Od pořádkové zbraně k pistoli: tři roky za tři generace

V dubnu 2023 čínská státní média poprvé ukázala přenosnou elektromagnetickou zbraň určenou pro pořádkové síly. Devět cívek, mincovité projektily s nízkou průrazností, vestavěná lithiová baterie na stovky ran a displej hlásící teplotu, stav baterie i střelecký režim, automatický, poloautomatický, dokonce režim brokovnice. Konstruktér Lei Fengqiao z koncernu China South Industries vysvětloval na CCTV, proč je zbraň „méně smrtící“: plochý projektil má menší šanci proniknout tělem.

O dva roky později, v květnu 2025, SCMP popsal další prototyp, tentokrát větší elektromagnetickou pušku, která se zbavila klasického kondenzátorového mezikroku a napájela cívky přímo z lithiových baterií. Deklarovaná kadence: 3 000 ran za minutu. Šlo o demonstraci extrémní rychlopalby, ne o zbraň do ruky vojáka.

Verze z dubna 2026 je jiný příběh. Menší, kompaktnější, s delší hlavní a těžším projektilem než předchůdce. Global Times s odkazem na CCTV tvrdí, že zbraň „dokončila testy“ a „splňuje operační požadavky“. Kadence klesla na 1 000–2 000 ran za minutu, ale v balení, které voják unese.

Čísla, která vypadají impozantně, dokud je nesrovnáte s realitou

Kadence 2 000 ran za minutu zní drtivě. Pro kontext: CZ BREN 2 podle brožury Ministerstva obrany ČR střílí kadencí 850 ± 100 ran za minutu. Lehký kulomet FN Minimi 5,56 MK3 se pohybuje kolem 800 ran za minutu. Čínský coilgun tedy na horní hranici deklarace překonává Minimi zhruba 2,4×.

Jenže cyklická kadence a praktická bojová dávka jsou dvě odlišné disciplíny. U konvenčních zbraní limituje udržitelnou palbu přehřátí hlavně, zásobování municí a fyzická únava střelce. U elektromagnetické zbraně přibývají další brzdy:

• Proud. Vyšší kadence znamená vyšší odběr. Čínský komentátor pro CCTV to řekl přímo: chcete rychlejší projektil, musíte prodloužit elektromagnetickou dráhu, nebo zvýšit proud. Obojí žere energii.
• Teplo. Každý ampér navíc generuje ztráty v cívkách, vodičích i spínací elektronice. Přehledová studie z roku 2025 v Journal of Electromagnetic Analysis and Applications řadí tepelné řízení mezi klíčové nevyřešené problémy magnetických launcherů.
• Baterie. Lithiová baterie má konkrétní energetickou hustotu. Čím víc ran za minutu, tím rychleji se vybije, nebo tím těžší musí být.

Nezávislé ověření, že voják s touto zbraní dokáže udržet kadenci 2 000 ran za minutu déle než krátkou demonstrační dávku, veřejně neexistuje.

Tichá, ale ne neslyšitelná

Čínská média mluví o velmi malém hluku, ne o absolutním tichu. Odpadá exploze prachu, takže zmizí charakteristický výstřel, záblesk i kouř. Zůstává elektrický a mechanický provoz systému. A pokud by projektil překonal rychlost zvuku, vznikl by sonický třesk, veřejné materiály k verzi 2026 tuto otázku neřeší.

Přesto je nízká signatura zásadní. Střelce nelze lokalizovat podle záblesku ani podle vyhozených nábojnic. Pro speciální operace, stealth zásahy nebo pořádkové nasazení v městské zástavbě je to vlastnost, kterou konvenční zbraň nenabídne. Právě tady podle nás leží skutečný potenciál technologie, ne jako náhrada útočné pušky, ale jako specializovaný nástroj pro situace, kde je ticho taktickou výhodou.

Kde je zbytek světa

V otevřeně dostupných zdrojích nemá čínský ruční coilgun přímého konkurenta. Americký komerční GR-1 Anvil byl ještě nedávno limitovaný na přibližně 100 ran za minutu. Námořní railgunový program USA, na kterém námořnictvo pracovalo roky, byl podle zprávy Congressional Research Service pozastaven kolem roku 2021 kvůli integračním a rozpočtovým limitům. Evropští výrobci jako Rheinmetall ve svých veřejných portfoliích prezentují klasické zbraňové stanice, ne ruční elektromagnetické systémy.

To neznamená, že v utajených programech nic neexistuje. Znamená to, že Čína jako jediná tuto technologii systematicky ukazuje světu a posunuje ji z laboratorní kuriozity směrem k něčemu, co se alespoň tváří jako nasaditelný systém.

Ne zbraň zítřka, ale signál dneška

Dá se čekat, že čínský coilgun v dohledné době nevytlačí klasickou pušku z rukou pěšáka. Energetická hustota baterií, chlazení a účinnost cívek jsou problémy, které fyzika zatím řeší pomalu. Ale signál je jasný: Čína z elektromagnetické zbraně cíleně buduje praktický specializovaný nástroj, ne vědeckou demonstraci. A každá další generace je menší, lehčí a blíž k vojákovi.

Článek Čínská budoucnost. Elektromagnetická zbraň pro pěšáky vypálí až 2 000 ran za minutu bez jediného zvuku. Fyzika je její jediný nepřítel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vojáci nebyli schopni bojovat ani něco detekovat

I když je armáda Venezuely oproti té americké nesrovnatelně slabší, mohla jí přece jenom v některých směrech uškodit – ta si však útok pečlivě naplánovala a možná rizika podchytila, takže z něj vyšla mimořádně úspěšně. Armádní Zpravodaj informoval, že proti venezuelským silám dokonce nasadila letouny F-22, které prakticky zcela ovládly oblohu.

Velká Británie provokuje Rusko, chce ho ochromit v týlu. Zajistí Ukrajině balistické rakety s doletem 500 km

Mnoho útoku potom nasměrovala na protivzdušnou obranu, která sice nebyla nijak vyspělá, ale zejména pro vrtulníky letící až k prezidentskému sídla nebezpečí představovala. Američané sice na některé její systémy zaútočili, například zničili Buk-M2EK, ale není jasné, zda věděli o všech. I to si nicméně pojistili, a to právě neznámou mikrovlnnou zbraní.

Venezuelská armáda, která svého prezidenta Nicoláse Madura střežila, vypověděla, že těsně před útokem ve vládní čtvrti náhle selhaly všechny radary PVO, a když se na obloze objevily americké drony a vrtulníky, pocítili vojáci účinek silné energetické vlny, která potlačila jakoukoli možnost odporu. Jeden z vojáků dokonce popsal nesnesitelnou vnitřní bolest, dezorientaci a pocit, že si „trhá hlavu zevnitř“, jiní zase silně krváceli z nosu.

Video: Rusové chtějí prorazit ukrajinské pozice v záchodových stanech. Doufají, že tak nebudou vidět

Boje tak nebyli schopní, většina jich ani nedokázala vstát ze země. TheNewYorkPost citující svůj anonymní zdroj poznamenává, že je to poprvé, co Pentagon použil systémy řízené energie, pravděpodobně mikrovlnné emitory, ve skutečném boji ve velkém měřítku. Jistě to pomohlo minimalizovat lidské ztráty, a zároveň ochránit vlastní jednotky před útokem.

Článek Američané použili neznámou zbraň, tvrdí Madurovi strážci. Ani nemuseli střílet, těsně před útokem vše selhalo, vojáci si „trhali hlavy zevnitř“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čepel, byť ostrá, by moc nenapáchala

Nápad připevnit meč na moderní dron není žádná fikce, ale jak ukazuje video pod tímto článkem, naprostá realita. Jedná se o relativně malý dron, na němž je katana, resp. spíše její napodobenina. Na první pohled zaujme, že není připevněna v místě rukojeti, ale zhruba uprostřed délky čepele, což je nezbytné pro správnou stabilitu. Operátor předvedl tento výtvor několika manévry a otočkami, čímž chtěl nejspíše naznačit, jak dokáže sekat do lidského těla.

iZdroj fotografie: Uživatel SLIMHANNYA / Creative Commons / CC BY-SA

Nabízí se samozřejmě otázka, zda by vůbec dron s katanou dokázal někoho zranit, ale s největší pravděpodobností ne. A odmítá to i portál TechWp. Je to sice zbraň navržená k sekání, ale to vyžaduje jistou sílu (natož u napodobeniny). Tu ovšem nepatrný dron, i když může být relativně rychlý, nemá. Nepřítele by tak asi dokázal max. pořezat, ale rozhodně by mu neusekl hlavu ani končetinu. Půjde tedy spíše jenom o zábavu ze strany nudících se vojáků.

Japonské katany jsou velmi ostré

Katana je meč užívaný po dlouhá staletí samuraji v Japonsku. HistorySkills uvádí, že jeho vznik spadá do období Heian, které začalo na konci 8. století našeho letopočtu, tedy před cca 1 200 lety. Jedná se o jednobřitou zbraň s čepelí dlouhou 60 až 80 centimetrů, a původně byla vyráběna speciálním způsobem, což jí zaručovalo mimořádnou ostrost a odolnost, ale zároveň byla velice lehká. K zabití tak často stačila jediná rána. Historické meče jsou hlavně v Japonsku nesmírně ceněné, ale na trhu jsou dnes jenom kopie často vyráběné průmyslově.

Důstojník zvaný Šílený Jack chodil po bojišti s mečem a lukem, a vyhrával na dudy. Výstřední, ale extrémně účinný vůdce získal řadu medailí

Každopádně není důvod, aby malý dron katanu těžkou do 1,5 kilogramu nezvedl, často zvládá i náklady těžké přes 2 kilogramy. Ovšem k prudkému seku nemá FPV dron této velikosti dostatečný výkon. Třeba známý DJI Mavic 3 má maximální rychlost 75 km/h, uvádí společnost DJI na svých internetových stránkách. Ač se to zdá být rychlost vysoká, sek zkušeného šermíře je mnohem rychlejší, a hlavně je veden větší silou.

Budget R9X Hellfire in Ukrainian service: a katana strapped to an FPV munition. pic.twitter.com/YCeKzgEWN3

— OSINTtechnical (@Osinttechnical) January 22, 2024

Ukázka dronu s připevněnou katanou

Článek Video: katana na dronu je kuriózní způsob, jak „rozsekat“ nepřátelské jednotky. Vojáci se asi velmi nudili se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Severní Korea a Rusko mají stejná děla

Jakou munici dokáže Severní Korea vyrábět, lze odvodit ze seznamu vybavení jejích ozbrojených sil. Na první pohled je jasné, že se jedná především o dělostřeleckou munici, a to zejména pro děla ráže 152 mm – příkladem může být sovětská houfnice M1955 známá také jako D-20 – která je dodnes i ve výzbroji Ruska. Stejně tak má Severní Korea děla ráže 122 mm, a pravděpodobně používají munici kompatibilní se samohybnou houfnicí 2S1 Gvozdika.

Rusko v zoufalosti vytasilo 60leté rakety, které ničí vše, jen ne cíle. Dodávat mu je může i Severní Korea a Bělorusko

Z toho významného lze v severokorejské výzbroji dále najít početné deriváty sovětského raketometu BM-21 Grad, a dokonce i československé RM-70, které využívají stejnou munici. Raketomety Grad jsou totiž ve vysokých počtech i v arzenálu ruské armády, jíž zůstaly po Sovětském svazu. Rakety do nich přitom nejsou naváděné a tedy ani komplikované na výrobu, což platí rovněž o dělostřelecké munici. Severokorejci jí navíc musí mít hodně ve vojenských skladech, a ještě být schopni kdejakou munici produkovat rychle produkovat.

Dodávka možná větší než slib EU

Kolik přesně munice je schopna Severní Korea dodávat, není jisté, protože se jedná o utajované informace. Našel jsem ovšem zmínku na Defence-Blog, podle níž už Rusko obdrželo 2 000 kontejnerů, což by mohlo odpovídat asi milionu kusů dělostřeleckých granátů ráže 152 mm, případně 200 000 raket do raketometů Grad – ale jenom o to by nejspíše Ruská federace zájem neměla, byť je asi pravděpodobné, že by Severní Korea dokázala takový počet dodat nejpozději během pár měsíců, neboť má obrovské zbrojní kapacity.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ukrajiny / Creative Commons / CC BY

Jenom pro srovnání, EU slíbila Ukrajině milion kusů dělostřelecké munice, jak ArmádníZpravodaj dříve psal, a slib má stále problém splnit. Rychlost v produkci je tak zcela evidentní, ačkoliv je nutné připomenout, že má v evropských zemích zbrojní průmysl orientovaný na sovětské zbraně zejména Bulharsko, kdežto v ostatních státech jsou kapacity výrazně nižší.

Vedle zmíněného se pak do kontejnerů vejdou třeba minometné nebo tankové granáty, munice do kulometů a ručních zbraní, případně i protitankové střely – severokorejský režim má třeba silné Bulsae-3, což jsou kopie ruských 9M133 Kornet. Myslím si ale, že jakékoliv takové dodávky jsou pro ruskou armádu nejenom požehnáním, ale zároveň i prokletím.

Co může Rusku přinést Severní Korea, a co Rusko nabídnout na oplátku: hlavně vyspělé severokorejské zbraně výměnou za potraviny

Umožňují sice dělostřelectvu udržovat dostatečný objem palby, i když se často jedná o palbu nepřesnou – to ale nevadí, protože ve vysoké kvantitě má dostatečný efekt, což v opotřebovací válce rozhoduje. Jenomže na druhou stranu bývá některá severokorejská munice často nekvalitní, třeba portál BusinessInsider uvedl, že jsou zaznamenané případy, kdy její používání poškodilo ruská děla a minomety, a někdy to vedlo i ke smrti obsluhy.

Ale ať jsem fér, o dodávky nekvalitní munice se umí postarat i samo Rusko, které například nechalo na frontu dopravit zkorodované náboje a granáty, na což jsme v ArmádnímZpravodaji upozorňovali, a kvůli špatné munici mu shořel třeba raketomet BM-21 Grad. Realitu mohu samozřejmě jenom odhadovat úplně stejně jako mnozí odborníci, rozvědky apod., do severokorejského režimu nikdo nevidíme. Jsem ale přesvědčen, že je schopen min. sovětských dělostřeleckých granátů vyrábět více než celá EU dohromady.

Článek Severní Korea může Rusku dodávat munici a zbraně v ohromujících počtech. Jaké? To lze velmi jednoduše odvodit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Brokovnice proti demonstrantům pro milici

Vývoj KS-23 začal na začátku 70. let 20. století ve Výzkumném ústavu speciální techniky Ministerstva vnitra SSSR. Zbraň byla určena k nasazení proti davu, kdy z ní mělo být možno střílet gumové projektily nebo granáty s chemickou náplní. Později však bylo zadání rozšířeno a „pumpa“ se měla objevit i v rukách příslušníků speciálních sil. Sloužila také k vystřelování zábleskové munice, jejímž cílem bylo oslepit útočníka a pomoci „vyčistit“ místo zločinu. Do výzbroje se pak brokovnice KS-23 dostala roku 1985.

iZdroj fotografie: Vitalij V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

KS-23 je klasické opakovací konstrukce; po výstřelu střelec přitáhne předpažbí, otevře se závěr, který vyhodí prázdnou patronu, a pohyb vpřed s trubicového zásobníku nabije novou. Vzhledem k předpokládanému použití se nejedná o rozměrnou ani těžkou zbraň, hmotnost prázdné KS-23 je 3,85 kg a délka 1 040 mm, z čehož 540 milimetrů tvoří hlaveň. Původní verze nebyla vybavena pažbou, odnímatelnou dostala až verze KS-23M z roku 1995.

Univerzální přenosné „mini-dělo“

Aby se ušetřilo, byla pro brokovnici KS-23 použita hlaveň z leteckého kulometu GŠ-23. Zbraň má proto nebývalou ráži 23 milimetrů, což má své klady i zápory. Jasnými negativy jsou malý dostřel (maximálně 150 metrů, ale zase jde o zbraň nablízko, takže to stačí) a zásoba munice – jeden náboj v komoře a tři v zásobníku. Vyřešit to měla modernizovaná verze KS-23K v koncepci bullpup se zásobníkem na 7 nábojů, která se ale nakonec do výzbroje nedostala. Jasnou výhodou je však velká rozmanitost vyvinuté munice.     

iZdroj fotografie: Vitalij V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Třeba broková munice Šrapnel-10 a Šrapnel-25 s účinností na 10 a 25 metrů, Čeremucha-7 se slzným plynem CS, oslepující Sirena, munice s plastovou náplní Volna (vlna), nebo děsivá Barrikada, což je náboj s ocelovou špičkou a dostřelem až 100 metrů pro zastavení unikajícího vozidla. Ze zbraně může být ale vystřeleno i lano s kotvou „Kot“ (kocour), a to až do sedmého patra. Od roku 1995 je vyráběna i civilní lovecká verze TOS-123 „Kachna“ s hladkou hlavní a dřevěnou pažbou. Ta je však kvůli ohromné ráži v EU, ale i USA, zakázaná.       

Článek Sovětské přenosné „dělo“: brokovnice KS-23 má takovou ráži, že ji řada zemí zakázala; zastavit dokáže i auto se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Císařské Německo brokovnice nechtělo

Brokovnice začaly armádní jednotky používat někdy v 90. letech 19. století, Američané například při honbě za Pancho Villou. A samozřejmě je využívala policie. Opravdové masové bojové nasazení pak zažily za 1. světové války, kdy je na evropskou frontu v roce 1917 přinesli američtí vojáci – v zákopových bojích se ukázaly jako velmi efektivní. A to dokonce tak, že Německo proti nim diplomaticky protestovalo a hrozilo, že bude vojáky za jejich držení popravovat, ale po hrozbě odvetou ze strany USA se tak nedělo.

iZdroj fotografie: Vitalij V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Naopak následovalo jejich rozšíření a dnes jsou v mnoha armádách. Přímo v boji se ukazují i některé unikáty, na Ukrajině se třeba v rukách rusých vojáků objevila revolverová brokovnice MTs255. Ta má 5ranný zásobník nabíjený jako klasické revolvery, tedy vyklopením válce. Jde primárně o loveckou zbraň, ale v Rusku existuje i policejní verze se sklopnou pažbou a lištou Picatinny, na níž je možné umístit různé doplňky. Verze s nejkratší hlavní mohou mít hmotnost jen 3,1 kg a mohou být užitečné hlavně při obraně nebo útoku na zákopy.

Brokovnice umí účinně vyrážet dveře

Nějaké kousky má k dispozici také česká armáda, konkrétně je o Winchester Model 1300 a Benelli M3. Brokovnice jsou dobře poslouží třeba v městském boji, případně v boji proti povstalcům – většinou jsou používány takzvané pumpovací typy. Jako skvělé se ukazují i při vylamování dveří, a rovněž jsou broky neobyčejně účinné ve stísněných prostorech domů a zákopů. Třeba v Iráku používali američtí vojáci brokovnice v bojích proti povstalcům, k nimž většinou docházelo v nepřehledném městském terénu.

Nejstarší revolver na světě je starý přes 400 let: byl trochu „zaostalý“, ale přesto velmi efektivní. Vlastnil ho důstojník za 30leté války

Specifický je pak přídavný brokovnicový systém M26, který lze nainstalovat na útočné pušky M16 nebo karabiny M4, a to pod hlaveň. Voják tím získá útočnou pušku s podvěsnou brokovnicí, musí se ale smířit s nesením vyšší hmotnosti, kterou M26 navyšuje o 1,36 kilogramu. Využívá přitom krabicové zásobníky se 3 nebo 5 náboji, což umožňuje její rychlé přebíjení. Velkého nasazení se dočkal tento systém v Afghánistánu.

Článek Je to nezvyklé, ale i vojáci používají brokovnice, třeba unikát MTs255 s revolverovým zásobníkem nebo v podvěsu na útočné pušce se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Myšlenka vozidla s kulometem

Simms se na začátku 90. let 19. století zasloužil o rozvoj britského automobilového průmyslu, kdy se snažil přinášet a zavádět různé inovace. Na konci 19. století ho pak napadlo, že by bylo možné využít vozidla také v armádě. Jeho myšlenkou bylo poskytnout pěchotě nebo kavalérii možnosti mobilního palebného krytí v oblastech s dobrými cestami. A tak v roce 1898 spatřila světlo světa první motorizovaná zbraň zvaná „Motor Scout“.

Myšlenka F. R. Simmse byla přitom nesmírně jednoduchá – jako základ zvolil komerčně vyráběnou čtyřkolku Beeston, k níž přidělal vlastní motor. Jak vysokou rychlostí se mohlo vozidlo pohybovat, však není známo, ale vzhledem k tomu, že připomíná dvě jízdní kola spojená k sobě, nebyla nejspíše příliš závratná. Na plnou nádrž mohlo každopádně urazit vzdálenost téměř 200 kilometrů, což na svou dobu nebylo málo.

Kulomet měl zásobu střeliva na 1000 ran

Vozítko osadil britský vynálezce kulometem Mark IV Maxim, přičemž měla obsluha k dispozici pás s tisícovkou nábojů. Samotná zbraň byla také vybavena ocelovým štítem poskytujícím střelci ochranu, nikoliv však celého těla. Konstrukce předpokládala, že střelec nebude pálit za jízdy, ale zastaví a bude palbou podporovat spřátelené jednotky ze země. Armáda však o nový vynález nakonec zájem neprojevila, nasazení se totiž nezdálo příliš efektivní.

S konstrukcí motorizovaných zbraní ale Simms pokračoval, a v roce 1899 si u něj armáda objednala prototyp obrněného vozidla. Hotové bylo v roce 1902 a dostalo označení „Motor War Car“; zároveň je také považováno za první obrněné vozidlo na světě. Konstruktér použil ke zhotovení karoserie plech o síle 6 mm, a vyzbrojené bylo dvojicí kulometů; některé zdroje však uvádí také dělo, případně jinou výzbroj. Vůz se dokázal pohybovat rychlostí kolem 15 km/h, tedy nikoliv příliš vysokou, ale svůj účel plnit dokázalo.

Článek Vůbec 1. samohybná zbraň s motorem se objevila už v 19. století. Svou dobu předběhla o několik let, úspěch však nesklidila se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Koule z těžkého kovu asi nepřekvapí

Jako neobyčejně účinné se ukázaly kovové koule, což ale žádné překvapení není. Třeba ocelová koule přitom prolétla deseti tabulkami skla jakoby před ní téměř nestála žádná překážka, a ještě se hlasitě odrazila od zdi za nimi. Podobně si vedla i koule na pétanque, ale tu sklo alespoň dokázalo znatelněji zpomalit. Problém však měla chodníková dlažba, poslední tabulku skla nerozbila.

iZdroj fotografie: Pxhere

Nepřekvapí asi totální propadáky, jako třeba balónek naplněný vodou, hlávkový salát nebo míček na stolní tenis. Takové předměty neměly šanci, podobně jako smažené kuřecí paličky. Třeba zmrzlá voda v balonku pak prošla jenom jednou tabulkou skla a druhá ji již zastavila, což možná dává šanci oknům s více skly proti sněhovým koulím s příměsí ledu. Jednou tabulkou pak prošel ananas a jen o něco úspěšnější byl třeba kokosový ořech.

Při testování se předměty i odrážely

Jako velký nesmysl se jeví použít proti okennímu sklu vidle. Když je členové How Ridiculous proti skleněným tabulkám mrštili, první z nich dokázaly prorazit, což asi nebude vzhledem k velikosti a hmotnosti nástroje překvapující. Ale po dopadu se vidle odrazily zpět a stal se z nich nebezpečný předmět, protože málem zranily člena týmu. Podobně se pak zachoval i míček na kriket, který sklo rozbil a odrazil se zpět.

Otázkou pak zůstává, jak si mohl proti sklu vést šíp vystřelený ze silného luku. Podobné zbraně se speciálním kovovým ostřím dokázaly ve středověku prorazit i silnou zbroj rytířů, ačkoli častěji je spíše zranily než zabily. I sklo se kupodivu ukázalo jako docela dobrá ochrana. Šíp prorazil tři tabulky a pak již neměl energii pokračovat dál, na druhou stranu se jedná o reflexní luk se zjevně průměrnou nátahovou silou; třeba kladkové jsou mnohem silnější a třeba lovecká kuše prostřelí i dveře auta.

Článek Video: test ukázal, co všechno dokáže zastavit obyčejné sklo v okně. Některé předměty překvapily, jiné naopak zklamaly se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hodnota zbrojních firem roste

Z výdajů na zbrojení samozřejmě těží zbrojní průmysl, takže akcie společností jako Lockheed Martin, Raytheon, BAE System a dalších rostou, i když na druhou stranu už některé firmy výrobu zbraní nestíhají. Samozřejmě je velkou otázkou, v jakém stavu je čínský obranný průmysl, ale ani ten nebude strádat. Hůře na tom může být ruský, protože čelí embargům a bez některých západních komponentů nedokáže vyrábět moderní zbraně. Po fiasku mnoha ruských zbraní na Ukrajině se od něho navíc odvrací tradiční odběratelé, ačkoli zbraně nyní potřebuje hlavně samotné Rusko.

V první dvacítce zemí s největšími obrannými rozpočty najdete tradičně státy vojensky silné. Jmenovitě je to třeba Itálie a Francie, ale možná překvapivě i Ukrajina s rozpočtem 296 miliard korun, což ale zřejmě nebude vzhledem k válce odpovídající. Navíc teď dostává velkou pomoc ze zahraničí. Mezi státy s velkým obranným rozpočtem můžete najít třeba i Brazílii a stále více zbrojí také Polsko nebo země z oblasti Perského zálivu.

Zbrojí i evropské velmoci, ale „světu“ nestačí

Na páté místo se v celosvětovém žebříčku dostalo Německo, které plánuje utratit 1,145 bilionu korun. Tato částka však není docela aktuální, neboť německá vláda po útoku Ruska na Ukrajinu zřídila speciální fond ve výši 100 miliard eur (2,42 bilionu korun) na modernizaci podfinancované armády a novou výzbroj. Na čtvrtém místě je potom Velká Británie s rozpočtem 1,55 bilionu korun. Nakupovat plánuje třeba těžké dělostřelectvo nebo se významně posílit průzkumné možnosti; ale i zde politici mluví o speciálním fondu.

iZdroj fotografie: Uživatel Tyg728 / Creative Commons / CC BY

Třetí zbrojní velmocí je Rusko s deklarovaným obranným rozpočtem pro rok 2022 ve výši 3,5 bilionu korun. Válka na Ukrajině ovšem tyto plány jistě velmi narušila. Některé údaje tvrdí, že jsou výdaje vyšší o 20 procent, jiné však uvádí až o 43 procent. Ještě vyšší rozpočet má Čína, a to 5,33 bilionu korun, i když výdaje mohou být větší, mnohé programy jsou utajené. Je však jasné, že jsou peníze investovány i do vývoje moderních letoun i střel a posilování v počtu jaderných zbraní.

Zcela nepřekonatelný je ale rozpočet USA ve výši 17,6 bilionu korun, i když například jenom výdaje na veterány v něm tvoří neuvěřitelných 2,6 bilionu korun. Peníze jdou do nákupu nových letadel, lodí, ponorek i výzkumu zbraní. Posílena má být třeba protiraketová obrana a investice si vyžádají i jaderné programy, protože jak se ukázalo, USA zaostává za Ruskem, které má nejsinější jaderné zbraně na světě.

Vzhledem k propadajícímu se rozpočtu Pentagonu to ale nebude snadné, aktuálně nechce investovat ani do autonomních dronů. Vzhledem k napětí v Evropě, ale i zvyšujícím se ambicím Číny, lze očekávat, že výdaje na zbrojení nadále porostou. Z jakých důvodů některé země tak významně zbrojí je asi patrné, třeba takové Spojení státy přitom mají zdaleka největší náklady na vojenské základny a operace prováděné v zahraničí.

Článek Kolik stojí vyzbrojování „top“ zemí? USA tvoří 1/3 světového rozpočtu, významně ale investují i některé evropské země se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Improvizované samohybné dělo

Velmi dobrým příkladem je spojení dvou zbraní sovětského typu, a sice protitankového děla T-12 Rapira umístěného na pásovém obrněném transportér MT-LB, čímž vznikl velmi mobilní stíhač tanků. Uplatnění má i přes to, že dělo z počátku 60. let 20. století už moderní tanky tak snadno nezničí, je totiž ráže pouhých 100 milimetrů. Účinné je však při střelbě do boků, a navíc často slouží v kombinaci s tříštivou municí pouze k podpůrné palbě.

Za zmínku pak stojí rovněž nedávno sestrojený protitankový robot s velmi jednoduchou, avšak účinnou konstrukcí. Jeho úkol bývá jasný, vystřelit (a v ideálním případě tím i zničit) nepřátelský tank nebo obrněné vozidlo, a zase se rychle vrátit do bezpečí. V akci je dosti účinný, ačkoliv může na první pohled připomínat spíše zahradní traktor nebo hračku.

Improvizace je však vidět i ve vzduchu, třeba ozbrojené civilní drony, na něž Ukrajinci umisťují různé nálože. Unikátní je granát v rybářském pouzdru na návnadu. Má tvar pumy s ploutvemi a je zkonstruováno tak, aby se při dopadu na hladinu nebo dno otevřelo a svůj náklad vysypalo. Místo návnady stačilo dát dovnitř granát a skvělá puma je na světě. Při dopadu pouzdra na zem se granát odjistí a vybuchne, podle tvrzení Ukrajinců se tak podařilo zničit i tank T-62.

Dalším příkladem mohou být staré tanky ještě z období druhé světové války nebo po ní. Třeba vojáci separatistických republik před několika lety stáhli z pomníku a připravili k boji tank IS-3, který tak znovu slouží (původně byl přitom zaveden do výzbroje v roce 1945). Ukrajinští obránci Lysyčansku zase z pomníku sundali legendární tank T-34-85, který byl v různých verzích nejpoužívanějším tankem za 2. světové války; nakonec z něj ale udělali barikádu na ulici.

Starý americký MANPADS

Jiným příkladem mohou být staré americké protiletadlové střely FIM-43 Redeye, což jsou vůbec první MANPADS (v překladu česky „přenosný protiletadlový raketový komplet velmi krátkého dosahu“) na světě. Ačkoli nikdo neoznámil, že by je Ukrajině dodal, a třeba americká armáda už dávno tyto střely vyřadila, přesto se Rusové jednou ukořistěnou pochlubili. Proti letadlům nebo vrtulníkům již asi moc nezmohou, nicméně proti íránským dronům by fungovat mohly.

Úplnou raritou jsou potom muzejní kousky zahlédnuté ve výzbroji jednotek na obou stranách. Členové ukrajinské teritoriální obrany se například pochlubili kulometem Maxim, jehož první modely byly používány dávno před první světovou válkou. Členové jednotek separatistických republik zase byli opakovaně spatřeni s puškami Mosin–Nagant používaných ještě někdejší carskou armádou. Nutno říci, že se tato výzbroj většinou vyskytuje u druhosledových jednotek.

Článek Nejpodivnější výzbroj na Ukrajině? Nový stíhač tanků, „traktorový“ robot, carská puška nebo předpotopní kulomet. Improvizací k výhře se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Iron Dome

Kvůli neustálým raketovým útokům vyvinul Izrael velmi účinný systém protiraketové obrany Iron Dome. V roce 2021 například zvládl zlikvidovat většinu střel vypálených z Gazy. Navíc ho doplňuje nový laserový Iron Beam. I přes nesporné kvality je však otázkou, zda by proti ruským útokům pomohl, protože Iron Dome je postaven proti jiným střelám, než jaké jsou odpalovány z letadel nebo námořních plavidel Ruska. Účinný by ale byl laser proti některým útokům v blízkosti fronty, umí likvidovat třeba i minometné granáty a drony.

Radar EL/M-2084

V Česku velmi známý radarový systém, protože si ho česká armáda pořídila na sledování vzdušného prostoru. Jedná se o pokročilý radar typu AESA označovaný za jeden z nejlepších na světě. Umí zachytit vzdušné cíle do vzdálenosti 250 kilometrů, ale některé zdroje uvádějí dokonce až 400 kilometrů. Spolupracuje se systémem Iron Dome nebo protivzdušným SPYDER. Umožnil by značně zlepšit detekci útočících střel nebo dronů.

Protitankové střely Spike

Nejde o jednu zbraň, ale o celou rodinu protitankových střel různé velikosti o dosahu až 25 kilometrů. Jsou považovány za jedny z nejlepších protitankových zbraní na světě. Existují varianty určené pro odpalovaní z ramene, ale i z odpalovačů na vozidlech nebo vrtulnících. Další varianty jsou speciálně zkonstruované pro boj ve městě. Střely mají tandemové hlavice k překonán reaktivního pancéřování a umí také provádět útoky do horních částí vozidel podobně jako střely Javelin.

iZdroj fotografie: Italská armáda / Creative Commons / CC BY

Kvalitní drony

Izrael se již před mnoha lety pustil do vývoje a výroby špičkových vojenských dronů. Existují ve více variantách a mnohé jsou vyzkoušené v boji. Za zmínku stojí například drony Hermes 900. Jejich hlavní úlohou je průzkum, proto jsou vybaveny pokročilými senzory a radarem. Ale mohou nést i zbraně. Druhým může být třeba miniaturní dron Lanius určený především k průzkumu městské zástavby.

Obrněná vozidla a tanky

Izraelská armáda provozuje jeden z nejpokročilejších tanků na světě Merkava, ale ten země nevyváží. Ovšem má k dispozici i celou škálou obrněných vozidel. Pro Ukrajinu by mohly být zajímavé třeba pásové obrněné transportéry Achzarit. Izrael je totiž postavil na podvozcích ukořistěných tanků T-54/55, které jsou na Ukrajině velmi dobře známé. Kromě posádky je uvnitř místo pro sedmičlenný výsadek a na střeše má umístěný kulomet. Stroje jsou proslulé svojí odolností hlavně proti různým protitankovým střelám.

Článek Izraelské zbraně proudí na Ukrajinu a mohou jí vyhrát válku. Izrael to dlouho odmítal, ale jeho postoj k Rusku změnila sama federace se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

LRAD

Jde o sonickou zbraň vyvinutou hlavně pro použití na moři. Může generovat zvuk o velmi silné hlasitosti, údajně až 160 decibelů. Tím může způsobit třeba bolesti hlavu a v extrémních případech poškodit i sluch. Má ji ve výbavě několik států, včetně české policie. Ta údajně měla zbraň nasadit například při proticovidové demonstraci na Staroměstském náměstí.

iZdroj fotografie: Uživatel Lradcorporation / Creative Commons / CC BY-SA

Dazer Laser

Laserová zbraň produkující světlo, které je schopné člověka oslepit. Účinky tohoto světla mohou trvat až několik hodin, ale člověku by neměly poškozovat zrak. Existuje ve více velikostech, ta nejsilnější má mít dosah až 2 400 metrů. Ve výzbroji ji mají mít především jednotky v USA.

Tepelný paprsek ADS

Zbraň vysílající speciální paprsek podobající se mikrovlnnému záření. Při dopadu na lidské tělo tento paprsek rozkmitá molekuly vody a tuku v horních vrstvách lidské tkáně a způsobí prudké pálení. Při delším vystavení může zbraň působit i popáleniny. Nasazena byla například americkou armádou v Afghánistánu a ve výbavě ji mají i některá americká policejní oddělení.

Taser XREP

Zbraň kombinující taser (ten vpouští do těla elektrický proud) a brokovnici. Klasické tasery jsou s vystřelovacím zařízením spojené dráty a mají velmi omezený dosah. XREP je bezdrátový a dá se vystřelit do vzdálenosti až 50 metrů. Do zbraně se jich navíc dá nabít až osm a střelbu rychle opakovat.

Uspávací plyn

Plyn, který člověka při vdechnutí uspí. Jeho použití je známé při teroristickém útoku na moskevské divadlo Dubrovka v roce 2002. Tehdy ho nasadily ruské síly proti teroristům držícím diváky jako rukojmí. Jeho složení není známé, ale je sporné, zda je nesmrtící. Při útoku zemřelo kolem 170 lidí, z toho asi 130 civilistů. Naprostá většina z nich na předávkování plynem.

Vodní dělo s barvou

Vodní děla jsou na kontrolu davu používána již dlouhá desetiletí. Novinkou je ale jejich kombinace s barvou, která dokáže lidskou kůži obarvit a jde velmi špatně smýt. Podobný zásah se odehrál například v Indii. Vzniklo ale podezření, že barva může obsahovat toxické látky.

Páchnoucí plyn

Jde o plynovou zbraň, která velmi silným způsobem zapáchá. Proto se jí také přezdívá skunk gas. Rozprašována je klasickými vodními děly a její zápach je kombinací zápachu hniloby a mršiny. Využívat ji má Izrael především během zásahů proti palestinském demonstrantům.

Létající pepřový sprej

Jde o vynález indické policie. Ta zkombinovala dva systémy v jeden, když na běžný dron umístila rozprašovač pepřového spreje. Výhoda takového systému je jasná. Nemusíte vystřelovat granáty s plynem nebo ho šířit plošně, ale dron doletí nad místo problému a použije ho více cíleně.

Článek Dav „ovládnou“ za pár vteřin a některé má i Policie ČR: top 8 zbraní na „kontrolu davu“, které nezabijí, ale zabolí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

FGM-148 Javelin

Nejde přímo o novou zbraň, ale o protitankovou raketu, která před invazí na Ukrajinu neměla příliš možností ukázat své schopnosti. Byla použita omezeně v Iráku, pak hlavně v Afghánistánu proti bunkrům. Její výhodou je dlouhý dosah a funkce vystřel a zapomeň, kdy se navádí sama. Především styl útoku, kdy směřuje na nejméně pancéřované vršky tanků a obrněných vozidel. Rusko její schopnosti zesměšňovalo a tvrdilo, že má obranu v podobě mříží nad svými tanky. Ztráty ruských tanků ukazují, jak moc se ve schopnostech zbraně zmýlilo.

Stryker Dragon

Obrněná vozidla Stryker také nejsou žádnou novinkou, ale verze Dragon je speciální. Zatímco běžně vídané Strykery jsou vyzbrojené kulometem M2, toto má namontovanou dálkově ovládanou věž s rychlopalným kanonem ráže 30 milimetrů. Hmotnost vozidla tím vzrostla o dvě tuny, proto se musely zvětšit pneumatiky a udělat další úpravy. Má však zachované všechny přepravní možnosti Strykerů a nová zbraň mu umožňuje boj s obrněnými transportéry nepřítele. Jejich pancíř dokáže prorazit až na 3 kilometry.

Infantry Squad Vehicle

Lehké terénní užitkové vozidlo používané americkou armádou od roku 2020. Původně se předpokládalo, že by osádky mohly bojovat přímo z tohoto vozidla, nyní armáda deklaruje, že slouží primárně k rychlé přepravě. Jeho výhodou je snadná přeprava na místo v podvěsu vrtulníku, poté rychlé přesuny v něm. Na vozidlo se vejde 9 cestujících. Byla prezentována i verze s těžkým kulometem pro 5 cestujících a údajně se vyvíjí energetická zbraň, kterou by vozidlo přepravovalo a sloužila by proti dronům.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

F-35 Lightning II

Opět nejde o novou zbraň, ale o nejpočetnější letoun páté generace. Není v Evropě novinkou, protože je ve výzbroji několika evropských zemí a další se rozhodly si je pořídit, nebo o nich uvažují, včetně České republiky. Pravdou zůstává, že letouny byly nasazeny v některých misích třeba v Afghánistánu a Sýrii, ale zde nečelily plnohodnotnému protivníkovi. V přímém boji s moderním stíhacím letounem či protiletadlovou obranou tento stroj ještě nebyl. Simulované souboje však zatím vyznívají v jeho prospěch.

Oshkosh L-ATV

Obrněné vozidlo amerických ozbrojených sil, které má postupně nahrazovat auta Humvee. Na rozdíl od nich osádce poskytuje mnohem lepší ochranu, a to včetně protiminové. Zároveň je lehčí než vozidla MRAP. Slouží pro přepravu čtyř osob a potřebného nákladu. Na střeše má namontovanou výzbroj v podobě kulometu, granátometu nebo protitankových střel. Pohybovat se dokáže rychlostí 110 kilometrů v hodině.

Článek Američané poslali do Evropy třeba i nevyzkoušený Oshkosh L-ATV. Část pomoci se nachází na Ukrajině se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jedny brýle stojí 4,5 milionu

Jedním z nich je právě vysoká cena, kterou opakovaně kritizovali američtí zákonodárci. Financování kvůli tomu dokonce stálo. Ozbrojené síly mají obdržet 120 tisíc kusů těchto brýlí, prvních 5 tisíc v současnosti. To znamená, že jedny by stály 4,5 milionu korun, což je více, než za kolik můžete koupit 7 vozů Škoda Octavia. Brýle jsou přitom postavené na základě Hololens 2, jež stojí 3 500 dolarů (86 tisíc korun), i když pro vojenské využití je mnoho prvků přidaných.

Zkratka IVAS pochází z anglického The Integrated Visual Augmentation System. Jde o systém, který využívá rozšířenou realitu k promítání dat v zorném poli vojáka. Ten by měl vidět mapy, nepřátelské pozice, umístění svých spolubojovníků a mnoho dalších informací. Vojáci se mohou napojit na kamery jiných bojovníků, dronů nebo vozidel v okolí a prohlédnout si místo, o něž se zajímají. Brýle dávají velikou výhodu i velitelům, mají přehled, co jejich vojáci dělají. Připojit má být možné i nejmodernější systémy nočního vidění.

V noci prozrazují pozici vojáka

Ovšem skvělá vize má i řadu trhlin. Brýle měly zatím selhat ve čtyřech ze šesti testů. Sami pěšáci mají řadu výhrad. Tou nejdůležitější je skutečnost, že zpoza displeje brýlí uniká světlo. To je nepříjemné v noci, protože to by z vojáků, kteří by je používali v nočních hodinách, dělalo viditelné cíle. Nepřítel by na stovky metrů věděl, kde se nacházejí a kde mají hlavu. Někteří vojáci si ale stěžovali i na bolesti hlavy nebo únavu očí. Nebo zúžené zorné pole.

Neznamená to ale, že by brýle byly úplně k ničemu. Jejich praktické používání ukázalo, že dokážou velmi pomoc. Třeba důstojníci 45. pluku Rangers, který je testoval, tvrdí, že výrazně zlepšují orientaci vojáků. Ti se ani při náročných přesunech nemuseli zastavovat, aby zkontrolovali svoji trasu, čímž výrazně zvýšili svoji rychlost. Velitelům to také usnadňovalo velení, protože přesně věděli, kde jsou jejich podřízení a co přesně dělají.

Článek Supervojáci z těch amerických zatím nebudou. Speciální brýle za cenu 7 octávií z nich dělají viditelný cíl se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Caiman

Caiman je automobil založený na podvozku středních taktických vozidel FMTV. Podle toho, jak silně je obrněn, může mít hmotnost až 20,8 tuny. Je chráněn speciálním kompozitním pancířem, který se dá ještě posílit. Od roku 2007 ho vyrábí společnost BAE Systems. Dokáže přepravit osádku 10 vojáků. Zajímavostí může být, že byl posledním vozidlem, jež opustilo Irák po osmileté okupaci. Kromě USA ho používají například Egypt, Spojené arabské emiráty nebo Irák.

