Flotila zvědů: kdo, odkud a s čím

Nejlépe zdokumentovaný okamžik zachytil open-source tracking 2. září 2026. Britský RC-135W s registrací ZZ666 a volacím znakem ASCOT 7202 operoval společně s americkým RC-135W pod volacím znakem JAKE 17. Tanker KC-135R s označením RAKE 67 jim zajišťoval palivo. Ve stejném časovém okně se v prostoru pohybovaly nejméně dva P-8A Poseidon, britský a norský, jejichž trasy mířily severně od Kolského poloostrova. UK Defence Journal označil sestavu za „vzácnou měřítkem i složením“.

Příběh ale nezačal v září. Už v červnu přesunula RAF svůj Rivet Joint do Ørlandu v rámci cvičení Arctic Stone, s důrazem na rozptýlené operace a zkrácení reakční doby. Srpnové lety pak poprvé využily norské základny pro trasy mířící daleko na východ od Varangeru, tedy přímo k srdci Severní flotily. Barents Observer upozornil, že takové použití norských letišť dříve nepozoroval. Norsko totiž od roku 1960 podobné spojenecké průzkumné operace ze svého území výrazně omezovalo.

Dva typy letounů, dvě vrstvy dohledu

Klíč k pochopení celé operace leží v tom, proč NATO nasadilo oba typy najednou. Každý dělá něco jiného a teprve v součtu vytvářejí obraz, před kterým se ponorka těžko schová.

RC-135W Rivet Joint je čistý elektronický špion. Nefotí, nebombarduje, neloví. Podle oficiálního factsheet amerického letectva sbírá a geolokuje radiové emise, komunikaci a radarové vyzařování napříč elektromagnetickým spektrem. Posádka čítá kolem 30 lidí, z nichž většinu tvoří analytici a operátoři elektronického průzkumu. Dolet přesahuje 5 500 kilometrů. V praxi to znamená, že Rivet Joint „slyší“ každý radar, každou radiovou výměnu a každý elektronický podpis, který ruská Severní flotila vypustí do éteru.

P-8A Poseidon je lovec ponorek. Vychází z draku Boeingu 737-800, ale podobnost s civilním strojem končí u trupu. Podle výrobce i auditu amerického generálního inspektora dosahuje operačního stropu přes 12 000 metrů, nese až 129 sonobójí, disponuje pokročilým radarem a akustickým zpracovacím systémem. Oproti svému předchůdci P-3C Orion nabízí vyšší rychlost, delší čas na stanovišti a výrazně větší sonobójovou kapacitu. Může nést i torpéda Mk 54 a protilodní střely Harpoon. Část flotily P-8A navíc využívá podvěsný radar AN/APS-154 Advanced Airborne Sensor s režimy AESA, MTI a SAR/ISAR, schopný sledovat pohyblivé cíle na moři i za špatného počasí. U konkrétních murmanských letů ovšem jeho přítomnost veřejně potvrzena není.

Společné nasazení obou typů dává strategický smysl: Rivet Joint mapuje elektronické prostředí a identifikuje, kde a kdy Severní flotila komunikuje. Poseidon na základě těchto dat zužuje pátrací prostor a hledá ponorky akusticky i radarově.

Proč se ponorky neschovají, a proč to není absolutní

Tvrzení, že se ruské jaderné ponorky neschovají, vyžaduje upřesnění. Nikdo netvrdí, že NATO vidí v reálném čase každou balistickou ponorku třídy Borej pod arktickým ledem. Ale kombinace signálového průzkumu a protiponorkového lovu výrazně ztěžuje to, co analytici nazývají „bastionovou obranou“, tedy strategii, při které Severní flotila chrání své ponorky s balistickými raketami v relativně uzavřeném prostoru Barentsova moře a přilehlých vod.

Zpráva výboru Sněmovny lordů o britské arktické strategii uvádí, že na Kolském poloostrově sídlí přibližně dvě třetiny ruských námořních jaderných úderných kapacit. Studie Marine Corps University Press přidává důležitý kontext: bastion je po rozšíření NATO o Finsko a Švédsko zranitelnější než kdykoliv od konce studené války. A válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, situaci dále komplikuje. Podle satelitně podloženého reportu RFE/RL z července 2026 Rusko stahuje část prostředků protivzdušné obrany z Arktidy na ukrajinskou frontu. Vzniká „nesoulad“ mezi počtem cílů, které je třeba chránit, a dostupnými odpalovacími zařízeními i personálem.

Prakticky to znamená, že prostor, kde mohla Severní flotila spoléhat na relativně nerušené krytí, se ztenčuje. Každé vyplutí ponorky, každá komunikace podpůrných systémů, každý radarový impuls se stává datovým bodem, který NATO skládá do mozaiky. Ne dokonalé, ne nepřetržité, ale výrazně hustší než kdykoliv v poststudenoválečné éře.

Norsko otevřelo dveře, které drželo zavřené šedesát let

Možná nejdůležitější změnou není žádný konkrétní letoun, ale politické rozhodnutí Osla. Norsko od roku 1960 udržovalo politiku, která spojeneckým průzkumným strojům výrazně omezovala operace z norských základen směrem k ruským vodám. Bylo to součástí širší norské strategie „odstrašení a ujištění“, být členem NATO, ale neprovokovat Moskvu zbytečně.

Letní lety 2026 tuto logiku prolamují. Norský viceadmirál Rune Andersen sice v srpnu uvedl, že mise byly plánované dopředu a že na severu nebyla pozorována žádná neobvyklá ruská aktivita. Zároveň ale samotný fakt, že spojenecké stroje startují z norských letišť a míří přímo na východ od Finnmarku, představuje kvalitativní posun. Letouny se dostávají blíž k cílovému prostoru, mohou na stanovišti zůstat déle a reagovat rychleji.

Do kontextu zapadá i širší alianční přítomnost: jarní cvičení Cold Response 2026 zahrnovalo 14 zemí NATO, RAF v Norsku cvičila interoperabilitu s norskými F-35 a v listopadu 2025 Británie vyslala na Island tři P-8A Poseidon, tehdy označené jako největší dosavadní nasazení celé britské flotily tohoto typu. Letošní severní aktivita šla ještě dál.

Co to znamená pro Rusko, a co pro nás

Pro Moskvu roste tlak na všech frontách bastionové obrany. Více doprovodu pro ponorky, více elektronické ochrany, více vrstvené protivzdušné obrany, a to vše v situaci, kdy část prostředků putuje na Ukrajinu. Při květnové eskortě ruských bombardérů nad Barentsovým mořem se objevily stíhačky Su-30SM, které podle norského analytika nejsou na Kole trvale dislokované. Rusko musí síly přitahovat zvenčí, aby pokrylo vlastní sever. Na základně Oleňja satelitní snímky odhalily improvizované ochranné kroky proti dronům a limity systémů S-300 a S-400 proti nízko letícím malým cílům.

Rusko samozřejmě není bezbranné, disponuje vlastním elektronickým bojem, průzkumnými lety i stíhací obranou. Norské ozbrojené síly startují k identifikaci ruských letounů zhruba čtyřicetkrát ročně a označují takové interakce za „očekávané“. Riziko incidentu ale není nulové. Nad Černým mořem v září 2022 došlo k vážnému střetu, kdy ruská stíhačka odpálila střelu v bezprostřední blízkosti RC-135W.

Pro Českou republiku je přínos nepřímý, ale systémový. Pokud NATO lépe vidí severní námořní komponentu ruského jaderného odstrašení, snižuje se prostor pro strategické překvapení a roste kvalita plánování obrany celé Aliance. Nejde o to, že by české jednotky létaly nad Barentsovým mořem. Jde o to, že sdílený zpravodajský obraz chrání i ty členy NATO, kteří nemají vlastní námořnictvo.

Jestli má Kreml někde čekat spojenecké oči a uši ve zvýšené hustotě, pak právě nad osou Murmansk–Kola–Barentsovo moře. Tam začíná a končí nejcennější část ruského námořního jaderného odstrašení, a tam je teď vidět líp než kdykoliv předtím.

Článek USA a Británie vyslaly k Murmansku flotilu zvědů, jakou Kreml nepamatuje. Ruské jaderné ponorky se neschovají se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ostrá munice místo cvičných nábojů

Navenek se operace jmenovala Arctic Endurance a vypadala jako standardní posílení arktické přítomnosti. Dánské ministerstvo obrany i grónská autonomní vláda Naalakkersuisut společně oznámily zvýšenou vojenskou aktivitu 14. a 15. ledna. Nic neobvyklého, v arktické oblasti probíhají cvičení pravidelně.

Jenže pod povrchem se dělo něco zásadně jiného. Podle zjištění DR, která svá odhalení zveřejnila 19. března 2026, s jednotkami letěly krevní konzervy pro polní transfúze a výbušniny určené k případnému zničení ranvejí v Nuuku a Kangerlussuaqu. Vojáci z ženijního pluku a Jutského dragounského pluku měli ostrou munici a byli v režimu bojové pohotovosti. Přesný počet nasazených vojáků nebyl oficiálně zveřejněn; veřejně doložené minimum tvořilo asi 90 stálých příslušníků Arktického velení (Joint Arctic Command), k nimž dorazily neupřesněné posily a několik desítek spojeneckých průzkumných vojáků z evropských zemí.

Klíčový detail: připravenost zničit přistávací dráhy znamenala jediné, zabránit přistání amerických transportních letounů s případným výsadkem.

Proč Dánsko věřilo, že hrozba je reálná

Trumpovy výroky o Grónsku nebyly nové. Už v roce 2019 nabízel Dánsku koupi ostrova a po odmítnutí zrušil plánovanou návštěvu Kodaně. Po svém návratu do Bílého domu v lednu 2025 ale eskaloval. Opakovaně nevylučoval použití vojenské síly a mluvil o Grónsku jako o „strategické nutnosti“ pro Spojené státy.

Zlomem se stala americká operace ve Venezuele ze 3. ledna 2026. Dánské zdroje, jak je shrnula švédská SVT, začaly po ní mluvit o nutnosti brát „všechny scénáře“ vážně. Washington ukázal ochotu jednat vojensky i mimo tradiční spojenecký rámec. Pro malou severskou zemi to byl signál, který nešlo ignorovat.

Důležité je, že veřejně doložený americký invazní plán na Grónsko neexistuje. Dánsko ale nereagovalo na konkrétní plán, reagovalo na kombinaci rétoriky, precedentu a nejistoty. Kolem 21. ledna pak Trumpovi poradci podle Reuters prosadili ústup od vojenské varianty, čímž akutní fáze krize začala polevovat.

Tripwire: zbraň, která nemusí střílet

Nikdo v Kodani neměl iluzi, že by dánská armáda dokázala vojensky porazit Spojené státy. Dánsko disponuje asi 20 000 aktivních vojáků, jeho rozpočet na obranu je zlomkem amerického. V čistě silovém srovnání by šlo o extrémně asymetrický střet.

Smysl nasazení byl jiný a opíral se o logiku takzvaného tripwire, doslova „nástražného drátu“. Přítomnost dánských vojáků s ostrou municí měla přinutit Washington k jednoduchému kalkulu: jakýkoli pokus o převzetí Grónska silou by znamenal ozbrojený útok na území členského státu NATO. První výstřel by padl na dánské vojáky, případně na vojáky dalších evropských spojenců, kteří se na operaci podíleli. Politická cena takového kroku by byla astronomická.

Právní základ obranné reakce přitom nebyl nový. Dánská obranná směrnice známá jako „Forholdsordre“ pochází z roku 1952 a ukládá napadeným jednotkám okamžitě vstoupit do boje bez čekání na další povely z velitelství. V lednu 2026 byla tato obecná norma aplikována na konkrétní scénář, a tím scénářem byla obrana proti nejsilnějšímu členovi vlastní aliance.

Podle analýzy dánského Institutu pro mezinárodní studia (DIIS) skutečnou „zbraní“ Dánska nebyla palebná síla kontingentu, ale politická cena prvního výstřelu. Útok na spojenecké území by fakticky rozbil NATO zevnitř, a to je scénář, který si ani Washington nemohl dovolit.

Grónsko nebylo obejito

Grónská autonomní vláda nebyla pouhým divákem. Předseda Naalakkersuisut 13. ledna 2026 veřejně prohlásil, že „Grónsko není na prodej“ a že v tehdejší krizi volí Dánsko, NATO a Evropskou unii. Následující den grónská vláda spolupodepsala oznámení o zvýšené vojenské přítomnosti a zdůraznila úzkou koordinaci s dánským ministerstvem obrany.

Pro Grónsko, které dlouhodobě usiluje o větší autonomii a případně i nezávislost na Kodani, šlo o paradoxní situaci. Krize posílila jeho politickou pozici, ukázala, že bez souhlasu Grónska se o Grónsku jednat nemá. Zároveň ale zvýraznila bezpečnostní závislost na dánském a aliančním deštníku. Politické posílení neznamená vojenskou soběstačnost.

Co to znamená pro NATO a Česko

Ve veřejně dohledatelných zdrojích se nám nepodařilo najít srovnatelný případ, kdy by členský stát NATO aktivoval obranná opatření s jiným členem aliance jako možným útočníkem. Samotná směrnice z roku 1952 není namířena proti nikomu konkrétnímu; bezprecedentní je kontext, v němž byla použita.

Pro Českou republiku by případný americký útok na Grónsko neznamenal arktickou hrozbu, ale alianční zemětřesení. Článek 5 Severoatlantické smlouvy se vztahuje i na Grónsko jakožto součást dánského území. Oslabení důvěry uvnitř NATO by odvedlo pozornost a zdroje od odstrašení Ruska na východním křídle, tedy přesně tam, kde je bezpečnostní architektura střední Evropy nejzranitelnější. Česká vláda, ministerstvo zahraničí ani Armáda ČR k dánskému rozkazu veřejné stanovisko nevydaly.

Dánsko v lednu 2026 nestavělo armádu proti Americe. Stavělo překážku, jejíž překročení by stálo víc, než kolik by Grónsko kdy mohlo přinést.

Článek Dánsko poslalo vojáky s ostrou municí bránit Grónsko. Rozkaz zněl jasně: Zastavit případný útok USA se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Francie to nestihla, 2 000 si jich vzala Británie

Celá historie „Jimmiho“, u nás „Džímsa“ (z GMC – dží – em- sí), jak začali CCKW přezdívat, začala v roce 1939. Po vypuknutí války v Evropě pak hledaly Francie a Velké Británie jakoukoliv možnost, jak ulevit svému přetíženému průmyslu a rychle dozbrojit. Obrátily se především na Ameriku, kde Yellow, součást koncernu General Motor Company, z města Pontiac, nabídla řešení.

S opakovačkou Mannlicher M1895 šli naši pradědečkové do velké války. Brzy ji začali proklínat, ČSR se jí chtěla všemožně zbavit

Svůj civilní nákladní model ACX-353 6×6 společnost militarizovala s označením ACKWX-353 nabídla spojencům. Objednávka na 2 000 kusů na sebe nenechala dlouho čekat, jenomže než do Francie dorazilo byť jenom jedno jediné auto, ocitla se Paříž pod německým náporem a v červnu 1940 padla, takže všech 2 000 náklaďáků skončilo v Británii.

iZdroj fotografie: Public Domain

Tou dobou už měl ovšem GMC nového zákazníka. Zatím pacifismem nasáklá Amerika začala potichu zbrojit, a pochopitelně bylo třeba i vojenských náklaďáků. Původní typ pro Evropany se však dočkal několika změn. Byla upravena kabina, maska a blatníky, a též dostal silnější motor a posílený rám. Tím byl CCKW na světě a již v lednu 1941 se rozjely výrobní linky naplno.

Krása CCKW byla v jednoduchosti

Během války vznikaly dvě verze lišící se rozvorem. CCKW 352 ho měla 3 683 mm, a CCKW 353 zase 4165,6 mm. Obě šlo na první pohled rozeznat podle nádrže – 352 měla dlouhou nádrž za kabinou s hrdly na obou stranách a sloužila i jako držák rezervních kol; měla též sloužit jako dělostřelecký tahač, ale od toho armáda upustila. Naopak nádrž 353 měla hrdlo jen na pravé straně.

Rusko je agresivní, pochopte to. Za posledních 100 let napadlo 17 zemí, některé i víckrát. Na něj ale žádná z nich neútočila

Rozměry základní verze byly na délku 6,86 metrů, na šířku 2,24 metrů, a na výšku 2,77 metrů, kdežto pohotovostní hmotnost 5 400 kilogramů a nosnost 2,5 tuny. Srdcem nákladního vozu byl benzinový šestiválec GMC 269 o výkonu 68,2 kW (91,5 koní), a později GMC 270 s výkonem 78 kW (104 koní). Maximální povolená rychlost byla na silnici 72 km/h, ale pamětníci prý rozjeli Džimisu až na „kilo“. Spotřeba byla 35 l na 100 km na silnici.

iZdroj fotografie: Public Domain

Benzín byl zvolen proto, aby nedocházelo ke komplikacím v zásobování, a také proto, že byl motor mimořádně spolehlivý. Hladký chod zajištovala suchá lamelová 5stupňová spojka, která však vyžadovala časté seřizování, zatímco brzdy byly kapalinové a odpružení zajišťovala osvědčená listová péra. Původní kabina byla celokovová, ale od roku 1943 pak vozidla dodávala jenom s plátěnou střechou. To nejenom ušetřilo materiál, ale také byla zjednodušena doprava lodí. I původně ocelová korby byla pak nahrazena dřevěnou, což ušetřilo 400 kg oceli.

Němci byli šokovaní; věděli, že je konec

Brzy se výhody konstrukce Jimmiho projevily – spolehlivost, odolnost, praktická konstrukce se snadným přístupem k motoru. Americká armáda ho doslova hltala a brala po statisících, uspokojovat potřeby nebylo snadné. Celkem bylo vyrobeno 562 500 vozidel CCKW (včetně obojživelné verze DUKW), a vzniklo i mnoho nástavbových verzí – vedle valníků a sklápěček to byly i skříňové včetně vojáky nejnenáviděnější – zubařské ordinace.

Nejhorších Hitlerových řezníků se štítili i esesáci. Sami za strašné zločiny velitele ruských kolaborantů jednotky RONA tajně popravili

Mnohé Džimsy měly kruhové střeliště pro těžký kulomet M2 Browning nad sedadlem spolujezdce, a na korbu pak mohla být uložena protiletadlová věž Maxon spojující hned čtyři. V Sovětském svazu nesly zase obávané raketomety BM-13, tedy Kaťuše. Hlavní však bylo zásobování. Bez něj by slavný Red Ball Express, který zásoboval spojenecké armády po dni D, nikdy nebyl tak výkonný. Stejně tak operace v Pacifiku by bez CCKW nešly tak dobře.

iZdroj fotografie: Public Domain

Jimmiho ocenili i Němci. Ukořistěné vozidlo v roce 1944 ohodnotili jako velmi robustní a chytře vyrobené, a nejvíce je šokovalo výrobní číslo. Sami tolik náklaďáků za války nevyrobili. Po válce potom našlo CCKW uplatnění v civilu, a také u nás byly Džímsy často na silnici ještě do 60. let 20. století. Francouzská armáda se dokonce posledních z nich zbavila teprve v roce 2000. V mnoha zemích jsou však více než 80 let staří veteráni stále v plné akci.

Článek Když ho Němci ukořistili, pochopili, že prohráli válku. Náklaďák CCKW byl tažným koněm, sílu měl hlavně v jednoduchosti se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Obři s dlouhým rodokmenem

Na ideální ponorce pracovalo americké námořnictvo od Velké války. Loď měla být připravena pro boj nejen v Atlantiku, ale především v Pacifiku, což mělo svá specifika. Nutné bylo, aby měla velký dosah a schopnost bojovat samostatně v hloubi nepřátelského moře. Třída Gato byla vyvinuta těsně před válkou a pro tento úkol přímo ušita. 

Kreml zase nevěří, jak Američané mění názory. Vytvoří v Rumunsku tankovou zeď z Abramsů

Gato byly mnohem větší než ponorky z Atlantiku. Měřily 95 metrů (pro srovnání, německý typ VII měl 67,5 m), šířka trupu byla 8,31 m a ponor 4,65 m. Výtlak vynořené potom 1 525 tun, zatímco ponořené 2 424 tun. Konstrukce ponorky byla dvoutrupá, kdy byl tlakový trup kryt lehkým hydrodynamickým. V prostoru mezi nimi potom byly nádrže na palivo a na balast.

iZdroj fotografie: Uživatel Eric Friedebach / Creative Commons / CC BY

Pro plavbu na hladině měly ponorky 4 dieselové motory s výkonem 4 MW, které zároveň dobíjely 126 baterií. Ty poháněly při ponoření 4 elektromotory s redukcí o výkonu 2 MW, jenomže redukce byla velmi hlučná a ponorku při plné rychlosti prozrazovala. Rychlost plavby na hladině byla 21 uzlů (38 km/h) a pod ní 9 uzlů (17 km/h). Třída Balao se od Gato lišila jenom posíleným trupem a zvýšeným ponorem do 120 metrů oproti 90 metrům.

Posádka měla na palubě velký luxus

Obě třídy měly dva velké nešvary: pomalé ponoření a nevýkonné kormidlo, které reagovalo hodně pomalu. Dosah ponorek byl 10 000 námořních mil (20 000 km) a výzbroj tvořilo 10 torpédometů (6 na přídi, 4 na zádi) ráže 533 mm se zásobou 24 torpéd, ale na palubě bylo i 76mm dělo (u Balao 125mm) a protiletadlové kanóny Bofors 40 mm a Oerlikon 20 mm.

Před válkou ani neexistovala, dnes nejvýkonnější ukrajinská houfnice děsí Putinovy hordy. Zásluhu na tom má i česká Tatra

Výroba ponorek třídy Gato se rozjela již v roce 1941, ale po úderu na Pearl Harbor nabrala ďábelské tempo. Do roku 1944 bylo spuštěno 77 plavidel třídy Gato, a od roku 1942 do roku 1946 vzniklo 120 jednotek Balao. Staly se tak nejpočetnějšími typy ponorek v dějinách amerického námořnictva. Služba na nich se navíc stala prestižní a velmi žádanou.

iZdroj fotografie: Uživatel Eric Friedebach / Creative Commons / CC BY

Šest důstojníků a 54 námořníků mělo k dispozici neslýchaný luxus. Prakticky všichni měli vlastní palandu, k dispozici byla sprcha, dostatek pitné vody, prádelna, chladničky (po podařené akci byla podávána i zmrzlina) a klimatizace. Nebylo to ovšem samoúčelné. Ponorky měly vydržet na moři až 75 dní a dostat se do hloubky japonského prostoru, takže posádka pochopitelně nesměla trpět ponorkovou nemocí ani strádáním.   

Samurajové, kteří skončili na dně

Operace amerických ponorek byly nejúspěšnější námořní kampaní v dějinách. Ke dnu poslaly kolem 1 100 japonských obchodních lodí a 200 válečných, což je celkem 56 % námořních ztrát loďstev OSY dohromady. Díky jejich činnosti se podařilo v roce 1945 to, co se Němcům nepodařilo s Británií – zcela zničit obchodní flotilu Japonců a přerušit dopravní trasy.

Největší chyba Vladimira Putina: vede „civilizační válku“ proti Západu, kterou nemůže vyhrát. Jediné, co se mu daří, je rozvrat Ruska

Cena byla však vysoká. Bylo ztraceno 52 ponorek (z toho 20 třídy Gato a 9 Balao) s 3 500 muži na palubě. Nejvýkonnějším zabijákem Japonců byla USS Tang (třída Balao), která potopila 33 nepřátelských lodí s tonáží 116 000 tun. Paradoxně ji 24. října 1944 potopilo v Tchajwanském průlivu vlastní vadné torpédo, které opsalo kruh. Z 87 mužů se zachránilo jenom devět.

iZdroj fotografie: Uživatel Eric Friedebach / Creative Commons / CC BY

Ponorka Archerfish drží jiný rekord. Na konci roku 1944 potopila letadlovou loď Šinano (s výtlakem 59 000tun), což je dosud největší plavidlo potopené ponorkou. Ani s koncem války však kariéra metel Pacifiku neskončila. Obě třídy sloužily až do začátku 70. let a mnoho jich bylo rozdáno spojencům. Dodnes se zachovalo 14 ponorek obou tříd jako muzeální kusy. USS Tusk, dnes Hai Pao, spouštěná na vodu 1943, dodnes slouží v tchajwanském námořnictvu.

Článek Američtí žraloci, co zlomili vaz císařskému Japonsku. Ponorkám třídy Gato a Balao se povedlo to, kde Němci selhali se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na rychlou akci neměla posádka jak reagovat

V rámci operace Southern Spear zavedly Spojené státy americké 17. prosince 2025 námořní karanténu na schválené ropné tankery plující do Venezuely a z ní, uvádí Wikipedia. A evidentně to platí i pro ty ruské, protože Jižní velení (armády) Spojených států amerických oznámilo, že provedlo 07. ledna 2026 invazi na tanker M/T Sophia v Karibském moři.

Sami Rusové nemohli vědět, že bude tak úspěšná. Ponorka „černá díra“ skoro není vidět a je pekelně silná

Odhodlalo se k tomu i přesto, že operoval v mezinárodních vodách – měl ovšem provádět nelegální aktivity, které Američané blíže neupřesnili, ačkoliv to vypadá na pašování ropy, na níž jsou uvaleny sankce. Rusko to běžně dělá pomocí tzv. stínové flotily zahrnující stovky plavidel, která pod vlajkami jiných států operují celosvětově, uvádí Wikipedia.

Na palubě M/T Sophia bylo v té době 1,8 milionu barelů venezuelské surové ropy, a průměrná cena za jeden se pohybuje kolem 60 dolarů, uvádí theGuardian, což je 108 milionů dolarů, a tedy asi 2,243 miliardy korun. Charakteristickým rysem je pro stínovou flotilu také chybějící plán plavby a vypnutý transpondér, kdy v podstatě s nikým nekomunikuje.

Video: ruské jednotky útočily zběsile a bez přestání, ale Ukrajinci si na nich smlsli. Nasadili i zbraň, proti níž není obrany

Omezení příjmů z ropy je pro Ruskou federaci velmi citelné a každá taková akce jí kazí jak ekonomiku, tak financování války proti Ukrajině. Aktuálně s tím ale pravděpodobně nemůže dělat vůbec nic, jelikož soustředí veškeré síly právě proti „žluto-modré“ zemi, a snad s výjimkou ponorek nemá prostředky, jak by projektovala sílu daleko ve světě.

Vyhrožovat Američanům, případně proti nim zasáhnout, by se jí přitom nemuselo vyplatit. Za připomínku dle Armádního Zpravodaje stojí, když věrný Putinův přisluhovač, Dmitrij Medveděv, zdůraznil právě Američanům, že Rusové mají atomové zbraně. Ti jim v reakci vyslali k pobřeží dvě jaderné ponorky, načež se Kreml za jeho slova rychle omlouval.

Video: jenom 40 km od Putinovy moskevské rezidence vypukl velký požár. Narušil výrobu bojových letadel Suchoj

Zajetí ropného tankeru M/T Sophia bylo přitom velmi rychlou akcí. Z vrtulníků se slanili na palubu a postupovali na velitelský můstek, kde nejspíše zajali posádku, která nekladla odpor. Je pravděpodobné, že využili Sikorsky SH-60 Seahawk s kapacitou 11 až 12 vyzbrojených vojáků, uvádí Wikipedia, jelikož právě ten k tomu americké námořnictvo nejčastěji využívá.

Zabrání ruského ropného tankeru M/T Sophia americkými vojáky (zveřejněno 07. ledna 2026)

Článek Kreml zuří a neví, co má dělat. Američané zveřejnili záběry, jak rychle v mezinárodních vodách zabrali ruský tanker se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nápad admirála Jamamota, jak napadnout NY

S nápadem na využití letadlové ponorky přišel v roce 1942 admirál Isoroku Jamamoto. Když Japonsko začalo pomalu válku prohrávat, navrhl postavit ponorky s letadly, které by mohly překvapivě napadnout New York nebo hlavní město Washington DC. Admirál předpokládal, že by se americká veřejnost poté chtěla z války stáhnout.

Video: „Game-changer“, který Ukrajině nahradí strategické bombardéry. Vyvinula řízenou střelu s dosahem 3 000 km

Práce na flotile 18 ponorek začaly v roce 1943, ale nakonec vznikly pouhé tři (I-400, 401 a 402); třetí (I-402) byla přestavěna na podmořský tanker. Každá měřila 122 metrů, široká byla 12 metrů, a ponor dosahoval 7 metrů, zatímco výtlak činil 5 223 tun na hladině a 6 560 tun pod ní.

iZdroj fotografie: Stéphane Gallay/ Creative Commons / CC

Letadlová ponorka I-400 byla vybavena čtyřmi dieselovými motory s výkonem 1 680 kW každý a dvěma elektromotory s výkonem 1 600 kW pro plavbu pod hladinou. Max. rychlost na hladině měla dosahovat 18,7 uzlů (34,6 km/h) a pod hladinou pak 6,5 uzlů (12 km/h), zatímco dosah být těžko představitelných 37 347 námořních mil (69 400 km).

Skutečný obr, ale s velkými problémy

Nejenom rozměry plavidla, i výzbroj byla mohutná. I-400 měla celkem 8 torpédometů táže 533 mm (po čtyřech na zádi a přídi), jedno 14centimetrové dělo na palubě s dostřelem 15 km, a mohutnou protileteckou obranu tvořenou deseti 25milimetrovými kanóny Typ 98. Vedle toho byla ponorka vybavena jak sonarem, tak radarem a šnorchlem a periskopy německé výroby. Potah kýlu z azbestu, gumy a lepidla měl pak pohlcovat signál sonaru.

Trvalo to skoro 30 let oprav a modernizací, ale ruský jaderný křižník Admirál Nachimov konečně vyplul na moře

Jádrem výzbroje byly však tři hydroplány Aiči M6A Seiran uskladněné ve vodotěsném hangáru na palubě. Tam v nich byly uloženy bez plováků a s křídly otočenými o 90 °. Jejich příprava ke startu trvala 30 minut a byl prováděn pomocí katapultu z paluby. Poté se ponorka ponořila a díky speciálnímu zařízení udržovala pozici do návratu stroje z mise.

iZdroj fotografie: Public Domain

Seirany byly natřeny luminiscenční barvou, takže je bylo snadné vidět i při práci v noci. Praxe však ukázala obrovské problémy mořských obrů. V první řadě byly špatně ovladatelné, neboť měly příliš malé kormidlo, a kvůli velikosti mělo zase plavidlo problémy s ponořením. Než se I-400 ponořila, trvalo to 58 sekund, a do maximální hloubky 100 metrů se nikdy posádka čítající 144 mužů neodvážila kvůli nebezpečí imploze trupu.

Fantasmagorické plány nevyjdou

I když byl záměry na využití I-400 velkolepé a „hodné Japonska“, s postupem války se ukazovalo, že neproveditelné. Nejprve padlo vzhledem k plavebním (ne)schopnostem bombardování New Yorku, a dalším z nápadů bylo použít letadla k bombardování Panamského kanálu, což mělo Spojené státy americké „šokovat“ a přinést obrat.

Video: Jedna přesná rána zezadu do věže zničila ujíždějící ruský tank T-80. Munice mu explodovala okamžitě

Dnes je jasné, že by šlo o čistou sebevraždu, a šest bombardérů s maximální rychlostí 475 km/h a 800 kg pum by ani velké škody nenapáchalo. Zato plán úderu na atol Ulithi, kde kotvilo 15 amerických letadlových lodí, byl téměř proveden. Japonci přetřeli své Seirany na stříbrno a opatřili je americkou imatrikulací, aby se skvěle infiltrovali.

iZdroj fotografie: HawkeyeUK / Creative Commons / CC

Než se však ponorky dostaly na místo, Japonsko kapitulovalo a letadla s kamufláží porušující pravidla války byla zničena. Mnohem děsivější plán měl potom název „Třešňové květy v noci“. Jednalo se o rozprášení biologických zbraní nad Kalifornií, což naštěstí císařští vojáci nestihli. Po válce navíc ponorky zabavili Američané, a po testech je u Havaje potopili. Dodnes zůstal zachován jenom jeden Seiran, a to v Smithsonově institutu v Americe.

Článek Japonská letadlová ponorka I-400 měla změnit běh 2. světové války, ale byly to jenom marné sny šílených samurajů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nevyráběný tank Armata má silný kanon

Nejmodernější protitankovou munici začalo Rusko vyvíjet spolu s T-14 Armata, což je tank poprvé představený v roce 2015 a vybavený novým kanonem 2A82-1M, uvádí Wikipedia. Má ráži 125 mm jako stávající ruské tanky, ale umožňuje používat delší munici s delším penetrátorem a větší hnací náplní, což jí dává vyšší průraznou sílu. Nutno podotknout, že munice užívána není, jelikož tank Armata existuje jenom ve verzi prototypů a není vyráběn.

Putinův pes dostal obojek: Rusko se kaje, jaderné výhrůžky Americe přehnalo, zní z Kremlu. Konečně pocítilo, že není tak mocné

Municí určenou k ničení nejlepších tanků je Vacuum typu APFSDS. TopWar uvádí, že existuje ve dvou druzích, a sice Vacuum-1 vybavený penetrátorem z ochuzeného uranu, a Vacuum-2 z wolframu, což jsou dvě nejběžněji využívané materiály pro tento typ zbraně. Rusko opakovaně tvrdilo, že tato munice dokáže prorazit pancíř jakéhokoliv tanku na světě, ale Armádní Zpravodaj upozorňuje, že ještě nikdy nebyla nasazena, takže to nelze potvrdit.

Vacuum možná probije až 1 000 mm

Údaje o tom, co Vacuum dokáže, se mírně rozcházejí, což je vzhledem k udržení vojenského tajemství pochopitelné. NationalInterest odhaduje, že zvládne prorazit pancíř o síle 900 mm RHAe, ale některé ruské zdroje operují dokonce s průrazností až 1 000 mm RHAe. Nutno podotknout, že vždy záleží na vzdálenosti, protože s přibývající vzdáleností rychlost šipky z wolframu nebo ochuzeného uranu klesá, což se negativně podepisuje na průraznosti.

Video: Ruský BMPT Terminator se zničit nepodařilo. A opakovaným náletům dronů odolal i tank, který ho odtahoval

Zda by dokázal takový projektil prorazit přední, tedy nejsilnější pancíř nejnovější verze tanku M1A2 Abrams, se posuzuje velice obtížně. Redakce Armádního Zpravodaje se domnívá, že exportní verze určitě ano, ale otázkou je verze americká. Wikipedia uvádí, že má přídavné pancéřování z ochuzeného uranu, které Spojené státy nikomu neposkytují, a jeho parametry jsou tajné. Je nicméně známo, že má výrazně zvyšovat odolnost tanku, ale zda by odolal i munici Vacuum, je veliká neznámá, a je možné, že zůstane navždy nezodpovězená.

Článek Kdyby stanul nejlepší americký Abrams proti ruskému „drtiči“ Vacuum, přežít by nemusel. Ale vaz mu láme T-14 Armata se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Smrt stíhaček 5. generace; ale možná ne

Firma China Electronics Technology Group Corporation (CETC) představila radar JY-27V, který má znamenat zlom v detekci a boji se stealth technologiemi. JY-27V užívá velmi krátkých vln (VKV) pracujících ve spektru metrových vln (30-300 MHz). Ty jsou méně ovlivňovány materiály pohlcujícími radar a úhlovými konstrukcemi, na něž spoléhají stealth letouny.

6 bojových misí, v nichž sehrával významnou i rozhodující roli americký strategický bombardér B-2 Spirit – nepřítele drtil, kam vletěl

Technologie stealth snižuje radarový průřez letadla (RCS), přičemž současné radary, které využívají mikrovlny (300 GHz – 300 MHz), mají problémy s detekcí letounů, jako jsou F-22, F-35, SU-57 nebo J-20, protože jsou navrženy tak, aby tyto frekvence odrážely nebo pohlcovaly.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

Ke snížení RCS je využíváno dvou metod: designem letadla s ostrými úhly tak, aby odráželo radarové vlny, a jeho speciálním potažením radarově-absorpčním materiálem (RAM). Obě metody jsou účinné především proti radarovým vlnám krátkých vlnových délek, což je důvod, proč se letadla stealth často vyhnou konvenčním senzorům.

JY-27V je zároveň malá mobilní revoluce

Radary s metrovými vlnami, jako je JY-27V, stealth prakticky ruší, neb pracují na vlnových délkách, které vyžadují použití jiných a výrazně sofistikovanějších materiálů RAM, aby stroj před VKV skryly. To se však dosud u letadel nevyřešilo. JY-27V tuto slabinu využívá a pomocí velké fázové antény detekuje a sleduje cíle, které by byly pro standardní systémy téměř neviditelné.

Americké letectvo aktuálně nemá žádnou náhradu za F-22 Raptor, který dodnes neporazilo Rusko ani Čína. A možná ani mít nebude

Také dokáže detekovat velké konstrukční plochy letadel, jako křídla nebo ocasní plochy, o které se paprsky současně používaných radarů po nanesení RAM a při úhlové konstrukci neškodně „svezly“. Tyto slabiny stealth byly známy dávno, ale VKV radary měly dosud obrovskou slabinu – nulová mobilita a krátký dosah.

To se ovšem s JY-27V mění. Nová čínská pýcha je totiž na kolovém podvozku a výrobce uvádí, že může být zprovozněna do 10 minut od dovezení na místo, a dosah se pohybuje mezi 200 a 500 km. Rychlá je pak i evakuace v případě útoku na pozici radaru. Dosavadní systémy, jako je ruský 55Zh6U Nebo-U, měly obrovskou anténu a byly prakticky stacionární.

AI je velkou součástí radaru JY-27V

JY-27V také používá nově vyvinuté algoritmy, které filtrují šumy, odhalují klamné a přírodní odrazy, a filtrují a čistí signál. Je nasnadě, že čínská novinka používá i prvků AI. Nový radar by mohl měnit stav na světovém bojišti a mohl by velmi pomoci státům jako je Írán nebo Pákistán čelit nepříteli s touto sofistikovanou technikou.

„Invaze“ F-35 zabíjí evropský vojenský letecký průmysl. Evropské země by se měly spojit, záležet bude na letounu 6. generace

Velké obavy již projevily Spojené státy americké, neboť se Číně podle jejích zdrojů podařilo radarem zachytit americkou F-22 Raptor v letu nad Jižní Koreou již v roce 2019. V první řadě se proto USA zaměřily na rušící techniku a stroje EA-18G Growler dostávají nové rušičky, které by měly ošálit i nové radary, ale Číňané je budou pochopitelně stále vylepšovat.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Stávající stealth letouny také dostávají nové klamné cíle. Nejúčinnější a nejjednodušší opatření se však ukazuje let v malé výšce, kde je radar s VKV pásmem málo účinný – to je ovšem zase vystavuje nebezpečí jiných protiletadlových prostředků. Zda nová, resp. šestá generace letounů s technologií stealth přinese řešení, je ve hvězdách.

Článek Čína představila nový radar, proti němuž je stealth F-22 i F-35 k ničemu. Objevit je dokáže až na 500 km, F-22 už zachytil se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Problém kouzla s čísly nevyřeší

Čísla mluví jasně – v loňském roce americká armáda naverbovala 54 000 nových rekrutů, ale problém je v tom, že jich měla v plánu nabrat 65 000. O něco lépe na tom bylo letectvo, které mělo v plánu nabrat 26 800 nových letců, a plán tak nesplnilo „jenom“ o 3000 osob. Absolutně pak propadlo námořnictvo. To mělo v plánu zaměstnat 37 700 nových námořníků, avšak přihlásilo se jich pouze 30 236. Celkem tedy scházelo 41 000 nových branců. Jenom námořní pěchota a vysoce elitní hvězdné síly dosáhly svých plánů. Tak alespoň něco.

Je ovšem třeba zdůraznit, že poslední jmenovaní nabírali pouhých 110 zájemců. A důsledky nezájmu se již dostavují. V americké armádě nyní slouží 445 000 žen a mužů, což je nejméně od doby před 2. světovou válkou. Na problém jde ale Pentagon věru šalamounsky – díky posílení stavů náborářů a zahájení moderních internetových kampaní za účasti hvězd jako Dwayne „The Rock“ Johnson, snížením plánů na počet přijatých, snížením požadavků, a naopak zvýšením věkové hranice z 39 na 41, se pro letošek zatím daří plán plnit.   

Armáda už mladé neláká

Armádní Zpravodaj soudí, že je zmíněné klid před bouří a vojáci si to dobře uvědomují. Opět nechme promluvit čísla – pouhých 23 % mladých Američanů mezi 18 a 25 lety je schopno aktivní vojenské služby. Zbytek ji schopen není kvůli zdraví (omezující je především vlna obezity), závislostem na drogách a alkoholu, či záznamu v rejstříku. Přidávají se ovšem i další faktory, s nimiž armáda bojuje jenom těžce. V první řadě je to růst platů v civilní sféře. Mladí lidé si dnes často i ve fastfoodech vydělají více než službou vlasti, a to bez ohrožení života a cestování.  

iZdroj fotografie: US ARMY/ Public Domain

Důležitou roli ve volbě budoucí vojenské kariéry hraje i rodinná tradice. V současné době pochází až 79 % vojáků z vojenských rodin. A právě život v armádě plný stěhování a desetiletí válek mimo Ameriku mnohé z dítek z těchto rodin od služby v armádě odrazuje. Redakce Armádního Zpravodaje připomíná, že jsou velký problém i tzv. kulturní války a woke politika dnes prosazovaná ve vojsku. Mnohým konzervativně vychovaným mladým lidem z jihu USA se to nezamlouvá, zatímco mladí liberálové naopak armádu pro její životní styl také nevyhledávají.

Žádná dobrá řešení

Nepříjemná je situace především pro US NAVY, která vedle vojenské flotily provozuje pro svoje účely i nákladní obchodní flotilu, jíž obsluhují civilní námořníci. Po těch je však v civilním sektoru velká poptávka a vojáci jim v platech nemohou konkurovat. Redakce Armádního Zpravodaje zjistila, že proto bude nyní odstaveno kvůli nedostatku personálu 17 lodí. Námořnictvo se tedy chytá jakéhokoliv stébla naděje. Od příštího roku by například měl být rozšířen program najímání filipínských námořníků, kteří by měli nahradit Američany. Podobné plány pak spřádá i vedení Pentagonu pro ostatní složky ozbrojených sil.

iZdroj fotografie: US Army / Public Domain

Cizinci by se ovšem měli vedle pozic pro civilní zaměstnance dostat i k bojovým jednotkám. Taková cizinecká legie má pro USA mnoho výhod. Politikům by se uvolnili ruce a mohli by vojsko nasazovat bez ohledu na jeho ztráty. Mnoho prostředků by bylo navíc ušetřeno na výsluhách. Odměnou pro cizince by byl plat a občanství. Na druhou stranu by bylo nutno počítat s neloajalitou takových branců a velké problémy by byly i s komunikací. V pilotním projektu by měli být vybráni občané států Latinské Ameriky. Zda se však skutečně takto podaří tento problém vyřešit, je ve hvězdách.

