• zhruba 100 obrněných sanitních vozidel a přepravních vozidel Unimog
• 5 bezpilotních námořních plavidel
• drony, helmy, lékařské vybavení
• přenosné systémy detekce dronů, brýle pro noční vidění
• ochranné oděvy proti chemickým, biologickým, radiologickým a jaderným hrozbám
• více než 16 000 zbraní a děl
• 20 modernizovaných protiletadlových raketových systémů typu Cerberus
• 1 bojový tank Leopard s modernizovanou dělovou věží

A právě poslední zmíněná položka je podle redakce Armádního Zpravodaje z celého balíčku tou nejzajímavější. Bude totiž vybaven novou věží Cockerill 3105 se 105mm kanónem, pro níž byla vytvořena řízená protitanková střela Falarick. Tu má na svědomí ukrajinská konstrukční kancelář Luch, která se jejímu vývoji věnovala od roku 2008 do roku 2009.

Oficiální video: Ukrajinci poprvé ukázali systém S-200, který měl zničit ruský bombardér Tupolev Tu-22M3

Udává u ní dostřel až 5 000 metrů, což zdolá za 17 vteřin, přičemž má poloautomatické navádění laserovým paprskem. Tandemová hlavice prorazí až 550 mm RHAe, což může z ruské výzbroje stačit na starší tanky bez přídavného pancéřování, stejně jako na ty se starším ERA jako Kontakt-1, ale už nikoliv na Kontakt-5, který má dle Wikipedia odolnost ekvivalentu 600 mm RHAe.

Redakce Armádního Zpravodaje připomíná, že je instalován třeba na tanky T-72B3M, které jsou nejrozšířenější v ruské armádě. Střela Falarick si tím pádem neporadí ani s reaktivním pancířem Relikt, jelikož je asi 2krát účinnější než Kontakt-5. Na druhou stranu je nemyslitelné, aby se starý Leopard 1 postavil takto chráněnému soupeři v čelním souboji.

Ukrajinci potvrdili dominanci v Černém moři: zaútočili na ruskou plošinu pro těžbu plynu. „Není tu místo pro ruský odpad,“ vzkázali

Nejspíše by ho napadl ze strany nebo zezadu, číhajíc třeba v zástavbě nebo jinde maskovaný, aby ho nepřítel neviděl. Naopak obrněná vozidla a transportéry, ať by šlo o BMP-3, BTR-82A nebo MT-LB, by mohl zničit jednoduše. Při správném nasazení je tedy Falarick zbraní schopnou páchat značné škody, ačkoliv i sám slabě pancéřovaný Leopard 1 se musí dobře krýt.

Armádní Zpravodaj ověřil, že věž disponuje pokročilými optickými systémy a automatickým nabíjením na 12 až 16 nábojů. Uspořádání je navrženo tak, aby byli střelec a velitel na úrovni korby tanku, nikoliv uvnitř samotné věže, což nejenom zvyšuje odolnost obrněnce, ale také klesá jeho hmotnost. Vhodná je navíc jako univerzální řešení pro modernizaci pásových i kolových vozidel, u nichž je vyžadována zvýšená palebná síla a moderní optické systémy.

Ruská odplata v Baltském moři: zadržení řeckého tankeru jako projev moci a důkaz, že dohody nic neznamenají

Na Ukrajinu má přitom zamířit pouze jediný takto modernizovaný Leopard 1, jelikož ho tam chce výrobce John Cockerill, stejně jako belgická vláda, otestovat. Na výsledky je tedy potřeba počkat, ale Armádní Zpravodaj nepochybuje, že bude střela v některých případech účinná.

Článek Může být budoucností: Ukrajina dostane na testování jediný belgický tank Leopard 1 s vlastní střelou. Ruský T-72B3M asi nezničí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

HJ-10 prorazí i pancíř západních tanků

Protitanková střela HJ-10 je poměrně nová zbraň, jelikož byla vyvinuta teprve před několika lety; žádné údaje o datu jejího zavedení do výzbroje však nejsou dostupné. Wikipedia ji popisuje jako protitankovou střelu schopnou zasahovat cíle na vzdálenost až 10 kilometrů a tandemovou hlavicí probít pancíř o síle až 1 400 milimetrů RHAe. Armádní Zpravodaj se domnívá, že jí to dává solidní schopnost zničit i moderní západní tanky.

iZdroj fotografie: Uživatel Airbunny / Creative Commons / CC BY-SA

Těžká je 43 kilogramů, takže se jedná o zbraň určenou na nějaké typy pojízdných platforem. ArmyRecognition uvádí, že má pokročilý naváděcí systém založený na kombinaci televizního a infračerveného zobrazování, přičemž jsou data k operátorovi přenášena za pomoci optického vlákna. V případě potřeby je však schopna fungovat i v režimu vystřel a zapomeň, případně může operátor během letu změnit cíl.

ZBD-05 s HJ-10 vypadá nebezpečně

Střela byla v minulosti zaznamenána na vozidle ZBD-04A, ale nejnověji ji čínští konstruktéři umístili také na vozidlo ZBD-05. Armádní Zpravodaj ověřil, že se jedná o vozidlo v základním provedení vyzbrojené kanonem ráže 30 mm, kulomety a dvěma protitankovými střelami HJ-73 s dosahem až 5 km, vysvětluje ArmyRecognition. Jejich nahrazení vyspělejšími a silnějšími střelami HJ-10 tak dělá z vozidla mnohem nebezpečnější zbraň.

„Pryč se zlým Západem i Ruskem“, zájem je o čínské vojenské letouny: jsou ekvivalentem F-16 a nahradit mohou i Panavia Tornado

Armádní Zpravodaj nevylučuje, že může jít o jednu z cest, jak se čínské ozbrojené síly mohou připravovat třeba na invazi na Tchaj-wan. Jako plovoucí se může k něčemu takovému ZBD-5 velmi dobře hodit, neboť současně uveze výsadek 10 vojáků. Na tchajwanských plážích ale budou jistě čekat i tanky obránců včetně M1A2 Abrams. Schopnost na ně zaútočit a prorazit jejich pancíř na dlouhou vzdálenost by tak byla vítaným benefitem.

Článek Drsné čínské kladivo na západní tanky: protitanková střela HJ-10 nové generace prorazí cokoliv, co se jí na bojišti postaví se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V zasaženém tanku explodovala munice

Jak lze na záběrech vidět, nekrytý tank je na otevřeném poli zranitelným cílem. Konkrétně se jednalo o T-90M Proryv-3, což je nejmodernější tank zařazený ve výzbroji ruské armády. Je patrné, že zrovna pálil na nějaký cíl z kanonu, jehož ráže je 125 milimetrů, uvádí ArmyRecognition. Náhle ho ale zasáhla protitanková řízená střela, načež okamžitě explodoval. Střela zjevně pronikla dovnitř, a to i přes to, že má T-90M dodatečné reaktivní pancéřování typu Relikt. Uvnitř pak vybuchla uložená munice, stroj vyhořel a osádka neměla šanci uniknout.

Američané ukázali Britům, že to má smysl: univerzální rakety Brimstone zničí skoro jakýkoliv ruský cíl, i nejmodernější T-90M v pohybu

Existuje několik možností, jaká zbraň ho mohla takto rychle zničit. Jednou z nich je protitanková střela FGM-148 Javelin, jejíž výrobce Lockheed Martin vyzdvihuje její schopnost navést se na tank samostatně a útočit z horních úhlů, kde je pancéřování nejslabší. Druhou možností je třeba ukrajinská řízená střela Stugna-P. Ta sice útočí přímo, ale podle Wikipedie je její nejsilnější varianta schopná prorazit pancíř o síle až 1 200 mm RHAe, čemuž neodolá ani T-90M.

Ruský tank T-90M zničen protitankovou střelou

Článek Video: pokud se odváží ruský tank T-90M na otevřené pole, může ho vzápětí rozmetat protitanková střela a nechat z něj jenom kostru se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střela Izdeliye 305 zasáhne na 25 km

Označení nové ruské střely má být Produkt 305, uvádí ruská tisková agentura TASS napojená na tamní armádu i Kreml. Redakce Armádního Zpravodaje nicméně upozorňuje, že je označení trochu matoucí, neboť současná střela s nejdelším dosahem pro vrtulník Mi-28MN, známá jako LMUR, má také označení Izdeliye 305 (v překladu Produkt). Není tedy jasné, zda jde o zcela novou řízenou střelu, nebo o její novou verzi. Wikipedia uvádí, že LMUR má dosah 14,5 km, ale nová zbraň by měla být schopná zasáhnout cíl na vzdálenost přes 25 km.

iZdroj fotografie: Uživatel Nordrel / Creative Commons / CC BY-SA

Informace o nové střele jsou velice kusé, ale Armádní Zpravodaj z nich odhaduje, že ji osádka vypálí mimo vizuální dosah, takže vrtulník zrakem neuvidí ani nepřítel. První data by měla střela dostat ze systému vrtulníku, ovšem v závěrečné fázi se pak údajně navede sama. Není nicméně jasné, jakým typem navádění disponuje. Třeba LMUR má optický infračervený hledač a je spojena s operátorem ve vrtulníku, který jí může až za jejího letu pomocí střelou získaných dat určit cíl. A podobný systém bude pravděpodobně využívat i nová zbraň.

Mnohé systémy PVO už Mi-28NM neuvidí

Vrtulník Mi-28 je jedním ze tří hlavních typů bitevních helikoptér využívaných ruskou armádou. Navržený byl již v 80. letech 20. století, potvrzuje WeaponSystems, ale produkován je až od roku 2006. Verze NM je jeho nejmodernější existující, přičemž dostala schopnost používat vyspělé druhy zbraní. Třeba protitankové řízené střely může nést 4, ale stejně tak se může jednat o různé neřízené rakety; osádka má též k dispozici kanon ráže 30 mm.

Blesková smrtící síla: ruský vrtulník Ka-52 Alligator dokáže zlikvidovat 2 tanky za 24 sekund, „sundá“ jak nehybné, tak jedoucí

Vzdálenost 25 kilometrů by vrtulník ochránila před naprostou většinou přenosných zbraní protivzdušné obrany. Třeba nejvýkonnější verze amerického MANPADS, FIM-92 Stinger, má dosah 8 km, uvádí ArmyRecognition, což je srovnatelné se všemi zbraněmi podobného typu. Existují i systémy PVO s delším dosahem, ale ty jsou rozměrné. Armádní Zpravodaj proto soudí, že je poměrně snadno dokáží odhalit drony a zaútočit na ně, takže je armády raději drží dále od fronty. Na vrtulník vzdálený 25 km od ní tak pravděpodobně zaútočit nezvládnou.

Článek Ruský vrtulník Mi-28NM se zcela novou střelou s nevídaně dlouhým dosahem může ničit, aniž by ho nepřítel viděl se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střela odpálila munici tanku T-90M

Na videu níže můžete vidět případ, kdy protitanková řízená střela zničila nejmodernější ruský tank T-90M, evidentně nekrytý a když zřejmě mířil na nějaký cíl, protože měl věž natočenou do strany – právě tehdy ho zasáhla střela. Tank disponuje kompozitním pancířem a reaktivním pancéřováním Relikt, uvádí ArmyRecognition, ale nebylo mu to nic platné. Střela evidentně pronikla dovnitř a zapálila uloženou munici, což muselo zabít i celou tříčlennou osádku.

Video: protitankové střely Javelin umí odkryté tanky zmasakrovat, a to doslova. Jakmile se zaměří na cíl, není šance na únik

Není přesně jasné, jaká střela ho zasáhla, ale lze to odvodit. Třeba FGM-148 Javelin útočí většinou seshora na nejslabší pancíř, potvrzuje její výrobce Lockheed Martin. Na záběrech ale je vidět, že udeřila do boku tanku, a proto se Armádní Zpravodaj domnívá, že to Javelin pravděpodobně nebyl. Osudnou se tak mohla stát například střela z ukrajinského systému Stugna-P. K té Wikipedia uvádí, že její silnější varianta může prorazit pancéřování o síle až 1 200 milimetrů RHAe, což proražení boku tanku T-90M úplně dostačuje a možná by ho zničila i zepředu.

Článek Video: pokud zasáhne ruský tank T-90M extrémně silná ukrajinská protitanková střela, má nejspíše jenom malou šanci na přežití se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

O ruské BVP se postaral granátomet a dron

Na videu níže lze vidět případ, při němž se ruská armáda pokusila o útok pomocí dvou bojových vozidel pěchoty a tanku. Jedno z BVP, Armádní Zpravodaj ho odhaduje na BMP-2, zasáhl na začátku akce granát z reaktivního granátometu. Vzhledem k tomu, že má toto vozidlo ochranu jenom proti střelám z těžkého kulometu, uvádí WeaponSystems, bylo těžce poškozeno a zastavilo. Druhé BVP pak zničil sebevražedný dron a přeživší členy pěchoty následné bombardování z dronů a kazetová munice dělostřelectva.

Video: Američané si vyzkoušeli střelbu z téměř 100letého sovětského kulometu Děgťarjov (DP) – balistickým plátem kulka neprošla

Existuje více možností, jakou zbraní mohlo být BVP-2 zničené. Jednou je sovětský RPG-7, k němuž Wikipedia uvádí, že má efektivní dosah 330 m, zatímco průraznost jeho hlavice záleží na typu projektilu – ten běžně používaný je schopen prorazit až 500 mm RHAe. Vojáci ale mohli použít také raketomet AT-4, což je švédská zbraň, jejíž výrobce Saab uvádí, že verze s prodlouženým doletem je schopna zasáhnout cíl na 600 m a prorazit pancíř o síle až 460 mm RHAe.

Článek Video: ani útok dvou ruských BVP v doprovodu tanku nemusí uspět, pakliže to přesně „schytá“ od protitankového granátu a dronu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Neobvyklá konstrukce s protiběžnými rotory

Libelle je dílem německé zbrojní společnosti Diehl, která o něm zatím velké podrobnosti nezveřejnila, ale ArmyRecognition ji na základě prezentace při návštěvě veletrhu IDEX 2025 popisuje jako podlouhlý dron s dvojicí protiběžných rotorů. Má trubkovitý tvar a díky rotorům se může nad bojištěm vznášet podobně jako vrtulník. Ve světě již několik takových konstrukcí existuje, ale nejsou příliš obvyklé, byť se budou objevovat častěji.

Jednoduchý britský trubkovitý dron, který by mohl zastoupit bitevní vrtulníky, se může stát postrachem ruských tanků, BVP i vojáků

Schopnost ničit tanky je odvozena od dělostřelecké munice SMArt 155, jelikož má být takový projektil i uvnitř tohoto dronu o hmotnosti 13 kg. Wikipedia uvádí, že v sobě má dvojici projektilů s infračerveným senzorem a radarem, které jsou schopné si v oblasti najít své cíle samy a odpálit výbuchem tvarovaný projektil. Ten umí projít pancířem a navíc zasahuje vrchní oblasti tanků, kde je ochrana nejslabší. Dokáže tak zničit i moderní obrněnce jako T-90M a pravděpodobně i T-14 Armata, a to možná i přes systém aktivní ochrany.

Ani rušení nebude dronu Libelle vadit

Ovládání Libelle má být jednoduché. Euro-Sd uvádí, že v podstatě není potřeba výcvik operátora, protože je značně autonomní, takže postačí označit cíl na mapě – použít k tomu lze téměř jakékoliv chytré zařízení – dron tam doletí a cíl si sám najde. V případě rušení rádiového signálu lze využít i variantu, kdy bude s operátorem spojený pomocí optického kabelu.

Anti-Tank Loitering Munition ‚Libelle‘ made in Germany 🇩🇪.
‚Diehl Defence Enters the Loitering Munitions Race‘.’The LM can autonomously approach the potential target area…‘
For more ℹ️: https://t.co/9VnQ2YRut1. via @W_Geiger_373. @Konflikt_Sicher @David_Hambling @jpg2t785 pic.twitter.com/eef4LD206h

— DefenseTrends (@DefenseTrends) January 17, 2023

Obecně se zdá, že je Libelle velmi sofistikovaný dron a určitě má mnohem lepší schopnosti než improvizované kvadrokoptéry s nějakou hlavicí. Není ovšem známá třeba jeho cena, může být mnohonásobně vyšší než u jiných strojů, což by znamenalo, že by nešel produkovat tak masově. Pokud by to byla pravda, byl by Libelle spíše vhodným doplňkem takovýchto zbraní a hodil by se hlavně k zasahování cenných a nebezpečných cílů.

Článek Ultimátní zabiják ruských tanků: Libelle si počká nad bojištěm a pak se na ně v tichosti snese. Neodolá T-90M ani T-14 Armata se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

T-90 nepomůže ani reaktivní pancíř

Video níže má zobrazovat případ, kdy se Ukrajincům podařilo zničit 24 ruských tanků T-90M během 5 dní, tedy 96 hodin. ArmyRecognition uvádí, že jde o nejmodernější verzi tanku T-90, jejíž ochranu zvyšuje silné reaktivní pancéřování Relikt a má mít také systém aktivní ochrany – nejspíše varující před zaměřením laserovým paprskem. I přesto se ukazuje, že to je nedostatečné, protože ho střely mohou zasáhnout a kompletně zničit.

Video: M2 Bradley je sice staré, ale stále dokáže precizně operovat i v noci, kdy může přispět k eliminaci až 10 nepřátel v jedné akci

Zbraní předvedených na videu (a nejspíše ničících tanky) je více. Jednou z nich je systém NLAW, který výrobce Saab popisuje jako zbraň schopnou zničit jakýkoliv moderní tank na vzdálenost 20 až 800 metrů. Odpalovač i se střelou má hmotnost 12,5 kg, takže s ním snadno manipuluje i jeden voják. Ale ukázány byly i starší systémy jako sovětský 9M113 Konkurs. Wikipedia uvádí, že jeho původní hlavice zvládala jenom 600 mm RHAe, ale mají existovat i výkonnější. I tak ale platí, že se musí tato starší zbraň nejspíše dobře trefit, aby uspěla.

Zničení 24 tanků T-90M za 96 hodin

Článek Video: když se do toho ukrajinská armáda opře, může zničit 24 ruských tanků T-90M za 96 hodin se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

T-90 zřejmě zničila protitanková střela

Zničení tanku T-90 ukazuje video níže, ovšem není jasné, o jaký typ se jedná – i starší model T-90A má totiž kromě kompozitního pancíře ještě přídavné reaktivní Kontakt-5, uvádí ArmyRecognition. Navíc disponuje zařízením TShU1-7 Shtora-1, jímž by měl rušit laserové dálkoměry a laserové zaměření střel. I přesto ho však podle všeho právě ona zasáhla. Jednat se podle mě mohlo o střelu ze Stugna-P, která podle Wikipedie laserovým naváděním disponuje a dokáže prorazit pancíř o síle až 1 200 milimetrů RHAe, což na T-90 rozhodně stačí.

Speciální ruské odminovávací vozidlo BMR-3MA Vepr je odolnější než tank T-90, k jeho zničení může být potřeba i Stugna-P

Tank na cestě po zásahu explodoval, takže mohu předpokládat, že hlavice pronikla dovnitř a odpálila uloženou munici. Teoreticky ho mohl zasáhnout i projektil z děla, ale určitě ne běžný, protože ten se na první ránu při nepřímé střelbě takto netrefí, navíc kolem něj není vidět žádná další exploze po dopadajících granátech. Mohl to být projektil SMart 155, o němž lze na stránkách výrobce, společnosti Rheinmetall, dohledat, že má speciální senzor, s jehož pomocí se na cíl, jakým je právě tank, navede a zničí ho výbuchem tvarovaným projektilem.

Zničení ruského hlavního bojového tanku T-90

Článek Video: pakliže se moderní ruský tank T-90 zastaví uprostřed cesty, může stačit na jeho zničení jediná protitanková střela se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na šestici BMD-4 začaly dopadat střely

Na videu níže můžete vidět útok ruských výsadkářů za pomoci 6 obrněných vozidel. MilIn uvádí, že se jedná o BMD-4, což jsou speciální bojová vozidla pěchoty určená pro výsadkáře, a záběry ukazují, že se pokouší o útok v zastavěné oblasti, ale díky dronům o nich obránci velice dobře vědí. Záhy na ně spustili palbu, dle síly explozí při nárazu do vozidel šlo pravděpodobně o nějaké protitankové střely. ArmyRecognition uvádí, že ze strany je BMD-4 odolné jenom proti munici ráže 7,62 milimetrů, a proto nemohou takovému úderu odolat.

Video: ačkoliv má ruský S-400 rakety z M142 HIMARS likvidovat, v praxi tomu tak vždy není. Někdy mu proklouzne i celá salva

Ačkoliv se řidiči vozidel snažili jet rychle, mohou dosáhnout maximální 70 km/h, ale nebylo jim to nic platné a pod údery nakonec padla čtveřice BMD-4. Zbývajícím se nakonec podařilo uniknout a je otázkou, co se stalo s vezenými výsadkáři, protože jich ve vozidle kromě tříčlenné osádky bývá šest. Využít je na takový útok je ovšem velké plýtvání speciálními silami. Wikipedia uvádí, že členové těchto jednotek mají výcvik k seskoku na padáku a k operacím třeba v týlu nepřítele, takže nasadit je jako pěchotu je spíše zoufalství.