Cougar

Obrněné vozidlo původem z USA a Jižní Afriky. Existuje ve dvou základnách verzích, a to na podvozcích 4×4 nebo 6×6. Mezi obří se samozřejmě řadí větší šestikolová varianta, která může vážit až 23,6 tuny. Poprvé byl zařazen do výzbroje již v roce 2002. Nasazen byl v Iráku, Afghánistánu i při současném konfliktu na Ukrajině. Ve výzbroji ho má 21 zemí na světě. Kromě dvoučlenné posádky uveze dalších 8 pasažérů. Rychlost je až 105 kilometrů v hodině a dojezd téměř 1 000 kilometrů.

Ural Typhoon

Po vzoru západních armád se o velké vozidlo MRAP pokusilo i Rusko, které v roce 2014 zařadilo do výzbroje Ural Typhoon o hmotnosti 24 tun. Odolat by měl výbuchu až osmikilogramové nálože. Excelentní je dojezd, jenž je díky velkým nádržím až 1 800 kilometrů, a rychlost až 105 kilometrů v hodině. Kromě tříčlenné posádky je v něm místo pro 12 pasažérů, kteří mohou pálit ze střílen. Na střeše bývá namontován i kulomet ráže 14,5 milimetru. Ruská armáda tato vozidla používá na Ukrajině.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Titus

Jedná se o společný francouzsko-český projekt automobilu na osvědčeném podvozku 6×6 Tatra 815-7, který mu zajišťuje velmi dobrou mobilitu. Rychlost je 110 kilometrů v hodině a dojezd 700 kilometrů. Vozidlo má být schopno odolat výbuchu nálože o hmotnosti 150 kilogram TNT. Má hmotnost až 27 tun a dovnitř se podle verze vejde 12 až 13 osob. Vozidla mají být i ve výzbroji české armády. Procházejí v současnosti náročnými armádními zkouškami, aby bylo zřejmé, že splňují požadavky Armády ČR.

Buffalo

Je silně obrněné MRAP, které se často používá na likvidaci nastražených min a náloží. Kromě skvělé ochrany totiž disponuje i ramenem, jež lze při likvidaci nástrah použít. Automobil, který v nejtěžší verzi může vážit až 36 tun, vychází z jihoafrických Casspir a vyrábí ho Force Protection. Má dvoučlennou posádku a místo pro 4 další cestující. I přes vysokou hmotnost dosahuje rychlosti 105 kilometrů v hodině a dosah je téměř 500 kilometrů. Kromě USA ho má ve výzbroji třeba Velká Británie, Kanada nebo Francie.

Článek Obrněné kolosy, které odolají i výbuchu min. Největší MRAP na světě mohou vážit i několik desítek tun se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Laboratoř v uzavřeném městě

Jednu ze svých laboratoří na biologické zbraně zřídil Sovětský svaz na konci 40. let ve Sverdlovsku, dnešním Jekatěrinburgu. Město bylo na něco takového velmi vhodné, protože se zde soustředila převážně zbrojní výroba a byla zde i velká armádní základna. Za dob SSSR byl Sverdlovsk uzavřeným městem, kam se nemohl běžný smrtelník dostat. Celé město bylo zahaleno tajemstvím. Proto není divu, že výzkum smrtelných patogenů umístili sem.

Podle dostupných informací se zde zprvu zkoumal botulotoxin. Později se však vědci pracující v ústavu, který nesl označení Vědecko-výzkumný ústav bakteriálních vakcín, věnovali antraxu. Jejich hlavním cílem bylo připravit spory bakterie bacillus anthracis, jež vyvolává onemocnění antrax neboli sněť slezinou, pro vojenské využití. Nemoc je jako zbraň velmi vhodná, protože je silně infekční, přenáší se vzduchem a plicní forma u neléčeného člověka končí téměř vždy smrtí.

Nehoda na vzduchotechnice

Ústav se nacházel ve čtyřpatrové budově. Podle dostupných informací a pozdějších šetření odsud někdy mezi 2. a 3. dubnem 1979 unikly spory antraxu. Údajně kvůli závadě na vzduchotechnice, která odváděla odpad ze sušícího zařízení. Mračno bakterií zamířilo ve větru do některých částí Sverdlovska a zamořilo i okolní obce. Například nedalekou keramickou továrnu, jejíž ventilační systém nasál bakterie zvenku a přenesl je na zaměstnance. Minimálně 18 z nich nemoci podlehlo.

iZdroj fotografie: CDC / Public Domain

Oficiálně nakonec nemoci podlehlo 66 lidí, avšak dle některých údajů šlo o větší počet. Kolik lidí bylo nakaženo, to není známo. Ani kolik zemřelo hospodářských zvířat, pro něž je nemoc také smrtelná. Sovětské orgány se snažily nákazu co nejrychleji potlačit. Masově se nasadil tetracyklin a asi 59 tisíc lidí dostalo vakcínu, kterou Sověti vyvinuli pro případ použití antraxu jako zbraně. Masivně se dezinfikovalo a prováděly se zdravotní kontroly.

I když byl Sverdlovsk uzavřené město, již zhruba po roce se o nákaze dozvěděl díky emigrantům svět, i když ne o důvodech. Dle tvrzení Sovětů stál za rozšířením nákazy nedaleký masokombinát. Situace se začala měnit v 90. letech, kdy byla nehoda v zařízení přiznána. Výzkumy vzorků nakažených v roce 2016 odhalily, že naštěstí unikla běžná bakterie antraxu, ne žádná modifikovaná, která by byla smrtelnější a nemusela reagovat na léčby. V tomto případě by byly následky nejspíše mnohem horší.

Článek Biologický Černobyl. Sovětům ve Sverdlovsku z laboratoře na biologické zbraně unikl antrax a zabil 66 lidí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kulomet Bren

Tento lehký kulomet, známý hlavně z dob druhé světové války, byl sice vyráběn ve Velké Británii, ale na základě československé licence. Jde o modifikaci československého kulometu ZB vz. 26 vyráběného Zbrojovkou Brno. Kulomet se používal desítky let, ve výzbroji ho měla celá řada zemí. Britská armáda je v omezeném počtu nasadila ještě v roce 1991 v Perském zálivu.

iZdroj fotografie: Robert DuHamel / Creative Commons / CC BY-SA

Samopal vz. 58

Československá útočná puška, jež byla zavedena do výzbroje v roce 1959. Česká armáda ji nahradila, avšak je používána armádními zálohami a na Slovensku. Dostala se do výzbroje více než 20 zemí světa. Byla oceňována za svoji spolehlivost a přesnost, kterou má lepší než slavná AK-47. Nasazena byla v mnoha konfliktech, v poslední době třeba Kurdy v boji s Islámským státem nebo na Ukrajině.

Pistole CZ 75

Poloautomatická pistole představená v roce 1975. Vyrábí se především ve verzi 9×19 milimetrů. Je známá svou kvalitou a spolehlivostí a vyvážela se do mnoha zemí světa. Je oblíbená jako zbraň pro sportovní střelbu či jako služební zbraň. Kvůli faktu, že byla patentována jen v Československu, se velmi kopíruje. Po Coltu M1911 je druhou nejkopírovanější pistolí na světě.

L-39 Albatros

Československý cvičný proudový letoun, který se začal používat na začátku 70. let. Jde o nástupce L-29 Delfín. Jako cvičný letoun se používal v zemích východního bloku a u mnoha sovětských spojenců. Vyrobeno bylo 2 900 kusů. Letadlo mohlo být i vyzbrojeno, a proto bylo použito i v několika konfliktech jako lehký bitevník. Výrobce Aero Vodochody nyní začal nově nabízet výrazně zmodernizovaný L-39NG.

ShKH vz. 77 Dana

Samohybná houfnice ráže 152 milimetrů umístěná na kolovém podvozku Tatra 815. V době svého zavedení do výzbroje v roce 1980 patřila ke světové špičce. Kombinovala vysokou palebnou sílu s vysokou mobilitou tatrováckého podvozku, zároveň zajišťovala ochranu posádky. Má automatické nabíjení. Zavedena byla nejen v Československu, ale i v Polsku, Ázerbájdžánu či Gruzii. Dnes ji úspěšně využívá Ukrajina, i když zbraň má menší dostřel než moderní houfnice.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Raketomet RM-70

Jde vlastně o československou modifikaci slavného sovětského systému Grad. Odpalovací zařízení bylo umístěno za automobil T813 Kolos, což mu zajistilo vysokou mobilitu a umožnilo to instalovat zásobník dalších 40 raket, které se daly během několika minut přebít. Dostal se do výzbroje více jak 20 zemí. Nyní je nabízena modernizovaná verze Vampire. V současné době ho používá v bojích proti Rusku i Ukrajina.

Článek Československé a české zbraně mají a měly dobré jméno po celém světě. Nejlepší z nich byly a jsou ve výzbroji řady států se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Policista slibuje, voják přísahá

Armáda má na starosti hlavně obranu České republiky, ale může se podílet i na různých misích buď pod hlavičkou OSN, nebo se spojenci z NATO. Naopak policisté zajišťují vnitřní bezpečnost a bojují s kriminalitou. Jako policista budete spadat pod ministerstvo vnitra a složíte slib. Voják pod ministerstvem obrany naopak přísahá. Praporčík po 5 letech služby bude mít u policie kolem 28 500 korun čistého, u armády 42 500 Kč.

Nejmenší střelnou zbraní, kterou mají k dispozici policisté a je základní služební pistolí, je CZ-75D Compact ráže 9 milimetrů. Základní pistolí vojáků je pak CZ 75 SP-01 Phantom a novější CZ P-10, jež používají stejné střelivo jako policejní zbraně. Ve všech případech jde o výrobky z produkce České zbrojovky Uherský Brod. Armáda pak má ještě Glock 31. I policie v menších počtech používají Glocky, a to konkrétně 17 a 26.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

O něco silnější zbraní jsou pak samopaly. Policisté vsadili na známou německou značku Heckler & Koch. Zásahové jednotky mají MP 5A6, MP7 a klenotem je především MP5 SD6, jejíž hlaveň je integrovaným tlumičem. Samopaly využívají stejné střelivo jako policejní pistole. Armáda samopaly téměř nepoužívá. Jedinou výjimkou je Scorpion Evo 3 z České zbrojovky. I ten používá stejné pistolové střelivo.

Německé H&K versus Bren

Hlavní zbraní armády je pak útočná puška. Vojáci se spoléhají na české Bren a Bren 2 z České zbrojovky. Ty používají střelivo ráže 5,56 milimetru. U policie jsou pak ve výzbroji tři produkty Heckler & Koch, a to 416, 417 a G36. Ve výzbroji policistů i vojáků se nacházejí i starší pušky Samopal vz. 58 československé výroby. Ovšem v případě vojáků je používají hlavně zálohy, případně jsou ve skladech.

Brokovnice pak mají především policisté. Samozřejmě s nimi běžně nestřílejí na veřejnosti, ale jsou skvělé například k proražení zamčených dveří. Používají se italské Fabarm a Benelli M3 Super 90. Vojáci mají jen velmi malý počet brokovnic Benelli M3T Super 90 a amerických Winchester 1300 Defender.

iZdroj fotografie: Policie ČR

Společné jsou oběma sborům ještě odstřelovačské pušky. Policisté vsadili na finské pušky Sako. Puška TRG 42 má dosah 1,5 kilometru a používá střelivo .338 Lapua Magnum. TRG 22 dostřelí 800 metrů s náboji .308 Winchester. Tuto zbraň má i Armáda ČR, která má odstřelovačských pušek mnohem více typů. Například české antimateriálové Falcon ráže 12,7 milimetru či Desert Tech HTI s efektivním dosahem 2,2 kilometru.

Článek Policista nebo voják? Jakou zbraň s největší pravděpodobností dostanete a kolik za svou službu budete brát se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zkušenost z Vietnamu

Poprvé byly protitankové střely odpalované z vrtulníku použity Američany v roce 1972 ve Vietnamu. I přes jejich úspěch se ukázaly také nedostatky. Střely TOW byly totiž naváděny po drátu, což sice bránilo rušení střely, ale systém měl omezený dosah a velkou hmotnost. Proto v roce 1974 začal vývoj zcela nové střely založené na nejmodernějších technologiích.

AGM (Air-to-Ground Missile, raketa vzduch-země) -114 Hellfire (HELicopter Launched FIRE and forget missile, tedy z helikoptéry odpalovaná střela vystřel a zapomeň) využívá systém kódovaného laserového poloaktivního navádění. Díky unikátnímu kódování pro každou hlavici může být vystřeleno při jednom útoku z jednoho vrtulníku více střel na více cílů. Velkou výhodou je to, že laserový ozařovač cíle nemusí být na palubě vrtulníku, ale může ho používat i pozemní návodčí.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

Rozměry AGM-114 jsou skutečně kompaktní. Raketa měří 1,6 metru, průměr je pouhých 180 milimetrů a její hmotnost se podle typu pohybuje od 46 do 48 kilogramů. Hellfire má raketový pohon na pevné palivo THX-657, který dává střele rychlost až 1 601 km/h a dolet 11 000 metrů. Díky malým rozměrům mohou střely AGM-114 nést všechny typy armádních vrtulníků, od MH-6 Little Bird přes MH-60 Seahawk až po bitevní AH-64 Apache, jenž unese rovných 16 „pekelných ohňů“.

Premiéra v Pouštní bouři      

Střela byla zařazena do výzbroje roku 1985. Poprvé byla nasazena do boje o šest let později během operace Pouštní bouře. Okamžitě si udělala skvělé jméno. Pilotům vrtulníků se podařilo vyřadit přes 600 iráckých tanků. Bohužel se „podařilo“ zasáhnout i několik vlastních vozidel. Zkušenosti z války vedly k dalšímu vylepšování zbraně. AGM-114K Hellfire II, zavedená v roce 1994, dostala nový silnější laser, který je hůře ovlivnitelný počasím a optickými podmínkami, a tandemovou kumulativní hlavici.

Tato hlavice si dokáže poradit i s obrněnými cíli s reaktivním pancéřováním. Opravdovou revolucí je však varianta AGM-114L Longbow Hellfire. Střela má vedle laseru i navádění radiolokátorem vrtulníku AH-64, který předává raketě informace. „Elko“ splňuje normy zbraně typu „vystřel a zapomeň“. Zvýšila se nejen přesnost, ale lze se obejít i bez laseru, který byl náchylný na rušičky a nebyl funkční při špatné viditelnosti.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

Rodina Hellfire se s přibývajícími léty rozrostla o další členy. RBS-17 je verze pro švédské námořnictvo a pobřežní obranu se schopností ničit vyloďovací plavidla. Ve Velké Británii vznikla pro RAF z AGM-114 střela Brimstone. Hellfire již není pouze doménou vrtulníků. Lze ji odpalovat i z letadel, jako je AC-130 Gunship nebo Cessna AC-208, lodí nebo i obrněných vozidel typu Stryker. Dosud bylo vyrobeno kolem 100 000 střel. V roce 2021 pak jedna vyšla na 150 000 USD (3 794 000 Kč).

Hellfire v bojích proti teroru

Po útoku 11. září 2001 dostaly střely Hellfire nový úkol: likvidaci teroristů. AGM-114 se objevil pod křídly dronů MQ-1 Predator, které likvidovaly teroristické kádry na mnoha místech planety. Obětmi Hellfiru se stali „experti“ jako Ahmud Jasín, vůdce Hamasu zasažený v roce 2004, o deset let později vůdce somálské Al-Kaida Ahmed Abdi Godane nebo roku 2015 v Sýrii Mohammed Emwazi, člen IS, nechvalně proslavený pod přezdívkou Džihádista John.

Izraelcům se podařilo s AGM-114 sestřelit i letadlo. Ovšem nasazení dronů s Hellfire mělo i svou stinnou stránku. Rakety byly příliš silné a při likvidaci cílů docházelo k destrukci širokého okolí. Zvláště ničivá byla verze N s termobarickou hlavicí určená k ničení objektů. Proto roku 2012 vznikla verze R neboli Hellfire Romeo. Ta má místo devítikilové hlavice menší nálož a je určena na přesné útoky. Dokáže například vletět do místnosti a zlikvidovat cíl, aniž by byl dům zničen.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

Poslední veřejnosti známá verze je AGM-114R9X neboli nindža střela. Ta neobsahuje výbušninu, ale vystřelovací čepele, které oběť rozřežou na kusy. Tou byl nejspíše v roce 2020 zabit v iráckém Bagdádu íránský generál Kásim Solejmání. Nyní přichází dodávka norských AGM-114 a švédských RBS-17 na Ukrajinu. Střely budou zřejmě použity na ukrajinských dronech.

Článek AGM-114 Hellfire měla ničit komunistické tanky. Stala se však postrachem teroristů. Teď míří na Ukrajinu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co útočilo na Krymu, se neví

Na začátku srpna 2022 série výbuchů zničila letadla a další vybavení na krymském letišti Saki. O necelý měsíc později pak náčelník ukrajinského generálního štábu Valerij Zalužnyj přiznal, že za ním stojí ukrajinské síly. Údajně se jednalo o raketové útoky. Což mnozí tvrdili, ale problémem je, že Ukrajina takové zbraně, které by dokázaly přesně útočit na vzdálenost 300 kilometrů, mít nemá. Protože střely ATACMS, jež by se daly odpalovat třeba z raketometů HIMARS, oficiálně nikdy nedostala.

Pak se samozřejmě nabízí otázka, čím na letiště ukrajinská armáda útočila. Mohla střely dostat tajně, mohl to být i systém Hrom, ale existuje i jiné vysvětlení. Mohlo jít o zbraně, které ještě oficiálně neexistují. Ukrajinci je některému ze spojenců pomohli otestovat a zároveň tak dosáhli velmi citelného oslabení ruských vojsk a propagandistického úspěchu. Že se tak děje, naznačuje i vyjádření náměstka ministra obrany Volodymyra Havrylova. Ten měl testování zbraní americkým firmám přímo nabídnout na nedávné společné konferenci.

Otestovaná zbraň bude konkurenceschopná

Tvrdil, že některé zbrojní společnosti již k takovému kroku přistoupily. Jedná se údajně o firmy působící hlavně v oblasti vývoje dronů, ale i těch, které se zabývají systémy na jejich rušení a ničení. Podle něho to může být pro firmy velmi velká výhoda. „Vrátí se s produktem, jenž je nyní na trhu konkurenceschopný, protože byl testován v bojové zóně,“ citoval Havrylova vojenský portál Defense News.

Příkladem zbraně, která byla na Ukrajině nasazena a vyzkoušena, jsou sebevražedné drony Phoenix Ghost. Ty byly narychlo vyvinuty firmou Aevex Aerospace přímo pro Ukrajinu, kde se již osvědčily. Firma tak má nyní loudavou munici, již může v budoucnu nabízet zákazníkům. Ale příkladem může být i český dron Bivoj, na který byla i veřejná sbírka. Pokud se na Ukrajině osvědčí, bude z něho skvělý produkt. Ale co vše je dnes na Ukrajině testováno, je pochopitelně utajované.

Asi těžko se tu budou testovat zbraně jako prototypy tanků či letadel. Ovšem nabízí se třeba možnosti vybavení pro speciální jednotky, komunikační přístroje a další elektronika. Nebo zbraně jako odstřelovačské pušky, granátomety nebo protitankové rakety. Firmy by mohly mít zájem otestovat třeba i novou dělostřeleckou munici. Tím, že Ukrajina provozuje hned několik moderních dělostřeleckých systémů používaných v zemích NATO, je pro to přímo ideální. Ze zájmu Ukrajinců je zřejmé, že na takové spolupráci mohou jenom vydělat.

Článek Ruská noční můra. Ukrajina je zřejmě i testovacím centrem pro vyspělé zbraně. Co vlastně útočilo na krymské letiště? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V oblasti bojů je silné rušení

Podle zpráv z bojů, zvláště v okolí Bachmutu, ruská armáda používá velmi silné elektronické rušení. To pak může ukrajinským vojákům ztěžovat vzájemnou komunikaci, ale nemusí ani fungovat navigace GPS. To velmi znesnadňuje jejich operace, protože mnoho moderních systémů je na GPS závislých. Proto není divu, že se ukrajinská armáda na sociálních sítích ráda pochlubila zničením moderního ruského zařízení R-330ZH Zhitel. Zlikvidován měl být někde v oblasti Charkova.

Tento systém je dítětem společnosti Protek. Poprvé se objevil během ruské okupace Krymu v roce 2014. Jeho výhodou je vysoká mobilita a samostatnost. Je totiž umístěn na nákladním automobilu Ural-43203, který za sebou táhne dvounápravový přívěs. Po silnici se tento komplex dokáže přepravovat rychlostí 85 kilometrů v hodině. Jeho součástí je i elektrický generátor, zvládne tak pracovat kdekoli a není závislý na dodávce energie.

R-330ZH je připraven za pár desítek minut

Na korbě nákladního automobilu se nachází vlastní řídicí stanoviště pro obsluhu celého systému, potřebná elektronika, komunikační zařízení, generátor a další potřebné vybavení. Přívěs je pak hlavně anténním systémem vybaveným čtyřmi teleskopickými anténami a také vysílačem rušících signálů. Vycvičená obsluha po dosažení cíle je schopna celý systém uvést do provozu během 30 až 40 minut.

Obsluha může v dané oblasti detekovat a vyhodnocovat různou elektronickou komunikaci. Ale především ji rušit. R-330ZH umí podle deklarovaných informací detekovat, zaměřit a rušit signál mobilních stanic, mobilních družicových komunikací Inmarsat a Iridium i klasických mobilních telefonů a rušit GPS, Galileo nebo další navigační systémy. Podle tvaru terénu mohou být elektronické signály ze 100 procent potlačeny na vzdálenost 20 až 30 kilometrů.

Článek Navigace a mobilní telefony nefunkční na 30 kilometrů daleko. Ruský R-330ZH Zhitel je prioritním cílem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Obrovská rychlost projektilu

V obecném principu jde o to, že je nějaký elektricky vodivý projektil kontaktně umístěn mezi dvě navzájem izolované vodící kolejnice, do kterých je „puštěn” elektrický proud, a pomocí principu elektromagnetizmu je onen projektil urychlen a vymrštěn vpřed. Podle odhadů, přičemž praktické zkoušky tomu nasvědčují, bude rychlost takovýchto projektilů zcela určitě mnohem vyšší než při použití chemických náplní. Teoreticky i více než 3 kilometry za sekundu, tj. téměř 11 000 kilometrů za hodinu.

iZdroj fotografie: Public Domain

Pro srovnání, první kosmická rychlost, tj. rychlost, která udrží družici na oběžné dráze Země, činí 25 440 km/hod a k jejímu dosažení jsou potřeba obrovské až třístupňové rakety. Tedy projektily vystřelené tímto systémem by měly mimo jiné mnohem větší dostřel než současné palné zbraně, navíc díky své rychlosti by byly i ničivější. Proto je tento princip testován na několika různých technických prototypech a pokusných „stendech” hned několika ozbrojenými silami ve světě.

Pokusy Američanů v rámci projektu Velocitac Eradico na počátku 21. století prokázaly, že lze při dnešních technických a technologických možnostech bez problémů postavit takovéto elektromagnetické dělo – railgun, které urychlí projektil při jednotlivém výstřelu na konci „hlavně” na rychlost až 5 Machů. Díky tomu doletí jeho „granát” na vzdálenost přes 200 kilometrů. Jenže jeden jediný výstřel spotřebuje elektrickou energii v hodnotě 33MJ, což je 9,17 kWh.

Vysoká spotřeba energie

Zkusme si představit, že půjde o ekvivalent rychlopalného kanónu, který bude pálit rychlostí 110 výstřelů za minutu. To není mnoho, dnes nejrychlejší automatické kanóny pálí rychlostí až 100 ran za vteřinu. Jenže těch 110 „výstřelů” vyvíjeným railgunem v USA by spotřebovalo za minutu cca jednu megawatthodinu elektrické energie. Pro srovnání, reaktor A1 v naší atomové elektrárně Jaslovské Bohunice vyrobí za minutu dle projektu cca 1,833 megawatthodin, což by nestačilo ani pro souběžnou střelbu dvou railgunů za stejnou dobu, když oba vystřelí 110krát.

Zde je ten příslovečný první zakopaný pes. Fyzikální zákony jsou neúprosné a vývoj brzdí, i když princip railgunu je vědcům známý již déle než 100 let. První teoretické myšlenky na zbraň obdobného principu se objevily již za první světové války. Dne 1. dubna 1919 francouzský vynálezce Louis Octave Fauchon-Villeplee podal v USA patent na elektrické dělo, jež bylo podobné lineárnímu elektrickému motoru. V červenci 1922 mu byl potvrzen jako patent no. 1,421,435 „Electric Apparatus for Propelling Projectiles“ (elektrický přístroj pro vystřelování projektilů).

Za druhé světové války princip zkoumalo i nacistické Německo, které ho plánovalo využít pro protiletadlové zbraně. Němečtí vědci vypracovali studii a v roce 1944 i projekt šestihlavňového děla pro střelbu projektilů s půlkilogramem výbušnin a rychlostí až 2 000 m/s, ale nikdy nebyl doveden do funkčního stádia. V roce 1947 tento projekt ověřovali američtí vědci.

Zjistili, že princip by byl možný, ale energetické požadavky takové zbraně by byly obrovské, pro střelbu 12x za minutu ze šesti „hlavní” (teoreticky jedna projektovaná baterie protiletadlových německých railgunů) by za minutu spotřebovala elektrickou energii ekvivalentní spotřebě celonočního osvětlení poloviny Chicaga, takže v praxi byl tento projekt nereálný.

Výzkum běží řadu let

Intenzivně začal být princip railgunu zkoumán v 80. letech ve Spojených státech, později i ve Velké Británii a dalších zemích. Výzkum však postupoval jen velmi pomalu. V roce 2010 se britské společnosti BAE Systems podařilo odpálit 3,2 kilogramu těžký projektil rychlostí 3,39 kilometru za sekundu. Testy provádělo i americké námořnictvo a další. Kolem roku 2011 výzkum v oblasti railgunové technologie ohlásila i Čína, ví se také o programech v Rusku nebo Indii. Například americké námořnictvo již mělo v této oblasti utratit přes půl miliardy dolarů (12 miliard korun).

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Vědci se i přes jistý pokrok stále musí vypořádávat se zásadními problémy konstrukce. Jedním z nich je nízká životnost samotných kolejnic, které jsou při střelbě extrémně namáhané, přičemž je na nich požadováno, aby se téměř vůbec nedeformovaly, jinak by přesnost takové střelby silně utrpěla. Na překážku je také vysoká teplota díky superhorké plazmě, jež je při výstřelu produkována. Zatím se odhaduje, že samotná hlaveň s „kolejnicemi” vydrží za těchto podmínek maximálně 400 výstřelů.

A tak je jediná možnost, jež je dnes při současném stupni technických znalostí v daném směru reálná, tedy umístění railgunů jako jednotlivě střílejících zbraní na lodě námořnictva, především s atomovým reaktorem nebo jiným dostatečně mocným zdrojem palubní elektrické energie. Avšak například z amerických plavidel mají mít údajně potřebné množství volné elektrické energie pro střelbu railgunem k dispozici jen torpédoborce třídy Zumwalt, které však US NAVY po dodání prvních tří kusů nakonec odmítla dále objednávat a víceméně s nimi pro budoucnost nepočítá.

Účinné proti hypersonickým zbraním

Technický výzkum v tomto směru se dnes nejvíce soustřeďuje na vyřešení co největšího snížení spotřebovávané energie pro jednotlivé výstřely. Lze však předpokládat, že vývoj této zbraně bude zcela jistě pokračovat, i kdyby v tomto směru vědci příliš neuspěli. Kromě rychlosti střely má princip railgunu totiž pro vojáky další lákavé výhody.

Jednou z nich, a ne zrovna nepodstatnou, je použití mnohem levnějších projektilů v railgunu, než jsou dosavadní dělové granáty. Ty railgunové jsou totiž bez výmetné části granátových nábojů, tj. bez chemických náplní. Ty nejen zabírají místo, ale představují i riziko, protože mohou při zásahu například muničního skladu explodovat dokonce jednodušeji než samotné bojové náplně hlavic.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public domain

Railguny se díky svým vlastnostem nabízejí nejen jako zbraně dlouhého dosahu, ale jako možná obranná zbraň protiraketové obrany. Díky rychlosti svých střel by mohly být účinné i proti hypersonickým zbraním. Ale jen za předpokladu, že budou mít dostatečnou kadenci, což nás opět vrací k problému spotřeby energie k výstřelu. Zároveň bude možné jimi vypálené projektily nějakým způsobem řídit.

Článek Railguny mohou vystřelovat projektily obrovskou rychlostí, ale jejich vývoj si nejspíše vyžádá ještě mnoho času a peněz se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Samopal pro nepříliš dobré střelce

I tak je kolem Mussoliniho smrti, jež byla spíše vraždou než popravou, řada otazníků. Někteří historici se domnívají, že byl umlčen britskou tajnou službou, aby nemohl odhalit před řádným soudem fakta nepříjemná pro politické celebrity spojenců. Francie patří neoddiskutovatelně mezi světové zbrojní velmoci. Je tomu tak již stovky let. Domácí zbrojní průmysl měl schopné konstruktéry ve třech centrech vývoje pěchotních zbraní.

Jednalo se o státní zbrojovky MAC (Manufakture Nationale d´Armes Chatellerault), MAT (Manufakture Nationale d´Armes Tulle) a MAS (Manufakture Nationale d´Armes Saint Étienne). Popud k výrobě samopalu nedala však pěchota, ale dělostřelectvo. Jedná se o důkaz odborné natvrdlosti vedoucích funkcionářů, kteří se navíc obávali vysoké spotřeby munice. Podobně postupovali odpovědní úředníci u nás, kde samopaly zůstaly snem vojáků. Pěchota měla vybojovat případnou válku puškami z 19. století a zalezlá v opevněních.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Francouzští dělostřelci však potřebovali zbraň, která by je na rozdíl od rozměrných opakovaček neomezovala při obsluze děl. Správně pochopili, že dostřel klasických vojenských pušek s výkonnými náboji je v praxi nesmysl. Málokterý voják zasáhl v ležící poloze s úspěchem terč na vzdálenost 100 m a za pohybu střílel ,,pánubohu do oken”. Malá rychlost střelby spíše nahrávala protivníkovi. Pokud navíc neměla pěší jednotka kulomety, její bojeschopnost byla mizivá.

Samopal umožňoval vedení boje na reálnou vzdálenost a počet vystřelených ran zvyšoval pravděpodobnost zásahu i nepříliš dobrým střelcem. První francouzský samopal se objevil již roku 1921. Vyvinula ho Sekce technického oddělení dělostřelectva STA (Section Technique de l´Artillerie). O čtyři roky později vyvinula zbrojovka MAS samopal MAS 1924. Samopaly byly funkční, ale odpovědní funkcionáři armády neprojevili zájem.

Až pro další válku

Koncem 30. let si již někteří francouzští politici uvědomili, že válka je na dohled. Zjistili, že chybí nejen moderní letadla a dostatečné kapacity k jejich výrobě, ale také kvalitní pěchotní výzbroj. Armáda neměla ani jeden samopal, a tak byl urychleně zadán vývoj. Zbrojovka MAS využila svého typu z roku 1924. Konstruktéři pouze zkrátili hlaveň, odstranili děrovaný plechový plášť kolem ní a zjednodušili spoušťový mechanismus vybavený dvěma spouštěmi.

Zbraň byla zavedena do výzbroje s označením MAS 1938. Zbraně se dostaly v malém množství k vojskům ve druhé polovině roku 1940. Většinou tvořily výzbroj velitelských jednotek. Okupace Francie výrobu dočasně ukončila, protože německé ozbrojené složky tuto zbraň nepřevzaly pro nekompatibilní munici. Roku 1942 však byla výroba obnovena, a to jak pro německý Waffenamt, tak pro armádu vlády ve Vichi a kolaborantské policejní formace.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Samopaly se možná dostaly i do výzbroje některých kolaborantských formací na Ukrajině, v Polsku a Jugoslávii. Zbraně se údajně vyskytovaly také v Indočíně, avšak pravděpodobně tam nebyla realizována výroba. Válečná produkce dosáhla 83 000 kusů, včetně roku 1945, tedy po osvobození. Z technického hlediska je třeba jako zajímavost uvést použití atypického náboje pro samopal MAS 1938. Samopaly MAS 1924 používaly náboj 9 mm Luger a 7,65 mm long.

Údajně probíhaly i zkoušky s náboji 9 mm Luger pro MAS 1924. MAS 1938 však používal náboj nesoucí označení .30 Pedersen podle svého amerického konstruktéra. Jednalo se právě o 7,65mm long. Zatímco v USA se prakticky neuplatnil, zavedla ho francouzská armáda pro svoje samonabíjecí pistole S.A.C.M. 35A a MAS 1935S. Poměrně výkonný náboj se dobře hodil také ke konstrukci samopalu.

Atypická zbraň

Výroba samopalů MAS 1938 byla ve větším rozsahu obnovena až v poválečném období. Dostaly se do výzbroje výsadkářů, cizinecké legie a vojensky organizovaných a kasernovaných policejních jednotek Gendarmerie. V rámci francouzské armády se opět dostaly do Indočíny. Byly používány prakticky po celou dobu války ve Vietnamu. Po odchodu Francouzů používal ukořistěné samopaly Vietcong. V malém množství se vyskytovaly ještě v době boje proti Američanům. Byly použity francouzskou armádou rovněž za války v Alžíru.

Výroba skončila roku 1950 a dala celkem 203 000 kusů zbraně, kterou dnes zná málokdo. Od roku 1949 je ve výzbroji francouzské armády a policie začaly nahrazovat samopaly MAT 49. Samopal MAS 1938 působí na první pohled subtilně. Jeho konstrukce je promyšlená z hlediska odolnosti a bojového použití, například atypická sklopná krytka uzavírající šachtu pro zásobník. Také pohyblivá krytka výhozného okénka, spojená s napínací pákou, tvoří ochranu před vniknutím nečistot do mechanismu.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Dvě sklopná hledí s označením 100 a 200 splývají s profilem těla zbraně. Díky tomu se mimo střelbu snižuje pravděpodobnost jejich poškození nebo nastřelení zbraně. Jednoduchá je rovněž rozborka, kterou lze provést bez nástrojů. Stačí stisknout odpruženou pojistku na spodku pažby, poté pažbou pootočit o zhruba devadesát stupňů. Následně je možné vyjmout vratnou zpruhu, nalézající se částečně v pažbě, a vytáhnout dynamický závěr a spoušťový mechanismus. MAS 1938 vlastně nemá ani mušku.

Na hlavni se nalézá nosič mušky, který mušku nenese, navíc je asymetricky vlevo od osy hlavně. Mušku v něm nahrazuje pouze svislý výřez. Zajímavá je rovněž pojistka. Zajištění závěru proti pohybu je možné pouze v přední poloze s využitím spouště, která má vzadu po stranách vybrání. S jejich pomocí lze spoušť sklopit vpřed, přičemž dochází ke zdvižení vypouštěcí páky, jež svým ozubem zapadne do vybrání v závěru a zablokuje jeho pohyb.

Odjištění se provede sklopením spouště vzad. Atypický je také závěr, i když nikoli svou konstrukcí. Jedná se o jeho umístění vůči hlavni. Osa závěru při pohybu a osa hlavně nejsou v jedné rovině. Závěr se vůči ose hlavně pohybuje vzad pod úhlem 10° dolů. Cílem byl pravděpodobně zvýšený odpor třením, který měl zpomalit kadenci.

Hlavní takticko-technická data:

Rozměry náboje 7,65 x 20 mm

Celková délka 631 mm

Hmotnost bez zásobníku 2,87 kg

Hmotnost zásobníku se 32 náboji 0,53 kg

Praktická rychlost střelby 120 ran/min

Úsťová rychlost střely 350 m/s

Článek Samopal MAS 1938. Zbraň, kterou zastřelili Mussoliniho. Při vývoji ve Francii se řešila vysoká spotřeba munice se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

I zvuk může být zbraň

Poměrně málo známou skutečností je, že akustickou zbraň na bázi směrovaného paprsku infrazvuku měla ve výzbroji francouzská armáda již od 60. let minulého století. Při krátkodobém zasažení lidé – nepřátelští vojáci – jen omdlévali, nebo jim bylo tak špatně, že v podstatě ztratili bojeschopnost. Při delší době „zásahu“ došlo k zástavě srdce a fatálnímu poškození vnitřních orgánů, které jim infrazvuk doslova roztrhal v těle. O této zbrani ale dnes už není nic oficiálně známo a na vojenských přehlídkách francouzské armády se přestala objevovat.

Vývoj zbraně využívající zvuk běžné zvukové slyšitelné délky, nazvané Long-range acoustic device (LRAD, Akustické zařízení s dlouhým dosahem), inicioval útok na USS Cole v roce 2000. V rušném přístavu se podařilo teroristům na malém člunu dostat na americkou válečnou loď. Pokud by posádka zasáhla smrtícími zbraněmi, mohlo dojít i k velkým civilním ztrátám a v případě zásahu tankeru by vše skončilo i ekologickou katastrofou.

iZdroj fotografie: Uživatel Lradcorporation / Creative Commons / CC BY-SA

LRAD má dvojí použití. V nebojovém módu funguje jako vysoce výkonný megafon s dosahem až tří kilometrů, což může účinně odradit případné útočníky nebo varovat dav. V bojovém módu zařízení dokáže vyvinout hluk až 160 decibelů, což je zvuk startující stíhačky. To může na menší vzdálenost způsobit značné zdravotní potíže, ba i mdloby a trvalé poškození sluchu. Toto zařízení vlastní i policie ČR.

Nejnovějším přírůstkem mezi zvukové nesmrtící zbraně je Acoustic Hailing and Disruption System (AHAD, Systém akustického hlášení a rušení). Jedná se o parabolu s mikrofonem a ultrazvukovým reproduktorem. AHAD se zaměří na řečníka a se zpožděním a zesíleně mu do uší vysílá vlastní slova, což má vést k jeho zmatení a umlčení.

Mikrovlny proti davu

Velmi účinné, ale i velmi kontroverzní jsou zbraně založené na mikrovlnách. Ty dokážou i u vzdálených osob vyvolat silný pocit pálení na kůži bez následků pro zasaženého. Parabola vystřelí vysoce výkonný paprsek o síle 95 Gigahertz. Ten ohřívá, podobně jako v mikrovlnné troubě, na kůži zasaženého drobné kapičky vody a molekuly tuku.  

První takový systém, Active Denial System (ADS), vyvinula v roce 2007 americká armáda s firmou Raytheon a poprvé byl nasazen bez větších výsledků v Afghánistánu, odkud byl stažen již v roce 2010. Systém má i civilní verzi Silent Guardian, která byla viděna, ale nepoužita při demonstracích ve Washingtonu v roce 2021. Ukázalo se, že i systém má své mouchy. V mlze a v dešti je zbraň k nepoužití a ohřívá jen své okolí. Na podobných systémech mají pracovat i Čína a Rusko.

iZdroj fotografie: USAF / Public Domain

Zasaženým hrozí jen malé zdravotní potíže v podobě drobných popálenin ve velikosti hrášku. Přesto celý přístroj budí kontroverze. Kritici upozorňují, že by přístroj mohl mezi davem demonstrantů vyvolat paniku, a mohla by tak vzniknout velmi nebezpečná a smrtící situace. Horší následky by mohlo mít i zasažení lidí s elektronickými zdravotními pomůckami, například s moderním kardiostimulátorem.

Laserové zbraně jsou nejkontroverznější

Mezi nejnadějnější, ale nejkontroverznější patří laserové zbraně. Ty samozřejmě budou ve své terminální verzi především použity k likvidaci nepřítele a jeho techniky. Především se s nimi počítá na palubách válečných lodí, v pozemních stanovištích a v létajících stanovištích. Jejich primárním úkolem by měla být i likvidace balistických střel protivníka a jeho leteckých prostředků.

Nesmrtící lasery mají sloužit především k oslepení pozorovacích zařízení nepřítele. O možnostech v tomto směru se ostatně již v 80. letech 20. století přesvědčili Američané, když jejich raketoplány byly při přeletu nad SSSR dočasně oslepeny super silným laserem Terra-3 z oblasti Sary Šagan v Kazachstánu. Největší obavou dnes kupodivu ale je, že by oslepení jak zařízení, tak především vojáků nebylo pouze dočasné. Vývoj přístrojů k přímému oslepení vojáků je totiž zakázán mezinárodní smlouvou z roku 1995.

iZdroj fotografie: USAF / Public Domain

Jenže jak v historii lidstva již několikrát prokázali různí „vůdci“, smlouva je koneckonců jen cár papíru, když se nehodí do krámu. Se vskutku svéráznou úpravou laserových zbraní přišly v Číně. Ta by měla být použita bezpečnostními složkami během demonstrací. Nikoliv ovšem k oslepení. Policejní sbor by s výkonnější zbraní chtěl zapalovat „škodlivé transparenty“ a vypalovat do zamaskovaných nebo v davu se pohybujících demonstrantů značky.

To by značně usnadnilo jejich pozdější identifikaci a perzekuci. O tom, zda již bylo toto zařízení použito, nejsou žádné zprávy. Jednou z tradičnějších a stále hojně využívaných nesmrtících zbraní armád a ozbrojených složek jsou speciální plyny. Nejtypičtější z nich je samozřejmě známý slzotvorný plyn, který je již desítky let organickou složkou výzbroje především policejních pořádkových jednotek.

Slzotvorné plyny

S touto zbraní se paradoxně „seznámila“ na vlastní oči velká část obyvatel celé Země, ať už při legálních protestech v ulicích různých měst proti nedemokratické vládě, či při „uklidňování“ zuřícího davu poštvaného proti demokracii (jak si kdo vybere). Méně se již mluví o jiných typech plynových zbraní, které jsou používány k ochromení a znehybnění protivníka, vojáka či teroristy například v uzavřených prostorách.

Známé je užití této zbraně při eliminaci útoku teroristů na osazenstvo a diváky v moskevském divadle na Dubrovce dne 26. října 2002. Tehdy asi 40 čečenských teroristů během představení muzikálu dne 23. října obsadilo budovu moskevského divadelního centra na Dubrovce a vzalo více než 850 lidí jako rukojmí. Postupně jich několik popravili, včetně žen, a celou budovu podminovali.

Krize vyvrcholila osvobozovací operací ruských Spetznas, při níž bylo do nitra budovy napuštěno velké množství blíže neznámého uspávacího plynu – s velkou pravděpodobností některého derivátu analgetika fentanyl. Celkově si události v moskevském divadle vyžádaly smrt kolem 170 lidí, z toho nejméně 130 rukojmích, přičemž většina z nich bohužel zemřela na následky otravy (předávkování) zmiňovaným plynem.