Článek Americká armáda je v rozkladu, má silný nedostatek vojáků a noví se nehlásí. Řešením má být i cizinecká legie se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Super Hornet má 13 závesníků

Letoun Super Hornet je zejména ve výzbroji amerického námořnictva a je dnes hlavní údernou silou z amerických letadlových lodí. Wikipedia uvádí, že má nosnost 8 050 kg výzbroje, ale počet je omezený 13 závěsnými body. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že kromě nesení výzbroje mohou sloužit třeba i k instalaci přídavných nádrží a dalších systémů. Počet zbraní letounu je tedy limitovaný, a jak je vyčerpá, musí zpět na letadlovou loď.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

Jak vyplývá ze zadání v elektronickém systému americké vlády, chce tamní ministerstvo obrany, aby mohl Super Hornet používat i malé naváděné pumy SDB I. To by mu umožnilo nést jich mnohem větší počet než v současnosti, jelikož by mohly být na jednom závěsníku namísto 1 klasické hned 4 malé SDB I. Znamenalo by to, že na ruské cíle, ale potenciálně i íránské, čínské nebo teroristické (což jsou nejpravděpodobnější rivalové), by mohlo být vedeno více úderů bez nutnosti návratu, čímž by se stalo každé letadlo mnohem efektivnější.

F/A-18 zaútočí až na 4násobek cílů

SDB I je puma o hmotnosti 129 kilogramů, přičemž standardní pumy nesené bojovými letadly mívají nejčastěji 230 až 250 kilogramů, případně půl tuny. Americké letectvo na stránkách uvádí, že je SDB I ve speciálním zásobníku, v němž jsou umístěny 4 kusy, a teprve tento zásobník je umístěn na závěsník. V podstatě to znamená, že letoun může najednou nést čtyřnásobek pum a logicky tak útočit na o to více cílů. Armádní Zpravodaj upozorňuje, že je navíc dolet klouzavé pumy až 111 km, což chrání letoun před protivzdušnou obranou.

České letouny JAS-39 Gripen útočily na F-16, F/A-18 Hornet nebo Mirage 2000 ve Španělsku, úkol to pro ně nebyl jednoduchý

Omezením však může být hmotnost hlavice, která obsahuje jenom 16 kg výbušniny, uvádí Wikipedia. Puma je sice navržena tak, aby prorazila třeba betonové opevnění, ale samozřejmě platí, že menší množství trhaviny znamená menší škody. Hodit se to může třeba v zastavěné oblasti, kde jsou nežádoucí vedlejší škody – navíc při přesnosti 1 metru s ní lze provádět chirurgické údery. Na odolné cíle by však letoun musel použít nějakou těžší zbraň.

Článek Důmyslné řešení amerických inženýrů, aby unesly letouny F/A-18 Super Hornet 4násobek zbraní. Proti Rusku by byly ještě efektivnější se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Projektily pro M110 váží přes 91 kg

S myšlenkou nejtěžší mobilní houfnice přišla americká armáda v 50. letech 20. století. Nakonec se podařilo sestrojit systém na pásovém podvozku, kde se ocitla modifikovaná verze hlavně tažené houfnice M115 ráže 203 mm, uvádí Wikipedia. To umožňovalo vystřelovat projektily o hmotnosti větší než 91 kilogramů, což znamenalo velikou ničivou sílu, přičemž zbraň sloužila k ničení hodnotných pozic nepřítele. Později pak vznikly verze i s větším dosahem.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Nizozemí

Na svou dobu měla houfnice slušný dosah – třeba s tříštivým projektilem M106 o hmotnosti 92,53 kg byl až 16 800 m. Pozdější verze houfnice M110A1 a A2 však dostaly delší hlaveň, čímž stoupl dosah na 22 900 metrů, uvádí Army-Guide. S raketovým projektilem M650 však mohla zasahovat cíle do vzdálenosti až 30 km, a existoval i jaderný raketově poháněný projektil. Kadence houfnice byla 3 rány za 2 minuty, i když ji bylo možné krátkodobě i zvýšit.

Zbraň doprovázelo vozidlo s municí

Houfnice M110 je umístěna na pásovém podvozku, který je shodný houfnicí M107 spadající do stejné rodiny. Její celková bojová hmotnost byla 26,5 tun, uvádí WeaponSystems. Na samotném vozidle je potom 5 členů obsluhy, ale dalších 7 jich cestovalo na doprovodném vozidle s municí, protože samotná houfnice měla zásobu pouze na 2 rány, což hodnotí Armádní Zpravodaj jako velkou slabinu. Vozidlo na silnici vyvinulo max. rychlost 56 km/h.

Zbraň se nakonec dočkala velice značného rozšíření v armádách amerických spojenců, i když někteří, jako byl Írán, se od Ameriky později oddělili. Mnoho armád, včetně americké, již M110 nepoužívá, ačkoliv v aktivní službě zůstává třeba v Řecku, Egyptě nebo na Tchaj-wanu. Dočkala se mimochodem nasazení v řadě konfliktů – Američané ji použili například ve Vietnamu nebo v Iráku, a v několika konfliktech ji použil Izrael a Írán ve válce s Irákem.

Článek Kdysi nejtěžší houfnice v americké výzbroji: brutální M110 rozsévala zkázu a nic jí nedokázalo odolat. Na ruskou zdaleka neměla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bombardér B-1B Lancer je velmi rychlý

Americké letectvo popisuje B-1B Lancer jako univerzální bombardér s vysokou údernou silou. Má přitom proměnlivou geometrii křídla, takže i díky tomu může dosahovat nadzvukové rychlosti až Mach 1,2 ve vysokých výškách. Již tato schopnost znamená, že může snáze pronikat obranou nepřítele nebo v ohrožené oblasti zůstat jenom velice krátkou dobu, což snižuje šanci ho sestřelit nebo na něj zaútočit stíhacím letectvem.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

B-1B Lancer může nést až 23 tun různé munice, uvádí Wikipedia, je tedy v akci vybaven vysokým počtem pum nebo řízených střel. V podstatě lze říci, že by díky tomu jediný mohl zasáhnout značný počet severokorejských cílů a mnohé pozice i jednotky zdecimovat. Navíc používá celou škálu zbraní schopných útočit z veliké vzdálenosti a držet se mimo protivzdušnou obranu. V případě, že by se ji podařilo zničit, mohl by působit i jako klasický bombardér.

Účinná střela má dosah až 1 000 km

Jednou z naváděných zbraní používaných bombardérem B-1B Lancer je řízená střela AGM-158 JASSM. ArmyRecognition uvádí, že existuje ve více verzích, přičemž ta nejpokročilejší může zasahovat cíle do vzdálenosti 1 000 km a má hlavici těžkou 423 kg. Z toho jasně vyplývá, že by Severokorejci zřejmě ani nevěděli, kde bombardéry letí. Ale i kdyby ano, neměli by na ně jak zaútočit – jsou rychlé a severokorejské letectvo značně zastaralé.

„Game-changer“ proti balistickým raketám ve výzbroji Severní Koreji, Ruska i Číny – americko-japonské rakety SM-3 Block IIA

Bombardér by si pravděpodobně mohl troufnout i mnohem blíže. Pokud by měl totiž stíhací doprovod (ačkoliv je reakce severokorejského letectva nepravděpodobná), dokázal by pozice zasypat třeba pumami s konverzním modulem JDAM, který je činí klouzavými a přesně naváděnými. Takovéto pumy jsou schopné zasahovat cíle do vzdálenosti až 70 kilometrů, uvádí Wikipedia, a jedna může mít hmotnost až 930 kilogramů.

Článek Severní Korea by měla krotit vášně, americké bombardéry B-1B Lancer by ji roznesly, aniž by věděla, odkud útoky přichází se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

M113 je již nedostatečně odolný

Americká armáda, ale i další složky ozbrojených sil, používala dlouhá léta pásový transportér M113. Ve své době šlo o velmi zdařilé a moderní vozidlo; Army-Technology uvádí, že jeho první prototyp byl vyroben již v roce 1957, od té doby ovšem prošel mnoha úpravami a modifikacemi, což z něj udělalo velmi univerzální a spolehlivé vozidlo. Na dnešní dobu má ale zejména nedostatečný pancíř – Američané ho proto dlouhou dobu plánovali nahradit.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

Nakonec bylo vybráno vozidlo AMPV od společnosti BAE Systems. Ta ho popisuje jako rodinu vozidel s vysokou odolností, využívající mnoho prvků bojového vozidla pěchoty M2 Bradley, které je proslulé svou všeobecnou odolností. AMPV by mělo, například silou pancíře, pokud bude silný jako u Bradley, odolávat střelám ráže až 30 mm, a mělo by mít i pancíř reaktivní. Díky němu by odolalo min. zepředu a ze strany střelám typu RPG.

AMPV bude mít různorodou výzbroj

Hmotnost vozidla se liší podle varianty. ArmyRecognition uvádí, že se pohybuje od 34 do 36 tun. Vedle toho má dvoučlennou osádku, dosahuje rychlosti až 61 km/h a dokáže ujet téměř 400 km. Vyzbrojené může být nějakým typem kulometu, ať univerzálním, nebo těžkým ráže 12,7 mm, případně ho může nahradit automatický granátomet.

105mm mini-houfnice na Humvee vypadá až neškodně, přitom je revoluční a dokáže tvrdě udeřit na skoro 20 km

AMPV existuje v několika variantách a jako obrněný transportér má mít v zadní části prostor pro 6 plně vybavených vojáků. V podobě zdravotnického vozidla má pak osádku tříčlennou a místo pro 4 ležící nebo 6 neležících pacientů. V jiné verzi plní zase AMPV roli samohybného minometu a je vyzbrojené minometem ráže 120 milimetrů, do něhož nese 69 nábojů, uvádí Wikipedia. Existuje i verze velitelská, ale možných úprav je mnohem více.

Článek Americké transportéry M1113 postupně odejdou. V Americe je nahradí AMPV, které odolají i ruskému RPG a pořádně silné ráži 30 mm se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

M1A1 Abrams má zajímavé pancéřování

Z amerického tanku se mohou ruští konstruktéři hodně naučit. ArmyRecognition uvádí, že jednou z nejzajímavějších věcí pro ně může být pancéřování, jelikož je Abrams znám vysokou odolností, a v případě, že budou Rusové znát podrobnosti, mohou vylepšit své zbraně tak, aby ho ničily účinněji. Pancíř je kompozitní, podobný pancéřování Chobhem britského Challengeru, uvádí Army-Guide. Znalost, z jakých materiálů je složený a jak je poskládaný, mohou inženýři zrekonstruovat a např. využít při konstrukci vlastních budoucích tanků.

iZdroj fotografie: Public Domain

V podstatě by se dalo říci, že mohou udělat zhruba to, co Němci za 2. světové války, když se setkali se sovětským tankem T-34. Jeho koncepce byla natolik efektivní, že ji Adolf Hitler přikázal okopírovat, uvádí TankMuseum. Konstruktéři se při jeho zkoumání hlavně poučili a vše vylepšili, načež vznikl střední tank Panther považovaný za nejlepší svého typu během celé války. Až tak daleko Rusové zajít nemohou, ale značného vylepšení svých tanků by dosáhnout mohli – i když nemá jimi získaný tank tajné pancéřování z ochuzeného uranu.

Ne všechny informace jsou tak cenné

Abrams je každopádně zajímavý i v jiných směrech, např. jeho systémy řízení palby a termovize, i když okopírovat zrovna ty není tak lehké, jelikož to vyžaduje určité technologie a součástky, s nimiž mohou mít Rusové problém. Poučná pak může být i ergonomie tanku nebo způsob uložení munice a ruční nabíjení kanonu – sovětské i ruské tanky totiž trpí slabinou uložení munice ve věži, která může snáze explodovat a zničit je zevnitř.

„Malý velký“ problém pro americké tanky M1 Abrams: doslova roztříštit je může koule rychlá Mach 4, ale zatím pouze teoreticky

Na druhou stranu nelze očekávat, že by získané znalosti byly zase tak převratné, protože M1A1 je už poměrně starý. Nejmodernější verzí Abramsu je M1A2 SEPv3, uvádí Wikipedia, která se v mnohém odlišuje. Má například vylepšené pancéřování včetně reaktivního pancíře a začíná dostávat systém aktivní ochrany Trophy. Modernější jsou potom i systémy řízení palby, komunikace nebo sdílení dat, s nimiž se starý M1A1 nemůže rovnat.

Článek Rusko může pomocí reverzního inženýrství získat z tanku M1A1 Abrams cenné poznatky – i když ne všechny za to stojí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Raketa, která vynese hypersonický kluzák

Dark Eagle vlastně sestává ze dvou systémů od dvou společností, uvádí Wikipedia. Prvním z nich je dvoustupňový raketový posilovač vyvinutý Lockheed Martin, jehož úlohou je vynést do výšky druhou část, tedy hypersonický kluzák C-HGB. Ten zkonstruovala společnost Dynetics a jako nepoháněný má rychlostí vyšší než Mach 5 zamířit k cíli. Během trasy může přitom měnit směr, aby byl jenom obtížně sestřelitelný (nebo ideálně vůbec).

A USAF F-16 flies by one of the LRHW TEL assigned to Bravo Battery, 5th Battalion, 3rd Field Artillery, Long Range Fires Battalion, 1st Multi-Domain Task Force, participating in exercise Bamboo Eagle 24-3 at Nellis AFB
📸: U.S. Army photo by 1st Lt. David Kim pic.twitter.com/0Eyb5nqNbu

— Doha (@Doha104p3) August 31, 2024

NationalInterest uvádí, že by mělo být hlavním smyslem zbraně v americké strategii odstrašení Číny v oblasti Pacifiku. Nevylučuje ovšem ani možnost, že by mohla být nasazena k odstrašení Ruska, jelikož může kluzák díky svým schopnostem zasahovat různé druhy strategických cílů, například velitelství, bunkry nebo významné sklady. Výhodou LRHW je pak hlavně skutečnost, že bude odpalována nejenom ze země, počítáno je s ní i pro plavidla amerického námořnictva, uvádí na svých stránkách americké ministerstvo obrany.

Dark Eagle má dolet asi 3 000 km

O zbrani je pouze minimum informací, ale celá (raketový posilovač a kluzák) by měla mít hmotnost kolem 7,4 tun. Některé zdroje pak naznačují, že by kluzák mohl cíl ničit jenom svou kinetickou energií, ale není to potvrzené. S dosahem kolem 3 tisíc km patří tak mezi zbraně středního doletu, které ještě před několika lety omezovala již neplatná Smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu – ta se ale netýkala Číny, jenom USA a Ruska.

Video: ani tank nemusí ruské armádě přinést úspěch, pakliže musí čelit zarputilým obráncům, jimž se podaří vletět dronem do BMP-2

V pozemní verzi by měla baterie Dark Eagle obsahovat 4 vozidla a na každém by měly být 2 rakety s kluzákem, celkem tedy 8 střel. Řízena přitom bude z velitelského vozidla a její mobilita by nepříteli velmi komplikovala možnost ji celou i jenom z části zničit. Ve výzbroji, a tedy i připraveny k nasazení, by měly být první kusy k dispozici již v roce 2025.

Článek Americká hypersonická zbraň „Temný orel“ může být kladivem na Rusko a Čínu. V rychlosti Mach 5 bude téměř nesestřelitelná se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jackal létá nad zemí a velice rychle

O novém sebevražedném americkém dronu Jackal je známo jenom několik podrobnějších informací, a vycházet lze i z videa zveřejněného jeho výrobcem – vidět ho můžete níže. Ukazuje na něm, že je Jackal vlastně jakousi kombinací malé střely s plochou dráhou letu a sebevražedného dronu, přičemž s řízenou střelou má společný tvar a skutečnost, že je poháněn proudový motorem. ArmyRecognition uvádí, že dosahuje rychlosti přes 600 km/h.

Northrop Grumman reveals development of Jackal ‘sprint‘ loitering system https://t.co/EKDqzu6NbR #northropgrumman @northropgrumman pic.twitter.com/ykY8oBQAQY

— Janes (@JanesINTEL) June 6, 2022

Záběry dále ukazují, k čemu by se mohl dron hodit – útočí například na obrněnou techniku nebo systémy protivzdušné obrany, a vzhledem k tomu, že má dolet zhruba 100 kilometrů, hodil by se třeba k ničení ruských systémů S-400 a S-500, event. i čínských. Právě ty rozmisťuje ruská armáda v případě potřeby desítky kilometrů za frontovou linií, kde mají být v relativním bezpečí. Jackal však dokáže tuto vzdálenost velice rychle zdolat, a bude-li se pohybovat nízko nad zemí, což je pravděpodobné, bude i velice obtížně sestřelitelný.

Na cíl se dron navede i bez GPS

Jackal má být schopen přesně zasahovat cíle i v prostředí s rušeným signálem GPS, uvádí TheAviationist, ale není přesně jasné, jaké by měl mít navádění – disponovat má však schopností rozeznávání cíle, což znamená, že by jeho systém v oblasti dokázal cíl rozeznat např. podle tvaru a navést se na něj. Nosnost dronu je pak 4,5 kg, takže může mít dostatečně velikou hlavici na zničení systémy protivzdušné obrany, ale například i tanků.

Inovativní ukrajinská potulující se munice Stick M12 může nepříteli dost zatopit. Částečně je podobná ruskému dronu ZALA Lancet

Vojáci by měli být schopni vypouštět dron Jackal z pozemního odpalovače nebo různých leteckých platforem, uvádí TheDefensePost, a video ukazuje i jeho odpálení z plavidla. Efektivitu zbraně však ukáže samozřejmě až její případné nasazení v nějakém ostrém boji, ačkoliv její papírové vlastnosti se zdají být velice vyspělé. A bude-li to nutné, nemusí být jenom útočnou zbraní – využít ji totiž lze také k průzkumu nebo elektronickému boji.

Článek Zabijákem ruských S-400S a S-500 se může stát speciální potulující se munice Jackal z Ameriky. Ujde zaměření a udeří bleskurychle se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Cílem brazilského letectva je diverzifikace

Nejpočetnějším bojovým letounem brazilského letectva je v současnosti Northrop F-5 Tiger, uvádí Wikipedia, který spadá konstrukčně do 70. let 20. století, a ač byl ve své době skvělý, v současnosti již moderním požadavkům nevyhovuje. Brazílie proto nakonec vsadila v oblasti nadzvukových bojových letounů na švédské JAS 39E, ale nemají být jediné. Ráda by k nim získala 1 nebo dokonce 2 další typy a o jejich koupi již intenzivně jedná.

iZdroj fotografie: Tomás Del Coro / Creative Commons / CC BY-SA

Letouny F-16, o nichž brazilské letectvo uvažuje, by ale nebyly nové. NationalInterest uvádí, že vyjednává o koupi 24 letadel od amerického letectva, což jsou užívané kusy F-16 C/D, pravděpodobně tedy Block 50/52. Ty již sice nejsou nejmodernější a nedisponují například radarem typu AESA, ale je možné je v budoucnu modernizovat. Navíc jde o velmi rozšířená letadla, která mohou používat celou škálu moderních západních zbraní.

Tejas Mk 1A je nový a zatím neprověřený

Na rozdíl od zmíněné F-16 by se v případě indického letounu Tejas Mk 1A o nové kusy jednalo a dokonce by byly rovnou vybaveny moderním radarem AESA, uvádí Wikipedia, ale jde o nevyzkoušenou techniku. Samo indické letectvo dostane první kusy teprve v druhé polovině roku 2024 a její vývoj byl značně zdlouhavý. Letoun ale umí používat směsici zbraní z celého světa – od amerických AIM-132 ASRAAM, přes ruské R-73 nebo izraelské Python-5. Odpalovat pak může i ruské střely proti pozemním cílům Ch-59 nebo indické protilodní BrahMos.

Velká rána pro Rusko: Indie by se mohla rychle zbavit závislosti na jeho letadlech Su-30 a MiG-29, má totiž vlastní alternativu Tejas Mk1

Brazílie má i vlastní vyspělý letecký průmysl. V minulosti se dokonce pokusila vyrobit bojový letoun ve spolupráci s Itálií a výsledkem byl podzvukový AMX International určený pro pozemní útoky, ale i ten je již zastaralý. V současnosti pak úspěšně vyrábí lehký vrtulový bitevník Embraer EMB 314 Super Tucano známý i pod označením A-29, případně transportní letoun Embraer C-390 Millennium, který chce také české letectvo.

Článek Brazílie by si mohla coby velmoc zvolit indickou stíhačku Tejas Mk 1A jako náhradu za „starce“ F-5 Tiger. A možná je doplnit i F-16 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

AT4 je účinná, levná a lehká „protitankovka“

Výrobcem AT4 je švédská společnost Saab, která produkuje i mnoho jiných zbraní. Při konstrukci vycházela ze své známé pancéřovky Carl Gustaf a NationalInterest uvádí, že mají mnoho společných prvků. Liší se ale tím, že zatímco Carl Gustaf je znovu použitelná, AT4 jednorázová. Z důvodu nízké hmotnosti a ceny je nicméně o protitankového zabijáka zájem – na rozdíl od dalšího výrobku firmy, a sice letounu Saab JAS 39E/F Gripen. Wikipedia uvádí, že se toto letadlo podařilo krom Švédska udat jenom v Brazílii a možná Thajsku.

iZdroj fotografie: Robert Weideman / Creative Commons / OGL

Saab na svých internetových stránkách uvádí, že je AT4 jedna z nejrozšířenějších zbraní svého druhu ve světe. Je snadno použitelná a efektivní dosah má až 1 km, ačkoliv to záleží na typu – kilometr totiž platí pro verzi AT4CS HE. Zkratka HE znamená, že jde o explozivní hlavici, tedy určenou hlavně proti měkkým cílům. CS je zase varianta určená pro město, kde tlak plynů ze zadní části odpalovače tlumí slaná voda, a lze ji proto použít i v uzavřeném prostoru.

AT4 stačí tak akorát na obrněnce a bunkry

První typy AT4 byly do výzbroje zavedeny již v roce 1987, uvádí Wikipedia, přičemž běžný raketomet je těžký jenom 6,7 kilogramu a jeho dosah je proti pohyblivému cíli 300 metrů, proti statickému a plošnému potom 500 metrů. Kumulativní hlavice dokáže prorazit pancíř o síle 350 až 460 milimetrů RHAe, což rozhodně nestačí na moderní tanky, hlavně když mají reaktivní pancíř, ale proti BVP nebo dalším obrněným vozidlům je to skvělá zbraň. Účinná je navíc i proti různým typům opevnění či bojovníkům schovaným v domech.

Zabiják tanků T-90, to je bezzákluzová protitanková pancéřovka Carl Gustav M4; ve výzbroji ji mají desítky zemí, i ČR

Americká armáda si u Saabu objednala další várku AT4 – ArmyRecognition udává, že konkrétně model CS TW, tedy Combined Space Tandem Warhead. Opět by se mělo jednat o zbraň do uzavřených prostor, ale nyní s tandemovou hlavicí, tedy určenou proti reaktivnímu pancíři. Hmotnost zbraně je 9 kilogramů a dosah jen 200 metrů, což svědčí o větší hlavici, ovšem ani Saab zatím neudává, jak silný pancíř dokáže vlastně prorazit.

Článek Americká armáda vsází proti obrněncům i vojákům na švédské AT4. Na rozdíl od Gripenů stejného výrobce je o ně ve světě zájem se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bez nákladních aut se neobešla již 2. světové válka

Současná moderní armáda stojí na obrněné a další technice, ale její tanky, BVP i transportéry spotřebují ohromné množství paliva, ale i střeliva a dalšího, a veliké jsou i potřeby vojáků. To platilo vždy, ač se to masivně projevilo až za druhé světové války, kdy armády bez flotily nákladních vozidel nezmohly nic. Příkladem jsou automobily Studebaker US6, jak uvádí Wikipedia, jejichž flotila poskytnutá z USA do SSSR umožnila rozsáhlé sovětské ofenzivy.

iZdroj fotografie: Martin Pettitt / Creative Commons / CC BY

V současnosti má být jedním z pokračovatelů tohoto nákladního vozu Mack Defense MMT určený pro americkou námořní pěchotu. Společnost Mack Defense ve své tiskové zprávě uvádí, že vozidlo bude ve třech konfiguracích, a to dle velikosti nákladu. K tomu má mít i hybridní pohon, což bude znamenat nižší spotřebu paliva, a tím prodloužený dojezd. V případě potřeby může přepnout jenom na elektrický pohon, což mu umožní bezhlučný provoz.

Většina provozu Mack Defense MMT je v terénu

Americká námořní pěchota v současnosti disponuje středními taktickými vozidly Oshkosh, která budou postupně nahrazována, a to nejenom v oblasti zásobovacích vozů, ale třeba i cisteren nebo tahačů, uvádí TheDefensePost. Vojenské nákladní automobily musí být velmi kvalitní a odolné – jenom pro představu, u Mack Defense MMT se počítá s tím, že bude 70 % činností provádět v terénu, a jen 30 % na silnici. Má také schopnost přebrodit vodní tok o hloubce až 1,5 m a poskytovat jednotkám v terénu elektrickou energii.

Zrozena v mrazu Sibiře uchvátila Tatra 815 i Sovětský svaz, a absolutní světovou špičkou je dodnes nejenom ve službách AČR

Velkou flotilu nákladních automobilů mají všechny moderní armády; třeba ta česká se spoléhá hlavně na automobil Tatra T-815, jehož má mít v různých variantách přes 2 700, uvádí Wikipedia. Vyznačuje se velmi dobrou průchodností v terénu, ale není jediným nákladním vozem ve výzbroji. Ve střední třídě jde o automobil Tatra T 810 Tactic, což je náhrada legendárního nákladního automobilu V3S, o němž jsme mimochodem také psali.

Článek Jsou stejně důležité jako tanky nebo BVP a boj by bez nich ani nezačal. Taktické náklaďáky nové generace přitom jezdí na elektřinu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj „low cost“ moderního dronu

Americká armáda narážela, a stále naráží, na problém poměrně vysokých pořizovacích cen bojových a špionážních dronů. Drahý je přitom i jejich následný servis. Každá ztráta podobného prostředku tak stojí americké daňové poplatníky až desítky milionů dolarů. Projekt typu XQ-58A Valkyrie byl tedy vlastě logickým řešením dané situace. S blížícím se rizikem konfrontace s Čínou, Ruskem a Íránem bylo naprosto nezbytné disponovat účinným bezpilotním prostředkem, který ani při velkých ztrátách ekonomiku státu nijak vážně nezasáhne.

Projekt XQ-58 Valkyrie vznikal v rámci skupiny projektů Low Cost Attritable Aircraft Technology už někdy v polovině roku 2016. Mezi požadavky při vývoji přitom zdaleka nebyla pouze nízká pořizovací cena, letoun musel být zároveň kompatibilní se současnými bojovými platformami, a navíc bylo nutné, aby bylo možné každý dron individuálně a bez větších potíží upravit tak, aby vyhovoval dané situaci a uživateli. První úspěšný let absolvovala XQ-58A Valkyrie už v roce 2019, přičemž nejvíce zaujala americké námořnictvo.

Neviditelný, nenáročný a multifunkční

Na první pohled sice tento 8 metrů dlouhý bezpilotní letoun nijak nepřipomíná nejmodernější kousek technologie, ovšem opak je pravdou, a navíc jde o velice multifunkční zařízení. Jeho primárním úkolem je doprovázet stíhací letouny typu F-22 a F-35 a poskytovat jim potřebnou podporu. Ta spočívá v nesení zbraňových a průzkumných prostředků a provádění diverzních a krycích manévrů. XQ-58 Valkyrie tak mohou nést bomby i rakety, a dokonce vypouštět i vlastní malé drony, uvádí Kratos Defence. Budoucnost se tak stává realitou.

XQ-58 Valkyrie mohou stejně tak operovat ve formacích s jinými drony, ale i jako samostatné jednotky. Během operací jsou řízeny operátorem, ale také mohou fungovat i zcela autonomně. Pro úspěšné zvládnutí bojových úkolů je letoun vybaven jedním nebo dvěma proudovými motory, přístroji pro radioelektronický boj, a nechybí mu vlastnost stealth. XQ-58 Valkyrie uletí až 3 425 km rychlostí 1 050 km/h, maximální operační výška je pak udává 3 715 m. Dron navíc nevyžaduje žádné letištní plochy, startuje „vestoje“ a přistává na padáku.

Oproti jiným dronům je XQ-58 Valkyrie levná

Ujasněme, že tohle není žádný FPV dron za pár stovek nebo tisíc korun. Je vysoce sofistikovaný a v podstatě se rozměrově jedná o malé letadlo. Oproti jiným bezpilotním letounům je však XQ-58 Valkyrie opravdu levné zboží. Jedna vyjde americkou armádu na zhruba 6,5 milionů dolarů (asi 144 milionů korun), což je ale prozatím dáno omezenými výrobními kapacitami.

Výrobce Kratos Defence ale odhaduje, že při zprovoznění dalších výrobních linek bude cena jedné XQ-58 Valkyrie kolem 2 milionu dolarů (asi 44 milionů korun) – pro srovnání, asi nejznámější americký bojový dron MQ-9 Reaper v poslední verzi stojí okolo 30 milionu dolarů (669 milionů korun). Takže vzhledem k tomu, že je XQ-58 Valkyrie podstatně výkonnější, jedná se o poměrně překvapivě nastavenou cenovku.

Článek Kratos XQ-58 Valkyrie je nejvýkonnější bezpilotní letoun světa, který může sekundovat F-35. Jeho cenovka ale překvapí, je „nízká“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

M777 je lehká a snadno přepravitelná

Houfnice M777 vznikala mezi roky 1997 a 2002, a dostala ji na starost firma BAE z britské UFH (Ultralight Field Howitzer). Úkolem konstruktérů bylo vyvinout co nejlehčí zbraň s co největší ráží – houfnice má proto hmotnost pouhých 4 218 kg, takže ji lze transportovat pod vrtulníkem CH-47 Chinniok nebo konvertoplánem V-22  Osprey, a do nákladního letadla C-130 Hercules se vejdou rovnou dvě. K jejímu odtažení lze pak použít i vozidlo HMMWV.

Lehké konstrukce bylo dosaženo odstraněním ochrany posádky, M777 nemá dokonce ani klasický pancéřový štít, a využito bylo maximum titanových součástek. Za takový kompromis se musí mít tedy vojáci pořádně na pozoru a nepřítele k sobě nesmí nechat přiblížit. A ke všemu se houfnice poměrně dlouho potýkala i s neduhy v podobě kroucení lafety a podvozku kvůli únavě materiálu, ale obojí se nakonec podařilo vyřešit. M777 má na délku 10,2 m (9,51 m v transportní poloze, hlaveň měří 6,8 m) a na šířku 3,72 m (2,77 m při transportu), uvádí MilitaryFactory.

iZdroj fotografie: US ARMY/ Public Domain

Elevace se pohybuje od 0 do +71,7 °, a aby i tyto britské tažené houfnice splňovaly potřeby dnešního bojiště, byly postupně všechny modernizovány na standard M777 A2. Díky tomu mají digitální řídící systém palby TAD/DFCS a navádění munice pomocí GPS/INS. Pro jejich ideální provoz je potřeba 8 mužů, obsloužit ji ale zvládne i 5 vojáků. Dobře vycvičená obsluha dokáže připravit houfnici k palbě do 3 minut, její složení pak trvá 2 minuty. Počáteční kadence je 5ran v minutě, a postupně klesá kvůli zahřívání hlavně na 2 rány v minutě.

Houfnice nejednou zocelená bojem

Velkou výhodou M777 je možnost střelby všemi druhy munice. S tou klasickou, tedy M107, je její dostřel 24,7 km, s dalekonosnou ERFB pak 30 km, a s chytrou přesnou municí M982 Excalibur stoupá dostřel dokonce 40 km. Vedle USMC a americké armády si pořídila M777 i Kanada, Brazílie, Austrálie, Saudská Arábie a Indie. Poprvé byla přitom nasazena v Afghánistánu v roce 2005, Saúdové ji pak nasadili v Jemenu a Indové proti Pákistánu. stojí na Wikipedii.

iZdroj fotografie: Mil.gov.ua/ Creative Commons / CC BY-SA

S dosud nejintenzivnějším nasazením se však M777 setkala na Ukrajině, kde by se mělo bojů účastnit přes 150 kusů, ovšem nikoliv z britských, ale z amerických zásob. A jak je v případě USA běžné, transportní verze jsou osekané, konkrétně u nich chybí systémy elektronického navádění. Ukrajina (ale i kterákoliv jiná země) je však může nahradit vlastním systémem.

U houfnic britského původu se nicméně objevily některé problémy. V první řadě se ukázalo, že nejsou stavěny na dlouhodobé intenzivní nasazení, neboť hlavně, které mají mít výdrž až 2 800 ran, odchází již po 1 500 ranách. V řadě druhé se pak ukazuje koncepce taženého děla jako „překonána“, moderní zbraně musí být neustále v pohybu, jinak se stanou terčem nepřítele. Na druhou stranu jich lze oproti samohybným houfnicím vyrábět mnohem vyšší počty a rychleji, a jsou lépe přepravitelné, pročež je rozhodně z výzbroje vyřadit nelze.

Článek Britská tažená houfnice M777 je pořádně silné „kladivo“, ačkoliv trpí několika fatálními nedostatky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co obsahuje 53. balíček pomoci Ukrajině

I když republikáni nějakou rozsáhlejší pomoc napadené zemi blokují, uvolní potřebnou výzbroj, munici a další vybavení ze svých zásob americké ministerstvo obrany. To poskytne prostředky protivzdušné obrany, dělostřeleckou munici nebo protitankové zbraně včetně střel do FGM-148 Javelin a přenosných raketometů AT-4, které se ve válce na Ukrajině mimořádně osvědčují a mají na svědomí mnoho ruských tanků i jiných obrněnců.

Vedle toho pošle také munici do děl ráže 155 a 105 milimetrů, tedy do zbraní dodaných západními spojenci, rakety do raketometů M142 HIMARS nebo M270, což zase umožňuje ukrajinské armádě provádět přesné údery na dlouhé vzdálenosti. Již v minulém fiskálním období pak američtí politici schválili nějaké peníze na munici, která odejde až v tomto 53. balíčku, v němž jsou také asi 4 miliony nábojů do ručních zbraní, dodává NBCNews.

Ani kolosální ztráty 340 000+ vojáků Rusko dosud neodradily, jenomže největší boje zřejmě teprve přijdou

Zajímavou položkou na seznamu jsou potom protiletadlové střely AIM-9M Sidewinder vzduch-vzduch, které jsou krátkého dosahu. Využívány jsou primárně letadly a vrtulníky, ale Američané je adaptovali i na použití v systému země-vzduch FrankenSAM, aby posílili ukrajinskou protivzdušnou obranu, jak uvedla ČT24. Ukrajina mimochodem také přizpůsobila 9K37 Buk k odpalování protilodních střel RIM-7 Sea Sparrow, jak upozornil ArmádníZpravodaj.

Balík americké pomoci obsahuje také střely AGM-88 HARM, s nimiž může ukrajinské letectvo útočit na postavení ruské protivzdušné obrany, a nechybí ani demoliční munice pro odstraňování překážek, vybavení na ochranu kritické vnitrostátní infrastruktury, nebo na zimu důležité náhradní díly, generátory, technika na údržbu a další pomocná zařízení.

Článek Další americká pomoc přijde Ukrajině ještě do konce prosince 2023. Bílý dům našel způsob, jak obejít nesouhlas republikánů se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Loď DRACO dostane jaderný pohon

Myšlenka pohonu „létajících strojů“ na bázi jaderné energie není nová, v minulosti byla například testována letadla s jaderným pohonem, od nichž nakonec mocnosti upustily, neboť při pádu hrozilo zamoření oblasti. V případě vesmírných lodí se pak teoretizuje o možnosti pohonu za pomoci řízených jaderných výbuchů – asi nejblíže má k realizaci projekt společnosti Lockheed Martin, jehož výsledkem má být vesmírná loď DRACO s jaderným pohonem.

„Evropský nebeský štít“ by mohl zajišťovat protivzdušnou obranu téměř celé Evropě, zachytit by dokázal i hypersonické zbraně

Dostala na ni kontrakt od Agentury pro obranné pokročilé výzkumné projekty DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency) spadající pod americké ministerstvo obrany. Společnost v tiskové zprávě tvrdí, že půjde nejenom o průzkum vesmíru, ale také o národní obranu. Již dříve se přitom Amerika nechala slyšet, že chce zbudovat jakousi celoplanetární obrannou síť satelitů, díky níž by dohlédla de facto kamkoliv, jak jsme na ArmádnímZpravodaji psali.

iZdroj fotografie: ESA / Creative Commons / CC BY-SA

V současné době mají vesmírná plavidla pohon chemický. Motory jaderného tepelného pohonu by přitom měly nabízet podobný tah, ale s dvakrát až pětkrát vyšší účinností. V praxi by to znamenalo mnohem vyšší rychlost a úsporu paliva. „Tyto výkonnější a účinnější jaderné tepelné pohonné systémy mohou zajistit rychlejší přepravu mezi cíli. Zkrácení doby přepravy je zásadní pro lidské mise na Mars, aby se omezilo vystavení posádky radiaci,“ vysvětlil přednosti Kirk Shireman z Lockheed Martin.

Jaderná reakce má zahřát vodík

Motor budoucí jaderné lodi DRACO by měl fungovat tak, že teplo z jaderné reakce poslouží k rychlému zahřátí vodíkové pohonné látky na velmi vysokou teplotu, a ta bude následně vehnána do trysky, čímž vytvoří tlak. Reaktor by měl pak využívat speciální vysoce analyzovaný nízko-obohacený uran označovaný zkratkou HALEU. Plány také počítají s tím, že by byl reaktor spuštěn až v okamžiku, kdy by loď byla v dostatečné vzdálenosti od Země.

Vize americké armády je globální a neuvěřitelná: chránit chce celou planetu, technologie vybavit umělou inteligencí a přepsat pravidla

Není to ale jediná jaderná technologie, jejímž cílem je otevřít vesmír – další je program nazývaný JETSON, jak uvedl Defence-Blog. Jde o vývoj speciálního jaderného reaktoru pro výrobu elektrické energie, a to nejen na lodích, ale nejspíše hlavně v různých sondách. Ty dnes využívají především energie ze solárních článků, ale její množství je omezené a neumožňuje mise ve slunečním stínu. Výkonný reaktor by problém řešil, a navíc by umožnil nést mnohem více energeticky náročných přístroj, a také by mohl pomoci s pohonem sond.

Vůbec poprvé by měla být vesmírná loď s jaderným pohonem otestována už v roce 2027 (tedy za 4 roky), a k pilotovanému letu, potažmo k vyslání lidské posádky, by potom mělo dojít začátkem 30. let 21. století, jak upřesňuje plány LockheedMartin.

Článek Osidlování jiných planet i průzkum hlubokého vesmíru má lidstvo na dosah, americká loď DRACO má vzlétnout do roku 2027 se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Klíčové je, zda Čína slibu Ameriky věří

Riziko případného útoku na Tchaj-wan je jasné úplně všem, tedy včetně čínského vedení. Válka dvou největších ekonomických velmocí planety by měla celosvětový dopad, a i případný vítěz by na ni velmi doplatil. Velkou otázkou je, zda vedení Číny opravdu věří ujišťování Spojených států, že by v případě napadení Tchaj-wanu pomohly. Může se domnívat, že se jedná o pouhé blufování, a k útoku se nakonec odhodlat. Pokud by se ovšem „Peking“ ve vyjádření Američanů mýlil, znamenalo by to nejspíše celosvětovou katastrofu.

Jak se Tchaj-wan připravuje na (ne)vyhnutelnou válku: může doufat, že se čínská armáda ani nevylodí, postaví proti ní až 1,8 milionu vojáků

Velmi těžko si lze představit, že by případná válka zůstala jen mezi USA a Čínou. Američané totiž mají v oblasti i v Evropě spojence, kteří by jistě pomohli, což by pochopitelně přerostlo ve světový konflikt, tedy bez nadsázky v 3. světovou válku. Někteří by nejspíše pomáhali i přímou účastí v bitvách, a 100% pak hospodářsky nebo dodávkami zbraní a technologií. Naopak Čínská lidová republika by se nejspíše mohla spolehnout pouze na podporu Ruska, které je však ve válce s Ukrajinou, případně Severní Koreje. Otázkou tedy je, v jakém stavu budou v dalších letech ruské ozbrojené síly, a zda se americké armádě podaří dotáhnout program Replicator.

1 důvod, proč i nejlepší izraelské zbraně jako Iron Dome a David’s Sling neustojí útok několika tisíc raket, i když přesně proto existují

Čína má být připravena v roce 2027

Země draka podle svých slov, ale rovněž dle Marka Milleyho, což je bývalý předseda a náčelník štábu amerických ozbrojených sil, stále nedisponuje dostatečnou silou, aby byla její invaze na Tchaj-wan úspěšná. Čínské plány přitom uvádí, že by mohla armáda dosáhnout takové síly v roce 2027. Zda je to reálné, není jisté, protože se Čína v poslední době potýká s ekonomickými problémy. Američané navíc po zkušenostech z Ukrajiny začali do své armády investovat a soustředí se i na nové technologie. Masivně však posiluje i samotný Tchaj-wan.

iZdroj fotografie: Námořnictvo USA

Případný konflikt by měl nedozírné celosvětové ekonomické dopady, neboť jsou Čína a USA dvě největší ekonomiky. Mnohé země na nich navíc téměř existenčně závisí, a obří je i vzájemný obchod mezi Čínou a Amerikou. Není pochyb o tom, že v případě konfliktu by se Američané a jejich spojenci pokusili o námořní blokádu země draka, což by mělo na její ekonomiku drtivý dopad. Zároveň by to ale dopadlo na země importující z Číny velké množství zboží. Jde tedy o konflikt, který i kdyby nepřerostl v jaderný, svět by nesmírně zdevastoval.

Americký generál předpovídá možný střet s Čínou do 2 let: státy chtějí hájit své zájmy a hledají spojence, samy se na to necítí

S aktuálně probíhající válkou na Ukrajině, případně nově v Izraeli, to přitom vůbec nelze srovnávat. Ačkoliv i ta měla značné dopady zejména na Evropu, dokázala se s tím většina zemí lépe nebo hůře vypořádat. Kdyby ale přepnuly na válečný stav dvě nejspíše nejsilnější země světa, znamenalo by to bezesporu katastrofu pro všechny. A to na dlouhou dobu, nelze totiž ani odhadovat, jak dlouho by válka trvala, a je jasné, že ať by dopadla jakkoliv, otočili by se američtí spojenci k zemi draka zády už jenom z principu; alespoň na čas.