Článek Video: 4 z 6 ruských BMD-4 elitních výsadkářů ani nemusí dojet na místo, pokud se o ně cestou postarají protitankové střely se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Československá variace na Panzerfaust

O konstrukci legendární jednorázové protitankové zbraně Panzerfaust se naši konstruktéři zajímali již během války a mnozí se dokonce pokoušeli o její zkopírování. Ale až teprve v roce 1947 ministerstvo obrany pověřilo firmu Konstrukta Brno (Praha) vytvořením nové zbraně vycházející z nejnovějších poznatků. Vedoucím vývoje se stal inženýr Ladislav Urban.

iZdroj fotografie: VHÚ / Creative Commons / CC BY-SA

Na rozdíl od Panzerfaustu, který P-27 z dálky připomínal, byla hlaveň vícenásobně použitelná a hlavice měla jiný tvar, uvádí Wikipedia. Ráže hlavně byla 45 mm, ale průbojná hlavice HEAT byla 110mm „nadrážová“, zatímco délka zbraně 1 630 mm (z toho hlaveň 1 030 mm) a její hmotnost 6,40 kg (z toho hlaveň 3,75 kg). Dostřel byl 330 m a průbojnost až 150 mm oceli při kadenci 4 až 6 ran v minutě, ale účinná byla P-27 na všechny typy cílů včetně lidských.

Radost střídalo zklamání, problémy se množily

P-27 fungovala na principu bezzákluzového kanónu, odpálení probíhalo elektricky. Hlavice byla vypuzena z hlavně a protinálož smíšená s ocelovým prachem eliminovala velké kusy mířící za raketou na střelce, což mělo za důsledek jeho velkou bezpečnost při palbě. Za ním však muselo být minimálně 15 metrů volného prostoru, aby nedošlo ke zraněním týmu.

Zabiják tanků T-90, to je bezzákluzová protitanková pancéřovka Carl Gustav M4; ve výzbroji ji mají desítky zemí, i ČR

K výhodám zbraně patřila rychlost přepravy a přípravy palby, asi 1,5 minuty, potřeba pouze dvoučlenné obsluhy, vysoká přesnost a skrytí při střelbě. Začaly se ovšem množit i problémy. Ocelová hlaveň byla příliš tenká a deformovala se, mířidla naopak byla příliš hrubá a na větší vzdálenost (nad 125 m) nepoužitelná, uvádí OpisyBroni. Rakety byly ze slabého bakelitu a praskaly. Výmetná nálož byla původně originální německá vz.34 N, ale když došla, nahradila ji naše vz.47 CZ, která však nevyhovovala a hrozila katastrofou, což působilo potíže i později.

Nechtěné dary soudruhům v exotice

Když se začaly postupně projevovat slabiny, jela již výroba ve vsetínské zbrojovce na plné obrátky a P-27 i náboje pro ně plnily sklady. Z Polska navíc přišla objednávka na 2 800 raketometů a 85 000 nábojů. Čechoslováci se snažili situaci řešit, načež vznikaly modifikace P-27A, PII a PIII, které třeba měly při střelbě chránit plexisklem. V tomto případě se k celé situaci postavili soudruzi vcelku správně a pancéřovky byly dokonce na nějaký čas vyřazeny z výcviku.

iZdroj fotografie: VHÚ / Creative Commons / CC BY-SA

Roku 1958 měla ČSLA ve svých skladech celkem 18 400 ks P-27, z nichž 2 800 odebralo Polsko a tisíc Albánie. Čechoslováci a Poláci se však nespolehlivých zbraní snažili co nejrychleji zbavit, a tak ze SSSR koupili licenci na RPG-7, kterou rychle zavedli. P-27 za drobné nebo zcela zdarma rozdávali bojujícím soudruhům v tak exotických zemích jako Angola, Mosambik, Guinea-Bissau nebo Jemen, a v roce 1969 už v našich skladech nezbyla ani jedna.

Článek Československá Pancéřovka 27 měla drtit tanky a lehká opevnění. Ale dopadlo to úplně jinak, než si naši konstruktéři přáli se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ruské zbraně mohli teroristé získat „oklikou“

Sklady Hizballáhu na území Libanonu skýtají různé množství a typy zbraní, přičemž MilIn uvádí, že jsou mezi nimi i moderní protitankové zbraně, případně protiletadlové rakety pocházející původně z Ruska. Identifikován byl mezi nimi například systém MANPADS 9K32 Strela-2, a stejně tak zbraně proti obrněné technice jako 9K115-2 Metis-M, RPG-29 a RPG-27. Kde je Hizballáh vzal, je neznámé, ale nejpravděpodobněji je dostal z Íránu, případně je získal v Sýrii. S oběma zeměmi totiž Rusko v posledních letech úzce spolupracuje.

iZdroj fotografie: Bundeswehr

Se zbraněmi mohou teroristé z Hizballáhu způsobit škody i moderně vyzbrojeným a vycvičeným armádám, i když by na druhou stranu bylo pošetilé se domnívat, že je mohou porazit. Hizballáh totiž nedisponuje letectvem, je zranitelný ze vzduchu, a navíc mnohá obrněná technika moderních armád používá systémy aktivní ochrany. Ty jsou zaměřené právě proti podobným zbraním, jakými teroristé disponují. Nic ale není 100%, takže při útoku ze zálohy se bojovníkům Hizballáhu může podařit zničit klidně i tank způsobit tak významné škody.

Některé zbraně jsou starší, ale pořád silné

Jednou z nejnebezpečnějších zbraní ve výzbroji teroristů je bezesporu protitankový 9K115-2 Metis-M. K němu byly ve skladech hnutí nalezeny nejenom střely protipancéřové, ale i termobarické určené proti pěchotě, případně bunkrům, v nichž se skrývá. Střely proti tankům jsou pak tandemové a poradí i s mnohým reaktivním pancéřováním. Jejich dosah je až 2 km a prorazí pancíř o síle až 980 mm, uvádí Wikipedia; podobně účinný je i raketomet RPG-29.

Hizballáh může využít situace a zaútočit na Izrael – ten by ho ovšem „přejel“, i když je o dost silnější než teroristé Hamásu

Nebezpečný je však i komplet Strela-2, což je přenosná protiletadlová zbraň obsluhovaná jedním vojákem. ArmyRecognition uvádí, že je schopna zasáhnout vzdušné cíle do vzdálenosti 3,4 a výšky 1,5 km, přičemž je naváděna infračerveně, tedy teplem pohonu cíle. Proti moderním bojovým letounům je sice většinou neúčinná, ale poradit by si mohla například s vrtulníky. Velice nebezpečná pak může být i proti civilním cílům, a není vůbec od věci si představit, že ji mohou teroristé použít třeba k sestřelení startujícího dopravního letadla.

Článek Teroristický Hizballáh může používat i moderní ruské zbraně, které mu může závidět kdejaká armáda. Ovšem ani ty mu nepomohou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Severokorejské střely jsou pro Rusko vhodné

Protitankové střely označované jako 9M113 do systému 9K113 Konkurs vycházely původně ze sovětské předlohy, ale MilIn uvádí, že byly postupně mírně upravovány, aby lépe odpovídaly potřebám a hlavně nepřátelům. Je tedy pravděpodobně, že budou současné severokorejské střely shodné s 9K113 Konkurs a tedy i vhodné do systémů, které ruská armáda používá. Případné změny budou minimální a zdá se, že kompatibilita není problém.

Some good pictures of North Korean ordnance in the release, including the Bulsae-3/9M113 on the right. https://t.co/mnw2Jt0h8k pic.twitter.com/wyFMKsFZHA

— Trevor Ball (@Easybakeovensz) October 18, 2024

Systém Konkurs však nelze považovat za moderní zbraň, ruská armáda má ve výzbroji i mnohem lepší. Zaveden byl ostatně již v roce 1974, uvádí Wikipedia, čemuž odpovídají i jeho schopnosti. Určitě si nedokáže poradit s moderními západními tanky, respektive s jejich čelním pancířem, a problém může mít i s tanky, které mají reaktivní pancéřování vyvinuté právě proti takovým zbraním. Na druhou stranu má určitě šanci zničit starší typy tanků a obrněná vozidla, s nimiž se vojáci na frontě setkávají mnohem častěji než s tanky.

Severokorejci mají nejspíše jenom základ

Ruská 9M113 dokáže prorazit tankový pancíř o síle 750 až 800 mm RHAe, uvádí v WeaponSystems, a i když existují i modernizované typy s vylepšenou hlavicí schopnou proniknout i skrze reaktivní pancéřování první generace, nejspíše se nebude jednat o ty severokorejské. Střela vkládaná do systému Konkurs v odpalovacím pouzdře je pak po odpálení naváděna po drátě a její dosah jsou zhruba 4 kilometry (s nočním zaměřovačem 2,5 kilometru).

Severní Korea zjevně zkopírovala ruské protitankové střely Kornet: jmenují se Bulsae-3 a jsou nebezpečné i pro nové Západní tanky

V případě, že používá nelehký systém Konkurs pěchota, je zaměřovací část a kontejner se střelou umístěn na trojnožce, s níž má celý komplet hmotnost kolem 40 kilogramů. Ke snazšímu přenosu ho lze ovšem rozdělit na několik částí mezi vícero vojáků a velice často bývá umístěn i na různých obrněných vozidlech. Kromě dvou zmíněných zemí je velice rozšířený i v dalších, i když pomalu ustupuje modernějším a silnějším zbraním.

Článek Rusové mají ve výzbroji i brutální severokorejské repliky 9K113 Konkurs. Nejlepší západní tanky sice neprorazí, ale většinu jiných ano se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

AT4 je účinná, levná a lehká „protitankovka“

Výrobcem AT4 je švédská společnost Saab, která produkuje i mnoho jiných zbraní. Při konstrukci vycházela ze své známé pancéřovky Carl Gustaf a NationalInterest uvádí, že mají mnoho společných prvků. Liší se ale tím, že zatímco Carl Gustaf je znovu použitelná, AT4 jednorázová. Z důvodu nízké hmotnosti a ceny je nicméně o protitankového zabijáka zájem – na rozdíl od dalšího výrobku firmy, a sice letounu Saab JAS 39E/F Gripen. Wikipedia uvádí, že se toto letadlo podařilo krom Švédska udat jenom v Brazílii a možná Thajsku.

iZdroj fotografie: Robert Weideman / Creative Commons / OGL

Saab na svých internetových stránkách uvádí, že je AT4 jedna z nejrozšířenějších zbraní svého druhu ve světe. Je snadno použitelná a efektivní dosah má až 1 km, ačkoliv to záleží na typu – kilometr totiž platí pro verzi AT4CS HE. Zkratka HE znamená, že jde o explozivní hlavici, tedy určenou hlavně proti měkkým cílům. CS je zase varianta určená pro město, kde tlak plynů ze zadní části odpalovače tlumí slaná voda, a lze ji proto použít i v uzavřeném prostoru.

AT4 stačí tak akorát na obrněnce a bunkry

První typy AT4 byly do výzbroje zavedeny již v roce 1987, uvádí Wikipedia, přičemž běžný raketomet je těžký jenom 6,7 kilogramu a jeho dosah je proti pohyblivému cíli 300 metrů, proti statickému a plošnému potom 500 metrů. Kumulativní hlavice dokáže prorazit pancíř o síle 350 až 460 milimetrů RHAe, což rozhodně nestačí na moderní tanky, hlavně když mají reaktivní pancíř, ale proti BVP nebo dalším obrněným vozidlům je to skvělá zbraň. Účinná je navíc i proti různým typům opevnění či bojovníkům schovaným v domech.

Zabiják tanků T-90, to je bezzákluzová protitanková pancéřovka Carl Gustav M4; ve výzbroji ji mají desítky zemí, i ČR

Americká armáda si u Saabu objednala další várku AT4 – ArmyRecognition udává, že konkrétně model CS TW, tedy Combined Space Tandem Warhead. Opět by se mělo jednat o zbraň do uzavřených prostor, ale nyní s tandemovou hlavicí, tedy určenou proti reaktivnímu pancíři. Hmotnost zbraně je 9 kilogramů a dosah jen 200 metrů, což svědčí o větší hlavici, ovšem ani Saab zatím neudává, jak silný pancíř dokáže vlastně prorazit.

Článek Americká armáda vsází proti obrněncům i vojákům na švédské AT4. Na rozdíl od Gripenů stejného výrobce je o ně ve světě zájem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

MOSKIT LR je jak pro pěšáky, tak pro vozidla

Nejnovější verze protitankové řízené střely MOSKIT LR je produktem polského Vojenského institutu vyzbrojovací technologie, uvádí ArmyRecognition. Jde o protitankovou řízenou střelu umístěnou v tubusu a většinou odpalovanou z podstavce. Umístit ji lze ovšem i na různá vozidla a vrtulníky, takže není vyloučeno, že se může objevit třeba na polských obrněných transportérech Rosomak nebo bojových vozidlech pěchoty Borsuk.

#MOSKIT LR is A Next-Generation Anti-Tank Missile System at #MSPO2024

More details here…⬇️https://t.co/NpiDIMKkbS

— Army Recognition (@ArmyRecognition) September 5, 2024

Polská střela MOSKIT LR má být jakýmsi klonem izraelských střel Spike, uvádí Wikipedia. Má tedy velice podobné parametry, což znamená, že si dokáže poradit se všemi tanky na bojišti. Střelci nabízí několik provozních režimů, a to včetně režimu navádění vystřel a zapomeň. Není ale jasné, zda je střela schopna také útoku seshora na slabý střešní tankový pancíř. Ale Spike touto schopností disponuje, uvádí Army-Technology, takže pravděpodobně ano.

Střela má dosah 5 km a průbojnost 800 mm RHAe

MOSKIT LR je schopen zasahovat cíle ve vzdálenosti od 100 do 5 000 metrů, což je podobné jako se střelami Spike, i když třeba Spike-LR II má dosah ještě o 500 metrů delší. Střela je vybavena tandemovou hlavicí a dokáže si poradit s reaktivním pancéřováním obvyklým třeba na ruských tancích – překážkou by nebyl aktivně užívaný T-90M Proryv-3 a dozajista ani stále testovaná T-14 Armata. Odhadovaná průbojnost střely činí 700 až 800 mm RHAe, což odpovídá střele Spike a v případě útoku na vrchní pancíř tanku je to více než dostatečné.

Brutální izraelská protitanková střela Spike LR prorazí až 1 200 mm RHAe, zničí tedy i jakýkoliv ruský tank; ve výzbroji je má i AČR

Střela umístěná v odpalovacím kontejneru má hmotnost 12 kg a i se stativem pak váží celý komplet 26 kg. Obsluhovat by ho měla dvojice vojáků, což by znamenalo, že by si s sebou mohla vzít i nějaké náhradní střely. Jak moc je systém efektivní, se samozřejmě vždy ukáže až v praxi, ale podle všeho je Polsko připraveno pro své vojáky, ale nejspíše i na export, produkovat protitankové střely schopné konkurovat tomu nejlepšímu ve světě.

Článek Polský protitankový raketový systém MOSKIT LR nové generace udělá díru do jakéhokoliv tanku na světě, včetně T-14 Armata se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Indie chtěla špičkovou střelu, ale domácí

Na vývoji vlastní přenosné protitankové zbraně začala Indie pracovat v roce 2015, uvádí Wikipedia, a tamní ministerstvo obrany pak dokonce zrušilo nákup moderních izraelských protitankových střel Spike, protože chtělo zbraň domácí. Nakonec ale menší množství z Izraele nakoupilo, neboť byl vývoj indického systému pomalejší. Schopnostmi se má přitom jednat o špičkovou zbraň, která se vyrovná střelám Javelin a Spike.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Indie

MPATGM je protitanková zbraň třetí generace a nahradit má francouzské MILAN a ruské 9M113 Konkurs. Oproti nim funguje v režimu vystřel a zapomeň, takže se střelec po odpálení střely již nemusí o cíl starat – zajistit to má sofistikovaný infračervený hledač střely, uvádí Army-Technology. Ta má být díky němu schopna klasického přímého útoku na zaměřené vozidlo, ale stejně tak umí vystoupat do výšky a následně udeřit seshora, protože tam mají tanky (i jiné obrněnce) nejslabší pancéřování a je nejjednodušší ho prorazit.

Zepředu MPATGM tank neprorazí

Zbraň se skládá ze dvou částí – první z nich je vlastní střela ráže 120 milimetrů o délce 1,3 metru, jejíž hmotnost je méně než 15 kilogramů, uvádí ArmyRecognition; druhou je pak vlastní podobně těžké odpalovací zařízení, do něhož je střela nabíjena – celkově má tedy zbraň necelých 30 kg a ještě ji lze umístit na stojan. Teoreticky tak stačí na obsluhu MPATGM jeden voják, ale k efektivnímu a pohodlnému využití budou lepší dva.

Test: co dokáže zničit sovětsko-ruská protitanková řízená střela 9M113 Konkurs. Přesná je až na 90 % a prorazí i velmi silný pancíř

Jaký je dosah střely, je trochu záhada, protože některé zdroje uvádí 2,5 km, jiné pak 4 km, a v některých jsou uvedeny dokonce oba údaje. Disponuje však kumulativní tandemovou hlavicí schopnou zdolat pancíř o minimální odolnosti 710 mm RHAe. To by nemuselo stačit v případě přímého zásahu do přední části moderního tanku, kde je nejlépe chráněn, ale protože útočí MPATGM seshora, je to na zničení obrněnce nejspíše více než dostatečné.

Článek Indie má vlastní protitankový raketový systém MPATGM, který zničí jakýkoliv tank – jako FGM-148 Javelin a Spike-LR z výzbroje AČR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hlavice s hořlavou směsí má dvojí účinek

Hlavice RTB-7LDMA používaná do granátometu RPG-7 je zajímavá tím, že neslouží k ničení obrněných vozidel, je totiž termobarická. MilIn uvádí, že byla navržena tak, aby dokázala zničit živou sílu, ale i vybavení umístěné v různých úkrytech, opevněních nebo stavbách. V jejím nitru není klasická výbušnina, ale hořlavá směs, takže hlavice působí jako jakási náhrada plamenometu, ale zároveň má i destruktivní účinky na své okolí.

iZdroj fotografie: Vitalij V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Při použití termobarické zbraně se v cíli nejprve za pomoci malé výbušniny rozptýlí hořlavá směs, a poté dojde k jejímu zažehnutí. Co se ocitne v plamenné kouli, to shoří – následující rázová vlna pak vojákům v okolí doslova roztrhá vnitřní orgány – je jedno, že jsou schovaní a nepřítel je nevidí, účinek se na ně přenese i do úkrytu, a tedy dokáže zlikvidovat i ukrytou nepřátelskou jednotku. S podobnými hlavicemi se lze proto setkat hlavně v útoku proti úkrytům.

RTB-7LDMA zasáhne přesně na 250 metrů

Výrobce RTB-7LDMA, tedy bulharská společnost Arsenal, na stránkách uvádí, že hmotnost celého náboje nabíjeného do RPG-7 je 3,19 kg, a že jím mohou vojáci zasáhnout mířenou palbou, tedy přesně, cíl do vzdálenosti až 250 m. A pokud vystřelí granát obloukem, což ale znamená nemožnost přesně se zaměřit na cíl, může doletět do vzdálenosti až 2 km. Teoreticky tak může vycvičený voják vypálit 4 až 6 ran za minutu z jednoto granátometu.

Češi Ukrajině stále pomáhají, 1 000 granátometů RPG-75M české výroby za 23 milionů Kč výrazně posílí boj proti BVP i vojákům

RPG-7 je reaktivní protitankový granátomet zařazený do výzbroje již v roce 1961, uvádí Wikipedia, a v současnosti je ve výzbroji asi 40 armád včetně té české. Jedná se vlastně o odpalovací trubku o hmotnosti 7 kilogramů, do níž jsou umísťovány granáty s vlastním raketovým pohonem a nějakým typem hlavice. Jde tedy o opakovatelně použitelnou zbraň, kdy si s sebou vojáci nosí jenom náhradní munici. RPG-7 má přitom optická mířidla, ale lze na něj instalovat i infračervená a další mířidla, která ho umožňují používat i v noci.