Článek I zbraně, které nezabíjejí, mají pro armády smysl. Mohou zastavit nejen vojáky, ale i teroristy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zákeřný nášlapný vrah může čekat všude

První podzemní výbušná zařízení pro boj s nepřítelem a předchůdce dnešních min použili v boji poprvé Číňané již v roce 1277. O tři století později, roku 1573,  byla v Německu vyvinuta první moderní mima. Ta pracovala na principu křesadlového zámku, které spustilo šlápnutí na spoušť. Nejednalo se o právě účinný systém. Stačil déšť, navlhnutí a mina byla k ničemu. Přesto byly tyto miny nasazeny ještě v prusko-francouzské válce 1870-71.

Skutečné „zlaté časy“ vývoji min přineslo až meziváleční období. Především Němci po zkušenostech z Velké války se ve velkém vrhli na vývoj těchto zbraní. Právě oni vyvinuli první protitankové a protipěchotní miny. Ty se liší nejen v účinnosti, ale i technice a zákeřnosti. Protitankovou minu spustí až tlak způsobený vahou přes 250 kilogramů a jejím úkolem je vozidlo v co největší míře poničit.

iZdroj fotografie: Unsplash

Naopak úkolem protipěchotních min není zabít, jak se často milně traduje. Hlavním úkolem těchto min je zranit. Zraněný voják k sobě přiláká další vojáky, které lze eliminovat a stává se pro své spolubojovníky potažmo logistiku protivníka přítěží. Zvláště nenáviděnou se stala Schrapnel-Mine neboli S-Mine. Takzvaná „skákací mina“ po své aktivaci vyletěla 150 cm do vzduchu a zaplavila své okolí šrapnely.

Věčný boj pyrotechniků

Již na začátku 2. světové války se podařilo polskému důstojníkovi a vědci Józefu Kosackemu vyvinout v poli použitelný detektor kovu. Jeho minohledačka se brzy vyráběla ve statisícových sériích a používaly ji všechny spojenecké armády. V řadách britské armády se zúčastnila nejen dne D, ale ještě i operace Pouštní bouře a vyřazena byla až roku 1993.

Němci však opět našli řešení. Začali vyrábět miny bez nebo s minimálním použitím kovu. Tak vznikla Glassmine, což byla vlastně lahev naplněná výbušninou s roznětkou, Schu-mine 42 a Holz-mine, které měly plášť ze dřeva. Svoji troškou přispěli i Italové, kteří vyvinuli protitankovou minu z bakelitu.

iZdroj fotografie: Unsplash

Pokud nebyly k dispozici podobné zákeřnosti, tak němečtí ženisté vytvářeli tzv. pekelné zahrádky. Pod zem nahromadili spoustu železného haraburdí. Někdy s náloží někdy bez ní. Pokud spojenečtí pyrotechnici po několikaletém falešném poplachu ztratili obezřetnost, mohlo je to stát život.

Pes je stále nejlepší

Během války byla vyvinuta celá řada prostředků k boji proti minám. Například Sherman Crab, který likvidoval mini pomocí vysoce odolné „mlátičky“. Jeho pravnučkou je i náš dálkově ovládaný komplet Božena 5. Používala se i série malých náloží. Nejčastěji však stále musí nastoupit člověk, který musí minu deaktivovat. Jak ji ovšem najít?

V tom je bezkonkurenční pes. Ten se v boji osvědčil již za 2. světové války a například jen v SSSR bylo vycvičeno 680 000 ženijních psů, kteří měli odhalit na 4 miliony kusů min. Nároky na psa-pyrotechnika jsou jiné než na hlídače. Vedle dokonalého čichu, musí být pes přátelský ke svému okolí a cizím lidem a nesmí ho rozházet nové a rušivé věci jako výbuchy nebo palba. Vhodnější jsou i menší plemena.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Výcvik probíhá jako hra. Za každé vyhledání cvičného cíle je odměněn. Tak probíhá i jeho činnost na bojišti. Dnes jej často doplňují i cvičení hlodavci. Jejich práci mohla značně usnadnit Ottawská smlouva zakazující nášlapné miny. Bohužel největší mocnosti, tedy Rusko, USA a Čína, se k ní nepřipojily a je proto téměř neúčinná. Proto i dnes například na Ukrajině nebo v Jemenu jsou tyto zákeřné zbraně největší hrozbou.  

Článek Nejlepší zbraň proti minám? Na psí čumák stále žádná technika nemá. Je nejspolehlivější se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Odolné a spolehlivé automatické pistole na výběr

Pokud jde o aktuální výrobu, neprobíhá již jen v České republice, ale také v americkém Kansas City. Cílem této výrobní strategie je zejména posílit postavení českých palných zbraní na trhu ve Spojených státech amerických. V rámci široké škály zbraní vyráběných v České republice se od roku 2013 pozornost soustředila na výrobu a nabídku na světovém trhu dvou blízkých typů služebních automatických pistolí s označením CZ P-07 a CZ P-09.

iZdroj fotografie: flickr

Při vývoji těchto zbraní byly využity nejen vlastní zkušenosti, ale také zkušenosti příslušníků ozbrojených složek z celého světa, kteří nejlépe vědí, co by měly ideální příruční zbraně umět a jaké jsou nejčastější jejich nedostatky. Pokud jde o rozdíly mezi oběma typy pistolí, lehčí CZ P-07 je určena spíše pro využití bezpečnostními sbory, zatímco její robustnější „sestra“ má spíše armádní a bojové využití.  Samonabíjecí CZ P-07 ráže 9 mm Lugger (9×19, či 380 AUTO) se stala i v zahraničí mimořádně populární zbraní, která skvělé vlastnosti spoušťového mechanismu OMEGA kombinuje s malými rozměry a nízkou hmotností při zachování velké palebné kapacity. Výsledkem je ideální krátká palná zbraň vhodná i pro skryté nošení. Její celkové rozměry dosahují 137 x 37 x 185 mm, tj. patří do kategorie ručních zbraní „compact“, bezzávitová hlaveň má délku 95 mm a hmotnost s prázdným zásobníkem kompletní zbraně je jen 780 gramů! Materiál rámu zbraně je z kompozitu – polymeru se skelnými vlákny a zajišťuje tak rozměrovou stabilitu a odolnost vůči pádu. Kapacita zásobníku činí podle typu 15 a 17 nábojů. Při souběžném umístění jednoho náboje do hlavně činí maximální kapacita 18 nábojů. Pistole má vyměnitelné hřbety rukojeti, které existují ve 3 velikostech – S, M, L , což umožňuje přizpůsobit zbraň ergonomii a potřebám každého konkrétního uživatele. Byly odstraněny ostré hrany, čímž se celá zbraň zaoblila a uživatel to cítí jako zvýšení komfortu při zacházení s ní. Zbraň je velice přesná a nastřeluje se na vzdálenost 25 metrů.

Samonabíjecí pistole CZ P-09 je služební poloautomatická pistole s rámem z polymeru s kapacitou 19+1 ran v ráži 9×19 mm a 15+1 ran v ráži .40 S&W. Přelomový služební model CZ P-09 vznikl na základě dlouhodobé spolupráce s mnoha příslušníky ozbrojených složek z celého světa. Důraz byl kladen na maximální spolehlivost a přesnost, zvláštní pozornost byla při vývoji věnována také střeleckému komfortu a ergonomii zbraně. CZ P-09 úspěšně prošla mnoha testy ve velmi náročných podmínkách a prostředích, přičemž tyto testy dalece přesahovaly běžné vojenské a služební standardy. Rám zbraně je opět vyroben z polymeru zpevněného skelnými vlákny, a také nová povrchová úprava závěru, hlavně a dalších drobných dílů výrazně zlepšuje odolnost zbraně proti jakémukoliv mechanickému poškození. Vysoká je také korozivní odolnost zbraně. Manipulace se zbraní v krizových okamžicích i střelba s ní je velmi intuitivní. Byl minimalizován zpětný ráz, zbraň se sama vrací na záměrnou i při rychlejší střelbě a je dobře ovladatelná. V oblasti ergonomie došlo k celkovému zaoblení, odstranění ostrých hran a přidání předních natahovacích drážek. Vyvinut byl také nový tvar kohoutu a spouště pro lepší komfort při střelbě a manipulaci. Také zde jsou součástí celého kompletu zbraně při dodání tři vyměnitelné hřbety rukojeti (vel. S, M, L) umožňující přizpůsobit zbraň potřebám střelce. Pistole disponuje výjimečnou kapacitou 19+1 ran v ráži 9×19, či 15+1 ran v ráži .40 S&W. Standardizovaná jsou také nová ocelová mířidla s třemi luminiscenčními body s dlouhým dosvitem. Rozměry zbraně jsou 205 x 37 x 147 mm, délka hlavně, která má v tomto případě vývrt třídy Luger (stoupání 9,8´´) je 115 mm, celková hmotnost při prázdném zásobníku činí jen 840 gramů.

 Oba typy byly vyvinuty především pro služební účely, tedy pro použití příslušníky AČR a PČR. Shrnuto a podepsáno, obě zbraně splňují zvýšené nároky na jejich naprostou spolehlivost bez ohledu na podmínky, v nichž budou použity. Nové materiály zajištují jejich zvýšenou ochranu proti necitlivému zacházení, mechanickému poškození i korozi. Mezi jejich přednosti patří přesnost střelby, ergonomie, intuitivní používání, nastavitelná kapacita zásobníku a uživatelské pohodlí.

Článek Chloubu českého zbrojního průmyslu CZ 75 nahradily dvě pistole, které se prosadily i v USA se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Útoky na sklady nebo velitelství

Skvělým příkladem využití sebevražedných dronů je současný konflikt na Ukrajině. Využívají je obě strany, ale hlavně Ukrajina se jejich použitím stala velmi známá. Velké a běžné drony za pouhých několik tisíc dolarů dokáže naložit bombami a poslat na sebevražednou mise. Zasáhla tak třeba sklady paliva v Rusku nebo velitelství Černomořské flotily. Vlastně i mnohé výbuchy za linií, například na Krymu, jsou často připisovány speciálním jednotkám s drony ve výzbroji.

iZdroj fotografie: US Marine Corps

Sebevražedné drony první generace byly vlastně jen běžné stroje, které někdo naložil výbušninami a poslal do akce. Již ty se ukázaly jako velmi efektivní. V současné době však existují sebevražedné drony druhé generace, jejichž schopnosti jsou velmi sofistikované. Dokážou se doslova vznášet nad bojištěm a čekat na ten nejvhodnější okamžik k útoku. Jsou kvůli této schopnosti nazývané loudavou municí. A ta se neustále vyvíjí.

Typickým příkladem takové loudavé munice je americký Switchblade od společnosti AeroVironment. Jde o malé zařízení, které může přenášet jeden voják. Odpálí ho z tubusu podobajícímu se minometu. První verze Switchblade 300 dokázala létat rychlostí 100 kilometrů v hodině, na obloze vydržela 15 minut. Zvládala ničit měkké nepancéřované cíle. Novější verze 600 již zvládne zničit tank, na obloze vydrží 40 minut a cíle zasahuje až do vzdálenosti 40 kilometrů. Ve světě již dnes existuje už více dronů s tímto válečným „posláním”.

Stále sílící autonomie umělé inteligence

V současné době se pracuje na strojích, jež by byly ještě více sofistikované, měly vetší výdrž, a dokonce spolu spolupracovaly. Mluví se o rojích dronů se vzájemným propojením. Mohou existovat jen průzkumné verze, avšak vlastně každý dron bude průzkumníkem, jenž v případě nalezení cíle dokáže navézt i partnerské drony, aby pak zaútočily najednou. Mluví se i o částečné nebo úplné autonomii pomocí umělé inteligence, kdy by drony dokázaly sami identifikovat cíl a zorganizovat efektivní útok.

Proti takovým zbraním musí armády pochopitelně rychle vymyslet účinnou obranu, nebo na bojišti dopadnou jako arménští vojáci v poslední válce o Náhorní Karabach s Ázerbájdžánem. Protože malé drony je velmi obtížné detekovat, obranou nebudou drahé protiletadlové rakety. Mluví se například o využití laserových či mikrovlnných zbraních.

iZdroj fotografie: US Marine Corps / Public Domain

Další možností je vyvinout zbraň produkující EMI (elektromagnetický puls, který může vyřadit a doslova spálit dnešní mikroelektroniku). Vývoj se logicky také zaměří na možnosti identifikovat řídící signál dronů, podle nějž lze nalézt a identifikovat řídící středisko, jehož obsluha je vzdálena třeba desítky kilometrů, a následně zaútočit přímo na řídící stanoviště obsluhy. V budoucnu tak určitě uvidíme bitvy, o kterých se ještě před nedávnem psalo jen ve sci-fi románech.

Zdroj: TechInsider

Článek Možnosti sebevražedných dronů jsou velmi impozantní. Je proti nim třeba budovat účinnou obranu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rychlý projektil railgunu

Princip railgunu spočívá v tom, že vodivý projektil je elektromagneticky urychlen mezi dvojicí kovových kolejnic. Jeho výhodou je skutečnost, že projektil může získat velmi vysokou rychlost. Mnohem větší, než mu mohou udělit dnes používané výmetné chemické náplně. Vysoká rychlost znamená, že projektily by dolétly také mnohem dále, i 200 kilometrů. Railgunová děla by tak mohla nahradit například řízené střely.

Jejich výhodou by byla nízká cena. Princip je známý, jen je třeba ho doladit. Ono slovíčko „doladit“ však v sobě skrývá řadu technologických problémů, kvůli kterým se v minulosti první pokusy o vyvinutí takovéto zbraně v USA nakonec přerušily. Je však o nich známo, že vzhledem k energetickým nárokům se první pokusné railguny plánovaly na lodích.

Dron vystřelovaný z granátometu

Bez řádného průzkumu nelze vést úspěšné operace. Jedním z nejlepších průzkumných prostředků současnosti jsou létající drony, které vojákům pomáhají získat informace na bojišti v reálném čase. Ale nemohou být všude a vždy, proto je třeba mít systémy, které by si vojáci mohli nosit jednoduše s sebou. Takovým je dronový projektil, který lze vystřelit z podvěsného granátometu útočné pušky.

Po odpálení roztáhne křídla a nad bojištěm se dokáže vznášet až 90 minut. Takových by si jedna malá jednotka mohla přinést hned několik najednou. Zatím se v tomto směru používají sice miniaturní drony, ale odpalované ze samostatných přenosných pouzder. To omezuje jejich počet, který si s sebou mohou pěšáci při plnění úkolu v poli vzít.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Mikrovlnné zbraně

Jelikož drony jsou velmi užitečným průzkumným, ale i útočným prostředkem, je samozřejmě nutné se proti nim umět bránit, což znamená je včas objevit a zničit. To vzhledem k jejich počtu, často malé velikosti a velmi nízké hlasitosti není jednoduchý úkol. Jednou z metod, která se testuje, jsou zbraně vysílající mikrovlny. Nejde o úplnou novinku, tento typ zbraní se zkoušel již za druhé světové války.

Ale teprve pokrok v technologiích umožnil, aby se princip dal efektivně využít i v nových zbraňových systémech dneška. Třeba americké armáda má testovat hned dva tyto systémy umístěné v přepravních kontejnerech na vojenských vozidlech. Tyto systémy by pomocí vysílače měly produkovat směrovaný mikrovlnný výboj, který by doslova dokázal usmažit elektroniku dronů a sundat je z oblohy. Dal by se použít i proti celé skupině dronů.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Laserová technologie

O využití laserů k ničení cílů se již mluví delší dobu a mnoho systémů se testuje. Problémem těchto zbraní je, jak dokázat, aby lasery byly dostatečně výkonné a měly potřebný zdroj energie pro delší dobu použití. V obou těchto směrech se velmi úspěšně experimentuje. Laserové silové systémy již byly zkušebně instalované na vojenských plavidlech. Předpokládá se, že v brzké době by měly být dostatečně účinné proti malým plavidlům nebo dronům.

Velmi slibné se také ukazuje být jejich použití v protivzdušné obraně, kdy by mohly sestřelovat řízené střely včetně hypersonických. Existují i zkušební mobilní systémy na vozidlech. A zcela mimo diskusi je jejich použití v kosmickém prostoru, kde podle některých neověřených zpráv přes veškeré mezinárodní smlouvy již proběhla celá řada pokusů ruských, čínských, ale i amerických systémů.

Zdroj: TechInsider

Článek V dohledné době se vojáci mohou dočkat dalších revolučních zbraní. Mnohé varianty se již testují se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Větší náklad a vzdálenost bez velké únavy

Jedním z asi nejvyspělejších exoskeletů je výrobek společnosti Lockheed Martin nazývaný Fortis, který již testovaly i americké ozbrojené síly. Jedná se o exoskelet posilující dolní končetiny. Umožňoval by tak člověku, v případě armády vojákovi, nést větší množství nákladu, například munice nebo těžších zbraní. Také mu pomáhá v chůzi a s jeho pomocí by tak voják dokázal překonat větší vzdálenost a přitom se méně unavit.

Exoskelet má hmotnost kolem 12,5 kilogramu. Tvoří ho podpěry, které se připevňují k nohám, a s nimi spojený jakýsi batoh, který má člověk na svých zádech. Podle společnosti je hmotnost systému rozdělena tak, aby jedince co nejméně zatěžovala. Velkou část hmotnosti tvoří baterie, které jsou nutné pro pohon exoskeletu. V tomto případě jsou použity lithiové baterie vojenské třídy s velkou výdrží.

Počítač vyhodnocuje, co jedinec dělá

Důležitou součástí celého systému je také počítač, který řídí pohyb exoskeletu. Zařízení je vybaveno řadou senzorů, které snímají pohyb končetin vykonávaný člověkem. Na základě těchto údajů pak počítač dává pokyny hydraulickému systému pohonu exoskeletu, jak má pohybovat jednotlivými částmi exoskeletu. Důležité je sladit systém tak, aby člověku v pohybu pomáhal. Proto je třeba přesně vyhodnocovat, co daný jedinec dělá, a jak jeho pohyb bude pokračovat, aby zařízení nebylo spíše na obtíž.

Využití těchto exoskeletů má samozřejmě ještě řadu limitů. Tím nejzásadnějším je výdrž jeho bateriové jednotky, která je omezená. Ačkoli se ve vývoji pokračuje a výdrž je čím dál tím větší, k využití v bojových podmínkách mají podobná zařízení nejspíše ještě daleko. Největším nebezpečím zůstává, že by vojákům s exoskelety došla energie třeba uprostřed akce. Pak by doslova zkameněli s těžkým zařízením na těle a stali se lehkým cílem pro nepřítele.

Kde se s exoskelety nejspíše lidé setkají dříve, a vlastně již i setkat mohou, bude vojenské zázemí, kde není s energií problém. Mohou například pomoci v manipulaci s těžkými náklady. Vhodné jsou při různých pracích a opravách vojenské techniky, které by se díky nim mohly výrazně urychlit a zjednodušit. Pokud se vyvinou exoskelety pro armádní využití, dá se předpokládat, že by si brzy našly cestu i do civilní sféry.

Zdroj: TechInsider

Článek Lidští vojáci a zároveň napůl roboti. Exoskelety mohou bojovníky změnit na monstra ověšená výzbrojí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Výbuch nastane jen za určitých podmínek

Aby k explozi došlo, vyžaduje to 3 faktory. Prvním je hořlavá těkavá látka, protože k explozi dochází výbuchem těkavých plynů z paliva. Druhým faktorem je vzduch, tedy v našem případě kyslík, který je potřeba k hoření. Bez něho plyny zažehnout nelze. Třetím faktorem je něco, co plamen zažehne. První podmínka se splní velmi snadno, nádrž automobilu může simulovat kovový kanystr s palivem. Dostatek vzduchu i výpary získáte tak, že ho zcela nenaplníte. V polovině tedy zůstane vzduch.

Pak ale zůstává otázka, zda projektily běžných zbraní dokážou kanystr k explozi přimět. Dvojice youtuberů to vyzkoušela a záměrně zvolila i několik druhů střeliva, které se běžně používá. Prvním byly projektily s ocelovým jádrem, druhým průbojné střely, třetím ty se stopovkou. V prvním pokusu použili střelivo ráže 5,45×39 milimetrů, jež se používá třeba do AK-74. Stříleli na kanystr naplněný nejprve naftou, poté benzínem.

iZdroj fotografie: Pxhere

Projektil proletí, ale nic se nestane

Naftu bývá obecně těžké zapálit. Proto asi nepřekvapilo, že ani jeden z projektilů kanystr s naftou k výbuchu nepřivedl. Jiná je však situace u benzínu, který je těkavý a snadno hoří. Ale kupodivu i zde byl výsledek shodný. Ani jedna ze tří ran žádnou explozi nezažehla. Projektily přitom prokazatelně kanystrem proletěly z obou stran.

Pro úplnost testeři vyzkoušeli i větší náboje 7,62×54 milimetrů, které se používají třeba do lehkých kulometů. K dispozici měli průbojný a se stopovkou. Výsledek se však nezměnil. Ani u nafty, ani u benzínu se exploze nezažehla. To se podařilo až v okamžiku, kdy použili zařízení, jež při nárazu exploduje. Malý výbuch již benzín zažehnout dokázal. Výsledek je jasný. Pokud budete střílet do auta z útočné pušky, neexploduje. Avšak při zásahu třeba z granátometu by mohla být situace nejspíše jiná.

Zdroj: TechInsider

Článek Hollywoodský mýtus na hony vzdálený od reality. Při střelbě do auta vozidlo pravděpodobně neexploduje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zastřelit a pěkně z blízka

Čechům asi nejznámější způsob politického atentátu je zastřelení Františka Ferdinanda v Sarajevu. Podle shromážděných statistik je právě tento způsob politické vraždy tím nejčastějším. Asi 70 % takovýchto atentátů bylo spácháno střelnou zbraní z relativně malé vzdálenosti. Zemřeli tak američtí prezidenti Robert Kennedy či Abraham Lincoln, indický vůdce Mahátma Gándhí nebo izraelský premiér Jicchak Rabin.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Druhým nejčastějším způsobem je atentát granátem nebo bombou. V české historii byl explozí granátu zabit zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, i když Jozef Gabčík se jej nejdříve pokusil zastřelit, ale jeho samopal selhal. Výbuchem nálože zahynuli například indický premiér Rádžív Gándhí nebo bývalá pákistánská premiérka Bénazír Bhuttová. V obou případech se jednalo o sebevražedné útoky.

Jiné vraždy jsou zase nesmírně sofistikované. V roce 1989 byl zabit šéf Deutsche Bank, Alfred Herrhausen, velmi promyšleným nástražným systémem, který si dokonce poradil i s jeho pancéřovanou limuzínou. Nikdy se vraždu nepodařilo objasnit. Ve filmech jsou zase časté vraždy odstřelovačem, ale ve skutečnosti jsou jen zřídkavé. Tímto způsobem zemřel Martin Luther King. Teoreticky i Kennedy, i když Lee Harvey Oswald nepoužil odstřelovačskou zbraň a pálil na relativně krátkou vzdálenost.

Jed je často ruská specialita

Politické oponenty je možné samozřejmě i otrávit. V moderní době je tímto způsobem proslulé Rusko, které se mělo pokusit otrávit kritika prezidenta Putina, Alexandra Navalného, novičokem. Tomuto jedu měl v roce 1995 podlehnout ruský bankéř Ivan Kivilidi. Agent KGB měl v roce 1978 zabít píchnutím jedu v jehle, umístěné nejspíše v deštníku, bulharského disidenta Georgi Markova. Bývalý agent ruské FSB, Alexandr Litviněnko, byl roce 2006 otráven radioaktivním poloniem. V roce 2004 se někdo dioxiny pokusil otrávit budoucího ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka.

iZdroj fotografie: Uživatel Muumi / Creative Commons / CC BY-SA

Švédskou ministryni zahraničních věcí, Anne Lindhovou, v roce 2003 ubodal k smrti muž v supermarketu. Nakonec se ukázalo, že byl pouze psychicky nemocný. V roce 2019 byl nožem na charitativním koncertě zabit populární starosta Gdaňsku, Paweł Adamowicz. Lev Trockij zase v roce 1940 zemřel po útoku agenta NKVD, který jej udeřil horolezeckým cepínem do hlavy.

Existují i velmi sofistikované atentáty, třeba v letadlech. V roce 1988 při leteckém neštěstí zahynul pákistánský prezident Muhammad Zia-ul-Haq. Vyšetřování dospělo k závěru, že se v letadle uvolnil nastražený jedovatý plyn, který lidi na palubě zneschopnil a stroj tak spadl. V roce 1986 při leteckém neštěstí zahynul mosambický prezident Samora Machel. Ačkoli se vyšetřování přiklonilo k chybě pilota, SSSR a Mosambik tvrdily, že jihoafrické tajné služby zmanipulovaly radiomaják, kvůli čemuž stroj havaroval.

Zdroj: TechInsider

Článek Atentáty na prezidenty a vlivné osobnosti. Od střelby z pistole až po neuvěřitelně sofistikované útoky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Projektily cestou tkáň trhají

Video dává jasnou představu o tom, jak jsou tyto projektily vlastně velmi devastující. Při nárazu kulky se umělé tělo z balistického gelu doslova otřese. Především je možné vidět, že se projektil při střetu s lidskou tkání jakoby rozevře. Při průniku lidskou tkání bude tedy doslova trhat všechny svaly a orgány, se kterými přijde do styku. Takové zásahy budou evidentně fatální.

Mezi lidmi o faktu, jak lze takovéto střely z pistole zastavit, kolují různé mýty. Například jedna teorie tvrdí, že silná vrstva tuku by mohla člověka proti projektilu ráže 9 milimetrů ochránit. Podle výzkumů to však není pravdou. Projektil je schopen proniknout až 60 centimetrů silnou vrstvou lidského tuku. Ani ten největší tlouštík, který by se snažil sebevíce jíst, takto silnou vrstvu tuku mít na břiše pravděpodobně nebude. Už vůbec ne třeba kolem srdce a jiných důležitých orgánů.

iZdroj fotografie: Nathan Boor / Creative Commons / CC BY-SA

Vypracované svaly pomohou u slabé munice

Jak i z videa s balistickým gelem vyplývá, projektil z pistole nezanechává jen díru o průměru 9 milimetrů, ale kvůli devastujícímu účinku mnohem větší. I lidský tuk je součástí těla a jeho devastace by měla pro organizmus velmi nepříznivé dopady. O něco lépe si v zastavení projektilů vedou vypracované svaly, ale ty by pravděpodobně fungovaly jen u střelných zbraní používajících munici kalibru .22, která je opravdu slabá.

Pokud byste použili pistoli ráže 9 milimetrů, potřebovali byste k jejímu zastavení před srdcem minimálně vypracovaný hýžďový sval. Něco takového je v reálné životě samozřejmě nemožné. Jestliže by na vás někdo mířil útočnou puškou AK-47, nestačil by ani ten. Jedinou spolehlivou ochranou proti klasickým projektilům tak zůstávají neprůstřelné vesty, avšak k zastavení projektilu útočné pušky již bude potřeba vojenský typ, nejlépe s přídavnými pláty. Samotné lidské tělo prostě nestačí.

Zdroj: TechInsider, FaqAns

Článek Projektil z pistole ráže 9 milimetrů udělá v lidském těle ohromnou paseku. Může pomoci jen neprůstřelná vesta se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rozhodovala by síla zbraně i lžíce

Čtenáři detektivek přímo hltají příběhy, kdy střele vraha hlavního hrdiny se do cesty postavil v jeho náprsní kapse nějaký předmět, a zachránil mu život. Překvapivě tím neprůstřelným předmětem bývají často i různé knížky, kovové tabatěrky, apod. Nejčastěji to bývají drobné kovové předměty, které takto svému nositeli v přestřelce ručními zbraněmi v nejedné detektivce „pomohly“ přežít.

Ale jak by si vedla v takové fiktivní přestřelce lehkými ručními palnými zbraněmi například taková jídelní lžíce, kterou by měl někdo v kapse, je samozřejmě zajímavá otázka. Je jasné, že lžíce není žádným speciálním či silným materiálem. Na videu se je jeden ze šílených youtuberů rozhodl otestovat lžíci proti pistoli kalibru .22. Je nutno poznamenat, že jde o malou a slabou ráži a výsledky proti střelám například z pistole Desert Eagle, která je považovaná téměř za ruční dělo, by byly jistě zcela jiné. Ale i slabší zbraní po vás někdo může střílet.

Asi první věcí, kterou je třeba říci, že z hlediska materiálu, ze kterého jsou vyrobeny, lžic existuje velké množství. Kovové bývají z nerezové oceli, ale i z hliníku nebo ze stříbra. Samotný hliník je pro tento účel moc měkký a z jeho odolnějších slitin, jako například z duralu, nikdo lžíce nevyrábí. A stříbro by po kapsách nejspíše nikdo nenosil, leda tak jako památku. Proto je nerezová ocelová lžíce pro náš pokus asi ta nejvhodnější. Ale i zde existuje u různých lžic mnoho rozdílů, především v síle materiálu. Existují lžíce, které prsty snadno ohnete, jak jsou slabé.

Slabá lžíce neodolá, silná ano

Obyčejná slabá „plechová“ lžíce je opravdu jen na polévku. Tou při střelbě projde i kalibr .22. Ale ukazuje se, že poctivá lžíce z dostatečně silné oceli je něco úplně jiného. V ní zůstává po zásahu jenom důlek. Podobně dopadají i jiné kuchyňské potřeby z materiálu ušlechtilé nerez oceli, například větší servírovací lžíce nebo naběračka na zmrzlinu. Střelbu zadrží i silný sekáček, ale ten se po zásahu vystřeleným projektilem většinou rozlomí, protože jeho kovové tělo bývá díky tlouštce a zakalení materiálu sice velmi tvrdé, ale křehké.

Nikoho nepřekvapí ani výsledek „testování“ tlustého dna litinové pánve. I ta při zásahu do středu bez problému odolá. Vzhledem k technologii výroby však může vzniknout otvor po zásahu v místě, kde se rovné dno pánve spojuje s okrajem a bočními stěnami pánve. Po zásahu vystřeleného projektilu do tohoto „prohnutého“ místa se prostě materiál pánve v místě zásahu „vylomí“.

iZdroj fotografie: Mauro Cateb/ Creative Commons / CC BY-SA

Při laických testech bylo zkoušeno, zda silné dno běžné kuchyňské litinové pánve odolá projektilu vystřeleného i z antimateriálové pušky kalibru .50. Podle očekávání pro něj nebylo žádnou překážkou, však je také tato střela určena i k likvidaci slaběji obrněných vozidel. Ale je jasné, že funkci neprůstřelné vesty, pokud budete mít v náprsní kapse onu na počátku tohoto článku vzpomínanou širokou polévkovou lžíci z kvalitní nerez oceli a někdo Vás do ní zasáhne slabší zbraní, by při troše fantazie nejspíše takováto polévková lžíce zastat mohla.

Zdroj: Techinsider

Článek Neprůstřelná vesta z jídelních lžic by asi možná byla. Záleží ale na tom, z jakých lžic a proti jakému projektilu by měla chránit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Muškety s křesadlovými zámky

Až do 15. století poskytovalo dostatečnou ochranu proti většině hrozeb na bitevním poli brnění ukuté ze železa. Oproti oceli bylo železo levnější a snazší na zpracování, a tak bylo využíváno opravdu hojně. S rapidně zlepšující se kvalitou a technologií palných zbraní však bylo nutné začít vylepšovat i brnění samotné. S počátkem 17. století již vojáci nosili stále silnější, a tedy i těžší zbroj, která jim měla poskytnout potřebnou ochranu proti neustále se vyvíjejícím střelným zbraním.  

iZdroj fotografie: Depositphotos

Po jistou dobu tedy střelné zbraně a brnění na bojišti skutečně koexistovaly. Zlom však přišel na počátku 19. století během napoleonských válek, kdy muškety s křesadlovými zámky dosáhly vrcholu svého vývoje. S nástupem do té doby vůbec nejsilnějších a nejpřesnějších zbraní bylo na bojišti zcela upuštěno od plátových pancířů. 

Brnění dokázal prorazit i hrot šípu

Pro představu, asi v polovině 19. století začal být průstřel palných zbraní běžně testován na kmenech borovic či dubů, cihel, různých litin a posléze i oceli. V 70. letech 19. století pak pušky a pistole těžších kalibrů dokázaly proniknout až do několika centimetrů odolného dubového dřeva. Přičemž zanedlouho již běžně prostřelily i tlusté ocelové pláty.  

A co víc, jednalo se o podstatně lepší ocel, než jakou měli kdy k dispozici středověcí zbrojíři a kováři. Naopak i rané pušky dokázaly prorazit soudobý hrudní pancíř ze 16. století. Cíl však musel být vzdálen maximálně na 100 metrů a kulka musela proniknout pod přímým, nikoli šikmým úhlem. Podobně jako tomu bylo v případě úplně prvních střelných zbraní – luků a kuší. Pod správným úhlem dokázaly plátovým brněním proniknout i šípy. Koneckonců to byl hlavní důvod, proč plátové brnění vůbec vzniklo.

V dnešní době by si s klasickým brněním pravděpodobně poradily i obyčejné pistole ráže 5,5 mm. Náboj by možná nepronikl zbrojí kompletně, dá se však předpokládat, že by způsobil až smrtelné škody. Je totiž třeba brát zřetel na to, že dnešní pistole o ráži 5,5 mm má zhruba takový dostřel a přesnost, jaké mívaly typické muškety. Takže pokud dokázal proniknout brněním kulový mušketový náboj, je jisté, že dnešní aerodynamičtější zbraně s malou ráží, vybavené náboji s moderním bezdýmným prachem, by to dokázaly také. 

Zdroj: TechInsider, TheFatefulForce

Článek Střelné zbraně versus rytířské brnění: S nástupem palných zbraní se z klasické středověké zbroje stala zbytečná zátěž se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bez nože do vesmíru nelez

Bez kvalitní čepele se astronauti ve vesmíru neobejdou, a tak není divu, že nejčastěji využívanými noži jsou na orbitě oblíbené a spolehlivé švýcarské skládací nože. Jednou za čas je však investováno i do vývoje speciálně upravených čepelí, jako tomu bylo například u Modelu 17 „Astro“. Model 17 je speciálně navržený nůž z výrobních linek společnosti Randall Made Knives pro potřeby astronautů programu Mercury, zaštítěného NASA.

Nožů bylo vyrobeno celkem 7, pro každého účastníka kosmické mise jeden. Čepel nože je tak silná, že se s ní dá v případě nouze otevřít i poklop kapsle. Především byl však nůž určen pro sebeobranu. A to pro případ, že by astronauti přistáli na „nepřátelském“ vesmírném území či třeba i na více než pozemském sovětském území. 

Sovětská pistole se 3 hlavněmi

Další zajímavou zbraní je pistole TP-82, která byla vyvinuta sovětskými odborníky v rámci programu vesmírných lodí Sojuz. TP-82 však není jen tak ledajaká pistole. Na rozdíl od klasických jednohlavňových zbraní má totiž hlavně tři. První dvě jsou určeny pro klasické pistolové a puškové náboje, zatímco třetí hlaveň pojme signální střely.

Pistole má rovněž sklopnou pažbu, kterou je možné použít i jako rýč si sekáček – což dělá ze zbraně univerzálního pomocníka. Vesmírná pistole byla součástí pohotovostní soupravy kosmonautů při ruských vesmírných misích v letech 1982 až 2006. Během letu samotného musela být z bezpečnostních důvodů uložena v kovovém kontejneru. Později však byla výroba ukončena a TB-82 nahradil běžný Makarov.

Zbraně ve vesmíru nejsou omezeny

Zbraněmi těžšího kalibru pak byla vybavena vojenská orbitální stanice Almaz. Stanice byla vyzbrojena obranným systémem Štít-1, který obsahoval upravené letecké kanóny NR-23 o ráži 23 mm. Za minutu je kanón schopen vystřelit více než 900 nábojů, přičemž dostřel se pohybuje kolem 3 kilometrů. Palebný systém byl však určen primárně k obraně. Kvůli své poněkud neohrabané konstrukci totiž stanice nemohla aktivně útočit. Úkolem sovětské Almaz bylo shromažďovat tajné informace o vojenské síle USA. 

K dnešnímu dni ještě stále neexistuje žádná ucelená smlouva, která by zakazovala či upravovala použití zbraní ve vesmíru. V roce 1967 byla sice podepsána Kosmická smlouva, jež zakazuje nejen použití ale i rozmístění zbraní hromadného ničení kdekoliv v kosmu. Použití jiných zbraní však neřeší. Počátkem 90. let minulého století pak Čína a Rusko vypracovaly návrh smlouvy o úplném zákazu zbraní ve vesmíru, Spojené státy však tuto iniciativu nepodpořily. 

Pohotovostní sada astronautů obsahuje kromě nožů a pistolí také teplé oblečení, lékárničku, kompas, lana, sluneční brýle s vysokým UV filtrem, a dokonce i rybářské háčky. Sady jsou koncipovány pro případ, že by modul přistál v nepříznivém terénu, kde by si astronauti museli samostatně zajistit obživu.  

Zdroj: TechInsider

Článek Vesmírné zbraně: Astronautův balíček pro přežití obsahuje skládací nože i osobní pistole se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Přístroj je za letu velmi hlučný

Zakázka má hodnotu 800 tisíc dolarů (19,2 milionu korun). Je samozřejmě otázkou, k čemu chce armáda takové přístroje používat. Pravdou totiž zůstává, že jsou neobyčejně hlučné, takže o nějakém překvapujícím útoku ze vzduchu nemůže být řeč. Vyžadují také náročný pilotní výcvik. Člověk má navíc přístroj připevněn na těle. Pokud by chtěl někdo po přistání pokračovat v útoku, musel by se ho samozřejmě nejprve zbavit.

Nejde o žádné lehké zařízení, jeho hmotnost činí 48 kilogramů. Je to pochopitelné, protože stroje schopné zvednout hmotnost člověka a ještě s ním manévrovat musí být silné. V případě JP12 se jedná o šestici proudových motorů. Jejich tah, náklon a změna tahu umožňuje let a manévrování. Člověk, který ho má na sobě, má být schopen dosáhnout rychlosti až 193 kilometrů za hodinu. Systém je navíc postaven tak, aby umožnil let a přistání, i když některá z trysek selže.

iZdroj fotografie: JetPack Aviation

Let po dobu několika minut

Motory jsou poháněny petrolejovým palivem, což je rozdíl oproti dřívějším modelům. Podobné přístroje se konstruktéři pokoušejí vyvinout již několik desítek let, ale většinou se spoléhali na palivo na bázi peroxidu. Tyto přístroje umožňovaly let v délce asi 30 sekund. Vyspělejší JP12 je schopen zajistit vznášení v délce několika minut. Avšak vždy platí, že let bude krátký, protože jeden člověk prostě není schopen unést velké množství paliva, navíc spolu s hmotností jetpacku.

Není to však první pokus o využití přístroje, jenž umožňuje člověku létat, ozbrojenými silami. V roce 2021 například britská námořní pěchota testovala létající oblek od společnosti Gravity Industries. S jeho pomocí mariňák přelétl z jedoucích člunů na loď, kterou by třeba drželi teroristé. Mohl pak svým spolubojovníkům pomoci se na loď dostat a nepřítele tak překvapit. Jednalo se jen o test, oblek ve výzbroji zaveden není.

Zdroj: TechInsider

Článek Jetpack, který umožňuje člověku létat, může mít i vojenské využití. Ozbrojené síly asijské země ho objednávají se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Trénink nočního střelce je náročný

Jestliže odstřelovači procházejí velmi náročným tréninkem, pro jedince, kteří mají jako zaměření noční střelbu, to platí dvojnásob. Takový odstřelovač musí znát vše jako kolega střílející za denního světla. Plus mít řadu dalších znalostí, jak používat noční zaměřovače, jež mu jeho práci umožňují. Ty jsou různých typů, záleží na tom, jakou techniku má daná armáda k dispozici. Například je známo, že ruské a nejspíše i čínské systémy nočního vidění jsou horší než ty západní.

Jako první se objevily zaměřovače zesilující světlo, jež lze v noci využít, protože ve venkovních prostorách nic takového jako absolutní tma neexistuje. Samozřejmě při jejich použití záleželo i na počasí. Nejsilnějšími přirozenými zdroji nočního světla jsou měsíc a hvězdy. Pokud je měsíc ve fázi novu a je pod mrakem, šance na spatření cíle takovýmto typem zaměřovače jsou menší než za jasné oblohy a úplňku.

Zaměřovače využívající tepla

Mnohem sofistikovanějším systémem jsou avšak termovize. Ty využívají skutečnosti, že různé objekty mají různou teplotu a obraz pak vykreslují podle této veličiny. Jelikož lidské tělo má běžně teplotu 36 až 37 stupňů Celsia, což je mnohem více než okolní terén v nočních hodinách, člověk v takovémto termovizním zaměřovači svítí jako vánoční stromeček. Před takovým přístrojem je možná těžší se skrýt než za plné viditelnosti za dne. Zde žádná maskovací uniforma nepomůže.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

To však neznamená, že by s takovými přístroji měli odstřelovači nějakou jednoduchou práci. Termovize mají třeba omezené rozlišení. Samozřejmě záleží na typu zaměřovače, jeho stáří a kvalitě. Rozlišení přístrojů se totiž stále zlepšuje. Ale i tak na větší vzdálenosti, zvláště u starších přístrojů, cíl může pokrývat jen několik pixelů na zobrazovacím displeji. Trefit se zbraní do takového cíle, který se může jevit jakoby rozmazaný, není rozhodně jednoduché.

V poslední době se vyskytují stále sofistikovanější systémy, které mají třeba laserový dálkoměr, meteostanici, GPS, balistický počítač a další vymoženosti. Na základě údajů mohou nočnímu střelci v mnohém pomoci. I když samozřejmě platí, že vlivy, jako je rychlost větru, musí sniper nakonec posoudit sám a zaměření podle toho náležitě upravit. Ale už se vyvíjejí systémy, jež by pomáhaly tyto údaje vyhodnocovat. Je tedy možné, že se dočkáme doby, kdy zaměřovač s počítačem bude nakonec přesnější než sebelépe vytrénovaný střelec.

Zdroj: TechInsider

Článek Práce odstřelovače v noci je nesmírně komplikovaná. Není možná bez speciálních zaměřovačů a tréninku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Glock 26 nebo 27

Pistole Glock jsou jedny z nejznámějších na trhu, patří ke klasice. Mnozí lidé dokonce tvrdí, že jsou to ty nejlepší zbraně pro skryté nošení na světě. Oba typy jsou téměř shodné. Glock 26 bez zásobníku váží 559 gramů, druhá pistole jen nepatrně více. Zásadní rozdíl je ve střelivu. Glock 26 používá klasické náboje 9×19 milimetrů, Glock 27 silnější 40 S&W. Do zásobníku se mu vejde devět nábojů, u slabšího modelu o jeden více.