Článek Invaze na Tchaj-wan by byla obrovská chyba: mohla by totiž spustit 3. světovou válku a na dlouho doslova zdevastovat celý svět se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Oppenheimer pocházel z dobré rodiny

Robert Oppenheimer se narodil 29. dubna 1904 v New Yorku do rodiny bohatého obchodníka Julia Seligmanna. Maminka Ethel byla nadaná malířka a svého sny i s jeho mladším bratrem Frankem vedla k umění. To je ostatně i obklopovalo. V rodinných sbírkách byla díla Picassa nebo van Gogha, a dlouho se předpokládalo, že půjdou oba dva cestou humanitních věd, neboť navštěvovali Fieldstonovu soukromou školu na Manhattanu právě s tímto zaměřením. Oba nadaní chlapci si však zvolili jinou cestu – jejich osudem se stala fyzika.  

Obrovskou bolestí Oppenheimera, která ho trápila od dětství a strašila po celý život, byl jeho původ. Přestože byl rodilý Američan, nikdy se nezbavil nálepky německého žida. Na toto téma byl Robert velmi háklivý a jen nevinné zmínky jej velmi zraňovaly. Roku 1921 ukončil studium na Fieldstonu a vydal se na cestu po Evropě. Při návštěvě mladinkého Československa však v Jáchymově onemocněl zákeřným chronickým onemocněním střev – ulcerózní kolitidou.

Z nemoci se pak léčil v Novém Mexiku, kde si zamiloval americký středozápad a jízdu na koni. To ještě netušil, že se sem o 20 let později vrátí. I přestože se Robert plně nezotavil, již roku 1922 se nechal zapsat ke studiu na slavném Harvardu. Původně tam studoval chemii, ale brzy ho to začalo táhnout k experimentální fyzice, kterou také začal studovat. Vedle toho se zajímal o matematiku, historii, literaturu a filozofii. V roce 1925 absolvoval s vyznamenáním.

Studium miloval, ale byl vážně nemocný

Absolvováním Harvardu však jeho studia nekončila. Následovala cesta do Evropy a studium na anglické univerzitě v Cambridge – v doporučení z Harvardu měl přitom Robert poznámku, že je vynikající teoretický fyzik, ale při práci v laboratoři velmi nepraktický a nemotorný. K jeho nelibosti však univerzita trvala na laboratorní praxi. Oppenheimer se tak hodně trápil a brzy se u něj projevila další zdravotní svízel, chronická deprese. Mezi ním a Patrickem Blackettem, jeho vyučujícím, navíc vznikl nesmírně nepřátelský vztah.

Podle svých slov se dokonce Robert pokusil svého učitele otrávit jablkem napuštěným chemikáliemi, ale lze pochybovat, že to byla pravda. V té době byl jeho psychický stav tak špatný, že musel být hospitalizován a své přání mohl považovat za realitu. Z Cambridge nakonec Oppenheimer roku 1926 odešel, aby dokončil svá studia pod vedením Maxe Bohra na univerzitě v Göttingenu. Po návratu do USA začal učit na Kalifornském technologickém institutu, kde se projevil jako záletník, když se pokusil svést ženu svého kolegy Paulinga.

iZdroj fotografie: Public Domain

I přes tyto vrtochy ale dokazoval, že je veskrze geniální. Jeho sláva rapidně rostla a roku 1930 teoreticky prokázal existenci pozitronů. Zajímal se také o astrofyziku, především o bílé trpaslíky. V té době už učil na Berkeley a začaly se u něj silně projevovat levicové názory, v čemž ho ovlivnil vztah s mladou komunistkou a zdravotnicí Jean Tatlockovou. I mnoho jeho přátel bylo členy komunistické strany, a on sám, ač se nikdy členem nestal, se zapojoval do jejích aktivit. Vedle toho se zajímal také o východní filosofii, především o hinduismus. 

Na atomovém vrcholu plném výčitek

Oppenheimerova sláva díky jeho fyzikálním objevům stoupala. Krátce před americkým vstupem do 2. světové války spustil prezident Franklin Delano Roosevelt projekt atomové bomby, a byl to právě Robert, kdo byl požádán o propočty rychlých neutrin. K překvapení všech se pak stal „muž s rudou historií“ šéfem celého projektu. Byl to on, kdo centralizoval bádání pod jedno vedení, získal ty největší fyzikální mozky své doby, a vybral jako centrum výzkumu Los Alamos. Tam se také Oppenheimer během války oženil a narodily se mu dvě děti.

Oppenheimer byl přitom šéfem v terénu. Stál při všech klíčových událostech a určoval směr, až díky němu také nakonec vznikly dva typy pum: první nazvaná Little Boy na bázi uranu-235, která byla později shozena na Hirošimu, a druhá Fat Boy s plutoniem-239 svržená na Nagasaki. Klíčová chvíle nastala 16. července 1945, kdy byl proveden test Trinity, tedy první atomový výbuch, a vyšel na jedničku. Mnohé vědce však přepadly morální pochyby. Oppenheimerovi bylo z počátku jen líto, že šel vývoj pomalu a zbraň nemohla být použita proti nacistům.  

iZdroj fotografie: Public Domain

Když byly nakonec atomové bomby odpáleny nad Hirošimou a Nagasaki a tvůrce se dozvěděli o jejich následcích, padla na něj tíseň a hlodaly ho výčitky svědomí. Dne 17. srpna 1945 byl přijat prezidentem Harry S. Trumanem v Bílém domě, kde ho prosil, aby se zasadil o mezinárodní zákaz atomových zbraní. Tvrdil, že má na rukou krev. Ten byl ale silně pobouřen a odmítl Oppenheimera s tím, že o použití zbraně rozhodl on. Po jeho odchodu prohlásil, že „toho zm*da už nikdy nechce vidět“. V roce 1946 jej však musel ocenit Medailí za zásluhy.  

Oppenheimerův pád na samé dno

Jako správný politik změnil prezident své mínění poté, co se stal z Oppenheimera po zveřejnění projektu Manhattan hrdina. V roce 1946 byl jmenován předsedou Komise pro atomovou energii (AEC) a v roce 1947 dokonce ředitelem Institutu pokročilých technologií na univerzitě v Princetonu. Jeho teoretická práce však výrazně upadala, a po roce 1945 zveřejnil až do své smrti pouze 5 vědeckých článků. V osobním životě přitom prožíval mnoho milostných aférek. Manželka Katherine přezdívaná „Kitty“ mu to oplácela stejnou mincí.  

Oppenheimer se snažil svět varovat před silou nukleárních zbraní a byl proti vývoji vodíkové pumy, což se mu také stalo osudným, a Američané nakonec otestovali první vodíkovou bombu roku 1952. Jednalo se přitom o monstrum o velikosti třípatrového domu. Již o rok později pak provedl test své bomby i SSSR. Američané tak ztratili náskok a obětním beránkem se stal právě Oppenheimer. V prosinci 1953 mu byla pozastavena bezpečnostní prověrka a v dubnu až červnu 1954 s ním bylo vedeno bezpečnostní slyšení.

V něm jeho odpůrci v čele s Lewisem Straussem, novým předsedou AEC, vylili na bývalého hrdinu mnoho špíny a chtěli ho dehonestovat doslova před celým světem. Byly mu vyčteny styky s komunisty (bratr Frank a manželka Kitty byli členy strany), pacifismus i pletky s ženami. A i když bylo vyvráceno, že by byl agentem SSSR, prověrka mu vrácena nebyla.

Z AEC tak musel odejít a pro mnohé se stal personou non grata. Jeho pověst nakonec částečně napravil až prezident John Fitzgerald Kennedy, který se jej zastal, a v roce 1963 se zasadil o to, aby získal prestižní cenu Enrica Fermiho. Ten si však obnovenou slávu dlouho neužíval, jakožto celoživotnímu silnému kuřákovi byla Oppenheimerovi roku 1966 diagnostikována rakovina hrtanu, a 18. dubna 1967 zemřel v klidu a míru ve spánku.  

Článek Za to, co provedl lidstvu, se Robert Oppenheimer nenáviděl. Geniální fyzik byl přesto národní hrdina a nenapravitelný bohém se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Obrana může zastavit jen několik raket

V současnosti se USA spoléhají na systém GMD, jehož součástí je pravděpodobně 44 protistřel, i když se mluvilo o navýšení jejich počtu o dalších 20. Tyto protistřely ničí balistické rakety ve střední fázi jejich letu, a dle propočtů jsou potřeba 4 k dosažení 97% šance na zničení jedné rakety. Z toho jasně plyne, že si systém dokáže poradit jen s několika z nich, ale proti nějaké větší salvě je zkrátka bezmocný, neb nemá dostatek protistřel.

🔴Biggest Defence Company of the world, #LockheedMartin has announced the successful validation of designs for all elements of the nation’s Next Generation Interceptor (NGI) with the US 🇺🇸Missile Defense Agency (MDA)

🟡NGI is considered the future of the MDA’s ground-based… pic.twitter.com/Jwj0oPZAzE

— Resonant News🌍 (@Resonant_News) August 8, 2023

Americká protiraketová agentura MDA ale u společnosti Lockheed Martin objednala již před nějakou dobu protistřely označované jako NGI, které by měly tento stav změnit. Ovšem ne tím, že by jich byl nějaký významný počet, ale prostě tím, že bude jedna protistřela schopna sestřelit více balistických raket najednou. To by značně zvýšilo jejich efektivitu zvláště v okamžiku, kdy by nějaký soupeř odpálil salvu raket, aby protiraketovou obranu zahltil.

NGI by nesla více malých interceptorů

Podrobnosti o fungování těchto střel jsou samozřejmě utajované, ale pravděpodobně by jedna taková nosná raketa obsahovala více menších protistřel. Útok na mezikontinentální balistické střely by pak probíhal ve vesmíru, kam je nejprve třeba protistřelu vynést, a kde by z ní proti cílům odstartovalo více menších protistřel. Kolik by jich ale jedna raketa nesla, není známo. NGI by každopádně měla zároveň disponovat systémy na rozeznávání návnad, stejně jako schopností poradit si s manévrujícím cílem.

Info: NGI je zkratka pro Next Generation Interceptor

Simulátor ukazuje, jaká by mohla být jaderná odplata Moskvě: jenom americká W-87 by zabila přes 550 tisíc lidí a přes 2 miliony jich zranila

Podle posledních zpráv se Lockheed Martin nejspíše chystá k prvnímu testu nové protistřely, i když není známo žádné konkrétní datum. Americká MDA předpokládá, že by NGI mohly být k dispozici někdy kolem roku 2027. Prozatím se mluví o instalaci 21 kusů, což by samozřejmě ani při schopnosti zasáhnout více cílů nedokázalo zastavit třeba masivní ruskou salvu, ale určitě by byly účinné proti menší salvě například ze Severní Koreje.

Článek Americká antiraketa NGI má z vesmíru „neutralizovat“ celou salvu balistických raket najednou, účinná bude i proti ruským se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tváří Tigersharku byl Chuck Yeager

Vývoj nového víceúčelového letounu byl soukromou iniciativou Northropu, v němž věřili projektu natolik, že zapojila do propagace i Chucka Yeagera, známého pilota, jemuž se jako prvnímu podařilo překonat rychlost zvuku. F-20 Tigershark byl dobrý letoun s vysokou rychlostí, jen neobsahoval některé nejnovější technologie, neboť je Američané na konci 70. let 20. století nechtěli jen tak „pouštět z ruky“, aby se nedostaly do rukou Sovětů. Byl navíc levnější než jeho konkurent F-16 Fighting Falcon, který však tyto lepší technologie měl.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

Letoun F-20 Tigershark byl jednomotorový a dosahoval velmi slušné maximální rychlosti Mach 2. Tvary převzal z předchozích modelů F-5, i když byly pochopitelně upraveny, a vyznačoval se i dobru obratností. Dokázal se dostat do výšky přes 17 kilometrů a jeho dolet činil až 3 732 km, pakliže měl v podvěsu maximum přídavných nádrží. Obecně ho lze charakterizovat jako na svou dobu velmi schopný letoun, propagační videa o něm tak nemusela příliš přehánět.

F-20 zvládal i střely naváděné radarem

Základní výzbroj F-20 Tigershark tvořila dvojice kanonů ráže 20 milimetrů se zásobou 280 nábojů pro každý z nich. I když měl nižší nosnost zbraní než F-16, bylo možné umístit na jeho 7 hardpointů náklad o hmotnosti až 3,6 tun. Mohl přitom používat střely vzduch-vzduch krátkého doletu AIM-9 Sidewinder, radarem naváděné AIM-7 Sparrows, ale i novější AIM-120 AMRAAM, k jejichž navádění mu sloužil radar AN/APG-67. Vedle toho zvládal nést pumy, střely AGM-65 Maverick nebo protilodní AGM-84 Harpoon.

Hitlerova „stealth“ stíhačka Horten Ho 229 předběhla dobu a mohla změnit průběh války. Nakonec posloužila jako základ B-2 Spirit

Projektu F-20 však nakonec zlomily vaz dvě skutečnosti: tou první bylo uvolnění omezení na technologie, díky čemuž si mohli američtí spojenci koupit dražší (ale o něco vyspělejší) letouny F-16, a druhým ta, že dva ze tří vyrobených prototypů v letech 1984 až 1985 havarovaly. O letoun tak nakonec nebyl zájem, a zvláště pak, když si ho neplánovalo pořídit ani americké letectvo. Northrop tak utopil v projektu mnoho peněz, a nakonec se raději věnoval „neviditelnému“ bombardéru Northrop Grumman B-2 Spirit.

Článek F-20 Tigershark, přímá konkurence F-16 z 80. let, mohl dnes létat po celém světě: ale byla to sama americká vláda, kdo mu „zlomil vaz“ se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tomahawk zasáhne pozemní i námořní cíle

Střely Tomahawk jsou právem obávané zbraně odpalované z lodí a ponorek, a to nejenom amerického námořnictva, používá je totiž i několik amerických spojenců. Jsou přitom známé zejména tím, že dokáží zasáhnout cíle s velmi vysokou přesností i na dlouhou vzdálenost, nejčastěji slouží například proti bunkrům a velitelským stanovištím, ale i dalším hodnotným cílům. Mají však rovněž možnost útočit na plavidla v roli protilodních zbraní. Možnost odpalovat je nejen z moře, ale i ze země, by pak znamenala značné rozšíření možností.

#USMarineCorps reveals new #Tomahawk ground-based Long Range Fires Launcherhttps://t.co/jnbj9UPfYX pic.twitter.com/WktGugSiqY

— Army Recognition (@ArmyRecognition) July 26, 2023

Myšlenka experimentálního zařízení LRFL spočívá v umístění odpalovače na terénní vojenské vozidlo, pokud možno ne veliké, aby byla zachována jeho vysoká mobilita. Podvozek proto vychází z vozidla JLTV od společnosti Oshkosh v konfiguraci 4×4; tato vozidla používají mariňáci i armáda a postupně nahrazují legendární vozidla Humvee – stejně jako ta jsou známa svou mobilitou a dobrou průchodností terénem. Vozidlo s odpalovačem střely Tomahawk by však nemělo řidiče, ale jednalo by se o dálkově řízený pozemní dron.

Dolet je 1 600 km, hlavice má 450 kg

Fotografie zveřejněné americkou námořní pěchotou ukazují, že by na odpalovač bylo možné nabít jednu střelu Tomahawk, která bývá dlouhá 5,56 metrů, a pokud má posilovač, pak měří 6,25 metrů, a hmotnost až 1,6 tuny. Nese konvenční hlavici o hmotnosti 450 kilogramů a je schopna zasáhnout cíl do vzdálenosti až 1 600 km. Létá podzvukovou rychlostí ve velmi nízké výšce, přičemž se umí vyhýbat místům nepřátelské palby a je obtížně sestřelitelná.

Z hloupé pumy se stala chytrá s dlouhým dosahem: nikdy nemine cíl a je 24krát levnější než Tomahawk. Ukrajina má americkou sadu JDAM

Podobná zbraň by námořní pěchotě, případně i armádě, umožnila provádět údery, při nichž se dnes musí spoléhat na lodě, případně letectvo a jeho řízené střely. Mariňáci by s sebou mohli brát zbraň při svých misích třeba na nějaký ostrov v Pacifiku, kde by měli by možnost přesného zásahu klíčové infrastruktury nepřítele, případně by mohli využít střely Tomahawk k ovládnutí hladiny oceánu na stovky kilometrů daleko. Pozemní jednotky zbraň podobných schopností dosud postrádaly, ale již brzy tomu nejspíše bude jinak.

Článek Experimentální mobilní pozemní odpalovací zařízení Oshkosh 4×4 LRFL umí vypouštět Tomahawk, který může ovládnout souš i moře se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Přesnost bez kompromisů

Vývoj nové zbraně započala firma KRISS (tehdy Transformational Defense Industries) v roce 2006. Autorem revolučního patentu byl francouzský inženýr Renaud Kerbrat, jehož nápad lze vysvětlit následovně: klasické automatické zbraně se vyznačují vysokou zastavovací silou, ale při střelbě dávkou nebo plně automaticky zbraň kvůli zpětnému rázu ztrácí stabilitu, a tím i přesnost. Nová konstrukce má však zpětný ráz prakticky eliminovat. Produkty firmy KRISS totiž využívají unikátní systém bržděného závěru Super V.

iZdroj fotografie: Michael E. Cumpston / Creative Commons / CC BY

Vector má pevnou hlaveň a střílí s polouzavřeným závěrem, který je brzděn třením v šikmé drážce; veden je klasicky dozadu. Na jeho konci je však čep, který tlačí tzv. V-blok s protizávažím směrem dolů, čímž dochází k eliminaci velké části síly zpětného rázu. Blok pak vrací na místo zpětná pružina, a při jeho návratu je do hlavně zasunován nový náboj. Hlaveň je nezvykle v rovině se spouští, díky čemuž je část hmotnosti přenášena vzad. Vylepšení zajišťují u KRISS Vector o 90% menší zpětný ráz a zvýšení přesnosti o 60 %!

Superzbraň s řadou otazníků

I přes popsaný mechanismus jsou rozměry a hmotnost opravdu kompaktní – uvádíme parametry samopalu a poloautomatické civilní verze zbraně z něj vycházející. Délka 620 mm (se složenou pažbou 410 mm), délka hlavně 170 mm, hmotnost pak pouhých 2,7 kilogramů. Té bylo dosaženo za použití leteckého hliníku, molybdenové oceli a tvrzeného nylonu. I další parametr přitom mluví jasně pro mechanismus Super V. Kadence 1 200 ran v minutě (bez omezovače dokonce 1 500 ran v minutě), a efektivní dostřel je 328 metrů.  

iZdroj fotografie: Picanox / Creative Commons / CC BY

Vector může být kalibrován na 9×19 mm Parabellum, .45 ACP nebo 10 mm. přičemž zásobníky jsou na 13, 17 nebo 30 nábojů. Od roku 2015 je vyráběna Generace II, která má lepší ergonomii pažby, vylepšený volič režimu palby, nebo ji lze dodat i s kamufláží a bohatou řadou vybavení. Vector má zatím jenom málo zákazníků (ve výzbroji mají karabinu jen speciální síly Bangladéše, Thajska a Panamy), a proto lze zatím jen těžko odhadovat spolehlivost jak celé zbraně, tak především jejího mechanismu. Zatím ale, zdá se, funguje velmi dobře.

Článek Samopal KRISS Vector: futuristická zbraň 21. století má o 90 % nižší zpětný ráz a o 60 % vyšší přesnost i při střelbě dávkou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Husajn žádné chemické zbraně neměl

Záminkou invaze do Iráku v roce 2003 mělo být údajné vlastnictví chemických zbraní režimem Saddáma Husajna; přesvědčení pak nakonec umocnilo i vykázání zbrojních inspektorů OSN. Američané také podezírali tamní vládu z podpory teroristů, ale obojí se po obsazení Iráku ukázalo jako nepravdivé. A jelikož nakonec v zemi žádné chemické zbraně nenašli, dost to zpochybňuje oprávněnost celé invaze. Mnozí američtí spojenci, například Francie nebo Německo, navíc v roce 2003 vystupovali velmi tvrdě proti.

iZdroj fotografie: Námořní pěchota Spojených států amerických

Že není událost minulostí dokazuje i bývalý britský ministr zahraničí, David Miliband, který se dnes své rozhodnutí omlouvá jako za jedno ze svých vůbec nejhorších. „Hlasoval jsem pro válku. Podporoval jsem stanovisko vlády. Není pochyb o tom, jak vážná to byla chyba,“ prohlásil. Tvrdí, že mu to je velmi líto, a dokonce přiznává, že tato intervence dokonce vedla k vážnému poškození morální integrity Západu a k jeho nárokům na prosazování mezinárodního pořádku a spravedlnosti, což má své následky do dnešní doby.

Intervence přinesla boje a rozšíření islamistů

Samotná intervence do Iráku byla pro americká, britská, ale i další vojska, velmi úspěšná; znamenala „jen“ necelých 200 padlých oproti minimálně 11 tisícům iráckých vojáků a dalších bojovníků. A ačkoliv se Američané pokoušeli předat vládu tamním politikům, nepovedlo se to a museli se v dalších letech potýkat s řadou útoků, jejichž výsledkem byly tisíce mrtvých, a to jak z řad vojáků, tak civilistů. Teprve v roce 2011 se stáhli, ale kvůli slabé irácké vládě se v zemi rozšířil Islámský stát, a jeho poražení si vyžádalo další boje a oběti.

David Miliband je dokonce přesvědčen, že některé kroky Západních zemí – a hlavně invaze do Iráku – mají dodnes dopady na vnímání Západu jinými státy, které se domnívají, že se v posledních letech choval příliš pokrytecky. I proto mnoho z těchto zemí nijak aktivně neodsuzuje ruskou invazi na Ukrajinu, jejímiž spojenci jsou právě Západní země. Ne proto, že by s ruskou agresí do suverénní země souhlasily, ale hlavně kvůli krokům Západu v posledních 30 letech, které měly za výsledek mnohá selhání při udržování mezinárodního pořádku.

Článek „Vtrhnout před 20 lety do Iráku bylo jedno z nejhorších rozhodnutí, které navíc poškodilo Západ,“ posteskl si britský ex-ministr se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jezdit na Ukrajinu administrativa nedoporučuje

Do služby v ukrajinské armádě se přihlásil relativně vysoký počet Američanů, ačkoliv samo americké ministerstvo zahraničí něco takového nedoporučuje, a naopak vyzývalo občany USA, aby napadenou Ukrajinu opustili; na druhou stranu to ale nezakázalo. Politici se nicméně obávají, že hlavně v boji zajatí Američané by mohli sloužit jako dobrá páka k prosazování různých zájmů federace. Rusové se navíc opakovaně snaží přesvědčit svou veřejnost i svět, že bojují proti NATO, takže může tamní propaganda přítomnost bojovníků z aliančních zemí zneužít.

Na druhou stranu se zkušení vojáci ukrajinské armádě velmi hodí. Mnozí z bojovníků mají i mnohaletou bojovou praxi, a takové zkušenosti nemůže žádný (natož krátký) výcvik ukrajinských rekrutů nahradit. Na videu ze Severodoněcku je jasně vidět, že zkušení vojáci velmi přesně vědí, jak se v oblasti továrny pohybovat. Opakovaně se při přesunu troskami budov pohybují od jednoho krytu k druhému, aby se nevystavovali palbě nepřítele. Ono to sice může znít logicky, ale zejména špatně vycvičené jednotky často dělají zcela „amatérské“ chyby.

Projektily dopadají zatraceně blízko

Zkušení vojáci se také dokáží navzájem krýt, což je možné spatřovat při pohybu na nekrytých plochách. Někteří bojovníci zaujmou střelecké postavení a zasypávají nepřítele, aby mohli další spolubojovníci přes nekrytý prostor přeběhnout. I tak je ale občas podle dopadu střel, zvláště v oblasti odkrytého schodiště, vidět, že byli ruští protivníci blízko a měli tedy šanci některé z Američanů zasáhnout. Nic ale nenasvědčuje, že by se jim to podařilo. Ztráty velmi početné mezinárodní legie by měly přitom být obecně velmi nízké.

Přesto ale někteří Američané v bojích na Ukrajině padli, a jiní byli zajati. V červnu 2022 bylo například potvrzeno zajetí devětatřicetiletého Alexandera Drueka a sedmadvacetiletého Andyho Huynha. První z jmenovaných býval členem armády, druhý pak námořní pěchoty USA. Vůbec prvním padlým Američanem na Ukrajině byl přitom teprve 22letý bývalý námořní pěšák Willy Joseph Cancel, jehož si smrt našla někdy na konci dubna 2022. Na Ukrajině pracoval pro smluvní společnost a bojoval po boku ukrajinských vojáků.

Článek Video: američtí legionáři si umí s přívalem ruských jednotek poradit, třeba opuštěnou továrnu vyčistí ladně bez ztráty jediného vojáka se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

1812 – válka s Velkou Británií

Spojené státy byly znepokojené, že Velká Británie neuznávala jejich neutrální status vůči Francii, s níž v době Napoleona vedlo království válku, a vedle toho Britové podporovali i některé indiánské kmeny proti Američanům. Všechny rozpory nakonec vedly americký Kongres k vyhlášení války, ale hlasování rozhodně nebylo jednomyslné. Po necelých třech letech válčení uzavřely země mír, a již nikdy spolu nebojovaly; dnes jsou naopak úzkými spojenci.

1846 – válka s Mexikem

Záminkou válečného konfliktu s Mexikem se stal Texas, což byla kdysi součást Mexika, ale jeho obyvatelé se od něj v roce 1836 odtrhli a vyhlásili republiku, a roku 1845 pak také kývli na nabídku stát se součástí USA. Mexičané poté napadli Fort Texas s americkou posádkou, což se stalo oficiální záminkou k vyhlášení války. V ní Spojení státy jednoznačně zvítězily, což vedlo k jejich expanzi právě na úkor Mexika.

1896 – válka se Španělskem

Nevraživost mezi Španělskem a USA na konci 19. století vyvolávala americká podpora hlavně kubánských, ale i filipínských nacionalistů ve snaze o samostatnost, kdy bylo Španělsko americkými politiky a médii prezentováno negativně. Když pak v únoru 1898 explodoval v havanském přístavu křižník USS Maine, obrátilo se veřejné mínění na stranu války. Američané ji nakonec drtivě vyhráli, a vlastně to byl zároveň první krok na cestě mezi světové velmoci.

iZdroj fotografie: Public Domain

1917 – první světová válka

Od počátku se sice USA držely stranou, ale válka „za velkou louží“ jim nebránila v obchodování s Velkou Británií nebo Francií. Když ale Němci spustili ponorkovou válku v Atlantiku, staly se její obětí i lodě převážející americké občany. „Malé nedorozumění“ nakonec konflikt nevyvolalo, Němci totiž po nátlaku přestali útočit na civilní lodě. Když ale v roce 1917 útoky obnovili, vedlo to Kongres k vyhlášení války Německu, a o několik měsíců později i Rakousku-Uhersku.

1941 – druhá světová válka

Úplně první vyhlášení války v období druhé světové války byla válka s Japonskem, když jeho námořnictvo napadlo americkou základnu Pearl Harbor. Krátce nato následovalo vyhlášení války Německu a Itálii, obě země ji však na základě spojenecké smlouvy se zemí vycházejícího slunce vyhlásily dříve. V roce 1942 pak ještě následovalo americké vyhlášení války dalším tehdejším německým spojencům, a sice Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

1950 – válka v Koreji

Nevyhlášená válka, jejímž důvodem byla invaze Severní Koreje na území jižního souseda. V tomto případě však nebylo nutné nějakou válku vyhlašovat, protože se jednalo o misi posvěcenou Radou bezpečnosti OSN. A když potom na pomoc Severní Koreji vystoupila Čína, uvízla nakonec válka na mrtvém bodě a strany se v roce 1953 dohodly na příměří, které trvá dodnes, byť Severokorejci průběžně vyvíjí jistý tlak nejenom na Jižní Koreu.

1964 – válka ve Vietnamu

Ani v tomto případě nedošlo k oficiálnímu vyhlášení války, neboť se jednalo o operaci na podporu spojence, tedy Jižního Vietnamu napadaného Severním Vietnamem, který byl podporován partyzány. Kongres tehdy schválil rezoluci, která umožnila vládě zasáhnout v případě ohrožení spojenců komunismem, přičemž se záminkou pro vpád do země stal nesprávně interpretovaný incident mezi americkými a severokorejskými loděmi v Tonkinském zálivu. USA se však nakonec v 70. letech 20. století z Vietnamu stáhly, načež Jižní Vietnam konflikt prohrál.

1991 – válka v Perském zálivu

V roce 1990 byl Kuvajt okupován Irákem a koalice vedená USA ho vyzvala, aby se stáhl. Ten ale na nereagoval „dle představ“, pročež Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci pro vojenský zásah. Koalice následně zaútočila na iráckou infrastrukturu a nakonec i na samotné vojenské jednotky. Úder byl tak mohutný, že Irák utrpěl během několika desítek hodin zdrcující porážku; koaliční vojska však do nitra Iráku nepokračovala a tato „malá válka“ pro ně skončila.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

2001 – Invaze do Afghánistánu

Záminkou invaze do Iráku, což byla opět nevyhlášená válka, se stalo ukrývání teroristů odpovědných za útoky 11. září 2001, jimž padla za oběť „dvojčata“ (dodnes však vyvolává pochyby zřícení budovy přesně v jejím půdorysu). Vojenské jednotky USA spolu s tamními spojenci nakonec bojovníky vládnoucího hnutí Tálibán porazily, a následně v zemi vznikla vláda podporovaná Američany a dalšími západními zeměmi. Hnutí Tálibán se však nikdy zcela zničit nepodařilo. Spojené státy se pak v roce 2021 stáhli a Tálibán během krátké doby zemi opět ovládl.

2003 – invaze do Iráku

Další nevyhlášená válka, jejíž záminkou se stalo údajné vlastnictví zbraní hromadného ničení iráckým režimem, což se později ukázalo jako lež. Po několika týdnech Američané zemi ovládli, ale neustále se potýkali s různým odporem. Nakonec se podařilo sestavit pevnou vládu a okupační síly se z Iráku v roce 2011 stáhly, ačkoliv v něm nadále nějaké jednotky působily a působí – například jako pomoc v boji s Islámským státem.

2022 – válka na Ukrajině

Ačkoliv se Spojené státy americké neúčastní konfliktu přímo, potažmo nevysílají do oblasti své jednotky, ve válce de facto zapojeny jsou – stejně jako mnoho evropských a asijských zemí. Bez podpory Západu by totiž Ukrajina s největší pravděpodobností už dávno prohrála, ale díky humanitární, vojenské (tedy pokud jde o zbraně, techniku apod.) i jiné podpoře se jí daří útočníka odrážet. Přímému vstupu do války se přitom snaží všichni předejít.

Článek Amerika vstoupila za posledních 211 let do nejméně 11 velkých válek: zdůvodnění byla různá, vždy však chtěla „pomoci“ a konat dobro se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bezpečnostní orgány ve Spojených státech řeší hned několik problémů, které nějak souvisí s únikem informací, a to včetně těch přísně tajných a aktivního; stejně tak mají ale plné ruce práce s hlasateli proruských dezinformací. O to větší problém (a ostuda) to je, že za nimi stojí současní nebo nedávní členové ozbrojených sil, tedy lidé, jejichž prací má být především obrana jejich vlasti. Zdá se, že informace, dezinformace i další hybridní aktivity, jsou v současných konfliktech nebezpečnou a účinnou zbraní, a náchylný může být téměř kdokoli.

Dokumenty prozradily informace o Ukrajině

Nejviditelnější je případ Jacka Teixeiry, což je (nebo spíše býval) jedenadvacetiletý člen výzvědného křídla massachusettské Air National Guard. Zatkla ho ale FBI, protože se ukázalo, že stojí za únikem asi stovky stran tajných dokumentů. Mezi nimi byly i informace týkající se války na Ukrajině, a různé analýzy. Vše nicméně naznačuje, že to mladý muž nedělal z nějakého zištného důvodu nebo pro sympatie k Rusku, ale možná se jenom vytahoval před internetovými přáteli. O to překvapující je pak zjištění, jak špatně jsou tyto informace střeženy.

Novější informací je zpráva o identitě osoby skrývající se za aktivitou na sociálních sítích pod přezdívku Donbass Devushka. Jde vlastně o síť několika účtů na sociálních sítích, kde je cíleně šířena ruská propaganda. Objevují se tam nejen informace, ale i různé podcasty. Účty přitom publikovaly minimálně 4 tajné dokumenty amerických tajných služeb o válce na Ukrajině. Zatím ale nejsou důkazy, že by tvůrci těchto účtů dokumenty nelegálně ukradli.

Šokující nicméně bylo, když se neziskovému hnutí NAFO, které působí na sociálních sítích proti ruské propagandě, podařilo identifikovat osobu, co by měla mít vše na svědomí. Jedná se o Sarah Bilsovou, bývalou důstojnici amerického námořnictva z New Jersey. Ve službě v minulosti působila jako letecká elektronická technička a o její identitě není pochyb, k publikování pod hlavičkou Donbass Devushka se přiznala v rozhovoru s deníkem Wall Street Journal.

A právě šíření dezinformací je ruskou strategií takzvané hybridní války, tedy bez využití vojenských prostředků. Soustřeďuje se především na znejistění obyvatel demokratických zemí, potažmo se u nich snaží vytvořit odpor vůči vládě. To pak země oslabuje ekonomicky, společensky, ale i politicky. Pozorovat je to možné také v České republice, kdy lidé nespokojení s vládou často šíří různé dezinformace, vystupují proti jakékoli pomoci Ukrajině, a dokonce přebírají sdělení ruských médií. Dezinformace se nicméně snaží šířit třeba i komunistická Čína.

Proruskou síť asi obsluhuje více lidí

Sarah Bilsová ale podle všeho není jediná, kdo za sítí stojí – podle ní ji provozuje zhruba 15 osob, jejichž identita je ale zatím veřejně neznámá. Je ale otázkou, zda je (ne)znají tajné služby. Tvůrci účtů se nicméně snaží tvářit proamericky. Když se například ukázalo, že jsou zveřejněné dokumenty tajné, raději je smazali, i když škoda už byla samozřejmě napáchána. Podle NAFO ale Donbass Devushka šíří nejen ruské dezinformace, ale i různé rasistické příspěvky a popírá válečné zločiny. Je to tak nejenom zrada své vlasti, ale i lidskosti.

Spojené státy jsou dezinformacemi zranitelné stejně, nebo možná ještě více, než evropské země. Za jednoho z největších viníků je přitom označován bývalý prezident Donald Trump. Mnoho analytiků tvrdí, že k vítězství ve volbách mu v roce 2016 pomohly i ruské dezinformace. A když v roce 2020 volby prohrál, začal tvrdit, že byly výsledky zfalšované, čemuž mnozí Američané dodnes věří. Trump je přesto největším kandidátem na vítězství v republikánských primárkách pro další prezidentské volby.

Článek Americká válečná veteránka, která dlouhodobě a hrdě šíří proruskou propagandu, klidně zradí svůj národ, aby obhajovala válečné zločiny se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Čína letadlové lodě doslova chrlí

Asijská velmoc postupuje systematicky, vzorovým příkladem může být budování flotily čínských letadlových lodí. Vůbec první takové plavidlo je Liaoning, někdejší sovětský projekt, který země draka koupila v rozestavěném stavu a nechala ji dokončit na Ukrajině. Druhá letadlová loď Shandong byla pak postavena podle ní, ale už kompletně v Číně. V roce 2022 došlo ke spuštění další letadlové lodě, tentokrát Fujian, která má již 100% čínskou konstrukci, a po zařazení do služby se stane – hned po amerických letadlových lodích – největším plavidlem svého druhu na světě.

Jde o vyspělou loď se systémem CATOBAR, takže letadla startují za pomoci katapultů, a přistávají tak, že se hákem zachytí o záchytné lano. Čína navíc pracuje na čtvrté letadlové lodi, která už by měla mít i jaderný pohon. V plánech čínského námořnictva se mluví o konečném stavu 6 letadlových lodí, což je sice pořád méně než 11 amerických, ale ještě nikdo se v novodobé historii síle Spojených států takto nepřiblížil.

Letadlové lodě ale nejsou jedinými plavidly, na něž se čínské námořnictvo zaměřilo. Ve službě má také 25 torpédoborců Type 052D, což je ekvivalent americké třídy Arleigh Burke, akorát s čínskou verzí systému Aegis. Dále má ve výzbroji již 7 velkých torpédoborců Type 55, což jsou spíše křižníky vyzbrojené řízenými střelami, a rozrůstá se i program jaderných ponorek se stále lepšími schopnostmi. Ty umí nejenom tvrdě zaútočit na jiná plavidla, ale také nesou balistické střely.

Čínské lodě mohou mít problém s kvalitou

Samotné počty plavidel pochopitelně nejsou vše, ale nikdo dnes vlastně nedokáže říci, jak moc je čínské námořnictvo schopné. Existence lodí je potvrzena, ale jsou pochybnosti o jejich kvalitě i úrovni posádek. Jestliže se např. o technických potížích plavidel amerického námořnictva ví, komunistická cenzura žádné zprávy ven nepustí. Někdejší Čínou nedokonale postavené fregaty F-22P Zulfiquar pro Pákistán nicméně naznačují, že nemusí být vše v pořádku.

Za zmínku stojí i zpoždění ve stavbě čtvrtého nosiče či projektu systému protivzdušné obrany lodí HQ-26. Přesto ale nelze brát sílu čínského námořnictva na lehkou váhu, možný scénář ukázaly i pokročilé válečné herní simulace. Podle nich by sice Spojené státy při střetu s ČLR vyhrály, ale utrpěly by citelné ztráty. Navíc není 100% jasné, jak na tom lodě země draka jsou, tamní vláda se, na rozdíl od Ruska, nějak významně nechlubí.

Amerika proto plánuje posilování svého námořnictva a mj. buduje ostrovní základny poblíž Číny, aby na ni dokázala kdykoliv udeřit. Ta se naproti snaží proniknout na linii ostrovů, která ji dělí od volného oceánu. Klíčem k němu může být Tchaj-wan, na nějž byla invaze ještě donedávna vyloučena kvůli nedostatku čínských přepravních kapacit, ale Čína později připravila systém na využití civilních lodí, hlavně trajektů, což může měnit pravidla hry. V hlavách čínského vedení tak mohou být plány na invazi na ostrov dále, než odborníci tuší.

Článek Američané mají menší, ovšem stále silnější námořnictvo než Čína; ale převaha už není tak jednoznačná, na což Spojené státy reagují se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dosud používané metody nefungují

Hypersonické zbraně mění dosavadní pravidla hry, neboť jsou extrémně rychlé a ještě umí manévrovat, kvůli čemuž je lze zasáhnout (ale i zaměřit) jen velmi obtížně. K cíli tedy dorazí mnohem dříve, takže je na reakci mnohem méně času než u starších zbraní. Mimo to je zásadním problémem, že byly k jejich detekci doposud užívány radary, které ale na hypersonické střely jednoduše nestačí. Ty se totiž při průletu atmosférou zahřívají a žhavé plyny na jejich špici vytváří efekt zvaný plazma stealth, což jejich detekci na radaru ještě více ztěžuje.

Na druhou stranu je taková přednost hypersonickým střelám zároveň slabinou, neboť právě vysoká teplota je prozrazuje. A toho chce využít americký detekční systém budovaný na oběžné dráze. Nově ho posílí 7 satelitů od společnosti Raytheon v hodnotě kolem 250 milion dolarů (5,53 miliard korun). Vybaveny mají být širokoúhlým infračerveným senzorem, aby dokázaly střely nejenom objevit, ale také dále sledovat. Chybět pochopitelně nebude ani pokročilé komunikační a datové vybavení. Kdy přesně se ale satelity do vesmíru dostanou, ještě není jasné.

Do vesmíru zamíří i satelity jiných firem

Spojené státy budují detekční síť proti hypersonickým zbraním již nějakou dobu. No není se čemu divit, samy ještě ani nezařadily hypersonické zbraně do výzbroje, ale Rusko i Čína už je mají, druhá ze zemí navíc ve velmi pokročilé fázi. I proto americká vláda zadala v roce 2022 firmám Northrop Grumman a L3Harris zakázku na 28 satelitů ke sledování hypersonických střel. Každá z firem vyrobí polovinu z potřebného množství, na oběžné dráze mají být do roku 2025.

Detekční síť má být ale jenom jedním prvkem, druhým bude takzvaná komunikační vrstva složená ze zhruba 500 malých satelitů. Ta by měla pokrývat téměř celý povrch Země tak, aby byly nad nějakým místem vždy minimálně dva. Díky tomu by dokázali Američané předat informace o zachycených střelách v reálném čase po celém světě, takže by se na ně zbraňové systémy včas připravily. Na rozdíl od balistických raket nelze u hypersonických střel vypočítat jejich trajektorii, takže je právě jejich kontinuální sledování asi jediným řešením.

Článek Americká vesmírná satelitní síť uvidí celý svět, doslova. Primárně má monitorovat hypersonické zbraně, využití může mít ale širší se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Samokřídlo je preferovaný tvar bombardéru

I když byl B-21 Raider 6. generace představen veřejnosti už v loňském roce, není o něm skoro nic známo. Konstrukčně se jedná o létající samokřídlo, tedy podobně jako u Northrop Grumman B-2 Spirit, což ale velké překvapení není, neboť právě tento tvar je vhodný pro vlastnosti stealth. I to bude důvod, proč ho podle dostupných informací zvolili Číňané u připravovaného bombardéru Xian H-20, stejně jako Rusové v projektu bombardéru označovaném jako Tupolev PAK DA.

Z amerických fotografií je pak stále více zřejmé, že se B-21 Raider nejenom tvarem podobá svému předchůdci, ale že by měl být oproti němu asi o 1/3 menší, ačkoliv jeho přesné rozměry známy nejsou. Jednou z hlavních otázek zůstává, jaký bude mít dolet a nosnost zbraní, ale vzhledem k tomu, že bude moci tankovat ve vzduchu díky „neviditelnému“ tankeru, bude dolet teoreticky neomezený. Z dostupných informací plyne, že by měl být pilotovaný, ale údajně je počítáno i s dálkovým ovládáním. Na snímku je vidět možné srovnání B-2 Spirit (vlevo) s B-21 Raider.