Článek Bulharská termobarická hlavice pro RPG-7 ve výzbroji Ukrajiny si poradí i se skupinou vojáků, které útočník ani nemusí vidět se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střela vyvinutá z protitankové Kornet-D

Ruští konstruktéři využili při vývoji střely Ch-BPLA osvědčené zbraně, a to protitankové řízené střely 9M133 Kornet-D. MilIn uvádí, že je nová zbraň podle všeho o něco větší, protože Kornet-D má být těžká 26 kg, zatímco hmotnost Ch-BPLA je udávána na 32 kg. Svým zaměřením by se dala přirovnat právě k americké Hellfire, ale v o něco menším provedení, neboť americká raketa má podle verze hmotnost 45 až 49 kilogramů.

iZdroj fotografie: Uživatel Letagur / Creative Commons / CC BY-SA

Ruská střela má být využívána k úderům na různé pozemní a povrchové cíle – zasahovat může i místa s koncentrací většího počtu vojáků nebo lehce pancéřované cíle, uvádí ArmyRecognition. Známé jsou dva typy hlavic – prvním je vysoce explozivní, jejíž hmotnost je 6 kg, druhou pak termobarická o hmotnosti 3,2 kg, která je vhodná třeba proti vojákům v bunkrech. Není sice známo, že by existovala i protipancéřová hlavice, ale nelze to vůbec vyloučit.

Cíl Ch-BPLA musí nejdříve osvítit laser

Střela Ch-BPLA má být vybavena laserovým naváděním odvozeným od přesně naváděné dělostřelecké munice Krasnopol. To znamená, že dron bude muset být vybaven laserovým značkovačem cíle, případně bude značkovač používat pozemní nebo jiný návodčí, třeba průzkumný dron. Střela by tak měla být schopna zasáhnout i pohyblivý cíl; její max. dosah je 8 kilometrů, ale dron ji nebude moci odpálit z vyšší výšky než 4 kilometry.

„Přesně“ naváděné střely Ch-55 se trefují jen stěží: embargo „vypnulo“ jejich navigaci, spoléhají se tak na prastarou technologii ze SSSR

Střela byla údajně testována na vrtulníku Kamov Ka-52 Alligator, takže lze předpokládat, že ji mohou používat i helikoptéry, ale hlavně několik dronů jako třeba Forpost-R. Wikipedia uvádí, že jde o licencovanou kopii izraelského dronu IAI Searcher s dosahem až 250 km. Na délku má 5,85 metrů a rozpětí křídel 8,55 metrů, přičemž dokáže nést náklad o hmotnosti až 68 kg. Teoreticky na něj tedy lze připevnit i dvě střely, ale není to jisté.

Článek Rusko představilo řízenou střelu Ch-BPLA, která vychází z osvědčené protitankové řízené střely 9M133 Kornet-D. Určena je ale dronům se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Krabicová nástavba a pod ní výsadek

Skvělý příklad útoku dronů proti chráněným tankům ukazuje video níže. MilIn k němu uvádí, že zobrazuje osud dvou kolon ruských tanků, z níž bylo v každé 6 obrněnců. Tanky byly viditelně chráněny nástavbami připomínající krabice, pod nimiž jelo na korbě několik vojáků, jelikož kolonu nedoprovázela bojová vozidla pěchoty ani transportéry. Wikipedia uvádí, že takovým tankům je přezdíváno želví a že ruská armáda takto nejčastěji používá T-62, T-72 a T-80. Vzhledem k zakrytí nástavbami je ale téměř nemožné je identifikovat.

Video: zabalit ruský tank do „želvího krunýře“ může dávat pro zvýšení ochrany smysl, zároveň ho to však vyřazuje z boje

Na kolony útočily také drony a nejspíše zaznamenaly i nějaké úspěchy, protože úplně 100% tank zakrýt nelze. Video dokládá, že byla naprostá většina obrněnců zničena, a některé až v okamžiku, kdy prchaly. Záběry ukazují i to, jak na ně dopadají protitankové střely, ovšem ani ty slabá nástavba zadržet nemůže. Například ukrajinská střela systému Stugna-P může zasáhnout cíl na vzdálenost až 5 km, udává ArmyRecognition, přičemž disponuje tandemovou hlavicí proto reaktivnímu pancéřování a prorazí pancíř o síle min. 800 mm RHAe.

Článek Video: i když udělají ruské jednotky ze svých tanků „obrněné krabice“, nemusí tím ochránit je ani výsadek vezený pod nimi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ani v zahradě se tanky nemusí schovat

Typické chování osádek dvou tanků – v tomto případě se podle tvaru reaktivního pancíře zřejmě jedná o ruské T-72B3 – můžete vidět na videu níže. Tankisté je umístili v zahradách nějaké vesnice nebo městečka, kdy byl jeden z tanků hned v sousedství domů, zatímco další zase pod vzrostlými stromy. Mohly tam parkovat, ale stejně tak číhat na nepřítele, což není ze záběrů zcela jasné – měli však smůlu, jelikož se je tam podařilo objevit průzkumnému dronu.

🇬🇧🇺🇦 Mobile launcher „Wolfram“ for guided missiles „Brimstone“. Made in Britain for Ukraine! pic.twitter.com/TIPOuUnzjJ

— MAKS 24 🇺🇦👀 (@Maks_NAFO_FELLA) September 2, 2023

Tank T-72B3 není nejnovější modernizací starého sovětského T-72, ale lze ho řadit mezi vyspělejší. ArmyRecognition uvádí, že kromě vylepšeného řízení palby má třeba zvýšenou ochranu za pomoci reaktivního pancéřování Kontakt-5; ve videu ho s největší pravděpodobností zničila britská střela Brimstone. Wikipedia uvádí, že disponuje tandemovou hlavicí schopnou překonat i reaktivní pancíř, což se v tomto případě jednoznačně potvrdilo a tanky explodovaly.

Brimstone se na cíl navede zcela sama

Na střele Brimstone je zajímavé, že ačkoliv je původně určena k vypouštění ze vzduchu, tedy například z letadel nebo vrtulníků, lze ji rovněž vypustit ze země. Twz uvádí, že bývá odpalovací systém umístěn třeba na nákladním automobilu, ale v takovém případě má střela menší dosah – pravděpodobně jeno, 7,5 až 8 kilometrů. Když je přitom v dosahu tank a obsluha ví, v jaké oblasti se nachází, stačí střelu jenom odpálit, jelikož má vlastní radarový hledač a na cíl se navede zcela sama, navíc s velmi vysokou pravděpodobností zásahu.

Článek Video: jestliže ruské tanky číhají na nepřítele v zahradách a samy se nemají na pozoru, může jim akci překazit jediná střela se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Aktivní ochrana Trophy tank zachránila

Jedním z nejvyspělejších systémů aktivní ochrany na tancích i dalších obrněných vozidel je izraelský Trophy. Na videu níže můžete vidět situaci, kdy si poradil s odpálenou protitankovou střelou bojovníka z hnutí Hizballáh. Záběry zachycují, jak bojovník odpálil původem íránskou protitankovou střelu Almas proti izraelskému tanku Merkava, uvádí Defence-Blog, zřejmě se jedná o verzi Merkava Mk 4. Tank přitom útok bez problémů přežil.

The tube launched version of the Iranian copy of the Israeli Spike missile is called Almas -2 compared to the original dropped version Almas-1. pic.twitter.com/ldOsQcV6W8

— Mehdi H. (@mhmiranusa) February 17, 2022

Protitanková střela Almas je replika izraelských střel Spike, uvádí ArmyRecognition; disponuje infračerveným a optoelektronickým naváděním a existuje minimálně ve 3 verzích. Na cíl se může navést sama, ale v případě potřeby ji může navádět i střelec. Nejmodernější typy zvládají prorazit pancíř o síle až 1 000 mm RHAe a mají dosah několik kilometrů. Hizballáh, který je považován v mnoha částech světa za teroristické hnutí, dostal střely z Íránu.

Velitel tanku se stihl zavčasu schovat

Tank Merkava Mk 4 je označován za jeden z nejvyspělejších a nejlépe chráněných na světě, ale není jisté, že by dokázal zásahu střelou Almas odolat. Když ovšem správně zapracuje jeho systém Trophy, není to evidentně tak důležité. Na videu pořízeném kamerou na střele je vidět, jak se přibližuje ke svému cíli, a v jistém okamžiku se na boku tanku zableskne a zakouří, což je nejspíše reakce systému Trophy. Ten pravděpodobně i varoval osádku tanku, protože se jeho velitel vykukující z věže rychle schovával, načež byla střela zničena.

Hizballáh má ve výzbroji dokonce balistické rakety. Kdyby zaútočil na americké vojáky, mohla by vzniknout další válka

Výrobce systému Trophy, izraelská společnost Rafael, na svých internetových stránkách uvádí, že její systém chrání obrněná vozidla již od roku 2011 a označuje ho za nejvyspělejší na světě. Skládá se z radarů schopných zaměřit přilétající protitankové střely a granáty ze všech úhlů a protistřel, které zničí všechno přilétají ještě dříve, než to dopadne na pancíř tanku. Kromě izraelských tanků a dalších obrněnců užívá Trophy americká armáda na tancích M1 Abrams a bude i na tanku Leopard 2A8, který si chce pořídit česká armáda.

Hezbollah Almas missile targets a Merkava tank. You can see what appears to be the defensive system on the tank engage before the feed ends. One of the tank crew can also be seen duck his head. pic.twitter.com/B55m6qt9OS

— Joe Truzman (@JoeTruzman) July 19, 2024

Systém Trophy tanku Merkava, jak zničil střelu Almas

Článek Video: když bojovník Hizballáhu vystřelí na izraelský tank Merkava IV, může ho zachránit systém Trophy, který chce i AČR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj Brimstone popohnaly zkušenosti s Hellfire

Na protitankové střele pro letadla a vrtulníky pracovala Velká Británie již za studené války, ale po jejím skončení byl program zrušen. Nicméně už po zkušenostech s americkými střelami AGM-114 Hellfire v Perském zálivu Britové usoudili, že je podobný typ zbraně velice potřebný a vývoj opět spustili. První verze střely označovaná jako Brimstone 1 vstoupila do služby v roce 2005, uvádí Wikipedia, a modernizovanou Brimstone 2 pak v roce 2016.

iZdroj fotografie: MBDA

Britská pobočka koncernu MBDA vyrábějící střelu Brimstone na internetových stránkách uvádí, že je schopna zasáhnout širokou škálu cílů v přímém i nepřímém režimu. Mezi ty se řadí hlavní bojové tanky, budovy nebo rychle se pohybující vozidla a plavidla. Raketa má délku 1,8 metru a hmotnost 50 kilogramů, z čehož připadá 6,3 kg na tandemovou hlavici schopnou prorazit tankový pancíř, i když je posílen reaktivním pancéřováním. Například s nejmodernějším ruským T-90M Proryv-3 by tak neměla sebemenší problém.

Navedení laserem i samostatné rozpoznání cíle

Co dělá z Brimstone ultimátní zbraň, je její navádění. V přímém režimu totiž pilot letounu označí cíl laserem (použít lze letadlo, vrtulník, a nejspíše i dron), a po jeho paprsku se střela navede. Lze ji ale použít i v nepřímém režimu, kdy obsluha zbraně cíl vůbec nevidí. Raketa je předem naprogramována tak, aby prohledávala vytyčenou oblast za pomoci svého radaru pracujícího na milimetrových vlnách, uvádí MissileTreat, a její systém pak dokáže rozpoznat hodnotné cíle a navést se na ně, a to i za situace, kdy se pohybují relativně rychle.

„Kimskander“ je velice moderní taktická balistická raketa, kterou může Severokorejcům sestřelit jenom pár systémů na světě

Modernější střela Brimstonme 2 má v případě odpálení z letadla dosah až 60 kilometrů, z vrtulníku pak do 40 kilometrů; u první verze je dosah pouze kolem 20 kilometrů. Rychlost střely je za letu až Mach 1,3, ale existují i pozemní odpalovače umístěné na různých vozidlech. Např. ukrajinská armáda využívá vozidla se speciálním rámem obsahujícím tři střely, kdy je jejich dosah snížen na 10 až 16 kilometrů, uvádí MilIn. Výhodou je, že je lze takto použít i v případě absence letadel nebo silné nepřátelské protivzdušné obrany.

Článek Američané ukázali Britům, že to má smysl: univerzální rakety Brimstone zničí skoro jakýkoliv ruský cíl, i nejmodernější T-90M v pohybu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ochrana byla proti střelám k ničemu

Rozsáhlý ruský útok obrněné techniky na obrannou linii je vidět na videu pod tímto článkem. MilIn uvádí, že do něj velitelé poslali kombinaci několika tanků spolu s bojovými vozidly pěchoty, která nejspíše vezla i výsadek. Obrněnce byly vybaveny dodatečnou protidronovou ochranou a rušičkami, ale nebylo jim to nic platné, jelikož obránci proti nim použili protitankové zbraně. Na videu vybuchuje po zásazích jedno vozidlo za druhým.

The T-72 is the backbone of the Russian armored forces and in 2 years of war 704 vehicles in the fleet were destroyed.

T-72 ural: 1
T-72A: 25
T-72AV: 9
T-72B: 216
T-72B obr 1989: 63
T-72B obr 2022: 12
T-72BA: 11
T-72B3: 218
T-72B obr 2014: 2
T-72B3M: 133
T-72B3 obr 2022: 14 pic.twitter.com/PfEumRlrKB

— 2S7 pion (trost) (@Trotes936897) November 4, 2023

Některé tanky byly dokonce osazeny protiminovými rollery KMT-6, jejichž úlohou je odstraňovat miny z cesty obrněným vozidlům a zajistit jim tak bezpečný průjezd. To se útočníkům nejspíše povedlo, ale ani tato taktika neslavila úspěch, a proti zastaveným vozidlům nakonec zaútočily drony – na videu je vidět, jak spouští různé typy granátů do otevřených poklopů, jimiž ze zničených vozidel nejspíše utekla přeživší osádka a členové vezeného výsadku.

Javelin se navede sám, Stugna-P nikoliv

Není přesně jasné, jaké zbraně obránci proti obrněncům použili, ale mohlo se jednat například o americkou protitankovou střelu FGM-148 Javelin. Ta má i s odpalovačem hmotnost 22,1 kg, uvádí MissileThreat, a obsluhuje ji jediný voják. V základní verzi zasáhne cíle do vzdálenosti 2,5 km, existuje však také verze s prodlouženým doletem. Střela si po zaměření cíl pamatuje a navede se na něj sama, a má schopnost útočit i na slabý střešní pancíř tanku. Zkušenosti přitom ukazují, že ji protidronové zábrany zastavit nedokáží a cíl stejně zničí.

Video: když se na ruský 9K37 Buk právě nakládaný na kamion zaměří dron silný jako FGM-148 Javelin, může ho zničit 1 ranou

Jednat se však mohlo také o ukrajinskou protitankovou střelu Stugna-P, která existuje ve 2 velikostech, uvádí ArmyRecognition. Větší verze zvládne zasáhnout cíle do vzdálenosti až 5 km a je naváděna laserovým paprskem, kterým musí obsluha během jejího letu ozařovat cíl. Prorazit zvládne pancíř o síle 800 mm RHAe. Výhodou je, že ji lze obsluhovat ovladačem vzdáleným až 50 metrů od odpalovače, takže se může obsluha schovat.

Článek Video: útok přes otevřené pole může být zrádný, i když do něj ruská armáda vyrazí hned s několika obrněnci včetně variace tanků se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kanon T-14 Armata překonává současné zbraně

T-14 Armata je vyzbrojena tankovým kanonem 2A82-1M, uvádí MilitaryWatchMagazine, což má být zbraň, která svými schopnostmi překonává stávající ruské kanony, tedy třeba ty z tanku T-90M, i když ráži 125 mm má stejnou. Střílet z něj dokáže nejenom nejmodernější munici jako Vacuum-1 se schopností údajně prorazit všechny dnes existující tankové pancíře, ale také vyspělé řízené protitankové střely 3UBK21 Sprinter.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Střela má sama o sobě fantastické parametry; Wikipedia uvádí, že má dosah 12 kilometrů a probije pancíř a síle 950 milimetrů, což jsou údaje, kterých konkurence zdaleka nedosahuje. Jde však o tvrzení ruské strany a nelze ho nijak ověřit. 3UBK21 Sprinter má být schopna zasahovat i letící cíle, a s odvoláním na test provedený v Kazani přišel server BulgarianMilitary s tvrzením, že letící cíl zasáhne tank až na 8 km. Ale nutno dodat, že dohledat informace o testu nelze.

Vrtulník může protitanková střela sestřelit

Odpověď na otázku, jestli je T-14 Armata schopna zasáhnout letící cíl, je určitě ano – jsou toho ostatně schopné i jiné protitankové řízené střely. TheaviAtionGeekClub uvádí, že třeba ukrajinský systém Stugna-P dokázal sestřelit ruský vrtulník Kamov Ka-52 Alligator, takže když to dokáže jedna řízená střela, nelze pochybovat, že to dokáže i jiná. A to včetně řízených protitankových střel vypalovaných z tankových hlavní. Ale T-14 Armata nebude jediným tankem s touto schopností, podobné střely (Lahat) s laserovým naváděním má třeba izraelská Merkava.

Je tak spíše otázkou, nakolik je tato schopnost pokročilá – případ sestřeleného Ka-52 ukazuje, že se vrtulník téměř nehýbal, a proto na něj bylo možné střelu s pomocí laseru navést. Pokud by ale letěl rychle a manévroval, nejspíše by ho netrefila, a to samé platí i o střele odpalované z tanku T-14 Armata. Otázkou také je, zda budou přístroje tanku schopné na velikou vzdálenost letecký objekt zaregistrovat. A pokud ano, zda v bojové zóně bude osádka prohledávat oblohu, nebo spíše pátrat po možných cílech na zemi, kterých bude jistě mnohem více.

Článek T-14 Armata může svým kanonem zasahovat nejenom pozemní, ale také vzdušné cíle, a to údajně až na 8 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ani 2 střely vozidlo M2 Bradley nezničily

Možná se to zdá být až s podivem, ale vozidlo M2 Bradley dokáže odolat i zbraním určeným k ničení mnohem lépe pancéřovaných tanků. Video pod článkem dokonce ukazuje případ, kdy odolalo hned dvěma ruským protitankovým střelám nespecifikovaného typu. Jedna z nich zasáhla bojovou věž vozidla a druhá pak jeho bok, uvádí MilIn. V obou případech tedy místo, kde bylo umístěno reaktivní pancéřování BRAT, které zaúčinkovalo bezchybně. Nepochybně se ale jednalo i o jistou dávku štěstí, že se útočníci netrefili lépe.

M2A2 Bradley ODS-SA 🇺🇸 con kit BRAT ERA pic.twitter.com/JVdQIxoVdT

— Galileo 🇪🇸 (@GalileoArms) August 6, 2023

Vozidlo M2 Bradley není žádná nová konstrukce, první bylo do výzbroje zařazeno v roce 1981, uvádí Army-Technology. Má 3člennou osádku a místo pro 6 vojáků, a jeho hlavní zbraní je kanon ráže 25 mm, kulomet, a na tanky má řízené střely TOW BGM-71. Trup vozidla je potom ze svařovaného hliníku a odsazeného laminátového pancíře. Některá vozidla mají i nášivkový ocelový pancíř, případně přídavné pasivní nebo reaktivní pancéřování.

Reaktivní pancíř BRAT je z 96 bloků

M2 Bradley zachycený na videu je vybaven sadou reaktivního pancéřování BRAT, jehož rozvržení se může lišit. ArmyRecognition uvádí, že bývá často složené z 96 dlaždic připevněných k přední části a bokům trupu a věži. Jakou přesně tato sada dodává odolnost, není známo – našel jsem pouze obecná tvrzení, že by měla poskytnout ochranu i proti moderním protitankovým střelám. Reaktivní pancíř je mimořádně účinný hlavně proti kumulativní hlavici, ale zvyšuje i odolnost proti munici kinetické, tedy třeba z tankového kanonu.

Video: ani výstřel ruského T-72 nedokáže vždy zničit slabě pancéřované BVP M2 Bradley, které dokáže i přes vážné poškození odjet

Jelikož není známé, jaké ruské zbraně přesně M2 Bradley zachycené na videu zasáhly, nedá se podle toho posoudit ani odolnost BRAT. Je totiž rozdíl, jestli musí odolat třeba obyčejné hlavici z RPG-7 s průrazností kolem 500 milimetrů RHAe, proti níž reaktivní pancéřování velmi dobře funguje, nebo jestli se musí vypořádat například s moderní střelou 9M133 Kornet, která mívá tandemovou hlavici určenou ke zdolání reaktivního pancéřování. Wikipedia u ní uvádí průraznost 1 300 milimetrů RHAe, což jí dává šanci ničit i moderní tanky.

Článek Video: ani dvě ruské protitankové střely nedokáží vždy zničit staré M2 Bradley, což je docela ostuda, ale možná i štěstí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbraň s prvky slavného Carl Gustaf

Systém AT4 pochází z roku 1982 a jeho současným výrobcem je společnost Saab, přičemž patří k nejrozšířenějším protipancéřovým zbraním na světě. Firma na svých stránkách uvádí, že se jedná o jednorázovou zbraň se snadným ovládáním. Konstrukčně jde o bezzákluzovou zbraň s hladkou hlavní, a mnoho prvků má společných se známým Carl Gustaf, jehož verzi M4 má ve výzbroji i AČR. Shodné je například to, že mají projektily ráži 84 milimetrů.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických / Public Domain

V běžné verzi obsahuje AT4 HEAT projektil s průrazností 420 milimetrů RHAe, i když existuje i verze schopná prorazit až 600 milimetrů RHAe, uvádí Army-Technology. Tyto hodnoty znamenají, že si zbraň nedokáže poradit s moderními tanky, např. tedy s ruským T-90M, který může prorazit nebo poškodit nejspíše jenom ze stran či seshora, pokud tam ovšem nebude reaktivní pancíř. Plně však dostačuje k tomu, aby se vypořádala třeba s BVP a obrněnými vozidly. Ty bývají na bojišti častější než tanky, takže dává využívání zbraně AT4 smysl.