Ruger LC9

Malá zbraň, kterou velmi snadno skryjete. Její hmotnost je jenom 485 gramů. Avšak na střelnici od ní neočekávejte nějaké zázraky v podobě extrémně přesné střelby na delší vzdálenost. Používá klasické náboje 9×19 milimetrů, což je více než dostačující na obranu. Do zásobníku jich nabijete sedm.

iZdroj fotografie: James Case / Creative Commons / CC BY

Beretta Nano

Velmi kvalitní zbraň, jedna z nejlepších na trhu. Byla navržena tak, aby neměla žádné výstupky, o které by se mohla zachytit při nošení pod oblečením. V zásobníku má jenom šest nábojů ráže 9×19 milimetrů, takže rozhodně není určena pro nějakou dlouhodobou střelbu. Má hmotnost 562 gramů, patří tak k těm o trochu těžším kompaktním pistolím.

Kel-Tec PF-9

Oblíbená volba pro jedince, kteří chtějí lehkou a kompaktní zbraň za velmi rozumnou cenu. Její hmotnost je pouhých 360 gramů, takže při nošení o ní nebudete téměř vědět. Lze ji pořídit za cenu jen mírně převyšující 10 tisíc korun, ale na obranu je více než dostatečná. Používá náboje 9×19 milimetrů, kterých má v zásobníku celkem sedm.

Colt Mustang XSP

Pistole pro ty, kteří mají rádi legendární Colt 1911, ale nemohou, nebo nechtějí tuto masivní zbraň nosit u sebe. Menší verze používá menší náboje .380 ACP. V zásobníku jich je pouhých šest. Ale při nošení se můžete těšit na příjemnou hmotnost 375 gramů. Pro Čechy může být potěšující, že vlastníkem společnosti Colt je Česká zbrojovka, dnes působí firmy pod značkou Colt CZ Group.

iZdroj fotografie: Michael E. Cumpston / Creative Commons / CC BY-SA

SIG Sauer P938

Další ze zbraní, která je inspirovaná Coltem 1911, a proto vypadá tak trochu jako jeho zmenšená kopie. Patří mezi dražší varianty zbraní pro skryté nošení. Její koupí ale získáte kompaktní pistoli o hmotnosti 454 gramů. Používá se do ní klasické střelivo 9×19 milimetrů. Do zásobníku této zbraně se vejde šest nábojů.

Zdroj: TechInsider

Článek Každý člověk má právo chránit svůj život. Jaké jsou doporučené kompaktní střelné zbraně pro skryté nošení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Důležité je zachovat klid

Pokud někdy, nedej bože, uslyšíte výstřely, či snad dokonce exploze, v první řadě je třeba zachovat chladnou hlavu a nepropadat zbytečné panice. Jakmile se vám podaří zklidnit dech, ujasněte si, z jakého směru zvuky přicházejí. Abyste se mohli vydat, ideálně okamžitě, opačným směrem. Pokud vám však situace nedovoluje snadno opustit vaši polohu, je dobré alespoň zjistit, jak daleko od vás ke střelbě došlo.  

S vypjatými nervy to pro někoho nebude jednoduché, ale je to možné. A i přes to, že výpočet možná nebude nejpřesnější, bude vám stačit minimálně k tomu, abyste si udělali představu o přibližném časovém úseku, v němž musíte podniknout kroky pro svou ochranu. Pokud jsou viditelné záblesky výstřelu, je třeba stanovit čas od okamžiku, kdy uvidíte záblesk, do okamžiku, kdy uslyšíte zvuk výstřelu. 

Věnujte pozornost povětrnostním podmínkám

V létě je při průměrné teplotě a na rovinatém terénu slyšet výstřel až do vzdálenosti 5–10 km. A menší výbuch až do vzdálenosti 15–20 km. Vzhledem k tomu, že nelze určit, jakou zbraň případný útočník použije, lze vzdálenosti odhadnout pouze přibližně, stejně jako směr, ze kterého je střelba slyšet. Světlo se šíří téměř okamžitě, zatímco rychlost zvuku ve vzduchu je přibližně 330 m/s (1 km za 3 s). Je možné vypočítat dobu od záblesku do zaslechnutí výstřelu, která pak udá přibližnou vzdálenost od vaší polohy k místu výstřelu.

iZdroj fotografie: Autor neznámý

K výpočtu je zapotřebí jednoduchého vzorečku D = t/3, kde D je vzdálenost k cíli v km, t je čas a 3 je doba, za kterou zvuk urazí 1 km vzduchem. Pokud tedy mezi zábleskem a zvukem uplynulo 12 sekund, dostaneme podle vzorce (D = 12/3) vzdálenost 4 km. Je však důležité uvědomit si, že slyšitelnost je rovněž ovlivněna prostředím a povětrnostními podmínkami. Věnujte proto pozornost také směru větru.

Pokud fouká směrem k vám, dá se předpokládat, že se k vám zvuk donese rychleji. Jestliže nemáte po ruce hodinky nebo stopky, můžete si odpočítávat dvoumístná čísla –⁠ vyslovení jednoho čísla pro sebe a následně jednoho nahlas je přibližně rovno jedné vteřině. 

Jak reagovat v nebezpečné situaci s aktivním střelcem?

Zdroj: TechInsider

Článek Výstřely a výbuchy: Bývalý voják vyzradil armádní metodu, jak pohotově spočítat jejich vzdálenost a včas se zachránit se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sověti potřebovali samopal snadný na výrobu

Sovětská armáda si na začátku druhé světové války uvědomovala, že bude potřebovat automatickou zbraň, která by byla vhodná v bojích na krátkou vzdálenost. Byly potřebné na čištění zákopů nebo boj ve městě. Nějakými samopaly disponovala, ale ty byly komplikované a velmi náročné a nákladné na výrobu. Proto uspořádala soutěž mezi konstruktéry a tu nakonec vyhrál G. S. Špagin s modelem PPŠ-41. Do výzbroje začal být samopal zaváděn v roce 1941, opravdu masivního použití se dočkal po roce 1943.

Jeho konstrukce byla jednoduchá, proto ho mohla vyrábět řada závodů. Jeho výhodou byla jednoduchost a fakt, že používal silný pistolový náboj 7,62 × 25 milimetrů Tokarev, který byl po vystřelení smrtelný na tisíc metrů. Ovšem na tuto vzdálenost se samopalem nebylo možné efektivně mířit, to šlo do 200 metrů. Měl i vysokou kadenci zhruba 900 ran za minutu. Typický bubnový zásobník na 72 nábojů nebyl příliš spolehlivý, byl těžký a obtížně se nabíjel. Byl proto vyvinutý kazetový na 35 ran.

Co tato zbraň dokáže, dobře ukazuje video na kanále Potíže velkého kalibru, kde se pokusili otestovat schopnosti samopalu. Síla jeho střel byla jednoznačně patrná. Když ze Špagina vypálili do ocelové helmy, již měl během války na hlavě běžný rudoarmějec, prošel projektil bez problémů skrz. Vojáka ochránit nedokázala. Jinak si vedl keramický plát, které jsou dnes používány v ozbrojených silách na ochranu pěšáků. Střelu pochopitelně zastavil.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Delší dávka prorazí moderní keramický plát

Odlišná situace nastala, pokud se do tohoto plátu ze samopalu vysypala dlouhá dávka. První projektily v něm samozřejmě uvízly, ale když ztratil svoji strukturu, nakonec začaly prolétat skrz. Sílu video demonstruje i na balistickém gelu imitujícím lidskou tkáň. Ten byl silný zhruba půl metru a neodolal. Ovšem když se doprostřed umístil keramický plát, střely zpomalené gelem ho sice rozbily, ale ani v dávce nepronikly dále.

Jasně byla předvedena slabina samopalů včetně Špagina, kterou je přesnost. Při střelbě na 250 metrů do dveří, tedy relativně velkého cíle, je trefilo jen několik ran. Většina z nich skončila vedle. Co samopal se svým silným střelivem také nedokázal, bylo probití cihlové zdi. Každopádně i přes další slabiny, jako byla deformace horní části závěru, šlo o dobrou zbraň, která byla ve své době opravdu smrtící. Ale v 50. a 60. letech ji nahradily lepší a výkonnější útočné pušky, především pak AK-47.

Jaké silné a slabé stránky měl podle vás samopal PPŠ-41?

Zdroj: TechInsider

Článek Legendární PPŠ Špagin: čeho je schopen nejsilnější samopal se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Lovit s tlumičem je přikázáno i zakázáno

Hlavními odběrateli tlumičů nejsou zločinci ani armády. Tím, kdo si je nejčastěji na své zbraně dává, jsou dnes lovci. Tišší výstřel totiž znamená, že nebudete tolik plašit divokou zvěř v lese. Někde jsou z tohoto důvodu tlumiče dokonce povinností. Na druhou stranu ale existují země, kde je používání tlumiče civilními osobami zakázané – pokud byste si ho na pušku namontovali, hrozí vám ztráta zbrojního průkazu, pokuta, nebo dokonce vězení.

Další velkou skupinou, která si tlumiče pořizuje, jsou sportovní střelci. Důvod je jednoduchý. Jestliže nechtějí mít celý den na uších sluchátka, musí snížit hluk ze své zbraně. Proto je tlumič vítaný. Navíc je prokázáno, že ve většině případů namontování tlumiče na zbraň zlepšuje její přesnost, což je kromě potlačení hluku vítaný efekt. Na druhou stranu tlumič není malé zařízení a může zvýšit hmotnost zbraně třeba o půl kilogramu. To je pak opravdu znát.

Přesnosti a potlačení hluku si cení samozřejmě i armáda. Navíc má tlumič často i další výhodu. Tím, že je namontovaný na konci hlavně a tlumí plyny, které z ní vychází, dokáže pohltit i záblesk, jenž výstřel provází. To je užitečné především v noci, kdy by mohl prozradit pozici střelce. Správně nasazený tlumič dobrého typu také slouží jako jakási úsťová brzda, která umí snižovat zpětný ráz zbraně.

iZdroj fotografie: Uživatel Cortland / Public Domain

U automatických zbraní je problém zpětný tah

I když tlumič zlepšuje přesnost, mění také místo, kam střela dopadne, protože mění některé vlastnosti zbraně a projektilu. Proto je třeba po nasazení tlumiče zbraň zastřílet a přesně seřídit mířidla a už na něj nesahat. Pro armádní využití mají tlumiče další nevýhodu, která se týká především automatických zbraní. Protože tlumič snižuje rychlost plynů z hlavně, ty se při opakovaných rychlých výstřelech hromadí, což může vést k efektu zpětného tahu.

Tlak těchto plynů se může do hlavně vracet, a dokonce být nepříjemný až nebezpečný pro střelce, protože může spolu se žhavými spalinami vycházet někde ze zadní části zbraně. Také to znamená, že se tato zbraň velmi rychle zanáší, což může způsobit například její zaseknutí. Proto se nyní konstruují i různé takzvané odvětrávané tlumiče, které by zpětný tah minimalizovaly. Protože udělat správný a účinný tlumič je velké umění.

Jaké jsou podle vás největší výhody střelby s tlumičem?

Zdroj: TechInsider

Článek Tichá smrt: k čemu a jak se používají tlumiče na střelných zbraních se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ručními zbraněmi je Česko proslulé

Československý a dnes český průmysl je znám především kvalitními ručními zbraněmi. Největší ikonou je nejspíše samonabíjecí pistole CZ 75. Navrhl ji konstruktér František Koutský a uvedena byla v roce 1975. Používá náboje 9 milimetrů Luger a vyznačuje se velkokapacitním zásobníkem a revolverovou spouští, čímž se zásadně liší od tehdejších zbraní. Bohužel byla z důvodu utajení patentována jen v Československu, a tak se z ní kvůli jejím kvalitám stala druhá nejkopírovanější pistole světa po legendárním Colt 1911.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Ze stejné firmy pochází i československé útočná puška Samopal vz. 58. Tvarově se velmi podobá sovětskému AK-47, ale společné s ním má jen střelivo 7,62 × 39 milimetrů. Pracuje na principu odebírání plynů z hlavně. Zbraň je známá svojí spolehlivostí a přesností. Byla ve velkém exportována hlavně do zemí, které byly spojenci SSSR, a stále je používána. Zůstává ve výzbroji Aktivních záloh Armády ČR. Několik tisíc kusů v současnosti využívají ukrajinské ozbrojené síly ve válce s Ruskem.

Dalším výrobkem firmy je moderní útoční puška CZ BREN 2 z roku 2015 využívající především střelivo 5,56 × 45 milimetrů, ale i jiné. Jde o hlavní pěchotní zbraň české armády a ve stejné funkci je nyní zaváděna i do armády maďarské. Pořídila si ji ale například i francouzská protiteroristická jednotka CIGN a další některé armádní a policejní speciální jednotky řady zemí. Vyzbrojeny jsou jí nejméně dva prapory ukrajinských ozbrojených sil tvořené hlavně bojovníky z cizích zemí bojující ve válce s Ruskem.

Konstruktéři obstáli i v těžších zbraních

Z těžších zbraní je světovou legendou třeba lehký kulomet vz. 26, který je dílem známého konstruktéra Václava Holka z Československé zbrojovky z roku 1926. Měl schránkový zásobník na 20 nebo 30 nábojů a využíval střelivo 7.92 × 57 milimetrů. Byl ve výzbroji Československa a několika desítek dalších zemích. Je přímým předchůdcem legendárního britského kulometu Bren, ale stal se vzorem třeba i pro japonský kulomet Typ 96 a další.

iZdroj fotografie: Jerry Gunner / Creative Commons / CC BY

Z první republiky pochází i tank LT vz. 38. Na začátku druhé světové války patřil mezi kvalitní stroje, i když rychle zastaral třeba kvůli slabému dělu ráže 37 milimetrů a nedostatečnému pancéřování. Ale na začátku války stroj po obsazení Čech zařadil do výzbroje německý wehrmacht a tvořil velkou část tanků útočících na Polsko, Francii i SSSR. Ve výzbroji ho mělo Rumunsko, Švédsko či Peru. Na velmi kvalitním podvozku tanku byly později postaveny německé stíhače tanku Marder III a Hetzer.

Československo dokázalo produkovat i vojenská letadla a tím nejznámějším je nejspíše podzvukový proudový cvičný letoun L-39 Albatros. Do výzbroje byl zaveden v roce 1972. Vyrobeno bylo neuvěřitelných 2 900 kusů a koupilo ho několik desítek zemí světa. V mnoha letectvech je stále používán. Stroj může být vyzbrojen a může sloužit i jako lehký bojový letoun. Výrobce Aero Vodochody na jeho základě vyvinul nový L-39NG a již má několik objednávek ze světa.

Které další československé zbraně by si podle vás zasloužily označení legendární?

Zdroj: Autorský text Víta Lukáše

Článek Československé a české zbraně, jejichž jména by si měl každý vlastenec zapamatovat a být na ně hrdý se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Některá označení jsou až záhadná

Nutno říci, že principy se v armádách liší a často může být těžké identifikovat, co které označení vlastně znamená. Stačí si vzpomenout na začátek ukrajinského konfliktu, kdy se objevila ruská vozidla s namalovanými písmeny. Nejčastěji to bylo známé Z, ale objevilo se například i V nebo O. Funkci písmen vlastně nikdo řádně neobjasnil, ale dle všeho identifikovala vozidla určité skupiny jednotek. Navíc bylo nutné vozidla odlišit, protože Ukrajina používá mnoho stejných nebo podobných zbraní jako Rusko.

Třeba v bývalé sovětské armádě, ale i v současném Rusku, označení někomu jinému nebude dávat smysl. Jde o číslo, které bylo náhodně přiděleno na určitou dobu. Tato praxe je zavedena proto, aby se zmátl průzkum nepřítele. Ten vlastně z čísla nemá šanci zjistit, která konkrétní jednotka se v místě nachází. Dříve se čísla psávala na boky vozidel, ale třeba kvůli přídavnému pancéřování tanků jsou dnes například i na bednách s nářadím.

Čísla bývají 20 až 40 centimetrů vysoká, jsou tedy čitelná i z větší vzdálenosti. Jakou budou mít barvu, záleží především na tom, jaké má dané vozidlo maskování, s nímž musí kontrastovat. Při zelených odstínech do lesa nebo podobné krajiny jsou písmena většinou bílá. Naopak na světlém pouštním maskování nebo při zimním se používá barva černá.

iZdroj fotografie: U.S. National Guard / Public Domain

Američané mají v číslování řád

Řád má naopak označování vozidel a dalších zbraní u americké armády. Bývá rozděleno na skupiny znaků, umístěny jsou hlavně v okolí nárazníku, ale i na jiných místech. První skupina vlevo většinou označuje divizi, pluk a prapor, kam je vozidlo přiřazeno. V pravé části zase znaky identifikují rotu, četu a číslo vozidla.

Jiná jsou pak značení na letadlech. Ta většinou mívají na trupu vlajku v kruhu nebo jiné značení, jež říká, kterému státu letoun patří. Ruská letadla pak mají přidělena čísla podobně jako vozidla. Americká zas označení čísla letky a základny. Námořní letouny pak mají značení komplikovanější, písmena na nich označují, k čemu jsou určena. Třeba skupina písmen VMFA by měla znamenat letadlo s pevnými křídly ve výzbroji námořnictva, stíhačka a útočný letoun.

Je důležité označením nepřítele mást, nebo je lepší mít v něm logiku?

Zdroj: TechInsider

Článek Vojenská tajemství na očích. Skutečné významy symbolů, písmen a čísel označujících vojenskou techniku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Revolvery mají stále co nabídnout

V 70. letech 19. století byly modely s tímto mechanismem nahrazeny modernějšími revolvery, které místo prachu a zápalek používaly náboje kulové. Tyto náboje byly jakousi kombinací střely (kulky), výbušniny (např. prachu) a zápalky. Vše v jediném kovovém obalu – nábojnici. I v případě moderních revolverů se náboje nadále sází do šesti komor, přičemž každá komora může být umístěna v přední části hlavně zbraně. Spoušť je umístěna na druhé straně válce, v jedné linii s hlavní.  

Základní princip takovéto zbraně spočívá ve zpětném natažení spouště, vložení nového náboje a následném uvolnění spouště jejím natažením. Díky pružině udeří kladívko spouště do nábojnice a zápalník exploduje, čímž se zapálí výbušná látka, která vžene střelu do hlavně. Vnitřní strana hlavně je lemována spirálovými drážkami, jež otáčejí střelou a zajišťují její stabilitu. Přičemž čím delší hlaveň je, tím vyšší bude stabilita letu nábojnice. Zvýšit rychlost palby pak lze například rozšířením hlavně.  

iZdroj fotografie: Uživatel Kenzie / Creative Commons / CC BY-SA

U prvních revolverů musel střelec před každým výstřelem natáhnout spoušť dozadu a teprve poté ji stisknout, čímž se teprve natáhl kohoutek. V případě moderních revolverů stačí stisknout spoušť jen jednou, ta se sama napne a následně klesne rovnou do potřebné pozice.

Válec revolveru by se dal vlastně označit za jakéhosi vzdáleného předchůdce kulometného pásu. Samozřejmě, bez speciálního zařízení ho nelze nabít ani zdaleka takovou rychlostí, bezpochyby se ale jedná o jeden z nejúčinnějších a nejspolehlivějších palebných systémů vůbec. Právě díky své spolehlivosti v boji, a do jisté míry také pro svůj jedinečný vzhled, se revolvery i přes malý počet nábojů využívají dodnes. 

Která ruční zbraň je vaše nejoblíbenější?

Zdroj: TechInsider

Článek Osvědčená klasika: Revolver je elegantní i smrtící zbraní, která se ani v moderní době neztratí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Napsaný projev zachránil prezidenta

Ovšem otázkou je, co projektil takové ráže dokáže zastavit. Nadšenci se například pokusili zjistit, jak by si s ním poradil papír. Samozřejmě ne jeden, ale celý stoh klasického kancelářského papíru. Může se to zdát neuvěřitelné, ale je to možné. Například se traduje historka, že amerického prezidenta Theodora Roosevelta zachránil před kulkou atentátníka projev, který byl napsaný na 50 stranách.

Papír, ač se to nezdá, je hustý materiál a při dostatečné vrstvě nebude lehké jej prostřelit. Již několik listů papíru je obtížné roztrhat. Když nadšenci testovali, jak to zvládne revolver kalibru .22, tedy velmi slabá zbraň, a jiný, používající extrémně silné náboje .500 S&W Magnum, rychle se to ukázalo. Slabá střela neprolétla ani prvním balíkem s 500 listy kancelářského papíru. Silný projektil se zastavil ve třetím balíku.

Silný projektil prorazí i 25 milimetrů oceli

Ovšem náboje do antimateriálových pušek jsou zcela něco jiného, než střelivo do revolverů, jejich síla je nepopiratelně větší. Byl po první světové válce vyvinut Johnem Browningem především do protiletadlových zbraní, ale brzy našel i jiné využití. Na 200 metrů dokázal prorazit 25 milimetrů homogenní válcované oceli a byl proto použitelný proti obrněným vozidlům i tehdejším lehkým tankům.

iZdroj fotografie: Richard C. Wysong II / Public domain

Papír samozřejmě není ocel a tak ho je třeba více. Přesto se ukázalo, že běžný celoplášťový projektil se zastavil v sedmém kancelářském balíku. K jeho zastavení tedy bylo zapotřebí 3 000 až 3 500 listů papíru gramáže 80. Možná trochu překvapením mohl být výsledek protipancéřového projektilu. Papír se evidentně chová jinak. I zde se tato střela zastavila v sedmém balíku. Takže je jasné, že papír je schopen pomoci, ale kdybyste si z něho chtěli udělat vestu, asi byste se pěkně pronesli a byli neohrabaní.

Jaký běžný materiál by podle vás dokázal zastavit kulku antimateriálové pušky?

Zdroj: Techinsider

Článek Kolik listů papíru zastaví projektil ráže .50? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Střelba za roh nebo pod vodou

Například střílet za roh zvládají zbraně s původně izraelským zařízením zvaným CornerShot. Přidělat na něj jdou různé druhy pistolí, ale dokonce i granátomet ráže 40 milimetrů. Je jasné, že jej využívají třeba speciální a protiteroristické jednotky. Ruští potápěči speciálních jednotek zase mají k dispozici útočnou pušku ADS uzpůsobenou ke střelbě pod hladinou i na souši. Zde má efektivní dosah 500 metrů, v pětimetrové hloubce pak speciální střelivo dokáže zabít na vzdálenost 25 metrů.

iZdroj fotografie: Uživatel Pliskin / Creative Commons / CC0

Složit do velikosti malého kufříku zase lze samopal FMG-9 společnosti Magpul. Vyrobený je z polymeru. Byl ukázán jako prototyp, firma nyní představila skládací obrannou karabinu a pistoli. Z pistole Armatix iP1 zase vystřelí jen ten, kdo má speciální RFID náramek ve vzdálenosti 25 centimetrů od zbraně. Aktivuje se otiskem prstu. Odstřelovací pušku Bolt-Action .338 TP konstruktéři vybavili technologií, která přesně zjistí vzdálenost k cíli a zbraň sama nastaví. Vše ale stojí 50 tisíc dolarů (1,2 milionu korun).

Zpětný ráz není problém

Revolvery Chiappa Rhino střelce překvapí zpětným rázem, který zbraň netáhne směrem vzhůru. Díky jeho konstrukci tak znovu velmi rychle zamíří a znovu vystřelí. S velmi malým rázem a vychýlením zbraně se setkají střelci u speciálně zkonstruovaného samopalu KRISS Vector. Na redukci zpětného rázu se zaměřili i konstruktéři britských odstřelovačských pušek Accuracy International. Díky tomu umožňují extrémně přesnou střelbu.

Velmi silnou zbraní je pak pistole FN Five-seven. Dokáže prostřelit i mnohé neprůstřelné vesty. Běžně je proto dostupné jen sportovní střelivo, které tuto schopnost nemá. Naopak futuristicky vypadající puška PHASR je laserová zbraň, která svůj cíl nezabije, ale oslepí. Laser je zkonstruovaný tak, aby oslepující efekt byl jen dočasný. Zbraně typu ZiP jsou pak vyrobené téměř celé z plastu. Dají se různě modifikovat, ale mají velmi malou spolehlivost.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

Granátomet se sám programuje

Granátomet XM25 CDTE má laserový dálkoměr a speciálně programovatelnou munici. Dálkoměr vypočítá vzdálenost cíle, předá ji granátu. Ten pak do cíle nenarazí, ale vybuchne přesně nad ním a zasype ho střepinami. Takže nepomůže ani krytí se v zákopu. Doslova jako z kulometu budete střílet z AA12 Atchisson, což je automatická brokovnice. Vypálí 300 ran za minutu a má i malý zpětný ráz.

Kanadské ozbrojené síly nyní testují nový druh zbraně, který jde velmi obtížně zařadit. Dokáže totiž pracovat jako poloautomatické puška, posléze se umí změnit na brokovnici a pak na granátomet. Zcela jiného ražení jsou zbraně Liberator. Ty si může vytisknout každý majitel 3D tiskárny. Úřady se je snažily zakázat, ale plány jsou dostupné, takže se snaha minula účinkem.

Jakou zbraň současnosti považujete ze něčím převratnou?

Zdroj: Techinsider

Článek 15 divů vojenské technologie: jak fungují nejmodernější zbraně na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kulka prochází tělem bez problému

Pro výrobu ochranných neprůstřelných vest jsou nezbytné přesné údaje, ovšem samotný okamžik, kdy se kulka střetne s lidskou tkání, je z etických důvodů téměř nemožné zachytit. Kulka letí obrovskou rychlostí a jediné prostředí, které nám umožňuje do jisté míry zkoumat destrukci, je vepřová mršina či balistický gel. Balistický gel vyrobený z želatiny je analogem živých tkání a díky specifickým vlastnostem, které umožňují využít gel k napodobení struktury lidského těla, slouží jako nenahraditelný zkušební komponent pro testování střelných zbraní.

Ve chvíli, kdy kulka vniká do lidského těla, neproráží pouze svalovou tkáň, ale také kosti. Pro větší autentičnost se tak do balistické želatiny mohou často zalévat také prasečí kosti. Pro představu, pistole menších ráží dokáží bez větších potíží penetrovat až 30cm balistické želatiny.

Samozřejmě, v množství energie spojené například s kulkou z lehké poloautomatické pušky AR-15 nebo běžné pistole, je obrovský rozdíl. Pokud například kulka z ruční devítimilimetrové pistole zasáhne játra, poraní orgán tím, že do něj udělá díru, přičemž naruší tkáně pouze v okolí dráhy střely. Ovšem u poloautomatické zbraně dochází k masivnímu narušení tkáně a způsobené škody mohou být 4x až 5x větší, nežli u ruční pušky.

Jak spolehlivé jsou podle vás testy na balistické želatině?

Zdroj: BallisticMag, TechInsider

Článek Co se stane s vaším tělem, když vás zastřelí? Video ukazuje, jak kulka proráží maso, trhá cévy a ničí svaly se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kulomet byl součástí české pomoci Ukrajině

Proto bylo rozhodnuto zkonstruovat nový kulomet pro náboj odpovídající sovětskému o rozměrech 7,62 x 54 mm s nábojnicí s okrajem. Uvedené sovětské náboje zároveň používaly nově zavedené kulomety, lehký DP a těžký Gorjunov vz. 43. U nás byl realizován vývoj dvou variant náboje 7,62 x 54 mm (Mosin), a to vz. 59 a vz. 59 TŽ s těžkou střelou. Široké spektrum kulometů zavedených do výzbroje mělo být nahrazeno jednotným, univerzálním typem.

Vývoj nového rotního kulometu byl zahájen prvního ledna 1956 ve Výzkumně vývojovém ústavu, pozdější Konstruktě Brno, pod krycím jménem Rachot. Podle dosažitelných informačních zdrojů vývojový tým vedli Antonín Foral a Jan Myslík. Druhý z nich překonstruoval kulomet vz. 52 z náboje vz. 52 na sovětský vz. 43. Nová munice se stala důvodem pro změnu označení zbraně na vz. 52/57. Antonín Foral zkonstruoval například pás s otevřenými články pro UK 59.

Výhodou uvedené koncepce byl lehčí, jednodušší, a proto méně poruchový podávací mechanismus. Sériová výroba probíhala ve Zbrojovce Vsetín (tehdy Závody Říjnové revoluce) a v období 1960 až 1975 dala více než 37 000 kulometů. V roce 1968 byl kulomet překonstruován na náboj rozměrů 7,62 x 51 mm s drážkou, který nesl označení vz. 68. Důvodem vývoje bylo rozšíření možností exportu. Ten však nebyl velký a směřoval na Kubu.

Nicméně nelze přehlédnout, že se tyto zbraně objevily na blízkém a středním východě, údajně i v Asii. Česká Wikipedie u hesla Univerzální kulomet vz. 59 uvádí, že byly exportovány na Ukrajinu, přičemž přehled výzbroje tamní armády na anglické Wikipedii to potvrzuje. Univerzální kulomet vz. 59 získal svoji univerzálnost na základě následujících konstrukčních řešení. Byly vyvinuty dva typy hlavní, lehká a těžká. V lehkém provedení spočívá kulomet na integrální, sklopné dvojnožce.

K míření je možno použít buď mířidla, nebo zaměřovací dalekohled nasazený na zbraň. Na zbrani je nasazena schránka s pásem na 50 nábojů. V těžkém provedení spočívá kulomet na trojnožce, oficiálně nazývané podstavec, která byla pro něj speciálně vyvinuta. Má nastavitelnou výšku a umožňuje i střelbu ve stoje na vzdušné cíle. Zaměřování je možné pomocí mířidel nebo dalekohledu. Pro střelbu v noci lze požít aktivní infrapřístroj sovětské konstrukce PPN-2. Zásobování náboji je prováděno ze schránky, v níž se nalézá pás pro 250 nábojů.

Je lafetován na Land Roverech AČR

Od počátku šedesátých let minulého století jsou kulomety vz. 59 zařazeny rovněž do výzbroje vojenské techniky. Byly součástí věže používané pro obrněné transportéry OT-62 a OT-65, kde pro ně bylo vyvinuto elektromagnetické spušťadlo. Dále je bylo možné upevnit na nekryté lafety obrněného transportéru OT-810 a raketometu vz. 70. Jako zajímavost lze uvést, že kulomet šlo upevnit do univerzální lafety UL-1, kterými byly vybaveny střílny stálých opevnění nebo střílny polních opevnění z prefabrikovaných dílců.

Údajně se uvažovalo o možnosti instalace do věže BVP-1, ale sovětská strana nedůvěřovala pásu s otevřenými články. Kulomety vz. 59 tvořily výzbroj každého motostřeleckého družstva, dělostřelecké baterie a dalších jednotek bývalé ČSLA. Dále je používalo Vojsko ministerstva vnitra. A dosud jsou ve výzbroji naší armády. Zúčastnily se prakticky všech zahraničních vojenských misí.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

V nedávné době pro ně byla vyvinuta jednoduchá lafetace umožňující uchycení na hlídkových automobilech Land Rover Defender, zavedených do výzbroje AČR. V posledních letech si však vojáci stěžují na nesprávnou funkci zbraně, především velký počet závad při střelbě. Důvodem je údajně munice. Většina kulometů vz. 59 již byla vyřazena z výzbroje AČR a uložena ve skladech.

Základní technický popis Rachotu

Podle zatímního předpisu Děl-21-6, který platí dodnes, je univerzální kulomet vz. 59 účinná zbraň určená k ničení živých nekrytých jednotlivých i skupinových cílů, dále ke střelbě na slabě pancéřovaná vozidla, letouny a vrtulníky. Jedná se o zbraň s pásovým podáváním nábojů, kde pohon automatiky zabezpečuje pístový mechanismus uváděný do činnosti plyny odebíranými při výstřelu z hlavně. Při střelbě je hlaveň spojena pevně tělem a závěr uzamčený.

Hlavní části kulometu jsou lehká hlaveň / těžká hlaveň, mířidla, pouzdro závěru, závěr, spušťadlo a pažba s uzávěrou pouzdra závěru. Základní rozdíl mezi hlavněmi je v délce a vnějším průměru. Těžká hlaveň je o 10 cm delší a má větší průměr. Materiál lépe absorbuje teplo vznikající při střelbě. Oba typy hlavně mají vývrt se čtyřmi chromovanými drážkami a poli. Na ústí je našroubován kuželový tlumič plamene, zajištěný proti otočení odpruženou západkou, která je umístěna v nosiči mušky. Ten slouží zároveň jako základna sklopné dvojnožky.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Ve dvou třetinách délky hlavně od ústí je nalisován plynový násadec. Jedná se o objímku, která kryje otvor v hlavni sloužící k odběru plynu při střelbě. Množství plynu určeného pro pístovou trubici pístu pohánějícího závěrový mechanismus reguluje otočný plynový regulátor v dolní části násadce. Má dvě polohy pro větší nebo menší množství přepouštěného plynu. Otočná objímka hlavně slouží jako základna rukojeti. Ta je určena k přenášení zbraně, nebo k uchopení při střelbě ve stoje.

Dále je používána pro bezpečnou výměnu horké hlavně. V prostoru nábojové komory je hlaveň vně opatřena dělenými závitovými žebry umožňujícími její fixaci do pouzdra závěru pomocí hlavňové spojky. K míření slouží mechanická mířidla tvořená stavitelnou muškou a sklopným stavitelným rámečkovým hledím. Dalším zaměřovacím prostředkem je optický zaměřovací dalekohled 4×8°. Dalekohled slouží k míření na vzdálenosti od 100 do 1 500 m. Pro střelbu v noci lze použít aktivní infrapřístroj PPN-2.

Předností je konstrukční jednoduchost

Automatickou střelbu zabezpečuje především závěr, který se skládá z nosiče závorníku, závorníku a závory. Přední část závěru tvoří píst zapadající do pístové trubice a iniciující pohyb závěru vzad. Závěr se pohybuje podélně v pouzdře závěru. Zasouvá náboj z pásu do nábojové komory. Nosič závorníku při výstřelu svým pohybem vpředu zamyká pomocí závory uložené kyvně v nosiči, nábojovou komoru a iniciuje zápalku náboje.

Při pohybu vzad odemyká závoru a unáší ji spolu s nosičem závorníku vzad. Přitom pomocí odpruženého vytahovače, uchyceného na závorníku, vytahuje náboj z hlavně a zároveň svojí boční šikmou plochou uvádí do pohybu kladičku posouvače, který posune pás o jeden náboj. Při pohybu vzad závěr stlačuje vratnou zpruhu a na konci svého pohybu naráží na odpružený nárazník.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Oba tyto díly jsou upevněny v krku pažby a při složení zbraně se nalézají uvnitř pouzdra závěru. Vratná zpruha poté tlačí závěr zpět. Ten při svém pohybu vytlačuje ozubem závorníku náboj z pásu vpřed a zároveň šikmou plochou uvádí do pohybu kladičku posouvače, který přeskočí pás o jeden článek. Základní součást zbraně, k níž jsou uchyceny všechny ostatní hlavní díly, je pouzdro závěru vyfrézované z oceli. Pohybuje se v něm závěrový mechanismus.

Vně jsou vidět hledí, oka pro uchycení do univerzálního podstavce a oka předního čepu, který slouží k uchycení zbraně do lafet. V přední části pouzdra se nalézá válcový otvor pro zasunutí hlavně. Ta je fixována otočnou hlavňovou spojkou s vnitřním děleným závitem. Její součástí je víko skluzavky, jež kryje shora systém podávání pásu. Skluzavka slouží k vedení pásu a nasazení malé schránky s 50 náboji. Její součást tvoří kryt posouvače, který je opatřen kladičkou poháněnou pohybem závěru, takže posouvá nábojový pás.

Spušťadlo zajišťuje ovládání zbraně tak, aby střelba byla vedena podle potřeb střelce. Nejvýraznější částí je dřevěná pažbička. Před ní je lučík se spouští a nad ní pouzdro spušťadla. V něm se nalézá vnitřní část spouště, spoušťová páka, vypouštěcí páka, vnitřní část pojistky a záchytky spušťadla. Po levé straně se nalézají křidélko páky pojistky zbraně a páka záchytky spušťadla. Spušťadlo lze podélně posouvat v drážkách pouzdra. Posun slouží k napnutí závěru. Spušťadlo umožňuje střelbu pouze dávkami.

Hlavní takticko-technická data:

Ráže 7,62 mm

Délka s lehkou hlavní 1 115 mm

Délka lehké hlavně 593 mm

Délka těžké hlavně 693 mm

Délka s těžkou hlavní na podstavci 1 323 mm

Hmotnost s lehkou hlavní 8,67 kg

Hmotnost s těžkou hlavní na podstavci 19,24 kg

Teoretická rychlost střelby 800 ran/min

Bojová rychlost střelby s těžkou hlavní 350 ran/min

Bojová rychlost střelby s lehkou hlavní 150 ran/min

Dostřel 4 800 m

Hmotnost schránky s 50 náboji 1,98 kg

Hmotnost schránky s 250 náboji 9,12 kg

Hmotnost podstavce 9,96 kg

Jakým způsobem by se mohl český zbrojní průmysl vrátit zpět na výsluní?

Zdroj: Fencl, J.: Univerzální kulomet UK vz. 59, autorský komentář MVK

Článek I přes své stáří je československý Rachot UK vz. 59 stále slyšet. Hlasitě se ozývá na Ukrajině díky pomoci České republiky napadené zemi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbraň bude přesná a dostřelí daleko

O novém granátometu je zatím k dispozici jen omezené množství informací. Společnost ho poprvé předvedla na letošním veletrhu Eurosatory. V rámci expozice Rheinmetall byl ale předveden patrně jen vzorek nového granátometu v plné velikosti, společnost se vyhnula informaci, zda jde o prototyp či nikoli, nebo jestli je předvedený exemplář zapojený do testování. Střelba z SSW40 zatím nebyla předvedena. Společnost o svém novém převratném granátometu zveřejnila jen stručnou tiskovou zprávu a několik fotografií z testů. 

Podle této zprávy je SSW40 (Squad Support Weapon 40) „první na světě automatický granátomet zásobníkového typu pro střelbu z ramene“. Rheinmetall věnoval zvláštní pozornost designu a ergonomii nového granátometu. Hmotností, rozměry, rozložením a principem použití se podobá moderním automatickým puškám. Zároveň, navzdory velké ráži a odpovídajícím palebným charakteristikám, má granátomet omezený zpětný ráz a nevyžaduje od obsluhy při použití složitý výcvik či speciální znalosti. Granátomet SSW40 má lineární uspořádání. 

Hlavním konstrukčním prvkem je pouzdro závěru, které je integrální s pláštěm hlavně. V přední části je umístěna hlaveň klasické ráže 40 mm. Celá zadní část těla granátometu je údajně využita pro instalaci všech mechanismů nutných k vedení střelby, přičemž funguje i jako pažba a opěrka do ramene. Princip řešení případné automatické střelby ale nebyl zveřejněn.

Konstrukce spoušťového mechanismu stále není známa a firma dokonce ani oficiálně neuvedla, jaké bude mít nový granátomet režimy střelby. Podle vystaveného vzorku se konstruktérům ale podařilo celý granátomet „dostat“ do standardních rozměrů běžné útočné pušky a i když kapacita zásobníku zatím není zveřejněna, je jasné, že o jednoranný granátomet nejde.

Zbraň bude zřejmě velmi přesná

Na trhu by se měl objevit až v příštím roce, protože zkoušky nejsou zdaleka u konce a potenciální zákazníci se s tímto granátometem setkali na výstavě úplně poprvé. Trochu to vypadalo, že ani firma Rheinmetall si nebyla úplně jista, co od svého nového produktu má v tomto směru očekávat, a vystavení vzorku mělo spíše charakter pokusného balónku. Přesto v doprovodném materiálu firma uváděla, že oproti konkurenčním granátometům by měl mít SSW40 výhodu snadné manipulace, velkého dostřelu a vysoké přesnosti.

Používat by měl různé druhy munice. Nabíjení by se mělo řešit zásobníkem podobně jako u útočných pušek. Granátomet má střílet standardními granáty ráže 40 milimetrů NATO 40×46 mm LV (Low Velocity). V této standardní velikosti existuje tříštivá a tříštivo-průbojná, kouřová, osvětlovací a další munice. Tou základní je explozivní střela s vysokou fragmentací výbušné hlavice, která je určena hlavně k ničení živé síly.

Druhou možností je využití protipancéřových granátů, které by se daly využívat k likvidaci slabě a středně obrněných vozidel. K dispozici jsou ale i granáty, jež lze použít k vylamování dveří. Dalším typem jsou šokové zvukové, osvětlovací nebo kouřové střely, pro výcvik existuje i cvičné střelivo. Granátomet SSW40 podle údajů z výstavy ale dokáže používat všechny typy nízkorychlostních granátů odpovídající ráže a bude moci odpalovat i středněrychlostní granáty, které vyvíjí právě společnost Rheinmetall.

Jde o kategorii granátů 40×51 mm Medium Velocity (MV). Bude ve verzi tříštivého granátu s nárazovou rozbuškou, tříštivého granátu s iniciací v nastavené výšce nad terénem. Zkouškami již prošly protipancéřové, ženijní, osvětlovací, světelně-zvukové šokové a další granáty této kategorie. 

Charakteristickým znakem řady MV je zvýšená počáteční rychlost. Díky tomu je zajištěn let po nižší trajektorii, což zjednodušuje míření. Předpokládá se, že s těmito granáty bude mít SSW40 schopnost zasažení cíle až do vzdálenosti 900 metrů, a to s velmi vysokou přesností. Tu zajistí speciální zaměřovací zařízení, kterým je granátomet vybavený.

Granátomet bude vhodný pro městský boj

Nová zbraň by podle společnosti měla zvyšovat palebnou sílu malých jednotek. Vhodná by byla například v městském boji nebo při různých asymetrických konfliktech. Dokázala by si poradit například s nepřítelem, který je v úkrytu před přímou střelbou, a zároveň by ale jednotce mohla umožnit boj s obrněnými vozidly. Hmotnost systému bude zřejmě nižší než u ručních raketometů a současně by měl umožnit opakovanou a rychlou střelbu na vybraný cíl.

I když pořád není jasné, zda je zbraň automatická nebo poloautomatická. A také je třeba připomenout, že SSW40 je samostatná zbraň a vzhledem k velké hmotnosti granátometu a munice její střelec nebude moci nosit běžnou zbraň a větší zásobu střeliva, což pochopitelně ovlivní schopnosti jednotky, ve které bude zařazen. Také logistika, hlavně co se týká zásobování jednotky střelivem v poli, bude určitě složitější.

Většina granátometů se zásobníkem má mnohem rozměrnější a hmotnější konstrukci a používají se na pevných stanovištích, nebo bývají přidělané na vozidla, protože kvůli vysoké hmotnosti nejsou přenosné. Výjimkou je třeba americký granátomet M32A1 od společnosti Milkor. Ten se ale konstrukcí zásadně liší, protože má zásobník revolverového typu. I jeho maximální dostřel je nižší než u nově představené zbraně.

Jak se vám nový granátomet s odnímatelným zásobníkem líbí?