Na rozdíl od B-2 Spirit ale nebude jeho nástupce pouhým bombardérem, sloužit bude i pro sběr zpravodajských informací, případně jako velící, nebo dokonce stíhací, letoun. Mohl by totiž nést nejenom pumy a řízené střely (včetně budoucích hypersonických), ale třeba i připravované protiletadlové AIM-260 JATM dlouhého dosahu, jimiž by mohl útočit právě na nepřátelská letadla. Vyloučena však není ani instalace aktivní ochrany proti střelám.

Název bombardéru pochází z Doolittlova náletu

Název stroje vychází ze slavného náletu amerických letounů North American B-25 Mitchell, který se odehrál 18. dubna 1942. Šlo o vůbec první bombardování japonského území. Bombardéry tehdy odstartovaly z letadlové lodi Hornet a zasadily tvrdou ránu, což značně pozvedlo morálku Američanů. Podle velitele akce, jímž byl James Doolittl, je událost nazývána jako Doolittle Raid (Doolittlův nálet). Na letoun inspirovaný touto akcí si ale americké letectvo ještě pár let počká. I když vzlétne už v roce 2023, do výzbroje nebude zaveden dříve než v roce 2027.

Jak jsou na tom soupeři B-21 Raider není vůbec jasné. Čínská média v létě 2022 tvrdila, že je prototyp bombardéru H-20 již připravený k letu, ale od té doby už se žádné relevantní informace o projektu neobjevily. Je přitom jasné, že má v zemi draka vysokou prioritu, neboť současné strategické bombardovací letectvo má zastaralé. O ruském bombardéru PAK DA je více spekulací než potvrzeného, nicméně federace tvrdí, že prototypy postaví v letech 2023 až 2026.

Článek Co je známo o novém strategickém bombardéru B-21 Raider z USA: moc ne, ale na rozdíl od soupeřů existuje; design prozrazují fotky a video se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Speciální plavidlo přepraví stovky kusů techniky

Loď USNS Mendonca, která techniku do Polska přepravila, je speciální neozbrojené plavidlo třídy Bob Hope určené primárně pro přepravu vozidel. Je 290 metrů dlouhá a uzpůsobená tak, aby na ni mohla technika najíždět podobně jako na trajekt. Skýtá přitom prostor pro přepravu nákladu na ploše až 28 tisíc metrů čtverečních, což umožňuje naložit i stovky vozidel. K obsluze pak slouží smíšená osádka civilních a vojenských námořníků; loď dokáže plout rychlostí až 24 uzlů.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Americké tanky M1A2 Abrams na její palubě jsou považovány za jedny z nejlepších na světě, své kvality prokázaly hlavně za války v Perském zálivu, ale tehdy se jednalo o starší verze – současné jsou modernizované s lepší ochranou, řízením palby, nebo i se systémy na sdílení informací. Disponují dělem ráže 120 milimetrů s hladkým vývrtem a délkou hlavně 44 ráží, ve výbavě jim ale nechybí ani kulomety. M1A2 Abrams se dokáže pohybovat rychlostí až 67 kilometrů v hodině, a USA jich mimochodem mají 3 000 nevyužitých ve skladech.

Vozidla Bradley jako zabijáci tanků

I bojová vozidla pěchoty Bradley se měla osvědčit v Iráku, kde zničila dokonce více tanků než výše zmíněné Abramsy. K obsluze jednoho slouží 3členná osádka a má prostor pro výsadek, počet členů se ale liší podle varianty. Jako primární zbraň používá rychlopalné dělo ráže 25 milimetrů, k ničení tanků pak slouží dvojice odpalovačů řízených protitankových střel BGM-71 TOW s dosahem až 3 750 metrů a průbojností pancíře 900 milimetrů RHAe. Bradley se dokáže pohybovat rychlostí až 56 kilometrů v hodině.

Cougar je pak obrněné vozidlo typu MRAP odolné proti minám a existuje ve variantách na podvozku 4×4 i 6×6. Americká armáda ho používala ve velkém v Iráku nebo Afghánistánu právě z důvodu častého nebezpečí různých improvizovaných náloží. Vozidlo má dvoučlennou osádku a prostor pro 4 plně vyzbrojené vojáky, s nimiž se dokáže pohybovat rychlostí až 65 km/h. Na střeše bývá vybaveno dálkově řízenou stanicí s kulometem nebo granátometem.

O jak ohromné množství techniky se jedná si běžný člověk nejspíše nedokáže tak snadno představit. S ohledem na „příspěvky“ ostatních členských států se pak jedná už jenom v rámci cvičení Atlantic Resolve o sílu, s níž by Rusko mohlo soupeřit jen těžko (a to kvůli němu je akce od roku 2014 pořádána). Už teď utrpělo ve válce na Ukrajině značné ztráty a podle všeho naráží zejména technologickou vyspělostí. Kupříkladu tanky T-14 Armata dosud pořádně nejezdí, o schopnostech letounů Su-57 jsou zase značné pochybnosti, a navíc jich je pouze pár desítek.

Článek Připravenost NATO bránit svou východní hranici prezentuje i „moře“ americké techniky v Polsku, takovou sílu by Rusko zřejmě neustálo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Americký generál odhaduje střet na rok 2025

Asi nejpesimističtěji to vidí generál Michael Minihan z Velitelství vzdušné mobility Spojených států amerických. V interním sdělení, které zaslal svým podřízeným totiž varoval před možným střetem s Čínou již za dva roky, tedy v roce 2025. Velitelství je odpovědné třeba za provoz leteckých tankerů a v rozsáhlých oblastech Pacifiku může hrát tankování za letu významnou roli. Na to se ostatně připravuje i Čína, která zkonstruovala tanker Xi’an Y-20U. Tankování za letu by pak čínským strojům umožnilo útoky například na ostrov Guam, který spadá do autonomního území Spojených států amerických.

iZdroj fotografie: Uživatel Tyg728 / Creative Commons / CC BY-SA

Vedle toho roste i síla čínského námořnictva a letectva. Jenom v loňském roce spustily čínské loděnice na vodu již třetí čínskou letadlovou loď, a na čtvrté usilovně pracují. Ve výbavě by měla mít jaderný pohon, a i když je stavba ve skluzu, chce mít Čínská lidová republika hned 6 letadlových lodí. Navíc buduje i flotilu velkých torpédoborců Type 055, někdy označovaných jako křižníky. Ale navyšuje i počet letadel páté generace Chengdu J-20, staví nový strategický bombardér, a rozšiřuje raketový arzenál včetně hypersonických střel.

Zbrojní průmysl musí navýšit kapacitu

Spojené státy chtějí na tyto hrozby reagovat a mají co dohánět. I současná válka na Ukrajině například ukazuje, že má Západ obecně velmi malé zbrojní kapacity neschopné doplňovat zásoby při velkém konfliktu. Proto je pro ně nutné navýšit výrobu i samotné zásoby. Američané také pracují na posilování svých detekčních schopností hlavně z vesmíru a snaží se dohnat ztrátu ve vývoji hypersonických zbraní, neboť právě Čína úspěšně testuje hypersonický kluzák.

Důležité je ovšem pro budoucnost i hledání strategických partnerů. Tím nejpřirozenějším v oblasti je Japonsko, které má navíc s Čínou vlastní dlouhodobé spory. Spojenectví zaměřené na oblast Pacifiku však USA uzavřely i s Velkou Británií a Austrálií. Budou v ní tak operovat třeba útočné ponorky s jaderným pohonem, ačkoliv Austrálie původně chtěla francouzská nejaderná plavidla. V poslední době také Spojené státy získaly příslib přístupu na další 4 základny na Filipínách, což umožní účinněji blokovat čínské námořnictvo v Pacifiku.

Čína dává v poslední době najevo zvýšenou agresivitu vůči Tchaj-wanu jak slovy svých představitelů, tak akcemi. Její letadla narušují nárazníkovou zónu u nezávislého ostrova; například 1. února 2023 hlásil Tchaj-wan narušení hned 20 čínskými bojovými stroji. Akce jsou přitom provázeny častými cvičeními čínského námořnictva. Mnozí odborníci se ale domnívají, že Čína prozatím nemá dostatečnou kapacitu k vylodění na Tchaj-wanu, a kdyby udeřila, zřejmě by nevyhrála.

Ovšem pouze za předpokladu, že by ostrovní zemi rozsáhle pomohly Spojené státy, které by při tom však utrpěly (ale i způsobily) obrovské ztráty. Ty chtějí mj. vybudovat síť ostrovních základen poblíž Čínské lidové republiky, z nichž by mohly vysílat kolmo startující bojové letouny F-35B. Vypadá to tedy na postupné obkličování „spícího draka“, proti němuž se dříve vyjádřil i ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. A je nejspíše bláhové si myslet, že by v případě vojenského střetu došlo pouze k pár lokálním bojům.

Článek Americký generál předpovídá možný střet s Čínou do 2 let: státy chtějí hájit své zájmy a hledají spojence, samy se na to necítí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kritické regiony s hrozbou konfliktu

Zrovna v Izraeli není situace nejspíše tak kritická, protože okolní země již nepředstavují takovou hrozbu; tedy kromě Sýrie, kde působí i íránské revoluční gardy a nedávno tam došlo k útoku na americkou základu. Vedle toho se pak musí Izrael vypořádávat s palestinskými radikály. Horší je ale situace v Jižní Koreji, protože ta je teoreticky stále ve válečném stavu se svým severním sousedem. Nevyzpytatelný režim v poslední době značně zvýšil napětí raketovými testy, a mj. disponuje nesmírně početním dělostřelectvem.

Jižní Korea má ale mnohem modernější ozbrojené síly, a navíc je v zemi neustále americký kontingent 27 tisíc vojáků. Jednoznačnou převahu jí to ale nedává, protože i když má disponovat úctyhodným počtem moderních samohybných houfnice K9 Thunder, ve službě jich je pouze kolem 1 300, což na severokorejské dělostřelectvo rozhodně nestačí. V případě jakéhokoli konfliktu by ale přesto byla spotřeba munice enormní.

iZdroj fotografie: Stefan Krasowski / Creative Commons / CC BY

Někteří experti soudí, že počty severokorejských děl a zásob pro ně mohou být větší než ruské. Pro představu, v době nejintenzivnějších dělostřeleckých soubojů v létě 2022 mělo ruské dělostřelectvo vypálit 60 tisíc ran za den. Jde tedy přesně o 1/5 množství, jaké mohla americká armáda poslat z jihu Korejského poloostrova na Ukrajinu; ale nutno zmínit, že Spojené státy dodávku 300 tisíc granátů nepotvrdily. Munice by totiž mohla v případném konfliktu se Severní Koreou chybět a dělostřelecké souboje tam mohou být intenzivnější než na Ukrajině.

Na americké letectvo Severokorejci nestačí

Naproti tomu se ale mohou Jihokorejci a jejich američtí spojenci opřít o naprostou převahu ve vzduchu, proti níž by nejspíše nemoderní severokorejské letectvo velice brzy padlo. Jižní Korea má i 40 letounů páté generace Lockheed Martin F-35 Lightning II a mnoho starších, ale výrazně lepších, letounů generace čtvrté, jako například General Dynamics F-16 Fighting Falcon, které jsou postupně modernizovány na nejnovější verzi V.

Kromě toho země intenzivně pracuje na svém vlastním letadle KAI KF-21 Boramae, jehož prototyp již překročil rychlost zvuku. Po dokončení testů a spuštění výroby jich jihokorejské letectvo dostane 120 kusů. Američané jsou si nejspíše vědomi, že síla jejich letectva může držet Severní Koreu na uzdě. Proto třeba v roce 2022 uspořádali v nedalekém Japonsku velké cvičení s hromadným startem bitevních letadel označované jako sloní pochod, což byla jasná demonstrace síly a vzkaz Severokorejcům.

Článek Spojené státy ohrožují své pozice v „kritických regionech“, z nichž stahují munici na pomoc Ukrajině. I tak si jsou převahou jisté se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Systém Patriot je mnohem dražší než SPYDER

Na jedinou baterii Patriotů musí armáda vydat ze svého rozpočtu minimálně 1,1 miliardy dolarů, tedy více než 24 miliard korun. Z toho na samotný systém připadá necelých 9 miliard, zatímco zbytek na střely a jejich minimální zásobu. Cena jednoho projektilu přitom vychází na cca 90 milionů korun. Pro srovnání, Česká republika nakoupila v v Izraeli 4 baterie protivzdušného systému SPYDER za 13,7 miliard korun, přičemž střela Python-5 v něm užívaná má vyjít na přibližně 11 milionů korun.

A ačkoliv je nová zbraň z Izraele bezesporu kvalitní a považovaná za jednu z nejlepších ve své třídě, americkému systému MIM-104 Patriot se nevyrovná. Neumí totiž zasahovat proti balistickým raketám, kdežto americký systém ano, a navíc umí sestřelovat i nadzvukové řízené střely, jakou je například ruská, původně sovětská Ch-22. Nejnovější střely do Patriotu totiž dosahují rychlosti až Mach 4,1 a balistické rakety zvládají v závislosti na modifikaci sestřelovat až do výšky 30 až 60 kilometrů, letadla pak téměř do vzdálenosti 200 kilometrů.

iZdroj fotografie: Uživatel Hunini / Creative Commons / CC BY-SA

Na zmíněnou Ukrajinu zamíří jedna baterie Patriotů z USA, další pak slíbilo Nizozemí, a o dodávce uvažuje také Německo. Nutno upozornit, že ani tři baterie rozhodně nestačí k tomu, aby Ukrajinu ochránily, ale mohly by být nasazeny u těch největších aglomerací a Rusku tak útoky velice znesnadnit. Na druhou stranu se Ukrajina nemůže spoléhat jenom na ně. A to jak kvůli ceně, tak pro omezené množství střel. Na běžnější útoky řízenými střelami nebo drony by musela využívat jiné a levnější systémy, třeba NASAMS a zaslaný německý IRIS-T.

Z protiletadlového se stal Patriot protiraketovým

Systém Patriot začali ve Spojených státech vyvíjet již v 70. letech 20. století, a to nejdříve jako běžnou protiletadlovou zbraň středního dosahu se schopností sestřelovat i balistické rakety. Po zkušenostech s nasazením v Perském zálivu ho však začala armáda zaměřovat na protiraketovou obranu, ačkoli schopnost sestřelovat letouny mu zůstala. Svědčí o tom třeba incident ze září 2014, kdy izraelská baterie Patriotu sestřelila syrský letoun Suchoj Su-24 a v roce 2018 pak Suchoj Su-22.

V první válce v zálivu ještě systém nedokázal zachytit všechny střely odpálené Irákem, ale během druhé války v roce 2003 si modernizovaná verze vedla proti taktickým balistickým střelám mnohem lépe. Izrael kromě sestřelených syrských letadel hlásil i úspěšné zásahy dronů. Saudská Arábie měla zničit několik balistických střel vypálených na její území rebely v Jemenu, ale například nedokázala zabránit útoku dronů na svá ropná zařízení v roce 2019.

Článek Americký systém Patriot je tak schopný, že ho může Ukrajina použít jenom výjimečně. Cenou převyšuje izraelský SPYDER více než 7krát se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Neviditelné plavidlo místo bitevních lodí

Když začal program Zumwalt na začátku 21. století vznikat, mělo s ním americké námořnictvo veliké plány. Loď vlastně měla nahradit bitevní lodě a mít řadu nevídaných schopností. Tou první byla stealth, jelikož má díky unikátnímu tvaru trupu a použitým materiálům asi 50krát menší radarový odraz než běžný torpédoborec, a v podstatě tak může na radaru vypadat jako malá rybářská loď. Navíc měl mít Zumwalt velmi silné zbraně, což by z něj dělalo doslova smrtící plavidlo.

Disponuje přitom vertikálním odpalovacím systémem Mark 57, což je evoluce běžně používaného Mark 41, a umožňuje odpalovat celou škálu střel: protiraketové, protiponorkové nebo RGM-109 Tomahawk. A nechybí mu pochopitelně ani vyspělý detekční a bojový systém. Ale jeho hlavní zbraní se měla stát dvě děla ráže 155 milimetrů označovaná jako systém AGS.

iZdroj fotografie: Námořnictvo Spojených států amerických

Výhodou této zbraně se mělo stát speciálně naváděné střelivo LRLAP s dosahem 150 až 190 kilometrů, s nímž měla posádka pálit na cíle z moře z bezpečné vzdálenosti. Ve skladech torpédoborce je místo pro 750 ran. Nakonec se však plavidlo stalo terčem kritiky kvůli enormním nákladům, protože nejenže jedna loď i s výzkumem vyjde na neuvěřitelných 177 miliard korun, ale i jediný granát pro ni může stát až 22 milionů korun. Program LRLAP byl proto nakonec zrušen a loď má k dispozici jen běžné střelivo.

Vhodná základna pro hypersonické střely

Námořnictvo také muselo přemýšlet, jaké úlohy své superdrahé lodi vlastně přidělí. Objevily se úvahy o tom, že by na ni mohly být instalovány „railguny“ (elektromagnetická děla) díky dostatečnému zdroji energie, ale nakonec padlo rozhodnutí, že se z Zumwaltu stane odpalovací základna hypersonických zbraní. V současné době armáda vyvíjí hypersonickou střelu LRHW a námořnictvo chce použít její „navalizovanou“ verzi.

Z torpédoborce by se měla stát obávaná zbraň se schopností nepozorovaně se přiblížit na dostřel a zničit svého nepřítele dříve, než bude odhalena. Přestavba má být hotova v roce 2025 a nejspíše pak bude čekat i dvě zbývající plavidla, ta ale zatím nejsou zařazena v aktivní službě. Hypersonické střely na lodích má v současnosti ve službě Rusko, které je používá jako prostředek k zastrašování. Právě jeho fregata Admiral Gorškov s hypersonickými střelami Zirkon proplouvala začátkem roku 2023 kolem Velké Británie.

Článek Dosud nejmodernější torpédoborec světa: neviditelný Zumwalt má jen málo soupeřů, čeká ho ale přezbrojení na hypersonické zbraně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nadzvukový Rockwell B-1 Lancer

Zatím jediný nadzvukový bombardér amerického letectva je Rockwell B-1 Lancer, ačkoli nutno říci, že jeho rychlost Mach 1,25 je nižší než u konkurenčních ruských strojů. V současné době je s ním počítáno hlavně jako s nosičem řízených střel, a to včetně těch hypersonických, které jsou aktuálně ve vývoji. Ačkoliv byl do služby zařazen v roce 1985, je první na seznamu na vyřazení z výzbroje, jakmile bude k dispozici nový typ strategického bombardéru.

Letitý Boeing B-52 Stratofortress

Osmimotorový bombardér Boeing B-52 Stratofortress je opravdovým veteránem, protože se do výzbroje letectva dostal již v roce 1955. Má ale vynikající letové vlastnosti, dobrou nosnost a velice levný provoz, který ještě zlevní díky probíhající modernizaci a úspornějším motorům. Nést může konvenční i jaderné pumy nebo odpalovat různé řízené střely. Letectvo plánuje, že je bude provozovat až zhruba do 50. let 21. století; i přes jejich pokročilý věk na ně evidentně nedá dopustit.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

Neviditelný Northrop Grumman B-2 Spirit

Zatím nejnovější – a také nejdražší – bombardér ve službě amerického letectva se jmenuje Northrop Grumman B-2 Spirit a do výzbroje byl zařazen v roce 1997. Jde o první strategický bombardér se schopností stealth, kterou mu umožňuje mj. tvar létajícího křídla se speciálním povrchem. Postaveno jich bylo jenom 21, z nichž jeden havaroval, a proto jich nyní existují jen dvě desítky. Stroj může nést jaderné pumy nebo řízené střely, ale díky svým schopnostem ho lze využít třeba i k dopravení těžkých pum určených k ničené bunkrů.

Nelétající Northrop Grumman B-21 Raider

Budoucnost amerického strategického letectva je nazývána Northrop Grumman B-21 Raider, který by měl vzlétnout někdy v průběhu roku 2023. Stejně jako u letounu B-2 Spirit jde o létající křídlo s prvky stealth, ale má být o něco menší a levnější. Postaven bude tak, aby bylo možné do jeho výzbroje zakomponovat nové typy vyvíjených zbraní. Letoun má být zcela digitální, ale jeho přesné rozměry a schopnosti jsou zatím neznámé.

Článek Video: nevídaná vzácnost, všechny americké strategické bombardéry se potkaly na obloze ve stejnou chvíli. Jeden znatelně přesluhuje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Skutečný tvar NGAD je stále neznámý

Zatím zůstává otázkou, jak moc může vyobrazený stroj odpovídat reálným plánům zbrojního giganta, ale v mnohém se podobá některým předchozím vyobrazením a skicám. Je tedy možné, že firma našla skulinu v nařízeních, která jí zakazují přímé zobrazení projekčních plánů, nebo to možná schválila samotná armáda. Z animací lze vyvodit některé závěry, které v mnohém dávají smysl a napovídají, že americký letoun šesté generace může opravdu takto vypadat.

Na vyobrazení zaujme především zadní část letadla zcela postrádající klasický ocas. Stroj má křídlo jakoby ve tvaru kosočtverce a velmi protáhlý trup zužující se směrem k přídi. Konstruktéři s podobnými tvary již v minulosti experimentovali, neboť dosahují velmi dobrých vlastností v oblasti stealth. Díky veliké ploše letounu a křídel pak poskytují i dostatečný prostor pro značné množství paliva a nesených zbraní.

Na druhou stranu nebude mít letoun 6. generace možnost extrémních manévrů, a lze tedy předpokládat, že by se jednalo hlavně o stroj, u něhož bude armáda spoléhat, že nejde (resp. jde velmi obtížně) zachytit nepřátelskými radary, a útočit na nepřítele tak bude z velké vzdálenosti daleko za hranicí viditelnosti. Ostatně podobný koncept má i letoun páté generace Lockheed Martin F-35 Lightning II. Vyžadovalo by to samozřejmě velmi schopný radar, sdílení informací a spolupráci s drony, což ale letadlům šesté generace chybět nemá.

Letoun 6. generace NGAD a jeho další specifika

Zajímavostí může být i tvar kokpitu pilota, který vystupuje z trupu jenom málo, a znamenalo by to, že bude mít pilot jenom omezený výhled, a to hlavně směrem dozadu. U moderních letadel s mnoha detekčními přístroji to ale nějak nevadí. Tvar trysek, které jsou mimochodem umístěny nad letounem, prozrazuje pohon zajišťovaný dvěma motory a snahu co nejvíce eliminovat tepelnou stopu letadla. Co vidět není, je řešení vstupu vzduchu do motorů. Jde o jednu z nejcitlivějších částí letadla a proto možná zůstala záměrně skryta.

Lockheed Martin každopádně nemusí být nakonec tím, kdo bude budoucí stíhací letoun stavět, v USA má ještě konkurenty v podobě Boeingu, který má ale pracovat hlavně pro námořnictvo, nebo Northrop Grumman. Pentagon chce mít bojový letoun 6. generace připravený k nasazení již kolem roku 2030. Američané jsou tlačeni hlavně rozvojem letectva v Číně, ale na letadlech šesté generace pracuje i Rusko, kde se jedná třeba o bombardér PAK DA, nové spojenectví několika evropských zemí a Japonska.

Článek (Ne)chtěné vyzrazení podoby americké stíhačky 6. generace NGAD: co je o ní vlastně známo a v čem bude její největší síla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Každá větev armády má ve světě své základny

Americká armáda má 6 „větví“: letectvo, armádu, námořnictvo, námořní pěchotu, pobřežní stráž a vesmírné síly, a každá z nich má mimo americké území své základny. Řada z nich vznikla během 1. a 2. světové války, případně za studené války, jiné pak byly založeny na základně pozvání určité země, vojenských a humanitárních akcí, případně mohla být jejich stavba nařízena OSN. Do celkového počtu jsou počítány také mezinárodní „společné základny“, kde vojáci USA rovněž působí.

iZdroj fotografie: Námořní pěchota Spojených států amerických

Největší počet základen má v područí pravděpodobně letectvo, po něm následuje námořnictvo a armáda. Tyto složky mají svá početná stanoviště na každém kontinentu, pouze námořní pěchota se jakožto elitní útvar omezuje povětšinou na místa nejhorších konfliktů. Takže kromě několika výjimek, k nimž patří Jižní Korea, Guam a Německo, využívá základen ostatních složek.

Pobřežní stráž pak operuje hlavně v okolí Perského zálivu, Arabského moře, Singapuru a Kuby. Nejnižší počet základen přitom mají vesmírné síly, konkrétně jednu jedinou v Grónsku. Celkově slouží v zahraničních základnách asi 160 000 amerických vojáků, čímž jsou Spojené státy americké oficiálně nejrozšířenější vojenskou velmocí světa. Například Rusko pak působí výhradně v zemích blízkého východu a bývalého SSSR.

Americká přítomnost je zárukou bezpečí a prosperity

Ačkoliv jsou názory lidí různé, pro mnoho zemí je přítomnost americké základny zárukou lepší bezpečnostní situace v dané oblasti. V některých zemích třetího světa dokonce znamenají američtí vojáci alternativu k pořádkovým a policejním silám. V jiných případech je americká základna jediný důvod, proč ještě nedošlo v oblasti k ozbrojenému konfliktu. Například pokud šlo o Afghánistán, nemusí se ale jednat pouze o země třetího světa. Třeba i Baltské státy hostí malé kontingenty amerických sil jako bezpečností záruku proti rozpínavosti Ruské federace.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Je přitom zajímavé, že mnoho oblastí je na přítomnosti amerických základen závislých i ekonomicky. Jsou totiž místem mnoha obchodních příležitostí, a to od dodávek potravin a vody až po zprostředkování různých služeb. Vojenská základna se tak v dané oblasti stává generátorem zisku pro mnoho obyvatel, ale i řadu měst – například pokud jde o bavorský Vilseck nebo letecké základny v Rammsteinu a Spangdahlemu, které zaměstnávají 27 tisíc německých občanů a odvádí do tamní kasy asi 1,7 miliardy dolarů (zhruba 38 miliard korun).

USA opouští své základny jen velmi neochotně

Většinu základen ve světě mají Američané ve formě pronájmu území, přičemž smlouva obvykle trvá celá desetiletí. Zmínit lze základny v Německu, Jižní Koreje a v Japonsku. I z toho důvodu tak „nájemníci“ budují poměrně rozsáhlou infrastrukturu. Být hostitelem jedné z největších armád světa sice znamená přístup k všemožným obraným technologiím a ochraně, nicméně je následně velmi složité Spojené státy z onoho místa „vykázat“.

Opuštění nějakého prostoru totiž pro USA znamená omezení přehledu nad danou oblastí. Amerika je za oceánem relativně dost izolovaná a podobné základny jí ve světě umožňují udržení vlastní sféry vlivu. Ztráta každého území pak znamená hluché místo. Proto se v podobném případě Spojené státy snaží vyjednat nové podmínky pro prodloužení smlouvy.

A nutno zmínit, že mnoho zemí, v nichž americké základny stojí, většinou o jejich extrakci neusiluje. A to buď z hlediska bezpečnostního, ekonomického nebo technologického. I tyto americké „zájmy“ jsou ostatně důvodem, proč 1/3 celosvětových výdajů na zbrojení tvoří právě Spojené státy.

Článek Proč mají Spojené státy ve světě 800 vojenských základen: někdy udržují klid, jinde povznáší ekonomiku nebo hájí vlastní zájmy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vesmírný dron nejprve patřil pod NASA

Raketoplán vznikl z testovacího Boeing X-40 a poprvé uskutečnil let v roce 2010. Jeho konstrukce nejprve probíhala pod patronací NASA, ale později byla převedena pod ministerstvo obrany. Je dlouhý 8,92 metru a rozpětí křídel dosahuje 4,55 metru. Jeho vzletová hmotnost může být necelých 5 tun a pobere náklad o hmotnosti 277 kilogramů. K dispozici má užitný prostor o rozměru 2,1 na 1,2 metru.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

K tomu, aby se raketoplán Boeing X-37B dostal na oběžnou dráhu, potřebuje nosnou raketu. Doteď přitom uskutečnil 6 vesmírných misí, přičemž ho na 5 z nich vynesla raketa Atlas 5 V501, a na jednu pak Falcon 9 společnosti SpaceX. Mnohé z toho, co raketoplán na oběžné dráze provádí, je tajné, ale Američané například mluví o testování vesmírných technologií a různých experimentech, jako je například testování pohonů. V květnu 2020 měl Boeing X-37B vypustit i malý satelit.

Rusko se bojí jaderných zbraní v X-37B

Soupeři Spojených států se obávají, že jsou mnohé experimenty zaměřeny na vývoj vesmírných zbraní. Třeba Rusko dokonce tvrdilo, že slouží k testování možností, jak na oběžnou dráhu vynášet jaderné zbraně, které by tak mnohem snáze udeřily kdekoliv na světě. Samozřejmě existuje i možnost, že by robotický raketoplán v případě potřeby mohl sloužit i jako provizorní špionážní družice s možností dostat se v relativně krátkém čase nad nějakou zájmovou oblast.

Spolu s projektem hypersonického dronu Lockheed Martin SR-72, s jehož letem se počítá možná kolem roku 2025, pak vyjadřují obavy z vesmírného náskoku USA i další velmoci. Rusko ale uvedlo, že existuje zbraň, která si s podobnými letouny poradí, a sice jeho systém protivzdušné obrany S-500 zavedený do výzbroje v roce 2021. Ten má být schopen zasahovat cíle ve výšce 180 až 200 kilometrů do vzdálenosti až 600 kilometrů. Účinný má být přitom i proti hypersonickým zbraním. Pokud je to pravda, mohl by se z něho v budoucnu stát vítaný vývozní artikl.

Článek Soupeři mají vážné obavy z amerického raketoplánu Boeing X-37B: z vesmíru by mohl udeřit kdekoliv na světě, jediné Rusko má obranu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bombardér B-21 bude létající křídlo

O bombardéru toho moc známo není, neboť je stále ještě ve vývoji, potažmo testovací fázi, ačkoliv některé detaily už na veřejnost pronikly. Ví se kupříkladu jak vypadá, protože ho americké letectvo v prosinci 2022 oficiálně představilo. Zatím však neprozradilo, jaké má rozměry a jakých dosahuje výkonů. Stejně jako u posledního postaveného bombardéru, tedy Northrop Grumman B-2 Spirit, jde ale o létající křídlo. Oproti tomu má být nicméně o něco menší.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

Výrobce Northrop Grumman o letadlu tvrdí, že se jedná čistě o digitální stroj bez jakýchkoliv analogových součástek. A právě digitalizace mu má zajišťovat řadu vlastností, které jsou pro současné stroje doslova nemožné. V minulosti letectvo tvrdilo, že by měl být bombardér B-21 platformou pro sběr zpravodajských informací, bitevní manažer i stíhací letoun. Dá se tedy předpokládat, že bude mít rovněž možnost útočit i na jiná letadla.

Bombardér B-21 ponese zbraně dnes neexistující

B-21 Raider má nést celou škálu různých zbraní. Je jisté, že půjde o klasické nebo jaderné pumy, stejně jako o střely s dlouhým doletem. Konstrukce letounu má být přitom modulární a odborníci předpokládají, že by měl později nosit výzbroj dnes ještě neexistující. Bombardér by mohl mít také aktivní obranu a být schopen velmi úzce spolupracovat s drony; a to nejen s těmi v blízkosti, ale i se vzdálenějšími, které by ho mohly doprovázet a chránit.

Nemá se ale jednat o jediný letoun tohoto typu, odborníci jich předpokládají hned několik, ačkoli bombardér B-21 je zatím nejpokročilejší. Třeba Čína totiž vyvíjí podobný letoun Xian H-20 a nelze pochybovat, že se to jejím konstruktérům podaří. Větší otazníky jsou však nad projektem ruského letounu označovaného jako Tupolev PAK DA. Ačkoliv Rusko tvrdí, že na konstrukci pracuje, je velikou otázkou, zda ji dotáhne do konce. Podobné letouny nejsou levné, třeba cena bombardéru B-21 je odhadována na 17,5 miliardy Kč. Ve vývoji je pak i britská stíhačka 6. generace.

Článek Už letos má vzlétnout vůbec první letoun 6. generace na světě, americký: má ovládat drony a nosit zbraně dosud neznámé se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Trojice vládních letounů Airbus

Na značku Airbus vsadili při dopravě svých politiků v Kanadě, Velké Británii a Francii, ale každá ze zemí využívá jiný model. Zatímco kanadský premiér cestuje po světě v letadle Airbus A310-300 s různě upravenými místnostmi, francouzský prezident využívá Airbus A330-200 v úpravě VIP, ale k dispozici jsou mu i další stroje. Britský premiér se potom spoléhá na Airbus A330MRTT, jemuž je přezdíváno RAF Voyager. Místo klasických 380 sedadel jich má ale pouze 60, aby bylo místo pro práci a různou techniku.

iZdroj fotografie: Uživatel redlegsfan21 / Creative Commons / CC BY-SA

Asijské velmoci jako Japonsko a Čína zase vsadily na americký Boeing. Ostrovní stát má pro svého premiéra Boeing 777-300ER, který nahradil v minulosti užívaný Boeing 747-400. V tom samém stroji přitom dnes létá i čínský prezident; a není divu, jde o spolehlivý a pohodlný letoun. Proslýchá se však, že Čína staví vlastní prezidentský speciál. V sousedním Německu pak mají k dispozici letadlo Airbus A340-300 Airliner, ovšem ve speciální VIP úpravě.

Rusko vsadilo na domácí letouny

Jedno z velmi dobrých letadel pro hlavu státu má Kazachstán, konkrétně Airbus A330-243 Prestige. Jde o oblíbený letoun využívaný mnoha státy. Například Rusko se ale spoléhá na domácí stoje, a to na Iljušin IL-96-300PU a Tupolev TU-214. Ty by měly navíc disponovat i řadou obranných systémů, příliš informací o nich ale známo není.

Američané pak mají pro prezidenta nebo vrcholné politiky dva druhy letadel. Prvním je Boeing E-4 Doomsday, který by mu. v případě jaderného konfliktu sloužil jako velitelské stanoviště země. Letoun je velmi odolný a na obloze má prý vydržet až 600 hodin. Druhým strojem je Boeing VC25, což je pověstný Air Force One. Ten je speciálně upraven pro pobyt prezidenta a jeho štábu, a díky vlastním obranným systémům má být mimořádně bezpečný.

Článek Prezidentské a vládní „nedobytné“ speciály: v čem létají nejmocnější politici světa? Jediné Rusko šlo zase vlastní cestou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stíhací letoun Lockheed YF-12 vycházel z průzkumného

Na konci 50. let hledalo americké letectvo náhradu za letoun Convair F-106 Delta Dart; zásadním požadavkem přitom bylo, aby byla opravdu rychlá. Původní myšlenka plánovala postavit letadlo North American XF-108 Rapier, ale program byl nakonec zrušen. Do popředí se pak dostala vize Kellyho Jonsona, legendárního konstruktéra společnosti Lockheed, a sice využít ke konstrukci projekt průzkumného letounu Lockheed A-12 stavěného pro CIA. Ten měl létat ve velkých výškách a rychlostí značně nad Mach 3.

To byl dobrý základ, ale důvodů, proč s Ústřední zpravodajskou službou spolupracovat, bylo více. Její dosavadní pokroky totiž ušetřily značné množství času i peněz na výzkum, neboť se mnohé prvky z A-12, ale i XF-108, daly použít u stíhacího letounu YF-12. Američané navíc chtěli projekt průzkumného stroje před Sověty co nejvíce utajit; a kdo jiný se o to mohl zasadit lépe než CIA? Jelikož si byla letadla velmi podobná, mohly být průzkumné stroje vydávány za stíhačky, a i proto tehdejší prezident USA Lyndon B. Johnson v roce 1964 o projektu informoval veřejnost.

iZdroj fotografie: Uživatel / Creative Commons / CC BY-SA

Jenomže přestavba letounu zdaleka nebyla tak jednoduchá, jak se původně zdálo, neboť na rozdíl od průzkumného stroje musí nést stíhačka řadu vybavení, potažmo zbraňových systémů. Na Lockheed YF-12 bylo nutné zcela přepracovat příď, aby se do ní vešel radar Hughes AN/ASG-18, a dále se musel dovnitř vtěsnat operátor, který by měl na starosti zbraně. Například trojici střel vzduch-vzduch Hughes AIM-47A umístěnou v trupu letounu.

Vysoká rychlost i dostup stíhačky YF-12

Letadlo dlouhé 30,97 metru s rozpětím křídel 16,95 metru se poprvé vzneslo ze země 7. srpna 1963. A nutno uvést, že mnohé požadované parametry stroj opravdu splňoval. Dokázal letět rychlostí Mach 3,35 a dosáhnout nadmořské výšky přes 27 kilometrů. Když se ukázalo, že je schopen odpalovat i střely, poslalo letectvo objednávku na 96 strojů; tím to ale skončilo, ministerstvo na ně totiž nikdy neuvolnilo peníze. Důvod byl prostý, finančně náročný konflikt ve Vietnamu, a navíc letoun vyžadoval mnohahodinovou přípravu k letu., což byl značný problém.

Nakonec byly tedy vyrobeny pouze tři stroje, které později skončily u vesmírné agentury NASA, kde sloužily k různým testům. Jeden stroj byl nenávratně poškozen při havárii v roce 1966, druhý pak začal v roce 1971 hořet během letu; piloti se z něj museli katapultovat. Poslední letoun byl v roce 1979 převeden do sbírek Národního muzea letectva Spojených států amerických na letecké základně Wright-Patterson poblíž Daytonu ve státě Ohio. Mnohem větší úspěch měl ale později stealth bombardér B-2 Spirit.

Článek Nejrychlejší stíhačka 60. let byla „pohřbena“ i přesto, že měla skvělé výsledky. Přednost dostala válka ve Vietnamu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Oshkosh JLTV je větší než Humvee

Společnými rysy je jejich zaměření: obě vozidla jsou schopna přepravit osádku složenou z řidiče a třech dalších členů, i když může být k dispozici ještě střelec. Mají také prostor pro určitý náklad a musí zvládat i relativně těžký terén. Ale tady jejich podobnost končí. Například JLTV je evidentně větší; měří 6,2 metru, zatímco Humvee jen 4,57 metru. A ještě větší rozdíl je v celkové hmotnosti, která vychází u menšího vozu na necelé 4 tuny, kdežto u většího to je přes 11 tun.

Hlavním důvodem je nejen velikost, díky níž dokáže Oshkosh JLTV přepravovat i větší náklad, ale především ochrana osádky. Humvee se totiž ukázalo jako málo pancéřované, což vyžadovalo jeho modernizaci a přimontování přídavného pancíře. To ovšem znamenalo nárůst hmotnosti a ztrátu mobility. Oproti tomu JLTV již s potřebnou ochranou počítá přímo v konstrukci a díky mnohem silnějšímu motoru je i dostatečně svižné.

iZdroj fotografie: Námořní pěchota US

U Humvee se pak především v konfliktech v Iráku a Afghánistánu ukázalo, že není odolné proti minám a nástražným náložím. Jeho plochá podlaha explozi většinou nevydržela, což mívalo pro osádku velmi fatální následky. Oshkosh JLTV má po vzoru MRAP podlahu nejen dostatečně silnou, ale také ve tvaru V, což odklání výbuch do stran a zajišťuje mimořádnou odolnost.

Také v terénu je Oshkosh JLTV mnohem lepší

Oproti Humvee dosahuje JLTV díky silnějšímu motoru rychlosti až 120 kilometrů v hodině, a to i v náročnějším terénu. Světlá výška Oshkosh JLTV totiž činí 60 až 90 centimetrů, zatímco u Humvee to bylo maximálně 45 centimetrů, což znamená schopnost překonávat i větší překážky. Zlepšeno bylo také odpružení vozidla, stejně jako prodloužení dojezdu na jednu nádrž ze 320 na 480 kilometrů. Zdvojnásoben byl pak potřebný servisní interval a celkově je víceúčelové lehké terénní obrněné vozidlo Oshkosh JLTV jako lehký tank.

Nové vlastnosti ovšem znamenají i mnohem vyšší cenu: za Humvee platila americká armáda necelých 5 milionů korun, což záleželo na době a konkrétní verzi. Cena Oshkosh JLTV se však může vyšplhat až na dvojnásobek, resp. na 9 milionů korun. Americké ozbrojené síly se proto celé své rozsáhlé flotily Humvee nehodlá zbavit jen tak. Nová, lepší a odolnější vozidla by měli používat vojáci v předních liniích, zatímco v zázemí a dále od bojů budou Humvee sloužit i nadále. Cena však není ve srovnání s jinými vozidly až tak vysoká; například Německo doslova vyhodilo 0,4 miliardy Kč za jediné BVP, které se nakonec ukázalo jako nepoužitelné.

Článek Video: nové JLTV je silnější, odolnější, svižnější; prostě lepší než Humvee. Přesto ho Američané nechtějí nahrazovat ve velkém se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nehodu letounu F-35B zachytila kamera

Incident se odehrál 15. prosince v Texasu a je dobré zdůraznit, že při ní nehavaroval letoun zařazený do ozbrojených sil. Stroj totiž procházel produkčními zkušebními testy a stále byl v držení výrobce, tedy společnosti Lockheed Martin. Záběry dostupné na sociálních sítích ukazují, jak se letoun pomalu snáší k zemi. Tento manévr může F-35B provést díky speciálnímu ventilátoru ve středu trupu a zadní tryscea ohnuté směrem dolů. V tomto okamžiku doslova lavíruje na dvou sloupech proudícího vzduchu.

Manévr ze začátku nejspíše probíhal standardně. Jakmile se ovšem letadlo dotklo podvozkem přistávací dráhy, nezůstalo na ní stát a odrazilo se nahoru. V nejvyšším bodě se jeho příď naklonila směrem dopředu a nakonec narazila na beton. Letoun F-35B se začal dokonce nekontrolovaně otáčet na jednu, a pak i na druhou stranu. V okamžiku, kdy jeho pohyb na chvíli stabilizoval, se pilotovi podařila katapultáž, a dle dostupných informací utrpěl jen lehká zranění.

Jeden F-35B skončil v moři

Příčiny nehody jsou nyní předmětem vyšetřování. Mohlo se jednat o technickou závadu, ale také o chybu pilota. Od roku 2015, kdy byly stroje F-35B uvedeny do provozu, již zaznamenaly havárií několik. První se stala v září 2018 kvůli vadné palivové nádrži a letadla byla pro jistotu na nějakou dobu uzemněna. V listopadu 2021 pak havaroval stoj patřící britskému námořnictvu během přistávání na letadlové lodi Queen Elizabeth a skončil ve Středozemním moři. Američané a Britové ho museli vylovit, aby citlivé díly nezískalo třeba Rusko nebo Čína.