AT4 má nízkou hmotnost a noční optiku

Nespornou výhodou AT4 je hmotnost, která je pouze 6,7 kilogramů, uvádí ArmyRecognition. Pro vojáka tak není problém si vzít zbraň s sebou do boje a po použití prázdný tubus vyrobený ze skelných vláken odhodit. Zbraň má výklopná mířidla s nastavitelným hledím a lze na ni namontovat i optický noční zaměřovač. Účinný dosah běžné verze AT4 je 300 metrů, ale existují také verze s dosahem až 1 kilometru proti nepohyblivým cílům.

Ochuzený uran má jako protipancéřová munice velké výhody. Není nebezpečný radioaktivitou, ale toxicitou

Výhodou je, že pro AT4 existuje i několik typů hlavic. Kromě běžné protipancéřové to je třeba protistrukturální nebo explozivní, které lze použít proti zpevněným bunkrům a proti pěchotě. Nevýhodou je však poměrně silný efekt za zbraní při výstřelu, takže si vojáci musí dávat pozor, aby někoho nezranili, případně když jsou v uzavřeném prostoru. Existuje však i AT4 se sníženým efektem, který byl zkonstruovaný speciálně k městskému boji.

Článek Mnohé armády NATO vsází na ceněnou švédskou protipancéřovou zbraň AT4, i když na ruský T-90M zdaleka nestačí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střela Akeron MP zvládá extrémní podmínky

Výrobce střely Akeron MP, koncern MBDA, na svých internetových stránkách uvádí, že jde o jedinou střelu 5. generace v bojovém provozu na světě vyzkoušenou v extrémních klimatických podmínkách pouště a subarktické oblasti. Nejedná se však pouze o protitankovou střelu, ale o střelu víceúčelovou schopnou i zásahů proti infrastruktuře a personálu. Nabízí možnost střelby v režimu vystřel a zapomeň, ale zároveň ji v případě potřeby může obsluha ovládat.

iZdroj fotografie: MBDA

Vývoj střely Akeron MP začal v roce 2009 a první verze byla do výzbroje francouzské armády přijata v roce 2017. Její výhodou je, že je vybavena vícepásmovými zobrazovači s vysokým rozlišením, uvádí Defence-Blog, což zaručuje vysokou pravděpodobnost zásahu cíle. Samotná střela má hmotnost 15 kilogramů a dosah 4 kilometry. K jejímu odpálení je ale potřeba tripod s odpalovacím systémem a baterií o hmotnosti dalších 11 kilogramů. Střelu Akeron MP je nicméně možné odpalovat i z různých vozidel.

Prorazí pancíř, beton či zlikviduje pěchotu

Hlavice střely Akeron MP je schopná prorazit pancíř o síle až 1 000 mm RHAe, uvádí ArmyRecognition, a navíc je tandemová, takže si poradí s reaktivním pancéřováním. To by mělo stačit na proražení pancířů většiny moderních tanků, a víceúčelová hlavice se pak hodí i k proražení 2 000 mm silného betonu různých opevnění. Při detonaci také uvolní 1 500 wolframových úlomků, které jsou do 15 m účinné proti personálu, uvádí Wikipedia. Snadno by tak měl podlehnout i ruský tank T-90M, jehož pancéřování začíná dle Wikipedie na 550 mm.

Brutální izraelská protitanková střela Spike LR prorazí až 1 200 mm RHAe, zničí tedy i jakýkoliv ruský tank; ve výzbroji je má i AČR

Vyspělá je pak také možnost odpálení střely Akeron MP. V režimu vystřel a zapomeň se již obsluha nemusí po jejím odpálení o cíl starat, neb se na něj navede sama. Druhou možností ale je, že obsluha bude střele dávat pokyny prostřednictvím datového spojení po kabelu z optických vláken a za letu tak cíl dokonce změnit. Střela navíc nabízí možnost odpálení v okamžiku, kdy střelec cíl vůbec nevidí, ale označí ho nějaká třetí strana, a během letu se na něj pak Akeron MP navede – na rozdíl od ruské 9M113 Konkurs.

Článek Jsou jediné svého druhu a tím nejlepším, co může být: francouzské protitankové střely 5. generace zničí kdejaký tank, včetně T-90M se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

OMTAS potřebuje stojan nebo je na vozidle

Protitanková střela OMTAS by se dala označit za turecký ekvivalent známých amerických protitankových střel FGM-148 Javelin. V mnoha schopnostech se jim i podobá, ale jejím největším rozdílem je hmotnost. Zatímco americká zbraň o celkové váze 22,3 kilogramů je určena k odpálení z ramene vojáka, ta turecká je těžká 35 kg, uvádí MilitaryToday, a při odpalování je u ní počítáno se stojanem, případně bývá umístěna na nějakém vozidlu.

iZdroj fotografie: Roketsan

Turecký OMTAS je totiž oproti FGM-148 Javelin znatelně větší. Jde o střelu ráže 160 mm, uvádí její výrobce Roketsan na svých internetových stránkách, a je 1,8 m dlouhá. Naopak americký protějšek má ráži 127 mm a délku 1,1 m. Obě střely ale mají podobný dosah, a to kolem 4 km, i když v případě odpálení z vozidla je u FGM-148 Javelin ještě o něco vyšší. V obou případech má zbraň tandemovou hlavici a dokáže prorazit pancíř všech existujících tanků. U OMTASu je navíc hlavice fragmentační a lze ho proto využít i proti pěchotě a nepancéřovaným cílům.

I turecká střela OMTAS útočí seshora

Janes uvádí, že je turecký OMTAS určený k útokům za každého počasí, a že střela dokáže zaútočit na cíl jak přímo, tak i vystoupat do výše, a poté na něj udeřit seshora. Druhou z možností má také FGM-148 Javelin. Zbraně využívají skutečnosti, že tanky nemají střešní pancíř silný, takže ho lze relativně snadno prorazit. Střely mají také infračervené navádění, takže si zapamatují cíl a navedou se na něj v módu „vystřel a zapomeň“, kdy obsluha může po odpálení buď přebíjet a hledat nový cíl, případně se přesunout na jiné místo.

Specifikem OMTAS je ale možnost použít mód „vystřel a updatuj“, kdy střelec může za pomoci datového spojení aktualizovat, nebo i změnit cíl, což FGM-148 Javelin nenabízí. Není pochyb, že se turecká protitanková zbraň řadí svými schopnostmi mezi světovou špičku a jejím jediným handicapem může být o něco vyšší hmotnost. Dvoučlenná obsluha by však neměla mít problém se s rozebraným systémem přesouvat, ačkoliv se OMTAS možná více hodí k připevnění na vozidla nebo k bránění nějakých statických pozic.

Článek Turecký FGM-148 Javelin: protitankový systém OMTAS ten americký dokonce v něčem překonává, ale stejně tak má jeden handicap se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Koule letící 4krát rychleji než zvuk

Čínští vědci měli provést testy zbraní s kinetickou energií schopných znehybnit tanky jedinou ranou. EurasianTimes uvádí, že nakonec došli k závěru, že by takový účinek měla mít asi 20 kg těžká pevná koule pohybující se 4násobnou rychlostí zvuku. Sice konkrétně nejmenovali tank, s nímž by se tato koule dokázala vypořádat, ale vzhledem k udávané hmotnosti obrněnce 40 až 60 tun by se pravděpodobně jednalo o tanky západních konstrukcí, i když ArmyRecognition uvádí, že M1A2 Abrams je těžký dokonce 63 tun.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Zpráva může znít varovně, ale na druhou stranu se žádné zdroje nezmiňují o tom, jak by chtěli Číňané v praxi rychlost Mach 4 kouli udělit: 20 kg těžká ocelová koule by měla velikost zhruba nějakého míče, a energie potřebná k jejímu zrychlení by byla značná. Třeba rychlost Mach 5 může projektilu udělit railgun, uvádí Wikipedia, ovšem energetické požadavky jsou tak vysoké, že se s nimi počítá zejména na lodích. Otázkou tedy je, jak by zařízení s takovou energií mohlo stanout třeba na obrněném transportéru a podobném vozidle.

Američané podobný projekt zastavili

Projekt vysokorychlostních kinetických projektilů prováděl i americký Lockheed Martin, ale program byl nakonec zrušen. Defense-Update uvádí, že se mělo jednat o 1,5 metru dlouhou střelu o hmotnosti 45 kilogramů, a k proražení pancíře měla sloužit dlouhá tyč, zatímco se střela měla pohybovat rychlostí až Mach 6,5. Fakt, že byl projekt zrušen, napovídá tomu, že se konstruktéři dostali do nějakých problémů a nebyli schopni je uspokojivě zvládnout.

„Neprůbojné“ americké tanky M1 Abrams se ukázaly jako zranitelné. V rekci vzniklo hned dvojí reaktivní pancéřování

Kdyby se problém podařilo v budoucnu vyřešit, představovaly by takové zbraně pro tanky vážnou hrozbu. Čínská studie přitom dospěla k zajímavému výsledku, že by rychlá koule do tanku sice ani neprorazila, ale energie nárazu by měla destruktivní účinky na vnitřní vybavení, uvádí TheDefensePost. Mohla by tedy přerušit spojení počítače řízení palby s věží, potrhat kabeláž nebo zásadně ovlivnit stabilizátor děla, což by vedlo ke zneschopnění tanku.

Článek „Malý velký“ problém pro americké tanky M1 Abrams: doslova roztříštit je může koule rychlá Mach 4, ale zatím pouze teoreticky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Staré sovětské střely již nedostačovaly

Sovětská armáda vyvinula protitankovou střelu 9K114 Šturm-S v polovině 70. let 20. století, a v roce 1979 vznikl na jejím základě z transportéru MT-LB stíhač tanků 9P149, uvádí Military-History. V současné době jsou ale tyto střely již zastaralé a nejsou schopné prorazit pancíř moderních tanků, a i jejich použití je navíc těžkopádné. Ukrajinská armáda má ale ve skladech možná až 400 těchto stíhačů tanků, takže se je rozhodla využít k vytvoření mnohem modernější protitankové zbraně, což ušetřilo náklady a umožnilo rychlejší konstrukci.

iZdroj fotografie: Vitalij V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Konstruktéři osadili transportér zcela novým ukrajinským systémem zvaným Šturm-SM, který využívá nové střely RK-2P Barrier-P. MilIn uvádí, že je jejich dosah až 7 km, ale nikde už nelze vyčíst, jak silný pancíř dokáží prorazit, i když lze předpokládat, že budou podobně schopné jako známý ukrajinský systém Stugna-P, tedy 1 000 až 1 200 milimetrů RHAe. Střely by si, na rozdíl od starých sovětských, měly poradit i s reaktivním pancířem, tedy budou tandemové. Ve vozidle jich je přitom zásoba 12 kusů, což by mělo zcela dostačovat proti několika cílům.

Moderní zaměřovací systém

Jenom výměnou zbraně však úpravy na starém sovětském systému neskončily. Defence-UA uvádí, že odpalovač střel je propojený s ukrajinským optickým zaměřovacím systémem OPSN-I, který kombinuje optický systém s termovizí a lasery a má 20násobné zvětšení. Cíle je schopen detekovat do vzdálenosti 11 kilometrů, přičemž je laser označí na více než 7 km. Díky termovizi může osádka snadno pracovat i v noci, což stará sovětská zbraň nedokázala. Stabilizace systému potom umožňuje snadné a přesné míření.

Modernizovaná ruská BVP BMP-2M zničí jakýkoliv tank až na 8 km díky výkonné střele, ale některé slabiny původního vozidla zůstaly

Vlastní pásové vozidlo MT-LB pak pochází z roku 1964, ale v ukrajinské nebo ruské armádě je i přes své stáří stále hojně používané, a to i jako nosič různých zbraní. MilitaryToday uvádí, že je vozidlo schopné dosahovat rychlosti až 61 km/h a dokáže i plavat. Jeho nevýhodou je však ochrana osádky, odolá totiž jenom střelbě z ručních zbraní. V případě stíhače tanků lze ale předpokládat, že vozidlo bude skrytě čekat na cíl, poté odpálí střelu a ujede do bezpečí. Stačit by měl i na některé typy ruských tanků T-90M, uvádí Wikipedia sílu jejich pancíře.

Článek Ukrajinský PTŘS Šturm-SM rozhodně není špatný stíhač tanků, neb díky modernizaci zvládne i ruské tanky T-90M se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

I po zásahu střelou mohl M2 Bradley odjet

Odolnost bojového vozidla pěchoty M2 Bradley dobře demonstruje událost zaznamenaná dronem na ukrajinském bojišti. Na videu dostupném pod tímto článkem je zachyceno ukrajinské M2 Bradley v okamžiku, kdy z děla ráže 25 milimetrů odstřeluje pěchotu, uvádí MilIn. Z jiného místa, než na které však jeho osádka míří, pak najednou přiletěla protitanková střela, a ačkoliv při nárazu následoval výbuch a byl vidět kouř, řidič s vozidlem vycouval, otočil ho, a evidentně se stáhl na nějaké bezpečné místo.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

M2 Bradley je svou relativně silnou ochranou známý, v základní verzi je po celém obvodu schopen odolat střelám ráže 14,5 milimetrů, a v přední části, kam ho raketa zasáhla, mívá obvykle odolnost mnohem vyšší. Některé verze mají navíc dodatečnou ochranu, ale ta z videa nejde poznat. Může se jednat o přídavné pláty, a na novějších vozidlech je i reaktivní pancéřování, uvádí MilitaryToday. To je účinné hlavně proti kumulativním střelám z RPG, a mohlo by být i jedním z důvodů, proč M2 Bradley přežilo.

I když střela zasáhne, není to výhra

Z videa není jasné, jakým druhem střely bylo M2 Bradley zasaženo. Ve výzbroji ruské armády je navíc opravdu mnoho protitankových zbraní s různým účinkem – například lehké RPG-18 nebo RPG-22 nemají tak velkou průraznost, většinou 300 až 400 mm RHAe, a jejich účinek může oslabit přídavný pancíř, zvláště ten reaktivní, ale stačily by. Naopak nejnovější verze 9M133 Kornet pak mají tandemovou hlavici určenu proti reaktivnímu pancéřování a průraznost až 1 200 mm RHAe, v tomto případě by tak vozidlu nejspíše nic nepomohlo.

Amerika nahrazuje legendární M2 Bradley, nové BVP XM30 má nepřítele zničit, aniž by ho viděl, a může ho dodat i evropská firma

Při ničení obrněných vozidel je ale také důležité místo a úhel, pod jakým je střela zasáhne. Jednak jsou různé oblasti rozdílně chráněné, a zejména přední část obvykle mnohem lépe než zadní nebo boky. Jenomže střela, ať je jakkoliv silná, může zasáhnout třeba jenom roh vozidla. Takže i když pronikne dovnitř, nepoškodí žádnou důležitou část a nezabije ani nezraní nikoho z osádky. V tomto případě však měli vojáci příslovečné štěstí, protože mohlo stačit jenom několik centimetrů vedle či jiný úhel, a její osud by byl zpečetěn.

Článek Video: BVP M2 Bradley odolalo ruské protitankové střele se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tchajwanský raketomet je relativně levný

Je jasné, že podobných raketometů potřebuje armáda spoustu; ostatně to dokazuje i využití podobných systémů ve válce na Ukrajině. Lze jimi totiž útočit nejenom na obrněnce, efektivní mohou být i proti bunkrům nebo vojákům ukrytým v budovách. I to může být nakonec důvod, proč si tchajwanská armáda objednala více než 10 tisíc kusů raketometů Kestrel. Jak uvádí portál MilIn jejich výhodou je i nízká cena, konkrétně kolem 71 tisíc korun za kus.

iZdroj fotografie: Kancelář tchajwanského prezidenta / Creative Commons / CC BY

Tchajwanské armádě musí být přitom jasné, že by čínské jednotky v případě vylodění měly již v první vlně obrněnou techniku. Otázkou ovšem je, zda i těžké tanky, jejichž vylodění je o něco obtížnější, a na jejichž silný pancíř by Kestrel nejspíše nestačil, resp. by měl nějakou šanci pouze z boku a zezadu. Pokud by čínská ale námořní pěchota využila na plážích například obojživelných bojových vozidel Type 05 či obrněných transportérů Type 08, které v přední části odolají pouze munici ráže 25 mm, byly by raketomety více než dostatečné.

Kestrel zvládne pancíř vozidel i zdi

S vývojem raketometu Kestrel začal domácí institut NCSIST v roce 2008, a portál MilitaryToday uvádí, že ho tehdy poptával námořní sbor. Zkonstruován měl být tak, aby vyhovoval místním klimatickým podmínkám, což se také podařilo. Původní zadání přitom znělo, že se má jednat o jednorázový raketomet s kumulativní hlavicí proti pancéřovaným cílům, později však byla přidána i hlavice typu HESH určená proti měkkým cílům a proti zdím a podobným strukturám. Ozbrojené síly pak obdržely první raketomety v roce 2015.

Čínské obtěžování Tchaj-wanu: narušování vzdušného prostoru i 103krát za den má vynutit záminku k legitimaci okamžité invaze

Kestrel je raketomet ráže 67 mm o hmotnosti 5 kg, přičemž měří 1,1 metru. Pěšák si ho tak může snadno nosit s sebou. Jeho protipancéřová hlavice je schopna proniknout pancířem o síle až 400 milimetrů RHAe, HESH hlavice pak prorazí železobeton o síle 20 centimetrů, a cihlové zdi zboří i mnohem silnější. Efektivní dosah střel je 400 metrů a výhodou je, že je Kestrel jednoduchý na ovládání, takže není problém s ním naučit vojáky zacházet ve velmi krátkém čase.

Představení tchajwanského raketometu Kestrel

Článek Tchajwanský lehký raketomet Kestrel může při čínské invazi překvapit, drtil by hlavně obrněná vozidla a pěchotu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jedoucí vozidlo i vrtulník sežehly plameny

Videa v tomto článku ukazují, co vše Stugna-P vlastně umí. Je na nich vidět, že nejde pouze o zbraň určenou k ničení tanků, i když je jako protitanková označovaná. Na záběrech je možné spatřit, jak doslova stíhá jedoucí vozidlo BRDM-2, které ale boj prohraje a skončí v plamenech. Ukrajinská zbraň pak pochopitelně zvládne i nákladní auta, a jinde zase obsluha zasáhne cenný bitevní vrtulník Kamov Ka-52 Alligator. Jeho pilot totiž udělal chybu a vznášel se na místě – pro naváděnou střelu byl pak jednoduchým cílem.

V jiném případě se dokonce stal obětí termobarický raketomet TOS-1A a mnohé tanky. Zajímavá přitom byla taktika, jakou Ukrajinci při útoku na některé cíle zvolili – operátor nejdříve mířil vedle, a laserový značkovač na ně zaměřil až na poslední chvíli. Jasně, nic světoborného, ale oklame to systémy detekující ozáření naváděcím laserem. V dalším případě se o zajímavý záběr postarala ruská propaganda, když chtěla natočit samohybný protitankový systém Sturm-S, ale zaznamenala jenom to, jak na něj dopadla střela ze Stugna-P, uvedl portál MilIn.

Stugna-P používá dva druhy střel

Do výzbroje ukrajinské armády se dostal komplet Stugna-P v roce 2011, a v současnosti existuje jeho modernizovaná verze vylepšená na základě bojových zkušeností. ArmyRecognition uvádí, že může systém odpalovat dva druhy střel, a to buď ráže 130 nebo 152 milimetrů. Dosah těžší je až 5 500 metrů a průraznost má 1 200 milimetrů RHAe, lehčí má pak oba parametry o něco horší. Střely existují v provedení s hlavicí HEAT, ale také s výbušnou použitelnou proti měkkým cílům. Stugna-P má dálkový ovladač a obsluha tak může pálit z úkrytu.

1 proti 4: tankový souboj ve stepích ruští vojáci prohráli, záběry ukazují, jak ukrajinský tank z 60. let dva T-90 zničil a zbylé zahnal

Ani přes asi čtyřnásobné zvýšení produkce přitom není zbraní pro válku s Ruskem dostatek. I sami Ukrajinci ale přiznávají, že má Stugna-P některé zápory, a to hlavně vysokou hmotnost. V případě těžší střely ráže 152 mm váží obal se střelou, stativ s odpalovacím systémem a dálkový ovladač 104 kilogramů, což vyžaduje několikačlennou obsluhu. Vzhledem ke stále rostoucí odolnosti tanků bude navíc nutné v budoucnu sílu hlavice navýšit.