Zdroj: TheDrive, MilitaryLeak

Článek Z nového typu granátometu SSW40 se zásobníkem se dá střílet jako z pušky. Četám zajistí velkou palebnou sílu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

F2000 může mít počítačový systém řízení palby

Výrobcem je společnost FN Herstal. Zbraň byla vyrobena z důvodu potřeby moderní a modulární pušky, vyvinuta byla v 90. letech 20. století a představena v roce 2001. Jedná se o plynovou selektivní palnou zbraň s designem bullpup, což znamená, že závěr a komora se nachází za spouští rovnoběžně s obličejem střelce, nikoli před ním, jak je tomu u většiny moderních konstrukcí vojenských pušek. To nejen zkracuje délku pušky, ale dělá z ní ideální volbu pro oboustranné střelce. 

F2000 je variabilní zbraní s řadou doplňků. Standardní předpažbí lze snadno vyměnit za integrovaný podhlavňový granátomet FN EGLM 40 mm. Jinak může být osazeno modulem M303, který střílí slzný plyn nebo značkovací projektily. Toto předpažbí lze také nahradit třemi lištami typu Picatinny pro různé doplňky, jako jsou laserové zaměřovače, taktické svítilny a vertikální rukojeti.

Puška může být údajně vybavena i patentovaným počítačovým systémem řízení palby, který vysoce zvyšuje přesnost střelby z granátometu. Tento doplněk ovšem na fotkách není vidět. Zaznamenané F2000 jsou v původní konfiguraci, jež není pro export, a je tedy jasné, že byly dodány přímo z Belgie. Novější verze pro zahraniční klientelu obsahují celou paletu doplňků.

Bullpup systémem budoucnosti?

Zbraň, kromě Belgické armády, používají armády Polska a Španělska. Další známí kupci jsou z Blízkého východu a Asie, z těchto zemí žádná vojenská pomoc na Ukrajinu neproudí. Není úplně jisté, zda je F2000 skutečně součástí balíčku pomoci z Bruselu. Ten potvrdil dar 5 000 útočných pušek typu FNC, 200 protitankových zbraní a 3 800 tun paliva. UWT ovšem hovoří o čísle 10 000 na kontě útočných pušek.

V každém případě je výskyt F2000 na Ukrajině potvrzením rozsáhlé palety zbraní, které ukrajinská armáda používá, a evidentně cest, jak se zbraně na Ukrajinu dostávají, je celá řada. Je již veřejným tajemstvím, že řada zahraničních dobrovolníků jezdí domů kvůli nákupu zbraní a vybavení pro sebe, případně pro své jednotky. S narůstajícími čísly vojáků v ukrajinské armádě poptávka po ručních zbraních převýšila nabídku.

Volodymyr Zelenskyj zveřejnil, že v pravidelných složkách ukrajinské armády se v současnosti nachází 700 000 mužů a žen, ale číslo bude pravděpodobně ještě vyšší a zřejmě nejsou započítány soukromé bataliony. To vše zvyšuje potřebu munice a zbraní. Ukrajinské ozbrojené síly samy zastávají trend útočných pušek se systémem bullpup, vyrábějí svou pušku Maljuk, která už pochopitelně jako střelivo používá standardní munici NATO, stejně jako F2000.

Jak moc může systém bullpup ovlivnit vývoj útočných pušek v budoucnosti?

Zdroj: TheDrive, Military-Today

Článek Ukrajinci zřejmě dostali 10 000 pušek z Belgie, včetně futuristických F2000. Moderní zbraň může vystřelovat i 40mm granáty se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zbraně byly na skladech a nové nebyly třeba

Asi nejzářnějším příkladem toho jsou přenosné protiletadlové střely FIM-92 Stinger, kterých Spojené státy a další země na Ukrajinu poslaly tisíce kusů. Měly je léta na skladě, kde samozřejmě probíhala jejich údržba, aby byly akceschopné. Protože však armády nebojovaly v konfliktech, kde by nepřítel disponoval letectvem, nepotřebovaly ani tyto zbraně. Proto armády neobjednávaly nové, případně jen omezený počet.

iZdroj fotografie: David Monniaux / Creative Commons / CC BY-SA

Zbrojařský gigant Raytheon, který Stingery vyrábí, si tak sice stále udržoval schopnost zbraně produkovat, ale nikoli ve vysokých počtech. Ekonomicky by se to totiž nevyplatilo, pokud nebyly potřebné zakázky. Například americké ministerstvo obrany si tyto zbraně údajně neobjednalo již plných 18 let, protože jich mělo dostatek. Ve válkách v Afghánistánu či Iráku je totiž až na nějaké výjimky prostě nepotřebovalo.

Podle generálního ředitele Raytheonu Grega Hayese nyní jejich společnost Stingery vyrábí, ale pro zákazníka, který si je objednal již v minulosti. Snaží se produkci raket navýšit, ale není to tak jednoduché. A to nejen kvůli kapacitě výroby, ale i dílům, které jsou nutné třeba pro elektroniku střel. Těch má firma na skladě jen omezené množství a jelikož se již některé nevyrábějí, nelze dokoupit nové.

Předělání konstrukce si vyžádá čas

Jediným řešením tedy je, aby technici společnosti střely upravili tak, aby mohly používat současně produkované díly. Problém se například týká součástek nutných pro naváděné hlavice. Taková úprava je ale časově velmi náročná a vyžaduje i testování, aby byla zbraň spolehlivá jako doposud. Firma proto upozorňuje, že v letošním roce bude produkce nových Stingerů omezená a navýšit se ji podaří až v letech 2023 a 2024.

Podobný problém může být i s dalšími zbraněmi, jejichž spotřeba kvůli konfliktu na Ukrajině vzrostla. Typickým příkladem mohou být třeba protitankové střely Javelin. Ani ty nejsou na výrobu jednoduché a v posledních letech jejich spotřeba nebyla vysoká. Jejich zásoby chtějí doplnit nejen státy, které je poslaly na Ukrajinu. Protože se ukázala jejich efektivita, mají o dodávky zbraní zájem i noví zákazníci, kteří tak chtějí osvědčeným systémem posílit svoji obranyschopnost. Navíc mnoho států navyšuje částky na obranu a logicky se zájem ještě zvýší.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Představitelé administrativy ve Spojených státech v posledních týdnech s výrobci zbraní jednají o tom, jak produkci potřebných zbraní co nejrychleji navýšit. Ozývají se dokonce hlasy, že by měl být připravený speciální zákon, který by předešel situaci, že některých systémů bude kritický nedostatek.

Problém s množstvím zbraní není jen ve výrobě, ale i na skladech. Třeba Německo uvedlo, že velký počet zbraní na Ukrajinu poslat nemůže, protože to, co nutně nepotřebovalo, již odeslalo. Stejné to může být třeba se zásobami starších tanků T-72 nebo sovětskými typy BVP, která Ukrajinci umějí ovládat. Na druhou stranu se stejnými problémy se potýká i Rusko. To například muselo zastavit produkci některých tanků a dalších zbraní, protože na ně nemá díly.

S jakými zbraněmi může být ještě problém?

Zdroj: TheDrive

Článek Výrobci nestíhají nahrazovat zbraně, které státy posílají na Ukrajinu. Problém je například s raketami Stinger se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

První moderní granátomety

Modernější typy granátometů se v širší bojové praxi objevily v průběhu první světové války. Jednalo se o různé vrhače, které mnohdy připomínaly starověké katapulty. Jako munice se většinou používaly ruční granáty. Druhou skupinu tvořily puškové granátomety, nasazované obvykle na zavedené typy vojenských pušek. Z nich se vystřelovaly buď upravené ruční, nebo pro tyto granátomety zvlášť vyvinuté granáty.

Třetí skupinu tvořily granáty vybavené vodicí tyčkou. Ta se zasouvala přímo do hlavně zavedeného typu pušky a k odpálení sloužil náboj bez střely. Ve všech případech se jednalo o podpůrnou zbraň pěšího družstva, která působila na větší vzdálenost, než byl voják schopen hodit ruční granát. V době prohibice nasadila americká policie poprvé granátomety, jak je známe dnes. Jednalo se o krátké jednoranné ručnice, připomínající nejvíce brokovnice jednušky.

iZdroj fotografie: USMC

Vystřelovaly se z nich granáty plněné látkou vyvíjející slzotvorný dým. Měly obvykle ráži 26,5 mm, tedy nejčastěji používanou světlicovou, ale i větší. V meziválečném období se podobné granátomety rozšířily i do dalších zemí, nebo se k vystřelování slzotvorných granátů používaly signální pistole.

V průběhu druhé světové války se opět objevily puškové granátomety, dále německé bojové signální pistole a zadýmovací granátomety na vozidlech, upravené např. v britské armádě ze starých pušek. Němci vyráběli v době okupace v Brně granátomet ráže 26,5 mm, připomínající krátkou brokovnici. V poválečném období ho údajně používala francouzská armáda za války ve Vietnamu. Nelze vyloučit, že se stal vzorem pro M79.

Dobře využitá kořist

Realita vietnamského bojiště prokázala zásadní potřebu zvýšení palebné síly pěšího družstva. Partyzáni Vietkongu měli kvalitní pěchotní výzbroj, především Kalašnikovy AK-47, zesilovanou pancéřovkami RPG-2, používanými nejen proti tankům a minomety ráží 50 a 60 mm. Pokud na bojiště nedorazilo americké letectvo nebo vrtulníky, získávali často palebnou převahu.

Již počátkem padesátých let začala americká pěchota hledat podpůrnou zbraň, jež by pokryla hluchý prostor mezi dosahem ročních granátů, tedy zhruba 50 m, a minimálním dostřelem minometu ráže 60 mm, který je 400 m. Předpokládalo se použití ráže 40 mm. Menší ráže byla považována za nedostatečně účinnou v cíli a větší za nezvládnutelnou při střelbě z ruční zbraně. I tak byla představa ruční zbraně ráže 40 mm na hranici science fiction.

iZdroj fotografie: USMC

K vyřešení problému napomohla válečná kořist. V průběhu druhé světové války probíhal v Německu vývoj takzvaného dvoutlakého náboje, známého v angličtině jako High-Low Pressure System (vysoký-nízký tlakový systém). V něm spočívá celé kouzlo úspěšného vývoje amerických granátometů. Využití výsledků německého vývoje se roku 1952 ujala státní zbrojovka Picattiny Arsenal.

Náboj M406 byl soudobě revoluční konstrukcí

Výsledkem byl jednotný tříštivý a střepinový náboj nesoucí označení 40 mm M 406 HE-FRAG (High Explosive-Fragmentation), prezentovaný v následujícím roce. Bojovou část tvoří kulička o průměru 38 mm vytvořená z nasekaného drátu čtvercového průřezu a obsahující trhavinu Compound B. Střepiny vytvořené roztržením drátu zabíjejí do vzdálenosti 5 m. Zkoušky byly prováděny z testovací zbraně, upravené z pušky Garand M1 v rámci programu NIBLICK.

Náboj M406 byl ve své době o revoluční konstrukci s atypickou nábojnicí, která má dvě komory. Zjednodušeně by mohly být označeny za dvojité dno s meziprostorem. Ve dně nábojnice je klasická zápalka. Ta iniciuje po dopadu úderníku neméně klasickou výmetnou prachovou náplň, umístěnou v prostoru mezi oběma dny nábojnice. U běžných nábojů plyny vyvíjené hořením prachu tlačí na dno střely a ženou ji ven z hlavně.

iZdroj fotografie: USMC

U nábojů M406 a dalších následných typů se však rozpínají v komoře mezi dvěma dny a jsou propouštěny malými otvory ve vnitřním dnu do druhé komory. Teprve tam tlačí na dno granátu. Rozdíl tlaků mezi komorami je pěti až jedenáctinásobný. Výsledkem je pomalejší vývoj rány a změna vnitřní balistiky zbraně s výsledným snížením zpětného rázu, umožňující navíc výrobu hlavně s tenčí stěnou, a tudíž menší hmotností.

Díky tomu nenabitý granátomet váží pouze 2,7 kg. Úsťová rychlost granátu náboje M406 je pouhých 75 m/s, což je méně než u broků z mnohých vzduchovek. Hmotnost náboje M406 je 227 gramů. V současnosti vyrábí řada firem po celém světě desítky druhů a typů nábojů s granáty ráže 40 mm. Většina je jednodušší konstrukce než M406. Patrně nejoriginálnější je izraelský náboj, který slouží k vystřelování miniaturního dronu Firefly.

Granátomet pro Vietnam i další války

Granátomet pro granáty M406 vyvinula známá zbrojovka Springfield Armory a první prototyp prezentovala roku 1960. Ve stejné době probíhal vývoj granátometu s tříranným zásobníkem a kombinované zbraně pěchoty SPIW. Armáda nakonec dala přednost jednoduchému, řekněme „blbuvzdornému“ řešení. Svoji roli při tom hrály také výrobní náklady a spolehlivost v bojových podmínkách. Do výzbroje americké armády byla nová zbraň zavedena roku 1961 s označením M79.

Sériovou výrobu, která do roku 1971 dala více než 300 000 kusů, realizovala známá zbrojovka Colt Manufacturing Corp. v Hartfordu. Granátomety M79 se staly jedním z překvapení Vietnamské války. Pro pěšáky americké a později jihovietnamské a australské armády radostným, pro Vietkong již méně. Každé devítičlenné pěší družstvo postupně dostalo dva granátomety a ke každému z nich brašnu s osmi granáty. Mobilní podpůrná zbraň má drtivý účinek na živou sílu.

iZdroj fotografie: USMC

V knize Marka Lanea ,,Rozhovory s Američany“ jeden ze zpovídaných vojáků popisoval, jak se Vietnamec po zásahu granátem „rozprskl“. Již v průběhu války přibyly např. kontejnerové granáty se 325 šipkami. Nová zbraň si vysloužila řadu neoficiálních bojových jmen jako Bloop Gun nebo Bloomper, což v americkém slangu znamená koktavá zbraň nebo koktal, údajně podle jakési hračky. V překladu podle slovníku je to Válcovač nebo Nakopávač. Další přezdívkou je Thump Gun nebo Thumper, tedy Bouchač.

Je otázka, zda se jednalo o hodnocení zpětného rázu, nebo účinku na nepřítele. Pravděpodobně obojí. V praxi se objevovaly také individuální úpravy, například zkrácení a úprava pažby do tvaru pistolové. Střelec nesl kromě granátometu a brašny s náboji ještě osobní zbraň, obvykle samonabíjecí pistoli Colt. Zvláštností střelců z M79 bylo ve Vietnamu používání takzvaných flakových ochranných vest.

M79 vzorem pro jednoranné granátomety

Přes úspěšné nasazení byla nová zbraň již po devíti letech služby postupně stahována z výzbroje a nahrazována granátometem M203, podvěšeným pod útočnou pušku (automatickou karabinu) M16. Granátomety M79 však neodešly do historie. Právě naopak. Výroby se ujaly jihokorejská zbrojovka Daewoo a jihoafrická MILCOR. Zbraně se dostaly do výzbroje dalších armád a policejních formací.

V praxi byly nasazeny v izraelském pohraničí, Salvadoru, Malajsii, ve válce s Irákem a dalších zemích. Po celém světě bylo vyvinuto velké množství druhů a typů nábojů pro granátomety M79 a jejich nástupce. Některé firmy vyrábějí nábojnice z plastu.

iZdroj fotografie: Rheinmetall

M79 se stal vzorem pro jednoranné granátomety, které dodnes vyrábí několik firem. Jednou ze zajímavostí operace Iraqi Freedom byl mimo jiné snímek amerického námořního pěšáka nabíjejícího na duně v irácké poušti granátomet M79. Podle mediálního pracoviště USMC (US Marine Corps) jsou M79 i na snímcích ze současnosti.

Popis a obsluha granátometu M79

Před nebo v rámci nabíjení se doporučuje zkontrolovat čistotu vývrtu v hlavni. Granát M406 má sice vnitřní nárazový zapalovač M551, zajišťující nárazovou i maskovou jistotu ještě 14 m před ústím hlavně, takže by neměl explodovat při manipulaci ani ucpané hlavni, ale mohlo by dojít k vydutí hlavně. Nabití je umožněno stlačením pojistky páčky zarážky hlavně vzad a otočením zarážky hlavně doprava. Poté lze hlaveň sklopit dolů. Druhou rukou se vloží náboj.

Hlaveň se vrátí do původní polohy a zajistí otočením páky do osy hlavně. Na malé vzdálenosti se střílí pomocí pevného hledí, tvořícího součást základny sklopného rámečkového hledí a stavitelné mušky. Při střelbě na větší vzdálenosti se používá stavitelné sklopné rámečkové hledí. Ve sklopené i vztyčené poloze je fixováno odpruženou pojistkou. V rámci nabití je rovněž natažen spoušťový mechanismus, takže stačí stisknout spoušť.

iZdroj fotografie: Rheinmetall

Při sklopení hlavně po výstřelu povytáhne vytahovač nábojnici. Pokud je zbraň držena ústím hlavně vzhůru, nábojnice někdy vypadne. Pro případ střelby v rukavicích lze lučík mušky sklopit do strany po stisknutí odpružené pojistky. Ruku střelce před ohřátou hlavní chrání malé dřevěné podpažbí.

Při střelbě je zbraň opřena gumovou botkou o rameno. V případě potřeby střelby vrchní skupinou úhlů jako z minometu je botka pažby opřená o zem. Střelba v tomto případě není mířená a koriguje se zhruba podle pozorování dopadů granátů. Granátomet M79 má celkovou hmotnost 2,7 kg, celkovou délku 737 mm, dostřel 400 m, rychlost střelby 9 ran/min.

Jakým způsobem ovlivňoval M79 psychiku vojáků Vietkongu?

Zdroj: MilitaryHistory, autorský komentář MVK

Článek Kultovní zbraň nejen války ve Vietnamu M79 s přezdívkou Bouchač se stala vzorem pro jednoranné granátomety se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nálož zničila armádní automobil

Příkladem je událost ve městě Tepalcatepec v západním státě Michoacan. Lidé, kteří zde vytvořili místní domobranu proti mocnému drogovému kartelu Jalisco, uvedli, že v lednu bylo v oblasti improvizovanou náloží zničeno lehce obrněné armádní vozidlo. Bližší informace ale nejsou zatím známé.

Přímé a střetné boje s ozbrojenci drogových kartelů jsou v Mexiku na denním pořádku. Podle armády dnes při nich kartely používají i improvizované obrněné vozy a další zbraně. Díky znovu propustným hranicím s USA kartely opět nabraly velkou ekonomickou sílu a patřičně ji využívají. V minulosti nebylo výjimečné, že kartely proti mexickým vojákům a jejich technice nasadily i ruční protitankové zbraně.

Ani dnes pro ně není podle řady náznaků nemožné získat například známé RPG-7 či spíše jejich neautorizovaně vyráběné kopie z USA, stále modernější automatické zbraně a výkonnější střelivo, které překonává běžnou osobní balistickou ochranu policistů a vojáků. Zaznamenané bylo i nasazení dronů, u nichž se mexická armáda obává, že mohou nést výbušniny. Ovšem improvizované nástražné nálože tu jsou novinkou. Dost podstatně mění způsoby vedení bojů.

Stačí pouze plastová trubka

Podle dostupných informací jsou improvizované nástražné systémy v Mexiku vyráběné převážně z plastové trubky. Mají kovový podstavec a kovové víčko, jež pomáhá směřovat výbuch. Není jasné, které skupiny takovéto nálože používají. Boje totiž kartely vedou nejen s policií a armádou, ale často bojují i o vliv v oblasti mezi sebou. Odborníci uvádějí, že improvizované nálože jsou zbraní sil, jež vědí, že v klasickém boji nemohou vyhrát. To ovšem vesničanovi, který měl smůlu a při jejím výbuchu přišel v lepším případě o svoji kárku, moc nepomůže.

Drogová válka v Mexiku již trvá více než 15 let. Ani přes velké nasazení armády a policie se moc kartelů nepodařilo zlomit, ba ani výrazněji omezit. Když zanikne jeden, většinou jeho pozice obsadí jiní zločinci. Je smutné konstatovat, že v Mexiku drogové peníze zatím vítězí a lidský život nemá velkou cenu. Jako by se úvodní zápletka ze slavného filmu Sedm statečných rozšířila téměř na celé Mexiko.

Současný prezident Andrés Manuel López Obrador zkoušel problém řešit vstřícnou politikou, ale ta nefunguje. Násilí především na venkově a v malých městech je obrovské, jejich obyvatelé a místní zemědělci se setkávají i s tím, že kartely staví na těchto územích kontrolní body a vybírají od nich výpalné. Na řadě míst se domácí obyvatelé snaží o vytvoření domobrany. Toto řešení však přináší také zvýšené ztráty životů civilistů. Ztráty na straně bojujících členů kartelů pak řeší chudoba, která žene do bojů kartelů mnoho mladých lidí.

Jak by bylo možné ukončit drogovou válku v Mexiku?

Zdroj: Military

Článek Mexické kartely začaly používat i improvizované nálože v boji s armádou. Snaha vlády o smírné řešení nefunguje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nejmodernější tanky se vůbec nevyrábějí

Asi největší problém se podle ukrajinských a amerických tajných služeb týká produkce tanků. Zastavit se měla snaha o sériovou výrobu opěvovaného T-14 Armata, tak dosud nejmodernějšího obrněnce Ruska T-90. Problémy ale mají být i s opravami tanků T-72. Vše kvůli potížím, ve kterých se ocitá klíčová ruská tanková společnost Uralvagonzavod. Pozastavena má být i výroba raket pro protiletadlové systémy středního dosahu BUK a KUB.

Jedním z klíčových problémů ruského zbrojního průmyslu má být nedostatek nejmodernějších elektronických součástek, které jsou důležitou součástí zbraní. Asi největší ránu sankce zasadily v oblasti nejnovějších čipů. Konkrétně jejich největší světový výrobce, tchaj-wanská společnost TSMC, ruský trh kvůli sankcím zcela opustila. V hospodářských potížích je podle amerického ministerstva obchodu klíčová ruská společnost na výrobu elektroniky Baikal Electronics.

Chybí pancéřová ocel nebo noční vidění

Ruská vláda měla založit speciální úřad, který se má zabývat opravami poničené techniky a zajištěním potřebných dílů. Rusko se sice veřejně chlubí tím, že se mu komponenty odepřené kvůli sankcím daří dovážet z jiných zdrojů. Realita je ale úplně jiná. Chybět má například vysoce kvalitní pancéřová ocel. Další informace říkají, že Rusové se potýkají i s nedostatkem optiky nebo systémů nočního vidění.

iZdroj fotografie: Dmitry Terekhov / Creative Commons / CC BY-SA

Do toho narůstají finanční potíže. V důsledku rostoucích úrokových sazeb úvěrů údajně řada společností nemá hotovost na to, aby zajistila výrobu, opravy a navíc k tomu vývoj nových zbraní. Společnost Uralvagonzavod se také ocitla v domácích problémech kvůli případu, jenž se sankcemi a válkou nesouvisí. V minulosti totiž dodala 222 železničních vagonů společnosti Promtransinvest AD. Ty mají závažné nedostatky a soudní spory klíčová ruská zbrojní firma prohrává.

I bez sankcí a soudů měl tento podnik problémy. Výroba špičkového tanku T-14 Armata se již několik let opožďuje a není jasné, zda opravdu začne. Hladce dlouhodobě neběží ani výroba stíhacích letounů Su-35 a Su-57. Již před válkou mělo Rusko problémy s některými jejich klíčovými komponenty. Na povrch se dokonce dostávají zprávy, že Kreml nyní potíže řeší dovozem některých systémů z Íránu a zbraně si půjčuje u milicí v Iráku či Sýrii.

V jaké oblasti může mít podle vás ruský průmysl největší problém?

Zdroj: Bulgarianmilitary

Článek Ruský průmysl má díky hospodářským sankcím kritické problémy. Zbraně se přestávají vyrábět, zkorumpované podniky skomírají se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z RPG-7 se stala ikonická zbraň

Určitě nejznámější zbraní tohoto typu je sovětská RPG-7. Pochází z roku 1961 a je to jedna z nejpoužívanějších protitankových zbraní na světě, která je známá z mnoha konfliktů. Jde vlastně o velmi jednoduchou a na výrobu levnou zbraň. Tvoří ji vícenásobně použitelná odpalovací trubice ráže 40 milimetrů. Do ní se zasunuje raketově poháněný granát. Existují v mnoha variantách s HEAD hlavicemi, a to i tandemovými, tříštivými či termobarickými.

Zbraň je 7 kilogramů těžká a 990 milimetrů dlouhá. Její maximální dosah je 500 metrů, některé zdroje uvádějí až 950 metrů. Proti pohyblivým cílům je účinná do vzdálenosti 200 metrů, vůči pevnému objektu i na půl kilometru. Základní granát má hmotnost 2,2 kilogramu. Podle typu může být hlavice účinná až proti pancíři 750 milimetrů RHAe. Ale většina na tanky nestačí, používají se proto proti BVP, obrněným vozům nebo na ničení bunkrů. Na krátkou vzdálenost mohou sestřelit i vrtulník.

Ve výzbroji ukrajinské armády je i PSRL-1, což je nelicencovaná americká kopie RPG-7. Je odlehčená, váží 6,35 kilogramu a vydrží i více odpalů. Vybavena je lištou Picatinny, na kterou se dají připevnit různé druhy zaměřovačů. Díky zaměřovačům s optickým zvětšením se údajně velmi zlepšila její přesnost na dlouhé vzdálenosti. Zbraň může dosáhnout na 800 metrů, úspěšně zasáhne až v 90 % odpalů, má ale údajně dostřel až 1 200 metrů.

Československý RPG-75 je velmi lehký

RPG používané na Ukrajině mají i český původ, Ukrajinci dostali československý RPG-75 nebo v Polsku produkovaný RPG-75M, obojí ráže 68 mm. Jde o bezzákluzovou zbraň určenou především na ničení lehce obrněných cílů na relativně malou vzdálenost. V Československu se začala vyrábět v 70. letech. Jde o jednorázovou teleskopickou zbraň, jejíž tělo se před použitím roztáhne. Vlastní střela nemá raketový pohon, odpalovat ji lze proto RPG-75 i z uzavřených prostor.

Zbraň váží jen 3,2 kilogramu a v přepravní poloze je 630 mm dlouhá, připravená ke střelbě 890 mm. Jsou na ní pevná mířidla s nastavením 100, 200 a 300 metrů. Poslední hodnota je efektivní dostřel, maximální je půl kilometru až 750 m. Na modernizované polské verzi díky novému zaměřovači má být efektivní dostřel vyšší. Kumulativní hlavice je schopna prorazit pancíř o síle 300 milimetrů RHAe. Existuje i verze s termobarickou hlavicí proti bunkrům a opevněným pozicím.

Jak moc mohou být užitečné RPG zbraně na Ukrajině?

Zdroj: Defence24, Military-today

Článek Kromě moderních protitankových raket využívají Ukrajinci i klasické RPG. Jsou zvláště při bojích ve městech velmi užitečné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Granátomet byl požadován i kvůli Donbasu

Společnost PJSC „Kuznitsa on Rybalsky“ (rusky Kuznica na Rybalskom), dříve také „Leninskaja Kuznica“, v Kyjevě (s doloženou historií závodu a dílen v Kyjevě od roku 1862!) s hlavním konstruktérem S. A. Belozubenkem začala s konstrukcí nového granátometu v roce 2010. Po vypuknutí bojů na Donbase firma své úsilí o dotažení projektu do finální podoby podstatně zvýšila, protože bylo jasné, že poptávka po těchto zbraních poroste i doma.

iZdroj fotografie: Uživatel VoidWanderer / Creative Commons / CC BY-SA

Do října 2013 bylo vyrobeno a vyzkoušeno 12 prototypů granátometu, poté firma oficiálně ohlásila plné zvládnutí jeho výroby. Konstruktérům nového granátometu se elegantně podařilo vypořádat s technickými problémy, které vývoj podobné zbraně provázejí.

Snažili se ho zkonstruovat co nejlehčí, což se jim podařilo, protože samotný granátomet má hmotnost jen 18 kilogramů. I se speciálním podstavcem a schránkou na pás s náboji pak 40 kilogramů. Pro srovnání, standardní americký granátomet MK 19, který využívá stejné střelivo 40 x 53 milimetrů, má hmotnost 65 kilogramů.

Lehké materiály a speciální konstrukce

Toho všeho výrobce dosáhl použitím lehkých materiálů, jako jsou třeba titan nebo uhlíková vlákna. Granátomety tohoto typu se ale co se týče přesnosti potýkají s účinkem zpětného rázu. Nejjednodušší způsob, jak ho kompenzovat, je zvýšit hmotnost, což šlo proti filozofii konstrukce UAG-40. Ukrajinským tvůrcům se však tyto problémy podařilo vyřešit originálním řešením závěru, třecím tlumičem, štěrbinovou úsťovou brzdou, kompenzátorem a dalšími prvky.

Dokázali tak vyvinout zbraň, která je nejen mimořádně lehká, ale také údajně velmi přesná. Zbraň se dá rozložit na dvě snadno přepravitelné části, a je tedy na bojišti velmi mobilní. Je 960 milimetrů dlouhá a i s dodávaným stativem-podstavcem 763 milimetrů vysoká.

Dá se samozřejmě lafetovat i bez stativu jen s adaptérem, například na různých vozidlech, a dokonce existuje i pokusné robotické vozidlo vyzbrojené právě tímto granátometem v jakési nesené věžičce. Samotný UAG-40 dokáže chrlit 40milimetrové granáty rychlostí až 400 ran za minutu. Jeho maximální dostřel je 2 200 metrů, přesný je na 1 500 metrů. Výrobce garantuje životnost 15 000 ran.

UAG-40 přišel v pravý čas

Granátomet firma nabízela i s vlastním bojovým modulem TiE-1 ještě s kulometem NSV Utjos 12,7 mm. Tento bojový modul byl původně určen pro vozidla BRDM-2. Ale i přes intenzivní nabízení různým možným odběratelům, včetně ukrajinské armády, nikdo neprojevil téměř dva roky o granátomet zájem, i když ho mateřská firma doplnila ještě o optický zaměřovač PAG-17.

Dne 4. září 2014 na kyjevské výstavě „Zbroya ta bezpeka – 2014“ podnik ještě pod starým jménem „Leninskaja Kuznica“ představil nový vlastní bojový modul pro obrněná vozidla OBM, který je osazen 12,7mm kulometem „Utes“ a opět 40mm granátometem UAG-40, tentokrát s optikou z produkce Izium Instrument-Making Plant. Modul OBM instalovala firma na demonstrační model bojového vozidla „Scorpion“, což byl přestavěný GAZ-66.

Ukrajinská armáda granátomet nakonec vyzkoušela v roce 2016. Byla s ním spokojena natolik, že hned v roce 2017 ho přijala do výzbroje a získala jich od té doby minimálně 500. Přišel jí právě vhod, protože podle dohod nesměly být na hranici střetu mezi Ukrajinci a separatisty na Donbasu těžké zbraně. Granátomety UAG-40 pak byly na straně ukrajinské armády často jedinou možností, jak je zde nahradit při přestřelkách, do kterých ze separatistické strany zasahovalo i dělostřelectvo z ruské armády.

Dá se předpokládat, že během současného konfliktu je ve výzbroji Ukrajiny značný počet těchto zbraní. Podle některých zdrojů byly UAG-40 ale spatřeny i ve výzbroji nigerijské armády. Ukrajina tedy nejspíše některé i vyvezla. V každém případě se jedná o moderní zbraň se širokým využitím a vysokou nebezpečností pro nepřátelskou pěchotu.

Jak nebezpečnou zbraní jsou automatické granátomety?

Zdroj: ArmamentResearch

Článek Ukrajincům se podařilo zkonstruovat velmi lehký a přesný automatický granátomet UAG-40. Protivníka dokáže zasypat smrští granátů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Izrael potřeboval spolehlivou zbraň

V 90. letech začala izraelská společnost Israel Weapon Industries pracovat na konstrukci zbraně, která by dokázala nahradit americkou karabinu M4A1. Důvodem byla potřeba najít spolehlivější zbraň, lépe se hodící do náročného a především prašného prostředí území Izraele a bez nutnosti tak časté údržby. Na začátku tisíciletí již měli hotovou zbraň, kterou nazvali TAR-21.

Jde o zbraň typu bullpup, což znamená, že zásobník pušky a i pouzdro závěru je umístěno za rukojetí, za kterou voják zbraň drží. Toto uspořádání umožňuje větší kompaktnost. Zbraň tak může dosahovat délky karabiny, ale hlaveň je dlouhá jako u klasické pušky. TAR-21 je tak jen 720 milimetrů dlouhá a její hlaveň má přesto délku 460 milimetrů. Její hmotnost je 3,27 kilogramu.

Tavor používá nemazaný pístový systém s dlouhým zdvihem, podobný je například v puškách rodiny Kalašnikov. Ten umožňuje vysokou spolehlivost. Na začátku tisíciletí prošly Tavory dlouhodobými srovnávacími zkouškami s karabinou M4A1. Ukázalo se, že izraelské pušky jsou mnohem přesnější a spolehlivější. Dostaly je pak do výzbroje i první jednotky izraelské armády. Konstruktéři nakonec dokázali na základě zkušeností z použití zbraně eliminovat i problémy s pronikáním jemného písku do mechanismů pušky.

Microtavor pro armádu

Vzniklo více variant této zbraně. Jednou z nich je zkrácená X95 nazývaná Microtavor. V roce 2009 byla vybrána jako standardní zbraň izraelské armády a její jednotky jí byly postupně vyzbrojovány. Je používána k ráži 5,56 × 45 mm NATO. Existuje i varianta překomorovaná na pistolovou ráži 9 milimetrů, která se používá jako samopal.

V roce 2008 získala licenci na výrobu TAR-21 ukrajinská společnost RPC Fort. Zbraň začala pod názvem Fort 221 (a zkrácenou verzi Fort 224) však vyrábět v ráži 5,45 × 39 milimetrů, což je střelivo standardně využívané ukrajinskou armádou. Puška byla zařazena v prosinci 2009 do výzbroje jednotek 1. Spetsnaz – Kyjev, 3. Spetsnaz – Kirovgrad, 8. Spetsnaz – Chmelnytskyi a praporu Tornado, který spadá pod ministerstvo vnitra.

Hmotnost pušky je 3,9 kg, s plným zásobníkem na 30 nábojů 4,3 kg. Úsťová rychlost dosahuje hodnoty 890 m/s a účinný mířený dostřel je do 1000 metrů. Nejúčinnější je však na vzdálenost 500 metrů. Celková délka je o něco menší než u izraelského originálu, dosahuje 645 mm, hlaveň pušky je dlouhá 375 mm. Šířka zbraně je 92 mm, výška 300 mm. Pomocí systému Picantinni lze na pušku instalovat laserový zaměřovač, přístroje pro noční vidění i s přibližovací optikou, taktickou svítilnu, apod.

Jak moc vyniká ukrajinský Tavor nad běžnými zbraněmi místní armády?

Zdroj: Iwi

Článek Speciální jednotky ukrajinské armády používají domácí, velmi moderní útočnou pušku vyráběnou v izraelské licenci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Starý AK-47 byl příliš těžký

Když konstruktér Michail Kalašnikov přišel ve 40. letech se svojí útočnou puškou AK-47, získala Sovětská armáda moderní pěchotní zbraň. Byť se jednalo o povedenou konstrukci, měla několik nevýhod. Jednou z nich byla vysoká hmotnost. Proto již o 10 let později byla zavedena nová zbraň AKM s odlehčeným pouzdrem, jednodušší výrobou a dalšími vylepšeními. Byla asi o 700 gramů lehčí, což pro vojáka s plnou polní znamená značné ulehčení.

Ovšem v 60. letech spatřila světlo světa americká útočná puška M-16. Ta místo nábojů ráže 7,62 mm NATO začala používat vysokorychlostní střelivo 5,56 x 45 milimetrů. Projektily této zbraně byly sice lehčí, ale nabízely přesnost a vyřešen byl i jejich zraňující účinek. Menší náboje znamenaly, že jich vojáci mohli nést více, a to zhruba o třetinu. Což byla v přímém konfliktu velmi zásadní výhoda.

iZdroj fotografie: Gennadiy Dubovoy / Creative Commons / CC BY

Sovětský svaz proto také začal vyvíjet podobné střelivo a nakonec zavedl náboj 5,45 x 39 milimetru. Jde o štíhlý náboj s kombinovaným ocelovým a olověným jádrem projektilu s počáteční úsťovou rychlostí cca 900 m/s (z 415 mm dlouhé hlavně). Zbraň, kterou pro něj sovětská armáda požadovala, měla být spolehlivá jako AKM, ale měla mít větší přesnost a vylepšené i další parametry.

Do finále výběru se dostaly dvě pušky a nakonec zvítězil návrh, za kterým stál tým koncernu Kalašnikova, dříve IŽMAŠ Tula. V podstatě navrhl úpravu AKM tak, aby místo původních používala nové sovětské náboje ráže 5,45 mm. Její název byl AK-74, Kalašnikovova útočná puška vzoru roku 1974.

Proto jsou si zbraně s předchozími variantami tak podobné. Nová útočná puška má spolu s AKM asi polovinu dílů naprosto shodných. Zůstala zachována i základní konstrukce. To byla výhoda, protože vojáci tak vlastně dostali zbraň, na kterou byli zvyklí. Sovětská armáda ji poprvé nasadila během svého angažmá v Afghánistánu. Spojené státy byly údajně na zbraň tak zvědavé, že za první exemplář zaplatily několik tisíc dolarů.

Puška s velmi dobrými parametry

Základní AK-74 je 943 milimetrů dlouhá a délka její hlavně je 415 milimetrů, ale existují i kratší verze. Asi nejmarkantnější vzhledovou změnou proti AK-47 a AKM je použití masivního plynového nástavce, tj. kompenzátoru na konci hlavně, který výrazně snižuje zpětný ráz zbraně a redukuje její zdvih při střelbě.

Dále pak drážky na obou stranách pažby a rovněž výčnělky na dřevěném předpažbí, aby hned při stisku rukou střelec poznal, že má pušku s jiným nábojem než podobné AK-47 a AKM. Pažba má u AK-74 odlehčovací prohlubně. Liší se i konstrukce sklopné pažby v krátké verzi zbraně. Lisované ocelové zásobníky byly nahrazeny plastovými výrazné oranžové barvy, která ale byla velmi rychle změněna na švestkovou nebo černou, protože oranžová barva byla velmi demaskující.

Mají proti předchůdcům rozdílný tvar, jejich „banánové” zakřivení je asi poloviční. Hmotnost prázdné zbraně je 3,07 kilogramu, zásobník má hmotnost 230 gramů. Projektily opouštějí hlaveň rychlostí až 900 metrů za sekundu. Efektivní dostřel je 500 metrů, maximální přes 3 kilometry. Zbraň standardně využívá zásobník na 30 nábojů. Je schopna pálit kadencí až 650 ran za minutu.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

AK-74 je vybavena pevnými mířidly, ale na mnohé verze lze umístit různé vybavení, například jiná mířidla či granátomet. Je známo deset různých variant zbraně, zkrácené, se sklopnou pažbou, s různými nástavci, atd. Zbraň nakonec nezůstala jen ve výzbroji nástupnických států SSSR, ale licenčně se vyráběla v Bulharsku a Rumunsku, nebo se ve velkých počtech exportovala.

Také se různým způsobem upravovala a modernizovala. Například ruská armáda už standardně využívá AK-74M z roku 1990, která je odlehčená, má montážní lištu a laminátovou pažbu. Její další vývoj proběhl v průběhu 90. let a vznikly pušky AK-101 až 108. Přesto je stále ještě ve výzbroji v Rusku verze AK-74M, i když od roku 2018 ji nahrazují nové AK-12.

Jak si AK-74 vede ve srovnání s modernímu útočnými puškami, jako je Bren 2?

Zdroj: Military-history

Článek Obě strany konfliktu na Ukrajině používají útočné pušky Kalašnikov. Jde ale o jiné zbraně než světoznámý AK-47 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Slavná česká útočná puška

K posílení ukrajinské armády Česko vyčlenilo pět tisíc útočných pušek „samopal vzor 58″. Jde o domácí zbraň od konstruktéra Jiřího Čermáka, která pochází ze Zbrojovky Uherský Brod, a je známá pod přezdívkou „kosa“. Byla dlouhá léta základní zbraní pěšáků československé a české armády, dokud ji nezačaly nahrazovat nové české útočné pušky řady Bren. Ve své době byla považována za jednu z nejlepších zbraní svého druhu na světě. Používá střelivo 7,62 x 39mm vz. 43, standardně užívané v bývalé Varšavské smlouvě, jež by měla mít i Ukrajina ve svých skladech.

Do československé armády začala být zbraň zaváděna v roce 1959. Její hmotnost je 2,91 kilogramu, 3,77 kilogramu s plným zásobníkem (30 nábojů) a nasazeným bodákem, délka 845 milimetrů. Zbraň má kadenci 800 ran za minutu, projektil z ní vylétá úsťovou rychlostí 705 metrů za sekundu. Střelba je přesná na zhruba 600 metrů, ale maximální dostřel činí 2,8 kilometru. Zvláště náboje s tzv. tupou polokulovitou špičkou, původně používané pro cvičnou střelbu, se ukázaly být velice účinné proti živé síle.

Fungují do značné míry jako střely dum-dum, které jsou jinak mezinárodními konvencemi zakázané. Ačkoli je puška vizuálně podobná slavnému AK-47, jde o zcela rozdílné zbraně, jež ve standardu používají jen stejné střelivo. Systém fungování české zbraně je odlišný, česká puška používá systém uzamčení závěru a odebírání plynů z hlavně. Samopal vz. 58 je známý svou mimořádnou spolehlivostí a vyvážel se do mnoha zemí. Jako standardní zbraň zůstává stále ve výzbroji slovenské armády.

Český univerzální kulomet

Ani další zbraň nebude českým záložákům neznámá, protože jde o 3 200 kusů univerzálních kulometů vz. 59. Ty byly zavedeny do tehdejší ČSLA v roce 1961 a vyráběla je Zbrojovka Vsetín, v letech 1960–1975 pod názvem Závody Říjnové revoluce národní podnik Vsetín. Lze jej využívat jako lehký kulomet se speciální lehkou hlavní na dvojnožce (délka 1115 mm, může vystřelit prakticky naráz až 350 ran), ale je možné jej umístit i na těžší trojnožku či lafetovat na nějaké vozidlo, namontovat hlaveň tzv. těžkou.