Lockheed Martin F-35B je jiný než F-35A, který by si chtělo pořídit české letectvo. Má menší palivové nádrže a tím i menší dolet, ale větší rozpětí křídel. Jeho manévrovatelnost je pak omezena na otáčky v přetížení 7G, zatímco klasická varianta může provádět manévry při 9G. Ve výzbroji ho má americká námořní pěchota, britské námořnictvo nebo Japonsko. Na rozdíl od klasických strojů mohou tato letadla operovat třeba z výsadkových plavidel nebo míst s extrémně krátkou letištní dráhou.

Článek Video: nehoda bojového letounu F-35B při pokusu o kolmé přistání. Letadlo se nekontrolovaně točilo, pilot se raději katapultoval se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Podzemní hnutí, antrax nebo ovládnutí obchodu

Ekonomické dopady mohlo mít konání japonského obchodníka Yasuo Hamanaky, který se snažil v 80. letech 20. století ovládnout světový obchod s mědí. To se mu i díky podvodům částečně podařilo, ale nakonec skončil ve vězení.

Za zcela jiný, ale velmi nebezpečný projekt, se dá označit organizování útěků bývalých členů SS (Schutzstaffel, česky Ochranný oddíl) a jejich shromažďování po pádu nacistického Německa. Pověřen jím měl být Otto Skorzeny, jemuž se ale nakonec nepodařilo plán uskutečnit. Posloužil však jako námět bondovky s názvem Spectre.

Za hanebný lze označit i úmysl tehdejšího britského premiéra Winstona Churchilla, který chtěl k útokům na německá města využít antrax. Naštěstí k tomu ale nikdy nedošlo; kdyby ano, byly by následky dalekosáhlé.

Špehování, ničení zemědělství i vyzbrojení atomovkou

Američané se kdysi pokoušeli sestrojit atomovou energií poháněné lasery, aby mohli sestřelovat balistické rakety. Zařízení bylo ovšem nestabilní a jeho výbuch mohl zabít mnoho lidí, pročež byl projekt v roce 1982 zrušen. Konec laserů to ale neznamenalo, na jejich vývoji pracovali také v SSSR a udělali i některé zajímavé pokroky. Vedle toho mají být brzy osazeny lasery americké bojové letouny.

Irácký diktátor Saddám Husajn chtěl zase za pomoci konstruktéra Geralda Bulla sestrojit dělo s mimořádným dostřelem a možností vypalovat i satelity. Možná se tak jednalo o moderní obdobu nacistického Těžkého Gustava, ovšem s mnohem ničivější vizí. Konstruktér byl nicméně zabit a z projektu tak sešlo. Dle spekulací stojí za jeho smrtí izraelské tajné služby.

iZdroj fotografie: UživatelOxyman / Creative Commons / CC BY-SA

USA také plánovaly na oběžnou dráhu umístit neviditelné satelity, aby mohly „špehovat“ cokoliv se jim zlíbí. Nakonec ale zjistily, že jejich údajně neviditelné satelity umí odhalit i amatérští astronomové, takže projekt v roce 2007 skončil. Jaké dopady by na lidstvo měl, kdyby vyšel, lze jen domýšlet. Spojené státy už nicméně vyvíjí úsilí pokrýt celou planetu obrannou sítí proti hypersonickým střelám, kluzákům a raketám.

Podobně dopadl v roce 1962 plán vypouštět pomocí balonů škůdce nad územím SSSR k devastaci jeho zemědělství. Nutno říci, že v tomto případě inspiroval Američany japonský projekt z druhé světové války na vypouštění zápalných balonů nad územím USA. Kdyby se býval plán uskutečnil, mohlo by to citelně poničit tehdejší úrodu na nejméně několik let.

Docela nedávno se pak ukázalo, že americká Národní bezpečnostní agentura záměrně šíří počítačové viry, aby kradla informace a rozšiřovala svůj digitální vliv. Potvrdily to dokumenty vynesené v roce 2012 z NSA Edwardem Snowdenem.

Některé problémy dnes může působit i počínání Abdula Qadir Khana, který kdysi vedl pákistánský jaderný program. Zároveň totiž založil síť obchodu s jadernými materiály a plány na výrobu zbraní, díky nimž získala jadernou bombu třeba Severní Korea. Síť budoval zhruba 30 let až do svého zatčení v roce 2004.

Článek Špehování celého světa nebo úmyslné šíření virů: (ne)úspěšné projekty, z nichž mají řadu na svědomí Spojené státy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velké vojenské cvičení v Koreji dlouho nebylo

Předchozí jihokorejská administrativa se snažila se Severní Koreou, respektive jejím neomezeným vládcem Kim Čong-unem, vycházet po dobrém. Žádné velké cvičení podobného rázu se proto od roku 2017 neuskutečnilo. Severní Korea nicméně v poslední době zvyšuje napětí, když opakovaně testuje balistické rakety; a spekuluje se také o možném jaderném testu. Současný jihokorejský prezident Jun Sok-jol je však politik, který razí vůči severnímu sousedovi mnohem tvrdší postoje než jeho předchůdci.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

Lze proto předpokládat, že by do cvičení měly být zapojeny rozsáhlé síly. Mluví se například o stíhacích strojích Lockheed Martin F-22 Raptor, což jsou podle všeho stále nejschopnější stíhací letouny páté generace na světě. Američané je mají umístěné na Okinawě a na Jihokorejský poloostrov by měly přelétnout. Aktuálně existuje pouze 187 těchto letounů a Severní Korea nemá nic, čím by se jejich schopnostem přiblížila, natož vyrovnala.

Vojenského cvičení se zúčastní i tanky Black Panther

Samozřejmě to ale není jenom o Američanech, Jihokorejci zřejmě nasadí své moderní tanky K2 Black Panther, což je jeden z nejmodernějších (a nejdražších) tanků na světě. Jižní Korea je má ve výzbroji od roku 2008 a před několika týdny se tyto tanky rozhodlo nakoupit Polsko. Stále navíc zůstávají kandidátem na nový tank pro českou armádu, pokud by nedopadla jednání o koupi strojů Leopard 2A7+. Disponují velmi silným pancířem a dělem ráže 120 milimetrů, stejně jako pokročilými technologiemi.

Dle některých je toto vojenské cvičení nutné, neboť Severní Korea v posledních měsících odpálila celou řadu balistických raket, a to i delšího doletu, kdy například přelétaly Japonsko. Vzhledem k nedávno odhalené spolupráci Severokorejců a Ruska navíc není vyloučeno, že by Kim dostal i silnější ruské balistické střely. Mnoho odborníků se domnívá, že se severokorejský režim snaží některé státy dotlačit k různým ústupkům a zmírnění embarga, ale jde i o signál pro domácí publikum. Severokorejské hospodářství je totiž ve velmi špatné kondici a v zemi opět hrozí hladomor, a právě vojenská síla má opět udržet národ „disciplinovaný“.

Článek Američané před branami Severokorejců: jdou Kim Čong-unovi připomenout, jak silnou armádu mají a co dokáží. Hrozí další vypětí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hypersonický kluzák obletěl Zemi

Podle zveřejněných údajů Čína v červenci 2021 provedla test hypersonického kluzáku, který uletěl vzdálenost zhruba 40 tisíc kilometrů za dobu kolem 100 minut. Tato vzdálenost je stejná jako ke obvod rovníku, což znamená, že je země draka schopna zasáhnout touto zbraní jakékoli místo na světě ve velmi krátkém čase. Kluzák vytyčený cíl sice údajně o několik kilometrů minul, ale přesto to v této oblasti dokazuje obrovský pokrok.

Není přesně jasné, zda byl testovaným kluzákem známý DF-ZF nebo nějaký jiný typ. Hypersonický kluzák je totiž jenom jedna část systému, která je většinou umístěna na nějakou balistickou raketu, ačkoli nejspíše ho lze odpalovat i například z letadel. Balistická raketa slouží jako nosná část, která vynese kluzák do nějaké výšky. Dosah systému pak záleží na typu rakety, tedy na tom, jak daleko, respektive jak vysoko ho vynese.

Manévry v hypersonické rychlosti

Klasické balistické střely používají takzvané návratové vozidlo, které se na vrcholu dráhy oddělí a následně pokračuje po balistické křivce k zemi. Směr jeho letu lze snadno vypočítat a tedy je možné ho i zneškodnit. Pokud ovšem místo návratového vozidla použijete hypersonický kluzák, má obrana potíže. Ten totiž dosahuje vysoké rychlosti Mach 5 až 10, a jelikož dokáže velmi účinně manévrovat, je vlastně jeho zaměření znemožněno.

iZdroj fotografie: Uživatel Summer Palace / Creative Commons / CC BY-SA

I ve Spojených státech testují nebo testovali hypersonické zbraně a kluzáky, ale s vývojem zdaleka nepokročili tak jako Čína. Asijská velmoc navíc vyvíjí celou řadu modernách balistických raket, včetně mezikontinentálních s možností nosit právě hypersonické kluzáky. Naopak USA mají ve výzbroji letité mezikontinentální rakety Minuteman III a s vývojem nových příliš nespěchají. Čína k tomu posiluje schopnosti ponorek s balistickými raketami a vyvíjí nový stealth strategický bombardér Xian H-20 (stejně jako Rusko, u něhož jde o bombardér PAD DA).

Jak se ukazuje, jsou Spojené státy v současnosti proti případnému útoku za použití hypersonického kluzáku s jadernou hlavicí v podstatě bezbranné. Jejich obrana je schopna zachytit maximálně několik balistických raket, tedy například při útoku Severokorejců. V budoucnu jsou velké naděje protiraketové obrany vkládány do laserů s možností opakované střelby, které mj. zvládnou zasáhnout i hypersonické střely a kluzáky.

Článek Čína přebírá vedení, její hypersonický kluzák s jadernou hlavicí obletí planetu za 100 minut. Udeřit může kdykoliv, Američané mají obavy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velká armáda kvůli sousedům a soupeřům

Pod půl milionu mužů a žen ve zbrani v první desítce mají jen dvě země, a to Saudská Arábie se 480 000 vojáků, a Vietnam, kde je jejich počet ještě o 2 500 vyšší. U obou zemí je to pochopitelné; Vietnam má dlouhou vojenskou tradici a soupeře v podobě Číny. Saudská Arábie se zase angažuje na Blízkém východě, kde soupeří o vliv i v zástupné jemenské válce s Íránem. Tomu mimochodem patří osmá příčka s 525 000 vojáků.

iZdroj fotografie: Antônio Milena / Creactive Commons / CC BY

Na sedmém místě se umisťuje Jižní Korea s 600 000 mužů a žen ve zbrani. No není se čemu divit, jde zejména o důsledek stálého válečného stavu a napětí se severním komunistickým sousedem. Severní Korea je v žebříčku dokonce čtvrtá s 1,3 miliony vojáků. Na těchto armádách lze ale jasně ukázat na rozdíl kvality, protože jihokorejská kvalitativně tu severokorejskou mnohonásobně převyšuje. Severní Korea na druhou stranu vyrovnává tento rozdíl pomocí jaderných zbraní.

Lidnaté země s největšími armádami

Na šestou příčku dosahuje další jaderná velmoc, a to Pákistán s celkovým počtem 654 000 vojáků ve zbrani. Početné ozbrojené síly jsou dané nejen velikostí, ale i „výbušností“ regionu a dlouhodobým napětím mezi ním a Indií. Druhá nejlidnatější země světa (Indie) má ve zbrani 1,445 milionu vojáků a zaujímá tak druhou příčku. Kromě Pákistánu má za soupeře i Čínu. Té patří coby nejlidnatější zemi světa první příčka, disponuje s téměř 2,2 miliony jednotek.

Na pátém místě je ruská armáda s celkovým počtem 1,014 milionu vojáků, ačkoli tyto počty mohou být nyní kvůli válce na Ukrajině jiné. Ministr obrany Sergej Šojgu dokonce mluví o plánu navýšit počet vojáků na 1,5 milionu. Nejsilnější armádou světa je sice odborníky označovaná americká, ale v počtu vojáků je až třetí, protože v ozbrojených silách USA slouží 1,4 milionu mužů a žen. Každopádně pokud ve světě bude růst napětí a zbrojní výdaje, dá se očekávat, že vyšší budou i počty vojáků.

Článek Jaké země mají největší armádu? Ta nejpočetnější převyšuje ČR více než 80krát. Vysoký počet však nemusí znamenat největší sílu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Včasná příprava na budoucnost je prý zásadní

K situaci se vyjádřil Gabe Camarillo, náměstek ministra obrany USA, v rozhovoru pro The National Interest:

„Myslím, že bychom se měli v tomto směru zaměřit na pokračující výzkum, hledání nových možností a experimentování. Stejně tak je důležité mít přehled o všech nových technologiích nejen v rámci vojenských výzkumů a zkoušek, ale musíme být také schopni neustálého hodnocení, jaké nové technologie lze v jakémkoliv směru aplikovat. Myslím si proto, že musíme velmi důkladně analyzovat a mít výhled delší než jenom do roku 2030.“

Tato idea navíc není pouze o tom najít nebo odhalit nové technologie, ale také je „převést“ do praxe v podobě nových zbraňových systémů, stejně jako je aplikovat do stávající výzbroje s cílem zvýšit její kvalitu. A to tak, aby byla připravena na rychlou akci ve válečném úsilí USA.

Výrobci zbraní v USA jsou o krok napřed

Zatímco si americká armáda teprve „veřejně uvědomuje“, tamní výrobci zbraní pracují s touto myšlenkou už dávno. A v mnohém dělají větší pokroky než řada specializovaných institucí a výborů v rámci, které si zřizuje jak letectvo, tak námořní pěchota a další armádní složky. Na některých projektech tak Armáda Spojených států amerických s výrobci spolupracuje, ovšem zdaleka ne na všech.

Budoucí podoba vojenského konfliktu a moderní koncepce vedení bojů americkou armádu nazvaná Combined Arms Maneuver přitom není statickou teorií, ale dochází k jejímu stálému rozvoji. To pochopitelně registrují nejen hlavní výrobci zbraní, budoucí potřeby a požadavky armády se snaží předvídat všichni zainteresovaní. Investují proto do výzkumu a inovací, aby mohli nové technologie i zbraně představit a nabídnout sami.

iZdroj fotografie: General Dynamics

Ve strategickém a vývojovém smyslu se například v koncernu General Dynamics tato snaha soustředila do projektového střediska General Dynamics Land Systems (GDLS). V něm se snaží sladit, předvídat a podporovat modernizační strategii a vizi armády, a to nejen v oblasti technického vybavení, ale i v teorii – a jakmile proběhnou zkoušky v praxi, tak i v jejich nasazení.

To je něco, co je podle vedoucích představitelů firmy i armády správným a žádaným směrem. Armáda totiž musí být schopna nejenom neustálých inovací a experimentování, ale také rychlého zavádění a využívání nových technologií. Ty jsou přitom integrovány do stávajících i nových platforem, a to je to, o co se GDLS snaží. Ačkoliv pokroky dělá pochopitelně i sama armáda, která představila třeba autonomní helikoptéry.

Současné technologie budoucnosti

V rámci tohoto úsilí GDLS spolupracuje s armádou například na zabudování umělé inteligence do své nové generace robotických bojových vozidel. Cílem je, aby dokázala zpracovávat data a vyhodnocovat příchozí informace ze senzorů z jinak nesourodých zdrojů informací, a vše důležité o stavu na bojišti pak v reálném čase distribuovat nasazeným ozbrojeným silám i jednotlivým velitelstvím v zázemí.

Typickým příkladem je vývoj 10tunového robotického bojového vozidla Medium bez posádky, které by bylo schopno kooperovat s „lidskými“ týmy, což pochopitelně povede k inovaci některých zásad moderního manévru Combined Arms. Například pokud jde o hospodaření s časem.

Armáda totiž v tomto případě vzniknuvší vyšší stupeň technologické synergie (označovaný jako „rozhraní Warfighter-Machine“) chápe a chce využít tak, že stroje s umělou inteligencí umožní zásadně zvýšit procesní rychlost výběru, organizace, analýzy a následného přenosu důležitých dat, která mají velký význam pro lidské rozhodování. Pomůže to tak správným velitelským rozhodováním, která je nutno učinit rychle a pod tlakem.

Umělou inteligenci dostanou také střelné zbraně

Dalším velkým tématem implementace technologií budoucnosti do vojenské techniky je idea „railgunu“. Je jasné, že výkony současných střelných zbraní nelze zvyšovat donekonečna, objemy střelných a výmetných směsí v nábojích děl prostě mají své hranice z důvodů chemických i fyzikálních. Ve výsledku je tak omezen dostřel i rychlost střelby, a navíc ani délku hlavní není možné prodlužovat donekonečna.

Přídavné raketové motory zase snižují objem bojové hlavice granátů. Princip railgunu však slibuje zásadní kvalitativní skok, a to například pro dosažení výrazně vyšších úsťových rychlostí u zbraní, které pro urychlení svých střel tento princip použijí. Zatím je tedy experimentálně potvrzeno, že „to“ bude fungovat, ale na své řešení stále ještě čeká otázka zajištění dostatečného množství energie pro opakované výstřely.

iZdroj fotografie: Epirus / Public Domain

Jedno z teoretických řešení dálkového přívodu energie je využití přenosu energie technologií mikrovlnného vlnění. To má mnoho různých využití, která již fungují; třeba mikrovlnnou troubu k ohřívání potravin zná asi každý. Technologie mikrovlnného záření nicméně našla své místo i ve vojenství, například jako systém pro obranu před sebevražednými drony, který americká armáda úspěšně vyzkoušela a nazvala ho Leonidas.

A právě to je ukázka, jak známá technologie odhaluje postupně další a další možnosti svého využití, přičemž možnost dálkového dobíjení energie do pohybujících se strojů – a to i vojenských – je prozatím velmi lákavá teoretická možnost. Její realizace by znamenala zásadní převrat nejen v oblasti vojenských technologií.

Nepropustná protiraketová obrana celé Země

Žádoucí technologií budoucnosti, která byla již definována, ale prozatím ještě zůstává „v plenkách“, je vybudování globální obranné sítě proti hypersonickým střelám, kluzákům a raketám. Vzhledem k rozvinutému vědeckotechnickému zázemí jsou dle výše uvedených zásad v současnosti schopny vyvíjet hypersonický a balistický sledovací vesmírný senzorický systém pouze Spojené státy americké. Označován je jako HBTSS a jedná se o jakýsi první, avšak velmi důležitý, krok.

Šlo by o síť senzorů na družicích na oběžné dráze kolem Země, která by pokrývala prakticky celý povrch naší planety, a především pak místa, na něž nedosahují dnešní radary. První prototypy takovýchto družic byly vypuštěny v roce 2021, přičemž v roce 2023 by mělo dojít k umístění dalších senzorických výstražných družic. A to v poměrně velkém množství, aby Spojené státy celý systém kontroly povrchu a atmosféry Země zkompletovaly co nejdříve.

Článek Vize americké armády je globální a neuvěřitelná: chránit chce celou planetu, technologie vybavit umělou inteligencí a přepsat pravidla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Hodnota zbrojních firem roste

Z výdajů na zbrojení samozřejmě těží zbrojní průmysl, takže akcie společností jako Lockheed Martin, Raytheon, BAE System a dalších rostou, i když na druhou stranu už některé firmy výrobu zbraní nestíhají. Samozřejmě je velkou otázkou, v jakém stavu je čínský obranný průmysl, ale ani ten nebude strádat. Hůře na tom může být ruský, protože čelí embargům a bez některých západních komponentů nedokáže vyrábět moderní zbraně. Po fiasku mnoha ruských zbraní na Ukrajině se od něho navíc odvrací tradiční odběratelé, ačkoli zbraně nyní potřebuje hlavně samotné Rusko.

V první dvacítce zemí s největšími obrannými rozpočty najdete tradičně státy vojensky silné. Jmenovitě je to třeba Itálie a Francie, ale možná překvapivě i Ukrajina s rozpočtem 296 miliard korun, což ale zřejmě nebude vzhledem k válce odpovídající. Navíc teď dostává velkou pomoc ze zahraničí. Mezi státy s velkým obranným rozpočtem můžete najít třeba i Brazílii a stále více zbrojí také Polsko nebo země z oblasti Perského zálivu.

Zbrojí i evropské velmoci, ale „světu“ nestačí

Na páté místo se v celosvětovém žebříčku dostalo Německo, které plánuje utratit 1,145 bilionu korun. Tato částka však není docela aktuální, neboť německá vláda po útoku Ruska na Ukrajinu zřídila speciální fond ve výši 100 miliard eur (2,42 bilionu korun) na modernizaci podfinancované armády a novou výzbroj. Na čtvrtém místě je potom Velká Británie s rozpočtem 1,55 bilionu korun. Nakupovat plánuje třeba těžké dělostřelectvo nebo se významně posílit průzkumné možnosti; ale i zde politici mluví o speciálním fondu.

iZdroj fotografie: Uživatel Tyg728 / Creative Commons / CC BY

Třetí zbrojní velmocí je Rusko s deklarovaným obranným rozpočtem pro rok 2022 ve výši 3,5 bilionu korun. Válka na Ukrajině ovšem tyto plány jistě velmi narušila. Některé údaje tvrdí, že jsou výdaje vyšší o 20 procent, jiné však uvádí až o 43 procent. Ještě vyšší rozpočet má Čína, a to 5,33 bilionu korun, i když výdaje mohou být větší, mnohé programy jsou utajené. Je však jasné, že jsou peníze investovány i do vývoje moderních letoun i střel a posilování v počtu jaderných zbraní.

Zcela nepřekonatelný je ale rozpočet USA ve výši 17,6 bilionu korun, i když například jenom výdaje na veterány v něm tvoří neuvěřitelných 2,6 bilionu korun. Peníze jdou do nákupu nových letadel, lodí, ponorek i výzkumu zbraní. Posílena má být třeba protiraketová obrana a investice si vyžádají i jaderné programy, protože jak se ukázalo, USA zaostává za Ruskem, které má nejsinější jaderné zbraně na světě.

Vzhledem k propadajícímu se rozpočtu Pentagonu to ale nebude snadné, aktuálně nechce investovat ani do autonomních dronů. Vzhledem k napětí v Evropě, ale i zvyšujícím se ambicím Číny, lze očekávat, že výdaje na zbrojení nadále porostou. Z jakých důvodů některé země tak významně zbrojí je asi patrné, třeba takové Spojení státy přitom mají zdaleka největší náklady na vojenské základny a operace prováděné v zahraničí.

Článek Kolik stojí vyzbrojování „top“ zemí? USA tvoří 1/3 světového rozpočtu, významně ale investují i některé evropské země se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Změnit podobu jde různým způsobem

Existuje samozřejmě mnoho druhů proměny identity, někdy přitom stačí úplná maličkost. Například použití brýlí, paruky, čepice nebo jiného oblečení. To je vhodné třeba v momentě, kdy je agent v pohybu a splývá s davem, kde nikdo nemá příliš času si ho prohlížet. Existují ovšem i změny, kdy danou osobu doslova někdo nedokáže poznat tváří v tvář. Zde záleží na celé řadě detailů, mnohé si přitom musí agent nastudovat a zautomatizovat.

Když se maskér podívá na agenta, má možností mnoho. Přijde-li například kudrnatý, může jeho vlasy narovnat, když je má tmavé, odbarví mu je na světlé. Mladší agenty mohou navíc maskéři „zestárnout“, zejména pomocí šedin a make-upu. Naopak to nicméně neplatí, z někoho staršího dost dobře mladší osobu neuděláte. Použít lze také vousy, a to buď umělé, nebo si je agent musí nechat narůst.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Existují různé modelovací metody, jak lze agentovy změnit rysy tváře. Použít lze třeba větší nos nebo si do úst vloží různé výplně, které účinně změní tvar tváře i čelistí. Nejedná se však o doménu mužů, podobně je možné měnit i ženy. Mnohé mají tu výhodu, že je lze změnit i na muže, například na starší vychrtlejší pány, takže v takovém případě nebude překážkou ani drobnější ženský vzrůst. Postava člověka může být změněna třeba tak, že bude vypadat těžší nebo silnější, ale opět platí, že naopak to nejde.

Úspěch je v detailech

Na detailech záleží nejvíce a běžný člověk o nich nemusí mít ponětí. Například různý postoj nebo držení cigarety, v určitých zemích jsou typické odlišné styly. Lidé také mají zažité jisté pohyby, postoje a další věci, jež je mohou identifikovat. Vhodné je zeptat se přátel na to, jak by je charakterizovali, a pak trénovat změnu. Určité detaily je však možné změnit už při maskování, třeba chůzi použitím bandáže na nohu nebo výplní v botách, která způsobí, že bude agent chodit jinak než obvykle.

Ale existují i metody, jak může agent změnit svoji podobu přímo na ulici, to musí mít ovšem vše pečlivě naplánované a k tomu navržené oblečení. Pak se během 30 sekund až minuty může změnit z businessmana v obleku na člověka oblečeného v rockovém stylu, s čepicí, brýlemi a sluchátky na uších. Pokud změnu provede správně, dokáže doslova zmizet svým stínům. Agentem však nemůže být kdokoliv, většina lidí neprojde ani jednoduchým testem CIA, který si můžete vyzkoušet.

Článek CIA popisuje, jak její špióni mění svůj vzhled. Do minuty mohou být někým úplně jiným, velkou výhodu mají ženy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Drony by mohly nahradit část lidí

V moderních konfliktech často vypadá rozložení útočících sil tak, že se samotného boje účastní i méně než 50 % nasazených vojáků. Většinu totiž lidské síly „spolykají“ doprovodné činnosti nutné k zajištění hladkého chodu operace, především pak logistika. Americká námořní pěchota by však tento poměr ráda změnila a jednou z možností je právě využívání dronů. Nejen těch leteckých, ale i pozemních nebo námořních. Třeba do operací na vzdálených ostrovech by se údajně velmi hodily.

Po útocích 11. září 2001 a vyhlášení válce terorismu se američtí mariňáci v podstatě změnili v jednotku zaměřenou právě na boj s teroristy. V posledních letech ovšem, hlavně kvůli rostoucí síle Číny a jejím ambicím v oblasti Pacifiku, se zase mění v jednotku s důrazem na rychlé vyloďovací operace. Při nich budou vojáci samozřejmě potřebovat efektivní zásobování, a to i v oblastech nejtěžších bojů. Velení námořní pěchoty se domnívá, že drony pro to budou nejvhodnější.

Inspirací je i vrtulník s autonomním systémem

Různé autonomní platformy by mohly na naprogramovaná místa dopravovat munici, palivo nebo potraviny. Zpět by pak mohly vozit raněné vojáky. Taková vize není zase tak nemožná, což dokazuje nedávný test pod patronací vládní agentury Darpa, kdy se na vrtulníku UH-60 Black Hawk testoval autonomní systém Matrix. Helikoptéra bez pilota zvládla jak doletět do zadaného místa, tak například donést náklad v podvěsu i evakuovat zraněné.

iZdroj fotografie: Námořní pěchota Spojených států amerických

Vývoj takových systémů bude ovšem stát nemálo peněz, k jejichž uvolnění prozatím velení námořní pěchoty nepřesvědčilo zákonodárce. A to ani přesto, že Spojené státy investují do zbrojení enormní částky, ačkoliv třeba na rok 2022 rozpočet Pentagonu klesl. Někteří jsou konzervativní, jiní poukazují například na několik íránských pokusů unést americké námořní drony a jejich údajnou bezbrannost. Obávají se vkládat peníze do neověřených projektů hlavně poté, co námořnictvo doslova vyhodilo miliardy dolarů za neúspěšný program plavidel Littoral Combat Ship.

Článek Ukrajina urychlila pokrok: americká námořní pěchota už plánuje bezpilotní budoucnost, drony mají nosit zásoby i odvážet raněné se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dron Switchblade váží jen 2,7 kilogramu

Jedná se o klasického zástupce takzvané miniaturní loudavé munice, protože je opravdu malý a lehký. I s přenosným kufříkem a odpalovačem totiž dron váží pouhých 2,7 kilogramů, přičemž je zhruba půl metru dlouhý a má 76 milimetrů v průměru. Není tedy problém, aby ho vojáci nosili s sebou nebo aby jich nějaká jednotka měla dokonce větší zásobu. „Vyčkávací“ drony Switchblade 300 jsou odpalovány ze speciálního tubusu, který se podobá malému minometu.

Jméno Swichblade dostal stroj pro svou konstrukci, protože k letu samozřejmě potřebuje křídla. Ta jsou, stejně jako „kormidla“, v základním stavu zaklapnuta v těle dronu, a po vymrštění z odpalovače se rozevřou podobně jako vystřelovací nůž. Ve stejnou dobu se spustí i elektrický motor pohánějící tlačnou vrtuli, která je schopna udělit sebevražednému dronu rychlost až 160 kilometrů v hodině, ačkoliv běžná cestovní rychlost je 101 kilometrů za hodinu.

Sebevražedný dron pátrá po cíli až čtvrt hodiny

Switchblade je schopen vydržet na obloze až 15 minut a během nich uletět vzdálenost kolem 10 kilometrů. Vybaven je infračervenou i denní kamerou a GPS, proto může jeho obsluha neustále na displeji sledovat, co dron „vidí“, a ve vhodnou chvíli s ním udeřit na cíl. Dron může každopádně sloužit i jako průzkumný letoun.

Bojová hlavice Switchblade 300 má účinek podobný standardnímu granátu do granátometu ráže 40 milimetrů. Byla ale navržena tak, aby většinu výbuchu a střepin směřovala dopředu a ne do stran, což má snížit případné vedlejší škody. Sebevražedný dron je užíván k útokům na živou sílu, postavení pěchoty, neobrněná nebo slabě obrněná vozidla, případně na nějaká citlivá zařízení.

Swichblade 300 byl vyvinut kolem roku 2011, americké jednotky ho dostaly o rok později a poprvé použily na přelomu let 2012 a 2013 v Afghánistánu. Minimálně několik set dronů měla také v posledních měsících získat Ukrajina, která s nimi útočí proti ruské armádě. Navíc existuje i větší a novější protitanková verze Swichblade 600 s půlhodinovou výdrží a hlavicí rovnající se střele Javelin, nebo průzkumná neozbrojená varianta Blackwing.

Článek V tichosti přiletí a zničí skupinu vojáků i auto: Switchblade 300 je zabiják z oblohy, sebevražedný dron přitom od pohledu respekt nebudí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Exploze hlavice ničí i okolí

AGM-114 Hellfire je standardní americká řízená protitanková střela používaná ve vrtulnících, dronech, ale i dalších strojích. Cíl umí zasáhnout s velikou přesností, ale jejich zhruba 9 kilogramů těžká hlavice může napáchat velikou škodu a zabít nevinné, k čemuž také opakovaně došlo (vedle toho existují ještě protipancéřové, tříštivé nebo termobarické střely). Řešením bylo hlavici ze střely zcela odstranit a zamezit tak explozi, čímž se po roce 2011 zrodila varianta označovaná jako AGM-114R9X Ninja.

Poprvé byla nasazena v roce 2017 při likvidaci Abu Khayr al-Masrího, což byl vůdce egyptské odnože Al-Kaidy, a je známo, že v červenci 2022 zabila i vůdce Ajmana az-Zaváhirího, který nahradil v čele Al-Kaidy Usámu bin Ládina. Informací o použití ani konstrukci této střely mnoho není, většinou se totiž jedná o utajované skutečnosti. Raketa byla nicméně mezi lety 2017 a 2019 použita minimálně šestkrát.

Čepele prorazí i střechu auta

Výhodou střely Ninja je, že místo hlavice používá šest speciálních čepelí z velmi hustého kovu. Ty se před dopadem na cíl rozevřou a oběť doslova rozpárají na několik kusů. Díky použití speciálního kovu a rychlosti mohou čepele například bez problému projít střechou automobilu. Odhaduje se, že jsou dlouhé asi 45 centimetrů, delší už by se do střely nevešly. Proto zasahují jen kruh o průměru maximálně 105 centimetrů, a vzhledem k absenci výbušniny tak zůstává vše v okolí nepoškozené.

Ačkoli to není oficiálně potvrzené, experti předpokládají, že střela Ninja má velmi podobné parametry jako klasická střela Hellfire, aby ji bylo možné umístit na drony uzpůsobené k odpalování klasických raket. Její hmotnost vychází kolem 45 kilogramů a je zhruba 1,6 metru dlouhá. Pohání ji raketový motor na tuhá paliva rychlostí až Mach 1,3 do vzdálenosti maximálně 11 kilometrů.

Článek Tajná americká raketa Ninja, která nebouchne, ale přesto cíl zabije. A to velmi drastickým způsobem, zbudou z něj jenom kousky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Itálie byla po válce velmi chudá

Je někdy až s podivem, proč se Ford rozhodl soustředit právě na Itálii, poválečná situace totiž automobilovému průmyslu v zemi nepřála. Hlavně z ekonomických důvodů. Obyvatelé Itálie byli většinou příliš chudí na to, aby si mohli automobil dovolit. A pokud už na něj našetřili, čekaly je velmi drahé pohonné hmoty. V zemi existovalo minimum zpevněných silnic a potýkala se také s nedostatkem čerpacích stanic. Přesto americkému podnikateli Itálie imponovala.

Ve 20. letech 20. století vybudoval závod v Terstu, který tehdy patřil Itálii. A na začátku se mu docela dařilo. I přes nepříznivou situaci prodeje automobilů Ford v Itálii rostly. Nutno ale přiznat, že hlavním úspěchem nebyl prodej „osobáků“, jimiž se tak proslavil v USA, ty v Itálii nešly nějak zásadně na odbyt nikdy. Úspěch spočíval především v dodávkách traktorů pro rozvíjející se italské zemědělství, ale například i v nákladních automobilech.

Fašistická vláda automobilce nepřála

Zdaleka největším problémem byl však pro Forda tamní Fiat. Ten sice na začátku 20. let zdánlivě stagnoval, ve skutečnosti ale pomalu rostl. Tomu pomohla především podpora italské vlády. zejména pak italského vůdce Benita Mussoliniho. Ten jednoznačně Fiat podporoval a Fordovi se jako neitalské společnosti snažil házet klacky pod nohy. Například přípravou zákonů, které říkaly, že všechny díly automobilů vyráběných v Itálii musí být z Itálie. I když tuto podmínku nemohl splnit ani Fiat.

Na řadu následně přišla cla a další omezení, čemuž se Ford pokoušel vyhnout spojením se silným italským partnerem, aby tak vystupoval jako italská firma; to se mu ovšem nepovedlo. Hřebíček do rakve nakonec zatloukla jeho působení v Itálii velká hospodářská krize, která tvrdě dopadala i na automobilový průmysl. Díky podpoře vlády z ní tak v Itálii vyšel mnohem lépe Fiat, a Henry Ford se proto na začátku 30. let ze země v podstatě stáhl, tedy až na některé servisní aktivity.

iZdroj fotografie: British Ministry of Information / Public Domain

Fiat se nakonec stal výkladní skříní fašistické Itálie a s masovou podporou Musolliniho se soustředil především na domácí trh. Vyráběl nejen auta, ale také autobusy a další vozidla. Firma i vláda je deklarovaly jako vozidla pro italský lid za nízké (rozuměj dotované vládou) ceny. Jednalo se například o malé automobily Topolino nebo Fiat Balila 508, které byly už před válkou vyráběny také v Československu a Polsku pod licencí.

Když Fiat ve 30. letech v Turíně otevíral svůj tehdejší největší automobilový závod, mělo se jednat o Mussoliniho triumf. Při čekání na diktátora však desítky tisíc dělníků zmokly a moc nadšeně ho proto nevítali. Během války se Fiat pochopitelně soustředil na válečnou výrobu a jeho závody byly těžce postiženy spojeneckým bombardováním, neboť šlo o důležitou italskou zbrojovku.

Tou vydržel být až do roku 1945, protože byla severní Itálie stále ještě v područí fašistů a Musolliniho. Po válce pak začalo impérium FIAT zásadně růst, a to i díky Marshallově plánu a zahraničním investicím. Jeho postavení přitom zůstává v domovské zemi dodnes nesmírně silné a Ford v Itálii v porovnání s ním vlastně jen „vybírával drobky“. Tehdejší diktátor měl v podstatě podobné smýšlení později jako Adolf Hitler, který chtěl zase levné auto pro lid Třetí říše.

Článek Musolliniho „německá“ vize levných aut pro každého zničila Ford v Itálii: diktátor chtěl za každou cenu odstranit zahraniční konkurenci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Existující zbraně prozrazovaly pozici

V 60. a 70. letech měla americká armáda několik typů protitankových zbraní, z nichž některé byly účinné a používány jsou dodnes. Vojáci měli k dispozici třeba M72 LAW, BGM-71 TOW nebo M47 Dragon. Ty byly bezesporu výkonné, ale zároveň zkonstruované pro použití na delší vzdálenost. Kvůli zášlehu z nich přitom nebylo možné střílet ze stísněných prostor a pro boj ve městě tak byly zcela nevyhovující. Navíc mohly po odpálení prozradit pozici střelce, čímž byl proslulý hlavně zmíněný Dragon.

iZdroj fotografie: Uživatel Homoatrox / Creative Commons / CC BY-SA

Konstruktéři z Land Warfare Laboratory proto chtěli vyvinout „ideální“ protitankový granát. Protože ačkoliv byly používány již řadu let, jejich tvar ani účinnost nebyla dle představ, přičemž s nimi vojáci dohodili jen na krátkou vzdálenost. Většinou se jednalo o granáty tvarem připomínající šťouchadlo na brambory, a právě proto je bylo velmi obtížné vrhnout do dálky. Tyto typy se sice konstruktéři pokoušeli zdokonalit, ale marně.

Moderní protitankový granát přitom využívá kumulativní hlavici, v níž je speciálně tvarovaná nálož, která vytváří po explozi tenký směrovaný a rozžhavený paprsek. Aby taková hlavice fungovala, musí na pancíř dopadnout pod správným úhlem a nejlépe na střechu tanku, kde je ochrana nejslabší. Proto mívají některé z těchto granátů stuhy nebo padáčky korigující jejich let. Inženýři si ovšem uvědomili, že je to právě fotbalový míč, který už je navržen tak, aby letěl správným způsobem a ještě do velké dálky.

Netřeba výcviku, Američané házet umí

Velkou výhodou bylo, že vojáci nepotřebovali žádný dlouhý výcvik, většina těch amerických totiž tvar míče důvěrně znala a uměla s ním velmi dobře házet. Takže pokud by měl správnou hmotnost, mohli by s ním vojáci házet i do vzdálenosti 35 metrů, někteří i dále. Vyrobený prototyp měl na konci ještě speciální kónickou ploutev pomáhající udržovat jeho správný směr letu. Ví se, že byl vyroben minimálně jeden kus, ale je možné, že jich bylo více.

Celý projekt navzdory očekávání skončil u ledu, protože granáty nefungovaly tak, jak inženýři předpokládali. Měly tendenci nedopadat špičkou na pancíř tanku a tedy neměly správný efekt. Problémem bylo, že zatímco hmotnost skutečného míče je tvořena především kůží po jeho stranách, u granátu byla soustředěna uvnitř podél osy, a proto se choval jinak než míč. Jelikož tedy výzkum k ničemu nedospěl, rozhodla se nakonec americká armáda na protitankové granáty nespoléhat.

Článek Nesmysl nebo lepší „národní sport“? Protitankový granát ve tvaru míče na americký fotbal byl seriózní projekt a vyhlíženou revolucí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stíhačky i stealth bombardéry

Sloní pochod je manévr z období druhé světové války, kdy se mnoho strojů postavilo na letištní dráhu, odkud velmi rychle za sebou vzlétly. Vyžaduje to skvělou koordinaci všech pohybů i perfektně vycvičené piloty s chladnokrevným uvažováním. Američané v Japonsku takto postavili na dráhu 23 bojových letounů F-15C spolu s 8 stíhačkami F-22 Raptor. Na základně Whiteman pak tímto způsobem nechali odstartovat 8 strategických stealth bombardérů B-2 Spirit.

Ve výzbroji amerického letectva je přitom 20 takových strojů, ukázky se tak účastnilo zhruba 40 procent z nich. Jsou to zatím jediné stealth strategické bombardéry v aktivní službě, ačkoli ve světě se (nejen v USA, ale i v Rusku a Číně) pracuje na podobných strojích. Bude trvat ještě minimálně několik let, než budou moci být zařazeny do služby, obzvláště v případě Ruska.

iZdroj fotografie: Letectvo Spojených států amerických

Prototyp bombardéru B-2 se poprvé vznesl do vzduchu v roce 1989 a o osm let později byl zařazen do výzbroje. Americké letectvo chtělo původně pořídit 132 takových letounů, ale s koncem studené války se plány ukázaly jako zbytečné, navíc velmi drahé. Proto jich bylo postaveno jenom 21 a zbylou kapacitu dorovnalo staršími stroji, včetně letitých – ale velmi spolehlivých a mnohem levnějších – B-52. Ve výzbroji má pak také 20 Spiritů; bývalo jich více, ale jeden v roce 2008 havaroval na Guamu.

Velký náklad pum včetně jaderných

Třeba takový Northrop B-2 Spirit je podzvukový bombardér, jehož maximální rychlost činí Mach 0,95, a využívá hlavně své schopnosti stealth dané tvarem létajícího křídla a speciálními materiály. Jeho dosah je 11 tisíc kilometrů a unese až 18 tun pum nebo raket. Určený je ke shazování jak klasických konvenčních pum, tak jaderných, klouzavých AGM-154 nebo střel s plochou drahou letu značených AGM-158. Letouny byly poprvé nasazeny do akce v roce 1999 při bombardování Jugoslávie zeměmi NATO.

Americké letectvo v prosinci 2022 poprvé ukázalo prototyp letounu B-21, který by měl nakonec bombardéry Spirit nahradit, ačkoli v první fázi bude nahrazovat hlavně stroje B-1. Prototyp zatím neopustil zemi, jeho první let je naplánován na rok 2023 a zařazení do výzbroje pak v roce 2027. I v tomto případě jde o létající křídlo a letectvo by si jich chtělo, alespoň dle předběžných plánů, pořídit rovných 100 kusů. Mají být o něco menší než B2, avšak s delším doletem a pokročilejšími schopnostmi.

Článek Video: velkolepá podívaná i jasný vzkaz, „Sloní pochod“ bombardérů a stíhaček ukázal skvělý výcvik pilotů i sílu amerického letectva se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vývoj laserů trval desítky let

Ve Spojených státech začaly s vývojem laserových zbraní pro letadla zhruba před 40 lety. Problémem však byla jejich velikost a nízká účinnost,; instalovány tak mohly být jen do velikých letounů. Objevily se tak například v upraveném letounu NKC-135A, a později třeba na palubě Boeingu 747-400 ve stroji označovaném jako YAL-1. V současné době je ale možné relativně výkonné lasery zmenšit natolik, že je lze instalovat do klasických stíhacích letadel.