Článek Záběry detailně ukazují, jak ukrajinská Stugna-P ničí ruské cíle – tanky, raketomety, a dokonce i vrtulníky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

České granátomety pro ukrajinskou brigádu

Nejznámější sbírkou české veřejnosti pro nákup zbraní ukrajinské armádě je iniciativa Dárek pro Putina, pod níž patří i Zbraně pro Ukrajinu. Na svých internetových stránkách nyní sbírá peníze na nákup tisícovky českých protitankových granátometů RPG-75M, které má dostat 41. mechanizovaná brigáda, což by výrazně posilnilo její možnosti boje proti obrněným vozidlům, ale například i proti opevněným pozicím nepřítele. Na nákup 1 000 granátometů je potřeba 23 milionů korun, z čehož je zatím vybraná více než polovina.

iZdroj fotografie: Uživatel Petrtlach / Creative Commons / CC BY-SA

Granátomet RPG-75, případně jeho modernizovaná verze M, je označovaný jako přenosná jednorázová protitanková zbraň, ale pravdou je, že proti tankům zase tak moc účinný není. Jeho hlavice má průbojnost jenom kolem 300 milimetrů RHAe, což na většině míst tank prorazit nedokáže – je však více než dostatečná proti bojovým vozidlům pěchoty nebo obrněným transportérům, jichž je na bojišti značné množství, a mnohdy pochází z dob SSSR. Existuje pak i verze s termobarickým granátem vhodná třeba proti opevněné pozici.

RPG-75 je starý, ale stále účinný

Granátomet RPG-75 byl vyvinutý v 70. letech 20. století a v modernizované podobě je vyráběn dodnes. Je teleskopický a portál MilIn uvádí, že jeho hmotnost je pouhých 3,2 kilogramů. Pěšáci si ho tak mohou velice snadno nést s sebou, přičemž po odpálení prázdný tubus odhodí. Maximální možný mířený dosah granátometu je 300 metrů, proti jedoucím vozidlům pak 200 metrů. Má mechanická mířidla se 4 nastaveními podle různé vzdálenosti.

Český MR-2 Viktor kosí na Ukrajině jeden dron za druhým už více než rok, přišel mezi prvními a mezi vojáky je velmi oblíbený

Iniciativa k výběru prostředků na zbraně ukrajinské armádě je velice úspěšná. Podařilo se jí dodat třeba v Česku modernizovaný tank T-72 přezdívaný Tomáš, ale i raketomet RM-70 přezdívaný Přemysl. Další vítanou pomocí byla vozidla Viktor s kulometným dvojčetem ráže 14,5 milimetrů a zaměřovacím systémem na sestřelování dronů. S nebezpečnými minami má potom pomoci slovenský odminovávací systém Božena 5, o němž jsme rovněž psali.

Granátomet RPG-75M na Ukrajině

Článek Češi Ukrajině stále pomáhají, 1 000 granátometů RPG-75M české výroby za 23 milionů Kč výrazně posílí boj proti BVP i vojákům se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stugna-P na autech má řadu výhod

Protitankový systém Amulet je vlastně upravená Stugna-P tak, aby ji bylo možné připevnit na nějakou mobilní platformu. Od původní zbraně ji odlišuje zejména tím, že nemá stojan, ale hlavu otočnou o 360 stupňů, tedy do všech stran, díky čemuž může z pozice vozidla pálit na jakoukoli stranu. Druhou odlišností je pak to, že je Amulet tvořen dvojicí střel, zatímco klasická Stugna-P má jenom jednu. Umístěny jsou v obou případech v jednorázovém pouzdru, v němž jsou do systému instalovány, a po odpalu je potřeba ho odhodit.

Možná metla na íránské drony vypouštěné Ruskem má jméno Avenger. Jde o 8 raket Stinger na voze Humvee

Systém může přitom odpalovat dva druhy střel, a to RK-2S ráže 130 milimetrů, a RK-2M-K ráže 152 milimetrů. Podle MilitaryToday obě střely prokázaly, že jsou schopné si poradit s ruskými tanky, a to včetně nejmodernějších T-90M Proryv-3. Hlavice mají tandemové, což zvyšuje jejich účinnost proti reaktivnímu pancéřování – menší z nich má dosah 5 kilometrů a prorazí pancíř o síle 1 000 milimetrů RHAe, větší pak doletí do vzdálenosti 5,5 kilometrů a její hlavice prorazí pancíř o síle 1 200 milimetrů RHAe, což neustojí snad žádný existující tank.

Humvee je pro Amulet dobrá platforma

Podle portálu MilIn je Amulet ve výzbroji 1. samostatné speciální brigády. Konstruktéři ho umístili na střechu obrněného terénního vozidla HMMWV známého jak Humvee, na které se mimochodem již dříve podařilo instalovat i letecké střely Hydra-70, jak jsme na ArmádnímZpravodaji psali. Ačkoliv se přitom jedná o improvizaci, je důmyslná, ne „splácaná“ na koleni. Humvee je vozidlo používané americkou armádou a řadou jejích spojenců, ukrajinská armáda pak dostala mnoho těchto vozidel jako součást vojenské pomoci.

Combat module „Amulet“ with ATGM „Stugna-P“ mounted on HMMWVhttps://t.co/yJDA0DfkV1 pic.twitter.com/8CZyUH6SZ4

— GWAR69 🇩🇰🇺🇦 (@GwarWorin) October 22, 2023

Důvodem však není pouze ruská invaze, ale i jejich vyřazování americkou armádou, kde je v nějaké míře nahrazuje JLTV Oshkosh, o čemž jsme rovněž informovali. Automobil má rychlost až 113 km/h a velmi dobrou průchodnost terénem, podle verze pak bývá různým způsobem pancéřovaný, ovšem jeho velkou nevýhodu je zejména na dnešní poměry nízká odolnost proti minám nebo nástražným systémům, zatímco zmíněné JLTV Oshkosh zvládne i silné výbuchy díky tlusté podlaze ve tvaru V, což odkloní výbuch do stran a ochrání tak cestující.

Video: raketa Stugna-P ničí s přesností i za hranicí svého 5,5km maxima, 100% ukrajinská zbraň si poradí s tankem, natož s náklaďákem

Ale zpět k Amuletu, který osádka ovládá zevnitř vozidla, kde má k dispozici obrazovku s možností zaměření cíle, a nevystavuje se tak nebezpečí. Optický systém je schopen vidět cíl na vzdálenost až 13,5 km a rozpoznat ho na 5,5 km, kdežto termokamera to v noci zvládne na 11 respektive, 4,7 km. Střely jsou laserově naváděné, takže musí operátor držet zaměření na cíli celou dobu jejich letu, takže je s vozidlem proto možné odjet až po zásahu cíle. Vystřelené rakety je možné znovu nabít, ale osádka to musí udělat ručně z venku.

Článek Improvizovaný krajinský protitankový raketový systém Amulet si podá i nejlepší ruské tanky, s přehledem prorazí i 1 200 mm RHAe se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

HJ-12 zavedla Čína 18 let po Javelinu

Američané přijali svou proslulou protitankovou zbraň FGM-148 Javelin do výzbroje v roce 1996, a téměř hned znamenala nový standard vedení boje mezi pěchotou a tanky. Čínské společnosti Norinco pak trvalo 18 let, než se americké zbrani vyrovnala – svou HJ-12 konkrétně poprvé představila v roce 2014. Čínská armáda, ale i zájemci ze světa (raketomet je totiž určen i k exportu), tak dostali do ruky přenosnou protitankovou zbraň s velmi podobnými parametry i designem, jakou je právě FGM-148 Javelin.

iZdroj fotografie: Uživatel Mztourist / Creative Commons / CC BY-SA

HJ-12 je zbraní typu vystřel a zapomeň, což znamená, že se střela po zaměření navádí na tank nebo jiný cíl sama, a střelcova práce tak končí. Letět může po přímé dráze, ale podobně jako FGM-149 Javelin rovněž dokáže vystoupat do výšky a zaútočit na cíl shora, kde mají tanky i další obrněnci slabé pancéřování. Hlavní motor střely se přitom zažehne až po odpálení z odpalovací trubice, což pomáhá skrýt pozici střelce, a zároveň je tak možné zbraň používat i v uzavřených a stísněných prostorách.

Nabít novou střelu trvá jen čtvrt minuty

Vzhledově i rozměrově se Red Arrow neuvěřitelně podobá Javelinu. Tvoří ho dvě části, a to střela s odpalovací trubicí a zaměřovací systém, vše má přitom celkovou hmotnost 22 kilogramů, tedy velmi podobně jako americký protějšek. Odpalovat lze z ramene, ale stejně tak ze stativu nebo z vozidla, kde je namontován. Po odpálení střelec prázdnou trubici odhodí a za 15 sekund zvládne nasadit novou. Zaměřovací systém funguje i v noci a za špatné viditelnosti, raketa se totiž na cíl navádí pomocí infračerveného nebo televizního zobrazování.

Průraznost střely je 800 milimetrů RHAe, což sice nestačí na proražení čelního pancíře západních tanků, ale je to více než dostatečné k proražení slabé střechy. Hlavice rakety je tandemová, takže si dokáže poradit i s reaktivním pancéřováním. Zbraň je použitelná nejen proti obrněným vozidlům, ale také proti bunkrům, člunům nebo nízko letícím vrtulníkům. Dosah střely Red Arrow, potažmo HJ-12, je za dne 4 kilometry, v noci pak poloviční.

I když jsou tedy některé parametry o trochu horší než v případě FGM-148 Javelin, nelze brát zbraň na lehkou váhu. V případném konfliktu budou mít armády, jejíž vojáci HJ-12 disponují, silnou zbraň de facto proti všem existujícím tankům. Aktuálně totiž není na světě žádný, který by jí dokázal 100% odolat. Vznikají sice nové koncepty, ty se však nesoustředí na zvyšování síly pancíře, nýbrž na tzv. aktivní ochranu, která by střely ničila dříve, než by k obrněnci dorazily, případně zmírnily jejich explozi natolik, že by pancíř zbytkové síle již odolal.

Článek HJ-12 je čínské dvojče FGM-148 Javelin, které nelze podceňovat: raketa zasáhne cíl maximálně přesně, a to v nejslabším místě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Strugna-P může vážit i přes 100 kg

S vývojem protitankové zbraně začala Ukrajina až dlouho po svém osamostatnění, ale do výzbroje byla Stugna-P zavedena až roku 2011. Jde o poměrně mohutný systém využívající masivní podnožku, zaměřovací část a pouzdro s vlastní střelou. Existují přitom dva typy – těžší má celkovou hmotnost až 104 kg, takže potřebuje několikačlennou obsluhu. Ukrajina měla ale vyvinout i verzi Skif-M s odlehčeným stativem a dalšími vylepšeními.

iZdroj fotografie: Kancelář prezidenta Ukrajiny / Creactive Commons / CC BY

Jednou z výhod systému Stugna-P je dosah, těžší střely mají být schopné zasahovat cíle na vzdálenost přes 5,5 km (to je maximální dostřel ruské střely 9M133 Kornet). Třeba video pod tímto článkem pak ukazuje zásah nákladního automobilu ukrajinskými separatisty údajně na vzdálenost 5,6 kilometru, což je opravdu na hranici, ale přesto byl zásah úspěšný a vozidlo zničeno. Zaznamenané je úspěšné použití zbraně nejen proti ruským tankům a obrněncům, ale i proti letícímu bitevnímu vrtulníku Kamov Ka-52 Alligator.

Stugna-P používá rakety různé ráže

Ukrajinský systém Stugna-P je na cíl naváděn pomocí laserového paprsku, a během letu lze jeho polohu měnit, ale existuje i automatický systém, kdy se laserový paprsek zaměřuje bez asistence obsluhy. Zbraň využívá odpalovací trubice s raketami ráže 130 milimetrů s dosahem 5 kilometrů a průrazností kolem 1 000 milimetrů RHAe, větší střely ráže 152 milimetrů pak mají dosah přes 5,5 kilometrů a průraznost 1 200 milimetrů RHAe. Hlavice jsou tandemové, umí si tedy poradit i s reaktivním pancéřováním.

Ukrajinská Stugna-P sestřelila moderní ruský vrtulník Kamov Ka-52, jedná se o první případ zničení tohoto stroje protitankovou zbraní

Ovládací zařízení vybavené obrazovkou a joystickem je umístěno v kufříku. S odpalovačem ho lze propojit kabelem a může být až 50 metrů daleko, obsluha se tedy může ukrýt a nevystavovat se odvetné palbě v době letu střely k cíli. Zaměřovací systém obsahuje i termokameru, Stugna-P je tak použitelná v noci a za zhoršené viditelnosti, dosah je ale snížen na zhruba 3 kilometry. Ukrajinské armáda má do systému kromě protipancéřových střel i rakety s vysoce explozivními hlavicemi, které lze použít proti pěchotě a nepancéřovaným cílům.

Článek Video: raketa Stugna-P ničí s přesností i za hranicí svého 5,5km maxima, 100% ukrajinská zbraň si poradí s tankem, natož s náklaďákem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výsledek Francie a Západního Německa

MILAN je dílem dnes již zaniklého konsorcia Euromissile složeného ze západoněmecké společnosti DaimlerChrysler Aerospace AG a francouzské Aérospatiale. Cílem byli vyvinout nový typ odpalovacího protitankového zařízení pro ničení obrněné techniky, který bude dostatečně lehký na to, aby ho mohla snadno přenášet pěchota. A to se povedlo velmi dobře; v roce 1972 přijala MILAN do výzbroje francouzská armáda, a o pár let později se stal standardní protitankovou zbraní v rámci ozbrojených sil států NATO.

Ukrajině pomáhá i francouzsko-německý MILAN. Nejnovější verze této protitankové zbraně je stále velmi účinná, zlikvidovala i Abrams

Systém je složený ze dvou hlavních částí, a sice z odpalovacího zařízení a rakety, přičemž neváží více než 17 kg a měří pouze 1,2 metru na délku. Nejnovější model MILAN 3 má odpalovací a zaměřovací jednotku umístěnou na stativu, což výrazně zlepšilo stabilitu celého kompletu, a používá též poloautomatický naváděcí systém s řízením po drátě, který sleduje střelu během celé délky jejího letu.

Z tohoto důvodu mají střely v zadní části infračervený nebo elektronický zářič. Velkou výhodou je pak skutečnost, že drátem naváděná střela nemůže být ovlivněna radiovými vlivy ani obrannými světlicemi, ačkoliv má drát i svá omezení. Tím hlavním je, že se střelec během celého letu rakety nesmí pohnout z místa.

Ruské „Kornety“ mají sílu zničit jakýkoliv tank nejenom na Ukrajině, a to včetně vysoce odolných jako M1 Abrams, Challenger 2 a Merkava

To pochopitelně znamenalo značné ohrožení střelce během bojových operacích, a k jeho bezpečnosti nepřispěl ani krátký dosah rakety (udáváno kolem 2 km, v realitě cca 900 až 1500 metrů), nízká odolnost střely proti infračerveným rušičkám, a nezřídka i poruchy naváděcího drátu. Poslední modely MILAN 3 mají nicméně většinu těchto provozních problémů již vyřešenou a řadí se tak k velmi schopným.

Střely jsou pro ruské tanky smrtící

Asi nikoho nepřekvapí, že byl systém MILAN navržen primárně proti sovětským tankům, ani že měla každá modernizace úspěšně zlikvidovat to nejlepší, co mohli Sověti vrhnout do pole. První model, tedy MILAN 1, používal jednoduché rakety ráže 103 mm, a další modely, tj. MILAN 2, MILAN 2T a MILAN 3, měly již rakety ráže 115 mm. Zlomový byl při vývoji model 2T, jehož střely mají HEAT tandemovou hlavici a který měl probít první sovětské reaktivní pancíře.

Poslední verze MILAN 3 je navíc vybavena i pokročilou ochranou proti ruským rušičkám Štora, přičemž dokáží rakety HEAT proniknout pancířem o síle až 1 000 milimetrů RHAe, což zneškodní i velmi dobré tanky. Na kontě má nespočet nepříliš modernizovaných T-90 i řadu dalších, ovšem na ty opravdu nejlepší v současné výzbroji Ruska, tedy T-90M Proryv-3, stačit nemusí – alespoň ne z přední části, kde může mít pancéřování tloušťku až 1 550 mm, je-li obrněnec vybaven i reaktivním pancířem Kontakt 5. Třeba ze strany ale proniknout dokáže.

Ruská armáda přitom disponuje i vlastním typem této zbraně, a sice jde o 9K135 Kornet, který je oproti MILANu o něco výkonnější, byť ne bezchybný. Rovněž využívá HEAT raket, ale naváděcí systém je založen na laserovém paprsku. Do výzbroje byl přijat v roce 1998 a měl nahradit 9K111 Fagot. Ruskou armádou je užíván na Ukrajině a v říjnu 2022 bylo několik těchto kusů zkonfiskováno ukrajinskými silami.

Izraelský obrněný transportér Namer je nejdolnější na světě, nezničí ho ani ruská protitanková střela 9M133 Kornet

Kornet má navíc zkušenosti i s ničením západních tanků, libanonský Hizbaláh zničil jeho pomocí několik izraelských tanků Merkava (ano, nejde vyloženě o Západ jako takový, ale Izrael dlouhodobě spolupracuje třeba se Spojenými státy americkými) a kurdské milice v Sýrii zase několik tanků Leopard 2. Nejeden německý obrněnec to měl navíc schytat i v současné válce na Ukrajině; některý od 9K135 Kornet, jiný dělostřelectvem.

Článek Francouzská protitanková řízená střela MILAN ničí nepřátelské tanky už přes 50 let. Výročí oslavila na Ukrajině, kde „louská“ i T-90 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střely Spike LR používá řada armád

Zkušenosti z několika konfliktů se svými sousedy, v nichž hrály významnou úlohu i tanky, chtěla izraelská armáda silné protitankové zbraně. V roce 1981 proto navedla do výzbroje střelu Spike NLOS, jejímž následným vývojem vznikly i další varianty. Spike LR je používán od roku 2007 a v roce 2018 byla zavedena do výzbroje modernizovaná varianta Spike LR-II. Střely různých verzí jsou ve výzbroji několika desítek států.

iZdroj fotografie: Italská armáda / Creative Commons / CC BY

Střela Spike LR-II má hmotnost 12,7 kg a její dosah je 5,5 km v případě odpálení ze země či vozidla, a kolem 10 km z vrtulníku. Má tandemovou hlavici se zvýšenou schopností poradit si i s reaktivní ochranou tanků, přičemž prorazí pancíř o síle až 1 200 milimetrů RHAe. Navíc umí provádět útoky seshora na slabý střešní pancíř, čímž se velmi podobá americké FGM-148 Javelin. Zvládne si tak například bez problému poradit s jakýmkoli ruským tankem – dokonce i s tím aktuálně nejlepším, tedy s T-90M Proryv 3, a dost možná i s T-14 Armata.

Spike LR se o zásah postará sama

Současné střely Spike LR / LR-II fungují jako „vystřel a zapomeň“, což znamená, že operátorovi stačí najít cíl, zamířit na něj a vystřelit, a hned poté se může stáhnout, protože střela se již navede na cíl sama. Spike LR-II disponuje pokročilým infračerveným hledačem s prvky umělé inteligence, která se stará o zásah. Je ale zároveň s odpalovacím zařízením spojena optickým kabelem, takže operátor přijímá obraz ze systémů střely, což mu umožňuje změnit cíl i za letu, případně odpálit střelu na cíl, který nevidí, a určit ho až během letu.

Když používají střely Spike LR pěšáci, musí k nim mít i stativ s odpalovací jednotkou, baterií a zaměřovačem o hmotnosti 12,8 kilogramů, což vyžaduje k pohodlné obsluze a transportu většinou 2 vojáky. Rakety bývají však velmi často umístěny na vozidlech, třeba česká armáda má jejich odpalovače na obrněných vozidlech Pandur II, a v budoucnu by měly být i na nových bojových vozidlech pěchoty CV90.

Článek Brutální izraelská protitanková střela Spike LR prorazí až 1 200 mm RHAe, zničí tedy i jakýkoliv ruský tank; ve výzbroji je má i AČR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Chytrá munice nahradila kazetovou

Trefit se do malého cíle jako je tank na vzdálenost přesahující 30 kilometrů (právě to je dnes běžný dosah dělostřeleckých zbraní) je pro klasickou houfnici v podstatě nemožné. Pro vyšší úspěšnost byla v minulosti používána protitanková kazetová munice, ale tu řada států zakázala. Němečtí konstruktéři na to reagovali vývojem speciální chytré munice SMArt 155, švédsko-francouzští zase 155 BONUS. Obě fungují na podobném principu, a video v tomto článku ukazuje, jak jsou nebezpečné i pro moderní tank T-90M Poryv-3.