Také ho lze používat jako těžký kulomet s pevnou podpěrou (délka 1215 mm, lze vystřelit naráz až 500 ran). Technicky i exportně to byla zbraň celosvětově velice úspěšná. Kulomet byl určen v základu pro běžné střelivo 7,62 x 51R milimetrů a mohl použít i náboje pro Sa vz. 58. Později používal náboje s ocelovým jádrem (7,62-59), svítící (7,62-Sv 59), průbojné zápalné (7,62-PZ 59), redukované (7,62-Rd 59) a cvičné (7,62-Cv 59). Ale z velmi jednoduchého a naprosto prozaického důvodu existovala i verze pro standardní náboj používaný v NATO 7,62 x 51 milimetrů.

iZdroj fotografie: Michal Maňas / Creative Commons / CC BY

Tehdejší Československá socialistická republika totiž tímto kulometem vyzbrojovala za potřebné devizy i NATO, kde byl kulomet zaveden jako „Univerzální kulomet vzor 68″. Exportní název tohoto kulometu ze Zbrojovky Vsetín byl příznačný –⁠ RACHOT. Používá se s nábojovým pásem s 50 nebo 250 náboji.

Zbraň je 6,67 kilogramu těžká, její kadence dosahuje 700 až 800 ran za minutu a dostřel má až 4 800 metrů. Lze ji vybavit i zaměřovacím dalekohledem nebo infradalekohledem. V roli univerzálního kulometu je v České armádě nadále používán, i když je pomalu nahrazován SAW kulometem FN Minimi.

Dodávka vz. 61 Škorpion

Česko na Ukrajinu dodalo také 2 085 samopalů vz. 61 Škorpion i se střelivem. Ten byl vyráběn s přestávkami ve Zbrojovce Uherský Brod od roku 1963 do roku 1979. Jeho konstruktérem byl ing. Miroslav Rybář, mimořádně talentovaný zbrojíř a puškař. Zbraň objednalo nejprve čs. ministerstvo vnitra, a proto ráže 7,65 mm, která byla standardní ráží pistolí příslušníků MV a SNB, později ji nakupovala i ČSLA.

Samopal Škorpion je určen především pro speciální jednotky, důstojníky, policii, případně jako zbraň posádek obrněných vozidel. Používá pistolový náboj typu Browning ráže 7,65 milimetrů v 10 nebo 20ranném zásobníku. Je mimořádně vhodný pro boj v uzavřených prostorách a zastavěných aglomeracích.

V licenci byl vyráběn bývalou Jugoslávií. Váží jen 1,28 kilogramu, lze jej nosit v pouzdře na boku jako osobní zbraň. Účinný dostřel samopalu je 150 metrů, maximální 1 500 metrů. Střílí kadencí 750 ran za minutu. V exportní verzi slouží v mnoha policejních sborech po celém světě a je velice oblíbený u příslušníků podsvětí.

Dodávka 30 150 pistolí vz. 82

Nejpočetnější zbraní zastoupenou v dodávce je 30 150 pistolí vz. 82. Sloužily nejen v české armádě, ale byly i ve výzbroji policie. Pistole vznikala nejdříve pro MV v ráži 7,65 mm, avšak od počátku se u ní počítalo i s variantou pro ráži 9 mm ve všech používaných délkových variantách. Hlavním konstruktérem nové zbraně byl Augustýn Nečas ve Zbrojovce, tehdy pojmenované „Přesné strojírenství n.p. Uherský Brod“.

Vyvíjená pistole dostala označení ČZ 033, celý její vývoj krycí označení KOSA (7,65 mm) a KOSA-P (9 mm). ČSLA objednala v roce 1980 verzi s 9 mm nábojem Makarov, kterou po zkouškách zavedla v roce 1983 do výzbroje. Ve své době značně překonávala konkurenci ve světě, její technická řešení chránilo několik patentů a chráněných průmyslových vzorů.

Stala se úspěšným exportním artiklem a vyrobeno bylo celkem 189 772 kusů. Dodané pistole pro Ukrajinu jsou armádní ráže 9 mm s náboji Makarov, které jsou nabíjené do zásobníku s kapacitou 12 nábojů. Také zde se dá předpokládat, že v ukrajinských skladech bude této munice dostatečné množství. Nabitá zbraň má hmotnost 0,92 kilogramu a účinný dostřel činí 25 metrů.

Odstřelovací puška Dragunov

Ukrajinští vojáci dostanou ze skladů České armády i jim známé odstřelovací pušky Dragunov nebo také SVD (snajperskaja/někdy se též uvádí „samozarjádnaja“ –⁠ samonabíjecí/vintóvka systěmy Dragúnova obrazcá 1963 góda). Jde o zbraň vyráběnou v Sovětském svazu a používanou od roku 1963. Jedná se o 4,31 kilogramu těžkou zbraň se zásobníkem na 10 nábojů.

Původně byla tato puška určena jako zbraň střelecké podpory družstva. Lze na ni dokonce nasadit bodák a je komorována pro výkonný náboj 7,62×54 R Mosin. Postupně se však začala více používat jako odstřelovací puška, například velmi úspěšně ve Vietnamu. Stala se standardní zbraní policejních speciálních sil v SSSR a SNB v ČSSR.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Poté přišla rychle do výzbroje všech armád Varšavské smlouvy, a dodnes je používána i u policie v České republice. Ve speciální verzi SVDS se sklopnou ramenní opěrkou je ve výzbroji například speciálních ruských jednotek a výsadkářů. Standardní verze bývá vybavena optickým zaměřovačem se čtyřnásobným zvětšením. S ním má účinný dostřel až 1 300 metrů.

Antimateriálová puška Falcon

Proti vozidlům či lehce obrněným cílům pak ukrajinská armáda bude moci využít české antimateriálové pušky Falcon vzor 99, kterých Česko dodalo 19 kusů. Používá střelivo ráže 12,7 milimetrů. Její dostřel bojovými náboji je až 1 500 metrů ve dne, 1 000 metrů v noci. Účinnou střelbu je možné ale vést ve dne na vzdálenost i 1 600 metrů, v noci z praktických důvodů jen na cca 800 metrů.

Na vzdálenost 100 metrů dokáže střela prorazit homogenní pancíř o tloušťce 25 milimetrů. Zbraň má schránku –⁠ zásobník na 2 střely plněné shora. Tuto schránku lze nahradit nabíjením zespoda ručně, pak je puška jednoranná. V jednoranné verzi je 12,7 kg těžká, s naplněným dvouranným zásobníkem a denním zaměřovačem její hmotnost dosahuje 14,8 kg.

Konstrukce závěru je typu BULLPUP, samotný závěr je otočný s dvojitým uzamčením. Obsahuje dvounožku, denní zaměřovač ZD 10×50 a noční pasivní zaměřovač ZN 6x. Přesto, že se jedná většinou o zbraně, které již nejsou nejmladší, Ukrajinci by neměli mít problém s municí a jedná se o kvalitní, léty prověřené vybavení, které by mělo ukrajinské armádě pomoci.

Jak hodnotíte lehké zbraně, které ČR dodala Ukrajině?

Zdroj: Ministerstvo obrany

Článek První česká vojenská pomoc Ukrajině se skládá ze zbraní, které zná každý český voják základní vojenské služby se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V letošním roce 32 projektů

Již v letošním roce by se měly americké ozbrojené složky zaměřit na 32 různých projektů. Speciální fond na rozvoj technologií RDER by se měl nyní primárně soustředit na technologie související s velením a řízením, logistikou a palbou na velké vzdálenosti. Není přesně známo, kolik Pentagon na tento fond získá peněz na příští rok. Prý to ale bude jen o maličko méně než jedna miliarda dolarů (22 miliard korun).

iZdroj fotografie: U.S. DOD / Public Domain

Dalšími oblastmi, na které se chce ministerstvo obrany soustředit, jsou umělá inteligence, integrované IT síťové systémy a hypersonické zbraně, ve kterých nyní USA předbíhá Rusko a Čína. Podle Shyu by armáda neměla zaměřovat svou pozornost třeba na 5G sítě, jež se v současné době v civilním sektoru bez problému rozebíhají, ale musí se věnovat rozvoji technologií zaměřených na příští generace 6G či 7G sítí.

Mnoho prototypů se nedokončilo

Problémem výzkumných týmů a mnoha malých firem bylo, že údajně měly dobré nápady, které se daly rozvinout do technologií posunujících americké ozbrojené síly dále. Ovšem cesta z laboratoře na bojiště je dlouhá a mnohé projekty skončily třeba v polovině výstavby prototypu jen proto, že došly peníze na jeho dokončení. Pentagon proto nyní chce hledat i slibné projekty, kde by s dokončením prototypů pomohl.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

V oblasti hypersonických zbraní zase ministerstvo obrany intenzivně jedná s velkými americkými zbrojními společnostmi a začalo na ně tlačit, aby jejich vývoj (pokud možno) urychlily. Jenom letos má na jejich výzkum jít 3,8 miliardy dolarů (84 miliard korun). V poslední době se nepovedlo několik zkoušek amerických hypersonických zbraní. Pentagon ale tvrdí, že s tím je nutné počítat a není to důvod ke znepokojení. Z těchto neúspěchů se totiž lze poučit a nakonec díky nim vyvinout funkční systém.

V jakých technologiích podle vás USA ještě zaostávají?

Zdroj: Breakingdefense, CNN

Článek Americké ministerstvo obrany tlačí na vývoj hypersonických zbraní a moderních technologií se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Západ pomoc posílá již několik let

Vojenské pomoci ze západu se Ukrajině dostává již od roku 2014. Například USA jí od té doby poslaly materiál za zhruba 2,5 miliardy dolarů (55 miliard korun). Země ze západu dostala nejen nesmrtící prostředky, jako jsou neprůstřelné vesty a helmy nebo systémy nočního vidění. Obdržela třeba radary na detekci dělostřelecké palby, protitankové zbraně, munici nebo lodě na strážení svého pobřeží.

Administrativa amerického prezidenta Joe Bidena oznámila, že Ukrajina by v letošním roce měla obdržet vojenskou pomoc ve výši 200 milionů dolarů (4,4 miliardy korun). První část již v druhé polovině ledna dorazila. Jde o zhruba 90 tun munice a zbraní. Prezident Biden ovšem odmítl, že by američtí vojáci Ukrajinu v případě napadení bránili. Ale někteří na Ukrajině jsou, trénují zde armádní jednotky, stejně jako instruktoři z dalších zemí.

iZdroj fotografie: Adriana M. Diaz-Brown / Creative Commons / CC0

Na Ukrajině byl v polovině ledna i ředitel CIA Bill Burns, který se zde setkal s prezidentem Volodymyrem Zelenským. Agentura podle dostupných informací trénuje skupinu ukrajinských speciálů v tom, jak získávat zpravodajské informace ve válečné zóně. Údajně se ale nejedná o výcvik partyzánských taktik. Mnozí Ukrajinci se přitom netají snahou, že by proti ruských vojákům partyzánský boj vedli. Američtí specialisté údajně prověřovali i schopnosti ukrajinské protiletadlové obrany.

Dodávky protitankových zbraní

Ukrajinská armáda je početně slabší a hůře vyzbrojená než ruská. Jednoznačně zaostává v letectvu, protiletadlové nebo protiraketové obraně. Ruská armáda je velmi schopná i v boji v kyberprostoru a elektronických operacích. Západní země se ale snaží posílit některé schopnosti Ukrajinců. Viditelné je to třeba v protitankové obraně. USA jim dodaly moderní rakety FG-148 Javelin. Britská letadla v posledních dnech přivezla na Ukrajinu britsko-švédské protitankové střely NLAW.

Pomoc slíbily pobaltské země. Ty dostaly od USA povolení dodat zbraně amerického původu. Mluví se o dalších Javelinech nebo protiletadlových raketách FIM-92 Stinger. Naopak Estonsko narazilo na údajnou neochotu Německa povolit na Ukrajinu vývoz zbraní z německých zdrojů. Pomoc dodalo i Česko, ministryně Jana Černochová avizovala dar dělostřeleckých granátů ráže 152 milimetrů. Ukrajina si před nedávnem pořídila modernizované české houfnice Dana.

Každopádně plány Ruska kolem Ukrajiny jsou stále nejasné. Podle některých analytiků může jít jen o hru s cílem vynutit si některé ústupky na západu a NATO a zabrzdit směřování zemí jako je Ukrajina nebo Gruzie do západních struktur. Jiní ale říkají, že cílem může být obsadit část území, získat pozemní přístup na Krym nebo podkopat ukrajinskou vládu a dosadit na její místo vládu proruskou. V případě útoku ale západ Rusku hrozí citelnými sankcemi.

Jaká podle vás bude osud konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem?

Zdroj: CNN, Echo24

Článek Spojené státy a další země pomáhají Ukrajině zesílit proti Rusku. Dodávají zbraně a pomáhají s výcvikem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Krvavá válka proti drogám

V Evropě nejznámějším problémem Filipín je asi jejich válka proti drogám. Když Duterte v polovině roku 2016 nastoupil k moci, prohlásil, že do půl roku vyřeší problém drog, především metamfetaminu. Policii, ale i obyvatele vyzval, aby byli vůči drogám nemilosrdní. Výsledkem byly tisíce zabitých lidí, odhaduje se kolem deseti tisíc obětí. Zastřelili je policisté při zásazích a jejich tvrzení, že se jen bránili, nikdo neprošetřoval. Případně byli zabiti neznámými pachateli, kteří je nechali ležet na ulici s cedulí drogový lord. Nikdo taková úmrtí nevyšetřoval.

Po půl roce bylo jasné, že tažení nepřineslo výsledky a drogy v zemi stále existují. Po mezinárodní kritice, kterou Duterte i nevybíravě odrážel, se excesy postupně utlumily. Drogová scéna v zemi přetrvává, ale je více skrytá. I přes tisíce zabitých, mezi nimiž bylo i několik jasně nevinných, popularita prezidenta zůstala vysoká. Duterteho začal vyšetřovat i mezinárodní soudní tribunál. Filipíny s ním odmítly spolupracovat. Zároveň přijaly několik zákonů, které umožnily stíhání mladších lidí nebo dlouhé zadržování podezřelých z terorismu.

Boj s ISIS o Marawi

Druhou významnou událostí posledních let byl problém Islámského státu. V roce 2017 asi tisíc bojovníků hlásících se k ISIS obsadilo dvou set tisícové město Marawi na jihu Filipín. Armádě trvalo pět měsíců, než je ve městě definitivně porazila, což poukázalo na její evidentní slabost. Problém s radikálními muslimskými skupinami na jihovýchodě jinak křesťanských Filipín přetrvává. Umírnění muslimové se již před lety dohodli na autonomii, radikální skupiny ale ovládají některá území. Opakovaně zde v minulosti unesly zahraniční rukojmí.

iZdroj fotografie: Philippines Information Agency ​/ Public Domain

Dalším bezpečnostním problémem je rozsáhlá aktivita komunistické NPA v mnoha filipínských provinciích. Je označována za teroristickou organizaci. Působí hlavně v odlehlých oblastech, někdy má i správu nad některými vesnicemi. Soustředí se ale především na občasné útoky na vojáky, policisty, případně politiky. Duterteho administrativa se snažila zasednout s komunistickými povstalci k jednacímu stolu, ale nikam to zatím nevedlo.

Čína neuznala arbitráž

Na začátku své vlády se Duterte snažil vylepšit vztahy s Ruskem a především s Čínou, která má v zemi rozsáhlé podnikatelské aktivity. I mnozí filipínští podnikatelé mají čínské kořeny a jsou na komunistickou zemi navázáni. Vřelost vztahů Duterteho a čínského prezidenta Si Ťin-pchinga ale kalí rozpínavost Číny v Jihočínském moři, především na Spratlyho ostrovech. Mezinárodní arbitráž sice řekla, že území je Filipín, avšak Čína výsledek neuznává, buduje zde umělé ostrovy. Jen desítky kilometrů od Filipín asertivně operují čínská válečná plavidla.

iZdroj fotografie: Philippine Presidential Communications Operations Office ​/ Public Domain

I z těchto důvodů začala vláda dávat do podfinancovaných ozbrojených sil více peněz. Duterte výrazně zvedl platy členům armády, policie, námořnictva a letectva. Země začala nakupovat některé moderní zbrojní systémy, i když vetšinou jen v malých počtech. Například letectvo dostalo po letech první nadzvukové letouny, jihokorejské Fa-50. Jde o militarizované cvičné stroje, ale letectvo nyní chce koupit 12 plnohodnotných stíhačů. Nově obdrželo i izraelské drony Hermes 900. Z Turecka pak kupuje bitevní vrtulníky T129 ATAK.

K posílení své obrany pobřeží se Filipíny dohodly s Indií na dodávce tří baterií nadzvukových protilodních střel Brahmos s dostřelem 290 kilometrů, které by mohly držet čínská plavidla dále od pobřeží. Filipínské námořnictvo také z Jižní Koreje pořídilo dvě moderní fregaty třídy Jose Rizal vybavené raketami. Nová plavidla z Francie a Japonska dostala i pobřežní stráž.

iZdroj fotografie: Uživatel One half 3544 ​/ Public Domain

Vzdušný prostor země pak nově chrání tři baterie izraelského systému SPYDER-ER, tedy podobný systém, jaký pořizuje ČR, jen s kratším dosahem. Z Izraele pochází i nové lehké tanky, některé na podvozku ASCOD a kolové na podvozku Pandur II z České republiky. Z Izraele Filipíny kupují i samohybné houfnice ATMOS.

Velké budování infrastruktury

V posledních letech se v zemi rozeběhla také řada infrastrukturních projektů. Pro příklad nadzemní dálnice z jihu na sever hlavního města, v němž se buduje i nové metro. V zemi vyrostlo mnoho nových silnic a mostů. Na hlavním ostrově začalo rozšiřování železniční sítě. Země se ale potýká s vysokou nezaměstnaností, bez práce je přes čtyři miliony Filipínců. Do statistik ale nejsou započítány třeba ženy, z nichž většina starších 30 let vůbec nepracuje. Velmi rozšířená je práce a podnikání načerno.

iZdroj fotografie: Philippine Presidential Communications Operations Office ​/ Public Domain

Rozvoji podnikání brání rozbujelá byrokracie a korupce, nepružný bankovní systém a pomalé internetové připojení. Velkou část ekonomiky táhnou peníze od milionů Filipínců pracujících v zahraničí, ale i z callcenter, v nichž v zemi pracují statisíce lidí, protože zde většina obyvatel alespoň částečně ovládá angličtinu. Naopak dva roky stojí cestovní ruch, který tvořil přes 12 procent HDP. Filipíny od března 2020 zatím hranice zahraničním turistům kvůli pandemii covid-19 neotevřely.

Jak vidíte ekonomickou a vojenskou budoucnost Filipín?

Zdroj: Autorský text Víta Lukáše

Článek Filipíny – problém s islámskými radikály přetrvává, Duterte ukončil krvavý boj proti drogám, nepomohlo to se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Neklidný Afghánistán

Se svým soupeřem můžete zkusit souboj uspořádat v kmenových oblastech Afghánistánu či Pákistánu. Zde hraje čest a její ochrana velikou roli. A jelikož do oblastí většinou zákonná moc Afghánistánu nebo Pákistánu nedosahuje, u kmenových vůdců, kteří tu rozhodují, by pravděpodobně souboj o čest nejspíše prošel. Ovšem jenom myšlenka se do těchto oblastí vydat je v současnosti přinejmenším bláznivá.

iZdroj fotografie: Pixabay

Ostrov Pitcairn

Pitcairn, ležící v Pacifiku, je jeden z nejopuštěnějších ostrovů na zemi, který dnes obývá zhruba pět desítek obyvatel. Jsou zde údajně dva policisté a žádný právník. Jde o zámořské území Velké Británie, ale mají tu i vlastní zákony. Ten týkající se napadení nějaké jiné osoby mluví o pokutě ve výši 100 dolarů (2200 korun). Pokud ji zaplatíte, neměl by být se soubojem nejspíše žádný problém. I když je to jen teorie.

iZdroj fotografie: Jens Bludau / Creative Commons / CC BY-SA

Západní Sahara

Území spadá teoreticky pod jurisdikci Maroka, které samozřejmě žádné souboje nedovoluje. Pravdou ale zůstává, že je všude jen poušť. Navíc zde vládnou i náboženské tradice a místo je dnes i centrem terorismu. Ne, že by tu tedy byl nějaký souboj dovolený, ale o zákonnost nějakého souboje se v této odlehlé oblasti nejspíše nikdo starat nebude. Ovšem cesta sem je nebezpečná, nejen kvůli teroristům, ale i kvůli drsné přírodě.

iZdroj fotografie: Pixabay

Mezinárodní vody

Představa, že když plujete v mezinárodních vodách, tak na vás žádný stát nemůže, je chybná. Každá loď je registrována v nějaké zemi a v mezinárodních vodách na ní platí tedy zákony této země. Teoreticky byste ale třeba mohli najít v mezinárodních vodách nějaké skalisko, které si nikdo nenárokuje. Vzdát se svého občanství a doufat, že o vašem souboji nikdo nebude vědět. Ale než byste takové místo našli, asi byste měli tisíc šancí si spor vyříkat.

iZdroj fotografie: Pixabay

Uruguay má zákon

Státem, kde mají zákon o soubojích, je Uruguay. Byl přijatý v roce 1920 a poslední souboj podle něho se uskutečnil mezi dvěma politiky v roce 1971. Další se měl konat mezi policejním inspektorem a novinářem v roce 1990, ale policista si vše nakonec rozmyslel. Souboje byly v roce 1992 zakázané. Není ale vyloučeno, že byste mohli parlament a prezidenta přesvědčit, aby vám souboj povolili.

iZdroj fotografie: Felipe Restrepo Acosta / Creative Commons / CC BY-SA

Jaký druh souboje o svoji čest byste si zvolili?

Zdroj: Wearethemighty

Článek 5 míst, kde souboje na život a na smrt nejsou zločinem ani dnes. Má to však mnoho ale se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bullpup jako symbol pokroku

Vývoj SA80 prakticky začal již v 50. letech 20. století. Britská armáda se už tehdy zajímala o vývoj zbraně s konfigurací bullpup, která má závěr se zásobníkem umístěn až za spouští a jeho mechanismus umístěn uvnitř pažby. Tato úprava umožňuje zachovat celou délku hlavně při zkrácení zbraně, s níž se tak lépe manipuluje. Skutečné prototypy SA80 však Spojené království postavilo až koncem 70. let.

iZdroj fotografie: Public Domain

V téže době se nejrozšířenější puškou NATO stala americká M-16m, která měla jasnou výhodu, a to moderní munici 5,56 x 45 mm NATO. Byla lehčí, vojáci jí tedy unesli více, měla silnější průraznost a horší smrtící účinek v cíli, než klasická ráže 7,62 mm. V britské armádě se již dlouho objevovaly stížnosti na náboj 7,62 x 51 mm NATO pro dosud standardní pušky FAL. Mnozí se domnívali, že je příliš silný pro přesnou střelbu dávkami.

Zbraň se špičkovými výkony

Britové si stále drželi automatické pušky FAL. Šlo o spolehlivou a robustní zbraň, jež dobře sloužila vojákům jejího veličenstva v Malajsii, Vietnamu a na Falklandách. Zvláště velení britské armády však považovalo FAL za zastaralou zbraň. Novější modely například mohly být vybaveny moderní optikou se zabudovanou elektronikou, která umožňovala jejich použití i za špatných světelných podmínek. U FAL to nebylo díky její konstrukci proveditelné.

iZdroj fotografie: DefenceImagery / Creative Commons / OGL

Náhrada za FAL měla být SA80, kterou vyvíjela legendární Royal Small Arms Factory v Enfieldu. Měla používat stejný náboj jako M-16, což by v rámci NATO usnadnilo logistiku, zásobování municí a umožnilo vojákům snadnější manipulaci při střelbě dávkami. Armádní testy SA80 ukázaly, že je to velmi přesná zbraň, a byla označena jako plně připravená pro bojové nasazení. Britové oceňují tradici, proto mohla být od počátku vybavena i bajonetem.

Model SA80 byl poprvé představen v roce 1985 a dostal armádní označení L85A1. Na pohled to byla velmi moderní zbraň, která měřila pouhých 785 milimetrů a s plným zásobníkem na 30 nábojů vážila 4,8 kilogramu. Kadence byla 610 ran v minutě s dostřelem 300 metrů, u upravených verzí až 1200 metrů.

Na základě SA80 vznikl i lehký kulomet LSW ( 80% společných dílů) s kapacitou na 60 nábojů a hmotností s plným zásobníkem 5,4 kilogramu. Přesnost zajišťoval optický zaměřovač se čtyřnásobným zvětšením SUSAT.

Nadšení se mění ve zděšení

Vojáci se na nové zbraně těšili, ale brzy se pro ně stali noční můrou. Výčet problémů a jejich příčin byl sáhodlouhý, skoro až neuvěřitelný. První série trpěly velmi špatnou kvalitou výroby. Dělníci v Enfieldu byli zvyklí na produkci FAL, jejíž konstrukce dovolovala daleko větší výrobní toleranci.

SA80 byl v tomto smyslu daleko citlivější, tam , kde stačilo vyrábět některé díly pušky FAL s tolerancí +-0,01 mm, to zde nestačilo, díly musely naprosto přesně lícovat. Do výroby bylo zapojeno i mnoho jiných dodavatelů, kteří se potýkali s tímto problémem ještě výrazněji, a náprava trvala velmi dlouho.

iZdroj fotografie: Public Domain

Ve vlhkém a arktickém prostředí zbraň rychle podléhala korozi. V poloautomatickém režimu se zasekávala. V plně automatickém byla zase nespolehlivá její varianta LSW, takzvaná lehká podpůrná zbraň, které dělala problém i stabilita dvojnožky a její uvolňování se v nejnevhodnějších chvílích. Při nasazení v poušti Iráku byla kvůli písku a prachu téměř k nepoužití.

Její mechanismus se ukázal být na prach a písek příliš citlivý. Kvalita plastu byla kapitola sama o sobě. Během palby se často třepil a jeho kousky odlétávaly na všechny strany. Při nasazení v Siera Leone se přišlo na to, že repelenty proti hmyzu plast SA80 leptají.

Při stejné misi se projevil další, tentokrát možná fatální, problém. Pojistka zbraně byla vyrobena z plastu, který v tropech degradoval, bobtnal a pojistka se zasekávala v pozici „zajištěné“. SA80 pak nešla odjistit, najednou z ní byl jen kus železa s funkcí kyje. Zásobníky byly křehké a měly slabou pružinu. Nabíjely se tedy jen 28 náboji. I jejich kvalita byla problematická, protože při silnějším nárazu zbraně o překážku v terénu zásobník ze zbraně vypadával.

Němci zachraňují situaci

Výroba SA80 vyšla na 300 milionů liber a armádě bylo dodáno 330 000 kusů. Její produkce byla ukončena roku 1994, armáda stížnosti vojáků dlouho ignorovala. Teprve roku 2000 se rozhodlo o modernizaci zbraně. V tak tradicionalistické zemi, jako je Velká Británie, to vyvolalo menší skandál. Vylepšit ji totiž měli odborníci z německé firmy Heckler & Koch, kteří své práci naštěstí rozuměli.

Nová verze L85A2 dostala nový úderník, byl upraven vyhazovač nábojů a odvádění plynů. Plastový zásobník byl nahrazen hliníkovým. Hmotnost zbraně poněkud vzrostla, ale zlepšila se spolehlivost a odolnost. Celkem na novou verzi bylo upraveno 200 000 L85A1. Vojáci jí přesto nevěřili, i když se během nasazení v Afghánistánu prokázalo, že se konečně jedná o spolehlivou zbraň.

iZdroj fotografie: Public Domain

K vybudování důvěry byl použit i jednoduchý psychologický trik. Na závěru zbraně bylo vyraženo „HK A2“. V dnešní době probíhá třetí modernizační program, který by měl životnost SA80 prodloužit až za rok 2025. L85A53 je doplňována lištami pro upevnění taktického vybavení jako je zaměřovací laser nebo svítilna.

Nepřekvapí, že „bullpup“ SA80 s pošramocenou pověstí žádný jiný stát než Británie do výzbroje nenakoupil, i když ho Enfield a Heckler & Koch na světovém trhu ručních zbraní stále intenzivně nabízejí. Britové však zbraně dodávali v rámci vojenské pomoci řadě zemí jako byl Nepál, Siera Leone, Mosambik nebo Papua-Nová Guinea.

Tam se konečně ukázalo, že rekonstruovaná a upravená novodobá verze splňuje všechny současné vysoké nároky na moderní i spolehlivou ruční zbraň. Nedůvěra vojáků Británie se pomalu změnila v respekt. Dokonce speciální jednotky SAS si tuto zbraň zvolily jako svou standartní výbavu.

Zdroj: The National Interest

Článek Britská SA80 vyhrává cenu nejhorší vojenské pušky. Ve výzbroji i přesto zůstane se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tato metoda má hodně pozitiv

Zatímco metodu rychlého výsadku už naši výsadkáři a speciální jednotky dobře zvládají, v roce 2021 poprvé otestovali transport nebezpečného nákladu do výsadkové oblasti (zbraní a munice) v podvěsu, podruhé přepravu minometů a protitankových raketových kompletů společně uložených v síti pod vrtulníkem, přičemž jejich obsluhy byly na palubě. Po příletu vrtulníku s nákladem do cílového místa došlo k okamžitému odpoutání nákladu a vzápětí vojáci slanili z téhož vrtulníku do cílového prostoru ke svým zbraním po tzv. rychlém laně.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

„Cílem bylo, abychom v současnosti se 43. výsadkovým plukem ověřili výhody a omezení tohoto způsobu zasazení a společně definovali další nezbytné kroky, a to zejména v oblasti materiálu a systému výcviku.“ prozradil Marian Kovalčík z Velitelství vzdušných sil AČR, který zkoušku řídil. Mimo jiné se na zkoušce podíleli i příslušníci 24. základny dopravního letectva a Velitelství výcviku vojenské akademie ve Vyškově.

Tyto dovednosti, které koaliční partneři v misích sami často využívají, jsou cenné z mnoha důvodů. Proto Zelinka dále upozornil „Zejména při zasazení do obtížného terénu, kde vrtulník nemůže přistát je kombinace nákladní sítě pod vrtulníkem a následné slanění výsadku neocenitelná. To je v situacích ohrožení palbou naprosto zásadní podmínkou uskutečnění takového úkolu.“ Proto je pozitivum i úspora času při vykládce.

Nesmí se narušit letové vlastnosti vrtulníku

Samotná zkouška měla několik etap. Do sítě připravené k podvěšení se nejdříve umístily střední minomety a truhlíky s municí, poté i bedny, ve kterých byly umístěny protitankové raketové komplety. Zástupce náčelníka střediska výsadkové přípravy Tomáš Starý prohlásil „Není důležité jen to, zda se náklad vejde do sítě a zda není překročena maximální nosnost sítě a vrtulníku. Klíčové je i vyvážení nákladu, aby nebyly omezeny letové vlastnosti vrtulníku.“

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Podle Zelinky tato zkouška ukázala na potřebu výcviku speciálních vazačů podvěšovaných břemen i samotných výsadkářů, aby dokázali tuto novou techniku výsadku dokonale využít. Aby byl výcvik efektivní, musela se přeúčtovat část materiálu ze zásob vzdušných sil k 43. výsadkového pluku.

„Nová schopnost značně rozšíří operační možnosti výsadkového pluku, a to zejména v rychlém a rozsáhlejším nasazování řady druhů zbraní do horských a zalesněných prostorů v kombinaci se slaněním výsadkářů metodou fast rope. Skutečně si cením všech profesionálů ze vzdušných sil, bez kterých by se to nikdy nepodařilo,“ Konstatoval Ivo Zelinka.

Jaký máte názor na tuto novou metodu přepravy vy?

Zdroj: AČR

Článek Výsadkáři z Chrudimi se chlubí novou schopností. Umí přepravovat zbraně a munici pod vrtulníkem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Budoucnost pro celé lidstvo

Putin prohlásil „Umělá inteligence je budoucnost nejen pro Rusko, ale pro celé lidstvo. Přichází s obrovskými příležitostmi, ale také s hrozbami, které je těžké předvídat. Kdokoliv se stane vůdcem v této sféře, stane se vládcem světa.“ Zdá se, že je Putin více než ochoten přehlédnout jakoukoliv z hrozeb, která na lidstvo z těchto zbraní číhá.

iZdroj fotografie: TASS New Agency / Creative Commons / CC BY

„Musíme pokračovat v práci na bezpilotních vzdušných dopravních prostředcích stejně intenzivně, jako v poslední době.“ Prohlásil ruský vůdce na setkání obranného průmyslu v Soči a dále pokračoval „Mám na mysli také použití umělé inteligence, nejmodernějších výdobytků technologie a vědy.“ Podle Putina je v ruské armádě v provozu přes 2000 dronů, také znatelně doporučil, aby ruský domácí obranný průmysl používal analytická data.

Rusko intenzivně pracuje na vývoji

Rusko přiznalo, že pracuje na vývoji platforem umělé inteligence, včetně dronů, které by mohly být použity jako loajální wingmen na pozemcích a námořních platformách. Centrum pro námořní analýzy informovalo, že existuje více než 150 vojenských systémů s umělou inteligencí v různých fázích vývoje. Mezi oblasti patří autonomní vzdušné, podvodní, povrchové a pozemní platformy. Snaží se využít AI pro elektronické válčení, zpravodajství, sledování, pro průzkum a strategické rozhodovací procesy.

iZdroj fotografie: Uživatel Mikemacmarketing / Creative Commons / CC BY

Zpráva varovala „Rychlé tempo vývoje v oblasti umělé inteligence a autonomie po celém světě a v Rusku pohání nový vývoj a iniciativy ohlašované téměř denně, Jak tato práce ukazuje, je zásadní, aby američtí tvůrci politiky a v oblasti národní bezpečnosti zvážili, že ačkoliv Rusko nesmí být primárním hnacím motorem inovací AI samo o sobě, upřednostňuje investice do vývoje AI a autonomie a těží z nich.“ Michael Groen, ředitel AI v Pentagonu řekl pro National Defence „Ruská armáda se snaží být lídrem ve vyzbrojování technologií AI“.

Čína a její špičkové technologie

Pro Spojené státy je hlavně znepokojivý fakt, že snahy Ruska podporuje i spolupráce s Čínou v oblasti špičkových technologií. Tato zpráva označila Čínu za klíčového partnera Ruska v oblasti technologií celkově a umělé inteligence zvlášť. Momentálně se větší část spolupráce mezi Moskvou a Pekingem odehrává mimo sektor obrany.

iZdroj fotografie: Вадим Савицкий / Creative Commons / CC BY

Rostoucí vazby obou zemí by mohly jen podpořit jejich úsilí militarizovat a vyzbrojit AI. Ale spolu s hypersonickými zbraněmi z Ruska a rostoucího čínského námořnictva jde o hrozbu, kterou musí Spojené státy a jejich spojenci brát hodně vážně. Z některých informací tudíž plyne, že by tyto zbraně měly být schopné ničit i rakety protivníka.

Jaký máte názor na plány ruského prezidenta Putina?

Zdroj: Nationalinterest

Článek Rusko chce ovládnout umělou inteligenci. Putinova vize je budoucností pro celé lidstvo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stíhačka páté generace Su-57

Ruské letectvo začíná zařazovat do výzbroje první sériové stíhačky páté generace Su-57 s motory AL-41F1. Jde beze sporu o velmi kvalitní letoun, přičemž prvních 76 strojů má být dodáno do roku 2027. Ale již dnes je vyvíjena jeho zlepšená verze s novými motory s kódovým označením „Izdělije 30“, novou avionikou a elektronikou a s rozšířenou paletou výzbroje, známá v médiích pod názvem Super-Suchoj, neboli Su-57 druhé fáze.

iZdroj fotografie: Anna Zvereva / Creative Commons / CC BY-SA

Program byl zdržen, ale nyní již pomalu nabíhá. Čína sice má také stíhač páté generace J-20, ale ten nejspíše nebude dosahovat takových kvalit jako ruský letoun. Ačkoli je Su-57 zatím ve službě jen několik, plány ruského letectva mluví o cíli nakoupit 400 až 450 těchto letadel, která navíc mají být neustále modernizovaná.

Bombardér Tu-95 Bear

Ruský čtyřmotorový turbovrtulový bombardér s velmi dlouhým doletem. Jde sice o již letitou konstrukci, ale stále bojově velice účinnou. Letadlo využívá svůj velmi dlouhý dolet k tomu, aby svůj náklad bomb a především střel s plochou drahou letu dopravil do míst, kde ho protivník vůbec nečeká. Zvláště střela s plochou dráhou letu Ch-101 je velmi obtížně detekovatelná a dokáže zasahovat cíle do vzdálenosti přesahující 5 000 kilometrů od místa svého vypuštění s odchylkou v cíli jen několika metrů.

iZdroj fotografie: Uživatel Dmitrij Terekhov / Creative Commons / CC BY-SA

Teoreticky mohou bombardéry s těmito střelami startovat v evropské části Ruska a mimo dosah protiletecké obrany ničit velmi vzdálené cíle v Číně. Unikátní konstrukce pohonu turbovrtulovými motory navíc velmi ztěžuje detekci letících letadel Tu-95 družicovými průzkumnými prostředky. Čína podobný letoun ve výzbroji nemá.

Proudový Tu-160 Blackjack

Čína vyrábí sice proudový bombardér Xian H-6, ale ten je pouze podzvukovou vylepšenou verzí stařičkého sovětského Tupoleva Tu-16. I když v posledních verzích nejde o beznadějně zastaralý stroj, rozhodně se nemůže rovnat ruskému nadzvukovému bombardéru Tu-160. Ten dokáže unést velké množství bomb, včetně laserově naváděných, nebo střel Ch-101.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creative Commons / CC BY

Letoun dosahuje rychlosti až Mach 2 a je navržen tak, aby v nízké výšce a vysoké rychlosti pronikl nad území nepřítele. Protiletadlovou pozemní obranu protivníka je schopen překonat mnohem efektivněji než podzvukové typy, vysokou rychlostí a velmi účinnou elektronickou obranou velice ztěžuje vyslaným stíhačům možnost a schopnost jej dohnat a sestřelit.

Stíhačka Su-35

Ruský stíhač Su-35 sice není letoun páté generace, ale rozhodně překonává všechna čínská letadla generace čtvrté. A to včetně J-16, které stejně jako tento letoun vychází ze Su-27. Není proto překvapením, že Čína měla o tato letadla eminentní zájem. Jejich pohonné jednotky, avionika i další vybavení je lepší, než vše, čím Čína dnes disponuje.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Rusko také do těchto svých stíhacích letadel začíná zabudovávat některé systémy původně určené pro Su-57. Zvláště nové systémy přenosu dat a sdílení dat v reálném čase jsou velmi významným posunem v kvalitě a bojové účinnosti těchto strojů.

Tank T-14 Armata

Hlavní bitevní tank nové generace T-14 Armata je někdy označován za možná nejlepší tank v sériové výrobě na světě. Rusko má sice s jeho produkcí velké problémy a masová výroba se má rozeběhnout až v příštím roce, přesto je však jasné, že ruské tankové síly dostanou stroj s mnohem silnější pasivní i aktivní ochranu.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Svou výkonnější výzbrojí s hlavním bojovým kanónem má být navíc silnější než nejlepší čínský tank ZTZ-99. Ten je srovnatelný jen se staršími ruskými typy a překonává ho dnes i současný hlavní bitevní tank ruské armády T-90M Proryv 3. Rusko chce navíc na základě Armaty vyrábět i moderní bojové vozidlo pěchoty.

V jakých zbraních má podle vás výhodu Rusko a v jakých Čína?

Zdroj: Nationalinterest

Článek 5 zásadních důvodů, proč by Čína měla přemýšlet dvakrát, než se pustí do boje s ruskou armádou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kazetové pumy

Kazetová puma ke speciální druh kontejneru, který obsahuje mnoho malých bomb. Ty se v určité výšce uvolní a zasypou rozsáhlejší prostor, což je nesmírně účinné. Jejich exploze může zabíjet lidi i ničit techniku či komunikace. Problém kazetové munice je, že ne všechny části vybuchnout a mohou zabíjet i později náhodné civilisty. Munice byla v roce 2008 zakázána, ale USA smlouvu nepodepsaly stejně jako například Rusko nebo Čína. Od roku 2017 ale Američané možnosti nakupovat tuto munici značně omezili.

iZdroj fotografie: Uživatel DanielHP / Creative Commons / CC BY-SA

Brokovnice jako zbraň do zákopů

Za první světové války se Německo snažilo prosadit zákaz brokovnic. Američtí vojáci si s sebou do zákopů světového konfliktu přinesli hlavně pumpovací brokovnice a velmi efektivně s nimi čistili nepřátelské zákopy. Pokud ale podobnou brokovnici máte, určitě nejste nějaký válečný zločinec. Ostatní státy s tím, že by mělo jít o zakázanou zbraň, nesouhlasily. Němcům se nelíbila hlavně jejich efektivita.

iZdroj fotografie: USMC / Public Domain

Pepřový sprej a podobné plyny

Možná se to bude zdát být směšné, ale použít pepřový sprej v boji je opravdu nelegální. Spadá totiž do jednoho z článků úmluvy o chemických zbraních, proto ho vojáci nesmí používat. Nic na tom nezmění fakt, že miliony lidí po celém světě mají pepřové spreje na svoji obranu a mohou je zcela legálně použít. Ovšem ozbrojené složky jako je policie nebo armáda je mohou v jednom případě použít. Na domácí půdě například při zásahu na demonstracích.

iZdroj fotografie: Tony Webster / Creative Commons / CC BY

Nášlapné miny

V médiích a dokumentech existuje mnoho dokladů o tom, co dokáží nášlapné miny. A to i mnoho let po bojích. Dokladem jsou tisíce lidí bez nohou, často malých dětí, které si jen vyběhly někam hrát. Proto byla v roce 1997 připravena Ottawská úmluva, ke které se připojila většina států, ale USA, Rusko a Čína opět ne. Američané se v roce 2014 z vlastní vůle zavázali, že miny nebudou používat s jedinou výjimkou. Tou je hranice mezi Severní a Jižní Koreou, kde miny mají bránit nějaké severokorejské akci.

iZdroj fotografie: Carl Montgomery / Creative Commons / CC BY

Jaká další zbraň by podle vás měla být zakázána?