V prvních letech půjde o lasery s výkonem pod 100 kW, proto ještě nelze předpokládat jejich nasazení v leteckých soubojích, na to nebudou dostatečně výkonné. Pravděpodobně si tak na takové boje ještě budeme muset počkat, takto silné lasery lze nicméně použít k sestřelování raket. Prvním nápadem je ze stíhaček vyzbrojených lasery udělat lovce řízených střel nebo balistických raket. Ovšem hlavní role laseru bude nejspíše v aktivní obraně proti střelám vzduch-vzduch nebo protiletadlové obraně, kdy třeba USA disponuje skvělým NASAMS umístěným i na Ukrajině.

Jelikož jsou protiletadlové rakety především palivo a bojová hlavice, měl by proto relativně slabý laserový paprsek k jejich zničení stačit; navíc je možné střelbu efektivně opakovat. To je výhoda i z hlediska úspory místa, neboť klasické „protistřely“ zabírají oproti laseru místo klasickým střelám a například F-35 jich může nést maximálně 6, což není mnoho. Motory současných stíhacích letounů produkují relativní dostatek energie k nabíjení takovýchto laserů, ale případně by mohly být do letadel instalovány ještě přídavné baterie.

Lasery jsou vhodné i pro starší stíhací letouny

Relativně snadné by bylo instalování těchto systému na letounech jakými jsou F-15 nebo F-16, i když jejich motory produkují méně energie než u F-35 a F-22. Laserový systém by však bylo možné umístit třeba na některý z pylonů (část letadla, na níž je připevňována výzbroj), protože těch mají letouny relativní dostatek. U letadel páté generace to je sice teoreticky možné také, ale přišly by tím o schopnost stealth. Bude tedy nutné najít způsob, jak systém instalovat do vnitřku konstrukce. U letadel šesté generace, na nichž se pracuje, bude již laserový systém součástí vlastní konstrukce.

V prvních letech by mělo mít k dispozici laserovou obranu asi jen americké letectvo. Zůstává však otázkou, kdy (a jestli) ji Američané poskytnou také spojencům. Může každopádně fungovat i jinak. Lasery by určitě bylo možné instalovat na průzkumná letadla a bombardéry, čímž by se mohly bránit proti řadě útoků. V příštích letech se také předpokládá zavedení velkých moderních dronů, často se schopnostmi stealth, v roli loajálního wingmana. Pokud by byly lasery upevněné na dronech, mohly by být ke zneškodňování raket použity také. Připomenout lze také někdejší tajné sovětské pokusy o vozidla s laserem.

Článek O krok blíže budoucnosti: první účinné lasery mají přijít v roce 2025. Dostanou je stíhací letouny a jako první je zavedou Američané se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Protijaderný kryt Cheyenne Mountain Complex

Jde o obranný komplex Vesmírných sil USA v Coloradu a sídlí v něm velitelství letecké obrany USA nebo Severní velitelství země. Je postaven pod vrstvou 600 metrů silné žuly, aby odolal různým druhům bombardování včetně jaderného útoku. Jeho stavba začala v 50. letech, hotov byl v roce 1967. Podle všech dostupných informací byla řada činností z komplexu přesunuta, ale stále je pro případ nouze udržován jako jedno z velmi dobře chráněných míst v USA.

Hora Yamantau, zamrzlý protijaderný komplex

Komplex, který je nejspíše obdobou toho v Coloradu, akorát se nachází na území Ruské federace, konkrétně v Kosvinských horách asi 1750 km východně od Moskvy. Komplexy zde byly budovány již za dob Sovětského svazu, ale jak jsou rozsáhlé a k čemu vlastně slouží, není známo. Jeho obrovskou výhodou je ovšem tamní prostředí, sibiřská zima se už nejednou ukázala jako silnější protivník než samotní vojáci.

Jeskynní pevnost Tora Bora

Přírodní jeskynní komplex v Afghánistánu. Nejde o klasicky postavenou pevnost, ale systém upravených jeskyní na východě země. Jako pevnost začal sloužit již v 80. letech, kdy odtud útočili mudžahedínové proti sovětským vojákům. Dle předpokladů se měl v jeskyních skrývat i Usama bin Ládin, po jejich dobytí se však ukázalo, že zdaleka nejsou vybaveny tak dobře. Těžký terén ovšem velmi usnadňuje obranu a poskytuje úkryty před bombardováním. Několik bojů tu bylo vedeno i v posledních letech.

iZdroj fotografie: Uživatel Jnordmar / Public Domain

(Ne)přístupná námořní základna Yulin

Podzemní komplex na čínském ostrově Hainan slouží čínskému námořnictvu a přístupný je zejména z moře, i když má pravděpodobně další vstupy z pevniny. Přímo z moře do něj mohou vplouvat ponorky, včetně těch s balistickými raketami. Má tak čínskou ponorkovou flotilu chránit před případnými útoky, ale také maskovat její činnost. Dle odhadů pojme zhruba 20 ponorek, ale jakékoliv další podrobnosti jsou samozřejmě tajné.

Města Mariupol a Azovstal jsou jako pevnosti

Nejde o pevnost, ale město na Ukrajině s rozsáhlým ocelářským závodem. Proti velké ruské přesile se tu ukrajinští vojáci na jaře 2022 bránili dlouhé týdny. Nakonec však dostali rozkaz vzdát se, protože jim docházely zásoby. Ale nedokázalo je vyhnat odstřelování ani bombardování ze strategických bombardérů. Města se již za druhé světové války ukázala jako skvělé pevnosti. Budovy i jejich trosky dávají nesmírnou výhodu obráncům. Útočníci za jejich dobývání většinou platí ohromnými ztrátami.

Článek Kam se dnes lidé schovají? „Hrady“ současnosti mají odolat všem typům útoků. Zajímavý je ruský zamrzlý komplex se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

F-35 rozhodně nepatří k levným strojům

Nejvíce pozornosti se samozřejmě soustředilo na bojové letouny. Tím nejdražším je dnes stíhací letoun F-22 Raptor. Úřad hodinu jeho letu vyčíslil na 1,97 milionu korun. Což není překvapující, letoun je svým drahým provozem znám, a i přes svůj věk je stále považován za nejvýkonnější stíhací letoun na světě. Druhým nejdražším bojovým letadlem je, z hlediska nákladů na provoz, F-35 s cenou 970 tisíc korun za letovou hodinu. Pro českou armádu je to důležitý údaj, protože jde o letadlo páté generace, které chce tuzemské letectvo získat.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany ČR

Konkrétně má zálusk na 24 kusů, neboť právě tento počet zajistí, aby bylo vojenské letectvo plnohodnotné a vyzbrojené těmi nejlepšími letouny, jaké dnešní trh nabízí. Státní kasu to ovšem bude stát více než u ostatních možných alternativ, protože například hodina letu letounu čtvrté generace F-16 je „jen“ 391 tisíc korun, zatímco a F/A-18 Super Hornet 702 tisíc korun. I přes nesporné kvality těchto strojů se udává, že F-35 je lepší a v simulovaných soubojích ostatní běžně poráží. Bohužel letouny Gripen nemá USA k dispozici, a tak ani nebyly úřadem posuzovány, aby bylo známo věrohodné srovnání.

Vrtulník Viper je mnohem dražší než Apache

Poněkud překvapivou zprávou je, že velmi drahou letovou hodinu mají bitevní vrtulníky AH-1Z Viper. České letectvo na ně přitom bude přezbrojovat, některé nakoupí, další jako vyřazené americkou námořní pěchotou dostává darem z USA jako kompenzaci za pomoc Ukrajině. Ty darované si ovšem musí opravit a repasovat, včetně doplnění nejmodernějšího vybavení, sama česká armáda. Zvláštní je, že cena hodiny letu se u AH-1Z podle GAO vyšplhala na 477 tisíc korun.

Není zcela jasné, proč zrovna vrtulník, jehož původní konstrukce sahá až do vietnamské války, má být zrovna tím nejdražším bitevním vrtulníkem co se týká provozu, ale údaje GAO jsou v tomto směru jednoznačné. Například známé bitevní vrtulníky AH-64 Apache létají za zhruba čtvrtinu, konkrétně za 119,5 tisíce korun na hodinu.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Ovšem zveřejněné údaje mohou přinést i některá překvapení. Na letovou hodinu se stal nejdražším strojem E-4B. Jde o předělaný Boeing B-747-200 sloužící jako strategické velitelské a řídící vojenské letadlo v případě velkého konfliktu, včetně jaderného (podobně jako Boeing E-3A Sentry AWACS, který se vznáší nad Ukrajinou). Není to ale až takové překvapení, když si uvědomíme, čím vším, jakou elektronikou, spojovacími systémy, radary atd. je tento vojenský „jumbojet“ vybaven, a jak velkou má posádku speciálně vycvičených (a tím pochopitelně velmi drahých) odborníků.

Hodina letu plně vybaveného, plně obsazeného a plně funkčního letounu E4B tak stojí 8,6 milionu korun. Například náklady u stealth bombardéru B-2 Spirit vychází na 3,48 milionu korun a u B-52 zhruba 2 miliony korun. Metodika GAO údajně počítá a kalkuluje s „rozpuštěnými“ náklady na vývoj, zavádění techniky, zajištění pozemního zabezpečení a opravárenských kapacit, výcvik posádek, výcvik techniků obsluhy na zemi, náklady na zásoby výzbroje, atd.

A počítá také s opravami a preventivními prohlídkami podle nalétaných hodin. Kupodivu však nekalkuluje možnost poškození letadel v provozu nebo v boji, přitom tyto náklady mohou při intenzivním používání předmětné letecké techniky běžné provozní náklady i znásobit. Příklad známe z historie s letadly F-104G ve výzbroji NATO v Evropě, nebo – odbočíme-li – z obnovy největšího letounu světa Mrija, který vychází na několik miliard.

Článek Kolik platí česká armáda za provoz stíhaček a vrtulníků? Zbytečně moc, ukazuje analýza. A to chce ještě více drahých strojů z USA se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Konstrukci umožnil sovětský objev

Tím, kdo v roce 1975 s myšlenkou na stealth letoun přišel, byl mladý matematik Denys Overholser. U společnosti Lockheed pracoval asi půl roku a všiml si práce sovětského fyzika Pjotra Ufimceva, který navrhl rovnice vypočítávající odraz elektromagnetických vln. Podařilo se mu je převést do počítače a navrhnout specifický tvar letadla, který by vlny takřka neodrážel, díky čemuž by ho nešlo lokalizovat.

S nápadem přišel za svým šéfem a narazil hlavně u jeho předchůdce, slavného konstruktéra Kellyho Johnsona. Ten se přímo podílel na konstrukci slavných strojů jako byla stíhačka P-38 Lightning, průzkumný U2 nebo superrychlý SR-71 Blackbird a další. Jenomže když nápad mladého matematika viděl, hned ho zavrhl. Podle něj nebylo možné, aby letoun navrhovaného tvaru vůbec létal. Vycházel z vlastních zkušenosti a specifické tvary návrhu narušovaly vše, co o létání věděl.

A není se čemu divit, protože návrh obsahoval tvar podobající se diamantu s mnoha fasetovými plochami. Ovšem Overholserův šéf Ben Rich se nakonec přesvědčit nechal. Bylo to na vlásku, vždyť se stačilo odvolat na legendárního Johnsona a nikdo by neřekl ani popel. S Johnsonem se dokonce vsadil, že tvar letounu bude proti radaru fungovat a poprvé v životě nad ním někdo sázku vyhrál. Stabilitu letu bylo také možné vyřešit za pomoci rozhraní fly-by-wire, kdy se o ni místo pilota stará počítač.

iZdroj fotografie: Jason Colbert / Public Domain

Letadlo bylo přísně tajné

V roce 1977 poprvé vzlétl demonstrátor nazvaný Have Blue a v roce 1981 první prototyp F-117. Vývoj letadla byl velice tajný a věděl o něm jen úzký okruh zasvěcených. Testování probíhalo na základně v Obasti 51 známé svými tajnými projekty, ke které se nikdo nepovolaný nesmí ani přiblížit, ačkoliv se nedávno jeden „ajťák“ pokusil tajemství Oblasti 51 rozluštit. Do výzbroje byl Nighthawk zařazen v roce 1983 a rxistenci stealth letounu Američané poprvé připustili v roce 1988. Veřejnost ho pak poprvé spatřila v dubnu 1990.

Vyrobeno bylo celkem 59 sériových strojů. Jednalo se o podzvuková letadla létající rychlostí až Mach 0,92. Kromě specifického povrchu na nich byly použity i speciální materiály a měly černý noční nátěr. Ačkoli jsou označovány písmenem F, což je zkratka pro stíhačku, jedná se čistě a jen o bombardér. Ve svých útrobách mohl nést dvě pumy a to i jadernou B61. Účastnil se misí nad Irákem a bývalou Jugoslávií, kde byl jeden sestřelen zastaralým sovětským systémem. V roce 2008 však byla letadla poslána do výslužby.

Článek „Zcela neschopný letu“ a přece se stal legendou aneb Jak dal Sovět vzniknout „neviditelnému“ americkému letounu F-117 Nighthawk se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Během letu byl vrtulník kontrolován přes tablet

Jestliže na obloze operují drony, je jasné, že není daleko doba, kdy by bez pilota mohly létat i jiné stroje. Novou možnost předvádí právě systém Matrix, který umí samostatně řídit vrtulníky UH-60, jeho testy proběhly na podzim 2022 v Arizoně. Mise vždy začala tak, že ji nejprve provedl stroj pilotovaný člověkem. Poté z vrtulníku vystoupili a Matrix musel úkol zopakovat. Byl pouze kontrolovaný a úkolovaný operátorem s tabletem.

Prvním úkolem byla doprava zásob krve do vzdálenosti 128 kilometrů. Během letu musel vrtulník letět nad údolím ve výšce pouhých 60 metrů a přistát. V druhém případě pak nesl náklad o hmotnosti 1 200 kilogramů na šest metrů dlouhém laně. Musel ho bezpečně položit na zem a přistát. Následně do něj vojáci naložili figurínu představující zraněného a během letu zpět na základnu ji monitoroval lékařský tým. Podle všeho zvládl systém oba úkoly na jedničku.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Vrtulník UH-60 slouží v mnoha zemích

Vrtulníky UH-60 létají již od roku 1979 a bylo jich vyrobeno přes 4 tisíce. Kromě Spojených států jsou ve výzbroji řady dalších zemích, například Slovenska. Jeden UH-60 dokonce pomáhal hasit požáry v Hřensku v létě 2022. Jedná se o transportní vrtulník a nosností 1 450 kilogramů. Kromě posádky a dvou střelců se dovnitř vejde 11 cestujících nebo 6 zraněných na nosítkách. Vrtulník může být vyzbrojen kulomety, různými raketami včetně protitankových Hellfire. Tehdy je používán v bitevní roli.

Pokud by se podařilo vyladit autonomní systém, mohlo by to možnosti strojů významně rozšířit, třeba že by armády nepotřebovaly tolik špičkově vycvičených pilotů. Alespoň prozatím by však Matrix pravděpodobně nezvládal bojové mise, kde je třeba extrémně manévrovat a rozhodovat se podle situace na bojišti. Ale znamenal by úsporu času pilotů při méně náročných úkolech jako je standardní zásobování, převoz nákladů a osob, případně evakuace raněných.

Článek Matrix se stal realitou: autonomní vojenský vrtulník Black Hawk létá bez pilota. Všechny mise zvládl na 1 a může být budoucností se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Instalace na MiG-29 a Su-27

Ukrajinským a americkým technikům se nějakým způsobem podařilo osadit AGM-88 na ukrajinské stíhací letouny. Nejprve na MiG-29 a posléze i na Su-27. Letadla neměla elektronické rozhraní na jejich odpalování. Podle dostupných zpráv se to povedlo vyřešit instalací tabletu do kabiny používaného piloty k odpálení střely. Jak přesně systém funguje není známo, ale mnohé se dá odvodit ze schopností střel HARM.

Vybaveny jsou totiž pasivním naváděcím radarovým systémem. Střela tak sama umí najít aktivní radar a zaměřit se na něj. Pilot letadla tedy nepotřebuje radar nijak zaměřit, střela to udělá sama. Když mu zaměření oznámí, stačí ji jen odpálit a ona bez zásahu pilota letí k cíli. Možnost odpálit ji existuje i bez zaměření a to do oblasti, kde některý nepřátelská radar pracuje. HARM se na něj zaměří během letu.

AGM-88 je raketa dlouhá 4,17 metru a její hmotnost je 361 kilogramů. Existuje ve více variantách, které se liší dosahem. Standardní a dnes nejčastěji používané střely mají dosah kolem 150 kilometrů, ale vyvíjí se raketa s dosahem přes 200 kilometrů. Novější typy střel si dokonce umí zapamatovat pozici radaru a zasáhnout ji i v případě, že ho obsluha vypnula. Využívají k tomu především navádění pomocí GPS. Letí rychlostí až Mach 2,9 a mají hlavici o hmotnosti 68 kilogramů.

Obrana zcela na draka

Při zavedení zbraní na Ukrajinu začala letadla účinně ničit mnohé protivzdušné systémy Ruska a evidentně úspěšně. Obsluhy se pokoušely i bránit. Na obsazeném letišti v Chersonu nedaleko radaru našli ukrajinští vojáci návnadu sestávajícího z vraku automobilu a radarových odrážečů. Jedná se o zoufalý pokus bez šance na úspěch. Střela totiž nevysílá žádné radarové pulsy, které by se mohly od odrážečů odrazit. O neúspěchu navíc svědčí i nedaleký zničený radarový systém.

První verze HARM byly do výzbroje amerického letectva zavedeny již v roce 1985. Poprvé byly použity o rok později při americkém úderu na Libyi. Ve velkém pak letectvo střely použilo proti Iráku. Zde zaznamenalo i kuriózní nehodu, kdy si pilot stíhacího letounu spletl radar střeleckého stanoviště na bombardéru B-52 s iráckým radarem. HARM bombardér opravdu zasáhla, ovšem letadlo přežilo. Střely byly použity i v roce 2011 při úderech i Libyi.

Článek Zoufalost v bezvýchodné situaci: kterak Rusko udělalo návnadu a sklidilo výsměch. „Zrcadla“ proti sovětským letounům neobstála se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Nápad přišel z Norska

Výboj NASAMS začal již v 80. letech. Jeho tvůrcem je především norská společnost Kongsberg, která se v projektu později spojila s americkým koncernem Raytheon. Její inženýři dostali za úkol vyvinout účinný systém protivzdušné obrany krátké a střední vzdálenosti. Měl si umět poradit s letadly, vrtulníky a řízenými střelami. Později byl upgradován také na obranu proti dronům.

Tvůrci tehdy dostali téměř geniální nápad. Rozhodli se, že nebudou pro systém vyvíjet novou střelu, ale že využijí již existující. Zvolili raketu vzduch-vzduch AIM-120 AMRAAM, jedná se o americkou radarem naváděnou střelu středního dosahu. Velká část zemí NATO, mimochodem i Česká republika, ji využívá jako standardní protiletadlovou střelu pro svá letectva. Existuje v několika verzích a na skladech západních států jich jsou velmi velké zásoby.

Ale střely byly pochopitelně pouze jednou z částí systému, další důležitou roli totiž sehrává radar. Tvůrci zvolili MPQ-64 Sentinel, jehož první verze uměla lokalizovat cíle do vzdálenosti 40 kilometrů, novější již mají dosah trojnásobný, tedy 120 kilometrů. Cíle zvládá zaměřovat i ve velmi nízkých výškách a lze ho třeba osadit na vozidlo Humvee. Třetí částí je řídící centrum. Modernizovaná verze NASAMS 2 používá i datový Link 16 a je tak schopna komunikace a koordinace s jinými systémy, například s MIM-104 Patriot.

iZdroj fotografie: Uživatel Admiralis-generalis-Aladeen / Creative Commons / CC BY-SA

Baterie zvládne neuvěřitelný odpal

Standardní baterie NASAMS 2 se skládá z 12 odpalovacích zařízení a ke každému je 6 raket. V případě ohrožení má být baterie schopna přesně navést a vypálit všech 72 raket na určené cíle během 12 sekund. Skutečnost, že je Američané používají k ochraně hlavního města, je důkazem, jak moc jim důvěřují. I při prvním nasazení na Ukrajině, mimochodem prvním oficiálním ostrém nasazení zbraně, byl orý systém úspěšný na 100 procent. Ale i přes své nesporné kvality neumí například likvidovat balistické rakety.

V současné době existuje nová verze NASAMS 3. Umí používat i rakety AIM-9 Sidewinder, což je americká tepelně naváděná střela vzduch-vzduch krátkého doletu. A dále i rakety z německého systému IRIS-T. Dosah NASAMS záleží na střelách. Standardní AMRAAM doletí do 40 kilometrů, nový s prodlouženým doletem až 50 kilometrů. Menší Sidewinder jen řádově několik kilometrů. Existuje i pár druhů odpalovacích systémů s různým počtem střel, často i na různých vozidlech. Do bojů na Ukrajině se mj. nedávno vložil také Izrael.

Článek 100% úspěšný, zatím: Amerika chrání Kyjev protivzdušným systémem NASAMS, který hlídá i Washington. Patří k nejlepším na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Na Kubě měly být sovětské rakety

Na konci 50. let převzal moc na Kubě nedaleko amerického pobřeží Fidel Castro. Začal znárodňovat podniky a tak na sebe nenechala reakce USA dlouho čekat. Vyhlásily embargo a podpořily i neúspěšnou invazi emigrantů na ostrov. To vše vehnalo castrův režim do úzkého spojenectví se Sovětským svazem a začal Kubu nejen vyzbrojovat, ale nakonec se po ní také rozhodl rozmístit rakety středního doletu SS-4 a SS-5 s jadernými hlavicemi, které byly schopny zasáhnout většinu území USA.

Sovětský svaz se tak snažil vyrovnat jadernou převahu USA, protože měl jen málo mezikontinentálních raket, a navíc Američané umístili v Turecku své střely Jupiter. Reakce na sebe tak nenechala čekat dlouho a od jara 1962 probíhal v přísném utajení převoz sovětského personálu na Kubu, který tam budoval základny; deklarován byl jako pomoc pro zemědělství. Američané však pojali v září téhož roku podezření a přítomnost střel potvrdili v říjnu špionážními snímky. Později pak ztratila při jedné ze špionáží výzvědný letoun U-2 kvůli protiletadlové obraně od SSSR.

Od použití jaderné zbraně dělil jediný hlas

Někteří poradci navrhovali prezidentu Kennedymu, aby na Kubu zaútočil. Ten ale zvolil opatrnější přístup. Uvalil na ostrov takzvanou karanténu s tím, že nedovolí, aby se na něj dostávaly útočné zbraně. Sovětské lodě s raketami se přitom blížily, stejně tak i ponorky vyzbrojené jadernými torpédy. Ty Američané odhalili a hlas jediného důstojníka zabránil, aby americká ponorka vypálila jaderné torpédo na americká plavidla.

iZdroj fotografie: Public Domain

Ačkoli vůdci obou velmocí vydávali jednoznačná prohlášení, že neustoupí, v zákulisí naštěstí začala jednání. Američané si však stáli za svým, rakety s jadernými hlavicemi (ale i některé další zbraně) musí z blízkosti jejich hranic zmizet. Tehdejší vůdce SSSR, Nikita Sergejevič Chruščov, situace využil a chtěl naopak záruku, že USA nebudou útočit na Kubu a stáhnou své střely Jupiter z Turecka. S tím nakonec Kennedyho administrativa souhlasila a sovětské lodě se otočily zpět domů.

Tyto dohody byly přitom tajné a vyšly najevo až mnohem později. Blokádu Kuby Američané uvolnili 20. listopadu 1962 po stažení zbraní. V reakci na situaci, kdy se ukázalo, že k rychlému řešení krizí mezi velmocemi nestačí styk prostřednictvím velvyslanců, byla zřízena přímá linka mezi Kremlem a Bílým domem, aby se v případě podobných krizí mohli vůdci velmocí bavit rychle a napřímo.

Článek Posedlost mocí, nebo „správné“ ambice? Karibskou krizi před 60 lety zastavil jediný muž, USA a SSSR by jinak zničili svět se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Puma v mnoha různých verzích

Pumy B61 nejsou ve výzbroji žádnou novinkou, zavedeny byly již v roce 1963. Jedná se o gravitační jaderné pumy, které jsou neseny letouny. Existují v mnoha verzích, starší už jsou většinou vyřazeny. Z těch současných jsou některé označovány za strategické zbraně, protože by sloužily ke strategickému bombardování. Jiné jsou naopak taktické. Tyto jaderné zbraně mají menší sílu, která bývá dokonce nastavitelná, a jsou určeny k likvidaci konkrétních cílů.

Nová B61-12 začala vznikat kolem roku 2013. Je určena především jako taktická zbraň, ale teoreticky by se dala použít i jako strategická. Hlavním důvodem jejího vzniku byla snaha získat bombu s vysokou přesností. Zatímco starší B61-11 je přesná na 110 až 170 metrů, nová puma dopadá s přesností 30 metrů. To je velmi důležité, protože u méně přesných zbraní je nutné mít silnější hlavici k zaručení zničení cíle. Starší verze 11 ji tak má až o síle 400 kilotun.

Naopak nový typ bude mít hlavici o maximální síle 50 kilotun. Měla by být přitom nastavitelná a podle dostupných informací by mohly bomby detonovat silou jenom 0,3 kilotuny. Pro představu bomba svržená na Hirošimu měla sílu zhruba 15 kilotun. Pumy B61 mají hmotnost 324 kilogramů a jsou 3,6 metru dlouhé. Cena nejnovějšího typu je kolem 28 milionů dolarů (662 milionů korun).

Starší letouny je většinou nést nemohou

Pumy jsou nyní, a mělo by tomu tak být i nadále, uskladněny v Německu, Itálii, Nizozemí, Belgii a Turecku. Nový typ ale není určen pro letouny Tornado, F-16 nebo F/A-18, které jsou schopny nosit typy starší. Primárně je vyvinuta především pro letouny typu stealth, jakými jsou F-35. Ze starších letounů by novou verzi měly být schopny nosit F-15. Samozřejmě také stealth bombardéry B-2 a nově konstruované B-21. Třeba Německo se hlavně kvůli tomu rozhodlo pro nákup F-35, aby schopnost nosit jaderné zbraně neztratilo.

Rozhodnutí rozmístit nový typ taktické jaderné zbraně v Evropě je motivováno hlavně válkou na Ukrajině a opakovaným naznačováním Ruska, že by mohlo použít jadernou zbraň. Jde tedy o snahu nejen Rusko odradit, ale i uklidnit evropské spojence, kteří budou vědět, že nejnovější typy jaderných bomb jsou v evropských skladech. Ve spojení s obtížně zachytitelnými letouny jde o potenciálně velmi nebezpečnou kombinaci.

Článek NATO by mohlo použít nové jaderné hlavice „proti Rusku“, ještě letos je Spojené státy pro pocit bezpečí rozmístí po celé Evropě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

LRAD

Jde o sonickou zbraň vyvinutou hlavně pro použití na moři. Může generovat zvuk o velmi silné hlasitosti, údajně až 160 decibelů. Tím může způsobit třeba bolesti hlavu a v extrémních případech poškodit i sluch. Má ji ve výbavě několik států, včetně české policie. Ta údajně měla zbraň nasadit například při proticovidové demonstraci na Staroměstském náměstí.

iZdroj fotografie: Uživatel Lradcorporation / Creative Commons / CC BY-SA

Dazer Laser

Laserová zbraň produkující světlo, které je schopné člověka oslepit. Účinky tohoto světla mohou trvat až několik hodin, ale člověku by neměly poškozovat zrak. Existuje ve více velikostech, ta nejsilnější má mít dosah až 2 400 metrů. Ve výzbroji ji mají mít především jednotky v USA.

Tepelný paprsek ADS

Zbraň vysílající speciální paprsek podobající se mikrovlnnému záření. Při dopadu na lidské tělo tento paprsek rozkmitá molekuly vody a tuku v horních vrstvách lidské tkáně a způsobí prudké pálení. Při delším vystavení může zbraň působit i popáleniny. Nasazena byla například americkou armádou v Afghánistánu a ve výbavě ji mají i některá americká policejní oddělení.

Taser XREP

Zbraň kombinující taser (ten vpouští do těla elektrický proud) a brokovnici. Klasické tasery jsou s vystřelovacím zařízením spojené dráty a mají velmi omezený dosah. XREP je bezdrátový a dá se vystřelit do vzdálenosti až 50 metrů. Do zbraně se jich navíc dá nabít až osm a střelbu rychle opakovat.

Uspávací plyn

Plyn, který člověka při vdechnutí uspí. Jeho použití je známé při teroristickém útoku na moskevské divadlo Dubrovka v roce 2002. Tehdy ho nasadily ruské síly proti teroristům držícím diváky jako rukojmí. Jeho složení není známé, ale je sporné, zda je nesmrtící. Při útoku zemřelo kolem 170 lidí, z toho asi 130 civilistů. Naprostá většina z nich na předávkování plynem.

Vodní dělo s barvou

Vodní děla jsou na kontrolu davu používána již dlouhá desetiletí. Novinkou je ale jejich kombinace s barvou, která dokáže lidskou kůži obarvit a jde velmi špatně smýt. Podobný zásah se odehrál například v Indii. Vzniklo ale podezření, že barva může obsahovat toxické látky.

Páchnoucí plyn

Jde o plynovou zbraň, která velmi silným způsobem zapáchá. Proto se jí také přezdívá skunk gas. Rozprašována je klasickými vodními děly a její zápach je kombinací zápachu hniloby a mršiny. Využívat ji má Izrael především během zásahů proti palestinském demonstrantům.

Létající pepřový sprej

Jde o vynález indické policie. Ta zkombinovala dva systémy v jeden, když na běžný dron umístila rozprašovač pepřového spreje. Výhoda takového systému je jasná. Nemusíte vystřelovat granáty s plynem nebo ho šířit plošně, ale dron doletí nad místo problému a použije ho více cíleně.

Článek Dav „ovládnou“ za pár vteřin a některé má i Policie ČR: top 8 zbraní na „kontrolu davu“, které nezabijí, ale zabolí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sonický třesk je extrémně hlasitý

Lety tohoto experimentálního letadla jsou s netrpělivostí očekávané. Stroj, který pro NASA staví divize pokročilých projektů Skunk Works společnosti Lockheed Martin, je totiž určený k experimentům s cílem omezit dopady sonického třesku. To je zvuk, který způsobují nadzvukové letouny při přechodu právě na nadzvukovou rychlost. Bývá velmi hlasitý, někdy až tak, že dokonce může způsobit značné škody.

Negativní dopady sonického třesku vedly k tomu, že mnohé země nad svým územím nadzvukové lety zakázaly. Výjimku samozřejmě mívají vojenské stroje, které jsou nutné k zajištění bezpečnosti daného státu, ale i ty se musí řídit přísnými pravidly a kromě nouzových situací nesmí na nadzvukovou rychlost nad obydlenými oblastmi přecházet. Zákazy způsobují problémy hlavně v plánech pro dopravní nadzvukové lety, které skončily uzemněním letounů Concorde v roce 2003.

Jenom jako bouchnutí dveří auta

Konstrukce X-59A je navržena tak, aby zvuk sonického třesku značně omezovala. Letoun je specifický tím, že má nesmírně dlouhou a speciálně vytvarovanou příď. Simulace za použití počítače a testy v aerodynamickém tunelu naznačují, že by zvuk mohl být utlumen na hlasitost asi 60 decibelů slyšitelných na zemi, překročit by neměl 75 decibelů. Podle konstruktérů by se tento zvuk měl hlasitostí rovnat například zabouchnuté dveří automobilu.

Známý Concorde při přechodu na nadzvukovou rychlost produkoval zvuk 110 až 120 decibelů. Teorii prokáží ale až samotné lety X-59A. Jeho rychlost by měla dosahovat až Mach 1,4 a létat by mohl až do výšky 16 800 metrů. Zajímavostí je, že dlouhý nos blokuje výhled pilota, proto bude používat speciální 4K kamery. Vlastní testy konstrukce a a její dopady na třesk by podle plánu měly probíhat v letech 2024 a 2025.

Článek Revoluce nadzvukového létání po 20 letech: ultra tichý letoun X-59A skoro neuslyšíte. Podivná konstrukce minimalizuje sonický třesk se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jaderný YB-60

Spojené státy byly oproti SSSR ve vývoji dále a uvažovaly o dvou typech letounů. Prvním nápadem byl stroj na bázi bombardéru YB-60, který by měl reaktor o výkonu 50 MW a pohon s přímým cyklem, kdy by proudový motor pohánělo teplo z jaderného reaktoru. To by ale znamenalo, že by radioaktivita unikala přímo do ovzduší a za letadlem se táhla dlouhá radioaktivní stopa. Nevýhoda a nebezpečnost takového systému je více než zřejmá, proto byl další vývoj zastaven.

Convair NB-36H

Pohon mohl být i nepřímý, ale to stále znamenalo mít na palubě jaderný reaktor. Proto byl postaven letoun na bázi bombardéru B-36, na jehož palubě byl reaktor o výkonu 1 MW. Sloužil však k testování bezpečnosti reaktoru na palubě stroje, ne k pohonu. Posádka byla izolována za pomoci olova a pryže. Letoun označovaný jako NB-36H provedl od roku 1955 celkem 47 letů. Ukázalo se, že posádku ochránit lze, ale nikdo nevyřešil nebezpečí plynoucí z rizika havárie. Letoun byl v roce 1957 sešrotován.

Tu-95 LAL

K podobnému účelu sloužil i upravený sovětský letoun Tu-95. Ten se poprvé vznesl v roce 1961 a uskutečnil 34 letů. Označován byl jako Tu-95 LAL. I v tomto případě byly testovány různé metody stínění na ochranu posádky a v podstatě prokázaly, že je tento koncept možný. Stejně jako v USA ale měly převládnout obavy z následků možné havárie a program byl v roce 1969 ukončen.

M-60

Sovětský svaz plánoval projekt jaderného letadla již v 50. letech, ale dostal se jen na rýsovací prkna. Jednalo se o upravený bombardér M-50. Měly do něho být instalovány čtyři otevřené jaderné motory a označen by byl jako M-60. Tato koncepce by měla stejná rizika s únikem radioaktivity do atmosféry jako u amerického projektu. Dokonce se uvažovalo, že by byl letoun řízený na dálku. Jako velmi rizikový byl ale projekt v roce 1959 zrušen.

M-30

Projekt sovětského bombardéru M-30 se dostal jen do fáze úvah. Mělo se jednat o letoun se šesti motory s uzavřeným cyklem, který by radioaktivitu nevypouštěl. Ovšem zůstávaly problémy s rizikem havárie. Navíc prvotní odhady ukázaly, že takový letoun by byl i extrémně drahý. I když v Sovětském svazu často na zbraních nešetřili, i tyto náklady nejspíše byly za hranou.

Článek Extrémní riziko, z něhož měly respekt USA i SSSR: letadla s jaderným pohonem šla nakonec k ledu, a buďme za to rádi se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stinger je osvědčená zbraň

Spojené státy již řadu let provozují velmi kvalitní systémy MANPAD FIM-92 Stinger. Jak je ze zařazení zbraně jasné, jedná se o protiletadlové střely odpalované z ramene s infračerveným naváděním. Ukrajina jich spoustu už obdržela. Jejich výhodou je, že si je mohou nosit jednotky s sebou. Jenže američtí vojáci potřebovali i systém, který by měl podobné parametry a poskytoval protivzdušnou obranu na krátké vzdálenosti, ale byl by zároveň vysoce mobilní.

Avenger v 80. letech vlastně vznikl jako soukromý projekt společnosti Boeing. Firma se rozhodla dohromady zkombinovat osvědčené systémy. Prvním byly výše zmíněné protiletadlové střely Stinger, druhým pak osvědčený terénní automobil, široce používaný americkými ozbrojenými silami, Humvee. Americkým ozbrojeným silám se koncept zalíbil, protože vlastně obsahoval jimi používané systémy, a proto ho nakonec objednaly.

Existuje více verzí a variant systému, jelikož byl různě doplňován a vylepšován. Ovšem tou nejdůležitější je základní verze Basic. Je tvořena dvěma gyroskopicky stabilizovanými věžemi umístěnými na terénním automobilu. Každá obsahuje 4 střely Stinger, k dispozici jich je tedy 8. Osádka je schopna je odpálit ve velmi rychlém středu. Vozidlo se může napojit i na velitelské systémy a dostávat informace o radarových kontaktech, které se blíží do oblasti jeho dosahu.

iZdroj fotografie: U.S. Marine Corps / Public Domain

Letadla, drony, vrtulníky i střely

Avenger je vybaven optickým zaměřovačem, laserovým dálkoměrem a infračervenou kamerou. Jeho dosah je omezen schopnostmi střel, je tedy stejný jako u raket odpalovaných z ramene. Tedy asi 5 kilometrů do dálky a 3,8 kilometru do výšky. Zachytit může nízko letící letadla, vrtulníky, drony, ale i řízené střely. Létá rychlostí Mach 2,2 a má bojovou hlavici o hmotnosti 3 kilogramy. Kromě toho je na vozidle i kulomet.

Díky podvozku Humvee je systém velmi mobilní. Dokáže se pohybovat rychlostí až 90 kilometrů v hodině a dosah je téměř 500 kilometrů. Jelikož ho lze snadno přesunout, využívají ho armádní jednotky jako systém blízké ochrany, který může být k dispozici i v blízkosti oblasti bojů. Ve výzbroji ho má třeba i Tchaj-wan nebo Egypt. Ten například Avengery připoutal na palubu výsadkové lodi Mistral, aby posílil její protivzdušnou obranu.

Článek Možná metla na íránské drony vypouštěné Ruskem má jméno Avenger. Jde o 8 raket Stinger na voze Humvee se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Mnozí Francouzi byli na Brity rozzlobení

Přesto spojenečtí plánovači věřili, že operace bude úspěšná a francouzské jednotky se nebudou bránit nebo jen minimálně. Situace byla komplikovaná, část Francouzů Spojencům stranila, ale jiní byli rozzlobení hlavně kvůli předchozím britským útkům na francouzské námořnictvo. I proto měli čelo útoku tvořit hlavně Američané. Spojenci se pokoušeli jednat s vysokými francouzskými důstojníky a úředníky o tom, aby nekladli odpor, což se povedlo jen částečně. Útok byl naplánován na 8. listopadu na města Casablanca, Oran a Alžír.

Francouzská vojska nebyla zase tak slabá. Ve zbrani měla na severu Afriky kolem 125 tisíc vojáků a asi 500 letadel, včetně moderních stíhaček Dewoitine D.520. Ovšem vybavení jednotek oproti spojeneckým bylo zastaralé. Naopak američtí vojáci neměli předchozí zkušenosti v bojích, ani s náročnou operací, jakou bylo vylodění. Ještě navíc, když se hlavně v Casablance a Oranu ukázalo, že Francouzi se oproti původním předpokladům hodlají tvrdě bránit.

V Casablance se nezdařil převrat a americké vojáky zde přivítala dělostřelecká střelba. Do boje vyrazily i francouzské vojenské lodě. Křižník, šest torpédoborců a ponorky musely být spojeneckým námořnictvem zničeny. Město se vzdalo až 10. listopadu. V okolí Oranu se vylodění podařilo lépe, ale pokus vylodit se přímo v přístavu byl Francouzi účinně zastaven. Město se vzdalo 9. listopadu po intenzivní palbě lodí z moře. U Oranu se americkým výsadkářům podařilo obsadit dvě letiště, u kterých seskočili.

iZdroj fotografie: Public Domain

Darlan nakonec nařídil konec bojů

V Alžíru se převrat Francouzů stranícím Spojencům povedl, až na výjimky se téměř nebojovalo. K překvapení mnohých byl ve městě na soukromé návštěvě velitel francouzských vojsk, admirál François Darlan. Ten se nakonec 10. listopadu se spojeneckými veliteli dohodl a nařídil francouzským vojákům na severu Afriky nebojovat. Většina vojáků později přešla na stranu Spojenců, byli moderně vyzbrojeni a později bojovali třeba v Normandii. Darlan byl však 24. prosince 1942 zabit atentátníkem.

Operace Torch si vyžádala 526 mrtvých Američanů, 574 Britů a minimálně 1 346 Francouzů. Nedostatečný odpor Francouzů přesvědčil Hitlera k tomu, aby kompletně okupoval celou Francii. Němci také obsadili většinu Tuniska, kde neměli slabí Francouzi šanci na obranu a stáhli se. Spojenci z východu i ze západu na Němce a Italy nakonec tvrdě tlačili a zahnali je na území Tunisu. Tam 13. května 1943 kapitulovali a do zajetí putovalo čtvrt milionu Němců a Italů. Z mnoha chyb při vylodění se Spojenci navíc do budoucna poučili.

Článek Francouzi se zabíjeli s Američany a Brity. Před 80 lety proběhla první velká moderní vyloďovací operace se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Bezpilotní letouny mají k ideálu daleko

Je evidentní, že bezpilotní letouny mají ještě dlouhou cestu k ideálu. Žádný z takových prostředků totiž nedisponuje něčím takovým, jako je opravdová umělá inteligence. Různé typy sice mají možnost samostatného letu podle programu, ale v takovém případě nemohou reagovat na konkrétní situace. Jakmile do řízení bezpilotního letounu zasáhne obsluha ze země, je možné spojení rušit a v horším případě i skenovat a následně převzít.

iZdroj fotografie: Uživatel Bayhaluk / Creative Commons / CC BY-SA

Rovněž vysílání získaných dat bezpilotními letouny je spolehlivě prozradí, což může vést k protiakci. Tu může provést stíhací i jiný letoun, vrtulník, a dokonce i nějaký robotický prostředek. Bezpilotní letouny jsou totiž až na výjimky pomalé, takže není problém je dostihnout a napadnout.

Vrtulník, který letí nad nimi, je může doslova stlačit na zem, nebo dokonce chytit do sítě. Pokud bezpilotní letoun řídí operátor ze země, může sice úspěšně manévrovat a s velkou pravděpodobností uniknout velkému letounu, ale jak již je uvedeno výše, komunikaci lze rušit a při předávání povelů dochází ke zpoždění.

Rusové v oblasti dronů a elektronického boje něco umí

O schopnosti ruské armády kontrolovat a ovlivňovat činnost bezpilotních letounů se spekulovalo již v době „humanitárního“ bombardování Jugoslávie. Už tehdy se objevovaly informace, že značný počet řízených střel s plochou dráhou letu Tomahawk letěl zcela jinam než na cíl. Dodnes zůstává otázkou, zda je uvedená informace pravdivá. Avšak převzetí kontroly nade dvěma americkými bezpilotními letouny Íránem se stalo varováním.