Remains of German-made SMArt 155 mm (DM702A1) artillery rounds were discovered at Russian positions near Kremenna. The shells are equipped with self-targeting elements. pic.twitter.com/ml70SiWS2A

— Venik (@venik44) March 11, 2023

Dělostřelcům vyzbrojených některou ze zmíněných munic (určeny jsou pro všechny standardní západní houfnice) stačí jenom vědět, v jaké oblasti se tank nachází. S tím jim často pomohou drony, stalo se tak i v tomto videu, kdy kamera letounu také útok zachytila. Poté jim stačí projektil odpálit na zadané souřadnice a o vše ostatní se munice postará sama. Je naprogramovaná tak, aby si cíl v oblast našla, a pak na něj zaútočila výbuchem tvarovanou penetrační hlavicí, kterou nedokáže zastavit ani reaktivní pancíř; na tank navíc útočí shora.

Hledání pomocí radaru nebo LiDARu

V obou municích je projektil ze 2 částí, přičemž se nad cílem rozdělí a každá po něm pátrá samostatně. Jeden náboj tak dokáže zničit i dva cíle. SMArt 155 se k zemi snáší na padáčku, BONUS 155 na speciálních křidélkách. První systém v sobě má zabudovaný infračervený senzor s radarem, druhý pak infračervený senzor s LiDARem. Oba dokáží rozpoznat obrněné cíle a navést projektil přesně nad ně a v optimální výšce ho odpálit. Šance ukrýt se před takovým systémem je malá, někdy ale dokáží částečně pomoci speciální krycí plachty.

Speciální německá munice SMArt 155 je kladivem na tanky. Vystřelována je ze západních kanónových houfnic

Na videu je vidět odpálení tvarovaného projektilu několik desítek metrů nad tankem – střechou T-90M projel bez jakéhokoliv problému. Z obrněnce pak téměř okamžitě vyšlehly plameny způsobené vznícením munice uložené v karuselovém nabíječi, což je kritická konstrukční slabina sovětských a ruských typů tanků. Takový zásah většinou končí smrtí celé osádky, i když na videu se jednomu zraněnému členovi nejspíše podařilo uniknout.

Článek Video: munice SMArt 155 umí „projet“ nejmodernějším ruským tankem T-90 jako nůž máslem i dobře trefit náboje uložené v nabíječi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Konstrukce se inspirovala třeba bazukou

Historie zbraní Carl Gustav sahá do 40. let 20. století, kdy švédská armáda hledala přenosnou protitankovou zbraň. Konstruktéři se inspirovali zbraněmi z druhé světové války, zejména bazukou a Panzershreckem. V roce 1948 pak vstoupila do výzbroje zbraň Carl Gustav M1 ráže 84 mm, a tato ráže zůstává dodnes standardem, jímž se vyznačuje. Během desetiletí však přišel její hlavní výrobce, společnost Saab Bofors, s mnoha vylepšeními.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

Tím posledním je model zvaný M4 vzniknuvší ve spolupráci s americkou armádou, která je velkým uživatelem předchozího modelu M3. Hmotnost 9,5 kg byla vysoká a pěšáky dost zatěžovala, načež představil výrobce v roce 2014 odlehčený model s váhou 6,6 kilogramů. Odpalovač je o něco kratší a jsou v něm využity kompozitní materiály a titan. Vybaven je novým systémem řízení palby, infračerveným záměrným bodem, termálním zaměřovačem a dalšími vylepšeními, třeba lištou Picatinny na instalaci doplňků, jichž je celá řada.

K dispozici je mnoho druhů munice

Výhodou bezkákluzové pancéřovky Carl Gustav je také široké spektrum munice. Existuje nejen několik druhů protipancéřové – včetně tandemové proti reaktivnímu pancéřování – vojáci mohou do zbraně nabít i projektily určené k likvidaci pěchoty na volném prostranství, speciální projektily na ničení bunkrů, případně vybuchující k proražení zdi uprostřed budov. Existují pak i osvětlovací či kouřové granáty, nebo třeba laserem naváděná střela s dosahem až 2,5 km.

Co je známo o nejlepším sériovém ruském tanku T-90M Proryv-3, který si dokáže poradit i s tanky jako Leopard 2 a Challenger 2

Moderní projektily dokáží zasahovat stacionární cíle na vzdálenost kolem 1 kilometru. A ačkoliv jsou zbraně jako protitankové střely FGM-148 Javelin proti tankům účinnější, univerzálnost dělá z Carl Gustav neobyčejně smrtící systém. Malým jednotkám umožňuje významně navýšit jejich palebnou sílu, třeba podle ukrajinské armády byl první nejmodernější ruský tank T-90M ve válce na Ukrajině zničen právě systémem Carl Gustav M4, což jeho schopnosti podtrhuje. I proto je mají ve výzbroji desítky armád včetně české.

Článek Zabiják tanků T-90, to je bezzákluzová protitanková pancéřovka Carl Gustav M4; ve výzbroji ji mají desítky zemí, i ČR se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Francouzské střely používá mnoho zemí

Francouzské ozbrojené síly mají ve výzbroji mnoho zbraní domácího původu, protitankové nevyjímaje. Systém APILAS začal vznikat někdy před 40 lety, první kusy si tamní armáda objednala v roce 1984 (do služby se dostaly rok poté). Zbraň se stala rychle rozšířenou, Francie ji postupně prodala do dalších zemí – objevila se i v poměrně dalekých krajích, třeba ve výzbroji povstalců v Sýrii. Na Ukrajinu ji zase dle záběrů na sociálních sítích nejspíše dodalo Finsko.

RAC 112 APILAS je tvořena protitankovou střelou na tuhé palivo v kevlarovém pouzdru a jedná se o zbraň na jedno použití. Je snadno přenositelná, její hmotnost je pouze 9 kilogramů, přičemž vlastní střela váží 4,3 kilogramů; její ráže je pak 112 milimetrů. Má kumulativní hlavici schopnou prorazit pancíř o síle 720 milimetrů RHAe i dvoumetrovou betonovou stěnu, takže ji lze použít třeba i k ničení nepřátelských opevnění. A pro zajímavost, jeden takový přenosný raketomet vychází na zhruba 2 000 €, což je asi 48 000 Kč.

RAC 112 APILAS vydává nepříjemný hluk

Zbraň je určena k boji na krátkou vzdálenost – na pohyblivý cíl je efektivní do vzdálenosti asi jenom 300 metrů, na statický cíl (třeba bunkr) pak do 500 metrů – urazit takovou vzdálenost je přitom střela schopna za necelé 2 sekundy. Má ale také jednu nevýhodu, a tou je opravdu velký hluk při výstřelu, což mj. snadno prozradí pozici střelce. Ve francouzské armádě dokonce nesmí jeden voják za dobu své mírové služby vystřelit z raketometu více než třikrát, ale lze předpokládat, že taková omezení ve válce na Ukrajině rozhodně platit nebudou.

Francouzský raketomet RAC 112 APILAS může však být účinný proti tankům jedině v případě, že nebudou mít nainstalované reaktivní pancéřování, případně je trefí do míst, kde se toto pancéřování nenachází, protože pancíř (navíc ve spojení s ERA typu Kontakt-1) nejspíše dokáže sílu jeho kumulativní hlavice odvrátit. Vynikající pak může být zbraň proti bojovým vozidlům pěchoty nebo různým obrněným vozům, při chystané ofenzivě s ní pěšáci mohou docela snadno zničit bunkry a prorazit si tak cestu ruskými zákopy.

Článek Skoro 40leté jednoranné protitankové systémy RAC 112 APILAS, které má také Ukrajina, stále zničí tank i prorazí 2metrovou zeď se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kornet má dobrou průraznost i dosah

Protitankové rakety Kornet navazují na dřívější zbraně sovětského typu, ale byly zkonstruovány až v době Ruska. První návrhy pochází ještě z konce 80. let 20. století, do výzbroje se však dostaly až v roce 1998. Jde o protitankové střely třetí generace, srovnatelné jsou např. s americkými BGM-71 TOW. Nejnovější střely jsou schopné prorazit pancíř o síle 1 200 až 1 400 milimetrů RHAe a doletět do vzdálenosti až 5,5 kilometrů, i když existuje i střela s delším doletem.

Jenomže 9M133 Kornet není, na rozdíl od modernách protitankových zbraní dodaných Ukrajině (jde třeba o FGM-148 Javelin nebo NLAW), systémem „vystřel a zapomeň“. Jeho operátor musí na cíli po celou dobu letu rakety držet laserový naváděcí paprsek, a střela je pak naváděna drátem, takže systém nelze nijak rušit. Rychlost střely je podle druhu od 250 do 320 metrů za sekundu. Kromě pancíře je účinná i proti betonu, existuje pak také s termobarickou hlavicí.

Systémy Kornet nejednou prokázaly, že si jsou schopny poradit i s některými moderními tanky, příkladem může být zničení tureckých Leopardů 2. Tehdy se o to postaral Islámský stát, ale nutno zmínit, že Turci neměli stroje se zesíleným pancéřováním, a stejně tak udělali při použití tanků hrubé chyby. Je však nepopiratelné, že střelám by byl schopen odolat maximálně jen přední pancíř Západních tanků, a to možná jenom se štěstím.

Systém Kornet se velmi obtížně přenáší

Existují minimálně dva faktory, kvůli nimž nemusí být systém 9M133 Kornet tak účinný, jak by se mohlo papírově zdát. Hmotnost celé zbraně – tedy střely i se speciálním stativem se zaměřovačem, do něhož je nabíjeno – je přes 63 kilogramů. Nejedná se tedy o zbraň snadnou na přepravu, zapotřebí je 2členná obsluha, a ani ta nemá lehkou práci. Účinně lze tedy útočit jen z nějaké připravené pozice, ale tu je zase díky dronům poměrně snadné objevit.

Druhým handicapem je nutnost držet na cíli laserové zaměření. Pokud bude obsluha střílet na dlouhou vzdálenost, poletí střela k cíli 10 až 15 sekund, někdy i déle. Raketa za sebou navíc zanechává velmi viditelnou stopu a prozrazuje tak místo, odkud byla vypálena. Osádce tanku a doprovodným jednotkám se tím skýtá možnost začít na místo střílet. A jelikož musí operátor cíl zaměřovat, je snadným terčem; a když to „schytá“, střela cíl nezničí.

Článek Ruské rakety Kornet mají dvě velké nevýhody, mají být přitom hlavní zbraní proti Západním tankům na Ukrajině se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střela z „Konkursu“ má navádění po drátu

Konkurs není nejnovější systém, pochází ještě z dob Sovětského svazu. Do výzbroje byl zařazen v roce 1974, což ale není nic směrodatného, neboť je vrstevníkem i dodnes používaného a ceněného amerického protitankového systému BGM-71 TOW. Jelikož jde o protitankový systém druhé generace, vyžaduje navádění, kdy musí operátor na cíli držet zaměření, a raketa je pak s naváděcím systémem spojena za pomoci tenkého drátu.

Už z přípravy 9M113 Konkurs je jasné, že nejde o lehkou zbraň na rameno, ale většinou ji obsluhují 2 vojáci. Skládá se z odpalovacího stanoviště se zaměřovačem o hmotnosti 22 kilogramů, které může nést jeden voják na zádech. Druhý pak zajišťuje střelu v jakémsi tubusu – ten je třeba nasadit na rozložené odpalovací stanoviště. Hmotnost tubusu i se střelou je kolem 20 kilogramů. vyměnit ovšem použitý za nový je dílem velmi krátkého okamžiku, takže může operátor rychle namířit zbraň na další cíl (tedy má-li naplněné tubusy k dispozici).

Původní střela měla přitom dosah 3,5 kilometrů, modernizované ale dokáží zasahovat cíle až do vzdálenosti 4 kilometrů; při použití nočního vidění je však dosah menší. Starší typ hlavice zvládal prorazit pancíř o síle 600 milimetrů RHAe, novější typy si ale poradí i s více než 800 milimetry. Pokus Youtuberů ukázal, že je proti střele účinné reaktivní pancéřování, ale pouze pokud jde o starší hlavici. Novější typy jsou již tandemové, takže si s mnoha typy reaktivního pancíře poradí.

Probléme 9M113 Konkurs je prach po výstřelu

Přesnost systému je udávána na 90 procent, ale záleží na okolnostech. Během testu navíc první střela cíl (což byl velký nakladač) přelétla, ale operátor přiznal, že při odpalu motor rakety rozvířil oblaka prachu, a on přestal vidět cíl v zaměřovači. Vyřešil to až pokropením země před odpalovacím zařízeném, poté se již prach nezvedal, i když kropit na frontě nemusí být vždy nejlepší řešení. Jakmile byl cíl vidět, nebyl žádný problém ho zasáhnout, i když první zásah značně utlumila dynamická ochrana.

Když ale střele v cestě nestojí, má nesmírnou sílu. Hlavice typu HEAD nasměrovala energii výbuchu do úzkého paprsku a nakladačem prošla jako nůž máslem. Podobný osud může čekat i tanky nebo obrněná vozidla. U ukrajinských tanků sovětské konstrukce pak hrozí vznícení uložené munice a výbuch odlétající věže, který je znám z mnoha dřívějších případů. Jedinou obranou je správné nasazení tanků ve spolupráci s pěchotou a dalšími jednotkami (nejspíše i drony), aby se navzájem chránily.

Článek Test: co dokáže zničit sovětsko-ruská protitanková řízená střela 9M113 Konkurs. Přesná je až na 90 % a prorazí i velmi silný pancíř se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kinetický penetrátor pro pistoli je nemožný

Protitankové pušky jsou dnes většinou známy spíše jako antimateriálové, opravdová bestie je třeba ukrajinská Snipex Alligator. V době svého vzniku se jednalo o pušky velkých ráží, a to až do 20 milimetrů. Jejich munice měla speciální projektil z nějakého vysoce hustého tvrdého kovu, aby mohl proniknout pancířem. Bylo přitom nutné, aby letěl dostatečnou rychlostí, protože při průniku pancířem ztrácí energii. U pušek to zajišťovala nejen síla hnací nálože, ale i dostatečně dlouhá hlaveň. U pistole ale něco takového možné není.

Silná hnací nálož by totiž znamenala silný zpětný ráz a zbraň by bylo nemožné udržet v ruce. Řešením se nakonec stala kumulativní hlavice, což je dodnes používaný princip řady protitankových zbraní. Jde vlastně o speciálně tvarovanou nálož usměrňující sílu výbuchu do jakéhosi úzkého paprsku, kdy samotný projektil nemusí mít vysokou rychlost, neboť na ní nezáleží. Výsledkem byl projektil Panzerwurfkörper 42 vyvinutý pro pistoli označovanou jako Sturmpistole, což byla vlastně víceúčelová – nikoliv pouze protitanková – zbraň.

Myšlenkou Sturmpistole bylo vybavit pěšáka malou přenosnou zbraní s různými typy projektilů, přičemž byly jako základ zvoleny standardní německé signální pistole Leuchtpistole 34 a Leuchtpistole 42. Výsledná konstrukce dostala ještě pažbu a mířidla, aby s ní voják mohl odpalovat i silnější projektily s vyšší přesností. Stále to mohly být světlice, výše zmíněný protipancéřový granát, ale i různé typy tříštivých projektilů určených proti pěchotě.

Projektil měl malý dosah a zbraň byla nepřesná

Panzerwurfkörper 42 mohl pěšák vystřelit až do vzdálenosti 65 metrů, projektil měl hmotnost 600 gramů a dokázal prorazit 80 milimetrů silný ocelový pancíř. To stačilo na tanky zhruba do poloviny války, později se však stala zbraň účinnou jenom ze strany a zezadu. A co víc, ukázala se jako velmi nepřesná. Na vzdálenost, s níž se bylo možné trefit, účinkovaly i mnohem levnější protitankové granáty vrhané vojáky. Vedle toho se pak objevily mnohem účinnější protitankové zbraně s vyšší přesností, průbojností a dosahem.

V Německu tak dostaly přednost zbraně jako Panzerfaust nebo Panzerschreck; přenosné protitankové zbraně podobného principu existují přitom dodnes, i když jsou střely do nich často řízené nebo mají vlastní navádění. Podobné zbraně mohou nést mnohem větší nálože potřebné k proražení pancířů současných tanků, třeba ruská střela 9M133 Kornet prorazí moderní tank K2 Black Panther, kterých si 1 000 objednalo Polsko. Žádný projektil umístitelný na zbraň velikosti pistole by ho však dnes nezničil. Na stará BVP by však mohla stačit i výše zmíněná.

Článek Protitanková pistole Sturmpistole měla zvýhodňovat, ale zklamala: dostřelila sotva 65 m a zasáhla málokdy, myšlenka to ale byla dobrá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Libye poslala do Čadu vojáky s tanky

V 80. letech 20. století podporoval libyjský režim opozici proti čadské vládě, ale nakonec ta se nakonec z velké části přidala na její stranu. Libye měla na severu Čadu několik základen a její vojáci byli vybaveni tanky, bojovými vozidly pěchoty nebo bitevními vrtulníky, a stejně tak mohli počítat s letectvem. Tedy ano i ne, protože ho většinu doby drželo v šachu letectvo Francie, která po většinu času podporovala okupovaný Čad.

Vojáci Čadu naopak neměli téměř žádnou těžkou výzbroj, a nahradili ji proto terénními vozidly Toyata Hilux a Toyota Landcruiser, na něž přidělali kulomety nebo francouzské protitankové střely MILAN. S touto lehkou výzbrojí se koncem roku 1986 rozhodli postavit obrněným jednotkám, a i přes veškerá očekávání si v následujících měsících vedli v pouštním terénu neobyčejně úspěšně. V jejich prospěch hrál také nedobrý výcvik libyjských vojáků a jejich nízká morálka.

Terénní automobily měly proti tankům a dalším obrněným vozidlům velikou výhodu, a to takovou, že se dokázaly v poušti pohybovat vysokou rychlostí, přičemž mohly na své korbě přepravit oddíl vojáků. Měly také mnohem menší spotřebu paliva a byly relativně jednoduché na údržbu. Libyjské jednotky tak nakonec zůstaly přišpendlené ke svým základnám, které stejně bez podpory letectva nedokázaly bránit. Díky vysoké mobilitě se jich tak jednotkám Čadu nakonec podařilo mnoho zničit.

Ve městě Fada měla Libye obrovské ztráty

Čadští bojovníci využívaly taktiky rychlých nájezdů, přičemž je libyjské tanky T-55, ani další těžká vozidla, téměř nedokázaly zaměřit. Pěchotu kosila palba z kulometů, zatímco tanky zase střely MILAN naváděné po drátě s dosahem až 2 kilometry. Během klíčové bitvy o severočadské město Fada tak zničili 92 libyjských tanků a 33 bojových vozidel pěchoty, a dalších 13 tanků a 18 BVP ukořistili. Sami přitom ztratili pouze tři automobily a 18 vojáků. Podobně pak dopadly i jiné střety, libyjské armádě se podařilo vítězit jenom velmi zřídka.

Většina odhadů se shoduje, že během necelého roku, po který trvala poslední část konfliktu, ztratila Libye 7 500 vojáků a 800 tanků i dalších obrněných vozidel. Čadská armáda naopak přišla o zhruba tisícovku bojovníků. Konflikt nakonec skončil příměřím a velkým pošramocením pověsti Libye. Různá vozidla Toyota (i jim podobná) začala být následně využívána poměrně běžně v řadě dalších konfliktů, typická jsou pro arabské státy. Například Toyotu Hilux do své výzbroje zařadila i Armáda České republiky.

Článek V roce 1987 uštědřily „obyčejné“ pick-upy drtivou porážku velké libyjské armádě s tanky: „Toyota war“ navždy přepsala koncepci bojů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

BTR-4 vznikl ve slavné charkovské továrně

Obrněné transportéry byly vyráběny za dob SSSR i na Ukrajině, která i po rozpadu Východního bloku v jejich produkci pokračovala. Projekt BTR-4 je dílem slavného Charkovského závodu, který se specializuje na výrobu traktorů a tanků. Práce na novém obrněném transportéru začaly zhruba na přelomu tisíciletí; představen byl v roce 2006 a o 3 roky později se dostal do výzbroje ukrajinské armády. Aktivně ho však používá také armáda nebo policie v Iráku, Indonésii a Nigérii.

Transportér se více podobá západním než sovětským nebo ruským koncepcím. Tříčlenná osádka je v odděleném samostatném prostoru, vzadu je pak místo pro výsadek 8 vojáků. Ti vystupují z vozidla zadními dveřmi nebo střešními poklopy. S přídavnou ochranou může hmotnost vozidla dosahovat až 28 tun. Na silnici se umí pohybovat rychlostí až 110 kilometrů v hodině a plavat dokáže rychlostí až 10 km/h.

A follow-up video to the above appears to have been filmed in similar circumstances and could indicate that the Ukrainian BTR-4E did receive critical damage, after all. pic.twitter.com/gFU655KJsR

— Dmitri (@wartranslated) March 15, 2023

Standardní výzbrojí transportéru je dálkově ovládaná věž s rychlopalným kanonem ráže 30 milimetrů, přičemž může být věží několik typů. Dělo bývá doplněno kulometem a transportéry mohou nést i řízené protitankové střely. Existují ale i varianty sanitního nebo opravárenského vozidla. Na základě BTR-4 byla představena i verze pro palebnou podporu MOP-4K, v jejíž výzbroji je dělo ráže 120 milimetrů a těžký kulomet.