Zdroj: Wearethemighty

Článek 4 hrůzostrašné americké zbraně, které jsou již ve světě zakázané, nebo by rozhodně měly být se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Gatlingův kulomet

Zbraň byla poprvé nasazena během občanské války, která je dosud nejkrvavějším konfliktem amerických dějin. Byla to jedna z prvních rychlopalných zbraní na světě. Tvořil ji svazek rotujících hlavní a zbraň vyřešila problém dodávky střelného prachu a střel nutných k nepřetržité střelbě. Armáda byla k inovativní zbrani nejprve velmi skeptická. Když ji Richard Jordan Gatling vylepšil, aby byla schopna vystřelit 350 ran za minutu, nakonec kývla. Poprvé byla nasazena roce 1864 v bitvě u Petersburgu ve Virginii.

iZdroj fotografie: Max Smith / Public Domain

Atomová bomba

Spojené státy byly první zemí, která vyrobila a která jako jediná použila atomovou bombu ve válečném konfliktu. Projekt jejího sestrojení začal v roce 1939. Poté, co Japonsko napadlo Pearl Harbor, práce na ní velmi zrychlily. Bylo to umocněno hlavně obavami, že nacistické Německo na ní pracuje také. USA nakonec byly první, kdo měl hotovou funkční zbraň. Použily ji 6. srpna proti Hirošimě a o tři dny proti Nagasaki v Japonsku. Tváří v tvář naprosté zkáze pak japonský císař přiměl vládu, aby souhlasila s kapitulací.

iZdroj fotografie: U.S. DOE / Public Domain

Přesně naváděné zbraně

Pokud za druhé světové války bylo nutné letecky zničit nějaký cíl, bylo třeba k němu většinou poslat velký počet bombardérů. Ty shodily množství bomb s malou přesností a doufaly, že se nějaká trefí. To se začalo měnit za války ve Vietnamu, kdy se začaly používat přesně naváděné zbraně. Ke zničení cíle tak najednou postačoval jediný letoun. V roce 1972 takových zbraní bylo jen několik, ale USA v jejich vývoji pokračovaly. V roce 2015 byla již většina zbraní přesně naváděna. Americký náskok se ztrácí, protože ekvivalenty dnes mají i jiné státy.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Letadla stealth

V 60. a 70. letech ohromným tempem rostla síla pozemních vojsk Sovětského svazu a jeho spojenců, která se opírala o mohutné mechanizované jednotky. Reakcí byl vývoj letounů stealth s malým radarovým průřezem, která by bylo obtížné zachytit a mohly by tyto síly snadněji ničit ze vzduchu. Výsledkem byl bombardér F-117. Letectvo ve vývoji pokračovalo a dnes disponuje stroji F-22, F-35 a B-2, které schopnost stealth mají. Výsledkem je skutečnost, že americké letectvo je dnes bezkonkurenčně nejsilnější na světě.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

Lidmi ovládané drony

Jedním z největších problémů moderních konfliktů je to, jak ochránit lidské životy. Velké ztráty jsou problém politický, navíc léta trénovaný člověk se dá na rozdíl od techniky mnohem obtížně nahradit. Řešením byla letadla, která se dala pilotovat na dálku. MQ-1 Predator byl původně jen průzkumný stroj, ale brzy se jej podařilo vybavit zbraněmi. Jeho nástupci disponují ještě lepšími schopnostmi a drony dnes má i mnoho dalších armád. Velmi vážně se uvažuje i o konstrukci klasických bojových letounů, které budou pilotované na dálku.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

Znáte příklady zbraní, kterými americká armáda předběhla své soupeře?

Zdroj: TheNationalInterest

Článek Inovativní zbraně, které z americké armády udělaly sílu značně převyšující své soupeře se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bitevní lodě třídy Sovětský svaz

Rusko bylo na přelomu 19. a 20. století námořní velmocí, ale i kvůli porážce od Japonska síla jeho flotily klesala. Sovětský svaz se po revoluci potýkal s problémy a teprve ve 30. letech začal svoji flotily modernizovat. Vznikly i plány na výstavbu bitevních lodí třídy Sovětský svaz. Měly mít výtlak 60 tisíc tun a vyzbrojeny děly ráže 406 milimetrů. V roce 1938 se začalo se stavbou prvních čtyř lodí, později byla jedna zrušena. I tak stavba odčerpávala mnoho zdrojů. Po napadení Německem byly stavby zastaveny a nedokončené trupy sešrotované.

iZdroj fotografie: Public Domain

Letadlové lodě Orel a Uljanovsk

Sovětský svaz plánoval již ve 30. letech si pořídit letadlové lodě, ale válka plány zdržela. V 60. letech pak země postavila nosiče vrtulníků, měla letadlové křižníky třídy Kyjev a poté letadlovou loď s konvenčním pohonem , kterou dnes Rusko provozuje jako Admirál Kuzněcov. V osmdesátých letech vnikly ale plány na dvě letadlové lodě Uljanovsk a Orel s jaderným pohonem a výtlakem 80 tisíc tun, které by dokázaly konkurovat těm americkým. Po rozpadu Sovětského svazu ale z ekonomických důvodů plány skončily.

iZdroj fotografie: Public Domain

Těžký meziválečný bombardér

Během druhé světové války sovětské letectvo nikdy nezískalo pověst nějakým strategickým bombardováním. Přesto v meziválečném období zkoušelo vyvinout dálkový čtyřmotorový bombardér. Mělo zastaralý TB-3 nebo modernější Pe-8, ale jen v malých počtech. Existovaly plány na superbombardéry s označením TB-6, ANT-26 nebo ANT-28. Ovšem výstavba těchto letadel by si vyžádala mnoho zdrojů a ty SSSR potřeboval na pozemní armádu a taktické letectvo, které operace podporovalo. A tak zůstalo jen u návrhů.

iZdroj fotografie: Se souhlasem IP

Super těžký tank Tu-42

Ačkoli většina tanků po první světové válce přešla na osvědčenou konstrukci menších strojů s jednou věží, v Sovětském svazu existovaly nápady na výstavbu opravdu obřích obrněných monster s několika věžemi. Tím nejzajímavějším byl Tu-42, které měl mít několik věží, hmotnost kolem 100 tun a posádku až 15 mužů. Nakonec se ukázalo, že by byl velmi nákladný. Postavil se menší petivěžový T-35. U něho se ukázalo, že tato koncepce je v podstatě nepoužitelná, byl špatně pancéřovaný, pomalý a poruchový.

iZdroj fotografie: Uživatel Prised / Creative Commons / CC BY-SA

Superrychlý bombardér T-4

V 60. letech začali sovětští konstruktéři s vývojem bombardéru, který by létal několikanásobnou rychlostí zvuku. Tak vznikl projek Suchoj T-4. Měl létat ve velkých výškách rychlostí Mach 3. Počítalo se s tím, že by byl vyzbrojený protilodními raketami pro útok na americké letadlové lodě. Vznikl jediný prototyp. Letadlo bylo velmi náročné na konstrukci a použité materiály. Nakonec dostal přednost projekt kanceláře Tupolev s letouny Tu-22M a Tu-160. Prototyp T-4 skončil v muzeu.

iZdroj fotografie: Sergej Duchačev / Creative Commons / CC BY-SA

Zdroj: TheNationalInterest

Článek Superzbraně Sovětského svazu, které nikdy nespatřily světlo světa. Štěstí, nebo smůla? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tlumič z průhledného akrylátu

Podívat se dovnitř tlumiče výstřelu zase není tak jednoduché. Bývají většinou vyrobené z kovu, nejčastěji ocele, titanu nebo hliníku, protože jejich stěny musí snést povýstřelový tlak. Ovšem jeden z amerických výrobců se uvolil udělat několik tlumičů z průhledného akrylátu. Bylo to možná trochu riskantní, také ne vždy vše dopadlo bezpečně, ale na záběrech je alespoň dobře vidět, co se vlastně uvnitř děje.

iZdroj fotografie: Public Domain

Při výstřelu vlastně vznikají dva zvuky. První je vyvolán nárazem spálených plynu u ústí hlavně. Může dosáhnout až 180 decibelů, záleží na ráži a dalších okolnostech. Druhým je třesk, které vyvolává rychle letící kulka. S tímto zvukem se nic udělat nedá, kromě možnosti použít náboje s nízkou rychlostí. Tlumiče se proto zaměřují na první ze zvuků. Jejich použitím lze zpomalit tok plynů u ústí hlavně a tím hluk omezit.

Tlumiče nejsou uvnitř stejné

Uvnitř tlumiče je řada přepážek, které které mají pomoci ze zpomalením. Rozdělují zařízení na několik komor. První z nich je největší, v ní plyn expanduje a pak je řada menších. Existuje velké množství designů, které lze využít. I na videu je vidět, že se jednotlivé tlumiče mohou lišit. Stejně tak je možné použít různé materiály, případně různé vložky a další speciality, které mohou pomoci hluk ztlumit.

iZdroj fotografie: Pixabay

Ale tichého zabijáka z vás rozhodně neudělají. Běžný tlumič na pušku M4, která při výstřelu vydává hluk kolem 165 decibelů, testovala třeba americká námořní pěchota. Dokázal ztlumit hluk o 20 decibelů. I když některé z tlumičů dokáží být ještě účinnější, i tento zvuk je stále velmi hlasitý. Ale méně a spolu s menším zábleskem dokáže nepříteli ztížit vaši identifikaci. Chrání i uši střelce před velkým hlukem, který je nepříjemný a nebezpečný. Navíc zbraně s tlumičem o něco méně kopou, takže mohou zvýšit přesnost střelby. Věděli jste o tom?

Zdroj: Wearethemighty, Myslivost

Článek Jak funguje tlumič? Úžasné záběry ukazují tajemství tlumeného výstřelu v plné kráse. Ticho nezaručí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Při požáru shořela dřevěná lafeta děla

Dělo bylo v 18. století přemístěno jako vojenský pomník ke kremelské zbrojnici. Když v roce 1812 Napoleon Bonaparte okupoval Moskvu, shořela při požáru dřevěná lafeta děla. V roce 1834 byly vyrobeny železné koule, které vážily 1,97 tuny. Ty byly umístěny vedle děla i přesto, že se z něj tyto koule nedaly střílet. V roce 1835 byla navíc v Petrohradě odlita železná lafeta děla podle projektu A. briullowa a de Wittea.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / Public Domain

Dělo ve skutečnosti nebylo použito v boji

V roce 1960 bylo dělo opět přesunuto, tentokrát na místo poblíž Cara Kolokulu, kde stojí dodnes. V současné době slouží jako historická atrakce pro turisty. Zajímavé je, že podle legendy toto dělo nikdy nebylo schopno střelby, a ani jednou se z něj nestřílelo. Tu však částečně vyvrátila analýza děla provedená v roce 1980, která zjistila, že byl z děla vystřelen minimálně jeden náboj, nebylo však nikdy použito přímo v boji.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Podle kalibru je druhým největším dělem na světě

Co se týče kalibru, je Car-dělo druhým největším na celém světě. Překonal ho pouze americký moždíř zvaný Little Davis.  Velikostí jej překonalo německé dělo s názvem Dora, které bylo vyrobeno v roce 1937. Dora měla ráži 800 mm, délku hlavně 32,48 m a vážilo 1 350 000 kg. V té době se jednalo o obrovské zbraně, které naháněly hrůzu už jen svou velikostí a hmotností.

Zdroj: GunsFandom, RBTH

Článek Ruské Car-dělo je největší svého druhu na světě. Nahánělo hrůzu svou velikostí a hmotností, v boji však použito nikdy nebylo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dudáci doprovázeli vojáky a hráli

V roce 1745 odstartoval Charles Edwars Stuart povstání na Socttish Highlands, jehož cílem bylo získat zpět britský trůn svého otce. Nejprve se zdálo, že Stuart uspěje, ale záhy byly jeho síly poraženy v bitvě u Cullodenu 16. dubna roku 1746. V bitvě bylo také několik dudáků, kteří tam hráli a následně byli zajati. Jedním z nich byl také James Reid, který byl následně převezen do Anglie a postaven před tamní soud za velezradu. Na svou obranu uvedl, že pouze hrál na dudy, ale soud mu tuto námitku zamítl.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Dudy jako válečný nástroj

V čele hlavní komise stál tehdy baron finančního soudu, který rozhodl, že dudy nikdy nepochodovaly bez vojáka, tudíž jsou válečnou zbraní. Reid byl následně shledán vinným ze zrady vlastní země a v Yorku v Anglii 15. listopadu 1746 oběšen. Toto rozhodnutí komise bylo prvním tvrzením, že jsou dudy považovány za válečný nástroj. Následně byly v Británii klasifikovány spíše jako válečné nástroje spolu s šavlemi, puškami a municí. Celý precedent trval stovky let.

Brooks byl zatčen za hraní na veřejnosti

V roce 1996 byl David Brooks zatčen kvůli obyvatelům, kteří si stěžovali na to, že hrál na dudy před veřejností na londýnském Hampstead Heath. Podle nařízení z roku 1890 byl obviněn. To zakazovalo hrát na veřejném prostranství na hudební nástroj bez povolení. Brooksův právník však na jeho obhajobu uvedl, že rozhodnutí Reida z roku 1746, že jsou dudy válečný nástroj, nikoli hudební, nebylo nikdy zrušeno. Brooks tedy nemohl být obviněn podle nařízení z roku 1890.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Právník celou situaci zhoršil

Tento krok Brooksova právnika však celou situaci ještě zhoršil, protože nyní mohl být Brooks namísto původní pokuty i uvězněn za nošení nebezpečné zbraně. Johnstone nakonec provedl jednoznačný verdikt. Dudy jsou považovány za válečný nástroj, avšak pouze v době války. Brooks následně dostat za hraní na veřejnosti bez povolení pouze pokutu. Musel navíc také zaplatit soudní náklady.

Zdroj: Wearethemighty

Článek Dudy, hudební nástroj klasifikován jako reálná zbraň. Děsily své oponenty na kilometry daleko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zapaloval lodě i bojovníky

Plamenomet je vlastně velice stará zbraň pocházející z raného středověku. První zaznamenanou funkční zbraň tohoto typu měla Byzanská říše. Kupodivu zprvu nebyla využívána na pevnině, jak ji známe my, ale takzvaný řecký oheň byl zbraní námořní. Stříkal se na nepřátelská plavidla, která dokázal zapálit, ale především na bojovníky na palubě, jimž hořící látka ulpívala na zbroji. Později byla znalost složení řeckého ohně ztracena.

iZdroj fotografie: Uživatel Cassowary Colorizations / Creative Commons / CC BY

S moderním plamenometem přišli Němci. Měla to být jedna ze zbraní, které mohla překonat pat v zákopové válce. Poprvé ho nasadili proti francouzským vojákům v roce 1915. V nádrži zbraně bylo 18 litrů benzínu a druhou částí byla tlaková nádoba. Přístroj dokázal hořící benzín dostat až do vzdálenosti 30 metrů. Taková konstrukce se v různých obměnách využívá vlastně dodnes.

Mnohem větší plamenomety

Existují však i plamenomety, jež jsou mnohem větší než ty, které nosili bojovníci v první světové válce. V druhé světové válce je zkonstruovali spojenci a umístili je na obrněná vozidla, například na tanky Churchill. Kupříkladu kanadské plamenomety dokázaly vrhat zapálenou hořlavinu až do vzdálenosti 275 metrů. Také zásoba paliva mohla být i několik set litrů. Taková vozidla se osvědčila při likvidaci bunkrů.

iZdroj fotografie: Public Domain

I americká armáda, která viděla nasazení plamenometů v zákopovém boji na západní frontě první světové války, podobnou zbraň chtěla. Tak vznikl plamenomet M1. Nebyla to příliš dokonalá zbraň. Selhávalo na ní těsnění i systém zažehnutí. Není divu. Její konstruktéři dostali šibeniční termín 90 dní, do kdy ji museli mít hotovou. Proto se nedostatky musely projevit.

Zato nástupce plamenomet M2 byla již zcela jiná zbraň, na jejíž konstrukci si armáda dala záležet. Byl velmi spolehlivý. Vojákovi umožňoval asi 7 sekund trvající zážeh, který dosáhl do vzdálenosti až 30 metrů. Plamenomet se osvědčil především v Pacifiku, kde japonští vojáci bojovali s fanatickou houževnatostí a odmítali se vzdát. Velké využití měl i během války ve Vietnamu.

Zdroj: Military Medical Research, Britannica, Washingtonpost

Článek Plamenomet, nejděsivější zbraň světa a noční můra všech vojáků. Nikdo nechce takto zemřít se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Samopal UZI

V prvních letech své existence se Izrael potýkal s nedostatkem zbraní, ale také s malou průmyslovou kapacitou. Země musela svůj průmysl – včetně toho zbrojního – budovat prakticky od nuly. Dařilo se jí to ale velmi dobře.

iZdroj fotografie: Uživatel PH2 D. WUJCIK / Creative Commons / CC BY

Právě z tohoto období pochází i koncept samopalu UZI. Jedním z jeho hlavních charakteristik je zásobník v pistolové rukojeti, díky čemuž může být zbraň velice krátká. Jméno dostal samopal podle svého tvůrce, izraelského důstojníka Uziela Gala. Zbraň se vyrábí (i licenčně, např. v Německu nebo Belgii) a používá dosud.

Bitevní puška FN FAL

Během války o nezávislost a v následujících letech tvořila výzbroj izraelské armády pestrá směsice zbraní různých typů. To mimo jiné kladlo extrémní nároky na logistiku. V roce 1955 začala izraelská armáda přezbrojovat na bitevní pušku FN FAL belgické zbrojovky FN Herstal.

Puška FN FAL se stala standardní zbraní izraelské armády během Šestidenní války, tzv. Čtvrté arabsko-izraelské války i Jomkipurské války. Licenční výroba pokračovala v Izraeli až do roku 1980. To už jí ve výzbroji IDF nahradila puška IMI Galil.

Útočná puška Galil

První útočná puška čistě izraelské výroby nazvaná Galil podle konstruktéra Jisraele Galiliho se k prvním jednotkám začala dostávat v roce 1973, kdy začala nahrazovat pušky FN FAL. Galil sdílí mnoho prvků s legendárním Kalašnikovem a tato inspirace je patrná i ze vzhledu pušky. V dnešní době je puška stále hojně používána v mnoha oblastech světa.

iZdroj fotografie: Uživatel Rhk111 / Creative Commons / CC BY-SA

Kulomet FN MAG

I další zbraň významná pro historii izraelských ozbrojených sil má původ v Belgii, ve zbrojovce FN. Kulomet FN MAG využíval některých dílčích konceptů používaných v době Druhé světové války u zbraní jako byl americký BAR či německý kulomet MG-42.

FN MAG byl do výzbroje IDF zaveden v polovině šedesátých let a získal si oblibu především díky tomu, že byl schopen poskytnout enormní palebnou sílu, což bylo zvláště důležité ve chvíli, kdy IDF čelila početnějším silám okolních arabských států.

Útočná puška Tavor

V současné době používá izraelská armáda jako své standardní zbraně útočnou pušku Tavor, která představuje druhou generaci čistě izraelských návrhů a výroby zbraní. Původ některých prvků lze vysledovat k AK-47, jedná se však o unikátní zbraň tzv. bullup koncepce, díky čemuž je celkově kratší a vhodná i pro boj v městském prostředí.

Zdroj: NationalInterest

Článek 5 jedinečných zbraní, jež pomohly Izraeli vyhrávat a vyrůst ve vojenskou mocnost se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hranice 6,5 metru

Mnoho lidí samozřejmě razí přístup, že musíte za každých okolností bojovat a útočníkovi se nepodvolit. Tím ale můžete v mnoha okamžicích velmi riskovat. Proto opravdu kvalitní instruktoři střelby by vám měli dát rady, co za každé situace dělat. Jedním z takových zlatých pravidel je vzdálenost 21 stop, což je přibližně 6,5 metru. Pokud je vám ozbrojený útočník blíže, bránit se pravděpodobně nemá cenu.

iZdroj fotografie: Pixabay

To je pravidlo, které poprvé definoval policista ze Salt Lake City Dennis Tueller v článku nazvaném Jak blízko je příliš blízko? Zkušený policista velmi zjednodušeně vysvětlil, že útočník může vzdálenost 6,5 metru mezi vámi a jím překonat za zhruba 1,5 sekundy. To je doba, za kterou zvládne trénovaný střelec vytáhnout pistoli z pouzdra a útočníka zneškodnit dříve, než by mohl ublížit on jemu. Na kratší vzdálenost to prostě nejde.

Zbraň skrytá pod oblečením se tasí pomalu

Navíc problém je, že toto pravidlo stanovil pro trénované policejní střelce. Pokud jste rekreační střelec, který občas tráví čas na střelnici, pravděpodobně tak rychle tasit, odjistit zbraň a ještě z ní vystřelit ani nezvládnete. Navíc policisté většinou používají otevřená pouzdra připevněná vně oblečení u jejich boku. Vaše zbraň ale bude skrytá pod oblečením, což dobu na její použití ještě více prodlužuje.

iZdroj fotografie: Pixabay

Odborníci doporučují si takovou zkoušku udělat na střelnici. Kdy třeba váš kamarád bude v nějaké vzdálenosti od vás a v jednom okamžiku k vám vystartuje, samozřejmě z bezpečného směru, a vy se budete snažit trefit terč, než dorazí k vám. Existují i další faktory, kdy pravidlo platit nemusí. Použití zbraně je stresová situace a její tasení na živého člověka je mnohem obtížnější, než střelba na terč. Ten se navíc nepohybuje, ale stojí na místě. Proto je třeba si každé použití zbraně dobře rozmyslet a být vždy připraven.

Zdroj: Wearethemighty

Článek Obranné pravidlo 6,5 metru není radno podceňovat, může vám zachránit život. Měl by ho znát každý se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ranná M16 a válka ve Vietnamu

Označení M-16, pod kterým v době války ve Vietnamu přijala americká armáda pušku AR-15, je dnes synonymem kvality a stalo se doslova legendárním. Zpočátku tomu tak ale vůbec nebylo a v době vietnamského konfliktu neměla puška mezi vojáky příliš dobré jméno. Hlavní vina v tomto případě ležela právě na americké armádě.

iZdroj fotografie: Freeimages

Při zavádění M-16 do výzbroje se až příliš zdůrazňovala její spolehlivost, což mnohé vojáky vedlo k tomu, že jí prakticky nečistili. Armáda navíc zavedla pro střelivo namísto původně plánovaného střelného prachu IMR4475 horší prach s označením WC846, který pušku znečišťoval a zvyšoval riziko jejího selhání.

Britská futuristická puška L85 si oblibu nezískala

Britská bull-up puška L85 vypadala na první pohled skvěle. Na ten druhý už to ale taková sláva nebyla. Puška začala být do výzbroje zaváděna v roce 1985 a brzy bylo jasné, že je zle. Zbrani vadilo prakticky všechno, od arktického prostředí přes vlhko až po prostředí pouštní (velký problém při operaci Pouštní bouře). Kromě toho jednotlivé díly vyžadovaly naprosto přesné zpracování. Vzhledem k tomu, že je vyrábělo více výrobců, byl problém uhlídat kvalitu.

iZdroj fotografie: Jonathan Davies / Creative Commons / CC BY-SA

Zbraň se často přehřívala, zasekávala se, dvojnožka často nedržela a zásobník měl malou kapacitu. L85 měla také velké množství plastových částí (včetně pojistky), které se často poškozovaly. Armáda problémy zlehčovala, nakonec jí ale nezbylo nic jiného, než v roce 2000 zaplatit nákladný upgrade designu. Nyní, 30 let po vyrobení prvních kusů, je již L85 schopná sloužit dobře a spolehlivě.

Indický přešlap jménem INSAS

Indická armáda dlouhodobě používala pušky britské výroby, v podobě pušky INSAS chtěla získat zbraň vlastní výroby. Problémy této pušky by vydaly na celý román: malý zásobník a nízká kadence či brzké přehřívání jsou jen prvními vlaštovkami. Puška INSAS trpěla i praskáním zásobníku a dokonce občas vystřikovala horký olej do obličeje střelce, problémy má i s provozem v chladném prostředí. Indická armáda proto horečně hledá jejího nástupce pouhých 20 let po zavedení do služby, cože je na armádní pušku opravdu málo.

iZdroj fotografie: Kunalbiswas / Creative Commons / CC-3.0

AMD-65: maďarský přešlap

Varšavská smlouva měla ve své době k dispozici legendární AK-47. I přesto se maďarský zbrojní průmysl rozhodl, že nabídne alternativu. Zbraň ale selhala ve všech směrech: menší dostřel, nižší přesnost, přehřívání a vysoká hmotnost. I přesto právě tyto zbraně dostala v roce 2005 k používání afghánská policie. Její příslušníci brzy poznali, že s touto zbraní je jejich služba o hodně těžší.

Zdroj: National Interest

Článek Nejhorší vojenské pušky moderní historie. Některé raději neměly spatřit světlo světa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

1. Chemické zbraně

Chlor, fosgen, hořčičný plyn… i po více než sto letech po masovém nasazení těchto látek na západní frontě První světové války nás představa války vedené chemickými zbraněmi děsí. Ani století, které uběhlo od konce „Velké války“ nebylo chemických zbraní ušetřeno i přesto, že byly zakázány Ženevským protokolem z roku 1925.

2. Biologické zbraně

Možná nejděsivější ze všech typů nekonvenčních zbraní vůbec. Biologické zbraně byly využívány již ve středověku, např. ve formě mrtvých těl vrhaných za hradby obléhaných měst. Dnešní biologické zbraně jsou mnohem sofistikovanější a hrozba bioteroristického útoku děsí všechny bezpečnostní experty na celém světě. Jejich zákaz byl dojednán v roce 1972.

iZdroj fotografie: Pixabay

3. Pozemní miny

Pozemní miny v podobě min nášlapných či protitankových patří k nejstrašnějším zbraním, které kdy člověk stvořil. Je tomu tak mimo jiné kvůli ztrátám, které působí civilistům i proto, že zůstávají smrtelně nebezpečné i několik desetiletí po konci konfliktu. Nášlapné miny zakázala tzv. Ottawská smlouva z roku 1997.

4. Kazetová munice

Kazetová munice je založena na principu velkého množství submunice v obalu – kazetě. Kazetová munice byla zakázána v roce 2008. Hlavním důvodem pro zákaz je především fakt, že kazetová munice patří k té, která nerozlišuje mezi vojenským personálem a civilním obyvatelstvem.

5. Zápalné zbraně

Ze zbraní, které jsou navrženy tak, aby působily zranění skrze oheň či tepelné působení, je nepochybně nejznámější napalm a jeho použití v průběhu války ve Vietnamu. V roce 1980 bylo jejich používání značně omezeno, ne však přímo zakázáno. Zmíněný napalm lze např. použít pouze na malém území, na kterém se prokazatelně nachází nepřítel. Otázkou je, nakolik lze čekat dodržování podobných omezujících pravidel.

iZdroj fotografie: Pixabay

6. Otrávená munice

S ideou otrávené munice přišel jako první známý renesanční myslitel Leonardo da Vinci, který navrhl munici, která v sobě ukrývala arsen. Otrávená munice byla zakázána úmluvou ze Strasbourgu, ve které se Francie a Svatá říše římská zavázaly, že ji ve vzájemném konfliktu nepoužijí. Úmluva byla podepsána v roce 1675.

7. Oslepující lasery

Zbraně specificky navržené tak, aby způsobily permanentní slepotu, byly zakázány v roce 1995 tzv. Čtvrtým protokolem o konvenčních zbraních. Jedná se především o moderní laserové zbraně. Zajímavé je, že úplně stejné zbraně jsou povoleny v případě, že nebudou použity s cílem oslepit. Jedná se o další pravidlo, jehož reálná aplikace bude pravděpodobně dost komplikovaná.

Zdroj: War History Online

Článek 7 typů zbraní, které jsou pro moderní válčení zakázané. Jejich použití by vyvolalo totální chaos se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

F-35 Lightning II

Bojový letoun páté generace, který je určený jak pro vzdušné souboje, tak pro bombardovací akce. K dispozici jsou i verze s kolmým startem, které mohou operovat z letadlových a výsadkových lodí. V současné době bylo vyrobeno již přes 600 strojů. Nejsou určené jen k přímému boji, ale mají i řadu senzorů a možnost propojení s ostatními jednotkami. Pořizují si je i některé evropské země. Rusko má naproti tomu k dispozici jen několik letounů páté generace Su-57.

iZdroj fotografie: Tim Laurence / Creative Commons / OGL

Eurofighter Typhoon

Je evropský bojový letoun čtvrté generace. Ve výzbroji ho z evropských zemí NATO má Velká Británie, Německo, Španělsko a Itálie. Celkem u letectev operuje 570 těchto letadel. Jejich hlavním soupeřem je ruský Su-35S. Oba stroje mají podle odborníků podobné charakteristiky a jsou v podstatě vyrovnané. Země NATO jich mají ale asi pětkrát tolik než Rusko.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Bombardéry

Strategické bombardéry v Severoatlantické alianci provozují USA. Mohou být vyzbrojené nejen konvenčními bombami a raketami, ale i jadernými pumami. Ve výzbroji mají Američané starý ale spolehlivý B-52, nadzvukový B-1 a stealth bombardér B-2. Několik letounů je umístěno na evropských základnách, kde pravidelně rotují.

i

P-8 Poseidon

K námořnímu a protiponorkovému boji upravený letoun Boeing 737-800. Je vybaven řadou nejmodernější senzorů, které umožňují odhalit nejen plavidla na hladině, ale i ponořené ponorky. Na ně dokáže účinně zaútočit torpédy, může být ale vyzbrojen i protilodními střelami AGM-84 Harpoon. Ve výzbroji ho kromě USA má Velká Británie a Norsko. Nakoupit se je chystají další státy jako Německo.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Fregaty

Evropské státy se dlouhodobě zaměřují na fregaty, které jsou vybavené k protiponorkovému boji. Tyto lodě patří k tomu nejlepšímu na světě. V jižní Evropě velmi kvalitními plavidly disponuji Itálie, Francie nebo Španělsko. Na severu pak Norsko, Dánsko, Německo a mnozí další. Některé z fregat ve výzbroji evropských států mají i účinné systémy na detekci a zničení raket. Obranu pobřeží spolu pravidelně trénují.

iZdroj fotografie: U.S. Navy

AH-64 Apache

Americký bojový vrtulník určený k boji s pozemními jednotkami. Jeho nejobávanější zbraň představuje až 16 raket AGM-114 Hellfire. Jde o laserově naváděnou střelu, která do vzdálenosti osmi kilometrů zničí různé cíle včetně tanků. Vrtulník je vybaven radarem a může operovat v noci. Má i 30 milimetrový rychlopalný kanon a může být vyzbrojen třeba protiletadlovými raketami. Jeho posádka je dobře chráněná, stroj není snadné sestřelit.

iZdroj fotografie: Pixabay

Leopard 2

Německý tank, který má ve výzbroji řada zemí NATO. Byl vyvinut v době, kdy existovala obava z masivního útoku sovětských tanků do západní Evropy. Měl být schopen tento útok zastavit. Je vybaven účinným dělem a skvěle pancéřován. Během let byl pravidelně modernizován na vylepšené verze. Odborníci se shodují, že většinu ruských tanků je Leopard 2 schopen zničit dříve, než tyto stroje budou dostatečně blízko, aby pro něho představovaly hrozbu.

i

Letadlové lodě

Spojené státy mají ve výzbroji jedenáct letadlových lodí s jaderným pohonem. Na nejnovější třídě Gerald R. Ford může operovat kolem 75 letounů, například F-18 Super Hornet nebo námořní verze F-35. Letadlovou loď s jaderným pohonem má Francie, Velká Británie má dvě s konvenčním pohonem. Oproti tomu Rusko disponuje jen jedinou letadlovou lodí, která již několik let prochází opravami.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

MIM-104 Patriot

Protiletadlový a protiraketový systém vyvinutý v USA. V Evropě k jeho uživatelům patří třeba Německo, Polsko, Rumunsko či Řecko. Účinnost proti raketám Scud systém prokázal za války v Perském zálivu. Byl opakovaně modernizován a je vybaven účinnými detekčními systémy. Výrobce počítá s jeho dalším vývojem, aby se dokázal vypořádat s rychlejšími, hůře detekovatelnými a křižujícími cíli.

iZdroj fotografie: Uživatel Darkone / Creative Commons / CC BY-SA

Ponorky třídy Virginia

Americké útočné ponorky s jaderným pohonem. Ve službě jich je nyní 19 a na výstavbě dalších americké námořnictvo pracuje. Plavidlo je určené na boj s ponorkami, případně hladinovými loděmi nepřítele. K tomu je vybaveno vyspělým detekčním systémem, torpédy a protilodními střelami. Ponorky také mohou odpalovat střely Tomahawk a zaútočit na pozemní cíle. Jsou mimořádně tiché a je těžké je odhalit.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Zdroj: BusinessInsider

Článek Hlavní trumfy NATO aneb Desítka zbraní, kterých se Rusko oprávněně obává se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Boj ve městě

Nová verze je významně lehčí. Její hmotnost je 6,6 kilogramu, zatímco starší verze M3 vážila deset kilogramů. Oproti starší verzi je o něco kratší a výrobce použil jiné materiály, například uhlíková vlákna a titan. Ve vybavení vojáka je důležitý každý gram. Ušetřená hmotnost buď zvýší jeho mobilitu, případně mu umožní nést větší množství vybavení nebo více munice.

iZdroj fotografie: U.S. Marine Corps / Public Domain

Zbraň jako je Carl Gustav námořníci pěšáci potřebují. Jedním z hlavním důvodů je její použití v městském boji, který patří k nejobtížnějším operacím. Výhodou švédského raketometu je široká škála munice, kterou do něho lze použít. Má střely, které umožňují ničit obrněná vozidla, bunkry nebo živou síly. Vypaluje i kouřové nebo osvětlovací granáty, některé druhy se dají i speciálně programovat.

Vybavení proti RPG

Užitečnost raketometu Carl Gustav se ukázala třeba v operacích proti teroristům, v Afghánistánu nebo Iráku. Ti často mají zbraně typu RPG s dosahem až 900 metrů. Americké zbraně měly dostřel kolem půl kilometru, ale M3 zvýšil jejich dosah na 1250 metrů. Je navíc opakovatelně použitelný, střely může nést více členů družstva. Námořní pěchota kromě něho používá raketomety Mk153 SMAW a M72 LAW.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Čelní jednotky námořní pěchoty by verzí M3E1 měly být vybaveny do roku 2023, zbývající pak o dva roky později. Kvality raketometů rodiny Carl Gustav dokazuje skutečnost, že je má ve výzbroji několik desítek armád po celém světě včetně Armády ČR. Původní verze raketometu, které se v Čechách říkalo tarasnice, vznikla již v roce 1948. Od té doby byla několikrát výrazně inovována.

Zdroj: TheNationalInterest

Článek Nejnovější verze švédského raketometu Carl Gustav je láskou na první vyzkoušení. Vojáci po celém světě se jí nemohou dočkat se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Plameny pohltily i lodě

První zmínky o tom, že vojáci použili nějaký druh plamenometné zbraně, pocházejí z roku 424 před naším letopočtem z bitvy u Délia ve starověkém Řecku. Mnohem známější je takzvaný řecký oheň , který v 7. století začala používat Byzantská říše. Tento druh plamenometu byl instalován především na lodích a používal se proti nepřátelské posádce. Ale mohl zapálit i plavidla. Občas byl nasazen při obléhání měst.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Znalost řeckého ohně byla na dlouhá staletí ztracena a renesanci plamenometů přinesla první světová válka. Zbraň vyvinula německá armáda, autorství se připisuje Richardu Fiedlerovi. Základ její konstrukce se dodnes příliš nezměnil. Tvoří ji batoh s nádobou naplněnou natlakovaným hnacím plynem a druhou nádobou s hořlavou směsí. Ta je hadicí vedena do vrhacího zařízení, kde se zapálí.

Vojáci se museli samozřejmě plamenomety řádně používat. Zaznamenaná je nehoda francouzské jednotky z roku 1916. Když používala plamenomety, obrátil se vítr a plameny pohltily ty, kteří je produkovali. Při incidentu zahynulo minimálně 25 lidí. Plamenomety se ukázaly tak efektivní, že je rychle začala využívat většina armád.

Vojáci zbraň nenáviděli

Němci plamenomety poprvé nasadili v únoru 1915. Jejich použití mělo úspěch a brzy ji měly obě strany konfliktu. Zbraň samozřejmě měla řadu nevýhod. Její dosah byl kolem 18 metrů, voják se musel k nepříteli přiblížit na krátkou vzdálenost. Byl terčem palby a při zásahu mohl sám začít hořet. Odpor vojáků k plamenometům byl tak velký, že pokud nějakého plamenometčíka zajali, často ho na místě popravili.

iZdroj fotografie: Public Domain

Zbraň byla efektivně využívána za druhé světové války. Američané svůj plamenomet M2 s úspěchem nasazovali proti Japoncům, kteří se odmítali vzdát. Zjistili, že i vojáci, kteří z plamenů zdánlivě unikli, mohou později zemřít na otravu oxidem uhelnatým. Američané a Britové plamenomet montovaly na tanky, čímž řešili problém ochrany obsluhy. Zbraň se osvědčila i v konfliktu ve Vietnamu, což byla poslední válka, kde byl plamenomet masově nasazený.

Kvůli hrůze, jaký plamenomet budí, jej v současnosti většina armád vojensky nepoužívá. Jejich nasazení je omezeno Protokolem o zákazu nebo omezení použití zápalných zbraní, který ratifikovalo více než 120 států. Plamenů ale využívají například termobarické zbraně. Plamenomety jsou dnes k vidění v civilním sektoru, například v zemědělství při čištění vegetace.

Zdroj: TheNationalInterest

Článek Smrti plamenometem se děsí i ti nejotrlejší vojáci. První zmínky o tomto trýznivém nástroji pochází již ze starověku se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

V průběhu historie se používané materiály měnily

Historicky byl vůbec první střelou téměř jistě nějaký kámen, který soudobý člověk vrhl na svoji kořist či nepřítele. Později se objevily oštěpy a šípy, které můžeme označovat za předchůdce klasických střel. Nicméně pojem tak, jak ho chápeme dnes – střela jako munice pro palné střelné zbraně – se začal používat až kolem 13. století. V té době došlo k rozšíření střelného prachu po Evropě a tvorbě návrhů prvních palných střelných zbraní.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Mezi první náboje lze zařadit různé kameny, nebo kovové úlomky, které dokázali střelci napěchovat do svých zbraní. Během několika málo desetiletí však došlo k výrobě nábojů – potažmo projektilů – z olova a jeho slitin. Tento kov byl cenově dostupný a snadno tvarovatelný. Olověné projektily rovněž měly dostatečnou hmotnost, aby způsobily citelné škody. Dominantním materiálem se pak olovo stalo v 16. století.

Materiály jsou používány nové i 800 let zažité

Lhali bychom, kdybychom uváděli, že se pro výrobu projektilů využívají pouze nejnovější materiály. Ty sice zaujímají význačné postavení, ovšem projektily jsou vyráběny i z materiálů, jenž byly pro výrobu projektilů používány již před téměř osmi sty lety. S nástupem průmyslové revoluce a s pokrokem, který střelné zbraně prodělaly, se nicméně ukázala jako nutnost změnit jak tvar, tak materiál, ze kterého byl projektil vyrobený.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Z původní kuličky se náboj protáhl do tvaru, který je nám dobře známý. A vzhledem k tomu, že olovo zanechávalo značné zbytky ve zbrani, došlo k vývoji celokovového pláště (nábojnici) s olověným jádrem a tvrdokovovou střelou (obvykle z mosazi). Ve 20. století pak řada výrobců začala experimentovat s různými materiály, jako jsou pryž, ocel, plasty nebo měď. Jejich cíl by zvýšit účinnost a spolehlivost.

Vznik střel smrtících i „vynucovacích“

Změna používaných materiálů dala za vznik různým druhům nábojů. Můžeme vylišit náboje smrtící a náboje tzv. vynucovací (ty jsou vyrobeny z měkčích materiálů jako je například pryž). Asi nejběžnějším materiálem je stále olovo, z něhož se vyrábění celoplášťové olověné náboje. Kvůli obavám z toxicity olova však řada střelnic nepovoluje střelbu s tímto druhem nábojů, protože uvolňuje olověné zbytky.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Dalšími kovy, které se na výrobu projektilů využívají, jsou zinek, měď nebo mosaz. Mosaz (slitina mědi a zinku) slouží zejména na výrobu nábojnic, ale uplatnění nachází i při výrobě projektilů. Měděné střely se zase používají především k lovu vysoké zvěře, nebo obecně velkých zvířat. U měděných střel je nižší riziko roztříštění při nárazu než u olověných. Zinek se používá zejména v nábojích ráže 9 mm a svým výkonem se vyrovná nábojům s mosazným pláštěm.

Nové materiály umožňují nové využití

Méně běžné jsou ocelové střely, které mají díky oceli extrémně tvrdé jádro. Náboje s ocelovým projektilem proto snadno projdou i odolnějšími věcmi. Z nekonvenčních materiálů uveďme pryž – tento materiál mění výkon nábojů, proto se stávají ne-smrtícími a jsou často využívány jako donucovací prostředky. (Pryžové náboje ale zakoupíte i pro konvenční pistoli nebo brokovnici.) Projektily se mohou vyrábět také ze syntetických materiálů jako je nylon.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Jako nylon označujeme různé syntetické polymery, přičemž tento materiál má mnoho funkcí. Jednou z nich je funkce ochranná – výrobci jím potahují náboje, aby snížili zanášení hlavně a usnadnili nabíjení. Jako poslední materiál uveďme plast, který byl poprvé použit v 70. letech 20. století. Plastové projektily slouží jako donucovací, popřípadě jako tréninkové. Plast se také používá k tvarování špiček konvenčních střel kvůli aerodynamice a většímu doletu.

Zdroj: AmmoToGo

Článek Z jakých smrtících materiálů se vyrábí projektily a náboje? Střípky z historie až do současnosti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Prodej akcií České firmě

Prezident a generální ředitel společnosti Colt uvedl, že po dokončení historického obratu v provozních a finančních výsledcích společnosti představuje tento krok významnou příležitost pro růst firmy.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Zakladatel firmy Samuel Colt

Samuel Colt měl teprve patnáct let, když se mu hlavě zrodil nápad na otočný pístový válec, který by byl schopný vystřelit pětkrát nebo šestkrát na jedno nabití. V roce 1836 obdržel patent na revolvery Colt Single Action Army a do roku 1874 prodal více než 12 000 kusů svých zbraní americké armádě a ještě více civilistům. Následujících asi 20 let byla tato zbraň považována za standardní vojenskou střelnou zbraň. Colt zemřel v roce 1862 a jeho firmu převzala jeho manželka Elizabeth.

Noví majitelé, sejný název

V roce 1901 prodala rodina Colta společnost novým majitelům, kteří ponechali stejný název. Za nějaký čas se firma spojila s Johnem Mosesem Browningem a výsledkem byla poloautomatická pistole Colt Model 1911 a automatická puška Browning. Armáda přistoupila k hromadným nákupům v roce 1911.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Následně byla firma prodána společnosti Penn-Texas Company, kterou provozovala společnost Silberstein Holding. Začali vyrábět poloautomatickou pušku AR-15 a vojenskou pušku M16 v plně automatické verzi. V roce 1964 byla společnost přeskupena a změnila název zpátky na Colt.

Ztráta zakázek a hrozící bankrot společnosti

V roce 1984 nahradila americká vláda Colt 0,45 za baretu M9, čímž společnost Colt přišla o většinu svých zakázek a byla znovu prodána. V roce 1992 dostala společnost Colt od americké armády smlouvu na devatenáct tisíc nových karabin M4 a tím se zachránila od bankrotu. Oživení přinesly také pušky M16A1 amerického letectva a od roku 2013 je oficiálním dodavatelem vlády USA.

iZdroj fotografi: Uživatel Zvědavci / Creative Commons / CC BY-SA

Pistole Colt Competition s nerezovým sklíčkem a rámem byla představena v roce 2016, stejně jako bojová jednotka Colt 5,56 x 45 mm-cal. Karabina. V roce 2017 přišel Colt s integrovaným osvětlením zbraní a ručními taktickými osvětlovacími systémy.