Tato země se začíná dostávat do první ligy z hlediska elektronického boje. Rusové mnohdy vítězí v různých soutěžích zaměřených na oblast kybernetické bezpečnosti. Podle informace ruské agentury Rostec byl jako systém odpovědný za převzetí amerického bezpilotního letounu uváděn mobilní systém Avtobaza umístěný na nákladním automobilu. Letoun se údajně pohyboval ve výšce 4 000 m a dostal se do rukou krymské „domobrany“ neporušený.

iZdroj fotografie: Northrop Grumman / Public Domain

V informaci, kterou převzala většina světových informačních agentur a médií, bylo uvedeno, že dron tvořil součást výzbroje americké 66. brigády vojenského zpravodajství. Zde ovšem vzniká jistý problém. Tato brigáda byla podle různých informací deaktivována v roce 2010. Její zastarávající bezpilotní letouny byly předány mezinárodnímu výcvikovému středisku NATO dislokovanému v Grafenwoehru, Hohenfelsu, Vilsecku a Roedelheimu.

Oficiální označení platné od ledna 2006 je Společné mezinárodní výcvikové velitelství sedmé (americké) armády (7th Army Joint Multinational Training Command). Cvičí se tam především vojáci směřující do misí. Letouny MQ-5 byly navíc uváděny jako vyřazené z amerických ozbrojených sil. Podle dosažitelných informací MQ-5 sídlí či sídlily od října 2013 ve Vilsecku. Má se jednat o dvě ozbrojené verze hunteru.

MQ-5 Hunter je vlastně izraelský

Uvedený bezpilotní letoun je vlastně izraelský výrobek, který poprvé vzlétl roku 1994. Konstrukce je dílem specialistů konsorcia IAI (Israel Aircraft Industries). První izraelská verze měla jen jeden tlačný motor. Licenci na výrobu zakoupilo americké konsorcium Northrop Grumman, jež je dodávalo americkým ozbrojeným složkám s označením RQ-5, později MQ-5 a se dvěma motory.

Konsorcium tak zvítězilo ve společném výběrovém řízení, které zadaly pozemní síly (US Army) a americká námořní pěchota (US Marine Corps) roku 1989. Výroba však měla být již v roce 1996 ukončena osmým kusem a mělo dojít k nahrazení typem RQ-7 Shadow, jenž má výhodu pohonu tichým elektrickým motorem. Celkově však bylo podle dosažitelných informací hunterů vyrobeno víc než 20.

iZdroj fotografie: Northrop Grumman / Public Domain

Zásadní modernizací se stala možnost vyzbrojení řízenými střelami GBU-44B Viper Strike. Huntery upravené k jejich nesení dostaly označení MQ-5B a starší verze MQ-5A. Roku 2005 byl ukončen vývoj třetí větší verze MQ-5C Extended Hunter s dostupem zvýšeným na 7 000 m a dobou letu prodlouženou na 30 hodin. Letouny MQ-5 obou verzí mají za sebou klasickou vojenskou kariéru.

Od roku 1995 sloužily především u 15. praporu vojenského zpravodajství na americké základně Fort Hood. Několik z nich bylo v následujícím roce posláno do Makedonie, kde nalétaly 4 000 hodin při podpoře akcí NATO v Kosovu. Na základě tohoto testu bojem byly provedeny blíže nepublikované modernizace. Následně sloužilo několik hunterů v Iráku, kde nalétaly 600 misí. V té době došlo k modernizaci na verzi MQ-5B. Je vysoce pravděpodobné, že v září 2007 se jednalo o první nasazení útočného bojového letounu s nesenou výzbrojí.

MQ-5A je schopen plnit celou řadu úkolů

Výcvik operátorů všech armádních bezpilotních letounů byl v době války v Iráku redislokován na základnu Fort Huachuca do specializovaného výcvikového praporu. Učí se tam i civilní zaměstnanci například od pobřežní stráže. Od roku 2004 se huntery podílely na programu ostrahy jižní hranice USA v rámci programu úřadů národní bezpečnosti, celní správy a pohraniční ochrany. Sloužily především v Arizoně. Neustálá ekonomická imigrace spojená s proudem drog se totiž už stávala neúnosnou.

Bezpilotní letouny Hunter od svého zavedení do ledna 2014 nalétaly více než 100 000 hodin ve prospěch americké armády. Jediným zahraničním uživatelem byla belgická armáda, která roku 1998 koupila celkem šest hunterů a dvě pozemní kontrolní stanoviště. Ty se ocitly v boji roku 2006 v Kongu v rámci operace EUFOR pro tuto zemi. Zajetí MQ-5 na Krymu nepřineslo žádnou informační ztrátu, protože se jednalo o již zastaralý letoun.

iZdroj fotografie: Northrop Grumman / Public Domain

Bezpilotní letouny Hunter jsou schopny plnit řadu úkolů. Jsou to především získávání a přenos obrazových informací v reálném čase, vyhledávání a označování cílů pro dělostřelectvo, průzkum a informační podpora na bojišti a vyhledávání cílů pro vyšší stupně velení. V současné době jsou pravděpodobně všechny mimo službu. Bezpilotní letoun MQ-5A Hunter pohánějí dva motocyklové motory Moto-Guzzi, každý o výkonu 42 kW, uložené vpředu a vzadu trupové gondole.

Z té vycházejí křídla, z nichž vychází vzad nosníky, na kterých jsou upevněny svislé ocasní plochy, jež spojuje vodorovná ocasní plocha. Pod trupem je umístěna otočná stabilizovaná hlavice elektronického průzkumu. Letoun startuje z pevného tříbodového podvozku příďového typu, na nějž rovněž přistává. Jedná se o první americký bezpilotní letoun, jež takto používá podvozek. Start je zkracován raketovým urychlovačem RATO. Verze B má delší trupovou gondolu z důvodu zvětšení palivové nádrže.

Výsledkem je prodloužení doby letu až na 15 hodin. Letoun používá nový řídicí a navigační systém, jehož anténa je umístěna na pylonu nad trupem. Navíc je vybaven systémem pro automatické přistávání. Pod každé křídlo lze upevnit závěsník pro nesenou výzbroj. Dvojice operátorů pracuje ve skříňovém kontejneru umístěném na korbě nákladního automobilu. Verze B má délku 7 m, rozpětí 8,9 m, nosnost 90 kg, letovou hmotnost 727 kg a maximální rychlost letu 180 km/h.

Článek Ulovený lovec na Krymu. MQ-5B Hunter byl Rusy ukořistěn v roce 2015, i Moskva se tak dostala k západním technologiím se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Zvládnou i slaběji pancéřovaná vozidla

Jedná se o takzvanou antimateriálovou odstřelovačskou pušku od americké společnosti CheyTac. Takto jsou označovány zbraně, jež jsou určeny nejen proti živé síle, ale i proti těžší vojenské technice. Většinou proti vozidlům, případně slaběji pancéřovaným vozidlům. Toto využití je možné díky použití speciálního velkorážního střeliva, které má dlouhý dosah a velikou ničivou sílu.

Většina antimateriálových pušek využívá náboje .50 BMG, ale CheyTac Intervention patří mezi několik výjimek. Je určena pro speciálně vyrobené střelivo CheyTac .408. To bylo navrženo za pomoci počítačů tak, aby bylo optimalizované pro zásahy na dlouhou vzdálenost, ale přitom si udrželo sílu klasických antimateriálových projektilů. Výhodou tohoto střeliva je skutečnost, že je lehčí. Odstřelovač tedy s sebou může nést více nábojů, nebo místo nich vzít nějakou potřebnou techniku.

Puška se světovým rekordem

CheyTac Intervention je puška o hmotnosti 14,1 kilogramu bez nasazené optiky. S vysunutou pažbou má délku 1,3 metru. Je vybavena sedmiranným zásobníkem, ale je možné si zvolit i pětiranný. Má efektivní dostřel 2 500 metrů. Podařilo se s ní vytvořit světový rekord na seskupený zásah v terči na vzdálenost 2 122 metrů. Puška je vybavena velmi účinnou úsťovou brzdou McArthur PGRS-1, která eliminuje zpětný ráz. Místo ní je také možné namontovat tlumič výstřelu OPSINC.

Dále je zbraň vybavena standardním optickým zaměřovačem Nightforce NXS 5,5-22×56, případně US Optics SN-9. Namontovat lze i noční vidění. Spolu s puškou se dodává i balistický počítač, dalekohled s laserovým dálkoměrem a balíčkem meteorologických a environmentálních senzorů. Ačkoli jde o pušku vyráběnou od roku 2001 v USA, není kupodivu ve výzbroji americké armády. Kromě českých speciálů si ji zvolila i polská speciální GROM a nejznámějším uživatelem zbraně je britská SAS.

Článek Čeští speciálové mají ve výzbroji antimateriálovou pušku CheyTac. Je přesná na vzdálenost přes 2 kilometry a má na kontě světový rekord se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Volná vozidla jsou ve skladech

Spojené státy se totiž rozhodly, že v rámci pomoci pošlou zemi celkem 250 těchto vozidel. Většina, kterou ozbrojené síly mají, je v současné době uskladněna, protože nyní pro ně není upotřebení a navíc se objevila jiná odolná vozidla. Některé využívá vojenská policie a pořídily se je i jiné státy. Výhodou je, že jsou okamžitě k dispozici a Ukrajincům, kteří potřebují obrněná a zároveň dobře vyzbrojená vozidla, se budou jistě hodit.

Guardian nepatří k extrémně velkým obrněncům. Je umístěn na čtyřkolovém podvozku. Stroj je 6,07 metru dlouhý, 2,56 metru široký a 2,59 metru vysoký. Má tříčlennou posádku a uvnitř je pak místo pro další 3 cestující. Ti jsou chráněni proti palbě ručních zbraní do ráže 12,7 milimetrů a střepinám. Navíc se na něj dá instalovat přídavné pancéřování. M1117 patřil k prvním strojům se spodní částí do tvaru V a je proto schopen odolat výbuchu i silné nálože, což opakovaně prokázal během bojových misí.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Věž s granátometem a těžkým kulometem

Jako obrněný transportér je i relativně silně ozbrojen. Zbraně má namontované ve věži, která se podobá té nainstalované na vozidle AAV používaném americkou námořní pěchotou. Posádka pak v boji není vystavena nepřátelské palbě. V ní je granátomet ráže 40 milimetrů a těžký kulomet kalibru .50. Kromě toho disponuje ještě lehkým kulometem M240H. Je také odolný proti účinkům chemických a biologických zbraní.

Vozidlo je poháněno naftovým motorem Cummins 6CTA8.3. Ten mu umožňuje dosáhnout maximální rychlosti přes 100 kilometrů v hodině, samozřejmě na silnici. Ale Guardian zvládá i náročný terén. Zdolá 60tiprocentní stoupání, ustojí 30tiprocentní boční náklon a může brodit do hloubky 1,5 metru. Jeho dojezd je 700 kilometrů. Existují i speciální varianty například průzkumné vozidlo, sanitka nebo jako nosič minometu.

Článek Výroba obrněných M1117 Guardian byla málem zrušena, pak si vysloužily ostruhy v Iráku a Afghánistánu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dnešní způsob modernizace stávajících tanků je slepá ulička

Náčelník generálního štábu americké armády Mark Miley na setkání National Press Club ve Washingtonu nastínil svou vizi tanků budoucnosti, které jednou nahradí M1 Abrams. Jeho výčet hypotetické výbavy a zbraňových systémů budoucích obrněnců zahrnoval railguny, hovořil o nutném snížení počtu lidí v posádce nebo o úplném odstranění lidské posádky, ale zdůrazňoval i instalaci nějakého nového, silného, ale lehkého pancéřování, jež zásadně sníží hmotnost budoucích tanků.

Miley mluvil o poněkud vzdálenější budoucnosti, ve které nové tanky budou používat pouze dnes ještě nedotažené či snad i dosud neznámé průlomové technologie – neboli konstatoval, že nová generace obrněnců, jimž stále ještě generálové říkají tanky, bude třeba postavit od nuly, nikoli vylepšovat předchozí modely, jak se to dělá nyní.

iZdroj fotografie: Unsplash

Problém s modernizací dnešních tanků podle představ dnešních generálů je, že výsledkem je téměř vždy těžší a méně mobilní tank. Například když Abrams začal svou kariéru, vážil 58 tun – a nyní má již 70 tun. Jakákoli větší zbraň, silnější motor a lepší pancéřování přispívají k výraznému nárůstu hmotnosti, což celou myšlenku na získání výkonnějšího a bojově účinnějšího tanku v zárodku podkopává.

Zkusme se na celý problém podívat trochu jinýma očima. Armádní zpravodaj oslovil několik specialistů a vojenských odborníků a z jejich postřehů a názorů ovlivněných nejnovějšími zkušenostmi z bojů na Ukrajině vzniklo několik následujících témat, na kterých se většinově shodli.

Co si dnes lze představovat pod pojmem „Tank budoucnosti“

Především by v nejbližší budoucnosti neměl být už nadále definován jako jeden samostatný vojenský stroj, a to i když by při svém bojovém nasazení udržoval pochopitelně on-line spojení. Na bojišti přesyceném moderními prostředky protitankové obrany, s průzkumnými drony na obloze a s ručními protitankovými prostředky v rukou vojáků za každým rohem není bojová účinnost takového víceméně izolovaného bojového prostředku příliš veliká, jak prokázalo jejich nasazení na ukrajinském bojišti.

Podle shrnutí názorů několika oslovených odborníků si lze ale budoucí obrněnce, dnes nazývané tank, představit spíše jako integrující prvek celého systému bojového útočného komplexu. Měl by se stát jakýmsi ohniskovým bojovým centrem celé integrované sítě bojových prostředků včetně velkého množství létajících i pozemních dronů s mnoha funkcemi.

iZdroj fotografie: 93. mechanizovaná brigáda ukrajinské armády / Public Domain

Samostatné řízení a ovládání jejich zbraní by sice u dronů zvládala jejich vlastní umělá inteligence, ale strategii a směr útoku při nasazení by určoval on-line tento centrální ovládací bod – obrněnec, kterému dnes říkáme tank. Pravděpodobně si ho ale lze představit spíše jako obrněný transportér blížící se podobě jakéhosi lehkého bitevního tanku, v němž by byl integrován i prostor pro operátora dronů, které budou součástí výzbroje tanku budoucnosti.

A samozřejmě, tento centrální obrněnec by musel být stále on-line propojen s ostatními komplexy podobného či stejného charakteru, které spolu s ním budou plnit stejné bojové zadání v daném prostoru a času, a musí být připraven převzít v případě potřeby ovládání a řízení i jiných komplexů, pokud jejich centrální prvek – tank – bude z jakýchkoli důvodů vyřazen.

Stejně ale tak musí být schopen v případě potřeby předat ovládání své „pavoučí sítě“ dronů atd. i jinému centru. Zcela určující podmínkou však bude u tanků budoucnosti schopnost fungovat bezposádkově i na dálkové ovládání, ať už v případě vyřazení posádky v boji, nebo při nasazení od počátku jako dron.

Pozemní drony se zřejmě stanou integrovanou výzbrojí

Znamená to ovšem i poněkud nové role jednotlivých členů jeho osádky. Zcela určitě bude mít velkou roli ten člen či členové osádky moderních „tanků“, kteří budou odpovídat za spojení, řízení a vyhodnocování zpráv své „pavoučí sítě“ dronů na bojišti. Sice lze předpokládat velkou autonomii těchto prostředků, ale třeba výsledky jejich průzkumné činnosti by zřejmě stále vyhodnocovala lidská osádka, byť i za pomoci on-line připojeného vyhodnocovacího velitelského centra někde v zápolí.

Je jasné, že i výzbroj bitevního tanku budoucnosti se poněkud promění. Zřejmě zůstanou jeho hlavní zbraní tankové kanóny ráže kolem 130 mm v bezposádkové věži s automatickým nabíjením, schopné odpalovat i řízené střely s prodlouženým dostřelem. Tank bude zřejmě především nosičem celé plejády dálkově řízených létajících dronů, minimálně o třech základních funkcích. První bude průzkumná. Druhá bude zřejmě úderná, ať už jako „loudavá“ munice, nebo i létající platformy pro nesení dalších řízených střel či pum.

iZdroj fotografie: US Marine Corps / Public Domain

A třetí bude zřejmě pro budoucnost ta nejdůležitější. Bude určena pro vzdušnou obranu vozidla tanku, tj. bude sama napadat a eliminovat nepřátelské průzkumné drony v prostoru nasazení tohoto hypotetického tankového bojového komplexu. Další jejich úlohou bude likvidace úderné a protitankové verze nepřátelských dronů a jim na rovinu postavených pomaleji letících střel ve stejném prostoru. Lze také očekávat, že se objeví i specializované létající drony.

Ty budou mít za úkol doplňovat ze zázemí útočícím tankům třeba palivo nebo střelivo při zastávkách během útoku. Další předpokládanou součástí výzbroje budoucích tanků bude zřejmě celá smečka pozemních bitevních dronů různých typů a určení, opět s řídícím centrem v „tanku“ s oboustranným on-line spojením. Několik z nich budou zřejmě nosiči pokročilého systému PVO proti útočícím letounům a bitevním vrtulníkům a jejich střelám.

O ostatních se dá v mnohém spekulovat. Opět ale lze předpokládat, že budou mít funkci průzkumnou, útočnou i obrannou, budou ovládány vlastní umělou inteligencí, ale budou „poslouchat“ a informovat své řídicí centrum. Celý tento komplex však stále bude mít za hlavní cíl úspěšně útočit a ničit nepřátelské bojové systémy na určeném úseku bojiště, to je třeba mít na paměti.

Americké představy jsou zaměřeny na budoucnost

Náčelník generálního štábu americké armády ve své úvaze o tancích vzdálenější budoucnosti poněkud krátkozrace hovořil jako o jednotlivých supermoderně vybavených a ozbrojených strojích, možná vyzbrojených railgunem. Co se týká railgunu, problémem v tomto směru jsou fyzikální zákony, tolik energie pro jejich opakované výstřely s sebou tank, ať jakkoli veliký, nikdy nepobere.

Snad by to bylo možné v případě, že tanku na bojišti bude potřebná energie dodávána dálkově například vzduchem, možná mikrovlnným paprskem. Zvažovaný railgun místo kanónu na tanku by sice podle generála Mileyho pochopitelně mohl mít menší váhu, ale o to větší výkon. To je ale opravdu velmi vzdálená technologie. Dále mluvil o nějaké předpokládané pokročilé a revoluční technologii nových systémů pancéřování, které by udělaly budoucí „tanky“ menší, mobilnější a výkonnější.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Vojenští odborníci je považují za „Svatý grál“ stavby tanků, které, jestliže budou vyvinuty, umožní budoucímu tanku poradit si jak s protitankovými střelami, tak s pěchotními protitankovými zbraněmi. Pokud ovšem nějaký vojenský byrokrat nezabrání jejich vývoji a výrobě, jak se stalo v bývalém Československu v 50. letech, kde byly poprvé na světě vyvinuty velmi účinné speciální vrstvené a kompozitové pancíře pro obrněná vozidla, byl na ně vydán i patent, ale pak šel celý výzkum do koše.

Článek Tanky budoucnosti: jaké budou? Integrované drony, railgun, absolutní propojení na síti a neustálý vývoj pancéřování se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Drony provedly úspěšný útok

Aktuálním příkladem použití námořních dronů, který naznačuje jedno z možných využité, je ukrajinský útok na lodě v Sevastopolu. Podle neověřených informací drony zasáhly tři lodě, včetně vlajkové fregaty černomořské flotily Admiral Makarov. Použité drony jsou z větší části ponořené, aby je nebylo snadné zpozorovat. Zveřejněné záběry naznačují, že disponují i kamerami s nočním viděním. Jsou naložené výbušninou a jejich obsluha je dokáže navést na cíl, kde explodují.

To, že podobná zbraň vznikla, by nemělo být překvapením. Například americká DARPA již v rámci programu NOMARS několik let testuje různé námořní drony a jejich možné použití. Nejviditelnějším příkladem je trimaran Sea Hunter. Na vodu byl spuštěn již v roce 2016 a slouží k získání informací o tom, co by podobná plavidla dokázala. Lidé se na něm pohybují jen v době, kdy provádějí nějakou údržbu.

Plavidlo je 40 metrů dlouhé a jeho výtlak je 135 tun. Skutečnost, že se na něm neplaví lidé, umožnila zredukovat mnohé prostory, které jsou na lodích pro posádku určeny. Tvar trimaranu plavidlu zajišťuje mimořádnou stabilitu a umožňuje operovat i v mělkých vodách. Vše je podřízeno tomu, aby loď mohla strávit na moři dlouhou dobu. V případě úsporné plavby až 90 dní, za to dobu urazí vzdálenost až 19 tisíc kilometrů. Maximální rychlost je 27 uzlů, ale většinou pluje úspornou rychlostí 12 uzlů.

Nůžky ho vystříhají, i když se zamotá

Sea Hunter je poháněn dvojicí dieselových motorů a má nádrže na 53 tisíc litrů nafty. Ke své činnosti využívá GPS, má radar, optické senzory a další přístroje. Plavidlo zvládá hlídkovat a vyhýbat se překážkám zcela autonomně bez lidského zásahu, ale člověk může jeho řízení kdykoli převzít. Má třeba i speciální nůžky, které slouží pro případ, pokud by se do jeho pohonu zamotala rybářská síť. Jestliže všechny testy dopadnou dobře, bude na další testovací plavidla možné namontovat i zbraně.

Teoreticky by takto vybavené námořní drony mohly dlouhodobě hlídkovat a pátrat po plavidlech nebo ponorkách nepřítele. Pokud by byly detekovány, mohly by zaútočit zbraněmi podobně, jako dnes útočí letecké drony na zaměřené cíle. V současné době jsou již známé případy neozbrojených průzkumných dronů, které mohou pokrýt oblasti, kde námořnictvo zrovna nehlídkuje. Známý je Saildrone Explorer. Sedm metrů dlouhý dron amerického námořnictva s řadou senzorů využívá k pohonu vítr a sluneční energii.

Článek Po mořích plují plavidla bez posádky. Jde o autonomní námořní drony, které se brzy stanou běžné, v Sevastopolu již ty vojenské udeřily se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Velikost nebyla problém

Na první pohled se to zdál být reálný nápad. Lodě třídy Iowa mají výtlak téměř 50 tisíc tun a délku přes 262 metrů. Mnohé současné letadlové lodě jsou menší, proto by se na nich prostor pro letadla asi našel. Podle plánů, které se ocitly na papíře, by to znamenalo odstranění mohutné třídělové věže na zádi plavidla. Místo ní by byla na loď instalována paluba, z níž by mohly startovat letouny, případně by se instaloval odpalovací systém pro letadla.

Uvažovalo se nejčastěji o tom, že by loď mohla nést zhruba 12 stíhacích letounů Harrier. Ty potřebují ke startu jen velmi malý prostor a mohou kolmo přistávat. Bývaly nebo ještě jsou využívány na některých menších letadlových lodích a svoji užitečnost ukázaly třeba ve válce o Falklandy. Existoval i návrh na zřízení šikmé paluby a katapultu pro letouny F/A-18 Hornet, i když zde je otázka, zda by taková přestavba byla reálná.

Lodě také měly mít doplněnu raketovou výzbroj. Konkrétně odpalovací zařízení střel Tomahawk a protilodních raket Harpoon. Tato modernizace nakonec provedena byla, konkrétně loď měla k dispozici 32 Tomahawků a 16 střel Harpoon. Plavidla dostala i čtyři systémy Phalanx CIWS, které slouží k blízké ochraně plavidel proti přilétajícím střelám, ale mohou pálit i na lehké a rychlé lodě, jež by plavidlo ohrožovaly.

Přednost dostaly výsadkové lodě

Americká administrativa se ale nakonec odhodlala jen k této modernizaci, přeměna na letadlové lodě skončila u ledu. Jedním z důvodů byl věk bitevních lodí. A také skutečnost, že jejich provoz nebyl příliš efektivní a byl příliš náročný na personál. Letadla Harrier a v současné době moderní F-35B navíc mohou startovat z modernějších útočných výsadkových plavidel, kde jdou kombinovat spolu s vrtulníky nebo stroji V-22 Osprey. Bitevní lodě šly na začátku 90. let do výslužby a jsou z nich muzea.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Ačkoli pro někoho může být nápad na přebudování bitevního plavidla na letadlovou loď absurdní, nebylo by to poprvé, co se tak stalo. Jednalo se navíc o zdařilou přestavbu. Letadlové lodě Lexington a Saratoga začaly být na konci první světové války stavěny jako bitevní křižníky. Nakonec ale byly dokončeny jako letadlové lodě. Nesly až 90 letadel. Lexington byl v roce 1942 potopen v Korálovém moři. Saratoga sloužila celou válku. V roce 1946 se stala cvičným cílem při testu jaderné pumy na atolu Bikiny.

Článek Z obřích bitevních lodí třídy Iowa letadlové lodě? Zcela reálné plány US Navy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

FGM-148 Javelin

Nejde přímo o novou zbraň, ale o protitankovou raketu, která před invazí na Ukrajinu neměla příliš možností ukázat své schopnosti. Byla použita omezeně v Iráku, pak hlavně v Afghánistánu proti bunkrům. Její výhodou je dlouhý dosah a funkce vystřel a zapomeň, kdy se navádí sama. Především styl útoku, kdy směřuje na nejméně pancéřované vršky tanků a obrněných vozidel. Rusko její schopnosti zesměšňovalo a tvrdilo, že má obranu v podobě mříží nad svými tanky. Ztráty ruských tanků ukazují, jak moc se ve schopnostech zbraně zmýlilo.

Stryker Dragon

Obrněná vozidla Stryker také nejsou žádnou novinkou, ale verze Dragon je speciální. Zatímco běžně vídané Strykery jsou vyzbrojené kulometem M2, toto má namontovanou dálkově ovládanou věž s rychlopalným kanonem ráže 30 milimetrů. Hmotnost vozidla tím vzrostla o dvě tuny, proto se musely zvětšit pneumatiky a udělat další úpravy. Má však zachované všechny přepravní možnosti Strykerů a nová zbraň mu umožňuje boj s obrněnými transportéry nepřítele. Jejich pancíř dokáže prorazit až na 3 kilometry.

Infantry Squad Vehicle

Lehké terénní užitkové vozidlo používané americkou armádou od roku 2020. Původně se předpokládalo, že by osádky mohly bojovat přímo z tohoto vozidla, nyní armáda deklaruje, že slouží primárně k rychlé přepravě. Jeho výhodou je snadná přeprava na místo v podvěsu vrtulníku, poté rychlé přesuny v něm. Na vozidlo se vejde 9 cestujících. Byla prezentována i verze s těžkým kulometem pro 5 cestujících a údajně se vyvíjí energetická zbraň, kterou by vozidlo přepravovalo a sloužila by proti dronům.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

F-35 Lightning II

Opět nejde o novou zbraň, ale o nejpočetnější letoun páté generace. Není v Evropě novinkou, protože je ve výzbroji několika evropských zemí a další se rozhodly si je pořídit, nebo o nich uvažují, včetně České republiky. Pravdou zůstává, že letouny byly nasazeny v některých misích třeba v Afghánistánu a Sýrii, ale zde nečelily plnohodnotnému protivníkovi. V přímém boji s moderním stíhacím letounem či protiletadlovou obranou tento stroj ještě nebyl. Simulované souboje však zatím vyznívají v jeho prospěch.

Oshkosh L-ATV

Obrněné vozidlo amerických ozbrojených sil, které má postupně nahrazovat auta Humvee. Na rozdíl od nich osádce poskytuje mnohem lepší ochranu, a to včetně protiminové. Zároveň je lehčí než vozidla MRAP. Slouží pro přepravu čtyř osob a potřebného nákladu. Na střeše má namontovanou výzbroj v podobě kulometu, granátometu nebo protitankových střel. Pohybovat se dokáže rychlostí 110 kilometrů v hodině.

Článek Američané poslali do Evropy třeba i nevyzkoušený Oshkosh L-ATV. Část pomoci se nachází na Ukrajině se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Jedny brýle stojí 4,5 milionu

Jedním z nich je právě vysoká cena, kterou opakovaně kritizovali američtí zákonodárci. Financování kvůli tomu dokonce stálo. Ozbrojené síly mají obdržet 120 tisíc kusů těchto brýlí, prvních 5 tisíc v současnosti. To znamená, že jedny by stály 4,5 milionu korun, což je více, než za kolik můžete koupit 7 vozů Škoda Octavia. Brýle jsou přitom postavené na základě Hololens 2, jež stojí 3 500 dolarů (86 tisíc korun), i když pro vojenské využití je mnoho prvků přidaných.

Zkratka IVAS pochází z anglického The Integrated Visual Augmentation System. Jde o systém, který využívá rozšířenou realitu k promítání dat v zorném poli vojáka. Ten by měl vidět mapy, nepřátelské pozice, umístění svých spolubojovníků a mnoho dalších informací. Vojáci se mohou napojit na kamery jiných bojovníků, dronů nebo vozidel v okolí a prohlédnout si místo, o něž se zajímají. Brýle dávají velikou výhodu i velitelům, mají přehled, co jejich vojáci dělají. Připojit má být možné i nejmodernější systémy nočního vidění.

V noci prozrazují pozici vojáka

Ovšem skvělá vize má i řadu trhlin. Brýle měly zatím selhat ve čtyřech ze šesti testů. Sami pěšáci mají řadu výhrad. Tou nejdůležitější je skutečnost, že zpoza displeje brýlí uniká světlo. To je nepříjemné v noci, protože to by z vojáků, kteří by je používali v nočních hodinách, dělalo viditelné cíle. Nepřítel by na stovky metrů věděl, kde se nacházejí a kde mají hlavu. Někteří vojáci si ale stěžovali i na bolesti hlavy nebo únavu očí. Nebo zúžené zorné pole.

Neznamená to ale, že by brýle byly úplně k ničemu. Jejich praktické používání ukázalo, že dokážou velmi pomoc. Třeba důstojníci 45. pluku Rangers, který je testoval, tvrdí, že výrazně zlepšují orientaci vojáků. Ti se ani při náročných přesunech nemuseli zastavovat, aby zkontrolovali svoji trasu, čímž výrazně zvýšili svoji rychlost. Velitelům to také usnadňovalo velení, protože přesně věděli, kde jsou jejich podřízení a co přesně dělají.

Článek Supervojáci z těch amerických zatím nebudou. Speciální brýle za cenu 7 octávií z nich dělají viditelný cíl se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Extrémní manévry při zatěžkávací zkoušce

Letadlová loď USS Abraham Lincoln má jaderný pohon. Na vodu byla spuštěna v roce 1988 a po 25 letech provozu musela v roce 2013 na opravu a výměnu palivových článků svého jaderného reaktoru. V roce 2017 byly práce hotovy, ale plavidlo muselo projít zatěžkávacími zkouškami, než mohlo být znovu povoláno do služby. Jedním z testů bylo dosažení maximální rychlosti a provedení velmi prudkých manévrů na hranici toho, čeho je plavidlo schopno. Něco takového se samozřejmě běžně neprovádí.

Aby bylo jasné, co to znamená, je třeba si nejprve uvědomit rozměry letadlové lodě třídy Nimitz. Je totiž 332,8 metru dlouhá a 76,8 metru široká. Jen pro představu, sedmipatrový panelový dům má i s přízemím výšku zhruba 25 metrů. Výtlak takové lodi je přes 104 tisíc tun. Přesto se dokáže pohybovat rychlostí přes 30 uzlů, což je zhruba 56 kilometrů v hodině. Při dosažení maximální rychlosti se tedy pohybuje rychleji, než se smí osobní automobil pohybovat ve městě.

Letadlo při naklonění nespadne

Záběry jasně ukazují, že když to taková loď rozjede, její příď doslova proráží vodu a za ní zůstává čára zpěněné vody. Při maximálním natočení kormidla se loď zprudka nakloní na bok. Na záběrech není vidět, zda se na vrchní palubě nacházeli lidé, nejspíše se něčeho přidržují ve více bezpečnějších částech lodi. Ale je zde zaparkováno jedno letadlo, podle všeho F/A-18 Super Hornet, a některé obslužné stroje.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Ačkoli plavidlo běžně takové manévry neprovádí, neznamená to, že je nepotřebuje ovládat. Jsou však určeny ke krizovým situacím, například kdyby se loď musela vyhnout nějaké nečekané překážce. Teoreticky by manévry šly využívat i v případě útoku na loď torpédem nebo protilodní střelou, i když ty jsou dnes naváděné a efekt je pravděpodobně mnohem menší než v minulosti, kdy bylo možné se neřízenému torpédu vyhnout. Ale ve spojení s obranou a klamnými cíli to nějaký vliv mít samozřejmě může.

V současné době je USS Abraham Lincoln v plné službě. V roce 2022 byl v Japonsku a účastnil se i velkého cvičení RIMPAC. Z jeho paluby startuje 90 letadel a vrtulníků, jako jsou stroje F/A-18 Super Hornet, F-35C Lightning II, E-2D Hawkeye, CMV-22B Osprey a MH-60 Seahawk. Zajímavostí je, že v kapitánské hodnosti působí od srpna 2021 Amy Bauernschmidtová, první žena v hodnosti kapitána letadlové lodě amerického námořnictva.

Článek Neuvěřitelný oceánský balet. Obří letadlová loď amerického námořnictva není nějaký neohrabaný kolos se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Člun poškozen na Tarawě

Znaky objevené na plavidle říkají, že jde o člun číslo 31-17. Podle dochovaných záznamů měl být tento člun zničen, nebo minimálně poškozen při vylodění na tichomořském atolu Tarawa v listopadu 1943, kterého se USS Monrovia účastnila. Dle všeho byl opraven, jak se však dostal do vnitrozemí Kalifornie, to nikdo nemá ani zdání. Každopádně se z lodi budou moci lidé těšit. Podle posledních informací bude částečně zakonzervována a měla by skončit v muzeu v Nebrasce.

Higginsovy čluny či plavidla LCVP byly odpovědí amerického námořnictva na nutnost konání vyloďovacích operací během druhé světové války. Námořní pěchota konstrukci člunu objevila již v roce 1938, byl velmi masivně vyráběn za celé druhé světové války a dodán třeba i do Velké Británie. Jeho hlavní výhodou byla velmi snadná výroba a skutečnost, že může plout i ve velmi malé hloubce u pobřeží.

Člun byl převážně vyroben z překližky, většinou uvezl celou četu vojáků i s jejich vybavením, případně více než 3 tuny nákladu. Byl 11,05 metru dlouhý a 3,3 metru široký. Na vodě se dokázal pohybovat rychlostí 12 uzlů (přibližně 22 km/h). Měl vyklápěcí rampu, která se po najetí ke břehu sklopila, a tak po ní vojáci mohli vyběhnout. Použity byly nejen v bitvách na tichomořském válčišti, ale i při vylodění v Severní Africe, Sicílii a Normandii. Francie je pak používala ještě v 50. letech v Indočíně.

Velitelská loď generála Pattona

USS Monrovia, na kterou nalezený člun patřil, byla útočná loď třídy Crescent City, jež byla určena k přepravě invazních jednotek na pobřeží na dlouhé vzdálenosti. Na vodu byla spuštěna v září 1942. V červenci 1943 sloužila jako velitelské plavidlo generála George Pattona při vylodění na Sicílii. Poté se účastnila několika vyloďovacích kampaní v Tichomoří. V 50. letech byla reaktivována a ve službě zůstala až do roku 1967.

Loď byla 150 metrů dlouhá a její výtlak byl 8 900 tun. Její posádku tvořilo přes 500 námořníků, ale na palubě měla místo pro 103 důstojníků a 1 352 vojáků určených k vylodění. Náklad mohl mít hmotnost až 2 700 tun. Loď se pohybovala rychlostí až 16 uzlů (téměř 30 km/h) a měla poměrně silnou výzbroj. Tvořilo ji jedno víceúčelové dělo ráže 127 milimetrů a čtyři víceúčelová děla ráže 76 milimetrů. Dále jedno protiletadlové dvojče ráže 40 milimetrů a 11 ráže 20 milimetrů.

Článek Záhada vyloďovacího člunu. Plavidlo z USS Monrovia bylo poškozeno u Tarawy, ale našli ho ve vnitrozemí Kalifornie se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Talíř létající čtyřnásobkem rychlosti zvuku

Do stavby stroje o tvaru létajícího talíře se pustil známý konstruktér společnosti John Frost v 50. letech. Jeho vizí byl revoluční stíhací letoun, který by dokázal létat rychlostí Mach 4 a dostat se až do výšky 30 kilometrů. Měl sloužit k zachycování sovětských bombardérů. Je proto pochopitelné, že se o tuto možnost velmi zajímalo i americké letectvo a později armáda. Frost měl v plánu využít takzvaného Coandova efektu.

V podstatě šlo o to, že uprostřed disku bylo nasávání vzduchu do proudového motoru nebo motorů. Jejich tah pak byl distribuován do obvodu stroje, čímž se nadnášel a úpravou směru tahu různými klapkami a dalšími zařízeními se měl i pohybovat. Případně mohl zůstat viset, čehož jsou schopné letadla VTOL. Teorie to byla relativně správná, ale byla technicky velmi obtížná a projekt se od počátku potýkal s mnoha problémy.

iZdroj fotografie: Public Domain

Jeden problém za druhým

V roce 1959 nakonec byly postaveny dva prototypy. Šlo o stroje tvaru disku o průměru 5,5 metru s dvoučlennou posádkou. Byly vybaveny třemi proudovými motory. Stroj se poprvé vznesl 29. září, ale začal velmi nepříjemně poskakovat. Testovací pilot musel motory zastavit. Problém byl nakonec úpravami odstraněn a zkoušky pokračovaly. V roce 1960 odhalily, že při rychlostech nad 56 kilometrů v hodině je stroj nestabilní. O rok později byla hranice posunuta na 190 kilometrů v hodině, ale i to bylo stále daleko ke slibované rychlosti.

Avru ale začaly docházet peníze, které dostalo na projekt od armády a letectva. Nakonec nezbylo, než projekt zcela zrušit. Na západě také začala konstrukce VTOL letounu Harrier, který se nakonec ukázal jako úspěšný. Jeden z Avrocarů později sloužil k různým testům. Na oba prototypy se nějakou dobu prášilo, ale nakonec skončily v muzejních sbírkách jako ukázka toho, čím vším se letečtí inženýři zabývali, a že mnohé projekty byly slepou uličkou.

Článek Letadlo mělo mít tvar létajícího talíře a létat neuvěřitelně rychle. Původní plány konstruktérů ale zcela selhaly se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ostřelování Vietnamu s Iráku

Že se bitevní lodě třídy Iowa účastnily války v Koreji, asi nikoho nepřekvapí, byly ještě poměrně nové. Ale nasazeny byly i jindy. Například New Jersey byla v roce 1968 poslána ostřelovat cíle na pobřeží severního Vietnamu a v roce 1982 ostřelovala údolí Beqaa v Libanonu. Ještě pozdějšího data je nasazení lodí Missouri a Wisconsin v roce 1991 během operace Pouští bouře. Každá z nich vystřelila několik set těžkých granátů ze svých děl na cíle v Iráku a z palub těchto plavidel byly vystřelovány i střely Tomahawk. Krátce poté ale lodě odešly do důchodu.

Bitevní lodě třídy Iowa byly americkým námořnictvem objednány v letech 1939 a 1940. Celkem jich mělo být postaveno 6 a měly sloužit k zachycení rychlých japonských bitevních lodí. Nakonec ale byly postaveny čtyři lodě, stavba zbylých dvou začala, ale vzhledem ke konci války a změnám koncepce námořních bitev byla stavba zrušena. Postavená plavidla Iowa, New Jersey, Missouri a Wisconsin byly poslední bitevní lodě, která americké námořnictvo zařadilo do své služby.

Kolos, ale poloviční než letadlové lodi

Tato plavidla byla 262,1 metru dlouhá a jejich výtlak byl 47 825 tun. Jen pro srovnání to je méně než polovina dnešních amerických letadlových lodí s jaderným pohonem. Plavidla měla osm vodotrubných kotlů a čtyři lodní šrouby, které jim dokázaly udělit rychlost až 33 uzlů. Na palubě sloužilo 2 800 námořníků, ale například během nasazení v Perském zálivu čítala posádka jen 1 700 členů. Plavidla byla extrémně silně pancéřovaná. Například síla pancíře hlavní věže byla 495 milimetrů.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Hlavní výzbroj lodě tvořilo devět děl ráže 406 milimetrů a délce hlavně 50 ráží ve třech věžích. Ta dokázala zasáhnout cíle ve vzdálenosti až 43 kilometrů a hmotnost jednoho projektilu byla více než 1,2 tuny. V 50. letech do děl vznikly i speciální jaderné projektily. Loď měla i 20 děl ráže 127 milimetrů a mnoho protiletadlových kanonů. V pozdějších letech byly lodě přestavovány a dostaly 32 odpalovačů raket Tomahawk, 16 odpalovačů na protilodní střely Harpoon a čtyři stanice blízké ochrany Phalanx CIWS.

Lodě se účastnily akcí v druhé polovině druhé světové války, například bitvy v Leytském zálivu nebo vylodění na Okinawě. Sloužily hlavně jako protiletadlová ochrana svazu letadlových lodí, ale i v dalších úlohách. Byly pak několikrát deaktivovány a reaktivovány, ze všech se nakonec stalo po vyřazení plovoucí muzeum. Iowa je v Los Angeles, New Jersey v Camdemu v New Jersey, Missoury v Pearl Harboru na Havaji a Wisconsin v Norfolku ve Virginii.

Článek Bitevní lodě třídy Iowa devastovaly cíle na pobřeží. Více jak tunu vážící projektil doletěl přes 40 kilometrů daleko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

SWAT

Nejde tak o jednotku jako spíše o označení taktických zásahových jednotek amerických policií. Ty mají za úkol především zasahovat proti nebezpečným zločincům, podílejí se na jejich zatčení, osvobozují rukojmí a vykonávají řadu dalších úkolů. Jedním z nejznámějších je například SWAT policie v Los Angeles. Jde o velmi dobře trénované policisty, kteří prochází přísným výběrem. Tito policisté disponují i silnými armádními zbraněmi, odstřelovačskými puškami nebo obrněnými vozidly.

Hostage Rescue Team

Elitní taktická jednotka americké FBI. Je vlastně jakousi obdobou SWAT týmu, se kterými často v místě zásahu spolupracuje. Ona i policejní taktické týmy se dají srovnávat s českými policejními URNA. Úkolem jednotky je zasahovat proti teroristům, při osvobozování rukojmích nebo proti obzvláště nebezpečným zločincům. Uchazeči se většinou stávají zkušení členové z policejních SWAT týmů. I tato jednotka má armádní výzbroj včetně kulometů M60.