Transportér BTR-4 ruská střela prorazila

Transportéry jsou nasazeny i v současné válce s Ruskem, a jak některé zprávy naznačují, mohou ustát zásahy ze slabších protitankových zbraní. To ale neplatí o nedávném incidentu zachyceném na videu, kdy to BTR-4 schytal do prostoru pro výsadek ruskou protitankovou střelou, zřejmě M113M Konkurs-M. Ta evidentně pronikla skrz pancíř, ale jestli byly uvnitř vojáci, není jisté. Transportér následně začal couvat, a záznamy ze záhy projíždějícího vozidla ukazují, jak hoří. Zásah byl tedy ve výsledku úspěšný.

Před zásahem (a poškozením) nicméně transportér neochránily ani „slat“ mříže na trupu. Jejich úkolem je jinak přivést kumulativní hlavici k výbuchu dříve, než se dostane k samotnému pancíři. To může fungovat proti jednodušším zbraním, třeba proti sovětským RPG-7 s běžnou hlavicí, ale v tomto případě bylo vozidlo zasaženo zřejmě zmíněnou střelou M113M Konkurs-M. Ta je silnější a má delší dolet, a také tandemovou hlavici. Určena je hlavně proti reaktivnímu pancéřování, a zdá se, že i když vybouchne už v mříži, udělá díru i do pancíře.

Článek Video: moderní ukrajinský obrněný transportér BTR-4 dokázal na chvíli ustát zásah ruskou střelou Konkurs-M, za moment ale stejně vzplanul se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nedostupné zbraně nabízí slušný výdělek

Vojenské zbraně jsou pochopitelně jiné než ty běžně dostupné na civilním trhu, neboť se na ně nevztahují různá omezení. Legálně lze tedy koupit maximálně upravené varianty útočných pušek, ale pouze poloautomatické. Těžší pěchotní zbraně už k prodeji nejsou. Není proto divu, že se je pašeráci snaží získat od vojáků; a nutno říci, že jsou úspěšní. Spousta z nich si tak může vcelku slušně přilepšit, navíc není v Rusku rozprodávání vojenského materiálu ničím výjimečným.

Například FSB zadržená zásilka na hranicích Ruska a Doněcké oblasti obsahovala hned 14 protitankových kompletů. Například RPG-18, což je vlastně sovětská obdoba jednorázového NLAW obsahující projektil s kumulativní hlavicí, který dokáže prorazit pancíř o síle 375 milimetrů RHAe, ale rovněž zvládne překonat betonovou zeď. Dostřel zbraně pak vychází až na 200 metrů. Méně skladný, ale o to účinnější, je i zabavený komplet 9M113 Konkurs. Na vzdálenost 4 kilometrů dokáže jeho řízená střela vyřadit i tank.

Vojáci ukradli i termobarické raketomety

Velkou hrozbou jsou nicméně také raketomety s termobarickými hlavicemi. Jsou to vlastně zmenšené varianty termobarického TOS-1 používané proti lidem schovaným v bunkrech a budovách, kdy je mohou (stejně jako v zastavěné oblasti) zabíjet s krutou účinností. Prvním zabaveným typem je RShG-1, tedy protitankový RPG-27 s termobarickou hlavicí, která má dosah až 600 metrů, a jejíž smrtící rádius je 10 metrů. Druhým pak RPO-A Šmel s dosahem 200 až 600 m, a výbuch jeho hlavice bývá někdy silou přirovnávám k projektilu z děla ráže 155 mm.

Mezi zabavenými věcmi jsou i různé typy ručních granátů, trhaviny a další nebezpečné předměty. Kolik takových zbraní se mohlo z ruské, ale samozřejmě i ukrajinské, strany na černý trh dostat, nikdo asi netuší, ale nejspíše jich nebude málo. Jejich případné použití ve válce zločineckých gangů by vzhledem k jejich síle mohlo přinést i nechtěné oběti, a ještě horší je domýšlet si, co by dokázal v rukách nějakého teroristy třeba termobarický raketomet.

Článek Válka na Ukrajině je příležitostí pro rozvoj černého trhu se zbraněmi: některé se prostě mohou „ztratit“, třeba termobarické raketomety se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střelec je skrytý a raketa Javelinu míří na střechu

Na vývoji moderní protitankové zbraně začaly americké ozbrojené síly pracovat v 80. letech 20. století; jejich cílem bylo sestavit zbraň, s níž by se pěchota mohla bránit vlně sovětských tanků. Zbraň nazvaná FGM-148 Javelin však vstoupila do výzbroje až v roce 1996, tedy po rozpadu Sovětského svazu, a nastavila doslova nový standard v oblasti přenosných protitankových zbraních. Svou konstrukcí umožňuje útok na dlouhou vzdálenost, přičemž její obsluha zůstává skrytá. Střela si pak sama najde to nejslabší místo tanku, a sice střechu (vrchní část).

Celý komplet váží 22,3 kg, z čehož připadá 15,9 kg na samotnou střelu, a zbytek na odpalovací jednotku. Javelin je zbraní „vystřel a zapomeň“, kdy voják zaměří cíl a střela si ho již za pomoci infračerveného vyhledávání udržuje sama. Obsluha se tak může okamžitě přesunout, hlavní pohon střely se navíc zapne až po odpálení, takže a neprozrazuje její pozici. Raketa vystoupá do výšky 150 metrů a pak zaútočí na tank seshora – je ale možné nastavit i přímý let. Dosah má 4 750 m a tandemová hlavice zvládne prorazit pancíř o síle 760 milimetrů RHAe.

Tanku po zásahu Javelinem ihned odlétla věž

Účinnost střel Javelin proti ruským tankům ukazuje i v březnu 2023 zveřejněný střet mezi ukrajinskými pěšáky, kteří pálili Javeliny na ruské tanky T-72B. Proti těmto střelám v rukách 111. praporu ukrajinské 59. brigády neměly obrněnci v odkrytém travnatém terénu příliš šanci. Záběry natočené pravděpodobně z dronu ukazují, že první tank explodoval okamžitě po zásahu. A odlétla mu dokonce věž, takže byla šance osádky na přežití v podstatě nulová.

V druhém případě není zásah vidět, ale záběry začínají chvíli po něm, kdy z tanku po několika sekundách šlehají plameny. Že by někdo z osádky unikl, není na záběrech patrné, a na víc je to velmi nepravděpodobné. Na začátku války se ruští tankisté pokoušeli Javelinům čelit mřížovou konstrukcí nad věžemi tanků, ale ukázala se jako zcela neúčinná – naopak stroj prozrazovala na dlouhou vzdálenost – a ještě osádce bránila v úniku. Zdá se tedy, že ruští tankisté správnou taktiku proti moderním protitankovým zbraním stále nenalezli.

Článek Video: protitankové střely Javelin umí odkryté tanky zmasakrovat, a to doslova. Jakmile se zaměří na cíl, není šance na únik se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

K výrobě stačí dron, hlavice z RPG a izolepa

Když nejsou k dispozici sofistikované zbraně, přichází na řadu improvizace. Hlavně ukrajinští vojáci jsou jimi v posledním roce doslova proslulí – jak rychle vyrobit protitankovou zbraň ukazuje třeba jedno z videí na sociálních sítích, v němž anglicky mluvící instruktor předvádí ukrajinským bojovníkům, jak obyčejný dvoumotorový dron proměnit v nebezpečnou sebevražednou zbraň. A stačí mu k tomu jenom izolepa a projektil do RPG-7, což jsou nejenom ve válce na Ukrajině běžně dostupné věci.

Z jeho tvrzení vyplývá, že je možné tímto způsobem vyrobit zbraň, s níž lze zasáhnout cíl až na několik kilometrů. Prostřednictvím pásky nechal ukrajinské vojáky připevnit granát na dron tak, aby v přední části přečníval detonátor, což je nezbytné, aby mohla hlavice při nárazu explodovat. Následně stačilo odstranit pojistku, zapnout motory dronu a vypustit ho „do světa“. Kupodivu letěl, ale nejspíše bylo nutné také zatížit zadní část, aby došlo k vyrovnání těžiště stroje, což ale video neukazuje.

Hlavice může prorazit i pancíř tanku

Jak může být taková zbraň účinná zůstává pro tento okamžik otázkou; podobné systémy se ukázaly v minulosti jako efektivní, hlavice z RPG-7 jsou montovány i na kvadrokoptéry, případně z nich jsou svrhávány protitankové granáty. Kumulativní hlavice do RPG-7 váží asi 2,6 kilogramů a má průraznost kolem 500 milimetrů RHAe – záleží tedy, kam tank trefí, určitě dokáže projít jeho slabě pancéřovanou střechou, ale nemusí být účinná, pokud narazí na reaktivní pancéřování. Zničit by však měla i obrněné transportéry a BVP s mnohem slabším pancéřováním.

Záběry z ukrajinského videa ukazují, že dron nakonec létal téměř 4 kilometry daleko od svého operátora, což může být na frontě pro útok více než dostatečná vzdálenost. Ale svůj cíl s ním jeho obsluha podle všeho minula, což může být největší slabina těchto zbraní. Neznamená to, že by byly všechny neúčinné, ale trefit se s takovým improvizovaným dronem chce cvik; a možná i značnou dávku štěstí. Ale i kdyby byla účinná jen část takto upravených dronů, stále jde o levnou, a přitom nebezpečnou, zbraň.

Článek Video: sebevražedný protitankový dron slepili vojáci pomocí izolepy přímo na frontě. Stačil levný letoun a hlavice RPG-7, uletěl 4 km se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

RPG-7 je hlavně proti obrněným cílům

Granátomety RPG-7 pocházejí ze Sovětského svazu a jsou ve výzbroji již od roku 1961. Jde primárně o protitankovou zbraň, která se díky své jednoduchosti a snadnému užívání rozšířila téměř do celého světa. Dodnes ji používají desítky armád, ale je oblíbená i u různých povstalců. Lze ji totiž používat opakovaně – do odpalovače stačí zasunout jen nový granát s hnací náplní. Později vznikly kromě klasických kumulativních granátů také explozivní, a v roce 1988 v SSSR vyvinuli i termobarickou verzi.

A právě termobarickou hlavici, ale tentokrát již bulharskou, protože zbrojovky v této zemi stále produkují mnoho munice pro sovětské zbraně, používají i ukrajinští vojáci. Ve videu na sociálních sítích je vidět, že mají na svých RPG-7 bulharské hlavice RTB-7MA. Podle všeho s nimi střílí na opevněné ruské vojáky v oblasti nějaké vesnice, v jednom případě je vidět i klasický hořící oblak vytvořený termobarickou hlavicí.

Termobarické zbraně se od klasických liší, neobsahují totiž klasickou výbušninu, ale zejména hořlavinu. Ta se v místě dopadu povětšinou malým výbuchem rozptýlí a následně vzplane. Hořící mrak nejenom vše spálí, ale dojde také k vytvoření podtlaku, který roztrhá lidské orgány na kusy. Účinek je silnější v uzavřených nebo polouzavřených prostorech, proto je tato munice často používaná proti opevněným pozicím. Existují i hlavice, které nejprve prorazí cestu dovnitř nějakého bunkru a teprve poté v nich exploduje termobarická část.

Termobarický granát z RPG-7 uletí i kilometr

Výrobce RTB-7MA, tedy bulharská firma Arsenal, udává, že mají její termobarické granáty i s hnací náplní hmotnost 4,6 kilogramů. S přesným mířením mají být schopny zasáhnout cíl na vzdálenost 200 metrů, bez přesného míření pak obloukem doletí až do vzdálenosti 1 200 metrů. Kromě pěchoty v okopech, bunkrech, domech či jeskyních, může hlavice zneškodnit i lehce pancéřované vozidlo. Ukrajinští vojáci se snaží na videu mířit, lze tedy předpokládat, že jsou ruští protivníci blízko.

Použití termobarických zbraní, hlavně silných pum a raket, je velmi kontroverzní, existovaly i snahy o jejich zákaz. Použití v zastavěné oblasti, kde jsou civilisté, je podle výkladů mnoha právníků válečný zločin. Přesto mnohé státy termobarické zbraně mají a používají je, a to alespoň formou přenosných raketometů. I do českého reaktivního granátometu RPG-75 existují kromě kumulativní hlavice také termobarické. Naše země přitom RPG-75 na Ukrajinu rovněž poslala, ale otázkou je, s jakým typem hlavic.

Článek Video přímo z akce: ukrajinští vojáci útočí pomocí termobarických granátů z protitankového RPG-7 na ruskou opevněnou jednotku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jednorázový protitankový raketomet NLAW (VB/Švédsko)

Zbraň vyvinutá Velkou Británií a Švédskem o hmotnosti 12,5 kilogramu byla zavedena do výzbroje v roce 2009 a patří ke špičkovým zbraním na kratší vzdáleností. Její dosah je maximálně 1 kilometr a obsluha musí svůj cíl několik sekund sledovat, než systém zbraně vypočítá pozici cíle, a teprve poté ji může odpálit; za letu už ji totiž řídit nelze. Raketa může letět po přímé dráze nebo zaútočit seshora, hlavice přitom prorazí pancíř o síle až 500 milimetrů RHAe.

Protitankový raketomet FGM-148 Javelin (USA)

Vícenásobně použitelný protitankový raketomet zavedly Spojené státy americké do výzbroje v roce 1996, ale opakovaně procházel zdokonalováním. Skládá se z odpalovacího zařízení o hmotnosti 6,4 kilogramů a střely vážící 15,9 kg. Dokáže prorazit pancíř o síle až 800 milimetrů RHAe a dosah je až 4 750 metrů. Letí buď po přímé dráze, nebo vystoupá do výšky a pak zaútočí na slabý střešní pancíř tanku. Javelin má infračervené navádění, po odpalu se střela navádí sama. A protože se její hlavní motor spouští se zpožděním, je velmi obtížné odhalit polohu střelce.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Protitankový komplet Stugna-P (Ukrajina)

Jedná se o ukrajinský vícenásobně použitelný protitankový komplet, ale na rozdíl od předchozích zbraní nejde o systém „vystřel a zapomeň“, raketu musí totiž obsluha po celou dobu navádět pomocí laserového paprsku. Dálkové ovládání v kufříku s obrazovkou může být přitom až 50 metrů od odpalovače. Systém je ve dvou variantách, větší má i se střelou hmotnost 103 kilogramů a může zasáhnout cíl do vzdálenosti až 5,5 kilometrů, přičemž prorazí pancíř o síle až 1 200 milimetrů RHAe. Záběry ze sociálních sítí ukazují, že ukrajinští vojáci za pomoci Stugna-P sestřelili i bitevní vrtulník.

Sebevražedné a improvizované drony

Bezpilotní letouny, potažmo drony, hrají v konfliktu na Ukrajině významnou roli. V počátcích byly proti vozidlům i obrněncům úspěšné třeba turecké Bayraktar TB2, ale v současné době sklízí asi největší úspěchy sebevražedné drony. Často jsou přímo navržené právě k ničení tanků, např. jako americký Switchblade 600 s doletem až 80 kilometrů a hlavicí podobnou té ze systému Javelin.

Ukrajinští vojáci ale staví i vlastní sebevražedné drony, kdy pod běžně dostupné civilní stroje zavěsí protitankovou hlavici z RPG-7 a do obrněnce s dronem narazí. Vedle toho se ukazují být velmi účinná malá úderná komanda o několika vojácích, která zničí tanky jedním výstřelem zblízka a zase se stáhnou. Z mnohých bojů vyplývá, že jsou to právě tyto malé jednotky, kdo válku na Ukrajině vyhrává.

Článek Zbraně, jimiž Ukrajinci ničí ruské tanky nejčastěji: některé jsou světovou špičkou, jiné unikátem; všechny ale udělají z tanků šrot se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Inteligentní munice má speciální penetrátor

Že jeden z těchto projektilů ruský systém zasáhl dokazují fotografie na sociálních sítích, na nichž je vidět zásah vedený seshora, a zdá se, že projektil provrtal svůj cíl, tedy Tor-M2, skrz naskrz. Oba druhy inteligentní evropské munice útočí právě shora, kde bývá pancéřování nejslabší, a otvory odpovídají výbušně vytvořenému penetrátoru. V podstatě jde o výbuchem vytvarovaný a urychlený kus těžkého kovu se schopností prorazit i silný pancíř. Výhodou je, že proti takovému penetrátoru téměř neúčinkuje reaktivní pancíř nebo používané ochranné „slat“ mříže.

Princip fungování obou druhů munice je téměř totožný, i když se v určitých detailech odlišují. Firmy začaly na těchto granátech pracovat poté, co mnoho zemí přistoupilo na zákaz kazetové munice dříve používané dělostřelectvem i proti obrněným cílům. Submunice totiž často neexplodovala a představovala nebezpečí například pro civilisty ještě desetiletí po konfliktu. Projektily nové munice jsou děleny jen na dvě části, a pokud nenajdou cíl, tak se samy zničí.

Dělostřelci mohou za pomoci této munice ničit tanky a obrněné cíle do vzdálenosti 27,5 kilometrů v případě munice německé, a do 35 kilometrů v případě francouzsko-švédské. Když obsluha dostane informace, v jaké oblasti se cíl nachází, tak projektil vystřelí a ten se následně rozdělí na dvě části, přičemž každá padá dolů samostatně. V případě německé munice jsou vybaveny vlastním milimetrovým radarem a infračerveným čidlem, zatímco v druhé zmíněné je místo radaru použit LIDAR; infračervené čidlo má také.

Pád granátu brzdí padák nebo křidélka

O ohyb projektilu SMArt 155 se stará malý padák, na němž projektil rotuje a snímá tak rozsáhlou plochu pod sebou. V případe munice BONUS se o pohyb starají speciální křidélka, která navedou projektil přesně nad cíl, a jakmile je v optimální výšce nad ním, tak dojde k odpálení penetrátoru. Jelikož útočí seshora, kde mají tanky a obrněná vozidla nejslabší pancéřování, je pravděpodobnost zničení cíle velmi vysoká. A díky tomu, že je jeden projektil dělen na dvě části, může výstřel zlikvidovat i dva cíle najednou, pakliže se v oblasti nachází.

Ze záběrů na sociálních sítích je zřejmé, že Ukrajina dostala od svých spojenců ze Západu oba typy této munice. Používat je přitom může v houfnicích jako jsou německé PzH 2000, francouzské CAESAR, americké M109, a pravděpodobně i v dalších. Kromě Ukrajiny mají tyto typy munice ve výzbroji některé země NATO, Švédsko, Finsko a Švýcarsko.

Článek Chytrá protitanková munice z Evropy zneškodnila ruský protiletadlový systém Tor-M2: zavrtala se do něj jako do másla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Severokorejci kopírují zbraně často

Bulsae-3 je nápadně podobná ruské protitankové střele 9M133 Kornet-E, což je exportní verze ruské protitankové střely 9M133 Kornet. Do Severní Koreje se tyto moderní ruské střely dostaly někdy kolem roku 2009 a severokorejští inženýři je od té doby dle všeho detailně zkoumali a kopírovali. Stejně tak je předchozí severokorejská střela Bulsae-2 evidentní kopií sovětského systému 9K111 Fagot, bude její nástupce kopií protitankové řízené střely Kornet.

Svoji novou protitankovou zbraň Severní Korea představila v roce 2016, ale předpokládá se, že do výzbroje byla zavedena o něco dříve. A jelikož jsou specifikace střely podobné právě ruské 9K135 Kornet, jedná se o velmi nebezpečnou zbraň i pro odolné západní tanky, které mají např. zamířit na pomoc Ukrajině. Střela Kornet-E má průraznost až 1 200 milimetrů RHAe a disponuje tandemovou hlavicí se schopností obejít reaktivní pancéřování staršího typu.

Střela Bulsae-3 se osvědčila v praxi

O tom, jak mohou být severokorejské střely nebezpečné, svědčí případ z roku 2019, kdy bojovníci hnutí Hizballáh zničili při střetech s izraelskými jednotkami jejich vyspělý tank Merkava Mark IV, který je jedním z nejodolnějších na světě. A ukázalo se, že k tomu použili právě severokorejskou střelu Bulsae-3. Tu podle všeho nekoupilo samotné hnutí, ale v Severní Koreji ji získala syrská armáda, která ji následně bojovníkům Hizballáhu poskytla. Ti ji mj. pomáhali třeba v boji s povstalci.

Má-li Bulsae-3 všechny schopnosti střel Kornet, je schopna zasahovat cíle do vzdálenost až 5,5 kilometrů. Nechybí jí laserové navádění zajišťující vysokou přesnost, ale znamená to, že musí střelec po celou dobu letu střely držet na cíli laserový zaměřovač. Odpalovací trubka a samotná střela mají dohromady přes 29 kilogramů, a i se speciálním stativem pak váží zbraň 63 kilogramů. Kornety proto bývají často umísťovány na vozidla, i když slouží i jako pěchotní zbraně s dvoučlennou obsluhou. Na severokorejských přehlídkách se pak objevují Bulsae-3 umístěné na valnících tažených traktorem.