Zdroj: War History Online

Článek Poprvé v historii vlastní ikonické americké zbraně Colt Česká zbrojovka. Ovládne v budoucnu trh se střelnými zbraněmi? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Oshkosh LVSR

iZdroj fotografie: Oshkoshdefense / Creative commons / CC BY-SA

Těžké logistické vozidlo slouží především pro ozbrojené síly USA. Má řadu variant podle toho, k čemu je primárně určené. Vozidlo je postaveno na deseti kolech, která jsou všechna poháněna. Obrovskou sílu automobilu dodává motor o objemu 15,2 litru a výkonu 600 koňských sil.

Marauder

iZdroj fotografie: Sefer Azeri / Creative commons / CC BY-SA

Obrněný automobil s ochranou proti minám z Jižní Afriky, který je ale nyní vyráběn i v dalších zemích. Postaven je na podvozku 4×4 nebo 6×6. Jeho hmotnost je deset tun. Desetičlenné posádce poskytuje ochranu až do úrovně STANAG 4569 úrovně 3. Dokáže se pohybovat až rychlostí 120 kilometrů v hodině.

BMPT Terminator

iZdroj fotografie: Uživatel Nucl0id / Creative commons / CC BY-SA

Ruské vozidlo na podporu tanků určené především do městských oblastí. Je proto velmi těžce pancéřované a vyzbrojené. Vozidlo je umístěné na podvozku tanku T-72. Vyzbrojené je protitankovými střelami Ataka, dvěma třicetimilimetrovými děly, dvěma granátomety a kulometem ráže 7,62 milimetrů. Rusko plánuje následovníka na podvozku tanku Armata.

Kugelpanzer

iZdroj fotografie: Morpheios Melas / Creative commons / CC BY

Záhadné obrněné vozidlo postavené Němci za druhé světové války. Dodnes se přesně neví, k čemu bylo určené. Většina odborníku se kloní k názoru, že k průzkumu. Zachoval se jediný exemplář, který Rudá armáda zajala paradoxně v Mandžusku. Vozidlo totiž Němci poskytli Japonsku. Jeho hmotnost je 1,8 tuny.

General Dynamics Flyer

iZdroj fotografie: U.S. Department of Defense / Public domain

Lehké útočné vozidlo od společnosti General Dynamics určené pro speciální jednotky. Vyrábí se ve dvou základních variantách pro čtyři a u větší až devět osob. Je snadno přepravitelné letadly a v podvěsu vrtulníku Black Hawk. Je navíc navržené tak, aby se dalo vybavit podle situace, do které vojáci míří.

IMI CombatGuard

iZdroj fotografie: Uživatel Ronite / Creative commons / CC BY-SA

Izraelské obrněné vozidlo moderní konstrukce. Slouží pro šest až osm členů posádky. Na ocelové konstrukci je pancéřování s vysokou odolností proti palbě z ručních zbraní a improvizovaným výbušným zařízením. Vozidlo je vybavené systémem Iron Fist poskytující i ochranu proti raketám. Dokáže překonávat náročné překážky a zvládne i strmé stoupání.

IAV Stryker

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public domain

Kanadské obrněné bojové vozidlo na podvozku 8×8, které je využíváno americkou armádou. Vyrábí se v mnoha variantách a většinou bývá vyzbrojené těžkým kulometem nebo granátometem. Uveze jedenáctičlennou posádku a dokáže se pohybovat rychlostí téměř 100 kilometrů v hodině. Je snadno letecky přepravitelné.

Merkava

iZdroj fotografie: Michael Shvadron / Creative commons / CC BY

Hlavní bojový tank izraelské armády, který je považovaný za jeden z nejlepších na světě. Je postavený tak, aby maximálně chránil osádku, proto má i motor umístěný v přední části. V zadní části je nákladový prostor, do kterého lze umístit vojenský výsadek či zraněné. Nejnovější varianta váží 65 tun.

Lun-Class Ekranoplan

iZdroj fotografie: Fred Schaerli / Creative commons / CC BY-SA

Sovětská ekranoplán, tedy hybrid mezi lodí a letadlem, který byl v sovětské a ruské armádě využíván v 80. a 90. letech. Postaven byl jediný exemplář. Dokázal se pohybovat až čtyři metry nad vodní hladinou rychlostí 550 kilometrů v hodině. Posádku tvořilo 15 vojáků, stroj unesl 100 tun nákladu.

AN-124 Ruslan

iZdroj fotografie: Alex Beltyukov / Creative commons / CC BY-SA

Sovětský nákladní letoun, který byl po 30 let největším vyráběným nákladním letadlem světa. Primárně byl vyvinutý pro potřeby armády, ale stal se z něho i úspěšný komerční stroj. Nejmodernější verze přepraví 150 tun nákladu, ale rekord letadla byl přes 171 tun do výšky 10 750 metrů.

Goliath

iZdroj fotografie: Uživatel Banznerfahrer / Creative commons / CC BY-SA

Nosič náloží zkonstruovaný za druhé světové války Německem podle ukořistěného francouzského vzoru. Byl dálkově ovládaný a vybavený pásy. Jeho úkolem bylo dopravit až stokilogramovou nálož k cíli, kde ji odpálí a tím se i zničí. Využit byl třeba při dobývání Krymu, ve Varšavě nebo v Normandii.

Jamato

iZdroj fotografie: Public domain

Japonská bitevní loď z druhé světové války. Spolu se sesterskou lodí Musaši to byly největší a nejsilněji vyzbrojené bitevní lodě historie. Její výtlak byl 72 800 tun, z toho přes 21 tun tvořilo pancéřování. Loď byla dlouhá 263 metrů a vyzbrojena devíti děly ráže 460 milimetrů s dostřelem 42 kilometrů.

Panzerkampfwagen VIII Maus

iZdroj fotografie: Uživatel Superewer / Public domain

Německý supertěžký tank z druhé světové války. Vážil neuvěřitelných 188 tun, což znamenalo, že ho neunesl žádný tehdejší most. I ty nejsilnější motory mu dodaly rychlost jen asi 20 kilometrů v hodině. Vyzbrojen byl 128 milimetrovým dělem. Německo vyrobilo dva prototypy, ani jeden ale nebyl nasazen v boji.

Ponorka třídy Tajfun

iZdroj fotografie: Robert Lawson / Public domain

Sovětské raketonosné ponorky s jaderným pohonem. Jde o zatím největší postavené ponorky historie. Jsou 170 metrů dlouhé a pod hladinou dosahují rychlosti 27 uzlů. Posádku tvoří 160 mužů. Ponorka uveze 20 raket vyzbrojených jadernými hlavicemi. Bylo jich postaveno šest, jedna stále slouží a dvě jsou v rezervě.

Schwerer Gustav

iZdroj fotografie: Uživatel Scargill / Creative commons / CC BY-SA

Bylo železniční dělo ráže 800 milimetrů postavené nacistickým Německem. Dokázalo vystřelovat projektily o váze sedm tun. Původně bylo navržené k ničení Maginotovy linie. Vážilo 1350 tun a muselo cestovat rozebrané na 26 vagonech. Sesterské dělo Dora Němci nasadili při obléhání Sevastopolu. Dělo obsluhoval prapor o síle 500 mužů.

Zdroj: Hot Cars

Článek Váleční obři, kteří měli děsit nepřítele nejen svojí velikostí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Naprostá spolehlivost

Zbraň navrhl známý konstruktér John Moses Browning. Princip konstrukce, který použil, dodnes využívá mnoho moderních zbraní. Oproti konkurentům měl jeho návrh jednu neocenitelnou přednost – spolehlivost. V jednom testu vojáci z pistole vystřelili 6 tisíc ran, aniž by se zasekla. Když byla příliš horká, ponořili ji do vody a mohli zase pokračovat.

Křest ve světové válce

Do americké armády byla pistole zařazena 19. března 1911. Před první světovou válku měli ozbrojené síly již přes 68 tisíc kusů. Objednávky se hrnuly, takže pistole nevyráběla jen firma Colt, ale i další dodavatelé. Po válce se pistole dostala třeba k policii. Jak dokazují filmy, byla oblíbená i mezi mafií. Byla totiž spolehlivá a dobře se skrytě nosila.

iZdroj fotografie: Unsplash

Úpravy

Colt 1911 za 110 let prošel jen jedinou výraznější modernizací, a to v roce 1924. Během dlouhé historie existuje i celá řada dalších úprav, při kterých se zbraň například zkrátila nebo se měnil její vzhled. Ke známým úpravám patří verze M15 General Officers, kterou dostávají američtí plukovníci při svém povýšení na generála.

Parametry

Pistole má efektivní dostřel 50 metrů. Úsťová rychlost náboje činí 253 m/s, střelec může ze zbraně teoreticky vypálit až 85 ran za minutu. Colt 1911 je relativně těžký, bez zásobníku váží 1106 gramů. Pro srovnání hmotnost pistole Glock 17 je 625 gramů. Starší verze mají zásobník na sedm, novější na osm nábojů.

iZdroj fotografie: Pixabay

Náhrada se hledala dlouho

Pistole úspěšně vojákům sloužila i za druhé světoví války, v Koreji a ve Vietnamu. Teprve v 70. letech minulého století se začalo mluvit o jejím nahrazení. Na Američany tlačili i spojenci, kteří využívali pistole ráže 9 milimetrů Luger a chtěli sjednotit střelivo. Colt 1911 nakonec nahradila Bereta 92. Ovšem kvůli svým kvalitám M1911 stále některé jednotky používají.

Výroba nepřestala

Přechod americké armády na jinou zbraň neznamenal konec její výroby. Stále ji mají ve výzbroji mnohé policejní sbory. Je oblíbená i u sportovních střelců a jako zbraň pro skryté nošení. Vyrábí se nejen v USA, její klony produkuje řada zbrojovek po celém světě.

Zdroj: Tomáš Brzobohatý

Článek Ikonický Colt 1911 slouží americkým vojákům již 110 let. Jedná se o bezkonkurenční zbraň se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ruční zbraně

Nejčastěji a nejvíce vyráběnými zbraněmi byly právě ty ruční. Každý voják s ní musel umět pracovat, a čím lepší a účinnější byly, tím byla armáda silnější. Během války vzniklo mnoho nových ručních zbraní, které by se za svůj výkon nemusely stydět ani v dnešní době, a proto se některé z nich stále používají.

Karabiner 98K

Puška Kar98K, jak se jí zkráceně říkalo, byla základní zbraní pro pěchotu německé armády během druhé světové války. V tomto období to byla nejrozšířenější německá opakovací puška, která se používala už od roku 1935. Výhodou této zbraně bylo, že se na ni dal upevnit bajonet a byla uzpůsobena tak, aby se z ní daly střílet i puškové granáty. Nejvíce se používala během druhé světové války, války v Indočíně, při Suezské krizi atd. Kar98K byl schopen vystřelit 15 ran za minutu s účinným dostřelem 500 až 800 metrů.

iZdroj fotografie: Unsplash

Gewehr 43

Tuto německou poloautomatickou pušku vyvinula zbrojovka Walther ve druhé světové válce. Proti předchozímu modelu má spoustu výhod, například je lehčí, jednodušší a spolehlivější. Po namontování zaměřovacího dalekohledu ji používali dokonce i odstřelovači. Její produkce probíhala mezi lety 1943-1945 a vyrobilo se jí přes 400 000 kusů. Měla odnímatelný zásobník na 10 nábojů a její účinný dostřel byl až 800 metrů. Používala se výhradně během druhé světové války.

iZdroj fotografie: Unsplash

Samopal MP 40

MP 40 byl nejpoužívanější samopal ve výzbroji německé armády. V letech 1940 – 1945 se jich vyrobilo více než milion kusů. Používali ho především velitelé čety a družstev, výsadkáři i posádky obrněných vozidel. Díky svým moderním funkcím si ho po válce oblíbili vojáci z různých zemí, a proto používá se dodnes. Byl schopen vystřelit až 550 ran za minutu a jeho maximální dostřel byl 250 m.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Sturmgewehr 44

Zkráceně StG 44, je útočná puška se selektivní palbou. Byla vyvinuta během druhé světové války a měla oproti tehdejším puškám mnoho výhod, jako zkrácený náboj, kompaktnější konstrukci, kontrolovatelnou palbu a další. Byla určena pro střílení do několika set metrů od cíle. S velkým úspěchem byla němci nasazována především na východní frontě. V porovnání s dalšími pěchotními zbraněmi nabízela výrazně zvýšený objem palby. Do zásobníku se vešlo 30 nábojů a účinný dostřel byl 350 metrů.

iZdroj fotografie: Unsplash

Pistole Luger P 08 (Parabellum)

V Evropě je známá spíše pod názvem Parabellum a je to jedna z nejznámějších pistolí na celém světě. Tato pistole s uzamčeným závěrem představovala během druhé světové války jednu z nejspolehlivějších samonabíjecích zbraní. Její zásadní nevýhodou byla vysoká výrobní náročnost. Používala se v letech 1904 – 1945. Své využití tedy našla za první i druhé světové války. Měla dva typy zásobníků, schránkový na 8 a bubnový na 32 nábojů.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Pitole Walther P38

Vyvinula ji firma Walther a je to poloautomatická pistole ráže 9 mm. Byla a stále je výbornou služební zbraní, která funguje na principu krátkého zákluzu hlavně. Výhodou je, že se dá snadno rozebrat a vyčistit, má také velmi účinné pojistné systémy. Ve službě je už od roku 1939 a je to velmi oblíbená a vyhledávaná válečná trofej. Používala se ve druhé světové válce, Indočínské válce, Alžírské válce, válce ve Vietnamu, Afghánistánu a dalších. Její váha je 960 gramů a má schránkový zásobník na 8 nábojů.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Kulomet MG 34

MG 34 byl kulomet německé výroby a používal se nejvíc během první poloviny druhé světové války. Do armády byl přidán v roce 1934 a jeho výroba trvala do roku 1945. Munici mu dodával buď nábojový pás (250 nábojů), nebo bubnový zásobník (50 nábojů). Vyráběl se ve dvou variantách – lehký a těžký. Obsluhu těžkého kulometu tvořilo šest mužů a lehkého čtyři muži. Byl schopen vystřelit až 900 ran za minutu. Jako doplňky se ke kulometu používaly buď dvojnožky, nebo trojnožky – ty měly sloužit pro protiletadlovou palbu.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Těžký kulomet MG 42

Byl vyvinut a zaveden do výzbroje ve druhé světové válce. Oproti MG 34 nekladl tak velké nároky na podmínky, ve kterých se používal. Nevadilo mu používání na východní frontě, kde byl v zimě mráz a led, v létě prach a v ostatních měsících bahno. Jeho obsluha tak nemusela trávit zbytečně moc času nad jeho údržbou, jako tomu bylo u MG 34. MG 42 byl vyráběn v Německu a dodáván i jeho spojencům, například Finsku, Itálii, Slovensku a Maďarsku.

iZdroj fotografie: Unsplash

Protitanková zbraň Panzerfaust (Pancéřová pěst)

Tyto protitankové ruční zbraně byly vyvinuty v roce 1942 jako reakce na zvyšující se sílu tankových pancéřování. Funguje na principu kumulativních střel, které propálí do stěny tanku díru, do které vychrlí kousky kovu a horkou páru, což má fatální následky především pro jeho posádku. Trubka pancéřové pěsti byla pouze na jedno použití a po vystřelení ji střelec odhodil pryč. Její vývoj byl přerušen s koncem druhé světové války.

iZdroj fotografie: Unsplash

Protitanková zbraň Raketenpanzerbüchse (Panzerchreck)

Byla vyvinuta jako ruční protitanková zbraň ráže 88 mm, která se dala použít opakovaně. Používala ji německá armáda na konci druhé světové války a později také Finsko. Její předchůdce s označením 4322 si oblíbenost u vojáků nezískal, protože šlehajícím plamenem po vystřelení snadno prozradil pozici střelce a navíc ho i ohrožoval. Z toho důvodu měl Panzerchreck 54 namontovaný štít, který obsluhu chránil před plamenem. Dostřel byl přibližně 180 metrů a byla schopna prorazit pancíř o síle 230 mm.

iZdroj fotografie: Unsplash

Vozidla

Vojenská vozidla dosahovala za druhé světové války výrazného technického pokroku, protože byla schopna doprovázet pěchotu, ničit opevnění a budovy ale také samotné vojsko protivníka. Stala se tak nedílnou součástí výzkumu a vývoje každé armády.

Tank Panzerkampfwagen IV 

Zkráceně také Panzer IV byl střední tank vyvíjený v Německu od roku 1933. Byl určen pro podporu pěchoty a používal se po celou dobu druhé světové války. Tyto tanky používala po válce i československá nebo francouzská armáda, odkud pak vyřazené kusy odkoupila Sýrie a následně je používala ve válce proti Izraeli v roce 1967. Jeho maximální rychlost byla 42 km/h na cestě a 25 km/h v terénu. Poháněl ho dvanáctiválcový motor o výkonu 220 kW (300 koní).

iZdroj fotografie: Depositphotos

Tank Panzerkampfwagen V Panther

Vznikl jako reakce na sovětský tank T-34/76 a vyráběl se v německu od roku 1943 až do roku 1945. Proti T-34/76 měl lepší pancíř, výkonnost a přesnost děla 7,5 cm KwK 42 L/70. Poháněl ho benzínový motor o výkonu 515 kW (690 koní). Mohl jet maximální rychlostí 46 km/h a jeho dojezd závisel na podmínkách. V terénu to bylo 120 km a na silnici 200 km. Jako sekundární zbraně mu sloužily dva kulomety 7,92 mm MG 34. Kromě Německa je používalo také Československo, Francie a Maďarsko.

iZdroj fotografie: Unsplash

Panzerkampfwagen VI Tiger II

Tento nástupce tanku Tiger I kombinoval silné pancéřování se skloněným pancéřováním, které se používalo na středním tanku Panther. Jeho silnou stránkou byl především dlouhý kanón KwK 43 L/71 ráže 88 mm. Byl vybaven dvanáctiválcovým zážehovým motorem s výkonem 515 kW (700 koní) a maximální rychlosti dosahoval 34,9 km/h na silnici. Kromě bojů na východní frontě je nejznámější nasazení Tigeru II v ardenské protiofenzívě v roce 1944.

iZdroj fotografie: uživatel Hohum / Creative commons / CC BY

Stíhač tanků Jagdpanther

Jednalo se o těžký stíhač tanků německé výroby, který se vyráběl za druhé světové války. Měl účinnou výzbroj, dobrou pancéřovou ochranu i pohyblivost, ale protože nebylo vyrobeno dostatečné množství těchto tanků, nemohly nijak zásadně ovlivnit boje na frontě. Byl vybaven kanónem PaK 43 L/71 ráže 88 mm. Jeho motor měl výkon 515 kW (700 koní) a díky němu byl tento tank schopen dosahovat rychlosti 55 km/h.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Letadla

Druhá světová válka nebyla jen o pozemních, ale často i vzdušných konfliktech. Nejmodernější bombardéry byly schopny nést na palubě ty nejlepší a nejničivější zbraně a tím protivníka oslabit nebo i zneškodnit. Mimo to měly letadla za úkol provádět také průzkumné lety, které pomáhaly získat přehled o protivníkovi.

Stíhací letoun Messerschmitt Bf 109

Tento německý bojový letoun byl standardním stíhacím letadlem Luftwaffe těsně před druhou světovou válkou. Jeho první nasazení proběhlo během španělské občanské války a patřil mezi nejlepší stíhačky své doby. Vynikal především svou celokovovou samonosnou konstrukcí, uzavřeným kokpitem a zatahovacím podvozkem. Měl dvanáctiválcový invertní spalovací motor, který byl chlazený kapalinou. Je nejvíce vyráběnou stíhačkou v historii a nejúspěšnější stíhací typ podle počtu sestřelených nepřátelských letadel.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Stíhací letoun Focke-Wulf Fw 190

Jedná se o jednomístný stíhací německý letoun s jedním motorem, který se ve velkém počtu používal za druhé světové války. Jeho dvouhvězdicový motor BMW 801 mu umožnil nasazení jako stíhacího letounu, stíhacího bombardéru, bitevního letounu a menším množství i jako nočního stíhače. Kromě Německa ho později používalo i Československo, Francie, Maďarsko, Japonsko, Španělsko a armády dalších zemí.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Střemhlavý bombardér Junkers Ju 87

Ju 87 je bitevní letoun a střemhlavý bombardér, který poprvé vzlétl v roce 1935. Nasazen byl ve španělské válce a druhé světové válce. Jeho charakteristickým rysem jsou křídla ve tvaru W a pevný (nezatahovací) podvozek, který má na sobě namontovány sirény. Jeho konstrukce představovala i aerodynamické brzdy pod každým křídlem, které měly za úkol vybrat střemhlavý let i v případě, že měl pilot v důsledku přetížení pomalejší reakce. Bombardér Ju 87 se vyráběl až do konce druhé světové války.

iZdroj fotografie: Unsplash

Zdroj: Autorský text

Článek Ikonické zbraně Třetí říše za 2. světové války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ruční zbraně Sovětů za 2. světové války

Některé zbraně používané během bojů za druhé světové války vznikly ještě daleko před ní. Už za „prvního světového konfliktu“ došlo k výraznému pokroku u ručních zbraní. Celá řada z nich (ať už v původní nebo vylepšené verzi) se používala i celou druhou světovou válku. A některé se v modernější podobě používají dodnes.

Samopal PPŠ-41 Špagin

Říkalo se mu také Špaginův samopal a díky dobré průraznosti a dalekému dostřelu se stal jednou z nejproslulejších zbraní celé války. Sovětská armáda ho používala od prosince roku 1940 a sloužil ještě dlouho po válce. V některých ozbrojených složkách ho dokonce najdete i dnes.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Samopal PPS-43

Jednalo se o sovětskou automatickou palnou zbraň, kterou zkonstruoval Alexej Sudajev. Určena byla jako výzbroj tankových a výsadkových jednotek, kde měla kvůli své skladnosti a hmotnosti nahradit výše zmíněný samopal Špagin PPŠ-41. Jeho výroba pokračovala i po druhé světové válce, kdy ho používala celá řada zemí světa. Jeho výhodou bylo, že nebyl náročný na materiál a byl lehčí, kompaktnější a lépe ovladatelný než řada jiných.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Puška Tokarev SVT-40

Tato sovětská samonabíjecí puška měla být původně novou standardní puškou Rudé armády, její výrobu ale přerušila v roce 1941 německá invaze. Přesto měla ve vojsku velké využití. Zbraň byla navržena tak, aby byla co nejlehčí. Funguje na principu odběru prachových plynů z hlavně a má vysunovací zásobník na 10 nábojů.

iZdroj fotografie: TopGunRMNP, https://commons.wikimedia.org/wiki/File:1941_Tula_SVT-40_in_Original_Sniper_Configuration.jpg

Puška Mosin-Nagant 1891/30

Jedná se o pětirannou opakovací pušku vyráběnou Sovětským svazem, která má vnitřní zásobník na náboje. Byla vyvinuta v letech 1882 až 1891 a měla široké uplatnění během první, ale i druhé světové války. Díky tomu se stala nejvíce vyráběnou střelnou puškou v historii. A přestože byla vyvinuta ještě před první světovou válkou, používá se dodnes.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Pistole Tokarev TT 33

Tato zbraň představovala první samonabíjecí pistoli, jíž přijala Rudá armáda do své výzbroje a používala ji ve velkém množství. Ve své výbavě ji měli především důstojníci, vojenská policie a výjimečně také tankisté nebo letci. Původně byla vyvinuta jako služební pistole pro sovětskou armádu a měla nahradit používané revolvery Nagant M1895, později však byla nahrazena pistolí Makarov, a to někdy v roce 1952.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Lehký kulomet Děgťarjov DP

Tomuto sovětskému lehkému kulometu se také říkalo talířovka. Děgťarjov DP prokázal svoji převahu proti ostatním i zahraničním kulometům, pročež byl od roku 1928 zaveden do výzbroje Rudé armády. Navzdory tomu, že byl považován za robustní, spolehlivý a lehký, nebyli vojáci spokojeni s nestabilními nožkami a komplikovanou výměnou hlavně.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Protitanková puška PTRD-41

Velkou výhodou této zbraně bylo, že s nově vyvinutým nábojem, který měl ocelové jádro, dokázala prostřelit 25mm pancíř na vzdálenost až 500 metrů. Protitanková puška byla s velkým úspěchem používána proti německé technice, jako byla například obrněná vozidla nebo tanky starší generace. Tento typ zbraně byl zároveň spolehlivý, jednoduchý a málo náročný na výrobu.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Vozidla Sovětů za 2. světové války

Obecné pravidlo v boji bylo, že kdo má lepší vybavení a taktiku, ten vyhraje. Proto se všechny země předháněly, která vyvine nejlepší tank ať už střední, nebo těžké kategorie. Sovětský svaz se mohl pochlubit zejména středními tanky.

Střední tank T-34

T-34 byl střední tank vyvinutý Sovětským svazem a podle mnohých se stal také nejlepším středním tankem své doby na celém světě. Ukrýval v sobě kombinaci velké palebné síly, mobility, ochrany a robustnosti. Jeho kanón produkoval daleko větší palebnou sílu, než měli jeho současníci v jiných zemích. Zároveň také disponoval šikmým pancéřováním, kterým pronikaly protipancéřové střely jen zřídka a s velkými obtížemi. Často je považován za nejúčinnější tank druhé světové války, za což zřejmě vděčí i velmi početné produkci.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Těžký tank KV-1

KV-1 byl vyvinut Sovětským svazem jako první klasická varianta těžkého tanku. Mezi jeho výhody se řadí silný pancíř, který zajistil, že i přes několik zásahů byl tank dále bojeschopný, a navíc nabízel poměrně daleký dostřel. Na druhou stranu měl i vážné nedostatky. Byl těžký, špatně se s ním manévrovalo, a taky se špatně řídil. Měl navíc poruchový podvozek a pohonné soustavy. Přesto byl tank KV-1 nejúspěšnějším těžkým tankem až do příchodu německých Tiger l.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Stíhač tanků SU-152

SU-152 byl původně vyvinutý jako nouzové bojové vozidlo a díky silnému obrnění a těžké výzbroji měl čelit nové generaci německých tanků. Stíhač měl však nevýhodu v pomalé střelbě, neboť se užívalo těžké a děleně nabíjené munice. Mezi další nevýhody patří pomalá akcelerace a špatná obratnost. Své nedostatky vyrovnal tím, že svou střelou dokázal zničit téměř jakýkoliv cíl i na hranici svého dostřelu.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Letadla Sovětů za 2. světové války

Pokrok armádních letounů se během války výrazně posunul kupředu. Vzniklo spoustu nových typů, které měly sloužit pro účelné zastavení nebo úplné zneškodnění nepřítele. Kromě stíhacích letounů vznikala také velká bitevní letadla.

Stíhací letoun Lavočkin La-7

Lavočkin La-7 je jednomotorový sovětský stíhací letoun smíšené konstrukce, který měl během druhé světové války vynikající pověst a bojové úspěchy. Proslavil se také díky rychlému obratu o 360 °, který trval 19 až 21 sekund. Lavočkin La-7 byl jediný letoun ze sovětské armády, který sestřelil německého Messerschmitta Me 262, a to v roce 1945 nad Německem. Tyto stíhací letouny zůstaly ve službě armády i po skončení války.

iZdroj fotografie: Alan Wilson, https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Lavochkin_La-7_27_white_(9705727302).jpg

Stíhací letoun Jakovlev Jak-9

Vznikl v Sovětském svazu během druhé světové války. Jedná se o stíhací letoun a jeho vznik umožnilo zlepšení metalurgického průmyslu v sovětském svazu. Oproti předchozímu typu se používaly jako materiál hliníkové slitiny, což výrazně snížilo jeho hmotnost. Pro Němce byl tento letoun velmi nepříjemný, protože překonal jejich známý Messerschmitt Bf 109G-2. Své využití našel nejen jako stíhací, ale také dálkový a přepadový letoun.

iZdroj fotografie: Hubert Śmietanka, https://commons.wikimedia.org/wiki/File:PL_MWP_Yak-9P.JPG

Bitevní letadlo Iljušin il-2

Iljušin ll-2 byl prvním bitevním letadlem, které používal Sovětský svaz během druhé světové války. Vznikl pro spolupráci s pozemními silami a stal se nejmasověji vyráběným vojenským letadlem. Tento bitevní letoun byl vybaven kanóny, bombami a raketami. Díky této výbavě dosahoval Sovětský svaz velkých úspěchů při ničení techniky, komunikací, živé síly nepřítele i opevnění.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Za druhé světové války vyprodukoval Sovětský svaz (stejně jako jiné země) mnoho dalších vozidel, letadel a zbraní. Vzhledem k obsáhlému výčtu jsme však vybrali jen několik z nich, které si – snad zaslouženě – zaslouží zmínit.

Zdroj: Army-Technology

Článek Ikonické zbraně, tanky a letadla Sovětského svazu za 2. světové války. Některé slouží dodnes se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Přenosný protiletadlový raketový komplet

Takový přístup nicméně nemá s realitou mnoho společného. Severoatlantická aliance se skutečně chce postarat o bezpečnost jednoho každého člena. Ale není to jen tak. Všechny členské státy NATO se zavázaly splňovat určitá kritéria, která Česká republika, ale i další státy Visegrádské skupiny, tedy kromě nás ještě Slovensko, Maďarsko a Polsko tak úplně neplní. Rozhodně ne dlouhodobě.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

A tak je dobře, že se české armádě podařilo investovat do nové pěchotní zbraně. V tomto případě se jedná o protiletadlový raketový komplet RBS-70NG. Tento přenosný protiletadlový raketový komplet velmi krátkého dosahu vyrábí švédská firma Saab Bofors Dynamics A.B z Linköpingu. Ta není v tomto oboru žádným nováčkem, stojí například za protitankovými systémy AT4/AT4 CS a Carl-Gustaf M3 (M3 MAAWS).

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Bojeschopný za méně než minutu

Hlavní devízou nového systému je rychlost jeho nasazení. Při cvičení, které vedl zkušený instruktor švédského výrobce, byli čeští vojáci schopni systém aktivovat za necelých 40 vteřin. Vzhledem k rychlostem, které vzdušné cíle v dnešní době dosahují, je tento časový úsek pro aktivaci obranného raketového systému více než žádoucí.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Při cvičení, které trvalo tři týdny, sestřelili školení vojáci na 1 500 nepřátelských letounů. Samozřejmě virtuálně. Zaměřování ani odpalování raket totiž pochopitelně neprobíhalo naostro, stejně jako sestřelování letadel. Sestřely probíhaly zejména na trenažérech, které připomínaly moderní počítačovou hru. Vojákům však efektivně umožnily osvojit si novou zbraň.

Zdroj: Armáda ČR

Článek Čeští vojáci se učí používat nový raketový komplet RBS-70NG, který je bojeschopný za méně než minutu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Německé zbraně

Žádný film, který pojednává o druhé světové válce, se neobejde bez jedné rekvizity – pistole Luger P.08. Pro tu byla charakteristická štíhlá hlaveň a byli jí ozbrojeni důstojníci, ale také příslušníci jednotek SS. Řada spojeneckých vojáků si Luger přivezla domů jako cennou válečnou kořist. Lugery se přitom vyráběly téměř pět dekád a v bývalém Západním Německu je někteří vojáci využívali až do sjednocení země.

iZdroj fotografie: Unsplash

Zatímco Lugerů se obávali spíše civilisté v nacisty kontrolovaných územích, kolíkový granát Stielhandgranate byl strašákem pro spojenecké vojáky na obou frontách. V německé výzbroji byl přitom už od první světové války. Renomé si však udělala hlavně vylepšená varianta kolíkového granátu z druhé světové. Tento granát měl specifickou letovou dráhu a zkušení vojáci s ním uměli být opravdu přesní.

Spojenecké zbraně

Také plamenomet M1A1 pravděpodobně znáte i z filmových pláten. Jde o oblíbenou zbraň amerických výsadkářů a mariňáků, kteří bojovali v Pacifiku. Svou roli ale plamenomety M1A1 sehrály i po vylodění v Normandii. A kdyby Německo nekapitulovalo, došlo by na ně i na našem území. Spojenci s nimi totiž „čistili“ opevněné betonové bunkry. Pro vojáky, kteří bunkry bránily, šlo o opravdu děsivou zbraň. V bunkru totiž byli doslova upečeni.

Někoho možná překvapí, že poslední zbraní na našem seznamu není střelná zbraň. Ale bojový nůž Ka-Bar by v takovém to výčtu rozhodně neměl chybět. Navíc nejde jen o zbraň, Nože Ka-Bar jsou koncipované tak, aby s nimi bylo možné otevírat plechovky, přeřezávat kabely, ostnaté dráty i větve, a dokonce hloubit zákopy. I díky svému mnohostrannému využití jsou nože Ka-Bar ve výzbroji americké armády dodnes.

Článek Ikonické zbraně druhé světové války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Účinky a technologie těchto zbraní

Švýcarský výrobce Piexon AG používá, patentově krytou, unikátní technologii aplikace slzotvorné látky. Je ve formě kapaliny s velmi vysokou koncentrací dráždivých přírodních látek, jenž při styku s kůží ihned působí na lidský organismus. Touto kapalinou je naplněna speciální nábojka, která obsahuje pyrotechnickou slož. Jako u běžné nábojnice je tato slož přivedena k výstřelu zápalkou, kdy vzniklý plyn místo střely uvede do pohybu píst, jenž kapalině udělí její vlastnosti.

• Udělí jí rychlost až 97 metrů za sekundu
• Vystřelí ji až do vzdálenosti 7 metrů

Když někoho touto účinnou látkou OC PIEXOL zasáhnete do oblasti hlavy, krku nebo hrudníku, dojde k silnému podráždění sliznice, očí a kůže. Zasažený člověk je tak vystaven dočasné slepotě, omezenému dýchání s celkovou nevolností a prudkým kašlem. Látka bude fungovat, i když bude cílová osoba pod vlivem alkoholu či drog. Pro dekontaminaci této účinné látky je třeba pouze čistá voda nebo roztok kuchyňské soli ve spreji, jenž urychlí zklidnění postižených citlivých částí těla, které byly zasaženy. Látka OC PIEXOL samozřejmě není při venkovním použití ovlivněna větrem, jakožto jsou slzotvorné prostředky využívající aerosol, a zároveň se nerozšíří ve vzduchu, ba naopak velmi rychle klesne k zemi, a proto je ji možné používat i uvnitř budov. Tím také nijak neohrozí toho, kdo ji právě používá, ani člověka v bezprostřední blízkosti.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Pár slov závěrem

Obranných prostředků Piexon je možné využít v nespočetné řadě situací od účinné obrany proti útočníkovi při běžné pouliční kriminalitě až po útoky agresivních zvířat, a to díky jejich jednoduchosti a vysoké účinnosti. Výhody vysoké účinnosti a skvěle cíleného zásahu paprskem tekutiny dovedly tyto obranné prostředky švýcarského výrobce Piexon AG k zařazení do výzbroje městských policií, vězeňské služby, bezpečnostních složek a do soukromých bezpečnostních agentur pro použití v situacích, kdy je nemožné nebo nebezpečné použít střelné zbraně, jejichž účinek může být v dané situaci katastrofální a je hlavně nevratný.

Článek Piexon AG, obranné prostředky, které nejsou smrtící se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Kubánská armáda na konci padesátých let zařadila do výzbroje například tyto československé zbraně:

• Protiletadlové automatické dvojkanony 30mm PLDvK vz. 53
• Poloautomatické pušky ráže 7,62 mm se skládacími bajonety

Válka pro pár tisíc vojáků

Ve skutečnosti byla celá invaze jen takovou šarvátkou, a pokud by se neodehrávala na jediné výspě komunismu v Karibiku uprostřed studené války, pravděpodobně by o ní dnes nikdo nevěděl. Na ostrově se vylodilo 1 500 členů Brigády 2506 složené z kubánských emigrantů. Proti nim stálo 25 tisíc kubánských vojáků s československou výzbrojí, prakticky neozbrojená milice a několik tisíc lehce ozbrojených policistů. Nízké byly i ztráty, na obou stranách dohromady zahynuly necelé tři stovky vojáků. Výrazně větší ztráty zaznamenala milice, která se však proti vyzbrojeným útočníkům prakticky nemohla bránit.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Celá řada chyb a jasná porážka

Invazní síly udělaly celou řadu taktických chyb, obránci pak měli u některých manévrů pořádnou porci štěstí. Celá akce každopádně skončila fiaskem a Fidel Castro díky ní svou moc nad ostrovem upevnil. Chlubil se také osobní účastí při bránění vlasti před imperialistickou agresí a v Havaně je dodnes vystaven stíhač tanků SU-100, z něhož prý Castro ostřeloval zásobovací lodě nepřítele. Invazní síly byly nadobro poraženy již třetí den od zahájení mise a většina přeživších byla zajata, aby je později Kuba vyměnila za potraviny a léky v hodnotě milionů tehdejších dolarů.

Článek Invaze v zátoce sviní: Československé zbraně v akci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Oproti předchozím ročníkům se nicméně účastníci musí podrobit zpřísněným pravidlům, aby se zabránilo případnému šíření nemoci. Mezi nejdůležitější pravidla, kterými by se měl každý návštěvník veletrhu řídit, patří:

• Povinnost nosit masku nebo mít jinak zakrytý nos a ústa ve všech prostorách veletrhu
• Zákaz shlukování se ve větším počtu osob na jednotlivých stáncích nebo kdekoli jinde, návštěvníci jsou povinni udržovat mezi sebou rozestupy
• Před vstupem do areálu si musí každý účastník veletrhu nechat změřit teplotu bezkontaktním teploměrem
• Při jakýchkoli známkách onemocnění je účastník povinen zůstat v izolační místnosti až do příjezdu lékaře či zdravotnického personálu, který stav dotyčného posoudí
• Prodej vstupenek na místě není garantován, organizátoři proto důrazně doporučují koupit si lístky v předstihu přes internet

iZdroj obrázku: Pixabay.com

V čele s Velkou Británií

Veletrh, který je pokládán za třetí nejdůležitější akci svého druhu v Evropě, je určen primárně pro obchodní jednání, ale je přístupný také laické veřejnosti, přestože vstupenky pro veřejnost nepatří k těm nejlevnějším. Tentokrát má největší prostor Velká Británie, respektive britské zbrojovky, strategickým partnerem veletrhu je pak polská armáda.

Mezinárodní odborníky nahradí hlavně Poláci

Program veletrhu je podpořen odbornými a poloodbornými debatami, konferencemi a semináři. V loňském roce proběhlo skoro 40 setkání tohoto druhu, letošní program jich bohužel nabídne o něco méně, neboť někteří odborníci ze zemí mimo Evropskou unii museli svou účast vzhledem ke stávajícím podmínkám zrušit. I tak je ale program nabitý, o odborné semináře se postarají například profesoři z univerzity v Kielce, členové polské Národní vědecké konference či konzultanti z polského ministerstva pro podnikání a technologie.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Bude i vojenská přehlídka

Ani letos nakonec nebudou návštěvníci ochuzeni o vojenskou přehlídku polské armády, která je nedílnou součástí veletrhu od jeho počátků v devadesátých letech. Na expozici se tentokrát podílí téměř tisíc příslušníků polských ozbrojených sil. Jejím cílem je demonstrovat silné stránky a potenciál polské armády, posílit národní identitu a povzbudit morálku Poláků.

Článek 28. ročník zbrojařského veletrhu MSPO se nakonec uskuteční se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

• Hmotnost: 2,86-3,25 kg
• Ráže: 5,56 x 45 mm NATO nebo 7,62 x 39 mm
• Kadence: 850 ran
• Účinný dostřel: 300-500m
• Délka hlavně: 207-357 mm

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Důležitá je variabilita

Jak se v posledních desetiletích opakovaně přesvědčují armády států NATO i mírové sbory OSN, důležitou vlastností každého armádního vybavení je dnes hlavně variabilita. Pro zbraně jako jsou útočné pušky, u nichž lze očekávat masové nasazení u velkého počtu pěchotních jednotek, tohle platí dvojnásob. Proto přichází výrobce s puškou, u níž lze měnit délku hlavně, a tak modifikovat její vlastnosti i možnost využití.

Připravena pro úpravy

Česka zbrojovka samozřejmě počítá s tím, že při ostrém využití bude nutné na zbraň připevnit další výzbroj a výstroj, proto má puška samostatné předpažbí vhodné k upevnění čehokoli, co bude situace vyžadovat, například kolimátor. Na všechny typy hlavní, které jsou momentálně k dispozici tři, je pak možné připevnit standardizovaný tlumič hluku a plamene.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Ve výzbroji české armády

Po přečtení předchozích řádků vás asi nepřekvapí, že česká armáda je jedním z prvních uživatelů vojenské verze této zbraně. Nové útočné pušky využívá také elitní francouzská protiteroristická jednotka GIGN a v brzké době si je pořídí i Maďaři. Ti by měli zbraň vyrábět pod licenční smlouvou ve firmě Arzenál, odběratelem bude maďarská armáda i policie. Modifikovaná civilní verze pušky CZ BREN 2 se pak prodává ve Spojených státech i v Evropě také soukromým osobám.

Článek Supermoderní česká útočná puška CZ Bren 2 je sázkou na jistotu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Těžké začátky

Přestože Colt v době uvedení nové zbraně na trh rozhodně nepatřil mezi nováčky v oboru, začátky M16 nebyly příliš slavné. První verze zbraně, z nichž jedna se mimo jiné ve velkém zapojila do bojů ve Vietnamu, se často zasekávaly a rozhodně nebyly tak spolehlivé jako již zmíněné Kalašnikovy, kterými byli většinou vyzbrojeni vojáci Vietcongu. Podmínky ve Vietnamu byly velmi náročné, ale pušky AK-47 se s nimi dokázaly vyrovnat podstatně lépe než americké M16.

Éra po Vietnamu

Na válku ve Vietnamu by asi chtěla zapomenout nejen zbrojovka Colt, ale také americká armáda, a vlastně i společnost jako taková. Také pušce M16 se po vietnamském neúspěchu začalo blýskat na lepší časy, postupně byla zdokonalena a nové verze mají tyto parametry:

• Hmotnost: 3,9 kg
• Typ náboje: 5,56 x 45 mm (.223 Remington)
• Kadence: 950 ran za minutu
• Účinný dostřel: 600 metrů

iZdroj obrázku: Pixabay.com

Puška, která dobyla západní svět

Zatímco Kalašnikovy najdete zejména v chudších státech a u různých neoficiálních ozbrojených sil, M16 využívá celkem 15 členských států NATO a desítky dalších zemí blízkých Spojeným státům. Česká republika žádné pušky M16 nemá, ale jinak je najdete na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Asi proto nepřekvapí, že alespoň nějaké pušky M16 se zúčastnily většiny ozbrojených konfliktů od konce šedesátých let až do dneška.

Článek Útočná puška M16: Americká odpověď na úspěch Kalašnikovů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.