U.S. Army Rangers

Konkrétně 75. pluk rangers je elitní jednotka lehké pěchoty americké armády. Na rozdíl od jiných speciálních jednotek, které operují v malých týmech, se specializuje na operace, při nichž je nasazeno větší množství vojáků. Jejich úkolem bývá hloubkový průzkum a různé speciální operace, které ale většinou nepodléhají utajení. Uchazeči musí podstoupit přísný výběr a výcvik včetně parašutistického. Nejblíže jim je asi 102. průzkumný prapor AČR.

Delta Force

Speciální jednotky americké armády. Jejich členové se rekrutují hlavně z nejlepších vojáků 75. pluku rangers. Úlohou jednotky jsou různé utajené operace, záchrana rukojmích, boj proti terorismu a další. Uchazeč za sebou musí mít minimálně dva roky služby v armádě a musí projít čtyřtýdenním výběrem, ve kterém si doslova sáhne na dno. Poté následuje půlroční speciální trénink. Operace komand Delta Force jsou velmi často utajené a veřejnost o nich neví. V české armádě jim je nejblíže 601. skupina speciálních sil generála Moravce.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

NAVY SEALs

V některých aspektech má tato české jednotka blízko i k těmto speciálním jednotkám amerického námořnictva, ale vzhledem k tomu, že ČR námořnictvo nemá, se i v mnohém odlišuje. Úloha komand se v mnohém podobá těm Delta Force včetně operací hluboko v nepřátelském území, ale NAVY SEALs jsou navíc specialisty na boj ve vodě, musí se umět potápět a mít další podobné schopnosti. Členové se nejčastěji rekrutují z námořní pěchoty, musí projít velmi náročným výběrem, po kterém následuje speciální trénink.

Článek Americké ozbrojené síly mají celou řadu speciálních jednotek v armádě i u policie, které musí bojovat s nebezpečnými zločinci se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

B-52 Stratofortress

Nejstarší americký strategický bombardér, který vstoupil do služby již v roce 1955. V současnosti jich americké letectvo provozuje více než 70 a má je v plánu mít ve výzbroji do 50. let. Jsou totiž nesmírně spolehlivé a všestranné a mají i relativně levný provoz. Letouny se v poslední době významně modernizují, vyměnit se na nich mají motory, jež budou výrazně úspornější.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

Bombardér je 48,5 metru dlouhý a má rozpětí křídel 56,4 metru. Pohání ho osm motorů, které mu umožňují dosáhnout rychlosti až 1 050 kilometrů v hodině a létat ve výšce 15 kilometrů. Původně letouny měly nosit jaderné pumy, ale s nimi se již nepočítá. Letoun však může nést střely jako AGM-109 Tomahawk. Celkem může letoun nést až 32 tun pum a raket.

B-1 Lancer

Jediný nadzvukový bombardér ve výzbroji amerického letectva. Do služby vstoupil v roce 1986. Má měnitelnou geometrii křídel. Původně byl postaven jako nosič jaderných zbraní, ale v 90. letech mu byla přidána schopnost konvenčního bombardování. Počítá se, že ve službě zůstane do 30. let, postupně ho má nahrazovat nový B-21, který má poprvé vzlétnout v roce 2023.

Bombardér je 45 metrů dlouhý a má rozpětí 42 metrů. Pohání ho čtveřice motorů, které mu jsou schopny udělit rychlost až Mach 1,25. Jeho dostup je více než 15 kilometrů. Může nést až 34 tun ve třech vnitřních pumovnicích a 24 tun na trupu. Vybavován bývá různými druhy pum, střelami nebo protilodními raketami.

iZdroj fotografie: U.S. Air Force / Public Domain

B-2 Spirit

Nejnovější typ amerického strategického bombardéru, který je ve službě od roku 1997. Díky svému tvaru létajícího křídla a použitým materiálů jde o letoun se schopností stealth. Bylo jich vzhledem k ceně kolem 2 miliard dolarů (zhruba 50 miliard korun) za kus postaveno jen 21. V roce 2008 byl při nehodě jeden ztracen. Létat mají minimálně do 30. let.

Díky svému tvaru je letoun jen 20,9 metru dlouhý, ale rozpětí má 52,4 metru. Pohání ho čtveřice dvouproudových motorů, které jsou mu schopny udělit rychlost až 915 kilometrů v hodině. Letoun operuje ve výškách do 15 kilometrů. Ve dvou pumovnicích nosí náklad až 18 tun těžký, ale odhaduje se, že to může být i více. Bývají zde klasické pumy, jaderné nebo různé řízené střely.

Článek Americké bombardovací letectvo reprezentuje trojice strategických bombardérů. Jeden je velmi starý a spolehlivý se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Půjde opět o létající křídlo

V podstatě stoprocentně jisté je, že se bude jednat o letoun ve tvaru létajícího křídla, jakým je i současný B-2. Jde o vyzkoušený koncept, který zajišťuje vysokou nosnost a s použitím speciálních materiálů i pokročilé schopnosti stealth. Ty jsou u strategických bombardérů klíčové, protože s rozvojem protivzdušné obrany a stále většího doletu raket vzduch-vzduch se utajení pro tyto velké stroje stalo otázkou přežití.

Tradiční úlohou strategických bombardérů bývá nošení konvenčních a jaderných pum na dlouhé vzdálenosti. Dnes již ale přednost dostává vyzbrojení řízenými střelami, jež mohou zasahovat cíle na stovky a někdy i tisíce kilometrů daleko. U B-21 se předpokládá, že kromě klasických úloh strategického bombardéru, jak je chápou dnešní letečtí velitelé v USA, by měl sloužit například i jako základna dronů, které donese do cílové oblasti.

Případně jako retranslační stanice pro přenos signálů při operacích bojových letounů F-35, protože letouny typu AWACS či EC-135, které tuto roli dosud zastávaly, jsou dnes již v moderním boji příliš zranitelné i na velké vzdálenosti.

Cena za jeden kus půjde do miliard korun

Prosincové představení prototypu bude velkou událostí. Naposledy byl nový strategický bombardér, tehdy typu B-2, představen v listopadu 1988. První let stroje B-21 by se pak měl uskutečnit v průběhu roku 2023. Předpokládá se, že by měl do služby v americkém letectvu vstoupit v letech 2026 nebo 2027. V plánech letectva se počítá s pořízením 100 strojů, ale často se mluví až o 145 kusech. Jejich cena byla v roce 2010 odhadována na 550 milionů dolarů (13,5 miliardy Kč). Ale na konečnou cenovku stejně jako na parametry stroje si bude třeba ještě počkat.

Nahrazovat by měl ve výzbroji USAF především typ B-1 a následně i B-2, kterým v 30. letech našeho století bude končit životnost. Kupodivu nejstarší B-52 letectvo modernizuje, mění jim například pohonné jednotky za úsporné dvouproudové, a chce je využívat až do 50. let, protože jsou velmi spolehlivé a jejich provoz je výjimečně levný.

iZdroj fotografie: Eric Friedebach / Creative Commons / CC BY

Americký B-21 by ale brzy měl získat konkurenci. Hlavně čínskou, protože tato země velmi intenzívně pracuje na svém strategickém stealth bombardéru označovaném jako H-20. I ten by měl být létajícím křídlem se schopností stealth. Rusko pak pracuje na velmi podobném bombardéru PAK DA. Jak je s projektem daleko a jak to vůbec v Rusku pokračuje v době sankcí, se dnes přesně neví, i když v Rusku nedávno zveřejnili, že definitivní podoba projektu PAK DA včetně makety je již schválena.

Článek Nový americký bombardér B-21 Raider má překonávat všechny soupeře. Půjde o druhý strategický bombardér se schopností stealth na světě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Vhodné pro stát s dlouhým pobřežím

Španělsko je totiž v prosinci 2022 vyšle do Rumunska, aby zde posílily východní křídlo NATO. V současné době v letectvu slouží 72 těchto strojů. Startují z letišť, protože španělská letadlová loď se skokanským můstkem Juan Carlos I. by na ně byla malá a využívá letouny Harrier. Ovšem skutečnost, že si je Španělsko zvolilo, nemusí být překvapením. Má dlouhé pobřeží, patří mu Kanárské ostrovy, Baleáry nebo severoafrické Ceuta a Mellila, proto je pro ně letadlo s dlouhým doletem určené pro námořní operace velmi vhodné.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Hornet vznikl v 70. letech, kdy námořnictvo označilo jako nevhodný pro operace z letadlových lodí jednomotorový letoun F-16. Požadovalo univerzální dvoumotorový stroj s dostatečným doletem, který by nahradil Douglas A-4 Skyhawk, A-7 Corsair II a doplnil F-14 Tomcat, jejichž provoz byl drahý. Navrhly ho společnosti McDonnell Douglas a Northrop, jež ke svému návrhu využily prototyp YF-17, původně konkurující známější F-16. Do výzbroje námořnictva byl zařazen sériový F-18 v roce 1984, ale již rok před tím ho začala využívat americká námořní pěchota.

Hornet první verze F-18 je dvoumotorový středokřídlý letoun. Jeho délka je 17,1 metru a rozpětí křídel 12,7 metru. Nejčastěji jsou používané verze C a D, přičemž první je jednomístná a druhá má kromě pilota i operátora zbraňových systémů. Maximální rychlost letoun je Mach 1,8, výškový dostup 15 kilometrů a bojový dosah 740 kilometrů. Právě nevelký dolet je jedna z mála věcí, která je na letadle kritizována. Jako jeden z prvních na světě měl letou multifunkční displeje, jež značně zvyšovaly jeho bojovou hodnotu.

Výzbroj je různorodá včetně jaderné pumy

Letadlo je vyzbrojeno rotačním šestihlavňovým kanónem ráže 20 milimetrů a má zásobu 578 nábojů. Zbraně a jiné podvěsy je možné zavěsit na 9 závěsníků a letoun unese až 6,2 tuny. Jako univerzální stroj může nést celé spektrum střel vzduch-vzduch krátkého a středního doletu, různé druhy střel a bomb včetně přesně naváděných na útoky na pozemní cíle, jaderné pumy B61 nebo střely s plochou dráhou letu AGM-158 JASSM. A pochopitelně protilodní střely AGM-84 Harpoon.

Poprvé se Hornety účastnily bojového nasazení nad Libyí v roce 1986. Velkého nasazení se pak letadla dočkala během operace Pouštní bouře nad Irákem. Zde si připsala dva sestřely iráckých stíhaček MiG-21. Účastnila se pak operací nad bývalou Jugoslávií a později v Afghánistánu a Iráku. V Evropě letadla kromě Španělska vlastní i Finsko a Švýcarsko. Největším uživatelem mimo USA je pak Kanada a provozovala je i Austrálie, která je ovšem již vyřadila.

iZdroj fotografie: Pxhere

Původní F/A-18 ale přece jen nedokázaly v určitých ohledech dosáhnout kvalit F-14 Tomcat, měly z hlediska potřeb amerického námořnictva i poněkud kratší dolet, a námořnictvo také chtělo, aby F-18 dokázaly unést ještě větší množství výzbroje. Proto začaly McDonnell Douglas / Boeing vyvíjet vylepšený letoun na základě draku F/A-18 Hornet. Tento nový a zvětšený Hornet byl 12. května 1992 objednán v počtu 100 kusů první série pod názvem F/A-18E/F „Super Hornet“.

Prototyp Super Hornetu vzlétl v roce 1995. Letadlo není přímo stealth, ale je konstruováno jako obtížně zjistitelné, protože bylo při konstrukci například použito pravidlo „platform alignment“, tzn. že jsou hrany vnějšího povrchu nového letounu sklopeny pod stejnými úhly, aby se případný radarový paprsek odrážel do jednoho směru mimo místo, odkud byl původně vyslán, a to v podobě úzkého paprsku. Díky tomu se podařilo zmenšit průřez radarové odrazivosti (Radar Cross Section – RCS) na 1,021 m² oproti 400 m² u F-15 či 15 m² u klasické podoby Su-27.

Mimochodem, na výrobě Hornetů se podílela i česká společnost Aero Vodochody, která dodávala firmě Boeing odklápěcí kryt kanónového prostoru, jakési kanónové dveře připravené k montáži na letoun. Zvětšený Super Hornet je dlouhý 18,38 m, rozpětí má 13,62 m a výšku 4,88 m. Dosahuje rychlosti 1,8 M, dostupu 15 240 m a unese na jedenácti závěsných bodech až 7,5 tuny nesené výzbroje, pum a raket.

Článek Letouny F/A-18 Hornet jsou již starší, ale stále velmi ceněné. Operovat nemusí pouze z letadlových lodí, Španělsko je posílá do Rumunska se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Objednané dodávky dlouhodobě váznou

Problém se táhne již od roku 2019, kdy přišla epidemie nemoci Covid-19, která měla dopady i na různé průmyslové sektory, včetně toho zbrojního. Americká administrativa povolila dodávky různých zbrojních systémů na ostrov, ten si je objednal a má ně na připravené peníze. Ovšem objednávky se začaly zdržovat. Problém se prohloubil letos, když začala válka na Ukrajině. Akutní požadavky na pomoc z fronty zbrojovky doslova zahltily.

Tchaj-wan přitom v mnoha případech chce zbraně, které jsou prioritou na Ukrajině. Armáda má například objednány známé raketomety HIMARS a dostatek munice pro ně. Ovšem právě ty jsou prioritou i pro Ukrajince. Navíc systém po jeho zjevných úspěších začali požadovat i další američtí spojenci. Třeba Polsko jich chtělo plných 500, ale nakonec muselo objednat část raketometů jihokorejských, protože americké nejsou dostupné. Týká se to i protiletadlových systémů MANPADS nebo protilodních raket Harpoon.

Na rozdíl od jiných zemí s výjimkou Ukrajiny však nemá Tchaj-wan možnost pár let počkat, až se situace uklidní. Někteří analytici dokonce tvrdí, že by se Čína o invazi mohla pokusit možná již příští rok, i když většina odhaduje, že připravena by mohla být kolem roku 2027, což je velmi krátká doba. Navíc kvůli válce na Ukrajině se snížily i vlastní americké zásoby některých zbraní a munice. Nebylo by tedy snadné je na ostrov nějak rychle dodat, pokud by se komunistická velmoc chystala na invazi.

iZdroj fotografie: North Carolina National Guard / Flick / CC BY-ND

Zbrojovky v minulosti pomáhaly

Spolupráce amerických a tchajwanských zbrojovek není novinkou. Firmy z USA například v minulosti pomáhaly vyvinout místní protilodní střely Hsiung Feng II a III. To umožnilo Američanům zachovat zdání, že na ostrov moderní zbraně nedodávají, ale přitom mu je pomáhali vyrobit. Přenesení části technologií na Tchaj-wan by mohla tedy být cesta, jak mu významně pomoci a doplnit zásoby zbraní jak na ostrově, tak v USA. Doufat nelze, ani v pomoc evropských spojenců, i jejich zbrojovky nyní nestíhají.

Odradit Čínu od útoku na Tchaj-wan je přitom v zájmu většiny světa, protože ačkoli jde o malou zemi, má nesmírný význam pro světovou ekonomiku. Produkuje totiž 80 až 90 % moderních polovodičů, na kterých je dnes svět závislý. Výpadek, způsobený válkou na Tchaj-wanu, by měl nedozírné globální hospodářské dopady. V podstatě by se bez nich neobešel průmysl vyrábějící moderní elektroniku, automobily a samozřejmě i samotné zbraně.

Článek Američané jsou v jednání s Tchaj-wanem o výrobě některých zbraní na ostrově. Zbrojovky v USA jsou zcela přetíženy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Turecko

Členem NATO je od roku 1952. Je to země s nejsilnější armádou na Blízkém východě, ovládá strategický Bospor a Dardanely. Má v ozbrojených silách aktivních 425 000 vojáků, námořníků, letců a dalšího personálu. Turecko v posledních letech vyrábí čím dál více domácích zbraní. Za zmínku stojí domácí tanky Altay nebo obrněná vozidla Kirpi. Velmi proslulé jsou turecké drony od společnosti Bayraktar. I když Turecku je v posledních letech vyčítán autokratický režim, je důležitým členem aliance.

Itálie

Italské ozbrojené síly jsou považovány za 11. nejsilnější na světě, patří jim v alianci čtvrtá příčka. A to i přes to, že mají jen 170 000 aktivních členů ozbrojených sil, tedy výrazně méně než páté Turecko. Silnou stránkou země je námořnictvo, do kterého investuje významnou část svých zbrojních výdajů. Provozuje i dvě letadlové lodi, i když ty patří k těm menším. I Itálie umí vyrobit vlastní zbraně, například tanky Ariete nebo stíhače tanků Centauro. Moderní je i italské letectvo.

Velká Británie

Ani ozbrojené síly Velké Británie nejsou obrovské, počet aktivních členů tvoří 194 000 osob. Vojáci země jsou však považováni za možná nejlépe vycvičené na světě, navíc disponují velmi kvalitní technikou jako tanky Chalenger 2 a dalšími systémy. Velká Británie také patří mezi jaderné velmoci, její hlavice, kterých má necelých 200, jsou umístěny na ponorkách s jaderným pohonem. Za zmínku též stojí její kvalitní útočné ponorky třídy Astute nebo dvě nové letadlové lodi třídy Queen Elizabeth.

iZdroj fotografie: Jason Smith / Public Domain

Francie

Ještě o chlup mocnější je v současné době nejsilnější armáda Evropy, tedy francouzská. I tato země se řadí mezi jaderné velmoci, disponuje celkem 290 jadernými hlavicemi. Její ozbrojené síly jsou jen o něco málo početnější než britské, mají 205 000 aktivních členů. Řadu zbraní si Francie vyrábí sama, za zmínku stojí její oceňované stíhací letouny Rafale nebo tanky Leclerc. Provozuje i letadlovou loď s jaderným pohonem, tři výsadkové lodi třídy Mistral či jaderné ponorky.

Spojené státy

Umístění USA nemůže nikoho překvapit, jde o nejsilnější vojenskou velmoc světa, která má téměř 1,4 milionu aktivních členů vojenského personálu. Tvoří více než 40 % celkové síly NATO. Jde o zemi s druhým největším počtem jaderných hlavic na světě a s největším vojenským rozpočtem na planetě. Může se chlubit těmi nejmodernějšími zbraněmi od tanků až po letadla páté generace. Má i velkou flotilu letadlových lodí s jaderným pohonem a jaderných ponorek. Oceňovány jsou i velmi dobře vycvičené americké speciální jednotky.

Článek Nejsilnější armády spojenců České republiky v NATO. Překvapením může být pozice bohatého Německa se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Počet lidí je na straně Číny

Porovnávat sílu USA a Číny je trochu komplikované. Páteř obou armád tvoří pozemní síly. Pokud by konflikt mezi těmito velmocemi propukl, nejspíše by hlavní boje neprobíhaly na pevnině, protože k tomu není příležitost. Každopádně Čína má nad USA jednoznačnou výhodu v lidských zdrojích. Celkem 1,4 miliardy obyvatel se „pouhým” 335 milionům Američanů nemůže rovnat. USA má v ozbrojených silách 1,4 milionu aktivního personálu, Čína 2 miliony a mnohem více rezervistů.

Zcela jinak to bude s technikou. Zde je výhoda většinou na straně USA. Mají nejsilnější ekonomiku světa a mohou si dovolit dávat do ozbrojených sil více, konkrétně 770 miliard dolarů (19,1 bilionu Kč). Čína investuje jen 250 miliard dolarů (6,2 bilionu Kč). Na druhou stranu někteří analytici tvrdí, že skutečné výdaje Číny mohou být vyšší, protože některé nepřiznává, nebo je skrývá pod civilní projekty. Číně roste HDP na hlavu, které je mnohem nižší než americké, ale značně to vyrovnává počet lidí.

Více amerických tanků a čínských děl

V tancích, bojových vozidlech pěchoty a obrněných transportérech USA nad asijskou velmocí jednoznačně vedou. K dispozici mají 6 612 tanků, Čína vlastní 5 250. Americké tanky jsou osvědčené M1 Abrams v různých modifikacích. Čína má jen část moderních Type 99 a Type 96, které jsou navíc považovány za o něco horší než západní stroje. Zbytek tvoří tanky vycházející ze sovětských konstrukcí. Čína předčí USA v dělostřelectvu a raketometech. Nutno však pamatovat, že americké systémy budou z větší části mnohem přesnější.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creative Commons / CC BY

Velkou roli v případném střetu by hrálo letectvo a námořnictvo. Letadel mají Američané mnohem více, většinou se jedná o modernější stroje na špici jako F-22, F-35 a bombardéry B-2. Čína má sice též stíhačky páté generace, konkrétně J-20, ale část výzbroje stále tvoří kopie MiG-21 neboli J-7. Čínské bombardéry jsou zastaralé, země však již vyvíjí nové. USA mají 11 aktivních velkých letadlových lodí s jaderným pohonem. Čína jen 2, jedna je spuštěna na vodu a další se staví, avšak jsou menší a až čtvrtá bude mít jaderný pohon.

Faktem zůstává, že čínské námořnictvo je početnější než americké, má mnohem více menších plavidel. Některé jeho lodě, například nejnovější torpédoborce Type 055, jsou považovány za velmi zdařilé. Asijská země také hodně investuje do protivzdušné obrany a protilodních zbraní. Čína však jednoznačně prohrává v počtu jaderných zbraní. Čína má 350 jaderných hlavic, kdežto Američané 5 550. Pravdou zůstává, že se Čína dle všeho počty svých jaderných zbraní snaží navýšit tak, aby se více USA a Rusku přiblížila.

Článek Čína válcuje Spojené státy počtem vojáků a lodí, ty zase mají výrazně více těžké techniky, letadel a letadlových lodí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Switchblade na Humvee

Jak název systému napovídá, jde o systém osazený na automobilu Humvee. Ten je ve výzbroji amerických ozbrojených sil již řadu let. I když je nahrazován jinými automobily z důvodu nedostatečné ochrany, kterou poskytuje osádce, stále je zastoupen ve velkých počtech a je velmi spolehlivý. Na něho společnost ve spolupráci s firmou AeroVironment namontovala odpalovací zařízení jejích sebevražedných dronů Switchblade.

Dodávky Humvee do amerických ozbrojených sil začaly v roce 1984. V současné době toto vozidlo používá zhruba 50 zemí. V pozdějších letech byla vozidla modernizována, především byla zvýšena ochrana osádky. Podle varianty a namontované ochrany je vozidlo až 3,8 tuny těžké, 4,57 metru dlouhé a 2,16 metru široké. Dle toho, jak je naložené, může dosahovat rychlosti až 113 kilometrů v hodině. Řadu těchto vozidel v poslední době obdržela Ukrajina.

Drony vylétnou z odpalovačů vzadu

V zadní nákladové části Humvee Sabre Blade mají být namontovány odpalovače Swichblade. V případě lehčí varianty dronu 300 jich zde bude 14. Jde o 2,5 kilogramu těžký dron, kterému se po odpálení z tubusu rozevřou křídla. Ve vzduchu vydrží až 15 minut a je schopen urazit vzdálenost 10 kilometrů. Má hlavici svojí silou odpovídající granátu ráže 40 milimetrů. Slouží tedy k ničení živé síly nebo jen velmi mírně obrněných cílů. Je naváděn manuálně obsluhou, jež využívá denní či noční infračervené kamery.

Ovšem na vozidle může být namontováno i 10 odpalovačů pro větší Swichblade 600. Je podobné konstrukce, ale výhodou je větší dosah a silnější bojová hlavice. Dron je těžký již 54 kilogramů, avšak dokáže letět rychlostí až 185 kilometrů v hodině do vzdálenosti 40 kilometrů. Ve vzduchu vydrží i 40 minut. Má hlavici, která je založena na konstrukci bojové hlavice protitankové střely Javelin. Zvládne si tedy snadno poradit i s těmi nejvíce obrněnými vozidly.

Konstruktéřivšak nezapomněli i na to, že by se Humvee Sabre Blade mohl stát cílem útoku nepřátelských sebevražedných dronů. Na střechu vozidla proto namontovali věž Hornet Air Guard Remote Controlled Weapon System. Obsahuje elektro-optické a infračervené kamery, radar a automatický granátomet Heckler & Koch GMG ráže 40 milimetrů. Ten odpaluje speciální tříštivé granáty navržené k likvidaci vzdušných cílů.

Článek Nová smrtící role pro Humvee? Odpalovací základna pro roje dronů Switchblade s protivzdušnou obranou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Sovětským systémům docházejí rakety

Právě munice je jedním z největších problémů Ukrajiny. Využívá starší sovětské systémy jako S-300, Buk a další. Ty samozřejmě nejsou tak kvalitní jako moderní západní zbraně, ale lze je použít a své schopnosti prokázaly. Jenže i přes dodávky od spojenců prostě docházejí do protivzdušných systémů rakety, protože se na západě nevyrábějí a byl jich jen omezený počet. V případě NASAMS je však situace opačná, a to především kvůli tomu, jak byl systém koncipován.

Jeho náplní je totiž již od začátku zamýšlena střela AIM-120 AMRAAM. Jde o střelu, kterou většina západních letectev využívá jako radarem naváděnou raketu vzduch-vzduch středního dosahu. Na západě se tedy nejen vyrábí, ale řada zemí je má v zásobě. AMRAAM existují ve více verzích, dnes nejmodernější je verze D. Ve skladech je však mnoho starších verzí A a B. Těm pomalu končí životnost, a tak není takový problém se jich zbavit posláním na Ukrajinu, kde sestřelí ruskou raketu nebo dron.

I kdyby nebylo AMRAAM dostatek, nejnovější verze NASAMS jsou dokonce uzpůsobeny k tomu, aby odpalovaly rakety vzduch-vzduch krátkého doletu AIM-9 Sidewinder. Ty jsou naváděny infračerveně a mají mnohem kratší dosah. Například proti pomalu letícím dronům, jako je Shahed-136, který by se ocitl v blízkosti odpalovače, by měly být účinné. V systému lze použít i střely IRIS-T, tedy do stejného kompletu, jaký Ukrajině dodává Německo.

iZdroj fotografie: Uživatel Admiralis-generalis-Aladeen / Creative Commons / CC BY-SA

Letadla, drony a řízené střely

Rakety z NASAMS jsou schopny poradit si s letadly, drony a řízenými střelami, jako je Kalibr nebo Ch-101, Ch-22 a další, které Rusko nejčastěji na Ukrajinu odpaluje. Nejsou však schopny zásahu proti balistickým raketám, proti Iskanderům tedy nejspíše nejdou nasadit. Ale AMRAAM jsou ozkoušené. Podle použité verze dokážou ze země zasáhnout cíl do vzdálenosti až 35 kilometrů a výšky 21 kilometrů. Určitě by dokázaly zlikvidovat drony. Sice by se proti levným íránským strojům odpalovala střela za milion dolarů (25 milionů Kč), ale je důležité hlavně chránit životy lidí.

NASAMS používá kvalitní americký 3D radar protivzdušné obrany Sentinel MPQ-64. Ten dokáže detekovat cíle ve vzdálenosti až 120 kilometrů. Pokud by Ukrajina dostala dost systémů NASAMS a IRIS-T, dokázala by minimálně pokrýt vzdušný prostor nad svými velkými aglomeracemi. Vražedné útoky proti městům, jaké Rusko předvedlo po poškození mostu na Krym, by byly z větší části eliminovány. Jisté je jedno – Západ má střel AMRAAM mnohonásobně více než Rusko řízených střel, které může odpálit.

Článek Nepřekonatelná výhoda NASAMS. Je pro něho k dispozici obrovské množství střel, munice jen tak nedojde, dobře pro Ukrajinu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Souboj leteckých výrobců v USA

Roku 1964 vyhlásila americká armáda soutěž na novou bitevní helikoptéru. Do té se přihlásili mimo jiné dva letečtí giganti: Sikorsky a Lockheed. Zatímco Sikorsky byl specialistou na vrtulníky, Lockheed dosud nepostavil ani jeden. Proto možná přišel s koncepcí, která byla v 60. letech jako z vědeckofantastického filmu – a soutěž roku 1965 překvapivě vyhrála. Armáda objednala deset prototypů. Ale jako určitou pojistku, označovanou jako „dočasné řešení“, také deset prototypů konkurenčního Bell AH-1 Cobra.

Cobra poprvé vzlétla už 7. září 1965. Zato první let Lockheedova CL-840, s vojenským označením AH-56, se uskutečnil až 21. září 1967. V lednu 1968 armáda podepsala se společností Lockheed na základě dosaženého pokroku při letových zkouškách novou výrobní smlouvu na realizaci výroby dalších objednaných prototypů. Ale zřejmě to bylo v případě AH-56 příliš brzy, i když ve stejné době (od roku 1967) AH-1 Cobra již úspěšné létaly ve Vietnamu.

Fatální havárie v březnu 1969, technické problémy a překročení plánované hmotnosti naopak opozdily vývoj vrtulníku Cheyenne dosti znatelně proti plánu, což nakonec přineslo zrušení výrobní smlouvy dne 19. května 1969. Ale Lockheed se nevzdával a vzápětí získal slib armády, že program etapou dalšího vývoje může dál pokračovat. Co bylo na Lockheedově konstrukci tak zvláštní? V první řadě koncepce stroje. V dosud vyráběných strojích vyjma AH-1 seděla posádka vedle sebe.

iZdroj fotografie: Public Domain

Konstruktéři Lockheedu posadily posádku za sebe do bohatě proskleného kokpitu. Navíc pilot byl jen jeden z nich. Druhý byl operátor zbraní. Toto rozdělení práce zefektivňovalo úkoly obou členů posádky a zvyšovalo bojovou hodnotu vrtulníku. I pohon stroje, který byl označen jako AH-56 Cheyenne, byl unikátní. AH-56 měl vedle neobvyklého pevného čtyřlistého rotoru a stabilizační vrtule ještě na konci ocasu tlačnou vrtuli a na bocích trupu velká křídla. Tlačná vrtule vrtulník nejen ještě více stabilizovala, ale dodávala mu i rychlost.

Pomocná křídla generovala při dopředném letu velkou rychlostí až 80 % vztlaku, což výrazně odlehčovalo hlavní rotor. Pro konstrukční řešení s tlačnou vrtulí se používá označení „compound helicopter“, tj. kombinovaný vrtulník, protože při dopředném letu se část výkonu motoru přenášela na třílistou tlačnou vrtuli, která namísto hlavního rotoru zajišťovala podstatnou část tahu při ustáleném vodorovném letu. Vše to bylo, a je třeba říci, že mnohé dosud je, na vrtulnících dodnes poněkud neobvyklé. Ne nadarmo se i dnes o AH-56 říká, že šlo o nejlepší vrtulník století.

Střelec na otočné sedačce

Výška AH-56 byla 4,18 metru, délka trupu byla 16,63 metru, s otáčejícím se rotorem pak 18,44 metru, průměr samotného rotoru činil 15,62 metru. Šířka trupu s křídly (bez hlavního rotoru) dosahovala 8,14 metrů. Hmotnost prázdného stroje byla 5 541 kilogramů. Maximální startovní hmotnost pak činila 11 739 kg. Srdcem Cheyenne byl turbohřídelový motor General Electric T64-GE-16 s výkonem 2 930 kW (3 984 koní).

Výkony jsou i dnes imponující. Deklarovaná maximální rychlost byla 398 km/h, cestovní stále vynikajících 362 km/h. Vrtulník ale zvládal ve střemhlavém letu i 454 km/h, ale to už hrozilo mechanické poškození převodů a náhonů. Dostup statický byl 6 100 metrů, dynamický (po rozhodnu na maximální rychlost v nižší výšce) dokonce až 7 925 m, dolet byl na vrtulník fenomenálních 1 971 kilometrů bez přídavných nádrží. Stoupavost u země činila 15,2 m/s.

iZdroj fotografie: William Pretrina / Creative Commons / CC BY-SA

Unikátní byla i výzbroj. Na přídi se nacházela operátorem ovládaná věž, která mohla být osazena rotačním kulometem M134 Minigun s 11 750 náboji, zkoušel se i Minigun NATO XM 196, napevno se počítalo i s granátometem M129 se 780 kusy munice. Věž se otáčela v rozsahu 100° na obě strany. Zaměřování prováděl operátor pomocí unikátního optického systému, jenž byl napojen na křeslo operátora – a ten se otáčel spolu s věží, takže kam mířily jeho oči, mířila i zbraň.   

Pod trupem byla druhá věž s 30milimetrovým kanónem XM140 s 2 400 náboji, která se otáčela v rozsahu 360°. Obě věže měly mechanické zábrany proti zásahu vlastního stroje. Na šesti pylonech pod křídly a trupem pak Cheyenne mohl nést čtyři řízené protitankové střely BGM-71 TOW, dvě přídavné nádrže nebo 19 neřízených raket ráže 70 milimetrů. Pilot měl na přilbě zaměřovač těchto střel a oba členové posádky byli vybaveni noktovizorem. Stroj byl vybaven i radarem.

Cena sestřeluje AH-56?

Do roku 1969 bylo vyrobeno 10 prototypů, u nichž se postupně řešilo 11 technických problémů, které odborníci armády našli u prvního prototypu. Letové vlastnosti AH-56 byly skvělé. Vrtulník se dokázal udržet na místě i při protivětru 50 km/h. Při testech byl tak rychlý, že mu doprovodné stroje Bell UH-1 Iroquois s přístroji nestačily a musely být nahrazeny rychlejšími stíhačkami P-51 Mustang z 2. světové války. Při zkouškách dokázal letět i rychlostí 407 km/h.

Bohužel, program postihla katastrofa. V březnu 1969 se při rychlém letu stroji rozkmital rotor a ten se zasekl do ocasu. Ve zříceném stroji zahynul pilot. V té době armáda USA tak trochu dumala, co má s novým vrtulníkem vlastně udělat. Válka ve Vietnamu skončila a armáda měla ve výzbroji Bell UH-1 Iroquois a AH-1 Cobra, které jí plně vyhovovaly a jejich provoz byl levnější a z hlediska potřebné logistiky snazší. Také začala uvažovat, že konvenční dvoumotorový vrtulník hlavně potřebuje více než další specializovaný bitevní stroj.

iZdroj fotografie: Public Domain

A tak byla nehoda pro armádu záminkou pro pozdržení a nakonec i zastavení projektu, který oficiálně skončil 9. srpna 1972. Udaný důvod byla přílišná složitost a nepotřebnost stroje. Svojí roli hrála pochopitelně i cena. Jeden Lockheed AH-56 Cheyenne vyšel na tehdejších 500 000 USD (dnešních 94,5 milionu Kč). To bylo na „spotřební zboží“, jak se na vrtulník armádní velitelé dosud dívali, velmi mnoho.  

Pro srovnání stihačka McDonnell Douglas F-4 Phantom II tehdy vyšla na „pouhých“ 1,9 milionu USD (365 milionů Kč). Lockheed chtěl koncepci využít aspoň při konstrukci civilního stroje pro 30 osob, navrhl civilní verzi Cheyenne jako CL-1026, ale ta zůstala jen na papíře. A tak se pouze v muzeích dodnes zachovaly čtyři kusy revolučního, ale zapomenutého AH-56.

Konspirační teorie kolem AH-56

A pro milovníky konspiračních teorií něco k zamyšlení. Program AH-56 Cheyenne byl oficiálně ukončen dne 7. srpna 1972, krátce poté, co Lockheed vyřešil všechny technické problémy stroje a problémy s řiditelností a stabilitou, na které zkušební komise armády neustále poukazovala. Její stanovisko nebylo úplně pravdivé, protože v tomto směru se při dodatečných zkouškách (až po ukončení programu!!!) prokázalo, že pravdu neměla.

Stroj však koncepčně zastarával v oblasti výzbroje a vybavení, vše u něj zatím fungovalo v analogovém režimu, ale ve světě klepala na dveře digitalizace. Analýza další přestavby AH-56 v tomto směru údajně poukazovala na značné navýšení nákladů. Ať už bylo oficiálním důvodem ukončení programu AH-56 cokoli, je třeba konstatovat, že vzápětí americká armáda za osm dní, tj. 17. srpna 1972, slavnostně vyhlásila nový program pro vývoj a výrobu pokročilého bitevního vrtulníku, který nazvala AAH.

Lockheed nabídl CL-1700, upravenou verzi Cheyenne se dvěma motory a vynechal tlačnou vrtuli, bez úspěchu. Dítětem tohoto programu byl pak známý Hughes AH-64 Apache. No, a včíl mudruj, jak říkali naši předkové…

Článek Mohl být Čejen lepší než Apač? Bitevní helikoptéra AH-56 Cheyenne předběhla dobu o 50 let. Co ji sestřelilo? se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Stačilo upravit námořní systém

Když vyvstal problém s ochranou základen proti gerilovým minometným a raketovým útokům, společnost Raytheon přišla s velmi chytrým nápadem. Uvědomila si, že americké ozbrojené síly, konkrétně námořnictvo, disponují vhodným systémem, který by šel využít. Jedná se o Phalanx CIWS, sloužící k blízké ochraně lodí proti raketám, letounům nebo plavidlům.

Je tvořen původně leteckým palubním šestihlavňovým rotačním kanonem 20mm M61A1 Gatling, případně vylehčenou variantou A2, vystřelující samodestrukční náboje M-246 nebo M-940 volitelnou rychlostí 3 000 nebo 4 500 výstřelů za minutu (při zkouškách bylo dosaženo až 6 000–6 600 výstřelů za minutu), a radarem, který ho řídí. Systém tedy stačilo upravit pro použití americkými pozemními silami.

Úprav se muselo udělat jen několik, především však bylo nutné zajistit, aby systém C-RAM byl schopen spolupracovat v reálném čase s různými systémy, jako jsou například další radary. Vznikly dvě verze, které jsou mobilní. Jedna více, protože je namontována přímo na nákladním automobilu Oshkosh HEMTT A3.

Druhá je na přívěsu, jenž musí být na místo určení dopraven tahačem. Kromě radaru systém disponuje i vlastním generátorem a obrovskou zásobou munice, je tedy samostatný a kdekoli použitelný. Obsluhují ho čtyři vojáci a jeho hmotnost je 24 tun.

Projektil se na konci dráhy zničí

Jeho rotační kanon dokáže při běžném nasazení vychrlit 3 nebo 4,5 tisíce ran za minutu. V jedné salvě proti cíli vypálí na 300 projektilů. Protože se pozemní verze používá i v zastavěných oblastech, není nabíjena wolframovými protipancéřovými náboji jako letecký a námořní, ale speciální sebedestrukční municí. Projektil při zásahu nebo na konci své dráhy stanovené na vzdálenost 2 kilometry exploduje a rozpadne se na malé kousky. To eliminuje riziko, že by byl někdo dopadajícími projektily zabit, či vážněji zraněn.

C-RAM (Counter Rocket, Artillery and Mortar) neboli Centurion Weapon System je tedy pozemní verzí námořního systému Phalanx se schopností integrace s dalšími pozemními i leteckými senzory a systémy kontroly bojiště v jeho okamžitém dosahu. Je to v podstatě rychlopalný rotační 20mm kanón, který počítačem řízeným radarem automaticky zachycuje, sleduje a ničí nepřátelské hrozby, jež pronikly všemi ostatními obrannými systémy. 

iZdroj fotografie: Uživatel Pritishp333 / Creative Commons / CC BY-SA

Systém představuje revoluční přístup k boji proti aktivitám povstalců, protože dokáže zachycením raket, dělostřelectva a minometných nábojů ještě ve vzduchu před dopadem předcházet hrozící škody. Phalanx byl poprvé testován jako pozemní systém zbraní Centurion v listopadu roku 2004, kdy úspěšně prokázal svou schopnost poskytovat do té doby téměř nedosažitelnou ochranu pozemních cílů, ne nepodobnou izraelskému systému obrany „IRON DOME” proti raketám Palestinců vypalovaným ve velkém množství přes hranice na izraelská města. 

Phalanx je ovšem konstruován pro mobilnější použití, hlavně může být propojen s množstvím senzorů a systémů, jež jeho elektronika nalezne a vyhodnotí jako „přátelské” po aktivizaci v nějakém prostoru, který má střežit. Většinou s nimi vytvoří sledovací síť. Něco podobného vytvořili i v Rusku, tam se ovšem soustředili pouze na mobilní samostatné řídící centrum pro systémy PVO již rozmístěné v určité oblasti. Integrace do systému řízení palby PVO a velení probíhá ne zcela automaticky. Tento systém byl již také ukrajinskými silami letos ukořistěn.

Pomoc proti dronům na Ukrajině

V roce 2009 byl zbraňový systém Raytheon Centurion vystaven na obranné výstavě DSEI v Londýně ve Spojeném království. Na výstavě bylo uvedeno, že Phalanx úspěšnými testy poprvé v listopadu 2004 prokázal svou schopnost poskytovat bezkonkurenční pozemní ochranu. Jeho hlavní schopnost kromě přesně a rychle vedené palby rotačním 20mm kanónem je skutečnost, že Phalanx může být efektivně propojen s množstvím senzorů a systémů.

Ty jsou rozmístěny v bráněném území tak, aby poskytovaly zastřešující „informační” ochranný deštník určených prostor a míst na zemi. První C-RAM byl poslán do Iráku koncem roku 2006, aby chránil Zelenou zónu (velká oblast v Bagdádu, která se změnila na americkou základnu). Bylo ověřeno, že C-RAM dokáže zničit při nasazení vysoké procento raket a minometných granátů vypálených a letících v dosahu jeho integrované kanonové výzbroje. 

iZdroj fotografie: Thomas Hart / Creative Commons / CC BY-NC

Během posledních dvou let svého nasazení v Iráku zachytily systémy Centurion přes 100 raket nebo minometných granátů, vypálených a namířených na Zelenou zónu. V lednu 2021 byl systém C-RAM například použit i k sestřelení „invaze” dronů zaměřujících se na komplex letiště v Bagdádu. Systém se i v tomto zaměření ukázal jako velmi účinný.

Zpětné vyhodnocení pak prokázalo, že při gerilových útocích v Iráku nebo Afghánistánu dokázal zničit 70 až 80 % přilétajících raket a minometných granátů. I proto Ukrajina nyní vznesla žádost, zda by jí USA nějaké systémy Centurion Phalanx nedodaly. Mohly by u velkých měst sloužit k sestřelování řízených raket či íránských sebevražedných dronů, které Rusko posílá dnes ve velkém počtu na ukrajinské civilní cíle.

Článek C-RAM Centurion Phalanx je mocný systém, který smrští projektilů ničí přilétající střely, minometné granáty či drony. Kyjev o něho žádá se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.