Článek Severní Korea zjevně zkopírovala ruské protitankové střely Kornet: jmenují se Bulsae-3 a jsou nebezpečné i pro nové Západní tanky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Komplikovaný vývoj střely zachránila FSB

Poprvé se o vývoji nové protitankové střely pro ruské vrtulníky začalo mluvit v roce 2007, ale projekt provázely různé problémy a armáda o něj podle všeho nestála. Ovšem kolem roku 2012 se do všeho vložila mocná ruská tajná služba FSB, protože hledala novou zbraň pro své speciální vrtulníky Mil Mi-8 MNP-2. Po sérii zkoušek pak začala střely kolem roku 2016 odebírat a posléze se o ně začala opět zajímat i armáda, která je zařadila do výzbroje v roce 2022.

Oproti předchozím protitankovým střelám má LMUR výhodu v mnohem ničivější síle a delším dosahu. Nasvědčuje tomu již její velikost, protože její hmotnost je 105 kilogramů, zatímco 9M120-1 Ataka-1 má 48,5 kilogramu a 9M127-1 Vikhr-1 pak 59 kilogramů. Délka LMUR dosahuje téměř 2 metrů, hmotnost bojové hlavice je 25 kilogramů, což je přibližně třikrát více než u předchozích zbraní a znamená to tedy mnohem vyšší účinnost.

Střela má takzvanou kachní konstrukci, kdy jsou v jejím předku čtyři „ploutve“, zatímco vzadu disponuje čtveřicí o něco větších křídel. Její raketový motor na tuhé palivo jí dokáže udělit rychlost až 230 metrů za sekundu a doletí velice solidních 14,5 kilometrů. Ruská střela LMUR byla původně navržena pro vrtulníky FSB, ale po zájmu armády došlo k její úpravě, aby mohla být odpalována také z bitevních vrtulníků Kamov Ka-52 Alligator a Mil Mi-28 Havoc.

2 možnosti přesného navedení střel LMUR

Střela je vybavena moderním vyhledávačem a osádka vrtulníku ji může odpálit ve dvou režimech: 1) v prvním případě je cíl označen operátorem vrtulníku, 2) zatímco v druhém odstartuje bez pevně stanoveného cíle a obraz ze svých systémů datově přenáší operátorovi. Ten může na základě toho nějaký cíl označit později, případně původní změnit a střelu přesměrovat na jiný.

Ruská média uvedla, že ozbrojené síly začaly používat střely LMUR na Ukrajině v červnu 2022. Ale protože tehdy ještě armádní vrtulníky nebyly těmito střelami vybaveny, pravděpodobně je odpalovaly helikoptéry ve službách FSB. Nejčastěji byly rakety použity nikoliv proti tankům a obrněným vozidlům, ale proti budovám, skladům nebo pontonovým mostům. V posledních týdnech ruské zdroje tvrdí, že střely již mají i vrtulníky Kamov Ka-52 Alligator a existuje i fotografie Mil Mi-28 s touto střelou v podvěsu.

Článek Ruské vrtulníky už používají moderní protitankovou střelu LMUR (Izdeliye 305): je mnohem větší a ničivější než dosud užívané rakety se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ukrajinská protitanková střela na kolech

V kostce jde o nějaký druh protitankové střely umístěné na čtyřkolovém robotickém vozidle, které je pravděpodobně poháněno elektřinou z baterií. Celkem veliká kola s výrazným vzorem naznačují, že by mělo zvládnout i obtížnější terén, přičemž za „oko“ robota zvolili konstruktéři kameru podobnou GoPro. Ovládán je tedy na dálku, ale jaký má dosah a schopnosti zatím ukrajinská strana nezveřejnila.

Neobrněná konstrukce naznačuje, že se nebude jednat o bojové vozidlo posílané někam do předních linií, protože by ho nepřítel mohl zničit i střelbou z ručních zbraní. Jde tak spíše o systém, jehož účelem bude zaujmout pozici tam, kde většinou lidská obsluha rozestaví nějaký druh protitankového sytému. Chránit by tak mohl například protitankový raketový komplet Stugna-P umístěný na vozidle.

Po odpalu vozidlo odjede za obsluhou

Problémem podobných zbraní je, že výstřel prozrazuje jejich pozici, a je-li v okolí obsluha, nepřítel ji může zasáhnout. A to i přesto, že Stugna-P umožňuje odpal ze vzdálenosti až 50 metrů od systému, zatímco posádka udržuje laserové zaměření střely za pomoci terminálu s obrazovkou. Nakonec se ale vždy musí vrátit na místo, kde je postaven odpalovač, aby došlo k opětovnému nabití. Dálkově ovládané vozidlo by tuto nutnost odbouralo, neboť by po dopadu střely na cíl odjelo do bezpečí za čekající obsluhou.

Zkušenosti s podobným odpalováním střel Stugna-P ukrajinští konstruktéři již mají. V minulosti spolu s kolegy z Turecka představili odpalovací systém Serdar určený pro různé typy obrněných vozidel a další platformy. Jeho součástí byly 2 nebo 4 střely Stugna-P odpalované a zaměřované z bezpečí vnitřku obrněného vozidla. Podobný princip tak stačilo aplikovat na čtyřkolový robotický podvozek.

Článek Improvizace v akci: Ukrajinci sestrojili protitankového robota, který zničí cíl a rychle se ztratí. Připomíná traktor, ale je mimořádně účinný se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Existující zbraně prozrazovaly pozici

V 60. a 70. letech měla americká armáda několik typů protitankových zbraní, z nichž některé byly účinné a používány jsou dodnes. Vojáci měli k dispozici třeba M72 LAW, BGM-71 TOW nebo M47 Dragon. Ty byly bezesporu výkonné, ale zároveň zkonstruované pro použití na delší vzdálenost. Kvůli zášlehu z nich přitom nebylo možné střílet ze stísněných prostor a pro boj ve městě tak byly zcela nevyhovující. Navíc mohly po odpálení prozradit pozici střelce, čímž byl proslulý hlavně zmíněný Dragon.

iZdroj fotografie: Uživatel Homoatrox / Creative Commons / CC BY-SA

Konstruktéři z Land Warfare Laboratory proto chtěli vyvinout „ideální“ protitankový granát. Protože ačkoliv byly používány již řadu let, jejich tvar ani účinnost nebyla dle představ, přičemž s nimi vojáci dohodili jen na krátkou vzdálenost. Většinou se jednalo o granáty tvarem připomínající šťouchadlo na brambory, a právě proto je bylo velmi obtížné vrhnout do dálky. Tyto typy se sice konstruktéři pokoušeli zdokonalit, ale marně.

Moderní protitankový granát přitom využívá kumulativní hlavici, v níž je speciálně tvarovaná nálož, která vytváří po explozi tenký směrovaný a rozžhavený paprsek. Aby taková hlavice fungovala, musí na pancíř dopadnout pod správným úhlem a nejlépe na střechu tanku, kde je ochrana nejslabší. Proto mívají některé z těchto granátů stuhy nebo padáčky korigující jejich let. Inženýři si ovšem uvědomili, že je to právě fotbalový míč, který už je navržen tak, aby letěl správným způsobem a ještě do velké dálky.

Netřeba výcviku, Američané házet umí

Velkou výhodou bylo, že vojáci nepotřebovali žádný dlouhý výcvik, většina těch amerických totiž tvar míče důvěrně znala a uměla s ním velmi dobře házet. Takže pokud by měl správnou hmotnost, mohli by s ním vojáci házet i do vzdálenosti 35 metrů, někteří i dále. Vyrobený prototyp měl na konci ještě speciální kónickou ploutev pomáhající udržovat jeho správný směr letu. Ví se, že byl vyroben minimálně jeden kus, ale je možné, že jich bylo více.

Celý projekt navzdory očekávání skončil u ledu, protože granáty nefungovaly tak, jak inženýři předpokládali. Měly tendenci nedopadat špičkou na pancíř tanku a tedy neměly správný efekt. Problémem bylo, že zatímco hmotnost skutečného míče je tvořena především kůží po jeho stranách, u granátu byla soustředěna uvnitř podél osy, a proto se choval jinak než míč. Jelikož tedy výzkum k ničemu nedospěl, rozhodla se nakonec americká armáda na protitankové granáty nespoléhat.

Článek Nesmysl nebo lepší „národní sport“? Protitankový granát ve tvaru míče na americký fotbal byl seriózní projekt a vyhlíženou revolucí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mina má neobvyklý tvar a není pod zemí

V ruském arzenálu se dle všeho jedná o absolutní novinku, protože ji armáda poprvé představila v roce 2021. A popravdě boří zažité představy o tom, jak by taková protitanková mina vlastně měla vypadat. Zapomeňte na klasický disk nebo jemu podobný tvar zahrabaný někde na cestě, kde čeká, až na něj tank nebo nějaké podobné vozidlo najede a exploduje. Takový výbuch běžně projde podlahou do vnitřku tanku nebo minimálně roztrhá jeho pásy.

Ovšem mina PTKM-1R funguje na zcela jiném principu. Pod zem se rozhodně nezahrabává a dokonce na ni vozidlo ani nemusí najet. Jedná se o systém určený k rozestavení v okolí tras, jimiž by měly tanky nepřítele co nejpravděpodobněji projíždět. Mina vypadá možná trochu jako minomet, protože jde o trubku dlouhou půl metru o průměru 20 centimetrů stojící na zemi. Její hmotnost je kolem 20 kilogramů.

Mina odhalí cíl na dálku pomocí senzorů

Její součástí jsou speciální zvukové a seismické senzory schopné rozeznat přibližující se vozidlo i jeho typ. Mina se dá nastavit, aby reagovala jen na určité druhy vozidel, třeba na tanky, zatímco obrněná vozidla nechá být. Zvuky má být schopna identifikovat až do vzdálenosti 100 metrů, většinou je ale předpokládána působnost v okruhu 50 metrů. Po identifikování cíle vystřelí mina do vzduchu speciální projektil obsahující kumulativní hlavici o hmotnosti 2,9 kilogramu.

Ten v sobě má radar a termální čidla, díky nimž je přesně naveden na cíl. Útočí na horní části tanků a obrněných vozidel, kde bývá pancíř nejslabší a tudíž existuje velká šance na jeho proražení. Pronikne prý pancířem o síle až 70 milimetrů. Při umístění je u miny také nastavena časovaná sebedestrukce, aby v budoucnu neohrožovala okolí nebo nepadla do nepovolaných rukou. V pohotovostním režimu až do zničení vydrží zhruba deset dní.

Článek Ruské miny předstihly svět: není před nimi obrany, zničí i ty nejsilnější tanky. Rychlé útoky seshora a z dálky znamenají velký problém se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dva způsoby prorážení pancíře

Pozemní zbraně prorážejí pancíře dvěma způsoby. Buď kinetickou energií, kdy se střela letící velkou rychlostí doslova protlačí přes materiál pancíře, nebo s využitím kumulativního efektu. Všechna ostatní řešení jsou pouze variace na daná témata. U kumulativní hlavice působí na pancíř kombinace exploze trhavinové náplně s kuželovitým vybráním a kovové takzvané kumulativní vložky na jeho povrchu.

Výsledkem je soustředěná energie kumulativního paprsku vytvořeného především z kovové vložky, která, zjednodušeně řečeno, dokáže v případě moderní munice prorazit ocelový pancíř o tloušťce až desetinásobku vlastního průměru. Výhodou pancéřovek je obecně účinek podstatně převyšující jejich hmotnost. Dále jednoduchá obsluha, již zvládne i krátce zaškolený pěšák.

iZdroj fotografie: S vědomím MKV

Pancéřovky každopádně znamenaly zásadní taktickou změnu z hlediska boje pěchoty s obrněnými vozidly. Jednalo se o stejný převrat jako později za války v Afghánistánu, kdy se pěchota vyzbrojená přenosnými protileteckými komplety úspěšně postavila letectvu. Kumulativní hlavice má samozřejmě vedle výhod i nevýhody. Její účinek je přímo závislý na optimální vzdálenosti od pancíře při iniciaci trhaviny. Pokud je dál nebo blíž, hloubka průrazu klesá.

Správná vzdálenost je zajištěna konstrukcí přední části hlavice, která při dopadu na pancíř vymezuje vzdálenost od pancíře k trhavině s kumulativní vložkou. Proto jsou mnohé hlavice protáhlé do kužele, nebo dokonce tyčového nástavce, jemuž se od anglického slova vzdálenost – distance – přezdívá distanciér. Právě uvedeného limitujícího faktoru se snažili již za druhé světové války využít konstruktéři, ale i prostí tankisté při zvyšování odolnosti vozidel.

Staronové řešení – představný pancíř

Cestou k omezení účinku kumulativních hlavic pancéřovek bylo především zesílení pancíře. Ovšem málokterý tank mohl mít po obvodu korby homogenní pancíř o tloušťce větší než 20 cm, aby odolal všem tehdy zavedeným typům pancéřovek, konkrétně Panzerfaust, Panzerschreck, Bazooka a PIAT. Kumulativní hlavice měly navíc i některé typy puškových a ručních granátů.

Za další cestu bylo považováno zvětšení vzdálenosti iniciace trhaviny, přesněji čela kumulativní nálože od pancíře. Systematicky přistoupili k řešení problému Němci. Od roku 1943 vybavili svoje tanky plechovými deskami po stranách pásů, pancéřové korby a kolem věže. V některých případech použili i rámy s pletivem, které měly výhodu v tom, že neomezovaly výhled osádky. Ostatní armády používaly spíše improvizovaná řešení, mnohdy výtvory plukovních dílen.

iZdroj fotografie: US NAVY / Public Domain

Ve všech případech se jednalo o představné pancéřování, které mělo zvětšit vzdálenost kumulativní hlavice od pancíře. V praxi to ovšem byla kombinace psychologického efektu, nižší účinnosti hlavic tehdejších pancéřovek ve srovnání se současnými a faktu, že zdaleka ne každá hlavice dopadla na představný pancíř kolmo. Proto musela šikmo prorazit podstatně tlustší materiál základního pancíře než při kolmém dopadu. Navíc v řadě případů buď došlo k selhání, nebo naopak proražení pancíře vozidla nezpůsobilo škody uvnitř.

Reálná účinnost uvedené ochrany však byla nízká. V poválečném období uvedené pancéřování na dlouhá léta zmizelo. Znovu je objevili v šedesátých letech minulého století Američané. Vybavili mřížemi boky a nástavby svých dělových člunů operujících v deltě Mekongu. Další, kdo začal používat slat (v angličtině slat označuje rošt, případně se pro ochrany uvedeného typu používá i označení grid, bar nebo net armour), byli Izraelci, kteří dlouhodobě sváděli boje na malou vzdálenost v obydlených aglomeracích.

Jako první opatřili touto ochranou svoje obrněné buldozery. Ostatní svět slat dlouhodobě přehlížel. Tanky NATO i Varšavské smlouvy byly obvykle vybaveny plechovými nebo gumovými zástěnami, které z boku kryly pancéřovou korbu nad pojezdovými koly. Obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty se představné pancéřování netýkalo, opět s výjimkou zástěn v prostoru pásů.

Slat ovládl bojiště

Návratu na scénu se představný pancíř dočkal za bojů v Jugoslávii a především po vítězství nad Saddámem Husainem. Jako vysoce účinný prostředek se ukázala pancéřovka RPG-7. Zde ovšem došlo k technologické změně z hlediska vzájemného působení kumulativní hlavice a ochrany. Při prvních setkáních v devadesátých letech minulého století se západní vojáci pancéřovkám RPG-7 ve výzbroji naší armády posmívali jako starému železu. Jejich názor se změnil na základě zkušeností v bojích v Iráku a Afghánistánu.

Údajně zastaralé pancéřovky a protitankové granáty se ukázaly jako univerzální drtivý protivník, který ničí obrněnou techniku všeho druhu, automobily, domy i vrtulníky. S tříštivými hlavicemi je RPG-7 schopna plnit úlohu účinného podpůrného protipěchotního prostředku k ničení živé síly. Úspěšně jí může konkurovat pouze současný německý Panzerfaust, jenž sice má provedení podstatně modernější a samozřejmě i dražší, ale koncepčně se RPG-7 ze šedesátých let dost podobá.

iZdroj fotografie: Public Domain

Především tím, že se jedná o nadkaliberní zbraň, což umožňuje používat široké spektrum různých hlavic bez ohledu na ráži hlavně pancéřovky. Obrovské výrobní série, stejně jako ilegální produkce, dávají velkou pravděpodobnost, že rakety z RPG-7 budou pršet na vojáky na všech bojištích. Lze říci, že pokud Vietnamská válka dostala neoficiální jméno Válka vrtulníků, mohou se konflikty takzvaně nízké intenzity v Iráku, Afghánistánu a do značné míry i na Ukrajině nazývat Válka pancéřovek nebo Válka kumulativních hlavic.

Mezi ně patří v podstatě i explozí formované projektily EFP (Explosively Formed Projectile/Penetrator), které jsou nejnebezpečnější formou improvizovaných výbušných systémů IED (Improvised Explosive Device). Boje každopádně vedly k rozsáhlé změně taktiky a od ní se odvíjecím změnám zbrojní výroby. Typickým příkladem se stala masová výroba tisíců kolových obrněných vozidel programu MRAP.

Slabina munice pro RPG-7

Spojencům se nicméně podařilo vystihnout slabinu raket PG-7-munice pro pancéřovky RPG-7. Jedná se o na svoji dobu (RPG-7 byla zavedena do výzbroje počátkem šedesátých let minulého století) extrémně moderní, možno říci sofistikovaný elektronický zapalovač. Ten se skládá ze dvou částí. Na špici kumulativní hlavice se nalézá hlavová část, zatímco hlavní část je schována na spodku trhavinové nálože.

Jejich elektrický propojovací obvod tvoří povrch kumulativní hlavice a vnitřní kužely. Ty jsou od sebe vzdáleny pouze několik milimetrů. Pokud se dotknou, dojde ke zkratu obvodu a zapalovač nefunguje. Obdobně jsou řešeny hlavice některých dalších pancéřovek a protitankových řízených střel. Jestliže se kolem vozidla umístí mříž se správnou vzdáleností a tuhostí příček, dojde při nárazu na ni ke zdeformování a zkratování obvodu hlavic.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ukrajiny / Creative Commons / CC BY- SA

Tyto mříže dostaly ne zcela ideální označení slat – žaluzie, přestože by se spíše hodila mříž nebo síť. Trhavina zkratované hlavice sice exploduje, avšak nevznikne kumulativní paprsek a pancíř vozidla je za slatem zpravidla pouze deformován. Takto se podaří eliminovat kumulativní efekt více než poloviny hlavic.

Článek Mříže proti pancéřovkám. Reflexe válek kumulativních hlavic jak v Afghánistánu, tak na Ukrajině. Slat zažívá renesanci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Záběry přišly od Chersonu

To, že vozidla i rakety jsou na Ukrajinu dodávány, je známo již nějakou dobu. Humvee byly mnohokrát zaznamenány třeba při ukrajinských ofenzivách posledních měsíců, ale nejčastěji s namontovaným kulometem. Ovšem v Chersonské oblasti byl natočen tento automobil s raketometem TOW. Ukrajina má tedy novou vysoce mobilní zbraň, která je velmi vážnou hrozbou pro ruské tanky nebo obrněná vozidla.

TOW je systém, který je ve výzbroji již od roku 1970. Poprvé byl použit během vietnamské války, kdy zničil několik tanků, a to jak umístěný na vrtulníku, tak v pozemní variantě. Během let se tato protitanková zbraň vyvíjela a dnes má většinou dosah 3 750 metrů. Střela nejnovějších typů by měla být schopna proniknout pancířem o síle zhruba 900 milimetrů RHAe. Je naváděna pomocí tenkého drátu. Velké úspěchy naposledy zaznamenala třeba při občanské válce v Sýrii.

Systém bývá na vozidlech často

Jelikož je střela sama velmi těžká, je odpalovací zařízení s baterií a sledovačem, který k němu musí být připojen, často umísťován na různá vozidla. Mezi ně patří právě Humvee, ale střely jsou například i na vozidlech Bradley nebo Stryker. Ta však na rozdíl od Humvee na Ukrajině nepůsobí. Během letu střely musí být cíl celou dobu v hledáčku sledovače, aby se správně navedla. Proto je výhoda, že po dopadu může vozidlo okamžitě opustit pozici a osádka je chráněna pancířem.

Ten je v případe Humvee samozřejmě slabý, ale proti palbě z lehkých ručních zbraní vojáky většinou dokáže ochránit. Automobil se navíc může pohybovat maximální rychlostí 113 kilometrů v hodině a zvládá i poměrně náročný terén. Jeho nevýhodou je malá odolnost proti minám a nástražným náložím. Protože je v současné době americké ozbrojené síly nahrazují novými vozidly, jsou jich k dispozici relativně vysoké počty.

Článek Video: Smrtící kombinace systému TOW a vozidla Humvee je u Chersonu. Další ohrožení pro ruské tanky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.